Omezit kritiku Západu?

Posted on by Dan Drápal

Známý, kterého si vážím a s jehož názory se z velké části ztotožňuji, mě vyzval, abych v současné době omezil kritiku Západu. Je toho názoru, že Putinovo Rusko je velkým nebezpečím (v tom se s ním shoduji) a my nesmíme svými vnitřními spory Západ oslabovat. Je to velmi netaktické.

Nejeden progresivista se mě ptal, jestli mi nevadí, že podobné názory na manželství a rodinu, jaké zastávám, hlásají fašisté a Putin. Jakoby se předpokládalo, že pokud Putin nebo Kotleba nebo Orbán vysloví nějakou tezi, my bychom okamžitě měli tvrdit pravý opak, jinak se ocitáme v táboře odpůrců Západu. Někteří progresivisté jdou až tak daleko, že tvrdí, že jsme placeni z Ruska. To se stalo např. Janu Gregorovi z Aliance pro rodinu. Konkrétně pirátská poslankyně Olga Richterová Alianci obvinila, že je placená Putinem. Jana Jochová i Jan Gregor na ni podali trestní oznámení, protože se odmítla omluvit. Ale všichni dobře víme, že naše soudy nepracují zrovna rychle.

Od paní poslankyně mě to mrzelo, protože jsem na ni neměl nějaký negativní názor (jistě, naše názory se výrazně lišily, ale měl jsem za to, že je velkorysejší a pravdomluvnější, než se ukázalo).

Putinovi nevěřím ani slovo, ať má názory jakékoli. Ostatně ani nevím, zdá má vůbec názory; možná má jen plány a cíle. Ale pokud říká něco, o čem si myslím, že je to pravda, tak přece své přesvědčení neopustím. Ano, soudím, že uřezávání ňader patnáctiletým dívkám je zvrácenost. Sexualizace dětí už v mateřské škole je zvrácenost. Tvrzení, že blokátory puberty působí pouze vratné procesy je lež. Vnucování progresivistických názorů na firemních akcích je zrůdnost. Zaměstnavatel by se vůbec neměl zajímat o sexuální orientaci zaměstnanců, natož aby je napájel genderovou ideologií. Putin Neputin.

Věřím v Boha. Věřím, že dal světu a lidstvu určité řády, jejichž porušování není bez následků. Konkrétně mám na mysli rostoucí sebevražednost v určitých segmentech obyvatel (zejména u dospívajících dívek) a prudký nárůst psychických onemocnění.

Co když je Putin Boží trest? Z Bible víme, že být nástrojem Božího trestu není žádné terno. Plyne z toho snad, že se nemáme bránit? Jsem přesvědčen, že nikoli. Nicméně potřebujeme činit pokání ze svých hříchů.

A musíme soudit spravedlivým soudem. Tušl a Čermák byli odsouzeni spravedlivě (byť výše trestu mi nepřipadá přiměřená), protože vyzývali k násilí. Ale proč nebyl souzen starosta Prahy – Řeporyjí Pavel Novotný, který mluvil velmi podobně, leč v opačném gardu? Neměříme-li stejným metrem, pak svou demokracii – a svou zemi – oslabujeme.

Naše síla je právě v tom, že soudíme vojáky, kteří v Afghánistánu podle všeho umučili zajatého Afghánce, který zabil dva jejich spolubojovníky. Jenže ta síla není tak silná, protože budou souzeni až poté, co všechno zdokumentovali Američané – naši se to snažili zamést pod koberec. Neříkám, že jednání českých vojáků není pochopitelné – je víc než pochopitelné. Ale to neznamená, že je správné.

To, co Západ odlišuje od jiných kultur a civilizací, je schopnost sebereflexe, vedoucí někdy k přiznání vlastních chyb. Patří k ní rovněž velkorysost k odpůrcům a jinak smýšlejícím. Mučení zajatců je zrada Západu. Upozornění (chcete-li, udání), že „naši“ se dopouštěli zvěrstev, zradou Západu není.

Pokud někdo nadává na Evropskou unii, dokazuje svým způsobem převahu Západu, protože mu u nás nehrozí, že by například vypadl z okna.

Mnozí progresivisté například kritizují Západ za fenomén otroctví. Přitom západní civilizace byla jediná, která otroctví zpochybnila a postarala se o jeho zrušení. Progresivisté vám neřeknou, že po několik století piráti ze severní Afriky unášeli celé vesnice při pobřeží Středozemního moře a prodávali unesené lidi do otroctví. Neřeknou vám, jakou roli v boji proti těmto únosům sehráli Maltézští rytíři. Neřeknou vám, že Británie v devatenáctém století vynaložila značné prostředky na boj proti transatlantickému obchodu s otroky. Ano, jednostrannost a zaujatost progresivistů je zradou Západu. Ale zradou Západu by rovněž bylo, kdybychom progresivisty za jejich názory a tvrzení zavírali. Síla Západu – a jeho smysl – je právě v tom, že vytváří prostor pro dialog a pro odlišné názory.

Můj známý, kterého jsme zmínil na počátku článku, možná soudí, že Západ neunese vše. A má v tom v podstatě pravdu. Západ nezradí sám sebe, dokud v něm bude dostatek lidí, kteří jsou ochotni ho bránit. Kteří alespoň trochu chápou jeho přednosti před jinými kulturami. Ale Západ neunese vše. To, zda přežije současný nápor populismu, není vůbec jisté. To, co je na Západě cenné, je vlastně ohroženo neustále. A je ohroženo jak těmi, kdo svobodu slova popírají, tak těmi, kdo ji zneužívají.

  1. července 2023

Ke kritice Prohlášení představitelů církví

Posted on by Dan Drápal

Nedávno vydané Prohlášení představitelů církví k otázce „manželství pro všechny“ vyvolalo řadu reakcí, pozitivních i negativních. Na tom není nic divného – jde o „živou kauzu“, o otázku, o níž se vede boj, naštěstí … dříve by se řeklo perem, dnes asi počítačovou klávesnicí. U některých kritických bodů bych se rád pozastavil – konkrétně u glosy „Dvě minuty“ Lucie Stuchlíkové (na seznamu.cz).

Glosa je nadepsána: „Manželství jen pro někoho? Výzva ukazuje, že církve potřebují změnu.“ Stojí za to upozornit, že se nejedná o výzvu, ale o „prohlášení“; mohlo by být použito i slovo „stanovisko“.

Glosa pokračuje: „Nejvíce ubývá římských katolíků. A právě jejich představitelé tolik lpí na starých pořádcích, místo aby se zamysleli nad tím, jestli by se spolu se společností neměla alespoň trochu změnit i církev.“

Chci autorku glosy upozornit, že tvrzení, že nejvíc ubývá katolíků, je sporné. Platí to jistě v absolutních číslech, což je dáno tím, že římskokatolická církev je u nás největší. Relativně ubývá nejvíc husitů a evangelíků, ale to je detail. (Podotýkám, že nejsem katolík a nejde mi o to, katolickou církev nějak šetřit; považuji ale za správné omyly uvádět na pravou míru.)

Autorku mohu ujistit, že církve neustále promýšlejí, jak se změnit. Některé jdou s dobou a kopírují roztodivné postoje, které se ve společnosti vyskytují. Je tomu tak v České republice i jinde. Na otázce genderové ideologie se dokonce řada církevních denominací rozštěpila, a to jak u nás, tak v západní Evropě, ve Spojených státech, v Kanadě i Austrálii. Pro církve, které „moderní“ agendu přejaly, to ale často znamená pád do zapomnění.

Na druhé straně jsou zde křesťané, o nichž paní Stuchlíková zřejmě soudí, že „lpí na starých pořádcích“. Možná ano, nicméně mnozí křesťané jsou přesvědčeni, že nové neznamená nutně lepší.

Autorka dále píše: „Jako by zapomněli za jednu ze základních ctností křesťanství – pokoru. V tomto případě pokoru před faktem, že se svou vírou jsou v Česku v naprosté menšině a že většině lidí je názor ‚manželství založil Hospodin‘ zcela cizí.“

Chci autorku ujistit, že církve si velmi dobře uvědomují, že jsou v Česku v naprosté menšině. Není to pro nás nic nového – já jsem uvěřil v roce 1978 a jedenáct let jsem tedy byl křesťanem v dobách komunistické vlády, a na menšinovou situaci jsem byl zvyklý od samého počátku. Jen nechápu, proč autorka soudí, že jsme-li v menšině, máme mlčet nebo opakovat to, co říká většina. Já osobně soudím – někteří katolíci možná se mnou nebudou souhlasit, jiní snad ano – že pro církev je menšinová situace pravidlem, většinová spíše anomálií. Opravdu mi uniká, proč autorka soudí, že jsme-li v menšině, máme mlčet. V dějinách byla celá řada situací, kdy se ukázalo, že menšina měla pravdu. O určitých základních věcech se z principu hlasovat nedá, a realita nakonec vždycky dohoní ideologii. Autorka jistě kráčí s dobou, a tak nepochybuji, že jí záleží na diverzitě – well, zde je možno ji osvědčit. Církve se ozvaly, a mají odlišný názor než většina.

Dále autorka píše: A rozhodně se tam (v zemích, kde zavedli „stejnopohlavní manželství“) nestalo to, před čím církevní prohlášení varuje – že se rozpadne rodina, a když se rozpadne rodina, rozpadne se stát.

Milá autorko, opravdu? Pětačtyřicet let se věnuji pastýřské službě a mohu Vám říci, že lidé, kteří dnes přicházejí „ze světa“ (jak my říkáme) do církve, jsou mnohem rozbitější, než jak jsem to zažíval před čtyřiceti lety. Rozpadlých rodin je stále více a duševních poruch u dětí rovněž. Autorka je mnohem mladší než já a chápu, že tuto perspektivu nemůže mít. Jen bych připomněl české přísloví „nechval dne před večerem“. Ještě nejsme na konci onoho zmatení, které naši společnost zachvátilo.

Konečně chci ještě připomenout to, co jsem zmínil na počátku: Nejde o výzvu, jde o prohlášení. Řada křesťanů nejrůznějších denominací mi za toto prohlášení děkovala. Mnozí napsali, že na něco takového už dlouho čekali.

Dan Drápal

  1. července 2023

Zmatení pokračuje

Posted on by Dan Drápal

99,5 % žen nemá penis.

Ještě před sedmi lety by naprostá většina z nás považovala tuto větu za nesmyslnou. Patrně bychom přemýšleli o tom, zda někde nevypadlo nějaké slovo, nebo zda počítač vygeneroval větu z náhodně sestavených slov.

Nicméně v posledních letech nabyli vlivu – kulturního i legislativního – lidé, kteří jsou přesvědčeni, že člověk se může prohlásit čímkoli.

V Německu byl přijat zákon, který dovoluje, aby se muž prohlásil za ženu nebo žena za muže. Tuto volbu musí ostatní lidé a instituce respektovat. Takový člověk ale může svou volbu změnit. Ne ovšem dříve než po uplynutí jednoho roku; měnit svou volbu dejme tomu každý týden by bylo administrativně velmi náročné.

V Británii se některé děti prohlašují třeba za kočky a učitelé to musí respektovat. Viz https://www.dailymail.co.uk/news/article-12219913/Children-identifying-cats-wearing-ears-class-warns-Britains-toughest-headteacher.html.

Toto zmatení vychází z přesvědčení, že každý člověk si sám rozhoduje o své identitě.

Domnívám se, že je to blud. O naší identitě rozhoduje především Bůh a naším úkolem je zjistit, jaké má pro nás poslání. Dále je naše identita ovlivňována a utvářena rodinou i obcí či společenstvím, ve kterých žijeme.

Představa, že si mohu vymyslet, kým jsem, a že o tom, kým jsem, rozhodují výhradně mé subjektivní pocity, je nejvyšším projevem vzpoury a nevděčnosti.

Tento vývoj nezůstává bez následků. Mezi nejvážnější následky patří sebepoškozování a sebevraždy, a častější výskyt duševních poruch, zejména u dívek.

To zřejmě souvisí s rozpadem klasické rodiny a rozvojem sociálních sítí. Dívky jsou totiž na sociálních sítích závislejší než chlapci. Na sociálních sítích lze totiž upravovat vlastní vzhled, a na tom dívkám záleží více než chlapcům. Chlapci svou agresivitu vyjadřují převážně fyzicky, třeba tím, že se poperou. Dívky se tak často neperou, za to se více pomlouvají. Sociální sítě tedy nahrávají spíše dívčí agresivitě než chlapecké. Dívky jsou tedy na sociálních sítích zranitelnější.

Jak chlapci, tak dívky potřebují rodičovskou podporu. Pokud otec dívce říká, že ji miluje, že si jí váží, a že je pro něj krásná – tedy, chcete-li, pokud potvrdí její skutečnou identitu – bude dívka na netu méně zranitelná. Pokud je odkázána na hodnocení svými vrstevnicemi a vrstevníky, je pochopitelně mnohem zranitelnější.

Do našeho malého společenství už dva roky chodí tři dívenky, které jsme potkali „na ulici“. Jejich maminky jim v tom nebrání, a dokonce si je někdy přijdou ke konci bohoslužeb „vyzvednout“. Nedlouho poté, co jsme se s nimi seznámili, jsme je požádali, aby nakreslily svůj domov. Obrázky byly obsahově stejné: Maminka, děti, skříň, stůl… Tatínek na žádném obrázku nebyl. Tato absence otců se projevuje i tím, že tyto dívky projevují zájem o muže ve sboru. Všelijak je pošťuchují, sedají si jim na klín apod. Prostě otcovská figura chybí, až z toho bolí srdce.

Je nám jasné, že pomoci můžeme jen trochu. Dáreček k narozeninám, pochvala obrázku, pochvala za dobrou známku ve škole, drobné pozornosti. Otce ale plně nahradit nemůžeme. Jako křesťané ovšem víme, že řešení existuje, dokonce řešení radikální: Mnohé se změní, pokud tyto dívky najdou vztah k jejich a našemu nebeskému Otci, který miluje je, který miluje nás, který miluje jejich maminky, i muže, kteří je zplodili. Jen pak prožijí život šťastnější než život jejich maminek.

Snažíme se pomoci jim najít jejich skutečnou identitu. A víme, že žádná z nich není ani kluk, ani kočka, ani vlk… A doufáme, že toto šílenství do naší země nepronikne ve stejné míře, v jaké zachvátilo Velkou Británii a některé další země. Část společnosti prohlásila bizár za normu. A nepostihuje to jen problematické nebo „neúplné“ rodiny. Může to potkat i rodiny, které fungovaly, kde byly (a jsou) děti milovány.

Proč o tom píšu? Protože je důležité, co se děje. Rodiče, zajímejte se o to, co se děti učí ve škole. Vynaložte velké úsilí, abyste s dětmi neztratili (nebo navázali) duchovní a duševní kontakt. Zajímejte se o to, čím žijí, na čem jim záleží. A projevujte jim lásku. Nikoli ovšem lásku opičí, která souhlasí s každým bizárem, které děti někde pochytí. A především… modlete se. Za svou rodinu i za náš národ.

  1. července 2023

Daniel Kliman: Cesty z údolí

Posted on by Dan Drápal

Cesty z údolí…aneb prohry, které pozvedají

 

V roce 2023 vydalo nakladatelství Sursum prvotinu sociálního pedagoga Daniele Klimana Cesty z údolí…aneb prohry, které pozvedají.

Autor vychází ze skutečnosti, že mnohé z nás potká během života nějaká osobní katastrofa nebo hluboká krize. Na konkrétních – a velmi rozdílných – případech ukazuje, že katastrofa, která nás potkala, pro nás vlastně může být požehnáním, protože vyjevila, že jsme svůj život stavěli na nepravých základech. Krize je pak příležitostí k přehodnocení dosavadního života a k novému začátku. Přímo se nabízí hláška „co tě nezabije, to tě posílí“, nebo věta, kterou často používám jak v kázání, tak v pastoraci, totiž že nezáleží tolik na okolnostech našeho života, jako na naší reakci na tyto okolnosti. A autorovi jde právě o to, abychom na negativní okolnosti zareagovali správně. To, že nás případná prohra pozvedne, rozhodně není samozřejmost. Mnohé životy končívají nešťastně, protože lidé prostě správně nezareagují. Hned na první straně autor píše: „Umění zacházet s nezdary je základním kamenem budoucího úspěchu.“

Autor upozorňuje, že „naše vnitřní nastavení vůči potřebě úspěchu – i reakce na to, když se nedostaví – se v nás formuje už v našem dětství.“ Z údolí vede cesta opět na výšiny, ale nebývá snadná – mimo jiné proto, že už v dětství jsme určitým způsobem formováni.

Má-li se naše krize obrátit v dobré, potřebujeme se – mimo jiné – zbavit závislosti na tom, jak nás hodnotí druzí. Ale především je nutno se vypořádat se sebelítostí, která nás „zavírá do emocionální bubliny“ (str. 32), z níž se nechce ven, ačkoli je to naprosto nezbytné.

Autor zdůrazňuje, že změnit můžeme jen sami sebe. Z krize si nepomůžeme, budeme-li trvat na tom, že se musí změnit ti druzí, zpravidla tedy naši nejbližší. Autor zdůrazňuje: Osud změnit nedokážeme, ale na sobě můžeme pracovat vždy. Autor dále píše: „Podle svého nastavení svět nejen vidíme, ale také z něj dostáváme právě takovou odezvu, jakou čekáme.“ Mně jako biblickému čtenáři naskočí slova Žalmu „Čistému se jevíš čistě a se zvráceným jednáš převráceně“ (Žalm 18,27). Autor vlastně tutéž pravdu vyjadřuje slovy: „Vnitřní nastavení člověka vyvolává tu reakci, kterou očekává“ (s. 34).

Aby nám krize opravdu prospěla, nesmíme se spokojit s „uspokojováním vlastních potřeb“, ale potřebujeme o svém životě přemýšlet. Co je naším cílem? „Většina lidí, kteří nejsou zvyklí o svém životě přemýšlet, žije od jednoho dílčího cíle k druhému“ (s. 55). Nestanovme si cíle příliš malé. Počítejme ale s tím, že jich nedosáhneme bez ochoty k oběti. Nemusíme ovšem podléhat pesimismu. „Ačkoli je naše cesta nelehká a někdy dokonce přetěžká, přesto existuje v každé situaci správná cesta, cesta ven, cesta vzhůru“ (s. 62).

Autora osobně znám a vím, že je to rozhodný křesťan. Docela mě překvapilo, že napsal knihu, z níž jeho křesťanství není na první pohled patrné, byť se jeho myšlenky často nápadně podobají tomu, co čteme v Bibli. Hodně jsem o této knize uvažoval. Co může dát nekřesťanovi? Určitě mu kniha může pomoci, aby při hledání východiska nevolil zkratky a slepé uličky. A pokud začne přemýšlet o cíli svého života, bude to dobrá příprava k slyšení evangelia. A co může dát křesťanovi? Připomene mu, že existuje široká a úzká cestě, a pomůže mu pochopit, jak se úzkou vydat ke kýženému cíli.

Kniha má 106 stran a v nakladatelství (www.sursum.cz) je možno ji objednat za 249 Kč.

  1. července 2023

Cenzura dříve a dnes

Posted on by Dan Drápal

Původně jsem chtěl tento článek nazvat „Změnil jsem názor“, ale pak jsem se podíval do seznamu svých článků a zjistil jsem, že by to byl za posledních patnáct let třetí článek s tímto názvem. Ale k věci: Změnil jsem názor na to, jak je to u nás s cenzurou.

Cenzura, jak jsem ji po léta chápal, znamenala, že určitý článek nebo určitá kniha nesměly z vůle státní moci vyjít. Pochopitelně se to týkalo i rozhlasových a televizních pořadů nebo filmů. Svět byl relativně jednoduchý a čitelný; platilo v něm ano – ne. Nezažil jsem dobu první republiky, kde se místo zakázaného článku objevilo bílé místo svědčící o tom, že cenzor je aktivní. Předpokládám, že tato bílá místa vzbuzovala zvědavost. V dobách komunismu se už bílá místa neobjevovala. Na sazeče to jistě kladlo značné nároky. Na druhé straně, když měl práce příliš, tak se daný časopis či titul jednoduše zakázal. Vydat knížku bývalo na dlouhé lokte. Můj dědeček, etnograf Antonín Václavík, napsal rozsáhlou knihu o lidovém umění. Proces schvalování a editování trval přes dva roky. Bylo to počátkem padesátých let a vydavatelství trvalo na tom, že v předmluvě musí být zmínka o Stalinovi. Jenže vyjednávání o knize trvalo dlouho, Stalin to nevydržel a mezitím zemřel, poměry se změnily a zmínka o Stalinovi musela být odstraněna. (Nevím, jestli to líčím úplně přesně; korespondenci o této záležitosti, kterou jsme našli v pozůstalosti, si už zcela nepamatuji, ale v hrubých rysech to bylo takto.)

Zlaté časy klasické cenzury jsou ale ty tam a já jsem se velice zlobil, pokud někdo napsal, že je u nás cenzura. Mohu přece na internetu číst nejrůznější názory, zdá se mi, že každý může publikovat, a to jak vzácné perly, tak úplné ptákoviny.

Jenže nedávno vyšlo najevo, že jistá americká tajná služba více méně předepisovala Twitteru, co má a co nemá publikovat. Mnozí lidé měli už dlouho podezření, že se tak děje; jasnější kontury tato věc dostala, až když Twitter koupil Elon Musk. (Prosím nějakého odborníka na sociální sítě, aby mě opravil, pokud je v mém líčení nějaká nepřesnost. Své rozumy beru mimo jiné z pořadu „Ze světa internetu“, v němž si povídají David Slížek a Petr Koubský, kteří mimo jiné popisují, jak internet funguje, proč a jak vznikají „internetové bubliny“ a jak působí algoritmy, jež ovlivňují, k jakým článkům se dostanete snadno a k jakým možná vůbec.)

Když to člověk promýšlí, zjistí, že je to vlastně mnohem nebezpečnější než klasická cenzura. Sociální sítě vytvářejí veřejné mínění, ne že ne. Mám ve svém okolí lidi, kteří se dušují, že oni na „mainstream“ nenaletí. Přitom naletěli na nesmírné pitominy. Já si také myslím, že téměř na nic nenaletím, ale poslední dobou jsem si stále méně jistý. Cenzurní zásahy na sociálních sítích jsou mnohdy nahodilé, mohou odstranit váš článek, aniž vám uvedou konkrétní důvod, nebo vás mohou úplně „banovat“, tedy zrušit. Já jsem si za řadu let vytvořil síť odběratelů. Pak mi nějací hackeři můj web zničili, dobrý přítel mi postavil nový, ale odběratele jsem začal opět nabírat od nuly. Nedávno jsem měl jakýsi incident s FB, dodnes nevím, oč vlastně šlo, ale obával jsem se ne toho, že bych nemohl vůbec publikovat, ale toho, že odběratele budu zase nabírat od nuly. Byl jsem přitom varován, že když něco zveřejním na FB, stává se to jeho majetkem a přestává to být majetkem mým.

Provozovatelé sociálních sítí se mohou hájit tím, že se jedná o soukromé společnosti, které jen nabízejí určitou službu, a že si mohou co se týče algoritmů dělat, co chtějí. Mohou, ale nemusí vám cokoli vysvětlovat, a pokud vysvětlují, vysvětlení má někdy podobu sdělení, že jste „porušili pravidla komunity“. Přitom někdy žonglují s termínem „hate“ („nenávist“), pod které ti, kdo tímto slůvkem vládnou, mohou zahrnout cokoli. Nedávno prý někde ve Spojených státech dostal označení „hate“ i biblický verš Jan 3,16 („Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“).

„Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?“ (Žalm11,3) Předně: Zůstat pravdivý. Nebát se používat slůvka „nevím“. Ano, vím, zní to naivně. Vy říkáte „nevím“, protože si nejste stoprocentně jistí, a člověk vedle vás chrlí jeden fejk za druhým. Dlouhodobě ale sázím na poctivost a pravdivost.

Dále: Pokud možno, neschovávejte se za nějaký vymyšlený profil. Já jsem Dan Drápal a nesu svou kůži na trh. V předchozí větě jsem ale napsal „pokud možno“. Zatím to není třeba, ale kdybych se dostal do situace, že bych už publikovat pod svým jménem nemohl, pokusil bych se „přejít do ilegality“.

Do přátel si některé lidi nepouštím. Odmítnu žádost o přijetí, pokud se mi jméno jeví jako vymyšlené a daný člověk o sobě nedá vědět nic ani v informacích. A málokdy do přátel pustím někoho, s kým zatím žádné „přátele“ nesdílím. Nemám ale problém pustit do přátel člověka zcela odlišných názorů, než mám já.

Ať už bude vývoj jakýkoli, pěstujte opravdová přátelství. Mnoho mladých dívek závislost na sociálních sítích přivádí k sebevraždě. Ano, na sociálních sítích vás mohou zničit. Ale máte-li skutečné přátele, najdete útěchu. A nejlepší je, pokud vaši přátelé mají s vámi jednoho společného Přítele, který vás nikdy neopustí.

  1. července 2023

“Manželství pro všechny” a Bible

Posted on by Dan Drápal

V současné době parlament projednává dva návrhy: Návrh na uzákonění stejnopohlavních párů a návrh na ústavní zakotvení manželství jako svazku jednoho muže a jedné ženy. Je nesporné, že mainstreamová média fandí prvnímu návrhu a odmítají návrh druhý.

Heslo „Manželství pro všechny“ je zavádějící, a obávám se, že záměrně. Nemyslí ho vážně ani ti, kteří toto heslo propagují. Jistě by nebyli – alespoň v současné situaci – například pro manželství osmdesátiletého starce se čtyřletou holčičkou. Nebyli by ani pro manželství dvou dvanáctiletých chlapců.

Když homosexuální lobby před lety prosazovala registrované partnerství, její představitelé se dušovali, že o víc jim nejde, a že nelobbují například za právo na adopci. LGBTQ lobby postupuje obezřetně a důsledně salámovou metodou. Změny cílů se zdůvodňují tím, že „společnost se vyvíjí a dospěla“. Představitelé této lobby většinou horují pro „diversitu“, což jim ovšem nebrání útočit na Alianci pro rodinu, která se snahám této lobby staví do cesty. „Diversitu“ ano, ale jen pro schválené názory, že?

Tyto otázky se řeší po celém světě. A zabývají se jimi i církve. Současné štěpení nevede po denominačních liniích, ale přímo uvnitř jednotlivých denominací.

Do této situace vstoupilo nedávné prohlášení synodu Českobratrské církve evangelické, které schválilo žehnání homosexuálním párům. Prohlášení bylo doplněno poměrně podrobným a relativně přesným popisem otázky z hlediska medicíny, a pochopitelně rovněž zdůvodněním „biblickým“.

Prohlášení se věnuje v podstatě všem místům Starého i Nového zákona, kde se homosexualita zmiňuje. Celkově ale vždy dochází k závěru, že ta homosexualita, která je zmíněna v Bibli, je nějaká speciální, a rozhodně to není ta homosexualita, o níž je v současné diskusi řeč.

Nepochybně jsou v Písmu místa, kterým laik těžko porozumí bez určitého odborného výkladu. Na druhé straně jich není tak moc a zpravidla se netýkají zásadních otázek. V našem případě je ale divné, že odborníci nějak „odvysvětlují“ všechna místa, na nichž je homosexualita zmíněna. Z onoho odborného pojednání člověk nabývá dojmu, že „naše“ homosexualita vlastně není v Písmu vůbec zmíněna. Sám jsem se touto otázkou zabýval dosti dlouhou dobu a mohu křesťany ujistit, že to, co je o této otázce v Bibli, mohou klidně chápat tak, jak se to chápalo vždy, a místa, na nichž je homosexualita zmíněna, mohou brát tak, jak na první pohled vypadají. (Podrobná zdůvodnění viz v mé knize Vztahy – sex – rodina.)

Proč se tento spor vůbec vede? Část církve chce „jít s dobou“. Vnitřně si to asi zdůvodňuje tím, že církev by měla vyjít lidem s homosexuální orientací vstříc. Jít v této věci proti proudu je nesnadné: I když se vůči homosexuálům chováte sebelaskavěji a sebevstřícněji, nezačnete-li aplaudovat homosexuální ideologii, budete zcela jistě označeni za nesnášenlivé bigotní homofoby.

Pokušení jít s dobou ohrožovalo církev vždycky. Někdy to není příliš škodlivé, jindy ano. Tak kupříkladu po první světové válce zachvátilo velkou část církve velké české vlastenčení. Mnozí lidé opouštěli katolickou církev, spjatou s vládou nenáviděných Habsburků, a vstupovali buď do Církve československé husitské, ale rovněž do Českobratrské církve evangelické. Vzniklo tak mnoho nových sborů zejména tam, kde jich před první světovou válkou bylo pomálu, zejména v západních Čechách. Těmto sborům se ovšem v dobách komunismu nedařilo, protože nebyly založeny na probuzení náboženském, ale na probuzení národním. Značná část církve tehdy „šla s dobou“ a vlastenčila. Propásla přitom příležitost zasazovat se o spravedlivější národnostní uspořádání, konkrétně o narovnání a smíření s Němci.

Zmínil jsem příklad postojů, které sice nepomohly, ale na druhé straně příliš neuškodily. Konec konců, vlastenectví samo o sobě je věc dobrá. Horší to bylo v Německu po nástupu Hitlera. Tehdy se část německé církve také snažila „jít s dobou“ a nějakým způsobem teologicky zdůvodňovat, proč se spřáhnout s Hitlerem, nebo proč mu alespoň neodporovat. Ti, kdo se nepoddali, to často zaplatili životem.

A my máme konec konců nedávnou zkušenost s komunismem. Velká číst církví – týká se to jak církve katolické, tak církví protestantských – pociťovala také potřebu „jít s dobou“. Vždyť komunisté chtějí odstranit chudobu a komunistické myšlenky v mnohém vycházejí z evangelia. Opět – ti, kdo se nepoddali, sice platili životem jen velmi výjimečně, ale duchovní platili ztrátou „státního souhlasu k výkonu duchovenského povolání“, nebo jak se to přesně nazývalo. Laici platili tím, že jejich děti se často nedostaly na studia.

V každé době je církev v určitém pokušení, a ti, kdo „jdou s dobou“, jsou často hluboce přesvědčeni, že bojují za správnou věc, že jsou v tom nejlepším slova smyslu „pokrokoví“. Bible v tom někdy tak trochu překáží, a tak je třeba ji vyložit tak, aby nepřekážela.

Aby bylo jasno: Plně souhlasím s dekriminalizací homosexuality, podobně jako souhlasím s dekriminalizací manželské nevěry nebo předmanželského sexu. A budu třeba donekonečna opakovat, že homosexuální sklony nejsou hříchem, leč homosexuální jednání ano. S plným vědomím, že to za tyto své názory pěkně schytám.

Jsem už starší člověk a vidím společenský vývoj z určité perspektivy. A jsem přesvědčen, že po dekriminalizaci homosexuality se dál pokračovat nemělo. Homosexuální ideologie totiž někam směřuje, a na konci tohoto směřování vidím mrzačení mladých lidí, a dokonce i dětí, k němuž teď v mnoha zemích dochází. Ano, mluvím o „trans“. Tam to končí – během několika málo let. Do stavu, kdy je něco takového možné, se nedochází velkými skoky, ale právě již zmiňovanou salámovou metodou, tisíci drobnými krůčky. „Stejnopohlavní manželství“ vidím jako další malý krůček k onoho strašlivému konci.

července 2023

Poznámky k problému migrace

Posted on by Dan Drápal

Od roku 2015, kdy migrace z Afriky a Blízkého východu do Evropy kulminovala, uplynulo již téměř osm let. Jaká je současná situace?

Po zmíněném roku tato migrace výrazně polevila; nyní je opět na vzestupu. Mezitím ale vypukla rusko-ukrajinská válka, a Evropa měla možnost seznámit se s migrací jiného typu. Jsem hrdý na to, že Česká republika přijala ze všech evropských zemí relativně nejvíce uprchlíků před válkou (v absolutních číslech pochopitelně vede Polsko. Nejeden politik či žurnalista – ať už u nás doma nebo v zahraničí – se podivoval, kolik uprchlíků jsou Češi ochotni přijmout, když dříve platili za nesolidární xenofoby. Přitom zdůvodnění je nasnadě: Češi byli právem toho názoru, že jde o skutečně ohrožené lidi, civilizačně nám blízké, od nichž nehrozí, že by u nás chtěli zavádět své náboženství. Prostému lidu to – na rozdíl od mnoha politiků – bylo jasné.

Příliv Ukrajinců jsem nepředvídal. Předvídal jsem ale, co nastane ve Švédsku a ve Francii, a vývoj mi dal za pravdu. (Vím, že omluvy od svých tehdejších kritiků se nedočkám, ale takový je život.) Švédsko, které ještě před nějakými dvaceti lety bylo zemí snad s nejnižší kriminalitou v Evropě (a zvlášť to platilo o kriminalitě násilné), se zcela změnilo, a sama švédská policie přiznává, že boj s kriminalitou prohrává. (Stačí zadat si do Google vyhledávače „Criminality in Sweden, a vypadne vám spousta statistických údajů, které se ne vždy kryjí, ale všechny ukazují tentýž dlouhodobý trend. Dále viz https://www.dailymail.co.uk/news/article-8818631/Swedish-police-chiefs-plead-resources-migrant-mafia-gangs-terrorise-country.html.) Rodilí Švédové se ve velkém stěhují z velkoměst do menších měst a na venkov, leč postupně přestává být bezpečno i tam. Já jsem to říkal.

Teď řeknu něco nekorektního: Národy lze ohodnotit podle jejich schopnosti a ochoty se integrovat do společnosti jiných národů. Uvedu jen dva extrémy: Prvním jsou Filipínci. Ať se vystěhují kamkoli, nikde s nimi nejsou problémy. Sami nemají nic proti druhým národům a jiné národy nemají nic proti Filipíncům. Kdyby jich k nám přišlo půl milionu, bylo by s nimi patrně ještě méně problémů než s Ukrajinci.

Na druhém konci spektra jsou Čečenci. Kdesi jsem četl, že nevyjdou příliš ani se sebou – je-li v nějakém uprchlickém zařízení více než šest rodin, je vysoce pravděpodobné, že se … neshodnou (schválně volím citově nezabarvené slovo).

Samozřejmě takový výzkum snášenlivosti národů není z hlediska dnes převažující ideologie košer. A aby bylo jasno: Samozřejmě i mezi Filipínci jsou gauneři a mezi Čečenci by někdo možná nalezl světce. Nemluvíme o jednotlivých lidech, ale o statistice, která se týká celých národů. Když podobná zjištění ignorujeme, dopadneme … jako Švédsko. Pokud chceme činit moudrá rozhodnutí, musíme tyto skutečnosti brát v úvahu. Konstatování, že různé skupiny lidí se chovají různě, neznamená, že bychom neměli usilovat o rovnost před zákonem. Jak ale pomoci například Romům, když nevíme, kolik jich vlastně je?

Ještě k Ukrajincům. Dnes (3. července) jsem v rozhlase slyšel komentátora, který vyjádřil naději, že se Ukrajinci po skončení války vrátí „domů“. Přeji si, aby válka skončila co nejdříve a aby se mohli vrátit všichni Ukrajinci, kteří chtějí. Osobně bych ale byl docela rád, kdyby se jich co nejvíce rozhodlo tady zůstat. Proč?

Je všeobecně známo, že nemá-li nějaký národ začít vymírat, musí žena porodit 2,1 dítěte. Porodnost českého národa je zhruba 1,7. V Evropě na tom jsme dokonce relativně dobře. Nicméně zůstává poněkud děsivou skutečností, že žádnému národu, v němž porodnost klesla pod zmiňovanou hodnotu 2,1, se už nepodařilo se nad tuto hodnotu vrátit. Nepodařilo se to ani Maďarsku s jeho masivní podporou rodin.

To má – a především ještě bude mít – dalekosáhlé důsledky. Pokud nenastane náboženské probuzení, budou evropské národy vymírat, a migrační tlak bude stále větší. Přiznám se, že budu radši, když k nám budou migrovat národy, které se budou ochotny integrovat. K nim patří nejen Ukrajinci, ale například i Vietnamci, s nimiž už máme dlouholeté zkušenosti. A uvítal bych například i křesťany z Eritreje, kteří jsou ve své vlasti vystaveni krutému pronásledování.

My křesťané bychom měli být ochotni se o své bohatství podělit s trpícími. Narodili jsme se ve šťastné zemi, a naše životní úroveň není dána pouze naší pracovitostí. Nemyslím si ale, že máme přijímat migranty bez rozmyslu, jako to činily Švédsko nebo Francie. Myslím si, že lakota je hřích, nemyslím si ale, že jsme povinni nechat si svou zemi rozvrátit. Jsme za ni zodpovědni jak svým předkům, tak svým potomkům, ale především Bohu.

Snaha zcela se uzavřít okolnímu světu nebude fungovat. Evropské národy vymírají, a někdo je dozajista nahradí. Nechceme-li ale skončit špatně, budeme muset opustit určité ideologické předsudky.

Rád bych pomohl všem. To se mi ale nemůže podařit. Budeme-li se o to snažit, nakonec na to doplatí všichni – jak „domorodci“, tak migranti. Evropská unie řeší otázky kvót a solidarity, což jsou jistě legitimní témata, ale bylo by potřeba jasně popsat, co se to stalo ve Švédsku či ve Francii, jak se vyhnout chybám, které vlády těchto zemí udělaly, a nastínit kroky, které je potřeba učinit, abychom na jedné straně chudým zemím pomohli, ale abychom na straně druhé nepřišli o právní stát, o svobodu a o bezpečí.

  1. července 2023

Litující Bůh

Posted on by Dan Drápal

Jsem pevně přesvědčen, že bez Písma nemůžeme poznat, jaký Bůh skutečně je. A ať už s Písmem nebo bez Písma, všichni máme sklon udělat si o Bohu falešnou představu. Písmo nám v tom do určité míry brání, nicméně lidské modlářství pomáhá odhalit, ne však plně odstranit.

Abychom mohli Boha poznávat, musíme s ním vstoupit do vztahu. Bůh sám nám tuto možnost nabízí a otevírá – záleží na nás, zda tohoto pozvání využijeme.

Do modlářství můžeme upadnout velice snadno. Modlářství ovšem zpravidla nezačíná tím, že vědomě zavrhneme pravého Boha a začneme uctívat modly. Podobně když je sbor napaden „učením démonů“ (1Tm 4,1), pak to nevypadá tak, že nad kazatelnou se začne vznášet jakási améba, která odtud sboru diktuje své bludy.

Jak snadno mohu lidé upadnout do modlářství, ukazuje příběh z 32. kapitoly Exodu: „Udělali si slité tele, klaněli se mu, obětovali mu a říkali: Izraeli, toto jsou tvoji bohové, kteří tě vyvedli z egyptské země“ (Ex 32,8). Začali uctívat jiného boha, ale netušili, že je to jiný bůh! Přitom udělali s pravým Bohem úžasnou zkušenost, když je vyvedl z egyptského otroctví. Můžeme z toho usoudit, že ani silné prožitky s pravým Bohem nemusí člověka imunizovat proti modlářství.

Modlářství může mít celou řadu podob – od materiálních předmětů jako jsou sochy, obrazy, amulety, po abstraktní filosofické představy. Francouzský myslitel Blaise Pascal to vyjádřil takto: „Ne bůh filosofů, ale Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův.“

Bůh filosofů je dokonalý. A protože je dokonalý – soudí filosofové hlásící se ke směru zvanému deismus – stvořil rovněž dokonalý svět. A protože svět je dokonalý, Bůh už do něj nemusí, a vlastně ani nemůže zasahovat. Proto – podle deistů – neexistují žádné nadpřirozené zázraky. Ty by svědčily o Boží nedokonalosti.

V našem sboru jsme se v dobách jeho rozkvětu pilně učili biblické verše zpaměti. (A navzdory tomu, co se nyní chystám napsat, to stále považuji za užitečné.) Jedním z veršů bylo slovo z Numeri 23,19: „Bůh není člověk, aby lhal, ani syn člověka, aby litoval. Což by on řekl a neučinil, promluvil a nenaplnil to?“

Jenže v Písmu máme spoustu veršů, podle kterých Bůh litoval. V poslední době jsem se hodně zabýval příběhem Jonášovým. Poslední verš 3. kapitoly zní takto: „Bůh viděl jejich [míněni jsou obyvatelé pohanského města Ninive] skutky, že se odvrátili od své zlé cesty. Proto Bůh litoval zla, které prohlásil, že jim učiní, a neučinil to.“

Jonáš to těžce nesl. Bůh se mu jevil jako nespolehlivý. A ještě ke všemu nejen že Bůh nedostál svému slovu, ale ztrapnil Jonáše, který chodil ulicemi Ninive a zvěstoval Boží soud.

A tak jsem hledal v dalších místech. „A Hospodin litoval zla, které promluvil, že učiní svému lidu“ (Ex 32,14). „Když anděl vztáhl svou ruku na Jeruzalém, aby ho ničil, Hospodin litoval zla a řekl andělu, který působil zkázu mezi lidem: Dost“ (2S 24,16).

Onen verš z Exodu – o tom, že Bůh není člověk, aby litoval – vyslovil Bileám. Bileám o Hospodinu věděl, ale nebyl jeho ctitelem. Z jeho úst vyšlo mnoho pravdivého, protože Bůh mu dal tak prorokovat, nicméně nelze říci, že skutečně Hospodina znal. To by nedopadl tak, jak dopadl.

Pokud jde o Boží služebníky, našel jsem v Písmu jediný verš, kdy by někdo z nich mluvil podobně jako Bileám. Jde o Samuelovo slovo k Saulovi: „Sláva Izraele nebude lhát a nebude litovat, protože není člověk, aby litoval“ (1S 15,29). Přitom jen o šest veršů dále čteme „Hospodin litoval, že ustanovil Saula králem nad Izraelem“ (1S 15,35).

Nezbývá než konstatovat, že Bůh někdy svých rozhodnutí litoval. Dokonce skrze své proroky oznamoval, že to může udělat: „Snad poslechnou a každý se odvrátí od své zlé cesty; budu litovat zla, které jim zamýšlím provést kvůli jejich zvráceným činům“ (Jr 26,3).

Co z toho vyčítám? To, že mezi Bohem a námi se něco odehrává. Jsou věci, které nejsou rozhodnuté. Když se člověk napraví, Bůh bude některých svých rozhodnutí litovat. Jde mu o člověka víc než o formální „pravdomluvnost“. Poslední verš Jonášovy knížky zní: „A mně by nemělo být líto toho velkého města Ninive, ve kterém je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nerozeznají pravici od levice, a ještě množství zvířat?“ Tento Boží soucit Jonášovi vadil. Možná vadí i některým křesťanům. Chtějí mít Boha spravedlivého a pravdomluvného, a hlavně neměnného, padni komu padni. Jejich Bůh všechno rozhodl do nejmenšího detailu. Prosadí svou, i kdyby se člověk rozkrájel. Pokud Písmo mluví o Boží lítosti (nebo o Boží radosti), tak je to „jen tak jako“. Stejně je všechno předem dáno.

Nad takovým Bohem lze žasnout, ale těžko lze k němu mít vztah.

Aby nedošlo k mýlce: Ano, naše svoboda, naše rozhodování je omezené. Jsou věci, kterých Bůh nelitoval a litovat nebude: „Hospodin přísahal a nebude toho litovat: Ty jsi kněz navěky na způsob Malkísedeka“ (Ž 110,4). Náš příběh s Bohem má určitý rámec, o kterém rozhodl Bůh. Proto bude poslední soud, proto bude Boží království, nový Jeruzalém, ale i ohnivé jezero. Nicméně v tomto rámci se odehrává velký příběh vztahu Boha a člověka. Na Boží litování není nárok – je vždycky milostí. Proto Ninivští říkají: „Kdo ví, snad se Bůh odvrátí a slituje…“ (Jon 3,9).

Právě protože máme takového Boha, má smysl modlitba, modlitební zápasy, úpěnlivé prosby. Pokud tomu porozumíme, je nám jasné, že se bez Boha a rozhovoru s ním neobejdeme. Snad se Bůh slituje i nad českým národem. Má smysl se za to modlit, má smysl volat k Bohu.

  1. června 2023

Velké zmatení na postupu

Posted on by Dan Drápal

Vlastně bych raději psal o něčem jiném. A poměrně hodně křesťanů i nekřesťanů mě vyzývá, abych už s tím psaním přestal. (Někteří) křesťané jsou přesvědčeni, že bychom se měli uzavřít do svého ortodoxního ghetta a nechat svět, ať si kráčí ke své zkáze. Někteří nekřesťané jsou přesvědčeni, že ničemu nerozumím, a tudíž bych se neměl k ničemu vyjadřovat.

Nicméně nežiji ve vzduchoprázdnu, a Jesenicko už není oním ostrůvkem pozitivní deviace, jakým se mi jevilo před šesti lety, když jsem se sem stěhoval. Genderová ideologie pronikla i sem a velké zmatení zasáhlo rodiny, které by se vyvíjely úplně jinak, kdyby jejich děti nebyly masírovány genderovou propagandou. Situace naštěstí není zdaleka taková jako ve Spojených státech nebo v Kanadě – vývoj v těchto zemích pozorně sleduji. Ještě jsem neslyšel, že by u nás byla škola, v níž se děti bez vědomí rodičů převléknou do šatů opačného pohlaví a začnou pro sebe používat nové jméno. Ještě jsem neslyšel o tom, že by si patnáctileté dívky nechaly amputovat prsa. A ještě jsem neslyšel o tom, že by u nás nějaká trans-žena vyhrávala sportovní závody v ženských kategoriích. Nicméně už jsem slyšel jednoho našeho „odborníka“ tvrdit, že působení blokátorů puberty je vratné a nevede k trvalým změnám. Ten pán lže. Například jedna z věcí, které se nevrátí do původního stavu, je hlas. Žena, která se na čas stala mužem, pak si to rozmyslela, už bude mít – zřejmě doživotně – mužský hlas. (Slůvko „zřejmě“ nesmím vynechat, protože vlastně nevíme, jak to bude s těmito lidmi za třicet nebo čtyřicet let.) Jedním z problémů s těmito blokátory je ten, že neexistují žádné standardní srovnávací studie, co tyto blokátory udělají po několika desetiletích.

Píšu, abych varoval. Abych varoval rodiče – měli by se zajímat o to, co se ve škole učí. Ve Spojených státech covidový lockdown poněkud zbrzdil nástup genderové ideologie, protože (někteří) rodiče se učili s dětmi doma a někdy byli v šoku, když zjistili, čemu jsou děti ve škole vystaveny. Vím o několika významných lidech, kteří se se svou rodinou přestěhovali do jiného státu, které nebyly z tohoto hlediska tak „pokrokové“. Jedním takovým „případem“ byla Megyn Kelly, která původně genderovou ideologii propagovala. S manželem si dávali pozor, aby své děti (mají holčičky i chlapečky) nějak genderově „nepředurčovali“. Nevnucovali jim, zda si mají hrát s autíčky nebo s panenkami. Přišlo jim ale divné, když se chlapečka na základní škole bez jakéhokoli důvodu opakovaně ptali, zda se necítí být holčičkou. Nakonec se přestěhovali z New Yorku do Connecticutu.

Když si u nás někdo přeje chirurgicky změnit pohlaví, musí podstoupit poměrně zdlouhavý proces. Dbejme na to, aby se to nezměnilo. Aby se u nás nemohlo stát to, co prožila Chloe Cole: Ve dvanácti letech jí diagnostikovali „genderovou dysforii“, ve třinácti nasadili blokátory puberty a v patnácti jí uřízli ňadra. V osmnácti přišla na to, že to vše byl omyl, a nyní se soudí s těmi, kteří ji na tuto cestu navedli. (Zadáte-li si do internetového vyhledávače Chloe Cole, jistě ji neminete. Snad mi dáte za pravdu, že je to krásná holka. Bohužel, nikdy nebude kojit.)

Nedokážu si představit, jaký je vnitřní svět trans-ženy žijící pod jménem Lia Thomas. Původně to byl Will Thomas, slavný plavec. Když přestával vyhrávat, prohlásil se za ženu – a vyhrává. Svědectví o tom vydává plavkyně Riley Gainesová, která vyhrávala… dokud se neobjevil(a) Lia Thomas(ová). Nešlo jen o to, že sportovně to bylo naprosto nefér. Šlo i o to, že Lia začal(a) chodit do ženských šaten a nijak neskrýval(a) svůj penis. Ostatní plavkyně to nesly poměrně těžce, leč když si stěžovaly organizátorům, ti jim doporučili, aby vyhledaly terapii, jež jim pomůže se s tím smířit.

Doufám, že vám to připadá bizarní. Nicméně mnoha lidem ve Spojených státech to už bizarní nepřipadá, a proto o tom píšu.

Trans-komunita dokáže být hodně nesnášenlivá. Když Riley Gainesová popisovala tuto situaci na jedné z vysokých škol, rozlícený dar trans-lidí se ji pokusil zabít. Něco podobného zakusila advokátka Kellie Jay Keen. (Opět, když si zadáte do vyhledávače její jméno, narazíte i na videozáznam incidentu, při němž málem přišla o život.) V médiích se mluví o LGBQT komunitě, ale představa této komunity je sama o sobě lživá. Například mezi L (lesbičkami) a T (trans-lidmi) panuje hluboké nepřátelství. Na slavnou autorku Rowlingovou, která se hlásí k L, trans-lidé útočí a vyhrožují jí smrtí. Do podobná situace se dostala slavná tenistka Martina Navrátilová.

Co to dělá s našimi dospívajícími? Od jednoho z nich jsem slyšel, že skoro každý ve třídě se hlásí k nějakému z těchto písmen, a ten, kdo nikoli, prostě není „in“.

Tato ideologie zneužívá dospívající. Když jde dítě do puberty, začne se zcela přirozeně vymezovat vůči rodičům. Na tom není nic divného a je to zcela v pořádku. Je to také doba, kdy člověk objevuje své tělo, a doba nejrůznějších experimentů. Není to ale doba, kdy člověk může udělat poučené rozhodnutí o tom, že si nechá uříznout penis nebo ňadra. U nás to, díky Bohu, zatím není možné. Buďme však na pozoru. Tato ideologie nastupuje velice rychle, byť po maličkých pidikrůčcích. (U nás má právě teď být následujícím krůčkem „manželství pro všechny“.)

Doufám, že tento článek mi ještě projde. Kdybyste ode mne žádný další nedostali, tak budete vědět, která bije.

  1. června 2023

Nedospělá generace

Posted on by Dan Drápal

Někdy v polovině osmdesátých let – tedy ještě v dobách komunismu – jsem četl knihu Tři generace. Jméno autora jsem zapomněl. Kniha pojednávala o lidech, kteří zakusili velkou hospodářskou krizi 30. let minulého století, dále o generaci, která zakusila druhou světovou válku, a konečně o lidech, který se narodili v dobách hojnosti, jež nastala zejména v 60. letech.

Co mě na knize velice překvapilo, bylo, že to, co autor psal o Američanech, platilo do velké míry i o Češích, přestože politické osudy těchto zemí byly výrazně odlišné. Tak například generace mých rodičů (narodili se ve 20. letech) zásadně nic nevyhazovala. Lidé se vše snažili opravit, a i věci dlouho nepoužívané se někam uložily, protože „by se jednou mohly k něčemu hodit“. Američtí rodiče téhož věku se zřejmě chovali úplně stejně.

Nevím, zda to platí i dnes. Jsou na tom české děti a americké děti podobně? Nechám odpověď na laskavém čtenáři. Počítejme ovšem s tím, že různé americké fenomény k nám zpravidla dorazí s několikaletým odstupem.

Sociální psycholog Jonathan Haidt (čtení jeho knížek vřele doporučuji) udělal na jednom velkém shromáždění následující pokus. Nejprve vyzval všechny narozené před rokem 1995, aby zvedli ruku. A pak vyzval ty, kdo zvedli ruku, aby zakřičeli číslo – konkrétně v kolika letech je rodiče pustili samotné z domu ven, třeba aby navštívili kamaráda, který bydlel o tři ulice dále. Odpověď byla téměř unisono: ŠEST! Pak vyzval, aby zavolali číslo ti, kdo se narodili po roce 1995. Opověděla mu kakofonie; vesměs šlo o číslo osm a více, nejčastěji patrně jedenáct.

Jonathan Haidt říká, že únosy dětí a jiná kriminalita spojená s dětmi byla mnohem vyšší v padesátých a šedesátých letech; později poměrně dramaticky klesala. Nicméně strach o děti nejenže neklesal, ale naopak se výrazně zvyšoval. Tehdy se zřejmě zrodil výraz „helicopter parenting“, který označuje obavy o děti vedoucí k tomu, že děti jsou pod neustálým dozorem.

Co se změnilo v roce 1995? Proč takový rozdíl „předtím a potom“?

Generace narozená po roce 1995 je první generace, která od dětství vyrůstala s chytrým telefonem. Ten mimochodem umožňuje neustálé monitorování potomka, nicméně neslouží tomu, aby rodiče věděli, co se na tomto telefonu odehrává. A tak na jedné straně je dítě pečlivě střeženo, na druhé straně se může dívat na ty nejhorší obscénnosti a krutosti.

Svět byl přizpůsoben tomu, aby se dítě nemohlo zranit, aby nebylo vystaveno žádnému riziku. Tak jsou budována např. dětská hřiště.

K čemu to vede? K pravému opaku toho, oč rodiče vlastně usilují. Rodiče chtějí, aby děti byly v bezpečí, ale znemožní dětem podstupovat zdravá rizika a naučit se „na vlastní kůži“ rozpoznávat, co je nebezpečné a co ne.

Výsledek je podobný jako s alergiemi. Pokud je v jedné generaci dejme tomu pět procent lidí alergických na buráky, budou se tito lidé burákům vyhýbat, ale u jejich dětí bude alergie na buráky třeba pětkrát častější. Nějak to souvisí s imunitním systémem, ale už jsem zapomněl, jak.

Jaký důsledek to má pro vysoké školy? Děti jsou nepřipravené na to, že se mohou střetávat s lidmi značně odlišných názorů. Proto téměř naráz vznikla poptávka po „safe places“, tedy „místech bezpečí“, kde se mladí lidé nepotkají s názory, které se jim nelíbí. Proto vznikl termín „trigger warning“ (nevím, zda to má nějaký český ekvivalent), kdy přednášející je vyzván, aby předem upozornil na to, že možná zmíní něco, co už dnes není považováno za košer. Abych uvedl analogický příklad z našich dějin: Jan Neruda, slavný český spisovatel, napsal řadu ostrých článků proti Židům. Profesor literatury by měl před přednáškou o Nerudovi upozornit, že bude popisovat i různé nehezké, v tomto konkrétním případě antisemitské, názory. Ovšem řada profesorů si řekne „why bother“ (něco jako „mám já to zapotřebí“) a o Nerudovi nebude přednášet vůbec.

Lidé jako Jonathan Haidt nebo Jordan Peterson upozorňují, že tím se značně zužuje prostor pro setkávání s různými myšlenkami a možnost porozumění době. Jan Neruda nic netušil o holocaustu a jeho protižidovské články byly namířeny do značné míry proti Němcům (pražští Židé mluvili převážně německy); kromě toho tam tyl silný sociální osten. Samozřejmě můžeme právem poukazovat na to, že s Nerudou nelze v této věci souhlasit, ale není to důvod, proč třeba pálit jeho knihy.

Současní mladí lidé v Americe žijí v mnoha ohledech zdravěji (a my křesťané bychom možná řekli i čistěji) než předchozí generace. Pijí méně alkoholu, konzumují méně drog, nezáleží jim tolik na penězích, nepěstují sexuální promiskuitu (ba mnohdy sex neprovozují vůbec). V Americe mohou mít lidé řidičák od patnácti let (možná se pletu a je to až od šestnácti) a dříve se naprostá většina mladých lidí nemohla dočkat, až budou moci sami řídit. Současná mladá generace prý na řidičák tolik nespěchá. A nespěchá ani vypadnout z domu. Nenastane-li změna trendu, mnozí patrně neopustí „mama hotel“ nikdy. Prostě nikdy nedospějí. Výhybky byly ovšem špatně nastaveny už v dětství.

Titíž mladí lidé se cítí ohroženi, setkají-li se s někým, kdo má odlišné názory. A kvalita vysokých škol upadá, protože místo aby se universitní campusy stalo agorou, tedy náměstím, kde se setkávají akademici, vycházejí vstříc emocím mladých lidí a schvalují jim, když se cítí nedobře v konfrontaci s jinak smýšlejícími. Odtud už je to jen krůček ke „cancel culture“, tedy umlčování lidí s jinými než „oficiálními“ názory. Svoboda slova úpí, pokud ještě o sobě vůbec dává znát.

Řekněme to jasně a naplno: Potřebujeme místa, kde se mohou setkávat lidé různých názorů, aniž by si vyhrožovali. Samozřejmě se budeme věčně potýkat s lidmi, kteří jsou opravdu hnusní a sadističtí. Debatu skutečně nelze vést s kýmkoliv. Domnívám se však, že není tak těžké rozpoznat, kdo má zájem na smysluplné diskusi a kdo jenom ruší nadávkami a nálepkami.

Asi budeme brzy řešit stejné – nebo podobné – problémy jako Američané. Nicméně nehlásám žádný determinismus. Píšu tyto články pro to, abychom se připravili. Nikde není psáno, že to musí špatně dopadnout.

  1. června 2023