Znovu o nedůvěře

O nedůvěře jsem psal v únoru, tedy poměrně nedávno. Nedá mi to a musím se k touto tématu vrátit.

Určitá míra nedůvěry tady byla vždy, nejde tedy o nic nového. Zarážející ale je její rozsah. Hodně k tomu přispěl covid. Patřil jsem k těm, kteří podporovali vládní opatření. Měl jsem zato,  že nedůvěra není dána nějakým objektivním poznáním, ale že odmítání očkování proti covidu je pouze vyhřeznutím oné nedůvěry, která se v posledních letech stále šíří. Hovořil jsem s některými lékaři a ti měli na věc podobný názor jako já.

U nás zaznívající hlasy odmítající proticovidová opatření mi připadaly značně nevěrohodné; poslouchal jsem ale řadu diskusí a názorů odjinud, zejména ze Spojeného království a Spojených států. Nemohl jsem přehlédnout, že proti kritikům proticovidových opatření je veden dosti nevybíravý boj. Mnohdy se jednalo o lidi, kteří byli do té doby považováni za odborníky; najednou se z nich stali nepřátelé společnosti. Dnes si myslím, že řada opatření, zejména lockdowny, měla dosti negativní vliv. Spěchalo se, a byly aplikovány vakcíny, které nebyly dostatečně otestované, což se zdůvodňovalo mimořádností situace a z ní vyplývající potřeby rychle jednat.

Problémy s covidem nezpůsobily obecnou nedůvěru – ta tu byla již dříve. Nicméně vydatně přispěly k jejímu prohloubení.

Nevím, zda jste si toho všimli také, ale po celém světě se šíří teorie placaté země. Poprvé jsem se s ní setkal asi před pěti lety. Tehdy jsem to považoval za totální bizár, kterému může věřit jen značně – řekněme neinformovaný – člověk (nechci použít žádný ošklivý výraz). Nyní se dovídám, že výskyt těchto názorů není omezen na Českou republiku. Bludu o placaté zemi se daří i v mnoha dalších zemích. I to, stejně jako sama nedůvěra, je duchovní věc.

Je tu ale ještě jedna, řekněme technologická – složka. Lidé nedůvěřující a nedůvěru šířící často mluví pejorativně o „mainstreamu“. Mainstreamová média nám prý lžou. Všímám si ale toho, že mainstream už není to co býval. Čtenářů hlavních deníků ubývá a lidé – zejména mladí – čerpají své informace z různých webů, od různých bloggerů a influencerů. Domnívám se, že tato skutečnost se nyní poprvé výrazným způsobem projevila ve volbách, konkrétně ve volbách do Evropského parlamentu. Influencer Filip Turek získal nejvíce preferenčních hlasů. Komentátoři to vesměs zdůvodňovali tím, že ho už dlouho sledovali desetitisíce či statisíce lidí na internetu. Ještě před pěti lety by bylo něco takového nemyslitelné.

Weby nejrůznějšího charakteru mají v součtu mnohem více sledujících než tzv. mainstream. Tedy ne že by neexistoval proud (stream) „oficiálních“ médií – mám na mysli zejména veřejnoprávní média (rozhlas a televizi) – ale už se nedá říci, že by tento „stream“ byl „main“, tedy hlavní. Totéž dle mého názoru platí o většině zemí z našeho kulturního okruhu. Ve srovnání se situací dejme tomu v šedesátých letech došlo k neuvěřitelné proměně. Vzpomínám si, jak jsem jako student hltal tehdejší Literární noviny. Stejně je hltali téměř všichni intelektuálové. Všichni jsme četli totéž a byli jsme formováni týmiž myšlenkami. A všichni jsme věděli, že proti Literárním novinám stojí skalními komunisty ovládaná Tvorba.

          Dnes je to všechno velmi roztříštěné. Na internetu si můžete najít celou škálu názorů. Za všechno mohou jezuiti, svobodní zednáři, Soros, Pentagon, Bilderbergská skupina, deep state, a samozřejmě, jak jinak, Izrael – všechno to najdete nějak zdůvodněné. Jde z toho strach, že?

Tento stav je velmi nepřátelský vůči zvěstování evangelia. Lidé nasáklí nedůvěrou vás budou podezírat ne z toho, že jim chcete přinést dobrou zprávu, ale z toho, že je chcete získat pro nějakou sektu. Případně že z vás budou chtít vytáhnout nějaké peníze. A bohužel, sekty skutečně existují, a některé skutečně tahají z lidí peníze. Mnozí lidé ale nedokážou mít nedůvěru ke své nedůvěře a nezamyslí se nad tím, zda se právě u vás setkali s něčím podobným. Pokud u vás nic takového neshledají, možná z toho neusoudí, že je opravdu nechcete podvést, ale řeknou si, že jste ve svých snahách obzvlášť fikaní.

Přitom jsou dvě instituce, které jsou velmi důležité, nemáme-li obecné nedůvěře podlehnout. Jsou to rodina a církev. To, že někdo uvěří v Ježíše, neznamená, že se z této nedůvěry vymaní. Je mnoho lidí, kteří uvěří v Ježíše, ale nenajdou církev, protože církvi nevěří. Zrovna včera jsem s jedním takovým mluvil.

V naší početné rodině máme nejroztodivnější názory. Ani zde raději nebudu uvádět, pro koho kdo z nás hlasoval. Kdybychom tyto stranické šarvátky vnesli do našich rodinných vztahů, dávno by se naše rodina rozpadla. Přitom snad každý z nás prošel nějakým zajímavým vývojem. Myslím, že jsme toto rozhodnutí nenechat se rozdělit politickými názory nikdy na našich setkáních netématizovali. Ale, pokud to čtu dobře, všem nám záleží na našich vztazích více než na našich politických názorech.

Jistě, i naše rodina se ocitá často v obrovských tlacích od toho Zlého. A souvisí to i s našimi sbory. Všiml jsem si, že pokud se Nepříteli podaří někoho vytáhnout z rodiny, snáze ho vytáhne i z církve. A naopak: Pokud ho vytáhne z církve, snáze ho vytáhne i z rodiny.

Co radím? Mějme nedůvěru ke své nedůvěře. Jsou věci, kde si nějaký názor musíme utvořit a nějak se rozhodnout. Ale je i celá řada věcí, na které nemusíte mít vyhraněný názor. Buďme si vědomi své omezenosti – a nemám na mysli nedostatek inteligence, spíše nedostatek času – a mluvme především o věcech, kterým alespoň trochu rozumíme.

  1. června 2024

Zamyšlení nad střelci

Přemýšlím o třech z nich – o Andersu Breivikovi, který v roce 2011 v Norsku zabil 77 lidí na letním táboře mládežnické organizace Norské strany práce, o panu Juraji Cintulovi z Levic, který 15. května t. r. postřelil slovenského premiéra Roberta Fica, a o střelci z Filosofické fakulty, který loni 21. prosince zabil 14 lidí. Mají tyto tři události něco společného? Myslím, že mnoho ne, a pokusím se to vysvětlit.

Možná by bylo pro nás všechny pohodlnější, kdyby něco společného měli, třeba kdyby byli všichni pravičáci nebo naopak levičáci, kdyby měli všichni stejnou psychiatrickou anamnézu, nebo kdyby všichni tři byli nájemnými vrahy, kteří by svůj hrůzný čin vykonali za peníze, nebo něco podobného. Samozřejmě se po každé takové události vynoří otázka, zda střelbě šlo nějak předejít, zda policie selhala či neselhala.

Tyto otázky řešit nebudu, protože se domnívám, že i přes veškerá bezpečnostní opatření se může stát, že se nějakému vysoce inteligentnímu člověku podaří veškerá bezpečnostní opatření nějak obelstít. V roce 1986 byl zastřelen Olof Palme. Stalo se to v tehdy nebývale bezpečném Švédsku (s dnešním Švédskem se to nedá srovnávat). Prostě takové věci se stávají. Je nepochybně třeba udělat maximum, aby se neděly, a pokud se stanou, pečlivě rozebírat, kde byla v bezpečnostních opatřeních nějaká skulinka.

Problémem je, když se vládnoucí garnitura pokusí nějak využít dané nešťastné události a nějak na ní politicky vydělat. To prvoplánově nešlo v případě pražského střelce. Neměli jsme příležitost seznámit se s materiály, které by o střelcově motivaci vypovídaly – např. s jeho dopisem na rozloučenou. Policie tyto materiály tají, což jí nevyčítám, a patrně je zveřejní až v nějaké závěrečné zprávě. Pokud chtěla opozice této události využít, pak jen připomenutím, že šlo o selhání policie za Fialovy vlády. To je ovšem trochu málo a nezdá se mi, že kdyby vládl Babiš, bylo by vše nějak zásadně jinak.

Jaká byla světonázorová motivace pražského střelce tedy zajím nevíme. Nepochybně to byl vysoce inteligentní člověk, podobně jako Breivik. Pokud mají takoví lidé motivaci, seženou si zbraně i tam, kde je to velice těžké. (Stále si myslím, že zpřísňovat zákon o držení zbraní, beztak už dost přísný, kvůli takovým výjimečným lidem nemá smysl, ale to je teď vedlejší.) – Zdali byl pan Cintula podobně inteligentní jako drzí dva zmínění střelci, s jistotou nevím, ale na základě jeho projevů o tom silně pochybuji; nicméně nějaký úplně hloupý člověk to zřejmě nebyl.

Jedno ale měl pan Cintula s Breivikem zřejmě společné: Oba během svého života vícekrát změnili své názory, a to dosti radikálně. Možná to platilo i o pražském střelci, zatím to ale, jak jsem zmiňoval, nemůžeme vědět. Tak např. jsem o Breivikovi četl, že v mládí několikrát navštívil nějaké evangelikální shromáždění, což mě jako evangelikála zajímalo. Podle všeho ale nešlo o nic hlubšího, takže i nepřátelé evangelikálů usoudili, že toto krátké ochomýtnutí se zřejmě nepůjde nějak využít. Přitom málokoho napadlo, jak je ironické, že ona norská mládežnická organizace vehementně podporuje Palestince, kteří Židům dělají právě to, co Breivik udělal jim.

Pachatelé takových činů zpravidla dosahují opaku toho, oč jim šlo. Muslimové mluví o Breivikovi jako o „norském křesťanovi“, a my, skuteční křesťané, s tím moc nenaděláme. Ovšem liberálové mohou tvrdit, že nejen muslimové, ale i křesťané se  dopouštějí masových vražd, byť nad Breivikovým činem žádní „křesťané“ nejásali, na rozdíl od jásotu v muslimském světě, když se někomu podaří třeba narazit uneseným letadlem do Dvojčat. Nebo umučit  otce před očima dětí.

Vraždění premiérů, prezidentů, poslanců, novinářů, a ostatně kohokoli dalšího, je naprosto nepřijatelné. Ale stejně nepřijatelné by mělo být svádění takového činu na opozici. V tom – bohužel – slovenská vládní garnitura naprosto selhala, a dělám si teď o Slovensko opravdu velké starosti. Pokud chtěl pan Cintula vládě ublížit, dosáhl pravého opaku. Slovenský poslanec Ľuboš Blaha, místopředseda slovenské Národní rady a místopředseda strany Směr, a Andrej Danko, předseda koaliční Slovenské národní strany, dvacet minut po činu obvinili z atentátu opozici. Bylo to dříve, než mohlo být o motivech střelce cokoli známo. Opozice prý vyvolala ve společnosti hlubokou nenávist. Poslouchal jsem emotivní slova poslance Blahy a předsedy Danka a přemýšlel jsem, jak lze tón i obsah jejich vyjádření charakterizovat jinak než jako nenávistné. Napadlo mne slovo rozhořčení, což je něco, co nemusí být nutně nenávistné. Nicméně obvinění opozice z toho, co udělal pan Cintula, je evidentně nesmyslné a k nějakému smíření, o které se v určitém momentě pokusili současná prezidentka Zuzana Čaputová a budoucí prezident Peter Pellegrini, nakonec pro nesmiřitelný postoj pana Danka nedošlo. A tak ti, kdo vedli své příznivce k tomu, aby na prezidentku křičeli, že je americká ku..a, nadále obviňují z oné atmosféry opozici. Bohužel tak činí i premiér Fico ve svém prvním projevu po atentátu.

Jsem přesvědčen, že pokud dojde k pokusu o atentát, musí být politici zdrženliví a nesmí nikoho neobviňovat, dokud nemají nějaké relevantní důkazy. Na tom se to láme: Jde jim skutečně o dobro státu a národa, nebo jen o politické body a tudíž o osobní moc? V tom současná slovenská garnitura naprosto selhala, ať už v následujících týdnech vyšetřování ukáže to či ono.

Jak jsem napsal, pachatelé atentátu zpravidla dosáhnou pravého opaku toho, co chtějí. Prostě tudy cesta k jakémukoli ozdravění nevede. Stoprocentně těmto činům předejít nelze, ale můžeme se modlit a nabízet přátelství. Atmosféru změnit nemůžeme – to by muselo nastat probuzení. Zlepšit ji ale můžeme – nebo bychom se o to měli alespoň snažit.

  1. června 2024

Manuál pro poslední časy

  Svět stíhá jedna pohroma za druhou. Celosvětová finanční krize, pandemie covidu, války na Ukrajině, v Gaze. Málokdy byl svět tak blízko nukleární katastrofě jako nyní. To, co bylo právě vyjmenováno, jsou vnější věci. Stíhají nás ale i pohromy jiného druhu. V Americe loni zemřely desetitisíce lidí na předávkování drogami. Sebevražednost dospívajících, zejména dívek, se prudce zvýšila. V České republice výrazně stoupl počet lidí trpících nějakou psychickou poruchou. Přitom se katastrofálně nedostává psychiatrů a ani pediatrů nemáme tolik, kolik by bylo zapotřebí…

Říká se, že naše společnost je rozdělená. Ostatně, nejenom naše. Platí to zejména o Spojených státech, ale i o Velké Británii a jiných zemích. Problém není v tom, že lidé mají odlišné politické názory. Závažnější je, že lidé dvou protichůdných názorů spolu přestávají mluvit. Ilustrací tohoto stavu je nedávno zjištěná skutečnost, že ve Spojených státech si 95 procent demokratů nebo republikánů bere partnera téhož politického smýšlení. Snad nikdy nehrála politická orientace tak důležitou roli v mezilidských vztazích jako nyní. Zatímco před 150 lety se považovalo za problematické, bral-li si evangelík katoličku nebo katolík evangeličku, dnes se stává problémem, bere-li si konzervativec pokrokářku nebo naopak (pokud se takové sňatky vůbec vyskytují).

K tomu se přidávají problémy s rozvojem technologií a umělou inteligencí. Totalitní režimy mají k dispozici možnosti dříve nevídané. V Číně bylo sledování lidí dovedeno k naprosté dokonalosti. Stát ví, s kým se stýkáte, a pokud je to s „nevhodnými“ lidmi, jakýsi algoritmus vám sníží „sociální kredit“. Ten rozhoduje mimo jiné o tom, zda budete smět cestovat. Může vás nejrůznějšími způsoby omezit – nebo vám naopak dopřát něco navíc, pokud jste povolní a „nezlobíte“. Obávám se, že tento vývoj může vést k tomu, že to, co bylo lidskou společností, se stane něčím, jako je mraveniště nebo úl, kde se bude jednotlivec smět pohybovat jen po předem daných drahách a plnit specifické úkoly. Kontrola myšlení bude dokonalá.

Technologie přitom umožňují výrobu textů a obrázků, které vypadají věrohodně, ale ve skutečnosti jsou produktem umělé inteligence. Mohou vás svléknout do naha nebo k nepoznání napodobit váš hlas. Když chtěly za normalizace komunistické orgány zdiskreditovat slavnou českou zpěvačku, vyrobili fotomontáž, na které byla nahá. Jistě to oněm lidem dalo dost práce, ale přesto šlo celkem snadno odhalit, že nejde o skutečnou fotografii. Dnes již podobné podvody tak snadno odhalit nelze. Stírá se rozdíl mezi realitou a podvodem.

Moderní technologie rovněž zachycují vaši minulost. Pokud jste někdy před deseti lety plácli nějakou hloupost třeba na Facebooku, vaši nepřátelé to na vás dnes mohou vytáhnout. Může jít o něco, co bylo naprosto vytrženo z kontextu. Jediným účelem takového počínání je společensky vás znemožnit.

Žijeme v době paradoxů. Co se týče životní úrovně, nikdy jsme se neměli tak dobře jako dnes. Tuším, že to bylo v roce 2022, kdy bylo na světě poprvé v dějinách více lidí obézních než lidí hladovějících. A pokud je dnes někde hlad, pak je to bez výjimky vždy problém politický nebo vojenský. Problémem není to, že by potravin bylo celosvětově málo. Pouze jsou místa jako např. Jižní Súdán, kam se nedostanou, protože tomu někdo brání.

 

Nedůvěra a nevděčnost

Tyto řádky píšu na jaře 2024. Podle průzkumů veřejného mínění je důvěra vládě na velmi nízké úrovni – mezi deseti a dvaceti procenty. Nadávat na vládu bylo v Česku populární vždy, ne až poslední dobou. Lidem se zdá, že vláda dělá všechno špatně, vyčítá se jí, že nekomunikuje nebo komunikuje špatně, opozice na vládu útočí, jistě někdy oprávněně, ale mnohdy naopak zcela nesmyslně. Za rok a půl budou nové volby do Poslanecké sněmovny. Opozice patrně vyhraje, a jak je u nás obvyklé, mnohá opatření předchozí vlády zruší, a to jaksi z principu. Mnohé problémy ale zdědí, a nepovažuji za pravděpodobné, že si povede lépe než vláda současná. Nu, třeba nás překvapí.

Atmosféra je prostoupena pocitem, že všechno je špatně.

Zkuste se ale někoho, jehož slyšíte nadávat na vládu, zeptat, co konkrétně vláda udělala jemu, v čem se mu daří hůře než před jejím nástupem. Možná něco řekne, ale pak bude nasnadě otázka: A může za toto skutečně vláda?

Jednou z námitek je, že vláda jde příliš na ruku „Bruselu“. K roli Evropské unie se ještě dostanu.

Nyní vznesu vážné obvinění: Jsme nesmírně nevděční. U nás ve střední Evropě, ale i v celé té civilizaci, které říkáme „Západ“. Nikdy se nám jako lidstvu nedařilo tak dobře jako v tomto století. Po pádu komunismu se naše možnosti nebývale rozšířily, ať už jde o podnikání, studium, nebo cestování.

V létě 1989 jsme s manželkou cestovali do Anglie. Potřeboval jsem tehdy jak německé a francouzské, tak i belgické tranzitní vízum. Musel jsem vystát několikahodinovou frontu – trvalo to déle než pak samotný průjezd Belgií. Dnes moje děti při cestě přes hranice ani nezpomalí.

 

Mír a (ne)spokojenost národů

EU, respektive Západ, má mnoho nedostatků, vad a nectností, kterými se rovněž budu zabývat, protože některé z nich považuji za fatální. Nicméně, národy či státy Západu proti sobě téměř osmdesát let nebojují. Tak dlouhé období míru Evropa nikdy dříve nezažila. (Mluvit o tom, co by bylo, kdyby…, je vždy ošemetné. Přesto si dovolím vyslovit dohad: Kdyby nebylo NATO, možná bychom ještě před koncem minulého století zažili dvě řecko-turecké války.) Zavilí odpůrci EU, případně Severoatlantické aliance, budou tvrdit, že za to „nemůže“ Evropa. Mám ale silné obavy, že vývoj reality by je mohl vyvést z omylu. Copak si myslíte, že Maďarsko by se pak spokojilo s hranicemi stanovenými Trianonem? Nebo že by třeba Španělé byli ochotni bránit Polsko? Pokud se Evropa rozpadne, všichni staří démoni ožijí. V těchto měsících už se probudil démon antisemitismu.

Jako Evropané zakoušíme nebývalou prosperitu. Soudní řízení trvají dlouho, ale v úhrnu jsou patrně spravedlivější než kdy dříve. (Uvědomuji si, že toto se těžko měří, ale jsem přesvědčen, že soudy rozhodně nejsou méně spravedlivé.) Zdravotnictví dokáže divy a je obecně dostupné.

Nespokojenost, kterou u nás můžeme pozorovat, není ve světě nic výjimečného. Podle průzkumů hodnocení kvality života (Country Rankings by Life Evaluations) jsou Češi se svým životem spokojenější než Britové, Američané nebo Němci. Z národů bývalého Sovětského bloku jsme nejspokojenější. Žebříčku vévodí Finsko, Dánsko a Island, následovány Izraelem na čtvrté příčce (jde o údaje z roku 2023). Tuto skutečnost mi ovšem trochu zkomplikovala jiná statistika, totiž údaje o užívání psychofarmak: Právě těch se v severských státech spolyká nejvíc – násobně víc než u nás (Češi drží 18. příčku). Zajímavé jsou ovšem trendy. Zatímco střední Evropa mírně stoupá, Spojené státy a Německo klesají. Nesouvisí to s imigrací?

 

Evropská ztráta nadějí

Lidé ve středověké Evropě měli těžký život. Existence na tomto světě byla velmi nejistá. Církev poskytovala lidem určitou naději – naději života věčného, ve kterém nebude strádání a nespravedlnost. Proto mnozí lidé chápali tento časný život jako přípravu na život věčný. Ano, znám námitku ateistů, že církev udržovala lid ve víře v život po smrti, aby je mohla lépe ovládat. Tato námitka je do určité míry oprávněná. Na druhé straně jsem ale přesvědčen, že ta víra je v podstatě správná. Ano, i já chápu pobyt na tomto světě jako přípravu na věčnost. V každém případě platí, že tito lidé žili v bídě, ale měli naději.

Když během 18. až 20. století došlo k sekularizaci, lidé do značné míry opustili víru v život věčný (a s ním i ve věčné zatracení), marxismus a další hnutí jim ale poskytovaly jinou naději: Naději na spravedlivou a beztřídní společnost. Dnes už víme, že to byla naděje falešná a že snahy o vybudování beztřídní společnosti vedly k nesmírnému krveprolití. K tomu dochází vždy, když se lidé pokoušejí zbudovat ráj na zemi vlastními silami, ať už jde o ráj v náboženském pojetí (vzpomeňme na Kalvínovu Ženevu nebo Savonarolovu Florencii), nebo v pojetí sekulárním (komunismus, nacismus).

V druhé polovině minulého století se naděje začala vytrácet – jak naděje křesťanská, tak naděje sekulární. Církve vesměs přestaly učit o věčném životě a o věčném zatracení a komunistické ideologii už nevěřil ani prostý lid, natož komunistické elity.

Zatímco naděje slábly, objevily se hrozby, a to zejména environmentální.

Domnívám se, že žít bez jakékoli naděje je mnohem těžší, než se může zdát. A netuším, jak by se vliv ztráty naděje na život dal měřit. Připadá mi jako velký paradox, že právě v této době, kdy zakoušíme technologickou revoluci a otevírají se nám nové možnosti, dospívá generace, která na rozdíl od těch předchozích nemá naději, že se bude mít lépe.

Uvědomuji si, že vše, co jsem zatím napsal, píšu z hlediska západní civilizace. Číňané, Rusové, hinduisté nebo muslimové se dívají na svět z odlišné perspektivy. My se můžeme, ba musíme snažit tyto jiné pohledy pochopit, avšak i při upřímné snaze se nám je daří pochopit jen částečně.

 

Pochybnosti

Západní civilizace o sobě pochybovala vždy. Slavná (a vlivná) kniha Oswalda Spenglera „Úpadek západu“ vyšla v roce 1918. Nebyla to první kniha na toto téma a následovaly po ní další od různých autorů. Toto zpochybňování sebe sama je dvousečné. Na jedné straně je to síla této civilizace.

Je to podobné jako s jednotlivci: Člověk, který sám o sobě nepochybuje, může sice machrovat a být hodně hlasitý, ale ve skutečnosti je to ubožák, který může snadno sednout na lep nějaké ideologii.

Na druhé straně může být toto pochybování smrtící, ať už jde o jednotlivce, nebo o celou civilizaci. Pokud jsem veskrze špatný a nemám žádná obdarování, prožiji život – pokud si nehodím mašli – v apatickém zoufalství. Společnost, která je přesvědčena o své prohnilosti, asi nevygeneruje statečné lidi ochotné bránit svou vlast. Ostatně proč bránit něco, co je skrz naskrz zkažené?

Lidé z obou stran spektra – progresivisté i konzervativci – mají s Evropou (s „Bruselem“) vážný problém. Krajní progresivisté by rádi zrušili národy i hranice. Projevem krajního progresivismu byla třeba jejich výzva v době konání mistrovství světa ve fotbale v Německu v roce 2022, aby se vítězství neoslavovalo pomocí německých vlajek, protože je to projev nacionalismu. Dokonce tvrdili, že vlastenectví není nic jiného než nacionalismus, a ten je nepatřičný.

Na druhé straně jsou konzervativci, kterým vadí, že se „Brusel“ odmítá přihlásit k judeo-křesťanským kořenům. Schvalování sňatků osob stejného pohlaví, potratů nebo eutanazie považují za neblahý vývoj. První tábor by rád prohloubil evropskou integraci, druhý chce zachovat suverenitu členských států. Pro jedny je Brusel málo pokrokový, pro druhé je příčinou všeho zla.

 

Moje křesťanská perspektiva

Tento titulek by mohl někoho pohoršit. Proč je v něm ono slůvko „moje“? Z dobrého důvodu: Mnozí křesťané se dívají na svět ze zcela jiné perspektivy. Uvědomuji si, že se mohu mýlit, a nechci své vidění věcí vnucovat jiným křesťanům.

Předně musím konstatovat, že církve (mám na mysli zejména jednotlivé denominace, ale týká se to i jednotlivých sborů či farností) jsou rozděleny podobně jako zbytek světa. V církvi je určitá hlasitá menšina a mlčící, poněkud dezorientovaná většina. Církve nenašly společnou řeč a společné stanovisko ke společenským otázkám, jako je „manželství pro všechny“, nebo k politickým otázkám, jako je postoj k ruské agresi na Ukrajině (někteří křesťané budou tvrdit, že vlastně o žádnou ruskou agresi nejde). Podobně rozdělení jsou křesťané i v postoji k otázkám migrace, klimatické změny nebo evropské integrace.

Nebudu podrobně vysvětlovat nebo obhajovat svá stanoviska k těmto otázkám. Pochopitelně mám na řadu otázek vyhraněné názory, ale na tomto místě nejde o polemiku s lidmi, kteří mají názory odlišné.

Pokud někdo otevře nějaké z uvedených kontroverzních témat, vyjádří část křesťanů svou nevoli, že se takovými věcmi vůbec zabýváme. Pro některé křesťany jde o nerespektování toho, že svět ve zlém leží, že brzy nastane soud a že jde o zbytečnou ztrátu času a energie. Někteří křesťané považují zabývání se „kulturními válkami“ za vyloženě hříšné. Na opačném konci spektra jsou ti, pro které není problém v takových otázkách, jako je homosexualita, transgenderová ideologie a podobné záležitosti, přejímat postoje tohoto světa.

Domnívám se, že církve se měly k těmto otázkám postavit mnohem zodpovědněji. To by znamenalo se těmito otázkami vážně zabývat a pokusit se je uchopit z biblického hlediska. To se příliš neděje, a tak tu máme na jedné straně vyhraněný fundamentalismus, někde ve středu třeba lavírování současného papeže a na druhé straně neslaná a nemastná prohlášení v podstatě přejímající stanoviska liberálního světa.

 

Co o konci světa říká Bible

Ti, kdo zastávají vyhraněný fundamentalismus, jsou vesměs přesvědčeni, že konec může přijít každou chvíli. Různé nové události si vykládají jako znamení konce časů. Často hledají v současných událostech spojitosti s různými místy v knize Zjevení.

Tyto postoje jim umožnuje nedostatek vzdělání. Z tohoto hlediska je zajímavé studovat nejen samotnou knihu Zjevení, ale rovněž to, jak jí rozuměli lidé v průběhu dějin. Pak by si nemohli nevšimnout, že lidé už mnohokrát očekávali konec, který se ale nedostavil, a společnost se po čase opět uklidnila. A rovněž by si museli připustit, že ve světě se mnohdy dály mnohem větší hrůzy než dnes. Tyto skutečnosti jsem se snažil reflektovat ve své knize „Ukážu ti, co se má stát“.

Považuji Bibli za Boží slovo a knihu Zjevení za inspirovanou Duchem svatým. Domnívám se ale, že přístup vyhraněného fundamentalismu, který hledá spojitost mezi místy z Písma a konkrétními událostmi dnešní doby, je zavádějící. Kniha Zjevení nám zřejmě nebyla dána proto, aby nám odpovídala na otázky, které nám někdy nedají spát. Podobně jako celá Bible je nám kniha Zjevení zdrojem života, nicméně počítejme s tím, že z ní porozumíme jen něčemu.

Nicméně zpět k otázce: Nastane brzy konec? Se sepsáním tohoto článku spěchám, protože jsem přesvědčen, že konec by skutečně mohl nastat ještě dříve, než ho dopíšu. Tvrdím tedy, že konec určitě nastane co nevidět? To v žádném případě. Nevím a beru vážně Ježíšova slova, že hodinu konce zná jedině Bůh Otec (Mk 13,32). Ale současně beru vážně všechna místa Písma, která nás vyzývají, abychom byli připraveni a bděli.

Nevíme ani, jaké povahy ten konec bude. Bude to celosvětová pandemie, které byl covid jen slabým odvarem? Nastane konec, protože se umělá inteligence utrhne ze řetězu? Vypukne třetí světová válka? Zahubí nás – poněkud pomaleji – nějaká klimatická katastrofa? Zničí nás nějaké zásahy do lidského genomu? Může to být cokoli z uvedeného, a dokonce i kombinace libovolného počtu uvedených možností. Nebo něco úplně jiného.

Nevíme, ale můžeme být připraveni. Ba co více: Měli bychom být připraveni. Ba co více: Musíme být připraveni.

 

Jak se připravit?

V čem spočívá příprava? Možná jste slyšeli o lidech, kteří promýšlejí, jaké katastrofy by mohly nastat, a pečlivě se připravují stavbou podzemních krytů naplněných zásobami jídla, vody, léků, baterií apod. V Americe vycházejí různé manuály, jak by taková příprava měla vypadat, nač by lidé neměli zapomenout atd. Tyto manuály se ani trochu nepodobají manuálu, který právě píšu. Lidé, kteří se takto připravují, nejsou hloupí. Nicméně neberou to za správný konec.

Máme-li být připraveni, je nezbytné, abychom si byli jisti, že máme věčný život, a tedy že i kdybychom zahynuli v prvních třech minutách nějaké celosvětové katastrofy, probudíme se v Božím království. Tuto naději lidé nevěřící nemají, a nemají ji ani mnozí, kteří se považují za křesťany.

Možná si řeknete: „Dobrá, v tomto smyslu jsem připraven. Přijal jsem Pána Ježíše, stal jsem se Božím dítětem a mám život věčný. Ale co dál?“

Naším úkolem není se někde v koutku třást strachy a doufat, že všechny bouře pominou a my se budeme moct vrátit ke klidnému a pohodlnému životu, jaký jsme vedli dříve. Bůh od nás rovněž neočekává, že budeme se složenýma rukama čekat na nevyhnutelný konec a radovat se, že nejsme jako nevěřící, kteří nemají skutečnou naději.

Můžeme – a měli bychom – v rozhovorech mluvit o tom, že konec skutečně může přijít.

Lidé, kteří nemají věčnou naději, mohou buď rezignovat, nebo naopak začít vyvíjet horečnatou mírovou nebo environmentální aktivitu. My si pochopitelně také přejeme mír, ale víme, že snahy ho dosáhnout lidskými silami často vedou k ještě většímu neštěstí, než je to, kterému se snaží zabránit.

Jediným řešením pro každého člověka je pokání. „Nebudete-li činit pokání, … všichni zahynete.“ (L 13) Musíme samozřejmě počítat s tím, že s takovým varováním tvrdě narazíme. Rozhodně nikomu neradím, aby při evangelizačních snahách začal od konce světa a posledního soudu. Pokud se nám nepodaří zapříst do smysluplného rozhovoru, o soudu bychom ani mluvit neměli. Pokud se nám navázat smysluplný hovor podaří, k soudu se patrně dostaneme zcela přirozeně.

 

Dělat to, co má smysl

Byl to tuším můj pradědeček, kazatel František Urbánek, který řekl, že pokud se do něčeho pustíme, měli bychom si položit otázku, zda to, oč chceme usilovat, by dávalo smysl, kdyby 1. zítra měl nastat konec světa a 2. kdyby tento svět měl trvat ještě sto let.

Na konec bychom neměli čekat s rukama složenýma v klín. Je celá řada věcí, v nichž bychom se měli angažovat. Mnohdy se můžeme připojit k nějaké sekulární aktivitě (angažovat se třeba v Člověku v tísni) nebo v některé z mnoha aktivit křesťanských (v Alianci pro rodinu, Hnutí Pro život, v Charitě, Diakonii nebo Armádě spásy). Nezapomínejme přitom, že naším hlavním úkolem je zvěstování evangelia. Je ale celá řada dalších aktivit, v nichž a skrze něž můžeme být solí země. Tento aktivní život samozřejmě nemůže odvrátit konec, nicméně my nevíme, kdy konec přijde, a proto „se chováme normálně“ a věnujeme se svému životu, svému poslání.

Již v Pavlově době byli křesťané, kteří byli přesvědčeni, že konec nastane co nevidět, a proto nemá smysl pokračovat v práci, kterou dosud vykonávali. Právě těm apoštol Pavel adresuje dobře známá slova „Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí“ (2Te 3,10).

Proto se věnujme svému povolání a vše, co děláme, dělejme ve jménu Pána Ježíše. Pokud něco stojí za to, abychom to dělali, pak to dělejme dobře, s plným nasazením, „jako Pánu“ (Kol 3,23). Tento postoj není v žádném rozporu s očekáváním konce. Pokud žijeme řádně a pokud jdeme ve všem příkladem, vytváříme si skvělé podmínky pro zvěstování evangelia. Lajdáka nevěřící poslouchat nebudou, i kdyby jim o konci říkal samé správné věci.

 

Neplaším zbytečně?

Možná mi někdo vyčte, že zbytečně plaším. Když před sedmi lety kdosi vlivný vyslovil názor, že konec by mohl nastat roku 2017, zareagoval prý jeden snoubenecký pár tím, že zrušil svatbu. A v jednom sboru prý přerušili stavbu sborové budovy. Nedávno jsem slyšel, že někteří lidé uvažují, zda by nebylo lepší nemít děti, když nás čekají pohromy.

Patrně platí, že konci jsme blíže než kdykoli dříve, a až konec přijde, bude to pro mnoho lidí znamenat velké trápení. Nicméně brzkým koncem si nemohla být jista žádná předchozí generace a totéž platí i pro generace, které případně ještě přijdou. Připraveni musíme být zkrátka vždy, za všech okolností, tedy nejen tehdy, kdy vnější okolnosti ukazují, že tentokrát to vypadá opravdu vážně.

Přesto platí, co již bylo opakovaně řečeno: Buďte připraveni, ale chovejte se normálně. Týká se to i těch dětí, chystaných sňatků nebo staveb sborových domů, případně vlastního bydlení. Vím, že udržet toto napětí není jednoduché. Křesťané byli v průběhu dějin náchylní jak k takovému vyhlížení konce, že zanedbávali běžné každodenní věci, tak k pohodlnému zabydlení se v tomto světě, kdy na možný konec přestali myslet.

V rozhovorech s přáteli doporučuji povídat si raději o tom, co znamená být připraven, než o tom, kdy a jak bude postaven Třetí chrám nebo zda armáda bojující proti Izraeli bude mít opravdu dvě stě milionů vojáků. Mohu vás ujistit, že konec přijde, ale rovněž vás mohu ujistit, že bude s největší pravděpodobností vypadat úplně jinak, než jak si ho lidé dnes představují. A přece budete vědět, že Pán přichází. (Podobný „aha“ efekt jsem ve svém duchovním životě zakusil mnohokrát; proto si o konci konkrétní představy nedělám.)

Když Pán Ježíš nabádal své následovníky, aby se modlili, aby nemuseli utíkat v zimě (Mt 25,20), pak taková modlitba jistě měla smysl, a i my možná zakusíme uprostřed děsu nadpřirozenou Boží ochranu a úlevu. Proto se nebojte mít děti a stavět sborové budovy.

Možná budeme prožívat hrozné věci, ale pamatujte, že z hlediska věčnosti, která nás čeká, to bude „kratičký okamžik“.

„… a tak už navždy budeme s Pánem. Proto se těmito slovy navzájem povzbuzujte“ (1Te 4,17–18). „… utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která na nás má být zjevena“ (Ř 8,18).

 

Tento článek vyšel ve zkrácené verzi v červnovém čísle časopisu Život víry pod názvem Přijde již brzy konec?

 

 

 

 

Špatná terapie

Jelikož se snažím (ze zdravotních důvodů) ujít aspoň osm tisíc kroků denně, a jelikož mi syn opatřil kvalitní sluchátka, poslouchám na svých cestách spoustu velice zajímavých podcastů. Před dvěma lety jsem netušil, že je něco takového možné. Během brouzdání po podcastech jsem narazil na jméno Abigail Shrierové, která v roce 2020 vydala knihu Irreparable Damage (Nevratné poškození), ve které snesla doklady o tom, jak škodlivé je pro mladé lidi brát blokátory puberty. Ještě než začala aféra ohledně vydání českého překladu této knihy, jsem si objednal její další knihu, Bad Therapy, tedy Špatná terapie, s podtitulem Proč naše děti nedospívají.

Abigail Shrierová je publicistka, nikoli odbornice. Nicméně hlavní obsah její knihy tvoří rozhovory s odborníky, a rovněž s celou řadou rodičů.

Začíná příběhem z vlastní rodiny. Jeden z jejích synů se vrátil z letního tábora s bolestmi břicha. Když bolesti neustávaly, vzala syna na dětskou pohotovost. Lékař vyloučil zánět slepého střeva a řekl, že se nejedná o nic vážného. Když už paní Shrierová se svým synem odcházela, požádal ji lékař, aby se ještě stavila u zdravotního bratra. Ten matku požádal, aby jej nechala s jejím synem o samotě. Prý s ním vyplní dotazník týkající se duševního zdraví.

Později se paní Shrierová dověděla, co v tom dotazníku je:

Měl jsi v několika posledních týdnech chuť zemřít?

Měl jsi v několika posledních týdnech pocit, že vaší rodině by bylo lépe, kdybys zemřel?

Přemýšlel jsi v několika posledních týdnech o tom, jak by ses mohl zabít?

Zkoušel jsi ses někdy zabít? Pokud ano, jak? A kdy?

Přemýšlíš právě teď o tom, že se zabiješ? Pokud ano, popiš to.

Dotazník nevymyslel nikdo menší než Národní institut duševního zdraví.

Matka jde tedy se svým synem k lékaři kvůli bolestem břicha, a odchází se synem, kterého podobný dotazník může snadno zcela rozhodit.

Autorka píše, že velká část odborníků předpokládá, že každé dítě může být nějak traumatizováno (toto slovo se v poslední době používá velmi inflačně). Na amerických školách pracuje celá řada asistentů, kteří mají řešit duševní poruchy a nemoci. Existuje celá řada diagnóz, které byly ještě v minulé generaci zcela neznámé. Dnešní děti nejsou prakticky nikdy ponechány bez dozoru. Nejsou samy ani na dětském hřišti. Nemají šanci naučit se řešit si své problémy a konflikty samy. Proto vstupují do skutečného života naprosto nepřipraveny.

Autorka upozorňuje, že mnoho dětí končí na psychofarmakách. Upozorňuje rovněž na to, že normálně lékaři považují za úspěch, když mohou léčenému říci, že je uzdraven a že už se nemusí vidět. To ale neplatí o psychiatrech a výchovných poradcích. Jakmile se začnou nějakému dítěti věnovat, je to zpravidla na mnoho let, ne-li na celý život.

Autorka sama píše, že během svého života třikrát vyhledala psychoterapeuta. Třikrát se také rozhodla, že už psychoterapeutickou pomoc nepotřebuje a vztah zcela v klidu ukončila.. A nebylo to kvůli tomu, že by jí terapeut radil špatně. Prostě věděla, že je dospělá a sama je schopna posoudit, co jí pomáhá a co ne. Ovšem dítě v péči terapeuta je ve zcela jiném postavení. Zpravidla se neodváží říct „mně jsou Vaše otázky nepříjemné“ nebo něco podobného.

Velký problém je v tom, že rodiče si nevěří. V celé společnosti jakoby se usídlil názor, že rodiče výchově vlastně nerozumějí a že potřebují radu a pomoc expertů. Nicméně čím více spoléhají na experty, tím je duševní stav amerických dětí a mládeže horší. Mnozí dospívající se pak bojí jít na vysokou školu, nebo probírají se svým terapeutem otázky typu „jak si najít přátele“. Žádného totiž před tím neměly. Rodiče jim to svou výchovou neumožnili.

Ještě horší je, že tito experti se někdy staví mezi dítě a jeho rodiče. Někdy dítěti namluví, že příčinou jeho duševních problémů je špatná výchova, tedy že jsou to právě jejich rodiče, kdo mohou za to, že se necítí dobře a že nejsou v životě úspěšní. Jiní mladí dospělí naopak zůstávají bydlet u rodičů i dlouho poté, co měli dávno vyletět z hnízda.

Autorka rovněž upozorňuje na to, že psychologové, ale i učitelé, vedou děti a mladé lidi k tomu, aby neustále přemýšleli o tom, jak se právě cítí. V některých školách dokonce začínají den touto otázkou. Jak ale upozorňuje Jordan Peterson, zabývat se sám sebou je téměř totožné jako žít v depresích. (To mohu potvrdit i jako pastor: Kdo si neustále měří „duchovní teplotu“, zpravidla nemůže vybřednout ze svých problémů.)

U nás je velký nedostatek dětských psychiatrů, psychoterapeutů i výchovných poradců. Autorka nepopírá, že duševní nemoci skutečně existují a že v řadě případů je odborná pomoc nezbytná. Nicméně americký systém zcela atrofoval a jeho ovoce je dosti hrozné. Doufejme, že naše země nepůjde stejným směrem.

Tuto knihu jsem si objednal, aniž jsem tušil, jaký rozruch u nás vyvolá autorčina předchozí kniha. „Nedoporučení“ vládní zmocněnkyně paní Kláry Šimáčkové-Laurenčíkové bylo sice skandální (co se má vláda co vyjadřovat k edičním plánům různých nakladatelství), ale aspoň udělalo autorce značnou reklamu. Knihu Bad Therapy, kterou letos vydalo v New Yorku nakladatelství Sentinel, si lze snadno objednat i u nás – s poštovným mě to vyšlo na nějakých 750 Kč za zhruba tři sta stran, z nichž několik desítek tvoří poznámky, doklady a odkazy včetně rozsáhlé bibliografie.

  1. května 2024

Eutanázie

Eutanázie, chápaná jako asistovaná sebevražda, začala být tématem společenského diskurzu v druhé polovině dvacátého století. Eutanázie je nyní legální v několika evropských státech, jako první ji uzákonilo Nizozemí v roce 1997, následovala Belgie v roce 2002, poté se přidaly další státy. U nás dosud legalizována není, a přiznám se, že doufám, že ani nebude. Podnětem k sepsání tohoto článku je reakce jednoho člověka, který se považuje za křesťana a který zalitoval, že u nás eutanázie dosud povolena není. Přiznám se, že mne to hluboce překvapilo.

Jelikož nucenou eutanázii praktikovala nacistické Německo, bylo toto téma po nějakou dobu po konci druhé světové války tabu. V poslední čtvrtině minulého století se vynořilo znovu, což dle mého názoru souvisí s dalšími civilizačními posuny, zejména s uzákoněním práva na potrat. Tyto posuny pokračovaly dál a vyvrcholily (zatím) v právu zvolit si pohlaví bez ohledu na biologickou danost.

Co je společným jmenovatelem těchto posunů? Je to přesvědčení člověka, že může o životě a smrti rozhodovat sám. Je sám svým pánem a může si dělat, co chce.

Následující odstavec bude vyznavačský: Jsem ctitel Hospodinův a život považuji za Boží dar. Jsem přesvědčen, že život jsme si sami nedali, a nemáme právo ho sami sobě a ani nikomu jinému brát. A jsem přesvědčen, že nerespektování této skutečnosti nakonec vede ke smrti celé civilizace. Právě to ve velkém prožíváme, ale protože je to opravdu velké a z hlediska jednoho lidského života velmi pomalé, tak nám to nedochází, přestože víme o nejrůznějších – a dosti hrozivých – statistikách.

Klesá počet lidí, kteří vstupují do manželství (nebo do nějakého alespoň trochu trvalejšího) vztahu. Mnozí lidé nechtějí mít děti, a někdy je nechtějí ani ti, kteří do manželství vstoupili. Stoupá počet neplodných, a to jak u mužů, tak u žen. Velké množství lidí se domnívá, že je lepší, když žena dělá kariéru, než když „je u plotny“ a má děti, o které se stará. Žádnému národu, v němž kleslo reprodukční číslo pod 2,1, což je magická hranice, pod kterou začíná dané společenství vymírat, se nepodařilo tento trend zvrátit, a to ani masivní podporou rodin s dětmi. Nám blízkým příkladem může být současné Maďarsko nebo Polsko. Stát může do jisté míry malého obratu dosáhnout, což u nás dokazuje fenomén tzv. Husákových dětí, které se narodily, protože stát drastickým zdaněním bezdětných přinutil obyvatele děti mít. Ale to jsou jen malé změny, které celý proces sice zpomalí, ale nezastaví. Tehdy stát po několika letech zjistil, že už není schopen ufinancovat dotace na dětské oblečení a podobné věci, a tyto komodity přes noc zdražily, někdy i na několikanásobek (např. u dětských botiček), a obyvatelstvo se vrátilo „k normálu“ a přestalo se množit.

Proč toto vše píšu? Předpokládám námitku, že eutanázie a potraty spolu nesouvisí. Tvrdím, že ano. Obojí je projevem neúcty k životu. K životu, který je úžasným tajemstvím a úžasným Božím darem.

Pro uzákonění eutanázie se uvádějí dva druhy argumentů. Jeden se týká domnělé svobody jednotlivého člověka. Zastánkyně potratů budou tvrdit: „Mé tělo patří mně, a já si s ním mohu dělat, co chci.“ Odpovídám: Opravdu? Mnohé ženy později tohoto kroku litují. Domnívám se, že to je ještě ta lepší reakce. Druhou možností je ztvrdnutí srdce. Ano, vím, že mnohé ženy budou své rozhodnutí pro potrat hájit a budou tvrdit, že u nich žádné následky nezanechal.

U eutanázie jde o podobný postoj: „Já sám si určím, kdy a jak svůj život ukončím.“ Tento druh argumentů je tedy založen na přesvědčení, že já sám rozhoduji o tom, co je dobré a co zlé, přinejmenším pro mne.

Pak je zde ale ještě další druh argumentů. Ten se týká stárnoucích a nemocných lidí, pro které by smrt byla vysvobozením.

Četl jsem pozoruhodnou knihu Scotta Pecka… V zásadě je proti eutanázii, nicméně připouští, že v určitých vzácných případech eutanázie hříchem není. Týká se lidí, kteří jsou smířeni jak s Bohem, tak s lidmi, a kteří trpí velkými bolestmi. Sám ale upozorňuje, že jde o vzácné případy – současná paliativní péče je na takové úrovni, že dokáže ve většině případů bolesti eliminovat.

V zemích, v nichž byla uzákoněna eutanázie, argumentovali její zastánci právě soucitem s trpícími. Jak to ale někdy bývá, nové zákony mají někdy nezamýšlené vedlejší účinky. (Pamětníci, vzpomínáte si, co předcházelo schválení zákona o exekucích? Stav, kdy se dlužníci smáli věřitelům do očí. Tehdy se volalo po přísném zákoně, který by podvodníkům zatnul tipec. Jenže to už skoro nikdo nepamatuje. Zákon zaúčinkoval zcela jinak, a proto máme nyní v exekucích statisíce chudáků. To není to, co jsme tehdy chtěli. A podobných případů bychom mohli uvést víc.)

Očekávalo se, že eutanázie bude řídkým, spíše výjimečným jevem. Nyní tímto způsobem odchází ze světa čtyři procenta Holanďanů. U Belgičanů jsou to „pouhá“ dvě procenta – Belgičané ovšem začali o pět let později. Že by ty tisíce Holanďanů skutečně chtěly umřít? Nebo se vytváří společenský tlak, aby s ní terminálně nemocní souhlasili? Nedovedu si představit, že by moje maminka o eutanázii žádala. A kdyby tak učinila, rozhodně bych jí to rozmlouval. Jaká bude společnost, v níž „pokvetou“ potraty a eutanázie? Jsem rád, že mi víra v Ježíše Krista poskytuje alternativní přístup k životu. Ten druhý, „liberální“ a „progresivistický“, už se projevuje. Jak? Prudkým nárůstem duševních nemocí, rozpadem rodin, neochotou mladých lidí bránit svou vlast. Mnozí mladí lidé jsou přesvědčeni, že jejich vlast nestojí za to, aby byla bráněna. Kromě toho jsou příliš pohodlní – raději se podvolí. Někteří Putinovi, jiní islámu. Ono sice neplatí, že „všechno souvisí se vším“, nicméně domnívám se, že souvislosti, které jsem naznačil, jsou reálné. Hodlám zůstat na straně života.

  1. května 2024

Podat ruku

Ve dnech, kdy píšu tento článek, se vyhrotila situace na mnoha amerických campusech. Nemohl jsem si nevzpomenout na svůj pobyt ve Spojených státech v říjnu a v listopadu roku 1968, kdy jsem se zúčastnil studentských bouří jak na východě (na Columbia University v New Yorku), tak na západě (University of California v Berkeley) Spojených států. Hlavním tématem byla válka ve Vietnamu, tedy šlo o protesty mnohem srozumitelnější a v jistém smyslu i oprávněnější než teď, kdy protestující ovládá bláhový antisemitismus. O tom ale v některém z příštích článků. Společné mají tehdejší i dnešní protesty to, že nic neposouvají k lepšímu. Vykřikování hesel totiž málokoho přesvědčí – heslo zpravidla nebývá argumentem.

Stále se – pro mnohé naivně – domnívám, že lidé by se měli snažit spolu se domluvit. Platí to dle mého názoru pro všechny, ale pro nás křesťany zvlášť.

Doba je těžká a vše nasvědčuje tomu, že bude ještě těžší. A civilizace, tu naši nevyjímaje, může zajít na vnitřní rozpory.

Pořád si myslím – ano, pro mnohé naivně – že my křesťané bychom měli být mírotvorci. Že bychom měli být těmi, kdo jsou ochotni – a kdo se odváží – jako první podat ruku. Domnívám se, že jen pokud tak budeme činit, budeme solí země a světlem světa, jak o svých učednících říká Pán Ježíš.

Nejsem ovšem tak naivní, abych si myslel, že když se budeme hodně snažit, tak nakonec uspějeme. Nikoli; hrací pole není velké a nadto se neustále zmenšuje. Pro mne to ale není důvod, abych hodil flintu do žita; musím se snažit, abych sám hrací pole ještě nezmenšoval, a chci také některé čtenáře napomenout.

Mám tři návrhy. Ne, nepřináším něco převratně nového. Ale stojí za to to připomenout.

Za prvé, neoznačujme velké skupiny lidí za „zlé“. Nemluvme tak ani o komunistech, ani o katolících, ani o evangelikálech, ani o muslimech. Zlé jsou ideologie, které někdy velké skupiny lidí zotročily a teď je ovládají. Pokud o nich budeme apriorně smýšlet jako o „zlých“, nebudeme k nim hledat cestu.

Samozřejmě, jak jsem napsal, hřiště je malé. To, co jsem vyjmenoval v předchozích odstavcích, neplatí třeba pro teroristy. Jinak řečeno, jsou skupiny lidí, k nimž cestu hledat nemůžeme. O to víc bychom se ale měli snažit tam, kde to smysl (ještě) má.

Za druhé: Neměli bychom lidem nadávat. Ano, mnohé reakce na FB či jiných platformách jsou mimořádně hloupé, ale pokud někomu napíšeme, že je blbec, šance zapříst s ním smysluplný rozhovor se snižuje.

Jinou běžnou nadávkou je „fašista“. Toto slovo v poslední době zakouší velkou inflaci – mnohdy se za fašisty označují obě strany, které jsou ve sporu. Právě jsem slyšel ve zprávách, že při nepokojích na universitním campusu vykřikovali někteří studenti, že „Židé jsou Hitlerovy děti“. A jak – trošičku – znám Ameriku, ona to nemusí být jen čirá zloba: Mnozí z těch studentů se skutečně vůbec neorientují v dějinách. Nevědí, o čem mluví.

Když někdo někoho označí za „fašistu“, tak se o něm dovídáme jen to, že ten, kdo ho takto označil, s ním zásadně nesouhlasí. K rozhovoru a k porozumění situace nám to ani trochu nepomůže.

Za třetí: Hledejme nějaký společný jmenovatel. Vezměme si třeba nyní projednávanou důchodovou reformu. Problém důchodů bude muset řešit každá vláda, ať už zůstane u moci pravice nebo bude vládnout ANO, případně někdo jiný, kdo zatím není na scéně. Všichni jen trochu rozumní vědí, že vzhledem k demografickému vývoji bude reforma potřeba. Proti současné vládě můžeme mít větší či menší námitky, ale faktem zůstává, že po chabém pokusu někdejší Nečasovy vlády se až tato vláda o něco pokusila. Možná, že opozice tuto reformu opět zruší, pokud se dostane k moci, ale problém nezmizí. Škoda, že pokus pana prezidenta o zprostředkování rozhovorů vyšel – ne jeho vinou – naprázdno.  Je to jedno z hřišť, na kterém se dle mého názoru stále ještě vyplatí hrát a společný jmenovatel hledat. Prosazování a pak následné rušení prosazených opatření znemožňuje hledání optimálního řešení.

Vím, že bojuji ztracený boj. Lidé si budou i nadále na internetu nadávat a vzájemně se dehonestovat. Přesto soudím, že to za to stojí. Setkáte-li se s člověkem, který je ochoten s vámi věcně argumentovat a neuchyluje se k osobním urážkám, je to vždy občerstvující.

  1. května 2024

Prokrastinace s věčnými následky

Tento život, který žijeme, není generální zkouška. Jedeme rovnou naostro. Mnohdy bych si přál, aby to generální zkouška byla. Vyhnul bych se tolika nesprávným rozhodnutím! Spoustu slov bych vzal zpátky, kdybych dostal šanci! A tolik slov bych vyslovil, místo abych mlčel! Leč je psáno: „Každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud“ (Heb 9,27). V člověku je ale velká touha, aby byla ještě nějaká další šance. Zopakuji zde počátek svých mnohých rozhovorů – nedávno jsem psal o celém takovém rozhovoru; dnes zmíním jen jeho počátek:

„Představte si, že dnes v noci zemřete. Kde se probudíte?“

Řada lidí odpoví, že po smrti nic není. Prostě se neprobudí. Ano, mnozí takto odpoví, ale myslím, že to není většina.

Pak je zde velká skupina lidí, kteří řeknou, že nevědí. Někdy vycítíte, že je jim tato otázka nepříjemná, že se o tom nechtějí bavit. V tom případě není dobré se vnucovat a je dobré se přimlouvat.

A pak jsou dvě další poměrně velké skupiny. Jednu tvoří katolíci. Ti zpravidla odpoví, že se probudí v očistci. Na to zareaguji slovy: „Sláva! Tak to jste spasený člověk! Čeká Vás věčnost s Pánem Ježíšem!“ To daného člověka zpravidla zarazí. Pokud je to nominální katolík, tak většinou na očistec věří, ale jistotu spasení nemá. Ví, že není dokonalý, a proto potřebuje očistec. Ale většinou neví, že podle katolického učení z očistce nikdy nevede cesta „do pekla“, ale jen „do nebe“.

Učení o očistci je jednou z nauk katolické církve, které nejprve zdomácnělo v lidové zbožnosti, ale oficiálně bylo přijato až někdy ve 13. století (pokud si dobře vzpomínám). Kdysi jsem tuto otázku studoval, ale už je to dávno.

Jedna věc je ovšem učení církve, druhá věc je, jakou roli představa očistce hraje v životě lidí. Zanedlouho se k tomu vrátím.

Druhou skupinou, patrně o něco větší, než je skupina katolíků, jsou lidé, kteří na zmíněnou otázku odpoví, že věří v reinkarnaci. Probudí se tedy jako někdo jiný, a ani to nemusí být člověk. Může to být zvíře a snad dokonce i rostlina. Myšlenka na reinkarnaci jim připadá vzrušující, ale mnozí z nich nevědí, že podle budhismu je na konci oněch převtělování nirvána, což znamená vyhasnutí, naprostá anihilace. (Jak je tomu v hinduismu, jsem nějak nestačil nastudovat, tak o tom nebudu psát.)

Má hlavní potíž s reinkarnací je, že si nepamatuji, čím nebo kým jsem byl v minulém životě, natož v těch životech předminulých. Nemohu se tedy poučit z chyb v minulých životech.

Katolické a budhistické učení mají tedy naprosto odlišná vyústění. Katolík půjde „do nebe“, s oním předstupněm v podobě očistce, budhistu čeká vyhasnutí, totální anihilace. Pro budhistu totiž život = utrpení. A vzhledem k faktu reinkarnace je i smrt nedostatečným řešením. Smrt je pouze přechodem z jednoho života do druhého; až nirvána, v níž člověk ukončil jakoukoli aktivitu, znamená definitivní vysvobození z těla a z existence vůbec.

I zde platí: Jedna věc je učení o reinkarnaci, druhá věc je, jakou roli představa reinkarnace hraje v životě lidí.

Katolické učení je ovšem mnohem radostnější a nadějnější než učení budhistické, ale dnes mi jde o něco jiného. Obojí, jak představa očistce, tak představa reinkarnace, psychologicky umožňuje lidem, aby neřešili otázku věčného života, jak o ní mluví Pán Ježíš Kristus. Jde tedy o jakousi duchovní prokrastinaci (toto cizí slovo označuje odkládání důležitých záležitostí na pozdější dobu).

Před touto prokrastinací chci varovat. Může mít fatální následky. V Ježíšově podobenství o bohatém farmáři Ježíš říká: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ (Lk 12,20).

Tak tedy: Jsi připraven? Nic naléhavějšího na práci nemáš…

Pán Ježíš říká: „Amen, amen, říkám vám: Kdo slyší mé slovo a věří Tomu, který mě poslal, má věčný život a nepřijde na soud, ale již přešel ze smrti do života“ Jan 5,24).

Slyší… věří… má… To jsou záležitosti přítomnosti. Dnes slyší, dnes věří, dnes má… Všimněme si: Nikoli bude mít. Ale má.

Na soud nepřijde. To je záležitost budoucnosti. Možná zakouší soud už tady, ale nemusí se bát budoucnosti. Ani očistce, ani reinkarnace.

Již přešel ze smrti do života. Spasení najdeš v tomto životě, ne v nějakém příštím. To pro Tebe může být dobrá zpráva. Ano, ještě nejsi dokonalý. Ještě ses nezbavil všech svých špatných vlastností a sklonů. Ale spasen nejsi proto, že už jsi dosáhl svatosti, ale proto, že Pán Ježíš zemřel za tvé hříchy. Jde o to, abys slyšel a věřil. Když přijímáš Kristovu oběť, když činíš pokání a věříš, přecházíš ze smrti do života.

Je to příliš vážné na to, aby sis mohl dovolit prokrastinovat. Takové odklady mohou mít fatální následky. Jednou totiž bude i pro tebe platit slovo: „„Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši.“ A ty nevíš, kdy. Já také ne. Ale přešel jsem ze smrti do života.

  1. dubna 2024

Proč (někteří) evangelikálové volí Trumpa?

Tento článek píšu na vyžádání. A píšu ho s určitými obavami, protože tuším, že pokud můj článek nebude jednoznačným a stoprocentním odsudkem, některé lidi rozzuřím. Tedy na úvod: Kdybych byl Američan s volebním právem, letos bych – podobně jako před čtyřmi lety – nevolil. Považuji za tragické, že o místo nejmocnějšího muže planety svedou boj dvě tak problematické osobnosti.

Smutně konstatuji, že demokratické uspořádání západních společností umožňuje vítězství ve volbách různým narcistním osobnostem, mezi něž u nás patřili jak Václav Klaus, tak Jiří Paroubek a Miloš Zeman, a mezi něž patří – bohužel – jak Donald Trump, tak Joe Biden (a u nás v současnosti např. Andrej Babiš, o jeho krajanu Róbertu Ficovi nemluvě).

Na otázku „proč volí evangelikálové Trumpa“, je asi stejná, nebo hodně podobná odpověď jako na otázku „proč někteří evangelikálové volili Miloše Zemana“. Někteří o těchto politicích dokonce mluví málem jako o spasitelích. U nás jeden významný pastor rozesílal emotivní dopis, v němž Miloše Zemana přirovnával ke „králi Kýrovi“, který umožnil Židům návrat z babylonského zajetí. Před minulými volbami v USA zazněla řada proroctví o Trumpově vítězství; po jeho prohře následovala jakási „charismatická kocovina“.

Křesťané mají někdy tendenci nadřadit jednu záležitost nad všechny ostatní. Mezi americkými evangelikály je to patrně otázka potratů. Trump je proti potratům, a tím v očích některých „trumpne“ všechno ostatní. A potraty jsou skutečně otřesná věc. Od dob, kdy byly v řadě zemích legalizovány a kdy se objevily na trhu antikoncepční pilulky, začala Evropa významně demograficky upadat. Potraty jsou jednoduše vraždou nenarozeného dítěte, a to nezůstalo a nezůstane bez následků. Za vrchol všeho považuji nedávné demonstrace ve Francii. Účastníci jásali nad tím, že „právo na potrat“ byl zapsáno do francouzské ústavy. To je otáčet nožem v ráně.

Jakkoli se mi potraty hnusí, při rozhodování, koho volit, nejsou pro mne jediným kritériem. Pro mnohé evangelikály ale ano.

Jak sleduji vývoj americké společnosti, vidím, že v souvislosti s (dočasným) vítězstvím woke ideologie (sem řadím genderovou ideologii, „kulturu rušení“ [cancel culture, ničení historických památek a podobné progresivistické výstřelky) dochází k prudkému úpadku amerického školství, k dramatickému nárůstu sebevražd (zejména dívek) a k obrovskému nárůstu psychických chorob. Legislativa některých států Unie, z nichž nejdůležitější je v tomto ohledu zřejmě Kalifornie, umožňuje lidem beztrestně krást potraviny v samoobsluhách. Hnutí „defund the police“ („vezměte peníze policii“) vedlo k prudkému nárůstu zločinnosti. A kde asi nejvíce? Mezi chudými Afroameričany, zatímco mnozí liberální běloši, kteří toto hnutí podporují s tím, že jsou proti rasismu, si žijí v bezpečí svých sídel mnohdy zajištěných ostrahou. Evangelikálové z amerického středozápadu, kde jsou nejsilnější, toto vše vesměs nezažívají na vlastní kůži, ale dozví se o tom buď z televize, nebo ze sociálních sítí. A pokud někdo položí otázku, zda za to může spíše Trump nebo spíše Biden, je jim odpověď jasná. Ostatně mně taky.

A pak je zde onen neuvěřitelný dvojí metr. Mainstreamová média stojí jednoznačně na straně Bidena, nicméně přední „opinion makeři“ a blogeři mají dnes již mnohdy vyšší čtenost než mainstream. Což je v předvolební kampani šance pro Trumpa. Ovšem ne že by mne tento vývoj mohl těšit. Tucker Carlson, kterého vyhodili z televize Fox News, si promptně zřídil vlastní pořad a jeho sledovanost hned převýšila mainstream. Tucker Carlson pak natočil rozhovor s Vladimírem Putinem a pak ještě popsal, jak je moskevské metro krásné. Z jeho rozhovoru s Putinem a následné reportáže z Ruska je jen trochu informovaným lidem zřejmé, že je úplně mimo. Sehrává podobně trapnou úlohu jako ve třicátých letech slavný britský filosof Bernard Shaw, který rovněž vychvaloval moskevské metro v době, kdy Stalin masakroval své soudruhy a nechával zemřít hladem miliony Ukrajinců. Ano, média jsou často zaujatá a zpolitizovaná, ale nesmysly, které vykládá Tucker Carlson, by v nich asi neprošla. Aspoň doufám.

Pak je zde ještě otázka vzdělanosti. Když jsem byl poprvé ve Spojených státech (v říjnu 1968), četl jsem v novinách výsledky průzkumu, jak se občané Spojených států orientují v zeměpise. Průzkum ukázal, kolik států respondenti znají. V průměru to bylo šest zemí. Téměř každý znal Velkou Británii a Sovětský svaz. Mnozí znali Německo, Mexiko nebo Kanadu (to bylo často dáno bydlištěm). Někteří uváděli jako stát „Evropu“. Řada lidí znala rovněž Kubu, ale pozor! Někteří respondenti – a nebylo jich málo – se domnívalo, že Kuba je jedním ze států Unie. Co tím chci říci? Že američtí evangelikálové se z principu nemohou orientovat v mezinárodní politice. Prostě chybí vzdělání. (Dlužno ale zmínit, že mezinárodní politika hraje v amerických volbách mnohem menší roli než u nás.)

Někteří z mých kritiků patrně usoudí, že to přece nevadí. My křesťané jsme přece občany Božího království a kdo vyhraje volby v USA nebo u nás nám může být ukradené. A já znovu uvedu, že by nám to jedno být nemělo. Jistě, nepodléhám iluzi, že jednou se nám podaří vybudovat ráj na zemi demokratickými prostředky, jako jsou volby nebo rozdělení moci na legislativní, exekutivní a soudní. Na druhé straně vím, že „žehnáním přímých se město pozvedá, kdežto ústy svévolníků se boří“ (Přísloví 11,11). A my se můžeme modlitbou, ale i občanskou aktivitou přičinit, aby spravedliví stoupali a svévolníci klesali. Ano, angažuji se a nepodléhám neplodné skepsi právě proto, že vím, že nakonec „naši vyhrajou“. Připomínám slova naší prezidentské vlajky – ta, která se na ni už nevešla: Pravda PÁNĚ vítězí, I KDYŽ NA ČAS PORAŽENA BÝVÁ.

  1. dubna 2024

Evropské hodnoty

Před několika lety Evropská unie odmítla dát do své preambule odkaz na judeo-křesťanské dědictví. Mnozí politici ovšem hovoří o „evropských kořenech“ či „evropských hodnotách“ a často mají na mysli judeo-křesťanské a antické kořeny, mnohdy to dokonce explicitně zmíní.

Se zájmem pozoruji u řady amerických a západoevropských myslitelů určitý příklon k náboženství, ne-li výslovně ke křesťanství. Se zájmem čekám na ohlašovanou knihu Jordana B. Petersona We Who Wrestle with God (My, kdo zápasíme s Bohem), která má vyjít v listopadu. V poslední době hodně poslouchám různé americké a britské podcasty (na svých zdravotních procházkách; jindy bych se k tomu patrně nedostal) a často slýchám od různých filosofů, politologů, sociologů, pedagogů, lékařů a jiných vědců, že žádná civilizace nemůže dlouhodobě přežít bez nějakého transcendentního přesahu. Stanoviska jsou různá, ale snad nejčastěji slýchám, že uznávají nezastupitelnou roli náboženství, ale že oni sami nemají osobní víru. Většinou je jim překážkou víra ve vzkříšení Ježíše Krista. Kromě těchto lidí jsem ovšem slyšel i o skutečné konverzi některých osobností – zmíním alespoň Ayan Hirsí Alí, původně muslimku somálského původu, která se nejprve stala ateistkou, ale nyní je rozhodnou křesťankou. Slyšel jsem i svědectví jednoho špičkového fyzika, původně přesvědčeného marxisty a komunisty, který poprvé překročil práh kostela ve čtyřiceti letech. A před chvílí jsem doposlouchal svědectví jednoho veleúspěšného pornoherce…

Troufnu si předpovědět, že tento trend bude pokračovat a sílit, jak se budou nad západní civilizací zatahovat temná mračna, která již všichni můžeme pozorovat.

Přiznám se, že mi trochu vadí, když někdo použije obrat „evropské hodnoty“ nebo „judeo-křesťanské dědictví“, aniž alespoň nějakou z těchto hodnot zmíní. Už dlouhou dobu se k tomu chystám.

Zmíním v tomto článku dvě. Ve skutečnosti je jich celá řada a možná časem napíšu článek o dalších, ale chci se vejít do svého obvyklého formátu.

 

Záleží na motivech

Uvědomil jsem si, jak je to důležité, když jedna čtenářka napsala do diskuse, po tragické události 7. října, že smrt palestinského miminka je stejná jako smrt izraelského miminka. Je to velmi emocionálně nabité tvrzení – a v jistém smyslu je dokonce pravdivé. Je pravdivé v tom smyslu, že Bůh má rád obě tato miminka; je ale zcela zavádějící, pokud pomíjí otázku, s jakým záměrem byla tato miminka zabita. Islamistický terorista zabíjí miminka záměrně, izraelský voják žádné miminko nezabije úmyslně.

Starozákonní trestní a občanský zákoník je relativně stručný; jeho základ najdete v 20-23. kapitole knihy Exodus a dále v Levitiku a Deuteronomiu. Na to, jak je stručný, věnuje velkou část otázce motivů. Na Boží příkaz bylo zřízeno šest útočištných měst, kam mohl utéci člověk, který někoho zabil neúmyslně. Pokud se ale prokázalo, že šlo o úmyslnou vraždu, nebylo mu útočištné město nic platné.

Písmo nabádá soudce, aby nesoudili formálně, ale brali v úvahu okolnosti. Kupříkladu pokud měl někdo „trkavého býka“, o němž bylo známo, že je trkavý, nesl trestní zodpovědnost za případné škody, které tento býk způsobil, protože byl špatně zajištěn. Pokud způsobil škodu býk, který se jako trkavý dříve neprojevoval, majitel odsouzen nebyl.

Biblický zákoník rovněž obsahuje ustanovení o tom, kdy a jak může někdo druhého člověka udat. A pokud byl někdo udán a pravomocně odsouzen k ukamenování, udávající musel hodin první kamenem.

Zdá se vám, že jsou to banality? To proto, že v naší civilizaci se jedná o samozřejmosti. Ale není tomu tak všude. Když je v muslimské zemi znásilněna muslimka a z evropského hlediska je jednoznačně poškozená, její vlastní rodina ji zavrhne. Byla zneuctěna a nemohla se bránit. Přesto přestává být plnohodnotným člověkem. Ve Starém zákoně se naopak dočtete, že zneuctivší se musí o zneuctěnou postarat. Jistě, to, že si ji musel vzít za manželku, by se nám dnes patrně nelíbilo. Důležitý je ale princip.

 

Synové a otcové aneb (ne)trestání příbuzných

Zdá se mi, že Písmo je v jakémsi pomyslném středu mezi individualismem a kolektivismem. A důležitým biblickým principem je, že synové nemají být trestáni za otce a naopak (viz Dt 24,16). A máme v Písmu svědectví, že alespoň někteří králové a vladaři tuto zásadu ctili (viz 2Kr 17,6). Víme, že v řadě zemí je za prohřešek jednoho člověka potrestána celá rodina. Snad nejvíce to platí o Severní Koreji. Je to jeden z důvodů, proč z této země málo lidí prchá. Když někdo uprchne, hrozí vyvraždění celé jeho rodině. Starší lidé vědí, jaká praxe byla u nás uplatňována v dobách komunismu. Tvůj bratr je disident? Máš smůlu, tvé děti se nedostanou na školu. Bylo to jistě ve většině méně kruté než v citované Severní Koreji, ale zmiňuji to kvůli principu.

Slyšel jsem námitku, že v rozporu s touto zásadou je boření domů na Západním Břehu, pokud se prokáže, že někdo z rodiny spáchal teroristický čin. A byl bych rád, kdyby k tomu nedocházelo. Nejsem si ovšem jist, zda tuto zásadu (netrestání synů za hříchy otců) lze aplikovat i ve válečném stavu. Nepochybně je ale možno je aplikovat v občanském životě a v trestním právu. Připadá vám to jako samozřejmost? To jen proto, že židovské a křesťanské náboženství ovlivnilo (či vlastně určilo) evropskou civilizaci.

 

  1. dubna 2024

Básníkovo nebe

Už jsem to párkrát okrajově zmiňoval: Od publicistů, kteří sami na žádné „nebe“ nevěří, můžete slyšet, že ten či onen člověk se už na nás dívá z hokejového / hereckého / básníkova nebe… (můžete si dosadit i jiné celebrity). Ponechám nyní stranou sám koncept „jít do nebe“, neboť je z biblického hlediska velmi problematický, ale to by bylo na jiný článek. Jde mi v tomto článku o to, jaký postoj k životu zaujímají lidé, kteří takto hovoří.

Připadá mi, že si nějakou „posmrtnou“ existenci představují v podstatě jako prodloužení pozemského života. To samo o sobě není žádná převratná novinka – v egyptském náboženství to bylo stejné. Kdo byl faraonem v tomto světě, byl i faraonem na onom světě. Kdo byl státní úředník během pozemského života, byl jím i ve své posmrtné existenci. A kdo byl na tomto světě otrokem… tak měl smůlu.

Pán Ježíš před tímto pohledem vážně varoval – říkal, že první budou poslední a poslední budou první. Náboženské odborníky varoval, že celníci a prodejné ženy je předcházejí do Božího království. A speciálně varoval lidi bohaté: „Snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království“ (Mt 18,24). (Duch svatý se postaral, aby tato pasáž byla ve všech třech synoptických evangeliích, protože ji zřejmě považuje za zvlášť důležitou.)

Co ještě o tom Pán Ježíš říká? V rozhovoru s Nikodémem vyslovil toto: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit Boží království“ (Jan 3,3). A Lukáš nám zapsal tato jeho slova: „Právě v tu dobu byli přítomni někteří, kteří mu vyprávěli o Galilejcích, jejichž krev Pilát smísil s jejich oběťmi. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než všichni ostatní Galilejci, když toto vytrpěli? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo oněch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je; myslíte, že oni byli větší viníci než všichni ostatní lidé, kteří bydlí v Jeruzalémě? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete“ (Lk 13,1-6). Týká se to nejen zákoníků nebo bohatých, týká se to každého z nás. A nejsou to příjemná slova. Však se také učedníci patřičně vylekali, když jim povídal o těch bohatých. Ježíš je do jisté míry utěšil slovy o tom, že co je nemožné u lidí, je možné u Boha, ale jistě by ho netěšilo, kdybychom si ta slova vyložili v tom smyslu, že je to vlastně jedno, jak žijeme a jaký je náš duchovní stav.

A proč to nemůže být jedno?

Protože Bůh je svatý. To mimo jiné znamená, že je oheň spalující, a v jeho blízkosti neobstojí nic nečistého. To nám dává pochopit různá místa ze Starého zákona, kde lidé věděli, že setkání s živým Bohem může znamenat jistou smrt. „Jistě zemřeme, protože jsme viděli Boha“ (Sd 13,22). Náš velký problém je v tom, že o Boží svatosti máme jen malé ponětí – pokud vůbec nějaké. A protože postmoderní člověk je často velmi sebestředný, má za to, že Bůh je tu kvůli němu, ne on kvůli Bohu. Domníváme se, že jde především o nás, o to, aby nám bylo dobře. Od Boha očekáváme, že vyřeší naše problémy. O pokání a o znovuzrození se moc nemluví.

Jenže má-li nám být dobře, je pokání naprosto klíčové. Před mnoha lety jsem s jedním bratrem ze sboru řešil problémy jednoho mladého muže, který trpěl depresemi. A onen bratr položil – zdánlivě mimo kontext – otázku: „Jak jsi prožil pokání?“

V tu chvíli mě to zarazilo. Ale od to doby jsem sám tuto otázku položil vícekrát. A přišel jsem na to, že mnozí lidé nenacházejí pomoc, protože nečinili pokání. Mají třeba zdánlivě nesouvisící problém: Nefunkční manželství, syn na drogách, deprese, materiální nedostatek, výbuchy hněvivosti… můžete doplnit sami. Pokud člověk na počátku  svého duchovního života nečiní pokání, nebude schopen své problémy vyřešit. Aby nedošlo k nedorozumění: Rozhodně netvrdím, že člověk si vždy za všechny své problémy může sám a že je jedno, jestli mu někdo ublížil nebo ne. Nicméně pokud skutečně činil pokání, ví, co je mu odpuštěno a za jakou cenu, a to samo o sobě řeší mnohé. Především si uvědomuje, že problémem je hřích a ne špatné okolnosti, a skutečnost, že je mu hodně odpuštěno, činí snazším, aby sám také odpouštěl.

Věčnost tedy není pouhým prodloužením našeho pozemského stavu. Domnívám se, že to bychom snad ani sami nechtěli. Já se těším na budoucí život právě proto, že bude jiný než ten současný.

Tato otázka je dobře zpracována spisovateli a dramatiky Karlem a Josefem Čapkovými, kteří rozhodně nebyli evangelikálními křesťany. Napsali společně drama „Věc Makropulos“ o ženě, která nemohla zemřít a vždy znova se objevila na světě pod jiným jménem, ale současně s břemenem staletí, která zakusila a vláčela s sebou.

Ve Starém zákoně se vícekrát objevuje konstatování, že ten či onen „zemřel stár a sytý dnů“. Pokud jsme tady, má pro nás Bůh určité poslání. Nechystám se umřít, a jsem na světě rád, ale jsem také rád, že jednou mé poslání skončí. A jsem rád, že jsem mohl činit pokání – a že ho mohu činit stále, protože ještě jsem nedosáhl dokonalosti a stále mám co vyznávat. Mám ale víru v Pána a má naděje na věčnost není dána tím, kolik jsem dal gólů nebo kolik mi vydali elpíček. Případně kolik jsem měl fanoušků či fanynek, kteří teď mluví o hokejovém nebo hereckém nebi.

  1. dubna 2024