Spravedlnost a právo

Posted on by Dan Drápal

Spravedlnost a právo jsou základ tvého trůnu; milosrdenství a věrnost kráčejí před tebou.

(Žalm 89:15)

Lidé vesměs touží po spravedlnosti. A mnozí z nás vědí, jak je bolestné, když spravedlnost prohrává a když se jí člověk nemůže dovolat. A pokud se na toto téma podíváme z hlediska historie nebo politologie, zjišťujeme, že demokracie se může prosadit pouze tam, kde nejprve zavládne právní stát. To je důvod, proč se demokracie neuchytila v Rusku, ale i proč se dvě evropské diktatury, Salazarovo Portugalsko a Francovo Španělsko, změnily po pádu diktatury v demokratické země poměrně snadno a rychle. V Rusku sice po pádu Sovětského svazu vznikly demokratické instituce, ale lidé se nemohli dovolat práva, protože ony navenek demokratické instituce nemohly fungovat bez demokratů. Lidé si pak úpadek 90. let vyložili jako selhání demokracie jako takové, a proto ji většinově odmítli, nebo jim na ní přestalo záležet.

Naopak v uvedených jihoevropských zemích, byť to byly diktatury, jakýs takýs právní stát existoval. Pokud si člověk dával pozor, mohl žít celkem klidně. Politických vězňů bylo relativně – zdůrazňuji relativně – málo, v Portugalsku několik málo stovek. Zajímavý a o mnohém vypovídající je fakt, že když portugalské kolonie Angola a Mosambik dostaly nezávislost, do dvou let tam bylo násobně více politických vězňů než za správy kolonizátorů.

Lidé vědí, že chybí-li spravedlnost a právo, svévolníci stoupají a spravedliví klesají (srv. Přísloví 29,2: „Když se množí spravedliví, lid se raduje, když vládne ničema, lidé vzdychají“).

Křesťané mají, zdá se mi, proti ostatním dvojí výhodu. Předně vědí, že na této straně nebe se ke spravedlnosti a právu pouze přibližujeme, ale nikdy jich plně nedosáhneme. Máme však výhodu v tom, že věříme, že bude „poslední soud“. Ten, kdo se na této zemi spravedlnosti nedovolá, si může být jist, že jednou stane před soudnou stolicí Kristovou. To mu může dodat sílu, aby si nezoufal, a současně mu to dává sílu odolat snaze vzít spravedlnost do vlastních rukou. Tomuto pokušení zpravidla podléhají revolucionáři – proto naprostá většina revolucí končí krveprolitím. Neznamená to, že by se křesťan žádné revoluce nikdy nemohl účastnit, nicméně nikdy se nesmí podílet na takových věcech, jako jsou mimosoudní popravy, mučení zajatců apod.

Druhou výhodou křesťana je, že jeho chápání spravedlnosti a práva je založeno na Božím slovu, Božích řádech.

Uvedu příklad z poslední doby. V západních společnostech se objevila myšlenka, že by utlačovatelské rasy měly platit odškodné utlačovaným. Konkrétně je míněno, že američtí běloši by měli platit reparace černochům a původním obyvatelům, tedy Indiánům (a analogicky Australané Aboridžinejcům, Novozélanďané Maorům apod.).

Tato představa by, pokud by ji někdo začal prakticky uskutečňovat, znamenala naprostý rozvrat společnosti, protože by vedla k mnohem větším nespravedlnostem, než byly ty, které byly spáchány a které by měly být touto cestou odčiněny. Do Spojených států přece proudilo mnoho lidí, kteří utíkali před hladomorem či naprostou bídou. Tito lidé na tom mohli být v některých případech hůř než někteří černoši. Kdyby někdo začal tuto představu uskutečňovat, vedlo by to k tomu, že mnozí lidé, kteří se žádné nespravedlnosti nedopustili, by platili reparace lidem, na kterých žádná křivda spáchána nebyla.

Mé přesvědčení, že tato představa je zcestná, je ovšem založeno zejména na tom, co nazývám principem „třetího a čtvrtého pokolení“. Ano, děti někdy musí splácet dluh, který zdědily po svých rodičích. Ale toto vymáhání spravedlnosti musí někde skončit, jinak by se společnost rozložila. Z tohoto důvodu považuji za hloupé a kontraproduktivní, když někteří polští politici žádají reparace od současných Němců. V šedesátých nebo sedmdesátých letech by to mohlo být do jisté míry oprávněné, ale dnes by to jen „nadělalo zlou krev“. Jako křesťané se musíme smířit s tím, že některé věci lidé na této zemi nevyřeší. Je možné o nich diskutovat, je možné k nim zaujímat stanoviska nebo je soudit, je možno se za ně omluvit nebo z nich činit pokání, ale nesnažme se je za každou cenu vyřešit podle našich představ. Maminka mi často citovala verš z knihy Kazatel, který možná někoho z vás překvapí: „Nebývej příliš spravedlivý, aniž buď příliš moudrý. Proč máš na zkázu přicházeti?“ (7,16 v kralickém znění).

Vraťme se však na počátek, k onomu verši z 89. žalmu. Boží trůn je založen na spravedlnosti a právu, ale pak je ještě řečeno, že ho předchází milosrdenství a věrnost. Co to ale znamená prakticky?

Nabízím dvojí výklad. Boží spravedlnosti a právu musí předcházet milosrdenství a věrnost. Společnost musí – alespoň do určité míry – znát a cenit si milosrdenství a věrnosti, než vznikne funkční právní stát. Bez milosrdenství a věrnosti zůstane společnost brutálně bezprávná. Proto vznikaly právní státy zejména tam, kde lidé z Písma poznávali, že Bůh je milosrdný a věrný.

Druhý výklad je snad ještě důležitější. Mnozí lidé volají po spravedlivém Bohu. Mnozí v něj odmítají uvěřit, protože „dopustil druhou světovou válku“. (Jak asi dobře víte, na tuto námitku je spousta variací.) V rozhovorech se často marně pokouším lidem vysvětlit, že kdyby byl Bůh spravedlivý, jak oni po tom volají, už by tu nebyli, aby tuto námitku vznášeli, a nebyl bych tu já, abych se pokoušel na jejich námitku odpovědět. Všichni jsme zhřešili a jsme daleko od slávy Boží. Ale na Bohu je něco důležitějšího než to, že je spravedlivý. Bůh je především milosrdný… a my můžeme být také.

  1. ledna 2025

Nejsem hoden…

Posted on by Dan Drápal

Církev je jediné společenství lidí, v němž podmínkou členství je nehodnost kandidátů.

V poslední době jsem si vyměnil několik dopisů (vlastně e-mailů; na klasické dopisy už vesměs jen s nostalgií vzpomínám) ohledně takových základních témat, jako je obrácení, jistota spasení, vztah k Ježíši Kristu, role církve aj. Jde vesměs o základní témata, o kterých už jsem toho dost napsal. Zmíněný bratr nemůže pochopit, jak jsem se mohl stát kazatelem, když jsem „neznal Pána“.

Proto se k tomuto tématu chci vrátit, byť už předem vím, že ho v tomto článku nepojednám vyčerpávajícím způsobem.

Každý z nás je jedinečný. Každý z nás má svůj vlastní příběh. I můj příběh je jedinečný, a docela chápu, že pro mnohé těžko pochopitelný.

Kupříkladu moje maminka pocházela z kazatelské rodiny a v církvi žila od nejútlejšího dětství. Její dědeček byl jednou z nejvýznamnějších osobností tehdejší Svobodné církve reformované (dnešní Církve bratrské). Říkala mi, že si nepamatuje dobu, kdy by nevěřila. Jelikož ale vyrůstala v evangelikální církvi, v níž se kázalo pokání a znovuzrození, očekávalo se od ní, že se také obrátí. Ona tomu ovšem nerozuměla. Cítila určitý tlak. Vyřešila to tím, že na jedné evangelizaci „vstala na výzvu“, a byla tedy v očích ostatních „obrácená“, a vše bylo v pořádku. Dala se rovněž pokřtít, nicméně říkala mi, že křest pro ni nebyl tak významný krok jako pro jiné.

Nemám sebemenší pochyby, že skutečně milovala Pána a že mu byla věrná a současně od něj čerpala sílu, nejvíce snad, když byla v padesátých letech několik měsíců vězněna.

Jelikož znala ten tlak prostředí, snažila se mne i mého bratra vychovávat jinak, bez onoho tlaku. Kromě toho si vzala muže, který byl evangelík (Českobratrská církev evangelická), a v této denominaci zmíněný tlak neexistoval. To sice zní pěkně, problém byl v tom, že v této církvi se o obrácení a pokání nemluvilo (až na některé sbory) vůbec a na evangelikály se často hledělo spatra (a já jsem tento neblahý postoj zpočátku plně sdílel). Dnes si myslím, že maminka ve snaze na nás nijak netlačit to možná přehnala maličko na druhou stranu – o víře se u nás sice mluvilo, ale asi méně, než by bylo zdrávo.

Já jsem vedl hříšný a nezodpovědný život a přišla doba, kdy jsem narazil do zdi. Byla léta, kdy jsem se ani nepovažoval za věřícího. Bůh mne zavedl do kotelen, kde jsem pracoval jako topič, a vlastně jsem přestal počítat s tím, že jednou uplatním své teologické vzdělání.

Své obrácení jsem již vícekrát popsal v různých knížkách a článcích. Realita ale byla taková, že na rozdíl od maminky bylo pro mne uvědomění si, že bez pokání zahynu a že Pán Ježíš je má jediná naděje, něčím naprosto zásadním. Co je důležité, je zda nalezneme vztah k Ježíši Kristu a skrze něj k Bohu jakožto jeho – ale i našemu – Otci.

Dnes vím, že před okamžikem, kdy jsem Ježíše Krista přijal jako svého Spasitele a Pána, jsem tento vztah neměl. Pokud jsem vůbec o víře přemýšlel, chápal jsem ji jako mentální přitakání určitým skutečnostem, které považujeme za pravdivé. To je ovšem něco jiného, než nalezení vztahu s Bohem. Pro mne to uvědomění si, že jsem hříšný, že sám sebe nespasím, a že Ježíš se mi chce dát poznat a chce mne vést, bylo naprosto klíčové, byť rozhodující krok nebyl doprovázen nějakými silnými emocemi.

Otázka, kterou mi mnozí lidé kladli a kladou i dnes, je, na čem ta víra stojí. Jistě, teoreticky se s většinou křesťanů shodneme, že znamením toho, že patříme Bohu a že naším Pánem je Ježíš, je křest. Nicméně každý ho prožíváme jinak. Pro mne byl – na rozdíl od mé maminky – naprosto nezbytný. Ale i pro maminku to byl nesporně krok poslušnosti.

Pokud se člověk dá pokřtít na základě vlastního vyznání víry, pak si tento křest bude jistě pamatovat, ať už se nechá pokřtít v moři, v řece nebo v bazénu. Proto Pán Ježíš křest ustanovil – když se dáme poslušně pokřtít, a když tímto křtem vyznáme, že přijímáme Ježíše jako svého vykupitele a krále, můžeme si být jisti, že v něj věříme.

Znamená to snad, že po křtu už nehřešíme? Nikoli. Pokud ale neopustíme svůj vztah s Ježíšem Kristem, hřích nám vadí. Duch svatý, který si v nás učinil příbytek, když jsme činili pokání a přijali Ježíše jako svého Spasitele a Pána, nám nedá pokoj, dokud nebudeme ze svého hříchu činit pokání. Moc hříchu je nad námi skutečně zlomena, a my se stále více svých hříchů zbavujeme – tím, že je vyznáváme před Bohem a přinášíme před golgotský kříž.

Setrváváme-li na této cestě, zakoušíme to, co Pavel v listu Římanům (8,16) vyjádřil slovy: „Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ Jak? Prostě víš, že víš, že víš. Jistotu spasení ti dává pouze Duch Boží. Prostě věříš. Tuto jistotu ti nemůže dát otec či matka, kmotr či kmotra, přítel či přítelkyně, kazatel nebo kněz, a nemůžeš ji mít založenou ani na tom, že už nehřešíš a místo toho konáš dobré skutky. Spásu – jako všechny podstatné věci od Boha – přijímáme vírou. Je to dar, nikoli odměna.

A náš život je naplněn vděčností.

Někteří lidé na jistotu spasení reagují velmi negativně. „To nemůžeš vědět! To se pozná až na Božím soudu! Mluví z tebe pýcha!“ Jiní lidé nepřistoupí k Večeři Páně, a když se jich zeptáte proč, odpoví: „Ještě nejsem hoden…“ Odpovídám: Až budeš mít pocit, že jsi hoden, tak k Večeři Páně nechoď. Ta je určena těm, kdo poznali, že nejsou hodni.

  1. prosince 2024

O modlitbě v jazycích

Posted on by Dan Drápal

Modlitba v jazycích bývala v naší zemi – a nejen v ní – velmi kontroverzním tématem. Dokonce jsem slyšel o jednom evangelikálním sboru, v němž kandidáti na členství museli podepsat, že nikdy nemluvili jazyky. Nějaká poklidná rozprava na toto téma byla velmi vzácná, skoro nemožná.

Dnes je jiná doba a mnohé sbory různých denominací snáze přijímají skutečnost, že nemáme na vše stejné názory, že některým místům Písma rozumíme odlišně, ale také že teologické rozdíly nás nemusí nutně rozdělovat. Jistě, jsou určité pilíře, které nesmíme opustit: Ježíš jako Boží Syn, Spasitel a Pán, autorita Písma, které nám přináší život, nezbytnost pokání…

Josef Bajzík je hlavním vedoucím iniciativ Connect Disciples a Národní probuzení. Od roku 2020 vydává brožurky pojednávající o základních tématech charismatické teologie i životní praxe. (Tyto spisky jsou volně ke stažení na adrese connectdisciples.eu/publikace/) Nedávno vyšla poslední z jeho prací, nazvaná Jinými jazyky budu mluvit k tomuto lidu s podtitulem O modlitbě v jazycích a jejich výkladu. Podobně jako jiné Bajzíkovy knížky i tato je založena na biblických místech, pojednávajících o daném tématu. Knížka se věnuje všem biblickým místům, na nichž je o jazycích řeč, a vysvětluje, jakou hrají jazyky roli a jaký je jejich význam. V závěru popisuje několik situací, v nichž v jeho životě sehrály jazyky důležitou roli. Víc vám nebudu prozrazovat – jistě si o nich přečtete, budete-li chtít. Dovolím si pouze přidat jednu vlastní zkušenost, kterou Josef Bajzík naštěstí nemohl prožít: Za komunistů jsem byl mnohokrát volán k výslechu na StB. Prvně ještě na studiích, pak během dvouleté vojenské služby, a pochopitelně i v době, kdy jsem působil jako vikář Českobratrské církve evangelické. Ty výslechy byly samozřejmě nepříjemné. Estébáci měli ve zvyku předvolat mne na osmou hodinu dopoledne, ale pak mě nechali třeba dvě hodiny čekat, než začal výslech. Tyto hodiny čekání nebyly nijak příjemné, ale když jsem se během nic potichu modlil v jazycích, byla to velká úleva. A zcela potichu jsem se mnohdy modlil i během samotného výslechu.

Duch svatý si vždycky nějak poradí. Musím se přiznat, že po jejím přečtení jsem se začal modlit v jazycích více než dříve, alespoň v poslední době.

Knížka má 145 stran a je zdarma ke stažení na již uvedené adrese connectdisciples.eu/publikace/. Na této adrese si můžete knížku rovněž objednat v papírové podobě.

Dan Drápal

  1. prosince 2024

Morální dilema migrace II.

Posted on by Dan Drápal

Morální dilema spočívá v tom, zda máme pomáhat slabším za všech okolností, nebo zda se máme starat přednostně o vlastní rodinu, obec či národ.

Jsou lidé, kteří zde žádné napětí nevidí, protože se už rozhodli pro jeden nebo druhý pól, a argumentům druhých se rozhodli nenaslouchat. Většina ale problém vnímá a zápasí s tím.

Nesouhlasím s těmi, kteří nemají sebemenší porozumění pro lidi utíkající před válkou či bídou a kteří by rádi veškerou migraci znemožnili. Jsou přesvědčeni, že migranti jsou zejména teroristé, kteří zničí naši kulturu.

Nesouhlasím ani s těmi, kteří nás přesvědčují, že lidská práva nám nedávají jinou možnost než si nechat ničit zemi lidmi, kteří nehodlají dbát na naši kulturu a naše zákony.

Je možno vést spor o tom, jaké promile či procento migrantů souhlasí s islamistickým nebo jiným terorismem. Nejsem si ale jist, zda je možné se dobrat nějakého objektivního výsledku. Nepochybuji o tom, že do Spojených států i do evropských zemí proudí migranti nejrůznějšího přesvědčení a s nejrůznějšími motivacemi. Někde se zdá, že motivace je nasnadě. Mohli bychom se snad divit někomu, kdo prchá před syrským diktátorem Bašírem Asadem nebo před afghánským Talibánem? Ne, nemohli. Mohli bychom se ale divit, když by se po čase ukázalo, že jsou to vlastně teroristé, kteří nám věšeli bulíky na nos.

O čem bychom ale spor vést neměli, je skutečnost, že každý stát potřebuje hranice a potřebuje vědět, kdo jsou jeho občané a kdo nikoli. Každý stát potřebuje zákony formulované tak, aby byly srozumitelné a vymahatelné. A nemá-li stát prostředky (silové složky), které jsou schopny zákon prosadit, bude nutně zle. Nejsem ochoten vést spor ani o to, zda se má nebo nemá měřit dvojím metrem.

Zprávy ze současného světa jsou zneklidňující. Po nepokojích v britských městech, reagujících na pobodání holčiček v taneční škole v Southportu  (tři na toto pobodání zemřely), se nově zvolený britský labouristický premiér Keir Starmer nechal slyšet, že z vězení budou propuštěni pachatelé různých trestných činů – někdy i docela vážných – aby se uvolnilo místo pro lidi, kteří spáchali zločiny tím, že napsali nebo přeposlali nějaký nenávistný post na sociálních sítích. Některé „tweety“ byly skutečně odporné; připadá vám ale normální, že za post na Facebooku nebo jiné sociální síti někdo dostane tři roky natvrdo, a přitom bude propuštěn násilník, který měl být ze země dávno vyhoštěn? Premiérovy promluvy na toto téma vyvolaly takové pobouření, že – hned v prvních měsících Starmerovy vlády – vznikla petice volající vypsání nových voleb. Násilná i nenásilná kriminalita ve Spojeném království narůstá, ale pro policii je pohodlnější zatknout doma třiasedmdesátiletou paní s kardiostimulátorem, než zasáhnout proti účastníkům demonstrace na podporu Hamásu volajících po zabití všech Židů.

Vývoj v Německu, Francii, Švédsku či Spojeném království je krajně neblahý. My křesťané bychom neměli před tímto vývojem zavírat oči nebo strkat hlavu do písku. Na druhé straně bychom neměli zapomínat, že každý člověk bude stát před Bohem sám za sebe a ani my ho nemůžeme soudit jen proto, že patří k určité skupině.

Do Spojených států, ba i do Spojeného království, lze emigrovat legálně. Chvíli to ovšem trvá, nicméně tato cesta je stále otevřená. Pokud bude dodatečně legalizována ilegální migrace, jak se asi budou cítit ti, kteří respektovali zákon? Jaký signál by tím vláda vyslala?

Každá vláda musí dbát přednostně o bezpečí vlastních občanů. Proto nelze zrušit hranice. A my křesťané víme, že zlo, bídu a násilí ze světa neodstraníme. Ostatně Bůh od nás něco takového nečeká. Můžeme ale za všech okolností zůstávat soucitnými a hledat způsoby, jak lidské neštěstí a bídu zmírnit. Pán Ježíš říká, že máme být chytří jako hadi a prostí jako holubice. Rozumím tomu tak, že nemáme být naivní, ale současně si musíme dát pozor, aby nám neztvrdlo srdce. Musíme dbát na dodržování zákonů. Pokud spáchá teroristický čin někdo, kdo měl být na základě soudního rozhodnutí už dávno vyhoštěn, pak vina za smrt obětí teroristického činu padá i na ty, kdo jeho vyhoštění zabránili.

Zdá se mi, že zejména ve Spojeném království reaguje vláda na rostoucí kriminalitu neuvěřitelně nemoudře. Je sice pěkné, že policie nabídne lidem, kterým vykradli byt, psychologickou pomoc, ale lepší by bylo chytit zloděje. Kdyby policie vítězila v boji proti terorismu, lidé by si toho jistě všimli a nehrozilo by, že se pokusí vzít věci do vlastních rukou. Křesťané by měli vždycky bránit nelegitimnímu násilí, ale především by měli nazývat věci pravými jmény. Už jen to dnes vyžaduje značnou dávku statečnosti.

 

  1. prosince 2024

Co s nemravnými hrdiny?

Posted on by Dan Drápal

Dostal jsem e-mail od jedné čtenářky, který byla pohoršena nemravným jednáním některých disidentů. Přečetla si totiž článek na Echu (které velmi doporučuji) referující o knize Cecílie Jílkové, která popisovala své vyrůstání  ve dvou disidentských rodinách. Zřejmě o tom dříve nevěděla, nebo možná jen netušila, jakých rozměrů nemravnosti některých disidentů nabyly. Lze k nim nyní mít úctu?

V e-mailu pak tato čtenářka jmenuje některé lidi, které jsem relativně dobře znal a o jejichž nemravnosti jsem věděl. Nebudu nikoho z nich jmenovat, jen popíšu jednu svou zkušenost.

V letech 1972-1974 jsem byl na vojně. Už před vojnou – zhruba od pražského jara v roce 1968 – jsem se postupně seznamoval s některými (tehdy ještě budoucími) disidenty. Někteří pro mne byli velmi inspirativní, jiní méně. Málokdo z nich za normalizace obrátil, i když i takoví se našli. Když jsem se vrátil z vojny, normalizace už byla – v podstatě „úspěšně“ – završena. Jedna z prvních akcí, kterých jsem se účastnil, bylo, jak jsme to nadneseně nazvali, „První celostátní nietzschologické symposium“ na hradě Houska, kde tehdy dělal kastelána Sváťa Karásek. Filosofové, sociologové, psychologové spali ve spacácích, a já jsem byl zděšen, když jeden z přítomných filosofů, kterého jsem si vážil, vylezl z lůžka, kde zřejmě strávil noc se ženou, která patřila někomu jinému. Byl jsem v šoku.

Ano, mezi disidenty bujela promiskuita a někdy i drogy, a mohu ještě dodat něco, co má čtenářka nezmiňovala, totiž okultismus.

StB to samozřejmě věděla a pochopitelně se to snažila všelijak využívat. Nutno dodat, že nepříliš úspěšně. Občas něco zveřejnila, aby se lidé dověděli, jací to chlíváci tito disidenti jsou.

Nebudu jejich nemravné počínání hájit. Znamená to však, že zasluhují pouze odsudek?

Lidé, kteří se snaží bojovat proti nezákonnému počínání policie a nespravedlivým odsudkům vynášeným na zmanipulovaných soudních jednáních, měli pochopitelně výhodu, pokud na ně představitelé režimu nic neměli. A byli i takoví. A co ti ostatní?

Přál bych si, aby na straně dobra byli samí mravně bezúhonní lidé.

Mravně bezúhonní lidé ale většinou mlčeli. Pokud šlo o představitele církví, Sváťa Karásek (který patřil mezi disidenty, ale na zmiňovaných nemravnostech se nijak nepodílel, snad až na nějakou mírnou pitku, ale žádné drogy a žádná nevěra) jim adresoval jednu ze svých písní:

Vy silní ve víře,

Vy v Písmu kovaní,

Když začnou bít pastýře,

Kde jste schovaní?

Já si disidenty nijak neidealizuji. Vím o nemravnostech, ale vím také o velké statečnosti. A nám, pokud se chceme považovat za ty mravné, případně v Písmu kované, bych chtěl připomenout, že mezi těmi, kteří nevstoupí do Nového Jeruzaléma, budou i lidé bázliví, kteří mlčeli, když „začali bít pastýře“ (nebo někoho jiného).

V dobách komunismu jsem byl dvakrát u voleb. Jednou u těch prvních po dosažení věku 18 let, myslím, že to bylo roku 1970. Byl to pro mne otřesný zážitek, i když vlastně nevím, proč jsem to vnímal tak negativně. Celé mi to připadalo jako strašlivé divadlo (Jan Sokol trefně nazýval tehdejší volby „kontrolou buzerability obyvatelstva“) a rozhodl jsem se, že už nikdy k takovým volbám nepůjdu. Tento slib jsem porušil až při posledních „volbách“ před pádem komunismu. Byl jsem tehdy motivován strachem, že přijdu o „státní souhlas k výkonu duchovenského povolání“ a náš krásný sbor na Maninách bude rozprášen. Je to něco, za co se dnes stydím, a co jsem se pokusil reflektovat v brožurce Církev a budoucí pronásledování, která vyšla v roce 1993.

Ano, možná by nás rozprášili. Ale co se stalo, když někdy ve čtyřicátých letech prvního století rozprášili jeruzalémský sbor? Evangelium se začalo šířit po celém světě. Ne, strach nebývá dobrou motivací.

A tak, když slyším někoho odsuzovat disidenty za jejich nemravnosti, ptám se někdy v duchu, někdy nahlas, a někdy třeba i skrze takový článek, jaký právě čtete: „A co jste dělal vy, když estébáci mlátili Petra Placáka? Co jste dělal, když (v rámci akce „Asanace“) málem uškrtili Zdenu Tominovou, aby její rodinu přinutili opustit republiku?“

Přál bych si, aby za pravdu a spravedlnost bojovali samí bezúhonní lidé. Sám se snažím takový být, a každému doporučuji, aby mne v této věci následoval. Soukromý život disidentů si neidealizuji, nicméně nemohu nevidět, že mnohdy se zachovali velmi statečně. Nejsem ani jejich nekritický obdivovatel – ostatně každý z nich je jiný, včetně morálního profilu – ani jejich soudce.

A raduji se z toho, že jejich soudcem být nemusím. Jednou staneme před tím jediným oprávněným soudcem všichni, a to každý sám za sebe.

Dan Drápal

  1. prosince 2024

Přímluvy za špatné lidi

Posted on by Dan Drápal

V poslední době jsem zveřejnil několik článků, které se přímo nebo nepřímo týkaly odpuštění a přímluv za lidi postavené v autoritě. Někteří z mých čtenářů vyslovili téměř nadšený souhlas, ale jiní vyjádřili hluboký nesouhlas.

Některé z těchto článků se týkaly širších politických a historických souvislostí, jiné spíše vztahů na té nejintimnější rovině, tedy vztahů mezi manželi, případně mezi rodiči a dětmi.

Otázku odpuštění považuji za velmi – dokonce smrtelně – vážnou. Stačí si uvědomit, že když se modlíme Modlitbu Páně („Otčenáš“) a odříkáváme slova „odpusť nám naše viny, tak jako my odpouštíme našim viníkům“, implicitně se modlíme: „Neodpouštěj nám víc, než my odpouštíme našim viníkům.“ A je dobré rovněž meditovat nad 18. kapitolou Matoušova evangelia, která obsahuje podobenství o dvou dlužnících. A pokud máme problém s odpuštěním, je dobré se zamyslet nad tím, co a kolik toho Bůh odpustil nám.

Mám obavy, že se teď budu trochu opakovat. Popíšu zážitek, který mne formoval a který jsem možná už vícekrát zmínil. Pokud to znáte, odpusťte mi stařeckou repetitivnost.

Bylo to v době, kdy jsem měl za sebou bolestný rozvod. Obrátila se na mne jedna žena, matka tří dospívajících dětí, kterou právě opustil manžel. Byla na tom zle fyzicky, duševně i duchovně. Za tři měsíce zhubla o patnáct kilo. Vnitřně jsem se s ní ztotožňoval a cítil jsem pobouření nad jednáním jejího manžela, který ji hanebně opustil a našel si jinou a mladší. Vedl jsem ji k Pánu, ale když jsme klekli k modlitbám, vnímal jsem velmi silně, jako by ke mně mluvil Pán: „Pozor! Mezi mnou a jí neleží hřích jejího manžela. Mezi mnou a jí leží její vlastní hřích.“

Rázem jsem pochopil několik věcí. Předně, že naším problémem ve vztahu k Bohu není hřích žádného jiného člověka. Ano, jednání manžela oné ženy bylo hanebné, o tom žádná. Nicméně pokud si ona neuvědomí, že jejím problémem jsou její vlastní hříchy, a že i ona potřebuje smíření s Bohem, není jí pomoci. Můžeme jí projevovat soucit, ale ke spáse a k trvalému pokoji jí nepomůžeme, dokud nebude činit pokání. To jí pak dá sílu vyrovnat se s jeho ostudným jednáním.

Platí to i na „mezinárodní“ rovině. Když jsem zmínil smíření s Němci, odepsal mi jeden čtenář, že dle jeho názoru nečinili Němci dostatečné pokání. Ihned jsem si uvědomil nebezpečí této reakce. Naším problémem je náš hřích – nikoli hřích Němců. Je to náš hřích, který nás odděluje od Boha, a to i tehdy, kdyby objektivně byla devadesátiprocentní vina na Němcích a desetiprocentní na nás. Ale už takové procentuální vyjádření je problematické. Kdo jsme my, abychom to posoudili?

Písmo nás nenechává na pochybách, že je jen jeden oprávněný soudce, a že všichni musíme stanout před soudnou stolicí Kristovou. Když někomu odpouštíme jednání, kterého se někdo dopustil vůči nám, pak nám k tomu dává sílu vědomí, že spravedlnosti bude nakonec učiněno zadost, a že Bůh je soudce naprosto spravedlivý. Představme si sami sebe před soudnou stolicí Kristovou, nepředstavujme si tam svého manžela či souseda.

Jeden bratr, který to jistě myslí dobře, a který se domnívá, že církev by měla být aktivistická ve směru, který on považuje za správný, mi napsal, že se rozhodně nebude modlit za Donalda Trumpa. Chápu jeho rozhořčení, nicméně mám dojem, že hříšníci potřebují více modliteb než spravedliví. To, že se někdo modlí za hříšníka, neznamená, že schvaluje jeho hřích. Tento bratr uvažuje na rodině politické; zhruba ve stejné době mi napsala jedna rozvádějící se sestra, kolika hříchů a zrůdností se její manžel dopustil. Modlit se za něj pro ni vůbec nepřipadá v úvahu. Jak bych vůbec mohl něco takového chtít?

Chápu, že odpouštět je někdy velice těžké. Jednou jsem také měl období, kdy jsem se za jednu osobu nemohl modlit. I o tom jsem s nebeským Otcem mluvil a měl jsem pocit, že mi říká, že nějakou dobu se za toho člověka modlit nemusím, ale že to není definitivní stav. Asi po půl roce už mi „šlo“ tomuto člověku žehnat. Je to už třicet let a vidím tam pozitivní posuny.

Ostatně, mám za sebou mnoho let modliteb za Gustáva Husáka. Nemám tedy problém přimlouvat se za Petra Pavla i za Petra Fialu. A všímám si, že křesťané, kteří si tuto otázku neprobojovali na modlitbách, bývají někdy velice frustrovaní. Fakt je lepší se přimlouvat než se zaobírat nedostatky těchto politiků.

Vím i o tom, že někteří lidé, kteří například prošli mučením, říkají, že v současné chvíli je pro ně velice těžké odpustit svým trapičům. Rozumím tomu, a přece jim ze srdce přeji, aby odpustit mohli. Odsuzovat je nemohu – zakusili utrpení, které si ani nedokážu představit. Nicméně Pán Ježíš odpustil i z kříže. „To byl ale Pán Ježíš,“ může někdo namítnout. Ano, ale Štěpán kráčel v Ježíšových šlépějích a také odpustil těm, kdo ho kamenovali. A podobně odpustili nelidské zacházení i manželé Wurmbrandovi.

Nemáme právo po lidech vyžadovat, aby odpustili různá zvěrstva. Nicméně meditujme raději nad Ježíšem a nad Štěpánem, než abychom naslouchali jedné části křesťanů, jak si stýská na tu druhou. Odpuštění je možné, je to cesta Kristova, a je osvobozující. A není to schvalování zla.

  1. listopadu 2024

Nadpřirozené jevy

Posted on by Dan Drápal

Mohl bych psát o zázracích tělesného uzdravení, ale o těch jste patrně sami slyšeli, nebo je dokonce i viděli. A přes pětačtyřicet let žiji v jednom dlouhém finančním zázraku, ale o tom psát nebudu; někdo by mohl usoudit, že jsem kazatel prosperity, a to bych velmi nerad. A tak jsem vyhrabal v paměti jeden zvláštní zázrak, který jsem zakusil na počátku maninského probuzení.

Bylo to o jedné neděli, tuším v roce 1980. Tehdy jsem téměř každé nedělní odpoledne trávíval na návštěvách v nemocnicích. Dopoledne byly evangelické bohoslužby – tehdy jsem ještě kázal v taláru. Místnost byla plná a z poslední řady se ozývaly výkřiky „Haleluja!“, „Chvála Pánu!“. Po chvíli jsem poznal, že se jedná o Matěje L. (Jméno pro jistotu měním, i když dotyčný je již po smrti.) Věděl jsem, že se léčí na psychiatrii s bipolární poruchou, a domníval jsem se, že je v manické fázi.

Protože jeho výkřiky rušily, přerušil jsem kázání a požádal jsem ho, aby byl zticha, a že si později popovídáme. Naštěstí poslechl. Jelikož právě na tu neděli jsem se do žádné nemocnice nechystal, nasedl jsem odpoledne na kolo a vyšlapal jsem kopec na Letnou, abych Matěje navštívil. Když mi otevřel dveře, po několika větách jsem poznal, že je to skutečně manická fáze, která od dopoledne značně zesílila. Podivné bylo, že na mě najednou padla neuvěřitelná únava. Rychle jsem se rozloučil a doma jsem si hned lehl a vzápětí usnul. Zhruba po deseti minutách jsem se probudil, čerstvý jako rybička.

Za dalších pět minut zvonil zvonek. Za dveřmi stáli dva anglicky mluvící muži. Nevím, jak se jmenovali, i když u jednoho tuším, kdo to byl – známá křesťanská osobnost. Já jsem ale tehdy žádné charismatické celebrity neznal, a když se mi představili, nic mi jejich jména neříkala. Řekli mi: „Bratře Dane, přišli jsme se za tebe pomodlit.“

Řekl jsem jim: „Teda, máte štěstí. Málokdy bývám v neděli odpoledne doma. Vrátil jsem se nečekaně pár minut před vaším příchodem.“

Jeden z nich se trochu zarazil a pak řekl: „Lidé se modlili za to, abychom se setkali, a Bůh nás vyslyšel.“

Pak jsme klekli a začali se modlit. Já takovou „normální“, klasickou modlitbu. Pak se modlil jeden z hostů. Nejdřív to byla také taková běžná modlitba. Ale pak najednou utichl a říkal jen: „Thank you, Lord. Thank you, Lord!“ („Děkuji, Pane. Děkuji, Pane!“) A pak měl ke mně poměrně dlouhé prorocké slovo. Za půl hodiny oba odešli.

V té době jsem už sice za sebou měl zkušenost křtu Duchem, ale v charismatických věcech jsem byl naprostý začátečník. Udělal jsem velkou chybu, že jsem si ta prorocká slova nezapsal. Ale to, co si pamatuji, se naplnilo vrchovatě.

Byl to zázrak, že jsme se vůbec setkali. Bůh se zvláštním způsobem postaral o to, abych byl doma, až tito dva bratři zpoza Velké louže zazvoní. Chcete-li, můžete říci: „To byla jen souhra náhod.“ Já nemám potřebu komukoli dokazovat, že se stal zázrak. O ten vlastně nešlo – šlo o to, aby ti dva vyřídili proroctví, které pro mě začalo hodně znamenat až po určitém čase, kdy bylo jasné, že se začalo naplňovat.

 

Když do naší skutečnosti vstoupí Bůh

Jeden z významných zázraků uzdravení (popsal jsem ho v brožurce „Jak to všechno začalo“) byl pro mě formativní: Šlo o zlomenou pánevní kost malé holčičky, která po modlitbách zlomená nebyla. Rodiče, tehdy ještě v zázraky nevěřící, se ptali nezávisle na sobě dvou lékařů, jak je to možné. Oba prý pokrčili rameny a dali zcela nekompatibilní vysvětlení; netajili se tím, že je to pro ně záhada.

Když jsem to později promýšlel – v době, kdy už jsem zázraků zakusil mnohem více –, dospěl jsem k názoru, že pro jevy, jimž nerozumíme, hledáme vysvětlení, které nám dovoluje náš světonázor. Zde je ale velké nebezpečí: Může se stát, že pro to, co jsme prohlásili za zázrak, se najde nějaké zcela přirozené vysvětlení. Doporučuji, abychom to předem připustili. Uvědomme si, oč vlastně jde. Když jsme se modlili za onu čtyřletou holčičku, nemodlili jsme se primárně za to, aby se stal zázrak. Modlili jsme se, aby nemusela strávit tři měsíce v sádrovém lůžku.

Když se modlím za uzdravení, je mým hlavním motivem soucit, nikoli touha někomu dokázat, že se stal zázrak. Kdyby ti dva lékaři podali přesvědčivé a shodné vysvětlení, které by ukázalo, že tato věc má přirozené vysvětlení, nebyl bych zklamaný. Radovali bychom se tak jako tak, že Bůh naše modlitby vyslyšel.

Celou tuto problematiku můžeme redukovat na to, zda věříme v uzavřený, nebo v otevřený vesmír. Pokud je vesmír uzavřený, zázraky se nemohou dít a platí pouze to, čemu se říká přírodní zákony. Pokud věříme, že vesmír je otevřený, pak to neznamená, že přírodní zákony neplatí. Platí – jinak by nebyla věda vůbec možná. Bůh ale může do našeho života, do naší skutečnosti, vstoupit.

Kdysi mi volal jeden nadšený křesťan, že dává dohromady tým modlitebníků, který se v určitý den a hodinu bude soustředěně modlit za pacienty v jedné nemocnici. Jeho cílem bylo dokázat, že Bůh existuje a nadpřirozeně jedná. Snažil jsem se ho přesvědčit, že takhle Pán Bůh „nefunguje“.

Bůh může někoho vést k tomu, aby se zachoval jako Elijáš na Karmelu. Většinou ale zakoušíme věci mnohem všednější. V posledním týdnu jsem se modlil v nemocnici za uzdravení dvou žen. Modlil jsem se, protože toužím po tom, aby netrpěly. Nemodlil jsem se, aby se stal zázrak. A věřím, že pokud budeme motivováni soucitem a poslušností, Bůh bude někdy jednat i nadpřirozeně. Záleží na něm. Budu vděčný i za přirozené vysvětlení, třeba že zabere podávaná medikace. Modlit se je důležitější než teoreticky věřit, že Bůh může konat zázraky, ale žádný modlitební zápas nevést.

Tento článek byl psán pro listopadové číslo Života víry.

 

Ani spasitel, ani démon

Posted on by Dan Drápal

Je to zajímavé – žijeme na druhé polokouli, máme zcela odlišnou historii, velmi odlišnou strukturu státní moci, a přece v jedné věci jsme téměř totožní. Co mám na mysli? Česká společnost je rozdělená podobně jako ta americká, a kupodivu jsou podobně rozděleni i křesťané, a to jak katolíci, tak evangelikálové.

V obou táborech – katolickém i evangelikálním, trumpovském i bidenovském (nebo, trváte-li na tom, republikánském i demokratickém) – jsou lidé, kteří si nemohou pomoci a věc vyhrocují. Křesťané by měli být střízlivější – alespoň si to stále myslím – ale najdete mezi nimi lidi, pro které byl Zeman spasitel a Schwarzenberg démon. Někteří křesťané prohlašovali Zemana (a v Americe nyní Trumpa) za novodobého krále Kýra, který byl povolán Bohem, aby dal Božímu lidu svobodu. Pro jiné je Trump novodobý Hitler a fašista. Jistý americký publicista se vyjádřil, že Trump je ještě „horší než Hitler“. Dokáže mi někdo vysvětlit, co znamená „horší než Hitler“? Co si pod takovým výrokem máme představit? A u nás v Česku vidí někteří lidé spasitele i v Andreji Babišovi.

Zkrátka dnešní doba si libuje ve vyhrocování a přehánění. Ale možná to tak bylo vždycky.

Ve skutečnosti není Trump ani spasitel, ani démon. A totéž platí i o Miloši Zemanovi nebo Andreji Babišovi. A dokonce i o … ano, Vladimíru Putinovi, o němž si i u nás někteří křesťané myslí, že je „obráncem hodnot“.

Ne ne, pozice spasitele i ďábla je už dávno obsazená. Ďábel padl už na počátku časů, když chtěl usednout na Boží trůn, a Spasitel byl dokonce ještě před počátkem časů. Na zem přišel v lidské podobně před dvěma tisíci lety a přijde ještě jednou. Jiného spasitele nehledejte, zvlášť v politice ne.

Zbožňování nebo démonizování politických oponentů je součástí problémů, nikoli jejich řešením. Pokud vidíme ve svém oponentovi čiré zlo, ani se nepokusíme s ním komunikovat a zjistit, co si vlastně myslí a proč.

Ano, můžeme dojít k závěru, že se se svým oponentem na řešení nějakého problému nedohodneme. Je to podobné jako v manželství – měli bychom udělat maximum pro to, aby vztah vydržel a zbudoval se a zkrásněl, ale s někým se to opravdu nepodaří, i když se jeho partner snaží. Jsou ale situace, kdyby se, alespoň jsem o tom stále přesvědčen, společné řešení najít dalo. Například právě v těchto týdnech se u nás řeší dvě důležité věci – důchodová reforma a státní rozpočet. Nepředpokládám, že jedna ze stran chce jen a jen škodit. Dohoda není nemožná, jen k ní prostě není vůle. A tak současná vláda něco prosadí, a nebude to patrně ani stoprocentně dobré, ani stoprocentně špatné, ale je téměř jisté, že nová vláda to zase zruší. Fakt to jinak nejde? Dohoda je ovšem těžká tam, kde se lidé opačných názorů navzájem ostouzejí a urážejí.

Polovina obyvatel Spojených států si nyní myslí, že mají nejhoršího prezidenta v dějinách. Druhá si myslí, že ten nejhorší nastoupí do úřadu 20. ledna.

Jsem přesvědčen, že křesťané by neměli říkat, kdo je spasitel a kde je démon, ale měli by být zprostředkovateli, usilujícími o pokoj. Není to nic jednoduchého, protože takový člověk to pak schytává od obou stran a on má často chuť říci si: „Tohle nemám zapotřebí. Tak já to dělat nebudu.“ Nicméně domnívám se, že na posledním soudu nebudou pochváleni ani katoličtí talibánci, ani evangelikální ultras. Pochváleni budou ti, kteří působí pokoj.

Dovolte mi přidat k tomuto článku ještě zajímavou informaci o možných souvislostech vraždy tří děvčátek v anglickém Southportu. Otec pachatele Axela Rudakubany Alphonse Rudakubana prchl do Spojeného království, protože se podílel na rwandské genocidě probíhající v devadesátých letech a byl obviněn z válečných zločinů. Jestli tomu dobře rozumím, celý proces probíhající u mezinárodního soudního dvora ještě nebyl uzavřen. A Alphonsovým advokátem nebyl nikdo jiný než současný britský premiér Keir Starmer. Žádná z těchto skutečností sama o sobě neznamená, že by již byla známa Axelova motivace nebo že by se něčím provinil Keir Starmer. Spíše to osvětluje premiérovu snahu odklonit pozornost ke krajní pravici a celý případ zamlžit. Kdybych já byl jeho poradcem, doporučil bych mu, aby tuto okolnost zmínil hned na začátku vyšetřování. Zamlčování mu na důvěryhodnosti věru nepřidá.

Dan Drápal

  1. listopadu 2024

Nemělo by uniknout naší pozornosti

Posted on by Dan Drápal

Před několika měsíci ubodal sedmnáctiletý hoch v taneční škole v anglickém městě Southport tři dívenky k smrti a osm dalších zranil. Na internetu se vzápětí objevila falešná zpráva, že pachatelem, kterého se podařilo zadržet, je migrant, který teprve nedávno doplul do Anglie. Tato zpráva prý pocházela z Ruska. Nepřekvapilo by mě to, ale s jistotou to tvrdit nemohu.

Vzápětí vypukly v celé Anglii vážné nepokoje. Lidé rozbíjeli výlohy, snažili se zapálit ubytovnu s běženci, nejméně 39 policistů bylo zraněno.

Pak se objevila zpráva, že pachatelem je Axel Rudakubana, jenž se narodil ve velšském Cardiffu rwandským rodičům, kteří emigrovali do Spojeného království. Prý to byl milý hoch, který zpíval v kostelním sboru.

To byla voda na mlýn těm, kdo tvrdí, že muslimové jsou zpravidla spíše obětmi než pachateli. Mne by samozřejmě nepřesvědčili, nicméně uvěřil jsem tomu, že tento hoch neměl s islámem nic společného. Pro mne by to byla výjimka potvrzující pravidlo, podobně jako byl výjimkou norský vrah Anders Breivik. Rudakubanův případ nebyl vyšetřován jako teroristický čin.

Nedávno jsem ale zachytil zprávu, že při domovní prohlídce v bydlišti onoho chlapce nalezla policie materiály Al-Káidy, včetně návodu na výrobu vysoce nebezpečné chemikálie ricinu. Zprvu jsem tomu nechtěl věřit, ale pak jsem zjistil, že ve Spojeném království je to již všeobecně známo a že zpráva o tom se 29. října objevila i na Novinkách.cz. Jinak jsem v našich médiích tuto zprávu nezachytil. Pravda, nesleduji vše. V Británii jde ale o téma velmi probírané.

Zdá se, že policie měla od počátku indicie, že tu nějaké napojení na Al-Káidu bylo. Proč se to veřejnost dověděla až se značným zpožděním?

Vidím jeden možný důvod. Britská policie, místní samosprávy a konec konců i vláda se islamistů prostě bojí. A bojí se i toho, že původní obyvatelé se naštvou natolik, že vezmou věci do svých rukou.

Připomíná mi to mnohem vážnější incident, který se odehrál 11. března 2014 na nádraží ve španělském hlavním městě Madridu. Bombový útok si tehdy vyžádal 191 mrtvých a téměř dva tisíce zraněných. Španělská policie tehdy z tohoto útoku vinila baskické separatisty z organizace ETA, kteří se v průběhu dvacátého století skutečně dopustili mnoha teroristických činů, nicméně v posledních desetiletích od terorismu upustili a zmírnili i své politické požadavky, kterých chtějí dosáhnout nenásilnou cestou.

K útoku došlo tři dny před parlamentními volbami. Když se ukázalo, že pravicový premiér José María Aznar vědomě lhal, když z onoho zdrcujícího bombového útoku obvinil Basky, jeho strana prohrála volby. Novým premiérem se stal socialista José Luis Rodríguez Zapatero.

Jsem křesťan a politicky jsem konzervativec. Proto těžko snáším, pokud se konzervativci a/nebo křesťané dopouštějí nepravostí, a obzvlášť těžko snáším, pokud tak činí vědomě, jako španělský premiér Aznar.

Dnes už si naprostá většina západních politiků a zejména příslušníků tajných služeb dobře uvědomuje, že jsme ve velkém průšvihu. Teroristické útoky jsou na denním pořádku. Autority se je mnohdy snaží ututlat. Vrazi v řadě případů nejsou souzeni, protože „trpí vážnou duševní chorobou“. Některé lidskoprávní organizace úspěšně blokují veškeré pokusy o řešení. Před volbami se různé politické strany dušují, že budou situaci řešit, ale po volbách žádná smysluplná akce nenastane. Německo se pokouší tuto kriminalitu omezit zákazem dlouhých nožů. Bylo by to směšné, kdyby to nebylo tragické.

Hodně se mluví o rostoucí nedůvěře k institucím. Nechápu, jak se tomuto vývoji někdo může divit. Přitom je zřejmé, že má-li nastat nějaký obrat, bude zapotřebí tuto důvěru znovu získat. Jedno je mi jasné: Má-li nastat obrat, nesmí představitelé vlády, samospráv a silových složek lhát. Pravda je někdy velmi, velmi nepříjemná – zvláště v současné situaci, ve které jde opravdu o hodně.

Druhou podmínkou obratu je, že vláda, justice i policie přestanou měřit dvojím metrem. Bez radikální změny v této věci se bude nedůvěra jen prohlubovat.

  1. listopadu 2024

Diktatura a demokracie

Posted on by Dan Drápal

Když vybublají nějaké dlouho neřešené potíže a když je patrná určitá těžkopádnost demokracie, objeví se volání po „vládě silné ruky“. Většina obyvatel Evropy dává stále přednost demokracii před diktaturou, ovšem v těžkých dobách – a dnešní doba už je skutečně těžká – roste počet těch, kteří soudí, že nějaký diktátor, vybavený značnými pravomocemi (nebo si tyto pravomoci usurpující), by mohl krizovou situaci vyřešit lépe než zdlouhavé demokratické procedury.

Teď nebudu vypočítávat nejrůznější krizové situace, které musí naše vláda řešit právě teď. Mám ale za to, že rozhodovací procesy jsou často nesmírně zdlouhavé. Příkladem mohou být různá výběrová řízení. Někdo je vypíše, někdo usoudí, že už to vypsání bylo špatné, nakonec se k nějakému rozhodnutí dospěje, ale výsledek zase někdo napadne, a v momentě, kdy je konečně rozhodnuto, je dané řešení možná už zastaralé, a v tom horším případě se musí všechno začít znovu. A je tu i jiný aspekt: Jednou jsem slyšel, jak se dva vrcholní politici bavili o obsazení určitého postu. Shodli se na tom, že to nikdo nechce vzít, protože už po samotném jmenování je ten, kdo nominaci přijme, jednou nohou v kriminále. Stát na tom opravdu není dobře, když se poctiví lidé bojí nastoupit do nějaké funkce.

Mnohokrát jsem už slyšel citát: „Kdo má vůli, hledá cestu, kdo vůli nemá, hledá důvody.“ Kdysi jeden z našich pastorů na modlitebním setkání na Řípu říkal, že musíme porazit nečistého ducha, který má jméno „To nejde“. Někteří se mu smáli. Já ne. Příliš často narážíme na někoho, kdo vám vysvětlí, proč něco nejde.

Už nevím, kdy to přesně bylo. Myslím, že někdy v devadesátých letech. Tehdy jsme ještě neměli klasický bezvízový styk se Spojenými státy, a kdo chtěl do této země vycestovat, byť třeba na krátkou návštěvu, musel vystát několikasetmetrovou frontu. Když byl jmenován nový velvyslanec a když uviděl tu frontu, řekl, „tohle do tří týdnů zmizí“. S napětím jsem očekával, zda se něco změní. A změnilo. Fronty zmizely. Jak to udělal, si už nevybavuji, ale šlo to.

Kdysi jsem četl nějakou studii o Singapuru. Pozoruhodná diktatura. Nicméně Singapur byl právní stát. Četl jsem, že někteří úředníci mají nad svým pracovním stolem nápis „vaši záležitost musím vyřešit ještě dnes“. A skutečně musí. Diktátor Lee Kuan Yew to nějak dokázal zařídit a pozvedl Singapur mezi nejvyspělejší státy světa.

Nicméně… stále dávám přednost demokracii. V čem je problém diktátorů? Jednak v tom, že jen málokterý je osvícený. Jednak v tom, že diktátora se zpravidla po dobrém nezbavíte.

Takový Churchill byl skutečný demokrat. Tento muž, o němž si troufnu říci, že zachránil Británii, prohrál první poválečné volby. Mohlo by se zdát, že si tu porážku nezasloužil. Vždyť zachránil britskou demokracii! Ano, dokázal to, aniž by se uchýlil k diktatuře. Výsledek voleb přijal.

Prezidenti se zpravidla volí na maximálně dvě čtyř- či pětiletá období (jsou výjimky, ale to teď není podstatné). Jakmile si nějaký prezident nechá odhlasovat změnu ústavy, aby mohl kandidovat ještě ve třetím období, víte, že je zle. A pokud se stane prezidentem na doživotí, víte, že je opravdu hodně zle. Pak třeba může nechat po sobě přejmenovat hlavní město. Když jsem byl malý, jmenovalo se hlavní město Dominikánské republiky Ciudad Trujillo. Tehdy jsem netušil, že se o to zasadil tehdy vládnoucí diktátor Trujillo. A nemusíme chodit tak daleko – nedávno se o totéž pokusil bývalý kazachstánský prezident Nursultan Nazarbajev. Hlavní město Astanu nechal přejmenovat na Nur-Sultan. Naštěstí to nemělo dlouhého trvání. Když v úřadě skončil a když nastoupil nový prezident, byla to brzy opět Astana. Když něco takového pozorujete, víte, že v takové zemi není demokracie ani náhodou. V Kazachstánu to naštěstí dopadlo dobře – původní jméno se vrátilo, aniž tomu předcházela občanská válka.

Demokracie má řadu problémů. Jedním z nich je, že se v ní těžko prosazují silné a originální osobnosti. Takovými silnými osobnostmi byla ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová nebo americký prezident Ronald Reagan. Udělali všechno dobře? To jistě ne. Ale Británie ubránila Falklandy a Thatcherová ustála dlouhotrvající hornickou stávku. „Thatcher, Thatcher, the milk snatcher“, posmívali se jí, když zrušila mléko zdarma na školách. Silné osobnosti musí počítat s tím, že budou vystaveny útokům, často velmi nevybíravým. Ne každému se do toho chce. Nedivím se bývalé slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové, že toho po prvním období měla dost. S jejími názory jsem srdečně nesouhlasil, ale držel jsem jí palce, protože prokázala mimořádnou slušnost a neoplácela svým protivníkům stejnou mincí.

Jste-li svědky toho, že slušní lidé opouštějí politiku, je velmi pravděpodobné, že demokracie je v takové zemi v ohrožení. Na Jordana Petersona, který musel čelit nejrůznějším podpásovým útokům, se obrací hodně lidí, kteří nejsou srozuměni se současnou genderovou ideologií, ale bojí se veřejně vystoupit. Jordan Peterson jim radí, aby se nepouštěli do boje, pokud mají malé děti a musí splácet hypotéku. Budou totiž – jako již bezpočet jiných – patrně vyhozeni z práce, a nemají-li jiný příjem, může jejich vystoupení znamenat pro rodinu katastrofu. Takový stav nevěští pro demokracii nic dobrého, nicméně jsou lidé, kteří se dokáží postavit proti tomu, co ohrožuje demokracii, aniž by volali po vládě silné ruky.

Doufám, že demokracie obstojí – u nás, v Británii i ve Spojených státech. Ale nebude to snadné. Krize se prohlubují a volání po vládě silné ruky sílí.

  1. října 2024