Už zase sýčkuji

Vlastně bych se měl z výsledků voleb do Poslanecké sněmovny radovat, a ne sýčkovat. Hlasoval jsem pro Spolu a vyhráli jsme. Dříve opoziční strany budou mít v Poslanecké sněmovně pohodlnou většinu 108 hlasů – kdy měli vítězové voleb tak jednoznačnou převahu? U nás se to vždycky šmrdolilo kolem té stojedničky a problém sestavení vlády se občas „řešil“ pomocí přeběhlíků – nic pěkného na pohled.

Na televizní debaty jsem se dívat nevydržel. Těch dvacet minut, kdy jsem to zkoušel, nešlo o debatu, ale o jednotlivé vstupy, v nichž bylo možno napadnout protivníka. Moderátoři vesměs nemoderovali, ale nadhodili nějakou otázku a pak někoho vyvolali. A za pět minut se už mluvilo o něčem úplně jiném. Nu, tak se v této pokrokové době dělá politika – na tom nic nezměním.

Zato v sobotu odpoledne jsem byl přilepený na televizní obrazovku. Bylo to drama s dobrým koncem. Další čtyři roky Babišovy vlády byly zažehnány. (Uf, to se mi ulevilo.) Nicméně teď dojde na lámání chleba – ustojí Piráti ztrátu mandátů ve prospěch vlastního koaličního partnera? Dohodne se pět politických stran na vládě? Mnozí věští, že nikoli.

A v čem spočívá mé sýčkování?

Ne v tom, že bych vítězům předpovídal brzké roztržky a nedohodu – tedy něco podobného, co se stalo na Slovensku po pádu vlády Róberta Fica, po němž brzy následoval pád nového premiéra Igora Matoviče. Hlavní nebezpečí vidím jinde.

Nová vláda bude muset udělat řadu velmi nepopulárních kroků. Velice nepříjemnou inflaci bude moci ovlivňovat pouze z části – ta je do velké míry důsledkem ekonomického vývoje na celém světě. Obávám se, že inflace snadno „sežere“ přínos zvýšení důchodů, které v závěru prosadila Babišova vláda. V celé řadě oblastí se kroky vlády, byť by byly sebepozitivnější, projeví až po letech. Vzhledem ke čtyřletému období bude muset vláda jednat poměrně rychle a nepopulární kroky prosadit ve dvou následujících letech, tedy 2022 a 2023.

A hned zkraje roku 2023 budou prezidentské volby. Ano, všichni tušíme, že by mohly nastat i dříve, ale to nikdo z nás kromě několika proroků a „proroků“ s jistotou neví, takže spekulace necháme stranou.

A co bude dělat dosavadní premiér Babiš? Ať už vláda udělá cokoli, zpočátku budou nepopulární kroky převažovat, a dosavadní premiér bude mít bezpočet příležitostí říkat: „Vzpomeňte si, jak se vám dařilo za mě. Já jsem vám to říkal, že zvítězí-li opozice, bude vám zle.“ A mnoha lidem se to bude takto jevit. Mnozí si nepřipustí, že peníze z prázdné kasy nelze rozdávat donekonečna.

A kdože se to bude jevit jako možný kandidát na nového prezidenta?

No přece Andrej Babiš.

Jeho šance umocňuje časovaná puma, ukrytá v letošní volební statistice.

Myslíte, že současná rýsující se pětičlenná koaliční vláda má podporu většiny obyvatelstva? Pozor, brzděte! Já se samozřejmě raduji z toho, že komunisté konečně nebudou v Parlamentu, a není mi moc líto ani ČSSD. Mně osobně ve „volební kalkulačce“ vyšla Trikolóra, ale z dobrých důvodů jsem nikdy neuvažoval, že bych ji volil. Jenže:

Jsou tady doslova statisíce hlasů, které propadly. A tyto hlasy by vítěze voleb rozhodně nevolily. Co s těmito lidmi bude?

Ze svého hlediska v Parlamentu žádné zastání mít nebudou. Ale když už ho budou přece jenom v Parlamentu někde hledat, kde to asi bude? Ano, u Babiše a Okamury. A Andrej Babiš je určitě dokáže oslovit. Upraví svou rétoriku způsobem, že v prezidentských volbách se pro některé lidi stane kandidátem přímo neodolatelným. Odtud tedy mé sýčkování.

Dobrá zpráva pro nás pro všechny je, že jsem se často mýlil. Kéž bych se mýlil i tentokrát!

  1. října 2021

 

 

Nezbytnost chození s Bohem

Apoštol Pavel – a skrze něj sám náš nebeský Otec – nás vyzývá: „Bratři, přemýšlejte o všem tom, co je pravdivé, ušlechtilé, spravedlivé, čisté, milé, co má dobrou pověst…“ (Fp 4,8). A na jiném místě. dodává: „V činění dobra neochabujme“ (Ga 6,9).

Naplnit tato slova není ani samozřejmé, ani jednoduché. Když se podíváme třeba do veřejné sféry, zejména do umění, pak se můžeme po čase přistihnout, že přemýšlíme o tom, co je nepravdivé, nízké, nespravedlivé, špinavé a nemilé. Oblíbeným tématem některých uznávaných umělců je líčit nějaký příběh, v němž se nám protagonisté jeví jako dobří lidé, ale nakonec se ukáže, že i oni jsou ve skutečnosti jako všichni ostatní. Vypadá-li někdo jako dobrý člověk, bude to asi pokrytec. Někteří veřejně činní lidé o sobě přiznávají, že nejsou „žádný Mirek Dušín“, tedy přiznávají, že občas jednají nečestně, ale odvoláním se na to, že nejsou onou jednoznačně kladnou postavou z Rychlých šípů naznačují, že holt v reálném světě se poctivě žít nedá.

Dá. Nebo je možné se o to alespoň snažit. Aby se nám to alespoň trochu dařilo, musíme si dávat pozor, co do svého nitra pouštíme. Apoštol Pavel nás vyzývá, abychom své srdce a svou mysl naplnili tím, co je ušlechtilé, čisté … viz citovaný verš. Patrně se ale potom nestanete znalcem moderního umění, ale z toho si nic nedělejte, mohly by vás potkat horší věci.

Chci nyní povzbudit ty, kdo se snaží apoštolova slova naplnit, snaží se smýšlet čistě a konat dobro, nicméně jsou nařčeni z nečistých motivů. Zvláště to bolí, když jsou takto napadeni jinými křesťany.

Důležité je vědět, že Písmo s něčím takovým počítá a že takové věci se skutečně dějí. A ne pouze nějak výjimečně.

Člověk má pak tendenci přemýšlet nikoli o tom, co je čisté a ušlechtilé, ale o tom, jak mu druzí nerozumí a jak je to vlastně ošklivé, že je podezírán z nečistých motivů tam, kde on to myslel dobře. Jakmile se ale vydá touto cestou, hrozí mu, že upadne do sebelítosti a zahořkne. Myšlenky na příkoří, kterého se nám dostalo, jsou velmi vtíravé.

Jaké je Boží řešení? Vlastně velmi jednoduché. Přimkněte se k Bohu.

Bůh nám nabízí přátelství a obecenství. Můžeme s ním mluvit takřka o čemkoli. Jsme na něm naprosto závislí. Kdyby nebyl, upadli bychom do zoufalství. Ale on je, a je zárukou čistoty a šlechetnosti. On je světlo, v němž není žádná tma. On zná naše motivy.

Pokud propadáme do sebelítosti, znamená to, že nám na něčem jiném záleží víc než na Bohu. Jakmile to zjistíme, je třeba udělat jediné: Najít obecenství s Bohem. Důležité je, co si o dané situaci myslí on. Ne to, co si myslí – a co o vás říkají – lidé.

Najdeme-li obecenství s Bohem a s ním i jistotu, že nejsme odsouzeni, můžeme se v klidu zamyslet na tím, zda na tom, z čeho jsme byli podezíráni, není přece jenom zrnko pravdy. Někdy dojdeme k závěru, že ano, jindy, že ne.

Hluboký a požehnaný život s Bohem si lze jen těžko představit bez upřímného přátelství s bratry či sestrami. Osamělým křesťanem se legitimně můžeme stát jen v jednom případě: Jsme-li pro víru v Ježíše vězněni na samotce (no dobře, taky jsem mohl zmínit ztroskotání na pustém ostrově). Je požehnané mít člověka, s nímž mohou mluvit o tom, co se mě dotklo nebo kde jsem zhřešil.

Dovedu si představit i situaci, kdy i člověk, který vyhledává obecenství s Bohem a s lidmi, zůstane úplně sám. Mám zato, že v takové situaci se ocitl David, když Amálekovci přepadli jeho tábor a odvlekli ženy i děti celé jeho velké skupiny. Jeho vlastní lidé se tehdy radili o tom, že Davida, který toho pro ně tolik udělal, ukamenují (viz 1S 30,6). Nakonec k tomu nedošlo, a my nevíme, co konkrétně situaci proměnilo. Čteme pouze toto: „Ale David se posilnil v Hospodinu, svém Bohu“ (tamtéž).

David byl v tu chvíli zřejmě zcela osamocen. Byl však s ním ten nejdůležitější: Bůh.

Pokud si připadáme osamělí a nedokážeme s nikým vyjít, bude s největší pravděpodobností chyba na naší straně. Jsi-li všem protivný, neznamená to, že jsi prorok. Pokud ale žiješ v pokání, miluješ Boha a přesto se ocitneš v tak vyhrocené situaci, bude ti tento verš posilou. I ty se můžeš posílit v Hospodinu, svém Bohu. Žiješ-li v obecenství s Bohem, pak tě to neochrání před situacemi téměř nemožnými a nezvladatelnými, ale nakonec se Bůh ve tvém životě oslaví. „Nebo v tobě proběhl jsem vojsko, a v Bohu svém přeskočil jsem i zeď“ (Ž 18,30 Kr.).

Dan Drápal

  1. září 2021

Předvolební poznámky

Tentokrát nepůjde o volební agitaci – té jsem věnoval před časem jiný článek. Dnes mi jde spíše o to, co nastane po volbách.

Předně si dovolím jednu obecnou poznámku, která se týká technikálií voleb: Dával bych přednost tomu, aby se nezavádělo korespondenční (elektronické) hlasování. Přiznám se, že počítačům příliš nerozumím. A vím, že nejsem sám. Nemám dostatečnou důvěru v to, že do voleb přes počítač nelze nějak nepatřičně zasahovat. A vím, že nejsem sám. Ve Spojených státech je to velké téma, které rozděluje společnost. Prosím, můžete si myslet, že ti, kdo odmítají elektronické hlasování, odmítají pokrok. Může to tak být. Stojí ale za to, mít elektronické hlasování, když miliony lidí k němu nemají důvěru? Vždyť právě férovost voleb je něčím, v co by měly věřit všechny relevantní strany! Skutečnost, že někteří lidé na elektronické volby tak vehementně tlačí, ve mně – a vím, že nejsem sám – vzbuzuje podezření. Proč tak činí? Suma sumárum, možná se zavedením elektronického hlasování ušetří pár milionů. Já bych ale dával přednost tomu, zaplatit si klasiku a hlasovat zásadně „papírově“. Pak je možno hlasy kdykoli přepočítat.

A teď k volbám. Píšu tento článek 27. září, kdy do začátku „našich“ voleb zbývá 11 dní. Nebudu se věnovat odhadům, jak to dopadne. Je zřejmé, že to může dopadnout nejrůznějším způsobem. Co se mne týče, tak pokračování jakékoli Babišovy vlády znamená „všechno špatně“. Pokud Babiš nevyhraje, je velmi pravděpodobné (mě se zdá dokonce, že téměř jisté), že nějakou vládu bude muset slepit koalice pěti politických stran, a to značně nesourodých. Může to fungovat?

Domnívám se, že může. Pamatuji na dobu, kdy byli v zastupitelstvu hlavního města Prahy zástupci ANO, ČSSD a Trojkoalice starostů, zelených a lidovců. Zejména této trojkoalici předpovídali skoro všichni brzký konec. Spojenectví zelených a lidovců bylo opravdu svým způsobem bizarní. Přesto se tato koalice po celé volební období nerozpadla. Byl jsem tehdy v pražském městském výboru KDU-ČSL, a tak vím, proč. Bylo to jednoduché: Koalice měla stanoveno, kdo je za co zodpovědný, a nechala jednotlivé zastupitele rozhodovat o rezortech, který jim byly svěřeny. Proto lidovci neprotestovali, ani když zástupkyně zelených Petra Kolínská odvolala ředitele Ústavu pro rozvoj hl. m. Prahy Petra Hlaváčka, ačkoli to byl krok zcela nesmyslný a ačkoli Petra Kolínská neměla připravený žádný další tah.

Něco podobného by se mohlo opakovat i na celostátní úrovni. Jde o důsledné dodržování srozumitelně sepsané koaliční smlouvy. Není to sice ideální řešení, ale fungující demokracie zpravidla ideální řešení nenabízí.

Jeden z mých přátel a čtenářů mi napsal, že „politika je kšeft“. Kšeft není hezké slovo, a je to zlé, pokud probíhají kšefty skryté a utajené. Nicméně budiž – pokud se tím myslí, něco za něco, pak demokratická politika „kšeft“ je. Alternativou je diktatura nebo anarchie.

Hodně záleží na schopnosti vyjednávat, a hodně záleží i na rétorice. Opoziční smlouva, uzavřená před lety mezi ČSSD a ODS, byla velmi odpudivá mimo jiné proto, že v předvolebním boji se tyto strany navzájem démonizovaly, mobilizovaly proti sobě, aby se pak pokusily zcela změnit politickou mapu země a vymazat z ní menší strany, v čemž jim naštěstí zabránil prezident Havel a Ústavní soud. Je zcela v pořádku, pokud Petr Fiala dává najevo, že vládnout spolu s Ivanem Bartošem by mu nebylo ani trochu příjemné. Je ale dobře, že se zdržuje osobních invektiv. Na rétorice záleží víc, než si myslíme. Je něco zcela jiného, když někomu třeba v televizní debatě řeknete: „Pane, vy lžete“, než když řeknete „vážený pane, o správnosti vašich informací by se dalo s úspěchem pochybovat“. Samozřejmě, jsou voliči, kteří vítají od lídrů svých stran silná (či spíše silácká) a šťavnatá slova – očekávám, že se vyjádří i k tomuto mému článku. Urazit protivníka se může zdát jako skvělý tah. Je ovšem smutné, když se tím připravíte o budoucího koaličního partnera. Demokracii se daří, jsou-li politici umírnění, schopní vyjednávat, dávají-li přednost věcné argumentaci před osobními útoky. Jistě, každý z nás má (nebo má mít) také určité nepřekročitelné meze. Lhát se v demokracii nesmí, přestože se tak někdy děje.

27. září 2021

Církev po Covidu

Prozradím, že o tento článek jsem byl požádán v červnu. Píšu ho v půli července a vy ho čtete nejspíše počátkem září. Z tohoto hlediska je název článku možná až příliš odvážný – co když se objeví nová mutace koronaviru a přijde ještě další vlna, takže se vám název „po“ COVIDu bude jevit jako směšný. Můj odhad je ovšem poněkud optimističtější: COVID ještě zahrozí, ale už to nebude tak zlé jako na jaře. Zdůrazňuji, že je to odhad, nikoli prorocké slovo.

Jaké plyne z pandemie poučení pro budoucnost? K čemu bychom se měli vrátit, na co navázat, co dělat jinak?

Uvědomil jsem si, jak je mi drahé osobní setkávání. A to jsem povahou samotář. Počátkem července jsem byl na křesťanské konferenci. Respirátory byly sice otravné, zvláště pokud byl člověk na konferenci od rána do večera, ale vidět se se spoustou starých přátel a poznávat přátele nové bylo občerstvující.

Myslím, že ať už žijeme ve velkém sboru nebo v maličkém společenství (což je můj případ), měli jsme během různých uzávěr problém neztratit členy, kteří jsou – ať už z jakýchkoli důvodů – na okraji. Jistě, pozitivem bylo, že mnohé sbory konaly on-line bohoslužby, případně bohoslužby s předem natočeným kázáním, na které se připojili i lidé, které jsme dříve ve svých sborech neviděli. Kolik jich ale bylo a jaká je bilance ztrát a zisků nedovedu odhadnout. Slyšel jsem, že některé sbory budou on-line bohoslužby pořádat i nadále, když už to nebude akutně potřeba. Osobně dávám přednost „klasickému“ setkávání, ale proti vysílání bohoslužeb asi nelze moc namítat.

Z médií se dovídáme, jak s námi různé uzávěry „zacvičily“. Narostlo domácí násilí. Naopak, některá manželství ožila a upevnila se. Někde se sblížily děti se svými rodiči. Maně mi tane na mysli výzva ze závěru Zjevení: „Kdo ubližuje, ať ještě ubližuje do konce, kdo je špinavý, ať se ještě ušpiní, a kdo je spravedlivý, ať ještě až do konce koná spravedlnost, a kdo je svatý, ať se ještě posvětí.“ Prostě vybublávalo na povrch, co v nás bylo už předtím.

Pandemii dost odskákaly (některé) děti. Pro mě rok pandemie znamenal zhruba sedmdesátinu života, tedy vlastně epizodu. Pro mého nejmladšího (osmiletého) vnuka to byla osmina života, a to je podstatný rozdíl. Zprávy o tom, kolik kilo děti přibraly, se liší, ale i ta nejoptimističtější, kterou jsem zachytil, uvádí dvě a půl kila.

Líto mi bylo jedináčků. Moji tři vnuci mají mezi sebou pěkný vztah, a rodina byla hodně opatrná, nicméně kontakt s kamarády (z rodin, které dodržovaly podobná bezpečnostní pravidla) děti zcela nepřerušily, byť to úplně košer nebylo. Pokud byl ale někdo sám, nejen bez sourozenců, ale i bez bratranců a sestřenic, případně babičky a dědečka, s rodiči zapřaženými v práci, byť třeba na home-officu, pak se na něm poslední rok mohl podepsat hodně negativně.

Mluví se hodně o nerozumných opatřeních vlády. Střídání na postu ministra zdravotnictví jistě na důvěře vládě nepřidalo. Odborníci se mnohdy neshodli v tom, co je třeba činit a čemu je třeba se vyhnout. Vláda nesporně řadu chyb udělala. Jsem ovšem poněkud skeptik, pokud jde o názor, že jiná vláda by to dělala podstatně lépe. Možná ano. Ale jist si tím nejsem. Tady bych skutečně radil se raději modlit a přimlouvat než vyjadřovat jednoznačné soudy.

Ať už jste měli na základní nebo dílčí otázky spjaté s pandemií jakékoli názor, mohli jste i v oficiálních médiích najít argumenty, které váš názor potvrzovaly. Moc jsem nerozuměl lidem tvrdícím, že „média“ něco tají, protože i v rozhlase i v novinách a časopisech (televizi zásadně nesleduji) dostávali prostor i lidé hlásající různé bizarní teorie.

Co se týče křesťanů, nutno konstatovat, že byli (a patrně dosud jsou) stejně rozdělení, jako celá společnost. Prohlášení křesťanských zdravotníků mi přišlo jako jasný a střízlivý hlas – křesťanští zdravotníci dle mého názoru obstáli. Mnohem hlasitější ale byly hlasy varující před očkováním nebo dokonce tvrdící, že celá pandemie je humbuk. Skoro jsem byl rád, že si sekulární sféra těchto hlasů příliš nevšímala. Bývaly doby, kdy církev šíření různých pomluv a bludů bránila; obávám se, že v současné době tomu tak není. A čím je zřejmější, že očkování opravdu zabírá, tím bývají tyto hlasy křečovitější a používají silnějších kalibrů. Kdo se dá očkovat, je už ztracen – přijal znamení šelmy a skončí v hořícím jezeře. Zkrátka „jinověrci“ jsou démonizováni. V takové atmosféře se pochopitelně nějaká věcná diskuse vést nedá.

Vzpomínám na příběh o tom, jak se John Wesley setkal při plavbě do Ameriky s Moravskými bratřími. Ti zůstali klidní i uprostřed bouře, což na Wesleyho silně zapůsobilo. Bratří neměli v ruce žádné meteorologické předpovědi. Asi těžko mohli pomoci ostříleným námořníkům s navigací. Patrně posloužili jiným už tím, že zůstali klidní a nestřečkovali.

Na spoustu otázek kolem COVIDu neznáme odpověď. Můžeme ale zůstat klidní. Můžeme se přimlouvat za nemocné, za lékaře a zdravotní sestry, za ministra zdravotnictví a celou vládu. Můžeme potěšovat pozůstalé po obětech. A můžeme si každý den připomínat, že „ať žijeme či umíráme, patříme Pánu“ (Ř 14,8).

 

  1. července 2021

Ohlédnutí za Pavlem Kábrtem

Pavel Kábrt byl jedním z nejpozoruhodnějších lidí, s nimiž jsem se na této zemi setkal. Byl mým vrstevníkem – narodil se o pouhý den přede mnou. Poprvé jsem se s ním setkal na biblické hodině libeňského sboru ČCE – bylo to v roce 1978. Pavel mi kladl nejrůznější otázky na tělo, některé z nich záměrně provokativní.

V době, kdy jsme se setkali, nebyl členem žádné církve. Pavel totiž strávil deset let u Svědků Jehovových. Z této organizace bylo vyloučen, protože nepřijímal učení Svědků, že všechny křesťanské církve kromě nich samotných jsou v bludu a navštěvování jejich shromáždění je hříchem.

Nicméně Pavel si – přinejmenším metodicky – od Svědků přinesl něco, co jsem do té doby neznal, a sice programatické vedení nově obrácených. Tehdy se rodilo „maninské probuzení“ a Pavel v jeho počátcích sehrál klíčovou úlohu. V té době se obrátila na jeho službu jedna dívka a Pavel se jí začal věnovat. Domluvili jsme se, že mi po dvou třech setkáních tuto čerstvou křesťanku „předá“, a nadále ji budu vyučovat já. Měli jsme jedno „předávací“ setkání, během kterého jsem si se zděšením uvědomil, že vlastně nevím, jak se jí věnovat – zatímco Pavel to ví.

Tento náš nedostatek brzy doplnili „Navigátoři“, americká paracírkevní organizace věnující se osobní evangelizaci a osobnímu učednictví. Setkali jsme se s jejími misionáři a díky nim jsme získali přístup k určitým učebním materiálům (později vydanými pod názvem „Na cestu víry“).

Pavel žil částečně asketickým životem a plně se věnoval evangelizaci a vyučování. Na čas se pak stal kurátorem holešovického sboru ČCE („Manin“).

Pavlovi jsem vlastně vděčný za to, že jsem se udržel ve službě. Počátkem 80. let jsem čelil bolestnému rozvodovému řízení. V neděli večer jsme ve sboru mívali modlitební, kam chodilo asi tak 8 – 12 lidí. Modlili jsme se za mé manželství. Pavel mi průběžně říkal, co dělám špatně, co bych měl změnit apod. Někdy mi to bylo hodně nepříjemné. Myslím si, že často měl pravdu, ale zdaleka ne vždy. Nikdo ke mně nebyl tak kritický jako on.

Rozvodu se mi nepodařilo zabránit, a já jsem na schůzi staršovstva nabídl rezignaci. V tu chvíli vystoupil Pavel a velmi rezolutně řekl, že s rezignací nesouhlasí, protože jsem se snažil manželství zachránit, a přestože mi říkal tvrdé věci, nepraštil jsem za sebou dveřmi. Prostě můj největší kritik se stal mým největším zastáncem.

O to těžší bylo, když se mezi námi objevily věroučné i praktické rozpory. Měl jsem pocit, že Pavlův radikalismus není zcela zdravý. Vzpomínám na jeden z jeho výroků: „Pavel říká: Užívej automatickou pračku, jako bys ji neměl. Ježíš říká: Prodej automatickou pračku.“

Když rozpory mezi námi narůstaly, hráli jsme s Pavlem zvláštní hru. Sešli jsme se, a já jsem jemu říkal, co on si myslí, a on mně říkal, co si myslím já. Samozřejmě jsme občas vykřikli: „Ne, tak to není! Tohle si nemyslím!“ Myslím, že jsme tu hru hráli poctivě, a po několika setkáních jsme měli přesně zmapované, v čem se lišíme. Rozhodli jsme se, že se rozejdeme. Pavel rezignoval na místo kurátora a vystoupil ze sboru. Bylo to pro nás oba těžké, protože jsme se měli rádi, ale bylo to nakonec ve velkém pokoji. Pavel dál do sboru chodil (ne sice každou neděli, ale relativně často) a účastnil se Večeře Páně. Naše osobní přátelství tento rozchod přežilo a skoro bych řekl, že se prohloubilo. Dodnes si myslím, že ten rozchod byl nevyhnutelný, ale jsem vděčný za to, jakým způsobem proběhl.

Mohl bych o Pavlovi napsat mnoho dalšího. Mnozí z vás ho asi znají jako autora webové stránky kreacionismus.cz. Do těchto oblastí už jsem ho nenásledoval – spor evoluční teorie vs. kreacionismus není moje téma. Nicméně vzpomínám, jak byl Pavel počátkem devadesátých let by pozván do jakési televizní diskuse, kde byl evolucionisty cupován. Jelikož ne každý evolucionista zná argumenty kreacionistů, byli často Pavlem zaskočeni. A tak v přímém přenosu došlo i na klasický slaboduchý argument „já jsem měl ve škole katechetu a ten nás pořád mlátil“.

Během svého „svědkovského“ období pracoval Pavel deset let v dolech, aby nemusel na vojnu, kterou Svědkové zásadně odmítali. V těžkých podmínkách onemocněl Bechtěrevovou chorobou, jejímž viditelným příznakem je tuhnutí páteře. Tuto nemoc v podstatě nelze vyléčit, lze ji jen zpomalovat. Nevím, co bylo bezprostřední příčinou úmrtí; vím ale, že Pavel měl v posledních měsících celou řadu zdravotních potíží, které nepochybně s touto nemocí souvisely. Pavel se před několika lety přestěhoval do Teplic. V posledních letech života se o něj věrně a pečlivě starala jeho manželka Dáša.

Jsem si jist, že Pavel byl „povýšen do slávy“ (promoted to glory), jak se říká mezi příslušníky Armády spásy, pro kterou Pavel značnou část svého života pracoval. Věřím, že je u Pána, protože spaseni nejsme pro své zdravé učení, ale pro oběť Kristovu, kterou přijímáme vírou.

  1. září 2021

Předvolební agitace

Nebudu to skrývat – tento článek je předvolební agitace. Moc si od ní neslibuji, ale nenapsat nic mi připadá horší, než napsat, že zase budu volit lidovce, tj. letos koalici „Spolu“, a zdůvodnit, proč.

Přitom je mi jasné, že kdyby lidovci letos kandidovali samostatně, patrně by se do Poslanecké sněmovny nedostali, kdežto v rámci koalice „Spolu“ několik poslaneckých míst obsadí. Vím o celé řadě lidí, kteří se od lidovců odvrátili. Včetně mých nejbližších. Některým vadí koalice s ODS. Nevěří, že se tato strana skutečně očistila, že prošla dostatečnou katarzí, a nadto se bojí, že by v ODS mohl zvítězit proud, který by byl ochotný jít do povolební koalice s Babišem. Jiným zase vadí koalice s TOP 09. Nepřenesou přes srdce, že tato strana bude tlačit progresivistickou agendu a nechtějí s ní mít nic společného. Konečně je zde ještě poměrně silná skupina potenciálních voličů KDU-ČSL, kterým ovšem vadí, že lidovci jsou prounijní, a to jim brání, aby pro tuto stranu hlasovali.

Přitom titíž lidé, kteří mi říkají, proč nebudou volit lidovce, vzápětí kladou otázku: „Koho tedy volit?“ Většinou jsou bezradní, kromě těch mladších, kteří sice v minulých volbách volili lidovce, ale letos to hodí PirStanu.

Mě ale stále připadá rozumné volit lidovce. Když se podíváme na výsledky komunálních nebo senátních voleb, zjišťujeme, že se v nich lidovcům celkem daří. To znamená, že v řadě obcí a měst je lidé volí, a to opakovaně, protože se zřejmě osvědčili. A co se týče šéfů strany, pak, mám za to, můžeme být spokojeni. Jak Pavel Bělobrádek, tak Marek Výborný, tak Marián Jurečka jsou dobrými příklady, jak skloubit rodinu s politikou (a jak se správně rozhodnout z nejvyšší politiky odejít, když ji s rodinou z nějakých důvodů skloubit nejde). Prostě všichni tito šéfové mi připadali a připadají důvěryhodní.

Ano, účast v koalici Spolu znamená kompromisy. Ovšem nejen pro lidovce – stejně tak i pro ODS a pro TOP 09. Jenže v české politice to jednoduše bez kompromisů nejde. V našem pojetí zastupitelské demokracie se silným vůdcům nedaří. Vše je třeba dlouze vyjednávat, a někdy na to není pěkný pohled, protože to vypadá jako hokynaření „něco za něco“. Jenže to, co mnozí považují za slabost demokracie, je ve skutečnosti její silou.

Překousnu i podporu Evropské unie. Mám proti ní řadu námitek, nicméně přes všechny její nedostatky si myslím, že je neskonale lepší mít alespoň EU, než kdyby žádná integrace nebyla. Hodně věcí se mi na EU nelíbí, ale považuji za lepší snažit se na něčem se s ostatními státy dohadovat, než si neustále stěžovat na „diktát Bruselu“. „Diktát Bruselu“ je chiméra. Kdo s tímto pojmem šermuje, si zpravidla nedal práci, aby se seznámil s tím, jak se v rámci EU rozhoduje. Ono je snazší na Unii nadávat, než se snažit vyjednávat. Jenže my si tolik libujeme v postoji zneužívané oběti…

Demokratická politika je svým způsobem otravná. Většinou nikomu neumožňuje, aby slavil nepřetržitou řadu vítězství. (Takovou nepřetržitou řadu vítězství může slavit Vladimír Putin nebo Alexandr Lukašenko. Ale za cenu, kterou bychom patrně platit nechtěli, ať budeme v letošních volbách volit kohokoli.)

Pamatujete se ještě na počítačový termín WYSIWYG? Byla to zkratka „What You See Is What You Get“. Česky: „Co vidíš (na monitoru), to se ti vytiskne na papír.“ Lidovci jsou WYSIWYG. Moc toho neprosadí, ale ledacos přece ano. Moc vás nepřekvapí, ale na rozdíl od jiných vás nepřekvapí negativně.

Moc se jim nedaří v atmosféře, kde tolik záleží na marketingu. V tom je Babiš nedostižný. Pomluví Piráty, že tu chtějí zřídit Pirátostán a snížit důchody. Obojí je lež, leč zejména starší lidé na to slyší. A je to jasně pojmenovaná kauza: „Chce nám nasadit do bytu migranty.“ „Chce nám snížit důchody.“ To není „zkratka“. To je lež. A tam, kde se prezidentské i parlamentní volby vyhrávají lží (třeba o prodeji lithia), tam politika nebezpečně degeneruje. Lidovci takové věci nedělají. Marketing ovšem moc neumí. Ale právě proto jim to hodím. Jsou totiž věci, které by se ani neměli učit. A já doufám, že se je učit nebudou. A že se přesto najde pár střízlivých a přemýšlivých lidí, kteří nám to hodí.

  1. září 2021

Nezachycené nadpřirozeno

Na můj článek „O pravdivosti Bible“ mi přišlo několik reakcí od čtenářů, kteří zřejmě mají určitý problém uvěřit některým zázrakům, o nichž se v Bibli píše – konkrétně byla zmiňována Matoušova zpráva o tom, že „hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; když vyšli z hrobů po jeho vzkříšení, vstoupili do svatého města a ukázali se mnohým“ (27,52-53). Zareagoval jsem článkem „Jak při četbě Bible zbytečně nenarazit“. Dnes chci na tento článek navázat a doplnit jej. Jelikož respektuji, že mnozí diskutující jsou skeptičtí k zázrakům, budu se držet při zemi a pokusím se argumentovat na „pozitivistické“ rovině. Nebudu tedy „dokazovat“ nadpřirozeno; pouze chci upozornit, jak na ně „narazili“ někteří skeptičtí a kriticky myslící lidé. Samo nadpřirozeno přitom nechám na pokoji.

Nedávno jsem pročetl pozoruhodnou knihu amerického psychiatra Scotta Pecka, jehož mnohé knihy vyšly i v češtině (Nevyšlapanou cestou, Lidé lži, Postel u okna aj.) Kniha se jmenuje Glimpses of the Devil (Zahlédnutí ďábla) a má podtitul „Psychiatrovo osobní vyprávění o posedlosti, exorcismu a vykoupení“. Mám-li se pokusit Scotta Pecka někam zařadit, pak bych ho charakterizoval jako „v Bibli věřícího liberála“. (Možná vám to připadá zvláštní, ale nic lepšího mě nenapadá.) Dospěl k poznání, že skutečně existuje posedlost (a je v tomto případě míněna skutečná posedlost, nikoli „pouhá“ démonizace, s níž se setkáváme poměrně často). U dvou svých pacientek dospěl k závěru, že v jejich případě se skutečně jedná o posedlost, a že jim tedy nepomůže ani medikace, ani psychoterapie. Rozhodl se tedy pro vymítání (exorcismus), který pečlivě několik měsíců připravoval. Chtěl, aby samotnému exorcismu byl přítomen ještě jiný psychiatr, dále aby tam byla nějaká duchovní autorita (biskup nebo nějaký pověřený exorcista), lékař, zdravotní sestra, a muž, který celou událost zachycoval videokamerou. (Charismatici si jistě všímají, že ať už si o tom myslíme cokoli, bylo to určitě „jiné kafe“ než naše krátké oslovování nějakého démona a přikazování, aby vypadl.) Celá akce trvala několik dní. V jednom případě se vymítání podařilo, v druhém případě nastala po několika letech remise (problémy se vrátily). Někteří z účastníků nebyli věřící, což je důležité.

Během exorcismu nastal okamžik, kdy všichni přítomní viděli, jak se hlava ženy, z níž bylo vymítáno, na několik okamžiků proměnila v hlavu hada. Viděli to všichni přítomní, i ti nevěřící. Viděl to i kameraman.

Nicméně video tuto proměnu nezachytilo!

Uvedu ještě druhý, zcela odlišný, a přitom podobný příběh. V sedmdesátých letech (má zlatá léta topičská) jsem slyšel o „psychotronickém kroužku“, který založilo několik lidí, zkoumajících „parapsychologické“ jevy. Členy tohoto kroužku byli i dva moji přátelé. Pokud vím, nikdo z tohoto kroužku nebyl věřící.

Předpokládám, že většina mých čtenářů dodnes netušila, že v sedmdesátých letech se konaly poutě na místo nedaleko slovenské Turzovky, kde měl jistý lesník vidění postavy, o níž byl přesvědčen, že je to Panna Maria. Tato zjevení měl v roce 1958 a měl kvůli němu oplétačky s policií a byl rovněž hospitalizován na psychiatrické klinice.

Toto místo nebylo římskokatolickou církví nikdy uznáno za „pravé“ (neznám přesnou terminologii) a poutě k němu patrně nikdy nepořádala žádná organizace. Přesto se na Turzovce scházely ne tisíce, ale desetitisíce lidí. (Nemyslím si, že je to nějaké „charismatické“ přehánění – ty zprávy mám od účastníků onoho psychotronického kroužku, kteří byli nevěřící a neměli důvod si něco vymýšlet. Někteří členové se tam vypravili s magnetofonem, už ani nevím, co vlastně chtěli natáčet. Já jsem tehdy ještě nebyl obrácený a na zázraky jsem nevěřil. Něco tam natáčeli, nevěděli přesně co, a když si zpětně vybavuji, co se asi pokoušeli natočit, tak to byl zřejmě zpěv v jazycích.

Nicméně když si potom chtěli nahrávku pustit, zjistili, že se nic nenahrálo! Tedy stalo se něco podobného, co zakusil i Scott Peck a jeho spolupracovníci.

Pravda přitom je, že existují i zázraky, které jsou nějak zachyceny. Nicméně většinou stejně vzbuzují kontroverze.

Chci upozornit na jednu věc: Komunistická policie o těchto obrovských shromáždění nemohla nevědět. A přece nezasáhla, ačkoli zasahovala proti „nepovoleným“ setkáním, jichž se účastnilo někdy třeba jen deset lidí. Proč? Protože se báli zasáhnout proti velkému zástupu? Nebo to Pán Bůh zařídil nějak jinak? Nebo měl Boží nepřítel jiné plány? V Novém zákoně čteme o tom, jak byl Petr připoután ke svým věznitelům, a přece ho anděl vyvedl z žaláře. Možná to i mělo nějaké „racionální“ zdůvodnění. Ale mě to moc nezajímá.

A tak se více než pozitivistického racionalismu držím C. S. Lewise. V 1.díle Letopisů Narnie jsou děti za starým profesorem a řeší s ním otázku, zda existují nějaké jiné světy než ten náš.

„Vy si vážně myslíte, pane,“ divil se Petr, „že můžou existovat jiné světy – kdekoliv a hned za rohem – jen tak?“

„Nic není pravděpodobnější,“ pokýval profesor, sundal si brýle a začal si je čistit. Přitom si bručel: „To by mě zajímalo, co je v těch školách vůbec učí.“

 

  1. srpna 2021

Můj ekologický coming-out

Kaju se. Tento článek jsem měl napsat už dávno. Co mi v tom bránilo? Pocit, že už mám tak jako tak dost nepřátel, a nechtěl jsem otvírat další frontu. A co bylo možná ještě důležitější: Obávám se, abych se nedotkl některých svých přátel, pro které ekologie a změna klimatu nejsou témata, která by řešili.

Nepatřím v této oblasti k průkopníkům. Spíš přicházím s křížkem po funuse.

Kdysi jsem viděl film Vodní svět. Líčil příběh odehrávající se v době, kdy oceán pokryl téměř celou zemi a nad hladinu čnělo jen pár ostrovů. Až tak zlé to asi nebude, ale… Roztají-li grónské ledovce, zvedne se hladina moří o sedm metrů. A ono je dnes už téměř jisté, že roztají. Do konce staletí zmizí mnohá milionová města pod hladinou.

Mezi křesťany je hodně rozšířený názor, že ono to nebude tak zlé, alarmisté tady byli vždycky, a nás je konec konců stejně jen hrstka, takže to neovlivníme. Ekologickou agendu jsme přenechali levičákům, k nimž se přidat nechceme, protože oni kromě ekologické agendy tlačí spoustu jiných agend, nyní zejména genderových, a v těchto oblastech s nimi společnou řeč nenacházíme – a dle mého názoru je to tak dobře. Ale tu ekologickou agendu bychom jiným přenechávat neměli. Věříme přece, že Bůh nám tuto zemi svěřil, abychom o ni pečovali – abychom byli „moudrými správci živlů“, jak to vyjádřil básník Otokar Březina.

Ve spolupráci s ekologickými aktivisty nám – kromě propojení se zcela odlišnými agendami – překáží i určité úlety. Nejsem odborník na tuto problematiku, ale dva z nich zmíním.

Prvním je fotovoltaický tunel. U nás byl přijat takový zákon, který umožnil, aby se někteří „podnikatelé“ (začalo se jim říkat solární baroni) pořádně napakovali na účet daňových poplatníků. Tento zákon je obecně připisován ekologickým aktivistům. Ovšem mylně. Martin Bursík, který byl poměrně krátkou dobu ministrem životního prostředí (za stranu Zelených), varoval, že tento zákon (připravený ještě před jeho nástupem do funkce), je špatný. Byl však přijat – mimo jiné hlasy pravice. Skutečným vítězem nebyli ekologové, ale ČEZ. Přijetí zákona v konečné verzi bylo fatálním selháním Fischerovy vlády, zejména tehdejšího ministra průmyslu Tošovského, který se v energetice pohyboval značnou část života a dobře věděl, co dělá.

Třetím jsou obstrukce stavby dálnic, případně jiných liniových staveb. Argumenty ekologů byly někdy smysluplné, nicméně politicky zdržovací taktika ekologii spíše ublížila. Některé věci se měly odpískat dříve – třeba dokončení obchvatu Plzně. Lidé se zbytečně dusili dalších deset nebo i více let, a ti nejnaštvanější začali mluvit o ekoteroristech.

Ovšem na druhé straně je třeba zmínit, že ekologičtí aktivisté (např. Děti země) měli pravdu, když se stavěli (bohužel marně) proti budování stávající trasy dálnice D8. Došlo k tomu, před čím ekologové varovali: K mohutnému sesuvu půdy a k velkým komplikacím, které stavbu nesmírně prodražily. Nemusíme s ekologickými aktivisty souhlasit, ale po průšvihu s D8 považuji za nepatřičné a nevkusné je démonizovat.

Já se v této oblasti nějak hlouběji angažovat nebudu – řeším celou řadu jiných témat. Nicméně udělal jsem určitá rozhodnutí. Znám rčení „nikdy neříkej nikdy“, a tak netvrdím, že už nikdy nepoletím letadlem. Ale je velmi nepravděpodobné, že bych se ještě někam vypravil letecky. Důvod? Na jeden transatlantický let se spotřebuje 60 tisíc litrů paliva – leteckého kerosinu (tolik spotřebuje průměrný motorista za padesát let) a emise činí asi 140 tun oxidu uhličitého a 750 kilogramů oxidů dusíku. Ve výšce přes deset kilometrů, kde létají dopravní letadla, způsobují oxidy dusíku vznik dalšího skleníkového plynu – ozonu. I kondenzační stopy, které vznikají z vodní páry ve výfukových plynech a jsou základem pro vznik oblaků, odrážejí teplo zpět k povrchu země. Životní prostředí tak vysoko létající trysková letadla poškozují až čtyřikrát více, než by „zvládlo“ stejné množství škodlivin vypuštěných komíny a z výfuků aut při povrchu země.

Mohu si dovolit udělat takové rozhodnutí, protož už jsem starý, a přiznám se, nalétal jsem se v životě dost. Za velkou louží jsem byl celkem čtyřikrát, čtyřikrát jsem byl i v Izraeli a třikrát na Kapverdách – všechno letecky. Nechci zkušenost z letu upřít svým vnoučatům. Ale… opravdu my křesťané musíme tolik létat? V dnešní době, kdy lze tolik věcí vyřídit on-line? Je ta „přidaná hodnota“ našeho létání opravdu tak vysoká?

Často se létá na dovolenou. Dá se letět třeba do Itálie – nebo do Thajska či do Karibiku. Let do vzdálenějších destinací je mnohdy čistě věc společenského statusu. Je ta pláž v Dominikánské republice o tolik odlišná od pláže v Bibione nebo na Zlatých Pískách v Bulharsku?

Asi nepřestanu jezdit autem. Ano, jsem si vědom toho, že omezení jízd autem by z hlediska ekologie bylo ještě mnohem výhodnější než omezení letecké dopravy. Nicméně tady na Jesenicku (stejně jako jinde na českém venkově) vidím auto jako nezbytnost. Sjet se na nedělní shromáždění veřejnou dopravou vskutku nelze – o sobotách a nedělích je provoz veřejné dopravy minimální. Ovšem do Prahy jezdím radši vlakem. Nejen z motivů ekologických – také proto, že je to o hodně levnější, a ještě si mohu ve vlaku leccos přečíst. V Praze, s výborně fungující MHD, bych se už teď bez auta obešel.

A pokud si ještě někdy budu muset pořídit nové auto, vím, jaké to bude: Ta nejmenší Fabia (Citigo už bohužel nevyrábějí; to by bylo ještě menší). Raději bych sice opět Forda Fiestu, ale v Jeseníku se prodávají jen Škodovky a s jinou značkou bych musel na servisní prohlídky do jiného města, a to by byla zase spotřeba navíc.

A kdybych se náhodou dostal do zastupitelstva (ne, nehodlám tam kandidovat na volitelném místě), prosazoval byl cyklostezky.

Myslím, že každý z nás se může v něčem uskrovnit – a mám na mysli oblasti, v nichž to má smysl. A také myslím, že jako křesťané bychom si tím alespoň trochu lámat hlavu měli. Jsme za tuto planetu zodpovědní a když pomyslím, v jakém stavu ji předáváme vnoučatům, jsem z toho dost sevřený.

A tak jsem vděčný třeba za svého synovce Marka, který mezi křesťany neokázale prosazuje ekologickou agendu. Blíží se září a opět přijde čas na akci „Do kostela na kole“, kterou vymyslel a zpropagoval. Dodám: Mnohdy to jde i pěšky.

  1. srpna 2021

Jak při četbě Písma zbytečně nenarazit

Tak se mi zdá, že se nám utěšeně rozvíjí diskuse o pravdivosti Písma a o tom, jak máme Bibli číst. Někteří diskutující uvádějí, s kterými biblickými pasážemi mají problém. Příkladem může být Matoušova zmínka o tom, že když vstal z mrtvých Ježíš, vstali v Jeruzalémě i mnozí další. Některým čtenářům to připadá neuvěřitelné.

Uvedu několik poznámek, jež se zrodily z úvah nad tímto místem – a nad mnohými dalšími. Tyto poznámky vyjadřují přístup z mnoha různých úhlů.

Předně nabídnu jakousi „první pomoc“. To, že ti některá místa Písma připadají těžko uvěřitelná, tě nemusí trápit. Znovu zopakuji, co již bylo mnohokrát řečeno: Bible je určena čtenářům ze všech věků a ze všech kultur. Smyslem Bible je, abychom poznali Ježíše Krista, Božího Syna, a abychom v něj mohli uvěřit a získat tím věčný život. Smyslem Bible není dát nám odpovědi na všechny otázky, které nás napadají, a Bůh také nepředpokládá, že všemu v Písmu budeme rozumět. Něco takového od nás Bůh nežádá a vlastně to po nás ani nikdo nechce nebo nemůže chtít. Spíše nás ohrožuje lidský pýcha (hybris), která se domnívá, že může vše pochopit a ke všemu se vyjádřit. Já jsem se této namyšlenosti dávno vzdal a přiznávám, že mnoha věcem v Písmu nerozumím. Nevede mě to ale k domněnce, že když tomu nerozumím nebo si to nedokážu vysvětlit, tak to asi nebude pravda.

Možná znáte anekdotu o šestileté holčičce, která jednou odmítla jít do nedělní besídky. Když se jí tatínek ptal, proč, odpověděla: „Já už toho vím mnohem víc, než plním.“ Mohu přiznat, že Bibli skoro vůbec nerozumím, ale to, čemu rozumím, mě zaúkolovalo až do konce života. Třeba takové „nesuďte, abyste nebyli souzeni“. Nebo „hledejte nejprve Boží království“.

Mnohá místa se mi otvírají, až když chce Bůh, a nikoli, když chci já. Naučil jsem se s tím počítat. Přesto čtu Bibli rád – včetně míst, kterým nerozumím – protože občas mi Bůh něco zjeví. Ne že bych něco nastudoval (i když studium Bible vřele doporučuji), ale Bůh mi chce něco říci.

Nyní z trochu (ne zcela) jiného soudku: Možná jste četli, že různé druhy živočichů vnímají odlišně barvy nebo zvuky. Psi a kočky slyší něco, co my neslyšíme, a neslyší něco, co my slyšíme. Na chalupě máme plašidlo na myši. Prý vydává nějaký zvuk, který myši odpuzuje, ale my ho neslyšíme.

Víte, proč je tak málo sytě červených květin? Prý proto, že včely červenou barvu nevidí. Za to vidí barvy, které nevidíme my.

A teď si představte, že s lidmi z různých kultur je to trochu (možná opravdu jen trochu) podobné. Vidí a rozumí věcem, které my ani nezaregistrujeme. V naší civilizaci je to tak, že někdy během osvícenství jsme se rozhodli (i když si nejsem jist, zda je to správné slovo; u většiny lidí asi nešlo o rozhodnutí vědomé), že některé věci pro nás nebudou existovat. Nadále budeme brát v úvahu jen věci měřitelné, popsatelné a opakovatelné. Určité věci nebudeme brát v úvahu, protože je nemůžeme „dokázat“.

To ale neznamená, že tyto věci přestaly existovat. Některé z nich jsme pouze odsunuli od říše pohádek.

Když to zjednoduším, tak jakmile osvícenský, pozitivistický přístup zvítězil, křesťanství více méně vyklidilo pole. Jelikož ale nadpřirozený a duchovní svět existuje, vrátil se nám v podobě okultismu nejrůznějšího druhu.

Zdá se mi, že doba, kdy byl osvícenský pozitivismus na vrcholu, byla na konci 19. a na počátku 20. století. Tehdejší víře ve vědu a pokrok zasadila tvrdou ránu první světová válka. V současnosti je křesťanství marginalizováno, protože mnohé mainstreamové církve plně přijaly osvícenské pozitivistické myšlení (které je zcela jasně patrné i v některých příspěvcích do diskuse pod mými články), což ovšem vede k úbytku členstva, protože když škrtnete z Bible a z věrouky nadpřirozeno, zbyde vám možná etika, ale to je vše. Důsledkem je mimo jiné i dnešní covidový chaos, kdy lidé věří nejrůznějším pitomostem a žádné „elity“ je z toho nedokáží vyvést (myslím, že koncem devatenáctého století by se jim to asi podařilo).

A teď drobná ilustrace, která bude můstkem k úvahám z jiného soudku.

V roce 1982 jsme se s naší mládeží (v počtu asi 10 či 15) lidí vypravili na víkend do evangelického sboru v Hošťálkové, kde byla silná mládež. Sbor i mládež byly spíše evangelikálního než evangelického ražení. Měli jsme tam řadu programů a v neděli jsem tam kázal. Přijel jsem tam dříve než ostatní – myslím, že již v úterý. Ale hrozně mě tam rozbolel zub, tak jsem si to moc neužíval. Během sobotního výletu se bolest stupňovala a v sobotu večer mě odvezli do vsetínské nemocnice, kdy mi dali silnou eunalgitovou injekci. Ujistili mě, že bolest pomine, ale nabádali mě, abych šel hned v pondělí k zubaři.

Bolest vskutku ustala. Musím ale ještě uvést, že od středy se za mě ostatní účastníci horlivě modlili.

V pondělí jsem tedy zašel za zubařem. Žádnou bolest jsem od sobotní noci necítil. Zubař nenašel žádný problém a já jsem vypadal jako simulant.

Trochu jsem váhal, zda to udělat, ale nakonec jsem mu řekl, že se za mě modlili a že mě možná Bůh uzdravil. Zubař byl komunista a zřejmě ateista a mé sdělení ho rozčílilo. Začal se v zubech vrtat znovu a po čase prohlásil: „No, nějaký zánět tu asi byl.“

Uvádím tuto drobnost, protože nechci na tomto místě popisovat mnohem významnější zázračná uzdravení, která jsem zmínil ve své brožurce o uzdravování a ve svých dějinách maninského probuzení. Zopakuji ale svůj závěr: Lékaři stanoví diagnózu, kterou jim umožňuje jejich světový názor. Rozumějte mi dobře – to není výtka, to je pouhé konstatování. Ostatně o nás to platí také. Já jsem neměl žádné nutkání lékaře přesvědčovat, že se stal zázrak, a to ani tehdy, když oni sami o zázraku mluvili.

Mnozí křesťané – a rovněž mnozí diskutující v našem hledání – nemají problém jen s těmi tvrzeními Písma, která odpovídají jejich světovému názoru.

Nevolám po tom, abychom odsouvali Pána Boha do oblasti neměřitelného a objektivně nezjistitelného. Nejde mi o návrat ke klasickému supranaturalismu. Jen se mi u některých diskutujících zdá, že příliš věří svému racionálnímu úsudku.

Tolik pro dnešek. Tato úvaha bude mít ještě druhou část, a myslím, že snad o trochu zajímavější, než je tato část první. Stay tuned.

 

  1. srpna 2021

O pravdivosti Bible

Na začátku musím čtenáře varovat: S tímto článkem možná nebude spokojen a možná se i naštve. Jedna čtenářka mi nedávno napsala, že mé články a knihy v ní vyvolávají více otázek, než kolik jich zodpovídají. Možná to bude i váš pocit po přečtení tohoto článku.

Začnu od lesa. Představme si jakýkoli hmotný předmět. Ve škole jsme se učili, že se skládá z molekul. Molekuly se skládají z atomů. Slovo „atom“ vzniklo z řeckého slova atomos, „nedělitelný“. Jenže se ukázalo, že i atomy se z něčeho skládají. Byla objevena rovina protonů, neutronů, elektronů, neutrin… a mnoha dalších částic. A co ty částice vlastně jsou? Prý nějaké vlnění či záření, dál už jsem to nestudoval.

Člověk se skládá z ducha, duše a těla. Věřím, že je to pravda. Ale také je pravda, že lidské tělo se skládá z molekul, ty z atomů… atd. V lidském těle je obsažena spousta prvků, nejvíce uhlíku, kyslíku a vodíku, ale také třeba železa, a dokonce i zlata nebo kobaltu. Kdybychom vzali všechny tyto prvky odděleně, zvážili je a zjistili, jaká je jejich „tržní cena“, mohli bychom dojít k závěru, že cena člověka je třeba 232,85 Kč. (Vím, že dnes to není reálné číslo, ale řádově to prý sedí.) Je tato výpověď pravdivá?

Lidské buňky se neustále obnovují. Nedávno jsem četl, že po třech letech už v našem těle nejsou žádné buňky stejné. Všechny se obměnily. Jsme to tedy stále ještě my? A je tato výpověď pravdivá?

Záleží na tom, co za pravdu považuje poskytovatel této (nebo jiné) informace a co nám tím chce říci. A záleží na tom, jak se k tomu postaví příjemce, tedy posluchač nebo čtenář.

Anarchista Max Stirner prý kdysi prohlásil, že mozek produkuje myšlenky, podobně jako ledviny produkují moč. Kdybych se s ním osobně setkal, tak bych se s ním možná nepřel. Zdá se mi totiž, že o jeho myšlence to platí.

A teď z jiného konce: Co rozumíme slovem „pravda“? Řecky se pravda řekne alétheia. Znalci řecké mytologie vědí o řece Léthé, tedy o řece Zapomnění, přes kterou převáží přívozník Chárón. Etymologicky je toto jméno spjaté se slovesem lanthanó, „skrývám“. První písmeno „a-“ je tzv. předpona privativní, odpovídá jí české „u-“  (u-bývat, u-krajovat, u-žívat), případně „od-“ (od-trhnout, od-dělit atd.) Alétheia je tedy to, co je „od-kryté“.

Hebrejsky se pravda řekne emet. Když se ale podíváte do Písma, zejména do žalmů, pak zjistíte, že se někdy překládá „věrnost“. Na většině míst je překladatel na vážkách, které slovo použít, zda „pravdu“, nebo „věrnost“. Evidentně biblické pojetí pravdy je poněkud odlišné od pojetí antické řečtiny.

Jenže ti, kteří používali slovo alétheia v době Ježíšově a apoštolů, vůbec nemuseli tušit, jaká je etymologie tohoto slova. Když pořizovali překlad Starého zákona do řečtiny, možná měli na mysli hebrejské pojetí pravdy, a naše etymologické zkoumání by je nezajímalo.

Napsal jsem před několika lety biblickou studii o hebrejském výrazu tóm, který se nejčastěji překládá jako „bezúhonnost“. Kořenem tohoto slova je „hon“, odtud „úhona“, odtud nepoužívaná „úhonnost“, a odtud „bezúhonnost“. Byl bych radši, kdybychom pro „bezúhonnost“ měli jednoduché jednoslabičné slovo, jak je tomu v hebrejštině. A česká etymologie nám hebrejský význam tohoto slova nijak nepřibližuje.

A teď opět z jiného konce: Děti mají rády pohádky. V určitém věkovém období vyžadují, aby jim rodiče vyprávěli tu samou pohádku každý večer. Pozorně poslouchají a po několika dnech si všimnou i malé odchylky v rodičovském vyprávění. A kdyby vyprávěč pohádku nějak předělal, třeba v tom smyslu, že myslivec by se na záchranu babičky a Karkulky vykašlal, dítě by hlasitě protestovalo a možná by se dalo do pláče. Z jeho pohledu by pohádka přestala být „pravdivá“.

A vlastně by mělo pravdu. John Eldredge upozorňuje, že každý pořádný příběh obsahuje nějakého ničemu, někoho, kdo je ohrožen (často aniž to tuší), někoho, kdo vše v poslední chvíli zachrání s nasazením vlastního života. A tak tomu je i s každou „pořádnou“ pohádkou. „Nepravdivou“ pohádku dítě rozpozná a odhalí. Jsou tedy pohádky pravdivé a nepravdivé? Jistěže jsou. Dospělí pak už nečtou pohádky o Karkulce, ale třeba nějaký román, a opět platí, že ten román může být pravdivý nebo nepravdivý. Jeho pravdivost či nepravdivost ovšem neposuzujeme primárně podle informací v něm obsažených.

A teď opět z jiného konce: Existuje historie a existuje mýtus. Historie vypráví o tom, co bylo – a už není; mýtus vypráví o tom, co nikdy nebylo, ale pořád to je. Napoleon Bonaparte zemřel na Svaté Heleně. To bylo, a už to není. A na můj život to nemá žádný vliv. Informace mi může připadat zajímavá, ale ze židle mě nezvedne.

Věřím, že existoval Ježíš Kristus. Je vysvoboditel, pro naši záchranu se cele obětoval. I v jeho příběhu je zrada, šlechetnost, selhání, záchrana v poslední minutě.

Tvrdím, že v Ježíši Kristu se protíná historie s mýtem. To znamená, že křesťanská zvěst je pravdivá i ve formě mýtu. Ale na druhé straně to znamená, že nevstal-li z mrtvých Kristus, marná je víra naše.

Já věřím, že i Adam historicky existoval. Pokud ale o Adamovi kážu, nedokazuji jeho historickou existenci, ale vysvětluji, že slovo „Adam“ je jak vlastní jméno, tak obecné označení pro „člověka“, a že souvisí se slovem dám, což znamená krev, a se slovem adámá, což znamená „země“, takže Adam vlastně znamená „zemák“ či „krvák“, a souvisí to s tím, že je „ze země vzat“ atd. atd. Zkrátka lze o něm říci mnoho pravdivých věcí, a ty svým způsobem patří na rovinu mýtu, protože jsou pravdivé zcela jinak, než je pravdivá „historická existence“. (Ano, je to pravda, Napoleon skutečně zemřel na Svaté Heleně.)

Věřím v pravdivost Bible. Nesouhlasím s názorem, že Bible je omylná, protože ji psali omylní lidé. Toto tvrzení nebere v úvahu skutečnost inspirace: Bůh je mocen dosáhnout toho, že omylní lidé napíší neomylný text. Platí ovšem, že Bibli je třeba číst tak, jak si přeje být čtena. Bible sice obsahuje např. seznam nečistých zvířat, ale není ani zoologickým, ani kulinářským pojednáním. Bible vypráví inspirující příběhy; ty však mnohdy nevolají po nápodobě. Inspiraci potřebujeme i pro čtení. Když budeme hledat pravdu, určitě ji v Bibli nalezneme.

  1. srpna 2021