DAN DRÁPAL

Milý příteli, slíbil jsem Ti, že na všechny odkazy, které mi posíláš, zareaguji článkem, což tímto činím. Navazuji rovněž na náš osobní rozhovor, v němž jsi mě, přiznávám, silně šokoval tvrzením, že kdyby došlo ke konfrontaci mezi Čínou a Spojenými státy, stál bys na straně Číny. Přiznám se, že jsem váhal, zda Tě oslovit jako přítele, ale činím tak, protože se domnívám, že sis neuvědomoval, co vlastně říkáš. V Číně jsou nyní křesťané krutě pronásledováni. Jsou to naši bratři a sestry v Kristu, jejichž osud mi není lhostejný. O pronásledování křesťanů se v našich médiích příliš nepíše; je ovšem známo, jak čínská vláda zachází s ujgurskou menšinou – a je to strašné.

Domnívám se, že Tvá příchylnost k Číně zřejmě není dána tím, co se v Číně děje, ale je dána spíše nenávistí k Americe než láskou k Číně.

Spojené státy jistě udělaly spoustu chyb, z nichž některé byly zbytečné a skutečně trestuhodné. A za některá ze špatných rozhodnutí budou ještě tvrdě platit. Nicméně pokud člověk trochu zná dějiny, ví, že v druhé světové válce zachránily Evropu a své největší rivaly, Německo a Japonsko, po válce postavily na nohy. Právě Německo a Japonsko se díky americké velkorysosti staly demokratickými zeměmi. Něco takového bys ve světových dějinách těžko hledal. Tímto nechci omlouvat špatná rozhodnutí amerických vlád; jsem ale přesvědčen, že Tvá nenávist k Americe je iracionální. Kromě toho jsi mluvil o Americe jako o celku, z našeho rozhovoru jsem měl dojem, že nevíš o tom, jak je v současnosti Amerika vnitřně rozdělená. Je možné, ba dokonce pravděpodobné, že Spojené státy čeká velký sešup; obávám se ale, že to, co nastane potom, bude mnohem horší. Zatím stále ještě miliony lidí „hlasují nohama“ a snaží se do těch strašlivých Spojených států nějak dostat. A pokud vím, nikdo z nich neutíká.

Teď k otázce Ukrajiny. Posíláš mi odkazy, které mají nějak dokázat, že Zelenskij je vlastně agresor a že za vše může Ukrajina, nikoli Rusko.

K těm videím mám dvě poznámky. Pokud mi pošleš video s dvěma babičkami, které před troskami domů nadávají na Zelenského, tak bez dalšího připustím, že tyto záběry mohou být autentické. Co ovšem nevím – a neví to nikdo z nás – co si myslí většina obyvatel. Neexistuje možnost, jak to spolehlivě zjistit, protože ať už bude kdokoli odpovídat jakkoli, bude mluvit pod tlakem, ať už z té či oné strany. Takže video může být autentické; je však reprezentativní?

A nyní poznámka druhá, závažnější: Pomocí různých programů lze nyní „nafejkovat“ prakticky cokoli. Například k tělu jednoho člověka přidat hlavu jiného. Pokud by se mi dostalo do počítače video, jak Zelenskij pojídá novorozeně, nepřekvapilo by mě to. Jinými slovy různá videa či audionahrávky en bloc neberu jako zdroj informací. Ano, mám v tom nevýhodu vůči Tobě a všem ostatním, kteří prostě těm videím či nahrávkám věříte. Já netvrdím, že nejsou pravdivé, tuto otázku jsem přestal řešit. Prostě nevím. Nemám šanci zjistit, zda jde o „fejk“ nebo ne. Proto nemohu na Tvá tvrzení, opírající se o různé nahrávky, reagovat podobně – třeba tím, že bych rozesílal nahrávky z druhé strany.

Upozorňoval jsi mě, že Ukrajinci uctívají Stěpana Banderu. Ano, někteří ano. Nicméně ve volbách zcela propadli. Říkat o Ukrajincích, že jsou to fašisté, ovšem postrádá smysl z jiného důvodu. Dělali fašisté něco zásadně horšího, než dělají na Ukrajině Rusové? Ať se Ti to líbí či nelíbí, Rusové skutečně dělají z Ukrajiny spálenou zemi; naopak to neplatí. Tváří v tvář takovým hrůzám, jako se děly v Buče, tato obvinění postrádají významu.

Ano, jsem přesvědčen, že Ukrajinci bojují za naši svobodu. Podobně jako v Číně, i v Rusku jsou křesťané pronásledováni – vyjma pravoslavných. V oblastech, které obsadili Rusové, bylo několik desítek evangelikálních pastorů popraveno. V Rusku opozice přestala existovat, neboť byla potlačena či donucena k emigraci. Ano, korupce je na Ukrajině stále vysoká, a je jen slabou útěchou, že v Rusku je ještě vyšší.

„Neokecatelným“ faktem zůstává, že Rusko napadlo Ukrajinu. Ničeno je ukrajinské území. Jsem rád, že je u nás hodně lidí, ochotných tomuto těžce zkoušenému národu pomáhat.

12. března 2023

Už mnoho let odebírám časopis Respekt a celkově vzato jsem za něj vděčný. A dokonce se značnou částí komentářů souhlasím. Proto jsem s velkou nelibostí našel krátké stanovisko v rubrice Respekt – Despekt na 6. straně čísla z 27. února. Co tedy sklidilo despekt, a proč se mi toto stanovisko nelíbí? Je krátké, takže ho ocituji v plném znění:

NOVINÁŘI ČT POD TLAKEM RADIKÁLŮ

„Rada ČT nepřiměřeně podléhá tlaku konzervativního sdružení Aliance pro rodinu. To se pomocí stížnosti na novináře dožaduje prostoru pro názor hájící manželství pouze jako svazek muže a ženy. Rada by měla stížnosti odmítnout a novináře bránit, to se ale neděje.“

Názor, že manželství je „pouze svazek muže a ženy“ je všeobecně sdílen všemi kulturami celého světa a bylo tomu tak od nepaměti až do nedávné doby. I v naší zemi je velmi silná menšina občanů, kteří si myslí, že by to tak mělo zůstat. Patřím mezi tyto lidi také. Nemám nic proti tomu, že mě někdo považuje za konzervativce. Jsem ale radikál? Jsem radikál, protože si myslím, že manželství je svazek muže a ženy? Co je radikálního na zastávání názoru, který až donedávna převažoval? Paní Jochová z Aliance pro rodinu může přinést mnoho dokladů pro tvrzení, že nejzdravější děti vyrůstají v intaktních heterosexuálních svazcích.

Alianci pro rodinu šlo o to, aby zazněl náš hlas a naše argumenty. Právě tomu se ale snaží Respekt zabránit. Ideologie, která přeznačuje význam slova manželství, hlásá rovněž potřebu „diverzity“. Bohužel, z té jsou z nějakého důvodu vyřazeni konzervativci. Diverzita zkrátka platí jen pro někoho. Kdo s touto ideologií nesouhlasí, zřejmě musí být umlčen.

Alianci pro rodinu se vyčítá, že se „dožaduje prostoru“ pro nějaký názor. Znamená to, že pokud dejme tomu třicet procent lidí vidí manželství jako svazek muže a ženy, nemají tito lidé nárok na „prostor“, kde by mohli uplatnit své argumenty? Dále se ve stanovisku píše, že Rada ČT by měla novináře „bránit“. Propána, on na ně někdo útočí? V našich médiích je mnohem silněji zastoupena genderová ideologie – ochranu by potřebovali spíše ti, kdo ji nesdílejí.

Jestli tomu dobře rozumím, Rada ČT má pečovat o vyváženost. Má pečovat právě o to, aby zaznívaly i názory protistrany.

Jistě, je mi jasné, že nelze přistoupit na řešení typu „pět minut Židé, pět minut Hitler“. Na názoru, že manželství tvoří muž a žena, ale není nic, co by „podněcovalo k nenávisti“ nebo dokonce k násilí.

Vyzývám čtenáře, aby se zamysleli nad tím, proč mají určité kruhy tak silný zájem o umlčení těch, kdo hájí tradiční rodinu. V čem spočívá „radikálnost“ těchto lidí? Domnívám se, že řeč o „radikálech“ je jen nálepkováním. To má vzbudit nechuť k Alianci pro rodinu a vyvolat dojem, že s názory jejích příznivců ani nemá smysl se seznamovat, natož je vyvracet. Nálepka je mnohem rychlejší než argument.

Rád bych uvedl ještě jedno varování. Někteří z našich odpůrců nás obviňují, že pokud hájíme pojetí manželství jako svazek muže a ženy, musíme určitě být na straně ruského prezidenta Vladimíra Putina. Chtěl bych každého ujistit, že paní Jochová i já stojíme jednoznačně na straně Ukrajiny. Paní Jochová byla dokonce obviněna z toho, že je „placena“ z Ruska. Jsou to pomluvy. Pomluvy podobného typu mají předem vyloučit smysluplný rozhovor. Ano, nás, kdo jsme pro tradiční manželství a současně pro Ukrajinu, není mnoho. Považuji ale za pošetilé tyto lidi nějak antagonizovat.

Na závěr bych chtěl nás konzervativce trochu potěšit. Možná prohrajeme zápas o to, aby manželství zůstalo manželstvím. Za manželství budou považovány svazky dvou osob stejného pohlaví; pak přijde další stupeň: tzv. polyamorie patrně povede k tomu, že za manželství budou považovány svazky více osob, případně člověka s domácím mazlíčkem … a dál už má fantazie nesahá. Budeme-li chtít – alespoň mezi sebou – o těchto otázkách hovořit, můžeme použít termín „tradiční manželství“ nebo něco podobného. Někdy se prostě jazyk musí s podobnými politickými lapáliemi vyrovnat. V české literatuře druhé poloviny devatenáctého století bylo poměrně často frekventované slovo „soudruh“. Komunisté se tohoto vlastně hezkého slova zmocnili – a zničili ho. Když o někom dnes řeknete, že je to „soudruh“, je to považováno spíše za nadávku. Kdo by to byl ještě v osmdesátých letech minulého století řekl, že? Byli jsme zvyklí ze škol na „souško učitelko“, pamětníci, pamatujete?

To původní krásné slovo bylo tedy zničeno, ale nebylo zničeno přátelství, kolegialita, sounáležitost. I s „únosem“ slova manželství se nějak vyrovnáme.

Dan Drápal

3. března 2023

Nemalá část našich spoluobčanů – snad se dá s opatrností říci: Výrazná menšina – je toho názoru, že bychom měli vystoupit z EU a z NATO. Tito lidé tvrdí, že členstvím v těchto organizacích jsme přišli o svou samostatnost. Zkusme se nad tímto tvrzením zamyslet.

Tato otázka má určitou stránku mezinárodněprávní a několik dalších stránek, především stránku ekonomickou, ale i civilizační a kulturní.

Vstupem do zmíněných organizací jsme nepochybně o značnou část své samostatnosti přišli. Je to dobře, nebo špatně?

Vzpomínám si na interview s bývalým komunistickým politikem Miroslavem Štěpánem, které jsem slyšel v Československém rozhlase buď v roce 1990, nebo 1991 – už si to přesně nevybavuji. Miroslav Štěpán v onom interview se vší vážností tvrdil, že Korejská lidově demokratická republika a Kuba jsou země, které jsou ze všech nejsamostatnější – dokázaly si uchovat svou samostatnost a svrchovanost navzdory všem snahám velmocí si je podrobit. Svým způsobem měl pravdu, jenže… Chtěli byste žít v samostatné Severní Koreji? Já ne.

Jsem přesvědčen, že v současné době nám členství v uvedených organizacích umožňuje si určitou samostatnost uchovat. Při naší geopolitické poloze bychom byli bez těchto organizací v ještě horší pozici, než bylo Československo v roce 1938.

Znamená to, že se mi v EU všechno líbí? Ani zdaleka! Nejvíc mi vadí protlačování civilizačně-kulturní agendy – genderová ideologie a vše, co je s ní spojeno.

Nicméně – k tomu dvě poznámky: Spojené království z EU vystoupilo, ale progresivistická ideologie tam dál řádí o sto šest – možná s ještě větší silou než před vystoupením. A některé členské státy EU – pro nás je nejrelevantnější Slovensko – se například ubránily např. Istanbulské smlouvě. Tato ideologie jede po jiné koleji než politika EU, byť uznávám, že v EU je převážně přijímána. Pokud si tuto ideologii nepřejeme, nemusíme vystupovat z EU, tím bychom si v tomto ohledu nepomohli.

Odpůrci EU (všimněte si, píšu „odpůrci“, nikoli „kritici“) mnohdy přirovnávají EU a NATO k RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci v dobách komunismu) a „Varšavské smlouvě“. Jestli byl brexit vůbec k něčemu dobrý, bylo to to, že vůbec nastal: Nikdo dnes nemůže tvrdit, že se z EU nedá vystoupit. (Dokud bylo Rusko při síle, z RVHP se pochopitelně vystoupit nedalo.) Dnes, nedlouho po počátku roku 2023, průzkumy veřejného mínění ukazují, že 58,5 % Britů si přeje návrat Spojeného království do EU, zatímco 41,5 % chce zůstat mimo.

Zahraniční obchod Británie je orientován na EU z méně než padesáti procent; v našem případě je to kolem osmdesáti procent. Kdyby Česká republika vystoupila z EU, hospodářsky by se zhroutila do dvou dnů. (Nu, někdo by to možná bral, vzpomeňte na Severní Koreu.)

Vystoupení z EU by znamenalo, že veškerá důležitá rozhodnutí o Evropě by se dělala bez nás. Ano, právně je naše svrchovanost členstvím v EU omezena, nicméně „můžeme do toho mluvit“. Místo hořekování nad ztrátou samostatnosti bychom se měli učit vyjednávat. Ledacos se totiž vyjednat dá – to dobře vědí skandinávské země, které mají méně obyvatel než Česká republika, a přesto si na ztrátu samostatnosti nestěžují.

A pak je tu ještě jeden faktor. Co myslíte, že by nastalo, kdyby se EU rozpadla? Jste si jisti, že by německá AfD nehrála „sudetskou kartou“? Já rozhodně ne. A co takhle Itálie? Nechtěla by „vrátit“ Istrii? Co Maďaři, jejichž premiér chodí na veřejnosti s tričkem s mapou Velkého Maďarska, zahrnujícího jih Slovenska, Podkarpatskou Rus, Sedmihradsko a Vojvodinu? Že by k tomu nedošlo? Nicméně…koho by ještě v osmdesátých letech napadlo, jaká zvěrstva se budou dít po rozpadu Jugoslávie? Kdyby někdo v Evropě kolem roku 1930 předpověděl, jak bude „Starý kontinent“ vypadat o deset let později, asi by ho považovali za šílence. Démoni nacionalismu sice spí, ale mohou se probudit. A pak to „rozjedou“ nebývale rychle. A jak by vypadaly vztahy Turecka a Řecka, kdyby obě tyto země nebyly členy NATO?

Vývoj v Evropě se mi pranic nelíbí. Zatímco v Putinově Rusku se učí „vlastenectví“, znovu se vyvěšují Stalinovy portréty, a kritika Ruska je zakázána, progresivistické teorie, jako třeba „kritická teorie rasismu“, káží, že dějiny Západu jsou jedna velká hanebnost za druhou. (Některé) děti ve Spojených státech se učí nenávidět své vlastní dějiny. Jedná se samozřejmě o velké zkreslení a mnohdy vyloženě o velkou lež. Rozhodně si nepřeji, aby zde zavládly putinovské manýry. Mám dobré důvody při vší kritičnosti k EU za Evropu bojovat.

Nu, opět konstatuji: Žijeme ve složitém světě. Není v silách jednotlivce prosadit nějakou zásadní proměnu. Jako křesťan vím, že „svět ve zlém leží“ – a že je to vážné. Ale nebudu fňukat.

Dan Drápal

16. února 2023

Politici mohou být všelijací. Mnozí z nich dají na různé věštce či vědmy, ale na veřejnosti se tím nijak nechlubí. O některých je to všeobecně známo – např. o Ronaldu Reaganovi, který dal na různé okultisty, zřejmě pod vlivem své manželky. O některých jsem to pouze slyšel a nemám pro to doklady, tak o tom pomlčím. Nicméně před lety jsem na popud tehdejšího předsedy Senátu Petra Pitharta napsal stať „Okultismus, Bible a politika“. Petr Pithart si všiml zájmu různých politiků o okultismus a moc mu to nešlo do hlavy. Často jde o lidi, kteří se jinak navenek jeví jako velmi racionální. Zkrátka člověk by to do nich neřekl.

Jiná kategorie jsou ovšem politici, kteří mají určitou eschatologickou vizi. Takovým politikem byl například někdejší íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád. Ten byl stoupencem určitého šíitského směru, který počítal s jakýmsi Armageddonem na konci věků. To samo by ještě nemuselo být příliš nebezpečné – s konečnou bitvou na konci věků počítají i určité výklady biblické knihy Zjevení. Nebezpečné na Ahmadínežádově směru bylo to, že podle něj mají lidé příchod Armageddonu urychlovat tím, že sami vyvolávají válku. Jsem rád, že jsme Ahmadínežádovo panování přestáli bez katastrofy.

Zajímavý byl z tohoto hlediska Adolf Hitler. O zapojení Tibeťanů do nacistické ideologie toho moc nevím; co však považuji za nezpochybnitelné, je Hitlerova víra v Prozřetelnost. Ta měla v jeho pojetí rysy božstva, tedy byla svým způsobem osobní. Každý pokus o atentát, který Hitler přestál, jej utvrzoval v tom, že Prozřetelnost ho zkrátka „nedá“.  Tato víra v to, že Prozřetelnost ho vyvolila, aby zřídil Tisíciletou říši, byla důvodem, proč se Hitler nevzdával ani v dobách, kdy už bylo zřejmé, že válku prohraje. Jiní, „normální“ politikové, by kapitulovali mnohem dříve. Hitlerova „víra v Prozřetelnost“ tedy znamenala desetitisíce zbytečně ztracených lidských životů. Opravdu není jedno, čemu věříme, a ideje mají své důsledky.

Vladimír Putin je přesvědčen, že vede boj proti dekadentnímu Západu. Považuje se za ochránce určitých hodnot a svůj boj zřejmě pokládá za svatý. Jeho kritika Západu je v řadě ohledů oprávněná. To je rovněž důvod, proč má i na Západě řadu stoupenců. Putin má určité představy o světě a zejména o roli Ruska. V tom navazuje na dlouhou tradici ruského mesianismu. Ruský mesianismus měl v průběhu staletí celou řadu podob, ale přítomen je neustále. Rusku skutečně nejde jen o území. Rusko nemůže připustit existenci demokratické a k Západu se klonící Ukrajiny, ale z důvodů hlubších, než jsou ty, které plynou z jakéhosi politického pragmatismu.

Náboženské války bývají nejkrutější a nejnebezpečnější.

Já také věřím, že existuje svatá válka. Svatou válku lze ale vést jen svatými prostředky, ne například kastrováním zajatých nepřátel. Bylo by dobré, kdyby ruský prezident pochopil, že víc než dekadence Západu ohrožuje jeho národ alkoholismus. A těžko se bojuje za tradiční hodnoty jako je manželství, když Rusko má podstatně vyšší rozvodovost než Evropská unie.

Otázka, jakou roli hraje přesvědčení o vyvolenosti ruského národa v myšlení Vladimíra Putina, je spíše pro psychology. Zdá se mi ale nesporné, že takové přesvědčení je velmi nebezpečné. Podobně jako Hitlerova víra v Prozřetelnost. Ten, kdo vede svatou válku, nelituje prostředků, nelituje ani lidských životů. V jeho myšlení jsou to zřejmě nezbytné lidské oběti, přinášené na oltář ruského mesianismu. Nicméně myšlenkový svět Vladimíra Putina bychom měli studovat. Snažím se o to: Pracně se prokousávám téměř pětisetstránkovým spisem Putinova hlavního ideologa Alexandra Dugina „Čtvrtá politická teorie“. Dugin se nijak netají odporem proti Západu, ale nejen proti jeho negativním stránkám, které dle mého názoru zaslouží kritiku. Dugin dokazuje že Západ musí být poražen. Individualismus je největší zlo a je nutno s ním skoncovat. Totéž platí o demokracii. Drazí přátelé, je to horší, než si myslíme.

Proti tomu je zde Ukrajina, která bojuje o přežití. Rusko může být těžko poraženo; Ukrajina poražena být může. Boj, který vedou Ukrajinci, není boj motivovaný nábožensky. Evropa si s tímto bojem neví tak úplně rady. Na jedné straně je zde hrdinný boj poměrně chudého národa s velmi nešťastnými dějinami proti ruskému kolosu, na druhé straně evropská postmoderní ideologie, podle níž jsou národní státy něco špatného, něco, co by mělo být překonáno. Národy se ale rodí často právě v děsivých historických momentech – v tomto ohledu neudělal pro konstituci ukrajinského národa nikdo víc než Vladimír Putin. A někteří evropští ideologové lkají nad tím, že hrdinný boj Ukrajinců zvyšuje „toxickou maskulinitu“, proti které bojovali. Ano, muži brání svou vlast, brání své ženy a děti.

Nebylo by správné, kdybychom chtěli boj Ukrajinců proti Rusku vyfutrovat nějakým náboženstvím nebo ideologií. Je prostě správné přijít na pomoc slabšímu, jemuž hrozí vyhubení. Myšlenka, že v Evropě se spory nebudou řešit zabíjením, je správná a chvályhodná. A postačující. Ne, opravdu nechci, aby mě Rusko „zachraňovalo“.

20. ledna 2023