Nový život a naše nedorozumění

Miluji Písmo. Je v něm tolik moudrosti! Je v něm náš život. Uchvacuje mne nejen obsah jednotlivých kapitol a veršů, ale i celá struktura Písma. Včetně toho, že máme čtyři evangelia nebo zvláštní napětí třeba mezi knihou Job a knihou Přísloví.

Určité napětí vidím i mezi dvěma po sobě řazenými knihami, totiž knihou Jozue a knihou Soudců. Kniha Jozue líčí vítězné tažení Izraelitů do Země zaslíbené. Nezamlčuje určitá negativa, napři Akánovu krádež a její neblahé důsledky (viz Joz 7), případně smlouvu s Gibeóňany (viz Joz 10), celkově ale převažuje triumfální ráz: Izraelité úspěšně dobývají Zemi zaslíbenou.

Když pak přejdeme do následující knihy Soudců, vícekrát čteme o tom, že některý z kmenů nebyl schopen si původní obyvatelstvo podrobit (viz např. Sd 1,19), a sám konec knihy Soudců je dosti ponurý – tvoří jakýsi kontrapunkt k závěru knihy Jozue.

Trochu mi to – jako jakási alegorie – připomíná obrácení nového člověka a jeho následný vývoj. Na počátku – při obrácení – se jeví vše jako skvělé. Člověk prožívá velké věci – poznává, jak sladké je ovoce pokání, jak skvělá věc je odpuštění, někdy zakouší vyslyšení modliteb, které nám „mazákům“ připadají snad až příliš smělé, atd.

Když se člověk obrátí, má už zpravidla něco za sebou. Statisticky vzato, nejvíce lidí se obrátí těsně před a těsně po dvaceti letech života. Jistě, obrátit se může i malé dítě, i člověk, jemuž už je přes devadesát – sám jsem taková obrácení zažil. S výjimkou malých dětí už všichni nově obrácení sdílejí určitý světonázor, případně určité předsudky, které jim připadají naprosto samozřejmé. Jsou věci, které se při obrácení radikálně změní: Někdo například pochopí, jak důležité je odpouštět, přestože (nebo možná právě proto) ho rodiče vedli k tomu, že odpouštět se nemá. Někdy mají lidé naprosto zkreslené představy o církvi, zejména pokud nikdy v žádné nebyli. V dobách maninského probuzení to pracovalo pro nás: Podle hlásané oficiální ideologie jsou kostely jen pro staré báby a skoro nikdo tam nechodí. Když pak někdo přišel na mládež do naprosto přeplněné místnosti a viděl tam převážně mladé lidi, jak se modlí, vydávají svědectví nebo vykládají Písmo, byl to pozitivní šok.

Nicméně nemění se vše. Když se obrátí líný člověk, budete možná mít líného křesťana. Když se obrátí hněvivý člověk, možná se jeho hněv projeví i po obrácení. Jistě, někdy se člověk při obrácení zbaví právě své vzteklosti nebo popudlivosti. Ale nebývá tomu tak vždy.

A teď: Co když se obrátí člověk, který je přesvědčen, že země je placatá? Co když se obrátí člověk, který od útlého dětství nasával antisemitské postoje? Co když zastává vyhraněně levicové nebo vyhraněně pravicové názory? Mne několik lidí, o jejichž obrácení nemám důvod pochybovat, zásobuje nejrůznějšími konspiračními články a odkazy, nad jejichž názory mi zůstává rozum stát.

Kdysi se se mnou rozešel bratr, který mi byl jinak blízký a kterému jsem byl snad blízký i já. Jeho maminka uvěřila na naši skupince. Ale zasekl se na názoru, že zřícení „Dvojčat“ 11. září 2001 si Američané udělali sami. Zásoboval mne literaturou na toto téma. Hovořil jsem o tom s jedním blízkým bratrem a ten mi položil otázku: „Chce Bůh, abys tuto věc řešil?“ Bylo mi jasné, že nikoli. Když jsem to ale řekl onomu bratru, který zastával a hlavně aktivně šířil zmíněný názor, že necítím, že mne Bůh volá, abych se touto otázkou  zabýval, nahněval se („nezáleží ti na pravdě!“) a ze skupinky i ze sboru ve zlém odešel.

Učení o „placaté zemi“ tehdy ještě nebylo ve flóru. Poprvé jsem na šiřitele tohoto názoru narazil tuším v roce 2016; v poslední době je to mnohem častější. Otázka zní: Do jaké míry máme usilovat o to, aby nově obrácení opustili nejrůznější bizarní hypotézy, kterým uvěřili? Kladu tuto otázku, ale sám na ni nemám hotovou odpověď. V průběhu tisíciletí žilo mnoho lidí, kteří věřili, že země je placatá, a jsem si jist, že kvůli své bludné kosmologii nebudou zatraceni. Nositele podobných názorů považuji za nešťastníky, ale nemyslím si, že bych je měl za každou cenu vyvádět z bludu. Co když ale nově obrácený člověk zastává ostře antisemitské názory? To je dle mého názoru mnohem závažnější. Nemyslím si, že bychom k nim měli mlčet.

Zvolil jsem dvě poměrně extrémní polohy. Kde je ale hranice? Mnohdy nejde o věci takto vyhrocené.

Kniha Jozue vypráví o vítězství, kniha Soudců o problémech. Obrácení je velké vítězství, v novém životě ale bude třeba řešit spoustu problémů.

Nedávno jsem četl, jak moc jsou rozdělené Spojené státy. Podle jedné statistiky se lidé žení a v dávají podle stranických preferencí: Loni si jen pět procent novomanželů si vzalo partnera opačné politické orientace.

Hledejme v tom moudrost. Počítejme spíše s tím, že tyto problémy budeme řešit stále častěji. Nejde jen o to, abychom znali pravdu a pěstovali správné názory – hodně bude záležet na tom, jakým způsobem spolu nesouhlasíme. V této věci neplatí, že účel světí prostředky; zde možná prostředky trochu naznačují, jaký je vlastně účel. Nejde o to, být s každým kamarád. Určité hranice ale musíme hledat.

  1. března 2024

Duchovní pýcha

 

Říká se, že pýcha je základní hřích, ze kterého plynou všechny ostatní, a mám za to, že je to pravda. Dnes ale nechci psát o pýše obecně, nýbrž o jednom jevu, kterého jsem si v souvislosti s pýchou všiml.

Existují různé typy křesťanství. Účelem tohoto článku není je všechny vyjmenovat, ani je všechny popisovat. Chci ukázat, že duchovní pýcha ohrožuje všechny. Zmíním čtyři okruhy, které trochu znám. Ale aby to nevypadalo, že chci jen kritizovat druhé, popíšu, jak jsem se s duchovní pýchou potýkal sám.

Když jsme formulovali stanovy Křesťanských společenství, vložil jsem do preambule větu, že Křesťanská společenství se nepovažují za jedinou pravou církev. Měl jsem pocit, a stále se domnívám, že oprávněný, že mnozí tu svou církev za jedinou pravou považují. Viděl jsem v tom pýchu.

Jenže jsem začal být pyšný na to, že jsme jediná církev, která má takovou větu v preambuli. A byl jsem tam, odkud jsem chtěl utéct.

Nyní zmíním ony čtyři okruhy. Je to jednak letniční a charismatický směr, jednak katolíci, dále adventisté, a konečně lidé tvrdící, že nesmíme říkat Hospodin, ale Jehova nebo Jahve.

Každý z těchto směrů má něco, co jej odlišuje od druhých. U letničních a charismatiků jsou to duchovní dary a křest v Duchu svatém, u katolíků je to přesvědčení, že jsou jedinou církví, která je tady nepřerušeně od počátku, u adventistů je to přesvědčení, že se má světit sobota a ne neděle.

Podotýkám, že jsem prožil křest v Duchu a mluvím jazyky. A taky, že jsem soukromě, ve svém osobním životě, začal světit sobotu.

Ve všech těchto směrech potkáte lidi, kteří jsou přesvědčeni o tom, že chcete-li mít plné požehnání, musíte se dát k nim. To, že si to myslí, by se samo o sobě dalo ještě vydržet, leč problém nastává, když vás začnou přesvědčovat, že pokud tak neučiníte, zle dopadnete. Někteří – byť je to dnes už jen krajnost – jsou rovnou přesvědčeni, že jinověrci půjdou do pekla. Dříve to bylo mnohem častější.

Na druhé straně ve všech těchto uskupeních můžete potkat lidi, kteří vás budou inspirovat. Vědí, proč jsou letniční nebo katolíci nebo adventisté, ale především znají Ježíše Krista. To považují za podstatné, za důležité; církevní příslušnost je až na druhém – nebo dokonce na nějakém dalším – místě.

Rozdíl mezi prvními a druhými poměrně snadno vycítíte. S těmi druhými je vám dobře, máte pocit, že se od nich můžete něco naučit, nebo se společně radovat z Pána. Přitom nemusíte přijímat jejich věrouku. S těmi prvními se tak dobře necítíte. Vnímáte určitý odstup, podezřívavost, nedůvěru. Nemusí to být ani vysloveno, ale tušíte, že abyste byl skutečně přijati, museli byste akceptovat jejich názory.

Pán Ježíš měl zcela určité teologické názory. Tak třeba věděl, že spása je ze Židů, a ne ze Samařanů. Ve sporu dvou rabínských škol o přípustné důvody k rozvodu se jednoznačně přihlásil k jedné z těchto škol. Jeho teologické názory nebyly nějaké mlhavé. Nicméně v jeho blízkosti se cítili dobře mnozí, kteří by s ním nesouhlasili a s nimiž by nesouhlasil on.

Náš „starý člověk“ se může projevit i v našem novém životě. A s chutí si libuje v představě, že patří k té správné straně, že má ty správné teologické názory. A starý člověk – není-li to přímo nějaký démon – se s chutí zaháčkuje na nějaký názor, kterým se bude odlišovat od druhých. Tak jsem například potkal lidi, kteří tvrdili, že se má křtít nikoli ve jménu Otce, Syna a Ducha, jak je to v Matoušovi 28, ale jen ve jménu Ježíše Krista, jak to dosvědčují Skutky.

(Něco vám na sebe prozradím: Když někoho křtím, vyslovím obě formule. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Když se ho nějaký šťouravý křesťan zeptá, jestli byl správně pokřtěn, tedy se správnou formulkou, může bez obav odpovědět, že ano.)

Mnoho hádek je kvůli Božímu jménu. Pokud hovořím se Svědky Jehovovými, používám pro Hospodina jméno Jehova. Přitom to, že Kraličtí se rozhodli pro slovo Hospodin, považuji za geniální. Umožňuje jim totiž překládat „Hospodin“, kde je v Bibli tetragram, tedy JHVH, a „Bůh“, tam kde je v Bibli Él. Tam, kde je v Bibli Pán, je v Kralické bibli míněn Pán Ježíš Kristus, nikoli Hospodin. Anglické překlady mají totiž Lord, tam kde my máme Hospodina, a God, kde máme Boha. Jenže když je v Novém zákoně Pán, tam je rovněž Lord, takže není zřejmé, zda je míněn Bůh Otec nebo Bůh Syn. (Jako překladatel anglických knih se často potýkám s touto nejasností, zda je slovem Lord míněn Pán Ježíš nebo Hospodin.)

Pokud vám bude někdo říkat, že slovo Hospodin má modlářský původ, nenechte se zneklidnit. Uctíváte toho, koho uctívat chcete. Uctíváte toho, komu patří vaše srdce. Znát Boží jméno neznamená znát jeho fonetické znění nebo dějinný etymologický původ. Víš například, co znamená příjmení Beneš? To byla staročeská forma jména Benedikt. Nicméně neočekáváme, že člověk nesoucí toto jméno bude mít cokoli společného se svatým Benediktem (jemuž ostatně Čechy za mnohé vděčí). Jinak řečeno, znalost označení je něco jiného než znalost podstaty. Jde o to, zda znáš Boží povahu.

Na závěr si dovolím malou prognózu. Domnívám se, že pod vlivem anglosaského světa se u nás rovněž začne užívat označení Jahve. Nebude to špatně. Ovšem to, zda lidé používající tento výraz skutečně Boha znají, je jiná otázka.

  1. února 2024

Nedůvěra

Nedůvěra je dnes hojně používané slovo. Výzkumy veřejného mínění ukazují, jak moc jako občané nedůvěřujeme vládě, parlamentu, případně prezidentovi. Nedůvěra je rozšířená i v církvích. Mezi nevěřícími je nedůvěra vůči církvím takřka absolutní, a povolání pastora dominuje žebříčkům nepopularity.

Domnívám se, že značná část této nedůvěry je neoprávněná. Značná část této nedůvěry nevyplývá z nějaké objektivní skutečnosti, ale je čímsi duchovním, co se dá těžko porazit fakty a racionální argumentací. U mnohých lidí je nedůvěra jakýsi a priori postoj, jakési „default“ nastavení. To předpokládá, že politik se určitě snaží občany podvést, žurnalista nepochybně překrucuje a zamlčuje pravdu, pastor sleduje nějaké vlastní sobecké cíle atd.

Tyto názory jsou často podloženy poukazem na určité konkrétní případy, které dokládají oprávněnost této nedůvěry. Ano, konkrétní politik někde skutečně konkrétně zalhal, žurnalista si tu či onu kauzu skutečně vymyslel, a (některý) pastor skutečně svými ovečkami manipuluje.

Jenže je tu řada různých „ale“. Například se mi zdá, že v zápalu politického boje se často nadužívá výrok „politik X. Y. lhal“. „Lež“ a „lhát“ jsou morálně nabitá slova, která se ale někdy používají tam, kde by bylo objektivnější říci, že politik něco „zamlčel“ nebo „nezmínil“. Vědomé zamlčování také není nic hezkého, ale není to lhaní. A ještě méně vhodné mi připadá slovo „lhát“ tam, kde politik vycházel – nevědomky – ze špatných nebo nedostatečných dat. Lhaní morálně diskvalifikuje; s člověkem, který vědomě lže, nemá moc smysl se dohadovat. Rozdílnost názorů a důrazů ale není nutně lhaní.

Dále se často říká, že vláda (nebo nějaký jiný orgán) „nedostatečně komunikuje“. Mám zato, že je to mnohdy optický klam. Vláda něco nezmíní, protože nepředpokládá, že by to někoho zajímalo. Opozice v tom hned vidí záměr.

Ve skutečnosti je díky sociálním sítím mnohem více komunikace než kdykoli dříve.

Co se týče pastorů a církví, tam je často nedůvěra věru nezasloužená. Pro řadu nevěřících je pastor jakýsi exot – žádného osobně neznají, a proto není tak těžké je přesvědčit, že jsou to jakási monstra živící se cizím neštěstím a lehkověrností. Málokdo tuší, co takový pastor vlastně dělá. Lidí zklamaných církví bude vždycky dost. Křesťanům se rozvody nevyhýbají; a pokud se takový pár rozvede, je pravděpodobné, že jeden z bývalých manželů církev opustí a začne o ní mluvit nepěkně. A v některých případech opustí církev ve zlém oba.

Napsal jsem, že nedůvěra je duchovní věc. A navrhuji, abychom si zvolili jako „default“ důvěru. Přistupujme k druhým s apriorní důvěrou. Někdy zjistíme, že jsme se mýlili. Já jsem se třeba zmýlil v otázce lockdownů. Tehdy jsem je podporoval, dnes si myslím, že to byla chyba. Nemyslím si ale, že by lékaři, z nichž většina lockdown schvalovala, tak činili z nějakých nečistých motivů. Když je prohlásíme za lháře, budou to chápat úkorně, a právem, protože oni nic zlého nezamýšleli. (Uvádím to jen jako příklad; nechci, aby se v diskusi pod tímto článkem řešit právě lockdown.)

Měl jsem vždycky trochu problém, když jsem ve velké kapitole o lásce (1. Korintským 13) četl, že láska „všemu věří“. Znamená to snad, že křesťané mají věřit všemu, tedy i kdejaké hlouposti či spiklenecké teorii? Nemyslím. Myslím, že apoštol Pavel měl na mysli právě ten „default“: Vycházejme z toho, že někdo to myslí dobře, dokud nás fakta nepřesvědčí o opaku.

Na jaře a v létě roku 2022 u mne bydleli dva Ukrajinci – matka se synem. Místní hospodářská komora uspořádala setkání, na které pozvala všechny Ukrajince hledající v tomto okresu práci. Přišlo jich několik desítek, všichni jednali velmi slušně, jen jedna Ukrajinka přišla opilá. O čem asi mluvili Češi, kteří tam byli přítomni, když přišli domů? O oněch padesáti slušných, nebo o té jedné opilé? Ukrajinka bydlící u mne se vrátila domů nešťastná. „To je hrozné, Ukrajinci zase udělali ostudu!“ Pokud má člověk jako default nedůvěru, bude si pamatovat ony nepěkné případy, jakkoli jsou statisticky zanedbatelné. Myslím, že my křesťané bychom měli zaujmout default opačný.

  1. února 2024

Boží bázeň

Tento článek píšu na přání, ale píšu ho rád, protože téma Boží bázně hodně promýšlím. Je totiž nesmírně důležitá a pokud nám schází jakožto jednotlivcům, pak ve svém životě bloudíme. Mluvím z vlastní zkušenosti. A pokud schází ve společnosti, bloudí celá společnost.

Mnozí křesťané znají verš z knihy Přísloví: „Boží bázeň je počátek moudrosti.“ (Můžeme si připomenout, že tam, kde v Bibli narazíme na slovo „počátek“, si můžeme na mnoha místech dosadit slovo „princip“.)

Důležité je vědět, že bez Boží bázně nemůžeme rozumět Božímu slovu. Intelektuální poznání a množství vědomostí nemohou Boží bázeň nahradit. „Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí, ve známost jim uvádí svou smlouvu.“ Tak zní Žalm 25,14 v ekumenickém překladu. Soudím, že to, co je řečeno o „smlouvě“, stejně platí o Božím slovu. To patří těm, kdo se bojí Boha. Kraličtí překládají: „Tajemství Hospodinovo zjevné jest těm, kteříž se jeho bojí, a v známost jim uvodí smlouvu svou.“ Líbí se mi zde slovo „zjevné“. Dva lidé mohou hledět na tutéž věc nebo prožít tutéž zkušenost, a jednomu se něco zjevuje, kdežto druhému ne. Čím to je? Ten první má Boží bázeň. A Studijní překlad obsahuje výraz „důvěrný vztah“. V hebrejském originále je jednoslabičné slovo sód, které nelze překládat konkordantně, tj. na všech místech výskytu stejně, ale výraz „důvěrný vztah“ je asi nejlepší a nejvýstižnější z možných.

V tom „důvěrném vztahu“ jsou jistě lidé, kteří milují Písmo, ale na začátku nemusí být Písmo; musí tam ovšem být Boží bázeň. Kdo ji má, s tím vstupuje Hospodin do důvěrného vztahu, a tomu otvírá Boží slovo. Bůh totiž sám střeží svá tajemství, a bezbožník k nim nepronikne. Sám jsem to zažil velmi vyostřeně: Když jsem činil pokání, Boží slovo se mi náhle otevřelo, ač už jsem měl za sebou pět let teologického studia a už jsem druhým rokem pravidelně kázal.

Bohu pochopitelně záleží na našem srdci. To jsem zdůrazňoval mnohokrát. To ale neznamená, že by vnější projevy Boží bázně byly bezcenné. Tak já kupříkladu nikdy nekladu nějaký předmět na svou Bibli. S výjimkou modlitebního seznamu. Někdo může namítnout – a já bych před obrácení mluvil podobně: „Vždyť Boží slovo přece není tiskařská čerň a papír.“ Ano, není. A je mi jasné, že tento zvyk ze mne nedělá lepšího člověka. Nicméně z mé strany je projevem úcty k Božímu slovu.

Podobně když se ráno modlím, vždycky se vyzuju. Vlastně nevím, proč to dělám; možná je to připomínka Mojžíše a Jozueho, které Bůh v určitém okamžiku vyzval, aby se zuli, protože jsou na svatém místě.

Pro mě to prostě jsou vnější projevy Boží bázně. Nikoho nevyzývám k imitaci těchto vnějších projevů – ano, záleží na srdci. Pokud ale budeš cítit pozvání k něčemu podobnému, nebraň se tomu.

Boží bázeň se pozná podle toho, jaký má člověk vztah k Písmu, ale také podle toho, jaký má vztah k lidem. Ne všechno máme nebo musíme brát doslovně – třeba nikomu nedoporučuji, aby svévolně bral hady do ruky. Pokud ale čteš slovo Kdo by svému bratru řekl: ‚Raka‘, propadne veleradě. Kdo by mu řekl: ‚Blázne‘, propadne ohnivé Gehenně, pak by tě to mělo vést k velké zdrženlivosti, než někomu řekneš, že je ignorant nebo tupec. Jinak řečeno, kdyby v nás bylo více Boží bázně, snáze bychom se domluvili.

Kde se ale Boží bázeň bere? Pokud mi schází, mohu něco udělat pro to, abych ji měl?

Ať už k nám přichází jakkoli, je vždycky Božím darem. Někdy jsme svědky Božího jednání. Boží bázeň nehledáme, ale stane se něco, co ji v nás probudí. Jákob měl zvláštní sen, a když se probudil, řekl: „Jistě je na tomto místě Hospodin a já jsem to nevěděl“ (Gn 28,16). Často Boží bázeň zakusíme, až nějaká událost dozní.

Někdy se ocitneme v přírodě uprostřed noci a jsme fascinováni hvězdnou oblohou. Svět viditelný v nás probudí Boží bázeň, když pomyslíme, jaký asi musí být tvůrce tohoto vesmíru!

Jindy si uvědomíme svou povrchnost a uvědomíme si, že nám chybí Boží bázeň. Můžeme o ni prosit, ale uvědomme si, že se může stát něco, co nebude nutně příjemné. Setkání s Bohem, jakýkoli Boží dotek, neznamená zjednodušení našeho života – často spíše naopak. Nicméně zpravidla vede k dobrodružství, v němž poznáváme skutečnou realitu. Realitu, která by se nám bez Boží bázně neotevřela.

  1. února 2024

Istanbulská úmluva neprošla

K překvapení mnohých Senát Parlamentu České republiky neschválil tzv. Istanbulskou úmluvu, a to přes obrovskou přesilu v mainstreamových médiích, která po hlasování v senátu neskrývala velké zklamání. V komentářích došlo na běžné útoky proti konzervativcům, kteří údajně nechtějí, aby se omezilo násilí na ženách, vracejí nás do středověku a nahrávají Putinovi. Pochopitelně se objevila oblíbená figura, totiž že konzervativci chtějí, aby ženy „stály u plotny a rodily děti“. Ti, kdo používají tohoto obrazu, by už mohli upgradovat. Dnešní ženy většinou nestojí u plotny, ale u elektrického nebo plynového sporáku (kdo z vás, dámy, má ještě doma plotnu?). A to rození dětí… to my muži fakt nezvládneme.

Co se mi na Istanbulské úmluvě nelíbilo. Proč jsem byl proti?

Bylo mnohokrát řečeno, že násilí na ženách (i na mužích) lze stíhat i v rámci u nás platné legislativy. Násilí v rodině je jistě odporné, ať má jakoukoli podobu, mělo by se stíhat, nemělo by se zlehčovat, a s jeho obětmi je třeba zacházet s maximální citlivostí, aby jim nevznikala další traumata při policejním vyšetřování, případně soudním řízení.

V této věci se tedy s příznivci Istanbulské úmluvy shodujeme. V čem je tedy problém?

V článku 12 IÚ čteme: Smluvní strany přijmou nezbytná opatření k prosazování změn sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů za účelem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých dalších zvyklostí, které jsou založené na myšlence méněcennosti žen nebo stereotypním pojímání rolí žen a mužů.

A nyní paragraf z článku 14: Smluvní strany učiní tam, kde je to vhodné, nezbytné kroky k využívání výukového materiálu o otázkách jako je rovnost mezi ženami a muži, genderové role bez stereotypů, vzájemná úcta, nenásilné řešení konfliktů v mezilidských vztazích, genderově podmíněné násilí na ženách a právo na osobní integritu, který by byl přizpůsoben měnící se úrovni vnímání žáků a zahrnut do formálních školních osnov na všech úrovních vzdělávacího systému.

Největší problém ale mám s článkem 66, který začíná takto: Expertní skupina pro boj proti násilí na ženách a domácímu násilí (dále jen „GREVIO“) dohlíží na provádění této úmluvy smluvními stranami.

Mám tedy námitky proti užití slova stereotyp. Není mi známo, že by byl v nějakých právnických textech definován. Považuji za nešťastné, když se do (jakékoli) legislativy zavádějí právnicky nedefinované pojmy, pod které se dá „schovat“ všechno možné a které je možné libovolně natahovat. Z celé IÚ i z jejich zastánců mám pocit, že jim jde o zpochybnění a oslabení tradiční rodiny, (která je „skvělým“ kandidátem na označení stereotyp). Jak rozumíte výrazu „genderové role bez stereotypů“, které mají státy, jež IÚ přijaly, aktivně prosazovat? Jsem pro to, aby co nejvíce dětí mohlo vyrůstat v intaktních biologických rodinách – je to nežádoucí stereotyp?

A už vůbec se mi nelíbí zřízení orgánu GREVIO, což má zřejmě být jakási genderová policie, která bude moci zasahovat do praxe i legislativy signatářských států.

Víte co? Nechme rodinnou politiku na jednotlivých státech. Jsou oblasti, v nichž Evropa jednotu potřebuje – tato oblast to ale rozhodně není.

Celý název IÚ zní: Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Na poslední celostátní konferenci KDU se jeden z přítomných vyslovil pro to, aby se KDU touto úmluvou vůbec nezabývala. Prý aby neztratila voliče. Když jsem ho o přestávce vyhledal a dal se s ním do řeči, řekl, že přece nelze být proti dokumentu, který má takovýto název. Svatá prostoto! Nevím, zda někdy četl Orwellův román 1984. V této velmoci bylo ministerstvo míru, které se zabývalo válkou, a ministerstvo pravdy, které se zabývalo propagací lží. Krásným dokumentem byla v Sovětském svazu Stalinova ústava z roku 1936, která „zaručovala“ tolik krásných věcí… Leč realita byla zcela jiná.

Každý nový právnický dokument je třeba pečlivě zkoumat. Nejen, co přináší explicitně, ale i jaké budou jeho dopady.

Ačkoli progresivisté rádi mluví o „hysterii“ konzervativců, jsou to oni, kdo na nepřijetí reagovali dosti hystericky.

Pokusil jsem se zjistit, zda se situace v zemích, které IÚ přijaly, nějak výrazně změnila. Brzy jsem ale zjistil, že to zjistit nelze, a to ze dvou hlavních důvodů. Prvním je ten, že zákony v jednotlivých zemích se různí a zejména různě definují, co to vlastně je znásilnění. Tyto zákony se navíc během posledních let v některých zemích (ostatně v minulých týdnech i u nás) změnily a těžko tedy srovnávat jednotlivé státy.

Druhý důvod je patrně ještě významnější. V řadě zemích (zejména ve Skandinávii a ve Spojeném království) se do statistik promítl příliv migrantů, takže se v naprosté většině z nich situace zhoršila.

Spolehlivé údaje jsem našel za rok 2020. Uvádím počty znásilnění na 100 000 obyvatel:

Německo 49, Francie 87, Norsko 143, Spojené království 257, Dánsko 92, Švédsko 205, Česká republika 14, Slovensko 11, Polsko 8, Maďarsko 5, Bulharsko 8.

Je mi jasné, že z těchto čísel nelze dělat jakékoli závěry. Radím počkat pár let, až si nové zákony a nová demografie „sednou“, a pak uvidíme, zda jsou lidé žijící bez těch našich hrozných stereotypů opravdu šťastnější a spokojenější.

Na závěr: Peníze nerozhodují všechno. Na boj za přijetí IÚ bylo vynaloženo 119 846 836 Kč (z velké části z „Norských fondů“, ale i od Úřadu vlády). Za Alianci pro rodinu nemám data za rok 2023, ale lze předpokládat, že budou podobná jako v letech předchozích. Tehdy činila aktiva 4 813 000 Kč, pasiva 6 974 000 Kč. Na příspěvcích bylo vybráno 4 778 000 Kč. Někdy zkrátka David porazí Goliáše. Ale bylo to „vo fous“.

Očekávám, že po příštích senátních volbách se bude tento střet opakovat.

  1. února 2024

Kulturní války a jejich souvislosti

Mají se křesťané angažovat v současných kulturních válkách? Určitý segment křesťanů je toho názoru, že nikoli. Jakákoli politická či společenská angažovanost je podle nich nepatřičným zaplétáním se do záležitostí tohoto světa (viz 2Tm 2,4). Svět ve zlém leží a opravit ho nelze.

Na opačném pólu jsou lidé, kteří akceptují nejrůznější výstřelky intelektuální módy, pro něž někteří lidé na Západě razí termín luxury beliefs, tedy „luxusní názory“. K nim patří genderová ideologie, multikulturalismus, dekonstrukce víry apod. Jsou to názory těch, kdo si to mohou dovolit, protože žijí v rozvinutých zemích; objevují se jen v rámci západního diskurzu. (Pikantní je, že multikulturalismus se vyskytuje jen v jediné kultuře, tedy žádné multi-.) A tak jsou křesťané, kteří se domnívají, že by měli být „pokrokoví“, a téměř všechny takové výstřelky přijímají.

A pak jsou zde nejrůznější odstíny středu. V tomto středu jsou mj. křesťané, kteří soudí, že my máme žít podle vlastních (křesťanských) pravidel, ale neměli bychom je ostatním „vnucovat“. (Rozuměj: Dávat zřetelně najevo, že věříme něčemu jinému než „tento svět“, a svůj pohled vysvětlovat.)

Pokud jde o samotná témata kulturních válek – eutanazii, umělé potraty, manželství pro všechny, genderovou ideologii aj. – pak je lze vybojovávat i bez odkazu na křesťanství. Jsou dostatečné „sekulární důvody“, proč zastávat konzervativní názory. Bezpočet průzkumů potvrdilo, že nejlepším prostředím pro výchovu dětí je intaktní biologická rodina. Člověk nemusí být křesťan, aby to zjistil. Podobně při pohledu na zkušenosti zemí, které umožnily eutanazii, docela mrazí. Že by si všechny ty tisíce lidí skutečně přály zemřít? Člověk nemusí být křesťan, aby byl těmito statistikami otřesen.

Není třeba argumentovat křesťanstvím

Je několik důvodů, proč při projednávání legislativy týkající se těchto kulturních a etických témat neargumentovat křesťanstvím. Jeden je ten, že našim odpůrcům to okamžitě umožní tvrdit: „Ty si toto myslíš, protože jsi křesťan.“ A ve „slušné“ postmoderní společnosti je argumentace křesťanstvím jaksi předem vyloučena.

Druhým důvodem je to, že ani mnozí, kteří se považují za křesťany, nemají moc jasno v tom, co je vlastně křesťanství. Mluví zpravidla obecně o „křesťanských hodnotách“ nebo o judeo-křesťanské tradici, ale kdybyste po nich chtěli bližší vysvětlení, opět odpoví spíše obecně a mlhavě. Křesťanství je pro svět (ale i pro nominální křesťany) spíše sestavou morálních zásad než dobrou zprávou o výkupné smrti Božího syna. Pokud tedy v kulturních bojích argumentujeme křesťanstvím, někdy ono mylné pojetí křesťanství spíše jen posilujeme.

Kromě toho je tu ještě jeden velký problém: Jako křesťané málo rozumíme Písmu. Některá témata nejsou v Písmu pojednána výslovně a je třeba znát Písmo jako celek, abychom v něm mohli nalézt odpovědi na otázky, které jsou v současnosti živé.

Zdržme se nyní u tématu praktikované homosexuality. Ta je jednoznačně zapovězena jak Starým, tak Novým zákonem. Nemáme ale v Bibli jasné zdůvodnění proč. Pokud znáte nějaké homosexuály nebo lesby, musíte mnohdy uznat, že jsou to milí a příjemní lidé. Proč jsou tedy homosexuální vztahy zapovězeny?

Postmoderní lobby vás prohlásí za bigotní zpátečníky, a co je horší, obviní vás, že jste „homofobové“, kteří vlastně homosexuály a lesby nenávidí. V postmoderním světě není místo pro odlišení nesouhlasu od nenávisti. Nesouhlasíš, tudíž nenávidíš. A pokud to nevidíš, tím hůře pro tebe.

Sex ovlivňuje kulturu

Kdysi jsem se zabýval vztahem okultismu a Písma. Zajímavé je, že zákaz okultismu je jasný, ale zdůvodnění jako by chybělo. „Ale co se tebe týče, tobě to Hospodin, tvůj Bůh, nedovolil.“ (5M 18,14) Nicméně pokud člověk chce tuto otázku prostudovat, biblické stanovisko pochopí, i když není patrné na první pohled. Podobně je tomu s praktikovanou homosexualitou.

Když jsem tuto otázku studoval, narazil jsem na pozoruhodnou knihu britského etnologa a antropologa Josepha D. Unwina. Tato 700stránková kniha vyšla v roce 1934 v Oxfordu a Cambridgi pod názvem Sex a kultura. Podotýkám, že autor nebyl ani kreacionista, ani křesťan. Skoro bych řekl, že si i zakládal na svém ateismu. Na mnoha desítkách stran však poctivě dokládá zjištění, že čím méně regulace sexu, tím je kultura primitivnější a plošší. Co se týče stupně kulturnosti, rozlišuje čtyři stupně. Tam, kde sex není nijak regulován, je kultura nejprimitivnější. A všechny kultury, které „dospěly k monoteismu“, nějak sexualitu regulují.

Když se podíváte na současnou společnost prizmatem Unwinovy knihy, dojde v mnoha případech na „aha efekt“: Budete překvapeni, ledacos do sebe zapadne jako kousky puzzle.

Co to má společného s homosexuály? Jistě, celoživotní celibát není nic příjemného, zvláště pokud k němu člověk nemá obdarování. Stejně obtížné – ne-li dokonce obtížnější – je setrvávání v problematickém manželství. Pokud je naší motivací nalezení co nejpříjemnějšího života pro nás samotné, pak ani nemá cenu někoho k takovému celibátu nutit. Ale jsou takoví (patrně jde o výraznou menšinu), kteří berou Písmo v této otázce vážně.

Můžeme pro homosexuály mít hluboké pochopení, to ale neznamená, že je naší povinností opustit Písmo a podporovat vše, s čím homosexuální lobby přijde. Na druhé straně nemůžeme po neobrácených lidech chtít, aby žili podle Bible, a snažit se podnikat nějaké legislativní kroky, aby světské zákony byly v této oblasti konformní se zákonem Božím. Proto pokud jde o stejnopohlavní svazky, souhlasím s některými změnami, které jsou nyní navrhovány – možnost dědit po partnerovi, přístup k jeho zdravotní dokumentaci apod. Jen bych tomu neříkal manželství, protože manželství je svazek muže a ženy.

Shrňme to tedy: Snažit se zavést jakousi křesťanskou legislativu, podobně jako některé muslimské státy zavedly právo šaría, je nesprávné, nepatřičné a kontraproduktivní. Lze ale bojovat např. proti interrupcím, aniž bychom argumentovali Biblí. Podobně je tomu s eutanazií. Nejde o to, že bychom se za Bibli styděli. Jde o to, že nelze nutit lidi žít podle Bible, aniž se setkali s Ježíšem. Jsme povoláni na nesnadnou cestu, máme na tuto pouť zvát i druhé, ale nemůžeme tuto cestu druhým vnucovat. V dějinách máme řadu příkladů, kdy se lidé snažili přinutit všechny žít podle Božího slova a vedlo to k vytvoření jakéhosi „duchovního koncentráku“ (Girolamo Savonarola, Jan Kalvín v Ženevě).

Nevnucujme tedy naše hodnoty druhým, ale kráčejme úzkou cestou. Pamatujme, že v křesťanství nejde primárně o naše pohodlí. Jde v něm o Boží slávu.

(Psáno pro časopis Život víry 2024/1.)

 

Meč Ducha

Kdysi jsem v delší stati Duchovní předpoklady prosperity rozpracovával tezi Dereka Prince, že prosperita národa je přímo úměrná znalosti Božího Slova. Všímal jsem si, že po objevení Ameriky a po reformaci se těžiště prosperity (samozřejmě relativní) přesunulo z jižní Evropy na sever. Španělsko, Portugalsko a např. italská města Janov nebo Benátky začaly zaostávat za Anglií, Nizozemím, Skandinávií a později i Pruskem. V tehdejší době – na rozdíl od doby dnešní – katolická církev nepodporovala „laiky“ v čtení a studiu Písma, zatímco církve v národech, které přijaly reformaci, ano. Později mi došlo, že onu širokou znalost Písma (širokou ve srovnání se stavem před reformací) umožnil rovněž vynález knihtisku.

Došlo mi to, když jsem si kladl otázku, proč je nyní církev v poměrně žalostném stavu. Domnívám se, že to souvisí s úpadkem znalosti Písma, který v moderní době postihuje protestantské církve stejně, ne-li více než katolíky. Máme Písmo v mobilu, tedy je nám bez problémů přístupné. Dokonce jsem četl článek, že lidé nyní nečtou Bibli o tolik méně než dříve, nicméně čtení z displeje mobilního telefonu nemůže nahradit čtení a meditaci nad tištěným textem.

Znalost Písma je podmínka duchovního růstu. Není to podmínka jediná, ale je to podmínka sine qua non, tedy podmínka nezbytná.

Nebudu teď křesťanské nečtenáře Bible peskovat; přál bych si, aby tento článek vyzněl jako pozvání.

Pán Ježíš zaslíbil svým učedníkům, že až je opustí, pošle jim Přímluvce, který jim – mimo jiné – připomene Ježíšova slova: „Duch Svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl“ (Jan 14,26). Tomuto výroku lze rozumět několika způsoby – např. že Duch Janovi připomene Ježíšova slova, aby je Jan mohl zapsat do evangelia, které nese jeho jméno. Ale lze tomu rozumět i takto: „Budeš-li se sytit Božím Slovem, Duch svatý ti připomene slova, která budeš v té které situaci potřebovat.“

Z toho ovšem plyne, že potřebujeme číst Boží Slovo, aby nám Duch svatý měl co připomínat.

Mnohokrát se mi v mém životě stalo, že jsem nějakému biblickému slovu nerozuměl, ale pak jsem se dostal do situace, v niž mi Boží Slovo ukázalo další cestu – Duch mi to slovo „připomenul“ a já jsem mu najednou rozuměl.

Stalo se mi to tolikrát, že jsem nakonec pochopil, že je to „normální“ – takto k nám promlouvá Bůh.

Vedlo to ale také k tomu, že jsem si přestal pochopení některých slov „vynucovat“. Jsou biblická slova, kterým bych rád rozuměl, ale nerozumím jim. Nicméně věřím, že když to bude zapotřebí, Bůh mi porozumění dá. Sem zřejmě míří slovo z Deuteronomia 29,28: „Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, odhalené pak nám a našim synům až navěky, abychom plnili všechna slova tohoto zákona.“ To, čemu nerozumím, patří Bohu. Když bude chtít, tak mi to dá. Zatím mám dost toho, co je mi „odhaleno“. Slyšel jsem o malé holčičce, která odmítala jít v neděli do besídky. Když se rodiče ptali, proč, odpověděla: „Já už toho vím mnohem víc, než ve svém životě dělám.“ Jistě to není důvod nechodit do besídky, nicméně tato holčička měla pravdu: Téměř všichni křesťané toho z Písma vědí víc, než ve skutečnosti praktikují. Vezměte si třeba slovo „nesuďte, abyste nebyli souzeni“. Už jste toto slovo dokonale zvládli? Nebo Ježíšovo varování, že vydáme počet z každého prázdného (tedy nejen zlého nebo lživého) slova (Mt 12,36). Písmo nás nenechává na pochybách, že se nebudeme zodpovídat z těch slov, kterým jsme nerozuměli. Tato slova patří Bohu. My se budeme zpovídat z toho, čemu jsme – někdy velmi dobře – rozuměli, ale nechtělo se nám poslechnout.

Proto vás vyzývám: Nebojte se nerozumět. A rozhodně se nepřipojujte k těm, kteří – když nerozumí – prohlásí, že to nemůže být Boží Slovo. A nebojte se přiznat, že nerozumíte. Pamatujte na to, že Bůh nám dal Bibli, abychom mohli poznat Ježíše Krista a uvěřit v něj (srov. Jan 20,31), ne abychom dokázali odpovědět na všechny otázky, které máme sami a které nám kladou druzí.

Když půjdete touto cestou, bude se vám Písmo otvírat stále víc. Tedy za předpokladu, že budete mít Boží bázeň. „S těmi, kdo se ho bojí, má Hospodin důvěrný vztah, dává jim poznat svou smlouvu.“ (Ž 25,14; neuděláte chybu, když si na místo slova „smlouva“ dáte „slovo“. Platí obojí). Jinak řečeno, čím budeš pokornější, tím více se ti bude otvírat Boží Slovo.

Dan Drápal

  1. ledna 2024

Pár poznámek k Trumpovi

Donald Trump se pravděpodobně opět stane americkým prezidentem.

Tentokrát nedodám své jinak často používané „rád bych se mýlil“. Bidenovo vítězství se mi zamlouvá stejně málo jako Trumpovo. Nejradši bych byl, kdyby prohráli oba.

K napsání tohoto článku mě přiměla polemika s jedním z mých čtenářů, kterého si vážím a s jehož názory do velké míry souhlasím a jsem mu vděčný, že se mne občas zastane.

Tento čtenář jednoznačně stojí na Bidenově straně. Jednou jsem mu položil otázku, zda si myslí, že polovinu amerického národa – tu, která bude volit Trumpa – tvoří samí hlupáci a zločinci. Jeho odpověď byla kladná, a právě to mne přimělo k sepsání tohoto článku. Nedovedu si představit, že by polovina Američanů byli hlupáci nebo zločinci. Kdyby tomu tak bylo, pak by skutečně nebylo o čem jednat. A Spojené státy by zřejmě směřovaly k občanské válce.

Ano, nezapomínám na to, že v určité situaci dokonce mnohem více než polovina Němců stála na straně Hitlera. Nemyslím si ale, že to byla stejná situace. Ale i kdyby tomu tak bylo, mělo by smysl ptát se, proč. V současné chvíli si tedy kladu otázku, proč tolik lidí volí Trumpa.

Naše mainstreamová média na Trumpovi nenechají nitku suchou, a v podstatě nereferují o tom, proč se najde tolik lidí, kteří volí tohoto muže. Mainstreamová média vyvolávají dojem, že takoví lidé jsou skutečně jen hlupáci nebo zločinci.

Naše mainstreamová média víceméně papouškují americká mainstreamová média, která stojí většinově na Bidenově straně. Nicméně jsou věci, které prosákly na povrch a nedaly se ututlat. Jednou z takových věcí byla kauza laptopu Huntera Bidena, dosti nepovedeného prezidentova syna. Hunter Biden si vzal laptop s sebou do vany a namočil si ho. Dal ho do běžné opravny a opravář tam našel velmi zajímavé materiály, které usvědčovaly Bidena mladšího z korupce silného kalibru. Když zprávy o tom pronikly do médií, americké tajné služby vynaložily velké úsilí, aby kauza nebyla zveřejněna. Trvalo to sice dlouho, ale nakonec se celá věc provalila. Americké tajné služby vydaly prohlášení, že usvědčující informace z laptopu jsou dílem ruské propagandy. (Konkrétní znění bylo: „nese všechny známky ruské propagandy“.) Toto prohlášení podepsalo na padesát IT expertů. Netrvalo dlouho a vyšlo najevo, že mnozí z nich ty materiály nečetli ani neviděli. Nicméně ti, kde stáli na Bidenově straně, tvrdili, že Rusové pomohli Trumpovi vyhrát volby. Tato lež ovšem pomohla vyhrát volby jim.

Každý jen trochu informovaný Američan si nemohl nevšimnout dvojího metru. Přitom je zjevné, že tajné služby lhaly a tam, kde měly plnit jinou úlohu, stály na straně vládnoucí moci.

Podobných kauz a posunů, o kterých se ovšem čtenáři českých médií nedozví, je vícero. Tak se například tvrdí, že Trump chtěl po guvernérovi jednoho státu, aby opatřil falešné volební lístky. Ve skutečnosti Trump ho žádal, aby volební lístky našel, ne aby je zfalšoval. Najít můžete jen něco, co existuje. Já si na rozdíl od Trumpa nemyslím, že mu volby byly ukradeny. On si to ale zřejmě upřímně myslí. Z toho ale ještě neplyne, že chtěl volební lístky zfalšovat.

Podobně se říká, že soudy vyvrátily Trumpovo tvrzení o ukradených volbách. To není tak docela pravda: Soudy se Trumpovými podáními vesměs odmítly zabývat jakožto bezpředmětnými. To ale neznamená, že „dokázaly“, že Trump nemá pravdu.

To je jen pár věcí, kvůli kterým se mnoha Američanům zdá, že se tady nehraje fér, jak to celou dobu tvrdí Trump. Proto také s každým dalším podáním, které má Trumpovi znemožnit kandidaturu, stoupají jeho preference.

Trump před lety – konkrétně roku 2015 – vytáhl do boje proti establishmentu, který nazývá bažinou. Zpočátku ho nikdo nebral vážně. Jeho nečekané vítězství vyvolalo v establishmentu paniku. A mnozí z těch, kdo ji tvoří, jsou toho názoru, že Trumpa volí jen hlupáci nebo zločinci. To ovšem nevěstí do budoucna nic dobrého.

Slyšel jsem na YouTube hovořit Jordana Petersona s jedním politikem. Peterson mu položil otázku: „Co uděláte, až vyhrajete volby? Budete muset nějak poražené straně podat ruku.“ Onoho politika to zaskočilo. Zřejmě s něčím takovým vůbec nepočítal, a tudíž o tom ani nepřemýšlel. Nu, my můžeme denně pozorovat domácí politiku a sledovat, kam to vede, když se vláda a opozice nejsou ochotny domluvit třeba jen na takové věci, jako je smysluplný jednací řád v Parlamentu. A tak musíme hledět na to, jak si naši poslanci ničí zdraví při různých obstrukcích, a jak jim pak opravdu nezbývá čas na to, aby dělali něco smysluplného.

V tomto článku jsem záměrně nezmiňoval otázku kulturních válek, které Američané vedou. Šlo mi o to, ukázat, že by fakt bylo lepší spolu mluvit a ne se urážet. A že pokud se jedna strana nesnaží druhou stranu alespoň trochu pochopit a najít něco společného, může to mít fatální následky. (Přitom v USA jedna taková společná věc je, totiž vztah k Číně. V tom se demokraté a republikáni v podstatě shodnou.) Škoda, že styčných bodů není více.

Dan Drápal

  1. ledna 2024

Reakce na střelbu

Těsně před Vánoci zažila Česká Republika řádění střelce, tedy něco, o čem jsme věděli, že se občas děje v Americe, ale o čem jsme si nedovedli představit, že by se to mohlo stát i u nás. Od té doby jsou různá média (já osobně jsem četl zejména Respekt a Echo 24) plná různých úvah na dané téma. Rozhlasoví komentátoři (poslouchám pravidelně Rádio Plus) převážně souhlasí se zpřísněním zákonů, a tak o tom jedná vláda i různé parlamentní komise, a lze očekávat, že zákon o držení zbraní bude zpřísněn.

Ovšem každý, kdo si u nás zažádal o zbrojní průkaz, přišel velmi brzy na to, že získat zbraň vůbec není snadné. Bez přípravy na vydání zbrojního průkazu se to jen těžko podaří, a příprava vás vyjde rozhodně na několik tisíc.

Osobně se domnívám, že naše zákonná úprava je dostatečná. Předpokládám, že pod tlakem oné tragické události, která nastala, bude patrně ještě zpřísněna, nicméně bude to spíše z důvodů emocionálních než racionálních.

Mnoho lidí se zřejmě domnívá, že vláda a parlament mohou navodit takový stav, který podobné tragédie znemožní. To je ovšem omyl. Tito střelci-vrahové by si zbraně dokázali opatřit, i kdyby jejich držení bylo zcela zakázáno, a psychologické testy tyto budoucí vrahy odhalí jen těžko. Záměrně neužívám výraz „šílený střelec“, protože tito střelci dle mého názoru nejsou šílení. Pokud by byli, bylo by možno jejich pohnutky považovat za nemoc. Takto ale nevraždí nemocní lidé, ale lidé, kteří jsou zlí, a rozhodli se zlo páchat.

Před lety – bylo to po střelbě v Uherském Brodě 24. února 2015 – jsem trochu studoval osobnostní profily amerických střelců. Domníval jsem se, že jejich „poblouzení“ bylo důsledkem špatných rodinných poměrů, zejména špatného vztahu k otci. Jakkoli tomu zdánlivě nahrává skutečnost, že „náš“ střelec svého otce zabil, ve skutečnosti je tato stopa falešná. Střelci pocházejí spíše z dobře situovaných rodin. Jako jsou jejich vnitrorodinné vztahy, se ovšem zjišťuje velmi těžko. Chudobu a špatný vztah k otci ale nelze označit za spouštěče takového jednání.

Domnívám se, že jednání těchto krutých střelců je lepší označovat za zvrácené a zlé, a nikoli jako patologické. Pokud mluvíme o patologii, znamená to, že daný člověk je nemocný, a tudíž za své jednání nemůže. S tím by samotní střelci patrně nesouhlasili – pokud můžeme soudit z výpovědí těch, kteří po svém hrůzném činu nespáchali sebevraždu, například z výpovědi Anderse Breivika. Domnívám se, že tento neblahý vývoj – střílení na školách je skutečně moderní fenomén – souvisí s odmítáním hodnotových soudů.

Je to zajímavé – celková kriminalita v řadě zemí klesá, nicméně počet hrůzných činů (střílení na školách je jen jedním z nich) narůstá. Otázkou ovšem je, zda můžeme statistiky srovnávat, protože například v San Francisku mohou bezdomovci či příslušníci různých menšin beztrestně krást – viz https://www.youtube.com/watch?v=ka_dY1bOLsw. Pokud povolíme to, co bylo dříve považováno za zločin, kriminalita logicky poklesne.

Že vývoj už dlouho nejde správným směrem, dokazuje například srovnání sedmi nejčastějších přestupků školního řádu v USA v roce 1940 a v roce 1992.

V roce 1940 šlo o tyto kázeňské přestupky.

  1. mluvení bez přihlášení, 2. žvýkání, 3. hlučení, 4. pobíhání po chodbách, 5. předbíhání, 6. nevhodné oblékání, 7. znečišťování.

A nyní se přenesme do roku 1992:

  1. užívání drog, 2. alkohol, 3. těhotenství, 4. sebevraždy, 5. znásilnění, 6. loupeže, 7. Fyzické napadání. (William Benett, Index of Leading Cultural Indicators (New York, Simon and Shuster, 1994), str. 83.

Kde se vzal takový vývoj?

Netvrdím, že to byl rozhodující faktor, ale byl to faktor příznačný: Skončily dříve pravidelné modlitby na školách. Řečeno lakonicky, lidé vyhnali Boha ze škol. A jak kdosi řekl: Po smrti Boha na sebe smrt člověka nenechala dlouho čekat.

Slyšel jsem námitku, že o tom nemám psát, protože se to stejně nedá vrátit zpět. Ano, zcela souhlasím: Nedá se to vrátit zpět. Jenže to je možná právě ten průšvih. Některé věci se dají poměrně snadno rozbořit či zničit, ač rostly někdy mnoho let, ale když se zničí, už se nedají znovu dát dohromady. Proto jsem konzervativec. Konzervativec není člověk, který odmítá jakoukoli změnu. Lidská společnost se samozřejmě vyvíjí. Konzervativec ale trvá na tom, aby se věci nebořily bez řádných úvah, zejména o nezamýšlených důsledcích.

Vraťme se na zem, tedy do České Republiky. Hodně se uvažuje o tom, zda se něco nemělo udělat jinak, zda neselhala policie, zda se mají měnit zákony, jaká další opatření je nutno udělat. Osobně smekám před tím, jak to policie zvládla. Bylo v tom ale možná i trocha štěstí v neštěstí. Ano, je třeba promýšlet, co by ještě šlo udělat jinak a lépe, ale tomu, že nějaký zlý člověk, který miluje smrt, se rozhodne vraždit a proklouzne všemi testy a obelstí všechna dobře míněná i dobře promyšlená opatření, prostě zabránit nelze. Svět je nádherné místo, ale je tady Boží nepřítel, který se ho snaží zničit. Bůh říká, že jsou před námi dvě cesty: život a smrt. A nabádá nás, abychom vyvolili život. Před příchodem našeho Pána tu ale budou vždy lidé, kteří vyvolí smrt. Blaze tomu, kdo ví, že tímto životem vše nekončí, a kdo vyvolili život, který je věčný.

  1. ledna 2024

Richard Foster: Svoboda v jednoduchosti

V těchto dnech vychází kniha amerického kvakerského teologa Richarda Fostera Svoboda v jednoduchosti. Některým českým čtenářům je autor znám – v roce 2008 vydalo nakladatelství Návrat domů jeho knihu Uspořádej svůj svět (v anglickém originále Celebration of Discipline).

Pojem jednoduchost, kolem kterého je kniha vystavěna, zní v angličtině simplicity (anglický titul knihy zní Freedom of Simplicity). Jiný český ekvivalent tohoto slova zní prostota, a na mnoha místech by toto slovo „sedělo“ lépe. Nicméně autor vychází z jednoho nesnadného biblického obratu: V Kázání na hoře (Mt 6,22; paralela je v Lk 11:34) čteme o „jednoduchém“ oku (ofthalmos haplus). Většina českých překladů má „štědré“ nebo „čisté“ oko; nejlepší je ojedinělý překlad v NBK, která má slovo „prosté“. Foster dokládá, že protikladem „jednoduchého“ oka je oko „zlé“. Řečtina má i slovo diplus, které znamená „dvojaký“. Jak tomu Foster rozumí, nebudu zde vysvětlovat – tajemství nechť objeví sám čtenář.

Autor nabádá k prostotě jak v životě osobním, tak v životě církve, ale i obce. Patří k tomu táboru amerických evangelikálů, kteří nehledají únik před světem, ale naopak považují za správné se ve světě (i v politice) angažovat.

První část knihy obsahuje sondy do historie. Foster píše o nejvýznamnějším představiteli raného pouštního mnišství sv. Antonínovi i o středověkém hlasateli chudoby a naprosté závislosti na Kristu sv. Františkovi. Českému čtenáři budou méně známí někteří představitelé kvakerů, křesťanského hnutí, pro které byla jednoduchost důležitou hodnotou.

Autor přiznává, že není tak radikální jako třeba právě sv. František a nerozdal veškerý majetek. Životní styl, který hlásá, je dosažitelný pro většinu lidí – pokud o něj budou stát. Foster nám dává nahlédnout do vlastní rodiny a podrobně popisuje, jak se s manželkou rozhodují, zda něco koupit či nekoupit.

Jeho aktivismus ho někdy přivádí k myšlenkám, kam už bych ho následovat nemohl. Fosterovi se například nelíbí snahy obchodních řetězců připoutat k sobě zákazníky různými věrnostními kartami nebo spotřebitelskými soutěžemi. Nabádá čtenáře, aby napsali vedení těchto řetězců, že tyto marketingové praktiky považují za špatné. Mně se různé marketingové akce taky nelíbí, ale pořadatelům o tom nepíšu. Kdyby ten marketing nefungoval, pak by ho společnosti nevyužívaly. Společnosti prostě chtějí vydělávat a tomu je vše podřízeno. Lidé, kteří by jim psali, aby zrušily marketingové akce, by považovaly za podivíny.

Richard Foster ovšem popisuje jednu výrobní společnost, která si nastavila určité zásady, které zakladatelé chápou jako odpovídající křesťanským hodnotám. Jednou ze zásad je, že nejvyšší plat ve společnosti nesmí být vyšší než sedminásobek platu nejnižšího. To je jistě zásada silně motivující. qp

Tato Fosterova kniha je jak teoretická, tak praktická. Dost s ní souzním, protože jak stárnu, chápu, že toho vlastně potřebuji velmi málo. Naše potřeby se odvíjejí od našeho povolání a poslání. K tomu, abych mohl dobře naplňovat své povolání, nepotřebuji jachtu v Chorvatsku nebo poslední model SUV. Potřebuji počítač, na kterém mohu psát, a nemusí mít supervýkonnou grafickou kartu, protože hry na počítači hraji jen výjimečně, a to jen nějak hodně obyčejné. Fosterova kniha skutečně může někoho osvobodit od zbytečných starostí – dostává tedy svému názvu: Svoboda v jednoduchosti.

listopad 2023