Když jsem psal článek „Policie moc nepomohla“, nechtěl jsem řešit otázku potratů. Šlo mi především o to, abychom všichni dodržovali zákon a aby policie dělala to, co dělat má. Netušil jsem, že odpůrci potratů jsou rozhodnuti jiným skupinám toto právo na vyjadřování názorů upírat, a jsem vlastně rád, že to dali – přinejmenším někteří z jich – najevo zcela jednoznačně. A dokonce jsem přesvědčen, že hájím i jejich práva, protože situace se může otočit, a pak to budou oni, kdo budou tahat za kratší konec. Proto jsem i v posledním odstavci svého článku napsal „slovo do vlastních řad“, v němž jsem varoval, abychom v případně radikální změny atmosféry (ne že by to hrozilo bezprostředně) nejednali s našimi kritiky tak, jak oni teď jednají s námi.
Co se týče potratů – a znovu upozorňuji, že tu otázku onen článek neřešil, ale teď se k ní vyjádřím – jeden z mých nejpřísnějších kritiků poznamenal, že diskusí už bylo dost a všechny relevantní argumenty už byly položeny na stůl. Základní otázka zní, odkdy je člověk člověkem. Je lidské embryo člověkem, zvířetem nebo věcí? To jsou tři kategorie, které lze právně definovat, nebo se o to vážně pokusit.
Jestli tomu rozumím správně, klasické křesťanské stanovisko je, že člověk se stává člověkem, když se spojí spermie s vajíčkem. K mému překvapení jsem zjistil, že tak to vidí i celá řada „nevěřících“ odborníků, a to i tehdy, když jsou příznivci, nikoli odpůrci potratů.
Otázku, odkdy je člověk člověkem, tedy nepovažuji za neřešitelnou. Spor se ale vede o to, zda a za jakých okolností může člověk lidské embryo zabít, a o to, kdo to může udělat, a zda se o těchto věcech může mluvit (připomínám, že nyní mi nejde o to něco zakazovat, ale o to, zda dokážeme o těchto věcech mluvit, aniž bychom si nadávali a aniž bychom druhým upírali právo vyjádřit jejich názor).
Nyní se zastavím u jednoho důležitého aspektu. Jedním z nejznámějších a nejfrekventovanějších hesel zastánců potratů jsou slova „Mé tělo patří mně“. V tom se naše pohledy naprosto zásadně rozcházejí. Tělíčko nenarozeného dítěte patří také tobě? Ono samo žádné právo nemá? Například právo být vychováváno i svým biologickým otcem?
Prosím vás, kdo jste zastánci potratů, to, co nyní napíšu, vám nijak nevnucuji. Pouze vyjádřím svůj názor, a tohoto práva se nevzdám lacino. Chci ale něco připomenout nám křesťanům.
Ocituji nyní slova apoštola Pavla: „Muž ať plní své ženě, čím je povinen, a stejně i žena svému muži. Žena nevládne svým tělem, nýbrž její muž, podobně ani muž nevládne svým tělem, nýbrž jeho žena“ (1. Korintským 7,3-3).
Tedy jasně řečeno: Pokud žiji v manželství, mé tělo nepatří mně. Správně cítíte, ať už souhlasíte nebo ne, že to má dalekosáhlé následky. Pokud se žena při rozhodování, zda jít či nejít na potrat, vůbec neohlíží na názor potenciálního budoucího otce, je zcela mimo Boží vůli. Bůh to zařídil tak, aby se lidé do devíti měsíců po svatbě naučili spolu žít, aby se tak děťátko mohlo narodit na svět do prostředí dvou vzájemně se milujících lidí, kteří dobrovolně dávají přednost jeden druhému, podobně jako Kristus miloval nás a za nás se obětoval, abychom my mohli poznat svého nebeského otce. Aby dítě mohlo zdravě dospět, potřebuje mnoho let lásku jak otce, tak matky. Milá ženo, pokud si myslíš, že tvé tělo patří výhradně tobě, pak budeš mít skutečně velký problém, protože být sama na výchovu dítěte je nadlidský úkol. Jistě, společnost může na Boží řády nedbat, a těm, kdo se je snaží dodržovat, se vysmívat a zakazovat jim jejich názory. Ani to ovšem nezůstane bez následků. Těmi jsou, mimo jiné, ztráta zájmu o sex a neustálý nárůst počtu duševních chorob.
Mám rád pochody s dětmi, i když jsem se jich v posledních letech nemohl účastnit. Mám rád početné rodiny, mimo jiné proto, že jich valem ubývá. A potrat či nepotrat, pro mě to nejsou jen statistiky. Čtyřicet let jsem působil jako pastor, a nyní mohu pozorovat tělesné děti (a někdy už i vnoučata) svých duchovních dětí. Znám několik konkrétních „případů“, kdy ženě předpovídali, že se jí narodí poškozené dítě, a vehementně nastávajícím rodičům doporučovali potrat. (A „doporučovali“ je dosti slabé slovo – to by se naši odpůrci možná divili, co vše lze nasadit.) Jsou to konkrétní případy, a nečekali jsme v takové situaci pasivně. Nejbližší křesťané drželi řetězový půst, neustále jsme se modlili. Lékaři nejprve říkali, že to dítě nemá vnitřnosti, pak že je má, ale má špatně položenou bránici, pak že má cystu v mozku… Nevěřící rodina podporovala lékaře a dokonce argumentovala Bohem: „Proč pokoušíte Pána Boha?“ A pak se narodila zcela zdravá holčička. Když jí byly tři roky a viděl jsem ji běhat po místnosti během bohoslužeb, vždy jsem musel potlačovat slzy vděčnosti. Teď už je vdaná a skládá krásné křesťanské písně.
Dopadne to vždycky dobře? Jak se to vezme. Můj bratr má dvanáct vnoučat a nejstarší syn má Downův syndrom. Ani nás nenapadlo přemýšlet o potratu. Vnitřně jsem se připravoval (a jistě nejen já, ale i mnozí další, ale mluvím sám za sebe), že ho budu/budeme zahrnovat mimořádnou láskou. Ten týden, kdy jsme se dověděli, že hošík nebude „normální“, jsem shodou okolností četl stať jakéhosi australského ateisty tvrdícího, že takto postižení by se neměli vůbec narodit. Nezaslouží si prý žít takto ubohý život a být ostatním na obtíž. Bylo mi ho líto. Bratrův vnuk už je kluk jako buk, nedávno zažádal o křest. Učí se s pomocí asistenta na učňáku. Náš život by byl ochuzen, kdybychom ho neměli.
To víte, klerofašistická úchylka a její důsledky.
15. května 2025