Chvála dnešního světa

Nedávno se mě syn Ben zeptal, jestli byl náš národ v průběhu dějin skutečně v nějaké věci sjednocen. Odpověděl jsem, že největší jednotu jsem prožíval v prvních dnech okupace po 21. srpnu 1968. Byl to zcela zvláštní týden, plný obav, ale snad ještě více plný jakési vznešené vážnosti, ovšem nikoli bez dávky zvláštního humoru. Jistě, zlí a zapšklí lidé byli v národě i tehdy, ale v oněch dnech jako by se neprojevovali. Mám-li to vyjádřit drsně: Krysy byly zalezlé v dírách a po nějakou dobu nevylézaly ven. Jejich „hvězdná hodina“ přišla o rok později, po 21. srpnu 1969. Pak se vyřádily dostatečně – trvalo to dvacet let.

Ben se pak zeptal, jestli se ten étos, který vládl po srpnové okupaci, obnovil po listopadu 1989. Odpověděl jsem, že dle mého mínění ne. Jistě, byla to opět slavná doba, a jsem rád, že přišla a že jsem ji zažil. Řekl bych ale, že v národě bylo nějak více ostražitosti a nedůvěry.

Nedávno jsem editoval vzpomínky mé maminky na její dětství. Narodila se v roce 1925 a v době Mnichova jí bylo třináct a půl. Popisovala, jak byl národ sjednocen ve vůli bránit milovaný Masarykův stát. Nicméně… jen národ český. Mnozí Slováci to tehdy viděli jinak, a pak zde byli především Němci, kteří chtěli tento stát rozbít. Český étos byl tehdy velmi silný, nicméně svět byl velmi pochmurný. Krysy vylezly hned po Mnichovu a pustily se do díla.

Když se na to dívám zpětně, zdá se mi, že lze říci, že „elity to nezvládly“. První Československá republika byl stát sice demokratický a v mnohém úspěšný, mimo jiné i hospodářsky, nicméně měl v sobě zakódován zánik. Ten byl dán přístupem k sudetským Němcům, které si nový stát nedokázal získat. V tom ještě největší chyba nebyla. Ta byla v tom, že se o to nový stát ani nepokoušel.

Kdyby se tehdy Češi s Slováci pokusili vybudovat něco jako Švýcarsko, kde sice lidé mluví německy, francouzsky nebo italsky, ale jejich identita je v tom, že jsou Švýcaři, možná by – alespoň teoreticky – sudetští Němci ocenili demokratický stát, zejména ve srovnání s Německem, po první světové válce značně rozloženým. Ale asi by se to stejně nepodařilo – doba byla příliš krátká. Švýcarská identita se rodila po celá staletí.

Československo bylo prostě mezi válkami nehajitelné. To neznamená, že československá vláda, stejně jako prezidenti Masaryk a Beneš, neudělala celou řadu zahraničně i vnitropolitických chyb. Obávám se ale, že Československo nemělo šanci, ani kdyby vláda ty chyby neudělala. Díky Bohu alespoň za těch dvacet demokratických let!

Třicet let po Mnichovu zde byla snaha vybudovat „socialismus s lidskou tváří“. Ani tento pokus se v tehdejší geopolitické situaci nemohl podařit. První republika měla dvacet let, pražské jaro mělo pár měsíců. Smutné bylo, že tehdejší „elity“, zavlečené do Moskvy, národ zradily (s čestnou výjimkou Františka Kriegla). Symbolicky tuto zradu završil Dubčekův podpis na tzv. „pendrekovém zákoně“. Alexandr Dubček posvětil násilí na lidech, kteří ho podporovali.

Dnes je situace naprosto jiná. Žádné vojenské nebezpečí od našich sousedů nám nehrozí. Hospodářsky jsme jako stát velmi úspěšní. Překonáváme ztráty naakumulované během čtyřiceti let komunistické diktatury. A především – máme příležitosti, o kterých se předchozím generacím ani nesnilo. Mé děti cestují, kam se jim zachce. Když se jim chce studovat v cizině, tak to jednoduše udělají. Díky sociálním sítím může každý publikovat téměř cokoli. Mohou se zakládat spolky, občanské iniciativy, a na rozdíl od Hong Kongu nebo Paříže se mohou pořádat statisícové demonstrace, během nichž nedochází k bitkám a nikdo nerozbíjí výlohy. Vnímání kvality života jde taky alespoň trochu nahoru.

Jsem rád, že se najdou lidé, kteří budou s předchozím odstavcem souhlasit. A je mi celkem jasné, že zde budou jiní lidé, které ta slova o tom, jak je to u nás dobré, ukrutně naštvou a kteří si v diskusích pod článkem nebudou brát servítky.

Nicméně přesto chci všechny upozornit, že jsme bez výmluvy. Dostali jsme život darem a záleží do značné míry na nás, co s ním uděláme. Jelikož věřím v Boha Stvořitele a Zachránce, vím, že bez něj se člověk může minout svým posláním, protože se nad ním ani nezamýšlí. Vím, že se budeme zodpovídat na soudu, jak jsme se svým životem, se svými obdarováními, zdroji a možnostmi naložili. Když to člověk vidí takhle, má menší chuť kritizovat druhé a nadávat na svět, a více se zamýšlí nad tím, jak tento život prožít tak, aby ten kousek světa, na kterém jsme se pohybovali, byl po našem odchodu o něco lepší než dříve.

S údivem shledávám, že i mezi křesťany se najdou lidé, kteří se soustředí na to, jak to bude na konci světa všechno hrozné, a že vlastně nemá cenu starat se o tuto planetu, která nakonec zahyne v ohni. Ano, také věřím na nové nebe a novou zemi, na nový Jeruzalém, sestupující od Boha. Ale nějak mi to nebrání mít radost z kvetoucí zahrádky a konat dobro, dokud je čas.

Kolem nás je spousta nešťastných lidí, kteří nevědí, odkud přicházejí a kam jdou. Mnozí z nich mají pocit, že je nemá nikdo rád. Někdy je velice těžké k nim proniknout skrze skořápku zklamání a zrad. Vidím kolem sebe spoustu problémů, které tato společnost vyřešit nedokáže – třeba situaci Romů. Jakmile se Romové obrátí k Bohu, začnou se dít velké věci. I mezi Čechy. Kolem nás řádí genderová ideologie – my však můžeme vychovávat děti tak, aby rozuměly tomu, kdo jsou. Je lepší svítit, než nadávat na tmu.

Tak s chutí do toho! Žijeme v úžasné době, a záleží na nás, jak ji prožijeme: Tak pamatuj: Tento den je první den zbytku tvého života!

  1. října 2019

Proč je migrace stále téma

Že je migrace i u nás stále frekventované téma, jsem se dověděl od sociologického projektu Českého rozhlasu „Rozděleni svobodou“, který zjistil, že naše společnost lze rozdělit do 6 kategorií. Projekt se samozřejmě věnuje něčemu jinému než migraci, nicméně v rozhovorech s lidmi, kteří se projektu účastnili, se toto téma objevovalo překvapivě často.

Pokusím se zdůvodnit, proč tomu tak je, a chci se na toto téma podívat z poměrně nezvyklého a výrazně menšinového hlediska.

Nejprve nastíním dva póly, které proti sobě stojí naprosto nesmiřitelně a jež nejsou schopny se na čemkoli dohodnout. Pro zjednodušení budu mluvit o „sluníčkářském“ a „okamurovském“ pólu. Předem se omlouvám těm, kteří se budou cítit těmito názvy uraženi; mým cílem není nikoho urazit.

Sluníčkáři jsou „pro migraci“. Považují za správné a nezbytné být „solidární“ se státy, do nichž migranti proudí. Snahy zastavit migraci považují za nemorální a migranty považují za přínos pro ty země, v nichž se usadí. Odmítání migrantů považují za projev fašismu, nacionalismu a xenofobie. Zpravidla nepopírají, že migrace přináší určité problémy; ty jsou ale podle nich řešitelné. Rozsah problémů mají sklon bagatelizovat a upozorňování na tyto problémy vidí jako projev zpátečnictví, které je potřeba co nejvíce potlačit.

Okamurovci jsou proti migraci. Jsou přesvědčeni, že migraci podporují evropské elity, Evropská unie jako taková, George Soros, a že existuje plán na zničení západní civilizace, který elity před obyvatelstvem Evropy tají. Naprostá většina migrantů jsou migranti ekonomičtí, mezi ně jsou ale přimícháni islámští teroristé, kteří čas od času udeří a jejichž cílem je rozvrácení naší civilizace a nahrazení této civilizace civilizací radikálně islámskou.

Nebudu tvrdit, že bych nyní rád zaujal jakousi neutrální pozici. Jde skutečně o hodně, a těžko být neutrálem. Mým problémem je, že vidím určitou slepotu sluníčkářské pozice, ačkoli sluníčkáře jako takové považuji nikoli za zrádce naší civilizace, ale za lidi motivované dobrými úmysly. Na druhé straně uznávám, že okamurovci kladou otázky, na které sluníčkáři nepřinášejí věrohodné odpovědi, ale nemohu se ztotožnit s projevy skutečného rasismu a naprostou absencí empatie s lidmi, kteří jsou ve skutečné nouzi.

Především mi ovšem chybí odpovědi na některé nejzákladnější otázky, a to otázky praktické i mravní. Místo toho se pracuje s určitými návrhy či myšlenkami, které ale dle mého názoru nemá smysl řešit, dokud nenalezneme odpovědi na ty otázky nejzákladnější.

Uvedu příklad: Naši vládní představitelé opakují, že je třeba „pomáhat lidem v místě původu“. Jindy se tomu říká „řešit příčiny migrace“. Když pátráme, co je tím míněno konkrétně, tak se v podstatě jedná o humanitární pomoc. Tu postavíme nemocnici, tam postavíme školu. Pomůžeme se školením místních policistů. A tak podobně.

Problém všech těchto nápadů je, že žádný z nich nemůže migraci zastavit, a obávám se, nemůže ji ani omezit. Doporučuji přečíst si knihu „Břímě bílého muže“ od Williama Easterlyho, kde se dočtete, jaké jsou výsledky podobných snah o pomoc. V současném světe přibývá rozpadlých nebo rozpadajících se států (Somálsko, Eritrea, Jemen, Libye, Zimbabwe), kde je „pomoc v místě původu“ zcela vyloučena. Pomáhat by bylo možno v zemích jakž takž fungujících, jako je Tunisko nebo Maroko, ovšem tam té pomoci v podstatě není potřeba. Pomoc v místě původu možná maličko funguje v Mali, ale problém migrace neřeší ani vzdáleně. Tedy pohádky (nejen) české vlády o „pomoci v místě původu“ problém migrace nevyřeší ani náhodou. (Prosím, nečiňte z toho závěr, že nechci pomáhat vůbec. Každá nová škola či nemocnice jsou skvělé. Ale netvařme se, že tím řešíme problém migrace.)

Nalejme si čistého vína: Migrační tlak bude pokračovat. Pokud se ekonomická situace a životní úroveň v některých státech zlepší, nepovede to samo o sobě ke snížení snah dostat se do Evropy. Migrace ostatně začala i díky tomu, že se situace potenciálních migrantů zlepšila. Těžko si představit současnou migraci bez mobilních telefonů.

Migraci by mohla zastavit nějaká drastická akce – potopení lodi s migranty či jejich střílení na hranicích. S tím by možná souhlasili někteří okamurovci, ale pro většinu je takové řešení pochopitelně nepřijatelné.

Nechceme a nemůžeme-li jít touto cestou, co nám zbývá? Opačným extrémem by bylo uvolnit stavidla, což by vedlo k tomu, že během dvou generací by se situace v Evropě přiblížila situaci v zemích, odkud migranti přicházejí. Pak by emigrace jistě ustala – nebyl by k ní důvod.

Co zlatá střední cesta? Za tu by někteří mohli považovat tzv. „řízenou“ migraci. O to se ostatně některé státy již delší dobu pokoušejí. Nicméně tato cesta z mnoha důvodů selhává. Mnozí migranti by měli být z rozhodnutí německých neb britských úřadů vráceni do svých původních vlastí, to se však z celé řady důvodů děje jen velmi, velmi částečně. Většina „vyhoštěných“ zůstává v zemi, která je vyhostila de iure, nikoli však de facto. To má celou řadu důsledků, které si čtenář jistě dovede představit, takže je zde nebudu vypisovat. Jen podotýkám, že tento proces, beztak nepříliš úspěšný, je s největší pravděpodobností doprovázen spoustou nezákonností, ať už jde o úplatky, falšování dokladů, zneužívání lidí bez dokladů apod.

Politická korektnost nedovoluje některé problémy vůbec pojmenovat, takže není možné je řešit. Samuel Huntigton ve své knize Střet civilizací konstatoval, že naprostá většina válečných konfliktů se odehrává v islámském světě nebo na jeho hranicích. S tím souvisí skutečnost, že problémy s migranty se nejvíce týkají právě muslimů. Vím, že mi u sluníčkářů nepomůže, když hned doplním, že samozřejmě ne každý muslim je terorista a že skutečně kriminální činy páchá jen malá část těchto migrantů. Nicméně skutečnost je taková, jak jsem ji popsal, a strkání hlavy do písku nám nepomůže. Povede ovšem ke stále větší popularitě antiimigrantských stran.

Teoreticky by se nabízelo jedno možné řešení. Zavést určité kvóty a nastavit přísnou integrační politiku. Tvrdě vyžadovat dodržování zákonnosti. Tedy právě to, v čem i takové státy jako je Francie, Německo, Švédsko nebo Spojené království selhávají. Chybí totiž vůle, skoro bych řekl, vůle k přežití. Když v britském Rotherhamu, Huddlesfieldu nebo Oxfordu řádily gangy znásilňující britské dívky a policisté i úředníci se raději dívali jinam, pak tak asi nečinili proto, že by sympatizovali s násilníky. Pouze tušili, že kdyby zasáhli, budou na jedné straně obviňováni z rasismu a z druhé strany jim bude hrozit pomsta usvědčených násilníků.

Mám svou zemi rád a myslím si, že je krásným místem k životu. Nicméně tak nějak nemám moc víru, že by naši úředníci byli statečnější a moudřejší než ti britští. Moc rád bych se mýlil!

Mohl bych doložit celou řadu výmluvných statistik, ale problém je v tom, že sluníčkáři je prohlásí za vymyšlené a nebudou se o ně zajímat, a pro okamurovce budou důvodem, proč naši zemi hermeticky uzavřít a nikomu, ale opravdu nikomu nepomáhat. Ani kdyby to byl sirotek umírající hlady.

Nicméně otázku mám pouze pro sluníčkáře. Dobrá, jste pro migraci. Má být neomezená, nebo souhlasíte s tím, že by měla být regulovaná? Je nárůst zločinnosti nezbytným projevem, s kterým se „nedá nic dělat“, nebo budeme trvat na přísném dodržování zákonnosti? Očekáváte, že strany, které prohlašujete za krajní pravici a s nimiž nechcete ani hovořit, zmizí samy od sebe?

Pro okamurovce otázky nemám, protože nesdílím jejich apriorní nenávist. Věcně s nimi v řadě věcí souhlasím, ale rétorika, kterou používají, ve mně vzbuzuje obavy, že kdyby se dostali k moci, nebylo by to asi o moc lepší, než kdyby se dostali k moci přímo migranti. Asi jsem příliš útlocitný, ale pokud naše kultura zhrubne a bude surová, pak nevidím důvod, proč ji hájit před jinou podobně hrubou a surovou. Na „profylaktický“ terorismus důchodce Baldy měli okamurovci odpovědět jednoznačně: „Tak takhle si to rozhodně nepředstavujeme“, a ne z něj vinit ostatní strany („To vy jste ho vystrašili, vy jste ho k tomu dohnali!“)

Krajní stanoviska jsou nesmiřitelná. Pokud nějaké řešení existuje, pak to určitě nebude vítězství jedné krajnosti nad druhou. Jedinou naději vidím v tom, že se najde dostatek lidí, kteří se nenechají vést ani slepou nenávistí, ani slepou korektností.

  1. září 2019

Hospodinovo tajemství

„S těmi, kdo se ho bojí, má Hospodin důvěrný vztah, dává jim poznat svou smlouvu.“ Tak zní ve studijním překladu Žalm 25:14. Ekumenický překlad, jenž se jen nepatrně liší od kralického, zní: „Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí, ve známost jim uvádí svou smlouvu.“

Česká slova těchto překladů nám nejsou neznámá: bát se, tajemství, důvěrný vztah, poznání, smlouva. A přece je tento text patrně pro mnohé zahalen tajemstvím. Bát se čehokoli se dnes vesměs nenosí, a bát se Hospodina zvlášť ne. Někdo se bojí recese, jiný migrantů, jiný ztráty zaměstnání, jiný klimatických změn… Ale bát se Boha? Když žádný není? Nebo možná je, ale pokud je, tak nás přece miluje, tak proč se ho bát?

A přece je na jiných místech Písma napsáno, že bázeň Hospodinova je počátek poznání. Nebo moudrosti.

Ponechávám dvojznačnost výrazu „bázeň Hospodinova“. Podobně jako „víra Boží“ v ústech Ježíšových znamená jednak bázeň před Hospodinem, jednak bázeň, kterou dává Hospodin. A tato bázeň je něco zcela jiného než obyčejný lidský strach, ať už z velkého černého psa nebo jaderného výbuchu. Jenže jinakost této bázně pozná jen ten, kdo ji má.

Několikrát se mi stalo, že jsem s někým zabředl do rozhovoru o Bohu a o víře, a když jsem se zeptal, „čteš Bibli?“, dostalo se mi pro mě kuriózní odpovědi: „Jo, to jsem čet‘“.

Jenže Bible se nedá číst jako jiné knihy. Tedy… vlastně dá, ale v podstatě bez užitku. Abychom jí rozuměli, potřebujeme Boží bázeň – a Ducha svatého. Bez Ducha svatého bývá Bible mrtvou literou, která zabíjí.

Ačkoli v knize Přísloví se píše, že bázeň Hospodinova je počátek poznání, je dobré si být vědom, že nikoli všeho poznání. Verš ze žalmu, který je mottem tohoto článku, říká, že bojícím se Hospodina uvádí Bůh ve známost svou smlouvu. Jsou tedy obory, jež pracují s poznáním, které vám sama bázeň Hospodinova neotevře. Máte-li bázeň Hospodinovu, nebudete lepším chemikem nebo geografem než jiní. Budete ale patrně člověkem, který ví, proč daný obor studuje a který je požehnáním pro své kolegy.

To, že nám Bůh uvádí ve známost svou smlouvu, si vysvětluji tak, že nám dává jednak porozumět Písmu (ne nadarmo mluvíme o Staré a Nové smlouvě), jednak povaze vztahu, do nějž s Ním vstupujeme. Proto studijní překlad mluví o „důvěrném vztahu“. Ten není možný bez bázně Hospodinovy. Je to vztah důvěrný, nikoli však familiérní. Umožňuje nám říkat Bohu „Tatínku“, ale toto důvěrné oslovení je oprávněné jen tam, kde máme Hospodinovu bázeň.

Bez důvěrného vztahu k Bohu dělají lidé z Ježíše někdy pohaněče a drába, který pečlivě registruje všechna naše pochybení, nebo se jim Ježíš naopak jeví jako jakýsi anarchista nebo hippie. Jen Hospodinova bázeň nás ochrání před upadnutím do některého z těchto omylů. Pro mnohé bylo osvobozující poznání, že Ježíš, ač nebyl hříšník, stoloval s hříšníky. Někdy se ale tato hluboká pravda zdůrazňuje i v nepatřičných situacích, takže je potřeba připomenout, jak říkával můj přítel Pavel Kábrt, že Ježíš sice stoloval s hříšníky, ale nebyl hříšník. Bez bázně Hospodinovy totiž nerozumíme Bibli dobře, a tak Pavlova slova, že chce být Židům Žid a Řekům Řek, prolongujeme do polohy, že evangelista může být třeba i alkoholikům alkoholik nebo cizoložníkům cizoložník.

Bez bázně před Bohem jsme v pokušení udělat z Ježíše garanta naší teologické či dokonce politické agendy, ať už je to agenda fundamentalistická nebo liberální.

Máme-li bázeň před Bohem a začínáme-li rozumět Boží smlouvě, víme, že k našemu celoživotnímu snažení patří svlékání starého a oblékání nového člověka, jinými slovy, proměna v podobu Kristovu. Pokud jdeme touto cestou, vážíme si každého člověka, včetně našich nepřátel. To se pozná na našem vztahu k nim. To, jak lidé mluví o mně, nesmí sebemenším způsobem určovat to, jak já mluvím o nich. Na této cestě se nám odhalují různá tajemství a my začínáme rozumět sami sobě, svým blízkým a vzdálenějším, a především Bohu. Nejde o to, přečíst více knih; jde o to, mít bázeň Hospodinovu.

  1. srpna 2019

 

Kdo je tady fašista

Častou námitkou proti německé politické straně AfD (Alternative für Deutschland – Alternativa pro Německo), je že v jejích řadách jsou současní nebo bývalí „náckové“. S nálepkou „fašistů“ nebo „nácků“ se hauzíruje dosti svévolně, proto se u těchto nálepek na chvíli zastavme.
Já jsem totiž opačný případ. Když jsem v roce 1967 nastoupil na teologickou fakultu, chtěl jsem tam zakládat místní organizace ČSM (Československého svazu mládeže). Spolužáci, kteří na rozdíl ode mě už museli pro svou víru něco vytrpět, na mě koukali zčásti jako na blázna, zčásti jako na zrádce, a vůbec se jim nedivím. (Pro úplnost nutno říci, že v ČSM se na mě dívali taky jako na blázna, dokonce na nebezpečného, protože jsem se na schůzi obvodního výboru ČSM v Praze 8 plamenně vyjadřoval ve prospěch svobodných voleb.)
V říjnu a listopadu roku 1968 jsem pobýval v USA a měl jsem možnost promluvit na 14 campusech. Jak v New Yorku, tak v San Franciscu jsem se zúčastnil studentských nepokojů; vzpomínám si, jak jsem na demonstraci v New Yorku nadšeně s ostatními skandoval „XXX is a fascist pig“ (jméno toho nešťastníka si už nepamatuji a už ani nevím, proč měl být „fašistické prase“, ale v onom davu jsem se cítil dobře a byl jsem si jist, že bojuji za správnou věc, i když jsem vlastně nevěděl, za jakou). Ještě bouřlivější atmosféru jsem zažil v Kalifornii v Berkeley, a hrozně mě mrzelo, že mě tam tehdy nenechali na demonstraci promluvit, až jsem se nabízel.
Ještě o necelý rok později, v létě 1969, jsem měl možnost s přítelem Janem Kozlíkem pobývat na konferenci, kterou ve švýcarském Chateau do Bossey pořádala Světová rada církví. Svými radikálními levicovými názory se mi podařilo tuto konferenci značně narušit, což bylo organizátorům dosti nepochopitelné, protože Světová rada církví už byla levičácká víc než dost. Po návratu už jsem ovšem musel odevzdat pas, a tak měl svět ode mě na pár let pokoj. Když jsem po mnoha letech dostal pas zpátky, už jsem levičák nebyl.
Kdyby si někdo chtěl udělat obrázek o tom, jakých demonstrací jsem se zúčastnil, mohu nabídnout velmi podobné záběry. Najdete je na Youtube pod názvem „Jordan Peterson explains why his speech got silenced“; doporučuji z edukativních důvodů poslechnout i komentář „Why Silencing Jordan Peterson Only Makes Him Stronger“. Jsou to záběry z nedávné demonstrace, která znemožnila Jordanovi Petersonovi promluvit na jedné z vysokých škol, kam byl pozván. Jiná doba, podobné postupy. Jordana Petersona naprosto nesmyslně obviňují z bigotnosti a rasismu. No jasně, „fascist pig“.
Jedním z pravidel, které Jordan Peterson doporučuje ve své knize „12 pravidel pro život“, zní: „Vyjadřujte se přesně.“ Pokud se tímto pravidlem budeme řídit, ubere nám to patrně na emocionalitě, ale především téměř jistě přestaneme používat nálepky „fašista“.
Skuteční fašisté byli odpůrci demokratického zřízení. Měli jiné představy o organizaci státu; vyžadovali silného vůdce a odmítali volnou soutěž politických stran. Porovnejte to s tím, co hlásají Tomio Okamura, Viktor Orbán, Marine Le Penová nebo AfD v Německu. (Prosím vás, neberte to jako můj souhlas s těmito stranami.) Tyto strany nelze obvinit z toho, že chtějí zrušit svobodné volby. Asi by se dalo obájit, pokud je někdo nazve populisty; nálepka fašismu je ale stejně nesmyslná, jako byla v době anexe Krymu mapka Krymu posetá hákovými kříži, jak ji vytvořila a šířila ruská propaganda. Na Krymu v roce 2015 nikdo žádného fašistu neviděl.
Naopak znakem fašismu byla snaha zastrašit a umlčet lidi jiného smýšlení, tedy například v dobách italského nebo rumunského fašismu jak demokraty, tak komunisty. Když se podíváte na ony řvoucí americké studenty, můžete si položit otázku: „Tak kdo je tady fašista? Jordan Peterson, nebo ti studenti?“
Pravda, doba se posunula a v současnosti je humánnější (byť upozorňuji, že to nemusí vydržet). Studenti mohou znemožnit přednášku, zatím ale Petersona a jemu podobné fyzicky napadají jen výjimečně. To skuteční fašisté z 30. let by se svými odpůrci takto v rukavičkách nezacházeli. Na druhé straně se mi zdá, že dnes mnozí profesoři humanitních věd studenty k podobným akcím spíše povzbuzují, místo aby dbali na to, že universita by měla být místem svobodné výměny názorů. I když… nechci si minulost idealizovat. Když TGM protestoval proti podvrženým rukopisům nebo proti zmanipulovanému soudu s Hilsnerem, schytával to jak od studentů, tak od profesorů.
Když jsem v mládí protestoval, byl jsem nedospělý. Měl jsem poměrně jasné představy, co nechci, a jen velmi mlhavé představy o tom, co chci, a téměř žádné představy o tom, jak toho dosáhnout. Byl jsem ochoten protestovat, ale nebyl jsem připraven vážně se bavit s názorovými odpůrci. Žil jsem ve falešném domnění, že mám ve věcech jasno. Když jsem se později stal vyznavačem Hospodinovým, dost jsem se zklidnil, v některých věcech jsem náhle jasno měl, a o mnoha dalších jsem se nerozpakoval přiznat, že nevím. Teď ve stáří nejsem ani optimista, ani pesimista. Určitým zráním si musí projít asi každá generace. Přál bych mladším, aby se vyjadřovali jasně, pokud možno se vyhýbali nálepkám, a nesprávné názory neumlčovali, ale vyvraceli.

14. září 2019

Babylon a Jeruzalém

Ve třetím roce kralování judského krále Jójakíma přitáhl babylonský král Nebúkadnesar k Jeruzalému a oblehl jej (Daniel 1:1).

Babylon obléhá Jeruzalém, ale Jeruzalém nikdy neobléhá Babylon. Zdá se mi, že je to určitý duchovní princip, který se projevuje jak v doslovném, tak v přeneseném smyslu, jak v duchovní oblasti, tak v oblasti politické.

Jeruzalém je tu od toho, aby oslavoval Boha, nikoli aby bojoval proti Babylonu.

Babylonský král Nebúkadnesar tehdy nad Jeruzalémem zvítězil a zničil ho. Jeruzalém tehdy padl pro vnitřní nečistotu, pro zradu svého duchovního poslání. Jakmile Jeruzalém opouští své pověření, přichází o Boží ochranu.

Skutečný život Jeruzaléma je podobně jako náš skutečný život „spolu s Kristem skryt v Bohu“ (Kol 3:3). Je-li Jeruzalém nevěrný, Babylon nad ním může zvítězit, ale Bůh může Jeruzalém kdykoli obnovit, jako ho obnovil za Ezdráše a Nehemjáše a jako ho v poněkud jiném slova smyslu obnovil v roce 1948.

Církev Jeruzalém nenahrazuje. Nicméně církev má a může být duchovním Jeruzalémem. I pro církev platí slova „Stavitel Jeruzaléma Hospodin“, nebo, v nových překladech, „Hospodin buduje Jeruzalém“ (Ž 147:2). Ani Izrael, ani církev nejsou lidské výmysly. Hospodin jim dává vznik, Hospodin je buduje, Hospodin jim dal poslání, Hospodin je i pročišťuje a soudí.

Jakmile Jeruzalém podlehne pokušení porazit Babylon, stává se z nevěsty nevěstka. Základní stav Božího lidu je obležení, nikoli dobývání. Jedině Bůh může ochránit Jeruzalém.

Ochrana Jeruzaléma a vítězství Božího lidu ale neznamená, že Boží lid bude uchráněn utrpení. Křesťanským hrdinou není sebevražedný útočník, ale trpící mučedník. Praví křesťané nejsou uchráněni před cestou kříže, na které nejednou čeká mučednictví. Platilo to tak ve všech dobách. Nevěstka trpět nemusí – v této časnosti. Čeká ji ale „druhá smrt“, která je definitivní. Té jsou Boží děti ušetřeny.

Dnes jsou křesťané obléháni na celém světě. Boj proti nim je veden různými prostředky – jinak v USA, jinak v Africe jinak v Číně, jinak v Indii.

V krajním případě mohou být křesťané prakticky zcela vyhubeni, nebo přinejmenším zatlačeni do té nejhlubší ilegality. Tak tomu bylo před staletími v Japonsku, kde byli téměř všichni křesťané doslova uvařeni. Tak je tomu patrně v těchto dnech v Severní Koreji. A současný systém sledování téměř všech obyvatel, který je právě teď vytvářen v Číně, zřejmě povede k naplnění apokalyptických slov, že bez znamení šelmy nebude nikdo smět kupovat nebo prodávat.

Nicméně z krve mučedníků často vyrůstá probuzení. Kříž se jeví jako prohra, ale ve skutečnosti znamená vítězství. Skutečnou prohrou je zradit kříž, zradit Krista. Prohráváme, když nám přestane záležet na svatosti. Prohráváme, když nejsme ochotni následovat svého Pána cestou kříže. Prohráváme, když si myslíme, že můžeme obklíčit a porazit Babylon.

Jist si tím nejsem, ale domnívám se, že jednou se změní režim v Íránu. A pokud tam nastane náboženská ne snad svoboda, ale alespoň tolerance, ukáže se, že pětina Íránců jsou křesťané. Totéž se ukázalo po několika letech marxistické hrůzovlády v Etiopii. Když tamní komunistický režim padl, zjistilo se, že výrazně přibylo křesťanů.

Nenaznačuji, že máme utrpení a pronásledování jen trpně přijímat. Apoštol Pavel neváhal využít výhod, které mu poskytovalo římské občanství, a my rovněž můžeme ke své obraně využít možností, které nám poskytuje právní stát. Nicméně ani Pavlovi se zřejmě nakonec mučednická smrt nevyhnula.

Můžeme si být jisti, že nakonec „naši vyhrajou“. Tedy… za podmínky, že se Jeruzalém nepřizpůsobí Babylonu. To by nastalo, pokud bychom odmítli jít cestou kříže a opláceli stejnou mincí. Pak by se „království kněží“ stalo jen dalším královstvím tohoto světa. A tato království, jak dobře víme, ukazoval Boží nepřítel našemu Spasiteli. Věřím ale, že zde bude vždy svatý ostatek, který se Božímu nepříteli klanět nebude.

  1. září 2019

 

 

Nenávist, pravda a zkratky

V předchozím článku jsem psal o identitě. Základní myšlenkou článku bylo, že identitu můžeme dostat darem od Boha. V sekulární sféře je hodně silný názor, že identita je něco, co si sám určím či vymyslím.

O správnosti těchto dvou vyhraněných pozic lze nepochybně diskutovat, a domnívám se, že o nich lze diskutovat věcně a bez předsudků. Taková diskuse ovšem není samozřejmostí a od diskutujících vyžaduje jistou zdrženlivost. Nepochybně je podmínkou její smysluplnosti i ochota porozumět druhé straně.

Diskusi lze ovšem snadno zabít osobními útoky nebo podsouváním myšlenek, které druhá strana nehájí a nezastává. Myslím, že něco takového předvedl jeden z mých kritiků v diskusi pod mým článkem na Křesťanu dnes, a já se u jednoho z jeho příspěvků zastavím.

Autor nejprve cituje mou větu: „Mám jednoduché vysvětlení, jak to s tím jménem je. Neuděláme chybu, když si na těchto a podobných místech dosadíme dnes populární slovo ‚identita‘.“ Pak přidává slova: „… oslí můstek, jak si kopnout do nenáviděných trans*gender“.

To, co v článku píšu, se jistě nějakým způsobem i trans*gender lidí týká, protože se to týká naprosto všech lidí. Zastavme se ale u slov „kopnout“ a „nenáviděných“. Já jsem přesvědčen, že pokud má být nějaká diskuse smysluplná, je dobré se vyhnout zbytečným urážkám a emocionálně nabitým slovům. Během svého života jsem měl spoustu rozhovorů s nejrůznějšími lidmi, včetně trans*gender. Asi by mě nevyhledávali, kdyby ze mě cítili nenávist nebo kdybych do nich kopal.

O co tady vlastně jde? Jde o to, očernit oponenta v rozhovoru a přisoudit mu motivaci a postoje, které neměl a nezastává. Dochází zde ale k určitým závažným posunům, které bychom měli reflektovat. Cílem mého článku není ohradit se proti jednomu jednotlivému útoku, který považuji za nevěcný a nespravedlivý, ale poukázat právě na ty posuny a emocionálně nabité zkratky, které rozhovor znemožňují.

Dnes se běžně používá termín „nenávist“, často v jeho anglické podobě, tedy hate, která ovšem zdomácněla, takže se můžete setkat s „hejty“. Nenávist je nepochybně silná emoce. Nicméně lidé určitého myšlenkového směru se rozhodli považovat za „hate speech“, česky „nenávistný projev“, téměř jakýkoli nesouhlas s „korektními“ názory. Tomu odpovídá časté obviňování z „fašismu“. Často to pak vypadá, že jsou pouze dvě možnosti: Buď plně akceptujete to, co tvrdí politicky korektní ideologie, nebo nenávidíte. Ve skutečnosti ovšem ani ti, kdo se takto chovají, nejsou tak slepí, že by nevěděli, že mezi skutečnou nenávistí a prostým nesouhlasem (nebo třeba i jen pochybnostmi) je celá škála pocitů a postojů.

Každý poctivý a soudný člověk uzná, že jsem ve svém článku vyjadřoval svůj pohled na věc, a v článku není jediná výzva k nenávisti, jediný nenávistný projev.

Autor pak všemu nasazuje korunu: „Když se někdo cítí být někým jiným, než je to, co má v kalhotách, a chce to dát najevo, tak nesmí… protože Drápal s tím nesouhlasí. Tak trochu to připomíná komunisty, kteří taky nechtěli připustit, když někdo měl jiný názor. Akorát že oni k tomu nezneužívali Bibli.“

Zde autor „Drápalovi“ přisuzuje nejen ošklivé motivy, ale dokonce obrovskou moc – jako kdyby „Drápal“ chtěl nebo mohl rozhodovat o tom, zda a jak bude někdo „dávat najevo“, čím a jak se kdo cítí. Tentokrát nejsem přirovnán k fašistům, ale ke komunistům, což je v našich zeměpisných šířkách odsudek poněkud laskavější než obvinění z fašismu (byť ne zcela právem).

Skutečnost je taková, že patřím k menšině, která má jiné názory, ale která je v určitém prostředí ostrakizována a proti které někteří lidé bojují způsobem, jaký předvádí můj kritik. Já jsem prožil čtyřicet let pod vládou komunismu a vyrůstal jsem v prostředí, kde jsem se svými názory pochopitelně trvale narážel; byl to režim, který jiný názor „nechtěl připustit“. Ale už tehdy jsem se rozhodl, že budu argumentovat věcně, a že pro kultivaci prostředí se vystříhám osobních útoků a podsouvání různých myšlenek, které protivník nezastává. V současné době konzervativně smýšlející lidé tahají za kratší konec a je snadné připisovat jim názory a motivy, které nikdy nedrželi. Pokud ale chceme vést alespoň ústupovou válku, nemůžeme přistoupit na metody oponentů – to by znamenalo naprostou prohru. Budeme tedy trpělivě opakovat, že mít jiný názor není projev nenávisti, a budeme velice opatrní, pokud se setkáme s tvrzením, že něco je „nenávistný projev“. To samozřejmě neznamená, že bychom ve skutečném životě či v mediální sféře na nenávistné projevy nenaráželi. Ne každý, kdo toto sousloví použije, je „sluníčkář“ nebo „havlista“. V současné době ovšem bojujeme o to, aby nějaký prostor pro rozhovor a diskusi vůbec zůstal zachován. Proto i o svých oponentech smýšlejme co nejlépe, „ad meliorem partem“, a předpokládejme, že mají na víc, než zatím někteří z nich předvádějí.

  1. srpna 2019

Nové jméno

Kdo má uši, slyš, co Duch praví sborům: Tomu, kdo vítězí, dám skrytou manu a dám mu bílý kamének a na tom kaménku napsané nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává.

Nedávno jsem publikoval článek o „bílém kaménku“, který je zmíněn v tomto verši ze Zjevení (2:17). Dnes bílý kamének ponecháme stranou a soustředíme se na „nové jméno“.

My chápeme jméno jako nástroj rozlišení. Většina lidí volí pro své děti jméno na základě důvodů čistě estetických, nikoli významových. Biblická jména jsou v poslední době oblíbená i u nevěřících, a tak zaslechneme-li, že se nějaká holčička jmenuje třeba Sára a nějaký chlapeček třeba Tobiáš, nemůžeme z toho automaticky usoudit, že rodiče jsou křesťané znalí Bible. Lidé dávají svým dětem jméno prostě jen podle toho, že se jim to jméno líbí, a mnohdy se ani nepídí po nějakém významu. Nevědí, že Debora znamená „včela“, David znamená „Boží miláček“, Ráchel „ovce“ (specificky „bahnice“), stejně jako mnozí nevěřící netuší, že třeba Gertruda znamená „dívka s kopím“ nebo že Erwin je staroanglicky buď „kanec“ nebo „přítel“.

Z našeho hlediska je nesmyslné mít jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává. K čemu takové jméno? Když ho neznáme, nemůžeme daného člověka zavolat ani na něj odkázat.

Přitom citovaný verš není jediný, kde se v Písmu setkáváme s „novým jménem“: Třeba u Izajáše čteme: „Národy uzří tvou spravedlnost a všichni králové tvou slávu a budou tě nazývat novým jménem, které určí Hospodinova ústa (Iz 62:2).

Mám jednoduché vysvětlení, jak to s tím jménem je. Neuděláme chybu, když si na těchto a podobných místech dosadíme dnes populární slovo „identita“. Jen upozorňuji, že se tím rázem ocitáme v divoké bitvě kulturní války.

Znalci Písma vědí, že když byl Daniel se svými druhy odveden do Babylona, „vrchní komorník“ jim změnil jména. Danielovi dal jméno Beltšasar, Chananjášovi Šadrak, Míšaelovi Méšak a Azarjášovi Abed-nego (Dan 1:7). Proč to udělal? Protože je chtěl zbavit jejich původní identity a udělat z nich služebníky babylonských božstev.

Jenže ono to nefungovalo. Proč? Protože tito čtyři měli identitu vyznavačů Hospodinových. Oni věděli, komu uvěřili (srov. 2Tm 1:12 „vím, komu jsem uvěřil“).

Když někdo dostane nové jméno, které nezná nikdo než on sám, zdá se to být velmi nepraktické. Nikdo toho člověka nemůže zavolat, když nezná jeho jméno. V Bibli ale jméno zpravidla souvisí s identitou, a onen verš ze Zjevení nám tedy říká, že svou skutečnou identitu přijímáme od Boha. A svou skutečnou identitu musíme znát především my sami.

Je to tedy v příkrém rozporu s dnešním míněním, že si identitu můžeme zvolit. Moje švagrová byla při posledním pobytu ve Spojených státech šokována, když zamířila na dámskou toaletu a po vstupu do ní narazila na dvoumetrového fousatého chlapa. Tento člověk byl přesvědčen, že si může zvolit svou identitu, a prohlásil se za ženu.

Jistě, tento přístup k životu je nepochybně možný, jak ukazuje lidská zkušenost. Přesto vyznávám archaickou kraličtinou „ale mně nejlépe jest přidržeti se Boha“ (Žalm 73:28) a spoléhám na to, že svou skutečnou identitu si sám nevolím, ale zjevuje mi ji Bůh. Bůh, který stvořil člověka jako muže a ženu.

Naše skutečná identita je nám darována a musí nám být zjevena. Jakmile si ji volíme sami, zároveň tím volíme to, čemu John Eldredge říká „náš malý příběh“. Je to skutečně příběh náš, a má jednu velkou výhodu: Hrajeme v něm hlavní roli. Alternativou je vstoupit do Velkého příběhu, který se odehrává mezi Bohem a člověkem – jde o Velký příběh stvoření a spásy, vykoupení a nového stvoření. V tomto příběhu nikdy hlavní roli hrát nebudete – ta je již obsazena a hraje ji Ježíš Kristus. Ale v tomto příběhu se můžete setkat s Bohem a přijmout od něj svou (novou) identitu, kterou v její plnosti nezná nikdo, dokonce ani vy, ale když ji přijmete, poznáváte sami sebe a stále lépe víte, proč na tomto světě jste a co je vaším posláním. Ještě jednou: Naše skutečná identita nemůže být naším výmyslem, ale je nám darována. Buď ji přijmeme jako dar, nebo ji nepřijmeme vůbec. Nemusíme jí plně rozumět, ale nemusíme se o ni obávat, protože platí, že „náš život je spolu s Kristem skryt v Bohu“ (Koloským 3:3). Můj život je snahou stále lépe poznávat Krista, a vím, že tím rovněž stále lépe poznávám sám sebe.

  1. srpna 2019

Chybějící přechodové rituály

V jednom ze svých předchozích článků jsem psal o poprasku, jaký na některých amerických vysokých školách vyvolal letáček se slovy „It is O. K. to be male“ (česky „Je v pořádku být mužem“). Vzápětí jsem byl zaskočen skutečností, že i v našem prostředí se najdou lidé, kteří takový letáček považují za „toxický“, jak se teď v Americe říká názorům, které (údajně) liberální prostředí vidí jako škodlivé.

Zamyslel jsem se tedy nad tím, jak na tom dnešní muži vlastně jsou. Nejsem první, kdo si všiml, že kladní mužští hrdinové jsou v podstatě nedostatkovým zbožím. Ne že by se v knihách a filmech nevyskytovali vůbec – vzpomeňme třeba na film Armageddon nebo Království nebeské. Mnohem častěji jsou ale muži líčeni jako přihlouplí, případně hrubiánští nekňubové. A zajímavé je, že se s tímto pohledem na muže setkáváme již několik desetiletí, a to i v prostředích diametrálně odlišných. Na jedné straně můžeme sledovat americké komedie, kde se to omezenými muži jen hemží, na druhé straně i v normalizačním Československu nacházíme podobné politováníhodné postavy. Nedávno jsem pouštěl vnoučatům film Metráček, natočený v roce 1972. Přesto se mi tento film v zásadě libí. Ovšem otec hlavní hrdinky (hraje ho skvělý Lubomír Lipský) utíká před zodpovědností a před nepříjemnými situacemi v rodině na blíže nespecifikované „schůze“. Podobně jako v amerických komediích, točených ve zcela odlišném prostředí, je prototypem muže, který není ochoten či schopen postavit se k problémům čelem.

Potíž je v tom, že tyto filmy do značné míry odrážejí skutečnost. Samozřejmě, je zde určitý tlak, aby byli muži líčeni jako ještě horší, než v průměru jsou. Tak si to mainstreamová liberální ideologie žádá. Podobný tlak se projevil i v jiné oblasti – v jinak moc pěkném filmu Titanic. Bohatí lidé v něm jsou líčeni jako podvraťáci, kteří sobecky myslí jen na sebe. Přitom existuje celá řada svědectví, že právě bohatí lidé se chovali gentlemansky a dávali přednost ženám a dětem. Jenže snažte se liberální mainstream přesvědčit, že i bohatí lidé mohou být šlechetní! S něčím takovým nepochodíte.

Faktem je, že muži na tom nejsou dobře. Vzhledem k tomu, že polovina manželství se rozvádí, a k tomu, že děti jsou mnohem častěji svěřovány matkám než otcům, je jen logické, že řada chlapců (a dívek!) vyrůstá bez funkčního otce. A kdo jiný by měl usilovat o tom, aby se z chlapce stal muž, než právě otec! To, že se s každou další generací problém prohlubuje, je jen logické.

Nemyslím si, že jde o neřešitelný problém, i když neočekávám, že v brzké době nastane nějaký zásadní obrat. Jsem ale hluboce přesvědčen, že hluboce prožívané křesťanství se může stát velkou pomocí. Skutečné křesťanství – nikoli jeho vyšeptalá podoba – člověku nezastírá, že smysluplnou náplní našeho života nemůže být bezstarostnost a sobecké sebeuspokojování. Chceme-li prožít smysluplný život, budeme potřebovat ochotu k sebeoběti a patrně si budeme muset celou řadu věcí dobrovolně upřít.

Rozvod sám o sobě děti hluboce poznamenává, a to i v případě, že rodiče jsou relativně „rozumní“ a neštvou své potomky proti bývalému partnerovi. Pokud se nám nepodaří rozvodu zabránit, neznamená to, že jsme pro své děti přestali být otci – nebo matkami. Máme to samozřejmě těžší, ale přesto lze na vztahu s dětmi pracovat (s výjimkou těch tragických případů, kdy matka dosáhne toho, že otci je styk s dětmi zcela zakázán). Mnohdy jsem ale svědkem toho, že muž, který dostal „kopačky“, si do půl roku najde novou partnerku. Té musí věnovat hodně svého času, kterého se mu potom přirozeně nedostává pro vlastní děti. A hrozí, že až jeho děti vyrostou, zařídí se podle vzoru, který poznaly.

Jak jsem psal, je to otec, který by měl svého syna přivést k plnému mužství (a svou dceru k plnému ženství, ale to je na jiný článek). V různých společnostech tomu do jisté míry napomáhaly různé přechodové rituály. U nás takovým posledním přechodovým rituálem, bohužel v dobách komunismu značně upadlým, byla „vojenská prezenční služba“. Ta pochopitelně nemohla nahradit roli otce, ale na druhé straně otec, byť svou otcovskou roli plní sebelépe, nemůže nahradit přechodový rituál, který je záležitostí celé společnosti. V dávnějších dobách se říkávalo „vojna tě naučí“ nebo „vojna není kojná“. Kdyby společnost byla zdravější, mohla vojna sehrávat mnohem pozitivnější úlohu. To by ale o její smysluplnosti museli být přesvědčeni samotní velitelé, a tato podmínka většinou splněna nebyla (sloužil jsem v těžkých normalizačních letech 1972-74).

Pokud se člověk nenaučí odkládat slast, umět si něco odříci, srovnat si životní priority, být ochoten se obětovat, pak není na manželství – a na roli otce, případně matky – dostatečně připraven. Znovu opakuji: Není vše ztraceno, a pokud nás postihne katastrofa, snažme se zachránit, co se dá. Někdy děti osloví právě to, když vidí, že to jejich táta (nebo jejich máma) nevzdal(a).

Z dlouholeté pastýřské zkušenosti vím, že navenek to vypadá tak, že žena o svých problémech potřebuje mluvit, kdežto muž o svých problémech potřebuje mlčet. Je to však omyl. I muž o svých problémech potřebuje mluvit, jenže na to mnohdy není zvyklý a musí se k tomu přinutit. Nicméně stojí to za to.

Mě taková „schůzka mužů“ čeká za čtrnáct dní. Budeme mluvit o tom, co znamená být otcem.

  1. srpna 2019

Odpověď kritikům

Můj článek „Přijde to i k nám?“, komentující určité jevy z akademického prostředí v USA vyvolal jak na Neviditelném psu, tak na Křesťanu dnes řadu souhlasných i nesouhlasných reakcí. To by samo o sobě nebylo nic divného. Při psaní článků většinou odhadnu, s čím v určitých kruzích narazím a co bude naopak v jiných kruzích vděčně přijato. Snažím se ale psát tak, abych nikoho zbytečně nenaštval, ale abych taky neotupil ostří, tam kde záleží na tom, aby se věci nazvaly pravými jmény. A snažím se potlačit jak autocenzuru, tak touhu někomu se zalíbit.

Myslím, že v tom nejsem zcela neúspěšný, protože to schytávám z obou stran. Pro některé jsem sluníčkář, pro jiné jsem xenofob. To je ale teď vedlejší. Rozhodl jsem se zareagovat na některé reakce, které mě opravdu překvapily.

Zejména na respondenta, který považuje – podobně jako řada amerických levicových studentů – leták s prostými slovy „Je O. K. být muž“ a „Je O. K. být bílý“ za provokaci. Kritik tento leták přirovnal k heslu českých skinheadů „Čechy Čechům“ a „Nic než národ“.

Jsem přesvědčen, že to není korektní. A jsem přesvědčen, že společnost, v níž vyvolají poprask slova „Je O. K. být bílý“, je nemocná, a to dost vážně. Ve zdravé společnosti by slova onoho letáku nemohla vyvolat jinou reakci než „No a co má být?“, případně – pokud by někdo potřeboval projevit větší míru soucitu s člověkem, kdo považuje za nutné hlásat takovou samozřejmou banalitu – „Ano, stejně jako je O. K. být černý, hnědý, žlutý…“ a v případě druhého hesla „No samozřejmě, je to stejně O. K. jako být ženou.“

Naproti tomu heslo „Nic než národ“ mi připadá naprosto nesmyslné. (Co má být to „nic“?) Co se týče hesla „Čechy Čechům“, pak tam alespoň tuším, že hlasatelé tohoto hesla mají obavy, že by Čechy mohly připadnout někomu jinému než Čechům. Kdybych měl příležitost s nimi mluvit – a pokud by oni byli ochotni mluvit se mnou – zeptal bych se, co tím myslí. A jak definují Čechy. Podle jazyka? Nebo podle genů? To by bylo docela zábavné – geneticky jsme podle všeho mnohem spřízněnější s Němci než s jinými Slovany. V Čechách Češi vládnou, heslo je naplněno. A proto těmto heslům prakticky nikdo nevěnuje pozornost a strana, která tato hesla hlásá, nedostala snad ani procento hlasů ve volbách (jestli jim křivdím a dostali dvě procenta, tak se omluvám, ale přiznám se, že mi to ani nestojí za těch pár kliknutí zjistit, jak přesně málo to vlastně bylo).

Co se týče Spojených států, dokázat se to nedá, ale možná lidé, kteří cítili potřebu vytvořit leták se slovy „Je O. K. být mužem“, volili Trumpa. Ten ovšem dostal mnohem více hlasů než ona česká pidistranička. A co mám zprávy od známých, mnozí volili Trumpa se skřípěním zubů. Mnohem raději by volili někoho jiného, leč báli se, že už nyní vítězí – zřejmě podobně jako u mého kritika – názor, že není O. K. být mužem nebo být bílým. A že kdyby byla zvolena prezidentkou paní Clintonová, která měla pro chudnoucí bílé muže jen slova pohrdání, ona nemoc americké společnosti by se ještě prohloubila. Což se patrně stane, pokud Trump nevyhraje znovu.

Když jsem zmínil fakt, že „menšiny“ mají mnohem větší právní ochranu než „normální“ lidé, a citoval jsem svého přítele, podnikajícího v realitách, onen kritik ho nazval „neandertálcem“ bez sociálního cítění. Ve skutečnosti můj přítel realiťák má sociální cítění dosti rozvinuté; nebojoval za sociální necitlivost, ale za rovnost před zákonem. Ano, zde se s mým kritikem rozcházím: Jsem přesvědčen, že rovnost před zákonem je velice důležitá, a že „affirmative action“, která má pomáhat slabším, nezřídka vede jen k dalším nespravedlnostem. Mnohdy má nepředvídané a nechtěné vedlejší účinky. Domnívám se, že právě snaha pomoc černošským matkám samoživitelkám, vedená nesporně šlechetnými úmysly, dokázala během dvou generací rozvrátit rodinný život černých Američanů. (Pokud by někdo chtěl základní informace o této záležitosti, nechť si přečte Velký rozvrat Francise Fukuyamy.) A tam, kde jsou rozvrácené rodiny, je i vyšší kriminalita. Proto je procento mužů černé pleti v amerických věznicích mnohem vyšší než v běžné populaci. To, co mělo pomoci, nakonec uškodilo. Je ovšem snazší svádět vše na rasismus bílých, než se pokusit problém správně diagnostikovat a přijít se smysluplným řešením. (Přičemž nepopírám, že rasismus bílých k tomuto problému přispívá. Není ovšem ani zdaleka hlavním faktorem.)

To samozřejmě neznamená, že jakákoli snaha o pomoc je špatná. Ač jsem ve svém článku nepsal o Romech, romská otázka se objevila v diskusích. Od roku 1969, kdy jsem nějakou dobu mezi Romy pobýval a kdy jsem se zajímal o jejich historii, jsem přesvědčen, že se bez naší pomoci neobejdou a že je především na nás „bílých“, abychom jim pomohli. Jenže ta pomoc nemůže být ideologická – ta se naprosto míjí účinkem. Podobně ani problémy Spojených států nelze řešit ideologicky. O to se – mimo jiné – pokoušel i Barrack Obama. A můžete si položit otázku, zda byly vztahy mezi „rasami“ (ano, tento termín se ve Spojených státech stále používá) lepší na začátku jeho osmileté vlády nebo na jejím konci.

Soustředil jsem se pouze na jeden kritický hlas. Jako obvykle jsem byl v diskusích upozorňován, že už u nás svoboda dávno není a že nám ji vzala EU. K tomu mohu jen prohlásit, že já se stále svobodný cítím, že mi zatím nic nebrání v psaní článků s „nekorektními“ názory, a doporučuji nám všem jednoduchý test svobody: Dokud můžete svobodně hlásat, že jste nesvobodní, a nikdo vás za to nezavře, pak jste stále ještě svobodní.

  1. srpna 2019

Přijde to i k nám?

Naštěstí ne vše, co v Americe vymyslí, dorazí i k nám. A naštěstí máme za sebou zkušenost s komunistickou vládou, kdy se většina obyvatelstva sice naučila přetvařovat, aby nějak přežila, nicméně naučila se alespoň do jisté míry reflektovat, co se děje.

Nedávno jistý mladík zaplavil campus jedné americké university letáky, na nichž byl jednoduchý text: „It is O. K. to be male, it is O. K. to be white.“ („Je v pořádku být mužem, je v pořádku být bílý“.) Tyto letáky vzbudily na universitě obrovský poprask. Aktivističtí studenti svolali demonstraci proti „hate speech“ (nenávistným projevům). Rektor university doporučil profesorům a ostatním činitelům, aby se této demonstrace účastnili.

Je to něco, nad čím kroutíme hlavou. Co mě ale děsí, je, že značná část studentstva – netroufnu si říci, jak veliká, protože takovými výzkumy se patrně nikdo nezabývá – s tímto postupem souhlasila. Mám hodnověrné zprávy o tom, že lidé se bojí vyjádřit svůj skutečný názor. Uvedu příklad: Syn jednoho profesora se hlásil na college a vyplňoval dotazník o svých osobních hodnotách. Napsal do něj, že mu jde především o rovnoprávnost mužů a žen a o práva gayů. Můj přítel, který shodou okolností právě pobýval na návštěvě u onoho profesora, se zeptal, zda jeho synovi záleží právě na těchto věcech. „Ale vůbec ne,“ odvětil onen profesor, „ale syn ví, co tam má napsat, aby to dobře zapůsobilo“. Těch starších mezi námi se mohu zeptat, „nepřipomíná vám to něco?“ Různé lidskoprávní komise doporučují studentům a profesorům, aby se zúčastnili těch správných demonstrací, a jsou lidé, kteří si všímají, kdo na nich chybí. Vzniká tak prostředí přetvářky a nesvobody, které my starší dobře známe. Pozoruhodné – a trochu děsivé – je, že tato atmosféra vzniká jaksi samovolně. U nás bylo třeba „bratrské pomoci“ armád Varšavské smlouvy, aby mohla dalších dvacet let pokračovat atmosféra přetvářky a udávání; ve Spojených státech to jde kupodivu i bez toho. Profesor udělá nějakou poznámku, která je naprosto nevinná, ale nějaký příslušník té či oné „menšiny“ ji prohlásí za „microagression“, a profesor má problém. Menšiny je přece třeba chránit. Tato ochrana se pochopitelně neděje jen na universitách. Slyšel jsem od jednoho podnikatele v realitách, že když máte v New Yorku v domě nájemnici, která je a) lesba, b) černoška, c) svobodná matka, nemá majitel nemovitosti sebemenší šanci dát jí výpověď. Kdyby šlo o bělošské manžele s dobře vychovanými dětmi, žádný takový problém by neexistoval.

Můj bratr je matematik. Má asi kliku, že žije v České republice. Může jezdit na různé mezinárodní konference. Ty jsou ve Spojených státech podporovány různými nadnárodními společnostmi, které trvají na tom, aby na konferenci bylo rovnoměrné zastoupení mužů a žen. Žel, matematiček je podstatně méně než matematiků. Ovšem existující matematičky jsou na tom velmi dobře – na různé konference se dostanou nikoli proto, že dosahují vynikajících výsledků v matematice, ale už proto, že jsou ženy.

Biju na poplach. Dokud ještě mohu, dokud je ještě čas. A mám obavy o mladší generaci, když vidím řvoucí dav, který ukřičel kanadského psychologa Jordana Petersona, takže nemohl přednést přednášku, na kterou byl pozván (snadno najdete na Youtube). Studenti – a akademická půda vůbec – bývali v čele bojů za svobodu slova. Obávám se, že ve Spojených státech, ale i v Kanadě a Británii už to neplatí. Ostatně i v sousedním Německu nedávný průzkum prokázal, že čtyři pětiny lidí si dávají pozor na jazyk (bojí se na veřejnosti říci, co si opravdu myslí).

Jsem rád, když nemusím naslouchat křiklounům, kteří šíří evidentní lži. Ale pokud tak vysoké procento lidí tají své smýšlení, něco není v pořádku. Je na nás všech, abychom nežili v přetvářce a ve strachu.

 

  1. srpna 2019