Hrstka proti všem

Mluví se hodně o rozdělení společnosti – či společností, protože podobný jev pozorujeme ve většině demokracií. Někdy se zdá, že proti sobě stojí dvě nesmiřitelné bubliny. Existuje ovšem skupinka nezařazených, případně lidí, kteří zčásti patří do obou bublin, a proto jsou někdy z obou vehementně vylučováni. Zdá se mi, že je to i můj případ. Jedněm se zdá, že patřím mezi sluníčkáře, jiným, že mezi xenofoby. Pro jedny jsem „soudruh Drápal“, pro druhé jsem fašista.

Jsem nepřítelem genderové ideologie, považuji ji za blud a za velké neštěstí. Domnívám se dokonce že má na svědomí řadu lidských životů. Z hlediska mnohých lidí by mě to mělo pasovat na Putinova příznivce. Jenže já si myslím, že jak Rusko, tak Čína jsou říše zla. A děsím se toho, že asi polovina členů Alternativy pro Německo Putinovi „důvěřuje“. Spolu s jakýmsi šamanem z Jakutska považuji prezidenta Putina za koncentrované zlo.

Pranic se mi nelíbí samolibé vystupování Donalda Trumpa, ani jeho tweetová politika. Jenže kdybych žil ve Spojených státech, asi bych ho opět volil za prezidenta, jakkoli se skřípěním zubů. Proč? Protože všechny dosavadní alternativy vůči němu považuji za mnohem nebezpečnější. Přitom bych na Slovensku volil Zuzanu Čaputovou. Proč? Viz předchozí věta, jen s drobnou obměnou: Protože všechny dosavadní alternativy považuji za nevěrohodné. Zvážím-li, jak mafiosi ovládli slovenskou politiku i soudnictví do té míry, že mafián si instaluje kameru a odposlech přímo do kanceláře generálního prokurátora Dobroslava Trnky, a jak se před několika lety pravice nedokázala distancovat od všeho, co zjevila aféra „Gorila“, vychází mi z toho, že prezidentem či předsedou vlády by měl být člověk, který s dosavadní vládnoucí garniturou nemá pokud možno nic společného. Jsem si jist, že to dopadne dobře? Nejsem; pouze se rozhoduji mezi několika značně nevábnými alternativami.

Se Slovenskem sousedí Maďarsko. Oceňuji, že Viktor Orbán se jednoznačně a důrazně zastal pronásledovaných křesťanů, a také se pro ně snaží něco praktického udělat. Osud křesťanů v mnoha zemích Afriky a Asie je takovému Macronovi nebo paní Merkelové srdečně ukradený; zmohou se nanejvýš na pár obecných odsudků bez jakýchkoli konsekvencí. Oceňuji Orbánovu inspirativní a odvážnou prorodinnou politiku. Přitom mi velice, velice vadí, že se vládnoucí garnituře podařilo v Maďarsku ovládnout všechna významná média – na svobodě slova mi velmi záleží, a když jsou v nějaké zemi všechna média „na jedno brdo“, moc nevěřím, že je tam ještě skutečná demokracie. No, v případě Maďarska vlastně nevím, jak se k němu postavit. Pohleďme na „blízký sever“: Líbí se mi polská prorodinná politika, ale mám obavy z latentního antisemitismu ve vládní straně.

Tak, už jsem asi naštval hodně lidí. Věřte ale, není jednoduché v této poloze vydržet, protože lidé mají rádi jasné linie. Jsi proti sňatkům homosexuálů? Tak to jsi jistě i pro Putina. Vadí ti ruská anexe Krymu? Tak to jsi jistě i proti tradiční rodině.

Jsou situace, kdy je potřeba udělat jednoznačnou politickou volbu. Takovou, jakou udělala Británie a Spojené státy, když se s Ruskem (pardon, se Sovětským svazem) spojily v boji proti Hitlerovi, ačkoli Stalinův režim byl stejně ďábelský jako Hitlerův. Nejsme-li ale v takto vyhrocené situaci, je dle mého názoru dobré naslouchat těm, kteří mají téměř vždy nějaké to „ale“, ačkoli nám jejich pochybnosti a upozorňování narušují jednoduché vidění světa. Připojit se k jednomu ze znepřátelených táborů je jistě snadnější. Pro mnohé lidi je složitost současného světa břemenem k neunesení. Málokdo si přeje patřit k hrstce, která se staví proti všem.

  1. ledna 2019

 

 

Petr Poulík – Beránek (recenze)

Petr Poulík je bývalý automobilový závodník a současný podnikatel. Někdy zkraje loňského roku se obrátil ke Kristu. Spisovatelem byl již dříve; napsal – mimo jiné – knihu Rally z prostředí, které dobře znal.

Shodou okolností jsem mohl zpovzdálí sledovat jeho obrácení. Byl to dramatický příběh, ale ten by musel sepsat Petr Poulík sám. Když mi přítel, který se postaral o vydání Poulíkovy knihy Beránek, tuto knihu poslal, začetl jsem se do ní a hned jsem užasl. Ještě než jsem ji dočetl, volal jsem svému příteli, abych se zeptal na několik věcí, které by mi pomohly knihu lépe pochopit. Náš rozhovor probíhal asi takto:

„Tak za pár dnů dočtu tu Poulíkovu knihu.“

„A co na ni říkáš?“

„No, jsem konsternován.“

„V dobrém nebo ve zlém?“

„No, v jistém smyslu oběma směry.“

Kniha má na přední obálce na jménem autora a názvem slova

krimi ▪ horor ▪ pohádka ▪ cesta ▪ evangelium

Nejsem si jist slovem „pohádka“, ale všechna ostatní slova sedí. Je to krimi a je to horor. Už to je důvod, proč i tak ukázněný člověk jako já jsem dvakrát šel spát mnohem později, než mám ve zvyku a než běžně sám sobě dovolím. Kniha se opravdu čte jako detektivka. A je to horor.

Nebudu vám prozrazovat děj. Řeknu jen tolik, že kniha popisuje setkání dnešních lidí – lidí naprosto nenáboženských – se satanismem, ale i s mocí Ježíše Krista. Jestli bych něco svému příteli vydavateli vyčetl, pak to, že příliš brzy seznámil Petra Poulíka s dílem Rebeccy Brownové. Příběh Reného („Rendy“), který odpadl od satanistů a pak musel čelit jejich snahám o pomstu, je těžko uvěřitelný. V tomto ohledu je kniha patrně fikcí (i když… kdo ví…). Na knize mi rovněž vadí přemíra vulgarismů, i když ji chápu. Petr Poulík není jediný z lidí nedávno obrácených, u nichž se snoubí jasné porozumění evangeliu s tímto dědictvím starého života.

Tím jsem ale vyčerpal vše negativní, co bych mohl o této knize napsat. Čím jsem si jist, je, že autor porozuměl evangeliu, ba že jim byl hluboce zasažen. A je evidentní, že byl hluboce zasažen Božím Slovem, Biblí. Jelikož jedna z hlavních postav často Bibli cituje, uvádí autor na konci knihy odkazy a celé znění příslušných veršů. Čtenář tak není vyrušován žádnými poznámkami pod čarou v samotném textu, a přitom – má-li zájem – může se zamýšlet nad uvedenými místy z Písma, pokud si je během četby – nebo třeba i po ní – nalistuje.

Přiznám se, že jsem byl fascinován tím, jak člověk, který Bibli čte sotva rok, může tak dobře pochopit evangelium a to, čemu říkáme „duchovní boj“. Přitom rozumí velmi dobře i běžnému světskému uvažování, ostatně mezi takto uvažujícími lidmi se jako podnikatel stále pohybuje a nedávno k nim naplno patřil.

Netvrdím, že je to kniha pro každého. Kdo ale četl před obrácením rád detektivky nebo dokonce horory, přijde si při čtení této knihy na své a nepochybně ji ocení.

Knihu, která má 190 stran, vydalo nakladatelství Kvartus Media a prodává se za 185 Kč.

Dan Drápal

  1. března 2020

Roste víra?

Podle průzkumů veřejného mínění prý v naší zemi mírně stoupá počet lidí, kteří se hlásí k víře v Boha. Na první pohled by se mohlo zdát, že jako křesťan bych z toho měl mít radost. A tak trochu ji mám, ale opravdu jen trochu. Zajímavé by bylo zkoumat, proč se o něco více lidí než dříve přiklání k víře, a co to pro ně vlastně znamená. Sekulární lidé většinou nerozlišují mezi vírou jako životním postojem a vírou jakožto názorem, tedy mentálním přitakáním některým tvrzením, v tomto případě především tvrzení, že je nad námi nějaký Bůh.

Pokusím se vyslovit určité domněnky, co za tímto vývojem je. Předem upozorňuji, že jsou to pouhé domněnky. Uvítal bych nějaký průzkum veřejného mínění, který by je potvrdil či vyvrátil. Berte následující myšlenky jako pokus vyvolat diskusi o tomto fenoménu.

Jedním z faktorů patrně je, že politici mnohem častěji než dříve hovoří o „žido-křesťanských kořenech“ naší civilizace. Představitelé Evropské unie se před lety tvrdě bránili pokusům dostat zmínku o těchto kořenech do unijních dokumentů. A mnozí z nás pamatují, že italský politik Rocco Butiglione se nesměl stát evropským komisařem jen proto, že byl praktikujícím katolíkem, který se netajil svou vírou.

Mezitím ovšem v Evropě narostlo napětí, které je důsledkem migrace z muslimských zemí. V některých západoevropských zemích chodí již více lidí do mešit než do kostelů. Nechuť vůči islámu vedla zřejmě některé lidi k jakémusi rozpomenutí, že jsou vlastně „křesťané“. Do kostela sice nechodí, Božím slovem se neřídí, ale vědí o svých „žido-křesťanských základech“. Evropské společnosti se štěpí po linii vztahu vůči migrantům. Liberálové se pochopitelně k islámu nehlásí, nicméně počítají s muslimskými hlasy, a na druhé straně se formuje protiimigrační fronta, která chce posbírat hlasy křesťanské.

Je jistě docela dobře možné, že někdo se v této situaci začne zabývat otázkou, co to to křesťanství vlastně je, a jaké jsou ty „kořeny“ nebo „základy“ naší civilizace, a přitom se setká s Bohem a nalezne skutečnou víru. Nicméně domnívám se, že to budou vzácné výjimky, a že většinou se lidé spokojí jen s obecným přihlášením se ke křesťanství, asi jako se k němu hlásí Vladimír Vladimirovič Putin.

K „růstu víry“ ale může přispívat ještě jiný faktor, a řekl bych, že ten je mnohem závažnější a nebezpečnější, a radost z něj nemám žádnou.

Tím faktorem je rostoucí nedůvěra vůči vědě.

Tato nedůvěra má několik různých kořenů. V něčem je oprávněná, v něčem neoprávněná.

Jedním kořenem je pavěda. Za vlády komunismu se propagoval „vědecký světový názor“. Automaticky se předpokládalo, že ten názor je správný, protože je vědecký. A protože komunisté měli vědecký světový názor, měli (dle svého mínění) obrovský náskok před „nevědeckými“ názory západních akademiků, publicistů či politiků. Jak to dopadlo, víme.

Komunističtí potentátové mohli svévolně celé obory prohlašovat za „buržoazní pavědu“, a když se netrefili, neuvěřitelně na tom prodělali. Například propásli nástup kybernetiky a náskok západu už nikdy nedohnali. Za buržoazní pavědu považovali i sociologii a psychologii.

Paradoxně ovšem v současné době na západě skutečné „pavědy“ kvetou. Zejména v oblasti humanitních věd, ale díky politice pronikají třeba i do medicíny. Lékaři dobře vědí, že jsou pouze dvě pohlaví a že celé to bláznění ohledně nekonečného množství genderů je nesmysl. Jenže jde o peníze a o politiku, a tak si to (až na výjimky) nechávají pro sebe. Důsledkem je, že mladí lidé si nechávají odoperovávat funkční orgány a vytvářet umělé nefunkční orgány. Je v tom obrovský byznys, ale nebude trvat dlouho a bude zřejmé, že tisíce lidí se takto ocitly ve slepé uličce. Mnozí lékaři to vědí, ale mlčí. Lidé, kteří nepřišli o zdravý selský rozum, pozorují, jakéže to „vědy“ vedou k takovýmto koncům, a upřímně řečeno, nedivím se jim, že se mezi nimi projevuje „nedůvěra k vědě“.

Zde si za současný stav a rostoucí nedůvěru k vědě mohou „vědci“ sami.

Jsou tu ale i jiné důvody. Jedním z nich je, že mnohé vědecké obory se rozvíjejí úžasnou rychlostí. Pak ovšem není v silách jednotlivce vůbec nějak pojmout všechny souvislosti a předvídat důsledky. Tento prudký rozvoj vědy přeje specialistům. Kdo z obyčejných smrtelníků třeba chápe, jak funguje počítač nebo jak se vyrábí čip? Jistě, i laik si o tom může mnoho nastudovat, ale pak zase nebude vědět moc o nanotechnologiích nebo klimatických změnách nebo biodiverzitě. Prostě když se pustíte do studia kteréhokoli skutečně vědeckého oboru, jednoduše vám nezbude ani čas, ani kapacita, abyste prozkoumali nějaký další. Poznatelný svět díky vědeckému bádání expanduje. Nechtěným, leč nevyhnutelným důsledkem je, že světu rozumíme stále méně. To se promítá i do praktického života. Starou škodovku jste si mohli při troše zručnosti opravit sami. Stejně tak třeba vysavač. Superb si sami neopravíte – pokud nejste opravář Suberbů. Čím méně rozumíme fungování tohoto světa, tím více věříme konspiračním teoriím. Proto stoupá počet lidí věřících, že země je placatá. Konspirační teorie ne sice vždy, ale hodně často pracují s představou, že to tady všechno „někdo řídí“ (Bilderberg, Židé, svobodní zednáři, mimozemšťani, Soros). Svět je stále tajemnější, proto mnozí věří tomu, že „nad náma něco musí bejt“. Obávám se, že právě díky tomuto vývoji je letos o dvě procenta víc „věřících“ než před dvěma lety. Důvod k radosti z tohoto vývoje však nevidím.

Vítězí-li tajemnost, k moci se snáze dostávají šarlatáni. Někdy mám pocit, že klasický pravověrný křesťan působí v současném světě jako nudný racionalista a pragmatik.

  1. ledna 2020

Drobné úvahy o vzdělanosti

Je to už pár let, co jsem četl zajímavý článek o dějinách obtížnosti maturitní zkoušky z matematiky. (Bylo to v rámci debaty o tom, zda má být maturita z matematiky povinná.) Moc lituji, že jsem si nepoznamenal některá data, která mě v onom článku zaujala. Jen si vzpomínám, že nejtěžší matematické příklady museli maturanti řešit koncem devatenáctého nebo počátkem dvacátého století. Od té doby se laťka obtížnosti už jen snižovala.

Nedávno proběhla diskuse o případném zjednodušení českého pravopisu. V diskusi zazněly názory, že Ústav pro jazyk český by se neměl snažit normativně určovat, co je „správné“, ale měl by pouze zachycovat a reflektovat vývoj jazyka. Výslovnostní rozdíl mezi i a y zmizel již před několika staletími, a není žádný přesvědčivý důvod, proč ortografii nezjednodušit, jak už to dávno udělali Slováci, případně jedno z těchto písmen (spíše y než i) zrušit úplně. Děti by se nemusely ve škole biflovat vyňatá slova a uvolnily by se jim tak mozkové závity pro některé užitečnější věci.

Nejsem schopen předložit nevyvratitelný argument proti těmto snahám o zjednodušení. Dříve nebo později k němu patrně dojde a já se s tím určitě nějak vyrovnám, budu-li ještě stále mezi živými. Určité klady současného stavu ale vidím. Přátelé si patrně všimli, že tam, kde mnozí nepoužívají diakritická znaménka, já je důsledně používám. To mě nutí si text, který hodlám někomu poslat, znovu přečíst. A to mi poskytuje příležitost si ještě jednou rozmyslet, zda skutečně chci daný text (byť jde třeba jen o SMS) skutečně poslat. A mohu říci, že podle toho, jaký text mi posílají druzí, do značné míry poznám, co jsou zač a v jakém rozpoložení psali. Pokud píší s celou řadou chyb, je velmi pravděpodobné, že nejenže psali pod vlivem emocí, ale patrně mají ve svém vnitřním životě stejný binec jako ve svých textech. Kdyby si svůj vzkaz či příspěvek po sobě přečetli, možná by ho vůbec neodeslali. Shrnuto: Zjednodušení patrně vyhoví naší uspěchanosti, nikoli však hodnotě našeho sdělení.

Vraťme se však k matematice. Vzpomínám si, jak jsem trápil sám sebe i svého milovaného syna, když jsem ho nutil zvládat dělení trojcifernými čísly. Slýchám, že to není potřeba, děti mají přece kalkulačky. Skvělé. Hackeři nedávno ochromili benešovskou nemocnici a nějaké doly na severní Moravě. Co až způsobí nějaký pořádný blackout? Po čase nenabijete mobily (a možná kleknou i mobilní sítě) a po o něco delším čase i ty kalkulačky (pokud nejsou na baterie a vy těch baterií máte doma dostatečnou zásobu). Pak by se mohly docela hodit i určité dovednosti, o nichž se dnes domníváme, že je nikdy potřebovat nebudeme.

Mantrou nových pořádků je, že nemá cenu se biflovat data, ale chápat souvislosti. Jistě na tom něco je. Pokud ale znáte dat minimum, tak ty souvislosti nepochopíte. Jistě, do jisté míry platí, že není potřeba se biflovat data, která si můžete najít. Strýček Google a tetička Wiki jsou úžasní. Jenže když znáte dat příliš málo, nebudete vědět, co vlastně hledat. Určitý obecný přehled skutečně potřebujete. Vzpomínám si, že když jsem byl koncem šedesátých let poprvé ve Spojených státech, proběhl tam výzkum znalostí zeměpisu. Průměrný Američan byl schopen vyjmenovat pouze šest států. Jedním z nich byla Velká Británie, další bylo Japonsko, další „Evropa“. Ano, mnozí Američané ji považovali za jeden ze států. Tragičtější bylo, že určité procento Američanů považovalo tehdy Kubu za jeden z jednapadesáti států Unie. Bodejť by je pak neštvalo, že se tam vlády zmocnili komunisté. V tomto případě by neznalost mohla být hodně nebezpečná.

O podobný „průzkum“ jsem se snažil v rozhovorech se sovětskými vojáky. Rád jsem si s nimi povídal a když jsem byl na vojně, s jedním četařem jsem se scházel pravidelněji. Byl to jediný z těch, s nimiž jsem hovořil, kdo se snažil chápat, co se vlastně děje a kdo měl jakž takž trochu přehled o zeměpise. Bohužel jsem po pročtení materiálů, které na mě shromažďovala StB a vojenská kontrarozvědka, zjistil, že jsem mu tím zřejmě způsobil nějaké kádrové potíže.

Mohu nabídnout i další smutná zjištění. Před pár lety mě požádal jistý odborný časopis o překlad anglicky psaného článku o významném ruském mysliteli z devatenáctého století Alexeji Chomjakovovi. Autorem článku byl jakýsi Bulhar, který měl před jménem i za jménem několik titulů. Chomjakov byl originální slavjanofilský myslitel, který se „vrtal“ v celé řadě oborů – fyzice, dějepise, filosofii, teologii, poezii… Kdysi dávno, když jsem se podrobně věnoval ruským dějinám, jsem pročetl všech osm dílů jeho sebraných spisů. Něco jsem tedy o Chomjakovovi věděl. Článek toho Bulhara byl úplně vedle – vyzařovalo z něj naprosté nepochopení souvislostí. Nevím, zda onen autor četl něco z Chomjakova samotného; spíše jsem měl dojem, že četl pouze něco o Chomjakovovi, ale nechci mu křivdit. Možná že za svou práci o Chomjakovovi dostal další titul. Vzpomněl jsem si na setkání s jedním katolickým knězem, kterého jsem poznal na jaře 1968, nedlouho poté, co byl po čtrnácti letech věznění propuštěn na svobodu. Ukazoval mi deníček, který měl možnost si vést v Leopoldově. Nemohu zapomenout na jeden úryvek, který se mi možná podaří ocitovat doslovně: „Tak máme jednoho kněze v komunistické vládě, ministra Josefa Plojhara. Je to doktor honoris causa. A máme kněze i v exilové vládě, monsignora Šrámka, a to je také doktor honoris causa. A je to stejný honor – a stejná causa.“

Možná je v tom trocha skepse, ale alespoň i trocha humoru.

To mě přivádí k úvaze poslední. Proč lidé tolik touží po titulech? V každém roce se na někoho významného provalí, že opsal diplomku nebo doktorskou práci. Je mi těch lidí líto. Rád bych jim nějak sdělil, že je dobré psát o něčem, čemu opravdu rozumím. Vzdělanost má skutečně hodnotu, a to i tehdy, pokud jsou naše znalosti neprodejné. Je to jako s láskou k umění – líbí se mi určitý obraz, protože stojí deset milionů, nebo má hodnotu deseti milionů, protože se hodně lidem líbí? Domnívám se, že na tuto otázku nezná odpověď snad nikdo z lidí.

A ještě podpis: Temp. Dan Drápal. (Nevíte, co je to temp.? To je titul temperátor, neboli topič, mé několikaleté povolání ve škole normalizačního života. Na titul Dr. h. c. stále ještě čekám.)

  1. prosince 2019

Korupce nebo integrita

Pokud má v naší době nějaký politik problémy, pak je to nejčastěji pro podezření z korupce nebo z nějakého nesprávného zacházení s penězi. Takové problémy má náš premiér Andrej Babiš, má je izraelský premiér Benjamin Netanjahu, má je i bývalý slovenský prezident Andrej Kiska, má je do jisté míry i prezident Spojených států Donald Trump, kterému vytýkají, že nezveřejnil svá daňová přiznání. Ve třetím světě se korupční jednání u předních politiků takřka předpokládá, i když jsou výjimky.

Myslím, že dříve tomu tak nebylo. Tedy ne že by neexistovala korupce – té bylo patrně ještě více nežli teď, nicméně politici padali kvůli jiným záležitostem, ať už šlo o špatná ekonomická rozhodnutí, vedoucí ke zhroucení ekonomiky, případně o špatná rozhodnutí v mezinárodní politice.

V mnoha případech mocní nedokáží odolat pokušení nějak si „přilepšit“. Ovšem otázka korupce je velmi živá mimo jiné proto, že pravidla (zákony) určující přijatelné chování jsou stále přesnější a přísnější. V případě našeho premiéra jde z hlediska zákonnosti o to, že jeho jednání je nahlíženo jako korupční prismatem evropských standardů, nikoli však prismatem českého „lex Babiš“, který se ukázal jako příliš měkký. Z českého hlediska se tedy Andrej Babiš možná pohybuje v rámci legality, nicméně nikoli v rámci přirozené morálky. Tomu napomáhá myšlenka, některými našimi politiky, politology a publicisty bez uzardění přiznávaná a dokonce propagovaná, totiž že morálka by se do politiky plést neměla. To by si politik v Americe říct nedovolil (čímž samozřejmě netvrdím, že všichni američtí politici jednají morálně).

Tomu odpovídá na poněkud odlišné rovině otázka „Kdo to platí“, vznášená jako samozřejmá námitka proti jakémukoli hnutí, které o něco usiluje, ať je to Greenpeace, Milion chvilek pro demokracii, Marine le Penová, Geert Wilders, Aeronet nebo Hlídací pes. (Sám jsem to zažil v rámci Generace 21). Tato otázka je pochopitelně oprávněná, a každé hnutí či organizace, včetně politických stran, by si měly dávat pozor na to, kdo je financuje. Nicméně tato otázka je často vznášena nikoli za účelem zveřejnění donátorů (to by mohl daný člověk rovnou ty donátory jmenovat), ale za účelem zpochybnění daného hnutí. Jinými slovy, „dělají to jistě pro peníze“. Každé hnutí a každou akci musí nepochybně někdo zaplatit, o tom žádná. Otázka „kdo to platí“ ale mnohdy ani neočekává, že bude zodpovězena. Jejím cílem je především vyvolat nedůvěru v motivy představitelů daného hnutí. Pro vyvolávače nedůvěry je možná dokonce lepší, když otázka zůstane nezodpovězena a zbude jen vágní podezření.

Jsou lidé, kteří se zpochybnění motivů dokázali ubránit, ale je jich jen velmi málo. Takovým člověkem byla například Matka Tereza. Slyšel jsem anekdotu (a podotýkám, nepamatuji si zdroj, ale příběh Matce Tereze odpovídá) o tom, že se na ni jednou do Kalkaty přijela podívat nějaká filmová hvězda z Hollywoodu. Viděla Matku Terezu, jak obvazuje nějakého umírajícího chudáka, a prohlásila: „Tak tohle bych nedělala ani za sto tisíc dolarů.“ Matka Tereza se na ni obrátila a lakonicky odpověděla: „Já taky ne.“

Mnozí lidé si nad stavem naší politiky zoufají. Lkají nad nedůvěryhodností politiků. Pokud nám ale opravdu záleží na morálce, nic nám nebrání důsledně morálně jednat. S integritou možná nevyhraješ volby, ale přece jenom něco pro společnost děláš. Pamětníci si možná vzpomenou na prvního prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu Lubomíra Voleníka, který byl členem ODS, ale jehož integritu nikdo nikdy nezpochybnil a kterého si vážili i opoziční politici. Vzpomínám na bývalého prezidentského kandidáta Jana Sokola, který s Václavem Klausem prohrál o 18 hlasů (v 3. kole). Nezašel totiž ke komunistům. Po volbě jsem s ním krátce telefonicky hovořil. Řekl mi: „To víš, kdybych tam šel, musel bych teď chodit kanálama.“ Klaus ke komunistům zašel, a „chodit kanálama“ nemusel. Jenže kdyby se Jan Sokol choval jako Václav Klaus, taky by vlastně nemusel chodit „kanálama“, jenže by to už přestal být Jan Sokol – a přestal by být zajímavý.

Volíme si, kým jsme. Pro někoho je důležitější vyhrát než zachovat integritu. Pak vám bude vysvětlovat, že „politika přece není o morálce“. Pro někoho je ta integrita důležitější. Samozřejmě víra, že tato realita není vše a že je tady nějaká transcendence, která teprve vyjevuje smysl všeho, hodně pomáhá, abychom sami o integritu stáli. Pro lidi s integritou je důležitější integritu zachovat než vyhrát. Někteří už dlouho co zachovávat nemají. Bohužel, někdy právě oni volby vyhrají.

Přesto na závěr ztratím o Andreji Babišovi dobré slovo: Na výročí 17. listopadu pokorně přiznal, že nebyl tak statečný jako Václav Havel. A protože přistupuji k lidem s důvěrou (pokud to jen trochu jde), věřím, že to myslel vážně – že to nebyla jen nějaká bruslařská figura. (Ano, jinak je Andrej Babiš veliký bruslič před Hospodinem – viz Genesis 10,9.) Třeba jednou pochopí, že integrita je víc než Agrofert. Podle všeho se zdá, že jeden z jeho předchůdců, Stanislav Gross, to před svou časnou smrtí pochopil.

  1. prosince 2019

 

 

Ivana Kultová – Sůl a světlo (recenze)

Evangelikálů je v naší zemi obecně málo, a tak vlastně není divu, že v naší zemi je jen hrstička evangelikálních výtvarných umělců, spisovatelů i básníků. Občas sice na nějakou báseň narazíme, míváme zpravidla radost z jejího obsahu, nicméně uvědomujeme si, že vzato čistě formálně by v sekulární konkurenci se špičkovými díly těžko obstála.

Když mě Ivana Kultová požádala o recenzi její druhé sbírky básní, trochu ve mně zatrnulo. Rovnou jsem zavzpomínal, máme-li jaké evangelikální básníky v našich dějinách? Vzpomínám na Marii Rafajovou, se kterou jsem měl příležitost se setkat nedlouho před její smrtí jako patnáctiletý hoch, který právě začal zkoušet psát básně. „Pište, mladý muži, pište!“ mne tehdy povzbuzovala. Její básně měly ponor, obsahovou hloubku, nicméně špičkové umění to nebylo.

Nicméně byl jsem velmi příjemně překvapen. Ivana Kultová nevolí zkratky. Rýmy jsou povětšinou zdařilé, někdy velmi zdařilé. Rytmus, zdá se, občas ujede, ale nikoli fatálně. Obsahově jsou básně velmi pestré – sbírka působí dojmem, že autorka vše dokáže nějak překlopit do poezie, ať jsou to její vlastní city a prožitky, ať jsou to básně, které jsou výrazem empatie – třeba báseň „Rozvedená“. Některé jsou krásné, ale přitom se nám svírá srdce, např. při básni „Rodiče na svatbě“. Jsou na svatbě svého dítěte, ale sami jsou rozvedení a sedí každý v jiné lavici.

Snad žádná báseň není naučná nebo teologická, ale přesto by se na základě této sbírky dala sestavit solidní evangelikální věrouka. Mnohé básně se týkají aktuálních témat dnešní doby. Jednu z nich, která je ozvěnou 24. žalmu, uvedu na závěr jako ukázku:

 

Tvá zem jest, Pane, a vše, co je na ní,
i my, tvá neposlušná stvoření.
Co pro nás tvoje milost neuchrání,
to lidská vůle sotva promění.
 

Konec se blíží, divnosti se dějí
a lidé nervóznějí po světě.
Teď nasloucháme slovům v beznaději
chorého, nezralého dítěte…

 
Civilizaci chceme vrátit zpátky,
to ona prý nám vše jen poničí.
Je to však pravda? Zbývá čas jen krátký
a naše zem má život jepičí.

 
Zhyne i s nebem, i to moře zmizí,
ty nové nebe dáš však, novou zem.
Kdo vstoupí na ni? Jenom člověk ryzí,
jenž proměnit se nechal v srdci svém.

 
Ze srdce musí zmizet nečistota –
ne uhlík, nýbrž svévole a hřích.
Nechme si tebou mluvit do života,
proměňuj nás ve vztazích vzájemných!
 

Přestaňme vraždit děti nezrozené,
sobectví ať nám vládnout přestane.
Jen srdce obětí tvou vykoupené
i pro tuto zem moudrost dostane.

 
I ona vzkvete pro své zbylé chvíle,
jak ta, již lid tvůj v poušti vzdělává.
A zjev se i té dívce nezletilé,
jež naivně svět k akci svolává.

 
Jediný „pátek pro budoucnost“ platí –
ten veliký, kdy´s za nás život dal.
Tu pravdu politika nevyvrátí:
tys světa Pán a spravedlivý Král.

 
Tvá země jest a všechno, co je na ní:
zem nebuď modlou – ty buď Bohem nám!
Vše zhyne, co tvá milost neuchrání.
Jen ty nás k pravdě veď a k výšinám!

 

Knihu, která má 108 stran, vydal Křesťanský sbor Ostrava-Kunčičky. Prodává se za 80 Kč a je možno ji objednat na internetové adrese m.pidra@seznam.cz.

  1. prosince 2019

 

Jasné mluvení a politizace jazyka

Jazyk se pochopitelně vyvíjí v čase. Vyvíjel se samozřejmě i v dobách, kdy lidé tento vývoj nereflektovali. Tento vývoj probíhá zcela přirozeně, může ale probíhat i nepřirozeně, pod tlakem.

Například ruská literatura se dle mého názoru vyvíjela skokově mezi prvním a třetím desetiletím minulého století. Ruská literatura 19. století je opravdu krásná (tím chci říci, že obrat „krásná literatura“ se na ni vztahuje zcela právem).

Po nástupu bolševiků se výrazně zjednodušil pravopis, což by samo o sobě nemusela být žádná tragédie. Posun vidím ve vzniku nových slov. Nevzpomínám si na žádnou ruskou zkratku z 19. století. Zato po nástupu bolševismu se objevila slova jako kolchoz (kolektivnoje chozjajstvo), sovnarkom (sovět narodných komisarov; vlastně vláda), komsomol (komunističeskij sojuz moloděži) atd. atd.

U nás to bylo po nástupu komunismu poněkud milosrdnější. Narpa bylo papírnictví (národní papír? ani nevím, co to mělo znamenat), Masna byla celkem srozumitelná. Ale ještě před pádem komunismu nastal protipohyb. Z Narpy smělo být zase Papírnictví, z Masny Maso-uzeniny, z Kovomatu Domácí potřeby nebo Železářství… Docházelo sice k absurditám jiného druhu: Pamětníci, vzpomínáte, že ojetá auta se prodávala v Klenotech? A až do konce vlády komunismu nás provázely nesmyslné propagandistické věty (či snad výkřiky?). Jaké poselství asi vstupovalo do lidských myslí, když na významném pražském náměstí zářil rudý neon se slovy „Leninskou cestou k socialistické železnici“?

To pochopitelně neznamená, že hrátky s jazykem nepokračují i v onom úžasném novém světě, v němž žijeme. Zatímco výše uvedené heslo je naprosto bezobsažné, nové výrazy jsou zákeřné. Jeden z nich nás dokonce provází ještě od dob komunismu: Umělé přerušení těhotenství. Jistě, slovo „potrat“ není hezké. „Přerušení“ je takové útěšné – až na to, že to, co bylo přerušeno, může zpravidla opět pokračovat. Přerušíte-li ale těhotenství, ono už nikdy pokračovat nebude. Ano, cítíme se bezpečněji, když něčemu dáme hezké jméno. Třeba takové „nápravné zařízení“. Ano, záměr byl dobrý, lidé měli dostat šanci se napravit, ale islamisté se v nápravných zařízeních zpravidla radikalizují a drobní zlodějíčkové se v nápravných zařízeních od starších kolegů poučí, jak se nespokojit s nějakým malým trezorkem a udělat nějakou pořádnou kasu.

A pak jsou slova, která byla od počátku zavádějící. Například islamofob, homofob nebo xenofob.

Součástí takových výrazů je kořen -fob, který nalézáme ve slově fobie. Podobná slova byla již dlouho součástí lékařských diagnóz, označující určité úzkostné poruchy. Třeba arachnofob je člověk, který má panickou hrůzu z pavouků, agorafob zase člověk, který má strach z otevřených prostor plných lidí, naopak klaustrofob nesnáší malé uzavřené místnosti. Na wikipedii jsem našel následující definici: Fobie je druh úzkostné poruchy (neurózy), která je charakterizovaná neovládnutelným a neadekvátním strachem z konkrétního objektu nebo situace. Nemocný má na chorobu náhled, nesmyslnost strachu si plně uvědomuje, ale není schopen ho vlastní vůlí potlačit. Známe mnoho různých druhů fobií, které jsou pojmenovány právě podle objektu, který je zdrojem chorobného strachu.

Pokud by mě někdo chtěl označit za homofoba, mohu ho ujistit, že stojím-li vedle homosexuála, žádný strach z něj nemám. Nepociťuji paniku, nezvedá se mi žaludek, nepotí se mi ruce, nechce se mi utéci. Dokonce je mi řada homosexuálů sympatických, byť ne pro jejich homosexualitu. Nicméně budu automaticky označen za homofoba, pokud se ukáže, že homosexuální jednání považuji za nemorální. Podobně na to, abych byl označen za xenofoba, postačí, když se vyslovím proti kvótám na přijímání migrantů.

Přípona -fob (z jazykového hlediska to vlastně není přípona, ale nevím, jak to lépe nazvat) přesouvá problém z toho, čeho nebo koho se člověk obává nebo s nímž prostě jen nesouhlasí, na toho, kdo je slovem s tímto zakončením označen. Máš jiný názor na přijímání migrantů? Jsi xenofob. A pokud jsi takto označen, už tvé argumenty nemusí nikdo brát vážně – problém je v tobě samotném. Už nejde o to, co o islámu opravdu víš a co si o něm myslíš – řekneš-li něco kritického, jsi islamofob. Problém pak už není v islámských teroristech, problém je v tobě samotném.

Ještě zákeřnější je používání anglického slova hate. Toto slovo vždy označovalo velmi silnou emoci, totiž nenávist. Jako opak nenávisti se nabízí láska. Mezi láskou a nenávistí je celá řada postojů a emocí. V samotném prostředku této škály je lhostejnost. Směrem k lásce pak můžeme mluvit o sympatiích nebo o zalíbení. Opačným směrem o nechuti, nesympatiích, případně odporu. Jenže slovo hate, které původně označovalo pouze emoci, se nyní používá pro označení „nepovolených“ názorů. Pokud máte námitky proti chirurgickým zásahům do těl lidí, kteří chtějí změnit své pohlaví, budete označeni za „nenávistníky“, přestože vůči nim pociťujete hluboký soucit (což je emoce mnohem bližší lásce než nenávisti).

Na tyto posuny, ve skutečnosti na politizaci jazyka, je nutno upozorňovat. My konzervativci nejsme ti, kdo mají moc, a jazykových manipulací se dopouštějí především mocní. Je ale potřeba, abychom se vyjadřovali přesně a abychom byli schopni reflektovat, co se s naším jazykem vlastně děje.

Viktor Klemperer, německý žid, který přežil válku, napsal zajímavou knihu Jazyk Třetí říše. Je to pozoruhodné čtení o proměnách jazyka v národě, který byl ovládnut démony nacismu. Podobným způsobem rozebíral jazyk komunismu Petr Fidelius v Řeči komunistické moci. Je ale načase začít sbírat poznámky o vývoji a používání (a zneužívání) jazyka v současných kulturních válkách.

Když nějaké takové období skončí, určitá slova vymizí. Jakmile padl komunismus, vytratilo se slovo „soudruh“. Dnes se používá pouze v uzavřené komunitě komunistů a mimo ni pouze jako nadávka. (I mě někteří kritici označili za „soudruha Drápala“.) Přitom v české beletrii 19. století na něj narážíme poměrně často a většinou má význam velmi kladný. Tento jen se ale projevil již na úsvitu evropských dějin. Jeho obětí se v antickém Řecku stalo slovo „bratr“. Původně znělo fratér, podobně jako v latině. V řeckých městských státech existovaly tzv. frátrie, bratrstva, která zřejmě neměla nepodobnou roli jako uliční výbory v dobách komunismu. Slovo fratér se časem natolik zkompromitovalo, že by ho pro vlastního bratra nikdo nepoužil. Proto se začalo používat slov adelfos, etymologicky „souděložník“, česky „sourozenec“ (delfoi znamená dělohu).

A některé výmysly ani nejdou přeložit. Třeba gender.

  1. prosince 2019

 

 

Slovo Boží a slovo lidské

  1. listopadu t. r. se v Praze konalo malé teologické fórum u příležitosti 10. výročí publikace tří významných a vlivných českých překladů Písma – Bible 21, Českého studijního překladu a české verze Jeruzalémské bible. Zastavím se u jedné zajímavé otázky, která zazněla více méně okrajově a vlastně se přímo netýká tématu, nicméně je s námi přítomná stále a stále znova se vrací.

Jeden z účastníků v diskusním příspěvku řekl, že to, co máme v Bibli, není Boží Slovo, ale je to svědectví lidí, k nimž se Boží Slovo stalo.

Tento přístup je v mé rodné denominaci, tedy v Českobratrské církvi evangelické, značně rozšířen. Předpokládám, že by se s ním mohla ztotožnit i řada současných husitských teologů a patrně i řada katolíků. Problém s ním pochopitelně mají klasičtí fundamentalisté a patrně i většina evangelikálů.

Této otázce jsme věnovali knížečku Inspirovanost Písma, kterou jsme sepsali spolu s Jiřím Hedánkem. Jelikož tuto otázku bude řešit patrně každá nová generace křesťanů – stejně jako ji řešily generace před námi – není od věci se nad jedním dílčím problémem tohoto přístupu zastavit.

Otázce, zda je v Bibli Slovo Boží nebo slovo lidské, předchází několik jiných, základnějších otázek:

  1. Promlouvá Bůh k člověku?
  2. Jak k nám promlouvá?
  3. Je možné Boží slovo písemně zachytit?
  4. Stalo se to?
  5. Jak to víme?

Vyslovím tvrzení, z něž je jasné, jak odpovídám na první čtyři otázky: Bůh je mocen a schopen dát nám do ruky své sdělení v písemné formě, a také to udělal. Touto písemnou formou je Bible, jak se nám dostala do rukou.

Vím, že toto tvrzení je liberálním teologům nepřijatelné. Jednou z námitek je existence různočtení a písařských chyb.

A vskutku: Ti, kdo se – počínaje Erasmem Rotterdamským – věnovali kritickému bádání a snažili se rekonstruovat původní text, nebo se k němu alespoň přiblížit, měli hodně práce. Existuje celá řada variant. Nicméně, ruku na srdce: Skutečně podstatných různočtení je v Písmu minimum. (Mám na mysli třeba 1J 5:18 – toto místo ČEP překládá „Víme, že nikdo, kdo se narodil z Boha, nehřeší, ale Syn Boží jej chrání a Zlý se ho ani nedotkne“, zatímco ČSP má „Víme, že kdo je narozen z Boha, nehřeší; ale ten, kdo byl zplozen z Boha, střeží sebe samého a ten Zlý se ho nedotýká.“ Obojí má dobrou oporu v starověkých rukopisech. Výkladově ale ani zde nemusí být rozpor.) Přes všechny možné odchylky je základní zvěst Písma jasná. Věřím, že Bůh se postaral o to, abychom měli jeho slovo v té podobě, v jaké ho máme. Je toho mocen, chtěl to udělat, a také to udělal.

Zatím jsem nechal nezodpovězenou otázku, jak to víme, či zda to můžeme s jistotou tvrdit.

Přiznávám, že toto je otázka víry. Vím to, protože to odpovídá všemu, co vím o Bohu. Dává mi to smysl. A řešení, která s tím nepočítají, mi smysl nedávají.

Samozřejmě anticipuji námitku, že to je pokus „mít Boha v hrsti“. Z dějin dobře víme, jak někteří lidé, kteří věřili ve verbální inspirovanost Písma, dokázali být krutí a namyšlení.

Vím o tom také a zakusil jsem to na vlastní kůži. A také jsem přesvědčen, že pro mnohé je učení o inspirovanosti Písma berličkou, která se může změnit v hůl na jinověrce. Přesto jsem přesvědčen, že máme v rukou Písmo v té podobě, v jaké Bůh chtěl, abychom ho měli. Mnohé drobné odchylky (různočtení) na tom nic nemění.

A na rozdíl od fundamentalistů – i jejich kritiků – si nemyslím, že bychom měli „Boha v hrsti“. Stále platí, že Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí – těm uvádí ve známost svou smlouvu (viz Žalm 25:14). Jinými slovy, Písmo sice máme v jeho inspirované podobě, ale klíčem k Písmu vždy byl a stále zůstává Duch svatý. Bez Ducha svatého skončíme jako nenávistní fundamentalisté nebo nevěřící liberálové. Bez Boží bázně se nám Písmo neotevře. Kde je Boží Slovo oživeno Duchem svatým, tam se rodí duchovní život.

U lidí, kteří nevěří, že Bible je Boží Slovo, vidím často připravenost a ochotu nedbat na Boží normy – v současné době třeba v otázkách sexuality. Církev, která nebere Písmo vážně, se snadno přizpůsobuje myšlení tohoto světa a tím ztrácí svou slanost. Svět to sice vítá, ale současně se od takové církve odvrací. Proto liberální denominace neustále ztrácejí členy a nejsou to ani schopny smysluplně reflektovat. Proto se s oním přispěvatelem, jenž promluvil na zmiňovaném teologickém fóru, v této otázce nemohu ztotožnit, jakkoli s ním v řadě jiných otázek souhlasím.

Pokud bereme Písmo vážně, musíme hledat odpovědi na spoustu nesnadných otázek, kterými se liberální teologové zabývat nemusejí. A někdy odpovědi nacházíme jen velmi těžko. Nicméně nemůžeme opustit tuto pozici, nechceme-li jednoduše plout s proudem.

  1. listopadu 2019

Rozhovor o svobodě

Ave Dane.

 

Je zvykom tvrdiť, že kritika ktorá v sebe neobsahuje konštruktívne návrhy je sterilná; podobá sa to tvrdeniu, že ten kto nie je schopný ukázať pútnikovi správnu cestu ho nemôže upozorniť na to, že kráča ku strmému zrázu. Faktom je, že každá pravda je konštruktívna. Jedine omyl je ničivý. A zničiť to, čo je ničivé, je konštruktívne.

Patrím k pravidelným čitateľom Tvojich politických článkov. Nedávno, keď si napísal Chválu současného světa, vo mne vskrsla otázka, ako pojímaš slobodu? Často totiž píšeš, že žijeme v slobode, v slobodnej časti sveta apod… Myslím, že je to otázka kľúčová, esenciálna. Žijeme naozaj v slobode, v slobodnom režime?

Dovoľ mi krátke zamyslenie.

My kresťania veríme, že sloboda má nadprirodzený počiatok i cieľ. Je to Boží dar a má svoj cieľ v Bohu. Jej esenciálnym atribútom je transcendencia, presnejšie prirodzené súcno, ktorému je sloboda darovaná vďaka nej a iným Božím milostiam samo seba synergicky presahuje a stáva sa účastným na prirodzenosti Božej.

Filozofický humanizmus, modernizmus, liberalizmus (nazvime ideologické revolučné smery, ktoré zvrhli ancient regime akokoľvek), ktoré môžu byť ateistické ale nutne nemusia, vychádzajú z chápania, že človek a jeho pozemský blahobyt, pozemské dobrá reprezentujú „absolútne“ hodnoty; teda že neexistujú iné hodnoty, ktoré by mohli byť v nesúlade s pozemským blahobytom a pozemskými dobrami. Všetko protirečiace ľudskému indivíduu a jeho komfortu, nemôže byť teda dobré.

Sloboda sa v tomto chápaní (a túto definíciu implicitne či explicitne prevzali – zdedili krajiny súčasnej EU) vyvodzuje z prirodzenosti indivídua, chápe sa čisto naturalisticky a z toho plynie i praktický imanentizmus, tj. sledovanie čisto temporálnych záujmov. V takomto rámci je zadefinovaná politická  „sloboda“ tej slobodnej časti sveta v ktorej žijeme.

Sloboda slova, sloboda zhromažďovania, sloboda pohybu etc… nekonštituujú esenciu slobody. Sú to akcidenty. Esencia slobody tkvie v jej transcendentnom Zdroji a Cieli. Praktickým prejavom slobodného človeka je sebapresah, ktorý sa často prejavuje ako sebazápor, sebazriekanie a umŕtvovanie jástva. Rozširovanie poľa možností, ktoré nastáva po páde totality by sme mohli prirovnať ku kvantitatívnej horizontále. Možnosti obsiahnuté v substancii, v prirodzenosti sa kvantitatívne multiplikujú. Táto multiplikácia sama o sebe je voči esenciálnej vertikále slobody akcidentálna. Sloboda vlastne tkvie v oprostenosti, v jednoduchosti (prechode od mnohého k Jedinému).

Je jasné, že človek môže byť slobodný i v režimoch totalitných. Podobne v režime demokratickom sa nachádza mnoho neslobodných indivíduí. Režimy fašizmu, nac. socializmu či komunizmu predstavujú evidentné príklady znásilňovania slobody.

Liberálna demokracia taktiež nepredstavuje slobodný režim. Neútočím proti demokracii! Vystupujem proti ideológiám, ktoré si demokraciu privlastňujú od Veľkej francúzskej revolúcie až podnes.

Zásadná otázka znie: Je možná sloboda bez Boha? Tradičná a pravdivá odpoveď znie: Nie je.

Ľudia navyknutí na agresívny ateizmus komunizmu môžu podceniť iné plíživé formy „praktického“ ateizmu, ktorý má svoje ideologické zdroje v predsudkoch, ktorým sa v súčasných demokratických režimoch dobre darí. Slobodná bytosť si môže paradoxne zvoliť otroctvo (hriech).

Kristus nie je kráľom súčasných režimov. To je fakt. Kiež sa kresťania, ktorí sa na moci prakticky podieľajú, usilujú neoddeľovať doktrínu od praxe.

Záverom praktická implikácia. Snáď provokatívna. Teokratický a teocentrický stredovek bol slobodnejší režim, než režim súčasný.

Sv. Katarína Sienská sa raz opýtala Pána čo mu bráni v tom, aby s človekom mohol  viesť dôverný rozhovor. Pán jej nato odpovedal, že človek už viac nie je v stave primeranej jednoduchosti. Privlastňuje si dary a osvietenia, ktorými ho On obdaroval. A namiesto toho, aby načúval Pánovi ako svojmu Učiteľovi, chce naopak aby Pán načúval jemu, ako jeho učeník.

 

S priateľským pozdravom

Radovan Zachar

 

Milý Radovane,

přiznám se, že Tvůj článek mi připadá dosti složitý a nejsem si jist, zda dokážu správně sledovat tvou linii uvažování. Nicméně pokusím se nějak reagovat.

Volím jednodušší řešení: Rozlišuji svobodu vnitřní a vnější. Vnitřní svoboda souvisí se sebeovládáním. Vnější svoboda je dána právním rámcem.

Toto rozlišení považuji za důležité. Je-li někdo alkoholik, má svobodu jít si koupit svou drogu někam do večerky, ale nemá svobodu se neopít. Má tedy vnější svobodu, nemá však vnitřní svobodu.

Naopak člověk žijící v totalitním režimu může být vnitřně svobodný. To se projeví tím, že nevěří ideologickým lžím, na nichž daná totalita spočívá, je schopen kriticky se zamýšlet nad vlastními východisky, a má morální sílu třeba při výslechu nezradit kamaráda. Takový člověk je vnitřně svobodný, byť je v poutech.

Jako ctitel Hospodinův věřím, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu (Jan 8:34). Poznání vlastního hříchu a vítězství nad hříchem je tedy předpokladem (vnitřní) svobody. Toto poznání hříchu a moc k novému životu přijímáme od Ježíše Krista („Jestliže vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni“ – Jan 8:36). V tomto smyslu souhlasím s Tebou: Skutečná svoboda není možná bez Boha.

To ovšem neznamená, že bychom si neměli vážit svobody vnější a že bychom o ni neměli usilovat. Jistě, neměli bychom se s ní spokojit, protože dobře víme, že svoboda hřešit vede do záhuby. Nicméně pokud tvrdíš: „Teokratický a teocentrický stredovek bol slobodnejší režim, než režim súčasný“, pak, mám obavy, nemístně předpokládáš, že středověcí vládcové, kteří tvrdili, že věří v Boha (a nějak v něj možná i věřili), poskytovali svým poddaným více svobody než „režim současný“. Na to by Ti mnozí – včetně mě – namítli, k čemu je ti taková „svoboda“, když lidé žili v nevědomosti a žili jako nevolníci? Asi se moc svobodní necítili – byli rádi, když měli následujícího dne co jíst. Tvé tvrzení má pouze tu hodnotu, že – ano, i v těchto podmínkách mohli žít lidé, kteří byli vnitřně svobodní, kteří dokázali sami sebe ovládnout a nevolit hřích. To je jistě pravda. Rozhodně jim však chyběla vnější svoboda a dosáhnout té vnitřní bylo patrně mnohem těžší než v „současném režimu“. Proto netuším, jaký smysl má tvé tvrzení, že „teocentrický středověk byl svobodnější“, zvláště když mluvíš o „praktické implikaci“. Máme se do něj vrátit?

Já se jako křesťan raduji z vnější svobody a myslím, že bychom o ni měli usilovat. Ale současně patří k našemu poselství i upozornění, že vnější svoboda je nám z hlediska věčnosti málo platná, pokud nebudeme mít svobodu vnitřní, což je svoboda od hříchu, schopnost kriticky se podívat na sebe sama a ochota vážně se zamýšlet nad otázkou, zda nežijeme v sebeklamu. Řečeno novozákonně: Zdali nejsme farizeové, kteří mají vnější formu zbožnosti, ale jimž chybí skutečná duchovní moc.

Mnohokrát jsem v různých článcích psal, že svoboda je hodnota podpůrná, nikoli absolutní. Svobodu potřebujeme, abychom mohli milovat. Bez svobody láska není možná. Proto je i svoboda nezbytná a měli bychom o ni usilovat na rovině vnější i vnitřní. Neměli bychom ale zapomínat, že nakonec záleží na tom, k čemu svobody využijeme – zdali k oslavě Boha nebo k cílům čistě sobeckým. Jinak řečeno: Svoboda je předpoklad, předběžná podmínka, nikoli cíl.

S přáním všeho dobrého

Dan Drápal

  1. listopadu 2019

Změnil jsem názor

Možná bych měl spíše napsat „Trochu jsem změnil názor“, protože nejde o klíčovou změnu. Někdo by ale mohl bít na poplach: „Dane, to je velice vážná věc! Tady nejde o žádné ‚trochu‘!“

Oč jde? Jde o pohled na členství ve sboru.

Když jsme v 80. letech minulého století prožívali na Maninách duchovní obživení, měli jsme jako vedoucí jasno a jednotu, jakou cestou by se měli nově obrácení křesťané ubírat. Na počátku byla „modlitba přijetí“, kdy člověk přijímal Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána. Pak logicky následoval křest ve vodě, pak křest v Duchu, pak oficiální vstup do sboru. Pán Bůh to někdy udělal trochu jinak, a tak se občas stalo, že někdo byl pokřtěn v Duchu dříve než ve vodě. Pro to jsme viděli jasný biblický precedens ve Skutcích 10 (obrácení Kornéliovy rodiny), takže jsme s tím žádný zásadní problém neměli. Křest v Duchu rovněž nebyl podmínkou vstupu do sboru.

Bylo nám jasné, že vstup do sboru není v Písmu předepsán. Církev novozákonní doby ještě nebyla rozdělena na denominace, a tak křest byl automaticky vstupem do církve. I když jsme lidi ke vstupu do sboru vedli, neopomněli jsme je upozornit, že vstup do sboru není akt na stejné úrovni jako křest. Je to věc, která dává smysl v našich podmínkách, podobně jako se lidé žení a vdávají před úřady nebo ve sboru, ačkoli v Písmu se nikde nepraví, že u svatby musí být přítomen nějaký úředník či kněz.

Evangelium samo je nadčasové – evangelium, které kážeme my, by mělo být totéž, které hlásaly generace před námi. Obsah se nemění; liší se ovšem forma. Ta musí nutně reagovat na myšlení, chování a představy lidí. Pokud se domníváte, že by se neměla měnit ani forma, zkuste se naučit zpaměti Petrovo letniční kázání z 2. kapitoly Skutků a někde ho kázat. Na Petrovo kázání tehdy reagovalo na tři tisíce lidí. Garantuji vám, že na vašem kázání se neobrátí nikdo. Přitom evangelium je stejné: Ježíš zaplatil za naše hříchy, díky jeho oběti se můžeme smířit s Otcem, byl ale vzkříšen, a my dostáváme od Otce nový život – začíná pro nás život věčný.

Ve svém mládí jsem při vysvětlování evangelia často používal ilustraci mostu. Na jedné straně svatý Bůh, na druhé straně hříšný člověk, mezi nimi propast hříchu. Člověk vlastními silami tuto propast nepřekoná – jediným mostem přes ni je Ježíš.

Zdá se mi, že i když této ilustraci rozumí lidé i dnes, nemá už stejnou sílu jako před třiceti nebo dvaceti lety. Začal jsem praktikovat jiný způsob, který jsem před nějakou dobou popsal v článku „Tři základní potřeby člověka“. Vycházím z toho, že každý člověk, věřící i nevěřící, má tři základní potřeby: Potřebu vědět, že nás má někdo rád, potřebu vědět, že náš život má nějaký smysl, a potřebu někam patřit. A tato třetí potřeba souvisí s členstvím ve sboru.

Potřeba někam patřit je dle mého názoru silnější, než byla dříve. Z čeho tak soudím? Především z rozhovorů s lidmi. Rodiny se mnohdy rozpadaly i v osmdesátých letech, ale teď je situace výrazně horší. Takové drsné „vynálezy“ jako je střídavá péče sice učiní zadost „právům“ rodičů, ale pro děti často (ne nutně vždycky) znamenají další ránu. Jako kdyby rozvod rodičů nestačil. Pendlující dítě, které nemá jeden svůj pokojíček, má opravdu velké problémy ujasnit si, kam vlastně patří. Pro mnohé dospívající, ať už z bohatých nebo chudých rodin, je často řešením parta. Záleží pak na její kvalitě, jak se bude jejich další život odvíjet. Mnozí – a je jich stále více – ale nemají ani tu partu a kontakt s lidmi mají pouze přes sociální sítě. Se všemi důsledky, které to nese. Asi pětina mladých dospělých v rozvinutých zemích neuvažuje o založení rodiny, ba ani o skutečném sexu ne. Vystačí si s pornem na monitoru.

K tomu se připojují „výdobytky“ globalizace. Ruší se pobočky bank – vše řeší automaty. Vás nefrustrují telefonní rádci? „Máte-li zájem o hypotéční půjčku, stisknete trojku.“ Často musím nechat telefon běžet desítky minut, a telefon se mi omlouvá, protože všichni operátoři vyřizují požadavky lidí, kteří se dovolali přede mnou. Ruší se pobočky české pošty. Pro zboží si stále méně chodíme do obchodu a stále více do výdejen.

Ano, když jsem byl malý a nebyly samoobsluhy, byly fronty v obchodech někdy frustrující. V obci, kde máme chalupu, jsou už obchody dávno zrušené. Vzpomínám na šedesátá léta, kdy cesta do obchodu – a hodinová fronta v něm – byla společenským setkáním.

Toto vše jsou různorodé faktory, které omezují sociální vazby. Ve výdejně si podle kódu vyzvedneme zboží, lidský kontakt ale chybí.

Lze namítnout, že čas, který ušetříme v obchodě, můžeme strávit s přáteli v nějakém klubu. Námitku přijímám – svoboda shromažďování je úžasná věc, a ta byla v dobách komunismu značně podvázána. Přesto je ale kolem nás spousta lidí, kteří nemají přátele.

Tady má církev co nabídnout. Víme, že patříme do Boží rodiny, a z toho mimo jiné vyplývá, že můžeme vytvářet společenství, které je malou částečkou Boží rodiny. A pro mě jsou důležití i lidé, kteří se ještě nerozhodli pro křest, ale o nichž jsem si jist, že už k nám nějak patří. Ano, i nadále kážu křest, ale změnil jsem názor na to, jestli člověk může přijímat Večeři Páně a považovat se za člena společenství, i když ještě není pokřtěn.

Většinou lidé někam směřují – k Bohu (a na této cestě se dříve nebo později dají pokřtít) nebo od Boha (a pak jim není nic platné, že byli pokřtěni). Byl jsem v posledních letech několikrát svědkem, jak někdo objevil obecenství a opravdu hodně to pro něj znamenalo. Slyšel jsem i větu: „Nevím, co bych si bez vás počala.“ Jsem moc rád, že jsme lidem poskytli možnost „někam patřit“. A věřím, že patří do Boží rodiny, přestože spoustu věcí z věrouky ještě nevědí. Setkal jsem se s lidmi, kteří nepochybují o Ježíšově uzdravující moci – často ji zakusili na vlastní kůži. Ale dosud by asi měli problémy s vyznáním, že Ježíš je jediná cesta k Bohu. Moc mě to netrápí – vím totiž i o lidech, kteří se vroucně modlili k Bohu (byl jsem u toho a modlil jsem se s nimi) a až po dalších zhruba dvou letech dospěli k přesvědčení, že skutečně není jiného jména pod nebem, daného lidem, ve kterém bychom mohli být spaseni.

Máme takovým „nehotovým“ lidem říkat, že do našeho společenství ještě nepatří?  Dospěl jsem k názoru, že ne. Že už nějak jsou členy Boží rodiny. Nedostanou se ale při tomto přístupu do církve lidé, kteří mají ve věcech víry guláš? Asi ano. Ale jsem přesvědčen, že církev je unese. Právě proto, že je to Boží rodina. Proto bych na formálním členství tolik netrval.

Když vznikala Křesťanská společenství, nechtěli jsme ve statistikách uvádět „mrtvé duše“. Proto jsme zavedli pravidlo, že když někdo dva nebo tři měsíce nemá žádný kontakt s obecenstvím, má ho navštívit někdo ze starších či z vedení skupiny a zeptat se ho, zda chce i nadále zůstat členem a proč. Někdo to považuje za prostředek nemístné kontroly. Záleží ovšem na motivaci. Někteří lidé naopak čekají, že je někdo vyhledá a zeptá se jich, jak se mají a zda pro ně může sbor něco udělat. Pokud ovšem člověk ztratí o obecenství zájem, je vyškrtnut, nikoli vyloučen.

Při svém „novém“ přístupu vidím řešení asi takto: Po Novém roce můžeme nechat ve sboru papír, na který se podepíše každý, kdo se považuje za člena naší Boží rodiny. Papír by byl k dispozici po dobu šesti týdnů (lhůta může být o něco kratší nebo o něco delší, to už není podstatné). Předpokládám, že tito lidé by se při sčítání lidu přihlásili k Církvi Křesťanská společenství. Jako „počet členů“ by pak bylo možno uvádět počet podepsaných. Při tomto přístupu bychom žádné „mrtvé duše“ neměli a bylo by jasné, kdo se na životě sboru podílí.

Ano, vím, že je to novota, která možná nebude přijata. A není to věc, kvůli které bych šel na barikády. Rozhodující je naše motivace a náš přístup k lidem. Berte tento článek jako příspěvek do diskuse.

  1. listopadu 2019