Výprask, nebo pohovor?

Počátkem šedesátých let, v době svého dospívání, tedy v době, kdy jsem se začal zajímat o politiku, se projednával návrh nového zákona o rodině. Mimo jiné v něm byla formulace, kterou nyní nedokážu přesně ocitovat, ale něco v tom smyslu, že rodiče jsou zodpovědni za to, že jejich děti budou vychovávány v souladu s vědeckým světovým názorem. (Pokud mě paměť neklame, nešlo tam přímo o to, že by děti měly být vychovávány v duchu marxismu-leninismu.) Církví se tehdy na jejich názor nikdo neptal, nicméně představitelé církví správně vytušili, že za určitých okolností by mohly být děti odebrány těm rodičům, kteří uvedenou podmínku nesplní. Proto se církve (nevím, zda všechny, ale určitě Českobratrská církev evangelická, do níž naše rodina patřila) proti této formulaci ohradily – a kupodivu se jim podařilo dosáhnout změny.

Už tehdy mi připadala možnost odebrat děti rodičům z ideologických důvodů jako něco strašlivého. To jsem netušil, že se něčeho takového dožiji ve svém stáří. Již v září roku 2013 odebraly německé úřady všechny děti členům křesťanské komunity Dvanáct kmenů. Důvodem bylo tělesné trestání dětí, které členové této komunity považují za správné, protože biblické. Rodiče se o své děti marně soudili a v březnu tohoto roku prohráli svou při i u Evropského soudu pro lidská práva.

Německo ovšem není jedinou zemí, kde jsou tělesné tresty zakázány zákonem. Nedávno jsem se vrátil z Chorvatska a setkal jsem se tam s lidmi, kteří rovněž přišli o své děti už jen na základě svého vyjádření, že tělesné tresty považují za správné.

Žijeme v době, která se jaksi vymkla z kloubů. Mnozí lidé opustili zdravý selský rozum a nedokáží rozpoznat rozdíl mezi výchovným plácnutím a týráním dítěte.

Zavzpomínal jsem na své dětství. Nejednou jsem dostal nářez vařečkou nebo páskem. A aniž jsem tehdy znal knížku Pepánek nezdara od Franty Župana, řídil jsem se dětským zdravým selským rozumem, totiž že je třeba hodně křičet při exekuci, ale plakat po exekuci je slabost a zbabělost (na tom se shodly děti ze zmíněné knížky).

Rodiče mě ale někdy trestali jinak, a ty jiné tresty byly pro mě mnohem mučivější než výprask vařečkou. Nejhorší byl takzvaný „kádrový pohovor“. To si táta sedl do křesla, já jsem musel stát před ním a odpovídat na jeho nepříjemné otázky (typu „jak si to představuješ…“). Byly i horší tresty, o nichž zde ani nebudu psát; jen zdůrazňuji, že nebyly tělesné.

Vyrůstal jsem se svými dvěma bratranci, kteří byli o něco málo starší než já. Buď nás vychovávala moje maminka, nebo jsme byli u tety. Tyto dvě sestry měly diametrálně odlišný přístup k naší výchově. Jako kluci jsme vymýšleli neuvěřitelné množství skopičin. Byli jsme ale tři, a plně se uplatňovalo přísloví „dva je rada, tři je zrada“. Neustále vznikaly a brzy se rozpadaly koalice dvou proti třetímu, a to ve všech kombinacích. Když bylo řevu moc, moje maminka nic moc nevyšetřovala a rychle přikročila k exekuci. Považovali jsme to za nespravedlnost, ale do dvaceti minut po exekuci vařečkou se věci vrátily do starých kolejí, jen jsme si dávali trochu větší pozor, abychom nevyváděli přespříliš.

Jiný přístup měla teta. Ta se snažila vyšetřit, „kdo si začal“. Mnozí rodiče více dětí vědí, že to je cesta do pekel. Někdy se toto „vyšetřování“ táhlo přes hodinu, všichni jsme z toho byli otrávení a přátelství se po takovém vyšetřování obnovovalo mnohem hůře. Zpětně vidím maminčin přístup za mnohem moudřejší. Učil nás totiž kolektivní zodpovědnosti. Když budeme řádit moc, dostaneme všichni. Že to nebylo vždy spravedlivé? Nebylo, ale přesto to byla dobrá příprava na život. Ten taky není vždy spravedlivý.

Později se mi dostala do rukou knížka Ludvíka Aškenazyho Putování za švestkovou vůní (aspoň doufám, že si to pamatuji správně a že to bylo v této knížce). Autor v ní popisuje přesně stejnou zkušenost. Otec mu jednou sdělil, že už nebudou výprasky, ale že „zlobení“ se bude řešit „domluvou“. Když jednou domluva trvala příliš dlouho, autor požádal otce, zda by nešla udělat výjimka a zda by pro tentokrát nemohl dostat klasický výprask (kamarádi totiž čekali, až bude moci jít ven). Já jsem nikdy nesebral odvahu, abych otce požádal o výprask místo „kádrového pohovoru“, a proto jsem Ludvíka Aškenazyho velmi obdivoval.

Někdy se mi zdá, že žijeme v šílené době. Současná mainstreamová ideologie, která za tím je, je projevem obrovské pýchy: Těm, kdo ji prosazují, málo záleží na tom, že zavrhují zkušenosti předchozích generací, o protikřesťanském ostnu ani nemluvě. Odebrat batole rodičům se zdůvodněním, že by ho mohli někdy v budoucnu tělesně trestat, jak se to stalo v Německu, mi připadá jako nesmírná surovost. Děti byly svěřeny do „náhradní péče“. Doufám, že přinejmenším někteří, až dospějí, vyhledají své skutečné rodiče a vydají svědectví o tom, co se jim stalo. To, co si nedovolil ani komunistický režim, se nyní stává v Evropě normou.

Jistě znáte to úsloví o pomalu meloucích mlýnech. Společnost vymknutá z kloubů o děti moc nestojí. Mnozí nestojí ani o manželství, a podle posledních průzkumů už ani o ten sex ne. Takto vykloubená společnost vymírá.

A pak je zde ještě faktor islámu. Jak bude muslimů v evropských zemích přibývat, budou se měnit i postoje a hodnoty. V silně islamizovaném Londýně je již nyní homosexualita přijímána mnohem méně než na konzervativním britském venkově. Popravdě řečeno si nedovedu představit, že by třeba německé úřady začaly odebírat děti muslimům. V každém případě se domnívám, že postoje a praxe současného ideologického mainstreamu jsou z hlediska dějin dočasnou úchylkou, ať už tento mainstream skončí nějakou katastrofou nebo postupnou evolucí.

U nás jsou děti odebírány nejčastěji z důvodů sociálních, nikoli ideologických. Hodně záleží na konkrétních sociálních pracovnicích v dané lokalitě. Na základě informací, které mám, se mi zdá, že zdravý selský rozum zatím vesměs převažuje. S úlevou dodávám, díky Bohu.

A ještě rada rodičům: Tělesným trestům se pokud možno vyhýbejte – alespoň pro tuto chvíli. Alternativou je poslat dítě do vedlejší místnosti a zavřít dveře. U úplně malých dětí stačí minuta, u těch starších pět, u ještě starších deset minut. Není to „tělesný“ trest, ale věřte mi, pro dítě je horší než plácnutí. Ale zatím jsem neslyšel o tom, že by někomu odebrali dítě za to, že ho rodiče poslali na tři minuty za dveře. V žádném případě ale nerezignujte na výchovu děti k rozpoznání, že je dobro a zlo, poslušnost a neposlušnost, spravedlnost a bezpráví, láska a lhostejnost.

O tom, že mě rodiče milují, jsem nikdy nepochyboval. Přes ty výprasky. A možná – viděno ze širší perspektivy – i díky nim.

květen 2018

           

Recenze knihy Petra Hampla „Prolomení hradeb“

Kdosi mi přeposlal zprávu o tom, že v liberecké knihovně měla být tato kniha prezentována, ale ředitelka knihovny nakonec prezentaci zrušila, protože kniha prý obsahuje „nepřátelské názory“. Kdyby se ke mně nedostala tato zpráva, možná bych se o existenci této knihy ani nedověděl. Objednal jsem si ji – a během tří dnů jsem ji přečetl. (Že bych za tři dny přečetl tři sta stran, to už se mi dlouho nestalo.) A rozhodně nelituji.

Petr Hampl je sociolog – a nepatří k „elitě“. Na rozdíl od mnoha prostých lidí, kteří volili Tomia Okamuru, ale nedokázali by svou volbu smysluplně zdůvodnit, Petr Hampl snesl dostatek relevantních argumentů pro tvrzení, že islamizace Evropy je – téměř – nevyhnutelná. Kniha je cenná především tím, že vysvětluje, proč západní civilizace volí dobrovolnou sebevraždu. Značná část knihy – asi dvě třetiny – se nevěnuje primárně islámu, ale fungování západní společnosti.

Petr Hampl toto fungování přirovnává k situaci ve Francii před Velkou francouzskou revolucí koncem 18. století. Tehdy společnost sestávala z královské rodiny, královského dvora a zbytku obyvatelstva. Královská rodina byla stále bohatší, dvořané se snažili získat si přízeň královské rodiny, a celý dvůr byl stále odtrženější od obyvatelstva království. Dle Petra Hampla vládnou světu superelity, které jsou stále bohatší, a je obklopující elity (odpovídající „dvořanům“ na francouzském královském dvoře), které se snaží superelitám se vlichotit a upevnit své pozice. A pak jsou zde prostí obyvatelé, kteří jsou ve srovnání s elitami stále chudší. Bohatství se koncentruje, nejbohatší bohatnou a střední a nižší třídy relativně chudnou.

Elity vytvářejí stále nová pravidla a regulace. Ztěžují život obyčejným lidem. Problémy neřeší – ale vyžadují stále více prostředků na jejich řešení. „Noční můrou elit“ jsou svobodní lidé, kteří nevyžadují žádné dotace, žádné granty, žádnou podporu, a tedy nepotřebují žádné instituce, které by o ně „pečovaly“. Proto elity mají matku samoživitelku raději než otce rodiny, který je schopen manželku i děti uživit.

Tyto elity tvoří to, čemu Hampl říká nová aristokracie. Ta má svůj vlastní životní styl, bydlí v dobře zabezpečených čtvrtích, má svůj styl oblékání a své oblíbené restaurace, děti posílá do elitních škol a zpravidla netuší, jak žijí obyčejní lidé. Novou aristokracii netvoří lidé, kteří by něco nového vynalézali. Tvoří ji především špičkoví byrokraté, kteří vymýšlejí stále nová nařízení, zákony a regulace: „Záplava byrokratických nařízení likviduje tradiční instituce a zvyky, a s nimi i staleté životní vzorce a osvědčená morální přesvědčení“ (s. 214-215).

Hampl je ale přesvědčen, že „nová aristokracie je na konci svého životního cyklu. Neschopnost pochopit jakýkoliv reálný problém a místo toho se soustředit na záležitosti pohlavní identity domácích zvířat a k tomu hlasitě propagovat vlastní vyhlazení – to je dostatečné svědectví o životaschopnosti“ (s. 219).

Petr Hampl vysvětluje, proč se elity spojují s radikálním islamismem, a jak vznikl stav, v němž jsou umírnění muslimové v západních zemích ve stejném ohrožení, v jakém byli ve své původní vlasti, z níž se mnohdy odstěhovali, protože měli radikálního islámu plné zuby. Ještě hůře jsou na tom odpadlíci od islámu: „Odpadlíci od islámu žijí ve Francie či Nizozemí ve stejném strachu, v jakém žili v arabských zemích“ (s. 273). Autor konstatuje, že islám nelze urážet; křesťanství, budhismus nebo hinduismus však ano. V posledních letech začal být mlčky tolerován antisemitismus, který byl dříve přísně stíhán.

Některé oblasti už jsou navždy ztracené. Malmö již nikdy nebude švédské, Londýn už nikdy nebude anglický, jižní Francie již nikdy nebude francouzská.

Petr Hampl varuje – a soudím, že jeho knihu by si měl přečíst každý, kdo se tak či onak vyslovuje k migrační krizi. Není však defétista a má stále naději, že alespoň něco ze západu půjde zachránit. Dokonce má i řadu praktických nápadů – zde je však nebudu prozrazovat – přiznám se, že chci probudit vaši zvědavost.

V naší zemi máme stále ještě svobodu slova. Elity sice Petra Hampla dávno vyloučily, nicméně jeho kniha mohla vyjít. Establishmentem bude ostrakizován – obávám se, že si nikdo nedá práci s tím, aby jeho tvrzení a jeho teorie vyvracel.

Knihu vydalo nakladatelství Naštvané matky, z. s. Kniha má 312 stran a prodává se za 180 Kč.

15. června 2018

Recenze knihy „Překvapivá naděje“

Nakladatelství Biblion vydalo pozoruhodnou knihu N. T. Wrighta Překvapivá naděje (v anglickém originále Surprised by Hope, což v sobě skrývá připomínku známé Lewisovy knihy Surprised by Joy – česky Zaskočen radostí). N. T. Wright je anglikánský teolog a anglikánská církev je zvláštní. Má dvě výrazná křídla – jedno se téměř blíží římskému katolictví, druhé je vyloženě evangelikální. A má rovněž svou liberální, ba téměř nevěreckou polohu.

N. T. Wright se vzpírá jednoduchému zařazení. Asi bych se s ním plně neshodl v pohledu na to, co je inspirace Písma. Musím ovšem uznat, že na jeho pohledu na vzkříšení Ježíše Krista není nic liberálního, a dokonce přiznat, že jsem nikdy v životě nečetl tak přesvědčivou argumentaci pro víru v Ježíšovo zmrtvýchvstání jako právě u N. T. Wrighta. (To je ovšem téma i jeho další jeho knihy, Simply Christian, jejíž vydání v českém překladu se rovněž chystá.)

N. T. Wright nejprve analyzuje, jak se dnešní lidé dívají na smrt a věčný život. Odhaluje, že porozumění smrti a věčnosti je v současné Británii (a můžeme říci: celém západním světě) velmi daleko biblickému pohledu. Mnozí lidé věří v reinkarnaci a křesťané mají jakousi mlhavou představu, že po smrti půjdou „do nebe“. Wright popisuje, jak toto pojetí postupně pronikalo i do liturgických knih anglikánské církve, a konfrontuje jejich obsah s tím, co se dovídáme z Písma. A v tomto bodě přichází ke slovu i jeho biblická erudice, či jinak vyjádřeno, hluboké porozumění Písmu. Uvedu příklad: Když Pavel mluví o tom, že v okamžiku druhého příchodu Kristova budeme k němu vytrženi do oblak, pak to neznamená, že s ním půjdeme „do nebe“. Wright dokládá, že Pavlův obraz je vzat z tehdejší dějinné (či, chcete-li, politické) praxe: Když měl římský císař navštívit nějaké město, představitelé města a významní občané vyšli císaři vstříc – za město. Pak se s ním ale vrátili do svého města a neodešli s císařem do Říma. Podobně by nepůjdeme s Ježíšem do „nebe“, ale vrátíme se na zemi, kde se Ježíš ujme vlády.

Slibuji vám, že když si Wrightovu knihu přečtete, mnohé vás překvapí, ale mnohé vám do sebe zapadne a začne dávat smysl. A nenechte se odradit tím, že jeho pojetí nového stvoření se dost podobá tomu, co tvrdí Svědkové Jehovovi: Ježíš přijde, aby ustavil své království tady na zemi, nikoli v nebi, kde kraluje už nyní. (To, že se Svědkové v mnohém mýlí, neznamená, že nemohou mít v něčem pravdu.)

Wright nám ale poskytuje více než jen zajímavé vhledy do otázek smrti a vzkříšení. Skoro by se dalo říci, že je politický či ekologický aktivista. Ježíšovo zmrtvýchvstání pro něj není událost, která má důsledky jen pro „zásvětno“ nebo pro něco, co bychom mohli označit za „duchovní sféru“. Ježíšovo vzkříšení je počátek nového stvoření, a to by mělo mít dopad pro naše politické rozhodování… i pro naše ekologické chování. Wright kupříkladu vyčítá fundamentalistickým evangelikálům nezájem o životní prostředí. Kritizuje postoj, že nemá cenu se starat například o záchranu deštných pralesů, protože stejně brzy nastane konec světa. Z toho, že jsme nové stvoření, Wright vyvozuje, že máme mít stejný vztah ke stvoření, jako má Bůh, a vlastně začít naplňovat původní Adamův mandát. Protože Ježíš vstal z mrtvých a protože my jsme jeho následovníci, měli bychom se v politice starat o totéž, na čem záleželo Ježíšovi, tedy například pečovat o chudé. Ne, Wright se za svou víru skutečně nestydí a je ochoten každému vysvětlit své politické postoje právě na základě své víry v Ježíšovo vzkříšení.

Wright má široký záběr. Tak si kupříkladu všímá ošklivosti mnoha britských měst. A poznamenává k tomu: „Když lidi neobklopuje krása, přestávají doufat. Poselství, které vidí a slyší, si internalizují. Toto poselství jim říká: Nemáš žádnou hodnotu. Nejsi plným člověkem.“ Wright píše, že pěstování krásy církev dříve považovala za jeden ze svých úkolů – a měla by se k tomu vrátit. Naděje, které Wright věnuje svou knihu, vede tedy i k pěstování estetického cítění. Jeho argumentace je přesvědčivá a historicky doložitelná. A to jsem zmínil jen jednu z oblastí, k nimž se Wright vyjadřuje.

Zdá se mi, že Wright přináší spoustu podnětů, které skutečně vycházejí z biblického poselství, a které jsou přitom srozumitelné dnešnímu světu. Připomíná církvi celé oblasti, které jsme zanedbali, a přitom to nečiní způsobem, který by znamenal podbízení se tomuto světu či surfování na vlnách, které v něm můžeme pozorovat. Proto jsem rád, že se tato kniha dočkala českého vydání.

Kniha má 346 stran, přeložil ji Dan Drápal, a prodává se za 359 Kč.

  1. dubna 2018

Kompromisy v překladu Bible?

Ve středověku církev bránila překladům Písma do národních jazyků, protože se bála, že by z něj ti, které považovala za heretiky, mohli čerpat podklady pro svou kritiku vládnoucí instituce. Výklad Písma měl zůstat v rukou „povolaných“.

V moderní době liberální teologové sice nebrání „laikům“ v četbě Písma, ovšem upozorňují, že bez odborné výbavy nemohou lidé biblickému textu správně porozumět. Potřebují znát dobové pozadí, případně určitá specifika původních jazyků, hebrejštiny a (biblické) řečtiny. Bez odborníků bychom mohli text chápat špatně.

Jsem přesvědčen, že Bůh se dokáže postarat – a také se postaral – o to, aby se nám dostalo do rukou Písmo, jemuž můžeme rozumět i bez vysoké školy. Tím nechci říci, že znalost dobového pozadí a originálních jazyků je zbytečná. Podstatným částem Písma ale můžeme rozumět poměrně snadno. Taková věta „nesuďte, abyste nebyli souzeni“, je srozumitelná ve všech dobách a ve všech jazycích. Stejně tak evangelium „Ježíš vstal z mrtvých“ nebo vyznání „Ježíš je Pán“.

Tvrdím tedy, že laici mohou a mají číst Písmo. Jistě, v Písmu jsou místa, která jsou těžko srozumitelná, ale každý člověk najde v Písmu dostatek veršů, kterým bude rozumět, a které může ve svém životě aplikovat. (A bude mít co dělat do konce života.)

Jsou ovšem mezi námi „nedůvěřiví“ křesťané (důvody jejich nedůvěřivosti se budu zabývat v některém z dalších článků). Jeden z nich mi v reakci na článek o společenství, v němž jsem psal, že se ve společenství máme povzbuzovat a napomínat, napsal toto: „… žádné povzbuzování a už vůbec ne napomínání neexistuje. Řecký výraz pro obě varianty znamená přivolávat. Kdyby překladatelé nedělali náboženské kompromisy, zřejmě by ubylo mnoho zmatků.“

Nevím, kde toto moudro autor vzal; vím, že dává přednost „Pavlíkovu studijnímu překladu“, ale Pavlík, zdá se mi, s napomínáním a povzbuzováním nemá problém. Autor se zřejmě někde dočetl, že sloveso parakaló sestává z předpony para, která může znamenat „při-“, (ale také „pro-“ nebo „u-“), a kaló, což skutečně znamená volat. A jedním z významů slovesa parakaló skutečně může být „přivolat“ (např. na pomoc). Od tohoto slovesa je odvozeno slovo Paraklétos, kterým je označován Duch svatý. Toto slovo se někdy překládá jako „Utěšitel“, jindy jako „Přímluvce“ nebo „Zastánce“. To vše je v podstatě správné; dodám jen, že to slovo může znamenat také „advokát“, což je slovo odvozené z latinského advocatus, což skutečně znamená „přivolaný“.

Nicméně sloveso parakaló je nositelem mnoha významů a skutečně znamená „povzbuzovat“, ale i „napomínat“. Jak správně uvádí autorův oblíbený překladatel Pavlík: „Toto sloveso má velmi rozsáhlou stupnici významů.“ Proto tedy chci všechny uklidnit: Napomínání a povzbuzování skutečně existuje, a je to něco, co se děje v každém zdravém křesťanském společenství.

Laik může s užitkem číst Písmo, na tom trvám. Měl by ale být hodně opatrný při „výletech“ do hebrejské či řecké gramatiky. Autor píše, že by „ubylo zmatků“, kdyby překladatelé nedělali „kompromisy“. Neuvádí ovšem, o jaký kompromis se jedná. Kompromis mezi čím a čím?

Přiznám se, že jsem kdysi k určitým „zmatkům“ také trochu přispěl, když jsem ve svých kázáních nejednou „etymologizoval“. „Hřích znamená minutí se cíle.“ Ano, řecké slovo hamartia tomu odpovídá. U biblických termínů jsem se snažil vycházet z jejich etymologie. Až po mnoha letech jsem pochopil, že chci-li porozumět biblickému textu, nemohu vycházet z  etymologického významu jednotlivých slov (tedy z toho, jak to či ono slovo vzniklo), ale z jejich významu v době, kdy je použil svatopisec. Abych to přiblížil, použiji trochu extrémní příklad:

V devatenáctém století řada českých klasiků (např. Eliška Krásnohorská nebo Jakub Arbes) běžně používala slovo „soudruh“. Toto slovo nabylo ovšem v druhé polovině dvacátého století zcela jiného významu a kdyby tito autoři žili teď, již by to slovo nepoužili v kontextu, v němž jim v jejich době připadalo zcela v pořádku. Když třeba Václav Klaus řekne „soudruh Juncker odhalil v Trevíru Marxovu sochu“, tak by čtenáři z 19. století vůbec nechápali, o čem Václav Klaus mluví. Kdybych tedy překládal slovo „soudruh“ do angličtiny, musel bych vědět, z jaké doby je český originál, v němž je použito.

Vraťme se k řečtině a vezměme si takové slovo exousia. To se v Bibli zpravidla překládá „moc“ nebo „pravomoc“. Kdybyste na ně ale narazili v antické řečtině, patrně byste ho museli přeložit „svoboda“. To je dost jiné než pravomoc, že? Etymologie slova by vám nepomohla. Možná trochu znalost dobového pozadí: Co se svobodnému občanu jevilo jako „svoboda“, to se nesvobodnému otroku jevilo jako „moc“. Moc, kterou on sám nevládne. Podobných příkladů posunu ve významu slov bychom našli spoustu. V biblické řečtině i v češtině.

Odpovědností překladatele je tedy snažit se porozumět, jako danému slovu rozuměl ten, kdo ho použil. Naše výlety do etymologie budou jinak působit zmatky, před nimiž můj kritik varuje.

Pokud chcete o této problematice vědět něco více, pak doporučuji svou knížečku „Inspirovanost Písma“, kterou vydalo Nakladatelství KMS.

  1. června 2018

Společenství – třetí křesťanská disciplína

Křesťan nemůže duchovně růst bez Písma svatého, skrze které k nám promlouvá Bůh, bez modlitby, v níž my promlouváme k Bohu, a bez obecenství s ostatními Božími dětmi. Právě v otázce obecenství ale můžeme velmi snadno propadnout sebeklamu. Mnozí křesťané se domnívají, že „mají obecenství“, když jsou členy nějakého společenství, případně když chodí na bohoslužby nebo jiná sborová shromáždění. Účast na bohoslužbách nebo členství v církvi jsou sice chvályhodné záležitosti, nicméně obecenství je něco víc.

Skutečné obecenství máme až tehdy, mám-li s někým (může to být jednotlivec, ale lépe je, pokud je to malá skupinka) natolik upřímný a otevřený vztah, že od něj přijímám povzbuzení a napomenutí – a že ho (nebo je, pokud jde o skupinku) povzbuzuji a napomínám. Jde tedy o sdílení, o otevřenost, o opravdovost. Takové společenství nezbytně potřebujeme, protože pokud ho postrádáme, snadno upadneme do sebeklamu. Lidské srdce má totiž značnou kapacitu ke „lstivosti“ (Jr 17:9).

S Písmem a s modlitbou je to jednodušší než se společenstvím. I Písmo nás může zranit (pokud nás usvědčuje z hříchu), i modlitba může být nebezpečná (pokud nám Bůh během modlitby skrze naše svědomí ukáže, že s námi něco není v pořádku), nicméně pokud jde o Písmo a modlitbu, nevstupuje do našeho vztahu s Bohem jiný člověk. Avšak ve společenství se setkávám s někým, kdo na rozdíl od Boha není dokonalý, a kdo mně může zranit způsobem, jakým mě Bůh nezraní. (A platí to i obráceně: I já jsem nedokonalý, a mohu zranit druhého člověka.)

Význam obecenství jsem pochopil již v době, kdy jsem – po roce duchovenské služby – prožil skutečné obrácení. Prožíval jsem tehdy rozpad manželství a postupně jsem si bolestně uvědomoval, kolik jsem v něm udělal chyb. A ještě více mě usvědčovali z hříchu moji nejbližší – bratři a sestry, s nimiž jsem se scházel každou neděli večer k modlitbám. Ano, bylo to zraňující a bolestivé – kolikrát jsem měl chuť vystřelit z místnosti a prásknout za sebou dveřmi.

Jelikož jsem neměl před obrácením žádnou zkušenost s evangelikálním sborem a s intenzivním společenstvím, domníval jsem se, že takové obecenství je „normální“. Až později jsem poznal, že ač se o obecenství tak nějak teoreticky ví, skutečně hluboké společenství je vzácností. A že sami pastýři jsou často po celá léta bez pastýře. Většinou se křesťané scházejí v jakýchsi „předsunutých pozicích“ – něco na sebe sice „prásknou“, ale raději ne ty nejpodstatnější věci. Vědí o potřebě vyznávání hříchů, ale mnohdy sami sebe přesvědčí, že „stačí, když to řeknu Bohu“. (A ono to v mnoha případech opravdu stačí; bohužel ale zpravidla ne u těch záležitostí nejpodstatnějších.) Absence skutečného obecenství v evangelikálním sboru má ale různé negativní následky, které se pokusím popsat v některém z příštích článků.

Jakkoli je hluboké obecenství požehnané a krásné, zůstává prchavé. Udělal jsem tu zkušenost (dokonce opakovaně), že i když domácí skupinka zakusila zázrak pokání a proměny, zázrak hluboké radosti z Boží přítomnosti, není vůbec jisté, zda po několika měsících neupadne do povrchnosti. Podobně jako se čtení Písma a modlitba mohou stát rutinou, zvykem, který pěstujeme ze setrvačnosti, ale který nám už nezprostředkovává zázrak setkání s Bohem, může se i společenství stát příjemným zvykem, kdy si pěkně popovídáme s přáteli, dokonce se i pomodlíme, ale podstatné záležitosti svých životů již nesdílíme. Společenství je tedy něco, oč musíme stále znovu usilovat, oč musíme stále znovu prosit, a zač musíme děkovat, pokud opět prožijeme zázrak pokání a vnitřní proměny.

Počítejme s tím, že i tato disciplína bude předmětem soustředěných útoků Nepřítele. Udělá vše pro to, aby nás o takové společenství připravil. A protože jsme lidé nedokonalí a ještě „ne zcela proměnění“, pokusí se, abychom i my někoho zbytečně zranili – nebo abychom ztratili odvahu mluvit s druhými o svých prohrách. Uděláme dobře, když i přes negativní zkušenosti setrváme v „kvalitním rozhodnutí“, že budeme hluboké obecenství vyhledávat. A nenechte se prosím odradit, když ho nebudete mít hned. Ono se musí narodit – nevznikne lusknutím prstů. Nepřestaňte o ně usilovat, nenechte se odradit počátečními neúspěchy! Jakmile takové obecenství jednou zakusíte, budete po něm toužit stále znovu. Cena je ale vysoká, a někdy to vzdali i ti, kteří dobře vědí, o čem píšu.

  • 31. května 2018

 

 

 

.

Modlitba – druhá křesťanská disciplína

Před časem jsem napsal článek o disciplíně první, totiž o našem vztahu k Písmu. A dá-li Pán, napíšu ještě článek o disciplíně třetí, totiž o společenství.

I když někteří lidé mají pocit, že hledají Boha, ve skutečnosti by ho nehledali, kdyby Bůh nejprve nehledal nás. Bůh k nám promlouvá. Volí k tomu různé prostředky, z nichž Písmo je zdaleka nejdůležitější. Jistě, Bůh k nám může promluvit skrze své proroky a učitele. Může nám něco sdělit ve snu. Může nás oslovit i skrze jiné knihy, než je Bible, a snad se dá (s velkou opatrností) tvrdit, že k nám může promluvit i skrze okolnosti. Bible je ovšem jeho nejdůležitějším prostředkem.

Skrze modlitbu my promlouváme k Bohu. Modlitba má řadu poloh. V modlitbě děkujeme, prosíme o vysvobození, v modlitbě se přimlouváme za druhé nebo Boha oslavujeme.

Chci ale psát především a nejprve o tom druhu modlitby, který považuji za nejdůležitější. Nazývám ho „vylévání srdce před Bohem“. (Mně samotnému to zní poněkud pateticky, ale zatím jsem nenašel lepší stručný název.) Je to vlastně velmi jednoduché: Mluvím s Bohem o všem, co prožívám a co mě potkává.

Nejlépe je začít hned ráno. Krátce se modlím, hned když vstávám. Taková modlitba je cosi jako „houslový klíč“ pro celý den. Připomenu si, že jsem Boží syn. Poděkuji za odpočinek. A prosím, aby mě Bůh chránil a provázel celým dnem, který právě začíná.

Varuji: Nezačít takto den s Bohem je velice nebezpečné!

Mám tu výsadu, že jsem do značné míry pánem svého času. (Nebylo tomu tak vždycky, a tak soucítím se všem rodiči malých dětí, lidmi pracujícími na směny, lidmi postrádajícími soukromí atp.) Proto se mohu hned po snídani věnovat přímluvám. O těch ale v tuto chvíli psát nechci.

Důležité je pomodlit se za vše jen trochu důležité, o čem víme, že nás ten den čeká. Někdy jsou to závažné věci – přijímačky na školu, pohovor s novým potenciálním zaměstnavatelem, řešení nějakého vztahového problému. Jindy jsou to věci méně závažné – účast na třídní schůzce neproblematického dítěte, koupě dárku pro příbuzného, který má narozeniny, setkání s objednaným řemeslníkem atp.

Během dne nás zpravidla potká několik neplánovaných věcí. Některé mohou být nepříjemné – třeba když nám ujede vlak nebo když nám vichřice poničí střechu. Jiné mohou být naopak příjemné – třeba když potkáme starého kamaráda, kterého jsme léta neviděli. Na tato setkání a na tyto otázky jsme se nemohli „modlitebně připravit“, protože jsme nevěděli, že k nim dojde. A právě v takových situacích je modlitba velmi důležitá. Nebudeme-li v takových situacích hledat Boha, můžeme nadělat hodně škody – nebo naopak propásnout skvělé příležitosti.

Důležité je umět se zastavit – pokud to jen trochu jde. Tak jsem si kupříkladu zvykl neodpovídat na e-maily nebo SMS obratem, pokud v nich jde o víc než o neutrální informaci. Bohužel i křesťané si napíší někdy hodně ošklivé věci. Domnívám se, že kdyby se po přečtení e-mailu, který je vytočil, dokázali zastavit a „vylili své srdce před Bohem“, tzn. řekli Bohu, co prožívají a co je vytočilo, dospěli by k závěru (nebo by „slyšeli Boha, jak jim říká“), že bude lépe, když s odpovědí počkají do druhého dne. V některých případech možná dospějí k závěru, že bude lépe, když nebudou reagovat vůbec. A pokud nás někdo vytáčí hodně často, doporučuji se za takového člověka pravidelně modlit. Někdy si vyprosíme lásku k němu, jindy mu dokonce dáme za pravdu – a v některých případech naopak dojdeme k závěru, že je lépe styky přerušit úplně. V každém případě je klíčové tyto momenty „promodlit“, jak se říká mezí námi charismatiky, a nenechat je jen tak být. Pokud o takových věcech nemluvíme s Bohem, může se v nás hromadit zášť, aniž si to uvědomujeme.

Nemohu tvrdit, že mě samotnému se vždy daří na nepříjemné události či nepříjemná setkání reagovat modlitbou. Ale pokud mohu sám sebe posuzovat, jistý pokrok u sebe registruji. Píšu to proto, abych nepůsobil dojmem člověka, který už to má „všechno zmáklé“, a současně abych vám dodal naději. Mluvím o křesťanské „disciplíně“, a toto slovo považuji za vhodné. Toto slovo znamená jednak „obor“, jednak „kázeň“. Souvisí se slovesem disco, učím se, a se slovem discipulus, učedník. Tím je vyjádřeno, že toto „vylévání srdce před Bohem“, tato modlitební reakce na události všedního dne, nám není zcela přirozená – musíme se jí naučit, což vyžaduje kázeň. Pokud ale chceme „překonávat zlo dobrem“, jak nás vyzývá apoštol Pavel, nezbývá než začít trénovat.

Je skvělé, když se někdo hodně přimlouvá, je skvělé, máme-li různé „sborové modlitební“, je skvělé, zapojíme-li se do modlitebního prstence nebo modlitebního řetězu. Ale „vylévání srdce před Bohem“, které se v tomto článku snažím popsat, bych tomu všemu předřadil. Protože jedině když žijeme svůj život před Boží tváří a ihned „unebujeme“ všechny nepříjemnosti a zbavujeme se břemen, která nepocházejí od Otce, nýbrž od nepřítele, přijdeme na společnou modlitební v Božím pokoji, připraveni přijímat Boží zjevení a přimlouvat se se srdcem plným lásky.

  • 22. května 2018

Divadlo a matení pojmů

Ministr kultury Ilja Šmíd hájí v LN z 25. května t. r. uvedení divadelní hry Olivera Frljiće Naše násilí a vaše násilí.

Mimo jiné ve svém článku („Nesmíme zakazovat divadlo, která nás varuje“) píše: „To není Alláh, který chladnokrevně vraždí zajatce, to není Ježíš, který znásilňuje. Jde o symbol! To jsme my! My, zavírající oči před násilím…“

Ano, jde – mimo jiné – o symbol. Ale pan ministr se mýlí, když se domnívá, že my, komu se uvedení této hry nelíbí, zavíráme oči před násilím. Pro mě je Ježíš víc než symbol, ale to nikomu nevnucuji. Jen vím, že nikoli Alláh, ale Muhammad chladnokrevně vraždil zajatce, ale Ježíš neznásilňoval. A myslím si, že na pravdě záleží.

Pan ministr píše: „…už nám zase někdo říká, co je správné a co ne.“ Ano, pane ministře, nejen nějaký abstraktní „někdo“, ale já (beru to na sebe a ručím si za to) Vám říkám: Lhát se nemá. Lhát není správné. Souhlasím s Vámi, že jsou lidé, kteří „násilí umožňují svým nezájmem… pozvedajíce číše vína u obrazovek.“ Ale možná se pletete v jedné podstatné věci: Ti, kteří protestují, neprojevují nezájem a nepozvedají číše u obrazovek. Já jsem také na Václaváku zvonil klíči za demokracii, jak píšete, a věděl jsem, že „demokracie není pohodlná“. Ale nemyslím si, že je třeba urážet věřící a směšovat pojmy. Ne, pan Frljić nám neukazuje „nepříjemnou pravdu“. Vždyť znáte to české přísloví: Kdo lže, ten krade, a pak dělá ještě horší věci, jako třeba v tom My Lai.

  • 25. května 2018

Co vám o Marxovi neřekli

V těchto dnech vychází kniha Marx a satan rumunského luteránského biskupa Richarda Wurmbranda. Biskup Wurmbrand byl dlouhá léta vězněn a mučen v rumunském komunistickém žaláři, než byl doslova „vykoupen“ norskými křesťany (v šedesátých letech minulého století). Mně se už v roce 1968 dostala do rukou jeho kniha Mučen pro Krista a podnítila mě k tomu, abych v létě 1969 se svým přítelem Janem Kozlíkem vyhledal v Sibiu (něm. Hermannstadt) lidi, kteří jej znali, a ověřil si jeho příběh. U nás byla církev rovněž pronásledována, ale takové mučení, jaké musel podstoupit biskup Wurmbrand, se zde nepraktikovalo. Když nás později navštěvovali západní křesťané a vyjadřovali nám úctu, protože jsme „trpěli pro Krista“, uváděl jsem jejich představy na pravou míru. Bylo jim zpravidla těžko srozumitelné, že v některých komunistických zemích (a Československo k nim patřilo) se ponejvíce vyhazovalo z práce, a tresty za „maření státního dozoru nad církví“ byly poměrně mírné, zatímco v jiných komunistických státech, konkrétně v Rumunsku, Bulharsku, Albánii a samozřejmě Sovětském svazu, šlo opravdu o život.

Očekávám, že někdo bude tvrdit, že Wurmbranda nelze brát vážně, právě protože ho komunisté mučili. Někteří usoudí, že je zaujatý. Nicméně jeho kniha o Marxovi je vědecké dílo a všechna tvrzení jsou pečlivě doložena.

Kniha zkoumá otázku, zda byl Marx vědomý satanista. Už dlouho předtím, že se mi dostala do rukou Wurmbrandova kniha, jsem pročetl veledílo Siegfrieda Fritsche Geist über Deutschland (Duch nad Německem), které uvádí určitá fakta, jež jsou zpravidla podrobněji zmíněna a přesně doložena ve Wurmbrandově monografii. Je to pochopitelné – Fritsch věnuje Marxovi jednu kapitolu, Wurmbrand celou knihu.

Pokusím se stručně vyjádřit, co si na základě těchto dvou knih myslím o Marxovi.

Marxův otec byl žid, který konvertoval ke křesťanství. V tehdejší době to nebylo nic neobvyklého – nový, nacionální antisemitismus ještě nekvetl, starý náboženský byl opouštěn, a němečtí (stejně jako jiní evropští) osvícenci viděli jako žádoucí asimilaci židů. Rušily se protižidovské zákony a nařízení.

Mám ale dojem, že Marxův otec se stal křesťanem z přesvědčení, nikoli z vypočítavosti nebo ze snahy jít s duchem doby, jak to bylo tehdy obvyklé. A není bez zajímavosti, že maturitní práce Karla Marxe měla téma „Vztah Ježíše Krista a jeho učedníků podle 15. kapitoly Janova evangelia“. Jeho první písemná práce měla název Spojení věřících s Kristem. Čteme v ní tato krásná slova: „Skrze lásku Kristovu obracíme svá srdce k našim bratřím, s nimiž nás pojí vnitřní pouto a za které se Kristus obětoval… Jednota s Kristem nás vnitřně pozvedá, přináší útěchu v zármutku, klidnou důvěru, otvírá srdce pro lidskou lásku, pro všechno šlechetné a velké, ne kvůli pýše a slávě, ale jen kvůli Kristu.“

Marx tedy křesťanství znal – a zřejmě i vyznával. K nějaké tajemné proměně došlo, když odešel studovat práva. Jeho dopisy rodičům jeho otce velmi znepokojovaly – všiml si, že s jeho synem se něco děje… nebo již událo. Jenže poměrně brzy na to Marxův otec zemřel.

Marx zcela obrátil a začal psát nenávistná dramata a básně. Napsal divadelní hru „Oulanem“, což mělo být zpitvořené pozpátku čtené „Imanuel“. Ve svých básních – Wurmbrand je cituje i s patřičnými odkazy – vyjadřuje nenávist vůči Bohu a touhu strhnout celé lidstvo do zkázy.

Tento motiv se u něj opakuje často. V sekulárních životopisech Marxe jsem se o tom nic nedověděl, ale uznávám, že jsem jich četl jen málo. Nicméně jakási žlučovitost, sarkasmus, ironie a často zbytečná kritičnost se ozývá téměř ze všech jeho prací.

U nás se ví o tom, že Marx pohrdal Slovany – psal o „slovanské lůze“, konkrétně k ní přičítal Rusy, Čechy a Chorvaty. To nezastírali ani soudruzi z „vokovické Sorbonny“, jak se za normalizace říkalo Vysoké škole KSČ. Liberálové, kteří teď slaví Marxovo výročí, ovšem nezmiňují (a možná ani nevědí), že Marx byl ostře proti zrušení otroctví ve Spojených státech. Vedl o tom spory s humánnějším Proudhonem, kterému napsal: „Bez otroctví by se Severní Amerika – ta nejpokrokovější země – proměnila v patriarchální stát. Vymažte Severní Ameriku z mapy a nastane anarchie – celkový úpadek moderního obchodu a civilizace. Zrušte otroctví a vymažete Ameriku mapy.“

Pokud dnes západní intelektuálové tvrdí, že Marx nemůže za zvěrstva komunismu, nevěřte jim. Marx byl plný iracionální nenávisti a ve svých básních se netajil tím, že chce lidstvo strhnout do záhuby. Do značné míry se mu to podařilo.

Knihu vydává nakladatelství Stefanos, má 136 stran a internetová knihkupectví ji nabízejí za 189 – 196 Kč. Přeložil Dan Drápal.

  • 16. května 2018

Rouhání v Brně

K dramatu chorvatského dramatika Olivera Frljiće „Naše násilí a vaše násilí“ už se vyjádřil kdekdo. Já se plně ztotožňuji s tím, co na Křesťanu dnes napsal David Novák. V tomto článku chci krátce zareagovat na článek Filipa Štojdla, plzeňského biskupa Husitské církve (https://www.bratrfilip.cz/l/nase-nasili-a-vase-nasili/). I s ním v řadě bodů souhlasím, nicméně vůči některým pasážím vám vážné námitky.

Pan Štojdl píše: „Troufám si říct, že většina kritiků hru dramatika Olivera Frljiće nikdy neviděla a jeho práci vůbec nezná.“ Sám přiznává, že hru taky neviděl, mimo jiné proto, že díky protestům je toto představení beznadějně vyprodané.

Já jsem často slyšel námitky, když jsem se proti něčemu vymezoval: „A četls to vůbec?“ Nebo: „A byl ses na ten film podívat?“ Přiznám se, že jsem nečetl jedinou knihu Dana Browna. A přiznám se, že nejdu na žádný film, o kterém předem vím, že jsou tam otevřené sexuální scény. (Proto jsem nebyl ani na filmu „Masaryk“, ačkoli by mě jinak velmi zajímal.)

Ano, vím, že mě tento postoj do jisté míry diskvalifikuje. Nemohu díla Dana Browna rozebírat, a nemohu napsat ani recenzi na „Masaryka“. Pro ten postoj jsem se ovšem vědomě rozhodl. Nechci Ducha svatého, který ve mně přebývá, vystavovat obscénnostem nebo lžím jenom proto, abych pak na dané dílo napsal kritiku, která by byla téměř jistě negativní. A chci poslechnout výzvu apoštola Pavla, abychom přemýšleli o tom, co je „pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu“ (Fp 4:8).

Naprosto se ale nemohu ztotožnit s následující úvahou pana Štojdla: „Bojíme se zpochybňování hodnot? Pak tedy doopravdy žádné nemáme. Hodnoty nás utvářejí zevnitř, nebo nás neutvářejí vůbec. Když píšu tyhle řádky, říkám si, díky za Frljiće. Mluvíme o podstatných věcech, díky jemu. To je fajn.“

Já se zpochybňování hodnot bojím, a přitom jsem si jist, že opravdu nějaké mám. Vezměme si například takovou pravdivost. (Snad se shodneme, že je to taky hodnota.) Je-li zpochybňována pravdivost, může to velmi negativně ovlivnit celou společnost, a člověka zpochybňování jeho pravdivosti může zničit, nebo mu to může přinejmenším vážně ublížit. A dále: O jakých podstatných věcech díky Frljićovi mluvíme?

Diskuse mezi křesťany – a mezi křesťany a nekřesťany – se vede téměř výhradně o tom, jak mají křesťané na danou divadelní hru reagovat.

Dejme tomu, že pan Frljić chtěl vyvolat nějakou debatu. Ale těžko můžete debatovat s někým, koho na samém počátku hrozným způsobem urazíte. Já Pána Ježíše Krista miluji; kdyby někdo nařkl mě, že jsem někoho znásilnil, asi by mě to naštvalo a zcela určitě by mě to bolelo. Ale když někdo urazí někoho, koho mám rád, a to s plným vědomím, pak s ním asi žádný rozhovor „o podstatných věcech“ nepovedu. Měl bych pocit, že zrazuji toho, koho on urazil.

Podle Filipa Štojdla Frljić prý zaútočil na naše neuralgické body. „Nejen, že skrze naše dogmata je vnímán sex jako něco nečistého a zvráceného, ale je to mnohem horší. Sexuální zneužívání dětí, stovky sebevražd lidí, kteří se ocitli v rozporu se svou sexualitou, stigmatizace homosexuálů, to vše jsou naše hříchy proti Kristu.“ Pan Štoidl zde opakuje otřepané klišé, že církev pokládá sex za něco nečistého. Mluví o dogmatech – fakt nevím, která má na mysli. Sexuální zneužívání dětí je hrozná věc, ale to panu Štojdlovi řekne každý křesťan. A za „stovky sebevražd lidí, kteří se ocitli v rozporu se svou sexualitou“, těžko může církev. Za to může spíše postmoderní zmatení, kdy lidé nevědí, čí jsou a kým jsou. Pan Štojdl z toho dělá pěkný guláš, když jedním dechem mluví o dogmatech a o selháních. O obojím se dá mluvit, ale nejprve je potřeba vymezit, co vlastně chceme řešit. Stačí, když pan Štoidl navštíví nějaké křesťanské knihkupectví – nade tam spoustu skvělých knih o sexualitě i o identitě člověka.

S panem Štoidlem se více méně shodnu v tom, že nemá smysl autora a herce trestat. Tím se ale dostáváme k základní otázce, která nás křesťany bolestně rozděluje.

Upřímně řečeno, ta hra je nesporně kravina. Líčit Ježíše tak, jak ho líčí Frljić, mu jistě přinese slávu a divadlu plné hlediště. Já ale doporučuji nad tím mávnout rukou, povzdechnout si – a věnovat se tomu, čemu se věnovat máme. A přitom vím, že za tento postoj mě řada křesťanů odsoudí a někteří o mně patrně dokonce napíšou, že s Frljićem souhlasím, nebo přinejmenším „že jsem neudělal nic proti“.

Chápu všechny protestující. To, co Frljić sepsal, je nechutnost, a on to věděl. Jeden křesťan mi řekl: „Jestli se neozvat teď, tak kdy?“ Rozumím mu. A proto neodsuzuji protestující.

Na druhé straně mám smutný pocit, že právě o to Frljićovi – i Božímu nepříteli – šlo. Budou moci církev líčit jako netolerantní, zakazující, zpátečnickou atd. atd. Křesťané poslušně vstoupí do role, kterou jim určil někdo jiný, a Bůh to nebyl. Velmi by mě překvapilo, kdyby se pod dojmem křesťanských protestů obrátil byť jen jediný člověk.

V dobách prvních křesťanů, v době Římského impéria, se nekonaly potraty. Nechtění novorozenci byli odkládáni na ulici, kde je sežrali potulní psi. Křesťané nepořádali demonstrace proti této hrůzné praxi (ano, vím, to by ani nebylo možné). Nerozčilovali se nad tímto hrůzným zvykem. Ale tyto novorozenci zachraňovali a přijímali za své. Jestli byli něčím přitažliví, tak něčím pozitivním, nikoli bojem proti tmě. Proto jsem všemi deseti pro „Pochod pro rodinu“, ale nefandím protestům proti „Pochodu hrdosti“.

Mám obavy, že pokud se nevěřící podívají na protestující křesťany, mohou si říci, zda na tom Frljićovi nebude kus pravdy.

Ale nevím. Prostě pokrčím rameny a půjdu dělat něco pozitivního. Jsem rád, že jsem v minulém týdnu mohl s několika lidmi mluvit o Ježíšovi a že to bude mít tento týden pokračování. Na některé věci je lepší zapomenout.

  1. května 2018

 

 

 

.

Alexandra Alvarová: Průmysl lži (recenze)

Tuto knihu považuji za „povinnou četbu“ pro všechny, kdo se zabývají politikou nebo publicistikou. Autorka ve své knize popisuje metody ideologické manipulace. Není to veselé čtení.
Pokud jste měli pochybnosti, zda skutečně platí, že budoucí mezinárodní střety budou mít podobu nikoli klasické, ale hybridní války, v níž budou kanóny nebo letadlové lodě méně důležité než počítače, po přečtení této knihy je ztratíte.
Autorka rozebírá, z jakých důvodů se Putinovo Rusko rozhodlo vést dezinformační válku proti evropským zemím a USA. Zabývá se tedy krátce i historií propagandy a dezinformačních válek, které byly vedeny dlouho před vynálezem počítačů. Podstrčené falešné informace možná rozhodly již o vítězství antických Řeků nad Peršany. Pro nás jsou ovšem aktuálnější dějiny moderní doby. Stalin – patrně na základě falešných informací, dodaných v dobré víře československými špiony – nechal popravit nejvyššího velitele Rudé armády maršála Michaila Tuchačevského a mnoho dalších předních důstojníků, za což Sovětský svaz zaplatil vysokou cenu. Nejpozději od těchto událostí věnovalo Rusko propagandistické válce velkou pozornost. „Je mnohem účinnější ovládat myšlení nepřítele, než ukout tisíce mečů a vstoupit na jeho území“ (str. 35).
Propagandistická válka není to jediné, k čemu se dají počítače využít. Autorka uvádí: „Americké firmy na výplach mozku voliče zde sice byly už dávno před ruskou hybridní válkou, ale jejich cíle byly komerční, ne vojenské“ (str. 20). Autorka sama pracovala nějakou dobu v TV Nova (za éry Vladimíra Železného), což byla dobrá příprava na sepsání této knihy: „Jako učenlivý pozorovatel jsem viděla všechny metody moderního sdělování ‚poselství‘, jak informaci balit, rozložit, osekat, navonět, vybavit obrazem…“ (str. 24-25). „Lež v nové době chutná, šimrá, vzrušuje. A proto je komerčně úspěšnější“ (str. 26).
Dále autorka uvádí hlavní cíl propagandy, jak jsem si ho všiml už před několika lety (a napsal o něm pár článků): „Jako propagandista můžete vyvolat nejistotu o tom, zda existuje morálka a pravda“ (str. 30).
Často slýchám, že Rusko není Sovětský svaz. Vskutku, rozdíly zde jsou. Autorka uvádí jeden z nich: „O tom, že Putinovi velice záleží na pozměněné formě reality, svědčí fakt, že nikdo z novinářů nezemřel rukou kata jako za Stalina, ale vždy jsou na vině ‚neznámí chuligáni‘“ (str. 46-47).
Autorka dále rozebírá některé prvky propagandistické války. Důležité je polarizovat společnost na „my“ a „oni“. Proto Rusové podporují jak černošské organizace typu Black Life Matters, tak bělochy z různých extrémistických organizací. Je třeba vyvolat nepřátelství – a hněv.
Příklad: „Pět měsíců po napadení Krymu rozšíří … ruská média zprávu o tom, že Ukrajinci ukřižovali ve Slavjansku na náměstí malého ruského chlapce. Do kamery vypovídá očitá plačící svědkyně, ze které se ovšem díky kvalitní práci novinářů po celém světě záhy vyklube jen najatá ruská herečka. Jenže zprávu už na sociálních sítích sdílely desetitisíce lidí. Pravdivá verze (tedy fakta) skončí v absolutním nezájmu cílového publika. Pravda je vedle sexy lži jen prošlý ležák“ (str. 56). Podobných příkladů najdete v knize více.
Právě tyto příklady na mě působily nejtísnivěji. Tak nějak jsem sázel na to, že pravda se nakonec ukáže a že na faktech záleží. Autorka ale dokazuje, že „půda propagandy je zrádný močál, kde neplatí, že pravda vyjde nakonec sama na povrch a prosadí se… Smyslem dnešních zpráv (na rozdíl od například hitlerovského Německa) není … prosazení lži, ale prosazení … názoru, že pravda neexistuje“ (str. 66).
V kapitolce „Laboratoř v srdci Evropy“ autorka ukazuje, že právě Češi posloužili Rusům za pokusné králíky. Ruští propagandisté dobře znají českou povahu a vědí, co na nás platí. „Nevěř ničemu a nikomu je naše národní heslo. Takže jsme troly uvítali s otevřenou náručí. Pochybovali o všem, vysmívali se všemu, byli jedni z nás“ (str. 88).
Jak zvítězili trolové i nade mnou? I já jsem uvěřil tomu, že prezident Havel schválil „humanitární bombardování“. Cituji: „A co Amerika a Havlovo humanitární bombardování…? Četla jsem tuhle větu stokrát po sobě ve volebních diskusích po mnoho let, než mě napadlo podívat se, kdo to bombardování v ČR schválil s podepsal. Nebyl to Havel (jak nám ruští trolové vnucují), ale český parlament a předseda vlády, dnešní prezident Miloš Zeman. To jsou ale panečku paradoxy“ (str. 102-103).
Autorka ve své knize popisuje různé druhy trolů a rovněž různé webové stránky, které ruskou propagandu šíří buď přímo, nebo jaksi mimochodem (např. „Naštvané matky“, které ruskou propagandou protkávají recepty na přesnídávku z brokolice apod.) Dále zmiňuje snahy společensky zničit novináře, kteří metody ruské propagandy odhalují. (Až někdy zase dostanete něco jako „Otevřený dopis Danu Drápalovi“ s mými údajnými názory, neváhejte si u mě ověřit, co doopravdy říkám. Tedy… pokud vás to zajímá.)
V kapitole „V hlavě“ autorka uvádí, že hlavním cílem propagandy je ovlivnit volby. Píše: „Aby ignorant udělal to, co chcete vy, musíte ho nejprve utvrdit v tom, co už si myslí.“ (str. 135). Pak popisuje tzv. Dunning-Krugerův efekt. Tito dva vědci zjistili, že „míra odbornosti v dané oblasti je největší překážkou sebevědomého nezviklatelného názoru“. Na rozdíl od odborníků musí mít „ideální oběť propagandy… naprosto jasný, nezviklatelný názor. Ví, že ví.“ (str. 135). Ach, kolik takových lidí mi už napsalo…
V kapitole „Konspirátoři“ autorka popisuje některé metody, jak šířit dezinformace. Jednu dobře znám i z prostředí, v němž se pohybuji: Přijde vám e-mail od člověka, kterého možná znáte. Je v něm napsáno: „Tohle mi poslal důvěryhodný kamarád, kterého znám!“ Kdo by pochyboval, že?
Zakusil jsem něco podobného. Dokonce jsem dostal hoax nadepsaný slovy „tohle není hoax“.
V této kapitole autorka rozebírá konkrétní e-mail o tom, jak nás Evropská unie finančně bere na hůl.
V závěrečné kapitole „Kapka optimismu“ se autorka zamýšlí nad tím, co můžeme jako jednotlivci udělat, abychom nepodlehli manipulaci. Nejdůležitější je pochopitelně poznat, že se někdo snaží mě manipulovat. Musíme se tedy naučit manipulace rozpoznávat. Autorka uvádí deset konkrétních bodů, na které bychom si měli dávat pozor. Pak uvádí seznam webů, které dezinformace a manipulace vytvářejí, seznam dezinformačních a manipulativních webových platforem, a nakonec zmiňuje tzv. agregátory (dezinformační a manipulativní weby bez vlastního obsahu).
***
Slovo na závěr: Autorku osobně znám. Naše politické názory se do značné míry překrývají, ale nejsou totožné. Jsou oblasti, na které máme hodně odlišný názor. Nicméně i kdyby se naše politické názory překrývaly jen málo, stejně bych tuto knihu doporučil. Doporučil bych ji každému, kdo si připouští, že i on sám se mohl – do větší či menší míry – stát obětí manipulace.
„Když snahu o pravdu, lásku a dobro vzdají i obyčejní lidé, trolové vyhrají a svět potemní“ (str. 104).
Kniha má 247 stran. Vydalo ji nakladatelství Triton (Stanislav Juhaňák) v roce 2017. Běžná cena je 249 Kč.

7. května 2018