Ach, ty alimenty

Číst internetové diskuse pod zveřejněnými články nebývá nic příjemného. Každý, kdo s tím má alespoň nějaké zkušenosti, ví, že diskuse se někdy zaměří na určitou nepodstatnou skutečnost a skončí v místech na hony vzdálených obsahu původního článku. Nedávno jsem zveřejnil článek „Pokoření“, a vlákna diskusí se věnovala dvěma tématům, které jsem zmínil pouze okrajově a ilustračně. Tím prvním byly alimenty, tím druhým byl kůrovec. Kůrovce zatím necháme spát (a pokud možno totálně vymrznout). Uvedu ale na pravou míru, jak to myslím s těmi alimenty. Je to téma stále živé a stále aktuální, tak proč o něm nenapsat více.

Co jsem tehdy o alimentech napsal? Pouze toto: „Žena se rozvede s mužem, který byl podvraťák, nyní jí neplatí alimenty a žena je dostane od státu. Nemusí nést následky své špatné volby, přestože ji mnozí upozorňovali, že ten chlap za to nestojí.“

Jak vidíte, netvrdím, že alimenty netřeba platit. Dokonce netvrdím ani to, že stát se nemá starat o ženu, která si své problémy způsobila (do větší či menší) míry sama. Z kontextu (který mnohé kritiky evidentně nijak nezaujal) je zřejmé, že očekáváme od státu, že se o nás postará, pokud si způsobíme nějaké problémy. Zmiňuji například obezitu. I jednu větu, v níž je zmíněna, by bylo možno kritizovat: „Co s lidmi, kteří jsou obézní v důsledku nemoci, kterou si nezpůsobili sami svým životním stylem, ale která může být dána třeba geneticky nebo nějak jinak?“ Proto také netvrdím, že by si obézní lidé měli léčbu hradit sami. Kdyby se stát pokusil oddělit ty, kdo si za obezitu mohou, od těch, kdo si za ni nemohou, otevřela by se široká brána korupci se všemi jejími doprovodnými jevy. Levnější je asi hradit léčbu všem.

Proč jsem tedy zmínil ty státem placené alimenty? Proto, abych upozornil, že máme obecně sklon nepřemýšlet o tom, jak svým jednáním škodíme sami sobě i celku, a pak požadovat od státu, aby vyřešil následky našich špatných voleb. Důsledky našeho řešení současné koronakrize přesouváme do značné míry na budoucí generaci, které předáme – přiznejme si to – svět v ne zcela ideálním stavu.

Opatření, která se nám zdají jednoznačně dobrá, mohou mít nezamýšlené a nepředpokládané následky. Ve Spojených státech vyrůstá naprostá většina afroamerických dětí bez otců. Na počátku byl dobrý záměr: Pomoci ženám samoživitelkám v jejich nouzi. Nezamýšleným průvodním jevem ovšem bylo, že afroamerické ženy se nevdávaly, aby nepřišly o příslušnou sociální dávku. Původně dobře míněné opatření způsobilo naprostý rozvrat afroamerických rodin – pokud pochybujete, přečtěte si Fukuyamovu knížku Velký rozvrat. Vysoká kriminalita mezi Afroameričany může být do určité míry dána „systémovým rasismem“ – o tom se nyní přít nehodlám – ale přinejmenším do určité míry je dána právě oním nešťastným vývojem. Otcové přestali fungovat a důsledky jsou vážnější, než jsme očekávali. Škoda, že nám progresivisté ordinují „více téhož“, tedy další protirodinná opatření.

Původní praxe byla taková, že bývalí manželé se buď na alimentech domluvili, a pokud ne, stanovil je stát. To v podstatě trvá. Co ale dělat v případě, když otec (případně matka, protože i takové případy jsou) alimenty neplatí? Nechat ženu bez pomoci by bylo skutečně kruté. Nebylo by ale lepší, kdyby stát co nejrychleji zasáhl proti neplatiči? A pokud se dvakrát s platbou opozdí, strhnout mu alimenty z platu? Nové opatření, kdy alimenty platí stát, posiluje zbytečně roli státu, a to proto, že stát tu roli, kterou již má, neplní. Jeho rolí je dbát na dodržování zákonů, nikoli hašení požárů, které vznikly neodpovědným jednáním. Je třeba zrychlit práci justice – konec konců, placení alimentů a otázky s ním spojené nejsou nějaká „raketová věda“, jak říkají Američané.

Přidám ještě jeden aspekt: Sociální stát je do budoucna neufinancovatelný. Pokud někdo nebude mít za dvacet či třicet let rodinu, která se o něj postará, dopadne velmi zle. Sami si na stáří naspoříte jen těžko – při nulových či dokonce záporných úrocích. A ne každý má na koupi nemovitosti, což je v současnosti jediný způsob, jakým lze zhodnotit peníze. Pěstovat rodinné vztahy je velmi dobrou investicí do budoucna, a radím s tím začít co nejdříve. Ale o tom snad v některém z dalších článků.

  1. ledna 2021

 

 

Joe Dallas: Coming Out v rodině

V loňském roce vydalo nakladatelství Křesťanský život knihu Hovory o homosexualitě. Autor knihy, Joe Dallas, žil mnoho let jako homosexuál a při hledání sexuální orientace prošel snad všemi fázemi, kterými při tomto hledání lze projít. Nyní vychází česky druhá kniha tohoto autora. Její anglický název zní When Homosexuality Hits Home. Vydavatel volil pro vydání knihy v češtině velmi zdařilý titul Coming out v rodině.

Obě knihy jsou výborné, byť je každá jiná. První z nich je vlastně návodem, jak o sexualitě hovořit tak, aby to mělo nějaký smysl, aby se účastníci takového hovoru nerozcházeli s pocitem, že propast mezi nimi se ještě prohloubila či rozšířila, a aby z takového hovoru vzešel nějaký výstup, přijatelný pro obě strany. K takovému hovoru pochopitelně nelze přistupovat s očekáváním, že druhá strana kapituluje před našimi názory.

O homosexualitě je ovšem možno vést hovory i v případě, že tato otázka se ani jednoho z účastníků přímo netýká. Jiná je ale situace v rodině, v níž syn náhle rodičům oznámí: „Jsem gay.“

Joe Dallas to jednou svým rodičům oznámil. A jeho vztah s rodiči a dalšími příbuznými prošel mnoha peripetiemi. Příležitostí ke zranění bylo na obou stranách dost a dost. Nyní má Joe Dallas vlastní rodinu – nejužší rodinu tvoří manželka a dva synové. Působí jako pastorační poradce a založil organizaci Genesis Biblical Solutions. Vývoj, kterým prošel, mu dle mého názoru umožňuje hovořit o daném tématu velmi kvalifikovaně. Stručně a zjednodušeně řečeno, Hovory o homosexualitě obsahují spíše teorii, Coming Out v rodině spíše praxi. Důležité je obojí. Joe Dallas nestřílí od boku a neplácá nesmysly o něčem, s čím nemá žádnou zkušenost. V tom, co píše, nepřichází zkrátka ani pravda, ani láska.

V knize Coming Out v rodině najdou rodiče dobré rady, jak se zachovat, když jim syn oznámí, že je gay, nebo dcera, že je lesba. Takové oznámení může být pro rodiče šokující a bolestné, nemělo by ale být důvodem, proč svého potomka přestat milovat či milovat méně. Spíše naopak.

Jedna z kapitol nese názor „Rozhovory o hranicích v rodině“. Jsou tam cenné rady, jak nepřijít o vztah, a jak se nedostat do situace jakéhosi slovního ping-pongu, kdy si obě strany neustále opakují totéž, co již bylo mnohokrát řečeno (a ke žádné změně to nevedlo). Láska k synovi či dceři, kteří se rozhodli pro homosexuální životní styl, neznamená, že rodiče s tím souhlasí, ale neměli by ze své strany přetrhat vztahy. Na druhé straně Joe Dallas soudí, že rodiče by se neměli účastnit „svatebního obřadu“, tedy uzavření „homosexuálního manželství“. Jako příklad uvádí dopis, který lze v takovém případě svému potomkovi napsat:

Děkuji, že na mě myslíš. To, že mě zveš na den, který má pro tebe tak velký význam, je mi poctou. Chci, abys věděl, že si uvědomuji, o jak významnou událost ve tvém životě jde. Velice mi záleží na tobě a na našem vztahu.

Nicméně kdybych přišel, nejednal bych s čistým svědomím. Vážím si tě a záleží mi na tobě, ale mám rovněž velmi silný názor na to, co je manželství, a svazek dvou osob stejného pohlaví se do tohoto pojetí nevejde. Vím, že mé postoje nesdílíš, a mé názory ti mohou připadat podivné, ne-li dokonce hloupé. Pro mě je to ale záležitost zásadního významu. Kdybych se zúčastnil obřadu, bylo by to ode mě pokrytecké a nepoctivé. Já bych po tobě nikdy nechtěl, abys jednal proti svému svědomí. Doufám, že víš, jak moc mi na tobě záleží, a budu si vždy vážit tebe i tvého partnera, budu vám přát jen dobré věci. Náš vztah je pro mě důležitý. Vroucně se modlím, abys mě pochopil.

Tento postoj Joe Dallas biblicky zdůvodňuje – zdá se mi, že velmi přesvědčivě.

Vzhledem k postupu genderové ideologie nutno počítat s tím, že do nesnadných situací se budeme dostávat stále častěji. Z tohoto hlediska se Dallasova kniha týká jen jedné z oblastí, v níž dochází k oficiálnímu předefinování věcí, které platily po tisíciletí. Dallas nám tedy nepomůže se všemi otázkami, které poslední vývoj nastoluje. Nicméně v té oblasti, které se věnuje, je pomocí velmi vydatnou.

Kniha má 207 stran a prodává se za 195 Kč (v e-shopu nakladatelství za 181 Kč).

  1. ledna 2020

 

 

Bráchovo kázání o farizejích

  1. čtení: Mat 7,1-6; 2. čtení Mk 2,13-17; 3. čtení Mat -10,16

Bratři a sestry, vážení hosté:

určitě nebudu jediný, kdo by chtěl být u toho, jak Ježíš stoluje s Levim a jeho přáteli. Asi si dovedeme tak trochu představit, co prožívali, jak jim bylo. Snad jste to zažili, setkání s člověkem, který vám přijde úžasný. Hltáte jeho slova, otevírá vám nové světy. A jste hrozně šťastni, že si našel čas zrovna na vás. Svět dostává jinou barvu. Všechno je najednou jinak.

Farizeům se ovšem Ježíšovo stolování s celníky – a jinými hříšníky – nelíbí. Proč, o tom si budeme povídat. Ale než se do toho pustíme, tak trochu historických reálií.  Zejména pro ty, kdo nedávali v nedělní škole pozor, či dokonce jim byla odepřena.

Farizeové, to byla v mnoha směrech elita židovství té doby. A není to myšleno ironicky. Brali velmi vážně, co v Písmu stojí, rozmýšleli to, aplikovali to.

O Ježíšovi je řečeno, že do svého vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Myslí se tím celý židovský národ, v užším slova smyslu to však platí zejména o farizejích.

Celníci, či též publikáni, vybírali daně pro římskou správu. Celý daňový systém pro Judeu prokurátor prodal v dražbě nejvyšší nabídce. Vydražitel to pak pronajímal dál. Takový víceúrovňový systém byl z hlediska Římanů racionální. Iniciativa byla na celnících, tedy výběrčích daní, a ti se snažili, aby nepřišli zkrátka. Mnozí z nich byli bohatí. Bylo to jejich rozhodnutí, že si vybrali toto povolání. Nechuť, a snad i nenávist, farizeů vůči celníkům je pochopitelná.

Pro farizeje to představovalo dvojí ponížení. Ponížující už byl samotný výběr daní. Vždyť Izrael má patřit toliko Hospodinu! A k tomu muset jednat s lidmi, kteří v jejich očích byli vlastně kolaboranti, zrádci Izraele.

Celník, o kterého v přečteném oddílů jde, se jmenuje Levi. Ten příběh je téměř stejnými slovy zaznamenán ve všech třech synoptických evangeliích. S několika málo rozdíly. A jedním z těch rozdílů je, že v jednom evangeliu se ten celník jmenuje Matouš. A je to to evangelium, kterému se říká Matoušovo – i když v něm, a to je odbočka, nikde není výslovně uvedeno, že ho Matouš sepsal.

U Marka je náš příběh blízko začátku, v druhé kapitole. Marek je stručný. U Matouše je až v kapitole deváté. Předchází mu Kázání na hoře, se vším tím dech beroucím vyučováním a úžasnými podobenstvími, která nás stále provázejí. Odtamtud bylo i první čtení.

Větší rozsah Matoušova evangelium nám umožňuje podrobněji sledovat vývoj dynamiky vztahu farizeů k Ježíšovi. Všimneme si dvou momentů.

První se týká toho, jak je komentován v Matoušově evangeliu konec Kázání na hoře. Čteme: … když Ježíš dokončil tato slova, … zástupy žasly nad jeho učením; neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci.

Ten druhý moment se týká jednoho konkrétního zákoníka. Zákoníci, znalci Tóry, kteří leckdy působili i jako soudci, se často rekrutovali z řad farizejů. Nebudeme teď mezi farizeji a zákoníky rozlišovat. O jednom z nich v úseku, který následuje po Kázání na hoře a předchází povolání celníka Leviho, čteme, že přišel za Ježíšem a říká mu: „Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš“.

Z toho je patrné nadšení pro Ježíše. Jednoznačné přijetí. Ten člověk měl přitom už nějaké postavení. Zákoník, to nebylo jen tak, za tím byla léta studia a společenského vzestupu. A teď je ochoten tohle všechno odložit a jít za Ježíšem. Budiž mu to přičteno k dobrému.

Ježíš ho, možná k našemu překvapení, varuje. Někomu se dokonce může zdát, že mu jeho záměr rozmlouvá. Není to řečené úplně průhledně. Říká „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“

Takto nepřímo s farizeji a zákoníky Ježíš bude mluvit často. Dotkneme se toho. Někdo by mohl mít pocit, že Ježíšovo jednání s farizeji není úplně fér, že si měl dát práci, aby jim to pořádně vysvětlil. I toho se dotkneme.

V daném případě Ježíšově odpovědi rozumím tak, že Ježíš ví, co přijde. Ví, nebo tuší, jak se vztah farizeů k němu promění. A ví nebo tuší, že ten zákoník, který ho chce následovat, by to prostě neunesl. Že ta jeho identifikace se svou názorovou skupinou, či, jak se říká, bublinou, je příliš silná. Že by to jeho následování nevedlo k dobrým koncům. Nevydržel by, až by se na něj ostatní zákoníci sesypali. A i kdyby to snad nebylo tak zlé, pořád by se ohlížel přes rameno, co tomu ti druzí říkají.

Na rozdíl od celníka Leviho i jiných, kteří přijmou, že v Ježíši potkali toho, kdo je zachránil, vytrhl z mravní bídy.

Rozumím tomu tak, že Ježíš tomu zákoníkovi vlastně říká: „Vůbec nevíš, jaká osamocenost, jaká společenská izolace čeká mě, a čekala by i tebe. Unesl bys to?“

——

Zpátky k farizeům. Když to srovnám se svým dětstvím, tak se o nich mluvívá stále méně. Přisuzuji to tomu, že církev je více a více citlivější vůči antisemitským postojům, které ji v různých fázích její historie motivovaly k nepěkným, a někdy i hrůzným, činům.

To je samozřejmě potřeba, vnímat historii církve pravdivě. Biblické poselství má ovšem vícero rovin. A tak se ptejme po těch charakteristikách farizeů a zákoníků, které lze rozpoznat dnes. A nemusí to být znaky jen negativní. Už bylo řečeno, že farizeové byli v mnoha ohledech obdivuhodní. Spíše tedy jde o to, že i to, co je v mnoha směrech obdivuhodné, může v určitých situacích selhat. Je důležité porozumět tomu proč.

Farizeové měli jasnou představu o tom, co je správné. Byli ideově vyhranění. Drželi nějaký názorový systém, pohled na svět, ve kterém bylo zřejmé, kdo je kdo. Podle nich celníci nezasluhovali plnohodnotný lidský kontakt do té doby, dokud se nezmění. Ne, že by jim možnost změny upírali. Ale dokud se nezmění, tak se s nimi jedná s odstupem. Tehdy lidé svoji odtažitost skrývali méně, než je tomu zvykem dnes. Dnes se to dělá trochu jinak. Asi to znáte, takovou tu masku, kterou člověk na sebe vezme, když má co do činění s někým, o kom si myslí leccos špatného. A také existují tisíce způsobů, jak dát někomu najevo, že to není našinec – nebo, že už to není našinec.

Farizeové si byli vědomi své mravní převahy. Věděli, jak to má být, a co kdo dělá špatně. Jejich myšlení bylo analytické. „Tohle je přípustné, tohle už přípustné není.“ Poctivě to rozmýšleli. – Ježíš učil jako ten, kdo má moc.

Ježíš se jeví zpočátku jako spojenec, ba dokonce jako možný vůdce. Jenomže on do takové role nevstoupí. Ne proto, že by byl Zákon špatný, vždyť ani písmenko z něj nepomine, ale proto, že on přinesl záchranu i těm, kteří se dostali příliš daleko na to, aby se jich ty dobré způsoby hlásané farizeji dotkly.

Chcete-li, Ježíš je inkluzivní. Království boží je i pro chudáky, hříšníky a celníky.

Ono se to snadno říká, ale hůře žije.

Abychom pochopili, jak se to i tehdy nelehko žilo, tak si musíme uvědomit, že celníci představovali pro Izrael významné ohrožení. V očích farizeů tedy určitě.

Celníci, to nebyli nějací jurodiví svérázové, ke kterým se lze sklonit a rozplývat se nad vlastní otevřeností, a pak se zase vrátit do svého světa.

Pro farizeje byl vzah k celníkům součástí velkého zápasu. Kdo s koho? Udržíme se? Dokážeme ubránit vlastní identitu pod náporem toho římského světa? Není to tak úplně odlišné od dnešní doby.

Z hlediska farizeů celníci spolupracovali s ideovým nepřítelem, byli to kolaboranti. A proto se i Ježíš začne farizeům jevit jako zrádce. Kazí jim to. Kazí jednotnou frontu. To, že Ježíš má s farizeji mnoho společného, ho činí v jejich očích ještě nebezpečnějším.

I na ně ovšem jeho osobnost působí. Zpočátku váhají, upozorňují ho, že překračuje tu správnou linku. Tak je to ještě v okamžiku našeho příběhu. Nad tím, že jí s celníky, se zákoníci z farizejské strany pouze pozastavují. Dávají mu šanci, aby se jich zřekl.

Postoj farizeů se zlomí, až když Ježíš sáhne na sobotu, což pro ně byla věc naprosto zásadní. Sobota byla jedním z nejvýznamějších symbolů. Její dodržování byl jeden z hlavních způsobů, jak si udržet jistou výlučnost, soudržnost. A Markovo evangeliu ke střetu o sobotu záhy dospěje. Pak budeme číst Když farizeové vyšli, hned se proti němu s herodiány umlouvali, že ho zahubí.

Myslím si, že je v našich možnostech si představit tu zlobu, která se zmocnila farizejských srdcí. Protože my té zloby vidíme okolo sebe spoustu. Zloby, která je podobně ideologicky motivovaná.

Má to dva stupně. Jednak to, že ty, které pokládáme za celníky, za škůdce, vyloučíme z okruhu těch, ke kterým přistupujeme lidsky plnohodnotně. Příklady takové odtažitosti je v dnešní rozdělené společnosti snadné najít. Ale to bych raději nechal na každém z vás, aby se zorientoval ve vlastním srdci. Lidem věkem starším však jistě bude srozumitelné, když připomenu, jak bývalo obtížné, když jsme měli osobně co do činění s nějakým komunistou.

A ten druhý stupeň je silně prožívaná nechuť, někdy snad až nenávist, kterou jsou stíháni ti, co jsou s námi na stejné lodi, ale vidí to jinak. K mým nejsilnějším životním emočním zážitkům patří zjištění, jak silná taková nechuť může být i uvnitř církve kvůli příslušnosti k různým názorovým skupinám. Jak to bývá neuhasitelné, jak se opět a opět potvrzují slova, že ústa mluví, čím srdce přetéká.

Ježíš ví, že názorová vyhraněnost, správnost, spásu nepřinese. Ta spása je opravdu možná jenom skrze jeho moc.

Ideologie patří k mocnostem tohoto světa. V něčem se podobají náboženským systémům. Když se ideové odsouzení zahnízdí v lidském srdci, tak se s tím velice těžko hýbe.

Jak u sebe poznáme, že jsme ohroženi? Třeba tak, že si všimneme, že kdykoliv se zmíní nějaká skupina lidí, tak nám v hlavě naskakuje jedno obvinění za druhým na jejich adresu.  Anebo si najednou uvědomíme jakousi zálibnost, se kterou přijímáme zprávy o jejich selháních. Co v takové chvíli dělat?

Následovat Ježíše v takové situaci možná znamená dělat právě to, o čem jsme četli. Sednout si s někým z té protivné strany ke společnému stolu. Je-li to možné. Dokážeme-li najít tu správnou chvíli, toho správného člověka. Nikdo k tomu nemůže být nucen. I Ježíš zve, nenutí.

I celník Levi, syn Alfeův, mohl Ježíšovo pozvání „Pojď za mnou“ úplně ignorovat. A možná měl Levi přátele, kteří jeho pozvání ke společnému stolu odmítli, protože měli na mysli své společenské postavení u římské správy a nechtěli se kompromitovat stolováním s někým jako byl Ježíš.

Přiznat postavení partnera někomu, vůči komu jsem – snad oprávněně – ve střehu, komu nevěřím, koho se bojím, kým pohrdám, to není nic zázračného, a přesto to může mít důsledky téměř zázračné.

Ježíš rozpoznal, že farizeové a zákonici ho vysklili. Přestal být pro ně partner. Chtějí ho pouze usvědčit. Proto Ježíš to předstírané pozvání k teologickým debatám odmítá. Nepouští se s nimi na jejich terén. Bez vůle k partnerství to nemá smysl. A pak, Ježíš je Syn Boží.

Ježíš na některých místech jasně mluví o pokrytectví farizeů, na jiných jim odpovídá jakoby v hádance proto, aby oni sami své pokrytectví odhalili. Klade jim otázky. Ptá se jich „Proč smýšlíte zle ve svých srdcích?“, „Je dovoleno v sobotu činit dobře, či zle?“ „Byl Janův křest z nebe, či z lidí?“ „Ukažte mi peníz daně! – Čí je tento obraz a nápis?“ A tak dále.

To pokrytectví ale není něčím, co je nějaká výlučná vlastnost farizeů. Do našeho jazyka se vloudilo používání slova farizejský pro označení jednání, které je pokrytecké a svatouškovské zároveň. To vnímám jako chybu, že se tak stalo.

Dějiny ukazují, že každá ideová vyhraněnost, každá mravní převaha, má své stíny. To je důsledek lidské přirozenosti. A čím více informací máme k dispozici, tím více se dozvídáme o lidském pokrytectví, o nedodržování pravidel těmi, kdo je vyhlašují. Toho jsou dnes plná média. Takového pokrytectví je spoustu. Ale ne každé je neseno samospravedlností, která je tak silná, že člověku brání v tom, aby své pokrytectví rozpoznal. Pokrytectví takového typu bývá neseno záští a odmítáním lidské hodnoty toho druhého.

Farizeové byli příliš v zajetí svých mocenských představ o tom, kdo je ten jejich nepřítel, se kterým vedou zápas o bytí a nebytí, než aby si Ježíšova slova o pokrytectví pustili k srdci. Domnívají se, že brání svatou věc.

A to je pro nás trvalé napomenutí. Dejme si pozor, aby naše srdce neztvrdla, vedena přesvědčením, že sloužíme dobré věci.

========================

Je moc dobře, že ten oddíl z prvního čtení, který říká, že nemáme házet perly před svině, protože je nohama zašlapou, a pak se otočí a roztrhají nás, je předcházen oním známým podobenstvím o vynímání třísky. To je to prvé, co je potřeba mít na paměti. Na nebezpečí pokryteckých výtek Ježíš farizeje, a nejen je, soustavně upozorňuje.

Přicházejí ale situace, kdy nemá smysl cokoliv vysvětlovat, protože nemáme před sebou partnera, který je připravený nám naslouchat, ale někoho, kdo už se rozhodl, jak s námi naloží. Někoho, kdo jakékoliv partnerství už předem vyloučil. Je nebezpečné se do takové situace vžívat, domýšlet si ji tam, kde není, konstruovat ji. Možnost zneužití je obrovská. Nicméně k biblické zvěsti patří i ta slova o perlách a sviních. Jako návod, jak se v takové situaci, pokud skutečně nastane, zachovat.

Nezbývá než prosit o Boží moudrost a o srdce pokorná, abychom takové situace správně rozpoznali. A abychom je uměli řešit podobně jako je řešil náš Pán. Nikoliv znevážením toho druhého, ale otázkou, která mu dává šanci z jeho nemilosrdného zaujetí vystoupit.

Amen

Co brání? Výklad 2Te 2

Pokud jde o příchod našeho Pána Ježíše Krista a naše shromáždění k němu, žádáme vás, bratři, abyste se nenechali snadno otřást ve svém poznání ani vylekat buď skrze ducha, nebo skrze slovo nebo skrze dopis, vydávaný za náš, jako by den Pánův již nastal. Ať vás nikdo žádným způsobem nesvede, protože nenastane, dokud napřed nepřijde odpadnutí a nebude zjeven ten člověk bezzákonnosti, syn záhuby, který se staví na odpor proti všemu a pyšně se pozvedá nade všecko, čemu se říká Bůh nebo co se uctívá, takže sám usedne jako Bůh do Boží svatyně a bude se vydávat za Boha. Nevzpomínáte si, že jsem vám toto říkal, ještě když jsem byl u vás?

Také víte, co ho nyní zdržuje, aby byl zjeven ve svůj čas. Neboť tajemství této bezzákonnosti již působí; jen čeká, dokud ten, kdo je nyní zdržuje, nebude z prostředku vzat. A potom bude zjeven ten Bezzákonný, kterého Pán Ježíš odstraní dechem svých úst a zahladí jej i jeho skutky jasným zjevením svého příchodu.

  1. Tesalonickým 2,1-8

 

Eschatologie – nauka po posledních věcech světa, dějin i člověka – se zakládá především na dvou biblických knihách, jedné starozákonní a jedné novozákonní. Tou starozákonní je kniha Daniel, tou novozákonní kniha Zjevení.

Dalším významným zdrojem pro eschatologické úvahy je Malá apokalypsa, jak se nazývá Ježíšova řeč nedlouho před koncem jeho pozemského působení v těle. Tato promluva je zaznamenána v 24. kapitole Matoušova evangelia, 13. kapitole Markova evangelia a 21. kapitole Lukášova evangelia. Mezi těmito třemi záznamy Ježíšovy řeči jsou drobné rozdíly, nicméně v hlavních rysech se překrývají.

A konečně je v Písmu roztroušeno ještě několik úryvků, které se týkají konce věků a které je při formulování nauky o eschatologii třeba brát vážně. Jedním z těchto míst jsou slova apoštola Pavla, jimiž se budeme zabývat v této studii.

Musím se ovšem přiznat ke svým východiskům. Na rozdíl od značné části liberálních teologů jsem přesvědčen, že 2. list Tesalonickým psal skutečně apoštol Pavel. Nebudu zde vysvětlovat, proč si to myslím, a nebudu zde ani referovat o tom, proč si liberální teologové myslí, žeapoštol Pavel autorem tohoto listu není. Koho by argumentace liberálních teologů zajímala, najde ji v hojné míře ve 14. díle Českého ekumenického komentáře k Novému zákonu. Autorkou tohoto 14. dílu, věnovaného 2. listu Tesalonickým, je Mireia Ryšková, která působí na Katedře biblických věd Katolické teologické fakulty UK v Praze. Ta debata může být jistě zajímavá, ale není tím, oč mi jde. A jde mi především o duchovní porozumění, nikoli o církevní historii. Je mi jasné, že duchovní porozumění nesmí být založeno na historických omylech. Má studie je dílčí, a já i mí čtenáři se musíme spokojit s tím, že přiznávám své východisko, aniž ho v této studii zdůvodňuji.

I dnešního vážného studenta Bible zajímá, co se bude „na konci světa“ dít. V církevních dějinách opakovaně narážíme na pokusy sestavit jakýsi „jízdní řád“ závěrečných událostí.[1] A pokud se někdo takovému jízdnímu řádu chce věnovat, těchto několik veršů z Pavlova listu Tesalonickým se přímo nabízí k vážným úvahám.

Je zřejmé, že křesťané prvního století očekávali návrat Pána Ježíše Krista ve slávě. Nepochybuji o tom, že apoštol Pavel toto očekávání sdílel, ba vlastně svým kázáním evangelia probouzel, protože zaslíbení „druhého příchodu Pána Ježíše Krista“ je součástí evangelia (a tedy i všech vyznání křesťanské víry, včetně toho nejstaršího dochovaného, totiž „Apoštolského vyznání víry“, tzv. Apostolica).

Přiznejme si ovšem, že smýšlení a představy starověkých lidí – včetně křesťanů – jsou nám do značné míry neznámé. V uvedené pasáži z 2. Pavlova listu Tesalonickým je zřejmé, že někteří křesťané uvěřili, že „Pánův den již nastal“. „Pánův den“ je termín označující událost Božího soudu, a tento Boží soud zase souvisí s druhým příchodem Ježíše Krista. A souvisí rovněž se vzkříšením. Jaké byly představy lidí, kteří uvěřili, že „Pánův den již nastal“, si nedovedu představit. Sám ovšem nějakou představu o „Pánově dni“ mám také. V mých představách se bude jednat o tak hluboký zářez do skutečnosti, jak ji známe, že nebude sporu o tom, zda Ježíš přichází či nikoli. Přinejmenším těm, kdo mu patří, to bude naprosto jasné.

Podobně čteme v 2. Timoteovi 2,18 o lidech, kteří tvrdí, že „vzkříšení již nastalo“. Já jsem přesvědčen, že vzkříšení bude něco naprosto nepřehlédnutelného. Ti lidé si možná nepředstavovali vzkříšení těla a chápali vzkříšení nějak „duchovně“ nebo „mysticky“. Za sebe říkám: Těžko říci.

Ano, zajímá nás, co si mysleli tito pomýlení lidé, ale není to pro nás rozhodující. Pavel odmítal tvrzení, že vzkříšení již nastalo, a odmítal i tvrzení, že Pánův den již nastal. Možná tyto dva bludy spolu souvisely; možná je zastávali titíž lidé. Více nás ale zajímá, jak to bude doopravdy. Co nám tedy říká sám Pavel?

Než přijde den Páně, nastane „odpadnutí“ (2Te 2,3) a bude zjeven „člověk bezzákonnosti, syn záhuby“.[2] Není jasné, zda jde o dvě po sobě následující události (nejprve odpadnutí, až pak zjevení „člověka bezzákonnosti“), nebo zda zjevení „člověka bezzákonnosti“ bude příčinou odpadnutí, nebo přinejmenším přispěje k jeho hloubce. O tomto člověku je řečeno, že bude „zjeven“, z čehož můžeme vyvodit, že existoval již dříve, pouze vskrytu. K jeho „zjevení“ dojde patrně ve chvíli, kdy se začne vydávat za Boha (v. 4).

Čas tohoto „člověka bezzákonnosti“ přijde, ale zatím mu něco brání, něco ho zdržuje (v. 6).

Co to je? Co brání zjevení člověka bezzákonnosti?

Přiznejme si, že pro nás je to záhadou. Přitom se podle všeho zdá, že pro čtenáře (a posluchače!) Pavlova listu to tajemství nebylo, nebo nemělo být. Velmi jednoznačně to plyne z textu ČEP: „Víte přece, co zatím brání tomu, aby se ukázal dříve, než přijde jeho čas“ (v. 6). Otázka se navíc komplikuje tím, že ve v. 6 čteme „co brání“ (neutrum), kdežto ve v. 7 „kdo brání“ (masculinum). Pavlovi čtenáři a posluchači toho věděli více než my. Pavel o těchto věcech nesporně v Tesalonice mluvil – proto připomíná: „Nevzpomínáte si, že jsem vám toto říkal, ještě když jsem byl u vás?“ (v. 5). Jistě by mnohé z nás zajímalo, co Pavel tehdy říkal. Obávám se, že na této straně nebes tato naše otázka s definitivností zodpovězena nebude.

Můžeme se ale nad touto otázkou zamýšlet. Nejprve ale radím prozkoumat, jak této pasáží rozuměli křesťané, kteří nás předešli. A můžeme si klást otázky

  • kdo nebo co brání (zdržuje)
  • kdo je onen „člověk bezzákonnosti“
  • o jaké odpadnutí se jedná[3]

 

Nejsme pochopitelně první generace, která se těmito otázkami zabývá. A odpovědi na onu první otázku se pohybují, dá-li se to tak říci, na absolutní škále.

Byli lidé, kteří se domnívali, že tím, kdo brání, je sám Satan, a byli i lidé, kteří se domnívali, že je to sám Bůh. A mezi tím je celá řada jiných možností. Proberme jednotlivé možnosti:

Satan

Satan čeká, až se zjeví „člověk bezzákonnosti“. Jakmile se tak stane, Satan ustoupí a „člověk bezzákonnosti“ se bude moci projevit a nakonec se bude vydávat za Boha.

Tento výklad zmiňuje (jako jednu z možností) New Bible Commentary.

„Nevýhodou“ tohoto výkladu je, že obecně mají křesťané zato (a dle mého mínění právem), že právě Satan sám se bude vydávat za Boha. Takto se jeví spíše jako služebník někoho jiného.

Bůh

Je to sám Bůh, kdo brání, aby se zjevil „člověk bezzákonnosti“.

I tuto interpretaci zmiňuje New Bible Commentary.

Tento výklad se mnohým jeví jako nejméně problematický a zřejmě má i dnes řadu zastánců.

Jaké jsou další možnosti?

Někteří vykladači už ve starověku, ale i v dobách pozdějších, soudili, že tím, kdo brání, je římský císař, popřípadě římský stát se svými zákony a se svým řádem. Jakmile bude římský stát odstraněn nebo se rozpadne, naplno se projeví síly temnoty, které představuje „člověk bezzákonnosti“.

Další navrhovanou hypotézou je, že onou zdržující silou je právní stát. Ne tedy osoba císaře, ale samo zřízení.

Jiní soudili, že onou zdržující silou je samo evangelium, které musí nejprve být kázáno všem národům.

Příbuznou hypotézou je, že touto silou je církev, případně Duch svatý, který v církvi působí.

Německý novozákoník Martin Dibelius (1883-1947) vyslovil názor, že Pavel sám nevěděl, co tou zdržující silou vlastně je.

 

Člověk bezzákonnosti

Tento termín, který uvádíme v jeho etymologicky přesném znění, je hebraismus. Jiné překlady uvádějí člověk hříchu (BKR) nebo člověk nepravosti (ČEP). Toto první označení je doplněno druhým: „syn záhuby“ (ČSP), „syn zatracení“ (BKR a ČEP). Toto druhé označení je rovněž hebraismus, podobně jako to první.

Tato osoba je běžně ztotožňována s Antikristem. Označení Antikrist je ovšem v Písmu pouze v Janových listech (1J 2,18.22; 4,3; 2J 7) – Pavel ani jiní novozákonní autoři ho nikde nepoužívají. Kraličtí ve svých poznámkách – v souladu s použitím tohoto výrazu v Janových listech – uvádějí, že i když je zde řeč o jediné osobě, tato jediná postava zastupuje mnohé:

 

Píše pak tu Apoštol o Antikristu, jakožto o jedné osobě, ne proto, že by takový jeden toliko bezbožník měl býti, a do Kristova příchodu živ zůstávati. /…/ Ale proto, že všichni na té stolici sedící jedno jsou, jednoho otce ďábla synové, jedním duchem jedovatým dýchají, a k jednomu cíli, totiž k svodu mnohých směřují. Podobně Daniel pod jedním podobenstvím lva a medvěda mnohé krále zavírá (Da 7:3 aj.)

 

Morris upozorňuje, že Antikrist není totožný se Satanem; v 9. verši o něm čteme, že přijde „v moci Satanově“ – je tedy pouze Satanovým nástrojem. Většinou je ztotožňován s šelmou z bezedné propasti, jež je zmíněna nejprve ve Zj 11,7 a dále v 13. kapitole knihy Zjevení.

Pro naše pochopení tohoto biblického textu je klíčové sdělení, že tento člověk bezzákonnosti se bude vydávat za Boha. A bude přinejmenším zdánlivě úspěšný, neboť „usedne jako Bůh do Boží svatyně“ (v. 4). Triumf bude ovšem pouze dočasný – Přijde Pán Ježíš, a odstraní ho „dechem svých úst“ (tj. Božím slovem, vyslovovaným V moci Ducha svatého).

Odpadnutí

Konečně obraťme svou pozornost k odpadnutí, jež je zmíněno ve 3. verši. Toto slovo je spjato s určitým členem, tzn. můžeme předpokládat, že adresáti Pavlova listu věděli, o čem Pavel mluví. Patrně bylo toto téma obsahem Pavlových rozhovorů o této problematice – těch rozhovorů, o nichž svědčí 5. verš („Nevzpomínáte si, že jsem vám toto říkal…?“)

Když my křesťané slyšíme slovo „odpadnutí“ dnes, je pro nás spjato s představou odpadnutí od víry. Víme, že člověk může odpadnout, protože zvlažní nebo upadne do hříchu, nebo protože se nechá přesvědčit zástupcem nějaké ideologie či nějakého cizího náboženství. Řecké slovo apostasia ovšem může znamenat i vzpouru proti Bohu.[4] Bylo možno je chápat i politicky – kraličtí ve svých poznámkách uvádějí, že může jít o „odstoupení od víry neb náboženství pravého“. Zmiňuji ale i další možnost: „Jiní to slyší na odstoupení od císařství Římského“.

Mě velice zajímá otázka, zda toto odpadnutí bude předcházet zjevení „syna záhuby“, nebo zda bude následkem toho, že se tento nástroj Satanův prohlásí za Boha. Z textu to nelze jednoznačně vyčíst. Osobně jsem toho názoru, že půjde nejspíše o jakýsi paralelní proces: Celková nálada ve společnosti se bude měnit, lidé budou odpadat od víry (možná ze všech výše nastíněných důvodů) a současně se budou pozvedat ti, kteří se budou prohlašovat za bohy (je mi blízké kralické pojetí, že může jít o určitou skupinu lidí, jak uvedeno výše).

Ti, kdo se snaží sestavit jízdní řád posledních časů tohoto světa, mohou zařadit poznatky z této biblické pasáže do svých snah. Nebudu se tajit tím, že i já připouštím, že nějaký ten jízdní řád se stane skutečností, a že některé pokusy o jeho sestavení se ukáží jako zdařilejší než jiné. Domnívám se ale, že v dějinách již dříve nastaly situace, na které „pasovalo“ to, co čteme v 1Te 2. Takovým příkladem může být Velká francouzská revoluce. V souvislosti s ní došlo skutečně k velkému odpadnutí, a docházelo k němu jak před pádem Bastily v roce 1789, tak tehdy, kdy revoluce vrcholila, ale dokonce i poté, co se prach usadil. Z hlediska křesťanské víry k žádnému návratu k předrevolučnímu stavu nedošlo a ani dojít nemohlo.

A současně byla například uctívána „bohyně rozumu“. Koncem roku 1793 byly mnohé kostely (včetně pařížské Notre Dame) přeměňovány v „chrámy rozumu“. Křesťanské náboženství mělo být nahrazeno tímto kultem rozumu. Toto vzepětí sice netrvalo dlouho, nicméně něco se změnilo a „rozum“ byl na rozdíl od dřívějších dob chápán jako (pro mnohé jediný legitimní) zdroj poznání. V každé, případě byl rozum chápán jako protiklad zjevení, což byl zásadní posun proti středověku a starověku.

Za podobná „předběžná naplnění“ můžeme považovat i bolševickou revoluci v Rusku nebo nástup hitlerovského nacismu.

Udělejme malou odbočku a zastavme se u pojmu „bůh“. Můžeme mluvit o Bohu stvořiteli, o Bohu jako prvotní příčině všeho, o Bohu filosofů nebo o Bohu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu. Pro naše účely postačí, že Bůh je (zákono)dárcem a garantem řádu a norem. To samozřejmě není vše, co o Bohu platí, a možná to ani není to nejdůležitější. (Pro nás křesťany je nejdůležitější, že Bůh je milující Otec.) Nicméně pokud někdo povstává proti Bohu a chce usednout na jeho místo, jde mu právě o toto: stanovovat vlastní normy a (tvrdě) je prosazovat.

Současnost

Boží nepřítel vycítil svou příležitost v šedesátých letech, kdy došlo k tzv. „sexuální revoluci“. Ideologie, která tehdy povstala a dosahovala velmi rychle „slavných“ vítězství, byla zaměřena především proti autoritám jako takovým. Každá autorita byla prohlášena za utlačující. Byla to především autorita otců, ale i učitelů, politiků, odborníků všeho druhu. Ve skutečnosti šlo ale o vzpouru proti Bohu a cílem měl být chaos a anarchie.

Někdo by mohl namítnout, že protagonisté sexuální revoluce a následného postmoderního vývoje byli z velké části ateisté. To ale nic nemění na tom, že z jejich strany se jednalo o vzpouru vůči Bohu. Vždyť Bůh je tou nejvyšší autoritou, a pokud někdo přijme tezi, že veškerá autorita je zotročující a znemožňuje lidem, aby „byli sami sebou“, ocitá se ve vzpouře proti Bohu. O úspěchu této revoluce hovoří prázdné kostely ve většině evropských zemí.

Pavel – inspirován Duchem svatým – formuluje to, co se děje, obezřetně. „Člověk bezzákonnosti“, kterého můžeme spolu s kralickými a s dalšími vykladači chápat kolektivně, se „pyšně pozvedá nade všecko, čemu se říká Bůh nebo co se uctívá“. A něco se uctívá stále. Podobně platí, že lidé vždy uznávají nějakou autoritu. Někdy si to ovšem neuvědomují, někdy si to nechtějí přiznat, někdy žijí ve vnitřním rozporu: Navenek žádnou autoritu neuznávají, ale o to více se jí nevědomky poddávají.

V současné době dochází ke zpochybnění řádu světa v jeho nejrůznějších podobách. Pokud bude vzpoura proti Bohu dokonána, „člověk bezzákonnosti“ usedne v Božím chrámu. Bude to pod heslem osvobození a seberealizace.

Domnívám se, že tento vývoj vysvětluje mimořádnou pozornost, která je věnována otázce translidí, tedy lidí, kteří si nechávají změnit pohlaví. Pro člověka, který už značně pokročil ve vzpouře proti Bohu, je totiž skandální, že přišel na svět, aniž se o to prosil, a do vínku mu bylo dáno pohlaví, které si nemohl sám zvolit! Nikdo se ho neptal, zda chce být mužem nebo ženou. Chce tedy sám sobě a celému světu dokázat, že to tak nenechá. Bohužel, Boží nepřítel umí napodobovat, nikoli však tvořit. Transčlověk si může za pomoci lékařů nechat vytvořit prsa neb penis, ale bude to jen nefunkční kopie. Zde vzpoura proti Bohu dosahuje tragických, byť směšných podob. „Zpřetrhejme jejich pouta, odvrhněme jejich provazy“ (Žalm 2,3), promlouvají protagonisté této ideologie. „Pouta“ v tomto verši představují autoritu. „Ten, jenž trůní v nebesích, se směje“ (Žalm 2,4). Ustanovil svého krále na Sijónu (viz v. 6), a ten zabije Bezzákonného dechem svých úst.

Ve skutečnosti je to jinak. To, zdali jsi muž nebo žena, je Boží dar. A pro Tebe je to také úkol. Je to krásný dar a nesnadný úkol. Pokud nepůjdeš cestou vzpoury a nároku, ale cestou vděčnosti, přijmeš sám sebe – a současně na sobě začneš pracovat. A půjdeš-li touto cestou věrně a dostatečně dlouho, sám se staneš autoritou. Budeš pravým mužem, budeš pravou ženou. Budeš dobrým otcem, budeš dobrou matkou.

Tedy… Pokud bude ještě čas. „Tajemství bezzákonnosti již působí; je čeká, dokud ten, kdo je nyní zdržuje, nebude z prostředku vzat.“ To, co nyní zdržuje, je skutečnost, že některé autority – a rozumné vidění světa – stále ještě fungují. Vidíme však, a to na západě i na východě, zlověstné mraky na obzoru.

**

Takto aplikuji biblický text z 2. Tesalonickým do naší doby. Netvrdím, že je to jediná možná interpretace. Možná budou jiní vykladači v jiných dobách našemu biblickému text rozumět jinak. To je jedním z projevů jeho inspirovanosti.

Pokud žiješ v pokání a jsi na Ježíšově straně, můžeš si být jist, že „naši vyhrajou“.

  1. S. Abych se nechlubil cizím peřím, musím uvést, že to s těmi translidmi mi došlo při četbě knihy Jana Kellera Společnost věčného mládí.

[1] S těmito snahami se – přinejmenším částečně – vyrovnávám se své knize Ukáži ti, co se má stát (Praha, Nakladatelství KMS, 2020).

[2] ČEP překládá „člověk nepravosti, Syn zatracení“, Kraličtí mají „člověk hřícha, syn zatracení“.

[3] Všimněte si, že tyto otázky jsou řazeny v opačném pořadí, než jsou uvedené termíny zmíněny v Písmu.

[4] Tak Morris, který cituje Joz 22,22, nebo NBC, citující 1. Mak. 2,15.

Evangelizace jinak

Rick Richardson vyučuje evangelizaci na známé americké škole Wheaton Graduate School. Není to ovšem pouhý teoretik – už v letech svého dospívání zakládal a vedl skupinky biblického studia a hovořil s nevěřícími o Ježíši. Nijak nepřeháníme, konstatujeme-li, že přivádění lidí ke Kristu je jeho skutečná vášeň, a tedy i náplň jeho života.

Měl jsem tu čest jeho knihu překládat a žasnul jsem, jak některé věci, které prožívají křesťané zde, prožívají i jejich bratři a sestry za „velkou louží“. Řada myšlenek, které Rick Richardson rozvíjí, je mi velice blízkých; mnohdy se mi zdálo, že Rick Richardson jen jasně pojmenovává to, co my jsme již tušili a pouze nás to nenapadlo jasně formulovat.

Základní a velmi nosnou myšlenkou je sebepochopení evangelisty. Ve „starém pojetí“ evangelizace působí evangelista poněkud jako podomní prodejce, který nabízí své zboží. Hlásáme evangelium, a když se lidé rozhodnou „přijmout Ježíše“, pak jsme vlastně „uzavřeli obchod“. Ono „nové pojetí“ evangelizace spočívá v tom, že člověk sám sebe chápe jako průvodce na cestě. Nesoustředí se tedy tolik na „uzavření obchodu“, ale na to, aby tomu, koho na cestě doprovází, pomohl porozumět, odkud a kam kráčí. Cílem není „uzavření obchodu“, ale „přiblížení se ke Kristu“.

V původním pojetí evangelizace – a bez nějakého studu či omluv se přiznám k tomu, že tak jsme to na Maninách dělali – šlo o to, držet se určitého scénáře. Navázat s člověkem kontakt, vysvětlit mu cestu spasení, modlit se s ním „modlitbu přijetí“, pak ho pokřtít a vyučovat ho základům. Bylo jasně definováno, kdo je „in“ (ten, kdo se již pomodlil „modlitbu spasení“, tedy „přijal Ježíše“), a kdo je (zatím ještě) „out“.

Když jsem pak připravoval lidi na křest, zdůrazňoval jsem jim, že není třeba, aby nějak příliš hovořili o svém starém životě, protože to vlastně všichni znají. Důležité je sdělit především, jak přijali Ježíše, a také pak říci, v čem je nyní jejich život jiný (a zdůrazňovali jsme, že se nemá přehánět ve smyslu „teď je všechno úplně jinak“ nebo „teď už nemám žádné problémy“). Nicméně pokud tito lidé těsně před křtem vyprávěli své svědectví, mnohdy se od scénáře, který jsme se jim snažili vštípit, odchylovali, což mě docela zneklidňovalo, zejména když málo mluvili o hříchu a o pokání. Všímal jsem si ovšem, že přesné sledování naučeného scénáře nemusí nutně znamenat, že ten člověk dobře duchovně poroste. Mnohdy lépe duchovně rostli ti, jejichž svědectví při křtu bylo věroučně dosti pofidérní. Své ostatně sehrávala i tréma.

Richardson ukazuje z Písma, že evangelizaci lze pojímat jinak. Když Ježíš uzdraví chromého u rybníka Bethesda (Jan 5) nebo slepého od narození (Jan 9), nemluví s nimi hned o hříchu (o tom ovšem mluvili učedníci: „Kdo zhřešil? On nebo jeho rodiče?“). Pociťovaným problémem těchto lidí nebyl hřích, ale nemoc. Když je Ježíš uzdraví, farizeové se táží, kdo a jak jim to udělal. Jejich vyznání je jednoduché: „Nevím, kdo to je a jak to udělal, ale byl jsem slepý, a teď vidím.“ To není vyznání podle nějakého předem daného scénáře. Pro tyto lidi byl důležitý Kristův dotek, tedy setkání se Spasitelem, ne to, co v jeho blízkosti prožívali jako první. Později nastal čas, kdy s nimi Ježíš o hříchu mluvil („dej si pozor, aby se ti nestalo něco horšího“). Richardson se přimlouvá, abychom nechali lidi samotné říci, co prožívají, a náš scénář jim nevnucovali.

Richardson se rovněž obsáhle zabývá problémem, který jsme před třiceti či čtyřiceti lety neměli, přinejmenším ne v tak akutní podobě jako dnes. Ten problém má podobu téměř výhrůžné otázky těch, s nimiž se již Richardsonovi (nebo nám) podařilo navázat lidský kontakt: „Doufám, že nepatříš k těm, kdo tvrdí, že existuje jen jediná pravda?!“ Ano, ona existuje jen jediná pravda, ale když na takto položenou otázku odpovíte „patřím“, tak rozhovor zpravidla končí. Richardson poskytuje určité tipy, jak nepopřít, že Ježíš je jediná cesta, ale přitom nechtít po lidech, aby tomu uvěřili hned na počátku. Odpovídá například protiotázkou: „Myslíš, že vedle dobré spirituality může existovat i spiritualita, která je škodlivá?“

Věřím, že z toho, co jsem zatím napsal, pochopí mnozí lidé, kterým záleží na zvěstování evangelia, že tato kniha řeší aktuální problémy, klade správné otázky a nabízí na ně určité odpovědi. Rozhodně stojí za přečtení.

Knihu, která má 170 stran, vydalo Nakladatelství Křesťanský život a lze ji koupit za 249 Kč (V e-shopu za 232 Kč).

 

Vztah k Písmu

Jsem šťastný člověk. Ale nebylo tomu tak vždycky.

Nechci se tím vytahovat. Proč to tedy píšu? Protože ke štěstí vede určitá cesta. A myslím si, že jsem kus té cesty prošel, a rád bych ji ukázal ostatním. Zejména těm, kteří jsou nešťastní.

O té cestě se dá říci, že je dlouhá, protože je vlastně celoživotní. Teď moc lituji, že jsem v mládí tuto cestu neznal a velmi jsem bloudil. Ztratil jsem mnoho let a řadě lidí jsem ublížil.

Na druhé straně se mi zdá, že ta cesta je vlastně docela jednoduchá. A není na tom nic tajného a záhadného. Je potřeba číst Písmo, modlit se, mít s několika důvěryhodnými lidmi dobré obecenství – a především v tom všem nešvindlovat.

Písmo čtu stále dokola. Po mnoho let jsem dbal na to, abych za rok přečetl celou Bibli. Teď už jsem trochu polevil, ale ne moc. Kromě toho jsem Bibli i studoval (a studuji), ale chápu, že stejně to nemůže dělat každý. Byl jsem „profesionál“, tedy pastor na plný úvazek, a každý den jsem dvě hodiny „z pracovní doby“ věnoval Písmu a modlitbě. A pokud by mi někdo vyčítal, že jsem ten den „ještě vlastně nic neudělal“, tak bych se jen smál pod (u mě pomyslné) fousy. Kdepak, brachu, dělal jsem to nejdůležitější.

Během těch let jsem se poznenáhlu „proměňoval obnovou své mysli“ (Ř 12,2). To není proces, který byste mohli nějak změřit. Během tohoto dlouhého procesu jsem se měnil z člověka nafoukaného a sobeckého v člověka… dokonalého? To ani náhodou. Proměnil jsem se v člověka vděčného. Nevznáším žádné nároky na své bližní. A rozhodně nevznáším žádné nároky na Boha. Jestli pozoruji nějaký neblahý trend dnešního světa, pak je to stále méně vděčnosti a stále více náročivosti.

S náročivostí jste se mohli – snad ve všech dobách – setkat i v církvi. Už jsem konec konců psal, že proměna je dlouhodobý proces. Nicméně zdá se mi, že je jí více než dříve. A že to mnozí považují za normální. Dle mého názoru v tom církev pouze pokulhává za tímto světem.

Ježíš nás vede k opaku. „Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‚Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.‘“ (Lk 17,10). Hm. Tady nás Ježíš zřejmě nevede k asertivitě, že?

Pokud člověk žije v náročivosti, nemá nikdy dost. A pro vděčnost nezbývá moc prostoru. Je mnohem krásnější ráno se probudit a rovnou děkovat Bohu za to, že žiji, že mi přidal další den. Jít na výlet a radovat se ze sluníčka či z dešťů. Otevřít Bibli a radovat se z toho, že k nám Bůh mluví.

Mám moc rád zprávy o lidech, které Písmo také tímto způsobem proměňovalo a udržovalo při životě. Mám například moc rád detektivky Patricie Wentworthové (pár jich vyšlo i česky). Hlavním „detektivem“ je v nich nenápadná stará dáma (Miss Maud Silver), která si vždycky četla Bibli před spaním.

I v naší zemi byla písmácká tradice. Z hlediska liberální teologie se tito lidé mýlili, protože si mysleli, že Pavlovy listy psal Pavel, Petrovy Petr a tak dále. Mě ale zajímá, co Písmo dělá s lidským životem.

Jednu dobu jsem lidem na počátku bohoslužeb říkával, aby provedli drobný liturgický úkon, a sice aby vypnuli své mobilní telefony. (Nevymyslel jsem to já, pouze jsem napodoboval evangelického faráře z Braníka Jaroslava Pechara, který tuto krásnou větu pronesl na svatbě jednoho z mých synovců. Můj syn Ben by možná řekl, že se tím „vracím ke kořenům“.)

Teď už nemá cenu to říkat. Naopak, na počátku kázání polovina lidí mobilní telefon vytáhne. Proč? Protože v něm mají bibli v elektronické podobě.

Nu, je to jistě lepší než nemít bibli vůbec. Celkově si ale myslím, že technologie znalostem Písma moc nesvědčí. Obecně svádějí k povrchnějšímu čtení. Pokud dostanu jakýkoli hodnotnější text, tak si ho raději vytisknu, než abych koukal na monitor.

„Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí“ (Žalm 25,14). Tato věta vysvětluje, proč některé lidi nechává Písmo bez proměny. Písmo se nám otvírá, pouze známe-li Boží bázeň.

Možná se mýlím, ale nezdá se mi, že množství všelijakých biblických pomůcek, dostupných na internetu, vede k lepší znalosti Písma a k hlubší úctě k němu.

Chceme-li se rozvíjet, pak platí, že číst je lepší než poslouchat rozhlas a poslouchat rozhlas je lepší než se dívat na televizi. Podíváte-li se na nějaký zfilmovaný biblický příběh, může to být dokonce škodlivé. Prostě Písmo ničím nenahradíš – ani komentáři (jakkoli mohou být dílčím způsobem užitečné), ani poslechem kázání slavných kazatelů (jakkoli mohou být tato kázání inspirující).

Na závěr mám jednu prozkoušenou nabídku pro pastory a jiné vedoucí. Kdysi jsem napsal Příručku pro čtení Písma, vydala ji KMS, ale už je rozebraná. Je v ní plán četby Písma, koncipovaný tak, aby byl vhodný pro úplné začátečníky. Začíná se tedy evangelii a končí se Levitikem. Za rok je podle tohoto rozpisu možné přečíst celou Bibli. Na každý týden je připraven odstaveček o biblických reáliích (proč je Bible rozdělená na kapitoly a verše, kdy k tomu došlo, v jakých jazycích byla psána, proč se nám někdy chce spát, zrovna když jsme si chtěli číst, apod.).

Nabídl jsem lidem z mého okolí, aby četli Bibli podle tohoto rozpisu. Ale pozor: Nedostanou do rukou celou „příručku“, ale pošlu jim vždy rozpis na jednotlivý týden. Když mi potvrdí, že mají předepsané penzum přečtené, pošlu další týden. Mám s tím trochu administrativy, ale rád to dělám. Hodně lidí po čase odpadne, ale povzbuzuji je, aby znovu „naskočili“. Nepřečtou Bibli sice za rok, ale jistě má smysl, i když ji budou číst roky dva. Je to lepší než nečíst vůbec.

A jsem rozhodnut na naší zlatohorské skupince tuto nabídku pravidelně každého čtvrt roku opakovat.

Asi se tu uplatňuje podobná dynamika, jako když si zaplatíte jazykovou školu. Tady sice nic neplatíte, ale víte, že jste se přihlásili (a že vás Dan Drápal sleduje, bu bu bu). Naučit se jazyk byste ale taky zvládli sami, s dobrou učebnicí pro samouky. Ale mnoho lidí nad sebou potřebují nějaký „bič“, aby se k něčemu přinutili. A propos, nepatříte k nim také?

Zde jde o bič celkem pomyslný. Pro ty, kdo dojdou až do cíle, chystám cukr. Pochvalu před nastoupenou jednotkou.

Já už další lidi odjinud přijímat nebudu, ale kdyby se toho nějaký vedoucí chtěl ujmout, rád mu pošlu podklady.

  1. prosince 2020

 

 

 

 

Pokoření

Nepokořili jsme koronavirus. Koronavirus pokořil nás.

Připomenuli jsme si (nebo spíše: bylo nám připomenuto), že neporoučíme větru dešti.

Nedá se říci, že by ze statistik nešlo vyčíst, jak se bude pandemie vyvíjet. Vláda doufala, že to, co říkají experti, se nenaplní. Nebo ne tak moc. Proto se různá opatření přijímala vesměs příliš pozdě.

Možná nás zachrání očkování.

Možná se Bůh smiluje a požehná nám. A koronavirus zmizí ještě rychleji, než se objevil. Mnozí z nás budou muset přiznat, že se mýlili. Že tato epidemie není „jen chřipečka“.

Někdo možná bude činit pokání a dá do pořádku svůj život před Bohem. Možná tak učiní pod dojmem smrti někoho blízkého, kdo přímo kypěl životem a vůbec se nezdálo, že by byl kandidátem na to, aby ho skolil COVID19.

Někteří manželé se během částečného lockdownu rozešli.

Někteří manželé se během částečného lockdownu smířili a jejich vztah se prohloubil.

Některé děti zjistily, že mají rodiče. Někteří rodiče zjistili, že mají děti. Pro některé to bylo zjištění skvělé, pro jiné zdrcující.

Prostě nová situace byla příležitostí, aby se ukázalo, co v nás je. Do této chvíle zaznívá velmi aktuálně slovo z poslední kapitoly Zjevení sv. Jana (22,11): „Kdo ubližuje, ať ještě ubližuje do konce, kdo je špinavý, ať se ještě ušpiní, a kdo je spravedlivý, ať ještě až do konce koná spravedlnost, a kdo je svatý, ať se ještě posvětí.“

Ve svém počítači jsem si v e-mailovém klientu zřídil podadresář „koronavir“, kam jsem si začal ukládat e-maily se sděleními či s odkazy na články, které doporučují očkování nebo zpochybňují očkování, které dokazují, že za vše může George Soros nebo Bill Gates nebo naopak vyvracejí, že za to může George Soros či Bill Gates, dále e-maily s dobrými radami, co má člověk dělat, aby se nenakazil, články dokazující, že tento koronavir by uměle vytvořen a články vyvracející, že by mohl být uměle vytvořen, atd.

Ne, nebudu se snažit se v tom všem nějak do detailů vyznat. Některé věci jsou hlouposti na první pohled, na jiných by mohlo něco být.

Co nedělám? Nepřeposílám tyto články a odkazy dál. Chci posílat jen to, za co ručím. Ano, nějaké názory mám, některé hodně silné. Například že při odběru vzorků nám není implantován žádný čip. Na to bych dal hlavu na špalek. Jiné věci tak stoprocentně jasné nejsou.

Co Bůh?

Nebudete-li činit pokání, všichni zahynete podobně, jako zahynuli ti, kdo na COVID 19 umřeli. Budete-li činit pokání, čeká vás věčný život s Pánem Ježíšem Kristem, i kdybyste na COVID19 zemřeli hned zítra.

Včera jsme se byli se synem Benem podívat na kus bývalého lesa u Zlatorudných mlýnů – jen kilometr od Zlatých Hor. Neuvěřitelná spoušť. Poslal jsem fotky širší rodině. Synovec Marek, který se zabývá ekologií, komentoval lakonicky: „Když se jednou otevře les, není cesty zpět.“

V roce 1947 vyšla kniha Vladimíra Úlehly Napojme prameny. Tam bylo předpovězeno, co se stane, bude-li se vysazovat smrková monokultura. Byli lidé, kteří to věděli. A byli lidé, kteří to věděli, a stejně v tom pokračovali.

Vždyť i naše vláda věděla, co se stane, když se nevyhlásí těsně před Vánoci lockdown. Jenže neměla tu odvahu udělat to, co je zapotřebí. „Lidé by to stejně nedodržovali.“ Ano, tato úvaha byla podle všeho správná. Sklízíme plody svých přístupů k životu, jak jsme si je po desetiletí osvojovali. Platí to pro vládu i pro celý stát. Vláda není horší než my. Vláda je stejná jako my. Přece jsme si ji zvolili.

Může pokání činit celý národ? Věřím, že může. Přestože je to velmi málo pravděpodobné. Ale má smysl k němu volat. Má smysl je činit. I kdyby nás bylo málo.

I kdybys byl sám.

Vládní opatření na záchranu ekonomiky znamenají stamiliardové výdaje. Neříkám, že tato opatření vláda neměla dělat. Málokdo ale vysloví, co to znamená: Cenu za katastrofu, kterou prožíváme my, zaplatí následující generace. Tak jsme si to rozhodli. Aniž jsme jasně vyslovili, co děláme, co naše rozhodnutí znamená pro budoucnost.

Jak je to možné? Jen velmi málo lidí je ochotno nést důsledky vlastních voleb. Platí to v nejrůznějších oblastech života. Kuřák si ničí plíce, ale léčbu mu platí všichni, včetně nekuřáků. Jiný se přejídá, ale náklady za jeho obezitu zase padnou na všechny. Žena se rozvede s mužem, který byl podvraťák, nyní jí neplatí alimenty a žena je dostane od státu. Nemusí nést následky své špatné volby, přestože ji mnozí upozorňovali, že ten chlap za to nestojí. A tak bychom mohli pokračovat. Kůrovcová kalamita není naše, coronavirová pandemie není naše, my přece nebudeme nést důsledky toho, co nás potkalo v naší přítomnosti. Převládající ideologie nás ujišťuje, že máme oprávněné nároky. O povinnostech toho mnoho nenamluví. Volám: Tudy cesta nevede.

Mají-li se věci změnit, musí se objevit stateční lidé. Lidé, kteří se odváží říkat i nepříjemné věci. To se neobejde bez lásky k pravdě. K té nás volá Ježíš Kristus, Mesiáš, Syn Boží.

  1. ledna 2021

 

 

 

O nepoctivém správci

(Lukáš 16,1-9)

V 15. kapitole Lukášova evangelia čteme tři Ježíšova podobenství: O ztracené ovci, o ztracené minci, a o ztraceném synu. Nebo, chcete-li být pozitivní – o nalezené ovci, o nalezené minci a o nalezeném synu. Farizeje, kteří poslouchali tato podobenství, chtěl Ježíš přesvědčit o Boží lásce ke ztraceným. Na počátku 16. kapitoly Lukáše se pak podobenstvím o nepoctivém správci obrací na své učedníky, byť je pravděpodobné, že farizeové je slyšeli také, protože ihned po tomto podobenství se opět objevují na scéně.

Podobenství určené především učedníkům dnes leckoho mate, protože se při povrchním čtení zdá, že Pán Ježíš zde schvaluje nepoctivost. Pokusím se vysvětlit, proč tomu tak není.

Jsem přesvědčen, že toto podobenství může pochopit i člověk, který neznal ekonomické reálie v Judsku doby Ježíšovy. Stačí, když ví, jak obecně přistupovat k podobenstvím a alegoriím. Mezi podobenstvím a alegorií není přesná hranice, což může být někdy při snaze pochopit smysl matoucí.

Podobenství se snaží zpravidla vyjádřit jen jednu myšlenku. Proto jsou také některá podobenství krátká: „Království Nebes je dále podobné člověku kupci, hledajícímu krásné perly. Když našel jednu drahocennou perlu, odešel a prodal vše, co měl, a koupil ji“ (Mt 13,45-46). Ježíš zde neřeší, kdo je ten kupec, jak tu perlu našel, jaká byla hodnota majetku, který prodal aj. Alegorie je zpravidla delší, obsahuje více prvků, a mnohé z těchto prvků mají zcela konkrétní význam. Tak je tomu třeba s podobenstvím o rozsévači, resp. s podobenstvím o čtyřech druzích půdy nebo s podobenstvím o pleveli na poli. Čteme, že tato podobenství Pán Ježíš svým učedníkům vykládal, a právě Ježíšovy výklady z těchto podobenství dělají alegorii. „Pole je tento svět.“ „Semeno je Boží slovo.“ „Nepřítel je ďábel.“ Mnohé prvky těchto podobenství jsou vysvětleny, ne však nutně všechny. Ježíš například nemluví o tom, co znamenají ptáci, kteří přiletěli a sezobali semena padlá podél cesty (Mt 13,4). Přitom my tuto alegorii můžeme rozvíjet a vyslovit třeba určité hypotézy, co by tito ptáci mohli být.

Lukášem zachycené podobenství o nepoctivém správci patří k těm delším, nicméně má dle mého názoru jednu jedinou myšlenku. Než ji vyslovím (i když je mi jasné, že řada čtenářů už nyní ví, co napíšu), seznamme se s tehdejšími ekonomickými reáliemi.

Židé, kteří někomu něco půjčovali, nesměli vyžadovat úroky z půjčky. Tak chápali v Ježíšově době ustanovení z Levitiku 25,35-37: „Když tvůj bratr zchudne a nedostává se mu prostředků vůči tobě, ujmi se ho jako hosta či příchozího, ať žije u tebe. Neber od něj lichvu ani úrok, ale boj se svého Boha; tvůj bratr ať žije u tebe. Své stříbro mu nedávej na lichvu ani své jídlo za příplatek.“ Osobně si myslím, že Bůh zde zakazuje snahu zneužít nouze svého bližního a nabádá k dobročinnosti. Soudím tak z prvních citovaných slov: „Když tvůj bratr zchudne.“ Nemyslím si, že Boží vůle byla, aby lidé vztáhli tato slova na jakékoli ekonomické transakce, tedy např. na obchodní transakce dvou partnerů, kterým se oběma daří dobře. Předpokládám, že chápeme rozdíl mezi lichvou a úrokem. Lichva má být právem zakázána, nikoli však úrok. Když se zakáže jakýkoli úrok, ekonomice to škodí, a lidé stejně musí najít nějaký mechanismus, jak zákaz úroku obejít. To se týká jednak židů, ale stejnou měrou i muslimů. I v muslimském světě našli mechanismus, jak zákaz úroků obejít.

Jestli jsem to z komentářů dobře pochopil, tak to v době Ježíšově fungovalo asi takto: Někdo si vypůjčil dejme tomu 80 batů oleje, ale sám vystavil doklad, že dluží 100 batů. V našem podobenství je zajímavé, že pokud šlo o olej, byla „cena za půjčení“ hodně vysoká – vypůjčil si (formálně, ne reálně) 100 batů, ale vracet měl jen 50 (což bylo asi reálné množství, která si půjčil). U pšenice to bylo jinak – 100 měřic vůči 80 měřicím. Podle Leona Morrise byl rozdíl dán tím, že přeprava oleje a zacházení s ním bylo podstatně složitější než s pšenicí; možné ztráty byly vyšší, proto byla zápůjčka oleje dražší.

Všimněme si malého detailu: České překlady vesměs zachycují, že nepoctivý správce si volal dlužníky „jednoho po druhém“. Je sice psáno, že si zavolal „všechny“, ale patrně ne najednou. Jednak si s každým potřeboval vytvořit osobní vztah, aby u něj našel přízeň, až bude svým pánem vyhozen, jednak byly tyto transakce neveřejné. Dokonce se prý stávalo, že bohatí lidé si uvědomovali, že jde vlastně o obcházení (dle mého názoru špatně pochopeného) onoho místa z Levitiku, a proto to nechávali na svých „správcích“ a tvářili se, že o žádném úroku nevědí.

To také vysvětluje, proč „pán“ onoho nepoctivého správce pochválil. Nemohl totiž veřejně přiznat, že věděl, že půjčuje za (umně zamaskovaný) úrok. Tím by se společensky znemožnil. Nevíme, co se odehrávalo v jeho nitru, možná byl na svého správce hodně nazlobený, ale pokud by se dostalo na veřejnost, že skutečně nevyžaduje žádný úrok, byl by považován za zbožného člověka (veřejnost téměř jistě věděla, jak to ve skutečnosti chodí). Ekonomicky i společensky bylo tedy pro něj výhodnější svého správce „pochválit“.

Někteří komentátoři jsou toho názoru, že nepoctivého správce nechválil „pán“, ale „Pán“, tedy Bůh (řecky kyrios; tak se překládá slovo Bůh (ve smyslu Jahve, česky Hospodin; na rozdíl od Él, co je také Bůh, ale ve smyslu druhovém, nikoli osobním, řecky theos). Myslím si, že to tak není, ale pro věc samotnou to nemá podstatný význam.

Jsem přesvědčen, že toto Ježíšovo podobenství nám chce říci jediné: Pamatuj na budoucnost. A pokud jsme „synové světla“, pak nám říká: Pamatuj na věčnost. Onen nepoctivý správce byl možná nevěřící materialista, ale mohl to být i „věřící“, který nedomýšlel etické důsledky své víry. Ale o tom vlastně nic nevíme. Zřejmé však je, že se stará o svou budoucnost. Kopat nemůže, možná to byl tělesně postižený člověk nebo už byl na kopání starý, a žebrat se styděl. (Přiznám se, že jsem poznal řadu lidí, u kterých to bylo obráceně: Kopat mohli, ale nekopali, a žebrat se nestyděli. Jeden takový mi zrovna před půlhodinou volal.) Proto vymyslel plán, jak se zabezpečit na stáří. Zdali se mu to skutečně podařilo, to se z podobenství z principu dovědět nemůžeme. Je to podobenství, nikoli „skutečný“ příběh. Radím ti, zařiď se podle Ježíšových slov! Máš tady padesát, sedmdesát, možná sto let, během nichž se rozhodneš, kde budeš trávit věčnost. Ale na tvém rozhodnutí opravdu hodně záleží. Celý tvůj život.

Apologie Vánoc

Díky pandemii jsou letošní Vánoce jiné. Na jesenickém náměstí sice nějaká vánoční hudba zní, ale většina vánočních stánků je zavřených a ve velkých obchodech jsem zatím vánoční hudbu neslyšel. Vánoční strom sice stojí v Praze, v Jeseníku a jistě i jinde, ale nekonalo se žádné slavnostní rozsvěcení. V ulicích je večer spíše prázdno. Ti, kdo si stěžovali na to, že Vánoce pohltil konzum, by mohli být letos spokojenější.

Půlnoční bohoslužby možná letos vůbec nebudou, a pokud ano, tak v mnohem komornějším provedení. Nicméně o smyslu Vánoc budou možná alespoň někteří lidé přemýšlet více než kdy jindy. COVID 19 řádí a mnozí již ztratili někoho blízkého a asi se mezi námi najde už jen málokdo, kdo by nevěděl o úmrtí souseda, kolegy z práce, spolužáka ze školy… Lidí, kteří tvrdí, že jde „jen o takovou chřipku“, postupně ubývá.

A jaký je tedy ten smysl Vánoc? Křesťané slaví narození svého Spasitele Ježíše Krista.

Ano, vím, že Ježíš se patrně nenarodil o Vánocích. Za nejpravděpodobnější považuji, že se narodil někdy na podzim, nicméně existují i jiné hypotézy, které se snaží doložit, že se mohl narodit opravdu o Vánocích. Pro mě by to byla zajímavá otázka pro biblické a historické bádání, ale rozhodně to není otázka klíčová. Důležité je, že se Spasitel narodil.

Existují tři velké biblické svátky – Velikonoce, Letnice a Svátek stánků. O Velikonocích si připomínáme Ježíšovu smrt a vzkříšení, nicméně počátek Velikonoc musíme hledat v hluboké minulosti, kdy Izraelité vyšli z egyptského otroctví. Tato historická událost byla předjímkou mnohem zásadnější události, tedy Ježíšovy výkupné smrti a jeho slavného vzkříšení.

O Letnicích byl vylit Duch svatý. Letnice odpovídají přítomnosti. I ty měly historickou předlohu v tóře, ale pro nás je důležité, že teď působí Duch svatý ve své církvi a skrze ni.

Svátek stánků se vztahuje k události, která teprve nastane. Kristus se vrátí pro svůj lid, sestoupí Nový Jeruzalém, a naplní se slovo o tom, že Slovo se stalo tělem a přebývalo (v originále doslova „stanovalo“) mezi námi.

To jsou tedy tři hlavní svátky Božího lidu, a vidíme, že Vánoce mezi nimi nejsou. Tím se ale nemusíme trápit. Izrael měl i jiné svátky, které nebyly předepsány tórou – například svátky purim nebo svátek, o kterém židovské dívky vzpomínaly na dceru Jiftáchovu. A samozřejmě chanuka, slavný svátek připomínající Boží zázračný zásah ve prospěch Božího lidu.

Narození Spasitele Ježíše je ale dobrým důvodem k oslavám. (Ne, nemusíte je slavit, pokud se vám to nějak příčí. Není to povinnost.) Celý advent si můžeme připomínat starozákonní proroctví o příchodu Mesiáše, a pak, o Vánocích, můžeme slavit, že skutečně přišel. A on přišel. Byla to historická událost, kdy se nebe proťalo se zemí.

Stromeček, koledy, vánoční hudba, v našem prostředí i pohádky v televizi, které se opakují stále znovu, takže někteří je už znají zpaměti… Máloco z toho lidem připomíná skutečného Spasitele. O něco lepší je to s Betlémem, kde se můžeme setkat s pastýři, kteří se přišli poklonit právě narozenému Spasiteli, případně s třemi mudrci („králi“) od Východu, které hvězda přivedla až k Ježíšovi. Ale ať už začneme odkudkoli, od kterékoli části vánočního příběhu, záleží jen na nás, kdy a jak dojdeme k samotnému Spasiteli. Vánoce jsou, ať už si myslí kdokoli cokoli, součástí Velkého příběhu o Boží cestě za ztraceným člověkem. A jsou vlastně znamením neuvěřitelné Boží vynalézavosti, jeho záliby v dobrodružství a překvapení, a rovněž ochoty riskovat.

A tak Bůh Otec sestupuje na zem v podobě bezbranného nemluvňátka, v němž poznáváme Immanuele, což znamená „S námi Bůh“. Ano, Bůh se stal bezbranným a provedl paradesantní výsadek na území nepřítele. Nepřítel sice zuřil, ale nemohl proti Ježíšovi podniknout nic, dokud i on neuslyšel z nebes hlas „Toto je můj milovaný Syn“. Zkoušel to pak na poušti všechno zvrátit, ale druhý Adam na rozdíl od prvního Adama pokušení nepodlehl. Satan sice zuří a každoročně zabije na 150 000 křesťanů, ale jeho konec se blíží. O jeho bezvýznamnosti svědčí kniha Zjevení, podle níž bude spoután nikoli samotným Ježíšem, ale nějakým andělem, jehož jméno ani neznáme.

Vskutku, máme co slavit.

A pokud se vás někdo bude ptát na smysl Vánoc, máte o čem vyprávět. Je to skutečně Velký příběh.

psáno koncem listopadu 2020

Nevěřící, odejděte!

Nová kniha Michala Řoutila

Není to dávno, co vyšla Řoutilova kniha Katastrofa křesťanů, pojednávající o osudech arménského národa a arménské církve. Nyní přichází Michal Řoutil, odborník na orientální křesťanství, s novou knihou, pojednávající o dějinách a současnosti křesťanských komunit v řadě států Blízkého Východu (včetně Izraele a Palestinských území) a několika dalších zemí (konkrétně jde o Kypr, Pákistán, Afghánistán, Libyi a Súdán). Kapitoly věnované jednotlivým zemím začínají popisem příchodu křesťanství, osudu křesťanství po nástupu islámu, až po současnou situaci, kdy křesťanů v těchto oblastech valem ubývá a kdy se pronásledování křesťanů stává mnohem důslednějším a systematičtějším než dříve (jakkoli existují mezi jednotlivými státy značné rozdíly). Kniha obsahuje řadu fotografií. Seznam použité literatury tvoří 45 stran. Poznámky na konci knihy (tedy citace a zdroje) tvoří rovnou stovku stran. Kromě toho obsahuje kniha celou řadu tabulek; vesměs jde o demografické údaje o počtu obyvatel a o počtu lidí, hlásících se k jednotlivým vyznáním. Dále kniha obsahuje „Slovníček pojmů a schéma blízkovýchodních církví“ (o nichž průměrný Čech neví zhola nic a průměrný český křesťan takřka nic). Celkem má kniha 632 stran a rozhodně to není veselé čtení.

Úvodní kapitola začíná citátem rabína Jicchoka Adlersteina: „Pokud nás chcete pochopit, studovat náš příběh, poučte se o naší bolesti.“ Tato slova říkají židé křesťanům, kteří chtějí po holokaustu stavět nové mosty vzájemného respektu. Když se však křesťané zaposlouchají do židovského příběhu, překvapivě naleznou sebe sama /…/ Křesťané se stali novými židy /…/ Dnes již však křesťané židy překonali a stali se nejpočetnější pronásledovanou skupinou osob na tváři země.

V autorově úvodu najdeme větu „Kniha nemá konfrontační charakter.“ Připadalo mi to nemožné. Nicméně… autor má pravdu. Podobně jako kniha Katastrofa křesťanů na mě i tato nová kniha působila děsivě právě tím, že věcně popisuje, co se stalo, skoro až s jakousi odtažitostí, spjatou s přísnou vědeckou akribií. Přinejmenším na mě to působí mnohem silněji, než kdyby šlo o nějaký ideologický pamflet nebo emocionální popis dokumentovaných hrůz. V tomto ohledu před autorem smekám – v knize jsou pasáže, které jsem nedokázal ani přečíst, aniž by na mě padala jakási existenciální tíseň, natož abych byl schopen něco takového napsat.

Knihu recenzovali přední čeští (a jeden polský) odborníci na danou tématiku. Sám jsem neodborník na tuto tématiku a z uvedených jmen jsem znal jediné – Prof. PhDr. Luboše Kropáčka CSc., kterého jistě nikdo nebude podezírat z islamofobie.  Knihu vydalo nakladatelství Pavel Mervart. A kde si lze knihu objednat? Uvádím informace autora: Kniha stojí v plné ceně něco kolem 590,- Kč (http://pavelmervart.cz/kniha/neverici-odejdete-soucasne-pronasledovani-krestanu-ve-vybranych-zemich-blizkeho-vychodu-a-afriky-672/), dá se ale sehnat i za 420,- Kč (https://www.booktook.cz/p/neverici-odejdete-soucasne-pronasledovani-krestanu-ve-vybranych-zemich-blizkeho-vychodu-a-afriky/).

  1. prosince 2020