Proč (někteří) evangelikálové volí Trumpa?

Posted on by Dan Drápal

Tento článek píšu na vyžádání. A píšu ho s určitými obavami, protože tuším, že pokud můj článek nebude jednoznačným a stoprocentním odsudkem, některé lidi rozzuřím. Tedy na úvod: Kdybych byl Američan s volebním právem, letos bych – podobně jako před čtyřmi lety – nevolil. Považuji za tragické, že o místo nejmocnějšího muže planety svedou boj dvě tak problematické osobnosti.

Smutně konstatuji, že demokratické uspořádání západních společností umožňuje vítězství ve volbách různým narcistním osobnostem, mezi něž u nás patřili jak Václav Klaus, tak Jiří Paroubek a Miloš Zeman, a mezi něž patří – bohužel – jak Donald Trump, tak Joe Biden (a u nás v současnosti např. Andrej Babiš, o jeho krajanu Róbertu Ficovi nemluvě).

Na otázku „proč volí evangelikálové Trumpa“, je asi stejná, nebo hodně podobná odpověď jako na otázku „proč někteří evangelikálové volili Miloše Zemana“. Někteří o těchto politicích dokonce mluví málem jako o spasitelích. U nás jeden významný pastor rozesílal emotivní dopis, v němž Miloše Zemana přirovnával ke „králi Kýrovi“, který umožnil Židům návrat z babylonského zajetí. Před minulými volbami v USA zazněla řada proroctví o Trumpově vítězství; po jeho prohře následovala jakási „charismatická kocovina“.

Křesťané mají někdy tendenci nadřadit jednu záležitost nad všechny ostatní. Mezi americkými evangelikály je to patrně otázka potratů. Trump je proti potratům, a tím v očích některých „trumpne“ všechno ostatní. A potraty jsou skutečně otřesná věc. Od dob, kdy byly v řadě zemích legalizovány a kdy se objevily na trhu antikoncepční pilulky, začala Evropa významně demograficky upadat. Potraty jsou jednoduše vraždou nenarozeného dítěte, a to nezůstalo a nezůstane bez následků. Za vrchol všeho považuji nedávné demonstrace ve Francii. Účastníci jásali nad tím, že „právo na potrat“ byl zapsáno do francouzské ústavy. To je otáčet nožem v ráně.

Jakkoli se mi potraty hnusí, při rozhodování, koho volit, nejsou pro mne jediným kritériem. Pro mnohé evangelikály ale ano.

Jak sleduji vývoj americké společnosti, vidím, že v souvislosti s (dočasným) vítězstvím woke ideologie (sem řadím genderovou ideologii, „kulturu rušení“ [cancel culture, ničení historických památek a podobné progresivistické výstřelky) dochází k prudkému úpadku amerického školství, k dramatickému nárůstu sebevražd (zejména dívek) a k obrovskému nárůstu psychických chorob. Legislativa některých států Unie, z nichž nejdůležitější je v tomto ohledu zřejmě Kalifornie, umožňuje lidem beztrestně krást potraviny v samoobsluhách. Hnutí „defund the police“ („vezměte peníze policii“) vedlo k prudkému nárůstu zločinnosti. A kde asi nejvíce? Mezi chudými Afroameričany, zatímco mnozí liberální běloši, kteří toto hnutí podporují s tím, že jsou proti rasismu, si žijí v bezpečí svých sídel mnohdy zajištěných ostrahou. Evangelikálové z amerického středozápadu, kde jsou nejsilnější, toto vše vesměs nezažívají na vlastní kůži, ale dozví se o tom buď z televize, nebo ze sociálních sítí. A pokud někdo položí otázku, zda za to může spíše Trump nebo spíše Biden, je jim odpověď jasná. Ostatně mně taky.

A pak je zde onen neuvěřitelný dvojí metr. Mainstreamová média stojí jednoznačně na straně Bidena, nicméně přední „opinion makeři“ a blogeři mají dnes již mnohdy vyšší čtenost než mainstream. Což je v předvolební kampani šance pro Trumpa. Ovšem ne že by mne tento vývoj mohl těšit. Tucker Carlson, kterého vyhodili z televize Fox News, si promptně zřídil vlastní pořad a jeho sledovanost hned převýšila mainstream. Tucker Carlson pak natočil rozhovor s Vladimírem Putinem a pak ještě popsal, jak je moskevské metro krásné. Z jeho rozhovoru s Putinem a následné reportáže z Ruska je jen trochu informovaným lidem zřejmé, že je úplně mimo. Sehrává podobně trapnou úlohu jako ve třicátých letech slavný britský filosof Bernard Shaw, který rovněž vychvaloval moskevské metro v době, kdy Stalin masakroval své soudruhy a nechával zemřít hladem miliony Ukrajinců. Ano, média jsou často zaujatá a zpolitizovaná, ale nesmysly, které vykládá Tucker Carlson, by v nich asi neprošla. Aspoň doufám.

Pak je zde ještě otázka vzdělanosti. Když jsem byl poprvé ve Spojených státech (v říjnu 1968), četl jsem v novinách výsledky průzkumu, jak se občané Spojených států orientují v zeměpise. Průzkum ukázal, kolik států respondenti znají. V průměru to bylo šest zemí. Téměř každý znal Velkou Británii a Sovětský svaz. Mnozí znali Německo, Mexiko nebo Kanadu (to bylo často dáno bydlištěm). Někteří uváděli jako stát „Evropu“. Řada lidí znala rovněž Kubu, ale pozor! Někteří respondenti – a nebylo jich málo – se domnívalo, že Kuba je jedním ze států Unie. Co tím chci říci? Že američtí evangelikálové se z principu nemohou orientovat v mezinárodní politice. Prostě chybí vzdělání. (Dlužno ale zmínit, že mezinárodní politika hraje v amerických volbách mnohem menší roli než u nás.)

Někteří z mých kritiků patrně usoudí, že to přece nevadí. My křesťané jsme přece občany Božího království a kdo vyhraje volby v USA nebo u nás nám může být ukradené. A já znovu uvedu, že by nám to jedno být nemělo. Jistě, nepodléhám iluzi, že jednou se nám podaří vybudovat ráj na zemi demokratickými prostředky, jako jsou volby nebo rozdělení moci na legislativní, exekutivní a soudní. Na druhé straně vím, že „žehnáním přímých se město pozvedá, kdežto ústy svévolníků se boří“ (Přísloví 11,11). A my se můžeme modlitbou, ale i občanskou aktivitou přičinit, aby spravedliví stoupali a svévolníci klesali. Ano, angažuji se a nepodléhám neplodné skepsi právě proto, že vím, že nakonec „naši vyhrajou“. Připomínám slova naší prezidentské vlajky – ta, která se na ni už nevešla: Pravda PÁNĚ vítězí, I KDYŽ NA ČAS PORAŽENA BÝVÁ.

  1. dubna 2024

Evropské hodnoty

Posted on by Dan Drápal

Před několika lety Evropská unie odmítla dát do své preambule odkaz na judeo-křesťanské dědictví. Mnozí politici ovšem hovoří o „evropských kořenech“ či „evropských hodnotách“ a často mají na mysli judeo-křesťanské a antické kořeny, mnohdy to dokonce explicitně zmíní.

Se zájmem pozoruji u řady amerických a západoevropských myslitelů určitý příklon k náboženství, ne-li výslovně ke křesťanství. Se zájmem čekám na ohlašovanou knihu Jordana B. Petersona We Who Wrestle with God (My, kdo zápasíme s Bohem), která má vyjít v listopadu. V poslední době hodně poslouchám různé americké a britské podcasty (na svých zdravotních procházkách; jindy bych se k tomu patrně nedostal) a často slýchám od různých filosofů, politologů, sociologů, pedagogů, lékařů a jiných vědců, že žádná civilizace nemůže dlouhodobě přežít bez nějakého transcendentního přesahu. Stanoviska jsou různá, ale snad nejčastěji slýchám, že uznávají nezastupitelnou roli náboženství, ale že oni sami nemají osobní víru. Většinou je jim překážkou víra ve vzkříšení Ježíše Krista. Kromě těchto lidí jsem ovšem slyšel i o skutečné konverzi některých osobností – zmíním alespoň Ayan Hirsí Alí, původně muslimku somálského původu, která se nejprve stala ateistkou, ale nyní je rozhodnou křesťankou. Slyšel jsem i svědectví jednoho špičkového fyzika, původně přesvědčeného marxisty a komunisty, který poprvé překročil práh kostela ve čtyřiceti letech. A před chvílí jsem doposlouchal svědectví jednoho veleúspěšného pornoherce…

Troufnu si předpovědět, že tento trend bude pokračovat a sílit, jak se budou nad západní civilizací zatahovat temná mračna, která již všichni můžeme pozorovat.

Přiznám se, že mi trochu vadí, když někdo použije obrat „evropské hodnoty“ nebo „judeo-křesťanské dědictví“, aniž alespoň nějakou z těchto hodnot zmíní. Už dlouhou dobu se k tomu chystám.

Zmíním v tomto článku dvě. Ve skutečnosti je jich celá řada a možná časem napíšu článek o dalších, ale chci se vejít do svého obvyklého formátu.

 

Záleží na motivech

Uvědomil jsem si, jak je to důležité, když jedna čtenářka napsala do diskuse, po tragické události 7. října, že smrt palestinského miminka je stejná jako smrt izraelského miminka. Je to velmi emocionálně nabité tvrzení – a v jistém smyslu je dokonce pravdivé. Je pravdivé v tom smyslu, že Bůh má rád obě tato miminka; je ale zcela zavádějící, pokud pomíjí otázku, s jakým záměrem byla tato miminka zabita. Islamistický terorista zabíjí miminka záměrně, izraelský voják žádné miminko nezabije úmyslně.

Starozákonní trestní a občanský zákoník je relativně stručný; jeho základ najdete v 20-23. kapitole knihy Exodus a dále v Levitiku a Deuteronomiu. Na to, jak je stručný, věnuje velkou část otázce motivů. Na Boží příkaz bylo zřízeno šest útočištných měst, kam mohl utéci člověk, který někoho zabil neúmyslně. Pokud se ale prokázalo, že šlo o úmyslnou vraždu, nebylo mu útočištné město nic platné.

Písmo nabádá soudce, aby nesoudili formálně, ale brali v úvahu okolnosti. Kupříkladu pokud měl někdo „trkavého býka“, o němž bylo známo, že je trkavý, nesl trestní zodpovědnost za případné škody, které tento býk způsobil, protože byl špatně zajištěn. Pokud způsobil škodu býk, který se jako trkavý dříve neprojevoval, majitel odsouzen nebyl.

Biblický zákoník rovněž obsahuje ustanovení o tom, kdy a jak může někdo druhého člověka udat. A pokud byl někdo udán a pravomocně odsouzen k ukamenování, udávající musel hodin první kamenem.

Zdá se vám, že jsou to banality? To proto, že v naší civilizaci se jedná o samozřejmosti. Ale není tomu tak všude. Když je v muslimské zemi znásilněna muslimka a z evropského hlediska je jednoznačně poškozená, její vlastní rodina ji zavrhne. Byla zneuctěna a nemohla se bránit. Přesto přestává být plnohodnotným člověkem. Ve Starém zákoně se naopak dočtete, že zneuctivší se musí o zneuctěnou postarat. Jistě, to, že si ji musel vzít za manželku, by se nám dnes patrně nelíbilo. Důležitý je ale princip.

 

Synové a otcové aneb (ne)trestání příbuzných

Zdá se mi, že Písmo je v jakémsi pomyslném středu mezi individualismem a kolektivismem. A důležitým biblickým principem je, že synové nemají být trestáni za otce a naopak (viz Dt 24,16). A máme v Písmu svědectví, že alespoň někteří králové a vladaři tuto zásadu ctili (viz 2Kr 17,6). Víme, že v řadě zemí je za prohřešek jednoho člověka potrestána celá rodina. Snad nejvíce to platí o Severní Koreji. Je to jeden z důvodů, proč z této země málo lidí prchá. Když někdo uprchne, hrozí vyvraždění celé jeho rodině. Starší lidé vědí, jaká praxe byla u nás uplatňována v dobách komunismu. Tvůj bratr je disident? Máš smůlu, tvé děti se nedostanou na školu. Bylo to jistě ve většině méně kruté než v citované Severní Koreji, ale zmiňuji to kvůli principu.

Slyšel jsem námitku, že v rozporu s touto zásadou je boření domů na Západním Břehu, pokud se prokáže, že někdo z rodiny spáchal teroristický čin. A byl bych rád, kdyby k tomu nedocházelo. Nejsem si ovšem jist, zda tuto zásadu (netrestání synů za hříchy otců) lze aplikovat i ve válečném stavu. Nepochybně je ale možno je aplikovat v občanském životě a v trestním právu. Připadá vám to jako samozřejmost? To jen proto, že židovské a křesťanské náboženství ovlivnilo (či vlastně určilo) evropskou civilizaci.

 

  1. dubna 2024

Básníkovo nebe

Posted on by Dan Drápal

Už jsem to párkrát okrajově zmiňoval: Od publicistů, kteří sami na žádné „nebe“ nevěří, můžete slyšet, že ten či onen člověk se už na nás dívá z hokejového / hereckého / básníkova nebe… (můžete si dosadit i jiné celebrity). Ponechám nyní stranou sám koncept „jít do nebe“, neboť je z biblického hlediska velmi problematický, ale to by bylo na jiný článek. Jde mi v tomto článku o to, jaký postoj k životu zaujímají lidé, kteří takto hovoří.

Připadá mi, že si nějakou „posmrtnou“ existenci představují v podstatě jako prodloužení pozemského života. To samo o sobě není žádná převratná novinka – v egyptském náboženství to bylo stejné. Kdo byl faraonem v tomto světě, byl i faraonem na onom světě. Kdo byl státní úředník během pozemského života, byl jím i ve své posmrtné existenci. A kdo byl na tomto světě otrokem… tak měl smůlu.

Pán Ježíš před tímto pohledem vážně varoval – říkal, že první budou poslední a poslední budou první. Náboženské odborníky varoval, že celníci a prodejné ženy je předcházejí do Božího království. A speciálně varoval lidi bohaté: „Snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království“ (Mt 18,24). (Duch svatý se postaral, aby tato pasáž byla ve všech třech synoptických evangeliích, protože ji zřejmě považuje za zvlášť důležitou.)

Co ještě o tom Pán Ježíš říká? V rozhovoru s Nikodémem vyslovil toto: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit Boží království“ (Jan 3,3). A Lukáš nám zapsal tato jeho slova: „Právě v tu dobu byli přítomni někteří, kteří mu vyprávěli o Galilejcích, jejichž krev Pilát smísil s jejich oběťmi. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než všichni ostatní Galilejci, když toto vytrpěli? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo oněch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je; myslíte, že oni byli větší viníci než všichni ostatní lidé, kteří bydlí v Jeruzalémě? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete“ (Lk 13,1-6). Týká se to nejen zákoníků nebo bohatých, týká se to každého z nás. A nejsou to příjemná slova. Však se také učedníci patřičně vylekali, když jim povídal o těch bohatých. Ježíš je do jisté míry utěšil slovy o tom, že co je nemožné u lidí, je možné u Boha, ale jistě by ho netěšilo, kdybychom si ta slova vyložili v tom smyslu, že je to vlastně jedno, jak žijeme a jaký je náš duchovní stav.

A proč to nemůže být jedno?

Protože Bůh je svatý. To mimo jiné znamená, že je oheň spalující, a v jeho blízkosti neobstojí nic nečistého. To nám dává pochopit různá místa ze Starého zákona, kde lidé věděli, že setkání s živým Bohem může znamenat jistou smrt. „Jistě zemřeme, protože jsme viděli Boha“ (Sd 13,22). Náš velký problém je v tom, že o Boží svatosti máme jen malé ponětí – pokud vůbec nějaké. A protože postmoderní člověk je často velmi sebestředný, má za to, že Bůh je tu kvůli němu, ne on kvůli Bohu. Domníváme se, že jde především o nás, o to, aby nám bylo dobře. Od Boha očekáváme, že vyřeší naše problémy. O pokání a o znovuzrození se moc nemluví.

Jenže má-li nám být dobře, je pokání naprosto klíčové. Před mnoha lety jsem s jedním bratrem ze sboru řešil problémy jednoho mladého muže, který trpěl depresemi. A onen bratr položil – zdánlivě mimo kontext – otázku: „Jak jsi prožil pokání?“

V tu chvíli mě to zarazilo. Ale od to doby jsem sám tuto otázku položil vícekrát. A přišel jsem na to, že mnozí lidé nenacházejí pomoc, protože nečinili pokání. Mají třeba zdánlivě nesouvisící problém: Nefunkční manželství, syn na drogách, deprese, materiální nedostatek, výbuchy hněvivosti… můžete doplnit sami. Pokud člověk na počátku  svého duchovního života nečiní pokání, nebude schopen své problémy vyřešit. Aby nedošlo k nedorozumění: Rozhodně netvrdím, že člověk si vždy za všechny své problémy může sám a že je jedno, jestli mu někdo ublížil nebo ne. Nicméně pokud skutečně činil pokání, ví, co je mu odpuštěno a za jakou cenu, a to samo o sobě řeší mnohé. Především si uvědomuje, že problémem je hřích a ne špatné okolnosti, a skutečnost, že je mu hodně odpuštěno, činí snazším, aby sám také odpouštěl.

Věčnost tedy není pouhým prodloužením našeho pozemského stavu. Domnívám se, že to bychom snad ani sami nechtěli. Já se těším na budoucí život právě proto, že bude jiný než ten současný.

Tato otázka je dobře zpracována spisovateli a dramatiky Karlem a Josefem Čapkovými, kteří rozhodně nebyli evangelikálními křesťany. Napsali společně drama „Věc Makropulos“ o ženě, která nemohla zemřít a vždy znova se objevila na světě pod jiným jménem, ale současně s břemenem staletí, která zakusila a vláčela s sebou.

Ve Starém zákoně se vícekrát objevuje konstatování, že ten či onen „zemřel stár a sytý dnů“. Pokud jsme tady, má pro nás Bůh určité poslání. Nechystám se umřít, a jsem na světě rád, ale jsem také rád, že jednou mé poslání skončí. A jsem rád, že jsem mohl činit pokání – a že ho mohu činit stále, protože ještě jsem nedosáhl dokonalosti a stále mám co vyznávat. Mám ale víru v Pána a má naděje na věčnost není dána tím, kolik jsem dal gólů nebo kolik mi vydali elpíček. Případně kolik jsem měl fanoušků či fanynek, kteří teď mluví o hokejovém nebo hereckém nebi.

  1. dubna 2024

O skutkaření

Posted on by Dan Drápal

Když jsem nedávno v jednom článku použil slova „skutkaření“, jeden z mých konstruktivních kritiků mi to vyčetl, protože měl dojem, že nedoceňuji lidi konající dobré skutky. Uvědomuji si, že slovo „skutkaření“ není běžné; korektor Office ho nezná, nabízí mi opravu na „krtkaření“, což je zase výraz, který neznám já. Nu, zdá se mi, že mám dobrý důvod pojem „skutkaření“ nějak vysvětlit.

Připadá mi, že to vlastně není nic těžkého. Jde o to, zda konám dobré skutky proto, abych byl spasen, nebo proto, že jsem spasen. Ano, je to vlastně takto jednoduché. Nicméně je namístě určité vysvětlení.

Apoštol Pavel mluví jasně: „Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás – je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil“ (Ef 2,8-9). Spásu tedy nezískáváme pro své skutky – ani pro ty nejlepší ne. Spásu přijímáme jako dar – nebo ji nepřijímáme vůbec.

Přesto si řada křesťanů myslí, že Bůh je bude mít rád, když se budou hodně snažit a když budou „páchat“ mnoho dobrých skutků.

Jenže tak tomu není. Bůh nás přijímá za své syny a dcery ne proto, že se ho snažíme poslouchat, ale ze své milosti.

Dobré skutky tedy můžeme konat ze dvou odlišných motivů: Buď proto, abychom dosáhli spásy, nebo proto, že jsme Boží děti, které Bůh adoptoval, protože Ježíš Kristus vytrpěl na Golgotě trest za všechny jejich hříchy, a oni přijali to, co pro ně Ježíš vykonal.

Znamená to, že se křesťané nemají snažit? Určitě nikoli, protože hned následující verš z Pavlova listu Efeským zní: „Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili.“

Dobré skutky si nemusíme vymýšlet – Bůh nám je „předem připravil“. Konáme je ne proto, abychom došli spásy, ale protože Bůh nás pro ně stvořil.

Z hlediska žebráka, který dostane zdarma polévku, může být celkem jedno, zda mu ji opatřil nějaký pokrytec, který chce jen dobře vypadat a zabodovat u Boha i u lidí, nebo někdo, kdo je veden čistokrevnou láskou a soucitem. Není to ale jedno z hlediska „pachatele“. A Bohu jde především o naše srdce, nikoli o naše činy. Bude-li naše srdce plné vděčnosti Bohu, náš život bude zcela přirozeně naplněn dobrými skutky. Pokud „skutkaříme“, často pohrdáme těmi, kteří konají těch skutků méně, než my považujeme za správné.

A pak je zde ještě otázka vedení Duchem svatým. Očekáváme na jeho vedení? Stalo se mi vícekrát, že jsem se chystal vykonat nějaký dobrý skutek, ale z důvodů, které mi v té chvíli nebyly jasné, jsem vnímal, že Bůh říká „ne“.

Všimněme si dobře Pavlových slov „…aby se nikdo nechlubil“. Toto chlubení nemusí být nahlas. Jako tak často v jiných záležitostech i toto „chlubení se“ je prvotně záležitostí našeho srdce. Všimněme si farizeje z Ježíšova podobenství o farizejovi a celníkovi. Farizej nebyl bezbožný člověk. On si své dobré skutky nepřivlastňuje, dokonce děkuje Bohu, že není jako jiní lidé: „‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, lupiči, nespravedliví, cizoložníci, nebo i jako tento celník“ (Lk 18,11). V čem tedy byl problém? Farizeus se neradoval z toho, že je Božím synem. Víš-li, že jsi se stal z milosti Božím synem (nebo Boží dcerou), nepoměřuješ se s druhými, kteří přijali tutéž milost, ale ani s těmi, kteří ji dosud nepřijali.

Všimněte si, že do tohoto podobenství nemůžete nijak vstoupit. Kdo by chtěl být tím farizejem, že? Jenže pokud si přivlastníme postavení celníka, stáváme se… farizeji. Ať už toto podobenství rozebíráme z jakékoli stránky, nikde nenajdeme skulinku pro naši ješitnost a srovnávání se s druhými.

Závěrem: Ze všeho nejvíce se radujme z toho, že jsme Boží synové a dcery. Toto postavení jsme nezískali pro své skutky, ale z milosti: Spásu jsme nezískali pro své dobré skutky, a proto ji ani nemůžeme ztratit pro své zlé skutky.

          Znamená to snad, že vše je dovoleno? Že vlastně nezáleží na tom, jak žiji? Kdepak! O spásu člověk může přijít, když nemiluje Boha a pohrdne dědictvím, které nám Kristus vydobyl. A jsme tam, kde jsme byli: U stavu našeho srdce. „Víc než cokoliv jiného střež své srdce, protože z něj vycházejí prameny života“ (Př 4,23).

  1. března 2023

Obrana manželství

Posted on by Dan Drápal

Možná si říkáte, proč psát další článek na toto téma – vždyť už se o tom psalo tolikrát a těžko lze vymyslet něco nového. Jenže právě tak už bylo napsáno (a odvysíláno) mnohokrát, že manželství je přežitek, že už ztratilo smysl, a tak si říkám, co bych tyto odpůrce manželství šetřil. Kromě toho si myslím, že pokud zaznívají nepravdy a nikdo se proti nim neozývá, mnozí těm nepravdám uvěří. Proto se ozývám.

V anglosaském světě v posledním roce zdomácněl termín „luxury beliefs“. (V češtině by ekvivalent zněl asi jako „přesvědčení bohatých.“) Jsou míněny názory, které se objevují mezi bohatými a dobře zajištěnými lidmi; můžeme pro ně použít termín elity. Nedávno jsem poslouchal rozhovor jednoho moderátora s jistým sociologem. (Je mi líto, že si nepamatuji jméno. Poslouchám většinou přes sluchátka na svých dlouhých procházkách a ještě jsem se nenaučil zapisovat si jména. Máte plné právo mi nevěřit. Nicméně píšu o tom, co jsem slyšel, a přestože v tomto případě vycházím z názorů Američanů, u nás můžeme pozorovat podobné věci.) Onen sociolog poslouchal přednášku jakési „pokrokové“ autorky, která nadšeně hlásala, že manželství je středověký přežitek. Po nějaké době měl příležitost s ní osobně hovořit a mimochodem jí položil otázku, v jaké rodině vyrůstala. Ukázalo se, že ve zcela spořádané klasické středostavovské rodině. O něco později přišla řeč na její plány do budoucnosti. Tato šestadvacetiletá žena bez rozpaků přiznala, že počítá s tím, že se vdá a bude mít děti. Sečteno a podtrženo, tato žena hlásala názory, podle kterých se sama nehodlala řídit. Nicméně ideje mají následky. Ženy z vyšších sociálních vrstev si mohou dopřávat „luxury beliefs“ a dokonce podle nich měnit společnost, zatímco ženy z nižších sociálních vrstev by se velice rády vdaly, kdyby ovšem bylo za koho… Mužové z těchto sociálních vrstev si užívají svobody, protože sex si vždycky nějak opatří, ale do žádných závazků – a zejména do manželství – se nehrnou. „Luxury beliefs“ ženám z nižších sociálních vrstev nijak nepomáhají, ženy z vyšších vrstev se jimi zpravidla neřídí, ale mohou se díky těmto svým názorům utvrzovat v tom, jak jsou „pokrokové“. – Francouzský filosof Julien Benda už před sto lety mluvil v podobných souvislostech o „zradě vzdělanců“.

Můžeme mít na manželství názory jakékoliv, ale průzkumy ukazují, že téměř všichni toužíme po úzkém vztahu s člověkem, kterého milujeme a na kterého se můžeme spolehnout. Toužíme po blízkosti, po vztahu, a my křesťané můžeme dodat: Protože k tomu nás Bůh stvořil. A platí to v podstatě pro všechny lidi, ať už mají názory na manželství jakékoli.

V poslední době ale stoupá počet lidí, kteří nemohou či nechtějí do manželství vstoupit, a rovněž stoupá počet lidí, kteří se ve svém životě obejdou (nebo snad musejí obejít) bez sexu.

Jsou pro to mnohdy důvody ekonomické, jak to naznačují výzkumy třeba v Japonsku nebo v Koreji, kde je možno se s tímto fenoménem setkat nejčastěji. Ale jsou tu i důvody zcela odlišného rázu.

Pokud chceme dosáhnout ideálu, tedy prožít značnou část života v hlubokém vztahu, musíme počítat s tím, že se nám to nepodaří jaksi „samo od sebe“. A pak jsou zde skutečnosti, které se se snahou najít onen krásný vtah těžko snášejí. Skutečně požehnané manželství vyžaduje sexuální věrnost. A tady je problém. Lidé, zejména muži, by rádi krásný vztah, ale současně by si rádi zachovali „svobodu“, míněno sexuální nevázanost. Manželé si sice mohou dát tuto „svobodu“ – o mnoha takových případech jsem slyšel a některé znám osobně – ale pochybuji o tom, že jejich vztah je skutečně kvalitní. Skutečná blízkost vyžaduje exkluzivitu a věrnost.

Kdyby bylo po mém, pak by se v sexuální výchově na školách měly děti učit, že sex, má-li mít smysl a má-li být skutečně krásný (a my křesťané víme, že sex je jedním z nejkrásnější Božích darů), vyžaduje vztah a věrnost. To by byl mnohem lepší vklad do života než poučení o tom, co je to kondom a jak se nasazuje. Jenže kdo by to učil, že? Takové „konzervativní“ názory, jako mám já, asi mnoho učitelů nesdílí.

Zatím nebyly v tomto článku zmíněny děti. Ty na jakékoli sociální inženýrství a zavádění pokrokových názorů doplácejí nejvíc. Jsem křesťan 45 let, z toho jsem byl většinu času v aktivní pastýřské službě. Měl jsem tak možnost sledovat tucty rodin po dvě a někdy i tři generace. Rozdíl mezi „well being“ dětí vyrůstajících v úplné rodině a v neúplné rodině je nebetyčný. (Ano, už slyším námitku, že vy znáte někoho, kdo…). Jistě, jsou výjimky. Ale jsou to právě jen výjimky. Znovu to zopakuji: Má-li vyrůst zdravý a vyrovnaný člověk, je potřeba, aby do něj dva lidé, otec a matka, pumpovali po osmnáct let lásku.

Všem těm, kteří jsou přesvědčeni, že manželství není tak důležité a že je lepší pěstovat kariéru než vychovávat děti, radím, aby mysleli na stáří. S kým budou stáří trávit? Kdo se o ně postará? Kdo jim bude nablízku? Nedávno jsem o tom slyšel pěkný bonmot: „Domov důchodců je pomsta za jesle.“

Ano, jsou manželé, které děti mít nemohou. A jsou lidé, kteří mají od Pána Boha povolání, aby zůstali sami. Jsou i takoví, kteří zůstali sami z jiných důvodů – někdy i pro hříchy mládí. Jak jsem nedávno psal v jiném článku („Neztrácejme ideál“), ideálu dosahuje málokdo. Ale vždy má smysl o něj usilovat a mít ho před očima. A těm, kteří manželstvím pohrdají, přeji, aby ve stáří nezůstali sami. Znám v okolí svého bydliště tři domovy důchodců. Jsou moderní, nádherně zařízené, s převážně milým personálem.

Leč samota je samota.

A na závěr: Má-li člověk vztah s Bohem, vztah s lidmi zpravidla dostane jako dárek navíc.

Dan Drápal

  1. března 2024

Pravověrnost a relativismus

Posted on by Dan Drápal

Můj nedávný článek nazvaný „Duchovní pýcha“ vyvolal celou řadu reakcí a otázek. Na dvě z těchto otázek chci odpovědět, protože je považuji za velmi závažné.

V článku jsem zmínil, že při vzniku Křesťanských společenství jsem prosadil do preambule větu, že se nepovažujeme za jedinou správnou církev. To vyvolává otázku, proč? Považujeme nějakou jinou církev za správnější než je ta naše? Tak proč do ní nevstoupíme? Nezastáváme snad nějaký relativismus?

Tato otázka samozřejmě souvisí s otázkou, co je církev. Církev má nějaké učení. Je ale církev to učení? Troufám si tvrdit, že nikoli. Když nějaká církev vymře, zbude po ní zpravidla dvojí: Kostely a učení.

V průběhu života jsem se mnohokrát setkal s křesťany, kteří mě zahanbili svou čistotou, svým milosrdenstvím, svou láskou. Někdy to byli adventisté, jindy katolíci, jindy třeba lidé z Církve bratrské nebo od baptistů. S jejich učením jsem v řadě případů (ne ve všech) nesouhlasil, ale zdáli se mi posvěcenější než já. Pochopitelně své názory – vyjádřil jsem je v nedávno vyšlé knížce Mozaika víry – považuji za nejsprávnější. A tak je to s námi se všemi – nejsem výjimkou. Pokud bychom se přesvědčili, že se mýlíme, tak bychom své názory upravili. Přece nikdo z nás nechce věřit tomu, co považuje za lež.

Domnívám se, že mezi správností učení určité církve a morálkou jejích členů není přímá úměra. Netvrdím, že tam není žádná souvislost, to by taky nebylo pravda. Proto mluvím o přímé úměře.

Druhá otázka je hodně ošemetná: Považuji Ježíše Krista za jedinou cestu k Bohu?

Odpovídám jednoznačně: Ano. „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni“ (Skutky 4,12). Znamená to ale, že spasen bude pouze ten, kdo svým intelektem a osobně Pána Ježíše Krista pozná? Nikoli – tomu odporuje poselství 25. kapitoly Matoušova evangelia, kde se v Ježíšově podobenství ovce ocitají na „té správné straně“, ačkoli některé Pána Ježíše osobně nepoznaly.

(Než budu pokračovat, musím vyslovit vážné varování: O nikom netvrdím, že bude zatracen. Dokážu lidem ukázat cestu spasení, tedy jak dojít jisté záchrany, ale nemám – naštěstí – v rukou knihu života, abych o někom mohl říci, že bude zatracen. A opět další varování: přes tento můj postoj jsem přesvědčen o tom, že zatracení je něco velmi reálného.)

Zpátky k naší otázce. V 25. kapitole Matouše Ježíš říká: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,40). Nezní to ale jako spasení ze skutků? Nestačí pro naše spasení to, že budeme na druhé lidi hodní a že budeme pomáhat slabším?

Zde se ukazuje, jak důležité je vykládat Bibli Biblí. Kdybychom měli pouze Matoušovo evangelium, mohli bychom dospět k závěru, že spasení je ze skutků. My ale víme od apoštola Pavla, že všichni zhřešili, a jsou daleko od Boží slávy (Řím 3,23), dále že odplata za hřích je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Ježíši Kristu, našem Pánu (Řím 6,23) a že milostí jsme spaseni skrze víru; „a ta záchrana není z vás – je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil“ (Ef 2,8).

Mnoho křesťanů je přesvědčeno, že stačí být hodný na druhé lidi. Popíšu rozhovor, který jsem vedl v bezpočtu variant:

„Představ si, že dnes v noci zemřeš, kde se probudíš?“

Možné odpovědi jsou: „V očistci“ (poznávám, že je to katolík), „já věřím v reinkarnaci“ (aha), ale nejčastěji „nevím“.

Další otázka: „Představ si, že stojíš před nebeskou bránou, někdo ti přijde otevřít a zeptá se tě: ‚Proč máš být vpuštěn dovnitř?‘“

Nejčastější odpověď: „No, já jsem se snažil nikomu neubližovat, nelhal jsem, vychovali jsme zdárné děti…“ (Zde je celá řada možných odpovědí, ale všechny ukazují týmž směrem.)

Po této odpovědi ji pomalu zopakuji: „Tak ty ses snažil nikomu neubližovat, atd.“

Druhý se přitom evidentně necítí dobře. Ale nechci mu v tuto chvíli dokazovat, že je hříšný a že neobstojí před svatým Bohem. Zeptám se pak:

„Kdo figuruje ve tvé odpovědi?“

„Já…“ (Často to není vysloveno, ale je to jasné.)

„A proč musel Pán Ježíš umírat na kříži, když stačí, že se snažíš dodržovat Desatero?“

Aby se člověk nespokojil s nevědomým a nereflektovaným názorem, že stačí dělat ty správné věci a věřit těm správným naukám, musí pocítit dotek svatého Boha. To není žádná samozřejmost. Dlouho před tím, než jsem se obrátil, jsem si myslel, že Bůh (pokud je) je svatý. A dodal bych: „To je přece jasné, a co má být?“ A kdyby se mne někdo zeptal, zda jsem hříšný, odpověď by byla stejná: „To je přece jasné, a co má být?“ Je to veliká milost, když se nás dotkne Bůh a my si uvědomíme, že jsme hříšní a že se z toho vlastními silami nevyhrabeme.

Ale i po prožitém obrácení můžeme opět upadnout do „skutkaření“. Proto denně hledejme Boha, připomínejme si jeho svatost. A připomínejme si Ježíšovu oběť na kříži, neboť to je naše jediná záchrana.

  1. března 2024

Nový život a naše nedorozumění

Posted on by Dan Drápal

Miluji Písmo. Je v něm tolik moudrosti! Je v něm náš život. Uchvacuje mne nejen obsah jednotlivých kapitol a veršů, ale i celá struktura Písma. Včetně toho, že máme čtyři evangelia nebo zvláštní napětí třeba mezi knihou Job a knihou Přísloví.

Určité napětí vidím i mezi dvěma po sobě řazenými knihami, totiž knihou Jozue a knihou Soudců. Kniha Jozue líčí vítězné tažení Izraelitů do Země zaslíbené. Nezamlčuje určitá negativa, napři Akánovu krádež a její neblahé důsledky (viz Joz 7), případně smlouvu s Gibeóňany (viz Joz 10), celkově ale převažuje triumfální ráz: Izraelité úspěšně dobývají Zemi zaslíbenou.

Když pak přejdeme do následující knihy Soudců, vícekrát čteme o tom, že některý z kmenů nebyl schopen si původní obyvatelstvo podrobit (viz např. Sd 1,19), a sám konec knihy Soudců je dosti ponurý – tvoří jakýsi kontrapunkt k závěru knihy Jozue.

Trochu mi to – jako jakási alegorie – připomíná obrácení nového člověka a jeho následný vývoj. Na počátku – při obrácení – se jeví vše jako skvělé. Člověk prožívá velké věci – poznává, jak sladké je ovoce pokání, jak skvělá věc je odpuštění, někdy zakouší vyslyšení modliteb, které nám „mazákům“ připadají snad až příliš smělé, atd.

Když se člověk obrátí, má už zpravidla něco za sebou. Statisticky vzato, nejvíce lidí se obrátí těsně před a těsně po dvaceti letech života. Jistě, obrátit se může i malé dítě, i člověk, jemuž už je přes devadesát – sám jsem taková obrácení zažil. S výjimkou malých dětí už všichni nově obrácení sdílejí určitý světonázor, případně určité předsudky, které jim připadají naprosto samozřejmé. Jsou věci, které se při obrácení radikálně změní: Někdo například pochopí, jak důležité je odpouštět, přestože (nebo možná právě proto) ho rodiče vedli k tomu, že odpouštět se nemá. Někdy mají lidé naprosto zkreslené představy o církvi, zejména pokud nikdy v žádné nebyli. V dobách maninského probuzení to pracovalo pro nás: Podle hlásané oficiální ideologie jsou kostely jen pro staré báby a skoro nikdo tam nechodí. Když pak někdo přišel na mládež do naprosto přeplněné místnosti a viděl tam převážně mladé lidi, jak se modlí, vydávají svědectví nebo vykládají Písmo, byl to pozitivní šok.

Nicméně nemění se vše. Když se obrátí líný člověk, budete možná mít líného křesťana. Když se obrátí hněvivý člověk, možná se jeho hněv projeví i po obrácení. Jistě, někdy se člověk při obrácení zbaví právě své vzteklosti nebo popudlivosti. Ale nebývá tomu tak vždy.

A teď: Co když se obrátí člověk, který je přesvědčen, že země je placatá? Co když se obrátí člověk, který od útlého dětství nasával antisemitské postoje? Co když zastává vyhraněně levicové nebo vyhraněně pravicové názory? Mne několik lidí, o jejichž obrácení nemám důvod pochybovat, zásobuje nejrůznějšími konspiračními články a odkazy, nad jejichž názory mi zůstává rozum stát.

Kdysi se se mnou rozešel bratr, který mi byl jinak blízký a kterému jsem byl snad blízký i já. Jeho maminka uvěřila na naši skupince. Ale zasekl se na názoru, že zřícení „Dvojčat“ 11. září 2001 si Američané udělali sami. Zásoboval mne literaturou na toto téma. Hovořil jsem o tom s jedním blízkým bratrem a ten mi položil otázku: „Chce Bůh, abys tuto věc řešil?“ Bylo mi jasné, že nikoli. Když jsem to ale řekl onomu bratru, který zastával a hlavně aktivně šířil zmíněný názor, že necítím, že mne Bůh volá, abych se touto otázkou  zabýval, nahněval se („nezáleží ti na pravdě!“) a ze skupinky i ze sboru ve zlém odešel.

Učení o „placaté zemi“ tehdy ještě nebylo ve flóru. Poprvé jsem na šiřitele tohoto názoru narazil tuším v roce 2016; v poslední době je to mnohem častější. Otázka zní: Do jaké míry máme usilovat o to, aby nově obrácení opustili nejrůznější bizarní hypotézy, kterým uvěřili? Kladu tuto otázku, ale sám na ni nemám hotovou odpověď. V průběhu tisíciletí žilo mnoho lidí, kteří věřili, že země je placatá, a jsem si jist, že kvůli své bludné kosmologii nebudou zatraceni. Nositele podobných názorů považuji za nešťastníky, ale nemyslím si, že bych je měl za každou cenu vyvádět z bludu. Co když ale nově obrácený člověk zastává ostře antisemitské názory? To je dle mého názoru mnohem závažnější. Nemyslím si, že bychom k nim měli mlčet.

Zvolil jsem dvě poměrně extrémní polohy. Kde je ale hranice? Mnohdy nejde o věci takto vyhrocené.

Kniha Jozue vypráví o vítězství, kniha Soudců o problémech. Obrácení je velké vítězství, v novém životě ale bude třeba řešit spoustu problémů.

Nedávno jsem četl, jak moc jsou rozdělené Spojené státy. Podle jedné statistiky se lidé žení a v dávají podle stranických preferencí: Loni si jen pět procent novomanželů si vzalo partnera opačné politické orientace.

Hledejme v tom moudrost. Počítejme spíše s tím, že tyto problémy budeme řešit stále častěji. Nejde jen o to, abychom znali pravdu a pěstovali správné názory – hodně bude záležet na tom, jakým způsobem spolu nesouhlasíme. V této věci neplatí, že účel světí prostředky; zde možná prostředky trochu naznačují, jaký je vlastně účel. Nejde o to, být s každým kamarád. Určité hranice ale musíme hledat.

  1. března 2024

Duchovní pýcha

Posted on by Dan Drápal

 

Říká se, že pýcha je základní hřích, ze kterého plynou všechny ostatní, a mám za to, že je to pravda. Dnes ale nechci psát o pýše obecně, nýbrž o jednom jevu, kterého jsem si v souvislosti s pýchou všiml.

Existují různé typy křesťanství. Účelem tohoto článku není je všechny vyjmenovat, ani je všechny popisovat. Chci ukázat, že duchovní pýcha ohrožuje všechny. Zmíním čtyři okruhy, které trochu znám. Ale aby to nevypadalo, že chci jen kritizovat druhé, popíšu, jak jsem se s duchovní pýchou potýkal sám.

Když jsme formulovali stanovy Křesťanských společenství, vložil jsem do preambule větu, že Křesťanská společenství se nepovažují za jedinou pravou církev. Měl jsem pocit, a stále se domnívám, že oprávněný, že mnozí tu svou církev za jedinou pravou považují. Viděl jsem v tom pýchu.

Jenže jsem začal být pyšný na to, že jsme jediná církev, která má takovou větu v preambuli. A byl jsem tam, odkud jsem chtěl utéct.

Nyní zmíním ony čtyři okruhy. Je to jednak letniční a charismatický směr, jednak katolíci, dále adventisté, a konečně lidé tvrdící, že nesmíme říkat Hospodin, ale Jehova nebo Jahve.

Každý z těchto směrů má něco, co jej odlišuje od druhých. U letničních a charismatiků jsou to duchovní dary a křest v Duchu svatém, u katolíků je to přesvědčení, že jsou jedinou církví, která je tady nepřerušeně od počátku, u adventistů je to přesvědčení, že se má světit sobota a ne neděle.

Podotýkám, že jsem prožil křest v Duchu a mluvím jazyky. A taky, že jsem soukromě, ve svém osobním životě, začal světit sobotu.

Ve všech těchto směrech potkáte lidi, kteří jsou přesvědčeni o tom, že chcete-li mít plné požehnání, musíte se dát k nim. To, že si to myslí, by se samo o sobě dalo ještě vydržet, leč problém nastává, když vás začnou přesvědčovat, že pokud tak neučiníte, zle dopadnete. Někteří – byť je to dnes už jen krajnost – jsou rovnou přesvědčeni, že jinověrci půjdou do pekla. Dříve to bylo mnohem častější.

Na druhé straně ve všech těchto uskupeních můžete potkat lidi, kteří vás budou inspirovat. Vědí, proč jsou letniční nebo katolíci nebo adventisté, ale především znají Ježíše Krista. To považují za podstatné, za důležité; církevní příslušnost je až na druhém – nebo dokonce na nějakém dalším – místě.

Rozdíl mezi prvními a druhými poměrně snadno vycítíte. S těmi druhými je vám dobře, máte pocit, že se od nich můžete něco naučit, nebo se společně radovat z Pána. Přitom nemusíte přijímat jejich věrouku. S těmi prvními se tak dobře necítíte. Vnímáte určitý odstup, podezřívavost, nedůvěru. Nemusí to být ani vysloveno, ale tušíte, že abyste byl skutečně přijati, museli byste akceptovat jejich názory.

Pán Ježíš měl zcela určité teologické názory. Tak třeba věděl, že spása je ze Židů, a ne ze Samařanů. Ve sporu dvou rabínských škol o přípustné důvody k rozvodu se jednoznačně přihlásil k jedné z těchto škol. Jeho teologické názory nebyly nějaké mlhavé. Nicméně v jeho blízkosti se cítili dobře mnozí, kteří by s ním nesouhlasili a s nimiž by nesouhlasil on.

Náš „starý člověk“ se může projevit i v našem novém životě. A s chutí si libuje v představě, že patří k té správné straně, že má ty správné teologické názory. A starý člověk – není-li to přímo nějaký démon – se s chutí zaháčkuje na nějaký názor, kterým se bude odlišovat od druhých. Tak jsem například potkal lidi, kteří tvrdili, že se má křtít nikoli ve jménu Otce, Syna a Ducha, jak je to v Matoušovi 28, ale jen ve jménu Ježíše Krista, jak to dosvědčují Skutky.

(Něco vám na sebe prozradím: Když někoho křtím, vyslovím obě formule. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Když se ho nějaký šťouravý křesťan zeptá, jestli byl správně pokřtěn, tedy se správnou formulkou, může bez obav odpovědět, že ano.)

Mnoho hádek je kvůli Božímu jménu. Pokud hovořím se Svědky Jehovovými, používám pro Hospodina jméno Jehova. Přitom to, že Kraličtí se rozhodli pro slovo Hospodin, považuji za geniální. Umožňuje jim totiž překládat „Hospodin“, kde je v Bibli tetragram, tedy JHVH, a „Bůh“, tam kde je v Bibli Él. Tam, kde je v Bibli Pán, je v Kralické bibli míněn Pán Ježíš Kristus, nikoli Hospodin. Anglické překlady mají totiž Lord, tam kde my máme Hospodina, a God, kde máme Boha. Jenže když je v Novém zákoně Pán, tam je rovněž Lord, takže není zřejmé, zda je míněn Bůh Otec nebo Bůh Syn. (Jako překladatel anglických knih se často potýkám s touto nejasností, zda je slovem Lord míněn Pán Ježíš nebo Hospodin.)

Pokud vám bude někdo říkat, že slovo Hospodin má modlářský původ, nenechte se zneklidnit. Uctíváte toho, koho uctívat chcete. Uctíváte toho, komu patří vaše srdce. Znát Boží jméno neznamená znát jeho fonetické znění nebo dějinný etymologický původ. Víš například, co znamená příjmení Beneš? To byla staročeská forma jména Benedikt. Nicméně neočekáváme, že člověk nesoucí toto jméno bude mít cokoli společného se svatým Benediktem (jemuž ostatně Čechy za mnohé vděčí). Jinak řečeno, znalost označení je něco jiného než znalost podstaty. Jde o to, zda znáš Boží povahu.

Na závěr si dovolím malou prognózu. Domnívám se, že pod vlivem anglosaského světa se u nás rovněž začne užívat označení Jahve. Nebude to špatně. Ovšem to, zda lidé používající tento výraz skutečně Boha znají, je jiná otázka.

  1. února 2024

Nedůvěra

Posted on by Dan Drápal

Nedůvěra je dnes hojně používané slovo. Výzkumy veřejného mínění ukazují, jak moc jako občané nedůvěřujeme vládě, parlamentu, případně prezidentovi. Nedůvěra je rozšířená i v církvích. Mezi nevěřícími je nedůvěra vůči církvím takřka absolutní, a povolání pastora dominuje žebříčkům nepopularity.

Domnívám se, že značná část této nedůvěry je neoprávněná. Značná část této nedůvěry nevyplývá z nějaké objektivní skutečnosti, ale je čímsi duchovním, co se dá těžko porazit fakty a racionální argumentací. U mnohých lidí je nedůvěra jakýsi a priori postoj, jakési „default“ nastavení. To předpokládá, že politik se určitě snaží občany podvést, žurnalista nepochybně překrucuje a zamlčuje pravdu, pastor sleduje nějaké vlastní sobecké cíle atd.

Tyto názory jsou často podloženy poukazem na určité konkrétní případy, které dokládají oprávněnost této nedůvěry. Ano, konkrétní politik někde skutečně konkrétně zalhal, žurnalista si tu či onu kauzu skutečně vymyslel, a (některý) pastor skutečně svými ovečkami manipuluje.

Jenže je tu řada různých „ale“. Například se mi zdá, že v zápalu politického boje se často nadužívá výrok „politik X. Y. lhal“. „Lež“ a „lhát“ jsou morálně nabitá slova, která se ale někdy používají tam, kde by bylo objektivnější říci, že politik něco „zamlčel“ nebo „nezmínil“. Vědomé zamlčování také není nic hezkého, ale není to lhaní. A ještě méně vhodné mi připadá slovo „lhát“ tam, kde politik vycházel – nevědomky – ze špatných nebo nedostatečných dat. Lhaní morálně diskvalifikuje; s člověkem, který vědomě lže, nemá moc smysl se dohadovat. Rozdílnost názorů a důrazů ale není nutně lhaní.

Dále se často říká, že vláda (nebo nějaký jiný orgán) „nedostatečně komunikuje“. Mám zato, že je to mnohdy optický klam. Vláda něco nezmíní, protože nepředpokládá, že by to někoho zajímalo. Opozice v tom hned vidí záměr.

Ve skutečnosti je díky sociálním sítím mnohem více komunikace než kdykoli dříve.

Co se týče pastorů a církví, tam je často nedůvěra věru nezasloužená. Pro řadu nevěřících je pastor jakýsi exot – žádného osobně neznají, a proto není tak těžké je přesvědčit, že jsou to jakási monstra živící se cizím neštěstím a lehkověrností. Málokdo tuší, co takový pastor vlastně dělá. Lidí zklamaných církví bude vždycky dost. Křesťanům se rozvody nevyhýbají; a pokud se takový pár rozvede, je pravděpodobné, že jeden z bývalých manželů církev opustí a začne o ní mluvit nepěkně. A v některých případech opustí církev ve zlém oba.

Napsal jsem, že nedůvěra je duchovní věc. A navrhuji, abychom si zvolili jako „default“ důvěru. Přistupujme k druhým s apriorní důvěrou. Někdy zjistíme, že jsme se mýlili. Já jsem se třeba zmýlil v otázce lockdownů. Tehdy jsem je podporoval, dnes si myslím, že to byla chyba. Nemyslím si ale, že by lékaři, z nichž většina lockdown schvalovala, tak činili z nějakých nečistých motivů. Když je prohlásíme za lháře, budou to chápat úkorně, a právem, protože oni nic zlého nezamýšleli. (Uvádím to jen jako příklad; nechci, aby se v diskusi pod tímto článkem řešit právě lockdown.)

Měl jsem vždycky trochu problém, když jsem ve velké kapitole o lásce (1. Korintským 13) četl, že láska „všemu věří“. Znamená to snad, že křesťané mají věřit všemu, tedy i kdejaké hlouposti či spiklenecké teorii? Nemyslím. Myslím, že apoštol Pavel měl na mysli právě ten „default“: Vycházejme z toho, že někdo to myslí dobře, dokud nás fakta nepřesvědčí o opaku.

Na jaře a v létě roku 2022 u mne bydleli dva Ukrajinci – matka se synem. Místní hospodářská komora uspořádala setkání, na které pozvala všechny Ukrajince hledající v tomto okresu práci. Přišlo jich několik desítek, všichni jednali velmi slušně, jen jedna Ukrajinka přišla opilá. O čem asi mluvili Češi, kteří tam byli přítomni, když přišli domů? O oněch padesáti slušných, nebo o té jedné opilé? Ukrajinka bydlící u mne se vrátila domů nešťastná. „To je hrozné, Ukrajinci zase udělali ostudu!“ Pokud má člověk jako default nedůvěru, bude si pamatovat ony nepěkné případy, jakkoli jsou statisticky zanedbatelné. Myslím, že my křesťané bychom měli zaujmout default opačný.

  1. února 2024

Boží bázeň

Posted on by Dan Drápal

Tento článek píšu na přání, ale píšu ho rád, protože téma Boží bázně hodně promýšlím. Je totiž nesmírně důležitá a pokud nám schází jakožto jednotlivcům, pak ve svém životě bloudíme. Mluvím z vlastní zkušenosti. A pokud schází ve společnosti, bloudí celá společnost.

Mnozí křesťané znají verš z knihy Přísloví: „Boží bázeň je počátek moudrosti.“ (Můžeme si připomenout, že tam, kde v Bibli narazíme na slovo „počátek“, si můžeme na mnoha místech dosadit slovo „princip“.)

Důležité je vědět, že bez Boží bázně nemůžeme rozumět Božímu slovu. Intelektuální poznání a množství vědomostí nemohou Boží bázeň nahradit. „Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí, ve známost jim uvádí svou smlouvu.“ Tak zní Žalm 25,14 v ekumenickém překladu. Soudím, že to, co je řečeno o „smlouvě“, stejně platí o Božím slovu. To patří těm, kdo se bojí Boha. Kraličtí překládají: „Tajemství Hospodinovo zjevné jest těm, kteříž se jeho bojí, a v známost jim uvodí smlouvu svou.“ Líbí se mi zde slovo „zjevné“. Dva lidé mohou hledět na tutéž věc nebo prožít tutéž zkušenost, a jednomu se něco zjevuje, kdežto druhému ne. Čím to je? Ten první má Boží bázeň. A Studijní překlad obsahuje výraz „důvěrný vztah“. V hebrejském originále je jednoslabičné slovo sód, které nelze překládat konkordantně, tj. na všech místech výskytu stejně, ale výraz „důvěrný vztah“ je asi nejlepší a nejvýstižnější z možných.

V tom „důvěrném vztahu“ jsou jistě lidé, kteří milují Písmo, ale na začátku nemusí být Písmo; musí tam ovšem být Boží bázeň. Kdo ji má, s tím vstupuje Hospodin do důvěrného vztahu, a tomu otvírá Boží slovo. Bůh totiž sám střeží svá tajemství, a bezbožník k nim nepronikne. Sám jsem to zažil velmi vyostřeně: Když jsem činil pokání, Boží slovo se mi náhle otevřelo, ač už jsem měl za sebou pět let teologického studia a už jsem druhým rokem pravidelně kázal.

Bohu pochopitelně záleží na našem srdci. To jsem zdůrazňoval mnohokrát. To ale neznamená, že by vnější projevy Boží bázně byly bezcenné. Tak já kupříkladu nikdy nekladu nějaký předmět na svou Bibli. S výjimkou modlitebního seznamu. Někdo může namítnout – a já bych před obrácení mluvil podobně: „Vždyť Boží slovo přece není tiskařská čerň a papír.“ Ano, není. A je mi jasné, že tento zvyk ze mne nedělá lepšího člověka. Nicméně z mé strany je projevem úcty k Božímu slovu.

Podobně když se ráno modlím, vždycky se vyzuju. Vlastně nevím, proč to dělám; možná je to připomínka Mojžíše a Jozueho, které Bůh v určitém okamžiku vyzval, aby se zuli, protože jsou na svatém místě.

Pro mě to prostě jsou vnější projevy Boží bázně. Nikoho nevyzývám k imitaci těchto vnějších projevů – ano, záleží na srdci. Pokud ale budeš cítit pozvání k něčemu podobnému, nebraň se tomu.

Boží bázeň se pozná podle toho, jaký má člověk vztah k Písmu, ale také podle toho, jaký má vztah k lidem. Ne všechno máme nebo musíme brát doslovně – třeba nikomu nedoporučuji, aby svévolně bral hady do ruky. Pokud ale čteš slovo Kdo by svému bratru řekl: ‚Raka‘, propadne veleradě. Kdo by mu řekl: ‚Blázne‘, propadne ohnivé Gehenně, pak by tě to mělo vést k velké zdrženlivosti, než někomu řekneš, že je ignorant nebo tupec. Jinak řečeno, kdyby v nás bylo více Boží bázně, snáze bychom se domluvili.

Kde se ale Boží bázeň bere? Pokud mi schází, mohu něco udělat pro to, abych ji měl?

Ať už k nám přichází jakkoli, je vždycky Božím darem. Někdy jsme svědky Božího jednání. Boží bázeň nehledáme, ale stane se něco, co ji v nás probudí. Jákob měl zvláštní sen, a když se probudil, řekl: „Jistě je na tomto místě Hospodin a já jsem to nevěděl“ (Gn 28,16). Často Boží bázeň zakusíme, až nějaká událost dozní.

Někdy se ocitneme v přírodě uprostřed noci a jsme fascinováni hvězdnou oblohou. Svět viditelný v nás probudí Boží bázeň, když pomyslíme, jaký asi musí být tvůrce tohoto vesmíru!

Jindy si uvědomíme svou povrchnost a uvědomíme si, že nám chybí Boží bázeň. Můžeme o ni prosit, ale uvědomme si, že se může stát něco, co nebude nutně příjemné. Setkání s Bohem, jakýkoli Boží dotek, neznamená zjednodušení našeho života – často spíše naopak. Nicméně zpravidla vede k dobrodružství, v němž poznáváme skutečnou realitu. Realitu, která by se nám bez Boží bázně neotevřela.

  1. února 2024