DAN DRÁPAL

Termín svět, který je v Novém zákoně velice důležitý (zejména v Janových spisech a v Pavlových listech), je velmi dvojznačný. Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna… Dítky, nemilujte svět a všechno, co je v něm…

Cítíme to napětí. Ježíš je Král králů a Pán pánů, ale satan byl kníže světa tohoto. Běda tomu, kdo by se chtěl světu zalíbit. Ale o prvních křesťanech čteme, že byli všemu lidu milí, tedy křesťanům se přesto podařilo se světu zalíbit, zřejmě aniž se o to sami snažili.

Jako křesťané v tomto napětí žijeme. Lze si ho nevšímat, ale pak hrozí, že upadneme do světskosti na jedné straně nebo do zákonictví a sudičství na straně druhé.

Studoval jsem na teologické fakultě ještě před obrácením. Se svými kamarády z fakulty jsme se pouštěli do různých diskusí – když jsem nastoupil do prvního ročníku, psal se rok 1967. A kdo to pamatuje, ten ví, jak se živě diskutovalo dokonce ještě rok poté, co přijely ruské tanky, než zvítězila normalizace. Nu, my jsme diskutovali, a nechtěli jsme vypadat příliš „nábožně“, a celkem se nám to dařilo. I mně se dařilo nevypadat zbožně, a tak jsem vypadal světsky. To ale „svět“ příliš nezajímalo.

Na druhém konci spektra jsou „solná jezírka“. Lidé, kteří považují za správné vytvořit křesťanské ghetto a čekat v něm na konec světa. Ti ono napětí, o němž píšu, odmítli také. Většinou mají ve všem jasno, a když zjistí, že nejsou všemu lidu milí, považují to za potvrzení, že jsou na správné cestě.

Jenže…

To že jsi protivný, neznamená, že jsi prorok.

Ale také:

To, že mluvíš o lásce, neznamená, že umíš milovat.

Ježíš nás povolává do života v tomto napětí. A vlastně nás tím velice přitahuje, Ježíš nedělal kompromisy vedoucí k hříchu, ale kupodivu nebyl nesnášenlivý. Právě naopak – hříšníci se ho nebáli. On je přitahoval. Francis Frangipane říká, že křesťané mají moc tehdy, když se v nich spojí milosrdenství a svatost. Milosrdenství bez svatosti je možná lepší než sudičství a nesnášenlivost, ale nevysvobozuje lidi z moci hříchu. A svatost bez milosti rovněž postrádá Boží moc. Lidí, kteří žijí navenek svatým životem, byly tehdy mraky. Dnes je jich podstatně méně, ale v solných jezírkách jich najdete stále dost.

Ježíš nás stále přitahuje právě tímto napětím: Byl laskavý, lidem bylo v jeho přítomnosti dobře, ale žádné kompromisy nedělal. Já si myslím, že umím být laskavý, ale lidé se v mé přítomnosti neobracejí tak, jak se obraceli v Ježíšově přítomnosti.

Zatímco těm, kdo žijí v nějakém solném jezírku, je třeba říci: „Ježíš nebyl hříšný, ale miloval hříšníky.“ Lidem na druhém konci spektra je třeba říci: Ježíš miloval hříšníky, ale nebyl hříšný.

Usilujme o Boží moc, usilujme o vytvoření takového společenství, v němž někdo řekne: „Jistě je mezi vámi Bůh!“ (1Ko 14,25). Jednou jsem to zažil. Takto téměř (nejsem si jist tím slovem „jistě“ na začátku) doslovně. A tato slova vyslovila žena, která byla ve sboru poprvé a Bibli nečetla, takže nemohla citovat.

Ježíš nás v tomto napětí zdravě zneklidňuje. Tušíme, že pro nás není řešením ani světskost, která neví o svatosti, ani solné jezírko, kde mají lidé to správné učení, ale milost byste v něm těžko hledali. (Mám na mysli realitu milosti, nikoli samotný pojem. Naopak, všiml jsem si, že tam, kde se hodně  mluví o milosti, milost právě přítomná nebývá. Nejde o to, zda máme dobrou mapu. Jde o to, zda jsme se vydali na cestu.)

O napětí, o němž píšu v tomto článku, je dobré vědět. K lidem, kteří ho neprožívají, moc nedůvěry nemám. Ať už o svatost neusilují, protože se domnívají, že jí už dosáhli, nebo proto, že ji nepovažují za důležitou. V obou případech tito lidé postrádají Boží moc.

Boží moc nehledejme pro sebe. Ostatně, ono to ani nejde, Moci sice můžete dosáhnout, ale ne té Kristovy. Kristovu moc ale hledejme – aby byli lidé vysvobozováni z moci temnosti a aby byl Bůh oslaven.

27. září 2024

Mám šest dětí a čtyři vnoučata. Co se týče vnoučat, můj milovaný bratr mne předběhl. Ač o pár let mladší, má už vnoučat jedenáct. Svatě mu závidím.

A stárnu. Poznal jsem to letos v létě při pravidelném výstupu na Šerák. A poznal jsem to, i když vnoučata přijela na krátký letní pobyt na chalupě. Co se týče vaření a běžné režie domácnosti, ztrácím na výkonnosti.

Několikrát ročně se vracím na pár dní do Prahy a snažím se vnoučatům uvařit jejich oblíbená jídla. A samozřejmě mne zajímá, jak jde škola, co prožívají, kam se chystají apod. Kluci jsou v pubertě, ne že by se se mnou nebavili, ale často dávají jednoslovné odpovědi. Je to velký rozdíl proti letům, když byli malí a já jsem si je občas bral na den či dva k sobě. Zato malá Terezka brebentí bez únavy.

Dokud jsem bydlel v Praze, vyzvedával jsem je jednou týdně ze školy či ze školky. Mám krásné vzpomínky na naše výlety – na Říp, na Milešovku, do Koněpruských jeskyní, a samozřejmě o prázdninách na pamětihodnosti Jesenicka. Jsem vděčný za vše, co jsem s nimi mohl prožít – i za to, co s nimi ještě prožiju.

Hodně se v posledních letech zabývám proměnami společnosti – už o tom zase píšu knihu, a je mi jasné, že vyvolá kontroverze. Chtěl bych ale, aby jedním z jejích hlavních poselství bylo, že stojí za to budovat vztahy. Jistě, krásný vztah nemusí nutně být vztahem s pokrevními příbuznými. Mnozí lidé zůstali ne vlastní vinou bez příbuzných a také mohou žít naplněné životy. Nicméně babičkovství a dědečkovství má své nezastupitelné kouzlo.

A rozhodně to není samozřejmé. Mnoho mých přátel a známých se se svými příbuznými vídá minimálně nebo vůbec. Někteří se ani nesnaží budovat příbuzenské vztahy, jiní po nich naopak touží a nesou těžce, že se navštěvují jen zřídka.

Jsem si jist, že Bůh je autorem manželství i rodiny, a že jeho záměrem vždy bylo, abychom měli dobré vztahy s prarodiči i pravnoučaty. Není to žádná samozřejmost. Ještě počátkem minulého století se mnozí svých vnoučat ani nedožili, případně je mohli sledovat jen několik málo let. Průměrný věk dožití byl mnohem kratší. A to, že se někdo dožil dokonce i pravnoučat, bylo velice vzácné – přestože ženy měly první dítě mnohem dříve, než dnes.

To, jak bude vypadat náš rodinný život a příbuzenské vztahy, záleží do značné míry na nás. (Jistě, mohou nás ovlivnit i faktory, které nemůžeme ovlivnit my, ale budu psát o tom, co ovlivnit můžeme.)

Mám tedy několik rad.

Nenechme se rozdělit politickými názory. Dokud žili mí rodiče, a dokud nás nebylo tolik, sešli jsme se párkrát do roka ve velikém obýváku a mluvili jsme o všem možném, a hodně i o církvi a o politice. Nebudu říkat, kdo koho volil, ale věřte mi, bylo to opravdu hodně různorodé. Ale nevzpomínám si, že bychom se někdy pohádali tak, že bychom se rozešli ve zlém. Tak důležitá politika pro nás zase nebyla.

Nenechme se rozdělit svými pohledy na křesťanství. To bylo vždy méně výbušné než politika, ale kdybychom si nedávali pozor, mohlo by nás to rozdělit. A uměli – a směli – jsme si ze sebe dělat i legraci. Vzpomínám si, jak jsem rodině s nadšením vyprávěl o Demosi Shakarianovi a jeho knize Nejšťastnější lidé na zemi. Líčil jsem, že měl největší mlékárnu v Kalifornii – šest tisíc krav! Maminka se náhle rozesmála a řekla: „A všechny ty krávy mluvily jazykama, viď?“ Všichni, včetně mne, jsme se rozesmáli také. Těsně předtím jsem totiž rodině vykládal o křtu v Duchu. Znamená to, že jsem si začal myslet něco jiného? Vůbec ne, o to ani maminka neusilovala, i když by si to možná přála. Ale nějak jsme všichni tušili, že my lidičky nemusíme sami sebe a své názory brát tolik vážně.

Vím, že mnohé rodiny rozdělil covid. Do jisté míry to zasáhlo i naši početnou rodinu. Ale naše vztahy to nezničí. Proč? Protože jsme rozhodnutí nenechat je zničit.

Znamená to, že jsme tak dobří, že nikdy žádné napětí nevznikne? To tvrdit nechci – vyvolával bych tím falešný dojem. Podobně netvrdím, že zachovat dobré – nebo alespoň otevřené – vztahy je snadné, že to jde skoro  samo. Ne, někdy je potřeba hodně odpuštění. Ale stojí za to o dobré vztahy zápasit.

Další rada: Buďme aktivní ve vyhledávání a budování kontaktů. Já jsem třeba snad pětatřicet let neměl kontakt se svým bratrancem a jeho rodinou. Začal jsem ten kontakt vyhledávat a nyní se vídáme několikrát do roka. A máme si o čem povídat. Ale chtělo to čas a iniciativu.

A ještě „pastorské“ varování. Když se hodláte stěhovat do nového místa, daleko od vašich rodičů, zkuste se nad tím ještě jednou zamyslet. Nepřipravíte své rodiče o vnoučata a vnoučata o dědečka a babičku? Opravdu na tom tak málo záleží? Vím, že Američané jsou velmi mobilní a za prací se stěhují mnohem snáze než většina Evropanů, Čechy nevyjímaje. Ekonomicky to dává smysl, ale často to „odnesou“ děti. Pokud zůstali prarodiče pět set mil daleko, vnoučata je vlastně nebudou znát. Já bych ještě jednou zvážil, zda je dobrý tah odstěhovat se tak daleko. Vztahy jsou fakt důležité, nejen výše platu.

Teď vyslovím tezi, kterou ještě nemám doloženou. Chci to ale nastudovat do své chystané knihy. Teze zní: Čím méně příbuzenských vztahů, a čím horší kvalita těchto vztahů, tím pravděpodobnější je, že dítě bude trpět nějakou duševní chorobou.

Jestli zjistím, že to tak není, dám vědět.

13. září 2024

Jak jsem se setkal s placatou zemí  poprvé? V některém ze svých článků jsem měl větu: „To by už někdo mohl rovnou tvrdit, že země je placatá.“ Byl to řečnický obrat – byl jsem přesvědčen, že tak zpozdilý člověk se přece nenajde. A ejhle! Hned v následujícím týdnu jsem se doslechl o člověku, který tuto „teorii“ vážně zastával. Od té doby takových lidí hodně přibylo. Nedávno jsem byl na Slovensku a tam jsem se od jedné ženy dověděl, že někde ve Švýcarsku dokonce existuje dvouletá škola, na které se tato „teorie“ přednáší a studuje. Tušil jsem už před touto pro mne novou informací, že jde o fenomén, který si zaslouží, abychom mu věnovali pozornost. (Nemyslím tím, že bychom se sami měli stát přívrženci této „teorie“.)

Pokud se toto téma dá studovat na dvouleté škole, pak radím, abychom tento pohled na svět nepodceňovali. Zastánci nějakého menšinového pohledu na svět totiž musí mít nějaké argumenty, které jsou pádné přinejmenším natolik, aby je oni sami brali vážně a aby se jim dařilo získávat nové proselyty. V dobách komunismu jsem se považoval za křesťana a netajil jsem se tím; když mi mou víru někdo argumentačně vyvracel, většinou jsem vítězil. Byl jsem totiž na protiargumenty zvyklý, kdežto můj oponent, který považoval ateismus za samozřejmý, na ně připraven nebyl. Tak to prostě s většinovými (ať už domněle nebo skutečně) názory bývá.

Počátkem devadesátých let běžel v České televizi zajímavý a dobře udělaný kreacionistický seriál, který na základě protestů některých vědců televize asi v polovině stopla. Končilo to besedou evolucionistů a kreacionistů, mezi nimiž byl i můj přítel Pavel Kábrt, který se tomuto tématu celoživotně věnoval. Mně se to jevilo tak, že evolucionisty poráží na hlavu. Na jeho argumenty nebyli připraveni a jeden z našich předních vědců se snížil až k trapnému argumentu, že když chodil do školy na náboženství, tak ho katecheta mlátil. (Tento argument jsem slyšel v osmdesátých letech mnohokrát. Museli to být pěkní ptáčkové, tihle katecheti. A kolik jich muselo být!)

Proto radím, nepouštějte se do sporu se zastánci placaté země nepřipraveni. Pokud tak učiníte, je možné, že nezvítězíte. Tím samozřejmě nechci říci, že oni mají pravdu a vy jste vedle.

V nadpisu článku jsem použil slova narativ. Tento termín se v mém mládí nepoužíval. Snad by se dal vyjádřit českými slovy „příběh“ nebo ještě lépe „vyprávění“. Příběh může, ale nemusí být pravdivý. Stejně tak vyprávění. Vědcům – mají-li být skutečnými vědci – však jde o pravdivost. Ta je pro ně klíčová. Jenže… i oni přicházejí s různými narativy, a věda spočívá v tom, že se snaží tyto narativy ověřit. Chemici před několika staletími řešili otázku, proč některé materiály hoří a jiné ne. Populární byla teorie „flogistonu“, což měla být jakási neviditelná částice, která v látce buď je, a pak je látka hořlavá, nebo v ní není, a pak je látka nehořlavá. Nám tato teorie může připadat směšná, ale než jiní vědci pochopili chemické reakce, šlo o uvěřitelné vyprávění. Pak ale někdo přišel s „lepším příběhem“.

Kosmologové dnes zastávají teorii „Velkého třesku“. Proč? Dá se velký třesk nějak vědecky dokázat? Nedá, protože tento experiment se nedá opakovat. A jsou vědci, kteří na velký třesk „nevěří“. Jsou přesvědčeni, že jejich narativ je lepší.

Určitý narativ z jaderné fyziky počítal s existencí „Higgsova bosonu“. Tato částice byla nejprve určitým postulátem, který se v jistém okamžiku podařilo experimentálně dokázat. Takové jsou možnosti vědeckého postupu.

Jinak platí, že čím více něčemu rozumíte, tím se vám to jeví jako složitější. Platí to například pro mikrobiologii podobně jako pro historii. Takový Darwin považoval buňku za základní jednotku života. Netušil, jak je jednotlivá buňka složitá. S historií je to – v jistém ohledu – podobné. Když jsem několik let studoval dějiny Ruska, jednu dobu jsem se soustředil na raná léta Alexandra I. Ten se ujal vlády po smrti svého otce Pavla I., který byl zavražděn.

O tom, kdy skončila vláda Pavla I., nebylo nikdy sporu. A historici se vesměs shodují v otázce, proč k této vraždě došlo. Pokud jde ale o provedení samo, tedy o detaily této vraždy, existuje celá řada vzájemně nekompatibilních verzí (nebo tomu tak bylo v sedmdesátých letech minulého století).

O mnoho let později jsem se zabýval svatým Václavem. Ve škole jsme se učili, že tehdy platil „Němcům“ tribut. (Bylo to myslím 150 volů, nebo snad 300? Už si to nepamatuji, musel bych to vyhledat.) Když jsem to studoval co nejpodrobněji, dospěl jsem k názoru, že tehdy „Němci“, jak jim rozumíme dnes, neexistovali. Existovali ale Bavoři a Sasové. Ten český tribut byl součástí většího tributu, který platili „Němci“ (Bavoři, Sasové, Frankové, ale také Čechové; ti ale vlastně také ještě neexistovali v dnešním slova smyslu; ano, byli Čechové, ale také Lučané, Charváti, Doudlebi aj.) Uhrům, aby jim dali pokoj. Tehdy šlo o něco podobného, jako když EU platí miliardy Turecku, aby neumožňovalo volný průchod migrantům. Znamená to snad, že je EU „poddána“ Turkům?

Zkrátka čím více toho o knížeti Václavovi víte, tím víc máte dalších otázek. A když vyprávíte jeho příběh, pak některé narativy lépe odpovídají historickým zjištěním než jiné. Je to vlastně trochu podobné jako s tou složitou buňkou.

A čím víc toho víte, tím více budete mít narativů. A tím méně si budete jisti. A pak je zde otázka, která je pro naše téma klíčová: Komu věříte? „Teorie“ placaté země je dle mého názoru dokladem upadající víry ve vědu, ale také v instituce. A pak se naskýtá otázka, proč tato víra upadá.

Četl jsem kdesi zajímavý názor, že osvícenství nahradilo náboženství vědou, nicméně osvícenci nevytvořili narativ, podle kterého by se dalo žít. Teologie svým způsobem přestala být vědou, ale křesťanský narativ přesto stále dává smysl a lze podle něho žít. Což podle „vědeckého ateismu“ nelze.

I ta placatá země je určitý narativ. Nicméně dosti problematický. Zajímá mne především proto, že chci dobře porozumět důvodům oné ztráty důvěry ve vědu a v instituce.

17. srpna 2024

 

Je experimentálně potvrzeno, že lež se šíří podstatně rychleji než pravda. A pokud sledujeme jak zprávy, tak názory a argumenty, nemůžeme si nevšimnout, jak jsme jakoby uhranuti zlem a negací. Chybám a přešlapům celebrit, ať už politických, sportovních nebo uměleckých, se média věnují okamžitě a dopodrobna. Úspěchům už podstatně méně. To už musí být pořádný kalibr – jako třeba když vyhrajeme mistrovství světa. Obecně ale do značné míry platí „žádné zprávy = dobré zprávy“.

V reakcích na mé články je hodně negativní kritiky. Tedy… nemohu si stěžovat, že by nebyla i řada kladných reakcí. Kritiky je ale tolik, že se mne co chvíli někdo zeptá: „Dane, jak to můžeš vydržet? Já bych to nedal. Teď už ty komentáře raději ani nečtu.“

Nebudu tvrdit, že se mne negativní kritika emocionálně vůbec nedotýká. Rozhodl jsem se tedy napsat, jak to mohu vydržet.

Zmíním dvě pozitivní věci, na kterých se může téměř každý z nás podílet.

Nedávno se konal „Davidův stánek“ v hotelu „Zlatý Chlum“ v České Vsi. (To je vesnice hned vedle Jeseníku směrem na Mikulovice a Zlaté Hory.) Přímo v České Vsi žádné evangelikální společenství (zatím) není, i když křesťané tam samozřejmě jsou. Já se většinou na těch stáncích jen mihnu, pobydu tam tak hodinku dvě – kdo mne znáte, víte, že nejsem hudební typ. A protože tam nijak nevystupuji ani se nepodílím na organizaci, užívám si tu hodinku či dvě jako běžný křesťan.

Bylo mi tam velice dobře. Radoval jsem se z toho, že se tam sešlo na šedesát lidí z blízkého okolí i z relativní dálky. A chválili jsme Pána. Uvědomil jsem si, jak je vlastně úžasné, že jsou ty písně tak pozitivní. Jistě, mnohé jsou patrně až příliš nasládlé, některé příliš repetitivní. Ale kritiku křesťanské hudby nechám na jiných, třeba na našem Benovi, ten tomu rozumí mnohem víc. A je mi také jasné, že Bůh, který vidí do lidských srdcí, tam možná rozeznává věci, pro něž je mu ta chvála možná méně příjemná. Nicméně v tomto ohledu zkoumejme sami sebe, ne ty druhé. V každém případě platí, že texty jsou vesměs pozitivní a oslavují trojjediného Boha. Když to srovnáte s tím, co se na vás valí z rozhlasu či odjinud, je to značný kontrast. Často oslava nevěry nebo zoufalství, mnohdy odraz různých selhání a zrad, jak to známe z tohoto světa. Jsem rád, že se tyto Davidovy stánky pořádají, stejně jako jiné akce, kde může znít hudba oslavující Boha. Hodně se tím mění atmosféra, která nás obklopuje.

Patrně máte pocit, že tato chvála křesťanských chval možná nesouvisí s nadhozeným tématem. Ten oslí můstek je asi v tom, že si připomínám, že Bůh je jak svatý, tak láskyplný, a tedy principiálně pozitivní. A tomuto Bohu sloužím. Nebo se alespoň snažím.

To druhé, co mi dává sílu nenechat se otrávit negací, které je i mezi křesťany víc poměrně hodně, je dar a krása přímluvy. „Pletu“ se do politiky, což mi mnozí vyčítají. A neustále poslouchám hanu, výčitky a někdy i dosti sprosté nadávky. A troufnu si odhadnout, že tito kritici se za vládu moc nepřimlouvají. Je to velká škoda, protože pokud jde o kritiku vlády, nebudou křesťané hrát prim. I když jsou negativní víc než je zdrávo, nekřesťanská kritika bude i nadále mnohem rasantnější. Proč se tedy věnovat tomu, v čem nás může svět hravě zastoupit? Zatímco pokud jde o přímluvu, tam jsme nenahraditelní. Svět se za vládu přimlouvat nebude.

Když tak slyším křesťany zasvěceně kritizovat vládu, rád bych jim položil otázku (a někdy tak opravdu činím, pokud to situace dovoluje), a přimlouváš se za ně? (Za prezidenta za premiéra, za předsedu senátu atd.)

Zkus svou kritiku omezit a začni se za daného člověka přimlouvat. A když tak budeš činit (z přesvědčení, a nejen abys to odbyl), pak můžeš i kritizovat. Z tvé kritiky se možná vytratí beznaděj a nenávist a kritika bude mnohem pozitivnější.

Dám vám jeden tip: Zkuste se přimlouvat nejen za daného politika, ale i za jeho ženu a děti. Pro ty je politická angažovanost jejich manžela i otce hodně riziková. Modlete se, aby manželka byla pro svého manžela požehnáním a ne dalším problémem. Modlete se za to, aby jejich synové a dcery příliš netrpěli otcovou nepřítomností. Já jsem si vygooglil jména dětí a přimlouvám se za ně, aby se potkaly s nějakými Duchem naplněnými křesťany, od nichž uslyší evangelium. (Pokud mne budete v této věci následovat, tak vás možná pobaví, jaká „fancy names“, jak by řekli Angličané, tito lidé svým dětem dávají. Agáta, Amélie, Bertram, Frederik, Vivien – kdo ke komu patří, si vygooglujte sami, vzal jsem to podle abecedy. Jen prezidentský a premiérský pár se drželi při zemi.)

Netvrdím, že se budete radovat z vyslyšení těchto modliteb. Ale přímluvu za politiky praktikuji ještě od dob vlády komunismu a za ta desetiletí jsem se přece jen mohl několikrát radovat. Ale i kdyby ne – přímluva je pro mne věcí poslušnosti. Na nás je, abychom se přimlouvali – Bůh jedná podle své vůle, která je dobrá, libá a dokonalá.

31. července 2024