Jde o svobodu slova

Posted on by Dan Drápal

Když jsem psal článek „Policie moc nepomohla“, nechtěl jsem řešit otázku potratů. Šlo mi především o to, abychom všichni dodržovali zákon a aby policie dělala to, co dělat má. Netušil jsem, že odpůrci potratů jsou rozhodnuti jiným skupinám toto právo na vyjadřování názorů upírat, a jsem vlastně rád, že to dali – přinejmenším někteří z jich – najevo zcela jednoznačně. A dokonce jsem přesvědčen, že hájím i jejich práva, protože situace se může otočit, a pak to budou oni, kdo budou tahat za kratší konec. Proto jsem i v posledním odstavci svého článku napsal „slovo do vlastních řad“, v němž jsem varoval, abychom v případně radikální změny atmosféry (ne že by to hrozilo bezprostředně) nejednali s našimi kritiky tak, jak oni teď jednají s námi.

Co se týče potratů – a znovu upozorňuji, že tu otázku onen článek neřešil, ale teď se k ní vyjádřím – jeden z mých nejpřísnějších kritiků poznamenal, že diskusí už bylo dost a všechny relevantní argumenty už byly položeny na stůl. Základní otázka zní, odkdy je člověk člověkem. Je lidské embryo člověkem, zvířetem nebo věcí? To jsou tři kategorie, které lze právně definovat, nebo se o to vážně pokusit.

Jestli tomu rozumím správně, klasické křesťanské stanovisko je, že člověk se stává člověkem, když se spojí spermie s vajíčkem. K mému překvapení jsem zjistil, že tak to vidí i celá řada „nevěřících“ odborníků, a to i tehdy, když jsou příznivci, nikoli odpůrci potratů.

Otázku, odkdy je člověk člověkem, tedy nepovažuji za neřešitelnou. Spor se ale vede o to, zda a za jakých okolností může člověk lidské embryo zabít, a o to, kdo to může udělat, a zda se o těchto věcech může mluvit (připomínám, že nyní mi nejde o to něco zakazovat, ale o to, zda dokážeme o těchto věcech mluvit, aniž bychom si nadávali a aniž bychom druhým upírali právo vyjádřit jejich názor).

Nyní se zastavím u jednoho důležitého aspektu. Jedním z nejznámějších a nejfrekventovanějších hesel zastánců potratů jsou slova „Mé tělo patří mně“. V tom se naše pohledy naprosto zásadně rozcházejí. Tělíčko nenarozeného dítěte patří také tobě? Ono samo žádné právo nemá? Například právo být vychováváno i svým biologickým otcem?

Prosím vás, kdo jste zastánci potratů, to, co nyní napíšu, vám nijak nevnucuji. Pouze vyjádřím svůj názor, a tohoto práva se nevzdám lacino. Chci ale něco připomenout nám křesťanům.

Ocituji nyní slova apoštola Pavla: „Muž ať plní své ženě, čím je povinen, a stejně i žena svému muži. Žena nevládne svým tělem, nýbrž její muž, podobně ani muž nevládne svým tělem, nýbrž jeho žena“ (1. Korintským 7,3-3).

Tedy jasně řečeno: Pokud žiji v manželství, mé tělo nepatří mně. Správně cítíte, ať už souhlasíte nebo ne, že to má dalekosáhlé následky. Pokud se žena při rozhodování, zda jít či nejít na potrat, vůbec neohlíží na názor potenciálního budoucího otce, je zcela mimo Boží vůli. Bůh to zařídil tak, aby se lidé do devíti měsíců po svatbě naučili spolu žít, aby se tak děťátko mohlo narodit na svět do prostředí dvou vzájemně se milujících lidí, kteří dobrovolně dávají přednost jeden druhému, podobně jako Kristus miloval nás a za nás se obětoval, abychom my mohli poznat svého nebeského otce. Aby dítě mohlo zdravě dospět, potřebuje mnoho let lásku jak otce, tak matky. Milá ženo, pokud si myslíš, že tvé tělo patří výhradně tobě, pak budeš mít skutečně velký problém, protože být sama na výchovu dítěte je nadlidský úkol. Jistě, společnost může na Boží řády nedbat, a těm, kdo se je snaží dodržovat, se vysmívat a zakazovat jim jejich názory. Ani to ovšem nezůstane bez následků. Těmi jsou, mimo jiné, ztráta zájmu o sex a neustálý nárůst počtu duševních chorob.

Mám rád pochody s dětmi, i když jsem se jich v posledních letech nemohl účastnit. Mám rád početné rodiny, mimo jiné proto, že jich valem ubývá. A potrat či nepotrat, pro mě to nejsou jen statistiky. Čtyřicet let jsem působil jako pastor, a nyní mohu pozorovat tělesné děti (a někdy už i vnoučata) svých duchovních dětí. Znám několik konkrétních „případů“, kdy ženě předpovídali, že se jí narodí poškozené dítě, a vehementně nastávajícím rodičům doporučovali potrat. (A „doporučovali“ je dosti slabé slovo – to by se naši odpůrci možná divili, co vše lze nasadit.) Jsou to konkrétní případy, a nečekali jsme v takové situaci pasivně. Nejbližší křesťané drželi řetězový půst, neustále jsme se modlili. Lékaři nejprve říkali, že to dítě nemá vnitřnosti, pak že je má, ale má špatně položenou bránici, pak že má cystu v mozku… Nevěřící rodina podporovala lékaře a dokonce argumentovala Bohem: „Proč pokoušíte Pána Boha?“ A pak se narodila zcela zdravá holčička. Když jí byly tři roky a viděl jsem ji běhat po místnosti během bohoslužeb, vždy jsem musel potlačovat slzy vděčnosti. Teď už je vdaná a skládá krásné křesťanské písně.

Dopadne to vždycky dobře? Jak se to vezme. Můj bratr má dvanáct vnoučat a nejstarší syn má Downův syndrom. Ani nás nenapadlo přemýšlet o potratu. Vnitřně jsem se připravoval (a jistě nejen já, ale i mnozí další, ale mluvím sám za sebe), že ho budu/budeme zahrnovat mimořádnou láskou. Ten týden, kdy jsme se dověděli, že hošík nebude „normální“, jsem shodou okolností četl stať jakéhosi australského ateisty tvrdícího, že takto postižení by se neměli vůbec narodit. Nezaslouží si prý žít takto ubohý život a být ostatním na obtíž. Bylo mi ho líto. Bratrův vnuk už je kluk jako buk, nedávno zažádal o křest. Učí se s pomocí asistenta na učňáku. Náš život by byl ochuzen, kdybychom ho neměli.

To víte, klerofašistická úchylka a její důsledky.

15. května 2025

O rozsuzování proroctví

Posted on by Dan Drápal

Literatury na toto téma již byl zveřejněno mnoho. Existuje celá řada křesťanských proudů a celá řada dobrých pojednání na toto téma, ať už od domácích autorů, nebo v přeložené literatuře. Z tohoto článku se – co se týče teorie – asi mnoho nového nedozvíte. Má být povzbuzením pro ty, kdo po duchovních darech touží a kdo se s nimi setkávají. Nedávno proběhla modlitební konference („Mokon“). Byla skvělá a zvu vás na další, která se bude konat v sobotu 8. listopadu.

Tyto konference mají již dlouhou tradici. Konaly se „prezenčně“, dokud nepřišel covid. A tak vznikla nová varianta – „Mokon online“. Ještě čerstvější je shromáždění „Církev spolu“, které se konalo 1. května a na kterém si vedoucí čtyř evangelikálních církví vzájemně žehnali. Všechny příspěvky byly velmi dobré; zvlášť musím ovšem vyzdvihnout slovo Davida Nováka, který mluvil o šesti dimenzích, které jsou pro evangelikalismus klíčové. Doporučuji si tento příspěvek pečlivě přečíst a periodicky se kolektivně i individuálně zamyslet nad tím, zda stále ještě jsme evangelikálové.

Na těchto akcích – podobně jako na mnoha dalších – jsou účastníci vyzýváni, aby očekávali prorocké slovo, a pokud se domnívají, že ho dostali, aby ho předložili bratrům a sestrám, kteří byli pověřeni rozsuzováním. Na nich pak je, zda bude dané slovo zveřejněno, nebo ne.

A o tomto momentu chci psát. Jak při rozsuzování nechybovat, a co když vznikne při posuzování slova spor?

První, kdo dané slovo rozsuzuje, je sám jeho příjemce. Dejme tomu, že mám pocit, že jsem dostal prorocké slovo. Přemýšlím o něm a vím, že je několik možností:

a) je to úplně mimo,

b) je to od Pána, ale není to určeno pro „širší veřejnost“, ale pro samotného příjemce nebo pro nějakého jiného jednotlivce,

c) je to skutečně prorocké slovo (nebo slovo poznání či moudrosti) pro účastníky dané akce.

O těchto eventualitách každý zralý a zodpovědný křesťan přemýšlí, než toto slovo předloží těm, kdo mají prorocká slova rozsuzovat. Pro ty ovšem ve vztahu k rozsuzovanému slovu platí stejné tři body, jaké platí pro příjemce slova.

A zde je velká „příležitost“ k nesouhlasu mezi přijímajícím a rozsuzujícími. Ten, kdo slovo přijal, je skálopevně přesvědčen, že má slovo vyřídit, a to právě na této akci. Pokud se tak nestane, církev neuslyší správně hlas Ducha Svatého.

Jak se vyhnout nedorozuměním a hořkostem?

Klíčové je „být na neutrálu“. Mým úkolem je slovo vyřídit. Úkolem rozsuzujícího je slovo rozsoudit. A co když se neshodneme? Připomeňme si, že naším úkolem není slovo prosadit. Od toho jsou tu jiní. Bůh miluje církev – a to i tehdy, když dělá chyby. Zdá se mi, že nejběžnější chybou je, že přijímající si je vědom určitých nedostatků církve, a napadá ho slovo, které by mohlo tento problém vyřešit, nebo alespoň do situace promluvit. Možná má pravdu. On ale není odpovědný za to, co se s tím slovem stane. Jeho odpovědností bylo slovo vyřídit, ne to slovo prosadit.

Církev bývá v nebezpečí, že za prorocké zjevení bude pokládána určitá samozřejmost, třeba v podobě napomenutí „tento sbor má velké rezervy“. To může být pravda, a dokonce je to patrné i bez prorockého slova. Pokud taková slova nerozsoudíme, hrozí nám, že budeme za prorocké slovo vydávat různé banality a skutečně duchovní lidé to vycítí.

Nejhorší je, když se příjemce domnělého slova zatvrdí a začne prohlašovat, že vedoucí sboru či církve, případně pověření rozsuzující, uhašují Ducha Svatého a pohrdají prorockým slovem. Bohužel, tato reakce není ojedinělá, a je důvodem či záminkou, aby někteří vedoucí zaujali vůči všem duchovním darům nejprve rezervovaný a posléze někdy i zcela nepřátelský postoj. Nechcete-li mít problémy tohoto druhu, můžete přijmout učení, že duchovní dary, zmíněné v Pavlových a Petrových listech, se vyskytovaly jen v prvních staletích církve a dnes už je Bůh nedává. Celá řada sborů tuto eventualitu zvolila a skutečně mají pokoj. Ovšem o hodně se připravují.

Co tedy radím? Už jsem to zmínil: Buďte na neutrálu, ať už jste příjemci slova, nebo těmi, kdo mají slovo rozsoudit. Pokud se v tobě hromadí hněv, že se nestalo po tvém, je to známka, že nic moudrého neřekneš, dokud si svůj problém nevyřešíš (viz Jakub 3,14-16).

V každém případě nezapomínej, že Bůh miluje i chybující křesťany.

7. května 2025

Policie moc nepomohla

Posted on by Dan Drápal

Píšu tento článek týden poté, co bojovníci za práva žen a menšin znemožnili řádně nahlášenému Pochodu pro život dojít z Hradčanského náměstí na Václavák. Organizátoři a organizátorky protiakce si pochvalovali, že svým tuhým odporem zabránili „klerofašistům“ pochod dokončit. Obávám se, že vítězství zastánců potratů a jiných projevů ducha smrti má větší význam než to na první pohled vypadá. Nebudu psát nějaký emotivní článek, uvedu jen pár poznámek k tomu, co se stalo. Byl bych rád, kdyby nás tyto poznámky vedly k hlubšímu zamyšlení nad tím, co se děje, a co se patrně dít bude.

· Kdo jsou „klerofašisté“? Já jsem kvůli radostné události v naší rodině na pochod nedorazil, což je mi líto, nicméně viděl jsem hodně fotografií a videí. Jsem evangelikální křesťan z velké rodiny. Spolu s bratrem máme 10 již dospělých dětí, z nichž téměř všechny mají zájem o politiku. Nebudu tajit, že při celkem velké soudržnosti naší rodiny jsme politicky velmi nesourodí – mnozí by řekli, že od krajní levice po krajní pravici. Jsem pastor v důchodu. Jsem taky klerofašista? Jak se klerofašista pozná? Pochodu se zúčastnily zejména rodiny s dětmi. Rodiče těchto rodin jsou taky klerofašisté? Nebo je klerofašista každý, kdo je proti potratům a proti transgender ideologii?

· Svým způsobem mě těší, že odpůrci Pochodu pro život se nepokrytě radovali z toho, že svým „tuhým odporem“ pochod znemožnili. Oni se totiž mnohdy dožadovali tolerance; nyní je vidět, jak si tuto „toleranci“ představují. Domníval jsem se, že odpůrci pochodu přiznají, že to poněkud přehnali – že sice protestují proti pochodu, že s námi nesouhlasí, ale znemožnit pochod, který žádné zákony a předpisy nepřekročil, skutečně je znemožnění práva shromažďovacího, a oni přece chtějí zákony dodržovat. Nyní není třeba dokazovat, že nechtějí, sami se k tomu hlásí.

· To samo o sobě byl velká tragédie nebyla. Takové věci se stávají i v jiných demokratických zemích. Problém je v tom, jak se zachovala policie. Ta měla zasáhnout. Měla se postarat o to, aby nahlášený pochod mohl dojít do svého cíle. Měla se postarat o to, abychom mohli uplatnit své právo na svobodu slova a svobodu shromažďování. A neudělala to. Proč? Nebylo to ze zbabělosti? Co na to ministr vnitra? Minulou sobotu se ukázalo, že někteří občané svá práva uplatnit nemohou.

Dovedete si přestavit, co by se dělo, kdyby vše bylo v opačném gardu? Kdyby dejme tomu Aliance pro rodinu nebo Hnutí pro život znemožnily Prague Pride nebo nějakou podobnou akci? Obávám se, že jak policie, tak pražský magistrát by jednaly mnohem nekompromisněji. A mediální pokrytí by bylo mnohem silnější. Sobotním selháním policie se zabývali zejména křesťané. V médiích sice o pochodu zmínky byly, ale nějakou diskusi o tomto problému jsem nezaregistroval.

**

Váhal jsem, zda zmínit ještě jednu zdánlivě nesouvisející událost. Váhal jsem, protože jde o mou dceru Kristýnu Drápalovou, pražskou zastupitelku za „Prahu sobě“. Před několika měsíci jí kdosi nechal sledovat, budili ji ve dvě nebo tři hodiny v noci, takže někdy přespávala u přátel, před jejím domem nainstalovali skrytou kameru atd. Nedlouho poté, co se věcí začala zabývat policie, jí vyšetřovatel oznámil, že celou věc odkládá. Kristýna s pomocí právníka proti tomuto postupu protestovala, nicméně nyní už byly všechny opravné prostředky vyčerpány a odložení je pravomocné. Policie přitom neprojevila téměř žádnou snahu zjistit, kdo si toto sledování objednal, a dokonce ani nesňala otisky prstů z instalované kamery. Celé to budí dojem, že někdo se postaral o to, aby policie nic nevyšetřila.

V čem je ta spojnice s pochodem? Politické názory máme dosti odlišné. Spojnice je ale v tom, že policie nechránila a nepomáhala těm, které chránit měla. Zákony máme sice relativně dobré, ale nemáme policii, která by byla ochotná je prosazovat. Tuto zkušenost tedy mají naše děti a naše vnoučata. Moc rád bych slyšel, jak rodiče, kteří se s dětmi účastnili pochodu, svým dětem odpovídali na otázku, proč jim ti lidé tak sprostě nadávali a proč jim znemožnili jít na Václavák.

**

A nakonec slovo do vlastních řad. Možná se karta obrátí, možná ne – nemám nějaké prorocké zjevení. Ale pokud ano, dejme si pozor, abychom se pak k nim nechovali stejně jako nyní oni k nám. Uplatněme plně Havlovo heslo: „Nejsme jako oni.“ Kdybychom v této věci selhali, udělali bychom konzervatismu medvědí službu a v podstatě bychom ho znemožnili.

Buďme však stateční a bojujme za svobodu slova i shromažďování. Těším se na pochod v roce 2026.

3. května 2025

Nedostatek pokory

Posted on by Dan Drápal

Je to Bůh, který sesazuje krále i ustanovuje krále, a to i tam, kde všichni dodržují ústavu a kdy jsou volby naprosto férové. Tento článek se ale nebude věnovat paradoxu Boží svrchovanosti a lidské svobodné vůle, lidské svévole i odpovědnosti. Hospodin je svrchovaný, ale to neznamená, že vše, co se děje, je z Boží vůle. Některé věci jsou jen z Božího dopuštění. Bůh je svrchovaný, ale to neznamená, že se nemáme politicky angažovat a že nesmíme protestovat, vidíme-li nespravedlnosti.

Křesťané v tomto ohledu zastávají celou škálu názorů. Za vlády nacistů v Německu považovali někteří křesťané za nepřípustné vzepřít se Hitlerovi, protože máme přece poslouchat vrchnost. Na druhém konci spektra jsou křesťanští aktivisté, kteří se nezastaví ani před násilnými akcemi.

Někdy se dostane k moci nějaká silná, leč problematická osobnost. Co se týče naší politiky, vzpomínám na momenty, kdy se někteří křesťané radovali ze zvolení Miloše Zemana a dokonce ho prohlašovali za novodobého Kýra, který podporuje Izrael. Nevadilo jim – nebo alespoň nedávali najevo, že jim to vadí – že v předvolební kampani bezostyšně lhal. V jiných volbách pak vedoucí jedné denominace radil nepodpořit Jana Sokola proti Václavu Klausovi, protože Sokol byl katolík a naši zemi by zaprodal Vatikánu. Každý, kdo Jana Sokola jen trochu znal, se nemohl neusmát.

Role těchto silných osobností jako by v čase narůstala. Napětí ve společnosti se zvyšuje, a to zejména po zvolení Trumpa prezidentem Spojených států. Ano, jsem rád, že z prezidentových úst zaznělo, že jsou jen dvě pohlaví – muž a žena. Ano, je třeba radikálně řešit problém migrace a přebujelého státu, trpícího někdy nesmyslnými regulacemi. Nicméně přesto prorokuji Donaldu Trumpovi tvrdý pád, a to nejen kvůli jeho nesmyslné hospodářské politice, jež ublíží celému světu včetně nás i Ameriky, ale kvůli jednomu nesmírně závažnému hříchu, vlastně kvůli tomu nejzákladnějšímu hříchu, kterým je pýcha. Ta přivedla k pádu nejen Adama a Evu, ale ještě před nimi samotného Lucifera.

V zásadě by mi heslo MAGA (Make America Great Again; Učiňme Ameriku opět velkou) nemuselo vadit. Amerika byla velká a poztrácela během svých dějin ledacos cenného. A toto heslo by nemuselo znamenat, že jiné státy nemohou být velké. Jenže Trump chápe toto heslo jako hru s nulovým součtem: Má-li Amerika stoupnout, musí některé jiné národy či státy klesnout.

Trumpova pýcha se projevuje zesměšňováním všech, kdo s Trumpem nesouhlasí a kdo se mu staví do cesty. Ano, Joe Biden byl ubohá figura, ale proč ho neustále urážet? Rovněž Kamalu Harrisovou šlo snadno porazit i bez urážek.

Trumpova pýcha jde tak daleko, že připravuje Spojené státy o nejvěrnější spojence. Jeho nápad udělat z Kanady 51. stát Unie popudil naprostou většinu Kanaďanů. Kanadský premiér Justin Trudeau si vedl tak nemožně, že všichni – nakonec i včetně jej – počítali se zdrcující porážkou. Trudeau už jaksi preventivně rezignoval na post premiéra, na kterém ho nahradil Mark Carney; někteří lidé dokonce očekávali, že jeho Liberální strana se ani nedostane do Parlamentu. Protikandidátem byl konzervativec Pierre Poilievre; domnívám se, že kandidát velmi kvalitní. Jenže Trumpův arogantní nápad mu volby zřejmě prohrál. [Tuto větu doplňuji v úterý 29. dubna v 7 hodin ráno, neboť jsem čekal na výsledky kanadských voleb. Stalo se, jak jsem se obával: Vládnoucí liberálové zvítězili.] Z tohoto nesmyslného úderu se budou oba národy dlouho vzpamatovávat.

Stejně škodlivý byl nápad anektovat Grónsko. Opět: Trump zcela zbytečně popudil Dány – národ, který s USA nikdy neměl problém a který byl Americe nadprůměrně nakloněn. Ano, Amerika je velmoc, ale ani velmoci zpravidla neantagonizují své nejlepší spojence.

Bohužel, Trumpova pýcha je nakažlivá. Poslouchal jsem v přímém přenosu projev jakéhosi představitele amerického ministerstva zahraničí, jak se posmíval finskému prezidentovi. „Takový malý národ, mají jen pět milionů obyvatel, co si ten jejich prezident o sobě myslí?“ Tento člověk patrně nevěděl že malý finský národ byl v listopadu 1939 bez vyhlášení války napaden Sovětským svazem a statečně se bránil padesátinásobné přesile.

Trump zřejmě dosáhne toho, že ve světě začne opět plně platit zákon silnějšího. Proč zradil Ukrajinu? Protože si myslí, že když se postaví za Putina, Putin se s ním spojí proti Číně. To je jediná země, ze které má strach. Tento kalkul ovšem Trumpovi nevyjde, ale poškodí i nás a pro Ukrajinu bude zničující. Bezzásadovost spojená s pýchou a narcismem přinese velmi trpké plody. Ten náraz bude ovšem ekonomický. Lidé budou řešit ekonomiku, nikoli pýchu. Ach jo, zase vedle.

Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost. My křesťané se pokořme a prosme o milost. Všichni ji budeme velice potřebovat.

25. dubna 2025

Nenapomenutelnost

Posted on by Dan Drápal

Když jsem byl malý, a vlastně až do dospělosti, vždy jsem zpozorněl, když mě maminka oslovila „milánku“. (Bylo to něco jako „miláčku“; s vlastním jménem Milan to nesouviselo.) Věděl jsem ze zkušenosti, že pak bude následovat nějaká výtka či napomenutí. Někdy šlo o něco vážného, jindy o maličkosti. Maminka používala toto slovo zřejmě proto, aby mi před výtkou dala najevo, že i přes své nedostatky jsem jí milý. Až někdy po čtyřicítce jsem ji požádal, aby toto úvodní slovo vynechala, že může jít rovnou k věci. Byl to docela otevřený rozhovor a maminka pochopila, proč mi to vadí, a toto slovo přestala používat. Napomínání však – díky Bohu – pokračovalo.

Co se týče napomínání, situace v církvi se příliš neliší od situace ve společnosti. Už si nevybavuji, zda jsem slyšel od nějakého sekulárního psychologa nebo od nějakého kazatele, že než někoho napomeneme, měli bychom mu nejdřív říci alespoň pět věcí, které se nám na něm líbí. Napomenutí by nemělo být nikdy drsné a zraňující. (Přítel mi připomenul, že tuto radu dával Prof. Zdeněk Matějček, aktivní člen evangelického sboru v Praze-Vršovicích.)

Problém je ale v tom, že o tom, zda napomenutí bude drsné nebo snesitelné (asi bych nepoužil slovo „vítané“), mnohdy rozhoduje spíše vnitřní nastavení napomínaného než to, zda použijeme ta správná slova a dodržíme správné postupy.

Jordan B. Peterson má ve své úžasné knize „12 pravidel pro život“ kapitolu 9 nadepsanou „Předpokládej, že člověk, kterému nasloucháš, ví něco, co ty nevíš.“ Z vlastní zkušenosti vím, že je užitečné dobře naslouchat i lidem, kteří nás nemají v lásce. A přiznat sobě i jim, že měli pravdu – pokud ji měli. A mí kritici někdy pravdu měli. Nezbývalo než svůj názor opravit a poděkovat tomu, kdo nás na náš omyl upozornil. Je to cvičení v pokoře a v pořádnější práci (někdy jsem neudělal dost pro to, abych si nějaké tvrzení ověřil).

Pokud jde o napomínání a pokoru, chci zmínit tři místa Písma. Jedno je z Žalmu 141: „Spravedlivý ať mě třeba bije, pokládám to za milosrdenství, ať mě trestá, je to pro mou hlavu olej, má hlava to neodmítne…“ Je evidentní, že kárající i káraný sdíleli přesvědčení, že lidé se mají napomínat, když chybují. K teologii staré Jednoty bratrské patřilo, že pravá církev se mimo jiné pozná podle toho, že se v ní vykonává kázeň. Shodou okolností jsem nedávno slyšel jednoho kazatele říci, že největší slabinou současného křesťanstva je absence napomínání.

Druhé místo je z evangelia (viz Matouš 15,22-29). Pán Ježíš pohance, která ho žádala, aby uzdravil její dceru, nejprve neodpověděl vůbec, a pak jí odpověděl velmi tvrdě: Nebylo by správné pomáhat pohanům, když je tolik nemocných Izraelců. Žena ale projevila (dnes neobvyklou) pokoru, takže Pán Ježíš nejen že její dceru uzdravil, ale ještě tu ženu pochválil za její víru.

Třetí místo je ještě drsnější. Pavel v listu Titovi cituje jistého krétského básníka: „Kréťané jsou věční lháři, zlé bestie, líné pupky!“ (Tit 3,12 B21).

Ano, je to v Bibli. Kdyby to tam nebylo, tak bych asi usiloval o to, aby autor takového dopisu byl dán do kázně. Jednak uráží celý národ (nebo alespoň obyvatele Kréty), jednak hrubě zevšeobecňuje.

Měli bychom psát podobně drsné dopisy? Já se k tomu rozhodně nechystám. Jednak je dobré si uvědomit, že apoštol Pavel pouze cituje. Jistě, to neznamená, že za to, co citoval, nenese zodpovědnost. Adresát Titus mohl ale zvolit jiný postup než kritiku tvrdosti (a ten Pavel nepochybně zamýšlel): Mohl se v konkrétních případech zamýšlet nad tím, zda si křesťané způsoby starého života nevnášejí do života nového. Pavel sice zevšeobecňuje, ale nemusíme hned oponovat, že se nepochybně najdou i Kréťané pravdomluvní a pilní. Pavlovi nešlo o urážku národa, ale o proměnu křesťanů a o to, aby se zbavili negativního dědictví, které si patrně přinesli ze starého života.

Když tě někdo napomíná, přemýšlej raději o tom, zda skutečně v něčem nechybuješ, než o tom, zda ti to napomínající „řekl v lásce“. Klíčová otázka zní, zda jsi vůbec ochoten napomenutí přijmout, nebo zda jsi nastaven tak, že i kdyby to bylo řečeno v té největší laskavosti, stejně bys to nepřijal.

Naše doba napomínání moc nepřeje. Máme dojem, že bychom mohli žáka ve škole nebo křesťana ve sboru „ranit“. Obávám se, že tato obava je i za nyní zaváděným slovním hodnocením místo známkování ve škole. Ti, kdo prosazují slovní hodnocení, přinášejí pro ně řadu argumentů, z nichž některé jsou validní: Čtyřka nebo pětka na vysvědčení žákovi jistě nenapoví, jak se má zlepšit. Ovšem snaha nějak se žáka či studenta nedotknout, nezpůsobit mu nepříjemné pocity, když zjistí, že se ocitl v neúspěšné společnosti dvou či tří dalších propadlíků, nějak podivně koreluje s množícími se útoky žáků a studentů na učitele a profesory. Nebo tu žádná souvislost není?

Doporučuji každému z nás, abychom někoho požádali, aby nás napomenul, když uvidí, že chybujeme. My současní křesťané skutečně napomínání moc nepraktikujeme, a tudíž ho neumíme ani udílet, ani přijímat. Bez napomínání je ale duchovní růst nemožný. Když někoho požádáte, aby vás napomenul, pak to neznamená, že vám to nebude nepříjemné, když to skutečně udělá. Ale rozhodně to bude méně nepříjemné, než kdybyste mu tu svobodu napomínat předem sami nedali.

Napomínání má dva břehy. Jeden z nich je vyjádřen podobenstvím o třísce a trámu v oku. Druhým jsou výzvy zejména v novozákonních dopisech, v nichž nás apoštolové nabádají, abychom napomínali – a také napomínání přijímali. Buďme citliví a laskaví, ale ne přecitlivělí a nenapomenutelní.

19. dubna 2025

Zvládli bychom probuzení?

Posted on by Dan Drápal

Mezi americkými intelektuály v poslední době registruji určitý posun. Ostatně, už jsem ho v některých svých článcích zmiňoval. Zatímco donedávna byli ve flóru „Noví ateisté“ v čele s i u nás známým Richardem Dawkinsem, nyní jsou mnohem častěji slyšet hlasy, že jedním z důvodů, proč západní civilizace upadá, je, že se odvrátila od svých kořenů a zřekla se jakéhokoli transcendentního zakotvení. Netvrdím, že se z těch lidí, kteří se začali hlásit ke křesťanství, stávají evangelikálové, jak by si to mnozí křesťané u nás i v Americe přáli, a také si nejsem jist, jestli po konverzi některých významných lidí patřících k elitě bude následovat obrácení většího počtu „obyčejných“ lidí, jak se za to denně modlím.

U nás si média všimla nejméně tří politiků, kteří se stali křesťany – Stanislava Grosse, Alexandra Vondry a Jiřího Ovčáčka. (Méně se ví o křtu Petra Pitharta.) Jejich konverze vyvolala spíše nevoli a posměch, jelikož tito známí politici měli řadu nepřátel. Četl jsem jen jeden článek od kteréhosi konzervativce a křesťana, který upozorňoval, že právě takoví lidé potřebují Spasitele, a že v tomto ohledu jsme na tom stejně jako oni, protože i my jsme zhřešili a byli jsme „daleko od Boží slávy“. Ano, Boží milost se vztahuje i k lidem, kteří nám mohou být z dobrých důvodů nesympatičtí.

Lékaře potřebují nemocní, nikoli zdraví. Ke Kristu bude přicházet řada problematických lidí. Někteří budou mít politické názory diametrálně odlišné od našich. Jiní budou věřit nesmyslům typu placatá země. Někteří se budou divit, když jim řekneme, že by se nemělo podvádět na daních nebo mít sexuální styk mimo manželství.

Než se tedy začneme pohoršovat a vyžadovat od těchto lidí pokání podle našeho gusta, vzpomeňme si na vlastní pokání. Já jsem třeba dost pil. Nebyl jsem vyložený alkoholik, nikdy jsem v opilosti nemetal kozelce, ale Pánu Bohu jsem tím dobrou reklamu nedělal. A co teprve pýcha… Měl jsem pocit, že Pán Bůh dobře udělal, když mě k sobě přivedl. Až po čase jsem si uvědomil, že Pán Bůh si tím, že mne přijal, spíše nadělal problémy.

Zažil jsem zázračná uzdravení, při kterých se člověk radikálně změnil hned v den obrácení. Ale byly to spíše výjimky. Častěji je tomu tak, že když se obrátí líný člověk, máte líného křesťana, když se obrání upovídaný člověk, máte upovídaného křesťana, když se obrání temperamentní člověk, máte temperamentního křesťana atd. Výjimky potvrzují pravidlo.

To znamená, že když se začnou obracet lidi ke Kristu, přijde do církve spousta problematických lidí. Duch svatý nám jistě pomůže se s tím správným způsobem vyrovnat, ale nenamlouvejme si, že to bude jednoduché. Zvládáme své názorové rozdíly už teď, když je nás relativně málo?

Pokud jsme přijali Pána Ježíše Krista jako svého Pána, budou pro nás některé věci nepřijatelné. Před časem jsem přerušil styky s jedním člověkem, který natolik nenávidí Ameriku, že by v případě války mezi Čínou a Amerikou přál zánik Americe. To, že v Číně jsou křesťané tvrdě pronásledováni, pro něj nehraje žádnou roli. Znám i „protiizraelské“ křesťany a jsem ochoten s nimi diskutovat. Pokud by ale hájili Hamás, styky s nimi bych přerušil.

Kdy ještě vést rozhovor, a kdy už to nejde, nebo to nemá smysl? Nezapomínejme, že nejsme spaseni za své dobré skutky, a podmínkou spásy nejsou ani „správné názory“. Člověk může věřit v placatou zemi a být spasen. Vždyť v ní věřily celé generace. Jistě, věřit v placatou zemi dnes je méně rozumné a méně pochopitelné než dejme tomu na počátku minulého tisíciletí, nicméně podmínkou spásy není ani dnes přijetí heliocentrického pohledu na svět. Dnes je to problém pro pastoraci: Co vede člověka k víře, že například ve středisku NASA vykazují denně lidé činnost, která je vlastně nesmyslná, protože vychází z předpokladu, že lidé skutečně létají do vesmíru a zase se vracejí, a vědci z NASA tuto činnost vyvíjejí jen tak na oko, protože oni přece dobře vědí, že Země je placatá, a jen nám nestydatě lžou.

Čím je svět složitější, tím bizarnější je vějíř názorů, které jsou lidé schopni zastávat. A pozor: Bude to stále složitější. Když zadáte umělé inteligenci úkol sestavit argumenty pro placatou zemi, ona vám to patrně udělá, a bude to docela přesvědčivé, a čím bude umělá inteligence inteligentnější, tím to bude přesvědčivější. A mnozí lidé vám neuvěří, že je to tak naprogramované.

Pokud tedy nastane probuzení, budeme muset spoléhat na to, že Duch svatý si nějak poradí a povede nás, ne na to, že se nám podaří lidi před jejich konverzí „dekontaminovat“ od nesmyslných názorů. Budeme se muset naučit s láskou přijímat člověka, který je o sobě přesvědčen, že právě jeho vysadili na tuto planetu mimozemšťané. (Jde o konkrétního člověka – nedávno jsem mu poslal knížku o počátcích našeho sboru, neměl jsem v tu chvíli po ruce nic lepšího, tak uvidím, jestli snad náhodou nepřijde na jiné myšlenky.)

Budeme muset odlišit to, co je nezbytné pro spásu (pokání a víra) od různých politických a kosmologických názorů, které nám připadají bizarní, ale lidé jim opravdu věří. Jistě neprohloupíme, když se na tuto situaci budeme připravovat již teď. Raději se jich ptejme, než abychom je poučovali nebo se jim dokonce vysmívali. (Ano, vím, někdy není jednoduché se udržet smíchu, pokud jde o kosmologii, nebo hněvu, pokud jde o obranu různých diktátorů.)

Duch svatý nám jistě ukáže cestu. Problémy jsou od toho, aby se řešily, ne od toho, aby se zametaly pod koberec. Budeme stát před novými výzvami, ale tak tomu přece bylo vždy. Vzhůru, pojďme do toho!

9. dubna 2025

Kořist a dar

Posted on by Dan Drápal

Obrátil jsem se v době, kdy ještě neexistoval ani Český studijní překlad, ani B21. Ekumenický překlad teprve vznikal, a tak většina lidí byla odkázána na Bibli kralickou, která se dovážela či pašovala do Československa v nepříliš hezkém plastovém obalu, nicméně s kvalitní vazbou, která leccos vydržela. Nově obrácení si sice právem stěžovali, že tento překlad je archaický a někdy těžko srozumitelný. Nicméně – co dělat? Nezbývalo než se snažit porozumět, případně se zeptat.

Paradoxně se mi zdá, že čerstvě obrácení po půl roce znali Bibli lépe než lidé, kteří se obracejí dnes. Jsou vedoucí skupinek, kteří ani po třech nebo čtyřech letech nepřečetli celou Bibli.

Osobně nejsem příznivcem takových parafrází jako je Slovo na cestu nebo Amplified Bible. Ano, tyto parafráze se čtou mnohem snadněji. Ale možná právě to je kamenem úrazu: Člověk nemusí zápasit o porozumění.

Já jsem sice vystudoval teologii, ale to neznamená, že bych všemu snadno rozuměl. Pokud jsem se ale někdy nad biblickým textem dlouhodobě zamýšlel, občas jsem objevil něco, co mé porozumění Bohu a jeho Slovu výrazně prohloubilo.

Jedním z takových slov jsou verše z Filipským 2,5-6: „Mějte tedy v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši. Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu“ Tak to zní ve Studijním překladu. Sloveso „nelpěl“ má i ČEP; B21 říká, že „na své rovnosti netrval“. A jak je to „kralicky“? „Kterýž jsa v způsobu Božím, nepoložil sobě toho za loupež rovný býti Bohu.“ Kraličtí překládají řecké slovo harpagmos jako „loupež“. Za ještě výstižnější než „loupež“ považuji slovo „kořist“. „Kořist“ je něco, co je uchváceno, něco, o co silnější připraví slabšího. Na tuto možnost upozorňuje pouze ČSP, a to v textové poznámce pod čarou.

Tato „loupež“ či kořist mi nedala spát. Ostatní překlady jistě nejsou špatné, nezavedou nás na nějaké teologické scestí. Nemají tedy něco špatně, spíše se do nich něco „nevešlo“.

Ježíš byl Bůh. Adam Bůh nebyl, ale byl stvořen k Božímu obrazu. Jenže chtěl být jako Bůh, a proto jednal tak, jak jednal. Bůh by mu daroval vše, oč si Adam řekl, a mohl tedy dostat rovnost Bohu jako dar. Jenže on se ji pokusil uchvátit jako kořist.

Ježíš, druhý Adam, jednal jinak. Když ho chtěli učinit králem, nedovolil to – a nakonec se králem stal. Toto „kralování“ nepřijal jako kořist, ale jako dar. Podobně tomu bylo s Davidem. Byl pomazán na krále. Mohl zabít svého předchůdce. Věděl ale, že království může přijmout jako dar od Boha, nikoli jako něco, co sám uchvátí či uloupí jako kořist.

Promýšlel jsem to dále. A dospěl jsem k závěru, že všechny podstatné věci dostáváme od Boha jako dar, a všechno pokazíme, pokusíme-li se je uchvátit jako kořist. Týká se to snad všeho, co můžeme od Boha přijmout: spásy, odpuštění hříchů, autority v církvi, ale i životního partnera nebo partnerky. A je velice důležité, zda svého partnera přijímáš jako dar, nebo se ho pokusíš získat jako kořist.

Slyšel jsem v průběhu své služby od několika lidí: „Dane, já jsem prorok.“ Jednou dokonce: „Dane, já jsem apoštol.“ Byli to obdarovaní bratři. Ale neuměli čekat na Boží čas a pokusili se uchvátit to, co by mohli přijmout jen jako dar.

Je blahoslavenější dávat, nežli brát. Za to, co nám Bůh dává, můžeme a máme být vděčni. Za loupež ovšem oloupenému neděkujeme, že?

Problémem celé společnosti je, že dnes mají mnozí lidé pocit, že mají na něco nárok. Pokud dostanu to, o čem se domnívám, že na to mám nárok, pak nebudu vděčný – vždyť mi to náleží. A po mnohém promýšlení jsem dospěl k názoru, že místo „loupež“ nebo „kořist“ si můžeme dosadit „nárok“. Ježíš si rovnost s Otcem nenárokoval. Syrofeničanka, jejíž dceru Ježíš uzdravil, si nenárokovala jeho službu. Její pokorný postoj je těžko pochopitelný mnoha dnešním lidem, kteří mají právo na slušné bydlení, právo adoptovat dítě, právo na lázně, právo na bezplatné vzdělání atd. atd. Taro „práva“ jsou ve skutečnosti nároky, a s nároky je to tak, že neustále bobtnají.

Ne, nemáš právo na štěstí. Nemáš ani právo na dítě. Nemáš právo na zdraví nebo blahobyt. A čím víc se budeš těchto práv domáhat, tím víc budeš mít pocit, že jsi ošizen.

Představte si Syrofeničanku dnes: „Nechceš uzdravit mou dceru? Jsi rasista! Jsi židovský nacionalista!“

Postoj nároku je někdy vlastní i náboženským lidem, jako byl zřejmě i starší syn z Ježíšova podobenství o milosrdném Otci (15. kapitola Lukáše). Náboženský člověk neumí dar přijmout – starší syn ho patrně ani neviděl.

Pokud se nám podaří změnit smýšlení a přestat si věci nárokovat, ale přijímat je jako dar, budeme se cítit obdarováni téměř pořád. Vím to z vlastní zkušenosti. Raduji se z každého nového dne. Z každého nového setkání. Jsem vděčný za rodinu, za děti a vnoučata, za sousedy v paneláku, za zahradu plnou narcisů, za film, který si na skupince pustíme… A za dar modlitby, za Bibli, za knížky, které čtu, i za ty, které mohu psát.

Znamená to snad, že mne nepotkávají těžké věci? Samozřejmě nikoli. Ale vím, že nemusím oplácet zlo zlem. Zrada bolí i vděčné lidi. Nicméně stačí pomyslet na Nový Jeruzalém… Ne, nezasloužím si ho, nemám na něj nárok, nemohu se ho zmocnit, ale jsem pozván. I občanství v nebesích přijímáme jako dar.

2. dubna 2025

Můj život s StB V

Posted on by Dan Drápal

Milí čtenáři, velmi děkuji za zájem o toto téma. Jak tuto sérii článků píšu, vybavují se mi další vzpomínky. Myslím, že stojí za to udělat z nich knížku. Jen co dokončím spisek o kulturních válkách, pustím se do ní.

Zde uvedu dvě epizody z práce StB a přidám jakousi morální úvahu. První epizoda se odehrála v listopadu a prosinci roku 1984. Několik členů našeho sboru navštívili v pondělních ranních hodinách příslušníci StB a odvedli je k výslechu. Jiní dostali předvolánku k výslechu do Bartolomějské na některý z následujících dnů. Já nic. Přirozeně nás to vylekalo. Tehdy byla v našem sboru zaměstnaná Verunka Hájková jakožto tzv. „sborová sestra“. Občas kázala, vedla skupinku dospívajících, navštěvovala staré lidi. Její služba byla velice požehnaná. Ve středu dopoledne jsme shodou okolností oba byli ve sborové kanceláři. Už ani nevím proč. Obvyklé to nebylo – většinou jsme se scházeli v pondělí dopoledne, abychom probrali, co se bude v daném týdnu dít, a pak jsme se za to modlili.

Ve středu náhle přišli dva tajní a Verunku odvedli k výslechu. Bylo mi zle – pochopitelně bych si přál, aby odvedli mne, nikoli ji. Připadal jsem si naprosto bezmocný.

Už nevím, zda jsem předvolánku dostal ještě tu středu nebo až ve čtvrtek. Byl jsem předvolán do Bartolomějské na pátek 14.00. V průběhu týdne byli na výslechu téměř všichni aktivní členové sboru. Předpokládal jsem, že si mne tam nechají, a tak jsem se rozhodl, že z farního bytu na Dukelských hrdinů půjdu do Bartolomějské pěšky přes Letnou, abych se naposledy podíval na stověžatou matičku Prahu. Měl jsem dokonce docela povznesenou náladu.

Většinou mne zvali k výslechu na osmou a nechali mne dvě hodinky čekat, asi abych „vyměkl“. To, že jsem byl poslední, koho předvolali, a že to bylo na pátek odpoledne, jsem si vyložil tak, že budu zatčen.

K mému velkému překvapení celé setkání trvalo jen asi půl hodiny. Nechali mne podepsat, že budu dodržovat československé zákony. Netušil jsem proč, a raději jsem se neptal. Pak mě propustili a od té doby se nic podobného neopakovalo. Na dalším výslechu jsem byl až po téměř pěti letech, ale ten výslech se netýkal mne nebo sboru, nýbrž východních Němců, kteří prchali na Západ přes nás a přes Maďarsko.

Celé mi to začalo dávat smysl, až když jsem si mohl přečíst svůj spis v archivu StB. Kdosi si všiml rostoucího sboru, a možná to ani nebyla StB. Kdosi tedy rozhodl, že ten růst se musí zastavit. Proto ty výslechy s vyhrožováním.

Růst se nezastavil, ale StB prohlásila akci za úspěšnou! Pochopil jsem, že oni byli mimo jiné dost líní, a patrně necítili vůči mně a vůči ostatním křesťanům nějakou „třídní nenávist“. Pro ně to možná bylo zaměstnání jako každé jiné.

Druhá událost, kterou chci popsat (v knížce jich bude mnohem víc), se odehrála na naší chalupě v Údolí u Zlatých Hor. Byl jsem tam na dovolené s rodiči, s mými dětmi Šimonem a Danuškou a s bratrovými dětmi Markem a Maruškou. Zrovna jsme izolovali střechu skelnou vatou. Jednoho dne jsme viděli, že děti se nudí, a tak jsme se rozhodli, že je vezmeme do jeskyní Na Pomezí. Tehdy ještě nebyly povinné autosedačky, takže já seděl vedle maminky, která řídila, a na zadním sedadle byly čtyři děti.

Otec pracoval sám a náhle si všiml, že kdosi přichází. Byl to zřejmě příslušník StB, který se představil jako „poručík Zeman“. (Možná se nechal inspirovat televizním majorem Zemanem.) Zřejmě dostal nějakou hlášku z Prahy, že bych se mohl bez státního souhlasu účastnit dětského tábora evangelické církve v nedalekém Vrbně pod Pradědem, kde měla evangelická církev vilku, v níž se pořádaly různá školení nebo rodinné rekreace. Když poručík Zeman vstoupil do předsíně, viděl tam spoustu dětských botiček – rodina s více dětmi si to dovede představit – sandálky, holínky, pevná obuv, přezůvky na doma… Můj otec vypadal poměrně mladě a onen příslušník se domníval, že můj otec Lubor Drápal je oním Danem Drápalem, kterého měl sledovat. A šel rovnou k věci: „Nepořádáte tady nějaké kurzy pro děti?“ zeptal se a významně se díval na hromadu dětských botiček. „Ne, tady ne. Ale v Praze nějaké kurzy pořádám, ale to byste musel mít doporučení svého nadřízeného.“ Poručík Zeman evidentně znejistěl. „A jaké kurzy pořádáte?“ „No, třeba o průmyslové špionáži. Ale jak jsem říkal, to byste musel mít doporučení svého nadřízeného. Ale já nemám moc času Vám to teď vysvětlovat. Mám tu spoustu práce… Ledaže byste mi trochu pomohl, já bych Vám půjčil montérky…“ „Já mám taky moc práce…“ odvětil příslušník a dal se na kvapný ústup.

Kdyby mi někdo tento příběh vyprávěl, nevěřil bych mu. Vzpomínáte si na příběh o Marxově kapitálu z prvního z těchto článků? Tato epizoda byla ve stejné linii. U některých z těchto příběhů jsem byl, takže nemám důvod tátovu líčení nevěřit. V knížce uvedu některé další.

Mohl bych toho napsat ještě hodně, ale chci dodržet ohlášený počet těchto článků. Zde se pokusím o několik zevšeobecnění.

Nevidím jako velký prohřešek to, že někdo pod nátlakem podepsal spolupráci. Ani nevím, proč to vlastně po mně nikdy nechtěli. Horší bylo, že si to kolegové neřekli mezi sebou. S několika z nich jsem se pravidelně setkával. Diskutovali jsme spolu a modlili se. Když jsem se pak z archivů dověděl, že podepsali spolupráci a že se jich estébáci na mne ptali a oni mi to neřekli, měl jsem z toho divný pocit. Přitom se mi zdá, že ti, kdo spolupráci nepodepsali, měli pokoj… nebo je za něco později zavřeli. Celkově ale odmítnutí spolupráce bylo mnohem bezpečnější než podepsání a následná snaha neposlechnout. To StB zpravidla neodpouštěla.

Samostatnou kapitolu si zaslouží nečekaná překvapení, vyplývající z archivů. Například rodiče věděli, že k zavření babičky a vazbě mých rodičů podstatnou měrou přispěl jeden farář. Naši žili až do zpřístupnění archivů v domnění, že tak učinil pod nátlakem. Z archivů se však dověděli, že opravdu chtěl škodit – že to zřejmě nebyl člověk zbabělý, ale zlý.

Maminka, která pracovala pro AP, měla vždy nějakého sekretáře nebo sekretářku. Rodiče počítali s tím, že tito lidé budou vyslýcháni a dotazováni. Byli ale dost zaražení z toho, když vyšlo najevo, že říkali mnohem víc, než museli. Jeden z nich udělal po sametu závratnou kariéru. Maminka si ale nepřála, aby byl odhalen, a já budu její přání respektovat.

StB nebyla příliš efektivní, protože sledovala příliš mnoho lidí. Tak kupříkladu jeden člověk (nebo snad více?) sledoval mne. Další člověk sledoval tátu. A další lidé sledovali maminku. Kdyby na nás všechny tři (nebo vlastně čtyři, protože měli dobré důvody sledovat i mého bráchu) byl nasazen jediný člověk, asi by si nějaké věci propojil, což by pro nás mohlo být o dost nebezpečnější. Měl bych sto chutí říci: Lajdácká práce.

Sem patří i řada komických nedorozumění mezi pražským velením a aktivitou StB v okrese Bruntál, pod který tehdy patřila naše chalupa v Údolí. V knížce se o tom rozepíšu.

A poslední poznámka: Z archivů vyplynulo, že se zřejmě dvakrát nebo třikrát chystalo zatčení maminky. Vždy z toho ale nakonec z nějakého důvodu sešlo, jednou jen pár hodin před spuštěním. Viděli jsme v tom Boží ruku. Maminka byla pochopitelně na výslechu mnohokrát. Když jí vyhrožovali zatčením, řekla: „Podívejte se, já jsem zažila vazbu v padesátých letech, a tehdy mi vyhrožovali, že už nikdy neuvidím svého malého synka. Teď už mám nejlepší léta za sebou, děti mám už dospělé, tak si mne klidně zavřete.“ Maminka jistě nebyla bez chyb, to víme i my, kdo jsme ji milovali. Ale když jsme pročítali její svazky, znovu jsem si uvědomil, jak jinak to prožívá někdo, kdo ví, že ho čeká věčnost, a někdo, kdo má naději jen v tomto životě.

17. března 2025

Vize jednoty na konci totality (a dnes)

Posted on by Dan Drápal

Letos uběhne 35 let od oficiální registrace Křesťanské misijní společnosti. K této příležitosti vyšel v Životě víry následující text, v němž se Dan Drápal věnuje samotnému vzniku KMS.

To, že KMS vůbec vznikla, bylo dáno situací církve v dobách komunismu. Když tehdy někdo dostal tzv. státní souhlas k výkonu duchovenského povolání, mohl kázat ve svém sboru, ale pokud byl pozván, aby kázal jinde, musel mít speciální jednorázový souhlas. O ten musel zažádat duchovní sboru, který hosta pozval. Povolení vydával okresní církevní tajemník (v Praze obvodní církevní tajemník).

Holešovický sbor ČCE, kde jsem působil, měl tehdy špatné jméno. Důvodů bylo více, ale tím hlavním asi byla neochota těch kolem přijímat něco nového, něco netradičního. A možná i závist, že někde lidí přibývá. Mnozí duchovní si – z velké části nechtěně a nevědomky – osvojili postoj „vládnou zde komunisté, nemůžeme nic dělat“.

Přes množství kritiky jsem dostával dost pozvání, ale ne vždy jsem obdržel příslušný státní souhlas. Naposled jsem ho dostal, jestli se dobře pamatuji, v roce 1982 do evangelického sboru v Prostějově.

Kostnická jednota a Křesťanské konference

Existoval ovšem spolek jménem Kostnická jednota. Ten vznikl již v prvním desetiletí dvacátého století na obranu evangelíků před katolíky. Věnoval se hlavně vzdělání a osvětě a vydával týdeník Kostnické jiskry. Z nějakého důvodu komunisté tento spolek nezrušili; domnívám se, že ho považovali za naprosto neškodný. Nicméně tato organizace spadala pod ministerstvo vnitra, nikoli pod církevní odbor ministerstva kultury. A hlavně: Jeho činitelé a řečníci nepotřebovali státní souhlas. Členové holešovického sboru ČCE tedy v roce 1987 hromadně vstupovali do Kostnické jednoty a její místní odbor Praha 7 – Holešovice začal vyvíjet činnost, kterou by normálně konal sbor. Nebyl za tím žádný velkolepý a propracovaný plán, prostě jsme hledali skulinku. (Domnívám se, že tento vývoj svědčil o tom, že skutečně nastávalo určité tání.)

Zde nemohu nezmínit zvláštní osobnost Luboše Olejára, který se přestěhoval z východního Slovenska do Prahy, kde se zapojil do holešovického sboru ČCE. Přicházel s celou řadou úžasných nápadů a byl schopen některé z nich skutečně prosazovat. Byl to on, komu se podařilo vyjednat uspořádání první křesťanské konference – konala se v létě 1988 u metodistů v Ječné ulici pod hlavičkou Místního odboru Kostnické jednoty v Praze 7.

Tato konference se nazývala Charismatická, ale od dalšího ročníku už nesla název Křesťanská. Když se pak následujícího roku 1989 konala Křesťanská konference v prominentním komunistickém Paláci kultury (dnes Kongresové centrum Praha), byla to bomba. Dokonce byla propagována plakáty po Praze! Smutné bylo, že s Lubošem Olejárem jsme se museli záhy rozejít – z vážných důvodů etických i teologických. Nechci ale zamlčet, že lví podíl na vzniku těchto konferencí měl právě on.

S Kostnickou jednotou jsme se rozešli, protože její vedení nesouhlasilo s tím, že pořádáme velké akce mimo území místního odboru a máme členy mimo Prahu 7. Nicméně doba se měnila, vše směřovalo k sametové revoluci, která znamenala konec kontroly státu nad církví.

Ovšem už dlouho před „sametem“ jsme toužili po tom, aby se vytvořila jednotná evangelizační platforma. Církve totiž za komunismu příliš nespolupracovaly – jakékoli sbližovací snahy pozorovala Státní bezpečnost (komunistická tajná služba) s nelibostí. Mezi vedoucími denominací často panovala nedůvěra, a nelze ji svádět pouze na důsledek působení StB.

Poslání, které trvá

Na ustavujícím shromáždění KMS 27. listopadu 1989, tedy ještě v hroutící se totalitě, byl vytvořen pětičlenný Užší výbor, který byl schválen volbou Širšího výboru. Byl jsem jedním z jeho členů, dalšími byli kazatel ECM Oldřich Kadlec, kazatel JB Jaroslav Pleva, vikář ČCE Jan Klas a římskokatolický kněz Aleš Opatrný, jeden z představitelů katolické charismatické obnovy. Ten záhy odešel, v UžV ho vystřídal slovenský luterský farář Ján Kostelný, který tehdy působil ve vesničce Hrochoť.

Problematická byla spolupráce s tehdejší Apoštolskou církví, která byla v České republice oficiálně povolena až počátkem roku 1989 (na rozdíl od Slovenska, kde byla registrována již od roku 1977). Chtěli jsme spolupracovat i s „letničními“, ale tehdejší předseda Rudolf Bubik byl ke spolupráci ochoten za podmínky, že se pětičlenný úzký výbor rozšíří na sedmičlenný, s tím, že v něm budou dva zástupci AC z České republiky, dva zástupci AC ze Slovenska a tři zástupci církví ostatních. To pro nás nebylo přijatelné, protože to odráželo zcela jiný způsob myšlení. My jsme chtěli evangelizovat, ne dělat církevní politiku. Díky Bohu je nyní i vztah s AC dobrý a staré trhliny byly dle mého mínění dokonale zaceleny.

Na ministerstvo kultury KMS svůj statut poslala 6. prosince 1989, registrována byla až v květnu 1990. Prvním tajemníkem (tehdy se používal výraz jednatel) KMS se stal Břetislav Šípek, také skvělý organizátor (nyní je v mezinárodním týmu CfaN evangelisty Daniela Kolendy). V roce 1991 se po něm tajemníkem stal Lubomír Ondráček. Břetislav Šípek stál i u zrodu nakladatelství Logos, které začalo vydávat charismatickou literaturu.

Na podzim 1990 začal vycházet časopis Život víry. Jeho existenci vidím jako jeden z největších výdobytků evangelikálů v naší zemi. Slouží totiž všem denominacím (s výjimkou zcela okrajových).

Křesťanská misijní společnost plní úkol, který na sebe vzala: Napomáhá evangelizaci, informuje, pořádá semináře a konference, propojuje různé služebníky, prostřednictvím Nadačního fondu KMS financuje misionáře vyslané do různých zemí. Iniciovala také vznik Českého studijního překladu Bible (původně Překladu KMS). Zdá se mi, že významně ovlivnila duchovní atmosféru v naší zemi. Je živá, protože stále plní poslání, kvůli kterému vznikla.

25. března 2025

Můj život s StB IV

Posted on by Dan Drápal

Přiznám se, že mne překvapil nebývalý zájem o tyto články o kontaktech s StB. Uvědomuji si, že ne vše si pamatuji přesně. Už jsem rozhodnut, že z těchto článků udělám knížku, a v té uvedu případné omyly na pravou míru. Nyní totiž lze ve zpřístupněných archivech najít potřebné dokumenty, včetně rozsudků a protokolů z výslechů. Nyní je to prý bezplatné. Pokud najdete v článcích určité nepřesnosti, pak mi to, prosím, odpusťte. Pokud je najdete v chystané knížce, přísně mne napomeňte.

V letech 1972-1974 jsem absolvoval vojenskou službu. Toho roku jsem také ukončil studia na Komenského bohoslovecké fakultě. Již zhruba rok se synodní rada Českobratrské církve evangelické snažila pro mne dostat tzv. „Státní souhlas k výkonu duchovenského povolání“ (postupně v Rokycanech, Aši a Opatově, ale bezvýsledně). Nepamatuji se, že by mne v té době StB kontaktovala. Pamatuji si pouze výslechy v září a říjnu 1969, po návratu z Balkánu, který jsem zmiňoval v předchozím článku. Tentokrát se už vyšetřovatelé netvářili tak přátelsky, jako když se vydávali za Krajskou správu pasů a víz.

Na vojně to bylo zajímavé. Skamarádil jsem se s klukem, který byl na ústředně, myslím, že se jmenoval Jirka Holuša. Hrávali jsme spolu šachy. Z vojenské ústředny jsem mohl volat, kam jsem chtěl a komu jsem chtěl. Kdyby se na to přišlo, měl by můj kamarád asi pěkný průšvih. Říkal mi, že důstojníci (jejichž hovory mohl odposlouchávat) se bavili o tom, že na útvar přijde nějaký farář a že ho budou kalit. K tomu ale nakonec nedošlo. Mělo to zvláštní důvod. Důstojníci se dověděli, že se chystá přepadová kontrola nevím čeho všeho. A potřebovali rychle doplnit různé výkazy a zprávy. Neměli nikoho, kdo by psal rychle na stroji, a z nějakého důvodu se obrátili na mne. Já, podezřelý vojín bohoslovec intelektuál, jsem byl tedy zavřený na tajné spisovně a psal jsem, co mi diktoval major Opočenský, původním povoláním mlynář. Pracoval jsem tam několik dní a od té doby jsem to měl u důstojníků celkem dobré. Mám sto chutí se o tom rozepsat, ale bylo by to moc dlouhé.

Během vojny jsem byl minimálně na dvou, možná na třech výsleších. Ty neprováděl poručík Wagner, ale jakýsi vojenský kontrarozvědčík. Měl jsem s ním zvláštní zážitek. Stopl jsem ho, když jsem jel na vopušťák (= volno k opuštění posádky – VOP) z Jičína do Cvikova za rodinou. Zapomněl jsem odevzdat klíče a pečeť od proviantního skladu, v němž jsem pracoval. To byl docela průšvih. Podle předpisů se pečeť nesměla vyvézt či vynést z areálu kasáren. A on se k nim nějak dostal. Nevím jak – jestli jsem je při nástupu či výstupu z auta vytrousil sám, nebo zda mi je nějak šikovně vytáhl z tašky či kapsy. Chvíli jsem si s ním povídal, ale nic politického, aspoň mám ten pocit.

Nicméně nedlouho po návratu jsem byl povolán na výslech a vyslýchal mne právě tento muž. Po čase se k němu připojil další a toto byl jeden z mála výslechů, kde na mne začali řvát. Možná to někoho překvapí, ale bylo to velmi osvobozující. Najednou byly karty na stole. Já jsem od té doby dával jednoslovné odpovědi. Tak to zase zkusil ten „hodný“ policajt „po dobrém“: „Vy jste se trochu urazil, že ano, pane Drápale…“ Když jsem později promýšlel tu situaci, došlo mi, že většinou asi reagujeme takto: Bojíme se, aby nezačali řvát nebo dokonce mlátit, a podvědomě se snažíme vyhnout se něčemu, co by je k tomu mohlo ponouknout. Když jsou ale karty na stole, tak už se takto snažit nemusíte.

Ptali se mne na jednoho muže, který bydlel v Jičíně. Byl to starý pán, Rus, emigrant z předválečné doby, kterého tady ruská kontrarozvědka SMERŽ nechala, možná ho zapomněla. Jmenoval se Konstantin Soboljev a já jsem ho několikrát navštívil, protože jsem se hodně zajímal o ruské dějiny. Samozřejmě jsem nepopíral, že jsem u něj byl, a myslím, že na něj nic neměli, snad jen to, že byl jen trochu exot. Pak se také ptali na jednoho muže, jehož jméno jsem zapomněl, ale studoval pár semestrů na naší fakultě. Proti němu měli, že se stará o domácnost, zatímco manželka – tuším zdravotní sestra – vydělává.

Měla o mne ale zájem i sovětská kontrarozvědka. Několikrát jsem totiž oslovil ruské poddůstojníky, protože jsem vyhledával kontakty ze země, která mne zajímala a o níž jsem se domníval, že se do ní nikdy nedostanu. Sovětská kontrarozvědka mě ovšem nekontaktovala přímo, dověděl jsem se o tomto zájmu až po otevření archivů. Spíše jsem měl dodatečně obavy, co se stalo s jedním z nich. Už nevím, jak se jmenoval, ale byl to slušný a inteligentní člověk, který by mohl v něčem uspět, kdyby se narodil v méně postižené zemi.

Možná jsem už dávno měl zmínit jednu okolnost. Moje maminka pracovala od října roku 1968 až do sametové revoluce nejprve jako tlumočnice, posléze korespondentka agentury Associated Press. Ta zpočátku sídlila v hotelu Alcron v ulici Ve Smečkách, 2 minuty od Václaváku. Sídlili tam i mnozí další zahraniční novináři. Později si AP pronajala velký byt v Růžové 7 a jako podnájemník tam sídlil i japanista Petr Geisler, otec známých hereček, který byl korespondentem agentury Jomiuri Šimbun.

V úřadovně AP byla komora, v níž byly čtyři dálnopisy. Na jeden chodily zprávy z ČTK, na jednom probíhala jakási komunikace s nadřízeným ústředím AP ve Frankfurtu, na jednom něco, co už si nepamatuji, a na tom nejdůležitějším všechny zprávy z celého světa, které posílali korespondenti AP. Žádné komentáře, jen syrové zprávy.

Kromě toho chodily do AP časopisy Time a Newsweek, které jsem si tam rovnou přečetl, nebo jsem si je půjčoval domů. Jaká výhoda oproti obyčejným smrtelníkům! Byl jsem tedy relativně dobře informován.

Snad to bylo Boží řízení. StB věděla, že kdyby mě zavřeli, druhý den se o tom bude psát ve Washington Post nebo Los Angeles Times.

Táta, který tehdy pracoval v Polytechně, ovšem přišel o práci. Kvůli své manželce nebo kvůli synovi? To jsme se nikdy nedověděli. Měl už tehdy značnou kvalifikaci, na mnoha místech mu řekli, že ho od příštího měsíce zaměstnají, ale po třech či čtyřech dnech volali, že to nejde, a nenabídli nějaké smysluplné vysvětlení. Když se to opakovalo několikrát, rozhodl se táta, že napíše předsedovi vlády Lubomíru Štrougalovi, a pak poměrně rychle dostal místo na ministerstvu s divným jménem, tuším „Ministerstvo stavebnictví a lehké prefabrikace“, nebo tak nějak.

Nastala doba, kdy byl prezident Ludvík Svoboda pro nemoc neschopen dále zastávat úřad. Byl přijat nový zákon, který ovšem nebyl zveřejněn, což přítele Jana Sokola vedlo k poznámce, že byla kdysi doba, kdy se zákony zveřejňovaly. Ludvík Svoboda byl na základě tohoto zákona odvolán a nastala otázka, kdo ho nahradí. Maminka, která měla přístup k některým informacím, mi sdělila, že to bude Gustáv Husák. Mluvil jsem o tom s několika důstojníky, a řekl jsem jim, že prezidentem bude Husák. Přeli se se mnou, zdůrazňovali, že po abdikaci Antonína Novotného už komunisté nepřipustí kumulaci funkcí, tedy že by se prezidentem mohl stát 1. tajemník ÚV KSČ. Jaký byl jejich údiv, když se po pár dnech ukázalo, že jsem měl pravdu.

Když byly zpřístupněny archivy StB, jeli jsme se všichni nezávisle na sobě podívat do Pardubic, co o nás StB věděla. Na maminku měli tuším 1600 stran, na tátu 1100 a na mě něco přes čtyři sta. Teď je to jistě jinak, ale tehdy nahlédnutí do archivů probíhalo takto: Člověk se musel nejprve dotázat, zda na něj něco mají. Pokud ano, nabídli mu datum, kdy se může přijet podívat. Když přijel, mohl tam zůstat od osmi ráno v podstatě celý den. Zaměstnanci byli milí, zadarmo vám nabídli kávu a přinesli CD, na němž byly naskenovány vaše materiály. Rovnou mi také dali seznam agentů, kteří se v mém svazku vyskytovali. Zde už prozradím, že to byli všichni profesoři na bohoslovecké fakultě. A mnozí kolegové. Přesto ovšem nelze všechny házet do jednoho pytle. Velice často v mých svazcích vystupoval farář Miroslav Heryán z Radotína. To mne nejprve dost vzalo. Maminka mi ale poradila, ať si ten svazek přečtu ještě jednou. Při druhém čtení mi došlo, že jim nikdy neřekl něco, co by už nevěděli. Na rozdíl od některých kolegů, kterým jsem byl nesympatický. Ale na celkové zhodnocení si prosím počkejte až v samotném závěru.

Vraťme se k procesu čtení archivovaných svazků. Mohl jsem si dělat písemné poznámky, ale nesměl jsem u sebe mít počítač nebo nějaký skener. Mohl jsem přijet opakovaně, ale pokud jsem chtěl nějakou kopii, musel jsem zaplatit 50 korun za stránku. To byl dost peněz. Mamince to zaplatila agentura AP a já jsem vybral asi 80 nejzajímavější stránek, které mi zaplatil můj sbor, Křesťanské společenství Praha.

Jistě vás zajímá, co jsme se o sobě dočetli. To bude obsahem následujícího článku, a slibuji, že se opravdu pobavíte.

5. března 2025