Kvóty, volný obchod a EU

Moje maminka byla na jednu stranu nadšená příznivkyně Evropské Unie, ale na druhou stranu by nepochybně podporovala snahy uzákonit, aby 85 procent zemědělské produkce prodávané v supermarketech pocházelo z České republiky. Maminky jsem si velmi vážil a měl jsem k tomu řadu důvodů, ale v této věci bych smýšlel přesně opačně: Nebyl jsem nadšeným příznivcem Evropské Unie, ale rozhodně bych byl proti plánovaným kvótám.

Hlasoval jsem proti vstupu do Unie, ale kdyby se dnes pořádalo referendum o vystoupení, hlasoval bych proti vystoupení. Ne snad proto, že bych byl nadšeným příznivcem EU, ale proto, že by vystoupení mělo katastrofální důsledky pro ekonomiku, a také proto, že nejsem schopen sdílet odpor vůči EU, na který často narážím.

Dostávám poměrně hodně e-mailů od lidí, pro které je EU červený hadr. Jejich sdělení často neobsahuje jediný argument, ale pouze vysoce emocionální tirádu, že EU je ďáblův vynález. Nedávno mi v počítači přistál e-mail tvrdící, že západ Evropy bohatne z práce obyvatel nových členských států. Ani jsem to nedočetl, ale přišla mi rozkošná hlavní myšlenka. Za socialismu jsme se ekonomicky ve srovnání se západem neustále propadali, ale autor zmíněného e-mailu by jistě netvrdil, že i za socialismu těžil západ z naší pilné práce. A pokud životní úroveň za posledních třicet let u nás násobně stoupla a vedle toho jsme ještě stačili učinit bohatým západ, pak klobouk dolů před takto výkonným kapitalismem.

Volný obchod je jedním z hlavních pilířů Evropské unie. Obecně platí, že volný obchod podporuje prosperitu a zlevňuje zboží. Samozřejmě někdo na volný obchod doplácí – tam, kde je volná soutěž, jsou vždy nějací vítězové a nějací poražení. Nicméně celek na volném obchodu nemůže nevydělat.

Jistě, existují validní argumenty proti volnému obchodu.

Volný obchod např. znamená, že „naši“ (tj. čeští) producenti mohou být mezi poraženými. Za předpokladu, že východiska jsou stejná, nám to může být líto, ale musíme se s tím smířit. Někdy prohrajeme, ale my, tj. Česká republika, jsme nejednou mezi vítězi. Každý, kdo byl třeba v Izraeli nebo ve Skotsku, si jistě všiml, že flotilu místních taxíků tvoří Škodovky. Mnohé naše průmyslové výrobky jsou konkurenceschopné, či dokonce velmi úspěšné. Vždy mě hřeje u srdce, když se dočtu, že v některém městě Spojených států jezdí české tramvaje nebo trolejbusy. Mohli bychom zmínit firmu Linet, světového premianta ve výrobě nemocničních lůžek a jiných zařízení. Veleúspěšní jsou mnozí naši programátoři.

Jsou pochopitelně obory, kde tak úspěšní nejsme. A zemědělství je jedním z nich. Nevidím to ale jako dostatečný důvod, proč zrušit volný obchod.

Častým argumentem je potravinová soběstačnost. V přísném slova smysl potravinově soběstační skutečně nejsme, nicméně pokud by bylo třeba potravinové soběstačnosti dosáhnout, jsem přesvědčen, že bychom jí dosáhli bez větších problémů do tří let. Nicméně nevidím důvod, pro o ni teď usilovat. Nejsme v situaci, v jaké bylo během druhé světové války Spojené království, kterému tehdy nezbývalo než potravinové soběstačnosti dosáhnout – a v podstatě se podařilo.

Ocenil jsem, že zakladatel Trikolóry Václav Klaus mladší přiznal, že vystoupení z EU by mohlo znamenat pokles životní úrovně zhruba o třetinu. Obávám se, že tento pokles by mohl být ještě hlubší. Správnou odpověď na tuto otázku pochopitelně nikdo nezná. Když nyní jedu z chalupy v Údolí do Jeseníku, míjím zřejmě předvolební billboard s Václavem Klausem mladším, dvěma dalšími lidmi, třemi půllitry a slibem, že nám nikdo nebude předpisovat, jak máme žít. Billboard pochopitelně unese jenom zkratky, nicméně by mě zajímalo, kdo jsou ti „my“ z tohoto billboardu, a kdo jim předpisuje, jak mají žít. Tedy čím se cítí ohroženi.

Když někdo bojuje za nějakou kauzu a vidí někde nějakou nepravost, je dobré položit si otázku, ve srovnání s čím je současný stav špatný. Dnes se bojuje za rovnoprávnost žen. Západní společnost je prý na tom v tomto ohledu špatně. Ptám se: Ve srovnání s čím? S Japonskem? Afrikou? Čínou? Saudskou Arábií? Amerika je prý rasistická. Opět se ptám: Ve srovnání s čím? S Tureckem? s Indií? S Malajsií?

Pokud jde o svobodu a o to, aby nám nikdo nepředepisoval, jak máme žít, pak ve srovnání s čím jsme nesvobodní? O mně pořád platí, že jsem větší část svého života prožil pod vládou komunismu. Pamatuji si tedy velmi dobře, co je to nesvoboda. Myslím si, že jsem nikdy nebyl tak svobodný, jako od vstupu do EU. Nebo opravdu znáte nějakou zemi, která je na tom lépe? Ach ano, Švýcarsko…

Jsem konzervativec a to, co se nyní děje ve Spojených státech, se mi pranic nelíbí a považuji to za katastrofu. A je mi samozřejmě jasné, že ideologie, která ten chaos vyvolává, převažuje i mezi intelektuály v zemích EU (byť už někteří, zděšení tím, co se děje v Americe, začínají brzdit). Jenže vystoupení z EU nebude tím, co tuto ideologii porazí. Vždyť s touto ideologií se setkáte i v onom citovaném Švýcarsku…

Jediná věc, kterou EU opravdu nezvládá, je migrační vlna. Nicméně nutno vzít v úvahu, že migrace je konec konců stále v gesci jednotlivých států, nikoli EU. Podobně je tomu třeba s otázkou současné pandemie. EU nemá žádné nástroje, jak tuto situaci řešit, takže je intelektuálně nepoctivé jí vyčítat, že ji neřeší.

Chápu kritičnost vůči Evropské unii. Vlastně jsem k ní kritický taky. Proč ji tedy nyní vlastně svým způsobem bráním? Protože mi zavilý odpor vůči ní připadá zavádějící, vesměs nepromyšlený a tedy nebezpečný. Přemýšlím o té zavilosti, na kterou neustále narážím, a kladu si otázku, zda za tím není hluboká potřeba cítit se jako oběť. Obětí jsme byli (podle některých) za Bílé hory, obětí jsme byli (podle skoro všech) za Mnichova, pak (podle některých) v únoru 1948, a podle některých jsme obětí i nyní. V pocitu oběti jsme se zabydleli a cítíme se v něm bezpečně. Proti nám stojí proradný západ, zlí imperialisté, téměř vždy tak či onak Němci, nyní zlá EU, která nám neustále něco „vnucuje“. Málokoho napadne zkusit hrát hru, které se říká demokracie, jíž se prý EU nedostává. Ta hra má svá pravidla a hraje se tak, že se pokoušíte vyjednat s druhými nějakou věc. Je to zdlouhavé a výsledek je nejistý. Někdy uspějete, častěji ne. Ale je to pořád lepší, než se hry neúčastnit a pak si stěžovat, že zase někdo rozhodl o nás bez nás (většinou to není pravda, akorát si kritici nezjistili, že pro dané opatření hlasoval i náš zástupce v Evropské radě).

Mnozí kritici si neuvědomují, že onen ublíženecký postoj vlastně sdílejí s těmi, kdo teď řádí v Americe. Ti se také cítí jako oběť. Za obojím je mentalita oběti a nároku. Dávám přednost se se životem trochu poprat, nestěžovat si neustále na druhé a raději vymýšlet něco pozitivního.

  1. srpna 2020

 

Znovu k situaci Romů

Můj článek „S rasismem je to složité“ vyvolal celou řadu zajímavých reakcí a poměrně málo osobních útoků; proto jsem se rozhodl na některé myšlenky zareagovat.

Jedna námitka se týkala mé formulace, že Romové si nezvolili správnou strategii, zatímco Vietnamci ano. O volbě se prý nedá hovořit, protože nedošlo k žádnému hlasování v rámci dané komunity.

Pokud bychom slovo „zvolit“ brali čistě formálně, tak se patrně jedná o námitku oprávněnou. Sloveso „zvolit“ ale používáme často v přeneseném či širším slova smyslu, např., „disidenti zvolili vnitřní svobodu“. Předpokládám, že tomu všichni rozumíme, přestože disidenti o vnitřní svobodě nikdy nehlasovali.

Pokud bych nesměl použít slova „zvolit“, nevím, jak bych mohl svou myšlenku vyjádřit. Uvedl jsem Vietnamce jako ty, kdo zvolili jinou strategii. (Kdybych žil ve Spojených státech, nemluvil bych o Vietnamcích, ale o Asiatech obecně, protože podobnou strategii volili ve Spojených státech Korejci, Japonci i Číňané.)

Přičemž trvám na tom, že o svého druhu volbu jde. Pokud bychom chtěli ve Spojených státech mluvit o hlavních etnických skupinách, pak bychom museli zmínit „bílé“ Američany, Židy, Hispánce, Asiaty, Indiány, Afroameričany (o Židech by se dalo diskutovat, zda tvoří samostatnou skupinu nebo zda by měli být zahrnuti pod bělochy). Jestli je někdo na amerických universitách diskriminován, tak jsou to Asiaté. To má své důvody, které zde nebudu uvádět – je to trochu jiná kapitola. Asiaté by se mohli hlasitě bránit, poukazovat na diskriminaci, ale oni většinově volí jinou strategii: Smiřují se s tím, že chtějí-li se někde prosadit, musí vynaložit větší snahu a dosáhnout lepších výsledků než jiná etnika.

Pokud chcete vyhrocený biblický případ, vzpomeňte na Syrofeničanku ze sedmé kapitoly Markova evangelia. Když požádá Pána Ježíše, aby uzdravil její dcerku, náš Mistr jí odpověděl velmi tvrdě, až urážlivě. (Dnes by byl za svou odpověď žalován či při nejmenším morálně lynčován.) Syrofeničanka se ale neurazí a odpoví velmi pokorně. Jsem přesvědčen, že lze právem říci, že „zvolila“ určitý přístup; mohla přitom zareagovat zcela jinak.

Asiaté ve Spojených státech tedy zvolili jinou strategii, svým způsobem náročnější, nicméně z dlouhodobého hlediska úspěšnější. Nechci tím tvrdit, že se lidé proti diskriminaci nemají vůbec ozývat a mají si nechat všechno líbit; jen chci upozornit, že v naší moci je volit z několika možností, a z tohoto hlediska považuji mluvit o „volbě“ za oprávněné, byť nedochází k žádnému hlasování.

Za závažnější považuji tvrzení jedno z čtenářů, který je mi jinak příznivě nakloněn, totiž že hlavní problém (99 %) je v tom, že se Romové málo snaží. Jistě, Romové se ze své situace nevymaní, pokud se (také) nebudou snažit. Přesto jsem přesvědčen, že míč je na naší straně hřiště. Romové v naší společnosti neumí chodit, kromě určitých vyšlapaných cestiček. Ale nemyslím si, že by to byla jejich vina. Neznají alternativu k tomu, v čem žijí. A pokud by ji znali, neuměli by se v ní pohybovat. Ale aby to „bílý“ pochopil, musel by s nimi strávit nějaký čas a porozumět jejich uvažování a jejich možnostem.

Dále jsem zaznamenal povzdech, že pokud nějaký Rom nabude vzdělání a lepšího společenského postavení, odstřihne se od romské komunity. Tady se ale začínáme blížit k jádru pudla. Vzdělaný Rom má totiž před sebou pouze dvě moznosti: Buď se od své komunity zcela oddělit, nebo přijmout její způsob života. K tomu patří, že když přijde o bydlení váš bratranec, vezmete ho i s jeho rodinou do svého beztak malého bytu. Zřejmě si nemůžete říci, že vezmete jen jeho nebo jedno z jeho dětí. Buď tedy hrajete podle not společenství, nebo se od něj oddělíte. Něco napůl nepřipadá v úvahu.

Pak je zde ještě jeden faktor, který celou věc komplikuje. Znám několik rodin či jednotlivců, kteří adoptovali romské dítě. Ocituji matku jednoho z nich: „Když jsme si dcerku brali, myslela jsem, že role genů a role výchovy je asi tak 50:50. Teď si myslím, že je to spíše 70:30.“ To jsou slova matky, která měla ve spořádaném manželství dvě vlastní děti, k němuž přidali jedno romské. Neznělo to jako zklamání, jako stížnost. Bylo to konstatování, že věci nejsou jednoduché. Podobné věci jsem slyšel i od ostatních rodin.

To je jeden z důvodů, proč tvrdím, že integrace Romů není nic jednoduchého. To ale neznamená, že bychom měli složit ruce v klín.

Konečně chci zmínit ještě jednu zkušenost. Předem podotýkám, že se jedná o zkušenosti z druhé ruky. Sám bych uvítal, kdyby někdo prozkoumal a přinesl zprávu o tom, jak je to doopravdy, tj. zda se nemýlím. Následující povídání je tedy bez záruky.

Před několika lety přišlo probuzení mezi Romy žijícími někde mezi Spišskou Novou Vsí a Prešovem. Zasáhlo celé osady. Romové činili pokání a jejich životy se začaly výrazně měnit. Nicméně v té době byly již na Slovensku nastaveny sociální dávky tak, že se z nich nedalo žít. Obrácení Romové ovšem už nemohli krást a práci jim nikdo nedal. Jak to vyřešili? Emigrací do Velké Británie (o tom se psalo i v českých novinách, aniž bylo ovšem zmíněno, jaká byla motivace tohoto exodu). O několik let později jsem četl – opět v sekulárním tisku – o tom, že Romové přišlí ze Slovenska si vedou v Británii překvapivě dobře. Někteří z nich dokonce úspěšně podnikali. Rozhodně si vedli lépe než v České republice nebo na Slovensku. Zřejmě měli v Británii větší šanci vymanit se z bídy než u nás a na Slovensku.

Předpokládám – o tom se patrně nepsalo nebo jsem to nečetl – že ze Slovenska emigrovali zejména ti, které bychom mohli označit jako elity jejich společenství. To ovšem jen zhoršovalo situaci těch, kteří zůstali.

Myslím, že jak od slovenské, tak od naší vlády by bylo inteligentní, kdyby příslušné orgány věnovaly pozornost (provedli audit, abych trochu popíchl jednoho ze svých milých kritiků) tomu, proč se v Británii dařilo to, co se nedařilo u nás. A aby si třeba přiznaly, že obrácení Romů ke Kristu vedlo k pozitivním změnám, k nimž mnoho jiných – často velmi nákladných – opatření nevedlo. To by ale znamenalo zbavit se některých stereotypů, k nimž patří tvrzení, že na víře nezáleží.

  1. července 2020

 

Girolamo Savonarola – recenze

Théophile Geisendorf-des Gouttes: Girolamo Savonarola

(recenze)

Postava Girolama Savonaroly u nás není moc známá. Tento dominikánský mnich se narodil roku 1452 a v roce 1498 byl upálen. Nakladatelství Stefanos letos vydalo Savonarolův životopis z pera (či patrně spíše z počítače) autora s dlouhým jménem Théophile Geisendorf-des Gouttes. Autor je protestantský teolog a politolog, který pracoval s mládeží v rámci organizace YMCA a působil v Ženevě. Osobně mě postava Girolama Savonaroly zajímala již během studia na bohoslovecké fakultě, o několik let dříve, než jsem se stal praktikujícím křesťanem. Během svých fakultních studií jsem přečetl dvě nebo tři obsáhlá díla o tomto muži a udělal jsem si o něm určitý obrázek, ovšem po padesáti letech mi zbyly jen dojmy a už bych si nedokázal vzpomenout na autory, které jsem tehdy studoval.

Už tehdy mě zaujala určitá podobnost Savonarolovy životní cesty s životní cestou Jana Kalvína. Samozřejmě, mezi těmito dvěma muži byly i podstatné rozdíly; Jan Kalvín považoval katolickou církev za nevěstku, zatímco Savonarola zůstával pravověrným římským katolíkem. Pokud mu jeho odpůrci připisovali nějaké hereze, bylo to naprosto účelové. Podstatný rozdíl je i v jejich konci: Jan Kalvín – na rozdíl od Savonaroly – neskončil na hranici.

Podobnost byla v tom, že oba tito muži na nějakou dobu ovládli významné město: Savonarola renesanční Florencii, Kalvín reformační Ženevu. Oba se snažili nastolit řád, který by trestal nemravnosti všeho druhu a podporoval či vyžadoval poslušnost Božího slova. Oba byli ve svém přesvědčení nekompromisní a měli to, čemu se dnes říká „tah na branku“. A oba jsou v dnešní době odsuzováni jako fanatici nenávidící umění.

Právě ty podobnosti mě zaujaly. Savonarola působil dvě až tři generace před Kalvínem. Jeho pokus prosadit Boží vládu na zemi ale nebyl ojedinělý – o pár desetiletí dříve se o něco podobného pokoušeli v Čechách husité a o generaci později například novokřtěnci v Münsteru. Případ Savonarolův je dokladem, že cosi bylo ve vzduchu – a to jak na reformační, tak na katolické straně.

Mohli bychom konstatovat, že ve všech těchto případech – jakkoli se mnohém lišily – šlo o pokus radikálně uplatnit Bibli, Boží slovo, jakožto normu života. A téměř všechny tyto pokusy skončily nějak špatně. (Slovo „téměř“ jsem použil z toho důvodu, že o něco podobného usilovala i naše Jednota bratrská, která se ovšem od uvedených pokusů lišila tím, že neusilovala o nadvládu nad nějakým městem či dokonce nad celou zemí.)

Neúspěch těchto pokusů dokládá, že legislativně nelze prosadit ani mravnost, ani zbožnost, a když se o to lidé pokusí, často teče krev a evangelium je nakonec spíše zdiskreditováno. (Mezi tyto pokusy můžeme snad započítat i zavedení prohibice ve Spojených státech v letech 1919-1933). Proto má smysl tyto pokusy studovat i dnes – toto studium doporučuji zejména evangelikálům.

Recenzovaná kniha se od jiných, které jsem o Savonarolovi četl, výrazně liší. Zatímco jiní autoři mají pro Savonarolu především odsudky a vidí v něm nepřítele krásy a krutého diktátora, Geisendorf-des Gouttes se snaží porozumět jeho vnitřnímu světu a zmiňuje i řadu dobrých vlastností. Ukazuje i na to, že Savonarola šel příkladem, byl v podstatě nezkorumpovatelný, a mnoho nepřátel si nadělal zejména svou kritikou poměrů v Římě, který byl v onom období skutečně prolezlý korupcí.

V době, kdy byl Savonarola u moci (a dlužno říci, že nevládl přímo jako diktátor a nerušil zastupitelské orgány, které ho nejprve povolaly, aby ho později sesadily a odsoudily), využil pro prosazení svých cílů děti a mládež. Zatímco dnešní mládež zejména na západě odhazuje všechna „tabu“ a svobodu vidí v nevázanosti (a je v tom podporována intelektuálními elitami), Savonarolovi se podařilo získat mládež pro prosazování přísné mravnosti. Mě osobně to vede k nedůvěře ke všem hnutím, která jsou nesena převážně mládeží.

Osobně bych si přál, aby Češi byli mravnější a zbožnější. Studium dějin mi ale brání ve snaze učinit je mravnějšími a zbožnějšími cestou legislativy. Manželská nevěra je dle mého názoru odsouzeníhodná, nicméně kdybychom ji trestali vězením, pokutou či dokonce bičováním, vůbec bychom si nepomohli. Jediná cesta, která je bezpečná, je cesta modlitby, osobního příkladu, charakterové integrity. To vše bychom patrně u Savonaroly našli. Ovšem jakmile k tomu přidal legislativu, toto vše nezamýšleně znehodnotil.

Knihy vydalo nakladatelství Stefanos. Kniha má 192 stran a prodává se za 276 Kč.

A poznámka na závěr: Kniha je opravdu krásná. Jako snad všechny knihy z nakladatelství Stefanos. Překlad Miloše Rejchrta (z francouzského originálu) je rovněž skvělý.

Dan Drápal

  1. července 2020

 

S rasismem je to složité

Rasismus v České republice skutečně existuje a je velmi silný. Lze ovšem také říci, že je selektivní. Vzpomínám si, že když do Československa v sedmdesátých letech zamířily první stovky a tisíce Vietnamců, kolovaly o nich nejroztodivnější „fake news“, byť tento termín tehdy ještě nebyl v oběhu. Vzpomínám si na jeden kolující ve strojopise o tom, jak se vietnamské dítě vyčůralo do pískoviště a české děti se pak nakazily strašlivými orientálními chorobami. Nyní je vietnamská komunita více méně přijímána, byť část skalních rasistů nemá ráda ani pracovité a skromné Vietnamce.

Budu se věnovat zejména rasismu protiromskému, protože vztah k Romům je naším skutečným a dlouhodobě neřešeným problémem. Samozřejmě existují i jiné typy rasismu, které se projevují třeba bučením na africké fotbalisty na stadionech. Tento druh rasismu lze potlačit, ale patrně ho nelze zcela vymýtit, protože určité malé procento či promile obyvatel, které se projevuje takto primitivně, se najde v každé komunitě.

S Romy je skutečný problém a mnozí z nich jsou skutečně nepřizpůsobiví. Přesto si dovolím tvrdit, že Češi na tom nesou větší díl viny než Romové. Romové jsou totiž v postavení, z nějž se mohou jen velmi těžko vymanit vlastními silami, a patrně se z něj vlastními silami nedokáží vymanit vůbec. Skutečně potřebují naši pomoc.

Předpokládám námitku, že stát jim přece pomáhá, platí jim všelijaké dávky a tak podobně. Ano, je to pravda, ale je třeba si položit otázku, zda způsob, jakým se snažíme pomáhat, může vůbec přinést kýžené ovoce. Zatím je nenese, a já se domnívám, že ani nést nemůže, a více téhož tedy přinese jen vyšší náklady, nikoli však řešení problému. Nevolám tedy, aby se do řešení romského problému více investovalo. Volám po jakémsi auditu, který by pomohl pochopit, proč je současná pomoc neúčinná.

Předně si dovolím tvrdit, že pokud má nějaký starosta nebo nějaká starostka (případně radní, případně zastupitel/ka) apriorní nedůvěru k Romům a pokud zastává názor, že ať udělá stát cokoli, Romové prostě zůstanou nepřizpůsobiví, protože už jsou zkrátka takoví, pak se v dané obci situace Romů nejen nezlepší, ale ještě se bude zhoršovat.

Na druhé straně ovoce nepřinese ani přístup vycházející z přesvědčení, že problém je čistě v českém rasismu, který je třeba administrativními, případně policejními opatřeními odhalovat a likvidovat. Odhalovat téměř jistě půjde, likvidovat téměř jistě ne. Nevhodná řešení rasismus jen posílí.

Vyjděme od konkrétního příkladu. Dejme tomu, že klient poptává u realitní agentury byt v paneláku, ale stanoví si podmínku, že v daném paneláku nesmí bydlet žádná romská rodina. Požadavek je na první pohled (a ostatně na jakýkoli další pohled) zjevně diskriminační. Realitní agentura nesmí na tento požadavek pod hrozbou sankce přistoupit. Někteří lidé se jistě budou pohoršovat nad potenciálním zákazníkem, který si takový požadavek dovolil vůbec vznést.

Nicméně pro potenciálního kupce je tato okolnost podstatná, a pokud mu jeho požadavek nesplní realitka (a ona ho nesplní), kupec si situaci zjistí jiným způsobem. Kupec může být skutečný rasista, který opravdu nesnáší Romy, ale mohl bych to klidně být i já, který Romy nepohrdá a přeje jim to nejlepší. Prostě vím, že tam, kde je více Romů, klesá hodnota nemovitostí.

To má určité důvody. Řeknu-li, že Romové bývají hlučnější a méně pořádní než gádžové, mohou to někteří lidé považovat za „stereotyp“. Ano, jsou Romové, kteří jsou velice čistotní a spořádaní (řadu takových jsem poznal), a hluční nejsou zdaleka všichni. Nicméně mezi Romy a ne-Romy je v této věci nepochybně měřitelný rozdíl. Romská partaj v paneláku, v němž chci koupit byt, může být v celém domě nejspořádanější. Jak to má ale potenciální kupec vědět? Musel by se zeptat ostatních partají v domě. Je to ale vůbec dovoleno? Není to trestné?

Pokud „stát“ nechce, aby si potenciální kupec danou okolnost vůbec zjišťoval, může se tvářit, že daný problém vůbec neexistuje a že se vskutku jedná čistě o stereotyp. Tento přístup se snaží rasismus potlačit, ovšem za cenu ignorování reality. A pokud ignorujeme realitu, problém nevyřešíme.

Střih o více než padesát let zpět. Se svým přítelem Alešem Březinou jsme navštívili romskou osadu „přilepenou“ na městečko Slavošovce na jihu Slovenska. Nějakou dobu jsme pobývali mezi Romy, a především jsme hráli s romskými dětmi různé hry, chodili s nimi na výlety apod. Mohl bych popsat hodně dramatických událostí z tohoto pobytu, ale zmíním jedinou. Byla Velikonoční neděle. Kousek za osadou jsme udělali táborák, zpívali jsme různé písničky (to Romové velice rádi, a děti snad nejvíc), hráli různé hry a vyprávěli různé příběhy. Bylo tam asi patnáct dětí, nejstarší z nich byla asi třináctiletá Jana Boldyová. Najednou děti ztichly a za chvíli se daly na útěk. Otočili jsme se viděli jsme, jak k nám běží nějaký muž. S Alešem jsme seděli bez hnutí. Muž přiběhl a prohlásil: „Ten oheň tady nebude!“ Jana se zeptala: „A proč?“ Muž jí začal nesmírně vulgárně nadávat. Jana se rozplakala a utekla také. Seděli jsme s Alešem dál. Muž oheň rozšlapal a zopakoval nám: „Ten oheň tady nebude!“ „No, už tady není, už jste ho uhasil.“ To bylo první, co jsme řekli. Muž řekl: „Beztak ty děti mají už spát.“ Odpověděl jsem: „Podívejte se, tyto děti takový táborák možná ještě nikdy nezažily. Nikdo si s nimi takhle nehrál. A zítra je velikonoční pondělí, děti nemusí do školy.“ Muž se otočil k odchodu, ale pak se znovu obrátil a zapaloval si od doutnajícího dřívka cigaretu. „Ale když od toho hluku štěká náš pes a budí nám dítě!“ (Jeho domek stál asi o tři sta metrů dál.) „No, tak vidíte, už jste ten problém vyřešil!“

Tehdy jsem poznal moc nenásilí. Ten člověk sice v jistém smyslu dosáhl svého, ale měl jsem pocit, že odchází jako zpráskaný pes.

Těžko domyslet a těžko změřit, co tato událost v romských dětech vyvolala. (S Janou Boldyovou to dopadlo dobře, o 23 let později jsem ji v Popradu křtil. Měla krásnou rodinu a domek jako klícku.)

Teď si představte, že než dovršíte deset let, uděláte podobných negativních zkušeností celou řadu. Nahlédl jsem na život z té romské strany jen trochu, ale věřte, není to nic příjemného. Mohl bych popsat ještě mnohem drsnější projevy rasismu, které jsem poznal velice zblízka.

„Co si nevyhladíš, to si nevytlučeš.“ Můžeme se pohoršovat nad nepřizpůsobivými Romy, a můžeme se pohoršovat nad „rasisty“, kteří nechtějí s Romy bydlet. Fakt je ten, že když jdu ztemnělou ulicí a za mnou kráčejí tři romští mladíci, mám trochu větší strach, než když jde o bílé. Na Slovensku to bylo snazší – začal jsem si zpívat nějakou romskou písničku („Třeba „me spokojno sťom kolibaha adaj, te kišman oso nakaj vábinel“) nebo prohodit pár romských slov a byl jsem v bezpečí. V Čechách už Romové moc romsky neumějí a já už také skoro všechno zapomněl.

Je řešení? Věřím, že ano. Jenže je zdlouhavé a vyžaduje ani ne tak peníze, jako snahu o nějakou praktickou pomoc. Kdybych byl mladší, pokusil bych se založit jakési hnutí pomoci romským dětem. Křesťané (a jistě nejen oni) by mohli pomáhat romským dětem s úkoly a s doučováním. Někde by je mohli pozvat k sobě domů, jindy by mohli využít prostory sboru. Kde je vůle, najde se i cesta. (Kde vůle není, najde se důvod.)

Romové jako společenství si – uvažujeme-li o celku – nezvolili příliš dobrou životní strategii. Vietnamci si naopak zvolili strategii úspěšnou. Proto zakoušejí rasismus sice také, ale v mnohem menší míře. Myslím, že je potřeba s Romy o jejich životní strategii mluvit – pokusit se jim vysvětlit, co to vlastně je, aby porozuměli, co by mohli dělat jinak. Ano, vím, že je to těžké. To ale není důvod to předem vzdát. Ostatně, pokud nebudeme hledat cesty, problém nezmizí – jen se vyostří. Protože ani my jsme nezvolili dobrou strategii. Přinejmenším v této otázce.

  1. července 2020

 

Otroctví a marxismus

Škoda, že současní nadšenci, strhávající sochy a odstraňující památníky jim nesympatických lidí, málo čtou Bibli – pokud tedy vůbec. A škoda, že biblické křesťanství není vyučováno na školách. Napadají mě hned čtyři místa, která by mohla mít moderující vliv na dnešní pomníkovou hysterii. Ještě před třemi generacemi byla tato místa známa i lidem, kteří jinak s křesťanstvím neměli moc společného. Jsou to slova Ježíšova:

„Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí kamenem.“

„Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“

„Jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni.“

„Nejprve vyjmi břevno ze svého oka, nežli půjdeš vyjmout třísku z oka svého bližního.“

Dnešní demonstranti se u osobností minulosti pohoršují nad hříchy, jichž se sami dnes nemohou dopustit, ani kdyby chtěli. Nad hříchy, s nimiž sami nemuseli nikdy bojovat.

Věnují sice hodně času snahám zrušit nebo alespoň znevážit minulost; neškodilo by ale, kdyby se věnovali více jejímu studiu. Možná by potom jejich pohoršení nebylo tak selektivní.

Nedávno se předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker účastnil odhalení sochy Karla Marxe. Nad tím by se patrně dnešní demonstranti příliš nepohoršovali. Většinou totiž nevědí, jak Marx chápal otroctví. V americké občanské válce byl jednoznačně na straně jihu proti severu. V této otázce vedl spor s Proudhonem, který by pro emancipaci. Marx mu napsal: „Bez otroctví by se Severní Amerika – ta nejpokrokovější země – proměnila v patriarchální stát. Vymažte Severní Ameriku z mapy a nastane anarchie – celkový úpadek moderního obchodu a civilizace. Zrušte otroctví a vymažete Ameriku mapy.“ Jedna věc je Marxův postoj k otroctví – ten se mi vůbec nelíbí. A druhá věc je Marxův kolosální omyl: Zrušením otroctví se Amerika z mapy nevymazala. Ale marxisté mají pozoruhodně vyvinutou schopnost nevidět do očí bijící omyly svého Mistra.

O něco známější je Marxův kritický a urážlivý postoj ke Slovanům obecně a k Čechům zvlášť. Nevím, zda o tomto postoji věděl redaktor New York Times, který pořídil dlouhý výčet hříchů prezidenta Trumpa a zařadil do něj i „příchylnost ke Slovanům“. Vycházel patrně z toho, že Trump měl dvě slovanské manželky, spíše než že by chtěl Trumpa obvinit z toho, že natruc levici preferuje Slovany.

Až se marxisté trochu víc seznámí s historií, nebudou to mít vůbec jednoduché.

Ale vraťme se k dnešním obrazoborcům. Všichni jsme mnohovrstevnaté osobnosti, ať si to připouštíme nebo ne. Mám jednu příbuznou, která je velice milá a štědrá. Současně je upovídaná a někdy roznáší drby, což má velmi nepříjemné důsledky. Znám člena jednoho křesťanského společenství, který je nepříjemně vzteklý, ale je velice šikovný a ochotný kdekomu bezplatně pomoci. Všichni jsme takoví – do větší či menší míry. A všichni jsme více či méně určeni prostředím, v němý jsme vyrůstali. Můžete o mě klidně říci, že jsem antikomunista. Nebudu to rozporovat. Nicméně měl jsem na gymplu několik spolužáků, kteří byli – v mnoha ohledech – relativně charakterní lidé, ačkoli udělali za vlády jedné strany poměrně slušnou kariéru. Vyrůstali v komunistických rodinách a názory jejich rodičů se formovaly v době, kdy komunismu propadl kdekdo. Nepíšu to proto, abych je vyvinil. Nevím tak úplně přesně, jak to mají v nitru srovnané. Podobně znám lidi, kteří vyrostli v zavile antikomunistických rodinách, kteří dokáží být hodně nemilosrdní. Chápu, proč jsou takoví, jací jsou. Nechci je omluvit – jedním z úkolů našeho osobního rozvoje je naučit se sebereflexi a připustit si, že naše prostředí nás formovalo více, než jsme si připouštěli, a ne vždy to bylo dobře. Pokud je člověk takové sebereflexe schopen, nebude naopak schopen teď plivat na Winstona Churchilla, když zjistí, že i tento veliký muž měl určité vady.

Pokud se veřejně angažujeme, musíme často dobře zvažovat, do jakých bitev půjdeme a do jakých ne. Dostanu čas od času od někoho podnět, abych se vyjádřil k tomu či onomu. Když to odmítnu, je to chápáno jako zastávání opačného názoru, než je názor člověka, který mi onen podnět dal.

Každý z nás žije v určité době a jsou věci, v nichž se rozhodne angažovat, a věci, v nichž se neangažuje. To ale neznamená, že se mu tyto věci zamlouvají. Hodně to teď schytává jižanský generál Lee. Ten byl znám svou šlechetností vůči svým nepřátelům a měl řadu dobrých vlastností. Ano, bojoval za špatnou věc. Kdo si ale myslí, že byl zapřisáhlým zastáncem otroctví, mýlil by se. Rozhodoval se v určité situaci na základě určitých zásad a úvah, a vztah k otroctví nebyl jediným motivem jeho rozhodování. Ano, opakuji, přes mnohou svou šlechetnost bojoval na nesprávné straně. Byl mnohovrstevnatou osobností – jako my všichni ostatní. Kdo si myslí, že pro něj to neplatí, ať první hodí kamenem.

Rasisté doby Kolumbovy nebo Jeffersonovy už dnes nikomu neublíží. Pro dnešní demonstranty je snadné se nad nimi pohoršovat. Škoda, že si nedokáží představit, že mezi nimi žijí spoluobčané, kterým vadí zabíjení nenarozených dětí. Zatímco dávno mrtví rasisté už nikomu neublíží, tyto děti jsou zabíjeny dnes. Mnohým z těch, kteří dnes bojují proti Churchillovi nebo Washingtonovi, to nevadí. Já ale doufám, že společnost časem své názory promění a že třeba za padesát let (budou-li nám dána) bude společnost s odporem či dokonce děsem vzpomínat na to, co bylo ještě na počátku jednadvacátého století přijatelné.

Nicméně jako zastánce tohoto „menšinového“ názoru musím žít v této společnosti a snažit se o to, aby ten kousek země, na kterém žiji, na tom byl na sklonku mého života o něco lépe, než když jsem začínal brát rozum. Obávám se, že současné obrazoborectví učiní náš svět méně snášenlivým a méně příjemným místem k přebývání. Spíše jsme se přiblížili trochu k Tálibánu. Ten také ničil sochy.

  1. června 2020

 

Buďme štědří

V těchto dnech mají lídři Evropské unie rozhodovat o opatřeních, jež mají pomoci rozhýbat ekonomiku postiženou koronavirovou pandemií. Částečně půjde o finanční pomoc některým nejhůře postiženým státům, zejména zřejmě Itálii a Španělsku. Premiér Andrej Babiš už se vyjádřil v tom smyslu, že bychom neměli podporovat státy, které se chovaly nezodpovědně.

V tomto článku budu trochu zevšeobecňovat – prosím milého čtenáře, aby se nezasekl na detailech. České národní obrození bylo vedeno střední třídou, „buržoazií“. V tom se Češi lišili od Poláků nebo Maďarů, kde bylo národní obrození vedeno šlechtou. Šlechta v těchto dvou zemích měla – ostatně jako i jinde – tendenci se zadlužovat. Ne tak česká střední třída – ta byla vždy spořivá. S tímto národním rysem nehnul ani komunismus. V roce 1989, kdy byla odstartována radikální změna poměrů, mělo Československo relativně nízký státní dluh – na rozdíl od Polska nebo Maďarska. Všechny země, s nimiž Československo sousedilo, sužovala po první světové válce kolosální inflace, a nejinak tomu bylo po pádu komunismu (tehdy se to samozřejmě netýkalo kapitalistických zemí Rakouska a Německa).

Česká spořivost je nepochybně pozitivním rysem. Je zcela v pořádku, pokud bude česká reprezentace v Bruselu dbát na to, aby se peníze určené na pomoc zbytečně „nerozfrcaly“. Nicméně tato spořivost se stává negativní, je-li doprovázena pýchou, necitlivostí a nedostatkem velkorysosti.

Možná tím někoho překvapím, ale jsem přesvědčen, že biblický vztah k majetku, hospodaření a práci se netýká jen jednotlivců, ale platí i pro národy. Základním principem je Ježíšovo slovo „Blahoslavenější je dávat nežli brát.“ Ano, chápu, nevěřícího to musí popouzet. Vypadá to nelogicky. Jako nelogické se to jeví tomu, kdo nepočítá s klíčovým faktorem, s faktorem „Božího požehnání“. Dalším důležitým faktorem je štědrost. Za komunistů se během sklizně razilo heslo „ani zrno nazmar“. V Písmu nacházíme jiný princip: Máme dávat vrchovatou, natřesenou míru, a na druhé straně klasy měli ženci spíše upouštět, než aby se starali, aby sebrali každé zrnko, když sklízeli ovoce, třeba olivy, neměli být příliš důslední, aby se dostalo na sirotky a vdovy… Jistě, i tehdy se nepochybně našli brblalové, kteří mluvili o tom, že si to „příživníci“ a „nemakačenkové“ nezaslouží. Písmo má také hodně co říci o poctivé a pilné práci, nicméně rozhodně si nelibuje v lakotě. Sociální opatření tehdejší doby byla jistě zneužitelná, podobně jako jsou zneužitelná dnes. Dejme si ale pozor, abychom neměli „zlé srdce“ a nebyli vedeni primárně strachem, abychom o něco nepřišli.

Proto by mi nevadilo, kdyby náš premiér prokazoval více štědrosti. Pokud budeme známí jen tím, že bojujeme především sami za sebe, nebude to pro nás požehnané.

Jsem přesvědčen, že v poslední době nám Bůh hodně žehnal, a jsem vděčný za to, jaké máme zdravotnictví, i za to, že máme svobodu slova. To není žádná samozřejmost.

Gilbert Keith Chesterton v jedné své knížce poznamenal, že některé neřesti jsou vlastně ctnosti, které se utrhly z řetězu. Spořivost je dobrá, lakota je špatná. Umění odpočívat a dodržování den odpočinku jsou dobré, lenost je špatná. Štědrost je skvělá, rozhazovačnost a nehospodárnost je hloupá. Všimněte si, že hranice, kdy se ctnost mění v neřest, je v těchto případech nesnadno rozpoznatelná.

Existuje určitá vlastnost, nebo je to možná postoj k životu, která se k mé lítosti moc nepěstuje. Jmenuje se šlechetnost. Šlechetný člověk je velkorysý. Nepředpokládá už apriori ve všem lumpárnu. Když vede polemiku, nepředpokládá u svých oponentů ty nejhorší úmysly. Nevím, jak přesně definovat opak šlechetnosti. Je to jakási směs rozhněvání, sudičství, zapšklosti… Jistě, šlechetnost lze přehnat tak, že už se nejedná o šlechetnost, ale o naivitu. Náš přístup k jednání o pomoci postiženým státům by neměl být naivní, ale neměl by být sobecký. A pokud bychom to netrefili zcela přesně, raději bych byl trochu naivní než hodně sobecký.

  1. července 2020

Apologie křesťanské angažovanosti

Napíšu-li nějaký čistě „duchovní“ – a tedy nepolitický – článek, dostanu zpravidla několik pochvalných reakcí doprovázených povzdechem, že bych měla raději psát jen o duchovních věcech a politice se vyhnout. Přiznám se hned na počátku, že tomuto přání nevyhovím, a pokusím se vysvětlit, proč.

Pokud jde o křesťanství a politiku, lze zaujmout zhruba tři typy postojů. První z nich lze nazvat slovy: „Nechci se znečišťovat.“ Pro některé lidi je politika špinavostí, kterou by se křesťan neměl zabývat. Je přece občanem království nebeského a pozemská politika ho nezajímá. Tento postoj u nás důsledně zachovávají Svědkové Jehovovi (ti ani nechodí k volbám), ale i řada spíše fundamentalisticky laděných křesťanů.

Na opačném pólu stojí lidé, kteří se v politice angažovat chtějí, nicméně soudí, že politika by se neměla směšovat s křesťanstvím. Někdy si tím omlouvají účast na nějakých nemravnostech, na které můžeme v praktické politice snadno narazit.

Třetí postoj je mi nejbližší: Je to postoj, který nechce utéci z napětí, jež je dáno tím, že jsem současně občan Božího království a současně občan České republiky. Zatímco první pohled se dívá na církev jako na jakési solné jezírko, v němž se pohybují lidé neposkvrnění od světa, a druhý pohled se často nějakou křesťanskou morálkou nenechá zdržovat, postoj angažovaného křesťanství považuji za jediný plodný, byť ovšem neustále snadno napadnutelný (a napadaný).

Tím, že máme demokratické zřízení, máme – dle mého mínění – i větší zodpovědnost. Mohou nastat mezní situace, kdy nejít k volbám znamená nepostavit se zlu. (Aby nedošlo k mýlce – rozhodně to neplatí o každých volbách.)

V demokratickém zřízení můžeme věci skutečně ovlivnit – ne že ne. Jenže to znamená se o společenské dění dlouhodobě zajímat. Základní politické dělení je na pravici a levici. Jak pravice, tak levice je potřebná. Pravice zpravidla vede k zodpovědnosti, levice k solidaritě se slabšími. Když je jedna z těchto stran zadupána do země, nikdy to není dobré ani pro stranu druhou.

Sám se angažuji v KDU-ČSL, protože se mohu nejvíc ztotožnit s jejím programem. Ale vůbec mi nevadí, když se někdo angažuje třeba v TOPce nebo u Starostů a nezávislých. A je pro mě přijatelná i angažovanost v ODS nebo ČSSD, což před lety neplatilo.

Demokracie je svým způsobem nudná a únavná. Demokracie – to jsou totiž z devadesáti procent procedury a kompromisy. Strany jednoho muže, případně další strany, které sice mluví o demokracii, ale přinejmenším uvnitř demokratické nejsou, se rozhodují operativněji a rychleji. Demokracie je těžkopádná. To je ale rovněž její síla, nikoli jen slabost.

Pokud se křesťané angažují v politických stranách, mohli by kultivovat naše politické prostředí především svým přístupem. Křesťané by měli být ochotni naslouchat ostatním, neměli by nikdy pracovat s dehonestací protivníků, podpásovými argumenty… Jistě, rabiátské jednání může získat body – na tom by se ale křesťané podílet neměli.

Vrátím se ještě ke své osobní angažovanosti. Myslím, že patřím k poměrně malému počtu křesťanů, jejichž články čtou jak křesťané, tak nekřesťané. Na tomto pomezí se pohybuji naprosto záměrně. Jsem totiž přesvědčen, že křesťané mají v demokratickém zřízení čím přispět a co říci. To ale vyžaduje přemýšlet o tom, jaké otázky lidé řeší a jak můžeme přispět k jejich řešení my křesťané. Výzvy „nepiš o politice, piš o Ježíši“ v této situaci nedává smysl. Chceme-li někoho oslovit, musíme vyjít od jejich otázek, nikoli od našich odpovědí. Samozřejmě, své odpovědi musíme předložit také. Musí to ale být relevantní a srozumitelné těm, jejichž východiska jsou jiná než naše.

Jistě, ne každý křesťan je povolán k politické angažovanosti. A pokud „do toho půjdeme“, měli bychom se soustředit na určitou oblast, kterou se budeme snažit poznat hlouběji, než je běžné. Kupříkladu já se necítím povolán ke komunální politice. Zajímají mě otázky zahraniční politiky, genderové ideologie, migrace apod. U někoho to může být naopak.

Nebude mi ale vadit, když se „do politiky nebudou plést“ někteří křesťané, kteří žijí v jakési bublině zahořklosti a podílejí se na šíření fake news a všelijakých konspiračních teorií. Zde, domnívám se, má církev veliký dluh. Zde by bylo potřeba více, nikoli méně politické gramotnosti. A obávám se, že pokud z oné bubliny zahořklosti nevystoupí, mé články se jim zamlouvat nebudou.

  1. června 2020

 

Nárok, vděčnost a věčnost

Události posledních let a zejména posledních měsíců vyvolávají v řadě křesťanů zvýšený zájem o konec světa a očekávání, že konec je už opravdu blízko. Tento postoj mě nepřekvapuje, nicméně přiznám se, že ho nesdílím. Ne snad proto, že bych na druhý příchod Ježíše Krista nevěřil. Ne snad proto, že bych se domníval, že se světem je vše v pořádku a že Bůh nemá důvody se hněvat. Je to dáno spíše tím, že od okamžiku, kdy jsem přijal Pána Ježíše jako svého Spasitele a Pána, si uvědomuji, že můj osobní konec může nastat kdykoli, třeba ještě dnes. Prostě si myslím, že na konec musíme být připraveni neustále, ať už Pán přijde zítra nebo za tisíc let. Jedna generace zakusí skutečný konec, všechny předchozí ho mohou očekávat. Spory o to, kdy konec nastane, postrádají smysl, když si uvědomíme, že náš osobní konec může nastat třeba zítra.

V den, kdy jsem přešel ze smrti do života, mi ovšem nebylo jasných spousta věcí, které jsou mi jasné dnes. Tehdy bych nedokázal formulovat to, oč se pokusím nyní: Člověk může prožít svůj život s postojem nároku, nebo s postojem vděčnosti.

Domnívám se, že pokud v člověku převažuje postoj nároku, nemůže být nikdy opravdu šťastný. Jakmile máme pocit, že společnost, církev, Bůh, náš životní partner, naši rodiče nebo naše děti nám něco dluží, budeme sice usilovat o změny a možná i nějakých dosáhneme, ale pořád budeme mít pocit, že nejsme u cíle, ba že se nám cíl vzdaluje. Něčeho dosáhneme – ale ono se ukáže, že je to vlastně málo.

Přijetí spásy v Ježíši Kristu nás zbavuje strachu ze smrti. Přitom o smrti přemýšlíme více – právě proto, že se jí nebojíme a nemusíme ji vytěsňovat za hranice svého vědomí. Současně si uvědomujeme, že velice upřímně míněné přání, zcela běžné mezi nevěřícími a k mému zděšení stále častěji zaznívající i z úst věřících, totiž „hlavně to zdraví“, je dosti mimo. Zdraví je skvělá věc a buďme za ně vděčni. Nicméně fakt to není to hlavní. To hlavní je život věčný v Pánu Ježíši Kristu.

Zdraví je pro nás pouze prostředek, abychom mohli naplňovat své poslání. Přitom jsem za ně velice vděčný. Jako téměř každý stárnoucí člověk mám určité zdravotní potíže. Některé souvisí s dědičností. Svého dědečka, který trpěl podobnými neduhy jako já, jsem přežil již o čtyři roky – díky moderní medicíně a lepším lékům. A protože nemám postoj nároku, ale postoj vděčnosti, beru tato léta, v nichž žiji, jako zvláštní, mimořádný dar. Vždyť bych tady už vůbec nemusel být.

Jsem za ten dar opravdu vděčný, ale dávám si pozor, abych nebyl příliš připoután k této zemi, k tomuto věku. Pro křesťana není ideálem dlouhověkost, i když za ni může a má být vděčný. Co je tedy ideálem?

Slyšel jsem o jednom křesťanovi, který prožil klinickou smrt a setkání s Ježíšem. Nevím přesně, jak toto setkání probíhalo a co vše při něm bylo řečeno, ale pamatuji si, že Ježíš onomu křesťanovi položil otázku: „Naučil ses milovat?“

Tato otázka mě hluboce zasáhla. Netrápí mě otázka „Co když přijde Pán pozítří“, ale otázka: „Naučil jsem se milovat?“

Podle legend – které v tomto případě mohou mít historické jádro a jsou uvěřitelné – byl stařičký apoštol Jan jediným apoštolem, který se dožil vysokého věku. Prý dožíval v Efesu, a když ho téměř stoletého přinášeli a odnášeli z bohoslužeb, říkával prý opakovaně: „Synáčkové, milujte se!“ (Když si čteme Janovy listy, zejména ten první, tak nám to připadá velmi uvěřitelné.)

Mám za to, že jde-li člověk cestou nároku nebo cestou vděčnosti, vše se na této cestě jakoby zrychluje a prohlubuje. Jako by se naplňovalo slovo ze závěru knihy Zjevení, které se mi vetřelo pod kůži ještě v kralickém znění: „kdo smrdí, smrdiž ještě; a kdo jest … svatý, posvětiž se ještě.“ Máme na této zemi jen omezený čas, abychom se rozhodli, kde budeme trávit věčnost.

K naší chalupě v Jeseníkách přicházíme přes dřevěný mostek. Ten vždy po několika málo letech uhnije a je potřeba udělat nový. Ani nevím, kolikrát jsem ho za svého života obnovoval – snad desetkrát či dvanáctkrát? Letos jsem si od milého bratra truhláře Holuši nechal udělat dva solidní trámky a potřebná prkénka z modřínového dřeva, které výborně snáší vlhkost. Mám to vše složené v garáži a až uhnije mostek, který jsem narychlo stloukl loni v září, instaluji tam nový. Když jsem materiál v garáži skládal, došlo mi, že tento kvalitní mostek bude asi poslední, který za svého života nejen položím, ale i zakusím. Je to zajímavé, jak po sedmdesátce člověk začne přemýšlet o tom, co vlastně bude ještě do konce života potřebovat a co už nikoli, co ještě stačí a co už ne.

Pokud vám tyto úvahy připadají poněkud smutné a morbidní, je to fakt váš problém. (Ale Ježíš ho může vyřešit!) Tyto úvahy nevyvolává strach – naopak. Neboť s přibývajícími lety přibývá i vděčnost.

Ano, každý den je dar navíc. Už jsem tady nemusel být.

Ovšem kardinální otázka zůstává: Naučil jsem se milovat? Tato otázka je mnohem důležitější než dlouhověkost nebo krátkověkost.

20. června 2020

 

Rychlý pád liberalismu

Co budou lidé za nějakých třicet let (bude-li svět ještě existovat, což je sice pravděpodobné, ale ne samozřejmé) považovat za nejdůležitější událost první poloviny roku 2020? Ještě před dvěma měsíci bych přinejmenším připouštěl, že by mohlo jít o závažné prohloubení katastrofálního sucha; teď je ovšem už jisté, že tomu tak nebude. Dalším přirozeným kandidátem je pochopitelně pandemie COVID 19, a je možné, že tento kandidát vyhraje. Obávám se však, že by to mohla být ještě jiná událost, která se rodí a možná odezní, ale možná také ne. Mám na mysli anarchii ve Spojených státech.

Současný pohyb odstartovala chladnokrevná vražda, které se dopustil bílý policista na Afroameričanovi Georgi Floydovi, který byl dříve odsouzen za trestný čin a nyní měl být zatčen pro podezření, že se dopustil dalšího. Záběr z jeho zatýkání je volně přístupný na internetu.

Pachatel – policista – jistě netušil, co jeho počínání vyvolá. Čeká ho soud a trest, a to je správně. Po celé události, která není ve Spojených státech ojedinělá, se vzedmula vlna protestů proti policejnímu násilí.

Zbytečné policejní násilí nesmí být tolerováno, o tom žádná. Nicméně abychom správně zhodnotili situaci ve Spojených státech, nesmíme vycházet pouze z tohoto medializovaného případu. Pro správné zhodnocení bychom potřebovali následující statistiky:

  • počet Afroameričanů zabitých bílým policistou
  • počet Afroameričanů zabitých afroamerickým policistou
  • počet bílých zabitých bílým policistou
  • počet afroamerických policistů zabitých Afroameričanem
  • počet afroamerických policistů zabitých bělochem
  • počet bílých policistů zabitých bělochem
  • počet bílých policistů zabitých Afroameričanem.

Pro zajímavost uvedu jediné číslo jakoby z pozadí: Ročně ve Spojených státech zahyne ve výkonu služby kolem stovky policistů. Ve Spojeném království to prý loni byli dva.

Ať už jsou statistická čísla jakákoli, jistě neospravedlňují to, co se v Minneapolis stalo. Nicméně někteří přemýšlivější lidé by si mohli položit otázku, zdali správnější heslo pro nápravu poměrů by nemělo znít ALL LIVES MATTER („Na všech životech záleží“) místo BLACK LIVES MATTER („Na černých životech záleží“). Jisti si můžeme být rovněž tím, že kdyby afroamerický policista zabil bělocha, mediální pozornost by to nevzbudilo.

Mnozí začali ve Spojených státech volat po zastavení financí pro policii, případně po jejím úplném zrušení. Většina politiků a celebrit ví, co by to znamenalo, nicméně bojí se ozvat, a když jsou dotázáni, dávají mnohdy vyhýbavé odpovědi. Při prvním rabování v Minneapolis dostala policie rozkaz nezasahovat. To těžko mohlo rabující nepovzbudit.

Bude-li zrušena policie, bude se muset každý bránit sám. Zločinci se totiž nezruší. Jen budou mít volnější pole působnosti. Elit se to patrně příliš nedotkne – ty většinou žijí v domech či areálech s ochrankou. Anarchie, která nastane, postihne mnohem více chudinu a nižší střední třídu. Těžko ale dnes Američanům radit, aby změnili zákony umožňující občanům pořídit si střelné zbraně.

Současný stav nevyvolalo nějaké prohloubení systémového rasismu. Od hnutí za občanská práva v šedesátých letech nebyly přijaty žádné zákony, které by Afroameričany nějak omezovaly – právě naopak. Současný stav je výsledkem určité intelektuální atmosféry, které se podařilo zmást pojmy a přesvědčit nejmladší generaci, že v Americe je všechno špatně a že násilí je povoleno. Svoboda slova byla prohlášena za privilegium bílého muže. V současné Americe je možno spatřit hesla SILENCE = VIOLENCE (Mlčení je násilí). Kdo mlčí, kdo se tedy nepřidá k hlasitým protestům, dopouští se násilí. A na násilí lze odpovědět násilím, že ano.

Ve velkém městě Seattlu na Západním pobřeží Spojených států vyhlásili anarchisté „autonomní zónu“ a obsadili jednu policejní stanici. Prý je to něco mezi protestem a happeningem. Prezident Trump vyzval starostku města, aby zjednala pořádek. Ta to odmítla. Prezident Trump hrozil, že pořádek udělá sám, ale neudělá. Spojené státy nejsou Rusko, a prezident tam nemá takovou moc, aby mohl do města vyslat armádu.

Nám byla v roce 1948 totalita vnucena, i když jsme tehdy udělali dost pro to, aby mohla být nastolena. Němci si ji v roce 1932 zvolili sami. Američané si ji volí možná právě teď.

Jeden starší americký novinář před dvaceti lety vyprávěl studentům žurnalistiky, jak se bavil s jakýmsi ruským novinářem o svobodě slova. Rus prohlásil: „My máme také svobodu slova. Jenže máme taky zákony, které zakazují lhát.“ Před dvaceti lety se tomu studenti zasmáli. Tutéž příhodu prý vyprávěl letos z jara znovu, opět studentům žurnalistiky. Tentokrát se už nesmál nikdo.

V určitých kruzích už máte povinnost vyznávat stávající a stále se měnící ideologii. Když tak nečiníte, můžete přijít o práci.

Asi se na mě sesypou nadávky zleva i zprava, ale troufnu si tvrdit, že máme šanci být zemí, kde se svoboda slova udrží snad nejdéle. A ke všemu tak budeme ve společnosti se státem Izrael. Aspoň něco mě na té současné situací těší. Nicméně to, co se teď děje v Americe, je fakt průšvih. Jak na to budou hledět lidé za třicet let?

  1. června 2020

 

 

Jak je to s Boží svrchovaností

Každý křesťan s námi bude souhlasit, že Bůh je svrchovaný. Ale začneme-li se ptát na detaily, brzy zjistíme, že toto slovo zahrnuje docela široké spektrum názorů. A nejde jen o názory nebo o nějaké intelektuální přesvědčení. Způsob, jakým jednotlivec chápe Boží svrchovanost, ovlivňuje jeho křesťanské chování, tedy zejména proč a jak se modlí, jak reaguje na projevy zla ve svém životě, životě blízkých lidí ve sboru a v rodině, jak a proč evangelizuje, atd. Bratr Otakar Vožeh prezentoval svůj pohled na serveru krestandnes.cz v sérii článků v květnu a červnu 2020. Protože se nám jeho interpretace zdá až na kraji pomyslného přípustného intervalu, reagujeme tímto článkem.

Bratru Vožehovi se nedá vytknout metoda přísné logiky, kdy aplikací postupných implikací dochází ke svým závěrům. Musíme ocenit odvahu a poctivost v aplikaci těchto implikací, které ho dovádějí až na samý okraj toho, co bychom ještě mohli považovat za křesťanskou víru. Ale každá implikace musí někde začít. musí začít nějakými východisky. Tady bratr Vožeh mlčí.

Proto na začátku zkusíme vysvětlit naše východiska. Bible je zjevené Boží slovo, jehož hlavním účelem je přivést nás ke spasení v Kristu Ježíši. Neklade si ale za cíl poskytnout nám konzistentní filosofický rámec, který by nám pomohl nejen o Bohu mluvit, ale taky pochopit všechny souvislosti a motivace. Proto střílení biblických veršů mezi neo-kalvinisty a arminiány většinou k ničemu nevede. Bible samotná neposkytuje ani jednomu z táborů dost pevnou půdu, protože prostě k tomu není určena.

Ale existují otázky, kterým bychom se neměli vyhýbat, i když na ně nemáme v Bibli přímou odpověď. Žijete-li v době, kdy se lidstvo vypořádalo s morem, pomalu se rozbíhá průmyslová revoluce, ruší se otroctví, demokratizují se vlády, ve městech se zavádí kanalizace, lékaři začínají chápat princip infekcí, tak se lehčeji věří, že Bůh má vše pod kontrolou, tedy můžete být neo-kalvinistou. Potom ale přijde první světová válka a ty předchozí odpovědi na nové a palčivé otázky přestanou stačit. Měl Bůh pod kontrolou první světovou válku, nebo neměl? A v jakém smyslu? Abychom zůstali solí v tomto světě, nemáme se zaseknout ve starých odpovědích, ale hledat nové. I to má Ježíš na mysli, když slibuje Ducha svatého, který nás uvede do veškeré pravdy. Tenhle proces zjevování pravdy neskončil s uzavřením kánonu Písma, jak věří někteří fundamentalisté. Naším prvním východiskem je tedy tvrzení, že Bible není zakonzervované Boží slovo, ale naopak úlohou Církve je interpretovat ji pro aktuální situaci lidí kolem nás a hledat aktuální odpovědi u Ducha svatého.

Druhým východiskem je metoda hledání pravdy, nebo – chcete-li – filosofického rámce, ve kterém můžeme formulovat naše odpovědi na aktuální palčivé otázky. Nesnažíme se vyždímat z Bible nějaký filosofický fundament a vše ostatní na něm chladnými logickými implikacemi vystavět. Naopak hledáme myšlenkový systém, kosmologii, filosofický základ, který vyhovuje dvěma kritériím. Za prvé musí být v souladu s biblickou zvěstí, jinými slovy člověk nepotřebuje dělat salta a logické kličky, aby Boží slovo v Bibli a praxi prvních křesťanů v tomto systému vysvětlil. Za druhé tento systém musí mít potenciál odpovědět na těžké otázky, které nám svět včetně našich sousedů klade.

Nyní jsme připraveni se podívat na to, kam nás tato dvě východiska dovedou. Vše začíná tím, že Bůh je láska. Církev si pomáhá slovem Trojice, aby vyjádřila to, že Bůh je sám v sobě společenstvím lásky. Láska se chce rozšířit, podělit se s někým dalším. Ale to je možné jen s bytostmi (nebo agenty), které mají svobodu lásku odmítnout, nebo se dokonce Bohu protivit. Proto dochází ke stvoření člověka a dalších bytostí s touto svobodou. Možná slovy “učiňme člověka podle obrazu našeho” se právě myslí svoboda s potencionálem společenství s Bohem odmítnout. Boží touha mít s někým hluboký vztah lásky vede k radikální svobodě, což pro Boha představuje obrovské riziko. Slova jako riziko nebo svoboda nás přivádějí k otázce Boží svrchovanosti. Cožpak Bůh absolutně svrchovaný a mocný může podstupovat riziko? Ano, může, protože možnost lásky svobodné bytosti Mu za to stojí. Ale tím pádem ta svrchovanost nemůže znamenat absolutní kontrolu všeho v každém okamžiku. Bůh se svrchovaně části svojí kontroly jakoby vzdává. Nevzdává se veškeré kontroly, v Genesis se klade důraz na oddělení vod od země a vymezení hranic vodám, které jsou ve Starém zákoně většinou obrazem Božích nepřátel. Vymezení je i časové, protože poslední soud bude znamenat konec svobody pro Boží nepřátele.

Bůh kvůli své touze milovat a být milován podstoupil obrovské riziko a my už víme, jak to dopadlo. Všechno se pokazilo. Lidé se proti Bohu vzbouřili. Místo zahrady je tu bojiště. Ďábel, původním povoláním světlonoš, společně s různými duchovními mocnostmi v povětří, kterým byl dán různý stupeň autority, jsou aktivními účastníky tohoto boje. Bůh, který podstoupil tohle riziko a proti kterému se vše obrátilo, se rozhodl zaplatit cenu nejvyšší. Poslal svého Syna, aby svou smrtí svět vykoupil. Ježíš Kristus je září Jeho slávy v tom smyslu, že dokazuje, kam až Boží láska dokáže zajít v touze po vztahu se svobodným člověkem.

Podívejme se nyní, jak určité části zjevení Písma sedí s výše popsaným myšlenkovým rámcem. Začněme Božím hněvem a svatostí. Jestli věříme, že Boží svrchovanost znamená absolutní kontrolu nade vším v každém okamžiku, potom uvažování o Božím hněvu a svatosti nedává logicky smysl. Bezradnost tohoto přístupu můžeme cítit i v textu bratra Vožeha, když píše: „My z Písma víme, že hněv je součástí Božího charakteru, součástí Jeho podstaty. Stejně jako milost a láska. Je to nesmírně těžké, abychom si to představili.” Jakoby Boží hněv byl jakousi arbitrární Boží vlastností, která jaksi nemá místo vedle milosti a lásky. V našem přístupu dává Boží hněv hluboký smysl. Společenství lásky je potřeba chránit, protože riskuje bolest způsobenou agenty se svobodnou vůlí. Proto svatost, jinými slovy oddělení, je nedílnou součástí Božího charakteru stejně jako láska. Proto Hospodin tak často v Písmu naléhá na svůj lid, aby byl svatý, odděloval se od věcí, které vztah narušují. Agenti, kteří se nechtějí takto oddělovat, jsou nazváni Božími nepřáteli.

Další oblastí je smlouva a slib. Hospodin se zjevuje svým lidem a často s nimi uzavírá smlouvu, s jednotlivcem, rodinou nebo celým národem. Na tom samotném zatím není nic zvláštního, dokud si neuvědomíme, že Bůh jako jedna ze smluvních stran riskuje, že bude uveden do těžkého morálního dilematu, když druhá strana poruší svoji část smlouvy. Je to stejné, jako když příteli půjčíte peníze a on vám je přestane splácet. Co dělat? Má zničit národ, poslat na ně všelijaké tresty, zadržet déšť? Co když ty rány vydrží a neustoupí a budou jak zbědované dobytče, které už nemá na svém těle místo pro další rány (Iz 1)? Nebo je má získat zpět tím, že jim naopak bude žehnat? V představě bratra Vožeha Bůh žádná dilemata nemůže mít: „Není nikdy v situaci, kdy si musí vybrat mezi větším a menším zlem. Vždycky jedná správně, v nejlepším zájmu pro všechny.” Jak ale potom můžeme porozumět dějinám spásy popsaným v Písmu? Jak porozumět prorokům, kteří tato dilemata odhalují? Jak porozumět Mojžíšovi, který zvrátil Hospodinovo rozhodnutí zničit Izrael a jednat jen s Mojžíšovou rodinou? Bůh se snižuje na naši úroveň tím, že s námi uzavírá smlouvu. Každá smlouva s člověkem zahrnuje riziko. Bůh tohle riziko na sebe bere a ve své svrchovanosti se nechává omezit rizikem, že se sám může ocitnout před těžkou volbou.

Další oblastí je podstata Kristova bytí tady na zemi. Když nepřistoupíme na myšlenku, že Bůh se hluboce sklání a omezuje svoji svrchovanost, abychom s Ním mohli navázat svobodný vztah, potom budeme mít potíže pochopit i podstatu lidství Jeho Syna. To se projevuje u bratra Vožeha, když píše: „… Bibli zaznamenané satanovo pokoušení Pána Ježíše Krista na poušti. Protože byl Ježíš bez hříchu, Jeho nitro, myšlení, Jeho podstata byly nezkažené, neporušené hříchem – satan svým pokoušením neuspěl. U Evy se mu to podařilo proto, že apeloval na její přirozenou a dobrou touhu po poznání. U Pána Ježíše tato touha neexistovala, protože je jako Bůh vševědoucí.”. Ježíš tedy podle Vožeha nezhřešil, protože neměl přirozenou touhu po poznání, na kterou by satan mohl apelovat. Ale co zbude z lidství Ježíše, když tuto logiku budeme aplikovat na všechny ostatní oblasti pokušení? Ježíš nemohl být pokoušen láskou k penězům, protože jako Bohu Mu stejně všechno patří? Ježíš nemohl být pokoušen strachem, protože jako Boha Ho stejně nikdo nemůže ohrozit? Jestli vtělení Božího Syna omezíme jen na oblast fyzického těla, tak potom máme potíže pojmout verše jako He 4,15 nebo He 5,8-9. On může rozumět našim pokušením, ne protože je vševědoucí, ale protože je sám všechny zakusil. On při vtělení neoblékl jen lidské tělo a jinak zůstal Bohem, ale oblékl i naši porušenost a omezenost, protože se „naučil poslušnosti a dosáhl dokonalosti”. Kdyby jediný rozdíl byl ve fyzickém těle, žádné poslušnosti by se nemusel učit a ani by nemusel dosáhnout dokonalosti. Neznamená to ale, že by přestal být Bohem. Tento paradox je konzistentní s chápáním dějin spásy jako Božím radikálním sebeomezením, aby nás jako svobodné bytosti mohl přivést zpět do své lásky.

Poslední oblastí, kde chceme ukázat, jak je náš myšlenkový rámec v souladu se zvěstí Písma, je praktický duchovní boj. Tento štiplavý termín je zanesený různými předsudky a špatnými zkušenostmi. Zkusme se od nich na chvíli oprostit a položit si otázku, kde vlastně žijeme. Je to svět, který do nejmenšího detailu ovládá dobrý Bůh, jehož prozřetelná dobrota je pro nás ale mnohdy neproniknutelná, nebo je to bojiště, kde dobrý Bůh svým svrchovaným rozhodnutím zasahuje jen omezeně? Ukažme si praktické důsledky odpovědi na tuto otázku na případu svobodné matky, která se stará o tři děti a nejmladšímu byla diagnostikována těžká nemoc, takže musí rychle podstoupit velmi riskantní chirurgickou léčbu. Takové strašlivé věci se objektivně dějí i křesťanům. Jestli její církevní společenství věří, že žijeme uprostřed bitvy, všichni se kolem ní semknou a všemi prostředky povedou duchovní boj. Jedna sestra se bude starat o děti, jiný bratr převezme finanční řízení domácnosti a začne organizovat sbírky, někdo se bude modlit, jiný postit, další sestra s ní bude brečet v čekárně, atd. Společenství, které věří, že Bůh aktivně vše kontroluje a rozhoduje, bude snad dělat podobné věci, ale spíše kvůli nějaké intuici a navzdory tomu, čemu věří. Navíc v pozadí všeho bude viset otázka, jak tato sestra zhřešila nebo co jí Boží prozřetelnost tímto chce ukázat. Jsme přesvědčeni, že obraz mladé církve v Novém zákoně je podobnější našemu prvnímu případu. Jsme vyzýváni, abychom jako sbor drželi pospolu, byli jednomyslní, navzájem se podpírali a pečovali o sebe, horliví v přímluvách a praktické pomoci. Navíc odpověď novozákonní církve na zlé věci nikdy nebyla ve smyslu zkoumání, jak tohle Bůh mohl dopustit nebo co nám tímto Boží prozřetelnost chce říci. Koneckonců Nový zákon poměrně jasně, i když ne explicitně, naznačuje, že žijeme na bojišti (například Boží zbroj v Ef 6, podobenství o koukolu a pšenici v Mt 13, nebo nemoc jako pouto satanovo v Lk 13,6).

V podobném duchu bychom mohli pokračovat a ukázat, proč modlitba dává větší a hlubší smysl v našem myšlenkovém rámci a proč takováto modlitba je konzistentní s praxí v Písmu. Nebo jak tento myšlenkový rámec pomáhá při pastoraci, když se snažíme zorientovat v osobní odpovědnosti, pomáháme řešit morální dilemata, nebo čelíme projevům zlého. Podobně bychom ukázali, že pastorační doporučení vyvozená z tohoto systému jsou v souladu s učením a duchem Písma.

V našem článku jsme se pokusili načrtnout myšlenkový systém, kosmologii, který sice nemá přímou explicitní oporu v Písmu, ale má tyto tři výhody: Za prvé při vysvětlování původu zla se nemusíme uchylovat jako bratr Vožeh k arbitrárnímu Božímu hněvu, který nějak vypůsobil hříšný sklon Evy po poznání a tím pádem činí Boha odpovědného za zlo. Naopak, Boží svrchované rozhodnutí stvořit svobodné bytosti obdařené schopností se proti Bohu vzbouřit a rozhodnutí Stvořitele omezit svoji svrchovanost vidíme jako projev Jeho touhy milovat a být milován, která stojí za riziko, že se vše může pokazit. Za druhé logické důsledky tohoto myšlenkového rámce pro učení a praxi jsou v souladu s učením a duchem Písma. A za třetí tento myšlenkový rámec má potenciál oslovit svět a formovat smysluplné odpovědi na aktuální otázky jako je ničení životního prostředí, sdílená odpovědnost za planetu, vznik a šíření infekcí, morální dilemata při řešení epidemií, atd. Neříkáme tím ovšem, že tohle má být hlavní zvěstí Církve, tou ať je nadále předrahé evangelium Ježíše Krista a to ať se zvěstuje jakýmkoliv způsobem.

Ondřej Kameník, Dan Drápal

červen 2020