Dopis na druhou stranu

Milý příteli, slíbil jsem Ti, že na všechny odkazy, které mi posíláš, zareaguji článkem, což tímto činím. Navazuji rovněž na náš osobní rozhovor, v němž jsi mě, přiznávám, silně šokoval tvrzením, že kdyby došlo ke konfrontaci mezi Čínou a Spojenými státy, stál bys na straně Číny. Přiznám se, že jsem váhal, zda Tě oslovit jako přítele, ale činím tak, protože se domnívám, že sis neuvědomoval, co vlastně říkáš. V Číně jsou nyní křesťané krutě pronásledováni. Jsou to naši bratři a sestry v Kristu, jejichž osud mi není lhostejný. O pronásledování křesťanů se v našich médiích příliš nepíše; je ovšem známo, jak čínská vláda zachází s ujgurskou menšinou – a je to strašné.

Domnívám se, že Tvá příchylnost k Číně zřejmě není dána tím, co se v Číně děje, ale je dána spíše nenávistí k Americe než láskou k Číně.

Spojené státy jistě udělaly spoustu chyb, z nichž některé byly zbytečné a skutečně trestuhodné. A za některá ze špatných rozhodnutí budou ještě tvrdě platit. Nicméně pokud člověk trochu zná dějiny, ví, že v druhé světové válce zachránily Evropu a své největší rivaly, Německo a Japonsko, po válce postavily na nohy. Právě Německo a Japonsko se díky americké velkorysosti staly demokratickými zeměmi. Něco takového bys ve světových dějinách těžko hledal. Tímto nechci omlouvat špatná rozhodnutí amerických vlád; jsem ale přesvědčen, že Tvá nenávist k Americe je iracionální. Kromě toho jsi mluvil o Americe jako o celku, z našeho rozhovoru jsem měl dojem, že nevíš o tom, jak je v současnosti Amerika vnitřně rozdělená. Je možné, ba dokonce pravděpodobné, že Spojené státy čeká velký sešup; obávám se ale, že to, co nastane potom, bude mnohem horší. Zatím stále ještě miliony lidí „hlasují nohama“ a snaží se do těch strašlivých Spojených států nějak dostat. A pokud vím, nikdo z nich neutíká.

Teď k otázce Ukrajiny. Posíláš mi odkazy, které mají nějak dokázat, že Zelenskij je vlastně agresor a že za vše může Ukrajina, nikoli Rusko.

K těm videím mám dvě poznámky. Pokud mi pošleš video s dvěma babičkami, které před troskami domů nadávají na Zelenského, tak bez dalšího připustím, že tyto záběry mohou být autentické. Co ovšem nevím – a neví to nikdo z nás – co si myslí většina obyvatel. Neexistuje možnost, jak to spolehlivě zjistit, protože ať už bude kdokoli odpovídat jakkoli, bude mluvit pod tlakem, ať už z té či oné strany. Takže video může být autentické; je však reprezentativní?

A nyní poznámka druhá, závažnější: Pomocí různých programů lze nyní „nafejkovat“ prakticky cokoli. Například k tělu jednoho člověka přidat hlavu jiného. Pokud by se mi dostalo do počítače video, jak Zelenskij pojídá novorozeně, nepřekvapilo by mě to. Jinými slovy různá videa či audionahrávky en bloc neberu jako zdroj informací. Ano, mám v tom nevýhodu vůči Tobě a všem ostatním, kteří prostě těm videím či nahrávkám věříte. Já netvrdím, že nejsou pravdivé, tuto otázku jsem přestal řešit. Prostě nevím. Nemám šanci zjistit, zda jde o „fejk“ nebo ne. Proto nemohu na Tvá tvrzení, opírající se o různé nahrávky, reagovat podobně – třeba tím, že bych rozesílal nahrávky z druhé strany.

Upozorňoval jsi mě, že Ukrajinci uctívají Stěpana Banderu. Ano, někteří ano. Nicméně ve volbách zcela propadli. Říkat o Ukrajincích, že jsou to fašisté, ovšem postrádá smysl z jiného důvodu. Dělali fašisté něco zásadně horšího, než dělají na Ukrajině Rusové? Ať se Ti to líbí či nelíbí, Rusové skutečně dělají z Ukrajiny spálenou zemi; naopak to neplatí. Tváří v tvář takovým hrůzám, jako se děly v Buče, tato obvinění postrádají významu.

Ano, jsem přesvědčen, že Ukrajinci bojují za naši svobodu. Podobně jako v Číně, i v Rusku jsou křesťané pronásledováni – vyjma pravoslavných. V oblastech, které obsadili Rusové, bylo několik desítek evangelikálních pastorů popraveno. V Rusku opozice přestala existovat, neboť byla potlačena či donucena k emigraci. Ano, korupce je na Ukrajině stále vysoká, a je jen slabou útěchou, že v Rusku je ještě vyšší.

„Neokecatelným“ faktem zůstává, že Rusko napadlo Ukrajinu. Ničeno je ukrajinské území. Jsem rád, že je u nás hodně lidí, ochotných tomuto těžce zkoušenému národu pomáhat.

  1. března 2023

Subjektivní pohled na homosexualitu

Dlouho jsem přemýšlel, jak tento článek nazvat, abych popudil co nejméně lidí. Jde totiž stále o téma výbušné, v poslední době zejména mezi křesťany. Na této otázce se štěpí celé velké denominace – baptisté, metodisté, anglikáni…

Trochu se vymluvím i na to, že tento článek píšu na výslovnou žádost některých čtenářů. Ale když už jsem se do toho pustil, jsem ochoten se v dalších článcích vyrovnávat s případnými námitkami, dotazy a poznámkami. Trochu mě ovšem mrzí, že když jsem před lety publikoval knihu Vztahy – sex – rodina, neměla takový úspěch, v jaký jsem doufal. Bylo za ní totiž spousta práce. Například jsem několik měsíců studoval různé teorie, odkud se homosexualita bere. I další části této knihy mě stály hodně úsilí. Teď už je kniha téměř rozebraná, čas od času na ni přesto ještě narazit lze.

Nuže, k věci: Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Máme tedy dvě pohlaví – mužské a ženské. Různá další pohlaví jsou lidský výmysl. Pohlaví není něco, co si člověk může vybrat. Je mu dáno. Může ho přijmout jako dar, nebo ho může odmítnout. O tom, zda je někdo muž nebo žena, rozhodují chromozomy.

Jsou určité hraniční případy, kdy se člověk rodí jak s mužskými, tak ženskými orgány či s jejich částmi. Četl jsem někde, že se jedná o jeden ze zhruba sedmi set narozených, koho se to týká. Bůh má tyto lidi jistě stejně rád, jako každého z nás, a možná ještě radši, protože takový člověk to nemá lehké, a handicapovaní mají u Boha vždycky jakýsi náskok.

Pokud jde o homosexualitu, rozlišujme homosexuální sklony a homosexuální jednání. Za homosexuální sklony člověk nemůže a ony samy mohou být určitým břemenem, nejsou však hříchem. Homosexuální jednání je hříšné.

Bible homosexuální jednání zapovídá. Komu? Božímu lidu. Bible ví o homosexualitě, něco o ní říká, ale zdaleka ne tolik, jak bychom si přáli.

Nepochybuji o tom, že homosexuálním lidem se žije těžko, zejména pokud žijí v nelaskavém a nepřátelském prostředí. Proto jsem pevně přesvědčen, že jim jejich život nemáme žádným způsobem ztrpčovat, natož je popravovat, jak se děje kupříkladu v Íránu.

Věřím, že člověk se může z homosexuality vymanit, byť je to v reálném životě relativně řídké. Nicméně možné to je.

Pokud křesťan není z homosexuality vysvobozen, čeká ho život v celibátu.

Není to tvrdé? Je. Stejně tvrdé je pro muže žít v manželství se ženou, která odmítá sex. Stejně tvrdé je pro ženu žít v manželství s mužem, který jí vůbec nepomůže s výchovou dětí, ba dokonce ji ještě podrývá.

Pokud ti jde o život ve slasti, pak je křesťanství špatnou volbou. Bůh nás učí trpělivosti, zdrženlivosti, pokoře a milování nepřátel.

Sex je nádherný Boží vynález a jeden z nejkrásnějších Božích darů. Má však své místo pouze v manželství. Celibát je tvrdý.

Proto si mnozí lidé přizpůsobují Písmo svým myšlenkám a touhám. A buď ho přizpůsobí světonázoru, který nás obklopuje, nebo budou hledat Boha.

Bůh nám dá sílu k čistému životu. Pokud hledáme Boží slávu, můžeme najít i motivaci k životu podle Božího Slova. Víme také, že tento život není vše. Věřím tomu, že v budoucím věku budou naplněny veškeré naše touhy. Spadne z nás všechno napětí. A těžké chvíle zde v tomto věku nás mohou vehnat do Boží náruče.

Žijeme v době, kdy je dovoleno téměř vše. Pokud si někdo zvolí homosexuální životní styl, tak mu v něm nikdo nebude bránit. A to je, myslím, dobře. To ovšem neznamená, že by homosexuální jednání přestalo být hříchem, když přestalo být kriminalizováno. Podobně manželská nevěra rovněž je hříchem, přestože není kriminalizována (alespoň v naší civilizaci ne; v muslimském světě je to jinak).

K této problematice vyšla u nás celá řada výborných knih. Hovory o homosexualitě a Coming Out v rodině od Joe Dallase, Krize mužství nebo Rozbitý obraz od Leanne Payne, abych uvedl alespoň některé.

V tomto článku je nadhozeno několik myšlenek. Nekamenujte mě, prosím, za to, co v článku není. Na smysluplně formulované otázky se pokusím dát smysluplné odpovědi. (Nevím ovšem všechno.)

  1. února 2023

Asi jsem radikál

Už mnoho let odebírám časopis Respekt a celkově vzato jsem za něj vděčný. A dokonce se značnou částí komentářů souhlasím. Proto jsem s velkou nelibostí našel krátké stanovisko v rubrice Respekt – Despekt na 6. straně čísla z 27. února. Co tedy sklidilo despekt, a proč se mi toto stanovisko nelíbí? Je krátké, takže ho ocituji v plném znění:

NOVINÁŘI ČT POD TLAKEM RADIKÁLŮ

„Rada ČT nepřiměřeně podléhá tlaku konzervativního sdružení Aliance pro rodinu. To se pomocí stížnosti na novináře dožaduje prostoru pro názor hájící manželství pouze jako svazek muže a ženy. Rada by měla stížnosti odmítnout a novináře bránit, to se ale neděje.“

Názor, že manželství je „pouze svazek muže a ženy“ je všeobecně sdílen všemi kulturami celého světa a bylo tomu tak od nepaměti až do nedávné doby. I v naší zemi je velmi silná menšina občanů, kteří si myslí, že by to tak mělo zůstat. Patřím mezi tyto lidi také. Nemám nic proti tomu, že mě někdo považuje za konzervativce. Jsem ale radikál? Jsem radikál, protože si myslím, že manželství je svazek muže a ženy? Co je radikálního na zastávání názoru, který až donedávna převažoval? Paní Jochová z Aliance pro rodinu může přinést mnoho dokladů pro tvrzení, že nejzdravější děti vyrůstají v intaktních heterosexuálních svazcích.

Alianci pro rodinu šlo o to, aby zazněl náš hlas a naše argumenty. Právě tomu se ale snaží Respekt zabránit. Ideologie, která přeznačuje význam slova manželství, hlásá rovněž potřebu „diverzity“. Bohužel, z té jsou z nějakého důvodu vyřazeni konzervativci. Diverzita zkrátka platí jen pro někoho. Kdo s touto ideologií nesouhlasí, zřejmě musí být umlčen.

Alianci pro rodinu se vyčítá, že se „dožaduje prostoru“ pro nějaký názor. Znamená to, že pokud dejme tomu třicet procent lidí vidí manželství jako svazek muže a ženy, nemají tito lidé nárok na „prostor“, kde by mohli uplatnit své argumenty? Dále se ve stanovisku píše, že Rada ČT by měla novináře „bránit“. Propána, on na ně někdo útočí? V našich médiích je mnohem silněji zastoupena genderová ideologie – ochranu by potřebovali spíše ti, kdo ji nesdílejí.

Jestli tomu dobře rozumím, Rada ČT má pečovat o vyváženost. Má pečovat právě o to, aby zaznívaly i názory protistrany.

Jistě, je mi jasné, že nelze přistoupit na řešení typu „pět minut Židé, pět minut Hitler“. Na názoru, že manželství tvoří muž a žena, ale není nic, co by „podněcovalo k nenávisti“ nebo dokonce k násilí.

Vyzývám čtenáře, aby se zamysleli nad tím, proč mají určité kruhy tak silný zájem o umlčení těch, kdo hájí tradiční rodinu. V čem spočívá „radikálnost“ těchto lidí? Domnívám se, že řeč o „radikálech“ je jen nálepkováním. To má vzbudit nechuť k Alianci pro rodinu a vyvolat dojem, že s názory jejích příznivců ani nemá smysl se seznamovat, natož je vyvracet. Nálepka je mnohem rychlejší než argument.

Rád bych uvedl ještě jedno varování. Někteří z našich odpůrců nás obviňují, že pokud hájíme pojetí manželství jako svazek muže a ženy, musíme určitě být na straně ruského prezidenta Vladimíra Putina. Chtěl bych každého ujistit, že paní Jochová i já stojíme jednoznačně na straně Ukrajiny. Paní Jochová byla dokonce obviněna z toho, že je „placena“ z Ruska. Jsou to pomluvy. Pomluvy podobného typu mají předem vyloučit smysluplný rozhovor. Ano, nás, kdo jsme pro tradiční manželství a současně pro Ukrajinu, není mnoho. Považuji ale za pošetilé tyto lidi nějak antagonizovat.

Na závěr bych chtěl nás konzervativce trochu potěšit. Možná prohrajeme zápas o to, aby manželství zůstalo manželstvím. Za manželství budou považovány svazky dvou osob stejného pohlaví; pak přijde další stupeň: tzv. polyamorie patrně povede k tomu, že za manželství budou považovány svazky více osob, případně člověka s domácím mazlíčkem … a dál už má fantazie nesahá. Budeme-li chtít – alespoň mezi sebou – o těchto otázkách hovořit, můžeme použít termín „tradiční manželství“ nebo něco podobného. Někdy se prostě jazyk musí s podobnými politickými lapáliemi vyrovnat. V české literatuře druhé poloviny devatenáctého století bylo poměrně často frekventované slovo „soudruh“. Komunisté se tohoto vlastně hezkého slova zmocnili – a zničili ho. Když o někom dnes řeknete, že je to „soudruh“, je to považováno spíše za nadávku. Kdo by to byl ještě v osmdesátých letech minulého století řekl, že? Byli jsme zvyklí ze škol na „souško učitelko“, pamětníci, pamatujete?

To původní krásné slovo bylo tedy zničeno, ale nebylo zničeno přátelství, kolegialita, sounáležitost. I s „únosem“ slova manželství se nějak vyrovnáme.

 

Dan Drápal

  1. března 2023

Válčí se už rok

Válčí se už rok, a bude se válčit ještě dlouho. A nikdo netuší, jak dlouho.

Když loni 24. února Rusko zaútočilo na Ukrajinu, domnívali se snad všichni, koho to zajímalo, že ruská armáda do tří dnů obsadí Kyjev a Rusko instaluje na Ukrajině loutkovou vládu, podobně jako to plánovalo po invazi „spřátelených armád“ do Československa v srpnu 1968. Invaze se tehdy povedla, jen s tou „dělnicko-rolnickou“ vládou to jaksi nevyšlo.

Západní tajné služby sice věděly, že k útoku na Ukrajinu dojde, nicméně netušily, že Ukrajina bude schopna se bránit. S vývojem, jaký nastal, zřejmě nikdo relevantní nepočítal.

Což se ukázalo jako velký problém. „Sil, které jsem rozpoutal, nemohu se zbýt“, říká ve stejnojmenném dramatu o Faustovi Čarodějův učeň. Ano, válku (někde se tomu říká speciální vojenská operace) se podařilo rozpoutat, ale podaří se ji ukončit?

Co v současné situaci znamená vítězství pro jednu či pro druhou stranu?

Problematická otázka. Rusko si může na tuto otázku odpovědět několika různými způsoby. Maximalistická odpověď zní: Obsaďme celou Ukrajinu a eventuálně ji opět připojíme k Rusku. Minimalistická odpověď zní: Obsadíme území, na kterých jsme provedli „referenda“, tedy ponecháme si Krym a dobudeme Doněckou a Luhanskou oblast. A Cherson.

Ale co Ukrajina? Ta by za vítězství považovala pouze obnovu stavu před rokem 2014, tedy opětovné připojení okupovaných oblastí k Ukrajině. Na to ovšem Rusko nikdy nepřistoupí.

Ani jedna, ani druhá strana nemá k vítězství dostatek sil, a i kdyby svých pozemních cílů dosáhla, situace by byla velice nestabilní. I v případě, že by se Rusku podařilo dosáhnout maxima, zřejmě by se muselo vyrovnávat s vleklou partyzánskou válkou.

Západ nechce nechat Ukrajinu prohrát, ale zřejmě jí neumožní ani vyhrát.

Západní politici tvrdí, že je na Ukrajincích, aby se rozhodli, kdy a o čem začnou s Ruskem vyjednávat. Tady ale vidím problém. Bez západních zbraní by už Ukrajina patrně prohrála – přes veškerý a obdivuhodný heroismus svého odporu. Proto by Západ měl být součástí vyjednávání. A především by měl mít jasný plán.

Ukrajinský národ je vskutku hrdinský a má sympatie mnohých z nás. Nicméně přes veškeré hrdinství je i na Ukrajině hodně korupce a neschopnosti. Nemá cenu si to zastírat. Ano, v Rusku je korupce podle zjištění různých agentur, které se tím zabývají, ještě podstatně vyšší, a – a to je ještě důležitější – Ukrajina se alespoň snaží s korupcí něco dělat, byť výsledky zatím nejsou oslnivé.

Kdy vypukla první světová, říkalo se na obou stranách: Do Vánoc budou naši vojáci doma. Byli, jenže to bylo o Vánocích 1918, ne 1914. Zatím to vypadá, že i rusko-ukrajinská válka bude dlouhá.

Může se ale stát něco neočekávaného. Jedna či druhá strana může zkolabovat. Někteří čekají na Putinův pád. Na ten bych nesázel – už proto, že Putin není zdaleka nejhorší ruský vladař v posledních stu letech. Padne-li Putin, je možná, ba dokonce pravděpodobné, že na jeho místo nastoupí někdo horší.

Ale ani kolaps Ukrajiny není vyloučen. Vojáci v prvních liniích jsou hrdinští, ale nesmírně unavení. Ukrajina jednoduše nemá tolik zbraní, ale ani tolik lidí, jako Rusko.

Modlím se, aby zasáhl Bůh. Rusko může prohrát celou řadu bitev, ostatně Napoleon obsadil i Moskvu, ale Rusko nelze nějak definitivně porazit. Je ale třeba je zadržet. Rusko přestane být „lotrovským státem“, jedině pokud se stane něco zásadního. Proč jsou dnes Japonsko a Německo demokraciemi? Protože jejich předchozí režimy byly na hlavu poraženy. Rusko takto porazit nelze. A Rusko dnes stojí za Putinem. Demokracie by se tam mohla uchytit až za několik generací, a ještě dříve, než by se Rusko demokratizovalo, musel by v něm zavládnout právní stát. Ten totiž musí předcházet nastolení demokracie. A právě ten v Rusku nikdy nebyl. Ne, lidské řešení tato situace nemá.

Nicméně Ukrajině pomáhejme, seč to jde.

Dan Drápal

  1. února 2023

Ztratili jsme samostatnost

Nemalá část našich spoluobčanů – snad se dá s opatrností říci: Výrazná menšina – je toho názoru, že bychom měli vystoupit z EU a z NATO. Tito lidé tvrdí, že členstvím v těchto organizacích jsme přišli o svou samostatnost. Zkusme se nad tímto tvrzením zamyslet.

Tato otázka má určitou stránku mezinárodněprávní a několik dalších stránek, především stránku ekonomickou, ale i civilizační a kulturní.

Vstupem do zmíněných organizací jsme nepochybně o značnou část své samostatnosti přišli. Je to dobře, nebo špatně?

Vzpomínám si na interview s bývalým komunistickým politikem Miroslavem Štěpánem, které jsem slyšel v Československém rozhlase buď v roce 1990, nebo 1991 – už si to přesně nevybavuji. Miroslav Štěpán v onom interview se vší vážností tvrdil, že Korejská lidově demokratická republika a Kuba jsou země, které jsou ze všech nejsamostatnější – dokázaly si uchovat svou samostatnost a svrchovanost navzdory všem snahám velmocí si je podrobit. Svým způsobem měl pravdu, jenže… Chtěli byste žít v samostatné Severní Koreji? Já ne.

Jsem přesvědčen, že v současné době nám členství v uvedených organizacích umožňuje si určitou samostatnost uchovat. Při naší geopolitické poloze bychom byli bez těchto organizací v ještě horší pozici, než bylo Československo v roce 1938.

Znamená to, že se mi v EU všechno líbí? Ani zdaleka! Nejvíc mi vadí protlačování civilizačně-kulturní agendy – genderová ideologie a vše, co je s ní spojeno.

Nicméně – k tomu dvě poznámky: Spojené království z EU vystoupilo, ale progresivistická ideologie tam dál řádí o sto šest – možná s ještě větší silou než před vystoupením. A některé členské státy EU – pro nás je nejrelevantnější Slovensko – se například ubránily např. Istanbulské smlouvě. Tato ideologie jede po jiné koleji než politika EU, byť uznávám, že v EU je převážně přijímána. Pokud si tuto ideologii nepřejeme, nemusíme vystupovat z EU, tím bychom si v tomto ohledu nepomohli.

Odpůrci EU (všimněte si, píšu „odpůrci“, nikoli „kritici“) mnohdy přirovnávají EU a NATO k RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci v dobách komunismu) a „Varšavské smlouvě“. Jestli byl brexit vůbec k něčemu dobrý, bylo to to, že vůbec nastal: Nikdo dnes nemůže tvrdit, že se z EU nedá vystoupit. (Dokud bylo Rusko při síle, z RVHP se pochopitelně vystoupit nedalo.) Dnes, nedlouho po počátku roku 2023, průzkumy veřejného mínění ukazují, že 58,5 % Britů si přeje návrat Spojeného království do EU, zatímco 41,5 % chce zůstat mimo.

Zahraniční obchod Británie je orientován na EU z méně než padesáti procent; v našem případě je to kolem osmdesáti procent. Kdyby Česká republika vystoupila z EU, hospodářsky by se zhroutila do dvou dnů. (Nu, někdo by to možná bral, vzpomeňte na Severní Koreu.)

Vystoupení z EU by znamenalo, že veškerá důležitá rozhodnutí o Evropě by se dělala bez nás. Ano, právně je naše svrchovanost členstvím v EU omezena, nicméně „můžeme do toho mluvit“. Místo hořekování nad ztrátou samostatnosti bychom se měli učit vyjednávat. Ledacos se totiž vyjednat dá – to dobře vědí skandinávské země, které mají méně obyvatel než Česká republika, a přesto si na ztrátu samostatnosti nestěžují.

A pak je tu ještě jeden faktor. Co myslíte, že by nastalo, kdyby se EU rozpadla? Jste si jisti, že by německá AfD nehrála „sudetskou kartou“? Já rozhodně ne. A co takhle Itálie? Nechtěla by „vrátit“ Istrii? Co Maďaři, jejichž premiér chodí na veřejnosti s tričkem s mapou Velkého Maďarska, zahrnujícího jih Slovenska, Podkarpatskou Rus, Sedmihradsko a Vojvodinu? Že by k tomu nedošlo? Nicméně…koho by ještě v osmdesátých letech napadlo, jaká zvěrstva se budou dít po rozpadu Jugoslávie? Kdyby někdo v Evropě kolem roku 1930 předpověděl, jak bude „Starý kontinent“ vypadat o deset let později, asi by ho považovali za šílence. Démoni nacionalismu sice spí, ale mohou se probudit. A pak to „rozjedou“ nebývale rychle. A jak by vypadaly vztahy Turecka a Řecka, kdyby obě tyto země nebyly členy NATO?

Vývoj v Evropě se mi pranic nelíbí. Zatímco v Putinově Rusku se učí „vlastenectví“, znovu se vyvěšují Stalinovy portréty, a kritika Ruska je zakázána, progresivistické teorie, jako třeba „kritická teorie rasismu“, káží, že dějiny Západu jsou jedna velká hanebnost za druhou. (Některé) děti ve Spojených státech se učí nenávidět své vlastní dějiny. Jedná se samozřejmě o velké zkreslení a mnohdy vyloženě o velkou lež. Rozhodně si nepřeji, aby zde zavládly putinovské manýry. Mám dobré důvody při vší kritičnosti k EU za Evropu bojovat.

Nu, opět konstatuji: Žijeme ve složitém světě. Není v silách jednotlivce prosadit nějakou zásadní proměnu. Jako křesťan vím, že „svět ve zlém leží“ – a že je to vážné. Ale nebudu fňukat.

Dan Drápal

  1. února 2023

Vlastizrada? Opravdu?

Nebudu nijak tajit, že mi v mých článcích jde – mimo jiné – o kultivaci křesťanského prostředí. Je obecně známo, že sociální sítě přispěly ke zhrubnutí mezilidské komunikace. Komentáře k různým článkům bývají zpravidla anonymní a lidé si neberou servítky. Mnohdy je patrné, že si napsáním něčeho nepěkného či přehnaného tak nějak „uleví“. Tato možnost se ozvat ovšem v lidech zřejmě probouzí spíše ty horší stránky. Bohužel, nevyhnulo se to ani křesťanům.

Nedělám si iluze, že bych mohl tento trend nějak zvrátit, ale lze se o to alespoň pokoušet, a mám dobré důvody si myslet, že lidí, kteří to vidí podobně jako já, není málo.

Jedním z nešvarů je přehánění, a toho bych se rád v tomto článku dotknul, a sice na dvou konkrétních příkladech.

Někteří kritici tvrdí, že naše nynější vláda se dopouští vlastizrady. Někdy je toto slovo použito i pro nějakého jednotlivého politika, případně politologa, případně publicisty.

Omlouvám se všem, kteří se domnívají, že píšu banality. Někdy je ale potřeba psát i o samozřejmostech, protože když to nebudeme činit, budou se slova stále více vyprazdňovat.

Zabývejme se tedy nejprve nikoli vlastizradou, ale zradou jako takovou. Co vlastně je zrada? Zrada je, když někomu něco slibuji, ale pak se vědomě zachovám zcela opačně. Někomu něco slíbím, ale pak to neudělám, ačkoli (a) jsem už v době slibování věděl, že to neudělám, nebo (b) to neudělám, protože se mi to přestalo hodit. Udělat bych to sice mohl, dám ale přednost svému „zájmu“ před svým slibem. Součástí zrady je tedy podvod. Zrada je ale víc než podvod. Podvodník nemusí předem nic slibovat. Dá vám třeba falešnou bankovku, ale netvrdil předem, že nic takového neudělá. Zrádcem, nikoli pouze podvodníkem, byl druhý komunistický prezident Antonín Zápotocký, který sliboval, že žádná měnová reforma nebude, aby ji hned následujícího dne spustil. Zrádci bylo celé vedení Komunistické strany, které slibovalo, že komunistická strana nebude požadovat kolektivizaci zemědělství, a pak ji o několik málo let později ve velkém stylu rozjela.

Kromě podvodu charakterizuje zradu ještě jeden prvek: Zrada je vědomá. Svým jednáním mohu někoho uvést v omyl, ale mohu to udělat nechtěně. To mě samozřejmě neomlouvá, ale je to přece jenom jiná situace, než když někoho uvedu v omyl vědomě.

A teď konkrétně k mým kritikům. Někteří mi napsali, že současná vláda se dopouští vlastizrady, například tím, že dodává zbraně na Ukrajinu. Nazvat tak takové jednání je zcela nepatřičné, protože když se tato vláda ujala moci, neslibovala, že Ukrajinu podporovat nebude. Rozumím tomu, že jsou mezi námi lidé, kteří si přejí Putinovo vítězství. Hluboce s nimi nesouhlasím, ale jejich postoj bych nenazval vlastizradou. Jejich příchylnost k totalitním režimům bývá dlouhodobá a neskrývaná; proto v jejich případě nelze mluvit o zradě, jakkoli se mi jejich postoj nelíbí.

Nešvar internetových diskusí bývá v tom, že lidé začnou používat silných slov, čímž ovšem ztěžují jakoukoli výměru názorů. Nesouhlasí se současnou vládou, tak začnou mluvit o vlastizradě. Jaká slova ale budeme moci použít, setkáme-li se s vlastizradou skutečnou? Lidská řeč nám umožňuje nějak se domluvit; pokud ale používáme zavádějící slova nebo dáváme slovům jiný význam, než obecně mají, poznenáhlu likvidujeme hřiště, na kterém se můžeme setkávat – a utkávat.

Jiné zneužívané slovo je „totalita“. Mnozí hrozili, že když se prezidentem stane Petr Pavel, nastane nová totalita. Byl jsem v situaci, kdy jsem se chtěl proti tomu ozvat, ale pak jsem si všiml, že se nacházím ve skupince lidí, kteří jsou mladší a skutečnou totalitu nezažili. Jejich tvrzení o „nové totalitě“ mě hluboce uráží, protože jsem ji zažil. Nejenže mnozí nemohli publikovat; někteří nesměli ani psát. Ano, jedním z trestů za zastávání jiného názoru byla konfiskace psacího stroje. Pro ty, kdo se obávají nové totality, mám jednoduchý test: Dokud budete psát, že hrozí nová totalita, máte jistotu, že nehrozí. Pokud přijde – a vyloučit to nemohu – tak už psát nebudete. Tedy pokud se nepřidáte k jejím spolutvůrcům.

Řeč je úžasný fenomén. Slovem stvořil Bůh svět. My žijeme v době pobabylonské, tedy v době zmatení jazyků. Jen Duch svatý nám dává skutečné porozumění – učedníkům Ježíšovým o Letnicích rozuměli všichni. Nicméně dokud jsme na této zemi, v tomto čase, zacházejme s řečí obezřetně a nekažme ji záměrným přeznačováním slov.

  1. února 2023

Náš svatý boj

Když před třemi týdny vyšel můj článek „Putinův svatý boj“, pozastavili se někteří glosátoři u slov „já také věřím, že existuje svatá válka. Svatou válku lze ale vést jen svatými prostředky…“ Někteří napsali, že křesťané žádnou svatou válku nevedou a vést nemají.

Za poprask kolem této věty si do jisté míry mohu sám. Nijak jsem nenaznačil, co tou „svatou válkou“ míním, a mnozí zřejmě usoudili, že se jedná o nějakou klasickou válku, vedenou pouze všeobecně uznávanými prostředky.

O tom, že máme vést svatý boj, nemám sebemenší pochybnost. Apoštol Pavel píše do Efesu, že „naše bojování není proti tělu a krvi (tj. proti lidem), ale proti duchovním mocnostem“ (viz Ef 6,12). Je to tedy naše bojování, náš boj, a ne že ne. V listu Efeským ovšem Pavel rozvíjí myšlenku, jak se máme na tento boj připravit, nikoli, jak ho máme vést. Komentátoři právem upozorňují, že výzbroj, kterou Pavel popisuje (Ef 6,13-17), obsahuje samé obranné prvky, až na jeden: na „meč Ducha, jímž je Boží slovo“. Chceme-li z Písma vyčíst, jak máme tento boj vést, musíme se obrátit jinam, konkrétně do 2. Korintským 10,4-5: „Zbraně našeho boje nejsou tělesné, ale mají od Boha sílu bořit opevnění; boříme rozumování a každou povýšenost, která se pozvedá proti poznání Boha. Uvádíme do zajetí každou myšlenku, aby byla poslušna Krista…“

Opěr zde vidíme: je to náš boj. Ale ten nelze vést, natož vyhrát, tělesnými zbraněmi. Tělesné zbraně totiž „nemají sílu“ bořit opevnění.

Abychom mohli tento boj vést, musíme Boha znát. Kdybychom ho neznali, jak bychom mohli rozpoznat ono „rozumováni“ a „každou povýšenost“?

Chápu, že výraz „já znám Boha“ může být velmi problematický. Může to být zcela arogantní tvrzení. A každý křesťan si rovněž musí být vědom, že „nyní poznáváme částečně“ (1Ko 13,12). Naše situace rozhodně není jednoduchá: Jakmile se obrátíme ke Kristu, ocitáme se ve válce, ať chceme nebo nechceme. Tu válku jsme si nezvolili, nicméně ona je zcela reálná.

V citovaných verších z 2. Korintským jsou zmíněna „opevnění“, „rozumování“ a „povýšenost“. Rozumí se samo sebou, že tato opevnění, rozumování a povýšenost se týkají i nás, a že první bitevní pole, kde se musíme utkat se silami nepřítele, je naše vlastní nitro. A pokud budeme tento boj vést vítězně, ozdobíme se pokorou.

Co jsou ona „opevnění“? Kupříkladu dnes si většina lidí u nás myslí, že v křesťanství jde o to, „jak máme být hodní“, a pokud budeme hodní, půjdeme „do nebe“. To je určitá myšlenková „pevnost“, která se staví proti poznání Boha, protože nenechává žádné místo pro Ježíše Krista. Nebo možná jen to, že byl hodnější než ostatní. Pod nebem ale není žádné jiné jméno, skrze které bychom mohli být zachráněni (viz Sk 4,12).

Jinou takovou pevností je rozšířená představa, že všechny (náboženské) cesty nakonec vedou ke stejnému cíli. Tato pevnost je velice silná. Pokud toto mínění nesdílíte, jste okamžitě onálepkováni jako netolerantní člověk. Byť jste sebehodnější.

Rozumějte mi dobře: Nemyslím si, že je rozumné, chceme-li někomu zvěstovat evangelium, začít od jedinečnosti křesťanství. To vás lidé okamžitě přestanou poslouchat. Na druhé straně ale jsem-li výslovně dotázán, tak dám výslovnou odpověď a nijak se nevykrucuji. Možná se se mnou někteří lidé přestanou bavit, ale já kvůli tomu nebudu ředit zvěst, kterou mám šířit.

Takto bych mohl dlouho pokračovat. A patrně se k těmto otázkám v některém z další článků vrátím. Zde bych chtěl ještě připomenout důležitou věc: Je třeba, abychom dobře ovládali zmíněný „meč Ducha“. Jedním z hlavních důvodů současné slabosti křesťanstva je chabá znalost Písma, případně jeho všelijaké ředění a překrucování. Mnohé zřejmě plete Boží nepřítel, která přichází k lidem jako kdysi k Evě se sugestivní otázkou „opravdu řekl Bůh?“ (viz Gn 3,1). Ano, v Písmu jsou obtížná místa, a činíme dobře, snažíme-li je vysvětlovat. Mnozí ovšem podléhají pokušení si Písmo upravovat.

Jednou z myšlenkových „pevností“ je i přesvědčení, že k dosažení spravedlnosti se dá i válkou, a že nějaký národ má hrát spasitelskou roli – ať už je to národ německý, ruský, korejský nebo americký. Na to jsem se snažil svým článkem upozornit.

  1. ledna 2023

 

 

PetrPavel zvítězil

Petr Pavel zvítězil a nebudu zastírat, že z toho mám velikou radost. A abych pravdu řekl, nepočítal jsem s tím, že zvítězí o 800 000 hlasů, tedy rozdílem šestnácti procent! Obával jsem se, že naše politika bude pokračovat v „tradici“, kdy volby rozhodne nějaká lež nebo nějaká špína vytažená mezi prvním a druhým kolem prezidentské volby. V případě první volby Miloše Zemana to bylo strašení, že Karel Schwarzenberg „bude vracet majetek sudeťákům“ a několik naprosto „čistokrevných“ lží, které měly toto obvinění stvrdit. V dalších volbách se Milošovi Zemanovi podařilo udělat z protikandidáta Jiřího Drahoše „vítače migrantů“. Andrej Babiš se tentokrát pokusil o něco podobného a vykreslil generála Petra Pavla jako válečného štváče. Upřímně řečeno, obával jsem se, že mu to vyjde. Je to částečně dáno tím, že bydlím v Jeseníku, a tato část severní Moravy a Slezska je jednou z mála oblastí, kde Babiš zvítězil.

Andrej Babiš měl tuto kartu připravenou již předem, protože hned v následujících dnech po prvním kole byly rozvěšeny billboardy líčící generála jako válečníka, zatímco Andrej Babiš je mírumilovný diplomat. Ty billboardy už musely být připravené… Všechna čest marketingovému týmu Andreje Babiše. Neponechali nic náhodě.

Zpočátku jsem si říkal, že je hloupé a nebezpečné na tuto kartu vsázet. Pak jsem si ale uvědomil, že to v dané situaci bylo racionální. Pokusím se vysvětlit, proč.

Když Andrej Babiš vstoupil do politiky, tvořili jeho elektorát nikoli příznivci levice, ale spíše střední třída, znechucená stavem české politiky. Divil jsem se, kolik významných osobností Andreje Babiše zpočátku podpořilo. Tehdy Andrej Babiš „vyluxoval“ tuto voličskou skupinu.

Když pak byl ve vládě, nejprve jako ministr financí a po dalších volbách jako její předseda, spojil se se sociální demokracií. Ta se brala za chudé lidi (vzpomene si ještě někdo na Janu Maláčovou, přezdívanou Venezuela?), ale smetanu slízl Andrej Babiš. Jak se začal stále více otáčet doleva, postupně „vyluxoval“ i komunisty. Mnozí jsme si velice přáli, aby se komunisté nedostali do Parlamentu, ale byl to až Andrej Babiš, díky komu se naše přání splnilo.

Co mohl tedy nyní Andrej Babiš dělat, když vyluxoval pravici i levici? Zbývají okamurovci. Babišův tým správně odhadl, že na pravici, ale i na levici už Andrej Babiš těžko někoho uloví, tak se pokusil „vyluxovat“ okamurovce. Tomio Okamura ale viděl, co se stalo s ČSSD, když se spojila s Babišem, a rozhodně se do podpory Andreje Babiše nehrnul. Nu, žádný strom neroste až do nebe, a tak se ukázalo, že Andrej Babiš už nemá kde brát.

S Petrem Pavlem přichází do naší politiky zcela nový styl. Vyznačuje se velkorysostí a slušným zacházením s protivníky, a to i s těmi poraženými. Generálova málomluvnost je v naší politice spíše výhodou než přítěží.

Ve skutečnosti, kdyby došlo na lámání chleba, tak by se v praktických ohledech Andrej Babiš možná moc nelišil od generála Pavla. Mohl sice generála vykreslovat jako válečného štváče a sám sebe jako mírotvorce, ale ani jeden, ani druhý nejsou těmi, kdo rozhodují, jak se situace na Ukrajině bude vyvíjet. Domnívám se, že přes Babišovo ostudné tvrzení, že by nepodpořil spojence z NATO, když by byli napadeni, by ve skutečnosti „držel basu“ s ostatními evropskými politiky. Možná si ho idealizuji, a jistě nesdílím jeho hodnoty, ale považuji Andreje Babiše za racionálně uvažujícího člověka, který má ovšem ten nedostatek, že rychleji mluví než myslí.

Jistě neplatí heslo „účel světí prostředky“, ale neplatí ani opak, totiž že „prostředky světí účel“. Pavlova slušnost z něj ještě nedělá dobrého politika. Přesto, zdá se mi, bude komunikaci mezi dvěma znepřátelenými stranami v Poslanecké sněmovně spíše usnadňovat. A ta komunikace je nezbytná, mají-li se vyřešit takové problémy, jako je děsivě narůstající schodek státního rozpočtu, energetická krize apod.

Když Petr Pavel jasně zvítězil, hodně se mi ulevilo. Těžko snáším aroganci, a té jsme si u předchozích dvou prezidentů užili víc než dost. Zdá se, že přichází zásadní změna.

Přeji panu generálovi hodně moudrosti i milosrdenství. A přeji nám všem, aby byl pro naši vlast požehnáním, nikoli zlořečením. My křesťané se za to jistě budeme horlivě modlit.

  1. ledna 2023

Putinův svatý boj

Politici mohou být všelijací. Mnozí z nich dají na různé věštce či vědmy, ale na veřejnosti se tím nijak nechlubí. O některých je to všeobecně známo – např. o Ronaldu Reaganovi, který dal na různé okultisty, zřejmě pod vlivem své manželky. O některých jsem to pouze slyšel a nemám pro to doklady, tak o tom pomlčím. Nicméně před lety jsem na popud tehdejšího předsedy Senátu Petra Pitharta napsal stať „Okultismus, Bible a politika“. Petr Pithart si všiml zájmu různých politiků o okultismus a moc mu to nešlo do hlavy. Často jde o lidi, kteří se jinak navenek jeví jako velmi racionální. Zkrátka člověk by to do nich neřekl.

Jiná kategorie jsou ovšem politici, kteří mají určitou eschatologickou vizi. Takovým politikem byl například někdejší íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád. Ten byl stoupencem určitého šíitského směru, který počítal s jakýmsi Armageddonem na konci věků. To samo by ještě nemuselo být příliš nebezpečné – s konečnou bitvou na konci věků počítají i určité výklady biblické knihy Zjevení. Nebezpečné na Ahmadínežádově směru bylo to, že podle něj mají lidé příchod Armageddonu urychlovat tím, že sami vyvolávají válku. Jsem rád, že jsme Ahmadínežádovo panování přestáli bez katastrofy.

Zajímavý byl z tohoto hlediska Adolf Hitler. O zapojení Tibeťanů do nacistické ideologie toho moc nevím; co však považuji za nezpochybnitelné, je Hitlerova víra v Prozřetelnost. Ta měla v jeho pojetí rysy božstva, tedy byla svým způsobem osobní. Každý pokus o atentát, který Hitler přestál, jej utvrzoval v tom, že Prozřetelnost ho zkrátka „nedá“.  Tato víra v to, že Prozřetelnost ho vyvolila, aby zřídil Tisíciletou říši, byla důvodem, proč se Hitler nevzdával ani v dobách, kdy už bylo zřejmé, že válku prohraje. Jiní, „normální“ politikové, by kapitulovali mnohem dříve. Hitlerova „víra v Prozřetelnost“ tedy znamenala desetitisíce zbytečně ztracených lidských životů. Opravdu není jedno, čemu věříme, a ideje mají své důsledky.

Vladimír Putin je přesvědčen, že vede boj proti dekadentnímu Západu. Považuje se za ochránce určitých hodnot a svůj boj zřejmě pokládá za svatý. Jeho kritika Západu je v řadě ohledů oprávněná. To je rovněž důvod, proč má i na Západě řadu stoupenců. Putin má určité představy o světě a zejména o roli Ruska. V tom navazuje na dlouhou tradici ruského mesianismu. Ruský mesianismus měl v průběhu staletí celou řadu podob, ale přítomen je neustále. Rusku skutečně nejde jen o území. Rusko nemůže připustit existenci demokratické a k Západu se klonící Ukrajiny, ale z důvodů hlubších, než jsou ty, které plynou z jakéhosi politického pragmatismu.

Náboženské války bývají nejkrutější a nejnebezpečnější.

Já také věřím, že existuje svatá válka. Svatou válku lze ale vést jen svatými prostředky, ne například kastrováním zajatých nepřátel. Bylo by dobré, kdyby ruský prezident pochopil, že víc než dekadence Západu ohrožuje jeho národ alkoholismus. A těžko se bojuje za tradiční hodnoty jako je manželství, když Rusko má podstatně vyšší rozvodovost než Evropská unie.

Otázka, jakou roli hraje přesvědčení o vyvolenosti ruského národa v myšlení Vladimíra Putina, je spíše pro psychology. Zdá se mi ale nesporné, že takové přesvědčení je velmi nebezpečné. Podobně jako Hitlerova víra v Prozřetelnost. Ten, kdo vede svatou válku, nelituje prostředků, nelituje ani lidských životů. V jeho myšlení jsou to zřejmě nezbytné lidské oběti, přinášené na oltář ruského mesianismu. Nicméně myšlenkový svět Vladimíra Putina bychom měli studovat. Snažím se o to: Pracně se prokousávám téměř pětisetstránkovým spisem Putinova hlavního ideologa Alexandra Dugina „Čtvrtá politická teorie“. Dugin se nijak netají odporem proti Západu, ale nejen proti jeho negativním stránkám, které dle mého názoru zaslouží kritiku. Dugin dokazuje že Západ musí být poražen. Individualismus je největší zlo a je nutno s ním skoncovat. Totéž platí o demokracii. Drazí přátelé, je to horší, než si myslíme.

Proti tomu je zde Ukrajina, která bojuje o přežití. Rusko může být těžko poraženo; Ukrajina poražena být může. Boj, který vedou Ukrajinci, není boj motivovaný nábožensky. Evropa si s tímto bojem neví tak úplně rady. Na jedné straně je zde hrdinný boj poměrně chudého národa s velmi nešťastnými dějinami proti ruskému kolosu, na druhé straně evropská postmoderní ideologie, podle níž jsou národní státy něco špatného, něco, co by mělo být překonáno. Národy se ale rodí často právě v děsivých historických momentech – v tomto ohledu neudělal pro konstituci ukrajinského národa nikdo víc než Vladimír Putin. A někteří evropští ideologové lkají nad tím, že hrdinný boj Ukrajinců zvyšuje „toxickou maskulinitu“, proti které bojovali. Ano, muži brání svou vlast, brání své ženy a děti.

Nebylo by správné, kdybychom chtěli boj Ukrajinců proti Rusku vyfutrovat nějakým náboženstvím nebo ideologií. Je prostě správné přijít na pomoc slabšímu, jemuž hrozí vyhubení. Myšlenka, že v Evropě se spory nebudou řešit zabíjením, je správná a chvályhodná. A postačující. Ne, opravdu nechci, aby mě Rusko „zachraňovalo“.

  1. ledna 2023

Osobní sdělení

Tohle není článek, ale osobní sdělení:

V minulých dvou letech jsem odmítal všechna pozvání do vzdálenějších míst, zejména vzhledem k mému zdravotnímu stavu. Říkal jsem, že už nebudu jezdit dál než osmdesát kilometrů od Jeseníku.

Nicméně kardiologové z nemocnice v Třinci – Podlesí mě dali dohromady (všechna čest a dík), takže se občas odvážím i dál. Píšu to, protože mnozí slyšeli mé vyjádření ohledně cestování, a mohlo by jim být divné, že nedodržuji slovo.

Hledáme manželský pár, který by převzal vedení Misijní skupinky ve Zlatých Horách. Nabízíme krásnou krajinu a duchovně tvrdou půdu. Ale třeba to Pán někomu položí na srdce…

A ještě jednu maličkost: Nemá někdo na prodej Roháčkův překlad z roku 1985 a starší (tj. nerevidovaný)?