Hon na tetky z okrašlovacího spolku

Hned na počátku prozradím, že těmi „tetkami z okrašlovacího spolku“ jsou senátorky Daniela Kovářová (zvolená letos) a Jitka Chalánková (senátorkou od roku 2018). Tetkami z okrašlovacího spolku je nazvala redaktorka Lidových novin Jana Machalická (v článku, který vyšel v LN 15. listopadu t. r.).

Čím se tyto dvě dámy prohřešily? Čím si vysloužily tolik posměchu?

Nechme promluvit Janu Machalickou: „Daniela Kovářová, která se ráda předvádí jako vyznavačka konzervativních hodnot nesnášející emancipaci, se… vyznamenala výrokem, že manželé mají povinnost a právo provozovat sex, milovat se a počínat děti.“ (Paní senátorka Chalánková promine, dnes budu hájit pouze Danielu Kovářovou.)

Daniela Kovářová není křesťanka, nicméně má blízko ke křesťanským hodnotám, jak snad vyplyne z tohoto článku. Její knihu Vztahy – 7 + 1 osudových omylů mohu cele doporučit křesťanům i nekřesťanům. Autorku znám z jejích občasných komentářů v Lidových novinách. Čtu je vždy s velkou chutí. Patřím k těm, kteří u této autorky oceňují to, čemu se stále ještě říká „zdravý selský rozum“.

Přiznám se, že jsem nečetl původní vyjádření Daniely Kovářové (ano, je to moje chyba). Zato jsem četl několik článků její slova odsuzující. Přidržím se tedy pouze onoho výroku, kterým se Daniela Kovářová podle Jany Machalické „vyznamenala“, a to v interpretaci, jak ji vyjádřila Jana Machalická. Nebudu psát o tom, co si myslí Daniela Kovářová o emancipaci, byť vím, že ona proti emancipaci jako takové není. Emancipace má celou řadu poloh a podob, a to, že my konzervativci některé z nich odmítáme, neznamená, že ji odmítáme zásadně. To by ale bylo na jiný článek.

Budu se tedy věnovat onomu výroku, že „manželé mají povinnost a právo provozovat sex, milovat se a počínat děti.“ Jsem srozuměn s tím, že Janu Machalickou a mnohé jiné patrně nepřesvědčím a sám se zařadím mezi zpátečníky. Nicméně předpokládám, že jsou lidé, kteří chtějí druhému porozumět a kteří budou ochotni se nad touto problematikou zamyslet.

Nevím, jestli tak Daniela Kovářová učinila vědomě či nevědomě. Předpokládám však, že mohla mít na mysli výrok apoštola Pavla z 1. listu Korintským: „Muž ať plní své ženě, čím je povinen, a stejně i žena svému muži.

Žena nevládne svým tělem, nýbrž její muž, podobně ani muž nevládne svým tělem, nýbrž jeho žena. Neodpírejte se navzájem, leda po vzájemné dohodě na čas…“ (Všimněte si, že tady máte „rovnost“ jak vyšitou.)

Bůh nás stvořil tak, abychom na sobě byli navzájem závislí. Muž na ženě a žena na muži. Sex je jedním z nejúžasnějších Božích vynálezů. Má ovšem svá pravidla. Manželství bez sexu je vždy ohroženo a mnohdy se rozpadá. Z Pavlových slov vyplývá, že ani jeden z partnerů by neměl používat odpírání sexu jako zbraň. Všichni ale víme – a ví to jak Daniela Kovářová, tak Jana Machalická – že v nejednom manželství jeden z partnerů odpírání sexu jako zbraň používá. Nikdo z nás nevolá, jak se snaží Jana Machalická vsugerovat, po nějakém zkoumání, zda manželé provozují sex, natož po nějakém sankcionování za „neprovozování“ sexu. Písmo pouze varuje, že bez sexu je manželství ohroženo, a vyjadřuje na tomto místě (naprosto rovnoprávně), že jsme stvořeni tak, abychom se navzájem potřebovali a doplňovali. Může se vám to nelíbit, ale to je asi tak všechno, co proti tomu můžete udělat.

Je mi jasné, že to mnoha dnešním lidem zní jako z jiného světa. Současný přístup k životu je založen na představě, že muž a žena jsou osamělé ostrovy, které se někdy spojí. Biblický pohled je dnes skutečně pohledem z jiného světa. Říká nám, že při sexuálním spojení se muž a žena stávají „jedním tělem“. Vzniká něco nového, vyššího – jde o víc než jen o to, že mezi muže a ženu dáme znaménko plus.

Nejsem katolík, ale na katolickém pojetí manželství jako svátosti se mi líbí, že je to svátost, kterou neudílí kněz nebo biskup, ale kterou si manželé udělují navzájem. Pokud ale chce někdo uzavřít křesťanské manželství, bere na sebe skutečně určité povinnosti a určité závazky. V dnešní době se mezilidské vztahy na mnoha rovinách – a tedy i na rovině manželství – rozpadají; přesto jsem rád, že žiju v době, kdy manžele k těmto povinnostem a závazkům nenutí vnější, třeba ekonomické či sociální, okolnosti. Jde o naše rozhodnutí. Chcete-li ale dobré manželství, dobře uděláte, když se seznámíte s radami Písma. Kromě rad jsou tam ale i varování. Například ve starozákonní knize Přísloví čteme: „Moudrá žena svůj dům staví, kdežto hloupá ho svýma rukama boří.“ (Zde to sice není výslovně řečeno, ale v duchu Písma můžeme větu konvertovat na opačné pohlaví: „Moudrý muž svůj dům staví, kdežto hloupý ho svýma rukama boří.“

Doufám, že se mi podařilo vyjádřit mé myšlenky bez zbytečných útoků. Nemusím se uchylovat k takovým figurám jako „kádrové posudky z uličního výboru KSČ“ atd., jaké Jana Machalická vynalézavě vrší. Mým záměrem nebylo Janu Machalickou urazit, ale poukázat na to, že na věc můžeme mít i jiný pohled než ten, který se nám prvoplánově nabízí.

  1. listopadu 2022

Budeme volit prezidenta

Ano, toto je článek o volbě prezidenta. Ne, není to agitace pro nějakého konkrétního kandidáta. (Možná později napíšu i takový článek, ale tento je o něčem jiném.)

Podruhé zvolíme kandidáta v přímé volbě. Jak víme, Miloš Zeman vyhrál v přímé volbě dvakrát, a protože už znovu kandidovat nemůže, bude vítěz nadcházejících lednových voleb druhým prezidentem zvoleným novým způsobem.

Přímá volba prezidenta je velké neštěstí a důsledek zbabělosti poslanců, kteří věděli, že zavedení přímé volby bez hlubokých zásahů do ústavy přinese řadu problémů. Předně – přímá volba prezidenta výrazně zužuje výběr kandidátů. V přímé volbě mohou zvítězit pouze lidé určitého typu. Rozhoduje více jejich pohotovost než jejich vzdělanost či dokonce moudrost. A větší roli hrají i peníze – přímá volba je velice drahá. A s penězi se nadto dá hodně švindlovat – například firma vlastnící billboardy preferující určitého kandidáta mu může dát devadesátiprocentní slevu.

Ale především: Autoři české ústavy počítali s tím, že budeme parlamentní demokracií a že parlament rozhodne o tom, kdo bude premiérem, který je vybaven příslušnými (a rozsáhlými) pravomocemi. Prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a jmenuje ústavní soudce nebo členy bankovní rady, nicméně nemá formulovat politiku našeho státu.

Jistě by bylo možné mít prezidentský systém, jak jej známe ze Spojených států nebo z Francie. Je možno se přít, který systém je lepší. V úvahu dle mého úsudku připadají oba. Je ale těžké vytvářet nějaký hybrid.

Někomu vadí, že prezident je jen „kladeč věnců“. Jednak to není tak docela pravda, ale i kdyby byla, co by na tom bylo špatného? I kdyby měl prezident jen ceremoniální funkce, je takový úřad potřeba. Pokud se to někomu nelíbí a chce mít pravomoci premiéra, ať přivede svou stranu k vítězství v parlamentních volbách a nekandiduje na prezidenta. Pokud se mu nelíbí pravomoci prezidenta, ať se touto cestou nevydává. A ne že se nechá zvolit prezidentem a pak se bude tvářit a chovat jako druhý premiér, který skutečnému premiérovi jen okopává kotníky. Prezident je skutečně něco jako nejvyšší notář, který podepisováním zákonů nebo jmenovacích listin stvrzuje, že vše proběhlo v souladu se zákony, a nikoli, že s podepisovanými listinami nutně souhlasí. A pokud je mu podepsání určitého zákona či dekretu opravdu proti srsti, nechť na protest rezignuje.

Prezident ovšem může být silnou osobností, jehož vnitřní autorita má mnohem větší význam než ústavní pravomoci. Takovou autoritou byl vybaven T. G. Masaryk a rovněž Václav Havel. Ten by ovšem v přímé volbě neobstál (pokud by se nekonala hned v lednu či únoru 1990). Přesto nám ho značná část světa záviděla. Vnitřní autoritu měla třeba anglická královna, a zřejmě ji má i současný rakouský prezident Alexander van der Bellen. A má ji i u lidí, kteří s některými jeho názory nesouhlasí (taky se počítám do této množiny lidí). Zda prezident či panovník určité země tuto autoritu má, se pozná až časem, a je to něco, co je v jeho rukou, ne v textu ústavy. Takový prezident může třeba jezdit do obcí zasažených tornádem nebo povodní a být výrazem toho, že vedoucí představitelé země soucítí s postiženými.

Jak se budou prezidentské volby blížit, dostanu řadu e-mailů či vzkazů na FB, které budou začínat nějak takto: „Tohoto kandidáta nebudu volit, protože…“ A následuje nějaká jednotlivá věc. Co se mne týče, budu mít téměř jistě výhrady proti všem kandidátům. Mezi evangelikálními křesťany bude patrně takovým šiboletem „manželství pro všechny“. (Jsem proti, ale nemohu vyloučit, že kandidát, kterého budu volit, bude pro.) Proč? Protože vidím spoustu dalších, rovněž důležitých otázek. Jak se staví k podpoře Ukrajiny? Jak se staví k Izraeli? Je ochoten respektovat ústavu? Jakými lidi se obklopil? Dokáže být velkorysý ke svým kritikům? Atd.

Teoreticky je možné, že nějaký tenista se stane světovou jedničkou, ačkoli vyhrál třeba jen jeden nebo dva grandslamy. Žebříček nejlepších tenistů se sestavuje poměrně složitě, ale zdá se mi spravedlivý. Oceňuje totiž nejen hvězdy, ale i dříče. Podobně je možné, že se mi bude jevit jako nejlepší kandidát někdo, proti kterému budu mít v různých oblastech různé námitky. Sám vím, jaké to je, zastávat poněkud netypickou kombinaci. Progresivisté mi nemohou přijít na jméno a diví se, že jsem proti Putinovi. Konzervativcům se nelíbilo, že jsem se vyjadřoval pochvalně o Čaputové. Mela se strhla, když jsem pochválil některé rysy maďarské prorodinné politiky. A podobná mela (jen trochu jinde) se strhla, když jsem se vyjádřil, že poslední Orbánovo vítězství je pro Maďarsko neštěstím.

Kandidáti v nadcházejících volbách budou mít u mne minus, pokud budou slibovat nemožné. Například, že vyřeší energetickou krizi nebo vysokou inflaci. Ano, vím, že v tomu půjdu proti proudu, ale vím, co dělám, a doufám, že se ke mně někdo přidá.

 

  1. listopadu 2022

Návrat k první lásce

Můj nedávný článek „Vychladne láska“ vyvolal otázky, proč první láska vychládá a jak se k ní vrátit.

Předně napíšu něco spíše psychologického než teologického: Náš duchovní život probíhá v určitých vlnách. Platí to jak pro jednotlivce, tak pro církev v jejích různých polohách, tedy pro malou skupinku i pro mnohatisícovou denominaci. Samo o sobě je to zcela normální. Jsem si jist, že mezi čtenáři těchto řádků není nikdo, kdo prožil obrácení a od té chvíle jeho duchovní život jen neustále rostl a prohluboval se. U mne to tak nebylo a nemyslím si, že můj přístup lze jednoduše zařadit do kolonky „podle sebe soudím tebe“. Každý, kdo žije s Pánem delší dobu, to dobře zná. Střídají se období nadšení s obdobími sucha. Někdy jde o malé vlnky, jindy o veliké vlny.

Platí to i pro společenství. Jak vesměs víme, církev se zrodila o Letnicích. Tehdy se zatřáslo místo, kde byli apoštolové, a po Petrově smělém kázání se tři tisíce lidí nechalo pokřtít. Muselo to trvat několik hodin. Umíte si to představit? Křtící museli být nadšení – ale na sklonku dne nepochybně patřičně unavení.

Ve Skutcích 4,31 čteme, že když se křesťané pomodlili, místo, kde byli, se zatřáslo a oni byli naplněni Duchem svatým.

A co doba mezi těmito dvěma naplněními, tedy mezi Skutky 2 a Skutky 4? Pro mnohé křesťany to byl možná „návrat k normálu“. Ne že by je Duch opustil. Jistě mnozí i v onom mezidobí zakoušeli úžasné věci. Nicméně přišlo nové vanutí Ducha, nová vysoká vlna.

Pak uplynulo mnoho dní a situace se v mnohém změnila: „A shromáždění v celém Judsku, Galileji a Samaří měla pokoj a budovala se; chodila v Pánově bázni a v povzbuzování Ducha Svatého, a tak vzrůstal jejich počet“ (Sk 9.31).

Vzrůstal jejich počet… ale země už se netřásla. Sbory měly pokoj.  Duch jednal, ale v mnohém jinak než dřív.

Vraťme se k jednotlivcům. Snoubenci prožívají velké vzrušení. Pak zažívají po svatbě úžasné a krásné věci. A pak – nejdříve po devíti měsících – se situace zásadně mění. Po narození prvního potomka u některých vzájemná láska ještě vzroste. A u jiných vychládá. Mnozí manželé si v průběhu let prožijí těžkou krizi. (U některých bych měl použít množného čísla.) Ale někdy se vrátí k první lásce. Po krizích pak bývají moudřejší, ale i pomalejší. Pokud ovšem očekávají, že budou zakoušet stejné emoce a stejné vzrušení jako před svatbou či těsně po svatbě, budou zklamaní. Jejich láska může být zralejší, plnější a hlubší, ale platí, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky.

Má-li mladé manželství obstát, vyžaduje to, aby si manželé na sebe neustále dělali čas. Bez časové investice to nepůjde. Neptejte se mě ale, jestli stačí 36 minut nebo to musí být něco přes hodinu. Jakmile to začnete stavět takto, tak už jste v průšvihu.

Dále je nezbytná komunikace. Zamilované pohledy doprovázené pohlazením nebudou stačit.

V našem vztahu s Pánem Ježíšem je to podobné. Musíme si na něj dělat čas a musíme s ním komunikovat. Záměrně opakuji: Neptejte se mě ale, jestli stačí 36 minut nebo to musí být něco přes hodinu. Jakmile to začnete stavět takto, tak už jste v průšvihu.

Je tedy třeba pěstovat duchovní disciplíny. Modlit se. Vyhledávat společenství. Číst Bibli. Dodržovat den odpočinku.

Žádná z těchto věcí sama o sobě vychladnutí první lásky nezabrání. A nemusí mu zabránit ani „poctivé dodržování“ všech. Tyto disciplíny pouze vytvářejí prostor pro naše setkávání s Pánem, samy o sobě ho ale nemohou zaručit.

Slyším otázku: „Tak co mám tedy dělat, aby má první láska nevychladla?“ Dám ti jedinou radu, kterou znám: Pohovoř si o tom s Pánem. Řekni mu, čím se trápíš. Jistě ti pomůže.

Vrátím se na sekulární rovinu. Víte, co hodně přispívá k tomu, že „vychládá láska mnohých“? Například to, že se vytratily společné večeře, u nichž se sejde pokud možno celá rodina. Možná si říkáte: Ten Dan dává jen tělesné rady. Trvám ale na tom, že pokud spolu netrávíte čas, vaše láska tím utrpí.

Vícekrát jsem slyšel od rozvedených nebo jen příliš zaměstnaných rodičů něco jako tohle: „Vím, že s dětmi trávím málo času. Ale jde mi o to, aby to byl čas kvalitní.“ A tak koupí drahou dovolenou na Zanzibaru nebo výlet do Disneylandu. Ale dítě možná Zanzibar neocení. Když bude s tátou pod stanem nebo na chatě v horách, může to mít význam neskonale větší. Zajímáme se o to, co je pro naše děti „kvalitním časem“?

A nyní opět rovina duchovní: Pokud nemáš touhu a potřebu modlit se, pak asi opouštíš první lásku. „Co mám tedy dělat?“ Ale vždyť už jsem to psal:

Pohovoř si o tom s Pánem. Řekni mu, čím se trápíš. Jistě ti pomůže.

Chceš se vrátit k první lásce? Zase Ti nepovím nic jiného: Pohovoř si o tom s Pánem. Řekni mu, čím se trápíš. Jistě ti pomůže.

Můj duchovní život taky probíhal – a probíhá – ve vlnách. Duchovní disciplíny poctivě dodržuji a mám obrovskou výhodu, za kterou vděčím Bohu: Studovat Písmo mě nesmírně baví – opravdu víc, než cokoli jiného. A miluji obecenství. Naši malou zlatohorskou skupinku. Páteční modlitební v Jeseníku, byť nás tam chodí jen pár (jednou dokonce doslovně). Rozhovory s Ondrou Kameníkem, jesenickým pastorem. Nebo se synem Benem, když zrovna není v Patagonii nebo na Islandu. A dokud jsem cestoval, rád jsem poznával nová společenství. Vzácná jsou pro mě setkání s nevěřícími. Před každým setkáním se modlím, abych byl pro druhé požehnáním a/nebo aby oni byli požehnáním pro mě.

A pak je zde ještě jedna věc, kterou považuji za velice důležitou: Vděčnost. Jsou dny, kdy jsem celý den úplně sám. Vyrážím do hor – ostatně v Jeseníku je jen jeden směr, který nevede do hor. Ať se vydám kterýmkoli směrem, mohu chválit Pána – a také to činím. Ostatně chválím Boha, hned jak se ráno vzbudím, a pak po celý den. Mé srdce přetéká vděčností.

  1. listopadu 2022

Nešlo mi to do hlavy

Nemohl jsem pochopit, jak může v současném konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou někdo stát na straně Putina. To těmto lidem nevadí, jak je v Rusku potlačována veškerá opozice? To je nezaráží náhlá smrt celé řady oligarchů v posledním půl roce? To jim nevadí lži o zelených mužíčcích nebo o tom, že na Donbasu bojovali pouze ruští vojáci, kteří byli na dovolené, na které si mohou dělat, co chtějí? To jim nevadí Putinovy lži o tom, jak žádné tažení na Ukrajinu nechystá? A takto bych mohl pokračovat na několik stránek.

A s hrůzou jsem si musel připustit, že ne, opravdu jim to nevadí. A dokonce to vítají.

K tomuto hořkému uvědomění mě přivedla maličkost. V posledním čísle Listů (ano, jsem pravičák, ale chci také vědět, co si myslí protistrana) jsem si četl článek Juraje Bazalky „Prečo si Slováci želajú víťazstvo Ruska“. Píše tam mimo jiné o jedné promečiarovské demonstraci, na níž bývalý ministr Dzurindovy vlády oslovil jednoho křiklouna: „A to ti nevadí, čo ten váš urobil synovi prezidenta?“ Onen muž odpověděl: „No nie je frajer?“ Bazalka komentuje: „Hoci Mečiar podiel na zločine vždy zapieral, mnohí jeho volici vedeli, že bol za ním.“

Ti, kdo podporují Putina, ho nepodporují z nějaké hlouposti či nedostatku informací. Jim Putinovo jednání nejen nevadí, jim se líbí. Podobně jako onomu fanouškovi Vladimíra Mečiara nejen nevadilo, že Mečiar se postaral o únos prezidenta vlastní země. Tomu fanouškovi se to líbilo. „No není to frajer – unese i prezidentova syna!“ „No není ten Putin frajer? On rozbombarduje celou Ukrajinu!“

Napadají mne další myšlenky a otázky, kde už si odpovědí nejsem zcela jist. Ti, kdo stojí za Putinem, se u nás těší svobodě slova i svobodě shromažďování. Využívají tak svobody, které Putin vlastnímu obyvatelstvu odepřel. Jak by se chovali, kdyby se u nás dostali k moci? Ctili by svobodu těch, kdo to vidí zcela opačně? Nedokážu si to představit. Obávám se, že by spíše přijali místo stráže v koncentráku, kam by nás pozavírali. Svobodu, kterou zde mají, zřejmě berou za doklad slabosti a dekadentnosti demokratických vlád.

Jako pastor jsem poznal mnoho lidských osudů. Mnohokrát jsem si v praxi ověřil oprávněnost povzdechu proroka Jeremjáše: „Srdce je lstivé nade vše, je nevyléčitelné. Kdo mu porozumí?“ V různých situacích jsem musel zvažovat různé polehčující nebo naopak přitěžující okolnosti. „Ten bratr se dopustil násilí na své ženě. Je to hrozné, ale musím vzít v úvahu, že vyrůstal v rodině, kde bylo takové násilí běžné.“ „Tahle sestra je k našemu sboru nemístně kritická. Jenže prošla společenstvím, které bylo silně manipulativní a ona se přes tuto životní zkušenost zatím nedokáže přenést.“

Když v roce 1953 zavřeli na pár měsíců mé rodiče, bylo jim jasné, že určitou roli při jejich zatčení sehrál jeden evangelický farář. Mně to řekli až v roce 1968. A v podstatě ho omlouvali. StB na něj něco měla, a asi mu vyhrožovali, že přijde o rodinu, a tím ho přiměli ke spolupráci.

Nicméně když se pak rodiče byli podívat v archivech StB, zjistili, že onen muž škodil lidem zcela záměrně – nemusel, nebyl pod tlakem. Naštěstí rodiče uměli odpouštět – ostatně ten člověk byl v té době už po smrti. Přesto byli překvapeni tím čirým, zbytečným zlem.

Musíme s tím počítat. Existují zlí lidé. Nemám na mysli lidi pomýlené nebo špatně informované. Mám na mysli ty, kteří o krutém diktátorovi řeknou „No není to frajer?“ „Moloděc,“ jak se V. V. Putin vyjádřil o bývalém izraelském prezidentovi Kacavovi, který byl v roce 2011 odsouzen za znásilnění. Nepochybně to myslel upřímně.

Vnitřní svět těchto lidí si nedokážu představit. Ostatně, ani nemusím – není to moje povinnost. Přirozeně mám strach o demokracii. Odhaduji, že takových lidí je u nás něco mezi 10 a 20 procenty. To je dost na to, aby se mezi svými nestyděli a aby byli hodně hlasití. Pro nás ostatní je důležité myslet na to, že demokracie není žádná samozřejmost.

S pomýlenými nebo špatně informovanými lidmi má smysl diskutovat. Pokud se ale někomu prostě líbí zlo, smysl to nemá.

A rovněž nemá smysl bavit se s robotem. Myslím, že už se mi to párkrát stalo. Cítil jsem se pak velice hloupě a jaksi poníženě.

Zvažte, že tuto „vymoženost“ rozvíjí z principu jen jedna strana. Není to tak, že obě strany jsou v podstatě stejné.

  1. října 2022

Vychladne láska

Protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých.

Matouš 24:12

  1. kapitola Matouše popisuje, co se bude dít na konci časů. Není to veselé čtení. Osobně jsem také přesvědčen, že žijeme na konci časů, nicméně dodám několik „ale“.

Nepravost se skutečně rozmáhá, ale netvrdil bych, že ve všech zemích. Třeba u nás se situace v posledních dekádách sice velmi pomalu, ale přesto zlepšovala. Rozmáhala se naopak ve Švédsku a Norsku, kde byly koncem minulého tisíciletí násilné zločiny včetně vražd omezeny na minimum, nicméně nyní zejména Švédsko boj s násilím spíše prohrává. Tedy: Nepravost se rozmáhá, ale nikoli plošně.

Platí to podobně i o druhé části tohoto verše: „…vychladne láska mnohých.“ Jak vychládá láska, napíšu vzápětí. Nicméně ačkoli u „mnohých“ láska vychládá, u některých naopak rozkvétá. To jsou lidé, kteří pomáhají Ukrajincům, přispívají na charitu, slouží jako dobrovolníci v nejrůznějších organizacích a funkcích. Žijí v prostředí, kde láska mnohých vychládá, ale jim se daří tomu nepodléhat, a dokonce jít proti proudu.

Jsou dvě místa, která mají lásku jaksi přímo v „popisu práce“. Mám na mysli, jak již mnozí tušíte, rodinu a církev. To jsou místa, kde se učíme společnému životu – a kde se učíme lásce. A právě rodina a církev jsou pod mimořádným tlakem. Pokud máme padesátiprocentní rozvodovost, je to dokladem jak toho, že se rozmáhá nepravost, tak toho, že vychladla láska mnohých. Ostatně o „vychladnutí lásky“ se někdy výslovně mluví při rozvodových řízeních – tato slova nejsou nějakou frází známou pouze křesťanům.

V církvi tak nějak žiji od dětství, byť jsem vztah ke Kristu navázal až v dospělosti. A domnívám se, že odchody lidí z církve jsou stále častější. Ovšem důvody se mi jeví jako stále malichernější. Proč tomu tak je? Protože vychladla láska mnohých. (Někteří odcházející ovšem považují za „nepravost“ naprostou prkotinu.)

Když se rozejdou manželé nebo když se lidé rozcházejí se společenstvím, mohou to udělat více nebo méně inteligentně. Mnohdy se ale stává, že po rozchodu nenávist ještě vzroste. Muž nebo žena, kteří neodpustili, vzpomínají na to, jak jim jejich partner uškodil, a jeho chyby či hříchy jako by narůstaly a bývalý partner, kdysi milovaný, se druhému jeví jako stále horší zlosyn (či zlodcera?). Podobně o opuštěném společenství někteří lidé hovoří v těch nejčernějších – a nesmírně přehnaných a zcela nerealistických – barvách. Láska, která vychladla, se – bohužel – někdy mění v nenávist.

Koho takové prostředí poškozuje nejvíce, jsou děti. Jak často jsem v pastýřské službě viděl, jak se malé děti snažily dát dohromady své rodiče, jejichž láska vychladla! A chudinka dcera nebo chudák synek netušili, že jeden z jejich rodičů už má jiného! Pak byli zčista jasna postaveni před hotovu věc. Věru hodně špatná příprava na vlastní partnerský život!

V rodinách, které se rozešly s církví, někdy děti poslouchají, jak rodiče mluví negativně o svém bývalém společenství. Jistě, nemá smysl hrát před dětmi nějaké divadýlko a věci přikrášlovat, ale děti si spoustu věcí nedokáží přebrat a vyrostou s míněním, že církev je velmi nebezpečné společenství. Někteří se během dospívání rozhodnou, že s církví nechtějí mít nic společného, ačkoli skutečnou církev neměli šanci poznat.

Jistě, rozpad rodiny má celou řadu důvodů. Je samozřejmě dobře, že se s ženami nezachází jako s otrokyněmi a že ženám se otevírají příležitosti, které jim byly ještě nedávno uzavřeny. Na vysokou rozvodovost má jistě vliv i skutečnost, že žena nepotřebuje rodinu, aby byla finančně zabezpečena. Proč ale politici – a opinion makeři – před lidmi tají, že pro vývoj dítěte je nejlepší intaktní biologická rodina? Je to statisticky mnohokrát potvrzeno, ale o těchto zjištěních se nemluví. Pak litujeme „matky samoživitelky“, aniž se řeší otázka, proč se těmi matkami-samoživitelkami staly. Otázka „proč jste si s takovým neodpovědným člověkem vůbec něco začínala?“ je téměř zakázána.

Co tedy dělat? Rada, kterou dávám, zní až banálně: Kázat Boží lásku a učit se milovat. A přemýšlet o tom, co to láska vlastně je. Je velice důležité, že láska se měří obětí. Milujeme natolik, nakolik jsme ochotni se pro druhého obětovat. K „učení se lásce“ patří rovněž učit se komunikovat. Výchozí situace bývá taková, jak ji kdesi popisuje Kevin Leman: Zatímco žena potřebuje o svých problémech mluvit, muž potřebuje o svých problémech mlčet. Tak to mužům často připadá, ale je to omyl. I muž potřebuje o svých problémech mluvit – jednak se svou ženou, jednak s dobrým přítelem. Opravdu to hodně pomáhá.

V určité fázi svého života jsem pochopil, že spasení je víc než stvoření. Z toho mimo jiné plyne, že překonávání krizí, odpouštění a smíření je víc než počáteční zamilovanost. Sice je to spjato s bolestí, ale konec může být krásný. I v této oblasti platí, že vše, co má cenu, vyžaduje oběť, a někdy i bolest. Platí to jak pro rodinu, tak pro obecenství církve. Ano, někdy nám to dá práci, abychom spolu vydrželi. Ale věřte mi, má to smysl.

Hodně mi pomáhá vědomí, že Pán Bůh nade mnou nezlomil hůl, ačkoli jsem mu k tomu dal dostatek příležitostí. Proto já nechci zlomit hůl ani nad oním protivným bratrem či onou upovídanou sestrou. A – díky Boží lásce – nemusím lámat hůl ani sám nad sebou.

Dan Drápal

  1. října 2022

 

 

Země spálená… či kvetoucí?

Před nedávnými volbami do místních zastupitelstev jsem se účastnil kampaně na náměstí. Měl jsem příležitost hovořit s „lidmi na ulici“ a jsem za tuto zkušenost vděčný. Setkal jsem se s řadou lidí usměvavých a docela pozitivně naladěných, ale také s několika lidmi, kteří o naší vlasti hovořili jako o „spálené a rozkradené zemi“. Na tato jejich slova, někdy doprovázená viditelným rozčilením, jsem odpověděl slušně, ale rozhodně: Naše země kvete jako nikdy dříve. Tato má reakce je zjevně zarazila – něco takového nečekali. Skoro jako by přišla z jiného světa. (A vlastně asi z jiného světa skutečně přišla.) Životní úroveň až na drobná zastavení po třicet let stoupala. Město Jeseník se neskutečně proměnilo. V okolních vískách lidé zkrášlili své domky a kdo mohl a chtěl, proměnil svůj domek v penzion. Trávit dovolenou v cizině se stalo normou, nadto už jsme pro Chorvaty přestali být „paštikáři“, kteří si nemohou dovolit utrácet v místních restauracích. Spousta mladých lidí se vypravila na kratší či delší studijní pobyt v cizině.

Čím jsme všechna tato zlepšení doprovázeli? Normou se stalo nadávání na „Brusel“ i na místní vládu.

A nyní nastal čas, kdy bude hůř.

Částečně je to dáno okolnostmi, které mají svůj původ za hranicemi naší země. Ano, mám na mysli ruskou snahu zničit Ukrajinu. Je to dáno i koronavirovou pandemií, která na dva roky podvázala život v naší zemi. Je to dáno i klimatickou krizí, která je nejzlověstnější, ale nejhůř se prodává, protože úspěchem v boji s klimatickou změnou bude, když se věci nezhorší.

Pandemie byla další příležitostí nadávat na vládu a klimatickou změnu lze stále popírat, nic to nestojí a popírač klimatických změn je často považován za odvážného mudrce.

A nemalá část našeho obyvatelstva je naštvaná na Ukrajince, že se nevzdali. Kdyby se vzdali, měli bychom dostatek plynu a byl by levnější. Řešením by prý bylo udělat z České republiky energetický ostrov, protože my máme elektřiny dostatek a produkujeme ji levně.

„Obyčejný člověk“, který naši zemi považuje za rozkradenou, bohužel nepozná, že je to blábol, a vláda či novináři mu to moc nevysvětlují. Tak to zkusím: Představme si, že by ze sebe udělalo energetický ostrov Norsko. A průmyslový ostrov Německo. A zemědělský ostrov třeba Polsko nebo Španělsko. Rázem bychom přišli o osmdesát procent exportu. Ano, do dvou let bychom dosáhli jakés takés potravinové soběstačnosti, ovšem ceny v obchodech by byly třikrát vyšší. Ne – lék, který nabízejí ekonomičtí a mezinárodněpolitičtí „léčitelé“, znamená rychlou cestu do propasti.

Ti lidé, kteří hovoří o „rozkradení“, považují za rozkradení už to, že zde působí zahraniční firmy. Mnohdy nevědí, že podobně Češi „rozkrádají“ jiné země. Takový Křetínský se pustil do „rozkrádání“ předních francouzských médií (hodně mu fandím). Jiní Češi úspěšně „rozkrádají“ ukrajinské zemědělství nebo rumunský průmysl.

Termíny jako „spálená“ nebo „rozkradená“ země výborně slouží emocionálnímu nabuzení. K pochopení naší situace nám ovšem nepomohou.

Když jsem začal brát rozum a začal se zajímat o ekonomiku a politiku, přinášelo Rudé Právo občas zprávy o tom, že v USA nebo v Německé spolkové republice muselo v určitém roce xx firem vyhlásit bankrot. Mělo to dokládat ekonomický úpadek těchto zemí. Zdálo se mi, že krach západu je na spadnutí, a divil jsem se, že nepřichází. Když jsem toho později o ekonomice dost přečetl a když jsem měl možnost v roce 1968 ony upadající Spojené státy navštívit, zjistil jsem, že je všechno jinak. Že je dobře, že firmy krachují. Někteří Američané dokonce hlásají, že dobrý podnikatel za svou kariéru alespoň jednou zkrachuje. Správně vyhlásit bankrot totiž také vyžaduje určité umění.

U nás tehdy nikdo nekrachoval. Za to byly obchody plné neprodejného zboží. Pamětníci, vzpomínáte si, jak pár let šla veškerá produkce jízdních kol na export? Jediné kolo, které se tehdy dalo v obchodech koupit, se jmenovalo „Ukrajina“ a byl to výrobek přímo děsivý. Podle toho také (ne)šel na odbyt.

Tehdy jsem pochopil vtip, který se v oněch dobách vykládal: „Víte, proč je kapitalismus na okraji propasti? Nevíte? No přece aby na nás lépe viděl.“

Chybějí nám elity. Statečné elity. Důvěryhodné elity. Politici, kteří by se nebáli vysvětlovat, co se děje, a že následující rok či dva nebudou snadné. Každý případ korupce snižuje náš sociální kapitál. A vládní strany s opozičními se rády častují obviněním z korupce. Jistě, proti korupci je třeba bojovat, ale ještě důležitější je přinášet vizi. Přinášet naději. Proč lidé u nás – a nejen u nás – volí často strany, které slibují změnu? Protože po změně touží. Bohužel, často volí šarlatány. Slibují změnu, protože slibem neurazíš. A pak se ukáže, že nejsou lepší než jejich předchůdci. Dobrá pověst se buduje těžko, za to zhroutit se může jako domeček z karet prakticky okamžitě.

Mariane Jurečko, Petře Hlaváčku, Jane Čižinský, všem vám držím palce!

  1. října 2022

 

 

Uzdravování dnes

Proč se modlit za uzdravení?

V této otázce mám už léta jasno. Osobně shledávám dva dobré důvody. Prvním je soucit, druhým je poslušnost.

Ano, vím, obojí je třeba rozvést, případně biblicky zdůvodnit.

Pokud chodíme s Bohem, prožíváme s ním věci dobré i zlé. Chodíme-li s Bohem, neznamená to, že všemu rozumíme. Často hledáme u Boha odpověď na některé své otázky, ale odpověď neslyšíme. Případně ji neslyšíme hned.

Ve vztahu k Bohu je třeba dospět do stavu, kdy chápeme, že důležitější je důvěřovat než rozumět. Důvěře se můžeme učit od člověka, které uzdravení potřeboval víc než kdokoli z nás – u Joba. Job velice trpěl, měl řadu otázek, a Bůh k němu nakonec mluvil. Nicméně nedá se říci, že by Bůh odpovídal na Jobovy otázky. (I nám se to může stát: Bůh k nám mluví, ale to neznamená, že by nám říkal to, co nás nejvíce zajímá.)

Ano, mluvit o soucitu tam, kde jde o naši vlastní nemoc, je poněkud nepatřičné. Modlitbu za vlastní zdraví tedy ponechávám stranou. Pokud je nemocen někdo z rodiny, z členů společenství, nebo ze známých, pak modlitba je, nebo by měla být, zcela přirozenou reakcí. Nejsem lékař, a tedy nemocnému nemohu pomoci na základě svých znalostí medicíny. Nevím, jaké léky mu předepsat. Pokud je to nemoc, kterou jsem sám prodělal nebo s níž jsem z nějakého jiného důvodu obeznámen, mohu mu poradit, co se mi osvědčilo. Nicméně to nejcennější a z mého hlediska i nejsmysluplnější, co mohu dát, je modlitba.

A tak se za nemocného modlím. Právě jsem se vrátil z nemocnice, a tam jsem se také modlil za druhé pacienty. Před mnoha lety jsem byl na operaci kýly, a byl jsem několik dnů na pokoji pro osm lidí. Všichni čekali na operaci nebo ji měli právě za sebou. Jestli si to dobře pamatuji, modlil jsem se za každého z přítomných. Ne nějak spektakulárně přede všemi ostatními, ale když byla příležitost, většinou na balkoně či na chodbě. Modlitbu neodmítl nikdo, dokonce ani komunisté ne. Ano, někteří byli překvapeni. Ale to přece nevadí.

A nyní k druhému motivu, kterým je poslušnost.

Pán Ježíš nás posílá: „Uzdravujte nemocné, probouzejte mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte démony – zadarmo jste přijali, zadarmo dejte“ (Mt 10,8). A u Marka čteme: „Tato znamení budou doprovázet ty, kteří uvěří: V mém jménu budou vyhánět démony, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do rukou a vypijí-li něco smrtelného, nijak jim to neublíží. Na nemocné budou vzkládat ruce a budou se mít dobře“ (Mk 16,16-17).

Někteří lidé namítají, že to první slovo z Matouše se týkalo jen apoštolů, které tehdy Ježíš vyslal. A k onomu druhému slovu zase někteří namítají, že to není příkaz, pouze konstatování, co se dělo na počátku církve. Proti obojí námitce lze argumentovat, ale myslím, že to nemá smysl. Jisté je, že Pán Ježíš uzdravoval, uzdravovali i jeho učedníci, a nepochybuji o tom, že sám nebeský Otec chce, abychom se za uzdravení modlili.

Z těchto dvou motivů se modlím za uzdravení již celá desetiletí. Přečetl jsem o uzdravování spoustu knih a jednu knížečku jsem o tom sám napsal (Uzdravování). A jaká je bilance?

Většinou nejsem vyslyšen. Na druhé straně jsem za ta léta zakusil tolik vyslyšených modliteb, že ta uzdravení nemohu považovat za náhodu. Některá uzdravení byla velmi výrazná, některá byla postupná, některá byla částečná. Uzdravení bylo tolik, že jsem vždy připraven na další. Ale neuzdravených bylo také hodně. Říkám to proto, abych se vyvaroval „charismatického přehánění“.

Dva výrazné případy uzdravení

(jména osob v této části jsou změněna)

Jedno z nejvýraznějších uzdravení jsme zakusili už v počátcích „maninského probuzení“. Jedenáctiletý chlapec sáňkoval se svou čtyřletou sestřičkou, která seděla před ním, a narazil s ní do stromu. Bylo to v sobotu. V nemocnici konstatovali zlomenou pánevní kost a těžký otřes mozku. Léčba: Tři měsíce v sádrovém lůžku.

Modlili jsme se za ni v neděli dopoledne při bohoslužbách a v neděli večer na modlitební chvíli.

V pondělí mi volala starší sestra těch dvou dětí. „Asi se budeš smát, ale Markétka tam nic nemá.“ Rodiče se ptali lékařů, jak je to možné, ale ti krčili rameny a dávali vyhýbavé odpovědi. Nicméně tvrdili, že Markétka bude muset zůstat v nemocnici nejméně tři týdny kvůli onomu těžkému otřesu mozku.

Modlili jsme se dál. Markétka šla domů po deseti dnech.

První reakce rodičů nebyla, že existuje dobrý Bůh, ale že doktoři nic nepoznají. Nicméně přišli do sboru – a začali chodit pravidelně. Pak přišli i prarodiče – velmi milí lidé. Když jsem je navštívil doma, ukazoval mi dědeček vysvědčení ještě z Rakouska – Uherska. Měl samé jedničky, jen čtyřku z náboženství.

Bůh má smysl pro humor.

S dalším opravdu výrazným uzdravením jsme se setkali asi po třech letech.

Do sboru přišel muž, který o necelý rok dříve zakusil těžkou autonehodu. Byl šest týdnů v nemocnici. Jeho manželka dopadla hůře – byla devět měsíců na jednotce intenzívní péče na Bulovce. A on ji celou tu dobu neviděl. Měl obavy, zda mu netají, že zemřela. Modlili jsme se – bylo to ve čtvrtek na mládeži. V neděli zjistil, že v onom týdnu ji převezli do nemocnice Pod Petřínem. Odpojili ji od některých přístrojů a jejímu manželovi řekli, že není naděje na uzdravení. „To víte, nás to stojí 900 korun denně, a ona se už nikdy neprobudí.“

Ve středu jsme se tedy šli modlit do nemocnice Pod Petřínem. Když jsem Bohunku viděl poprvé, udělalo se mi zle. Všechny zuby vyražené, sonda nosem do žaludku, nosní dírka zvětšená a zakrvavená, odrostlé mastné vlasy, vyhublá postava bez známek vědomí, jen těžce dýchající. Modlili jsme se za zázrak. Když jsem odcházel, promluvil jsem krátce s mladou lékařkou, která měla o víkendu službu. Když jsem řekl, že věřím, že Bůh může Bohunku uzdravit, sahala si na čelo a říkala: „Prosím vás, EEG je jedna vodorovná čára, ty mozkové buňky jsou dávno odumřelé, ta už se nikdy neprobudí…“

Chodili jsme se tam modlit ve středu odpoledne a v neděli odpoledne. Za vlády komunismu to návštěvy neměly tak snadné jako dnes.

Pomodlili jsme, se, postáli, a zase odešli. Jednou mě napadlo říci: „Bohunko, slyšíš nás?“ Odpovědí byl téměř neznatelný pohyb očí. Bylo zřejmé, že Bohunka nás slyší!

Ležela na dvoulůžkovém pokoji, na který dávali lidi umřít. Na sousední posteli, oddělené plentou, byl vždy někdo jiný. Každou středu, každou neděli.

Bohunka se začala hýbat. Ale tři ze čtyř končetin byly nepohyblivé. Modlili jsme se dál.

Jednou tam měl službu starší lékař. Když jsme s ním mluvili, pozval nás do své kanceláře a vysvětloval nám, jak to s Bohunkou je a co by se teď mohlo pro ni udělat. Když jsem řekl, že věřím v uzdravení, pokýval hlavou a řekl: „Dvakrát v životě jsem takový zázrak zažil.“ Tedy dost odlišný postoj než u oné mladé lékařky.

Nedlouho na to odvezli Bohunku do rehabilitačního ústavu do Kladrub. Pobyla tam řadu týdnů. A pak se vrátila domů.

Šli jsme ji navštívit s jedním bratrem ze sboru. Doma byl její manžel Richard a její bratr. Když jsem uviděl Bohunku, nepoznal jsem ji. Měla nové zubní protézy, upravené vlasy, buclatý obličej. Byla schopná udělat pár kroků, ale na delší cesty se vypravovala na vozíku. Mentálně byla zcela v pořádku.

Onen bratr ze sboru se zeptal jejího bratra, co si myslí o Bohunčině uzdravení. „No, to je ten tvrdý kořínek našeho rodu,“ odpověděl. A pak se začal posmívat Richardovi. „Ríšo, tak ty jsi teďka věřící. Ale prosím tebe! Vždyť jsi neuměl ani Otčenáš, a najednou jsi věřící!“

Bylo to poučné. Některé lidi nepřivede k víře ani evidentní zázrak, který mohou zblízka pozorovat.

Co jsem se naučil

Uvedl jsem dva výrazné příklady uzdravení. Co jsem se přitom naučil?

Předně, že ani zázrak uzdravení na vlastním těle nepřivede člověka ke znovuzrození. Bohunka byla několikrát ve sboru – manžel ji přivezl na vozíku a ve sboru byla bouřlivě přivítána. Do nemocnice nás sice chodilo jen pár, ale ve sboru jsme o Bohunce vyprávěli a také jsme se za ni modlili.

Bohunka – na rozdíl od svého manžela – nikdy neuvěřila.

Dále: Lékaři poskytnou vysvětlení, které jim dovoluje jejich světový názor. Vůbec nemám oné mladé lékařce za zlé, že nevěřila v uzdravení. Její mínění bylo formováno její zkušeností. Jednou jsem se v Anglii setkal s velmi starým lékařem, kterému bylo přes dvacet, když probíhala letecká bitva o Londýn. Byl tehdy zdravotníkem, hodně se modlil a zakusil řadu zázraků. Do teď ho slyším, jak říkal: „God can do anything, anything…“ („Bůh může udělat cokoli, cokoli…“)

A za třetí: Při prvním výrazném uzdravení – mám na smysli Markétku – mi došlo, že nemá cenu komukoli dokazovat, že se stal zázrak. Vždyť za co jsme se vlastně modlili? Za to, aby Markétka nemusela ležet tři měsíce v sádrovém lůžku. Za to, aby nemusela být dlouho v nemocnici s otřesem mozku. Nikdy jsme se nemodlili: „Pane Bože, udělej zázrak, ať to všichni vidí!“ Motivem našich modliteb byl soucit, nikoli snaha někomu něco dokázat.

Ale jsme samozřejmě rádi, že jsme viděli něco z Boží slávy.

Popsal jsem dva nejvýraznější „případy“ uzdravení, jaké jsem zažil. Mohl bych vyprávět řadu dalších. Ale mohl bych také vypočítat spoustu případů, kdy se lidé neuzdravili a naše modlitby nebyly vyslyšeny.

Jak se vyrovnat se zklamáním?

Jak se modlím já

Napíšu, jak se za uzdravení modlím já. Vím, že jiní lidé se modlí jinak, ale vím rovněž, že je nemám ani kritizovat, ani napodobovat. Když se jdu modlit za uzdravení, říkám dotyčnému: „Budu se modlit a uvidíme, co pro nás Hospodin udělá.“ Nikomu nic neslibuji. Zpravidla – byť jsou výjimky – nevím, proč někdo není uzdraven. Nikomu neradím, aby „vyznával uzdravení“, což je v charismatických kruzích poměrně časté. Ale nikomu to také nevymlouvám, protože jsou lidé, kterým to takto „fungovalo“. Já se ale musím modlit v souladu se svou vírou, protože cokoli není z víry, je hřích (Ř 14,23). Jsem si jist, že za sebou nezanechávám řadu poškozených lidí. A že takových není málo. Bylo jim řečeno, že mají vyznávat uzdravení, oni tak činí, ale když se uzdravení nedostaví, nastupuje mnohdy zklamání, ba i zoufalství. Obrátilo se na mne hodně takto zklamaných lidí. Někdy by bylo lépe, kdyby se za ně nikdo nemodlil. Když totiž nebyli uzdraveni, někdy slyšeli, že mají „malou víru“, a k jejich zdravotnímu problému se přidal další – nejistota ve vztahu k Bohu.

Ale jsem opravdu rád, že nemusím všemu rozumět a že se nemusím stydět říci, že nevím, proč někdo nebyl uzdraven. Ale jsem vždy připraven modlit se za uzdravení znovu. Bez předběžných podmínek, ale také bez záruky. Viděl jsem příliš mnoho uzdravení, než abych nevěřil, že Bůh dnes uzdravuje. A viděl jsem i mnoho zraněných lidí, kterým slibovali to, co nemohli dodat. Můj způsob mi připadá bezpečný. Ale netvrdím, že je jediný správný. Každý nechť má jistotu vlastního přesvědčení (Ř 14,5).

 březen 2022

 

 

O americkém a ruském imperialismu

Ruské rakety pustoší ukrajinská města. Ruští vojáci zabíjejí ukrajinské civilisty. V této situaci mnozí naši občané tvrdí společně s maďarským premiérem Orbánem, že to „není naše válka“, případně žádají, abychom opustili NATO a vyhlásili neutralitu. Jiná, poněkud menší skupina, dokonce žádá nejen neutralitu, ale příklon k ruskému prezidentu Putinovi. Někteří lidé odvozují právo Ruska zaútočit na Ukrajinu od toho, že NATO v roce 1999 bombardovalo Jugoslávii.

V tomto článku se chci jednak vyrovnat s tvrzením, že tehdejší postup proti Jugoslávii ospravedlňuje postup Ruska vůči Ukrajině, jednak poukázat na rozdíl mezi ruským a americkým imperialismem.

Síly NATO skutečně v roce 1999 bombardovaly Jugoslávii. Při tomto bombardování zahynulo podle různých odhadů 1200 – 2500 lidí. Co bylo příčinou a cílem tohoto bombardování? Začněme cílem: Cílem bylo přinutit Jugoslávii, aby zastavila válku proti kosovským Albáncům. Tohoto cíle bylo dosaženo. Leč co bylo příčinou? Tady se musíme vrátit o několik let zpátky. V červenci roku 1995 bylo Srby zavražděno 8373 mužů a chlapců u městečka Srebrenica. Byl to nejhorší masakr v Evropě od konce 2. světové války. Mnoho Evropanů z nejrůznějších národů si vyčítalo, že Evropa něco takového dopustila.

V té době už dlouho probíhaly boje mezi kosovskými Albánci a Jugoslávií. Po incidentu v Račaku se dalo albánské obyvatelstvo Kosova ve velkém na pochod do sousední Makedonie (dnes severní Makedonie). Mnozí tvrdí, že masakr v Račaku se neodehrál, že byl zinscenován jako záminka, aby NATO mohlo zasáhnout. Na tuto věc nemám silný názor, pro tuto diskusi budu předpokládat, že skutečně šlo o inscenaci.

Nicméně je třeba říci, že představitelem neoficiální správy Kosova byl umírněný Ibrahim Rugova, který po léta usiloval o nenásilné řešení kosovského konfliktu. Jeho úsilí bylo marné. Tehdejší jugoslávský prezident Miloševič prostě vyjednávat nechtěl.

Po incidentu v Račaku, kdy se daly do pohybu masy lidí, se NATO rozhodlo přinutit Miloševiče, aby přestal bojovat proti Kosovanům, protože byly obavy, aby nedošlo k dalšímu masakru, podobnému tomu ve Srebrenici. Pokud kosovští Albánci s masakrem u Račaku blufovali, pak jim to vyšlo.

Mezi tehdejší situací a útokem na Ukrajinu jsou podstatné rozdíly. O vojenské akci proti Srbsku rozhodla celá řada států – nešlo o napadení jednoho státu druhým státem. NATO jugoslávskou vládu jasně varovalo, co udělá, a co se musí stát, aby k bombardování nedošlo, případně co se musí stát, aby skončilo. Prezident Putin ještě těsně před napadením Ukrajiny (stejně jako o několik let dříve v případě Krymu) tvrdil, že se nic takového nechystá. A dodnes mlží ohledně svých cílů. Nesrovnatelné jsou i důsledky: I v případě, že by byl incident v Račaku zinscenován, platí, že na Balkáně od té doby k žádnému masakru nedošlo. Na rozdíl od Ukrajiny se stovkami, ne-li tisíci ruskou armádou povražděných civilistů.

Teď k druhé otázce. Jak je to s ruským a americkým imperialismem?

Nepochybuji o tom, že zahraniční politika Spojených států je mnohdy hloupá. Spojené státy jsou velmoc a velmocensky se chovají. Čistě pro tuto diskusi předpokládejme, že obě tyto velmoci se skutečně chovají „imperialisticky“.

Je zde ale jeden podstatný rozdíl. Americká veřejnost může protestovat – třeba proti válce ve Vietnamu, kde to bylo nejpatrnější, ale i v případě jakéhokoli jiného konfliktu. Sám jsem se takové demonstrace účastnil (v New Yorku v říjnu 1968). V televizi jste mohli vidět, jak dopadají Rusové, kteří protestovali proti napadení Ukrajiny.

To je ale pouze počátek. Američané se ve Vietnamu dopouštěli válečných zločinů. Rusové se dopouštějí válečných zločinů na Ukrajině, stejně jako se jich dopouštěli v čečenských válkách. Nicméně američtí pachatelé válečných zločinů byli souzeni, a v celé řadě případů odsouzeni. (Doporučuji v této souvislosti knihu Scotta Pecka Lidé lži, věnované masakru v My Lai, která vyšla i česky a která popisuje, jak se může stát, že lidé takto zvlčí, ale také to, co následovalo.) Ruští vojáci, kteří kastrují ukrajinské zajatce (tolik milují svou vlast) jsou vyznamenáváni.

Pro mě je tento rozdíl podstatný. Zlo nelze z lidí zcela vymýtit. Lidské srdce je schopné hrozných věcí. Pokud je ale možnost toto zlo pojmenovat, odhalit a bojovat proti němu zákonnou cestou, budou se sice nadále dít strašné věci, ale je možno s tím něco dělat. Z tohoto hlediska u mne Amerika stále vyhrává. Nijak si ji neidealizuji. Ale raději bych byl disidentem v Americe než v Rusku.

Co by bylo, kdyby zvítězili putinovci i u nás? Brzy byste mé články přestali dostávat. Státní média by vysílala pořady s tím „jediným správným“ názorem. My, kdo jsme zažili normalizaci, bychom prožili totéž, jen v mnohem krutější podobě. Kéž nás Bůh chrání!

  1. září 2022

Výzbroj do těžké doby

Jdeme do těžkých dob. Situace se každých pár týdnů, ne-li dnů, mění, a pokud vám někdo tvrdí, že ví, jak současnou situaci zvládnout, tak vám lže. Neví ani to, jestli za týden bude stejná situace jako dnes. Vyčítat někomu jeho postoje před pár měsíci není docela fér, protože nikdo tehdy neměl přesnější představu o tom, jak to bude vypadat dnes.

Nejistota plodí nervozitu. Nejistota není příjemná nikomu, a nelze se divit ani tomu, že začínají být nervózní někteří lidé, kteří se až doposud jevili jako kliďasové. Teď se ale ukazuje, jakou máme vnitřní výbavu na cestu, která je před námi a která bude asi dosti trnitá.

Dobrou výbavou je schopnost nést ovoce Ducha svatého. Mám na mysli zejména laskavost, mírnost a sebeovládání (viz Galatským 5,22-23). V politice, ale i v diskusích na sociálních sítích, jsme často svědky zbytečných urážek, zbytečné tvrdosti a různých podpásovek.

Křesťané by měli v této věci jít proti proudu. Jistě, laskavostí a mírností neodvrátíme recesi a nezastavíme ruské rakety pustošící Ukrajinu. Nicméně uprostřed hrubosti může laskavé slovo udělat divy.

Mírně se politicky angažuji v jednom z nejmenších okresních měst a mám trochu srovnání s Prahou, kde jsem bydlel dříve. Lidí, kteří se angažují v politice, tu není mnoho, a ačkoli neplatí tvrzení, že „všichni se mezi sebou znají“, přece jenom se znají mnohem lépe než v Praze. Zdá se mi, že na malém městě se někdy násobí jak věci dobré, tak věci zlé. Pokud se totiž dva lidé nesnášejí, nemohou si přijít na jméno, a přitom se téměř denně potkávají, může se averze změnit v nenávist.

Jeseník, město, v němž žiji, není pochopitelně městem andělů. Hořkosti a nenávisti mezi lidmi je tu dost, podobně jako všude jinde. Přesto se mi zdá, že jsme na tom relativně dobře. Jeseník je pohodové město. Před komunálními volbami jsme s kolegy stáli u stánku na náměstí. Rozdávali jsme programy, letáček s navrženými kandidáty, propisku nebo pastelky – jak kdo chtěl. Šla kolem paní starostka, vlastně naše konkurence. Pozdravili jsme se, ona se u nás na chvilku zastavila, prohodili jsme pár slov, zavtipkovali jsme. Na druhé straně náměstí mělo svůj stánek jiné volební uskupení. Já tu ještě všechny neznám, ale moji kolegové je znali a rovněž tam zašli na kus řeči. A další dva vedoucí jiných kandidátek se u nás zastavili a opět jsme hovořili zcela klidně a přátelsky. A především bez urážek.

Jistě, i v Jeseníku jsou různí extrémisté, a není jich málo. Chvíli jsem diskutoval s jedním mužem, který mluvil o „naší rozkradené a spálené zemi“. Nechápu, jak může někdo něco takového říkat – zejména v Jeseníku. Ještě před deseti lety vypadal Jeseník dosti uboze, o stavu před třiceti lety ani nemluvím. Ne, Jeseník kvete. Jistě, lidé zde mají své problémy, jako všude jinde. Řešíme běžné problémy i problémy mimořádné. Programy politických stran se příliš neliší a ani nemohou. Všem nám jde o to, aby se Jeseník nevylidňoval, aby zejména mladí lidé neodcházeli, případně aby se vraceli, aby zde bylo dost lékařů apod. Zázračný recept na řešení nikdo nemá, a kdo si myslí, že ho má, žije v sebeklamu, ne-li ve lži. Bude lepší dát hlavy dohromady a hledat společně řešení. To ale bude možné jen tehdy, pokud se nebudeme navzájem urážet. Snad se to novému zastupitelstvu podaří.

Domnívám se, že laskavosti a mírnosti se můžeme a máme učit především v rodině, a křesťané by se to měli učit především v církvi. V těchto společenstvích se učíme pravdivosti, smysluplnému kompromisu, vzájemné úctě. A také se učíme zbytečně se neurážet. Myslím, že by nikdo neměl vstupovat do politiky, nenaučí-li se umírněnosti. V politice je pak třeba ještě notná dávka diplomacie. Je rozdíl, řeknete-li, „pane, vy lžete“ nebo dokonce „pane, vy jste lhář“, než když řeknete „vážený pane, o správnosti vašich informací by se dalo s úspěchem pochybovat“. On tomu bude rozumět, ale nebude se cítit tolik uražen, což může znamenat, že mezi vámi nebudou zabouchnuté dveře. Hrubost a urážky zavírají cestu. Někdo je hrubý a uráží druhé, protože to už má tak nějak v povaze; jindy hrubost a urážky nastupují tam, kde chybí racionální argumenty. V každém případě hrubost a urážky snižují koaliční a vyjednávací potenciál. Toho, koho jsme zbytečně urazili, těžko přesvědčíme, aby přistoupil na naše stanovisko.

Ano, vím, že někteří lidé dokáží být uhlazení, nikdy vás otevřeně neurazí, ale přitom dokáží kout pikle a dokonce i krást. Vnější laskavost a sebeovládání nezaručuje, že daný člověk není podvraťák. Toto vědomí by nás ale nemělo vést k tomu, abychom polevili v úsilí o kultivovanost v životě, v diskusích na sociálních sítích a zejména v politice.

  1. září 2022

 

 

Poznámky k dnešní krizi

Počátkem března tohoto roku jsem seděl se čtyřmi dalšími lidmi v sanitce. Rozváželi nás po různých zákrocích z třinecké nemocnice, specializované na kardiologii. Jeseník je od Třince nejdál, a tak jsem vystupoval jako poslední.

Hned po odjezdu z Třince se rozproudila debata o politice a hospodářské situaci. O Ukrajině se ještě příliš nemluvilo. Všichni účastníci tohoto „zájezdu“ se shodli na tom, že za Babiše bylo líp. Přiznám se, že jsem do diskuse nevstupoval, ne snad proto, že bych měl strach být absolutní menšinou, ale protože mi po operaci nebylo příliš dobře a byl jsem rád, že se vezu a nemusím nic dělat.

Byla to tedy debata jednostranná. Za Babiše bylo líp, protože se zvýšily důchody. Nikdo z přítomných se ani vzdáleně nedotkl otázky, kde se ty peníze na důchody berou, a zda naše životní úroveň nějak souvisí s produktivitou práce.

Od března se situace ještě výrazně zhoršila. Nejsem odborník na ekonomii a beru v potaz, že současná inflace má více příčin. Jedna je však jasná: Bylo natištěno příliš mnoho peněz. Ano, inflace je částečně způsobena faktory, které naše vláda, ať už Babišova nebo Fialova, nemohla ovlivnit. Nicméně pětitisícovka k důchodu nedlouho před volbami sice mnoho důchodců potěšila (přiznám se, že mě ne), ale málokdo si zřejmě uvědomil, že je vzata z budoucnosti našich dětí. Že je to zkrátka na dluh. Tyto a podobné kroky vedly k inflaci, takže pokud někdo tehdy tu pětitisícovku ušetřil, patrně ji nyní – kvůli inflaci – utratil.

Dokonce se mi zdálo, že Babišova vláda dělá takové kroky, aby to nastupující vládě značně ztížila. Přitom vůbec nebylo vyloučeno, že Babiš volby vyhraje a bude muset nějak řešit, co si nadrobil.

Naše (a jistě nejen naše) demokracie má jednu nevýhodu. Vláda, která se dostane k moci, má pouhé čtyři roky, aby něco předvedla. A pokud nějaká vláda rozhazuje, většinou to odskáče vláda následující. A to „odskákání“ mívá někdy podobu snížení životní úrovně za stálého křiku opozice, že ona by to dělala lépe. Po čtyřech letech se dostane k moci a opět začne z rozpočtu, který se trochu vzpamatoval, rozdávat.

Pokud dnešní vláda vydrží – a já doufám, že ano – je velmi pravděpodobné, že bude v řádném termínu vystřídána buď přímo Babišovou vládou, nebo nějakou vládou à la Babiš. Patrně s podporou SPD. Jenže rozdávat z nevyrobeného a nevypěstovaného nelze donekonečna. Na konci této cesty čeká katastrofa. Pak bude možno říkat, že „za Babiše bylo líp“. A možná bude možno říkat i „ano, bude líp“, protože klesneme na takové dno, že už to hlouběji nepůjde, takže ano, bude líp, ať už bude jakkoli.

Pokud zavládne koalice Babiš – Okamura, což nyní vypadá nejpravděpodobněji, a pokud bude trvat ruská válka na Ukrajině, uzavře tento tandem spojenectví s Putinem, stejně jako ho uzavřel maďarský premiér Viktor Orbán. Rusko nám dodá plyn a ropu a hned bude líp. Touto neblahou cestou se zřejmě ještě před námi vydá Slovensko. A značná část našeho obyvatelstva si bude říkat, jak je to „rozumné“. Že to bude znamenat nůž do zad Ukrajincům, to si tito lidé nepřipouštějí. Ukrajinci se měli vzdát hned na počátku, že, hlupáci.

Katastrofa, která postihla Ukrajinu, tento národ zatím jen posílila. Ukrajinci vědí, že bojují o přežití, a proto dokáží obrovské přesile vzdorovat. Zatím nevidím, jak by mohl tento konflikt v dohledné době skončit nějak pozitivně, ale malým zázrakem je už současná ukrajinská ofenzíva. Možná přijde ještě nějaký větší zázrak. Modlím se za něj. Pokud nastane a válka skončí dřív než Fialova vláda, bude nám hej. Pokud ale tato vláda padne a my dáme přednost plynu a ropě před přátelstvím, pomocí slabšímu a vlastní sebeúctou, bude to velice zlé. Pokud to dopadne dobře, vstoupíme do dějin jako ti, kteří statisícům Ukrajinců nezištně pomáhali.

Žiji v kraji, kde Okamura boduje. Přijíždím do Jeseníku od východu a vítá mě velký billboard s velkým Okamurou a nápisem: „Zastavíme zdražování!“ Propána, jak to chce udělat? Přijíždím od severu a vítá mě velký billboard s velkým Okamurou a nápisem: „Jsme proti válce!“ No, já vlastně taky, raději bych spory řešil jednáním, ale s člověkem, který všechny smlouvy porušuje, se jedná těžko. Ano, Okamura je proti válce, ale řešil by věc ne jednáním, ale kapitulací. Bylo by nám „líp“. S plným žaludkem a někde v teple bychom se… styděli.

Dovolím si výhled trochu dál. Často slýchám, že když padne Ukrajina, přijdeme po čase na řadu i my. V této věci jsem optimističtější. Pokud by Ukrajina padla, nastane tam taková řež, které bylo vraždění civilistů a zajatců v Buči a Izjumu jen slabou předehrou. Toho se patrně zděsí i ti, jimž je osud Ukrajiny více méně lhostejný, třeba Italové nebo Španělé. Celá Evropa bude vědět, co čeká poražené. Ale rozhodující bude jiný faktor: ekonomika. I kdyby Rusko nakrásně zvítězilo, ekonomicky bude naprosto vyčerpané a bude potřebovat řadu let, aby se postavilo na nohy a mohlo se pustit do dalšího dobývání.

Ale vážně počítám i s další možností: Den Páně může nastat kdekoliv. Tak brzy, že tyto mé úvahy budou naprosto bezpředmětné.

  1. září 2022