Robert Stearns: Tři domy (recenze)

Robert Stearns je americký hudebník a kazatel se silnými vazbami na Izrael, kde tráví zpravidla několik měsíců v roce. Prahu navštívil mnohokrát – naposledy na červencové konferenci, pořádané Křesťanskou misijní společností, kde byl jedním z hlavních řečníků.

V květnu roku 2003 jsme s Robertem Stearnsem uspořádali konferenci s názvem „Boj o srdce Prahy“. Na této konferenci – téměř okrajově – hovořil o konceptu „tří domů“. Název je odvozen od muslimské terminologie, která označuje území dobyté islámem za „dům míru“ (dar-al-islám), kdežto území dosud islámem neobsazené za „dům války“ (dar-al-harb). Robert Stearns hovořil o tom, že v současném světě existují tři hlavní „domy“, tj. nábožensko-filosofické směry, které mají zásadní vliv. Je to dům islámu, dům židovsko-křesťanské tradice a dům militantního sekularismu. Existují pochopitelně i jiné směry – např. buddhismus nebo taoismus; ty však nemají celosvětový význam.

Robertova slova ve mně tehdy silně zarezonovala a já jsem nedlouho na to napsal článek „Tři domy“, v němž jsem vycházel z Robertova základního konstatování. (Později jsem napsal ještě „Tři domy po sedmi letech“ a „Tři domy po deseti letech“.) Zvažte prosím, že Robert přišel se svými myšlenkami dlouho před evropskou migrační krizí.

Tehdy jsem netušil, že Robert jednou na toto téma napíše celou knihu. V americkém originále ovšem nenese název Three Houses, nýbrž No, We Can’t, tj. Ne, nemůžeme. Tento titul by málokterému českému čtenáři něco říkal; každý Američan v něm pozná alternativu vůči předvolebnímu heslu Barracka Obamy a jeho příznivců Yes, We Can (Ano, můžeme, případně Ano, dokážeme to).

Podtitul knihy zní „Radikální islám, militantní sekularismus a mýtus koexistence. Jaké je řešení?“

Kniha obsahuje základní charakteristiky zmíněných tří „domů“. Přichází s vysvětlením, proč se dům islámu často spojuje s domem militantního sekularismu, ačkoli by měly k sobě mít mnohem dále než k domu židovsko-křesťanského světonázoru. Militantní sekularismus v západní civilizaci vítězí na celé čáře – Robert Stearns odhaluje, jaké prostředky přitom používá. Nicméně nakonec zanechává člověka prázdného. Dům židovsko-křesťanského světonázoru je v současné době v západní civilizaci velice slabý a ve velkém útlumu. Přesto Stearns soudí, že závěrečný boj bude sveden mezi islámem a křesťanstvím.

Stearns dokládá, že jak islám, tak militantní sekularismus jsou principiálně netolerantní. Upozorňuje, že tolerance a multikulturalismus tvořily základ americké společnosti. Nicméně tolerance nabyla – po vítězství militantního sekularismu – jiného významu, než měla původně. Cituji:

 

„Je to sice absurdní, ale dnes nabylo slovo tolerance zcela opačného významu. Samozvaná ‚policie střežící toleranci‘ dělá pravý opak, když lidi odlišných názorů vylučuje z rozhovoru. Taková policie tvrdí, že když s nimi někdo nesouhlasí, je netolerantní. Tito lidé změnili definici tolerance. Původně tolerance znamenala shodujeme se, že spolu nesouhlasíme; nyní znamená nikdo nesmí nesouhlasit.“

 

Tato kniha není veselé čtení. A rozhodně nenadchne nikoho, kdo se domnívá, že vítězství nad islámem lze dosáhnout vojensky. Nevěřícím lidem bude Robert Stearns připadat naivní, když píše: „Ježíš měl dobrý důvod, když nás učil modlit se ‚přijď tvé, království, buď tvá vůle na zemi jako je v nebi‘ (viz Matouš 6:10). Odpověď na pozemské problémy musíme hledat v nebesích. Stává se to zjevným, kdy se obětavě přimlouváme a nasadíme se, abychom stáhli odpovědi, zdroje, požehnání a zázraky z nebe na zem. Místo nepřetržitého uctívání nestvořeného Boha je místem, kde nacházíme vše, co potřebujeme, abychom se mohli vyrovnat s výzvami, před nimiž stojí náš složitý současný svět.“

Tuto knihu považuji za velice, velice důležitou. Doufám, že mnohým umožní orientovat se v dnešním světě a pochopit, v jaké situaci se nacházíme.

Kniha má 208 stran a stojí 259 Kč. Pokud ji nenaleznete v běžných knihkupectvích, můžete ji objednat na internetové adrese obchod.juda.cz.

  1. srpna 2018

 

 

.

Migrace, odpovědnost a konání dobra

Zbyněk Petráček referuje v „Orientaci“ Lidových novin ze soboty 28. července o názorech Peršanky žijící v Německu Mariam Lauové na spor mezi příznivci a odpůrci migrace. Politika podle ní „nespočívá v konání dobra, ale zvažuje věci v kontextu a vedlejší účinky i dobře míněných činů. A souvislost vyznívá bohužel tak, že soukromí záchranáři jsou již dávno součástí obchodního modelu pašeráků lidí. Záchranáři zdůvodňují své jednání i tím, že každý člověk má právo jít i přes hranice tam, kam chce. A protože takový nárok právně neexistuje, zdůvodňují ho morálně.“ A dovolte mi ještě jeden delší citát: „Zkusme si na minutu představit, kde by teď byla Evropa, kdyby ustoupila veškerému tlaku humanitárců na legalizaci volné migrace a Evropy bez hranic. Milion, dva miliony, tři miliony. Jak dlouho by trvalo, než by padla poslední demokratická vláda?“

To je otázka, kterou kladu lidem, kteří plédují pro podporu migrace a kteří ty, kdo mají na tuto věc jiný názor, obviňují z kde čeho – z fašismu, rasismu, nekřesťanskosti, nedostatku soucitu atd.

Souhlasím s paní Lauovou, že kdyby se zrušily hranice, byla by jen otázka času, kdy by se instituce západní civilizace – nezávislé soudy, parlamentní volby, parlamentu zodpovědné vlády, úřady centrální moci i samospráv – nenávratně zhroutily. (Ostatně tyto instituce se na některých územích již zhroutily.) Obávám se, že by stačilo jedno až tři desetiletí, než by v Evropě zavládl stejný chaos a stejné pořádky, jaké panují dnes v řadě afrických států.

Někteří z „vítačů“ by patrně hájili názor, že zcela by hranice otevřeny být neměly, ale že naše země by měla solidárně přijmout alespoň určitý kontingent migrantů, kteří dorazili do Itálie nebo Řecka. Osobně bych proti tomu nebyl, za předpokladu, že by se nejednalo o muslimy. Pozoruji-li západní Evropu s významným podílem muslimské populace, vidím neřešené a patrně neřešitelné problémy. Až nám některá z těchto západoevropských zemí předvede skutečně úspěšnou integraci, rád svůj názor změním.

Netvrdím, že je integrace nemožná. Konec konců, v projektu Generace 21 našlo u nás nový domov několik iráckých rodin. Když jsme vyhodnocovali celý projekt, konstatovali jsme, že na integraci 35 iráckých křesťanů se podílelo zhruba 200 pracovníků, z části placených, z větší části neplacených dobrovolníků. A to šlo o lidi, kteří měli silnou motivaci se skutečně integrovat a neměli sebemenší snahu měnit naši kulturu. Je mi celkem jedno, že mnozí, kteří o tom projektu nevědí téměř nic, ho prohlašují za naprosté selhání; já si myslím, že je to nejschůdnější způsob, jak někomu pomoci, aniž bychom ohrozili naši vlastní společnost a kulturu.

Když uvažujeme o tom, jak řešit danou situaci, můžeme si ověřit, že rozhodující je, co lidé chtějí vidět. Jsou tací, kteří tvrdí, že integrace probíhá skvěle a že žádné no-go zóny vlastně neexistují. A na druhé straně jsou lidí, kteří vidí v každém migrantovi teroristu. Lidé na obou koncích spektra tvrdá data příliš nepotřebují, řídí se maximou „už jsem si udělal svůj názor, nepleťte mě fakty“. Nicméně bez realistického popisu situace žádné řešení nalézt nemůžeme.

Zajímavé jsou určité nedůslednosti v teorii i praxi. Španělsko se rozhodlo přijmout migranty z Afriky, které Itálie přijmout odmítla. Těch migrantů bylo řádově stejně jako těch, kteří před pár týdny násilně překonali zátarasy a šestimetrový plot v Ceutě, španělské enklávě na severu Afriky, konkrétně v Maroku. (Na pohraničníky přitom házeli exkrementy a vápno, aby jim poranili zrak.) Španělské enklávy Ceutu a Melillu chrání plot mnohokrát vyšší než ten, který byl postaven na maďarské hranici. Proč jeden nevadí a druhý ano?

Osobně si na rozdíl od paní Lauové myslím, že i v politice má jít o konání dobra. Nicméně plně souhlasím s tím, že dobrý politik „posuzuje věci v kontextu“ a zvažuje i „vedlejší účinky dobře míněných činů“. Vadí mi, že mnozí v našem národě mají tvrdé srdce. Ale stejně tak mi vadí, že podle „vítačů“ mají tvrdé srdce i lidé, kteří jsou z dobrých důvodů přesvědčeni, že hranice se mají respektovat a chránit, protože žádný stát nenese odpovědnost za celý svět, ale především za své vlastní území. Neseme zodpovědnost primárně za Českou republiku. Převzali jsme ji – s dobrým i zlým – od předchozích generací a v nějakém stavu ji odevzdáme generacím budoucím. Neseme tedy zodpovědnost, která nás a naši generaci přesahuje. Zůstaneme-li zemí (či pro skeptiky: Staneme-li se zemí), v niž vládne právo a spravedlnost, bude to dobré nejen pro nás, ale i pro zbytek světa. A jsem pro pomoc potřebným. Například bychom mohli umožnit legalizaci tisícům Ukrajinců, kteří zde žijí a pracují „na černo“. Osobně jsem se rozhodl výrazným způsobem finančně podporovat projekty, které mohou pomoci bezmocným a zlepšit alespoň něco v tomto světě. A chci v tom být příkladem ostatním. Buďme jedničkou v charitě. Nicméně pamatujme na to, že nejsme spasitelé světa. A že „pomáhat“ za cenu zkázy vlastní civilizace je… přinejmenším nezodpovědné.

  1. srpna 2018

Kdo jsou tví starší?

Učení o trojjediném Bohu je pokusem vyjádřit, že vztah je zabudován přímo v Boží povaze. Není to něco navíc, bez čeho bychom se mohli obejít a bez če-ho bychom si mohli Boha představit. Bez vztahu nemůžeme být lidmi – do-konce se ze vztahu rodíme (tak to alespoň bylo v Božím stvořitelském plánu) – a bez vztahů nemůžeme vyrůst ve zdravé a vyrovnané lidi. Dokonce i lidé, kteří Boha popírají, při průzkumech veřejného mínění často uvádějí, že dobrý partnerský vztah je to, po čem v životě nejvíce touží.
Z toho lze usoudit, že vztah s jinými Božími dětmi je důležitější než formální členství ve sboru. Je mi líto, že existují sbory, v nichž mají v dokonalém pořádku kartotéku členů, ale přehlížejí potřebu budovat zdravé vztahy.
Současná doba, libující si v nezávaznosti, (formálnímu) členství ve sboru moc nepřeje. Pastýř se ale občas ocitne v situaci, která mu připomene, že toto členství skutečně určitou důležitost má.
Znám několik lidí, kteří se pohybují mezi dvěma či více sbory. Někdy je to až komické: V jednom sboru „vítězí“ a hlasitě chválí Hospodina, ale pak jdou do druhého sboru, kde se radí o svých manželských nebo výchovných problémech. V tom „vítězícím“ sboru je totiž učení, že jsme přece nová stvoře-ní, a Boží nové stvoření žádné problémy nemá. Jenže…
Co si má takový člověk počít, když v Písmu čte: „Je někdo mezi vámi nemocen? Ať zavolá starší sboru…“ (Jakub 5:14). Jenže kterého sboru? Toho, v němž „vítězí“, kde ho ale starší možná ani neznají, nebo toho druhého, kam si přijde čas od času vylít srdce?
Nemám nějakou zásadní námitku proti dvojímu členství. U řady lidí je to zcela oprávněná volba: Třeba u studentů, kteří se přes týden aktivně účastní života sboru ve městě, kde studují, ale každou neděli (či každou dru-hou neděli) jdou rádi do sboru ve svém původním bydlišti. V takovém případě může mít člověk zdravý a neproblematický, ale naopak srdečný vztah ke starším obou společenství.
V současnosti sním o založení sboru v jednom městečku nedaleko mé-ho bydliště. Už se scházíme v malé skupince, hovoříme o svých plánech a modlíme se za ně. A je pro nás klíčová otázka, s kým můžeme závazně počí-tat. Pokud usilujete o něco významného – a založení nového společenství je věc velevýznamná, i kdyby se jednalo o docela malou obec – pak se bez závaznosti neobejdete. Nelze k ní nikoho nutit, lidé se pro ni musí sami roz-hodnout. Kdyby nešlo o dobrovolné a radostné rozhodnutí, byli by takové lidé od počátku spíše přítěží než pomocí. A pokud budou další lidé přibývat, budeme jistě toužit po tom, aby se z těch, kteří „se vezou“, stali „tahouni“. Opět – tuto proměnu může způsobit jen Duch svatý, nelze ji vynutit. Mohl bych vyjmenovat celou řadu dnes výrazných pastorů či misionářů, kteří se na počátku svého křesťanského života dlouho jen „vezli“, a v některých případech jsem měl obavy, zda někdy vůbec dospějí do bodu, kdy si uvědomí, že by nebylo správné zůstat u „přijímání“, ale že by se mohli pokusit také dávat, což je blahoslavenější (srov. Sk 20:35). Nicméně uspěchat v této věci zrání je silně kontraproduktivní.
Pokud někdo vstoupí do sboru, pak na sebe bere určitý závazek. Nezapomínejme ale, že tím na sebe berou určitý závazek i pastor a starší sboru. Starší sboru, stejně jako jednotliví členové, mohou sloužit komukoli (mají-li k tomu obdarování). Taková služba je ovšem „nenároková“. O členy sboru se ale starší musí starat, a někdy i za cenu značné osobní oběti. Za členy svého sboru nesou starší určitou odpovědnost. Vzpomínám si, jak jsme na „Mani-nách“ kdysi mívali problémy s lidmi, kteří nikdy členy našeho sboru nebyli, pouze nás několikrát navštívili a pak někde něco hlásali s tím, že jsou z „Manin“. Bylo to nepříjemné, ale za tyto lidi jsme nenesli odpovědnost. Když se ovšem dopustil nějaké nepřístojnosti nějaký náš člen, tak jsme to museli řešit.
Počet členů není zdaleka tak důležitý jako hloubka a zdraví jejich vztahů. Každý zdravý vztah se ale rodí z určité závaznosti – a také k ní opět směřuje. Jistě, v nebi nebudou katolíci nebo baptisté – budou tam „jen“ křesťané. Toto pravdivé konstatování by ale nemělo být bráno jako argument proti závaznému členství v konkrétním místním sboru.
27. července 2018

.

Léčba Švehlou

Zástupce šéfredaktora časopisu Respekt Marek Švehla se v editorialu 30. čísla tohoto časopisu vrací ke střetu bývalého poradce prezidenta Klause Ladislava Jakla s profesorem Bostonské university Igorem Lukešem. Vyjadřuje názor, že k duelu těchto dvou mužů vůbec nemělo dojít, protože kvality Igora Lukeše vysoce převyšují kvality Ladislava Jakla. ČT prý pořádá podobné duely jen ze snahy o jakousi pseudovyváženost. Tolik tedy Marek Švehla v editorialu nazvaném „Léčba Lukešem“.

Respekt čtu pravidelně, na ČT se nedívám. S Ladislavem Jaklem jsem kdysi dávno polemizoval na Neviditelném psu a tvrdě jsem to od něj schytal. Do jeho fan clubu rozhodně nepatřím. Nicméně viděl jsem záznam onoho televizního duelu na internetu a pokusím se vysvětlit, proč „léčbu Švehlou“ nepovažuji za dobrý nápad.

Nebudu teď hodnotit Lukešovy nebo Jaklovy názory na prezidenta Trumpa. Mrzí mě, že pan profesor ztratil nervy a snížil se k osobnímu útoku na pana Jakla. Jestli pan Jakl nosí na hlavě koňský ohon nebo jestli je plešatý, by mělo být úplně jedno. Pokud pan Jakl skutečně říkal nesmysly o prezidentu Trumpovi nebo o Spojených státech, měl pan Lukeš tyto nesmysly jeden po druhém trpělivě vyvracet.

Tito dva pánové jsou nepochybně reprezentanty zcela protichůdných myšlenkových směrů a okruhů. Dialog nepochybně není jednoduchý. Pokud ale zaujmeme postoj, že s druhou stranou nemá cenu se bavit, uškodíme nakonec sami sobě, protože čím více se v tomto názoru utvrzujeme, tím méně rozumíme druhé straně – nejen tomu, co říká, ale z jakých motivů si myslí to, co si myslí.

Chápu, že trpělivé vyvracení názorů, které považuji za naprosto scestné, je značně frustrující. Pokud je ale pan Jakl zcela mimo a pan Lukeš se s ním bavit nebude, lidé z fan clubu pana Jakla přijdou o příležitost opravit si své názory. Ano, anticipuji námitku, že s některými lidmi nemá smyslu se bavit. Nebudu tajit, že tuto námitku nepřijímám. Radím spíše k tomu, co údajně radili někteří experti na Severní Koreu prezidentu Trumpovi počátkem tohoto roku: „Měli bychom s nimi mluvit, i kdyby nám měli celou dobu nadávat.“

Spojené státy jsou ostře rozdělené. Dva tábory jsou silně vyhraněné – a nemluví spolu. Taková situace je velmi nebezpečná. Z takových situací se rodí občanské války. Jakmile se totiž s někým přestaneme bavit, jsme v mnohem větším pokušení udělat další krok: Nositele „nesprávných“ názorů potlačovat.

Jakožto křesťan jsem byl na střední škole nositelem „nesprávných“ názorů. Lidé kovaní v komunistickém učení mě považovali za tmáře. Za tmáře, s kterým nemá moc smysl se bavit. Pokud ale vzácně k nějakému rozhovoru vůbec došlo, tahali za kratší konec. Byl jsem tmář, tím to pro ně haslo. Nepředpokládali, že bych mohl mít pro své názory nějaké validní argumenty. Proto na ně nebyli připraveni.

V současné době v našem akademickém světě převládá liberalismus. Jenže liberalismus v poslední době přestává být věren svému názvu. Ostrakizuje ty, kdo tuto polooficiální ideologii nesdílejí, a jen se podivuje nad jejich hloupostí. Udatně rozděluje nálepky, z nichž nejúčinnější je „rasista“ a „fašista“. Těmito nálepkami se liberálové navzájem utvrzují v přesvědčení, že s „těmi druhými“ není správné se bavit.

Jistě, určité hranice jsou. Vyváženost typu „pěti minut Hitler, pět minut Židé“ je opravdu zhovadilost. Jenže mnohé střety k tomu mají daleko. Pokud je to jen trochu možné, měli bychom volit přístup „raději se snažím druhého získat, než abych ho odsoudil“. Čím méně spolu mluvíme, tím je náš svět nebezpečnější.

  1. července 2018

 

 

 

.

Vzpoura

Jsem si vědom, že některé církevní autority používají termín „vzpoura“ příliš často. Tito lidé neumějí autoritu správně vykonávat a za vzpouru označují jakýkoli odpor, včetně citlivé, slušné a oprávněné kritiky. Podobně se poněkud inflačně používá i obrat „duch Jezábel“.

Skutečnost, že někdy se o vzpouře mluví neoprávněně, ovšem neznamená, že vzpoura neexistuje. Existovala vždy – od prvotního hříchu, a bude existovat až do chvíle, kdy Boží Nepřítel skončí v ohnivém jezeře.

Je zavádějící, pokud za vzpouru označujeme jiné hříchy či nesprávné postoje, jako je třeba kritický duch, „prostá neposlušnost“, jež může plynout třeba z lenosti či pohodlnosti či dokonce strachu (nikoli však ze vzpoury), nebo osobní nechuť vůči duchovní autoritě.

Pokusím se popsat hlavní rysy vzpoury na starozákonním precedentu, konkrétně na vzpouře Kórachovců, jež je popsána v 16. kapitole Numeri. Kdykoli tento oddílek čtu, jsem fascinován, jak je vzpoura přesně popsána v textu starém zhruba tři tisíce let. Byla to zcela odlišná situace ve zcela odlišné kultuře, a přece některé rysy jsou dnes naprosto stejné.

  1. Vzpoura se rodí vskrytu a tiše. Doba, po kterou se rodí, může být různá – krátká či dlouhá. Vůdci vzpoury jsou v tomto případě Kórach, Dátan a Abíram, nicméně účastníků vzpoury je dvě stě padesát mužů, A nejde jen tak o někoho. Jsou to „předáci pospolitosti“ a „věhlasní mužové“ (16:2), tedy žádná „ořezávátka“. Vůdcové vzpoury s nimi museli nějakou dobu mluvit a vystoupení proti Mojžíšovi a Áronovi v tichosti připravovat. Považuji za vysoce pravděpodobné, že Mojžíš a Áron byli náhlým vystoupením těchto mužů zaskočeni.
  2. Vzpoura se velmi často děje ve jménu rovnosti a demokracie. „Všichni jsou svatí a Hospodin je uprostřed nich“ (16:3). Studoval jsem vzpoury v církevních dějinách a pozoroval jsem vzpoury v současné církvi. Ostatně, sám jsem zažil i vzpouru proti mně samotnému. Tento prvek „rovnosti a demokracie“ tam nikdy nechyběl. Ono totiž, jak se říká, „na tom něco je“. Ano, všichni jsou svatí. Pavel píše „svatým do Korintu“, a my víme, jakých nehorázností se tito svatí dopouštěli. Tedy toto konstatování by ještě nemuselo být problémem. Tím je až následující věta: „Proč se povyšujete nad Hospodinovo shromáždění?“ Tady už je zřetelné a konkrétní obvinění. My víme z Písma, že ani Mojžíšovi ani Áronovi se do vedoucích pozic rozhodně nechtělo. Mojžíš dělal vše proto, aby zůstal u ovcí a nemusel jít svádět boj s egyptským faraonem. Víme, že vykonávání autority pro něj bylo těžkým břemenem, které by raději nenesl.

Byl jsem svědkem vzpour vůči pokorným pastorům, kteří se rozhodně nepovyšovali nad Hospodinovo shromáždění, a přesto si museli toto obvinění opakovaně vyslechnout.

  1. Jak na toto obvinění Mojžíš reaguje? Čteme, že „padl na tvář“ (16:4). Jistě to pro něj byla velmi nepříjemná situace. Jak jsem naznačil, nemusel vůbec tušit, že se nějaká vzpoura rodí. Za druhé: Možná v první chvíli vůbec nevěděl, jak reagovat. Jistě ovšem nepadl na tvář, protože zakopl. Padl na tvář, aby tuto složitou situaci předložil Hospodinu. Nezačal hned na povstalce reagovat. Nezačal se s nimi přít ani organizovat obranu. Předložil celou záležitost Hospodinu.

Nepochybuji o tom, že se mu dostalo od Boha ujištění, že skutečně má autoritu vést Boží lid. Proto promluví ke Kórachovi a ostatním vzbouřencům a vyzve je na jakýsi duchovní souboj. Hospodin sám rozhodne. (Viz 16:5-7.) Současně jim připomíná, že Hospodin jim svěřil vzácnou službu, za kterou by měli být vděčni – a na níž by měli mít dost. Nenechá se zmást jejich voláním po rovnosti – tuší, že těmto rovnostářům jde o dosažení významnějšího postavení: „… teď usilujete také o kněžství?“ (16:10).

  1. Když si nechá zavolat Dátana a Abírama, tito předáci vzpouru dokonají a odmítnou jakoukoli poslušnost. Na rozdíl od Kóracha za Mojžíšem jednoduše nepřijdou. (Vůdcové vzpoury nejsou vždy jednotní v tom, jak daleko až chtějí zajít. Dátan a Abíram bylo možná „radikálnější“ než Kórach.) Nadto Mojžíše obviní z dalších zlých úmyslů. Už nejde jen o obvinění z „povyšování se nad Hospodinovo shromáždění“. Viní Mojžíše, že je vyvedl z Egypta, o němž – zcela absurdně – mluví jako o „zemi oplývající mlékem a medem“, a to proto, aby je „usmrtil v pustině“ (16:13). Jakmile se vydají na tuto cestu obviňování, ocitají je na velmi šikmé ploše, takže nakonec vše završí nesmyslným obviněním „Chceš těmto mužům vyloupat oči?“ (16:14).
  2. Toto obvinění ovšem možná Mojžíšovi situaci velmi usnadnilo. Každá lidská autorita – včetně Mojžíše – může chybovat. Když vzbouřenci oslovili Mojžíše poprvé, obvinili ho vlastně „jen“ z toho, že podceňuje ostatní a že se vyvyšuje. Každý solidní vedoucí, který je vystaven takovému obvinění, zaváhá a začne si klást otázku, jestli na tom něco není, jestli přece jenom někde neudělal chybu a nezavdal sám příčinu k podezření z povyšování se. Lidé, kteří mají vzpouru v srdci, si ale celou věc „zkazí“ tím, čemu Angličané říkají „overkill“ – vznášejí obvinění stále absurdnější. Mojžíš se mohl zamýšlet nad tím, zda není vládychtivý, ale byl si naprosto jist, že nechce Izraelcům „vyloupat oči“.
  3. Text nás nenechává na pochybách, že Mojžíš se na vzbouřence opravdu rozhněval. Když Dátan a Abíram vznesou své absurdní obvinění, Mojžíš už nepadá na tvář, ale velice rozzloben žádá Hospodina, aby nepřijímal oběti vzbouřenců (16:15). Nicméně když Hospodin znovu přijde s návrhem, že zahubí „celou pospolitost“ a začne znovu jen s Mojžíšem a Áronem, Mojžíš se opět postaví do trhliny před Hospodina: „Bože, zhřešil jeden muž, a Ty se budeš hněvat na celou pospolitost?“ (16:22.) Dobrý pastor se pozná podle toho, že i když čelí vzpouře, a přestože možná necítí dostatečnou podporu svých oveček, nepřestává myslet na své stádo a přimlouvá se za ně.

Není třeba se rozepisovat o tom, jak to vše dopadlo. Mojžíšova autorita byla potvrzena, ale netrvalo dlouho, a čelil dalším výtkám. To zřejmě patří k životu i těch nejpokornějších autorit. Ani když žijeme v krásném sboru, nepřestává platit, že žijeme v padlém světě.

Jaké z toho plyne poučení? Ten, kdo sám chce vládnout, se mnohdy snaží odstranit stávající autority ve jménu rovnosti a demokracie. Otevřeně proti autoritě vystoupí až tehdy, má-li za sebou dostatečné množství stoupenců. Zpochybňuje pak morální integritu duchovní autority a/nebo ji viní z neschopnosti, a v případě, že hned neuspěje, vznáší stále absurdnější obvinění.

Vzpoura se většinou nepodaří – pouze sbor více či méně oslabí. A pokud se „podaří“, pak z ní nevznikne Boží království, ale jen další království tohoto světa. Kráčíme ovšem směrem k Novému Jeruzalému, do nějž žádný vzpurník nevstoupí.

  1. července 2018

Rozhovor s Jitkou Chalánkovou

 

Nedávno jste se rozešla se stranou TOP 09, za níž jste byla zvolena do Poslanecké sněmovny. Co bylo hlavním důvodem tohoto Vašeho rozhodnutí?

 

Na problémy ve směřování strany TOP 09 jsem upozorňovala dlouhodobě. Tato strana má ve svém programovém desateru vyjádřena východiska, která jsou spjata s tradicí evropské civilizace vzniklé na základech křesťansko-judaistické kultury a historie. Dle mého názoru však nestačí se k něčemu proklamativně hlásit a současně v konkrétních krocích činit pravý opak. Pak se strana stává nevěrohodnou pro občany. Je mi to velmi líto, nicméně není možné nereagovat a ponechat nedořešené konflikty tak, že se neprosadí společné stanovisko, které je vypracováno i s ohledem na výše zmíněná východiska. To je samozřejmě obtížná a naprosto nevděčná práce. Nicméně bez ní hrozí, že rozkolísaná strana skončí v troskách. Pokud je, či přesněji řečeno byla, má kandidatura do Senátu za proklamativně konzervativní stranu nežádoucí, pak mi samozřejmě nezbývalo, než tuto stranu opustit a pokusit se oslovit občany o podporu mé kandidatury do Senátu přímo jako NEZÁVISLÁ.

Zajímavé je, že nikdo z vedení strany nezdůvodnil, proč nebyla má kandidatura do Senátu schválena, a to ani mně, ani veřejnosti. To už je ovšem v tuto chvíli nepodstatné. Vedení stany nese plnou zodpovědnost za své kroky a výsledky strany ve volbách.

 

Podařilo se Vám v Poslanecké sněmovně dosáhnout něčeho, z čeho se můžete radovat?

Možnost pracovat pro občany v Poslanecké sněmovně Parlamentu po dvě volební období pro mne byla především velkou poctou. Určitě je třeba se zpočátku s fungováním Poslanecké sněmovny se důkladně seznámit. Přišla jsem se zkušeností z exekutivy na úrovni kraje.  Někdy jsem byla roztrpčena nad snahou ministerstev diktovat parlamentu, jak mají zákony vypadat. To jsem opravdu nepovažovala za správné. Představa, že ministři – ve vleku některých úředníků, ale mnohdy za nimi skrytých lobbistů – budou nekompromisně trvat na hlasování svých poslanců podle diktátu, byla pro mne velmi deprimující. Tuto zkušenost mám hluboko v sobě a jsem ráda, že o ní vím.

Během let v parlamentu jsem se věnovala především sociálním tématům. Podařilo se mi upravit důchody pro sirotky tak, jak to dlouho prosazoval veřejný ochránce práv. Podařilo se mi rovněž prosadit zvýšení odměn pro dlouhodobé pěstouny pro ohrožené a opuštěné děti, protože jich je skutečně velký nedostatek a hrozí, že celý systém po neodborných a lobbistických zásazích ze strany vedení ministerstva skončí pro tyto děti katastrofou.

Věnovala jsem se ochraně práv českých občanů v zahraničí jak v obecné podobě v návrzích zákonů, tak ve zcela konkrétním případě pomoci Evě Michalákové v její snaze získat zpět do péče své syny, odebrané norskou agenturou Barnevern. I díky tomuto se podařilo přes odpor části politiků a médií seznámit veřejnost s drastickým fungováním této agentury.

Uvidíme, jak zhodnotí kroky Barnevernu Evropský soud pro lidská práva, jenž v současnosti sleduje více podobných případů. Ano, česká veřejnost chápe zásahy do fungování rodinného života opravdu jako zásah do základních lidských práv a za to jí patří velký dík!

Novel zákonů jsem předložila v minulém volebním období devatenáct. A za úspěch považuji především to, že se mi podařilo některé – podle mne neblahé – legislativní záměry nejen zbrzdit, ale dokonce přímo zastavit. I to je práce politika, ne vše se objeví v médiích.

 

Vaší profesí je pediatrie. Jak dlouho jste byla dětskou lékařkou? Pozorovala jste během své praxe nějaké trendy ve výchově dětí a v jejich zdravotním stavu, zejména psychickém?

Dětskému lékařství se věnuji od atestace v této odbornosti v roce 1985. Již koncem osmdesátých let jsem ovšem během této práce narazila na politickou linku, když bylo třeba řešit nesprávně postavenou školní budovu v Prostějově- Vrahovicích.

Podařilo se nám tehdy s kolegyní upozornit v roce 1987 na negativní dopady této stavby na zdravotní stav dětí. Nebylo to zcela snadné, ale věc se vyřešila. Kromě pediatrie provozujeme s kolegy zdravotnická zařízení v oblasti diagnostiky, a to již od roku 1990.

Nyní pomáhám kolegyni v jednom venkovském obvodě. Nemohu říci, že by došlo k dramatickým změnám v komunikaci s rodiči či dětmi. Asi je to dané i místem, ale zatím se domlouváme bez problémů. S někdy překvapivými názory mladých lidí do 20 let jsem se spíše setkala při své politické práci. K mládí jistě patří revolta, proč ne. Jen je otázkou, zda všechno, co se považuje za revoltu, není spíše konformní módní chování. A statečnost se projevuje někdy tím, že se člověk dokáže postavit davu. Když přesně ví, kde se nachází pravda. Někdy ani převažující názor, byť většinou odhlasovaný, nemusí být správný. A to bych byla moc ráda, kdyby si mladí lidé uvědomili dříve, než získají zkušenosti pro ně osobně velmi bolestné. Ne všichni šiřitelé informací mají ty nejlepší úmysly.

 

S jakými trendy ve výchově dětí jste se během svého působení v Poslanecké sněmovně setkala?

Viditelný náraz dvou světů jsem zažila na jedné z mnoha konferencí a seminářů v Poslanecké sněmovně.  Pan profesor psychologie ze Švédska, již v pokročilejším věku, nám vysvětloval, jak se změnila výchova dětí ve Švédsku za posledních třicet let a jaké jsou dnešní zcela konkrétní dopady tohoto tzv. pozitivního rodičovství. A upozorňuje nás v České republice, co hrozí.
Podle jeho výzkumu mladí lidé ve Švédsku se cítí velmi nejistí, ve výchově nebyly stanoveny mantinely a autority. Pod pláštíkem absolutního zákazu tělesných trestů v severských zemích nastal hon na biologické rodiče pro sebemenší záminky. Je to obdobné jako v již jmenovaném Norsku. Dospívající mladí lidé si z jakéhokoliv důvodu postěžují na mantinely ve výchově a sociální služby spolu s represivními složkami státu se již postarají, aby se děti měly co nejšťastněji podle svého přání, ovšem mimo svou vlastní rodinu. A tak se rodiče bojí jakkoliv své děti omezovat. Fantazie šikany je v těchto směrech nesmírná a nepředvídatelná. Pan profesor varoval, že se naše společnost nachází právě na začátku takovéhoto podivného tažení proti rodinám a dětem. A že např. Švédové již vidí, kam se za třicet let dostali.  Je otázkou, zda se naše společnost, která přece jen vychází z jiného kulturně-historického zázemí, dokáže ubránit. Záměry lobbistů jsou čitelné.

Co je také velmi zajímavé, podle informací, které mám, ve Švédsku není žádoucí být úspěšný, zvláště pokud jste cizinec. Prostě není dobré na sebe jakkoliv upozorňovat, ani pozitivně. Zvláštní.

 

Je známo, že se angažujete v kauze paní Michalákové a víte hodně o norském Barnevernu. Máte představu o tom, jak je tato instituce vnímána v samotném Norsku?

Pokud jde o činnost Barnevernu v Norsku, seznámila jsem se s nejrůznějšími příběhy. Velmi často jde o rodiny cizinců nebo o páry smíšené. kdy jeden z rodičů je Nor. Mluvila jsem také s maminkami – rodilými Norkami. Hlavní jejich emocí je strach.

Nikdy nevíte, co se Barnevernu nebude líbit. Hodně přesný byl i dokument Děti státu paní režisérky Pauerové na ČT 2. Zde hovořily přímo pracovnice Barnevernu, mladé dívky s někdy nepříliš hlubokým vzděláním, nicméně přesvědčenými o tom, jak konají správně.

Jednou bylo u rodičů uklizeno málo, jindy zase moc. Někdy byla matka příliš veselá, jindy zase příliš smutná. Hlavně nikdy tak akorát správně podle názoru pracovnic Barnevernu. Případ norské rodiny Strand putuje u Evropského soudu pro lidská práva k tzv. Velkému senátu. Díky intervenci Slovenska a České republiky je nám tento nešťastný příběh jistě mnohem bližší. Stejně tak příběh rodiny slovensko- norské rodiny Ladických a jejich ukradené plně kojené holčičky Maxine. Maminka Maxinky prošla pěstounskou péčí a to je důvodem k posudku, že nemůže být dobrou matkou svému dítěti. A že jí- kromě Maxinky- bude odebrané i jakékoliv další dítě, které by se jí narodilo.

Bylo by dobré dát některým médiím a veřejnosti najevo, že v žádném případě nejde o nějaké tažení proti norskému lidu.

Pokud jsem přesvědčena, že dochází k porušování základních lidských práv rodičů a dětí, tak považuji za svou povinnost se ozvat. Norsko je zodpovědné za zákony, které platí na jeho území. Dokonce musí dodržovat i právo mezinárodní, pokud je dotčeno. Zodpovědné osoby v Norsku nikdy neodpověděly na dotazy Parlamentu České republiky, které jsou součástí usnesení PSP ČR.  Univerzální odpověď zní: Jednotlivé případy nebudeme komentovat, podléhají utajení. Utajení natolik dokonalému, že představitelé státu nemají žádnou možnost kontrolovat činnost jednotlivých Barnevernů. A ty si mohou utajit, co chtějí. Klidně i to, že si pracovníci Barnevernu všechna podezření vůči rodičům vymysleli. A soudní přezkumy jsou formálně vítané, reálně ovšem fungují tak, jak fungují. Dětí se rodiče v drtivé většině nedočkají. A úplně klidně i se zdůvodněním, že v nejlepším zájmu dítěte je to, že si dítě již přece po letech soudů zvyklo v nové – pěstounské – RODINĚ!

 

Otázky kladl Dan Drápal

Lži o Bohu – recenze

Nakladatelství Euromedia vydalo čtvrté dílo kanadského spisovatele Williama P. Younga. Knížka se jmenuje Lži o Bohu, kterým věříme (anglický originál má titul Lies We Believe about God).

První kniha tohoto autora, Chatrč, se stala v anglicky mluvících zemích bestsellerem. Vzbudila značnou pozornost, a to zdaleka nejen v křesťanských kruzích, a byla brzy zfilmována. Měl jsem možnost přečíst všechny čtyři Youngovy knihy a přiznám se, že první dvě – tedy Chatrč a Křižovatky – jsem přímo hltal. Na těchto knihách mě zaujalo takřka vše – námět, zpracování, umělecká stránka věci i psychologické, teologické a filosofické otázky, které kniha vyvolávala – a na něž do jisté míry i odpovídala.

Křižovatky byly Chatrči v něčem podobné, v něčem od ní odlišné. Přečetl jsem je s nemenším zájmem nežli knihu první. I o této knize platí v plném rozsahu, co jsem napsal o knize první: Probouzí psychologické, teologické a filosofické otázky a je skvěle napsána.

Třetí knihu, Eva, jsem rovněž přečetl s velkým zájmem, nicméně dojem jsem z ní neměl stejně pozitivní jako z prvních dvou knih. Zatímco první dvě knihy vyznívaly „uvěřitelně“, i když bylo jasné – zejména u Křižovatek – že jde o fikci, Eva mi připadala poněkud dějově překombinovaná.

Čtvrté dílo W. P. Younga, které v těchto dnech vychází, se od předchozích tří zásadně liší. První tři knihy jsou romány – čtvrtá kniha je teologie. Snad je možno nazvat ji vysvětlením a apologií Youngových světonázorových východisek. To, co z Youngových předchozích knih vyplývá nepřímo, je v jeho poslední knize řečeno explicitně.

Řada křesťanů byla pohoršena už knihou první. Na rozdíl ode mě ji zřejmě nečetli jako román, ale jako pojednání o Bohu. Soudím, že bychom měli mít odlišný přístup k teologii a k fikci, byť fikce nám může pomoci porozumět určitým skutečnostem – duchovnímu světu, biblické antropologii, ba dokonce i Bohu. Nechtějme ale po fikci – nebo po křesťanských obrazech či filmech – přesné teologické výpovědi. Román není ani tóra, ani modla.

Čtvrtá kniha ale román není – je to vskutku pojednání o Bohu. W. P. Young líčí Boha jako jen a jen dobrého a v této knížce skutečně odhaluje lži, kterým mnozí křesťané věří. Problém nevidím v tom, co si Young myslí o Bohu. Problém vidím v tom, jakým způsobem se vyrovnává (či vlastně vůbec nevyrovnává) s existencí Božího nepřítele a celé otázky „odkud zlo“. Nejpatrnější je to v samotném závěru knihy, kde Young uvádí několik stránek biblických veršů, ovšem pečlivě vybraných tak, aby se v nich nevyskytovalo nic o démonech, draku a šelmách z Daniele nebo Zjevení nebo o Božím nepříteli.

  1. P. Young je podle všeho universalista, tj. je přesvědčen, že Bůh nakonec spasí všechny lidi. I těm nejhorším zločincům bude tak dlouho projevovat svou lásku, až se nakonec zlomí a přijmou nabízenou milost.

Nemám pochybnosti o tom, že Bůh si skutečně přeje, aby všichni lidé poznali pravdu a došli spásy. A je velmi nevděčnou úlohou snažit se dokázat, že někteří lidé přesto spaseni nebudou. Jinými slovy, že člověk se může definitivně rozhodnout proti Bohu. Pro tuto skutečnost je náš svět tak tragický – a tak smysluplný. Ano, v životě každého z nás jde o věčnost. To, jak Young líčí skutečnost, je nádherné a přitažlivé. Přiznám se ale, že dávám přednost biblickému pohledu. Nevěřím, že s hroznou možností věčného zatracení se můžeme vypořádat tím, že z Bible vypustíme všechny verše, které o něm mluví.

Nebyl jsem pohoršen tím, že Young v Chatrči líčí Boha jako postarší černošku. V knize samotné přiznává, že chce rozbít naše falešné představy Boha coby stařečka s bílým plnovousem. Ano, míváme falešné představy, a je třeba se jich zbavovat. Obávám se ale, že co se týče zla, nabízí nám Young nahrazení jedné falešné představy druhou. Raději se přidržím Bible.

Přesto knihu k četbě doporučuji. Jednak mnohým z nás umožní se některých falešných představ zbavit, jednak nám prospěje, když se s Youngem vnitřně vyrovnáme. Pokud neztratíme ze zřetele Písmo, může nám jen prospět, když se s Youngovou teologií trochu vnitřně popereme.

Knihu, jak bylo řečeno, vydalo nakladatelství Euromedia. Má 208 stran a prodává se za 259 Kč.

  1. července 2018

 

 

.

Zatím jsme nevyhráli

Když se premiér Andrej Babiš vrátil z posledního summitu leaderů Evropské unie, na němž se projednávala otázka migrace, prohlásil, že jsme „vyhráli“. Měl na mysli státy visegrádské čtyřky – to jsou ti údajní vítězové – a skutečnost, že nebudeme muset na své území přijímat žádné migranty, a přitom bude dál platit Schengen (to je obsah toho vítězství).

Andrej Babiš má pravdu v tom, že těchto výsledků chtěl dosáhnout – a také jich dosáhl. Problém tohoto „vítězství“ je ale v tom, že ani v nejmenším neřeší, jak to bude s migrací dál. Pro všechny zúčastněné jde pouze o odklad nějakého „řešení“ a výsledky summitu mohou být hřejivé pro politiky Visegrádu. Mnohem méně uspokojivé jsou ovšem pro takové země jako je Řecko, Itálie, Malta nebo Španělsko.

Pokusme se podívat se trochu do budoucnosti. Než ale budu psát dál, prosím snažně všechny čtenáře, a zejména mé kritiky, aby mi věřili, že když o něčem píšu, že to s větší či menší pravděpodobností nastane, pak to neznamená, že si přeji, aby to nastalo.

Předně: I kdyby se nyní Evropa hermeticky uzavřela, takže už by do ní nepřišel jediný migrant, bude mít několik generací problém s absorbováním migrantů muslimského vyznání, a tento problém se značnou pravděpodobností skončí islamizací Evropy. Tato islamizace již probíhá různými způsoby a na různých rovinách, živelně i plánovitě, nicméně toto téma není obsahem tohoto článku.

Evropu však hermeticky uzavřít nelze a migranti do ní budou i nadále proudit. To, že proti roku 2015 počty migrantů letos klesly na zlomek tehdejších hodnot, je jev dočasný. Itálie se snaží nepřijímat další migranty i za cenu mediálně velmi nevděčného a jistě pro migranty velmi bolestivého (až tragického) nevpouštění lodí s migranty do italských přístavů. Je to drsné, ale dalo se to očekávat, a je velmi pravděpodobné, že o podobných – a někdy i drastičtějších – krocích se budeme dovídat i v budoucnosti.

Navenek to vypadá, že někteří evropští politici budou usilovat o tzv. „australské“ řešení, při němž by migranti byli odklánění do nějaké třetí země, v níž by čekali na „procesování“, tedy rozhodnutí, zda budou či nebudou vpuštěni do EU. Problémem je, že na rozdíl od Austrálie Evropa zatím nenašla žádnou zemi, která by byla ochotna na svém území takové dočasné útočiště zřídit či alespoň strpět. Je ovšem možné, že se nějaká nakonec přece jenom najde, bude-li Evropa ochotna zaplatit nějakou horentní sumu za své relativní bezpečí. Připravme se však, že cena bude vysoká, a Česká republika, věrná svým tradicím, se bude snažit přispět co nejméně.

Ani to ale není a nebude nějakým trvalým řešením. Na rozdíl od všech ostatních kontinentů v Africe přibývá obyvatelstva a africké země nejsou s to tento populační nárůst zvládnout. Pokud je mi známo, pouze dvě africké země se ekonomicky dlouhodobě pozvedají. Jsou to Botswana a Kapverdské ostrovy. V obou případech jde o země se zanedbatelným počtem obyvatel a současně mimořádně úspěšnou vládou – dokonce se odvažuji použít přívlastek „moudrou“. Jsou to ovšem výjimky potvrzující pravidlo.

Hezky znějící mantrou je „pomáhat v místě, kde problém vzniká“. Ano, nejlepší by bylo, kdyby se podařilo africké země ekonomicky pozdvihnout, aby dokázaly své obyvatelstvo uživit. Obávám se však – ba jsem si téměř jist – že se to nepodaří, a to zejména z důvodů kulturních. Řeknu to politicky naprosto nekorektně a možná až žalovatelně: Africké země až na pár výjimek nejsou schopny si samy vládnout. To znamená, že pokud by se měla změnit situace „na místě, kde problém vzniká“, musela by se v těchto zemích opět zavést nějaká protektorátní správa. Předpokládám, že pro dotčené africké země to bude nepřijatelné a evropské země nebudou mít dostatek kuráže, aby něco takového vůbec navrhly, natož požadovaly. Nicméně i kdyby se to hypoteticky podařilo, byl by zde další problém: Dokázali by Evropané skutečně pomoci? Znovu všem zainteresovaným doporučuji přečíst si knihu Williama Easterlyho Břímě bílého muže, která popisuje, proč je evropská pomoc zpravidla zoufale neúčinná.

A tak hrozí, že budeme mít „více téhož“. V severní Africe je již nyní kasta lidí, kteří na migrantech pohádkově zbohatli. Tito lidé jistě dříve nebo později najdou cestu, jak své miliony a miliardy přetavit v politický vliv. Evropa se bude snažit jednat „humanitárně“, ale bere to za špatný konec: Kdyby chtěla pomáhat skutečně potřebným, odmítala by ty migranty, kteří do Evropy přicházejí, protože ti patří k elitě ve svých domovských zemích, a brala by přednostně skutečné vdovy a sirotky, kteří někde v Libérii nebo v Senegalu skutečně nemají sebemenší šanci. Takto se Evropa vlastně přímo podílí na dalším ožebračování už beztak chudých zemí. Tím, že ti nejschopnější odejdou a cestou své peníze přenechají všeho schopným gaunerům, se skutečně Africe nepomůže.

Důležitou součástí problému je, že „díky“ politické korektnosti se o těchto věcech málo hovoří, respektive málo hovoří pravdivě a věcně. Rozhodující jsou často „mediální údery“, jak se to snad dá nazvat. Na Angelu Merkelovou prý zapůsobila fotografie utopeného tříletého chlapečka na pobřeží ostrova Lesbos. Tato „vhodná“ fotka možná otevřela dveře milionu migrantů, kteří přišli do Německa. Ano, je to strašné, když se utopí tříletý chlapeček. Nemáme žádné fotky těch, kteří zahynuli v saharské poušti cestou z Nigeru do Libye. Přitom na Sahaře zřejmě zahyne podstatně více lidí, než kolik se jich utopí ve Středozemním moři. Život je tragický. Ano, měli bychom pomáhat, jak jen to jde. Nicméně ta pomoc nesmí být nesmyslná. Bůh nám dal rozum, abychom ho používali. A díky rozumu můžeme rovněž rozpoznat cesty, které k cíli nevedou. A jasně upozorňovat na to, když někteří politici jen žvaní, nepojmenují skutečný problém a jiným v tom ještě brání.

  1. července 2018

 

 

.

Autorita v církvi

Existuje vnitřní a vnější autorita. Vnitřní autorita je dána zjevením, vnější autorita je dána úřadem. V Izraeli byli nositeli vnější autority král a kněží, nositeli vnitřní autority byli soudcové, ale především proroci.

Se zjevením je vždy spjata odpovědnost. Odpovědnost je ovšem spjata i s úřadem. Nositel úřadu je zodpovědný, aby usiloval o Boží zjevení. Někdy se tak v církvi děje, jindy nikoli.

Pán Ježíš byl nositelem vnitřní autority a po svém druhém příchodu bude nositelem i autority vnější. Když chodil po této zemi, respektoval držitele vnější autority. Když někoho uzdravil, poslal ho ke knězi, který měl autoritu prohlásit nemocného za zdravého.

Pro církev je požehnané, je-li nositelem úřadu někdo, kdo má zjevení. V ideálním případě vnější a vnitřní autorita splývá. Analogicky je pro církev tragické, pokud nositelé úřadu nemají zjevení Ježíše Krista.

Úkolem Božího služebníka je usilovat o zjevení, nikoli o vnější autoritu.

Boží lidé poznávají, nebo alespoň tuší, kdo má vnitřní autoritu, danou zjevením. V době Jana Křtitele bylo v Jeruzalémě mnoho kněží; lidé však vážili cestu k Jordánu, kde kázal Jan.

Nositel vnější autority, který nehledá Boha (a tudíž zjevení), se cítí nositelem vnitřní autority ohrožen.

V současném světě je zpochybňována jakákoli autorita. Tento duch nepoddanosti pronikl i do církve. Proto v církvi kvete individualismus podobně jako ve světě. Duchovní lidé ovšem hledají duchovní autority, podobně jako lidé vyhledávali Jana Křtitele, Pána Ježíše Krista nebo apoštola Pavla. Neduchovní lidé se domnívají, že žádné autority nepotřebují, že všechno zvládnou sami. Kníže tohoto světa se snaží autority likvidovat – činil tak ostatně vždy. Saul bude vždy pronásledovat Davida.

Člověk, který zná Boha, ovšem o autoritu neusiluje. Touží poznávat Boha, tj. usiluje o zjevení. Má-li zjevení Ježíše Krista a Otce, má i vnitřní autoritu. Pokud jde o vnější autoritu, pak dnes není o co stát. Pokud se člověk s vnitřní autoritou nechá uvést do autority vnější, je to od něj oběť.

Ten, kdo usiluje o vnější autoritu, neví, co činí. S tou výjimkou, kdy si je naprosto jist Božím povoláním, je to známkou toho, že otázkám autority a zjevení nerozumí. Mojžíš je příkladem toho, kdo byl povolán – ale do vnější autority se mu moc nechtělo. Stejně tomu bylo s většinou biblických proroků.

Bůh si ovšem přeje, aby v jeho církvi autority byly – a abychom se i v dnešní vzpurné a individualistické době učili autoritu uznávat, žít pod ní, i ji správně vykonávat. Slova „Poslouchejte své vůdce a buďte poddajní, neboť oni bdí nad vašimi dušemi jako ti, kdo budou vydávat počet; ať to mohou dělat s radostí, a ne se vzdycháním, neboť to by vám nebylo k užitku“ platí i v dnešní době.

Autorita ovšem není diktatura. Právě ten, kdo má autoritu, potřebuje mít hluboký vztah k několika málo bratrům (či sestrám, pokud jde o sestru v autoritě). Potřebuje lidi, kteří jsou ochotni a schopni ho napomenout, jako napomenul Nátan Davida. Tyto lidi musí aktivně vyhledávat. Lidé, kteří málo hledali zjevení, ale dostali se do postavení vnější autority, mnohdy skončili špatně. Byli velmi osamělí, a nakonec padli do hříchu. Člověk se zjevením si je tohoto nebezpečí vědom a hledá hluboké obecenství.

  1. července 2018

 

 

.

Boj proti denominacím

Jak jsme se ocitli v určité denominaci? Zpravidla tak, že jsme se do ní narodi-li. Buď tělesně, jako děti rodičů, kteří byli členy určité denominace, nebo „duchovně“, když jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista na základě služby někoho, kdo byl v nějakém denominačním sboru – baptistickém, metodistickém, evangelickém či jakémkoli jiném. Mnohým z nás nedělá problémy přestoupit do jiné denominace, třeba při stěhování do jiného města, ale i z jiných důvo-dů. Problémy jsou pouze s denominacemi od sebe vzdálenějšími – evangelikál bude mít problémy stát se katolíkem, pravoslavným, ale i adventistou, a po-chopitelně příslušníci těchto denominací budou asi mít problémy nalézt do-mov v některé z evangelikálních denominací. Ale můžeme se k sobě chovat slušně a vstřícně, že ano?
Člověk, který je neproblematicky členem určité denominace, ale může narazit na křesťana, který mu řekne, že členství v (jakékoli) denominaci je něco špatného, že Ježíš nepřišel založit žádné denominace, že v nebi nebu-dou katolíci, evangelíci nebo členové Křesťanských společenství či Apoštolské církve, ale jen křesťané, že denominace jsou „nebiblické“ atd.
Čas od času zvítězí tento názor u větší skupiny křesťanů, kteří se ve jménu absolutní „nedenominačnosti“ od denominací oddělí a založí vlastní skupinku. Pokud jsou úspěšní, jejich skupinka roste, a po čase se z ní sta-ne… denominace. (Nejedna současná denominace vznikla na základě odporu proti denominacím, ale do historického exkurzu se zde pouštět nechci.)
Odpůrci denominací často argumentují tím, že i apoštol Pavel kritizoval roztržky v korintském sboru. Byli tam ti, kdo říkali „já jsem Petrův“ nebo „já jsem Pavlův“, ale také ti, kteří říkali „já jsem Kristův“ (viz 1. Korintským 1. kap.) Docela by mě zajímalo, co to bylo za lidi, ti „Kristovi“. Myslím si, že Kristovu stranu tvořili předchůdci dnešních bojovníků proti denominacím. Pavel je jmenuje jedním dechem s ostatními skupinami, což je výmluvné.
Boj proti denominacím považuji za jeden z nejmarnějších a nejméně smysluplných bojů, kterým se (někteří) křesťané věnují. Vícekrát jsem se s takovými lidmi setkal. Měl jsem vícekrát příležitost skupině, která byla na odchodu z nějakého sboru, položit otázku: „Co budete dělat jinak, až opustíte tento místní sbor?“ Jinými slovy, v čem konkrétně vám brání skutečnost, že tento místní sbor je součástí nějaké denominace?
Jistě, takové situace si lze představit. Dnes více méně všechny denomi-nace akceptovaly existenci (a oprávněnost) domácích skupinek. Nebylo tomu tak ale vždy. V některých denominacích se ještě v osmdesátých letech říkáva-lo: „Skupinky jsou elitářské, rozdělují sbor.“ Až do konce osmdesátých let probíhal bratrovražedný boj mezi charismaticky a necharismatiky. Ano, v takových případech bylo lepší se rozejít než se trápit neustálými spory o tom, zda jsou jazyky (glosolálie) od Boha či od ďábla. Pokud ale nějaká sku-pina odešla, nebylo to zpravidla kvůli tomu, že pokládala za problém samu „denominačnost“. Bojovala například proti zakazování jazyků nebo domácích skupinek, nikoli proti denominačnosti jako takové.
Jakmile začne určitá skupina společně žít, vytváří si určité struktury a zvyky, vzniká v ní něco, co nazývám „denominačním folklórem“. Je to proces, který lze dle mého názoru zpomalovat, nikoli však zastavit. Pravdou je, že ať už jde o jednotlivý (třeba dokonce přísně protidenominační) sbor, nebo o ce-lou denominaci, po čase – někdy kratším než jedna generace – se stává „sta-rým měchem“, a pokud má v daném místě vzniknout nové společenství, mož-ná bude lépe, když bude skutečně nové.
Vzpomínám si, jak se mě v roce 1991 tázal vedoucí jedné skupiny, jež se k nám tehdy hodlala připojit, zda mu mohu zaručit, že se z Křesťanských společenství jednou nestane denominace. Řekl jsem mu, že nemohu. Byl jsem odhodlán bojovat o to, abychom neztratili otevřenost a pružnost, ale na-tolik jsem znal církevní dějiny, že jsem věděl, že mu to opravdu slíbit nemo-hu. Dnes tento bratr vede krásný sbor – a já jsem se přestal bránit tomu, aby někdo tvrdil, že i Křesťanská společenství jsou denominace. Denominace opravdu není sprosté slovo.
O kvalitě sboru rozhodují zcela jiné věci, než v jaké je denominační „přihrádce“. Může být dobrý sbor Církve bratrské vedle špatného sboru Apoš-tolské církve. Anebo taky naopak. Opuštěním denominace někdy může něco získat vedoucí sboru, pastor, případě staršovstvo; „řadoví členové“ zpravidla nikoli.
V dnešní době už si většina evangelikálních církví nemyslí, že jsou tou nejlepší denominací (ano, vím, existují dvě výjimky). Když jsem psal stanovy Křesťanských společenství, dal jsem přímo do preambule, že se nepovažuje-me za nejlepší nebo jedinou správnou církev. Denominační patriotismus mi vždycky dost vadil. Jenže pak jsem zjistil, že jsem pyšný na to, že jsme jediná církev, která má ve stanovách, že se nepovažuje za tu nejlepší. Ha, Dane, vi-díš, už jsi zase tam, odkud jsi chtěl utéci.
Jak se stavět k lidem, kteří odmítají denominace? Radím – nechat je být. Pokud uvěří, že denominace jsou zlo, patrně sbor stejně opustí. Troufnu si tvrdit, že v devadesáti procentech je to zástupné téma. Skutečným důvo-dem bývá buď neochota rozejít se s hříchem nebo narušené vztahy v rámci sboru. Když proti těmto lidem bojujete, posilujete v nich (a někdy i u vnějších pozorovatelů) pocit, že jim ubližujete, a že tak činíte právě proto, že jste v denominaci. Ať tito lidé raději odejdou. Založí vlastní skupinku, která bude nedenominační. Možná se v ní budou posilovat v pocitu nadřazenosti. Buď se tak skupinka po čase rozpadne, nebo začne růst.
Pokud ano, během jedné generace se stane denominací. Popřejme těm-to lidem hodně zdaru! Hlavně ať je zvěstován Kristus – třeba i bojovníky proti denominacím.

27. června 2018