Vysvětit či nevysvětit

Když jsem se přestěhoval do Jeseníku, pozval jsem starší sboru, aby promodlili můj nově nabytý byt. Když jsem ho kupoval od předchozí majitelky, pozval jsem ji na oběd do restaurace a ptal jsem se, kdo v tom bytě bydlel dříve. Naštěstí se nijak nepídila, proč mě to zajímá, takže jsem to nemusel vysvětlovat.

Pokusím se v tomto článku vyjádřit názor na určité věci, které mají duchovní význam, ale u kterých musíme dávat pozor na dvojí nebezpečí – mohli bychom určité úkony podcenit, nebo naopak přecenit.

Nicméně zpět k promodlování bytu. Vím o jednom domě v jisté pražské čtvrti – jde o velký činžák postavený v meziválečných letech – v němž došlo od konce druhé světové války do sedmdesátých let ke dvěma vraždám a třem sebevraždám. Poslední z oněch sebevražd se odehrála v bytě jedné mé známé. Mladá dívka spolykala nějaké prášky.

Když se oné známé narodila holčička, měla od dvou let podivné záchvaty – začala se dusit. V nemocnici nic nezjistili. Když se to opakovalo, doporučili mamince, aby s dcerkou trávila hodně času v horách nebo u moře. Později jsem zjistil, že ona dívka, která spáchala sebevraždu, spolykala prášky, které zablokovaly dýchání a ona se v podstatě udusila.

Náhoda? Možná ano. Ale od té doby jsem se setkal vícekrát s podobnými jevy, než abych nad nimi mávl rukou. Jsou místa, která jsou prokletá, a místa, která jsou požehnaná. Vzpomeňme na proroka Elíšu, který nasypal sůl do pramene vody, která ničila život obyvatelům Jericha. I to bylo kdysi prokleto a kletba se po mnoha letech naplnila (viz 1Kr 16,34). Ano, na místech či předmětech mohou nějakým způsobem ulpět hříchy předků nebo předchozích majitelů. A my máme autoritu rušit skutky ďáblovy, podobně jako je rušil Pán Ježíš (1J 3,8).

Nyní z jiného soudku: Když někteří lidé přijdou ke Kristu a zjistí, že v jejich životě nebo v životě jejich předků existuje nějaká spoutanost, jsou vedeni k tomu, aby vyznávali jednak svůj hřích, jednak hříchy předků. I tato praxe může být nejen legitimní, ale i blahodárná.

Tento článek ale píšu zejména pro to, abych varoval před extrémy. Tyto věci můžeme přecenit – nebo podcenit.

Tak třeba při vysvěcování bytu není třeba zjišťovat, zda jeho předchozí majitel nemluvil vulgárně nebo zda se v dotyčném bytě jeho synovec nedopustil cizoložství. Nesnažme se být předuchovnělí. Moje maminka, která během svého života udělala s předuchovnělostí některých křesťanů negativní zkušenosti, v této souvislosti citovala verš z knihy Kazatel (7,16 Kr.): „Nebývej příliš spravedlivý, aniž buď příliš moudrý. Proč máš na zkázu přicházeti?“

Na druhé straně, pokud v předmětném bytě bydlel pasák, který provozoval nevěstinec, pak bych si kladl otázku, zda se tam vůbec stěhovat.

V této souvislosti potřebujeme dar rozlišování. Pokud šlo o byt mé zmíněné přítelkyně, radil jsem jí, ať se odstěhuje. Tuto radu nepřijala a po třech letech sama zemřela ve věku čtyřiceti let. V jiných případech jsem měl naopak jistotu, že určitý byt nebo dům můžeme promodlit a „zabrat pro Ježíše“. Je ale důležité, aby ho obývali lidé, kteří chtějí žít s Bohem. Tyto věci nefungují nějak magicky. Pokud někdo žije ve vzpouře proti Bohu, může nechat byt vysvěcovat, kolikrát chce, a ono to nebude fungovat. Bohu záleží především na našem srdci, ne na našem bytě.

Podobně potřebujeme dar rozlišování, když promodlujeme minulost nějakého člověka. Opět je zde dvojí nebezpečí: přecenění a podcenění. Slyšel jsem o lidech, kteří promodlovali svůj život nebo život druhých do desátého pokolení – o tom se domnívám, že jde o úlet. Pokud ale jde o „dědictví marnosti“ po rodičích či prarodičích, pak by byla chyba to nepromodlit. Jen je třeba tomu dobře rozumět: Jedna věc jsou hříchy, kterých jsem se dopustil já sám. Tam nesu vinu, tam musím činit pokání. Druhá věc jsou hříchy mých předků. Tam vinu nenesu, nicméně nesu důsledky hříchů mých předků, a v Písmu Bůh říká, že bude stíhat vinu otců na synech do třetího či čtvrtého pokolení (dále do minulosti bych tedy nechodil). Od hříchů předků se mohu oddělit, mohu je vyznat, ale nemohu se z nich kát stejným způsobem, jako se mám kát z hříchů vlastních.

Při těchto úvahách je třeba rozumět tomu, kam až sahá naše autorita. Uvedu příklad: Větší rodinný domek vlastní dohromady čtyři majitelé, z nichž jeden je biblicky věřící křesťan, zatímco další tři jsou nevěřící a jeden z nich je ještě k tomu člověk, kterého bych nazval „deklarativním hříšníkem“, tedy člověk, který ví, že hřeší, a ještě si z toho dělá legraci. V takovém případě křesťan nemá autoritu nad celým domem. Jistě, může se za něj modlit, může se modlit za svou ochranu, ale nemá autoritu modlit se za očištění celého domu. Musel byl další majitele vyplatit.

Všechny tyto a jim podobné úkoly ovšem mají smysl, jen když člověk žije v poslušnosti a pěstuje zdravé duchovní návyky: Čte Písmo, modlí se a našel své místo v Božím lidu.

  1. října 2020

 

 

Nepřestává nést ovoce

Bude jako strom zasazený u vody, zapustí své kořeny u potoka; nebojí se, když přijde žár, jeho listí bude zelené; neobává se ani v roce velkého sucha, nepřestává nést ovoce.

Jeremjáš 17:8

 

Tak mluví Písmo o člověku, který doufá v Hospodina. V Čechách a na Moravě jsme několik let zakoušeli „reálné“ sucho, kdy byl často smutný pohled na vyschlou zemi a usychající vegetaci. Někdy se mi zdá, že toto „pozemské“ sucho je ilustrací duchovní vyprahlosti. Ne o každém křesťanovi platí, že nepřestává nést ovoce v čase sucha. Mnozí se obávají žáru, kterému jsou vystaveni, nebo dokonce s velkým neklidem pozorují, jak jejich listí vadne.

Modlili jsme se za déšť, ale modlili jsme se i za duchovní rozvlažení, tedy za probuzení národa. Letos je fyzické vláhy dostatek. Jak jsme ale na tom, co se týče duchovní vláhy? Jak společnost vnímá křesťanství?

Australský teolog Greg Sheridan v úvodu své knihy „Bůh je pro tebe dobrý“ dokládá, jak se v posledních desetiletích poznenáhlu, ale nepřetržitě měnil postoj společnosti ke křesťanství. Když psal G. K. Chesterton své Povídky otce Browna, mohl být hlavní postavou katolický kněz. To by dnes už těžko bylo možné. Sheridan si všímá, že v oblíbeném televizním seriálu Inspektor Morse, který se vysílal od osmdesátých let do počátku milénia, hlavní postava postupně měnila svůj postoj ke křesťanství od přejného po odmítavý. A v mezinárodně oblíbeném americkém seriálu Donovan už byli všichni členové hlavní rodiny seriálu v dětství či mládí zneužíváni katolickými kněžími.

Problémy s kněžími, kteří zneužívali mladistvé, se objevují snad ve všech zemích západního civilizačního okruhu. Ač nepochybuji o tom, že určité procento obvinění je nepravdivých, problém jako takový je vážný a reálný. Nelze ho ani bagatelizovat, ani zametat pod koberec. Pro takové kněží platí stejná otázka, jako pro všechny, kdo se hlásí ke Kristu: Máš ve svém životě člověka/lidi, jimž jsi dokonale vykazatelný? Dobře vím z evangelikálního prostředí, že mnozí pastoři jsou bez pastora. Všichni potřebujeme být vykazatelní. Ano, vím i o určité komplikaci: Upřímnost, pravdivost a poctivost nelze vynutit či institučně zajistit. Měli bychom se o vykazatelnost alespoň snažit.

Problém sexuálního zneužívání církev těžce poškodil. V českém prostředí církvi ublížila ještě jedna záležitost, a sice nešťastné církevní restituce. Máloco poškodilo církev tolik jako snaha církve získat zpět alespoň část majetku zabaveného komunisty. Ne že by církev nebyla v právu. Boží nepřítel ale využil do posledního ždibce představu, že církev se v této věci zpronevěřuje svému zakladateli, který, podle nepříliš poučeného, a tudíž velmi zjednodušeného mínění mnohých nevěřících, „hlásal chudobu“. Byl jsem od počátku, kdy byla otázka restitucí v první polovině devadesátých let nastolena, přesvědčen, že by bylo lepší se onoho majetku vzdát, jakkoli na něj církev měla právo. Dnešní duchovní scéna by vypadala úplně jinak.

Nicméně nemá smysl hořekovat nad rozlitým mlékem. Skutečností zůstává, že církev je ve společnosti značně nepopulární a tato averze zřejmě ještě zdaleka nevyvrcholila. Obávám se, že je jen otázkou času, kdy bude proveden masivní útok na Bibli jako takovou. Přepisování určitých základních literárních děl, případně jejich editace, je jen dělostřeleckou přípravou tohoto útoku.

Přes hlubokou krizi křesťanství ale nepostrádáme argumenty pro aktivity církve. V roce 2017 byla publikována studie Amerického ústavu pro ekonomická studia (US National Bureau of Economic Research), nazvaná „Prospívá vám náboženství?“ Podle této studie je rozdíl mezi vírou a praktikovanou vírou – tj. mezi lidmi, kteří říkají, že jsou věřící, a lidmi, kteří se aktivně účastní života církve. Uvádím zajímavá data: Když lidé začnou chodit do sboru dvakrát častěji než dříve, jejich příjem stoupne o 9,1 procenta, jejich závislost na sociálních dávkách klesne o 16 procent, riziko rozvodu klesne o 4 procenta a pravděpodobnost, že člověk vstoupí do manželství, stoupne o 4,4 procenta.

Tato data vůbec nejsou špatná. Pochopitelně nenaznačují, že křesťané se nerozvádějí nebo že žádné křesťany nepostihla exekuce. Nicméně naznačují, že označování církví za nejméně důvěryhodné instituce nemá oporu v empirických datech a je spíše záležitostí předsudků.

Co si máme počít?

Hovořil jsem s jedním nevěřícím, který se pohoršoval nad tím, kolik kněží zneužívalo mladistvé. Jeho představa byla, že by v církvi neměl být žádný takový kněz. Řekl jsem mu, že bych si to sice přál, ale že takové přání považuji za nerealistické. Snažil jsem se mu vysvětlit, že pokud se obrátí hněvivý člověk, máte pak hněvivého křesťana. Pokud se obrátí líný člověk, máte líného křesťana. A tak podobně. A pokud se obrátí člověk se sexuální úchylkou, jednoduše neplatí, že v okamžiku obrácení tato úchylka rázem zmizí. Nemá tím být řečeno, že křesťané jsou na tom po všech stránkách stejně, jako nevěřící. Obrácení bývá jednorázové, ale pak nastává proces proměny. Ten vyžaduje čas. Kdyby na tom nově obrácený člověk byl po dvou letech stejně jako v den své konverze, bylo by to zlé, velmi zlé.

Nevěřící někdy po křesťanech chtějí, aby byli dokonalí. A usvědčují je, že nedosahují norem, které hlásají, respektive které hlásal Ježíš Kristus. Sami ovšem mnohdy neprozradí, jaké normy dodržují oni sami. Křesťan jde s kůží na trh, a proto lze snadno poukázat na to, kde normu, k níž se hlásí, porušil. Někteří nevěřící žádné normy nehlásají ani neuznávají. Pak je ovšem nelze usvědčit z pokrytectví, z nějž oni často usvědčují křesťany (nebo si to alespoň myslí).

Proto radím: Žijme svatě, jak nás k tomu vyzývá Bůh: „Svatí buďte, jako já jsem svatý.“ Tato výzva je v Písmu mnohokrát opakována. Usilujte o svatost – při plném vědomí, že mnohokrát selžete. Usilujte o svatost, ne proto, abyste ji použili jako argument proti nevěřícím – tudy cesta opravdu nevede – ale z lásky k Bohu.

Není mi jedno, co si lidé myslí o církvi, ale více mi záleží na tom, co si o nás myslí Bůh. Usilujme o krásnou církev, jak o ni usilovala Jednota bratrská nebo reformovaný teolog Jan Karafiát. Nesnažme se ale dokázat, že jsme lepší. Vždyť křesťany jsme se stali, protože jsme poznali, že jsme špatní a potřebujeme odpuštění. Nevěřícím se pokusme vysvětlit, že církev je jediné společenství, kdo podmínkou členství je nehodnost kandidátů. Dokud si oni sami nezačnou zoufat nad vlastní hříšností, nebudou nám rozumět. Nenechme se tím znejistět a následujme svého Pána.

  1. srpna 2020

 

Bůh s plamenometem

Když jsem zveřejnil článek „Univerzalismus je lákavá hereze“, byl jsem překvapen množstvím reakcí. V podstatě to bylo překvapení příjemné –mnoho lidí o Bohu skutečně přemýšlí. Současně se ale ukázalo, že mnozí lidé zápasí s obtížnými místy v Písmu a mnohdy si s nimi neví rady. Ukázalo se ovšem rovněž, že mnozí s oněmi obtížnými místy nezápasí a určité věci v Písmu si jednoduše škrtnou. Čtenář, v jehož reakci se objevil výraz, který jsem zvolil za název tohoto článku, bere evidentně Písmo vážně, ale vidí v něm nepřekonatelný rozpor. Bůh nám na jedné straně ukazuje milostivou tvář, na druhé straně hrozí strašnými tresty.

V tomto článku se nebudu zabývat jednotlivými obtížnými místy v Písmu. Těm jsem se věnoval ve své druhé knize Krutý Bůh?, která vyšla česky ve dvou vydáních a v současné době je již rozebraná. Chci ale předložit jednu důležitou myšlenku, která se týká přístupu k Písmu. (Této myšlenky se částečně dotýkám v jiné své knížečce, Inspirovanost Písma, kterou lze stále objednat v Nakladatelství KMS.)

K četbě Písma potřebujeme klíč. Já tento klíč nacházím v závěru Janova evangelia, kde se píše: „Ještě mnoho jiných znamení, která nejsou zapsána v této knize, učinil Ježíš před svými učedníky. Tato však jsou zapsána, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu“ (Jan 20,30-31).

Zde Jan vysvětluje, proč napsal své evangelium. Napsal ho proto, abychom uvěřili, že Ježíš je Syn Boží, a abychom skrze víru v něj dosáhli života věčného.

Můžete namítnout, že striktně vzato zde Jan mluví pouze o svém evangeliu. Přesto však analogicky můžeme jeho slova vztáhnout na celé Písmo: Dostalo se nám od Boha v té podobě, v jaké Bůh chtěl, a to proto, abychom poznali Ježíše jako Spasitele a mohli v něj uvěřit.

Bible obsahuje spoustu historických informací. I pro nevěřící historiky je cenným pramenem. Obsahuje i úžasnou poezii. Nicméně primárně není ani učebnicí historie, ani sbírkou básní, ani občanským zákoníkem, i když o některých jejích částech by se to tvrdit dalo. To nic nemění na tom, že Písmo je nám dáno, abychom poznali Boha a jeho Syna Ježíše Krista.

Vrcholem Ježíšova života pak je jeho zástupná smrt na kříži a jeho slavné vzkříšení. O této události mluví Ježíš v Janově evangeliu jako o „té hodině“. K této hodině směřoval. Znamení, která konal, by neměla smysl, kdyby „ta hodina“ nenastala a kdyby Ježíš nepodstoupil smrt a nebyl vzkříšen.

Naše uvažování o Bohu, o Ježíši Kristu a o Písmu tedy musí vytvářet určitý koherentní celek. Bylo by naivní snažit se této koherence dosáhnout tím, jak reagovali s určitou naivitou někteří čtenáři, totiž že ocitovali některé verše, které zdánlivě potvrzují univerzalismus (např. „Bůh totiž všechny uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval“ Ř 11,32; takových veršů naleznete v Písmu celou řadu), ale zamlčeli všechna místa o pekle, soudu a Božím hněvu.

Písmo jasně říká, že Ježíš Kristus, Boží milovaný syn, podstoupil krutou smrt, aby nás vykoupil a zachránil. Apoštol Pavel správně a logicky vyvozuje: „On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno?“ (Ř 8,32).

Takový Bůh nemůže být krutý. Pro mě jde o klíčové pravdy. Ano, v Písmu je spousta veršů o soudu a záhubě. Ale mě se to netýká. Uvěřil jsem v Ježíše Krista. Bůh mi dal svého Svatého Ducha. A ten mě nikdy nevedl k tomu, abych kamenoval cizoložnice, vyhubil Amálekovce nebo na někoho svolával prokletí. Přitom ale neztrácím přesvědčení, že i obtížná místa v Písmu mají své místo.

Pro nás pro všechny mám jednu dobrou zprávu: Nemusíme rozumět všemu, co je v Písmu. Ani nemusíme dělat Pánu Bohu advokáta – On se nepochybně dokáže obhájit sám. Budeme-li chtít žít s Pánem Ježíšem, Duch svatý nám vždy připomene, co je pro nás relevantní. „Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, odhalené pak nám a našim synům až navěky, abychom plnili všechna slova tohoto zákona“ (Dt 29,28). Spoustě věcí v Písmu nerozumím. Bůh mi toho ale odhalil tolik, že mám co dělat do konce života. Především mi zjevil Ježíše, a povolal mě, abych hlásal Boží království.

  1. října 2020

 

O vytrvalosti

(psáno k desátému výročí časopisu Tabita)

 

Tabita vychází již deset let – a to není krátká doba. Tedy… není to krátká doba dnes, kdy je život rychlejší a pomíjivější a kdy mnohdy nestačíme sledovat, co vzniklo a co zaniklo. Má-li si člověk v dnešní době zachovat duchovní nadhled, musí vynaložit značné úsilí.

John MacFarlane, pozoruhodný muž, který kázal evangelium snad ve všech slovanských národech, jednou vyslovil zajímavou myšlenku: Existuje řada křesťanských sborů, které mají jména jako Agapé, Filadelfia, Victory (Vítězství), Víra, Průlom a podobně, ale ještě prý neslyšel o sboru, který by se jmenoval Trpělivost nebo Vytrvalost.

Vytrvalost ovšem potřebujeme. Zvláště v dnešní době, kdy je tolik věcí tzv. „instantních“. Instantní zralý křesťan je ovšem nesmysl. Rovněž neexistuje instantní plodný sbor.

Larry Crabb se kdysi v jedné knize vyjádřil, že má-li vyrůst zralý křesťan, o němž lze říci, že „svlékl starého člověka a oblékl nového“, nebo že „se proměnil obnovou své mysli“, je potřeba tří faktorů. Jsou to milost, pravda a čas.

Bez Boží milosti bychom nemohli nastoupit cestu nového života. A nový život nemůže ani začít, pokud se pravdivě nepodíváme sami na sebe. A pokud v nás Boží život pokračuje, je to díky tomu, že přijímáme Boží pravdy a snažíme se podle nich žít. A čas je nezbytný, aby v nás milost a pravda zakořenily a vykonaly své dílo proměny.

Ono to vlastně platí o člověku i před obrácením. Může se stát, že někomu zvěstujete evangelium, ale jste rázně odmítnuti. Můžete mít nepříjemný pocit, že vaše povídání bylo zbytečné, a dokonce si kladete otázku, zda jste něco zásadním způsobem nepokazili. Nevíte ovšem, co bude následovat. Ano, připouštím, možná jste se skutečně snažili zbytečně. Možná ale nastane něco jiného: Člověk, který vás odmítl, se během několika pár let může ocitnout ve zcela nové situaci. Přijde o zaměstnání. Jeho dítě postihne těžká choroba. Opustí ho životní partner. A takový člověk začne uvažovat jinak, zjistí, že to, co bylo dříve prioritou, ztratilo veškerou lákavost, a setká se s někým jiným, kdo mu řekne evangelium podobně jako kdysi vy, ale jeho reakce už je mnohem vstřícnější. Neznamená to, že už je připraven přijmout spásu v Ježíši Kristu. Možná uběhnou další tři roky a někdo jiný ho pozve na evangelizační akci, třeba na Alfu nebo Manželské večery. A najednou to tomu člověku docvakne.

Důležité je, že je tu Boží milost, důležité je, že jsme kázali pravdu, a konečně je tu ten faktor času. Ano, potřebujeme vytrvalost, a zejména tam, kde nevidíme ovoce hned.

To se týká i těch, kdo jsou již určitou dobu křesťany. Někdo si „zamiluje tento svět“ a opustí Ježíše i církev. Vás to velice mrzí a začnete se modlit. Nevíte, zda to dobře dopadne, a možná se budete modlit celá léta. Zejména pokud jde třeba o vaše dítě nebo o vašeho životního partnera, případně dobrého přítele či přítelkyni. Modlíte se, protože víte o Boží milosti. Modlíte se, a připomínáte si, že pravda je důležitá a že pravdu Božího slova nemůžete nějak „vožulit“, upravit si ji podle svých potřeb a přání. A opět je zde faktor času. A vy potřebujete trpělivost.

Jsem už starší člověk a sloužím Pánu přes čtyřicet let. Mám v tom určitou výhodu: Vím o spoustě lidí, jejichž odchodu od Boha jsem hluboce litoval a nad nimiž jsem se trápil. Ne, nevrátili se zdaleka všichni, ale mnozí ano. První narkoman, kterému jsem sloužil, se vrátil k Pánu po jednadvaceti letech (já jsem se to ovšem dozvěděl ještě o deset let později). První člověk, kterého jsem s těžkým srdcem vyloučil ze sboru, mi po deseti letech zavolal: „Dane, vše, cos mi tehdy říkal, bylo pravda.“ To samozřejmě potěší a povzbudí, protože o těch deset let dříve mi bylo hodně ouvej.

Shrnuto: Vytrvalost je nesmírně důležitá. Jsou věci, které bychom bez ní prožít nemohli. Pokud ji ale projevíme, zakusíme spoustu krásných věcí, které by bez ní pro nás zůstaly nepřístupné.

  1. července 2020

 

 

Musíme být „progresívní“?

Impulsem k napsání tohoto článku je několik vět, které jsem náhodně zaslechl v jednom křesťanském rozhlasovém pořadu. Tématem rozhovoru zřejmě byla tzv. „smíšená manželství“. Ne ovšem třeba manželství katolíka s evangeličkou nebo baptisty s metodistkou, ale manželství, v němž je jeden z partnerů křesťan a druhý nevěřící. Poslechl jsem opravdu jen pár vět, ale myslím, že to stačilo, abych pochopil, kterým směrem se rozhovor nese. Takové „smíšené“ manželství zpovídaný i zpovídající evidentně považovali za skvělý nápad, byť si byli vědomi, že ne každý křesťan bude tento názor sdílet, a tak také padla otázka, jestli i duchovní, který měl tomuto sňatku požehnat, sdílí totéž přesvědčení (totiž že takový svazek je dobrý nápad), nebo snad, nedej Bože, je tak konzervativní a nelaskavý, že se trochu ošívá, či se to dokonce dotyčným snaží rozmluvit.

Není pochyb o tom, že manželský a rodinný život je obecně v krizi. Tato krize se křesťanům nevyhýbá. V sekulární sféře zaznívají hlasy, že sama instituce manželství už se přežila a je jí už v podstatě odzvoněno. (V jedné oblasti to ale neplatí: Někteří lidé, kteří pro manželství nenacházejí dobré slovo, najednou obrátí, pokud je řeč o manželství homosexuálů.) A většina denominací už prakticky (a mnohdy i teoreticky) akceptovala kohabitaci, což je takové pěkné odborné slovo pro ještě pěknější český výraz „žít na hromádce“.

Pokud jde o manželství, nepodléhám žádným iluzím. Na několika skupinkách jsem zažil, že křesťanské manželské páry měly mnohem více problémů než manželé, z nichž na skupinku chodil jen jeden, protože partner – ať už manžel či manželka – by nevěřící. Bylo mi to líto, leč nemohl jsem to nevidět. Pokud by mě tedy někdo při čtení tohoto článku chtěl přesvědčovat, že manželství nevěřících jsou mnohdy spořádanější než manželství věřících, může si to odpustit. Bylo by to nošení dříví do lesa. Z pastýřské služby to vím velmi dobře.

Co se mi tedy na onom rozhlasovém pořadu vlastně nelíbilo? Dvojí. Jednak mám silný pocit, že to, co dříve bylo považováno za bizár nebo úlet, je dnes „progresivní“, právě protože to dříve byl bizár. V sekulární sféře natrefíme na myslitele, umělce či celebrity, kteří přímo deklarují, že jim jde o „boření mýtů“. Co pozitivního má toto boření mýtů přinést, většinou není zmíněno. A jelikož dříve bylo – přinejmenším v evangelikálních kruzích – smíšené manželství mezi věřícím a nevěřícím vnímáno jako problematické, nyní má být vnímáno jako „progresivní“. Tradiční pojetí je jaksi automaticky prohlášeno za „zákonické“ a „necitlivé“.

To druhé, co chci zmínit, je mnohem závažnější. V jednom manuálu, který měl dětem na základní škole vštípit, že homosexuální svazky jsou cool, se psalo o lidech z 80. let tohoto století, v němž už stejnopohlavní „manželství“ budou převažovat. Zdůvodněním bylo, že muž se lépe domluví s mužem a žena se ženou, takže stejnopohlavní svazky jsou vlastně výhodnější a pokojnější.

Ano, něco na tom je. Žít v heterosexuálním manželství (a biblicky věřící křesťané vlastně jiné neznají) je velmi obtížné. Mohu klidně říci, že většinou se to nepodaří. Má tedy vůbec cenu se o to snažit?

Jsem si jist, že ano, přestože i já jsem neuspěl. A podobně jako mnozí další jsem stál před volbou, zda snížím laťku a budu se tvářit, že všechno je O. K., nebo zda si přiznám, že jsem neuspěl. Ano, uspěje jen málokdo. To ale není důvod, abychom to vzdali.

Manželství je ilustrace. Má ilustrovat, jaký má Ježíš vztah k církvi. Jde v něm o Boha, ne o to, aby se dva partneři měli dobře. Jde v něm o hlubokou intimitu, o sdílení vztahu s Bohem. Jak ale tuto intimitu mohou prožívat manželé, z nichž jeden věří v Boha a druhý nikoli? Vždyť na tom, zda patříme někomu vyššímu než jsme my, všechno záleží?! Vztah k Bohu je to nejdůležitější – jak by mohl nevěřící partner trpět svému věřícímu partnerovi, že pěstuje ještě jiný vztah, kterému dává přednost?

Jistě, pokud je „věřící“ partner pouze nominální křesťan, který přitakává tvrzení, že „existuje Bůh“, pak zde žádný problém nemusí být. Pokud jsem ale ctitelem Hospodinovým, pokud přijímám, že Bůh má pro mě určité poslání, pak se situace podstatně mění.

Existují manželství, ať už sekulární či „křesťanská“, kde se lidé o svém světonázoru nikterak nesdílejí. Řeší pouze praktické problémy – jak naloží s penězi, kam pojedou na dovolenou, kdo vyzvedne děti ze školky apod. Když Pavel mluví o „velikém tajemství“, má patrně na mysli něco jiného.

Z duchovního hlediska je manželství příležitost, která zůstává málokdy naplněna. Jen málokteré manželství skutečně poukazuje na vztah Krista a církve.

Na rozdíl od některých biblicky věřících křesťanů si nemyslím, že máme vylučovat ty, kdo se rozhodnou vstoupit do manželství s nevěřícím. Tito lidé mnohdy až v manželství začnou promýšlet, jak to s tím manželstvím vlastně je. A ve většině případů budou potřebovat duchovní pomoc. Proto bych si k nim nezavíral cestu. Jiná věc ale je, jak o manželství vyučujeme. Proto mě ten rozhlasový rozhovor tolik mrzel. V podstatě se v něm hlásalo, že na víře tak moc nezáleží. Já si myslím, že na ní záleží všechno. Jak můžeš mít skutečně intimní a hluboký vztah s někým, s kým se nemůžeš modlit?

To, že tolik lidí neuspěje, není důvodem snižovat laťku. Máme v Písmu příběh o soudci Gedeonovi, který vysvobodil Izrael od Midjánců. Původně dal dohromady třicetitisícovou armádu. Bůh mu ji zredukoval na tři sta. A Gedeon s těmito třemi sty zvítězil nad obrovskou převahou nepřátel.

Pán Ježíš mluví o široké cestě a o úzké cestě, kterou málokdo nalézá. Platí to i o manželství. Jen málokdo nalezne drahocennou perlu. To ale není důvod, abychom o ni přestali usilovat, nebo dokonce popírali její existenci. Existují manželství, kde oba „snažně běželi“, a skutečně dosáhli cíle.

Pokud přijmeme za své hodnoty tohoto světa a především přesvědčení, že vlastně jde o to, abychom během svého pozemského života zakusili co nejvíce slasti a co nejméně protivenství, pak nám takové úsilí připadá nesmyslné, zbytečné, nereálné. Pokud se ale přidržíme Boha, půjdeme onou úzkou cestou. A pamatujme, že Boha lze začít hledat odkudkoli, jak praví A. W. Tozer. Předpokladem ale je, že jsme ochotni činit pokání. Jde o to, zda přizpůsobíme Bibli svým představám nebo své představy Bibli.

 

Dan Drápal

27. září 2020

 

Univerzalismus je lákavá hereze

Pod univerzalismem míním učení, že všichni lidé budou spaseni. Peklo neexistuje, případně bude zrušeno, a nikdo v něm nebude.

Velice nerad bych se dostal do role „obhájce pekla“. A už vůbec bych se nechtěl vášnivě přít a dokazovat, že ten či onen člověk určitě nebude spasen a bude se navěky smažit v pekle.

Na druhé straně se mi nezdá, že by univerzalismus mohl být v souladu s Písmem, a domnívám se, že trochu rozumím tomu, proč je dnes velmi populární.

Hlasatelé univerzalismu většinou tvrdí, že dobrý Bůh by nemohl nikoho odsoudit k věčným mukám. Bůh je tak dobrý, a tak milostivý, že nakonec spasí každého.

To by ovšem znamenalo, že na našich volbách a rozhodnutích vlastně nezáleží. Ať provedeme cokoli, a co je možná ještě důležitější, ať si přejeme cokoli, Bůh nás stejně zachrání. Nabízí se otázka: Zachrání i toho, kdo zachráněn být nechce?

V tomto článku budu vycházet především z myšlenek Lee Salisburyho z článku „Boží zármutek se obrátil v radost“ (snadno vygooglíte). Tento autor má ovšem základní pochybnosti o pravdivosti a autoritě Bible, jak je zřejmé z následujícího odstavce:

Odsoudí Bůh k věčnému mučení všechny ty, kteří neuvěřili evangeliu, bez ohledu na to, zda někdy slyšeli Ježíšovo jméno? Je Bůh opravdu spravedlivý, když už si v lůně matky povolá vraha, jako byl Saul z Tarsu, zatímco Ezaua se rozhodl nenávidět, ještě dříve, než se narodil? Odsoudil spravedlivý Bůh k věčnému mučení ty Židy, kterým sám dal ducha otupělosti, aby neviděli ani neslyšeli? Takové a další nezodpovězené rozpory, podporované naukou věčného trestu, vytvářejí důvody nedůvěry a cynismu nejen mezi křesťany, ale i mezi mnoha lidmi, kteří by jinak mohli být evangeliu Ježíše Krista otevřeni.

Tak opatrně: Křesťanská ortodoxie netvrdí, a pokud vím, nikdy netvrdila, že v pekle budou ti, kteří neuvěřili v Ježíše, a ani v něj uvěřit nemohli, protože o něm nikdy neslyšeli. Podobenství o ovcích a kozlech z 25. kapitoly Matoušova evangelia je standardně chápáno jako slovo právě o těch, kdo o Ježíšovi nikdy neslyšeli. Kritériem toho, zda stanou po pravici či po levici, je, jak se zachovali nebo zachovají k „jednomu z mých nejmenších“ (Mt 25,40). Ovšem Bibli musíme vždy vykládat Biblí, a proto je zde na místě upozornit, že z tohoto místa neplyne, že jsme spaseni za své dobré skutky. Bůh ví, jak by se ke Kristu postavil ten, kdo o něm nikdy neslyšel, pokud by o něm slyšel.

Je podstatný rozdíl mezi „neslyšet o Kristu“ a „odmítnout Krista“. A ano, Krista lze odmítnout.

Lee Salisbury píše, že „nauka o věčném trestu“ brání přijmout evangelium lidem, kteří by „jinak mohli být evangeliu Ježíše Krista otevřeni“. Možná ano, ale potřebují vůbec být otevřeni pro evangelium, když budou spaseni tak jako tak, ať chtějí či nikoliv? Proč pak evangelium vůbec hlásat? Napadá mě jediné: Tyto lidi čeká tak jako tak věčná blaženost, nicméně „evangelium“ by jim mohlo ušetřit hodně trápení na tomto světě. Pavel ale píše: „Máme-li naději v Kristu jen v tomto životě, jsme nejubožejší ze všech lidí“ (1Ko 15,19).

Otázkou pro mě je, z čeho Lee Salisbury svou teologii odvozuje. Píše: „Mnoho dnešních křesťanů vyrostlo s obrazem Boha, který stvořil lidstvo, i když předem věděl, že drtivá většina z nich bude odsouzena a skončí ve věčném zatracení. Bylo jim říkáno, že tentýž Bůh, který zná konec od začátku, je všemocný, všudypřítomný, vždy plný bezpodmínečné lásky, který nikdy nikoho neodmítá, přesto nakonec ‚odepíše‘ téměř všechny. Kvůli těmto zjevným rozporům lidé buď vědomě, nebo nevědomě zpochybňují Boží důvěryhodnost, čestnost a bezúhonnost.“

Salisbury se s těmito „zjevnými rozpory“ vyrovnává s tím, že (zřejmě) odmítá vše, co se mu v Písmu nehodí do jeho teologie, která je formována spíše současným sekulárním humanismem než Biblí. Bible nepochybně obsahuje mnohá místa, která se nám nečtou dobře a u nichž bychom si možná přáli, aby v Písmu nebyla. Byli bychom rádi, kdyby nakonec všechno dopadlo pro všechny dobře… a aby naše rozhodnutí neměla příliš negativní dopady.

V Božím království bude ten, kdo tam být chce. Tedy ten, kdo miluje Pána Ježíše. Dostane se tam z milosti.

Ježíše nelze podezírat z krutosti. Sám zemřel nejkrutější možnou smrtí, aby nikdo z nás touto krutou smrtí umírat nemusel.

Jestli chtějí být všichni lidé s Ježíšem, pak bude peklo zcela prázdné. Považuji to ale za velmi nepravděpodobné.

Možná namítneš, že všichni lidé by chtěli být s Ježíšem, kdyby mu správně porozuměli. Ponechám ti tvůj názor, ale domnívám se, že mám dobré důvody ho nesdílet. Někteří lidé prostě vědomě milují zlo. Setkají-li se s odpuštěním, s milostí, nijak to s nimi nehne. Jsem přesvědčen, že dokud člověk žije, má možnost se obrátit k Bohu a litovat svých hříchů. Četl jsem o masových vrazích, kteří se obrátili, a nemám důvodu tyto zprávy zpochybňovat. Mám ale dobré důvody domnívat se, že někteří lidé setrvají ve svém odmítání Ježíše, a toto odmítání pro ně skutečně má katastrofální důsledky s věčným dosahem. V žádném případě neaspiruji na to, abych označoval konkrétní lidi, o nichž to platí.

Kdysi mi pomohl jeden verš z Pláče Jeremjášova: „Ponech jim zavilé srdce, to bude tvá kletba na ně“ (3,65). Myslím, že jako nejvyšší trest postačí, když Bůh tyto lidi ponechá jim samotným. Jak to vyjádřil C. S. Lewis: Na posledním soudu budou dvě množiny lidí. Jedni řekli Bohu, „buď vůle tvá“, druhým řekne Bůh, „buď vůle tvá“. V 21. století, po hrůzách století minulého a s vědomím nebezpečí dokonalého ovládání lidských myslí, jež umožňují současné technologie, snad už není třeba nikoho přesvědčovat, že lidé si dokáží peklo vytvořit sami. Božím problémem nikdy nebylo, jak lidi potrestat – jeho problémem bylo, jak lidi zachránit. Učinil to v Ježíši Kristu.

Salisbury píše: Dnešní církev sklízí plody semen, která téměř 2000 let zasévala a není proto divu, že tolik křesťanů je v tak žalostném stavu. Jsou nejednotní, odsuzující, chladní, nemilosrdní, pokrytečtí, zmatení, rozporuplní a nejistí sami sebou i Bohem, kterého uctívají.

Nuže, přiznám se, že skutečně si nejsem jistý sám sebou. Bohem si jistý jsem – a jsem si jistý i tím, že je neskonale dobrý. Už vůbec si nejsem jistý natolik, abych se odvážil tak silných a paušálních soudů jako autor. Zdá se mi, že v průběhu oněch 2000 let mohl člověk natrefit jak na lidi, kteří se hlásili ke křesťanství, ale svými činy Krista zapírali, tak i na světce, kteří o něm vydávali úžasné svědectví.

V tomto článku není prostor pro rozebírání jednotlivých biblických míst, která dělají dnešnímu čtenáři potíže. Doporučuji pokusit se opatřit si mou starší knížku Krutý Bůh?, kde se s těmito místy vyrovnávám. Kniha vyšla ve dvou vydáních, ale je opět rozebraná. Snad se ale dá někde sehnat…

  1. září 2020

 

O pronásledovaných křesťanech

Jsem nespokojen sám se sebou. Někdy si vzpomenu na naše bratry a sestry ve víře, kteří jsou pronásledováni. Připomínám si, že bychom se za ně měli modlit ve shromáždění. A pak to často zapomenu navrhnout a realizovat. A nyní, ač se sám za ně modlím málo, si dovoluji napsat článek, kterým vás vyzývám, abyste dělali to, nač já sám často tak hanebně zapomínám. Berte to prosím tak, že kážu sám sobě.

Jako křesťanům se nám daří dobře. Nic nám neschází. Máme svobodu. Můžeme vydávat časopisy a knihy, pořádat koncerty křesťanské hudby, provozovat křesťanské školy atd. A v nějakém z našich časopisů se dočteme, že v tom a tom roce zemřelo pro svou víru v Krista 139 000 křesťanů. To je počet obyvatel Olomouce a Šumperka dohromady, abych zůstal v kraji, kde nyní žiji.

Pravidelně, každou středu, se modlím za tři země, kde jsou křesťané pronásledováni. Jsou to Severní Korea, Čína a Írán. Ne že by v těchto zemích byla situace stejná. Severní Korea je nesmírně krutá diktatura. Netuším, zda tam ještě nějací křesťané zbyli. Severní Korea přitom ostře kontrastuje s Jižní Koreou. Na počátku dvacátého století bylo v Koreji jen několik set křesťanů. V druhé polovině dvacátého století ale došlo v Jižní Koreji k obrovské změně a nyní se v této zemi hlásí ke křesťanství 19,7 % obyvatelstva, což činí křesťanství nejpočetnějším náboženstvím (56,1 % obyvatel se nehlásí k žádnému náboženství). To, že se z Jižní Koreje v téže době stala demokratická země, nevidím jako pouhou korelaci. Na jihu tedy máme kapitalismus, křesťanství a demokracii a prosperitu, na severu komunismus, ateismus, hladomory a krutou diktaturu. Stojí to za zamyšlení.

Čína zakusila v závěru dvacátého století ne-li probuzení, tedy velmi úspěšnou evangelizaci. Počet křesťanů se tam zmnohonásobil. Je velice těžké odhadnout, kolik je v této zemi křesťanů. Nejoptimističtější odhady hovoří o stovce milionů. I kdyby to byla pouhá třetina, je to obrovský úspěch.

Mám ale o čínské křesťany velký strach. Mnoho let jsme my na západě doufali, že se zvyšováním životní úrovně se bude i Čína demokratizovat a že se z ní – třeba jen poznenáhlu – stane svobodná země. V poslední době ale naopak přituhuje. To ovšem ještě není to nejhorší. Čínská vláda zavádí v zemi dokonalý sledovací systém, kterému nikdo nemůže uniknout. Čínské probuzení v závěru dvacátého století se dálo v ilegalitě nebo v jakési pololegalitě. S tím bude nyní zřejmě konec. Obávám se, že čínští křesťané budou další na řadě po muslimských Ujgurech. Bude jim hrozit, že skončí v nějakém „převýchovném“ táboře a že křesťanským rodičům budou odebírány děti na převýchovu. Orwellovu knihu 1984 jsem četl několik málo let před tímto letopočtem, ale už tehdy jsem si říkal (přestože jsme tehdy žili pod diktaturou jedné strany), že něco takového se naštěstí nikdy neuskuteční. Dnešní situace v Číně ale vypadá hodně podobně tomu, co Orwell předpověděl. A zřejmě bude hůř.

Situace v Íránu je mnohem nadějnější. Írán je muslimská, nikoli však arabská země. Vládnou v ní ajatolláhové. Formálně se jedná o právní stát. Dokonce tam křesťanství jako takové není zakázané. Problém ovšem je, že pokud jde o křesťanství, jde o právní stát v podstatě jen na papíře. Před lety jsme měli ve sboru jednoho Íránce, jmenoval se tuším Amír. Byl to křesťan. Obrátil se na službu jiného íránského křesťana, který byl zřejmě horlivým evangelistou. Křesťanství je v zemi povoleno, leč evangelizace nikoli. Onen muž by patrně mohl být podle platných íránských zákonů odsouzen. Místní policie ale volila jinou cestu: Místním problémákům z řad mládeže naznačila, že když onoho křesťana zabijí, policie to nebude vyšetřovat. Tak toho muže utloukli holemi. Amíra to přimělo k emigraci. Nicméně íránští představitelé mohou v mezinárodních organizacích tvrdit, že v Íránu je „svoboda vyznání“. Formálně ano.

Z Íránu ale přicházejí i dobré zprávy. „Tajných“ křesťanů prý valem přibývá – díky rozhlasovému vysílání v jazyce farsí (který v Íránu převažuje) a v posledních letech také díky internetu a sociálním sítím. I Írán je (přes řadu demokratických prvků) diktatura podobně jako Severní Korea a Čína, ale zatím bez propracovaného systému špiclování a dozoru. Kdyby v Íránu došlo k demokratickému převratu a vláda ajatolláhů by padla, mohla by se ukázat síla íránských křesťanů. Islám je na mnoha místech na prudkém vzestupu (zejména v Africe, ale i v řadě míst Asie, o Evropě ani nemluvě), nicméně v další generaci by se mohlo v mnoha muslimských zemích stát to, co se nyní děje v Íránu.

Mnohokrát jsem se zamýšlel nad otázkou, zda by bylo možno křesťanství zcela vymýtit. Dějiny ukazují, že v nějaké jednotlivé zemi ano. Takovou zemí bylo například Japonsko. To v určitém dějinném okamžiku (konkrétně roku 1587) vypovědělo všechny misionáře a během sedmnáctého století pozabíjelo místní křesťany, vesměs velmi krutým způsobem.

V Písmu je ale jeden verš, který nám dodává naději: „Kdyby ty dny nebyly zkráceny, nezachránil by se vůbec nikdo. Kvůli vyvoleným však ty dny budou zkráceny“ (Mt 24,20). Tento verš může mít několik výkladů. Může mluvit o krutosti fyzického pronásledování, ale dle mého názoru mluví i o svodu, který může představovat hereze nebo vyprázdněné křesťanství, popírající základní pravdy Písma. Křesťanství může nabýt i tak bizarních podob, že by to mohlo lidi zcela svést – i bez fyzického mučení. Na základě tohoto verše ale věřím, že Bůh něco takového nedopustí. Vždy zde bude mít nějaké „svatý ostatek“.

Možná se jednou s těmi, kdo byli v současnosti zabiti pro Krista, setkáme v Novém Jeruzalémě. Myslím, že není realistické modlit se, aby žádní křesťané nikdy netrpěli. Přál bych si ale, aby bylo pravda a aby ti, kdo nyní trpí, věděli, že jejich bratři a sestry, kteří žijí v bezpečí (alespoň tělesném, když ne duchovním), na ně nezapomínají.

Dan Drápal

  1. září 2020

 

Nač si dávat pozor v kulturní válce

Nedávno jsem dostal e-mailem krátké video. Byla to sekvence záběrů, podle všeho pořízených fotoaparátem v mobilním telefonu. Na každém záměru nějaký černoch nebo skupina černochů napadli surově nějakou bělošku, případně bělocha. Záběry to byly velmi ošklivé a domnívám se, že byly autentické. Nebyly ovšem doprovázeny žádným textem – kde a kdy se to stalo apod. Bylo zřejmé, že hlavním záměrem tohoto sestřihu bylo vyvolat v běloších pocit ohrožení a nebezpečí. Celé několikaminutové video apelovalo na lidské emoce.

Znovu opakuji, nemám důvod záběry samé považovat za neautentické. A protože se kulturních válek účastním, snažil jsem se vnitřně od celé věci trochu poodstoupit a pozorovat své emoce – nakolik je to vůbec možné. Bublalo ve mně stále větší rozhořčení – a narůstal i pocit ohrožení.

Jenže pak se ozval rozum. A vyprodukoval dvě dle mého názoru důležité myšlenky. První byla, že podobný film by se zřejmě dal pořídit i v opačném gardu – tedy řada záběrů, na nichž běloch – či skupina bělochů – napadá nějakého černocha či černošku. A podobný film by vyvolal úplně stejné emoce: strach, pocit ohrožení, rozhořčení.

Druhá myšlenka je tato: Je nepochybné, že někdy napadají černoši bělochy a jindy běloši černochy. Měla by nás ale zajímat statistika. Které útoky jsou častější? Jsou útoky z jedné strany marginální a z druhé strany převažující, nebo jsou si obě strany zhruba fifty-fifty?

A pak se objevila třetí myšlenka: Jak z této šlamastyky ven? A pomůže rozesílání takových videí řešení této situace? Jaký má být jejich účel?

Domnívám se, že jde jen o přilévání oleje do ohně. Proto fakticitu těchto záběrů nijak nezpochybňuji, ale zásadně je nepřeposílám, protože bych tím problém nevyřešil. Takováto videa slouží primárně posílení bublinové identity.

Z podobného soudku jsou i reakce na dění ve Venezuele nebo nyní v Bělorusku. Tuším, že ze stejného zdroje jako zmiňované video jsem dostal fotografii z mítinku přívrženců venezuelského prezidenta Madura. Ta fotografie mě zřejmě měla přesvědčit, že davy stojí za Madurem. Tady ovšem – pokud jde o statistiku – zdaleka netápu tolik jako při onom prvně zmiňovaném videu. Z Venezuely už emigrovaly přes tři miliony lidí, asi desetina obyvatelstva. Jistě, Maduro má stále ještě hodně přívrženců. Jsou to patrně zejména rodiny, jejichž živitel pracuje u policie nebo v armádě, případně v jiné nezbytné státní instituci. Většina obyvatel žije v bídě, ale tito lidé mají stále co ztratit. Taková fotografie tedy nedokazuje vůbec nic a žádného myslícího člověka nemůže překvapit.

Podobně jsem dostal videozáběry a fotografie z mítinků nebo pochodů na podporu běloruského prezidenta Lukašenka. Nemám sebemenší důvod pochybovat o jejich autenticitě. Když dochází k hlubokým politickým změnám, nebývá to tak, že by jedna strana vedla 99:1. A žádný soudný člověk nebude pochybovat, že určitá část společnosti stále za Lukašenkem stojí. Nicméně nelze pochybovat ani o tom, že protestní pochody proti zfalšovaným volbám byly mnohem silnější a nepochybně i spontánnější.

Kdo to platí?

Četl jsem tvrzení, že na demonstrace na podporu diktátora Lukašenka byli prý lidé sváženi autobusy obstaranými Lukašenkovými příznivci. Považuji to za pravděpodobné, ale nechci tím argumentovat. Jedním z hlavních argumentů našich podporovatelů různých diktátorů totiž je, že protestující jsou někým zaplaceni. U nás nepřátelé svobody šíří tuto lež o „chvilkařích“. Moje děti na těch demonstracích byly, a nikdo nic nedostal… A mám spoustu přátel, kteří tam také byli, a taky nic… Dokud jsem bydlel v Praze, občas jsem taky na nějakou prý „zaplacenou“ demonstraci zašel, a nějak jsem zase nenatrefil na nikoho, kdo by mě za to odměnil.

Ale nejde jen o demonstrace. Lidé, kteří mají takový trochu volnější vztah k pravdě a nějakým ověřováním se nezdržují, označí za „uplaceného“ téměř každého, kdo zastává jiný názor – třeba ekologické aktivisty. Sám jsem podobnou pomluvu zažil při snaze dopravit do České republiky irácké křesťany. Z mnoha stran jsem slyšel, že to děláme, abychom se obohatili. Argument „je to uplacené“ má vždy podsunout protivníkovi nečistý motiv: Nedělá to z přesvědčení, dělá to z mrzké zištnosti. Někteří lidé si zřejmě nedovedou představit, že někdo jiný má jiný názor, o kterém je opravdu přesvědčen. Zřejmě uvažují takto: Pokud si nemyslí totéž, co já, tak je „buď blbej, nebo navedenej“. Tento postoj pochopitelně spolehlivě znemožní jakoukoli věcnou debatu.

Dospěl jsem k názoru, že je lepší nedívat se na televizi. Výjimkou mohou být investigativní pořady nebo interview, jaké praktikuje např. DVTV. Záběry z míst aktuálního dění lze velmi snadno zmanipulovat nejrůznějšími směry. Kupříkladu smrt George Floyda je zachycena na celé řadě videí. A je velice důležité, jestli se díváte na to, co se dálo před jeho zatčením, nebo co se dálo po jeho zatčení. Možná někde existuje propojení obojího – nemám čas se po tom pídit. Ke mně se dostalo vždy jen buď to první, nebo to druhé. Při tom prvním se budete hněvat na George Floyda, při tom druhém na policisty, kteří ho zatýkali.

Na „nasvícení“ totiž hodně záleží. Prosím, nerozhodujte se (jen) na základě fotek a videí. Angela Merkelová se prý rozhodla otevřít hranice, když viděla fotografii tříletého kurdského chlapečka původem ze Sýrie Alana Kurdiho, který se utopil při plavbě na řecký ostrov Kós. Ne, nejde o to, abychom podobné záběry brali se stoickým klidem a nepociťovali žádné emoce. Nicméně rozhodnutí nemůžeme dělat primárně na základě emocí – to dopadá mnohdy velice zle.

Závěrem: Dávej si dobrý pozor, na co se díváš. A snaž se přitom po očku pozorovat svoje emoce. A přemýšlej, co bys mohl udělat, aby to situaci skutečně řešilo a nebylo přiléváním oleje do ohně.

  1. září 2020

 

Důvody, proč nechodit do shromáždění

Milý čtenáři, titulkem tohoto článku jsem Tě trochu podvedl. Budu vlastně psát o pravém opaku – o důvodech, proč do shromáždění jít. Jsem přesvědčen, že sám znáš možná desítky důvodů, proč do shromáždění nejít. Možná jich znáš víc než já. Téměř jistě se ti vybaví nějaký, který já v tomto článku neuvedu.

Ale začněme pěkně od počátku. Před týdnem jsem psal článek „Rozhorli se pro Hospodina“, v němž jsem hořekoval nad malou znalostí Písma zejména u čerstvě obrácených křesťanů. A uváděl jsem, že náš duchovní život stojí na třech pilířích (v anglicky mluvícím světě se jim říká „disciplíny“): na četbě Písma, na modlitbě a na společenství. Jistě, bez Ducha svatého jsou všechny tři prázdné, neúčinné, a tudíž často i nudné. Nicméně to, že nám po dvě poslední neděle shromáždění moc nedalo, není dostatečným důvodem, proč příště na shromáždění nepřijít. Podobně jako skutečnost, že včera ani předevčírem jsem v Písmu neobjevil nějakou převratnou myšlenku, není důvod, proč přestat Bibli číst.

Pokud jsou zmíněné tři pilíře opravdu důležité, můžeme počítat s tím, že Boží nepřítel udělá vše pro to, abychom Bibli nečetli, abychom se nemodlili a abychom shromáždění co nejčastěji vynechali.

Většinou to ale u těchto tří „disciplín“ není tak, že bychom se náhle a s definitivní platností rozhodli, že už Bibli neotevřeme, že se přestaneme modlit nebo že už nikdy shromáždění nenavštívíme. Ano, vím, že jsou lidé, u nichž to bylo takto „ložené“. Do shromáždění přestali chodit, protože je něčím naštval pastor nebo nějaký člen sboru. Mnohem častěji ale dochází k tomu, že daný člověk nachází opakovaně nejrůznější důvody, proč do shromáždění nejít. Žádné „naštvání“ tam vlastně nemusí být a důvody vynechat se zdají být rozumné a opodstatněné, ne-li dokonce chvályhodné. V rámci jednoho měsíce se nic podstatného neděje, nebo se přinejmenším nezdá, že by se něco dálo. Ale po roce je takový člověk už někde jinde. A je hloupé a nepříjemné, že si to vůbec nemusí uvědomovat.

Kdysi, ještě za komančů, jsem byl na křesťanské konferenci v Maďarsku, na které vyučoval jeden téměř osmdesátiletý biblický učitel. Vyprávěl nám zajímavý příběh ze svého života.

Byl to diabetik a chodil na pravidelné lékařské prohlídky. Jeho lékař mu předepisoval potřebné léky a doporučil mu určitou dietu. Po nějaké době tento učitel měnil působiště. Začal učit na biblické škole v jiném městě a potřeboval tudíž nového doktora. Když byl na úvodní prohlídce, zarazilo ho, že tento lékař mu předepsal mnohem přísnější dietu a nadto mu doporučil určitá tělesná cvičení. Onen biblický učitel neudělal žádné rozhodnutí, že se těmito radami řídit nebude, ale po návštěvě u onoho nového lékaře se během dvou dnů „ke cvičení nedostal“. (Dokážeme to sami na sebe někdy pěkně sehrát, že?) Onen druhý den ho překvapil telefonát od nového lékaře. Ten se ptal, zdali jeho pacient cvičil.

Onen biblický učitel nezalhal. Tu se ho lékař zeptal: „Pane Grishame, je Vaše práce důležitá?“ „Myslím, že ano.“ „Tak raději cvičte, protože pokud nebudete cvičit, tak ji moc dlouho dělat nebudete.“

Profesor Grisham nám řekl: „Začal jsem cvičit. Zprvu ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Ale nelituji toho.“

Máš od Boha určité poslání. Nicméně spasen jsi z milosti. Nejsi spasen, protože čteš Písmo, protože se modlíš, a protože chodíš do společenství. Ba dokonce někdo může toto vše dělat, a přitom nebýt spasen. Nicméně pokud tyto disciplíny pěstovat nebudeš, nebudeš mít společenství s Pánem a nenaplníš své poslání.

Znám několik misionářů a misionářek. Většinou se dlouho připravovali na působení v některé zemi, kde se mluví cizím (někdy opravdu hodně cizím) jazykem. Někdy věnovali několik let života, aby se tomuto jazyku naučili. K první lekci přistoupili s nadšením. Stejně tak k druhé. Pak ale začalo nadšení polevovat. A sedmnáctá lekce – to už byla vyloženě nuda.

Jenže pokud chtěli naplnit své poslání, museli to vydržet. A pak i tu osmnáctou a další.

V minulém článku jsem uvedl několik běžných důvodů, proč se lidé rozhodnou do shromáždění nejít. Někdy je to únava. Jindy moc práce doma. Jindy problém s někým, kdo ve sboru bude a koho zrovna teď nechci potkat. Jindy je to nečekaná návštěva. Vážným důvodem bývá, je-li partner nevěřící a naše účast ve společenství se mu moc nelíbí. A pak je zde skutečně objektivní faktor, a sice pracovní povinnosti. To se týká lidí pracujících na směny, někdy zdravotních sester a lékařů, případně pečovatelek.

Myslím, že by si každý takový člověk měl stanovit nějakou nepodkročitelnou mez. Pokud se člověk z pracovních důvodů nedostane šest neděl na shromáždění, měl by uvažovat o změně zaměstnání. Ano, vím, že je to radikální řešení. Nicméně vzpomínám na svého přítele Pavla, který byl jednu dobu kurátorem našeho evangelického sboru na Maninách. Jeden muž, který měl manželku a tři děti, koupil chalupu a koncem jara nám oznámil, že ho ve sboru uvidíme až na podzim, protože přes léto budou trávit víkendy s dětmi na chalupě. Pavel mu tehdy řekl něco, co já bych se tehdy říci neodvážil: „Víš, Michale, není to dobré rozhodnutí. Vy i děti potřebujete slyšet Boží slovo. Je to fakt důležitější než čerstvý vzduch.“

Onen muž to ovšem nevzal. A na podzim jsme ho už neviděli. Ani nikdy potom. A děti vyrostly bez společenství, bez modlitby a bez Písma svatého.

Vím, že to nejde praktikovat u každé návštěvy. Ale jsou lidé, kterým se nerozpakuji říci: „Víte, já chodím v neděli odpoledne do sboru. Budu moc rád, když půjdete se mnou.“ Tím dávám najevo, že společenství je pro mě důležité, že chodit do sboru považuji za něco běžného – a že jsem přesvědčen, že by to prospělo i jim. Nemyslím si, že by v tom byl nějaký nátlak – je to pouze pozvání.

Píšu tento článek obecně, z hlubokého přesvědčení. Na toto téma bych ani nekázal, abych se nezařadil mezi ty duchovní, kteří těm, kdo jim do kostela nebo sboru chodí, nadávají na ty, kteří tam nechodí. Proto dávám přednost článku.

Na závěr zmíním ještě jedno pozorování. Lidé často chodí někam, kde „jim to něco dá“. A nabídka je tu opravdu velká. Přednášky, kurzy, semináře jak žít úspěšný život, jak více vydělat, jak se vyrovnat se stresem, jak urovnat vztahy s partnerem apod. Do shromáždění ovšem nechodíme primárně kvůli tomu, že „nám to něco dává“. Já si pochopitelně myslím, že nám to něco dává, ale mám dva důležitější důvody. Do shromáždění chodím kvůli Bohu. Církev je tu od toho, aby adorovala, aby oslavovala Boha. A do shromáždění chodím i kvůli lidem. Jednak kvůli těm, kteří tam přijdou také. Někdo z nich bude patrně potřebovat povzbudit nebo potěšit. (A někdo z nich mě možná napomene – ale co když to právě potřebuji?) Ale do shromáždění chodím i kvůli lidem, kteří tam (zatím) nepřijdou. Společně se modlíme za naše město. Je v něm hodně nešťastných lidí. A hodně lidí, kteří jsou – prozatím – v moci Božího nepřítele. Potřebujeme společenství, abychom je měli kam pozvat. A nejde o to, zdali jsou ti lidé sympatičtí. Jde o to, že Bůh je miluje a možná si je chce přivést k sobě právě skrze nás.

Dan Drápal

  1. srpna 2020

 

Kázání o svobodě – Aleš Drápal

  1. čtení: celá kapitola 5 z knihy Exodus (Druhá Mojžíšova)
  2. čtení je výňatek z této kapitoly, verše 19-21:

Dozorci z řad Izraelců viděli, že je s nimi zle, když bylo řečeno: „Nesmíte snížit svůj denní úkol výroby cihel.“ Když vycházeli od faraóna, narazili na Mojžíše a Árona, kteří se s nimi chtěli setkat. Vyčítali jim. „Ať se nad vámi ukáže Hospodin a rozsoudí. Vy jste pokáleli naši pověst u faraóna a jeho služebníků. Dali jste jim do ruky meč, aby nás povraždili.“

Milé sestry, milí bratři, vážení hosté,

domnívám se, že postoji izraelských dozorců rozumíme. Dokonce si myslím, že si většina z nás dovede představit sama sebe na jejich místě daleko snáze než na místě Mojžíše či Árona. A snad nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že to druhé, totiž pomyšlení, že bych stál či stála na místě Mojžíše, je pro nás hodně, ale hodně nepříjemná představa.

Je to pochopitelné. Jsme zvyklí, že ty mocí obdařené není radno dráždit. Proto si dovedeme představit, jak těm dozorcům asi je. Napovídá nám to naše zkušenost. Je to zkušenost osobní, rodinná, národní. Vidíme kolem sebe jen málokoho, kdo by ve střetu s mocí necouvnul. A pokud se někdo takový najde, tak je často vnímán jako potížista, jako ten, kdo soužití s těmi mocnějšími komplikuje. A když se někomu podaří, že ve střetu s mocí uspěje, tak okamžitě vznikne poptávka po vysvětleních, že to nebylo samo sebou. Docela si dovedu představit ty teorie, že Mojžíš je ve spojení s nějakými kněžími, kteří chtějí faraóna svrhnout, že tady vlastně probíhá jen takový zápas uvnitř vládnoucí elity, na který obyčejný člověk nakonec doplatí.

Izraelci doby Mojžíšovy si už na nesvobodu zvykli. Ano, Mojžíšův příchod z exilu, jeho sebejisté vystupování, v nich nepochybně vzbudilo naděje, které už jinak vyhasly. Realisticky viděno však po nějakém vycestování asi příliš netouží. To, co chtějí, je spravedlivé zacházení. Nejde o to se Egypťanům rovnat, to by snad mohl být cíl do vzdálené budoucnosti. Stačilo by se vyhnout krutostem a dostávat přiměřenou odměnu za svou práci. V minulosti přece zažili dlouhé období stability a soužití v míru. Proč by nemohlo znovu nastat? Je třeba vydržet a nedráždit.

Ten dlouhý zápas s faraónem, oněch deset ran, dává z tohoto úhlu pohledu ještě jiný smysl než ten, že jde o zprávu o faraónově zatvrzelosti a o vítězství Boží moci. Kdyby se situace tak nevyhrotila, tak vůbec není jisté, že by se Izrael na cestu odhodlal vydat. Ve chvíli, kdy už měl šperky a zlato od sousedů, a kdy sousedovic nejstarší zemřel, tak už ale jiná varianta nezbývala.

A proč že Izrael z Egypta vlastně musel vyjít? Jaký to mělo účel? Odpověď, která nám automaticky naskočí, je, že proto, aby obsadil svou zemi, Zemi zaslíbenou. Ona je ale ještě jiná odpověď, která s tou první není ve sporu. Izrael musel odejít, aby se stal svobodným. Aby se vnitřně proměnil, aby získal jiné vidění světa, jiné reakce. A má si to pořád připomínat. Proto Desatero začíná slovy „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“. – Tato vydobytá svoboda je skrze Ježíše Krista nabídkou a pozváním ke svobodě i nám dnes.

Svobodný člověk má jiné starosti než ten méně svobodný. Alespoň některé starosti. A má jiné starosti, protože je jiný. Luděk Rejchrt často kladl důraz na to, že jsme v Boží ruce. Že na to nemáme zapomínat. Domyšleno do důsledků to znamená, že jsme pouze v Boží ruce. Nemáme být v žádné jiné. Proto hned za slovy o vyvedení z domu služby následuje v Desateru výzva „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ Jinak řečeno, odlož strach a přijmi, že jsi byl vyveden z otroctví do svobody, o kterou nesmíš sám sebe připravit tím, že budeš vzývat nějakou modlu.

Vzývání modly je spjato s odevzdáním odpovědnosti. Strach z nesení odpovědnosti patří k těm strachům, které jsou i u nás nejrozšířenější. Co říkají Izraelci Áronovi, když chtějí, aby jim vytvořil zlatého býčka? „Udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“ Když už odpovědnost za náš osud neponese Mojžíš, ať to udělá někdo jiný. Třeba i bůh vzešlý z našeho středu.

Vedle strachu je pro situaci nesvobodného člověka typické obviňování. Někdo jiný je zodpovědný za mé trápení. Dozorci obviňují Mojžíše. Ve skrytu domova samozřejmě asi obviňovali i Egypťany. I když někteří možná ani ne. Protože Egypťani představovali pro ně ten zdánlivě přirozený řád věcí, kdežto Mojžíš ho narušoval.

Celé putování Izraele do Země zaslíbené cestou přes Sinaj je provázeno obviňováním Mojžíše. Zavedl jsi nás sem, abys nás umořil, co? Nemáme pořádně co jíst. A v Egyptě byly hrnce plné masa.

Obviňovat lze ze zlých úmyslů, ale také z vyvyšování se. K tomu druhému dochází zejména, když se daří. V tu chvíli najednou chce mít každý právo na svůj podíl. To, že někdo na sebe před tím vzal odpovědnost, přestane mít váhu. A to najednou, jakoby lusknutím prstů. Mojžíšovi se to přihodilo několikrát. Poprvé, když oblak Hospodinův setrvával nad táborem Izraelců, když se celý podnik začal jevit jako úspěšný, když lidé pocítili jistotu, že jsou na dobré cestě. To je chvíle, kdy se spojí Kórach, Dátan a Abíran proti Mojžíšovi a Áronovi. Říkají: „Příliš mnoho si osobujete. Celá pospolitost, všichni v ní jsou svatí a Hospodin je uprostřed nich. Proč se povznášíte nad Hospodinovo shromáždění?“

Přikrčenost a obvinění z elitářství jdou ruku v ruce. Dodnes.

Svoboda se rodí z vítězství nad vlastním strachem. Ono to často nevypadá přímo jako strach, spíše jen jako taková snaha se nenamočit. Možná si někteří z vás pamatují podobně jako já rozhovor Barbory Tachecí s Pavlem Kosatíkem. Paní Tachecí je dobrá novinářka a rozhovory dělá zajímavé. Do její výbavy patří i upozorňování na neblahou roli komunistů v našich dějinách. A tak chtěla i po panu Kosatíkovi, aby potvrdil, že za veškerou naši nesvobodu mohou komunisté. A on to neudělal. Slušně a laskavě ji vysvětloval, že to byla, a vlastně pořád je, záležitost nás všech. Převedl řeč na to, co říkají, nebo spíše neříkají, rodiče svým dětem. A že podle jeho mínění české mámy a čeští otcové opravdu svým dětem neříkají „Běž do toho. Snaž se něco změnit.“

V téhle zemi je jako v každé jiné nemálo zlých lidí. Když ale od nich odhlédneme a podíváme se, jaké strachy ohrožují ty ostatní, tak se rýsují tři oblasti. Za prvé strach, aby se něco nestalo. Sem patří i strach, abych se do něčeho nenamočil, abych vyšel s těmi, kdo mají moc, beze střetů. Za druhé strach ze setkání s Hospodinem. Nebo jinak, civilněji řečeno, strach pohlédnout sám na  sebe, setkat se svojí duší. A za třetí strach z odpovědnosti. Vyhýbání se odpovědnosti.

Mojžíšův příběh je příběh člověka, který na sebe vzal nejprve odpovědnost svévolně – to když zabil onoho Egypťana ve snaze chránit svůj lid. Když ho ale Hospodin po letech k odpovědnosti povolal, tak se po jistou dobu snaží z ní vyzout, jak to jen jde. A pak, pak se s Mojžíšem něco stane. Tento kdysi nadějný muž, jehož prchlivost zkrotila léta vyhnanství, se ke stáru, v osmdesáti letech, stane mužem činu. Alespoň viděno z vnějšku. Jeho prostřednictvím se dějí zázraky. Potlačuje revolty. Volá k Hospodinu a je vyslyšen. Skrze něj a na něm se zjevuje Boží sláva.

Možná by se dalo říci, že byl největší ze všech lidí. Ale to nečteme. Čteme něco jiného, a to dosti překvapivého: Mojžíš byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi.

Jak té pokoře rozumět? Jak se to srovnává s onou akčností? Vykladači s tím místem mají problém. Co se všechno tím míní, asi nikdo neví. Ale je jasné, že Mojžíš nepropadl představě vlastní velikosti, jak se stává mnohým, kteří jsou obdařeni mocí. Je jasné, že zůstal služebníkem Hospodinovým. Nesbíral zásluhy. Neobviňoval. Přimlouval se za provinilé. Jednal.

Klíčovým okamžikem, kdy se projeví síla strachu těch, kteří vyrostli v nesvobodě, je vyslání zvědů do izraelské – tehdy ještě kanaánské – země. Asi to místo v Písmu znáte. Mojžíš vyšle na Hospodinův pokyn 12 vyzvědačů do země zaslíbené, z každého pokolení jednoho muže. A oni se vrátí předěšeni zpátky.

Vrátí se a říkají „Lid, který v té zemi sídlí, je mocný a města jsou opevněná a nesmírně silná.“ „Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je silnější než my.“ Detaily toho příběhu teď nechme stranou, důležitý je pro nás jeho závěr. Písmo uvádí tato slova Hospodinova: „Žádný z mužů, kteří viděli mou slávu a má znamení, jež jsem činil v Egyptě i na poušti, a pokoušeli mě už aspoň desetkrát a neposlouchali mě, nespatří zemi, kterou jsem přísežně zaslíbil jejich otcům; nespatří ji žádný, kdo mě znevažoval. … Ale vaše děti, o nichž jste tvrdili, že se stanou kořistí, do ní uvedu, takže poznají zemi, kterou jste zavrhli.“

Žít svobodně znamená hledat spravedlnost, milosrdenství a bázeň před Hospodinem. Zbavit se návyků různých ochranných zbarvení, zajišťování se a nedůvěry v budoucnost, je nadmíru těžké. Zvláště, pokud čelíme nějaké rodové tradici. Pak s tím můžeme zápasit celý život, a třeba ne úplně úspěšně. Ale už jenom to, že si poctivě přiznáme svoje bezprostřední reakce, svůj strach, svoji podlézavost, zbabělost, neochotu pozvednout hlas, když jej třeba, je krok, kterým můžeme ve své rodině něco změnit do budoucna.

Snad jsou tady i tací, kteří mohou hrdě prohlásit, že oni nikomu neotročí, že se mocných tohoto světa nebojí, že jsou opravdu vnitřně svobodni. K těm se obrací Janovo evangelium. Čteme v něm „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodným“. Říká se tam, že i když se opravdu snažíme žít ve svobodě a myslíme si, že nikomu neotročíme, tak nás může doběhnout vlastní hřích. Stojí tam „každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. … Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni.“

Ježíš nás rovněž vyvádí z domu otroctví, z domu služby. Je to otroctví, které si naordinujeme sami vlastními selháními. Podmínkou osvobození je přijetí odpuštění.

Příběhy Starého Zákona nám pomáhají ustavit nějaký řád, dobrý řád pro život. Do toho řádu patří i to, že nám spravedlnost a milosrdenství budou bližší než nejrůznější výhody, kterými si ti více či méně mocní kupují naši loajalitu. V práci, ve škole, ve veřejné sféře, někdy i v osobních vztazích, rodině, církvi, zájmové organizaci.

Do toho dobrého řádu pro život patří i přijetí odpovědnosti za druhé, je-li nám taková odpovědnost svěřena. Komu by se nezatočila hlava z té obrovské odpovědnosti, kterou Mojžíš nesl. Ale když se nikdo nenajde, kdo by přijal odpovědnost za druhé, čím bude tato země osolena? Člověk si sám nevystačí, v tom jsou Starý i Nový zákon zajedno.

Nesení odpovědnosti je pro toho, kdo ji přijal, daleko snazší, pokud má podporu těch, kterým slouží a které třeba i vede.

Mojžíšova pokora byla mimo jiné v tom, že lid, který proti němu reptal, neopustil. Že neřekl, už toho bylo dost, na víc nemám, dělejte si to sami. Mojžíš ovšem, přes veškerá protivenství, nebyl úplně sám. Byl tam Káleb a Jozue. Bez nich by asi bylo Mojžíšovi ještě více těžko.

A pak, pak je tady ten Zlý, který do toho dobrého řádu pro život hází vidle. Pořád. Svědectví Nového Zákona praví, že si nepomůžeme, když to budeme popírat, když to budeme bagatelizovat, když si budeme říkat, že to cestou dobré vůle nějak dáme dohromady. Nedáme. Selhání, rozklad, hniloba a smrt zasahuje i ty, kteří se jeví být nejvzorovější.

Svědectví Nového Zákona ale také praví, že nás Otec miluje. A že skrze oběť našeho Pána Ježíše  Krista můžeme být osvobozeni i od otroctví, do kterého se uvádíme vlastními selháními. Nový Zákona svědčí o Duchu Svatém, který uvádí do veškeré pravdy. Duch Svatý nás může vést k přijetí odpovědnosti, o kterou jsme nikdy neusilovali nebo na kterou jsme už dávno rezignovali. A nemusí to být nic spektakulárního. I to, že se za někoho modlím, je přijetí odpovědnosti.

Amen

  1. čtení Gal 5,13

Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratři. Jen nemějte svobodu za přiležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jeden druhým.