Chybějící pastorace

Existují různé typy sborů. Některé sbory jsou zaměřeny především na evangelizaci. Jiné jsou zaměřeny přednostně na zdravé učení. Opět jiné považují za hlavní hodnotu uctívání. A takto bychom mohli pokračovat.

Sám jsem založením spíše pastýř, a proto jsem možná citlivější na to, co je v názvu článku. Zakusil jsem doby, kdy lidé „reagovali na výzvu“ k přijetí Pána po stovkách, ale bohužel jsem pak byl, podobně jako mnozí z vás, svědkem toho, že většina těchto lidí nijak nerostla, protože se včas nezaintegrovali do fungujících sborů, vědomých si potřeby pastorace. Právě tehdy jsem „vymyslel“ heslo Křesťanských společenství: „Kristem proměněné životy“. Reakce na evangelizační výzvu je jen první krok – pak je nezbytné, aby následoval duchovní růst, svlékání starého člověka a oblékání nového, proměna mysli… Můžeme to nazvat různě.

V posledních třiceti letech vyšla v České republice celá řada vynikajících knížek, které se nějak týkají pastorace. Mám na mysli zejména knihy autorů Clouda a Townsenda, dále knihy Larryho Crabba, Neila Andersona, Leanne Payneové nebo Jamese Dobsona, abych zmínil alespoň některé. Zdá se mi, že na to, jak je evangelikálních křesťanů v naší zemi málo, jsme měli obrovské požehnání v tom, že kvalitní literatura z oblasti pastorace je dobře dostupná, zejména díky nakladatelství Návrat domů.

O to víc mě mrzí, že v řadě sborů se moc nepastoruje. Někdy je to tím, že učení sboru nějaké rozvinutí pastorační služby ani nedovoluje. Mám na myslí všelijaké ty triumfálně vítězící sbory, které pastoraci odmítají s poukazem na to, že pokud někdo přijme spásu v Ježíši Kristu, je nové stvoření, a jde především o to, aby věřil. Řešení nějakých deficitů z předchozího života (mám na mysli život před obrácením, nikoli nějakou reinkarnaci) je tudíž zbytečné. Setkal jsem se jak v Praze, tak občas i jinde, s tím, že někdo chodil do takového „vítězného“ sboru, kde hlasitě křičel Haleluja, ale pak se vrátil k nám, aby řešil své problémy finanční, vztahové či jiné. U nás si poplakal, vypovídal se, dovolil nám, abychom se pomodlili za jeho problémy – a pak zase odešel „vítězit“ a v onom „vítězném“ společenství byl za hvězdu. Zpočátku jsem doufal, že takovému člověku (a skutečně nešlo jen o výjimečné případy, o jednotlivce) dojde, že takový dvojí život je něčím naprosto nepřirozeným a v podstatě nepravdivým. A ano, byli lidé, kterým to došlo. Nicméně mnozí dokáží žít takové dvojí křesťanství velmi dlouho. Nevěřil bych tomu, kdybych to nezažil.

Pak jsou zde sbory, které vidí pastoraci jako něco správného a potřebného, nicméně pastorace se v nich neděje, protože vedoucí sboru se na ni necítí. Je jistě lepší být toho názoru, že pastorace je něco správného, a současně si přiznat, že zrovna pastorovi pastorace moc nesedne, než ji šmahem odmítat s tím, že novorozený člověk vlastně žádné problémy nemá a pastorace je tudíž projevem nevěry. Nicméně spokojit se s tím, že v mém sboru se nepastoruje, protože já jsem obdarován k jiným věcem, považuji rovněž za nešťastné. Pastor ve smyslu vedoucí sboru skutečně nemusí být obdarován k pastoraci, ale neměl by se s jejím nedostatkem smiřovat.

Znám dva pastory, kterých si vážím. Oba dva nepovažují pastoraci za oblast, pro níž jsou obdarováni, a věnují se jí, jen když opravdu musí, ale nikdy jsem je neviděl udělat nějaké špatné pastorační rozhodnutí (a to je znám mnoho let). Docházejí k dobrým závěrům, pouze se cítí obdarováni a vedeni k jinému typu služby.

Nejlepší ovšem je, když pastor hledá k sobě někoho, kdo by ho v této oblasti doplnil. Někoho, kdo miluje Pána, zná Písmo, a má i životní moudrost. Toto hledání považuji za velice, velice důležité. Pokud totiž pastorační služba nefunguje, dlouhodobě sbor před stagnací nezachrání ani skutečnost, že pastor je obdarovaný a velmi dobrý kazatel. Dobré slovo je důležité, ale sebelepší slovo nemůže nahradit absenci pastorace.

Ony neustále vítězící asi nepřesvědčím. Obracím se hlavně na ty, kdo si uvědomují, že v jejich sboru je pastorace slabým článkem, ale příliš snadno se s její absencí smiřují. Vedoucí takového sboru (pastor a starší) by se měli modlit, aby jim Bůh pomohl tento deficit překonat.

Velmi pozitivní roli mohou v této oblasti sehrát domácí skupinky. Jen je třeba dbát na to, aby „sdílení“ nezůstávalo na povrchu. Hluboké vztahy a vzájemná důvěra se nevytvoří za týden a nelze je nijak nařizovat a vynucovat. Tam, kde se na skupince vztahy prohlubují, se mnohdy ukáže někdo, kdo je k pastoraci obdarován.

Skupinka může být místem, kde jsme ochotni přiznat své slabosti, mluvit o svých bojích i případných selháních, a vzájemně se za sebe přimlouvat. Mohu říci: Blaze každému, kdo takové obecenství má. A církev by měla být místem, kam mohou přicházet lidé z „tohoto světa“, který je, co se týče vztahů, hodně rozbitý. Na skupince pak také můžeme „vítězit“, ale hlavně nad svým sobectvím a pýchou.

  1. května 2020

 

Vždy připraven

Jak v křesťanské, tak v sekulární sféře můžeme nyní slyšet spoustu názorů na to, jak se náš svět po koronavirové pandemii změní. Z mnoha stran – někdy i zcela protichůdných – slyšíme, že život už nebude takový, jako byl dřív.

Dovolím si vyslovit názor opačný: Tak mnoho se toho nezmění.

V současnosti není možné rozhodnout, kdo má v této věci pravdu, a to ze dvou důvodů. První je prostinký a snadno pochopitelný: Budeme schopni to posoudit až s odstupem času. Tak za dva tři roky budeme schopni posoudit, zda se svět vrátil do starých kolejí, nebo zda skutečně nastaly nějaké zásadní změny.

Druhý důvod je složitější. Tvrdíme-li, že svět se změní „mnoho“ nebo „málo“, jak rozumíme obsahu těchto slov? Jinými slovy, jak „moc“ je ono „mnoho“?

I po útocích z 11. září 2001 se říkalo, že svět nebude stejný jako dřív. A dnes se můžeme přít, zda se svět nějak zásadně změnil či nikoli. Nějak se svět změnil určitě. A nějak se změní i po koronavirové krizi. Asi zde bude snaha přemístit výrobu léků z Číny a Indie do Evropy a Spojených států. Možná se zásadním způsobem změní světová turistika. A možná taky ne. Možná poklesne význam Evropy a stoupne význam Číny. (Ale možná taky ne.)

Na základní danosti světa bude mít pandemie vliv malý. Bůh bude stejně svatý jako dřív. Člověk bude stejně hříšný jako dřív. Lidé se budou zamilovávat, rozvádět, někdy smiřovat, a kdo uvěří v Ježíše Krista, bude zachráněn. Někteří lidé budou rebelovat, jiní budou činit pokání. Ano, roušky jsou nepříjemné, ale lidskou náturu nezmění.

Specificky křesťanskou reakcí – alespoň v určitých kruzích – je očekávání konce. Aby nebylo mýlky: Konec jednou určitě přijde a každý křesťan by na něj měl být připraven. Nicméně nedával bych do vztahu osobní přípravu a čtení dějinných událostí.

V 12. kapitole Lukášova evangelia čteme o úspěšném statkáři, jemuž se hodně urodilo a který se rozhodl, že je načase postavit větší stodoly. Obraťme se k textu samotnému:

„Zbořím své stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí a zásoby. A řeknu své duši: Duše, máš hodně zásob na mnoho let; odpočívej, jez, pij, raduj se.‘ Bůh mu však řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si od tebe vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi připravil?‘ Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady, a není bohatý v Bohu.“

Ještě dnes v noci vyžádají tvou duši… To je pádný důvod, proč být připraven. A to vždy, bez ohledu na to, zda je konec blízko, nebo zda je ještě daleko.

Konec může přijít kdykoli. Varuji ale před jakousi „křesťanskou neurózou“, která vidí konec v jakékoli světové události. Ano, některé věci jsou hrozné, ale to není důvod, abychom tvrdili, že nastala třetí světová válka. (Znám jednoho horlivého křesťana, který ji ohlašuje už dobrých čtyřicet let.)

Ne, rozhodně se nevysmívám těm, kdo čekají konec. Lidská zpupnost a pýcha volá do nebes. A ti, kteří očekávají konec, berou mnohdy Písmo vážněji nežli ti, kteří nečekají nic. Nicméně chtěl bych být hlasem, který uvádí vše do správných proporcí. Ano, morální úpadek je hrozný. Ale homosexualita možná není tak vážný hřích jako upalování jinověrců. Ano, koronavirová pandemie je hrozná. Ale je to brnkačka ve srovnání se španělskou chřipkou, o středověkých morových ranách ani nemluvě. Někdy se mi zdá, že někteří horliví křesťané jako by chtěli sami sebe přesvědčit, že tentokrát to už ale opravdu musí vyjít. Ale znáte to: Když někdo neustále volá o pomoc, když se nic moc neděje, pak ho lidé nebudou brát vážně, ani když bude pomoc opravdu potřebovat.

Platí, že bez pokání zahyneš. Jenže to platí, ať už konec nastane zítra, nebo za tisíc let. Uvěříš-li v Ježíše Krista a budeš-li ho následovat, budeš se vnitřně proměňovat. Ale bude celkem jedno, zda si budeš myslet, že jsme v době mezi pátou a šestou pečetí nebo mezi pečetí šestou a sedmou. Máš-li přežít, potřebuješ se skrýt v Kristu; správné názory na konec světa tě nezachrání.

Koronavirová pandemie je nepříjemná, ale budu se opakovat: Poměry příliš nezmění. Prozradím, čeho se bojím více. Jde o dvojí: První je změna klimatu a sucho, které postihuje i nás, byť zatím jen málo. Jinak je tomu ale v mnoha subtropických a tropických oblastech. V těch hrozí často děsivé hladomory. Někteří odborníci, například Václav Cílek, rezignovali na snahu přesvědčit vládu, že situace je velmi vážná. Václav Cílek tvrdí, že lidé budou lhostejní, dokud nepocítí změny opravdu hluboce na sobě samotných. Až pak budou ochotni si připustit, jak vážná situace ve skutečnosti je.

Druhá věc, které se obávám, křesťany trápí ještě mnohem méně. Jsou to rozevírající se nůžky mezi chudobou a bohatstvím. Musel bych dohledávat přesná čísla, ale to teď nepovažuji za důležité. Asi jedno procento obyvatel světa vlastní šedesát procent veškerého majetku. (A považuji za druhotné, jestli je to jedno procento nebo jeden a půl procenta; tendence je nezpochybnitelná.) Příjmové nůžky mezi bohatými a chudými se neustále rozevírají. Podobná situace existovala i před první světovou válkou. Tento fenomén rozevírajících se nůžek mezi bohatstvím a chudobou má řadu nebezpečných důsledků a nevedl v současné době k válkám patrně jen proto, že i chudým se daří lépe než dříve. Nicméně v mnoha zemích mizí střední třída a globální korporace, zejména takové společnosti jako je Amazon, Google nebo Facebook, jsou stále mocnější. Tyto skutečnosti – a zejména vývojový trend – mají vážné důsledky a neznám moc křesťanů, kteří by se této problematice věnovali a byli schopni a ochotni ji vysvětlovat. Přitom se domnívám, že s „koncem světa“ možná souvisejí mnohem více než koronavirová pandemie.

Dobrá zpráva je, že trvá čas milosti a každý, kdo hledá smysl vlastního života i smysl dějin jako celku, se stále ještě může setkat s Ježíšem Kristem, činit pokání a změnit svůj život.

Dan Drápal

  1. května 2020

 

Nesourodé poznámky k vzájemnému míjení

Nejprve se chci omluvit všem, kteří na mě pamatují a přeposílají mi různé soubory s odkazy, případně přímo videa nebo články. Dostávám jich tolik, že kdybych si měl všechno přečíst a prohlédnout, nestačilo by mi na to ani 25 hodin. Proto se předem omlouvám, že na vaše zaslané příspěvky většinou nereaguji.

To neznamená, že bych nečetl vůbec. Čtu hodně, a rozhodně nečtu pouze články lidí, kteří si myslí totéž co já nebo něco podobného. Naopak, snažím se mít „duchovní stravu“ poměrně pestrou. Proto čtu levicové Listy, pravicové Konzervativní noviny, „Bakalův“ Respekt a „Babišovy“ Lidové noviny. A pokud jdu na internet, snažím se o podobou skladbu.

Nyní, co určitě nečtu: Věci, které produkuje aeronet.cz, sputnik.cz, Protiproud a podobné internetové publikace. A zásadně nečtu články, které uvádějí už v prvních dvou odstavcích jakési nedefinované „my“ a „oni“ a přitom ani na začátku, ani na konci neuvádějí jméno autora.

Tím samozřejmě nevyloučím všechny nepěkné a škodlivé věci, ale přece jenom se mi spektrum zúží na přijatelnou šíři.

A teď ten slibovaný pár nesourodých poznámek. Jsou to reakce na různé články, které mi i po výše uvedeném vytřídění v elektronické poště zůstaly.

Jeden článek měl hned v úvodu výzvu „použijte rozum a udělejte si úsudek sami“. Následoval text obsahující informace, které by člověk používající rozum sice ověřit mohl, ale stálo by ho to značné úsilí, a mám zato, že to nikdo neudělal. Autor nás sice vyzývá, abychom si udělali úsudek sami, ale jeho text je tak plný emocionálně nabitých výrazů, že je velmi návodný, aby si čtenáři udělali stejný úsudek, jako má autor. Apel na rozum sugeruje, že to, co si po přečtení článku uděláte, bude váš úsudek.

V mainstreamu pochopitelně podobné výzvy nenajdete. Rozumí se samo sebou, že čtenáři mají používat svůj rozum, a předpokládá se, že si úsudek budou dělat na základě informací a nikoli na základě emocionálně nabitých slov.

K tomu poznámečka: Kdysi, ještě v sedmdesátých letech, jsem mluvil s jedním znalcem o náramkových hodinkách. Právě jsem si totiž jedny koupil a měly čtyřletou záruku. Onen znalec mě upozornil, že švýcarské chronografy záruční dobu nikdy neuvádějí. Když jsem se otázal, proč, tak mi vysvětlil, že skutečný švýcarský chronograf musí vydržet celý život. I kdyby záruka byla dvacetiletá, už to, že nějaká je, je signálem, že ty hodinky jsou šunt.

Vztaženo k našemu tématu: Když mi někdo radí, abych používal svůj rozum, patrně ze mě chce udělat blbce.

V jiném podobném článku jsem četl mimo jiné „havlisté ukázali svou pravou tvář“. Když si něco takového přečtu, mám silné puzení se okamžitě zařadit mezi „havlisty“. Stále totiž ukazuji svou pravou tvář. (Akorát nevím, jestli by o mě „havlisté“ stáli, ale to je jiná pohádka.) Autor chce společnost rozdělovat. Já s řadou lidí nesouhlasím, s některými hodně vehementně. Nicméně nevidím důvod přisuzovat jim negativní motivaci a vinit je z toho, že nám ukazují tvář nepravou. S „chvilkaři“ v mnohém souhlasím a v mnohém nesouhlasím, totéž platí třeba o Mikuláši Vymětalovi, Tomáš Halík mě často štve opravdu hodně, ale všem těmto lidem věřím, že to myslí dobře, jsem si jist, že nemají finanční motivaci a rozhodně nemají dvojí tvář. Myslím si, že některé jejich nápady by měly katastrofální následky, ale chci se s nimi vyrovnávat v diskusi, nikoli pomluvami a silnými výrazy na jejich adresu.

Dobrý způsob, jak si udělat „vlastní obrázek“, pokud to jde, je poslouchat třeba rozhlasový pořad „pro a proti“ (zpravidla na Rádiu Plus po půl desáté). Tam můžete rovnou slyšet obě strany sporu. A všímám si jednak toho, zda je argumentace poctivá, jednak toho, v jakém „duchu“ účastníci hovoří. Chtějí druhého shodit, nebo přesvědčit?

Nejpřesvědčivější jsou pro mě lidé, kteří jasně vytyčují meze svého poznání. Tak třeba v posledních dnech jsem vícekrát slyšel biochemika Jana Konvalinku, a všem, kdo se zajímají o současně aktuální koronavir, doporučuji poslouchat tohoto odborníka. Reagoval třeba na hojně rozšířené tvrzení, že inkriminovaný koronavir vznikl uměle v laboratoři. Pan doktor zdůvodnil, proč si to nemyslí, a jeho zdůvodnění bylo přesvědčivé. Moderátorka se ho ale snažila (v mezích slušnosti) dotlačit k výroku, že tato konspirační teorie je zaručeně nepravdivá. To ale zpovídaný odmítl, protože to by znamenalo dokazovat, že něco se nestalo, což zpravidla není možné. V řadě situací můžete dokazovat, že se něco stalo, ale nemůžete z principu dokázat, že se něco nestalo.

Pokud jde o rozhovory, pak ve střetu politika a odborníka tahá „píárově“ odborník za slabší konec. Politik chce znít jednoznačně a rozhodně, odborník musí kontrovat „ano, ale“, a rozhodně tak rozhodně nezní. Tedy… pokud je to skutečný odborník. Odborníka poznáte mimo jiné podle toho, že mu není všechno jasné. Lidé, kteří o svých názorech nemají sebemenší pochybnosti, mi připadají velmi nebezpeční.

Přitom ale takoví lidé jako Jan Konvalinka, Václav Cílek nebo Cyril Höschl mají co říci. Mnoha věcem lze rozumět. Na nás je, abychom dokázali naslouchat lidem skutečně moudrým a dávali si pozor na rozezlené a vehementní křiklouny a pokud možno jin nedopřávali sluchu. Natož abychom šířili jejich propagandu.

  1. května 2020

 

Co je odpuštění

Vždyť když jsme ještě byli bezmocní, zemřel Kristus v určený čas za bezbožné. Sotva kdo podstoupí smrt za spravedlivého, i když za dobrého by se snad někdo i odvážil zemřít. Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše tedy nyní, když jsme byli ospravedlněni jeho krví, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme jako nepřátelé byli usmířeni s Bohem smrtí jeho Syna, tím spíše jako usmíření budeme zachráněni jeho životem. (Římanům 5:6-10).

Miluji tento text z Pavlova listu do Říma. Všimněte si, že v něm Pavel třikrát opakuje tutéž myšlenku, pokaždé jinými slovy: byli jsme bezmocní, byli jsme hříšní, byli jsme Boží nepřátelé. Kristus zemřel v určený čas, Kristus za nás zemřel, Byli jsme usmířeni s Bohem smrtí jeho Syna.

Byli jsme tedy usmířeni s Bohem – a není zde řečeno, co jsme pro to museli udělat. Boží jednání předchází veškerému našemu rozhodování. Jsem přesvědčen, že Ježíš položil svůj život za všechny a všichni jsou s Bohem smířeni.

Alternativním názorem je, že Ježíš zemřel jen za některé, ne za všechny. Zemřel za ty, které Bůh předurčil ke spasení. O těch Bůh předem věděl, že budou činit pokání.

Problém s tímto názorem spočívá v tom, že v takovém případě by Bůh stvořil nějaké lidské bytosti, o nichž by předem věděl, že prostě nemají a nikdy neměli šanci.

Jsou zde ovšem lidé, kteří o odpuštění nestojí, a kteří z Kristovy oběti skutečně nic nemají. To je ale jejich problém: Boží dar lze odmítnout. A nutno poznamenat, že je velký rozdíl mezi nepřijetím Krista a odmítnutím Krista.

V 1. Janově 1:9 čteme: Jestliže doznáváme své hříchy, On je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.

Zvláštní text. Člověk by řekl, že spravedlivé by bylo hřích potrestat, ne odpustit. Spravedlnost přece souvisí s trestem, odpuštění souvisí s milostí. Nedávalo by větší smysl, kdyby bylo psáno: „On je tak milostivý, že nám hříchy odpouští?“

Jak si to vysvětluji? Za můj hřích byl již někdo potrestán. Někdo, kdo vzal můj hřích na sebe. Když za mě někdo zaplatí pokutu sto tisíc korun, tak už ji po mně vymáhat nemohou. Nebylo by to spravedlivé.

Zatím byla řeč jen o našem hříchu před Bohem. Bůh nám hříchy odpouští, ale my z toho něco máme jen tehdy, pokud hřích pravdivě pojmenujeme a litujeme jej. Bůh ovšem s odpuštěním nečeká, až tak učiníme – to snad podobenství O milosrdném otci (jiní mu říkají O marnotratném synu) ukazuje dostatečně jasně.

Jak je to ale s odpuštěním, zhřeším-li proti člověku, nebo, zhřeší-li někdo jiný proti mně?

Ani tam není mé odpuštění závislé na jeho postoji. Ten, kdo proti mně zhřešil, tak mohl učinit vědomě i nevědomě. A může či nemusí být ochoten uznat své pochybení.

Co to odpuštění vlastně je? Neodpustím-li, jednám jako někdo, vůči němuž má druhý člověk nějaký dluh, a já nepřestávám tento dluh vymáhat. Odpustit znamená rozhodnout se jednat tak, jako by u mě žádný dluh neměl. Že je takový postoj žádoucí, nám ukazuje Ježíšovo podobenství o nemilosrdném věřiteli z 18. kapitoly Matoušova evangelia.

Ještě několik důležitých poznámek:

Odpuštění je věcí našeho rozhodnutí. Nikoli našich pocitů. Mohu se rozhodnout, že odpustím, ale to neznamená, že mám vůči svému nyní již bývalému dlužníkovi jen samé příjemné pocity. Nejprve ale musím učinit rozhodnutí, že odpustím, než mohu očekávat libé pocity. Pokud budu s odpuštěním čekat, „až to budu tak cítit, protože jinak by to nebylo upřímné“, hrozí mi, že neodpustím nikdy.

Odpuštění není totéž co obnovení důvěry. Pokud mi někdo rozbije auto, které jsem mu půjčil, pak mu mohu odpustit, ale auto mu příště patrně nepůjčím. „Ale to ukazuje, žes mi vlastně neodpustil!“, může ten člověk namítat. Nikoli, odpustil jsem. Nedržím ti žádný dluh. Ale nemám k tobě v této věci, tj. v řízení auta, důvěru. Důvěra je věcí zkušenosti, nikoli rozhodnutí.

Bůh mi odpouští hříchy, ale to neznamená, že mě automaticky zbavuje jejich následků. Pokud jsem lidi finančně podváděl a pak jsem se obrátil, měl bych nakradené vrátit – to dobře pochopil celník Zacheus. Nemohu tvrdit: „Ale já jsem teď nové stvoření, staré věci pominuly, a tak nic vracet nemusím, protože je mi odpuštěno.“ Přitom mi skutečně odpuštěno je.

S neodpuštěním je ten velký problém, že jednak svazuje dlužníka, jednak ale svazuje i „věřitele“. Možná znáte nějakého člověka, který se rozhodl někomu neodpustit. Takový člověk se v průběhu času i charakterově mění a mění se i výraz jeho tváře. Můžeme mnohdy říci, že mu „tvrdnou rysy“. Tvrdnou mu rysy, protože mu tvrdne srdce. Neodpuštění je velmi nebezpečná věc. A opět: je to věc našeho rozhodnutí. Raději se rozhodněme odpouštět.

  1. dubna 2020

 

Joe Dallas: Hovory o homosexualitě

(recenze)

Právě vyšla kniha Hovory o homosexualitě, jejímž autorem je Joe Dallas, bývalý homosexuální aktivista, který již přes třicet let přednáší o tomto ožehavém tématu. Joe Dallas měl přednášet koncem března i v České republice, nicméně jeho příjezd znemožnila (doufám, že jen oddálila) koronovirová pandemie. Předpokládám, že v dohledné době vyjde v češtině ještě druhá kniha tohoto autora, jež je určena rodičům a dalším příbuzným, kteří se vyrovnávají se skutečností, že někdo z jejich blízkých je homosexuál.

Joe Dallas nejprve vysvětluje, že jedna věc je něco si myslet, ale druhá věc je umět své myšlenky konzistentně vyjádřit. A jedna věc je schopnost myšlenky konzistentně vyjádřit, druhá věc je umět je také srozumitelně obhájit. A konečně je zde ještě další rovina: Jedna věc je umět myšlenky obhájit, ale druhá věc je umět to udělat laskavě – způsobem, který nevyvolává nepřátelství. Joe Dallas přiznává, že mu trvalo delší dobu, než se posunul na tuto poslední rovinu.

V recenzované knize se mu to skutečně podařilo. Kniha má podtitul „Jak mluvit o věcech laskavě a srozumitelně“. Síla knihy je v tom, že Dallasovi daří „říkat pravdu v lásce“ způsobem, před kterým smekám. Tento svůj program vyjádřil ve věnování: „S vděčnou úctou věnuji tuto knihu všem křesťanům, kteří vědí, že milost a pravda nestojí proti sobě, a že skutečné křesťanství nikdy nepopře jedno kvůli druhému.“

Autor se v knize zabývá jednotlivými tématy, která souvisejí s homosexualitou, například teoriemi o příčinách homosexuality, otázkou „homosexuálních manželství“, problémem, zda je možná změna sexuální orientace, a pak především biblickými místy, které se týkají homosexuality. Jednotlivé kapitoly mají srozumitelnou strukturu. Dallas nejprve předloží tradiční přístup k dané otázce a pak se vyrovnává s jednotlivými „revizionistickými“ argumenty. V závěru kapitoly uvádí vždy deset bodů pro rozhovor o každém dílčím tématu.

Zdá se mi, že kniha nezkresluje a nekarikuje stanoviska protistrany. Jelikož Joe Dallas léta žil jako homosexuál, píše o něčem, co dobře zná z vlastní zkušenosti, nikoli jen z doslechu nebo z četby jiných autorů. A ve svém homosexuálním období zakusil i nenávist, kterou vůči gayům a lesbám projevují někteří evangelikální křesťané. A protože Joe Dallas je již starší člověk, jsou jeho stanoviska vyzrálá a cítíte z nich moudrost.

Co se sporů o výklad biblických míst, zdá se mi, že Dallasova hlediska jsou naprosto přesvědčivá. Vím, že tento pocit může být klamný – i když jsme o něčem hluboce přesvědčeni, může se nám stát, že po čase s hrůzou zjistíme, že jsme se hluboce mýlili. Přesto si nedovedu představit, že by Dallasovu argumentaci mohl někdo vyvrátit. Nu, uvidíme.

Téma homosexuality sleduji již mnoho let. Za jednu z nejlepších knih na toto téma považuji Rozbitý obraz od Leanne Payneové. Ta je ale psána spíše z hlediska pastoračního než biblického (což neznamená, že není „biblická“). Z životopisných knih vysoce cením knihu Obnova lásky od Mario Bergnera. Dallasova kniha volí odlišný přístup, nicméně s uvedenými dvěma knihami se skvěle doplňuje. A těším se i na avizovanou druhou Dallasovu knihu.

Knihy vydalo nakladatelství Křesťanský život. Kniha má 257 stran a prodává se za 249 Kč.

Dan Drápal

  1. dubna 2020

 

Internetová generace

Dnes celkem nikdo nepochybuje, že internet a sociální sítě hluboce ovlivnily společnost. Různí badatelé zkoumají, v čem se mozky dětí, přisátých k obrazovkám počítačů či displejů mobilních telefonů vyvíjí odlišně než mozky dřívějších generací. Toto je jedno z témat, jemuž se věnuje kniha Grega Lukianoffa a Jonathana Haidta The Coddling of the American Mind (Romazlování americké mysli).

Nejprve terminologické upozornění: O generaci lidí narozených zhruba mezi lety 1982 až 1998 se mluví jako o „mileniálech“, pro generaci následující se používá termín „iGen“, tedy „internetová generace“. Jiní používají termín „generace Z“. Jedná se o lidi narozené po roce 1995.

V roce 2007 se objevil iPhone a rozšířil se velmi rychle. V roce 2011 už mohli lidé, kteří nastupovali do „college“ (americký systém školství je poněkud odlišný. High school je tak trochu druhý stupeň, tak trochu střední škola, College je tak trochu střední škola, tak trochu vysoká – u nás odpovídá asi bakalářskému stupni.) kontrolovat e-maily či statusy každých několik minut. První „várka“ příslušníků iGen začala studovat na „college“ (a tedy většinou odcházela mimo domov) kolem roku 2013.

Jean Twenge, profesorka psychologie ze San Diego State University, snesla data dokazující, že generace iGen trpí mnohem častěji úzkostmi a depresemi a má rovněž podstatně vyšší sebevražednost než generace předchozí. Twenge to přičítá skutečnosti, že tato generace prožívala dětství hodně odlišně od generací předchozích. Autoři Lukianoff a Haidt tvrdí, že rodiče a učitelé těchto dětí věnovali mnohem více času a úsilí, aby děti vyrůstaly v bezpečí a aby je nic neohrožovalo. To mělo za následek, že děti nebyly prakticky nikdy ponechány bez dozoru. V této generaci v podstatě neexistovalo, že by si děti šly samy hrát „ven“. Děti vyrůstaly za neustálé přítomnosti dospělých, kteří zasáhli, jakmile se někde objevil nějaký, byť malý, konflikt. Děti tedy neměly příležitost naučit se řešit problémy samy. Dětská hřiště jsou konstruována tak, aby se opravdu, ale opravdu nemohl nikdo zranit. Pokud šlo dítě samo navštívit kamaráda, bydlícího o čtyři ulice dál, mohli být rodiče udáni, že nedbají na své děti, a přišla na ně sociálka. A to přesto, že únosy dětí výrazně poklesly proti šedesátým až osmdesátým letům minulého století. Autoři knihy razí termín „safetyism“, něco jako „posedlost bezpečím“.

Vyrostly tak děti, které jsou rovněž „posedlé bezpečím“, a přitom – a to je novinka – za bezpečí považují i „emocionální bezpečí“, které znamená nejen to, že vás nepotká dopravní nehoda nebo sexuální napadení, ale že se nesetkáte ani s lidmi, kteří nesouhlasí s vašimi názory. A právě když tato generace dorazila na „college“, začala se vytvářet „místa bezpečí“, po vyučujících se vyžadovalo, aby praktikovali „trigger warning“, tj. aby studenty upozornili, že budou přednášet o něčem, co se jim nemusí líbit, např. že budou mluvit o násilnických scénách v dílech literárních klasiků včetně Danteho či Shakespeara. Profesoři, aby měli pokoj, o takových věcech přestávají mluvit, což ovšem podtrženo a sečteno, znamená, že se studenti nemusí vyrovnávat s odlišnými názory. Až tato generace ztratila smysl pro svobodu slova a snaží se dosáhnout toho, aby na vysokou školu nebyli zváni „problematičtí“ řečníci.

Jistě není správné vystavovat děti zbytečnému riziku nebo stavět dětská hřiště s prolézačkami, kde by se děti mohly zranit. Nicméně je-li dítě pod neustálým dohledem, nemá-li pro množství kroužků žádný čas samo na sebe, nemůže-li samo navazovat přátelství a řešit konflikty, pak mu, ač to všechno myslíme dobře, velmi ubližujeme. Vlastně je připravíme o dětství, které jsme my sami ještě mohli prožít „normálně“. Pokud dítě přijde na vysokou školu, mělo by se ocitnout na místě, kde se s „nepříjemnými“ názory vyrovnává diskusí a argumentací, nikoli únikem do „míst bezpečí“. Protože jestli se člověk nenaučí vyrovnávat se s nepříjemnými situacemi a lidmi ani v dětství, ani během dospívání, ocitne se po absolvování vysoké školy v situaci, na kterou nebude v nejmenším připraven.

Jak to souvisí s počítači a sociálními sítěmi? Kromě toho, že dřívější generace trávily dětství výrazně odlišně, měly mnohem více kontaktu s ostatními lidmi. Když člověk dospíval, považovaly se za známky dospělosti takové věci jako právo na řidičák, právo pít alkohol, právo chodit na rande, případně právo mít sex. Tyto aktivity většinou vyžadovaly interakci alespoň s jedním dalším člověkem (ano, vím, člověk se může opít i sám). Dnes jsou dospívající mnohem více sami, přisátí k obrazovce nebo displeji. (Křesťané by se mohli radovat, že se mladí lidé věnují předmanželskému sexu mnohem méně než dříve, nicméně důvody tohoto vývoje nijak potěšující nejsou. Mnozí se nebudou ani v dospělosti věnovat sexu vůbec – vyjma náhražkového sexu přes internet.) Potvrzení své osobnosti získávají nikoli v interakci s kamarády, ale prostřednictvím lajků pod selfíčky na FB. Což je důvod, proč deprese stoupla výrazněji u dívek (z 13 na 19 % v letech 2004-2016) než u chlapců (z 5 na 7 % v tomtéž období). Křivky pro obě pohlaví začaly růst v kritickém roce 2011, tedy v roce, kdy dospívající začali ve velkém užívat iPhone a kdy Facebook přestal vyžadovat potvrzení, že uživatel nastoupil na college.

Kniha, o níž referuji, obsahuje mnoho zajímavých pozorování, a autoři nabízejí nejen diagnózu, ale i určitá řešení. Snad se k tomu dostanu v některém z dalších článků.

  1. dubna 2020

 

 

Snubní prsten za život

(recenze)

Nakladatelství Stefanos nevydává knih mnoho. Nicméně se mi zdá, že co kniha, to perla. Kniha Snubní prsten za život vypráví příběh českého misionáře Petra Jaška. Knihu sepsal Petr Jašek ve spolupráci s Rebeccou Georgeovou.

Petr Jašek je synem evangelického faráře, který byl v dobách komunistické vlády vyslýchán a který přišel o tzv. „státní souhlas k výkonu duchovenského povolání“. Petr tedy věděl již v dobách dospívání, že patřit Ježíši Kristu a žít pod jeho vládnou není nic bezpečného z lidského, světského a časného hlediska. Když bylo Petrovi patnáct let, dal mu otec knihu rumunského luterského pastora Richarda Wurmbranda V Božím podzemí. Richard Wurmbrand byl třináct let vězněn a často mučen rumunskou policií. Když se Petr Jašek později rozhodl pracovat pro Krista v různých pro křesťany nebezpečných zemích, mimo jiné i v muslimském Súdánu, alespoň teoreticky věděl, co ho může potkat. Jeho rozhodnutí nebylo v žádném případě neinformované.

Když už se chystal odletět ze Súdánu, byl zatčen. V súdánském vězení strávil 14 měsíců, a nakonec byl v lednu roku 2017 odsouzen na doživotí za špionáž. Koncem února byl ale propuštěn.

Příběh sám vám v této recenzi neprozradím. Jakmile vezmete knihu do ruky, pak ji patrně několik hodin z ruky nepustíte – taková je alespoň má osobní zkušenost, a to jsem člověk velmi ukázněný – něco takového se mi stává tak jednou do roka. A až ji – přečtenou – z ruky pustíte, může se stát, že po ní zanedlouho sáhnete znovu.

Petr Jašek zakusil v několika súdánských věznicích hodně krutosti a vícekrát byl v nebezpečí života. Přesto mám dojem, že se náš svět přece jenom trochu humanizuje. Ve srovnání s křesťany, kteří trpěli pro Krista v bývalém Sovětském svazu, Albánii nebo Rumunsku, nebo kteří pro Krista trpí dnes v Číně, na tom byl Petr Jašek přece jenom o trochu lépe: Značnou část pobytu ve vězení mohl mít u sebe Bibli, a dokonce i MP3 přehrávač. Nebezpečí hrozilo spíše od spoluvězňů než od bachařů. A pak měl jednu velkou výhodu, kterou trpící křesťané v komunistických lágrech většinou neměli: Jeho případ byl medializován, a to nejen v České republice, ale i ve Spojených státech a mnoha dalších zemích. V padesátých letech taková medializace mohla znamenat smrt, v současné době může zachránit život. Ani diktatury totiž nechtějí vypadat jako diktatury.

Nicméně přestože příběh Petra Jaška skončil – alespoň z hlediska této časnosti – happyendem, jeho případ nám připomíná, že zdaleka ne všichni súdánští křesťané mají stejné štěstí. Vděčím Petrovi Jaškovi za rozhodnost a odvahu, s jakou pracoval pro organizaci „Hlas mučedníků“. A vděčím Bohu, že dodává sílu svým dětem v Súdánu a v mnoha dalších zemích, kde jsou křesťané pronásledováni. Četl jsem, že loni zemřelo mučednickou smrtí pro Krista asi 160 000 křesťanů. Přesné číslo na této straně nebe nikdy nezjistíme. Můžeme si ale být jisti, že Hospodin na jediného z nich nezapomněl. Nezapomínejme tedy ani my na naše bratry a sestry, kteří umírají pro Ježíše nebo zakoušejí tvrdé pronásledování. Příběh Petra Jaška, který je se svou rodinou součástí kladenského sboru Církve bratrské, je nám v tomto ohledu silnou motivací.

Kniha vyšla v roce 2020, má 220 stran a prodává se za 256 (na internetu za 230) Kč.

Dan Drápal

  1. dubna 2020

Předběžná bilance současné pandemie

Jsem stále spokojenější, že jsem Čech a že žiji v Česku. Když tak pozoruji vývoj epidemie v různých zemích a u nás, potvrzuje se mi, co jsem si myslel už delší dobu: Máme skvělé zdravotnictví a dobré lékaře i sestry.

A moc se mi líbí, kolik lidí začalo šít roušky nebo vyrábět respirátory či ochranné štíty na 3D tiskárnách. Všichni ti, kdo se do něčeho takového pustili, mohli zaujmout i jiný postoj: Brblat na vládu, jak dělá všechno špatně.

Dokonce mě maličko, ale jen maličko, ovanula vzpomínka na první týden srpnové okupace v roce 1968. V tom prvním týdnu se projevila obrovská česká vynalézavost a solidarita. A je mi jasné, že nikdo z nás – od těch starých, k nimž už sám také patřím, až po prvňáčky, na tento čas do konce života nezapomene.

Určité rozepře mezi vládou a opozicí se sice projevují, nicméně v těch zcela zásadních věcech panuje shoda.

Více lidí chodí do přírody.

Ukazuje se, že domácí škola (home schooling) je pro mnohé (byť ne pro všechny) schůdná alternativa.

Troufnu si předpovědět, že za osm až deset měsíců se zvýší porodnost. Ale asi ne nadlouho.

Klesne počet dopravních nehod a znečištění ovzduší.

A teď pár negativ. Tvůrci a vděční příjemci konspiračních teorií mají žně. Někteří Číňané tvrdí, že virus do Wuchanu zavlekli Američané. Někteří Rusové tvrdí, že Číňané tvrdí, že virus do Wuchanu zavlekli Američané. Někteří Američané tvrdí, že Číňané ten virus vyrobili a pak se jim kvůli nepozornosti vymkl z rukou. Jiní Američané tvrdí, že o uskutečnění pandemie rozhodli Mark Zuckerberg, Bill Gates a další představitelé „hlubokého státu“, především majitelé velkých farmaceutických firem. Ještě jiní Američané, ale i někteří Evropané, soudí, že za to může George Soros.

Čemu mám věřit?

Předně nevěřím ničemu, co říkají oficiální místa v Číně a polooficiální místa v Rusku. Neměli bychom zapomínat, že Čína, která se teď tváří jako zachránce světa, nebezpečí původně „po černobylsku“ zatloukala, a první dva lékaři, kteří na to upozornili, za to zaplatili životem.

Ruské fake news volí zcela jinou strategii než čínské. Zatímco čínské fake news se snaží svět přesvědčit, že jedině Čína je schopna pandemii vyřešit, nebo ji alespoň řeší tím nejlepším způsobem, Ruské fake news se nesnaží přesvědčit o tom, kde je pravda, ale snaží se věc co nejvíce zamlžit, tím, že vypouští různé „alternativní“ teorie. Má na to ostatně rozsáhlý aparát, dostatek prostředků a zřejmě žádné skrupule. Cílem je přesvědčit lidi, že se nedá věřit ničemu.

S americkými fake news si nevím rady. Jsou mnohem sofistikovanější než ty ruské či čínské. A často uvádějí fakta, která jednak nedokážu ověřit, jednak té problematice prostě nerozumím.

Jsem smířen s tím, že se v tom nevyznám. Rozhodně ale nebudu nikam přeposílat ani ruské, ani čínské, ani americké fake news, a dokonce ani to ne, co možná fake news není, ale já se za to nemohu zaručit.

A vyzývám vás k témuž. Domnívám se, že křesťanstvo nástup sociálních sítí prostě nezvládlo. Nedávno mi jeden bratr psal, že vnímá, že je zapotřebí, aby protestanti vyznali své hříchy, které v průběhu dějin spáchali na katolících. Rozumím jeho starosti, ale za mnohem naléhavější z hlediska vyznávání hříchů vidím potřebu vyznat, že jsme přeposílali a šířili různé zvěsti, které jsme si neověřili, a tím jsme rozmnožovali – a bohužel stále rozmnožujeme – lež ve světě. Pamatujme i na to, že nebudeme vydávat počet pouze ze lživých slov, ale i z prázdných slov.

Teď k tomu přispěl ještě další nebezpečný postoj. Nejeden křesťan mi napsal, že to, co se děje, souvisí s koncem světa, s posledním soudem. Konec světa jednou skutečně nastane, a vykladači Zjevení té generace, která se toho dožije, budou moci říci: „Vidíte, my jsme vám to říkali.“ Jenže ten konec světa očekávaly téměř všechny předchozí generace. Z dějinného hlediska je COVID-19 brnkačka ve srovnání se španělskou chřipkou, která řádila před sto lety. Natož s první světovou válkou nebo středověkým morem! Soudím, že na konec bychom měli být připraveni všichni a pořád, tedy že bychom se měli neustále vracet do stavu pokání a milosti, ale když někdo volá „už je tady konec“ moc často a moc dlouho, nakonec ho nikdo neposlouchá a takové volání se ukazuje jako kontraproduktivní.

Co tedy máme dělat? Chovat se normálně, slušně, věcně, obětavě. Jan Křtitel kázal velmi radikální kázání: „Sekera je už ke kořeni přiložena…“ „Věječka je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat…“ Když se ho pak vyděšení lidé ptali, co mají dělat, dává jim velmi obyčejné, až fádní rady. Dokonce ani těm hříšným celníkům neřekne, aby přestali s tou svou živností. Poradí jim, aby nevybírali víc, než mají. A vojákům neřekne, ať dezertují. Řekne jim pouze, aby nikoho neutiskovali a měli dost na svém žoldu. Kdybych to měl shrnout, pak asi takto: „Království Boží je blízko, je na dosah ruky. A vy se chovejte slušně.“

Totéž platí pro nás. A věřte mi, není to málo romantické. Zkusme to!

  1. dubna 2020

 

Kardinál Pell propuštěn a osvobozen

Aleš Drápal

Tento článek byl napsán v úterý 7. dubna dopoledne. Podnětem byly zpravodajské nepřesnosti v českých médiích, které pravděpodobně mají svůj zdroj ve zprávě ČTK, jež, mimo jiné, obsahuje mylné tvrzení, že kardinál byl propuštěn z vazby. Nikoliv, kardinál byl řádně odsouzen, a propuštěn na základě velmi zřídka úspěšného mimořádného opravného prostředku. Nebylo cílem článku kausu pana kardinála podrobně komentovat, cílem bylo věcně zprávně informovat. Článek jsem nabídl Lidovým novinám. Šéfredaktor názorové rubriky odpověděl Bezva, díky chceme bereme. K uveřejnění však nedošlo.

Kardinál Pell propuštěn a osvobozen

Austrálie je a není zemí křesťanskou. Do kostela pravidelně chodí 15% obyvatelstva, ale většinou staršího věku. Nálada ve veřejnoprávních médiích i na špičkových universitách je spíše protikřesťanská, ale ve volbách vyhrál Scott Morrison, rozhodný křesťan. Mnozí liberální rodiče posílají děti do církevních škol kvůli jejich kvalitě, ale jiní bojují za zákaz výuky náboženství na školách státních – což už se jim ve státě Victoria podařilo. Pedofilní církevní skandály vyvolávají

obecný hněv a odpor, ale Armáda spásy a jiné křesťanské podpůrné organizace jaksi samozřejmě hrají dále obrovskou roli v pomoci každodenní i krizové, tak jak tomu bylo i při požárech nyní již končícího australského letního období.

Katolická církev byla v Austrálii silná od samých počátků bělošské kolonizace. Jak známo, mezi trestanci, kteří ji zprvu osidlovali, bylo množství Irů. Ta stopa je patrná dodnes. Když v Melbourne sledujete jména svatých, kterým jsou kostely zasvěceny, tak najdete spoustu jmen, která mimo irskou kulturní oblast nikdo nezná.

Mezi všemi katolickými syny Austrálie dosáhl kardinál George Pell nejvyššího postavení a autority. Byl tváří australské katolické církve. Vyjadřoval se ke všem zásadním otázkám naší civilizace a zdatně hájil církevní pozice. Získal si uznání snahou o zprůhlednění vatikánských financí, jejich reformou. Mnohým však jeho sebejisté vystupování nebylo po chuti. Považovali ho a považují ho za arogantního.

Jeho obvinění Austrálii rozdělilo. Silnější hlas měli ti, kteří o jeho vině nepochybovali. V rozhovorech byla jeho arogance častým argumentem. Autorita australské katolické církve byla snížena jako nikdy před tím.

Přesto měl i své zastánce. Mezi nimi Tony Abbotta, který byl ještě nedávno předsedou australské federální vlády. Tony Abbott je znám svou skromností a snahou o nalezení kompromisu. Je to také dobrovolný hasič, který při nedávných požárech odvedl svůj díl. Několikrát kardinála Pella navštívil ve vězení a nechal se slyšet, že nevěří v jeho vinu.

Lidé jako Tony Abbott se museli vyrovnávat s rozhodnutím soudu z konce roku 2018, kdy porota uznala kardinála vinným. Byl to již druhý soud. Ten první ze srpna 2018 skončil do ztracena, protože porota nebyla schopna dojít k rozhodnutí. Druhé rozhodnutí bylo zapečetěno a zveřejněno až v únoru 2019 poté, co se prokuratura státu Victoria rozhodla zastavit stíhání, ve kterých byl kardinál obviněn z dalších, ještě závažnějších, sexuálních deliktů. Porota rozhoduje o vině, o výši trestu rozhoduje soud. Ten poslal kardinála v březnu 2019 do vězení na šest let. Kardinál se odvolal a odvolací soud rozhodl v poměru 2:1 v jeho neprospěch. Ve vězení byl kardinál od 26. února 2019 až do dnešního dne.

Jeho propuštění je výsledkem mimořádného opravného prostředku. Kardinál se odvolal k Vysokému Soudu (High Court of Australia), který je z našeho hlediska jakýmsi hybridem soudu ústavního a nejvyššího. Ve věcech trestních v první instanci rozhoduje, zda vůbec odvolání připustí. Děje se tak jen v menšině podání. V Pellově případu se tak stalo v listopadu 2019. V lednu 2020 bylo odvolání podáno, počátkem února se vyjádřila obžaloba, a 11.-12. března proběhlo slyšení před úplným sedmičlenným soudem.

Sama skutečnost, že Vysoký Soud přijal odvolání k projednání, způsobila v australské společnosti velký zájem. V té době jsem v Melbourne pobýval. Na základě názoru svých přátel jsem považoval za samozřejmé, že Pell je vinný. Nicméně pak jsem zachytil informace, které ve mně vyvolaly pochybnosti. Třeba to, že oba ministranty, z nichž jednoho podle obžaloby sexuálně zneužil, přistihl, jak popíjejí  mešní víno. Moje žena zmínila, že ji připadá podivné, že by se ukájel s jedním v přítomnosti druhého. Že by tak riskoval.

Rozhodnutí Vysokého Soudu se opírá zejména o skutečnost, že se soudy nevypořádaly dostatečně s argumenty obhajoby, která tvrdila, že po konání slavné mše v melbournské katedrále panovaly takové poměry, které nedovolily žalovaný skutek provést z důvodů časových. Kardinál měl ve zvyku se téměř čtvrt hodinu loučit s účastníky bohoslužeb. Navíc do sakristie pořád někdo po takových bohoslužbách chodí a arcibiskup (kterým tehdy byl) se neodstrojuje sám, ale s něčí pomocí. Obžaloba se s těmito námitkami vyrovnávala časovým schématem, jež poskytovalo asi 9minutový interval, kdy se skutek stát mohl. Stavěla hlavně na přesvědčivosti hlavního svědka (druhý někdejší ministrant již zemřel, ve třiceti na předávkování heroinem) a námitky obhajoby odmítala tvrzením, že onu neděli se mohl kardinál chovat jinak, než jak měl běžně ve zvyku a jak dokládali svědkové obhajoby.

Žalovaný skutek se měl stát opakovaně, tedy dvakrát, a to v prosinci 1996 a únoru 1997. Hlavní svědek skutečně působí důvěryhodně. V první reakci premiér státu Victoria prohlásil, že on i nadále bude věřit obětem násilí. Kardinál Pell v písemném vyjádření uvedl, že soud se týkal jeho konkrétních skutků a nebyl ani soudem nad katolickou církví ani soudem nad jejím chováním v případech pedofilie. V jeho prohlášení výslovně stojí:  „Šlo o to, zda jsem spáchal tyto ohavné skutky. Nespáchal jsem je.“

Pro Austrálii je to klíčová událost, nyní zastíněná koronavirem. Dozvuky budou dlouhé a možná i hodně zajímavé.

Aleš Drápal

 

 

„Brzy“ nebo „náhle“?

K problematice výkladu Zjevení

Když jsem vyslovil názor, že řecké slovo tachy, zpravidla překládané „brzy“, lze přeložit i „náhle“, narazil jsem na námitky. Pokusím se blíže vysvětlit své stanovisko.

První předběžnou připomínkou je upozornění na to, že řada biblických termínů nebo výroků je víceznačných, přitom různé významy se navzájem nevylučují. (Podrobněji o tom píšu v knížečce „Inspirovanost Písma“.) Jednoduchým příkladem je Ježíšova výzva „mějte víru Boží“. Tato slova lze pochopit jako „mějte víru v Boha“ (tak ČEP), nebo „mějte víru, kterou dává Bůh“. Tyto dva významy se navzájem nevylučují a proto preferuji „tradiční“ kralický překlad, který tuto dvojznačnost zachovává. Podobných příkladů bychom našli v Písmu mnoho.

Podobně dvojznačné může být i řecké slůvko tachy, které znamená kromě „brzy“ a „náhle“ rovněž „rychle“, jak nám připomíná i obecně známé slovo „tachometr“. Při výkladu si ale můžeme položit několik dalších otázek. Ve Zjevení 1:1 jsou slova „co se má brzy stát“. Tato slova řekl Janovi anděl, a to na základě Ježíšova pokynu. Jakým jazykem anděl s Janem mluvil? V úvahu připadají především dva jazyky: aramejština, která byla zřejmě Janovou mateřštinou, nebo řečtina, kterou se běžně mluvilo i v Malé Asii, tedy i v Efesu nebo na ostrově Patmu. Dokážu si ovšem představit i to, že Ježíš skrze anděla dával Janovi určité vjemy, které Jan teprve „odíval do slov“. Předpokládám, že Jan knihu Zjevení sepsal řecky, i když nemohu vyloučit i případ, že si Zjevení nejprve zapsal aramejsky a pak ho (on sám, případně někdo jiný, jehož překlad Jan autorizoval?) přeložil do řečtiny. Pokud skutečně foneticky slyšel slova, a pokud to bylo v aramejštině, bylo by velmi zajímavé, jaké slovo bylo použito. Odpovědi na všechny tyto otázky se ovšem na této straně nebe zřejmě nedovíme. Ostatně pro naši spásu nejsou důležité.

Když upozorním, že téměř 2000 let od zjevení na Patmu po počátek Božího království není „brzy“, slyším dobře známou námitku, že jeden den u Boha je jako tisíc let pro nás, případně je tato myšlenka rozvinuta do (v podstatě samozřejmého) tvrzení, že Boží čas je jiný než čas lidský. Tato námitka se přijímá, onen argument z 2. Petrovy 3:8 mi pochopitelně není neznámý.

Jenže je tu určitá potíž. Ano, platí, že biblická slova mohou mít jiný význam, než mají v dnešní době pro nás. Takové důležité pojmy jako „láska“, „spravedlnost“ nebo „smlouva“ mají pro dnešního člověka často význam hodně odlišný od toho, jak těmto slovům rozuměli svatopisci. A jedním z úkolů biblické teologie je biblický obsah těchto pojmů vynášet na světlo.

Tak třeba slovo „hvězda“ ve Zjevení. Padlé hvězdě je dán klíč od bezedné propasti (Zj 9:1). To určitě nebude nějaká hvězda, jak jí rozumějí dnešní astronomové. Tak by to snad mohli chápat lidé, kteří tvrdí, že země je placatá; tito lidé jsou ale už za hranicí mých komunikačních schopností. A co takhle, když drak svým ocasem smete třetinu hvězd? Pokud to chcete vykládat v souřadnicích socialistického realismu, máte velký problém. Ovšem z Písma lze odvodit, že „slunce, měsíc a hvězdy“ jsou někdy zákrytnými pojmy pro autority (např. krále a jeho úřednictvo – viz např. Josefův sen a jeho pozdější postavení v Egyptě). Pak to „smetení třetiny hvězd“ může znamenat narušení pozemských i nebeských autorit, který se reálně projeví jako vpád anarchie. Ne že bych si to přál, ale možná od toho nejsme daleko. Rusko to prožívalo naplno v letech 1917-1923, a to, co přišlo potom, bylo jen jiné, nikoli lepší.

Taková slova jako „smlouva“, „bezúhonnost“, „svazování a rozvazování“ mohou mít jiný význam, než se domníváme. Studiem Písma se můžeme (a máme) tohoto významu dobrat. Je ale možné dávat jiný význam slovu „brzy“? Mám na mysli význam, jak tomuto slovu běžně rozumíme. Pokud je dva tisíce let „brzy“, pak mi vytane na mysli anekdota o malé holčičce, které tatínek vysvětloval něco z Bible a ona se ho zeptala: „Když Pán Bůh nemínil, co řekl, proč neřekl, co mínil?“ Ano, Boží čas je jiný než lidský. Nejde jen o trvání. Věčnost vůči času si můžeme představovat jako rovinu vůči přímce nebo prostor vůči rovině. Jenže tady chce Bůh něco sdělit lidem! Můžeme říci: „Spravedlnost v Bibli znamená to a to.“ Ale tady bychom museli říci „‘Brzy‘ v Bibli znamená hodně dlouho, třeba tisíce let.“

Pomocí takovýchto „úkroků stranou“ můžeme do Písma, a zejména do Zjevení, vkládat ledacos. Pokud si ale místo „brzy“ dosadíme „náhle“, tento úkrok nepotřebujeme. A jak jsem kdesi psal, odpovídá to i naší zkušenosti. Bůh do mého života nevstoupil brzy, ale vstoupil do něj náhle. Sametová revoluce nepřišla brzy, ale přišla náhle. Mého přítele opustila manželka. Z jeho pohledu to nebylo brzy, ale náhle.

Neříkám, že si máme všude v Písmu škrtnout „brzy“ a napsat tam „náhle“. Jeden jazyk nelze jednoduše „překlopit“ do druhého. Každá část Písma má svůj kontext. Například řecké slovo peirasmos znamená jednak pokušení, jednak zkoušku. A jistě mi dáte za pravdu, že pokušení a zkouška není totéž. Nezbývá než překládat podle kontextu. Pokud jde o Písmo, je třeba to činit s obzvláštní bázní. Mnohokrát jsem si to uvědomil, když jsem překládal Žalmy pro ČSP. I překlady mohou být inspirované a neinspirované.

  1. dubna 2020