Myslí někdo na děti?

Ačkoli to z titulku tak nevypadá, chci psát o snahách zabránit nominaci Bretta Kavanaugha soudcem Nejvyššího soudu Spojených států.

Naši politici, publicisté a novináři se dlouho podivovali, proč Američané při volbách tolik řeší rodinný život kandidátů na politické a veřejné funkce. Dlouho u nás převládalo přesvědčení, že rodina a soukromí je jedna věc a politika je věc druhá. Vícekrát jsem psal, že tento postoj je krátkozraký: Pokud někdo lže vlastní ženě (nebo vlastnímu muži) a pokud je někdo schopen porušit slib, který dal svému nejbližšímu, jak mu mohu důvěřovat v jiných oblastech? Člověk buď spolehlivý je, nebo není. Buď slovo drží, nebo nedrží. Recyklace manželek, které předváděli někteří naši politici, ať už pravicoví nebo levicoví, něco vypovídala o těch, kteří se ucházeli o naši důvěru. Budiž vzdána čest výjimkám. Některé z nich ovšem zase dokazují, že spořádaný rodinný život není zárukou správné a/nebo úspěšné politiky.

To, co Spojené státy předvádějí nyní, lze vyjádřit americkým rčením „přepadnout přes palubu na druhé straně lodě“. V rámci politického boje se zkoumá, zda by se na toho či onoho politika nedalo vyšťárat něco, co by zabránilo jeho zvolení nebo jeho nominaci. Problém je, že ve Spojených státech panuje určitá společenská atmosféra, která vyřadila určité rozumné pojistky.

Když vyloupíte banku a přijde se na to po deseti a více letech, trest vám nehrozí, protože zločin je promlčen. Když se v sedmnácti letech opijete na studentském večírku a chováte se nevhodně k druhému pohlaví (o třetím a dalších pohlavích se tehdy ještě nemluvilo), může vám to zničit kariéru i po šestatřiceti letech. Takové „zločiny“ se nepromlčují.

Něco na sebe prásknu. (Ne, mí drazí příznivci, žádnou ženu jsem neznásilnil.) V mládí jsem se několikrát opil a v opilosti jsem se choval nevhodně. A jak člověk stárne ve víře v Boha, připomínají se mu někdy hříchy dávno minulé. A tak jsem před pár lety pocítil potřebu se jedné ženě omluvit, jak jsem se k ní zachoval. Sešli jsme se na obědě v restauraci a já jsem svou omluvu realizoval. Hodně mě to jednání – došlo k němu před devětačtyřiceti lety – trápilo.

Překvapilo mě, že ta žena si onu událost vůbec nepamatovala. Pak už jsme se bavili jen o umění a politice.

No, nevím, jestli bych se odvážil na něco kandidovat ve Spojených státech.

Za zásadní omyl považuji něco, co snad lze nazvat zrušením promlčitelnosti. Ano, některé zločiny zůstávají díky promlčení nepotrestány. Nicméně institut promlčení vznikl na základě určitých zkušeností a zdravého rozumu. Lidská paměť je ošidná; to se všeobecně ví. A ve většině případů (ano, vím, jsou výjimky) je velmi těžké, ne-li nemožné, sehnat věrohodné svědky, případně věcné důkazy.

Pokud jde o chování na studentském večírku, kde byla řada účastníků opilých nebo přinejmenším podroušených, lze na lidskou paměť spoléhat jen stěží, pokud vůbec. Američané by udělali dobře, kdyby institut promlčení vztáhli i na tyto situace. Já se nedomnívám, že soudce Kavanaugh se dopustil toho, z čeho byl obviněn. Jsem si téměř jist, že na něj kydali špínu jen proto, aby se jeho nominace oddálila alespoň do listopadových voleb, od nichž si demokraté slibují, že ovládnou Senát a prezidentu Trumpovi a jeho nominantům přistřihnou křidélka. Ale i pokud by se něčeho nepěkného dopustil, to jeho spořádané manželství a jeho rodinný život nic neplatí?

Manželé Kavanaughovi mají dvě děti – dcery Lizu a Margaret. Nepodařilo se mi dohledat, kolik je jim let; z fotografií je ale zřejmé, že už jsou ve věku, kdy vnímají, co se kolem jejich otce děje. Jistě ho milují a určitě je těžce poznamená, když vidí, jak odpůrci s jejich otcem zacházejí. Jak to bylo s Christine Blaseyovou Fordovou, kterou měl Brett Kavanaugh málem znásilnit, těžko dnes někdo dokáže či vyvrátí; co prožívají Kavanaughovy dcery, si jistě dokáží představit nejen jeho příznivci, ale i odpůrci. A pokud ne, tím hůř pro ně. Nicméně většině demokratů to zřejmě nevadí. Konec konců, jde jim o Trumpa – Kavanaugh je pouze epizoda v politickém boji. A když se kácí les, létají třísky, že. Liza a Margaret Kavanaughovy jsou jim ukradené.

Republikáni si ovšem mohou také sypat hlavu popelem. Ve snaze odstřelit demokratického prezidenta Billa Clintona se také nezastavili před různými nechutnostmi. Ano, měli pravdu a dosáhli svého: Dokázali, že Clinton lhal. Stálo to ale zato? Demokraté pouze převzali štafetový kolík a nechutnosti ještě prohloubili.

Ano, i nadále si myslím, že není jedno, jaký je rodinný život toho či onoho politika. Na adresu Američanů, kteří dnes používané politické praktiky hájí, mohu ale jen říci: Pánové a dámy, přeháníte to. A myslí vůbec někdo na děti?

  1. října 2018

Sto let Československa

Postmoderní myslitelé tvrdí, že národ je „sociální konstrukt“. Není úplně jednoduché pochopit, co je tím míněno. Já si myslím, že národ je Boží vynález. V čem se asi tyto dva dosti nekompatibilní pohledy shodují, je, že národ není dán ani rodem („rasou“), ani jazykem – což byly v Evropě všeobecně přijímané představy v době vzniku Československa. Dnešní genetické výzkumy ukazují, kolik v nás proudí „germánské“ (a kdoví ještě jaké) krve, stejně jako kolik slovanské krve proudí v „Germánech“. Rasové teorie 19. a počátku 20. století vypadají ve světle těchto zjištění směšně.

O tom, že národ není určen ani jazykem, existovalo bezpočet dokladů již v době vzniku Československa. Anglicky mluvící Irové dobře věděli, že nejsou Angličané, a domáhali se své samostatnosti.

Jsem přesvědčen, že národ je Boží vynález, nicméně to neznamená, že by lidé o existenci národů vůbec nerozhodovali. Společenství národa je v jistém slova smyslu společenstvím sdíleného osudu, a tento osud není něco nevyhnutelného, co se nám nějak „děje“. Náš osud je do velké míry určen vztahem k Bohu.

Vznik Československa je spjat s osobností profesora T. G. Masaryka, jenž se – lze říci zázrakem – stal naším prvním prezidentem (ve věku 68 let). Přitom byl po několik desetiletí osobou v českém národě nejen odmítanou, ale značnou částí národa dokonce nenáviděnou. Mělo to dva hlavní důvody. Prvním bylo zpochybnění pravosti dvou rukopisů, jež byly „objeveny“ (správně: „vyrobeny“) počátkem devatenáctého století (jde o tzv. rukopis Královédvorský a tzv. rukopis Zelenohorský). Tyto údajně prastaré rukopisy měly dodat hrdost českému národu. Druhým důvodem nenávisti vůči Masarykovi byla jeho obrana žida Leopolda Hilsnera, lživě obviněného z rituální vraždy křesťanské dívky.

Masarykovo působení v obou těchto věcech bylo dobrým vkladem do později vzniklé Československé republiky. Stavět svou národní hrdost na lži a padělku je smutné a směšné. A porušovat práva obžalovaného ze skrytého či zjevného antisemitismu je cesta do pekel. Ne že by český antisemitismus ve dvacátém století neexistoval – nebyl však zdaleka tak silný jako v okolních zemích.

Jak to tak v dějinách bývá, i v dějinách českého národa jsou události světlé, stejně jako místa temná. K pozitivním projevům českého národa patří pomoc Slovensku. Národní povědomí Slováků bylo nesrovnatelně nižší než u Čechů, což bylo důsledkem maďarského tlaku, jenž byl mnohem silnější než tlak německý. (Důvodů bylo jistě více, nicméně tento je nejvýznamnější. Mohli bychom zmínit i hospodářskou zaostalost Slovenska.) Na Slovensko proudili čeští učitelé, státní zaměstnanci, ba i železničáři. Po krátkou dobu – v letech 1919-1920 – žilo v Bratislavě dokonce více Čechů než Slováků (a to byli Češi až na druhém místě za Maďary). Vláda sice nesplnila vše, co bylo Slovákům ještě před vznikem společného státu slibováno, nicméně rozvoj Slovenska byl všemožně podporován, stejně jako rozvoj Podkarpatské Rusi, jejíž obyvatelstvo i po pádu komunismu vzpomínalo na své „československé“ období s nostalgií jako na nejlepší dobu tohoto koutu země.

Československo bylo relativně liberálním státem, v němž postupně nacházely útočiště různé skupiny uprchlíků. V první fázi existence republiky šlo zejména o Rusy a Ukrajince, později, zejména po nástupu Hitlera v Německu, o antifašisty a židy.

Byl zde ale velký problém: silná německá menšina, obývající mnohá národnostně kompaktní území zejména v západních a severních Čechách a na severní Moravě. Silné německé menšiny byly i ve většině velkých měst – zejména v Praze a v Brně. Němci nebyli vyloženě utlačováni, ale měli dost dobrých důvodů cítit se jako občané druhé kategorie. Téměř nezavadili o státní zakázky – ty byly vyhrazeny Čechům a Slovákům.

Česko-německý problém zde existoval před vznikem republiky – republika však udělala málo pozitivního pro jeho řešení. Zaznívaly prorocké hlasy – mám na mysli zejména Emanuela Rádla, který vydal knihu Válka Čechů s Němci, kde (v roce 1928!) téměř prorocky předpověděl eskalaci problémů. Bohužel, zůstal oslyšen. Temnou skvrnou na českých dějinách se pak stal „odsun“, správně vyhnání Němců, a to – z mého pohledu – ani ne tak pro samo rozhodnutí o vysídlení Němců, ale pro krutost, s níž bylo toto vysídlení vykonáno. Krutosti páchané v prvních letech komunistické vlády byly odpornou sklizní toho, co bylo v poválečných měsících a letech zaseto.

Nicméně přes veškeré dějinné problémy zde byl český národ, který si byl vědom, že sdílí nějaký společný osud. Projevilo se to nejen při samotném vzniku republiky, ale i za Mnichova, tedy v září roku 1938, kdy byli Češi ochotni hájit svou zemi. A pak se to projevilo ještě dvakrát – v roce 1968 a v roce 1989.

A přece byly tyto dva poslední „projevy“ národního cítění dosti odlišné. Atmosféru roku 1968 jsem už vnímal – bylo mi tehdy devatenáct. Tomu, kdo to nezažil, se to těžko vypráví. První týden „okupace“ byl jedním velkým svátkem, zdálo se, že všichni jsme bratři a setry. Lidé si navzájem pomáhali, jak jen to šlo. Takový úžasný týden málokterý národ zažil.

Během demonstrací na Václavském náměstí v listopadu 1989 se zdálo, že něco z toho étosu zůstalo zachováno a opět se projevilo. Nicméně bylo to jiné – zpočátku bych ani nedokázal popsat, proč. Vzpomínám, jak se lidé v roce 1968 dobrovolně skládali na zlatý poklad republiky a jak se na Slovensku (ale vlastně i v Čechách) konala sbírka na Allweg (to měla být visutá železnice v Tatrách, tehdy div techniky). V listopadu 1989 zřejmě ale už mnozí „chytří“ lidé přemýšleli o tom, jak budou „privatizovat“. Jakmile začali vylézat na povrch, vědomí národní jednoty se rychle vytratilo.

Ne že by už žádné světlé stránky nebyly. Patří k nim i rozdělení Československa. Nemuselo k němu dojít – to by ale bylo na delší úvahu v jiném článku. Ale mohlo k ní dojít také velmi krvavě – viz rozpad Jugoslávie. Domnívám se rovněž, že ke světlým stránkám patří rovněž stabilní a dlouhodobá podpora Izraele.

„Ježíš, ne César“ – to bylo heslo zformulované T. G. Masarykem. „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, to bylo heslo zformulované Václavem Havlem, velikánem dějin nejen českých. Bohužel on sám toto heslo v závěru svého života ironizoval. Doba Masarykova byla mnohdy krutá, a přece to byla doba ideálů. Dnes se ideály nenosí. My křesťané si ale můžeme dovolit jít i v této věci proti proudu. „Pravda vítězí“, stojí na prezidentské standartě. Plný citát zní: „Pravda Páně vítězí, i když na čas poražena bývá.“ Neopouštějme ideály, i když budeme na čas poraženi. Pravda Páně nakonec zvítězí.

 

  1. srpna 2018

Petr Krpec: Příchod Antikrista a jeho říše

(Recenze)

Již více než rok sbírám materiály pro spis o knize Zjevení. Laskavostí autora se mi dostala do ruky i kniha Petra Krpce Příchod Antikrista a jeho říše. Knihu jsem se zájmem přečetl a prostudoval. Vznikala patrně více méně v téže době jako kniha Vytržení, jejímž autorem je Sergej Miháľ a která vyvolala v evangelikálním světě značný poprask.

Autoři se podle všeho znají. Jejich knihy se v něčem shodují (třeba v názoru, že „vytržení“ nastane před „velkým soužením“), a přece jsou mezi nimi značné rozdíly. Největší vidím v tom, že Sergej Miháľ staví mnohá svá mínění na pozorování vesmírných těles, tedy především na zatměních Slunce a Měsíce, ale málo hovoří o islámu, zatímco Petr Krpec se vesmírným tělesům nevěnuje takřka vůbec, zato dovozuje, že Antikrist vzejde z obnoveného islámského chalífátu a bude to muslim, zatímco falešný prorok bude Žid. Velmi zajímavé a skutečně přínosné je srovnání křesťanské a muslimské eschatologie. Krpcova kniha je rovněž první svého druhu, která tvrdí, že Evropa a Amerika nebudou v událostech poslední doby hrát významnou roli. Pro mě je to první kniha, která se na poslední dobu dívá z jiného než evropocentrického hlediska. Považuji to za přednost, nikoli však nedostatek.

Co si o „posledních věcech“ myslím já, v této recenzi psát nebudu – tato krátká recenze má jen upozornit na existenci Krpcovy knížky. Prozradím jen to, že na rozdíl od naprosté většiny autorů soudím, že nejenže bychom neměli vypočítávat datum konce, ale neměli bychom se ani snažit z knihy Zjevení vyčíst nějaký „jízdní řád“ událostí poslední doby. Soudím, že naprostá většina vykladačů je povzbuzena Janovými slovy z úvodu knihy „Zjevení Ježíše Krista, které mu dal Bůh, aby svým otrokům ukázal, co se má brzy stát“, ovšem chápou je nějak ve smyslu „…aby svým otrokům ukázal, jak budou jednotlivé události po sobě následovat“. Domnívám se, že takové chápání je zásadní chybou a že knihu Zjevení je třeba číst úplně jinak. Přitom plně věřím tomu, že tato kniha skutečně zjevuje, co se má brzy stát, byť se přimlouvám, aby řecké slovo tachy (případně en tachei, jak je tomu zde) bylo chápáno spíše jako „náhle“ než jako „brzy“. Ale než toto stanovisko a zcela odlišný přístup ke knize Zjevení zdůvodním a zveřejním, uplyne ještě zhruba rok a půl, a i zde musím dodat: „Dá-li Pán“.

Kniha vyšla v Praze v roce 2015, má 172 stran v kvalitní pevné vazbě. Autor ji vydal vlastním nákladem. Lze ji objednat na internetových adresách kknihy.cz nebo samuelcz.com. Taky se dá koupit v kamenném knihkupectví Samuel v Praze, Soukenická 15. Cena 229 Kč.

 

Dan Drápal

  • 9. října 2018

Pavel Svoboda: Proč jsem hlasoval proti zprávě o Maďarsku

V Maďarsku se dějí věci, s nimiž demokrat, slušný člověk a právník má velký problém, korupcí a nepotismem počínaje. Premiér Orbán mi navíc rozhodování svým nacionalistickým projevem v plénu Evropského parlamentu rozhodně neusnadnil. Zpráva Sargentini nicméně nebyla jen tak nějaká zpráva, ale šlo o vůbec první aktivaci článku 7 SEU Evropským parlamentem.

Byli jsme navíc – díky nízké kvalitě návrhu – postaveni před volbu, zda skrze zprávu hlasovat obecně o způsobu Orbánova vládnutí, anebo hlasovat skutečně o zprávě samotné. Nakonec jsem zjistil, že musím zvolit hlasování o zprávě. Příležitostí vyjádřit se k Orbánovi bude ještě dost. A tak jsem musel hlasovat proti zprávě Sargentini, a to ze tří důvodů.

1. V současnosti si nepřeji, aby byl článek 7 SEU aktivován vůči komukoliv. To je atomová bomba pro vztahy mezi členskými státy, zatímco dnes Evropská unie při řešení brexitu, migrační krize a dalších problémů potřebuje být co nejjednotnější. Jsem zastáncem dialogu a myslím si, že v tomto případě za to stojí. Maďarsko ostatně v minulosti v reakci na některé kritiky změnilo dokonce ústavu, takže šance na smírné řešení tu snad ještě je. Z rozhádané EU bude profitovat jen Kreml, Trump a Čína.

2. Kvalita zprávy je katastrofální. Namnoze byla vycucána z prstu, zpravodajka nerespektovala při její přípravě zásadu „budiž slyšena i druhá strana“, ale napsala ji aktivisticky, dokonce i bez návštěvy Maďarska a bez příslušných konzultací. Maďarsku jsou vyčítány věci, které v ještě horší podobě existují dokonce i v tzv. starých členských státech. Zpráva rozhodně nebyla psána se snahou Maďarsku a Maďarům pomoci. Hledání pověstné hole na psa ze zprávy přímo čiší. Kdyby zpráva byla objektivní a omezila se na skutečné prohřešky Maďarska ve snaze pomoci, patrně bych hlasoval zcela jinak.

3. Třetí důvod, proč jsem hlasoval proti zprávě Sargentini je zřejmý. Nikdo nemůže po mně, křesťanském demokratovi, žádat, abych zvedl ruku pro zprávu, v níž se některému státu vyčítá, že má ústavě zakotveno heterosexuální manželství a odkazy na křesťanství. To není žádný prohřešek, to je správná cesta.

Rád bych ale ještě jednou zopakoval, že se situací v Maďarsku mám velký problém. Ale použití článku 7 SEU má sloužit k nápravě, k vylepšení stavu demokracie a právního státu v dané zemi. Od toho je bohužel zpráva Sargentini na míle vzdálena.

Církevní restituce jako zrcadlo

Ač nerad, musím na začátek zopakovat, že jsem už počátkem devadesátých let vyzýval všechny církve, aby o restituce neusilovaly, a že Církev Křesťanská společenství, jejímž jsem členem a v jistém smyslu slova zakladatelem, nikdy o finanční podporu od státu neusilovala, a to z principu. Musím to uvést, aby bylo naprosto jasné, že si nepřihřívám nějakou vlastní polívčičku.

Kromě toho jsem přesvědčen, že síla kterékoli církve či náboženské společnosti je dána v první řadě tím, kolik podpory, v tomto případě podpory finanční, se jí dostává od jejích členů. Tato síla tedy není dána tím, co daná církev zdědila po předcích, ani tím, kolik má lesů a polností, ani tím, jak dobře či špatně podniká. Ostatně soudím, že je mnohem lepší, když církev nepodniká vůbec, ale když podnikají její jednotliví členové, kteří ji pak ze svého zisku podporují. Jinak řečeno, když je hospodaření církve zcela odděleno od hospodaření různých firem.

Vnitřní síla té či oné církve tedy nebude určena výsledkem sporů o restituce, či – nyní – sporů o jejich dodatečné zdanění. Výsledek sporů o restituce ale silně ovlivní právní prostředí v naší republice. Snaha o zdanění církevních restitucí je totiž flagrantním porušením již uzavřených smluv, což je těžká rána právnímu státu.

I ti, kdo usilují o toto dodatečné zdanění, jsou si vědomi toho, že jde o protiústavní krok, a že Ústavní soud tento krok nejspíše odmítne. Jinými slovy, i navrhovatelé tohoto kroku jsou si vědomi jeho protiprávnosti.

To, že na proticírkevní vlně surfují komunisté, je více méně samozřejmost. Nemají dostatek studu, aby si uvědomili, že právě oni by měli mlčet, protože jejich předkové – a u těch starších i oni sami – zničili životy mnoha křesťanů a silně uškodili této zemi, když řadu schopných lidí nepustili na studia, případně donutili k emigraci. Komunisté nemají sebemenší morální právo se k restitucím vyjadřovat, ale všichni víme, o koho jde, takže nás jejích jednání a postoje nemohou překvapit.

Proticírkevních nálad se snaží využít i ANO, SPD, velká část ČSSD i prezident Miloš Zeman. Pokud jim jejich snahy vyjdou, neublíží tolik církvi, jako spíše této zemi. Církev tu existuje dva tisíce let a vždy se jí dařilo spíše v situaci pronásledování než v situaci státní podpory. Ti, kdo podporují snahu o zdanění církevních restitucí, především vydávají určité svědectví o svém pojetí práva a o dodržování smluv. Nastavují sami sobě zrcadlo. Když nyní ublíží církvi, leckdo jim zatleská. Jenže právní stát buď je, nebo není. A není-li, může být příště postižena jiná menšina, než jsou dnešní církve.

Soudím, že ti křesťané, kteří volili SPD, ANO nebo Miloše Zemana, by se měli probudit. Demontáž právního státu nakonec ublíží všem. Dnes je nad slunce jasnější, kdo je s touto demontáží srozuměn. A počítejme s tím, že množina těch, kdo jsou pro zdanění církevních restitucí, bude patrně více méně shodná s množinou těch, komu nebude vadit, když čínské žadatele o asyl pošleme zpět do země, kde je čeká šikana, věznění, a v některých případech patrně i smrt.

4. října 2018

Proč chci diskriminovat

Tak dlouho jsem sliboval článek o tom, proč nepřijímat právě muslimské migranty, až se debata kamsi posunula kvůli vyhrocenému sporu, zda přijmout či nepřijmout padesát syrských sirotků. Jedna má čtenářka se podivila, že s projektem europoslankyně Michaely Šojdrové v zásadě souhlasím, když jinak tvrdím, že muslimy bychom přijímat neměli.

Ovšem, jak se říká, ďábel je skryt v detailu. Je rozdíl mezi tříletým a patnáctiletým sirotkem. Tříletého sirotka těžko prohlašovat za „muslima“.

Odpůrci projektu namítají, že Arabové z Předního východu mají velice soudržné rodiny, které se o děti, jež přišly o otce i matku, dokáží postarat. Dobrá, pokud se o sirotky postará širší rodina, skutečně není co řešit. Pokud by se ukázalo, že v řeckých uprchlických táborech žádní bezprizorní sirotci nejsou, byl by projekt zbytečný. Nicméně dokážu si představit, že mezi desetitisíci migrantů jsou i někteří „opravdoví“ sirotci, a v takovém případě by to dle mého názoru měli být právě oni, komu bychom měli přednostně pomoci.

Pokud jde o prověřování sirotků a jejich situace, máme tu tajné služby. Ty z pochopitelných důvodů do diskuse nevstupují. Snad nevyzrazuji žádné státní tajemství, řeknu-li, že s nimi mám určité, byť zprostředkované zkušenosti z projektu Gen 21, a mám dobré důvody si myslet, že dělají svou práci skvěle. Mám k nim plnou důvěru, že by nepustily do naší země sedmnáctiletého sirotka, kterému je ve skutečnosti pětadvacet.

A pokud Michaela Šojdrová skutečně ví o padesáti rodinách, které by byly ochotny se o sirotky postarat – a opět na základě vlastní zkušenosti nemám důvod pochybovat, že o nich skutečně ví – pak počítejme s tím, že i tyto rodiny by byly náležitě prověřeny. Suma sumárum, přijetím padesáti opravdových sirotků bychom skutečně naši drahou vlast neohrozili.

Jinak ale trvám na tom, že bychom neměli přijímat muslimské migranty. Když jsem tuto myšlenku vyslovil (ve skutečnosti vlastně napsal), odepsal mi jeden z čtenářů a popsal nejrůznější možné muslimské migranty, kteří jsou skutečně v zoufalé situaci a kterým by byla takto upřena pomoc. Zřejmě mě chtěl přesvědčit, že taková diskriminace je nespravedlivá.

Ano, je. Mnohá závažná rozhodnutí jsou nespravedlivá. Nespravedlivá je i pozitivní diskriminace. Restituce byly taky nespravedlivé. I církevní restituce byly nespravedlivé – byť se neshodneme, kterým směrem, zda vůči církvím, nebo vůči těm, kdo kdysi církvi ukradený majetek považovali dlouho za vlastní. A stěhování milionů, ne-li desetimilionů lidí z Afriky či Asie do Evropy by bylo nesmírně nespravedlivé. Ani zde nebudu rozvádět, koho všeho a jak by to poškodilo. Vznik většiny států byl nespravedlivý. I vznik Československa, který letos oslavujeme. I vznik Izraele, ačkoli Izraelci si značnou část země koupili, zatímco většina států vznikla tak, že nějaký národ vyhnal jiný národ a usadil se na jeho území.

Prostě mám dobré důvody domnívat se, že pokud Evropu obsadí miliony muslimů, bude to znamenat nejen spoustu nespravedlnosti, ale patrně i zkázu civilizace. Té civilizace, která zrušila mučení. Té civilizace, která zrušila otroctví. Té civilizace, která odstranila trest smrti. Té civilizace, která ve většině zemí znemožnila věznění bez soudu. Toto vše by se vrátilo.

Co ale nevěští nic dobrého, je odpor vůči diskriminaci muslimů, spojený s naprostou lhostejností vůči nejen diskriminaci, ale genocidě křesťanů. Mám pocit, že ti, kdo tolik bojují proti islamofobii, jsou zcela lhostejní vůči genocidě křesťanů v severní Nigérii nebo postupné likvidaci malé křesťanské menšiny v Pákistánu. V posledních letech je zabito (často umučeno) hodně přes sto tisíc křesťanů ročně – naše humanisty to z nějakého důvodu nechává chladnými. Mnohé evropské vlády a Kanada (a donedávna i Obamovy Spojené státy) často odmítaly blízkovýchodní křesťany vpouštět do země. Přitom jestli někomu na Blízkém východě hrozí brzké vyhubení, pak jsou to dnes již nepočetné komunity křesťanů, jezídů, vyznavačů Baháí, případně jiných menšin.

Základní námitka proti mému postoji zní: Ty házíš všechny muslimy do jednoho pytle. Námitku odmítám. Jsem přesvědčen, že velká část – patrně většina – muslimů je mírumilovná. Pouze tvrdím, že tato část není relevantní. Většina obyvatel Sovětského svazu byla taky mírumilovná. To ale neznamená, že Sovětský svaz nebyl nebezpečný.

V současnosti platí, že tam, kde je silná muslimská menšina, jsou velké problémy – přes snahu zakamuflovat oficiální statistiky kriminality. Muslimové nemusí tvořit ani deset procent obyvatel, aby v dané zemi začala být ohrožena svoboda slova. Platí to i pro vyhlášené demokracie – Švédsko, Spojené království, Nizozemí…

Včera (25. 9.) vyšla v Lidových novinách fotografie z jedné španělské radnice. Vítači na ni vyvěsili transparent s nápisem „Hranice zabíjejí“. Česká republika to potvrdit nemůže. Pokud vím, muslimové tu nikoho nezabili a nikdo tu nezabíjí muslimy. Na rozdíl od Španělska. Nakonec tomu patrně neunikneme, ale přeji si, aby to tak zůstalo co nejdéle.

  1. září 2018

Proč kandiduji za lidovce

Možná bych měl nejprve zodpovědět otázku, proč vůbec kandiduji. Odpověď je jednoduchá: Protože se chci podílet na správě věcí veřejných, a protože si vážím toho, že jako občan svobodného a demokratického státu mám tuto možnost. Není to žádná samozřejmost – polovina lidstva tuto možnost nemá.

Myslím si, že kdo tuto ochotu vstoupit do politiky alespoň jako občan jdoucí k volbám nemá, zbavuje se rovněž morálního práva na politiku nadávat. Jak na komunální, tak na celostátní rovině platí, že máme takovou reprezentaci, jakou jsme si zvolili.

Není pravda, že aktivní účastí na politickém životě nemůžeme nic změnit. Ano, nemůžeme nic změnit rychle. A cesta ke změně je mnohdy velmi nesnadná, protože vyžaduje ochotu vyjednávat a mnohdy i přijímat kompromisy. Uznávám, kritizovat a nadávat je snazší. A slibovat, že něco „prostě zařídíme“, znamená vědomě klamat voliče. Demokracie je někdy těžkopádná a pomalá. Přesto jí dávám přednost před diktaturou.

A nyní, proč lidovce: Mám určitou výhodu, že jsem během projektu Gen 21 mohl jednat se všemi tehdejšími třemi lidoveckými ministry a musím říci, že si jich vážím i jako lidí, tedy nejen pro jejich politické názory. Ne že by neudělali nikdy chybu a neřekli něco, co říkat nemuseli, ale celkově je jejich veřejný projev velmi slušný. Nechvástají se, nedělají se lepší, než jsou, a z vlastní zkušenosti vím, že jsou kritizovatelní.

KDU-ČSL se neumí moc prodávat. I když je vlastně vždy v menšině a její možnosti jsou vzhledem k volebnímu výsledku omezené, ve skutečnosti v posledních vládách prosadila ze svého programu patrně více než strany mnohem mocnější. Je za tím mravenčí práce a ochota vyjednávat nejprve na vnitrostranické rovině a pak na rovině vládní. To, že to KDU-ČSL neumí moc prodat, je možná nevýhoda, na druhé straně mně osobně samochvála natolik smrdí, že tuto nevýhodu hravě zkousnu.

Nemohu říci, že bych v KDU-ČSL souhlasil se vším stoprocentně. Ale to patrně platí pro každého z nás – včetně předsedy a místopředsedů. Kdyby každý straník – a platí to pro jakoukoli stranu – chtěl, aby mu jeho strana „vyhovovala“ úplně ve všem, musel by mít každý svou vlastní stranu, jejímž by byl jediným členem.

Jsem rád, že mohu kandidovat do zastupitelstva v Jeseníku, a jsem rád, že jsem po přestěhování z Prahy našel jak v místní organizaci, tak v celém kraji skvělé lidi.

Schvaloval apoštol Pavel otroctví?

Nedávno mi jeden nepřítel křesťanství poslal soupis těch nejproblematičtějších veršů ze Starého zákona. Vedla ho k tomu snaha přesvědčit mě o tom, že Starý zákon – a tedy vlastně i křesťanství, které ho považuje za součást svatých písem, je stejně krvežíznivé jako islám. Onen muž je nepochybně vzdělaný, a tak jistě ví, že pro křesťany je Pán Ježíš klíčem k celému Písmu, a že svým životem i svou smrtí mění situaci. A činí to zcela výslovně slovy z Kázání na hoře: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům… ale já pravím vám…“

Zhruba v téže době mi jeden křesťan (!) ve facebookové diskusi napsal: „Naše civilizace otrokářství zrušila a byť jednala proti Písmu, zdravý rozum říká, že nezhřešila.“ Že zrušení otroctví bylo „proti Písmu“, odvodil onen muž ze skutečnosti, že Pavel otroctví přijímal, aniž by ho zpochybňoval. A protože Pavel nevolal po zrušení otroctví, pak ho podle onoho mého přítele „schvaloval“.

Popravdě řečeno, mám z tohoto přístupu k dějinným skutečnostem docela hrůzu. Tento přístup se totiž v současnosti projevuje dvěma velmi nebezpečnými – a pomýlenými – způsoby: Jednak nehistorickými soudy nad šlechetnými muži minulosti (i prezident George Washington vlastnil otroky, a tudíž dle svých kritiků otroctví „schvaloval“), jednak snahou předělat historii k našemu obrazu. Odtud pramení vypouštění některých pasáží (či jejich předělávání) v dětských knížkách, ale i v klasické literatuře. U nás s tím začali komunisté (třeba z krásné dětské knížky Františka Župana Pepánek Nezdara byly vypuštěny kapitoly o kostele a dalších věcech, souvisejících s církví), ale současní pokrokáři zasahují do dějin a do umění ještě mnohem hlouběji. Třeba ve velkolepém filmu Titanic jsou příslušníci elit líčeni jako zbabělí sobci, ačkoli svědectví přeživších vyznívala zcela opačně: Mnozí se starali, aby byly zachráněny především ženy a děti, a sami pak zahynuli.

Jak to tedy je?

Každý z nás se rodí do určité situace. Každá doba řeší určité problémy. V každé době jsou určité kauzy, které společnost dělí. A každý z nás má určité vidění světa. Něco přejímáme zcela neproblematicky; v jiné věci se angažujeme, protože jde o věc, která je v naší době otevřená. A naše soudy a výroky jsou nutně závislé na dějinných okolnostech.

To, co psal Jan Neruda o židech, zní dnes naprosto otřesně. Z dnešního hlediska by byl tento slavný český spisovatel jasný antisemita. Jeho výroky nám ale zní takto otřesně proto, že mezi naší a jeho dobou leží holocaust. Jsem si jist, že by Jan Neruda neschvaloval hromadné vraždění židů. A patrně by se o židech vyjadřoval jinak, kdyby tušil, že jednou k holocaustu dojde.

Fjodor Michailovič Dostojevskij byl geniální spisovatel. Nepochybně to byl i velmi citlivý člověk. Když však čtete jeho vyjádření o Polácích, nechce se vám věřit, že nenávistné výpady proti Polákům napsal tentýž člověk, který napsal například Bratry Karamazovy. 

Pokud autory a dějinné postavy soudíme podle našich dnešních měřítek, vždy na nich nutně najdeme věci, které se nám nelíbí, s nimiž nesouhlasíme, které odsuzujeme. Chceme-li ale být spravedliví, měli bychom se pídit po tom, jaké boje tehdejší lidé bojovali, oč jim šlo, a zda jejich život přinesl celkově dobré či zlé ovoce.

A teď konečně k apoštolu Pavlovi. Říci o něm, že otroctví „schvaloval“, navozuje představu, že tehdy existovali lidé, kteří otroctví schvalovali, a lidé, kteří ho neschvalovali. Tedy že se o otroctví vedle jakási rozprava. Jenže ona se nevedla. Lze říci, že Pavel otroctví „přijímal“, je-li to míněno v tom smyslu, že ho nezpochybňoval. Upřímně řečeno, nejsem si jist, že v jeho době existoval nějaký myslitel, který otroctví „nepřijímal“ a volal po jeho zrušení.

Ani Ježíš, ani Pavel nebyli revolucionáři, kteří chtěli měnit společnost. Pokud něco chtěli měnit, pak to byla lidská srdce. A ta také měnili – a mění dodnes.

Podobně ahistorické by bylo tvrdit, že první křesťané „schvalovali“ či „neschvalovali“ potraty. Ty byly běžnou věcí, byť v jiné podobě než dnes. Žena porodila dítě, a když ho nechtěla, pohodila ho na ulici, kde ho sežrali potulní psi. Křesťané takto nejednali, ale, pravda, nikde v Novém zákoně nemáme výslovně uvedeno, že se to nemá dělat.

V dnešní době jsou potraty stále tématem. Možná nastane doba, kdy se společenské klima promění, a kdy nám bude zabíjení nenarozených dětí připadat stejně zvrácené jako mučení zajatců. Nicméně z postoje různých osobností k potratům můžete usoudit, jací lidé to jsou, protože potraty jsou jedním z témat společenské diskuse, či, chcete-li, společenského sporu. Jinými současnými tématy jsou třeba pedofilie nebo odnímání dětí z biologických rodin, ale jsou i mnohá další.

Zpět k onomu otroctví. Podobně jako postavení ženy, ani otroctví nebylo něco, co by Pavel zásadně zpochybňoval. A přece svými slovy „ani muž, ani žena, ani otrok, ani svobodný“ položil základ jak budoucí emancipace žen, tak zrušení otroctví. A není náhodou, že to byli právě křesťané, kteří tuto otázku v první polovině devatenáctého století nejprve nastolili, a nakonec po dlouhých bojích prosadili.

Pán Ježíš řekl: „Poznáte je podle jejich ovoce.“ Chceme-li hodnotit nějakou postavu minulosti, přemýšlejme o tom, zač tito lidé ve svém životě bojovali a co se jim podařilo prosadit. A nemějme jim za zlé, že nebojovali v bojích, které bojujeme my. Kupříkladu velkému americkému evangelistovi Billy Grahamovi vyčítali, že neodsoudil válku ve Vietnamu. Málo mu bylo platné, že ji ani neschválil. Samozvaní morální policisté po nás často chtějí, abychom k určitým kauzám zaujali „ta správná“ stanoviska. Vy, kdo mě znáte déle, víte, že se někdy odmítám k určitým věcem vyjádřit. Proč? Vedu boje na několika frontách, a chci je vést informovaně. Jsou věci, o kterých moc nevím, nebo věci, na které nemám silný názor. Necítím povinnost vyjadřovat se úplně ke všemu. A nenechám se k tomu ani dotlačit.

Občas se objeví silné osobnosti, které určité téma nastolí. Takovou osobností byl třeba William Wilberforce, který nastolil téma otroctví v britském parlamentu – a po několika desetiletích zvítězil, když bylo otroctví zakázáno. Podobnou osobností byl patrně i Petr Chelčický se svým pojetím nenásilí. Petr Chelčický patrně předběhl svou dobu; Wilberforce vystihl její počátek. A jsou i lidé, kteří nějakou věc dokáží uzavřít. Třeba prezident de Gaulle válku v Alžírsku. Vždy je k tomu třeba statečnosti, ochoty riskovat – a někdy možná i ochoty být (přinejmenším dočasně) sám proti všem.

Šlechetný člověk rozpozná šlechetnost u jiných. I přes to, že s nimi v něčem nesouhlasí. A bere si příklad z jejich silných stránek – a nepotřebuje neustále upozorňovat na ty slabé. (Tomuto přístupu se dneska říká „dekonstrukce“. Někdy mi připadá, že v ní jde o to, dokázat, že každý je vlastně hajzl. Není, nevěřte tomu.)

Pavel otroctví neproblematizoval. Hlásal, že všichni lidé hřeší a potřebují proměnu srdce. Sám ji zakusil. A proto křesťanství jednou zrušení otroctví prosadilo. Lidé, kteří volí zkratky a například tvrdí, že nejde o proměnu srdce, ale o to, kdo vlastní výrobní prostředky, jako to tvrdil Marx, se často postarají o to, že tečou potoky krve. My touto cestou jít nemusíme. Následujeme totiž toho, který prolil krev vlastní.

  1. září 2018

 

Mé setkávání se sudetskými Němci

V roce 1959 koupili moji rodiče chalupu v Dolním Údolí u Zlatých Hor. Chalupa byla vybydlená, neměla okna ani dveře. Několik let v ní nikdo nebydlel. Elektřinu jsme zavedli až v roce 1967.
Rodiče tehdy mohli v Údolí vybírat ze zhruba stovky podobných chalup. Počet obyvatel v Dolním i Horním Údolí (původně Nieder Grund a Ober Grund) kulminoval někdy kolem roku 1890; tehdy měla tato vesnice přes tisíc obyvatel. Již před první světovou válkou a pak i během první republiky se počet obyvatel (výhradně německých) snižoval – zejména migrací do nedalekých Zlatých Hor (původně Zuckmantel) nebo do jiných městeček v okolí. Po roce 1945 byla většina Němců vyhnána. Dolní Údolí obsadili Slováci, do Horního se vrátili Němci, kteří byli koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let internováni kdesi u Vyškova. Většinou se ale nevraceli do svých původních domů. V mnohých z nich bydleli Řekové, kteří utekli ze své vlasti během občanské války v druhé polovině čtyřicátých let.
V době, kdy rodiče chalupu koupili, byla v Horním Údolí jediná česko-slovenská rodina. Pan Pavlásek byl hajný, jeho žena prodávala v místní „Jednotě“. Měli tři děti zhruba mého a bratrova věku.
Nejbližšími sousedy byli manželé Gallovi, kteří měli dceru stejného věku jako byl můj bratr Aleš, tedy čtyři roky (v roce, kdy jsme chalupu koupili). Česky neuměla. Často si k nám ale chodila hrát. Po dvou či třech letech k ní přibyla sestřička Renáta.
Jen o pár metrů dále bydleli rodiče paní Gallové, Alfréd a Anna Kutzerovi. (Jejich předkové někdy v sedmnáctém století se možná jmenovali Kučerovi, ale „naši“ Kutzerovi česky neuměli. Na rozdíl od dcery a zetě.)
Rodiče, kteří tehdy neměli moc peněz, chalupu postupně opravovali. U chalupy byla velká zahrada, kterou nám sice neprodali (tehdy panovalo jakési omezení, kolik metrů čtverečních může normální nekomunistický smrtelník vlastnit), ale nikdo se k ní nehlásil a my jsme ji považovali za svou. Až koncem devadesátých let, kdy si Zlaté Hory dělaly pořádek v katastru, ji nově vyměřili a my jsme si ji směli koupit za 100 000 korun, tedy nominálně za více než stokrát větší částku, než kterou otec zaplatil za chalupu (stála 849,50 Kč).
O kousek dál bydlel můj německý kamarád Ewald Neugebauer, s nímž jsem chodíval pást kozy.
Naši měli spoustu práce s chalupou a maminka tehdy neměla čas zahradu nějak udržovat. Zahrada byla plná starých ovocných stromů a byla dost členitá. S bratrem jsme se spřátelili jednak s Pavláskovými, jednak i s řeckými dětmi. Měli jsme tedy dobré vztahy se všemi. Postupně si děti všech etnik zvykly chodit na naši zahradu, kde jsme pak hráli na schovku, na lupiče a na strážníky apod. Rodiče na mě volali „Dane!“, z čehož starší německá generace usuzovala, že se jmenuji „Dane“, nikoli „Dan“, ale stejné mé jméno vyslovovali „Táne“. Děti doma říkaly: „Ich geh‘ zum Taane“, tj. jdu si (hrát) k Danovi (na zahradu). U lidí starší generace mi to „Táne“ zůstalo až do jejich smrti.
Když Němci viděli, že chalupu opravujeme a že s nimi zacházíme uctivě, přijali nás. To se projevilo třeba tím, že po dvou letech od koupě chalupy nám přinesli původní dvířka od pece a od kamen, které schovali před nájezdy Čechů a Slováků, drancujících pohraničí v rámci „dosídlování“. Později se mezi námi vyvinulo velmi vřelé přátelství. Starý pan Kutzer měl hospodářství, koně a dvě či tři krávy, ale přivydělával si jako cestář. Silnice tehdy ještě nebyla asfaltová a po každé větší průtrži mračen musel přijet parní válec, který ji uválcoval, aby se ztratila vymletá korýtka dešťové vody. Pak Kutzer udržoval příkopy kolem cest. Když se jim nadmul kůň nebo když se jim telila kráva, vyslala mě paní Kutzerová, abych dojel na kole pro jejího manžela. Za odměnu jsem pak dostal třeba dvě vajíčka. Od Kutzerů jsme také kupovali doma stloukané máslo, které dávali do formičky s reliéfem květinky nahoře. A do různých německých rodin jsem jezdil na kole s bandaskou pro mléko. (Kutzerovi někdy měli na prodej, ale mnohdy ne, museli odvádět státu.)
Nejstarší dítě Pavláskových, dcera Miluška, někdy pomáhala mamince v obchodě, a mně dovolili se k ní připojit. Obchod bylo společenské místo, vlastně jediné; když šel člověk nakupovat, většinou se v obchodě zdržel nejméně hodinu. Mouka, cukr a jiné potraviny se rozvažovaly do pytlíků. S Miluškou jsme se museli naučit základní potraviny jednak německy, jednak řecky. A taky německy a řecky počítat. A stal se zázrak… V obchodě spolu Řekyně a Němky začaly mluvit! Tedy…nakolik jim to dovolovala chabá znalost češtiny. Pořád si myslím, že jsme k tomu „prolomení ledů“ s bratrem přispěli, když jsme organizovali hry na zahradě „zum Táne“.
Většina Němců odešla z Údolí do Západního Německa v letech 1968-1970. Zůstaly jen tři velké rodiny. To proto, že staří rodiče se nechtěli stěhovat, a mladí zůstali kvůli nim. Koncem šedesátých let už celkem žádná diskriminace kvůli německé národnosti nebyla.
Naštěstí zůstali i Kutzerovi a Gallovi. Nyní už jsou všichni po smrti; dcery už jsou babičkami. Provdaly se za Čechy a bydlí v nedalekých Zlatých Horách. Když je občas vídám (udržují domek po rodičích), mám vždy pocit, jak život rychle uběhl. Vzpomínám na společně prožité dětství – tedy vlastně jen prázdniny. Ale já byl srdcem a duší vždy doma v Údolí, nikoli v Praze.
Už koncem šedesátých let, ale pak zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech, přijížděli vyhnaní Němci podívat se na místa, kde se narodili a kde prožili dětství. Většinou se stavili u Kutzerů nebo i u Gallů. Mně trochu vadilo, že mluvili dosti nesrozumitelným dialektem. Snažil jsem se zjistit, kdo bydlel v naší chalupě, ale dověděl jsem se jen příjmení, žádné podrobnosti.
I rodáci stárli. S několika výpravami jsem prohodil pár slov ještě v tomto desetiletí. To ale už byly spíše děti nebo vnoučata původních rodáků. Někdy jsem jim mohl poradit, jak najdou to, co vlastně hledají. Jindy se orientovali celkem dobře, ale stejně jsem si s nimi rád popovídal. A musím říci, že jsem se NIKDY, ani v jednom případě, nesetkal s nějakým „šovinismem“ nebo „revanšismem“, kterým dokáží někteří naši politici strašit dodnes.
Nedávno mě pozvala jedna známá rodina na oběd, abych jim pomohl s překladem. Koupili totiž před několika lety domek v Dětřichově, což je část Jeseníku. A na domek se přijela podívat devadesátiletá žena, která v něm vyrůstala. Byla se na něj podívat vícekrát už v osmdesátých letech; to byl ale domek ve velmi špatném stavu. Nedávno prodělala těžkou nemoc, ale chtěla před smrtí ještě jednou spatřit svůj rodný domek. Přivezli ji příbuzní – byl to plný malý mikrobus. Seznámili se s rodinou mých známých, babička se radovala, že je dům krásně opravený a udržovaný, a v slzách objímala majitele i jejich děti. Říkala, že je moc ráda, že v jejím rodném domku bydlí hodní lidé.
Při obědě pak jeden z příbuzných řekl cosi ve smyslu: „To jsem moc rád, že je ten náš dům tak pěkně udržovaný.“ A pak se opravil: „Promiňte, neměl jsem to takto říkat. To už není náš dům. Teď je to váš dům.“ Řekl to vyloženě omluvně. Mně přitom jeho původní vyjádření vůbec nevadilo; nevěnoval jsem mu žádnou pozornost. Je pravděpodobné, že u staré paní patrně nebylo to “psychologické předání majetku” a smíření tak jednoduché a rychlé, ale lze se tomu divit? Děkoval jsem Bohu, že existují takové věci jako odpuštění a smíření. A jsem vděčný za své německé i řecké přátele z Údolí. Prožil jsem s nimi mnoho krásného.

17. září 2018

Nevyhnout se odpovědnosti

Před dvěma týdny jsem v článku „Nesnadná rozhodování“ zmínil některé dějinné chvíle našeho národa, kdy politici museli udělat nějaké rozhodnutí, které mělo dalekosáhlé důsledky a které nebylo – zejména v okamžiku, kdy bylo třeba je učinit – vůbec jednoznačné. Snesla se na mě spousta kritiky za dvě věci: Jednak jsem neprozřetelně řekl, že velká část našeho obyvatelstva nesouhlasí s odmítáním muslimských migrantů, jednak jsem se vyslovil proti přijímání těchto migrantů. První kritici se mnou vlastně souhlasí, pouze nesouhlasí s tvrzením, že jejich oponenti tvoří „velkou“ část naší společnosti. Nicméně těch, kteří mě kritizovali z druhé strany, taky není málo, a tak jsem nabyl dojmu, že tato část společnosti opravdu je „velká“. Soudím však, že nemá cenu se v této věci přít; jde především o pravdu, a ta nebývá vždy na straně většiny.
Proč tyto články vůbec píšu? Dokážu si představit, že bych se jako křesťan věnoval čiré dobročinnosti, třeba tak, jak to činila mnou obdivovaná Matka Tereza, která se starala o všemi opuštěné ubožáky a nesnažila se radit indické vládě, jakou má mít sociální politiku. Nebo jako náš Přemysl Pitter, kterého považuji za největšího Čecha. Byl to člověk, který volil cestu smíření a ve svém sirotčinci shromažďoval děti židovské, české i německé. Byl to člověk, který se rozhodl vzít důsledně Ježíšovo slovo o neodpírání zlému. Já jeho pochopení tohoto Ježíšova výroku nesdílím, to ovšem nic neubírá na Pitterově statečnosti a vnitřní integritě, ani to nijak neumenšuje ovoce jeho života.
Pokud bych volil tuto cestu, vystačil bych si s Ježíšovým podobenstvím o milosrdném Samařanovi a otázku migrace bych vůbec neřešil. Prostě bych pomáhal každému, kdo to zrovna potřebuje.
Jenže občas se mě někdo zeptá, zda křesťan může sloužit v armádě nebo u policie, či dokonce, zda se má angažovat v politice. A je nezanedbatelné procento křesťanů, kteří na tyto otázky odpovídají záporně – a tím je to pro ně vyřešeno. Nicméně pokud věříme, že státní moc jako taková je zde z Boží vůle, pak přece nemůže být skrz naskrz špatná. A hodně záleží, kdo konkrétně je jejím nositelem. Pokud ji tedy nechceme ponechat „tomuto světu“, měli bychom se i v těchto oblastech angažovat. A pokud se v nich angažujeme, nemůžeme se vyhnout odpovědnému promýšlení otázek, před nimiž státní moc stojí. (Pokud nechceme volit podobné řešení jako svatý Václav, který nesouhlasil s trestem smrti, a proto vždy před jeho vynesením odcházel z místa, kde soud zasedal.) A říkám si, že křesťané by rozhodně měli být v množině těch, kdo uvažují zodpovědně o důsledcích svých rozhodnutí a nejsou ve svých úvahách omezeni na čtyřleté volební období.
V této souvislosti si dovolím vyslovit určité rozpaky nad postojem papeže Františka. Pokud nabádá k pomoci potřebným, je to zcela namístě. Nicméně jsem nezaznamenal, že by řešil otázku, kolik migrantů Evropa unese. Myslí si snad, že by bylo v pořádku, kdyby do Evropy přišlo dvě stě milionů migrantů z Afriky? Matka Tereza se takovým otázkám vyhýbala. Prostě začala sama něco dělat, a to, co dělala, inspirovalo řadu dalších, aby se k ní přidali. Lidé se jí mohli na politiku ptát, ale nemohli se zlobit, když jim odmítla odpovědět. Jakou radu má papež František? Možná nejsem dostatečně informován, ale zdá se mi, že v podstatě jediné, co říká, se dá shrnout slovy „přijímejte migranty“. Jaké to bude mít důsledky, zdá se, neřeší. Když nechce zaujímat postoj Matky Terezy, může zaujmout postoj Přemysla Pittera. Ten byl rozhodnut nebránit se ani nacistům. Říkal, že to nechává na Bohu. Můžeme s tím nesouhlasit (a já s tím také nesouhlasím), ale jeho postoj byl kon-sistentní. Papež František mi připadá jako zapřisáhlý levičák, který důsledky svých postojů v podstatě neřeší. Obávám se, že tento postoj zodpovědným politikům zrovna moc nepomáhá. Kdyby se jeho doporučeními řídila španělská vláda, musela by zrušit šestimetrové ploty v Ceutě a Melille. A už by to jelo.
Jakkoli z obou stran slyším, že bych měl být ostrakizován, pokusím se v příštím článku (asi za dva týdny) zdůvodnit svůj postoj k muslimským migrantům. Zde bych chtěl jen upozornit, že má-li mít nějaká debata smysl (a těch, kdo o ni vůbec stojí, je, zdá se mi, poměrně málo), je potřeba najít urči-tou shodu v tom, jaká jsou vlastně fakta. Pokud se neshodneme alespoň rámcově na faktech, zcela jistě se neshodneme ani na jejich interpretaci, a pak se nemůžeme shodnout na možných řešeních. A pak potřebujeme mít alespoň elementární úctu k těm, s nimiž diskutujeme. Nepředpokládám, že všichni, kteří se mnou nesouhlasí, jsou buď blbci, nebo padouši. Věřím, že většinu z nich nevede nenávist nebo zlá vůle. Kdybych tomu nevěřil, tyto články bych nepsal.
5. září 2018