Pastorace a politika

Nevím, jak je tomu ve vašem kraji, ale na severní Moravě a ve Slezsku byla atmosféra ve společnosti po prezidentských volbách velmi vyhrocená. Nejenže docházelo k bolestivým rozdělením v mnoha rodinách, ale napětí zasáhlo i církve. Je jen přirozené, že se promítlo i do pastoračních vztahů.

V posledních týdnech mám pocit, že někteří lidé se ve svém duchovním životě nemohou pohnout z místa. Tedy… na tom by samo o sobě nebylo nic divného – to je přece běžný jev bez ohledu na politickou situaci. A nemyslím si ani, že by důvod určitého duchovního zablokování souvisel prvoplánově s tím, zda byl daný člověk pro Zemana nebo proti Zemanovi, zda je „sluníčkář“ nebo „xenofob“. Mám rostoucí pocit, že to spíše než s konkrétními politickými (nebo jinými) názory souvisí se způsobem, jakým si lidé své názory utvářejí.

Mnoho lidí přestalo věřit mainstreamovým médiím (televizi, rozhlasu, novinám a časopisům). Tito lidé čerpají své informace a své názory stále častěji z internetu. Celkově soudím, že pokud člověk internetové zprávy a diskuse nesleduje dlouhodobě a nesnaží udělat si určitý kritický názor, stává se nevědomky jejich obětí. Mnoho lidí rádo přeposílá linky na různé „šťavnaté“ články, které zase druhé lidi nesmírně popuzují, takže se lidé – mnohdy i v rámci rodiny – od sebe názorově stále více vzdalují, ba nebojím se použít slovo odcizují. Lidé mají tendenci číst stále častěji pouze to, co jim potvrzuje jejich názory.

O těchto „bublinách“ už toho bylo napsáno mnoho a já jsem také přispěl se svou (poměrně vydatnou) troškou do mlýna. Chci se ale nyní zastavit u jiného fenoménu. Mnohé z toho, co se šíří po internetu, je psáno velmi rázným, ba až zavilým tónem. Autoři různých článků a stanovisek kolujících po internetu rozhodně své názorové protivníky nešetří. Napsat o nich, že jsou naivní nebo špatně informovaní, je zcela nevinné. Jsou to mnohdy zaprodanci, dobroserové, rasisti, zrádci, „havlisti“, xenofobové, fašisti, náckové, atd. Slova „zrádce“, „fašista“ nebo „nacista“ o „těch druhých“ mohou použít obě strany.

Chci upozornit, že používání těchto názvů zpravidla jakoukoli rozumnou debatu zablokuje. Pokud křesťan podobné materiály čte, nemůže jimi být neovlivněn. A teď nejde jen o ovlivnění politických názorů. Tato slova používáme o lidech, za které Ježíš zemřel. Často o lidech, o nichž říkáme, že jsou to naše sestry a naši bratři.

Moje zkušenost je, že pokud někdo řeší nějaký problém – třeba boj s pornografií, nějakými zlozvyky, neodpuštěním – pak mu čtení takových nepřátelských materiálů boj s hříchem ztěžuje. Přitom je velmi těžké takovému člověku říci, že by s tímto čtením měl přestat. Může to totiž vypadat, že mu chcete pod záminkou pastorace zakázat jeho politické názory. Ono ale nejde o politické názory, ale o to, že člověk si do srdce pouští svinstvo, zlobu, zavilost, hořkost a podobné věci.

Mám silné obavy, že jako křesťané zde prohráváme určitý boj, o kterém ani netušíme, že probíhá. Zdá se mi, že před takovými dvaceti či třiceti lety jsme spolu dokázali hovořit mnohem kultivovaněji, bez osočování, s větší snahou pochopit, proč si „ten druhý“ myslí, to co si myslí.

Mám pocit, že potkávám stále méně lidí, s nimiž se dá o politice a o jiných věcech, které se týkají celé společnosti, rozumně hovořit. S některými lidmi už si připadám názorově tak daleko, že mi pokusy o vyargumentování určitého stanoviska připadají zbytečné, protože marné. A přiznám se k tomu, že už jsem sám také někoho začal považovat za „beznadějný případ“. Dvakrát jsem dokonce někoho vyřadit z „přátel“ na Facebooku. (Samozřejmě, mne za „beznadějný případ“ prohlásili už mnozí – tak kupříkladu podle jedněch „schvaluji islamizaci Evropy“, podle druhých jsem xenofob, který nenávidí muslimy.)

Pokud jde o tu pastoraci, tak radím obloukem se vyhýbat politickým sporům. Mnohdy se ale nemůžeme vyhnout varování před jedovatými příspěvky na internetu. Bible je plná varování před nesprávným mluvením. Varuje nejen před slovy lživými, ale i před slovy prázdnými.

A na závěr perla z Joshe MacDowella: „Vyhrál jsem mnoho sporů, ale ztratil jsem mnoho duší.“

16. dubna 2018

Vraždy agentů

Varuji: Z tohoto článku se nedovíte žádná nová fakta. Jde spíše o úvahu nad etickými otázkami, jež doprovázejí postmoderní války v souvislosti s Izraelem.

Jeden z čtenářů zareagoval na můj článek „Diplomatická válka s Ruskem“, v němž jsem zaujal stanovisko k souvislostem pokusu o vraždu bývalého ruského agenta Sergeje Skripala a jeho dcery Julie v anglickém Salisbury, tvrzením, že podobných zločinů se dopouštějí i izraelští agenti. I oni vraždí jiné agenty na území cizích států.

Nebudu se nyní zabývat otázkou, zda je to pravda a o jaké agenty šlo, a budu předpokládat, že to pravda je. Na rozdíl od mého kritika, který tvrdil, že jde o srovnatelné zločiny, vyslovím stanovisko, že je mezi nimi značný rozdíl. Jsem totiž přesvědčen, že Izrael je ve válce s Palestinci a s různými hnutími typu Hamás a Hizbolláh, zatímco Británie není ve válce s Ruskem.

Různé palestinské organizace otevřeně deklarují jako svůj cíl zničení Izraele. Na uskutečnění tohoto cíle pracují různými prostředky, včetně vražd neozbrojených civilistů, a to i těch nejmenších dětí. Když Palestinec pronikne do židovské osady a podřeže matku a děti, je na palestinských územích oslavován jako hrdina. Palestinské děti jsou od mateřské školky indoktrinovány nenávistí k Izraeli. Palestincům, kteří by veřejně projevili určitou vůli po dorozumění s Izraelem, hrozí nejen společenská ostrakizace, ale i smrt. Iránský prezident mohl volat po zničení Izraele přímo na půdě OSN; kdyby se jednalo o jakýkoli jiný stát a jakoukoli jinou oběť, hrozily by danému státu vážné sankce, ne-li přímo vyloučení z této organizace. Palestinští teroristé se snaží unášet izraelská civilní letadla, případě vraždit izraelské sportovce (viz Mnichov 1972).

Británie nehrozí Rusku, že ho totálně zničí. Zatímco Izrael pronásleduje aktivní teroristy, agent Skripal by vyměněn za ruské agenty v západních zemích. Těžko už mohl vyvíjet nějakou podstatnou aktivitu vůči Rusku; jeho vražda byla čirým aktem msty, který měl zřejmě odstrašit další případné přeběhlíky. To vše jsou důvody, proč boj Izraele proti terorismu a boj Británie proti terorismu nelze srovnávat.

Izrael je ve svém boji o přežití osamělý. Zatímco desítky zemí vyjádřily Spojenému království podporu a solidarizovaly se s ním, Izrael čelí mohutné přesile. Pokud dojde k nějakému konfliktu, v Evropě se o něm zpravidla nepíše, když Palestinci konflikt vyvolají. Píše se o něm až v okamžiku, kdy Izrael nějakým způsobem zasáhne, a kdy je tento zásah označován za nepřiměřený. A to přesto, že Izrael dělá vše, aby eliminoval skutečné pachatele a nikoli řadové civilisty, kteří se sami násilí nedopouštějí. Evropská unie Palestince štědře financuje a v podstatě nemá kontrolu nad tím, nač palestinská samospráva tyto prostředky vynakládá. Jsem člověk, který se moc nevzteká; jestli mi ale něco vadí, pak to, že i z mých daní se s největší pravděpodobností financují teroristé zabíjející Židy.

Nepopírám, že i příslušníci izraelské armády se někdy dopustí násilí, ba i zločinů. Nedávno probíhal silně medializovaný soud nad Izraelcem, který zabil již odzbrojeného Palestince. Ovšem i taková událost nakonec svědčí o morální nadřazenosti Izraele. V opačném gardu, tedy kdyby Palestinec zabil odzbrojeného izraelského vojáka, by žádný soud neproběhl. (Nechci přitom tvrdit, že by onen Palestinec zůstal nepotrestán. Živý izraelský zajatec má totiž obrovskou cenu jak pro Izrael, tak pro Palestince: Palestinci vymění jednoho zajatého izraelského vojáka za tisíc teroristů. Veřejný soud by ovšem neproběhl.)

Evropa se vůči Izraeli chová nesmírně pokrytecky. Evropští politici jsou vždy ochotni uštědřit Izraeli nějaký morální políček a mlčet k mnohem vážnějším zločinům páchaným Palestinci. Francouzská policie se snažila ututlat několik vražd, spáchaných muslimy na Židech. Francouzská židovská komunita žije v neustálém strachu a vlastně již v určité poloilegalitě. Tisíce francouzských židů již emigrovaly; značná část (zdaleka ne všichni) do Izraele. Přitom evropské státy neustále podporují různé protiizraelské rezoluce, ať už na půdě OSN nebo UNESCO. V OSN je téměř každoročně schváleno více rezolucí proti Izraeli než proti všem ostatním státům světa dohromady. To je v takové Venezuele, Súdánu, Somálsku, Eritrei nebo Indonésii všechno v pořádku?

Mám řadu důvodů hájit Izrael, podporovat Izrael, upozorňovat na nárůst teď již v podstatě neskrývaného antisemitismu. Proto jsem rovněž podepsal petici za přenesení českého velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma. Terorismus to samozřejmě nezastaví, ale jsem ochoten se připojit ke každému počinu, který bude znamenat určitou solidaritu s Izraelem. Na evropském pokrytectví se nechci podílet a i tímto způsobem proti němu protestuji.

  1. dubna 2018

Nestyďme se za vlastenectví

Nikola Schmidt kritizoval v článku „Humanismus či vlastenectví?“ (Lidové noviny 29. března 2018) předsedu TOP 09 Jiřího Pospíšila za to, že o francouzském policistovi Arnaudu Beltramovi napsal, že jeho oběť (nechal se vyměnit za jedno rukojmí islámského teroristy a následně byl tímto teroristou zabit) byla aktem „služby své zemi a jejím občanům“. Nikola Schmidt kvitoval, že Pospíšil označil Arnauda za „příkladného člověka“, vadí mu ale tvrzení, že jednal jako vlastenec.

Četl jsem, že tento policista byl praktikující křesťan. Jak by sám promluvil o své motivaci, už bohužel nezjistíme. Jeho čin se ale podobá činu polského kněze Maxmiliána Kolbeho, který volil smrt v plynové komoře namísto jednoho Žida, otce rodiny.

Vyjádření Jiřího Pospíšila posloužilo Nikolovi Schmidtovi k útoku na vlastenectví. Vlastenectví – v odvolávce na německého sociologa Ulricha Becka – označuje za „uvězněnou poruchu identity“. Vlastenectví je podle Schmidta nebezpečné: „Lidstvo rozparcelované na dvě stě vzájemně se poměřujících vlastí nemá šanci na přežití… jsme především lidstvo s univerzálními hodnotami, a ne vlasti s právy a zájmy vymezenými vůči jiným vlastem a národům.“

Striktně odmítám tuto tezi. Skutečné vlastenectví není namířeno proti jiným národům. Zdá se mi, že když někdo miluje „celé lidstvo“, má problémy milovat konkrétního člověka. Schmidtův článek představuje jeden z mnoha útoků současné levicově liberální ideologie vůči rodině a národu. Ve skutečnosti trpí „poruchou identity“ Nikola Schmidt, nikoli skuteční vlastenci.

Každý člověk se rodí do určitého společenství. Když je mu dopřán zdravý vývoj, poznává stále širší svět v jakýchsi soustředných kruzích. Nejprve poznává matku, otce a sourozence, pak širší svět bratranců a sestřenic, strýců a tet, pak sousedy z obce, a jak roste, začíná chápat i to, že patří k určitému národu, k širšímu společenství. A pokud se vyvíjí zdravě – a pokud je správně vychováván – uvědomuje si, že jeho povinností je jednak pracovat na sobě, jednak být požehnáním pro svou nejužší i širší rodinu a být přínosem pro svou vlast. A pokud je dobrým člověkem a správným vlastencem, prospívá rovněž „celému lidstvu“.

Každý z nás má určitou emocionální kapacitu i určité praktické možnosti, jak pracovat na tom, abychom ten kousek světa, který obýváme, zanechali příštím generacím v lepším stavu, než jsme ho našli. Proto je zcela přirozené, že ztráta vlastního dítěte rodiče zasáhne hlouběji než ztráta dítěte sousedů z ulice. Nemusí v tom být ani špetka necitelnosti – naopak, pokud jsou to dobří lidé, budou mít spoustu empatie vůči těm, které postihla podobná katastrofa. Když Bible říká, že kdo se nestará o svou rodinu, je horší než nevěřící, pak to rozhodně neznamená, že bychom jinými lidmi pohrdali. Pokud neplníme své povinnosti vůči svým nejbližším, těžko je budeme plnit vůči „celému lidstvu“.

Za „celé lidstvo“ nemohu nést odpovědnost. Na podzim budou komunální volby – v nich se mohu odpovědně rozhodovat, co prospěje mé obci, stejně jako ve volbách parlamentních mohu dostát jedné (zdaleka ne jediné) formě zodpovědnosti za svou vlast. A člověk, který miluje svou vlast, má hluboké sympatie k jiným národům. Vůči Slovákům pociťuji silné – a velmi pozitivní – emoce, které nepociťuji vůči „celému lidstvu“. Vůči Polákům nebo Maďarům pociťuji tyto emoce rovněž, byť ne tak silně jako vůči Slovákům. O dění v jejich zemích se zajímám a přeji jim jen dobré.

Levicově-liberální ideologie by nejraději odstranila jak klasickou rodinu, tak národy. Lidstvo by se pak skládalo ze snadno manipulovatelných atomizovaných jedinců. Sňatky homosexuálů a podobné věci mají „naředit“ rodiny, zrelativizovat klasickou rodinu, o níž už dnes mnozí ideologové tvrdí, že „vlastně neexistuje“. Útoky na rodinu jsou vedeny již několik dekád; zvážíme-li rostoucí výskyt duševních nemocí, různých neuróz a poruch chování, musíme konstatovat, že dosavadní výsledky jsou … přinejmenším pozoruhodné.

Nevím, v jaké rodině vyrůstal Nikola Schmidt; nevím, co ho formovalo. Skutečně se ale obávám, že „poruchou identity“ trpí on, nikoli já.

Jsem rád, že mě rodiče vedli k vlastenectví – i k tomu, abych si vážil i příslušníků jiných národů. A jsem rád, že se mohu přihlásit k Masarykově heslu „Ježíš – ne César“, a že se mohu snažit vysvětlovat svým spoluobčanům, co toto heslo znamená. A věřím, že Češi mohou a mají být požehnáním pro jiné národy – bez jakéhokoli velikášství a prosazování se nějak na úkor druhých.

7. dubna 2018

K diplomatické válce s Ruskem

Diplomatickou válku mezi Ruskem a státy západního civilizačního okruhu vyvolal pokus o vraždu dvojitého agenta Sergeje Skripala a jeho dcery Julie v anglickém městě Southamptonu. Připomeňme si několik okolností.

V roce 2006 byl zavražděn bývalý ruský agent Alexandr Litviněnko. V jeho případě považuji za velmi dobře zdokumentované, že vražda byla provedena jiným ruským agentem, Andrejem Lugovým, který je v současné době poslancem ruské Dumy. Důležité je rovněž vědět, že v Británii mezi těmito dvěma incidenty zemřelo za nevyjasněných okolností dalších čtrnáct ruských občanů.

Rusko „autorství“ těchto útoků vytrvale popírá. Britská vláda zřejmě nemá pro ruské „autorství“ vraždy Sergeje Skripala tak přesvědčivé důkazy jako tomu bylo v případě Alexandra Litviněnka. Přesto považuji britskou reakci, k níž se solidárně připojila řada států včetně České republiky, za správnou.

Připusťme, že se na posledním soudu prokáže, že to v tomto případě Rusové neudělali. Pokud bych souzen za svůj nynější postoj, hájil bych se tím, že Rusko má dlouhou tradici zabíjení nepohodlných osob, a má rovněž dlouhou tradici popírání svých činů. Snad „nejslavnější“ vraždou bývalého vysoce postaveného Rusa v cizině byla vražda Lva Trockého v Mexiku v srpnu roku 1940. A snad „nejslavnějším“ popíráním byl masakr zhruba dvaceti tisíc polských vojáků a zejména důstojníků v Katyni v roce 1940. Tuto hromadnou vraždu Rusko po celá desetiletí svádělo na hitlerovské Německo. Ruské „autorství“ tohoto masakru přiznal až Michail Gorbačov v roce 1990, během relativně krátkého období, kdy se v Rusku směla říkat někdy i pravda.

Někdy Rusko zapírá poměrně sofistikovaně a určité zločiny či přestupky jsou odhaleny, jen když je prozradí nějaký „přeběhlík“. Léta se předpokládalo, že ruští sportovci masivně dopují, ale jednoznačný důkaz přinesl až člověk z oboru, který odhalil a popsal způsoby, jak se to dělalo.

Jindy se zapírá naprosto nepřesvědčivě. Jako příklad můžeme uvést „zelené mužíčky“ na Krymu, totiž neoznačené příslušníky ruské armády, jejichž přítomnost na Krymu Vladimír Putin nejprve popíral, aby je po několika týdnech veřejně vyznamenal.

Mohli bychom uvést mnoho dalších důvodů, proč Rusku nevěřit. Vraždy novinářů, zmanipulované soudní procesy, potlačování opozice včetně vraždy jejího čelního představitele pár set metrů od Kremlu, atd. Nebýt toho všeho, bylo by dobré brát ruské tvrzení, že s vraždou agenta Skripala nemá nic společného, celkem vážně. Ale na pozadí toho všeho se mi jeví ruské autorství jako téměř jisté. Státem organizovaná vražda na území cizího státu je vážná věc. Reakce, která nastala, je adekvátní.

Ostatně se domnívám, že většina ruských občanů tuší, že Skripala se pokusili zabít ruští agenti. Nevadí jim to. Putinovi se podařilo vytvořit dojem, že západ chce Rusko ponížit a zničit. Skripal tedy pro ně byl zrádce, který si vykoledoval, co ho postihlo. Někteří komentátoři dokonce usoudili, že k vraždě došlo nedlouho před prezidentskými volbami, protože Putinovi lidé si spočítali, že tato vražda Putinovi nejen že hlasy neubere, ale dokonce přidá. Nic naplat, Rusko je stále říší zla. A občané ji podporují. Proč? Protože velikost je pro ně víc než pravda.

Tento vývoj je velmi nebezpečný. Škoda, že se Putin vydal touto cestou. Když se ujal vlády, mohl Rusko hospodářsky rozvíjet. Mohl pracovat na odstranění korupce na všech úrovních. Mohl začít usilovat o to, aby soudy soudily spravedlivě. A možná to tak z počátku i chtěl. Brzy ale nastoupil cestu koncentrace moci, nikoli však modernizace Ruska. Rusko je nebezpečné. Nebezpečné samo sobě, nebezpečné i okolním státům. A chce tak být vnímáno.

Jsme relativně malý národ. Pěstujme přátelství a spolupráci se státy našeho civilizačního okruhu, které vnímají Rusko podobně. Nedělejme nic, co by Rusko zbytečně provokovalo. Výsměch je něco, co Rusové nesnášejí. A dělejme rozumnou politiku. Na velké západní státy příliš nespoléhejme. Je dobře, že navzdory brexitu prokázal západ v tomto okamžiku potřebnou solidaritu. Ale v různých dějinných okamžicích se zejména Německo až příliš snadno dohodlo s Ruskem na úkor všech, kdo žili v prostoru mezi nimi. Dobrá politika se bude snažit takové případné dohodě zabránit. Buďme však ve střehu. Příklad bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera nám budiž varováním. A za pár let se může v Německu ujmout moci (AfD) Alternativa pro Německo, s níž řadu názorů sdílím, nicméně nepřehlížím, že má k Rusku blíže, než je zdrávo. Stejně tak Marie le Penová. A k mé velké lítosti i mně velmi sympatický Geert Wilders. To je zase jejich slepota.

Jsme malý národ, ale můžeme si vzít příklad z Izraele. I ve složitých podmínkách se lze snažit o rozumnou politiku.

  1. dubna 2018

Ano, jde nám o děti

Michal Kašpárek na Neviditelném psu z 27. února t. r. zveřejnil článek „Ne, kariéra nepočká“ (prvně článek vyšel v magazínu Finmag.cz). V článku se „obouvá“ do „odpůrců školek“, konkrétněji do signatářů petice „Dvouleté děti do školky nepatří“. Článek sám nám, kdo chceme hájit tradiční rodinu, velmi pomáhá v jedné věci: Pan Kašpárek pečlivě vypočítává, jak jsou na tom finančně rodiny s dětmi ve srovnání s rodinami bez dětí. Nemám důvod jeho výpočty zpochybňovat a jsem za jeho práci vděčný. Neustále tvrdím, že stát neoceňuje rození a výchovu dětí a Kašpárkovy výpočty se mi velmi hodí do krámu.

Škoda jen, že je článek pln zcela zbytečných invektiv, které mají pramálo společného s realitou a které mi připadají spíše jako výron páně Michálkova nešťastného nitra.

Vezměme si hned úvodní tvrzení: „Odpůrci školek vyžadují po matkách oběť bez odměny. O děti jim při tom nejde: to by se starali o ty v ústavech.“

Pan Kašpárek se mýlí. Odpůrci školek – míněno lidé, kteří si myslí, že dětem dvou- až tříletým by bylo lépe doma s mámou než v kolektivním zařízení – mohou bojovat na více frontách. Třeba za větší finanční zvýhodnění rodin s dětmi. Sám jsem podobný článek nedávno napsal („Konec klasické rodiny?“, Neviditelný pes 13. února 2018). To, že se angažujeme v určité iniciativě, přece neznamená, že se neangažujeme v žádné jiné.

Možná pana Kašpárka překvapí, že tyto klasické rodiny se starají i o ty děti v ústavech. Minulý týden jsem navštívil své známé v Opavě, kteří adoptovali hned tři děti. Probírali jsme zkušenosti s adopcí a adoptovanými dětmi, a mohli jsme si vyměnit řadu poznatků. Dlouho jsme se neviděli, dlouho jsem žil v Praze, a znám celou řadu rodin, které buď děti adoptovaly, protože nemají vlastní, ane adoptovaly děti ke svým vlastním. Když jsem pak četl článek páně Kašpárka, přemýšlel jsem o tom, že by bylo dobré udělat nějaký průzkum, kdo děti z ústavů adoptuje, případně kdo se věnuje dočasné či trvalé pěstounské péči. Myslím, že pan Kašpárek by byl velmi překvapen. Pokud by byl jen trochu poctivý, asi by nenapsal „o děti jim přitom nejde“.

Podobně příkrý soud je v samotném závěru článku. Lidem, kteří bojují za tradiční rodinu, prý „ve skutečnosti nejde o nic jiného než o omezení životních možností žen“. Chtěl bych pana Kašpárka ujistit, že mi vadí děti v kojeňácích a že mi vadí odebírání dětí kvůli špatné sociální situaci. A že jsem rád za každého, kdo je ochoten pro děti v kojeňácích nebo pro sociálně slabé rodiny něco udělat. A jsem si vědom i toho, že vyrůstá-li dítě s matkou na čtyřleté mateřské dovolené, nijak tím ještě není zaručeno, že žije ve zdravém rodinném prostředí, kde se může správně intelektuálně i citově rozvíjet. Je mi také jasné, že úroveň péče v různých školkách je různá. Četl jsem rozhovor s jednou ředitelkou, která mluvila docela rozumně a evidentně byla připravená i pro dvouleté děti udělat maximum. Bohužel ale vím i o školce, kde jsou učitelky z jim „vnucených“ malých dětí hodně otrávené a do jisté míry si svou zlost vybíjejí právě na těch dětech. Jsem tedy dalek jakékoli paušalizace. Nicméně podobně jako pan Jiří Halda (který přinesl pádné argumenty proti odkládání dvouletých dětí do kolektivních zařízení a proti němuž se pan Kašpárek vymezuje) jsem přesvědčen, že obecně je dvou- až tříletých dětem lépe s maminkou než ve školce, a že to lze dokázat. Argumenty pana Haldy se ovšem pan Kašpárek vůbec nezabývá. Jen mu podsouvá nečisté motivy. V jeho článku je tolik hořkosti, že to ve mně vzbuzuje dojem, že i on té mateřské lásky patrně nepoznal dost.

Pařížská výzva

Evropa, v níž lze věřit

Evropa je našim domovem.

Evropa patří nám a my patříme Evropě. Její země jsou naším domovem; nemáme žádný jiný. Důvody, proč je nám Evropa drahá, přesahují naši schopnost vysvětlit je či ospravedlnit naši loajalitu vůči ní. Jedná se o sdílené dějiny, naděje a lásku. O zvyklosti, momenty hrdosti i bolesti. O inspirující zkušenosti smíření a přísliby společné budoucnosti. Její obyčejná krajina a události mají pro nás zvláštní smysl, který jiní lidé ne vždy vnímají. Domov je místem, kde jsou věci známé a kde nás poznávají, ať bychom cestovali jakkoli daleko. To je skutečná Evropa, naše vzácná a nenahraditelná civilizace.

Falešná Evropa nás ohrožuje.

Evropa v celé své bohatosti a velkoleposti je ohrožována falešným chápáním sama sebe. Tato falešná Evropa se tváří jako vrchol naší civilizace, ale ve skutečnosti nám hrozí zničením našeho domova. Odvolává se na zveličené či pokřivené ctnosti Evropy, a zároveň je slepá vůči svým neřestem. Tato falešná Evropa si libuje v jednostranných karikaturách našich dějin a je beznadějně předpojatá vůči minulosti. Její stoupenci jsou siroty na základě vlastní volby. Domnívají se, že být sirotkem – být bezdomovcem – je ctihodným postojem. Falešná Evropa si pyšně činí nárok, že je předchůdcem univerzální pospolitosti, jež ve skutečnosti není ani univerzální, ani pospolitost.

Falešná Evropa je utopická a tyranská.

Patroni falešné Evropy jsou posedlí předsudkem nevyhnutelného pokroku. Věří, že Dějiny jsou na jejich straně a tato víra je činí zpupnými a arogantními; nejsou schopni uvědomit si defekty post-národního, post-kulturního světa, který vytvářejí. Navíc nemají potuchy o skutečných zdrojích lidské slušnosti, jež je jim tak drahá – stejně jako i nám. Křesťanské kořeny Evropy ignorují, dokonce zavrhují. Zároveň se velice snaží, aby neurazili muslimy, o nichž si myslí, že nadšeně přijmou jejich sekulární, multikulturní náhled. Tato falešná Evropa, topící se v předsudcích, pověrách a v ignoranci, zaslepená ješitnou, sebe-střední vizí utopické budoucnosti, disent vůči sobě reflexivně dusí. Samozřejmě ve jménu svobody a tolerance.

Musíme bránit skutečnou Evropu.

Jsme na konci cesty. Největší hrozbou budoucnosti Evropy není ani ruský avanturismus, ani islámská imigrace. Skutečná Evropa je v ohrožení, protože její vizi dusí falešná Evropa. Naše země, národy a sdílená kultura jsou tunelovány iluzemi a sebeklamy o tom, co Evropa je a měla by být. My slibujeme, že se této hrozbě vůči naší budoucnosti postavíme. Budeme bránit, chránit a podporovat skutečnou Evropu, tu Evropu, k níž my všichni vskutku patříme.

+++

Solidarita a občanská spolupatřičnost povzbuzují aktivní zájem.

Skutečná Evropa očekává a povzbuzuje aktivní účast na společných projektech politického a kulturního života. Evropským ideálem je solidarita založená na vládě zákonů, jež se vtahují na všechny, ale jsou ve svých nárocích omezeny. Tato vláda zákona ne vždy měla podobu zastupitelské demokracie.  Avšak naše tradice občanské spolupatřičnosti obrážejí zásadní souhlas s našimi politickými a kulturními tradicemi v jejich různých podobách. Evropané v minulosti bojovali za to, aby naše politické systémy byly více otevřeny lidové účasti a my jsme oprávněně hrdi na tuto historii. Přitom vždy, i když někdy v otevřeném povstání, srdečně uznávali, že tradice lidí tohoto kontinentu, přes všechny své nedostatky a selhání, jsou našimi tradicemi. Takováto oddanost reformám zajišťuje, že Evropa usiluje o stále dokonalejší spravedlnost. Tento duch pokroku se rodí z naší lásky a oddanosti vůči našim vlastem.

Nejsme pasivní poddaní.

Evropský duch jednoty nám umožňuje ve veřejném prostoru důvěřovat druhým, i když jsou cizinci. Veřejné parky, náměstí a široké bulváry evropských měst a metropolí vyjadřují evropského politického ducha: sdílíme náš společný život v res publica. Máme za to, že naší povinností je mít odpovědnost za budoucnost našich společností. Nejsme pasivními poddanými pod nadvládou despotické moci, ať už posvátné či světské. A neskláníme se před neúprosnými silami dějin. Být Evropanem znamená být aktivní politicky a dějinně činný. Jsme tvůrci našeho sdíleného osudu.

Národní stát je znakem Evropy.

Skutečná Evropa je společenstvím národů. Máme své jazyky, tradice a hranice. Zároveň jsme vždy uznávali naši vzájemnou příbuznost, i když jsme se hádali – či spolu válčili. Tato jednota v mnohosti se nám zdá být přirozenou. Avšak je pozoruhodnou a vzácnou, protože není ani přirozenou, ani nutnou. Nejčastější politickou formou jednoty v mnohosti je impérium, jež se evropští králové a válečníci snažili znovuvytvořit ve stoletích po pádu Římské říše. Fascinace imperiální formou přetrvává, ale národní stát převládl coby politická forma, jež spojuje občanství se suverenitou. Národní stát se tak stal znakem evropské civilizace.

Nepodporujeme vnucenou a vynucenou jednotu.

Národní společenství je hrdé na to, jak si vládne svým vlastním způsobem, často se pyšní svými velkými národními úspěchy v umění a vědě, a soutěží s národy jinými, občas i na bojišti. To zraňovalo Evropu, někdy velice vážně, ale nikdy nezničilo naši kulturní jednotu. Právě naopak. Jak se národní státy Evropy ustavovaly a vynikaly, sdílená evropská identita sílila. Po strašném krveprolití ve světových válkách první poloviny dvacátého století jsme rozhodli ještě více ctít naše sdílené dědictví. To svědčí o hloubce a síle Evropy coby civilizace, jež je kosmopolitní v tom správném smyslu. Neusilujeme o vnucenou a vynucenou jednotu říše. Místo ní evropský kosmopolitismus uznává vlasteneckou lásku a občanskou spolupatřičnost, které jsou otevřeny širšímu světu.

Křesťanství podnítilo kulturní jednotu.

Skutečná Evropa byla podnícena křesťanstvím. Univerzální církev a její duchovní říše přinesly Evropě jednotu, avšak bez říše politické. To umožnilo, aby v rámci sdílené evropské kultury vzkvétaly rozličné občansko-politické loajality. Autonomie toho, čemu říkáme občanská společnost, se stala charakteristickým rysem evropského života. Navíc křesťanské evangelium nepřináší všezahrnující boží zákon, tudíž různost světských zákonů jednotlivých politických národů lze uznávat a ctít, aniž by ohrožovaly evropskou jednotu. Není náhodou, že úpadek křesťanské víry v Evropě byl doprovázen opakovanými snahami ustavit politickou jednotu – říši peněz a regulací, halenou do sentimentů rádoby-náboženského universalismu, jež někteří budují v Evropské unii.

Křesťanské kořeny živí Evropu.

Skutečná Evropa uznává stejnou důstojnost všech jednotlivců, bez ohledu na pohlaví, postavení či rasu. To rovněž vychází z našich křesťanských kořenů. Naše mírné ctnosti jsou rovněž neklamně křesťanského původu: poctivost, soucit, milosrdenství, ochota odpouštět, mírumilovnost, láskyplnost. Křesťanství zrevolucionizovalo vztahy mezi muži a ženami tím, že si cení lásku a vzájemnou věrnost bezprecedentním způsobem. Manželský svazek umožňuje mužům i ženám rozvíjet se ve společenství. Většinu obětí přinášíme ve prospěch manželek, manželů a dětí. Duch sebe-dávání je dalším z křesťanských příspěvku Evropě, kterou milujeme.

Klasické kořeny povzbuzují výtečnost.

Skutečná Evropa si bere inspiraci rovněž z klasické tradice. Poznáváme se v literatuře antického Řecka a Říma. Coby Evropané usilujeme o velkolepost, korunu klasických ctností. Místy vedla k násilnému soupeření o nadřazenost. Avšak ve  svých nejlepších projevech, úsilí o výtečnost inspiruje muže a ženy Evropy skládat hudební a vytvářet umělecká díla nepřekonatelné krásy a činit mimořádné objevy a průlomy ve vědě a technologii. Ve skutečné Evropě důstojné ctnosti rozvážných Římanů a hrdost na občanskou angažovanost a ducha filosofického bádání Řeků nebyly nikdy zapomenuty. I tato dědictví jsou naše.

Evropa je sdíleným projektem.

Skutečná Evropa nikdy nebyla dokonalá. Představitelé falešné Evropy se nemýlí, když usilují o rozvoj a reformy; a od let 1945 a 1989 bylo dosaženo mnohého, co máme láskyplně chránit a ctít. Náš sdílený život je stále pokračujícím projektem, nikoli zkostnatělým dědictvím. Avšak budoucnost Evropy spočívá v obnovené loajalitě vůči našim nejlepším tradicím, nikoli ve falešném universalismu požadujícím zapomnění a sebe-popírání. Evropa nevznikla s osvícenstvím. Náš drahý domov se nerealizuje jen v Evropské unii. Skutečná Evropa je a vždy bude společenstvím politických národů zároveň samostatných, někdy výrazně, ale i sjednocených duchovním dědictvím, jež společně diskutujeme, rozvíjíme, sdílíme – a milujeme.

+++

Ztrácíme svůj domov.

Skutečná Evropa je v ohrožení. Vše, čeho bylo dosaženo pokud jde o suverenitu lidu, odpor vůči impériu, kosmopolitismus schopný občanské lásky, křesťanské dědictví humánního a důstojného života, živé spojení s našim klasickým dědictvím – to vše nám mizí. Jak podporovatelé falešné Evropy vytvářejí své falešné „křesťanstvo“ univerzálních „lidských práv“, ztrácíme svůj domov.

Falešná svoboda převládá.

Falešná Evropa se chvástá bezprecedentní oddaností lidské svobodě. Avšak toto pojetí svobody je velice jednostranné. Prezentuje se jako osvobození od všech omezení: sexuální svoboda, svoboda sebevyjádření, svoboda „být sám sebou“. Generace osmašedesátníků vnímá tyto svobody jako vzácné výdobytky vůči kdysi všemocnému a utiskujícímu kulturnímu režimu. Považují se za velké osvoboditele, a své prohřešky za ctihodné morální úspěchy, za které by jim svět měl být vděčný.

Individualismus, osamělost a bezúčelnost jsou rozšířené.

Pro mladé generace Evropanů je však realita mnohem méně růžová. Libertinský hédonismus často vede k nudě a hlubokému pocitu bezúčelnosti. Manželství je na ústupu. Hluboké touhy mladých lidí oženit se, vdát se, a mít rodinu jsou často utopeny v bouřlivých vlnách sexuální „svobody“. „Svoboda“, jež ničí nejhlubší touhy našich srdcí, se stává kletbou. Zdá se, že naše společnosti upadají v individualismus, osamělost a bezcílnost. Místo svobody jsme odsouzeni k prázdné konformitě kultury, kterou hecují média. Považujeme za svou povinnost říci tu pravdu, že generace osmašedesátníků ničila, leč nestavěla. Vytvořila vakuum nyní zaplněné sociálními médii, levnou turistikou a pornografií.

Regulují nás a spravují.

S tím, jak slyšíme chvástání o bezprecedentní svobodě, život Evropanů je stále detailněji regulován. Nařízení – často sešitá anonymními technokraty spolčenými s mocnými partikulárními lobby – řídí naše pracovní záležitosti, obchodní rozhodnutí, vzdělávací podmínky, zprávy a masmédia. A v Evropě nyní chtějí přitvrdit i regulace svobody projevu, jež je jedna z nejzákladnějších původních evropských svobod – ta, jež vyjadřuje svobodu svědomí. Tyto restrikce nejsou zaměřeny proti obscénnosti či jiným útokům proti slušnosti ve veřejném životě. Nikoli, evropské vládnoucí třídy chtějí omezit jednoznačně politické projevy. Politici, kteří hlásají nepříjemné pravdy o islámu a imigraci jsou popotahováni před soudy. Politická korektnost vynucuje silná tabu, jež považují zpochybňování statu quo za nepřijatelná. Falešná Evropa skutečně nepovzbuzuje kulturu svobody. Propaguje kulturu komerční homogenity a politicky vynucované konformity.

Multikulturalismus nefunguje.

Falešná Evropa se rovněž chvástá bezprecedentní oddaností rovnosti. Tvrdí, že podporuje nediskriminaci a inkluzi všech ras, náboženství a identit. Tady jsme učinili skutečný pokrok, avšak utopicky jsme se octli mimo realitu. Během poslední generace Evropa budovala velkolepý projekt multikulturalismu. Požadovat nebo jen podporovat asimilaci muslimských imigrantů k našemu chování, zvyklostem, natož k našemu náboženství bylo považováno za velikou nespravedlnost. Říkali nám, že naše oddanost rovnosti si vyžaduje, abychom se vzdali jakéhokoli náznaku, že naši kulturu považujeme za nadřazenou. Je paradoxem, že evropský multikulturní projekt, který popírá křesťanské kořeny Evropy, těží z křesťanského ideálu univerzální lásky k bližnímu přehnaným a neudržitelným způsobem. Požaduje od Evropanů sebe-odříkání hodné světců. Máme prý považovat kolonizaci našich vlastí a zánik naší kultury samotné za velkolepou slávu Evropy jednadvacátého století – za kolektivní akt sebeobětování za účelem nového globálního společenství míru a prosperity, jež se právě rodí.

Falše přibývá.

V tomto způsobu myšlení je spousta falše. Většina v našich vládnoucích třídách nepochybně považuje evropskou kulturu za nadřazenou – což se ale nesmí říct veřejně, aby to neurazilo imigranty. Avšak protože je nadřazená, myslí si, že k asimilaci přirozeně dojde, a to rychle. Jakoby v ozvěně starého imperialistického myšlení evropské vládnoucí třídy předpokládají, že nějak, zákony přirozenosti či dějin, „oni“ se nutně stanou takovými, jakými jsme „my“ – a je nepředstavitelné, že opak by mohl být pravdou. Přitom multikulturalismus je terapeutickým nástrojem na zvládání nešťastných, byť „dočasných“ kulturních tenzí.

Technokratická tyranie sílí.

Ale je zde ještě temnější faleš.  Během poslední generace více a více členů naši vládnoucí třídy dospělo k přesvědčení, že jejich vlastní zájem spočívá v urychlené globalizaci. Chtějí vybudovat nadnárodní instituce, jež by byli schopni ovládat bez nepříjemností lidové vlády. Je čím dále tím více jasnější, že „demokratický deficit“ v Evropské unii není pouhým technickým problémem řešitelným technicky. Naopak tento deficit je jejich zásadním zájmem, který žárlivě střeží. Ať už si to obhajují údajnou ekonomickou nezbytností či autonomně se rozvíjejícím mezinárodním právem, pracujícím s konceptem lidských práv, nadnárodní mandaríni v institucích EU si přivlastnili politický život Evropy a všechny námitky odbývají technokratickou odpovědí: Není alternativy. To je měkká, ale sílící skutečná tyranie, které čelíme.

Falešná Evropa je křehká a neschopná.

Arogantní pýcha falešné Evropy se nyní stává zřejmou, vzdor nejlepším snahám jejích stoupenců podepřít ji příjemnými iluzemi. Falešná Evropa se především ukazuje být slabší, než kdokoli tušil. Populární zábava a materiální spotřeba neudržují občanský život. Naše společnosti odstřižené od vyšších ideálů a multikulturní ideologií odrazované od projevů patriotické hrdosti, mají nyní problém projevit vůli bránit se. Navíc občanská důvěra a společenská spolupatřičnost se neobnovují inklusivní rétorikou či neosobním ekonomickým systémem ovládaným gigantickými nadnárodními korporacemi. Musíme být opět upřímní: evropské společnosti si vedou špatně. Stačí otevřít oči a vidíme čím dále tím více moci státu, sociálního inženýrství a vzdělávací indoktrinace. Nejen islámský teror přináší těžkooděnce do našich ulic. Zásahová policie je nyní nezbytná pro utišení násilných protestů proti establishmentu a dokonce i pro zvládání opilých davů fotbalových fanoušků. Fanatismus našich fotbalových fandů je zoufalým příznakem hluboce lidské touhy po spolupatřičnosti; touhy, jež je jinak ve falešné Evropě nenaplněna.

Ujala se kultura sebe-zavrhování.

Evropští intelektuálové bohužel patří k hlavním ideologickým stoupencům domýšlivosti falešné Evropy. Naše univerzity jsou nepochybně jedním z vrcholů evropské civilizace. Ale zatímco kdysi usilovaly předávat každé nové generaci moudrost minulých věků, dnes většina v univerzitách ztotožňuje kritické myšlení s lehkomyslným zavrhováním minulosti. Polárkou evropského ducha byla náročná disciplína intelektuální poctivosti a objektivity. Ale tento šlechetný ideál byl během dvou posledních generací změněn. Život akademického odříkání, jenž kdysi usiloval o osvobození mysli od tyranie dominantního názoru se proměnil v příliš často pohodlný a nepřemýšlivý předsudek proti všemu, co je naše vlastní, původní. Tento postoj kulturního sebe-zavrhování působí jako laciná a snadná póza, jak být „kritický“. Během poslední generace byl opakovaně hlásán v posluchárnách, až se stal doktrínou, dogmatem. A připojit se k jeho vyznávání se stalo známkou „osvícenosti“ a duchovního vyvolení. V důsledku toho jsou nyní naše univerzity aktivními činiteli probíhající kulturní destrukce.

Elity arogantně vystavují na odiv své „ctnosti“.

Naše vládnoucí třídy prosazují „lidská práva“. Bojují proti změnám klimatu. Více integrují globální ekonomiku a harmonizují daně. Monitorují pokrok k genderové rovnosti. Tak mnoho toho dělají pro nás! A co záleží na tom, jakým způsobem se dostávají do svých úřadů? Co záleží na tom, že Evropané jsou čím dále tím skeptičtější vůči jejich péči?

Alternativa existuje.

Tato skepse je plně oprávněná. Evropě dnes dominuje bezúčelný materialismus, jenže není s to motivovat muže a ženy, aby měli děti a založili rodiny. Kultura sebe-zavrhování okrádá příští generaci o identitu. V regionech některých našich zemí muslimové žijí v neformální autonomii od místních zákonů, jako kdyby byli kolonisty a nikoli našimi spoluobčany. Individualismus nás izoluje jednoho od druhého. Globalizace mění životní prospekty milionů lidí. Naše vládnoucí třídy, když je jim oponováno, tvrdí, že pouze pracují na přizpůsobení se nevyhnutelné, nezměnitelné nutnosti. Žádný jiný kurs není možný a bránit se mu je iracionální. Nelze jinak. Ti, kdo s tím nesouhlasí, prý trpí nostalgií – za což si zaslouží mravní odsouzení coby rasisté a fašisté. Jak společenská rozdělení a občanská nedůvěra narůstají, evropský veřejný život se stává naštvanějším, zahořklejším, a nikdo neví, kde to vše skončí. Touto cestou bychom neměli pokračovat. Měli bychom odvrhnout tyranii falešné Evropy. Alternativa existuje.

+++

Musíme se zbavit náhradního náboženství.

Dílo obnovy začíná teologickým sebe-poznáním. Univerzalistické a univerzalizující aspirace falešné Evropy prozrazují, že jsou náhradním náboženstvím, s vlastním učením – i zákazy. Je to silný opiát, který paralyzuje Evropu coby politickou společnost. Musíme trvat na tom, že náboženské aspirace jsou po právu záležitostí náboženství a nikoli politiky, natož byrokratické správy. Abychom mohli opět obnovit naši politickou a dějinnou akceschopnost, musíme nejdřív opět sekularizovat evropský veřejný život.

Musíme obnovit skutečný liberalismus.

To si však od nás vyžaduje, abychom se zbavili lživého jazyka, jenž se vyhýbá odpovědnosti a hýčká ideologickou manipulaci. Řeči o diverzitě, inkluzi a multikulturalismu jsou prázdné. Tento jazyk je často používán, aby naše nedostatky vydával za úspěchy: rozvolnění společenské solidarity je „vlastně“ příznakem vstřícnosti, tolerance, inkluze. To je jazyk marketingu, jehož smyslem je realitu více zastírat než osvětlovat. Musíme obnovit trvalý respekt k realitě. Jazyk je křehkým nástrojem, a je znehodnocen, je-li používán jako klacek. Musíme podporovat jazykovou slušnost. Uchylování se k démonizování je příznakem dekadence současnosti. Nesmíme tolerovat slovní zastrašování, natož smrtelné výhrůžky. Musíme chránit ty, kdo mluví smysluplně, i když si myslíme, že jejich názory jsou mylné. Budoucnost Evropy musí být liberální v tom nejlepším slova smyslu, jímž je oddanost intenzivní veřejné diskusi prosté veškerých výhrůžek násilím či donucování.

Potřebujeme zodpovědné státníky.

Prolomit zakletí falešné Evropy a její utopické, pseudo-náboženské křížové výpravy za svět bez hranic znamená vychovat nový typ státnictví a nový typ státníků. Dobrý politický vůdce spravuje obecné dobro konkrétního lidu. Dobrý státník hledí na naše sdílené evropské dědictví a naše konkrétní národní tradice jako na velkolepé a životodárné, nicméně i dary to velice křehké. Neodmítá toto dědictví, a ani neriskuje jeho veškerou ztrátu v zájmu utopických snů. Tito vůdci usilují o čest, již se jim dostává od jejích lidu; nedychtí po uznání „mezinárodního společenství“, jež je ve skutečnosti public-relations nástrojem oligarchie.

Musíme obnovit národní jednotu a solidaritu.

Když uznáme konkrétní charakter evropských národů a jejich křesťanské dědictví, nemusíme být vyvedeni z míry falešnými tvrzeními multikulturalistů. Imigrace bez asimilace je kolonizací, a to je nutno odmítnout. Po právu očekáváme, že ti, kdo migrují do našich zemí, se začlení do našich národů a přijmou naše způsoby. Toto očekávání musíme podpořit rozumnou politikou. Jazyk multikulturalismu byl přivezen z Ameriky. V Americe však velký věk imigrace nastal na přelomu 19. a 20. století, v době pozoruhodně rychlého ekonomického růstu, v zemi prakticky bez sociálního státu a dávek, ale s velice silnou politickou a národní identitou – a od imigrantů se očekávalo, že se s ní asimilují. Poté, co Amerika přijala veliké množství imigrantů, zavřela jim dveře téměř úplně na dvě generace. Evropa by se měla poučit z této americké zkušenosti, nikoli přijímat současné americké ideologie. Tato zkušenost nás učí, že práce a zaměstnání jsou mocným nástrojem asimilace, že štědrý sociální stát a sociální dávky asimilaci brání, a že prozíravá politika občas diktuje počet imigrantů omezit, někdy dokonce drasticky. Nesmíme dovolit, aby multikulturní ideologie deformovala náš politický úsudek o tom, jak nejlépe sloužit obecnému dobru, jež si vyžaduje politická společenstva s dostatečnou jednotou a solidaritou, jež nahlížejí svá dobra coby společná.

Pouze říše jsou multikulturní.

Po Druhé světové válce kvetly v západní Evropě životaschopné demokracie, Po kolapsu Sovětského svazu národy středoevropské obnovily svou občanskou životaschopnost. To jsou jedny z nejvzácnějších úspěchů Evropy. Přijdeme však o ně, pokud se nebude mít na pozoru před imigračními a demografickými změnami v našich zemích. Pouze říše mohou být multikulturní; takovou říší se stane Evropská unie, pokud se nám nepovede učinit obnovenou solidaritu a občanskou jednotu kritérii, jimiž máme hodnotit imigrační politiku a strategie asimilace.

Správná hierarchie slouží společenskému dobru.

Mnozí se mylně domnívají, že Evropou zmítají pouze kontroverze ohledně imigrace. Ve skutečnosti to jen jedním z rozměrů obecnějšího sociálního rozpadu, jenž musíme zvrátit. Musíme obnovit důstojnost jednotlivých rolí ve společnosti. Rodiče, učitelé a profesoři mají povinnost formovat ty, kteří jsou jim svěřeni. Musíme odmítnout kult odbornosti, jenž jde na úkor moudrosti, taktu a úsilí o kulturní život. Obnova Evropy nenastane bez odmítnutí přepjatého rovnostářství a redukce moudrosti na technické znalosti. Podporuje politické výdobytky moderní doby. Každý muž a každá žena mají mít rovné hlasovací právo. Základní práva je nutno chránit. Zdravá demokracie si však vyžaduje společenskou kulturní hierarchii, jež povzbuzuje úsilí o výtečnost a oceňuje ty, kdo slouží obecnému dobru. Musíme obnovit smysl pro duchovní velikost a odevzdávat ji zaslouženou úctu, aby naše civilizace mohla čelit narůstajícím vlivu bohatství na jedné straně a vulgární zábavy na straně druhé.

Musíme obnovit morální kulturu.

Lidská důstojnost je i něčím víc než jen právem být ponechán na pokoji a doktríny mezinárodních lidských práv nevyčerpávají všechny požadavky spravedlnosti, natož dobra. Evropa potřebuje obnovit konsensus morální kultury, aby obyvatelstvo spělo k ctnostnému životu. Nesmíme dopustit, aby falešné pojetí svobody bránilo rozumnému užití zákona při odrazování neřestí. Musíme promíjet lidskou slabost, Evropa však nemůže vzkvétat bez obnovy společenské aspirace na slušné chování a lidskou výtečnost. Kultura důstojnosti vychází ze slušnosti a plnění povinností, jež nám v našich životních rolích náleží. Musíme obnovit vzájemný respekt mezi společenskými třídami, jenž charakterizuje společnost, která si cení příspěvků všech.

Trhy mají být zaměřeny na společenské cíle.

Uznáváme pozitivní aspekty svobodného tržního hospodářství, ale musíme odmítnout ideologie, jež usilují o totální logiku trhu. Nemůžeme dovolit, aby vše bylo na prodej. Dobře fungující trhy si vyžadují vládu zákona, a ta musí mít za cíl i něco víc než pouze ekonomickou efektivitu. Trhy rovněž působí nejlépe, když jsou uprostřed silných společenských institucí zorganizovaných na svých vlastních, netržních principech. Ekonomický růst, i když užitečný, není nejvyšším dobrem. Trhy se mají orientovat na společenské cíle. Dnešní velkofiremní gigantismus ohrožuje i politickou suverenitu. Země by měly spolupracovat při zvládání arogance a bezmyšlenkovitosti některých globálních ekonomických sil. Jsme pro rozumné užití státní moci při zachovávání neekonomických společenských dober.

Vzdělávání nutno reformovat.

Jsme přesvědčeni, že Evropa má historii a kulturu hodné zachování. Naše univerzity však až příliš často naše kulturní dědictví zrazují. Potřebujeme reformovat vzdělávací programy tak, aby napomáhaly předávání naší společné kultury a nikoli aby indoktrinovaly mladé lidí kulturou sebe-popírání. Učitelé a mentoři na každém stupni mají povinnost paměti. Měli by být hrdi na svou roli mostů mezi generacemi minulými a generacemi přicházejícími. Rovněž musíme obnovit vyšší kulturu Evropy tím, že učiníme nádherné a krásné naším společným standardem a odmítneme degradaci umění v politickou propagandu. To si bude vyžadovat kultivaci nové generace podporovatelů. Korporace a byrokracie se ukázaly být ubohými služebníky umění.

Manželství a rodina jsou zásadní.

Manželství je podkladem občanské společnosti a základem harmonie mezi muži a ženami. Je intimním svazkem zorganizovaným kolem podpory domácnosti a výchovy dětí. Uznáváme, že naše nejdůležitější role ve společnosti a jako lidských bytostí jsou ty otců a matek. Manželství a děti jsou součástí jakékoli vize lidského štěstí. Děti si vyžadují oběti od těch, kdo je přivádějí na svět. Tyto oběti jsou šlechetné a musíme je ctít. Podporuje rozumnou sociální politiku, která povzbuzuje a posiluje manželství, rození a výchovu dětí. Společnost, jež není schopna vítat děti, nemá budoucnost.

+++

Populismu bychom se měli postavit čelem.

V dnešní Evropě je velké napětí kvůli tomu, čemu se říká „populismus“ – i když význam tohoto termínu těmi, kdo jej používají, nikdy není definován; a sám je většinou používán jako nadávka. Máme o něm pochybnosti. Evropa by měla čerpat z velké moudrosti svých tradic a nespoléhat na zjednodušující slogany a štvavé emocionální výzvy. Avšak přeci jenom uznáváme, že tento nový politický fenomén je zdravou rebelií proti tyranii falešné Evropy, která označuje za „protidemokratickou“ jakoukoli hrozbu vůči jejími monopolu a morální legitimitě. Tak zvaný „populismus“ zpochybňuje diktaturu statu quo a „fanatismus středu“ – a v tom má pravdu. Je znamením, že i uprostřed naší upadlé a ožebračené politické kultury může být dějinná akceschopnost Evropanů znovuzrozena.

Naší budoucností je skutečná Evropa.

Odmítáme falešné tvrzení, že žádná odpovědná alternativa vůči umělé, bezduché solidaritě jednotného trhu, trans-národní byrokracie a zábavného pozlátka neexistuje. Chléb a hry nejsou vším. Odpovědnou alternativou je skutečná Evropa.

Musíme převzít odpovědnost.

Nyní vyzýváme všechny Evropany, abyste se k nám přidali a spolu jsme odmítli utopickou fantazii multikulturního světa bez hranic. Po právu milujeme své domovské země a hodláme předat svým dětem vše vznešené, jež jsme my sami obdrželi jako své dědictví. Coby Evropané rovněž sdílíme společný odkaz, a tento odkaz nás žádá, abychom žili spolu v míru coby Evropa zemí a národů. Obnovme naši politickou národní suverenitu a důstojnost sdílené politické odpovědnosti za budoucnost Evropy.

Philippe Bénéton (France)

Rémi Brague (France)

Chantal Delsol (France)

Roman Joch (Česko)

Lánczi András (Magyarország)

Ryszard Legutko (Polska)

Pierre Manent (France)

Janne Haaland Matlary (Norge)

Dalmacio Negro Pavón (España)

Roger Scruton (United Kingdom)

Robert Spaemann (Deutschland)

Bart Jan Spruyt (Nederland)

Matthias Storme (België)

Co bude den poté

Nedávno jsem napsal, že ti, kdo jsou proti vystoupení z EU, by měli připravovat plány, jak postupovat, pokud by přece jenom došlo na referendum a Česká republika by se rozhodla z EU vystoupit. Redaktor se mě ptal, zda nejde o omyl – zda jsem skutečně měl na mysli ty, kdo jsou proti.

Ne, nebyla to chyba. I v Británii by bylo bývalo lepší, kdyby ti, kdo byli proti Brexitu, byli připravenější na to, co přišlo.

Myslím, že každý odpovědný člověk by se měl zamýšlet nad tím, co asi nastane den poté.

Dostávám hodně dopisů a reakcí na články od lidí, kteří mají naprosto jasno: Evropská unie je čiré zlo. Tento absolutní a příkrý soud je často doprovázen nějakou konspirační teorií a mnohdy také radou, abychom se přimkli k Rusku. EU je podle těchto lidí nebezpečnější než Rusko.

Tento názor nesdílím. V Evropské unii může existovat skutečná opozice a může nabývat na síle. To se ostatně děje a je docela pravděpodobné, že po příštích volbách do Europarlamentu nastane zcela nová situace.

Opakuji dobře známé argumenty, ale považuji za nezbytné je připomínat: V Rusku žádná opozice není. Respektive je, ale je zcela vyšachována z možnosti ovlivňovat život v zemi parlamentní cestou. V Rusku jsou jen poslední zbytky nezávislých médií. V Rusku nejsou nezávislé soudy. V Rusku jsou likvidováni nekonformní novináři, takže z hlediska bezpečnosti novinářů je na tom Rusko hůře než mnohé státy třetího světa.

Nevíme, čím nás překvapí Čína. Je od nás daleko, a tak většině lidí patrně uniklo, že v Číně došlo v posledních měsících k významným politickým změnám, ovšem výrazně k horšímu. Prezident Si Ting-pching se podle nedávného usnesení Všečínského lidového shromáždění  stal neomezeným vládcem. Jednak mu změna ústavy umožnila kandidovat po třetí (a třeba i po čtvrté) na funkci prezidenta, jednak došlo ke sloučení funkcí prvního tajemníka strany, vrchního velitele armády a prezidenta, kteréžto tři funkce byly po smrti Mao Ce-tunga od sebe odděleny právě proto, aby nikdo nemohl dosáhnout diktátorských pravomocí. Pro nás to bezprostředně neznamená mnoho – nemusíme se obávat, že se Číňané vylodí v Chuchli. Ale až se Čína pokusí obsadit Tchaj-wan, budeme vědět, že je opravdu zle.

Vystoupit z EU by byla ekonomická sebevražda. Nemusíme přijímat euro. Plaťme pokuty za nepřijímání migrantů. Hospodářsky jsme ale s EU natolik provázaní, že vystoupení by neznamenalo snížení životní úrovně o třetinu, jak se loni vyjádřil Václav Klaus mladší, ale skutečné zbídačení. Stačilo by, kdyby EU nastavila pro naši ekonomiku, postavenou na vývozu, pětiprocentní clo, a naše ekonomika se zhroutí. Jistě, dosáhli bychom toho, že by sem žádní uprchlíci nechtěli (ostatně nechtějí k nám ani teď). Ale dosáhli bychom i toho, že by mnozí lidé prchali z naší země. A ekonomické zbídačení by nejvíce dolehlo na ty, kteří naslouchají těm, kdo po vystoupení z EU volají.

Věci se vyvíjejí, byť pomalu. Dle mého názoru dojde během následujících třiceti let buď k islamizaci západní Evropy, nebo k občanské válce, nebo k náboženskému probuzení a návratu ke křesťanství.

Můžeme ale dělat ledacos pozitivního. Například se můžeme otevřít migrantům z Východu. Mám na mysli Ukrajince, Bělorusy, případně Rusy. Ti mohou naši společnost ovlivnit, ale nikoli fatálně, ba mohou být v mnohém přínosem, stejně jako byli přínosem mezi dvěma válkami. Ostatně se domnívám, že během dvaceti let může dojít k tomu, že k nám budou migrovat etničtí Švédové nebo Italové. Vím, že mě mnozí budou pro tento názor mít za blbce, ale já to ustojím. To, že změny probíhají pomalu, neznamená, že nejsou významné. A že nejsou vidět, pokud se díváme pozorně.

Co se týče EU, nedělejme zbytečně vlny, ale snažme se věci pozitivně ovlivňovat. Její současná sekulárně-humanistická orientace nemusí trvat věčně.

Ano, naše země čelí velkým hrozbám, ale to proto, že jim čelí celá Evropa. Naše země je ale pořád krásné místo k životu.

A nakonec se osmělím položit nesmělou otázku: Nejsou současné problémy Evropy Božím soudem?

9. března 2018

Bizarní projevy v církvi

Tímto článkem chci odpovědět na dotaz jedné sestry, která má určitý problém s bizarními projevy v církvi. Ocituji větu z jejího dopisu:

„Dnes k nám do České republiky přijíždějí různí kazatelé s různým učením, projevy… Já nechci házet všechny do jednoho pytle a píšu to tak, že skutečně v tom nemusím mít moudrost, ale kladu si otázku, k čemu jsou různé fyzické projevy po vkládání rukou jako je třesení celého těla, škubání hlavou, padání, ztráta vědomí, různé hlasité projevy zvířecího zvuku – lezení po čtyřech s projevy jak pejsek.“

Rozpakům autorky dobře rozumím. A pokusím se dát radu, jak a proč se nepohoršit.

Bizár v Bibli

Předně je třeba zmínit, že určité bizarní projevy nacházíme i v Bibli. Snad nejvýznamnější je Boží příkaz Ozeášovi, aby si vzal za ženu prostitutku. Obávám se, že Ozeáš, který tento Boží příkaz poslechl, by byl z celé řady křesťanských sborů vyloučen. Tedy… pokud by nešlo o prostitutku, která činila pokání, což patrně nebyl Ozeášův případ.

Příkaz Ezechielovi, aby si připravoval pokrm na sušených lidských lejnech (podařilo se mu je usmlouvat za kravince) zní neméně bizarně.

Ostatně i příkaz Izajášovi, kterého Jan Karafiát označoval za „knížete proroků“, aby chodil tři roky bosý a nahý, nám jistě také připadá hodně zvláštní.

Slýchal jsem častou námitku proti bizarním projevům, že nejsou biblické. Tento argument mi ale připadá chabý. Než dostat Ezechiel onen podivný příkaz, nebylo biblické ležet na zemi na boku a vařit si na kravincích. Pak už ovšem ano. Pokud bychom „povolené“ projevy omezovali na ty, které jsou výslovně zmíněny v Bibli, daleko bychom se nedostali.

Bizár v dějinách církve

Většina amerických evangelikálů nedá dopustit na tzv. „Great Awakening“ z poloviny 18. století, jehož protagonistou by Jonathan Edwards. On sám nikdy k žádným projevům nevyzýval, ale četl jsem, že po jednom mocném kázání ležela jeho manželka na zemi v jakémsi transu po 24 hodin. A pokud čteme o různých probuzeních, zpravidla na nějaké bizarní projevy narazíme.

Má osobní zkušenost

Kdo mě zná, ví, že nejsem emocionální člověk. Poprvé jsem nějaké bizarnější projevy – byť šlo o pouhé padání – zakusil při první návštěvě Maheshe Chavdy v České republice. Bylo to nedlouho před pádem komunistické vlády v naší zemi na shromáždění v metodistické modlitebně v Praze v Ječné ulici. Byl jsem na pódiu spolu s Maheshem Chavdou. Když se po kázání začal modlit za jednotlivé lidi, někteří padli na zem. Přiznám se, že jsem to vnímal s krajní nelibostí. Nicméně šel jsem se modlit do jiné části přeplněné modlitebny a k mému překvapení padla jedna sestra, které jsem se jenom velice lehce dotkl – jsem si jist, že jsem ji nijak netlačil.

Dobrá, to by se dalo vysvětlit davovou psychózou. Toto byl pouze počátek mých střetnutí s bizarními projevy.

Mnohem důležitější pro mě byla návštěva v Torontu v roce 1995, kdy probíhalo tzv. „Torontské požehnání“. Na shromáždění, kde bylo přes tisíc lidí, mne shodou okolností vyzval kazatel, abych přišel na pódium (byl jsem tam tehdy jediný z České republiky). Ptal se mne, proč jsem do Toronta přijel. Jelikož většina návštěvníků byli vyhořelí pastoři z USA, cítil jsem se tak trochu mimo „hlavní proud“. Odpověděl jsem, že nemám žádné osobní problémy, a že mi jde čistě o to, přivézt probuzení do České republiky. Kazatel začal znovu kázat a říkal, že Bůh někdy s lidmi udělá něco zcela jiného, než čekali. Mluvil ještě asi dvacet minut a pak na mě vložil ruce. Padl jsem na zem a ležel jsem tam asi půl hodiny. Kolem mě probíhala asi vzrušující a patrně docela hlasitá mela, ale já jsem byl v úplném tichu a jednal se mnou Bůh. Velmi, velmi osobně. Mluvil se mnou o mém vztahu s mým pokrevním otcem, kterého jsem viděl jedinkrát v životě, když mi bylo 33 let. Tento muž zemřel pět let předtím, než jsem jel do Toronta, ale můj vztah k němu nebyl vyřešen. Nebudu popisovat podrobnosti, co mi Bůh říkal, ale nikdo mě nepřesvědčí, že v Torontu tehdy nejednal Bůh. Přinejmenším se mnou.

Přitom se tak dály i věci, které se mi pranic nelíbily. Různé bizarní projevy tam byly, a pastor John Arnott se svým týmem se je snažili minimalizovat. Mluvil jsem později s jedním americkým pastorem, který nějakou dobu sloužil v České republice, a který Toronto navštívil vícekrát. Říkal mi, že s každou další návštěvou se dovídal o dalších a dalších regulacích. Pohoršlivé projevy zmizely, ale také probuzení pomalu vyšumělo.

Přestože byla doba, kdy jsem se sám projevoval bizarně (šlo o ležení na zemi a nekontrolovaný smích), v zásadě tyto věci moc nemám rád. Ale postupně jsem nabyl svobody v přístupu k nim.

Jak se nepohoršit

Sestra, na jejíž dopis reaguji, vyjadřuje přesvědčení, že tyto projevy nedokazují Boží přítomnost, Boží jednání. Stoprocentně souhlasím. Dospěl jsem k názoru, že Bůh po mně nechce, aby se zúčastnil shromáždění, která mi nesednou, protože se tam takové věci dějí. Ale zároveň vím, že by se mu nelíbilo, kdybych odsuzoval jiné, kteří takové věci dělají. V takovém případě bych se mohl stát neplodným jako Saulova dcera Míkal, která pohrdla svým manželem, králem Davidem, když křepčil před truhlou.

V církvi se budou dít věci, které nám nesednou nebo které nám připadají podezřelé. Na druhé straně nás nikdo nenutí, abychom se na nich podíleli. Klaďme si otázku: Chce po mně Bůh, abych se k těmto věcem vyjadřoval? Pokud někdo z nás pořádá nějaké shromáždění, pak za ně jistě nese odpovědnost. Dokud jsem byl pastorem, tak jsem se těmito otázkami musel zabývat, samozřejmě v součinnosti se staršími. Teď jsem zpravidla zodpovědný pouze za své kázání – tam, kde jsem pozván. Nemusím chodit na shromáždění, kde se dějí věci, ve kterých „nemám pokoj“. Ale nejsem soudcem těch lidí, kteří je pořádají. Mohu poradit, když jsem tázán.

Tak radím: Nechoďte na shromáždění, která vám „nesednou“. Ale neodsuzujte bratry a sestry, kteří tam chodí. Jsou to Boží služebníci, nikoli vaši. Je to mezi nimi a Bohem. Když budete dělat věci, které vám nesednou, nebudete autentičtí. Když budete tyto věci odsuzovat, budete sudičští. Američané mají pro takové křesťany přívlastek „chosen frozen“ („vyvolení, ale zamražení“, tedy studení jako psí čumák). A pokud jste ve vedoucí pozici, nebojte se říci, že něco ve svém sboru – nebo na určitém konkrétním shromáždění – nechcete nebo naopak chcete.

5. března 2018

Zjevil mi to Bůh

Nepochybuji o tom, že všichni potřebujeme zjevení. Ze všeho nejvíce potřebujeme zjevení vlastního hříchu a zjevení Ježíše Krista. Zjevení vlastního hříchu je něco jiného než intelektuální poznání. Že jsem hříšný, to jsem věděl už v pubertě a patrně ještě dříve. Kdybyste se mě zeptali, jestli jsem hříšný, řekl bych, že ano. A pomyslel bych si: „No a co má být?“ Až mnohem později mi byl hřích zjeven.

Podobně mnozí věří, že Ježíš Kristus je syn Boží. Přitakali tomuto tvrzení, které slyšeli v nedělní škole nebo někde na „náboženství“. Ale na jejich život to má minimální vliv (pokud vůbec jaký). Vědí to, ale není jim to zjeveno.

Existuje racionální, logické poznání, ale existuje i duchovní poznání, poznání intuitivní, kdy „vím, že vím“, ačkoli to nemohu logicky dokázat.

Toto duchovní zjevení potřebujeme. Dodává nám autoritu: Duchovní autority máš tolik, kolik máš zjevení.

Bez tohoto zjevení není víra, není duchovní život, není církev. Toto zjevení není nelogické, ale nedá se logicky odvodit nebo zdůvodnit.

Nepleťme si zjevení a logické poznání

Naše poznání může vypadat jako zjevení, ačkoli jím není. Nejčastěji se pleteme tam, kde jsme citově velmi zaangažováni. Často se lidé pletou v otázce volby životního partnera. Mají to „zjeveno“, a tři roky po svatbě se chtějí rozvádět. (Což, upozorňuji, ještě nedokazuje, že to zjeveno neměli; mnohdy ale opravdu jen podlehli svým silným citovým dojmům.) Pastýři se někdy pletou ohledně lidí, jimž se pastoračně věnují. Pokud „mají něco zjeveno“ a přitom se pletou, mohou člověka, který se jim otevřel, velmi poškodit. Jinou nebezpečnou oblastí je zjevení o církvi (sboru). V této oblasti jsem někdy slyšel tvrdé soudy nebo naopak nemístné vynášení. A konečně zmíním oblast politiky.

Argumentace zjevením

Tento článek ve mně zrál už delší dobu, ale bezprostředním popudem byla politická stanoviska, která někteří křesťané zaujímali během poslední prezidentské volby. Mnozí argumentovali právě zjevením.

Taková argumentace je dosti ošidná. Jakmile někdo řekne: „Je to tak a tak, protože mi to Bůh zjevil“, končí všechna argumentace. Platí, že Bůh buď zjevil, nebo nezjevil. Kdo takto argumentuje, je buď prorok, nebo falešný prorok.

Někdy se v podobných situacích nerozlišuje, zda Bůh zjevuje to, co bude, nebo to, co má být. Bůh Jeremjášovi sdělil, že Nebúkadnesar dobude Jeruzalém. Byl to ale Boží soud nad nevěrným Izraelem, nikoli vyjádření, že Nebúkadnesar je Boží člověk. Boží nástroj, to ano, ale nástroj Božího soudu, nikoli Božího požehnání.

Je dobré pečlivě zkoumat, co Bůh zjevuje (nebo co se domníváme, že Bůh zjevuje). Zamysleme se třeba nad příběhem, kdy se dvě ženy přou před Šalomounem o dítě. Domnívám se, že Šalomounovi nebylo zjeveno přímo to, které ženě ono dítě patří. Bylo mu však zjeveno, jak poznat, která matka bude to dítě více milovat.

Vraťme se k prezidentské volbě. Zkusme nyní abstrahovat od konkrétních kandidátů. Hypoteticky předpokládejme, že jeden z kandidátů je charakterní a druhý méně charakterní. Je myslitelné, že by nám Bůh zjevil, že v demokratické volbě máme hlasovat pro toho méně charakterního? Já se domnívám, že nikoli.

Znovu prosím, odhlédněme nyní od konkrétních kandidátů. Zkusme to pojednat jako abstraktní morální problém, jak otázku principu. Považuji to za důležité, protože je více než pravděpodobné, že podobné otázky budeme řešit i v budoucnosti. Někteří lidé je budou patrně řešit v nadcházejících senátních volbách nebo ve volbách komunálních.

Očekávám námitku, že volba nebývá takto krystalicky čistá. Nevolíme mezi charakterním a bezcharakterním člověkem, ale mezi dvěma hříšnými lidmi.

Námitka se připouští. Nicméně pokud si nevyřešíme onu principiální otázku, nemůžeme postoupit k méně principiální otázce, totiž podle jakých kritérií srovnávat dva kandidáty, z nichž každý má své přednosti a své vady. Tuto méně principiální otázku nemůžeme uspokojivě vyřešit, pokud se neshodneme na řešení oné otázky principiální.

Nebo pokud se ukvapeně odvoláváme na Boží zjevení.

18. února 2018