Odpověď kritikům

Můj článek „Přijde to i k nám?“, komentující určité jevy z akademického prostředí v USA vyvolal jak na Neviditelném psu, tak na Křesťanu dnes řadu souhlasných i nesouhlasných reakcí. To by samo o sobě nebylo nic divného. Při psaní článků většinou odhadnu, s čím v určitých kruzích narazím a co bude naopak v jiných kruzích vděčně přijato. Snažím se ale psát tak, abych nikoho zbytečně nenaštval, ale abych taky neotupil ostří, tam kde záleží na tom, aby se věci nazvaly pravými jmény. A snažím se potlačit jak autocenzuru, tak touhu někomu se zalíbit.

Myslím, že v tom nejsem zcela neúspěšný, protože to schytávám z obou stran. Pro některé jsem sluníčkář, pro jiné jsem xenofob. To je ale teď vedlejší. Rozhodl jsem se zareagovat na některé reakce, které mě opravdu překvapily.

Zejména na respondenta, který považuje – podobně jako řada amerických levicových studentů – leták s prostými slovy „Je O. K. být muž“ a „Je O. K. být bílý“ za provokaci. Kritik tento leták přirovnal k heslu českých skinheadů „Čechy Čechům“ a „Nic než národ“.

Jsem přesvědčen, že to není korektní. A jsem přesvědčen, že společnost, v níž vyvolají poprask slova „Je O. K. být bílý“, je nemocná, a to dost vážně. Ve zdravé společnosti by slova onoho letáku nemohla vyvolat jinou reakci než „No a co má být?“, případně – pokud by někdo potřeboval projevit větší míru soucitu s člověkem, kdo považuje za nutné hlásat takovou samozřejmou banalitu – „Ano, stejně jako je O. K. být černý, hnědý, žlutý…“ a v případě druhého hesla „No samozřejmě, je to stejně O. K. jako být ženou.“

Naproti tomu heslo „Nic než národ“ mi připadá naprosto nesmyslné. (Co má být to „nic“?) Co se týče hesla „Čechy Čechům“, pak tam alespoň tuším, že hlasatelé tohoto hesla mají obavy, že by Čechy mohly připadnout někomu jinému než Čechům. Kdybych měl příležitost s nimi mluvit – a pokud by oni byli ochotni mluvit se mnou – zeptal bych se, co tím myslí. A jak definují Čechy. Podle jazyka? Nebo podle genů? To by bylo docela zábavné – geneticky jsme podle všeho mnohem spřízněnější s Němci než s jinými Slovany. V Čechách Češi vládnou, heslo je naplněno. A proto těmto heslům prakticky nikdo nevěnuje pozornost a strana, která tato hesla hlásá, nedostala snad ani procento hlasů ve volbách (jestli jim křivdím a dostali dvě procenta, tak se omluvám, ale přiznám se, že mi to ani nestojí za těch pár kliknutí zjistit, jak přesně málo to vlastně bylo).

Co se týče Spojených států, dokázat se to nedá, ale možná lidé, kteří cítili potřebu vytvořit leták se slovy „Je O. K. být mužem“, volili Trumpa. Ten ovšem dostal mnohem více hlasů než ona česká pidistranička. A co mám zprávy od známých, mnozí volili Trumpa se skřípěním zubů. Mnohem raději by volili někoho jiného, leč báli se, že už nyní vítězí – zřejmě podobně jako u mého kritika – názor, že není O. K. být mužem nebo být bílým. A že kdyby byla zvolena prezidentkou paní Clintonová, která měla pro chudnoucí bílé muže jen slova pohrdání, ona nemoc americké společnosti by se ještě prohloubila. Což se patrně stane, pokud Trump nevyhraje znovu.

Když jsem zmínil fakt, že „menšiny“ mají mnohem větší právní ochranu než „normální“ lidé, a citoval jsem svého přítele, podnikajícího v realitách, onen kritik ho nazval „neandertálcem“ bez sociálního cítění. Ve skutečnosti můj přítel realiťák má sociální cítění dosti rozvinuté; nebojoval za sociální necitlivost, ale za rovnost před zákonem. Ano, zde se s mým kritikem rozcházím: Jsem přesvědčen, že rovnost před zákonem je velice důležitá, a že „affirmative action“, která má pomáhat slabším, nezřídka vede jen k dalším nespravedlnostem. Mnohdy má nepředvídané a nechtěné vedlejší účinky. Domnívám se, že právě snaha pomoc černošským matkám samoživitelkám, vedená nesporně šlechetnými úmysly, dokázala během dvou generací rozvrátit rodinný život černých Američanů. (Pokud by někdo chtěl základní informace o této záležitosti, nechť si přečte Velký rozvrat Francise Fukuyamy.) A tam, kde jsou rozvrácené rodiny, je i vyšší kriminalita. Proto je procento mužů černé pleti v amerických věznicích mnohem vyšší než v běžné populaci. To, co mělo pomoci, nakonec uškodilo. Je ovšem snazší svádět vše na rasismus bílých, než se pokusit problém správně diagnostikovat a přijít se smysluplným řešením. (Přičemž nepopírám, že rasismus bílých k tomuto problému přispívá. Není ovšem ani zdaleka hlavním faktorem.)

To samozřejmě neznamená, že jakákoli snaha o pomoc je špatná. Ač jsem ve svém článku nepsal o Romech, romská otázka se objevila v diskusích. Od roku 1969, kdy jsem nějakou dobu mezi Romy pobýval a kdy jsem se zajímal o jejich historii, jsem přesvědčen, že se bez naší pomoci neobejdou a že je především na nás „bílých“, abychom jim pomohli. Jenže ta pomoc nemůže být ideologická – ta se naprosto míjí účinkem. Podobně ani problémy Spojených států nelze řešit ideologicky. O to se – mimo jiné – pokoušel i Barrack Obama. A můžete si položit otázku, zda byly vztahy mezi „rasami“ (ano, tento termín se ve Spojených státech stále používá) lepší na začátku jeho osmileté vlády nebo na jejím konci.

Soustředil jsem se pouze na jeden kritický hlas. Jako obvykle jsem byl v diskusích upozorňován, že už u nás svoboda dávno není a že nám ji vzala EU. K tomu mohu jen prohlásit, že já se stále svobodný cítím, že mi zatím nic nebrání v psaní článků s „nekorektními“ názory, a doporučuji nám všem jednoduchý test svobody: Dokud můžete svobodně hlásat, že jste nesvobodní, a nikdo vás za to nezavře, pak jste stále ještě svobodní.

  1. srpna 2019

Přijde to i k nám?

Naštěstí ne vše, co v Americe vymyslí, dorazí i k nám. A naštěstí máme za sebou zkušenost s komunistickou vládou, kdy se většina obyvatelstva sice naučila přetvařovat, aby nějak přežila, nicméně naučila se alespoň do jisté míry reflektovat, co se děje.

Nedávno jistý mladík zaplavil campus jedné americké university letáky, na nichž byl jednoduchý text: „It is O. K. to be male, it is O. K. to be white.“ („Je v pořádku být mužem, je v pořádku být bílý“.) Tyto letáky vzbudily na universitě obrovský poprask. Aktivističtí studenti svolali demonstraci proti „hate speech“ (nenávistným projevům). Rektor university doporučil profesorům a ostatním činitelům, aby se této demonstrace účastnili.

Je to něco, nad čím kroutíme hlavou. Co mě ale děsí, je, že značná část studentstva – netroufnu si říci, jak veliká, protože takovými výzkumy se patrně nikdo nezabývá – s tímto postupem souhlasila. Mám hodnověrné zprávy o tom, že lidé se bojí vyjádřit svůj skutečný názor. Uvedu příklad: Syn jednoho profesora se hlásil na college a vyplňoval dotazník o svých osobních hodnotách. Napsal do něj, že mu jde především o rovnoprávnost mužů a žen a o práva gayů. Můj přítel, který shodou okolností právě pobýval na návštěvě u onoho profesora, se zeptal, zda jeho synovi záleží právě na těchto věcech. „Ale vůbec ne,“ odvětil onen profesor, „ale syn ví, co tam má napsat, aby to dobře zapůsobilo“. Těch starších mezi námi se mohu zeptat, „nepřipomíná vám to něco?“ Různé lidskoprávní komise doporučují studentům a profesorům, aby se zúčastnili těch správných demonstrací, a jsou lidé, kteří si všímají, kdo na nich chybí. Vzniká tak prostředí přetvářky a nesvobody, které my starší dobře známe. Pozoruhodné – a trochu děsivé – je, že tato atmosféra vzniká jaksi samovolně. U nás bylo třeba „bratrské pomoci“ armád Varšavské smlouvy, aby mohla dalších dvacet let pokračovat atmosféra přetvářky a udávání; ve Spojených státech to jde kupodivu i bez toho. Profesor udělá nějakou poznámku, která je naprosto nevinná, ale nějaký příslušník té či oné „menšiny“ ji prohlásí za „microagression“, a profesor má problém. Menšiny je přece třeba chránit. Tato ochrana se pochopitelně neděje jen na universitách. Slyšel jsem od jednoho podnikatele v realitách, že když máte v New Yorku v domě nájemnici, která je a) lesba, b) černoška, c) svobodná matka, nemá majitel nemovitosti sebemenší šanci dát jí výpověď. Kdyby šlo o bělošské manžele s dobře vychovanými dětmi, žádný takový problém by neexistoval.

Můj bratr je matematik. Má asi kliku, že žije v České republice. Může jezdit na různé mezinárodní konference. Ty jsou ve Spojených státech podporovány různými nadnárodními společnostmi, které trvají na tom, aby na konferenci bylo rovnoměrné zastoupení mužů a žen. Žel, matematiček je podstatně méně než matematiků. Ovšem existující matematičky jsou na tom velmi dobře – na různé konference se dostanou nikoli proto, že dosahují vynikajících výsledků v matematice, ale už proto, že jsou ženy.

Biju na poplach. Dokud ještě mohu, dokud je ještě čas. A mám obavy o mladší generaci, když vidím řvoucí dav, který ukřičel kanadského psychologa Jordana Petersona, takže nemohl přednést přednášku, na kterou byl pozván (snadno najdete na Youtube). Studenti – a akademická půda vůbec – bývali v čele bojů za svobodu slova. Obávám se, že ve Spojených státech, ale i v Kanadě a Británii už to neplatí. Ostatně i v sousedním Německu nedávný průzkum prokázal, že čtyři pětiny lidí si dávají pozor na jazyk (bojí se na veřejnosti říci, co si opravdu myslí).

Jsem rád, když nemusím naslouchat křiklounům, kteří šíří evidentní lži. Ale pokud tak vysoké procento lidí tají své smýšlení, něco není v pořádku. Je na nás všech, abychom nežili v přetvářce a ve strachu.

 

  1. srpna 2019

 

 

O pravdomluvnosti a lehkověrnosti

Začnu vzpomínkou. V 50. letech byli k dlouhému vězení odsouzeni čeští spolupracovníci slavné tiskové agentury Associated Press. Tato velká tisková agentura zde pochopitelně měla svého zástupce i v dobách pražského jara a potřebovala českého překladatele. Jenže český spolupracovník z tehdejší doby – jeho jméno si nepamatuji – po ruské invazi okamžitě prchl na západ, neboť si vzal poučení z osudu svého předchůdce. Už nevím, kde jsem se s americkým žurnalistou z Associated Press setkal, ale ještě v srpnových dnech jsem pro něj začal pracovat. Tuto práci ode mne převzala 1. října moje maminka – já jsem ten den odlétal na několik týdnů do Spojených států. Když jsem se v listopadu vrátil, maminka už měla s Associated Press smlouvu a pracovala pro tuto agenturu až do roku 1989. Ještě o prázdninách v roce 1969 jsem ji po dobu jednoho měsíce její dovolené zastupoval.
Vedoucím agentury v Československu byl pan Eugene Kramer. Někdy po roce 1970 ho poslali jinam, protože v Československu se toho tak moc nedělo, a jeho roli převzala maminka. Ta pochopitelně nemohla psát moc o politických věcech, takže když se třeba konal sjezd Komunistické strany (ale i mistrovství světa v hokeji), přijížděl někdo z frankfurtské evropské centrály. Maminka byla oficiálně zaměstnána u Správy služeb diplomatického sboru (aby z toho měl komunistický stát alespoň nějaké valuty). Associated Press měla sídlo ve středu Prahy, v Panské ulici, a v jedné velké místnosti měla podnájemníka, japanistu Petra Geislera, který pracoval pro japonské noviny Jomiuri Šimbun. Ano, shoda jmen není náhodná, byl to otec nyní slavných sester Geislerových, které jsem tam několikrát potkal – ovšem byly to ještě malé holčičky, takže si na to nemohou pamatovat.
V kancelářích byla jedna menší místnost, kde byly neustále v provozu čtyři dálnopisy. Jeden z nich chrlil veškeré zprávy agentury Associated Press z celého světa. Z dálnopisu neustále vylézala role papíru, takže když jsem přišel za maminkou do kanceláře, vzal jsem si několik metrů těchto zpráv a rychle jsem je roloval mezi prsty a hledal zajímavé zprávy. Proto jsem byl po celá léta normalizace dobře informován o dění ve světě.
Proč tak dlouhý úvod? Chci tím naznačit, že trochu rozumím, jak se dělají noviny. Uvedu příklad: V Literárních novinách vycházela na poslední straně kniha profesora Vítězslava Gardavského Bůh není zcela mrtev. Profesor Gardavský byl marxista a přednášel na Vojenské akademii v Brně. Zveřejnění této knihy byla tehdy bomba. Já jsem něco o té knize překládal svému šéfovi Genovi Kramerovi a do názvu knížky jsem vložil slůvku „yet“, což by znamenalo „Bůh není „ještě“ zcela mrtev. Gene mě zastavil a zeptal se: „Počkej, je tam yet nebo není?“ Když jsem řekl, že ne, tak mi dost vynadal. Že potřebuje přesné překlady, protože agentura si nemůže dovolit uvádět nepřesné údaje.
Když to srovnám s tím, jak zacházejí s informacemi někteří křesťané, je mi z toho smutno. Netvrdím, že velké světové agentury (Reuters, AFP, Associated Press apod.) mají dnes stejně vysoký standard, jako měly tehdy. Rozvoj internetu znamenal snížení počtu prodaných výtisků novin a agentury si již nemohou dovolit platit dostatek kvalitních žurnalistů. Nicméně dodnes platí, že agentura nepustí neověřenou zprávu, a přes různé skandály je práce velkých světových agentur nesrovnatelně přesnější než různé s odpuštěním ejakuláty, které kolují po internetu.
Co mě děsí a co je důvodem k sepsání tohoto článku (ač už jsem podobných článků napsal několik), je ochota a připravenost křesťanů přeposílat neověřené zprávy, nadto často psané tónem, který moc nesluší ani zcela světským lidem, natož křesťanům. Obávám se, že neúcta k faktům a neuvěřitelná lehkověrnost některých křesťanů je možná tím hlavním faktorem, proč jsou dnes křesťané nevěrohodní.
Ano, nebyli jsme na dobu internetovou připraveni. Tato doba může znamenat konec demokracie, protože lidé, kterým na pravdě nezáleží, mají k dispozici spoustu prostředků, ale – a to je asi nejdůležitější – nemají žádné skrupule. Jejich působení bylo mnohokrát popsáno – příslušnou literaturu ani nebudu citovat, protože by se stejně nenamáhali ji číst.
Objevují se různé „alternativní“ názory, ale pravda nemá alternativu. Jedinou alternativou pravdy je lež. Ano, je zde ještě polopravda, ale, jak praví jedno židovské přísloví, „půlka pravdy je celá lež“. Alternativy nabízejí různé politické strany, a to je v pořádku. Můžeme mít alternativní pohled na svět. Ale pokud někdo někoho otráví nebo zastřelí, tak se to buď stalo, nebo nestalo. Možná nezjistíme, kdo za tím stál. Možná si tu či onu událost špatně vyložíme. Nicméně určitá fakta, která byla na začátku nějakého příběhu, se buď udála, nebo neudála. A lidé, kteří vědomě vydávají domněnky či smyšlenky za fakta, jsou lháři. Když jim někdo uvěří, je obelhaný. Když však lež pošle někomu dalšímu, už není jen obelhaný, ale stává se lhářem. Nazývejme věci pravými jmény.
To, co se děje, může dopadnout velmi špatně. Neznám řešení pro celou společnost, znám řešení jen pro jednotlivce. To zní: „Mluv pravdu – nebo mlč!“ Ale nikdy si nevymýšlej. Připrav se na to, že budeš osamělý. Budeš potřebovat Boží pomoc, abys tuto osamělost unesl. A patrně toho ani moc nenamluvíš a třeba ani nenapíšeš. Ale možná alespoň někteří lidé poznají, že když něco řekneš, pak je to pravda. Ti, kterým jde o pravdu, v tobě vycítí spřízněnou duši. Ale především si budeš neustále připomínat, že na pravdě záleží. Rád v této souvislosti vzpomínám na jednu píseň evangelické mládeže – píseň, jež vznikla ještě za komunismu: „Pramen žití někde najít – neznat co je únava – třeba sám dál pravdu hájit – i když právě prohrává…“
Připomínám, že nezkrácené heslo na naší prezidentské standartě zní: PRAVDA PÁNĚ VÍTĚZÍ, I KDYŽ NA ČAS PORAŽENA BÝVÁ.

29. července 2019

Může křesťan přijít o spasení?

Souhlasím s Johnem Piperem, že tato otázka se mezi křesťany vynořuje stále znovu. A je celkem logické, že takto položená otázka připouští pouze dvě odpovědi – ano nebo ne. Tvrdit, že člověk může přijít částečně o spasení je logický nesmysl.

K této otázce můžeme přistoupit z hlediska teologického nebo z hlediska pastoračního. (Pochopitelně ovšem platí, že teologie, kterou vyznáváme, má určité pastorační důsledky, a že každý, kdo pastoruje, vychází z určité teologie, ať už si to uvědomuje nebo ne.)

Lidé, kteří na otázku, zda křesťan může přijít o spasení, odpovídají rezolutním ne, vycházejí z přesvědčení, že spasení je Boží dar. Bůh nám dává dokonalé dary, a nedá nám tudíž „částečné“ spasení. Spasení není odměnou za správný nebo dobrý výkon; dostali jsme ho jako nezasloužený dar, nikoli jako odměnu za naši bezhříšnost, případně za naše pokání. Darem je jak to, že jsme se křesťany stali, tak to, že křesťany zůstáváme. A to jistě platí.

Lidé, kteří tvrdí, že znovuzrozený člověk nemůže odpadnout, se ovšem musí vyrovnat s praktickou otázkou, co si máme myslet o lidech, kteří se po léta považovali (a po léta byli považováni) za křesťany, ale pak Boží cestu opustili (zapřeli víru, odpadli…). Lidé, kteří tvrdí, že člověk nemůže přijít o spasení, se s touto otázkou vyrovnávají poměrně snadno: Řeknou, že takový člověk vlastně nikdy spasen nebyl. Důkazem toho, že člověk byl Bohem vyvolen a povolán, je právě to, že zachová víru (či, lépe řečeno, je Bohem zachován ve víře) až do konce. Kdo odpadl, dokázal tím, že nikdy povolán nebyl. Ty, které Bůh skutečně povolal, Bůh zachová do konce.

Nechce se mi dokazovat, že lidé mohou odpadnout a přijít o spasení. Nicméně když slyším výše uvedenou argumentaci, musím se přiznat, že se mi to nějak nezdá. Z důvodů pastoračních i teologických.

Nejprve důvod teologický: Ježíš říká: „Pokud vás syn osvobodí, budete skutečně svobodní“ J 8,36). Když nás Ježíš osvobodí, znamená to, že máme méně svobody nebo více svobody než dříve? Odpověď je jasná. Ale dle mého názoru logicky obsahuje i děsivou možnost: Máme svobodu rozhodnout se proti Bohu. Máme svobodu odpadnout.

Ano, je mi jasné, že zastánci opačného pohledu jednoduše řeknou: „Pokud někdo odpadl, pak Ježíšovi nikdy nepatřil.“ Nebudu teď dokazovat, že patřil. Domnívám se, že my to prostě nemůžeme vědět. Jak říká C. S. Lewis, Bůh nám vypráví – a ozřejmuje – náš vlastní příběh, nikoli příběh někoho druhého.

Anticipuji námitku, že spásu jsme neobdrželi za své skutky, a proto ji ani pro své skutky nemůžeme ztratit. Jednotlivé hříchy nás nemohou připravit o Boží lásku. Když můj syn zhřeší, vrhne to pochopitelně stín na náš vztah. A čím je ten hřích závažnější, tím je ten stín tíživější. Nicméně můj syn stále zůstává mým synem. I kdyby se dopustil těch hříchů nejtěžších.

A přece existuje způsob, jak můj syn může přestat být mým synem, ne-li biologicky, pak tedy jistě právně.

Ta děsivá možnost je, že bych já svého syna vydědil, nebo že on by se mě jako svého otce zřekl, dal si změnit příjmení a podnikl další kroky tímto směrem. A to by vlastně mohl udělat, i kdyby jinak hřešil jen „malými“ hříchy. Možná by tím největším hříchem bylo právě ono zřeknutí se otce. A, vztaženo do teologie, zřeknutí se Otce.

Můžeme tedy mít jistotu spasení? Jsem přesvědčen, že můžeme. A nejen můžeme, ale máme ji mít: „Toto jsem vám napsal… abyste věděli, že máte život věčný“ (1J 5:13). Ne, abyste doufali, že budete mít. Ne, abyste doufali, že máte. Ne, abyste věřili, že budete mít. Ne, abyste věřili, že máte. Ale abyste věděli, že máte.

Jistotu spasení ale máte sami za sebe. „Duch Boží osvědčuje duchu našemu, že jsme Boží děti“ (srov. Ř 8,16). Ne duchu někoho jiného – třeba našeho pastora, našich rodičů, nebo toho, kdo nás křtil.

Netroufl bych si někomu říci, že určitě nebude spasen. A netroufl bych si někomu říci, že určitě bude spasen. Nedržím ve svých rukou Knihu života. Mohu ale druhým dosvědčit, jak jsem byl sám jistotou spasení obdarován. Mohu jiným ukazovat cestu k této jistotě.

Nepovažuji za příliš účelné ujišťovat o jeho spáse někoho, kdo se sice považuje za věřícího, ale ve skutečnost právě teď nějaký vztah s Otcem nemá. Možná ještě častěji než teoretickou otázku „Může křesťan přijít o spasení?“ jsem jako pastýř slyšel praktickou otázku „Dane, dostanu se do nebe, když…“. Většinou to pokračovalo nějak ve smyslu „…kdy udělám něco, co je eticky a biblicky sporné“. Pokud otázka zní takto, většinou si můžeme všimnout, že tázající nemá své základní potřeby (potřebu být milován, potřebu vědět, že můj život má nějaký smysl, a potřebu někam patřit) naplněné Ježíšem Kristem, ale ač vyznává, že je křesťan, ve skutečnosti hledá naplnění těchto potřeb u lidí nebo prostě někde jinde. Nicméně chce být „spasen“. Ví totiž, že „v nebi“ (ve skutečnosti v Novém Jeruzalémě) to bude krásné, kdežto v pekle ošklivé. Chce si tedy zde na zemi užít, hledá nejmenšího potřebného jmenovatele, jak si žít po svém, ale do „nebe“ se přesto dostat, ale nějaký vztah s Ježíšem Kristem nemá a nějak tragicky ho nepostrádá. Pokud ale nechce být s Ježíšem teď, proč by to měl chtít na věčnosti? A o to, abychom „byli s Pánem“ přece jde. Už tady, nejen až na věčnosti.

Pokud někdo nemá jistotu spasení nebo pokud flirtuje s hříchem, potřebuje dle mého názoru něco jiného než správnou teorii o tom, zda lze nebo nelze přijít o spasení. Potřebuje najít vztah s Kristem teď.

Přiznám se rovněž – to ovšem není argument teologický – že mě trochu mate, že lidé vehementně tvrdící, že znovuzrozený člověk o spásu nemůže přijít, bývají často dost sudičští a nesnášenliví. Jsme-li plni Ducha Kristova, jistě to z nás nedělá automaticky laskavé lidi. A jistě nejde o to, abychom byli všichni nějak lepivě nasládlí, a přitom bez chuti a bez zápachu. Nicméně Ježíš nás nevede k nesnášenlivosti. O apoštolech členové synedria „poznali, že bývali s Ježíšem“ (Sk 4:23). Kéž by to bylo poznat i na nás!

  1. července 2019

 

 

O klimatických změnách střízlivě

Mnozí se dnes vysmívají vznikajícímu kultu švédské středoškolačky Grety Thunbergové, která nabyla světové proslulosti svým bojem proti klimatickým změnám. Tuto šestnáctiletou aktivistku přijal papež, promluvila na setkání světových lídrů v Davosu a stala se kandidátkou na udělení Nobelovy ceny míru.

Nebudu se jejímu postoji vysmívat ani ho zlehčovat. Možná je příkladem toho, že i mladý člověk může dosáhnout velkých věcí. Přesto mám nad ní jako fenoménem (nikoli nad ní jako mladou angažovanou dívkou) několik otazníků.

Obávám se, že kult Grety Thunbergové nevznikl ani tak kvůli ní samotné, ale kvůli tomu, že pro média nastala příznivá doba, kdy lze tento kult vytvořit. Kdyby se o ní (hodně) nepsalo, asi bychom se o ní nikdy nedověděli. Greta Thunbergová totiž nevymyslela nic nového. Žádný vědecký objev, žádné nové stanovisko nebo politický postoj. Stala se pouze ozvučnou deskou, která zesílila myšlenky či hesla, které už tu byly. V tomto ohledu ji „vytvořila“ média.

Nic z toho, co jsem napsal, nemá snížit její snahy. Rozpaky – ba ne, spíše znechucení – ve mně vyvolává ona nominace na Nobelovu cenu míru. Měl jsem zato, že původním smyslem bylo upozornit na někoho, kdo vymyslel či udělal něco opravdu nového. To ale už dávno není pravda. Nobelova cena míru je vyjádřením politického postoje norského Nobelova výboru (jmenovaného norským parlamentem), ničím víc. Po velmi kontroverzním „vyznamenání“ Jásira Arafata přišlo neméně kontroverzní udělení Nobelovy ceny americkému prezidentovi Barracku Obamovi, a to ještě předtím, než stačil vykonat něco dobrého či špatného. Nobelova cena míru je zkrátka udělována ne tomu, kdo něčeho skutečně dosáhl, ale lidem, kteří konvenují určitému politickému proudu.

Hlavním poselstvím Grety Thunbergové je, že máme panikařit. Nabádala k tomu světové lídry shromážděné v Davosu a značná část médií tomu aplaudovala. Bez vysvětlení zůstala otázka, proč máme panikařit v případě klimatické změny, ale – podle týchž médií – jsme neměli panikařit, když do Německa přišlo během jednoho roku milion migrantů. Existuje zkrátka panikaření schvalované a doporučované a panikaření neschvalované a odmítané.

Proti tomu stojí český skepticismus. Co se týče globálního oteplování, tak považuji za nepopiratelné, že se něco děje. Horka a sucha je stále více, a málo nás může utěšit tvrzení některých nekonvenčních vědců, že se zase tak moc neděje. Osobně považuji za nesporné, že k oteplování dochází. Jiná je otázka, do jaké míry je to způsobeno lidskou činností, a pokud ano, jaký je podíl lidské činnosti na celkovém oteplování. A pak je zde otázka, zda navrhované změny chování člověka skutečně přispějí ke „snížení emisí“.

Jistě existuje zdravá a potřebná podoba skepticismu. Nicméně český skepticismus nesdílím. Částečně je způsoben strkáním hlavy do písku, tedy někdy i popíráním evidentního, nebo pocitem vlastní malosti a nemohoucnosti. Proč se snažit snižovat emise, když na Českou republiku připadá pouze 0,2 % těchto emisí? Česká malost říká: „Zmůžeme málo, tak nebudeme dělat nic.“ Že bychom mohli jít příkladem, nám připadá téměř nemožné.

Přitom onu zdravou složku skepticismu by bylo možno a záhodno zapojit. Skeptici například měli pravdu, když upozorňovali, že výroba biopaliv v celkovém součtu životnímu prostředí spíše škodí než prospívá, a rozhodně neprospívá hospodaření s velmi cenou komoditou, kterou je úrodná půda.

Česká reakce je zpravidla velmi opožděná. V tomto roce „odejde“ ještě větší část našich smrkových lesů, než tomu bylo loni. Přitom Vladimír Úlehla (v knize Napojme prameny z roku 1947) velmi přesně předpověděl, co se stane, když budeme sázet smrkové monokultury. Bohužel mu relevantní lidé nenaslouchali. Navzdory číslům z ministerstva zemědělství, podle kterých už se sází smrků méně, se mi zdá, když chodím po Jeseníkách nebo po Orlických horách, že se sázejí převážně zase jen smrky, a to i v nižších polohách, kde se jim v suchu dařit opět nebude.

Podobně je tomu s protipovodňovými opatřeními. Skoro celé dvacáté století se odvodňovalo. V roce 1997 postihla Moravu snad tisíciletá povodeň. Jezdívám pravidelně z Jeseníku do Krnova přes Heřmanovice, Holčovice a Albrechtice. Říčka Opavice teče hlubokým kameny vydlážděným a vybetonovaným korytem. Právě ve zmíněných obcích nadělala povodeň obrovské škody. Podobná povodeň možná zahrozí až za dalších tisíc let, pokud by nám tato léta byla dána, ale my budeme rok co rok co nejrychleji odvádět veškerou vodu z krajiny těmito vybetonovanými koryty. Škoda, že se zdravý český skepticismus neprojevil při schvalování oněch „protipovodňových opatření“.

Je známo a vědecky dokázáno, že hospodaření na velkých lánech škodí životnímu prostředí. Jenže pokud jsou vlastníci půdy téměř abstraktní, nikdo nemá zájem na tom, aby se o půdu správně pečovalo. A tak ornici budeme dále nechávat splavovat do řek a ochuzená pole budeme chemicky hnojit, abychom z nich dostali co nejvíc. Nemohu si pomoci, ale evropský trend posilování spíše drobných a středních zemědělců považuji za prospěšný, nicméně Česká republika bude opět proti. Trocha skepticismu vůči Agrofertu by fakt neškodila.

Obecně se ví, že by dlouhodobě všem prospělo rozdělení velkých lánů, obnova remízků a polních cest, vysazování smíšených lesů, zadržování vody v krajině. Jenže vedle zdravého českého skepticismu je zde skepticismus nezdravý, který dokáže do omrzení opakovat dvě slova: „To nejde.“ My Češi jsme fakt přeborníky ve vysvětlování, že něco nejde.

Zdravá míra dobře nasměrovaného skepticismu je potřebná, a někdy nás možná skutečně povede „proti všem“. Nás ale častěji ohrožuje skepticismus nezdravý, demobilizující, vedoucí k pasivitě nebo k neustálým odkladům. Že je třeba něco řešit radikálně, hodně lidem dojde, až zůstane třeba pět set vesnic bez pitné vody. Pak někteří skeptici možná uznají, že k nějakým klimatickým změnám asi skutečně dochází. My Češi jsme mnohdy ochotni reagovat, až když se to bytostně dotýká nás samotných. Že až roztaje Grónsko, se pod vodou ocitnou někdy celé státy (ano, Maledivy nebo Tonga jsou státy malé, ale žijí tam taky lidé), je pro nás zajímavost z magazínu.

Nejde o to, nezdravý skepticismus nahradit nepromyšlenými hurá akcemi. Neschopnost dělat zásadní rozhodnutí v rozumné době bychom ale neměli vydávat za nějakou ctnost.

16. července 2019

 

 

Co zmůžou demonstrace

Pohyb mezi Jeseníkem a Prahou je z hlediska pozorování politických nálad zajímavá zkušenost. Jistě i na maloměstě se najde hodně takových, kdo sympatizují s těmi, kdo se 23. června shromáždili na Letné, ale je zde patrně mnohem více těch, kdo nad podobnými demonstracemi kroutí hlavou. A je zde pochopitelně mnohem více těch, kteří jsou ochotni poskytnout sluch, případně přímo uvěřit, pilně pracujícím dezinformačním webům, které nás zásobují nejrůznějšími objevy, z nichž nejrozkošnější bylo tvrzení, že za demonstracemi stojí sudetoněmecký landsmanšaft. Že i v této věci a v této době někomu ještě stojí za to vytáhnout „německou kartu“, patří ke kuriozitám této epochy.

Sám jsem na demonstraci nebyl, mé děti, a dokonce i vnoučata ano, a tak jsem si to nechal od nich vyprávět. Byl jsem v Praze v týdnu bezprostředně po demonstraci na Letné a mluvil jsem i s jinými lidmi, než jsou mí příbuzní. V naší rozvětvené rodině narazíte na nejrůznější politické postoje, nicméně demonstraci hodnotili všichni celkem kladně, někteří až nadšeně. Čím jsem si naprosto jist, je, že na Letné se nesešli „frustrovaní“ lidé, kteří se „nesmířili s porážkou ve volbách“. Hodně lidí pojímalo tuto demonstraci jako jakýsi happening, téměř jako soutěž o nejvtipnější plakát. Jsem rád, že i sám Andrej Babiš ocenil, že demonstrace neprovázelo žádné násilí, zapalování aut a podobné jevy, jak je tomu často v některých západních zemích (vzpomeňme na „Žluté vesty“ ve Francii). Lze říci, že demonstrace byla stejně sametová jako demonstrace před téměř třiceti lety.

Demonstrantům se často předhazuje, že nerespektují svobodné volby. Myslím, že toto nařčení není pravdivé. Žádný z mluvčích demonstrantů netvrdí, že by tu měla vládnout jiná vláda než ta, která vzejde z voleb. Demonstranti ale správně tvrdí, že v období mezi volbami není zakázáno vyjadřovat politické postoje třeba i demonstracemi. Pokud demonstranti volají po demisi Andreje Babiše nebo Marie Benešové, neříkají tím, že by v Poslanecké sněmovně nemělo být hlavní silou hnutí ANO, které ve volbách zvítězilo. Představa některých politiků, že lidé mají právo jednou za čtyři roky hodit do uren hlasovací lístky, ale mezi volbami mají „držet hubu a krok“, je zcela mylná.

Problém vidím v něčem jiném než v tom, že demonstranti využívají svého práva shromažďovacího a svobody slova. Problém vidím v tom, že ti, kdo se staví proti demonstracím, mlčí k flagrantnímu porušování ústavy, kterého se dopouští pan prezident a nepřímo i předseda vlády Andrej Babiš. Skutečnost, že prezident odmítl odvolat ministra kultury Staňka je dokladem, že prezident nerespektuje pravidla hry. Většinu v Parlamentě to nechává chladnou. To, že pravidla neplatí, je mnohem závažnější než to, že se na Letné sešli demonstranti.

Dle mého názoru prezident chce dotlačit pana Hamáčka k odchodu z vlády. Všechny výhledy jsou chmurné jak pro demonstranty, tak pro demokracii v naší zemi. Pokud budou předčasné volby, opozice proti premiérovi je opět prohraje. Piráti a ODS posílí, ale některá z menších stran z Poslanecké sněmovny vypadne, takže celkový výsledek může být pro opozici ještě větší pohromou než volby minulé.

Pokud předčasné volby nebudou a ČSSD odejde z vlády, bude Andrej Babiš vládnout s podporou komunistů a SPD. Ne že by se mu tato varianta zamlouvala. Dokonce jsem přesvědčen, že se mu velmi, velmi nelíbí. Jenže premiér toho chce, či dokonce potřebuje, víc než lze v dané situaci dosáhnout. Přál by si, aby ho Evropa brala vážně – to ale koliduje s podporou SPD. Přál by si dál pobírat dotace – to ho ale Evropa může přestat brát vážně. Přál by si, aby se pan prezident „smířil“ s panem Hamáčkem; to ale bude konec ČSSD jako relevantní politické síly a zase se otevře cesta k předčasným volbám, které vlastně nikdo nechce, a neměli by je chtít ani demonstranti, protože platí pravidlo, že kdo předčasné volby vyvolá, ten je prohraje. A ať je vyvolá Andrej Babiš, nebo opozice, a ať je prohraje ten či onen, prezident se nenechá „vydírat“ lidmi, kteří trvají na dodržování ústavy.

V čem je tedy problém? Pojmenoval ho náš první prezident Masaryk: Máme sice demokracii, ale nemáme demokraty. Nebo, abych to trochu poopravil, máme jich málo. Prezident nedbá na ústavu, Andrej Babiš by ho sice mohl přimět, aby na ni dbal, ale neudělá to, opozice se nedokáže domluvit. V roce 1948 nastoupila komunistická diktatura po hrubých chybách demokratických stran. Co nastane po roce 2019 si netroufnu předpovědět. Vzhledem k tomu, jak nejvyšší ústavní činitelé zacházejí s ústavou, předpovídám, že nic dobrého.

  1. července 2019

Michaela Hartová: Cesta přes propast

 

(recenze)

 

Občas se v literatuře stane (téměř) zázrak. Prožil jsem ho před několika lety, když mi truhlář Michal Valehrach ze Znojma poslal svou knížku „Žbluňk!“ o posledním týdnu Ježíšova života. Jak to, že člověk bez teologického vzdělání napíše tak zajímavou knihu? Nu, a teď podobný zázrak prožívám znovu. Michaela Hartová dokončila ve svých šestnácti letech knihu, za niž by se nemusela stydět ani zralá autorka středních let.

Je to knížka o dospívajících, je uvěřitelná, je nesmírně čtivá a můžeme v ní pozorovat zajímavou gradaci. Je to příběh chlapce, který se prostřednictvím svých vrstevníků setká s Bohem. Pokud jsem ovšem použil obrat „setkání s Bohem“, nečekejte prosím nějaké dramatické líčení nadpřirozených zázraků. Ono to ve skutečnosti dramatické je, a je to i nadpřirozené, ale ne prvoplánově. Autorka podle všeho sama prožila obrácení ke Kristu podobným způsobem jako hlavní postava Max (kniha je psána převážně v ich-formě) a líčí Maxovo rozhodování, stejně jako postoje a vyjadřování jeho vrstevníků, kteří se již křesťany stali, velmi realisticky. Právě to dodává knize její sílu, její „uvěřitelnost“.

Kniha je psána dobrou češtinou; autorčin češtinář z druhého stupně Základní školy, který (na obálce knihy) autorčinu prvotinu doporučuje, může být právem hrdý. Sem tam se v ní vyskytne nějaký obrat, který jsem mezi mládeží občas zaslechl a který by v mém mládí nikdo nepoužil („Dobře ty.“ „Jo no.“), což knize jen dodává na autentičnosti.

Jediný „neuvěřitelný“ prvek je objevení slaného jezera nedaleko Ještědu, u nějž se odehrávají podstatné části děje. Zde kniha tak trochu přechází do fantasy-literatury. Nemyslím ale, že by to knihu a její poselství nějak znevažovalo.

Jsem zvědav, jak knihu přijmou autorčini vrstevníci. Předpokládám, že ji nepsala pro „staré psy“, jako jsem já. Nicméně už ji mám připravenou pro některé teenagery, kterým ji ještě tento týden nabídnu. Jestli se nemýlím – a tentokrát bych se mýlil opravdu nerad – může se tato kniha stát velmi dobrým dárkem. Můžete ji bez rozpaků nabídnout svým známým v dané věkové kategorii, a to nejen křesťanům, ale i nevěřícím, což považuji za dost důležité. Možná se tato kniha stane i dobrým nástrojem evangelizace – uvidíme.

Autorčin otec je pastorem Apoštolské církve v Liberci. Autorčini rodiče se postarali o vznik této knihy, která vyšla nákladem 1000 výtisků, má 138 stran a prodává se za 269 Kč. Lze ji objednat na internetové adrese www.sborliberec.cz/knihy. Moc bych si přál, aby se objevila v nabídce všech křesťanských prodejců.

  1. července 2019

Když se základy hroutí

 

V 11. žalmu si žalmista klade otázku, jež mi připadá aktuální i dnes: „Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?“

Pokud se někomu zdá, že se základy nehroutí a že je vše více méně v pořádku, asi ho tento článek nezaujme. A zklamán bude i ten, kdo se domnívá, že už nás nečeká nic jiného než apokalypsa, a že tedy vše půjde už jen od desíti k pěti, či, jak Češi někdy říkají, „zugrunt“.

V této době, kdy jsou téměř všechny západní společnosti nějak rozdělené a kdy se různé skupiny obyvatelstva nemohou domluvit téměř na ničem (třeba na „českých národních zájmech“), potkáváme mnoho lidí, kteří jsou si naprosto jistí. Zastávají rozhodné a pregnantně formulované názory a působí dojmem, že znají řešení současných problémů a že toto řešení je přece nasnadě. A kdo ho nevidí, je prostě slaboduchý (obvykle se používá expresivnějších výrazů) a zlovolný a nejlépe by bylo zatnout mu tipec.

Když pak slyším různá hodnocení současné situace a návody na jejich nápravu, mnohdy je mi jasné, že něco vůbec nepřipadá v úvahu, ať už z důvodů praktických nebo morálních (např. zahnat všechny Židy nebo naopak muslimy do moře, zakázat komunisty nebo zavřít Kalouska a jemu podobné, vyhnat homosexuály nebo odebírat děti věřícím rodičům), ale pak je zde spousta hodnocení, tvrzení a názorů, kdy se vám chce říci: „Ano, ale…“

Uvedu příklad. Napsal jsem článek o „demokratickém deficitu EU“. V tom článku jsem vyslovil určité názory a popsal určitá pozorování, ale nehoroval jsem pro nějaké radikální řešení – tedy ani pro vystoupení z EU, ani pro urychlenou federalizaci Evropy. Přesto se v reakcích málokdy objevil nějaký argument. Buď se mi dostalo ponaučení, že EU je prostě nedemokratická a tečka, nebo že vlastně žádný problém není.

Demokratizace médií, tedy skutečnost, že skrze internet můžete šířit kdejaké názory bez ohledu na jejich dopad, a přitom zůstat více méně v anonymitě, umožňuje lidem tvrdit prakticky cokoli (třeba že země je placatá nebo že demonstraci na Letné zorganizoval sudetoněmecký landsmanšaft) bez ohledu na fakta. A navíc: Fakta (ta domnělá) se dají ve velkém fabrikovat a díky internetu šířit. V této situaci s nějakým „Ano, ale…“ nebo „Ne, ale…“ příliš nepochodíte. Rozhodně s tímto postojem nevyhráváte volby, protože působíte jako člověk nejistý a nerozhodný.

Přesto bych na žalmistovu otázku, která je mottem tohoto článku, odpověděl: Raději říkej „ano, ale…“ nebo „ne, ale…“, i když tím nevyhraješ volby, ba patrně ani slovní souboje ne. Člověk, který vůbec něčemu rozumí (a může jít o jakýkoli obor), dobře ví, že věci bývají složité. Asi nejsem „typický volič“, ale politik či publicista, který působí velmi sebejistým dojmem, ve mně už proto vzbuzuje nedůvěru. Buď svému oboru nerozumí, nebo jistotu pouze předstírá. A mnohdy svým sebejistým postojem naznačuje, že o věci samé není ochoten se bavit – on má přece jasno a je vaše chyba, že vy ne.

Musím se ale vyrovnat s jednou námitkou. Někdy jsem byl svými oponenty upozorněn, že sám Ježíš Kristus po nás chce jednoznačnost. Říká: „Ať je tedy vaše slovo ‚ano, ano‘ – ‚ne, ne‘; co je nad to, je ze Zlého.“ (Matouš 5:37) Nicméně ze souvislosti je zřejmé, že Ježíš varuje před nejrůznějším zapřísaháním se. Chce, abychom nekličkovali a nedovolávali se různých autorit, ale aby naše slovo platilo. A naše slovo může být jistě „ano“, „ne“, ale také „nevím“. Chápu, že politikovi je v řadě věcí zatěžko veřejně přiznat, dokonce třeba na kameru, že něco neví. A jistě platí i to, že některé věci by politik vědět měl, zvláště pokud se týkají jeho oboru, je-li ministrem. Nicméně přesto je pro mě důvěryhodnější ministr či poslanec, který přizná, že neví, nežli ten, kdo evidentně vaří z vody.

Ano, chápu, že tento můj postoj není ani trochu návodem, jak se stát populárním politikem. Žalmistova otázka ale nezněla „jak se stát populárním“, ale „co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?“ Odpověď zní: Zůstat spravedlivý. Snažit se být expertem ve svém oboru, aby mohl alespoň o něčem mluvit poučeně a s (relativní) jistotou, a dávat důsledně přednost pravdivosti před oblíbeností. A nenechat se uhranout politiky, jejichž řeč působí velmi rozhodně, a dávat přednost těm, kteří dobře vědí, že na složité otázky existují jednoduché špatné odpovědi.

  1. června 2019

 

 

Kdo to platí

Otázka, kdo platí demonstranty, kteří se sešli minulou neděli na Letné a již dříve na Václavském náměstí, se vynořuje v komentářích stále znovu. Není to něco specificky českého, tento pseudoargument se vyskytuje takřka při každé příležitosti, když v národě či státu dochází ke značné polarizaci, ať už je to Venezuela, Brexit, boje na Východní Ukrajině, různé neziskovky nebo boje v jižním Súdánu. A samozřejmě v Čechách dnes Miliony chvilek pro demokracii.

Argument je to vesměs ničemný. Samozřejmě každá věc něco stojí a někdo ji zaplatit musel, musí nebo bude muset. Jinými slovy, někdo to skutečně platí. Naskýtá se otázka: No a co?

Proč tento argument zaznívá tak často? Protože vrhá stín podezření na akci, které se účastní ten, který ji platí. Je to docela levné hození bláta na toho, kdo nám není sympatický.

Osobní zkušenost

Nejprve uvedu vlastní zkušenost. Když jsme v rámci projektu Generace 21 pomohli přemístit z Iráku několik desítek křesťanů, naši odpůrci nám vyčítali, že to financujeme „z peněž daňových poplatníků“, ačkoli my jsme od státu žádné peníze nechtěli a také nedostali. Letenky a pobyt zde jsme platili financovali z dobrovolných sbírek; částečně nám pomohla jedna britská organizace, pomáhající pronásledovaným křesťanům, ale ta je rovněž financována z dobrovolných příspěvků a nikoli státem. Kromě nepravdivé výtky, že „utrácíme peníze daňových poplatníků“, se vesele šířily i fámy, že jsme se na tom nějak osobně obohatili. Slyšel jsem v rozhlase jednu političku, pravda, nepříliš úspěšnou, říci: „Já jsme slyšela, že každý z těch Iráčanů musel zaplatit…“ a následovala nějaká horentní suma, kterou už si nepamatuji. Zaujala mě formulace té dámy: „Já jsem slyšela…“ Ten její výrok byl jako pomluva nenapadnutelný, protože ona netvrdila, že ti Iráčané něco platili, ona to jenom „slyšela“. Nu, já jsem to slyšel taky, ale pravda to nebyla.

Nemělo ani cenu tyto lži vyvracet. Každý z nás, kdo se na tom projektu podílel, do toho vložil značné vlastní prostředky. Dělali jsme to z přesvědčení, ne pro peníze. Ale lidé, kteří nám nepřáli, potřebovali zpochybnit naše motivy. A to se jim u značné části populace podařilo.

Neuvádím to z nějaké sebelítosti. Uvádím to pouze jako doklad, že toto hození bláta je skutečně do určité míry účinné. Ostatně, kdyby nebylo, lidé by tento pseudoargument nepoužívali. Současně bychom ale neměli přehlížet, že tento pseudoargument značně otravuje atmosféru a odvádí pozornost od podstaty věci.

Dalším důvodem, proč jde o argument ničemný, je, že ten, kdo jej používá, se tímto způsobem vyhýbá skutečnému zjišťování, proč lidé to či ono dělají. „Dělají to pro peníze, to je jasné.“ To znamená, jsou to bezcharakterní lidé a jejich tužbám či argumentům nemusíme naslouchat. O ty přece vůbec nejde – jde o ty peníze.

Za peníze si nekoupíte vše

Ošidnost tohoto argumentu je ale v tom, že za peníze se sice dá dosáhnout ledasčeho, ale zdaleka ne všeho. Vztaženo na demonstraci na Letné, i kdyby organizátoři měli k dispozici třikrát tolik peněz, než měli, nedostali by na Letnou patrně ani o deset procent lidí více, než jich tam dostali. Lidé tam totiž šli z přesvědčení, ne proto, že jim někdo zaplatil. Jistě můžete koupit nějaké hlasy v komunálních volbách, jistě si můžete zaplatit nějakou klaku nebo svézt pár autobusy několik desítek či stovek lidí, ale nemůžete lidi přimět, aby přišli na tak velkou demonstraci, pokud by neměli jiný (a hodně silný) motiv.

Obávám se, že kritici někdy ani nechtějí pochopit, jaké mají lidé motivy. Argument „někdo to zaplatil“, je projevem duševní lenosti. Nicméně nebudu tajit, že tato námitka platí i obráceně. Nezdá se mi, že by se Babišovi odpůrci nějak příliš snažili porozumět, proč tolik lidí Babiše volí. Polarizace společnosti se pak může nebezpečně prohlubovat. Je mi jasné, že některé názory prostě smířit nelze. Přesto si nejvíc vážím těch lidí, kteří se snaží druhé straně porozumět. Abychom ale vůbec pochopili názory „jinověrců“, tedy opačné strany, je dobré přemýšlet o jejich námitkách vyslovených i nevyslovených. Rozhodně ale příliš nepomáhá, pokud ještě před začátkem dialogu zastánce opačných názorů co nejvíc pozurážíme. Pak se toho dovíme opravdu málo.

Závěrem: Pokud vás někdo falešně obviní, že se o něco snažíte, „protože vás někdo platí“, zkuste se hned z kraje neurazit. Jak říká Jordan Peterson, i váš nepřítel ví něco, co vy nevíte. A možná je to důležité. I pro vás.

Když jsem byl mladší, používal jsem také někdy tvrdá slova a podpasové argumenty. Většinou mi lidé opláceli stejnou mincí. Ale občas se mnou někdo vážně promluvil. Nepřistupoval na mé názory, ale jednal se mnou s úctou, kterou jsem mu já neprokazoval. Postupně jsem zjistil, že lidé, kteří dokáží takto reagovat, jsou velice zajímaví. A pokud mě někdo přesvědčil, že se mýlím, byli to právě lidé tohoto typu.

Mám obavy, že naše doba v tomto ohledu hrubne. O to víc si vážím takových vzácných lidí, když na ně i dnes občas narazím.

  1. června 2019

Majdan a Letná

Doputoval ke mně dopis jednoho lokálního politika, kterému se podle všeho nelíbí výzva lidoveckého předsedy Marka Výborného, aby lidovci podpořili plánovanou demonstraci na Letné. Z dopisu vybírám:

„Chystá se nový ‚Majdan‘? Co přinesl ten na Ukrajině nyní snad už jasně vidíme.

Výsledky demokratických voleb již neplatí?

A kdo to všechno platí? Jedni říkají, že Putin, druzí, že Soros. Vyberte si.“

Majdan je zřejmě zmíněn jako odstrašující příklad. Současné demonstrace někteří přirovnávají k „Majdanu“, jiní zase k listopadu 1989. Obojí přirovnání jsou dle mého názoru naprosto nevhodná. Pokusím se vysvětlit, proč.

Majdan považuji za projev touhy velké části obyvatelstva po tom, aby se Ukrajina orientovala spíše na západ než na východ. Majdan byl hrozný ne proto, že se konal, ale proto, že tekla krev. Bohužel se asi neshodneme, kdo střílel a kdo za to může. Odpůrci současné ukrajinské vlády budou tvrdit, že stříleli „fašisté“, její zastánci, že to byli příslušníci tajných sil, věrní tehdejšímu prezidentu Janukovičovi.

Nicméně pokusme se zamyslet se nad pisatelovou otázkou, co Majdan přinesl. Autor píše, že to „všichni vidíme“, ale já netuším, co má na mysli. A to dění na Ukrajině sleduji poměrně pozorně.

Ukrajina absolvovala regulérní volby, a to jak parlamentní, tak prezidentské. Tzv. „fašisté“ získali zanedbatelný počet hlasů a jejich vliv je minimální. Ukrajina je země, v níž stále mnoho věci nefunguje a kterou stále ještě sužuje korupce, nicméně k určitým pozitivním posunům v ní došlo. Především je to země, v níž se může svobodně rozvíjet občanská společnost. Mne jako evangelikálního křesťana hodně zajímá, zda je na Ukrajině svoboda vyznání – a jsem přesvědčen, že je. Na rozdíl od Ruska, které tvrdě postupuje proti Svědkům Jehovovým a snaží se ztrpčovat život i evangelikálům a jiným „jinověrcům“ (z hlediska pravoslaví).

S korupcí – a celou řadou dalších problémů – se země bude potýkat ještě dlouho. Neexistuje země, která by dokázala korupci odstranit během jednoho volebního období. Jsem ale přesvědčen, že pokud země bude pokračovat v orientaci na západ, má šanci se korupce postupně zbavit.

Současně Ukrajina krvácí v důsledku zásahu Ruska v její východní části. A Rusko potřebuje, aby Ukrajina krvácela. Úspěšná Ukrajina by totiž byla pro Rusko značnou hrozbou. Rusko Ukrajinu neobsadí přímo – to by muselo převzít úplnou zodpovědnost a ekonomicky by mohlo zkolabovat. Poměrně „levně“ ale může zajišťovat, aby krvácela dál.

Majdan a Letná? Co to má společného?

Obraťme se nyní k další otázce, totiž zda platí výsledky demokratických voleb.

Jistěže platí. A žádný z příznivců demonstrací, s kterým jsem mluvil, výsledky demokratických voleb nezpochybňoval. A zde jsme u druhého nevhodného přirovnání, kterého se někdy, bohužel, dopouštějí i příznivci demonstrací, pokud současné demonstrace přirovnávají k listopadu. Mezi listopadem a dneškem je zásadní rozdíl. V listopadu šlo o systémovou změnu – o změnu režimu. Dnešní demonstranti mají jiný cíl: Nevolají po změně systému, ale po tom, aby systém fungoval. Aby státní zástupci, vyšetřovatelé, soudci dělali správně svou práci, padni komu padni. Aby vrcholní představitelé státu nenatahovali ústavu podle svého gusta. A aby platily i určité ústavní zvyklosti. Bez dobré vůle, kdy platí i určité nepsané zásady, totiž systém správně fungovat nemůže. A pro politickou kulturu jsou nepsané zásady velmi důležité.

Pokud vím, prvním vrcholným politikem, který rezignoval, byl předseda ODA Jan Kalvoda (v roce 1996). Pamětníci, vzpomínáte na důvod jeho rezignace? Nešlo o korupci. Nešlo o klientelismus. Nešlo o to, že by byl přistižen při nějakém účelovém lhaní. Šlo o to, že neoprávněně použil titul „JUDr.“ Jan Kalvoda nastavil laťku politické kultury hodně vysoko.

Po mnoha letech pak rezignoval Standa Gross kvůli igelitce s milionem. Co je to proti sumám, o které jde dnes? Ve srovnání s dneškem šlo o drobné. Laťka už nebyla tak vysoko, ale… nějaká ještě byla.

Vrátím se k dopisu onoho lokálního politika. Slova o tom, že „jasně vidíme“, k čemu vedl Majdan, bychom si museli vysvětlit. Nevím, co tím myslí. Co se týče otázky, zda platí výsledky demokratických voleb, mohu ho ujistit, že platí. (A čtenáři mých článků dobře vědí, že jsem Babišovy odpůrce varoval, že i přes statisícové demonstrace se může stát, že Babiš příští parlamentní volby opět s vysokým náskokem vyhraje. Ne že bych si to přál. Ale nebude to důvod k nerespektování voleb.)

Co ale musím ostře odmítnout, je patetická otázka, „kdo to všechno platí“. Za komunistů by byla odpověď nasnadě: Západní špionážní centrály, které se snaží zvrátit naše úspěchy při budování komunismu.

Tato otázka je zlá a podlá. Automaticky totiž připisuje protivníkovi nečisté motivy. Já organizátory těchto demonstrací „nežeru“, možná nejsou úplně můj šálek kávy, ale nevěřím tomu, že jsou nějak finančně motivováni. A ti, kdo na demonstraci přijedou autobusem, nedostanou cestu zaplacenou od nějaké centrály. Prostě se na to složí. Naznačování, že „to někdo platí“, znemožňuje dialog, protože ten má smysl jen tehdy, jsou-li karty na stole. Ti odpůrci demonstrací, kteří nemají jiný argument, si nějakou reakci ani nezaslouží. Já jsem přesvědčen, že autor oněch vět z úvodu je zastává z přesvědčení, tedy že ho nikdo neplatí. A totéž na oplátku očekávám i od něj.

  1. června 2019