Evangelium a snadný život

Nedávno jsem si vzpomněl na zvláštní zážitek z poloviny osmdesátých let. Do sboru začal chodit mladý muž, který vzal evangelium opravdu radikálně. Pocházel z poněkud problematické rodiny s dosti narušenými vztahy. Měl starší sestru, která byla provdána a měla dvě dcery, které někdy se svým strýčkem zavítaly do sboru.

Jejich matka mě jednou vyhledala. Chtěla mluvit o svém životě. Manžel jí právě oznámil, že ji opouští a že si našel mladší ženu. Vyprávěla mi svůj osobní příběh a byla velmi nešťastná. S bratrem neměla dobrý vztah, nicméně přiznala, téměř nerada, že celá rodina si všimla jeho proměny. Právě to ji přimělo, aby mě vyhledala, aby si pohovořila „o víře“.

Hluboce jsem s ní soucítil. Její manžel se k ní zachoval opravdu hanebně a její situace byla velmi tíživá. Mluvil jsem s ní o Pánu Ježíši Kristu a na závěr našeho setkání jsem jí navrhl modlitbu. Když jsme si klekli, měl jsem pocit, že ke mně velmi jasně promlouvá Bůh: „Pozor, Dane! Mezi mnou a jí neleží hřích jejího manžela. Mezi mnou a jí leží její vlastní hřích!“

Samozřejmě jsem z toho neusoudil, že Bůh s ní nemá soucit nebo že dokonce bagatelizuje hřích jejího manžela. Nicméně došlo mi, že naším hlavním problémem je náš vlastní hřích, nikoli hřích na nás spáchaný jinými lidmi nebo dokonce okolnostmi. A pokud sami nenalezneme mír s Bohem, pokud nečiníme pokání z našeho vlastního hříchu, bude veškerá pastorace jen velmi povrchním léčením.

Od té doby uplynulo více než třicet let a svět se hodně posunul. Panuje jakési poměrně obecné přesvědčení, že v životě je nejdůležitější to, aby nám bylo dobře. Tento obecný postoj se zabydlel i v církvi. Evangelium, které pak hlásáme, je, že Ježíš přišel, aby vylepšil náš život. Máme-li nějakou těžkost, Ježíš je tu od toho, aby nám ulevil. Jistě, takto lze interpretovat mnoho biblických slov. Třeba „pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi, a já vám dám odpočinutí“. A nepochybně byste našli mnoho jiných, podobných.

Proč se tolik vztahů rozpadá? Protože představa, že bychom měli setrvat ve vztahu, který se nám moc nepovedl, a dokonce v něm trpět, a to bez záruky, že se nám podaří ho napravit a nově zbudovat, jde proti srsti našemu očekávání. Bůh po mně přece nemůže chtít, abych něco takového snášel!

Ne, netvrdím, že nejsou případy, kdy je nejen možné, ale dokonce správné nefunkční vztah opustit. Ale tvrdím, že to není případ oněch padesáti procent rozvádějících se lidí. Mnozí lámou hůl nad vztahem jen z toho důvodu, že chtějí úlevu a nápravu teď hned, a nechtějí „ztrácet čas“ s někým, kdo je přestal bavit.

Před lety se objevila příručka pro sexuální výchovu na školách, jejíž součástí bylo i povídka z daleké budoucnosti, kdy bude mnohem více stejnopohlavních párů než párů žijících v klasickém heterosexuálním manželství. Bylo tam i zdůvodnění: Dva muži si spolu rozumějí lépe než muž a žena. A totéž prý platí i o ženách. Jinými slovy: homosexuální svazek je lepší, protože je snadnější.

No, něco na tom je. Za ženy mluvit nemohu, ale vím, že pro muže je i milovaná žena často velkou záhadou. Ne, skutečné manželství rozhodně není snadné.

Ale co když je to tak, že Bůh to tak zamýšlel! Bůh nám nikde neříká, že dobrý život je život snadný. A evangelium neříká: Věřte v Ježíše Krista a dobře se vám povede! Ježíš říká: Hledejte nejprve Boží království (nikoli tedy úlevu ze svých trablů nebo dokonce snadný a bezbolestný život) a to, co potřebujete ke skutečnému životu, vám bude přidáno.

Církve, které přistoupily na člověkostředné smýšlení tohoto světa, často přejímají agendu tohoto světa. Někdy se jedná o zlepšení sociální situace, kvalitnější (nebo vůbec nějakou) zdravotní péči, „manželství“ osob stejného pohlaví. Jde o to, aby lidé netrpěli a cítili se dobře. Zajímavé ale je, že církve, které volí tuto cestu, většinou ztrácejí své členy, někdy docela dramaticky. Jako kdyby lidé instinktivně cítili, že skutečné poselství církve má být poněkud jiné.

Když přišli za Ježíšem a vyprávěli mu, jak Pilát nechal zmasakrovat židovské poutníky, Ježíš odpověděl způsobem, za který by byl v mnoha dnešních církvích tvrdě odsouzen. Nejprve přidal příběh o katastrofě, kdy se zřítila jakási věž a při níž zahynula řada lidí, a pak neodsoudil ani římské okupanty, ani špatné stavitele oné věže, ale řekl: „No tak to vidíte! A nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete!“

To nezní jako evangelium, jako dobrá zpráva, že? Jenže máme-li pochopit velký příběh, musí nám dojít, že náš život nepotřebuje jen určité vylepšení, ale že hřích je velmi vážná věc. Ježíš nepřišel, aby náš život vylepšil. Přišel, aby za náš hřích zemřel a tím nás vykoupil.

Jenže tu dobrou zprávu pochopí jen ten, kdo si připustí, že bez Boží milosti je ztracen. Mohla by na nás padnout tíseň: Máme vůbec šanci, že dnes té zprávě někdo uvěří? Strach, že nikoli, nás může vést k rozmělňování a rozpouštění evangelia. „Bratři a sestry, přijde soud!… soudek!!… soudeček!!!“

Přesto hodlám hlásat plné evangelium. A proč? Protože je to pravda! A co když nás zůstane příliš málo?

Může se to stát. Nicméně studujeme-li dějiny, zjistíme, že tam, kde se hlásalo neředěné evangelium, lidé proti očekávání spíše přibývali, někdy v celých zástupech. Jsme-li Kristovi, musíme být připraveni i na to, že zůstaneme poněkud osamoceni. Ale jak praví apoštol: „Ať žijeme, ať umíráme, Páně jsme!“

února 2020

 

 

Miluji svůj sbor

Zřejmě jsem jakýsi antityp vizionáře. Když jsem v roce 1977 nastoupil jako vikář do evangelického sboru v Praze 7 – Holešovicích („Na Maninách“), ještě jsem neměl osobní vztah s Pánem Ježíšem a ani nějakou představu o tom, do čeho jdu. Myslel jsem si, že hlavní změna bude v tom, že nebudu muset chodit na noční jako topič Teplárny na Invalidovně a že se mi ve farní kanceláři nebude prášit na knížky. Ale protože náš Bůh má smysl pro humor, začal jednat a z nejmenšího pražského evangelického sboru, odepisovaného jak vedením církve, tak Státní bezpečností, se během deseti let stal sbor největší (alespoň co se týče návštěvnosti a finanční obětavosti). Jediná moje zásluha na tomto vývoji byla v tom, že jsem Pánu Bohu příliš nepřekážel.

Když jsem se v roce 2017 „na stará kolena“ přestěhoval do Jeseníku, o nějakém zakládání sboru jsem neuvažoval ani náhodou. Předpokládal jsem, že budu v klidu psát články a knížky.

A pak se to stalo. Bez mého přičinění se sešla malá skupinka a brzy jsme zjistili, že se máme rádi, že chceme společně číst bibli a vzájemně se za sebe modlit. Jsme malá skupinka na malém městě se spoustou problémů, ale já jsem zjistil, že to společenství miluji. Opět: Nemám žádnou vizi. Vzpomínám si na jednu větu, kterou mi kdysi řekl můj kolega ze studií a později evangelický farář Josef Vítek. On sám to větu slyšel od jistého starého evangelického faráře. Zněla asi takto: „Dobrý farář, i kdyby měl ve sboru jen patnáct členů, tak se musí ulítat.“

Je to tak. I když máte „jen“ patnáct lidí, je neustále za co se modlit a o čem si povídat.

Přesto chci dát několik jednoduchých rad, které, tuším, vzniku dobrého společenství napomáhají. Skoro se vám všem omlouvám, že půjde v podstatě o banality. Ale nepřišel jsem zatím na nic jiného, co by ten zázrak zrodu společenství vysvětlovalo lépe.

Ne, peníze nejsou „až na prvním místě“. A my jsme o penězích nějak obšírněji mluvili za poslední rok pouze dvakrát. Pořádáme v neděli sbírky, někdo posílá dary či desátky na bankovní účet. (Mluvíme raději o darech nebo příspěvcích, na některé lidi – naštěstí ne v naším společenství – působí slovo desátky jako „rudý hadr na býka“, tak jen nechci provokovat, ale, přiznám se, platím desátky už čtyřicet let, a je mi to velkým požehnáním.) Každý měsíc rozešlu všem, co jsou na e-mailu, finanční zprávu, kde jsou uvedeny veškeré příjmy a veškerá vydání. Kdo e-mail nemá, najde finanční zprávu na nástěnce ve sboru. Snažíme se být štědří k hostům a služebníkům odjinud. Někoho to možná překvapí, někoho možná ne – ale moje zkušenost je, že řada společenství se rozpadla, protože „ovečky“ neměly důvěru k vedoucím, kteří zacházeli s penězi evidentně netransparentně.

Druhá rada je ještě banálnější: Mějte zájem o „nové“ lidi. Mám téměř neuvěřitelnou zkušenost, jak pozitivně na lidi působí, když vás jednou navštíví a příště přijdou až po třech měsících a vy je oslovíte jejich jménem. Je to maličkost, ale já stále znovu žasnu, jak je důležitá. Pozor! Evangelisté si často jména nepamatují. Mají jiné obdarování. Ale pokud někdo buduje sbor, je tato věc velmi důležitá a stojí za to se to naučit. Někteří lidé říkají: „Já si pamatuji tváře, ale ne jména.“ To je hezké, ale pastor by se v tom měl přemoci.

Já to mám provázané s modlitebním seznamem. Kolikrát jsem si drbal hlavu, jestli nejsem v těch modlitbách málo spontánní. Když někdo přijde a má zájem, začnu se za něj modlit. A modlím se aspoň půl roku. Jedna z našich členek přišla kdysi dávno a pak prohlásila, že to pro ni není a že chodit nebude. Modlil jsem se za ni ještě půl roku. Pak dlouho nic… a po dalším roce přišla. Od té doby nechyběla jedinou neděli.

Snažte se být osobní. Lidé ve sboru vědí, co prožívám a co mám za sebou. Snažil jsem se na sebe všechno prásknout už při prvním setkání. Je to mnohem lepší, než když se pak někdo o mně dozví něco negativního odjinud a já pak vypadám jako člověk, který se dělá lepší, než je. Má to i tu výhodu, že kdo se chce pohoršit, pohorší se hned zkraje a neztrácí zbytečně čas. A druhá, podstatnější výhoda je v tom, že dáte dobrý příklad. Pak se setkáváme jako reální lidé, kteří znají své bolesti i svá selhání, a ne jako ti, kdo vytvářejí nějakou duchovní Potěmkinovu vesnici. A rozhodně se nedělejme lepšími před nově příchozími. Když nově příchozí nabudou dojmu, že přišli mezi nějaké dokonalé lidi, máte celkem zaručeno, že už mezi vás podruhé nepřijdou. Mají totiž pocit, že mezi tak dokonalé lidi nepatří.

A předposlední rada: Zkuste pro každého najít nějakou práci. Jelikož jsme mladé společenství, tak to lidi zpravidla překvapí – jsou mezi vámi třeba po čtvrté a vy je požádáte o nějakou jednoduchou službu, a ještě jim nabídnete klíče od sboru. Ale nejen pro finance platí „blahoslavenější je dávat nežli brát“. Platí to o životě sboru obecně.

Každého, kdo odejde, tak trochu obrečím. Ale naučil jsem se „pouštět lidi“ s požehnáním. Sice si myslím, že se mýlí, a nemám problém jim to citlivě říci. Ale stejně jim požehnáme. Vždyť jim přece nepřejeme nic zlého, třebaže z našeho hlediska dělají chybu. Pokud ji skutečně dělají, budou potřebovat Boží pomoc a Boží požehnání možná víc než jindy. Ne, to není podpora hříchu nebo vzpoury. Činíme tak s vědomím, že je to Bůh, kdo je stavitel Jeruzaléma, tedy i našeho sboru, a není všem dnům konec. Mnozí mne opustili, a někteří se vrátili. A často to pak byli ti nemilejší a nejplodnější lidé.

Miluji naše malé společenství.

  1. února 2020

Šílenství davů (recenze)

Poslední knihu Douglase Murraye The Madness of Crowds jsem si objednal u firmy Megaknihy a zaplatil jsem za ni 440 Kč. Vzpomenul jsem přitom na léta komunistické diktatury, kdy bych se o podobné knize těžko dověděl (z oficiálních kanálů vůbec) a kdy by bylo velmi obtížné ji získat. Pokud by se to vůbec podařilo, trvalo by to asi mnoho týdnů, ne-li měsíců.

A s vděčností jsem si uvědomil, že kniha je pro mě i cenově dostupná, zatímco v komunistických dobách jsem žasl nad pro nás závratnými cenami i těch nejútlejších západních paperbacků.

Nicméně k věci: Kniha má čtyři hlavní části, oddělené třemi „mezihrami“. Homosexualita (mezihra: Marxistické základy), Ženy (mezihra: Vliv technologií), Rasa (mezihra: O odpuštění) a Trans.

V Úvodu Douglas Murray konstatuje, že mezi roky 2011 a 2017 se zdvojnásobil počet Američanů, kteří vnímají rasismus jako velký problém. Není to dáno tím, že by bylo více rasově motivovaných útoků. Není to dáno ani tím, že by byly přijaty nějaké rasistické zákony. Je to dáno něčím zcela jiným. Později, v části věnované „Rase“, Murray připomíná, že sen Martina Luthera Kinga ml. byl snem o „barvosleposti“, tedy o stavu, kdy prostě bude jedno, jestli je někdo černý nebo bílý. Murray dokládá, že něco se zásadním způsobem zvrtlo. Na rase totiž dnes záleží mnohem více než kdy jindy. Ve snaze zvýhodnit dříve znevýhodněné se přijímá celá řada opatření, která Američany od oné vyhlížené barvosleposti vzdalují. „Lekce poslední dekády neukazují, jak bychom spolu mohli lépe vycházet. Spíše vyhrocují pocit, že spolu moc dobře vycházet neumíme“ (str. 4). Snaha věci „vylepšit“ vede velmi snadno k novým nespravedlnostem. Tak například Harvardova universita zavedla systém, který měl být spravedlivý k různým skupinám a zvýhodňovat znevýhodněné. Dlouho se bránila zveřejnění algoritmu, který tento systém používal. Když k tomu byla donucena, ukázalo se, že výrazně znevýhodňuje Američany asijského původu. Ti totiž vykazovali výrazně lepší výsledky než kdokoli jiný (běloši, Hispánci…).

Snaha zavést v nejrůznějších institucích kvóty na „lidi barvy“ (nevím, jak do češtiny převést výraz „people of color“), ženy a gaye, vede k neřešitelným problémům a v důsledku staví různé skupiny lidí (různé tzv. „identity“) proti sobě. Příklad: Novinový titulek hlásá: „Na silnicích, které projektují muži, umírají ženy.“ Zřejmě to má podpořit zájem žen o technické obory. Opravdu si někdo vážně myslí, že cesta vede tudy?

Douglas Murray varuje, že současný vývoj vede ke stále větší atomizaci, hněvu a násilí, který nakonec může vyústit v jakýsi zpětný náraz, při němž vezmou za své i výdobytky, které měly smysl (Douglas Murray sám je gay).

Murray upozorňuje, že „o lidech a hnutích nejvíce vypovídá, jak se chovají v okamžiku vítězství“ (str. 16). Připustí, aby i jiní používali podobnou argumentaci, jaká fungovala jim? Nebo je tolerance jen prázdným slovem, fíkovým listem? „Pokud se heterosexuál stane homosexuálem, je vše v pořádku. Homosexuál, který se stal heterosexuálem, je předmětem trvalého podezřívání“ (str. 23).

Murray rovněž upozorňuje, že termín „LGBT komunita“ je zavádějící. Vyvolává totiž dojem, že lesby, homosexuálové, bisexuálové a trans lidé tvoří nějaké společenství. Opak je pravdou. Lesby a homosexuálové se nestýkají společně v barech – každá komunita má ty své. A vztahy mezi feministkami a „trans lidmi“ jsou vyloženě problematické, až nepřátelské. U nás jsme se o tom dověděli jen okrajově, když se lesbická feministka českého původu Martina Navrátilová ozvala proti tomu, aby lidé, kteří jsou biologicky muži, závodili spolu se ženami.

Pro křesťana je velice zajímavá kapitola („mezihra“) věnovaná otázce odpuštění. Douglas Murray uvádí celou řadu případů, kdy byl někdo navržen do nějakého úřadu či funkce, nicméně za několik dnů – v některých případech za několik hodin – byl opět odvolán, protože kdosi z jeho nepřátel vyhrabal nějaký deset let starý nevhodný tweet. Murray upozorňuje, že to, co je „přijatelné“, tedy „korektní“, se poměrně rychle mění, a tak výroky, které byly před deseti lety naprosto v pořádku, mohou dnes jejich autora připravit o kariéru. Často jde přitom o výroky vytržené z kontextu, bez znalosti, nač a v jaké situaci reagovaly. Doba je v této věci velice nemilosrdná, a tak i věhlasné a obecně všude přijímané feministky mohou přes noc upadnout v nemilost, když někdo vyštrachá nějaký výrok, který trans lidé považují za urážlivý. Přitom před deseti lety se o translidech ještě vůbec nemluvilo. Vývoj kráčí kupředu opravdu mílovými kroky, jízda je zběsilá, držte si klobouky! Nám moc nedává smysl, proč by se měl kanadský ministerský předseda Trudeau omlouvat za to, že šel v partě tří králů za černocha. On se za to omluvil a tento strašlivý problém naštěstí ustál – patrně díky své reputaci velkého bojovníka za práva homosexuálů, nebělochů a translidí. Ale „bylo to vo fous“. Že revoluce požírá své vlastní děti, je pravda mnohokrát pozorovaná a konstatovaná.

Nejděsivější je kapitola o trans lidech. Ostatní podoby současného genderového bláznění je možno přestát s mávnutím rukou. (Tedy pokud člověk neusiluje o nějakou funkci, což je naštěstí můj případ.) Murray ale uvádí podrobně popsané jednotlivé případy dětí, kterým byla doporučena změna pohlaví, a to v době, kdy rozhodně ještě nebyly schopny dohlédnout, o co se vlastně jedná a jaké to bude mít důsledky. Nejvíc mě děsí, že škola se často staví proti rodině. Murray uvádí i případ, kdy někdo ve škole vystupoval jako chlapec – a měl už nové jméno, zatímco doma nic nevěděli a dívka byla prostě jejich dcerou. Děti ve Velké Británii jsou někdy naváděny k tomu, aby o změně, kterou chtějí podstoupit, rodičům „zatím“ ani neříkaly. A když se konečně rodiče dovědí, co se děje, slyší od „odborníků“, že pokud budou dětem ve změně pohlaví bránit, mohou je dohnat k sebevraždě. Zajímavý je ovšem údaj, že sebevražednost u těch, kdo podstoupili chirurgickou změnu pohlaví, je stejně vysoká jako u těch „trans“, kteří ji nepodstoupili. Murray poznamenává: „Kdokoli, kdo vysloví určité obavy o vhodnosti změny pohlaví, je považován za ‚nenávistného‘, který podporuje násilí proti trans lidem, nebo je nabádá, aby si sami ublížili.“

Všechna tato „hnutí za práva“ někam směřují. Nicméně nikdo není schopen definovat, jaký má být konečný stav. Poslední věta Murrayovy knihy zní: „Tvářit se, že na sexu, sexualitě a barvě kůže nezáleží, by bylo směšné. Nicméně předpoklad, že na těchto věcech záleží vše, je fatální.“

Kniha má 260 stran a vydalo ji nakladatelství Bloomsbury v roce 2019.

  1. února 2020

Příběh, který potřebujeme

„Lidé v bohatých západních demokraciích jednoduše nemohli zůstat prvními lidmi v dějinách, kteří nemají žádné vysvětlení pro to, proč jsme tady, a žádný příběh, který by životu dával smysl.“

Tímto citátem z Murrayovy knihy Šílenství davů jsem zakončil jeden ze svých předchozích článků. Byl jsem z několika stran požádán, abych tuto myšlenku vysvětlil a rozvedl.

Douglas Murray není křesťan, nicméně jeho myšlenka koresponduje s jednou z hlavních myšlenek křesťanského autora Johna Eldredge, která se vine několika jeho knihami a které se nakonec tematicky věnoval v útlé, leč hluboké a důležité knížce nazvané příznačně Velký příběh. Tuto knížku vydalo před lety nakladatelství Návrat domů (u příležitosti patnáctého výročí své existence) a je již dlouho beznadějně rozebraná.

Oním velkým příběhem není nic jiného než křesťanské dějiny spásy. Je to velký příběh o Ježíši Kristu. V tomto příběhu je hlavní hrdina, je v něm padouch (Boží nepřítel), je v něm láska, je v něm smrtelné nebezpečí, je v něm oběť, je v něm obnova – vzkříšení. John Eldredge upozorňuje, že všechna významná umělecká díla obsahují více nebo méně prvků tohoto příběhu, všechna se mu vlastně do větší či menší míry podobají. A samozřejmě mnohá se od něj odchylují způsobem, který můžeme považovat na nepatřičný.

Do velkého příběhu Boží lásky, která se rozhodne zachránit člověka, můžeme vstoupit a můžeme v něm najít své místo. Anebo také nemusíme – můžeme se rozhodnout, říká Eldredge, že budeme hrát svůj vlastní příběh. Můžeme se rozhodnout, zda budeme hrát malou roli ve Velkém příběhu, nebo zda budeme hrát velkou – dokonce hlavní – úlohu ve svém malém příběhu.

Když jsem uvěřil v Ježíše Krista, vstoupil jsem do velkého příběhu – do příběhu, který mi dává poslání a smysl.

Všichni toužíme se nějak ve svém životě vyznat. Najít své poslání, pro něco se v životě nasadit. Některé příběhy jsou Velkému příběhu hodně podobné; nejlepší je, jsou-li přímo jeho součástí. To byl třeba příběh Matky Terezy, Williama Wilberforce nebo Přemysla Pittera. Některé jsou ošklivou parodií na Velký příběh – to byl třeba Hitlerův sen o Tisícileté říši.

Každé společenství rovněž potřebuje nějaký příběh, který dává smysl jeho existenci. A většinou ho má, nebo alespoň mělo. Pozor! Netvrdím, že každý příběh je pravdivý – mnohé jsou dokonce vražedné a některé jen pomýlené či hloupé. Pokud ale my osobně nebo naše společenství takový příběh nemáme, připadá nám život prázdný. A to je, domnívám se, smysl onoho Murrayova citátu. Příběhy mohou být samozřejmě i konfliktní – jiný je osobní příběh lidí, kteří organizují Prague Pride, jiný těch, kdo organizují Pochod pro rodinu. Obě strany se domnívají, že slouží dobré věci a vidí naplnění svého života v boji za to, aby se dobrá věc prosadila.

Některé národy byly schopny přinést v úsilí o nabytí nezávislosti neuvěřitelné oběti. Když bojoval maličký Východní Timor o nezávislost na Indonésii, zahynulo v tomto boji asi třicet procent obyvatelstva. Nám Čechům, povětšině zvyklým bojovat, jen když je téměř jisté, že vyhrajeme, by to možná nestálo za to. Ruští staroobřadníci, kteří v polovině 17. století odmítli reformu Pravoslavné církve, se nechávali utopit (to byl tehdy „standardní“ trest za toto lpění na staré víře) a takto jich dobrovolně zahynulo asi dvacet tisíc. Přitom šlo dle mého chápání o zcela nepodstatné věci, jako kolika prsty se má člověk křižovat. Je mi líto, že se nechávali utopit kvůli něčemu takovému, nicméně smekám před jejich věrností, jakkoli se i mně jeví jako pověrečná. Ovšem i jejich příběh ukazuje, jak je právě příběh pro lidi důležitý.

Těmto lidem, ať už na tom Timoru nebo před staletími na Rusi, na něčem velmi záleželo. Co blahobytně si žijící západoevropská a americká mládež? Samozřejmě, že také potřebuje nějaký příběh. Poslední velký příběh, na kterém se patrně skoro všichni shodneme, že byl velký, který se odehrál v USA, byl příběh boje za občanská práva černochů. Bylo na něm mnoho sympatického, protože měl mnoho rysů onoho základního „Velkého příběhu“. Ostatně ne náhodou ho vedli kazatelé, pastoři. Byl to příběh o nenásilí (to je vždy známka určité blízkosti k Velkému příběhu), sebeoběti, víry, naděje a lásky. Rasismus jistě stále ještě nějak přežívá, ale obecně je naprosto nepřijatelný. Den smrti Martina Luthera Kinga ml. je státním svátkem, M. L. King je na poštovních známkách…

Jenže co teď? Pokud je člověk součástí Velkého příběhu, jistě si své poslání může najít. Pokud ne, pak ten příběh hodně potřebuje. Na to právě Murray ukazuje.

Joe Dallas, jehož skvělé knihy o homosexualitě vyjdou letos i česky, upozorňuje, že mnozí Američané, zejména mladí, kteří jiný příběh zatím nenašli, se domnívají, že pokračováním příběhu bojů za občanská práva černochů je boj za práva homosexuálů. A pak dále: za práva trans lidí. Jistě, tito lidé to v dějinách měli opravdu těžké. Nicméně srovnávat utrpení homosexuálů s utrpením Afroameričanů je přece jenom trochu mimo. Homosexuálové nebyli prodáváni na trzích. Nebyli zbavováni občanských práv. Nemuseli otročit na plantážích. Mnozí mladí lidé se ale v tomto boji našli. Hledali – zcela přirozeně – věc, za kterou stojí za to bojovat, a domnívají se, že pracují na vzniku lepšího světa. Je-li ovšem výsledkem to, že cukrář, který nechce upéci homosexuálům dort s nápisem, který se příčí jeho přesvědčení, přijde o živnost, nebo že přijde o živnost fotografka, které nechce fotit homosexuální svatbu (ačkoli v tomtéž boku by organizátoři našli tři jiné fotografky, které by jim rády vyhověly), pak mi srovnání s tím, o co usilovali lidé, které reprezentoval Martin Luther King, připadá poněkud nepatřičné. A když vidím, s jakou nesnášenlivostí tito mladí lidé vykřikují naprosté nesmysly (např. „svoboda slova je nástroj útlaku, který používají bílí muži“), pak si říkám, že je tady něco špatně.

Ale věřím Velkému příběhu, a tam přichází vítězství ne „na poslední chvíli“, ale až pár minut po ní. A s Velkým příběhem ladí celé znění onoho výroku, jehož první slova jsou na naší prezidentské standartě: „Pravda Páně vítězí, i když na čas poražena bývá.“

 

  1. února 2020

Nejkrásnější léta

Loňský rok bylo v Mexiku spácháno nejvíce vražd v dějinách – měřeno v absolutních číslech. Nárůst počtu vražd je v této středoamerické zemi trvalým trendem. Počet vražd stoupl i v Česku. V naší zemi jde ale zřejmě jen o výkyv – kriminalita dlouhodobě klesá, byť pomalu. Česká republika je krásným místem k životu – dokonce si to připouštějí i mnozí Češi, a to je co říci, protože mnoho lidí se setrvale tváří, jako že u nás není dobrého téměř nic. Mám několik takových internetových známých, kteří mě zásobují (často nepodepsanými) články o tom, jak je u nás všechno špatně a jak dříve bylo lépe. Upozorňování na dramatické prodloužení průměrné doby dožití, dlouhodobý ekonomický růst, relativně fungující zdravotnictví atd. atd. prostě neberou: Je špatně a bude ještě hůř. Někteří z těchto poslů špatných zpráv jsou křesťané, takže neopomenou ještě zmínit, že se blíží Harmagedon.

Měl bych se přiznat, že na Harmagedon věřím taky, jen prostě nevidím linku k tomu, proč vidět svět tak negativně a nevšímat si věcí, které svědčí o opaku.

Zkoušel jsem se zamyslet, kdy bylo na světě nejlépe (já vím, mnozí z vás mě hned okřiknou, že lépe už bylo). Jsem asi trochu jednostranný, hodně mi záleží na laskavosti a uměřenosti, což, obávám se, jsou vlastnosti, kterých i mezi křesťany tak nějak ubývá. Hodně mi přitom pomohlo, že jsem před pár lety věnoval asi rok otázce trestu smrti. S překvapením jsem zjistil, že první státy, které trest smrti zrušily, byly státy Latinské Ameriky. Většinou nedlouho po svém vzniku, už v první polovině devatenáctého století.

Ve většině evropských států trest smrti přetrvával, ale jeho skutečné provádění celkově trvale klesalo až do první světové války. Četl jsem také přepisy projevů v některých parlamentech, které se této otázky týkaly. Ty projevy mi přišly jednak laskavější, jednak poučenější, než co slýcháme dnes. Byť někdy byly ty parlamenty opět zrušeny a dočasně nahrazeny absolutismem (což byl i případ Rakouska-Uherska), celkově lze říci, že devatenácté století bylo stoletím humanizace v pozitivním smyslu. Vesměs byla zakázána dětská práce, zavedena osmihodinová pracovní doba, zlepšoval se stav věznic, objevily se zárodky sociálního státu, dovolání se spravedlnosti bylo nadějnější.

Ano, pesimisté by mohli říci, že např. zvěrstva, kterých se dopouštěli Belgičané v Kongu, byla strašná a o žádné humanizaci nesvědčí. Vím, jak je ošidné generalizovat, ale celkově si stojím za tvrzením, že devatenácté století znamenalo pokrok nejen technologický.

Dvacáté století bylo jakýmsi kontrapunktem. Děsivá první světová válka s miliony obětí způsobila značné zhrubnutí společnosti. Zejména kvůli nacismu a komunismu se počet udílených trestů smrti ve srovnání s 19. stoletím dramaticky zvýšil. I když v případě ruského bolševismu by bylo správnější mluvit o vyvražďování spíše než o trestu smrti; trest je přece jenom také pojem právní, kdežto za bolševismu se o právu dá mluvit jen velmi obtížně, pokud vůbec.

Druhá světová válka pokračovala ve zkáze, kterou byla válka první. Nicméně po jejím skončení se v západní Evropě společnost stávala stále laskavější. Novinkou pro mě bylo, když jsem se ve výborné knize Tonyho Judta „Poválečná Evropa“ dočetl, že to bylo navzdory očekávání většiny Evropanů, kteří se obávali, že druhá světová válka bude pokračovat. Čím to bylo, že se očekávaná katastrofa nedostavila? Jistě únavou z válek – vždyť mnozí, kteří přežili, zakusili obě světové války; jejich vnitřní svět si my, kdo jsme nikdy žádnou velkou válku nezažili, nedovedeme představit. (Podobně jako si moje děti nedovedou představit, jaké pocity měl člověk žijící v padesátých letech, případně za normalizace.) Důvod byl asi ještě jeden, a téměř se bojím ho zmínit, protože neodpovídá tomu, co bychom rádi, aby to bylo pravda: Důvodem byla existence jaderných zbraní. Lidé na obou stranách železné opony si byli vědomi, že jejich nasazení by znamenalo naprostou zkázu mnoha států, ne-li celého lidského pokolení. Je to hrozné, že relativní bezpečí je postaveno na možnosti vzájemného zničení, ale zřejmě je to tak. Proto ti, kdo volali po jednostranném jaderném odzbrojení, nevěděli, o čem mluví.

Jistě, bylo by skvělé, kdyby se lidé obrátili k Bohu a překuli oštěpy a meče v radlice. Sedíme ale na sudu s prachem.

Nicméně nevidím důvod, proč bychom měli přestat usilovat o laskavost a porozumění. Být laskavý přece neznamená být naivní.

Pokud se vrátím k měřítku, kterým jsem začal, tedy k praktikování trestu smrti, pak jsou závěry smíšené. V celé řadě zemí je trest smrti dávno zrušen a zdá se, že vymýcen nadobro. Jsou však země, kde se praktikuje v tak velkém rozsahu, že nejsou možné ani nějaké odhady. Ví se jen to, že v Číně jdou do tisíců, ba patrně do desetitisíců. Druhou takovou zemí je Írán. Tam sice počet poprav v roce 2018 rapidně poklesl ve srovnání s rokem předchozím, nicméně v loňském roce s největší pravděpodobností zase výrazně stoupl. A v řadě zemí se uvažuje o jeho možném znovuzavedení. V tomto ohledu nás asi nejvíce zajímá Turecko, kde prezident Erdogan o obnově trestu smrti opakovaně mluví.

Ne, nemyslím si, že bychom mohli předělat svět. Ale jestli bude naše komunikace laskavá či drsná, to ovlivnit můžeme. Jsem možná naivní, ale stále se domnívám, že laskavá slova vedou k laskavým činům spíše než k činům nepřátelským, a drsná slova vedou spíše k drsnému jednání než k laskavosti. Hrubosti je všude kolem víc než dost. Pojďme ji sabotovat!

  1. ledna 2019

 

 

Jak se rodí problémy

Douglas Murray ve své poslední knize Šílenství davů, (mimochodem stejně dobré jako jeho knihy předchozí) zmiňuje, že mezi lety 2011 a 2017 se ve Spojených státech zdvojnásobil počet lidí, kteří chápou rasismus jako vážný problém („Views of racism as a major problem increase sharply, especially among Democrats,“ Samantha Neal, Pew Research Center, 29. srpna 2017). Bylo v té době spácháno více rasově motivovaných útoků? Nikoli. Byla zavedena legislativa, která by podporovala rasismus? Nikoli, právě naopak. Ono je jedna věc skutečný problém, ale věc druhá je, co my vnímáme jako skutečný problém.

V průměru jedno ze 722 dětí se narodí s nějakou anomálií sexuálních orgánů. U těchto lidí mohou panovat legitimní pochybnosti, zda se jedná o muže či ženu. S těmito lidmi je namístě mít soucit, případně jejich situaci nějakým způsobem řešit. Není ale třeba tuto věc glorifikovat a budovat pro tyto lidi třeba zvláštní záchodky.

Školní rada v americké Nebrasce přišla s pozoruhodným nápadem: Jelikož ve třídě by mohl být někdo, kdo si není jist, zda je chlapcem nebo děvčetem, nebudou pedagogové oslovovat děti slovy „chlapci a děvčata“, ale třeba „tučňáci“. Každá třída si prý může odhlasovat nějakou takovou přezdívku, kterou pak budou učitelé používat…

U nás věci nejsou tak daleko a zdá se mi, že stále více našich spoluobčanů kroutí hlavou nad těmito výstřelky genderové ideologie. My máme ovšem své vlastní umělé problémy, z nichž jedním je tzv. inkluze.

Jak řekl jistý ruský politik, mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky. Původní myšlenka byla dobrá a chvályhodná: Umožnit mnoha handicapovaným, aby se mohli co nejvíce podílet na běžném životě a nebyli „uklizeni“ do nějakých ústavů, aby nebyli nikomu na očích. Způsob zavedení ovšem přidělal spoustu starostí učitelům a rozhodně se nedá říci, že by handicapovaným nějak plošně prospěl.

Popíšu konkrétní situaci: Ubytovali jsme v našem domku jednu iráckou křesťanskou rodinu, která přesídlila do Česka v rámci projektu Generace 21. Měli dvě školou povinné dcery, tak jsem se informoval v nejbližší škole, zda by ji mohly navštěvovat. Prý rozhodně ne – škola má dost svých vlastních problémů. Když jsem zmínil, že by dívky měly asistenty, které jsme ochotni z vybraných peněz zaplatit, byl oheň na střeše. Ne kvůli Iráčankám. Kvůli tomu, že by učitelé měli na vyučování asistenta. Nebylo to sice stoprocentní, ale drtivá většina učitelů, s nimiž jsem o inkluzi mluvil, ji vnímalo jako neštěstí, přinejmenším v té podobě, jak byla zavedena. (Ještě dodám, že příběh našich Iráčanek měl happyend. Vzala je katolická škola a holky začaly brzy vše zvládat i bez asistenta.)

Učitelé už měli tak jako tak dost problémů. Inkluze byla problém navíc. Opakuji: Záměr byl dobrý, ale asi by bývalo prospělo věci, kdyby se zaváděla postupně a pro různé skupiny dětí – podle jejich handicapu a potřeb.

Radím k užívání zdravého rozumu. Snažme se jednat jinak, než podle nějakých ideologií.

Věc, na které se u nás hodně pracuje a o níž se hodně mluví, je platová nerovnost mezi muži a ženami. Prostředek, kterým má být v této oblasti nastolena „spravedlnost“, je zavádění kvót, a to nejen do státních institucí, ale i do soukromých korporací. (Naštěstí se to zatím netýká Česka.) Poukazuje se na to, jak málo žen je v politice, a když se kanadský premiér Trudeau rozhodne, že v jeho vládě bude padesát procent žen, mnozí mu nadšeně aplaudují. Já bych se přimlouval za to, aby ministrem dopravy nebo třeba školství byl někdo, kdo fochu rozumí, ať je muž nebo žena – toto kritérium bych vůbec neuplatňoval, neboť ho považuji za irelevantní.

Položme si otázku, co znamená být vrcholným politikem. Dle mého názoru je to povolání značně frustrující. Přicházíte o soukromí, neustále musíte být ve střehu, musíte dělat kompromisy, do kterých se vám pranic nechce, a hlavně: Jste v permanenci sedm dní v týdnu, 24 hodin denně. Ne každý má tu vůli, kterou prokázali jak Pavel Bělobrádek, tak Marek Výborný, když kvůli rodině na toto zaměstnání rezignovali. Já si nekladu otázku, proč je ve vrcholných postech tak málo žen; spíše si kladu otázku, kde se bere tolik mužů, kteří jsou ochotni žít takovýmto životem? A to jsou na tom manažeři velkých firem ještě hůř než politici. U mužů je to možná dáno tím, že jsou soutěživější a mají větší ego, a jsou tedy ochotni pro ty vysoké posty více obětovat. Ženy jsou vztahovější (já vím, něco takového napsat je politicky nekorektní, ale když ona je to pravda) a vůbec se jim nedivím, že se do vysoké politiky nebo do manažerských funkcí nehrnou.

Proč dochází k takovému zmatení? Proč lidé zapomínají na zdravý selský rozum? Je to tak trochu řečnická otázka, na kterou nelze odpovědět jednou větou. Ale rád bych zakončil opět citátem z Murrayovy knihy, který vysvětluje, proč se tolik lidí nasazuje v tak podivných kauzách: „Lidé v bohatých západních demokraciích jednoduše nemohli zůstat prvními lidmi v dějinách, kteří nemají žádné vysvětlení pro to, proč jsme tady, a žádný příběh, který by životu dával smysl.“

  1. ledna 2020

 

 

Hrstka proti všem

Mluví se hodně o rozdělení společnosti – či společností, protože podobný jev pozorujeme ve většině demokracií. Někdy se zdá, že proti sobě stojí dvě nesmiřitelné bubliny. Existuje ovšem skupinka nezařazených, případně lidí, kteří zčásti patří do obou bublin, a proto jsou někdy z obou vehementně vylučováni. Zdá se mi, že je to i můj případ. Jedněm se zdá, že patřím mezi sluníčkáře, jiným, že mezi xenofoby. Pro jedny jsem „soudruh Drápal“, pro druhé jsem fašista.

Jsem nepřítelem genderové ideologie, považuji ji za blud a za velké neštěstí. Domnívám se dokonce že má na svědomí řadu lidských životů. Z hlediska mnohých lidí by mě to mělo pasovat na Putinova příznivce. Jenže já si myslím, že jak Rusko, tak Čína jsou říše zla. A děsím se toho, že asi polovina členů Alternativy pro Německo Putinovi „důvěřuje“. Spolu s jakýmsi šamanem z Jakutska považuji prezidenta Putina za koncentrované zlo.

Pranic se mi nelíbí samolibé vystupování Donalda Trumpa, ani jeho tweetová politika. Jenže kdybych žil ve Spojených státech, asi bych ho opět volil za prezidenta, jakkoli se skřípěním zubů. Proč? Protože všechny dosavadní alternativy vůči němu považuji za mnohem nebezpečnější. Přitom bych na Slovensku volil Zuzanu Čaputovou. Proč? Viz předchozí věta, jen s drobnou obměnou: Protože všechny dosavadní alternativy považuji za nevěrohodné. Zvážím-li, jak mafiosi ovládli slovenskou politiku i soudnictví do té míry, že mafián si instaluje kameru a odposlech přímo do kanceláře generálního prokurátora Dobroslava Trnky, a jak se před několika lety pravice nedokázala distancovat od všeho, co zjevila aféra „Gorila“, vychází mi z toho, že prezidentem či předsedou vlády by měl být člověk, který s dosavadní vládnoucí garniturou nemá pokud možno nic společného. Jsem si jist, že to dopadne dobře? Nejsem; pouze se rozhoduji mezi několika značně nevábnými alternativami.

Se Slovenskem sousedí Maďarsko. Oceňuji, že Viktor Orbán se jednoznačně a důrazně zastal pronásledovaných křesťanů, a také se pro ně snaží něco praktického udělat. Osud křesťanů v mnoha zemích Afriky a Asie je takovému Macronovi nebo paní Merkelové srdečně ukradený; zmohou se nanejvýš na pár obecných odsudků bez jakýchkoli konsekvencí. Oceňuji Orbánovu inspirativní a odvážnou prorodinnou politiku. Přitom mi velice, velice vadí, že se vládnoucí garnituře podařilo v Maďarsku ovládnout všechna významná média – na svobodě slova mi velmi záleží, a když jsou v nějaké zemi všechna média „na jedno brdo“, moc nevěřím, že je tam ještě skutečná demokracie. No, v případě Maďarska vlastně nevím, jak se k němu postavit. Pohleďme na „blízký sever“: Líbí se mi polská prorodinná politika, ale mám obavy z latentního antisemitismu ve vládní straně.

Tak, už jsem asi naštval hodně lidí. Věřte ale, není jednoduché v této poloze vydržet, protože lidé mají rádi jasné linie. Jsi proti sňatkům homosexuálů? Tak to jsi jistě i pro Putina. Vadí ti ruská anexe Krymu? Tak to jsi jistě i proti tradiční rodině.

Jsou situace, kdy je potřeba udělat jednoznačnou politickou volbu. Takovou, jakou udělala Británie a Spojené státy, když se s Ruskem (pardon, se Sovětským svazem) spojily v boji proti Hitlerovi, ačkoli Stalinův režim byl stejně ďábelský jako Hitlerův. Nejsme-li ale v takto vyhrocené situaci, je dle mého názoru dobré naslouchat těm, kteří mají téměř vždy nějaké to „ale“, ačkoli nám jejich pochybnosti a upozorňování narušují jednoduché vidění světa. Připojit se k jednomu ze znepřátelených táborů je jistě snadnější. Pro mnohé lidi je složitost současného světa břemenem k neunesení. Málokdo si přeje patřit k hrstce, která se staví proti všem.

  1. ledna 2019

 

 

Petr Poulík – Beránek (recenze)

Petr Poulík je bývalý automobilový závodník a současný podnikatel. Někdy zkraje loňského roku se obrátil ke Kristu. Spisovatelem byl již dříve; napsal – mimo jiné – knihu Rally z prostředí, které dobře znal.

Shodou okolností jsem mohl zpovzdálí sledovat jeho obrácení. Byl to dramatický příběh, ale ten by musel sepsat Petr Poulík sám. Když mi přítel, který se postaral o vydání Poulíkovy knihy Beránek, tuto knihu poslal, začetl jsem se do ní a hned jsem užasl. Ještě než jsem ji dočetl, volal jsem svému příteli, abych se zeptal na několik věcí, které by mi pomohly knihu lépe pochopit. Náš rozhovor probíhal asi takto:

„Tak za pár dnů dočtu tu Poulíkovu knihu.“

„A co na ni říkáš?“

„No, jsem konsternován.“

„V dobrém nebo ve zlém?“

„No, v jistém smyslu oběma směry.“

Kniha má na přední obálce na jménem autora a názvem slova

krimi ▪ horor ▪ pohádka ▪ cesta ▪ evangelium

Nejsem si jist slovem „pohádka“, ale všechna ostatní slova sedí. Je to krimi a je to horor. Už to je důvod, proč i tak ukázněný člověk jako já jsem dvakrát šel spát mnohem později, než mám ve zvyku a než běžně sám sobě dovolím. Kniha se opravdu čte jako detektivka. A je to horor.

Nebudu vám prozrazovat děj. Řeknu jen tolik, že kniha popisuje setkání dnešních lidí – lidí naprosto nenáboženských – se satanismem, ale i s mocí Ježíše Krista. Jestli bych něco svému příteli vydavateli vyčetl, pak to, že příliš brzy seznámil Petra Poulíka s dílem Rebeccy Brownové. Příběh Reného („Rendy“), který odpadl od satanistů a pak musel čelit jejich snahám o pomstu, je těžko uvěřitelný. V tomto ohledu je kniha patrně fikcí (i když… kdo ví…). Na knize mi rovněž vadí přemíra vulgarismů, i když ji chápu. Petr Poulík není jediný z lidí nedávno obrácených, u nichž se snoubí jasné porozumění evangeliu s tímto dědictvím starého života.

Tím jsem ale vyčerpal vše negativní, co bych mohl o této knize napsat. Čím jsem si jist, je, že autor porozuměl evangeliu, ba že jim byl hluboce zasažen. A je evidentní, že byl hluboce zasažen Božím Slovem, Biblí. Jelikož jedna z hlavních postav často Bibli cituje, uvádí autor na konci knihy odkazy a celé znění příslušných veršů. Čtenář tak není vyrušován žádnými poznámkami pod čarou v samotném textu, a přitom – má-li zájem – může se zamýšlet nad uvedenými místy z Písma, pokud si je během četby – nebo třeba i po ní – nalistuje.

Přiznám se, že jsem byl fascinován tím, jak člověk, který Bibli čte sotva rok, může tak dobře pochopit evangelium a to, čemu říkáme „duchovní boj“. Přitom rozumí velmi dobře i běžnému světskému uvažování, ostatně mezi takto uvažujícími lidmi se jako podnikatel stále pohybuje a nedávno k nim naplno patřil.

Netvrdím, že je to kniha pro každého. Kdo ale četl před obrácením rád detektivky nebo dokonce horory, přijde si při čtení této knihy na své a nepochybně ji ocení.

Knihu, která má 190 stran, vydalo nakladatelství Kvartus Media a prodává se za 185 Kč.

Dan Drápal

  1. března 2020

Roste víra?

Podle průzkumů veřejného mínění prý v naší zemi mírně stoupá počet lidí, kteří se hlásí k víře v Boha. Na první pohled by se mohlo zdát, že jako křesťan bych z toho měl mít radost. A tak trochu ji mám, ale opravdu jen trochu. Zajímavé by bylo zkoumat, proč se o něco více lidí než dříve přiklání k víře, a co to pro ně vlastně znamená. Sekulární lidé většinou nerozlišují mezi vírou jako životním postojem a vírou jakožto názorem, tedy mentálním přitakáním některým tvrzením, v tomto případě především tvrzení, že je nad námi nějaký Bůh.

Pokusím se vyslovit určité domněnky, co za tímto vývojem je. Předem upozorňuji, že jsou to pouhé domněnky. Uvítal bych nějaký průzkum veřejného mínění, který by je potvrdil či vyvrátil. Berte následující myšlenky jako pokus vyvolat diskusi o tomto fenoménu.

Jedním z faktorů patrně je, že politici mnohem častěji než dříve hovoří o „žido-křesťanských kořenech“ naší civilizace. Představitelé Evropské unie se před lety tvrdě bránili pokusům dostat zmínku o těchto kořenech do unijních dokumentů. A mnozí z nás pamatují, že italský politik Rocco Butiglione se nesměl stát evropským komisařem jen proto, že byl praktikujícím katolíkem, který se netajil svou vírou.

Mezitím ovšem v Evropě narostlo napětí, které je důsledkem migrace z muslimských zemí. V některých západoevropských zemích chodí již více lidí do mešit než do kostelů. Nechuť vůči islámu vedla zřejmě některé lidi k jakémusi rozpomenutí, že jsou vlastně „křesťané“. Do kostela sice nechodí, Božím slovem se neřídí, ale vědí o svých „žido-křesťanských základech“. Evropské společnosti se štěpí po linii vztahu vůči migrantům. Liberálové se pochopitelně k islámu nehlásí, nicméně počítají s muslimskými hlasy, a na druhé straně se formuje protiimigrační fronta, která chce posbírat hlasy křesťanské.

Je jistě docela dobře možné, že někdo se v této situaci začne zabývat otázkou, co to to křesťanství vlastně je, a jaké jsou ty „kořeny“ nebo „základy“ naší civilizace, a přitom se setká s Bohem a nalezne skutečnou víru. Nicméně domnívám se, že to budou vzácné výjimky, a že většinou se lidé spokojí jen s obecným přihlášením se ke křesťanství, asi jako se k němu hlásí Vladimír Vladimirovič Putin.

K „růstu víry“ ale může přispívat ještě jiný faktor, a řekl bych, že ten je mnohem závažnější a nebezpečnější, a radost z něj nemám žádnou.

Tím faktorem je rostoucí nedůvěra vůči vědě.

Tato nedůvěra má několik různých kořenů. V něčem je oprávněná, v něčem neoprávněná.

Jedním kořenem je pavěda. Za vlády komunismu se propagoval „vědecký světový názor“. Automaticky se předpokládalo, že ten názor je správný, protože je vědecký. A protože komunisté měli vědecký světový názor, měli (dle svého mínění) obrovský náskok před „nevědeckými“ názory západních akademiků, publicistů či politiků. Jak to dopadlo, víme.

Komunističtí potentátové mohli svévolně celé obory prohlašovat za „buržoazní pavědu“, a když se netrefili, neuvěřitelně na tom prodělali. Například propásli nástup kybernetiky a náskok západu už nikdy nedohnali. Za buržoazní pavědu považovali i sociologii a psychologii.

Paradoxně ovšem v současné době na západě skutečné „pavědy“ kvetou. Zejména v oblasti humanitních věd, ale díky politice pronikají třeba i do medicíny. Lékaři dobře vědí, že jsou pouze dvě pohlaví a že celé to bláznění ohledně nekonečného množství genderů je nesmysl. Jenže jde o peníze a o politiku, a tak si to (až na výjimky) nechávají pro sebe. Důsledkem je, že mladí lidé si nechávají odoperovávat funkční orgány a vytvářet umělé nefunkční orgány. Je v tom obrovský byznys, ale nebude trvat dlouho a bude zřejmé, že tisíce lidí se takto ocitly ve slepé uličce. Mnozí lékaři to vědí, ale mlčí. Lidé, kteří nepřišli o zdravý selský rozum, pozorují, jakéže to „vědy“ vedou k takovýmto koncům, a upřímně řečeno, nedivím se jim, že se mezi nimi projevuje „nedůvěra k vědě“.

Zde si za současný stav a rostoucí nedůvěru k vědě mohou „vědci“ sami.

Jsou tu ale i jiné důvody. Jedním z nich je, že mnohé vědecké obory se rozvíjejí úžasnou rychlostí. Pak ovšem není v silách jednotlivce vůbec nějak pojmout všechny souvislosti a předvídat důsledky. Tento prudký rozvoj vědy přeje specialistům. Kdo z obyčejných smrtelníků třeba chápe, jak funguje počítač nebo jak se vyrábí čip? Jistě, i laik si o tom může mnoho nastudovat, ale pak zase nebude vědět moc o nanotechnologiích nebo klimatických změnách nebo biodiverzitě. Prostě když se pustíte do studia kteréhokoli skutečně vědeckého oboru, jednoduše vám nezbude ani čas, ani kapacita, abyste prozkoumali nějaký další. Poznatelný svět díky vědeckému bádání expanduje. Nechtěným, leč nevyhnutelným důsledkem je, že světu rozumíme stále méně. To se promítá i do praktického života. Starou škodovku jste si mohli při troše zručnosti opravit sami. Stejně tak třeba vysavač. Superb si sami neopravíte – pokud nejste opravář Suberbů. Čím méně rozumíme fungování tohoto světa, tím více věříme konspiračním teoriím. Proto stoupá počet lidí věřících, že země je placatá. Konspirační teorie ne sice vždy, ale hodně často pracují s představou, že to tady všechno „někdo řídí“ (Bilderberg, Židé, svobodní zednáři, mimozemšťani, Soros). Svět je stále tajemnější, proto mnozí věří tomu, že „nad náma něco musí bejt“. Obávám se, že právě díky tomuto vývoji je letos o dvě procenta víc „věřících“ než před dvěma lety. Důvod k radosti z tohoto vývoje však nevidím.

Vítězí-li tajemnost, k moci se snáze dostávají šarlatáni. Někdy mám pocit, že klasický pravověrný křesťan působí v současném světě jako nudný racionalista a pragmatik.

  1. ledna 2020

Drobné úvahy o vzdělanosti

Je to už pár let, co jsem četl zajímavý článek o dějinách obtížnosti maturitní zkoušky z matematiky. (Bylo to v rámci debaty o tom, zda má být maturita z matematiky povinná.) Moc lituji, že jsem si nepoznamenal některá data, která mě v onom článku zaujala. Jen si vzpomínám, že nejtěžší matematické příklady museli maturanti řešit koncem devatenáctého nebo počátkem dvacátého století. Od té doby se laťka obtížnosti už jen snižovala.

Nedávno proběhla diskuse o případném zjednodušení českého pravopisu. V diskusi zazněly názory, že Ústav pro jazyk český by se neměl snažit normativně určovat, co je „správné“, ale měl by pouze zachycovat a reflektovat vývoj jazyka. Výslovnostní rozdíl mezi i a y zmizel již před několika staletími, a není žádný přesvědčivý důvod, proč ortografii nezjednodušit, jak už to dávno udělali Slováci, případně jedno z těchto písmen (spíše y než i) zrušit úplně. Děti by se nemusely ve škole biflovat vyňatá slova a uvolnily by se jim tak mozkové závity pro některé užitečnější věci.

Nejsem schopen předložit nevyvratitelný argument proti těmto snahám o zjednodušení. Dříve nebo později k němu patrně dojde a já se s tím určitě nějak vyrovnám, budu-li ještě stále mezi živými. Určité klady současného stavu ale vidím. Přátelé si patrně všimli, že tam, kde mnozí nepoužívají diakritická znaménka, já je důsledně používám. To mě nutí si text, který hodlám někomu poslat, znovu přečíst. A to mi poskytuje příležitost si ještě jednou rozmyslet, zda skutečně chci daný text (byť jde třeba jen o SMS) skutečně poslat. A mohu říci, že podle toho, jaký text mi posílají druzí, do značné míry poznám, co jsou zač a v jakém rozpoložení psali. Pokud píší s celou řadou chyb, je velmi pravděpodobné, že nejenže psali pod vlivem emocí, ale patrně mají ve svém vnitřním životě stejný binec jako ve svých textech. Kdyby si svůj vzkaz či příspěvek po sobě přečetli, možná by ho vůbec neodeslali. Shrnuto: Zjednodušení patrně vyhoví naší uspěchanosti, nikoli však hodnotě našeho sdělení.

Vraťme se však k matematice. Vzpomínám si, jak jsem trápil sám sebe i svého milovaného syna, když jsem ho nutil zvládat dělení trojcifernými čísly. Slýchám, že to není potřeba, děti mají přece kalkulačky. Skvělé. Hackeři nedávno ochromili benešovskou nemocnici a nějaké doly na severní Moravě. Co až způsobí nějaký pořádný blackout? Po čase nenabijete mobily (a možná kleknou i mobilní sítě) a po o něco delším čase i ty kalkulačky (pokud nejsou na baterie a vy těch baterií máte doma dostatečnou zásobu). Pak by se mohly docela hodit i určité dovednosti, o nichž se dnes domníváme, že je nikdy potřebovat nebudeme.

Mantrou nových pořádků je, že nemá cenu se biflovat data, ale chápat souvislosti. Jistě na tom něco je. Pokud ale znáte dat minimum, tak ty souvislosti nepochopíte. Jistě, do jisté míry platí, že není potřeba se biflovat data, která si můžete najít. Strýček Google a tetička Wiki jsou úžasní. Jenže když znáte dat příliš málo, nebudete vědět, co vlastně hledat. Určitý obecný přehled skutečně potřebujete. Vzpomínám si, že když jsem byl koncem šedesátých let poprvé ve Spojených státech, proběhl tam výzkum znalostí zeměpisu. Průměrný Američan byl schopen vyjmenovat pouze šest států. Jedním z nich byla Velká Británie, další bylo Japonsko, další „Evropa“. Ano, mnozí Američané ji považovali za jeden ze států. Tragičtější bylo, že určité procento Američanů považovalo tehdy Kubu za jeden z jednapadesáti států Unie. Bodejť by je pak neštvalo, že se tam vlády zmocnili komunisté. V tomto případě by neznalost mohla být hodně nebezpečná.

O podobný „průzkum“ jsem se snažil v rozhovorech se sovětskými vojáky. Rád jsem si s nimi povídal a když jsem byl na vojně, s jedním četařem jsem se scházel pravidelněji. Byl to jediný z těch, s nimiž jsem hovořil, kdo se snažil chápat, co se vlastně děje a kdo měl jakž takž trochu přehled o zeměpise. Bohužel jsem po pročtení materiálů, které na mě shromažďovala StB a vojenská kontrarozvědka, zjistil, že jsem mu tím zřejmě způsobil nějaké kádrové potíže.

Mohu nabídnout i další smutná zjištění. Před pár lety mě požádal jistý odborný časopis o překlad anglicky psaného článku o významném ruském mysliteli z devatenáctého století Alexeji Chomjakovovi. Autorem článku byl jakýsi Bulhar, který měl před jménem i za jménem několik titulů. Chomjakov byl originální slavjanofilský myslitel, který se „vrtal“ v celé řadě oborů – fyzice, dějepise, filosofii, teologii, poezii… Kdysi dávno, když jsem se podrobně věnoval ruským dějinám, jsem pročetl všech osm dílů jeho sebraných spisů. Něco jsem tedy o Chomjakovovi věděl. Článek toho Bulhara byl úplně vedle – vyzařovalo z něj naprosté nepochopení souvislostí. Nevím, zda onen autor četl něco z Chomjakova samotného; spíše jsem měl dojem, že četl pouze něco o Chomjakovovi, ale nechci mu křivdit. Možná že za svou práci o Chomjakovovi dostal další titul. Vzpomněl jsem si na setkání s jedním katolickým knězem, kterého jsem poznal na jaře 1968, nedlouho poté, co byl po čtrnácti letech věznění propuštěn na svobodu. Ukazoval mi deníček, který měl možnost si vést v Leopoldově. Nemohu zapomenout na jeden úryvek, který se mi možná podaří ocitovat doslovně: „Tak máme jednoho kněze v komunistické vládě, ministra Josefa Plojhara. Je to doktor honoris causa. A máme kněze i v exilové vládě, monsignora Šrámka, a to je také doktor honoris causa. A je to stejný honor – a stejná causa.“

Možná je v tom trocha skepse, ale alespoň i trocha humoru.

To mě přivádí k úvaze poslední. Proč lidé tolik touží po titulech? V každém roce se na někoho významného provalí, že opsal diplomku nebo doktorskou práci. Je mi těch lidí líto. Rád bych jim nějak sdělil, že je dobré psát o něčem, čemu opravdu rozumím. Vzdělanost má skutečně hodnotu, a to i tehdy, pokud jsou naše znalosti neprodejné. Je to jako s láskou k umění – líbí se mi určitý obraz, protože stojí deset milionů, nebo má hodnotu deseti milionů, protože se hodně lidem líbí? Domnívám se, že na tuto otázku nezná odpověď snad nikdo z lidí.

A ještě podpis: Temp. Dan Drápal. (Nevíte, co je to temp.? To je titul temperátor, neboli topič, mé několikaleté povolání ve škole normalizačního života. Na titul Dr. h. c. stále ještě čekám.)

  1. prosince 2019