Snažit se, když stejně bude konec?

Nejprve osobní vzpomínka: Když jsem před mnoha lety přijal Pána Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele a Pána, byl to z mé strany racionální krok. Ve svém osobním životě jsem byl v koncích, a věděl jsem, že jsem si to zavinil sám svou pýchou a neposlušností. Byl jsem při tomto aktu sám – klečel jsem doma v kuchyni. Nejsem příliš emocionální člověk a při tomto kroku jsem žádné silné emoce neprožíval. Věděl jsem, že bez Ježíšovy oběti bych zahynul. Věřil jsem, že je to „objektivní pravda“, která jednoduše platí, ať už já prožívám cokoli.

Asi po půldruhého roku později jsem prožil, že jsem spasen, i emocionálně.

Bylo slunečné, leč ještě chladné květnové ráno. Byl jsem s dvěma dětmi – Šimonem a Danuškou – ve Stromovce. Bylo to od našeho bytu nedaleko a chodívali jsme tam často. Ten park byl a je nádherný. Zmínil jsem, že to bylo počátkem května, a Stromovka byla plná kvetoucích stromů, keřů i bylin. Děkoval jsem za tu krásu Bohu. Tehdy na mě padla zvláštní tichá radost. Věděl jsem, že jsem spasený, a prožíval jsem to. Emocionálně.

A měl jsem pocit, že mi Bůh říká: „Vidíš tu krásu? Ale nezůstane z ní nic. Připravil jsem vám krásu ještě mnohem větší.“ Trochu mi to připomínalo rozhovor Pána Ježíše s učedníky o kráse Jeruzaléma – tam to ovšem byly kameny, zde to byly květy.

Kupodivu mě to ale nevedlo k tomu, abych zašel za zahradníky a tvrdil jim, že starat se o Stromovku nemá cenu, protože ten park stejně jednou zmizí.

Proč o tom píšu? Protože mi čas od času někdo vyčte, že pokud se angažuji v politice, případně v něčem jiném, věnuji se něčemu nepodstatnému. Jsem v podezření, že se snažím o vybudování Božího království lidskými silami. Nejde ale jen o mě. Jsou lidé, kteří se angažují v ochraně životního prostředí. Nebo v pomoci uprchlíkům. Je tu ovšem ne úplně zanedbatelná skupina křesťanů, kteří říkají, že tyto snahy jsou marné a zbytečné, že jediné, co má smysl, je „zvěstovat evangelium“.

Chci takové křesťany ujistit, že jsem si plně vědom, že jednou přijde konec a nezůstane kámen na kameni. To jsem si uvědomoval v oné rozkvetlé Stromovce a uvědomuji si to, i když sedím na politické schůzi. Ano, drazí kritici, máte pravdu, žádná taková aktivita nespasí svět. A kdybych si myslel, že svět spasí, byl bych modlářem.

Jenže zítra budu chtít posnídat a jsem rád, že pekař peče housky. Rozhodně ho nepůjdu vyzývat, aby toho nechal, protože brzy přijde konec.

Evangelium vždy zaznívá v určitém kontextu. Zasahuje člověka v určitém bodě jeho života (stejně jako zasáhlo mě, když jsem byl v koncích), a zasahuje i společnost v určité situaci. A vykládat lidem, kteří se o něco snaží, že to nemá cenu, není ten nejlepší nápad. Evangelium se nejlépe zvěstuje lidem, s nimiž ujdeme kus cesty. A mnohdy můžeme jejich snahy ocenit. Pokud lidé uvidí, že je bereme vážně a že si vážíme i jejich snažení, budou ochotnější nám naslouchat, když s nimi budeme mluvit o Bohu Stvořiteli a Ježíši Vykupiteli. A možná nám uvěří, že nejsme definováni jen negativně – tím, proti čemu jsme.

Svůj křesťanský život vždy žijeme v určitém napětí. Jsme občané Božího království, ale současně občané České republiky. A čekáme nové nebe a novou zemi, to však neznamená, že přestaneme pečovat o tuto zemi a budeme pohrdat těmi, kdo se o takovou péči snaží. Jistě, musíme si dát pozor, abychom se na této zemi nezabydleli příliš. Pokud tak někdo činí, je dobré mu připomenout, že to není vše. Čeká nás Nový Jeruzalém. Pokud ale někdo vyhlíží konec se založenýma rukama, měl by si připomenout podobenství o hospodáři a o hřivnách. Pozorovat různé snahy v tomto světě a komentovat je slovy, že to nemá cenu, je totéž jako zavázat hřivnu do šátku a zakopat ji do země. Zvolme lepší cestu!

  1. června 2022

Zkouška víry i charakteru

Když se ohlédneme pár roků nazpět, musíme uznat, že svět byl přehlednější a vypočitatelnější. Jistě, i tehdy nás občas potkala nějaká pohroma. Mám na mysli zejména povodně na Moravě v roce 1997 a v Čechách v roce 2002. Ale už to, že se tomu říkalo tisíciletá voda, bylo do jisté míry uklidňující. Jestli vás něco potká jednou za tisíc let, pak se neobáváte, že by se to mohlo opakovat.

Ano, byl to zářez do života jednotlivců, ale i obcí, včetně té největší, tedy Prahy. Nejezdilo metro, některé části Prahy byly zcela zničené (Karlín). Nicméně svět se dále vesele globalizoval, co jste si objednali na internetu, vám v mnoha případech přivezli hned následujícího dne, metro po čase začalo jezdit na všech linkách, a Karlín se v průběhu několika let změnil z ušmudlané čtvrti na sídlo mnoha prosperujících firem. Zkrátka svět šlapal mnoho let jako hodiny. Nicméně postupně se začal zadrhávat a dnes se nestačíme divit, čemu čelíme. Náhle jsou pro nás aktuální slova z listu Jakubova (4,13-15):

„Nuže nyní vy, kteří říkáte: ‚Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města a zůstaneme tam rok a budeme obchodovat a vydělávat‘ – nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Vždyť jste pára, která se na chvilku ukazuje a potom mizí. Místo toho byste měli říkat: ‚Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to nebo ono.‘“

Poslední roky nás naučily, že pohromy mohou přicházet zcela nečekaně a že se od sebe mohou velmi lišit. Vždyť co má společného pandemie s válkou na Ukrajině nebo s klimatickou změnou?

Ovšem stále se máme velmi dobře. Ano, já taky zírám na stoupající ceny všeho možného, ale nehladovíme. Co si koupit chceme a můžeme, to si koupíme. U některých produktů vyřídí naši objednávku ne za den jako dříve, ale za dva, ale to se dá vydržet. Kdo si pamatuje na pořadníky na nedostatkové zboží za vlády komunismu, ten si takové věci moc nebere.

Nicméně současný stav bere spousta lidí jako nějakou křivdu, která se jim děje. Někdo za to může, a hlavně, někdo by to měl vyřešit. A tak vidíme požadavky na zvýšení platů, aby se dorovnala inflace.

Jenže pokud zvolíme tuto cestu, tak tu s námi inflace bude napořád.

Pokud bude vláda vyhovovat požadavkům na zvýšení platů, zaplatíme za to cenu v podobě zvýšení schodku státního rozpočtu. Inflace má jeden pro stát pozitivní účinek: Státní dluh zůstává nominálně stejný, ale ve skutečnosti se díky inflaci snižuje. Ekonomové tomu říkají, že stát takto „vyroste z dluhů“.

Někdo to ovšem zaplatí. Bude to střední třída, každý, kdo má nějaké úspory, ať už ve slamníku, v bance nebo v akciích.

Vládě opravdu není co závidět. Kdekdo po ní chce nějakou pomoc, nějaké dorovnání toho, oč přišli nebo oč v budoucnu přijít mohou. Nebudu vládě radit, co má či nemá dělat. Chci ale – ano, vím, že ne poprvé – upozornit na to, že zvyšováním rozpočtového schodku přenášíme problém na naše děti. Jinými slovy, pomáháme si na jejich úkor. Když to řeknu vyostřeně, nechceme přijmout, že problémy a katastrofy, které nás postihují, jsou naše problémy a katastrofy. Jejich řešení ať zaplatí někdo jiný.

Rozumějte mi dobře: Nevím, co má vláda dělat. Neradím jí. Ale zároveň ji nekritizuji. Ano, „za Babiše bylo líp“. Ale protože za něj bylo líp, je po Babišovi hůř. Rozdával totiž z nevydělaných peněz.

Jedním z problémů k řešení je uprchlická krize. Zde musím současnou vládu pochválit za rychlé a rozhodné řešení. Ukrajinci, kteří k nám přijeli, dostali kapesné, a ti, kdo je ubytovali, dostali „solidární příspěvek“. Samozřejmě to stojí další miliardy. Ale už ta rychlost příjemně překvapila. U nás totiž všechno dlouho trvá, to pro laskavého čtenáře není žádným tajemstvím. A slova „to nejde“ jsou možná nejfrekventovanější slova, která v různých obměnách slyšíte na úřadech, ať už usilujete o sebemenší změnu. Laskaví byrokraté vám vysvětlí, proč to nejde.

Mnozí komentátoři předpovídali, že vlna solidarity s ukrajinskými běženci brzy opadne. Jistě, určitá únava se dostaví. Tento článek ale zařazuji mezi duchovní a ne politické, protože u nás křesťanů půjde o zkoušku charakteru a víry. Jak se zachováme, když se ochota pomoci uprchlíkům vytratí? (Netvrdím, že k tomu dojde, možná náš národ sám sebe překvapí tím, že mu solidarita vydrží.) Můžeme se už dnes rozhodnout, že naše ochota pomáhat bude mít dlouhý dech. Vzpomínám si na slova jedné písně z evangelické mládeže mého mládí: „…třeba sám dál pravdu hájit, i když právě prohrává…“ Jednou budeme posuzováni ne podle toho, jak jsme se chovali, když šlo všechno dobře, ale podle svých postojů a činů v době, kdy rostlo napětí a kdy začalo vítězit sobectví.

Ano, uprchlická krize je a bude zkouškou naší víry.

  1. června 2022

Vstoupili jsme do dějin

„A to jako kdo?“, slyším otázku. „A čím?“ slyším otázku druhou.

V červenci 1992 se konala křesťanská konference v pražském Paláci kultury na Vyšehradě, a to již po čtvrté. (Následujícího roku to bylo v „Pakulu“ naposledy.) Později, když byly za svátky prohlášeny 5. a 6. červenec, se konání těchto konferencí přesunulo na tyto dny. V roce 1992 tomu tak ještě nebylo. Konference se konala o něco později.

  1. července došlo ke dvěma událostem. Slovenská národní rada vyhlásila „Svrchovanost Slovenska“. Svrchovanost, nikoli nezávislost. Toto vyhlášení samo o sobě nemělo žádný právní dosah, bylo to ovšem – v dané situaci – velmi silné gesto.

A onoho dne (podle Wikipedie; já měl po léta dojem, že k tomu došlo až o den později) rezignoval Václav Havel na úřad prezidenta České a slovenské federace.

Nálada v zemi byla velmi ponurá. V Jugoslávii už se střílelo. Nebude se střílet i v Československu?

Na zmíněné konferenci bylo asi patnáct set Čechů a na dvě stovky Slováků. Vedoucí konference následujícího dne změnili program a celá konference se na čas změnila v modlitební shromáždění.

Ani nevím, kdo s tím přišel. Možná jsem to byl já – už se nepamatuji. Ale jaksi spontánně jsme se rozhodli, že uzavřeme duchovní smlouvu mezi našimi dvěma národy. Smlouvu, že duchovně se rozdělit nenecháme, a že jsme – a zůstaneme – bratři a sestry. A tak jsme se modlili a skončilo to vzájemným objímáním a žehnáním na pódiu i pod ním.

Je tomu již třicet let. 6. června tohoto roku se prorocké týmy z obou zemí sešly v Brně, aby si tuto událost připomněly. Následně jsme měli možnost hovořit o této věci s českým premiérem Petrem Fialou a slovenským premiérem Eduardem Hegerem. Oba dostali zvláštní dárek – pro sebe jsem si to zkusmo nazval „prorocký marcipán“. Byly to dvě identická cukrářská díla – velké srdce s oběma státními znaky a klíči pro společné otevření srdce Evropy.

Petr Fiala, původním povoláním politolog, řekl, že jako politolog ví, že k podobnému pokojnému rozdělení nikdy v dějinách nedošlo. A všichni víme, že od té doby se vztahy mezi našimi dvěma národy už jen zlepšovaly.

Vraťme se však o třicet let nazpět. Onoho dne, kdy jsme uzavírali duchovní smlouvu mezi našimi národy, jsem mohl s ještě jedním bratrem vydat v hlavních večerních zprávách České televize svědectví o tom, co se konferenci stalo, a že my křesťané se rozdělit nedáme. Vzhledem k náladě v zemi to muselo znít jako zpráva z jiného světa.

Mnoho jsem o tom v průběhu let přemýšlel. Proč se to povedlo?

Během oněch modliteb zazněly i hodně emocionálně nabité modlitby proti rozdělení. Věděl jsem, že tyto modlitby jsou mimo. V té době už naše národy minuly onu pomyslnou mez, kdy by bylo možno rozdělení zabránit. Na to už jsme „neměli mandát“. Měli jsme mandát modlit se za pokojné rozdělení, nikoli k tomu, aby k rozdělení nedošlo vůbec.

Můžeme (pozitivně) vstoupit do dějin, ale jen tehdy, slyšíme-li Boží hlas. Pak můžeme být Božími nástroji. Potřebujeme vědět, jak se jimi můžeme stát. Toto zjevení, k čemu máme mandát, je součástí zjevení, jak a zač se můžeme a máme modlit. Když tento mandát překročíme, nic se nestane a víra v Boží jednání vadne.

V dnešní době je nesmírně důležité, aby se spolu modlili ruští a ukrajinští křesťané. Je to ovšem o mnoho těžší – my jsme tehdy nebyli ve válce a mezi Slovenskem a Českou republikou neexistovala státní hranice. Na druhou stranu – tehdy jsme se nemohli modlit on-line.

Česká církev se od té doby hodně proměnila. V osmdesátých letech denominace mezi sebou sváděly různé bratrovražedné boje. To, co se dálo v první polovině devadesátých let, znamenalo jejich ukončení – přinejmenším do značné míry. V roce 1992 byla obecná církev v takovém stavu, že ono uzavření duchovní smlouvy mezi Čechy a Slováky bylo možné. Ale rozhodně to nebyla žádná samozřejmost. V něčem je tedy situace lepší, než byla.

Na druhé straně dle mého pozorování silně poklesla znalost Písma. Máme spoustu překladů, které před třiceti lety neexistovaly. Někdy mám ale dojem, že znalost Písma je nepřímo úměrná množství překladů a různých pomůcek. Asi to souvisí i s tím, že se obecně málo čte. A pokud ano, tak spíš z monitoru. No, nevím, možná se mýlím a vidím to zbytečně černě.

Na závěr chci zmínit, že od bratří Slováků jsme se na brněnském setkání dověděli, jak úžasné modlitební přikrytí má slovenský premiér. To jsem jim fakt bratrsky záviděl. Myslím, že nejenom pro mě to bylo velkou inspirací.

  1. června 2022

Upozornění na zajímavou knihu

Dovoluji si vás upozornit na knihu Andreje Duhana Konzervativní revoluce (s podtitulem Ideové základy nové konzervativní pravice).

Je to vskutku základní kniha. Pokud je mi známo, nemá v češtině obdoby.

V první kapitole autor definuje, co je konzervatismus. Druhá kapitola nese název Výzvy a má podkapitolky Politika, Stát, Demokracie, Kapitalismus, Evropská Unie. Třetí kapitola je nazvána Hrozby a má tři podkapitolky: Antizápad, Masová migrace a Radikální islám. Poslední, čtvrtá kapitola, nazvaná Řád a revoluce, má podkapitolky Liberální řád a Konzervativní revoluce.

S autorem souzním téměř ve všem. Uvedu kupříkladu dva citáty hned z úvodu: „Spíš než okopávat kotníky a fantazírovat o vystoupení je potřeba dění v EU aktivně ovlivňovat a snažit se o potřebné změny.“ „Evropský lid neexistuje, existují pouze evropské národy a specifická evropská civilizace, která nemůže být nekonečně inkluzivní“ (str. 14).

O tradicích autor píše: „Tradice se samozřejmě mění nebo mohou zmizet, to samo o sobě není problém, někdy to může být i žádoucí. Důležité však je, aby společnost vždy nějaké tradice, zvyky a rituály měla.“ (str. 21).

O svobodě píše: „Svoboda bez schopnosti uvážit a nést následky vlastních činů je bezcenná a nebezpečná“ (str. 31) „Společnost, která zpřetrhala vazbu mezi svobodou a odpovědností, nebere člověka vážně. Upírá mu důstojnost“ (str. 32). „Svoboda je hodnota vůdčí, ale nikoli absolutní, před kterou by mělo vždy vše ustoupit“ (str. 34).

O náboženství toho mnoho nepíše – o to víc oceňuji např. tuto větu: „Elementární důstojnost člověku křesťanství přisuzuje již proto, že je člověkem, nikoli až proto, že něco dokázal“ (str. 41). A snad ještě více toto: „Světská moc zajišťuje, aby se pozemský život nezvrhl v peklo. Snaha snést ráj na zem je jí však zapovězena“ (str. 43).

A nyní dva citáty z kapitolky o státu: „Stát má život chránit, nikoli vést“ (str. 76). „Snaha regulovat stále větší detaily roztáčí spirálu další a další regulace“ (str. 77).

Nu, snad jsem už ve vás probudil touhu si tuto knihu přečíst. Je psána čtivě, srozumitelně, střízlivě, jasně definuje pojmy, pojmenovává problémy, a co víc, v závěru (v podkapitolce Konzervativní revoluce) nastiňuje možná řešení. Domnívám se, že kniha je dobrým základem pro rozhovor i s jinak smýšlejícími. Není útočná a nekarikuje stanoviska jinak smýšlejících, jak se někdy v politických diskusích děje.

Autor vystudoval práva, ale nepíše nějakou složitou právnickou hantýrkou. Kniha je v mnohém varující, nikoli však defétistická. Vydalo ji nakladatelství Books & Pipes v Brně v tomto roce. Doporučená cena je 299 Kč.

  1. června 2022

Autorita vnitřní a vnější

Nedávno jsem uveřejnil články, které se týkaly něčeho jiného než autority – články „Zamyšlení nad statistikou“ a „O laťce, lásce a kecání do života“. Nicméně v internetových diskusích k těmto článkům byla autorita zmiňována často. Věděl jsem už dříve, že povolání pastora – které předpokládá určitou autoritu – je velice nebezpečné. Podle jedné – dnes patrně již zastaralé – statistiky ve Spojených státech končí špatně padesát procent misionářů a třicet procent pastorů. (Za „špatný konec“ se považuje ztráta víry, rozvod, problém se závislostmi, duševní choroba či taková forma vyhoření, která vede k trvalé rezignaci.) Současně sleduji výsledky různých průzkumů u nás. Podle nich se církve zpravidla vyskytují na samotném chvostě průzkumů důvěryhodnosti.

Že církvím nedůvěřují lidé „ze světa“ mě celkem nepřekvapovalo. Většina lidí vůbec nechápe, k čemu církev je, co učí, a jak křesťané žijí. Většinou mají lidé zato, že církev něco zakazuje a přikazuje. A k tomu věří různým bizarnostem.

Nicméně zarazilo mě, že nedůvěra, nebo snad až odpor vůči autoritám v církvi není vlastní pouze lidem stojícím vně, ale i mnohým křesťanům. Jakoby základní „default“ byl, že pastor to dělá špatně.

Jistě, pastoři jsou různí, různé jsou i motivace, různá jsou i obdarování. V každé činnosti najdete lidi, kteří to dělají lépe nebo hůře. Najdete dobré malíře a špatné malíře (pokojů), a stejně tak dobré i špatné malíře (obrazů). Najdete lepší a horší uklízečky, a lepší a horší psychology. A tak dále. Jen ti pastoři jako by to dělali pořád špatně, snad až na pár výjimek.

Čím to je? Nechci obhajovat špatné pastory. Nicméně jsem přesvědčen, že jakési podezření, že to pastor dělá špatně, není jen důsledkem setkání s neobdarovanými lidmi s pochybnou motivací. Souvisí to s krizí autority jako takové. A ač si to křesťané možná neradi připouštějí, je to mimo jiné důsledek pronikání tohoto světa do církve.

Zhruba od šedesátých let zahájili liberálové „dlouhý pochod institucemi“, a liberální mainstream postupně obsadil akademickou sféru a žurnalistiku a proniká stále více co nejrůznějších sfér života. Pro tzv. Frankfurtskou školu je typické zásadní odmítání autority jako takové – včetně autority v rodině. Proklamovaným cílem je „svoboda“, tedy totální autonomie jedince, který je sám sobě soudcem. V životě jde o to, aby si jednotlivec mohl dělat co chce. Do jeho cílů mu nemá nikdo „kecat“. Každá autorita má být zpochybněna, protože každá je formou útlaku.

Chci jít v této věci proti proudu, protože jsem přesvědčen, že ten proud, proti němuž chci jít, vede do záhuby.

A nyní trochu opakování: Autoritu můžeme dělit na vnitřní a vnější. Vnitřní je dána zjevením a charakterem, vnější je dána narozením nebo jmenováním. Ve Starém zákoně byl vnější autoritou král či kněz, vnitřní autoritou pak prorok.

Pán Ježíš byl nejvyšší vnitřní autoritou, protože znal Otce. Měl tedy zjevení, jaké nikdy neměl žádný člověk. Přesto ctil i vnější autoritu: Když někoho uzdravil, řekl, „jdi a ukaž se knězi“. Sám nemohl člověka prohlásit za uzdraveného, protože byl z pokolení Juda, nikoli z pokolení Levi.

I dnes mají lidé autoritu vnitřní a vnější. Vnitřní autoritu má vaše oblíbená profesorka, které si vážíte nejen za to, že dobře rozumí svému předmětu a dokáže studenty něco naučit. Vnější autoritu má například soudce nebo policista. Když vás policista zastaví svou plácačkou, tak jednoduše zastavíte, i když on třeba doma mlátí svou ženu.

Pro církev je pochopitelně nejlepší, když se do pozice autority dostane někdo, kdo má autoritu vnitřní i vnější. Tedy člověk, který má zjevení, jak vést svou skupinku, svůj sbor, svou denominaci, a současně skutečně je v oné vedoucí pozici. Smutné je, když je v církvi člověk, který má zjevení, ale vedení ho „nepustí k lizu“. A smutné je i to, že někdo má sice vnější autoritu, ale chybí mu zjevení, které ani nehledá. Ten je ve své pozici nejistý a nejčastěji se odvolává na „řády“ a „tradice“.

Vítězství (doufám jen dočasné) postmoderního odmítání autority vede k tomu, že potkáváme rodiče, kteří se bojí svých dětí, učitele, kteří se bojí svých žáků… a pastory, kteří se bojí členů svého sboru.

Myslím, že je nejvyšší čas, začít tuto situaci nějak reflektovat. Na autoritu jsou – a musí být – kladeny vysoké nároky. Na druhé straně autorita nemůže fungovat, když je v neustálém podezření a když se jí nikdo nezastane, je-li bezdůvodně napadána. Nemůže fungovat, naráží-li na apriorní nedůvěru, ačkoli si ji nezaslouží. Je dobře, že nikdo nemůže druhého zotročovat a že se z každého vztahu dá utéct. I ti, kdo mají jen tu vnější autoritu, nemají nějaké donucovací prostředky, a můžeme dodat: Naštěstí. To, že se z každého vztahu dá utéct, ale neznamená, že z každého vztahu máme utéct, jakmile se vyskytne nějaký problém.

Na závěr: V jistém smyslu platí: Autoritu nehledejte. Hledejte zjevení. Budete-li mít Boží zjevení, budete mít i (vnitřní) autoritu. V jiném smyslu ale platí: Autoritu hledejte. Tj. vyhledávejte lidi, kteří mají zjevení, učte se od nich a pomáhejte jim.

  1. června 2022

Prý odlišná mentalita

Před několika týdny se bývalý prezident Václav Klaus vyjádřil k přijímání ukrajinských uprchlíků. V podstatě varoval před přílišným entusiasmem. Upozorňoval na to, že se jedná o lidi s odlišnou historickou zkušeností a odlišnou mentalitou, které nebude snadné vstřebat.

Do jisté míry je to pravda. Tvrdit, že mentalita Ukrajinců je totožná s mentalitou Čechů je nesmysl. (Podobný nesmysl, jako že vlastně není rozdíl mezi muži a ženami.) Nicméně se mi nezdá, že by tyto rozdíly byly fatální nebo nepřekonatelné.

Už téměř dva měsíce u mě bydlí padesátiletá učitelka se sedmnáctiletým synem. A v nejbližším příbuzenstvu ubytovali dalších šest Ukrajinců, či převážně Ukrajinek, z různých částí a různého věku. Troufám si tedy říci, že určitou zkušenost s jejich mentalitou mám a nevařím z vody.

Onen sedmnáctiletý chlapec je nadšený z hor a lesů, asi jako já, když jsem v patnácti poprvé viděl moře. Zpočátku mně, staříkovi, na „pragulkách“ (procházkách) nestačil, protože žil v rovině bez hor a lesů, kde motivace k výletům byla minimální. Ale už si hoch zvykl. Jinak trpí stejným nešvarem jako mnoho Čechů jeho věku: Sedí pořád před počítačem.

Na mamince je znát, že je učitelka. Je rázná, zvyklá velet, podobně jako mnohé české učitelky, které znám. Na druhé straně respektuje autoritu. A podobně jako české ženy chodí nakupovat, zatímco já si jdu maximálně něco koupit. Reklamní letáky jsem nikdy nestudoval, ona si na ně už zvykla.

Když mluví o domově, je vidět, jak se jí stýská. Končí doba sázení a setí, a ona byla zvyklá mít sto sazenic rajčat, a teď jsem jí povolil na balkóně dvě. Trpí, a nedivím se jí.

Ano, oba vědí, že v jejich zemi je hodně korupce. Občas o ní vyprávějí nepěkné příběhy. Ale nemají sebemenší problém ji rozpoznat jako zlo, a určit její příčinu. Většina těch, které jsme v rodině poznali, jsou rusky mluvící, ale dobře vědí, že jsou Ukrajinci. Na žádný jazykový „útlak“ si nestěžovali.

Již před Putinovou válkou odjížděly miliony Ukrajinců za prací na Západ. A mnozí se po čase vraceli s novou osobní zkušeností s evropskou byrokracií (teď to nemyslím hanlivě) a s právním státem (jakkoli nedokonalým). A vědí, či přinejmenším tuší, co by bylo třeba změnit, aby se na Ukrajině vedlo lépe (a připojení k Rusku to rozhodně není).

Teď tuto zkušenost udělaly další čtyři miliony převážně žen a dětí. Ukrajina už nebude stejná.

Obdivuji prezidenta Zelenského a obdivuji odhodlání Ukrajinců ubránit se Rusku. Přeji jim vítězství, a to nejen morální – toho už dosáhli. Ale nejsem si jist, že ho dosáhnou. Pokud prohrají, nastane na Ukrajině normalizace nesrovnatelně krutější, než byla ta u nás po osmašedesátém. A miliony Ukrajinců a Ukrajinek zůstanou na Západě. Z toho patrně statisíce u nás.

Pokud bych to vzal od počátku dvacátého století, tak vidím dvě věci, na které může být český národ hrdý. První z nich jsou československé legie a jejich transsibiřská anabáze. Málo se u nás ví, jakou roli Čechoslováci na Rusi koncem první světové války a těsně po ní sehráli. Byly situace a celé měsíce, kdy byly nejspořádanější vojenskou silou na celé Rusi.

A za druhé to bylo rozdělení Československa. Soudím, že Češi Slovákům velice pomohli, a to jak po první, tak po druhé světové válce. A když to bylo na pořadu dne, dokázali Slováky mentálně „pustit“, a proto nyní žijeme se Slováky v míru a ve v pravdě bratrských vztazích.

Asi před deseti lety jsem jel vlakem z Kolína do Prahy a dal jsem se do řeči s jednou početnou ruskou rodinou. Otec rodiny se mě mimo jiné zeptal, jaké teď máme vztah se Slováky. Když jsem řekl, že naprosto skvělé, velmi ho to zarazilo. Nevím, jestli mi to uvěřil. Asi si nedokázal představit, že by nějaký větší národ mohl takto „pustit“ národ menší. Myslím, že jak Češi, tak Slováci rozdělení zvládli.

Teď máme další příležitost. Jistě, integrace takového počtu příslušníků jiného národa nebude snadná. Problémy nastanou. Ale jak mě učila maminka, problémy jsou od toho, aby se (rozumně) řešily. Ne aby se vyseděly. Ne aby se zametaly pod koberec. A jako Čech mohu říci to, co řekla Angela Merkelová německy („Wir schaffen das“), pěkně česky: Zvládneme to!

A když to zvládneme, budeme požehnaní.

Na závěr se chci dotknout ještě překvapení některých českých liberálů, jak Češi přistoupili k uprchlické krizi letošního roku zcela jinak než k migrační krizi kulminující v roce 2015. Tehdy prý špatně, nyní dobře. Vyjadřovala se k tomu celá řada levicových intelektuálů a někteří se jenom divili, jak je to možné. Chci upozornit na evidentní: Stačilo podívat se na věkové a pohlavní složení tehdejší vlny s tou letošní. Přesná čísla neznám, ale tehdy to vizuálně bylo 80 procent převážně mladých mužů a 20 procent žen a dětí. Letos je to přesně naopak: 80 procent žen a dětí a 20 procent mužů. Muži, kteří zde nenápadně žili mezi námi a pracovali převážně na stavbách, se naopak vraceli, aby bojovali za svou vlast. A protože desetitisíce Ukrajinců tu žili již léta, tak víme, že se nás nebudou snažit přimět, abychom konvertovali k pravoslaví, a že se nikdy nestalo, že by nějaký Ukrajinec ubodal nějakého Čecha a křičel přitom „Bog vělikyj!“ nebo něco podobného. Nebo že by Ukrajinci nebo třeba Poláci či Rumuni vytvářeli dejme tomu ve Švédsku nebo ve Francii nějaká ghetta či no-go zóny.

Jistě, mezi tehdejšími migranty byli i takoví, kterým se pomoci mělo. Ale to by se muselo otevřeně přiznat, že mezi migranty jsou různé skupiny s různou mentalitou a s různými životními cíli. Lidé správně vycítili, že se to neděje a zatím dít nebude, a protože nechtěli a nechtějí, aby tu vznikaly nějaké no-go zóny, postavili se proti. Jsem přesvědčen, že to nebylo selhání národa; bylo to selhání jeho elit.

A konečně chci poděkovat těm, kdo pomohli vloni dvěma pákistánským rodinám, které zakusily drsné pronásledování pro svou křesťanskou víru. Obě rodiny bydlí, jejich děti chodí do školy či do školky, otcové mají zaměstnání, a ačkoli jejich právní status ještě není zcela dořešen, nezdá se, že by bylo ještě možné deportovat je zpět do země, kde jim hrozila smrt.

Dan Drápal

  1. května 2022

O laťce, lásce a kecání do života

Nečekal jsem, že krátké zamyšlení nad „církevní statistikou“ vyvolá rozsáhlou diskusi o samotné podstatě služby církve. Dostal jsem řadu ohlasů, s nimiž se chci vyrovnat.

Zajímavé byly reakce na slovo „laťka“, které jsem použil. Podle jednoho mínění „za Ježíšem táhly zástupy, protože laťku nesnižoval ani nezvyšoval, ale zahodil. Totéž pak se učili dělat apoštolové“. Pozoruhodné. Nemohl se mi nevybavit refrén z kázání na hoře: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům… Já vám však pravím…“ To se mi nejeví jako nějaké „zahození laťky“. Ostatně Pán Ježíš je ještě explicitnější: „Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do království Nebes určitě nevstoupíte“ (Mt 5,20). Ani to mi nepřipadá jako nějaké „zahazování laťky“.

Mám značné obavy, že představa Ježíše zahazujícího laťku je výsledkem vlivu tohoto světa, který považuje za správné „bořit různá tabu“ a zpochybňovat či rovnou rušit různé normy. Ano, přiznám se, že v tom nejedu, nebo se aspoň snažím.

Odmítání „laťky“ koresponduje s názorem jiného komentátora, podle kterého „pastoři zasahují lidem do života a to je smutné a tragické. Přitom v takovém případě stačí otevřít náruč a říci: jste v naší církvi vítáni, ať už se rozhodnete jak chcete. Bůh je milosrdný a vaše vztahy nemohou být překážkou pro Váš vztah s ním. To, že já mám předsudky, jak by měl správný křesťan vypadat, mi nedává právo chtít toto po ostatních.“ Škoda, že to diskutující nemohl poradit Janu Křtiteli. Ten chtěl po ostatních, konkrétně po Herodovi, aby nežil v cizoložství. Přitom mohl Herodovi a jeho konkubíně říci: „U mě jste vítáni, ať se rozhodnete, jak chcete.“ A on ve své úzkoprsosti chtěl, aby necizoložili. Zkrátka kecal Herodovi do života. Kdyby byl osvícenější, nemusel přijít o hlavu.

Diskutující se zřejmě domnívá, že láska spočívá v tom, že si „nekecáme do života“. Hlavně na sebe buďme hodní a nevnucujme nikomu své názory. Pokud někdo hřeší, usmívejme se na něj, aby náhodou nenabyl dojmu, že nám to nějak vadí.

Ba ne, lidé chodili za Janem Křtitelem a později za Pánem Ježíšem nikoli proto, že by zahazovali laťku, ale protože z nich vycítili, že jsou opravdoví. Ježíš uměl dokonale skloubit jak lásku k hříšníkovi, tak distancování se od hříchu. My s tím míváme problém – buď z nás hříšníci cítí odsouzení, nebo jsme vůči hříchu lhostejní, možná aby z nás odsouzení necítili. Ježíš zkrátka dokázal být přítelem hříšníků, aniž by byl hříšník. Podobně Pavel byl Židům Žid a Řekům Řek, ale nebyl cizoložníkům cizoložník nebo zbabělcům zbabělec.

Dále jsem byl diskutujícími varován, že si zřejmě nějaké lidi přivlastňujeme: „Tak pojem, že ztratili někoho je obraz toho, že k nim ti oni přestali chodit. Že ztratili nad nimi kontrolu, vliv. Jinak je to samozřejmě vyjádřeno špatně. Protože mohu ztratit jen to, co mi patřilo. Co mi nikdy nepatřilo, to nemohu ztratit. A ti lidé nejsou otroci, aby nějakému sboru patřili.“ Nu, že si nemáme lidi přivlastňovat, učím už dobrých čtyřicet let. (Naposledy třeba v knížečce „Být pastýřem“.) I naše tělesné děti jsou nám pouze na nějakou dobu „propůjčeny“, a rozhodně to platí o dětech duchovních. Můj kritik předpokládá, že naší motivací je udržet si nad těmi lidmi kontrolu.

Jistě, každý dobrý otec a každá dobrá matka touží po tom, aby jejich děti byly samostatné a zodpovědné. Svým způsobem platí, že nám „nikdy nepatřily“. Stejně tak to platí o dětech duchovních. Každý dobrý pastor touží tom, aby jeho duchovní děti byly samostatné a zodpovědné, a ne aby byly doživotně závislé na svém pastýři. Nicméně ta vazba může být i pozitivní, což můj kritik zřejmě neví. Apoštol Pavel píše Korintským: „Otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši já jsem vás zplodil skrze evangelium. Prosím vás tedy: Napodobujte mě!“ (1Ko 4,15-16). Vadilo mu, že se mu Korintští odcizují, a nestyděl se za to. Podobně mě vadí, když vidím, jak někdo po přijetí Pána Ježíše duchovně rostl, ale pak se to kvůli nějakému hříchu zaseklo. A nestydím se za to. Pavel podle Skutků říkal Efeským starším: Sloužil jsem Pánu s velkou pokorou, v slzách a zkouškách, které mě potkaly pro úklady židů. Víte, že jsem vám nezamlčel nic, co by vám bylo k prospěchu…“ (Sk 20,19-20). Nad čím či spíše nad kým asi Pavel plakal? Domnívám se, že nad těmi, které ztrácel.

Jsem rád, že mi na počátku mého křesťanského života lidé „kecali do života“. Říkali mi, co dělám ve svém životě špatně a co bych měl změnit. Nicméně člověk, který mi kecal do života nejvíc, Pavel Kábrt, mně později, v okamžiku krize, nejvíc podržel. Láska totiž nespočívá v tom, že se na sebe usmíváme, nijak se nekritizujeme a „nekecáme si do života“. Když vidíte, že se někdo řítí do záhuby, tak se ho snažíte varovat. Tedy pokud ho máte opravdu rádi. Dnes je to možná těžší než jindy, protože od mnohých slyšíš za prvé, že ti do toho nic není, a za druhé, že to děláš špatně.

Pastoři to dnes nemají jednoduché. A tak chci povzbudit vás, pastoři, kteří někdy nad svými ovečkami pláčete, kteří obětavě sloužíte, přestože jsou vám podsouvány nečisté motivy. Potřebujeme si připomínat, že sloužíme Bohu a ne lidem.

A za domácí úkol si přečtěte Ezechiele 3. kapitolu od 18. verše do konce.

  1. května 2022

Zamyšlení nad statistikou

Květnové číslo časopisu Život víry přineslo údaje o počtu členů různých církví, které vyplynuly z loňského sčítání lidu. Tato sčítání se konají vždy jednou za deset let, a proto Život víry přinesl nejen údaje z loňského sčítání, ale i ze sčítání v letech 2011, 2001 a 1991. A v 19. čísle časopisu Respekt byl publikován zajímavý článek Fareeda Zakarii „Ztráta víry v Americe“, který nám pomůže alespoň trochu porovnat trendy u nás a za velkou louží.

Jednoduše řečeno, „tradiční“ církve, někdy nazývané „lidové“, nadále ztrácely a dnes mají pouze zlomek členů, které měly v roce 1991. Navenek se to ovšem asi neprojevuje zdaleka tak dramaticky, protože jak Českobratrská církev evangelická, tak Církev husitská uváděly spoustu „mrtvých duší“, které patrně postupně vyřazovaly ze svých kartoték. A po pádu komunismu se k nim formálně hlásili lidé, kteří do kostela stejně nechodili, a dnes, po třiceti letech, už buď umřeli, nebo nevidí důvod se formálně k církvi hlásit. Na této frontě se tedy žádné překvapení nekoná.

Překvapením je zastavení růstu evangelikálních církví. Zatímco v dřívějších desetiletích tradiční církve hodně ztrácely, evangelikální církve (jak u nás, tak v mnoha jiných částech světa) tuto ztrátu mnohdy vyrovnávaly, nebo přinejmenším snižovaly. Tento trend se podle všeho v posledních deseti letech zastavil. U nás si tyto tzv. „vyznavačské“ církve alespoň více méně drží své, ve Spojených státech, které sekularizaci dlouho odolávaly, se od roku 2007 tendence obrátila a sekularizace ve Spojených státech postupovala rychleji než v Evropě. Právě ve Spojených státech dochází k masivnímu odklonu od církví.

V anketě, která v Životě víry doprovází zásadní článek Dany Hamplové, se někteří evangelikální vedoucí vyjádřili v tom smyslu, že budeme muset více a lépe evangelizovat. Osobně se domnívám, že jistě lze evangelizovat více a lépe, nicméně nedomnívám se, že by se církve málo snažily, a že pokud se budou více snažit, trend se otočí. Jsem přesvědčen, že řada pastorů dělá, co může, a že jejich snahy jsou nedoceněné. Uvedu tři důvody, proč si myslím, že se církvím u nás příliš nedaří. Neříkám, že jsou to ty hlavní, a v podstatě bych rád o této věci otevřel diskusi. Rozhodně tedy netvrdím, že „jsem na to přišel“, a už vůbec ne, že „znám řešení“.

Prvním důvodem, který se týká České republiky (a tedy nikoli třeba Slovenska a už vůbec ne Spojených států) byly nešťastné církevní restituce. Nepřátelům církve se podařilo vzbudit dojem, že církev je na peníze. Církev sice měla na restituce legální i morální nárok, ale mezi novináři a publicisty, kteří jsou převážně levicově zaměření, nenašla zastánce, kteří by se jí zastali. Přitom kolem této otázky kolovalo mnoho nesmyslných mýtů a naprostá neznalost. Uvedu alespoň jeden příklad: V rubrikách „dopisy čtenářů“ se občas objevovaly reakce tvrdící, že církev si „nakradla ve středověku“. Tito lidé netuší, že církve připravil o majetek „osvícený“ císař Josef II. koncem 18. století, a pokud církev nějaký majetek „nahromadila“, pak na to měla jen devatenácté a dvacáté století. Sám jsem marně volal, aby se církve restitucí raději vzdaly, že nestojí za to, jak negativní náladu proti církvím vyvolají.

Druhým důvodem je odhalování sexuálního zneužívání v církvi. Zatímco restituce byly záležitostí čistě českou, odhalování sexuálního zneužívání u nás nehrálo zdaleka tak velkou roli jako ve Spojených státech, v Německu, a zejména v Irsku, kde, domnívám se, došlo k zásadnímu přehodnocení vztahu k církvi a z „katolického“ Irska se stalo Irsko sekulární.

Bylo by zpozdilé a nemravné sexuální delikty v církvi popírat a jednotlivé případy zametat pod koberec. Každé nařčení je třeba vyšetřit. Nicméně myslím si, že tyto kampaně mají i odvrácenou stránku, a že mnoha nevinným lidem bylo ublíženo. Když se objevilo nějaké nařčení, troubilo se hodně hlasitě, zatímco když se soudně prokázala nevina obviněných, palcové titulky to nikdy nevyvolalo. Snad nejkřiklavější byl v tomto ohledu případ australského kardinála Pella.

Tyto dva důvody, proč církev upadla v nemilost, jsou samy o sobě negativní. Vidím ale ještě další důvod, který se mi jeví jako neskonale závažnější.

Žít život radikálního (rozuměj: poslušného) křesťana je pro dnešního člověka prostě náročné. A ne každý má zájem o to, co nabízíme. Přitom pokud se budeme podbízet, moc tím nezískáme.

Nedlouho před tím, než jsem se přestěhoval z Prahy do Jeseníku, jsem krátce probíral základy s jednou ženou. Měla velký zájem, přijala Pána Ježíše a připravovala se na křest. Asi čtrnáct dní před plánovaným křtem mi oznámila, že si našla známost, že se zamilovala do úžasného muže, který se k ní nastěhoval. Přitom jsem věděl, že neměla dořešené předchozí vztahy. Snažil jsem se jí citlivě vysvětlit, co je to biblické manželství a za jakých okolností navazovat novou známost atd., ale jen jsem ji tím rozzuřil. Ze křtu pochopitelně sešlo a její krátká „křesťanská epizoda“ zřejmě přinejmenším na několik let skončila. Nedávno jsem prožil něco podobného tady na Jesenicku. Dva lidé ze společenství navázali známost a hned se k sobě nastěhovali. Tušil jsem, že to nejvíc odskáčou děti z jejich předchozích vztahů, a bohužel jsem se nemýlil. Ztratili jsme je oba, včetně oněch dětí.

V takových případech nám nepomůže, budeme-li „lépe evangelizovat“. Vždyť oč nám má v tomto životě jít? Abychom se naučili milovat. Milovat Boha a milovat lidi. Lidé vstoupí do manželství a posléze zjistí, že je to moc neuspokojuje, že je to moc náročné. A tak z jednoho vztahu vycouvají, vrhnou se do dalšího… Takto ale není příliš pravděpodobné, že se naučí milovat.

S neklidem pozoruji, že mnozí pastoři a mnohé sbory se s tím vypořádávají tím, že neustále snižují laťku. Pastor, který je povolán, aby pomohl řešit nějaký manželský problém, raději souhlasí s tím, že ti dva se rozejdou. Málokdy se mu ovšem podaří dosáhnout tím něčeho pozitivního. Mnohdy přijde o oba.

Přitom nejde jen o problémy manželské. Lidé, kterým nedojde, že v církvi se mají naučit milovat druhé, a tedy i onoho problematického bratra nebo onu upovídanou sestru, z církve odejdou. Důvody jim připadají legitimní: Ten bratr je opravdu problematický a ta sestra je opravdu upovídaná. A pastor to neřeší…

Přesto to nevidím příliš černě. I za daných okolností, i uprostřed vlažné církve se lze učit lásce. Nemáme žádné berličky. Možná nás zůstane hrstka. Ale hrstka skutečně milujících… To vůbec nemusí být ztracené! Vzpomínáte na těch tři sta mužů Gedeonových?

  1. května 2022

Proč dávám přednost demokracii

Hodně mě mrzí, že se Viktor Orbán nezapojuje do pomoci Ukrajině a že „nedrží basu“ s námi a s Polskem. O Maďarsku napíšu několik kritických věcí, ale zde chci pochválit maďarskou prorodinnou politiku, jak ji popsal David Floryk v článku o nové maďarské prezidentce Katalin Novákové.

A tak na jedné straně vidím silný demokratický deficit, jehož příznaky jsou neexistence nezávislých celostátních médií a nerovné podmínky přístupu do médií (před posledními parlamentními volbami prý dostala opozice pouhých pět minut televizního vysílacího času). Většina Maďarů se raduje z toho, že Viktor Orbán byl opět zvolen; já se z toho neraduji. Myslím, že dvě volební období by měla stačit, jinak se v zemi zahnízdí korupce. Podle indexu vnímání korupce je Maďarsko beznadějně poslední mezi státy V4 (https://www.transparency.cz/publikace-a-analyzy/index-vnimani-korupce-2021-corruption-perceptions-index-cpi/). Ještě katastrofálněji dopadlo v indexu svobody médií (https://rsf.org/en/index). Téměř vždy, kdy nějaká strana (či nějaký jednotlivý politik) vládne příliš dlouho a nechá se opít svým úspěchem (Viktor Orbán prohlásil, že jeho drtivé vítězství muselo být vidět i z měsíce), končívá to nějakým velkým průšvihem.

Na druhé straně má Maďarsko pozoruhodnou prorodinnou politiku a podařilo se mu otočit křivku porodnosti vzhůru. Dříve patřilo Maďarsko v této oblasti mezi nejhorší státy, teď patří mezi nejlepší. Stoupá sňatečnost a klesá rozvodovost. Co se mě týče… klobouk dolů!

Jsou věci, které černobílé nejsou, a pak jsou věci, které černobílé jsou. Pro každého z nás je lepší, jsme-li schopni uznat, že někdo, koho moc nemusíme, děla něco dobře – a lépe než my. Proto nechci zastírat pozitivní věci, které v Maďarsku vidím, byť celkový vývoj Maďarska hodnotím spíše negativně.

Je mi jasné – a neustále to poznávám na vlastní kůži – že tento přístup se nelíbí ani jedné ze stran v kulturních válkách. Proto mi i celkem inteligentní lidé podsouvali, že pokud nesouhlasím s „manželstvím“ osob stejného pohlaví, musím být Putinův stoupenec. A na druhé straně, pokud jsem viděl na Evropské Unii něco dobrého, byl jsem v některých případech označován za bludaře a beznaboha.

V současné válce je ale třeba zaujmout jasné stanovisko. Volím demokracii, a pokusím se zdůvodnit, proč. Ano, uznávám, že demokracie se odehrává na hřišti, které není dokonalé, podle pravidel, která nejsou dokonalá. Nicméně na tom hřišti se dá hrát, a pokud se na něm děje nějaká nepravost, je tu možnost odvolání.

Zato ti, kdo jsou na straně Putina, jsou na straně otroctví. A ti, kdo jsou na straně Putina v naší zemi, využívají toho, že žijí ve svobodné společnosti, aby ji podkopávali. Stačilo by, kdyby se zamysleli nad tím, jak se v Putinově Rusku zachází s těmi, kteří nesouhlasí. Zatímco u nás proputinovci mohou směle rozesílat soubory a prezentace hlásající jejich názory, v Rusku, použijete-li slovo „válka“ místo „speciální vojenská operace“, můžete být odsouzeni až na patnáct let. Rusové se dopouštějí zvěrstev, a ano, i Ukrajinci se dopouštějí zvěrstev. Ovšem zatímco v Rusku jsou takoví lidé vyznamenáváni, na Ukrajině jim hrozí vyšetřování. Kéž by se ti, kdo vidí hlavního viníka ve Spojených státech, nad tím zamysleli! Když se dopustí porušování lidských práv američtí vojáci, jsou vyšetřováni a v řadě případů odsouzeni. Opačně to ale neplatí.

Nechce se na to ani pomyslet, ale nebezpečí, že bude použito jaderných zbraní, se neustále zvyšuje. Všichni bychom se měli zamýšlet nad tím, co s námi bude po smrti. Máte-li (správně založenou) jistotu, že smrtí vše nekončí, můžete i v stoupajícím napětí zakoušet Boží pokoj. Otázka spásy je naléhavá vždy; teď je to ale, zdá se mi, zřetelněji vidět.

  1. května 2022

 

 

Křesťané v politice

Na nedávném lidoveckém sjezdu jsem si uvědomil, kolik čelných politiků se hlásí ke křesťanství, potažmo ke „křesťanským hodnotám“. U lidovců se to tak nějak předpokládá. Nicméně ke křesťanství se hlásí i premiér Petr Fiala, další z předních politiků, Alexandr Vondra, se dal před několika lety pokřtít, stejně jako – světe div se – mluvčí pana prezidenta Jiří Ovčáček. I Markéta Adamová Pekarová, předsedkyně poslanecké sněmovny, se považuje za katoličku, byť otevřeně přiznává, že s některými postoji římskokatolické církve se neztotožňuje.

Nu, hlásit se ke křesťanství na lidoveckém sjezdu nevyžaduje žádnou velkou odvahu. Mnozí evangelikálové ale hned namítnou: „Ale to nejsou opravdoví křesťané!“ Ano, i mně víra výše jmenovaných politiků připadá nějaká divná, ale jsem já arbitr, abych rozhodoval, kdo je „opravdový křesťan“? Lehkost, s jakou se někteří do této role pasují, je… přinejmenším pozoruhodná.

Někteří lidé soudí, že křesťan se politikou prostě z principu zabývat nemůže. Křesťané jsou přece občané Božího království, a jakákoli snaha podílet se na „správě věcí lidských“ znamená toto nebeské občanství kompromitovat. Jinak a trochu ostřeji řečeno: Křesťan má zvěstovat evangelium a ne si špinit ruce politikou.

Pak jsou zde jiní křesťané – arbitři pravého křesťanství, kteří zásadně vstup do politiky připouštějí, ale nezdá se jim to pojetí křesťanství, které jmenovaní politici zastávají. V diskusích můžete zaslechnout věty jako „kdyby byl opravdu křesťan, tak by…“ (Následuje, co by daný člověk udělal – nebo snad ještě častěji – co by neudělal.)

Ti, kdo jakýkoli podíl na správě věcí veřejných odmítají jako křesťana nehodný, často namítají, že přece jde hlavně o věčný život, ne o vylepšování tohoto padlého světa.

Nyní budu psát sám za sebe. Ano, je mi jasné, že jde především o život věčný, a že knížetem tohoto světa je Boží nepřítel, a že svět „ve zlém leží“. Svou politickou angažovanost nechápu jako náhražku hlásání evangelia a nedomnívám se, že se podaří na zemi ustavit království Boží politickými, nitrosvětskými prostředky. Naopak, před něčím takovým silně varuji – dějiny skýtají v tomto směru hodně poučení.

To ale neznamená, že se máme spokojit s životem v ghettu, s vytvářením „solných jezírek“.

Místo abych kádroval, „kdo je opravdový křesťan“, si musím klást otázku: „Jsem já opravdový křesťan?“ Jaké představy o křesťanství u „nevěřících“ vyvolávám? K čemu je zvu, co jim nabízím, jakou naději předkládám?

Ti politici, kteří se hlásí ke křesťanství, často mluví o „křesťanských hodnotách“, případně o žido-křesťanských základech naší civilizace. Sousloví „křesťanské hodnoty“ slyšíte často; co je obsahem těchto slov, se však specifikuje minimálně, pokud vůbec.

Nu, nechci jenom lkát nad tím, že téměř nikdo nevysvětluje, co ty křesťanské hodnoty vlastně jsou, a pokusím se uvést alespoň jeden příklad.

Vyjdu z příběhu o Ježíšově setkání s cizoložnou ženou, jak je popsáno v 8. kapitole Janova evangelia. Farizeové se snaží Ježíše „dostat“. Přivedou cizoložnou ženu, a řeknou: Mojžíš nám přikázal takové ženy kamenovat. Co říkáš Ty?

Když Ježíš řekne: „Jasně, ukamenujte ji“, tak budou rádi. V takovém případě je Ježíš jeden z nich – a není tak nebezpečný, jak se domnívali. Ale co když řekne: „Propusťte ji!“? Vlastně taky dobře. Vždyť farizeové se už dlouho domnívali, že Ježíš ve skutečnosti nerespektuje Zákon. Teď je to jasné.

Žena, kterou přivedli, je jen předmět doličný. Jí sice jde o život, ale farizeům o ni vlastně moc nejde. Jde jim o to, dostat Ježíše.

Jenže Ježíš odpoví velmi zvláštně. Odpoví tak, že farizeové se tiše vytratí. A najednou je tam Ježíš s tou ženou sám. Pro farizeje byla předmětem doličným, pro Ježíše byla protějškem, lidskou bytostí.

Jak to žít jako křesťané? Jsem-li křesťan – úředník, měl bych počítat s tím, že osoba za přepážkou je lidská bytost. A že o ni jde. Není jen číslem, položkou. Platí to nejen pro křesťany úředníky, ale i pro křesťany policisty, a také pro… křesťany politiky.

„Křesťanská hodnota“ nám tedy říká, že na každém záleží, že pro Ježíše nikdy nejsme pouhý předmět doličný, ale že nás – přes naše hříchy – pozvedá, abychom mu byli partnery v rozhovoru.

A víte, že mne ty úvahy o „křesťanských hodnotách“ docela baví? Je o čem psát. Tak zase někdy příště.

  1. května 2022