V současné době parlament projednává dva návrhy: Návrh na uzákonění stejnopohlavních párů a návrh na ústavní zakotvení manželství jako svazku jednoho muže a jedné ženy. Je nesporné, že mainstreamová média fandí prvnímu návrhu a odmítají návrh druhý.
Heslo „Manželství pro všechny“ je zavádějící, a obávám se, že záměrně. Nemyslí ho vážně ani ti, kteří toto heslo propagují. Jistě by nebyli – alespoň v současné situaci – například pro manželství osmdesátiletého starce se čtyřletou holčičkou. Nebyli by ani pro manželství dvou dvanáctiletých chlapců.
Když homosexuální lobby před lety prosazovala registrované partnerství, její představitelé se dušovali, že o víc jim nejde, a že nelobbují například za právo na adopci. LGBTQ lobby postupuje obezřetně a důsledně salámovou metodou. Změny cílů se zdůvodňují tím, že „společnost se vyvíjí a dospěla“. Představitelé této lobby většinou horují pro „diversitu“, což jim ovšem nebrání útočit na Alianci pro rodinu, která se snahám této lobby staví do cesty. „Diversitu“ ano, ale jen pro schválené názory, že?
Tyto otázky se řeší po celém světě. A zabývají se jimi i církve. Současné štěpení nevede po denominačních liniích, ale přímo uvnitř jednotlivých denominací.
Do této situace vstoupilo nedávné prohlášení synodu Českobratrské církve evangelické, které schválilo žehnání homosexuálním párům. Prohlášení bylo doplněno poměrně podrobným a relativně přesným popisem otázky z hlediska medicíny, a pochopitelně rovněž zdůvodněním „biblickým“.
Prohlášení se věnuje v podstatě všem místům Starého i Nového zákona, kde se homosexualita zmiňuje. Celkově ale vždy dochází k závěru, že ta homosexualita, která je zmíněna v Bibli, je nějaká speciální, a rozhodně to není ta homosexualita, o níž je v současné diskusi řeč.
Nepochybně jsou v Písmu místa, kterým laik těžko porozumí bez určitého odborného výkladu. Na druhé straně jich není tak moc a zpravidla se netýkají zásadních otázek. V našem případě je ale divné, že odborníci nějak „odvysvětlují“ všechna místa, na nichž je homosexualita zmíněna. Z onoho odborného pojednání člověk nabývá dojmu, že „naše“ homosexualita vlastně není v Písmu vůbec zmíněna. Sám jsem se touto otázkou zabýval dosti dlouhou dobu a mohu křesťany ujistit, že to, co je o této otázce v Bibli, mohou klidně chápat tak, jak se to chápalo vždy, a místa, na nichž je homosexualita zmíněna, mohou brát tak, jak na první pohled vypadají. (Podrobná zdůvodnění viz v mé knize Vztahy – sex – rodina.)
Proč se tento spor vůbec vede? Část církve chce „jít s dobou“. Vnitřně si to asi zdůvodňuje tím, že církev by měla vyjít lidem s homosexuální orientací vstříc. Jít v této věci proti proudu je nesnadné: I když se vůči homosexuálům chováte sebelaskavěji a sebevstřícněji, nezačnete-li aplaudovat homosexuální ideologii, budete zcela jistě označeni za nesnášenlivé bigotní homofoby.
Pokušení jít s dobou ohrožovalo církev vždycky. Někdy to není příliš škodlivé, jindy ano. Tak kupříkladu po první světové válce zachvátilo velkou část církve velké české vlastenčení. Mnozí lidé opouštěli katolickou církev, spjatou s vládou nenáviděných Habsburků, a vstupovali buď do Církve československé husitské, ale rovněž do Českobratrské církve evangelické. Vzniklo tak mnoho nových sborů zejména tam, kde jich před první světovou válkou bylo pomálu, zejména v západních Čechách. Těmto sborům se ovšem v dobách komunismu nedařilo, protože nebyly založeny na probuzení náboženském, ale na probuzení národním. Značná část církve tehdy „šla s dobou“ a vlastenčila. Propásla přitom příležitost zasazovat se o spravedlivější národnostní uspořádání, konkrétně o narovnání a smíření s Němci.
Zmínil jsem příklad postojů, které sice nepomohly, ale na druhé straně příliš neuškodily. Konec konců, vlastenectví samo o sobě je věc dobrá. Horší to bylo v Německu po nástupu Hitlera. Tehdy se část německé církve také snažila „jít s dobou“ a nějakým způsobem teologicky zdůvodňovat, proč se spřáhnout s Hitlerem, nebo proč mu alespoň neodporovat. Ti, kdo se nepoddali, to často zaplatili životem.
A my máme konec konců nedávnou zkušenost s komunismem. Velká číst církví – týká se to jak církve katolické, tak církví protestantských – pociťovala také potřebu „jít s dobou“. Vždyť komunisté chtějí odstranit chudobu a komunistické myšlenky v mnohém vycházejí z evangelia. Opět – ti, kdo se nepoddali, sice platili životem jen velmi výjimečně, ale duchovní platili ztrátou „státního souhlasu k výkonu duchovenského povolání“, nebo jak se to přesně nazývalo. Laici platili tím, že jejich děti se často nedostaly na studia.
V každé době je církev v určitém pokušení, a ti, kdo „jdou s dobou“, jsou často hluboce přesvědčeni, že bojují za správnou věc, že jsou v tom nejlepším slova smyslu „pokrokoví“. Bible v tom někdy tak trochu překáží, a tak je třeba ji vyložit tak, aby nepřekážela.
Aby bylo jasno: Plně souhlasím s dekriminalizací homosexuality, podobně jako souhlasím s dekriminalizací manželské nevěry nebo předmanželského sexu. A budu třeba donekonečna opakovat, že homosexuální sklony nejsou hříchem, leč homosexuální jednání ano. S plným vědomím, že to za tyto své názory pěkně schytám.
Jsem už starší člověk a vidím společenský vývoj z určité perspektivy. A jsem přesvědčen, že po dekriminalizaci homosexuality se dál pokračovat nemělo. Homosexuální ideologie totiž někam směřuje, a na konci tohoto směřování vidím mrzačení mladých lidí, a dokonce i dětí, k němuž teď v mnoha zemích dochází. Ano, mluvím o „trans“. Tam to končí – během několika málo let. Do stavu, kdy je něco takového možné, se nedochází velkými skoky, ale právě již zmiňovanou salámovou metodou, tisíci drobnými krůčky. „Stejnopohlavní manželství“ vidím jako další malý krůček k onoho strašlivému konci.
července 2023