Už jsem to párkrát okrajově zmiňoval: Od publicistů, kteří sami na žádné „nebe“ nevěří, můžete slyšet, že ten či onen člověk se už na nás dívá z hokejového / hereckého / básníkova nebe… (můžete si dosadit i jiné celebrity). Ponechám nyní stranou sám koncept „jít do nebe“, neboť je z biblického hlediska velmi problematický, ale to by bylo na jiný článek. Jde mi v tomto článku o to, jaký postoj k životu zaujímají lidé, kteří takto hovoří.
Připadá mi, že si nějakou „posmrtnou“ existenci představují v podstatě jako prodloužení pozemského života. To samo o sobě není žádná převratná novinka – v egyptském náboženství to bylo stejné. Kdo byl faraonem v tomto světě, byl i faraonem na onom světě. Kdo byl státní úředník během pozemského života, byl jím i ve své posmrtné existenci. A kdo byl na tomto světě otrokem… tak měl smůlu.
Pán Ježíš před tímto pohledem vážně varoval – říkal, že první budou poslední a poslední budou první. Náboženské odborníky varoval, že celníci a prodejné ženy je předcházejí do Božího království. A speciálně varoval lidi bohaté: „Snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království“ (Mt 18,24). (Duch svatý se postaral, aby tato pasáž byla ve všech třech synoptických evangeliích, protože ji zřejmě považuje za zvlášť důležitou.)
Co ještě o tom Pán Ježíš říká? V rozhovoru s Nikodémem vyslovil toto: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit Boží království“ (Jan 3,3). A Lukáš nám zapsal tato jeho slova: „Právě v tu dobu byli přítomni někteří, kteří mu vyprávěli o Galilejcích, jejichž krev Pilát smísil s jejich oběťmi. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než všichni ostatní Galilejci, když toto vytrpěli? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo oněch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je; myslíte, že oni byli větší viníci než všichni ostatní lidé, kteří bydlí v Jeruzalémě? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete“ (Lk 13,1-6). Týká se to nejen zákoníků nebo bohatých, týká se to každého z nás. A nejsou to příjemná slova. Však se také učedníci patřičně vylekali, když jim povídal o těch bohatých. Ježíš je do jisté míry utěšil slovy o tom, že co je nemožné u lidí, je možné u Boha, ale jistě by ho netěšilo, kdybychom si ta slova vyložili v tom smyslu, že je to vlastně jedno, jak žijeme a jaký je náš duchovní stav.
A proč to nemůže být jedno?
Protože Bůh je svatý. To mimo jiné znamená, že je oheň spalující, a v jeho blízkosti neobstojí nic nečistého. To nám dává pochopit různá místa ze Starého zákona, kde lidé věděli, že setkání s živým Bohem může znamenat jistou smrt. „Jistě zemřeme, protože jsme viděli Boha“ (Sd 13,22). Náš velký problém je v tom, že o Boží svatosti máme jen malé ponětí – pokud vůbec nějaké. A protože postmoderní člověk je často velmi sebestředný, má za to, že Bůh je tu kvůli němu, ne on kvůli Bohu. Domníváme se, že jde především o nás, o to, aby nám bylo dobře. Od Boha očekáváme, že vyřeší naše problémy. O pokání a o znovuzrození se moc nemluví.
Jenže má-li nám být dobře, je pokání naprosto klíčové. Před mnoha lety jsem s jedním bratrem ze sboru řešil problémy jednoho mladého muže, který trpěl depresemi. A onen bratr položil – zdánlivě mimo kontext – otázku: „Jak jsi prožil pokání?“
V tu chvíli mě to zarazilo. Ale od to doby jsem sám tuto otázku položil vícekrát. A přišel jsem na to, že mnozí lidé nenacházejí pomoc, protože nečinili pokání. Mají třeba zdánlivě nesouvisící problém: Nefunkční manželství, syn na drogách, deprese, materiální nedostatek, výbuchy hněvivosti… můžete doplnit sami. Pokud člověk na počátku svého duchovního života nečiní pokání, nebude schopen své problémy vyřešit. Aby nedošlo k nedorozumění: Rozhodně netvrdím, že člověk si vždy za všechny své problémy může sám a že je jedno, jestli mu někdo ublížil nebo ne. Nicméně pokud skutečně činil pokání, ví, co je mu odpuštěno a za jakou cenu, a to samo o sobě řeší mnohé. Především si uvědomuje, že problémem je hřích a ne špatné okolnosti, a skutečnost, že je mu hodně odpuštěno, činí snazším, aby sám také odpouštěl.
Věčnost tedy není pouhým prodloužením našeho pozemského stavu. Domnívám se, že to bychom snad ani sami nechtěli. Já se těším na budoucí život právě proto, že bude jiný než ten současný.
Tato otázka je dobře zpracována spisovateli a dramatiky Karlem a Josefem Čapkovými, kteří rozhodně nebyli evangelikálními křesťany. Napsali společně drama „Věc Makropulos“ o ženě, která nemohla zemřít a vždy znova se objevila na světě pod jiným jménem, ale současně s břemenem staletí, která zakusila a vláčela s sebou.
Ve Starém zákoně se vícekrát objevuje konstatování, že ten či onen „zemřel stár a sytý dnů“. Pokud jsme tady, má pro nás Bůh určité poslání. Nechystám se umřít, a jsem na světě rád, ale jsem také rád, že jednou mé poslání skončí. A jsem rád, že jsem mohl činit pokání – a že ho mohu činit stále, protože ještě jsem nedosáhl dokonalosti a stále mám co vyznávat. Mám ale víru v Pána a má naděje na věčnost není dána tím, kolik jsem dal gólů nebo kolik mi vydali elpíček. Případně kolik jsem měl fanoušků či fanynek, kteří teď mluví o hokejovém nebo hereckém nebi.
- dubna 2024