Někdy v polovině osmdesátých let – tedy ještě v dobách komunismu – jsem četl knihu Tři generace. Jméno autora jsem zapomněl. Kniha pojednávala o lidech, kteří zakusili velkou hospodářskou krizi 30. let minulého století, dále o generaci, která zakusila druhou světovou válku, a konečně o lidech, který se narodili v dobách hojnosti, jež nastala zejména v 60. letech.
Co mě na knize velice překvapilo, bylo, že to, co autor psal o Američanech, platilo do velké míry i o Češích, přestože politické osudy těchto zemí byly výrazně odlišné. Tak například generace mých rodičů (narodili se ve 20. letech) zásadně nic nevyhazovala. Lidé se vše snažili opravit, a i věci dlouho nepoužívané se někam uložily, protože „by se jednou mohly k něčemu hodit“. Američtí rodiče téhož věku se zřejmě chovali úplně stejně.
Nevím, zda to platí i dnes. Jsou na tom české děti a americké děti podobně? Nechám odpověď na laskavém čtenáři. Počítejme ovšem s tím, že různé americké fenomény k nám zpravidla dorazí s několikaletým odstupem.
Sociální psycholog Jonathan Haidt (čtení jeho knížek vřele doporučuji) udělal na jednom velkém shromáždění následující pokus. Nejprve vyzval všechny narozené před rokem 1995, aby zvedli ruku. A pak vyzval ty, kdo zvedli ruku, aby zakřičeli číslo – konkrétně v kolika letech je rodiče pustili samotné z domu ven, třeba aby navštívili kamaráda, který bydlel o tři ulice dále. Odpověď byla téměř unisono: ŠEST! Pak vyzval, aby zavolali číslo ti, kdo se narodili po roce 1995. Opověděla mu kakofonie; vesměs šlo o číslo osm a více, nejčastěji patrně jedenáct.
Jonathan Haidt říká, že únosy dětí a jiná kriminalita spojená s dětmi byla mnohem vyšší v padesátých a šedesátých letech; později poměrně dramaticky klesala. Nicméně strach o děti nejenže neklesal, ale naopak se výrazně zvyšoval. Tehdy se zřejmě zrodil výraz „helicopter parenting“, který označuje obavy o děti vedoucí k tomu, že děti jsou pod neustálým dozorem.
Co se změnilo v roce 1995? Proč takový rozdíl „předtím a potom“?
Generace narozená po roce 1995 je první generace, která od dětství vyrůstala s chytrým telefonem. Ten mimochodem umožňuje neustálé monitorování potomka, nicméně neslouží tomu, aby rodiče věděli, co se na tomto telefonu odehrává. A tak na jedné straně je dítě pečlivě střeženo, na druhé straně se může dívat na ty nejhorší obscénnosti a krutosti.
Svět byl přizpůsoben tomu, aby se dítě nemohlo zranit, aby nebylo vystaveno žádnému riziku. Tak jsou budována např. dětská hřiště.
K čemu to vede? K pravému opaku toho, oč rodiče vlastně usilují. Rodiče chtějí, aby děti byly v bezpečí, ale znemožní dětem podstupovat zdravá rizika a naučit se „na vlastní kůži“ rozpoznávat, co je nebezpečné a co ne.
Výsledek je podobný jako s alergiemi. Pokud je v jedné generaci dejme tomu pět procent lidí alergických na buráky, budou se tito lidé burákům vyhýbat, ale u jejich dětí bude alergie na buráky třeba pětkrát častější. Nějak to souvisí s imunitním systémem, ale už jsem zapomněl, jak.
Jaký důsledek to má pro vysoké školy? Děti jsou nepřipravené na to, že se mohou střetávat s lidmi značně odlišných názorů. Proto téměř naráz vznikla poptávka po „safe places“, tedy „místech bezpečí“, kde se mladí lidé nepotkají s názory, které se jim nelíbí. Proto vznikl termín „trigger warning“ (nevím, zda to má nějaký český ekvivalent), kdy přednášející je vyzván, aby předem upozornil na to, že možná zmíní něco, co už dnes není považováno za košer. Abych uvedl analogický příklad z našich dějin: Jan Neruda, slavný český spisovatel, napsal řadu ostrých článků proti Židům. Profesor literatury by měl před přednáškou o Nerudovi upozornit, že bude popisovat i různé nehezké, v tomto konkrétním případě antisemitské, názory. Ovšem řada profesorů si řekne „why bother“ (něco jako „mám já to zapotřebí“) a o Nerudovi nebude přednášet vůbec.
Lidé jako Jonathan Haidt nebo Jordan Peterson upozorňují, že tím se značně zužuje prostor pro setkávání s různými myšlenkami a možnost porozumění době. Jan Neruda nic netušil o holocaustu a jeho protižidovské články byly namířeny do značné míry proti Němcům (pražští Židé mluvili převážně německy); kromě toho tam tyl silný sociální osten. Samozřejmě můžeme právem poukazovat na to, že s Nerudou nelze v této věci souhlasit, ale není to důvod, proč třeba pálit jeho knihy.
Současní mladí lidé v Americe žijí v mnoha ohledech zdravěji (a my křesťané bychom možná řekli i čistěji) než předchozí generace. Pijí méně alkoholu, konzumují méně drog, nezáleží jim tolik na penězích, nepěstují sexuální promiskuitu (ba mnohdy sex neprovozují vůbec). V Americe mohou mít lidé řidičák od patnácti let (možná se pletu a je to až od šestnácti) a dříve se naprostá většina mladých lidí nemohla dočkat, až budou moci sami řídit. Současná mladá generace prý na řidičák tolik nespěchá. A nespěchá ani vypadnout z domu. Nenastane-li změna trendu, mnozí patrně neopustí „mama hotel“ nikdy. Prostě nikdy nedospějí. Výhybky byly ovšem špatně nastaveny už v dětství.
Titíž mladí lidé se cítí ohroženi, setkají-li se s někým, kdo má odlišné názory. A kvalita vysokých škol upadá, protože místo aby se universitní campusy stalo agorou, tedy náměstím, kde se setkávají akademici, vycházejí vstříc emocím mladých lidí a schvalují jim, když se cítí nedobře v konfrontaci s jinak smýšlejícími. Odtud už je to jen krůček ke „cancel culture“, tedy umlčování lidí s jinými než „oficiálními“ názory. Svoboda slova úpí, pokud ještě o sobě vůbec dává znát.
Řekněme to jasně a naplno: Potřebujeme místa, kde se mohou setkávat lidé různých názorů, aniž by si vyhrožovali. Samozřejmě se budeme věčně potýkat s lidmi, kteří jsou opravdu hnusní a sadističtí. Debatu skutečně nelze vést s kýmkoliv. Domnívám se však, že není tak těžké rozpoznat, kdo má zájem na smysluplné diskusi a kdo jenom ruší nadávkami a nálepkami.
Asi budeme brzy řešit stejné – nebo podobné – problémy jako Američané. Nicméně nehlásám žádný determinismus. Píšu tyto články pro to, abychom se připravili. Nikde není psáno, že to musí špatně dopadnout.
- června 2023