Vyznavači Kristovi v dobách nejistoty

Nejistota trvá již dlouho. Kdy a za jak dlouho se přežene omikron? Kolik letos zaplatíme za topení a za elektřinu? Jak se vyrovnat s nebývale vysokou inflací? Mnohé mladé rodiny či nastávající manželé řeší otázku, kde a za kolik budou bydlet…

Tyto a podobné otázky řeší křesťané i nekřesťané. Věříme-li v pravého a živého Boha – ano, vymezuji se třeba proti víře ve „vesmírnou energii“ a podobným představám – víme, přinejmenším teoreticky, že Bůh může kdykoli zasáhnout a kdykoli přesměrovat běh tohoto světa. Někdy se přistihnu, že se oddávám všelijakým spekulacím. Co kdyby třeba vybuchla nějaká velká sopka, jako třeba Krakatoa v roce 1883? Po následující dva roky se teplota výrazně snížila, a to po celém světě. A bylo to o víc než o 1,5 stupně Celsia. Ale vím, je to jen spekulace, Bůh mi nic takového nezjevil.

Potřebujeme jistotu spasení. Všimli jste si, že se diskuse na toto téma v poslední době dost výrazně vracejí?

Potřebujeme se promodlit k vnitřnímu pokoji. Domnívám se, že to není totéž. O svém spasení nepochybuji. Ale někdy jsem tak rozrušen, že se mi ani modlitba moc nedaří. V takových chvílích se modlím „Bože, daruj mi modlitbu.“ Nedivím se, pokud se to někomu z vás zdá nesmyslné. Nicméně nakonec se k vnitřnímu pokoji promodlím. A přitom jsem právě dostal další lekci, že platí Ježíšova slova „Beze mě nemůžete učinit nic“. Ano, bez Ježíše nemohu učinit nic. Nic, co by stálo za řeč.

Tak, nakonec se mi podaří promodlit se k vnitřnímu pokoji. Ale náš nebeský Otec po nás chce patrně něco víc. Chce nejen, abychom „měli pokoj s Bohem“ (Řím 5:1), ba chce i víc, než abychom zakoušeli „pokoj Boží, který převyšuje všeliký rozum lidský“ (Fp 4:7; kraličtina je úžasná, že?). Chce po nás, abychom byli činitelé pokoje (Mt 5:9).

Co to znamená konkrétně, v naší situaci?

Denně jsem bombardován články, e-maily, odkazy na jiné články a na videa… Tímto se omlouvám všem, co mě těmito věcmi zásobují – kdybych se díval na vše a četl vše, nestačilo by mi 24 hodin denně… Takže zůstávám v této oblasti nevzdělaný. Sice se denně zapisuji počet nově nakažených a počet hospitalizovaných, reprodukční číslo a týdenní incidenci, ale jinak nemám žádný názor na to, zda je COVID umělý či přírodní, zda víc mutuje mezi očkovanými nebo mezi neočkovanými apod. Rád poslouchám Jana Konvalinku, který se nerozpakuje často používat slůvka „nevím“, a vzal jsem na milost i Prof. Hořejšího, jehož názory (na jiné věci než COVID) mi připadaly ujeté, ale hodně si u mě šplhnul, když v posledních sobotních Lidovkách napsal rozsáhlý článek o tom, jak se mýlil.

Co pozoruji? V této době, v níž narůstá zmatek, nervozita a nejistota, jsme ve velkém pokušení nechat si otrávit (a bohužel i aktivně otravovat) naše mezilidské vztahy. Ano, teď mluvím o křesťanech. Kolik je mezi námi obviňování, sarkasmu, ironie, zahořklosti… Ba dokonce proklínání a jednoznačných odsudků! „Necháš-li se očkovat, přijímáš znamení šelmy!“ To je konec, že, tady veškerá diskuse končí.

Chceme-li být činiteli pokoje, buďme raději laskaví. Existují lidé, před setkáním s nimiž se modlím, aby nedošla řeč na COVID. Vím, že pokud se tak stane, bude to „zabité“ a vlastně bolestné pro obě strany. A tak se mi chce křičet: „Všichni antivaxeři, mám vás rád!“ A myslím to naprosto vážně. A ještě se mi chce dodat: Bůh mi nedal mandát, příkaz ani úkol, abych řešil COVID. Jistě, nějak jsem se rozhodnout musel, ale nepotřebuji vytrubovat do světa, jak (ano, vím, dá se to zjistit), a chci s těmi, kteří se rozhodli jinak, pěstovat normální, přátelské vztahy. Nemám ani mandát přemlouvat je, aby se přidali ke mně.

Pak je tady ještě druhá rovina: Všichni máme nějaké povolání. Jsou tady lékaři a zdravotní sestry. A jenom někteří z nich se nemohou vyhnout jasnému slovu. Mnozí sice mají také nějaký názor, ale v podstatě se příliš neliší od nás laiků. Takový ministr zdravotnictví nebo jeho náměstci pochopitelně musí jednak jinak než já, který spoustu věcí řešit nemusím. Nemohou se vyhnout jasným stanoviskům a rozhodnutím. Kéž by byli „tématy“ našich vroucích modliteb. Kéž ti, kteří schvalují vakcíny nebo léky, jednají moudře a odpovědně. Kéž ti, kdo ošetřují pacienty (zde mám na mysli i zdravotní sestry), mají dost sil i milosti.

Věřím, že Bůh nás všechny chce i v této situaci něco naučit. Nepochybně k tomu patří i to, abychom v této vzrušené době byli činiteli pokoje.

  1. ledna 2022

Uslyšíme Boží hlas?

Vloni touto dobou jsem napsal článek „Pokoření“. Oním pokořením, o němž jsem psal, bylo chování pandemického viru, který měnil podobu a unikal tak našim snahám ho přemoci. (A platí to vlastně dodnes.) Koncem listopadu jsem zveřejnil článek „Bůh nám chce něco říci“, který se týkal téhož tématu.

Některé články se mi píší celkem lehko. O těchto dvou to rozhodně neplatilo. Nějakou dobu jsem k jejich napsání sbíral odvahu. Nedalo se popřít, že já, pouhý člověk, hliněná nádoba, si troufám jiným lidem říkat něco o Bohu, ba dokonce se odvažuji vyslovit, co nám tento Bůh říká. Možná někteří lidé zakoušejí nebo někdy v minulosti zakusili stejné sevření – ti snad tomuto mému článku porozumějí.

Základní, úvodní otázka je: Mluví k nám Bůh? A teď nemám na mysli inspirované kázání. Nemám na mysli nějaké obecné pravdy. Jistě k nám Bůh i tímto způsobem mluví, byť v přeneseném slova smyslu, a nechci tuto od Boha přicházející inspiraci ani v nejmenším zlehčovat.

Uvedená základní otázka se týká toho, zda nám Pán Bůh říká něco konkrétního podobným způsobem, jakým mluvil jak ke starozákonním, tak novozákonním prorokům.

Bůh skrze proroka promluvila ke králi Jóšiášovi, že proti nepřátelské armádě má postavit hudebníky (2Pa 20). Bůh skrze Agaba předpověděl veliký hlad (Sk 11,28). To byly konkrétní věci, o kterých v okamžiku, kdy byly prorokovány, bylo zřejmé, že se stanou nebo nestanou. Mluví k nám Bůh tímto způsobem i dnes? Chce nám i dnes něco říci? Můžeme slyšet Boha? Nenasloucháme jen naší vlastní duši?

Pochopitelně nemám na mysli takové proroky, kteří každoročně předpovídají třeba hospodářskou krizi. Dovolím si o nich „zaprorokovat“: Určitě jim to jednou vyjde.

Tážu se dále: Pokud k nám Bůh promluví, uslyšíme Boží hlas? Odlišíme Boží hlas od jiných hlasů? Už jsem zmínil hlas vlastní duše. Jak poznáme Boží hlas?

Od Dereka Prince jsem kdysi slyšel inspirativní a ilustrativní vyučování na toto téma. Je ještě z doby před nástupem mobilních telefonů, z doby pevných linek, telefonních drátů a telefonních přístrojů bez displeje. Když jste volali neznámému nebo málo známému člověku a on zvedl telefon, představili jste se plným jménem: „Tady František Braniš.“ Když jste volali nějakému příbuznému nebo dobrému známému, řekli jste: „Ahoj, tady Franta.“ Když jste volali manželce, tátovi nebo mamince, řekli jste: „To jsem já.“

Proč jste se nemuseli představovat jménem? Protože jste věděli, že poznají váš hlas. A když oni volali vám, fungovalo to podobně. Prostě jste poznali hlas volajícího – i bez představování. Poznali jste onen hlas, protože jste ho znali. Neměli jste někde vedle telefonního přístroje jakýsi návod typu „deset bodů, jak poznám hlas své manželky“. Hlas své manželky jste poznali, protože jste ho znali.

Poznáme Boží hlas?

A když nám někdo vyřizuje nějaké slovo od Pána, poznáme, zda je to skutečně od Pána, nebo si to ten člověk jen myslí?

Chci teď zmínit dvě podmínky. Ani jedna z nich neplatí absolutně, přesto jsou velmi důležité.

První podmínkou je Boží bázeň. Někdy se můžete setkat s člověkem, který téměř ledabyle používá slova „Pán mi řekl“, ale vy z něj necítíte žádnou bázeň před Bohem. Bázeň před Bohem je nejen počátek moudrosti, ale i podmínka slyšení Božího hlasu.

Ovšem neplatí to absolutně. Když se obrátil Saul z Tarsu, pak tuto bázeň neměl. K řadě (pozdějších) světců Bůh promluvil v době, kdy byli sebestřední a na Boha nedbali. Nicméně pokud nám prorocké slovo vyřizuje křesťan, buďme ostražití, pokud neshledáváme, že má bázeň před Bohem.

Druhou podmínkou je očekávání. Očekáváme, že k nám bude Bůh mluvit? Udělali jsme si čas na naslouchání? Téměř každý týden si vyhrazuji nějaký delší čas na to, aby ke mně Bůh mohl mluvit. A jsou dny, kdy jen tak sedím nebo ležím před Pánem, prosím ho, aby ke mně promluvil – a nic. Po celou dobu nic.

Ale jindy Bůh promluví. Nebo nepromluví přímo v tento „vyhrazený“ čas, ale promluví třeba během následujícího týdne, uprostřed všedního života.

Myslím, že Bůh si přeje, abychom mu naslouchali. Aby naše modlitba byla něčím víc než jakýmsi vysypáním pytlíčku proseb před Hospodina. Očekáváme, že k nám Bůh bude mluvit? Uděláme si čas na naslouchání? Pokud ne, pak k nám možná mluvit nebude. Nebo bude, ale my přeslechneme jeho hlas.

Ale ani tato podmínka neplatí absolutně. Kdysi svatý František potkal ubohého žebráka, a toto setkání proměnilo jeho život. A nebylo to tím, že by si před oním setkáním dělal čas na Hospodina a prosil, aby k němu Hospodin promluvil. Bůh nás může zasáhnout, i když o to nestojíme, a i když nic takového nečekáme.

Proč to všechno vlastně píšu? Myslím si, jak už jsem psal v listopadu, že 2Pa 7,14 platí pro nás dnes. Ano, znám ten výklad, že je to jen pro Izrael. Sám jsem to kdysi taky tvrdil. Nicméně platí to i pro nás dnes. Celá Bible platí pro nás dnes. Tedy ještě jednou, tentokrát v B21, abyste to nemuseli hledat:

Jestliže se pak můj lid,

který se nazývá mým jménem,

pokoří

a bude se modlit,

bude hledat mou tvář

a odvrátí se od svých zlých cest,

potom je vyslyším z nebe,

odpustím jejich hřích

a uzdravím jejich zem.

  1. ledna 2022

Pákistánci – drama pokračuje

Předně z celého srdce děkuji všem, kteří přispěli na podporu pákistánských rodin. Reakce na mou poslední výzvu byla velmi štědrá – vybralo se přes 100 000 Kč. Říkal jsem si, to je více, než je potřeba na pokrytí nákladů na dva měsíce, a po dohodě s Dignity jsme plánovali, že ještě Suhailovi zaplatíme autoškolu a možná ještě přispějeme druhé pákistánské rodině na zdravotní pojištění.

Jenže teď přišla další rána – Suhail měl 3. ledna nastoupit do práce, ale když přišel, předali mu výpověď. Americká firma ICON, u níž měl být zaměstnán, prý omezuje své evropské aktivity. Je-li to skutečný důvod, nevím. Suhail mi přeposlal onen dopis s výpovědí, tam žádný důvod ani žádné vysvětlení uvedeny nejsou. Jen konstatování, že během dvou měsíců mohou obě strany od smlouvy odstoupit.

Takže přicházím s další výzvou či spíše prosbou. Nevěděli byste o nějakém zaměstnání pro člověka, který sice umí několik jazyků, ale čeština mezi nimi (zatím) není? Suhail se pochopitelně domluví velmi dobře anglicky. Je to činorodý člověk, který se už dlouho pere se životem, je aktivní a adaptabilní.

Záleží na Hospodinu, který se slitovává… Prosím tedy i o vaše modlitby. Pochopitelně podám zprávu, jak se věci vyvíjejí.

Dan Drápal

  1. ledna 2022

Správně pojatá tolerance

Nedávno jsem byl pozván do jedné křesťanské skupinky. Mimo jiné se tam mluvilo o toleranci. S většinou přítomných jsem se viděl poprvé a všichni se mi jevili jako milí lidé (a dodnes nemám důvod pochybovat, že nejenže se tak jeví, ale milí opravdu jsou). Kromě dalších témat se mluvilo i o vztahu ke světu. Mimo jiné zazněla věta: „Já vlastně nerozlišuji mezi věřícími a nevěřícími.“ Často zaznívalo slovo „tolerance“.

Bylo to milé společenství. Přesto se mě zmocnily určité rozpaky. Samozřejmě nezaznělo něco takového, jako že bychom neměli víru šířit, nicméně zůstával ve mně dojem, že o víře by se mluvit moc nemělo, hlavně musíme víru žít. Jde především o to, abychom milovali všechny bez rozdílu a víru šířili zejména svým příkladným chováním.

Milovat všechny bez rozdílu… Vlastně ano. Souhlasím s tím, že bychom měli Kristovou láskou milovat jak věřící, tak nevěřící. Nepochybuji rovněž o tom, že žijeme-li příkladným životem, budeme o víře mluvit mnohem věrohodněji, než pokud příkladným životem nežijeme. Znám rovněž argument „mám nevěřícího přítele a ten žije mnohem příkladnějším životem než mnozí křesťané“. Ano, také znám několik takových lidí.

Všechno je to docela pěkné, až na to, že celkové vyznění bylo takové, že by se vlastně o víře nemělo moc mluvit, a zejména bychom víru „neměli někomu vnucovat“.

To jistě ne. Nicméně tento postoj, jakkoli laskavý, se mi jeví jako dosti odlišný od celkového vyznění Nového zákona. Pavel nepochybně rozlišoval mezi věřícími a nevěřícími. Nebál se o víře mluvit konfrontačně. A rozhodně nebyl v této věci mezi apoštoly nějakou výjimkou. I ostatní apoštolové byli v této věci zcela jednoznační. Jan, miláček Páně, toho napsal mnoho krásného o lásce, ale napsal rovněž „Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, život nemá“ (1. J. 5,12). A „mít Syna“ u něj znamenalo nepochybně něco víc než být hodný na druhé lidi.

Problém vidím v tom, že i pro řadu křesťanů se „tolerance“ stala nejvyšší hodnotou. A obávám se, že v této věci se církev až příliš přiblížila tomuto světu. Někdy se mi zdá, že pro svět je tolerance hodnotou jedinou. Nicméně Ježíš nás nepovolal k tomu, abychom byli tolerantní. Povolal nás k tomu, abychom kázali evangelium.

Když říkám, že jsme povoláni k něčemu jinému než k tomu, abychom byli tolerantní, tak tím netvrdím, že máme být na lidi protivní. Nebo že je jedno, jak sami žijeme.

Výtce netolerance se patrně nevyhneme. Mluvil jsem s člověkem, který pořádal na základních a středních školách přednášky o AIDS. Žáci a studenti pak měli možnost napsat krátké zhodnocení. Některá hodnocení byla kladná, jiná záporná. Zajímavá byla jedna jednovětná reakce: „Lákal nás do nějaké sekty.“ Přitom řečník vůbec nemluvil o církvi! Žádnou církev ani sektu nejmenoval. Nejsem si zcela jist, ale myslím, že nemluvil ani o Bohu. Zřejmě ale mluvil o hříchu, byť možná nepoužil tohoto slova. Některým lidem zřejmě stačí, aby od někoho slyšeli, že by člověk neměl střídat sexuální partnery, aby takového člověka prohlásili za „netolerantního“. Pokud ovšem na tento stav budeme reagovat tím, že raději nebudeme o hříchu vůbec mluvit, staneme se „zmařenou solí“ (Mt 5,13).

Pokud by nebyl hřích a pokud by tedy nebyla potřeba pokání, nebylo by potřeba ani evangelia. Evangelium je totiž dobrá zpráva nikoli o tom, že by náš život mohl být ještě o trochu lepší, než je teď, ale že problém hříchu je díky oběti Božího Syna řešitelný. Pokud jsme ovšem toho názoru, že žádný problém nemáme, pak nám evangelium pochopitelně nic neříká.

Pochopitelně není nejlepší zaujmout postoj „já, spasený, tobě, nespasenému, povím, jak to je.“ Ježíš takto nepostupoval. Jak s učedníky jdoucími do Emauz, tak i se samařskou ženou nebo se Zacheem ušel kus cesty (s těmi učedníky dokonce i reálně, se Samařankou a Zacheem obrazně). Rovněž se musíme vyhnout jakémukoli přehánění a vyvolávání dojmu, že pokud se někdo pomodlí „modlitbu spasení“, je vše vyřešeno. Nicméně pokud se necháme vést Duchem, konfrontaci se nevyhneme. A budou lidé, kteří nás za to nebudou mít rádi. Ona světská tolerance, která ji byla zmíněna, má své meze. Budete-li mluvit o potřebě pokání, svět vás patrně označí za netolerantní, a část církve vás označí za zákonické. A budou na vás hledat chyby a usvědčovat vás, že nežijete zcela příkladně a nemáte tedy právo jiným něco vyčítat. Snažte se žít co nejpříkladněji, ale nenechte se touto výtkou zcela odradit. Ježíš žil naprosto příkladně – a stejně skončil na kříži.

Sílu i moudrost nám dodá evangelium samo. Jak píše Pavel v první kapitole Římanům, evangelium je moc ke spasení. Evangelium proměňuje lidské životy. Tolerance sama o sobě nikoli.

  1. prosince 2021

Chvála konvencí

Každý rok mnohá média opakují banální konstatování, že Vánoce se staly svátky konzumu. My starší jsme zažili chabý komunistický pokus nahradit Vánoce jolkou a Dědou Mrázem. Já to zakusil ve školních letech a vzpomínám si, jak jsem s dětskou naivitou ve třetí třídě zpíval „Děduška Maróz, jolku nam priňós“. (Pro později narozené: Jolka je správně s malým j, protože jde o označení vánočního stromku, nikoli vlastní jméno nějaké sličné spolužačky.) V letošním předvánočním období mě zaujalo a trochu rozveselilo, když jsem v jakémsi náhodně puštěném pořadu slyšel citát z jakéhosi dopisu, psaného v polovině devatenáctého století, v němž si pisatelka stěžovala, jak je to hrozné, že už bude muset zase shánět dárky a doma uklízet, a že jí ty Vánoce vůbec nebaví. Nic nového pod sluncem, píše se v knize Kazatel. Stížnosti na komercionalizaci Vánoc zřejmě mají svou dlouhou tradici.

Letos si naběhla komisařka EU pro rovnost Malťanka Hellena Dalliová, která chtěla termín Vánoce zrušit a nahradit ho obecnějším pojmem „Svátky“. Více než samotným tímto nápadem jsem ale byl překvapen mírou nevole, kterou tím vzbudila. Tak bych to třeba nečekal od Petrušky Šustrové ve fejetonu Lidových novin ze 17. prosince. Ale nebyla zdaleka jediná. Možná to říkám předčasně, ale zdá se mi, že vlna politické korektnosti kulminovala a nastává určitý odliv. Možná se kyvadlo začalo vracet zpět.

Vánoce mám rád, a dokonce vcelku. Je to možná tím, že ve stáří jsem tolerantnější než dříve. Vím, že v postmoderní době k Vánocům patří nejen nakupování dárků, ale i žehrání na jejich komercionalizaci. Trochu lituji pokladní v hypermarketech a supermarketech, že musí někdy už od konce listopadu poslouchat koledy, které jsou samy o sobě docela hezké, ale sedět celý den na pokladně a poslouchat je pořád dokola… No, nevím. Já bych to nevydržel.

Přeji všem, aby se mohli sejít a pokud možno nezůstali na Vánoce sami. Už se moc těším, že uvidím všechny své děti a vnoučata pohromadě. A nostalgicky vzpomínám, jak jsme se scházeli – moje rodina a bráchova rodina – na Boží hod u rodičů, a jak nás rok od roku přibývalo. Při posledním společném setkání, těsně před tím, než maminka odešla na věčnost, nás bylo třicet. Nikdo tehdy nechyběl. Pak už jsme se museli rozdělit – třicet je už opravdu hodně a logistika je natolik náročná, že si to moc nelze užít. Ale máme se rádi i nadále.

Ano, Vánoce jsou spjaty s konvencemi. A nějaké věci se dělají, „protože se tak dělaly vždycky“. Někomu to připadá nemístné, a tak chce „bořit tabu“ a „bořit mýty“. Komunisté, když se moc nedařilo prosadit jolku, alespoň zdůrazňovali, že Vánoce jsou „vlastně“ pohanský svátek, že je to oslava zimního slunovratu, a že církev ty šťastné a mírumilovné pohany potlačila a obelhala. Na to říkávám: Kdy jindy slavit příchod Ježíše Krista, který je oním Sluncem spravedlnosti se zdravím na paprscích? Ježíš vstupuje do našich největších temnot – a my to můžeme o Vánocích slavit. Nechcete-li, nemusíte. Kéž vám i tak chutná vánoční kapr.

Konvencí a zvyků je spousta – zdaleka nejen o Vánocích. Moderní a postmoderní doba mnohé z nich odbourala a odbourává. Je to tak ale dobře?

Tak se například stalo zvykem nepořádat pohřby. Prý si to nebožtík nepřál. A pro pozůstalé jsou prý pohřby traumatické.

Jenže zesnulý či zesnulá měli v mnoha případech řadu přátel a známých. V tradičních kulturách jsou pohřby zpravidla navštívenější než nedělní bohoslužby. Je to špatně? Nemyslím. Ano, zařizování pohřbu může být traumatické. Život prostě někdy traumatický je – s tím nic nenaděláme. Ale pohřeb je projevem vděčnosti a slušnosti. Vděčnosti zejména vůči zesnulému, slušnosti zejména vůči širší rodině a přátelům.

Nebo si vezměte – dříve neodmyslitelnou – konvenci žádání o ruku, a především rodičovského požehnání sňatku. Mnozí o ně ani nestojí. A co to má za následek? Je to jednoduché a logické – nepožehnání. Ano, vím, že někdy jsou vztahy tak rozbité, že to prostě nejde. Nechci nikomu přidělávat bolest. Chci ale, abychom – alespoň některé – konvence vzali na milost. Nebo se alespoň zamysleli, jakou vlastně mají náplň, proč zdomácněly, a jaký bude život bez nich. Obávám se, že v mnoha ohledech dosti plochý.

Nic nás nenutí tyto konvence pěstovat. Nejsme ani pod vrchnostenským, ani pod společenským tlakem. Ani v církvi ne, alespoň u nás. A to je dobře. Možná, že po čase budou nahrazeny jinými konvencemi, které budou mít taky smysl. Ano, konvence mohou dusit, umrtvovat. Mohou ale také – jsou-li správně pojaty – prohlubovat a obohacovat. Proto bychom je neměli bezhlavě rušit. Pak jsme trochu jako malé děti, které, když uvidí z kostek postavenou věž, ji honem běží zbourat.

Právě si to užívám s vnučkou. John Eldredge má asi pravdu, když říká, že skrze toto batolecí bourání věží z kostek poznává dítě svou sílu. Jde ale o to, aby ji později dokázalo správně nasměrovat. Bohužel, mnozí z této přirozené fáze boření nikdy nevyrostou a boří celý život. To ale nemusí být náš případ.

  1. prosince 2021

 

 

Naléhavá prosba

Na jaře jsem zveřejnil prosbu o finanční podporu dvou pákistánských rodin. Sbírka vynesla 301 000 Kč, z nichž se nám podařilo sehnat pro obě rodiny bydlení a pro jednu z těchto rodin i potřebné potraviny a léky. Jedna rodina je zde již čtyři roky, mají čtyři děti, z nichž jedno se narodilo již v České republice. Bohužel, jejich právní postavení je stále nejisté, asyl jim byl odmítnut, nicméně oni se odvolali a proces ještě není u konce. Otec této rodiny normálně pracuje, takže tam další finanční podpory není zapotřebí.

S druhou rodinou je to horší. Počítali jsme s tím, že ji budeme živit šest měsíců, než dostane otec rodiny pracovní povolení. Pracovní povolení dostal, byl od počátku proaktivní, a zdálo se, že počátkem prosince nastoupí do práce, kterou si našel. Nicméně vyskytly se byrokratické překážky. Může ho zaměstnat jen firma, která má volné pracovní místo, jež bylo 30 dnů inzerováno a na které se nepřihlásil žádný český státní příslušník. Firma o něj opravdu stojí, inzerát zveřejnila a nyní běží ona třicetidenní lhůta. Znamená to ovšem, že nastoupit bude moci nejprve 1. února; do té doby jsou zcela bez prostředků. Navíc šlechetní pronajímatelé byli u společnosti Bohemia, nyní mají nového dodavatele a zálohy jim stouply ze 3000 Kč na 8000 Kč.

Proto volám SOS. Potřebujeme pomoc pro tuto rodinu. Jedná se o pomoc krátkodobou – potřebují překlenout leden a únor; půjde-li vše dobře, první výplatu dostane v polovině března.

Připomínám, že muslimové se je třikrát pokusili zabít. Jejich svědectví je drsné i velmi dojemné. Maria má viditelné jizvy na těle – pokusili se ji upálit ve vlastním domě. Měli povídání o svém životě u nás ve Zlatých Horách a v Jeseníku a mnohé z nás to hluboce zasáhlo.

Pomoc „zprocesujeme“ opět skrze organizaci Dignity, číslo účtu je 2501433188/2010; do zprávy pro příjemce napište prosím „Pákistánci“. Moc děkuji všem, kteří budou ochotni přispět alespoň malou částkou.

Ještě jednou zdůrazňuji, že „naši“ Pákistánci nic nezanedbali. Jsou velmi proaktivní. Narážejí ale stále na nějaké byrokratické překážky. Přiznám se, že já bych si asi na jejich místě zoufal. Mohl bych popsat celou řadu situací, pro ně naprosto nepředvídatelných a z mého hlediska šikanózních. Přitom tady chtějí pracovat, chtějí být pro tuto zemi požehnáním, nikoli přítěží.

Děkuji za pochopení a přeji požehnané vánoční svátky!

 

Dan Drápal

  1. prosince 2021

Michaela Hartová: Zpátky k propasti

(upozornění na zajímavou knihu)

Když jsem před více než dvěma lety psal o prvotině Michaely Hartové Cesta přes propast, mluvil jsem o zázraku. Svou první vydanou knížku napsala Michaela Hartová mezi čtrnáctým a šestnáctým rokem života. O její druhé knize jako o zázraku psát nebudu. Snížil bych tím význam slova zázrak. Nesnížil bych ovšem kvalitu a hodnotu této druhé knížky. Michaela Hartová mezi tím úspěšně dokončila střední školu a nyní studuje – jak jinak – jazyky na Karlově univerzitě. Svou druhou knížku sepsala mezi sedmnáctým a devatenáctým rokem života.

Kniha je pokračováním Cesty přes propast. Místo děje zůstává stejné – Liberec, Ještěd a okolí. Hlavní osoby stejné nezůstávají, nicméně jedná se pořád o jednu rodinu a její přátele. (Hlavní postavy příběhu jsou potomci hlavní postavy první autorčiny knihy.) Jiný je ovšem čas – o první knize jsem psal, že by ji bylo možno částečně zařadit do fantasy literatury. Tuto druhou knihu bych řadil spíše mezi sci-fi, protože děj se odehrává v budoucnosti, konkrétně třicet jedna let od událostí popisovaných v první knize.

V knize hrají velkou úlohu mobilní telefony. Autorka udává, že konzultovala problematiku IT technologií s odborníkem. V době, v níž se děj odehrává, už umí mobily standardně vytvářet hologramy.

Zápletka je poněkud složitá. Kniha sleduje jakoby dvě dějové linie, takže čtenář zpočátku knize nerozumí. To jí ovšem dodává na zajímavosti. Co to má znamenat? Jak to dopadne? Dějové linie postupně gradují, až se nakonec spojí a vše se vyjasní.

Kniha se tedy čte jako detektivka. To do jisté míry platilo i o knize první; o tomto pokračování to ovšem platí dvojnásob. Současně jde v knize o hodnoty. Je to kniha o statečnosti, věrnosti, o zradě, o záchraně na poslední chvíli. Kniha je naprosto originální, a přitom má všechny důležité známky „Velkého příběhu“, jak ho chápe John Eldredge. Vystupují v ní kladné postavy i padouši. A navíc vše je uvěřitelné – až na existenci podivného jezera někde v blízkosti Ještědu. Nu, jedná se o beletrii, nikoli o geografii nebo historii.

Knihu o 137 stranách lze objednat na https://www.sborliberec.cz/knihy za 269 Kč (bez poštovného a balného). Hned jsem ji koupil pro své vnuky a také do sboru jako vhodný dárek pro mládež příslušné věkové kategorie. Budete-li objednávat rychle, stačíte z ní udělat dobrý dárek pro své příbuzné či přátele.

  1. prosince 2021

Pán Ježíš a politika

Chci reagovat na tentokrát doslova stovky reakcí (sečtu-li diskusní příspěvky na FB, na Křesťanu dnes a ty, které mi přišly e-mailem) na článek „Bůh nám chce něco říci“. Zastavím se u tří témat, k nimž přišla řada příspěvků.

Prvním tématem, které zmíním, byť jen krátce, jsou reakce na zmínku o Dereku Princovi. Skoro lituji, že jsem ho vůbec jmenoval. Na Dereka Prince mají lidé různé názory, já osobně patřím k těm, kteří si ho váží, a nepochybně jsem jím byl v řadě věcí ovlivněn. Jsem rád, že jsem ho mohl poznat i osobně, zblízka, a měl jsem s ním řadu rozhovorů, které mi velice pomohly. Ale to by bylo na zcela jiný článek.

Druhým důležitým tématem byla otázka kritiky vlády. Zde jsem se měl asi vyjádřit trochu obšírněji. Slova o tom, že Bůh nám nedal mandát vládu kritizovat, ale chce, abychom se za vládu modlili, mnozí pochopili v tom smyslu, že kritizovat vládu je zakázáno. To jsem říci nechtěl; ostatně v takovém případě bych kritizoval sám sebe, protož jsem se nejednou o vládě kriticky vyjadřoval. Takže aby bylo jasno: Křesťanům není nějak apriori zakázáno vyjadřovat se kriticky vůči vládě.

Na druhé straně mě je trochu líto, že zatímco mnozí vehementně brání naše „právo“ vládu kritizovat, jen velmi málo lidí si vůbec všimlo výzvy, abychom se za vládu modlili. Ale ano, někteří si toho všimli, a vyzvali k modlitbám a půstu. Předpokládám, že tato výzva i k některým z vás dolehla.

Je ale dobré zamyslet se nad jednou věcí. Ano, vládu lze kritizovat. Nejsem si ale jist, zda právě křesťané tomu mají věnovat příliš velkou pozornost. Naše kritika vlády asi nepřinese mnoho nového. V kritizování bude „svět“ minimálně stejně dobrý jako my; ba řekl bych, že ještě „lepší“. Jinak řečeno, v kritizování vlády jsme snadno zastupitelní. Domnívám se ale, že nejsme zastupitelní v modlitbách za vládu. Osobně jsem přesvědčen, že v tomto ohledu svou úlohu podceňujeme.

Další velkým tématem je otázka, zda se Ježíš věnoval politice nebo ne, a co z toho plyne pro nás.

Domnívám se, že v podstatě pouze demokracie vytváří podmínky, abychom se politice nemuseli příliš věnovat. V jiných formách vlády nemáme politickou moc; to však neznamená, že se můžeme politice vyhnout. Když Jan Křtitel kritizoval Heroda za cizoložství, mělo to politický rozměr, nebo nemělo? Bylo to rozhodně jiné, než kdyby za stejný hřích kritizoval souseda Malkíšuu. Když přišli za Pánem Ježíšem s otázkou, zda platit či neplatit daně, souviselo to nějak s politikou? Tato epizoda jako by naznačovala, že by se jí náš Pán vyhnout chtěl. Podobně když za ním přišli se zprávou, že Pilát smísil krev Galilejců s krví jejich obětí, dává Ježíš dost drsnou odpověď: „No vidíte, a když nebudete činit pokání, dopadnete taky tak.“ Jak kdyby chtěl toto výsostné politikum nějak minout. Protiřímské vlastence touto svou odpovědí zřejmě spíše naštval, než aby je uspokojil.

Z mesiášských titulů si Ježíš vybral titul „Syn člověka“. Nabízely se mu i jiné: Učitel spravedlnosti, Syn Davidův, Mesiáš. Titul „Syn člověka“ byl politicky nejméně zatížený – a právě pro to si ho zřejmě Pán Ježíš zvolil. Jenže pak nám to hodně zkomplikoval při slavnostním vjezdu do Jeruzaléma. Ačkoli při jiných příležitostech se označení „Syn Davidův“ vyhýbal, a dokonce ho relativizoval (viz Mt 23,41-45), při slavnostním vjezdu do Jeruzaléma ho jednoznačně přijal.

Když pak byl Pilátem vyslýchán, řekl, že jeho království není z tohoto světa. Znamená to, že se ho politika netýká? Ale kdež. Když někdo tvrdí, že má království, tak je v ohrožení, a může stokrát říkat, že jeho království není z tohoto světa. Platí to od prvotních křesťanů až po dnešní pronásledované – čínští křesťané by mohli vyprávět.

Nejsou to jen křesťané, kdo jsou pronásledováni. Počátkem sedmdesátých let začala naše komunistická strana pronásledovat „máničky“, representované skupinou Plastic People of the Universe. Některé jejich písničky se mi líbí, zvláště ty od Sváti Karáska, jiné se mi nelíbí ani trochu. Ale to je v této souvislosti zcela lhostejné. Těmto lidem nešlo ani v nejmenším o politiku. Kdyby je státostrana nechala na pokoji, do politiky by vůbec nevstoupili. Podobně dnes se v Rusku nijak politicky neangažovali Svědkové Jehovovi – přesto je Putin zcela zbytečně pronásleduje. Můžeme si říkat „do politiky se nepleťme“, ale v diktatuře nám to bude málo platné. Takže nejde ani tak o to, zda se v politice angažovat chceme či nechceme. I postoj „nechci s politikou nic mít“ je postoj politický. A má své důsledky.

Kritici politické angažovanosti upozorňují, že Boží království nelze vybudovat politickými prostředky. V tom mají nepochybně pravdu. Mnohdy je ale jejich kritika špatně cílená: Já si také nemyslím, že Boží království lze vybudovat politickými prostředky, a přesto politickou angažovanost považuji za smysluplnou. Nicméně, jak by mělo být patrné z článku, který vyvolal takovou odezvu, za mnohem smysluplnější považuji modlitbu.

  1. prosince 2021

Bůh nám chce něco říci

Na pandemii, kterou prožíváme, je něco zvláštního. Chová se nevyzpytatelně. V její první části na tom byla západní Evropa hůře než východní. Teď se situace obrátila. Nikdo s jistotou neví, proč.

Jednu dobu to vypadalo, že až bude dostupné očkování, pandemie začne odeznívat. Teď už to na to nevypadá. Ne že by očkování nemělo smysl. Má. Zatím jsem stále přesvědčen, že díky očkování umírá v nemocnicích přinejmenším o polovinu méně lidí, než kdyby očkování nebylo. Zatím se ale nezdá, že by očkování samo o sobě pandemii ukončilo. A to je nad námi stále hrozba nějaké nové, ještě nebezpečnější mutace.

Koronavirová pandemie není jedinou kalamitou, která nás postihuje. Jsou tu změny klimatu. Je tu kůrovcová katastrofa. Letošní rok byl srážkově normální, ale jaký bude ten další? A do toho energetická krize…

Co na to Bůh? Bůh o tom všem ví. Dopouští to. To to nemůže zastavit? Může. Ale zatím to neudělá.

Ve svém Slovu nám zjevuje, proč. A česká církev to dobře ví. V poslední době se na ten verš často kázalo. Byl i zhudebněn a někdy ho alespoň někteří z nás s chutí zpívali.

[Jestliže] se můj lid, který se nazývá mým jménem, pokoří, budou se modlit, hledat moji tvář a odvrátí se od svých zlých cest, vyslyším z nebes,

odpustím jejich hřích a uzdravím jejich zemi.

  1. Paralipomenon 7,14

Bůh může uzdravit naši zemi. Může uzdravit kteroukoli zemi. Ale než ji uzdraví, udělá dvojí: Vyslyší nás z nebes a odpustí náš hřích.

Má ale Bůh vůbec co vyslýchat?

Bůh stanovil čtyři podmínky: Máme se modlit (1), pokořit se (2) hledat Boží tvář (3), a opustit své zlé cesty (4).

Je čas, abychom se zastavili. Jak vypadá náš modlitební život? Za co se modlíme? Myslíme své modlitby vážně?

Máme se pokořit. S jakou vážností mluvíme o Bohu? S jakou vážností mluvíme o jeho Slovu? Když čtu některé příspěvky na sociálních sítích, zjišťuji, že o Bohu nemluvíme s vážností, ale s lehkovážností. Jako kdyby nám měl zdůvodňovat svoji existenci. Ne, tudy cesta nevede. Co naše modlitby za vládu? Svědčí o tom, že se pokořujeme? Jak zdůrazňoval Derek Prince, Bůh nám nikde v Písmu nedal mandát vládu kritizovat, ale dal nám za úkol se za vládu modlit. Zamysleme se nad našimi rozhovory o situaci. Kolik je v nich kritiky na adresu vlády? A kolik je v nich modliteb za vládu? (Jaký je tento poměr? Obávám se, že asi tak deset ku jedné.)

A pak se v onom verši mluví o opuštění zlých cest. Co muži, kteří jsou nevěrní svým ženám? Co ženy, které jsou nevěrné svým mužům? Co ti, kdo pro své rozkoše mrzačí své děti? Co ti, co utrácejí své nenarozené děti, aby jim neklesla životní úroveň? A co ta pandemie, které se říká pornografie?

Bůh může pandemii kdykoli zastavit. Odpustil pohanskému městu Ninive, když činilo pokání. Ano, modlím se denně za Boží milost. Ale jsem si jist, že Bůh nám říká – či vlastně připomíná: „Nezáleží běh na rychlých, ani boj na udatných, ale na Hospodinu, který se smilovává.“

Aby nedošlo k mýlce: Hluboce si vážím zdravotníků, kteří udatně bojují na covidových odděleních. Neříkám, že máme tyto boje vzdát, protože Hospodin si stejně udělá, co chce. Bůh není vrtkavý. Ve svém Slovu stanovil podmínky jasně. Má cenu k němu volat.

Obávám se, že uslyším námitku: „Dane, nemůžeš na tento svět vkládat takové nároky. To můžeš jen na církev.“ Opravdu? Jistě, jen Boží lid se může modlit v souladu s oním veršem z Paralipomenon. Vždyť začíná slovy: „Jestliže můj lid, který se nazývá mým jménem…“ To byl a je Izrael a to je i církev. Nazýváme se jménem Kristovým. Nicméně pokání může a má činit celý národ. Myslíš, že to není možné? Tak si přečti ještě jednou závěr Jonášova příběhu.

Situace je vážná, a bude, obávám se, ještě vážnější. Nechť z církve zazní prorocký hlas. Pamatujme ale na to, že soud začíná od domu Božího. Čiňme pokání.

  1. listopadu 2021

Mít názor – nebo něco udělat?

Nejprve dobrá zpráva na začátek: Každý z nás něco umí. Každý z nás má nějaký dar od Boha. Dělej co nejlépe to, co umíš. Bůh s Tebou počítá.

Žijeme v těžké době. Spousta lidí vynakládá hodně energie a času na nalezení odpovědí na otázky „proč“ nebo „kdo za to může“. Ty otázky pochopitelně nejsou zcela zbytečné. Jinou otázkou je, zdali právě já na ně mám hledat odpověď. Možná mám dělat něco jiného. Diskuse mohou být nekonečné a lidé se při nich mnohdy pozraňují.

Popíšu konkrétní událost z první poloviny osmdesátých let. Omlouvám se těm, kteří ji již slyšeli nebo o ní dokonce četli. Byl to pro mě formující prožitek a v poslední době jsem měl příležitost si ho mnohokrát připomenout.

Bylo to v počátcích maninského probuzení. Vyrůstal jsem v evangelické církvi, kde to na mládeži vypadalo zpravidla tak, že někdo měl „program“, pak se o tom programu diskutovalo, a pak se hrály nějaké hry. Jelikož jsem neznal žádný jiný model, dělali jsme to zpočátku na Maninách také tak. Tedy až na ty hry. Na ty jaksi nebyl čas.

Jednoho krásného dne – bylo to ve čtvrtek, jako vždy – měla jedna sestra program o utišení bouře. Po programu následovala diskuse – a propukla bouře. Atmosféra houstla. Tehdy k nám občas chodíval černoch z Ghany, jmenoval se Gottfried. Studoval v Praze chemii a byl tu už šestým rokem. Sledoval tu bouři a v jednom okamžiku vzal kytaru a zazpíval anglickou píseň.

Byla to píseň o utišení bouře.

A bouře utichla. Nedlouho na to sestra Renata píseň přeložila a ona se stala na jednu dobu jednou z nejpopulárnějších. „V moři špíny tonul jsem, plný té špíny sám…“ Pamětníci, vzpomínáte?

Gottfried se do diskuse nezapojil. Nebo snad ano? Pokud ano, pak úplně jiným způsobem než ostatní.

V tomto ohledu je mi příkladem Matka Tereza. V její době bylo jistě mnoho expertů na chudobu, a mohli snad být i užiteční. Ona ale říkala: „Bylo by lépe méně slov. Ptáte se, co máte dělat? Vezměte hadr a někomu ukliďte.“ Nebo: „Pokud lidi soudíte, nemáte čas je milovat.“ Mám taky rád tu epizodu, kdy se na ni přijela podívat jakási filmová hvězda z Ameriky. Když viděla, jak Matka Tereza umývá umírajícího, prohlásila: „Téda. To bych nedělala ani za sto tisíc dolarů.“ Matka Tereza se na ni na chvilku podívala a pak lakonicky řekla: „Já taky ne.“

Překvapilo mě, kolik měla Matka Tereza kritiků. Jeden z nich přestal odebírat mé články, když jsem ji pochválil a dal za vzor. Mně je to ale útěchou. Pokud měla Matka Tereza tolik kritiků, proč bych jich nemohl pár mít také já?

Vzpomínám i na nedávno zesnulého přítele Pavla Kábrta. Jednou na Maninách vyprávěl, jak se snaží zvěstovat evangelium. Byl tam přítomen nějaký návštěvník, který se přišel na ty hrozné Maniny podívat, a ten na jeho vyprávění zareagoval: „Takovéhle evangelizování se mi vůbec nelíbí!“ „Mně taky ne,“ odpověděl Pavel. „Naučíte mě to dělat lépe?“

Nedávno jsem zveřejnil článek o autoritě Bible. Taky jsem se dověděl, jak to dělám všechno špatně. K mé lítosti nikdo z diskutujících nezareagoval na to, co pro mě bylo nejpodstatnější: Jak úžasnou roli hrálo Písmo u lidí trpících pro víru! Autorita Písma se projevila nesmírně silně právě u lidí, kteří ho neměli vůbec nebo pro které bylo velikou vzácností.

Vzpomněl jsem si v té souvislosti na svého přítele Michala Krchňáka. Když se dověděl o službě pašování Biblí z Hong-kongu do komunistické Číny, vypravil se tam. Na hraničním přechodu bylo otevřeno několik kontrolních stanovišť vedle sebe a komunistická hraniční stráž namátkově kontrolovala zavazadla. Křesťané pašující bible hráli jakousi ruskou ruletu: Přenášeli denně kufr plný biblí, dokud je „nepřistihli“. Pak už do Číny nesměli.

Michal byl duší Českého studijního překladu. Ale ta tzv. „oslí služba“ pašování biblí byla i v tomto ohledu velmi důležitá. Jde o to, že mnozí máme sklon někdy jen teoretizovat.

Když se do něčeho pustíte, počítejte s tím, že budete mít i dost kritiků. Kritici mívají „ty správné“ názory, ale někdy se míjejí samotnou podstatou věci. To byl případ představeného synagogy z 13. kapitoly Lukášova evangelia. „Avšak představený synagogy, rozhněván, že Ježíš uzdravuje v sobotu, říkal zástupu: ‚Je šest dní, v nichž se má pracovat; v nich tedy přicházejte a buďte uzdravováni, a ne v den sobotní.‘“ Všimněte si: Ten představený nezpochybňuje, že Ježíš opravdu uzdravoval. (Nad tím by se měli zamyslet ti, kdo by rádi z Písma vystřihli všechny zázraky.) Jemu vadí, že Ježíš uzdravuje v sobotu. Z Ježíšova hlediska neměl správně uspořádané priority. Z hlediska představeného synagogy to byl Ježíš, který neměl správně uspořádané priority. Dovedeme si představit, jakou radost měla ta uzdravená žena?

Uzavřu ještě jedním příběhem, který se stal někdy v druhé polovině osmdesátých let. V jedné vesnici auto srazilo asi dvanáctiletého chlapce, který upadl do kómatu. Řidič ujel, ale brzy se přišlo na to, že to byl člověk ze sousední vesnice. Autor článku byl v místní hospodě, kde si o tom chlapi povídali. „Já bych ho zabil,“ slyšel říci jeden ze štamgastů.

Maminka onoho chlapce ale nemyslela na pomstu. Modlila se. Lékaři říkali, že prognóza je beznadějná. Chlapec se pravděpodobně už nikdy neprobere. Maminka se nedala odradit. Chodila za chlapcem každý den a mluvila na něj. A on se po necelém měsíci probral.

Když se něco stane, můžeme se ptát po viníkovi. Někdy ho nelze nalézt; v tomto případě to šlo. Ale co máme dělat my?

Maminka toho chlapce se modlila.

Co máme dělat my v této pandemii? Modlit se – a kde je to potřeba, třeba vzít ten hadr a vytřít podlahu. Možná není na nás, abychom hledali viníka. Ne že by nebyl. Co je ale naším posláním? Být kritikem, nebo dokonce soudcem?

Dělejme to, co umíme. To, k čemu nás povolal Bůh.

  1. listopadu 2021