Jak žít bez odpovědí

Jsem rád, že se mnozí křesťané věnují takovým chvályhodným iniciativám, jako je šití roušek nebo pomoc seniorům. Rychlé a praktické reakce jsou jistě dobrou odpovědí na nastalou situaci.

Nicméně mnozí křesťané (a tato množina se patrně s výše jmenovanou do určité, možná značné, míry překrývá) si kladou různé otázky, které bych snad mohl shrnout do trojice:

  1. Je to Boží soud?
  2. Je to satanský útok?
  3. Co na to kniha Zjevení?

Na první dvě otázky lze jistě odpovědět, že možnosti v nich zmíněné se navzájem nevylučují. Satan je původcem zla a jeho cílem je naše záhuba. Proto miluje epidemie, paniku, hledání obětních beránků – a možná i teologické hádky o to, zda je to Boží soud či satanský útok. Setkal jsem se s názorem, že milující Bůh by na své děti, které Boží Syn vykoupil, neseslal takové trápení. Takže to určitě musí být od Satana. Pak bychom ale my, co patříme Pánu, měli být ochráněni, nebo snad ne? A tak mnozí radí, abychom nad sebou vyznávali slova 91. žalmu: Nebudeš se bát nočního děsu, ani toho, že ve dne přiletí šíp, ani moru, obcházejícího po setmění, ani zhouby, jež ničí za poledne. Po tvém boku padne tisíc, deset tisíc po tvé pravici, k tobě se to nepřiblíží. Jistě uvidíš na vlastní oči, ano uzříš odplatu ničemům. A mnozí, kteří takto vyznávají, budou skutečně ochráněni. Toto slovo se na nich naplní. Co když ale zemřou i někteří křesťané? Co když zemře někdo z našich blízkých, o jehož zbožnosti nebylo pochyb? Pak, myslím, budeme mít trochu problém. Tedy pokud nebudeme mít příliš ztvrdlé srdce. Se ztvrdlým srdcem budeme pyšní na svou víru, kterou druzí neměli, a proto zahynuli. Budeme v tom mít jasno.

Aby bylo jasno – výše uvedeným veršům věřím. A myslím si, že se v mém životě v různých podobách vícekrát naplnily. Domnívám se ale, že musíme mít rozeznání, které dává Duch svatý, abychom věděli, kdy a jak je na sebe (nebo na někoho jiného) vztáhnout.

Co můžeme druhým dát? Můžeme jim ukázat cestu k jistotě spasení. Můžeme lidem říkat, že pokud vyznají svůj hřích a složí svou naději v Ježíše, mají život věčný a nemusí se bát. To jim říkat můžeme. Ale neslibujme jim, že je nesklátí koronavir – tedy pokud nemáme v té věci zvláštní zjevení od Boha.

Nastane-li situace, jaká je teď – a vlastně vždy, když se situace společnosti zásadním způsobem promění – vede nás to k tomu, abychom si položili vážnou otázku: Žiji ve skutečné víře? Nebo žiji v sebeklamu? Důvěřuji Bohu a jeho Slovu, nebo za víru považuji přesvědčení, že Ježíš existoval? Mám v Ježíše důvěru, nebo na něj mám pouhý názor (který ovšem považuji za správný)?

Pokud žijeme ve víře, víme důležitou věc: Důvěřovat je víc než rozumět. Můžeme důvěřovat Bohu, že bez jeho vědomí nám nespadne ani vlas z hlavy, ale nemusíme umět vysvětlit, co přesně se děje a proč. A s tím souvisí druhá důležitá pravda: Nezáleží tolik na okolnostech, více záleží na tom, jak na okolnosti reagujeme. Bůh nám mnohdy nedává plně porozumět tomu, co se s námi a kolem nás děje. A přesto mu velmi záleží na tom, jak na dané okolnosti budeme reagovat.

A teď ještě ke třetí otázce: Co na to kniha Zjevení? Jedna odpověď by mohla znít: Nic. Zjevení nezmiňuje ani holocaust, což je událost nebetyčného duchovního významu. Nezmiňuje ani španělskou chřipku, na niž před sto lety zemřelo nesrovnatelně více lidí než nyní na COVID-19. Za pozoruhodně malé pozornosti tehdejších médií. Takže kdo hledají v Písmu předpovědi těchto událostí, budou buď zklamaní, nebo budou Písmo hodně „natahovat“, aby jim to vyšlo.

Ale existuje i druhá odpověď: Zjevení dává odpovědi na řadu otázek, které si klademe. Tím, že v nás vyvolává ještě další otázky. Jak to, že lidé nečinili pokání, když na ně doléhaly pohromy? Jak to, že neuvěřili dvěma svědkům? Jak to, že se téměř všichni vydali za šelmou? Jak to, že si posílali dárky, když byli dva svědkové zabiti? A mohli bychom aktualizovat: Jak to, že se neobrátili, když udeřila tsunami a zahubila dvě stě tisíc lidí? Těmto věcem porozumíme, když se ocitneme přímo v takových událostech. Pak nastane úžasný „aha efekt“. Najednou nám to bude jasné. Dokud čteme knihu Zjevení v pohodlné lenošce a přemýšlíme, který z nabízených jízdních řádů je nejlepší, možná té knize rozumět ani nemůžeme. To není nabádání, abychom tu knihu nečetli. Pán Ježíš řekl, že Duch nám připomene vše, co Ježíš říkal. Když tu knihu nebudeme znát, nebude nám Duch mít co připomínat. Jen se připravme na to, že až „to“ nastane, bude to hodně jiné, než jsme si představovali.

Nakonec jedno varování – a možná jeden úkol pro nás. Slyšel jsem z hodnověrných zdrojů, že v některých postižených obcích jsou lidé hrozně naštvaní na ty spoluobčany, kteří do obce koronavir „zavlekli“. Taková věc může na desetiletí podvázat sousedské vztahy. Přitom si nedovedu představit, že by to někdo udělal schválně. Je to ovšem situace přímo stvořená k tomu, abychom se snažili být mírotvorci. Jak skrze modlitby, tak skrze přímé rozhovory se zúčastněnými. Patrně to nebude jednoduchý úkol. To ale není důvod, proč se nesnažit. Budete-li působit pokoj, budete nazváni Božími syny.

  1. března 2020

 

Podpořme Betel!

Nedaleko od Kralup funguje středisko pro bývalé narkomany. Jmenuje se Betel a je součástí volného uskupení podobných středisek – celé hnutí vzniklo již před mnoha lety ve Španělsku. Středisko je organizováno na základě snahy o samofinancování. Lidé ze střediska renovují a prodávají použitý nábytek, provozují stěhovací firmu, vyklízejí půdy a sklepy a podobně. Tyto výdělečné aktivity ovšem pokrývají pouze část nákladů.

Jde o středisko malé, leč vysoce účinné. Sám jsem ho před lety navštívil a vím, že pobyt v Betelu skutečně mnoha lidem doslova zachránil život a snad všem jej hluboce proměnil.

Středisko vede Petr Tichý se svou manželkou Veronikou. Zakládali před mnoha lety podobné středisko u Petrohradu a učili se, jak na to, v Betelu v anglickém Birminghamu.

Středisko má kapacitu dvanáct mužů a je zcela naplněné. Nedávno Betel otevřel i středisko pro ženy, s kapacitou 8 klientek; toto středisko je naplněno z poloviny.

V současné době středisko naléhavě potřebuje dvojí: lidi a finance. Jaké nové pracovníky shání?

  1. vedoucí pro ženskou komunitu
  2. svobodného muže nebo manželský pár, který má obdarování ve vedení lidí, řízení podnikání, obchodní obdarování a selský rozum, zkušenost s lidmi, kteří se potýkají se závislostí je výhodou, nikoli však podmínkou.
  3. finančního manažera na dohodu o provedení práce (cca 1-2 x měsíčně zkontroluje situaci, navrhne řešení, pomůže se sestavováním rozpočtů a identifikací rizik)
  4. údržbáře – samostatně pracujícího člověka, který sám umí vyřešit a opravit problémy typu kapajícího kohoutku přes tečící pračku, ucpaný záchod, plesnivou zeď, drobné zednické práce, a který rovněž nebo ví, komu zavolat, když se děje něco, na co sám nestačí a dotáhne opravy do konce. Pokud by uměl stejné věci i u aut a nejen u nemovitostí, bylo by to skvělé.

 

Pokud jde o finance, ty jsou potřeba především na splátku dluhu za koupi střediska pro ženy. Kromě toho bývá počátek roku vždy náročný, když se k tomu přidá panika s koronavirem, lidé nekupují nábytek, takže je finanční situace Betelu v současnosti hodně složitá. Číslo účtu je 196892898/0300.

 

Nyní potřebné kontaktní údaje: Komunita BETEL, tel. 731 501 150

(na toto telefonní číslo se lze dovolat pouze od pondělí do pátku od 9.00 do 17.00), e-mail info@komunitabetel.cz

Kontaktní adresa: U hřbitova 939, 278 01 Kralupy nad Vltavou.

Všechny tyto údaje a mnoho dalších informací naleznete na webové stránce www.komunitabetel.cz.

 

Dan Drápal

  1. března 2020

 

Násilí na ženách a oblékání

Boj proti domácímu násilí a podobným jevům je velké téma dnešní postmoderní doby. V západním světě je v plném proudu kampaň „Me too“, která na tento problém upozorňuje, a u nás někteří publicisté volají po tom, aby se více rozvinula i v České republice, která je sto let za opicemi a toto velké téma nesdílí s patřičným nadšením. V západním světě doznávají vztahy mezi muži a ženami značných změn, a netroufnu si říci, jak budou tyto vztahy vypadat, až se rozvířený prach trochu usadí.

Popíšu svá východiska: Jakékoli násilí na ženách (a konec konců i na mužích) je naprosto nepřípustné. A slovo „jakékoli“ zahrnuje nejen otevřené fyzické útoky, ale i manipulaci (např. zneužívání vyššího postavení ve škole, ve firmě, v úřadě apod.). Takové jednání je hanebné a mělo by být trestné.

A ono, naštěstí, v naší zemi trestné je. Nemusíme zavádět Istanbulskou úmluvu, protože ta podobné jednání neučiní o nic trestnějším, než už je.

Běžným argumentem pro zpřísnění pohledu na tuto věc bývá, že policie často násilí na ženách bagatelizuje, a někdy dokonce zaujímá (ne nutně explicitně vyslovený) postoj ve stylu „neměla ho provokovat, koukejte, jak chodí oblékaná, může si za to do značné míry sama“. Nemá smyslu zastírat, že v tomto ohledu je na postoji a přístupu řady policistů ještě dost co zlepšovat.

Jenže nyní přijde to mé věčné „ale“. Co když policista, který právě podobný případ vyšetřuje, o týden dříve vyšetřoval jiný případ, kdy žena obvinila muže ze zneužívání jejich vlastního dítěte, a pak se prokázalo, že z tohoto hanebného zločinu muže obvinila neprávem, jen aby mu ublížila a zamezila mu stýkat se s jejich společným potomkem. Uvědomuji si, že se stýkám převážně s křesťany, a že tedy moje sociální zkušenosti jsou poněkud netypické. Nicméně přesto si dovolím konstatovat, že znám patrně více takto falešně nařčených mužů než znásilněných žen. Nedělám z toho žádné ukvapené závěry. Po policejním vyšetřovateli právem žádáme, aby všechny případy vyšetřoval „padni komu padni“, a nenechal se vést svými subjektivními zkušenostmi.

Každá doba má určitá nebezpečí a určité před-sudky. Něco se nosí a něco nenosí. Teď se nosí obviňování mužů z násilnictví, a moc se nenosí upozorňování na to, že řada obviněných byla obviněna neprávem, nebo že řada žen hanebně zneužívá svých dětí k tomu, aby „potrestaly“ své bývalé partnery.

Tady nejde o nějaké statistické zjišťování, „kdo vyhrál“, tedy kdo je horší – muži či ženy. Spíše o upozornění, že jakmile se z něčeho stane kampaň, hodně lidem se může stát křivda. V padesátých letech to přiznávali i někteří komunisté a zdůvodňovali to rčením „když se kácí les, létají třísky“. Já si myslím, že naše společnost je dostatečně vyspělá, aby se bez této omluvy páchaných křivd obešla.

Váhal jsem, zda tento článek zařadit mezi „duchovní“ nebo „politické“. Nakonec se rozhoduji pro kategorii „duchovní“, protože bych se nyní rád obrátil ke křesťankám. Vím, že jakékoli předepisování vhodného oblečení (dress code) se může snadno zvrhnout v zákonictví. A nechci tomuto tématu přikládat větší význam, než mu přikládá Písmo. Písmo toho o oblékání neříká mnoho, ale něco přece jenom ano. Např. v 1. Petrově 3:3 čteme: „Vaše ozdoba ať není vnější: spletené vlasy, navlékání zlatých šperků, oblékání šatů…“ Ano, vím, jak lze těchto slov zneužít, a jsou fundamentalistické křesťanské skupiny, která zakazují jakékoli ozdoby. A nutno poznamenat, že v Písmu najdete místa, kde se mluví o ozdobách (i těch vnějších) dosti pozitivně. Ideálem jistě není, aby se křesťanky oblékaly fádně a nevkusně.

Nicméně všimněte si jedné věci: Na jedné straně je nahota, na druhé straně jsou burky. My křesťané bychom se měli vyvarovat nesmyslných extrémů. Mějme svůj vlastní dress code, kdy se žena obléká elegantně, nikoli však vyzývavě.

Policista, který vyšetřuje znásilnění, nemůže argumentovat tím, že si žena „sama říkala“ o znásilnění svým vyzývavým oblečením. Feministky často vykřikují, že se budou oblékat, jak samy uznají za vhodné, a že mužům do toho nic není, pokud se oblékají vyzývavě. Ano, mají pravdu, leč v tomto postoji je přece jenom značná dávka pokrytectví. Pokud se oblékají vyzývavě, proč tak činí? Kvůli ženám, nebo kvůli mužům?

Na světské ženy apelovat nemohu, ale křesťanky snad mohu slušně poprosit o trochu milosti. Berte to tak, že zatímco ženu vzrušují spíše doteky, muže vzrušují spíše pohledy. A pokud jsou ženy ve sboru oblečeny hodně vyzývavě, mnozí muži nevědí, kam s očima. Mnozí z nich usilují o čistotu; prosím tedy sestry, nečiňte jim toto úsilí zbytečně těžším! Opravdu je to možné: oblékat se elegantně a dokonce krásně, ale přitom ne vyzývavě. Ne vždy je správné volit střední cestu, nicméně v této věci volme střední cestu mezi vyzývavou nahotou a zotročující burkou.

  1. března 2020

Evangelium a snadný život

Nedávno jsem si vzpomněl na zvláštní zážitek z poloviny osmdesátých let. Do sboru začal chodit mladý muž, který vzal evangelium opravdu radikálně. Pocházel z poněkud problematické rodiny s dosti narušenými vztahy. Měl starší sestru, která byla provdána a měla dvě dcery, které někdy se svým strýčkem zavítaly do sboru.

Jejich matka mě jednou vyhledala. Chtěla mluvit o svém životě. Manžel jí právě oznámil, že ji opouští a že si našel mladší ženu. Vyprávěla mi svůj osobní příběh a byla velmi nešťastná. S bratrem neměla dobrý vztah, nicméně přiznala, téměř nerada, že celá rodina si všimla jeho proměny. Právě to ji přimělo, aby mě vyhledala, aby si pohovořila „o víře“.

Hluboce jsem s ní soucítil. Její manžel se k ní zachoval opravdu hanebně a její situace byla velmi tíživá. Mluvil jsem s ní o Pánu Ježíši Kristu a na závěr našeho setkání jsem jí navrhl modlitbu. Když jsme si klekli, měl jsem pocit, že ke mně velmi jasně promlouvá Bůh: „Pozor, Dane! Mezi mnou a jí neleží hřích jejího manžela. Mezi mnou a jí leží její vlastní hřích!“

Samozřejmě jsem z toho neusoudil, že Bůh s ní nemá soucit nebo že dokonce bagatelizuje hřích jejího manžela. Nicméně došlo mi, že naším hlavním problémem je náš vlastní hřích, nikoli hřích na nás spáchaný jinými lidmi nebo dokonce okolnostmi. A pokud sami nenalezneme mír s Bohem, pokud nečiníme pokání z našeho vlastního hříchu, bude veškerá pastorace jen velmi povrchním léčením.

Od té doby uplynulo více než třicet let a svět se hodně posunul. Panuje jakési poměrně obecné přesvědčení, že v životě je nejdůležitější to, aby nám bylo dobře. Tento obecný postoj se zabydlel i v církvi. Evangelium, které pak hlásáme, je, že Ježíš přišel, aby vylepšil náš život. Máme-li nějakou těžkost, Ježíš je tu od toho, aby nám ulevil. Jistě, takto lze interpretovat mnoho biblických slov. Třeba „pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi, a já vám dám odpočinutí“. A nepochybně byste našli mnoho jiných, podobných.

Proč se tolik vztahů rozpadá? Protože představa, že bychom měli setrvat ve vztahu, který se nám moc nepovedl, a dokonce v něm trpět, a to bez záruky, že se nám podaří ho napravit a nově zbudovat, jde proti srsti našemu očekávání. Bůh po mně přece nemůže chtít, abych něco takového snášel!

Ne, netvrdím, že nejsou případy, kdy je nejen možné, ale dokonce správné nefunkční vztah opustit. Ale tvrdím, že to není případ oněch padesáti procent rozvádějících se lidí. Mnozí lámou hůl nad vztahem jen z toho důvodu, že chtějí úlevu a nápravu teď hned, a nechtějí „ztrácet čas“ s někým, kdo je přestal bavit.

Před lety se objevila příručka pro sexuální výchovu na školách, jejíž součástí bylo i povídka z daleké budoucnosti, kdy bude mnohem více stejnopohlavních párů než párů žijících v klasickém heterosexuálním manželství. Bylo tam i zdůvodnění: Dva muži si spolu rozumějí lépe než muž a žena. A totéž prý platí i o ženách. Jinými slovy: homosexuální svazek je lepší, protože je snadnější.

No, něco na tom je. Za ženy mluvit nemohu, ale vím, že pro muže je i milovaná žena často velkou záhadou. Ne, skutečné manželství rozhodně není snadné.

Ale co když je to tak, že Bůh to tak zamýšlel! Bůh nám nikde neříká, že dobrý život je život snadný. A evangelium neříká: Věřte v Ježíše Krista a dobře se vám povede! Ježíš říká: Hledejte nejprve Boží království (nikoli tedy úlevu ze svých trablů nebo dokonce snadný a bezbolestný život) a to, co potřebujete ke skutečnému životu, vám bude přidáno.

Církve, které přistoupily na člověkostředné smýšlení tohoto světa, často přejímají agendu tohoto světa. Někdy se jedná o zlepšení sociální situace, kvalitnější (nebo vůbec nějakou) zdravotní péči, „manželství“ osob stejného pohlaví. Jde o to, aby lidé netrpěli a cítili se dobře. Zajímavé ale je, že církve, které volí tuto cestu, většinou ztrácejí své členy, někdy docela dramaticky. Jako kdyby lidé instinktivně cítili, že skutečné poselství církve má být poněkud jiné.

Když přišli za Ježíšem a vyprávěli mu, jak Pilát nechal zmasakrovat židovské poutníky, Ježíš odpověděl způsobem, za který by byl v mnoha dnešních církvích tvrdě odsouzen. Nejprve přidal příběh o katastrofě, kdy se zřítila jakási věž a při níž zahynula řada lidí, a pak neodsoudil ani římské okupanty, ani špatné stavitele oné věže, ale řekl: „No tak to vidíte! A nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete!“

To nezní jako evangelium, jako dobrá zpráva, že? Jenže máme-li pochopit velký příběh, musí nám dojít, že náš život nepotřebuje jen určité vylepšení, ale že hřích je velmi vážná věc. Ježíš nepřišel, aby náš život vylepšil. Přišel, aby za náš hřích zemřel a tím nás vykoupil.

Jenže tu dobrou zprávu pochopí jen ten, kdo si připustí, že bez Boží milosti je ztracen. Mohla by na nás padnout tíseň: Máme vůbec šanci, že dnes té zprávě někdo uvěří? Strach, že nikoli, nás může vést k rozmělňování a rozpouštění evangelia. „Bratři a sestry, přijde soud!… soudek!!… soudeček!!!“

Přesto hodlám hlásat plné evangelium. A proč? Protože je to pravda! A co když nás zůstane příliš málo?

Může se to stát. Nicméně studujeme-li dějiny, zjistíme, že tam, kde se hlásalo neředěné evangelium, lidé proti očekávání spíše přibývali, někdy v celých zástupech. Jsme-li Kristovi, musíme být připraveni i na to, že zůstaneme poněkud osamoceni. Ale jak praví apoštol: „Ať žijeme, ať umíráme, Páně jsme!“

února 2020

 

 

Miluji svůj sbor

Zřejmě jsem jakýsi antityp vizionáře. Když jsem v roce 1977 nastoupil jako vikář do evangelického sboru v Praze 7 – Holešovicích („Na Maninách“), ještě jsem neměl osobní vztah s Pánem Ježíšem a ani nějakou představu o tom, do čeho jdu. Myslel jsem si, že hlavní změna bude v tom, že nebudu muset chodit na noční jako topič Teplárny na Invalidovně a že se mi ve farní kanceláři nebude prášit na knížky. Ale protože náš Bůh má smysl pro humor, začal jednat a z nejmenšího pražského evangelického sboru, odepisovaného jak vedením církve, tak Státní bezpečností, se během deseti let stal sbor největší (alespoň co se týče návštěvnosti a finanční obětavosti). Jediná moje zásluha na tomto vývoji byla v tom, že jsem Pánu Bohu příliš nepřekážel.

Když jsem se v roce 2017 „na stará kolena“ přestěhoval do Jeseníku, o nějakém zakládání sboru jsem neuvažoval ani náhodou. Předpokládal jsem, že budu v klidu psát články a knížky.

A pak se to stalo. Bez mého přičinění se sešla malá skupinka a brzy jsme zjistili, že se máme rádi, že chceme společně číst bibli a vzájemně se za sebe modlit. Jsme malá skupinka na malém městě se spoustou problémů, ale já jsem zjistil, že to společenství miluji. Opět: Nemám žádnou vizi. Vzpomínám si na jednu větu, kterou mi kdysi řekl můj kolega ze studií a později evangelický farář Josef Vítek. On sám to větu slyšel od jistého starého evangelického faráře. Zněla asi takto: „Dobrý farář, i kdyby měl ve sboru jen patnáct členů, tak se musí ulítat.“

Je to tak. I když máte „jen“ patnáct lidí, je neustále za co se modlit a o čem si povídat.

Přesto chci dát několik jednoduchých rad, které, tuším, vzniku dobrého společenství napomáhají. Skoro se vám všem omlouvám, že půjde v podstatě o banality. Ale nepřišel jsem zatím na nic jiného, co by ten zázrak zrodu společenství vysvětlovalo lépe.

Ne, peníze nejsou „až na prvním místě“. A my jsme o penězích nějak obšírněji mluvili za poslední rok pouze dvakrát. Pořádáme v neděli sbírky, někdo posílá dary či desátky na bankovní účet. (Mluvíme raději o darech nebo příspěvcích, na některé lidi – naštěstí ne v naším společenství – působí slovo desátky jako „rudý hadr na býka“, tak jen nechci provokovat, ale, přiznám se, platím desátky už čtyřicet let, a je mi to velkým požehnáním.) Každý měsíc rozešlu všem, co jsou na e-mailu, finanční zprávu, kde jsou uvedeny veškeré příjmy a veškerá vydání. Kdo e-mail nemá, najde finanční zprávu na nástěnce ve sboru. Snažíme se být štědří k hostům a služebníkům odjinud. Někoho to možná překvapí, někoho možná ne – ale moje zkušenost je, že řada společenství se rozpadla, protože „ovečky“ neměly důvěru k vedoucím, kteří zacházeli s penězi evidentně netransparentně.

Druhá rada je ještě banálnější: Mějte zájem o „nové“ lidi. Mám téměř neuvěřitelnou zkušenost, jak pozitivně na lidi působí, když vás jednou navštíví a příště přijdou až po třech měsících a vy je oslovíte jejich jménem. Je to maličkost, ale já stále znovu žasnu, jak je důležitá. Pozor! Evangelisté si často jména nepamatují. Mají jiné obdarování. Ale pokud někdo buduje sbor, je tato věc velmi důležitá a stojí za to se to naučit. Někteří lidé říkají: „Já si pamatuji tváře, ale ne jména.“ To je hezké, ale pastor by se v tom měl přemoci.

Já to mám provázané s modlitebním seznamem. Kolikrát jsem si drbal hlavu, jestli nejsem v těch modlitbách málo spontánní. Když někdo přijde a má zájem, začnu se za něj modlit. A modlím se aspoň půl roku. Jedna z našich členek přišla kdysi dávno a pak prohlásila, že to pro ni není a že chodit nebude. Modlil jsem se za ni ještě půl roku. Pak dlouho nic… a po dalším roce přišla. Od té doby nechyběla jedinou neděli.

Snažte se být osobní. Lidé ve sboru vědí, co prožívám a co mám za sebou. Snažil jsem se na sebe všechno prásknout už při prvním setkání. Je to mnohem lepší, než když se pak někdo o mně dozví něco negativního odjinud a já pak vypadám jako člověk, který se dělá lepší, než je. Má to i tu výhodu, že kdo se chce pohoršit, pohorší se hned zkraje a neztrácí zbytečně čas. A druhá, podstatnější výhoda je v tom, že dáte dobrý příklad. Pak se setkáváme jako reální lidé, kteří znají své bolesti i svá selhání, a ne jako ti, kdo vytvářejí nějakou duchovní Potěmkinovu vesnici. A rozhodně se nedělejme lepšími před nově příchozími. Když nově příchozí nabudou dojmu, že přišli mezi nějaké dokonalé lidi, máte celkem zaručeno, že už mezi vás podruhé nepřijdou. Mají totiž pocit, že mezi tak dokonalé lidi nepatří.

A předposlední rada: Zkuste pro každého najít nějakou práci. Jelikož jsme mladé společenství, tak to lidi zpravidla překvapí – jsou mezi vámi třeba po čtvrté a vy je požádáte o nějakou jednoduchou službu, a ještě jim nabídnete klíče od sboru. Ale nejen pro finance platí „blahoslavenější je dávat nežli brát“. Platí to o životě sboru obecně.

Každého, kdo odejde, tak trochu obrečím. Ale naučil jsem se „pouštět lidi“ s požehnáním. Sice si myslím, že se mýlí, a nemám problém jim to citlivě říci. Ale stejně jim požehnáme. Vždyť jim přece nepřejeme nic zlého, třebaže z našeho hlediska dělají chybu. Pokud ji skutečně dělají, budou potřebovat Boží pomoc a Boží požehnání možná víc než jindy. Ne, to není podpora hříchu nebo vzpoury. Činíme tak s vědomím, že je to Bůh, kdo je stavitel Jeruzaléma, tedy i našeho sboru, a není všem dnům konec. Mnozí mne opustili, a někteří se vrátili. A často to pak byli ti nemilejší a nejplodnější lidé.

Miluji naše malé společenství.

  1. února 2020

Příběh, který potřebujeme

„Lidé v bohatých západních demokraciích jednoduše nemohli zůstat prvními lidmi v dějinách, kteří nemají žádné vysvětlení pro to, proč jsme tady, a žádný příběh, který by životu dával smysl.“

Tímto citátem z Murrayovy knihy Šílenství davů jsem zakončil jeden ze svých předchozích článků. Byl jsem z několika stran požádán, abych tuto myšlenku vysvětlil a rozvedl.

Douglas Murray není křesťan, nicméně jeho myšlenka koresponduje s jednou z hlavních myšlenek křesťanského autora Johna Eldredge, která se vine několika jeho knihami a které se nakonec tematicky věnoval v útlé, leč hluboké a důležité knížce nazvané příznačně Velký příběh. Tuto knížku vydalo před lety nakladatelství Návrat domů (u příležitosti patnáctého výročí své existence) a je již dlouho beznadějně rozebraná.

Oním velkým příběhem není nic jiného než křesťanské dějiny spásy. Je to velký příběh o Ježíši Kristu. V tomto příběhu je hlavní hrdina, je v něm padouch (Boží nepřítel), je v něm láska, je v něm smrtelné nebezpečí, je v něm oběť, je v něm obnova – vzkříšení. John Eldredge upozorňuje, že všechna významná umělecká díla obsahují více nebo méně prvků tohoto příběhu, všechna se mu vlastně do větší či menší míry podobají. A samozřejmě mnohá se od něj odchylují způsobem, který můžeme považovat na nepatřičný.

Do velkého příběhu Boží lásky, která se rozhodne zachránit člověka, můžeme vstoupit a můžeme v něm najít své místo. Anebo také nemusíme – můžeme se rozhodnout, říká Eldredge, že budeme hrát svůj vlastní příběh. Můžeme se rozhodnout, zda budeme hrát malou roli ve Velkém příběhu, nebo zda budeme hrát velkou – dokonce hlavní – úlohu ve svém malém příběhu.

Když jsem uvěřil v Ježíše Krista, vstoupil jsem do velkého příběhu – do příběhu, který mi dává poslání a smysl.

Všichni toužíme se nějak ve svém životě vyznat. Najít své poslání, pro něco se v životě nasadit. Některé příběhy jsou Velkému příběhu hodně podobné; nejlepší je, jsou-li přímo jeho součástí. To byl třeba příběh Matky Terezy, Williama Wilberforce nebo Přemysla Pittera. Některé jsou ošklivou parodií na Velký příběh – to byl třeba Hitlerův sen o Tisícileté říši.

Každé společenství rovněž potřebuje nějaký příběh, který dává smysl jeho existenci. A většinou ho má, nebo alespoň mělo. Pozor! Netvrdím, že každý příběh je pravdivý – mnohé jsou dokonce vražedné a některé jen pomýlené či hloupé. Pokud ale my osobně nebo naše společenství takový příběh nemáme, připadá nám život prázdný. A to je, domnívám se, smysl onoho Murrayova citátu. Příběhy mohou být samozřejmě i konfliktní – jiný je osobní příběh lidí, kteří organizují Prague Pride, jiný těch, kdo organizují Pochod pro rodinu. Obě strany se domnívají, že slouží dobré věci a vidí naplnění svého života v boji za to, aby se dobrá věc prosadila.

Některé národy byly schopny přinést v úsilí o nabytí nezávislosti neuvěřitelné oběti. Když bojoval maličký Východní Timor o nezávislost na Indonésii, zahynulo v tomto boji asi třicet procent obyvatelstva. Nám Čechům, povětšině zvyklým bojovat, jen když je téměř jisté, že vyhrajeme, by to možná nestálo za to. Ruští staroobřadníci, kteří v polovině 17. století odmítli reformu Pravoslavné církve, se nechávali utopit (to byl tehdy „standardní“ trest za toto lpění na staré víře) a takto jich dobrovolně zahynulo asi dvacet tisíc. Přitom šlo dle mého chápání o zcela nepodstatné věci, jako kolika prsty se má člověk křižovat. Je mi líto, že se nechávali utopit kvůli něčemu takovému, nicméně smekám před jejich věrností, jakkoli se i mně jeví jako pověrečná. Ovšem i jejich příběh ukazuje, jak je právě příběh pro lidi důležitý.

Těmto lidem, ať už na tom Timoru nebo před staletími na Rusi, na něčem velmi záleželo. Co blahobytně si žijící západoevropská a americká mládež? Samozřejmě, že také potřebuje nějaký příběh. Poslední velký příběh, na kterém se patrně skoro všichni shodneme, že byl velký, který se odehrál v USA, byl příběh boje za občanská práva černochů. Bylo na něm mnoho sympatického, protože měl mnoho rysů onoho základního „Velkého příběhu“. Ostatně ne náhodou ho vedli kazatelé, pastoři. Byl to příběh o nenásilí (to je vždy známka určité blízkosti k Velkému příběhu), sebeoběti, víry, naděje a lásky. Rasismus jistě stále ještě nějak přežívá, ale obecně je naprosto nepřijatelný. Den smrti Martina Luthera Kinga ml. je státním svátkem, M. L. King je na poštovních známkách…

Jenže co teď? Pokud je člověk součástí Velkého příběhu, jistě si své poslání může najít. Pokud ne, pak ten příběh hodně potřebuje. Na to právě Murray ukazuje.

Joe Dallas, jehož skvělé knihy o homosexualitě vyjdou letos i česky, upozorňuje, že mnozí Američané, zejména mladí, kteří jiný příběh zatím nenašli, se domnívají, že pokračováním příběhu bojů za občanská práva černochů je boj za práva homosexuálů. A pak dále: za práva trans lidí. Jistě, tito lidé to v dějinách měli opravdu těžké. Nicméně srovnávat utrpení homosexuálů s utrpením Afroameričanů je přece jenom trochu mimo. Homosexuálové nebyli prodáváni na trzích. Nebyli zbavováni občanských práv. Nemuseli otročit na plantážích. Mnozí mladí lidé se ale v tomto boji našli. Hledali – zcela přirozeně – věc, za kterou stojí za to bojovat, a domnívají se, že pracují na vzniku lepšího světa. Je-li ovšem výsledkem to, že cukrář, který nechce upéci homosexuálům dort s nápisem, který se příčí jeho přesvědčení, přijde o živnost, nebo že přijde o živnost fotografka, které nechce fotit homosexuální svatbu (ačkoli v tomtéž boku by organizátoři našli tři jiné fotografky, které by jim rády vyhověly), pak mi srovnání s tím, o co usilovali lidé, které reprezentoval Martin Luther King, připadá poněkud nepatřičné. A když vidím, s jakou nesnášenlivostí tito mladí lidé vykřikují naprosté nesmysly (např. „svoboda slova je nástroj útlaku, který používají bílí muži“), pak si říkám, že je tady něco špatně.

Ale věřím Velkému příběhu, a tam přichází vítězství ne „na poslední chvíli“, ale až pár minut po ní. A s Velkým příběhem ladí celé znění onoho výroku, jehož první slova jsou na naší prezidentské standartě: „Pravda Páně vítězí, i když na čas poražena bývá.“

 

  1. února 2020

Petr Poulík – Beránek (recenze)

Petr Poulík je bývalý automobilový závodník a současný podnikatel. Někdy zkraje loňského roku se obrátil ke Kristu. Spisovatelem byl již dříve; napsal – mimo jiné – knihu Rally z prostředí, které dobře znal.

Shodou okolností jsem mohl zpovzdálí sledovat jeho obrácení. Byl to dramatický příběh, ale ten by musel sepsat Petr Poulík sám. Když mi přítel, který se postaral o vydání Poulíkovy knihy Beránek, tuto knihu poslal, začetl jsem se do ní a hned jsem užasl. Ještě než jsem ji dočetl, volal jsem svému příteli, abych se zeptal na několik věcí, které by mi pomohly knihu lépe pochopit. Náš rozhovor probíhal asi takto:

„Tak za pár dnů dočtu tu Poulíkovu knihu.“

„A co na ni říkáš?“

„No, jsem konsternován.“

„V dobrém nebo ve zlém?“

„No, v jistém smyslu oběma směry.“

Kniha má na přední obálce na jménem autora a názvem slova

krimi ▪ horor ▪ pohádka ▪ cesta ▪ evangelium

Nejsem si jist slovem „pohádka“, ale všechna ostatní slova sedí. Je to krimi a je to horor. Už to je důvod, proč i tak ukázněný člověk jako já jsem dvakrát šel spát mnohem později, než mám ve zvyku a než běžně sám sobě dovolím. Kniha se opravdu čte jako detektivka. A je to horor.

Nebudu vám prozrazovat děj. Řeknu jen tolik, že kniha popisuje setkání dnešních lidí – lidí naprosto nenáboženských – se satanismem, ale i s mocí Ježíše Krista. Jestli bych něco svému příteli vydavateli vyčetl, pak to, že příliš brzy seznámil Petra Poulíka s dílem Rebeccy Brownové. Příběh Reného („Rendy“), který odpadl od satanistů a pak musel čelit jejich snahám o pomstu, je těžko uvěřitelný. V tomto ohledu je kniha patrně fikcí (i když… kdo ví…). Na knize mi rovněž vadí přemíra vulgarismů, i když ji chápu. Petr Poulík není jediný z lidí nedávno obrácených, u nichž se snoubí jasné porozumění evangeliu s tímto dědictvím starého života.

Tím jsem ale vyčerpal vše negativní, co bych mohl o této knize napsat. Čím jsem si jist, je, že autor porozuměl evangeliu, ba že jim byl hluboce zasažen. A je evidentní, že byl hluboce zasažen Božím Slovem, Biblí. Jelikož jedna z hlavních postav často Bibli cituje, uvádí autor na konci knihy odkazy a celé znění příslušných veršů. Čtenář tak není vyrušován žádnými poznámkami pod čarou v samotném textu, a přitom – má-li zájem – může se zamýšlet nad uvedenými místy z Písma, pokud si je během četby – nebo třeba i po ní – nalistuje.

Přiznám se, že jsem byl fascinován tím, jak člověk, který Bibli čte sotva rok, může tak dobře pochopit evangelium a to, čemu říkáme „duchovní boj“. Přitom rozumí velmi dobře i běžnému světskému uvažování, ostatně mezi takto uvažujícími lidmi se jako podnikatel stále pohybuje a nedávno k nim naplno patřil.

Netvrdím, že je to kniha pro každého. Kdo ale četl před obrácením rád detektivky nebo dokonce horory, přijde si při čtení této knihy na své a nepochybně ji ocení.

Knihu, která má 190 stran, vydalo nakladatelství Kvartus Media a prodává se za 185 Kč.

Dan Drápal

  1. března 2020

Roste víra?

Podle průzkumů veřejného mínění prý v naší zemi mírně stoupá počet lidí, kteří se hlásí k víře v Boha. Na první pohled by se mohlo zdát, že jako křesťan bych z toho měl mít radost. A tak trochu ji mám, ale opravdu jen trochu. Zajímavé by bylo zkoumat, proč se o něco více lidí než dříve přiklání k víře, a co to pro ně vlastně znamená. Sekulární lidé většinou nerozlišují mezi vírou jako životním postojem a vírou jakožto názorem, tedy mentálním přitakáním některým tvrzením, v tomto případě především tvrzení, že je nad námi nějaký Bůh.

Pokusím se vyslovit určité domněnky, co za tímto vývojem je. Předem upozorňuji, že jsou to pouhé domněnky. Uvítal bych nějaký průzkum veřejného mínění, který by je potvrdil či vyvrátil. Berte následující myšlenky jako pokus vyvolat diskusi o tomto fenoménu.

Jedním z faktorů patrně je, že politici mnohem častěji než dříve hovoří o „žido-křesťanských kořenech“ naší civilizace. Představitelé Evropské unie se před lety tvrdě bránili pokusům dostat zmínku o těchto kořenech do unijních dokumentů. A mnozí z nás pamatují, že italský politik Rocco Butiglione se nesměl stát evropským komisařem jen proto, že byl praktikujícím katolíkem, který se netajil svou vírou.

Mezitím ovšem v Evropě narostlo napětí, které je důsledkem migrace z muslimských zemí. V některých západoevropských zemích chodí již více lidí do mešit než do kostelů. Nechuť vůči islámu vedla zřejmě některé lidi k jakémusi rozpomenutí, že jsou vlastně „křesťané“. Do kostela sice nechodí, Božím slovem se neřídí, ale vědí o svých „žido-křesťanských základech“. Evropské společnosti se štěpí po linii vztahu vůči migrantům. Liberálové se pochopitelně k islámu nehlásí, nicméně počítají s muslimskými hlasy, a na druhé straně se formuje protiimigrační fronta, která chce posbírat hlasy křesťanské.

Je jistě docela dobře možné, že někdo se v této situaci začne zabývat otázkou, co to to křesťanství vlastně je, a jaké jsou ty „kořeny“ nebo „základy“ naší civilizace, a přitom se setká s Bohem a nalezne skutečnou víru. Nicméně domnívám se, že to budou vzácné výjimky, a že většinou se lidé spokojí jen s obecným přihlášením se ke křesťanství, asi jako se k němu hlásí Vladimír Vladimirovič Putin.

K „růstu víry“ ale může přispívat ještě jiný faktor, a řekl bych, že ten je mnohem závažnější a nebezpečnější, a radost z něj nemám žádnou.

Tím faktorem je rostoucí nedůvěra vůči vědě.

Tato nedůvěra má několik různých kořenů. V něčem je oprávněná, v něčem neoprávněná.

Jedním kořenem je pavěda. Za vlády komunismu se propagoval „vědecký světový názor“. Automaticky se předpokládalo, že ten názor je správný, protože je vědecký. A protože komunisté měli vědecký světový názor, měli (dle svého mínění) obrovský náskok před „nevědeckými“ názory západních akademiků, publicistů či politiků. Jak to dopadlo, víme.

Komunističtí potentátové mohli svévolně celé obory prohlašovat za „buržoazní pavědu“, a když se netrefili, neuvěřitelně na tom prodělali. Například propásli nástup kybernetiky a náskok západu už nikdy nedohnali. Za buržoazní pavědu považovali i sociologii a psychologii.

Paradoxně ovšem v současné době na západě skutečné „pavědy“ kvetou. Zejména v oblasti humanitních věd, ale díky politice pronikají třeba i do medicíny. Lékaři dobře vědí, že jsou pouze dvě pohlaví a že celé to bláznění ohledně nekonečného množství genderů je nesmysl. Jenže jde o peníze a o politiku, a tak si to (až na výjimky) nechávají pro sebe. Důsledkem je, že mladí lidé si nechávají odoperovávat funkční orgány a vytvářet umělé nefunkční orgány. Je v tom obrovský byznys, ale nebude trvat dlouho a bude zřejmé, že tisíce lidí se takto ocitly ve slepé uličce. Mnozí lékaři to vědí, ale mlčí. Lidé, kteří nepřišli o zdravý selský rozum, pozorují, jakéže to „vědy“ vedou k takovýmto koncům, a upřímně řečeno, nedivím se jim, že se mezi nimi projevuje „nedůvěra k vědě“.

Zde si za současný stav a rostoucí nedůvěru k vědě mohou „vědci“ sami.

Jsou tu ale i jiné důvody. Jedním z nich je, že mnohé vědecké obory se rozvíjejí úžasnou rychlostí. Pak ovšem není v silách jednotlivce vůbec nějak pojmout všechny souvislosti a předvídat důsledky. Tento prudký rozvoj vědy přeje specialistům. Kdo z obyčejných smrtelníků třeba chápe, jak funguje počítač nebo jak se vyrábí čip? Jistě, i laik si o tom může mnoho nastudovat, ale pak zase nebude vědět moc o nanotechnologiích nebo klimatických změnách nebo biodiverzitě. Prostě když se pustíte do studia kteréhokoli skutečně vědeckého oboru, jednoduše vám nezbude ani čas, ani kapacita, abyste prozkoumali nějaký další. Poznatelný svět díky vědeckému bádání expanduje. Nechtěným, leč nevyhnutelným důsledkem je, že světu rozumíme stále méně. To se promítá i do praktického života. Starou škodovku jste si mohli při troše zručnosti opravit sami. Stejně tak třeba vysavač. Superb si sami neopravíte – pokud nejste opravář Suberbů. Čím méně rozumíme fungování tohoto světa, tím více věříme konspiračním teoriím. Proto stoupá počet lidí věřících, že země je placatá. Konspirační teorie ne sice vždy, ale hodně často pracují s představou, že to tady všechno „někdo řídí“ (Bilderberg, Židé, svobodní zednáři, mimozemšťani, Soros). Svět je stále tajemnější, proto mnozí věří tomu, že „nad náma něco musí bejt“. Obávám se, že právě díky tomuto vývoji je letos o dvě procenta víc „věřících“ než před dvěma lety. Důvod k radosti z tohoto vývoje však nevidím.

Vítězí-li tajemnost, k moci se snáze dostávají šarlatáni. Někdy mám pocit, že klasický pravověrný křesťan působí v současném světě jako nudný racionalista a pragmatik.

  1. ledna 2020

Ivana Kultová – Sůl a světlo (recenze)

Evangelikálů je v naší zemi obecně málo, a tak vlastně není divu, že v naší zemi je jen hrstička evangelikálních výtvarných umělců, spisovatelů i básníků. Občas sice na nějakou báseň narazíme, míváme zpravidla radost z jejího obsahu, nicméně uvědomujeme si, že vzato čistě formálně by v sekulární konkurenci se špičkovými díly těžko obstála.

Když mě Ivana Kultová požádala o recenzi její druhé sbírky básní, trochu ve mně zatrnulo. Rovnou jsem zavzpomínal, máme-li jaké evangelikální básníky v našich dějinách? Vzpomínám na Marii Rafajovou, se kterou jsem měl příležitost se setkat nedlouho před její smrtí jako patnáctiletý hoch, který právě začal zkoušet psát básně. „Pište, mladý muži, pište!“ mne tehdy povzbuzovala. Její básně měly ponor, obsahovou hloubku, nicméně špičkové umění to nebylo.

Nicméně byl jsem velmi příjemně překvapen. Ivana Kultová nevolí zkratky. Rýmy jsou povětšinou zdařilé, někdy velmi zdařilé. Rytmus, zdá se, občas ujede, ale nikoli fatálně. Obsahově jsou básně velmi pestré – sbírka působí dojmem, že autorka vše dokáže nějak překlopit do poezie, ať jsou to její vlastní city a prožitky, ať jsou to básně, které jsou výrazem empatie – třeba báseň „Rozvedená“. Některé jsou krásné, ale přitom se nám svírá srdce, např. při básni „Rodiče na svatbě“. Jsou na svatbě svého dítěte, ale sami jsou rozvedení a sedí každý v jiné lavici.

Snad žádná báseň není naučná nebo teologická, ale přesto by se na základě této sbírky dala sestavit solidní evangelikální věrouka. Mnohé básně se týkají aktuálních témat dnešní doby. Jednu z nich, která je ozvěnou 24. žalmu, uvedu na závěr jako ukázku:

 

Tvá zem jest, Pane, a vše, co je na ní,
i my, tvá neposlušná stvoření.
Co pro nás tvoje milost neuchrání,
to lidská vůle sotva promění.
 

Konec se blíží, divnosti se dějí
a lidé nervóznějí po světě.
Teď nasloucháme slovům v beznaději
chorého, nezralého dítěte…

 
Civilizaci chceme vrátit zpátky,
to ona prý nám vše jen poničí.
Je to však pravda? Zbývá čas jen krátký
a naše zem má život jepičí.

 
Zhyne i s nebem, i to moře zmizí,
ty nové nebe dáš však, novou zem.
Kdo vstoupí na ni? Jenom člověk ryzí,
jenž proměnit se nechal v srdci svém.

 
Ze srdce musí zmizet nečistota –
ne uhlík, nýbrž svévole a hřích.
Nechme si tebou mluvit do života,
proměňuj nás ve vztazích vzájemných!
 

Přestaňme vraždit děti nezrozené,
sobectví ať nám vládnout přestane.
Jen srdce obětí tvou vykoupené
i pro tuto zem moudrost dostane.

 
I ona vzkvete pro své zbylé chvíle,
jak ta, již lid tvůj v poušti vzdělává.
A zjev se i té dívce nezletilé,
jež naivně svět k akci svolává.

 
Jediný „pátek pro budoucnost“ platí –
ten veliký, kdy´s za nás život dal.
Tu pravdu politika nevyvrátí:
tys světa Pán a spravedlivý Král.

 
Tvá země jest a všechno, co je na ní:
zem nebuď modlou – ty buď Bohem nám!
Vše zhyne, co tvá milost neuchrání.
Jen ty nás k pravdě veď a k výšinám!

 

Knihu, která má 108 stran, vydal Křesťanský sbor Ostrava-Kunčičky. Prodává se za 80 Kč a je možno ji objednat na internetové adrese m.pidra@seznam.cz.

  1. prosince 2019

 

Slovo Boží a slovo lidské

  1. listopadu t. r. se v Praze konalo malé teologické fórum u příležitosti 10. výročí publikace tří významných a vlivných českých překladů Písma – Bible 21, Českého studijního překladu a české verze Jeruzalémské bible. Zastavím se u jedné zajímavé otázky, která zazněla více méně okrajově a vlastně se přímo netýká tématu, nicméně je s námi přítomná stále a stále znova se vrací.

Jeden z účastníků v diskusním příspěvku řekl, že to, co máme v Bibli, není Boží Slovo, ale je to svědectví lidí, k nimž se Boží Slovo stalo.

Tento přístup je v mé rodné denominaci, tedy v Českobratrské církvi evangelické, značně rozšířen. Předpokládám, že by se s ním mohla ztotožnit i řada současných husitských teologů a patrně i řada katolíků. Problém s ním pochopitelně mají klasičtí fundamentalisté a patrně i většina evangelikálů.

Této otázce jsme věnovali knížečku Inspirovanost Písma, kterou jsme sepsali spolu s Jiřím Hedánkem. Jelikož tuto otázku bude řešit patrně každá nová generace křesťanů – stejně jako ji řešily generace před námi – není od věci se nad jedním dílčím problémem tohoto přístupu zastavit.

Otázce, zda je v Bibli Slovo Boží nebo slovo lidské, předchází několik jiných, základnějších otázek:

  1. Promlouvá Bůh k člověku?
  2. Jak k nám promlouvá?
  3. Je možné Boží slovo písemně zachytit?
  4. Stalo se to?
  5. Jak to víme?

Vyslovím tvrzení, z něž je jasné, jak odpovídám na první čtyři otázky: Bůh je mocen a schopen dát nám do ruky své sdělení v písemné formě, a také to udělal. Touto písemnou formou je Bible, jak se nám dostala do rukou.

Vím, že toto tvrzení je liberálním teologům nepřijatelné. Jednou z námitek je existence různočtení a písařských chyb.

A vskutku: Ti, kdo se – počínaje Erasmem Rotterdamským – věnovali kritickému bádání a snažili se rekonstruovat původní text, nebo se k němu alespoň přiblížit, měli hodně práce. Existuje celá řada variant. Nicméně, ruku na srdce: Skutečně podstatných různočtení je v Písmu minimum. (Mám na mysli třeba 1J 5:18 – toto místo ČEP překládá „Víme, že nikdo, kdo se narodil z Boha, nehřeší, ale Syn Boží jej chrání a Zlý se ho ani nedotkne“, zatímco ČSP má „Víme, že kdo je narozen z Boha, nehřeší; ale ten, kdo byl zplozen z Boha, střeží sebe samého a ten Zlý se ho nedotýká.“ Obojí má dobrou oporu v starověkých rukopisech. Výkladově ale ani zde nemusí být rozpor.) Přes všechny možné odchylky je základní zvěst Písma jasná. Věřím, že Bůh se postaral o to, abychom měli jeho slovo v té podobě, v jaké ho máme. Je toho mocen, chtěl to udělat, a také to udělal.

Zatím jsem nechal nezodpovězenou otázku, jak to víme, či zda to můžeme s jistotou tvrdit.

Přiznávám, že toto je otázka víry. Vím to, protože to odpovídá všemu, co vím o Bohu. Dává mi to smysl. A řešení, která s tím nepočítají, mi smysl nedávají.

Samozřejmě anticipuji námitku, že to je pokus „mít Boha v hrsti“. Z dějin dobře víme, jak někteří lidé, kteří věřili ve verbální inspirovanost Písma, dokázali být krutí a namyšlení.

Vím o tom také a zakusil jsem to na vlastní kůži. A také jsem přesvědčen, že pro mnohé je učení o inspirovanosti Písma berličkou, která se může změnit v hůl na jinověrce. Přesto jsem přesvědčen, že máme v rukou Písmo v té podobě, v jaké Bůh chtěl, abychom ho měli. Mnohé drobné odchylky (různočtení) na tom nic nemění.

A na rozdíl od fundamentalistů – i jejich kritiků – si nemyslím, že bychom měli „Boha v hrsti“. Stále platí, že Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí – těm uvádí ve známost svou smlouvu (viz Žalm 25:14). Jinými slovy, Písmo sice máme v jeho inspirované podobě, ale klíčem k Písmu vždy byl a stále zůstává Duch svatý. Bez Ducha svatého skončíme jako nenávistní fundamentalisté nebo nevěřící liberálové. Bez Boží bázně se nám Písmo neotevře. Kde je Boží Slovo oživeno Duchem svatým, tam se rodí duchovní život.

U lidí, kteří nevěří, že Bible je Boží Slovo, vidím často připravenost a ochotu nedbat na Boží normy – v současné době třeba v otázkách sexuality. Církev, která nebere Písmo vážně, se snadno přizpůsobuje myšlení tohoto světa a tím ztrácí svou slanost. Svět to sice vítá, ale současně se od takové církve odvrací. Proto liberální denominace neustále ztrácejí členy a nejsou to ani schopny smysluplně reflektovat. Proto se s oním přispěvatelem, jenž promluvil na zmiňovaném teologickém fóru, v této otázce nemohu ztotožnit, jakkoli s ním v řadě jiných otázek souhlasím.

Pokud bereme Písmo vážně, musíme hledat odpovědi na spoustu nesnadných otázek, kterými se liberální teologové zabývat nemusejí. A někdy odpovědi nacházíme jen velmi těžko. Nicméně nemůžeme opustit tuto pozici, nechceme-li jednoduše plout s proudem.

  1. listopadu 2019