DAN DRÁPAL

V poslední době jsem vícekrát ve svých článcích upozorňoval, že Česká republika patří k nejbezpečnějším a nejbohatším zemím celého světa. Některé lidi to zarazilo, některé to pobouřilo, a sem tam si možná někdo řekl: „No jo, vlastně…“ Češi mají sklon sami o sobě smýšlet jako o chudém národě, kterému neustále ubližují jeho silnější sousedé, tedy zejména Němci. I nyní mají mnozí lidé pocit, že jen pokulháváme za bohatým a rozvinutějším západem.

​Je načase, abychom si všimli, že to už nějakou dobu není pravda. Zvýšení životní úrovně v jejích různých dimenzích si všimneme spíše u Poláků než u nás. Má to ovšem racionální vysvětlení: Poláci poskočili dopředu ještě mnohem víc než my. Pravda, je to dáno do jisté míry tím, že startovali z mnohem horší pozice.

​Dnes chci upozornit na něco méně radostného.

​G. K. Chesterton, který byl mimo jiné mistrem aforismu, kdysi řekl něco v tomto smyslu: „Statistika je věda, která se vás snaží přesvědčit, že pokud váš soused snědl k obědu kuře, zatímco vy jste hladověl, měli jste oba půlku kuřete.“

​Celkově jsme na tom skutečně dobře. A dobře jsou na tom i důchodci, jakkoli můžeme slýchat, jak jsou na tom špatně.

​Hlavní problém není v tom, že by lidé neměli peníze. Je v tom, že celá řada výdobytků moderní civilizace je pro ně nedostupná.

​Nedávno jsem opět sloužil v jednom romském sboru zde v javornickém výběžku. Když jsem se po kázání ptal, zač se budeme modlit, jedná mladá paní prosila, abychom se modlili za její zuby. Ptal jsem se, zda chodí k zubaři. Řekla, že ne – je u pojišťovny, kterou nebudu jmenovat, ale nikdy jsem o ní neslyšel. Říkal mi přítel, že nějaká pojišťovna nabízela peníze za to, že se k ní lidé přehlásili. Možná to byl i tento případ. Ptal jsem se, zda zubaře sháněla. Prý ano, ale nejbližší, který má smlouvu s její pojišťovnou, je v Šumperku. To je výprava na celý den. Žádný přímý spoj. A co s dětmi?

Na sever od Jeseníku až po Bílou Vodu na hranici s Polskem neordinuje jediný stomatolog. Celkově je stomatologů v České republice dost. Tak kde jsou? V Praze a v Brně. A mnozí jsou šikovní a nabízejí služby, o kterých se třeba jejich rodičům ani nesnilo. Jenže skoro všichni občané na sever od Jeseníku budou mít zuby jako noty na buben.

Nedostatek zubařů na venkově je alarmující, ale v našem jinak tak skvělém zdravotnictví chybí ještě jiná profese: dětští lékaři. Z důvěryhodného zdroje jsem se dověděl, že zhruba 300 000 dětí k žádnému pediatrovi nechodí. To jistě nezůstane bez následků. V dospělosti budou možná trpět chorobami, kterým by bývalo šlo v dětství předejít. Kromě toho jen málokteré z těchto dětí bude v dospělosti chodit na preventivní prohlídky.

Nemyslím si, že porodnost by se automaticky zvedla, kdyby bylo dost dostupných pediatrů. Faktorů, proč vymíráme, je více, a tento nemusí být nejvýznamnější. Ještě závažnější je patrně nedostupnost bydlení.

Za vlády komunismu se „stát“ staral téměř o vše. Například když jsem chodil na základní školu a později na gymnázium, měli jsme stomatoložku přímo ve škole a na preventivní prohlídky jsme chodili každý rok. Po sametové revoluci bylo náhle všechno jinak. Ano, jako správný pravičák si myslím, že stát by měl být co nejmenší a lidé by se měli zodpovědně starat o sebe a o svou rodinu. Jenže když něco ze dne na den zrušíte, třeba státní péči o dětský chrup, aniž k tomu probíhala nějaká dobře pojatá informační kampaň, jednáte prostě nezodpovědně.

Máme se dobře. Ale jsou celé segmenty populace, které se dobře nemají. U nás skutečně dochází k tomu, že někdo skončí na ulici, protože mu majitel bytu dal výpověď. Sociálně slabší lidé si mnohdy sami nepomohou. Existuje u nás řada neziskovek, které těmto lidem pomáhají. Ovšem tu jsme u dalšího problému: Jsou politici, kterým zřejmě všechnyneziskovky leží v žaludku. Jsou neziskovky, které bych – být v demokraticky zvolené vládě – taky rád zrušil. A jsou neziskovky, které dělají úžasnou práci a obětavě pomáhají. Jestli se něco vzpírá jakékoli generalizaci, pak jsou to neziskovky.

Když pomyslím na různé skupiny lidí, třeba na tu romskou komunitu, kam pravidelně jezdívám, nebo na skromné a pilné Ukrajinky, o nichž jsem také psal, poněkud to kalí mou radost z toho, čeho jsme již dosáhli. A tak zopakuji moudro, z nějž se už stalo klišé, ale které stále platí: Civilizační úroveň státu odčítejte z toho, jak se dokáže postarat o ty, kdo se sami o sebe postarat nedokáží.

Slyšel jsem, že v jedné zemi – nebylo to Slovensko? – se křesťané složili a zakoupili jakýsi „stomatologický autobus“, který navštěvuje různé „vyloučené lokality“ a zdarma lidem opraví chrup. A jestli to nikde není a jen se mi o tom v noci zdálo, pak by to mohlo třeba někoho inspirovat.

10. února 2026

Možná jste ten příběh již někde slyšeli či četli:

Jedni manželé měli dva chlapce, dvouletého a čtyřletého. V té době se rozhodli přijmout za vlastního tříletého chlapečka, jehož rodiče byli rozvedení, svého syna přenechali těmto známým manželům a sami zmizeli každý jinam a neznámo kam. Adoptivní rodiče zahrnovali onoho nešťastného synka stejnou láskou jako své vlastní syny, i když to nebylo vždy jednoduché.

​Jednoho dne si otec hrál se svými třemi syny. Pětiletého postavil nahoru na skříň a vyzval ho, aby skočil, že ho určitě chytí. A tak se také stalo. Klučina se rozesmál.

​Pak otec k témuž vyzval tříletého. Ten rovněž bez rozpaků skočil – věřil, že ho otec chytí stejně jako jeho staršího bratra.

​Nakonec vysadil na skříň čtyřletého adoptivního synka. Když mu řekl, aby skočil, hoch neskočil a rozplakal se. Ani několik měsíců strávených v milující rodině, v níž s chlapcem zacházeli stejně jako se svými dvěma dětmi, které vyrůstaly v intaktní biologické rodině, jak se odborně říká, nestačilo k uzdravení a nabytí důvěry. Důvěra je nesmírně důležitá věc, která se zpravidla dlouho rodí či získává, snadno se ale ztrácí.

​Mimochodem, tento příběh jsem slyšel i v drsnější podobě. Otec mafián vychovával svého syna. Postavil ho na skříň a vyzval ho, aby skočil, že ho chytí. Jenže nechytil a chlapec se potloukl. Otec mu řekl: „Teď jsem tě naučil důležité lekci. Nesmíš věřit nikomu. Ani svému otci ne.“

​O důvěře se mluví dnes hodně, mluvil o ní i pan prezident v novoročním projevu. A právem. Důvěru nesmírně potřebujeme. Bez ní není možný zdravý život. Ale v dnešním světě se důvěra rychle vytrácí a mnohé lidi – věřící i nevěřící – to právem děsí.

​Nedávno jsem zakusil něco velmi povzbudivého. Na naši skupinku chodí jeden Rom se svou osmiletou dcerkou. Maminka je opustila, alimenty pochopitelně žádné neplatí. Jednou jsme na skupince mluvili o vztahu k rodičům a Roman řekl: „Já jsem vyrůstal v dětském domově. Rodiče za mnou nechodili, neměli zájem. Já vlastně až teď poznávám, co je to rodina. Vy jste moje rodina.“ Byl jsem dojat. Takhle má fungovat církev!

​Na jedné z dalších skupinek ale řekl: „Já se musím přemáhat, abych šel do sboru. Pořád mám pocit, že sem nepatřím.“

​Hodně se za ně modlím. A na modlitbách jsem nabyl dojmu, že je dobře, že se přemáhá. Rozumím tomu pocitu „já sem nepatřím“. Je to ale myšlenka Božího nepřítele. Nedůvěra je jeho nenápadná, ale mocná zbraň. Pokud Roman podlehne, bude jeho dcera Karolínka možná za jednu generaci na tom úplně stejně. Pokud začne chodit do nějakého sboru, bude mít pocit, že tam nepatří. Pokud ale Roman do sboru chodit nepřestane, má Karolínka dobře našlápnuto: Ví, že k nám patří. Chodí s dětmi do besídky a moc se jí tam líbí. Má zalíbení v mladších dětech a je radost pozorovat jejich vztahy.

​Důvěra je velmi důležitá. Teď se na ni podíváme trochu makroekonomicky.

​Řada postkomunistických států udělala od pádu komunismu velký krok – ne-li skok – kupředu. Přes všechny řeči o spálené zemi jsme se z nějakých 60 % celoevropského průměru dostali na zhruba 90 %. Podobně je na tom Slovinsko a zejména Polsko.

​Jenže se nezdá, že bychom v dohledné době dotáhli i těch posledních deset procent.

​Mluvil jsem o tom – nezávisle na sobě – s několika lidmi, kteří ekonomice rozumějí více než já. A nebyli všichni věřící křesťané. Shodovali se ovšem v tom, že oněch posledních deset procent je – zatím – pro nás nedosažitelných ne z důvodů fiskálních či ekonomických, ale z důvodů kulturních a etických. Jinými slovy, chybí nám kapitál sociální. A sociální kapitál je v této souvislosti  jen jiné slovo pro důvěru.

​Ale možná západ doženeme ne z toho důvodu, že bychom se v této disciplíně zlepšovali, nýbrž z toho důvodu, že se v ní západ mílovými kroky zhoršuje. Hrozí, že spíše západ klesne na naši úroveň, než že my bychom doháněli západ.

​V poslední době vyšlo najevo, jak kdysi vynášená BBC velmi drsným způsobem sestřihávala Trumpův projev, aby mu dala diametrálně odlišný „spin“. A jak ve svých zprávách nadržovala Palestincům. Dopady na důvěru médiím to má katastrofální.

​Z dlouhodobého hlediska tím Trumpovi BBC jen nahrála. Samozřejmě to neznamená, že bychom měli z toho důvodu stranit Trumpovi. Mizí-li důvěra, ztrácejí nakonec všichni.

​Důvěra v instituce i v média je na velmi nízké úrovni. A jak již bylo řečeno, mnohem obtížněji se získává než ztrácí.

​Snad jedinou dobrou zprávou je, že je to něco, s čím můžeme jako rodiny a jako církve něco dělat.

​Na závěr ocituji pár veršů z 15. žalmu. Je to sice formulováno negativně, přesto nám tento žalm ukazuje pozitivní cestu:

Hospodine, kdo bude hostem ve tvém stanu? Kdo bude přebývat na tvé svaté hoře?
Ten, kdo žije bezúhonně, činí spravedlnost a mluví pravdu v srdci,
kdo svým jazykem nepomlouvá, nečiní svému druhovi zlo
a nekydá na svého blízkého hanu,
pohrdá ve svých očích zavrženíhodným,
váží si však těch, kdo se bojí Hospodina.
Odpřisáhl-li něco ke své škodě, nezmění to;
své peníze nedává na lichvu, úplatek proti nevinnému nepřijímá.
Kdo takto jedná, nepohne se až navěky.

Je to fakt dobrý ekonomický program.

6. ledna 2026

Zdravím všechny své milé čtenáře a přeji požehnaný adventní čas. Dlouho jsem nepsal… tedy, dlouho jsem nepsal nějaký článek. Jinak píšu pilně a ne málo. Někteří víte, že píšu knihu Život pod dohledem. Název je víceznačný: Píšu o životě pod dohledem StB, ale také pod dohledem Božím. (A jak jistě tušíte, „naši vyhrajou“.)

Nicméně slíbil jsem před nějakým časem jedné sestře, že do konce roku napíšu článek o tom, jak se modlit za své blízké.

Je to spíše svědectví než návod. Vyrůstal jsem v evangelické církvi, v níž se o modlitbě nemluví tolik jako v evangelikálních církvích, a musím přiznat, že ani já jsem po absolvování bohoslovecké fakulty, ba ani po obrácení někdy v roce 1978 nějaký bohatý modlitební život nepěstoval. A pokud jsem se modlil, bylo to spíše za sbor, za církev, za požehnání. Jistě, společné modlitební chvíle v neděli večer na Maninách dodnes považuji za nesmírně důležité a pro mnohé z nás formující. Určitý zásadní zlom nastal až počátkem roku 1990, kdy náš sbor navštívil pastor Desmond Evans z jednoho texaského sboru. (Mimochodem, pastor Evans byl první člověk, u kterého jsem viděl, že má  poznámky ke kázání na notebooku. To ovšem s naším duchovním životem nesouvisí. Byla to rovněž první veřejně oznámená zahraniční návštěva, při které nám nehrozil postih od církevního tajemníka.)

Z celého jeho dvou- či třídenního vyučování si pamatuji jediné. Pastor Evans měl několik dětí, myslím, že čtyři, ale to není podstatné. Mimo jiné řekl něco v tomto smyslu: „Co bych to byl za otce, kdybych každý den ráno nezačal modlitbou za svou manželku a za naše děti.“ Tato slova mě současně usvědčila a inspirovala. V té době jsem už den začínal modlitbou, ale rozhodně nemohu říci, že to byla modlitba za manželku a za děti. Setkání s pastorem Evansem znamenal v této věci zásadní zlom. Už dobrých 35 let začínám den modlitbou za manželku a za děti.

Nebudu tvrdit, že jsem nikdy nevynechal. Když jsme třeba jeli na dovolenou do Itálie, vyjížděli jsme ve čtyři ráno, a to jsem se za rodinu modlil až cestou, což rozhodně nebylo tak kvalitní (pokud si vůbec můžeme dovolit mluvit o modlitbě kvalitní či nekvalitní, ale snad mi rozumíte). Podobných dnů, kdy jsem ranní modlitby za rodinu vynechal, bylo jistě více. Nicméně nepřeháním, řeknu-li, že jsou opravdu výjimečné.

Tyto ranní modlitby ale nebyly jedinou přímluvou za děti a další příbuzné. Proti mnoha bratrům a sestrám jsem měl tu výhodu, že jako pastor jsem byl pánem svého času a záleželo jen na mně, kolik času si na modlitbu udělám. A tak čas od času jsem se modlil za rodinu déle. A tak je tomu dodnes.

Někdy můžete slýchat, že máte-li skutečnou víru, nebudete se modlit pořád stejné modlitby, protože opravdová modlitba ve víře bude jistě vyslyšena. V určitých situacích to ovšem platí. Nicméně právě u modliteb za blízké, s nimiž jsme někdy denně, někdy třeba jednou za měsíc v pravidelném styku, se budeme často opakovat, a bude to jedině správně. U dětí a sourozenců se můžeme – podle situace – modlit

• aby se jich Bůh dotkl,
• aby dostali dar pokání a víry,
• aby byli naplněni Duchem,
• aby byli chráněni v mateřské škole / základní škole / střední škole / vysoké škole,
• aby se spolu s rodiči správně rozhodli, kterou školu budou studovat,
• aby našli správného životního partnera,
• aby byli požehnáním pro širší rodinu,
• aby byli požehnáním pro sbor,
• aby skončili v Božím království.

Pochopitelně se modlíme podle situace, v jaké se zrovna nacházejí.

Pak jsou tu takové záležitosti jako třeba svatba, porod, nástup do nového zaměstnání apod., kdy se modlíme kratší dobu, ale o to intenzivněji.

Uvedený seznam berte, prosím, jako ilustrativní a inspirativní, nikoli vyčerpávající.

Pak velice doporučuji – především nám otcům – abychom se modlili, aby nám Pán Bůh dal situaci, kdy povedeme s každým ze svých dětí opravdu vážný a hluboký rozhovor o Bohu a Božích věcech. Takový rozhovor bývá vzácný. Je to jiná rovina než třeba modlitba před jídlem nebo před nastartováním auta, když se vydáváme na delší jízdu.

Naše dítě či vnouče nesmí ten rozhovor vnímat jako vynucený. Děti nás dobře znají, je svými řečmi „nevožulíme“, i když jsme upřímní.

Když se dívám zpětně, tak mohu považovat za úspěch, když k takovému hovoru dojde jednou za rok. S někým je to častěji, s někým tato modlitba není vyslyšena třeba tři roky. O to víc je třeba se modlit, aby k takovému rozhovoru došlo.

Pokud se vám zdá, že podle tohoto svědectví nejsem v těch modlitbách za děti příliš úspěšný, pak se, prosím, za mě pomodlete, abych se k Bohu více přiblížil a aby mé modlitby byly účinnější. „Mnoho zmůže modlitba spravedlivého opravdová.“

A ještě jedna velmi důležitá věc … málem bych zapomněl: Nezapomeňte děkovat za to, co Pán vyslyšel. Třeba když dcera úspěšně odmaturovala. Nebo když syn začal chodit do dorostu. Nebo když se smířily dvě rozhádané sestřenice.

Pokud budete v modlitbách věrní, některé modlitby budou vyslyšeny. I nadále můžete plakat nad dětmi, které chodí po vlastních cestách a ne po cestách Božích, ale nezapomeňte si všimnout, že jsme byli v mnohém obdarováni. Konec konců, ještě stále máme touhu po Bohu a věříme v jeho dobrotu.  A jsme dostatečně zdrávi, takže můžeme číst tento článek… nebo se rovnou modlit za své blízké.

4. prosince 2025

Původně jsem chtěl napsat článek o tom, jak se vyvarovat zbytečného hněvu. Zdálo se mi, že jsem o tom už někdy psal, a když jsem bádal ve svém archivu, objevil jsem tento deset let a dva měsíce starý článek. Nechci recyklovat staré myšlenky a nový článek o hněvu mé věrné čtenáře stejně nemine, ale tento starý článek mi připadá nadčasový a mnozí moji současní čtenáři ho neznají.

Unebování a nadobřování

Život pod Boží vládou rozhodně není nudný. Ostatně ani nemůže nebýt dobrodružný, protože svět ve zlém leží a křesťan se neustále pohybuje na území pod vládou nepřítele. Z určitého pohledu se křesťanova pozice v tomto světě zdá být beznadějná. Podobně beznadějná, jako pozice novorozeňátka, narozeného v Betlémě někdy na počátku našeho letopočtu. Jakou šanci měli Josef s Marií proti Herodovým vojákům?

Zázrak inkarnace, kdy Boží syn přichází do tohoto světa v podobě malého děťátka, zranitelného a v podstatě bezmocného, mě nepřestává fascinovat. Boží syn, který mohl kdykoli povolat zástupy andělů, prožil svůj pozemský život bez jakýchkoli vnějšně mocenských prostředků. Dokonce se – na rozdíl od apoštola Pavla – nemohl odvolávat ani na římské občanství.

„Jako Otec poslal mě, tak já posílám Vás.“ Tato slova jsou určena nám, kdo jsme přijali vládu Kristovu. A náš Pán nás nenechává na pochybách, co to znamená: „Posílám vás jako ovce mezi vlky.“

Křesťan, který ví, že svět ve zlém leží, by neměl být překvapen, stane-li se terčem pomluv či dokonce bezpráví. Potřebuje si připomínat, že nikdy nesmí oplácet stejnou mincí. Jakmile by se vydal touto cestou, má už nepřítel vyhráno. Mstivého a vzteklého křesťana se bát nemusí – takový už totiž je na jeho straně, byť to netuší nebo si to nechce připustit.

Na každou vypjatou situaci v našem životě se můžeme dívat jako na součást duchovního boje. A v každé takové situaci je dobré se vnitřně zastavit a přemýšlet o tom, čeho asi chce dosáhnout nepřítel, a jak se v dané situaci zachovat, aby byl oslaven náš Pán.

Čeho chce nepřítel dosáhnout, když nás někdo urazí, pomluví nebo nějak jinak poškodí? Chce, abychom se litovali, abychom upadli do malomyslnosti, abychom přemýšleli o pomstě, nebo jednoduše abychom si zlost, která v nás vzkypěla, vylili na někom jiném.

I nevěřícímu člověku je srozumitelný obraz facky, která bloudí světem. Šéf vynadá muži v práci, ten se rozmrzele vrátí domů a utrhne se na svou manželku, ta znervózní a zakřičí na děti, děti se začnou mezi sebou prát… a nepřítel se raduje a se zalíbením pozoruje všechny tyto scény.

Už před mnoha lety jsem zjistil, že křesťan může tyto situace řešit způsobem, pro který se hodí termín „unebování“. Je to něco jako uzemňování. Když uzemníte elektrický spotřebič nebo když instalujete bleskosvod, znemožníte elektrické energii, aby škodila. Uzemnění automatické pračky vám může zachránit život.

Uzemnění znamená, že potenciálně smrtící energie se jaksi rozplyne v zemi. Napětí zmizí.

S unebením je to vlastně stejné, pouze se jedná o záležitosti duchovní. Unebit bloudící facku je velice snadné. Stačí se podívat na celou situaci z hlediska duchovního boje a vědomě se rozhodnout, že ji prostě nepředáte dál. Jednoduše si o celé situaci pohovoříte s Pánem a požádáte ho, aby vám dal zahlédnout ji z jeho hlediska, tedy z hlediska duchovního boje. Pokud tak učiníte, nebudete mít po unebení pocit, že jste slaboch, který se nedokáže bránit, a netrápí vás pocit, že zrovna vy jste ten člověk, který si tu „bloudící facku“ nechal líbit a nepředal ji dál. Nepřítel se bude samozřejmě snažit vám namluvit, že „máte plné právo“ být taky naštvaný a někomu to dát najevo, a pokud ujedete, facku neunebíte a oplatíte stejnou mincí (byť v mnoha případech někomu jinému), bude vás utěšovat, že se to stejně nedalo vydržet, že každý musí pochopit, že jste byl opravdu hodně naštvaný a že přece křesťanství nespočívá v tom, že si necháme všechno líbit.

Pokud ale neztratíte správnou perspektivu a facku (nadávku, nespravedlnost…) unebíte, můžete mít slastný pocit, že jste nepříteli vypálili rybník. Ostatně, ze starého života přece víte, že pokud člověk oplatí urážku urážkou, uleví se mu, ale jen na velmi krátkou chvíli. Každá facka ostatně čeká na unebení – pokud k unebení nedojde, může bloudit světem do konce věků. To, čemu se říká „duchovní boj“, může mít velmi prozaickou podobu – není to nic superduchovního a zpravidla to nespočívá ve všelijakém svazování a rozvazování. Řekl bych, že unebování bloudících facek je snad nejdůležitější součástí duchovního boje. Přitom se do toho může pustit prakticky každý, aniž by si vážně ublížil nebo upadl do nějakých bludů či extrémů.

A co má být to „nadobřování“? To jsem objevil při studiu Písma. V tomto článku není prostor vysvětlit, jak – chystám o tom knížku biblických studií, kde to podrobněji vyložím. Nadobřování je opak nakažování. Pokud se pohybujete v blízkosti infikovaného člověka, který kolem sebe šíří viry nebo bacily, můžete se od něj nakazit. Pokud se pohybujete v blízkosti člověka, který chodí s Bohem a žije posvěcený život, můžete se od něj naopak nadobřit. A nejvíce se nadobříte, pokud se naučíte chodit s Bohem. V krajním případě se můžete nadobřit natolik, že přestanete být vidět v tomto světě – to byl případ biblického Enocha z knihy Genesis.

Jako pastor jsem byl mnohdy smutný z toho, když jsem viděl, jak členové sboru, kteří mají vážné problémy, vyhledávají spíše jiné „problémáky“, místo aby se přidrželi těch, od kterých by se mohli „nadobřit“. Myslím, že není nic špatného na tom, snažit se pobývat v blízkosti lidí, na nichž vidíme, že vedou vítězný život. Pod vítězným životem nemám na mysli zbohatnutí, úspěšnou duchovní službu a podobné věci, ale právě schopnost unebovat bloudící facky a žít skromně a pravdivě. Nejlepší zpráva pro nás všechny ale je, že je možno „chodit s Bohem“. Je možno v každém okamžiku pamatovat na Boha, dotazovat se ho před každým závažnějším rozhodnutím, žít v neustálém děkování a prosit o Boží vedení. Bůh z nás nechce mít loutky – chce z nás mít bytosti, které ho mají rády a které s ním rády tráví čas. A pokud se s ním budeme chtít radit, nikdy nás neodmítne. Miluje totiž obecenství – láska k němu je zabudována v samotné jeho podstatě.

21. července 2015

Tu knížku jsem nehledal. Nečetl jsem o ní, ani jsem o ní neslyšel. Náhodně jsem ji zahlédl na pastorálce Křesťanských společenství, kde prodával knížky pastor a vydavatel knih Tomáš Korčák. Jak jsem si přečetl název – autora Richarda Ganze jsem do té doby neznal – vytušil jsem, že se patrně bude věnovat určitému závažnému problému, který v posledních letech registruji v církvi stále častěji.

​Jde o to, že hledání „vnitřního uzdravení“ stále častěji nahrazuje pokání. A nadto stále více pastorů rezignuje na pastorační poradenství, a pokud si s problémem své ovečky nevědí rady, pošlou ji za psychoterapeutem. Asi se dá říci, že čím je denominace liberálnější, tím snáze rezignuje na hledání vysvobození z hříchu na základě Písma. V některých sborech už se ani nepředpokládá, že bychom se v řadě případů měli pokusit člověku pomoci sami na základě Božího Slova. Že někdy vede cesta kupředu skutečně skrze to, že prostě poslouchám a svlékám starého člověka a oblékám nového.Přestože to bolí.

​V jistém smyslu je v této věci církev ve vleku tohoto světa. Řekl bych – ale je to jen můj odhad – že až v druhé polovině minulého století se začaly hledat polehčující okolnosti pro přestupníky zákona v těžkém rodinném prostředí, v jakém vyrůstali. A vyrůstání v rozpadlé rodině, bez otcovské nebo mateřské lásky, nedostatek empatie v širší rodině atd. atd., se skutečně na člověku podepisuje velmi negativně. Vnitřní uzdravení skutečně je zapotřebí. K tomu přičtěme ztrátu jakéhokoli „transcendentálního zakotvení“ – rozuměj víry v Boha, v jeho záměry s člověkem a s lidstvem – což se projevuje tím, že prakticky nikdo, kdo končí základní nebo střední školu, neví, co je Desatero, a pokud to ví, tak stejně nedokáže vyjmenovat více než jedno či dvě přikázání.

​Je mi samozřejmě jasné, že znalost Desatera sama o sobě z nikoho mravného člověka neudělá. A rovněž netvrdím, že takové věci, jako jsou třeba traumata z dětství nevyžadují uzdravení. Nicméně pokud někdo chce vnitřním uzdravením nahradit zápas s hříchem a poslušnost Božího Slova, z hříchu se nevymaní. Znám několik lidí, kteří vymetli kdejakou konferenci o vnitřním uzdravení, vyhledali kdejakou duchovní kapacitu, ale jsou na tom pořád stejně.

​Knížku jsem si koupil a začetl jsem se do ní. Brzy jsem pochopil, že autor patří do okruhu necharismatických (někdy až proticharismatických) evangelikálů. Nicméně problém popisuje věcně – a má pravdu. Jediné jasné negativum, na které jsem v knize narazil, bylo negativní hodnocení mého oblíbeného autora Larryho Crabba. Na str. 52, v kapitole Mýtus integrace, nejprve uvádí různá klišé, která křesťané s problémy mnohdy v některých evangelikálních církvích slýchají: „Prostě dál chval Pána“, „Jen se nepřestávej modlit“, „Představuj si, že jsi šťastný člověk“… Vzápětí napíše, že Crabb „nedělá nic z výše uvedeného“. Ano, nedělá. Co tedy vlastně dělá Crabb špatně? Prý vede lidi k tomu, aby se zbytečně hrabali ve svém nitru. Ganz nesouhlasí s tím, že Crabb na podporu svého stanoviska cituje Ježíšovu výzvu farizeům, aby se nespokojili s vnějšími skutky, „s omýváním vnějsků číší a mís“ (srv. Mt 23,25-26). Pátráme-li ve vlastním nitru, nacházíme zoufale nemocné a lstivé srdce. (Mimochodem, toto konstatování v jeho sekulární podobě nejednou cituje Jordan Peterson, který varuje před introspekcí. Říká, že přemýšlení o tom, jak se vlastně cítím, nutně vede do deprese.) Larry Crabb nenabádá ke zbytečnému šťourání se ve vlastním nitru. Ví ale o tom, že když se člověk obrátí a přehodnocuje do hloubky vlastní život, pomůže mu hluboká zpověď, během níž si ujasní, kde špatně přehodil výhybky života a kudy kráčet dále.

​Domnívám se, že to, oč jde Richardu Ganzovi a oč jde Larrymu Crabbovi, nejsou nějaké zásadně odlišné věci. Možná mi něco uniká, ale kdybych v knize nečetl ono negativní hodnocení Larryho Crabba, nenapadlo by mne, že by mohli spolu nesouhlasit.

​Jinak jsem v Ganzově knize našel mnoho myšlenek, které se mi v poslední době honí hlavou. Ganz upozorňuje, že z určitých základních pojmů se stala téměř sprostá slova – třeba ze slova hřích nebo pokání.

​Mám přítele, kněze, kterého si hodně vážím. Miluje lidi, miluje Boha, a touží po tom, aby lidé poznali milujícího Boha. Má za to, že nevěřící lidé jsou zbytečně odrazováni takovými slovy jako je „peklo“ nebo „prokletí“. Proto se ve svých rozhovorech snaží tato slova raději nepoužívat.

​Rozumím mu, ale volím jiný přístup. Ta slova jsou přece důležité pojmy. Označují určité závažné skutečnosti, ať už pozitivní (milost, vítězství nad hříchem, vzkříšení, bezpodmínečná láska) nebo negativní (hřích, peklo, zatracení, věčná záhuba). Tím, že se budeme některým slovům vyhýbat, si moc nepomůžeme; skutečnosti, které tato slova označují, nezmizí, když se těmto slovům budeme vyhýbat. Prosme o příležitosti tato slova ne zamlčovat, ale vysvětlovat.

​Myslím si, že lidé stejně poznají, pokud se bojíme vyslovit plnou pravdu. Často myslím na Jana Křtitele, který kázal dosti tvrdá slova: „sekera je už ke kořeni přiložena…“ nebo „vějička je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat…“ V Jeruzalémě jistě byli lidé, rabíni a zákoníci, kteří kázali pozitivní zvěst, třeba o Božím vyvolení, ale mnoho lidí vážilo cestu z Jeruzaléma až k Jordánu za Janem Křtitelem. Cesta to byla těžká – zhruba čtyřicet kilometrů a převýšení 1400 m na cestě zpět!

​Musím se přiznat – abych nekázal vodu a přitom sám pil víno – že jsem se na tomto vývoji také podílel, zejména v poslední třetině své služby. Modlil jsem se s lidmi za vnitřní uzdravení, a v řadě případů se dostavilo! A sám jsem ho v průběhu let, někdy krok po kroku, prožil sám na sobě. Proto, aby nebylo mýlky, jsem článek nazval „volání po korekci“, nikoli po opuštění toho, čemu říkáme vnitřní uzdravení.

​Všiml jsem si totiž, že někteří lidé berou církev a její pastorační službu jako jakousi zdravotnickou jednotku – v sekulární sféře máme pediatrii, ortopedii, chirurgickou ambulanci atd. A v církvi máme vnitřní uzdravení, modlíme se i za tělesné uzdravení… a když nalezneme to, co jsme chtěli, tak církev (sbor, skupinku, pastoračního pracovníka) opustíme, podobně jako nechodíme k zubaři, když nás zrovna zuby nebolí. (Ano, jsou i preventivní prohlídky, a tak sem tam třeba do sboru zajdeme.) Ale že Bůh, který nás uzdravil, který nám dal duchovní život a který si nás chce používat, s námi má jistě nějaké další záměry, na to už mnozí lidé ani nepomyslí.

​Přitom Richard Ganz je sám rovněž poradcem. A dělalo mi dobře, když jsem v jeho knížce našel pasáže, které se dosti podobají tomu, co jsem vtělil do útlé brožurky Být pastýřem.

​Předpokládám, že někteří z vás si knížku koupí a přečtou si ji sami. Proto nebudu vypisovat, jednotlivé cenné myšlenky, které jsem v knize našel.   Ganz je dosti lakonický. Proč se mnozí lidé vnitřně neuzdraví, okomentuje větou: „[Oni] chtějí pomoc, nikoli změnu“ (str. 92).

​Jedním z problémů je, že chceme všechno pokud možno ihned. Svět nám totiž nabízí okamžité uspokojení. Když jsem dospíval, neexistovaly žádné Zásilkovny a Balíkovny a Alzaboxy, kdy večer objednáte a ráno v Alzaboxu máte. Bylo by divné, kdyby tento trend okamžitého uspokojení neovlivňoval i církev. Ganz ale správně poznamenává: „Odkládat uspokojení na později je neodmyslitelnou součástí křesťanství“ (str. 104).

​Nenásledujme tento svět ve snaze nemyslet na nic negativního a nemluvit o tom. Už jsem psal o tom, jak je důležité vysvětlovat dětem morálku, třeba na základě Desatera. Ganz píše: „Pokud nejsme vyučeni v Božím zákoně, na jakém morálním základě budeme volit dobro?“ (str. 105)

​Kniha má své limity. Nedovíte se z ní nic o démonizaci nebo o vztahu vnitřního uzdravení a medikace. Proto ještě jednou: Kniha představuje cennou korekci, nečiní si nárok na zodpovězení všech otázek.

​Pokud by někdo stál o knihu, která pojednává jak o duchovním boji, tak o vnitřním uzdravení a o medikaci, nechť si sežene knihu Granta Mullena Why Do I Feel so Down WhenMy FAITH Should Lift Me Up? Tato kniha je jedinečná v tom, že ukazuje, jak zmiňované tři oblasti nemusí být v konfliktu, ale naopak, že každá z nich může přispět k tomu, aby člověk našel cestu k pokání i k uzdravení. Je mi líto, že tato kniha dosud nebyla přeložena do češtiny. Na Amazonu se dá koupit za zhruba šest dolarů.

Knihu Psychoblábol z anglického originálu Psychobabble přeložil Lukáš Makovička. Vydalo Občanské sdružení Didasko. Kniha má 124 stran a prodává se za 169 Kč.

9. září 2025