Chvála dnešního světa

Nedávno se mě syn Ben zeptal, jestli byl náš národ v průběhu dějin skutečně v nějaké věci sjednocen. Odpověděl jsem, že největší jednotu jsem prožíval v prvních dnech okupace po 21. srpnu 1968. Byl to zcela zvláštní týden, plný obav, ale snad ještě více plný jakési vznešené vážnosti, ovšem nikoli bez dávky zvláštního humoru. Jistě, zlí a zapšklí lidé byli v národě i tehdy, ale v oněch dnech jako by se neprojevovali. Mám-li to vyjádřit drsně: Krysy byly zalezlé v dírách a po nějakou dobu nevylézaly ven. Jejich „hvězdná hodina“ přišla o rok později, po 21. srpnu 1969. Pak se vyřádily dostatečně – trvalo to dvacet let.

Ben se pak zeptal, jestli se ten étos, který vládl po srpnové okupaci, obnovil po listopadu 1989. Odpověděl jsem, že dle mého mínění ne. Jistě, byla to opět slavná doba, a jsem rád, že přišla a že jsem ji zažil. Řekl bych ale, že v národě bylo nějak více ostražitosti a nedůvěry.

Nedávno jsem editoval vzpomínky mé maminky na její dětství. Narodila se v roce 1925 a v době Mnichova jí bylo třináct a půl. Popisovala, jak byl národ sjednocen ve vůli bránit milovaný Masarykův stát. Nicméně… jen národ český. Mnozí Slováci to tehdy viděli jinak, a pak zde byli především Němci, kteří chtěli tento stát rozbít. Český étos byl tehdy velmi silný, nicméně svět byl velmi pochmurný. Krysy vylezly hned po Mnichovu a pustily se do díla.

Když se na to dívám zpětně, zdá se mi, že lze říci, že „elity to nezvládly“. První Československá republika byl stát sice demokratický a v mnohém úspěšný, mimo jiné i hospodářsky, nicméně měl v sobě zakódován zánik. Ten byl dán přístupem k sudetským Němcům, které si nový stát nedokázal získat. V tom ještě největší chyba nebyla. Ta byla v tom, že se o to nový stát ani nepokoušel.

Kdyby se tehdy Češi s Slováci pokusili vybudovat něco jako Švýcarsko, kde sice lidé mluví německy, francouzsky nebo italsky, ale jejich identita je v tom, že jsou Švýcaři, možná by – alespoň teoreticky – sudetští Němci ocenili demokratický stát, zejména ve srovnání s Německem, po první světové válce značně rozloženým. Ale asi by se to stejně nepodařilo – doba byla příliš krátká. Švýcarská identita se rodila po celá staletí.

Československo bylo prostě mezi válkami nehajitelné. To neznamená, že československá vláda, stejně jako prezidenti Masaryk a Beneš, neudělala celou řadu zahraničně i vnitropolitických chyb. Obávám se ale, že Československo nemělo šanci, ani kdyby vláda ty chyby neudělala. Díky Bohu alespoň za těch dvacet demokratických let!

Třicet let po Mnichovu zde byla snaha vybudovat „socialismus s lidskou tváří“. Ani tento pokus se v tehdejší geopolitické situaci nemohl podařit. První republika měla dvacet let, pražské jaro mělo pár měsíců. Smutné bylo, že tehdejší „elity“, zavlečené do Moskvy, národ zradily (s čestnou výjimkou Františka Kriegla). Symbolicky tuto zradu završil Dubčekův podpis na tzv. „pendrekovém zákoně“. Alexandr Dubček posvětil násilí na lidech, kteří ho podporovali.

Dnes je situace naprosto jiná. Žádné vojenské nebezpečí od našich sousedů nám nehrozí. Hospodářsky jsme jako stát velmi úspěšní. Překonáváme ztráty naakumulované během čtyřiceti let komunistické diktatury. A především – máme příležitosti, o kterých se předchozím generacím ani nesnilo. Mé děti cestují, kam se jim zachce. Když se jim chce studovat v cizině, tak to jednoduše udělají. Díky sociálním sítím může každý publikovat téměř cokoli. Mohou se zakládat spolky, občanské iniciativy, a na rozdíl od Hong Kongu nebo Paříže se mohou pořádat statisícové demonstrace, během nichž nedochází k bitkám a nikdo nerozbíjí výlohy. Vnímání kvality života jde taky alespoň trochu nahoru.

Jsem rád, že se najdou lidé, kteří budou s předchozím odstavcem souhlasit. A je mi celkem jasné, že zde budou jiní lidé, které ta slova o tom, jak je to u nás dobré, ukrutně naštvou a kteří si v diskusích pod článkem nebudou brát servítky.

Nicméně přesto chci všechny upozornit, že jsme bez výmluvy. Dostali jsme život darem a záleží do značné míry na nás, co s ním uděláme. Jelikož věřím v Boha Stvořitele a Zachránce, vím, že bez něj se člověk může minout svým posláním, protože se nad ním ani nezamýšlí. Vím, že se budeme zodpovídat na soudu, jak jsme se svým životem, se svými obdarováními, zdroji a možnostmi naložili. Když to člověk vidí takhle, má menší chuť kritizovat druhé a nadávat na svět, a více se zamýšlí nad tím, jak tento život prožít tak, aby ten kousek světa, na kterém jsme se pohybovali, byl po našem odchodu o něco lepší než dříve.

S údivem shledávám, že i mezi křesťany se najdou lidé, kteří se soustředí na to, jak to bude na konci světa všechno hrozné, a že vlastně nemá cenu starat se o tuto planetu, která nakonec zahyne v ohni. Ano, také věřím na nové nebe a novou zemi, na nový Jeruzalém, sestupující od Boha. Ale nějak mi to nebrání mít radost z kvetoucí zahrádky a konat dobro, dokud je čas.

Kolem nás je spousta nešťastných lidí, kteří nevědí, odkud přicházejí a kam jdou. Mnozí z nich mají pocit, že je nemá nikdo rád. Někdy je velice těžké k nim proniknout skrze skořápku zklamání a zrad. Vidím kolem sebe spoustu problémů, které tato společnost vyřešit nedokáže – třeba situaci Romů. Jakmile se Romové obrátí k Bohu, začnou se dít velké věci. I mezi Čechy. Kolem nás řádí genderová ideologie – my však můžeme vychovávat děti tak, aby rozuměly tomu, kdo jsou. Je lepší svítit, než nadávat na tmu.

Tak s chutí do toho! Žijeme v úžasné době, a záleží na nás, jak ji prožijeme: Tak pamatuj: Tento den je první den zbytku tvého života!

  1. října 2019

Hospodinovo tajemství

„S těmi, kdo se ho bojí, má Hospodin důvěrný vztah, dává jim poznat svou smlouvu.“ Tak zní ve studijním překladu Žalm 25:14. Ekumenický překlad, jenž se jen nepatrně liší od kralického, zní: „Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí, ve známost jim uvádí svou smlouvu.“

Česká slova těchto překladů nám nejsou neznámá: bát se, tajemství, důvěrný vztah, poznání, smlouva. A přece je tento text patrně pro mnohé zahalen tajemstvím. Bát se čehokoli se dnes vesměs nenosí, a bát se Hospodina zvlášť ne. Někdo se bojí recese, jiný migrantů, jiný ztráty zaměstnání, jiný klimatických změn… Ale bát se Boha? Když žádný není? Nebo možná je, ale pokud je, tak nás přece miluje, tak proč se ho bát?

A přece je na jiných místech Písma napsáno, že bázeň Hospodinova je počátek poznání. Nebo moudrosti.

Ponechávám dvojznačnost výrazu „bázeň Hospodinova“. Podobně jako „víra Boží“ v ústech Ježíšových znamená jednak bázeň před Hospodinem, jednak bázeň, kterou dává Hospodin. A tato bázeň je něco zcela jiného než obyčejný lidský strach, ať už z velkého černého psa nebo jaderného výbuchu. Jenže jinakost této bázně pozná jen ten, kdo ji má.

Několikrát se mi stalo, že jsem s někým zabředl do rozhovoru o Bohu a o víře, a když jsem se zeptal, „čteš Bibli?“, dostalo se mi pro mě kuriózní odpovědi: „Jo, to jsem čet‘“.

Jenže Bible se nedá číst jako jiné knihy. Tedy… vlastně dá, ale v podstatě bez užitku. Abychom jí rozuměli, potřebujeme Boží bázeň – a Ducha svatého. Bez Ducha svatého bývá Bible mrtvou literou, která zabíjí.

Ačkoli v knize Přísloví se píše, že bázeň Hospodinova je počátek poznání, je dobré si být vědom, že nikoli všeho poznání. Verš ze žalmu, který je mottem tohoto článku, říká, že bojícím se Hospodina uvádí Bůh ve známost svou smlouvu. Jsou tedy obory, jež pracují s poznáním, které vám sama bázeň Hospodinova neotevře. Máte-li bázeň Hospodinovu, nebudete lepším chemikem nebo geografem než jiní. Budete ale patrně člověkem, který ví, proč daný obor studuje a který je požehnáním pro své kolegy.

To, že nám Bůh uvádí ve známost svou smlouvu, si vysvětluji tak, že nám dává jednak porozumět Písmu (ne nadarmo mluvíme o Staré a Nové smlouvě), jednak povaze vztahu, do nějž s Ním vstupujeme. Proto studijní překlad mluví o „důvěrném vztahu“. Ten není možný bez bázně Hospodinovy. Je to vztah důvěrný, nikoli však familiérní. Umožňuje nám říkat Bohu „Tatínku“, ale toto důvěrné oslovení je oprávněné jen tam, kde máme Hospodinovu bázeň.

Bez důvěrného vztahu k Bohu dělají lidé z Ježíše někdy pohaněče a drába, který pečlivě registruje všechna naše pochybení, nebo se jim Ježíš naopak jeví jako jakýsi anarchista nebo hippie. Jen Hospodinova bázeň nás ochrání před upadnutím do některého z těchto omylů. Pro mnohé bylo osvobozující poznání, že Ježíš, ač nebyl hříšník, stoloval s hříšníky. Někdy se ale tato hluboká pravda zdůrazňuje i v nepatřičných situacích, takže je potřeba připomenout, jak říkával můj přítel Pavel Kábrt, že Ježíš sice stoloval s hříšníky, ale nebyl hříšník. Bez bázně Hospodinovy totiž nerozumíme Bibli dobře, a tak Pavlova slova, že chce být Židům Žid a Řekům Řek, prolongujeme do polohy, že evangelista může být třeba i alkoholikům alkoholik nebo cizoložníkům cizoložník.

Bez bázně před Bohem jsme v pokušení udělat z Ježíše garanta naší teologické či dokonce politické agendy, ať už je to agenda fundamentalistická nebo liberální.

Máme-li bázeň před Bohem a začínáme-li rozumět Boží smlouvě, víme, že k našemu celoživotnímu snažení patří svlékání starého a oblékání nového člověka, jinými slovy, proměna v podobu Kristovu. Pokud jdeme touto cestou, vážíme si každého člověka, včetně našich nepřátel. To se pozná na našem vztahu k nim. To, jak lidé mluví o mně, nesmí sebemenším způsobem určovat to, jak já mluvím o nich. Na této cestě se nám odhalují různá tajemství a my začínáme rozumět sami sobě, svým blízkým a vzdálenějším, a především Bohu. Nejde o to, přečíst více knih; jde o to, mít bázeň Hospodinovu.

  1. srpna 2019

 

Babylon a Jeruzalém

Ve třetím roce kralování judského krále Jójakíma přitáhl babylonský král Nebúkadnesar k Jeruzalému a oblehl jej (Daniel 1:1).

Babylon obléhá Jeruzalém, ale Jeruzalém nikdy neobléhá Babylon. Zdá se mi, že je to určitý duchovní princip, který se projevuje jak v doslovném, tak v přeneseném smyslu, jak v duchovní oblasti, tak v oblasti politické.

Jeruzalém je tu od toho, aby oslavoval Boha, nikoli aby bojoval proti Babylonu.

Babylonský král Nebúkadnesar tehdy nad Jeruzalémem zvítězil a zničil ho. Jeruzalém tehdy padl pro vnitřní nečistotu, pro zradu svého duchovního poslání. Jakmile Jeruzalém opouští své pověření, přichází o Boží ochranu.

Skutečný život Jeruzaléma je podobně jako náš skutečný život „spolu s Kristem skryt v Bohu“ (Kol 3:3). Je-li Jeruzalém nevěrný, Babylon nad ním může zvítězit, ale Bůh může Jeruzalém kdykoli obnovit, jako ho obnovil za Ezdráše a Nehemjáše a jako ho v poněkud jiném slova smyslu obnovil v roce 1948.

Církev Jeruzalém nenahrazuje. Nicméně církev má a může být duchovním Jeruzalémem. I pro církev platí slova „Stavitel Jeruzaléma Hospodin“, nebo, v nových překladech, „Hospodin buduje Jeruzalém“ (Ž 147:2). Ani Izrael, ani církev nejsou lidské výmysly. Hospodin jim dává vznik, Hospodin je buduje, Hospodin jim dal poslání, Hospodin je i pročišťuje a soudí.

Jakmile Jeruzalém podlehne pokušení porazit Babylon, stává se z nevěsty nevěstka. Základní stav Božího lidu je obležení, nikoli dobývání. Jedině Bůh může ochránit Jeruzalém.

Ochrana Jeruzaléma a vítězství Božího lidu ale neznamená, že Boží lid bude uchráněn utrpení. Křesťanským hrdinou není sebevražedný útočník, ale trpící mučedník. Praví křesťané nejsou uchráněni před cestou kříže, na které nejednou čeká mučednictví. Platilo to tak ve všech dobách. Nevěstka trpět nemusí – v této časnosti. Čeká ji ale „druhá smrt“, která je definitivní. Té jsou Boží děti ušetřeny.

Dnes jsou křesťané obléháni na celém světě. Boj proti nim je veden různými prostředky – jinak v USA, jinak v Africe jinak v Číně, jinak v Indii.

V krajním případě mohou být křesťané prakticky zcela vyhubeni, nebo přinejmenším zatlačeni do té nejhlubší ilegality. Tak tomu bylo před staletími v Japonsku, kde byli téměř všichni křesťané doslova uvařeni. Tak je tomu patrně v těchto dnech v Severní Koreji. A současný systém sledování téměř všech obyvatel, který je právě teď vytvářen v Číně, zřejmě povede k naplnění apokalyptických slov, že bez znamení šelmy nebude nikdo smět kupovat nebo prodávat.

Nicméně z krve mučedníků často vyrůstá probuzení. Kříž se jeví jako prohra, ale ve skutečnosti znamená vítězství. Skutečnou prohrou je zradit kříž, zradit Krista. Prohráváme, když nám přestane záležet na svatosti. Prohráváme, když nejsme ochotni následovat svého Pána cestou kříže. Prohráváme, když si myslíme, že můžeme obklíčit a porazit Babylon.

Jist si tím nejsem, ale domnívám se, že jednou se změní režim v Íránu. A pokud tam nastane náboženská ne snad svoboda, ale alespoň tolerance, ukáže se, že pětina Íránců jsou křesťané. Totéž se ukázalo po několika letech marxistické hrůzovlády v Etiopii. Když tamní komunistický režim padl, zjistilo se, že výrazně přibylo křesťanů.

Nenaznačuji, že máme utrpení a pronásledování jen trpně přijímat. Apoštol Pavel neváhal využít výhod, které mu poskytovalo římské občanství, a my rovněž můžeme ke své obraně využít možností, které nám poskytuje právní stát. Nicméně ani Pavlovi se zřejmě nakonec mučednická smrt nevyhnula.

Můžeme si být jisti, že nakonec „naši vyhrajou“. Tedy… za podmínky, že se Jeruzalém nepřizpůsobí Babylonu. To by nastalo, pokud bychom odmítli jít cestou kříže a opláceli stejnou mincí. Pak by se „království kněží“ stalo jen dalším královstvím tohoto světa. A tato království, jak dobře víme, ukazoval Boží nepřítel našemu Spasiteli. Věřím ale, že zde bude vždy svatý ostatek, který se Božímu nepříteli klanět nebude.

  1. září 2019

 

 

Nové jméno

Kdo má uši, slyš, co Duch praví sborům: Tomu, kdo vítězí, dám skrytou manu a dám mu bílý kamének a na tom kaménku napsané nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává.

Nedávno jsem publikoval článek o „bílém kaménku“, který je zmíněn v tomto verši ze Zjevení (2:17). Dnes bílý kamének ponecháme stranou a soustředíme se na „nové jméno“.

My chápeme jméno jako nástroj rozlišení. Většina lidí volí pro své děti jméno na základě důvodů čistě estetických, nikoli významových. Biblická jména jsou v poslední době oblíbená i u nevěřících, a tak zaslechneme-li, že se nějaká holčička jmenuje třeba Sára a nějaký chlapeček třeba Tobiáš, nemůžeme z toho automaticky usoudit, že rodiče jsou křesťané znalí Bible. Lidé dávají svým dětem jméno prostě jen podle toho, že se jim to jméno líbí, a mnohdy se ani nepídí po nějakém významu. Nevědí, že Debora znamená „včela“, David znamená „Boží miláček“, Ráchel „ovce“ (specificky „bahnice“), stejně jako mnozí nevěřící netuší, že třeba Gertruda znamená „dívka s kopím“ nebo že Erwin je staroanglicky buď „kanec“ nebo „přítel“.

Z našeho hlediska je nesmyslné mít jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává. K čemu takové jméno? Když ho neznáme, nemůžeme daného člověka zavolat ani na něj odkázat.

Přitom citovaný verš není jediný, kde se v Písmu setkáváme s „novým jménem“: Třeba u Izajáše čteme: „Národy uzří tvou spravedlnost a všichni králové tvou slávu a budou tě nazývat novým jménem, které určí Hospodinova ústa (Iz 62:2).

Mám jednoduché vysvětlení, jak to s tím jménem je. Neuděláme chybu, když si na těchto a podobných místech dosadíme dnes populární slovo „identita“. Jen upozorňuji, že se tím rázem ocitáme v divoké bitvě kulturní války.

Znalci Písma vědí, že když byl Daniel se svými druhy odveden do Babylona, „vrchní komorník“ jim změnil jména. Danielovi dal jméno Beltšasar, Chananjášovi Šadrak, Míšaelovi Méšak a Azarjášovi Abed-nego (Dan 1:7). Proč to udělal? Protože je chtěl zbavit jejich původní identity a udělat z nich služebníky babylonských božstev.

Jenže ono to nefungovalo. Proč? Protože tito čtyři měli identitu vyznavačů Hospodinových. Oni věděli, komu uvěřili (srov. 2Tm 1:12 „vím, komu jsem uvěřil“).

Když někdo dostane nové jméno, které nezná nikdo než on sám, zdá se to být velmi nepraktické. Nikdo toho člověka nemůže zavolat, když nezná jeho jméno. V Bibli ale jméno zpravidla souvisí s identitou, a onen verš ze Zjevení nám tedy říká, že svou skutečnou identitu přijímáme od Boha. A svou skutečnou identitu musíme znát především my sami.

Je to tedy v příkrém rozporu s dnešním míněním, že si identitu můžeme zvolit. Moje švagrová byla při posledním pobytu ve Spojených státech šokována, když zamířila na dámskou toaletu a po vstupu do ní narazila na dvoumetrového fousatého chlapa. Tento člověk byl přesvědčen, že si může zvolit svou identitu, a prohlásil se za ženu.

Jistě, tento přístup k životu je nepochybně možný, jak ukazuje lidská zkušenost. Přesto vyznávám archaickou kraličtinou „ale mně nejlépe jest přidržeti se Boha“ (Žalm 73:28) a spoléhám na to, že svou skutečnou identitu si sám nevolím, ale zjevuje mi ji Bůh. Bůh, který stvořil člověka jako muže a ženu.

Naše skutečná identita je nám darována a musí nám být zjevena. Jakmile si ji volíme sami, zároveň tím volíme to, čemu John Eldredge říká „náš malý příběh“. Je to skutečně příběh náš, a má jednu velkou výhodu: Hrajeme v něm hlavní roli. Alternativou je vstoupit do Velkého příběhu, který se odehrává mezi Bohem a člověkem – jde o Velký příběh stvoření a spásy, vykoupení a nového stvoření. V tomto příběhu nikdy hlavní roli hrát nebudete – ta je již obsazena a hraje ji Ježíš Kristus. Ale v tomto příběhu se můžete setkat s Bohem a přijmout od něj svou (novou) identitu, kterou v její plnosti nezná nikdo, dokonce ani vy, ale když ji přijmete, poznáváte sami sebe a stále lépe víte, proč na tomto světě jste a co je vaším posláním. Ještě jednou: Naše skutečná identita nemůže být naším výmyslem, ale je nám darována. Buď ji přijmeme jako dar, nebo ji nepřijmeme vůbec. Nemusíme jí plně rozumět, ale nemusíme se o ni obávat, protože platí, že „náš život je spolu s Kristem skryt v Bohu“ (Koloským 3:3). Můj život je snahou stále lépe poznávat Krista, a vím, že tím rovněž stále lépe poznávám sám sebe.

  1. srpna 2019

Chybějící přechodové rituály

V jednom ze svých předchozích článků jsem psal o poprasku, jaký na některých amerických vysokých školách vyvolal letáček se slovy „It is O. K. to be male“ (česky „Je v pořádku být mužem“). Vzápětí jsem byl zaskočen skutečností, že i v našem prostředí se najdou lidé, kteří takový letáček považují za „toxický“, jak se teď v Americe říká názorům, které (údajně) liberální prostředí vidí jako škodlivé.

Zamyslel jsem se tedy nad tím, jak na tom dnešní muži vlastně jsou. Nejsem první, kdo si všiml, že kladní mužští hrdinové jsou v podstatě nedostatkovým zbožím. Ne že by se v knihách a filmech nevyskytovali vůbec – vzpomeňme třeba na film Armageddon nebo Království nebeské. Mnohem častěji jsou ale muži líčeni jako přihlouplí, případně hrubiánští nekňubové. A zajímavé je, že se s tímto pohledem na muže setkáváme již několik desetiletí, a to i v prostředích diametrálně odlišných. Na jedné straně můžeme sledovat americké komedie, kde se to omezenými muži jen hemží, na druhé straně i v normalizačním Československu nacházíme podobné politováníhodné postavy. Nedávno jsem pouštěl vnoučatům film Metráček, natočený v roce 1972. Přesto se mi tento film v zásadě libí. Ovšem otec hlavní hrdinky (hraje ho skvělý Lubomír Lipský) utíká před zodpovědností a před nepříjemnými situacemi v rodině na blíže nespecifikované „schůze“. Podobně jako v amerických komediích, točených ve zcela odlišném prostředí, je prototypem muže, který není ochoten či schopen postavit se k problémům čelem.

Potíž je v tom, že tyto filmy do značné míry odrážejí skutečnost. Samozřejmě, je zde určitý tlak, aby byli muži líčeni jako ještě horší, než v průměru jsou. Tak si to mainstreamová liberální ideologie žádá. Podobný tlak se projevil i v jiné oblasti – v jinak moc pěkném filmu Titanic. Bohatí lidé v něm jsou líčeni jako podvraťáci, kteří sobecky myslí jen na sebe. Přitom existuje celá řada svědectví, že právě bohatí lidé se chovali gentlemansky a dávali přednost ženám a dětem. Jenže snažte se liberální mainstream přesvědčit, že i bohatí lidé mohou být šlechetní! S něčím takovým nepochodíte.

Faktem je, že muži na tom nejsou dobře. Vzhledem k tomu, že polovina manželství se rozvádí, a k tomu, že děti jsou mnohem častěji svěřovány matkám než otcům, je jen logické, že řada chlapců (a dívek!) vyrůstá bez funkčního otce. A kdo jiný by měl usilovat o tom, aby se z chlapce stal muž, než právě otec! To, že se s každou další generací problém prohlubuje, je jen logické.

Nemyslím si, že jde o neřešitelný problém, i když neočekávám, že v brzké době nastane nějaký zásadní obrat. Jsem ale hluboce přesvědčen, že hluboce prožívané křesťanství se může stát velkou pomocí. Skutečné křesťanství – nikoli jeho vyšeptalá podoba – člověku nezastírá, že smysluplnou náplní našeho života nemůže být bezstarostnost a sobecké sebeuspokojování. Chceme-li prožít smysluplný život, budeme potřebovat ochotu k sebeoběti a patrně si budeme muset celou řadu věcí dobrovolně upřít.

Rozvod sám o sobě děti hluboce poznamenává, a to i v případě, že rodiče jsou relativně „rozumní“ a neštvou své potomky proti bývalému partnerovi. Pokud se nám nepodaří rozvodu zabránit, neznamená to, že jsme pro své děti přestali být otci – nebo matkami. Máme to samozřejmě těžší, ale přesto lze na vztahu s dětmi pracovat (s výjimkou těch tragických případů, kdy matka dosáhne toho, že otci je styk s dětmi zcela zakázán). Mnohdy jsem ale svědkem toho, že muž, který dostal „kopačky“, si do půl roku najde novou partnerku. Té musí věnovat hodně svého času, kterého se mu potom přirozeně nedostává pro vlastní děti. A hrozí, že až jeho děti vyrostou, zařídí se podle vzoru, který poznaly.

Jak jsem psal, je to otec, který by měl svého syna přivést k plnému mužství (a svou dceru k plnému ženství, ale to je na jiný článek). V různých společnostech tomu do jisté míry napomáhaly různé přechodové rituály. U nás takovým posledním přechodovým rituálem, bohužel v dobách komunismu značně upadlým, byla „vojenská prezenční služba“. Ta pochopitelně nemohla nahradit roli otce, ale na druhé straně otec, byť svou otcovskou roli plní sebelépe, nemůže nahradit přechodový rituál, který je záležitostí celé společnosti. V dávnějších dobách se říkávalo „vojna tě naučí“ nebo „vojna není kojná“. Kdyby společnost byla zdravější, mohla vojna sehrávat mnohem pozitivnější úlohu. To by ale o její smysluplnosti museli být přesvědčeni samotní velitelé, a tato podmínka většinou splněna nebyla (sloužil jsem v těžkých normalizačních letech 1972-74).

Pokud se člověk nenaučí odkládat slast, umět si něco odříci, srovnat si životní priority, být ochoten se obětovat, pak není na manželství – a na roli otce, případně matky – dostatečně připraven. Znovu opakuji: Není vše ztraceno, a pokud nás postihne katastrofa, snažme se zachránit, co se dá. Někdy děti osloví právě to, když vidí, že to jejich táta (nebo jejich máma) nevzdal(a).

Z dlouholeté pastýřské zkušenosti vím, že navenek to vypadá tak, že žena o svých problémech potřebuje mluvit, kdežto muž o svých problémech potřebuje mlčet. Je to však omyl. I muž o svých problémech potřebuje mluvit, jenže na to mnohdy není zvyklý a musí se k tomu přinutit. Nicméně stojí to za to.

Mě taková „schůzka mužů“ čeká za čtrnáct dní. Budeme mluvit o tom, co znamená být otcem.

  1. srpna 2019

O pravdomluvnosti a lehkověrnosti

Začnu vzpomínkou. V 50. letech byli k dlouhému vězení odsouzeni čeští spolupracovníci slavné tiskové agentury Associated Press. Tato velká tisková agentura zde pochopitelně měla svého zástupce i v dobách pražského jara a potřebovala českého překladatele. Jenže český spolupracovník z tehdejší doby – jeho jméno si nepamatuji – po ruské invazi okamžitě prchl na západ, neboť si vzal poučení z osudu svého předchůdce. Už nevím, kde jsem se s americkým žurnalistou z Associated Press setkal, ale ještě v srpnových dnech jsem pro něj začal pracovat. Tuto práci ode mne převzala 1. října moje maminka – já jsem ten den odlétal na několik týdnů do Spojených států. Když jsem se v listopadu vrátil, maminka už měla s Associated Press smlouvu a pracovala pro tuto agenturu až do roku 1989. Ještě o prázdninách v roce 1969 jsem ji po dobu jednoho měsíce její dovolené zastupoval.
Vedoucím agentury v Československu byl pan Eugene Kramer. Někdy po roce 1970 ho poslali jinam, protože v Československu se toho tak moc nedělo, a jeho roli převzala maminka. Ta pochopitelně nemohla psát moc o politických věcech, takže když se třeba konal sjezd Komunistické strany (ale i mistrovství světa v hokeji), přijížděl někdo z frankfurtské evropské centrály. Maminka byla oficiálně zaměstnána u Správy služeb diplomatického sboru (aby z toho měl komunistický stát alespoň nějaké valuty). Associated Press měla sídlo ve středu Prahy, v Panské ulici, a v jedné velké místnosti měla podnájemníka, japanistu Petra Geislera, který pracoval pro japonské noviny Jomiuri Šimbun. Ano, shoda jmen není náhodná, byl to otec nyní slavných sester Geislerových, které jsem tam několikrát potkal – ovšem byly to ještě malé holčičky, takže si na to nemohou pamatovat.
V kancelářích byla jedna menší místnost, kde byly neustále v provozu čtyři dálnopisy. Jeden z nich chrlil veškeré zprávy agentury Associated Press z celého světa. Z dálnopisu neustále vylézala role papíru, takže když jsem přišel za maminkou do kanceláře, vzal jsem si několik metrů těchto zpráv a rychle jsem je roloval mezi prsty a hledal zajímavé zprávy. Proto jsem byl po celá léta normalizace dobře informován o dění ve světě.
Proč tak dlouhý úvod? Chci tím naznačit, že trochu rozumím, jak se dělají noviny. Uvedu příklad: V Literárních novinách vycházela na poslední straně kniha profesora Vítězslava Gardavského Bůh není zcela mrtev. Profesor Gardavský byl marxista a přednášel na Vojenské akademii v Brně. Zveřejnění této knihy byla tehdy bomba. Já jsem něco o té knize překládal svému šéfovi Genovi Kramerovi a do názvu knížky jsem vložil slůvku „yet“, což by znamenalo „Bůh není „ještě“ zcela mrtev. Gene mě zastavil a zeptal se: „Počkej, je tam yet nebo není?“ Když jsem řekl, že ne, tak mi dost vynadal. Že potřebuje přesné překlady, protože agentura si nemůže dovolit uvádět nepřesné údaje.
Když to srovnám s tím, jak zacházejí s informacemi někteří křesťané, je mi z toho smutno. Netvrdím, že velké světové agentury (Reuters, AFP, Associated Press apod.) mají dnes stejně vysoký standard, jako měly tehdy. Rozvoj internetu znamenal snížení počtu prodaných výtisků novin a agentury si již nemohou dovolit platit dostatek kvalitních žurnalistů. Nicméně dodnes platí, že agentura nepustí neověřenou zprávu, a přes různé skandály je práce velkých světových agentur nesrovnatelně přesnější než různé s odpuštěním ejakuláty, které kolují po internetu.
Co mě děsí a co je důvodem k sepsání tohoto článku (ač už jsem podobných článků napsal několik), je ochota a připravenost křesťanů přeposílat neověřené zprávy, nadto často psané tónem, který moc nesluší ani zcela světským lidem, natož křesťanům. Obávám se, že neúcta k faktům a neuvěřitelná lehkověrnost některých křesťanů je možná tím hlavním faktorem, proč jsou dnes křesťané nevěrohodní.
Ano, nebyli jsme na dobu internetovou připraveni. Tato doba může znamenat konec demokracie, protože lidé, kterým na pravdě nezáleží, mají k dispozici spoustu prostředků, ale – a to je asi nejdůležitější – nemají žádné skrupule. Jejich působení bylo mnohokrát popsáno – příslušnou literaturu ani nebudu citovat, protože by se stejně nenamáhali ji číst.
Objevují se různé „alternativní“ názory, ale pravda nemá alternativu. Jedinou alternativou pravdy je lež. Ano, je zde ještě polopravda, ale, jak praví jedno židovské přísloví, „půlka pravdy je celá lež“. Alternativy nabízejí různé politické strany, a to je v pořádku. Můžeme mít alternativní pohled na svět. Ale pokud někdo někoho otráví nebo zastřelí, tak se to buď stalo, nebo nestalo. Možná nezjistíme, kdo za tím stál. Možná si tu či onu událost špatně vyložíme. Nicméně určitá fakta, která byla na začátku nějakého příběhu, se buď udála, nebo neudála. A lidé, kteří vědomě vydávají domněnky či smyšlenky za fakta, jsou lháři. Když jim někdo uvěří, je obelhaný. Když však lež pošle někomu dalšímu, už není jen obelhaný, ale stává se lhářem. Nazývejme věci pravými jmény.
To, co se děje, může dopadnout velmi špatně. Neznám řešení pro celou společnost, znám řešení jen pro jednotlivce. To zní: „Mluv pravdu – nebo mlč!“ Ale nikdy si nevymýšlej. Připrav se na to, že budeš osamělý. Budeš potřebovat Boží pomoc, abys tuto osamělost unesl. A patrně toho ani moc nenamluvíš a třeba ani nenapíšeš. Ale možná alespoň někteří lidé poznají, že když něco řekneš, pak je to pravda. Ti, kterým jde o pravdu, v tobě vycítí spřízněnou duši. Ale především si budeš neustále připomínat, že na pravdě záleží. Rád v této souvislosti vzpomínám na jednu píseň evangelické mládeže – píseň, jež vznikla ještě za komunismu: „Pramen žití někde najít – neznat co je únava – třeba sám dál pravdu hájit – i když právě prohrává…“
Připomínám, že nezkrácené heslo na naší prezidentské standartě zní: PRAVDA PÁNĚ VÍTĚZÍ, I KDYŽ NA ČAS PORAŽENA BÝVÁ.

29. července 2019

Může křesťan přijít o spasení?

Souhlasím s Johnem Piperem, že tato otázka se mezi křesťany vynořuje stále znovu. A je celkem logické, že takto položená otázka připouští pouze dvě odpovědi – ano nebo ne. Tvrdit, že člověk může přijít částečně o spasení je logický nesmysl.

K této otázce můžeme přistoupit z hlediska teologického nebo z hlediska pastoračního. (Pochopitelně ovšem platí, že teologie, kterou vyznáváme, má určité pastorační důsledky, a že každý, kdo pastoruje, vychází z určité teologie, ať už si to uvědomuje nebo ne.)

Lidé, kteří na otázku, zda křesťan může přijít o spasení, odpovídají rezolutním ne, vycházejí z přesvědčení, že spasení je Boží dar. Bůh nám dává dokonalé dary, a nedá nám tudíž „částečné“ spasení. Spasení není odměnou za správný nebo dobrý výkon; dostali jsme ho jako nezasloužený dar, nikoli jako odměnu za naši bezhříšnost, případně za naše pokání. Darem je jak to, že jsme se křesťany stali, tak to, že křesťany zůstáváme. A to jistě platí.

Lidé, kteří tvrdí, že znovuzrozený člověk nemůže odpadnout, se ovšem musí vyrovnat s praktickou otázkou, co si máme myslet o lidech, kteří se po léta považovali (a po léta byli považováni) za křesťany, ale pak Boží cestu opustili (zapřeli víru, odpadli…). Lidé, kteří tvrdí, že člověk nemůže přijít o spasení, se s touto otázkou vyrovnávají poměrně snadno: Řeknou, že takový člověk vlastně nikdy spasen nebyl. Důkazem toho, že člověk byl Bohem vyvolen a povolán, je právě to, že zachová víru (či, lépe řečeno, je Bohem zachován ve víře) až do konce. Kdo odpadl, dokázal tím, že nikdy povolán nebyl. Ty, které Bůh skutečně povolal, Bůh zachová do konce.

Nechce se mi dokazovat, že lidé mohou odpadnout a přijít o spasení. Nicméně když slyším výše uvedenou argumentaci, musím se přiznat, že se mi to nějak nezdá. Z důvodů pastoračních i teologických.

Nejprve důvod teologický: Ježíš říká: „Pokud vás syn osvobodí, budete skutečně svobodní“ J 8,36). Když nás Ježíš osvobodí, znamená to, že máme méně svobody nebo více svobody než dříve? Odpověď je jasná. Ale dle mého názoru logicky obsahuje i děsivou možnost: Máme svobodu rozhodnout se proti Bohu. Máme svobodu odpadnout.

Ano, je mi jasné, že zastánci opačného pohledu jednoduše řeknou: „Pokud někdo odpadl, pak Ježíšovi nikdy nepatřil.“ Nebudu teď dokazovat, že patřil. Domnívám se, že my to prostě nemůžeme vědět. Jak říká C. S. Lewis, Bůh nám vypráví – a ozřejmuje – náš vlastní příběh, nikoli příběh někoho druhého.

Anticipuji námitku, že spásu jsme neobdrželi za své skutky, a proto ji ani pro své skutky nemůžeme ztratit. Jednotlivé hříchy nás nemohou připravit o Boží lásku. Když můj syn zhřeší, vrhne to pochopitelně stín na náš vztah. A čím je ten hřích závažnější, tím je ten stín tíživější. Nicméně můj syn stále zůstává mým synem. I kdyby se dopustil těch hříchů nejtěžších.

A přece existuje způsob, jak můj syn může přestat být mým synem, ne-li biologicky, pak tedy jistě právně.

Ta děsivá možnost je, že bych já svého syna vydědil, nebo že on by se mě jako svého otce zřekl, dal si změnit příjmení a podnikl další kroky tímto směrem. A to by vlastně mohl udělat, i kdyby jinak hřešil jen „malými“ hříchy. Možná by tím největším hříchem bylo právě ono zřeknutí se otce. A, vztaženo do teologie, zřeknutí se Otce.

Můžeme tedy mít jistotu spasení? Jsem přesvědčen, že můžeme. A nejen můžeme, ale máme ji mít: „Toto jsem vám napsal… abyste věděli, že máte život věčný“ (1J 5:13). Ne, abyste doufali, že budete mít. Ne, abyste doufali, že máte. Ne, abyste věřili, že budete mít. Ne, abyste věřili, že máte. Ale abyste věděli, že máte.

Jistotu spasení ale máte sami za sebe. „Duch Boží osvědčuje duchu našemu, že jsme Boží děti“ (srov. Ř 8,16). Ne duchu někoho jiného – třeba našeho pastora, našich rodičů, nebo toho, kdo nás křtil.

Netroufl bych si někomu říci, že určitě nebude spasen. A netroufl bych si někomu říci, že určitě bude spasen. Nedržím ve svých rukou Knihu života. Mohu ale druhým dosvědčit, jak jsem byl sám jistotou spasení obdarován. Mohu jiným ukazovat cestu k této jistotě.

Nepovažuji za příliš účelné ujišťovat o jeho spáse někoho, kdo se sice považuje za věřícího, ale ve skutečnost právě teď nějaký vztah s Otcem nemá. Možná ještě častěji než teoretickou otázku „Může křesťan přijít o spasení?“ jsem jako pastýř slyšel praktickou otázku „Dane, dostanu se do nebe, když…“. Většinou to pokračovalo nějak ve smyslu „…kdy udělám něco, co je eticky a biblicky sporné“. Pokud otázka zní takto, většinou si můžeme všimnout, že tázající nemá své základní potřeby (potřebu být milován, potřebu vědět, že můj život má nějaký smysl, a potřebu někam patřit) naplněné Ježíšem Kristem, ale ač vyznává, že je křesťan, ve skutečnosti hledá naplnění těchto potřeb u lidí nebo prostě někde jinde. Nicméně chce být „spasen“. Ví totiž, že „v nebi“ (ve skutečnosti v Novém Jeruzalémě) to bude krásné, kdežto v pekle ošklivé. Chce si tedy zde na zemi užít, hledá nejmenšího potřebného jmenovatele, jak si žít po svém, ale do „nebe“ se přesto dostat, ale nějaký vztah s Ježíšem Kristem nemá a nějak tragicky ho nepostrádá. Pokud ale nechce být s Ježíšem teď, proč by to měl chtít na věčnosti? A o to, abychom „byli s Pánem“ přece jde. Už tady, nejen až na věčnosti.

Pokud někdo nemá jistotu spasení nebo pokud flirtuje s hříchem, potřebuje dle mého názoru něco jiného než správnou teorii o tom, zda lze nebo nelze přijít o spasení. Potřebuje najít vztah s Kristem teď.

Přiznám se rovněž – to ovšem není argument teologický – že mě trochu mate, že lidé vehementně tvrdící, že znovuzrozený člověk o spásu nemůže přijít, bývají často dost sudičští a nesnášenliví. Jsme-li plni Ducha Kristova, jistě to z nás nedělá automaticky laskavé lidi. A jistě nejde o to, abychom byli všichni nějak lepivě nasládlí, a přitom bez chuti a bez zápachu. Nicméně Ježíš nás nevede k nesnášenlivosti. O apoštolech členové synedria „poznali, že bývali s Ježíšem“ (Sk 4:23). Kéž by to bylo poznat i na nás!

  1. července 2019

 

 

Michaela Hartová: Cesta přes propast

 

(recenze)

 

Občas se v literatuře stane (téměř) zázrak. Prožil jsem ho před několika lety, když mi truhlář Michal Valehrach ze Znojma poslal svou knížku „Žbluňk!“ o posledním týdnu Ježíšova života. Jak to, že člověk bez teologického vzdělání napíše tak zajímavou knihu? Nu, a teď podobný zázrak prožívám znovu. Michaela Hartová dokončila ve svých šestnácti letech knihu, za niž by se nemusela stydět ani zralá autorka středních let.

Je to knížka o dospívajících, je uvěřitelná, je nesmírně čtivá a můžeme v ní pozorovat zajímavou gradaci. Je to příběh chlapce, který se prostřednictvím svých vrstevníků setká s Bohem. Pokud jsem ovšem použil obrat „setkání s Bohem“, nečekejte prosím nějaké dramatické líčení nadpřirozených zázraků. Ono to ve skutečnosti dramatické je, a je to i nadpřirozené, ale ne prvoplánově. Autorka podle všeho sama prožila obrácení ke Kristu podobným způsobem jako hlavní postava Max (kniha je psána převážně v ich-formě) a líčí Maxovo rozhodování, stejně jako postoje a vyjadřování jeho vrstevníků, kteří se již křesťany stali, velmi realisticky. Právě to dodává knize její sílu, její „uvěřitelnost“.

Kniha je psána dobrou češtinou; autorčin češtinář z druhého stupně Základní školy, který (na obálce knihy) autorčinu prvotinu doporučuje, může být právem hrdý. Sem tam se v ní vyskytne nějaký obrat, který jsem mezi mládeží občas zaslechl a který by v mém mládí nikdo nepoužil („Dobře ty.“ „Jo no.“), což knize jen dodává na autentičnosti.

Jediný „neuvěřitelný“ prvek je objevení slaného jezera nedaleko Ještědu, u nějž se odehrávají podstatné části děje. Zde kniha tak trochu přechází do fantasy-literatury. Nemyslím ale, že by to knihu a její poselství nějak znevažovalo.

Jsem zvědav, jak knihu přijmou autorčini vrstevníci. Předpokládám, že ji nepsala pro „staré psy“, jako jsem já. Nicméně už ji mám připravenou pro některé teenagery, kterým ji ještě tento týden nabídnu. Jestli se nemýlím – a tentokrát bych se mýlil opravdu nerad – může se tato kniha stát velmi dobrým dárkem. Můžete ji bez rozpaků nabídnout svým známým v dané věkové kategorii, a to nejen křesťanům, ale i nevěřícím, což považuji za dost důležité. Možná se tato kniha stane i dobrým nástrojem evangelizace – uvidíme.

Autorčin otec je pastorem Apoštolské církve v Liberci. Autorčini rodiče se postarali o vznik této knihy, která vyšla nákladem 1000 výtisků, má 138 stran a prodává se za 269 Kč. Lze ji objednat na internetové adrese www.sborliberec.cz/knihy. Moc bych si přál, aby se objevila v nabídce všech křesťanských prodejců.

  1. července 2019

Když se základy hroutí

 

V 11. žalmu si žalmista klade otázku, jež mi připadá aktuální i dnes: „Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?“

Pokud se někomu zdá, že se základy nehroutí a že je vše více méně v pořádku, asi ho tento článek nezaujme. A zklamán bude i ten, kdo se domnívá, že už nás nečeká nic jiného než apokalypsa, a že tedy vše půjde už jen od desíti k pěti, či, jak Češi někdy říkají, „zugrunt“.

V této době, kdy jsou téměř všechny západní společnosti nějak rozdělené a kdy se různé skupiny obyvatelstva nemohou domluvit téměř na ničem (třeba na „českých národních zájmech“), potkáváme mnoho lidí, kteří jsou si naprosto jistí. Zastávají rozhodné a pregnantně formulované názory a působí dojmem, že znají řešení současných problémů a že toto řešení je přece nasnadě. A kdo ho nevidí, je prostě slaboduchý (obvykle se používá expresivnějších výrazů) a zlovolný a nejlépe by bylo zatnout mu tipec.

Když pak slyším různá hodnocení současné situace a návody na jejich nápravu, mnohdy je mi jasné, že něco vůbec nepřipadá v úvahu, ať už z důvodů praktických nebo morálních (např. zahnat všechny Židy nebo naopak muslimy do moře, zakázat komunisty nebo zavřít Kalouska a jemu podobné, vyhnat homosexuály nebo odebírat děti věřícím rodičům), ale pak je zde spousta hodnocení, tvrzení a názorů, kdy se vám chce říci: „Ano, ale…“

Uvedu příklad. Napsal jsem článek o „demokratickém deficitu EU“. V tom článku jsem vyslovil určité názory a popsal určitá pozorování, ale nehoroval jsem pro nějaké radikální řešení – tedy ani pro vystoupení z EU, ani pro urychlenou federalizaci Evropy. Přesto se v reakcích málokdy objevil nějaký argument. Buď se mi dostalo ponaučení, že EU je prostě nedemokratická a tečka, nebo že vlastně žádný problém není.

Demokratizace médií, tedy skutečnost, že skrze internet můžete šířit kdejaké názory bez ohledu na jejich dopad, a přitom zůstat více méně v anonymitě, umožňuje lidem tvrdit prakticky cokoli (třeba že země je placatá nebo že demonstraci na Letné zorganizoval sudetoněmecký landsmanšaft) bez ohledu na fakta. A navíc: Fakta (ta domnělá) se dají ve velkém fabrikovat a díky internetu šířit. V této situaci s nějakým „Ano, ale…“ nebo „Ne, ale…“ příliš nepochodíte. Rozhodně s tímto postojem nevyhráváte volby, protože působíte jako člověk nejistý a nerozhodný.

Přesto bych na žalmistovu otázku, která je mottem tohoto článku, odpověděl: Raději říkej „ano, ale…“ nebo „ne, ale…“, i když tím nevyhraješ volby, ba patrně ani slovní souboje ne. Člověk, který vůbec něčemu rozumí (a může jít o jakýkoli obor), dobře ví, že věci bývají složité. Asi nejsem „typický volič“, ale politik či publicista, který působí velmi sebejistým dojmem, ve mně už proto vzbuzuje nedůvěru. Buď svému oboru nerozumí, nebo jistotu pouze předstírá. A mnohdy svým sebejistým postojem naznačuje, že o věci samé není ochoten se bavit – on má přece jasno a je vaše chyba, že vy ne.

Musím se ale vyrovnat s jednou námitkou. Někdy jsem byl svými oponenty upozorněn, že sám Ježíš Kristus po nás chce jednoznačnost. Říká: „Ať je tedy vaše slovo ‚ano, ano‘ – ‚ne, ne‘; co je nad to, je ze Zlého.“ (Matouš 5:37) Nicméně ze souvislosti je zřejmé, že Ježíš varuje před nejrůznějším zapřísaháním se. Chce, abychom nekličkovali a nedovolávali se různých autorit, ale aby naše slovo platilo. A naše slovo může být jistě „ano“, „ne“, ale také „nevím“. Chápu, že politikovi je v řadě věcí zatěžko veřejně přiznat, dokonce třeba na kameru, že něco neví. A jistě platí i to, že některé věci by politik vědět měl, zvláště pokud se týkají jeho oboru, je-li ministrem. Nicméně přesto je pro mě důvěryhodnější ministr či poslanec, který přizná, že neví, nežli ten, kdo evidentně vaří z vody.

Ano, chápu, že tento můj postoj není ani trochu návodem, jak se stát populárním politikem. Žalmistova otázka ale nezněla „jak se stát populárním“, ale „co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?“ Odpověď zní: Zůstat spravedlivý. Snažit se být expertem ve svém oboru, aby mohl alespoň o něčem mluvit poučeně a s (relativní) jistotou, a dávat důsledně přednost pravdivosti před oblíbeností. A nenechat se uhranout politiky, jejichž řeč působí velmi rozhodně, a dávat přednost těm, kteří dobře vědí, že na složité otázky existují jednoduché špatné odpovědi.

  1. června 2019

 

 

Není to tak zlé

Když jsem byl malý, dělaly tryskáče za sebou čáry taky.

Proč to píšu? Protože jsem se setkal s poměrně chytrým mužem (měl přinejmenším středoškolské vzdělání), který mi s vážnou tváří tvrdil, že ty čáry za tryskáči, to jsou chemické látky, kterými práškují (oni? Kdo jsou ti oni?) Evropu, aby evropští muži ztratili plodnost. Velice se divil, že takovouto základní věc nevím.

Čistě náhodou jsem asi před půl rokem zaslechl v rozhlase rozhovor s člověkem, který za to může. Taky slyšel tu fámu, a tak ho napadlo, že si z lehkověrných lidí udělá trochu legraci. Je to pilot a udělal snímek z kabiny, kam na jakési páčky umístil nápis „chemtrails“. Tento snímek pak dal na Facebook (nebo na něco podobného, už si to přesně nepamatuji; mohl to být i Instagram). Do druhého dne tento snímek sdílely stovky uživatelů, zřejmě přesvědčených, že „konečně máme důkaz“. Ten pilot musel uznat, že to přehnal.

Ach, kdyby šlo jen o čáry na obloze. Znáte také někoho, kdo si myslí, že země je placatá? Že všechno je židovské spiknutí? Já jsem se nedávno setkal s takovým „čistokrevným“ antisemitou přímo u nás v Jeseníku. Je to sečtělý člověk.

Podobně jako se vrací epidemie spalniček, protože někteří lidé vidí spiknutí za očkováním, vrací se i lehkověrnost, na kterou jsem ve svém mládí nenarazil, ačkoli přístup k informacím byl nesrovnatelně těžší.

Co je zdrojem této lehkověrnosti? Proč konspirační teorie kvetou více než dříve?

Odpovědi, které nabízím, jsou jen „tentativní“, jak se odborně říká. Česky řečeno, jsou to jen dohady. (Možná se mýlím. Neberte to jako bezpečné tvrzení nějaké autority.) Mám za to, že hlavní zdroje jsou dva.

Nedůvěřivost a podezírání je něco, co řada lidí nasává s mateřským mlékem. Pokud dítě vyrůstá v rodině, kde proti sobě partneři neustále bojují, může dítě usoudit, že nemůže důvěřovat ani jednomu. Situace je o to nebezpečnější, pokud znesváření manželé zatáhnou do své války děti a používají je jako spojence a/nebo zbraň. Domnívám se, že člověk, který vyrůstal v takové atmosféře, si nedůvěru (podvědomě) zvolí jako svůj základní postoj. „Default“, jak říkají ajťáci.

Druhou příčinou může být, že internetové technologie stírají rozdíl mezi realitou a fikcí. Pokud trvale klikáte v jakési bublině, obrázky, vjemy a informace, které do sebe pouštíte, jsou pro vás reálnější než realita sama. Počítačové technologie totiž dokážou neskonale lépe než cokoli, co jsme znali před padesáti lety, vytvářet pravděpodobnost. Asi to bude pravda, když to vypadá tak pravděpodobně. A někdo, kdo šíří pravděpodobnosti, si nepřipouští, že šíří lež. (Jedno izraelské přísloví říká, že „půlka pravdy je celá lež“.)

„Zase nám lžou…“ tuto větu jsem v posledním roce četl vícekrát. Následovala nějaká informace o tom, že všechno je jinak. Nebylo přesně řečeno, kdo jsou „oni“, kteří „nám“ lžou, a kdo jsme vlastně „my“. Nejlepším kandidátem na „oni“ bývá „Brusel“.

Nedávno jsem četl zajímavou myšlenku: My, kdo žijeme ve světě sociálních sítí, možná v nebi sklidíme pochvalu ne za to, co jsme říkali, ale za to, co jsme neříkali. Nebo, analogicky, ne co jsme přeposlali, ale kde jsme se zapřeli a něco jsme nepřeposlali, ačkoli se nám hrozně chtělo, jenže jsme si museli přiznat, že si přeposílanou informaci vlastně nemůžeme ověřit. (Tedy… možná bychom mohli, ale museli bychom tomu věnovat hodně času.)

Ověřit si toho můžeš relativně málo. Ale můžeš se rozhodnout, že nebudeš lhát.

Watchman Nee kdysi napsal pěkný článek nadepsaný „Prázdnými slovy uniká život“. Připomínal, že jsme hliněné nádoby, do kterých ale Bůh vkládá vzácný obsah – svého svatého Ducha. Prázdná slova jsou jako praskliny v hliněné nádobě. Pokud je vyslovujeme (přeposíláme), přicházíme o Ducha svatého.

Participace na tomto internetovém „provozu“ v nás vytváří jakousi ponurou náladu. Vše je špatně. Všude lžou. Všetci kradnú.

Přitom je svět nádherný. Kriminalita klesá. Na světě je víc lidí obézních než lidí hladovějících. Jaká změna proti stavu ještě před půl stoletím! Analfabetismus je na prudkém ústupu. Zvláště u nás v Čechách a na Moravě jsme se nikdy neměli tak dobře. Průměrná délka dožití neustále stoupá.

Ano, už slyším námitky. Konkrétní příklady, které jdou proti tomu, co jsem právě napsal. A přiznávám, že nemůžeme být spokojení, dokud jediné dítě s nafouklým bříškem umírá na podvýživu.

Jenže mám silné podezření, že ona ponurá nálada, kterou mnozí kolem sebe šíří, není motivována soucitem s těmi, kdo přicházejí zkrátka. Možná je za ní spíše obyčejná nevděčnost. A nevděčnost je velmi nebezpečný postoj.

Někdy se mi zdá, že člověk musí zestárnout (mně se to právě děje), aby si uvědomil, jak je svět krásný a kolik má důvodů ke vděčnosti a chválám. Nedávno jsem objevil člověka, který se nehlásí ke křesťanství, ale rozhodl se psát pozitivně o našem kraji (positivje.cz). Je realista – neříká, že Jesenicko je lepší než jiné oblasti naší země. Říká ale, že bychom neměli přehlížet spoustu dobrých věcí i krásných příležitostí, které se nám přímo nabízejí. Přál bych si, abychom my křesťané byli tahouni onoho pozitivního přístupu k životu. Vidět to pozitivní neznamená přehlížet to negativní. Nešíříme plytký a povrchní optimismus. Ale jsme přece lidé naděje! Když Pavel píše, že máme svítit jako hvězdy, pak to nepochybně jde! Světlo ovšem nevzniká nadáváním na tmu. Jistě ale pomůže, budeme-li se řídit starou křesťanskou písní „Sečti všechny dary, které Pán ti dal…“

(Vyšlo v červnovém Životě víry)