Návrat k první lásce

Můj nedávný článek „Vychladne láska“ vyvolal otázky, proč první láska vychládá a jak se k ní vrátit.

Předně napíšu něco spíše psychologického než teologického: Náš duchovní život probíhá v určitých vlnách. Platí to jak pro jednotlivce, tak pro církev v jejích různých polohách, tedy pro malou skupinku i pro mnohatisícovou denominaci. Samo o sobě je to zcela normální. Jsem si jist, že mezi čtenáři těchto řádků není nikdo, kdo prožil obrácení a od té chvíle jeho duchovní život jen neustále rostl a prohluboval se. U mne to tak nebylo a nemyslím si, že můj přístup lze jednoduše zařadit do kolonky „podle sebe soudím tebe“. Každý, kdo žije s Pánem delší dobu, to dobře zná. Střídají se období nadšení s obdobími sucha. Někdy jde o malé vlnky, jindy o veliké vlny.

Platí to i pro společenství. Jak vesměs víme, církev se zrodila o Letnicích. Tehdy se zatřáslo místo, kde byli apoštolové, a po Petrově smělém kázání se tři tisíce lidí nechalo pokřtít. Muselo to trvat několik hodin. Umíte si to představit? Křtící museli být nadšení – ale na sklonku dne nepochybně patřičně unavení.

Ve Skutcích 4,31 čteme, že když se křesťané pomodlili, místo, kde byli, se zatřáslo a oni byli naplněni Duchem svatým.

A co doba mezi těmito dvěma naplněními, tedy mezi Skutky 2 a Skutky 4? Pro mnohé křesťany to byl možná „návrat k normálu“. Ne že by je Duch opustil. Jistě mnozí i v onom mezidobí zakoušeli úžasné věci. Nicméně přišlo nové vanutí Ducha, nová vysoká vlna.

Pak uplynulo mnoho dní a situace se v mnohém změnila: „A shromáždění v celém Judsku, Galileji a Samaří měla pokoj a budovala se; chodila v Pánově bázni a v povzbuzování Ducha Svatého, a tak vzrůstal jejich počet“ (Sk 9.31).

Vzrůstal jejich počet… ale země už se netřásla. Sbory měly pokoj.  Duch jednal, ale v mnohém jinak než dřív.

Vraťme se k jednotlivcům. Snoubenci prožívají velké vzrušení. Pak zažívají po svatbě úžasné a krásné věci. A pak – nejdříve po devíti měsících – se situace zásadně mění. Po narození prvního potomka u některých vzájemná láska ještě vzroste. A u jiných vychládá. Mnozí manželé si v průběhu let prožijí těžkou krizi. (U některých bych měl použít množného čísla.) Ale někdy se vrátí k první lásce. Po krizích pak bývají moudřejší, ale i pomalejší. Pokud ovšem očekávají, že budou zakoušet stejné emoce a stejné vzrušení jako před svatbou či těsně po svatbě, budou zklamaní. Jejich láska může být zralejší, plnější a hlubší, ale platí, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky.

Má-li mladé manželství obstát, vyžaduje to, aby si manželé na sebe neustále dělali čas. Bez časové investice to nepůjde. Neptejte se mě ale, jestli stačí 36 minut nebo to musí být něco přes hodinu. Jakmile to začnete stavět takto, tak už jste v průšvihu.

Dále je nezbytná komunikace. Zamilované pohledy doprovázené pohlazením nebudou stačit.

V našem vztahu s Pánem Ježíšem je to podobné. Musíme si na něj dělat čas a musíme s ním komunikovat. Záměrně opakuji: Neptejte se mě ale, jestli stačí 36 minut nebo to musí být něco přes hodinu. Jakmile to začnete stavět takto, tak už jste v průšvihu.

Je tedy třeba pěstovat duchovní disciplíny. Modlit se. Vyhledávat společenství. Číst Bibli. Dodržovat den odpočinku.

Žádná z těchto věcí sama o sobě vychladnutí první lásky nezabrání. A nemusí mu zabránit ani „poctivé dodržování“ všech. Tyto disciplíny pouze vytvářejí prostor pro naše setkávání s Pánem, samy o sobě ho ale nemohou zaručit.

Slyším otázku: „Tak co mám tedy dělat, aby má první láska nevychladla?“ Dám ti jedinou radu, kterou znám: Pohovoř si o tom s Pánem. Řekni mu, čím se trápíš. Jistě ti pomůže.

Vrátím se na sekulární rovinu. Víte, co hodně přispívá k tomu, že „vychládá láska mnohých“? Například to, že se vytratily společné večeře, u nichž se sejde pokud možno celá rodina. Možná si říkáte: Ten Dan dává jen tělesné rady. Trvám ale na tom, že pokud spolu netrávíte čas, vaše láska tím utrpí.

Vícekrát jsem slyšel od rozvedených nebo jen příliš zaměstnaných rodičů něco jako tohle: „Vím, že s dětmi trávím málo času. Ale jde mi o to, aby to byl čas kvalitní.“ A tak koupí drahou dovolenou na Zanzibaru nebo výlet do Disneylandu. Ale dítě možná Zanzibar neocení. Když bude s tátou pod stanem nebo na chatě v horách, může to mít význam neskonale větší. Zajímáme se o to, co je pro naše děti „kvalitním časem“?

A nyní opět rovina duchovní: Pokud nemáš touhu a potřebu modlit se, pak asi opouštíš první lásku. „Co mám tedy dělat?“ Ale vždyť už jsem to psal:

Pohovoř si o tom s Pánem. Řekni mu, čím se trápíš. Jistě ti pomůže.

Chceš se vrátit k první lásce? Zase Ti nepovím nic jiného: Pohovoř si o tom s Pánem. Řekni mu, čím se trápíš. Jistě ti pomůže.

Můj duchovní život taky probíhal – a probíhá – ve vlnách. Duchovní disciplíny poctivě dodržuji a mám obrovskou výhodu, za kterou vděčím Bohu: Studovat Písmo mě nesmírně baví – opravdu víc, než cokoli jiného. A miluji obecenství. Naši malou zlatohorskou skupinku. Páteční modlitební v Jeseníku, byť nás tam chodí jen pár (jednou dokonce doslovně). Rozhovory s Ondrou Kameníkem, jesenickým pastorem. Nebo se synem Benem, když zrovna není v Patagonii nebo na Islandu. A dokud jsem cestoval, rád jsem poznával nová společenství. Vzácná jsou pro mě setkání s nevěřícími. Před každým setkáním se modlím, abych byl pro druhé požehnáním a/nebo aby oni byli požehnáním pro mě.

A pak je zde ještě jedna věc, kterou považuji za velice důležitou: Vděčnost. Jsou dny, kdy jsem celý den úplně sám. Vyrážím do hor – ostatně v Jeseníku je jen jeden směr, který nevede do hor. Ať se vydám kterýmkoli směrem, mohu chválit Pána – a také to činím. Ostatně chválím Boha, hned jak se ráno vzbudím, a pak po celý den. Mé srdce přetéká vděčností.

  1. listopadu 2022

Vychladne láska

Protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých.

Matouš 24:12

  1. kapitola Matouše popisuje, co se bude dít na konci časů. Není to veselé čtení. Osobně jsem také přesvědčen, že žijeme na konci časů, nicméně dodám několik „ale“.

Nepravost se skutečně rozmáhá, ale netvrdil bych, že ve všech zemích. Třeba u nás se situace v posledních dekádách sice velmi pomalu, ale přesto zlepšovala. Rozmáhala se naopak ve Švédsku a Norsku, kde byly koncem minulého tisíciletí násilné zločiny včetně vražd omezeny na minimum, nicméně nyní zejména Švédsko boj s násilím spíše prohrává. Tedy: Nepravost se rozmáhá, ale nikoli plošně.

Platí to podobně i o druhé části tohoto verše: „…vychladne láska mnohých.“ Jak vychládá láska, napíšu vzápětí. Nicméně ačkoli u „mnohých“ láska vychládá, u některých naopak rozkvétá. To jsou lidé, kteří pomáhají Ukrajincům, přispívají na charitu, slouží jako dobrovolníci v nejrůznějších organizacích a funkcích. Žijí v prostředí, kde láska mnohých vychládá, ale jim se daří tomu nepodléhat, a dokonce jít proti proudu.

Jsou dvě místa, která mají lásku jaksi přímo v „popisu práce“. Mám na mysli, jak již mnozí tušíte, rodinu a církev. To jsou místa, kde se učíme společnému životu – a kde se učíme lásce. A právě rodina a církev jsou pod mimořádným tlakem. Pokud máme padesátiprocentní rozvodovost, je to dokladem jak toho, že se rozmáhá nepravost, tak toho, že vychladla láska mnohých. Ostatně o „vychladnutí lásky“ se někdy výslovně mluví při rozvodových řízeních – tato slova nejsou nějakou frází známou pouze křesťanům.

V církvi tak nějak žiji od dětství, byť jsem vztah ke Kristu navázal až v dospělosti. A domnívám se, že odchody lidí z církve jsou stále častější. Ovšem důvody se mi jeví jako stále malichernější. Proč tomu tak je? Protože vychladla láska mnohých. (Někteří odcházející ovšem považují za „nepravost“ naprostou prkotinu.)

Když se rozejdou manželé nebo když se lidé rozcházejí se společenstvím, mohou to udělat více nebo méně inteligentně. Mnohdy se ale stává, že po rozchodu nenávist ještě vzroste. Muž nebo žena, kteří neodpustili, vzpomínají na to, jak jim jejich partner uškodil, a jeho chyby či hříchy jako by narůstaly a bývalý partner, kdysi milovaný, se druhému jeví jako stále horší zlosyn (či zlodcera?). Podobně o opuštěném společenství někteří lidé hovoří v těch nejčernějších – a nesmírně přehnaných a zcela nerealistických – barvách. Láska, která vychladla, se – bohužel – někdy mění v nenávist.

Koho takové prostředí poškozuje nejvíce, jsou děti. Jak často jsem v pastýřské službě viděl, jak se malé děti snažily dát dohromady své rodiče, jejichž láska vychladla! A chudinka dcera nebo chudák synek netušili, že jeden z jejich rodičů už má jiného! Pak byli zčista jasna postaveni před hotovu věc. Věru hodně špatná příprava na vlastní partnerský život!

V rodinách, které se rozešly s církví, někdy děti poslouchají, jak rodiče mluví negativně o svém bývalém společenství. Jistě, nemá smysl hrát před dětmi nějaké divadýlko a věci přikrášlovat, ale děti si spoustu věcí nedokáží přebrat a vyrostou s míněním, že církev je velmi nebezpečné společenství. Někteří se během dospívání rozhodnou, že s církví nechtějí mít nic společného, ačkoli skutečnou církev neměli šanci poznat.

Jistě, rozpad rodiny má celou řadu důvodů. Je samozřejmě dobře, že se s ženami nezachází jako s otrokyněmi a že ženám se otevírají příležitosti, které jim byly ještě nedávno uzavřeny. Na vysokou rozvodovost má jistě vliv i skutečnost, že žena nepotřebuje rodinu, aby byla finančně zabezpečena. Proč ale politici – a opinion makeři – před lidmi tají, že pro vývoj dítěte je nejlepší intaktní biologická rodina? Je to statisticky mnohokrát potvrzeno, ale o těchto zjištěních se nemluví. Pak litujeme „matky samoživitelky“, aniž se řeší otázka, proč se těmi matkami-samoživitelkami staly. Otázka „proč jste si s takovým neodpovědným člověkem vůbec něco začínala?“ je téměř zakázána.

Co tedy dělat? Rada, kterou dávám, zní až banálně: Kázat Boží lásku a učit se milovat. A přemýšlet o tom, co to láska vlastně je. Je velice důležité, že láska se měří obětí. Milujeme natolik, nakolik jsme ochotni se pro druhého obětovat. K „učení se lásce“ patří rovněž učit se komunikovat. Výchozí situace bývá taková, jak ji kdesi popisuje Kevin Leman: Zatímco žena potřebuje o svých problémech mluvit, muž potřebuje o svých problémech mlčet. Tak to mužům často připadá, ale je to omyl. I muž potřebuje o svých problémech mluvit – jednak se svou ženou, jednak s dobrým přítelem. Opravdu to hodně pomáhá.

V určité fázi svého života jsem pochopil, že spasení je víc než stvoření. Z toho mimo jiné plyne, že překonávání krizí, odpouštění a smíření je víc než počáteční zamilovanost. Sice je to spjato s bolestí, ale konec může být krásný. I v této oblasti platí, že vše, co má cenu, vyžaduje oběť, a někdy i bolest. Platí to jak pro rodinu, tak pro obecenství církve. Ano, někdy nám to dá práci, abychom spolu vydrželi. Ale věřte mi, má to smysl.

Hodně mi pomáhá vědomí, že Pán Bůh nade mnou nezlomil hůl, ačkoli jsem mu k tomu dal dostatek příležitostí. Proto já nechci zlomit hůl ani nad oním protivným bratrem či onou upovídanou sestrou. A – díky Boží lásce – nemusím lámat hůl ani sám nad sebou.

Dan Drápal

  1. října 2022

 

 

Uzdravování dnes

Proč se modlit za uzdravení?

V této otázce mám už léta jasno. Osobně shledávám dva dobré důvody. Prvním je soucit, druhým je poslušnost.

Ano, vím, obojí je třeba rozvést, případně biblicky zdůvodnit.

Pokud chodíme s Bohem, prožíváme s ním věci dobré i zlé. Chodíme-li s Bohem, neznamená to, že všemu rozumíme. Často hledáme u Boha odpověď na některé své otázky, ale odpověď neslyšíme. Případně ji neslyšíme hned.

Ve vztahu k Bohu je třeba dospět do stavu, kdy chápeme, že důležitější je důvěřovat než rozumět. Důvěře se můžeme učit od člověka, které uzdravení potřeboval víc než kdokoli z nás – u Joba. Job velice trpěl, měl řadu otázek, a Bůh k němu nakonec mluvil. Nicméně nedá se říci, že by Bůh odpovídal na Jobovy otázky. (I nám se to může stát: Bůh k nám mluví, ale to neznamená, že by nám říkal to, co nás nejvíce zajímá.)

Ano, mluvit o soucitu tam, kde jde o naši vlastní nemoc, je poněkud nepatřičné. Modlitbu za vlastní zdraví tedy ponechávám stranou. Pokud je nemocen někdo z rodiny, z členů společenství, nebo ze známých, pak modlitba je, nebo by měla být, zcela přirozenou reakcí. Nejsem lékař, a tedy nemocnému nemohu pomoci na základě svých znalostí medicíny. Nevím, jaké léky mu předepsat. Pokud je to nemoc, kterou jsem sám prodělal nebo s níž jsem z nějakého jiného důvodu obeznámen, mohu mu poradit, co se mi osvědčilo. Nicméně to nejcennější a z mého hlediska i nejsmysluplnější, co mohu dát, je modlitba.

A tak se za nemocného modlím. Právě jsem se vrátil z nemocnice, a tam jsem se také modlil za druhé pacienty. Před mnoha lety jsem byl na operaci kýly, a byl jsem několik dnů na pokoji pro osm lidí. Všichni čekali na operaci nebo ji měli právě za sebou. Jestli si to dobře pamatuji, modlil jsem se za každého z přítomných. Ne nějak spektakulárně přede všemi ostatními, ale když byla příležitost, většinou na balkoně či na chodbě. Modlitbu neodmítl nikdo, dokonce ani komunisté ne. Ano, někteří byli překvapeni. Ale to přece nevadí.

A nyní k druhému motivu, kterým je poslušnost.

Pán Ježíš nás posílá: „Uzdravujte nemocné, probouzejte mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte démony – zadarmo jste přijali, zadarmo dejte“ (Mt 10,8). A u Marka čteme: „Tato znamení budou doprovázet ty, kteří uvěří: V mém jménu budou vyhánět démony, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do rukou a vypijí-li něco smrtelného, nijak jim to neublíží. Na nemocné budou vzkládat ruce a budou se mít dobře“ (Mk 16,16-17).

Někteří lidé namítají, že to první slovo z Matouše se týkalo jen apoštolů, které tehdy Ježíš vyslal. A k onomu druhému slovu zase někteří namítají, že to není příkaz, pouze konstatování, co se dělo na počátku církve. Proti obojí námitce lze argumentovat, ale myslím, že to nemá smysl. Jisté je, že Pán Ježíš uzdravoval, uzdravovali i jeho učedníci, a nepochybuji o tom, že sám nebeský Otec chce, abychom se za uzdravení modlili.

Z těchto dvou motivů se modlím za uzdravení již celá desetiletí. Přečetl jsem o uzdravování spoustu knih a jednu knížečku jsem o tom sám napsal (Uzdravování). A jaká je bilance?

Většinou nejsem vyslyšen. Na druhé straně jsem za ta léta zakusil tolik vyslyšených modliteb, že ta uzdravení nemohu považovat za náhodu. Některá uzdravení byla velmi výrazná, některá byla postupná, některá byla částečná. Uzdravení bylo tolik, že jsem vždy připraven na další. Ale neuzdravených bylo také hodně. Říkám to proto, abych se vyvaroval „charismatického přehánění“.

Dva výrazné případy uzdravení

(jména osob v této části jsou změněna)

Jedno z nejvýraznějších uzdravení jsme zakusili už v počátcích „maninského probuzení“. Jedenáctiletý chlapec sáňkoval se svou čtyřletou sestřičkou, která seděla před ním, a narazil s ní do stromu. Bylo to v sobotu. V nemocnici konstatovali zlomenou pánevní kost a těžký otřes mozku. Léčba: Tři měsíce v sádrovém lůžku.

Modlili jsme se za ni v neděli dopoledne při bohoslužbách a v neděli večer na modlitební chvíli.

V pondělí mi volala starší sestra těch dvou dětí. „Asi se budeš smát, ale Markétka tam nic nemá.“ Rodiče se ptali lékařů, jak je to možné, ale ti krčili rameny a dávali vyhýbavé odpovědi. Nicméně tvrdili, že Markétka bude muset zůstat v nemocnici nejméně tři týdny kvůli onomu těžkému otřesu mozku.

Modlili jsme se dál. Markétka šla domů po deseti dnech.

První reakce rodičů nebyla, že existuje dobrý Bůh, ale že doktoři nic nepoznají. Nicméně přišli do sboru – a začali chodit pravidelně. Pak přišli i prarodiče – velmi milí lidé. Když jsem je navštívil doma, ukazoval mi dědeček vysvědčení ještě z Rakouska – Uherska. Měl samé jedničky, jen čtyřku z náboženství.

Bůh má smysl pro humor.

S dalším opravdu výrazným uzdravením jsme se setkali asi po třech letech.

Do sboru přišel muž, který o necelý rok dříve zakusil těžkou autonehodu. Byl šest týdnů v nemocnici. Jeho manželka dopadla hůře – byla devět měsíců na jednotce intenzívní péče na Bulovce. A on ji celou tu dobu neviděl. Měl obavy, zda mu netají, že zemřela. Modlili jsme se – bylo to ve čtvrtek na mládeži. V neděli zjistil, že v onom týdnu ji převezli do nemocnice Pod Petřínem. Odpojili ji od některých přístrojů a jejímu manželovi řekli, že není naděje na uzdravení. „To víte, nás to stojí 900 korun denně, a ona se už nikdy neprobudí.“

Ve středu jsme se tedy šli modlit do nemocnice Pod Petřínem. Když jsem Bohunku viděl poprvé, udělalo se mi zle. Všechny zuby vyražené, sonda nosem do žaludku, nosní dírka zvětšená a zakrvavená, odrostlé mastné vlasy, vyhublá postava bez známek vědomí, jen těžce dýchající. Modlili jsme se za zázrak. Když jsem odcházel, promluvil jsem krátce s mladou lékařkou, která měla o víkendu službu. Když jsem řekl, že věřím, že Bůh může Bohunku uzdravit, sahala si na čelo a říkala: „Prosím vás, EEG je jedna vodorovná čára, ty mozkové buňky jsou dávno odumřelé, ta už se nikdy neprobudí…“

Chodili jsme se tam modlit ve středu odpoledne a v neděli odpoledne. Za vlády komunismu to návštěvy neměly tak snadné jako dnes.

Pomodlili jsme, se, postáli, a zase odešli. Jednou mě napadlo říci: „Bohunko, slyšíš nás?“ Odpovědí byl téměř neznatelný pohyb očí. Bylo zřejmé, že Bohunka nás slyší!

Ležela na dvoulůžkovém pokoji, na který dávali lidi umřít. Na sousední posteli, oddělené plentou, byl vždy někdo jiný. Každou středu, každou neděli.

Bohunka se začala hýbat. Ale tři ze čtyř končetin byly nepohyblivé. Modlili jsme se dál.

Jednou tam měl službu starší lékař. Když jsme s ním mluvili, pozval nás do své kanceláře a vysvětloval nám, jak to s Bohunkou je a co by se teď mohlo pro ni udělat. Když jsem řekl, že věřím v uzdravení, pokýval hlavou a řekl: „Dvakrát v životě jsem takový zázrak zažil.“ Tedy dost odlišný postoj než u oné mladé lékařky.

Nedlouho na to odvezli Bohunku do rehabilitačního ústavu do Kladrub. Pobyla tam řadu týdnů. A pak se vrátila domů.

Šli jsme ji navštívit s jedním bratrem ze sboru. Doma byl její manžel Richard a její bratr. Když jsem uviděl Bohunku, nepoznal jsem ji. Měla nové zubní protézy, upravené vlasy, buclatý obličej. Byla schopná udělat pár kroků, ale na delší cesty se vypravovala na vozíku. Mentálně byla zcela v pořádku.

Onen bratr ze sboru se zeptal jejího bratra, co si myslí o Bohunčině uzdravení. „No, to je ten tvrdý kořínek našeho rodu,“ odpověděl. A pak se začal posmívat Richardovi. „Ríšo, tak ty jsi teďka věřící. Ale prosím tebe! Vždyť jsi neuměl ani Otčenáš, a najednou jsi věřící!“

Bylo to poučné. Některé lidi nepřivede k víře ani evidentní zázrak, který mohou zblízka pozorovat.

Co jsem se naučil

Uvedl jsem dva výrazné příklady uzdravení. Co jsem se přitom naučil?

Předně, že ani zázrak uzdravení na vlastním těle nepřivede člověka ke znovuzrození. Bohunka byla několikrát ve sboru – manžel ji přivezl na vozíku a ve sboru byla bouřlivě přivítána. Do nemocnice nás sice chodilo jen pár, ale ve sboru jsme o Bohunce vyprávěli a také jsme se za ni modlili.

Bohunka – na rozdíl od svého manžela – nikdy neuvěřila.

Dále: Lékaři poskytnou vysvětlení, které jim dovoluje jejich světový názor. Vůbec nemám oné mladé lékařce za zlé, že nevěřila v uzdravení. Její mínění bylo formováno její zkušeností. Jednou jsem se v Anglii setkal s velmi starým lékařem, kterému bylo přes dvacet, když probíhala letecká bitva o Londýn. Byl tehdy zdravotníkem, hodně se modlil a zakusil řadu zázraků. Do teď ho slyším, jak říkal: „God can do anything, anything…“ („Bůh může udělat cokoli, cokoli…“)

A za třetí: Při prvním výrazném uzdravení – mám na smysli Markétku – mi došlo, že nemá cenu komukoli dokazovat, že se stal zázrak. Vždyť za co jsme se vlastně modlili? Za to, aby Markétka nemusela ležet tři měsíce v sádrovém lůžku. Za to, aby nemusela být dlouho v nemocnici s otřesem mozku. Nikdy jsme se nemodlili: „Pane Bože, udělej zázrak, ať to všichni vidí!“ Motivem našich modliteb byl soucit, nikoli snaha někomu něco dokázat.

Ale jsme samozřejmě rádi, že jsme viděli něco z Boží slávy.

Popsal jsem dva nejvýraznější „případy“ uzdravení, jaké jsem zažil. Mohl bych vyprávět řadu dalších. Ale mohl bych také vypočítat spoustu případů, kdy se lidé neuzdravili a naše modlitby nebyly vyslyšeny.

Jak se vyrovnat se zklamáním?

Jak se modlím já

Napíšu, jak se za uzdravení modlím já. Vím, že jiní lidé se modlí jinak, ale vím rovněž, že je nemám ani kritizovat, ani napodobovat. Když se jdu modlit za uzdravení, říkám dotyčnému: „Budu se modlit a uvidíme, co pro nás Hospodin udělá.“ Nikomu nic neslibuji. Zpravidla – byť jsou výjimky – nevím, proč někdo není uzdraven. Nikomu neradím, aby „vyznával uzdravení“, což je v charismatických kruzích poměrně časté. Ale nikomu to také nevymlouvám, protože jsou lidé, kterým to takto „fungovalo“. Já se ale musím modlit v souladu se svou vírou, protože cokoli není z víry, je hřích (Ř 14,23). Jsem si jist, že za sebou nezanechávám řadu poškozených lidí. A že takových není málo. Bylo jim řečeno, že mají vyznávat uzdravení, oni tak činí, ale když se uzdravení nedostaví, nastupuje mnohdy zklamání, ba i zoufalství. Obrátilo se na mne hodně takto zklamaných lidí. Někdy by bylo lépe, kdyby se za ně nikdo nemodlil. Když totiž nebyli uzdraveni, někdy slyšeli, že mají „malou víru“, a k jejich zdravotnímu problému se přidal další – nejistota ve vztahu k Bohu.

Ale jsem opravdu rád, že nemusím všemu rozumět a že se nemusím stydět říci, že nevím, proč někdo nebyl uzdraven. Ale jsem vždy připraven modlit se za uzdravení znovu. Bez předběžných podmínek, ale také bez záruky. Viděl jsem příliš mnoho uzdravení, než abych nevěřil, že Bůh dnes uzdravuje. A viděl jsem i mnoho zraněných lidí, kterým slibovali to, co nemohli dodat. Můj způsob mi připadá bezpečný. Ale netvrdím, že je jediný správný. Každý nechť má jistotu vlastního přesvědčení (Ř 14,5).

 březen 2022

 

 

Výzbroj do těžké doby

Jdeme do těžkých dob. Situace se každých pár týdnů, ne-li dnů, mění, a pokud vám někdo tvrdí, že ví, jak současnou situaci zvládnout, tak vám lže. Neví ani to, jestli za týden bude stejná situace jako dnes. Vyčítat někomu jeho postoje před pár měsíci není docela fér, protože nikdo tehdy neměl přesnější představu o tom, jak to bude vypadat dnes.

Nejistota plodí nervozitu. Nejistota není příjemná nikomu, a nelze se divit ani tomu, že začínají být nervózní někteří lidé, kteří se až doposud jevili jako kliďasové. Teď se ale ukazuje, jakou máme vnitřní výbavu na cestu, která je před námi a která bude asi dosti trnitá.

Dobrou výbavou je schopnost nést ovoce Ducha svatého. Mám na mysli zejména laskavost, mírnost a sebeovládání (viz Galatským 5,22-23). V politice, ale i v diskusích na sociálních sítích, jsme často svědky zbytečných urážek, zbytečné tvrdosti a různých podpásovek.

Křesťané by měli v této věci jít proti proudu. Jistě, laskavostí a mírností neodvrátíme recesi a nezastavíme ruské rakety pustošící Ukrajinu. Nicméně uprostřed hrubosti může laskavé slovo udělat divy.

Mírně se politicky angažuji v jednom z nejmenších okresních měst a mám trochu srovnání s Prahou, kde jsem bydlel dříve. Lidí, kteří se angažují v politice, tu není mnoho, a ačkoli neplatí tvrzení, že „všichni se mezi sebou znají“, přece jenom se znají mnohem lépe než v Praze. Zdá se mi, že na malém městě se někdy násobí jak věci dobré, tak věci zlé. Pokud se totiž dva lidé nesnášejí, nemohou si přijít na jméno, a přitom se téměř denně potkávají, může se averze změnit v nenávist.

Jeseník, město, v němž žiji, není pochopitelně městem andělů. Hořkosti a nenávisti mezi lidmi je tu dost, podobně jako všude jinde. Přesto se mi zdá, že jsme na tom relativně dobře. Jeseník je pohodové město. Před komunálními volbami jsme s kolegy stáli u stánku na náměstí. Rozdávali jsme programy, letáček s navrženými kandidáty, propisku nebo pastelky – jak kdo chtěl. Šla kolem paní starostka, vlastně naše konkurence. Pozdravili jsme se, ona se u nás na chvilku zastavila, prohodili jsme pár slov, zavtipkovali jsme. Na druhé straně náměstí mělo svůj stánek jiné volební uskupení. Já tu ještě všechny neznám, ale moji kolegové je znali a rovněž tam zašli na kus řeči. A další dva vedoucí jiných kandidátek se u nás zastavili a opět jsme hovořili zcela klidně a přátelsky. A především bez urážek.

Jistě, i v Jeseníku jsou různí extrémisté, a není jich málo. Chvíli jsem diskutoval s jedním mužem, který mluvil o „naší rozkradené a spálené zemi“. Nechápu, jak může někdo něco takového říkat – zejména v Jeseníku. Ještě před deseti lety vypadal Jeseník dosti uboze, o stavu před třiceti lety ani nemluvím. Ne, Jeseník kvete. Jistě, lidé zde mají své problémy, jako všude jinde. Řešíme běžné problémy i problémy mimořádné. Programy politických stran se příliš neliší a ani nemohou. Všem nám jde o to, aby se Jeseník nevylidňoval, aby zejména mladí lidé neodcházeli, případně aby se vraceli, aby zde bylo dost lékařů apod. Zázračný recept na řešení nikdo nemá, a kdo si myslí, že ho má, žije v sebeklamu, ne-li ve lži. Bude lepší dát hlavy dohromady a hledat společně řešení. To ale bude možné jen tehdy, pokud se nebudeme navzájem urážet. Snad se to novému zastupitelstvu podaří.

Domnívám se, že laskavosti a mírnosti se můžeme a máme učit především v rodině, a křesťané by se to měli učit především v církvi. V těchto společenstvích se učíme pravdivosti, smysluplnému kompromisu, vzájemné úctě. A také se učíme zbytečně se neurážet. Myslím, že by nikdo neměl vstupovat do politiky, nenaučí-li se umírněnosti. V politice je pak třeba ještě notná dávka diplomacie. Je rozdíl, řeknete-li, „pane, vy lžete“ nebo dokonce „pane, vy jste lhář“, než když řeknete „vážený pane, o správnosti vašich informací by se dalo s úspěchem pochybovat“. On tomu bude rozumět, ale nebude se cítit tolik uražen, což může znamenat, že mezi vámi nebudou zabouchnuté dveře. Hrubost a urážky zavírají cestu. Někdo je hrubý a uráží druhé, protože to už má tak nějak v povaze; jindy hrubost a urážky nastupují tam, kde chybí racionální argumenty. V každém případě hrubost a urážky snižují koaliční a vyjednávací potenciál. Toho, koho jsme zbytečně urazili, těžko přesvědčíme, aby přistoupil na naše stanovisko.

Ano, vím, že někteří lidé dokáží být uhlazení, nikdy vás otevřeně neurazí, ale přitom dokáží kout pikle a dokonce i krást. Vnější laskavost a sebeovládání nezaručuje, že daný člověk není podvraťák. Toto vědomí by nás ale nemělo vést k tomu, abychom polevili v úsilí o kultivovanost v životě, v diskusích na sociálních sítích a zejména v politice.

  1. září 2022

 

 

Ještě k modlitbám za nepřátele

Byl jsem vskutku překvapen, jaký ohlas měl článek o modlitbách za nepřátele. Vedle řady pochvalných reakcí, ať už e-mailových, nebo na Křesťanu dnes, případně na Facebooku, přišly i reakce kritické. Byly dost různé, ale šlo v nich zejména o obavy, aby výzvy k modlitbám za nepřátele nevedly ke lhostejnosti vůči zlu, kterým trpí oběti násilníků. Vícekrát byla zmíněna problematika domácího násilí.

Ve svém článku jsem psal hned zkraje: „Modlitba za nepřátele by neměla být rezignací na hledání spravedlnosti. Milování nepřátel neznamená, že se tváříme, jako že je všechno v pořádku a nic není třeba řešit.“ Budu tedy ještě explicitnější: Bůh po nás nechce, abychom trpně snášeli násilí. A nechce po nás ani to, abychom se stali spolupachateli, kteří vidí, jak se někomu děje křivda, a nezasáhnou.

Domnívám se, že modlitbě za nepřátele nám pomůže porozumět, máme-li děti, které vychováváme. O lásce k vlastním dětem zpravidla nepochybujeme. Nicméně děti musíme někdy káznit, a někdy nás to káznění bolí více než dítě. Víme ale, že bez kázně se dítě spravedlnosti a sebeovládání nenaučí, a proto dítě vychováváme. V našem postoji se propojuje láska a spravedlnost.

Podobně (nikoli stejně) je tomu u modliteb za nepřátele. Modlím se za některé politiky, kteří jsou mi nesympatičtí a s nimiž nesouhlasím. Věřím však, že Bůh přitakal jejich narození a že do nich vložil určitý potenciál, který by mohli využít k dobrému. (Nevěřím tedy, že Bůh někoho stvořil jen proto, aby ho zatratil.) Zdá se mi, že svůj potenciál k dobrému nevyužívají. Ale dokud dýchají, mají šanci se obrátit. Proto se modlím, aby se setkali s evangeliem. A současně se modlím, aby byli sesazeni ze svého postavení, na kterém – dle mého mínění – škodí. Tento přístup mi umožňuje žít bez jakékoli zášti. Mám v tom velikou svobodu, o kterou jsem se chtěl s čtenáři podělit.

Pokud jde o oběti domácího násilí, pak nejsem toho názoru, že se má člověk „jenom modlit“ a neplést se do toho. Byť jsem slyšel různá svědectví třeba z Ukrajiny, jak manželka deset let trpně snášela týrání, protože měla manžela opilce, který se nakonec těsně před smrtí slavně obrátil a své ženě se omluvil. Já bych jí rozhodně radil, aby od muže odešla.

Jak je to ale s těmi Ježíšovými slovy o nastavení druhé tváře?

Vezmu to trochu zeširoka: Ještě než jsem se obrátil, probíral jsem v evangelickém sboru, v němž jsem byl vikářem, Markovo evangelium. Vypůjčil jsem si ve fakultní knihovně několik komentářů, vyčetl jsem z nich různá moudra, které jsem pak vykládal trpělivému, leč tenčícímu se stádečku. Nějak jsem vykládal i to místo, kde Ježíš vysílá učedníky po dvou. Už nevím, jak.

Pak jsem se obrátil a začal jsem Bibli číst jinak. A s několika dalšími obrácenými lidmi jsme začali ve dvojicích navštěvovat „kartotéční“ členy sboru, kteří někdy ani nevěděli, že členy nějakého sboru jsou. V té době jsem dostal k administraci sousední libeňský sbor. Rozhodl jsem se, že na biblických hodinách v libeňském sboru použiju své poznámky k Markovi.

Když jsem dospěl k místu, kde Ježíš vysílá učedníky po dvou, koukal jsem nevěřícně na své poznámky. Byly naprosto nepoužitelné. Proč? Protože mezitím jsme začali praktikovat to, co Ježíš učil, a udělali jsme osobní zkušenost s tím, jak je dobré, když chodíme po dvou. (Odolám teď pokušení to blíže vysvětlit – to by byl článek moc dlouhý.) Prostě, když se začneme Písmem řídit, začneme mu lépe rozumět. Některé věci nepochopíme, pokud je nezkusíme.

Podobně je to s tím nastavením druhé tváře. Nemyslím si, že Pán Ježíš chtěl, abychom z těchto jeho slov udělali nějaký „nový zákon“. Ve svém předchozím článku jsem uvedl příběh čínského křesťana, kterému ubližoval jeho soused. Nemyslím si, že rada, kterou dal pastor onomu křesťanovi, má být následována za všech okolností. Přesto věřím, že byla inspirována Duchem. Ježíšova slovo o tom, že máme s někým ujít i druhou míli, nebo že máme nastavit druhou tvář, neberte jako universální návod pro všechny situace. Nicméně domnívám se, že pokud to někdy nezkusíte a onu druhou míli neujdete, tomuto slovu neporozumíte.

Mám za to, že při našich diskusích se nám někdy „můžeš“ mění v „musíš“. Proto říkám: NEMUSÍŠ se modlit za nepřátele. Kdysi jsem byl hodně rozbolavělý, když se mi rozpadl jeden vztah, a měl jsem problémy s modlitbami za dotyčného. A pak jsem měl pocit, že mi Bůh říká, že se za něj modlit nemusím. Po pár měsících jsem se zklidnil, akutní bolest pominula, a já jsem se za toho člověka začal opět modlit. A činím tak doteď.

V modlitbách za nepřátele mě podepírají křesťanští světci (a svědci). Za takového křesťanského světce považuji Richarda Wurmbranda, rumunského pastora, který myl mnoho let vězněn a který zakusil krutá mučení. V knize „Neboj se kříže“ popisuje, že začal své nepřítele milovat právě během onoho strašlivého mučení. Přiznám se, že tomu úplně nerozumím, ale Richardu Wurmbrandovi věřím. Já jsem vždy zakoušel dostatek pomluv, ale nikdo mě kvůli víře v Pána Ježíše nevěznil nebo nemlátil.

Věřím, že jsme povoláni jak k lásce, tak k pravdě. A to nám umožňuje modlit se za nepřátele, a přitom usilovat o spravedlnost.

P. S. Na závěr musím jednu věc dementovat. V minulém článku jsem psal o dvou tenorech, José Carrerasovi a Plácidu Domingovi. Tento příběh, který koloval po internetu (já sám jsem ho dostal nejméně třikrát). je celý vymyšlený. Omlouvám se čtenářům, že jsem si věc neověřil. Příběh je to sice krásný, ale krása bez pravdivosti je kontraproduktivní.

Dan Drápal

  1. září 2022

Modlete se za nepřátele

Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří.

(Lk 6,28).

 

Toto je asi jedno z nejpodivnějších přikázání. A jedná se o jednu z našich nejmocnějších zbraní. Když toto přikázání správně pochopíme a když se ho snažíme naplňovat, zakusíme spoustu krásných chvil a náš život bude o mnoho radostnější.

Rád bych uvedl pár poznámek – varování a pozorování.

  • Pán Ježíš říká: Modlete se za ty, kteří vám činí příkoří. Za, nikoli proti.
  • Modlitba za nepřátele by neměla být rezignací na hledání spravedlnosti. Milování nepřátel neznamená, že se tváříme, jako že je všechno v pořádku a nic není třeba řešit.
  • Modlitba za nepřátele – zejména v jejich přítomnosti – by měla být formulována tak, aby ty, kdo nás nemají rádi, neutvrzovala v hříchu. (Modlit se za nepřátele v jejich přítomnosti je ovšem možno spíše jen výjimečně, a většinou to ani není vhodné. Je pravděpodobné, že „nepřítel“ ji nepochopí správně. Sem asi ukazuje Přísloví 27,14: „Jestliže někdo brzy z rána příliš hlasitě žehná svému bližnímu, bude se mu to počítat za kletbu.“)
  • Co je obsahem takové modlitby? Asi něco jiného než prosba, aby „mi dali pokoj“. Nikdy nebudeme chybovat, když budeme prosit, aby daný člověk, který je vůči nám nepřátelský, zaslechl Boží hlas. Nebo – což je podobné – aby k němu promluvilo Písmo. Náš nepřítel má možná nějaké problémy. Kdysi mi někdo poslal prezentaci s názvem „Dva tenoři“. Je to příběh Plácida Dominga a José Carrerase. Tito dva zpěváci se v roce 1984 znepřátelili. Plácido Domingo je z Madridu, José Carreras je Katalánec a přívrženec katalánské samostatnosti. O tři roky později diagnostikovali Carrerasovi leukémii. Carreras byl bohatý člověk, ale veškeré své finance vynaložil na nákladnou léčbu a cesty do USA, kam musel každý měsíc na transfuze. Když už byl v koncích, objevil v Madridu nadaci, zaměřenou výhradně na léčbu leukémie. V tu dobu netušil, že tuto nadaci založil jeho rival, Plácido Domingo. Díky nadaci „Hermosa“ se vyléčil a začal se pídit po zakladateli této nadace. Zjistil, že jejím zakladatelem, prezidentem a hlavním přispěvatelem je Plácido Domingo. Překvapení mu vrátil, kdy na jednom madridském koncertu Plácida Dominga vyšel na pódium, klekl si před Dominga, poděkoval mu a poprosil za odpuštění.

Jiný příběh, krásně ilustrující smysl modlitby za nepřátele, jsem četl u Watchmana Nee. Byl jeden čínský křesťan, který měl rýžové políčko na vrcholku kopce, pokrytého terasami s políčky. Musel ho pravidelně zavlažovat, a protože to byl šikovný člověk, vyrobil si ze součástek šlapacího kola jakési zařízení, které mu dopravovalo vodu na jeho políčko. Nicméně jeho soused, který měl políčko těsně pod ním, zdvihl malé stavidlo a vypustil sousedovu vodu na políčko své. Když se to opakovalo, zašel tento muž za svým pastorem a chtěl radu, jak má danou situaci řešit. Pastor se zamyslel a pak mu poradil, aby nejprve „našlapal“ vodu na sousedovo políčko a až potom na to své.

Záměrně nechávám tento příběh bez happyendu. Naše modlitby za nepřátele nebudou vždy končit happyendem. Nicméně pastorova rada odpovídala Ježíšovu slovu „nutí-li tě někdo jít jednu míli, jdi s ním dvě“.

Bratr Watchmana Nee vlastnil před druhou světovou válkou v Číně továrnu na léky. Vzhledem k japonské agresi byla čínská ekonomika v rozkladu, nicméně továrna na léky prosperovala. Wathcman Nee se nechal svým bratrem zaměstnat na částečný úvazek, aby mohl podporovat chudé, kteří byli v těžké situaci. Mnozí bratři ho kritizovali, že zvolil „světské“ povolání a „nespoléhal na Pána“. O mnoho let později jeho kritici zjistili, že Watchman Nee anonymně podporoval i je.

Něco tak dramatického jako José Carreras nebo citovaní čínští křesťané jsem nezažil, ale jednu pěknou zkušenost s modlitbou za nepřátele mohu sdílet.

Před lety mě občas zvali do televize na různé besedy. Několikrát jsem se názorově střetl s jedním mužem, který mne opravdu neměl rád. Začal jsem se za něj pravidelně modlit. Pak nastal den, kdy jsme se opět setkali na „Kafkách“ (v sídle České televize). Onen muž přišel dřív a seděl v čekárně. Když jsem ho tam uviděl, hnal jsem se k němu s nataženou rukou a s úsměvem. Díval se na mě velmi udiveně, a tu mi došlo, že on vlastně neví, že ho nepovažuji za nepřítele.

Je to jednoduché: Modlíte-li se ze své nepřátele, začnete je mít rádi. A jednou věcí si můžete být jisti: Sabotujete snahy knížete světa tohoto.

Moc mě to baví.

  1. září 2022

Navigace na cestě do Království

Pozvedněte své oči vysoko a pohleďte: Kdo stvořil tyto věci? Ten, kdo vyvádí podle počtu jejich zástup, všechny je volá jménem, pro jeho velkou sílu a ohromnou moc žádná z nich nechybí (Iz 40,26).

Písmo nás ujišťuje, že Bůh zná každou hvězdu. Hvězd je neskonale víc než lidí na této planetě, a jsem si jist, že Bůh zná jménem každého z nás. Žasnu nad tím, že se k nám sklání, že mu nejsme lhostejní. Žasnu nad tím, že se sklání ke mně. Žasnu nad trpělivostí, kterou se mnou měl. A má.

Každého z nás něčím obdaroval. Každý z nás má nějaký duchovní dar, ba mnohdy máme celý hrozen darů. Dává nám dary přirozené a nadpřirozené. Není mezi nimi ostrý předěl. Darů je celá škála – od nadpřirozeného činění divů po přirozenou organizační schopnost. Celou škálu darů můžeme zapojit do budování církve.

Bůh s každým z nás počítá. S každým z nás má nějaký záměr. Je zpozdilé Boha nehledat, protože on nám rozumí lépe, než rozumíme sami sobě, a on nám může ukázat, proč jsme tady.

Stvořil nás – mimo jiné – k tomu, abychom byli plodní.

„Svatě závidím“ lidem, kteří se obrátili už v dětství a v pubertě (nebo později) neutekli do světa, aby v něm buď zůstali, nebo se – podobně jako marnotratný syn – vraceli s prázdnou domů.

Mnozí z nás se obrátili až v době dospívání nebo v dospělosti. Já jsem se obrátil v 28 letech a do té doby jsem hrozně hřešil a mnoha lidem jsem ublížil. Volil jsem špatnou cestu. A vím, že nejsem sám (což samozřejmě váhu mého hříchu nijak nesnižuje).

Žiji v církvi už pětačtyřicet let a během této doby jsem viděl, jak lidé do církve přicházejí a jak z ní odcházejí. A zdá se mi, že v posledních letech spíše odcházejí, často z malicherných důvodů. Máme se sebou navzájem mnohem méně trpělivosti, než s námi má Pán.

Když se vracím autem směrem od Ostravy a mám zapnutou navigaci, tak mi tato navigace radí, abych jel do Jeseníku přes Bruntál, zatímco já vím, že lepší je cesta přes Heřmanovice. V Opavě navigaci neposlechnu a ona se mě tvrdohlavě snaží přivézt zpět na bruntálskou trasu a těchto marných pokusů nechá až někde před Albrechticemi. Pak se smíří s tím, že chci jet přes Heřmanovice. Mezi Opavou a Albrechticemi mi bezpočtukrát nabídla, abych se vrátil na původní navrženou trasu.

Bůh nám dal svobodu. Měl pro nás připraveny své záměry, ale my jsme se vydali „vlastní cestou“. Na rozdíl od mojí navigace je Boží navigace, tedy životní cesta, kterou mi nabízí Bůh, ta nejlepší. Když sejdeme z Boží cesty, zkomplikujeme si život. Bůh nám nabízí návrat k sobě. Mnohdy opakovaně. A my se někdy návratu na Boží cestu bráníme.

Jenže.

Jenže jsme ztratili mnoho času. Mohli jsme vykonat mnoho dobrého, a mnohé šance jsou nenávratně pryč. S člověkem, jemuž jsme mohli zvěstovat evangelium, se už nesetkáme. Tetě, které jsme kdysi ublížili, se už neomluvíme – je už tři roky po smrti. Ne, Bůh nás neodepíše, ale něco je už navždy ztraceno.

Stojím za kazatelnou a dívám se na posluchače. Představuji si, že každý z nich je ratolest, vyrůstající z kmene, jímž je Ježíš. Nepředstavuji si ale vinnou révu, ale nějaký hezký český strom – jabloň nebo švestku. Jeho větve postupně sílí a po čase z nich vyrostou další tři nebo čtyři ratolesti. A z nich vyrostou další malé větvičky. A každá větvička představuje člověka, který našel Ježíše.

Když ovšem původní ratolest vylomíte, vylamujete nejen jednu ratolest, ale všechny další, které na ní mohly v průběhu času vyrůst. Jinak řečeno, v letech, kdy jsem chodil po vlastních cestách, bych mohl posloužit k víře mnoha lidem, a každý z nich by mohl posloužit zase dalším mnoha lidem… A někdo z nich mohl být třeba prorok nebo apoštol…

Bůh nás ve své milosti neodepíše. A přepočítá nám tu navigaci. My se navrátíme na Boží cestu. Nakonec dorazíme do Božího království, ale mnoho dobrých skutků, k nimž nás Bůh Otec stvořil, zůstane nevykonáno.

Skrze církev se tak nyní má stát známou vládám a autoritám v nebesích přerozmanitá Boží moudrost, podle odvěkého úmyslu, který uskutečnil v Kristu Ježíši, našem Pánu (Ef 3,10-11).

Je mi líto, že lidé z církve odcházejí. Málokdo odchází, protože se stal ateistou; častěji lidé odcházejí, protože je někdo pohoršil. A říkají, že neodcházejí od Boha – jenom z té hrozné církve.

Jenže izolovaní křesťané nenaplní to slovo, že skrze církev vlády a autority poznají přerozmanitou Boží moudrost. Pokud jsme se ocitli mimo církev, pak to nebylo proto, že by nás k tomu dovedla Boží navigace. Pokud se navrátíme k Bohu, on tu svou nebeskou navigaci přepočítá a povede nás dál.

Jen škoda toho, co jsme díky své svéhlavosti nebo urážlivosti minuli.

  1. srpna 2022

Stále znovu o pravdivosti Písma

Napsal jsem na toto téma už několik článků a jednu knížku (Inspirovanost Písma), leč mnohé čtenáře jsem nechal neuspokojené a/nebo nepřesvědčené. Je mi jasné, že ani tento článek každého nepřesvědčí, nicméně přesto snad bude užitečný.

Jeden z komentátorů tvrdil, že Bible není pravdivá, a zdůvodnil to takto: „V knize Zjevení se uvažuje s délkou roku, který má 360 dní. Ve skutečnosti má rok 365 dní a 1/4 dne. Tedy je zde rozpor se skutečností, a proto se dá tvrdit, že Bible je nepravdivá.“ Ano, tvrdit se to dá. Ale je to velmi úsměvné. Nevím, zda autor tohoto příspěvku zná ještě profláknutější „důkaz,“ že Bible není pravdivá. Ten byl ovšem vázán na kralický překlad. Ten totiž řadí králíky mezi přežvýkavce, ha ha. Takový nesmysl! Každý přece ví, že králík není přežvýkavec, a rok má ve skutečnosti 365 dní a ¼ dne. (Podle této logiky ovšem autor příspěvku také není pravdivý, protože ta ¼ je jen přibližně zaokrouhlená.)

Takovým kritikům nevadí, že kategorie „přežvýkavců“, jak jí rozumíme dnes, byla definována až tisíciletí po sepsání biblického textu. Nebo že ten, kdo napsal, že rok má 360 dní (ani vlastně nevím, kde to v Bibli je, a je mi to vlastně jedno), měl jiný zájem než astronomickou přesnost.

Když čteme Bibli, měli bychom respektovat, co nám Bible chce říci, tedy „o čem je“. Na základě Starého zákona můžete například sestavovat hebrejskou gramatiku. To ale nebyl účel, proč nám byla Bible dána.

Za druhé bychom si měli být vědomi, že biblická slova nemůžeme jednoduše konvertovat („překlopit“) do českých a naopak. Výraz logos znamená slovo, ale také řád. V češtině výraz slovo naopak znamená jen slovo, nikoli řád. A slova mají svůj vývoj, který se v průběhu času mění. Co si dnešní člověk představí, když čte větu „musel podniknout trest“? Asi ho napadne, že ač nerad, musel někoho potrestat. Omyl! V „kralické“ době „podniknout“ znamenalo „podstoupit“. Pokud někdo přistupuje k biblickému textu tak, že nepočítá s těmito skutečnostmi, pravdy se dobere jen těžko.

V Bibli jsou některé výrazy, které se do češtiny překládají jen těžko. Jeden z nich je slovo tóm, do angličtiny překládané Integrity, do češtiny nejčastěji jako bezúhonnost, což je trochu problém. Napsal jsem o tom studii. Jiný takový výraz je sód, o tom snad také jednou něco napíšu. Je to výraz pro důvěrné společenství. I ve studijním překladu se překládá všelijak.

Ale Bůh k upřímnému upřímně se má, a Bible se mu otevře, je-li dostatečně pokorný. Pak mu dojde, jak říkával Derek Prince, že ne my čteme Bibli, ale Bible čte nás. Kdo se staví nad Bibli, se někdy domnívá, že posoudí, zda Bible je „pravdivá“. Ve skutečnosti Bible čte nás, zdali my jsme „pravdiví“.

Jakmile hledáme v Písmu Krista, otázky např. po stvoření z žebra nás přestanou trápit, resp. ztratí na důležitosti. Jsem opatrný na to, abych o všem, čemu nerozumím, říkal, že je to symbolické. Nechtěl bych prožít něco, co beletristicky popisuje v jedné své knížce C. S. Lewis:

 

„Brí,“ ozvala se Aravis, kterou Brího ocas zrovna dvakrát nezajímal, „už dlouho se tě chci na něco zeptat. Proč vlastně tak často říkáš ,u lva’ nebo ,u lví hřívy’? Myslela jsem, že lvy nemůžeš ani cítit.“

„To tedy nemůžu,“ odpověděl Brí. „Ale tímhle vždycky samozřejmě myslím Aslana, velikého osvoboditele Narnie, který nás zbavil čarodějnice a dlouholeté zimy. Tak to říkají všichni Narniané.“

„A je to lev?“

„Ale ne, kdepak, samozřejmě že ne!“ odpověděl Brí pohoršeně.

„Všechny příběhy, které se o něm v Tašebánu vyprávějí, říkají, že je,“ namítla Aravis. „A jestli to tedy lev není, proč mu tak říkáš?“

„Nu,“ pravil Brí, „tomu ty ve svém věku jen těžko porozumíš. A já jsem byl jenom malé hříbátko, když jsem se dostal do zajetí, takže tomu sám tak docela nerozumím.“

(Brí stál během této rozmluvy zády k zelené zdi kolem poustevny a Winka a Aravis proti němu. Mluvil maličko povýšeným, poučovacím hlasem a oči měl přivřené; proto si nevšiml jejich změněného výrazu. Obě totiž zíraly s očima i pusou dokořán – a nebylo divu; vždyť během Brího řeči spatřily, jak se zvenku vyhoupl na zeď obrovský lev – jenže byl zářivěji žlutý, větší a krásnější i děsivější než kterýkoli lev, jakého dosud viděly. Okamžitě seskočil dovnitř a začal se k Brímu zezadu blížit. Nenadělal přitom žádný hluk. A Winka a Aravis také nemohly nadělat žádný hluk – stály jako přimražené.)

„Nepochybně je to tak,“ pokračoval Brí, „že když se o něm mluví jako o Lvu, myslí se tím, že je silný jako lev a zuřivý jako lev (na naše nepřátele samozřejmě). Nebo něco takového. I děvčeti tvého věku, Aravis, by už mohlo být jasné, že je úplný nesmysl si o něm myslet, že je to opravdový lev. Vždyť by to byla urážka. Kdyby to byl lev, musel by být takový živočich jako my všichni. Jen pomysli!“ (Tu se Brí rozesmál.) „Kdyby to byl lev, musel by mít čtyři tlapy, ocas a vousky!… á – á – áhahá! Pomoc!“

Neboť právě když řekl vousky, jeden Aslanův ho skutečně pošimral za uchem. Brí odlétl jako šíp na opačný konec zahrady a tam se obrátil; zeď byla pro něj moc vysoká a dál utíkat nemohl. Aravis a Winka ucukly dozadu. Následovala chvíle napjatého ticha.

 

Ještě jednou: Jsem příliš opatrný na to, abych nějakým věcem ostentativně nevěřil, protože neodpovídají mé zkušenosti a jsou nepravděpodobné. Tak například stvoření světa v sedmi dnech. Má to hned několik symbolických významů. Nemyslím si, že se jedná o 7 x 24 hodin tak, jak jim rozumíme dnes. Ale… v knize Petra Hietta Historie času (aspoň myslím, že to bylo v této knize, musel bych to hledat) se píše, že kdybychom teď stáli v bodu velkého třesku, bylo by vesmíru kolem nás právě sedm dnů…

Různých „aha efektů“ prožijeme v budoucím věku bezpočet. Sem tam je zakoušíme už teď.

V Bibli máme vše, co potřebujeme k požehnanému a zbožnému životu. Přestože jí rozumíme pouze zčásti.

  1. července 2022

Situace je vážná, nikoli však beznadějná

Osvícenský pohled na svět nepočítá s koncem. Předpokládá nekonečný pokrok. Mohou sice být dílčí neúspěchy, po třech krocích kupředu může následovat nepříjemný krok zpátky, ale dlouhodobě se dá počítat s tím, že bude lépe a lépe.

Křesťanský pohled na svět počítá s koncem. Právě píšu do jedné své knihy kapitolu o „Pánově dni“. Píše se o něm ve Starém i v Novém zákoně. Onen „Pánův den“ je označován různě. Nejen tedy Pánův den (ve starších překladech zpravidla „den Páně“), ale i „den Hospodinův“, „den soudu“, případně pouze „onen den“. Písmo rovněž mluví o „věku nynějším“ a o „věku budoucím“, přičemž tyto dva věky jsou odděleny oním „dnem soudu“.

V Bibli se píše, že o tom, kdy tento den nastane, neví nikdo, ani Syn, ale pouze Otec.

Sekulární svět a sekulární myšlení dospělo do stavu, který sice počítá s koncem, ale nevidí žádnou naději. Homo sapiens patrně do onoho „věku budoucího“ nevstoupí.

Je to obrovský rozdíl proti dvacátému století, které sice bylo plné krve, ale mnozí lidé – jak křesťané, tak nekřesťané – věřili, že jednou nastane lepší doba, a lidé by měli usilovat, aby přišla. Snaha vylepšit svět bez Boha sice vedla k potokům krve, nicméně lidé byli přesvědčeni, že na světě může být lépe.

Mnozí křesťané (zdaleka ne všichni) s koncem (současného) světa počítají a vyhlížejí ho. Netvrdím, že přijde v dohledné době, ale považuji za pravděpodobné, že skutečně přijde. A že bychom měli být připraveni. K máločemu nás Písmo vyzývá tak často, jako k tomu, abychom bděli a s možností konce počítali.

Už vícekrát jsem konstatoval, že zakoušíme jednu ránu za druhou: kůrovec, sucho, epidemie, válka na Ukrajině… A nyní radikální zchudnutí střední třídy a hrozba ne sice celosvětového, ale silně rozšířeného hladomoru zejména v Africe.

Současný ekonomický vývoj můžeme popsat zcela nitrosvětsky: Žili jsme si nad poměry, růst mezd neodpovídal růstu produktivity práce, projídali jsme budoucnost svých dětí.

Pokud si to nepřiznáme, z krize se vybabráme jen těžko. Celosvětově můžeme pozorovat, jak stále menší procento nejbohatších nadále bohatne. Tento vývoj byl nebezpečný vždy, ale byl tolerován, když se velkému množství lidí dařilo stále lépe, byť nebohatli tak rychle, jako ti nejbohatší. Teď je s tím, obávám se, konec. Nastupující generace se nebude mít zdaleka tak dobře jako generace předchozí, a ví to jak generace nastupující, tak generace předchozí. Tento vývoj přitom pokračuje i za nynější ekonomické krize. Firmy v oblasti energetiky a banky zvyšují své astronomické zisky, zatímco široké vrstvy lidí se propadají do chudoby. Zachovat sociální smír bude těžké, ne-li nemožné.

Tento problém je jen prohlubován krizí elit. Ve Starém zákoně máme zprávu o králi, který během hladomoru vyvolaného obléháním oblékl žíněné roucho pokání. Čteme o něm, že „jak se procházel po hradbách, lid viděl, že má vespod na těle žíněné roucho” (2. Královská 6,30). S tím králem to nakonec nedopadlo dobře, nicméně dokážu si představit, že když lidé zjistili, že jejich král nosí pod královským pláštěm žíněné roucho, udělalo to na ně velký dojem. Ten byl zřejmě ještě umocněn tím, že král nenosil ono žíněné roucho okázale, ale skrytě pod královským pláštěm. V současné krizi autorit se spíše předpokládá, že politici si vždycky něco přikradou, a těžko se lidem divit, když padají i ti politici, kteří se donedávna jevili jako výjimečně čistí. Velké obavy mám z toho, že i kdyby se na přední pozice dostali lidé navýsost poctiví, lidé tomu nebudou věřit. Mnozí mají pocit, že už tolikrát naletěli… A těžko se jim divit.

Nicméně máme-li se vyhrabat z krize, bude takových příkladně poctivých lidí potřeba. Rozeznáme je? A jsou vůbec takoví?

Co můžeme udělat?

Být příkladně poctiví právě na tom místě, kde nyní jsme. Snažme se být lidmi, kteří budou inspirací pro druhé.

Možná se někdo ozve s námitkou, že to nebude stačit. A možná skutečně přijde den soudu. Nicméně úsilí o čistotu, integritu a svatost má smysl vždy. V tomto věku i ve věku budoucím.

Snažme se pečovat o svět, který nám byl svěřen do správy, co nejlépe. Máme ale víc než jen nitrosvětskou naději. To by nás ovšem nemělo vést k tomu, abychom čekali konec s rukama v klíně, ale naopak k činorodosti. Při plném vědomí, že jednou přijde Nový Jeruzalém a ze starého světa nezůstane kámen na kameni.

  1. července 2022.

 

Je Bible pravdivá?

Nedávno jsem (opět) dostal tuto otázku. Mohl bych napsat, „samozřejmě že ano“, pak říct „Amen“ a jít se věnovat každodenním záležitostem. Tazatel ale asi ode mě očekává něco více. Kromě toho Bibli dobře zná.

S otázkou, zda je Bible pravdivá či nepravdivá, žádný problém nemám. Otázka ovšem je, co se tím vlastně myslí. Domnívám se, že mnoho biblických slov je neproblematických. Třeba „nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ Nebo „gomer pak jest desátý díl efi“ (tak Ex 16,36 BKR). Přičemž s tím prvním slovem se můžeme prát mnoho let, někdy dokonce celý život, zatímco druhé vezmeme na vědomí a vzápětí je pustíme z hlavy. Oběma ale rozumíme.

A co takhle slova Jóbových přátel? Jsou pravdivá, nebo nepravdivá? Slyšel jsem několik kázání na slova Jóbových přátel, a některá nebyla špatná. Jednotlivé věty proslovů Jóbových přátel jednoduše platí. Problém nebyl v jednotlivých tvrzeních, které Jóbovi přátelé vypouštěli z úst; problém byl v jejich aplikaci na nešťastného Jóba. V tomto ohledu byla některá z těch slov nesmírně krutá, a jak se hezky česky říká, „vedle jak ta jedle“. Tu se nám nabízí otázka: Je Bible pravdivá na rovině jednotlivých slov, nebo až na rovině jednotlivých knih?

Už zmíněná kniha Jób je jakýmsi protějškem jiných biblických knih, zejména Deuteronomia a knihy Přísloví. K poselství těchto knih patří: Žij podle Božího slova a dobře se ti povede, dokonce budeš prosperovat. Nu, a pak se začtete do úvodu knihy Jób, a dočítáte se, že to byl zcela bezúhonný člověk, kterého postihlo velké neštěstí navzdory jeho bezúhonnosti. Ano, znám mnohé pokusy harmonizovat knihu Jób se zmíněnými knihami Přísloví a Deuteronomium, ale považuji ty pokusy za zcestné. (Tito vykladači hledají v textu nějaká „alternativní“ zdůvodnění, proč si za své trápení mohl Jób sám.) Pointa této biblické knihy je totiž právě v tom, že Jób si za své utrpení nemohl.

Bible je plná napětí. Vezměte si třeba takovou knihu Soudců. Opakovaně v ní čteme, že tehdy (tj. v době soudců) nebylo v Izraeli krále: „V oněch dnech nebyl v Izraeli král; každý dělal, co bylo v jeho očích správné“ (Sd 17,6; srov. 21,25).

Prvních šestnáct kapitol vidí jako velmi dobré, že v Izraeli nemají krále. Je to skvělé a bohulibé. Gedeon odmítne nabídku, aby se stal králem, a Abímelek, který ji neodmítne, dopadne velice zle. Králem v Izraeli má být výhradně Hospodin.

Posledních pět kapitol pak vidí jako veliký průšvih, že v Izraeli nemají krále. Každý si dělá co chce a vládne naprostá anarchie.

Tak je to dobře, že v Izraeli není král? Větší část knihy jako by mínila, že ano, menší část, že ne. Kniha Soudců obsahuje napětí. Řešení to má poměrně snadné, ani je nebudu vypisovat – většina čtenářů ihned pochopí, jak to je.

Nebo si vezměme zprávu o stvoření samotném. Podle první kapitoly Bible Bůh tvoří svět, a je to dobré, a nakonec stvoří člověka, a je to dokonce velmi dobré, a první zpráva o stvoření končí požehnáním. Od 4. verše 2. kapitoly ale jakoby líčení začínalo znovu: Země je prázdná, Bůh stvoří člověka, ale není to tak úplně ono, a tak stvoří zahradu Eden, do níž člověka postaví. Jenže člověk je v Edenu sám (Gn 2,18), a tak mu Bůh stvoří zvířata (Gn 2,19), ale to taky není úplně ono, a tak Bůh stvoří Adamovi ženu (Gn 2,22)… a ve třetí kapitole následuje hrozný průšvih. První líčení končí požehnáním, druhé končí prokletím (Gn 3,19).

Ano, já vím, že se to dá harmonizovat. A že počátek knihy Genesis lze číst jinak. Ale stejně si myslím, že Bůh chtěl, aby tam to napětí zůstalo. Mám pro to silný argument: V Písmu máme hned čtyři evangelia. A s jejich harmonizací to není tak úplně jednoduché. Samozřejmě, lidé se o to odedávna pokoušeli. Syrský křesťan Tatian sepsal už v prvních dobách církve Diatessaron, tedy harmonizovaný kompilát evangelií. Naštěstí církev tyto pokusy právem odsoudila. Toto napětí nemá být zrušeno. Ono totiž odpovídá tomu, jaká je skutečnost. Je v mnohém nejednoznačná a lze ji různě interpretovat. Pravdivost evangelií je – mimo jiné – v tom, že máme evangelia čtyři místo jednoho. Ale je to pravdivost trochu jiného druhu, než že jedna plus jedna jsou dvě.

Pravdivost Písma souvisí s tím, že Písmo je zároveň cesta a život. Podle Písma se dá žít, a v Písmu nacházíme slova, která jsou „duch a život“. A především se v Písmu setkáváme s Ježíšem. Písmo bylo napsáno, abychom uvěřili, že Kristus je Boží Syn, a abychom skrze víru v něj nalezli skutečný život (viz Jan 20,31). Pokud ovšem čteš Písmo třeba tak, že jednotlivé verše jsou ti municí na pobíjení nepřátel, život v něm nenalezneš – jen literu, která zabíjí. Ale to je tvoje volba.

Pro mě je Písmo skutečně studnicí i světlem. Rozumím mu ale vůbec? No, úplně ne, ale to se ode mě ani neočekává. A ani to není zapotřebí, a ani to není možné. Písmo je totiž určeno všem lidem všech kultur a všech věků. Není divu, že každého z nás oslovuje trochu jinak. Nicméně v Písmu je jeden z průsečíků nebes a země. Ano, skrze Písmo se nás dotýkají nebesa.

Moje každodenní půlhodinka s Písmem je vždy nejkrásnější částí mého dne.

  1. července 2022.