DAN DRÁPAL

Původně jsem chtěl napsat článek o tom, jak se vyvarovat zbytečného hněvu. Zdálo se mi, že jsem o tom už někdy psal, a když jsem bádal ve svém archivu, objevil jsem tento deset let a dva měsíce starý článek. Nechci recyklovat staré myšlenky a nový článek o hněvu mé věrné čtenáře stejně nemine, ale tento starý článek mi připadá nadčasový a mnozí moji současní čtenáři ho neznají.

Unebování a nadobřování

Život pod Boží vládou rozhodně není nudný. Ostatně ani nemůže nebýt dobrodružný, protože svět ve zlém leží a křesťan se neustále pohybuje na území pod vládou nepřítele. Z určitého pohledu se křesťanova pozice v tomto světě zdá být beznadějná. Podobně beznadějná, jako pozice novorozeňátka, narozeného v Betlémě někdy na počátku našeho letopočtu. Jakou šanci měli Josef s Marií proti Herodovým vojákům?

Zázrak inkarnace, kdy Boží syn přichází do tohoto světa v podobě malého děťátka, zranitelného a v podstatě bezmocného, mě nepřestává fascinovat. Boží syn, který mohl kdykoli povolat zástupy andělů, prožil svůj pozemský život bez jakýchkoli vnějšně mocenských prostředků. Dokonce se – na rozdíl od apoštola Pavla – nemohl odvolávat ani na římské občanství.

„Jako Otec poslal mě, tak já posílám Vás.“ Tato slova jsou určena nám, kdo jsme přijali vládu Kristovu. A náš Pán nás nenechává na pochybách, co to znamená: „Posílám vás jako ovce mezi vlky.“

Křesťan, který ví, že svět ve zlém leží, by neměl být překvapen, stane-li se terčem pomluv či dokonce bezpráví. Potřebuje si připomínat, že nikdy nesmí oplácet stejnou mincí. Jakmile by se vydal touto cestou, má už nepřítel vyhráno. Mstivého a vzteklého křesťana se bát nemusí – takový už totiž je na jeho straně, byť to netuší nebo si to nechce připustit.

Na každou vypjatou situaci v našem životě se můžeme dívat jako na součást duchovního boje. A v každé takové situaci je dobré se vnitřně zastavit a přemýšlet o tom, čeho asi chce dosáhnout nepřítel, a jak se v dané situaci zachovat, aby byl oslaven náš Pán.

Čeho chce nepřítel dosáhnout, když nás někdo urazí, pomluví nebo nějak jinak poškodí? Chce, abychom se litovali, abychom upadli do malomyslnosti, abychom přemýšleli o pomstě, nebo jednoduše abychom si zlost, která v nás vzkypěla, vylili na někom jiném.

I nevěřícímu člověku je srozumitelný obraz facky, která bloudí světem. Šéf vynadá muži v práci, ten se rozmrzele vrátí domů a utrhne se na svou manželku, ta znervózní a zakřičí na děti, děti se začnou mezi sebou prát… a nepřítel se raduje a se zalíbením pozoruje všechny tyto scény.

Už před mnoha lety jsem zjistil, že křesťan může tyto situace řešit způsobem, pro který se hodí termín „unebování“. Je to něco jako uzemňování. Když uzemníte elektrický spotřebič nebo když instalujete bleskosvod, znemožníte elektrické energii, aby škodila. Uzemnění automatické pračky vám může zachránit život.

Uzemnění znamená, že potenciálně smrtící energie se jaksi rozplyne v zemi. Napětí zmizí.

S unebením je to vlastně stejné, pouze se jedná o záležitosti duchovní. Unebit bloudící facku je velice snadné. Stačí se podívat na celou situaci z hlediska duchovního boje a vědomě se rozhodnout, že ji prostě nepředáte dál. Jednoduše si o celé situaci pohovoříte s Pánem a požádáte ho, aby vám dal zahlédnout ji z jeho hlediska, tedy z hlediska duchovního boje. Pokud tak učiníte, nebudete mít po unebení pocit, že jste slaboch, který se nedokáže bránit, a netrápí vás pocit, že zrovna vy jste ten člověk, který si tu „bloudící facku“ nechal líbit a nepředal ji dál. Nepřítel se bude samozřejmě snažit vám namluvit, že „máte plné právo“ být taky naštvaný a někomu to dát najevo, a pokud ujedete, facku neunebíte a oplatíte stejnou mincí (byť v mnoha případech někomu jinému), bude vás utěšovat, že se to stejně nedalo vydržet, že každý musí pochopit, že jste byl opravdu hodně naštvaný a že přece křesťanství nespočívá v tom, že si necháme všechno líbit.

Pokud ale neztratíte správnou perspektivu a facku (nadávku, nespravedlnost…) unebíte, můžete mít slastný pocit, že jste nepříteli vypálili rybník. Ostatně, ze starého života přece víte, že pokud člověk oplatí urážku urážkou, uleví se mu, ale jen na velmi krátkou chvíli. Každá facka ostatně čeká na unebení – pokud k unebení nedojde, může bloudit světem do konce věků. To, čemu se říká „duchovní boj“, může mít velmi prozaickou podobu – není to nic superduchovního a zpravidla to nespočívá ve všelijakém svazování a rozvazování. Řekl bych, že unebování bloudících facek je snad nejdůležitější součástí duchovního boje. Přitom se do toho může pustit prakticky každý, aniž by si vážně ublížil nebo upadl do nějakých bludů či extrémů.

A co má být to „nadobřování“? To jsem objevil při studiu Písma. V tomto článku není prostor vysvětlit, jak – chystám o tom knížku biblických studií, kde to podrobněji vyložím. Nadobřování je opak nakažování. Pokud se pohybujete v blízkosti infikovaného člověka, který kolem sebe šíří viry nebo bacily, můžete se od něj nakazit. Pokud se pohybujete v blízkosti člověka, který chodí s Bohem a žije posvěcený život, můžete se od něj naopak nadobřit. A nejvíce se nadobříte, pokud se naučíte chodit s Bohem. V krajním případě se můžete nadobřit natolik, že přestanete být vidět v tomto světě – to byl případ biblického Enocha z knihy Genesis.

Jako pastor jsem byl mnohdy smutný z toho, když jsem viděl, jak členové sboru, kteří mají vážné problémy, vyhledávají spíše jiné „problémáky“, místo aby se přidrželi těch, od kterých by se mohli „nadobřit“. Myslím, že není nic špatného na tom, snažit se pobývat v blízkosti lidí, na nichž vidíme, že vedou vítězný život. Pod vítězným životem nemám na mysli zbohatnutí, úspěšnou duchovní službu a podobné věci, ale právě schopnost unebovat bloudící facky a žít skromně a pravdivě. Nejlepší zpráva pro nás všechny ale je, že je možno „chodit s Bohem“. Je možno v každém okamžiku pamatovat na Boha, dotazovat se ho před každým závažnějším rozhodnutím, žít v neustálém děkování a prosit o Boží vedení. Bůh z nás nechce mít loutky – chce z nás mít bytosti, které ho mají rády a které s ním rády tráví čas. A pokud se s ním budeme chtít radit, nikdy nás neodmítne. Miluje totiž obecenství – láska k němu je zabudována v samotné jeho podstatě.

21. července 2015

Tu knížku jsem nehledal. Nečetl jsem o ní, ani jsem o ní neslyšel. Náhodně jsem ji zahlédl na pastorálce Křesťanských společenství, kde prodával knížky pastor a vydavatel knih Tomáš Korčák. Jak jsem si přečetl název – autora Richarda Ganze jsem do té doby neznal – vytušil jsem, že se patrně bude věnovat určitému závažnému problému, který v posledních letech registruji v církvi stále častěji.

​Jde o to, že hledání „vnitřního uzdravení“ stále častěji nahrazuje pokání. A nadto stále více pastorů rezignuje na pastorační poradenství, a pokud si s problémem své ovečky nevědí rady, pošlou ji za psychoterapeutem. Asi se dá říci, že čím je denominace liberálnější, tím snáze rezignuje na hledání vysvobození z hříchu na základě Písma. V některých sborech už se ani nepředpokládá, že bychom se v řadě případů měli pokusit člověku pomoci sami na základě Božího Slova. Že někdy vede cesta kupředu skutečně skrze to, že prostě poslouchám a svlékám starého člověka a oblékám nového.Přestože to bolí.

​V jistém smyslu je v této věci církev ve vleku tohoto světa. Řekl bych – ale je to jen můj odhad – že až v druhé polovině minulého století se začaly hledat polehčující okolnosti pro přestupníky zákona v těžkém rodinném prostředí, v jakém vyrůstali. A vyrůstání v rozpadlé rodině, bez otcovské nebo mateřské lásky, nedostatek empatie v širší rodině atd. atd., se skutečně na člověku podepisuje velmi negativně. Vnitřní uzdravení skutečně je zapotřebí. K tomu přičtěme ztrátu jakéhokoli „transcendentálního zakotvení“ – rozuměj víry v Boha, v jeho záměry s člověkem a s lidstvem – což se projevuje tím, že prakticky nikdo, kdo končí základní nebo střední školu, neví, co je Desatero, a pokud to ví, tak stejně nedokáže vyjmenovat více než jedno či dvě přikázání.

​Je mi samozřejmě jasné, že znalost Desatera sama o sobě z nikoho mravného člověka neudělá. A rovněž netvrdím, že takové věci, jako jsou třeba traumata z dětství nevyžadují uzdravení. Nicméně pokud někdo chce vnitřním uzdravením nahradit zápas s hříchem a poslušnost Božího Slova, z hříchu se nevymaní. Znám několik lidí, kteří vymetli kdejakou konferenci o vnitřním uzdravení, vyhledali kdejakou duchovní kapacitu, ale jsou na tom pořád stejně.

​Knížku jsem si koupil a začetl jsem se do ní. Brzy jsem pochopil, že autor patří do okruhu necharismatických (někdy až proticharismatických) evangelikálů. Nicméně problém popisuje věcně – a má pravdu. Jediné jasné negativum, na které jsem v knize narazil, bylo negativní hodnocení mého oblíbeného autora Larryho Crabba. Na str. 52, v kapitole Mýtus integrace, nejprve uvádí různá klišé, která křesťané s problémy mnohdy v některých evangelikálních církvích slýchají: „Prostě dál chval Pána“, „Jen se nepřestávej modlit“, „Představuj si, že jsi šťastný člověk“… Vzápětí napíše, že Crabb „nedělá nic z výše uvedeného“. Ano, nedělá. Co tedy vlastně dělá Crabb špatně? Prý vede lidi k tomu, aby se zbytečně hrabali ve svém nitru. Ganz nesouhlasí s tím, že Crabb na podporu svého stanoviska cituje Ježíšovu výzvu farizeům, aby se nespokojili s vnějšími skutky, „s omýváním vnějsků číší a mís“ (srv. Mt 23,25-26). Pátráme-li ve vlastním nitru, nacházíme zoufale nemocné a lstivé srdce. (Mimochodem, toto konstatování v jeho sekulární podobě nejednou cituje Jordan Peterson, který varuje před introspekcí. Říká, že přemýšlení o tom, jak se vlastně cítím, nutně vede do deprese.) Larry Crabb nenabádá ke zbytečnému šťourání se ve vlastním nitru. Ví ale o tom, že když se člověk obrátí a přehodnocuje do hloubky vlastní život, pomůže mu hluboká zpověď, během níž si ujasní, kde špatně přehodil výhybky života a kudy kráčet dále.

​Domnívám se, že to, oč jde Richardu Ganzovi a oč jde Larrymu Crabbovi, nejsou nějaké zásadně odlišné věci. Možná mi něco uniká, ale kdybych v knize nečetl ono negativní hodnocení Larryho Crabba, nenapadlo by mne, že by mohli spolu nesouhlasit.

​Jinak jsem v Ganzově knize našel mnoho myšlenek, které se mi v poslední době honí hlavou. Ganz upozorňuje, že z určitých základních pojmů se stala téměř sprostá slova – třeba ze slova hřích nebo pokání.

​Mám přítele, kněze, kterého si hodně vážím. Miluje lidi, miluje Boha, a touží po tom, aby lidé poznali milujícího Boha. Má za to, že nevěřící lidé jsou zbytečně odrazováni takovými slovy jako je „peklo“ nebo „prokletí“. Proto se ve svých rozhovorech snaží tato slova raději nepoužívat.

​Rozumím mu, ale volím jiný přístup. Ta slova jsou přece důležité pojmy. Označují určité závažné skutečnosti, ať už pozitivní (milost, vítězství nad hříchem, vzkříšení, bezpodmínečná láska) nebo negativní (hřích, peklo, zatracení, věčná záhuba). Tím, že se budeme některým slovům vyhýbat, si moc nepomůžeme; skutečnosti, které tato slova označují, nezmizí, když se těmto slovům budeme vyhýbat. Prosme o příležitosti tato slova ne zamlčovat, ale vysvětlovat.

​Myslím si, že lidé stejně poznají, pokud se bojíme vyslovit plnou pravdu. Často myslím na Jana Křtitele, který kázal dosti tvrdá slova: „sekera je už ke kořeni přiložena…“ nebo „vějička je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat…“ V Jeruzalémě jistě byli lidé, rabíni a zákoníci, kteří kázali pozitivní zvěst, třeba o Božím vyvolení, ale mnoho lidí vážilo cestu z Jeruzaléma až k Jordánu za Janem Křtitelem. Cesta to byla těžká – zhruba čtyřicet kilometrů a převýšení 1400 m na cestě zpět!

​Musím se přiznat – abych nekázal vodu a přitom sám pil víno – že jsem se na tomto vývoji také podílel, zejména v poslední třetině své služby. Modlil jsem se s lidmi za vnitřní uzdravení, a v řadě případů se dostavilo! A sám jsem ho v průběhu let, někdy krok po kroku, prožil sám na sobě. Proto, aby nebylo mýlky, jsem článek nazval „volání po korekci“, nikoli po opuštění toho, čemu říkáme vnitřní uzdravení.

​Všiml jsem si totiž, že někteří lidé berou církev a její pastorační službu jako jakousi zdravotnickou jednotku – v sekulární sféře máme pediatrii, ortopedii, chirurgickou ambulanci atd. A v církvi máme vnitřní uzdravení, modlíme se i za tělesné uzdravení… a když nalezneme to, co jsme chtěli, tak církev (sbor, skupinku, pastoračního pracovníka) opustíme, podobně jako nechodíme k zubaři, když nás zrovna zuby nebolí. (Ano, jsou i preventivní prohlídky, a tak sem tam třeba do sboru zajdeme.) Ale že Bůh, který nás uzdravil, který nám dal duchovní život a který si nás chce používat, s námi má jistě nějaké další záměry, na to už mnozí lidé ani nepomyslí.

​Přitom Richard Ganz je sám rovněž poradcem. A dělalo mi dobře, když jsem v jeho knížce našel pasáže, které se dosti podobají tomu, co jsem vtělil do útlé brožurky Být pastýřem.

​Předpokládám, že někteří z vás si knížku koupí a přečtou si ji sami. Proto nebudu vypisovat, jednotlivé cenné myšlenky, které jsem v knize našel.   Ganz je dosti lakonický. Proč se mnozí lidé vnitřně neuzdraví, okomentuje větou: „[Oni] chtějí pomoc, nikoli změnu“ (str. 92).

​Jedním z problémů je, že chceme všechno pokud možno ihned. Svět nám totiž nabízí okamžité uspokojení. Když jsem dospíval, neexistovaly žádné Zásilkovny a Balíkovny a Alzaboxy, kdy večer objednáte a ráno v Alzaboxu máte. Bylo by divné, kdyby tento trend okamžitého uspokojení neovlivňoval i církev. Ganz ale správně poznamenává: „Odkládat uspokojení na později je neodmyslitelnou součástí křesťanství“ (str. 104).

​Nenásledujme tento svět ve snaze nemyslet na nic negativního a nemluvit o tom. Už jsem psal o tom, jak je důležité vysvětlovat dětem morálku, třeba na základě Desatera. Ganz píše: „Pokud nejsme vyučeni v Božím zákoně, na jakém morálním základě budeme volit dobro?“ (str. 105)

​Kniha má své limity. Nedovíte se z ní nic o démonizaci nebo o vztahu vnitřního uzdravení a medikace. Proto ještě jednou: Kniha představuje cennou korekci, nečiní si nárok na zodpovězení všech otázek.

​Pokud by někdo stál o knihu, která pojednává jak o duchovním boji, tak o vnitřním uzdravení a o medikaci, nechť si sežene knihu Granta Mullena Why Do I Feel so Down WhenMy FAITH Should Lift Me Up? Tato kniha je jedinečná v tom, že ukazuje, jak zmiňované tři oblasti nemusí být v konfliktu, ale naopak, že každá z nich může přispět k tomu, aby člověk našel cestu k pokání i k uzdravení. Je mi líto, že tato kniha dosud nebyla přeložena do češtiny. Na Amazonu se dá koupit za zhruba šest dolarů.

Knihu Psychoblábol z anglického originálu Psychobabble přeložil Lukáš Makovička. Vydalo Občanské sdružení Didasko. Kniha má 124 stran a prodává se za 169 Kč.

9. září 2025

V textu, kterým jsme se zabývali v článku Úcta k rodičům, je dvakrát uvedeno, že Chám – v Písmu jednoznačně negativní postava – byl otec Kenaanův. Jeden z dotazů, který jsem obdržel, byl, proč je Kenaan líčen tak negativně – proč se na základě Noemova prokletí měl stát otrokem potomkům Šémaa Jafeta. V Písmu přece čteme, že děti nemají být trestány za hříchy otců.

​A ano, každý z nás je odpovědný za svůj vlastní hřích. Podobně každý z nás potřebuje činit pokání ze svých hříchů, a potřebuje rovněž přijmout od Boha odpuštění.

​To, že nás Bůh netrestá za hříchy otců (a matek), ovšem neznamená, že nás tyto hříchy neovlivnily. Pokud se někdo porve v hospodě a za těžké ublížení na zdraví dostane čtyři roky naostro, budou jeho děti vyrůstat tři roky bez otce. A to nezůstane bez důsledků. Všichni si neseme nějaké důsledky hříchů našich otců. To ovšem neznamená, že za ně neseme osobní vinu.

​Ve studii „Rodinné problémy ve světle praotců“ popisuji, jak se určitý negativní charakterový rys táhne rodinou od Abrahama přes Izáka až po Jákoba. Tou negativní vlastností bylo nadržování jednomu synovi oproti druhému. Sára dává přednost Izákovi před Izmaelem, Rebeka Jákobovi před Ezauem, Jákob Josefovi před všemi ostatními. Toto hloupé nadržování vedlo k velkému trápení, nicméně osobní vinu nesl každý sám za sebe.

​Lidi od Cháma přes Kenaana asi nějak pokračovala a možné se projevovala mezi Kenaanci dalších generací. Izraelci viděli něco negativního a říkali si: „No jo, vždyť jeho otec byl Kenaan a jeho děd Chám!“

​Z reakcí některých lidí se mi zdálo, že viděli vinu na straně Noemově, a nikoli na straně Chámově, potažmo Kenaanově. Vždyť co je to za otce, který je schopen proklít svého syna! Tento přístup je ovšem do značné míry dán atmosférou v současné církvi, do níž pronikl svět. A světská terapie rozhodně nevolá lidi k pokání! Naopak, hledá vysvětlení, polehčující okolnosti. Je mi zle, ale ne proto, že jsem udělal špatná rozhodnutí, za něž nesu odpovědnost, nýbrž proto, že mne zneužíval otec, že jsem měl manipulativní matku, že mne zklamala církev atd. Toto všechno může být pravda, a také hříchy pochopitelně mají svůj vliv a nezůstávají bez následků. Vysvobození ale není v tom, že na někoho přesunu vinu za svá selhání, nýbrž v pokání.

​V Písmu máme dvě dlouhé pasáže o požehnání a prokletí – Leviticus 26 a Deuteronomium 27-28. Pokud děláme něco proklatého, prokletí se dostaví, i kdyby nás nikdo neproklínal. Naopak pokud nás někdo proklíná bez příčiny, jeho kletby nám nemusí ublížit (Přísloví 26,2: „Jako vrabec poletuje, jako vlaštovka létá, tak i bezdůvodná kletba: Nikam se nedostane.“) Noemova kletba je pro nás varováním: Když někdo takto zneváží svého otce, postihne ho kletba.

​Naše doba si libuje v hledání chyb i na těch nejšlechetnějších postavách našich dějin. A nejde jen o jednotlivce; jde o odsuzování celých národů, v západní civilizaci jde zejména o otroctví. Někteří lidé se tváří, že před – jistě strašlivým – obchodem s otroky přes oceán otroctví jak by neexistovalo. Přitom všichni, kteří byli transportování do Ameriky, už byli otroky, když je bílí otrokáři koupili od otrokářů v Maghrebu či v částech Evropy. Děti se učí ve školách, že prosperita Británie byla založena na otrocké práci, ačkoli to není pravda, ale mnohdy se už nedovědí, že to byla jedině západní civilizace, kde se nakonec prosadila legislativa otroctví zakazující. Tak se „odkrývá hanba“ celých národů. Místo abychom se inspirovali pozitivními příklady, znevažujeme vlastní minulost.

​Týká se to nejen tělesných otců, ale i otců duchovních. Jak na tělesných, tak na duchovních otcích můžeme najít nějaké závažné vady. Ano, Luther byl antisemita. Ano, Dostojevskij upíral Polákům právo na svobodu. Ano, Martin Heidegger byl členem NSDAP, byť od roku 1934 čistě pasivním. Ano, antisemitské výroky najdeme i u Jana Nerudy. Když čtete biblické komentáře ze 16. až 19. století, ať už katolické či protestantské, možná vás překvapí, s jakou samozřejmostí se předpokládá, že „druhá strana“ je zcela mimo. Přitom v týchž komentářích najdete spoustu úžasných myšlenek.

​Ta negativa není dobré popírat, ale současně si dejme pozor, abychom podle dnešních standardů – a podle historického vývoje, o němž oni kritizovaní nic netušili – tyto autory neodsuzovali en bloc. A také můžeme zvážit, co je skutečně závažné. Nechápu, jak mohou mnozí dnešní Rusové uctívat Stalina. Podobně jsem nechápal, jak si mohli Čechoslováci dát v roce 1988 na stokorunovou bankovku portrét Klementa Gottwalda. Když jsem o tom diskutoval s jedním z komunistů, řekl: „No jo, ale nezapomínejte, že to byl první dělnický prezident!“ Jako kdyby jeho dělnický původ mohl ospravedlnit skutečnost, že poslal na smrt své nejbližší spolupracovníky. A nechápu, jak si mohli Češi zvolit za „největšího Čecha“ Karla IV., když už bylo známo, že byl ochoten tolerovat, vyvraždí-li jeho spojenci celé židovské ghetto v Norimberku, Štrasburku a řadě dalších měst, a dokonce je k tomu nabádal. (A ano, vím, že současně – zejména v Čechách – Židy chránil.) Já bych hlasoval pro Přemysla Pittera, ačkoli jsem nikdy nesouhlasil s jeho pacifismem. Jenže Pitter se prý nedostal ani do první stovky.

​Vím o některých negativech jak svých tělesných rodičů, tak svých duchovních otců. Mým úkolem je, abych rozvíjel a naplňoval pozitiva, která jsem od nich  přijal. Vezměte si, prosím, ze mne v této věci příklad.

​1. září 2025

Když se člověk obrátí k Bohu a znovu se narodí do Božího království, je četba Písma základní podmínkou duchovního růstu. A není nad to číst především Bibli samotnou, a to i tehdy, když některým úryvkům či veršům nerozumíte. Dále existuje celá řada pomůcek pro čtení Bible, ať už jsou to různé rozvrhy čtení Bible, biblické slovníky či komentáře k jednotlivým knihám. Tyto pomůcky jsou nejrůznějšího ražení – některé nám pomáhají dovědět se něco o izraelských dějinách nebo třeba dnes už neexistujících národech, které byly v době sepsání Starého zákona na vrcholu své slávy. Jsou to užitečné informace, ale duchovně nám samy o sobě nic nepřinesou. A pak jsou pomůcky typu „čtení na každý den“ – jedno takové jsem sepsal i já. Podotýkám ale, že tyto pomůcky, jakkoli užitečné, nemohou nahradit četbu samotné Bible.

​A pak existují různé pomůcky, věnující se po třicet, případně čtyřicet dnů nějakému tématu. Charles Murray, jihoafrický kazatel a autor z přelomu století, jich napsal hned několik.

​Dnes chci upozornit na spisek Tomáše Korčáka Sjednocen s Bohem, jehož podtitul zní „Čtyřicet dní budování důvěrného a vroucího vztahu s Bohem“. Jistě tušíte, že tento spisek patří k těm, které nás mají nasytit duchovně. Ani tento spisek nemůže nahradit Bibli a pochopitelně si takový nárok ani nečiní, ale může být velkou pomocí, protože se věnuje tématu, o který jde především, tedy o vybudování vztahu s Bohem. Může to pomoci každému, kdo o vztah s Bohem usiluje, ale i těm, kteří touží tento vztah prohloubit. Čtyřicet dnů je konečná doba, závazek věnovat každý den určitý čas četbě této pomůcky není nesplnitelný. To, zda si člověk hluboký vztah vybuduje, záleží především na čtenáři – ani ten nejduchovnější autor, ba ani samotná Bible nemá moc nás proměnit, pokud my sami po Bohu netoužíme. Mám ale naději, že četba tohoto spisku v nás může tuto touhu probudit. Není nic krásnějšího než žít v hlubokém vztahu s Bohem. Takový život je dobrodružný, plodný a stále radostnější.  

​Knížku nedávno vydalo vydavatelství Juda a prodává se za 229 Kč.

23. července 2025

Politologové řeší, zda jsou populisté totéž co nacionalisté. V každém případě jsou na vzestupu. Jde v Evropě o renesanci národních států? Levicoví radikálové před ní varují. Národnost, nacionalismus i vlastenectví jsou pro ně sprostá slova. Projevilo se to například dosti zřetelně při mistrovství světa ve fotbale v roce 2024. Levicoví radikálové tehdy protestovali proti mávání německými vlajkami při vítězství německého týmu a na jednom transparentu jsem dokonce četl slova PATRIOTISMUS = NAZIONALISMUS.

Pohybujeme se tedy na škále mezi sobeckým prosazováním výhradně národních zájmů a bezbřehým rozpouštěním se v Evropské unii. Svět by mohl být tripolární(USA, Čína, Evropa), ale protože Evropa nenachází společnou řeč a společné ideály, hraje ve světě stále menší roli a není schopna rozvinout svůj obrovský potenciál. Heslo nacionalistů „nic než národ“ je křiklavým příkladem sobectví a krátkozrakosti. Lidé, kteří takto mluví, Trumpem počínaje, mají za to, že „hájí národní zájmy“, když hlásají národní sobectví, případně když se stanou nečitelnými pro druhé. Nemyslím si, že je v zájmu Spojených států znepřátelit si dobré spojence (Dánsko, Kanada) a vyvolávat obchodní války. Nemá-li Evropa ztratit svou svébytnost, bude potřebovat spolupráci svých národů a ustoupení od takových politik, jako je Green Deal, který ničí evropskou ekonomiku a jemuž padne za oběť i sociální stát.

Ve svých dlouhých a složitých dějinách již Evropa málem dvakrát podlehla islámské expanzi. Evropané o tom vesměs nic nevědí, protože to bylo už dávno a ani vlastní dějiny Evropany příliš nezajímají.

Poprvé to zřejmě bylo roku 732 v bitvě u Poitiers. V sedmém a osmém století islám obsadil nejprve celou severní Afriku a posléze i celý Pyrenejský poloostrov. V první části osmého století začali pronikat přes Pyreneje na území dnešní Francie, kde je v oné zmiňované bitvě zastavil Karel Martell.

Podruhé to zřejmě bylo v bitvě u Vídně v roce 1683. Evropské státy – především Svatá říše římská, Polsko-litevská unie a Benátská republika tehdy Vídeň před náporem Turků ubránily a toto vítězství bylo počátkem ústupu Osmanské říše – ústupu, který se zastavil až ve 20. století.

Nyní hrozí Evropě opět nebezpečí. Tentokrát je o to větší, že Evropa ztratila vůli k sebeobraně, zatímco potenciální nepřítel  neútočí pouze zvenčí, ale i zevnitř.

Máme vůbec šanci?

Možná jsem měl zmínit ještě jednu historickou situaci. Byl to moment, kdy teprve se rodící Evropu napadli Peršané. Měli obrovskou početní a ekonomickou převahu, ale Řekové byli pevně rozhodnuti se bránit. Když Peršané Řekům vzkázali, že do vzduchu vystřelí naráz tolik šípů, že pro ně nebude vidět slunce, odpověděli Řekové lakonicky: „Budeme tedy bojovat ve stínu.“

Znovu si kladu otázku: Máme ještě šanci?

Dnes žije jediný národ, který existoval ještě před Perskou říší a který existuje i dnes. Jeho existence byla mnohokrát na vlásku. Ano, je to Izrael. Je to národ, který si Bůh použil jako prostředníka, skrze kterého dal lidstvu Bibli a Spasitele. Prosperita národů je více méně úměrná znalosti Božího Slova a pozitivnímu postoji vůči Židům. Rozhodl o tom Bůh na samotném počátku dějin Izraele, když Abrahamovi řekl: „Požehnám žehnajícím tobě a zlořečícím tobě zlořečiti budu. V tobě budou požehnány všechny čeledi země.“

V současnosti se Židé nemohou cítit bezpečně v žádné západoevropské zemi. A nemohou se tak cítit bezpečně ani původní obyvatelé těchto zemí. Jiná je situace ve státech, které se vymanily z ruského orbitu.

Plně souhlasím s Douglasem Murrayem, kteří říká, že na osudu Izraele závisí osud Evropy. Bude-li se Evropa pohybovat na současné trajektorii, je bez šance. Najde-li opět transcendentní ukotvení, vrátí-li se k Božímu Slovu, pak snad ještě šanci má.

25. července 2025