Snažit se, když stejně bude konec?

Nejprve osobní vzpomínka: Když jsem před mnoha lety přijal Pána Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele a Pána, byl to z mé strany racionální krok. Ve svém osobním životě jsem byl v koncích, a věděl jsem, že jsem si to zavinil sám svou pýchou a neposlušností. Byl jsem při tomto aktu sám – klečel jsem doma v kuchyni. Nejsem příliš emocionální člověk a při tomto kroku jsem žádné silné emoce neprožíval. Věděl jsem, že bez Ježíšovy oběti bych zahynul. Věřil jsem, že je to „objektivní pravda“, která jednoduše platí, ať už já prožívám cokoli.

Asi po půldruhého roku později jsem prožil, že jsem spasen, i emocionálně.

Bylo slunečné, leč ještě chladné květnové ráno. Byl jsem s dvěma dětmi – Šimonem a Danuškou – ve Stromovce. Bylo to od našeho bytu nedaleko a chodívali jsme tam často. Ten park byl a je nádherný. Zmínil jsem, že to bylo počátkem května, a Stromovka byla plná kvetoucích stromů, keřů i bylin. Děkoval jsem za tu krásu Bohu. Tehdy na mě padla zvláštní tichá radost. Věděl jsem, že jsem spasený, a prožíval jsem to. Emocionálně.

A měl jsem pocit, že mi Bůh říká: „Vidíš tu krásu? Ale nezůstane z ní nic. Připravil jsem vám krásu ještě mnohem větší.“ Trochu mi to připomínalo rozhovor Pána Ježíše s učedníky o kráse Jeruzaléma – tam to ovšem byly kameny, zde to byly květy.

Kupodivu mě to ale nevedlo k tomu, abych zašel za zahradníky a tvrdil jim, že starat se o Stromovku nemá cenu, protože ten park stejně jednou zmizí.

Proč o tom píšu? Protože mi čas od času někdo vyčte, že pokud se angažuji v politice, případně v něčem jiném, věnuji se něčemu nepodstatnému. Jsem v podezření, že se snažím o vybudování Božího království lidskými silami. Nejde ale jen o mě. Jsou lidé, kteří se angažují v ochraně životního prostředí. Nebo v pomoci uprchlíkům. Je tu ovšem ne úplně zanedbatelná skupina křesťanů, kteří říkají, že tyto snahy jsou marné a zbytečné, že jediné, co má smysl, je „zvěstovat evangelium“.

Chci takové křesťany ujistit, že jsem si plně vědom, že jednou přijde konec a nezůstane kámen na kameni. To jsem si uvědomoval v oné rozkvetlé Stromovce a uvědomuji si to, i když sedím na politické schůzi. Ano, drazí kritici, máte pravdu, žádná taková aktivita nespasí svět. A kdybych si myslel, že svět spasí, byl bych modlářem.

Jenže zítra budu chtít posnídat a jsem rád, že pekař peče housky. Rozhodně ho nepůjdu vyzývat, aby toho nechal, protože brzy přijde konec.

Evangelium vždy zaznívá v určitém kontextu. Zasahuje člověka v určitém bodě jeho života (stejně jako zasáhlo mě, když jsem byl v koncích), a zasahuje i společnost v určité situaci. A vykládat lidem, kteří se o něco snaží, že to nemá cenu, není ten nejlepší nápad. Evangelium se nejlépe zvěstuje lidem, s nimiž ujdeme kus cesty. A mnohdy můžeme jejich snahy ocenit. Pokud lidé uvidí, že je bereme vážně a že si vážíme i jejich snažení, budou ochotnější nám naslouchat, když s nimi budeme mluvit o Bohu Stvořiteli a Ježíši Vykupiteli. A možná nám uvěří, že nejsme definováni jen negativně – tím, proti čemu jsme.

Svůj křesťanský život vždy žijeme v určitém napětí. Jsme občané Božího království, ale současně občané České republiky. A čekáme nové nebe a novou zemi, to však neznamená, že přestaneme pečovat o tuto zemi a budeme pohrdat těmi, kdo se o takovou péči snaží. Jistě, musíme si dát pozor, abychom se na této zemi nezabydleli příliš. Pokud tak někdo činí, je dobré mu připomenout, že to není vše. Čeká nás Nový Jeruzalém. Pokud ale někdo vyhlíží konec se založenýma rukama, měl by si připomenout podobenství o hospodáři a o hřivnách. Pozorovat různé snahy v tomto světě a komentovat je slovy, že to nemá cenu, je totéž jako zavázat hřivnu do šátku a zakopat ji do země. Zvolme lepší cestu!

  1. června 2022

Zkouška víry i charakteru

Když se ohlédneme pár roků nazpět, musíme uznat, že svět byl přehlednější a vypočitatelnější. Jistě, i tehdy nás občas potkala nějaká pohroma. Mám na mysli zejména povodně na Moravě v roce 1997 a v Čechách v roce 2002. Ale už to, že se tomu říkalo tisíciletá voda, bylo do jisté míry uklidňující. Jestli vás něco potká jednou za tisíc let, pak se neobáváte, že by se to mohlo opakovat.

Ano, byl to zářez do života jednotlivců, ale i obcí, včetně té největší, tedy Prahy. Nejezdilo metro, některé části Prahy byly zcela zničené (Karlín). Nicméně svět se dále vesele globalizoval, co jste si objednali na internetu, vám v mnoha případech přivezli hned následujícího dne, metro po čase začalo jezdit na všech linkách, a Karlín se v průběhu několika let změnil z ušmudlané čtvrti na sídlo mnoha prosperujících firem. Zkrátka svět šlapal mnoho let jako hodiny. Nicméně postupně se začal zadrhávat a dnes se nestačíme divit, čemu čelíme. Náhle jsou pro nás aktuální slova z listu Jakubova (4,13-15):

„Nuže nyní vy, kteří říkáte: ‚Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města a zůstaneme tam rok a budeme obchodovat a vydělávat‘ – nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Vždyť jste pára, která se na chvilku ukazuje a potom mizí. Místo toho byste měli říkat: ‚Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to nebo ono.‘“

Poslední roky nás naučily, že pohromy mohou přicházet zcela nečekaně a že se od sebe mohou velmi lišit. Vždyť co má společného pandemie s válkou na Ukrajině nebo s klimatickou změnou?

Ovšem stále se máme velmi dobře. Ano, já taky zírám na stoupající ceny všeho možného, ale nehladovíme. Co si koupit chceme a můžeme, to si koupíme. U některých produktů vyřídí naši objednávku ne za den jako dříve, ale za dva, ale to se dá vydržet. Kdo si pamatuje na pořadníky na nedostatkové zboží za vlády komunismu, ten si takové věci moc nebere.

Nicméně současný stav bere spousta lidí jako nějakou křivdu, která se jim děje. Někdo za to může, a hlavně, někdo by to měl vyřešit. A tak vidíme požadavky na zvýšení platů, aby se dorovnala inflace.

Jenže pokud zvolíme tuto cestu, tak tu s námi inflace bude napořád.

Pokud bude vláda vyhovovat požadavkům na zvýšení platů, zaplatíme za to cenu v podobě zvýšení schodku státního rozpočtu. Inflace má jeden pro stát pozitivní účinek: Státní dluh zůstává nominálně stejný, ale ve skutečnosti se díky inflaci snižuje. Ekonomové tomu říkají, že stát takto „vyroste z dluhů“.

Někdo to ovšem zaplatí. Bude to střední třída, každý, kdo má nějaké úspory, ať už ve slamníku, v bance nebo v akciích.

Vládě opravdu není co závidět. Kdekdo po ní chce nějakou pomoc, nějaké dorovnání toho, oč přišli nebo oč v budoucnu přijít mohou. Nebudu vládě radit, co má či nemá dělat. Chci ale – ano, vím, že ne poprvé – upozornit na to, že zvyšováním rozpočtového schodku přenášíme problém na naše děti. Jinými slovy, pomáháme si na jejich úkor. Když to řeknu vyostřeně, nechceme přijmout, že problémy a katastrofy, které nás postihují, jsou naše problémy a katastrofy. Jejich řešení ať zaplatí někdo jiný.

Rozumějte mi dobře: Nevím, co má vláda dělat. Neradím jí. Ale zároveň ji nekritizuji. Ano, „za Babiše bylo líp“. Ale protože za něj bylo líp, je po Babišovi hůř. Rozdával totiž z nevydělaných peněz.

Jedním z problémů k řešení je uprchlická krize. Zde musím současnou vládu pochválit za rychlé a rozhodné řešení. Ukrajinci, kteří k nám přijeli, dostali kapesné, a ti, kdo je ubytovali, dostali „solidární příspěvek“. Samozřejmě to stojí další miliardy. Ale už ta rychlost příjemně překvapila. U nás totiž všechno dlouho trvá, to pro laskavého čtenáře není žádným tajemstvím. A slova „to nejde“ jsou možná nejfrekventovanější slova, která v různých obměnách slyšíte na úřadech, ať už usilujete o sebemenší změnu. Laskaví byrokraté vám vysvětlí, proč to nejde.

Mnozí komentátoři předpovídali, že vlna solidarity s ukrajinskými běženci brzy opadne. Jistě, určitá únava se dostaví. Tento článek ale zařazuji mezi duchovní a ne politické, protože u nás křesťanů půjde o zkoušku charakteru a víry. Jak se zachováme, když se ochota pomoci uprchlíkům vytratí? (Netvrdím, že k tomu dojde, možná náš národ sám sebe překvapí tím, že mu solidarita vydrží.) Můžeme se už dnes rozhodnout, že naše ochota pomáhat bude mít dlouhý dech. Vzpomínám si na slova jedné písně z evangelické mládeže mého mládí: „…třeba sám dál pravdu hájit, i když právě prohrává…“ Jednou budeme posuzováni ne podle toho, jak jsme se chovali, když šlo všechno dobře, ale podle svých postojů a činů v době, kdy rostlo napětí a kdy začalo vítězit sobectví.

Ano, uprchlická krize je a bude zkouškou naší víry.

  1. června 2022

Autorita vnitřní a vnější

Nedávno jsem uveřejnil články, které se týkaly něčeho jiného než autority – články „Zamyšlení nad statistikou“ a „O laťce, lásce a kecání do života“. Nicméně v internetových diskusích k těmto článkům byla autorita zmiňována často. Věděl jsem už dříve, že povolání pastora – které předpokládá určitou autoritu – je velice nebezpečné. Podle jedné – dnes patrně již zastaralé – statistiky ve Spojených státech končí špatně padesát procent misionářů a třicet procent pastorů. (Za „špatný konec“ se považuje ztráta víry, rozvod, problém se závislostmi, duševní choroba či taková forma vyhoření, která vede k trvalé rezignaci.) Současně sleduji výsledky různých průzkumů u nás. Podle nich se církve zpravidla vyskytují na samotném chvostě průzkumů důvěryhodnosti.

Že církvím nedůvěřují lidé „ze světa“ mě celkem nepřekvapovalo. Většina lidí vůbec nechápe, k čemu církev je, co učí, a jak křesťané žijí. Většinou mají lidé zato, že církev něco zakazuje a přikazuje. A k tomu věří různým bizarnostem.

Nicméně zarazilo mě, že nedůvěra, nebo snad až odpor vůči autoritám v církvi není vlastní pouze lidem stojícím vně, ale i mnohým křesťanům. Jakoby základní „default“ byl, že pastor to dělá špatně.

Jistě, pastoři jsou různí, různé jsou i motivace, různá jsou i obdarování. V každé činnosti najdete lidi, kteří to dělají lépe nebo hůře. Najdete dobré malíře a špatné malíře (pokojů), a stejně tak dobré i špatné malíře (obrazů). Najdete lepší a horší uklízečky, a lepší a horší psychology. A tak dále. Jen ti pastoři jako by to dělali pořád špatně, snad až na pár výjimek.

Čím to je? Nechci obhajovat špatné pastory. Nicméně jsem přesvědčen, že jakési podezření, že to pastor dělá špatně, není jen důsledkem setkání s neobdarovanými lidmi s pochybnou motivací. Souvisí to s krizí autority jako takové. A ač si to křesťané možná neradi připouštějí, je to mimo jiné důsledek pronikání tohoto světa do církve.

Zhruba od šedesátých let zahájili liberálové „dlouhý pochod institucemi“, a liberální mainstream postupně obsadil akademickou sféru a žurnalistiku a proniká stále více co nejrůznějších sfér života. Pro tzv. Frankfurtskou školu je typické zásadní odmítání autority jako takové – včetně autority v rodině. Proklamovaným cílem je „svoboda“, tedy totální autonomie jedince, který je sám sobě soudcem. V životě jde o to, aby si jednotlivec mohl dělat co chce. Do jeho cílů mu nemá nikdo „kecat“. Každá autorita má být zpochybněna, protože každá je formou útlaku.

Chci jít v této věci proti proudu, protože jsem přesvědčen, že ten proud, proti němuž chci jít, vede do záhuby.

A nyní trochu opakování: Autoritu můžeme dělit na vnitřní a vnější. Vnitřní je dána zjevením a charakterem, vnější je dána narozením nebo jmenováním. Ve Starém zákoně byl vnější autoritou král či kněz, vnitřní autoritou pak prorok.

Pán Ježíš byl nejvyšší vnitřní autoritou, protože znal Otce. Měl tedy zjevení, jaké nikdy neměl žádný člověk. Přesto ctil i vnější autoritu: Když někoho uzdravil, řekl, „jdi a ukaž se knězi“. Sám nemohl člověka prohlásit za uzdraveného, protože byl z pokolení Juda, nikoli z pokolení Levi.

I dnes mají lidé autoritu vnitřní a vnější. Vnitřní autoritu má vaše oblíbená profesorka, které si vážíte nejen za to, že dobře rozumí svému předmětu a dokáže studenty něco naučit. Vnější autoritu má například soudce nebo policista. Když vás policista zastaví svou plácačkou, tak jednoduše zastavíte, i když on třeba doma mlátí svou ženu.

Pro církev je pochopitelně nejlepší, když se do pozice autority dostane někdo, kdo má autoritu vnitřní i vnější. Tedy člověk, který má zjevení, jak vést svou skupinku, svůj sbor, svou denominaci, a současně skutečně je v oné vedoucí pozici. Smutné je, když je v církvi člověk, který má zjevení, ale vedení ho „nepustí k lizu“. A smutné je i to, že někdo má sice vnější autoritu, ale chybí mu zjevení, které ani nehledá. Ten je ve své pozici nejistý a nejčastěji se odvolává na „řády“ a „tradice“.

Vítězství (doufám jen dočasné) postmoderního odmítání autority vede k tomu, že potkáváme rodiče, kteří se bojí svých dětí, učitele, kteří se bojí svých žáků… a pastory, kteří se bojí členů svého sboru.

Myslím, že je nejvyšší čas, začít tuto situaci nějak reflektovat. Na autoritu jsou – a musí být – kladeny vysoké nároky. Na druhé straně autorita nemůže fungovat, když je v neustálém podezření a když se jí nikdo nezastane, je-li bezdůvodně napadána. Nemůže fungovat, naráží-li na apriorní nedůvěru, ačkoli si ji nezaslouží. Je dobře, že nikdo nemůže druhého zotročovat a že se z každého vztahu dá utéct. I ti, kdo mají jen tu vnější autoritu, nemají nějaké donucovací prostředky, a můžeme dodat: Naštěstí. To, že se z každého vztahu dá utéct, ale neznamená, že z každého vztahu máme utéct, jakmile se vyskytne nějaký problém.

Na závěr: V jistém smyslu platí: Autoritu nehledejte. Hledejte zjevení. Budete-li mít Boží zjevení, budete mít i (vnitřní) autoritu. V jiném smyslu ale platí: Autoritu hledejte. Tj. vyhledávejte lidi, kteří mají zjevení, učte se od nich a pomáhejte jim.

  1. června 2022

O laťce, lásce a kecání do života

Nečekal jsem, že krátké zamyšlení nad „církevní statistikou“ vyvolá rozsáhlou diskusi o samotné podstatě služby církve. Dostal jsem řadu ohlasů, s nimiž se chci vyrovnat.

Zajímavé byly reakce na slovo „laťka“, které jsem použil. Podle jednoho mínění „za Ježíšem táhly zástupy, protože laťku nesnižoval ani nezvyšoval, ale zahodil. Totéž pak se učili dělat apoštolové“. Pozoruhodné. Nemohl se mi nevybavit refrén z kázání na hoře: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům… Já vám však pravím…“ To se mi nejeví jako nějaké „zahození laťky“. Ostatně Pán Ježíš je ještě explicitnější: „Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do království Nebes určitě nevstoupíte“ (Mt 5,20). Ani to mi nepřipadá jako nějaké „zahazování laťky“.

Mám značné obavy, že představa Ježíše zahazujícího laťku je výsledkem vlivu tohoto světa, který považuje za správné „bořit různá tabu“ a zpochybňovat či rovnou rušit různé normy. Ano, přiznám se, že v tom nejedu, nebo se aspoň snažím.

Odmítání „laťky“ koresponduje s názorem jiného komentátora, podle kterého „pastoři zasahují lidem do života a to je smutné a tragické. Přitom v takovém případě stačí otevřít náruč a říci: jste v naší církvi vítáni, ať už se rozhodnete jak chcete. Bůh je milosrdný a vaše vztahy nemohou být překážkou pro Váš vztah s ním. To, že já mám předsudky, jak by měl správný křesťan vypadat, mi nedává právo chtít toto po ostatních.“ Škoda, že to diskutující nemohl poradit Janu Křtiteli. Ten chtěl po ostatních, konkrétně po Herodovi, aby nežil v cizoložství. Přitom mohl Herodovi a jeho konkubíně říci: „U mě jste vítáni, ať se rozhodnete, jak chcete.“ A on ve své úzkoprsosti chtěl, aby necizoložili. Zkrátka kecal Herodovi do života. Kdyby byl osvícenější, nemusel přijít o hlavu.

Diskutující se zřejmě domnívá, že láska spočívá v tom, že si „nekecáme do života“. Hlavně na sebe buďme hodní a nevnucujme nikomu své názory. Pokud někdo hřeší, usmívejme se na něj, aby náhodou nenabyl dojmu, že nám to nějak vadí.

Ba ne, lidé chodili za Janem Křtitelem a později za Pánem Ježíšem nikoli proto, že by zahazovali laťku, ale protože z nich vycítili, že jsou opravdoví. Ježíš uměl dokonale skloubit jak lásku k hříšníkovi, tak distancování se od hříchu. My s tím míváme problém – buď z nás hříšníci cítí odsouzení, nebo jsme vůči hříchu lhostejní, možná aby z nás odsouzení necítili. Ježíš zkrátka dokázal být přítelem hříšníků, aniž by byl hříšník. Podobně Pavel byl Židům Žid a Řekům Řek, ale nebyl cizoložníkům cizoložník nebo zbabělcům zbabělec.

Dále jsem byl diskutujícími varován, že si zřejmě nějaké lidi přivlastňujeme: „Tak pojem, že ztratili někoho je obraz toho, že k nim ti oni přestali chodit. Že ztratili nad nimi kontrolu, vliv. Jinak je to samozřejmě vyjádřeno špatně. Protože mohu ztratit jen to, co mi patřilo. Co mi nikdy nepatřilo, to nemohu ztratit. A ti lidé nejsou otroci, aby nějakému sboru patřili.“ Nu, že si nemáme lidi přivlastňovat, učím už dobrých čtyřicet let. (Naposledy třeba v knížečce „Být pastýřem“.) I naše tělesné děti jsou nám pouze na nějakou dobu „propůjčeny“, a rozhodně to platí o dětech duchovních. Můj kritik předpokládá, že naší motivací je udržet si nad těmi lidmi kontrolu.

Jistě, každý dobrý otec a každá dobrá matka touží po tom, aby jejich děti byly samostatné a zodpovědné. Svým způsobem platí, že nám „nikdy nepatřily“. Stejně tak to platí o dětech duchovních. Každý dobrý pastor touží tom, aby jeho duchovní děti byly samostatné a zodpovědné, a ne aby byly doživotně závislé na svém pastýři. Nicméně ta vazba může být i pozitivní, což můj kritik zřejmě neví. Apoštol Pavel píše Korintským: „Otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši já jsem vás zplodil skrze evangelium. Prosím vás tedy: Napodobujte mě!“ (1Ko 4,15-16). Vadilo mu, že se mu Korintští odcizují, a nestyděl se za to. Podobně mě vadí, když vidím, jak někdo po přijetí Pána Ježíše duchovně rostl, ale pak se to kvůli nějakému hříchu zaseklo. A nestydím se za to. Pavel podle Skutků říkal Efeským starším: Sloužil jsem Pánu s velkou pokorou, v slzách a zkouškách, které mě potkaly pro úklady židů. Víte, že jsem vám nezamlčel nic, co by vám bylo k prospěchu…“ (Sk 20,19-20). Nad čím či spíše nad kým asi Pavel plakal? Domnívám se, že nad těmi, které ztrácel.

Jsem rád, že mi na počátku mého křesťanského života lidé „kecali do života“. Říkali mi, co dělám ve svém životě špatně a co bych měl změnit. Nicméně člověk, který mi kecal do života nejvíc, Pavel Kábrt, mně později, v okamžiku krize, nejvíc podržel. Láska totiž nespočívá v tom, že se na sebe usmíváme, nijak se nekritizujeme a „nekecáme si do života“. Když vidíte, že se někdo řítí do záhuby, tak se ho snažíte varovat. Tedy pokud ho máte opravdu rádi. Dnes je to možná těžší než jindy, protože od mnohých slyšíš za prvé, že ti do toho nic není, a za druhé, že to děláš špatně.

Pastoři to dnes nemají jednoduché. A tak chci povzbudit vás, pastoři, kteří někdy nad svými ovečkami pláčete, kteří obětavě sloužíte, přestože jsou vám podsouvány nečisté motivy. Potřebujeme si připomínat, že sloužíme Bohu a ne lidem.

A za domácí úkol si přečtěte Ezechiele 3. kapitolu od 18. verše do konce.

  1. května 2022

Zamyšlení nad statistikou

Květnové číslo časopisu Život víry přineslo údaje o počtu členů různých církví, které vyplynuly z loňského sčítání lidu. Tato sčítání se konají vždy jednou za deset let, a proto Život víry přinesl nejen údaje z loňského sčítání, ale i ze sčítání v letech 2011, 2001 a 1991. A v 19. čísle časopisu Respekt byl publikován zajímavý článek Fareeda Zakarii „Ztráta víry v Americe“, který nám pomůže alespoň trochu porovnat trendy u nás a za velkou louží.

Jednoduše řečeno, „tradiční“ církve, někdy nazývané „lidové“, nadále ztrácely a dnes mají pouze zlomek členů, které měly v roce 1991. Navenek se to ovšem asi neprojevuje zdaleka tak dramaticky, protože jak Českobratrská církev evangelická, tak Církev husitská uváděly spoustu „mrtvých duší“, které patrně postupně vyřazovaly ze svých kartoték. A po pádu komunismu se k nim formálně hlásili lidé, kteří do kostela stejně nechodili, a dnes, po třiceti letech, už buď umřeli, nebo nevidí důvod se formálně k církvi hlásit. Na této frontě se tedy žádné překvapení nekoná.

Překvapením je zastavení růstu evangelikálních církví. Zatímco v dřívějších desetiletích tradiční církve hodně ztrácely, evangelikální církve (jak u nás, tak v mnoha jiných částech světa) tuto ztrátu mnohdy vyrovnávaly, nebo přinejmenším snižovaly. Tento trend se podle všeho v posledních deseti letech zastavil. U nás si tyto tzv. „vyznavačské“ církve alespoň více méně drží své, ve Spojených státech, které sekularizaci dlouho odolávaly, se od roku 2007 tendence obrátila a sekularizace ve Spojených státech postupovala rychleji než v Evropě. Právě ve Spojených státech dochází k masivnímu odklonu od církví.

V anketě, která v Životě víry doprovází zásadní článek Dany Hamplové, se někteří evangelikální vedoucí vyjádřili v tom smyslu, že budeme muset více a lépe evangelizovat. Osobně se domnívám, že jistě lze evangelizovat více a lépe, nicméně nedomnívám se, že by se církve málo snažily, a že pokud se budou více snažit, trend se otočí. Jsem přesvědčen, že řada pastorů dělá, co může, a že jejich snahy jsou nedoceněné. Uvedu tři důvody, proč si myslím, že se církvím u nás příliš nedaří. Neříkám, že jsou to ty hlavní, a v podstatě bych rád o této věci otevřel diskusi. Rozhodně tedy netvrdím, že „jsem na to přišel“, a už vůbec ne, že „znám řešení“.

Prvním důvodem, který se týká České republiky (a tedy nikoli třeba Slovenska a už vůbec ne Spojených států) byly nešťastné církevní restituce. Nepřátelům církve se podařilo vzbudit dojem, že církev je na peníze. Církev sice měla na restituce legální i morální nárok, ale mezi novináři a publicisty, kteří jsou převážně levicově zaměření, nenašla zastánce, kteří by se jí zastali. Přitom kolem této otázky kolovalo mnoho nesmyslných mýtů a naprostá neznalost. Uvedu alespoň jeden příklad: V rubrikách „dopisy čtenářů“ se občas objevovaly reakce tvrdící, že církev si „nakradla ve středověku“. Tito lidé netuší, že církve připravil o majetek „osvícený“ císař Josef II. koncem 18. století, a pokud církev nějaký majetek „nahromadila“, pak na to měla jen devatenácté a dvacáté století. Sám jsem marně volal, aby se církve restitucí raději vzdaly, že nestojí za to, jak negativní náladu proti církvím vyvolají.

Druhým důvodem je odhalování sexuálního zneužívání v církvi. Zatímco restituce byly záležitostí čistě českou, odhalování sexuálního zneužívání u nás nehrálo zdaleka tak velkou roli jako ve Spojených státech, v Německu, a zejména v Irsku, kde, domnívám se, došlo k zásadnímu přehodnocení vztahu k církvi a z „katolického“ Irska se stalo Irsko sekulární.

Bylo by zpozdilé a nemravné sexuální delikty v církvi popírat a jednotlivé případy zametat pod koberec. Každé nařčení je třeba vyšetřit. Nicméně myslím si, že tyto kampaně mají i odvrácenou stránku, a že mnoha nevinným lidem bylo ublíženo. Když se objevilo nějaké nařčení, troubilo se hodně hlasitě, zatímco když se soudně prokázala nevina obviněných, palcové titulky to nikdy nevyvolalo. Snad nejkřiklavější byl v tomto ohledu případ australského kardinála Pella.

Tyto dva důvody, proč církev upadla v nemilost, jsou samy o sobě negativní. Vidím ale ještě další důvod, který se mi jeví jako neskonale závažnější.

Žít život radikálního (rozuměj: poslušného) křesťana je pro dnešního člověka prostě náročné. A ne každý má zájem o to, co nabízíme. Přitom pokud se budeme podbízet, moc tím nezískáme.

Nedlouho před tím, než jsem se přestěhoval z Prahy do Jeseníku, jsem krátce probíral základy s jednou ženou. Měla velký zájem, přijala Pána Ježíše a připravovala se na křest. Asi čtrnáct dní před plánovaným křtem mi oznámila, že si našla známost, že se zamilovala do úžasného muže, který se k ní nastěhoval. Přitom jsem věděl, že neměla dořešené předchozí vztahy. Snažil jsem se jí citlivě vysvětlit, co je to biblické manželství a za jakých okolností navazovat novou známost atd., ale jen jsem ji tím rozzuřil. Ze křtu pochopitelně sešlo a její krátká „křesťanská epizoda“ zřejmě přinejmenším na několik let skončila. Nedávno jsem prožil něco podobného tady na Jesenicku. Dva lidé ze společenství navázali známost a hned se k sobě nastěhovali. Tušil jsem, že to nejvíc odskáčou děti z jejich předchozích vztahů, a bohužel jsem se nemýlil. Ztratili jsme je oba, včetně oněch dětí.

V takových případech nám nepomůže, budeme-li „lépe evangelizovat“. Vždyť oč nám má v tomto životě jít? Abychom se naučili milovat. Milovat Boha a milovat lidi. Lidé vstoupí do manželství a posléze zjistí, že je to moc neuspokojuje, že je to moc náročné. A tak z jednoho vztahu vycouvají, vrhnou se do dalšího… Takto ale není příliš pravděpodobné, že se naučí milovat.

S neklidem pozoruji, že mnozí pastoři a mnohé sbory se s tím vypořádávají tím, že neustále snižují laťku. Pastor, který je povolán, aby pomohl řešit nějaký manželský problém, raději souhlasí s tím, že ti dva se rozejdou. Málokdy se mu ovšem podaří dosáhnout tím něčeho pozitivního. Mnohdy přijde o oba.

Přitom nejde jen o problémy manželské. Lidé, kterým nedojde, že v církvi se mají naučit milovat druhé, a tedy i onoho problematického bratra nebo onu upovídanou sestru, z církve odejdou. Důvody jim připadají legitimní: Ten bratr je opravdu problematický a ta sestra je opravdu upovídaná. A pastor to neřeší…

Přesto to nevidím příliš černě. I za daných okolností, i uprostřed vlažné církve se lze učit lásce. Nemáme žádné berličky. Možná nás zůstane hrstka. Ale hrstka skutečně milujících… To vůbec nemusí být ztracené! Vzpomínáte na těch tři sta mužů Gedeonových?

  1. května 2022

O svobodě slova

Předpokládám, že jsme všichni pro, že ano? Bylo by asi zbytečné, kdybych v tomto článku zdůvodňoval, jak je svoboda důležitá a jak ji máme všichni hájit. Považuji však za dobré upozornit na některé souvislosti, o nichž se příliš nemluví.

V Písmu se mluví o prázdných slovech. Pán Ježíš říká, že vydáme počet z každého prázdného slova. Tedy nejen ze lživého nebo neslušného, ale i … z prázdného. Watchman Nee kdysi napsal krásnou úvahu nazvanou „Prázdnými slovy uniká život“. Psal v ní, že máme zlatý poklad (evangelium, spásu, odpuštění, poznání Boha) v hliněných nádobách. Pokud je ale ta hliněná nádoba prasklá, Boží život z ní uniká. A prázdné řeči považuje za praskliny v oněch hliněných nádobách.

V Písmu se rovněž mluví o lidech, kteří vyhledávají nicotu a milují lež (Žalm 4,3). Nemám nyní na mysli „odborníky“, jejichž cílem je šířit propagandu pomocí fake news. Něčeho takového by se patrně nedopustili ani hodně vlažní křesťané. Pokud ale žijeme v nějaké bublině – a to je jev dosti častý – vítáme všechna sdělení, která potvrzují to, co si už myslíme. A někdy to vítáme docela nadšeně. Ale co když milujeme lež – byť nevědomky?

Mnozí křesťané jako by žili podle pravidla: „Nesmím si lži vymýšlet, ale mohu je přeposílat.“ Jenže v takovém případě nepřeposílají nějaký názor. Přeposílají propagandu.

Asi před rokem mi v počítači přistál soubor v mp4, na kterém vždy nějací černoši mlátili bělochy, častěji bělocha, ještě častěji bělošku. Byla to řada po sobě jdoucích a nijak nesouvisejících záběrů bez jakéhokoli komentáře. Asi po pátém takovém klipu se ve mně začala pěnit krev. Začínal jsem nenávidět černochy.

Jsem soudný člověk, ale vím, že tento soubor vykonal své. Šířil nenávist – přestože všechny ty záběry mohly být „pravdivé“.

Jsou lidé, kteří si přečtou na monitoru, případně vyslechnou, něco bizarního, a mají za to, že dostali lepší informaci. Že se dověděli něco, co se ti hlupáci, kteří sledují „mainstream“, nikdy nedovědí. A že mainstream jim něco tají, a „oni“ (jejichž identita není nikterak upřesněna) jim to smažou. Proto je třeba to přeposlat rychle dál, aby všichni věděli, jak je to doopravdy. A tak takový člověk přeposílá hloupou propagandu, a ještě si připadá jako bojovník za svobodu.

Jako křesťan bych neměl šířit neověřené informace. A jelikož si spoustu věcí ověřit nemohu, logicky z toho vyplývá, že toho budu méně přeposílat. Kéž vás trochu utěší Boží slovo skrze proroka: „Budeš-li pronášet vzácná slova, nic bezcenného, budeš mými ústy“ (Jr 15,19).

Nešířím fakta ani mainstreamová, ani „alternativní“. Většinou si je totiž nemohu ověřit. A když něco dostanu – a jako že toho dostávám spoustu a čtu jen zlomek, kladu si otázky:

Jaký cíl sleduje tento klip/soubor/sdělení?

Lze fakta v něm obsažená ověřit?

Lze je vyložit jinak?

Pokud to není pravda, co to vyvolá?

Co mám v dané situaci udělat?

Kdo ovládá svůj jazyk, ten je dokonalý člověk, píše Jakub. A nejde jen o ústa a jazyk, jde i o počítač. Lež totiž nepřestává být lží, je-li v elektronické podobě.

*

Jistě, jsem pro svobodu slova. Přestože se lži šíří mnohem rychleji než pravda. Boj proti lžím je zdlouhavý a vážím si každého, kdo do něj vstoupí na té správné straně.

Co mám na mysli? Pokud jste si mohli přečíst na internetu, že v jistém domě pro seniory zemřelo po očkování proti Covidu 34 lidí, je na místě autora tohoto postu zažalovat. Jmenoval konkrétní dům pro seniory a lživou informací mu ublížil, protože kdo by dával svého otce či matku do takto nebezpečného domova, že? Je zcela namístě, aby zřizovatel nebo ředitel daného domova pro seniory podal žalobu.

Nebo jiný, aktuálnější případ: Muž zveřejní na internetu informaci, že dostal písemné sdělení od ředitelky mateřské školy, že jeho dítě nemůže být přijato do mateřské školy, protože ta musí přijímat přednostně děti ukrajinských běženců. Prosím, ať ten dopis ukáže. Pokud ho neukáže, kéž je zažalován. Cíl jeho počínání je jasný: vyvolat odpor vůči ukrajinským uprchlíkům. A pokud se v podobných postech vyskytují výrazy jako „verbež“, „lůza“ apod., víte již nade všechnu pochybnost, s kým máte tu čest. Jenže za tato slova zažalovat nelze. Za konkrétní tvrzení ano. Je to sice zdlouhavé a otravné, ale považuji to za nezbytné.

A na závěr varování pro křesťany: Pokud nebudeme v první linii boje proti lžím, možná budeme spaseni. Ale nebudeme Hospodinovými ústy. Nenaplníme své poslání.

Dan Drápal

  1. dubna 2022

Je to tentýž Bůh?

Vracím se k jednomu aspektu nedávného článku, který se týkal otázky, zda se můžeme modlit s muslimy. Někteří lidé namítali, že Alláh není Bůh, jiní, že je to falešný Bůh, ne-li přímo Boží nepřítel. Otázka, která je předmětem sporů, je, zda se modlíme k témuž Bohu.

Vezmu to poněkud zeširoka.

Mysleme si určitou věc, třeba stůl. Existují různé „reálné“ stoly, a pak existuje slovo „stůl“, kterým jednotlivé stoly označujeme. Toto slovo je vlastně abstrakce. Posnídat můžete u reálného stolu, nikoli u slova „stůl“.

Co to ale je, ten „reálný stůl“? Stůl může být dřevěný, kovový, kamenný, plastový, a dokonce i skleněný. Stůl může být bílý, černý, barevný, ba i průhledný. Může být velký či malý, kulatý, oválný, obdélníkový nebo čtvercový. Může mít čtyři nohy, ale třeba jen tři, nebo dokonce jen jednu. V čem spočívá „stolovitost“ stolu? Nechávám odpověď na čtenáři.

Používáme slovo „stůl“, Němci ovšem říkají „Tisch“ a Angličané „table“.

Tak, a nyní se vraťme k Bohu. V českých biblích najdete zpravidla slovo „Bůh“, a pak slovo „Hospodin“. Slovem „Bůh“ se zpravidla překládá hebrejské „Él“ nebo „Elóhím“, slovem „Hospodin“ se překládá hebrejské „Jahve“. (Svědkové Jehovovi jsou přesvědčeni, že se má říkat „Jehova“ a ne „Jahve“, ale to je na jiný článek.) Jsem toho názoru, že v češtině máme geniální řešení.

Proč?

Slovo „él“ působí jako označení druhové, zatímco slovo „Jahve“ působí jako jméno vlastní. Netvrdím, že vlastním jménem je, ale přinejmenším tak působí, podobně jako ve výraze „Ježíš Kristus“ působí slovo Kristus jako příjmení, ačkoli je to vlastně také jméno druhové. Kristus se odvozuje od hebrejského Mašíach („Mesiáš“), což znamená „Pomazaný“, ale pomazaných bylo více – ať už to byli králové, kněží nebo proroci.

Angličané nebo Němci jsou proti češtině v nevýhodě. Angličané překládají slovo „él“ slovem „God“ a slovo „Jahve“ slovem „Lord“. Nicméně „lord“ znamená Pán a nepůsobí to jako jméno vlastní (na rozdíl od českého Hospodin) a může to znamenat i jiné „pány“.

Jak je to u muslimů? Pokud vím, používají slovo Alláh pro hebrejské „él“, ale nemají něco, co by mohlo být ekvivalentem slov „Jahve“ (nebo „Hospodin“). (Pokud se pletu, nechť mě nějaký arabista opraví.)

Z toho ovšem plyne, že pokud někdo překládá Starý zákon do arabštiny a chce přeložit výraz „Bůh je velký“, který se v Písmu vyskytuje mnohokrát (např. Ž 35,27; 70,5; 135,5 aj.), musí ho přeložit „Alláhu akbar“.

Znamená to tedy, že uctíváme téhož Boha?

Vraťme se na začátek. Jako můžeme mít nejroztodivnější představy o stolu, tak můžeme pod druhovým označením „bůh“ mít různé představy o Bohu. Muslimovy představy budou formovány především Koránem, křesťanovy představy Biblí. Proto nejásám, když mi někdo říká, že „přece i muslimové uznávají Ježíše Krista“, případně že „mají úctu k Marii“. Marii totiž ztotožňují s Miriam, sestrou Mojžíše a Árona, a jsou přesvědčeni, že křesťané to popletli nebi si bibli zfalšovali. A protože Korán nesmí být podroben textové kritice, které byla Bible podrobována od 18. století dále, nelze o této otázce ani diskutovat. Co se týče Ježíše, tak ten byl sice prorok, ale nezemřel na kříži a nevstal z mrtvých, čímž padá to, co je pro mě na Ježíšovi nejdůležitější.

Podle mne je tedy nesmyslné řešit otázku, zda se modlíme k témuž Bohu. Otázka je, jaký je Bůh, k němuž se modlíme.

Někdo možná zvolá: „Tak vidíš! Sám dokazuješ, že se nemůžeme modlit s muslimy!“

Problém je ovšem v tom, že mluvím-li s křesťany, zjišťuji, že i naše pochopení Boha se může výrazně lišit. A máme navíc ten problém, že někdy o Bohu něco vyznáváme (např. že je milostivý), ale naše emoce jsou někde jinde. Ústy vyznáváme, že Bůh je milostivý, ale emocionálně ho přesto vnímáme jako přísného šéfa.

Přesto se spolu modlíme. Před sto lety bylo více méně nemyslitelné, aby se katolík modlil s evangelíkem. Lidé měli zato, že jejich představy o Bohu jsou tak odlišné, že společná modlitba není možná.

Rozhodně tím nechci tvrdit, že „teď jsme dál“, a že tedy my evangelikální křesťané se (už) můžeme modlit nejen s katolíky, ale dokonce i s muslimy. V podstatě mi šlo o to, že když se modlíme za někoho nemocného a připojí se k nám muslim, nemusíme se štítivě odtahovat. Není to snadné: Vědět, že mám správnější představu o Bohu, a přitom nedávat najevo nadřazenost. Ale následování Ježíše Krista je v podstatě vždy jako chodit po ostří nože.

  1. dubna 2022

Ovce a kozli

Aslan, který je v Letopisech Narnie symbolem Ježíše Krista, v kterémsi díle těchto Letopisů odpovídá jedné z postav, která se ho ptá na jinou z postav: „Dítě, já každému vyprávím jen jeho vlastní příběh…“ Tato odpověď zhruba odpovídá tomu, co vzkříšený Pán Ježíš odpověděl Petrovi, který se ho ptal na Jana. „Pane, co bude s tímto?“ ptá se Petr. „Co je ti po tom? Ty mne následuj.“ Tuto poněkud příkře znějící odpověď dal Pán Ježíš Petrovi po jejich velmi důvěrném a velmi osobním rozhovoru, kdy ho třikrát pověřil, aby pásl jeho „beránky“ (Viz Jan 21).

Mezi křesťany se často ozývá otázka: „Co bude s lidmi, kteří nikdy nepoznali Ježíše?“ Často se vynoří v souvislosti s jinou otázkou, a sice kdy a za jakých okolností můžeme mít jistotu spasení – pokud vůbec. 1. list Janův zní neúprosně: „Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, život nemá.“

Vyvstává otázka: Lze mít Syna, aniž bychom to věděli? Nebo jsou ti, kdo nikdy o Ježíšovi neslyšeli, odsouzeni k věčnému trestu?

Psal jsem o tom již vícekrát, ale zde je nutno to zopakovat: Jsem schopen ukázat, jakým způsobem lze jistoty spasení dojít, abych nalezl bezpečí v Bohu, ale nejsem schopen (protože nejsem ani oprávněn) o nějakém jiném člověku tvrdit, že je nebo není spasen. Ne že bych nepovažoval tu či onu variantu za pravděpodobnou, ale z principu prostě nejde mít jistotu spasení za druhého člověka. Věřím rovněž tomu, že Bůh si přeje, aby všichni lidé poznali pravdu a došli spásy (1Tm 2:4).

Co tedy bude s lidmi, kteří nepoznali Ježíše? Tato otázka je někdy kladena v jakémsi „bojovném“ duchu. „Tak ty si myslíš, že budou zatraceni? Jenom proto, že nepoznali Ježíše?“  Z jiného, rovněž bojovného tábora, zaznívá replika: „A co bude s tebou, když jim o Ježíšovi neřekneš?“

Je rozdíl mezi „neznat Ježíše“ a „odmítnout Ježíše“. A aby to bylo ještě komplikovanější, je rozdíl odmítnout skutečného Ježíše a odmítnout jeho karikaturu. Vzhledem k tomuto rozdílu není od věci požádat člověka, s kterým hovoříme o víře: „Pověz mi, jaký je ten bůh, v kterého nevěříš?“ Zpravidla pak můžeme s úlevou konstatovat, že v takového boha nevěříme ani my.

Věřím tomu, že Bůh nás křesťany nechává na této zemi, abychom se naučili milovat. Pokud jsme poznali Ježíše, je přirozené, že toužíme o něm mluvit s druhými lidmi. A pokud milujeme, budeme o něm mluvit s láskou. Nebezpečí, že budeme hlásat nějakou karikaturu, tím sice není zcela vyloučeno, ale je výrazně omezeno.

Myslím si, že Pán Ježíš tušil, že otázka, co bude s těmi, kdo ho nepoznali, nás bude hodně trápit. A tak jako by porušil pravidlo, že se s námi bude bavit jenom o nás, a nikoli o těch druhých, a vyprávěl známé podobenství o ovcích a o kozlech. Máme je zapsáno v 25. kapitole Matoušova evangelia. Mluví se v něm právě o lidech, kteří nepoznali Ježíše. „Ovce“ jsou ti, kteří budou spaseni, „kozlové“ ti, kdo půjdou do „věčného trápení“. Jak ovce, tak kozli ale říkají tutéž věc: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového a nasytili jsme tě… (atd.).“ A oběma skupinám Pán Ježíš odpovídá: „Cokoli jste učinili (nebo neučinili) jednomu z mých nejmenších, mně jste učinili.“

Rozumím tomu tak, že podle toho, jak se chováme k bezbranným a potřebným lidem, Bůh pozná, zda bychom přijali Ježíše, pokud bychom se s ním setkali.

Myslím, že je důležité vědět, že toto slovo se primárně netýká křesťanů, kteří Ježíše poznali. Týká se právě lidí, kteří Krista za svého Spasitele vědomě nepřijali.

Znamená to, že tito lidé jsou spaseni pro své skutky? Tedy ne z Boží milosti? Trochu to tak vypadá. Jenže Bibli musíme vykládat Biblí, a to celou. Není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli být spaseni. To platí pro všechny – pro ty, kteří slyšeli, i pro ty, kteří neslyšeli. Neboť ani ti, kdo prokazovali skutky lásky Ježíšovým „nejmenším bratřím“, nebyli bez hříchu, jak víme z jiných míst Písma. Bible prostě neříká na všech místech všechno najednou. Z podobenství o ovcích a kozlech je zřejmé, že budou spaseni někteří lidé, kteří Krista nepoznali (nikoli ti, kteří ho odmítli). Proto se nemusíme bát o osudy těch, kteří o Kristu neslyšeli. Bůh zná jejich srdce, a ví nejen to, jak se rozhodli v určitých situacích, ale i to, jak by se rozhodli, kdyby nastaly určité hypotetické situace.

Nezbavuje nás to ale naléhavosti misie? Jsem přesvědčen, že nikoli. Potřeba vyprávět o Ježíšovi je dána láskou, kterou k němu chováme. A on nás posílá, abychom mluvili o něm a o jeho království.

Chci varovat před jedním nebezpečím: Před sebezpytem, kdy se snažíme sami sebe posoudit, zda jsme dostatečně láskyplně pečovali o nejmenší z Ježíšových bratří. Pokud se vydáme touto cestou, pak – aniž jsme si toho vědomi – začínáme spoléhat na své skutky. Přesněji řečeno, snažíme se víru doplnit skutky. Je to ošemetná věc, protože když víře chybí skutky, něco není v pořádku. Řešením ale není více skutků, nýbrž návrat k první lásce.

  1. února 2022

Smíšené sňatky

Když jsem předminulou středu na „Křesťanu dnes“ a pak ve čtvrtek na svém webu publikoval článek „Modlit se s muslimem?“, tušil jsem, že vyvolá značný rozruch. Reakce byly nejrůznější – od pochvalných a vděčných po vysoce kritické. Někteří lidé nereagovali veřejně, ale soukromě mě upozornili, že mnozí čtenáři by si mohli tento článek špatně vykládat – v tom smyslu, že je v podstatě jedno, které náboženství vyznáváme, a že můžeme mít s muslimy jakési důvěrné a neproblematické obecenství, takže je vlastně možné i uzavřít „smíšené manželství“, kdy manžel je muslim a manželka křesťanka, nebo naopak.

V článku šlo o něco jiného, ale chápu, že někteří lidé by mohli být zmateni a špatně pochopit, „co si vlastně myslím“.

Obávám se, že jako jsem byl po přečtení minulého článku některými nařčen z liberalismu a planého ekumenismu, teď sklidím naopak kritiku za přílišný konservatismus. Nu, tak už to na světě někdy chodí.

Tedy: Sňatek s muslimem či muslimkou považuji za omyl.

Mám pro to důvody jak empirické, tak teoretické, či, chcete-li, teologické.

V nejužším kroužku mých přátel jsem se s takovým „smíšeným“ sňatkem nesetkal. V širším okruhu známých ale znám mnoho takových manželství, a podle toho, co jsem mohl slyšet, většina z nich končí rozvodem. Dalo by se namítnout, že dnes končí rozvodem většina manželství obecně, nicméně mám dobré důvody se domnívat, že tyto smíšené sňatky končívají špatně častěji, než je průměr.

Dovolím si zde malou odbočku. Moje maminka byla počátkem šedesátých let zaměstnána na kulturním oddělení iráckého velvyslanectví v Praze – tehdy bylo v Petrské ulici na Novém Městě. A měla na starosti agendu všech iráckých studentů v tzv. „východním bloku“, tedy nejen v Československu, ale i v Polsku, Sovětském svazu a patrně i dalších zemích pod komunistickou nadvládou. I tehdy se čas od času stalo, že si irácký student u nás našel ženu, uzavřel s ní sňatek a pak s ní odjel do Iráku. Domnívám se, že Irák byl tehdy mnohem sekulárnější než nyní – měl ostatně tehdy prokomunistickou vládu. Některé Češky, které se takto dostaly do Iráku, se pak zoufale snažily dostat zpět. Podrobnosti nevím – bylo mi tehdy 12-14 let, ale vzpomínám si, jak maminka mluvila o kuriózním případu, kdy se jeden takový student pokoušel vyměnit svou českou manželku za čtyři velbloudy.

Jsem ovšem v této věci ještě mnohem konzervativnější. Považuji za nerozumné nejen manželství s muslimem/muslimkou, ale jako problematické vidím i „smíšené“ sňatky mezi katolíky a protestanty. Ne že bych proti takovým manželstvím bojoval. Ale když si berete ženu nebo muže, berete si, ať chcete nebo nechcete, i celou jeho rodinu. A nejen rodinu, ale i hodnoty. Jednak hodnoty, pro které jsme se vědomě rozhodli, jednak hodnoty, v nichž jsme vyrůstali a které jsme přejali, aniž jsme učinili nějaké vědomé rozhodnutí.

Naše víra nějak formuje naše životy. Pokud si někdo bere nevěřícího, těžko se vyhne určitým konfliktům – třeba v otázce antikoncepce, případně potratů, mnohdy v otázce výchovy dětí. Manželství je nejintimnější svazek – a čím je nějaký svazek intimnější, tím důležitější je, aby partneři byli zajedno právě v hodnotách, které určují jejich život. Pokud má někdo zato, že toto hodnotové srozumění není tak důležité, možná ho budete mít za tolerantního; já ho mám za nemoudrého.

Doufám, že mě nikdo nebude podezírat z nějaké nevraživosti vůči katolíkům. Již mnoho let usiluji o spolupráci v řadě oblastí. A taky mi nejde o to, smíšené sňatky „zakazovat“ – k tomu ostatně nemám žádné pravomoci. A rovněž bych neradil, aby lidé svého životního partnera opustili, protože zjistili, že se „teologicky“ neshodnou. Pouze nesdílím nadšené mluvení o „toleranci“, a kdyby se mě někdo ptal na radu, řekl bych: „Dobře to zvaž. Nebude cesty zpět. A důkladně si tyto věci prodiskutujte.“

Možná někdo namítne: „Nám to funguje dobře, přestože chodíme každý do jiného společenství.“ Jsem rád, že vám to funguje. Nicméně znám řadu případů, kdy to „nefungovalo“. Pravda, důvody „nefungování“ bývají často obecně lidské, nikoli teologické: manželská nevěra nebo jiné morální selhání. Pokud tedy jde o křesťana jiné tradice, říkám: „Dobře to zvaž.“ Pokud jde o muslima či muslimku, řekl bych spíše: „Koleduješ si o problém.“

  1. února 2022

 

 

Modlit se s muslimem?

Minulou neděli jsem v jesenickém sboru prožil něco zajímavého. Jedna sestra vydávala svědectví, jak tříleté holčičce odstraňovali nádor na mozku. Prognóza byla nejistá. Milá sestra pak zmiňovala, kdo všechno se zdar operace modlil – její dcera, přítelkyně její dcery… a dokonce i jedna muslimka. Ta sestra ji zmínila jen okrajově a řekla něco, o čem jsem tušil, že to vyvolá bouři. Prý je jedno, ke komu se modlíme, hlavně když je to ze srdce.

Tato starší sestra prožila ve svém životě děsivé věci a Ježíš ji zachránil a vytáhl z obrovského utrpení. Ježíš jí dal i široké a milující srdce, což vycítí zejména děti.

Ano, její svědectví bylo teologicky zmatené. Není jedno, ke komu se modlíme.

Stalo se, co jsem trochu čekal: Jedna sestra povstala a řekla, že ona zásadně nesouhlasí s tím, aby se někdo modlil s muslimem. A domnívám se, že nebyla sama, kdo byli svým způsobem pohoršeni. Na druhé straně mi vytanul na mysli biblický příběh z 13. kapitoly Lukášova evangelia o tom, jak Pán Ježíš uzdravil ženu, která se nemohla narovnat. Čteme v něm o představeném synagogy, kterého rozhněvalo, že Pán Ježíš uzdravuje v sobotu. Zázrak uzdravení nepopíral – vlastně ho potvrdil. Nicméně zatímco mnozí ostatní se radovali z uzdravení ženy, která prožila značnou část života v trápení, onen představený se hněval. Tady nám sestra nadšeně líčila, jak Bůh vyslyšel modlitby a uzdravil malou holčičku, ale ne všichni se radovali. … Kdyby tam nefigurovala ta muslimka, že?

Co si počneme, když Bůh vyslyší modlitbu nějakého muslima, zatímco naši ne? Nebudeme v pokušení se na Pána Boha zlobit? My mu přece věrně sloužíme, zatímco ten muslim… Nebo to můžeme vše popřít či prohlásit za satanské působení.

Já nemám problém se modlit s muslimem. Samozřejmě mu řeknu, že jsem ctitelem Hospodinovým. Ale věřím v živého, jednajícího Boha, nikoli v nějakou svou teologii, která je vlastně ideologií. Proto bych možná muslimovi modlitbu sám nabídl, protože vím, že Bůh miluje všechny lidi, i toho muslima. Samozřejmě bych s ním mluvil o tom, co pro mě Kristus udělal a co pro mě znamená. Ale víc než na svá slova bych spoléhal na dotyk Ducha svatého. Znovu opakuji: Není tak důležité, co si o Bohu myslíme, důležitější je, abychom se s ním setkávali.

Krásně to líčí C. S. Lewis v 15. kapitole posledního dílu Letopisů Narnie (Poslední bitva). Jeden z ctitelů Taše, který je v knize protivníkem Aslanovým, jenž v Narnii představuje Krista, se ocitne v obnovené Narnii. (Tedy v ekvivalentu Nového Jeruzaléma.) A hledá v ní Taše. Taše nenajde, ale najde Aslana. Lépe řečeno, Aslan najde jej. A říká mu: „Buď vítán, synu můj!“ Onen muž odpovídá: „Běda, Pane, já nejsem tvým synem, nýbrž služebníkem Tašovým.“ Zatímco Boží nepřátelé se snažili všechny přesvědčit, že Aslan a Taš jsou vlastně jedna a táž bytost, Aslan onomu bojovníkovi vysvětluje: „Nikoli proto, že bychom byli jedna a táž osoba, nýbrž proto, že jsme rozdílní jako noc a den, pro sebe přijímám všechnu službu, kterou jsi konal pro Taše.“ A pokračuje: „My dva se od sebe lišíme natolik, že pro mne nikdo nemůže vykonat nic zlého a pro něj nikdo nemůže udělat nic dobrého. Když tedy někdo bude přísahat při Tašovi a dodrží svou přísahu proto, že je to přísaha, přísahal ve skutečnosti při mně, třebaže o tom nevěděl, a budu to já, kdo ho odmění. A jestliže někdo spáchá v mém jménu nějakou krutost, je to Taš, komu slouží, třebaže vyslovuje jméno Aslan, a Taš je ten, kdo jeho čin přijímá.“

Tak tomu rozumím i já. Nepřekvapuje mě, když se setkám se šlechetným muslimem či budhistou. Toužím, aby poznali Krista. Ale vím, že s přístupem „dokud si nebudeš myslet o Bohu totéž co já, tak se s tebou nemohu modlit“, příliš neuspějeme.

Patrně dost lidí si myslí, že kdyby se modlili s muslimem, zradili by Krista. Domnívám se, že tomu tak není. Naopak, člověk se může modlit i s muslimem, právě protože má víru v pravého Boha.

Opakuji, co jsem patrně již psal. Byl to tuším Dietrich Bonhoeffer, kdo napsal: „Pochopil jsem, že Bůh není nepřítelem mých nepřátel. A později mi došlo, že není ani nepřítelem svých nepřátel.“

A poznámka na závěr: Opravdu je důležitější, aby se nás Bůh dotkl, než abychom si o něm mysleli ty správné věci. Nicméně bedlivě studujme Písmo. Pak se můžeme zamyslet třeba nad tím, jestli se tak trochu nepodobáme onomu představenému synagogy.

  1. února 2022