Petr Poulík – Beránek (recenze)

Petr Poulík je bývalý automobilový závodník a současný podnikatel. Někdy zkraje loňského roku se obrátil ke Kristu. Spisovatelem byl již dříve; napsal – mimo jiné – knihu Rally z prostředí, které dobře znal.

Shodou okolností jsem mohl zpovzdálí sledovat jeho obrácení. Byl to dramatický příběh, ale ten by musel sepsat Petr Poulík sám. Když mi přítel, který se postaral o vydání Poulíkovy knihy Beránek, tuto knihu poslal, začetl jsem se do ní a hned jsem užasl. Ještě než jsem ji dočetl, volal jsem svému příteli, abych se zeptal na několik věcí, které by mi pomohly knihu lépe pochopit. Náš rozhovor probíhal asi takto:

„Tak za pár dnů dočtu tu Poulíkovu knihu.“

„A co na ni říkáš?“

„No, jsem konsternován.“

„V dobrém nebo ve zlém?“

„No, v jistém smyslu oběma směry.“

Kniha má na přední obálce na jménem autora a názvem slova

krimi ▪ horor ▪ pohádka ▪ cesta ▪ evangelium

Nejsem si jist slovem „pohádka“, ale všechna ostatní slova sedí. Je to krimi a je to horor. Už to je důvod, proč i tak ukázněný člověk jako já jsem dvakrát šel spát mnohem později, než mám ve zvyku a než běžně sám sobě dovolím. Kniha se opravdu čte jako detektivka. A je to horor.

Nebudu vám prozrazovat děj. Řeknu jen tolik, že kniha popisuje setkání dnešních lidí – lidí naprosto nenáboženských – se satanismem, ale i s mocí Ježíše Krista. Jestli bych něco svému příteli vydavateli vyčetl, pak to, že příliš brzy seznámil Petra Poulíka s dílem Rebeccy Brownové. Příběh Reného („Rendy“), který odpadl od satanistů a pak musel čelit jejich snahám o pomstu, je těžko uvěřitelný. V tomto ohledu je kniha patrně fikcí (i když… kdo ví…). Na knize mi rovněž vadí přemíra vulgarismů, i když ji chápu. Petr Poulík není jediný z lidí nedávno obrácených, u nichž se snoubí jasné porozumění evangeliu s tímto dědictvím starého života.

Tím jsem ale vyčerpal vše negativní, co bych mohl o této knize napsat. Čím jsem si jist, je, že autor porozuměl evangeliu, ba že jim byl hluboce zasažen. A je evidentní, že byl hluboce zasažen Božím Slovem, Biblí. Jelikož jedna z hlavních postav často Bibli cituje, uvádí autor na konci knihy odkazy a celé znění příslušných veršů. Čtenář tak není vyrušován žádnými poznámkami pod čarou v samotném textu, a přitom – má-li zájem – může se zamýšlet nad uvedenými místy z Písma, pokud si je během četby – nebo třeba i po ní – nalistuje.

Přiznám se, že jsem byl fascinován tím, jak člověk, který Bibli čte sotva rok, může tak dobře pochopit evangelium a to, čemu říkáme „duchovní boj“. Přitom rozumí velmi dobře i běžnému světskému uvažování, ostatně mezi takto uvažujícími lidmi se jako podnikatel stále pohybuje a nedávno k nim naplno patřil.

Netvrdím, že je to kniha pro každého. Kdo ale četl před obrácením rád detektivky nebo dokonce horory, přijde si při čtení této knihy na své a nepochybně ji ocení.

Knihu, která má 190 stran, vydalo nakladatelství Kvartus Media a prodává se za 185 Kč.

Dan Drápal

  1. března 2020

Roste víra?

Podle průzkumů veřejného mínění prý v naší zemi mírně stoupá počet lidí, kteří se hlásí k víře v Boha. Na první pohled by se mohlo zdát, že jako křesťan bych z toho měl mít radost. A tak trochu ji mám, ale opravdu jen trochu. Zajímavé by bylo zkoumat, proč se o něco více lidí než dříve přiklání k víře, a co to pro ně vlastně znamená. Sekulární lidé většinou nerozlišují mezi vírou jako životním postojem a vírou jakožto názorem, tedy mentálním přitakáním některým tvrzením, v tomto případě především tvrzení, že je nad námi nějaký Bůh.

Pokusím se vyslovit určité domněnky, co za tímto vývojem je. Předem upozorňuji, že jsou to pouhé domněnky. Uvítal bych nějaký průzkum veřejného mínění, který by je potvrdil či vyvrátil. Berte následující myšlenky jako pokus vyvolat diskusi o tomto fenoménu.

Jedním z faktorů patrně je, že politici mnohem častěji než dříve hovoří o „žido-křesťanských kořenech“ naší civilizace. Představitelé Evropské unie se před lety tvrdě bránili pokusům dostat zmínku o těchto kořenech do unijních dokumentů. A mnozí z nás pamatují, že italský politik Rocco Butiglione se nesměl stát evropským komisařem jen proto, že byl praktikujícím katolíkem, který se netajil svou vírou.

Mezitím ovšem v Evropě narostlo napětí, které je důsledkem migrace z muslimských zemí. V některých západoevropských zemích chodí již více lidí do mešit než do kostelů. Nechuť vůči islámu vedla zřejmě některé lidi k jakémusi rozpomenutí, že jsou vlastně „křesťané“. Do kostela sice nechodí, Božím slovem se neřídí, ale vědí o svých „žido-křesťanských základech“. Evropské společnosti se štěpí po linii vztahu vůči migrantům. Liberálové se pochopitelně k islámu nehlásí, nicméně počítají s muslimskými hlasy, a na druhé straně se formuje protiimigrační fronta, která chce posbírat hlasy křesťanské.

Je jistě docela dobře možné, že někdo se v této situaci začne zabývat otázkou, co to to křesťanství vlastně je, a jaké jsou ty „kořeny“ nebo „základy“ naší civilizace, a přitom se setká s Bohem a nalezne skutečnou víru. Nicméně domnívám se, že to budou vzácné výjimky, a že většinou se lidé spokojí jen s obecným přihlášením se ke křesťanství, asi jako se k němu hlásí Vladimír Vladimirovič Putin.

K „růstu víry“ ale může přispívat ještě jiný faktor, a řekl bych, že ten je mnohem závažnější a nebezpečnější, a radost z něj nemám žádnou.

Tím faktorem je rostoucí nedůvěra vůči vědě.

Tato nedůvěra má několik různých kořenů. V něčem je oprávněná, v něčem neoprávněná.

Jedním kořenem je pavěda. Za vlády komunismu se propagoval „vědecký světový názor“. Automaticky se předpokládalo, že ten názor je správný, protože je vědecký. A protože komunisté měli vědecký světový názor, měli (dle svého mínění) obrovský náskok před „nevědeckými“ názory západních akademiků, publicistů či politiků. Jak to dopadlo, víme.

Komunističtí potentátové mohli svévolně celé obory prohlašovat za „buržoazní pavědu“, a když se netrefili, neuvěřitelně na tom prodělali. Například propásli nástup kybernetiky a náskok západu už nikdy nedohnali. Za buržoazní pavědu považovali i sociologii a psychologii.

Paradoxně ovšem v současné době na západě skutečné „pavědy“ kvetou. Zejména v oblasti humanitních věd, ale díky politice pronikají třeba i do medicíny. Lékaři dobře vědí, že jsou pouze dvě pohlaví a že celé to bláznění ohledně nekonečného množství genderů je nesmysl. Jenže jde o peníze a o politiku, a tak si to (až na výjimky) nechávají pro sebe. Důsledkem je, že mladí lidé si nechávají odoperovávat funkční orgány a vytvářet umělé nefunkční orgány. Je v tom obrovský byznys, ale nebude trvat dlouho a bude zřejmé, že tisíce lidí se takto ocitly ve slepé uličce. Mnozí lékaři to vědí, ale mlčí. Lidé, kteří nepřišli o zdravý selský rozum, pozorují, jakéže to „vědy“ vedou k takovýmto koncům, a upřímně řečeno, nedivím se jim, že se mezi nimi projevuje „nedůvěra k vědě“.

Zde si za současný stav a rostoucí nedůvěru k vědě mohou „vědci“ sami.

Jsou tu ale i jiné důvody. Jedním z nich je, že mnohé vědecké obory se rozvíjejí úžasnou rychlostí. Pak ovšem není v silách jednotlivce vůbec nějak pojmout všechny souvislosti a předvídat důsledky. Tento prudký rozvoj vědy přeje specialistům. Kdo z obyčejných smrtelníků třeba chápe, jak funguje počítač nebo jak se vyrábí čip? Jistě, i laik si o tom může mnoho nastudovat, ale pak zase nebude vědět moc o nanotechnologiích nebo klimatických změnách nebo biodiverzitě. Prostě když se pustíte do studia kteréhokoli skutečně vědeckého oboru, jednoduše vám nezbude ani čas, ani kapacita, abyste prozkoumali nějaký další. Poznatelný svět díky vědeckému bádání expanduje. Nechtěným, leč nevyhnutelným důsledkem je, že světu rozumíme stále méně. To se promítá i do praktického života. Starou škodovku jste si mohli při troše zručnosti opravit sami. Stejně tak třeba vysavač. Superb si sami neopravíte – pokud nejste opravář Suberbů. Čím méně rozumíme fungování tohoto světa, tím více věříme konspiračním teoriím. Proto stoupá počet lidí věřících, že země je placatá. Konspirační teorie ne sice vždy, ale hodně často pracují s představou, že to tady všechno „někdo řídí“ (Bilderberg, Židé, svobodní zednáři, mimozemšťani, Soros). Svět je stále tajemnější, proto mnozí věří tomu, že „nad náma něco musí bejt“. Obávám se, že právě díky tomuto vývoji je letos o dvě procenta víc „věřících“ než před dvěma lety. Důvod k radosti z tohoto vývoje však nevidím.

Vítězí-li tajemnost, k moci se snáze dostávají šarlatáni. Někdy mám pocit, že klasický pravověrný křesťan působí v současném světě jako nudný racionalista a pragmatik.

  1. ledna 2020

Ivana Kultová – Sůl a světlo (recenze)

Evangelikálů je v naší zemi obecně málo, a tak vlastně není divu, že v naší zemi je jen hrstička evangelikálních výtvarných umělců, spisovatelů i básníků. Občas sice na nějakou báseň narazíme, míváme zpravidla radost z jejího obsahu, nicméně uvědomujeme si, že vzato čistě formálně by v sekulární konkurenci se špičkovými díly těžko obstála.

Když mě Ivana Kultová požádala o recenzi její druhé sbírky básní, trochu ve mně zatrnulo. Rovnou jsem zavzpomínal, máme-li jaké evangelikální básníky v našich dějinách? Vzpomínám na Marii Rafajovou, se kterou jsem měl příležitost se setkat nedlouho před její smrtí jako patnáctiletý hoch, který právě začal zkoušet psát básně. „Pište, mladý muži, pište!“ mne tehdy povzbuzovala. Její básně měly ponor, obsahovou hloubku, nicméně špičkové umění to nebylo.

Nicméně byl jsem velmi příjemně překvapen. Ivana Kultová nevolí zkratky. Rýmy jsou povětšinou zdařilé, někdy velmi zdařilé. Rytmus, zdá se, občas ujede, ale nikoli fatálně. Obsahově jsou básně velmi pestré – sbírka působí dojmem, že autorka vše dokáže nějak překlopit do poezie, ať jsou to její vlastní city a prožitky, ať jsou to básně, které jsou výrazem empatie – třeba báseň „Rozvedená“. Některé jsou krásné, ale přitom se nám svírá srdce, např. při básni „Rodiče na svatbě“. Jsou na svatbě svého dítěte, ale sami jsou rozvedení a sedí každý v jiné lavici.

Snad žádná báseň není naučná nebo teologická, ale přesto by se na základě této sbírky dala sestavit solidní evangelikální věrouka. Mnohé básně se týkají aktuálních témat dnešní doby. Jednu z nich, která je ozvěnou 24. žalmu, uvedu na závěr jako ukázku:

 

Tvá zem jest, Pane, a vše, co je na ní,
i my, tvá neposlušná stvoření.
Co pro nás tvoje milost neuchrání,
to lidská vůle sotva promění.
 

Konec se blíží, divnosti se dějí
a lidé nervóznějí po světě.
Teď nasloucháme slovům v beznaději
chorého, nezralého dítěte…

 
Civilizaci chceme vrátit zpátky,
to ona prý nám vše jen poničí.
Je to však pravda? Zbývá čas jen krátký
a naše zem má život jepičí.

 
Zhyne i s nebem, i to moře zmizí,
ty nové nebe dáš však, novou zem.
Kdo vstoupí na ni? Jenom člověk ryzí,
jenž proměnit se nechal v srdci svém.

 
Ze srdce musí zmizet nečistota –
ne uhlík, nýbrž svévole a hřích.
Nechme si tebou mluvit do života,
proměňuj nás ve vztazích vzájemných!
 

Přestaňme vraždit děti nezrozené,
sobectví ať nám vládnout přestane.
Jen srdce obětí tvou vykoupené
i pro tuto zem moudrost dostane.

 
I ona vzkvete pro své zbylé chvíle,
jak ta, již lid tvůj v poušti vzdělává.
A zjev se i té dívce nezletilé,
jež naivně svět k akci svolává.

 
Jediný „pátek pro budoucnost“ platí –
ten veliký, kdy´s za nás život dal.
Tu pravdu politika nevyvrátí:
tys světa Pán a spravedlivý Král.

 
Tvá země jest a všechno, co je na ní:
zem nebuď modlou – ty buď Bohem nám!
Vše zhyne, co tvá milost neuchrání.
Jen ty nás k pravdě veď a k výšinám!

 

Knihu, která má 108 stran, vydal Křesťanský sbor Ostrava-Kunčičky. Prodává se za 80 Kč a je možno ji objednat na internetové adrese m.pidra@seznam.cz.

  1. prosince 2019

 

Slovo Boží a slovo lidské

  1. listopadu t. r. se v Praze konalo malé teologické fórum u příležitosti 10. výročí publikace tří významných a vlivných českých překladů Písma – Bible 21, Českého studijního překladu a české verze Jeruzalémské bible. Zastavím se u jedné zajímavé otázky, která zazněla více méně okrajově a vlastně se přímo netýká tématu, nicméně je s námi přítomná stále a stále znova se vrací.

Jeden z účastníků v diskusním příspěvku řekl, že to, co máme v Bibli, není Boží Slovo, ale je to svědectví lidí, k nimž se Boží Slovo stalo.

Tento přístup je v mé rodné denominaci, tedy v Českobratrské církvi evangelické, značně rozšířen. Předpokládám, že by se s ním mohla ztotožnit i řada současných husitských teologů a patrně i řada katolíků. Problém s ním pochopitelně mají klasičtí fundamentalisté a patrně i většina evangelikálů.

Této otázce jsme věnovali knížečku Inspirovanost Písma, kterou jsme sepsali spolu s Jiřím Hedánkem. Jelikož tuto otázku bude řešit patrně každá nová generace křesťanů – stejně jako ji řešily generace před námi – není od věci se nad jedním dílčím problémem tohoto přístupu zastavit.

Otázce, zda je v Bibli Slovo Boží nebo slovo lidské, předchází několik jiných, základnějších otázek:

  1. Promlouvá Bůh k člověku?
  2. Jak k nám promlouvá?
  3. Je možné Boží slovo písemně zachytit?
  4. Stalo se to?
  5. Jak to víme?

Vyslovím tvrzení, z něž je jasné, jak odpovídám na první čtyři otázky: Bůh je mocen a schopen dát nám do ruky své sdělení v písemné formě, a také to udělal. Touto písemnou formou je Bible, jak se nám dostala do rukou.

Vím, že toto tvrzení je liberálním teologům nepřijatelné. Jednou z námitek je existence různočtení a písařských chyb.

A vskutku: Ti, kdo se – počínaje Erasmem Rotterdamským – věnovali kritickému bádání a snažili se rekonstruovat původní text, nebo se k němu alespoň přiblížit, měli hodně práce. Existuje celá řada variant. Nicméně, ruku na srdce: Skutečně podstatných různočtení je v Písmu minimum. (Mám na mysli třeba 1J 5:18 – toto místo ČEP překládá „Víme, že nikdo, kdo se narodil z Boha, nehřeší, ale Syn Boží jej chrání a Zlý se ho ani nedotkne“, zatímco ČSP má „Víme, že kdo je narozen z Boha, nehřeší; ale ten, kdo byl zplozen z Boha, střeží sebe samého a ten Zlý se ho nedotýká.“ Obojí má dobrou oporu v starověkých rukopisech. Výkladově ale ani zde nemusí být rozpor.) Přes všechny možné odchylky je základní zvěst Písma jasná. Věřím, že Bůh se postaral o to, abychom měli jeho slovo v té podobě, v jaké ho máme. Je toho mocen, chtěl to udělat, a také to udělal.

Zatím jsem nechal nezodpovězenou otázku, jak to víme, či zda to můžeme s jistotou tvrdit.

Přiznávám, že toto je otázka víry. Vím to, protože to odpovídá všemu, co vím o Bohu. Dává mi to smysl. A řešení, která s tím nepočítají, mi smysl nedávají.

Samozřejmě anticipuji námitku, že to je pokus „mít Boha v hrsti“. Z dějin dobře víme, jak někteří lidé, kteří věřili ve verbální inspirovanost Písma, dokázali být krutí a namyšlení.

Vím o tom také a zakusil jsem to na vlastní kůži. A také jsem přesvědčen, že pro mnohé je učení o inspirovanosti Písma berličkou, která se může změnit v hůl na jinověrce. Přesto jsem přesvědčen, že máme v rukou Písmo v té podobě, v jaké Bůh chtěl, abychom ho měli. Mnohé drobné odchylky (různočtení) na tom nic nemění.

A na rozdíl od fundamentalistů – i jejich kritiků – si nemyslím, že bychom měli „Boha v hrsti“. Stále platí, že Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí – těm uvádí ve známost svou smlouvu (viz Žalm 25:14). Jinými slovy, Písmo sice máme v jeho inspirované podobě, ale klíčem k Písmu vždy byl a stále zůstává Duch svatý. Bez Ducha svatého skončíme jako nenávistní fundamentalisté nebo nevěřící liberálové. Bez Boží bázně se nám Písmo neotevře. Kde je Boží Slovo oživeno Duchem svatým, tam se rodí duchovní život.

U lidí, kteří nevěří, že Bible je Boží Slovo, vidím často připravenost a ochotu nedbat na Boží normy – v současné době třeba v otázkách sexuality. Církev, která nebere Písmo vážně, se snadno přizpůsobuje myšlení tohoto světa a tím ztrácí svou slanost. Svět to sice vítá, ale současně se od takové církve odvrací. Proto liberální denominace neustále ztrácejí členy a nejsou to ani schopny smysluplně reflektovat. Proto se s oním přispěvatelem, jenž promluvil na zmiňovaném teologickém fóru, v této otázce nemohu ztotožnit, jakkoli s ním v řadě jiných otázek souhlasím.

Pokud bereme Písmo vážně, musíme hledat odpovědi na spoustu nesnadných otázek, kterými se liberální teologové zabývat nemusejí. A někdy odpovědi nacházíme jen velmi těžko. Nicméně nemůžeme opustit tuto pozici, nechceme-li jednoduše plout s proudem.

  1. listopadu 2019

Rozhovor o svobodě

Ave Dane.

 

Je zvykom tvrdiť, že kritika ktorá v sebe neobsahuje konštruktívne návrhy je sterilná; podobá sa to tvrdeniu, že ten kto nie je schopný ukázať pútnikovi správnu cestu ho nemôže upozorniť na to, že kráča ku strmému zrázu. Faktom je, že každá pravda je konštruktívna. Jedine omyl je ničivý. A zničiť to, čo je ničivé, je konštruktívne.

Patrím k pravidelným čitateľom Tvojich politických článkov. Nedávno, keď si napísal Chválu současného světa, vo mne vskrsla otázka, ako pojímaš slobodu? Často totiž píšeš, že žijeme v slobode, v slobodnej časti sveta apod… Myslím, že je to otázka kľúčová, esenciálna. Žijeme naozaj v slobode, v slobodnom režime?

Dovoľ mi krátke zamyslenie.

My kresťania veríme, že sloboda má nadprirodzený počiatok i cieľ. Je to Boží dar a má svoj cieľ v Bohu. Jej esenciálnym atribútom je transcendencia, presnejšie prirodzené súcno, ktorému je sloboda darovaná vďaka nej a iným Božím milostiam samo seba synergicky presahuje a stáva sa účastným na prirodzenosti Božej.

Filozofický humanizmus, modernizmus, liberalizmus (nazvime ideologické revolučné smery, ktoré zvrhli ancient regime akokoľvek), ktoré môžu byť ateistické ale nutne nemusia, vychádzajú z chápania, že človek a jeho pozemský blahobyt, pozemské dobrá reprezentujú „absolútne“ hodnoty; teda že neexistujú iné hodnoty, ktoré by mohli byť v nesúlade s pozemským blahobytom a pozemskými dobrami. Všetko protirečiace ľudskému indivíduu a jeho komfortu, nemôže byť teda dobré.

Sloboda sa v tomto chápaní (a túto definíciu implicitne či explicitne prevzali – zdedili krajiny súčasnej EU) vyvodzuje z prirodzenosti indivídua, chápe sa čisto naturalisticky a z toho plynie i praktický imanentizmus, tj. sledovanie čisto temporálnych záujmov. V takomto rámci je zadefinovaná politická  „sloboda“ tej slobodnej časti sveta v ktorej žijeme.

Sloboda slova, sloboda zhromažďovania, sloboda pohybu etc… nekonštituujú esenciu slobody. Sú to akcidenty. Esencia slobody tkvie v jej transcendentnom Zdroji a Cieli. Praktickým prejavom slobodného človeka je sebapresah, ktorý sa často prejavuje ako sebazápor, sebazriekanie a umŕtvovanie jástva. Rozširovanie poľa možností, ktoré nastáva po páde totality by sme mohli prirovnať ku kvantitatívnej horizontále. Možnosti obsiahnuté v substancii, v prirodzenosti sa kvantitatívne multiplikujú. Táto multiplikácia sama o sebe je voči esenciálnej vertikále slobody akcidentálna. Sloboda vlastne tkvie v oprostenosti, v jednoduchosti (prechode od mnohého k Jedinému).

Je jasné, že človek môže byť slobodný i v režimoch totalitných. Podobne v režime demokratickom sa nachádza mnoho neslobodných indivíduí. Režimy fašizmu, nac. socializmu či komunizmu predstavujú evidentné príklady znásilňovania slobody.

Liberálna demokracia taktiež nepredstavuje slobodný režim. Neútočím proti demokracii! Vystupujem proti ideológiám, ktoré si demokraciu privlastňujú od Veľkej francúzskej revolúcie až podnes.

Zásadná otázka znie: Je možná sloboda bez Boha? Tradičná a pravdivá odpoveď znie: Nie je.

Ľudia navyknutí na agresívny ateizmus komunizmu môžu podceniť iné plíživé formy „praktického“ ateizmu, ktorý má svoje ideologické zdroje v predsudkoch, ktorým sa v súčasných demokratických režimoch dobre darí. Slobodná bytosť si môže paradoxne zvoliť otroctvo (hriech).

Kristus nie je kráľom súčasných režimov. To je fakt. Kiež sa kresťania, ktorí sa na moci prakticky podieľajú, usilujú neoddeľovať doktrínu od praxe.

Záverom praktická implikácia. Snáď provokatívna. Teokratický a teocentrický stredovek bol slobodnejší režim, než režim súčasný.

Sv. Katarína Sienská sa raz opýtala Pána čo mu bráni v tom, aby s človekom mohol  viesť dôverný rozhovor. Pán jej nato odpovedal, že človek už viac nie je v stave primeranej jednoduchosti. Privlastňuje si dary a osvietenia, ktorými ho On obdaroval. A namiesto toho, aby načúval Pánovi ako svojmu Učiteľovi, chce naopak aby Pán načúval jemu, ako jeho učeník.

 

S priateľským pozdravom

Radovan Zachar

 

Milý Radovane,

přiznám se, že Tvůj článek mi připadá dosti složitý a nejsem si jist, zda dokážu správně sledovat tvou linii uvažování. Nicméně pokusím se nějak reagovat.

Volím jednodušší řešení: Rozlišuji svobodu vnitřní a vnější. Vnitřní svoboda souvisí se sebeovládáním. Vnější svoboda je dána právním rámcem.

Toto rozlišení považuji za důležité. Je-li někdo alkoholik, má svobodu jít si koupit svou drogu někam do večerky, ale nemá svobodu se neopít. Má tedy vnější svobodu, nemá však vnitřní svobodu.

Naopak člověk žijící v totalitním režimu může být vnitřně svobodný. To se projeví tím, že nevěří ideologickým lžím, na nichž daná totalita spočívá, je schopen kriticky se zamýšlet nad vlastními východisky, a má morální sílu třeba při výslechu nezradit kamaráda. Takový člověk je vnitřně svobodný, byť je v poutech.

Jako ctitel Hospodinův věřím, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu (Jan 8:34). Poznání vlastního hříchu a vítězství nad hříchem je tedy předpokladem (vnitřní) svobody. Toto poznání hříchu a moc k novému životu přijímáme od Ježíše Krista („Jestliže vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni“ – Jan 8:36). V tomto smyslu souhlasím s Tebou: Skutečná svoboda není možná bez Boha.

To ovšem neznamená, že bychom si neměli vážit svobody vnější a že bychom o ni neměli usilovat. Jistě, neměli bychom se s ní spokojit, protože dobře víme, že svoboda hřešit vede do záhuby. Nicméně pokud tvrdíš: „Teokratický a teocentrický stredovek bol slobodnejší režim, než režim súčasný“, pak, mám obavy, nemístně předpokládáš, že středověcí vládcové, kteří tvrdili, že věří v Boha (a nějak v něj možná i věřili), poskytovali svým poddaným více svobody než „režim současný“. Na to by Ti mnozí – včetně mě – namítli, k čemu je ti taková „svoboda“, když lidé žili v nevědomosti a žili jako nevolníci? Asi se moc svobodní necítili – byli rádi, když měli následujícího dne co jíst. Tvé tvrzení má pouze tu hodnotu, že – ano, i v těchto podmínkách mohli žít lidé, kteří byli vnitřně svobodní, kteří dokázali sami sebe ovládnout a nevolit hřích. To je jistě pravda. Rozhodně jim však chyběla vnější svoboda a dosáhnout té vnitřní bylo patrně mnohem těžší než v „současném režimu“. Proto netuším, jaký smysl má tvé tvrzení, že „teocentrický středověk byl svobodnější“, zvláště když mluvíš o „praktické implikaci“. Máme se do něj vrátit?

Já se jako křesťan raduji z vnější svobody a myslím, že bychom o ni měli usilovat. Ale současně patří k našemu poselství i upozornění, že vnější svoboda je nám z hlediska věčnosti málo platná, pokud nebudeme mít svobodu vnitřní, což je svoboda od hříchu, schopnost kriticky se podívat na sebe sama a ochota vážně se zamýšlet nad otázkou, zda nežijeme v sebeklamu. Řečeno novozákonně: Zdali nejsme farizeové, kteří mají vnější formu zbožnosti, ale jimž chybí skutečná duchovní moc.

Mnohokrát jsem v různých článcích psal, že svoboda je hodnota podpůrná, nikoli absolutní. Svobodu potřebujeme, abychom mohli milovat. Bez svobody láska není možná. Proto je i svoboda nezbytná a měli bychom o ni usilovat na rovině vnější i vnitřní. Neměli bychom ale zapomínat, že nakonec záleží na tom, k čemu svobody využijeme – zdali k oslavě Boha nebo k cílům čistě sobeckým. Jinak řečeno: Svoboda je předpoklad, předběžná podmínka, nikoli cíl.

S přáním všeho dobrého

Dan Drápal

  1. listopadu 2019

Změnil jsem názor

Možná bych měl spíše napsat „Trochu jsem změnil názor“, protože nejde o klíčovou změnu. Někdo by ale mohl bít na poplach: „Dane, to je velice vážná věc! Tady nejde o žádné ‚trochu‘!“

Oč jde? Jde o pohled na členství ve sboru.

Když jsme v 80. letech minulého století prožívali na Maninách duchovní obživení, měli jsme jako vedoucí jasno a jednotu, jakou cestou by se měli nově obrácení křesťané ubírat. Na počátku byla „modlitba přijetí“, kdy člověk přijímal Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána. Pak logicky následoval křest ve vodě, pak křest v Duchu, pak oficiální vstup do sboru. Pán Bůh to někdy udělal trochu jinak, a tak se občas stalo, že někdo byl pokřtěn v Duchu dříve než ve vodě. Pro to jsme viděli jasný biblický precedens ve Skutcích 10 (obrácení Kornéliovy rodiny), takže jsme s tím žádný zásadní problém neměli. Křest v Duchu rovněž nebyl podmínkou vstupu do sboru.

Bylo nám jasné, že vstup do sboru není v Písmu předepsán. Církev novozákonní doby ještě nebyla rozdělena na denominace, a tak křest byl automaticky vstupem do církve. I když jsme lidi ke vstupu do sboru vedli, neopomněli jsme je upozornit, že vstup do sboru není akt na stejné úrovni jako křest. Je to věc, která dává smysl v našich podmínkách, podobně jako se lidé žení a vdávají před úřady nebo ve sboru, ačkoli v Písmu se nikde nepraví, že u svatby musí být přítomen nějaký úředník či kněz.

Evangelium samo je nadčasové – evangelium, které kážeme my, by mělo být totéž, které hlásaly generace před námi. Obsah se nemění; liší se ovšem forma. Ta musí nutně reagovat na myšlení, chování a představy lidí. Pokud se domníváte, že by se neměla měnit ani forma, zkuste se naučit zpaměti Petrovo letniční kázání z 2. kapitoly Skutků a někde ho kázat. Na Petrovo kázání tehdy reagovalo na tři tisíce lidí. Garantuji vám, že na vašem kázání se neobrátí nikdo. Přitom evangelium je stejné: Ježíš zaplatil za naše hříchy, díky jeho oběti se můžeme smířit s Otcem, byl ale vzkříšen, a my dostáváme od Otce nový život – začíná pro nás život věčný.

Ve svém mládí jsem při vysvětlování evangelia často používal ilustraci mostu. Na jedné straně svatý Bůh, na druhé straně hříšný člověk, mezi nimi propast hříchu. Člověk vlastními silami tuto propast nepřekoná – jediným mostem přes ni je Ježíš.

Zdá se mi, že i když této ilustraci rozumí lidé i dnes, nemá už stejnou sílu jako před třiceti nebo dvaceti lety. Začal jsem praktikovat jiný způsob, který jsem před nějakou dobou popsal v článku „Tři základní potřeby člověka“. Vycházím z toho, že každý člověk, věřící i nevěřící, má tři základní potřeby: Potřebu vědět, že nás má někdo rád, potřebu vědět, že náš život má nějaký smysl, a potřebu někam patřit. A tato třetí potřeba souvisí s členstvím ve sboru.

Potřeba někam patřit je dle mého názoru silnější, než byla dříve. Z čeho tak soudím? Především z rozhovorů s lidmi. Rodiny se mnohdy rozpadaly i v osmdesátých letech, ale teď je situace výrazně horší. Takové drsné „vynálezy“ jako je střídavá péče sice učiní zadost „právům“ rodičů, ale pro děti často (ne nutně vždycky) znamenají další ránu. Jako kdyby rozvod rodičů nestačil. Pendlující dítě, které nemá jeden svůj pokojíček, má opravdu velké problémy ujasnit si, kam vlastně patří. Pro mnohé dospívající, ať už z bohatých nebo chudých rodin, je často řešením parta. Záleží pak na její kvalitě, jak se bude jejich další život odvíjet. Mnozí – a je jich stále více – ale nemají ani tu partu a kontakt s lidmi mají pouze přes sociální sítě. Se všemi důsledky, které to nese. Asi pětina mladých dospělých v rozvinutých zemích neuvažuje o založení rodiny, ba ani o skutečném sexu ne. Vystačí si s pornem na monitoru.

K tomu se připojují „výdobytky“ globalizace. Ruší se pobočky bank – vše řeší automaty. Vás nefrustrují telefonní rádci? „Máte-li zájem o hypotéční půjčku, stisknete trojku.“ Často musím nechat telefon běžet desítky minut, a telefon se mi omlouvá, protože všichni operátoři vyřizují požadavky lidí, kteří se dovolali přede mnou. Ruší se pobočky české pošty. Pro zboží si stále méně chodíme do obchodu a stále více do výdejen.

Ano, když jsem byl malý a nebyly samoobsluhy, byly fronty v obchodech někdy frustrující. V obci, kde máme chalupu, jsou už obchody dávno zrušené. Vzpomínám na šedesátá léta, kdy cesta do obchodu – a hodinová fronta v něm – byla společenským setkáním.

Toto vše jsou různorodé faktory, které omezují sociální vazby. Ve výdejně si podle kódu vyzvedneme zboží, lidský kontakt ale chybí.

Lze namítnout, že čas, který ušetříme v obchodě, můžeme strávit s přáteli v nějakém klubu. Námitku přijímám – svoboda shromažďování je úžasná věc, a ta byla v dobách komunismu značně podvázána. Přesto je ale kolem nás spousta lidí, kteří nemají přátele.

Tady má církev co nabídnout. Víme, že patříme do Boží rodiny, a z toho mimo jiné vyplývá, že můžeme vytvářet společenství, které je malou částečkou Boží rodiny. A pro mě jsou důležití i lidé, kteří se ještě nerozhodli pro křest, ale o nichž jsem si jist, že už k nám nějak patří. Ano, i nadále kážu křest, ale změnil jsem názor na to, jestli člověk může přijímat Večeři Páně a považovat se za člena společenství, i když ještě není pokřtěn.

Většinou lidé někam směřují – k Bohu (a na této cestě se dříve nebo později dají pokřtít) nebo od Boha (a pak jim není nic platné, že byli pokřtěni). Byl jsem v posledních letech několikrát svědkem, jak někdo objevil obecenství a opravdu hodně to pro něj znamenalo. Slyšel jsem i větu: „Nevím, co bych si bez vás počala.“ Jsem moc rád, že jsme lidem poskytli možnost „někam patřit“. A věřím, že patří do Boží rodiny, přestože spoustu věcí z věrouky ještě nevědí. Setkal jsem se s lidmi, kteří nepochybují o Ježíšově uzdravující moci – často ji zakusili na vlastní kůži. Ale dosud by asi měli problémy s vyznáním, že Ježíš je jediná cesta k Bohu. Moc mě to netrápí – vím totiž i o lidech, kteří se vroucně modlili k Bohu (byl jsem u toho a modlil jsem se s nimi) a až po dalších zhruba dvou letech dospěli k přesvědčení, že skutečně není jiného jména pod nebem, daného lidem, ve kterém bychom mohli být spaseni.

Máme takovým „nehotovým“ lidem říkat, že do našeho společenství ještě nepatří?  Dospěl jsem k názoru, že ne. Že už nějak jsou členy Boží rodiny. Nedostanou se ale při tomto přístupu do církve lidé, kteří mají ve věcech víry guláš? Asi ano. Ale jsem přesvědčen, že církev je unese. Právě proto, že je to Boží rodina. Proto bych na formálním členství tolik netrval.

Když vznikala Křesťanská společenství, nechtěli jsme ve statistikách uvádět „mrtvé duše“. Proto jsme zavedli pravidlo, že když někdo dva nebo tři měsíce nemá žádný kontakt s obecenstvím, má ho navštívit někdo ze starších či z vedení skupiny a zeptat se ho, zda chce i nadále zůstat členem a proč. Někdo to považuje za prostředek nemístné kontroly. Záleží ovšem na motivaci. Někteří lidé naopak čekají, že je někdo vyhledá a zeptá se jich, jak se mají a zda pro ně může sbor něco udělat. Pokud ovšem člověk ztratí o obecenství zájem, je vyškrtnut, nikoli vyloučen.

Při svém „novém“ přístupu vidím řešení asi takto: Po Novém roce můžeme nechat ve sboru papír, na který se podepíše každý, kdo se považuje za člena naší Boží rodiny. Papír by byl k dispozici po dobu šesti týdnů (lhůta může být o něco kratší nebo o něco delší, to už není podstatné). Předpokládám, že tito lidé by se při sčítání lidu přihlásili k Církvi Křesťanská společenství. Jako „počet členů“ by pak bylo možno uvádět počet podepsaných. Při tomto přístupu bychom žádné „mrtvé duše“ neměli a bylo by jasné, kdo se na životě sboru podílí.

Ano, vím, že je to novota, která možná nebude přijata. A není to věc, kvůli které bych šel na barikády. Rozhodující je naše motivace a náš přístup k lidem. Berte tento článek jako příspěvek do diskuse.

  1. listopadu 2019

Demaerel: 95 tezí proti humanismu (recenze)

Ignace Demaerel (*1961) je Belgičan, který studoval filosofii na Katolické universitě v Lovani a protestantskou teologii v Bruselu. Knihu 95 tezí o humanismu napsal v holandštině. Tato kniha, jež nese podtitul „Křesťanství versus osvícenství, sekularismus a volnomyšlenkářství“, byla přeložena do hlavních evropských jazyků (němčiny, francouzštiny, angličtiny), ale i do maďarštiny či švédštiny.

Každý člověk s elementárními znalostmi historie a náboženství jistě pochopil, že název „95 tezí“ je narážkou na 95 tezí německého reformátora Martina Luthera. Autor popisuje vznik humanismu a proměny obsahu tohoto pojmu v průběhu dějin. Humanismus takového Erasma Rotterdamského a lidí jeho generace nebyl ani v nejmenším protikřesťanský. Obsah pojmu humanismus se v dějinách postupně měnil. Ignace Demaerel pochopitelně nehoruje například pro přísné tělesné tresty a vůbec jakékoli zacházení, které se běžně označuje za „nehumánní“. Pokud odmítá humanismus, odmítá tvrzení, že člověk je mírou všech věcí a že je autonomní v původním slova smyslu, tedy „svézákonný“. Odmítá humanismus, pokud humanismus tvrdí „věřím v člověka“ ve smyslu protikladu k „věřím v Boha“. Odmítá tedy antropocentrismus a ukazuje, jak v průběhu dějin stále znova vedl do slepých uliček.

Jako příklad uveďme 25. tezi:

Humanismus tvrdí, že pevně věří v lidstvo, a nárokuje si, že demokracie je jedním z jeho nejdůležitějších „výdobytků“. Nicméně demokracie nepovstala z víry v člověka, ale naopak z nedůvěry člověku – z vysoké pravděpodobnosti hraničící s jistotou, že lidé přílišnou moc zneužijí. Proto demokracie vytváří pojistky vůči zneužití moci. To ovšem může dojít až k tomu, že společnost uvízne ve spoustě kontrolních mechanismů a v byrokracii, takže demokracie přestane fungovat.

Toto samozřejmě není argument proti demokracii. Nejde o odmítnutí demokracie, ale o správné pochopení jejích kořenů – a současně i nebezpečí, které hrozí, pokud těmto kořenům neporozumíme.

Demaerel rovněž upozorňuje na určitá vnitřní napětí humanismu v současné podobě – napětí, která jsou v rámci humanismu neřešitelná. Tak třeba humanistický ideál neomezené seberealizace je ve velkém napětí s jinými humanistickými ideály, např. s ideálem tolerance.

Jsem přesvědčen, že kdo tuto knihu přelouská, bude lépe rozumět problémům doby, ve které žijeme, a současně trajektorii, po níž se evropská vzdělanost pohybovala, než do dnešního stavu dospěla. Dovolím si ocitovat ještě jednu tezi (88.):

Humanismus se v zásadě zrodil z obav ze zneužívání náboženství – což je pochopitelné. Z toho by ale mělo vyplývat, že humanisty by mělo uspokojit pročištění náboženství. V praxi ale humanismus nebyl schopen překonat svůj negativní postoj, který se u řady lidí rozvinul v iracionální averzi, ve fobii z jakékoli „stopy po náboženství“. Pokud někdo tvrdí, že nejhlubší důvody, proč někdo věří, jsou iracionální, pak totéž platí stejnou měrou i o nevěře. Strach je už z definice špatným rádcem.

Nevím, jak vám, ale mě tato upozornění připadají jako vysoce aktuální.

Domnívám se, že četba této knihy prospěje každému – i těm, kdo budou s autorem zásadně nesouhlasit. Pokud jsou – i přes tento nesouhlas – otevřeni k rozhovoru.

Knihu, která má 224 stran, vydalo nakladatelství Juda a prodává se za 269 Kč.

  1. listopadu 2019

Opět evangelium prosperity

Dostal jsem dopis od člověka, který byl delší dobu členem organizace Svědků Jehovových, ale před časem začal navštěvovat jedno Křesťanské společenství. Nevím, které to je, a ani jsem se po tom nepídil. Pisatel uvedl věci, které se mu líbily, a pak věci, nad kterými měl určité rozpaky. Celkově to byl dopis vstřícný, řekl bych, přejně kritický.

Jedna z věcí, nad kterými vyjádřil rozpaky, bylo kázání o tom, že biblicky věřící křesťan zakouší i materiální prosperitu. Nemyslím si, že tento názor je pro evangelikální a/nebo charismatické křesťany typický, nicméně to, čemu říkáme „evangelium prosperity“, se objevuje stále znovu, a proto považuji za vhodné se k této problematice vyjádřit.

Na úvod mohu konstatovat, že věřím v nadpřirozeného Boha, a že zrovna já zakouším právě v oblasti financí nadpřirozené zázraky už více než čtyřicet let. A nemyslím takové jevy, kdy řekneme, „no to je snad zázrak“, a chceme tím vyjádřit, že se stalo něco neočekávaného a hodně příjemného, ale přitom tušíme, že celá věc má i přirozené vysvětlení. Myslím „čistokrevné“ zázraky, jako když třeba v situaci, kdy jsem byl v nouzi, mi přišlo 100 marek v tuzexových bonech od známého v Západním Německu, který mi pár dnů po oněch penězích poslal téměř omluvný dopis, abych se neurazil, že mi poslal peníze, ale že se modlil a měl pocit, že Bůh mu říká, aby mi tyto peníze poslal. Ten bratr netušil vůbec nic o mé celkové finanční situaci a o tom, že jsem se právě – z určitých důvodů – dostal do úzkých. To zmiňuji jen jeden z celé řady případů, kdy jsem zakusil nadpřirozené Boží jednání.

Uvádím to proto, aby bylo jasné, že v nadpřirozeného Boha věřím a že jsem právě v oblasti financí mnohokrát nadpřirozené jednání zakoušel. Ale možná právě proto mi hodně vadí, když někdo z kazatelny tvrdí, že patříme-li Bohu, nikdy nebudeme mít nedostatek a díky naší víře se nám bude vždy dařit dobře. Písmo nás varuje před lidmi, kteří se domnívají, že zbožnost je „tělesný zisk“ (1Tm 6:5).

Jistě platí, že když se budeme řídit biblickými doporučeními a varováními pro oblast hospodaření, bude se nám (v průměru – a to je důležité!) dařit lépe. Snad nejvíce těchto doporučení, rad a varování je v knize Přísloví, v níž najdeme několik dosti tvrdých varování před ručením, před neuváženými půjčkami nebo před společným podnikáním s lidmi, kteří nechodí s Bohem. A skutečně – pokud se někdo bude řídit doporučeními, radami i varováními z knihy Přísloví, potažmo i z jiných částí Písma, může postupně vybřednout z nepříjemných finančních problémů a dlouhodobě třeba i dosáhnout prosperity. Takový člověk pak může pravdivě dosvědčovat, že Bůh je dobrý a že řídit se principy, jež nám Písmo zjevuje, se vyplácí a je to cesta k požehnání.

Problémem je, když obecné principy uplatňujeme na jednotlivce. Pak se může stát, že je-li někdo ve finančním presu, usoudíme, že se zřejmě biblickými principy neřídil a že „nejednal ve víře“. Domněnce, že „v tom máme jasno“, můžeme podlehnout o to snadněji, když je evidentní, že se – v některých případech – skutečně proti některým jasným biblickým principům prohřešil. (Možná to skutečně bývá nejčastěji tím, že se zaručil za druhého člověka – ať už příbuzného nebo „dobrého bratra“ ze sboru, který se jevil jako zbožný a poctivý.) Podobně jako bych mohl vyprávět o Božích zázracích v této oblasti a napsat o nich celou knihu, stejně tak bych mohl napsat knihu o tragédiích, na jejichž počátku stálo neodpovědné a/nebo naivní jednání v oblasti financí.

Stručně řečeno, naši „finanční zdraví“ může sice něco naznačovat, ale rozhodně není spolehlivým indikátorem, z nějž bychom mohli odečítat „sílu víry“, případně míru zbožnosti, nás samotných nebo jiného člověka. A už vůbec neplatí, že pokud někdo téměř zázračně zbohatne, je to známkou toho, že má Kristův charakter nebo že zastává zdravé učení, byť vám neustále opakuje, že prosperuje, protože se modlil. A naopak: Pokud na tom někdo není finančně dobře, nemusí to vůbec být známka toho, že tento člověk nespoléhá na Pána. To, že mám peníze na něco, po čem toužím, rozhodně neznamená, že Bůh se nemůže dočkat, až si danou věc koupím. A pokud ty peníze nemám, není to důkazem, že mám nějaký „skrytý hřích“, pro který mi Pán Bůh upírá požehnání. „Vítězící“ a „prosperující“ křesťané často citují Pavlova slova z Písma: „Všechno mohu v Kristu, který mě posiluje“. Méně znám a méně citován je sousední verš: „Umím i hojnost míti, umím i nouzi trpěti.“ Ano, české přísloví „chudoba cti netratí“ je pravdivé a s výroky Písma kompatibilní.

Rovněž varuji před poněkud přímočarým chápáním tzv. „zasévání“. Někteří kazatelé prosperity káží zhruba toto: „Když dáte deset dolarů na dobrou věc (takový kazatel mívá často na mysli bankovní účet své organizace), je to jako semínko, které vzejde a Bůh mu bude žehnat. Tato setba vám přinese stý užitek.“ Jsou lidé, kteří takovým slibům uvěřili – a přišli na buben. Je zajímavé, že takové „evangelium prosperity“ je někdy nadšeně přijímáno v chudších zemích, ale právě tam často vede k tragickým výsledkům. Pokud je ovšem hlásáno v zemích nejchudších, kupříkladu v některých státech subsaharské Afriky, kde je třeba sedmdesátiprocentní nezaměstnanost, pak je to „jednoduše hloupé“, „simply silly“, jak se jednou vyjádřil v našem osobním rozhovoru Derek Prince, který dobře věděl, co je to prokletí a co je to požehnání (Doporučuji jeho knížku s tímto názvem).

Včera se mě manželé, kteří mezi nás chodí už půl roku, zeptali, jak je to vlastně u nás s desátky. To mi připomnělo, že bych měl – asi po roce – zase jednou ve sboru mluvit o tom, jak je to u nás s penězi. Ani v domovském sboru v Jeseníku, ani v naší Zlatohorské misijní skupince, totiž o penězích skoro nemluvíme. Neuslyšíte žádné srdceryvné výlevy před sbírkou, jak vám Pán Bůh požehná, budete-li štědří. Místo toho ve Zlatých Horách dostane každý člen každý měsíc finanční zprávu se všemi příjmy a výdaji. Kupodivu máme neustále přebytek a čas od času se poradíme, jak s ním naložíme. A to žijeme v nejchudším okrese. Bůh je dobrý. Naše finanční zdraví je založeno na důvěře – na naší individuální i kolektivní důvěře v Boha a rovněž tak na důvěře jednoho k druhému v rámci sboru. Jestli vidím nějakou bezpečnou „cestu k prosperitě“, pak je to ta právě popsaná. Věřte mi, je vyzkoušená. Nicméně varuji: Jakmile si začneme myslet, že zbožnost je „zisk tělesný“, toto kouzlo přestane fungovat.

  1. října 2019

 

 

Chvála dnešního světa

Nedávno se mě syn Ben zeptal, jestli byl náš národ v průběhu dějin skutečně v nějaké věci sjednocen. Odpověděl jsem, že největší jednotu jsem prožíval v prvních dnech okupace po 21. srpnu 1968. Byl to zcela zvláštní týden, plný obav, ale snad ještě více plný jakési vznešené vážnosti, ovšem nikoli bez dávky zvláštního humoru. Jistě, zlí a zapšklí lidé byli v národě i tehdy, ale v oněch dnech jako by se neprojevovali. Mám-li to vyjádřit drsně: Krysy byly zalezlé v dírách a po nějakou dobu nevylézaly ven. Jejich „hvězdná hodina“ přišla o rok později, po 21. srpnu 1969. Pak se vyřádily dostatečně – trvalo to dvacet let.

Ben se pak zeptal, jestli se ten étos, který vládl po srpnové okupaci, obnovil po listopadu 1989. Odpověděl jsem, že dle mého mínění ne. Jistě, byla to opět slavná doba, a jsem rád, že přišla a že jsem ji zažil. Řekl bych ale, že v národě bylo nějak více ostražitosti a nedůvěry.

Nedávno jsem editoval vzpomínky mé maminky na její dětství. Narodila se v roce 1925 a v době Mnichova jí bylo třináct a půl. Popisovala, jak byl národ sjednocen ve vůli bránit milovaný Masarykův stát. Nicméně… jen národ český. Mnozí Slováci to tehdy viděli jinak, a pak zde byli především Němci, kteří chtěli tento stát rozbít. Český étos byl tehdy velmi silný, nicméně svět byl velmi pochmurný. Krysy vylezly hned po Mnichovu a pustily se do díla.

Když se na to dívám zpětně, zdá se mi, že lze říci, že „elity to nezvládly“. První Československá republika byl stát sice demokratický a v mnohém úspěšný, mimo jiné i hospodářsky, nicméně měl v sobě zakódován zánik. Ten byl dán přístupem k sudetským Němcům, které si nový stát nedokázal získat. V tom ještě největší chyba nebyla. Ta byla v tom, že se o to nový stát ani nepokoušel.

Kdyby se tehdy Češi s Slováci pokusili vybudovat něco jako Švýcarsko, kde sice lidé mluví německy, francouzsky nebo italsky, ale jejich identita je v tom, že jsou Švýcaři, možná by – alespoň teoreticky – sudetští Němci ocenili demokratický stát, zejména ve srovnání s Německem, po první světové válce značně rozloženým. Ale asi by se to stejně nepodařilo – doba byla příliš krátká. Švýcarská identita se rodila po celá staletí.

Československo bylo prostě mezi válkami nehajitelné. To neznamená, že československá vláda, stejně jako prezidenti Masaryk a Beneš, neudělala celou řadu zahraničně i vnitropolitických chyb. Obávám se ale, že Československo nemělo šanci, ani kdyby vláda ty chyby neudělala. Díky Bohu alespoň za těch dvacet demokratických let!

Třicet let po Mnichovu zde byla snaha vybudovat „socialismus s lidskou tváří“. Ani tento pokus se v tehdejší geopolitické situaci nemohl podařit. První republika měla dvacet let, pražské jaro mělo pár měsíců. Smutné bylo, že tehdejší „elity“, zavlečené do Moskvy, národ zradily (s čestnou výjimkou Františka Kriegla). Symbolicky tuto zradu završil Dubčekův podpis na tzv. „pendrekovém zákoně“. Alexandr Dubček posvětil násilí na lidech, kteří ho podporovali.

Dnes je situace naprosto jiná. Žádné vojenské nebezpečí od našich sousedů nám nehrozí. Hospodářsky jsme jako stát velmi úspěšní. Překonáváme ztráty naakumulované během čtyřiceti let komunistické diktatury. A především – máme příležitosti, o kterých se předchozím generacím ani nesnilo. Mé děti cestují, kam se jim zachce. Když se jim chce studovat v cizině, tak to jednoduše udělají. Díky sociálním sítím může každý publikovat téměř cokoli. Mohou se zakládat spolky, občanské iniciativy, a na rozdíl od Hong Kongu nebo Paříže se mohou pořádat statisícové demonstrace, během nichž nedochází k bitkám a nikdo nerozbíjí výlohy. Vnímání kvality života jde taky alespoň trochu nahoru.

Jsem rád, že se najdou lidé, kteří budou s předchozím odstavcem souhlasit. A je mi celkem jasné, že zde budou jiní lidé, které ta slova o tom, jak je to u nás dobré, ukrutně naštvou a kteří si v diskusích pod článkem nebudou brát servítky.

Nicméně přesto chci všechny upozornit, že jsme bez výmluvy. Dostali jsme život darem a záleží do značné míry na nás, co s ním uděláme. Jelikož věřím v Boha Stvořitele a Zachránce, vím, že bez něj se člověk může minout svým posláním, protože se nad ním ani nezamýšlí. Vím, že se budeme zodpovídat na soudu, jak jsme se svým životem, se svými obdarováními, zdroji a možnostmi naložili. Když to člověk vidí takhle, má menší chuť kritizovat druhé a nadávat na svět, a více se zamýšlí nad tím, jak tento život prožít tak, aby ten kousek světa, na kterém jsme se pohybovali, byl po našem odchodu o něco lepší než dříve.

S údivem shledávám, že i mezi křesťany se najdou lidé, kteří se soustředí na to, jak to bude na konci světa všechno hrozné, a že vlastně nemá cenu starat se o tuto planetu, která nakonec zahyne v ohni. Ano, také věřím na nové nebe a novou zemi, na nový Jeruzalém, sestupující od Boha. Ale nějak mi to nebrání mít radost z kvetoucí zahrádky a konat dobro, dokud je čas.

Kolem nás je spousta nešťastných lidí, kteří nevědí, odkud přicházejí a kam jdou. Mnozí z nich mají pocit, že je nemá nikdo rád. Někdy je velice těžké k nim proniknout skrze skořápku zklamání a zrad. Vidím kolem sebe spoustu problémů, které tato společnost vyřešit nedokáže – třeba situaci Romů. Jakmile se Romové obrátí k Bohu, začnou se dít velké věci. I mezi Čechy. Kolem nás řádí genderová ideologie – my však můžeme vychovávat děti tak, aby rozuměly tomu, kdo jsou. Je lepší svítit, než nadávat na tmu.

Tak s chutí do toho! Žijeme v úžasné době, a záleží na nás, jak ji prožijeme: Tak pamatuj: Tento den je první den zbytku tvého života!

  1. října 2019

Hospodinovo tajemství

„S těmi, kdo se ho bojí, má Hospodin důvěrný vztah, dává jim poznat svou smlouvu.“ Tak zní ve studijním překladu Žalm 25:14. Ekumenický překlad, jenž se jen nepatrně liší od kralického, zní: „Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí, ve známost jim uvádí svou smlouvu.“

Česká slova těchto překladů nám nejsou neznámá: bát se, tajemství, důvěrný vztah, poznání, smlouva. A přece je tento text patrně pro mnohé zahalen tajemstvím. Bát se čehokoli se dnes vesměs nenosí, a bát se Hospodina zvlášť ne. Někdo se bojí recese, jiný migrantů, jiný ztráty zaměstnání, jiný klimatických změn… Ale bát se Boha? Když žádný není? Nebo možná je, ale pokud je, tak nás přece miluje, tak proč se ho bát?

A přece je na jiných místech Písma napsáno, že bázeň Hospodinova je počátek poznání. Nebo moudrosti.

Ponechávám dvojznačnost výrazu „bázeň Hospodinova“. Podobně jako „víra Boží“ v ústech Ježíšových znamená jednak bázeň před Hospodinem, jednak bázeň, kterou dává Hospodin. A tato bázeň je něco zcela jiného než obyčejný lidský strach, ať už z velkého černého psa nebo jaderného výbuchu. Jenže jinakost této bázně pozná jen ten, kdo ji má.

Několikrát se mi stalo, že jsem s někým zabředl do rozhovoru o Bohu a o víře, a když jsem se zeptal, „čteš Bibli?“, dostalo se mi pro mě kuriózní odpovědi: „Jo, to jsem čet‘“.

Jenže Bible se nedá číst jako jiné knihy. Tedy… vlastně dá, ale v podstatě bez užitku. Abychom jí rozuměli, potřebujeme Boží bázeň – a Ducha svatého. Bez Ducha svatého bývá Bible mrtvou literou, která zabíjí.

Ačkoli v knize Přísloví se píše, že bázeň Hospodinova je počátek poznání, je dobré si být vědom, že nikoli všeho poznání. Verš ze žalmu, který je mottem tohoto článku, říká, že bojícím se Hospodina uvádí Bůh ve známost svou smlouvu. Jsou tedy obory, jež pracují s poznáním, které vám sama bázeň Hospodinova neotevře. Máte-li bázeň Hospodinovu, nebudete lepším chemikem nebo geografem než jiní. Budete ale patrně člověkem, který ví, proč daný obor studuje a který je požehnáním pro své kolegy.

To, že nám Bůh uvádí ve známost svou smlouvu, si vysvětluji tak, že nám dává jednak porozumět Písmu (ne nadarmo mluvíme o Staré a Nové smlouvě), jednak povaze vztahu, do nějž s Ním vstupujeme. Proto studijní překlad mluví o „důvěrném vztahu“. Ten není možný bez bázně Hospodinovy. Je to vztah důvěrný, nikoli však familiérní. Umožňuje nám říkat Bohu „Tatínku“, ale toto důvěrné oslovení je oprávněné jen tam, kde máme Hospodinovu bázeň.

Bez důvěrného vztahu k Bohu dělají lidé z Ježíše někdy pohaněče a drába, který pečlivě registruje všechna naše pochybení, nebo se jim Ježíš naopak jeví jako jakýsi anarchista nebo hippie. Jen Hospodinova bázeň nás ochrání před upadnutím do některého z těchto omylů. Pro mnohé bylo osvobozující poznání, že Ježíš, ač nebyl hříšník, stoloval s hříšníky. Někdy se ale tato hluboká pravda zdůrazňuje i v nepatřičných situacích, takže je potřeba připomenout, jak říkával můj přítel Pavel Kábrt, že Ježíš sice stoloval s hříšníky, ale nebyl hříšník. Bez bázně Hospodinovy totiž nerozumíme Bibli dobře, a tak Pavlova slova, že chce být Židům Žid a Řekům Řek, prolongujeme do polohy, že evangelista může být třeba i alkoholikům alkoholik nebo cizoložníkům cizoložník.

Bez bázně před Bohem jsme v pokušení udělat z Ježíše garanta naší teologické či dokonce politické agendy, ať už je to agenda fundamentalistická nebo liberální.

Máme-li bázeň před Bohem a začínáme-li rozumět Boží smlouvě, víme, že k našemu celoživotnímu snažení patří svlékání starého a oblékání nového člověka, jinými slovy, proměna v podobu Kristovu. Pokud jdeme touto cestou, vážíme si každého člověka, včetně našich nepřátel. To se pozná na našem vztahu k nim. To, jak lidé mluví o mně, nesmí sebemenším způsobem určovat to, jak já mluvím o nich. Na této cestě se nám odhalují různá tajemství a my začínáme rozumět sami sobě, svým blízkým a vzdálenějším, a především Bohu. Nejde o to, přečíst více knih; jde o to, mít bázeň Hospodinovu.

  1. srpna 2019