Nedůvěra

Nedůvěra je dnes hojně používané slovo. Výzkumy veřejného mínění ukazují, jak moc jako občané nedůvěřujeme vládě, parlamentu, případně prezidentovi. Nedůvěra je rozšířená i v církvích. Mezi nevěřícími je nedůvěra vůči církvím takřka absolutní, a povolání pastora dominuje žebříčkům nepopularity.

Domnívám se, že značná část této nedůvěry je neoprávněná. Značná část této nedůvěry nevyplývá z nějaké objektivní skutečnosti, ale je čímsi duchovním, co se dá těžko porazit fakty a racionální argumentací. U mnohých lidí je nedůvěra jakýsi a priori postoj, jakési „default“ nastavení. To předpokládá, že politik se určitě snaží občany podvést, žurnalista nepochybně překrucuje a zamlčuje pravdu, pastor sleduje nějaké vlastní sobecké cíle atd.

Tyto názory jsou často podloženy poukazem na určité konkrétní případy, které dokládají oprávněnost této nedůvěry. Ano, konkrétní politik někde skutečně konkrétně zalhal, žurnalista si tu či onu kauzu skutečně vymyslel, a (některý) pastor skutečně svými ovečkami manipuluje.

Jenže je tu řada různých „ale“. Například se mi zdá, že v zápalu politického boje se často nadužívá výrok „politik X. Y. lhal“. „Lež“ a „lhát“ jsou morálně nabitá slova, která se ale někdy používají tam, kde by bylo objektivnější říci, že politik něco „zamlčel“ nebo „nezmínil“. Vědomé zamlčování také není nic hezkého, ale není to lhaní. A ještě méně vhodné mi připadá slovo „lhát“ tam, kde politik vycházel – nevědomky – ze špatných nebo nedostatečných dat. Lhaní morálně diskvalifikuje; s člověkem, který vědomě lže, nemá moc smysl se dohadovat. Rozdílnost názorů a důrazů ale není nutně lhaní.

Dále se často říká, že vláda (nebo nějaký jiný orgán) „nedostatečně komunikuje“. Mám zato, že je to mnohdy optický klam. Vláda něco nezmíní, protože nepředpokládá, že by to někoho zajímalo. Opozice v tom hned vidí záměr.

Ve skutečnosti je díky sociálním sítím mnohem více komunikace než kdykoli dříve.

Co se týče pastorů a církví, tam je často nedůvěra věru nezasloužená. Pro řadu nevěřících je pastor jakýsi exot – žádného osobně neznají, a proto není tak těžké je přesvědčit, že jsou to jakási monstra živící se cizím neštěstím a lehkověrností. Málokdo tuší, co takový pastor vlastně dělá. Lidí zklamaných církví bude vždycky dost. Křesťanům se rozvody nevyhýbají; a pokud se takový pár rozvede, je pravděpodobné, že jeden z bývalých manželů církev opustí a začne o ní mluvit nepěkně. A v některých případech opustí církev ve zlém oba.

Napsal jsem, že nedůvěra je duchovní věc. A navrhuji, abychom si zvolili jako „default“ důvěru. Přistupujme k druhým s apriorní důvěrou. Někdy zjistíme, že jsme se mýlili. Já jsem se třeba zmýlil v otázce lockdownů. Tehdy jsem je podporoval, dnes si myslím, že to byla chyba. Nemyslím si ale, že by lékaři, z nichž většina lockdown schvalovala, tak činili z nějakých nečistých motivů. Když je prohlásíme za lháře, budou to chápat úkorně, a právem, protože oni nic zlého nezamýšleli. (Uvádím to jen jako příklad; nechci, aby se v diskusi pod tímto článkem řešit právě lockdown.)

Měl jsem vždycky trochu problém, když jsem ve velké kapitole o lásce (1. Korintským 13) četl, že láska „všemu věří“. Znamená to snad, že křesťané mají věřit všemu, tedy i kdejaké hlouposti či spiklenecké teorii? Nemyslím. Myslím, že apoštol Pavel měl na mysli právě ten „default“: Vycházejme z toho, že někdo to myslí dobře, dokud nás fakta nepřesvědčí o opaku.

Na jaře a v létě roku 2022 u mne bydleli dva Ukrajinci – matka se synem. Místní hospodářská komora uspořádala setkání, na které pozvala všechny Ukrajince hledající v tomto okresu práci. Přišlo jich několik desítek, všichni jednali velmi slušně, jen jedna Ukrajinka přišla opilá. O čem asi mluvili Češi, kteří tam byli přítomni, když přišli domů? O oněch padesáti slušných, nebo o té jedné opilé? Ukrajinka bydlící u mne se vrátila domů nešťastná. „To je hrozné, Ukrajinci zase udělali ostudu!“ Pokud má člověk jako default nedůvěru, bude si pamatovat ony nepěkné případy, jakkoli jsou statisticky zanedbatelné. Myslím, že my křesťané bychom měli zaujmout default opačný.

  1. února 2024

Boží bázeň

Tento článek píšu na přání, ale píšu ho rád, protože téma Boží bázně hodně promýšlím. Je totiž nesmírně důležitá a pokud nám schází jakožto jednotlivcům, pak ve svém životě bloudíme. Mluvím z vlastní zkušenosti. A pokud schází ve společnosti, bloudí celá společnost.

Mnozí křesťané znají verš z knihy Přísloví: „Boží bázeň je počátek moudrosti.“ (Můžeme si připomenout, že tam, kde v Bibli narazíme na slovo „počátek“, si můžeme na mnoha místech dosadit slovo „princip“.)

Důležité je vědět, že bez Boží bázně nemůžeme rozumět Božímu slovu. Intelektuální poznání a množství vědomostí nemohou Boží bázeň nahradit. „Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí, ve známost jim uvádí svou smlouvu.“ Tak zní Žalm 25,14 v ekumenickém překladu. Soudím, že to, co je řečeno o „smlouvě“, stejně platí o Božím slovu. To patří těm, kdo se bojí Boha. Kraličtí překládají: „Tajemství Hospodinovo zjevné jest těm, kteříž se jeho bojí, a v známost jim uvodí smlouvu svou.“ Líbí se mi zde slovo „zjevné“. Dva lidé mohou hledět na tutéž věc nebo prožít tutéž zkušenost, a jednomu se něco zjevuje, kdežto druhému ne. Čím to je? Ten první má Boží bázeň. A Studijní překlad obsahuje výraz „důvěrný vztah“. V hebrejském originále je jednoslabičné slovo sód, které nelze překládat konkordantně, tj. na všech místech výskytu stejně, ale výraz „důvěrný vztah“ je asi nejlepší a nejvýstižnější z možných.

V tom „důvěrném vztahu“ jsou jistě lidé, kteří milují Písmo, ale na začátku nemusí být Písmo; musí tam ovšem být Boží bázeň. Kdo ji má, s tím vstupuje Hospodin do důvěrného vztahu, a tomu otvírá Boží slovo. Bůh totiž sám střeží svá tajemství, a bezbožník k nim nepronikne. Sám jsem to zažil velmi vyostřeně: Když jsem činil pokání, Boží slovo se mi náhle otevřelo, ač už jsem měl za sebou pět let teologického studia a už jsem druhým rokem pravidelně kázal.

Bohu pochopitelně záleží na našem srdci. To jsem zdůrazňoval mnohokrát. To ale neznamená, že by vnější projevy Boží bázně byly bezcenné. Tak já kupříkladu nikdy nekladu nějaký předmět na svou Bibli. S výjimkou modlitebního seznamu. Někdo může namítnout – a já bych před obrácení mluvil podobně: „Vždyť Boží slovo přece není tiskařská čerň a papír.“ Ano, není. A je mi jasné, že tento zvyk ze mne nedělá lepšího člověka. Nicméně z mé strany je projevem úcty k Božímu slovu.

Podobně když se ráno modlím, vždycky se vyzuju. Vlastně nevím, proč to dělám; možná je to připomínka Mojžíše a Jozueho, které Bůh v určitém okamžiku vyzval, aby se zuli, protože jsou na svatém místě.

Pro mě to prostě jsou vnější projevy Boží bázně. Nikoho nevyzývám k imitaci těchto vnějších projevů – ano, záleží na srdci. Pokud ale budeš cítit pozvání k něčemu podobnému, nebraň se tomu.

Boží bázeň se pozná podle toho, jaký má člověk vztah k Písmu, ale také podle toho, jaký má vztah k lidem. Ne všechno máme nebo musíme brát doslovně – třeba nikomu nedoporučuji, aby svévolně bral hady do ruky. Pokud ale čteš slovo Kdo by svému bratru řekl: ‚Raka‘, propadne veleradě. Kdo by mu řekl: ‚Blázne‘, propadne ohnivé Gehenně, pak by tě to mělo vést k velké zdrženlivosti, než někomu řekneš, že je ignorant nebo tupec. Jinak řečeno, kdyby v nás bylo více Boží bázně, snáze bychom se domluvili.

Kde se ale Boží bázeň bere? Pokud mi schází, mohu něco udělat pro to, abych ji měl?

Ať už k nám přichází jakkoli, je vždycky Božím darem. Někdy jsme svědky Božího jednání. Boží bázeň nehledáme, ale stane se něco, co ji v nás probudí. Jákob měl zvláštní sen, a když se probudil, řekl: „Jistě je na tomto místě Hospodin a já jsem to nevěděl“ (Gn 28,16). Často Boží bázeň zakusíme, až nějaká událost dozní.

Někdy se ocitneme v přírodě uprostřed noci a jsme fascinováni hvězdnou oblohou. Svět viditelný v nás probudí Boží bázeň, když pomyslíme, jaký asi musí být tvůrce tohoto vesmíru!

Jindy si uvědomíme svou povrchnost a uvědomíme si, že nám chybí Boží bázeň. Můžeme o ni prosit, ale uvědomme si, že se může stát něco, co nebude nutně příjemné. Setkání s Bohem, jakýkoli Boží dotek, neznamená zjednodušení našeho života – často spíše naopak. Nicméně zpravidla vede k dobrodružství, v němž poznáváme skutečnou realitu. Realitu, která by se nám bez Boží bázně neotevřela.

  1. února 2024

Meč Ducha

Kdysi jsem v delší stati Duchovní předpoklady prosperity rozpracovával tezi Dereka Prince, že prosperita národa je přímo úměrná znalosti Božího Slova. Všímal jsem si, že po objevení Ameriky a po reformaci se těžiště prosperity (samozřejmě relativní) přesunulo z jižní Evropy na sever. Španělsko, Portugalsko a např. italská města Janov nebo Benátky začaly zaostávat za Anglií, Nizozemím, Skandinávií a později i Pruskem. V tehdejší době – na rozdíl od doby dnešní – katolická církev nepodporovala „laiky“ v čtení a studiu Písma, zatímco církve v národech, které přijaly reformaci, ano. Později mi došlo, že onu širokou znalost Písma (širokou ve srovnání se stavem před reformací) umožnil rovněž vynález knihtisku.

Došlo mi to, když jsem si kladl otázku, proč je nyní církev v poměrně žalostném stavu. Domnívám se, že to souvisí s úpadkem znalosti Písma, který v moderní době postihuje protestantské církve stejně, ne-li více než katolíky. Máme Písmo v mobilu, tedy je nám bez problémů přístupné. Dokonce jsem četl článek, že lidé nyní nečtou Bibli o tolik méně než dříve, nicméně čtení z displeje mobilního telefonu nemůže nahradit čtení a meditaci nad tištěným textem.

Znalost Písma je podmínka duchovního růstu. Není to podmínka jediná, ale je to podmínka sine qua non, tedy podmínka nezbytná.

Nebudu teď křesťanské nečtenáře Bible peskovat; přál bych si, aby tento článek vyzněl jako pozvání.

Pán Ježíš zaslíbil svým učedníkům, že až je opustí, pošle jim Přímluvce, který jim – mimo jiné – připomene Ježíšova slova: „Duch Svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl“ (Jan 14,26). Tomuto výroku lze rozumět několika způsoby – např. že Duch Janovi připomene Ježíšova slova, aby je Jan mohl zapsat do evangelia, které nese jeho jméno. Ale lze tomu rozumět i takto: „Budeš-li se sytit Božím Slovem, Duch svatý ti připomene slova, která budeš v té které situaci potřebovat.“

Z toho ovšem plyne, že potřebujeme číst Boží Slovo, aby nám Duch svatý měl co připomínat.

Mnohokrát se mi v mém životě stalo, že jsem nějakému biblickému slovu nerozuměl, ale pak jsem se dostal do situace, v niž mi Boží Slovo ukázalo další cestu – Duch mi to slovo „připomenul“ a já jsem mu najednou rozuměl.

Stalo se mi to tolikrát, že jsem nakonec pochopil, že je to „normální“ – takto k nám promlouvá Bůh.

Vedlo to ale také k tomu, že jsem si přestal pochopení některých slov „vynucovat“. Jsou biblická slova, kterým bych rád rozuměl, ale nerozumím jim. Nicméně věřím, že když to bude zapotřebí, Bůh mi porozumění dá. Sem zřejmě míří slovo z Deuteronomia 29,28: „Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, odhalené pak nám a našim synům až navěky, abychom plnili všechna slova tohoto zákona.“ To, čemu nerozumím, patří Bohu. Když bude chtít, tak mi to dá. Zatím mám dost toho, co je mi „odhaleno“. Slyšel jsem o malé holčičce, která odmítala jít v neděli do besídky. Když se rodiče ptali, proč, odpověděla: „Já už toho vím mnohem víc, než ve svém životě dělám.“ Jistě to není důvod nechodit do besídky, nicméně tato holčička měla pravdu: Téměř všichni křesťané toho z Písma vědí víc, než ve skutečnosti praktikují. Vezměte si třeba slovo „nesuďte, abyste nebyli souzeni“. Už jste toto slovo dokonale zvládli? Nebo Ježíšovo varování, že vydáme počet z každého prázdného (tedy nejen zlého nebo lživého) slova (Mt 12,36). Písmo nás nenechává na pochybách, že se nebudeme zodpovídat z těch slov, kterým jsme nerozuměli. Tato slova patří Bohu. My se budeme zpovídat z toho, čemu jsme – někdy velmi dobře – rozuměli, ale nechtělo se nám poslechnout.

Proto vás vyzývám: Nebojte se nerozumět. A rozhodně se nepřipojujte k těm, kteří – když nerozumí – prohlásí, že to nemůže být Boží Slovo. A nebojte se přiznat, že nerozumíte. Pamatujte na to, že Bůh nám dal Bibli, abychom mohli poznat Ježíše Krista a uvěřit v něj (srov. Jan 20,31), ne abychom dokázali odpovědět na všechny otázky, které máme sami a které nám kladou druzí.

Když půjdete touto cestou, bude se vám Písmo otvírat stále víc. Tedy za předpokladu, že budete mít Boží bázeň. „S těmi, kdo se ho bojí, má Hospodin důvěrný vztah, dává jim poznat svou smlouvu.“ (Ž 25,14; neuděláte chybu, když si na místo slova „smlouva“ dáte „slovo“. Platí obojí). Jinak řečeno, čím budeš pokornější, tím více se ti bude otvírat Boží Slovo.

Dan Drápal

  1. ledna 2024

Richard Foster: Svoboda v jednoduchosti

V těchto dnech vychází kniha amerického kvakerského teologa Richarda Fostera Svoboda v jednoduchosti. Některým českým čtenářům je autor znám – v roce 2008 vydalo nakladatelství Návrat domů jeho knihu Uspořádej svůj svět (v anglickém originále Celebration of Discipline).

Pojem jednoduchost, kolem kterého je kniha vystavěna, zní v angličtině simplicity (anglický titul knihy zní Freedom of Simplicity). Jiný český ekvivalent tohoto slova zní prostota, a na mnoha místech by toto slovo „sedělo“ lépe. Nicméně autor vychází z jednoho nesnadného biblického obratu: V Kázání na hoře (Mt 6,22; paralela je v Lk 11:34) čteme o „jednoduchém“ oku (ofthalmos haplus). Většina českých překladů má „štědré“ nebo „čisté“ oko; nejlepší je ojedinělý překlad v NBK, která má slovo „prosté“. Foster dokládá, že protikladem „jednoduchého“ oka je oko „zlé“. Řečtina má i slovo diplus, které znamená „dvojaký“. Jak tomu Foster rozumí, nebudu zde vysvětlovat – tajemství nechť objeví sám čtenář.

Autor nabádá k prostotě jak v životě osobním, tak v životě církve, ale i obce. Patří k tomu táboru amerických evangelikálů, kteří nehledají únik před světem, ale naopak považují za správné se ve světě (i v politice) angažovat.

První část knihy obsahuje sondy do historie. Foster píše o nejvýznamnějším představiteli raného pouštního mnišství sv. Antonínovi i o středověkém hlasateli chudoby a naprosté závislosti na Kristu sv. Františkovi. Českému čtenáři budou méně známí někteří představitelé kvakerů, křesťanského hnutí, pro které byla jednoduchost důležitou hodnotou.

Autor přiznává, že není tak radikální jako třeba právě sv. František a nerozdal veškerý majetek. Životní styl, který hlásá, je dosažitelný pro většinu lidí – pokud o něj budou stát. Foster nám dává nahlédnout do vlastní rodiny a podrobně popisuje, jak se s manželkou rozhodují, zda něco koupit či nekoupit.

Jeho aktivismus ho někdy přivádí k myšlenkám, kam už bych ho následovat nemohl. Fosterovi se například nelíbí snahy obchodních řetězců připoutat k sobě zákazníky různými věrnostními kartami nebo spotřebitelskými soutěžemi. Nabádá čtenáře, aby napsali vedení těchto řetězců, že tyto marketingové praktiky považují za špatné. Mně se různé marketingové akce taky nelíbí, ale pořadatelům o tom nepíšu. Kdyby ten marketing nefungoval, pak by ho společnosti nevyužívaly. Společnosti prostě chtějí vydělávat a tomu je vše podřízeno. Lidé, kteří by jim psali, aby zrušily marketingové akce, by považovaly za podivíny.

Richard Foster ovšem popisuje jednu výrobní společnost, která si nastavila určité zásady, které zakladatelé chápou jako odpovídající křesťanským hodnotám. Jednou ze zásad je, že nejvyšší plat ve společnosti nesmí být vyšší než sedminásobek platu nejnižšího. To je jistě zásada silně motivující. qp

Tato Fosterova kniha je jak teoretická, tak praktická. Dost s ní souzním, protože jak stárnu, chápu, že toho vlastně potřebuji velmi málo. Naše potřeby se odvíjejí od našeho povolání a poslání. K tomu, abych mohl dobře naplňovat své povolání, nepotřebuji jachtu v Chorvatsku nebo poslední model SUV. Potřebuji počítač, na kterém mohu psát, a nemusí mít supervýkonnou grafickou kartu, protože hry na počítači hraji jen výjimečně, a to jen nějak hodně obyčejné. Fosterova kniha skutečně může někoho osvobodit od zbytečných starostí – dostává tedy svému názvu: Svoboda v jednoduchosti.

listopad 2023

 

 

Neztrácejme ideál

V diskusích o základních životních otázkách někdy od „progresivistů“ slyšíme, že manželství je instituce, která už se přežila a do dnešní doby se nehodí. Slyšel jsem argument, že homosexuální „manželství“ je výhodnější než manželství heterosexuální, protože žena lépe rozumí ženě než muži a podobně muž rozumí muži lépe než ženě. Dále jsem slyšel jako argument pro polyamorické svazky, že pro muže je velice těžké být věrný jedné ženě. Žít v polyamorickém svazku je prý snazší než v klasickém manželství.

Na druhé straně výzkumy veřejného mínění opakovaně prokazují, že lidé stále nejvíce touží po trvalém vztahu s jedním partnerem.

Slyšel jsem ještě další argument proti klasickému manželství: Mezi lidmi je tolik nevěry, že by bylo lepší monogamní ideál opustit, když ho stejně nikdo nedodržuje. (Slovo nikdo je sice přehnané, nicméně nevěry je mezi lidmi patrně více než manželské věrnosti.) Nač si tedy lhát, nač něco předstírat. Nebylo by tedy lepší instituci manželství zrušit?

Mohli bychom tuto situaci rozebírat z mnoha stran; v tomto článku se chci zaměřit na jednu: Mnohé z těchto argumentů vycházejí z přesvědčení, že život by neměl být složitý, a pokud je něco náročné, je lépe to opustit, nebo se do toho vůbec nepouštět. A v jedné věci se patrně shodneme: Manželství náročné je.

Jde ale v našem životě především o to, aby byl jednoduchý a abychom v něm nemuseli vynakládat přílišnou námahu?

V tomto článku nechci popírat, že manželství a rodinný život jsou celkově v krizi. Tvrdím ale, že naprosté opuštění ideálu manželství a intaktní biologické rodiny uvrhne společnost do ještě většího zmatku.

Od šedesátých let jsme – pokud jde o vztahy – vystaveni nejrůznějším experimentům. Největší obětí jsou děti. Děti, jejichž rodiče se rozvedou, zpravidla předčasně dospívají. V nejednom případě si rozvedená matka udělá vrbu ze svého nejstaršího potomka. Nemusí to vůbec být vědomé rozhodnutí. Nicméně takto svého potomka tak trochu připravuje o dětství. Je to pochopitelné, nicméně přesto nešťastné. Dospívající syn nebo dospívající dcera nemohou matce dát to, co očekávala o svého manžela.

V poslední době jsem se setkal s vícero případy, kdy psycholog či psycholožka bagatelizovali účinek rozvodu či rozvratu na děti. Někdy mě to velice překvapilo; zdálo se mi, že rady, které udílejí, jsou, jak se říká, „mimo mísu“. Pak jsem si všiml, že v některých případech oni sami vyrůstali v rozvrácených poměrech, a tudíž neměli osobní zkušenost s funkční rodinou.

Zdá se mi, že propagátoři sexuální revoluce příliš nedomýšleli, jaký vliv bude mít rozpad klasické rodiny na děti. A tak to nakonec dopadlo zcela jinak, než si představovali. Sice došlo ke svého druhu „zrovnoprávnění žen“, ovšem muži se přestali chovat zodpovědně. „Pilulka“ přenesla zodpovědnost za případné otěhotnění z muže na ženu – není divu, že to mužům vyhovovalo. Výsledkem je, že polovina dětí vyrůstá v podstatě bez otců.

Jako stárnoucí pastor jsem mohl pozorovat teď již tři generace rodin. A rozdíl mezi těmi, kteří vyrůstali ve spořádané rodině a těmi, kteří vyrůstali v rodině neúplné, je nebetyčný.

Ano, manželství je v krizi. Ideálu dosahuje málokdo. Na druhou stranu není pravda, že taková manželství neexistují vůbec. Radím mladým: Seznamte se s někým takovým a hledejte u nich radu, jak na to. Opustit ideál se zdůvodněním, že jeho dosažení je příliš náročné, je doslova cesta do pekel.

Pokud se budete k tomuto ideálu vztahovat, neznamená to, že budete bez obtíží. Možná vás někdo nařkne z pokrytectví. Jistě, z pokrytectví nelze nařknout někoho, kdo se sám k žádnému ideálnu nevztahuje a žádné normy neuznává. Pokud nemíříte nikam, určitě se trefíte.

Jistě, k ideálu se bude vztahovat ten, kdo ví, že život na této zemi není vše. Pokud máme jen tento život, pak nemá cenu vztahovat se k ideálu, a člověku se zdá, že by si měl hlavně „užívat“. Pozor ale: Etymologie tohoto slůvka je zrádná. Užívat = u-žívat. Předpona „u“ je tzv. privativní; vyskytuje se v takových slovech jako „u-bývat“, „u-létat“, „u-trácet“…Člověk si může život tak dlouho „užívat“, až si ho úplně užije a nic mu nezbude.

Lépe je naplňovat smysl manželství, kterým je učit se milovat a stávat se člověkem, jakého ze mě Bůh chce mít. Pravda, mnohdy to není tak zábavné, jako je ono užívání. Nicméně rozhodně to není méně dobrodružné.

Proto volám: Bůh nás nestvořil k tomu, aby náš život byl jednoduchý! Jordan Peterson vícekrát upozorňuje na Abrahama, kterého nazýváme „otec víry“. Žil si spokojený život uprostřed svého početného a zřejmě majetného příbuzenstva, a tu ho osloví Bůh a řekne mu, aby svůj pohodlný život opustil a vydal se na dalekou cestu do neznámé země. A Abraham se stal otcem víry, protože Boží hlas poslechl a pohodlný život vyměnil za dobrodružné putování. Třicet procent mladých Japonců prý neopouští domov a vesměs žije bez sexu. Pohodlný život neopustili. A uzavírá se jakási elipsa: Sexuální revoluce měla „osvobodit sex“, ale nyní mnozí lidé o sex přestávají stát. Kupodivu se to netýká křesťanů, kterým se kdysi vyčítala pruderie a kteří byli považováni za anti-sexuální. (Ten zákon nezamýšlených důsledků je pěkná potvora.)

A co ty? K čemu tě Bůh volá? Vyrazíš na cestu?

  1. prosince 2023

Dlouhá cesta do sboru

Není to nic příjemného, ale je lepší pohledět pravdě do očí: Co se týče evangelizace, jsme na tom podobně jako farizeové, o kterých Pán Ježíš řekl, že obcházejí „moře i souš, aby získali jednoho proselytu“ (Mt 23,15). Ano, žneme skrovně, skrovněji než pod vládou komunismu. Má to různé příčiny a nám prospěje, když se zamyslíme nad tím, co můžeme změnit a co nikoli.

Věříme v Pána Ježíše Krista, věříme, že nám dává věčný život. Víme, že každý člověk potřebuje činit pokání. Snažíme se vést lidi ke Kristu prošlapanou cestou, na které jsou známé milníky: pokání, obrácení, křest ve vodě, u nás charismatiků a letničních křest v Duchu, vstup do sboru, převzetí určité služby… Domnívám se, že tak tomu bylo vždycky a tak tomu také vždycky bude – až do skonání věků.

V čem je tedy problém? Jeden je vnější a ten můžeme ovlivnit jen málo. Je to všeobecná nedůvěra k institucím všeho druhu, k církvím možná obzvláště. Kolem nás se neustále odhalují různé nepravosti – korupce na vysokých místech, selhání institucí (např. při otravě řeky Bečvy), sexuální zneužívání (které se zvlášť týká církví), nespokojenost s vládními kroky atd. A tak se stává – pokud se vrátíme k otázce evangelizace – že jsou lidé, kteří dospějí k rozhodnutí, že se dají pokřtít, ale když jim navrhnete, aby také vstoupili do sboru, stáhnou se. V poslední době mi velmi podobné případy popsalo hned několik pastorů, a já jsem to na vlastní kůži také zažil, dokud jsem byl v Praze.

Z našeho hlediska je logické, aby člověk, který se dal pokřtít, rovněž vstoupil do sboru. V KS Praha jsme byli svým způsobem průkopničtí v tom, že jsme oddělovali křest od vstupu do sboru. Logika byla tato: Často k nám do sboru přivedl někdo člověka, který se v našem sboru sice obrátil, ale my jsme přišli jako slepí k houslím až k samému závěru, k poslednímu kroku, zatímco ten, kdo ho přivedl, se mu věnoval třeba několik měsíců. A tak jsme každému říkali, že by si do půl roku měl najít nějaké společenství, které bude jeho domovem. Neviděli jsme jako správné chtít po něm, aby se vyznal v té spoustě denominací, která v Praze již tehdy byla.

Pokud člověk činí pokání a obrátí se, má právo na křest. Tedy bych mu křest neupíral. Potřebu závazného společenství bych jistě zmínil, ale netlačil bych na pilu. Pokud s námi takový člověk bude žít, po nějakém čase (pozor! mohou to být třeba i tři roky!) se závazným členem stane.

Další příběh, který jsem nedávno slyšel, ale který jsem v naprosto shodné podobě sám zažil, je následující: Připravujete někoho na křest, a on (nebo ona) se těsně před křtem nastěhuje k novému nevěřícímu partnerovi. A vůbec nechápe, proč vám to vadí.

Je nějaká chyba, chceme-li člověka vést onou zmíněnou tradiční cestou od pokání přes křest až ke členství ve sboru? Nemyslím si. Myslím si, že tradiční křesťanství bylo a je dobrým a nosným programem pro život. Kolem nás se hroutí tradiční způsob života a lidé opouštějí staletím prověřené normy, nadto se ve společnosti vede dosti krutý boj proti tradiční rodině a tradičnímu manželství, ale zatím nikdo nic lepšího nevymyslel, a zhroucení norem vede k stále častějšímu výskytu duševních nemocí. Společnost to pochopitelně vnímá, ale nevidí nebo nechce vidět, že jde o logické důsledky rozpadu společenských norem.

Jedním z následků je, že lidé, kteří přicházejí do církve, jsou stále rozbitější. Mnozí z nich žijí na hromádce, mnozí jsou rozvedení, mnohé děti jsou doma svědky neustálých hádek a bojů a vyrůstají v prostředí, které rozhodně není příznivé pro jejich budoucí partnerské vztahy.

Když tito lidé přijdou do církve, třeba i do církve relativně zdravé, jsou plni nedůvěry, které si mnohdy ani nejsou vědomi. Když jim pak předestřeme, v čem byl problém a co by měli teď dělat jinak, tedy jak vypadá život s Pánem Ježíšem, je to pro ně mnohdy jaksi mimoběžné. Pokud se pak soustředíme na to, jak je přivést k pokání, ke křtu, ke vstupu do sboru, často nám nerozumějí.

Považuji za důležité se v takovém případě za takového člověka modlit a ptát se Pána, co chce nyní s tímto člověkem dělat. Tedy ptát se, jaká je Boží agenda, ne jaká je naše agenda. Je potřeba s ním dlouho a trpělivě hovořit a snažit se porozumět, co s ním chce nyní Bůh dělat. Pokud někdo žije na hromádce a nevidí v tom problém, tak bych mu to nutně nezpochybňoval – možná je v současnosti jeho větším problémem to, že neodpustil svým rodičům. Jinými slovy, kladu si otázku, co chce Bůh nyní v životě toho člověka dělat. (Život na hromádce ho beztak dříve nebo později trápit začne, ne že ne. Počkejme, až o tom bude chtít mluvit.)

Nebudu zastírat, že lidem někdy trvá hodně dlouho, než pochopí, proč stojí za to život měnit podle Písma. Přesto radím, nespěchejme. Pokud člověk nakonec začne dávat život do pořádku, je důležité, aby sám rozuměl, proč, a aby to sám chtěl – ne aby to bylo jen na nátlak okolí. Možná pak bude mít sbor méně členů. Možná do něj bude někdo chodit několik let, aniž se stane členem. Radím ti, příliš se tím netrap. Důležité je, aby věděl, že je zván, že má dveře otevřené, a že ho nepřestaneme mít rádi, ani když do sboru nevstoupí.

Naskýtá se otázka, jak k takovému člověku přistupovat? Pokřtít ho, když to či ono ještě nemá vyřešené? Nebo ho nepokřtít, dokud si vše nevyřeší? A kdy to bude?

Na tyto otázky nemám žádnou obecnou odpověď. Modlím se za každého jednotlivého člověka. A čekám.

  1. prosince 2023

Nepřátelství bez nenávisti

V poslední době se vede živá diskuse o tom, zda a jak se může Izrael bránit útokům Hamásu. Netrvalo dlouho a tato otázka se stala dalším šiboletem, tedy něčím, co téměř automaticky rozděluje křesťany.

Pokusím se tuto otázku pojednat nejprve v jistém smyslu obecně. Odmysleme si teď na chvíli Izrael a Hamás. Může se křesťan vůbec podílet na činnosti policie a armády, nebo je mu jakákoli činnost v rámci silových složek zakázána? Jak souvisí Ježíšovo slovo o nastavení druhé tváře s praktickými konflikty ať už jednotlivců nebo celých národů? Má být křesťan za všech okolností pacifista, nebo se musí zlu postavit i za použití násilí?

Některé biblické texty – zejména Římanům 13 – předpokládají. že vrchnost (vláda) je od Boha. Má zde určité poslání. Tím posláním je zabránit tomu, aby zavládla anarchie a násilí. Písmo ovšem ví i o tom, že vláda tento svůj mandát někdy přestane plnit, a pak se křesťan (ostatně nejen on) může vládě vzepřít.

Pokud je ovšem vláda od Boha (a na poněkud jinou diskusi by bylo, co to vlastně znamená), pak si nedovedu představit, že by se křesťan na ní nesměl podílet. Z toho mi vyplývá, že křesťan může být policistou nebo vojákem. Ostatně Jan Křtitel na otázku vojáků, „co máme dělat“, neodpovídá „opusťte armádu“, ale „nikoho neutiskujte“.

Vyhrocený křesťanský pacifismus se odvolává na Ježíšovo slovo z Matouše 5,39: „Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když tě někdo udeří do tvé pravé tváře, nastav mu i druhou tvář.“

Dle mého chápání nutno respektovat, že toto slovo míří na situaci, kdy jsou v konfliktu dva jednotlivci. Nelze je automaticky aplikovat na mezinárodní konflikty. Právě to ovšem vyhrocení pacifisté činí. Představme si určitou krajní situaci, která ovšem, jak nám dokazuje postup Hamásu 7. října t. r., nemusí být vůbec hypotetická. Vrah podřezal jedno dítě a chystá se podříznout druhé. Já jsem nablízku a mám samopal, který bych mohl použít a mohl bych tak zachránit život dalších dětí.

Vyhrocený pacifista řekne, že násilí nesmím použít a zmíněného vraha mám milovat.

Mé svědomí mi říká, že pokud mám možnost zasáhnout a nezasáhnu, stávám se spolupachatelem a nesu vinu na smrti dalších zabitých dětí.

V diskusi pacifisté často argumentují Ježíšovým příkazem, že máme milovat své nepřátele. Přitom zřejmě vycházejí z nevyslovené premisy, že pokud proti někomu bojuji, nutně ho musím nenávidět.

Zde nám příliš nepomáhá nadužívání slova nenávist, zejména v jeho anglické formě hate, často v jeho počeštěné formě hejt, případně hejtovat. Například v diskusi o genderové ideologii se předpokládá, že pokud máte na sexualitu jiný názor, znamená to, že nenávidíte homosexuály nebo lesby, případně nějakou další podskupinu. Tento trik bychom si neměli nechat líbit a měli bychom se proti němu ohradit. To, že s někým nesouhlasím, neznamená, že ho nenávidím. Proč to vaši odpůrci dělají? Protože nechtějí slyšet vaše argumenty, ale chtějí vás vylíčit jako zlého a nenávistného člověka.

Vraťme se ale na počátek. Tvrdím, že k tomu, abyste se rozhodli zneškodnit vraha, ho nemusíte nenávidět. A jste-li křesťan, tak byste ho ani neměli nenávidět.

Nenávist škodí především nám samotným. A tak i ve spravedlivých bojích je třeba, abychom se vystříhali nenávisti. Naše jednání by nemělo být motivováno touhou po pomstě. I ve vyhrocených situacích, kdy můžeme a máme zasáhnout, platí Ježíšovo slovo: „Mně pomsta, já odplatím“ (Ř 12,19). Toto slovo můžeme ovšem číst s různými důrazy. Pokusím se ten rozdíl vyjádřit typografickými prostředky: Mně pomsta!odplatím! Tak toto bylo to špatné čtení. Správné je toto: Mně pomsta. odplatím. (Zkuste si tu větu vyslovit – jednou s důrazem na slova pomsta a odplatím, podruhé na slova mně a . Snad pochopíte, co tím chci říci.)

        Když se rozhodnu zneškodnit vraha, pak to neznamená, že nad ním vynáším definitivní soud. Jsem si vědom, že ho bude soudit Bůh, ostatně mě také. Samozřejmě tento můj přístup není totožný s postojem některých velitelů k nepřátelům v náboženských válkách: „Zabijte je všechny. On si je Pán Bůh přebere.“ Můj postoj má jediný motiv: Zabránit vrahovi v páchání další vražd. Pokud je vrah zajat, nebudu ho mučit. Jde o to, ho zneškodnit, ne mu ublížit. Věřím, že takový přístup je možný a správný.

Nyní se krátce vrátím ke konfliktu v Gaze. Teroristé si natáčeli svá zvěrstva, která byla záměrná, a ještě se jimi chlubili. Jejich jednoznačně a opakovaně deklarovaným cílem je totální zničení Izraele. Proto s nimi nelze uzavřít mír – kdyby souhlasili s mírem, popřeli by smysl své existence. Lze s nimi ovšem uzavřít příměří. K tomu na nátlak světového veřejného mínění – a především na nátlak USA – patrně nakonec dojde. Jenže to bude znamenat další krveprolití po několika dalších letech. Ovšem srovnávání záměrně podřezaných izraelských dětí s nezamýšlenou smrtí palestinských dětí je skutečně nechutné. Takový přístup je morálně neudržitelný.

Dan Drápal

  1. prosince 2023

Církev vyhlíží probuzení

Církev neustále vyhlíží probuzení. A pokud nepřichází, jsou mnozí křesťané zklamaní a někteří dokonce od Pána Ježíše Krista odpadnou. Jiní v církvi sice zůstávají, ale ve skutečnosti jsou také zklamaní. Mají dojem, že někomu naletěli. Nechtějí sice Boha opustit, ale pěstují takové to křesťanství „vocať až pocať“. Jsou rozhodnuti nikomu nenaletět. A pokud to odpovídá jejich letoře, jsou velmi kritičtí k těm, kteří o probuzení mluví a kteří se snaží dělat něco, aby přišlo.

Občas se v církvi vynoří nějaká nová iniciativa. Kurzy Alfa, Česko – nový den, Nová reformace, Národní probuzení, abych jmenoval alespoň některé. Jsou to iniciativy různého typu a nechci je nyní srovnávat a vytvářet jakýsi žebříček kvality. Co však platí, je to, že každá taková nová iniciativa má nedlouho po svém vzniku celou řadu kritiků, neřku-li nepřátel.

Probuzení jsem studoval v Písmu i v dějinách a myslím si, že o nich něco málo vím. Ale nebudu tvrdit, že jsem skutečné probuzení zažil. Poslední velké probuzení  v Evropě se odehrálo v roce 1904 ve Walesu a pak bylo ještě jedno menší na Hebridech (málo obydlených skotských ostrovech) v roce 1949.

Skutečné probuzení jsem tedy nezažil, ale zažil jsem mocné Boží jednání. Jednak v našem sboru na Maninách v osmdesátých letech minulého století, jednak v celé zemi v letech 1990-1992. Ani jedno z toho nelze nazvat probuzením – byly to, abychom byli terminologicky přesní, relativně úspěšné evangelizace, byť každá úplně jiná.

Z hlediska toho, co jsem z Boží milosti zažil, se mi jeví pozdější iniciativy jako poměrně ubohoučké. Přesto jsem za ně vděčný a nerad poslouchám jejich kritiky. Vlastně si vážím iniciátorů těchto hnutí, protože se o něco snaží, a to v době, kdy je to mimořádně těžké, ať už pro neutěšený stav církve, ať už pro neutěšený stav společnosti. Pročítal jsem nějaké materiály Národního probuzení a nenašel jsem tam pro sebe nic nového. Ale myslím si, že to je dobře, nikoli špatně. Nepřicházejí s nějakým novým učením. (Něco vám prozradím: Nové učení je špatné už proto, že je nové.) Jejich manuály jsem shledal pravověrnými a přiměřenými k účelu, pro který vznikaly. A má smysl polepovat tramvaje Božími pravdami? No, můj šálek kávy to není, ale oceňuji snahu a nasazení. My jsme v roce 1990 taky reklamou na tramvaji zvali k Ježíšovi. A sklízeli jsme za to možná víc kritiky než pochval.

Mně šla pouliční evangelizace pouze na samém počátku Manin, tedy koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let. Teď už to ani nezkouším, ale jsem rád, že to zkouší můj syn. A to, že to neumím, nepovažuji za svou přednost. Zkouším to jinak.

Vzpomínám si na jednu situaci z Manin. Navštívil nás nějaký křesťan a začal kritizovat evangelizační snahy Pavla Kábrta, který tehdy patřil k vedení sboru. „Mně se to, jak to děláte, moc nelíbí.“ „Mně taky ne,“ řekl Pavel, „nechceš mi předvést lepší způsob?“ Na jedné konferenci Lubomír Ondráček řekl: „Znáte pěkné přísloví: ‚Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí.‘ Mám pocit, že v našem sboru je hodně lidí, kteří už dlouho nic nezkazili.“

A tak, když někdo kritizuje různé evangelizační snahy, přemýšlím o tom, kdy asi ten kritik naposledy něco zkazil.

Když vzpomínám na léta služby, uvědomuji si, že devět z deseti mých nápadů byly slepé uličky. Ujala se jen menšina toho, co jsem vymyslel. Možná si řeknete: „To ale svědčí o tom, žes nebyl veden Duchem svatým?!“ Nu, nebudu zde tvrdit, že jsem Duchem svatým určitě veden byl. Ale mohu vyznat, že jsem Pánu Bohu velice vděčný, že jsem se mohl (a snad ještě budu moci) podílet na jeho jednání.

Určité nebezpečí vidím v tom, že nové iniciativy neunesou kritiku. A křesťané dokáží někdy být kritičtí, až mrazí. Nadšencům se pak někdy zdá, že s „tradiční“ církví nelze počítat, a mají tendenci se oddělit a stát se výlučnými. Proto různým iniciativám dobrořečím a nikoli zlořečím. Nemyslím si, že jejich nositelé jsou dokonalí, a nemyslí si to o sobě ani oni. Církev potřebuje mládence, kteří jsou silní, protože Boží slovo v nich zůstává a oni přemáhají toho Zlého.

Nepřestaňme probuzení vyhlížet. Můžeme se za ně modlit, ale nemůžeme ho zorganizovat. Jednou jsem se připojil na modlitební Zoom Národního probuzení, a bylo mi líto, že je nás tam připojeno žalostně málo. Ale pak jsem si vzpomněl na probuzení v New Yorku v roce 1849. Začalo modlitebními setkáním v polední pauze. Zpočátku přicházelo pouhých 10 – 20 lidí. Ale po nějakém čase se roztrhl pytel a do půl roku se v polední pauze scházely k modlitbám tisíce lidí. Někdo to tedy zažil. Vím, že to nejde udělat, ale lze to vyhlížet. A přitom být vděčný za vlastní sbor, byť nedokonalý a tápající. Je-li naším úkolem na této zemi naučit se lidi milovat, nic nám v tom nebrání. I když jsme zatím probuzení nezažili.

  1. listopadu 2023

Žehnejte!

„Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech v Kristu“ (Ef 1,3).

Když Bůh stvořil člověka, požehnal mu. Když pak vyvolil Abrahama na základě plánu, který měl pro záchranu lidstva, opět mu požehnal, dokonce opakovaně.

Téma požehnání je velice bohaté, a to jak ve Starém, tak v Novém zákoně. Je dobré pamatovat na to, že kraličtí používají pro požehnání výraz dobrořečení, což je etymologický překlad řeckého eulogia, kdy eu znamená dobrý a logia je odvozena od logos, slovo. Eulogétos tedy znamená dobrořečený.

Žijeme ve světě, v němž je hodně zlořečení, tedy prokletí. Zlořečení má celou řadu podob, vědomých i nevědomých, od ubližování malým dětem („kluku, z tebe nikdy nic nebude“) přes nadávání na vládu v hospodě, pomlouvání vedoucích v církvi až po zcela vědomé a záměrné proklínání, které praktikují satanisté. My křesťané jdeme v této věci proti proudu, a tak tam, kde jiní zlořečí, my žehnáme. Můžeme si to dovolit, protože v Kristu máme nevyčerpatelný zdroj požehnání. Podobně jako svíčce plamen neubude, zapálí-li druhou, podobně jako nám neubude lásky, pokud ji někomu dáme, neubude nám ani požehnání, pokud dobrořečíme svým blízkým, nebo dokonce svým nepřátelům.

Kultura zlořečení souvisí i s glorifikací násilí v mnoha „akčních“ filmech a hororech. Chceš-li, aby tvá slova žehnání nepostrádala moc, takovým věcem se vyhni.

Vděčím Mirkovi Bálkovi, který mi kdysi v polovině osmdesátých let řekl, že jako křesťané máme být ve všem skromní, kromě jedné věci, a sice v touze po požehnání.

Kristus nás posílá, abychom žehnali. Současně nás Písmo poučuje, že má-li být žehnání účinné, musí být splněny určité podmínky. V Jakubovi 3,9-11 čteme: „[Jazykem] dobrořečíme Pánu a Otci, a jím také zlořečíme lidem, učiněným podle Boží podoby. Z týchž úst vychází žehnání i zlořečení. Moji bratři, tak to nemá být! Cožpak chrlí pramen z téhož otvoru vodu sladkou i hořkou?”

Domnívám se, že tato slova jsou jasná a srozumitelná. Ano, máme žehnat. Ale svá žehnající slova neutralizujeme, pokud současně zlořečíme. Je to způsob, jak se stát „neslanou solí“ (srv. Mk (9,50).

Jiné vážné varování nacházíme u proroka Malachiáše (2,2): „Jestliže neposlechnete a nevezmete si k srdci, abyste vzdávali slávu mému jménu, praví Hospodin zástupů, pošlu na vás kletbu a vaše požehnání změním v kletbu.“

Jakýmsi vyvrcholením tohoto tématu je výzva Pána Ježíše, abychom žehnali svým nepřátelům. Že jde o důležitou věc, je naznačeno tím, že tato výzva se opakuje ve všech evangeliích a potvrzuje ji jak Pavel: „Když nám spílají, žehnáme, když nás pronásledují, snášíme to“ (1Ko 4,12), tak Petr „Neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, ale naopak žehnejte“ (1Pe 3,9).

Každé ráno žehnám svým dětem. Několikrát týdně vyjdu na kopec nad Jeseníkem a žehnám tomuto městu. A pokud vedu shromáždění, na závěr všem žehnám. Modlím se předem potichu, aby mi Pán dal ta pravá slova. Naše žehnání totiž nebude mít účinek, pokud nežehná on sám. Nejde ale o nějakou složitou přípravu. Spoléhám na Ducha svatého.

I ty sám jsi požehnáním nebo zlořečením. Ve své rodině, mezi přáteli, na pracovišti, ve sboru. Záleží na postoji tvého srdce. A jako nemusíš být skromný v touze po požehnání, nemusíš ani být skoupý v udílení požehnání. V Ježíši Kristu máš nevyčerpatelný zdroj veškerého požehnání.

Dan Drápal

  1. listopadu 2023

Požehnané stáří

Stáří si užívám. Asi bych o tom nepsal, kdybych nebyl požádán, ale když jsem byl vyzván k napsání tohoto článku, docela mě to potěšilo. Tento článek ale chápejte jako osobní svědectví, nikoli jako slova mluvčího starší generace.

Proč si mohu stáří užívat?

Nebylo by to možné, kdybych neměl jistotu spasení. K jistotě spasení patří víra, že tělesnou smrtí náš život nekončí. V Písmu je psáno: „Protože děti mají účast na krvi a těle, podobně i on se jich stal účastným, aby skrze smrt zahladil toho, kdo má vládu nad smrtí, totiž Ďábla, a osvobodil ty, kteří byli strachem ze smrti drženi po celý život v otroctví“ (He 2,14-16). Ano, byly doby, kde jsem se smrti bál a lpěl jsem na tomto životě.

Domnívám se, že dlouhý život je požehnáním, nicméně požehnáním není sama délka života. V Písmu čteme o dvou bratrech, kteří byli v Ježíšově kruhu Dvanácti. Byli to Jakub a Jan. V evangeliích jsou zpravidla zmiňováni současně. Patřili spolu s Petrem k nejužšímu kruhu učedníků. Nicméně ve Skutcích čteme, že Jakub byl pro svou víru v Ježíše sťat (Sk 12,2). Byl jedním z prvních mučedníků (před ním byl již ukamenován Štěpán) a téměř jistě prvním z Dvanácti. Naopak jeho bratr Jan byl možná jediným z Dvanácti, který zemřel přirozenou smrtí a dožil se patrně velmi vysokého věku. Znamená to, že měl silnější víru než jeho bratr? Nebo že měl větší požehnání? Nikoli, Jakub byl na tom lépe než jeho bratr, protože byl u Pána.

Pavel píše Filipským: Přitahuje mě obojí: „Mám touhu odejít a být s Kristem, což je mnohem, mnohem lepší; ale zůstat v těle je nutnější pro vás. O tom jsem přesvědčen a vím, že zůstanu a vytrvám se všemi vámi k vašemu pokroku a radosti ve víře“ (1,23-24).

Velkou výsadou pro křesťana je vědomí, že zde máme určité poslání. Stáří pro nás tedy není čekáním na smrt. Věřící člověk se ve stáří nenudí – ví, že zde stále má určité úkoly.

Nevidím tedy nějaký smysl v modlitbách za dlouhověkost, nicméně soudím, že má smysl modlit se za zdraví. Zejména pokud by nám nemoc znemožňovala naše poslání naplňovat.

Stáří souvisí se stárnutím, a stárnutí je určité umění. Začínám věci vnímat jinak. Kdysi běžela v televizi reklama na jakýsi lak. Tchýně vyčítala svému zeťovi, že natřel plot modře, ačkoli býval vždy zelený. Chtěl, aby příště natřel plot zase na zeleno. Muž jí odpověděl: „Maminko, až budu plot natírat příště, tak už tady nebudete.“ Reklama měla tedy vyzdvihnout trvanlivost nátěru, ale byla vlastně hnusná. Takto se prostě s tchýní (a ani s kýmkoli jiným) nemluví.

Osobně ovšem věci takto beru. V garáži na chalupě mám už pár let uložené dva modřínové trámy a potřebný počet prkýnek na mostek k chalupě, který jsem za svého života asi dvanáctkrát obnovoval. Každý totiž po pár letech shnil. A je mi jasné, že až udělám most z onoho modřínového dřeva, bude už v mém životě poslední. Přemýšlím, zda si ještě někdy pořídím nové auto. Je to tak na hraně. Podobně mě napadá při koupí jakékoli trvanlivější věci, zda si ji ještě někdy pořídím, nebo zda mi ta dnešní vydrží až do konce. Tyto úvahy možná obsahují špetku nostalgie, ale rovněž velkou dávku vděčnosti.

K umění stárnout patří též schopnost mít věci v pořádku. Mám na mysli, že každá věc má své pevně dané místo. Týká se to brýlí, mobilního telefonu, klíčů, léků, u mne USB paměti, kde mám zálohována všechna data, nabíječek, sluchátek apod. Některé věci jsou důležitější než jiné. Když třeba odjíždím na chalupu a zapomenu sluchátka, není to žádná tragédie. USB paměť taky oželím – dřív nebo později ji najdu. Bez léků ale odjet nemohu. Proto mám seznam věcí, které potřebuji, když někam odjíždím, a před odjezdem si ho vždycky projdu.

Hodně mi pomáhá pravidelnost – pevný denní řád. Pokud ho nemáme, režie života nám zabere mnohem více času.

Důležitou úlohu pro mě hraje vděčnost. Čím jsem starší, tím jsem vděčnější. Pán Bůh mi dal prožít zajímavý a vzrušující život, a doufám, že i život plodný. Kdybych zítra odešel, neměl bych pocit, že ten život byl marný. Rozumím apoštolu Pavlovi, který v určité fází svého života napsal: „A opravdu také pokládám všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad, abych získal Krista a byl nalezen v něm, nemaje svou spravedlnost, která je ze Zákona, ale tu, která je z víry v Krista, tu spravedlnost, která je z Boha na základě víry, a abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpeních. Připodobňuji se jeho smrti, zda bych nějak nedospěl ke vzkříšení z mrtvých. Ne že bych již toho dosáhl, anebo byl už dokonalý; usilovně však běžím, abych se opravdu zmocnil toho, k čemu se i mne zmocnil Kristus Ježíš. Bratři, já si nemyslím, že jsem se již toho zmocnil; jedno však činím: zapomínaje na to, co je za mnou, a natahuje se po tom, co je přede mnou, běžím k cíli pro cenu Božího povolání vzhůru v Kristu Ježíši“ (Fp 3,8-14). O několik let později, když již byl blíže svému odchodu, ale píše: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru jsem zachoval. Nakonec je pro mne připraven věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce“ (2Tm 4,7-8).

Když se modlím za své děti a za své ovečky, modlím se mimo jiné i za to, aby všichni skončili v Božím království po plodně prožitém životě. A aby jejich umírání nebylo plné bolesti, ale aby bylo plné vděčnosti. Máloco totiž posilovalo mou víru, jako když jsem viděl rozdíl mezi tím, jak umírali lidé, kteří Boha znali, a tím, jak umírali lidé, kteří Boha neznali. Přitom na počátku mé služby vikáře v Českobratrské církvi evangelické jsem se pohřbů, respektive kremací, obával. Brzy se to ale změnilo. Když odcházel Boží služebník (nebo v mém případě tehdy spíše Boží služebnice), byl pohřeb spíše triumfem než nějakou pochmurnou záležitostí.

Člověk se tedy musí na stáří aktivně připravovat – a nemyslím tím jen sepsání závěti. (Mám ji připravenou – včetně jména toho, kdo by měl na mém pohřbu kázat, jaké písně by tam měly zaznít, a kde bych si přál být pochován.) Důležité je „mít vyznané“ své hříchy a být smířen s ostatními – tedy pokud je to na nás. To, jaký vztah k nám mají druzí lidé, můžeme ovlivnit jen do jisté míry, a z hlediska našeho umírání není tak důležité, jestli nás mají nebo nemají rádi. Důležité je, abychom my měli rádi druhé, včetně našich nepřátel, včetně těch, kdo nám ublížili, kdo nás pomluvili. Pokud jsme takto smířeni se světem, nebojíme se smrti, a radujeme se z každého přidaného dne.

  1. června 2023