Nepřestává nést ovoce

Bude jako strom zasazený u vody, zapustí své kořeny u potoka; nebojí se, když přijde žár, jeho listí bude zelené; neobává se ani v roce velkého sucha, nepřestává nést ovoce.

Jeremjáš 17:8

 

Tak mluví Písmo o člověku, který doufá v Hospodina. V Čechách a na Moravě jsme několik let zakoušeli „reálné“ sucho, kdy byl často smutný pohled na vyschlou zemi a usychající vegetaci. Někdy se mi zdá, že toto „pozemské“ sucho je ilustrací duchovní vyprahlosti. Ne o každém křesťanovi platí, že nepřestává nést ovoce v čase sucha. Mnozí se obávají žáru, kterému jsou vystaveni, nebo dokonce s velkým neklidem pozorují, jak jejich listí vadne.

Modlili jsme se za déšť, ale modlili jsme se i za duchovní rozvlažení, tedy za probuzení národa. Letos je fyzické vláhy dostatek. Jak jsme ale na tom, co se týče duchovní vláhy? Jak společnost vnímá křesťanství?

Australský teolog Greg Sheridan v úvodu své knihy „Bůh je pro tebe dobrý“ dokládá, jak se v posledních desetiletích poznenáhlu, ale nepřetržitě měnil postoj společnosti ke křesťanství. Když psal G. K. Chesterton své Povídky otce Browna, mohl být hlavní postavou katolický kněz. To by dnes už těžko bylo možné. Sheridan si všímá, že v oblíbeném televizním seriálu Inspektor Morse, který se vysílal od osmdesátých let do počátku milénia, hlavní postava postupně měnila svůj postoj ke křesťanství od přejného po odmítavý. A v mezinárodně oblíbeném americkém seriálu Donovan už byli všichni členové hlavní rodiny seriálu v dětství či mládí zneužíváni katolickými kněžími.

Problémy s kněžími, kteří zneužívali mladistvé, se objevují snad ve všech zemích západního civilizačního okruhu. Ač nepochybuji o tom, že určité procento obvinění je nepravdivých, problém jako takový je vážný a reálný. Nelze ho ani bagatelizovat, ani zametat pod koberec. Pro takové kněží platí stejná otázka, jako pro všechny, kdo se hlásí ke Kristu: Máš ve svém životě člověka/lidi, jimž jsi dokonale vykazatelný? Dobře vím z evangelikálního prostředí, že mnozí pastoři jsou bez pastora. Všichni potřebujeme být vykazatelní. Ano, vím i o určité komplikaci: Upřímnost, pravdivost a poctivost nelze vynutit či institučně zajistit. Měli bychom se o vykazatelnost alespoň snažit.

Problém sexuálního zneužívání církev těžce poškodil. V českém prostředí církvi ublížila ještě jedna záležitost, a sice nešťastné církevní restituce. Máloco poškodilo církev tolik jako snaha církve získat zpět alespoň část majetku zabaveného komunisty. Ne že by církev nebyla v právu. Boží nepřítel ale využil do posledního ždibce představu, že církev se v této věci zpronevěřuje svému zakladateli, který, podle nepříliš poučeného, a tudíž velmi zjednodušeného mínění mnohých nevěřících, „hlásal chudobu“. Byl jsem od počátku, kdy byla otázka restitucí v první polovině devadesátých let nastolena, přesvědčen, že by bylo lepší se onoho majetku vzdát, jakkoli na něj církev měla právo. Dnešní duchovní scéna by vypadala úplně jinak.

Nicméně nemá smysl hořekovat nad rozlitým mlékem. Skutečností zůstává, že církev je ve společnosti značně nepopulární a tato averze zřejmě ještě zdaleka nevyvrcholila. Obávám se, že je jen otázkou času, kdy bude proveden masivní útok na Bibli jako takovou. Přepisování určitých základních literárních děl, případně jejich editace, je jen dělostřeleckou přípravou tohoto útoku.

Přes hlubokou krizi křesťanství ale nepostrádáme argumenty pro aktivity církve. V roce 2017 byla publikována studie Amerického ústavu pro ekonomická studia (US National Bureau of Economic Research), nazvaná „Prospívá vám náboženství?“ Podle této studie je rozdíl mezi vírou a praktikovanou vírou – tj. mezi lidmi, kteří říkají, že jsou věřící, a lidmi, kteří se aktivně účastní života církve. Uvádím zajímavá data: Když lidé začnou chodit do sboru dvakrát častěji než dříve, jejich příjem stoupne o 9,1 procenta, jejich závislost na sociálních dávkách klesne o 16 procent, riziko rozvodu klesne o 4 procenta a pravděpodobnost, že člověk vstoupí do manželství, stoupne o 4,4 procenta.

Tato data vůbec nejsou špatná. Pochopitelně nenaznačují, že křesťané se nerozvádějí nebo že žádné křesťany nepostihla exekuce. Nicméně naznačují, že označování církví za nejméně důvěryhodné instituce nemá oporu v empirických datech a je spíše záležitostí předsudků.

Co si máme počít?

Hovořil jsem s jedním nevěřícím, který se pohoršoval nad tím, kolik kněží zneužívalo mladistvé. Jeho představa byla, že by v církvi neměl být žádný takový kněz. Řekl jsem mu, že bych si to sice přál, ale že takové přání považuji za nerealistické. Snažil jsem se mu vysvětlit, že pokud se obrátí hněvivý člověk, máte pak hněvivého křesťana. Pokud se obrátí líný člověk, máte líného křesťana. A tak podobně. A pokud se obrátí člověk se sexuální úchylkou, jednoduše neplatí, že v okamžiku obrácení tato úchylka rázem zmizí. Nemá tím být řečeno, že křesťané jsou na tom po všech stránkách stejně, jako nevěřící. Obrácení bývá jednorázové, ale pak nastává proces proměny. Ten vyžaduje čas. Kdyby na tom nově obrácený člověk byl po dvou letech stejně jako v den své konverze, bylo by to zlé, velmi zlé.

Nevěřící někdy po křesťanech chtějí, aby byli dokonalí. A usvědčují je, že nedosahují norem, které hlásají, respektive které hlásal Ježíš Kristus. Sami ovšem mnohdy neprozradí, jaké normy dodržují oni sami. Křesťan jde s kůží na trh, a proto lze snadno poukázat na to, kde normu, k níž se hlásí, porušil. Někteří nevěřící žádné normy nehlásají ani neuznávají. Pak je ovšem nelze usvědčit z pokrytectví, z nějž oni často usvědčují křesťany (nebo si to alespoň myslí).

Proto radím: Žijme svatě, jak nás k tomu vyzývá Bůh: „Svatí buďte, jako já jsem svatý.“ Tato výzva je v Písmu mnohokrát opakována. Usilujte o svatost – při plném vědomí, že mnohokrát selžete. Usilujte o svatost, ne proto, abyste ji použili jako argument proti nevěřícím – tudy cesta opravdu nevede – ale z lásky k Bohu.

Není mi jedno, co si lidé myslí o církvi, ale více mi záleží na tom, co si o nás myslí Bůh. Usilujme o krásnou církev, jak o ni usilovala Jednota bratrská nebo reformovaný teolog Jan Karafiát. Nesnažme se ale dokázat, že jsme lepší. Vždyť křesťany jsme se stali, protože jsme poznali, že jsme špatní a potřebujeme odpuštění. Nevěřícím se pokusme vysvětlit, že církev je jediné společenství, kdo podmínkou členství je nehodnost kandidátů. Dokud si oni sami nezačnou zoufat nad vlastní hříšností, nebudou nám rozumět. Nenechme se tím znejistět a následujme svého Pána.

  1. srpna 2020

 

Bůh s plamenometem

Když jsem zveřejnil článek „Univerzalismus je lákavá hereze“, byl jsem překvapen množstvím reakcí. V podstatě to bylo překvapení příjemné –mnoho lidí o Bohu skutečně přemýšlí. Současně se ale ukázalo, že mnozí lidé zápasí s obtížnými místy v Písmu a mnohdy si s nimi neví rady. Ukázalo se ovšem rovněž, že mnozí s oněmi obtížnými místy nezápasí a určité věci v Písmu si jednoduše škrtnou. Čtenář, v jehož reakci se objevil výraz, který jsem zvolil za název tohoto článku, bere evidentně Písmo vážně, ale vidí v něm nepřekonatelný rozpor. Bůh nám na jedné straně ukazuje milostivou tvář, na druhé straně hrozí strašnými tresty.

V tomto článku se nebudu zabývat jednotlivými obtížnými místy v Písmu. Těm jsem se věnoval ve své druhé knize Krutý Bůh?, která vyšla česky ve dvou vydáních a v současné době je již rozebraná. Chci ale předložit jednu důležitou myšlenku, která se týká přístupu k Písmu. (Této myšlenky se částečně dotýkám v jiné své knížečce, Inspirovanost Písma, kterou lze stále objednat v Nakladatelství KMS.)

K četbě Písma potřebujeme klíč. Já tento klíč nacházím v závěru Janova evangelia, kde se píše: „Ještě mnoho jiných znamení, která nejsou zapsána v této knize, učinil Ježíš před svými učedníky. Tato však jsou zapsána, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu“ (Jan 20,30-31).

Zde Jan vysvětluje, proč napsal své evangelium. Napsal ho proto, abychom uvěřili, že Ježíš je Syn Boží, a abychom skrze víru v něj dosáhli života věčného.

Můžete namítnout, že striktně vzato zde Jan mluví pouze o svém evangeliu. Přesto však analogicky můžeme jeho slova vztáhnout na celé Písmo: Dostalo se nám od Boha v té podobě, v jaké Bůh chtěl, a to proto, abychom poznali Ježíše jako Spasitele a mohli v něj uvěřit.

Bible obsahuje spoustu historických informací. I pro nevěřící historiky je cenným pramenem. Obsahuje i úžasnou poezii. Nicméně primárně není ani učebnicí historie, ani sbírkou básní, ani občanským zákoníkem, i když o některých jejích částech by se to tvrdit dalo. To nic nemění na tom, že Písmo je nám dáno, abychom poznali Boha a jeho Syna Ježíše Krista.

Vrcholem Ježíšova života pak je jeho zástupná smrt na kříži a jeho slavné vzkříšení. O této události mluví Ježíš v Janově evangeliu jako o „té hodině“. K této hodině směřoval. Znamení, která konal, by neměla smysl, kdyby „ta hodina“ nenastala a kdyby Ježíš nepodstoupil smrt a nebyl vzkříšen.

Naše uvažování o Bohu, o Ježíši Kristu a o Písmu tedy musí vytvářet určitý koherentní celek. Bylo by naivní snažit se této koherence dosáhnout tím, jak reagovali s určitou naivitou někteří čtenáři, totiž že ocitovali některé verše, které zdánlivě potvrzují univerzalismus (např. „Bůh totiž všechny uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval“ Ř 11,32; takových veršů naleznete v Písmu celou řadu), ale zamlčeli všechna místa o pekle, soudu a Božím hněvu.

Písmo jasně říká, že Ježíš Kristus, Boží milovaný syn, podstoupil krutou smrt, aby nás vykoupil a zachránil. Apoštol Pavel správně a logicky vyvozuje: „On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno?“ (Ř 8,32).

Takový Bůh nemůže být krutý. Pro mě jde o klíčové pravdy. Ano, v Písmu je spousta veršů o soudu a záhubě. Ale mě se to netýká. Uvěřil jsem v Ježíše Krista. Bůh mi dal svého Svatého Ducha. A ten mě nikdy nevedl k tomu, abych kamenoval cizoložnice, vyhubil Amálekovce nebo na někoho svolával prokletí. Přitom ale neztrácím přesvědčení, že i obtížná místa v Písmu mají své místo.

Pro nás pro všechny mám jednu dobrou zprávu: Nemusíme rozumět všemu, co je v Písmu. Ani nemusíme dělat Pánu Bohu advokáta – On se nepochybně dokáže obhájit sám. Budeme-li chtít žít s Pánem Ježíšem, Duch svatý nám vždy připomene, co je pro nás relevantní. „Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, odhalené pak nám a našim synům až navěky, abychom plnili všechna slova tohoto zákona“ (Dt 29,28). Spoustě věcí v Písmu nerozumím. Bůh mi toho ale odhalil tolik, že mám co dělat do konce života. Především mi zjevil Ježíše, a povolal mě, abych hlásal Boží království.

  1. října 2020

 

O vytrvalosti

(psáno k desátému výročí časopisu Tabita)

 

Tabita vychází již deset let – a to není krátká doba. Tedy… není to krátká doba dnes, kdy je život rychlejší a pomíjivější a kdy mnohdy nestačíme sledovat, co vzniklo a co zaniklo. Má-li si člověk v dnešní době zachovat duchovní nadhled, musí vynaložit značné úsilí.

John MacFarlane, pozoruhodný muž, který kázal evangelium snad ve všech slovanských národech, jednou vyslovil zajímavou myšlenku: Existuje řada křesťanských sborů, které mají jména jako Agapé, Filadelfia, Victory (Vítězství), Víra, Průlom a podobně, ale ještě prý neslyšel o sboru, který by se jmenoval Trpělivost nebo Vytrvalost.

Vytrvalost ovšem potřebujeme. Zvláště v dnešní době, kdy je tolik věcí tzv. „instantních“. Instantní zralý křesťan je ovšem nesmysl. Rovněž neexistuje instantní plodný sbor.

Larry Crabb se kdysi v jedné knize vyjádřil, že má-li vyrůst zralý křesťan, o němž lze říci, že „svlékl starého člověka a oblékl nového“, nebo že „se proměnil obnovou své mysli“, je potřeba tří faktorů. Jsou to milost, pravda a čas.

Bez Boží milosti bychom nemohli nastoupit cestu nového života. A nový život nemůže ani začít, pokud se pravdivě nepodíváme sami na sebe. A pokud v nás Boží život pokračuje, je to díky tomu, že přijímáme Boží pravdy a snažíme se podle nich žít. A čas je nezbytný, aby v nás milost a pravda zakořenily a vykonaly své dílo proměny.

Ono to vlastně platí o člověku i před obrácením. Může se stát, že někomu zvěstujete evangelium, ale jste rázně odmítnuti. Můžete mít nepříjemný pocit, že vaše povídání bylo zbytečné, a dokonce si kladete otázku, zda jste něco zásadním způsobem nepokazili. Nevíte ovšem, co bude následovat. Ano, připouštím, možná jste se skutečně snažili zbytečně. Možná ale nastane něco jiného: Člověk, který vás odmítl, se během několika pár let může ocitnout ve zcela nové situaci. Přijde o zaměstnání. Jeho dítě postihne těžká choroba. Opustí ho životní partner. A takový člověk začne uvažovat jinak, zjistí, že to, co bylo dříve prioritou, ztratilo veškerou lákavost, a setká se s někým jiným, kdo mu řekne evangelium podobně jako kdysi vy, ale jeho reakce už je mnohem vstřícnější. Neznamená to, že už je připraven přijmout spásu v Ježíši Kristu. Možná uběhnou další tři roky a někdo jiný ho pozve na evangelizační akci, třeba na Alfu nebo Manželské večery. A najednou to tomu člověku docvakne.

Důležité je, že je tu Boží milost, důležité je, že jsme kázali pravdu, a konečně je tu ten faktor času. Ano, potřebujeme vytrvalost, a zejména tam, kde nevidíme ovoce hned.

To se týká i těch, kdo jsou již určitou dobu křesťany. Někdo si „zamiluje tento svět“ a opustí Ježíše i církev. Vás to velice mrzí a začnete se modlit. Nevíte, zda to dobře dopadne, a možná se budete modlit celá léta. Zejména pokud jde třeba o vaše dítě nebo o vašeho životního partnera, případně dobrého přítele či přítelkyni. Modlíte se, protože víte o Boží milosti. Modlíte se, a připomínáte si, že pravda je důležitá a že pravdu Božího slova nemůžete nějak „vožulit“, upravit si ji podle svých potřeb a přání. A opět je zde faktor času. A vy potřebujete trpělivost.

Jsem už starší člověk a sloužím Pánu přes čtyřicet let. Mám v tom určitou výhodu: Vím o spoustě lidí, jejichž odchodu od Boha jsem hluboce litoval a nad nimiž jsem se trápil. Ne, nevrátili se zdaleka všichni, ale mnozí ano. První narkoman, kterému jsem sloužil, se vrátil k Pánu po jednadvaceti letech (já jsem se to ovšem dozvěděl ještě o deset let později). První člověk, kterého jsem s těžkým srdcem vyloučil ze sboru, mi po deseti letech zavolal: „Dane, vše, cos mi tehdy říkal, bylo pravda.“ To samozřejmě potěší a povzbudí, protože o těch deset let dříve mi bylo hodně ouvej.

Shrnuto: Vytrvalost je nesmírně důležitá. Jsou věci, které bychom bez ní prožít nemohli. Pokud ji ale projevíme, zakusíme spoustu krásných věcí, které by bez ní pro nás zůstaly nepřístupné.

  1. července 2020

 

 

Musíme být „progresívní“?

Impulsem k napsání tohoto článku je několik vět, které jsem náhodně zaslechl v jednom křesťanském rozhlasovém pořadu. Tématem rozhovoru zřejmě byla tzv. „smíšená manželství“. Ne ovšem třeba manželství katolíka s evangeličkou nebo baptisty s metodistkou, ale manželství, v němž je jeden z partnerů křesťan a druhý nevěřící. Poslechl jsem opravdu jen pár vět, ale myslím, že to stačilo, abych pochopil, kterým směrem se rozhovor nese. Takové „smíšené“ manželství zpovídaný i zpovídající evidentně považovali za skvělý nápad, byť si byli vědomi, že ne každý křesťan bude tento názor sdílet, a tak také padla otázka, jestli i duchovní, který měl tomuto sňatku požehnat, sdílí totéž přesvědčení (totiž že takový svazek je dobrý nápad), nebo snad, nedej Bože, je tak konzervativní a nelaskavý, že se trochu ošívá, či se to dokonce dotyčným snaží rozmluvit.

Není pochyb o tom, že manželský a rodinný život je obecně v krizi. Tato krize se křesťanům nevyhýbá. V sekulární sféře zaznívají hlasy, že sama instituce manželství už se přežila a je jí už v podstatě odzvoněno. (V jedné oblasti to ale neplatí: Někteří lidé, kteří pro manželství nenacházejí dobré slovo, najednou obrátí, pokud je řeč o manželství homosexuálů.) A většina denominací už prakticky (a mnohdy i teoreticky) akceptovala kohabitaci, což je takové pěkné odborné slovo pro ještě pěknější český výraz „žít na hromádce“.

Pokud jde o manželství, nepodléhám žádným iluzím. Na několika skupinkách jsem zažil, že křesťanské manželské páry měly mnohem více problémů než manželé, z nichž na skupinku chodil jen jeden, protože partner – ať už manžel či manželka – by nevěřící. Bylo mi to líto, leč nemohl jsem to nevidět. Pokud by mě tedy někdo při čtení tohoto článku chtěl přesvědčovat, že manželství nevěřících jsou mnohdy spořádanější než manželství věřících, může si to odpustit. Bylo by to nošení dříví do lesa. Z pastýřské služby to vím velmi dobře.

Co se mi tedy na onom rozhlasovém pořadu vlastně nelíbilo? Dvojí. Jednak mám silný pocit, že to, co dříve bylo považováno za bizár nebo úlet, je dnes „progresivní“, právě protože to dříve byl bizár. V sekulární sféře natrefíme na myslitele, umělce či celebrity, kteří přímo deklarují, že jim jde o „boření mýtů“. Co pozitivního má toto boření mýtů přinést, většinou není zmíněno. A jelikož dříve bylo – přinejmenším v evangelikálních kruzích – smíšené manželství mezi věřícím a nevěřícím vnímáno jako problematické, nyní má být vnímáno jako „progresivní“. Tradiční pojetí je jaksi automaticky prohlášeno za „zákonické“ a „necitlivé“.

To druhé, co chci zmínit, je mnohem závažnější. V jednom manuálu, který měl dětem na základní škole vštípit, že homosexuální svazky jsou cool, se psalo o lidech z 80. let tohoto století, v němž už stejnopohlavní „manželství“ budou převažovat. Zdůvodněním bylo, že muž se lépe domluví s mužem a žena se ženou, takže stejnopohlavní svazky jsou vlastně výhodnější a pokojnější.

Ano, něco na tom je. Žít v heterosexuálním manželství (a biblicky věřící křesťané vlastně jiné neznají) je velmi obtížné. Mohu klidně říci, že většinou se to nepodaří. Má tedy vůbec cenu se o to snažit?

Jsem si jist, že ano, přestože i já jsem neuspěl. A podobně jako mnozí další jsem stál před volbou, zda snížím laťku a budu se tvářit, že všechno je O. K., nebo zda si přiznám, že jsem neuspěl. Ano, uspěje jen málokdo. To ale není důvod, abychom to vzdali.

Manželství je ilustrace. Má ilustrovat, jaký má Ježíš vztah k církvi. Jde v něm o Boha, ne o to, aby se dva partneři měli dobře. Jde v něm o hlubokou intimitu, o sdílení vztahu s Bohem. Jak ale tuto intimitu mohou prožívat manželé, z nichž jeden věří v Boha a druhý nikoli? Vždyť na tom, zda patříme někomu vyššímu než jsme my, všechno záleží?! Vztah k Bohu je to nejdůležitější – jak by mohl nevěřící partner trpět svému věřícímu partnerovi, že pěstuje ještě jiný vztah, kterému dává přednost?

Jistě, pokud je „věřící“ partner pouze nominální křesťan, který přitakává tvrzení, že „existuje Bůh“, pak zde žádný problém nemusí být. Pokud jsem ale ctitelem Hospodinovým, pokud přijímám, že Bůh má pro mě určité poslání, pak se situace podstatně mění.

Existují manželství, ať už sekulární či „křesťanská“, kde se lidé o svém světonázoru nikterak nesdílejí. Řeší pouze praktické problémy – jak naloží s penězi, kam pojedou na dovolenou, kdo vyzvedne děti ze školky apod. Když Pavel mluví o „velikém tajemství“, má patrně na mysli něco jiného.

Z duchovního hlediska je manželství příležitost, která zůstává málokdy naplněna. Jen málokteré manželství skutečně poukazuje na vztah Krista a církve.

Na rozdíl od některých biblicky věřících křesťanů si nemyslím, že máme vylučovat ty, kdo se rozhodnou vstoupit do manželství s nevěřícím. Tito lidé mnohdy až v manželství začnou promýšlet, jak to s tím manželstvím vlastně je. A ve většině případů budou potřebovat duchovní pomoc. Proto bych si k nim nezavíral cestu. Jiná věc ale je, jak o manželství vyučujeme. Proto mě ten rozhlasový rozhovor tolik mrzel. V podstatě se v něm hlásalo, že na víře tak moc nezáleží. Já si myslím, že na ní záleží všechno. Jak můžeš mít skutečně intimní a hluboký vztah s někým, s kým se nemůžeš modlit?

To, že tolik lidí neuspěje, není důvodem snižovat laťku. Máme v Písmu příběh o soudci Gedeonovi, který vysvobodil Izrael od Midjánců. Původně dal dohromady třicetitisícovou armádu. Bůh mu ji zredukoval na tři sta. A Gedeon s těmito třemi sty zvítězil nad obrovskou převahou nepřátel.

Pán Ježíš mluví o široké cestě a o úzké cestě, kterou málokdo nalézá. Platí to i o manželství. Jen málokdo nalezne drahocennou perlu. To ale není důvod, abychom o ni přestali usilovat, nebo dokonce popírali její existenci. Existují manželství, kde oba „snažně běželi“, a skutečně dosáhli cíle.

Pokud přijmeme za své hodnoty tohoto světa a především přesvědčení, že vlastně jde o to, abychom během svého pozemského života zakusili co nejvíce slasti a co nejméně protivenství, pak nám takové úsilí připadá nesmyslné, zbytečné, nereálné. Pokud se ale přidržíme Boha, půjdeme onou úzkou cestou. A pamatujme, že Boha lze začít hledat odkudkoli, jak praví A. W. Tozer. Předpokladem ale je, že jsme ochotni činit pokání. Jde o to, zda přizpůsobíme Bibli svým představám nebo své představy Bibli.

 

Dan Drápal

27. září 2020

 

Univerzalismus je lákavá hereze

Pod univerzalismem míním učení, že všichni lidé budou spaseni. Peklo neexistuje, případně bude zrušeno, a nikdo v něm nebude.

Velice nerad bych se dostal do role „obhájce pekla“. A už vůbec bych se nechtěl vášnivě přít a dokazovat, že ten či onen člověk určitě nebude spasen a bude se navěky smažit v pekle.

Na druhé straně se mi nezdá, že by univerzalismus mohl být v souladu s Písmem, a domnívám se, že trochu rozumím tomu, proč je dnes velmi populární.

Hlasatelé univerzalismu většinou tvrdí, že dobrý Bůh by nemohl nikoho odsoudit k věčným mukám. Bůh je tak dobrý, a tak milostivý, že nakonec spasí každého.

To by ovšem znamenalo, že na našich volbách a rozhodnutích vlastně nezáleží. Ať provedeme cokoli, a co je možná ještě důležitější, ať si přejeme cokoli, Bůh nás stejně zachrání. Nabízí se otázka: Zachrání i toho, kdo zachráněn být nechce?

V tomto článku budu vycházet především z myšlenek Lee Salisburyho z článku „Boží zármutek se obrátil v radost“ (snadno vygooglíte). Tento autor má ovšem základní pochybnosti o pravdivosti a autoritě Bible, jak je zřejmé z následujícího odstavce:

Odsoudí Bůh k věčnému mučení všechny ty, kteří neuvěřili evangeliu, bez ohledu na to, zda někdy slyšeli Ježíšovo jméno? Je Bůh opravdu spravedlivý, když už si v lůně matky povolá vraha, jako byl Saul z Tarsu, zatímco Ezaua se rozhodl nenávidět, ještě dříve, než se narodil? Odsoudil spravedlivý Bůh k věčnému mučení ty Židy, kterým sám dal ducha otupělosti, aby neviděli ani neslyšeli? Takové a další nezodpovězené rozpory, podporované naukou věčného trestu, vytvářejí důvody nedůvěry a cynismu nejen mezi křesťany, ale i mezi mnoha lidmi, kteří by jinak mohli být evangeliu Ježíše Krista otevřeni.

Tak opatrně: Křesťanská ortodoxie netvrdí, a pokud vím, nikdy netvrdila, že v pekle budou ti, kteří neuvěřili v Ježíše, a ani v něj uvěřit nemohli, protože o něm nikdy neslyšeli. Podobenství o ovcích a kozlech z 25. kapitoly Matoušova evangelia je standardně chápáno jako slovo právě o těch, kdo o Ježíšovi nikdy neslyšeli. Kritériem toho, zda stanou po pravici či po levici, je, jak se zachovali nebo zachovají k „jednomu z mých nejmenších“ (Mt 25,40). Ovšem Bibli musíme vždy vykládat Biblí, a proto je zde na místě upozornit, že z tohoto místa neplyne, že jsme spaseni za své dobré skutky. Bůh ví, jak by se ke Kristu postavil ten, kdo o něm nikdy neslyšel, pokud by o něm slyšel.

Je podstatný rozdíl mezi „neslyšet o Kristu“ a „odmítnout Krista“. A ano, Krista lze odmítnout.

Lee Salisbury píše, že „nauka o věčném trestu“ brání přijmout evangelium lidem, kteří by „jinak mohli být evangeliu Ježíše Krista otevřeni“. Možná ano, ale potřebují vůbec být otevřeni pro evangelium, když budou spaseni tak jako tak, ať chtějí či nikoliv? Proč pak evangelium vůbec hlásat? Napadá mě jediné: Tyto lidi čeká tak jako tak věčná blaženost, nicméně „evangelium“ by jim mohlo ušetřit hodně trápení na tomto světě. Pavel ale píše: „Máme-li naději v Kristu jen v tomto životě, jsme nejubožejší ze všech lidí“ (1Ko 15,19).

Otázkou pro mě je, z čeho Lee Salisbury svou teologii odvozuje. Píše: „Mnoho dnešních křesťanů vyrostlo s obrazem Boha, který stvořil lidstvo, i když předem věděl, že drtivá většina z nich bude odsouzena a skončí ve věčném zatracení. Bylo jim říkáno, že tentýž Bůh, který zná konec od začátku, je všemocný, všudypřítomný, vždy plný bezpodmínečné lásky, který nikdy nikoho neodmítá, přesto nakonec ‚odepíše‘ téměř všechny. Kvůli těmto zjevným rozporům lidé buď vědomě, nebo nevědomě zpochybňují Boží důvěryhodnost, čestnost a bezúhonnost.“

Salisbury se s těmito „zjevnými rozpory“ vyrovnává s tím, že (zřejmě) odmítá vše, co se mu v Písmu nehodí do jeho teologie, která je formována spíše současným sekulárním humanismem než Biblí. Bible nepochybně obsahuje mnohá místa, která se nám nečtou dobře a u nichž bychom si možná přáli, aby v Písmu nebyla. Byli bychom rádi, kdyby nakonec všechno dopadlo pro všechny dobře… a aby naše rozhodnutí neměla příliš negativní dopady.

V Božím království bude ten, kdo tam být chce. Tedy ten, kdo miluje Pána Ježíše. Dostane se tam z milosti.

Ježíše nelze podezírat z krutosti. Sám zemřel nejkrutější možnou smrtí, aby nikdo z nás touto krutou smrtí umírat nemusel.

Jestli chtějí být všichni lidé s Ježíšem, pak bude peklo zcela prázdné. Považuji to ale za velmi nepravděpodobné.

Možná namítneš, že všichni lidé by chtěli být s Ježíšem, kdyby mu správně porozuměli. Ponechám ti tvůj názor, ale domnívám se, že mám dobré důvody ho nesdílet. Někteří lidé prostě vědomě milují zlo. Setkají-li se s odpuštěním, s milostí, nijak to s nimi nehne. Jsem přesvědčen, že dokud člověk žije, má možnost se obrátit k Bohu a litovat svých hříchů. Četl jsem o masových vrazích, kteří se obrátili, a nemám důvodu tyto zprávy zpochybňovat. Mám ale dobré důvody domnívat se, že někteří lidé setrvají ve svém odmítání Ježíše, a toto odmítání pro ně skutečně má katastrofální důsledky s věčným dosahem. V žádném případě neaspiruji na to, abych označoval konkrétní lidi, o nichž to platí.

Kdysi mi pomohl jeden verš z Pláče Jeremjášova: „Ponech jim zavilé srdce, to bude tvá kletba na ně“ (3,65). Myslím, že jako nejvyšší trest postačí, když Bůh tyto lidi ponechá jim samotným. Jak to vyjádřil C. S. Lewis: Na posledním soudu budou dvě množiny lidí. Jedni řekli Bohu, „buď vůle tvá“, druhým řekne Bůh, „buď vůle tvá“. V 21. století, po hrůzách století minulého a s vědomím nebezpečí dokonalého ovládání lidských myslí, jež umožňují současné technologie, snad už není třeba nikoho přesvědčovat, že lidé si dokáží peklo vytvořit sami. Božím problémem nikdy nebylo, jak lidi potrestat – jeho problémem bylo, jak lidi zachránit. Učinil to v Ježíši Kristu.

Salisbury píše: Dnešní církev sklízí plody semen, která téměř 2000 let zasévala a není proto divu, že tolik křesťanů je v tak žalostném stavu. Jsou nejednotní, odsuzující, chladní, nemilosrdní, pokrytečtí, zmatení, rozporuplní a nejistí sami sebou i Bohem, kterého uctívají.

Nuže, přiznám se, že skutečně si nejsem jistý sám sebou. Bohem si jistý jsem – a jsem si jistý i tím, že je neskonale dobrý. Už vůbec si nejsem jistý natolik, abych se odvážil tak silných a paušálních soudů jako autor. Zdá se mi, že v průběhu oněch 2000 let mohl člověk natrefit jak na lidi, kteří se hlásili ke křesťanství, ale svými činy Krista zapírali, tak i na světce, kteří o něm vydávali úžasné svědectví.

V tomto článku není prostor pro rozebírání jednotlivých biblických míst, která dělají dnešnímu čtenáři potíže. Doporučuji pokusit se opatřit si mou starší knížku Krutý Bůh?, kde se s těmito místy vyrovnávám. Kniha vyšla ve dvou vydáních, ale je opět rozebraná. Snad se ale dá někde sehnat…

  1. září 2020

 

O pronásledovaných křesťanech

Jsem nespokojen sám se sebou. Někdy si vzpomenu na naše bratry a sestry ve víře, kteří jsou pronásledováni. Připomínám si, že bychom se za ně měli modlit ve shromáždění. A pak to často zapomenu navrhnout a realizovat. A nyní, ač se sám za ně modlím málo, si dovoluji napsat článek, kterým vás vyzývám, abyste dělali to, nač já sám často tak hanebně zapomínám. Berte to prosím tak, že kážu sám sobě.

Jako křesťanům se nám daří dobře. Nic nám neschází. Máme svobodu. Můžeme vydávat časopisy a knihy, pořádat koncerty křesťanské hudby, provozovat křesťanské školy atd. A v nějakém z našich časopisů se dočteme, že v tom a tom roce zemřelo pro svou víru v Krista 139 000 křesťanů. To je počet obyvatel Olomouce a Šumperka dohromady, abych zůstal v kraji, kde nyní žiji.

Pravidelně, každou středu, se modlím za tři země, kde jsou křesťané pronásledováni. Jsou to Severní Korea, Čína a Írán. Ne že by v těchto zemích byla situace stejná. Severní Korea je nesmírně krutá diktatura. Netuším, zda tam ještě nějací křesťané zbyli. Severní Korea přitom ostře kontrastuje s Jižní Koreou. Na počátku dvacátého století bylo v Koreji jen několik set křesťanů. V druhé polovině dvacátého století ale došlo v Jižní Koreji k obrovské změně a nyní se v této zemi hlásí ke křesťanství 19,7 % obyvatelstva, což činí křesťanství nejpočetnějším náboženstvím (56,1 % obyvatel se nehlásí k žádnému náboženství). To, že se z Jižní Koreje v téže době stala demokratická země, nevidím jako pouhou korelaci. Na jihu tedy máme kapitalismus, křesťanství a demokracii a prosperitu, na severu komunismus, ateismus, hladomory a krutou diktaturu. Stojí to za zamyšlení.

Čína zakusila v závěru dvacátého století ne-li probuzení, tedy velmi úspěšnou evangelizaci. Počet křesťanů se tam zmnohonásobil. Je velice těžké odhadnout, kolik je v této zemi křesťanů. Nejoptimističtější odhady hovoří o stovce milionů. I kdyby to byla pouhá třetina, je to obrovský úspěch.

Mám ale o čínské křesťany velký strach. Mnoho let jsme my na západě doufali, že se zvyšováním životní úrovně se bude i Čína demokratizovat a že se z ní – třeba jen poznenáhlu – stane svobodná země. V poslední době ale naopak přituhuje. To ovšem ještě není to nejhorší. Čínská vláda zavádí v zemi dokonalý sledovací systém, kterému nikdo nemůže uniknout. Čínské probuzení v závěru dvacátého století se dálo v ilegalitě nebo v jakési pololegalitě. S tím bude nyní zřejmě konec. Obávám se, že čínští křesťané budou další na řadě po muslimských Ujgurech. Bude jim hrozit, že skončí v nějakém „převýchovném“ táboře a že křesťanským rodičům budou odebírány děti na převýchovu. Orwellovu knihu 1984 jsem četl několik málo let před tímto letopočtem, ale už tehdy jsem si říkal (přestože jsme tehdy žili pod diktaturou jedné strany), že něco takového se naštěstí nikdy neuskuteční. Dnešní situace v Číně ale vypadá hodně podobně tomu, co Orwell předpověděl. A zřejmě bude hůř.

Situace v Íránu je mnohem nadějnější. Írán je muslimská, nikoli však arabská země. Vládnou v ní ajatolláhové. Formálně se jedná o právní stát. Dokonce tam křesťanství jako takové není zakázané. Problém ovšem je, že pokud jde o křesťanství, jde o právní stát v podstatě jen na papíře. Před lety jsme měli ve sboru jednoho Íránce, jmenoval se tuším Amír. Byl to křesťan. Obrátil se na službu jiného íránského křesťana, který byl zřejmě horlivým evangelistou. Křesťanství je v zemi povoleno, leč evangelizace nikoli. Onen muž by patrně mohl být podle platných íránských zákonů odsouzen. Místní policie ale volila jinou cestu: Místním problémákům z řad mládeže naznačila, že když onoho křesťana zabijí, policie to nebude vyšetřovat. Tak toho muže utloukli holemi. Amíra to přimělo k emigraci. Nicméně íránští představitelé mohou v mezinárodních organizacích tvrdit, že v Íránu je „svoboda vyznání“. Formálně ano.

Z Íránu ale přicházejí i dobré zprávy. „Tajných“ křesťanů prý valem přibývá – díky rozhlasovému vysílání v jazyce farsí (který v Íránu převažuje) a v posledních letech také díky internetu a sociálním sítím. I Írán je (přes řadu demokratických prvků) diktatura podobně jako Severní Korea a Čína, ale zatím bez propracovaného systému špiclování a dozoru. Kdyby v Íránu došlo k demokratickému převratu a vláda ajatolláhů by padla, mohla by se ukázat síla íránských křesťanů. Islám je na mnoha místech na prudkém vzestupu (zejména v Africe, ale i v řadě míst Asie, o Evropě ani nemluvě), nicméně v další generaci by se mohlo v mnoha muslimských zemích stát to, co se nyní děje v Íránu.

Mnohokrát jsem se zamýšlel nad otázkou, zda by bylo možno křesťanství zcela vymýtit. Dějiny ukazují, že v nějaké jednotlivé zemi ano. Takovou zemí bylo například Japonsko. To v určitém dějinném okamžiku (konkrétně roku 1587) vypovědělo všechny misionáře a během sedmnáctého století pozabíjelo místní křesťany, vesměs velmi krutým způsobem.

V Písmu je ale jeden verš, který nám dodává naději: „Kdyby ty dny nebyly zkráceny, nezachránil by se vůbec nikdo. Kvůli vyvoleným však ty dny budou zkráceny“ (Mt 24,20). Tento verš může mít několik výkladů. Může mluvit o krutosti fyzického pronásledování, ale dle mého názoru mluví i o svodu, který může představovat hereze nebo vyprázdněné křesťanství, popírající základní pravdy Písma. Křesťanství může nabýt i tak bizarních podob, že by to mohlo lidi zcela svést – i bez fyzického mučení. Na základě tohoto verše ale věřím, že Bůh něco takového nedopustí. Vždy zde bude mít nějaké „svatý ostatek“.

Možná se jednou s těmi, kdo byli v současnosti zabiti pro Krista, setkáme v Novém Jeruzalémě. Myslím, že není realistické modlit se, aby žádní křesťané nikdy netrpěli. Přál bych si ale, aby bylo pravda a aby ti, kdo nyní trpí, věděli, že jejich bratři a sestry, kteří žijí v bezpečí (alespoň tělesném, když ne duchovním), na ně nezapomínají.

Dan Drápal

  1. září 2020

 

Důvody, proč nechodit do shromáždění

Milý čtenáři, titulkem tohoto článku jsem Tě trochu podvedl. Budu vlastně psát o pravém opaku – o důvodech, proč do shromáždění jít. Jsem přesvědčen, že sám znáš možná desítky důvodů, proč do shromáždění nejít. Možná jich znáš víc než já. Téměř jistě se ti vybaví nějaký, který já v tomto článku neuvedu.

Ale začněme pěkně od počátku. Před týdnem jsem psal článek „Rozhorli se pro Hospodina“, v němž jsem hořekoval nad malou znalostí Písma zejména u čerstvě obrácených křesťanů. A uváděl jsem, že náš duchovní život stojí na třech pilířích (v anglicky mluvícím světě se jim říká „disciplíny“): na četbě Písma, na modlitbě a na společenství. Jistě, bez Ducha svatého jsou všechny tři prázdné, neúčinné, a tudíž často i nudné. Nicméně to, že nám po dvě poslední neděle shromáždění moc nedalo, není dostatečným důvodem, proč příště na shromáždění nepřijít. Podobně jako skutečnost, že včera ani předevčírem jsem v Písmu neobjevil nějakou převratnou myšlenku, není důvod, proč přestat Bibli číst.

Pokud jsou zmíněné tři pilíře opravdu důležité, můžeme počítat s tím, že Boží nepřítel udělá vše pro to, abychom Bibli nečetli, abychom se nemodlili a abychom shromáždění co nejčastěji vynechali.

Většinou to ale u těchto tří „disciplín“ není tak, že bychom se náhle a s definitivní platností rozhodli, že už Bibli neotevřeme, že se přestaneme modlit nebo že už nikdy shromáždění nenavštívíme. Ano, vím, že jsou lidé, u nichž to bylo takto „ložené“. Do shromáždění přestali chodit, protože je něčím naštval pastor nebo nějaký člen sboru. Mnohem častěji ale dochází k tomu, že daný člověk nachází opakovaně nejrůznější důvody, proč do shromáždění nejít. Žádné „naštvání“ tam vlastně nemusí být a důvody vynechat se zdají být rozumné a opodstatněné, ne-li dokonce chvályhodné. V rámci jednoho měsíce se nic podstatného neděje, nebo se přinejmenším nezdá, že by se něco dálo. Ale po roce je takový člověk už někde jinde. A je hloupé a nepříjemné, že si to vůbec nemusí uvědomovat.

Kdysi, ještě za komančů, jsem byl na křesťanské konferenci v Maďarsku, na které vyučoval jeden téměř osmdesátiletý biblický učitel. Vyprávěl nám zajímavý příběh ze svého života.

Byl to diabetik a chodil na pravidelné lékařské prohlídky. Jeho lékař mu předepisoval potřebné léky a doporučil mu určitou dietu. Po nějaké době tento učitel měnil působiště. Začal učit na biblické škole v jiném městě a potřeboval tudíž nového doktora. Když byl na úvodní prohlídce, zarazilo ho, že tento lékař mu předepsal mnohem přísnější dietu a nadto mu doporučil určitá tělesná cvičení. Onen biblický učitel neudělal žádné rozhodnutí, že se těmito radami řídit nebude, ale po návštěvě u onoho nového lékaře se během dvou dnů „ke cvičení nedostal“. (Dokážeme to sami na sebe někdy pěkně sehrát, že?) Onen druhý den ho překvapil telefonát od nového lékaře. Ten se ptal, zdali jeho pacient cvičil.

Onen biblický učitel nezalhal. Tu se ho lékař zeptal: „Pane Grishame, je Vaše práce důležitá?“ „Myslím, že ano.“ „Tak raději cvičte, protože pokud nebudete cvičit, tak ji moc dlouho dělat nebudete.“

Profesor Grisham nám řekl: „Začal jsem cvičit. Zprvu ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Ale nelituji toho.“

Máš od Boha určité poslání. Nicméně spasen jsi z milosti. Nejsi spasen, protože čteš Písmo, protože se modlíš, a protože chodíš do společenství. Ba dokonce někdo může toto vše dělat, a přitom nebýt spasen. Nicméně pokud tyto disciplíny pěstovat nebudeš, nebudeš mít společenství s Pánem a nenaplníš své poslání.

Znám několik misionářů a misionářek. Většinou se dlouho připravovali na působení v některé zemi, kde se mluví cizím (někdy opravdu hodně cizím) jazykem. Někdy věnovali několik let života, aby se tomuto jazyku naučili. K první lekci přistoupili s nadšením. Stejně tak k druhé. Pak ale začalo nadšení polevovat. A sedmnáctá lekce – to už byla vyloženě nuda.

Jenže pokud chtěli naplnit své poslání, museli to vydržet. A pak i tu osmnáctou a další.

V minulém článku jsem uvedl několik běžných důvodů, proč se lidé rozhodnou do shromáždění nejít. Někdy je to únava. Jindy moc práce doma. Jindy problém s někým, kdo ve sboru bude a koho zrovna teď nechci potkat. Jindy je to nečekaná návštěva. Vážným důvodem bývá, je-li partner nevěřící a naše účast ve společenství se mu moc nelíbí. A pak je zde skutečně objektivní faktor, a sice pracovní povinnosti. To se týká lidí pracujících na směny, někdy zdravotních sester a lékařů, případně pečovatelek.

Myslím, že by si každý takový člověk měl stanovit nějakou nepodkročitelnou mez. Pokud se člověk z pracovních důvodů nedostane šest neděl na shromáždění, měl by uvažovat o změně zaměstnání. Ano, vím, že je to radikální řešení. Nicméně vzpomínám na svého přítele Pavla, který byl jednu dobu kurátorem našeho evangelického sboru na Maninách. Jeden muž, který měl manželku a tři děti, koupil chalupu a koncem jara nám oznámil, že ho ve sboru uvidíme až na podzim, protože přes léto budou trávit víkendy s dětmi na chalupě. Pavel mu tehdy řekl něco, co já bych se tehdy říci neodvážil: „Víš, Michale, není to dobré rozhodnutí. Vy i děti potřebujete slyšet Boží slovo. Je to fakt důležitější než čerstvý vzduch.“

Onen muž to ovšem nevzal. A na podzim jsme ho už neviděli. Ani nikdy potom. A děti vyrostly bez společenství, bez modlitby a bez Písma svatého.

Vím, že to nejde praktikovat u každé návštěvy. Ale jsou lidé, kterým se nerozpakuji říci: „Víte, já chodím v neděli odpoledne do sboru. Budu moc rád, když půjdete se mnou.“ Tím dávám najevo, že společenství je pro mě důležité, že chodit do sboru považuji za něco běžného – a že jsem přesvědčen, že by to prospělo i jim. Nemyslím si, že by v tom byl nějaký nátlak – je to pouze pozvání.

Píšu tento článek obecně, z hlubokého přesvědčení. Na toto téma bych ani nekázal, abych se nezařadil mezi ty duchovní, kteří těm, kdo jim do kostela nebo sboru chodí, nadávají na ty, kteří tam nechodí. Proto dávám přednost článku.

Na závěr zmíním ještě jedno pozorování. Lidé často chodí někam, kde „jim to něco dá“. A nabídka je tu opravdu velká. Přednášky, kurzy, semináře jak žít úspěšný život, jak více vydělat, jak se vyrovnat se stresem, jak urovnat vztahy s partnerem apod. Do shromáždění ovšem nechodíme primárně kvůli tomu, že „nám to něco dává“. Já si pochopitelně myslím, že nám to něco dává, ale mám dva důležitější důvody. Do shromáždění chodím kvůli Bohu. Církev je tu od toho, aby adorovala, aby oslavovala Boha. A do shromáždění chodím i kvůli lidem. Jednak kvůli těm, kteří tam přijdou také. Někdo z nich bude patrně potřebovat povzbudit nebo potěšit. (A někdo z nich mě možná napomene – ale co když to právě potřebuji?) Ale do shromáždění chodím i kvůli lidem, kteří tam (zatím) nepřijdou. Společně se modlíme za naše město. Je v něm hodně nešťastných lidí. A hodně lidí, kteří jsou – prozatím – v moci Božího nepřítele. Potřebujeme společenství, abychom je měli kam pozvat. A nejde o to, zdali jsou ti lidé sympatičtí. Jde o to, že Bůh je miluje a možná si je chce přivést k sobě právě skrze nás.

Dan Drápal

  1. srpna 2020

 

Hledání identity

Křesťan naštěstí identitu hledat nemusí. Jeho identita není něco, co by si musel nebo mohl vymyslet, není něčím, co by musel objevovat a na čem by musel pracovat. Když se obrátil k Bohu, přijal identitu od svého Tvůrce a Spasitele. Je Boží syn, Boží dcera. Má milujícího Otce v nebesích.

Identitu tedy křesťan objevovat nemusí, nicméně musí se pídit po svém poslání, po svém určení. Bůh pro každého z nás poslání má; pro nás je ale důležité, abychom nejprve znali svou identitu, a až potom přemýšleli o tom, jaké je naše poslání.

Dávám za pravdu těm teologům, kteří vidí potvrzení tohoto vztahu identity a poslání v Otcových slovech určených Ježíšovi při jeho křtu v Jordánu. „Toto je můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení“ (Mt 3,17). Ježíš dosud nezačal naplňovat své poslání, ale Otec již vyjádřil jeho identitu: Je jeho milovaný Syn – ještě před tím, než udělal svůj první zázrak a než zahájil svou pozemskou službu.

Svou identitu přijímáme z milosti, tedy darem. A nikdo jiný než náš nebeský Otec nám ji dát nemůže.

Člověk, který svou identitu nepřijímá, neví, čí vlastně je. A protože bez identity se žije opravdu těžko, musí přijmout identitu, kterou mi přisuzují jiní, nebo si ji musí vymyslet sám. Zdá se mi, že tato řešení nebývají příliš šťastná.

Víra v Boha a vztah našich rodičů k nám do značné míry určují, jak svou identitu vnímáme a zda v ní dokážeme spočinout. Pokud Boha neznáme a máme o něm falešnou představu – třeba že je něco jako nepříjemný šéf, které čeká na naše pochybení – může to mít katastrofální účinky pro naše prožívání. Stejně tak když nás rodiče nevedou k tomu, abychom pochopili, že jsme milovaní Boží synové a Boží dcery. Rodiče nás vlastně v této naší identitě ani potvrdit nemohou, pokud sami pro sebe tuto identitu nepřijali. Pokud věřili v Boha, ale jejich Bůh byl jen přísný soudce, nikoli milující Otec, mohli v nás vypěstovat podobně falešnou představu Boha.

Málokdo z nás měl to štěstí, že vyrůstal v rodině, kde oba rodiče Boha znali a Boha milovali, protože věděli, že sami jsou Bohem milováni. Jakmile ale prožijeme obrácení, můžeme začít Boha správně poznávat. Pán Ježíš říká, že věčný život je v tom, když poznáme Boha a jej samotného, tedy Ježíše Krista (Jan 17,3).

Když se vydáme touto cestou, naučíme se dívat se na druhé lidi jako na milované Boží syny a dcery, nebo na potenciální milované Boží syny a dcery. Ti, kteří se stavějí proti mně, kteří mě pomlouvají nebo mi nějak ubližují, jsou potenciální milovaní Boží synové nebo Boží dcery. A protože sám dobře vím, že jsem Bohem milován – ne proto, že už jsem dokonalý, ne proto, že se tolik snažím – nepřátelství druhých by mě nemělo rozhodit, a současně mi vědomí vlastní identity brání, abych se sám rovněž choval nepřátelsky.

Základem mé identity nemůže být tzv. sexuální orientace, příslušnost k etnické skupině, členství v nějakém gangu či v politické straně. Ten, kdo nenalezne svou identitu v Bohu, bloudí. Pokud toto bloudění trvá déle než dvě generace, začne se společnost rozpadat. Pokud totiž člověk nespočine v Bohu, namísto vděčnosti za život (a za to, že nám Bůh připravil smysluplné poslání) začne uplatňovat nároky. Na této cestě ale nikdy nebude mít dost.

V současném světě můžeme pozorovat dvojí vývoj. Moderní věda a technologie dnes umožňují zcela vymýtit hlad. Pokud hlad přetrvává, má to důvody politické, nikoli klimatické nebo ekonomické. Rovněž jsme byli svědky – přinejmenším v západní civilizaci – dramatického poklesu zločinnosti. Podařilo se vymýtit řadu nemocí. Prodloužila se délka lidského života a medicína dnes dokáže zázraky.

Na druhé straně můžeme pozorovat, kam to vede, když lidé nenacházejí svou identitu v Bohu. Přes čtyřicet let pozoruji lidské osudy. Jako pastor už mohu sledovat třetí generaci lidí, které znám ze společenství. A také pozoruji nové lidi, přicházející do církve. Mám velmi silný dojem, že lidí všelijak pozraňovaných je stále více. Vyrůstání v nefunkčních rodinách či zcela mimo rodinu si vyžaduje vysokou daň. Duševních poruch přibývá – a není to dáno jenom tím, že dříve se tyto poruchy mnohdy nebraly v potaz. Mám dojem, že současný rozpad ve Spojených státech je důsledek oné ztráty Boha, ztráty identity. Ničení soch není jediné ničení, které tam nyní probíhá. V některých městech – v těchto týdnech konkrétně v Chicagu – dochází k bezprecedentnímu rabování. To už nejsou nějaké protesty. Je to destrukce, je to anarchie. Obávám se, že na podobné trajektorii se můžeme ocitnout i my. Proto volám s prorokem: Navraťte se k Bohu, a navrátí se k vám.

  1. srpna 2020

 

Nepovinné obřady

Jedna sestra mě opakovaně vyzývá k tomu, abychom si – poslušni Ježíšova slova z 13. kapitoly Janova evangelia – umývali nohy. Není to poprvé, co se na mě někdo obrátil s touto výzvou; koncem osmdesátých let jsme byli dokonce určitou křesťanskou skupinou obviněni, že neposloucháme Boží slovo, protože před každou Večeří Páně je třeba podstoupit obřad umývání nohou a my tak nečiníme. Domnívám se, že to dnes není třeba, ba že by to ani nebylo vhodné.

Jak vyplývá z bohatého a hutného textu listu Hebrejům, obřady konané v Izraeli a později i v církvi jsou vždy jakýmisi ilustracemi duchovních a někdy i fyzických skutečností. Jeden z nejvýraznějších obřadů, křest ve vodě, je odrazem duchovní skutečnosti, že člověk, který přijímá Ježíše Krista za svého Spasitele a Pána, přechází ze smrti do života. Pokud ovšem hříšník nečiní pokání a nerozhoduje se následovat Pána Ježíše Krista, pak křest pouze ze suchého hříšníka činí mokrého hříšníka. K vnitřní proměně, k nové smlouvě s Bohem, nedochází.

Podobně je tomu například u pokrývání hlavy – mám na mysli Pavlovo slovo o tom, že žena se má modlit s pokrytou hlavou. Na rozdíl od křtu se pokrývání hlavy praktikuje jen v některých evangelikálních církvích. Princip je ale stejný. Pokrývka na hlavě měla či má ilustrovat, že žena je pod autoritou svého manžela. Vůbec nic proti pokrývání hlavy nemám, i když se nechystám ho zavádět. Jen upozorňuji, že jde opět o podstatu věci, nikoli o její ilustraci. Během svého života jsem poznal několik sester (v různých dobách a v různých společenstvích), které nosily na hlavě okázalý turban, ale ve skutečnosti svými muži docela „voraly“, jak se říká. Měly vnější znamení, ale to, k čemu mělo toto znamení odkazovat, jim unikalo. (Tím nechci pokrývání hlavy nějak „shodit“, jen upozorňuji, že postoj nitra je důležitější než vnější znamení.)

S umýváním nohou je to podobné. Kdybychom to nyní v církvi zaváděli, brali by to všichni vnější pozorovatelé jako náboženský obřad, nadto obřad dosti bizarní.

Jaká je duchovní realita, jež má odpovídat tomuto obřadu? Když Ježíš umýval nohy svým učedníkům, konal něco, co bylo všem lidem tehdejší doby dobře známo. Byl to projev uvítání návštěvy. V dnešní době návštěvě zpravidla podáme ruku a pak ji vyzveme, ať si odloží. Vezmeme jí kabát nebo bundu, deštník nebo klobouk, a pokud je u nás poprvé, ukážeme, kde je koupelna a WC, pokud by si návštěvník chtěl umýt ruce. Na slovenském venkově, jak jsem ho poznával koncem šedesátých let, bývalo zvykem návštěvu uctít ještě štamprlí slivovice (kupodivu jak v evangelických, tak v katolících rodinách).

Toto vše v Judsku Ježíšovy doby neznali. Bylo ale zvykem připravit pro návštěvu nádobu na umytí nohou (cesty byly prašné a lidé nosili téměř výhradně sandály) a pokud byla rodina bohatší, nohy návštěvě umyl otrok.

Když Ježíš umýval nohy svým učedníkům, nechtěl tím dle mého názoru zavádět další obřad (obřadů v tehdejší době existovalo mnohem více než dnes a nebylo třeba přidávat další), ale chtěl jim ilustrovat, že si máme navzájem sloužit. A v tomto postoji služby se nemáme zastavit ani před „otrockou“ prací.

Když vznikalo naše společenství na Maninách, naplňovaly toto Ježíšovo slovo – možná dokonce nevědomky – sestry, které se na společných pobytech na chalupě nebo na nějakém táboře samy od sebe, bez nějakých výzev, ujaly umývání nádobí. A když se k nim přidal nějaký bratr, bylo to ještě lepší. Lidi, kteří mají kristovský postoj, nemusíte v takových situacích přemlouvat, aby se zapojili; sami si všimnou, co je třeba udělat, a pustí se do toho.

Tyto společné pobyty jsem vždy považoval za velmi důležité, protože tam jsme se setkávali jinak než na nedělním shromáždění. V neděli si mohl člověk vystačit s jakousi náboženskou fasádou. Tito lidé se mnohdy jevili jinak ve „všedním“ životě a někdy to bylo docela překvapení, a to oběma směry. Náboženský člověk měl ručičky dozadu, a člověk, který se nijak moc duchovně neprojevoval, se ukázal jako člověk pilný a pozorný.

Zpráva o tom, jak Pán Ježíš myl nohy svým učedníkům, nám má až do konce věků připomínat, že si máme sloužit a nemáme se snažit nad sebou panovat. Jde o postoj srdce, ne o repliku tehdejšího Ježíšova umývání. A pamatuj na to, že nikomu moc nevadí, kdy se mu říká služebník – konec konců slovo ministr znamená služebník, císař František Josef I. se nazýval „první služebník státu“ a papež má dokonce titul servus servorum Dei (služebník služebníků Páně). Nejde tedy tolik o tom, kdo se služebníkem nazývá; na lámání chleba dochází, zda jsme ochotni služebníky být, a jak zareagujeme, když s námi někdo jako se služebníky jedná.

Vůbec mi nevadí, když papež umývá nohy vězňům o Velikonocích. Může to být dobrá připomínka onoho počinu Ježíšova, jak je zachycen v 13. kapitole Janova evangelia. Nicméně nezaváděl bych tento obřad do běžného života církve. Raději zkoumejme sami sebe, zda máme skutečně postoj služebníka.

Dan Drápal

  1. srpna 2020

 

Girolamo Savonarola – recenze

Théophile Geisendorf-des Gouttes: Girolamo Savonarola

(recenze)

Postava Girolama Savonaroly u nás není moc známá. Tento dominikánský mnich se narodil roku 1452 a v roce 1498 byl upálen. Nakladatelství Stefanos letos vydalo Savonarolův životopis z pera (či patrně spíše z počítače) autora s dlouhým jménem Théophile Geisendorf-des Gouttes. Autor je protestantský teolog a politolog, který pracoval s mládeží v rámci organizace YMCA a působil v Ženevě. Osobně mě postava Girolama Savonaroly zajímala již během studia na bohoslovecké fakultě, o několik let dříve, než jsem se stal praktikujícím křesťanem. Během svých fakultních studií jsem přečetl dvě nebo tři obsáhlá díla o tomto muži a udělal jsem si o něm určitý obrázek, ovšem po padesáti letech mi zbyly jen dojmy a už bych si nedokázal vzpomenout na autory, které jsem tehdy studoval.

Už tehdy mě zaujala určitá podobnost Savonarolovy životní cesty s životní cestou Jana Kalvína. Samozřejmě, mezi těmito dvěma muži byly i podstatné rozdíly; Jan Kalvín považoval katolickou církev za nevěstku, zatímco Savonarola zůstával pravověrným římským katolíkem. Pokud mu jeho odpůrci připisovali nějaké hereze, bylo to naprosto účelové. Podstatný rozdíl je i v jejich konci: Jan Kalvín – na rozdíl od Savonaroly – neskončil na hranici.

Podobnost byla v tom, že oba tito muži na nějakou dobu ovládli významné město: Savonarola renesanční Florencii, Kalvín reformační Ženevu. Oba se snažili nastolit řád, který by trestal nemravnosti všeho druhu a podporoval či vyžadoval poslušnost Božího slova. Oba byli ve svém přesvědčení nekompromisní a měli to, čemu se dnes říká „tah na branku“. A oba jsou v dnešní době odsuzováni jako fanatici nenávidící umění.

Právě ty podobnosti mě zaujaly. Savonarola působil dvě až tři generace před Kalvínem. Jeho pokus prosadit Boží vládu na zemi ale nebyl ojedinělý – o pár desetiletí dříve se o něco podobného pokoušeli v Čechách husité a o generaci později například novokřtěnci v Münsteru. Případ Savonarolův je dokladem, že cosi bylo ve vzduchu – a to jak na reformační, tak na katolické straně.

Mohli bychom konstatovat, že ve všech těchto případech – jakkoli se mnohém lišily – šlo o pokus radikálně uplatnit Bibli, Boží slovo, jakožto normu života. A téměř všechny tyto pokusy skončily nějak špatně. (Slovo „téměř“ jsem použil z toho důvodu, že o něco podobného usilovala i naše Jednota bratrská, která se ovšem od uvedených pokusů lišila tím, že neusilovala o nadvládu nad nějakým městem či dokonce nad celou zemí.)

Neúspěch těchto pokusů dokládá, že legislativně nelze prosadit ani mravnost, ani zbožnost, a když se o to lidé pokusí, často teče krev a evangelium je nakonec spíše zdiskreditováno. (Mezi tyto pokusy můžeme snad započítat i zavedení prohibice ve Spojených státech v letech 1919-1933). Proto má smysl tyto pokusy studovat i dnes – toto studium doporučuji zejména evangelikálům.

Recenzovaná kniha se od jiných, které jsem o Savonarolovi četl, výrazně liší. Zatímco jiní autoři mají pro Savonarolu především odsudky a vidí v něm nepřítele krásy a krutého diktátora, Geisendorf-des Gouttes se snaží porozumět jeho vnitřnímu světu a zmiňuje i řadu dobrých vlastností. Ukazuje i na to, že Savonarola šel příkladem, byl v podstatě nezkorumpovatelný, a mnoho nepřátel si nadělal zejména svou kritikou poměrů v Římě, který byl v onom období skutečně prolezlý korupcí.

V době, kdy byl Savonarola u moci (a dlužno říci, že nevládl přímo jako diktátor a nerušil zastupitelské orgány, které ho nejprve povolaly, aby ho později sesadily a odsoudily), využil pro prosazení svých cílů děti a mládež. Zatímco dnešní mládež zejména na západě odhazuje všechna „tabu“ a svobodu vidí v nevázanosti (a je v tom podporována intelektuálními elitami), Savonarolovi se podařilo získat mládež pro prosazování přísné mravnosti. Mě osobně to vede k nedůvěře ke všem hnutím, která jsou nesena převážně mládeží.

Osobně bych si přál, aby Češi byli mravnější a zbožnější. Studium dějin mi ale brání ve snaze učinit je mravnějšími a zbožnějšími cestou legislativy. Manželská nevěra je dle mého názoru odsouzeníhodná, nicméně kdybychom ji trestali vězením, pokutou či dokonce bičováním, vůbec bychom si nepomohli. Jediná cesta, která je bezpečná, je cesta modlitby, osobního příkladu, charakterové integrity. To vše bychom patrně u Savonaroly našli. Ovšem jakmile k tomu přidal legislativu, toto vše nezamýšleně znehodnotil.

Knihy vydalo nakladatelství Stefanos. Kniha má 192 stran a prodává se za 276 Kč.

A poznámka na závěr: Kniha je opravdu krásná. Jako snad všechny knihy z nakladatelství Stefanos. Překlad Miloše Rejchrta (z francouzského originálu) je rovněž skvělý.

Dan Drápal

  1. července 2020