Girolamo Savonarola – recenze

Théophile Geisendorf-des Gouttes: Girolamo Savonarola

(recenze)

Postava Girolama Savonaroly u nás není moc známá. Tento dominikánský mnich se narodil roku 1452 a v roce 1498 byl upálen. Nakladatelství Stefanos letos vydalo Savonarolův životopis z pera (či patrně spíše z počítače) autora s dlouhým jménem Théophile Geisendorf-des Gouttes. Autor je protestantský teolog a politolog, který pracoval s mládeží v rámci organizace YMCA a působil v Ženevě. Osobně mě postava Girolama Savonaroly zajímala již během studia na bohoslovecké fakultě, o několik let dříve, než jsem se stal praktikujícím křesťanem. Během svých fakultních studií jsem přečetl dvě nebo tři obsáhlá díla o tomto muži a udělal jsem si o něm určitý obrázek, ovšem po padesáti letech mi zbyly jen dojmy a už bych si nedokázal vzpomenout na autory, které jsem tehdy studoval.

Už tehdy mě zaujala určitá podobnost Savonarolovy životní cesty s životní cestou Jana Kalvína. Samozřejmě, mezi těmito dvěma muži byly i podstatné rozdíly; Jan Kalvín považoval katolickou církev za nevěstku, zatímco Savonarola zůstával pravověrným římským katolíkem. Pokud mu jeho odpůrci připisovali nějaké hereze, bylo to naprosto účelové. Podstatný rozdíl je i v jejich konci: Jan Kalvín – na rozdíl od Savonaroly – neskončil na hranici.

Podobnost byla v tom, že oba tito muži na nějakou dobu ovládli významné město: Savonarola renesanční Florencii, Kalvín reformační Ženevu. Oba se snažili nastolit řád, který by trestal nemravnosti všeho druhu a podporoval či vyžadoval poslušnost Božího slova. Oba byli ve svém přesvědčení nekompromisní a měli to, čemu se dnes říká „tah na branku“. A oba jsou v dnešní době odsuzováni jako fanatici nenávidící umění.

Právě ty podobnosti mě zaujaly. Savonarola působil dvě až tři generace před Kalvínem. Jeho pokus prosadit Boží vládu na zemi ale nebyl ojedinělý – o pár desetiletí dříve se o něco podobného pokoušeli v Čechách husité a o generaci později například novokřtěnci v Münsteru. Případ Savonarolův je dokladem, že cosi bylo ve vzduchu – a to jak na reformační, tak na katolické straně.

Mohli bychom konstatovat, že ve všech těchto případech – jakkoli se mnohém lišily – šlo o pokus radikálně uplatnit Bibli, Boží slovo, jakožto normu života. A téměř všechny tyto pokusy skončily nějak špatně. (Slovo „téměř“ jsem použil z toho důvodu, že o něco podobného usilovala i naše Jednota bratrská, která se ovšem od uvedených pokusů lišila tím, že neusilovala o nadvládu nad nějakým městem či dokonce nad celou zemí.)

Neúspěch těchto pokusů dokládá, že legislativně nelze prosadit ani mravnost, ani zbožnost, a když se o to lidé pokusí, často teče krev a evangelium je nakonec spíše zdiskreditováno. (Mezi tyto pokusy můžeme snad započítat i zavedení prohibice ve Spojených státech v letech 1919-1933). Proto má smysl tyto pokusy studovat i dnes – toto studium doporučuji zejména evangelikálům.

Recenzovaná kniha se od jiných, které jsem o Savonarolovi četl, výrazně liší. Zatímco jiní autoři mají pro Savonarolu především odsudky a vidí v něm nepřítele krásy a krutého diktátora, Geisendorf-des Gouttes se snaží porozumět jeho vnitřnímu světu a zmiňuje i řadu dobrých vlastností. Ukazuje i na to, že Savonarola šel příkladem, byl v podstatě nezkorumpovatelný, a mnoho nepřátel si nadělal zejména svou kritikou poměrů v Římě, který byl v onom období skutečně prolezlý korupcí.

V době, kdy byl Savonarola u moci (a dlužno říci, že nevládl přímo jako diktátor a nerušil zastupitelské orgány, které ho nejprve povolaly, aby ho později sesadily a odsoudily), využil pro prosazení svých cílů děti a mládež. Zatímco dnešní mládež zejména na západě odhazuje všechna „tabu“ a svobodu vidí v nevázanosti (a je v tom podporována intelektuálními elitami), Savonarolovi se podařilo získat mládež pro prosazování přísné mravnosti. Mě osobně to vede k nedůvěře ke všem hnutím, která jsou nesena převážně mládeží.

Osobně bych si přál, aby Češi byli mravnější a zbožnější. Studium dějin mi ale brání ve snaze učinit je mravnějšími a zbožnějšími cestou legislativy. Manželská nevěra je dle mého názoru odsouzeníhodná, nicméně kdybychom ji trestali vězením, pokutou či dokonce bičováním, vůbec bychom si nepomohli. Jediná cesta, která je bezpečná, je cesta modlitby, osobního příkladu, charakterové integrity. To vše bychom patrně u Savonaroly našli. Ovšem jakmile k tomu přidal legislativu, toto vše nezamýšleně znehodnotil.

Knihy vydalo nakladatelství Stefanos. Kniha má 192 stran a prodává se za 276 Kč.

A poznámka na závěr: Kniha je opravdu krásná. Jako snad všechny knihy z nakladatelství Stefanos. Překlad Miloše Rejchrta (z francouzského originálu) je rovněž skvělý.

Dan Drápal

  1. července 2020

 

Apologie křesťanské angažovanosti

Napíšu-li nějaký čistě „duchovní“ – a tedy nepolitický – článek, dostanu zpravidla několik pochvalných reakcí doprovázených povzdechem, že bych měla raději psát jen o duchovních věcech a politice se vyhnout. Přiznám se hned na počátku, že tomuto přání nevyhovím, a pokusím se vysvětlit, proč.

Pokud jde o křesťanství a politiku, lze zaujmout zhruba tři typy postojů. První z nich lze nazvat slovy: „Nechci se znečišťovat.“ Pro některé lidi je politika špinavostí, kterou by se křesťan neměl zabývat. Je přece občanem království nebeského a pozemská politika ho nezajímá. Tento postoj u nás důsledně zachovávají Svědkové Jehovovi (ti ani nechodí k volbám), ale i řada spíše fundamentalisticky laděných křesťanů.

Na opačném pólu stojí lidé, kteří se v politice angažovat chtějí, nicméně soudí, že politika by se neměla směšovat s křesťanstvím. Někdy si tím omlouvají účast na nějakých nemravnostech, na které můžeme v praktické politice snadno narazit.

Třetí postoj je mi nejbližší: Je to postoj, který nechce utéci z napětí, jež je dáno tím, že jsem současně občan Božího království a současně občan České republiky. Zatímco první pohled se dívá na církev jako na jakési solné jezírko, v němž se pohybují lidé neposkvrnění od světa, a druhý pohled se často nějakou křesťanskou morálkou nenechá zdržovat, postoj angažovaného křesťanství považuji za jediný plodný, byť ovšem neustále snadno napadnutelný (a napadaný).

Tím, že máme demokratické zřízení, máme – dle mého mínění – i větší zodpovědnost. Mohou nastat mezní situace, kdy nejít k volbám znamená nepostavit se zlu. (Aby nedošlo k mýlce – rozhodně to neplatí o každých volbách.)

V demokratickém zřízení můžeme věci skutečně ovlivnit – ne že ne. Jenže to znamená se o společenské dění dlouhodobě zajímat. Základní politické dělení je na pravici a levici. Jak pravice, tak levice je potřebná. Pravice zpravidla vede k zodpovědnosti, levice k solidaritě se slabšími. Když je jedna z těchto stran zadupána do země, nikdy to není dobré ani pro stranu druhou.

Sám se angažuji v KDU-ČSL, protože se mohu nejvíc ztotožnit s jejím programem. Ale vůbec mi nevadí, když se někdo angažuje třeba v TOPce nebo u Starostů a nezávislých. A je pro mě přijatelná i angažovanost v ODS nebo ČSSD, což před lety neplatilo.

Demokracie je svým způsobem nudná a únavná. Demokracie – to jsou totiž z devadesáti procent procedury a kompromisy. Strany jednoho muže, případně další strany, které sice mluví o demokracii, ale přinejmenším uvnitř demokratické nejsou, se rozhodují operativněji a rychleji. Demokracie je těžkopádná. To je ale rovněž její síla, nikoli jen slabost.

Pokud se křesťané angažují v politických stranách, mohli by kultivovat naše politické prostředí především svým přístupem. Křesťané by měli být ochotni naslouchat ostatním, neměli by nikdy pracovat s dehonestací protivníků, podpásovými argumenty… Jistě, rabiátské jednání může získat body – na tom by se ale křesťané podílet neměli.

Vrátím se ještě ke své osobní angažovanosti. Myslím, že patřím k poměrně malému počtu křesťanů, jejichž články čtou jak křesťané, tak nekřesťané. Na tomto pomezí se pohybuji naprosto záměrně. Jsem totiž přesvědčen, že křesťané mají v demokratickém zřízení čím přispět a co říci. To ale vyžaduje přemýšlet o tom, jaké otázky lidé řeší a jak můžeme přispět k jejich řešení my křesťané. Výzvy „nepiš o politice, piš o Ježíši“ v této situaci nedává smysl. Chceme-li někoho oslovit, musíme vyjít od jejich otázek, nikoli od našich odpovědí. Samozřejmě, své odpovědi musíme předložit také. Musí to ale být relevantní a srozumitelné těm, jejichž východiska jsou jiná než naše.

Jistě, ne každý křesťan je povolán k politické angažovanosti. A pokud „do toho půjdeme“, měli bychom se soustředit na určitou oblast, kterou se budeme snažit poznat hlouběji, než je běžné. Kupříkladu já se necítím povolán ke komunální politice. Zajímají mě otázky zahraniční politiky, genderové ideologie, migrace apod. U někoho to může být naopak.

Nebude mi ale vadit, když se „do politiky nebudou plést“ někteří křesťané, kteří žijí v jakési bublině zahořklosti a podílejí se na šíření fake news a všelijakých konspiračních teorií. Zde, domnívám se, má církev veliký dluh. Zde by bylo potřeba více, nikoli méně politické gramotnosti. A obávám se, že pokud z oné bubliny zahořklosti nevystoupí, mé články se jim zamlouvat nebudou.

  1. června 2020

 

Nárok, vděčnost a věčnost

Události posledních let a zejména posledních měsíců vyvolávají v řadě křesťanů zvýšený zájem o konec světa a očekávání, že konec je už opravdu blízko. Tento postoj mě nepřekvapuje, nicméně přiznám se, že ho nesdílím. Ne snad proto, že bych na druhý příchod Ježíše Krista nevěřil. Ne snad proto, že bych se domníval, že se světem je vše v pořádku a že Bůh nemá důvody se hněvat. Je to dáno spíše tím, že od okamžiku, kdy jsem přijal Pána Ježíše jako svého Spasitele a Pána, si uvědomuji, že můj osobní konec může nastat kdykoli, třeba ještě dnes. Prostě si myslím, že na konec musíme být připraveni neustále, ať už Pán přijde zítra nebo za tisíc let. Jedna generace zakusí skutečný konec, všechny předchozí ho mohou očekávat. Spory o to, kdy konec nastane, postrádají smysl, když si uvědomíme, že náš osobní konec může nastat třeba zítra.

V den, kdy jsem přešel ze smrti do života, mi ovšem nebylo jasných spousta věcí, které jsou mi jasné dnes. Tehdy bych nedokázal formulovat to, oč se pokusím nyní: Člověk může prožít svůj život s postojem nároku, nebo s postojem vděčnosti.

Domnívám se, že pokud v člověku převažuje postoj nároku, nemůže být nikdy opravdu šťastný. Jakmile máme pocit, že společnost, církev, Bůh, náš životní partner, naši rodiče nebo naše děti nám něco dluží, budeme sice usilovat o změny a možná i nějakých dosáhneme, ale pořád budeme mít pocit, že nejsme u cíle, ba že se nám cíl vzdaluje. Něčeho dosáhneme – ale ono se ukáže, že je to vlastně málo.

Přijetí spásy v Ježíši Kristu nás zbavuje strachu ze smrti. Přitom o smrti přemýšlíme více – právě proto, že se jí nebojíme a nemusíme ji vytěsňovat za hranice svého vědomí. Současně si uvědomujeme, že velice upřímně míněné přání, zcela běžné mezi nevěřícími a k mému zděšení stále častěji zaznívající i z úst věřících, totiž „hlavně to zdraví“, je dosti mimo. Zdraví je skvělá věc a buďme za ně vděčni. Nicméně fakt to není to hlavní. To hlavní je život věčný v Pánu Ježíši Kristu.

Zdraví je pro nás pouze prostředek, abychom mohli naplňovat své poslání. Přitom jsem za ně velice vděčný. Jako téměř každý stárnoucí člověk mám určité zdravotní potíže. Některé souvisí s dědičností. Svého dědečka, který trpěl podobnými neduhy jako já, jsem přežil již o čtyři roky – díky moderní medicíně a lepším lékům. A protože nemám postoj nároku, ale postoj vděčnosti, beru tato léta, v nichž žiji, jako zvláštní, mimořádný dar. Vždyť bych tady už vůbec nemusel být.

Jsem za ten dar opravdu vděčný, ale dávám si pozor, abych nebyl příliš připoután k této zemi, k tomuto věku. Pro křesťana není ideálem dlouhověkost, i když za ni může a má být vděčný. Co je tedy ideálem?

Slyšel jsem o jednom křesťanovi, který prožil klinickou smrt a setkání s Ježíšem. Nevím přesně, jak toto setkání probíhalo a co vše při něm bylo řečeno, ale pamatuji si, že Ježíš onomu křesťanovi položil otázku: „Naučil ses milovat?“

Tato otázka mě hluboce zasáhla. Netrápí mě otázka „Co když přijde Pán pozítří“, ale otázka: „Naučil jsem se milovat?“

Podle legend – které v tomto případě mohou mít historické jádro a jsou uvěřitelné – byl stařičký apoštol Jan jediným apoštolem, který se dožil vysokého věku. Prý dožíval v Efesu, a když ho téměř stoletého přinášeli a odnášeli z bohoslužeb, říkával prý opakovaně: „Synáčkové, milujte se!“ (Když si čteme Janovy listy, zejména ten první, tak nám to připadá velmi uvěřitelné.)

Mám za to, že jde-li člověk cestou nároku nebo cestou vděčnosti, vše se na této cestě jakoby zrychluje a prohlubuje. Jako by se naplňovalo slovo ze závěru knihy Zjevení, které se mi vetřelo pod kůži ještě v kralickém znění: „kdo smrdí, smrdiž ještě; a kdo jest … svatý, posvětiž se ještě.“ Máme na této zemi jen omezený čas, abychom se rozhodli, kde budeme trávit věčnost.

K naší chalupě v Jeseníkách přicházíme přes dřevěný mostek. Ten vždy po několika málo letech uhnije a je potřeba udělat nový. Ani nevím, kolikrát jsem ho za svého života obnovoval – snad desetkrát či dvanáctkrát? Letos jsem si od milého bratra truhláře Holuši nechal udělat dva solidní trámky a potřebná prkénka z modřínového dřeva, které výborně snáší vlhkost. Mám to vše složené v garáži a až uhnije mostek, který jsem narychlo stloukl loni v září, instaluji tam nový. Když jsem materiál v garáži skládal, došlo mi, že tento kvalitní mostek bude asi poslední, který za svého života nejen položím, ale i zakusím. Je to zajímavé, jak po sedmdesátce člověk začne přemýšlet o tom, co vlastně bude ještě do konce života potřebovat a co už nikoli, co ještě stačí a co už ne.

Pokud vám tyto úvahy připadají poněkud smutné a morbidní, je to fakt váš problém. (Ale Ježíš ho může vyřešit!) Tyto úvahy nevyvolává strach – naopak. Neboť s přibývajícími lety přibývá i vděčnost.

Ano, každý den je dar navíc. Už jsem tady nemusel být.

Ovšem kardinální otázka zůstává: Naučil jsem se milovat? Tato otázka je mnohem důležitější než dlouhověkost nebo krátkověkost.

20. června 2020

 

O církevní kázni

Očekávám, že už sám název článku u řady lidí vyvolá přinejmenším kopřivku. Setkal jsem se s lidmi, kteří prakticky každé uplatňování kázně chápou jako projev sudičství. V církvi má přece panovat milost, tak jakápak kázeň. Hříšníky je třeba přijímat a milovat, jak nás k tomu nabádá Ježíš.

Někteří z těchto lidí neznají Písmo moc dobře, a někdy jsem byl v pokušení vydechnout: Naštěstí. V Pavlových listech byl našli slova o „vydání Satanu“. Tady Pavel jistě ujel, něco takového je přece naprosto nepřijatelné!

A jelikož v dnešní době je dosti rozšířené vyzobávání z Písma, co se člověku právě hodí, lze vymyslet i realizovat takovou církev, která se podobným výrazům a názorům pečlivě vyhýbá.

Nejprve slůvko k tomu „vydání Satanu“. Ne, to nebyl žádný liturgický úkon. Nebylo to žádné zlořečení nebohému člověku, který se odvážil myslet si něco jiného než my. Pavel – a s ním i první křesťané – byli přesvědčeni, že jedině Kristova církev je bezpečným místem, kde vládne Ježíš. Oblast mimo církev je pod mocí knížete tohoto věku, a proto místem nebezpečným. Vydání satanu je prosté konstatování, že takový člověk se ocitl mimo církev.

Chápu, že i tato představa je pro mnohé nepřijatelná, protože oni přece znají „někoho, kdo není křesťan, ale přitom je mnohem sympatičtější /rozumnější / příjemnější / milostivější než většina křesťanů.“ Znám také takové lidi a díky Bohu za ně. V církvi jsem nikoli proto, že jsem lepší než ti, kdo jsou mimo. V církvi jsem, protože jsem poznal, že jsem hříšný, že potřebuji odpuštění a proměnu, a že odpuštění a proměnu nacházím jedině v Kristu. Vím, že řada lidí je přesvědčena, že dokáží být dobří i bez Krista, a rozhodně je neodsuzuji. Přeji jim hodně zdaru. Pro mě byla tato cesta neschůdná, a proto jsem se skryl v Kristu. Kdybych se ocitl mimo něj, ocitl bych se na území nepřítele, ba co víc, pod jeho mocí.

Zkusme se nyní zamyslet nad tím, co Ježíšovi vadilo nejvíc? Určitě mu vadilo, když byl někdo pod mocí nepřítele. Proto lidi vysvobozoval, zbavoval démonů a uzdravoval je. Ve vztahu k náboženským lidem mu nejvíce vadilo pokrytectví. Nesnášel okázalé projevy zbožnosti, kterým chyběla vnitřní podstata. Jeho slova i jeho jednání nás učí, že záleží na srdci člověka, nikoli na správných rituálech. Upřímnost je základní podmínkou přístupu k Bohu, nikoli svatost. Svatost je něco, do čeho nás může Bůh uvést, nikoli něco, čím se můžeme před Bohem vykázat.

Ježíš stoloval s hříšníky. „Ježíš hříšné přijímá,“ zpívá se v jedno probuzenecké písni, a je v tom naděje pro každého z nás. Dnešní křesťané, kteří odmítají kázeň, ale mnohdy zapomínají dodat, že ač Ježíš přijímal hříšníky, sám nebyl hříšník. Chodil mezi celníky a prostitutky nikoli proto, že tito lidé mu byli sympatičtí pro své jednání, ale protože potřebovali spásu, a na rozdíl od mnohých farizeů to věděli. Kdo se obrátil k Ježíšovi, stával se součástí církve, a tudíž dostal i poslání od Boha. A ani Ježíš, ani apoštol Pavel (nebo ostatní apoštolé) nás nenechávají na pochybách, že určité jednání je správné a určité špatné. Staneme-li se křesťany, začne nám být jasné, že nejsme povoláni, abychom byli soudci druhých lidí, nicméně máme soudit své vlastní jednání a dbát na to, aby se v církvi nerozmohlo pokrytectví a jiné hříchy. Není jedno, jak žijeme a jak jednáme. Jedním z nebezpečí, které nás ohrožuje, je zapírání Boží moci.

Co tím míním? Ukážu to na jednoduchém případě: Pokud někdo zápasí s pornografií a občas jí podlehne, není to důvod k vyloučení ze sboru. Takový člověk je často nešťastný a jen málokdo z těchto lidí se ke svému hříchu přiznává. Zde je na místě modlitba, pastorační rozhovor, pokání, hledání cesty k vítězství. Jiná věc ovšem je, když takový člověk o své závislosti na pornografii otevřeně mluví, a dokonce ji schvaluje a doporučuje jako „cestu k úlevě“, a činí tak veřejně ve sboru. V takovém případě je namístě kázeň, protože takový člověk „zapírá moc“ pravé zbožnosti (viz 2Tm 3:5).

V korintském sboru byla celá řada zlořádů a nedostatků, které Pavla trápily a o nichž Korintským psal. Pokud jde ale o vyloučení, radil vyloučit vlastně jen jednoho jediného člověka, a to takového, který se dopouštěl jednání, považovaného za hříšné i mezi pohany. Soudím, že i dnes je vyloučení ze sboru naprosto výjimečným opatřením. V dnešní době morální rozplizlosti je ale třeba nejen hlásat prioritu milosti, ale i vědět o určitých hranicích. Bůh miluje každého, ale jsou věci, které do církve nepatří. Neměli bychom se bát to jasně říci, přestože za to od některých křesťanů sklidíme odsudek.

  1. května 2020

 

Laisi Finwen: Malá pastýřka koní

recenze

 

Laisi Finwen vydala krásnou pohádku pro děti i dospělé (alespoň mně se moc líbila, i když nejsem dítě). Je to správná pohádka, která má všechny podstatné rysy velkého příběhu a také správný pohádkový happyend. Je v ní zloduch (princ Raól), zbloudění (pastýřka Telior), ochota k oběti (malá Arakal), připravenost bojovat za dobrou věc (Kír), nebezpečí, kouzlo na straně dobra (skalní město, které poskytuje úkryt dobrým lidem, zatímco svévolníci v něm zabloudí), hledání Boha Stvořitele a nalezení Boha – dobrého Otce. Knížka je plná napětí a nekončí smrtí zlosyna, ale jeho obrácením.

To vše je popsáno vytříbeným jazykem, vytištěno krásným fontem a doprovázeno krásnými fotografiemi skutečných koní a skutečných lidí. Jedinou vadou na kráse je poměrně vysoká cena. Knihu o 63 stranách si můžete objednat v Nakladatelství Nová forma s. r. o.; základní cení je 203 Kč, ale patrně budete muset ještě přidat 70 Kč na poštovné. Pokud máte rádi pohádky a ještě k tomu koně (nebo naopak, koně a ještě k tomu pohádky), pak si knížku objednáte i při této vysoké ceně. A pokud máte někoho blízkého, kdo má rád pohádky a koně, pak to pro něj může být skvělý dárek k narozeninám či k Vánocům nebo k nějaké jiné vhodné příležitosti.

  1. května 2020

 

Dělejme něco užitečného

Průvodním znakem západní kultury je, že neustále přemýšlí o vlastním rozkladu a zániku. Knihy jako Zánik západu nebo Konec Evropy vycházejí stabilně už nejméně dvě stě let. A zdaleka se nejedná jen o literaturu křesťanskou – dokonce by se dalo říci, že v očekávání konce jsou sekulární a křesťanská Evropa zajedno, byť se neshodnou v důvodech tohoto rozkladu a zániku.

Právě jsem dokončil poslední kapitolu své velké knihy o Zjevení. Ta kapitola se jmenuje „Střípky z dějin výkladu knihy Zjevení“ a velice ji doporučuji všem křesťanům, kteří se domnívají, že konec je za rohem. Aby bylo jasno: Možná, že je. Žij tak, jako že opravdu je za rohem. Nikdo z nás neví dne ani hodiny. Nikdo z nás neví – pokud mu to Bůh nezjeví – že tu bude ještě za rok. Nebo za měsíc.

Jiná věc ale je tvrdit, že konec je za rohem, protože to říkají znamení doby. Neříkají. Nebo… vlastně možná ano, ale znamení doby to říkala už mnohokrát. My máme tendenci vidět svět černě. Zdá se nám, že je to stále horší a horší. Je to omyl. Celosvětově je chudoba na ústupu. Negramotnost klesá. Kriminalita klesá rovněž, v mnoha částech světa výrazně. Proč to tak nevidíme? Protože média referují víc o tom, co se nepovedlo, než o tom, co se povedlo. Nepíšu to proto, abych jim to vyčítal. Taková je povaha médií – referují spíše o záporech a křiklavých katastrofách než o úspěších a dílčích zlepšeních. Měli bychom s tím počítat.

Byly doby, kdy měli lidé mnohem pádnější důvod očekávat konec. V naší zemi to byla zejména doba husitská a celoevropsky pak doba třicetileté války. Třeba během třicetileté války klesl počet obyvatel Čech na třetinu stavu před Bílou horou. Kdo si myslí, že teď je to na světě horší, jednoduše nezná dějiny.

Je zajímavé všímat si rozdílů dob dřívějších a doby dnešní. Už jsem ve svých článcích zmiňoval, že španělská chřipka byla mnohem vražednější než současná pandemie, nicméně média jí věnovala velmi málo pozornosti. I v dnešním světě probíhají různé důležité procesy; ty však zůstávají stranou mediálního zájmu. V globalizovaném světě to prostě chodí jinak než v době konce první světové války.

Jak žít smysluplně v dnešním globalizovaném světě? Považuji za smysluplné všímat si rozdílů. Už jsem zmínil rozdíl v účinku španělské chřipky před sto lety a současnou pandemií. Teď z úplně jiného soudku: Ve středověku se lidé v rámci rodiny téměř nikdy nezabíjeli, zatímco dnes je vražda „rodinnou záležitostí“. 80 procent vražd se odehrává v rodinách. Zrovna dnes jsem slyšel v rozhlase zprávu jistého psychiatra, který říkal, že koronavirová karanténa vede k zvýšenému domácímu násilí. Nepochybuji vůbec o tom, že mnohé rodiny se díky tomu, že byly doma, naopak „daly dohromady“. Možná si o tom za pár týdnů či měsíců přečteme nějaká hezká svědectví. Ta se ale zatím do médií moc nedostanou. To neznamená, že by se právě v těchto dnech neodehrávala.

Můžeme si všímat určitých zneklidňujících skutečností. O kampani „Me too“ teď moc neslyšíme – to se opět změní, až nás přestane trápit ekonomika. Ale slyšeli jsme o nídost a dost. Vesměs šlo o případy slavných (nebo méně slavných) hereček a jiných celebrit. Méně pozornosti se už věnuje skutečnosti, že v Británii bylo v roce 2019 znásilněno pakistánskými gangy asi 19 tisíc dívek. Upozornil na to britský ministr vnitra Sajid Javid, sám pakistánského původu. Britská vláda ovšem nevidí jako dobré o tom veřejnost informovat. O něčem média informovat chtějí, o něčem nikoli… nebo alespoň méně.

Máme také široké pole působnosti na poli ekologie. I v této otázce proti sobě stojí dva tábory: na jedné straně Greta Thunbergová a mnozí, jichž je symbolem, na druhé straně „klimaskeptici“. Zdá se mi, že oba tábory mají v něčem pravdu a v něčem se mýlí. Domnívám se, že ekologové téměř zachránili lidstvo, kdy prosadili zákaz DDT a později freonů, které ničily ozónovou vrstvu. Na druhé straně je třeba blamáž s výrobou biopaliv, která se ukázala jako ekologicky náročnější než spotřeba paliv klasických. Mám velké otazníky nad elektroauty – když se zamyslím nad tím, že elektřinu do jejich baterií bude nutno někde vyrobit, že se bude muset překopat spousta vedení, protože u běžných benzinek nebudou stačit kapacity přiváděného elektrického proudu, mám pocit, že množství vedlejších nákladů (a ekologických zatížení) může přesáhnout pozitiva. Ale přiznávám – jsou to laické úvahy – vůbec tomu nerozumím.

Nicméně chci se zapojit alespoň tam, kde nějaké ověřené informace mám. Tak jsem se například rozhodl, že už nebudu létat letadlem, pokud k tomu nebudu mít nějaký opravdu závažný důvod. Letecké motory totiž spálí neuvěřitelné množství kyslíku. Zabýval jsem se tím natolik, že v této věci jsem si jistý. Elektroauto si zatím nekoupím, protože nejsem přesvědčen, že tím přírodě pomohu. Ale spokojuji se s autem malým a spokojím se v budoucnu s ještě menším.

Naše město Jeseník získalo možnost přednostního zavedení 5G sítí. Ve městě probíhá akce proti jeho zavedení, protože 5G sítě jsou prý zdraví škodlivé. Hledal jsem názor nějakých odborníků a ti tvrdí, že je to hloupost. Možná naše město o tuto výhodu přijde. Škoda. Obávám se, že v čele tohoto hnutí jsou lidé, kteří tomu moc nerozumějí.

Když se stavěla železniční trať z Úval do Prahy, měla původně vést přes Škvorec. Místní honorace se ale postavila proti. Tak nakonec museli vést trať přes Úvaly. Ty byly v té době malou osadou. Později z železnice profitovaly, zatímco Škvorec upadal. Bát se nového je někdy nebezpečné – lepší je to nové pořádně poznat.

Tím se dostávám k poslední myšlence článku. Bylo by skvělé, kdyby každý křesťan něčemu pořádně rozuměl a mluvil hlavně o tom. Asi by mnozí z nás mluvili méně. Ale zase by měli co říci.

  1. května 2020

 

 

Chybějící pastorace

Existují různé typy sborů. Některé sbory jsou zaměřeny především na evangelizaci. Jiné jsou zaměřeny přednostně na zdravé učení. Opět jiné považují za hlavní hodnotu uctívání. A takto bychom mohli pokračovat.

Sám jsem založením spíše pastýř, a proto jsem možná citlivější na to, co je v názvu článku. Zakusil jsem doby, kdy lidé „reagovali na výzvu“ k přijetí Pána po stovkách, ale bohužel jsem pak byl, podobně jako mnozí z vás, svědkem toho, že většina těchto lidí nijak nerostla, protože se včas nezaintegrovali do fungujících sborů, vědomých si potřeby pastorace. Právě tehdy jsem „vymyslel“ heslo Křesťanských společenství: „Kristem proměněné životy“. Reakce na evangelizační výzvu je jen první krok – pak je nezbytné, aby následoval duchovní růst, svlékání starého člověka a oblékání nového, proměna mysli… Můžeme to nazvat různě.

V posledních třiceti letech vyšla v České republice celá řada vynikajících knížek, které se nějak týkají pastorace. Mám na mysli zejména knihy autorů Clouda a Townsenda, dále knihy Larryho Crabba, Neila Andersona, Leanne Payneové nebo Jamese Dobsona, abych zmínil alespoň některé. Zdá se mi, že na to, jak je evangelikálních křesťanů v naší zemi málo, jsme měli obrovské požehnání v tom, že kvalitní literatura z oblasti pastorace je dobře dostupná, zejména díky nakladatelství Návrat domů.

O to víc mě mrzí, že v řadě sborů se moc nepastoruje. Někdy je to tím, že učení sboru nějaké rozvinutí pastorační služby ani nedovoluje. Mám na myslí všelijaké ty triumfálně vítězící sbory, které pastoraci odmítají s poukazem na to, že pokud někdo přijme spásu v Ježíši Kristu, je nové stvoření, a jde především o to, aby věřil. Řešení nějakých deficitů z předchozího života (mám na mysli život před obrácením, nikoli nějakou reinkarnaci) je tudíž zbytečné. Setkal jsem se jak v Praze, tak občas i jinde, s tím, že někdo chodil do takového „vítězného“ sboru, kde hlasitě křičel Haleluja, ale pak se vrátil k nám, aby řešil své problémy finanční, vztahové či jiné. U nás si poplakal, vypovídal se, dovolil nám, abychom se pomodlili za jeho problémy – a pak zase odešel „vítězit“ a v onom „vítězném“ společenství byl za hvězdu. Zpočátku jsem doufal, že takovému člověku (a skutečně nešlo jen o výjimečné případy, o jednotlivce) dojde, že takový dvojí život je něčím naprosto nepřirozeným a v podstatě nepravdivým. A ano, byli lidé, kterým to došlo. Nicméně mnozí dokáží žít takové dvojí křesťanství velmi dlouho. Nevěřil bych tomu, kdybych to nezažil.

Pak jsou zde sbory, které vidí pastoraci jako něco správného a potřebného, nicméně pastorace se v nich neděje, protože vedoucí sboru se na ni necítí. Je jistě lepší být toho názoru, že pastorace je něco správného, a současně si přiznat, že zrovna pastorovi pastorace moc nesedne, než ji šmahem odmítat s tím, že novorozený člověk vlastně žádné problémy nemá a pastorace je tudíž projevem nevěry. Nicméně spokojit se s tím, že v mém sboru se nepastoruje, protože já jsem obdarován k jiným věcem, považuji rovněž za nešťastné. Pastor ve smyslu vedoucí sboru skutečně nemusí být obdarován k pastoraci, ale neměl by se s jejím nedostatkem smiřovat.

Znám dva pastory, kterých si vážím. Oba dva nepovažují pastoraci za oblast, pro níž jsou obdarováni, a věnují se jí, jen když opravdu musí, ale nikdy jsem je neviděl udělat nějaké špatné pastorační rozhodnutí (a to je znám mnoho let). Docházejí k dobrým závěrům, pouze se cítí obdarováni a vedeni k jinému typu služby.

Nejlepší ovšem je, když pastor hledá k sobě někoho, kdo by ho v této oblasti doplnil. Někoho, kdo miluje Pána, zná Písmo, a má i životní moudrost. Toto hledání považuji za velice, velice důležité. Pokud totiž pastorační služba nefunguje, dlouhodobě sbor před stagnací nezachrání ani skutečnost, že pastor je obdarovaný a velmi dobrý kazatel. Dobré slovo je důležité, ale sebelepší slovo nemůže nahradit absenci pastorace.

Ony neustále vítězící asi nepřesvědčím. Obracím se hlavně na ty, kdo si uvědomují, že v jejich sboru je pastorace slabým článkem, ale příliš snadno se s její absencí smiřují. Vedoucí takového sboru (pastor a starší) by se měli modlit, aby jim Bůh pomohl tento deficit překonat.

Velmi pozitivní roli mohou v této oblasti sehrát domácí skupinky. Jen je třeba dbát na to, aby „sdílení“ nezůstávalo na povrchu. Hluboké vztahy a vzájemná důvěra se nevytvoří za týden a nelze je nijak nařizovat a vynucovat. Tam, kde se na skupince vztahy prohlubují, se mnohdy ukáže někdo, kdo je k pastoraci obdarován.

Skupinka může být místem, kde jsme ochotni přiznat své slabosti, mluvit o svých bojích i případných selháních, a vzájemně se za sebe přimlouvat. Mohu říci: Blaze každému, kdo takové obecenství má. A církev by měla být místem, kam mohou přicházet lidé z „tohoto světa“, který je, co se týče vztahů, hodně rozbitý. Na skupince pak také můžeme „vítězit“, ale hlavně nad svým sobectvím a pýchou.

  1. května 2020

 

Vždy připraven

Jak v křesťanské, tak v sekulární sféře můžeme nyní slyšet spoustu názorů na to, jak se náš svět po koronavirové pandemii změní. Z mnoha stran – někdy i zcela protichůdných – slyšíme, že život už nebude takový, jako byl dřív.

Dovolím si vyslovit názor opačný: Tak mnoho se toho nezmění.

V současnosti není možné rozhodnout, kdo má v této věci pravdu, a to ze dvou důvodů. První je prostinký a snadno pochopitelný: Budeme schopni to posoudit až s odstupem času. Tak za dva tři roky budeme schopni posoudit, zda se svět vrátil do starých kolejí, nebo zda skutečně nastaly nějaké zásadní změny.

Druhý důvod je složitější. Tvrdíme-li, že svět se změní „mnoho“ nebo „málo“, jak rozumíme obsahu těchto slov? Jinými slovy, jak „moc“ je ono „mnoho“?

I po útocích z 11. září 2001 se říkalo, že svět nebude stejný jako dřív. A dnes se můžeme přít, zda se svět nějak zásadně změnil či nikoli. Nějak se svět změnil určitě. A nějak se změní i po koronavirové krizi. Asi zde bude snaha přemístit výrobu léků z Číny a Indie do Evropy a Spojených států. Možná se zásadním způsobem změní světová turistika. A možná taky ne. Možná poklesne význam Evropy a stoupne význam Číny. (Ale možná taky ne.)

Na základní danosti světa bude mít pandemie vliv malý. Bůh bude stejně svatý jako dřív. Člověk bude stejně hříšný jako dřív. Lidé se budou zamilovávat, rozvádět, někdy smiřovat, a kdo uvěří v Ježíše Krista, bude zachráněn. Někteří lidé budou rebelovat, jiní budou činit pokání. Ano, roušky jsou nepříjemné, ale lidskou náturu nezmění.

Specificky křesťanskou reakcí – alespoň v určitých kruzích – je očekávání konce. Aby nebylo mýlky: Konec jednou určitě přijde a každý křesťan by na něj měl být připraven. Nicméně nedával bych do vztahu osobní přípravu a čtení dějinných událostí.

V 12. kapitole Lukášova evangelia čteme o úspěšném statkáři, jemuž se hodně urodilo a který se rozhodl, že je načase postavit větší stodoly. Obraťme se k textu samotnému:

„Zbořím své stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí a zásoby. A řeknu své duši: Duše, máš hodně zásob na mnoho let; odpočívej, jez, pij, raduj se.‘ Bůh mu však řekl: ‚Blázne! Ještě této noci si od tebe vyžádají tvou duši, a čí bude to, co jsi připravil?‘ Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady, a není bohatý v Bohu.“

Ještě dnes v noci vyžádají tvou duši… To je pádný důvod, proč být připraven. A to vždy, bez ohledu na to, zda je konec blízko, nebo zda je ještě daleko.

Konec může přijít kdykoli. Varuji ale před jakousi „křesťanskou neurózou“, která vidí konec v jakékoli světové události. Ano, některé věci jsou hrozné, ale to není důvod, abychom tvrdili, že nastala třetí světová válka. (Znám jednoho horlivého křesťana, který ji ohlašuje už dobrých čtyřicet let.)

Ne, rozhodně se nevysmívám těm, kdo čekají konec. Lidská zpupnost a pýcha volá do nebes. A ti, kteří očekávají konec, berou mnohdy Písmo vážněji nežli ti, kteří nečekají nic. Nicméně chtěl bych být hlasem, který uvádí vše do správných proporcí. Ano, morální úpadek je hrozný. Ale homosexualita možná není tak vážný hřích jako upalování jinověrců. Ano, koronavirová pandemie je hrozná. Ale je to brnkačka ve srovnání se španělskou chřipkou, o středověkých morových ranách ani nemluvě. Někdy se mi zdá, že někteří horliví křesťané jako by chtěli sami sebe přesvědčit, že tentokrát to už ale opravdu musí vyjít. Ale znáte to: Když někdo neustále volá o pomoc, když se nic moc neděje, pak ho lidé nebudou brát vážně, ani když bude pomoc opravdu potřebovat.

Platí, že bez pokání zahyneš. Jenže to platí, ať už konec nastane zítra, nebo za tisíc let. Uvěříš-li v Ježíše Krista a budeš-li ho následovat, budeš se vnitřně proměňovat. Ale bude celkem jedno, zda si budeš myslet, že jsme v době mezi pátou a šestou pečetí nebo mezi pečetí šestou a sedmou. Máš-li přežít, potřebuješ se skrýt v Kristu; správné názory na konec světa tě nezachrání.

Koronavirová pandemie je nepříjemná, ale budu se opakovat: Poměry příliš nezmění. Prozradím, čeho se bojím více. Jde o dvojí: První je změna klimatu a sucho, které postihuje i nás, byť zatím jen málo. Jinak je tomu ale v mnoha subtropických a tropických oblastech. V těch hrozí často děsivé hladomory. Někteří odborníci, například Václav Cílek, rezignovali na snahu přesvědčit vládu, že situace je velmi vážná. Václav Cílek tvrdí, že lidé budou lhostejní, dokud nepocítí změny opravdu hluboce na sobě samotných. Až pak budou ochotni si připustit, jak vážná situace ve skutečnosti je.

Druhá věc, které se obávám, křesťany trápí ještě mnohem méně. Jsou to rozevírající se nůžky mezi chudobou a bohatstvím. Musel bych dohledávat přesná čísla, ale to teď nepovažuji za důležité. Asi jedno procento obyvatel světa vlastní šedesát procent veškerého majetku. (A považuji za druhotné, jestli je to jedno procento nebo jeden a půl procenta; tendence je nezpochybnitelná.) Příjmové nůžky mezi bohatými a chudými se neustále rozevírají. Podobná situace existovala i před první světovou válkou. Tento fenomén rozevírajících se nůžek mezi bohatstvím a chudobou má řadu nebezpečných důsledků a nevedl v současné době k válkám patrně jen proto, že i chudým se daří lépe než dříve. Nicméně v mnoha zemích mizí střední třída a globální korporace, zejména takové společnosti jako je Amazon, Google nebo Facebook, jsou stále mocnější. Tyto skutečnosti – a zejména vývojový trend – mají vážné důsledky a neznám moc křesťanů, kteří by se této problematice věnovali a byli schopni a ochotni ji vysvětlovat. Přitom se domnívám, že s „koncem světa“ možná souvisejí mnohem více než koronavirová pandemie.

Dobrá zpráva je, že trvá čas milosti a každý, kdo hledá smysl vlastního života i smysl dějin jako celku, se stále ještě může setkat s Ježíšem Kristem, činit pokání a změnit svůj život.

Dan Drápal

  1. května 2020

 

Co je odpuštění

Vždyť když jsme ještě byli bezmocní, zemřel Kristus v určený čas za bezbožné. Sotva kdo podstoupí smrt za spravedlivého, i když za dobrého by se snad někdo i odvážil zemřít. Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše tedy nyní, když jsme byli ospravedlněni jeho krví, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme jako nepřátelé byli usmířeni s Bohem smrtí jeho Syna, tím spíše jako usmíření budeme zachráněni jeho životem. (Římanům 5:6-10).

Miluji tento text z Pavlova listu do Říma. Všimněte si, že v něm Pavel třikrát opakuje tutéž myšlenku, pokaždé jinými slovy: byli jsme bezmocní, byli jsme hříšní, byli jsme Boží nepřátelé. Kristus zemřel v určený čas, Kristus za nás zemřel, Byli jsme usmířeni s Bohem smrtí jeho Syna.

Byli jsme tedy usmířeni s Bohem – a není zde řečeno, co jsme pro to museli udělat. Boží jednání předchází veškerému našemu rozhodování. Jsem přesvědčen, že Ježíš položil svůj život za všechny a všichni jsou s Bohem smířeni.

Alternativním názorem je, že Ježíš zemřel jen za některé, ne za všechny. Zemřel za ty, které Bůh předurčil ke spasení. O těch Bůh předem věděl, že budou činit pokání.

Problém s tímto názorem spočívá v tom, že v takovém případě by Bůh stvořil nějaké lidské bytosti, o nichž by předem věděl, že prostě nemají a nikdy neměli šanci.

Jsou zde ovšem lidé, kteří o odpuštění nestojí, a kteří z Kristovy oběti skutečně nic nemají. To je ale jejich problém: Boží dar lze odmítnout. A nutno poznamenat, že je velký rozdíl mezi nepřijetím Krista a odmítnutím Krista.

V 1. Janově 1:9 čteme: Jestliže doznáváme své hříchy, On je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.

Zvláštní text. Člověk by řekl, že spravedlivé by bylo hřích potrestat, ne odpustit. Spravedlnost přece souvisí s trestem, odpuštění souvisí s milostí. Nedávalo by větší smysl, kdyby bylo psáno: „On je tak milostivý, že nám hříchy odpouští?“

Jak si to vysvětluji? Za můj hřích byl již někdo potrestán. Někdo, kdo vzal můj hřích na sebe. Když za mě někdo zaplatí pokutu sto tisíc korun, tak už ji po mně vymáhat nemohou. Nebylo by to spravedlivé.

Zatím byla řeč jen o našem hříchu před Bohem. Bůh nám hříchy odpouští, ale my z toho něco máme jen tehdy, pokud hřích pravdivě pojmenujeme a litujeme jej. Bůh ovšem s odpuštěním nečeká, až tak učiníme – to snad podobenství O milosrdném otci (jiní mu říkají O marnotratném synu) ukazuje dostatečně jasně.

Jak je to ale s odpuštěním, zhřeším-li proti člověku, nebo, zhřeší-li někdo jiný proti mně?

Ani tam není mé odpuštění závislé na jeho postoji. Ten, kdo proti mně zhřešil, tak mohl učinit vědomě i nevědomě. A může či nemusí být ochoten uznat své pochybení.

Co to odpuštění vlastně je? Neodpustím-li, jednám jako někdo, vůči němuž má druhý člověk nějaký dluh, a já nepřestávám tento dluh vymáhat. Odpustit znamená rozhodnout se jednat tak, jako by u mě žádný dluh neměl. Že je takový postoj žádoucí, nám ukazuje Ježíšovo podobenství o nemilosrdném věřiteli z 18. kapitoly Matoušova evangelia.

Ještě několik důležitých poznámek:

Odpuštění je věcí našeho rozhodnutí. Nikoli našich pocitů. Mohu se rozhodnout, že odpustím, ale to neznamená, že mám vůči svému nyní již bývalému dlužníkovi jen samé příjemné pocity. Nejprve ale musím učinit rozhodnutí, že odpustím, než mohu očekávat libé pocity. Pokud budu s odpuštěním čekat, „až to budu tak cítit, protože jinak by to nebylo upřímné“, hrozí mi, že neodpustím nikdy.

Odpuštění není totéž co obnovení důvěry. Pokud mi někdo rozbije auto, které jsem mu půjčil, pak mu mohu odpustit, ale auto mu příště patrně nepůjčím. „Ale to ukazuje, žes mi vlastně neodpustil!“, může ten člověk namítat. Nikoli, odpustil jsem. Nedržím ti žádný dluh. Ale nemám k tobě v této věci, tj. v řízení auta, důvěru. Důvěra je věcí zkušenosti, nikoli rozhodnutí.

Bůh mi odpouští hříchy, ale to neznamená, že mě automaticky zbavuje jejich následků. Pokud jsem lidi finančně podváděl a pak jsem se obrátil, měl bych nakradené vrátit – to dobře pochopil celník Zacheus. Nemohu tvrdit: „Ale já jsem teď nové stvoření, staré věci pominuly, a tak nic vracet nemusím, protože je mi odpuštěno.“ Přitom mi skutečně odpuštěno je.

S neodpuštěním je ten velký problém, že jednak svazuje dlužníka, jednak ale svazuje i „věřitele“. Možná znáte nějakého člověka, který se rozhodl někomu neodpustit. Takový člověk se v průběhu času i charakterově mění a mění se i výraz jeho tváře. Můžeme mnohdy říci, že mu „tvrdnou rysy“. Tvrdnou mu rysy, protože mu tvrdne srdce. Neodpuštění je velmi nebezpečná věc. A opět: je to věc našeho rozhodnutí. Raději se rozhodněme odpouštět.

  1. dubna 2020

 

Joe Dallas: Hovory o homosexualitě

(recenze)

Právě vyšla kniha Hovory o homosexualitě, jejímž autorem je Joe Dallas, bývalý homosexuální aktivista, který již přes třicet let přednáší o tomto ožehavém tématu. Joe Dallas měl přednášet koncem března i v České republice, nicméně jeho příjezd znemožnila (doufám, že jen oddálila) koronovirová pandemie. Předpokládám, že v dohledné době vyjde v češtině ještě druhá kniha tohoto autora, jež je určena rodičům a dalším příbuzným, kteří se vyrovnávají se skutečností, že někdo z jejich blízkých je homosexuál.

Joe Dallas nejprve vysvětluje, že jedna věc je něco si myslet, ale druhá věc je umět své myšlenky konzistentně vyjádřit. A jedna věc je schopnost myšlenky konzistentně vyjádřit, druhá věc je umět je také srozumitelně obhájit. A konečně je zde ještě další rovina: Jedna věc je umět myšlenky obhájit, ale druhá věc je umět to udělat laskavě – způsobem, který nevyvolává nepřátelství. Joe Dallas přiznává, že mu trvalo delší dobu, než se posunul na tuto poslední rovinu.

V recenzované knize se mu to skutečně podařilo. Kniha má podtitul „Jak mluvit o věcech laskavě a srozumitelně“. Síla knihy je v tom, že Dallasovi daří „říkat pravdu v lásce“ způsobem, před kterým smekám. Tento svůj program vyjádřil ve věnování: „S vděčnou úctou věnuji tuto knihu všem křesťanům, kteří vědí, že milost a pravda nestojí proti sobě, a že skutečné křesťanství nikdy nepopře jedno kvůli druhému.“

Autor se v knize zabývá jednotlivými tématy, která souvisejí s homosexualitou, například teoriemi o příčinách homosexuality, otázkou „homosexuálních manželství“, problémem, zda je možná změna sexuální orientace, a pak především biblickými místy, které se týkají homosexuality. Jednotlivé kapitoly mají srozumitelnou strukturu. Dallas nejprve předloží tradiční přístup k dané otázce a pak se vyrovnává s jednotlivými „revizionistickými“ argumenty. V závěru kapitoly uvádí vždy deset bodů pro rozhovor o každém dílčím tématu.

Zdá se mi, že kniha nezkresluje a nekarikuje stanoviska protistrany. Jelikož Joe Dallas léta žil jako homosexuál, píše o něčem, co dobře zná z vlastní zkušenosti, nikoli jen z doslechu nebo z četby jiných autorů. A ve svém homosexuálním období zakusil i nenávist, kterou vůči gayům a lesbám projevují někteří evangelikální křesťané. A protože Joe Dallas je již starší člověk, jsou jeho stanoviska vyzrálá a cítíte z nich moudrost.

Co se sporů o výklad biblických míst, zdá se mi, že Dallasova hlediska jsou naprosto přesvědčivá. Vím, že tento pocit může být klamný – i když jsme o něčem hluboce přesvědčeni, může se nám stát, že po čase s hrůzou zjistíme, že jsme se hluboce mýlili. Přesto si nedovedu představit, že by Dallasovu argumentaci mohl někdo vyvrátit. Nu, uvidíme.

Téma homosexuality sleduji již mnoho let. Za jednu z nejlepších knih na toto téma považuji Rozbitý obraz od Leanne Payneové. Ta je ale psána spíše z hlediska pastoračního než biblického (což neznamená, že není „biblická“). Z životopisných knih vysoce cením knihu Obnova lásky od Mario Bergnera. Dallasova kniha volí odlišný přístup, nicméně s uvedenými dvěma knihami se skvěle doplňuje. A těším se i na avizovanou druhou Dallasovu knihu.

Knihy vydalo nakladatelství Křesťanský život. Kniha má 257 stran a prodává se za 249 Kč.

Dan Drápal

  1. dubna 2020