Manuál pro poslední časy

  Svět stíhá jedna pohroma za druhou. Celosvětová finanční krize, pandemie covidu, války na Ukrajině, v Gaze. Málokdy byl svět tak blízko nukleární katastrofě jako nyní. To, co bylo právě vyjmenováno, jsou vnější věci. Stíhají nás ale i pohromy jiného druhu. V Americe loni zemřely desetitisíce lidí na předávkování drogami. Sebevražednost dospívajících, zejména dívek, se prudce zvýšila. V České republice výrazně stoupl počet lidí trpících nějakou psychickou poruchou. Přitom se katastrofálně nedostává psychiatrů a ani pediatrů nemáme tolik, kolik by bylo zapotřebí…

Říká se, že naše společnost je rozdělená. Ostatně, nejenom naše. Platí to zejména o Spojených státech, ale i o Velké Británii a jiných zemích. Problém není v tom, že lidé mají odlišné politické názory. Závažnější je, že lidé dvou protichůdných názorů spolu přestávají mluvit. Ilustrací tohoto stavu je nedávno zjištěná skutečnost, že ve Spojených státech si 95 procent demokratů nebo republikánů bere partnera téhož politického smýšlení. Snad nikdy nehrála politická orientace tak důležitou roli v mezilidských vztazích jako nyní. Zatímco před 150 lety se považovalo za problematické, bral-li si evangelík katoličku nebo katolík evangeličku, dnes se stává problémem, bere-li si konzervativec pokrokářku nebo naopak (pokud se takové sňatky vůbec vyskytují).

K tomu se přidávají problémy s rozvojem technologií a umělou inteligencí. Totalitní režimy mají k dispozici možnosti dříve nevídané. V Číně bylo sledování lidí dovedeno k naprosté dokonalosti. Stát ví, s kým se stýkáte, a pokud je to s „nevhodnými“ lidmi, jakýsi algoritmus vám sníží „sociální kredit“. Ten rozhoduje mimo jiné o tom, zda budete smět cestovat. Může vás nejrůznějšími způsoby omezit – nebo vám naopak dopřát něco navíc, pokud jste povolní a „nezlobíte“. Obávám se, že tento vývoj může vést k tomu, že to, co bylo lidskou společností, se stane něčím, jako je mraveniště nebo úl, kde se bude jednotlivec smět pohybovat jen po předem daných drahách a plnit specifické úkoly. Kontrola myšlení bude dokonalá.

Technologie přitom umožňují výrobu textů a obrázků, které vypadají věrohodně, ale ve skutečnosti jsou produktem umělé inteligence. Mohou vás svléknout do naha nebo k nepoznání napodobit váš hlas. Když chtěly za normalizace komunistické orgány zdiskreditovat slavnou českou zpěvačku, vyrobili fotomontáž, na které byla nahá. Jistě to oněm lidem dalo dost práce, ale přesto šlo celkem snadno odhalit, že nejde o skutečnou fotografii. Dnes již podobné podvody tak snadno odhalit nelze. Stírá se rozdíl mezi realitou a podvodem.

Moderní technologie rovněž zachycují vaši minulost. Pokud jste někdy před deseti lety plácli nějakou hloupost třeba na Facebooku, vaši nepřátelé to na vás dnes mohou vytáhnout. Může jít o něco, co bylo naprosto vytrženo z kontextu. Jediným účelem takového počínání je společensky vás znemožnit.

Žijeme v době paradoxů. Co se týče životní úrovně, nikdy jsme se neměli tak dobře jako dnes. Tuším, že to bylo v roce 2022, kdy bylo na světě poprvé v dějinách více lidí obézních než lidí hladovějících. A pokud je dnes někde hlad, pak je to bez výjimky vždy problém politický nebo vojenský. Problémem není to, že by potravin bylo celosvětově málo. Pouze jsou místa jako např. Jižní Súdán, kam se nedostanou, protože tomu někdo brání.

 

Nedůvěra a nevděčnost

Tyto řádky píšu na jaře 2024. Podle průzkumů veřejného mínění je důvěra vládě na velmi nízké úrovni – mezi deseti a dvaceti procenty. Nadávat na vládu bylo v Česku populární vždy, ne až poslední dobou. Lidem se zdá, že vláda dělá všechno špatně, vyčítá se jí, že nekomunikuje nebo komunikuje špatně, opozice na vládu útočí, jistě někdy oprávněně, ale mnohdy naopak zcela nesmyslně. Za rok a půl budou nové volby do Poslanecké sněmovny. Opozice patrně vyhraje, a jak je u nás obvyklé, mnohá opatření předchozí vlády zruší, a to jaksi z principu. Mnohé problémy ale zdědí, a nepovažuji za pravděpodobné, že si povede lépe než vláda současná. Nu, třeba nás překvapí.

Atmosféra je prostoupena pocitem, že všechno je špatně.

Zkuste se ale někoho, jehož slyšíte nadávat na vládu, zeptat, co konkrétně vláda udělala jemu, v čem se mu daří hůře než před jejím nástupem. Možná něco řekne, ale pak bude nasnadě otázka: A může za toto skutečně vláda?

Jednou z námitek je, že vláda jde příliš na ruku „Bruselu“. K roli Evropské unie se ještě dostanu.

Nyní vznesu vážné obvinění: Jsme nesmírně nevděční. U nás ve střední Evropě, ale i v celé té civilizaci, které říkáme „Západ“. Nikdy se nám jako lidstvu nedařilo tak dobře jako v tomto století. Po pádu komunismu se naše možnosti nebývale rozšířily, ať už jde o podnikání, studium, nebo cestování.

V létě 1989 jsme s manželkou cestovali do Anglie. Potřeboval jsem tehdy jak německé a francouzské, tak i belgické tranzitní vízum. Musel jsem vystát několikahodinovou frontu – trvalo to déle než pak samotný průjezd Belgií. Dnes moje děti při cestě přes hranice ani nezpomalí.

 

Mír a (ne)spokojenost národů

EU, respektive Západ, má mnoho nedostatků, vad a nectností, kterými se rovněž budu zabývat, protože některé z nich považuji za fatální. Nicméně, národy či státy Západu proti sobě téměř osmdesát let nebojují. Tak dlouhé období míru Evropa nikdy dříve nezažila. (Mluvit o tom, co by bylo, kdyby…, je vždy ošemetné. Přesto si dovolím vyslovit dohad: Kdyby nebylo NATO, možná bychom ještě před koncem minulého století zažili dvě řecko-turecké války.) Zavilí odpůrci EU, případně Severoatlantické aliance, budou tvrdit, že za to „nemůže“ Evropa. Mám ale silné obavy, že vývoj reality by je mohl vyvést z omylu. Copak si myslíte, že Maďarsko by se pak spokojilo s hranicemi stanovenými Trianonem? Nebo že by třeba Španělé byli ochotni bránit Polsko? Pokud se Evropa rozpadne, všichni staří démoni ožijí. V těchto měsících už se probudil démon antisemitismu.

Jako Evropané zakoušíme nebývalou prosperitu. Soudní řízení trvají dlouho, ale v úhrnu jsou patrně spravedlivější než kdy dříve. (Uvědomuji si, že toto se těžko měří, ale jsem přesvědčen, že soudy rozhodně nejsou méně spravedlivé.) Zdravotnictví dokáže divy a je obecně dostupné.

Nespokojenost, kterou u nás můžeme pozorovat, není ve světě nic výjimečného. Podle průzkumů hodnocení kvality života (Country Rankings by Life Evaluations) jsou Češi se svým životem spokojenější než Britové, Američané nebo Němci. Z národů bývalého Sovětského bloku jsme nejspokojenější. Žebříčku vévodí Finsko, Dánsko a Island, následovány Izraelem na čtvrté příčce (jde o údaje z roku 2023). Tuto skutečnost mi ovšem trochu zkomplikovala jiná statistika, totiž údaje o užívání psychofarmak: Právě těch se v severských státech spolyká nejvíc – násobně víc než u nás (Češi drží 18. příčku). Zajímavé jsou ovšem trendy. Zatímco střední Evropa mírně stoupá, Spojené státy a Německo klesají. Nesouvisí to s imigrací?

 

Evropská ztráta nadějí

Lidé ve středověké Evropě měli těžký život. Existence na tomto světě byla velmi nejistá. Církev poskytovala lidem určitou naději – naději života věčného, ve kterém nebude strádání a nespravedlnost. Proto mnozí lidé chápali tento časný život jako přípravu na život věčný. Ano, znám námitku ateistů, že církev udržovala lid ve víře v život po smrti, aby je mohla lépe ovládat. Tato námitka je do určité míry oprávněná. Na druhé straně jsem ale přesvědčen, že ta víra je v podstatě správná. Ano, i já chápu pobyt na tomto světě jako přípravu na věčnost. V každém případě platí, že tito lidé žili v bídě, ale měli naději.

Když během 18. až 20. století došlo k sekularizaci, lidé do značné míry opustili víru v život věčný (a s ním i ve věčné zatracení), marxismus a další hnutí jim ale poskytovaly jinou naději: Naději na spravedlivou a beztřídní společnost. Dnes už víme, že to byla naděje falešná a že snahy o vybudování beztřídní společnosti vedly k nesmírnému krveprolití. K tomu dochází vždy, když se lidé pokoušejí zbudovat ráj na zemi vlastními silami, ať už jde o ráj v náboženském pojetí (vzpomeňme na Kalvínovu Ženevu nebo Savonarolovu Florencii), nebo v pojetí sekulárním (komunismus, nacismus).

V druhé polovině minulého století se naděje začala vytrácet – jak naděje křesťanská, tak naděje sekulární. Církve vesměs přestaly učit o věčném životě a o věčném zatracení a komunistické ideologii už nevěřil ani prostý lid, natož komunistické elity.

Zatímco naděje slábly, objevily se hrozby, a to zejména environmentální.

Domnívám se, že žít bez jakékoli naděje je mnohem těžší, než se může zdát. A netuším, jak by se vliv ztráty naděje na život dal měřit. Připadá mi jako velký paradox, že právě v této době, kdy zakoušíme technologickou revoluci a otevírají se nám nové možnosti, dospívá generace, která na rozdíl od těch předchozích nemá naději, že se bude mít lépe.

Uvědomuji si, že vše, co jsem zatím napsal, píšu z hlediska západní civilizace. Číňané, Rusové, hinduisté nebo muslimové se dívají na svět z odlišné perspektivy. My se můžeme, ba musíme snažit tyto jiné pohledy pochopit, avšak i při upřímné snaze se nám je daří pochopit jen částečně.

 

Pochybnosti

Západní civilizace o sobě pochybovala vždy. Slavná (a vlivná) kniha Oswalda Spenglera „Úpadek západu“ vyšla v roce 1918. Nebyla to první kniha na toto téma a následovaly po ní další od různých autorů. Toto zpochybňování sebe sama je dvousečné. Na jedné straně je to síla této civilizace.

Je to podobné jako s jednotlivci: Člověk, který sám o sobě nepochybuje, může sice machrovat a být hodně hlasitý, ale ve skutečnosti je to ubožák, který může snadno sednout na lep nějaké ideologii.

Na druhé straně může být toto pochybování smrtící, ať už jde o jednotlivce, nebo o celou civilizaci. Pokud jsem veskrze špatný a nemám žádná obdarování, prožiji život – pokud si nehodím mašli – v apatickém zoufalství. Společnost, která je přesvědčena o své prohnilosti, asi nevygeneruje statečné lidi ochotné bránit svou vlast. Ostatně proč bránit něco, co je skrz naskrz zkažené?

Lidé z obou stran spektra – progresivisté i konzervativci – mají s Evropou (s „Bruselem“) vážný problém. Krajní progresivisté by rádi zrušili národy i hranice. Projevem krajního progresivismu byla třeba jejich výzva v době konání mistrovství světa ve fotbale v Německu v roce 2022, aby se vítězství neoslavovalo pomocí německých vlajek, protože je to projev nacionalismu. Dokonce tvrdili, že vlastenectví není nic jiného než nacionalismus, a ten je nepatřičný.

Na druhé straně jsou konzervativci, kterým vadí, že se „Brusel“ odmítá přihlásit k judeo-křesťanským kořenům. Schvalování sňatků osob stejného pohlaví, potratů nebo eutanazie považují za neblahý vývoj. První tábor by rád prohloubil evropskou integraci, druhý chce zachovat suverenitu členských států. Pro jedny je Brusel málo pokrokový, pro druhé je příčinou všeho zla.

 

Moje křesťanská perspektiva

Tento titulek by mohl někoho pohoršit. Proč je v něm ono slůvko „moje“? Z dobrého důvodu: Mnozí křesťané se dívají na svět ze zcela jiné perspektivy. Uvědomuji si, že se mohu mýlit, a nechci své vidění věcí vnucovat jiným křesťanům.

Předně musím konstatovat, že církve (mám na mysli zejména jednotlivé denominace, ale týká se to i jednotlivých sborů či farností) jsou rozděleny podobně jako zbytek světa. V církvi je určitá hlasitá menšina a mlčící, poněkud dezorientovaná většina. Církve nenašly společnou řeč a společné stanovisko ke společenským otázkám, jako je „manželství pro všechny“, nebo k politickým otázkám, jako je postoj k ruské agresi na Ukrajině (někteří křesťané budou tvrdit, že vlastně o žádnou ruskou agresi nejde). Podobně rozdělení jsou křesťané i v postoji k otázkám migrace, klimatické změny nebo evropské integrace.

Nebudu podrobně vysvětlovat nebo obhajovat svá stanoviska k těmto otázkám. Pochopitelně mám na řadu otázek vyhraněné názory, ale na tomto místě nejde o polemiku s lidmi, kteří mají názory odlišné.

Pokud někdo otevře nějaké z uvedených kontroverzních témat, vyjádří část křesťanů svou nevoli, že se takovými věcmi vůbec zabýváme. Pro některé křesťany jde o nerespektování toho, že svět ve zlém leží, že brzy nastane soud a že jde o zbytečnou ztrátu času a energie. Někteří křesťané považují zabývání se „kulturními válkami“ za vyloženě hříšné. Na opačném konci spektra jsou ti, pro které není problém v takových otázkách, jako je homosexualita, transgenderová ideologie a podobné záležitosti, přejímat postoje tohoto světa.

Domnívám se, že církve se měly k těmto otázkám postavit mnohem zodpovědněji. To by znamenalo se těmito otázkami vážně zabývat a pokusit se je uchopit z biblického hlediska. To se příliš neděje, a tak tu máme na jedné straně vyhraněný fundamentalismus, někde ve středu třeba lavírování současného papeže a na druhé straně neslaná a nemastná prohlášení v podstatě přejímající stanoviska liberálního světa.

 

Co o konci světa říká Bible

Ti, kdo zastávají vyhraněný fundamentalismus, jsou vesměs přesvědčeni, že konec může přijít každou chvíli. Různé nové události si vykládají jako znamení konce časů. Často hledají v současných událostech spojitosti s různými místy v knize Zjevení.

Tyto postoje jim umožnuje nedostatek vzdělání. Z tohoto hlediska je zajímavé studovat nejen samotnou knihu Zjevení, ale rovněž to, jak jí rozuměli lidé v průběhu dějin. Pak by si nemohli nevšimnout, že lidé už mnohokrát očekávali konec, který se ale nedostavil, a společnost se po čase opět uklidnila. A rovněž by si museli připustit, že ve světě se mnohdy dály mnohem větší hrůzy než dnes. Tyto skutečnosti jsem se snažil reflektovat ve své knize „Ukážu ti, co se má stát“.

Považuji Bibli za Boží slovo a knihu Zjevení za inspirovanou Duchem svatým. Domnívám se ale, že přístup vyhraněného fundamentalismu, který hledá spojitost mezi místy z Písma a konkrétními událostmi dnešní doby, je zavádějící. Kniha Zjevení nám zřejmě nebyla dána proto, aby nám odpovídala na otázky, které nám někdy nedají spát. Podobně jako celá Bible je nám kniha Zjevení zdrojem života, nicméně počítejme s tím, že z ní porozumíme jen něčemu.

Nicméně zpět k otázce: Nastane brzy konec? Se sepsáním tohoto článku spěchám, protože jsem přesvědčen, že konec by skutečně mohl nastat ještě dříve, než ho dopíšu. Tvrdím tedy, že konec určitě nastane co nevidět? To v žádném případě. Nevím a beru vážně Ježíšova slova, že hodinu konce zná jedině Bůh Otec (Mk 13,32). Ale současně beru vážně všechna místa Písma, která nás vyzývají, abychom byli připraveni a bděli.

Nevíme ani, jaké povahy ten konec bude. Bude to celosvětová pandemie, které byl covid jen slabým odvarem? Nastane konec, protože se umělá inteligence utrhne ze řetězu? Vypukne třetí světová válka? Zahubí nás – poněkud pomaleji – nějaká klimatická katastrofa? Zničí nás nějaké zásahy do lidského genomu? Může to být cokoli z uvedeného, a dokonce i kombinace libovolného počtu uvedených možností. Nebo něco úplně jiného.

Nevíme, ale můžeme být připraveni. Ba co více: Měli bychom být připraveni. Ba co více: Musíme být připraveni.

 

Jak se připravit?

V čem spočívá příprava? Možná jste slyšeli o lidech, kteří promýšlejí, jaké katastrofy by mohly nastat, a pečlivě se připravují stavbou podzemních krytů naplněných zásobami jídla, vody, léků, baterií apod. V Americe vycházejí různé manuály, jak by taková příprava měla vypadat, nač by lidé neměli zapomenout atd. Tyto manuály se ani trochu nepodobají manuálu, který právě píšu. Lidé, kteří se takto připravují, nejsou hloupí. Nicméně neberou to za správný konec.

Máme-li být připraveni, je nezbytné, abychom si byli jisti, že máme věčný život, a tedy že i kdybychom zahynuli v prvních třech minutách nějaké celosvětové katastrofy, probudíme se v Božím království. Tuto naději lidé nevěřící nemají, a nemají ji ani mnozí, kteří se považují za křesťany.

Možná si řeknete: „Dobrá, v tomto smyslu jsem připraven. Přijal jsem Pána Ježíše, stal jsem se Božím dítětem a mám život věčný. Ale co dál?“

Naším úkolem není se někde v koutku třást strachy a doufat, že všechny bouře pominou a my se budeme moct vrátit ke klidnému a pohodlnému životu, jaký jsme vedli dříve. Bůh od nás rovněž neočekává, že budeme se složenýma rukama čekat na nevyhnutelný konec a radovat se, že nejsme jako nevěřící, kteří nemají skutečnou naději.

Můžeme – a měli bychom – v rozhovorech mluvit o tom, že konec skutečně může přijít.

Lidé, kteří nemají věčnou naději, mohou buď rezignovat, nebo naopak začít vyvíjet horečnatou mírovou nebo environmentální aktivitu. My si pochopitelně také přejeme mír, ale víme, že snahy ho dosáhnout lidskými silami často vedou k ještě většímu neštěstí, než je to, kterému se snaží zabránit.

Jediným řešením pro každého člověka je pokání. „Nebudete-li činit pokání, … všichni zahynete.“ (L 13) Musíme samozřejmě počítat s tím, že s takovým varováním tvrdě narazíme. Rozhodně nikomu neradím, aby při evangelizačních snahách začal od konce světa a posledního soudu. Pokud se nám nepodaří zapříst do smysluplného rozhovoru, o soudu bychom ani mluvit neměli. Pokud se nám navázat smysluplný hovor podaří, k soudu se patrně dostaneme zcela přirozeně.

 

Dělat to, co má smysl

Byl to tuším můj pradědeček, kazatel František Urbánek, který řekl, že pokud se do něčeho pustíme, měli bychom si položit otázku, zda to, oč chceme usilovat, by dávalo smysl, kdyby 1. zítra měl nastat konec světa a 2. kdyby tento svět měl trvat ještě sto let.

Na konec bychom neměli čekat s rukama složenýma v klín. Je celá řada věcí, v nichž bychom se měli angažovat. Mnohdy se můžeme připojit k nějaké sekulární aktivitě (angažovat se třeba v Člověku v tísni) nebo v některé z mnoha aktivit křesťanských (v Alianci pro rodinu, Hnutí Pro život, v Charitě, Diakonii nebo Armádě spásy). Nezapomínejme přitom, že naším hlavním úkolem je zvěstování evangelia. Je ale celá řada dalších aktivit, v nichž a skrze něž můžeme být solí země. Tento aktivní život samozřejmě nemůže odvrátit konec, nicméně my nevíme, kdy konec přijde, a proto „se chováme normálně“ a věnujeme se svému životu, svému poslání.

Již v Pavlově době byli křesťané, kteří byli přesvědčeni, že konec nastane co nevidět, a proto nemá smysl pokračovat v práci, kterou dosud vykonávali. Právě těm apoštol Pavel adresuje dobře známá slova „Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí“ (2Te 3,10).

Proto se věnujme svému povolání a vše, co děláme, dělejme ve jménu Pána Ježíše. Pokud něco stojí za to, abychom to dělali, pak to dělejme dobře, s plným nasazením, „jako Pánu“ (Kol 3,23). Tento postoj není v žádném rozporu s očekáváním konce. Pokud žijeme řádně a pokud jdeme ve všem příkladem, vytváříme si skvělé podmínky pro zvěstování evangelia. Lajdáka nevěřící poslouchat nebudou, i kdyby jim o konci říkal samé správné věci.

 

Neplaším zbytečně?

Možná mi někdo vyčte, že zbytečně plaším. Když před sedmi lety kdosi vlivný vyslovil názor, že konec by mohl nastat roku 2017, zareagoval prý jeden snoubenecký pár tím, že zrušil svatbu. A v jednom sboru prý přerušili stavbu sborové budovy. Nedávno jsem slyšel, že někteří lidé uvažují, zda by nebylo lepší nemít děti, když nás čekají pohromy.

Patrně platí, že konci jsme blíže než kdykoli dříve, a až konec přijde, bude to pro mnoho lidí znamenat velké trápení. Nicméně brzkým koncem si nemohla být jista žádná předchozí generace a totéž platí i pro generace, které případně ještě přijdou. Připraveni musíme být zkrátka vždy, za všech okolností, tedy nejen tehdy, kdy vnější okolnosti ukazují, že tentokrát to vypadá opravdu vážně.

Přesto platí, co již bylo opakovaně řečeno: Buďte připraveni, ale chovejte se normálně. Týká se to i těch dětí, chystaných sňatků nebo staveb sborových domů, případně vlastního bydlení. Vím, že udržet toto napětí není jednoduché. Křesťané byli v průběhu dějin náchylní jak k takovému vyhlížení konce, že zanedbávali běžné každodenní věci, tak k pohodlnému zabydlení se v tomto světě, kdy na možný konec přestali myslet.

V rozhovorech s přáteli doporučuji povídat si raději o tom, co znamená být připraven, než o tom, kdy a jak bude postaven Třetí chrám nebo zda armáda bojující proti Izraeli bude mít opravdu dvě stě milionů vojáků. Mohu vás ujistit, že konec přijde, ale rovněž vás mohu ujistit, že bude s největší pravděpodobností vypadat úplně jinak, než jak si ho lidé dnes představují. A přece budete vědět, že Pán přichází. (Podobný „aha“ efekt jsem ve svém duchovním životě zakusil mnohokrát; proto si o konci konkrétní představy nedělám.)

Když Pán Ježíš nabádal své následovníky, aby se modlili, aby nemuseli utíkat v zimě (Mt 25,20), pak taková modlitba jistě měla smysl, a i my možná zakusíme uprostřed děsu nadpřirozenou Boží ochranu a úlevu. Proto se nebojte mít děti a stavět sborové budovy.

Možná budeme prožívat hrozné věci, ale pamatujte, že z hlediska věčnosti, která nás čeká, to bude „kratičký okamžik“.

„… a tak už navždy budeme s Pánem. Proto se těmito slovy navzájem povzbuzujte“ (1Te 4,17–18). „… utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která na nás má být zjevena“ (Ř 8,18).

 

Tento článek vyšel ve zkrácené verzi v červnovém čísle časopisu Život víry pod názvem Přijde již brzy konec?

 

 

 

 

Eutanázie

Eutanázie, chápaná jako asistovaná sebevražda, začala být tématem společenského diskurzu v druhé polovině dvacátého století. Eutanázie je nyní legální v několika evropských státech, jako první ji uzákonilo Nizozemí v roce 1997, následovala Belgie v roce 2002, poté se přidaly další státy. U nás dosud legalizována není, a přiznám se, že doufám, že ani nebude. Podnětem k sepsání tohoto článku je reakce jednoho člověka, který se považuje za křesťana a který zalitoval, že u nás eutanázie dosud povolena není. Přiznám se, že mne to hluboce překvapilo.

Jelikož nucenou eutanázii praktikovala nacistické Německo, bylo toto téma po nějakou dobu po konci druhé světové války tabu. V poslední čtvrtině minulého století se vynořilo znovu, což dle mého názoru souvisí s dalšími civilizačními posuny, zejména s uzákoněním práva na potrat. Tyto posuny pokračovaly dál a vyvrcholily (zatím) v právu zvolit si pohlaví bez ohledu na biologickou danost.

Co je společným jmenovatelem těchto posunů? Je to přesvědčení člověka, že může o životě a smrti rozhodovat sám. Je sám svým pánem a může si dělat, co chce.

Následující odstavec bude vyznavačský: Jsem ctitel Hospodinův a život považuji za Boží dar. Jsem přesvědčen, že život jsme si sami nedali, a nemáme právo ho sami sobě a ani nikomu jinému brát. A jsem přesvědčen, že nerespektování této skutečnosti nakonec vede ke smrti celé civilizace. Právě to ve velkém prožíváme, ale protože je to opravdu velké a z hlediska jednoho lidského života velmi pomalé, tak nám to nedochází, přestože víme o nejrůznějších – a dosti hrozivých – statistikách.

Klesá počet lidí, kteří vstupují do manželství (nebo do nějakého alespoň trochu trvalejšího) vztahu. Mnozí lidé nechtějí mít děti, a někdy je nechtějí ani ti, kteří do manželství vstoupili. Stoupá počet neplodných, a to jak u mužů, tak u žen. Velké množství lidí se domnívá, že je lepší, když žena dělá kariéru, než když „je u plotny“ a má děti, o které se stará. Žádnému národu, v němž kleslo reprodukční číslo pod 2,1, což je magická hranice, pod kterou začíná dané společenství vymírat, se nepodařilo tento trend zvrátit, a to ani masivní podporou rodin s dětmi. Nám blízkým příkladem může být současné Maďarsko nebo Polsko. Stát může do jisté míry malého obratu dosáhnout, což u nás dokazuje fenomén tzv. Husákových dětí, které se narodily, protože stát drastickým zdaněním bezdětných přinutil obyvatele děti mít. Ale to jsou jen malé změny, které celý proces sice zpomalí, ale nezastaví. Tehdy stát po několika letech zjistil, že už není schopen ufinancovat dotace na dětské oblečení a podobné věci, a tyto komodity přes noc zdražily, někdy i na několikanásobek (např. u dětských botiček), a obyvatelstvo se vrátilo „k normálu“ a přestalo se množit.

Proč toto vše píšu? Předpokládám námitku, že eutanázie a potraty spolu nesouvisí. Tvrdím, že ano. Obojí je projevem neúcty k životu. K životu, který je úžasným tajemstvím a úžasným Božím darem.

Pro uzákonění eutanázie se uvádějí dva druhy argumentů. Jeden se týká domnělé svobody jednotlivého člověka. Zastánkyně potratů budou tvrdit: „Mé tělo patří mně, a já si s ním mohu dělat, co chci.“ Odpovídám: Opravdu? Mnohé ženy později tohoto kroku litují. Domnívám se, že to je ještě ta lepší reakce. Druhou možností je ztvrdnutí srdce. Ano, vím, že mnohé ženy budou své rozhodnutí pro potrat hájit a budou tvrdit, že u nich žádné následky nezanechal.

U eutanázie jde o podobný postoj: „Já sám si určím, kdy a jak svůj život ukončím.“ Tento druh argumentů je tedy založen na přesvědčení, že já sám rozhoduji o tom, co je dobré a co zlé, přinejmenším pro mne.

Pak je zde ale ještě další druh argumentů. Ten se týká stárnoucích a nemocných lidí, pro které by smrt byla vysvobozením.

Četl jsem pozoruhodnou knihu Scotta Pecka… V zásadě je proti eutanázii, nicméně připouští, že v určitých vzácných případech eutanázie hříchem není. Týká se lidí, kteří jsou smířeni jak s Bohem, tak s lidmi, a kteří trpí velkými bolestmi. Sám ale upozorňuje, že jde o vzácné případy – současná paliativní péče je na takové úrovni, že dokáže ve většině případů bolesti eliminovat.

V zemích, v nichž byla uzákoněna eutanázie, argumentovali její zastánci právě soucitem s trpícími. Jak to ale někdy bývá, nové zákony mají někdy nezamýšlené vedlejší účinky. (Pamětníci, vzpomínáte si, co předcházelo schválení zákona o exekucích? Stav, kdy se dlužníci smáli věřitelům do očí. Tehdy se volalo po přísném zákoně, který by podvodníkům zatnul tipec. Jenže to už skoro nikdo nepamatuje. Zákon zaúčinkoval zcela jinak, a proto máme nyní v exekucích statisíce chudáků. To není to, co jsme tehdy chtěli. A podobných případů bychom mohli uvést víc.)

Očekávalo se, že eutanázie bude řídkým, spíše výjimečným jevem. Nyní tímto způsobem odchází ze světa čtyři procenta Holanďanů. U Belgičanů jsou to „pouhá“ dvě procenta – Belgičané ovšem začali o pět let později. Že by ty tisíce Holanďanů skutečně chtěly umřít? Nebo se vytváří společenský tlak, aby s ní terminálně nemocní souhlasili? Nedovedu si představit, že by moje maminka o eutanázii žádala. A kdyby tak učinila, rozhodně bych jí to rozmlouval. Jaká bude společnost, v níž „pokvetou“ potraty a eutanázie? Jsem rád, že mi víra v Ježíše Krista poskytuje alternativní přístup k životu. Ten druhý, „liberální“ a „progresivistický“, už se projevuje. Jak? Prudkým nárůstem duševních nemocí, rozpadem rodin, neochotou mladých lidí bránit svou vlast. Mnozí mladí lidé jsou přesvědčeni, že jejich vlast nestojí za to, aby byla bráněna. Kromě toho jsou příliš pohodlní – raději se podvolí. Někteří Putinovi, jiní islámu. Ono sice neplatí, že „všechno souvisí se vším“, nicméně domnívám se, že souvislosti, které jsem naznačil, jsou reálné. Hodlám zůstat na straně života.

  1. května 2024

Podat ruku

Ve dnech, kdy píšu tento článek, se vyhrotila situace na mnoha amerických campusech. Nemohl jsem si nevzpomenout na svůj pobyt ve Spojených státech v říjnu a v listopadu roku 1968, kdy jsem se zúčastnil studentských bouří jak na východě (na Columbia University v New Yorku), tak na západě (University of California v Berkeley) Spojených států. Hlavním tématem byla válka ve Vietnamu, tedy šlo o protesty mnohem srozumitelnější a v jistém smyslu i oprávněnější než teď, kdy protestující ovládá bláhový antisemitismus. O tom ale v některém z příštích článků. Společné mají tehdejší i dnešní protesty to, že nic neposouvají k lepšímu. Vykřikování hesel totiž málokoho přesvědčí – heslo zpravidla nebývá argumentem.

Stále se – pro mnohé naivně – domnívám, že lidé by se měli snažit spolu se domluvit. Platí to dle mého názoru pro všechny, ale pro nás křesťany zvlášť.

Doba je těžká a vše nasvědčuje tomu, že bude ještě těžší. A civilizace, tu naši nevyjímaje, může zajít na vnitřní rozpory.

Pořád si myslím – ano, pro mnohé naivně – že my křesťané bychom měli být mírotvorci. Že bychom měli být těmi, kdo jsou ochotni – a kdo se odváží – jako první podat ruku. Domnívám se, že jen pokud tak budeme činit, budeme solí země a světlem světa, jak o svých učednících říká Pán Ježíš.

Nejsem ovšem tak naivní, abych si myslel, že když se budeme hodně snažit, tak nakonec uspějeme. Nikoli; hrací pole není velké a nadto se neustále zmenšuje. Pro mne to ale není důvod, abych hodil flintu do žita; musím se snažit, abych sám hrací pole ještě nezmenšoval, a chci také některé čtenáře napomenout.

Mám tři návrhy. Ne, nepřináším něco převratně nového. Ale stojí za to to připomenout.

Za prvé, neoznačujme velké skupiny lidí za „zlé“. Nemluvme tak ani o komunistech, ani o katolících, ani o evangelikálech, ani o muslimech. Zlé jsou ideologie, které někdy velké skupiny lidí zotročily a teď je ovládají. Pokud o nich budeme apriorně smýšlet jako o „zlých“, nebudeme k nim hledat cestu.

Samozřejmě, jak jsem napsal, hřiště je malé. To, co jsem vyjmenoval v předchozích odstavcích, neplatí třeba pro teroristy. Jinak řečeno, jsou skupiny lidí, k nimž cestu hledat nemůžeme. O to víc bychom se ale měli snažit tam, kde to smysl (ještě) má.

Za druhé: Neměli bychom lidem nadávat. Ano, mnohé reakce na FB či jiných platformách jsou mimořádně hloupé, ale pokud někomu napíšeme, že je blbec, šance zapříst s ním smysluplný rozhovor se snižuje.

Jinou běžnou nadávkou je „fašista“. Toto slovo v poslední době zakouší velkou inflaci – mnohdy se za fašisty označují obě strany, které jsou ve sporu. Právě jsem slyšel ve zprávách, že při nepokojích na universitním campusu vykřikovali někteří studenti, že „Židé jsou Hitlerovy děti“. A jak – trošičku – znám Ameriku, ona to nemusí být jen čirá zloba: Mnozí z těch studentů se skutečně vůbec neorientují v dějinách. Nevědí, o čem mluví.

Když někdo někoho označí za „fašistu“, tak se o něm dovídáme jen to, že ten, kdo ho takto označil, s ním zásadně nesouhlasí. K rozhovoru a k porozumění situace nám to ani trochu nepomůže.

Za třetí: Hledejme nějaký společný jmenovatel. Vezměme si třeba nyní projednávanou důchodovou reformu. Problém důchodů bude muset řešit každá vláda, ať už zůstane u moci pravice nebo bude vládnout ANO, případně někdo jiný, kdo zatím není na scéně. Všichni jen trochu rozumní vědí, že vzhledem k demografickému vývoji bude reforma potřeba. Proti současné vládě můžeme mít větší či menší námitky, ale faktem zůstává, že po chabém pokusu někdejší Nečasovy vlády se až tato vláda o něco pokusila. Možná, že opozice tuto reformu opět zruší, pokud se dostane k moci, ale problém nezmizí. Škoda, že pokus pana prezidenta o zprostředkování rozhovorů vyšel – ne jeho vinou – naprázdno.  Je to jedno z hřišť, na kterém se dle mého názoru stále ještě vyplatí hrát a společný jmenovatel hledat. Prosazování a pak následné rušení prosazených opatření znemožňuje hledání optimálního řešení.

Vím, že bojuji ztracený boj. Lidé si budou i nadále na internetu nadávat a vzájemně se dehonestovat. Přesto soudím, že to za to stojí. Setkáte-li se s člověkem, který je ochoten s vámi věcně argumentovat a neuchyluje se k osobním urážkám, je to vždy občerstvující.

  1. května 2024

Prokrastinace s věčnými následky

Tento život, který žijeme, není generální zkouška. Jedeme rovnou naostro. Mnohdy bych si přál, aby to generální zkouška byla. Vyhnul bych se tolika nesprávným rozhodnutím! Spoustu slov bych vzal zpátky, kdybych dostal šanci! A tolik slov bych vyslovil, místo abych mlčel! Leč je psáno: „Každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud“ (Heb 9,27). V člověku je ale velká touha, aby byla ještě nějaká další šance. Zopakuji zde počátek svých mnohých rozhovorů – nedávno jsem psal o celém takovém rozhovoru; dnes zmíním jen jeho počátek:

„Představte si, že dnes v noci zemřete. Kde se probudíte?“

Řada lidí odpoví, že po smrti nic není. Prostě se neprobudí. Ano, mnozí takto odpoví, ale myslím, že to není většina.

Pak je zde velká skupina lidí, kteří řeknou, že nevědí. Někdy vycítíte, že je jim tato otázka nepříjemná, že se o tom nechtějí bavit. V tom případě není dobré se vnucovat a je dobré se přimlouvat.

A pak jsou dvě další poměrně velké skupiny. Jednu tvoří katolíci. Ti zpravidla odpoví, že se probudí v očistci. Na to zareaguji slovy: „Sláva! Tak to jste spasený člověk! Čeká Vás věčnost s Pánem Ježíšem!“ To daného člověka zpravidla zarazí. Pokud je to nominální katolík, tak většinou na očistec věří, ale jistotu spasení nemá. Ví, že není dokonalý, a proto potřebuje očistec. Ale většinou neví, že podle katolického učení z očistce nikdy nevede cesta „do pekla“, ale jen „do nebe“.

Učení o očistci je jednou z nauk katolické církve, které nejprve zdomácnělo v lidové zbožnosti, ale oficiálně bylo přijato až někdy ve 13. století (pokud si dobře vzpomínám). Kdysi jsem tuto otázku studoval, ale už je to dávno.

Jedna věc je ovšem učení církve, druhá věc je, jakou roli představa očistce hraje v životě lidí. Zanedlouho se k tomu vrátím.

Druhou skupinou, patrně o něco větší, než je skupina katolíků, jsou lidé, kteří na zmíněnou otázku odpoví, že věří v reinkarnaci. Probudí se tedy jako někdo jiný, a ani to nemusí být člověk. Může to být zvíře a snad dokonce i rostlina. Myšlenka na reinkarnaci jim připadá vzrušující, ale mnozí z nich nevědí, že podle budhismu je na konci oněch převtělování nirvána, což znamená vyhasnutí, naprostá anihilace. (Jak je tomu v hinduismu, jsem nějak nestačil nastudovat, tak o tom nebudu psát.)

Má hlavní potíž s reinkarnací je, že si nepamatuji, čím nebo kým jsem byl v minulém životě, natož v těch životech předminulých. Nemohu se tedy poučit z chyb v minulých životech.

Katolické a budhistické učení mají tedy naprosto odlišná vyústění. Katolík půjde „do nebe“, s oním předstupněm v podobě očistce, budhistu čeká vyhasnutí, totální anihilace. Pro budhistu totiž život = utrpení. A vzhledem k faktu reinkarnace je i smrt nedostatečným řešením. Smrt je pouze přechodem z jednoho života do druhého; až nirvána, v níž člověk ukončil jakoukoli aktivitu, znamená definitivní vysvobození z těla a z existence vůbec.

I zde platí: Jedna věc je učení o reinkarnaci, druhá věc je, jakou roli představa reinkarnace hraje v životě lidí.

Katolické učení je ovšem mnohem radostnější a nadějnější než učení budhistické, ale dnes mi jde o něco jiného. Obojí, jak představa očistce, tak představa reinkarnace, psychologicky umožňuje lidem, aby neřešili otázku věčného života, jak o ní mluví Pán Ježíš Kristus. Jde tedy o jakousi duchovní prokrastinaci (toto cizí slovo označuje odkládání důležitých záležitostí na pozdější dobu).

Před touto prokrastinací chci varovat. Může mít fatální následky. V Ježíšově podobenství o bohatém farmáři Ježíš říká: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ (Lk 12,20).

Tak tedy: Jsi připraven? Nic naléhavějšího na práci nemáš…

Pán Ježíš říká: „Amen, amen, říkám vám: Kdo slyší mé slovo a věří Tomu, který mě poslal, má věčný život a nepřijde na soud, ale již přešel ze smrti do života“ Jan 5,24).

Slyší… věří… má… To jsou záležitosti přítomnosti. Dnes slyší, dnes věří, dnes má… Všimněme si: Nikoli bude mít. Ale má.

Na soud nepřijde. To je záležitost budoucnosti. Možná zakouší soud už tady, ale nemusí se bát budoucnosti. Ani očistce, ani reinkarnace.

Již přešel ze smrti do života. Spasení najdeš v tomto životě, ne v nějakém příštím. To pro Tebe může být dobrá zpráva. Ano, ještě nejsi dokonalý. Ještě ses nezbavil všech svých špatných vlastností a sklonů. Ale spasen nejsi proto, že už jsi dosáhl svatosti, ale proto, že Pán Ježíš zemřel za tvé hříchy. Jde o to, abys slyšel a věřil. Když přijímáš Kristovu oběť, když činíš pokání a věříš, přecházíš ze smrti do života.

Je to příliš vážné na to, aby sis mohl dovolit prokrastinovat. Takové odklady mohou mít fatální následky. Jednou totiž bude i pro tebe platit slovo: „„Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši.“ A ty nevíš, kdy. Já také ne. Ale přešel jsem ze smrti do života.

  1. dubna 2024

Básníkovo nebe

Už jsem to párkrát okrajově zmiňoval: Od publicistů, kteří sami na žádné „nebe“ nevěří, můžete slyšet, že ten či onen člověk se už na nás dívá z hokejového / hereckého / básníkova nebe… (můžete si dosadit i jiné celebrity). Ponechám nyní stranou sám koncept „jít do nebe“, neboť je z biblického hlediska velmi problematický, ale to by bylo na jiný článek. Jde mi v tomto článku o to, jaký postoj k životu zaujímají lidé, kteří takto hovoří.

Připadá mi, že si nějakou „posmrtnou“ existenci představují v podstatě jako prodloužení pozemského života. To samo o sobě není žádná převratná novinka – v egyptském náboženství to bylo stejné. Kdo byl faraonem v tomto světě, byl i faraonem na onom světě. Kdo byl státní úředník během pozemského života, byl jím i ve své posmrtné existenci. A kdo byl na tomto světě otrokem… tak měl smůlu.

Pán Ježíš před tímto pohledem vážně varoval – říkal, že první budou poslední a poslední budou první. Náboženské odborníky varoval, že celníci a prodejné ženy je předcházejí do Božího království. A speciálně varoval lidi bohaté: „Snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království“ (Mt 18,24). (Duch svatý se postaral, aby tato pasáž byla ve všech třech synoptických evangeliích, protože ji zřejmě považuje za zvlášť důležitou.)

Co ještě o tom Pán Ježíš říká? V rozhovoru s Nikodémem vyslovil toto: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit Boží království“ (Jan 3,3). A Lukáš nám zapsal tato jeho slova: „Právě v tu dobu byli přítomni někteří, kteří mu vyprávěli o Galilejcích, jejichž krev Pilát smísil s jejich oběťmi. On jim na to řekl: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než všichni ostatní Galilejci, když toto vytrpěli? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete. Nebo oněch osmnáct, na které spadla věž v Siloe a zabila je; myslíte, že oni byli větší viníci než všichni ostatní lidé, kteří bydlí v Jeruzalémě? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete“ (Lk 13,1-6). Týká se to nejen zákoníků nebo bohatých, týká se to každého z nás. A nejsou to příjemná slova. Však se také učedníci patřičně vylekali, když jim povídal o těch bohatých. Ježíš je do jisté míry utěšil slovy o tom, že co je nemožné u lidí, je možné u Boha, ale jistě by ho netěšilo, kdybychom si ta slova vyložili v tom smyslu, že je to vlastně jedno, jak žijeme a jaký je náš duchovní stav.

A proč to nemůže být jedno?

Protože Bůh je svatý. To mimo jiné znamená, že je oheň spalující, a v jeho blízkosti neobstojí nic nečistého. To nám dává pochopit různá místa ze Starého zákona, kde lidé věděli, že setkání s živým Bohem může znamenat jistou smrt. „Jistě zemřeme, protože jsme viděli Boha“ (Sd 13,22). Náš velký problém je v tom, že o Boží svatosti máme jen malé ponětí – pokud vůbec nějaké. A protože postmoderní člověk je často velmi sebestředný, má za to, že Bůh je tu kvůli němu, ne on kvůli Bohu. Domníváme se, že jde především o nás, o to, aby nám bylo dobře. Od Boha očekáváme, že vyřeší naše problémy. O pokání a o znovuzrození se moc nemluví.

Jenže má-li nám být dobře, je pokání naprosto klíčové. Před mnoha lety jsem s jedním bratrem ze sboru řešil problémy jednoho mladého muže, který trpěl depresemi. A onen bratr položil – zdánlivě mimo kontext – otázku: „Jak jsi prožil pokání?“

V tu chvíli mě to zarazilo. Ale od to doby jsem sám tuto otázku položil vícekrát. A přišel jsem na to, že mnozí lidé nenacházejí pomoc, protože nečinili pokání. Mají třeba zdánlivě nesouvisící problém: Nefunkční manželství, syn na drogách, deprese, materiální nedostatek, výbuchy hněvivosti… můžete doplnit sami. Pokud člověk na počátku  svého duchovního života nečiní pokání, nebude schopen své problémy vyřešit. Aby nedošlo k nedorozumění: Rozhodně netvrdím, že člověk si vždy za všechny své problémy může sám a že je jedno, jestli mu někdo ublížil nebo ne. Nicméně pokud skutečně činil pokání, ví, co je mu odpuštěno a za jakou cenu, a to samo o sobě řeší mnohé. Především si uvědomuje, že problémem je hřích a ne špatné okolnosti, a skutečnost, že je mu hodně odpuštěno, činí snazším, aby sám také odpouštěl.

Věčnost tedy není pouhým prodloužením našeho pozemského stavu. Domnívám se, že to bychom snad ani sami nechtěli. Já se těším na budoucí život právě proto, že bude jiný než ten současný.

Tato otázka je dobře zpracována spisovateli a dramatiky Karlem a Josefem Čapkovými, kteří rozhodně nebyli evangelikálními křesťany. Napsali společně drama „Věc Makropulos“ o ženě, která nemohla zemřít a vždy znova se objevila na světě pod jiným jménem, ale současně s břemenem staletí, která zakusila a vláčela s sebou.

Ve Starém zákoně se vícekrát objevuje konstatování, že ten či onen „zemřel stár a sytý dnů“. Pokud jsme tady, má pro nás Bůh určité poslání. Nechystám se umřít, a jsem na světě rád, ale jsem také rád, že jednou mé poslání skončí. A jsem rád, že jsem mohl činit pokání – a že ho mohu činit stále, protože ještě jsem nedosáhl dokonalosti a stále mám co vyznávat. Mám ale víru v Pána a má naděje na věčnost není dána tím, kolik jsem dal gólů nebo kolik mi vydali elpíček. Případně kolik jsem měl fanoušků či fanynek, kteří teď mluví o hokejovém nebo hereckém nebi.

  1. dubna 2024

O skutkaření

Když jsem nedávno v jednom článku použil slova „skutkaření“, jeden z mých konstruktivních kritiků mi to vyčetl, protože měl dojem, že nedoceňuji lidi konající dobré skutky. Uvědomuji si, že slovo „skutkaření“ není běžné; korektor Office ho nezná, nabízí mi opravu na „krtkaření“, což je zase výraz, který neznám já. Nu, zdá se mi, že mám dobrý důvod pojem „skutkaření“ nějak vysvětlit.

Připadá mi, že to vlastně není nic těžkého. Jde o to, zda konám dobré skutky proto, abych byl spasen, nebo proto, že jsem spasen. Ano, je to vlastně takto jednoduché. Nicméně je namístě určité vysvětlení.

Apoštol Pavel mluví jasně: „Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás – je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil“ (Ef 2,8-9). Spásu tedy nezískáváme pro své skutky – ani pro ty nejlepší ne. Spásu přijímáme jako dar – nebo ji nepřijímáme vůbec.

Přesto si řada křesťanů myslí, že Bůh je bude mít rád, když se budou hodně snažit a když budou „páchat“ mnoho dobrých skutků.

Jenže tak tomu není. Bůh nás přijímá za své syny a dcery ne proto, že se ho snažíme poslouchat, ale ze své milosti.

Dobré skutky tedy můžeme konat ze dvou odlišných motivů: Buď proto, abychom dosáhli spásy, nebo proto, že jsme Boží děti, které Bůh adoptoval, protože Ježíš Kristus vytrpěl na Golgotě trest za všechny jejich hříchy, a oni přijali to, co pro ně Ježíš vykonal.

Znamená to, že se křesťané nemají snažit? Určitě nikoli, protože hned následující verš z Pavlova listu Efeským zní: „Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili.“

Dobré skutky si nemusíme vymýšlet – Bůh nám je „předem připravil“. Konáme je ne proto, abychom došli spásy, ale protože Bůh nás pro ně stvořil.

Z hlediska žebráka, který dostane zdarma polévku, může být celkem jedno, zda mu ji opatřil nějaký pokrytec, který chce jen dobře vypadat a zabodovat u Boha i u lidí, nebo někdo, kdo je veden čistokrevnou láskou a soucitem. Není to ale jedno z hlediska „pachatele“. A Bohu jde především o naše srdce, nikoli o naše činy. Bude-li naše srdce plné vděčnosti Bohu, náš život bude zcela přirozeně naplněn dobrými skutky. Pokud „skutkaříme“, často pohrdáme těmi, kteří konají těch skutků méně, než my považujeme za správné.

A pak je zde ještě otázka vedení Duchem svatým. Očekáváme na jeho vedení? Stalo se mi vícekrát, že jsem se chystal vykonat nějaký dobrý skutek, ale z důvodů, které mi v té chvíli nebyly jasné, jsem vnímal, že Bůh říká „ne“.

Všimněme si dobře Pavlových slov „…aby se nikdo nechlubil“. Toto chlubení nemusí být nahlas. Jako tak často v jiných záležitostech i toto „chlubení se“ je prvotně záležitostí našeho srdce. Všimněme si farizeje z Ježíšova podobenství o farizejovi a celníkovi. Farizej nebyl bezbožný člověk. On si své dobré skutky nepřivlastňuje, dokonce děkuje Bohu, že není jako jiní lidé: „‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, lupiči, nespravedliví, cizoložníci, nebo i jako tento celník“ (Lk 18,11). V čem tedy byl problém? Farizeus se neradoval z toho, že je Božím synem. Víš-li, že jsi se stal z milosti Božím synem (nebo Boží dcerou), nepoměřuješ se s druhými, kteří přijali tutéž milost, ale ani s těmi, kteří ji dosud nepřijali.

Všimněte si, že do tohoto podobenství nemůžete nijak vstoupit. Kdo by chtěl být tím farizejem, že? Jenže pokud si přivlastníme postavení celníka, stáváme se… farizeji. Ať už toto podobenství rozebíráme z jakékoli stránky, nikde nenajdeme skulinku pro naši ješitnost a srovnávání se s druhými.

Závěrem: Ze všeho nejvíce se radujme z toho, že jsme Boží synové a dcery. Toto postavení jsme nezískali pro své skutky, ale z milosti: Spásu jsme nezískali pro své dobré skutky, a proto ji ani nemůžeme ztratit pro své zlé skutky.

          Znamená to snad, že vše je dovoleno? Že vlastně nezáleží na tom, jak žiji? Kdepak! O spásu člověk může přijít, když nemiluje Boha a pohrdne dědictvím, které nám Kristus vydobyl. A jsme tam, kde jsme byli: U stavu našeho srdce. „Víc než cokoliv jiného střež své srdce, protože z něj vycházejí prameny života“ (Př 4,23).

  1. března 2023

Pravověrnost a relativismus

Můj nedávný článek nazvaný „Duchovní pýcha“ vyvolal celou řadu reakcí a otázek. Na dvě z těchto otázek chci odpovědět, protože je považuji za velmi závažné.

V článku jsem zmínil, že při vzniku Křesťanských společenství jsem prosadil do preambule větu, že se nepovažujeme za jedinou správnou církev. To vyvolává otázku, proč? Považujeme nějakou jinou církev za správnější než je ta naše? Tak proč do ní nevstoupíme? Nezastáváme snad nějaký relativismus?

Tato otázka samozřejmě souvisí s otázkou, co je církev. Církev má nějaké učení. Je ale církev to učení? Troufám si tvrdit, že nikoli. Když nějaká církev vymře, zbude po ní zpravidla dvojí: Kostely a učení.

V průběhu života jsem se mnohokrát setkal s křesťany, kteří mě zahanbili svou čistotou, svým milosrdenstvím, svou láskou. Někdy to byli adventisté, jindy katolíci, jindy třeba lidé z Církve bratrské nebo od baptistů. S jejich učením jsem v řadě případů (ne ve všech) nesouhlasil, ale zdáli se mi posvěcenější než já. Pochopitelně své názory – vyjádřil jsem je v nedávno vyšlé knížce Mozaika víry – považuji za nejsprávnější. A tak je to s námi se všemi – nejsem výjimkou. Pokud bychom se přesvědčili, že se mýlíme, tak bychom své názory upravili. Přece nikdo z nás nechce věřit tomu, co považuje za lež.

Domnívám se, že mezi správností učení určité církve a morálkou jejích členů není přímá úměra. Netvrdím, že tam není žádná souvislost, to by taky nebylo pravda. Proto mluvím o přímé úměře.

Druhá otázka je hodně ošemetná: Považuji Ježíše Krista za jedinou cestu k Bohu?

Odpovídám jednoznačně: Ano. „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni“ (Skutky 4,12). Znamená to ale, že spasen bude pouze ten, kdo svým intelektem a osobně Pána Ježíše Krista pozná? Nikoli – tomu odporuje poselství 25. kapitoly Matoušova evangelia, kde se v Ježíšově podobenství ovce ocitají na „té správné straně“, ačkoli některé Pána Ježíše osobně nepoznaly.

(Než budu pokračovat, musím vyslovit vážné varování: O nikom netvrdím, že bude zatracen. Dokážu lidem ukázat cestu spasení, tedy jak dojít jisté záchrany, ale nemám – naštěstí – v rukou knihu života, abych o někom mohl říci, že bude zatracen. A opět další varování: přes tento můj postoj jsem přesvědčen o tom, že zatracení je něco velmi reálného.)

Zpátky k naší otázce. V 25. kapitole Matouše Ježíš říká: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,40). Nezní to ale jako spasení ze skutků? Nestačí pro naše spasení to, že budeme na druhé lidi hodní a že budeme pomáhat slabším?

Zde se ukazuje, jak důležité je vykládat Bibli Biblí. Kdybychom měli pouze Matoušovo evangelium, mohli bychom dospět k závěru, že spasení je ze skutků. My ale víme od apoštola Pavla, že všichni zhřešili, a jsou daleko od Boží slávy (Řím 3,23), dále že odplata za hřích je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Ježíši Kristu, našem Pánu (Řím 6,23) a že milostí jsme spaseni skrze víru; „a ta záchrana není z vás – je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil“ (Ef 2,8).

Mnoho křesťanů je přesvědčeno, že stačí být hodný na druhé lidi. Popíšu rozhovor, který jsem vedl v bezpočtu variant:

„Představ si, že dnes v noci zemřeš, kde se probudíš?“

Možné odpovědi jsou: „V očistci“ (poznávám, že je to katolík), „já věřím v reinkarnaci“ (aha), ale nejčastěji „nevím“.

Další otázka: „Představ si, že stojíš před nebeskou bránou, někdo ti přijde otevřít a zeptá se tě: ‚Proč máš být vpuštěn dovnitř?‘“

Nejčastější odpověď: „No, já jsem se snažil nikomu neubližovat, nelhal jsem, vychovali jsme zdárné děti…“ (Zde je celá řada možných odpovědí, ale všechny ukazují týmž směrem.)

Po této odpovědi ji pomalu zopakuji: „Tak ty ses snažil nikomu neubližovat, atd.“

Druhý se přitom evidentně necítí dobře. Ale nechci mu v tuto chvíli dokazovat, že je hříšný a že neobstojí před svatým Bohem. Zeptám se pak:

„Kdo figuruje ve tvé odpovědi?“

„Já…“ (Často to není vysloveno, ale je to jasné.)

„A proč musel Pán Ježíš umírat na kříži, když stačí, že se snažíš dodržovat Desatero?“

Aby se člověk nespokojil s nevědomým a nereflektovaným názorem, že stačí dělat ty správné věci a věřit těm správným naukám, musí pocítit dotek svatého Boha. To není žádná samozřejmost. Dlouho před tím, než jsem se obrátil, jsem si myslel, že Bůh (pokud je) je svatý. A dodal bych: „To je přece jasné, a co má být?“ A kdyby se mne někdo zeptal, zda jsem hříšný, odpověď by byla stejná: „To je přece jasné, a co má být?“ Je to veliká milost, když se nás dotkne Bůh a my si uvědomíme, že jsme hříšní a že se z toho vlastními silami nevyhrabeme.

Ale i po prožitém obrácení můžeme opět upadnout do „skutkaření“. Proto denně hledejme Boha, připomínejme si jeho svatost. A připomínejme si Ježíšovu oběť na kříži, neboť to je naše jediná záchrana.

  1. března 2024

Nový život a naše nedorozumění

Miluji Písmo. Je v něm tolik moudrosti! Je v něm náš život. Uchvacuje mne nejen obsah jednotlivých kapitol a veršů, ale i celá struktura Písma. Včetně toho, že máme čtyři evangelia nebo zvláštní napětí třeba mezi knihou Job a knihou Přísloví.

Určité napětí vidím i mezi dvěma po sobě řazenými knihami, totiž knihou Jozue a knihou Soudců. Kniha Jozue líčí vítězné tažení Izraelitů do Země zaslíbené. Nezamlčuje určitá negativa, napři Akánovu krádež a její neblahé důsledky (viz Joz 7), případně smlouvu s Gibeóňany (viz Joz 10), celkově ale převažuje triumfální ráz: Izraelité úspěšně dobývají Zemi zaslíbenou.

Když pak přejdeme do následující knihy Soudců, vícekrát čteme o tom, že některý z kmenů nebyl schopen si původní obyvatelstvo podrobit (viz např. Sd 1,19), a sám konec knihy Soudců je dosti ponurý – tvoří jakýsi kontrapunkt k závěru knihy Jozue.

Trochu mi to – jako jakási alegorie – připomíná obrácení nového člověka a jeho následný vývoj. Na počátku – při obrácení – se jeví vše jako skvělé. Člověk prožívá velké věci – poznává, jak sladké je ovoce pokání, jak skvělá věc je odpuštění, někdy zakouší vyslyšení modliteb, které nám „mazákům“ připadají snad až příliš smělé, atd.

Když se člověk obrátí, má už zpravidla něco za sebou. Statisticky vzato, nejvíce lidí se obrátí těsně před a těsně po dvaceti letech života. Jistě, obrátit se může i malé dítě, i člověk, jemuž už je přes devadesát – sám jsem taková obrácení zažil. S výjimkou malých dětí už všichni nově obrácení sdílejí určitý světonázor, případně určité předsudky, které jim připadají naprosto samozřejmé. Jsou věci, které se při obrácení radikálně změní: Někdo například pochopí, jak důležité je odpouštět, přestože (nebo možná právě proto) ho rodiče vedli k tomu, že odpouštět se nemá. Někdy mají lidé naprosto zkreslené představy o církvi, zejména pokud nikdy v žádné nebyli. V dobách maninského probuzení to pracovalo pro nás: Podle hlásané oficiální ideologie jsou kostely jen pro staré báby a skoro nikdo tam nechodí. Když pak někdo přišel na mládež do naprosto přeplněné místnosti a viděl tam převážně mladé lidi, jak se modlí, vydávají svědectví nebo vykládají Písmo, byl to pozitivní šok.

Nicméně nemění se vše. Když se obrátí líný člověk, budete možná mít líného křesťana. Když se obrátí hněvivý člověk, možná se jeho hněv projeví i po obrácení. Jistě, někdy se člověk při obrácení zbaví právě své vzteklosti nebo popudlivosti. Ale nebývá tomu tak vždy.

A teď: Co když se obrátí člověk, který je přesvědčen, že země je placatá? Co když se obrátí člověk, který od útlého dětství nasával antisemitské postoje? Co když zastává vyhraněně levicové nebo vyhraněně pravicové názory? Mne několik lidí, o jejichž obrácení nemám důvod pochybovat, zásobuje nejrůznějšími konspiračními články a odkazy, nad jejichž názory mi zůstává rozum stát.

Kdysi se se mnou rozešel bratr, který mi byl jinak blízký a kterému jsem byl snad blízký i já. Jeho maminka uvěřila na naši skupince. Ale zasekl se na názoru, že zřícení „Dvojčat“ 11. září 2001 si Američané udělali sami. Zásoboval mne literaturou na toto téma. Hovořil jsem o tom s jedním blízkým bratrem a ten mi položil otázku: „Chce Bůh, abys tuto věc řešil?“ Bylo mi jasné, že nikoli. Když jsem to ale řekl onomu bratru, který zastával a hlavně aktivně šířil zmíněný názor, že necítím, že mne Bůh volá, abych se touto otázkou  zabýval, nahněval se („nezáleží ti na pravdě!“) a ze skupinky i ze sboru ve zlém odešel.

Učení o „placaté zemi“ tehdy ještě nebylo ve flóru. Poprvé jsem na šiřitele tohoto názoru narazil tuším v roce 2016; v poslední době je to mnohem častější. Otázka zní: Do jaké míry máme usilovat o to, aby nově obrácení opustili nejrůznější bizarní hypotézy, kterým uvěřili? Kladu tuto otázku, ale sám na ni nemám hotovou odpověď. V průběhu tisíciletí žilo mnoho lidí, kteří věřili, že země je placatá, a jsem si jist, že kvůli své bludné kosmologii nebudou zatraceni. Nositele podobných názorů považuji za nešťastníky, ale nemyslím si, že bych je měl za každou cenu vyvádět z bludu. Co když ale nově obrácený člověk zastává ostře antisemitské názory? To je dle mého názoru mnohem závažnější. Nemyslím si, že bychom k nim měli mlčet.

Zvolil jsem dvě poměrně extrémní polohy. Kde je ale hranice? Mnohdy nejde o věci takto vyhrocené.

Kniha Jozue vypráví o vítězství, kniha Soudců o problémech. Obrácení je velké vítězství, v novém životě ale bude třeba řešit spoustu problémů.

Nedávno jsem četl, jak moc jsou rozdělené Spojené státy. Podle jedné statistiky se lidé žení a v dávají podle stranických preferencí: Loni si jen pět procent novomanželů si vzalo partnera opačné politické orientace.

Hledejme v tom moudrost. Počítejme spíše s tím, že tyto problémy budeme řešit stále častěji. Nejde jen o to, abychom znali pravdu a pěstovali správné názory – hodně bude záležet na tom, jakým způsobem spolu nesouhlasíme. V této věci neplatí, že účel světí prostředky; zde možná prostředky trochu naznačují, jaký je vlastně účel. Nejde o to, být s každým kamarád. Určité hranice ale musíme hledat.

  1. března 2024

Duchovní pýcha

 

Říká se, že pýcha je základní hřích, ze kterého plynou všechny ostatní, a mám za to, že je to pravda. Dnes ale nechci psát o pýše obecně, nýbrž o jednom jevu, kterého jsem si v souvislosti s pýchou všiml.

Existují různé typy křesťanství. Účelem tohoto článku není je všechny vyjmenovat, ani je všechny popisovat. Chci ukázat, že duchovní pýcha ohrožuje všechny. Zmíním čtyři okruhy, které trochu znám. Ale aby to nevypadalo, že chci jen kritizovat druhé, popíšu, jak jsem se s duchovní pýchou potýkal sám.

Když jsme formulovali stanovy Křesťanských společenství, vložil jsem do preambule větu, že Křesťanská společenství se nepovažují za jedinou pravou církev. Měl jsem pocit, a stále se domnívám, že oprávněný, že mnozí tu svou církev za jedinou pravou považují. Viděl jsem v tom pýchu.

Jenže jsem začal být pyšný na to, že jsme jediná církev, která má takovou větu v preambuli. A byl jsem tam, odkud jsem chtěl utéct.

Nyní zmíním ony čtyři okruhy. Je to jednak letniční a charismatický směr, jednak katolíci, dále adventisté, a konečně lidé tvrdící, že nesmíme říkat Hospodin, ale Jehova nebo Jahve.

Každý z těchto směrů má něco, co jej odlišuje od druhých. U letničních a charismatiků jsou to duchovní dary a křest v Duchu svatém, u katolíků je to přesvědčení, že jsou jedinou církví, která je tady nepřerušeně od počátku, u adventistů je to přesvědčení, že se má světit sobota a ne neděle.

Podotýkám, že jsem prožil křest v Duchu a mluvím jazyky. A taky, že jsem soukromě, ve svém osobním životě, začal světit sobotu.

Ve všech těchto směrech potkáte lidi, kteří jsou přesvědčeni o tom, že chcete-li mít plné požehnání, musíte se dát k nim. To, že si to myslí, by se samo o sobě dalo ještě vydržet, leč problém nastává, když vás začnou přesvědčovat, že pokud tak neučiníte, zle dopadnete. Někteří – byť je to dnes už jen krajnost – jsou rovnou přesvědčeni, že jinověrci půjdou do pekla. Dříve to bylo mnohem častější.

Na druhé straně ve všech těchto uskupeních můžete potkat lidi, kteří vás budou inspirovat. Vědí, proč jsou letniční nebo katolíci nebo adventisté, ale především znají Ježíše Krista. To považují za podstatné, za důležité; církevní příslušnost je až na druhém – nebo dokonce na nějakém dalším – místě.

Rozdíl mezi prvními a druhými poměrně snadno vycítíte. S těmi druhými je vám dobře, máte pocit, že se od nich můžete něco naučit, nebo se společně radovat z Pána. Přitom nemusíte přijímat jejich věrouku. S těmi prvními se tak dobře necítíte. Vnímáte určitý odstup, podezřívavost, nedůvěru. Nemusí to být ani vysloveno, ale tušíte, že abyste byl skutečně přijati, museli byste akceptovat jejich názory.

Pán Ježíš měl zcela určité teologické názory. Tak třeba věděl, že spása je ze Židů, a ne ze Samařanů. Ve sporu dvou rabínských škol o přípustné důvody k rozvodu se jednoznačně přihlásil k jedné z těchto škol. Jeho teologické názory nebyly nějaké mlhavé. Nicméně v jeho blízkosti se cítili dobře mnozí, kteří by s ním nesouhlasili a s nimiž by nesouhlasil on.

Náš „starý člověk“ se může projevit i v našem novém životě. A s chutí si libuje v představě, že patří k té správné straně, že má ty správné teologické názory. A starý člověk – není-li to přímo nějaký démon – se s chutí zaháčkuje na nějaký názor, kterým se bude odlišovat od druhých. Tak jsem například potkal lidi, kteří tvrdili, že se má křtít nikoli ve jménu Otce, Syna a Ducha, jak je to v Matoušovi 28, ale jen ve jménu Ježíše Krista, jak to dosvědčují Skutky.

(Něco vám na sebe prozradím: Když někoho křtím, vyslovím obě formule. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Když se ho nějaký šťouravý křesťan zeptá, jestli byl správně pokřtěn, tedy se správnou formulkou, může bez obav odpovědět, že ano.)

Mnoho hádek je kvůli Božímu jménu. Pokud hovořím se Svědky Jehovovými, používám pro Hospodina jméno Jehova. Přitom to, že Kraličtí se rozhodli pro slovo Hospodin, považuji za geniální. Umožňuje jim totiž překládat „Hospodin“, kde je v Bibli tetragram, tedy JHVH, a „Bůh“, tam kde je v Bibli Él. Tam, kde je v Bibli Pán, je v Kralické bibli míněn Pán Ježíš Kristus, nikoli Hospodin. Anglické překlady mají totiž Lord, tam kde my máme Hospodina, a God, kde máme Boha. Jenže když je v Novém zákoně Pán, tam je rovněž Lord, takže není zřejmé, zda je míněn Bůh Otec nebo Bůh Syn. (Jako překladatel anglických knih se často potýkám s touto nejasností, zda je slovem Lord míněn Pán Ježíš nebo Hospodin.)

Pokud vám bude někdo říkat, že slovo Hospodin má modlářský původ, nenechte se zneklidnit. Uctíváte toho, koho uctívat chcete. Uctíváte toho, komu patří vaše srdce. Znát Boží jméno neznamená znát jeho fonetické znění nebo dějinný etymologický původ. Víš například, co znamená příjmení Beneš? To byla staročeská forma jména Benedikt. Nicméně neočekáváme, že člověk nesoucí toto jméno bude mít cokoli společného se svatým Benediktem (jemuž ostatně Čechy za mnohé vděčí). Jinak řečeno, znalost označení je něco jiného než znalost podstaty. Jde o to, zda znáš Boží povahu.

Na závěr si dovolím malou prognózu. Domnívám se, že pod vlivem anglosaského světa se u nás rovněž začne užívat označení Jahve. Nebude to špatně. Ovšem to, zda lidé používající tento výraz skutečně Boha znají, je jiná otázka.

  1. února 2024

Nedůvěra

Nedůvěra je dnes hojně používané slovo. Výzkumy veřejného mínění ukazují, jak moc jako občané nedůvěřujeme vládě, parlamentu, případně prezidentovi. Nedůvěra je rozšířená i v církvích. Mezi nevěřícími je nedůvěra vůči církvím takřka absolutní, a povolání pastora dominuje žebříčkům nepopularity.

Domnívám se, že značná část této nedůvěry je neoprávněná. Značná část této nedůvěry nevyplývá z nějaké objektivní skutečnosti, ale je čímsi duchovním, co se dá těžko porazit fakty a racionální argumentací. U mnohých lidí je nedůvěra jakýsi a priori postoj, jakési „default“ nastavení. To předpokládá, že politik se určitě snaží občany podvést, žurnalista nepochybně překrucuje a zamlčuje pravdu, pastor sleduje nějaké vlastní sobecké cíle atd.

Tyto názory jsou často podloženy poukazem na určité konkrétní případy, které dokládají oprávněnost této nedůvěry. Ano, konkrétní politik někde skutečně konkrétně zalhal, žurnalista si tu či onu kauzu skutečně vymyslel, a (některý) pastor skutečně svými ovečkami manipuluje.

Jenže je tu řada různých „ale“. Například se mi zdá, že v zápalu politického boje se často nadužívá výrok „politik X. Y. lhal“. „Lež“ a „lhát“ jsou morálně nabitá slova, která se ale někdy používají tam, kde by bylo objektivnější říci, že politik něco „zamlčel“ nebo „nezmínil“. Vědomé zamlčování také není nic hezkého, ale není to lhaní. A ještě méně vhodné mi připadá slovo „lhát“ tam, kde politik vycházel – nevědomky – ze špatných nebo nedostatečných dat. Lhaní morálně diskvalifikuje; s člověkem, který vědomě lže, nemá moc smysl se dohadovat. Rozdílnost názorů a důrazů ale není nutně lhaní.

Dále se často říká, že vláda (nebo nějaký jiný orgán) „nedostatečně komunikuje“. Mám zato, že je to mnohdy optický klam. Vláda něco nezmíní, protože nepředpokládá, že by to někoho zajímalo. Opozice v tom hned vidí záměr.

Ve skutečnosti je díky sociálním sítím mnohem více komunikace než kdykoli dříve.

Co se týče pastorů a církví, tam je často nedůvěra věru nezasloužená. Pro řadu nevěřících je pastor jakýsi exot – žádného osobně neznají, a proto není tak těžké je přesvědčit, že jsou to jakási monstra živící se cizím neštěstím a lehkověrností. Málokdo tuší, co takový pastor vlastně dělá. Lidí zklamaných církví bude vždycky dost. Křesťanům se rozvody nevyhýbají; a pokud se takový pár rozvede, je pravděpodobné, že jeden z bývalých manželů církev opustí a začne o ní mluvit nepěkně. A v některých případech opustí církev ve zlém oba.

Napsal jsem, že nedůvěra je duchovní věc. A navrhuji, abychom si zvolili jako „default“ důvěru. Přistupujme k druhým s apriorní důvěrou. Někdy zjistíme, že jsme se mýlili. Já jsem se třeba zmýlil v otázce lockdownů. Tehdy jsem je podporoval, dnes si myslím, že to byla chyba. Nemyslím si ale, že by lékaři, z nichž většina lockdown schvalovala, tak činili z nějakých nečistých motivů. Když je prohlásíme za lháře, budou to chápat úkorně, a právem, protože oni nic zlého nezamýšleli. (Uvádím to jen jako příklad; nechci, aby se v diskusi pod tímto článkem řešit právě lockdown.)

Měl jsem vždycky trochu problém, když jsem ve velké kapitole o lásce (1. Korintským 13) četl, že láska „všemu věří“. Znamená to snad, že křesťané mají věřit všemu, tedy i kdejaké hlouposti či spiklenecké teorii? Nemyslím. Myslím, že apoštol Pavel měl na mysli právě ten „default“: Vycházejme z toho, že někdo to myslí dobře, dokud nás fakta nepřesvědčí o opaku.

Na jaře a v létě roku 2022 u mne bydleli dva Ukrajinci – matka se synem. Místní hospodářská komora uspořádala setkání, na které pozvala všechny Ukrajince hledající v tomto okresu práci. Přišlo jich několik desítek, všichni jednali velmi slušně, jen jedna Ukrajinka přišla opilá. O čem asi mluvili Češi, kteří tam byli přítomni, když přišli domů? O oněch padesáti slušných, nebo o té jedné opilé? Ukrajinka bydlící u mne se vrátila domů nešťastná. „To je hrozné, Ukrajinci zase udělali ostudu!“ Pokud má člověk jako default nedůvěru, bude si pamatovat ony nepěkné případy, jakkoli jsou statisticky zanedbatelné. Myslím, že my křesťané bychom měli zaujmout default opačný.

  1. února 2024