Přímluvy za špatné lidi

V poslední době jsem zveřejnil několik článků, které se přímo nebo nepřímo týkaly odpuštění a přímluv za lidi postavené v autoritě. Někteří z mých čtenářů vyslovili téměř nadšený souhlas, ale jiní vyjádřili hluboký nesouhlas.

Některé z těchto článků se týkaly širších politických a historických souvislostí, jiné spíše vztahů na té nejintimnější rovině, tedy vztahů mezi manželi, případně mezi rodiči a dětmi.

Otázku odpuštění považuji za velmi – dokonce smrtelně – vážnou. Stačí si uvědomit, že když se modlíme Modlitbu Páně („Otčenáš“) a odříkáváme slova „odpusť nám naše viny, tak jako my odpouštíme našim viníkům“, implicitně se modlíme: „Neodpouštěj nám víc, než my odpouštíme našim viníkům.“ A je dobré rovněž meditovat nad 18. kapitolou Matoušova evangelia, která obsahuje podobenství o dvou dlužnících. A pokud máme problém s odpuštěním, je dobré se zamyslet nad tím, co a kolik toho Bůh odpustil nám.

Mám obavy, že se teď budu trochu opakovat. Popíšu zážitek, který mne formoval a který jsem možná už vícekrát zmínil. Pokud to znáte, odpusťte mi stařeckou repetitivnost.

Bylo to v době, kdy jsem měl za sebou bolestný rozvod. Obrátila se na mne jedna žena, matka tří dospívajících dětí, kterou právě opustil manžel. Byla na tom zle fyzicky, duševně i duchovně. Za tři měsíce zhubla o patnáct kilo. Vnitřně jsem se s ní ztotožňoval a cítil jsem pobouření nad jednáním jejího manžela, který ji hanebně opustil a našel si jinou a mladší. Vedl jsem ji k Pánu, ale když jsme klekli k modlitbám, vnímal jsem velmi silně, jako by ke mně mluvil Pán: „Pozor! Mezi mnou a jí neleží hřích jejího manžela. Mezi mnou a jí leží její vlastní hřích.“

Rázem jsem pochopil několik věcí. Předně, že naším problémem ve vztahu k Bohu není hřích žádného jiného člověka. Ano, jednání manžela oné ženy bylo hanebné, o tom žádná. Nicméně pokud si ona neuvědomí, že jejím problémem jsou její vlastní hříchy, a že i ona potřebuje smíření s Bohem, není jí pomoci. Můžeme jí projevovat soucit, ale ke spáse a k trvalému pokoji jí nepomůžeme, dokud nebude činit pokání. To jí pak dá sílu vyrovnat se s jeho ostudným jednáním.

Platí to i na „mezinárodní“ rovině. Když jsem zmínil smíření s Němci, odepsal mi jeden čtenář, že dle jeho názoru nečinili Němci dostatečné pokání. Ihned jsem si uvědomil nebezpečí této reakce. Naším problémem je náš hřích – nikoli hřích Němců. Je to náš hřích, který nás odděluje od Boha, a to i tehdy, kdyby objektivně byla devadesátiprocentní vina na Němcích a desetiprocentní na nás. Ale už takové procentuální vyjádření je problematické. Kdo jsme my, abychom to posoudili?

Písmo nás nenechává na pochybách, že je jen jeden oprávněný soudce, a že všichni musíme stanout před soudnou stolicí Kristovou. Když někomu odpouštíme jednání, kterého se někdo dopustil vůči nám, pak nám k tomu dává sílu vědomí, že spravedlnosti bude nakonec učiněno zadost, a že Bůh je soudce naprosto spravedlivý. Představme si sami sebe před soudnou stolicí Kristovou, nepředstavujme si tam svého manžela či souseda.

Jeden bratr, který to jistě myslí dobře, a který se domnívá, že církev by měla být aktivistická ve směru, který on považuje za správný, mi napsal, že se rozhodně nebude modlit za Donalda Trumpa. Chápu jeho rozhořčení, nicméně mám dojem, že hříšníci potřebují více modliteb než spravedliví. To, že se někdo modlí za hříšníka, neznamená, že schvaluje jeho hřích. Tento bratr uvažuje na rodině politické; zhruba ve stejné době mi napsala jedna rozvádějící se sestra, kolika hříchů a zrůdností se její manžel dopustil. Modlit se za něj pro ni vůbec nepřipadá v úvahu. Jak bych vůbec mohl něco takového chtít?

Chápu, že odpouštět je někdy velice těžké. Jednou jsem také měl období, kdy jsem se za jednu osobu nemohl modlit. I o tom jsem s nebeským Otcem mluvil a měl jsem pocit, že mi říká, že nějakou dobu se za toho člověka modlit nemusím, ale že to není definitivní stav. Asi po půl roce už mi „šlo“ tomuto člověku žehnat. Je to už třicet let a vidím tam pozitivní posuny.

Ostatně, mám za sebou mnoho let modliteb za Gustáva Husáka. Nemám tedy problém přimlouvat se za Petra Pavla i za Petra Fialu. A všímám si, že křesťané, kteří si tuto otázku neprobojovali na modlitbách, bývají někdy velice frustrovaní. Fakt je lepší se přimlouvat než se zaobírat nedostatky těchto politiků.

Vím i o tom, že někteří lidé, kteří například prošli mučením, říkají, že v současné chvíli je pro ně velice těžké odpustit svým trapičům. Rozumím tomu, a přece jim ze srdce přeji, aby odpustit mohli. Odsuzovat je nemohu – zakusili utrpení, které si ani nedokážu představit. Nicméně Pán Ježíš odpustil i z kříže. „To byl ale Pán Ježíš,“ může někdo namítnout. Ano, ale Štěpán kráčel v Ježíšových šlépějích a také odpustil těm, kdo ho kamenovali. A podobně odpustili nelidské zacházení i manželé Wurmbrandovi.

Nemáme právo po lidech vyžadovat, aby odpustili různá zvěrstva. Nicméně meditujme raději nad Ježíšem a nad Štěpánem, než abychom naslouchali jedné části křesťanů, jak si stýská na tu druhou. Odpuštění je možné, je to cesta Kristova, a je osvobozující. A není to schvalování zla.

  1. listopadu 2024

Nadpřirozené jevy

Mohl bych psát o zázracích tělesného uzdravení, ale o těch jste patrně sami slyšeli, nebo je dokonce i viděli. A přes pětačtyřicet let žiji v jednom dlouhém finančním zázraku, ale o tom psát nebudu; někdo by mohl usoudit, že jsem kazatel prosperity, a to bych velmi nerad. A tak jsem vyhrabal v paměti jeden zvláštní zázrak, který jsem zakusil na počátku maninského probuzení.

Bylo to o jedné neděli, tuším v roce 1980. Tehdy jsem téměř každé nedělní odpoledne trávíval na návštěvách v nemocnicích. Dopoledne byly evangelické bohoslužby – tehdy jsem ještě kázal v taláru. Místnost byla plná a z poslední řady se ozývaly výkřiky „Haleluja!“, „Chvála Pánu!“. Po chvíli jsem poznal, že se jedná o Matěje L. (Jméno pro jistotu měním, i když dotyčný je již po smrti.) Věděl jsem, že se léčí na psychiatrii s bipolární poruchou, a domníval jsem se, že je v manické fázi.

Protože jeho výkřiky rušily, přerušil jsem kázání a požádal jsem ho, aby byl zticha, a že si později popovídáme. Naštěstí poslechl. Jelikož právě na tu neděli jsem se do žádné nemocnice nechystal, nasedl jsem odpoledne na kolo a vyšlapal jsem kopec na Letnou, abych Matěje navštívil. Když mi otevřel dveře, po několika větách jsem poznal, že je to skutečně manická fáze, která od dopoledne značně zesílila. Podivné bylo, že na mě najednou padla neuvěřitelná únava. Rychle jsem se rozloučil a doma jsem si hned lehl a vzápětí usnul. Zhruba po deseti minutách jsem se probudil, čerstvý jako rybička.

Za dalších pět minut zvonil zvonek. Za dveřmi stáli dva anglicky mluvící muži. Nevím, jak se jmenovali, i když u jednoho tuším, kdo to byl – známá křesťanská osobnost. Já jsem ale tehdy žádné charismatické celebrity neznal, a když se mi představili, nic mi jejich jména neříkala. Řekli mi: „Bratře Dane, přišli jsme se za tebe pomodlit.“

Řekl jsem jim: „Teda, máte štěstí. Málokdy bývám v neděli odpoledne doma. Vrátil jsem se nečekaně pár minut před vaším příchodem.“

Jeden z nich se trochu zarazil a pak řekl: „Lidé se modlili za to, abychom se setkali, a Bůh nás vyslyšel.“

Pak jsme klekli a začali se modlit. Já takovou „normální“, klasickou modlitbu. Pak se modlil jeden z hostů. Nejdřív to byla také taková běžná modlitba. Ale pak najednou utichl a říkal jen: „Thank you, Lord. Thank you, Lord!“ („Děkuji, Pane. Děkuji, Pane!“) A pak měl ke mně poměrně dlouhé prorocké slovo. Za půl hodiny oba odešli.

V té době jsem už sice za sebou měl zkušenost křtu Duchem, ale v charismatických věcech jsem byl naprostý začátečník. Udělal jsem velkou chybu, že jsem si ta prorocká slova nezapsal. Ale to, co si pamatuji, se naplnilo vrchovatě.

Byl to zázrak, že jsme se vůbec setkali. Bůh se zvláštním způsobem postaral o to, abych byl doma, až tito dva bratři zpoza Velké louže zazvoní. Chcete-li, můžete říci: „To byla jen souhra náhod.“ Já nemám potřebu komukoli dokazovat, že se stal zázrak. O ten vlastně nešlo – šlo o to, aby ti dva vyřídili proroctví, které pro mě začalo hodně znamenat až po určitém čase, kdy bylo jasné, že se začalo naplňovat.

 

Když do naší skutečnosti vstoupí Bůh

Jeden z významných zázraků uzdravení (popsal jsem ho v brožurce „Jak to všechno začalo“) byl pro mě formativní: Šlo o zlomenou pánevní kost malé holčičky, která po modlitbách zlomená nebyla. Rodiče, tehdy ještě v zázraky nevěřící, se ptali nezávisle na sobě dvou lékařů, jak je to možné. Oba prý pokrčili rameny a dali zcela nekompatibilní vysvětlení; netajili se tím, že je to pro ně záhada.

Když jsem to později promýšlel – v době, kdy už jsem zázraků zakusil mnohem více –, dospěl jsem k názoru, že pro jevy, jimž nerozumíme, hledáme vysvětlení, které nám dovoluje náš světonázor. Zde je ale velké nebezpečí: Může se stát, že pro to, co jsme prohlásili za zázrak, se najde nějaké zcela přirozené vysvětlení. Doporučuji, abychom to předem připustili. Uvědomme si, oč vlastně jde. Když jsme se modlili za onu čtyřletou holčičku, nemodlili jsme se primárně za to, aby se stal zázrak. Modlili jsme se, aby nemusela strávit tři měsíce v sádrovém lůžku.

Když se modlím za uzdravení, je mým hlavním motivem soucit, nikoli touha někomu dokázat, že se stal zázrak. Kdyby ti dva lékaři podali přesvědčivé a shodné vysvětlení, které by ukázalo, že tato věc má přirozené vysvětlení, nebyl bych zklamaný. Radovali bychom se tak jako tak, že Bůh naše modlitby vyslyšel.

Celou tuto problematiku můžeme redukovat na to, zda věříme v uzavřený, nebo v otevřený vesmír. Pokud je vesmír uzavřený, zázraky se nemohou dít a platí pouze to, čemu se říká přírodní zákony. Pokud věříme, že vesmír je otevřený, pak to neznamená, že přírodní zákony neplatí. Platí – jinak by nebyla věda vůbec možná. Bůh ale může do našeho života, do naší skutečnosti, vstoupit.

Kdysi mi volal jeden nadšený křesťan, že dává dohromady tým modlitebníků, který se v určitý den a hodinu bude soustředěně modlit za pacienty v jedné nemocnici. Jeho cílem bylo dokázat, že Bůh existuje a nadpřirozeně jedná. Snažil jsem se ho přesvědčit, že takhle Pán Bůh „nefunguje“.

Bůh může někoho vést k tomu, aby se zachoval jako Elijáš na Karmelu. Většinou ale zakoušíme věci mnohem všednější. V posledním týdnu jsem se modlil v nemocnici za uzdravení dvou žen. Modlil jsem se, protože toužím po tom, aby netrpěly. Nemodlil jsem se, aby se stal zázrak. A věřím, že pokud budeme motivováni soucitem a poslušností, Bůh bude někdy jednat i nadpřirozeně. Záleží na něm. Budu vděčný i za přirozené vysvětlení, třeba že zabere podávaná medikace. Modlit se je důležitější než teoreticky věřit, že Bůh může konat zázraky, ale žádný modlitební zápas nevést.

Tento článek byl psán pro listopadové číslo Života víry.

 

Blahoslavený Pavel Neústupný

Dlouho jsem přemýšlel, jak tento článek nazvat. „Smíření Čechů a Němců“? To by se hodilo, protože to bylo jedním z hlavních životních témat Pavla Neústupného. Ale tento článek má být hlavně o Pavlovi, ne o hlavních tématech jeho života. „Kdo je Pavel Neústupný“? To by šlo, ale zaujme potenciální čtenáře? Chtělo by to něco provokativnějšího. Nedávno jsem psal o třech rovinách pokoje a také jsem kázal o Blahoslavenstvích. „Blahoslavení ti, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni Božími syny“ (Mt 5,9). Moderní české překlady se vzácně shodují: řecké slovo eirénopoioi překládají „kdo působí pokoj“. Myslím, že vhodnější je překlad „činitelé pokoje“, ale nebudu to rozvádět – je to článek o Pavlovi, ne o řečtině. Jsem si ovšem jist, že Pavel byl a je činitelem pokoje, nebo, trváte-li na tom, působí pokoj… a tudíž je blahoslavený. Píšu to naprosto vážně, bez jakékoli stopy ironie.

Pavel je o šest let starší než já a je na sklonku svého života. Před časem jsem četl jeho knihu Vzpomínky v její německé verzi (Erinnerungen). Nyní vychází verze česká. Obě verze obsahují řadu fotografií; česká verze jich má víc a na rozdíl od německé i v barvě.

S Pavlem jsem se poprvé setkal na Maninách počátkem osmdesátých let. Narodil se v Praze, část života prožil na východní Moravě, pak se vrátil do Prahy a v září roku 1968 emigroval do Západního Německa. Na jaře roku 1978 přijal Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána. Jeho domovským sborem byl sbor Philadelphiagemeinde (později přejmenovaný na Sbor na cestě – Gemeinde auf dem Weg) v Berlíně, jehož hlavním pastorem byl Wolfhard Margies.

Pavel si nechal legalizovat emigraci z Československa, a proto mohl jezdit do své původní vlasti takřka bez omezení. Vzpomínám si velmi dobře na některé pasáže z jeho svědectví na tehdejších maninských „čtvrtcích“: „Studoval jsem celkem 17 let a stále jsem nemohl studia dokončit. Nedlouho po mém obrácení jsem měl složit rozhodující závěrečnou zkoušku. Musel jsem se naučit odpovědi na x (přesné číslo jsem zapomněl – pozn. DD) otázek. Věřil jsem, že mi Bůh pomůže školu dokončit. Začal jsem se učit, ale tu přijela jedna známá, která ještě nepřijala Ježíše. Cítil jsem, že se jí máme věnovat. Řekl jsem: ‚Bože, to jsem zvědav, jak to s tou zkouškou uděláš.‘ Věděl jsem, že to Bůh udělá. A udělal – vytáhl jsem si jedinou otázku, na kterou jsem se stačil připravit.

Pavel se tehdy vypravil do Prahy především proto, aby přivedl k Pánu svou maminku a svého bratra. A stalo se, jak se modlil. Oba přijali Pána Ježíše a chodili do sboru, byť nebyli tak horliví jako Pavel.

Nevím, kdy přesně se téma smíření Čechů a Němců stalo pro Pavla dominantním tématem. Možná to bylo od samotného počátku jeho křesťanského života; jistě to pro něj bylo důležitým tématem už v 80. letech. To bylo jedním z mnoha témat, v nichž jsme se hluboce shodovali. Různé skupinky z našeho sboru se modlívaly za Čechy a Moravu na okolních horách – na Šumavě, v Krušných horách, v Jizerských Horách, v Krkonoších, v Orlických horách i v Jeseníkách. Vyznávali jsme hříchy spáchané při poválečném vyhánění Němců a prosili jsme o požehnání. Podobné iniciativy probíhaly tehdy i mezi katolíky. Proto jsme také uvítali postoj prezidenta Václava Havla, který se Němcům za ono vyhánění omluvil. Tehdy byla jiné doba než dnes a mnozí lidé nejrůznějších politických názorů s prezidentovou omluvou nesouhlasili. My jsme se z ní radovali a modlili jsme se, aby český národ činil pokání.

Neznamená to, že bychom bagatelizovali hříchy Němců. Vycházeli jsme z poznání, že hříchy Němců jsou mezi nimi a Bohem; mezi námi a Bohem nejsou hříchy Němců, ale hříchy naše.

Vyvrcholením našich snad bylo velké shromáždění na Radobýlu. Bylo tam asi tisíc lidí; Češi byli pochopitelně v početní převaze, ale i Němců bylo hodně. Dodnes si myslím, že vyznávání a prosby za odpuštění na Radobýlu znamenaly uzavření určité kapitoly. Tento postoj zaujímali tehdy téměř výhradně křesťané. Nabyl jsem tehdy přesvědčení, že český národ se k této neslavné kapitole našich dějin postaví lépe, až se obrátí k Bohu. Kdo netuší, že sám potřebuje odpuštění, neví, proč by měl odpouštět.

Pavel se tomuto tématu věnoval ještě před sametovou revolucí, a ve svých mírotvorných snahách pokračoval i po ní. Dnes je situace úplně jiná – pokusím se o tom něco napsat v některém z dalších článků. Jsem si ale jist, že velkou zásluhu na změně přístupu k naší minulosti má právě Pavel a ostatní modlitebníci.

Mohl bych toho o Pavlovi napsat ještě mnoho. Uvedu jen jeden detail. Jednou jsme na jednom z bytových seminářů mluvili o přímluvné modlitbě. Já jsem – už nevím v jaké souvislosti – řekl: „To je sice hezké, ale nás [přímluvců] je málo.“ Pavel zvážněl a řekl: „Jeden starověký fyzik řekl: ‚Dejte mi ve vesmíru pevný bod a pohnu Zeměkoulí.‘ Podobně jeden skutečný modlitebník může pohnout Boží rukou.“ Tato věta byla pro mne formující.

Později se Pavel se svou ženou Irenou věnovali misii v Estonsku. Brali s sebou i mladé křesťany z České republiky; jednou s nimi byl i můj syn Ben.

Pavel je – mimo jiné – skutečný mírotvorce, činitel pokoje, a to ve jménu Ježíše Krista, a tudíž je blahoslavený.

Pokud byste si chtěli objednat Pavlovy Vzpomínky v české verzi, napište do nakladatelství Juda (knihyjuda.cz). Kniha bude v prodeji po Novém roce za 99 Kč. Německá verze v prodeji nebude, ale bude-li zájem, pokusím se zjistit, zda bude možno ji získat alespoň v elektronické podobě. Před Vánoci dám vědět. Pro ty, kdo Pavla znají, bude česká verze snad i vítaným vánočním dárkem.

  1. října 2024

Praying for the Nations

Praying for the nations

 

During the glorious days of the Velvet Revolution (in November 1989), nobody thought of division of Czechoslovakia – at least in the Czech part of the country. I did not pay much attention to sporadic demands for Slovak independence which started to appear in the press in the second half of 1990 and during 1991. As time went by, these demands grow more and more vocal.

Czech and Slovak politicians negotiated how the future of Czechoslovakia should look like. The voices calling for full separation were relatively rare; most of the Slovak politicians wanted a sort of confederation. They spoke of confederation, but what they practically proposed was a full independence. Many people on both sides called for referendum. But how should be the question of the referendum be formulated? One of the frustrated Czech politicians, Jan Kalvoda, said that for the Czech part of the country the question should actually be: Do you want to live in one state with independent Slovakia?

The first free Parliamentary elections after 40 years of communism were held in June 8 and 9, 1990. In both parts of the state the parties created right after the fall of communism, Civic Forum in the Czech part and Citizens against Violence in the Slovak part, who united leading personalities of the Velvet revolution, won by a huge margin. In both partes of the state, the Communist party got only about 13 % of the vote.

The next general elections were held in June 5 and 6, 1992. In the meantime, several “classical” parties emerged, e. g. The Christian Democratic party or the Social Democratic party. Civic Forum and Citizens against Violence dissolved and the voters of 1990 could choose between classical political streams in 1992.

However, situation changed dramatically. In the Czech part, the Civic Democratic party, led by Václav Klaus, won decisively. In Slovakia The Movement for Democratic Slovakia, led by Vladimír Mečiar, became the leading party.

It might look like a simplification, but we can say that Czechs voted for capitalism and liberalism, the Slovaks voted for socialism and nationalism.

There was a lot of negotiations, but they led nowhere. It was Václav Klaus, not Vladimír Mečiar, who said: O. K. Let us peacefully divide the state.

On August 26, 1992, these two leaders, Klaus and Mečiar, signed a treaty dividing Czechoslovakia in two states, Czech Republic and Slovakia. The date of separation was December 31st, 1992.

My assessment was that in spring and summer 1992, it was only about 10 % Czechs who wanted the division, and about 30 % of Slovaks. But about a year after, I think 90 % Czechs supported the move, and I would say only about 70 % Slovaks. But this was my assessment – I might have been wrong.

On both sides, many called for a referendum. When Mečiar and Klaus announced the division of Czechoslovakia, many protested that the move is illegal without a referendum.

The Role of Christians

There might be some evangelical Slovaks who wanted the divorce of the two nations, but they were not very vocal. In fact, I do not remember any non-Roman Catholic personality who was in favour of the separation. But generally speaking, the whole question was not very much discussed. We more or less waited what the outcome will be.

At the same time, we followed the developments in the Balkans, and we were horrified about the atrocities which the Croats and Serbs inflicted on each other.

In July 2-4, 1992, a big Christian conference was held in the Palace of Culture, which was built in the 1980s for the Communist Party congresses and other big events. The tradition of these conference started in summer 1988. The next year, still under the communist rule, the conference took place in the Palace of Culture. It was a miracle that the conference could be held there. God answered our prayers. We experienced that when God opens the door, nobody can close it. In the first half of the 1990s the conference was held there; later we could not afford to be there as the rent sky-rocketed. These conferences were held in July every year until 2023, when they were discontinued.

These conferences were organized by Christian Mission Society, an interdenominational organization established right after the fall of Communism. The Christian Mission Society (In Czech Křesťanská misijní společnost or KMS) was led by 5member “Close committee” of which I was a member. I do not know who was supposed to be a speaker on that particular day. But we (i.e. Close committee and many others) felt that we should change the programme and make a spiritual covenant stating that the Czech and Slovak Christians will not be divided.

What prompted this change of programme?

In the evening news the previous day it was announced that Slovak National Council did not vote for Václav Havel as president of the federal Czechoslovakia. According to the then valid constitution, the federal president had to get a majority of votes in both the Czech and the Slovak National Councils as well as in the federal Parliament. Václav Havel was elected by a huge margin in the Czech National Council and in the Federal Parliament. There was no other candidate (with exception of Miroslav Sládek, leader of the tiny Republican Party. Don’t be misled by this name. He was an outright fascist who did not have a chance.)

After this vote in the Slovak National Council it was clear the Czech and Slovaks will not live together in one state. But it was not clear what is going to happen. The situation could easily take “the Balkan turn”.

Now back to the conference.

About 1550 Czechs and 200 Slovaks were present. We declared the covenant and prayed for the country. On the platform, Czech and Slovak leaders embraced each other and the participants of the conference followed and did the same. Then the leaders prayed individually.

Somehow we felt that the divorce is inevitable. One leader (not one of the five leaders in the Close Committee) prayed emotionally against the division, but we felt it was inappropriate at that moment. His prayer will not be answered.

We did not have the authority to pray that the division would not take place. But we could pray that the divorce would be peaceful, without violence. And God answered this prayer. The relationship between the two nations did not suffer at all. In all polls, the Slovaks are the closest nation for the Czechs and Czechs are the closest nation for the Slovaks. It is true on the political level, too. The first visit of the newly elected Czech president is in Bratislava and the newly elected Slovak president goes to Prague, even if they have different political orientation.

I think that in these special situations it is very important to understand, what mandate we have. The Christian Conference in the Palace of Culture in 1992 was predominantly an evangelical affair, though many Roman Catholics and mainstream Protestants participated, too. But it cannot be said the attendees of this conference were a representative sample of Czechoslovak Christianity. Nevertheless, I had a very strong feeling that we have spiritual authority to make that covenant of brotherly love. On the other hand, we did not have the mandate to change the course of history and “un-pray” the divorce of these two states.

During that very day (I think it was on July 3rd) TV crew visited the Palace of Culture.  I and Evald Rucký  from Jednota bratrská (known in the West as Moravian Church) were interviewed and the interview was broadcast in TV evening news. We spoke about the unity of Czech and Slovak Christians. The whole atmosphere was so different from what was going on in the Czechoslovak society. There was gloominess and fear in the secular sphere, but there was assurance and joy among the Christians.

On July 17, 1992, The Slovak National Council (Slovak Parliament) declared “sovereignty”. It was just a political declaration with no legal consequences whatever. After that it was clear after this move, that the divorce is unavoidable. It was actually decided already on July 2nd. On the very same day (July 17), Václav Havel, President of the Czechoslovak Federal Republic, resigned. He said that he does not want to be a President of the state which is falling apart. The atmosphere in Prague – and in whole Czechoslovakia, was gloomy.

Nevertheless, the prayers of the Christians were answered. The division was not only peaceful (without a single shot), but unexpectedly successful. And the relationship of the two nations became better and better.

**

The Reconciliation Conferences

From January to April 1992 I was with my wife and our one-year old daughter in Fort Collins, Colorado, as an intern in the big Vineyard Fellowship church. There were two other couples doing their internship at the same time, both from our part of Europe. One couple was from Austria, the other one from Hungary. As we talked, we came to the conclusion that most of the problems of our nations have their root in Austria-Hungary not being properly buried. Few years later I organized a conference in Prague in hope to “pray through” this issue.

This conference took place in Prague on February 7-10, 1994. The conference was organized by Christian Mission Society and by International Fellowship of Intercessors led by Johannes Facius. It was a small-scale conference for several dozens intercessors, one of them was James W. Goll, one of the Kansas City prophets, who had a special relationship with Czechoslovak Christians. Conference was attended by 80 leaders and intercessors from 13 countries.

Nevertheless, the development was different than I expected. The participants were predominantly from Austria-Hungary, with the exception of Johannes Facius and the American prophets. But the conference did not deal only with the past. On Wednesday Feb 9 we prayed most of the night for the Serbs accepting the ultimatum by NATO demanding withdrawing the Serb artillery bombarding Sarajevo for many months. God answered our prayers and the Serbian artillery withdrew. At least for that time the bombing was averted. It was a pity that only one Serbian and one Croatian pastors were present. (However, there were 5 other participants from Croatia present, but not any leaders.)

All this is history now. I consulted this article with several other people, but in spite of that my memory could have failed me. If you were one of the participants, let me know if I have made some mistakes.

I am convinced that prayer is much more important than most of the Western Christians think.

Dan Drápal, summer 2024

K diskusi o svatosti

Před čtrnácti dny jsem zveřejnil článek vysvětlující různé významy slova „svět“ v Novém zákoně. Pro mne poněkud nečekaně se pod tímto článkem rozvinula diskuse o významu slova „svatost“. Jan Payne tvrdí se vší rozhodností, že nikdo není svatý, jedině Bůh. Jiní oponují, že kdyby tomu tak bylo, neměla by žádný smysl vícekrát opakovaná výzva „buďte svatí, jako já jsem svatý“.

Podobný článek jako je tento jsem napsal již před sedmi lety. Nu, od té doby někteří čtenáři přibyli. Ostatně, jak známo, opakování je matka moudrosti.

Když se v Písmu píše o svatosti, je to v trojím smyslu tohoto slova. Můžeme rozlišit – nyní si vytvářím novou terminologii – poziční svatost, empirickou svatost, a cílovou svatost.

Pod poziční svatostí míním náš stav před Bohem. V původním slova smyslu znamenalo slovo „svatý“ oddělenost pro Boha. V nejstarších jazykových vrstvách byla slova „svatý“ a „klatý“ vlastně synonyma; obě znamenala, že daná osoba či daný předmět náleží Bohu.

Proto může apoštol Pavel označit korintské křesťany jako „posvěcené v Kristu Ježíši, povolané svaté“. Tito křesťané byli svatí, protože si je Bůh povolal jako svůj lid, nikoli tedy proto, že by se o nich vědělo, že jednají morálně.

Druhou rovinou je „empirická svatost“. Když Bůh říká, že máme být svatí, jako on je svatý, míní tím, že máme jednat v souladu s jeho povahou – že tedy máme usilovat o svatost. Asi je každému jasné, že jde o proces, vlastně o náplň celého života.

A konečně je tu třetí poloha svatosti. O novém Jeruzalémě je psáno, že v něm nebude „nic nesvatého“ (Zj 21,17 ČEP; ČSP má „nic nečistého“). Prorok Zachariáš to vyjádřil obrazem: „V onen den bude na koňských zvoncích nápis: SVATÝ HOSPODINU. Hrnce v Hospodinově chrámu budou stejně svaté jako obětní mísy před oltářem“ (Za 14,20). Tento obraz naznačuje, že v Božím království bude svaté – tedy pro Boha oddělené a Kristem očištěné – prostě všechno.

V čem vznikají nedorozumění?

Zdá se mi, že plynou zejména z neznalosti této trojí roviny svatosti.

Někteří křesťané si myslí, že stačí Boží povolání. To nás činí svatými – a o „empirickou“ svatost netřeba usilovat. Kristus dokonal  vše za nás.

Boží povolání je klíčové. Neznamená však, že jsme-li jednou povoláni, nemusíme se nijak měnit.

Druhé nedorozumění spočívá v tom, že člověk usiluje o spásu jako o něco, čeho se může dobrat vlastním úsilím. Zatímco v prvním nedorozumění není místo pro snahu, v druhém nedorozumění vlastně na snaze závisí vše. Máme-li to vyjádřit z jiného úhlu, jde o to, zda konám dobré skutky, protože jsem spasen, nebo abych byl spasen. To první dává dobrý smysl: Jsme přece stvořeni k dobrým skutkům (Ef 2,10). Byli jsme zachráněni, spaseni, a tato spása je darem Boží milosti, nikoli odměnou za naši snahu. Pokud nechápu význam Kristova spasitelného díla, bereme – ať už vědomě nebo podvědomě – spásu jako odměnu za naše úsilí o svatost. Je to hrozná dřina a výsledek máme za nejistý – kolik svatosti bude stačit pro naši spásu?

O svatost usilujeme, protože milujeme svého Spasitele. To je ten skutek, který žádá Bůh (srv. Jan 6,29).

Určitým problémem je, že někdy nám sice svitne a my pochopíme, že naše naděje je jedině ve víře v milosrdného Boha, nicméně po čase se opět vrátíme k (často nevyslovené) myšlence, že když nebudeme dostatečně svatí, před Bohem neobstojíme Tedy že přestaneme chápat onu první rovinu svatosti, která je nám dána zcela nezaslouženě. Opět musíme žít v určitém napětí: Jsme spaseni pouhou milostí, ale když na nás není vidět žádná proměna, je nad naší spásou velký otazník. Ale i nadále platí, že sama empirická svatost není to, co nám spásu přináší. A toto napětí je i v pozadí naší diskuse – obě strany mají pravdu, ale ani jedna nemá pravdu celou.

  1. října 2024

Láska ke světu

Termín svět, který je v Novém zákoně velice důležitý (zejména v Janových spisech a v Pavlových listech), je velmi dvojznačný. Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna… Dítky, nemilujte svět a všechno, co je v něm…

Cítíme to napětí. Ježíš je Král králů a Pán pánů, ale satan byl kníže světa tohoto. Běda tomu, kdo by se chtěl světu zalíbit. Ale o prvních křesťanech čteme, že byli všemu lidu milí, tedy křesťanům se přesto podařilo se světu zalíbit, zřejmě aniž se o to sami snažili.

Jako křesťané v tomto napětí žijeme. Lze si ho nevšímat, ale pak hrozí, že upadneme do světskosti na jedné straně nebo do zákonictví a sudičství na straně druhé.

Studoval jsem na teologické fakultě ještě před obrácením. Se svými kamarády z fakulty jsme se pouštěli do různých diskusí – když jsem nastoupil do prvního ročníku, psal se rok 1967. A kdo to pamatuje, ten ví, jak se živě diskutovalo dokonce ještě rok poté, co přijely ruské tanky, než zvítězila normalizace. Nu, my jsme diskutovali, a nechtěli jsme vypadat příliš „nábožně“, a celkem se nám to dařilo. I mně se dařilo nevypadat zbožně, a tak jsem vypadal světsky. To ale „svět“ příliš nezajímalo.

Na druhém konci spektra jsou „solná jezírka“. Lidé, kteří považují za správné vytvořit křesťanské ghetto a čekat v něm na konec světa. Ti ono napětí, o němž píšu, odmítli také. Většinou mají ve všem jasno, a když zjistí, že nejsou všemu lidu milí, považují to za potvrzení, že jsou na správné cestě.

Jenže…

To že jsi protivný, neznamená, že jsi prorok.

Ale také:

To, že mluvíš o lásce, neznamená, že umíš milovat.

Ježíš nás povolává do života v tomto napětí. A vlastně nás tím velice přitahuje, Ježíš nedělal kompromisy vedoucí k hříchu, ale kupodivu nebyl nesnášenlivý. Právě naopak – hříšníci se ho nebáli. On je přitahoval. Francis Frangipane říká, že křesťané mají moc tehdy, když se v nich spojí milosrdenství a svatost. Milosrdenství bez svatosti je možná lepší než sudičství a nesnášenlivost, ale nevysvobozuje lidi z moci hříchu. A svatost bez milosti rovněž postrádá Boží moc. Lidí, kteří žijí navenek svatým životem, byly tehdy mraky. Dnes je jich podstatně méně, ale v solných jezírkách jich najdete stále dost.

Ježíš nás stále přitahuje právě tímto napětím: Byl laskavý, lidem bylo v jeho přítomnosti dobře, ale žádné kompromisy nedělal. Já si myslím, že umím být laskavý, ale lidé se v mé přítomnosti neobracejí tak, jak se obraceli v Ježíšově přítomnosti.

Zatímco těm, kdo žijí v nějakém solném jezírku, je třeba říci: „Ježíš nebyl hříšný, ale miloval hříšníky.“ Lidem na druhém konci spektra je třeba říci: Ježíš miloval hříšníky, ale nebyl hříšný.

Usilujme o Boží moc, usilujme o vytvoření takového společenství, v němž někdo řekne: „Jistě je mezi vámi Bůh!“ (1Ko 14,25). Jednou jsem to zažil. Takto téměř (nejsem si jist tím slovem „jistě“ na začátku) doslovně. A tato slova vyslovila žena, která byla ve sboru poprvé a Bibli nečetla, takže nemohla citovat.

Ježíš nás v tomto napětí zdravě zneklidňuje. Tušíme, že pro nás není řešením ani světskost, která neví o svatosti, ani solné jezírko, kde mají lidé to správné učení, ale milost byste v něm těžko hledali. (Mám na mysli realitu milosti, nikoli samotný pojem. Naopak, všiml jsem si, že tam, kde se hodně  mluví o milosti, milost právě přítomná nebývá. Nejde o to, zda máme dobrou mapu. Jde o to, zda jsme se vydali na cestu.)

O napětí, o němž píšu v tomto článku, je dobré vědět. K lidem, kteří ho neprožívají, moc nedůvěry nemám. Ať už o svatost neusilují, protože se domnívají, že jí už dosáhli, nebo proto, že ji nepovažují za důležitou. V obou případech tito lidé postrádají Boží moc.

Boží moc nehledejme pro sebe. Ostatně, ono to ani nejde, Moci sice můžete dosáhnout, ale ne té Kristovy. Kristovu moc ale hledejme – aby byli lidé vysvobozováni z moci temnosti a aby byl Bůh oslaven.

  1. září 2024

Okolnosti a reakce na ně

Každá mimořádná událost něco zjevuje. Může zjevovat něco o nás nebo o našich blízkých. Může zjevovat něco o našich sousedech či o našich politicích. Nebo také o našich bratrech a sestrách ze sboru. A nemusí jít zrovna o tak dalekosáhlé události, jako jsou povodně, z nichž se nyní tisíce lidí vzpamatovávají.

Normálně se na televizi nedívám, ale tentokrát jsem se díval – než přestala jít elektřina a brzy po tom, co byla její dodávka obnovena.

Z televize jsem se dověděl, že velice zle byla postižena ulice Žižkova, kde má domek rodina bývalého jesenického pastora, který teď již slouží v jiném městě. Rozhodl jsem se, že se podívám, jak to tam vypadá. Netušil jsem, že se tak setkám přímo s pastorem a jeho manželkou. Ještě než dorazili ze svého působiště, pustili se do úklidu lidé z místního sboru. Domek stojí, ale byl zaplaven do výšky 170 centimetrů, což znamená, že veškeré vybavení bylo zničeno.

„Tak jsme si říkali, že už bychom si měli pořídit novou kuchyňskou linku,“ říkal, když jsme procházeli kuchyní. „Myslím, že teď to asi urychlíme,“ říkal s úsměvem. Jeho manželka, která se tužila před domem s lopatou, se smíchem říkala: „Tohle, to všechno je nic… Hlavně že tu nikdo nezemřel.“

Ale také jsem ji slyšel plakat. O den či dva dříve po telefonu. Vyprávěla mi o oněch třech mladých lidech, kteří se utopili, když jejich auto spadlo do rozbouřené řeky. „Byli to spolužáci mého syna, s jejich rodiči jsem se vídala na třídních schůzkách…“ Na autě či domku nezáleží. Na lidských životech ano.

Do onoho telefonického rozhovoru byli pro mne ti tři jen jakousi statistikou. Až když se mně tak trochu přiblížili, zasáhlo mne, že šlo o živé lidi, které měl někdo rád, které někdo vychoval a kteří měli život před sebou. Byl jsem necita, že pro mě byli jen onou statistikou, dokud jsem se o nich nedověděl – zcela neplánovaně – něco konkrétního?  Doufám, že nikoli. O tom, co nás emocionálně zasáhne, rozhodujeme jen do určité míry. A jsem také dalek od jakéhokoli pohrdání lidmi plačícími nad zničeným domem – lidí, kteří nejsou schopni brát to s takovým nadhledem jako onen pastor a jeho manželka.

Byl jsem vlastně – a dosud jsem – silně dojat. Ano, někde se pokusili o nějaké rabování, ale těch případů bylo minimum a šlo například o jízdní kolo nebo elektroniku. Co je to proti obětavé pomoci, která začala okamžitě, jak to bylo možné! Nejrůznější křesťanské organizace jako je Charita, Diakonie, Armáda spásy, ADRA a další se opět projevily jako připravené a pustily se do díla. Ale křesťané neměli monopol na obětavou pomoc. Největší finanční obnos dostala od svých podporovatelů organizace Člověk v tísni. Dohromady všechny tyto organizace dostaly na dobrovolných sbírkách stamiliony korun. Když slyším takové zprávy, pozoruji ve svém nitru určitou hrdost na to, že jsem Čech. (Ano, vím, že si musím dávat pozor na zvrácenou pýchu. Nemusíte mě napomínat, stačí, když se za mne pomodlíte.) Jsem si ale jist, že ve skutečnosti byla finanční i jiná pomoc ještě mnohem vyšší. Minulou středu (14. září) jsem měl několik telefonátů a e-mailů, v nichž se lidé ptali, koho konkrétního  by měli podpořit. (Ano, je zatím určitá nedůvěra k institucím, ale s tím se v daném okamžiku nedá nic dělat.) Jeden známý evangelík z Prahy, který vlastní v sousedním jesenickém paneláku byt, tento byt nabídl zdarma a na dlouhou dobu. Myslím, že vše, co si hledalo cestičku od obětavých k potřebným tímto způsobem, se v žádných statistikách neobjevilo. To jistě nevadí – Pán Ježíš říká: „Ať neví tvá levice co činí pravice.“

Každá událost něco zjevuje. A já si myslím, že Boží nepřítel, který krade a ničí (lidské osudy i domy při povodních) musí zuřit, když vidí tuto obětavost a nejrůznější projevy nezištné lásky. Každým vlídným slovem, každou obětavou pomocí sabotujeme jeho vládu nad tímto světem. Je radost na to pohledět. To, co se nám může jevit jako ztráta, může být příležitostí k tomu, aby se zjevila Ježíšova povaha. Ano, nezáleží na okolnostech, ale na naší reakci na ně.

 

  1. září 2024

Babičky a dědečkové

Mám šest dětí a čtyři vnoučata. Co se týče vnoučat, můj milovaný bratr mne předběhl. Ač o pár let mladší, má už vnoučat jedenáct. Svatě mu závidím.

A stárnu. Poznal jsem to letos v létě při pravidelném výstupu na Šerák. A poznal jsem to, i když vnoučata přijela na krátký letní pobyt na chalupě. Co se týče vaření a běžné režie domácnosti, ztrácím na výkonnosti.

Několikrát ročně se vracím na pár dní do Prahy a snažím se vnoučatům uvařit jejich oblíbená jídla. A samozřejmě mne zajímá, jak jde škola, co prožívají, kam se chystají apod. Kluci jsou v pubertě, ne že by se se mnou nebavili, ale často dávají jednoslovné odpovědi. Je to velký rozdíl proti letům, když byli malí a já jsem si je občas bral na den či dva k sobě. Zato malá Terezka brebentí bez únavy.

Dokud jsem bydlel v Praze, vyzvedával jsem je jednou týdně ze školy či ze školky. Mám krásné vzpomínky na naše výlety – na Říp, na Milešovku, do Koněpruských jeskyní, a samozřejmě o prázdninách na pamětihodnosti Jesenicka. Jsem vděčný za vše, co jsem s nimi mohl prožít – i za to, co s nimi ještě prožiju.

Hodně se v posledních letech zabývám proměnami společnosti – už o tom zase píšu knihu, a je mi jasné, že vyvolá kontroverze. Chtěl bych ale, aby jedním z jejích hlavních poselství bylo, že stojí za to budovat vztahy. Jistě, krásný vztah nemusí nutně být vztahem s pokrevními příbuznými. Mnozí lidé zůstali ne vlastní vinou bez příbuzných a také mohou žít naplněné životy. Nicméně babičkovství a dědečkovství má své nezastupitelné kouzlo.

A rozhodně to není samozřejmé. Mnoho mých přátel a známých se se svými příbuznými vídá minimálně nebo vůbec. Někteří se ani nesnaží budovat příbuzenské vztahy, jiní po nich naopak touží a nesou těžce, že se navštěvují jen zřídka.

Jsem si jist, že Bůh je autorem manželství i rodiny, a že jeho záměrem vždy bylo, abychom měli dobré vztahy s prarodiči i pravnoučaty. Není to žádná samozřejmost. Ještě počátkem minulého století se mnozí svých vnoučat ani nedožili, případně je mohli sledovat jen několik málo let. Průměrný věk dožití byl mnohem kratší. A to, že se někdo dožil dokonce i pravnoučat, bylo velice vzácné – přestože ženy měly první dítě mnohem dříve, než dnes.

To, jak bude vypadat náš rodinný život a příbuzenské vztahy, záleží do značné míry na nás. (Jistě, mohou nás ovlivnit i faktory, které nemůžeme ovlivnit my, ale budu psát o tom, co ovlivnit můžeme.)

Mám tedy několik rad.

Nenechme se rozdělit politickými názory. Dokud žili mí rodiče, a dokud nás nebylo tolik, sešli jsme se párkrát do roka ve velikém obýváku a mluvili jsme o všem možném, a hodně i o církvi a o politice. Nebudu říkat, kdo koho volil, ale věřte mi, bylo to opravdu hodně různorodé. Ale nevzpomínám si, že bychom se někdy pohádali tak, že bychom se rozešli ve zlém. Tak důležitá politika pro nás zase nebyla.

Nenechme se rozdělit svými pohledy na křesťanství. To bylo vždy méně výbušné než politika, ale kdybychom si nedávali pozor, mohlo by nás to rozdělit. A uměli – a směli – jsme si ze sebe dělat i legraci. Vzpomínám si, jak jsem rodině s nadšením vyprávěl o Demosi Shakarianovi a jeho knize Nejšťastnější lidé na zemi. Líčil jsem, že měl největší mlékárnu v Kalifornii – šest tisíc krav! Maminka se náhle rozesmála a řekla: „A všechny ty krávy mluvily jazykama, viď?“ Všichni, včetně mne, jsme se rozesmáli také. Těsně předtím jsem totiž rodině vykládal o křtu v Duchu. Znamená to, že jsem si začal myslet něco jiného? Vůbec ne, o to ani maminka neusilovala, i když by si to možná přála. Ale nějak jsme všichni tušili, že my lidičky nemusíme sami sebe a své názory brát tolik vážně.

Vím, že mnohé rodiny rozdělil covid. Do jisté míry to zasáhlo i naši početnou rodinu. Ale naše vztahy to nezničí. Proč? Protože jsme rozhodnutí nenechat je zničit.

Znamená to, že jsme tak dobří, že nikdy žádné napětí nevznikne? To tvrdit nechci – vyvolával bych tím falešný dojem. Podobně netvrdím, že zachovat dobré – nebo alespoň otevřené – vztahy je snadné, že to jde skoro  samo. Ne, někdy je potřeba hodně odpuštění. Ale stojí za to o dobré vztahy zápasit.

Další rada: Buďme aktivní ve vyhledávání a budování kontaktů. Já jsem třeba snad pětatřicet let neměl kontakt se svým bratrancem a jeho rodinou. Začal jsem ten kontakt vyhledávat a nyní se vídáme několikrát do roka. A máme si o čem povídat. Ale chtělo to čas a iniciativu.

A ještě „pastorské“ varování. Když se hodláte stěhovat do nového místa, daleko od vašich rodičů, zkuste se nad tím ještě jednou zamyslet. Nepřipravíte své rodiče o vnoučata a vnoučata o dědečka a babičku? Opravdu na tom tak málo záleží? Vím, že Američané jsou velmi mobilní a za prací se stěhují mnohem snáze než většina Evropanů, Čechy nevyjímaje. Ekonomicky to dává smysl, ale často to „odnesou“ děti. Pokud zůstali prarodiče pět set mil daleko, vnoučata je vlastně nebudou znát. Já bych ještě jednou zvážil, zda je dobrý tah odstěhovat se tak daleko. Vztahy jsou fakt důležité, nejen výše platu.

Teď vyslovím tezi, kterou ještě nemám doloženou. Chci to ale nastudovat do své chystané knihy. Teze zní: Čím méně příbuzenských vztahů, a čím horší kvalita těchto vztahů, tím pravděpodobnější je, že dítě bude trpět nějakou duševní chorobou.

Jestli zjistím, že to tak není, dám vědět.

  1. září 2024

Dopis osamělému prorokovi

Milý čtenáři,

Tento článek jsem pojal jako dopis nejmenovanému křesťanovi, který se považuje za proroka. Nehledej, prosím, o koho se jedná. Myslel jsem na určitého člověka, ale během posledních čtyřiceti let jsem v církvi potkal i jiné, kterým bych napsal totéž, co je v tomto dopise.

 

Milý příteli,

poslal jsi mi několik prorockých slov, o nichž se domníváš, že Ti je dal Bůh, abys mi je vyřídil. Postupně jsi posílal další prorocká slova, a jak jsem se po čase dověděl, nebyl jsem jediným příjemcem podobných slov. Slov, která někdy obsahovala i konkrétní pokyny kde žít a jakou službu rozvíjet.

Jsem přesvědčen, že miluješ Pána a chceš mu sloužit. Přestože jsem si jist, že jsi podlehl klamu, nebudu se ti vysmívat ani tě nějak znevažovat. Pokusím se vysvětlit ti, v čem dle mého názoru děláš zásadní chybu, a co by se v tobě muselo změnit, aby ses podobných chyb nedopouštěl.

První červené světélko se mi rozsvítilo, když jsi mě vyzýval, abych se přestěhoval a vlastně se věnoval jiné službě, než jakou jsem před dvaceti lety přijal. Dosud jsem přesvědčen, že jsem tím naplňoval Boží vůli – svá rozhodnutí jsem, jak se mezi námi charismatiky říká, „promodloval“, a mluvil jsem o nich s lidmi, kteří mě znají a které považuji za duchovně zralé.

Jsem přesvědčen, že v novozákonní době, tedy v čase od Kristova vzkříšení až podnes, funguje prorocká služba v rámci církve. Prorok vykonává svou službu v součinnosti s jinými služebníky, nejčastěji s pastýři, ale tam, kde je to možné, i s apoštoly, učiteli a evangelisty. Poznal jsem několik (domnělých) proroků, kteří nenašli své místo v církvi. Ve všech případech šlo, jak se také mezi charismatiky říká, o „úlet“. A tyto úlety mohou být velmi nebezpečné. Zralému člověku s duchovním rozeznáním neublíží, ale pokud člověk přinese své domněle prorocké slovo někomu, kdo je slabý nebo zmatený ve víře, pak ten člověk někdy udělá naprosto nesmyslná rozhodnutí.

Druhé červené světélko se mi rozsvítilo, když jsem si všiml, že téměř ke každému slovu, které napíšeš, dodáváš, že jsi si naprosto jist, že to, co prorokuješ, je čisté Boží slovo. Já jsem během svého poměrně dlouhého křesťanského života přinesl vícekrát prorocké slovo, někdy docela závažné. Ale zpravidla, než jsem dané slovo přinesl, jsem prožíval určitý vnitřní zápas. Je to slovo skutečně od Pána? Rozuměl jsem dobře? Není to, jak se mezi námi charismatiky říká, „ze mě“? Byla i slova, která zřejmě byla ze mě. To je jeden z důvodů, proč jsem velmi opatrný. A místo „jsem si jist, že je to čisté slovo od Boha“, obvykle dodávám: „Bratři a sestry, rozsuzujte…“

Nepopírám, že někdy se skuteční Boží služebníci ocitnou v situaci, kdy stojí proti všem. Takový Mojžíš by mohl vyprávět. I David se někdy ocitl v situaci, kdy stál proti všem, a kdy mu hrozila smrt dokonce i od těch, pro které toho mnoho udělal. „Davidovi bylo velmi úzko, protože lid řekl, že ho ukamenují. Všemu lidu bylo totiž hořko v duši, každému kvůli svým synům a dcerám. Ale David se posilnil v Hospodinu, svém Bohu“ (1S 30,6). A myslím si, že sám jsem se párkrát v podobné situaci ocitl také – proto jsem dalek bez dalšího zkoumání tvrdit, že stojí-li člověk osaměle proti většině, určitě je chyba na jeho straně.

Nicméně v naprosté většině takových případů se dříve nebo později ukáže, že šlo skutečně o úlet. Někdy to znamená tvrdý náraz pro domnělého proroka. V některých případech za jeho „službou“ zůstane rozvrácený celý sbor.

Proto ti radím, najdi si obecenství křesťanů, kteří berou vážně celé Písmo a kteří jsou navzájem otevření nejen pro povzbuzování (které je nepochybně velmi důležité), ale i pro napomínání. A začni s malými věcmi. Možná nějakou dobu potrvá, než si tě Bůh použije k tomu, abys přinášel slovo osvědčeným Božím služebníkům. Možná se k tomu nedostaneš nikdy, ale to nevadí. Důležité je Bohu dobře rozumět.

S proroctvími zkrátka bývá potíž, a to jak v době starozákonní, tak i v době dnešní. Některé sbory tu potíž vyřeší tím, že jakékoli prorokování znemožní. Dával jsem si vždy pozor, abych se této fatální chyby nedopustil, tedy abych s vaničkou nevylil i dítě. „Usilujte o lásku a dychtěte po duchovních projevech, nejvíce však, abyste prorokovali“ (1Ko 14,2).

  1. srpna 2024

 

Placatá země a jiné narativy

Jak jsem se setkal s placatou zemí  poprvé? V některém ze svých článků jsem měl větu: „To by už někdo mohl rovnou tvrdit, že země je placatá.“ Byl to řečnický obrat – byl jsem přesvědčen, že tak zpozdilý člověk se přece nenajde. A ejhle! Hned v následujícím týdnu jsem se doslechl o člověku, který tuto „teorii“ vážně zastával. Od té doby takových lidí hodně přibylo. Nedávno jsem byl na Slovensku a tam jsem se od jedné ženy dověděl, že někde ve Švýcarsku dokonce existuje dvouletá škola, na které se tato „teorie“ přednáší a studuje. Tušil jsem už před touto pro mne novou informací, že jde o fenomén, který si zaslouží, abychom mu věnovali pozornost. (Nemyslím tím, že bychom se sami měli stát přívrženci této „teorie“.)

Pokud se toto téma dá studovat na dvouleté škole, pak radím, abychom tento pohled na svět nepodceňovali. Zastánci nějakého menšinového pohledu na svět totiž musí mít nějaké argumenty, které jsou pádné přinejmenším natolik, aby je oni sami brali vážně a aby se jim dařilo získávat nové proselyty. V dobách komunismu jsem se považoval za křesťana a netajil jsem se tím; když mi mou víru někdo argumentačně vyvracel, většinou jsem vítězil. Byl jsem totiž na protiargumenty zvyklý, kdežto můj oponent, který považoval ateismus za samozřejmý, na ně připraven nebyl. Tak to prostě s většinovými (ať už domněle nebo skutečně) názory bývá.

Počátkem devadesátých let běžel v České televizi zajímavý a dobře udělaný kreacionistický seriál, který na základě protestů některých vědců televize asi v polovině stopla. Končilo to besedou evolucionistů a kreacionistů, mezi nimiž byl i můj přítel Pavel Kábrt, který se tomuto tématu celoživotně věnoval. Mně se to jevilo tak, že evolucionisty poráží na hlavu. Na jeho argumenty nebyli připraveni a jeden z našich předních vědců se snížil až k trapnému argumentu, že když chodil do školy na náboženství, tak ho katecheta mlátil. (Tento argument jsem slyšel v osmdesátých letech mnohokrát. Museli to být pěkní ptáčkové, tihle katecheti. A kolik jich muselo být!)

Proto radím, nepouštějte se do sporu se zastánci placaté země nepřipraveni. Pokud tak učiníte, je možné, že nezvítězíte. Tím samozřejmě nechci říci, že oni mají pravdu a vy jste vedle.

V nadpisu článku jsem použil slova narativ. Tento termín se v mém mládí nepoužíval. Snad by se dal vyjádřit českými slovy „příběh“ nebo ještě lépe „vyprávění“. Příběh může, ale nemusí být pravdivý. Stejně tak vyprávění. Vědcům – mají-li být skutečnými vědci – však jde o pravdivost. Ta je pro ně klíčová. Jenže… i oni přicházejí s různými narativy, a věda spočívá v tom, že se snaží tyto narativy ověřit. Chemici před několika staletími řešili otázku, proč některé materiály hoří a jiné ne. Populární byla teorie „flogistonu“, což měla být jakási neviditelná částice, která v látce buď je, a pak je látka hořlavá, nebo v ní není, a pak je látka nehořlavá. Nám tato teorie může připadat směšná, ale než jiní vědci pochopili chemické reakce, šlo o uvěřitelné vyprávění. Pak ale někdo přišel s „lepším příběhem“.

Kosmologové dnes zastávají teorii „Velkého třesku“. Proč? Dá se velký třesk nějak vědecky dokázat? Nedá, protože tento experiment se nedá opakovat. A jsou vědci, kteří na velký třesk „nevěří“. Jsou přesvědčeni, že jejich narativ je lepší.

Určitý narativ z jaderné fyziky počítal s existencí „Higgsova bosonu“. Tato částice byla nejprve určitým postulátem, který se v jistém okamžiku podařilo experimentálně dokázat. Takové jsou možnosti vědeckého postupu.

Jinak platí, že čím více něčemu rozumíte, tím se vám to jeví jako složitější. Platí to například pro mikrobiologii podobně jako pro historii. Takový Darwin považoval buňku za základní jednotku života. Netušil, jak je jednotlivá buňka složitá. S historií je to – v jistém ohledu – podobné. Když jsem několik let studoval dějiny Ruska, jednu dobu jsem se soustředil na raná léta Alexandra I. Ten se ujal vlády po smrti svého otce Pavla I., který byl zavražděn.

O tom, kdy skončila vláda Pavla I., nebylo nikdy sporu. A historici se vesměs shodují v otázce, proč k této vraždě došlo. Pokud jde ale o provedení samo, tedy o detaily této vraždy, existuje celá řada vzájemně nekompatibilních verzí (nebo tomu tak bylo v sedmdesátých letech minulého století).

O mnoho let později jsem se zabýval svatým Václavem. Ve škole jsme se učili, že tehdy platil „Němcům“ tribut. (Bylo to myslím 150 volů, nebo snad 300? Už si to nepamatuji, musel bych to vyhledat.) Když jsem to studoval co nejpodrobněji, dospěl jsem k názoru, že tehdy „Němci“, jak jim rozumíme dnes, neexistovali. Existovali ale Bavoři a Sasové. Ten český tribut byl součástí většího tributu, který platili „Němci“ (Bavoři, Sasové, Frankové, ale také Čechové; ti ale vlastně také ještě neexistovali v dnešním slova smyslu; ano, byli Čechové, ale také Lučané, Charváti, Doudlebi aj.) Uhrům, aby jim dali pokoj. Tehdy šlo o něco podobného, jako když EU platí miliardy Turecku, aby neumožňovalo volný průchod migrantům. Znamená to snad, že je EU „poddána“ Turkům?

Zkrátka čím více toho o knížeti Václavovi víte, tím víc máte dalších otázek. A když vyprávíte jeho příběh, pak některé narativy lépe odpovídají historickým zjištěním než jiné. Je to vlastně trochu podobné jako s tou složitou buňkou.

A čím víc toho víte, tím více budete mít narativů. A tím méně si budete jisti. A pak je zde otázka, která je pro naše téma klíčová: Komu věříte? „Teorie“ placaté země je dle mého názoru dokladem upadající víry ve vědu, ale také v instituce. A pak se naskýtá otázka, proč tato víra upadá.

Četl jsem kdesi zajímavý názor, že osvícenství nahradilo náboženství vědou, nicméně osvícenci nevytvořili narativ, podle kterého by se dalo žít. Teologie svým způsobem přestala být vědou, ale křesťanský narativ přesto stále dává smysl a lze podle něho žít. Což podle „vědeckého ateismu“ nelze.

I ta placatá země je určitý narativ. Nicméně dosti problematický. Zajímá mne především proto, že chci dobře porozumět důvodům oné ztráty důvěry ve vědu a v instituce.

  1. srpna 2024