Nezbytnost chození s Bohem

Apoštol Pavel – a skrze něj sám náš nebeský Otec – nás vyzývá: „Bratři, přemýšlejte o všem tom, co je pravdivé, ušlechtilé, spravedlivé, čisté, milé, co má dobrou pověst…“ (Fp 4,8). A na jiném místě. dodává: „V činění dobra neochabujme“ (Ga 6,9).

Naplnit tato slova není ani samozřejmé, ani jednoduché. Když se podíváme třeba do veřejné sféry, zejména do umění, pak se můžeme po čase přistihnout, že přemýšlíme o tom, co je nepravdivé, nízké, nespravedlivé, špinavé a nemilé. Oblíbeným tématem některých uznávaných umělců je líčit nějaký příběh, v němž se nám protagonisté jeví jako dobří lidé, ale nakonec se ukáže, že i oni jsou ve skutečnosti jako všichni ostatní. Vypadá-li někdo jako dobrý člověk, bude to asi pokrytec. Někteří veřejně činní lidé o sobě přiznávají, že nejsou „žádný Mirek Dušín“, tedy přiznávají, že občas jednají nečestně, ale odvoláním se na to, že nejsou onou jednoznačně kladnou postavou z Rychlých šípů naznačují, že holt v reálném světě se poctivě žít nedá.

Dá. Nebo je možné se o to alespoň snažit. Aby se nám to alespoň trochu dařilo, musíme si dávat pozor, co do svého nitra pouštíme. Apoštol Pavel nás vyzývá, abychom své srdce a svou mysl naplnili tím, co je ušlechtilé, čisté … viz citovaný verš. Patrně se ale potom nestanete znalcem moderního umění, ale z toho si nic nedělejte, mohly by vás potkat horší věci.

Chci nyní povzbudit ty, kdo se snaží apoštolova slova naplnit, snaží se smýšlet čistě a konat dobro, nicméně jsou nařčeni z nečistých motivů. Zvláště to bolí, když jsou takto napadeni jinými křesťany.

Důležité je vědět, že Písmo s něčím takovým počítá a že takové věci se skutečně dějí. A ne pouze nějak výjimečně.

Člověk má pak tendenci přemýšlet nikoli o tom, co je čisté a ušlechtilé, ale o tom, jak mu druzí nerozumí a jak je to vlastně ošklivé, že je podezírán z nečistých motivů tam, kde on to myslel dobře. Jakmile se ale vydá touto cestou, hrozí mu, že upadne do sebelítosti a zahořkne. Myšlenky na příkoří, kterého se nám dostalo, jsou velmi vtíravé.

Jaké je Boží řešení? Vlastně velmi jednoduché. Přimkněte se k Bohu.

Bůh nám nabízí přátelství a obecenství. Můžeme s ním mluvit takřka o čemkoli. Jsme na něm naprosto závislí. Kdyby nebyl, upadli bychom do zoufalství. Ale on je, a je zárukou čistoty a šlechetnosti. On je světlo, v němž není žádná tma. On zná naše motivy.

Pokud propadáme do sebelítosti, znamená to, že nám na něčem jiném záleží víc než na Bohu. Jakmile to zjistíme, je třeba udělat jediné: Najít obecenství s Bohem. Důležité je, co si o dané situaci myslí on. Ne to, co si myslí – a co o vás říkají – lidé.

Najdeme-li obecenství s Bohem a s ním i jistotu, že nejsme odsouzeni, můžeme se v klidu zamyslet na tím, zda na tom, z čeho jsme byli podezíráni, není přece jenom zrnko pravdy. Někdy dojdeme k závěru, že ano, jindy, že ne.

Hluboký a požehnaný život s Bohem si lze jen těžko představit bez upřímného přátelství s bratry či sestrami. Osamělým křesťanem se legitimně můžeme stát jen v jednom případě: Jsme-li pro víru v Ježíše vězněni na samotce (no dobře, taky jsem mohl zmínit ztroskotání na pustém ostrově). Je požehnané mít člověka, s nímž mohou mluvit o tom, co se mě dotklo nebo kde jsem zhřešil.

Dovedu si představit i situaci, kdy i člověk, který vyhledává obecenství s Bohem a s lidmi, zůstane úplně sám. Mám zato, že v takové situaci se ocitl David, když Amálekovci přepadli jeho tábor a odvlekli ženy i děti celé jeho velké skupiny. Jeho vlastní lidé se tehdy radili o tom, že Davida, který toho pro ně tolik udělal, ukamenují (viz 1S 30,6). Nakonec k tomu nedošlo, a my nevíme, co konkrétně situaci proměnilo. Čteme pouze toto: „Ale David se posilnil v Hospodinu, svém Bohu“ (tamtéž).

David byl v tu chvíli zřejmě zcela osamocen. Byl však s ním ten nejdůležitější: Bůh.

Pokud si připadáme osamělí a nedokážeme s nikým vyjít, bude s největší pravděpodobností chyba na naší straně. Jsi-li všem protivný, neznamená to, že jsi prorok. Pokud ale žiješ v pokání, miluješ Boha a přesto se ocitneš v tak vyhrocené situaci, bude ti tento verš posilou. I ty se můžeš posílit v Hospodinu, svém Bohu. Žiješ-li v obecenství s Bohem, pak tě to neochrání před situacemi téměř nemožnými a nezvladatelnými, ale nakonec se Bůh ve tvém životě oslaví. „Nebo v tobě proběhl jsem vojsko, a v Bohu svém přeskočil jsem i zeď“ (Ž 18,30 Kr.).

Dan Drápal

  1. září 2021

Církev po Covidu

Prozradím, že o tento článek jsem byl požádán v červnu. Píšu ho v půli července a vy ho čtete nejspíše počátkem září. Z tohoto hlediska je název článku možná až příliš odvážný – co když se objeví nová mutace koronaviru a přijde ještě další vlna, takže se vám název „po“ COVIDu bude jevit jako směšný. Můj odhad je ovšem poněkud optimističtější: COVID ještě zahrozí, ale už to nebude tak zlé jako na jaře. Zdůrazňuji, že je to odhad, nikoli prorocké slovo.

Jaké plyne z pandemie poučení pro budoucnost? K čemu bychom se měli vrátit, na co navázat, co dělat jinak?

Uvědomil jsem si, jak je mi drahé osobní setkávání. A to jsem povahou samotář. Počátkem července jsem byl na křesťanské konferenci. Respirátory byly sice otravné, zvláště pokud byl člověk na konferenci od rána do večera, ale vidět se se spoustou starých přátel a poznávat přátele nové bylo občerstvující.

Myslím, že ať už žijeme ve velkém sboru nebo v maličkém společenství (což je můj případ), měli jsme během různých uzávěr problém neztratit členy, kteří jsou – ať už z jakýchkoli důvodů – na okraji. Jistě, pozitivem bylo, že mnohé sbory konaly on-line bohoslužby, případně bohoslužby s předem natočeným kázáním, na které se připojili i lidé, které jsme dříve ve svých sborech neviděli. Kolik jich ale bylo a jaká je bilance ztrát a zisků nedovedu odhadnout. Slyšel jsem, že některé sbory budou on-line bohoslužby pořádat i nadále, když už to nebude akutně potřeba. Osobně dávám přednost „klasickému“ setkávání, ale proti vysílání bohoslužeb asi nelze moc namítat.

Z médií se dovídáme, jak s námi různé uzávěry „zacvičily“. Narostlo domácí násilí. Naopak, některá manželství ožila a upevnila se. Někde se sblížily děti se svými rodiči. Maně mi tane na mysli výzva ze závěru Zjevení: „Kdo ubližuje, ať ještě ubližuje do konce, kdo je špinavý, ať se ještě ušpiní, a kdo je spravedlivý, ať ještě až do konce koná spravedlnost, a kdo je svatý, ať se ještě posvětí.“ Prostě vybublávalo na povrch, co v nás bylo už předtím.

Pandemii dost odskákaly (některé) děti. Pro mě rok pandemie znamenal zhruba sedmdesátinu života, tedy vlastně epizodu. Pro mého nejmladšího (osmiletého) vnuka to byla osmina života, a to je podstatný rozdíl. Zprávy o tom, kolik kilo děti přibraly, se liší, ale i ta nejoptimističtější, kterou jsem zachytil, uvádí dvě a půl kila.

Líto mi bylo jedináčků. Moji tři vnuci mají mezi sebou pěkný vztah, a rodina byla hodně opatrná, nicméně kontakt s kamarády (z rodin, které dodržovaly podobná bezpečnostní pravidla) děti zcela nepřerušily, byť to úplně košer nebylo. Pokud byl ale někdo sám, nejen bez sourozenců, ale i bez bratranců a sestřenic, případně babičky a dědečka, s rodiči zapřaženými v práci, byť třeba na home-officu, pak se na něm poslední rok mohl podepsat hodně negativně.

Mluví se hodně o nerozumných opatřeních vlády. Střídání na postu ministra zdravotnictví jistě na důvěře vládě nepřidalo. Odborníci se mnohdy neshodli v tom, co je třeba činit a čemu je třeba se vyhnout. Vláda nesporně řadu chyb udělala. Jsem ovšem poněkud skeptik, pokud jde o názor, že jiná vláda by to dělala podstatně lépe. Možná ano. Ale jist si tím nejsem. Tady bych skutečně radil se raději modlit a přimlouvat než vyjadřovat jednoznačné soudy.

Ať už jste měli na základní nebo dílčí otázky spjaté s pandemií jakékoli názor, mohli jste i v oficiálních médiích najít argumenty, které váš názor potvrzovaly. Moc jsem nerozuměl lidem tvrdícím, že „média“ něco tají, protože i v rozhlase i v novinách a časopisech (televizi zásadně nesleduji) dostávali prostor i lidé hlásající různé bizarní teorie.

Co se týče křesťanů, nutno konstatovat, že byli (a patrně dosud jsou) stejně rozdělení, jako celá společnost. Prohlášení křesťanských zdravotníků mi přišlo jako jasný a střízlivý hlas – křesťanští zdravotníci dle mého názoru obstáli. Mnohem hlasitější ale byly hlasy varující před očkováním nebo dokonce tvrdící, že celá pandemie je humbuk. Skoro jsem byl rád, že si sekulární sféra těchto hlasů příliš nevšímala. Bývaly doby, kdy církev šíření různých pomluv a bludů bránila; obávám se, že v současné době tomu tak není. A čím je zřejmější, že očkování opravdu zabírá, tím bývají tyto hlasy křečovitější a používají silnějších kalibrů. Kdo se dá očkovat, je už ztracen – přijal znamení šelmy a skončí v hořícím jezeře. Zkrátka „jinověrci“ jsou démonizováni. V takové atmosféře se pochopitelně nějaká věcná diskuse vést nedá.

Vzpomínám na příběh o tom, jak se John Wesley setkal při plavbě do Ameriky s Moravskými bratřími. Ti zůstali klidní i uprostřed bouře, což na Wesleyho silně zapůsobilo. Bratří neměli v ruce žádné meteorologické předpovědi. Asi těžko mohli pomoci ostříleným námořníkům s navigací. Patrně posloužili jiným už tím, že zůstali klidní a nestřečkovali.

Na spoustu otázek kolem COVIDu neznáme odpověď. Můžeme ale zůstat klidní. Můžeme se přimlouvat za nemocné, za lékaře a zdravotní sestry, za ministra zdravotnictví a celou vládu. Můžeme potěšovat pozůstalé po obětech. A můžeme si každý den připomínat, že „ať žijeme či umíráme, patříme Pánu“ (Ř 14,8).

 

  1. července 2021

Ohlédnutí za Pavlem Kábrtem

Pavel Kábrt byl jedním z nejpozoruhodnějších lidí, s nimiž jsem se na této zemi setkal. Byl mým vrstevníkem – narodil se o pouhý den přede mnou. Poprvé jsem se s ním setkal na biblické hodině libeňského sboru ČCE – bylo to v roce 1978. Pavel mi kladl nejrůznější otázky na tělo, některé z nich záměrně provokativní.

V době, kdy jsme se setkali, nebyl členem žádné církve. Pavel totiž strávil deset let u Svědků Jehovových. Z této organizace bylo vyloučen, protože nepřijímal učení Svědků, že všechny křesťanské církve kromě nich samotných jsou v bludu a navštěvování jejich shromáždění je hříchem.

Nicméně Pavel si – přinejmenším metodicky – od Svědků přinesl něco, co jsem do té doby neznal, a sice programatické vedení nově obrácených. Tehdy se rodilo „maninské probuzení“ a Pavel v jeho počátcích sehrál klíčovou úlohu. V té době se obrátila na jeho službu jedna dívka a Pavel se jí začal věnovat. Domluvili jsme se, že mi po dvou třech setkáních tuto čerstvou křesťanku „předá“, a nadále ji budu vyučovat já. Měli jsme jedno „předávací“ setkání, během kterého jsem si se zděšením uvědomil, že vlastně nevím, jak se jí věnovat – zatímco Pavel to ví.

Tento náš nedostatek brzy doplnili „Navigátoři“, americká paracírkevní organizace věnující se osobní evangelizaci a osobnímu učednictví. Setkali jsme se s jejími misionáři a díky nim jsme získali přístup k určitým učebním materiálům (později vydanými pod názvem „Na cestu víry“).

Pavel žil částečně asketickým životem a plně se věnoval evangelizaci a vyučování. Na čas se pak stal kurátorem holešovického sboru ČCE („Manin“).

Pavlovi jsem vlastně vděčný za to, že jsem se udržel ve službě. Počátkem 80. let jsem čelil bolestnému rozvodovému řízení. V neděli večer jsme ve sboru mívali modlitební, kam chodilo asi tak 8 – 12 lidí. Modlili jsme se za mé manželství. Pavel mi průběžně říkal, co dělám špatně, co bych měl změnit apod. Někdy mi to bylo hodně nepříjemné. Myslím si, že často měl pravdu, ale zdaleka ne vždy. Nikdo ke mně nebyl tak kritický jako on.

Rozvodu se mi nepodařilo zabránit, a já jsem na schůzi staršovstva nabídl rezignaci. V tu chvíli vystoupil Pavel a velmi rezolutně řekl, že s rezignací nesouhlasí, protože jsem se snažil manželství zachránit, a přestože mi říkal tvrdé věci, nepraštil jsem za sebou dveřmi. Prostě můj největší kritik se stal mým největším zastáncem.

O to těžší bylo, když se mezi námi objevily věroučné i praktické rozpory. Měl jsem pocit, že Pavlův radikalismus není zcela zdravý. Vzpomínám na jeden z jeho výroků: „Pavel říká: Užívej automatickou pračku, jako bys ji neměl. Ježíš říká: Prodej automatickou pračku.“

Když rozpory mezi námi narůstaly, hráli jsme s Pavlem zvláštní hru. Sešli jsme se, a já jsem jemu říkal, co on si myslí, a on mně říkal, co si myslím já. Samozřejmě jsme občas vykřikli: „Ne, tak to není! Tohle si nemyslím!“ Myslím, že jsme tu hru hráli poctivě, a po několika setkáních jsme měli přesně zmapované, v čem se lišíme. Rozhodli jsme se, že se rozejdeme. Pavel rezignoval na místo kurátora a vystoupil ze sboru. Bylo to pro nás oba těžké, protože jsme se měli rádi, ale bylo to nakonec ve velkém pokoji. Pavel dál do sboru chodil (ne sice každou neděli, ale relativně často) a účastnil se Večeře Páně. Naše osobní přátelství tento rozchod přežilo a skoro bych řekl, že se prohloubilo. Dodnes si myslím, že ten rozchod byl nevyhnutelný, ale jsem vděčný za to, jakým způsobem proběhl.

Mohl bych o Pavlovi napsat mnoho dalšího. Mnozí z vás ho asi znají jako autora webové stránky kreacionismus.cz. Do těchto oblastí už jsem ho nenásledoval – spor evoluční teorie vs. kreacionismus není moje téma. Nicméně vzpomínám, jak byl Pavel počátkem devadesátých let by pozván do jakési televizní diskuse, kde byl evolucionisty cupován. Jelikož ne každý evolucionista zná argumenty kreacionistů, byli často Pavlem zaskočeni. A tak v přímém přenosu došlo i na klasický slaboduchý argument „já jsem měl ve škole katechetu a ten nás pořád mlátil“.

Během svého „svědkovského“ období pracoval Pavel deset let v dolech, aby nemusel na vojnu, kterou Svědkové zásadně odmítali. V těžkých podmínkách onemocněl Bechtěrevovou chorobou, jejímž viditelným příznakem je tuhnutí páteře. Tuto nemoc v podstatě nelze vyléčit, lze ji jen zpomalovat. Nevím, co bylo bezprostřední příčinou úmrtí; vím ale, že Pavel měl v posledních měsících celou řadu zdravotních potíží, které nepochybně s touto nemocí souvisely. Pavel se před několika lety přestěhoval do Teplic. V posledních letech života se o něj věrně a pečlivě starala jeho manželka Dáša.

Jsem si jist, že Pavel byl „povýšen do slávy“ (promoted to glory), jak se říká mezi příslušníky Armády spásy, pro kterou Pavel značnou část svého života pracoval. Věřím, že je u Pána, protože spaseni nejsme pro své zdravé učení, ale pro oběť Kristovu, kterou přijímáme vírou.

  1. září 2021

Nezachycené nadpřirozeno

Na můj článek „O pravdivosti Bible“ mi přišlo několik reakcí od čtenářů, kteří zřejmě mají určitý problém uvěřit některým zázrakům, o nichž se v Bibli píše – konkrétně byla zmiňována Matoušova zpráva o tom, že „hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; když vyšli z hrobů po jeho vzkříšení, vstoupili do svatého města a ukázali se mnohým“ (27,52-53). Zareagoval jsem článkem „Jak při četbě Bible zbytečně nenarazit“. Dnes chci na tento článek navázat a doplnit jej. Jelikož respektuji, že mnozí diskutující jsou skeptičtí k zázrakům, budu se držet při zemi a pokusím se argumentovat na „pozitivistické“ rovině. Nebudu tedy „dokazovat“ nadpřirozeno; pouze chci upozornit, jak na ně „narazili“ někteří skeptičtí a kriticky myslící lidé. Samo nadpřirozeno přitom nechám na pokoji.

Nedávno jsem pročetl pozoruhodnou knihu amerického psychiatra Scotta Pecka, jehož mnohé knihy vyšly i v češtině (Nevyšlapanou cestou, Lidé lži, Postel u okna aj.) Kniha se jmenuje Glimpses of the Devil (Zahlédnutí ďábla) a má podtitul „Psychiatrovo osobní vyprávění o posedlosti, exorcismu a vykoupení“. Mám-li se pokusit Scotta Pecka někam zařadit, pak bych ho charakterizoval jako „v Bibli věřícího liberála“. (Možná vám to připadá zvláštní, ale nic lepšího mě nenapadá.) Dospěl k poznání, že skutečně existuje posedlost (a je v tomto případě míněna skutečná posedlost, nikoli „pouhá“ démonizace, s níž se setkáváme poměrně často). U dvou svých pacientek dospěl k závěru, že v jejich případě se skutečně jedná o posedlost, a že jim tedy nepomůže ani medikace, ani psychoterapie. Rozhodl se tedy pro vymítání (exorcismus), který pečlivě několik měsíců připravoval. Chtěl, aby samotnému exorcismu byl přítomen ještě jiný psychiatr, dále aby tam byla nějaká duchovní autorita (biskup nebo nějaký pověřený exorcista), lékař, zdravotní sestra, a muž, který celou událost zachycoval videokamerou. (Charismatici si jistě všímají, že ať už si o tom myslíme cokoli, bylo to určitě „jiné kafe“ než naše krátké oslovování nějakého démona a přikazování, aby vypadl.) Celá akce trvala několik dní. V jednom případě se vymítání podařilo, v druhém případě nastala po několika letech remise (problémy se vrátily). Někteří z účastníků nebyli věřící, což je důležité.

Během exorcismu nastal okamžik, kdy všichni přítomní viděli, jak se hlava ženy, z níž bylo vymítáno, na několik okamžiků proměnila v hlavu hada. Viděli to všichni přítomní, i ti nevěřící. Viděl to i kameraman.

Nicméně video tuto proměnu nezachytilo!

Uvedu ještě druhý, zcela odlišný, a přitom podobný příběh. V sedmdesátých letech (má zlatá léta topičská) jsem slyšel o „psychotronickém kroužku“, který založilo několik lidí, zkoumajících „parapsychologické“ jevy. Členy tohoto kroužku byli i dva moji přátelé. Pokud vím, nikdo z tohoto kroužku nebyl věřící.

Předpokládám, že většina mých čtenářů dodnes netušila, že v sedmdesátých letech se konaly poutě na místo nedaleko slovenské Turzovky, kde měl jistý lesník vidění postavy, o níž byl přesvědčen, že je to Panna Maria. Tato zjevení měl v roce 1958 a měl kvůli němu oplétačky s policií a byl rovněž hospitalizován na psychiatrické klinice.

Toto místo nebylo římskokatolickou církví nikdy uznáno za „pravé“ (neznám přesnou terminologii) a poutě k němu patrně nikdy nepořádala žádná organizace. Přesto se na Turzovce scházely ne tisíce, ale desetitisíce lidí. (Nemyslím si, že je to nějaké „charismatické“ přehánění – ty zprávy mám od účastníků onoho psychotronického kroužku, kteří byli nevěřící a neměli důvod si něco vymýšlet. Někteří členové se tam vypravili s magnetofonem, už ani nevím, co vlastně chtěli natáčet. Já jsem tehdy ještě nebyl obrácený a na zázraky jsem nevěřil. Něco tam natáčeli, nevěděli přesně co, a když si zpětně vybavuji, co se asi pokoušeli natočit, tak to byl zřejmě zpěv v jazycích.

Nicméně když si potom chtěli nahrávku pustit, zjistili, že se nic nenahrálo! Tedy stalo se něco podobného, co zakusil i Scott Peck a jeho spolupracovníci.

Pravda přitom je, že existují i zázraky, které jsou nějak zachyceny. Nicméně většinou stejně vzbuzují kontroverze.

Chci upozornit na jednu věc: Komunistická policie o těchto obrovských shromáždění nemohla nevědět. A přece nezasáhla, ačkoli zasahovala proti „nepovoleným“ setkáním, jichž se účastnilo někdy třeba jen deset lidí. Proč? Protože se báli zasáhnout proti velkému zástupu? Nebo to Pán Bůh zařídil nějak jinak? Nebo měl Boží nepřítel jiné plány? V Novém zákoně čteme o tom, jak byl Petr připoután ke svým věznitelům, a přece ho anděl vyvedl z žaláře. Možná to i mělo nějaké „racionální“ zdůvodnění. Ale mě to moc nezajímá.

A tak se více než pozitivistického racionalismu držím C. S. Lewise. V 1.díle Letopisů Narnie jsou děti za starým profesorem a řeší s ním otázku, zda existují nějaké jiné světy než ten náš.

„Vy si vážně myslíte, pane,“ divil se Petr, „že můžou existovat jiné světy – kdekoliv a hned za rohem – jen tak?“

„Nic není pravděpodobnější,“ pokýval profesor, sundal si brýle a začal si je čistit. Přitom si bručel: „To by mě zajímalo, co je v těch školách vůbec učí.“

 

  1. srpna 2021

Jak při četbě Písma zbytečně nenarazit

Tak se mi zdá, že se nám utěšeně rozvíjí diskuse o pravdivosti Písma a o tom, jak máme Bibli číst. Někteří diskutující uvádějí, s kterými biblickými pasážemi mají problém. Příkladem může být Matoušova zmínka o tom, že když vstal z mrtvých Ježíš, vstali v Jeruzalémě i mnozí další. Některým čtenářům to připadá neuvěřitelné.

Uvedu několik poznámek, jež se zrodily z úvah nad tímto místem – a nad mnohými dalšími. Tyto poznámky vyjadřují přístup z mnoha různých úhlů.

Předně nabídnu jakousi „první pomoc“. To, že ti některá místa Písma připadají těžko uvěřitelná, tě nemusí trápit. Znovu zopakuji, co již bylo mnohokrát řečeno: Bible je určena čtenářům ze všech věků a ze všech kultur. Smyslem Bible je, abychom poznali Ježíše Krista, Božího Syna, a abychom v něj mohli uvěřit a získat tím věčný život. Smyslem Bible není dát nám odpovědi na všechny otázky, které nás napadají, a Bůh také nepředpokládá, že všemu v Písmu budeme rozumět. Něco takového od nás Bůh nežádá a vlastně to po nás ani nikdo nechce nebo nemůže chtít. Spíše nás ohrožuje lidský pýcha (hybris), která se domnívá, že může vše pochopit a ke všemu se vyjádřit. Já jsem se této namyšlenosti dávno vzdal a přiznávám, že mnoha věcem v Písmu nerozumím. Nevede mě to ale k domněnce, že když tomu nerozumím nebo si to nedokážu vysvětlit, tak to asi nebude pravda.

Možná znáte anekdotu o šestileté holčičce, která jednou odmítla jít do nedělní besídky. Když se jí tatínek ptal, proč, odpověděla: „Já už toho vím mnohem víc, než plním.“ Mohu přiznat, že Bibli skoro vůbec nerozumím, ale to, čemu rozumím, mě zaúkolovalo až do konce života. Třeba takové „nesuďte, abyste nebyli souzeni“. Nebo „hledejte nejprve Boží království“.

Mnohá místa se mi otvírají, až když chce Bůh, a nikoli, když chci já. Naučil jsem se s tím počítat. Přesto čtu Bibli rád – včetně míst, kterým nerozumím – protože občas mi Bůh něco zjeví. Ne že bych něco nastudoval (i když studium Bible vřele doporučuji), ale Bůh mi chce něco říci.

Nyní z trochu (ne zcela) jiného soudku: Možná jste četli, že různé druhy živočichů vnímají odlišně barvy nebo zvuky. Psi a kočky slyší něco, co my neslyšíme, a neslyší něco, co my slyšíme. Na chalupě máme plašidlo na myši. Prý vydává nějaký zvuk, který myši odpuzuje, ale my ho neslyšíme.

Víte, proč je tak málo sytě červených květin? Prý proto, že včely červenou barvu nevidí. Za to vidí barvy, které nevidíme my.

A teď si představte, že s lidmi z různých kultur je to trochu (možná opravdu jen trochu) podobné. Vidí a rozumí věcem, které my ani nezaregistrujeme. V naší civilizaci je to tak, že někdy během osvícenství jsme se rozhodli (i když si nejsem jist, zda je to správné slovo; u většiny lidí asi nešlo o rozhodnutí vědomé), že některé věci pro nás nebudou existovat. Nadále budeme brát v úvahu jen věci měřitelné, popsatelné a opakovatelné. Určité věci nebudeme brát v úvahu, protože je nemůžeme „dokázat“.

To ale neznamená, že tyto věci přestaly existovat. Některé z nich jsme pouze odsunuli od říše pohádek.

Když to zjednoduším, tak jakmile osvícenský, pozitivistický přístup zvítězil, křesťanství více méně vyklidilo pole. Jelikož ale nadpřirozený a duchovní svět existuje, vrátil se nám v podobě okultismu nejrůznějšího druhu.

Zdá se mi, že doba, kdy byl osvícenský pozitivismus na vrcholu, byla na konci 19. a na počátku 20. století. Tehdejší víře ve vědu a pokrok zasadila tvrdou ránu první světová válka. V současnosti je křesťanství marginalizováno, protože mnohé mainstreamové církve plně přijaly osvícenské pozitivistické myšlení (které je zcela jasně patrné i v některých příspěvcích do diskuse pod mými články), což ovšem vede k úbytku členstva, protože když škrtnete z Bible a z věrouky nadpřirozeno, zbyde vám možná etika, ale to je vše. Důsledkem je mimo jiné i dnešní covidový chaos, kdy lidé věří nejrůznějším pitomostem a žádné „elity“ je z toho nedokáží vyvést (myslím, že koncem devatenáctého století by se jim to asi podařilo).

A teď drobná ilustrace, která bude můstkem k úvahám z jiného soudku.

V roce 1982 jsme se s naší mládeží (v počtu asi 10 či 15) lidí vypravili na víkend do evangelického sboru v Hošťálkové, kde byla silná mládež. Sbor i mládež byly spíše evangelikálního než evangelického ražení. Měli jsme tam řadu programů a v neděli jsem tam kázal. Přijel jsem tam dříve než ostatní – myslím, že již v úterý. Ale hrozně mě tam rozbolel zub, tak jsem si to moc neužíval. Během sobotního výletu se bolest stupňovala a v sobotu večer mě odvezli do vsetínské nemocnice, kdy mi dali silnou eunalgitovou injekci. Ujistili mě, že bolest pomine, ale nabádali mě, abych šel hned v pondělí k zubaři.

Bolest vskutku ustala. Musím ale ještě uvést, že od středy se za mě ostatní účastníci horlivě modlili.

V pondělí jsem tedy zašel za zubařem. Žádnou bolest jsem od sobotní noci necítil. Zubař nenašel žádný problém a já jsem vypadal jako simulant.

Trochu jsem váhal, zda to udělat, ale nakonec jsem mu řekl, že se za mě modlili a že mě možná Bůh uzdravil. Zubař byl komunista a zřejmě ateista a mé sdělení ho rozčílilo. Začal se v zubech vrtat znovu a po čase prohlásil: „No, nějaký zánět tu asi byl.“

Uvádím tuto drobnost, protože nechci na tomto místě popisovat mnohem významnější zázračná uzdravení, která jsem zmínil ve své brožurce o uzdravování a ve svých dějinách maninského probuzení. Zopakuji ale svůj závěr: Lékaři stanoví diagnózu, kterou jim umožňuje jejich světový názor. Rozumějte mi dobře – to není výtka, to je pouhé konstatování. Ostatně o nás to platí také. Já jsem neměl žádné nutkání lékaře přesvědčovat, že se stal zázrak, a to ani tehdy, když oni sami o zázraku mluvili.

Mnozí křesťané – a rovněž mnozí diskutující v našem hledání – nemají problém jen s těmi tvrzeními Písma, která odpovídají jejich světovému názoru.

Nevolám po tom, abychom odsouvali Pána Boha do oblasti neměřitelného a objektivně nezjistitelného. Nejde mi o návrat ke klasickému supranaturalismu. Jen se mi u některých diskutujících zdá, že příliš věří svému racionálnímu úsudku.

Tolik pro dnešek. Tato úvaha bude mít ještě druhou část, a myslím, že snad o trochu zajímavější, než je tato část první. Stay tuned.

 

  1. srpna 2021

Sudety, krádež a žehnání

Před nedávnem jsem zveřejnil článek „Neslavná vítězství“, kde jsem okrajově zmínil otázku vyhnání sudetských Němců a kde jsem citoval větu, kterou počátkem devadesátých let pronesl na toto téma Tomáš Dittrich: „Bůh nebude žehnat na kradeném.“ Dostal jsem několik reakcí znepokojených čtenářů, v nichž můj text vzbudil obavy, zda nechci usilovat o navrácení nemovitostí potomkům odsunutých sudetských Němců.

Mohu všechny ujistit: Nechci. A nemyslím si, že by k něčemu takovému mohlo a mělo dojít.

A dokonce si myslím, že tato otázka již pomalu ztrácí ne významu. Z Bible vím, že Bůh stíhá vinu otců na synech do třetího a čtvrtého pokolení, ale žehná tisícům pokolení těch, kteří ho milují. Dosud žije několik stovek, možná tisíců „sudetských Němců“, kteří jako malé děti zakusili vyhnání. S řadou z nich jsem se v průběhu let setkával – bydlím totiž již čtyři roky v Jeseníku a chalupu máme 20 km od Jeseníku, a to od mých deseti let. Zejména po pádu komunismu se někteří ze sudetských Němců – a také jejich děti – přijeli podívat do míst, kde se narodili. Za celá ta léta jsem měl těch rozhovorů hodně, také proto, že jsem je vyhledával. Možná jsem výjimka, ale ani jednou jsem se nesetkal s nějakým sudetským Němcem, který by se dožadoval návratu.

Vesnice, kde máme chalupu, byla v roce 1959, kdy jsme chalupu koupili, z poloviny slovenská, ze čtvrtiny německá a ze čtvrtiny řecká. Slovenské bylo Dolní Údolí a s tím jsme jako děti neměly moc do činění. V Horním Údolí byla jediná česko-slovenská rodina – on byl hajný, ona (Slovenka) prodávala v místním obchodě, dnes již dávno zrušeném. Měli tři děti ve věku mne a mého bratra. U naší chalupy byla obrovská zahrada, kam jsme zvali děti německé a řecké a domnívám se, že jsme vydatně přispěli k tomu, aby se tyto dvě komunity začaly mezi sebou stýkat.

Naši sousedé byli Němci a naše vztahy byly od počátku dobré, postupně vyloženě vřelé. Chodil jsem jim pomáhat se sušením sena a s jinými zemědělskými pracemi, rodiče jim sem tam pomohli s podáním nějaké žádosti (třeba o zařazení do pořadníku na koupi osobního auta – to už pamatují jen pamětníci). Když jsme ve vesnici byli už druhým rokem, přinesla nám jedna sousedka dvířka od trouby od našich kachlových kamen. Němci zakusili tři vlny „zlatokopů“, kteří rabovali, co se dalo, a snažili se zachránit, co se dalo. Když se přesvědčili, že nejsme nepřátelé, tak nám dali to málo, co z rabovaného domu zachránili.

Celý ten kraj byl před druhou světovou válkou německý a nebudu tajit, že drtivou převahou nacistický. Zlaté Hory byly jedním z prvních měst, které Hitler po zničení Československa navštívil. Vina Němců byla obrovská.

Byl bych si přál, kdyby bylo možno celou věc po válce vyřešit jinak než vyhnáním. Jsem ale realista: Nebylo. Co ale mohlo být jinak, byly zbytečné krutosti páchané na vyháněných Němcích. Nebýt těchto krutostí, dalo by se skutečně mluvit o „odsunu“. Takto se jednalo o krádež a vyhnání. Přitom by bylo možno umožnit Němcům, aby si odnesli víc než oněch 45 kg na dospělou osobu. Bylo možno jim ponechat větší část movitého majetku.

Jak to, že v Údolí nějací Němci vůbec zůstali? Uplatili prý nějakého sovětského důstojníka. Došlo k paradoxu: Chudí byli „odsunuti“, v Západním Německu ovšem zbohatli a pak se – mnozí ještě za komunismu – jezdili dívat na své „šťastnější“ příbuzné. Ne, když to tady viděli, opravdu se nechtěli vrátit.

Přestože jsem měl vždycky zájem o dějepis, fakt vyhnání Němců jsem nějak zaregistroval až na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. A zjistil jsem, že počet obětí na obou stranách byl řádově srovnatelný. Na československé straně několik set tisíc obětí – nezapomínejme ale na to, že z poloviny to byli Židé, mnozí z nich mluvící německy. A na československé straně to bylo za celých šest let války. Němci hynuli při vyhánění během několika měsíců po konci války, mnozí z nich zemřeli už na bavorské půdě hladem a vysílením; v Bavorsku je nikdo nevítal.

Bylo to nedlouho po mém obrácení. Pochopil jsem, že mezi Němci a Bohem je německý hřích, mezi námi a Bohem je český hřích. Proto jsme s mládeží našeho sboru jezdívali do pohraničí a naše české hříchy jsme vyznávali. Ostatně odplata za ně přišla již s hrůzovládou padesátých let. Hranice ateismu, alkoholismu a kriminality více méně kopírovaly hranici německého osídlení před válkou. Československo, kdysi jedna z nejrozvinutějších zemí světa, se propadlo o několik desítek míst.

Po sametové revoluci bylo možno oficiálně pořádat různé „smiřovací“ akce. Ty jakoby „jely“ po dvou kolejích – jedna byla katolická, jedna evangelikální. Na sekulární scéně to byl prezident Havel, kdo se za česká provinění omluvil. Tato jeho omluva ovšem nebyla národem většinově přijata. Nebyla a nebude, dokud nenastane probuzení a dokud si většina lidí neuvědomí to, co již bylo zmíněno: Němci měli problém se svými hříchy, my jsme měli – a do jisté míry dosud máme – problém se svými hříchy. Jinými slovy, mezi námi a požehnáním neleží hříchy německé, ale hříchy české.

Nicméně čas pokročil. Naplňují se slova o třetím a čtvrtém pokolení. Jeseník, ještě v osmdesátých letech neupravený a omlácený, je nyní opravený a hezký. Totéž platí o okolních obcích. V našem Údolí se staví ostošest – vesměs na půdorysech kdysi německých domů, zplanýrovaných zvláštním jednotkami ministerstva vnitra v roce 1961. Pořád je to velmi chudý kraj, ale věci se hodně posouvají. A mám pocit, že v posledních letech se vytvořila nová jesenická identita. Ještě před deseti lety měla většina místních pocit, že žijí v kraji, na němž není skoro nic dobrého. Lidé se spíše styděli za to, odkud jsou. Dnes jsou na to mnozí hrdí. Zlomilo se to během několika posledních let. Díky Bohu za jeho odpuštění a milosrdenství. Nová generace už ví, že není nějaká „naplavenina“.

Češi se se svou minulostí nevypořádali zdaleka tak důkladně jako Němci. Proto mohou někteří naši politici i dnes „hrát německou kartou“. Pokud si člověk neumí připustit, že jeho předci se dopustili nepravostí, má strach. Je to škoda a je to přitom zbytečné, protože Bůh má zálibu v odpuštění a žehnání.

  1. srpna 2021

Chrám a Nový Jeruzalém

Tu jsem uslyšel mocný hlas ze svatyně, který těm sedmi andělům říkal: „Jděte a vylejte těch sedm misek Božího hněvu na zem.“

Zj 16,1

Avšak svatyni jsem v něm neviděl, neboť jeho svatyní je Pán Bůh Všemohoucí a Beránek.

Zj 21,22

Jsem moc rád, že v našem národě dosud nevyhynuli vážní čtenáři (a vážné čtenářky) Písma. A jsem moc rád, že se mohu po celá desetiletí zabývat jeho výkladem. I tento článek je vlastně odpovědí na dotaz. Čtenářka si všimla, že v 16. kapitole Zjevení se mluví o svatyni (tak ČSP; ČEP řecký originál naos překládá nekonkordantně někdy „chrám“, jindy „svatyně“; BKR a B21 má „chrám“), ale v 21. kapitole je řečeno, že v Novém Jeruzalémě chrám není. Přitom o zániku nebeské svatyně se nikde výslovně nemluví.

Je dobré si připomenout, že Jan má vidění, a vidí obrazy. Místy se zdá, že uvádí nějaké přesné konkrétnosti (třeba rozměry Nového Jeruzaléma nebo počet spasených z jednotlivých izraelských pokolení), ve skutečnosti ale i tyto údaje jsou ne-li obrazy, pak rozhodně symboly. Obrazy a symboly jsou někdy takového rázu, že by jejich smysl vidoucí Jan sám neodhalil, kdyby mu někdo nepomohl – bývá to jeden z „presbyterů“ (starších / starců), případně některý z andělů, kteří jsou ovšem sami součástí obrazu. (Odborně se těmto postavám říká angelus interpres, neboli anděl či posel vykladač.)

U obrazů a symbolů má smysl se ptát, co daný obraz či symbol vyjadřuje, co znamená. Kdysi během studentských let jsem četl v jednom odborném teologickém časopise zvláštní komentář k Ježíšovu podobenství o čtyřech druzích půdy. Autor srovnával biblický text s jakousi studií o zemědělství v Ježíšově době a snášel doklady pro tvrzení, že tehdy se v Judsku ujalo zhruba každé čtvrté semeno. Byla to studie velmi učená, podrobná a odborná. Četl jsem ji ještě jako neobrácený člověk. Později jsem si na tuto studii vícekrát vzpomněl v době, kdy jsem se už sám snažil rozsévat. Připadalo mi to jako slepá ulička – ta studie sotva někoho přiměla, aby se zvedl z pohovky a šel do reálného světa kázat evangelium.

Vraťme se ale k veršům na počátku tohoto článku. Domnívám se, že s tím druhým veršem nikdo moc problémů mít nebude. Tento verš se týká Nového Jeruzaléma, doby, kdy porážka Božího nepřítele je již minulostí a kdy spasení lidé mohou mít přímé obecenství s Otcem a Synem. Svatyně byla z definice místem setkávání Boha s člověkem. Měla smysl v padlém a porušeném světě. Jakmile se stane realitou nové stvoření a Nový Jeruzalém, svatyně pozbývá smyslu. Lidé budou moci mít přímý vztah s Bohem.

Pokud jde o první z citovaných veršů, pak je zde jistý problém. Právě jsem napsal, že „svatyně byla z definice místem setkávání Boha s člověkem“. To jistě platilo o pozemské svatyni, především o stánku smlouvy, zbudované podle instrukcí daných Mojžíšovi. Toto setkávání bylo velmi omezené – do nejsvětější svatyně mohl vstoupit pouze velekněz, a to jen o jednom dni v roce.

Jan ale ve svém vidění neviděl pozemskou svatyni, ale svatyni nebeskou. O té bychom mohli jen těžko tvrdit, že byla místem setkávání Boha s člověkem. Rozhodně ale je obrazem místa Božího přebývání. Můžeme si ovšem položit otázku, co Jan vidí, a co to znamená. Nejprve vidí svatyni naplněnou dýmem, který je obrazem Boží slávy. (O tom pojednává 15. kapitola Zjevení.) Bůh je tedy přítomen. A v 1. verši následující kapitoly (můžeme si připomenout, že dělení na kapitoly a verše byla v době Janově věc vzdálené budoucnosti) slyší Jan Boží hlas, který vysílá na zem sedm andělů se sedmi miskami Božího hněvu.

A to je to, co je zde důležité. Bible nám – přinejmenším na tomto místě – nedává odpověď na otázky po funkci nebeské svatyně, nenechává nás ale na pochybách, že existuje nějaký Boží hněv a že tento hněv dolehne na lidstvo.

A to je to, o čem bychom měli přemýšlet. Ano, jsem na tom podobně jako ty – taky bych to jaksi instinktivně rád vynechal, přešel, nezabýval se tím. Vždyť je o tolik příjemnější přemítat o tom, že Bůh je láska, Bůh odpouští, Bůh nikomu neublíží…

A ono je skutečně pravda, že Bůh je láska a že odpouští. Bůh je taková láska, že posílá svého Syna na smrt, aby nám mohlo být odpuštěno. Ale je tu jedno veliké ale: Bůh je (ale) také spravedlivý.

Většinu svého života jsem prožil ve značném pohodlí. To, že jsem několik let čekal na státní souhlas k výkonu duchovenského povolání, to, že jsem byl mnohokrát pozván k výslechu, bylo nic proti utrpení takových lidí, jako byl pastor Richard Wurmbrand, třináct let mučený a vězněný. Bylo to nic proti tomu, co prožívají křesťané v Číně, v Eritreji, v Nigérii, a co prožívali za komunismu křesťané v Sovětském svazu, v Rumunsku nebo v Albánii. Zjevení hovoří o mučednících, kteří zpod oltáře volají: „Jak dlouho ještě?“ Oni nechtějí brát spravedlnost do vlastních rukou. A věřím, že nechtějí ani odplatu. Volají ale po zjevení spravedlnosti.

Někdy mám pocit, že si ve svém velkém pohodlí vytváříme obraz jakéhosi bezzubého Boha, který svět miluje natolik, že otázku spravedlnosti neřeší. Prostě stále jen odpouští a každý se nakonec dostane do nebe. Vždyť my v něm téměř jsme, nic nám neschází. Otázku spravedlnosti tedy neřešíme. Nebo snad máte dojem, že to s modlitbami za pronásledované, mučené a vražděné křesťany na našich shromážděních nějak přeháníme?

Právě překládám na dané téma knihu pro Hlas mučedníků. Jsou to příběhy pronásledovaných, vyvržených, umučených. A oni se nechtějí mstít. Oni odpouštějí, a rozhodně mají co.

Ze svatyně vychází soud. To je to, co nám říká obraz z šestnácté kapitoly Zjevení. Přiznávám, také o tom nerad přemýšlím. Ale nechci nic odnímat z proroctví této knihy.

  1. července 2021

 

 

Jak interpretovat Bibli 2

Když jsem počátkem května publikoval článek „Jak interpretovat Bibli“, rozvinula se na toto téma celkem plodná diskuse. Jeden z diskutujících vyjádřil názor, že bychom neměli chválit křesťanství za to, že prosadilo zrušení otroctví, protože Bible s otroctvím počítá a zrušení otroctví je vlastně svého druhu neposlušnost či svévole. Je to názor naštěstí velmi okrajový, nicméně slíbil jsem, že se pokusím doložit, proč je mylný.

Existují dva základní přístupy k zákonům a právu. Anglosaské právo je tzv. precedenční. Precedenční právo v podstatě nevyžaduje ústavu nebo kodex zákonů. Role soudce spočívá v tom, že soudce hledá v dané kauze spravedlnost. Precedenční právo se uplatňuje především v anglosaském světě. Pokud se nějaká kauza dostane k soudu, soudce se musí držet precedenčních rozhodnutí v podobných nebo stejných kauzách minulých.

Kontinentální právo vychází z kodexu zákonů – z občanského zákoníku, z trestního zákoníku apod., a především z ústavy. Role soudce nespočívá ve vyhledávání spravedlnosti, ale v posuzování, zda byly či nebyly překročeny zákonné normy.

Zdá se mi, že biblické „zákonodárství“ obsahuje oba tyto prvky – právo precedenční i normativní. (Omlouvám se, pokud nepoužívám terminologii přesně. Jsem rád, že Evangelikální teologický seminář chystá zejména pro pastory kurz „Základy práva“, i když sám už jsem příliš starý, abych se do něj přihlásil.) Desatero je normativní. Nicméně v průběhu izraelského příběhu vznikaly nejrůznější situace, v nichž zejména Mojžíš, ale i jiní, vyhledávali spravedlnost. Konkrétně hledali (a nacházeli) Boží moudrost pro dané případy. Jako příklad bychom mohli uvést zmínky o dcerách Selofchadových (Nu 26, 27, 36 – oč tam šlo, nechť si laskavý čtenář vyhledá sám), ale takových situací je v Písmu popsáno více.

Věřím tomu, že Bible je nadčasová a inspirovaná. Věřím, že lidé všech dob a kultur v ní mohou nacházet život a poznávat z ní Boha. To ale není v rozporu s tím, že vznikala (dokonce můžeme říci: její jednotlivé části vznikaly) v různých situacích, což je dobré mít na paměti při našich snahách o její výklad. Vezměme si například známé pravidlo „oko za oko, zub za zub“. Na toto pravidlo můžeme nahlížet jak pozitivně, tak negativně. Vyloupnout někomu oko za trest, že nás – ať už úmyslně nebo nešťastnou náhodou – připravil o oko, nám právem připadá barbarské. V tomto případě na dané pravidlo nahlížíme negativně. Pokud ale bereme v potaz praxi v jiných kulturách a civilizacích starozákonních dob, pak ho musíme hodnotit pozitivně: Za to, že člověk druhého člověka připravil o oko, ho nelze připravit o život. Jinými slovy, a vyjádřeno v naší mluvě a pro naši dobu, trest musí být přiměřený provinění. To v době Mojžíšově zdaleka nebyla samozřejmost.

Můj diskutující přítel, který považoval zrušení otroctví za chybu, by mohl uvést ještě jiný příklad, a sice mnohoženství. Ano, Bible má pravidla pro situaci, kdy jeden muž má více žen. A jsem rád, že tam ta pravidla jsou. Na druhé straně v době Ježíšově už byla polygamie naprosto okrajovým jevem a zejména v Izraeli se už prakticky nevyskytovala. Mnohoženství už nebylo „cool“. A jsem rád, že vývoj šel tímto směrem.

A proč jsem tedy rád, že tam ta pravidla pro polygamii jsou? Protože v devatenáctém a dvacátém století začala evangelizace Afriky, kde bylo mnohoženství běžně praktikováno. Misionáři někdy nutili muže, který přijal Krista a který měl více žen, aby si jednu vyvolil a ostatní propustil. To ovšem v dané kultuře znamenalo odsoudit propuštěné ženy k živoření – nějaká sociální záchranná síť pro tyto případy pochopitelně neexistovala. Jsem si naprosto jist, že základním Božím plánem byla vždy monogamie; biblická pravidla pro polygamii jsou svého druhu ústupkem padlému světu. Bible je v tomto ohledu realistická: Snadno můžeme poznat, co je ideálem, ale rovněž jsme – přinejmenším nepřímo – varováni, abychom se za ideálem nehnali hlava nehlava.

Sem míří i Ježíšova slova o rozvodu: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propouštět vaše ženy, od počátku však tomu tak nebylo“ (Mt 19,8). Podobně by mohl říci: „Pro tvrdost vašeho srdce vám byla dána pravidla pro otroctví, ale Božím principům to nikdy neodpovídalo.“ (Mějme na paměti, že řecké slovo arché znamená nejen počátek, ale i princip či vládu.)

Když to zobecním: Při interpretaci Písma můžeme upadnout do dvou extrémů. Buď do bezduchého fundamentalismu, který hlásá doslovnost, ale současně nebere v úvahu okolnosti, a to ani tehdy, když jsou celkem zřejmé (sem bych řadil i obhajování otroctví), anebo do bezbřehého liberalismu, kdy si všechny „nepříjemné“ verše „odvysvětlíme“ dobovým pozadím a usoudíme, že nám nemají co říci a my se jimi tudíž už nemusíme zabývat. Milujme Písmo – a prosme o Ducha svatého, jediného autoritativního interpreta.

  1. července 2021

 

 

Co je naším cílem

Mnozí lidé mají cíl jednoduše definovaný: Užít si život. Před několika málo lety jsem četl interview s jedním naším slavným umělcem. Vytahoval se, kolik měl v životě žen. „Užil jsem si zvířecky,“ pochvaloval si ve stáří (jsou to skutečně autentická slova). Udělal někoho – snad kromě sebe – šťastným? Shodou okolností znám několik žen, které učinil velmi nešťastnými.

Jsou i jiné cíle. Někdo chce vybudovat impérium. Státní, podnikatelské, církevní…

Někdo má za cíl dosáhnout slávy. Sem patří někteří umělci nebo sportovci.

Někteří lidé mají cíle poněkud ušlechtilejší – a nemusí to být pouze křesťané. Takovým šlechetnějším cílem může být maximální rozvinutí obdarování, kterého se člověku dostalo. Může jít jak o obdarování přirozené (např. umělecké nadání), tak nadpřirozené (např. proroctví, činění mocných činů, uzdravování aj.)

Bible znalý křesťan ale ví, že ani toto tím hlavním cílem být nemůže. Vždyť Ježíš varuje: „Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, což jsme tvým jménem neprorokovali a tvým jménem nevyháněli démony a tvým jménem neučinili mnoho mocných činů?‘ A tehdy jim vyznám: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti.‘“ (Mt 7,22-23). Tito lidé patrně rozvíjeli svá duchovní obdarování, ale přesto minuli skutečný cíl.

Kdysi jsem slyšel v kázání svědectví o jednom slavném současném prorokovi. Tento muž se ocitl (tuším po nějakém úrazu, ale to je celkem jedno) tváří v tvář Ježíšovi, který se ho zeptal: „Naučil ses ve svém pozemském životě milovat?“ A pak ho poslal zpátky na zem.

Je to už několik let, co jsem tento příběh slyšel. Ale od té doby na něj myslím čím dál tím víc.

A přemýšlím stále víc nad tím, co to vlastně znamená. Vím, že Boží láska – agapé – je jiná než lidské lásky. Toto téma nádherně zpracoval C. S. Lewis ve své knížce Čtyři lásky. Boží láska má zdroj sama v sobě, ne v milované osobě. Bůh nás miluje, protože je láska, ne protože bychom my byli nějak pomilováníhodní. Proto o ni nemůžeme přijít. Ale to, že jsem si přečetl dobrou knížku, ze mě milujícího člověka neudělá.

Když apoštol Pavel mluví o svém vyučování, píše: „Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry“ (1Tm 1:5).

Když jsme se pokoušeli rozvinout něco jako biblickou školu, chtěl jsem po všech potenciálních studentech, aby se tento verš naučili nazpaměť. Musíme si neustále připomínat, že cílem našeho vyučování není získání akademického titulu. Cílem není dosáhnout potřebné kvalifikace, aby člověk mohl zastávat nějaký úřad – třeba být pastorem nebo vedoucím skupinky nebo biblickým učitelem. Cílem není získat co nejvíce vědomostí. Cílem je láska. Láska z čistého srdce – to vyžaduje proměnu. Z dobrého svědomí – to předpokládá pokání. Z upřímné víry – to předpokládá zkušenost s Bohem, „chození s Bohem“, v němž se rodí víra/důvěra.

Tuto lásku se můžeme naučit. Musíme ovšem chtít. A je to fuška, ne že ne. Láska není něco, co na nás jednoduše padne, ať chceme nebo nechceme, nebo co se tiše vytratí, ať děláme, co děláme. Předpokládá odpuštění. Milovat někoho, komu jsme neodpustili, je protimluv. Pak vyžaduje, abychom považovali druhého za přednějšího než sebe (Fp 2,3). Láska se neprojeví ve své plnosti tehdy, když nám všechno vychází. Naopak, projeví se v problémech a potížích. Když se narodí postižené dítě a otec kvůli tomu rodinu opustí a nechá v tom matku samotnou, možná si může u-žívat, ale mine se svého cíle.

Ve známém textu z 1Ko 13,4-8 máme dostatečně srozumitelně popsáno, jaká je skutečná Boží láska a co se tedy vlastně máme tady v tom životě naučit.

Duchovní skutečnosti nepřicházejí samy sebou. Proto nestačí jednou si říci: „No jo, mým cílem je naučit se milovat.“ Musíme si to neustále připomínat. Například, když nás někdo vytočí. Když nespravedlivě trpíme. (A vlastně i když trpíme spravedlivě.) Když přemýšlíme, jestli změnit zaměstnání nebo adresu. Když plánujeme rodinu. Když řešíme, jak a zda pomoci stárnoucím rodičům. Když nám syn začne nosit ze školy špatné známky. Když jde dcera do puberty a je vzpurná a drzá.

Okolnosti našeho života mohou být jakékoli. A jak s oblibou říkávám, nezáleží tolik na okolnostech, záleží na naší reakci na dané okolnosti. Když si budeme připomínat, že na této zemi se máme naučit milovat, je šance, že budeme reagovat s moudrostí… a láskou.

  1. června 2021

 

 

Nemít strach z Antikrista

Michael Brown a Craig Keener

Nemít strach z Antikrista

recenze

Právě vyšla další kniha o knize Zjevení. Na rozdíl od jiných knih o posledních časech, které se objevily na trhu v posledních letech, se tato kniha soustředí na jeden dílčí aspekt, a sice na otázku pretribulačního vytržení církve (tj. učení, že církev bude vytržena před velkým soužením, které v závěru věků dolehne na celý svět). Anglický titul knihy zní Not Afraid of the Antichrist. Podtitul: „Proč nevěříme ve vytržení církve před velkým soužením.“ Knihu doporučuje Bohuslav Wojnar, pastor AC (Křesťanské centrum Český Těšín) a jeden z nejlepších znalců knihy Zjevení v naší zemi. Předmluvu k českému vydání napsal Michael Buban.

Očekávání, že církev bude „vytržena“ je silně rozšířené jak ve Spojených státech, odkud pocházejí autoři této knihy, tak i v České republice. Učení o vytržení církve je – z hlediska dvou tisíciletí církevních dějin – relativně nové. Je spjato s vlivným teologem Johnem Nelsonem Darbym, duchovním otcem denominace u nás známé jako Křesťanské sbory, jimž se někdy (poněkud neuctivě) říká „darbysté“. John Nelson Darby tuto nauku formuloval kolem roku 1830; k jejímu rozšíření hodně přispěla „Scofield Bible“, vydaná v roce 1909. Cyrus Ingerson Scofield vyšel z klasického překladu známého jako „Verze Krále Jakuba“ (King James Version, jindy Authorized Version), nicméně opatřil toto vydání poznámkami propagujícími myšlenku vytržení. Ve třech závěrečných dekádách minulého století pak bylo toto učení zpopularizováno beletristickými počiny amerického autorů Timothy La Haye a Jerry B. Jenkinse, známými u nás pod názvem „Ponecháni napospas“.

Michael Brown a Craig Keener odhalují tuto nauku jako umělou konstrukci, která se nemůže opřít o žádné jednoznačné verše z Písma. Začínají osobními svědectvími. Popisují, že oni sami uvěřili ve společenstvích, která nauku o vytržení přijímala, a až po mnoha letech, kdy se sami stali teology, tuto nauku opustili.

V recenzované knize se (dle mého mínění velmi poctivě) vyrovnávají snad se všemi pretribulačními argumenty. Pak uvádějí argumenty pro posttribulační nauku (tj. pro učení, že Pán Ježíš přijde nikoli před velkým soužením, ale po něm). Dokazují, že Ježíš Kristus přijde pouze jednou, nikoli dvakrát (jednou tajně pro církev a podruhé zjevně k soudu nad světem).

Jednotlivé argumenty a protiargumenty zde uvádět nebudu – zájemci si jistě knihu opatří a sami tyto argumenty posoudí. Zdržím se jen u jednoho pozorování, které autoři také zmiňují a které mě zneklidňovalo již několik let. Jedním z argumentů pro nauku o vytržení před velkým soužení je, že Bůh miluje církev, a proto ji nenechá trpět. Zatímco na zemi bude velké soužení, vytržená církev se bude radovat v nebi.

Mám obavy, že za tímto argumentem je touha vyhnout se pronásledování. Pokud Bůh tak miluje církev, že ji nenechá trpět, proč dopouští, že v současnosti umírají v Nigérii a okolních státech desetitisíce křesťanů? V několika posledních letech jsem měl tu čest překládat několik knih o pronásledovaných křesťanech (např. autobiografii Richarda Wurbranda Neboj se kříže; v současnosti překládám další „hutnou“ knihu pro Hlas mučedníků). Mnozí jsou vražděni a velkým soužením už nepochybně procházejí. Pokud mělo být vytržení motivováno Božím soucitem s trpící církví, vtírá se otázka, proč Boží soucit nevede Boha k vytržení oněch mučených křesťanů z oblastí nejtvrdšího pronásledování?

Autoři na mnoha textech dokládají, že následovníci Kristovi budou mít na světě soužení až do samotného konce. Domnívám se, že empirie to potvrzuje. Svědectví pronásledovaných křesťanů jsou přitom velmi povzbudivá – až už jde o manžele Wurmbrandovy ve východní Evropě, o křesťany v muslimských nebo o křesťany v Číně.

Ano, vím, že o pravdě se nehlasuje a že podpora zvučných jmen sama o sobě nedokazuje, že kniha je pravdivá. Přesto dle mého názoru stojí za zmínku, že knihu doporučují takové osobnosti jako Mike Bickle, Daniel Kolenda, Sam Storms, Rolland Baker (manžel u nás známé Heidi Bakerové), nebo biblista Clinton E. Arnold.

Knihu vydalo letos nakladatelství Daniel Pospíšek. Má 243 stran a prodává se za 329 Kč.

Dan Drápal,

  1. července 2021