Co je naším cílem

Mnozí lidé mají cíl jednoduše definovaný: Užít si život. Před několika málo lety jsem četl interview s jedním naším slavným umělcem. Vytahoval se, kolik měl v životě žen. „Užil jsem si zvířecky,“ pochvaloval si ve stáří (jsou to skutečně autentická slova). Udělal někoho – snad kromě sebe – šťastným? Shodou okolností znám několik žen, které učinil velmi nešťastnými.

Jsou i jiné cíle. Někdo chce vybudovat impérium. Státní, podnikatelské, církevní…

Někdo má za cíl dosáhnout slávy. Sem patří někteří umělci nebo sportovci.

Někteří lidé mají cíle poněkud ušlechtilejší – a nemusí to být pouze křesťané. Takovým šlechetnějším cílem může být maximální rozvinutí obdarování, kterého se člověku dostalo. Může jít jak o obdarování přirozené (např. umělecké nadání), tak nadpřirozené (např. proroctví, činění mocných činů, uzdravování aj.)

Bible znalý křesťan ale ví, že ani toto tím hlavním cílem být nemůže. Vždyť Ježíš varuje: „Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, což jsme tvým jménem neprorokovali a tvým jménem nevyháněli démony a tvým jménem neučinili mnoho mocných činů?‘ A tehdy jim vyznám: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti.‘“ (Mt 7,22-23). Tito lidé patrně rozvíjeli svá duchovní obdarování, ale přesto minuli skutečný cíl.

Kdysi jsem slyšel v kázání svědectví o jednom slavném současném prorokovi. Tento muž se ocitl (tuším po nějakém úrazu, ale to je celkem jedno) tváří v tvář Ježíšovi, který se ho zeptal: „Naučil ses ve svém pozemském životě milovat?“ A pak ho poslal zpátky na zem.

Je to už několik let, co jsem tento příběh slyšel. Ale od té doby na něj myslím čím dál tím víc.

A přemýšlím stále víc nad tím, co to vlastně znamená. Vím, že Boží láska – agapé – je jiná než lidské lásky. Toto téma nádherně zpracoval C. S. Lewis ve své knížce Čtyři lásky. Boží láska má zdroj sama v sobě, ne v milované osobě. Bůh nás miluje, protože je láska, ne protože bychom my byli nějak pomilováníhodní. Proto o ni nemůžeme přijít. Ale to, že jsem si přečetl dobrou knížku, ze mě milujícího člověka neudělá.

Když apoštol Pavel mluví o svém vyučování, píše: „Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry“ (1Tm 1:5).

Když jsme se pokoušeli rozvinout něco jako biblickou školu, chtěl jsem po všech potenciálních studentech, aby se tento verš naučili nazpaměť. Musíme si neustále připomínat, že cílem našeho vyučování není získání akademického titulu. Cílem není dosáhnout potřebné kvalifikace, aby člověk mohl zastávat nějaký úřad – třeba být pastorem nebo vedoucím skupinky nebo biblickým učitelem. Cílem není získat co nejvíce vědomostí. Cílem je láska. Láska z čistého srdce – to vyžaduje proměnu. Z dobrého svědomí – to předpokládá pokání. Z upřímné víry – to předpokládá zkušenost s Bohem, „chození s Bohem“, v němž se rodí víra/důvěra.

Tuto lásku se můžeme naučit. Musíme ovšem chtít. A je to fuška, ne že ne. Láska není něco, co na nás jednoduše padne, ať chceme nebo nechceme, nebo co se tiše vytratí, ať děláme, co děláme. Předpokládá odpuštění. Milovat někoho, komu jsme neodpustili, je protimluv. Pak vyžaduje, abychom považovali druhého za přednějšího než sebe (Fp 2,3). Láska se neprojeví ve své plnosti tehdy, když nám všechno vychází. Naopak, projeví se v problémech a potížích. Když se narodí postižené dítě a otec kvůli tomu rodinu opustí a nechá v tom matku samotnou, možná si může u-žívat, ale mine se svého cíle.

Ve známém textu z 1Ko 13,4-8 máme dostatečně srozumitelně popsáno, jaká je skutečná Boží láska a co se tedy vlastně máme tady v tom životě naučit.

Duchovní skutečnosti nepřicházejí samy sebou. Proto nestačí jednou si říci: „No jo, mým cílem je naučit se milovat.“ Musíme si to neustále připomínat. Například, když nás někdo vytočí. Když nespravedlivě trpíme. (A vlastně i když trpíme spravedlivě.) Když přemýšlíme, jestli změnit zaměstnání nebo adresu. Když plánujeme rodinu. Když řešíme, jak a zda pomoci stárnoucím rodičům. Když nám syn začne nosit ze školy špatné známky. Když jde dcera do puberty a je vzpurná a drzá.

Okolnosti našeho života mohou být jakékoli. A jak s oblibou říkávám, nezáleží tolik na okolnostech, záleží na naší reakci na dané okolnosti. Když si budeme připomínat, že na této zemi se máme naučit milovat, je šance, že budeme reagovat s moudrostí… a láskou.

  1. června 2021

 

 

Nemít strach z Antikrista

Michael Brown a Craig Keener

Nemít strach z Antikrista

recenze

Právě vyšla další kniha o knize Zjevení. Na rozdíl od jiných knih o posledních časech, které se objevily na trhu v posledních letech, se tato kniha soustředí na jeden dílčí aspekt, a sice na otázku pretribulačního vytržení církve (tj. učení, že církev bude vytržena před velkým soužením, které v závěru věků dolehne na celý svět). Anglický titul knihy zní Not Afraid of the Antichrist. Podtitul: „Proč nevěříme ve vytržení církve před velkým soužením.“ Knihu doporučuje Bohuslav Wojnar, pastor AC (Křesťanské centrum Český Těšín) a jeden z nejlepších znalců knihy Zjevení v naší zemi. Předmluvu k českému vydání napsal Michael Buban.

Očekávání, že církev bude „vytržena“ je silně rozšířené jak ve Spojených státech, odkud pocházejí autoři této knihy, tak i v České republice. Učení o vytržení církve je – z hlediska dvou tisíciletí církevních dějin – relativně nové. Je spjato s vlivným teologem Johnem Nelsonem Darbym, duchovním otcem denominace u nás známé jako Křesťanské sbory, jimž se někdy (poněkud neuctivě) říká „darbysté“. John Nelson Darby tuto nauku formuloval kolem roku 1830; k jejímu rozšíření hodně přispěla „Scofield Bible“, vydaná v roce 1909. Cyrus Ingerson Scofield vyšel z klasického překladu známého jako „Verze Krále Jakuba“ (King James Version, jindy Authorized Version), nicméně opatřil toto vydání poznámkami propagujícími myšlenku vytržení. Ve třech závěrečných dekádách minulého století pak bylo toto učení zpopularizováno beletristickými počiny amerického autorů Timothy La Haye a Jerry B. Jenkinse, známými u nás pod názvem „Ponecháni napospas“.

Michael Brown a Craig Keener odhalují tuto nauku jako umělou konstrukci, která se nemůže opřít o žádné jednoznačné verše z Písma. Začínají osobními svědectvími. Popisují, že oni sami uvěřili ve společenstvích, která nauku o vytržení přijímala, a až po mnoha letech, kdy se sami stali teology, tuto nauku opustili.

V recenzované knize se (dle mého mínění velmi poctivě) vyrovnávají snad se všemi pretribulačními argumenty. Pak uvádějí argumenty pro posttribulační nauku (tj. pro učení, že Pán Ježíš přijde nikoli před velkým soužením, ale po něm). Dokazují, že Ježíš Kristus přijde pouze jednou, nikoli dvakrát (jednou tajně pro církev a podruhé zjevně k soudu nad světem).

Jednotlivé argumenty a protiargumenty zde uvádět nebudu – zájemci si jistě knihu opatří a sami tyto argumenty posoudí. Zdržím se jen u jednoho pozorování, které autoři také zmiňují a které mě zneklidňovalo již několik let. Jedním z argumentů pro nauku o vytržení před velkým soužení je, že Bůh miluje církev, a proto ji nenechá trpět. Zatímco na zemi bude velké soužení, vytržená církev se bude radovat v nebi.

Mám obavy, že za tímto argumentem je touha vyhnout se pronásledování. Pokud Bůh tak miluje církev, že ji nenechá trpět, proč dopouští, že v současnosti umírají v Nigérii a okolních státech desetitisíce křesťanů? V několika posledních letech jsem měl tu čest překládat několik knih o pronásledovaných křesťanech (např. autobiografii Richarda Wurbranda Neboj se kříže; v současnosti překládám další „hutnou“ knihu pro Hlas mučedníků). Mnozí jsou vražděni a velkým soužením už nepochybně procházejí. Pokud mělo být vytržení motivováno Božím soucitem s trpící církví, vtírá se otázka, proč Boží soucit nevede Boha k vytržení oněch mučených křesťanů z oblastí nejtvrdšího pronásledování?

Autoři na mnoha textech dokládají, že následovníci Kristovi budou mít na světě soužení až do samotného konce. Domnívám se, že empirie to potvrzuje. Svědectví pronásledovaných křesťanů jsou přitom velmi povzbudivá – až už jde o manžele Wurmbrandovy ve východní Evropě, o křesťany v muslimských nebo o křesťany v Číně.

Ano, vím, že o pravdě se nehlasuje a že podpora zvučných jmen sama o sobě nedokazuje, že kniha je pravdivá. Přesto dle mého názoru stojí za zmínku, že knihu doporučují takové osobnosti jako Mike Bickle, Daniel Kolenda, Sam Storms, Rolland Baker (manžel u nás známé Heidi Bakerové), nebo biblista Clinton E. Arnold.

Knihu vydalo letos nakladatelství Daniel Pospíšek. Má 243 stran a prodává se za 329 Kč.

Dan Drápal,

  1. července 2021

 

Jak interpretovat Bibli

„Buď proklet, kdo svádí slepce z cesty,“ čteme v Deuteronomiu 27,18 (ČEP). Tato věta je zcela srozumitelná a lidé doby Mojžíšovy ji chápali stejně dobře jako my a naši současníci. Tento verš je součástí Tóry, jejíž značnou část tvoří různá právní ustanovení. Ačkoli všemu podstatnému můžeme rozumět, byť to bylo psáno před tisíciletími, přesto biblický text vyžaduje určitou interpretaci.

Pisatelé Bible, znalí hebrejštiny, používali (a znali) mnohem méně abstraktních pojmů a abstraktně se vyjadřovali jen výjimečně. Kdybychom chtěli dnes říci, co Mojžíš (a Duch svatý) vyjádřili citovaným veršem, patrně bychom volili formulaci „Buď proklet, kdo jakkoli ubližuje postiženému.“ Lidé doby Mojžíšovy stejně jako lidé dnešní si jistě toto ustanovení zákona nevykládali tak, že slepému ubližovat nelze, hluchému nebo chromému však ano. Všichni dobře rozumíme, co chtěl zákonodárce říci.

Nicméně někteří současní právníci dokáží věci jednoduché značně zkomplikovat. Trvají na tom, že věc je nutno formulovat naprosto přesně. A tak si dokážu představit právníka, který pěstuje tzv. právní pozitivismus. Kdyby hájil někoho, kdo ublížil kulhavému, argumentoval byl tím, že zákon přece o kulhavých nehovoří.

Někteří politici (záměrně nejmenuji) dokáží vykládat zákony i ústavu „kreativně“. Pokud je v ústavě psáno třeba že „prezident jmenuje…“ a není tam řečeno dokdy, někteří usoudí, že vlastně jmenovat nemusí, protože ústava mu neukládá žádné lhůty. Ano, jmenuje, ale třeba za půl roku.

Právníci (a laici), kterým se to nelíbí, navrhují jako řešení doplnit ústavu. Reakce je to přirozená, ale tudy cesta nevede. Čím je ústava podrobnější, tím více poskytuje možností, jak něco zpochybnit, protože to v ústavě není dostatečně specifikováno.

Co tím má být řečeno? Že bez dobré vůle se vládnout nedá. Je určitým specifikem českého prostředí, že jak prostý lid, tak mnozí politici se často snaží vymýšlet způsoby, jak zákon obejít. Je to jeden z důvodů, proč u nás mnoho nepravostí zůstává nepotrestáno. Jak zdůrazňovali otcové – zakladatelé Spojených států, demokracie je pro lidi mravné. Bez dobré vůle dlouhodobě fungovat nemůže.

Bůh po nás vyžaduje mravnost. A Bůh není právní pozitivista. Pokud nám řekl, že nemáme svádět slepce z cesty, jistě tím mínil, že nemáme ubližovat ani jinak postiženým. Boží zákony jsou, odborně řečeno, ilustrativní, nikoli normativní. To znamená, že „slepec“ zastupuje všechny kategorie postižených, a spousta věcí, které máme dodržovat, v Písmu není vůbec zmíněna. Například to, že nemáme usedat za volant bez řidičáku. Ano, Bible je napsána tak, aby jí rozuměly i „primitivní“ národy, které nepoužívají abstrakta, ale současně je psána pro lidi dospělé, kteří ji dokáží interpretovat.

Ilustrativně, nikoli normativně bychom měli přistupovat i k těm částem Písma, které se týkají státního zřízení a politiky. Je evidentní, že apoštol Pavel nebyl bojovníkem proti otroctví. Tedy… nebyl jím prvoplánově. Ve skutečnosti jeho důraz na to, že v otázce spásy není rozdílu mezi Židem a Řekem, mužem a ženou, a otrokem a svobodným, položil základ, na němž mohli křesťané, když nazrál čas, postavit boj proti otroctví, a nakonec dosáhnout jeho zrušení. Nemusíme se tím sice vytahovat, ale můžeme být hrdí na to, že to bylo právě křesťanství, které dalo impuls ke zrušení otroctví, a nakonec zákaz otroctví prosadilo. O žádném jiném náboženství to neplatí.

Apoštol Pavel neváhal využít výhody, kterou měl, totiž římského občanství. Tuto výhodu neměl ani Pán Ježíš a téměř jistě ani nikdo z prvních apoštolů. Můžeme si klást otázku, proč, ale to by přesahovalo meze tohoto článku.

Klíčový text pro vztah k vrchnosti spatřují křesťané v 13. kapitole Římanům. A zcela právem. Jiná otázka je, jak tento text aplikovat v dnešní době.

Svět – a nyní mám na mysli evropskou civilizaci, kterou vesměs označujeme jako „Západ“ – se v průběhu času vyvíjel. Židovsko-křesťanská tradice sice počítala s tím, že někdo se stává panovníkem „z Boží milosti“, nicméně načrtla jasnou hranici: Panovník není Bůh. Křesťanům nešlo o rozvracení státního zřízení, nicméně nepřekročitelnou čarou pro ně byl božský nárok římských císařů. Prohlásit se za bohy sice nebylo něco, co se zrodilo v hlavách těchto císařů – byli to jejich maloasijští poddaní, kteří je jako bohy začali uctívat. To ovšem křesťanům bylo celkem jedno. Oni vyznávali, že Ježíš je Pán (kyrios Iésous) a odmítali vyznání, že císař je Pán (kyrios kaisar). A byla to věc života a smrti. Ti, kdo za své vyznání zaplatili životem, ve skutečnosti umožnili, aby se po mnoha staletích zrodil nejprve právní stát a posléze i demokratické státní zřízení.

Kdo je vrchností dnes? Kdo nebo co je nejvyšší autoritou ve státě? Mnozí se shodnou v tom, že ústava. Králové, císaři, knížata – ti všichni se v dnešním civilizovaném světě musí sklonit před ústavou a zákony. Poslanci a senátoři skládají poslanecký či senátorský slib, a neslibují věrnosti Panovníkovi, ať už to je kdokoli, ale ústavě. A to se týká i hlavy státu.

Nejvyšší, autoritou, tedy chcete-li, vrchností, je tedy u nás – podobně jako v ostatních demokraciích – ústava. Poddanost vrchnosti tedy v našem zřízení nespočívá v tom, že plním přání a rozkazy premiéra, hejtmana, primátora či starosty, ale že se řídím ústavou a zákony.

Ano, vím, že v Bibli o ústavě nic není. Tedy… prvoplánově. Bibli ovšem musíme interpretovat, a o tom je tento článek. Věřím ve verbální inspiraci Písma v tom smyslu, že jsem přesvědčen, že se nám Bible dostala do rukou v podobě, jak to Bůh zamýšlel. V tomto smyslu je pro mě Písmo Božím Slovem. Nicméně toto Slovo potřebuje inspirovanou interpretaci, a to do každé generace a do každé kulturní situace. Pokud byste chtěli vidět, kam by asi vedlo, kdybychom brali Písmo „doslovně“, poučte se od radikálního islámu. Sekání rukou zlodějům, zahalené ženy, popravy homosexuálů… My bychom museli analogicky kamenovat cizoložnice a probodávat uši otrokům, kteří by si přáli našimi otroky zůstat.

Aby nedošlo k nedorozumění: Rozhodně netvrdím, že místa, kde jsou podobné věci zmíněny, by měla být z Písma vypuštěna. Naopak, ona mají svůj dosah i pro dnešní dobu a při správné interpretaci nám mají hodně co říci. Pokud církev usoudí, že některé části Bible jsou „zastaralé“ nebo „překonané“, nakonec opouští Písmo celé – v naší generaci to můžeme pozorovat více než kdykoli dříve.

Ano, ke správné interpretaci Písma potřebujeme Ducha svatého. Ten byl na „vysílači“ (svatopiscích) a stejně ho potřebujeme na „přijímači“ (dnešních čtenářích).

  1. dubna 2021 (psáno pro časopis Život v Kristu)

 

 

Zápas s pochybnostmi

Miluji Písmo a věřím, že je celé inspirované. Na rozdíl od mnohých vím, že si nemohu vybírat jen to, co se mi hodí do krámu. A z toho plyne, že někdy s Písmem zápasím. Jedna oblast, v níž jsem dlouho zápasil, byla oblast pochybností. V první kapitole Jakubova listu je jasně řečeno, že když prosíme o moudrost, máme prosit ve víře a bez pochybností, protože budeme-li pochybovat, nic nedostaneme.

A já přitom o tolika věcech pochybuji! Jakmile někdo vysloví nějaký „silný názor“, okamžitě se ve mně rozsvítí červené světlo a napadají mne myšlenky, které tento silný názor vyvracejí nebo alespoň problematizují. A nějak to na mě funguje zleva i zprava. Vůbec se nedivím, že někteří lidé se mnou mají problém.

Kromě toho zjišťuji, že mám docela strach z lidí, kteří pochybnosti nemají. Zdá se mi, že kdyby měla v dobách nacismu řada Němců více pochybností, nemuselo téci tolik krve. Totéž platí o mnoha „přesvědčených komunistech“ z počátku komunistické vlády.

Během současné pandemie se vyrojilo ve veřejném prostoru mnoho lidí, které jsem dříve neznal. A zase jsem u sebe pozoroval, že čím někdo něco tvrdil vehementněji, tím, větší pochybnosti ve mně vzbuzoval.

Docela mi pomohla jedna malá knížečka. Napsali ji dva sociologové, Peter Berger (ten je hodně slavný) a Anton Zijderveld (toho jsem dříve neznal). Knížka se jmenuje In Praise of Doubt (Chvála pochybností) a má výmluvný podtitul Jak mít pevné názory a přitom se nestat fanatikem. Knížka dokládá, jak nebezpečný je na jedné straně všeobjímající skepticismus a současný postmodernismus na straně jedné a „pravá víra“ (autoři mluví o „fundamentalismu“) na straně druhé.  První postoj zpochybňuje vše, a je-li zpochybněno vše, nelze ani činit jakékoli morální soudy a společnost nemůže fungovat. Druhý postoj nepovoluje žádnou pochybnost, a tudíž není schopen sebekorekce.

Co na to Jakub? Musel jsem si ujasnit, jak to s těmi pochybnostmi vlastně je. Je něco, o čemu nepochybuji? A co to je? A mohu od Boha něco žádat, když pochybuji?

Nepochybuji o tom, že Bůh je svatý. Nepochybuji o tom, že Pán Ježíš Kristus je můj vykupitel. Nepochybuji o tom, že Bůh miluje všechny lidi. Nepochybuji o tom, že tato skutečnost je určující pro to, jak mám k lidem přistupovat.

A tak bych mohl pokračovat. Zjistil jsem, že je hodně věcí, o nichž nepochybuji.

Přitom pochybuji o mnoha věcech. Jenže pozoruji, že ty se netýkají Boží povahy, Božího charakteru, Božího díla. A dokonce se mi zdá, že právě jistota v Bohu mi dovoluje o celé řadě věcí pochybovat. A někdy možná nejen dovoluje, ale dokonce i přikazuje.

Teď se pokusím z tohoto přesvědčení vyvodit určité závěry pro naši situaci. Pandemie trvá již téměř rok a půl. Mnozí experti se vyjadřují k jednotlivým otázkám: K účinnosti různých druhů vakcinace, k účinnosti (nebo neúčinnosti) roušek, lockdownu, testování, trasování, k otázkám, zda je virus přírodního nebo umělého původu. Na internetu najdete dostatek materiálů, abyste mohli argumentačně podpořit nejrůznější názory. „Vhodná“ četba z vás může udělat vehementního zastánce očkování, nebo naopak jeho vehementního odpůrce. Některé názory byly dlouho v zavržení, aby se pak znovu objevily (otázka umělého či přírodního původu viru). Někteří odborníci se stačili poměrně rychle znemožnit – třeba ti, co loni v létě tvrdili, že „žádná druhá vlna nebude“. Někteří dokáží chybu či omyl přiznat, jiní nikoli. Hádejte, komu asi věřím víc.

Bylo tu ale i poměrně hodně odborníků, kteří netvrdili nic příliš vehementně. Ocitli jsme se totiž tváří v tvář fenoménu, s nímž jsme neměli – nemohli mít – žádnou zkušenost. Není divu, že i odborníci tápali. (Jasno měli ti, kteří věřili na spiknutí, třeba farmaceutických firem.) Jenže žijeme v době, kdy se moc nenosí říci „já nevím“, nebo „já zatím nevím“, zvláště pokud jste považován za odborníka. To pak vypadáte málo rozhodně nebo málo učeně. Jste odborník, a nevíte? Tak to jste vlastně selhal. Přitom ti, kteří nemají žádné pochybnosti a jsou si „naprosto jisti“, mohou udělat mnohem větší paseku nežli ti, kdo přiznají, že si něčím ještě nejsou zcela jisti.

Téměř jistě se budou mnozí (třeba ministr zdravotnictví nebo ministryně financí, ale i mnozí další) muset činit různá rozhodnutí, aniž budou mít stoprocentní jistotu. Pak ihned nastoupí tucty právníků, kteří budou podávat nejrůznější žaloby. A soudy budou muset vydávat nějaká rozhodnutí o věcech, v nichž nemají jasno ani odborníci, natož soudci!

V tom všem mám ale jednu velkou jistotu: Bůh neztratil kontrolu. Věci se mu nevymkly z rukou. A vlastně mám těch jistot víc… Třeba i tu, že můžeme být uklidňujícím prvkem. Nemohu se vehementně vyjadřovat k účinnosti vakcinace, to fakt nechám na odbornících, ale mohu vehementně tvrdit, že Bůh nám i uprostřed pandemie dává pokoj, který převyšuje všechno lidské pomyšlení.

  1. června 2021

Očekávání konce

Očekávání konce je zcela oprávněné. Konec nastane. O jakém konci to ale píšu? Píšu o vesmíru a o každém z nás. Stvořený vesmír má svůj počátek a bude mít i svůj konec. Podobně každý z nás byl jednou počat a jistotu, že zemřeme, stoprocentně sdílejí jak věřící, tak nevěřící. Byť se liší v tom, co se s námi vlastně stane.

V Listu Hebrejům se píše: „Lidem je určeno jednou zemřít, a potom je čeká soud“ (9:27 B21). Tato skutečnost dává našemu životu význam a důstojnost. V tomto časném životě jde o věčnost. Rozhodujeme se, kde budeme věčnost trávit, zdali s Bohem, nebo bez Boha.

Toto vědomí leží na některých lidech jako těžké břímě. Nabízejí se dvě cesty, jak z vážnosti této situace uniknout. První je víra v reinkarnaci (převtělování). Po smrti se staneme něčím nebo někým jiným a budeme pokračovat. Pro věčnost se tedy rozhodovat nemusíme.

Druhou je lidová víra v očistec. Zdůrazňuji „lidová“, protože podle katolického učení z očistce nevede cesta do pekla. Má-li tedy někdo jistotu očistce, má mít i jistotu života věčného. Nicméně podlé mé zkušenosti to řada katolíků neví. Očistec jim poněkud otupuje a zamlžuje otázku volby, před níž stojíme. Mají za to, že pokud tady na zemi něco pokazili, odtrpí si to v očistci.

Jenže ono je to na ostro. Žádný reparát. Žádný druhý termín. Buď – anebo.

A nevíme dne ani hodiny. Pán Ježíš jednou vyprávěl podobenství o úspěšném rolníkovi, který říkal své duši: „Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.“ Ale Bůh mu řekl: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“

Nikdo z nás nemá jistotu, že si této noci nevyžádají naši duši. Proto musíme být připraveni.

Ale jak? Tím, že činíme pokání a žijeme v Božím odpuštění a v Boží milosti. Tím, že máme obecenství s Bohem a jeho Synem Ježíšem Kristem, a jdeme životem ve vědomí, že věčnost přijímáme jako dar. Nespoléháme tedy na sebe. Ani na svou zbožnost ne.

A tak máme na jedné straně ty, kdo jsou přesvědčeni, že po smrti nebude nic. I ti jsou zmíněni v Knize knih. „Jezme, pijme, neboť zítra zemřeme.“ A na druhém pólu jsou ti, kteří „mají Syna“ (viz 1J 5,11-12).

Připraveni musíme být. Protože nevíme, zda si dnešní noci nevyžádají naši duši. Nebo jestli nás zítra dopoledne nepřejede auto. Nebo jestli na nás nespadne věž, jako na ty v Siloe. Nebo jestli nezemřeme na COVID. Nebo na očkování proti COVIDu, že. Opakuji: Připraveni musíme být.

A jak to bude s celým vesmírem? I ten bude mít svůj konec. Někteří ho očekávají už brzy. A možná mají pravdu, protože nikdo, ani Syn, neví, kdy konec nastane. Někteří jsou fascinováni jízdním řádem, který nacházejí v Písmu, zejména v knize Zjevení. Vyčítají z Písma různé podrobnosti, zkoušejí odhady, kdy to bude, a zpravidla se na ten konec těší. Nastane nějaká nová skutečnost, třeba plán na celoevropský COVID pas, a někteří už volají: „Už je to tady!“ „Tak už nás čipujou!“ (To jsou autentické reakce.) Kniha Zjevení se začíná naplňovat! (To už není přímý citát, ale myslím, že jde o věrné vyjádření smýšlení těchto lidí.)

Jsem skeptik. Mimo jiné asi z toho důvodu, že znám dějiny. A vím, že „už je to tady!“ volali někteří lidé v desátém století a v patnáctém století a v třináctém století a v minulém století… zkrátka vždy. Zatím se všichni spletli. A nemyslím si, že byli všichni hloupější než my. Nemyslím si, že byli všichni méně zbožní než my. Proč bych se při úvahách o konci neměl splést také, když se spletli lidé šlechetnější nežli já?

Osvícenství nastoupilo po děsivých, krutých válkách vedených údajně o správné křesťanské učení. Evropská unie přišla po dvou děsivých, krutých světových válkách. Motivy jejích zakladatelů byly dobré – duchovními otci myšlenky sbližování evropských národů byli přesvědčení (a přesvědčiví) křesťané. To až později se objevily věci, které se nám právem nelíbí.

Motivy byly dobré, a mnohé se podařilo, ne že ne. A spousta věcí brala – a bere – nepěkný obrat.

Mnozí křesťané jako by nedokázali (a možná ani nechtěli) nést složitost dnešního světa. Pak prohlašují EU jako takovou za „satanskou“.

Jsem rád, že žiji v EU. Že nemáme politické vězně. Že se příslušníkům sekt neodebírají za živa orgány na transplantaci. Že když na Slovensku zastřelí novináře, padne kvůli tomu vláda. Že odpadlíci nejsou likvidováni na základě fatwy.

Jistě, je tu hodně věcí, které se mi nelíbí. Zejména se mi nelíbí, když někteří prosazují, aby děti neříkaly mamince a tatínkovi „maminko“ a „tatínku“. Nebo když americký prezident říká „rodící lidé“ místo „matky“. A mohl bych jmenovat spoustu dalších věcí.

Současný svět není černobílý. A mám pocit, že pokud ho křesťané za černobílý prohlašují, stávají se zmařenou solí. Ano, vyznat se v něm je těžké, snad nemožné. Jsou věci, v nichž je dohoda nemožná. Věc, které se nemohou stát předmětem kompromisu. Ale je spousta příležitostí „pracovat ku pokoji“, usilovat o smíření, odmítat zjednodušování, ba dokonce i přiznat chybu…

Jednou toto vše skončí. A potom přijde soud. Věřím, že kdo se drží Ježíše Krista, bude pro tuto zemi požehnáním.

  1. června 2021

 

 

Novinky o našich Pákistáncích

Opět mám prosbu. Jedna ze dvou pákistánských rodin shání vhodnější bydlení. Mají čtyři děti; tři na základní škole a jedno trojměsíční mimino. Na nájem mají cca 8500 měsíčně. Byli by rádi, kdyby to děti neměly daleko do školy. Nyní bydlí v jižních Čechách nedaleko Blatné. Čím blíže by byli Praze nebo Brnu, tím lépe (otec jezdí pro Uber v Praze), ale chápeme, že zázraky můžeme čekat od Boha, nikoli za 8500 Kč. Nicméně možná bude někdo z vás Božím nástrojem.

Druhá rodina, která 18. května přilétla do Prahy, ten zázrak zakusila. Bydlí velmi blízko Prahy, mají to do dvaceti minut na metro a jsou velice šťastní. Díky vaší obětavosti mají “lítačky”, zdravotní pojištění, byt zařízený sice prostě, ale zařízený, a na místě, které bychom jim mnozí mohli závidět. Teď jen, aby dostali asyl… To je na modlitby, rozhodne se patrně v nejbližších týdnech.

Ještě k iniciativě smíření

Reaguji na článek redaktorky Evangelického týdeníku Heleny Bastlové „Zástupné pokání, odpuštění a smíření“ (vyšel 26. května t. r.). Článek poněkud skepticky hodnotí akci Iniciativy smíření, která se konala 8. května na Bílé Hoře. První, co mě zarazilo, je kritika data: Bělohorská akce probíhala v předvečer svátku Jana Nepomuckého. Na Bílé Hoře jsem byl, nicméně přiznám se, že o slavnostech na počest Jana Nepomuckého jsem se dověděl až z článku Heleny Bastlové. Možná to svědčí o mé malé informovanosti, nicméně datum bělohorského setkání se ocitlo v souvislosti s akcí na počest kontroverzního světce skutečně jen „shodou okolností“, jak autorka píše.

Autorka vidí poněkud skepticky vliv iniciativy smíření na naši sekulární společnost. V tom má do značné míry pravdu. Nutno ale připomenout, že primárním účelem Iniciativy smíření nebyla evangelizace české sekulární společnosti. Šlo v ní o vzájemné vztahy katolíků a protestantů.

I z jiných autorčiných článků je zřejmé, že moc nefandí plytkému ekumenismu, kdy se navzájem poplácáváme po zádech a o tom, co nás rozděluje, raději mlčíme. Autorčiny obavy z této povrchnosti v podstatě sdílím. Za plytkým ekumenismem může být lhostejnost vůči pravdě.

Sám jsem na Bílé Hoře byl jako řadový účastník. Texty, které jsme tam četli – jednak za katolíky, jednak za protestanty, jednak společně – však hodnotím velmi pozitivně. Ne, na Bílé Hoře nešlo o spojení církevních institucí. Nebyly popřeny velké věroučné i praktické rozdíly. Šlo primárně o jednu konkrétní věc: O oboustranné zřeknutí se násilí ve věcech víry, a o jasné prohlášení, že násilí páchané v minulosti nebylo správné a my cítíme potřebu se ho jednoznačně zříci.

Autorka se dále kriticky staví k zástupnému pokání, odpuštění a smíření: „Žádný člověk nemá právo kát se za druhého, odpouštět za jiného nebo se zástupně smiřovat… Copak je možné věřit v Boha tak, aby mi to někdo věřil?“

Zde autorka směšuje několik věcí. Předně: Zástupné pokání nacházíme v Písmu, především v 9. kapitole Nehemjáše a v 9. kapitole Daniele. Zástupné pokání plyne z toho, že před Bohem ani před lidmi nejsme pouze izolovanými jednotlivci, ale patříme do celé soustavy nějakých vyšších (či širších) celků. Mám na mysli rodinu, místní křesťanský sbor, obec, nebo i národ. Nehemjáš i Daniel vyznávali něco, na čem se sami osobně nepodíleli a ani podílet nemohli. Podobně já jsem se vícekrát při různých příležitostech omlouval za násilí páchané Čechy na Němcích v rámci „odsunu“. Sám osobně jsem nikomu z nich neublížil, nicméně cítím se jako Čech a toto násilí mne hluboce trápí.

Jiná věc je ovšem „zástupně věřit v Boha“. Plně s autorkou souhlasím, že to je nesmysl. Nicméně je nefér z takové myšlenky podezírat ty, kdo iniciativu smíření zorganizovali. Zde autorka bojuje proti vymyšlenému nepříteli.

Pokud jde o odpuštění a smíření, pak je docela běžné, že někteří představitelé jednají zástupně za určitý z vyšších celků, které jsem zmínil. Jistě, ne každý musí souhlasit. Katolíci mají svůj katolický tálibán a evangelíci zase své evangelikální ultras. Obě tyto krajní skupiny iniciátory akce smíření už dopředu odsoudily buď jako heretiky, nebo jako modláře. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby na Bílé Hoře vystoupil přímo kardinál Dominik Duka a předseda Ekumenické rady církví. Duchovní dosah by byl větší. Bělohorskou akci z 8. května nijak nepřeceňuji. Přesto považuji za správné a užitečné, že se konala. A pokud se týká sporných otázek – mám dokonce zato, že nyní bude (alespoň pro mne určitě) poněkud snazší je otvírat než dříve. Budu (a mohu) si připomínat, že můj oponent není můj nepřítel, a patrně ani nepřítel Boží, přestože věří věcem, které jsou pro mě nepřijatelné.

Cestou z Bílé Hory jsem se v tramvaji sešel s jedním saleziánem. Měli jsme skvělý rozhovor – o tom, jak jsme uvěřili, o tom, jak chápeme svou duchovní službu. Shodou okolností jsme si navzájem požehnali už na Bílé Hoře. Rozcházeli jsme se jako přátelé. Byť on dál zůstává katolíkem a já evangelikálem.

  1. května 2021

 

 

Očkování – projev nevěry?

Ve svém nedávném článku „Proč jsem očkovanec“ jsem vysvětloval svůj postoj k očkování proti COVIDu-19. Můj postoj není založen na ideologii nebo dokonce na teologii, ale na statistice. Jsem přesvědčen, že očkování zachraňuje životy, a že mnozí z oněch více než třiceti tisíc zemřelých by zde mohli žít, kdyby dostali včas vakcínu.

Nezpochybňuji, že někteří lidé zemřeli na následky očkování. Nemyslím si, že cokoli v tomto světě je naprosto stoprocentní. Ano, někteří lidé zemřeli, jiní měli vážné potíže. Některé státy přestaly dočasně či trvale používat určité vakcíny. Pokud se ale na věc podívám čistě statisticky, tak vidím, že očkování má nesrovnatelně více plusů než minusů.

Množina evangelikálních křesťanů, kteří očkování odmítají, je poměrně početná. Tvoří ji různé skupiny lidí – od těch, které považuji za naprosté úleťáky, po lidi, kteří přicházejí s argumenty, s nimiž má smysl polemizovat. Jejich názory sice nesdílím, ale rozhovor s nimi považuji nejen za možný, ale i za žádoucí.

Dnes se ale chci vyrovnat s jednou skupinou lidí, kteří podle všeho uvažují takto: „Buď věříš Bohu, nebo lidským opatřením. A je to buď – anebo. Dáš-li se očkovat, je to dokladem, ne-li důkazem, že se bojíš nemoci více než Boha.“ Jedna diskutující mě a mně podobné dokonce označila za lidi „klekající před koronavirem.“

Tuto alternativu se vší rozhodností odmítám. Mezi obavami z koronaviru a bázní před Hospodinem není žádná přímá korelace, ani pozitivní, ani negativní. Obavy jsou samy o sobě neutrální. Chci tím říci, že mohou být oprávněné či neoprávněné, tj. podložené či nepodložené. A jsou-li podložené, opět mohou být buď přiměřené nebo přehnané. Absence obav nemusí být žádná výhra – podceňování nebezpečí může být projevem ignorance či naivity.

Bydlím v Jeseníku a letošní zimu jsme zakusili v několika vlnách. Po dvou z nich následovala rychlá obleva a některé chodníky byly uzavřené, protože na domech byl nápis „Pozor, padá led ze střechy“. Pokud se takovému místu vyhnu, dokazuji tím, že málo věřím v Hospodina? Pokud přejdu na druhý chodník, popírám tím, že „Hospodin kraluje“?

Četl jsem o jedné americké sektě, jejímž členem se může stát pouze člověk, který vezme do ruky jedovatého hada. Mají to biblicky zdůvodněné: V Markovi 16,18 se přece píše: „…budou brát hady do rukou“. Tato sekta má na svědomí řadu obětí. Jistě, Bůh nás může ochránit i před jedovatými hady. Znám lidi, kteří to zažili. To ale neznamená, že máme Pána Boha pokoušet. Ze zkoušek se máme radovat (Jk 1,2), nicméně také se modlíme „neuveď nás v pokušení“. Pokud zkouška přijde, můžeme se skutečně radovat, ale v žádném případě to neznamená, že máme zkoušky vyhledávat.

V naší zlatohorské skupince nyní probíráme biblickou knihu Nehemjáš. Nehemjáš byl duchovní člověk. Když nastal problém, vždy se nejprve modlil. Nicméně potom udělal dobře mířená a velmi racionální opatření.

Věřím, že taková je cesta pro moudrého křesťana. Člověk, kterému opravdu schází víra, se nemodlí a hned se pustí do řešení problému ve vlastní síle. Protikladem je pseudoduchovní člověk, který se sice modlí, ale není schopen či ochoten udělat potřebná opatření.

Chtěl bych v této souvislosti upozornit na dvě v Bibli popsané situace. Ve 20. kapitole 2. Paralipomenon hrozí Judsku za vlády krále Jóšiáše útok koalice několika národů. Jinak neznámý prorok Jachazíl vystoupil s proroctvím, že Judejci nebudou muset svést žádnou bitvu, protože sám Hospodin zničí jejich nepřátele. Na Judejcích je pouze, aby chválili Hospodina. A tak se také stalo.

Někteří lidé z toho usoudili, že čelíme-li nepříteli, stačí horlivě chválit Hospodina. Neberou v úvahu, že šlo o mimořádnou situaci. David byl veliký chválič, ale s mnoha nepřáteli musel naprosto reálně bojovat. Ostatně podobně tomu bylo i se samotným obsazováním Země zaslíbené. První město, které padlo Izraelcům do rukou, bylo Jericho. A padlo vlastně bez boje – stačilo, aby Izraeli na Boží pokyn obcházeli město nejprve mlčky, a v závěru s válečným pokřikem. Nicméně zbytek Země zaslíbené museli Izraelci tvrdě vybojovat. Situace, kdy to bylo tak snadné a tak zázračné jako v případě Jericha, se už při obsazování země nikdy neopakovala.

Když to vztáhnu na dnešní dobu, pak tomu rozumím asi takto: Bůh může zázračně vysvobodit, ale nedělá to vždycky. Někdy po nás chce, abychom bojovali a abychom se hodně snažili třeba zachraňovat lidské životy před COVIDem-19.

Věřím tomu, že nezáleží běh na rychlých ani boj na udatných, ale na Hospodinu, který se slitovává. Odeznívání pandemie považuji za Boží milost, nikoli za výhru epidemiologů nebo farmaceutů. Nicméně přesto jsem za ně vděčný a domnívám se, že si jich Bůh použil. Tedy: Modleme se k Bohu, protože na něm vše záleží především! Prosme ho, aby k nám obrátil svou milostivou tvář. A pak poctivě pracujme – každý na tom díle, k němuž nás Bůh povolal. A žehnejme lékařům, sestřičkám, politikům i výzkumníkům!

  1. května 2021

 

 

Zákon svobody

O zákonu svobody se píše na dvou místech Jakubova listu. Pochopit ovšem, co je tím míněno, není zcela jednoduché. Dnešní lidé by se patrně shodli na tom, že zákon sice naši svobodu v něčem omezuje, ale na druhou stranu ji chrání. Toto konstatování nás ale nevede k sousloví „zákon svobody“.

Otázkou zákona a svobody se tematicky zabývá apoštol Pavel. Timoteovi píše: „Zákon není dán pro spravedlivého, nýbrž pro lidi nespravedlivé a nepoddajné“ (1Tm 1,9). Má na mysli patrně tóru, nikoli onen „zákon svobody“, o kterém píše Jakub. Pokud člověk žije podle zákona svobody, nese ovoce Ducha, o němž je řečeno, že „proti tomu se zákon neobrací“ (Ga 5,23).

Jak je to s námi? Do jisté míry potřebujeme zákon, kterému se svobodně poddáváme. Pokusím se to vysvětlit.

Kdysi dávno jsem si psal s jedním evangelickým farářem, který byl krátce ve vězení. Dříve jsem ho neznal, ale přišlo mi dobré uspořádat malou slavnost po jeho propuštění. Pozval jsem několik kolegů a připravil jsem pohoštění, včetně vína. Přišlo méně lidí, než jsem čekal, ale úplný propadák to nebyl.

Obrátil jsem se až jako vikář evangelické církve (já vím, je to zvláštní, ale v tomto článku to vysvětlovat nebudu). Ve „starém životě“ jsem se rád napil. A na této slavnosti jsem do sebe vpravil asi sedm deci bílého vína. Když jsme se měli rozcházet, navrhl jsem, že bychom se mohli pomodlit. Kolegy to zarazilo, protože duchovní evangelické církve se takto spolu nemodlívali. Taky to bylo trochu rozpačité. Já jsem ale byl rozpačitý, protože mi v tu chvíli nějak vadilo těch sedm deci.

Druhý den jsem Pánu Bohu slíbil, že už nikdy nevypiju na jednom večeru či setkání víc než tři deci. Vymyslel jsem si zákon, pod který jsem se postavil, a začal jsem ho dodržovat. Neměl jsem s tím žádný problém. Nevím, zda to byla moje silná vůle nebo Boží milost – asi obojí.

Uběhlo několik let. Jednou jsem kdesi s přáteli vypil asi tři deci vína a najednou jsem si vzpomněl na svůj „zákon“. Trochu mě zamrazilo, že jsem na ně zapomněl, ale jak jsem probíral minulost, nevzpomněl jsem si na jediný případ, kdy bych ten zákon porušil. Když jsem se potom modlil, měl jsem pocit, že mi Pán Bůh říká něco v tomto smyslu: „To je dobrý. Už pod tím zákonem nemusíš být. Jsi z pití vysvobozen.“

A to trvá dodnes. (V letech 1993 – 2000 jsem měl sedmiletí zcela bez alkoholu, ale to už byly jiné motivy a jiný příběh.)

Být souzen podle zákona svobody znamená dosáhnout svobody od zákona skrze zákon.

Svoboda sama o sobě je prázdná hodnota. Záleží na tom, čím ji naplníme. Svoboda pouze vytváří prostor pro naše volby.

Pokud není spjata s hledáním pravdy, s hledáním smyslu, mění se ve svévoli. Formální svoboda může vést k otroctví.

Každá nutkavost je otroctví. Platí, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.

K čemu je svoboda se zfetovat? Už slyším zlobnou námitku: „Do toho ti nic není!“

Jsou lidé, kteří vstupují do manželství s dohodou, že se nebudou navzájem omezovat, že si „dají svobodu“, a míní tím svobodu mít sexuální styk s jiným partnerem. Je mi jich líto, protože si připadají svobodní, ale nikdy nepoznají, co je to skutečná láska, co je to spočinutí a důvěra. A moc je mi líto jejich dětí, pokud nějaké mají.

Svoboda, která nerespektuje Boží řády, vede do neštěstí a do neplodnosti. A nikdy nepoznají paradox křesťanství, který je vyjádřen v jedné probuzenecké písni: „Mne zajmi, Pane můj, pak volný ihned jsem.“

Co s lidmi, kteří chtějí svobodu bez odpovědnosti? Jistě nemůžeme svobodu zrušit. A neměli bychom se o to ani vzdáleně pokoušet. Můžeme takovým lidem podat pomocnou ruku, ale rozhodnutí je konec konců na nich.

Zajímavé je, že přesexualizovanost vede k novému puritánství. Sex přestal být svátostí a stal se hračkou, která je (nebo má být) každému dostupná. A kupodivu mnozí o ni nestojí. Vytrácí se intimita, a chřadnou takové věci jako je romantika, dobývání, dvoření se, odevzdání se…

Panuje svoboda, o kterou ale už málokdo stojí. Svoboda je nesmírně důležitá. Ale nesmí zůstat sama o sobě. Skutečnými hodnotami jsou takové věci jako je láska, víra, naděje, moudrost, spravedlnost, krása… Ty všechny předpokládají svobodu. Nicméně spokojit se s pouhou svobodou znamená po čase zjistit, že člověk je otrokem hříchu.

Žijme jako ti, kteří mají být souzeni podle zákona svobody.

 

  1. května 2021

 

 

Důvěra a soucit

Nedávno jsem cestoval do Prahy na akci „Smíření“ na Bílé Hoře a využil jsem té příležitosti, abych navštívil rodinu iráckých křesťanů, kteří sem přišli před pěti lety v rámci projektu Generace 21. Ta návštěva mě velmi potěšila, protože jsem je našel spokojené a šťastné – jako nikdy dříve. Ptal jsem se i na ostatní, s nimiž v osobním styku nejsem, a převažovaly dobré zprávy. „Moji“ Iráčani dokonce složili zkoušky potřebné k získání českého občanství. Ty zkoušky jsou velice těžké a přiznám se, že bez přípravy bych je neudělal, a troufám si odhadnout, že ani nikdo z vás čtenářů. Získat české občanství je opravdu velmi obtížné.

Celá tehdejší akce byla založena na důvěře. A protože se našli lidé, kteří švindlovali, nedal se celý projekt dotáhnout do původně zamýšleného konce.

Nyní se snažíme pomoci dvěma pákistánským rodinám. Moc děkuji všem, kteří zaslali finanční pomoc, i těm, kteří nabídli ubytování. Vybralo se necelých dvě stě padesát tisíc a nabídek ubytování se sešlo asi deset. Jedna z nich, pro kterou jsme se rozhodli, byla přímo královská.

Celá tato akce – stejně jako předchozí – je založena na důvěře. Bez ní by nebyla možná. Dárci mi museli důvěřovat, že jsem si ty Pákistánce nevymyslel. Já musím důvěřovat oné obětavé ženě, která řídí práci Dignity. Podobně jako tomu bylo u Generace 21, nikdy jsem neznal a neznám bankovní spojení (mohu jen sdělit číslo účtu, nic víc) a nikdy mýma rukama neprošly žádné papírové bankovky či mince. A důvěřujeme otci té rodiny, které sem přiletěla právě včera (cesta se o týden zpozdila; psal jsem, že přiletí jedenáctého), že jeho příběh je pravdivý.

Velice tím riskujeme. Důvěra se vytváří po léta, ale dá se zničit v deseti minutách.

Kdysi jsem to zažil. V roce 1971, ještě jako student, jsem začal pracovat jako topič v Hotelu Palace v Jindřišské ulici. Navázal jsem dobré vztahy s údržbáři, ženami v prádelně a v mandlu, s uklízečkami, ale i s technickými pracovníky. Později tam nastoupili další kolegové z bohoslovecké fakulty. Topení v hotelu bylo zvláštním způsobem zbastlené (nemohu to vysvětlovat, bylo by to moc dlouhé), takže mnohdy netopilo. A „dělničtí“ topiči neměli chuť si ve volném čase u kotlů číst knížky – dávali přednost častým odskokům do hospody hned vedle hotelu. Podařilo se mi najít systém, jak dosáhnout toho, aby všichni měli dost tepla. A moji nástupci v tom pokračovali. Měli jsme tam výbornou pověst – vzpomínám si, jak provozní inženýr přede mnou říkal nějakému svému kolegovi z jiného hotelu: „Jó, tyhle klucí z tý teologie, ty jsou fakt dobrý.“ To se stalo, když už jsem se vrátil z vojny. Jenže pak tam jeden hoch, který také studoval teologii, něco ukradl. V podstatě byl přistižen přímo při činu. A důvěra, kterou jsme tam po čtyři roky budovali, byla rázem pryč. Hrozně mě to mrzelo, ale v podstatě to nešlo nijak napravit. Aby se věci vrátily do starých kolejí, bylo by potřeba důvěru budovat znovu, od píky, jenže by to asi trvalo ne čtyři roky, ale šest nebo sedm.

Jednu noc jsem chtě nechtě přemýšlel, co by se stalo, kdyby nás někdo podrazil. Nebo kdyby se ukázalo, že jsme vsadili na špatného koně. O tom by mohli vyprávět ti, kteří se snaží pomoci čínským křesťanům, kteří zde hledají útočiště. S křesťany, hledající bezpečí, sem totiž podle všeho přišli i agenti čínských tajných služeb. Bylo by dlouhé vysvětlovat, jak se na to přišlo.

Jak se vyhnout nebezpečí? Jak zajistit, že nás nikdo nepodvede a nezradí?

Je jeden způsob, který je naprosto spolehlivý. NEDĚLAT NIC. Nic neriskovat. A pokud byste hledali někoho, kdo by vám tento postoj přesvědčivě zdůvodnil, určitě ho najdete. My jsme s Generací 21 na tento přístup naráželi neustále. „Nedělejte to, nestojí to za to.“ A samozřejmě ono české, mnohokrát vyzkoušené a ověřené: „To nejde.“

Jenže takový postoj mi nepřipadá křesťanský. Náš Bůh chce, abychom se chovali důvěryhodně, abychom si důvěřovali – a abychom byli soucitní. Já si moc nečtu časopis Hlas mučedníků, jakkoli jsme vděčný za jeho vydavatele. Jsem asi příliš útlocitný a když si přečtu nějaký ten srdceryvný příběh, nemohu usnout. Když udělám aspoň něco, život se stává opět snesitelným.

Předpokládám, že uslyším námitku: „Dane, dej si pozor, abys nebyl naivní.“ Ano, Pán Ježíš říkal, že máme být bezelstní jako holubice, ale chytří jako hadové. Naivita může být skutečně nebezpečná. Proto je dobré hovořit s těmi, kdo v této oblasti pracují a kdo už mají určité zkušenosti. Co si budeme povídat, nezřídka se stává, že ten, komu chcete nezištně pomoci, se vámi snaží manipulovat. Nepomáháme andělům. Dokonce ani pronásledovaní křesťané nejsou andělé. A pronásledování nezaručuje, že mají správnou teologii. Nadto pocházejí z prostředí, kde to chodí zcela jinak, než nač jsme zvyklí. V našem týmu vedeni Generace 21 byl jediný „nevěřící“. Jmenoval se Martin. Když jsme jednou narazili na nějaké nesrovnalosti ve výpovědi jednoho z těch, kterým jsme se snažili pomoci, řekl mi: „Dane, co chceš? Vždyť vyrostl v prostředí, kde lež je základní životní strategie.“ Měl pravdu – a tato jeho poznámka mi vícekrát pomohla (a nemuselo ani jít o příslušníky jiných národů).

Trpící, hladovějící lidé mají nějakou tvář. Mají své životní příběhy, někdy neradostné. Mají je i trpící, kteří nehladoví. A mají je i hladoví, kteří pro víru netrpí. Nám se daří skvěle. Nechceme-li se dělit, před Božím trůnem to těžko zdůvodníme. Netroufáš-li si do nějakých dobrodružných akcí, zkus pomoci nějakému dítěti třeba přes nadaci Mezinárodní potřeby. V naší malé zlatohorské skupince platíme školné hned třem dětem – jedné Bangladéšance, jednomu Nepálci a jedné … Nepálce? To zní divně, ale vy si to přeberete. A v neděli se za ně pravidelně modlíme. A díky Mezinárodním potřebám mají tyto děti pro nás tvář.

Ne, nespasíme svět. Ale můžeme se alespoň trochu snažit. Dělá to něco i s námi.

12-19. května 2021

P. S. Patrně budeme potřebovat někoho, kdo by „naši“ rodinu učil česky. Nenajde se mezi čtenáři nějaký dobrovolník v Praze a okolí? Tato potřeba bude možná po několika týdnech aktuální. Jistě, mohli bychom této rodině zaplatit kurz z vybraných peněz. Když se nikdo nenajde, tak to zřejmě uděláme. Pokud se ale najde dobrovolník, zbydou peníze na jiné potřebné věci – a potřebné lidi, jimž Dignity pomáhá. Pište prosím na adresu ampelos@volny.cz.