Ublíženost

V květnu budeme mít možnost jít k volbám do Evropského parlamentu. Nemohu napsat „půjdeme k volbám do EP“, protože minule přišel k těmto volbám jen zhruba jeden z pěti oprávněných voličů. Zdá se ale, že letos bude účast v těchto volbách i v naší zemi vyšší. Důvodem ale nebude popularita Evropského parlamentu, nýbrž nepopularita Evropské unie.

Na rozdíl od předchozích voleb do EP letos mnoho lidí cítí, že podoba EP a posléze celé EU by se mohla zásadně proměnit. Je docela dobře možné, že ve volbách výrazně posílí strany, kterým se nepřesně říká „protievropské“. Dle mého názoru by bylo lépe používat slovo „protiunijní“. Bude velmi zajímavé sledovat, jak a na čem se pak budou tyto strany dohadovat v Evropském parlamentu.

V červnu roku 2003 jsem v referendu hlasoval proti vstupu ČR do EU a na řadu aspektů EU mám pohled velmi kritický. Nicméně nebudu tajit, že nyní mám z protiunijních postojů značné obavy. Internet je plný protiunijní propagandy, která je mnohdy opravdu hodně přitažená za vlasy. V naší zemi se této propagandě daří, protože posiluje jeden rys „češství“, který se mi pranic nelíbí a který může mít velmi nebezpečné následky. My Češi už celá staletí trpíme pocitem ublíženosti, dojmem, že někdo chce rozhodovat „o nás bez nás“, že nás někdo chce „zase“ nějak obalamutit. Když se potom najde politik, který těmto lidem dává za pravdu a posiluje v nich pocit ukřivděnosti a bezmocnosti, je zaděláno na průšvih.

Takže: Ano, EU se mnohdy zabývá blbinami, kterými by se zabývat neměla.

EU tlačí na pilu v genderové ideologii.

Jenže: Právě co se týče té genderové ideologie, konečné slovo mají stále jednotlivé státy. Je na nás, zda se budeme chovat normálně nebo zda budeme prosazovat opatření, které ještě před půl hodinou lidem právem připadala jako cvokárna.

Onen pocit ublíženosti se málokdy snoubí s pozitivní činorodostí. Přitom je tu otevřená možnost vstoupit do nějaké politické strany a snažit se žádoucím směrem ovlivnit třeba její politiku v rámci EU.

Mnohem lepší než dávat průchod pocitům ublíženosti a malosti je snažit se přijít s nějakou rozumnou iniciativou a něco smysluplného dojednat – a třeba i něco nesmyslného zastavit.

Velmi těžko se mi poslouchají řeči, že EU je něco jako vláda komunistů. Je to vlastně urážka všech těch, kterým komunisté zničili život. Já jsem byl na prvním výslechu v sedmnácti letech a na posledním dva měsíce před listopadem 1989. Mezi tím jich bylo nepočítaně.

Měl jsem kliku, že jsem ještě před rokem 1968 mohl vycestovat na západ. Ale od roku 1969 jsem sedm let nemohl ani do východního Německa nebo Maďarska. Moje děti si cestují, kam chtějí a kdy je to napadne. V Evropě nemusí mít ani pas, natož „výjezdní doložku“. (Dnešní mladí lidé patrně ani netuší, co to je.) Kritizovat mohu kohokoli a cokoli. Mohu si koupit jakoukoli knížku a zveřejnit jakýkoli článek, pokud v něm nejsou vyložené výzvy k páchání zločinů. Za komunistů bych mohl publikovat leda tak články vychvalující moudrost strany a vlády. Mohu spolu se stejně smýšlejícími založit prakticky jakýkoli spolek a nikdo mi v tom nebrání. Lidé, kteří přirovnávají EU ke komunistické vládě, buď vědomě lžou, nebo ztratili paměť. Co se týče mladších, ti mají určitou omluvu – kdo to nezažil, těžko si to dokáže představit.

Ne, máme se opravdu dobře. Žijeme v krásné zemi. Krajina se co dvacet kilometrů mění, vesnice i městečka zkrásněly, funguje tu zdravotnictví, zločinnost klesá. Je to ráj na zemi? Určitě ne, a nikdy před druhým příchodem Spasitele nebude. Ale máme být za co vděčni, a ten věčný pocit ukřivděnosti nám fakt nesluší.

Jsou všechna tato pozitiva dílem EU? Nejsou, ale není-li tu přímá kauzalita, je tu bezesporu korelace. Poté, co jsme se stali členy EU, dosáhla naše vlast největší prosperity a kvalita života se v naprosté většině parametrů (např. průměrná délka dožití) neustále zvyšuje. Můžeme EU kritizovat, já si ji nijak neglorifikuji, ale pokud v lidech vyvolává výbuchy nenávisti, přiznám se, že mám větší obavy z této nenávisti než z EU.

Kéž by nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovat ráčil.

  1. února 2019

 

Jehovisté v Rusku

Odsouzení Dána Dennise Christiansena, který se oženil s Ruskou a žije ve městě Orjol, na 6 a půl roku do vězení za aktivitu v rámci společnosti Svědků Jehovových mně dalo impuls k zamyšlení nad vztahem neliberálních států k náboženským menšinám.

Evangelikální církve a různé drobné sekty jsou zpravidla apolitické, a přece jsou v některých neliberálních státech potlačovány. (Mluvím o neliberálních státech, protože označit Rusko za totalitní stát by bylo velmi nepřesné; o totalitním režimu se dá hovořit v případě Číny.) Apolitičnost těchto společenství je někdy zcela zásadní a programatická – to je i případ Svědků Jehovových. Některé skupiny tak vyhraněně apolitické nejsou, nicméně o politiku zpravidla jeví zájem pouze velmi vlažný a dá se říci, že pro vládnoucí režim nejsou žádnou hrozbou. Co se týče Československa za vlády komunistů, „pletla se do politiky“ pouze část věřících v církvi Římskokatolické a v Českobratrské církvi evangelické; tzv. „menší církve“ v naší zemi byly spolehlivě „normalizovány“ a poslušně vydávaly prohlášení, která od jejich vedení státní moc vyžadovala, např. provolání k „volbám“ (komunistické „volby“ trefně označil Jan Sokol za „kontrolu buzerability obyvatelstva“), případně k různým „mírovým“ iniciativám. Špičky těchto církví tedy dělaly komunistickému režimu štafáž a řadovým členům to až na výjimky moc nevadilo. Tito křesťané obecně soudili, že „politika je svinstvo“; „životu v pravdě“ rozuměli jinak než Václav Havel (a vůbec si nejsem jist, že mu rozuměli lépe). V žádném případě ale nepředstavovali pro vládnoucí moc jakoukoli hrozbu. Kdyby je stát nechal na pokoji, byli by loajálními občany, a patrně by nijak neprotestovali proti různým nepravostem.

To, že křesťané byli v celém „východním bloku“ pronásledováni, vypovídalo více o vládnoucím režimu než o církvích, a už vůbec ne o jejich statečnosti. Pronásledování křesťanů bylo potvrzením pravdy, že „ideje mají důsledky“. Lenin a ostatní bolševici a komunisté byli hluboce přesvědčeni, že náboženské „tmářství“ brání pokroku, a to – spolu s přesvědčením, že násilí je povoleno – je vedlo k likvidaci kněží, kazatelů, popů, mnichů, rabínů i imámů. Byli vedeni ideologií, nikoli reálnou hrozbou. Kdyby dokázali reálně, tj. neideologicky, zhodnotit situaci, snažili by se udělat z křesťanů spíše své spojence – a s lítostí konstatuji, že by se jim to asi do značné míry podařilo.

Že jsou křesťané pronásledováni v Číně, nás tedy těžko může překvapit. Totalitní ideologie nesnese jiný stav než absolutní vládu. To, že jsou dnes Svědkové Jehovovi a evangelikální křesťané potlačováni v Rusku, vypovídá hodně o této zemi – o posunech, k nimž v ní dochází. A to i přesto, že mnozí evangelikálové dávají někdy až trapně najevo svou loajalitu vůči putinovskému režimu. A obávám se, že mnozí tak činí nejen z pragmatičnosti, ale ze skutečného přesvědčení.

Pravda, v případě Ruska k tomu přistupuje ještě jeden faktor, a sice pravoslavná církev. Ta byla v Rusku vždycky v područí státu, a ani sedmdesát let komunistické hrůzovlády nestačilo, aby se pravoslavná církev vzdala své snahy potlačit křesťany jiných denominací. Ano, vím, že mezi řadovými pravoslavnými věřícími je mnoho vzácných lidí, kterým skutečně jde o Krista, ale pokud se „o politiku nezajímají“ mnozí evangelikální křesťané, pak totéž platí patrně o většině řadových pravoslavných kněží a věřících. Putin, na rozdíl od Brežněva, Stalina nebo Lenina chápe obrovský potenciál spojenectví státu a církve při sledování vlastních cílů. A protože v Rusku není rozvinutá občanská společnost a chybí tam liberalismus v jeho původní a nikoli současné upadlé podobě, nevěřící, ale i pravoslavní věřící, považují „sekty“ přicházející z „prohnilého západu“ za něco hodného potlačení, nebo alespoň maximálního omezení.

Co mě ovšem překvapuje (nebo spíše mrzí, než překvapuje) je, že mnozí evangelikální křesťané v naší zemi „fandí“ spíše putinovskému Rusku než krvácející Ukrajině. Na Ukrajině ovšem vládne náboženská svoboda. To, že nyní ukrajinská pravoslavná církev získala autokefalitu, tedy administrativní nezávislost na moskevském patriarchátu, má větší význam, než nám tady může připadat. Náboženská pluralita Ukrajiny jednotlivým církvím znemožní, nebo přinejmenším ztíží, omezovat jiné křesťany, a může přispět ke vzniku a rozvoji občanské společnosti.

 

Pastor a sebevražda?

Křesťan dnes přinesl dne 3. února t. r. zprávu o sebevraždě Jima Howarda, pastora šestitisícového sboru Real Life Church v Kalifornii. Pastor údajně trpěl duševní poruchou, která ho nakonec přivedla až k sebevraždě.

Neznám teologický profil tohoto pastora a neznám zaměření jeho sboru. Dostal jsem ale podnět, abych se k „sebevraždě pastora“ vyslovil, a jsem přesvědčen, že to, co napíšu, se může týkat nejrůznějších denominací, od liberálních po fundamentalistické, i pastorů nejrůznějších temperamentů a obdarování.

Správné teologické názory totiž nezaručují, že povedeme správnou životosprávu. Mnoho pastorů ví, že potřebují správně pečovat o své tělo – nepřejídat se, zajistit si dostatečný spánek, mít dost pohybu atd. – ale ne všichni si stejně intenzivně uvědomují, že své potřeby má i jejich duše. A duše a duch není totéž.

Setkal jsem se před lety s mimořádným mužem. Jmenuje se Ron Wiebe a dnes je mu již přes osmdesát let. Pracoval jako psychiatr v Kalifornii. Po mnohaleté praxi na jedné sekulární psychiatrické klinice začal sloužit přednostně pastorům a psychiatrům. Od něj jsem se dověděl, že zhruba třicet procent amerických pastorů a zhruba padesát procent amerických misionářů „dopadne špatně“. Nejčastějším problémem je vyhoření, ale příčinou může být i rozvod, tělesná nemoc, jejímž spouštěčem byl přílišný stres apod.

Domnívám se, že velikost (a zejména růst) sboru je faktor, který zvyšuje nebezpečí, že nastane nějaká katastrofa. Stresory totiž nejsou pouze události negativní (třeba problémy s nezdárným potomkem), ale i pozitivní (pozvání k projevům na různých konferencích, tlak nakladatele, aby úspěšný pastor napsal novou knihu apod.)

Povrchní křesťan usoudí, že pastor, který špatně skončil, měl buď „malou víru“, nebo byl v jeho životě nějaký „skrytý hřích“, nebo něco podobného. Zkrátka, že si za to mohl sám. No… v podstatě ano, „mohl si za to sám“, ale možná trochu jinak a složitěji, než si kritický povrchní křesťan uvědomuje.

Paradoxně jsem to poznal na vlastní kůži, když jsem rezignoval. Věděl jsem, že nemám zanedbávat společná shromáždění, a nikdy jsem nepřestal chodit na bohoslužby, nicméně přiznám, se, že první rok po rezignaci to bylo spíše z povinnosti. Trvalo zhruba dva roky, než jsem se „vybabral z nejhoršího“. Až po rezignaci, ve zcela nové situaci, jsem si začal uvědomovat, pod jakým tlakem jsem celá léta žil. A přiznám se, že jsem to mnoho let jednoduše netušil. Byl to typický případ, často ilustrovaný obrazem „žáby v kastrolu“. Asi to už znáte: Když dáte žábu do horké vody, okamžitě vyskočí. Když ji dáte do studené vody a postupně ji ohříváte, žába nevyskočí, a nakonec se uvaří. (Nevím, jestli to je tak doopravdy, ale obraz je to srozumitelný, že?)

Rostoucí sbor znamená více problémů, a to i tam, kde sbor roste po všech stránkách zdravě. Roste počet lidí, za něž pastor pociťuje určitou odpovědnost. Nicméně každý máme jen určitou časovou a emocionální kapacitu.

Právě překládám zajímavou knihu od pastora sboru Crossroads Briana Toma. Mimo jiné v ní píše:

Povolání pastora je nebezpečné už proto, že slýcháme o hrozných věcech, které se lidem dějí, mnohem častěji než druzí. Nejenže znám mnohem víc lidí než průměrný člověk, ale dostávám také mnohem více proseb o modlitby než průměrný člověk. A lidé nepřicházejí s prosbami typu: „Hele, modlil by ses za mě, abych moudře naložil se všemi těmi penězi, jimiž mne Bůh požehnal?“ Většina proseb se týká akutních zdravotních potíží a různých tragédií. Proto v mysli nosím rejstřík nejrůznějších nemocí a pamatuji si, s čím bývají spojeny.

Když vás požádá o rozhovor člověk, který právě prožívá určitou tragédii, nemáte srdce ho odmítnout. Když ale máte určitý den už třetí takový rozhovor, něco to s vámi dělá. Přiznám se, že jsem se na ten třetí rozhovor už netěšil – a současně jsem se odsuzoval za to, že toho člověka nemám dostatečně rád.

Ron Wiebe tehdy skupince vedoucích vyprávěl o své službě. Pokud nějaký pastor vyhledal jeho pomoc, kladl si jednu podmínku: Ten, jemuž bude sloužit, musí slíbit, že jeden den v týdnu bude mít zcela vypnutý telefon. Pokud začal s někým pracovat, vedl ho také k tomu, aby jeho dovolená byla skutečně dovolená.

Podmínkou, aby pastor nevyhořel a aby ustál nejrůznější tlaky, je, že bude mít dobré přátele. Ne pochlebovače – těch mívají úspěšní pastoři zpravidla dost. A přátelství vyžaduje čas. A otevřenost.

Jak jsem psal – nevím, čím konkrétně trpěl Jim Howard. Možná lidé v jeho okolí netušili, jak strašlivé věci prožívá. Možná udělal zásadní chybu, totiž že se se svými bolestmi nikomu nesvěřoval. Mohlo to být něco zcela jiného. Platí ovšem, že pastoři se neproviňují nějakými o řád odlišnými hříchy, než „řadoví“ věřící. Základní pokušení jsou pro všechny stejná – peníze, sex, moc. Ale stejné jsou i duševní poruchy. Ne, pastorům se nevyhýbají. Nejde mi teď o to, lokalizovat chybu. V některých případech to není těžké, pokud člověk zná okolnosti. Vím však, že i když se člověk snaží dělat všechno poctivě a nešvindlovat, může se dostat do velmi složitých situací. Važte si svých pastorů – je to ohrožený druh.

  1. února 2019

Laskavost

Netvrdím, že dříve byli lidé laskavější. Nechci nostalgicky vzpomínat a ani nevím, čím by se míra laskavosti dala poměřit. Vyjádřím se tedy velice opatrně: Jsem přesvědčen, že dnes by mohlo být laskavosti více. Laskavost je – alespoň podle některých překladů Galatským 5:22 – ovocem Ducha svatého.

Co je opakem laskavosti? Odpověď je zdánlivě jednoduchá: nelaskavost. Myslím, že můžeme zmínit ještě nevstřícnost, tvrdost, jedovatost, případně lhostejnost.

Domnívám se, že ovoce Ducha bychom měli nést ve všech sférách našeho života. V soukromí nejužší rodiny, v širší rodině, ve škole či v zaměstnání, v církvi… Proto mě zneklidňují někteří mí přátelé a známí, kteří dokáží být příjemní a usměvaví, ale jakmile přijde na politické (u některých na teologické) názory, najednou jim jakoby ztvrdnou rysy, oni zvážní a začnou mluvit velice nelaskavě.

Myslím si, že pokud jsme sarkastičtí, ironičtí či přímo jedovatí, jsme to my, kdo máme problém. Ne že by se v Písmu ironie či sarkasmus nevyskytovaly vůbec. Elijáš mluvil dosti ironicky, když vyzýval Baalovy kněze, aby volali svého boha hlasitěji, protože si možná odskočil vykonat potřebu. Jsem ale přesvědčen, že bychom si z Elijáše měli vzít příklad v jiných oblastech, nežli je tato. Jak praví moudré rčení, to, že jsi protivný, ještě neznamená, že jsi prorok.

Sarkasmus a ironie jsou mocní zabíječi smysluplného rozhovoru, protože se zpravidla dotýkají partnera v rozhovoru osobně. Plodný rozhovor se lépe daří tam, kde lidé říkají „domnívám se, že…“ než „ty jsi úplně vedle…“

Pokud jsme s někým ve sporu, záleží mnohdy na našich postojích a slovech, zda bude tento spor plodný a přínosný, nebo zbytečný a škodlivý. Proto je vhodná i určitá diplomacie. Nemusíte hned říkat: „Pane, Vy lžete!“ Můžete se vyjádřit diplomaticky: „Vážený pane, domnívám se, že o pravdivosti Vašich informací by se dalo s úspěchem pochybovat.“

Připomínejme si rovněž, že když s námi někdo nesouhlasí, ještě to neznamená, že je to padouch.

Svatý Augustin byl prý přesvědčen, že nepokřtěná nemluvňátka jdou do pekla. (Ve staletích před ním se lidé často nechávali pokřtít až na smrtelné posteli, aby šli do nebe „čistí“. V době Augustinově se tato praxe otočila. Přitom za oběma těmito protikladnými názory bylo podobné magické pojetí křtu.) Srdečně s ním nesouhlasím – nemusím ho ale obviňovat z toho, že si přál, aby ta nemluvňátka zahynula.

Jsme-li sarkastičtí a jedovatí, máme pravděpodobně určitý problém my. Ne nutně v onom názoru, o který se přeme. I sarkastičtí a jedovatí lidé mohou mít pravdu. Otázka ovšem je, zda se jim podaří pro své (dejme tomu, že správné) názory získat druhou stranu. Když někoho zesměšníme, asi mu tím nepřidáme na chuti se s námi příště bavit. Slavný křesťanský apologeta Josh McDowell kdysi prohlásil: „Vyhrál jsem mnoho sporů, ale ztratil jsem mnoho duší.“ Pro naše účely bychom analogicky mohli říci: „Mnohokrát se mi podařilo mít poslední slovo, ale málokoho jsem přesvědčil.“

Mezilidské vztahy jsou cenná komodita. Co by nám bylo platné, kdybychom žili v luxusu a bezpečí, ale neměli bychom se rádi a chyběli by nám skuteční přátelé. A skuteční přátelé – tedy ne pouzí fanouškové či pochlebovači – s námi nebudou vždy stoprocentně názorově souznít. Skutečné přátelství obstojí v zátěžové zkoušce občasného nesouhlasu. Někdy dospějeme k názoru: „We agree to differ“ („shodli jsme se, že máme odlišný názor“). Pokud zůstaneme laskaví a otevření k dalšímu rozhovoru, nemusí být naše názorové rozdíly tragédií. Pokud nás vedou k jakési totální válce, je to velice smutné.

Mou výchozí premisou je, že ti, kdo se mnou nesouhlasí, jsou lidé, kteří se mýlí, ale nejsou to padouši. Pokud je někdo padouch, který vědomě lže, pak skutečně rozhovor nemá smysl. Je mi ale líto, pokud se znepřátelí lidé, kteří jsou oba celkem charakterní. Pokud ovšem bezcharakternost předem předpokládám, přispívám k nelaskavosti v tomto světě. A zdá se mi, že té už je víc než dost. Bohužel. Zvolme lepší cestu!

  1. ledna 2019

 

Zjevení – vykladačský oříšek

Nedávno jsem zveřejnil článek nazvaný „Bílý kamének“. Uvedený článek je jakýmsi vedlejším produktem příprav na zásadnější spis o knize Zjevení. Dostal jsem několik reakcí, jejichž pisatelům se omlouvám, že neodpovídám osobně, a vlastně neodpovídám ani přímo. Je pro mě snazší odpovědět formou článku, který patrně do jisté míry zúží prostor pro diskusi, neboť budu psát o tom, s jakými přístupy ke knize Zjevení se nemohu ztotožnit.

Jeden z respondentů, kterého si vážím, mi mimo jiné napsal, že „některá biblická témata jsou doposud vykládána mylně“. Mám nad touto větou rozpaky.

Zatím jsem stačil prostudovat pět současných „jízdních řádů“ poslední doby a jeden z první poloviny dvacátého století. Nyní studuji přístup ke Zjevení, který zaujímali kraličtí překladatelé a vykladači, a studuji rozsáhlý komentář Adama Clarka, sepsaný a vydaný v první polovině 19. století.

Autoři jízdních řádů, tedy současní vykladači, se přinejmenším částečně navzájem znají. Vzato čistě logicky jsou závěry, k nimž došli, částečně kompatibilní a částečně nekompatibilní. Kdybychom to chtěli vyhrotit, museli bychom přitakat tvrzení, že z hlediska každého z nich ti druzí vykládají Zjevení přinejmenším částečně „mylně“.

Jaké jsou předpoklady správného výkladu a čím to, že mnozí si vykládají Zjevení „mylně“? Mýlí se autoři, protože jim chybí pravé zjevení, nebo proto, že se proviňují proti logice, nebo proto, že nežijí dostatečně svatý život?

Přiznám se, že tyto otázky neřeším. Mohu si dovolit je neřešit, protože neoznačuji ani současné, ani minulé interprety za „mýlící se“, protože si nemyslím, že kniha Zjevení nám byla dána proto, abychom se snažili z ní vyčíst onen „jízdní řád“, a přeli se například o to, zda bude vytržení před velkým soužením či po něm.

Pokud očekáváte, že zevrubně vysvětlím, jak knize Zjevení rozumím, pak vás musím zklamat. Zájemci budou muset ještě asi rok a půl počkat.

Věřím tomu, že celé Písmo je inspirované, a v tomto smyslu „pravdivé“. Věřím rovněž, že je dostatečné. Řečeno s N. T. Wrightem, jsem přesvědčen, že Písmo je jedním z průsečíků, kde se nebe protíná se zemí.

O čem je Zjevení

Kniha Zjevení je, jak nám říká její první verš, především zjevení Ježíše Krista. Je to také zjevení toho, co se má brzy stát. Z toho někteří liberální vykladači usuzují, že v knize jde o zjevení toho, co se stalo generaci po Janovi, tedy „brzy“. Já bych slovo „brzy“ raději přeložil „náhle“. Kniha Zjevení skutečně zjevuje, co se dálo a děje – a co se (z našeho hlediska) bude dít. Ale nikde nám není řečeno, že máme sestavovat ty jízdní řády. Ve své knize se pokusím dokázat, že to ani nejde. Proto jsou veškeré pokusy po třiceti letech směšné, stejně jako byly směšné ty, jež byly sepsány před třiceti lety (nebo šedesáti, nebo devadesáti…)

Přitom se mi zdá, že snahy sestavit jakýsi „eschatologický jízdní řád“ jsou poměrně moderní. Pokud existovaly před polovinou devatenáctého stoletím, pak jsem na ně zatím nenarazil. Ne že by lidé neočekávali brzký příchod Páně. Ten očekávali ve všech staletích. Jen je to nějak nevedlo k tomu sestavován jízdních řádů.

Náš přístup k realitě

Každá doba má svůj přístup k realitě a svou terminologii. Tento přístup – a jeho odraz v jazyku, který používáme – se postupně mění, podobně jako se třeba mění převažující umělecký směr v malířství. Rozdíl mezi středověkým přístupem ke Zjevení a přístupem dnešním bych přirovnal rozdílu mezi realismem a ikonami. Ikony nepracují s perspektivou, za to pracují se symboly. Stejně jako realismus pracují s barvami, ale úplně jinak než realismus. Pokud někdo považuje za jediné „pravé“ umění realismus, usoudí, že ikony jsou „špatně namalované“. Středověký člověk zvyklý na ikony by sice možná žasl nad realistickým obrazem, ale duchovně by mu patrně nic neříkal.

Už samo slovo „symbol“ a proměny jeho významu jsou poučné. V matematice se za „symboly“ označují znaménka pro dělení, odčítání apod. (A pochopitelně i složitější věci, jako je třeba Ludolfovo číslo či goniometrické funkce.) Aby to fungovalo, musí symbol označovat jen jednu věc a žádnou jinou. Minus je vždycky odčítání, ať se kolem nás děje cokoli.

Původně byl ale symbol něčím zcela opačným. Samo slovo je odvozeno od řeckého slovesa symballó, „dávám dohromady“. Symbol byl průsečíkem významů, tedy mohl znamenat – a vlastně z definice znamenal – více věcí dohromady. Ukazoval více směry. Kupříkladu křest je symbol. Znamená umírání starého člověka. Znamená obmytí. Připomíná potopu. Připomíná přechod přes Rudé moře. Připomíná přechod přes Jordán.

Na ikoně můžete vedle sebe vidět dvě lidské postavy, které se výrazně liší velikostí. Nebo dvě věže, které se výrazně liší velikostí. Realista by mohl usoudit, že je to špatně namalované. Ale mýlil by se; jde o to, že autor ikony rozuměl jinak jak světu, tak času, tak svému počínání.

Moderní vykladači mi někdy připomínají malíře realistických obrazů, kteří se snaží „číst“ ikonu ve světle svého předporozumění světu. Ikona se jim může jevit jako „mylný výklad světa“. Já si tím ale vůbec nejsem jist.

Oslovení Písmem

Zkuste se zamyslet nad okamžikem, kdy vám ožil nějaký verš z Písma (nebo třeba ne jednotlivý verš, ale celá pasáž). Ne vždy to bylo při pravidelném čtení nebo při studiu, i když při takové příležitosti k tomu může snadno dojít. Nějaký verš vás osloví, vnese vám světlo do vašeho života či přímo do vašeho velkého problému, a vy máte tendenci říct něco jako „rozsvítilo se mi“ nebo „ta pravda mě ozářila jako blesk“. Soudím, že Zjevení bylo dáno Božímu lidu, aby při něm zakoušel tyto okamžiky, a to zejména v těžkých chvílích pronásledování a katastrof, k nimž jsme podle všeho opravdu blíže, než byly generace před námi. Obávám se, že až to přijde, budou nám jízdní řády málo platné. Nicméně kniha Zjevení nám určitě bude úžasným povzbuzením.

  1. ledna 2019

 

 

Bílý kamének

…dám mu bílý kamének a na tom kaménku napsané nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává.

Zjevení 2:17

 Sbírám materiály k sepsání spisu o biblické knize Zjevení. Jsem přesvědčen, že Písmo je inspirováno Duchem svatým a že nám bylo dáno v podobě, která nám umožňuje žít svatý život před Boží tváří. Celá řada výroků Písma a příběhů v něm obsažených nevyžaduje nějaké další hlubší historické či filologické znalosti. Na druhé straně jsou v Písmu místa, kterým neporozumíme, neznáme-li dobové pozadí. Jedním z takových míst je zaslíbení, které dává Ježíš vítězným křesťanům z pergamského sboru. Zaslibuje jim „skrytou manu“ a „bílý kamének“.

Toto místo zní docela romanticky a vždycky mě přitahovalo, aniž jsem tušil, co je tím bílým kaménkem míněno. Když jsem se pustil do hlubšího studia Zjevení, ukázaly se mi netušené souvislosti.

V základních pomůckách pro četbu Písma a v běžných komentářích se můžete dočíst, že bílé oblázky se používaly v císařském Římě jako vstupenky do arény. Peter Hiett o tom píše, že bílý kamének byl vstupenkou do Kolosea, kde člověk dostal chléb a mohl se dívat, jak lidé umírají. (Věčnost začíná dnes, str. 50). Latinsky se tento kamének řekl calculus, tedy se s ním dobře počítalo, „kalkulovalo“. I dnes se na stadionech vyhlašuje, kolik je přítomných diváků. (Naštěstí se dívají na hokej nebo na fotbal, ne na umírající gladiátory.) A bylo taky třeba vykalkulovat, kolik chlebů bude asi zapotřebí.

Bílý kamének se ovšem používal i při jiných příležitostech než jako vstupenka do Kolosea. Bílé kaménky rozdávali hostitelé lidem, které pozvali na svou hostinu. A na rozdíl od kaménků v Koloseu bylo zřejmě na těchto kaméncích napsáno jméno pozvaného. Latinsky se těmto kaménkům říkalo tesserae conviviales. Výraz tessera, převzatý z řečtiny, původně označoval čtyřboký hranol, později šestibokou kostku, a proto měl mimo jiné význam „hrací kostka“. V jiném kontextu, bližším tomu našemu, by bylo možno toto slovo přeložit jako „průkaz“ nebo „vstupenka“. Tessera convivialis byla tedy „vstupenka na hostinu“.

Co to mohlo říkat pergamskému křesťanovi? Ježíšovo zaslíbení chápal jako pozvánku na mesiášskou hostinu, na „Večeři Beránkovu“. (Z moderních českých překladů pouze B21 zachovává slovo „večeře“, které je v řeckém originále; ostatní překlady používají obrat „svatební hostina“; to však pro naše účely nemá podstatný význam.) A na pozvánce (onom „bílém kaménku“) bude jeho jméno. Jméno, které mu dává sám Ježíš, jenž ho zve na svou svatební hostinu.

To už ke mně promlouvá mnohem silněji. Ježíš je ten, od kterého přijímám svou identitu. Ježíš je ten, kdo mi říká, kdo vlastně jsem. A zve mě na svou svatební hostinu. A budu tam vlastně přítomen hned dvojím způsobem – jednak jako součást církve–nevěsty, jednak jako host, ovšem jako host adoptovaný za syna či dceru samotným Bohem.

To ale neví vše, co můžeme o bílém kaménku říci. Bílé – a černé – kaménky se používaly i u porotních soudů. Bílý kamének znamenal výrok „nevinen“, kdežto černý verdikt „vinen“. Řecky je pro „kamének“ užito slova pséfos, které původně označovalo „oblázek“, ale postupně nabylo i přeneseného významu „hlas“ (míněno ve volbách či v porotě).

I tato souvislost mohla k pergamskému – ale stejně tak může dnes i k českému – čtenáři promlouvat: Ježíš mě prohlašuje za nevinného. neboť sám zaplatil za mé hříchy. Dává mi bílý kamének, který stvrzuje mou nevinu. A on je ten poslední a vlastně jediný plně oprávněný soudce. Kdo v něj věří, „na soud nepřijde“ a „přešel již ze smrti do života“ (srv. Jan 5,24).

Našel jsem ale ještě hlubší rovinu. Již zmíněné slovo tessera označovalo kamének, ale mohlo jít i o jiný materiál, konkrétně o dřevo. Ještě z dob dlouho před Ježíšem byl znám zvyk, podle kterého dvě rodiny spolu mohly vstoupit do zvláštní smlouvy. Na tesseru pak lidé vyryli obraz, který nějakým způsobem vyjadřoval obsah této smlouvy, a napsali na ni jména rodin, které takto vstupovaly do smlouvy. Pak tesseru rozpůlili a každá rodina si nechala část se jménem druhé rodiny. Tato smlouva platila vlastně věčně. Když přišel člověk zdaleka a třeba o generaci později a prokázal se v navštívené rodině polovinou tessery se jménem navštívené rodiny, tato rodina mu byla smluvně povinna poskytnout přístřeší a pomoc. Dvě části tessery se přiložily k sobě a musely do sebe zapadat, ať už šlo o dřevo či kámen.

„Budu s ním večeřet a on se mnou…“ říká Ježíš v jiné souvislosti (Zj 3:20). A bude se to dít na základě smluvního vztahu. Křtem jsme vstoupili do svaté smlouvy s Ježíšem Kristem. Nemáme sice fyzicky „bílý kamének“ (tesseru), ale Ježíš zná naše skutečné jméno a my známe jméno Ježíš. Smlouva, kterou s námi uzavřel, platí, přestože byla uzavřena již před mnoha a mnoha lety. Bůh nám dal svého jednorozeného Syna – jak by nám s ním nedal vše? A naší jedinou správnou reakcí je cele se vydat našemu Spasiteli, který jediný zná naše jméno, naši skutečnou identitu.

  1. prosince 2018

 

 

Práva nebo vděčnost, kořist nebo dar

Nedávno jsem čirou náhodou v rozhlase zaslechl mluvit jistou sociální pracovnici o pomoci bezdomovcům a o sociálním bydlení. Z jejích úst zazněla věta: „Já považuji bydlení za něco, co patří k základním lidským právům.“ (Neručím za doslovné znění; ručím ale za smysl oné věty.)

Žiji v Jeseníku a místních bezdomovců je mi v zimě fakt líto. V zimě v létě tu bývá tak o tři čtyři stupně chladněji než v Praze, v níž jsem strávil většinu života. Vážím si všech, kdo se jim snaží pomoci. Nicméně ona věta mě přinutila přemýšlet. Opravdu patří právo na bydlení k základním lidským právům? A kdo vlastně rozhoduje o tom, jaký je rozsah základních lidských práv, tedy o tom, co k nim vlastně patří? Ano, vím, že tu je Všeobecná deklarace lidských práv, a nemám důvodu pochybovat o tom, že ty, kdo je formulovali, vedly šlechetné úmysly. Pokud vím, o právu na bydlení se v Deklaraci nepíše, stejně jako se tam nepíše o právo homosexuálů adoptovat děti nebo o právu na to, aby asistovaná reprodukce byla hrazena státem. Levicově liberální ideologové ovšem mají sklon formulovat další a další práva.

Jsou věci, které by většina z nás jistě považovala za absurdní. Třeba právo na každoroční čtrnáctidenní dovolenou v cizině nebo na zmrzlinu zdarma pro předškoláky. Další si jistě dokážete vymyslet sami.

S „lidskými právy“ je dvojí zásadní potíž. První z nich je, že svět – či jednotlivé země – se mohou dostat do neřešitelných situací, kdy něco, co bude prohlášeno za lidské právo, bude nesplnitelné a v rámci určitého státu či určitých států nevynutitelné. Dejme tomu, že bude přijata teze: „Všichni migranti mají právo na důstojný život.“ Nepatřím mezi ty, kdo by migrantům důstojný život nepřáli (ano, vím, jsou i tací). Jenže co všechno patří k důstojnému životu? Vezmete-li si prognózy růstu populace v Africe, tak je i laikovi naprosto zřetelné, že je zaděláno na obrovský průšvih, protože africký kontinent tuto rostoucí populaci neuživí. Dá se předpokládat, že migrační vlna se povalí do Evropy, protože jinam vlastně ani nemůže. Hodně se mluví o tom, že bychom měli „pomáhat v místě původu“. Předpokládat, že to povede k omezení migrace, je nesmysl, protože současná migrace je právě důsledkem nikoli zhoršení, ale zlepšení situace v „místě původu“. Nebo si snad dovedete představit současnou migrační vlnu bez mobilů? Právě když se místním začalo dařit natolik dobře, že si pořídili mobil, mohli začít uvažovat o migraci. I kdybychom lili další miliardy do „míst původu“, jen bychom zvyšovali touhu místních obyvatel vydat se do Evropy, protože Evropa na tom bude minimálně ještě několik desetiletí lépe než Afrika. (Pokud by se migrace dařila, může na tom být po několika desetiletích stejně.)

Jaké je tedy řešení? Nevidím jiné než zásadní změnu reprodukčního chování afrického obyvatelstva.

Může k ní ale dojít? Jakým způsobem?

Obávám se, že nikoli. Jsou dvě země, které se snažily svůj populační růst zásadním způsobem omezit. Tou první je Indie, kde ovšem tyto pokusy netrvaly dlouho a byly poměrně omezené. Docházelo k násilným sterilizacím, nicméně praxe byla tak odporná, že relativně demokratická Indie si nemohla dovolit v ní pokračovat. Druhou, známější zemí, je Čína. „Politika jednoho dítěte“ byla poměrně úspěšná, a skutečně mnozí rodiče měli jen jedno dítě, protože byli přísnými sankcemi přinuceni své reprodukční chování změnit. Nicméně její aplikace v totalitním režimu byla rovněž spjata s mnoha nepěknými jevy, z nichž korupce byla možná tím mírnějším.

Znám nějaký lepší způsob? Neznám. Jen to vím, že pokud Afričané své reprodukční chování nezmění, situace se bude vyhrocovat. Ne, nebude to nic pěkného. A čím bude problém vyhrocenější, tím horší to bude s lidskými právy.

A teď ta druhá potíž s lidskými právy. Ta je zásadní. Ke světu totiž můžeme přistupovat dvojím způsobem: To, co máme, a to, co případně můžeme získat, můžeme považovat buď za kořist, nebo za dar.

Uvědomil jsem si to již dávno, když jsem meditoval nad jedním novozákonním textem v jeho archaickém („kralickém“) znění.  V listu Filipským apoštol Pavel píše o Ježíši, Božím Synu: „Nepoložil toho sobě za kořist roven býti Bohu“. Moderní české překlady, bohužel včetně mého oblíbeného studijního, vynechávají tu „kořist“ a opisují tento výraz slovy „na své rovnosti [s Bohem] nelpěl“.

Kořist jsme uchvátili a chceme si ji podržet stůj co stůj. Můžeme-li, chováme se jako vůdce smečky, který je přesvědčen, že z ulovené kořisti mu patří největší díl, a pokud to někdo nechce respektovat, dá mu vůdce smečky za uši. Tedy pokud ho nějaký pretendent nesesadí.

Jako „kořist“ můžeme chápat celý svůj život. Můžeme tak chápat postavení, kterého jsme dosáhli. Můžeme tak chápat životního partnera, po němž jsme toužili – a jehož jsme nakonec získali.

V moderní době bychom v řadě případů patrně místo slova „kořist“ použili slova „nárok“.

Nebo můžeme věci brát jako dar. Jako dar bereme svůj život. Jako dar bereme každý nový den. Jako dar bereme každé náš mezilidský vztah. Jak dar bereme i to, čemu vlastně tak říkáme – tedy naše „obdarování“, třeba literární, nebo hudební, nebo praktické.

Jedná se o dva zcela odlišné přístupy k životu. Pokud bereme život jako kořist, budeme se neustále hlásit o svá „práva“ (budeme uplatňovat své nároky) a budeme mít neustále pocit, že jich máme málo, takže budeme vymýšlet další. Milý čtenáři, je to cesta do pekel. Kdo jde touto cestou, nikdy nebude mít dost.

Když ale přijímáte život jako dar, cítíte se obdarováni a často vidíte spoustu krásných věcí, které nezahlédne ten, kdo vše považuje za svou kořist, případně za své právo. Vděčnost je skvělá věc. Kdo žije život vděčnosti, má touhu obdarovávat druhé.

Třeba ty bezdomovce v Jeseníku.

Jenže to chce kardinální změnu perspektivy. V křesťanství se tomu říká „obrácení“.

Dan Drápal

  1. prosince 2018

Naše peklo a jejich ráj

Etnograf a bývalý diplomat Mnislav Zelený-Atapana okomentoval smrt misionáře Johna Allena Chaua, kterého na ostrově Severní Sentinel zabili domorodci, kteří jsou zcela izolováni od okolního světa. Pan Zelený-Atapana jeho zabití schvaluje, protože „Sentinelci velmi dobře a správně tuší, že cokoliv jim přijde z okolního světa, je pro ně špatné, ba přímo nebezpečné“.

Článek mě zaujal jako skvostný příklad sebemrskačství západu a idealizace primitivních kultur. My jsme si prostě vytvořili peklo, kdežto oni žijí v ráji. Pokusím se předložit jiný pohled.

Nejsem zrcadlovým oponentem pana Zeleného-Atapany. Jsem dalek toho myslet si, že my žijeme v ráji, kdežto domorodci na Andamanech nebo v brazilském pralese v pekle. Jsem přesvědčen, že ačkoli lidé žijí v nejrůznějších kulturách, které se od sebe ve vnějších věcech, ale i ve způsobu lidského myšlení výrazně liší, zůstávají určité konstanty. Všude jsou lidé hříšní, někteří více, jiní méně, všude existuje přátelství, ale také zrada, všude se najdou lidé šlechetní a všude se najdou lidé podlí. My nežijeme v pekle, ale ani v ráji, a domorodci na Severním Sentinelu také nežijí v pekle, ale ani v ráji.

Jsem ctitel Hospodinův a vím, že peklo i ráj existují. A společně s C. S. Lewisem věřím, že těm, kdo skončí v pekle, bude už tento život připadat jako malé peklo, kdežto těm, kdo skončí v ráji, připadá jako předsíň ráje. Jsem přesvědčen, že každý člověk je hříšný a potřebuje odpuštění, a jsem přesvědčen, že Ježíš svou smrtí zaplatil za naše hříchy a otevřel nám přístup k Otci, či, chcete-li, „do ráje“. A rovněž jsem přesvědčen – a zakusil jsem to na vlastní kůži – že Ježíš proměňuje lidské životy už teď a nikoli až někdy po smrti.

Vím, že výše uvedený odstavec mě v očích mnohých zařadí mezi „fanatiky“, „sektáře“ nebo něco podobného, ale já se za víru v Ježíše Krista nestydím. Žiju s ním už čtyřicet let a pozoruji, jak proměňuje lidi – i mě.

Od Pána jsem dostal úkol získávat pro něj učedníky, a to nejen ve svém bezprostředním okolí, ale „ze všech národů“, tedy i ze Sentinelců. Tomuto získávání učedníků se někdy říká misie.

Člověk neznalý křesťanstva zpravidla není schopen rozlišit naplňování příkazu Kristova, tedy skutečnou misii, od dobývání cizích zemí a snahu vnutit tamním obyvatelům své „náboženství“. Skutečný křesťan ví, že skutečnou víru nelze nikomu vnutit násilím. Do Božího království se nikdo nedostane v důsledku nějaké manipulace. Skuteční misionáři věděli, že riskují život, ale stálo jim to za to. Takovými misionáři byli zřejmě irští mniši, kteří hlásali evangelium v Evropě v osmém až desátém století. Mnozí z nich svůj život skutečně položili, ačkoli sami se žádného násilí nedopouštěli. Takovými misionáři byli členové obnovené Jednoty bratrské, kteří ze svého sídla v Ochranově vyslali během stovky let na tři sta misionářů. Díky nim existují sbory Jednoty bratrské (v anglosaském světě známé pod označením Moravian church) ve Střední Americe, východní Africe nebo třeba v Grónsku.

Jako příklad étosu, s jakým odcházeli skuteční misionáři na misijní pole, nám může sloužit dopis, který napsal roku 1810 dvaadvacetiletý budoucí misionář Adoniram Judson svému nastávajícímu tchánovi. Tímto dopisem vlastně žádal o ruku mladičké Ann Nancy Hasseltineové z prominentní americké rodiny:

„Můžete souhlasit s tím, že se rozloučíte příští jaro se svou dcerou, že už ji nikdy v tomto světě neuvidíte, souhlasíte s tím, že odejde a bude snášet útrapy misionářského života? Bude vystavena nebezpečí na moři, nebezpečí indického klimatu, nedostatku, pronásledování, a možná násilné smrti. Můžete s tím souhlasit – s ohledem na Toho, který opustil svůj nebeský domov a zemřel za ni i za Vás, můžete si tím souhlasit pro Sion, pro slávu Boží? Souhlasíte s tím v naději, že brzy uvidíte svou dceru ve světě slávy, s korunou spravedlnosti, s radostí, že uslyšíte výkřiky chval, které budou Spasiteli zaznívat od pohanů, kterým ona zvěstovala spásu z věčných muk a beznaděje?“

Budoucí tchán souhlasil.

Judson zřejmě věděl, o čem píše. Jejich první dítě bylo potracenou cestou z Kalkaty do Barmy. Druhé – syn Roger – se nedožil devíti měsíců. Adoniram byl 17 měsíců vězněn a mučen. Nedlouho po jeho propuštění jeho milovaná žena zemřela.

Prvního obráceného měli Judsonovi po téměř sedmi letech. Po devíti letech jich měli osmnáct. Po dvaceti letech ale zakoušel Adoniram Judson úžasné požehnání. Někteří lidé cestovali mnoho dní až z hranic Thajska a Číny: „Jste vy ten člověk Ježíše Krista? Dejte nám spis o Ježíši Kristu.“ Tito lidé zřejmě neměli dojem, že žijí v ráji.

To je jistě poněkud jiný typ křesťanství než to, které charakterizuje modlitba: „Pane Bože, jsi-li jaký, spas mou duši, mám-li jakou.“

Pozoruhodné je tvrzení pana Mnislava Zeleného-Atapany, že je křesťan: „Jistě, škoda mladého života, ale i když jsem křesťan, nesouhlasím s násilnou snahou pronikat s touto ideologií do cizích teritorií přírodních národů a přinášet jim cestu k vykoupení jejich hříchů.“ Ponechme stranou fakt, že snaha pana Chaua nebyla násilná. Nešel mezi Sentinelce s kulometem, ale s Biblí. Chtěl bych autora článku především upozornit, že křesťan je ten, který poslouchá a následuje Krista. A Kristus nás posílá: „…jděte ke všem národům…“, tedy i k Sentinelcům. Moc by mě tedy zajímalo, co pan Zelený-Atapana tvrzením, že je křesťan, vlastně míní.

Ctitelé Hospodinovi jsou přesvědčeni, že mají zvěst, kterou stojí za to hlásat. Mají pro co žít, a mají tedy i pro co umírat. V našem životě o něco jde. A nejsme Všemohoucím stvořeni pro izolaci a pro zabíjení těch, kdo přicházejí zvenčí. Netvrdíme, že přicházíme z ráje; tvrdíme, že do ráje kráčíme.

  1. listopadu 2018

Rod Dreher: Benediktova cesta

recenze

Dreherova kniha má podtitul Křesťanský život v postkřesťanské době. Je to pozoruhodné čtení. Na jednu stranu při četbě člověk poznává, že jsme na tom daleko hůře, než jsme si mysleli, na druhé straně Dreher nabízí cestu, jak žít celistvě život víry i v naší současné postmoderní době.

Dreher se zabýval postavou zakladatele benediktinské řehole, Benediktem z Nursie. Tento pozoruhodný muž žil v době, kdy byla Západořímská říše již politicky rozvrácená. Benedikt vytvořil komunitu, která neusilovala o změnu politických poměrů, ale vytkla si za cíl žít radikální křesťanství v rozpadajícím se světě. Benediktinům se podařilo zachovat mnohé květy raně křesťanské vzdělanosti. Z českých dějin víme, že se nesoustředili jen na „konzervování“, ale působili i misijně: Benediktini byli prvním mnišským řádem, který podstatně ovlivnil i vznikající český stát. (Benediktini zakládali nejen řeholní komunity, ale i sady a zemědělská hospodářství.)

Dreher se snaží ukázat, v čem spočívá Benediktova cesta, a v čem by mohla být inspirativní pro křesťany v postmoderní době. Dreher sám se obrátil mezi evangelikály, pak se stal katolíkem a nakonec skončil u pravoslavných. Z četby jeho knihy jsem ale nenabyl dojmu, že by byl jakýmsi „běhounem po Sionu“, který hledá „tu nejlepší“ církev. Naopak, nechává se inspirovat jak evangelikální, tak katolickou tradicí, a – zdá se mi – je schopen pojmenovat světlé i stinnější stránky těchto tradic. Zároveň nejde o nějaký eklekticismus. Dreherovi jde spíše o to, jednotlivé tradice kultivovat. Jeho univerzální důraz můžeme odečíst třeba z věty: „…stát se Ježíšovým učedníkem znamená nechat se přetvářet, ne pouze přijmout informaci“ (s. 200).

Dreher se inspiruje u Benedikta (samozřejmě nejen u něj), ale dává nám odpovědi na řadu otázek, které mohly vyvstat jen v postmoderní době. Mimo jiné se zabývá vlivem techniky na člověka. Píše: „Mysl technického člověka není dostatečně odolná proti touhám srdce, protože ho vlastní kultura nenaučila o nich pochybovat“ (s. 202). Autor vidí jako katastrofu situaci, kdy děti ovládají chytré telefony lépe než jejich rodiče, a například pornografie je jim široce přístupná již od útlého věku. Zabývá se i tím, jak používání chytrých telefonů a tabletů mění náš mozek. Některá pozorování jsou vyjádřena velmi stručně a pregnantně: „Technickému člověku záleží více na možnosti volby než na tom, co je zvoleno“ (s. 193). „Výsledkem toho je postupná neschopnost udržet pozornost, soustředit se a hluboce myslet“ (s. 195). K tomu poznamenává: „Prvním krokem k opětovnému nabytí kognitivního sebeovládání je vytvoření prostoru ticha, v němž můžete myslet“ (s. 197). (Zde si neodpustím osobní poznámku: V Jeseníku se mi „prostor ticha“ vytváří mnohem lépe než v Praze.)

Velkou pozornost věnuje Dreher sexualitě. Vyjadřuje lítost nad tím, že církve v této oblasti spíše mlčí. „Ticho z kazatelny a od duchovních a učitelů v církvi vyjadřuje poselství, že sex a sexualita nejsou důležitá témata a že k nim církev nemá co říct“ (s. 179). Přitom jde o klíčovou oblast: „Křesťané, kteří se zříkají pravověrnosti v oblasti sexuality, končí tím, že se zříkají víry, anebo pro to připravují půdu u svých dětí“ (s. 178). Upozorňuje, že církve, které se v otázkách sexuality přizpůsobily tomuto světu a začaly například podporovat homosexuální sňatky, ztrácejí členy mnohem rychleji než evangelikální církve, které vycházejí z poznání, že není požehnaný žádný sex mimo manželskou smlouvu. Dreher si uvědomuje, o jak závažnou otázku jde: „V žádné jiné oblasti nebudeme muset být jako pravověrní křesťané tak kontrakulturní jako ve svém sexuálním životě“ (s. 172).

Dreher uvádí řadu příkladů, kdy jsou pravověrní křesťané vylučováni z určitých povolání nebo z akademického světa. Např. skupina aktivistů s názvem Campus Pride sestavila „seznam hanby“, na němž je více než stovka vysokých škol, a nabádá průmysl a firmy, aby nezaměstnávaly jejich absolventy. Jeden z právníků, bojujících za náboženskou svobodu, tvrdí: „Z těchto sporů není východisko, žádná rovina, kde by to mělo skončit. Budou se pouze zintenzivňovat. Je to rozjetý vlak, který nezastaví, dokud před sebou bude mít koleje“ (s. 159). Dreher vyzývá křesťany, aby se hodně věnovali řemeslům. Jistě, mohou studovat medicínu nebo práva, ale musí počítat s možností, že jim výkon těchto profesí bude pro jejich názory na sexualitu zapovězen. „S postupem LGBT agendy budou antidiskriminační zákony vykládány stále šířeji a tradiční křesťané budou postupně vytlačováni z trhu“ (s. 157).

Dreherova kniha nabízí řadu podnětů, jak uspořádat svůj život. Velký důraz klade na hluboké obecenství věřících. K tomu poslední citát z posledních stránek knihy: „Nalézáme další, jako jsme my, a budujeme komunity, školy služby Pánu. Neděláme to proto, abychom spasili svět, ale jen proto, že Boha milujeme a víme, že potřebujeme společenství a uspořádaný způsob života, abychom mu mohli plně sloužit.“

Knihu, která má 212 stran, vydalo nakladatelství Hesperion v roce 2018. Titul anglického originálu zní Benedict Option: Strategy for Christians in a Post-Christian Nation. Originál vyšel v roce 2017 v newyorském nakladatelství Sentinel. Kvalitní překlad pořídil Milan Žonca.

 

Dva koncepty lidství

Pokusím se postavit proti sobě dva koncepty lidství – biblický a postmoderní.

V obou těchto konceptech jde o identitu. Podle prvního konceptu se mám stávat tím, kým mě Bůh chce mít. Podle toho druhého mám sám sebe vymyslet.

Podle biblického konceptu jsem stvořen Bohem a pro Boha, a čím lépe poznávám Boha, tím lépe také poznávám vlastní identitu. Poznávám, že náš „život je spolu s Kristem skryt v Bohu“ (Kol 3:5).

Ovšem než jsem poznal Boha a než jsem přijal jeho pozvání, byl jsem na tom stejně jako postmoderní (a vlastně jako každý bez Boha žijící) člověk: Vymýšlel jsem sám sebe. Z Božího hlediska jsem byl mrtvý.

Když jsem poznal Boha, poznal jsem i to, že se mám proměňovat k jeho obrazu. Především se má proměňovat mé myšlení (Řím 12:2).

První koncept počítá s tím, že Bůh stvořil člověka – muže a ženu; druhý tvrdí, že si mohu vymyslet, kým chci být, a ostatní musí respektovat mé rozhodnutí.

*

To, že Bůh stvořil člověka jako muže nebo jako ženu, nevylučuje, že v každém muži je určitý ženský prvek a v každé ženě určitý mužský prvek. Tento prvek opačného pohlaví může být silnější nebo slabší, což je jedním z důvodů, proč jsme tak různorodí. Nicméně je v nás určitá biologická danost, což nevylučuje výskyt různých anomálií. Naším úkolem pak je, abychom hledali a nacházeli správnou vyváženost mužského a ženského prvku v sobě samotných. (Moudře a poučeně o tom píše ve svých spisech Leanne Payneová – mohu doporučit zejména knihy Krize mužství a Rozbitý obraz).

Zbožný člověk přijímá tuto biologickou danost a snaží se být člověkem, jakým ho Bůh chce mít. Zralý křesťan přitom ví, že žije v porušeném světě, ba ve světě, jehož porušenost se stále prohlubuje. Ví rovněž, že na této straně nebe patrně ideálu nedosáhne, nicméně ví i to, že by o něj nikdy neměl přestat usilovat.

Člověk žijící bez Boha svou biologickou danost někdy nepřijímá. Někdy se pokouší ji změnit, což je projevem nepřijetí sebe sama. Takový člověk je nešťastný, i když vám tvrdí opak. Nikdy ho nenuťme, aby se k tomu „přiznal“, protože pro něj je takové přiznání – pokud nevěří v odpouštějícího Boha – nesmírně těžké, ne-li nemožné.

Na druhé straně mu nemusíme věřit, že je teď naprosto šťastný. Opak naznačuje vysoká sebevražednost těchto lidí.

Strašlivé ovšem je, když lidé v této věci pletou hlavu dětem.

Jsou prostě věci, s nimiž by se experimentovat nemělo: alkohol, nikotin, drogy – ale i sexualita.

Lidé mé generace naštěstí v dětství nemuseli řešit, zda jsou kluk nebo holka. Nikdo nám nevtloukal do hlavy, že pohlaví je „fluidní“.

Hormonální ovlivňování je nebezpečné, ale operativní zákroky jsou děsivé. Na to stačí rozhovor s člověkem, který je podstoupil a po letech měl to, čemu Angličané říkají „second thoughts“ (často se to překládá jako „pochybnost“, ale nechme tomuto rčení jeho etymologický význam „druhé myšlenky“).

Složitých případů a anomálií bude přibývat, protože již jen zlomek dětí vyrůstá v intaktních rodinách. Maminka, který vychovává děti sama, se jim snaží do jisté míry nahradit tatínka. A tatínek, který vychovává děti sám se jim snaží do jisté míry nahradit maminku. Taková reakce rodiče je přirozená, ale nemůže problém vyřešit. Byli jsme totiž Bohem stvořeni k tomu, abychom vyrůstali v intaktních rodinách. Pokud dítěti jeden z rodičů chybí, nemá správný ani mužský, ani ženský vzor, ať už ho vychovává maminka nebo tatínek.

Škoda, že církve vesměs opustily své svědectví, totiž že Bůh stvořil člověka – muže a ženu. Od toho se všechno odvíjí.

Dobré ovšem je, že zatím nejsou děti z intaktních rodin rodičům odebírány, že můžeme mít domácí školu, a že mohou vycházet takovéto články. Sice to schytám, ale asi mě nezavřou. Až mě zavřou, budete vědět, že jde do tuhého.

  1. listopadu 2018