Petr Krpec: Příchod Antikrista a jeho říše

(Recenze)

Již více než rok sbírám materiály pro spis o knize Zjevení. Laskavostí autora se mi dostala do ruky i kniha Petra Krpce Příchod Antikrista a jeho říše. Knihu jsem se zájmem přečetl a prostudoval. Vznikala patrně více méně v téže době jako kniha Vytržení, jejímž autorem je Sergej Miháľ a která vyvolala v evangelikálním světě značný poprask.

Autoři se podle všeho znají. Jejich knihy se v něčem shodují (třeba v názoru, že „vytržení“ nastane před „velkým soužením“), a přece jsou mezi nimi značné rozdíly. Největší vidím v tom, že Sergej Miháľ staví mnohá svá mínění na pozorování vesmírných těles, tedy především na zatměních Slunce a Měsíce, ale málo hovoří o islámu, zatímco Petr Krpec se vesmírným tělesům nevěnuje takřka vůbec, zato dovozuje, že Antikrist vzejde z obnoveného islámského chalífátu a bude to muslim, zatímco falešný prorok bude Žid. Velmi zajímavé a skutečně přínosné je srovnání křesťanské a muslimské eschatologie. Krpcova kniha je rovněž první svého druhu, která tvrdí, že Evropa a Amerika nebudou v událostech poslední doby hrát významnou roli. Pro mě je to první kniha, která se na poslední dobu dívá z jiného než evropocentrického hlediska. Považuji to za přednost, nikoli však nedostatek.

Co si o „posledních věcech“ myslím já, v této recenzi psát nebudu – tato krátká recenze má jen upozornit na existenci Krpcovy knížky. Prozradím jen to, že na rozdíl od naprosté většiny autorů soudím, že nejenže bychom neměli vypočítávat datum konce, ale neměli bychom se ani snažit z knihy Zjevení vyčíst nějaký „jízdní řád“ událostí poslední doby. Soudím, že naprostá většina vykladačů je povzbuzena Janovými slovy z úvodu knihy „Zjevení Ježíše Krista, které mu dal Bůh, aby svým otrokům ukázal, co se má brzy stát“, ovšem chápou je nějak ve smyslu „…aby svým otrokům ukázal, jak budou jednotlivé události po sobě následovat“. Domnívám se, že takové chápání je zásadní chybou a že knihu Zjevení je třeba číst úplně jinak. Přitom plně věřím tomu, že tato kniha skutečně zjevuje, co se má brzy stát, byť se přimlouvám, aby řecké slovo tachy (případně en tachei, jak je tomu zde) bylo chápáno spíše jako „náhle“ než jako „brzy“. Ale než toto stanovisko a zcela odlišný přístup ke knize Zjevení zdůvodním a zveřejním, uplyne ještě zhruba rok a půl, a i zde musím dodat: „Dá-li Pán“.

Kniha vyšla v Praze v roce 2015, má 172 stran v kvalitní pevné vazbě. Autor ji vydal vlastním nákladem. Lze ji objednat na internetových adresách kknihy.cz nebo samuelcz.com. Taky se dá koupit v kamenném knihkupectví Samuel v Praze, Soukenická 15. Cena 229 Kč.

 

Dan Drápal

  • 9. října 2018

Schvaloval apoštol Pavel otroctví?

Nedávno mi jeden nepřítel křesťanství poslal soupis těch nejproblematičtějších veršů ze Starého zákona. Vedla ho k tomu snaha přesvědčit mě o tom, že Starý zákon – a tedy vlastně i křesťanství, které ho považuje za součást svatých písem, je stejně krvežíznivé jako islám. Onen muž je nepochybně vzdělaný, a tak jistě ví, že pro křesťany je Pán Ježíš klíčem k celému Písmu, a že svým životem i svou smrtí mění situaci. A činí to zcela výslovně slovy z Kázání na hoře: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům… ale já pravím vám…“

Zhruba v téže době mi jeden křesťan (!) ve facebookové diskusi napsal: „Naše civilizace otrokářství zrušila a byť jednala proti Písmu, zdravý rozum říká, že nezhřešila.“ Že zrušení otroctví bylo „proti Písmu“, odvodil onen muž ze skutečnosti, že Pavel otroctví přijímal, aniž by ho zpochybňoval. A protože Pavel nevolal po zrušení otroctví, pak ho podle onoho mého přítele „schvaloval“.

Popravdě řečeno, mám z tohoto přístupu k dějinným skutečnostem docela hrůzu. Tento přístup se totiž v současnosti projevuje dvěma velmi nebezpečnými – a pomýlenými – způsoby: Jednak nehistorickými soudy nad šlechetnými muži minulosti (i prezident George Washington vlastnil otroky, a tudíž dle svých kritiků otroctví „schvaloval“), jednak snahou předělat historii k našemu obrazu. Odtud pramení vypouštění některých pasáží (či jejich předělávání) v dětských knížkách, ale i v klasické literatuře. U nás s tím začali komunisté (třeba z krásné dětské knížky Františka Župana Pepánek Nezdara byly vypuštěny kapitoly o kostele a dalších věcech, souvisejících s církví), ale současní pokrokáři zasahují do dějin a do umění ještě mnohem hlouběji. Třeba ve velkolepém filmu Titanic jsou příslušníci elit líčeni jako zbabělí sobci, ačkoli svědectví přeživších vyznívala zcela opačně: Mnozí se starali, aby byly zachráněny především ženy a děti, a sami pak zahynuli.

Jak to tedy je?

Každý z nás se rodí do určité situace. Každá doba řeší určité problémy. V každé době jsou určité kauzy, které společnost dělí. A každý z nás má určité vidění světa. Něco přejímáme zcela neproblematicky; v jiné věci se angažujeme, protože jde o věc, která je v naší době otevřená. A naše soudy a výroky jsou nutně závislé na dějinných okolnostech.

To, co psal Jan Neruda o židech, zní dnes naprosto otřesně. Z dnešního hlediska by byl tento slavný český spisovatel jasný antisemita. Jeho výroky nám ale zní takto otřesně proto, že mezi naší a jeho dobou leží holocaust. Jsem si jist, že by Jan Neruda neschvaloval hromadné vraždění židů. A patrně by se o židech vyjadřoval jinak, kdyby tušil, že jednou k holocaustu dojde.

Fjodor Michailovič Dostojevskij byl geniální spisovatel. Nepochybně to byl i velmi citlivý člověk. Když však čtete jeho vyjádření o Polácích, nechce se vám věřit, že nenávistné výpady proti Polákům napsal tentýž člověk, který napsal například Bratry Karamazovy. 

Pokud autory a dějinné postavy soudíme podle našich dnešních měřítek, vždy na nich nutně najdeme věci, které se nám nelíbí, s nimiž nesouhlasíme, které odsuzujeme. Chceme-li ale být spravedliví, měli bychom se pídit po tom, jaké boje tehdejší lidé bojovali, oč jim šlo, a zda jejich život přinesl celkově dobré či zlé ovoce.

A teď konečně k apoštolu Pavlovi. Říci o něm, že otroctví „schvaloval“, navozuje představu, že tehdy existovali lidé, kteří otroctví schvalovali, a lidé, kteří ho neschvalovali. Tedy že se o otroctví vedle jakási rozprava. Jenže ona se nevedla. Lze říci, že Pavel otroctví „přijímal“, je-li to míněno v tom smyslu, že ho nezpochybňoval. Upřímně řečeno, nejsem si jist, že v jeho době existoval nějaký myslitel, který otroctví „nepřijímal“ a volal po jeho zrušení.

Ani Ježíš, ani Pavel nebyli revolucionáři, kteří chtěli měnit společnost. Pokud něco chtěli měnit, pak to byla lidská srdce. A ta také měnili – a mění dodnes.

Podobně ahistorické by bylo tvrdit, že první křesťané „schvalovali“ či „neschvalovali“ potraty. Ty byly běžnou věcí, byť v jiné podobě než dnes. Žena porodila dítě, a když ho nechtěla, pohodila ho na ulici, kde ho sežrali potulní psi. Křesťané takto nejednali, ale, pravda, nikde v Novém zákoně nemáme výslovně uvedeno, že se to nemá dělat.

V dnešní době jsou potraty stále tématem. Možná nastane doba, kdy se společenské klima promění, a kdy nám bude zabíjení nenarozených dětí připadat stejně zvrácené jako mučení zajatců. Nicméně z postoje různých osobností k potratům můžete usoudit, jací lidé to jsou, protože potraty jsou jedním z témat společenské diskuse, či, chcete-li, společenského sporu. Jinými současnými tématy jsou třeba pedofilie nebo odnímání dětí z biologických rodin, ale jsou i mnohá další.

Zpět k onomu otroctví. Podobně jako postavení ženy, ani otroctví nebylo něco, co by Pavel zásadně zpochybňoval. A přece svými slovy „ani muž, ani žena, ani otrok, ani svobodný“ položil základ jak budoucí emancipace žen, tak zrušení otroctví. A není náhodou, že to byli právě křesťané, kteří tuto otázku v první polovině devatenáctého století nejprve nastolili, a nakonec po dlouhých bojích prosadili.

Pán Ježíš řekl: „Poznáte je podle jejich ovoce.“ Chceme-li hodnotit nějakou postavu minulosti, přemýšlejme o tom, zač tito lidé ve svém životě bojovali a co se jim podařilo prosadit. A nemějme jim za zlé, že nebojovali v bojích, které bojujeme my. Kupříkladu velkému americkému evangelistovi Billy Grahamovi vyčítali, že neodsoudil válku ve Vietnamu. Málo mu bylo platné, že ji ani neschválil. Samozvaní morální policisté po nás často chtějí, abychom k určitým kauzám zaujali „ta správná“ stanoviska. Vy, kdo mě znáte déle, víte, že se někdy odmítám k určitým věcem vyjádřit. Proč? Vedu boje na několika frontách, a chci je vést informovaně. Jsou věci, o kterých moc nevím, nebo věci, na které nemám silný názor. Necítím povinnost vyjadřovat se úplně ke všemu. A nenechám se k tomu ani dotlačit.

Občas se objeví silné osobnosti, které určité téma nastolí. Takovou osobností byl třeba William Wilberforce, který nastolil téma otroctví v britském parlamentu – a po několika desetiletích zvítězil, když bylo otroctví zakázáno. Podobnou osobností byl patrně i Petr Chelčický se svým pojetím nenásilí. Petr Chelčický patrně předběhl svou dobu; Wilberforce vystihl její počátek. A jsou i lidé, kteří nějakou věc dokáží uzavřít. Třeba prezident de Gaulle válku v Alžírsku. Vždy je k tomu třeba statečnosti, ochoty riskovat – a někdy možná i ochoty být (přinejmenším dočasně) sám proti všem.

Šlechetný člověk rozpozná šlechetnost u jiných. I přes to, že s nimi v něčem nesouhlasí. A bere si příklad z jejich silných stránek – a nepotřebuje neustále upozorňovat na ty slabé. (Tomuto přístupu se dneska říká „dekonstrukce“. Někdy mi připadá, že v ní jde o to, dokázat, že každý je vlastně hajzl. Není, nevěřte tomu.)

Pavel otroctví neproblematizoval. Hlásal, že všichni lidé hřeší a potřebují proměnu srdce. Sám ji zakusil. A proto křesťanství jednou zrušení otroctví prosadilo. Lidé, kteří volí zkratky a například tvrdí, že nejde o proměnu srdce, ale o to, kdo vlastní výrobní prostředky, jako to tvrdil Marx, se často postarají o to, že tečou potoky krve. My touto cestou jít nemusíme. Následujeme totiž toho, který prolil krev vlastní.

  1. září 2018

 

Mé setkávání se sudetskými Němci

V roce 1959 koupili moji rodiče chalupu v Dolním Údolí u Zlatých Hor. Chalupa byla vybydlená, neměla okna ani dveře. Několik let v ní nikdo nebydlel. Elektřinu jsme zavedli až v roce 1967.
Rodiče tehdy mohli v Údolí vybírat ze zhruba stovky podobných chalup. Počet obyvatel v Dolním i Horním Údolí (původně Nieder Grund a Ober Grund) kulminoval někdy kolem roku 1890; tehdy měla tato vesnice přes tisíc obyvatel. Již před první světovou válkou a pak i během první republiky se počet obyvatel (výhradně německých) snižoval – zejména migrací do nedalekých Zlatých Hor (původně Zuckmantel) nebo do jiných městeček v okolí. Po roce 1945 byla většina Němců vyhnána. Dolní Údolí obsadili Slováci, do Horního se vrátili Němci, kteří byli koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let internováni kdesi u Vyškova. Většinou se ale nevraceli do svých původních domů. V mnohých z nich bydleli Řekové, kteří utekli ze své vlasti během občanské války v druhé polovině čtyřicátých let.
V době, kdy rodiče chalupu koupili, byla v Horním Údolí jediná česko-slovenská rodina. Pan Pavlásek byl hajný, jeho žena prodávala v místní „Jednotě“. Měli tři děti zhruba mého a bratrova věku.
Nejbližšími sousedy byli manželé Gallovi, kteří měli dceru stejného věku jako byl můj bratr Aleš, tedy čtyři roky (v roce, kdy jsme chalupu koupili). Česky neuměla. Často si k nám ale chodila hrát. Po dvou či třech letech k ní přibyla sestřička Renáta.
Jen o pár metrů dále bydleli rodiče paní Gallové, Alfréd a Anna Kutzerovi. (Jejich předkové někdy v sedmnáctém století se možná jmenovali Kučerovi, ale „naši“ Kutzerovi česky neuměli. Na rozdíl od dcery a zetě.)
Rodiče, kteří tehdy neměli moc peněz, chalupu postupně opravovali. U chalupy byla velká zahrada, kterou nám sice neprodali (tehdy panovalo jakési omezení, kolik metrů čtverečních může normální nekomunistický smrtelník vlastnit), ale nikdo se k ní nehlásil a my jsme ji považovali za svou. Až koncem devadesátých let, kdy si Zlaté Hory dělaly pořádek v katastru, ji nově vyměřili a my jsme si ji směli koupit za 100 000 korun, tedy nominálně za více než stokrát větší částku, než kterou otec zaplatil za chalupu (stála 849,50 Kč).
O kousek dál bydlel můj německý kamarád Ewald Neugebauer, s nímž jsem chodíval pást kozy.
Naši měli spoustu práce s chalupou a maminka tehdy neměla čas zahradu nějak udržovat. Zahrada byla plná starých ovocných stromů a byla dost členitá. S bratrem jsme se spřátelili jednak s Pavláskovými, jednak i s řeckými dětmi. Měli jsme tedy dobré vztahy se všemi. Postupně si děti všech etnik zvykly chodit na naši zahradu, kde jsme pak hráli na schovku, na lupiče a na strážníky apod. Rodiče na mě volali „Dane!“, z čehož starší německá generace usuzovala, že se jmenuji „Dane“, nikoli „Dan“, ale stejné mé jméno vyslovovali „Táne“. Děti doma říkaly: „Ich geh‘ zum Taane“, tj. jdu si (hrát) k Danovi (na zahradu). U lidí starší generace mi to „Táne“ zůstalo až do jejich smrti.
Když Němci viděli, že chalupu opravujeme a že s nimi zacházíme uctivě, přijali nás. To se projevilo třeba tím, že po dvou letech od koupě chalupy nám přinesli původní dvířka od pece a od kamen, které schovali před nájezdy Čechů a Slováků, drancujících pohraničí v rámci „dosídlování“. Později se mezi námi vyvinulo velmi vřelé přátelství. Starý pan Kutzer měl hospodářství, koně a dvě či tři krávy, ale přivydělával si jako cestář. Silnice tehdy ještě nebyla asfaltová a po každé větší průtrži mračen musel přijet parní válec, který ji uválcoval, aby se ztratila vymletá korýtka dešťové vody. Pak Kutzer udržoval příkopy kolem cest. Když se jim nadmul kůň nebo když se jim telila kráva, vyslala mě paní Kutzerová, abych dojel na kole pro jejího manžela. Za odměnu jsem pak dostal třeba dvě vajíčka. Od Kutzerů jsme také kupovali doma stloukané máslo, které dávali do formičky s reliéfem květinky nahoře. A do různých německých rodin jsem jezdil na kole s bandaskou pro mléko. (Kutzerovi někdy měli na prodej, ale mnohdy ne, museli odvádět státu.)
Nejstarší dítě Pavláskových, dcera Miluška, někdy pomáhala mamince v obchodě, a mně dovolili se k ní připojit. Obchod bylo společenské místo, vlastně jediné; když šel člověk nakupovat, většinou se v obchodě zdržel nejméně hodinu. Mouka, cukr a jiné potraviny se rozvažovaly do pytlíků. S Miluškou jsme se museli naučit základní potraviny jednak německy, jednak řecky. A taky německy a řecky počítat. A stal se zázrak… V obchodě spolu Řekyně a Němky začaly mluvit! Tedy…nakolik jim to dovolovala chabá znalost češtiny. Pořád si myslím, že jsme k tomu „prolomení ledů“ s bratrem přispěli, když jsme organizovali hry na zahradě „zum Táne“.
Většina Němců odešla z Údolí do Západního Německa v letech 1968-1970. Zůstaly jen tři velké rodiny. To proto, že staří rodiče se nechtěli stěhovat, a mladí zůstali kvůli nim. Koncem šedesátých let už celkem žádná diskriminace kvůli německé národnosti nebyla.
Naštěstí zůstali i Kutzerovi a Gallovi. Nyní už jsou všichni po smrti; dcery už jsou babičkami. Provdaly se za Čechy a bydlí v nedalekých Zlatých Horách. Když je občas vídám (udržují domek po rodičích), mám vždy pocit, jak život rychle uběhl. Vzpomínám na společně prožité dětství – tedy vlastně jen prázdniny. Ale já byl srdcem a duší vždy doma v Údolí, nikoli v Praze.
Už koncem šedesátých let, ale pak zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech, přijížděli vyhnaní Němci podívat se na místa, kde se narodili a kde prožili dětství. Většinou se stavili u Kutzerů nebo i u Gallů. Mně trochu vadilo, že mluvili dosti nesrozumitelným dialektem. Snažil jsem se zjistit, kdo bydlel v naší chalupě, ale dověděl jsem se jen příjmení, žádné podrobnosti.
I rodáci stárli. S několika výpravami jsem prohodil pár slov ještě v tomto desetiletí. To ale už byly spíše děti nebo vnoučata původních rodáků. Někdy jsem jim mohl poradit, jak najdou to, co vlastně hledají. Jindy se orientovali celkem dobře, ale stejně jsem si s nimi rád popovídal. A musím říci, že jsem se NIKDY, ani v jednom případě, nesetkal s nějakým „šovinismem“ nebo „revanšismem“, kterým dokáží někteří naši politici strašit dodnes.
Nedávno mě pozvala jedna známá rodina na oběd, abych jim pomohl s překladem. Koupili totiž před několika lety domek v Dětřichově, což je část Jeseníku. A na domek se přijela podívat devadesátiletá žena, která v něm vyrůstala. Byla se na něj podívat vícekrát už v osmdesátých letech; to byl ale domek ve velmi špatném stavu. Nedávno prodělala těžkou nemoc, ale chtěla před smrtí ještě jednou spatřit svůj rodný domek. Přivezli ji příbuzní – byl to plný malý mikrobus. Seznámili se s rodinou mých známých, babička se radovala, že je dům krásně opravený a udržovaný, a v slzách objímala majitele i jejich děti. Říkala, že je moc ráda, že v jejím rodném domku bydlí hodní lidé.
Při obědě pak jeden z příbuzných řekl cosi ve smyslu: „To jsem moc rád, že je ten náš dům tak pěkně udržovaný.“ A pak se opravil: „Promiňte, neměl jsem to takto říkat. To už není náš dům. Teď je to váš dům.“ Řekl to vyloženě omluvně. Mně přitom jeho původní vyjádření vůbec nevadilo; nevěnoval jsem mu žádnou pozornost. Je pravděpodobné, že u staré paní patrně nebylo to “psychologické předání majetku” a smíření tak jednoduché a rychlé, ale lze se tomu divit? Děkoval jsem Bohu, že existují takové věci jako odpuštění a smíření. A jsem vděčný za své německé i řecké přátele z Údolí. Prožil jsem s nimi mnoho krásného.

17. září 2018

Modlitby za vladaře

Otázka modliteb za politiky je mezi (některými) křesťany stále živá. Před více než pěti lety jsem napsal článek „Modlitby za politiky“, v němž jsem se zamýšlel nad vztahem mezi Boží vládou a lidskými demokratickými volbami, tedy vlastně nad otázkou vztahu Boží svrchovanosti a svobodnou vůlí člověka. (Na vyžádání mohu článek zaslat.) Východiskem byly verše z Pavlova 2. listu Timoteovi: Především tedy prosím, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy a děkování za všechny lidi, za krále a za všechny ty, kdo jsou ve vysokém postavení, abychom mohli vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti. To je dobré a milé před Bohem, naším Zachráncem, který chce, aby byli všichni lidé zachráněni a přišli k poznání pravdy.
Někteří křesťané mají ovšem zmatek v otázce smyslu těchto modliteb i v otázce, do jaké míry se máme podřizovat „nadřízeným autoritám“ (viz Římanům 13:1: Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám, neboť není autority, leč od Boha.) Někdy z toho poněkud nešťastně vyvozují, že jakmile je nějaký politik jednou (demokraticky) zvolen, je nekritizovatelný. Ten, kdo ho neposlouchá, je ve vzpouře vůči Bohu.
Chtěl bych upozornit na jeden významný posun, který křesťané ne vždy reflektují. Pokud žijeme v demokratickém a právním státě, není nejvyšší autoritou prezident nebo král, a není jí ani předseda vlády. Nejvyšší autoritou je ústava – a pak zákony. Tak to ostatně deklarují i sami politici. Pokud jsou zvoleni do určité funkce, slibují právě věrnost ústavě a zavazují se, že budou ctít zákony.
K této eventualitě se Písmo nevyjadřuje – přinejmenším se k ní nevyjadřuje přímo. Nenechává nás ale na pochybách o tom, že apoštol Pavel respektoval římské zákony, a dokonce jich využíval, pokud mu to okolnosti dovolovaly. Na rozdíl od Pána Ježíše měl římské občanství, které mu poskytovalo jistá privilegia. Apoštol Pavel byl s největší pravděpodobností v Římě popraven – kdyby nebyl římským občanem, byl by patrně popraven o pár let dříve, v Jeruzalémě nebo v Cesareji.
Římská říše byla v Pavlově době státem právním, nikoli však státem demokratickým. Nadřízenými autoritami byli římský císař a místodržitelé, které ustanovil (jako například Piláta Pontského nebo Gallia, místodržitele v Achaji, jenž je zmíněn ve Sk 18:12).
Dnešní prezidenti či králové v konstitučních monarchiích nejvyššími autoritami nejsou – nejvyšší autoritou je ústava. To by měli křesťané vzít v úvahu a ústavu respektovat, stejně jako měli v době Ježíšově a Pavlově respektovat nadřízené autority. A pokud nějaké politiky hodnotí, měli by brát především v úvahu, jak daný politik respektuje ústavu.
Jistě platí, že ústava není „svatá kráva“ a není tedy neměnná. To ale neznamená, že bychom ji neměli mít v úctě. K jejím případným změnám bychom měli přistupovat jen s největší obezřetností. Pokud někde demokracie podlehla náporu diktatury či tyranie, vždy tomu předcházela neúcta k zákonům a nerespektování ústavy. Neměli bychom si bláhově myslet, že nám dnes toto nebezpečí nehrozí.
Není-li nejvyšší autoritou v zemi panovník, ale ústava, neznamená to, že bychom se k lidem, kteří mají autoritu, neměli chovat slušně. V angličtině existuje slovo civility, které etymologicky znamená „občanství“, ve skutečnosti ale znamená „slušnost“, a to slušnost ve veřejném prostoru. My adekvátní slovo nemáme, což je, myslím, velká škoda. Jako překladatel a člověk se zá-jmem o historii jsem si všiml, že pokud nějaký jazyk postrádá určitý výraz, mnohdy postrádá i skutečnost, kterou daný výraz označuje.
Na druhé straně platí, že demokraticky zvolení politici jsou kritizovatelní, a pokud je někdo volá k odpovědnosti a k tomu, aby dodržovali ústavu, jíž slibovali věrnost, není to „vzpoura“. A pokud se ve světle této úvahy zamyslíme nad Pavlovou výzvou k Timoteovi, abychom se modlili za lidi ve vysokém postavení, pak se můžeme konkrétně modlit za to, aby dodržovali ústavu a zákony. Smyslem těchto modliteb totiž pro Pavla bylo, abychom mohli vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti. A tato modlitba bude vyslyšena, když budou v naší zemi dodržovány zákony. Současné zákony nám umožňují svobodně zvěstovat evangelium. Buďme za to vděčni. Ostatně my pamětníci jsme se za to přece modlili v dobách komunismu.

Velká česká kritičnost

Začnu tento článek popisem příhody, která se udála v roce 1992, když jsme byli s manželkou a roční dcerou Kristýnkou na tříměsíční stáži ve sboru Vinice ve Fort Collins v Coloradu. Několik týdnů jsme bydleli u manželů Donniganových. Al Donnigan, jinak špičkový odborník pracující v místní továrně na čipy společnosti Hewlett-Packard, byl v uvedeném sboru „dohlížitelem“ (vím, nezní to příliš hezky, ale oni se z určitých důvodů vyhýbali slovu „starší“). Bylo mu něco přes šedesát a mezi dohlížiteli ve sboru byl věkem nejstarší.
Sbor měl nedělní návštěvnost 1300 lidí, což je, jak jistě uznáte, na město o sto tisíci obyvatel značný úspěch – zejména vezmeme-li v úvahu, že v tomto městě byla téměř stovka sborů (většinou ovšem poměrně malých). Hala, kde se sbor scházel, už dlouho nestačila – a to se pořádaly za neděli dvoje bohoslužby. Pastor Rick Olmstead a ostatní vedoucí sboru hledali řešení.
Ve městě byl rozestavěný areál nemocnice. Společnost, která ho začala stavět, zkrachovala. Rick Olmstead „měl vizi“, že sbor tento areál koupí. Všichni vedoucí, včetně mě a Lidky a ještě jednoho páru z Maďarska a dru-hého z Rakouska, kteří tam byli rovněž na stáži, jsme se tam jeli několika auty podívat. Rick zaníceně vyprávěl, kde co bude – kde mládež, kde nedělka, kde kanceláře…
Mělo to jedinou chybičku. Stálo to deset milionů dolarů. A sbor měl asi 500 000.
Vraceli jsme se autem spolu s Alem Donniganem a párem z Maďarska. Nesměle jsem řekl Alovi, že Ricka obdivuji, ale že bych na to víru neměl. Jako pastor bych do toho nešel. Al se na mě od volantu podíval a řekl: „Já vím, že to nevyjde. Ale nechci Ricka nějak podrazit. Podívej, vezmu to tady o dvě ulice dál, tady je stará továrna, ta by nám bohatě stačila. Na budovu bychom měli, na rekonstrukci bychom si museli půjčit, ale bylo by to v našich možnostech.“
Ihned mě napadla otázka, proč to Al neřekl na schůzce vedoucích. Není to neupřímnost? Ale než jsem otázku vyslovil nahlas, dlouho jsem nad ní přemýšlel.
Mezi Amerikou a Českem je rozdíl. V Americe by mnohdy pastora kritizovali, že má vizi příliš malou. U nás za to, že má vizi příliš velikou. Český křesťan je spíše spořivý. Neshání dobrý plat; shání raději levné bydlení. A pastor by měl být skromný. Pomůžeme mu, kdy nebude mít nemístně vysoký plat. (Podotýkám, že nemám na mysli KS Praha. Ale znám takové sbory v různých denominacích.)
To ale není ten nejpodstatnější rozdíl. Možná, že postoj Ala Donnigana by byl výjimečný i ve Spojených státech. V České republice jsem se s takovým postojem nesetkal nikdy. Al byl přesvědčen, že Rick je v úletu svého druhu. Kdyby o tom ale v oněch dnech promluvil na vedoucích – což by jistě mohl – patrně by se vedení sboru rozdělilo na „snílky“ a „realisty“. (To už z Čech celkem dobře znám.) Al dokázal čekat – a jeho čekání nebylo důsledkem zbabělosti. Mimochodem – na jeho řešení také nedošlo, ale to už by byl jiný příběh.
My Češi dokážeme být hodně kritičtí. Uvědomil jsem si to, jak jsem průběžně dostával reakce na mé předchozí články o církvi. A myslím, že jsem trochu pochopil, proč má církev tak špatné jméno u veřejnosti. Ano, znám pastory, kteří neumějí moc kázat, nebo neumějí moc pastorovat, nebo mají nějaký jiný nedostatek. Ale naprostá většina z nich jsou poctiví lidé, kteří se snaží pomoci druhým a často pro ně obětují nejen čas a prostředky. A vlá-dychtiví lidé to už před lety vzdali – jinde prorazí mnohem snáze než v církvi.
Tak čím to je, že pastoři jsou ve větším pohrdání než třeba politici? Čím to je, že církev má někdy horší pověst než vláda, policie nebo soudy? Donedávna jsem nad tím kroutil hlavou. Přišlo mi to nespravedlivé. Hodně nespravedlivé. A nedivím se, že na životní dráhu pastora se (na rozdíl od devadesátých let) nikdo nehrne.
Nicméně většina reakcí, které jsem dostal, bylo velmi kritických. K církvi, ke sboru, k pastorovi, k ostatním vedoucím. Jen po prvním článku jistá dáma napsala, že se diví té kritičnosti, že ona má svůj sbor docela ráda a je s ním spokojená. Její krátké sdělení bilo do očí právě svou výjimečností.
Uvědomil jsem si, že těžko očekávat od světských lidí nějaký milosrdnější pohled, když sami křesťané shledávají na církvi tolik vad a nedostatků.
Předpokládám, že kdyby na to přišla řeč, mnozí by uznali, že se na tom vlastně podílejí. Ale nepřišlo jediné sdělení s náznakem nějaké věty tohoto typu: „Náš sbor není dokonalý, ale uvědomil(a) jsem si, že za to vlastně mohu i já. Většina lidí ve sboru není o nic horší ani o nic lepší než já.“
I náš pastor to od některých reagujících schytal – stejně jako celé vedení. A protože náš pastor i jeho žena jsou lidé mimořádné svatosti (a myslím to naprosto vážně, beze špetky ironie), začal jsem si všechny ty negativní reakce trochu krátit.
Stejně je mi ale líto, že svou kritičností k vlastnímu sboru možná spoluvytváříme negativní vnímání církve.
26. srpna 2018

Máš problém s desátky?

Je zajímavé, jak otázka desátků dokáže lidi rozvášnit. V sérii článků o církvi, kterou postupně zveřejňuje „Křesťan dnes“ a o nichž se diskutuje na mém facebookovém profilu, jsem desátky ani jednou nezmínil. Zmínil je jeden bratr z Prahy – a okamžitě se rozproudila vášnivá diskuse. Člověku se chce s trochou ironie poznamenat: „No ano, peníze jsou až na prvním místě, že?“

Nicméně byl jsem dotázán, co si o desátcích myslím, a tak se této otázce nechci vyhnout. Vyhnul jsem se jí ovšem dočasně odpovědí, že na tuto otázku nedokážu odpovědět jednou či dvěma větami.

Spor se vede o to, zda jsou desátky biblické, a pokud ano, zda jsou (i) novozákonní nebo pouze starozákonní.

První odpověď, kterou dám, je obsažena v jednom verši z listu Římanům: „Každý nechť má jistotu svého přesvědčení“ (14:5 ČEP). Soudíš, že desátky „nejsou biblické“? Tak je nedávej. Je to mezi tebou a tvým nebeským Otcem. Soudíš, že je správné je platit? Tak je plať. A máš je platit z hrubé, či z čisté mzdy? Zeptej se svého nebeského Otce.

Já desátky dávám. Začal jsem s tím, když mi bylo největší ouvej, když jsem koncem sedmdesátých let klesl z platu topiče středotlakých kotlů (cca 3000 Kčs měsíčně, zčásti díky příplatkům za noční směny, soboty, neděle a svátky) na plat duchovního (tehdy asi 900 Kč). Když se tak ohlížím nazpět, mohu vyznat, že můj život od té doby byl jeden velký finanční zázrak. Po mnoho let to ovšem nebyla finanční hojnost. Byla období, kdy jsme museli žít poměrně skrovně, ale nikdy jsem nikomu nezůstal nic dlužen a půjčoval jsem si jen zcela výjimečně, když jsem měl jistotu, že vypůjčenou částku budu schopen brzy uhradit.

V Písmu je hodně jednoznačných příkazů. A to nejen ve Starém zákoně, ale i v Novém. Jaký je ale nejznámější text, týkající se desátků? Malachiáš 3:10: „Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku.“ Chci zdůraznit slova pak to se mnou zkuste. Já jsem to zkusil. A bylo po nedostatku.

Slyším námitku: „Ale to je starozákonní?!“ Myslíš, že to pro Tebe neplatí? Dobrá, tak to nezkoušej. Měj jistotu vlastního přesvědčení. Já jsem to zkusil. A rozhodně toho nelituji.

Otázka, zda jsou desátky „biblické“, se v církvi vynořuje co pár let. Vést o tom spory je ale naprosto neproduktivní. Vždy se najdou lidé, kteří soudí, že ano, a lidé, kteří soudí, že ne. Argumenty pro a proti už byly mnohokrát zopakovány, naposledy např. v diskusi na mém facebookovém profilu. Nebudu je tady opakovat; pokusím se jen osvětlit, jak jsme si to formulovali ve vedení KS Praha ještě v devadesátých letech. (Nevím, zda je postoj KS Praha stejný i dnes, ale myslím, že k nějakým podstatným posunům nedošlo.)

Z principu jsme odmítali financování církve státem. Současně jsme přijali čtyři zásady, z nichž tou poslední bylo „štědré dávání“. KS Praha vždycky dávalo značné částky služebníkům či organizacím mimo sbor KS Praha. Když jsme jako podmínku členství uvedli i placení desátků, pak to nebylo proto, že bychom dávání desátků pokládali za Biblí předepsanou povinnost. Proto jsme se s „jinověrci“ nikdy nepřeli. Placení desátků byla naše pragmatická volba. Kdo je platit nechtěl či nechce, může se ve sboru podílet prakticky na všem. Může chodit na domácí skupinku, k večeři Páně, jezdit na sborové dovolené… prostě podílet se prakticky na všem, kromě jediného: Nemůže být volen do mzdové nebo grantové komise. Členy těchto komisí se mohou stát pouze členové sboru.

Je na tom něco divného? Proč by měl o hospodaření s penězi rozhodovat někdo, kdo se nezavázal, že bude sbor finančně podporovat? „Štědré dávání“ je jednou ze zásad, které sbor přijal (jinou zásadou je třeba „život z Božího Slova“). V naší zemi je svoboda, sbory rostou – i v Praze – jako houby po dešti. Je-li v nějakém městě jediný sbor, pak by asi nebylo moudré, kdyby se profiloval příliš konkrétně. V Praze si to sbory dle mého názoru mohou dovolit.

Nicméně ani v KS Praha desátky nikdo nekontroluje. Sbor je budován na základě dobrovolnosti a důvěry. Pokud jsou pro někoho desátky příliš velkým břemenem, nebo dokonce „satanské“ (i tak se někdo na mém profilu vyjádřil), ať je neplatí. Může se na životě sboru podílet ve všem, kromě možnosti být zvolen do uvedených komisí.

Pokud má někdo pocit, že by zchudl, kdyby platil desátky, pak je mi ho spíše líto. Je mi líto, že neudělal s Bohem tutéž zkušenost, kterou jsem udělal já. A přiznám se, že osobně si myslím, že platí spíše, že „někdo je chudý, protože neplatí desátky“, než že „někdo je příliš chudý na to, aby desátky platil“. Ale znovu podtrhuji, netvrdím, že desátky jsou novozákonní povinností, a nechceš-li je platit či je považuješ za nebiblické, jednej podle svého přesvědčení. Bůh miluje radostné dárce, ne ty, kdo něco dávají „s nechutí nebo z donucení“ (2Ko 9:7).

Na druhé straně… Z máločeho se tak dobře pozná náš vztah k Bohu, jako z našeho přístupu k penězům. A Ježíš se dívá, jak dáváme. Kdyby se nedíval, nevšiml by si chudé vdovy, co vhodila do chrámové pokladnice dvoukorunu.

Dokud jsem byl pastorem, věděl jsem, že se dívat nemusím, protože se dívá Ježíš. Ale jsem rád, že jsem to s Bohem zkusil, jak mi to poradil skrze Malachiáše. Teď mám jistotu, že mám bohatého Otce v nebesích.

  1. srpna 2018

Robert Stearns: Tři domy (recenze)

Robert Stearns je americký hudebník a kazatel se silnými vazbami na Izrael, kde tráví zpravidla několik měsíců v roce. Prahu navštívil mnohokrát – naposledy na červencové konferenci, pořádané Křesťanskou misijní společností, kde byl jedním z hlavních řečníků.

V květnu roku 2003 jsme s Robertem Stearnsem uspořádali konferenci s názvem „Boj o srdce Prahy“. Na této konferenci – téměř okrajově – hovořil o konceptu „tří domů“. Název je odvozen od muslimské terminologie, která označuje území dobyté islámem za „dům míru“ (dar-al-islám), kdežto území dosud islámem neobsazené za „dům války“ (dar-al-harb). Robert Stearns hovořil o tom, že v současném světě existují tři hlavní „domy“, tj. nábožensko-filosofické směry, které mají zásadní vliv. Je to dům islámu, dům židovsko-křesťanské tradice a dům militantního sekularismu. Existují pochopitelně i jiné směry – např. buddhismus nebo taoismus; ty však nemají celosvětový význam.

Robertova slova ve mně tehdy silně zarezonovala a já jsem nedlouho na to napsal článek „Tři domy“, v němž jsem vycházel z Robertova základního konstatování. (Později jsem napsal ještě „Tři domy po sedmi letech“ a „Tři domy po deseti letech“.) Zvažte prosím, že Robert přišel se svými myšlenkami dlouho před evropskou migrační krizí.

Tehdy jsem netušil, že Robert jednou na toto téma napíše celou knihu. V americkém originále ovšem nenese název Three Houses, nýbrž No, We Can’t, tj. Ne, nemůžeme. Tento titul by málokterému českému čtenáři něco říkal; každý Američan v něm pozná alternativu vůči předvolebnímu heslu Barracka Obamy a jeho příznivců Yes, We Can (Ano, můžeme, případně Ano, dokážeme to).

Podtitul knihy zní „Radikální islám, militantní sekularismus a mýtus koexistence. Jaké je řešení?“

Kniha obsahuje základní charakteristiky zmíněných tří „domů“. Přichází s vysvětlením, proč se dům islámu často spojuje s domem militantního sekularismu, ačkoli by měly k sobě mít mnohem dále než k domu židovsko-křesťanského světonázoru. Militantní sekularismus v západní civilizaci vítězí na celé čáře – Robert Stearns odhaluje, jaké prostředky přitom používá. Nicméně nakonec zanechává člověka prázdného. Dům židovsko-křesťanského světonázoru je v současné době v západní civilizaci velice slabý a ve velkém útlumu. Přesto Stearns soudí, že závěrečný boj bude sveden mezi islámem a křesťanstvím.

Stearns dokládá, že jak islám, tak militantní sekularismus jsou principiálně netolerantní. Upozorňuje, že tolerance a multikulturalismus tvořily základ americké společnosti. Nicméně tolerance nabyla – po vítězství militantního sekularismu – jiného významu, než měla původně. Cituji:

 

„Je to sice absurdní, ale dnes nabylo slovo tolerance zcela opačného významu. Samozvaná ‚policie střežící toleranci‘ dělá pravý opak, když lidi odlišných názorů vylučuje z rozhovoru. Taková policie tvrdí, že když s nimi někdo nesouhlasí, je netolerantní. Tito lidé změnili definici tolerance. Původně tolerance znamenala shodujeme se, že spolu nesouhlasíme; nyní znamená nikdo nesmí nesouhlasit.“

 

Tato kniha není veselé čtení. A rozhodně nenadchne nikoho, kdo se domnívá, že vítězství nad islámem lze dosáhnout vojensky. Nevěřícím lidem bude Robert Stearns připadat naivní, když píše: „Ježíš měl dobrý důvod, když nás učil modlit se ‚přijď tvé, království, buď tvá vůle na zemi jako je v nebi‘ (viz Matouš 6:10). Odpověď na pozemské problémy musíme hledat v nebesích. Stává se to zjevným, kdy se obětavě přimlouváme a nasadíme se, abychom stáhli odpovědi, zdroje, požehnání a zázraky z nebe na zem. Místo nepřetržitého uctívání nestvořeného Boha je místem, kde nacházíme vše, co potřebujeme, abychom se mohli vyrovnat s výzvami, před nimiž stojí náš složitý současný svět.“

Tuto knihu považuji za velice, velice důležitou. Doufám, že mnohým umožní orientovat se v dnešním světě a pochopit, v jaké situaci se nacházíme.

Kniha má 208 stran a stojí 259 Kč. Pokud ji nenaleznete v běžných knihkupectvích, můžete ji objednat na internetové adrese obchod.juda.cz.

  1. srpna 2018

 

 

.

Kdo jsou tví starší?

Učení o trojjediném Bohu je pokusem vyjádřit, že vztah je zabudován přímo v Boží povaze. Není to něco navíc, bez čeho bychom se mohli obejít a bez če-ho bychom si mohli Boha představit. Bez vztahu nemůžeme být lidmi – do-konce se ze vztahu rodíme (tak to alespoň bylo v Božím stvořitelském plánu) – a bez vztahů nemůžeme vyrůst ve zdravé a vyrovnané lidi. Dokonce i lidé, kteří Boha popírají, při průzkumech veřejného mínění často uvádějí, že dobrý partnerský vztah je to, po čem v životě nejvíce touží.
Z toho lze usoudit, že vztah s jinými Božími dětmi je důležitější než formální členství ve sboru. Je mi líto, že existují sbory, v nichž mají v dokonalém pořádku kartotéku členů, ale přehlížejí potřebu budovat zdravé vztahy.
Současná doba, libující si v nezávaznosti, (formálnímu) členství ve sboru moc nepřeje. Pastýř se ale občas ocitne v situaci, která mu připomene, že toto členství skutečně určitou důležitost má.
Znám několik lidí, kteří se pohybují mezi dvěma či více sbory. Někdy je to až komické: V jednom sboru „vítězí“ a hlasitě chválí Hospodina, ale pak jdou do druhého sboru, kde se radí o svých manželských nebo výchovných problémech. V tom „vítězícím“ sboru je totiž učení, že jsme přece nová stvoře-ní, a Boží nové stvoření žádné problémy nemá. Jenže…
Co si má takový člověk počít, když v Písmu čte: „Je někdo mezi vámi nemocen? Ať zavolá starší sboru…“ (Jakub 5:14). Jenže kterého sboru? Toho, v němž „vítězí“, kde ho ale starší možná ani neznají, nebo toho druhého, kam si přijde čas od času vylít srdce?
Nemám nějakou zásadní námitku proti dvojímu členství. U řady lidí je to zcela oprávněná volba: Třeba u studentů, kteří se přes týden aktivně účastní života sboru ve městě, kde studují, ale každou neděli (či každou dru-hou neděli) jdou rádi do sboru ve svém původním bydlišti. V takovém případě může mít člověk zdravý a neproblematický, ale naopak srdečný vztah ke starším obou společenství.
V současnosti sním o založení sboru v jednom městečku nedaleko mé-ho bydliště. Už se scházíme v malé skupince, hovoříme o svých plánech a modlíme se za ně. A je pro nás klíčová otázka, s kým můžeme závazně počí-tat. Pokud usilujete o něco významného – a založení nového společenství je věc velevýznamná, i kdyby se jednalo o docela malou obec – pak se bez závaznosti neobejdete. Nelze k ní nikoho nutit, lidé se pro ni musí sami roz-hodnout. Kdyby nešlo o dobrovolné a radostné rozhodnutí, byli by takové lidé od počátku spíše přítěží než pomocí. A pokud budou další lidé přibývat, budeme jistě toužit po tom, aby se z těch, kteří „se vezou“, stali „tahouni“. Opět – tuto proměnu může způsobit jen Duch svatý, nelze ji vynutit. Mohl bych vyjmenovat celou řadu dnes výrazných pastorů či misionářů, kteří se na počátku svého křesťanského života dlouho jen „vezli“, a v některých případech jsem měl obavy, zda někdy vůbec dospějí do bodu, kdy si uvědomí, že by nebylo správné zůstat u „přijímání“, ale že by se mohli pokusit také dávat, což je blahoslavenější (srov. Sk 20:35). Nicméně uspěchat v této věci zrání je silně kontraproduktivní.
Pokud někdo vstoupí do sboru, pak na sebe bere určitý závazek. Nezapomínejme ale, že tím na sebe berou určitý závazek i pastor a starší sboru. Starší sboru, stejně jako jednotliví členové, mohou sloužit komukoli (mají-li k tomu obdarování). Taková služba je ovšem „nenároková“. O členy sboru se ale starší musí starat, a někdy i za cenu značné osobní oběti. Za členy svého sboru nesou starší určitou odpovědnost. Vzpomínám si, jak jsme na „Mani-nách“ kdysi mívali problémy s lidmi, kteří nikdy členy našeho sboru nebyli, pouze nás několikrát navštívili a pak někde něco hlásali s tím, že jsou z „Manin“. Bylo to nepříjemné, ale za tyto lidi jsme nenesli odpovědnost. Když se ovšem dopustil nějaké nepřístojnosti nějaký náš člen, tak jsme to museli řešit.
Počet členů není zdaleka tak důležitý jako hloubka a zdraví jejich vztahů. Každý zdravý vztah se ale rodí z určité závaznosti – a také k ní opět směřuje. Jistě, v nebi nebudou katolíci nebo baptisté – budou tam „jen“ křesťané. Toto pravdivé konstatování by ale nemělo být bráno jako argument proti závaznému členství v konkrétním místním sboru.
27. července 2018

.

Vzpoura

Jsem si vědom, že některé církevní autority používají termín „vzpoura“ příliš často. Tito lidé neumějí autoritu správně vykonávat a za vzpouru označují jakýkoli odpor, včetně citlivé, slušné a oprávněné kritiky. Podobně se poněkud inflačně používá i obrat „duch Jezábel“.

Skutečnost, že někdy se o vzpouře mluví neoprávněně, ovšem neznamená, že vzpoura neexistuje. Existovala vždy – od prvotního hříchu, a bude existovat až do chvíle, kdy Boží Nepřítel skončí v ohnivém jezeře.

Je zavádějící, pokud za vzpouru označujeme jiné hříchy či nesprávné postoje, jako je třeba kritický duch, „prostá neposlušnost“, jež může plynout třeba z lenosti či pohodlnosti či dokonce strachu (nikoli však ze vzpoury), nebo osobní nechuť vůči duchovní autoritě.

Pokusím se popsat hlavní rysy vzpoury na starozákonním precedentu, konkrétně na vzpouře Kórachovců, jež je popsána v 16. kapitole Numeri. Kdykoli tento oddílek čtu, jsem fascinován, jak je vzpoura přesně popsána v textu starém zhruba tři tisíce let. Byla to zcela odlišná situace ve zcela odlišné kultuře, a přece některé rysy jsou dnes naprosto stejné.

  1. Vzpoura se rodí vskrytu a tiše. Doba, po kterou se rodí, může být různá – krátká či dlouhá. Vůdci vzpoury jsou v tomto případě Kórach, Dátan a Abíram, nicméně účastníků vzpoury je dvě stě padesát mužů, A nejde jen tak o někoho. Jsou to „předáci pospolitosti“ a „věhlasní mužové“ (16:2), tedy žádná „ořezávátka“. Vůdcové vzpoury s nimi museli nějakou dobu mluvit a vystoupení proti Mojžíšovi a Áronovi v tichosti připravovat. Považuji za vysoce pravděpodobné, že Mojžíš a Áron byli náhlým vystoupením těchto mužů zaskočeni.
  2. Vzpoura se velmi často děje ve jménu rovnosti a demokracie. „Všichni jsou svatí a Hospodin je uprostřed nich“ (16:3). Studoval jsem vzpoury v církevních dějinách a pozoroval jsem vzpoury v současné církvi. Ostatně, sám jsem zažil i vzpouru proti mně samotnému. Tento prvek „rovnosti a demokracie“ tam nikdy nechyběl. Ono totiž, jak se říká, „na tom něco je“. Ano, všichni jsou svatí. Pavel píše „svatým do Korintu“, a my víme, jakých nehorázností se tito svatí dopouštěli. Tedy toto konstatování by ještě nemuselo být problémem. Tím je až následující věta: „Proč se povyšujete nad Hospodinovo shromáždění?“ Tady už je zřetelné a konkrétní obvinění. My víme z Písma, že ani Mojžíšovi ani Áronovi se do vedoucích pozic rozhodně nechtělo. Mojžíš dělal vše proto, aby zůstal u ovcí a nemusel jít svádět boj s egyptským faraonem. Víme, že vykonávání autority pro něj bylo těžkým břemenem, které by raději nenesl.

Byl jsem svědkem vzpour vůči pokorným pastorům, kteří se rozhodně nepovyšovali nad Hospodinovo shromáždění, a přesto si museli toto obvinění opakovaně vyslechnout.

  1. Jak na toto obvinění Mojžíš reaguje? Čteme, že „padl na tvář“ (16:4). Jistě to pro něj byla velmi nepříjemná situace. Jak jsem naznačil, nemusel vůbec tušit, že se nějaká vzpoura rodí. Za druhé: Možná v první chvíli vůbec nevěděl, jak reagovat. Jistě ovšem nepadl na tvář, protože zakopl. Padl na tvář, aby tuto složitou situaci předložil Hospodinu. Nezačal hned na povstalce reagovat. Nezačal se s nimi přít ani organizovat obranu. Předložil celou záležitost Hospodinu.

Nepochybuji o tom, že se mu dostalo od Boha ujištění, že skutečně má autoritu vést Boží lid. Proto promluví ke Kórachovi a ostatním vzbouřencům a vyzve je na jakýsi duchovní souboj. Hospodin sám rozhodne. (Viz 16:5-7.) Současně jim připomíná, že Hospodin jim svěřil vzácnou službu, za kterou by měli být vděčni – a na níž by měli mít dost. Nenechá se zmást jejich voláním po rovnosti – tuší, že těmto rovnostářům jde o dosažení významnějšího postavení: „… teď usilujete také o kněžství?“ (16:10).

  1. Když si nechá zavolat Dátana a Abírama, tito předáci vzpouru dokonají a odmítnou jakoukoli poslušnost. Na rozdíl od Kóracha za Mojžíšem jednoduše nepřijdou. (Vůdcové vzpoury nejsou vždy jednotní v tom, jak daleko až chtějí zajít. Dátan a Abíram bylo možná „radikálnější“ než Kórach.) Nadto Mojžíše obviní z dalších zlých úmyslů. Už nejde jen o obvinění z „povyšování se nad Hospodinovo shromáždění“. Viní Mojžíše, že je vyvedl z Egypta, o němž – zcela absurdně – mluví jako o „zemi oplývající mlékem a medem“, a to proto, aby je „usmrtil v pustině“ (16:13). Jakmile se vydají na tuto cestu obviňování, ocitají je na velmi šikmé ploše, takže nakonec vše završí nesmyslným obviněním „Chceš těmto mužům vyloupat oči?“ (16:14).
  2. Toto obvinění ovšem možná Mojžíšovi situaci velmi usnadnilo. Každá lidská autorita – včetně Mojžíše – může chybovat. Když vzbouřenci oslovili Mojžíše poprvé, obvinili ho vlastně „jen“ z toho, že podceňuje ostatní a že se vyvyšuje. Každý solidní vedoucí, který je vystaven takovému obvinění, zaváhá a začne si klást otázku, jestli na tom něco není, jestli přece jenom někde neudělal chybu a nezavdal sám příčinu k podezření z povyšování se. Lidé, kteří mají vzpouru v srdci, si ale celou věc „zkazí“ tím, čemu Angličané říkají „overkill“ – vznášejí obvinění stále absurdnější. Mojžíš se mohl zamýšlet nad tím, zda není vládychtivý, ale byl si naprosto jist, že nechce Izraelcům „vyloupat oči“.
  3. Text nás nenechává na pochybách, že Mojžíš se na vzbouřence opravdu rozhněval. Když Dátan a Abíram vznesou své absurdní obvinění, Mojžíš už nepadá na tvář, ale velice rozzloben žádá Hospodina, aby nepřijímal oběti vzbouřenců (16:15). Nicméně když Hospodin znovu přijde s návrhem, že zahubí „celou pospolitost“ a začne znovu jen s Mojžíšem a Áronem, Mojžíš se opět postaví do trhliny před Hospodina: „Bože, zhřešil jeden muž, a Ty se budeš hněvat na celou pospolitost?“ (16:22.) Dobrý pastor se pozná podle toho, že i když čelí vzpouře, a přestože možná necítí dostatečnou podporu svých oveček, nepřestává myslet na své stádo a přimlouvá se za ně.

Není třeba se rozepisovat o tom, jak to vše dopadlo. Mojžíšova autorita byla potvrzena, ale netrvalo dlouho, a čelil dalším výtkám. To zřejmě patří k životu i těch nejpokornějších autorit. Ani když žijeme v krásném sboru, nepřestává platit, že žijeme v padlém světě.

Jaké z toho plyne poučení? Ten, kdo sám chce vládnout, se mnohdy snaží odstranit stávající autority ve jménu rovnosti a demokracie. Otevřeně proti autoritě vystoupí až tehdy, má-li za sebou dostatečné množství stoupenců. Zpochybňuje pak morální integritu duchovní autority a/nebo ji viní z neschopnosti, a v případě, že hned neuspěje, vznáší stále absurdnější obvinění.

Vzpoura se většinou nepodaří – pouze sbor více či méně oslabí. A pokud se „podaří“, pak z ní nevznikne Boží království, ale jen další království tohoto světa. Kráčíme ovšem směrem k Novému Jeruzalému, do nějž žádný vzpurník nevstoupí.

  1. července 2018

Autorita v církvi

Existuje vnitřní a vnější autorita. Vnitřní autorita je dána zjevením, vnější autorita je dána úřadem. V Izraeli byli nositeli vnější autority král a kněží, nositeli vnitřní autority byli soudcové, ale především proroci.

Se zjevením je vždy spjata odpovědnost. Odpovědnost je ovšem spjata i s úřadem. Nositel úřadu je zodpovědný, aby usiloval o Boží zjevení. Někdy se tak v církvi děje, jindy nikoli.

Pán Ježíš byl nositelem vnitřní autority a po svém druhém příchodu bude nositelem i autority vnější. Když chodil po této zemi, respektoval držitele vnější autority. Když někoho uzdravil, poslal ho ke knězi, který měl autoritu prohlásit nemocného za zdravého.

Pro církev je požehnané, je-li nositelem úřadu někdo, kdo má zjevení. V ideálním případě vnější a vnitřní autorita splývá. Analogicky je pro církev tragické, pokud nositelé úřadu nemají zjevení Ježíše Krista.

Úkolem Božího služebníka je usilovat o zjevení, nikoli o vnější autoritu.

Boží lidé poznávají, nebo alespoň tuší, kdo má vnitřní autoritu, danou zjevením. V době Jana Křtitele bylo v Jeruzalémě mnoho kněží; lidé však vážili cestu k Jordánu, kde kázal Jan.

Nositel vnější autority, který nehledá Boha (a tudíž zjevení), se cítí nositelem vnitřní autority ohrožen.

V současném světě je zpochybňována jakákoli autorita. Tento duch nepoddanosti pronikl i do církve. Proto v církvi kvete individualismus podobně jako ve světě. Duchovní lidé ovšem hledají duchovní autority, podobně jako lidé vyhledávali Jana Křtitele, Pána Ježíše Krista nebo apoštola Pavla. Neduchovní lidé se domnívají, že žádné autority nepotřebují, že všechno zvládnou sami. Kníže tohoto světa se snaží autority likvidovat – činil tak ostatně vždy. Saul bude vždy pronásledovat Davida.

Člověk, který zná Boha, ovšem o autoritu neusiluje. Touží poznávat Boha, tj. usiluje o zjevení. Má-li zjevení Ježíše Krista a Otce, má i vnitřní autoritu. Pokud jde o vnější autoritu, pak dnes není o co stát. Pokud se člověk s vnitřní autoritou nechá uvést do autority vnější, je to od něj oběť.

Ten, kdo usiluje o vnější autoritu, neví, co činí. S tou výjimkou, kdy si je naprosto jist Božím povoláním, je to známkou toho, že otázkám autority a zjevení nerozumí. Mojžíš je příkladem toho, kdo byl povolán – ale do vnější autority se mu moc nechtělo. Stejně tomu bylo s většinou biblických proroků.

Bůh si ovšem přeje, aby v jeho církvi autority byly – a abychom se i v dnešní vzpurné a individualistické době učili autoritu uznávat, žít pod ní, i ji správně vykonávat. Slova „Poslouchejte své vůdce a buďte poddajní, neboť oni bdí nad vašimi dušemi jako ti, kdo budou vydávat počet; ať to mohou dělat s radostí, a ne se vzdycháním, neboť to by vám nebylo k užitku“ platí i v dnešní době.

Autorita ovšem není diktatura. Právě ten, kdo má autoritu, potřebuje mít hluboký vztah k několika málo bratrům (či sestrám, pokud jde o sestru v autoritě). Potřebuje lidi, kteří jsou ochotni a schopni ho napomenout, jako napomenul Nátan Davida. Tyto lidi musí aktivně vyhledávat. Lidé, kteří málo hledali zjevení, ale dostali se do postavení vnější autority, mnohdy skončili špatně. Byli velmi osamělí, a nakonec padli do hříchu. Člověk se zjevením si je tohoto nebezpečí vědom a hledá hluboké obecenství.

  1. července 2018

 

 

.