O pravdomluvnosti a lehkověrnosti

Začnu vzpomínkou. V 50. letech byli k dlouhému vězení odsouzeni čeští spolupracovníci slavné tiskové agentury Associated Press. Tato velká tisková agentura zde pochopitelně měla svého zástupce i v dobách pražského jara a potřebovala českého překladatele. Jenže český spolupracovník z tehdejší doby – jeho jméno si nepamatuji – po ruské invazi okamžitě prchl na západ, neboť si vzal poučení z osudu svého předchůdce. Už nevím, kde jsem se s americkým žurnalistou z Associated Press setkal, ale ještě v srpnových dnech jsem pro něj začal pracovat. Tuto práci ode mne převzala 1. října moje maminka – já jsem ten den odlétal na několik týdnů do Spojených států. Když jsem se v listopadu vrátil, maminka už měla s Associated Press smlouvu a pracovala pro tuto agenturu až do roku 1989. Ještě o prázdninách v roce 1969 jsem ji po dobu jednoho měsíce její dovolené zastupoval.
Vedoucím agentury v Československu byl pan Eugene Kramer. Někdy po roce 1970 ho poslali jinam, protože v Československu se toho tak moc nedělo, a jeho roli převzala maminka. Ta pochopitelně nemohla psát moc o politických věcech, takže když se třeba konal sjezd Komunistické strany (ale i mistrovství světa v hokeji), přijížděl někdo z frankfurtské evropské centrály. Maminka byla oficiálně zaměstnána u Správy služeb diplomatického sboru (aby z toho měl komunistický stát alespoň nějaké valuty). Associated Press měla sídlo ve středu Prahy, v Panské ulici, a v jedné velké místnosti měla podnájemníka, japanistu Petra Geislera, který pracoval pro japonské noviny Jomiuri Šimbun. Ano, shoda jmen není náhodná, byl to otec nyní slavných sester Geislerových, které jsem tam několikrát potkal – ovšem byly to ještě malé holčičky, takže si na to nemohou pamatovat.
V kancelářích byla jedna menší místnost, kde byly neustále v provozu čtyři dálnopisy. Jeden z nich chrlil veškeré zprávy agentury Associated Press z celého světa. Z dálnopisu neustále vylézala role papíru, takže když jsem přišel za maminkou do kanceláře, vzal jsem si několik metrů těchto zpráv a rychle jsem je roloval mezi prsty a hledal zajímavé zprávy. Proto jsem byl po celá léta normalizace dobře informován o dění ve světě.
Proč tak dlouhý úvod? Chci tím naznačit, že trochu rozumím, jak se dělají noviny. Uvedu příklad: V Literárních novinách vycházela na poslední straně kniha profesora Vítězslava Gardavského Bůh není zcela mrtev. Profesor Gardavský byl marxista a přednášel na Vojenské akademii v Brně. Zveřejnění této knihy byla tehdy bomba. Já jsem něco o té knize překládal svému šéfovi Genovi Kramerovi a do názvu knížky jsem vložil slůvku „yet“, což by znamenalo „Bůh není „ještě“ zcela mrtev. Gene mě zastavil a zeptal se: „Počkej, je tam yet nebo není?“ Když jsem řekl, že ne, tak mi dost vynadal. Že potřebuje přesné překlady, protože agentura si nemůže dovolit uvádět nepřesné údaje.
Když to srovnám s tím, jak zacházejí s informacemi někteří křesťané, je mi z toho smutno. Netvrdím, že velké světové agentury (Reuters, AFP, Associated Press apod.) mají dnes stejně vysoký standard, jako měly tehdy. Rozvoj internetu znamenal snížení počtu prodaných výtisků novin a agentury si již nemohou dovolit platit dostatek kvalitních žurnalistů. Nicméně dodnes platí, že agentura nepustí neověřenou zprávu, a přes různé skandály je práce velkých světových agentur nesrovnatelně přesnější než různé s odpuštěním ejakuláty, které kolují po internetu.
Co mě děsí a co je důvodem k sepsání tohoto článku (ač už jsem podobných článků napsal několik), je ochota a připravenost křesťanů přeposílat neověřené zprávy, nadto často psané tónem, který moc nesluší ani zcela světským lidem, natož křesťanům. Obávám se, že neúcta k faktům a neuvěřitelná lehkověrnost některých křesťanů je možná tím hlavním faktorem, proč jsou dnes křesťané nevěrohodní.
Ano, nebyli jsme na dobu internetovou připraveni. Tato doba může znamenat konec demokracie, protože lidé, kterým na pravdě nezáleží, mají k dispozici spoustu prostředků, ale – a to je asi nejdůležitější – nemají žádné skrupule. Jejich působení bylo mnohokrát popsáno – příslušnou literaturu ani nebudu citovat, protože by se stejně nenamáhali ji číst.
Objevují se různé „alternativní“ názory, ale pravda nemá alternativu. Jedinou alternativou pravdy je lež. Ano, je zde ještě polopravda, ale, jak praví jedno židovské přísloví, „půlka pravdy je celá lež“. Alternativy nabízejí různé politické strany, a to je v pořádku. Můžeme mít alternativní pohled na svět. Ale pokud někdo někoho otráví nebo zastřelí, tak se to buď stalo, nebo nestalo. Možná nezjistíme, kdo za tím stál. Možná si tu či onu událost špatně vyložíme. Nicméně určitá fakta, která byla na začátku nějakého příběhu, se buď udála, nebo neudála. A lidé, kteří vědomě vydávají domněnky či smyšlenky za fakta, jsou lháři. Když jim někdo uvěří, je obelhaný. Když však lež pošle někomu dalšímu, už není jen obelhaný, ale stává se lhářem. Nazývejme věci pravými jmény.
To, co se děje, může dopadnout velmi špatně. Neznám řešení pro celou společnost, znám řešení jen pro jednotlivce. To zní: „Mluv pravdu – nebo mlč!“ Ale nikdy si nevymýšlej. Připrav se na to, že budeš osamělý. Budeš potřebovat Boží pomoc, abys tuto osamělost unesl. A patrně toho ani moc nenamluvíš a třeba ani nenapíšeš. Ale možná alespoň někteří lidé poznají, že když něco řekneš, pak je to pravda. Ti, kterým jde o pravdu, v tobě vycítí spřízněnou duši. Ale především si budeš neustále připomínat, že na pravdě záleží. Rád v této souvislosti vzpomínám na jednu píseň evangelické mládeže – píseň, jež vznikla ještě za komunismu: „Pramen žití někde najít – neznat co je únava – třeba sám dál pravdu hájit – i když právě prohrává…“
Připomínám, že nezkrácené heslo na naší prezidentské standartě zní: PRAVDA PÁNĚ VÍTĚZÍ, I KDYŽ NA ČAS PORAŽENA BÝVÁ.

29. července 2019

Může křesťan přijít o spasení?

Souhlasím s Johnem Piperem, že tato otázka se mezi křesťany vynořuje stále znovu. A je celkem logické, že takto položená otázka připouští pouze dvě odpovědi – ano nebo ne. Tvrdit, že člověk může přijít částečně o spasení je logický nesmysl.

K této otázce můžeme přistoupit z hlediska teologického nebo z hlediska pastoračního. (Pochopitelně ovšem platí, že teologie, kterou vyznáváme, má určité pastorační důsledky, a že každý, kdo pastoruje, vychází z určité teologie, ať už si to uvědomuje nebo ne.)

Lidé, kteří na otázku, zda křesťan může přijít o spasení, odpovídají rezolutním ne, vycházejí z přesvědčení, že spasení je Boží dar. Bůh nám dává dokonalé dary, a nedá nám tudíž „částečné“ spasení. Spasení není odměnou za správný nebo dobrý výkon; dostali jsme ho jako nezasloužený dar, nikoli jako odměnu za naši bezhříšnost, případně za naše pokání. Darem je jak to, že jsme se křesťany stali, tak to, že křesťany zůstáváme. A to jistě platí.

Lidé, kteří tvrdí, že znovuzrozený člověk nemůže odpadnout, se ovšem musí vyrovnat s praktickou otázkou, co si máme myslet o lidech, kteří se po léta považovali (a po léta byli považováni) za křesťany, ale pak Boží cestu opustili (zapřeli víru, odpadli…). Lidé, kteří tvrdí, že člověk nemůže přijít o spasení, se s touto otázkou vyrovnávají poměrně snadno: Řeknou, že takový člověk vlastně nikdy spasen nebyl. Důkazem toho, že člověk byl Bohem vyvolen a povolán, je právě to, že zachová víru (či, lépe řečeno, je Bohem zachován ve víře) až do konce. Kdo odpadl, dokázal tím, že nikdy povolán nebyl. Ty, které Bůh skutečně povolal, Bůh zachová do konce.

Nechce se mi dokazovat, že lidé mohou odpadnout a přijít o spasení. Nicméně když slyším výše uvedenou argumentaci, musím se přiznat, že se mi to nějak nezdá. Z důvodů pastoračních i teologických.

Nejprve důvod teologický: Ježíš říká: „Pokud vás syn osvobodí, budete skutečně svobodní“ J 8,36). Když nás Ježíš osvobodí, znamená to, že máme méně svobody nebo více svobody než dříve? Odpověď je jasná. Ale dle mého názoru logicky obsahuje i děsivou možnost: Máme svobodu rozhodnout se proti Bohu. Máme svobodu odpadnout.

Ano, je mi jasné, že zastánci opačného pohledu jednoduše řeknou: „Pokud někdo odpadl, pak Ježíšovi nikdy nepatřil.“ Nebudu teď dokazovat, že patřil. Domnívám se, že my to prostě nemůžeme vědět. Jak říká C. S. Lewis, Bůh nám vypráví – a ozřejmuje – náš vlastní příběh, nikoli příběh někoho druhého.

Anticipuji námitku, že spásu jsme neobdrželi za své skutky, a proto ji ani pro své skutky nemůžeme ztratit. Jednotlivé hříchy nás nemohou připravit o Boží lásku. Když můj syn zhřeší, vrhne to pochopitelně stín na náš vztah. A čím je ten hřích závažnější, tím je ten stín tíživější. Nicméně můj syn stále zůstává mým synem. I kdyby se dopustil těch hříchů nejtěžších.

A přece existuje způsob, jak můj syn může přestat být mým synem, ne-li biologicky, pak tedy jistě právně.

Ta děsivá možnost je, že bych já svého syna vydědil, nebo že on by se mě jako svého otce zřekl, dal si změnit příjmení a podnikl další kroky tímto směrem. A to by vlastně mohl udělat, i kdyby jinak hřešil jen „malými“ hříchy. Možná by tím největším hříchem bylo právě ono zřeknutí se otce. A, vztaženo do teologie, zřeknutí se Otce.

Můžeme tedy mít jistotu spasení? Jsem přesvědčen, že můžeme. A nejen můžeme, ale máme ji mít: „Toto jsem vám napsal… abyste věděli, že máte život věčný“ (1J 5:13). Ne, abyste doufali, že budete mít. Ne, abyste doufali, že máte. Ne, abyste věřili, že budete mít. Ne, abyste věřili, že máte. Ale abyste věděli, že máte.

Jistotu spasení ale máte sami za sebe. „Duch Boží osvědčuje duchu našemu, že jsme Boží děti“ (srov. Ř 8,16). Ne duchu někoho jiného – třeba našeho pastora, našich rodičů, nebo toho, kdo nás křtil.

Netroufl bych si někomu říci, že určitě nebude spasen. A netroufl bych si někomu říci, že určitě bude spasen. Nedržím ve svých rukou Knihu života. Mohu ale druhým dosvědčit, jak jsem byl sám jistotou spasení obdarován. Mohu jiným ukazovat cestu k této jistotě.

Nepovažuji za příliš účelné ujišťovat o jeho spáse někoho, kdo se sice považuje za věřícího, ale ve skutečnost právě teď nějaký vztah s Otcem nemá. Možná ještě častěji než teoretickou otázku „Může křesťan přijít o spasení?“ jsem jako pastýř slyšel praktickou otázku „Dane, dostanu se do nebe, když…“. Většinou to pokračovalo nějak ve smyslu „…kdy udělám něco, co je eticky a biblicky sporné“. Pokud otázka zní takto, většinou si můžeme všimnout, že tázající nemá své základní potřeby (potřebu být milován, potřebu vědět, že můj život má nějaký smysl, a potřebu někam patřit) naplněné Ježíšem Kristem, ale ač vyznává, že je křesťan, ve skutečnosti hledá naplnění těchto potřeb u lidí nebo prostě někde jinde. Nicméně chce být „spasen“. Ví totiž, že „v nebi“ (ve skutečnosti v Novém Jeruzalémě) to bude krásné, kdežto v pekle ošklivé. Chce si tedy zde na zemi užít, hledá nejmenšího potřebného jmenovatele, jak si žít po svém, ale do „nebe“ se přesto dostat, ale nějaký vztah s Ježíšem Kristem nemá a nějak tragicky ho nepostrádá. Pokud ale nechce být s Ježíšem teď, proč by to měl chtít na věčnosti? A o to, abychom „byli s Pánem“ přece jde. Už tady, nejen až na věčnosti.

Pokud někdo nemá jistotu spasení nebo pokud flirtuje s hříchem, potřebuje dle mého názoru něco jiného než správnou teorii o tom, zda lze nebo nelze přijít o spasení. Potřebuje najít vztah s Kristem teď.

Přiznám se rovněž – to ovšem není argument teologický – že mě trochu mate, že lidé vehementně tvrdící, že znovuzrozený člověk o spásu nemůže přijít, bývají často dost sudičští a nesnášenliví. Jsme-li plni Ducha Kristova, jistě to z nás nedělá automaticky laskavé lidi. A jistě nejde o to, abychom byli všichni nějak lepivě nasládlí, a přitom bez chuti a bez zápachu. Nicméně Ježíš nás nevede k nesnášenlivosti. O apoštolech členové synedria „poznali, že bývali s Ježíšem“ (Sk 4:23). Kéž by to bylo poznat i na nás!

  1. července 2019

 

 

Michaela Hartová: Cesta přes propast

 

(recenze)

 

Občas se v literatuře stane (téměř) zázrak. Prožil jsem ho před několika lety, když mi truhlář Michal Valehrach ze Znojma poslal svou knížku „Žbluňk!“ o posledním týdnu Ježíšova života. Jak to, že člověk bez teologického vzdělání napíše tak zajímavou knihu? Nu, a teď podobný zázrak prožívám znovu. Michaela Hartová dokončila ve svých šestnácti letech knihu, za niž by se nemusela stydět ani zralá autorka středních let.

Je to knížka o dospívajících, je uvěřitelná, je nesmírně čtivá a můžeme v ní pozorovat zajímavou gradaci. Je to příběh chlapce, který se prostřednictvím svých vrstevníků setká s Bohem. Pokud jsem ovšem použil obrat „setkání s Bohem“, nečekejte prosím nějaké dramatické líčení nadpřirozených zázraků. Ono to ve skutečnosti dramatické je, a je to i nadpřirozené, ale ne prvoplánově. Autorka podle všeho sama prožila obrácení ke Kristu podobným způsobem jako hlavní postava Max (kniha je psána převážně v ich-formě) a líčí Maxovo rozhodování, stejně jako postoje a vyjadřování jeho vrstevníků, kteří se již křesťany stali, velmi realisticky. Právě to dodává knize její sílu, její „uvěřitelnost“.

Kniha je psána dobrou češtinou; autorčin češtinář z druhého stupně Základní školy, který (na obálce knihy) autorčinu prvotinu doporučuje, může být právem hrdý. Sem tam se v ní vyskytne nějaký obrat, který jsem mezi mládeží občas zaslechl a který by v mém mládí nikdo nepoužil („Dobře ty.“ „Jo no.“), což knize jen dodává na autentičnosti.

Jediný „neuvěřitelný“ prvek je objevení slaného jezera nedaleko Ještědu, u nějž se odehrávají podstatné části děje. Zde kniha tak trochu přechází do fantasy-literatury. Nemyslím ale, že by to knihu a její poselství nějak znevažovalo.

Jsem zvědav, jak knihu přijmou autorčini vrstevníci. Předpokládám, že ji nepsala pro „staré psy“, jako jsem já. Nicméně už ji mám připravenou pro některé teenagery, kterým ji ještě tento týden nabídnu. Jestli se nemýlím – a tentokrát bych se mýlil opravdu nerad – může se tato kniha stát velmi dobrým dárkem. Můžete ji bez rozpaků nabídnout svým známým v dané věkové kategorii, a to nejen křesťanům, ale i nevěřícím, což považuji za dost důležité. Možná se tato kniha stane i dobrým nástrojem evangelizace – uvidíme.

Autorčin otec je pastorem Apoštolské církve v Liberci. Autorčini rodiče se postarali o vznik této knihy, která vyšla nákladem 1000 výtisků, má 138 stran a prodává se za 269 Kč. Lze ji objednat na internetové adrese www.sborliberec.cz/knihy. Moc bych si přál, aby se objevila v nabídce všech křesťanských prodejců.

  1. července 2019

Když se základy hroutí

 

V 11. žalmu si žalmista klade otázku, jež mi připadá aktuální i dnes: „Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?“

Pokud se někomu zdá, že se základy nehroutí a že je vše více méně v pořádku, asi ho tento článek nezaujme. A zklamán bude i ten, kdo se domnívá, že už nás nečeká nic jiného než apokalypsa, a že tedy vše půjde už jen od desíti k pěti, či, jak Češi někdy říkají, „zugrunt“.

V této době, kdy jsou téměř všechny západní společnosti nějak rozdělené a kdy se různé skupiny obyvatelstva nemohou domluvit téměř na ničem (třeba na „českých národních zájmech“), potkáváme mnoho lidí, kteří jsou si naprosto jistí. Zastávají rozhodné a pregnantně formulované názory a působí dojmem, že znají řešení současných problémů a že toto řešení je přece nasnadě. A kdo ho nevidí, je prostě slaboduchý (obvykle se používá expresivnějších výrazů) a zlovolný a nejlépe by bylo zatnout mu tipec.

Když pak slyším různá hodnocení současné situace a návody na jejich nápravu, mnohdy je mi jasné, že něco vůbec nepřipadá v úvahu, ať už z důvodů praktických nebo morálních (např. zahnat všechny Židy nebo naopak muslimy do moře, zakázat komunisty nebo zavřít Kalouska a jemu podobné, vyhnat homosexuály nebo odebírat děti věřícím rodičům), ale pak je zde spousta hodnocení, tvrzení a názorů, kdy se vám chce říci: „Ano, ale…“

Uvedu příklad. Napsal jsem článek o „demokratickém deficitu EU“. V tom článku jsem vyslovil určité názory a popsal určitá pozorování, ale nehoroval jsem pro nějaké radikální řešení – tedy ani pro vystoupení z EU, ani pro urychlenou federalizaci Evropy. Přesto se v reakcích málokdy objevil nějaký argument. Buď se mi dostalo ponaučení, že EU je prostě nedemokratická a tečka, nebo že vlastně žádný problém není.

Demokratizace médií, tedy skutečnost, že skrze internet můžete šířit kdejaké názory bez ohledu na jejich dopad, a přitom zůstat více méně v anonymitě, umožňuje lidem tvrdit prakticky cokoli (třeba že země je placatá nebo že demonstraci na Letné zorganizoval sudetoněmecký landsmanšaft) bez ohledu na fakta. A navíc: Fakta (ta domnělá) se dají ve velkém fabrikovat a díky internetu šířit. V této situaci s nějakým „Ano, ale…“ nebo „Ne, ale…“ příliš nepochodíte. Rozhodně s tímto postojem nevyhráváte volby, protože působíte jako člověk nejistý a nerozhodný.

Přesto bych na žalmistovu otázku, která je mottem tohoto článku, odpověděl: Raději říkej „ano, ale…“ nebo „ne, ale…“, i když tím nevyhraješ volby, ba patrně ani slovní souboje ne. Člověk, který vůbec něčemu rozumí (a může jít o jakýkoli obor), dobře ví, že věci bývají složité. Asi nejsem „typický volič“, ale politik či publicista, který působí velmi sebejistým dojmem, ve mně už proto vzbuzuje nedůvěru. Buď svému oboru nerozumí, nebo jistotu pouze předstírá. A mnohdy svým sebejistým postojem naznačuje, že o věci samé není ochoten se bavit – on má přece jasno a je vaše chyba, že vy ne.

Musím se ale vyrovnat s jednou námitkou. Někdy jsem byl svými oponenty upozorněn, že sám Ježíš Kristus po nás chce jednoznačnost. Říká: „Ať je tedy vaše slovo ‚ano, ano‘ – ‚ne, ne‘; co je nad to, je ze Zlého.“ (Matouš 5:37) Nicméně ze souvislosti je zřejmé, že Ježíš varuje před nejrůznějším zapřísaháním se. Chce, abychom nekličkovali a nedovolávali se různých autorit, ale aby naše slovo platilo. A naše slovo může být jistě „ano“, „ne“, ale také „nevím“. Chápu, že politikovi je v řadě věcí zatěžko veřejně přiznat, dokonce třeba na kameru, že něco neví. A jistě platí i to, že některé věci by politik vědět měl, zvláště pokud se týkají jeho oboru, je-li ministrem. Nicméně přesto je pro mě důvěryhodnější ministr či poslanec, který přizná, že neví, nežli ten, kdo evidentně vaří z vody.

Ano, chápu, že tento můj postoj není ani trochu návodem, jak se stát populárním politikem. Žalmistova otázka ale nezněla „jak se stát populárním“, ale „co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?“ Odpověď zní: Zůstat spravedlivý. Snažit se být expertem ve svém oboru, aby mohl alespoň o něčem mluvit poučeně a s (relativní) jistotou, a dávat důsledně přednost pravdivosti před oblíbeností. A nenechat se uhranout politiky, jejichž řeč působí velmi rozhodně, a dávat přednost těm, kteří dobře vědí, že na složité otázky existují jednoduché špatné odpovědi.

  1. června 2019

 

 

Není to tak zlé

Když jsem byl malý, dělaly tryskáče za sebou čáry taky.

Proč to píšu? Protože jsem se setkal s poměrně chytrým mužem (měl přinejmenším středoškolské vzdělání), který mi s vážnou tváří tvrdil, že ty čáry za tryskáči, to jsou chemické látky, kterými práškují (oni? Kdo jsou ti oni?) Evropu, aby evropští muži ztratili plodnost. Velice se divil, že takovouto základní věc nevím.

Čistě náhodou jsem asi před půl rokem zaslechl v rozhlase rozhovor s člověkem, který za to může. Taky slyšel tu fámu, a tak ho napadlo, že si z lehkověrných lidí udělá trochu legraci. Je to pilot a udělal snímek z kabiny, kam na jakési páčky umístil nápis „chemtrails“. Tento snímek pak dal na Facebook (nebo na něco podobného, už si to přesně nepamatuji; mohl to být i Instagram). Do druhého dne tento snímek sdílely stovky uživatelů, zřejmě přesvědčených, že „konečně máme důkaz“. Ten pilot musel uznat, že to přehnal.

Ach, kdyby šlo jen o čáry na obloze. Znáte také někoho, kdo si myslí, že země je placatá? Že všechno je židovské spiknutí? Já jsem se nedávno setkal s takovým „čistokrevným“ antisemitou přímo u nás v Jeseníku. Je to sečtělý člověk.

Podobně jako se vrací epidemie spalniček, protože někteří lidé vidí spiknutí za očkováním, vrací se i lehkověrnost, na kterou jsem ve svém mládí nenarazil, ačkoli přístup k informacím byl nesrovnatelně těžší.

Co je zdrojem této lehkověrnosti? Proč konspirační teorie kvetou více než dříve?

Odpovědi, které nabízím, jsou jen „tentativní“, jak se odborně říká. Česky řečeno, jsou to jen dohady. (Možná se mýlím. Neberte to jako bezpečné tvrzení nějaké autority.) Mám za to, že hlavní zdroje jsou dva.

Nedůvěřivost a podezírání je něco, co řada lidí nasává s mateřským mlékem. Pokud dítě vyrůstá v rodině, kde proti sobě partneři neustále bojují, může dítě usoudit, že nemůže důvěřovat ani jednomu. Situace je o to nebezpečnější, pokud znesváření manželé zatáhnou do své války děti a používají je jako spojence a/nebo zbraň. Domnívám se, že člověk, který vyrůstal v takové atmosféře, si nedůvěru (podvědomě) zvolí jako svůj základní postoj. „Default“, jak říkají ajťáci.

Druhou příčinou může být, že internetové technologie stírají rozdíl mezi realitou a fikcí. Pokud trvale klikáte v jakési bublině, obrázky, vjemy a informace, které do sebe pouštíte, jsou pro vás reálnější než realita sama. Počítačové technologie totiž dokážou neskonale lépe než cokoli, co jsme znali před padesáti lety, vytvářet pravděpodobnost. Asi to bude pravda, když to vypadá tak pravděpodobně. A někdo, kdo šíří pravděpodobnosti, si nepřipouští, že šíří lež. (Jedno izraelské přísloví říká, že „půlka pravdy je celá lež“.)

„Zase nám lžou…“ tuto větu jsem v posledním roce četl vícekrát. Následovala nějaká informace o tom, že všechno je jinak. Nebylo přesně řečeno, kdo jsou „oni“, kteří „nám“ lžou, a kdo jsme vlastně „my“. Nejlepším kandidátem na „oni“ bývá „Brusel“.

Nedávno jsem četl zajímavou myšlenku: My, kdo žijeme ve světě sociálních sítí, možná v nebi sklidíme pochvalu ne za to, co jsme říkali, ale za to, co jsme neříkali. Nebo, analogicky, ne co jsme přeposlali, ale kde jsme se zapřeli a něco jsme nepřeposlali, ačkoli se nám hrozně chtělo, jenže jsme si museli přiznat, že si přeposílanou informaci vlastně nemůžeme ověřit. (Tedy… možná bychom mohli, ale museli bychom tomu věnovat hodně času.)

Ověřit si toho můžeš relativně málo. Ale můžeš se rozhodnout, že nebudeš lhát.

Watchman Nee kdysi napsal pěkný článek nadepsaný „Prázdnými slovy uniká život“. Připomínal, že jsme hliněné nádoby, do kterých ale Bůh vkládá vzácný obsah – svého svatého Ducha. Prázdná slova jsou jako praskliny v hliněné nádobě. Pokud je vyslovujeme (přeposíláme), přicházíme o Ducha svatého.

Participace na tomto internetovém „provozu“ v nás vytváří jakousi ponurou náladu. Vše je špatně. Všude lžou. Všetci kradnú.

Přitom je svět nádherný. Kriminalita klesá. Na světě je víc lidí obézních než lidí hladovějících. Jaká změna proti stavu ještě před půl stoletím! Analfabetismus je na prudkém ústupu. Zvláště u nás v Čechách a na Moravě jsme se nikdy neměli tak dobře. Průměrná délka dožití neustále stoupá.

Ano, už slyším námitky. Konkrétní příklady, které jdou proti tomu, co jsem právě napsal. A přiznávám, že nemůžeme být spokojení, dokud jediné dítě s nafouklým bříškem umírá na podvýživu.

Jenže mám silné podezření, že ona ponurá nálada, kterou mnozí kolem sebe šíří, není motivována soucitem s těmi, kdo přicházejí zkrátka. Možná je za ní spíše obyčejná nevděčnost. A nevděčnost je velmi nebezpečný postoj.

Někdy se mi zdá, že člověk musí zestárnout (mně se to právě děje), aby si uvědomil, jak je svět krásný a kolik má důvodů ke vděčnosti a chválám. Nedávno jsem objevil člověka, který se nehlásí ke křesťanství, ale rozhodl se psát pozitivně o našem kraji (positivje.cz). Je realista – neříká, že Jesenicko je lepší než jiné oblasti naší země. Říká ale, že bychom neměli přehlížet spoustu dobrých věcí i krásných příležitostí, které se nám přímo nabízejí. Přál bych si, abychom my křesťané byli tahouni onoho pozitivního přístupu k životu. Vidět to pozitivní neznamená přehlížet to negativní. Nešíříme plytký a povrchní optimismus. Ale jsme přece lidé naděje! Když Pavel píše, že máme svítit jako hvězdy, pak to nepochybně jde! Světlo ovšem nevzniká nadáváním na tmu. Jistě ale pomůže, budeme-li se řídit starou křesťanskou písní „Sečti všechny dary, které Pán ti dal…“

(Vyšlo v červnovém Životě víry)

Vylepšení Modlitby Páně

Papež navrhl změnu znění Modlitby Páně. Místo slov „neuveď nás v pokušení“ by modlitba Páně měla znít „nedopusť, abychom upadli do pokušení“. Papež a zastánci této změny argumentují tím, že Bůh přece do pokušení neuvádí, jak je to ostatně jasně řečeno v listu Jakubově: „Ať nikdo, kdo je pokoušen, neříká: ‚Jsem pokoušen od Boha.‘ Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší“ (1:13).

Nesčetněkrát jsem o pokušení kázal a vyučoval. Chceme-li věci porozumět, připomeňme si ještě jedno důležité místo, rovněž z listu Jakubova: „Pokládejte za velikou radost, moji bratři, když upadnete do rozličných pokušení. Víte, že zkoušení vaší víry působí vytrvalost. A vytrvalost ať má dokonalý výsledek, abyste byli dokonalí a úplní a aby vám v ničem nic nescházelo“ (1:2-4). Lidem, kteří hledají v Písmu rozpory, se tato místa přímo nabízejí, jsou téměř nahrávkou na smeč. Proč se tedy modlíme „neuveď nás v pokušení“, když se máme z pokušení radovat?

Považuji Písmo za inspirované. To neznamená, že je inspirovaný každý překlad. Nebo že různé překlady vykazují stejnou míru inspirace. Domnívám se však, že Písmo se nám dostalo do rukou v podobě, v jaké to Pán Bůh chtěl, a že, slovy Toma Wrighta, Písmo je jedním z průsečíků, kde se setkává nebe se zemí.

Z hlediska překladu současná diskuse řeší dle mého názoru neexistující problém a nevšímá si problému existujícího. Argumentuje se tím, že nevíme, jaké bylo aramejské znění modlitby Páně (Ježíš Modlitbu Páně patrně vyslovil aramejsky, i když stoprocentně jisté to není). V tom ale nějaký zásadní problém nevidím. Řecké sloveso mé eisenénkes čistě etymologicky vzato znamená „nevnes“ spíše než „neuveď“, ale tím argumentovat nechci. V knížce Inspirovanost Písma vysvětluji, že „etymologizace“ může být dokonce škodlivá. Musíme vycházet ne z toho, co slovo etymologicky „znamená“, ale v jakém smyslu ho používali lidé, kteří ho použili a kteří ho posléze poslouchali či četli. Takže z hlediska znění je překlad „neuveď nás v pokušení“ dle mého názoru v pořádku.

Je zde ale jiným problém, který doposud nebyl zmíněn. Řecké slovo peirasmos se dá do češtiny přeložit buď jako „pokušení“, nebo jako „zkouška“. V češtině jde o dva jasně odlišené významy: Pokušení není totéž co zkouška. Když vám povodeň vezme dům, může to být pro vás velká zkouška, ale není to pokušení. Když chcete přestat kouřit a hrozně toužíte si zapálit, pak je to pokušení, nikoli zkouška. Zkouškou se to arci může stát, když vám přítel nabízí kvalitní cigaretu, po které byste dříve s nadšením sáhli, a přitom ví, že se snažíte přestat kouřit.

Takže uvedená věta by mohla znít „neuveď nás v pokušení“ nebo „neuveď nás do zkoušek“, a v tomto případě opravdu záleží na kontextu a na porozumění překladatele. Papežem navrhovaná změna není jiný, lepší překlad. Je to změna Modlitby Páně. V případě pokušení/zkouška jde o dvě alternativní znění, čistě jazykově stejně oprávněná.

Dobrou zásadou písmáků je vykládat Písmo Písmem. Raní křesťané si byli nepochybně vědomi napětí (nikoli nutně rozporu) mezi Modlitbou Páně a Jakubovým textem. Zřejmě ale považovali za vhodné toto napětí v kánonu ponechat. Ostatně ponechali tam napětí mnohem závažnější. Takovým do očí bijícím „rozporem“ jsou dva starozákonní verše o tom, jak byl David „ponuknut“ k sečtení Izraele. Podle jednoho textu jej k tomu ponukl Bůh, podle druhého Satan. Opravovači Modlitby Páně se tímto „rozporem“ nezabývají, protože se s uvedenými texty nesetkáváme příliš často – na rozdíl od Modlitby Páně, kterou se mnozí z nás modlí denně.

Raná církev si byla nepochybně vědoma i napětí mezi čtyřmi evangelisty a různých do očí bijících nesrovnalostí v knize Zjevení. (Šelma má sedm hlav, ale jen jedna ústa, mluvící rouhavé věci – no, chystám o tom knihu, to si počtete.)

Návrhů na změny nejen Modlitby Páně, ale i celého biblického textu se v posledním století vyrojilo bezpočet. Snad nejrozsáhlejší úpravy navrhovala „feministická Bible“, o níž jsem se dověděl ještě před sametovou revolucí. Neměl jsem ji nikdy v ruce, ale četl jsem pár ukázek typu: „Ty jsi náš Otec i Matka“ (tam, kde je v originále jen Otec). Ve srovnání s tímto počinem je papežův návrh téměř neškodný. Věcně má papež pravdu: Bůh nás skutečně neuvádí do pokušení, jak plyne z Jakuba. A někdo hledající, který neslyšel Drápalovo kázání o pokušení, by se skutečně mohl pohoršit.

Jenže jakmile začneme odstraňovat ze své víry a ze svých textů vše, co by mohlo někoho pohoršit, ocitáme se na šikmé ploše. Proto se přimlouvám, abychom text Modlitby Páně – a veškeré biblické texty – neměnili. Ta věta z Otčenáše se zdá „ložená“ – opravdu by mohla někoho splést. Jenže jakmile začneme Bibli „vylepšovat“ a „harmonizovat“, vydáváme se na cestu, na které se později těžko zastavíme. A většina parafrází, které chtějí učinit biblický text „srozumitelný dnešnímu člověku“, nakonec končí jako pokus přizpůsobit Boží zvěst současnému ideologickému mainstreamu – ať už jde o přístup k sociálním otázkám nebo genderové ideologii. Možná Pán Bůh nechtěl, abychom to měli všechno snadné a nekonfliktní. Možná si přál, abychom se s biblickým textem trochu „poprali“. Když začalo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých lete minulého století maninské probuzení, měli jsme pro nově obrácené pouze pašované „kraličky“ – Bible kralické z roku 1613 vázané v nepěkném, ale praktickém plastu. Možná jen staromilecky vzpomínám, ale mám dojem, že úcta k biblickému textu, ale i jeho znalost, byly na nesrovnatelně vyšší úrovni než dnes.

Vzpomínám si, jak jsme byli s manželkou v roce 1992 čtvrt roku ve Spojených státech. Hostilo nás několik pastorských rodin. Zjistil jsem, že žádný z pastorů neuměl ani řecky, ani hebrejsky. Měli ale k dispozici někdy až několik desítek překladů do angličtiny, a to od překladů téměř (domněle) doslovných po vyložené parafráze, v nichž jste již biblický text ani nepoznávali. Znalost Písma ale byla přes množství nejrůznějších pomůcek poměrně nízká.  Když jsem studoval na teologické fakultě, úcta k Božímu slovu se tam nijak zvlášť nepěstovala. Ale znalost řečtiny a hebrejštiny je něco, zač evangelické církvi vděčím – ochránila mě od mnohých poblouzení.

Obávám se ovšem, že alespoň u části křesťanstva se snahy „vylepšit“ Písmo nakonec prosadí. Odpovídá to sekulárním trendům například předělávat (nebo, když to nejde, rovnou zakazovat) pohádky a dětské knížky. Dělali to už komunisté. I za jejich vlády vyšla krásná knížka Franty Župana Pepánek Nezdara v původním znění. Po několika letech vyšlo nové vydání, poněkud vykuchané. Byly odstraněny všechny zmínky o kostele, náboženství, modlitbě a podobných věcech. Slyšel jsem z důvěryhodných zdrojů, že podobným způsobem jiní ideologové „vykuchali“ i Pipi Punčochatou.

Vraťme se však k tomu pokušení. Bůh nás jistě neuvádí do pokušení v tom smyslu, že by nastrojil věci tak, abychom v nich padli. Nikdy si nepřeje, abychom ve zkoušce podlehli. Nicméně zkoušky z naší životní dráhy neodstraňuje. Neměli bychom si je přát, natož je vyhledávat. Proto se modlíme, aby nás do nich Bůh neuvedl. Když ale přesto přijdou, nemusíme si zoufat. Jakub dokonce říká, že se v nich máme radovat. Kdyby nebylo zkoušek, nestali bychom se trpělivými lidmi. Božím ideálem není umetená cestička, na níž je vše zcela bezkonfliktní. Zkoušky na vás určitě přijdou. Pokuste se zaujmout k nim biblický postoj – a zkouška vás posílí. Ale rozhodně zkoušky nevyhledávejte. Modlete se, ať vás do nich Bůh neuvede. Poznáte, že on to nedělá.

  1. června 2019

 

 

Richard Wurmbrand – Neboj se kříže

 (recenze)

Díky české pobočce organizace Hlas mučedníků se českým čtenářům dostává do rukou rozsáhlá biografie rumunského pastora Richarda Wurmbranda a jeho ženy Sabiny. Anglické vydání knihy má podtitul „Mučen pro Krista – celý příběh“ a navazuje na podstatně stručnější knihu „Mučen pro Krista“, která vyšla nedlouho poté, co (v roce 1965) jedna norská misijní organizace zaplatila Rumunsku deset tisíc dolarů, aby Wurmbrandovi mohli vycestovat z Rumunska.

Nejprve si uveďme několik biografických údajů. Richard Wurmbrand se narodil v roce 1909 v židovské rodině. Ve třicátých letech se stal úspěšným burzovním makléřem. To mu nebránilo, aby se na nějakou dobu nestal komunistou, jenž strávil určitou dobu v Sovětském svazu. Naučil se plynně rusky. V roce 1938 se oženil se Sabinou Oster, která rovněž pocházela ze zámožné židovské rodiny z Černovic (Cernauti), které dnes leží na území Ukrajiny. Manžele spojovala záliba v luxusu a v „užívání si“.

Nicméně ještě téhož roku prožil Richard obrácení ke Kristu, což byl pro jeho ženu zpočátku velký problém – brala si úspěšného burzovního makléře, nikoli horlivého křesťana. Po čase ale vydala svůj život Kristu i ona.

Manželé Wurmbrandovi neustále někomu pomáhali – za fašistické vlády v Rumunsku židům a komunistům, po porážce fašismu prchajícím německým vojákům, bývalým rumunským fašistům (příslušníkům tzv. „Železných gard“). Paralelně chodili kázat sovětským vojákům, mezi nimiž šířili bible i křesťanské traktáty.

Není divu, že byli neustále v ohrožení. Richard byl vícekrát zatčen už za fašistické vlády v první polovině čtyřicátých let minulého století, ale šlo vždy jen o krátké věznění. „Klec“ definitivně spadla 29. února 1948, kdy byl Richard zatčen a v komunistickém vězení opakovaně krutě mučen. Během svého prvního věznění strávil tři roky na samotce. V roce 1956 byl propuštěn. Byl sice odsouzen na dvacet let žaláře, nicméně po Stalinově smrti se situace alespoň na čas poněkud uvolnila. Rovnou se ale vrhl do kazatelské činnosti, podporován svou ženou Sabinou, která sama rovněž strávila několik let v pracovních táborech na stavbě tzv. „Dunajského průplavu“. V roce 1959 byl zatčen znovu – a opět byl mučen. Propuštěn byl při rozsáhlé amnestii v roce 1964 a v prosince roku 1965 spolu s manželkou a synem opustil Rumunsko. Po celém světě vydával svědectví o tom, jak ho Ježíš Kristus posiloval v době, kdy byl mučen, a jak se naučil právě v žaláři komunisty milovat. Napsal celou řadu knih a stál u zrodu několika organizací, jež dodnes pomáhají křesťanům žijícím v zemích, kde je křesťanství zakázáno a kde jsou křesťané vystaveni mučení a věznění. Je pozoruhodné, že Richard se dožil vysokého věku 92 let – po dlouhých letech mučení a hladovění v žaláři a po letech, kdy ho ve věznění sužovala neléčená tuberkulóza.

Jde o úžasnou knihu. Je mocným svědectvím o tom, že Kristus je živý a že dodává sílu svým svědkům i v naprosto extrémních situacích. Je svědectví o naprosté vydanosti Kristu – a to nejen vydanosti osobní, ale i vydanosti celé rodiny. (Wurmbrandovi měli syna Mihaie, který se narodil v roce 1941 a který byl v době věznění svých rodičů odkázán na pomoc přátel.)

Richard byl velmi vynalézavý a někdy velmi vtipný v rozhovorech s lidmi, kteří byli jeho „přirozenými nepřáteli“. Uvedu příklad:

„Ve třetím patře žil pan Parvalescu. Ten jednou Richardovi řekl: ‚Vy židé jste nikdy neudělali nic dobrého!‘

Richard odpověděl: ‚Máte hezký šicí stroj. Jaká je to značka? Aha, Singer! Pozor… nevynalezl ho náhodou žid? Pane Parvalescu, pokud soudíte, že židé jsou k ničemu, měl byste se toho stroje raději zbavit!‘“

Ocituji ještě delší pasáž ze samotného závěru knihy. Tato pasáž je shrnutím toho, co Richard ve vězení prožíval.

„Richard pochopil hlavní důvod, proč ho Bůh nechal čtrnáct let trpět muka: Jeho muka zachránila jeho mučitele před věčnými mukami. Právě ve vězení nabyl naděje, že i komunisté mohou být spaseni. Ve vězení si uvědomil, že je i za ně zodpovědný. Právě když ho mučili, se naučil je milovat.

Mnozí z bachařů a vyšetřovatelů díky němu uvěřili v Ježíše Krista. Někteří se dokonce stali pastory. Bylo ironické, že Bůh si použil výslechů, jimž byl Richard podroben, aby dosáhl doznání od vyslýchajících. Dokonce i ledově chladná srdce komunistů se otevřela jako květiny, když se jich dotkly svaté ruce, probodené železnými hřeby na kříži.“

Jako překladatel jsem někdy překládal knihy, při nichž jsem se téměř doslova válel smíchy. Překládal jsem knihy tak napínavé, že jsem se nemohl od práce odtrhnout. Překlad biografie Wurmbrandových na mě ale působil zcela jinak. Pociťoval jsem svatou bázeň. Přeložit některé pasáže – zejména ty o mučení – bylo velice těžké. Ne snad pro neznalost slovíček nebo gramatiky. Prostě… obsahově to byla silná káva. Nicméně teď mohu říci, že málokterá kniha tolik posílila mou víru v Ježíše Krista jako tato. Uvědomil jsem si, že si žijeme jako v bavlnce a jen velmi málo myslíme na naše bratry a sestry, kteří trpí pro Ježíše Krista. Tato kniha pro mě byla v tomto ohledu hodně hlasitým budíčkem.

Knihu vydalo nakladatelství Stefanos a prodává se za 256 Kč. Jako autorka je uvedena Rebecca P. Georgeová a kniha má podtitul Dramatický životní příběh Richarda Wurmbranda, mučedníka křesťanské víry v komunistickém Rumunsku stalinské éry.

 

Křesťanská rodina

Když jsem zveřejnil článek „Chvála rodiny“, nechtěl jsem vyvolat polemiku. Chtěl jsem především sdílet radost, kterou z velké rodiny mám, a snad i motivovat druhé, aby si rodinných vztahů vážili (pokud je vůbec mají), případně aby je začali pěstovat (pokud jim schází). Těžiště diskuse nad tímto článkem se ovšem přesunulo k otázce zaměstnání žen a k otázce, jak skloubit výchovu malých dětí a profesní dráhu jejich matky (snažím se vyhnout se slovu „kariéra“).

Rád bych všem křesťanům doporučil, aby se na rodinu dívali jako na určitý celek, který je něčím více než jen součtem manžela, manželky a dětí. A to i přesto, že „úplné“ rodiny jsou dnes spíše výjimkou než pravidlem, a náprava, pokud k ní dojde, bude věcí několika generací.

Současný mainstream se dívá na vztah muže a ženy jako na konflikt, ve kterém ženy tahají za kratší konec, protože po staletí vládl a dosud vládne patriarchát. Křesťané tento pohled mnohdy bezmyšlenkovitě přebírají. Přínos nyní již světoznámého kanadského psychologa Jordana Petersona vidím v tom, že upozorňuje na nepravdivost tohoto schématu. Až donedávna byly vztahy mezi mužem a ženou založeny na spolupráci, nikoli na boji. Pravěké rodiny neustále bojovaly o holé přežití a dělba práce mezi otcem a matkou byla nezbytností, nikoli něčím, co muži (případně samci) svévolně vnutili ženám (případně samicím).

Pokud budeme schopni změnit svou perspektivu a dívat se na rodinu jako na celek, nebudeme mít pochopení například pro argument žen zastávajících potraty: „Mé tělo patří mně!“ Apoštol Pavel tvrdí pravý opak – tělo ženy patří muži a tělo muže patří ženě (viz 1. Korintským 7:4). Biblický pohled má zkrátka daleko k domáhání se „práv“ a „nároků“, které společnost stále více štěpí a ještě štěpit bude.

Jsme různí lidé. Některé matky toho zvládnou víc, jiné méně. Pokud chci s něčím polemizovat, pak je to přesvědčení, že žena musí zvládnout jak svou profesní dráhu, tak péči o děti, a pokud to má zvládnout, musí se na výchově dětí rovným dílem podílet i muž. Někdy bude – v rámci dosažení spravedlnosti – muset svou kariéru (asi se tomu slovu nevyhnu) opustit či omezit muž, aby to bylo „spravedlivé“.

Uznávám, že je na tom něco pravdy. Jsem přesvědčen, že žena by měla část své kariéry obětovat ve prospěch dětí, ale jsou situace, kdy se to týká i muže. Jako pozitivní příklad bych uvedl třeba bývalého lidoveckého předsedu Pavla Bělobrádka, který nechtěl vysoké politice obětovat svou rodinu. A jako pastor jsem několikrát určitým mužům říkal, ať raději nepřijímají lukrativní nabídku zaměstnání, zajímavého obsahově i finančně, protože by to ohrozilo jejich rodiny. Rozhodně tedy netvrdím, že obětovat by se měla pouze žena.

Co ale považuji za hloupost, a dokonce za hloupost vědecky dokázanou, je, že muži a ženy jsou plně zaměnitelní, a to jak v nejútlejším dětství, tak pokud jsou děti v pubertě. V nejútlejším dětství má dítě mnohem blíže k matce. Je to zřejmě dáno už tím, že z ní vzešlo, bylo devět měsíců její součástí. A pak matka dítě kojí, čímž se vytváří i citový vztah. Jistě, otec může malé dítě přebalit nebo nakrmit – mám s tím bohaté vlastní zkušenosti. A i malé děti mohou mít k otci velmi vřelý vztah. Ale maminka je maminka.

V pubertě je to zase úplně jinak. Děti rebelují – a právě tehdy potřebují otce více než matku. Otec musí tu přirozenou rebelii zvládnout. Nesmí se snažit dítě za každou cenu zlomit či „přeprat“ (ať už reálně nebo v přeneseném slova smyslu). Je to otec, který by měl v pravou chvíli říci dceři „jsi a vždycky budeš má milovaná princezna“ a synovi „jsi chlap, a věřím, že svůj život zvládneš“. Jistě, matka to může říct taky. Ale říkejte si co chcete – není to tak úplně ono. Nevěřím tomu, že se jedná o nějaké „sociální konstrukty“, které je žádoucí měnit. Myslím, že sociální inženýrství, který roli matky a otce glajchšaltuje, je zcela mimo a ve skutečnosti dětem nesmírně ubližuje. Není mi úplně jasné, proč lidé, kteří říkají, že máme vynášet pestrost (anglicky celebrate diversity) tolik trvají na smazání hranic mezi mužem a ženou.

V časopise Respekt mají svou rubriku „Zen Žen“ Martin Mach Ondřej a Lela Geislerová. Jedná se o tři obrázky, jakýsi struční komiks, který se týká mezilidských vztahů – mezi partnery, mezi rodiči a dětmi, mezi přáteli… Když časopis beru do ruky, nalistuji to vždy jako první. Nevím, jaké názory zastávají autoři „teoreticky“, ale jejich komiks nádherně odráží problematiku těchto vztahů a dokumentuje jinakost muže a ženy. Jiným krásným dokumentem je pasáž z jedné knihy Kevina Lemana:

Co kdybychom místo snah udělat z mužů ženy či z žen muže poodstoupili a řekli: „Díky Bohu, že nejsme stejní!“ Rád bych vyjádřil potěšení z této odlišnosti a uvedu několik výroků, které v normálním manželství nikdy neuslyšíte.

  • Žena říká: „Miláčku, doufám že se nezlobíš, ale trochu jsem utrácela. Předplatila jsem ti kabelovou televizi, aby ses mohl v ložnici dívat na fotbal.“
  • Manžel říká: „Pojďme se dnes večer jen tak mazlit a povídat si – ale žádný sex, viď?“
  • Manželka říká: „Jít si koupit boty? Proč? Vždyť už dva páry mám!“
  • Muž říká: „Co kdybychom zajeli do půjčovny a pustili si dnes večer nějakou pěknou romantickou komedii?“
  • Manželka říká: „Vím, že jsme se milovali dneska ráno, ale já se tě nějak nemohu nabažit. Co kdybychom nechali to špinavé nádobí a zapomněli na prádlo a po zbytek večera se zase vášnivě milovali?“
  • Manžel říká: „Miláčku, co bych mohl vymyslet, aby s námi tvoje maminka chtěla v létě zůstat déle než jen ten jeden měsíc?“
  • Manželka říká: „S tím naším výročím si nedělej starosti. Vždyť o nic nejde.“
  • Muž říká: „K šípku s tím baseballem! Pojďme strávit celý den na nákupech!“

 

Rodinu považuji za nejlepší zařízení pro výchovu dětí a pro celý život. Rodina ovšem nemůže fungovat bez lásky, jejímž rozměrem je sebeoběť. Tím nechci říci, že si máme – ať už muži, nebo ženy – nechat všechno líbit. Potřebujeme ale pochopit Ježíšova slova, že je blahoslavenější dávat nežli brát. Manželství se nerozpadají, protože jsou překonanou a nemoderní institucí, ale proto, že do něj lidé vstupují s nerealistickými očekáváními a nerealistickými nároky, často bez ochoty pracovat sami na sobě.

Za komunismu, v padesátých letech, jsme měli v čítance jakýsi článek o jisté Marušce, která se chtěla vyrovnat mužům a pracovat ve slévárně. A vida! Podařilo se! Plnila plán jako muži! Uf, zavádíme-li kvóty na političky a manažerky, neměli bychom zavést kvóty na popelářky?

Mám za to, že jsou povolání, kde by bylo lépe, kdyby v nich bylo méně žen a více mužů. Mám na mysli zejména učitele. A pak jsou povolání, kde by bylo dle mého názoru dobré, kdyby tam bylo mužů zhruba stejně jako žen. Konkrétně třeba v soudnictví a ve zdravotnictví. Ale vůbec by mi nevadilo, kdyby ženy byly ušetřeny působení v politice nebo ve vysokých manažerských funkcích. Alespoň v době, kdy mají malé děti. Pokud maminka dvou malých dětí sedí na nějakém nočním zasedání v Senátu nebo v Poslanecké sněmovně, považuji to za prohru. To není nic proti ženám v politice. Když děti odrostou, vše se mění. Výchovu dětí považuji za závažný a náročný úkol, a proto přidávat k ní v kritických letech ještě něco dalšího považuji za nezodpovědné. Ano, jde to. Ale cena, kterou za to platí celá společnost, je nesmírná.

2.května 2019

 

 

 

Velikonoční úvaha

Když bylo Ježíšovi asi třicet let, začal kázat, vyučovat a veřejně působit.

Měl moc uzdravovat. Jeho nepřátelé z náboženského establishmentu nezpochybňovali, že skutečně uzdravuje. Vadilo jim, že uzdravuje v sobotu. Uzdravování považovali za „práci“, a v sobotu se pracovat nesmělo. A pokud neuzdravoval v sobotu, snažili se jeho působení znevážit. Tvrdili, že vymítá démony mocí knížete démonů.

Mezi lidmi ovšem Ježíšovo působení vyvolávalo nadšení. Až takové, že se ho snažili udělat králem.

Ježíš sice sloužil lidem, ale sledoval jakousi „vlastní agendu“. My, kdo jsme ho blíže poznali, víme, že to vlastně nebyla agenda jeho, ale Boží. Sloužil lidem, ale neusiloval o lidskou přízeň a zůstával sám svůj. Nešlo mu o tituly, nešlo mu o funkce, nešlo mu o slávu. Dokonce své působení jako by zlehčoval nebo skrýval. Často, když někoho uzdravil, vyzval dotyčného, ať o tom nikde nemluví.

Když už strávil několik měsíců se svými učedníky, tedy s nejbližšími následovníky, které si sám vybral, položil jim otázku: „Za koho mě lidé pokládají?“ Učedníci odpověděli, že je to různé. Někteří považovali Ježíše za proroka, jiní za Jana Křtitele, který vstal z mrtvých, nebo za některého z dávných proroků, který se vrátil na tuto zemi. Lidé, kteří u Ježíše hledali uzdravení nebo nějakou jinou pomoc, si asi moc nelámali hlavu tím, kdo tento Ježíš vlastně je.

Ježíš ale pokračoval: „Za koho mě pokládáte vy?“ Petr, který měl u ostatních přirozenou autoritu, odpověděl zřejmě za všechny: „Ty jsi Mesiáš. Ty jsi Boží Syn.“

Ježíš toto poznání potvrdí, ale vyzve učedníky, aby o tom nikde nemluvili. (To byl patrně pravý opak toho, co oni očekávali.) A udělal ještě něco dalšího. V Bibli čteme, že „od této chvíle“ – tedy od chvíle, kdy bylo zřejmé, že učedníci ho považují za Mesiáše, tedy zachránce židovského národa a snad i celého světa – jim začal vysvětlovat, že zemře potupnou smrtí. A že třetího dne vstane z mrtvých.

To se ovšem Petrovi pranic nelíbilo. Následovala ostrá výměna názorů. Zřejmě ale neskončila tím, že by Petr pochopil, co se mu Ježíš snaží říct.

Od té chvíle Ježíš otvíral toto téma znovu a znovu. Nicméně to, že by měl zemřít krutou smrtí, zřejmě bylo za horizontem toho, o čem a jak učedníci přemýšleli. On jim vykládá, že musí zemřít, a oni se vzápětí přou, kdo z nich bude v Božím království nejdůležitější. Vypadá to dosti tristně.

Nicméně přes nechápavost svých nejbližších Ježíš jde svou cestou, jak si předsevzal. Nechápavost učedníků vrcholí v Getsemanské zahradě pár hodin před Ježíšovým zatčením. Konec se blíží, Ježíš prožívá děsivou úzkost, ale učedníci zřejmě netuší, co prožívá, i když se jim to snaží říci, a jednoduše usnou. Vše se zdá být ztraceno. Ani nepřekvapí, že po Ježíšově zatčení zbaběle utečou. Je to logické vyústění jejich předchozí nechápavosti.

Jenže Ježíš je vzkříšen. Nebe se dotkne země nebývalým způsobem. Nepřekvapuje mě, že tomu leckdo nemůže uvěřit. Normálně se to nestává, že? Jenže „normálně“ se nebe a země nedotýkají.

Ustrašení učedníci jsou po setkání se vzkříšeným Ježíšem jako proměnění. Několik týdnů poté Petr – ten Petr, který třikrát Ježíše zapřel – začne směle kázat k obrovskému zástupu. Najednou má odvahu. Tuto změnu lze těžko vysvětlit, pokud člověk nevěří, že Ježíš byl skutečně vzkříšen – tak, jak to předpovídal učedníkům.

Nicméně… možná vás to překvapí, ale určitá natvrdlost přetrvává. Ježíš řekl učedníkům, že mají získávat učedníky ze všech národů. Všichni to slyšeli. Jenže k „národům“ se jim moc nechce. Kážou Židům, to ano. Ale Ježíš mluvil i o jiných národech. Bůh Otec si asi povzdechl nad Petrovou nechápavostí a dal mu trojí vidění, které ho mělo přesvědčit, že by měl Ježíšovo slovo vzít fakt vážně. Pohan Kornélius pozval Petra k sobě domů, a až souhra masivního a opakovaného Božího vidění s tímto bezprecedentním pozváním ho přiměla k tomu, aby Ježíšovo slovo poslechl.

Nepodceňujme vlastní natvrdlost. Příběh učedníků před i po vzkříšení mně naplňuje pokorou. Co když se mi Bůh něco snaží říct, jako se o to snažil Ježíš, když vysvětloval učedníkům, co nastane, a já jsem podobně nechápavý? Co když mě Ježíš někam posílá, a já sice rozumím jednotlivým slovům, ale jejich význam mě jaksi míjí? Co když se církev v dějinách často chovala podobně nechápavě? Nám se někdy zdá, že naši předkové byli slepí a hluší k jasným Božím slovům, ale máme jistotu, že rozumíme tomu, co po nás Bůh chce?

Naštěstí se nemusíme zabývat výhradně sami sebou. Ježíš řekl Petrovi, že na něm zbuduje svou církev, když byl Petr ještě naprosto nechápavý. A z Kornéliova příběhu víme, že ač mu mnohé došlo a ač znal Vzkříšeného, spoustu věcí zřejmě stále ještě nechápal. Obávám se, že my na tom jsme dost podobně.

Naštěstí v tomto příběhu nehrajeme hlavní roli my. Hraje ji právě Ježíš. A přes naši nechápavost dělá Bůh s námi i se světem úžasné věci. Můžeme se spolehnout: Ježíš ví, co dělá. Jeho příběh se mu nevymkl z rukou. Uděláme dobře, když zaujmeme stejný postoj, jako apoštol Pavel. Ten se s Ježíšem setkal za velmi dramatických okolností. Jestli ho někdo znal, tak to byli Petr nebo Pavel. A přece Pavel říká, že touží „poznat jej a moc jeho vzkříšení“. Cožpak ho snad nepoznal? S Ježíšem je to zvláštní…

A velice, velice dobrodružné.

  1. dubna 2019

Posilnit se v Hospodinu

Jsem na světě velmi rád. Téměř každý den vyjdu nad Jeseník a děkuji Bohu za krásný svět, který mě obklopuje. Jsem spokojený s městem, ve kterém žiji, s křesťanským společenstvím, jehož mohu být součástí, s tím, že mohu psát… Můj život je radost a vděčnost.

Nebylo tomu tak vždy, a vím, že ty vnější věci se mohou změnit. Náhle a nečekaně.

Nedávno byl v soudním líčení osvobozen katolický kněz z nedalekého městečka. V roce 2011 byl odsouzen za údajné zneužívání šestnáctiletého ministranta. Trest byl pouze podmínečný, nicméně tento kněz nemohl téměř deset let vykonávat své povolání. Důvod, proč byl oním chlapcem obviněn, je poněkud kuriózní. Vnějšímu pozorovateli to může připadat divné, ale pastoři a kněží to zpravidla dobře znají. Pokud někomu materiálně pomáháte, je velice pravděpodobné, že ten, komu pomáháte, se nakonec postaví proti vám. Je na psycholozích, aby tento fenomén nějak objasnili.

Toto byl zřejmě jedním z těchto případů. Kněz sociálně slabé rodině finančně pomáhal, a když s tím přestal, ti, kdo byli příjemci pomoci, se obrátili proti němu. „Naštěstí“ ono chlapce hryzlo svědomí. Uvědomoval si, jak moc onomu knězi ublížil.

Zajímá mě vnitřní život onoho kněze. Žít s nálepkou pedofila jistě nebylo snadné. Jak jsem slyšel, místní lidé stáli spíše za ním, ale je pravděpodobné, že byli takoví, kdo si říkali: „No, jaká je asi jeho pravá tvář!“

Jak může člověk takovou situaci vnitřně ustát? To je otázka, která mě zajímá.

Domnívám se, že velmi pomůže dobré obecenství. Nemám teď na mysli formální členství v církvi. Mám na mysli malou skupinku přátel, s nimiž mohu mluvit takřka o všem. Měli by to být lidé, kteří mě mají rádi, ale kteří jsou ochotni mi říci i pro mě (a vlastně i pro ně) nepříjemnou pravdu. Měli by to být lidé, před nimiž se nesnažím nic utajit.

Takové obecenství je vzácné, nikoli však nemožné. Dokonce soudím, že bychom si neměli dát pokoj, dokud takové společenství nenajdeme. Jak je blahodárné, vím z vlastní zkušenosti. Byla doba, kdy jsem procházel těžkou krizí. Do značné míry jsem si za to mohl sám. Mí přátelé do mě tehdy „šili“ a říkali mi, co bych měl dělat jinak. Ale právě titíž lidé mě nejvíc podpořili, když krize kulminovala. Dodnes jsem za tu zkušenost vděčný. Byla pro mě formující. Máte-li přátele, kteří vědí, „jak je to doopravdy“, snáze snesete ostudu, jíž jste nespravedlivě (a možná i spravedlivě) vystaveni.

Nicméně pozor – může být ještě hůř. Budoucí král David se jednou dostal do situace, kdy ho jeho nejbližší málem ukamenovali. Bylo to v situaci, kdy se Davidovým nepřátelům Amálekovcům podařilo zajmout manželky a děti Davida a jeho druhů. V Písmu se píše, že všem bylo „hořko v duši“ (1S 30:6). Jak to David vyřešil? Čteme, že „se posilnil v Hospodinu, svém Bohu“ (tamtéž).

Byla to jistě hrozná situace. David prožil nejvyšší možnou samotu. Jak to, že obstál?

To je otázka, kterou bychom si měli klást. Nemůžeme vyloučit, že se někdy ocitneme v situaci, kdy nám nebude rozumět vůbec nikdo. Tedy… nikdo z lidí. Současně nám tento biblický příběh ukazuje, že je možné mít tak hluboký vztah k Bohu, že i tu nejtěžší situaci ustojíme.

Vědomí, že Bůh vždycky ví, jak je to doopravdy, nám dává sílu obstát i tehdy, jsme-li nespravedlivě nařčeni, a dokonce i odsouzeni. Kdosi řekl, že máte-li na své straně pouze Boha, nemáte na své straně o nic méně, než máte-li na ní Boha a celý svět. Je to pěkný bonmot a je pravdivý. Jen není zcela samozřejmé, že určuje náš život.

Můj život je velmi příjemný. Nechtělo by se mi jít do žaláře. Přinejmenším teoreticky však vím, že bych tam měl stejný úkol, jaký mám teď. Naslouchat lidem a zvěstovat evangelium. Každý z nás rád vypráví svůj příběh. A kde jinde je třeba více evangelia než ve vězení! Jen aby to člověk ustál, musí si dát pozor, aby se na této zemi příliš nezabydlel. Děkuji Bohu za svůj život a za prostředí, v němž mohu žít. Je tak krásné, že bych se v něm mohl snadno zabydlet a zapomenout na to, že ještě nejsem u cíle. A že to, co nás čeká, je ještě mnohem krásnější.

  1. dubna 2019