Velikonoční úvaha

Když bylo Ježíšovi asi třicet let, začal kázat, vyučovat a veřejně působit.

Měl moc uzdravovat. Jeho nepřátelé z náboženského establishmentu nezpochybňovali, že skutečně uzdravuje. Vadilo jim, že uzdravuje v sobotu. Uzdravování považovali za „práci“, a v sobotu se pracovat nesmělo. A pokud neuzdravoval v sobotu, snažili se jeho působení znevážit. Tvrdili, že vymítá démony mocí knížete démonů.

Mezi lidmi ovšem Ježíšovo působení vyvolávalo nadšení. Až takové, že se ho snažili udělat králem.

Ježíš sice sloužil lidem, ale sledoval jakousi „vlastní agendu“. My, kdo jsme ho blíže poznali, víme, že to vlastně nebyla agenda jeho, ale Boží. Sloužil lidem, ale neusiloval o lidskou přízeň a zůstával sám svůj. Nešlo mu o tituly, nešlo mu o funkce, nešlo mu o slávu. Dokonce své působení jako by zlehčoval nebo skrýval. Často, když někoho uzdravil, vyzval dotyčného, ať o tom nikde nemluví.

Když už strávil několik měsíců se svými učedníky, tedy s nejbližšími následovníky, které si sám vybral, položil jim otázku: „Za koho mě lidé pokládají?“ Učedníci odpověděli, že je to různé. Někteří považovali Ježíše za proroka, jiní za Jana Křtitele, který vstal z mrtvých, nebo za některého z dávných proroků, který se vrátil na tuto zemi. Lidé, kteří u Ježíše hledali uzdravení nebo nějakou jinou pomoc, si asi moc nelámali hlavu tím, kdo tento Ježíš vlastně je.

Ježíš ale pokračoval: „Za koho mě pokládáte vy?“ Petr, který měl u ostatních přirozenou autoritu, odpověděl zřejmě za všechny: „Ty jsi Mesiáš. Ty jsi Boží Syn.“

Ježíš toto poznání potvrdí, ale vyzve učedníky, aby o tom nikde nemluvili. (To byl patrně pravý opak toho, co oni očekávali.) A udělal ještě něco dalšího. V Bibli čteme, že „od této chvíle“ – tedy od chvíle, kdy bylo zřejmé, že učedníci ho považují za Mesiáše, tedy zachránce židovského národa a snad i celého světa – jim začal vysvětlovat, že zemře potupnou smrtí. A že třetího dne vstane z mrtvých.

To se ovšem Petrovi pranic nelíbilo. Následovala ostrá výměna názorů. Zřejmě ale neskončila tím, že by Petr pochopil, co se mu Ježíš snaží říct.

Od té chvíle Ježíš otvíral toto téma znovu a znovu. Nicméně to, že by měl zemřít krutou smrtí, zřejmě bylo za horizontem toho, o čem a jak učedníci přemýšleli. On jim vykládá, že musí zemřít, a oni se vzápětí přou, kdo z nich bude v Božím království nejdůležitější. Vypadá to dosti tristně.

Nicméně přes nechápavost svých nejbližších Ježíš jde svou cestou, jak si předsevzal. Nechápavost učedníků vrcholí v Getsemanské zahradě pár hodin před Ježíšovým zatčením. Konec se blíží, Ježíš prožívá děsivou úzkost, ale učedníci zřejmě netuší, co prožívá, i když se jim to snaží říci, a jednoduše usnou. Vše se zdá být ztraceno. Ani nepřekvapí, že po Ježíšově zatčení zbaběle utečou. Je to logické vyústění jejich předchozí nechápavosti.

Jenže Ježíš je vzkříšen. Nebe se dotkne země nebývalým způsobem. Nepřekvapuje mě, že tomu leckdo nemůže uvěřit. Normálně se to nestává, že? Jenže „normálně“ se nebe a země nedotýkají.

Ustrašení učedníci jsou po setkání se vzkříšeným Ježíšem jako proměnění. Několik týdnů poté Petr – ten Petr, který třikrát Ježíše zapřel – začne směle kázat k obrovskému zástupu. Najednou má odvahu. Tuto změnu lze těžko vysvětlit, pokud člověk nevěří, že Ježíš byl skutečně vzkříšen – tak, jak to předpovídal učedníkům.

Nicméně… možná vás to překvapí, ale určitá natvrdlost přetrvává. Ježíš řekl učedníkům, že mají získávat učedníky ze všech národů. Všichni to slyšeli. Jenže k „národům“ se jim moc nechce. Kážou Židům, to ano. Ale Ježíš mluvil i o jiných národech. Bůh Otec si asi povzdechl nad Petrovou nechápavostí a dal mu trojí vidění, které ho mělo přesvědčit, že by měl Ježíšovo slovo vzít fakt vážně. Pohan Kornélius pozval Petra k sobě domů, a až souhra masivního a opakovaného Božího vidění s tímto bezprecedentním pozváním ho přiměla k tomu, aby Ježíšovo slovo poslechl.

Nepodceňujme vlastní natvrdlost. Příběh učedníků před i po vzkříšení mně naplňuje pokorou. Co když se mi Bůh něco snaží říct, jako se o to snažil Ježíš, když vysvětloval učedníkům, co nastane, a já jsem podobně nechápavý? Co když mě Ježíš někam posílá, a já sice rozumím jednotlivým slovům, ale jejich význam mě jaksi míjí? Co když se církev v dějinách často chovala podobně nechápavě? Nám se někdy zdá, že naši předkové byli slepí a hluší k jasným Božím slovům, ale máme jistotu, že rozumíme tomu, co po nás Bůh chce?

Naštěstí se nemusíme zabývat výhradně sami sebou. Ježíš řekl Petrovi, že na něm zbuduje svou církev, když byl Petr ještě naprosto nechápavý. A z Kornéliova příběhu víme, že ač mu mnohé došlo a ač znal Vzkříšeného, spoustu věcí zřejmě stále ještě nechápal. Obávám se, že my na tom jsme dost podobně.

Naštěstí v tomto příběhu nehrajeme hlavní roli my. Hraje ji právě Ježíš. A přes naši nechápavost dělá Bůh s námi i se světem úžasné věci. Můžeme se spolehnout: Ježíš ví, co dělá. Jeho příběh se mu nevymkl z rukou. Uděláme dobře, když zaujmeme stejný postoj, jako apoštol Pavel. Ten se s Ježíšem setkal za velmi dramatických okolností. Jestli ho někdo znal, tak to byli Petr nebo Pavel. A přece Pavel říká, že touží „poznat jej a moc jeho vzkříšení“. Cožpak ho snad nepoznal? S Ježíšem je to zvláštní…

A velice, velice dobrodružné.

  1. dubna 2019

Posilnit se v Hospodinu

Jsem na světě velmi rád. Téměř každý den vyjdu nad Jeseník a děkuji Bohu za krásný svět, který mě obklopuje. Jsem spokojený s městem, ve kterém žiji, s křesťanským společenstvím, jehož mohu být součástí, s tím, že mohu psát… Můj život je radost a vděčnost.

Nebylo tomu tak vždy, a vím, že ty vnější věci se mohou změnit. Náhle a nečekaně.

Nedávno byl v soudním líčení osvobozen katolický kněz z nedalekého městečka. V roce 2011 byl odsouzen za údajné zneužívání šestnáctiletého ministranta. Trest byl pouze podmínečný, nicméně tento kněz nemohl téměř deset let vykonávat své povolání. Důvod, proč byl oním chlapcem obviněn, je poněkud kuriózní. Vnějšímu pozorovateli to může připadat divné, ale pastoři a kněží to zpravidla dobře znají. Pokud někomu materiálně pomáháte, je velice pravděpodobné, že ten, komu pomáháte, se nakonec postaví proti vám. Je na psycholozích, aby tento fenomén nějak objasnili.

Toto byl zřejmě jedním z těchto případů. Kněz sociálně slabé rodině finančně pomáhal, a když s tím přestal, ti, kdo byli příjemci pomoci, se obrátili proti němu. „Naštěstí“ ono chlapce hryzlo svědomí. Uvědomoval si, jak moc onomu knězi ublížil.

Zajímá mě vnitřní život onoho kněze. Žít s nálepkou pedofila jistě nebylo snadné. Jak jsem slyšel, místní lidé stáli spíše za ním, ale je pravděpodobné, že byli takoví, kdo si říkali: „No, jaká je asi jeho pravá tvář!“

Jak může člověk takovou situaci vnitřně ustát? To je otázka, která mě zajímá.

Domnívám se, že velmi pomůže dobré obecenství. Nemám teď na mysli formální členství v církvi. Mám na mysli malou skupinku přátel, s nimiž mohu mluvit takřka o všem. Měli by to být lidé, kteří mě mají rádi, ale kteří jsou ochotni mi říci i pro mě (a vlastně i pro ně) nepříjemnou pravdu. Měli by to být lidé, před nimiž se nesnažím nic utajit.

Takové obecenství je vzácné, nikoli však nemožné. Dokonce soudím, že bychom si neměli dát pokoj, dokud takové společenství nenajdeme. Jak je blahodárné, vím z vlastní zkušenosti. Byla doba, kdy jsem procházel těžkou krizí. Do značné míry jsem si za to mohl sám. Mí přátelé do mě tehdy „šili“ a říkali mi, co bych měl dělat jinak. Ale právě titíž lidé mě nejvíc podpořili, když krize kulminovala. Dodnes jsem za tu zkušenost vděčný. Byla pro mě formující. Máte-li přátele, kteří vědí, „jak je to doopravdy“, snáze snesete ostudu, jíž jste nespravedlivě (a možná i spravedlivě) vystaveni.

Nicméně pozor – může být ještě hůř. Budoucí král David se jednou dostal do situace, kdy ho jeho nejbližší málem ukamenovali. Bylo to v situaci, kdy se Davidovým nepřátelům Amálekovcům podařilo zajmout manželky a děti Davida a jeho druhů. V Písmu se píše, že všem bylo „hořko v duši“ (1S 30:6). Jak to David vyřešil? Čteme, že „se posilnil v Hospodinu, svém Bohu“ (tamtéž).

Byla to jistě hrozná situace. David prožil nejvyšší možnou samotu. Jak to, že obstál?

To je otázka, kterou bychom si měli klást. Nemůžeme vyloučit, že se někdy ocitneme v situaci, kdy nám nebude rozumět vůbec nikdo. Tedy… nikdo z lidí. Současně nám tento biblický příběh ukazuje, že je možné mít tak hluboký vztah k Bohu, že i tu nejtěžší situaci ustojíme.

Vědomí, že Bůh vždycky ví, jak je to doopravdy, nám dává sílu obstát i tehdy, jsme-li nespravedlivě nařčeni, a dokonce i odsouzeni. Kdosi řekl, že máte-li na své straně pouze Boha, nemáte na své straně o nic méně, než máte-li na ní Boha a celý svět. Je to pěkný bonmot a je pravdivý. Jen není zcela samozřejmé, že určuje náš život.

Můj život je velmi příjemný. Nechtělo by se mi jít do žaláře. Přinejmenším teoreticky však vím, že bych tam měl stejný úkol, jaký mám teď. Naslouchat lidem a zvěstovat evangelium. Každý z nás rád vypráví svůj příběh. A kde jinde je třeba více evangelia než ve vězení! Jen aby to člověk ustál, musí si dát pozor, aby se na této zemi příliš nezabydlel. Děkuji Bohu za svůj život a za prostředí, v němž mohu žít. Je tak krásné, že bych se v něm mohl snadno zabydlet a zapomenout na to, že ještě nejsem u cíle. A že to, co nás čeká, je ještě mnohem krásnější.

  1. dubna 2019

 

Tisícileté království pro začátečníky

Když se člověk pustí do četby knihy Zjevení, narazí na celou řadu obrazů, z nichž některým lze rozumět poměrně snadno, jiným však obtížněji. A pokud se nenechá odradit a dočte až do 20. kapitoly, narazí na pojem „Tisícileté království“. Pokud začne knihu Zjevení studovat „odborně“ (nejsem si stoprocentně jist, zda to vůbec jde), narazí v literatuře na řadu pojmů. V tomto článku se zastavím u tří, které souvisí právě s Tisíciletým královstvím. Prosím, nenechte se jimi odradit.

„Milénium“ etymologicky znamená „tisíciletí“. V křesťanské literatuře se tento pojem takřka výhradně používá jako synonymum pro Tisícileté království.

Tři pojmy, které jsem avizoval, znějí „premilenialismus“, „postmilenialismus“ a „amilenialismus“. Premilenialismus je názor, že Ježíš nejprve přijde a až pak nastane tisícileté království (milénium). Postmilenialismus je názor, že nejprve nastane tisícileté království a až v jeho závěru přijde Ježíš. Amilenialismus je názor, který s doslovným tisíciletým královstvím nepočítá.

Na první pohled se může zdát, že tento názor je nebiblický, protože v Novém zákoně se přece o Tisíciletém království mluví, byť výslovně jen na jednom místě, ve zmíněné 20. kapitole. Nicméně když se začtete do amilenialistických argumentů, zjistíte, že nějaké existují. V 2. Petrově se např. mluví o tom, že u Hospodina je tisíc let jako jeden den a jeden den jako tisíc let. Nemůže to mít nějaký vliv na chápání Tisíciletého království? Nadto v době Ježíšově i Janově byla rozšířena představa, že svět trvá šest tisíc let, což se dávalo do souvislosti se šesti dny stvoření, a po nich nastane „den odpočinutí“ – v trvání tisíce let. Ale to jen tak na okraj – osobně amilenialismus nevyznávám a v tomto článku se jim již zabývat nebudeme. Nutno ale zmínit, že oficiální názor církve byl od Efeského koncilu v roce 431 až po dobu velkých reformátorů (Luthera a Kalvína) právě amilenialistický. Víra v tisícileté království žila pouze na okraji církve. To mělo své důvody, ale jejich vysvětlení přesahuje záměr tohoto článku.

Jak premilenialismus, tak postmilenialismus se vyskytují v různých varietách. V různých dějinných epochách převažoval buď první, nebo druhý názor, ale v novověku nebyla doba, kdy by jeden z těchto dvou pohledů zcela zatlačil pohled druhý.

Velcí američtí teologové 18. století – především Jonathan Edwards, vůdčí postava tzv. „Velkého probuzení“ – byli postmilenialisté. Tito lidé věřili, že před druhým příchodem Kristovým přijde doba, v níž bude církev prosperovat, kdy křesťanská misie úspěšně zasáhne celý svět a kdy křesťanské principy převládnou v celé společnosti, které se bude dařit jak duchovně, tak materiálně. Tento pohled počítal s tím, že současný věk přejde plynule v Tisícileté království.

Premilenialismus ožil v devatenáctém století a ve století dvacátém pak jednoznačně převládl. Co k tomu přispělo?

Díky Johnu Nelsonu Darbymu začali křesťané brát Bibli mnohem doslovněji, než ji brali reformátoři, katolíci, ale třeba i kraličtí překladatelé. Za Darbyho rovněž ožil jeden významný pojem, který se před ním prakticky nevyskytoval. Mám na mysli pojem „vytržení“. Podle Darbyho a mnoha jeho přímých i nepřímých následovníků to půjde se světem od desíti k pěti, nastane „velké soužení“, před nímž nebo během nějž přijde Ježíš pro svou církev, která zmizí z tohoto světa. Velké soužení bude ukončeno Kristovým druhým příchodem, po němž nastane Tisícileté království.

Je tedy patrné, že mezi současností a Tisíciletým královstvím nebude žádný povlovný přechod – naopak, půjde o sled katastrofických událostí.

Proč vlastně píšu tento článek? Všiml jsem si, že obojí pojetí – tedy jak postmilenialismus, tak premilenialismus, se odrážejí v atmosféře doby a jsou určující pro přístup ke světu, a tedy se promítají i do postojů politických.

Víra v postupné vítězství křesťanství na celém světě, spjatá s postmilenialismem, se potkala s osvícenskou vírou v pokrok. Samozřejmě zde byly podstatné rozdíly. Jonathan Edwards a ostatní křesťanští zastánci postmilenialismu si pochopitelně nemysleli, že lidstvo může dosáhnout Tisíciletého království vlastním úsilím. I Tisícileté království nemůže nebýt darem Boží milosti. Křesťané ale mohou směle pracovat na christianizaci světa a očekávat bohatou žeň. Pohled na svět je zásadně optimistický.

Premilenialismus tento názor nesdílí. A zejména dvacáté století s jeho dvěma světovými válkami a hrůzou dvou zrůdných ideologií, marxismu a nacismu, zasadilo optimistickému pohledu na svět těžkou ránu. A týká se to jak sekulárního osvícenství, tak představy, že když se budou křesťané snažit, během jedné generace naplní evangelium celý svět.

Křesťanství pozbývá svého vlivu na společnost, a to mnohé křesťany vede k pesimistickému pohledu. Nějaké politické či sociální akce, neřku-li akce na ochranu či dokonce záchranu životního prostředí, pozbývají smyslu, protože svět leží ve zlém a nebude trvat dlouho a Bůh na něj vylije svůj hněv. Nač se tedy snažit něco zlepšovat, když stejně všechno půjde brzy „do kytek“? A jako měl optimistický křesťanský pohled na svět svůj protějšek v sekulárním humanismu, má i pesimistický křesťanský pohled svůj protějšek v očekávání zániku západní civilizace. Tento pesimismus přehlíží spoustu pozitivních věcí, které se na světě dějí. To, že je dnes na světě více lidí trpících obezitou, nežli lidí trpících podvýživou, jistě není jednoznačně pozitivní, nicméně je to přece jenom lepší než to, co bylo dříve. Stamiliony lidí se v posledních dvou generacích vymanily z chudoby. Průměrná délka dožití stoupá v naprosté většině zemí. Ano, vím, že dokud bude jediné dítě umírat na podvýživu, nemůžeme být spokojeni, nicméně nevidíme-li spoustu pozitivních věcí, které se dějí, něco je špatně. Mou motivací k evangelizaci není a nebude tvrzení, že za pár měsíců bude všemu konec a vy máte poslední možnost, jak uniknout zkáze. Taková „evangelizace“ příliš úspěšná není, a vlastně není čemu se divit.

Očekávám otázku: „Dane, přiznej barvu. Čemu věříš ty?“

Věřím, že bez Krista se člověk nemůže proměnit k lepšímu. Věřím, že jak jako jednotlivci, tak jako místní sbory potřebujeme Boží milost. Že má smysl nést ovoce Ducha. Věřím, že nás čeká i velká žeň i velké soužení. A namísto spekulací nabádám k praktickému následování naše Pána Ježíše Krista. Jemu je dána veškerá moc na nebi i na zemi. Kladu si otázku, zda se tato jeho moc projevuje v mém životě a zda se projevuje v životě našeho sboru.

A především: Bděme a buďme připraveni. Pán přijde jako zloděj v noci – ať už pro nás jako jednotlivce, ať už pro církev, ať už k soudu nad světem. V tom, že máme být připraveni, se všichni shodneme. Zdali také skutečně jsme, je jiná otázka.

  1. dubna 2019

Sexuální hříchy v církvi

I tento článek píšu svým způsobem na objednávku. Byl jsem požádán, abych se vyjádřil k tomu, co se nyní v církvi děje (nemohu pochopitelně napsat, „čím církev žije“, protože tím, co se děje, rozhodně nežije, spíše pomalu umírá). Mám na mysli sexuální zneužívání duchovními. Není to pro mě jednoduché, protože si nedokážu představit vnitřní svět pachatelů. A za svůj dlouhý život jsem nikdy nepřišel do přímého styku s nějakým duchovním (farářem, kazatelem, pastorem), který by se něčeho takového dopouštěl. Vím jen o několika málo případech v širším okolí, ale nikdy jsem s těmi lidmi nemluvil osobně.
Nemohu a nechci popírat, že se takové věci dějí. Jsou ale věci, které se mi na současné kampani tak nějak nezdají.
Nezdá se mi už to, že jde o kampaň. Otevírají se případy často desítky let staré. A píše se o tom často takovým zvláštním způsobem, takže vzniká dojem, že je toho nesmírně mnoho. Člověka nemůže nenapadnout otázka, proč až teď.
S problémem tohoto typu jsem se setkal pouze dvakrát, a to v poměrně zvláštní podobě. V obou případech jakoby z druhé strany. Ani v jednom případě nešlo o duchovního. V jednom případě šlo o pečovatele, v druhém případě o policistu. Oba případy ovšem pocházejí nikoli od nás, ale z Velké Británie. V prvním případě jsem onoho pečovatele nikdy neviděl. Byl to ale odběratel mých článků a požádal mě, abych se za něj modlil, protože byl obviněn z toho, že sexuálně zneužíval osobu, o kterou se jako pečovatel staral. I v tomto případě byl obviněn nikoli v době, kdy se to mělo dít, ale po několika letech (žalobu podali rodiče údajně zneužívané osoby). Ten pečovatel tím byl naprosto zdrcen, protože měl s osobou, o níž pečoval, dobrý a srdečný vztah, na kterém nikdy nebylo nic sexuálního. Modlil jsem se za něj, a nakonec vše dobře dopadlo (v žádném případě nechci tvrdit, že zrovna díky mým modlitbám). Nicméně i průběh celé kauzy byl pro onoho člověka dosti traumatický. Advokát mu totiž poradil, aby na všechno odpovídal jen „no comment“. Pro onoho pečovatele to bylo velice těžké – chtělo se mu křičet, že je to všechno sprostý výmysl. Nicméně protože zde stálo slovo proti slovu a nebyl žádný ani přímý, ani nepřímý důkaz, byl osvobozen. Naštěstí se mohl vrátit i do svého povolání po několika měsících, kdy byl „postaven mimo službu“.
Nyní k případu policisty. Ten policista byl křesťan a spolu s několika dalším členy svého sboru organizoval letní stanový tábor pro děti (nejen z křesťanských rodin). Na táboře byla asi dvanáctiletá dosti obézní černoška. Děti se jí smály a ona s pláčem utekla do svého stanu. Onen policista ji chtěl utěšit a sedl si vedle ní, vzal ji kolem ramen a něco jí říkal. Dlužno nezamlčet, že stan byl otevřený, takže kdokoli mohl vidět, co se ve stanu děje. Dívka se uklidnila. Nicméně po návratu z tábora její rodiče onoho policistu obvinili, že jejich dceru osahával. Ten policista měl velmi dobrou pověst jako ve sboru, tak i v policii. Přesto byl svým nadřízeným požádán, aby dal výpověď. Nadřízený mu sice řekl, že oněm rodičům nevěří ani trochu a ani v nejmenším si nemyslí, že by onen policista udělal něco nepatřičného, ale že policie si nemůže dovolit nějaký skandál, navíc nejen se sexuálním, ale i s rasovým podtextem, který by různí novináři a aktivisté téměř jistě vyvolali. A tak Británie přišla o jednoho kvalitního a mezi lidmi oblíbeného policistu.
Teď si k tomu připočtěte, jak si mnozí lidé rádi kopnou do církve, a jak často rozvádějící se ženy obviňují své životní partnery, že zneužívají jejich společné dítě (nedávno jsem slyšel, že soudcové jsou množstvím a razancí těchto případů naprosto znechuceni) a vyjde vám z toho, že bychom neměli podléhat duchu doby a k těmto zprávám bychom měli přistupovat s krajní opatrností.
Opět podotýkám: Nepopírám, že se takové věci dějí. Radím ale k tomu, abychom se chovali normálně. Pokud něco víme, nezametejme věci pod koberec a jednejme. Nicméně nevěřme každému, kdo přichází s nějakou srdceryvnou story, a hlavně neodsuzujme nikoho bez důkazů. Uprostřed této kampaně se prostě chovejme slušně. Tak, jak bychom se měli chovat za všech okolností.
Nyní trochu z jiného soudku. Sexuální hříchy v církvi mě skutečně trápí, ale je to hřích poněkud jiného druhu. Mám na mysli pornografii.
Psal jsem o tom článek někdy před dvěma lety a až po zveřejnění toho článku jsem zjistil, že tento problém je mnohem vážnější, než jsem se domníval. A pokud jde o duchovní, nemyslím si, že by měli rezignovat na svůj úřad na základě nějakého falešného obvinění ze sexuálního obtěžování, ale dospěl jsem k názoru, že by měli rezignovat, pokud už vzdali svůj boj se závislostí na pornografii. Protože pokud tento boj vzdali, mohou mít sice navenek zdání pobožnosti, ale ve skutečnosti zapírají její skutečnou moc (srov. 2Tm 3:5).
Pokud s pornografií zápasí, ale tento boj dosud nevzdali, měli by si najít zpovědníka či malou intenzivní skupinku, kde se budou modlit za vysvobození. A dát si termín, dokdy v tom boji zvítězí – nebo rezignují. Protože pokud nevybojujeme tento boj, jak chceme vybojovat boje jiné? Ano, církev se možná ještě ztenčí. Ale Gedeonova armáda se musela zmenšit z třiceti dvou tisíc na tři stovky, aby mohla zvítězit v Hospodinově boji.
Uvědomuji si, že musíme rozlišovat mezi lidmi, kteří přišli do církve v nedávné době a kteří jsou na pornografii dlouhodobě „zaháčkovaní“, a lidmi, kteří církev vedou. Nemůžeme brát na všechny stejný metr, ale všichni musíme směřovat ke svobodě od hříchu.
Dám jednu radu, která patrně hodně pomáhá mně: Dávám si velmi dobrý pozor, na co se dívám, na co chodím do kina nebo co si pouštím z televize nebo na YouTube. Úzkostlivě se vyhýbám filmům a klipům, v nichž se zobrazuje násilí nebo erotické scény. Myslím, že to je jeden z hlavních faktorů, který mi umožňuje zůstat v této věci svobodný.
A kuriózní poznámka na závěr: Od napsání osnovy tohoto článku do dnešního dne jsem měla na Facebooku denně nějakou „žádost o přátelství“, kde přímo na úvodní fotce byla nahá souložící žena (mužovi do tváře vidět nikdy nebylo). Nikdy dřív jsem takový obrázek nedostal. A skončilo to přesně v den, kdy jsem se rozhodl, že to uvedu v tomto článku.
Zkrátka někdy prožijeme něco, co nám připomene, že žijeme v duchovním boji. Ať chceme nebo nechceme.
Zvítězil Beránek, obětovaný od počátku světa.

9. března 2019

Písmo jako skládačka Lego

Před několika lety mi napsal jeden svědek Jehovův, že pokud dobře poznáme Písmo, pak nám všechno do sebe pěkně zapadá, jako skládačka Lego. Nebyl sám. Tento pohled na Písmo je poměrně běžný u řady evangelikálů a téměř stoprocentně jej zastávají křesťanští fundamentalisté. A tento pohled na Písmo je hojně rozšířen – a rozpracováván – u určitého druhu vykladačů Zjevení. Domnívám se, že právě při aplikaci na knihu Zjevení se tento přístup ukazuje jako naprosto nevhodný.
Nikterak nepochybuji o tom, že kdy Bůh chtěl, mohl by nám takové Písmo dát. Písmo, které by do sebe dokonale zapadalo, a kde hodiny trávené nad Písmem by se téměř automaticky zúročovaly jeho stále hlubším pochopením, a my bychom žasli: „Opravdu! Zapadá to do sebe jako kostičky Lega!“

Pokud se předem rozhodneme, že tomu tak bude, a že by tomu tak mělo být, a že si to tak Bůh přeje, budeme vytvářet konstrukce, které nám to budou potvrzovat. Takové naše rozhodnutí nám znemožní vidět spoustu jevů, které tento přístup problematizují, ba znemožňují.

Pokud by Bůh chtěl, aby všechno do sebe zapadalo, proč se postaral o to, abychom v Novém zákoně měli čtyři evangelia, která nelze harmonizovat zrovna snadno? Však to také mnoha lidem vadilo. Syrský písmák a apologeta Tatian vytvořil už ve 2. století spis Diatessaron, který se snaží se s problémem odlišnosti evangelií vyrovnat a vše sloučit do jediného spisu.

Proč to nejde? A proč bychom takto neměli postupovat?

Písmo je živé a mocné. A život je velmi pestrý. Boží stvoření pozoruhodným způsobem kombinuje nahodilost a řád. Když se podíváte na hvězdnou oblohu, žádná „souhvězdí“ tam nevidíte. Zdánlivě tam žádný řád není. Ten odhalíme, až když pozorujeme zdánlivý pohyb hvězdné oblohy. (Slovo „zdánlivý“ používám z toho důvodu, že tento pohyb je relativní. Pohybuje se naše planeta nebo vesmír, který pozorujeme?) V planetáriu vám mohou nasimulovat, jak bude vypadat hvězdná obloha třeba 1. ledna 2350. To proto, že v onom chaosu je i řád, dokonce řád velmi pevný.

Čtyři evangelia zachycují Ježíše. Každé trochu jinak. Vyvstává řada otázek. Chtěl Ježíš, aby lidé věděli, že je Mesiáš? Z Janova evangelia se zdá být jasné, že ano. Své mesiášství nijak neskrývá. Jinak je tomu v ostatních třech evangeliích. Tam lidem, včetně svých učedníků, přísně zapovídá, aby něco takového vůbec zmiňovali.

Podobných věcí bychom mohli zmínit víc. Nepřátelé křesťanství si libují v odhalování takových „rozporů“ a domnívají se, že tím zasazují křesťanství smrtelnou ránu. A někteří křesťané si myslí, že nejlepší obranou bude snažit se dokázat, že se všechno dá sladit a harmonizovat. Tento přístup ale nepovažuji za nejšťastnější. A hlavně ho nepovažuji za správný.

Je za ním snaha zmocnit se Písma. Tato snaha má stejný kořen jako snaha zmocnit se Božího jména. Osobně se domnívám, že když Mojžíš říká Hospodinu „Hle, přijdu k synům Izraele a řeknu jim: Bůh vašich otců mě k vám poslal. Až se mě zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“, pak od Izraelců neočekává otázku po znění toho jména, jak se na první pohled zdá. Očekává, že se budou ptát po jeho „magické zužitkovatelnosti“.

V oné době by žádný národ nemohl být národem, pokud by neznal jméno boha (nebo bohů) svých otců. Znát boží jméno znamená moci boha ovládat. Přivolat ho v okamžiku nouze. Když Hospodin zjevuje Mojžíšovi jméno JSEM, KTERÝŽ JSEM, pak tím říká: Mě nemůžete ovládat. Mě nemůžete přivolat. Ale až bude potřeba, já tam budu.

Mimochodem, to je důvod, proč svědkové Jehovovi trvají na tom, že se má říkat „Jehova“. Oni znají to správné jméno, a proto vládnou spásou. Znalost jména je podmínkou vyvolení. Přesněji řečeno: Znalost znění toho jména. Právě před takovým omylem Hospodin Mojžíše varoval, když mu říkal: JSEM, KTERÝŽ JSEM.

Písmo je nám podle Jana 20:31 dáno za tím účelem, abychom uvěřili, že Ježíš je Kristus, a „abychom věříce měli život v jeho jménu“. Ano, Jan mluví o svém evangeliu, ale jeho výpověď můžeme vztáhnout na celé Písmo. Písmo nám nebylo dáno, aby zodpovědělo na všechny otázky, které nás napadnou. A nebylo nám dáno ani proto, abychom ho „harmonizovali“ a zbavovali rozporů (myslím, že lépe než o rozporech je mluvit o vnitřním napětí.)

Písmo nám může kdykoli ožít. Mě drahá zesnulá Emilie Bláhová mluvila o „Božím slovu, oživeném Duchem svatým“. Kdyby mě nezasáhlo živé Boží slovo, nebyl bych uvěřil (a dnes bych nepsal tento článek).

Jakmile se ale rozhodneme, že v Písmu nesmí být ono vnitřní napětí, které je třeba mezi knihou Job a knihou Přísloví (kdybychom neměli v Písmu knihu Job, všichni bychom asi na základě knihy Přísloví zastávali teologii Jobových přátel), a že to vše do sebe musí zapadat jako kostičky Lega, začneme vytvářet systém. Přehlížíme věci, které do sebe nezapadají, a interpretujeme věci tak, aby do sebe zapadaly, nebo abychom si to alespoň mohli myslet. A pokud nevezmeme vážně Ježíšovo varování, abychom nevypočítávali konec světa, vytváříme různé „jízdní řady“ poslední doby a předháníme se v tom, komu to bude do sebe zapadat lépe. Snaha, aby to „klaplo“, tedy do sebe zapadalo jako kostičky Lega, je pak silnější než zamýšlení se nad tím, co dané biblické místo skutečně říká.

Uvedu příklad. Ve většině oněch „jízdních řádů konce světa“ figuruje postava Antikrista, která má dokonce ústřední místo. Jednotlivé „jízdní řády“ vysvětlují, kde se Antikrist objeví a co udělá. Někdy jsou v tom dokonce dost podrobné – např. že uzavře smlouvu s Izraelem, ale uprostřed sedmiletí tuto smlouvu zruší a bude proti Izraeli bojovat. Většinou se Antikrist ztotožňuje s jednou ze dvou šelem, o nichž se píše v knize Zjevení.

Když ale jdete do Písma, zjistíte, že toto slovo se vyskytuje v Písmu pouze čtyřikrát, a to třikrát v 1. listu Janově a jednou v jeho 2. listu. Ježíš o Antikristu nemluvil vůbec. Toto slovo se nevyskytuje ani v evangeliích, ale ani ve Zjevení!

Na prvním místě, kde na slovo „Antikrist“ v janovských spisech narážíme, se píše: „Dítky, je poslední hodina; a jak jste slyšeli, že přichází Antikrist, tak se nyní již objevilo mnoho antikristů; podle toho poznáváme, že je poslední hodina“ (1J 2:18). Jan tedy ví, že jeho adresáti o Antikristovi „slyšeli“; z čehož ovšem nevyplývá, že o něm slyšeli od nějakých ortodoxních učitelů. V tomtéž verši ale Jan postavu Antikrista relativizuje a oslabuje tím, že se objevilo „mnoho antikristů“. Ve 4. kapitole se opět nepíše o nějaké konkrétní postavě, ale o antikristovském „duchu“ (1J 4:3), a konečně na posledním místě, v 2. Janově 7, se píše o tom, že antikrist je každý člověk, který nevyznává Krista přišlého v těle.

Teď si zkuste odmyslet vše, co jste o Antikristovi slyšeli od předkladatelů jízdních řádů, a zamyslete se nepředpojatě nad tím, co se z Písma o Antikristovi dovídáme.

Rozhodně nic nenasvědčuje tomu, že se jedná o nějakou významnou konkrétní postavu, hrající rozhodující úlohu. Možná Janovi adresáti něco takového slyšeli (s jistotou to ovšem tvrdit nelze), ale v takovém případě to Jan relativizuje a za antikrista považuje ne Šelmu ze Zjevení nebo Góga z proroctví Ezechielova, ale každého člověka, který nevyznává Krista přišlého v těle. To má ovšem obrovský význam. Už v dobách apoštolských byli lidé, kteří tvrdili, že sice v Krista věří, ale jen v „duchovního Krista“, který nás přišel z těla vysvobodit. A tento blud se vyskytoval ve všech dějinných epochách včetně naší. I dnes můžete narazit na lidi, kteří říkají, že v Krista věří, ale nevěří třeba v reálné vzkříšení nebo v to, že Ježíš křísil mrtvé. To jsou ochotni chápat pouze symbolicky.

Pokud odmítnete tohoto „Antikrista“ (či přesněji řečeno, tyto „antikristy“, protože je jich mnoho) ztotožnit s klíčovou postavou knihy Zjevení nebo s „Bezzákonným“ z 2Te 2:8, tak se většina dnes předkládaných „jízdních řádů“ sesype jako domeček z karet. Zkrátka to do sebe přestane zapadat jako Lego. Nicméně pokud čtete Písmo nepředpojatě, tak vidíte, že k tomuto ztotožnění není žádný v Písmu daný důvod. A v podstatě nás takové ztotožnění vede k tomu, že místa, v nichž se o antikristu mluví, nebereme vážně, respektive nebereme vážně to, co doopravdy říkají, a pouze je využíváme pro své účely.

Proč ale toto „ztotožňování“ v církvi tak zdomácnělo? Protože touha, aby vše do sebe zapadalo jako Lego, je velice silná. Jenže Ježíš není „duchovní bytost“ a Bible není soustava principů a pouček. Ježíš přišel v těle, jako člověk z masa a kostí. Ano, sám Bůh na sebe vzal lidské tělo – na pohoršení pro řecké filosofy Ježíšovy současnosti i různé učitele New Age současnosti naší.

Zkus tedy číst Písmo nepředpojatě – ne jako knihu, v níž do sebe „všechno zapadá jako Lego“, ale jako příběh o vztahu Boha a člověka, milostný příběh o záchraně beznadějně ztracených. Pak budeš mít naději, že ti Písmo ožije a ty v něm nalezneš život.

  1. března 2019

 

 

 

Pozitivní pohled

Když vyjdu na ulici, potkávám lidi s úžasným potenciálem. Jsem si tím naprosto jist. A to i přesto, že mnozí z nich svůj potenciál nijak nenaplňují a často o něm zřejmě ani nevědí. A to i přesto, že sami tento potenciál v jiných nevidí nebo jim ho dokonce upírají.
Pokud se jako křesťané věnujeme přímluvné modlitbě, máme příležitost si tento potenciál v druhých lidech uvědomit. Můžeme pak prosit, aby ho daný člověk co nejvíce naplnil. Přímluvná modlitba nám rovněž pomáhá druhému porozumět. (Neznamená to ale, že máme druhého omlouvat. Jistý francouzský filosof kdysi řekl: Tout comprendre, c’est tout pardonner. Vše pochopit znamená vše odpustit. To je ovšem omyl.)
Hodně jsem přemýšlel o tom, proč byl Ježíš tak oblíben mezi hříšníky. Možná by to sami nedokázali vyjádřit slovy. Domnívám se, že v nich viděl je-jich potenciál, který jsem zmínil na počátku. Věřil jim mnohem více, než oni věřili sami sobě. Právě to je ale pozvedalo. Cítili, že jimi nepohrdá, a v jeho blízkosti pociťovali svou hodnotu. Krásně je to vyjádřeno na počátku Hugových Bídníků, kde Jean Valjean žasne, že dignský biskup-lidumil mu říká „pane“.
Uvěřit v Ježíše neznamená začít si myslet, že jsem dobrý a chytrý a sympatický. Uvěřit v Ježíše ale znamená uvěřit, že on věří ve mě. V jeho blízkosti si více než kdekoli jinde uvědomujeme, co všechno jsme pokazili. Nicméně v jeho blízkosti rovněž pociťujeme, že přesto máme hodnotu, a že Ježíš nám umožňuje nově začít.
Jsem rád, že do našeho sboru chodí bezdomovci. I když se přiznám, že někdy z nich mám trochu strach. S lítostí si uvědomuji, jak málo jim dokážeme pomoci. Ale přesto jsem rád. Doufám, že mezi námi mohou nějak pocítit, že mají pro Boha hodnotu. A to bych si přál sám pro sebe: Aby se lidé v mé přítomnosti cítili pozvednuti, nikoli sraženi. Jsem si jist, že víte, o čem mluvím. Možná jste v životě udělali spíše opačnou zkušenost: V přítomnosti některých lidí se cítíme malí, hloupí, nedostateční… A jsou lidé, kteří druhým rádi dávají najevo, že jsou malí a hloupí. Nakrátko jim to poskytuje pocit nadřazenosti – pocit, že na rozdíl od těch druhých nejsou úplní „lúzři“, jak se dneska říká.
Ještě jednou to zopakuji: Chci, aby si lidé v mé blízkosti více vážili sami sebe. Toužím po tom, aby se v nich probouzelo to dobré, nikoli to špatné.
Hříšní lidé se v Ježíšově blízkosti cítili volně. Nebylo to přitom tím, že by jim říkal, že je s nimi vlastně všechno v pořádku. Na rozdíl od klasického marxismu či současného neomarxismu jim neříkal, že se musí změnit společnost, nikoli oni. Neříkal jim, že mají právo nenávidět, když jim někdo činí příkoří. A nezatajoval jim, proč dostávají novou šanci. Přinejmenším svým učedníkům vysvětloval, že možnost nového začátku je otevřena, protože on sám podstoupí potupný konec, když jako Beránek Boží sejme na kříži hřích celého světa. Ano, potenciál, který je v nás, není něčím, čím bychom se mohli chlubit. Všechny podstatné věci – ať už jde o naše obdarování, o život sám, o odpuštění, o naději – dostáváme darem. A buď je přijmeme jako dar, nebo je nepřijmeme vůbec.
Prozradím vám tajemství (doufám, že mě za to nezavřou): Nejsou žádná „vrozená lidská práva“. Máme hodnotu ne proto, že jsme sami od sebe dobří. Máme hodnotu, protože za nás zemřel Boží Syn. Proto má každý z nás – muž či žena, starý či mladý, malý či veliký – hodnotu Božího Syna.
Proto, až opět vyjdu na ulici, uvidím v lidech obrovský potenciál. Bůh je stvořil, a Ježíš je miluje. Jak bych jimi mohl pohrdat?

21. února 2019

Ublíženost

V květnu budeme mít možnost jít k volbám do Evropského parlamentu. Nemohu napsat „půjdeme k volbám do EP“, protože minule přišel k těmto volbám jen zhruba jeden z pěti oprávněných voličů. Zdá se ale, že letos bude účast v těchto volbách i v naší zemi vyšší. Důvodem ale nebude popularita Evropského parlamentu, nýbrž nepopularita Evropské unie.

Na rozdíl od předchozích voleb do EP letos mnoho lidí cítí, že podoba EP a posléze celé EU by se mohla zásadně proměnit. Je docela dobře možné, že ve volbách výrazně posílí strany, kterým se nepřesně říká „protievropské“. Dle mého názoru by bylo lépe používat slovo „protiunijní“. Bude velmi zajímavé sledovat, jak a na čem se pak budou tyto strany dohadovat v Evropském parlamentu.

V červnu roku 2003 jsem v referendu hlasoval proti vstupu ČR do EU a na řadu aspektů EU mám pohled velmi kritický. Nicméně nebudu tajit, že nyní mám z protiunijních postojů značné obavy. Internet je plný protiunijní propagandy, která je mnohdy opravdu hodně přitažená za vlasy. V naší zemi se této propagandě daří, protože posiluje jeden rys „češství“, který se mi pranic nelíbí a který může mít velmi nebezpečné následky. My Češi už celá staletí trpíme pocitem ublíženosti, dojmem, že někdo chce rozhodovat „o nás bez nás“, že nás někdo chce „zase“ nějak obalamutit. Když se potom najde politik, který těmto lidem dává za pravdu a posiluje v nich pocit ukřivděnosti a bezmocnosti, je zaděláno na průšvih.

Takže: Ano, EU se mnohdy zabývá blbinami, kterými by se zabývat neměla.

EU tlačí na pilu v genderové ideologii.

Jenže: Právě co se týče té genderové ideologie, konečné slovo mají stále jednotlivé státy. Je na nás, zda se budeme chovat normálně nebo zda budeme prosazovat opatření, které ještě před půl hodinou lidem právem připadala jako cvokárna.

Onen pocit ublíženosti se málokdy snoubí s pozitivní činorodostí. Přitom je tu otevřená možnost vstoupit do nějaké politické strany a snažit se žádoucím směrem ovlivnit třeba její politiku v rámci EU.

Mnohem lepší než dávat průchod pocitům ublíženosti a malosti je snažit se přijít s nějakou rozumnou iniciativou a něco smysluplného dojednat – a třeba i něco nesmyslného zastavit.

Velmi těžko se mi poslouchají řeči, že EU je něco jako vláda komunistů. Je to vlastně urážka všech těch, kterým komunisté zničili život. Já jsem byl na prvním výslechu v sedmnácti letech a na posledním dva měsíce před listopadem 1989. Mezi tím jich bylo nepočítaně.

Měl jsem kliku, že jsem ještě před rokem 1968 mohl vycestovat na západ. Ale od roku 1969 jsem sedm let nemohl ani do východního Německa nebo Maďarska. Moje děti si cestují, kam chtějí a kdy je to napadne. V Evropě nemusí mít ani pas, natož „výjezdní doložku“. (Dnešní mladí lidé patrně ani netuší, co to je.) Kritizovat mohu kohokoli a cokoli. Mohu si koupit jakoukoli knížku a zveřejnit jakýkoli článek, pokud v něm nejsou vyložené výzvy k páchání zločinů. Za komunistů bych mohl publikovat leda tak články vychvalující moudrost strany a vlády. Mohu spolu se stejně smýšlejícími založit prakticky jakýkoli spolek a nikdo mi v tom nebrání. Lidé, kteří přirovnávají EU ke komunistické vládě, buď vědomě lžou, nebo ztratili paměť. Co se týče mladších, ti mají určitou omluvu – kdo to nezažil, těžko si to dokáže představit.

Ne, máme se opravdu dobře. Žijeme v krásné zemi. Krajina se co dvacet kilometrů mění, vesnice i městečka zkrásněly, funguje tu zdravotnictví, zločinnost klesá. Je to ráj na zemi? Určitě ne, a nikdy před druhým příchodem Spasitele nebude. Ale máme být za co vděčni, a ten věčný pocit ukřivděnosti nám fakt nesluší.

Jsou všechna tato pozitiva dílem EU? Nejsou, ale není-li tu přímá kauzalita, je tu bezesporu korelace. Poté, co jsme se stali členy EU, dosáhla naše vlast největší prosperity a kvalita života se v naprosté většině parametrů (např. průměrná délka dožití) neustále zvyšuje. Můžeme EU kritizovat, já si ji nijak neglorifikuji, ale pokud v lidech vyvolává výbuchy nenávisti, přiznám se, že mám větší obavy z této nenávisti než z EU.

Kéž by nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovat ráčil.

  1. února 2019

 

Jehovisté v Rusku

Odsouzení Dána Dennise Christiansena, který se oženil s Ruskou a žije ve městě Orjol, na 6 a půl roku do vězení za aktivitu v rámci společnosti Svědků Jehovových mně dalo impuls k zamyšlení nad vztahem neliberálních států k náboženským menšinám.

Evangelikální církve a různé drobné sekty jsou zpravidla apolitické, a přece jsou v některých neliberálních státech potlačovány. (Mluvím o neliberálních státech, protože označit Rusko za totalitní stát by bylo velmi nepřesné; o totalitním režimu se dá hovořit v případě Číny.) Apolitičnost těchto společenství je někdy zcela zásadní a programatická – to je i případ Svědků Jehovových. Některé skupiny tak vyhraněně apolitické nejsou, nicméně o politiku zpravidla jeví zájem pouze velmi vlažný a dá se říci, že pro vládnoucí režim nejsou žádnou hrozbou. Co se týče Československa za vlády komunistů, „pletla se do politiky“ pouze část věřících v církvi Římskokatolické a v Českobratrské církvi evangelické; tzv. „menší církve“ v naší zemi byly spolehlivě „normalizovány“ a poslušně vydávaly prohlášení, která od jejich vedení státní moc vyžadovala, např. provolání k „volbám“ (komunistické „volby“ trefně označil Jan Sokol za „kontrolu buzerability obyvatelstva“), případně k různým „mírovým“ iniciativám. Špičky těchto církví tedy dělaly komunistickému režimu štafáž a řadovým členům to až na výjimky moc nevadilo. Tito křesťané obecně soudili, že „politika je svinstvo“; „životu v pravdě“ rozuměli jinak než Václav Havel (a vůbec si nejsem jist, že mu rozuměli lépe). V žádném případě ale nepředstavovali pro vládnoucí moc jakoukoli hrozbu. Kdyby je stát nechal na pokoji, byli by loajálními občany, a patrně by nijak neprotestovali proti různým nepravostem.

To, že křesťané byli v celém „východním bloku“ pronásledováni, vypovídalo více o vládnoucím režimu než o církvích, a už vůbec ne o jejich statečnosti. Pronásledování křesťanů bylo potvrzením pravdy, že „ideje mají důsledky“. Lenin a ostatní bolševici a komunisté byli hluboce přesvědčeni, že náboženské „tmářství“ brání pokroku, a to – spolu s přesvědčením, že násilí je povoleno – je vedlo k likvidaci kněží, kazatelů, popů, mnichů, rabínů i imámů. Byli vedeni ideologií, nikoli reálnou hrozbou. Kdyby dokázali reálně, tj. neideologicky, zhodnotit situaci, snažili by se udělat z křesťanů spíše své spojence – a s lítostí konstatuji, že by se jim to asi do značné míry podařilo.

Že jsou křesťané pronásledováni v Číně, nás tedy těžko může překvapit. Totalitní ideologie nesnese jiný stav než absolutní vládu. To, že jsou dnes Svědkové Jehovovi a evangelikální křesťané potlačováni v Rusku, vypovídá hodně o této zemi – o posunech, k nimž v ní dochází. A to i přesto, že mnozí evangelikálové dávají někdy až trapně najevo svou loajalitu vůči putinovskému režimu. A obávám se, že mnozí tak činí nejen z pragmatičnosti, ale ze skutečného přesvědčení.

Pravda, v případě Ruska k tomu přistupuje ještě jeden faktor, a sice pravoslavná církev. Ta byla v Rusku vždycky v područí státu, a ani sedmdesát let komunistické hrůzovlády nestačilo, aby se pravoslavná církev vzdala své snahy potlačit křesťany jiných denominací. Ano, vím, že mezi řadovými pravoslavnými věřícími je mnoho vzácných lidí, kterým skutečně jde o Krista, ale pokud se „o politiku nezajímají“ mnozí evangelikální křesťané, pak totéž platí patrně o většině řadových pravoslavných kněží a věřících. Putin, na rozdíl od Brežněva, Stalina nebo Lenina chápe obrovský potenciál spojenectví státu a církve při sledování vlastních cílů. A protože v Rusku není rozvinutá občanská společnost a chybí tam liberalismus v jeho původní a nikoli současné upadlé podobě, nevěřící, ale i pravoslavní věřící, považují „sekty“ přicházející z „prohnilého západu“ za něco hodného potlačení, nebo alespoň maximálního omezení.

Co mě ovšem překvapuje (nebo spíše mrzí, než překvapuje) je, že mnozí evangelikální křesťané v naší zemi „fandí“ spíše putinovskému Rusku než krvácející Ukrajině. Na Ukrajině ovšem vládne náboženská svoboda. To, že nyní ukrajinská pravoslavná církev získala autokefalitu, tedy administrativní nezávislost na moskevském patriarchátu, má větší význam, než nám tady může připadat. Náboženská pluralita Ukrajiny jednotlivým církvím znemožní, nebo přinejmenším ztíží, omezovat jiné křesťany, a může přispět ke vzniku a rozvoji občanské společnosti.

 

Pastor a sebevražda?

Křesťan dnes přinesl dne 3. února t. r. zprávu o sebevraždě Jima Howarda, pastora šestitisícového sboru Real Life Church v Kalifornii. Pastor údajně trpěl duševní poruchou, která ho nakonec přivedla až k sebevraždě.

Neznám teologický profil tohoto pastora a neznám zaměření jeho sboru. Dostal jsem ale podnět, abych se k „sebevraždě pastora“ vyslovil, a jsem přesvědčen, že to, co napíšu, se může týkat nejrůznějších denominací, od liberálních po fundamentalistické, i pastorů nejrůznějších temperamentů a obdarování.

Správné teologické názory totiž nezaručují, že povedeme správnou životosprávu. Mnoho pastorů ví, že potřebují správně pečovat o své tělo – nepřejídat se, zajistit si dostatečný spánek, mít dost pohybu atd. – ale ne všichni si stejně intenzivně uvědomují, že své potřeby má i jejich duše. A duše a duch není totéž.

Setkal jsem se před lety s mimořádným mužem. Jmenuje se Ron Wiebe a dnes je mu již přes osmdesát let. Pracoval jako psychiatr v Kalifornii. Po mnohaleté praxi na jedné sekulární psychiatrické klinice začal sloužit přednostně pastorům a psychiatrům. Od něj jsem se dověděl, že zhruba třicet procent amerických pastorů a zhruba padesát procent amerických misionářů „dopadne špatně“. Nejčastějším problémem je vyhoření, ale příčinou může být i rozvod, tělesná nemoc, jejímž spouštěčem byl přílišný stres apod.

Domnívám se, že velikost (a zejména růst) sboru je faktor, který zvyšuje nebezpečí, že nastane nějaká katastrofa. Stresory totiž nejsou pouze události negativní (třeba problémy s nezdárným potomkem), ale i pozitivní (pozvání k projevům na různých konferencích, tlak nakladatele, aby úspěšný pastor napsal novou knihu apod.)

Povrchní křesťan usoudí, že pastor, který špatně skončil, měl buď „malou víru“, nebo byl v jeho životě nějaký „skrytý hřích“, nebo něco podobného. Zkrátka, že si za to mohl sám. No… v podstatě ano, „mohl si za to sám“, ale možná trochu jinak a složitěji, než si kritický povrchní křesťan uvědomuje.

Paradoxně jsem to poznal na vlastní kůži, když jsem rezignoval. Věděl jsem, že nemám zanedbávat společná shromáždění, a nikdy jsem nepřestal chodit na bohoslužby, nicméně přiznám, se, že první rok po rezignaci to bylo spíše z povinnosti. Trvalo zhruba dva roky, než jsem se „vybabral z nejhoršího“. Až po rezignaci, ve zcela nové situaci, jsem si začal uvědomovat, pod jakým tlakem jsem celá léta žil. A přiznám se, že jsem to mnoho let jednoduše netušil. Byl to typický případ, často ilustrovaný obrazem „žáby v kastrolu“. Asi to už znáte: Když dáte žábu do horké vody, okamžitě vyskočí. Když ji dáte do studené vody a postupně ji ohříváte, žába nevyskočí, a nakonec se uvaří. (Nevím, jestli to je tak doopravdy, ale obraz je to srozumitelný, že?)

Rostoucí sbor znamená více problémů, a to i tam, kde sbor roste po všech stránkách zdravě. Roste počet lidí, za něž pastor pociťuje určitou odpovědnost. Nicméně každý máme jen určitou časovou a emocionální kapacitu.

Právě překládám zajímavou knihu od pastora sboru Crossroads Briana Toma. Mimo jiné v ní píše:

Povolání pastora je nebezpečné už proto, že slýcháme o hrozných věcech, které se lidem dějí, mnohem častěji než druzí. Nejenže znám mnohem víc lidí než průměrný člověk, ale dostávám také mnohem více proseb o modlitby než průměrný člověk. A lidé nepřicházejí s prosbami typu: „Hele, modlil by ses za mě, abych moudře naložil se všemi těmi penězi, jimiž mne Bůh požehnal?“ Většina proseb se týká akutních zdravotních potíží a různých tragédií. Proto v mysli nosím rejstřík nejrůznějších nemocí a pamatuji si, s čím bývají spojeny.

Když vás požádá o rozhovor člověk, který právě prožívá určitou tragédii, nemáte srdce ho odmítnout. Když ale máte určitý den už třetí takový rozhovor, něco to s vámi dělá. Přiznám se, že jsem se na ten třetí rozhovor už netěšil – a současně jsem se odsuzoval za to, že toho člověka nemám dostatečně rád.

Ron Wiebe tehdy skupince vedoucích vyprávěl o své službě. Pokud nějaký pastor vyhledal jeho pomoc, kladl si jednu podmínku: Ten, jemuž bude sloužit, musí slíbit, že jeden den v týdnu bude mít zcela vypnutý telefon. Pokud začal s někým pracovat, vedl ho také k tomu, aby jeho dovolená byla skutečně dovolená.

Podmínkou, aby pastor nevyhořel a aby ustál nejrůznější tlaky, je, že bude mít dobré přátele. Ne pochlebovače – těch mívají úspěšní pastoři zpravidla dost. A přátelství vyžaduje čas. A otevřenost.

Jak jsem psal – nevím, čím konkrétně trpěl Jim Howard. Možná lidé v jeho okolí netušili, jak strašlivé věci prožívá. Možná udělal zásadní chybu, totiž že se se svými bolestmi nikomu nesvěřoval. Mohlo to být něco zcela jiného. Platí ovšem, že pastoři se neproviňují nějakými o řád odlišnými hříchy, než „řadoví“ věřící. Základní pokušení jsou pro všechny stejná – peníze, sex, moc. Ale stejné jsou i duševní poruchy. Ne, pastorům se nevyhýbají. Nejde mi teď o to, lokalizovat chybu. V některých případech to není těžké, pokud člověk zná okolnosti. Vím však, že i když se člověk snaží dělat všechno poctivě a nešvindlovat, může se dostat do velmi složitých situací. Važte si svých pastorů – je to ohrožený druh.

  1. února 2019

Laskavost

Netvrdím, že dříve byli lidé laskavější. Nechci nostalgicky vzpomínat a ani nevím, čím by se míra laskavosti dala poměřit. Vyjádřím se tedy velice opatrně: Jsem přesvědčen, že dnes by mohlo být laskavosti více. Laskavost je – alespoň podle některých překladů Galatským 5:22 – ovocem Ducha svatého.

Co je opakem laskavosti? Odpověď je zdánlivě jednoduchá: nelaskavost. Myslím, že můžeme zmínit ještě nevstřícnost, tvrdost, jedovatost, případně lhostejnost.

Domnívám se, že ovoce Ducha bychom měli nést ve všech sférách našeho života. V soukromí nejužší rodiny, v širší rodině, ve škole či v zaměstnání, v církvi… Proto mě zneklidňují někteří mí přátelé a známí, kteří dokáží být příjemní a usměvaví, ale jakmile přijde na politické (u některých na teologické) názory, najednou jim jakoby ztvrdnou rysy, oni zvážní a začnou mluvit velice nelaskavě.

Myslím si, že pokud jsme sarkastičtí, ironičtí či přímo jedovatí, jsme to my, kdo máme problém. Ne že by se v Písmu ironie či sarkasmus nevyskytovaly vůbec. Elijáš mluvil dosti ironicky, když vyzýval Baalovy kněze, aby volali svého boha hlasitěji, protože si možná odskočil vykonat potřebu. Jsem ale přesvědčen, že bychom si z Elijáše měli vzít příklad v jiných oblastech, nežli je tato. Jak praví moudré rčení, to, že jsi protivný, ještě neznamená, že jsi prorok.

Sarkasmus a ironie jsou mocní zabíječi smysluplného rozhovoru, protože se zpravidla dotýkají partnera v rozhovoru osobně. Plodný rozhovor se lépe daří tam, kde lidé říkají „domnívám se, že…“ než „ty jsi úplně vedle…“

Pokud jsme s někým ve sporu, záleží mnohdy na našich postojích a slovech, zda bude tento spor plodný a přínosný, nebo zbytečný a škodlivý. Proto je vhodná i určitá diplomacie. Nemusíte hned říkat: „Pane, Vy lžete!“ Můžete se vyjádřit diplomaticky: „Vážený pane, domnívám se, že o pravdivosti Vašich informací by se dalo s úspěchem pochybovat.“

Připomínejme si rovněž, že když s námi někdo nesouhlasí, ještě to neznamená, že je to padouch.

Svatý Augustin byl prý přesvědčen, že nepokřtěná nemluvňátka jdou do pekla. (Ve staletích před ním se lidé často nechávali pokřtít až na smrtelné posteli, aby šli do nebe „čistí“. V době Augustinově se tato praxe otočila. Přitom za oběma těmito protikladnými názory bylo podobné magické pojetí křtu.) Srdečně s ním nesouhlasím – nemusím ho ale obviňovat z toho, že si přál, aby ta nemluvňátka zahynula.

Jsme-li sarkastičtí a jedovatí, máme pravděpodobně určitý problém my. Ne nutně v onom názoru, o který se přeme. I sarkastičtí a jedovatí lidé mohou mít pravdu. Otázka ovšem je, zda se jim podaří pro své (dejme tomu, že správné) názory získat druhou stranu. Když někoho zesměšníme, asi mu tím nepřidáme na chuti se s námi příště bavit. Slavný křesťanský apologeta Josh McDowell kdysi prohlásil: „Vyhrál jsem mnoho sporů, ale ztratil jsem mnoho duší.“ Pro naše účely bychom analogicky mohli říci: „Mnohokrát se mi podařilo mít poslední slovo, ale málokoho jsem přesvědčil.“

Mezilidské vztahy jsou cenná komodita. Co by nám bylo platné, kdybychom žili v luxusu a bezpečí, ale neměli bychom se rádi a chyběli by nám skuteční přátelé. A skuteční přátelé – tedy ne pouzí fanouškové či pochlebovači – s námi nebudou vždy stoprocentně názorově souznít. Skutečné přátelství obstojí v zátěžové zkoušce občasného nesouhlasu. Někdy dospějeme k názoru: „We agree to differ“ („shodli jsme se, že máme odlišný názor“). Pokud zůstaneme laskaví a otevření k dalšímu rozhovoru, nemusí být naše názorové rozdíly tragédií. Pokud nás vedou k jakési totální válce, je to velice smutné.

Mou výchozí premisou je, že ti, kdo se mnou nesouhlasí, jsou lidé, kteří se mýlí, ale nejsou to padouši. Pokud je někdo padouch, který vědomě lže, pak skutečně rozhovor nemá smysl. Je mi ale líto, pokud se znepřátelí lidé, kteří jsou oba celkem charakterní. Pokud ovšem bezcharakternost předem předpokládám, přispívám k nelaskavosti v tomto světě. A zdá se mi, že té už je víc než dost. Bohužel. Zvolme lepší cestu!

  1. ledna 2019