Robert Stearns: Tři domy (recenze)

Robert Stearns je americký hudebník a kazatel se silnými vazbami na Izrael, kde tráví zpravidla několik měsíců v roce. Prahu navštívil mnohokrát – naposledy na červencové konferenci, pořádané Křesťanskou misijní společností, kde byl jedním z hlavních řečníků.

V květnu roku 2003 jsme s Robertem Stearnsem uspořádali konferenci s názvem „Boj o srdce Prahy“. Na této konferenci – téměř okrajově – hovořil o konceptu „tří domů“. Název je odvozen od muslimské terminologie, která označuje území dobyté islámem za „dům míru“ (dar-al-islám), kdežto území dosud islámem neobsazené za „dům války“ (dar-al-harb). Robert Stearns hovořil o tom, že v současném světě existují tři hlavní „domy“, tj. nábožensko-filosofické směry, které mají zásadní vliv. Je to dům islámu, dům židovsko-křesťanské tradice a dům militantního sekularismu. Existují pochopitelně i jiné směry – např. buddhismus nebo taoismus; ty však nemají celosvětový význam.

Robertova slova ve mně tehdy silně zarezonovala a já jsem nedlouho na to napsal článek „Tři domy“, v němž jsem vycházel z Robertova základního konstatování. (Později jsem napsal ještě „Tři domy po sedmi letech“ a „Tři domy po deseti letech“.) Zvažte prosím, že Robert přišel se svými myšlenkami dlouho před evropskou migrační krizí.

Tehdy jsem netušil, že Robert jednou na toto téma napíše celou knihu. V americkém originále ovšem nenese název Three Houses, nýbrž No, We Can’t, tj. Ne, nemůžeme. Tento titul by málokterému českému čtenáři něco říkal; každý Američan v něm pozná alternativu vůči předvolebnímu heslu Barracka Obamy a jeho příznivců Yes, We Can (Ano, můžeme, případně Ano, dokážeme to).

Podtitul knihy zní „Radikální islám, militantní sekularismus a mýtus koexistence. Jaké je řešení?“

Kniha obsahuje základní charakteristiky zmíněných tří „domů“. Přichází s vysvětlením, proč se dům islámu často spojuje s domem militantního sekularismu, ačkoli by měly k sobě mít mnohem dále než k domu židovsko-křesťanského světonázoru. Militantní sekularismus v západní civilizaci vítězí na celé čáře – Robert Stearns odhaluje, jaké prostředky přitom používá. Nicméně nakonec zanechává člověka prázdného. Dům židovsko-křesťanského světonázoru je v současné době v západní civilizaci velice slabý a ve velkém útlumu. Přesto Stearns soudí, že závěrečný boj bude sveden mezi islámem a křesťanstvím.

Stearns dokládá, že jak islám, tak militantní sekularismus jsou principiálně netolerantní. Upozorňuje, že tolerance a multikulturalismus tvořily základ americké společnosti. Nicméně tolerance nabyla – po vítězství militantního sekularismu – jiného významu, než měla původně. Cituji:

 

„Je to sice absurdní, ale dnes nabylo slovo tolerance zcela opačného významu. Samozvaná ‚policie střežící toleranci‘ dělá pravý opak, když lidi odlišných názorů vylučuje z rozhovoru. Taková policie tvrdí, že když s nimi někdo nesouhlasí, je netolerantní. Tito lidé změnili definici tolerance. Původně tolerance znamenala shodujeme se, že spolu nesouhlasíme; nyní znamená nikdo nesmí nesouhlasit.“

 

Tato kniha není veselé čtení. A rozhodně nenadchne nikoho, kdo se domnívá, že vítězství nad islámem lze dosáhnout vojensky. Nevěřícím lidem bude Robert Stearns připadat naivní, když píše: „Ježíš měl dobrý důvod, když nás učil modlit se ‚přijď tvé, království, buď tvá vůle na zemi jako je v nebi‘ (viz Matouš 6:10). Odpověď na pozemské problémy musíme hledat v nebesích. Stává se to zjevným, kdy se obětavě přimlouváme a nasadíme se, abychom stáhli odpovědi, zdroje, požehnání a zázraky z nebe na zem. Místo nepřetržitého uctívání nestvořeného Boha je místem, kde nacházíme vše, co potřebujeme, abychom se mohli vyrovnat s výzvami, před nimiž stojí náš složitý současný svět.“

Tuto knihu považuji za velice, velice důležitou. Doufám, že mnohým umožní orientovat se v dnešním světě a pochopit, v jaké situaci se nacházíme.

Kniha má 208 stran a stojí 259 Kč. Pokud ji nenaleznete v běžných knihkupectvích, můžete ji objednat na internetové adrese obchod.juda.cz.

  1. srpna 2018

 

 

.

Kdo jsou tví starší?

Učení o trojjediném Bohu je pokusem vyjádřit, že vztah je zabudován přímo v Boží povaze. Není to něco navíc, bez čeho bychom se mohli obejít a bez če-ho bychom si mohli Boha představit. Bez vztahu nemůžeme být lidmi – do-konce se ze vztahu rodíme (tak to alespoň bylo v Božím stvořitelském plánu) – a bez vztahů nemůžeme vyrůst ve zdravé a vyrovnané lidi. Dokonce i lidé, kteří Boha popírají, při průzkumech veřejného mínění často uvádějí, že dobrý partnerský vztah je to, po čem v životě nejvíce touží.
Z toho lze usoudit, že vztah s jinými Božími dětmi je důležitější než formální členství ve sboru. Je mi líto, že existují sbory, v nichž mají v dokonalém pořádku kartotéku členů, ale přehlížejí potřebu budovat zdravé vztahy.
Současná doba, libující si v nezávaznosti, (formálnímu) členství ve sboru moc nepřeje. Pastýř se ale občas ocitne v situaci, která mu připomene, že toto členství skutečně určitou důležitost má.
Znám několik lidí, kteří se pohybují mezi dvěma či více sbory. Někdy je to až komické: V jednom sboru „vítězí“ a hlasitě chválí Hospodina, ale pak jdou do druhého sboru, kde se radí o svých manželských nebo výchovných problémech. V tom „vítězícím“ sboru je totiž učení, že jsme přece nová stvoře-ní, a Boží nové stvoření žádné problémy nemá. Jenže…
Co si má takový člověk počít, když v Písmu čte: „Je někdo mezi vámi nemocen? Ať zavolá starší sboru…“ (Jakub 5:14). Jenže kterého sboru? Toho, v němž „vítězí“, kde ho ale starší možná ani neznají, nebo toho druhého, kam si přijde čas od času vylít srdce?
Nemám nějakou zásadní námitku proti dvojímu členství. U řady lidí je to zcela oprávněná volba: Třeba u studentů, kteří se přes týden aktivně účastní života sboru ve městě, kde studují, ale každou neděli (či každou dru-hou neděli) jdou rádi do sboru ve svém původním bydlišti. V takovém případě může mít člověk zdravý a neproblematický, ale naopak srdečný vztah ke starším obou společenství.
V současnosti sním o založení sboru v jednom městečku nedaleko mé-ho bydliště. Už se scházíme v malé skupince, hovoříme o svých plánech a modlíme se za ně. A je pro nás klíčová otázka, s kým můžeme závazně počí-tat. Pokud usilujete o něco významného – a založení nového společenství je věc velevýznamná, i kdyby se jednalo o docela malou obec – pak se bez závaznosti neobejdete. Nelze k ní nikoho nutit, lidé se pro ni musí sami roz-hodnout. Kdyby nešlo o dobrovolné a radostné rozhodnutí, byli by takové lidé od počátku spíše přítěží než pomocí. A pokud budou další lidé přibývat, budeme jistě toužit po tom, aby se z těch, kteří „se vezou“, stali „tahouni“. Opět – tuto proměnu může způsobit jen Duch svatý, nelze ji vynutit. Mohl bych vyjmenovat celou řadu dnes výrazných pastorů či misionářů, kteří se na počátku svého křesťanského života dlouho jen „vezli“, a v některých případech jsem měl obavy, zda někdy vůbec dospějí do bodu, kdy si uvědomí, že by nebylo správné zůstat u „přijímání“, ale že by se mohli pokusit také dávat, což je blahoslavenější (srov. Sk 20:35). Nicméně uspěchat v této věci zrání je silně kontraproduktivní.
Pokud někdo vstoupí do sboru, pak na sebe bere určitý závazek. Nezapomínejme ale, že tím na sebe berou určitý závazek i pastor a starší sboru. Starší sboru, stejně jako jednotliví členové, mohou sloužit komukoli (mají-li k tomu obdarování). Taková služba je ovšem „nenároková“. O členy sboru se ale starší musí starat, a někdy i za cenu značné osobní oběti. Za členy svého sboru nesou starší určitou odpovědnost. Vzpomínám si, jak jsme na „Mani-nách“ kdysi mívali problémy s lidmi, kteří nikdy členy našeho sboru nebyli, pouze nás několikrát navštívili a pak někde něco hlásali s tím, že jsou z „Manin“. Bylo to nepříjemné, ale za tyto lidi jsme nenesli odpovědnost. Když se ovšem dopustil nějaké nepřístojnosti nějaký náš člen, tak jsme to museli řešit.
Počet členů není zdaleka tak důležitý jako hloubka a zdraví jejich vztahů. Každý zdravý vztah se ale rodí z určité závaznosti – a také k ní opět směřuje. Jistě, v nebi nebudou katolíci nebo baptisté – budou tam „jen“ křesťané. Toto pravdivé konstatování by ale nemělo být bráno jako argument proti závaznému členství v konkrétním místním sboru.
27. července 2018

.

Vzpoura

Jsem si vědom, že některé církevní autority používají termín „vzpoura“ příliš často. Tito lidé neumějí autoritu správně vykonávat a za vzpouru označují jakýkoli odpor, včetně citlivé, slušné a oprávněné kritiky. Podobně se poněkud inflačně používá i obrat „duch Jezábel“.

Skutečnost, že někdy se o vzpouře mluví neoprávněně, ovšem neznamená, že vzpoura neexistuje. Existovala vždy – od prvotního hříchu, a bude existovat až do chvíle, kdy Boží Nepřítel skončí v ohnivém jezeře.

Je zavádějící, pokud za vzpouru označujeme jiné hříchy či nesprávné postoje, jako je třeba kritický duch, „prostá neposlušnost“, jež může plynout třeba z lenosti či pohodlnosti či dokonce strachu (nikoli však ze vzpoury), nebo osobní nechuť vůči duchovní autoritě.

Pokusím se popsat hlavní rysy vzpoury na starozákonním precedentu, konkrétně na vzpouře Kórachovců, jež je popsána v 16. kapitole Numeri. Kdykoli tento oddílek čtu, jsem fascinován, jak je vzpoura přesně popsána v textu starém zhruba tři tisíce let. Byla to zcela odlišná situace ve zcela odlišné kultuře, a přece některé rysy jsou dnes naprosto stejné.

  1. Vzpoura se rodí vskrytu a tiše. Doba, po kterou se rodí, může být různá – krátká či dlouhá. Vůdci vzpoury jsou v tomto případě Kórach, Dátan a Abíram, nicméně účastníků vzpoury je dvě stě padesát mužů, A nejde jen tak o někoho. Jsou to „předáci pospolitosti“ a „věhlasní mužové“ (16:2), tedy žádná „ořezávátka“. Vůdcové vzpoury s nimi museli nějakou dobu mluvit a vystoupení proti Mojžíšovi a Áronovi v tichosti připravovat. Považuji za vysoce pravděpodobné, že Mojžíš a Áron byli náhlým vystoupením těchto mužů zaskočeni.
  2. Vzpoura se velmi často děje ve jménu rovnosti a demokracie. „Všichni jsou svatí a Hospodin je uprostřed nich“ (16:3). Studoval jsem vzpoury v církevních dějinách a pozoroval jsem vzpoury v současné církvi. Ostatně, sám jsem zažil i vzpouru proti mně samotnému. Tento prvek „rovnosti a demokracie“ tam nikdy nechyběl. Ono totiž, jak se říká, „na tom něco je“. Ano, všichni jsou svatí. Pavel píše „svatým do Korintu“, a my víme, jakých nehorázností se tito svatí dopouštěli. Tedy toto konstatování by ještě nemuselo být problémem. Tím je až následující věta: „Proč se povyšujete nad Hospodinovo shromáždění?“ Tady už je zřetelné a konkrétní obvinění. My víme z Písma, že ani Mojžíšovi ani Áronovi se do vedoucích pozic rozhodně nechtělo. Mojžíš dělal vše proto, aby zůstal u ovcí a nemusel jít svádět boj s egyptským faraonem. Víme, že vykonávání autority pro něj bylo těžkým břemenem, které by raději nenesl.

Byl jsem svědkem vzpour vůči pokorným pastorům, kteří se rozhodně nepovyšovali nad Hospodinovo shromáždění, a přesto si museli toto obvinění opakovaně vyslechnout.

  1. Jak na toto obvinění Mojžíš reaguje? Čteme, že „padl na tvář“ (16:4). Jistě to pro něj byla velmi nepříjemná situace. Jak jsem naznačil, nemusel vůbec tušit, že se nějaká vzpoura rodí. Za druhé: Možná v první chvíli vůbec nevěděl, jak reagovat. Jistě ovšem nepadl na tvář, protože zakopl. Padl na tvář, aby tuto složitou situaci předložil Hospodinu. Nezačal hned na povstalce reagovat. Nezačal se s nimi přít ani organizovat obranu. Předložil celou záležitost Hospodinu.

Nepochybuji o tom, že se mu dostalo od Boha ujištění, že skutečně má autoritu vést Boží lid. Proto promluví ke Kórachovi a ostatním vzbouřencům a vyzve je na jakýsi duchovní souboj. Hospodin sám rozhodne. (Viz 16:5-7.) Současně jim připomíná, že Hospodin jim svěřil vzácnou službu, za kterou by měli být vděčni – a na níž by měli mít dost. Nenechá se zmást jejich voláním po rovnosti – tuší, že těmto rovnostářům jde o dosažení významnějšího postavení: „… teď usilujete také o kněžství?“ (16:10).

  1. Když si nechá zavolat Dátana a Abírama, tito předáci vzpouru dokonají a odmítnou jakoukoli poslušnost. Na rozdíl od Kóracha za Mojžíšem jednoduše nepřijdou. (Vůdcové vzpoury nejsou vždy jednotní v tom, jak daleko až chtějí zajít. Dátan a Abíram bylo možná „radikálnější“ než Kórach.) Nadto Mojžíše obviní z dalších zlých úmyslů. Už nejde jen o obvinění z „povyšování se nad Hospodinovo shromáždění“. Viní Mojžíše, že je vyvedl z Egypta, o němž – zcela absurdně – mluví jako o „zemi oplývající mlékem a medem“, a to proto, aby je „usmrtil v pustině“ (16:13). Jakmile se vydají na tuto cestu obviňování, ocitají je na velmi šikmé ploše, takže nakonec vše završí nesmyslným obviněním „Chceš těmto mužům vyloupat oči?“ (16:14).
  2. Toto obvinění ovšem možná Mojžíšovi situaci velmi usnadnilo. Každá lidská autorita – včetně Mojžíše – může chybovat. Když vzbouřenci oslovili Mojžíše poprvé, obvinili ho vlastně „jen“ z toho, že podceňuje ostatní a že se vyvyšuje. Každý solidní vedoucí, který je vystaven takovému obvinění, zaváhá a začne si klást otázku, jestli na tom něco není, jestli přece jenom někde neudělal chybu a nezavdal sám příčinu k podezření z povyšování se. Lidé, kteří mají vzpouru v srdci, si ale celou věc „zkazí“ tím, čemu Angličané říkají „overkill“ – vznášejí obvinění stále absurdnější. Mojžíš se mohl zamýšlet nad tím, zda není vládychtivý, ale byl si naprosto jist, že nechce Izraelcům „vyloupat oči“.
  3. Text nás nenechává na pochybách, že Mojžíš se na vzbouřence opravdu rozhněval. Když Dátan a Abíram vznesou své absurdní obvinění, Mojžíš už nepadá na tvář, ale velice rozzloben žádá Hospodina, aby nepřijímal oběti vzbouřenců (16:15). Nicméně když Hospodin znovu přijde s návrhem, že zahubí „celou pospolitost“ a začne znovu jen s Mojžíšem a Áronem, Mojžíš se opět postaví do trhliny před Hospodina: „Bože, zhřešil jeden muž, a Ty se budeš hněvat na celou pospolitost?“ (16:22.) Dobrý pastor se pozná podle toho, že i když čelí vzpouře, a přestože možná necítí dostatečnou podporu svých oveček, nepřestává myslet na své stádo a přimlouvá se za ně.

Není třeba se rozepisovat o tom, jak to vše dopadlo. Mojžíšova autorita byla potvrzena, ale netrvalo dlouho, a čelil dalším výtkám. To zřejmě patří k životu i těch nejpokornějších autorit. Ani když žijeme v krásném sboru, nepřestává platit, že žijeme v padlém světě.

Jaké z toho plyne poučení? Ten, kdo sám chce vládnout, se mnohdy snaží odstranit stávající autority ve jménu rovnosti a demokracie. Otevřeně proti autoritě vystoupí až tehdy, má-li za sebou dostatečné množství stoupenců. Zpochybňuje pak morální integritu duchovní autority a/nebo ji viní z neschopnosti, a v případě, že hned neuspěje, vznáší stále absurdnější obvinění.

Vzpoura se většinou nepodaří – pouze sbor více či méně oslabí. A pokud se „podaří“, pak z ní nevznikne Boží království, ale jen další království tohoto světa. Kráčíme ovšem směrem k Novému Jeruzalému, do nějž žádný vzpurník nevstoupí.

  1. července 2018

Autorita v církvi

Existuje vnitřní a vnější autorita. Vnitřní autorita je dána zjevením, vnější autorita je dána úřadem. V Izraeli byli nositeli vnější autority král a kněží, nositeli vnitřní autority byli soudcové, ale především proroci.

Se zjevením je vždy spjata odpovědnost. Odpovědnost je ovšem spjata i s úřadem. Nositel úřadu je zodpovědný, aby usiloval o Boží zjevení. Někdy se tak v církvi děje, jindy nikoli.

Pán Ježíš byl nositelem vnitřní autority a po svém druhém příchodu bude nositelem i autority vnější. Když chodil po této zemi, respektoval držitele vnější autority. Když někoho uzdravil, poslal ho ke knězi, který měl autoritu prohlásit nemocného za zdravého.

Pro církev je požehnané, je-li nositelem úřadu někdo, kdo má zjevení. V ideálním případě vnější a vnitřní autorita splývá. Analogicky je pro církev tragické, pokud nositelé úřadu nemají zjevení Ježíše Krista.

Úkolem Božího služebníka je usilovat o zjevení, nikoli o vnější autoritu.

Boží lidé poznávají, nebo alespoň tuší, kdo má vnitřní autoritu, danou zjevením. V době Jana Křtitele bylo v Jeruzalémě mnoho kněží; lidé však vážili cestu k Jordánu, kde kázal Jan.

Nositel vnější autority, který nehledá Boha (a tudíž zjevení), se cítí nositelem vnitřní autority ohrožen.

V současném světě je zpochybňována jakákoli autorita. Tento duch nepoddanosti pronikl i do církve. Proto v církvi kvete individualismus podobně jako ve světě. Duchovní lidé ovšem hledají duchovní autority, podobně jako lidé vyhledávali Jana Křtitele, Pána Ježíše Krista nebo apoštola Pavla. Neduchovní lidé se domnívají, že žádné autority nepotřebují, že všechno zvládnou sami. Kníže tohoto světa se snaží autority likvidovat – činil tak ostatně vždy. Saul bude vždy pronásledovat Davida.

Člověk, který zná Boha, ovšem o autoritu neusiluje. Touží poznávat Boha, tj. usiluje o zjevení. Má-li zjevení Ježíše Krista a Otce, má i vnitřní autoritu. Pokud jde o vnější autoritu, pak dnes není o co stát. Pokud se člověk s vnitřní autoritou nechá uvést do autority vnější, je to od něj oběť.

Ten, kdo usiluje o vnější autoritu, neví, co činí. S tou výjimkou, kdy si je naprosto jist Božím povoláním, je to známkou toho, že otázkám autority a zjevení nerozumí. Mojžíš je příkladem toho, kdo byl povolán – ale do vnější autority se mu moc nechtělo. Stejně tomu bylo s většinou biblických proroků.

Bůh si ovšem přeje, aby v jeho církvi autority byly – a abychom se i v dnešní vzpurné a individualistické době učili autoritu uznávat, žít pod ní, i ji správně vykonávat. Slova „Poslouchejte své vůdce a buďte poddajní, neboť oni bdí nad vašimi dušemi jako ti, kdo budou vydávat počet; ať to mohou dělat s radostí, a ne se vzdycháním, neboť to by vám nebylo k užitku“ platí i v dnešní době.

Autorita ovšem není diktatura. Právě ten, kdo má autoritu, potřebuje mít hluboký vztah k několika málo bratrům (či sestrám, pokud jde o sestru v autoritě). Potřebuje lidi, kteří jsou ochotni a schopni ho napomenout, jako napomenul Nátan Davida. Tyto lidi musí aktivně vyhledávat. Lidé, kteří málo hledali zjevení, ale dostali se do postavení vnější autority, mnohdy skončili špatně. Byli velmi osamělí, a nakonec padli do hříchu. Člověk se zjevením si je tohoto nebezpečí vědom a hledá hluboké obecenství.

  1. července 2018

 

 

.

Boj proti denominacím

Jak jsme se ocitli v určité denominaci? Zpravidla tak, že jsme se do ní narodi-li. Buď tělesně, jako děti rodičů, kteří byli členy určité denominace, nebo „duchovně“, když jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista na základě služby někoho, kdo byl v nějakém denominačním sboru – baptistickém, metodistickém, evangelickém či jakémkoli jiném. Mnohým z nás nedělá problémy přestoupit do jiné denominace, třeba při stěhování do jiného města, ale i z jiných důvo-dů. Problémy jsou pouze s denominacemi od sebe vzdálenějšími – evangelikál bude mít problémy stát se katolíkem, pravoslavným, ale i adventistou, a po-chopitelně příslušníci těchto denominací budou asi mít problémy nalézt do-mov v některé z evangelikálních denominací. Ale můžeme se k sobě chovat slušně a vstřícně, že ano?
Člověk, který je neproblematicky členem určité denominace, ale může narazit na křesťana, který mu řekne, že členství v (jakékoli) denominaci je něco špatného, že Ježíš nepřišel založit žádné denominace, že v nebi nebu-dou katolíci, evangelíci nebo členové Křesťanských společenství či Apoštolské církve, ale jen křesťané, že denominace jsou „nebiblické“ atd.
Čas od času zvítězí tento názor u větší skupiny křesťanů, kteří se ve jménu absolutní „nedenominačnosti“ od denominací oddělí a založí vlastní skupinku. Pokud jsou úspěšní, jejich skupinka roste, a po čase se z ní sta-ne… denominace. (Nejedna současná denominace vznikla na základě odporu proti denominacím, ale do historického exkurzu se zde pouštět nechci.)
Odpůrci denominací často argumentují tím, že i apoštol Pavel kritizoval roztržky v korintském sboru. Byli tam ti, kdo říkali „já jsem Petrův“ nebo „já jsem Pavlův“, ale také ti, kteří říkali „já jsem Kristův“ (viz 1. Korintským 1. kap.) Docela by mě zajímalo, co to bylo za lidi, ti „Kristovi“. Myslím si, že Kristovu stranu tvořili předchůdci dnešních bojovníků proti denominacím. Pavel je jmenuje jedním dechem s ostatními skupinami, což je výmluvné.
Boj proti denominacím považuji za jeden z nejmarnějších a nejméně smysluplných bojů, kterým se (někteří) křesťané věnují. Vícekrát jsem se s takovými lidmi setkal. Měl jsem vícekrát příležitost skupině, která byla na odchodu z nějakého sboru, položit otázku: „Co budete dělat jinak, až opustíte tento místní sbor?“ Jinými slovy, v čem konkrétně vám brání skutečnost, že tento místní sbor je součástí nějaké denominace?
Jistě, takové situace si lze představit. Dnes více méně všechny denomi-nace akceptovaly existenci (a oprávněnost) domácích skupinek. Nebylo tomu tak ale vždy. V některých denominacích se ještě v osmdesátých letech říkáva-lo: „Skupinky jsou elitářské, rozdělují sbor.“ Až do konce osmdesátých let probíhal bratrovražedný boj mezi charismaticky a necharismatiky. Ano, v takových případech bylo lepší se rozejít než se trápit neustálými spory o tom, zda jsou jazyky (glosolálie) od Boha či od ďábla. Pokud ale nějaká sku-pina odešla, nebylo to zpravidla kvůli tomu, že pokládala za problém samu „denominačnost“. Bojovala například proti zakazování jazyků nebo domácích skupinek, nikoli proti denominačnosti jako takové.
Jakmile začne určitá skupina společně žít, vytváří si určité struktury a zvyky, vzniká v ní něco, co nazývám „denominačním folklórem“. Je to proces, který lze dle mého názoru zpomalovat, nikoli však zastavit. Pravdou je, že ať už jde o jednotlivý (třeba dokonce přísně protidenominační) sbor, nebo o ce-lou denominaci, po čase – někdy kratším než jedna generace – se stává „sta-rým měchem“, a pokud má v daném místě vzniknout nové společenství, mož-ná bude lépe, když bude skutečně nové.
Vzpomínám si, jak se mě v roce 1991 tázal vedoucí jedné skupiny, jež se k nám tehdy hodlala připojit, zda mu mohu zaručit, že se z Křesťanských společenství jednou nestane denominace. Řekl jsem mu, že nemohu. Byl jsem odhodlán bojovat o to, abychom neztratili otevřenost a pružnost, ale na-tolik jsem znal církevní dějiny, že jsem věděl, že mu to opravdu slíbit nemo-hu. Dnes tento bratr vede krásný sbor – a já jsem se přestal bránit tomu, aby někdo tvrdil, že i Křesťanská společenství jsou denominace. Denominace opravdu není sprosté slovo.
O kvalitě sboru rozhodují zcela jiné věci, než v jaké je denominační „přihrádce“. Může být dobrý sbor Církve bratrské vedle špatného sboru Apoš-tolské církve. Anebo taky naopak. Opuštěním denominace někdy může něco získat vedoucí sboru, pastor, případě staršovstvo; „řadoví členové“ zpravidla nikoli.
V dnešní době už si většina evangelikálních církví nemyslí, že jsou tou nejlepší denominací (ano, vím, existují dvě výjimky). Když jsem psal stanovy Křesťanských společenství, dal jsem přímo do preambule, že se nepovažuje-me za nejlepší nebo jedinou správnou církev. Denominační patriotismus mi vždycky dost vadil. Jenže pak jsem zjistil, že jsem pyšný na to, že jsme jediná církev, která má ve stanovách, že se nepovažuje za tu nejlepší. Ha, Dane, vi-díš, už jsi zase tam, odkud jsi chtěl utéci.
Jak se stavět k lidem, kteří odmítají denominace? Radím – nechat je být. Pokud uvěří, že denominace jsou zlo, patrně sbor stejně opustí. Troufnu si tvrdit, že v devadesáti procentech je to zástupné téma. Skutečným důvo-dem bývá buď neochota rozejít se s hříchem nebo narušené vztahy v rámci sboru. Když proti těmto lidem bojujete, posilujete v nich (a někdy i u vnějších pozorovatelů) pocit, že jim ubližujete, a že tak činíte právě proto, že jste v denominaci. Ať tito lidé raději odejdou. Založí vlastní skupinku, která bude nedenominační. Možná se v ní budou posilovat v pocitu nadřazenosti. Buď se tak skupinka po čase rozpadne, nebo začne růst.
Pokud ano, během jedné generace se stane denominací. Popřejme těm-to lidem hodně zdaru! Hlavně ať je zvěstován Kristus – třeba i bojovníky proti denominacím.

27. června 2018

Nechuť k církvi

Tento článek si rozhodně nečiní nárok na vyjmenování všech důvodů, proč lidé odmítají církev obecně nebo místní sbor zvlášť. Berte ho, prosím, jaké úvod do velmi široké, byť převážně neveselé problematiky.

Nevědí, ale jsou proti

Na úvod zmíním lidi, kteří nevědí, co odmítají. Dokud jsem žil v Praze, po léta jsem podporoval jednoho bezdomovce, který pilně prodával časopis „Nový prostor“. Znali jsme se poměrně dlouho a dověděl jsem se i docela zajímavé podrobnosti z jeho života – i proč se stal bezdomovcem. Jen jednou jsem s ním zabředl do hovoru o Bohu a o církvi, ale tento docela inteligentní muž už měl hotový názor, a to názor velmi negativní. Několikrát opakoval „já to znám“, ačkoli bylo evidentní, že nezná nic. Nemělo smysl ho přesvědčovat. Možná mu někdy – třeba až na posledním soudu – dojde, že kdybych já nevěřil v Boha a nebyl v církvi, téměř jistě bych ho nepodporoval.

Být proti církvi je stále „in“, a nejvíce proti bývají ti, kteří toho o církvi vědí nejméně.

Hřích je milejší

Další velkou skupinou, kterou zmíním, jsou lidé, kteří církev zčásti poznali, někdy se jim tam dokonce líbilo a nějakou dobu tam chodili, ale po čase zjistili, že by se museli s něčím rozejít. Někdy to byl hřích, ale někdy to bylo i něco, co samo o sobě hříchem nebylo, nicméně pro daného člověka to bylo důležitější než Bůh. Vzpomínám, jak na podzim roku 1981 začal do sboru chodit hoch jménem Martin, který byl vášnivý fotograf. Probíral jsem s ním základy víry. Jednou se z nich omluvil: Jede do východního Německa, do Drážďan, protože si tam chce koupit nový objektiv k foťáku. Ptal se mě, zda mi to nevadí. Říkal jsem, že vůbec, ale pak jsem dodal, že si myslím, že jednou možná to fotografování pro něj nebude tak důležité, jako je nyní. Nic víc. Neříkal jsem, že fotografování je hřích. Neříkal jsem, že je pro něj modlou – a ani jsem si to v tu chvíli nemyslel. Ale ta moje poznámka, pronesená tak nějak mezi řečí, ho nějak negativně zasáhla. A brzy bylo zřejmé, že fotografování pro něj je modlou. Do sboru chodil asi tři měsíce.

Jiný člověk – v době pozdější, porevoluční – do sboru přestal chodit, když slyšel, že by křesťané neměli podvádět při podávání daňového přiznání. To už jsme u „čistokrevných“ hříšníků, kteří se nechtějí svého hříchu vzdát.

Zmíním ještě jeden důležitý důvod, proč lidé přestávají chodit do společenství. Je přitom ze zcela jiného soudku.

Najít svou parketu

Jsou lidé, kteří nadšeně přijmou evangelium, dají se pokřtít, vstoupí do sboru, účastní se různých sborových akcí, hlásí se jako dobrovolníci… A přece po dvou letech najednou zvlažní, chodí do sboru méně, a nakonec přestanou chodit úplně. Někdy pastor, někdy starší, někdy jiní členové sboru utrousí poznámku, že tento bratr či sestra nemá správný vztah ke společenství…

Aniž bych chtěl jejich „zvlažnění“ hájit, mám pro ně – na základě dlouholetých zkušeností – určité pochopení. A nyní vyslovím něco jako poučku, která vysvětluje, co se s těmito lidmi děje.

Pokud člověk do dvou či tří let od uvěření nenajde své duchovní obdarování a svou službu ve sboru, začne projevovat nespokojenost a po čase ze sboru odchází.

V lepším případě odchází do jiného společenství (kde se buď najde, nebo se celá situace bude opakovat), v horším „do světa“.

Ať chceme nebo nechceme, církev nás musí „bavit“. Nemyslím tím planou a prázdnou zábavu; myslím tím, že v církvi se musí odehrávat něco, na čem se můžeme podílet a co považujeme za smysluplné.

Vedení sboru nemá za povinnost zajistit, aby se všem ve sboru „líbilo“. Aby se lidem líbil právě náš styl chval, aby je každou neděli inspirovalo kázání apod. Bohoslužba opravdu není ani show, ani estráda. V církvi jde o proměnu charakteru, o posvěcení, o život k Boží slávě. Ale vedení sboru by se mělo snažit, aby lidé objevili své duchovní obdarování, a aby ve sboru našli prostor, kde by mohli toto obdarování uplatnit a rozvinout. A pokud ho nenajdou, bude mít vedení sboru problémy. A nebude příliš moudré, když starší začnou mluvit o „vzpouře“. (Ne že by vzpoura neexistovala; dokonce jí budu věnovat jeden z následujících článků.)

Naneštěstí až v poslední třetině svého „pastorování“ jsem tuto dynamiku pochopil. Když k nám někdo začal chodit a chtěl vstoupit do sboru, kladl jsem si otázku, proč nám Bůh přidává právě tohoto člověka. V mé službě to byla malá revoluce. Nekladl jsem si otázku, „jaké služebníky potřebuje sbor“. Kladl jsem si otázku, „jaké služebníky nám Bůh dává“. Pak odpadá problém, když vedoucí chtějí někomu určit, kde má sloužit, ačkoli daný člověk pro danou službu nemá obdarování.

Chci ale upozornit, že své duchovní obdarování nemusí člověk objevit hned. A mladý člověk může dokonce nějakou dobu experimentovat, než najde svoje místo. Také není nikde řečeno, že člověk slouží týmž obdarováním a na témže místě od počátku až do konce života. A taky existuje nebezpečí, že narazíme na člověka, který bude nespokojený, ať už bude kdekoli. To ale nic nemění na tom, že sbor někdy určité lidi zbytečně ztrácí, protože v něm není místo pro jejich obdarování.

Uvedl jsem tedy tři velmi časté důvody, proč lidé nechtějí mít s církví nic společného nebo proč ji opouštějí. Jak jsem uvedl, zdaleka nejde o vyčerpávající seznam. V jednom z následujících článků budu psát o obecné námitce proti členství (v jakékoli) denominaci.

  1. června 2018

Recenze knihy „Překvapivá naděje“

Nakladatelství Biblion vydalo pozoruhodnou knihu N. T. Wrighta Překvapivá naděje (v anglickém originále Surprised by Hope, což v sobě skrývá připomínku známé Lewisovy knihy Surprised by Joy – česky Zaskočen radostí). N. T. Wright je anglikánský teolog a anglikánská církev je zvláštní. Má dvě výrazná křídla – jedno se téměř blíží římskému katolictví, druhé je vyloženě evangelikální. A má rovněž svou liberální, ba téměř nevěreckou polohu.

N. T. Wright se vzpírá jednoduchému zařazení. Asi bych se s ním plně neshodl v pohledu na to, co je inspirace Písma. Musím ovšem uznat, že na jeho pohledu na vzkříšení Ježíše Krista není nic liberálního, a dokonce přiznat, že jsem nikdy v životě nečetl tak přesvědčivou argumentaci pro víru v Ježíšovo zmrtvýchvstání jako právě u N. T. Wrighta. (To je ovšem téma i jeho další jeho knihy, Simply Christian, jejíž vydání v českém překladu se rovněž chystá.)

N. T. Wright nejprve analyzuje, jak se dnešní lidé dívají na smrt a věčný život. Odhaluje, že porozumění smrti a věčnosti je v současné Británii (a můžeme říci: celém západním světě) velmi daleko biblickému pohledu. Mnozí lidé věří v reinkarnaci a křesťané mají jakousi mlhavou představu, že po smrti půjdou „do nebe“. Wright popisuje, jak toto pojetí postupně pronikalo i do liturgických knih anglikánské církve, a konfrontuje jejich obsah s tím, co se dovídáme z Písma. A v tomto bodě přichází ke slovu i jeho biblická erudice, či jinak vyjádřeno, hluboké porozumění Písmu. Uvedu příklad: Když Pavel mluví o tom, že v okamžiku druhého příchodu Kristova budeme k němu vytrženi do oblak, pak to neznamená, že s ním půjdeme „do nebe“. Wright dokládá, že Pavlův obraz je vzat z tehdejší dějinné (či, chcete-li, politické) praxe: Když měl římský císař navštívit nějaké město, představitelé města a významní občané vyšli císaři vstříc – za město. Pak se s ním ale vrátili do svého města a neodešli s císařem do Říma. Podobně by nepůjdeme s Ježíšem do „nebe“, ale vrátíme se na zemi, kde se Ježíš ujme vlády.

Slibuji vám, že když si Wrightovu knihu přečtete, mnohé vás překvapí, ale mnohé vám do sebe zapadne a začne dávat smysl. A nenechte se odradit tím, že jeho pojetí nového stvoření se dost podobá tomu, co tvrdí Svědkové Jehovovi: Ježíš přijde, aby ustavil své království tady na zemi, nikoli v nebi, kde kraluje už nyní. (To, že se Svědkové v mnohém mýlí, neznamená, že nemohou mít v něčem pravdu.)

Wright nám ale poskytuje více než jen zajímavé vhledy do otázek smrti a vzkříšení. Skoro by se dalo říci, že je politický či ekologický aktivista. Ježíšovo zmrtvýchvstání pro něj není událost, která má důsledky jen pro „zásvětno“ nebo pro něco, co bychom mohli označit za „duchovní sféru“. Ježíšovo vzkříšení je počátek nového stvoření, a to by mělo mít dopad pro naše politické rozhodování… i pro naše ekologické chování. Wright kupříkladu vyčítá fundamentalistickým evangelikálům nezájem o životní prostředí. Kritizuje postoj, že nemá cenu se starat například o záchranu deštných pralesů, protože stejně brzy nastane konec světa. Z toho, že jsme nové stvoření, Wright vyvozuje, že máme mít stejný vztah ke stvoření, jako má Bůh, a vlastně začít naplňovat původní Adamův mandát. Protože Ježíš vstal z mrtvých a protože my jsme jeho následovníci, měli bychom se v politice starat o totéž, na čem záleželo Ježíšovi, tedy například pečovat o chudé. Ne, Wright se za svou víru skutečně nestydí a je ochoten každému vysvětlit své politické postoje právě na základě své víry v Ježíšovo vzkříšení.

Wright má široký záběr. Tak si kupříkladu všímá ošklivosti mnoha britských měst. A poznamenává k tomu: „Když lidi neobklopuje krása, přestávají doufat. Poselství, které vidí a slyší, si internalizují. Toto poselství jim říká: Nemáš žádnou hodnotu. Nejsi plným člověkem.“ Wright píše, že pěstování krásy církev dříve považovala za jeden ze svých úkolů – a měla by se k tomu vrátit. Naděje, které Wright věnuje svou knihu, vede tedy i k pěstování estetického cítění. Jeho argumentace je přesvědčivá a historicky doložitelná. A to jsem zmínil jen jednu z oblastí, k nimž se Wright vyjadřuje.

Zdá se mi, že Wright přináší spoustu podnětů, které skutečně vycházejí z biblického poselství, a které jsou přitom srozumitelné dnešnímu světu. Připomíná církvi celé oblasti, které jsme zanedbali, a přitom to nečiní způsobem, který by znamenal podbízení se tomuto světu či surfování na vlnách, které v něm můžeme pozorovat. Proto jsem rád, že se tato kniha dočkala českého vydání.

Kniha má 346 stran, přeložil ji Dan Drápal, a prodává se za 359 Kč.

  1. dubna 2018

Kompromisy v překladu Bible?

Ve středověku církev bránila překladům Písma do národních jazyků, protože se bála, že by z něj ti, které považovala za heretiky, mohli čerpat podklady pro svou kritiku vládnoucí instituce. Výklad Písma měl zůstat v rukou „povolaných“.

V moderní době liberální teologové sice nebrání „laikům“ v četbě Písma, ovšem upozorňují, že bez odborné výbavy nemohou lidé biblickému textu správně porozumět. Potřebují znát dobové pozadí, případně určitá specifika původních jazyků, hebrejštiny a (biblické) řečtiny. Bez odborníků bychom mohli text chápat špatně.

Jsem přesvědčen, že Bůh se dokáže postarat – a také se postaral – o to, aby se nám dostalo do rukou Písmo, jemuž můžeme rozumět i bez vysoké školy. Tím nechci říci, že znalost dobového pozadí a originálních jazyků je zbytečná. Podstatným částem Písma ale můžeme rozumět poměrně snadno. Taková věta „nesuďte, abyste nebyli souzeni“, je srozumitelná ve všech dobách a ve všech jazycích. Stejně tak evangelium „Ježíš vstal z mrtvých“ nebo vyznání „Ježíš je Pán“.

Tvrdím tedy, že laici mohou a mají číst Písmo. Jistě, v Písmu jsou místa, která jsou těžko srozumitelná, ale každý člověk najde v Písmu dostatek veršů, kterým bude rozumět, a které může ve svém životě aplikovat. (A bude mít co dělat do konce života.)

Jsou ovšem mezi námi „nedůvěřiví“ křesťané (důvody jejich nedůvěřivosti se budu zabývat v některém z dalších článků). Jeden z nich mi v reakci na článek o společenství, v němž jsem psal, že se ve společenství máme povzbuzovat a napomínat, napsal toto: „… žádné povzbuzování a už vůbec ne napomínání neexistuje. Řecký výraz pro obě varianty znamená přivolávat. Kdyby překladatelé nedělali náboženské kompromisy, zřejmě by ubylo mnoho zmatků.“

Nevím, kde toto moudro autor vzal; vím, že dává přednost „Pavlíkovu studijnímu překladu“, ale Pavlík, zdá se mi, s napomínáním a povzbuzováním nemá problém. Autor se zřejmě někde dočetl, že sloveso parakaló sestává z předpony para, která může znamenat „při-“, (ale také „pro-“ nebo „u-“), a kaló, což skutečně znamená volat. A jedním z významů slovesa parakaló skutečně může být „přivolat“ (např. na pomoc). Od tohoto slovesa je odvozeno slovo Paraklétos, kterým je označován Duch svatý. Toto slovo se někdy překládá jako „Utěšitel“, jindy jako „Přímluvce“ nebo „Zastánce“. To vše je v podstatě správné; dodám jen, že to slovo může znamenat také „advokát“, což je slovo odvozené z latinského advocatus, což skutečně znamená „přivolaný“.

Nicméně sloveso parakaló je nositelem mnoha významů a skutečně znamená „povzbuzovat“, ale i „napomínat“. Jak správně uvádí autorův oblíbený překladatel Pavlík: „Toto sloveso má velmi rozsáhlou stupnici významů.“ Proto tedy chci všechny uklidnit: Napomínání a povzbuzování skutečně existuje, a je to něco, co se děje v každém zdravém křesťanském společenství.

Laik může s užitkem číst Písmo, na tom trvám. Měl by ale být hodně opatrný při „výletech“ do hebrejské či řecké gramatiky. Autor píše, že by „ubylo zmatků“, kdyby překladatelé nedělali „kompromisy“. Neuvádí ovšem, o jaký kompromis se jedná. Kompromis mezi čím a čím?

Přiznám se, že jsem kdysi k určitým „zmatkům“ také trochu přispěl, když jsem ve svých kázáních nejednou „etymologizoval“. „Hřích znamená minutí se cíle.“ Ano, řecké slovo hamartia tomu odpovídá. U biblických termínů jsem se snažil vycházet z jejich etymologie. Až po mnoha letech jsem pochopil, že chci-li porozumět biblickému textu, nemohu vycházet z  etymologického významu jednotlivých slov (tedy z toho, jak to či ono slovo vzniklo), ale z jejich významu v době, kdy je použil svatopisec. Abych to přiblížil, použiji trochu extrémní příklad:

V devatenáctém století řada českých klasiků (např. Eliška Krásnohorská nebo Jakub Arbes) běžně používala slovo „soudruh“. Toto slovo nabylo ovšem v druhé polovině dvacátého století zcela jiného významu a kdyby tito autoři žili teď, již by to slovo nepoužili v kontextu, v němž jim v jejich době připadalo zcela v pořádku. Když třeba Václav Klaus řekne „soudruh Juncker odhalil v Trevíru Marxovu sochu“, tak by čtenáři z 19. století vůbec nechápali, o čem Václav Klaus mluví. Kdybych tedy překládal slovo „soudruh“ do angličtiny, musel bych vědět, z jaké doby je český originál, v němž je použito.

Vraťme se k řečtině a vezměme si takové slovo exousia. To se v Bibli zpravidla překládá „moc“ nebo „pravomoc“. Kdybyste na ně ale narazili v antické řečtině, patrně byste ho museli přeložit „svoboda“. To je dost jiné než pravomoc, že? Etymologie slova by vám nepomohla. Možná trochu znalost dobového pozadí: Co se svobodnému občanu jevilo jako „svoboda“, to se nesvobodnému otroku jevilo jako „moc“. Moc, kterou on sám nevládne. Podobných příkladů posunu ve významu slov bychom našli spoustu. V biblické řečtině i v češtině.

Odpovědností překladatele je tedy snažit se porozumět, jako danému slovu rozuměl ten, kdo ho použil. Naše výlety do etymologie budou jinak působit zmatky, před nimiž můj kritik varuje.

Pokud chcete o této problematice vědět něco více, pak doporučuji svou knížečku „Inspirovanost Písma“, kterou vydalo Nakladatelství KMS.

  1. června 2018

Společenství – třetí křesťanská disciplína

Křesťan nemůže duchovně růst bez Písma svatého, skrze které k nám promlouvá Bůh, bez modlitby, v níž my promlouváme k Bohu, a bez obecenství s ostatními Božími dětmi. Právě v otázce obecenství ale můžeme velmi snadno propadnout sebeklamu. Mnozí křesťané se domnívají, že „mají obecenství“, když jsou členy nějakého společenství, případně když chodí na bohoslužby nebo jiná sborová shromáždění. Účast na bohoslužbách nebo členství v církvi jsou sice chvályhodné záležitosti, nicméně obecenství je něco víc.

Skutečné obecenství máme až tehdy, mám-li s někým (může to být jednotlivec, ale lépe je, pokud je to malá skupinka) natolik upřímný a otevřený vztah, že od něj přijímám povzbuzení a napomenutí – a že ho (nebo je, pokud jde o skupinku) povzbuzuji a napomínám. Jde tedy o sdílení, o otevřenost, o opravdovost. Takové společenství nezbytně potřebujeme, protože pokud ho postrádáme, snadno upadneme do sebeklamu. Lidské srdce má totiž značnou kapacitu ke „lstivosti“ (Jr 17:9).

S Písmem a s modlitbou je to jednodušší než se společenstvím. I Písmo nás může zranit (pokud nás usvědčuje z hříchu), i modlitba může být nebezpečná (pokud nám Bůh během modlitby skrze naše svědomí ukáže, že s námi něco není v pořádku), nicméně pokud jde o Písmo a modlitbu, nevstupuje do našeho vztahu s Bohem jiný člověk. Avšak ve společenství se setkávám s někým, kdo na rozdíl od Boha není dokonalý, a kdo mně může zranit způsobem, jakým mě Bůh nezraní. (A platí to i obráceně: I já jsem nedokonalý, a mohu zranit druhého člověka.)

Význam obecenství jsem pochopil již v době, kdy jsem – po roce duchovenské služby – prožil skutečné obrácení. Prožíval jsem tehdy rozpad manželství a postupně jsem si bolestně uvědomoval, kolik jsem v něm udělal chyb. A ještě více mě usvědčovali z hříchu moji nejbližší – bratři a sestry, s nimiž jsem se scházel každou neděli večer k modlitbám. Ano, bylo to zraňující a bolestivé – kolikrát jsem měl chuť vystřelit z místnosti a prásknout za sebou dveřmi.

Jelikož jsem neměl před obrácením žádnou zkušenost s evangelikálním sborem a s intenzivním společenstvím, domníval jsem se, že takové obecenství je „normální“. Až později jsem poznal, že ač se o obecenství tak nějak teoreticky ví, skutečně hluboké společenství je vzácností. A že sami pastýři jsou často po celá léta bez pastýře. Většinou se křesťané scházejí v jakýchsi „předsunutých pozicích“ – něco na sebe sice „prásknou“, ale raději ne ty nejpodstatnější věci. Vědí o potřebě vyznávání hříchů, ale mnohdy sami sebe přesvědčí, že „stačí, když to řeknu Bohu“. (A ono to v mnoha případech opravdu stačí; bohužel ale zpravidla ne u těch záležitostí nejpodstatnějších.) Absence skutečného obecenství v evangelikálním sboru má ale různé negativní následky, které se pokusím popsat v některém z příštích článků.

Jakkoli je hluboké obecenství požehnané a krásné, zůstává prchavé. Udělal jsem tu zkušenost (dokonce opakovaně), že i když domácí skupinka zakusila zázrak pokání a proměny, zázrak hluboké radosti z Boží přítomnosti, není vůbec jisté, zda po několika měsících neupadne do povrchnosti. Podobně jako se čtení Písma a modlitba mohou stát rutinou, zvykem, který pěstujeme ze setrvačnosti, ale který nám už nezprostředkovává zázrak setkání s Bohem, může se i společenství stát příjemným zvykem, kdy si pěkně popovídáme s přáteli, dokonce se i pomodlíme, ale podstatné záležitosti svých životů již nesdílíme. Společenství je tedy něco, oč musíme stále znovu usilovat, oč musíme stále znovu prosit, a zač musíme děkovat, pokud opět prožijeme zázrak pokání a vnitřní proměny.

Počítejme s tím, že i tato disciplína bude předmětem soustředěných útoků Nepřítele. Udělá vše pro to, aby nás o takové společenství připravil. A protože jsme lidé nedokonalí a ještě „ne zcela proměnění“, pokusí se, abychom i my někoho zbytečně zranili – nebo abychom ztratili odvahu mluvit s druhými o svých prohrách. Uděláme dobře, když i přes negativní zkušenosti setrváme v „kvalitním rozhodnutí“, že budeme hluboké obecenství vyhledávat. A nenechte se prosím odradit, když ho nebudete mít hned. Ono se musí narodit – nevznikne lusknutím prstů. Nepřestaňte o ně usilovat, nenechte se odradit počátečními neúspěchy! Jakmile takové obecenství jednou zakusíte, budete po něm toužit stále znovu. Cena je ale vysoká, a někdy to vzdali i ti, kteří dobře vědí, o čem píšu.

  • 31. května 2018

 

 

 

.

Modlitba – druhá křesťanská disciplína

Před časem jsem napsal článek o disciplíně první, totiž o našem vztahu k Písmu. A dá-li Pán, napíšu ještě článek o disciplíně třetí, totiž o společenství.

I když někteří lidé mají pocit, že hledají Boha, ve skutečnosti by ho nehledali, kdyby Bůh nejprve nehledal nás. Bůh k nám promlouvá. Volí k tomu různé prostředky, z nichž Písmo je zdaleka nejdůležitější. Jistě, Bůh k nám může promluvit skrze své proroky a učitele. Může nám něco sdělit ve snu. Může nás oslovit i skrze jiné knihy, než je Bible, a snad se dá (s velkou opatrností) tvrdit, že k nám může promluvit i skrze okolnosti. Bible je ovšem jeho nejdůležitějším prostředkem.

Skrze modlitbu my promlouváme k Bohu. Modlitba má řadu poloh. V modlitbě děkujeme, prosíme o vysvobození, v modlitbě se přimlouváme za druhé nebo Boha oslavujeme.

Chci ale psát především a nejprve o tom druhu modlitby, který považuji za nejdůležitější. Nazývám ho „vylévání srdce před Bohem“. (Mně samotnému to zní poněkud pateticky, ale zatím jsem nenašel lepší stručný název.) Je to vlastně velmi jednoduché: Mluvím s Bohem o všem, co prožívám a co mě potkává.

Nejlépe je začít hned ráno. Krátce se modlím, hned když vstávám. Taková modlitba je cosi jako „houslový klíč“ pro celý den. Připomenu si, že jsem Boží syn. Poděkuji za odpočinek. A prosím, aby mě Bůh chránil a provázel celým dnem, který právě začíná.

Varuji: Nezačít takto den s Bohem je velice nebezpečné!

Mám tu výsadu, že jsem do značné míry pánem svého času. (Nebylo tomu tak vždycky, a tak soucítím se všem rodiči malých dětí, lidmi pracujícími na směny, lidmi postrádajícími soukromí atp.) Proto se mohu hned po snídani věnovat přímluvám. O těch ale v tuto chvíli psát nechci.

Důležité je pomodlit se za vše jen trochu důležité, o čem víme, že nás ten den čeká. Někdy jsou to závažné věci – přijímačky na školu, pohovor s novým potenciálním zaměstnavatelem, řešení nějakého vztahového problému. Jindy jsou to věci méně závažné – účast na třídní schůzce neproblematického dítěte, koupě dárku pro příbuzného, který má narozeniny, setkání s objednaným řemeslníkem atp.

Během dne nás zpravidla potká několik neplánovaných věcí. Některé mohou být nepříjemné – třeba když nám ujede vlak nebo když nám vichřice poničí střechu. Jiné mohou být naopak příjemné – třeba když potkáme starého kamaráda, kterého jsme léta neviděli. Na tato setkání a na tyto otázky jsme se nemohli „modlitebně připravit“, protože jsme nevěděli, že k nim dojde. A právě v takových situacích je modlitba velmi důležitá. Nebudeme-li v takových situacích hledat Boha, můžeme nadělat hodně škody – nebo naopak propásnout skvělé příležitosti.

Důležité je umět se zastavit – pokud to jen trochu jde. Tak jsem si kupříkladu zvykl neodpovídat na e-maily nebo SMS obratem, pokud v nich jde o víc než o neutrální informaci. Bohužel i křesťané si napíší někdy hodně ošklivé věci. Domnívám se, že kdyby se po přečtení e-mailu, který je vytočil, dokázali zastavit a „vylili své srdce před Bohem“, tzn. řekli Bohu, co prožívají a co je vytočilo, dospěli by k závěru (nebo by „slyšeli Boha, jak jim říká“), že bude lépe, když s odpovědí počkají do druhého dne. V některých případech možná dospějí k závěru, že bude lépe, když nebudou reagovat vůbec. A pokud nás někdo vytáčí hodně často, doporučuji se za takového člověka pravidelně modlit. Někdy si vyprosíme lásku k němu, jindy mu dokonce dáme za pravdu – a v některých případech naopak dojdeme k závěru, že je lépe styky přerušit úplně. V každém případě je klíčové tyto momenty „promodlit“, jak se říká mezí námi charismatiky, a nenechat je jen tak být. Pokud o takových věcech nemluvíme s Bohem, může se v nás hromadit zášť, aniž si to uvědomujeme.

Nemohu tvrdit, že mě samotnému se vždy daří na nepříjemné události či nepříjemná setkání reagovat modlitbou. Ale pokud mohu sám sebe posuzovat, jistý pokrok u sebe registruji. Píšu to proto, abych nepůsobil dojmem člověka, který už to má „všechno zmáklé“, a současně abych vám dodal naději. Mluvím o křesťanské „disciplíně“, a toto slovo považuji za vhodné. Toto slovo znamená jednak „obor“, jednak „kázeň“. Souvisí se slovesem disco, učím se, a se slovem discipulus, učedník. Tím je vyjádřeno, že toto „vylévání srdce před Bohem“, tato modlitební reakce na události všedního dne, nám není zcela přirozená – musíme se jí naučit, což vyžaduje kázeň. Pokud ale chceme „překonávat zlo dobrem“, jak nás vyzývá apoštol Pavel, nezbývá než začít trénovat.

Je skvělé, když se někdo hodně přimlouvá, je skvělé, máme-li různé „sborové modlitební“, je skvělé, zapojíme-li se do modlitebního prstence nebo modlitebního řetězu. Ale „vylévání srdce před Bohem“, které se v tomto článku snažím popsat, bych tomu všemu předřadil. Protože jedině když žijeme svůj život před Boží tváří a ihned „unebujeme“ všechny nepříjemnosti a zbavujeme se břemen, která nepocházejí od Otce, nýbrž od nepřítele, přijdeme na společnou modlitební v Božím pokoji, připraveni přijímat Boží zjevení a přimlouvat se se srdcem plným lásky.

  • 22. května 2018