Je experimentálně potvrzeno, že lež se šíří podstatně rychleji než pravda. A pokud sledujeme jak zprávy, tak názory a argumenty, nemůžeme si nevšimnout, jak jsme jakoby uhranuti zlem a negací. Chybám a přešlapům celebrit, ať už politických, sportovních nebo uměleckých, se média věnují okamžitě a dopodrobna. Úspěchům už podstatně méně. To už musí být pořádný kalibr – jako třeba když vyhrajeme mistrovství světa. Obecně ale do značné míry platí „žádné zprávy = dobré zprávy“.

V reakcích na mé články je hodně negativní kritiky. Tedy… nemohu si stěžovat, že by nebyla i řada kladných reakcí. Kritiky je ale tolik, že se mne co chvíli někdo zeptá: „Dane, jak to můžeš vydržet? Já bych to nedal. Teď už ty komentáře raději ani nečtu.“

Nebudu tvrdit, že se mne negativní kritika emocionálně vůbec nedotýká. Rozhodl jsem se tedy napsat, jak to mohu vydržet.

Zmíním dvě pozitivní věci, na kterých se může téměř každý z nás podílet.

Nedávno se konal „Davidův stánek“ v hotelu „Zlatý Chlum“ v České Vsi. (To je vesnice hned vedle Jeseníku směrem na Mikulovice a Zlaté Hory.) Přímo v České Vsi žádné evangelikální společenství (zatím) není, i když křesťané tam samozřejmě jsou. Já se většinou na těch stáncích jen mihnu, pobydu tam tak hodinku dvě – kdo mne znáte, víte, že nejsem hudební typ. A protože tam nijak nevystupuji ani se nepodílím na organizaci, užívám si tu hodinku či dvě jako běžný křesťan.

Bylo mi tam velice dobře. Radoval jsem se z toho, že se tam sešlo na šedesát lidí z blízkého okolí i z relativní dálky. A chválili jsme Pána. Uvědomil jsem si, jak je vlastně úžasné, že jsou ty písně tak pozitivní. Jistě, mnohé jsou patrně až příliš nasládlé, některé příliš repetitivní. Ale kritiku křesťanské hudby nechám na jiných, třeba na našem Benovi, ten tomu rozumí mnohem víc. A je mi také jasné, že Bůh, který vidí do lidských srdcí, tam možná rozeznává věci, pro něž je mu ta chvála možná méně příjemná. Nicméně v tomto ohledu zkoumejme sami sebe, ne ty druhé. V každém případě platí, že texty jsou vesměs pozitivní a oslavují trojjediného Boha. Když to srovnáte s tím, co se na vás valí z rozhlasu či odjinud, je to značný kontrast. Často oslava nevěry nebo zoufalství, mnohdy odraz různých selhání a zrad, jak to známe z tohoto světa. Jsem rád, že se tyto Davidovy stánky pořádají, stejně jako jiné akce, kde může znít hudba oslavující Boha. Hodně se tím mění atmosféra, která nás obklopuje.

Patrně máte pocit, že tato chvála křesťanských chval možná nesouvisí s nadhozeným tématem. Ten oslí můstek je asi v tom, že si připomínám, že Bůh je jak svatý, tak láskyplný, a tedy principiálně pozitivní. A tomuto Bohu sloužím. Nebo se alespoň snažím.

To druhé, co mi dává sílu nenechat se otrávit negací, které je i mezi křesťany víc poměrně hodně, je dar a krása přímluvy. „Pletu“ se do politiky, což mi mnozí vyčítají. A neustále poslouchám hanu, výčitky a někdy i dosti sprosté nadávky. A troufnu si odhadnout, že tito kritici se za vládu moc nepřimlouvají. Je to velká škoda, protože pokud jde o kritiku vlády, nebudou křesťané hrát prim. I když jsou negativní víc než je zdrávo, nekřesťanská kritika bude i nadále mnohem rasantnější. Proč se tedy věnovat tomu, v čem nás může svět hravě zastoupit? Zatímco pokud jde o přímluvu, tam jsme nenahraditelní. Svět se za vládu přimlouvat nebude.

Když tak slyším křesťany zasvěceně kritizovat vládu, rád bych jim položil otázku (a někdy tak opravdu činím, pokud to situace dovoluje), a přimlouváš se za ně? (Za prezidenta za premiéra, za předsedu senátu atd.)

Zkus svou kritiku omezit a začni se za daného člověka přimlouvat. A když tak budeš činit (z přesvědčení, a nejen abys to odbyl), pak můžeš i kritizovat. Z tvé kritiky se možná vytratí beznaděj a nenávist a kritika bude mnohem pozitivnější.

Dám vám jeden tip: Zkuste se přimlouvat nejen za daného politika, ale i za jeho ženu a děti. Pro ty je politická angažovanost jejich manžela i otce hodně riziková. Modlete se, aby manželka byla pro svého manžela požehnáním a ne dalším problémem. Modlete se za to, aby jejich synové a dcery příliš netrpěli otcovou nepřítomností. Já jsem si vygooglil jména dětí a přimlouvám se za ně, aby se potkaly s nějakými Duchem naplněnými křesťany, od nichž uslyší evangelium. (Pokud mne budete v této věci následovat, tak vás možná pobaví, jaká „fancy names“, jak by řekli Angličané, tito lidé svým dětem dávají. Agáta, Amélie, Bertram, Frederik, Vivien – kdo ke komu patří, si vygooglujte sami, vzal jsem to podle abecedy. Jen prezidentský a premiérský pár se drželi při zemi.)

Netvrdím, že se budete radovat z vyslyšení těchto modliteb. Ale přímluvu za politiky praktikuji ještě od dob vlády komunismu a za ta desetiletí jsem se přece jen mohl několikrát radovat. Ale i kdyby ne – přímluva je pro mne věcí poslušnosti. Na nás je, abychom se přimlouvali – Bůh jedná podle své vůle, která je dobrá, libá a dokonalá.

31. července 2024

Nedávno jsem meditoval nad jedním z nejznámějších biblických veršů: Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno. (Ze souvislosti vyplývá, že to „všechno“ jsou základní tělesné potřeby – jídlo a pití, ošacení.) A přemýšlel jsem o tom, co vlastně hledáme. Domnívám se, že je to především zdraví. I mezi křesťany slýcháme při rozloučení: „Tak se mějte dobře a hlavně to zdraví, že?“ Dále bychom mohli uvést prosperitu a význam. A dnes ve stále větší míře i pomoc od duševního strádání – nás samotných i našich dětí.

Když jsem se nad tím zamyslel, dospěl jsem k závěru, že křesťané a nekřesťané se v této věci příliš neliší. I my hledáme zdraví, prosperitu a význam.

Ježíš nám nevyčítá, že hledáme tyto věci. Dokonce nás ujišťuje, že náš nebeský Otec ví, že tyto věci potřebujeme.

Problém je v prioritách. Většina z nás ví, že i zítra bude mít co jíst, a že ani zítra nebude nikdo z nás hledat, „kde by hlavu složil“. Co nám tedy schází? Co znamená „hledat Boží království?“

Člověk může být těžko šťastný, když jen tak přežívá ze dne na den. Ostatně k tomu nás Bůh nestvořil. Potřebujeme vědět, jaké nám určil poslání.

Naše poslání od Boha má celou řadu rovin. Rodiče mají poslání dobře vychovávat své děti. Posláním manželů je činit dobré jeden druhému. Někteří lidé mají určité konkrétní poslání v církvi, v těle Kristově.

Na jedné rovině se ale můžeme sejít všichni: Jsme tu od toho, abychom oslavili Boha. A církev jako celek je tu od toho, aby adorovala.

U předchozí věty se zastavím, protože pro mne znamená mnoho. Kdysi jsem byl ve velkém trápení, ve velké krizi. A nečekaně mne navštívil evangelický farář Luděk Rejchrt z Prahy-Braníka. Přišel mě potěšit, a během rozhovoru, který netrval nijak dlouho, vyslovil tuto větu: „Církev je tu od toho, aby adorovala.“

Aniž to můj kolega tušil, pomohl mi víc, než kdyby mne nějak psychologicky rozebíral.

Jordan B. Peterson často říká, že zabývat se sebou samotným je téměř totéž jako trpět depresemi. Řídím se radami těchto moudrých mužů a hned jak se ráno probudím, pomyslím na Boha, na jeho svatost, na jeho velebnost, na jeho milosrdenství. Podívám se z okna a děkuji Bohu za hluboké lesy na Zlatém Chlumu, které mám před očima. A je to pro mne stále důležitější. Snad díky tomu jsem nepoznal to, čemu se říká „Krize středního věku“. Vím, jaké je mé poslání.

Proto všem křesťanům radím: Udělejte si čas a pohovořte si s Bohem o tom, jaké je vaše poslání.

Mnozí, ne-li všichni, máme nějaké trápení. Někdy se ho nezbavíme ani do konce pozemského života. To ale nemění nic na tom, že Bůh je dobrý, plný milosti, a vší chvály hodný. Snad nikdo netrpěl tolik jako biblický Jób. Když se nakonec s Bohem setká, ani nestačí položit Bohu všechny otázky, které mu chtěl ve svém trápení položit. Bůh mu ukazuje velkolepost stvoření a Jóbovy otázky náhle nejsou důležité.

Psal jsem, že křesťané i nekřesťané často hledají totéž. Jedním z projevů je, že (někteří) lidé čekají, že církev jim pomůže vyřešit jejich duševní problémy. Církev je pro ně jakousi alternativou Linky důvěry. Psychologové a psychiatři mohou jistě v konkrétních případech hodně pomoci, a pastorace skutečně může být alternativou. Nicméně „světský“ psycholog či psychoterapeut vám neporadí, abyste chválili Boha za všechnu tu krásu, která nás obklopuje. Já nevím, jestli budu schopen tomu nebo onomu člověku pomoci. Některým jsem pomohl, mnohým patrně ne. Vím však s jistotou, že pokud se člověk neobrátí k Bohu a k něčemu, co není on sám, ze svých depresí se nevyhrabe. Onen kolega, který řekl, že církev je tu od toho, aby adorovala, mi mohl vypočítávat chyby, kterých jsem se v životě dopustil. O některých jistě věděl. Nicméně on řekl něco, co způsobilo, že jsem přestal přemýšlet výhradně o svém trápení. Bůh je veliký, přestože nám se právě nedaří. Nebesa vypravují jeho slávu, přestože mne právě někdo šeredně pomluvil.

Duševních chorob přibývá. Odborníci bijí na poplach: Nedostává se dětských psychiatrů. Dnes ráno jsem v rozhlase slyšel zprávu, že mladí lidé, kteří se pokusili o sebevraždu, musí čekat v průměru třicet dnů, než se jim bude věnovat nějaký psychiatr.

Než jsem uvěřil, škodil jsem jiným i sobě. Byl jsem sám sobě středem. Ježíšova slova „zapři sám sebe“ lze chápat vícero způsoby, které se navzájem nevylučují. Můžeme je parafrázovat i takto: Nebuď sám sobě středem. Středem je Bůh. Je hoden chvály. Je hoden uctívání. A vysvobozuje nás od nás samotných.

 

17. července 2024

Kamil, jeden z mých pozorných čtenářů a „pozitivních kritiků“, mi nedávno v reakci na jeden článek napsal: Pochopil jsem, že názor druhého se většinou nedá změnit jakoukoli argumentací. Mimochodem toto je s evangeliem podobné.

Všiml jsem si jednoho úkazu a zajímalo by mě jestli máš podobnou zkušenost. Často se stává, že když se mnou někdo chce mluvit o otázkách víry a náboženství začíná útokem, jaká je to blbost.

Zvláštní způsob žádosti o rozhovor.

V tomto článku se nebudu zabývat specificky evangeliem a budu se zabývat možnostmi změny názoru jako takového. Zkušenosti, které popisuje Kamil, nemohu rozporovat, udělal jsem je také. Pokud bychom chtěli tuto otázku nějak strukturovat, pak se, myslím, dá říci, že v řadě případů měníme názory poměrně snadno a na argumenty celkem pochopitelně slyšíme. Když žijeme v domnění, že o víkendu bude teplo, vyjdeme ven a sousedka nám oznámí, že sobota patrně proprší, změníme svůj názor a zařídíme se podle toho. V tomto případě totiž o mnoho nejde. Domnívám se, že názory měníme obzvlášť těžko v případech, kdy by změna názoru znamenala radikální změnu v nejrůznějších oblastech našeho života. Možná někdy podvědomě zvažujeme, co všechno by takové změna obnášela.

Uvedu příklad, který je z opačného konce spektra, tedy když jde o něco vážnějšího než je změna počasí. Jedna dívka, která chodila na Maniny téměř od samotného začátku, měla přítelkyni, Francouzsku, která se považovala jednak za katoličku, jednak za komunistickou aktivistku. Měla velký zájem o život církví ve „východním bloku“ a dokonce rok studovala na teologické fakultě kdesi ve Východním Německu. Vzpomínám si, jak jsme spolu diskutovali o politice před francouzskými parlamentními volbami někdy počátkem osmdesátých let. Socialisté se tehdy spojili s komunisty a vypadalo to, že by jejich koalice mohla vyhrát volby. Jenže ještě před volbami mezi nimi došlo k ostrým sporům. Christine – myslím, že tak se tato dívka jmenovala – prohlásila, že je lépe, že se hádají teď, než aby se hádali po volbách. Zeptal jsem se jí, na čem zakládá přesvědčení, že to po volbách bude jiné. Otázka ji trochu zarazila. Když jsem mluvil o negativech komunistických vlád, prohlásila: „U nás ve Francii to bude jiné.“ Zeptal jsem se, proč by to mělo být jiné, když všude tam, kde vládnou komunisté, je hodně bezpráví a násilí, od Severní Koreje po Kubu.

Christine si myslela, že je to u nás lepší než na Západě. Ne že by byla slepá k různým nedostatkům – nebyla hloupá. Nicméně byla stále přesvědčena, že komunismus je lepší než kapitalismus.

Pak odjela do Bulharska. To samo o sobě její názory nezměnilo. Jenže v Bulharsku potkala jakéhosi studenta pravoslavné teologie, do kterého se zamilovala. Její láska byla opětována a před  jejím návratem do Francie se tito dva mladí lidé zasnoubili.

Poměrně brzy se vydala do Bulharska znovu, tentokrát za svým snoubencem, aby naplánovali svatbu. Snoubenec ale odmítl se s ní setkat. Byla tím zdrcena. Pak se nějak – nevím přesně jak – dověděla, že tajná policie tomuto muži zakázala se s ní stýkat pod pohrůžkou ne snad přímo fyzické, ale jistě společenské likvidace jeho rodiny.

Až tato zkušenost otevřela Christine oči. Rok pobytu ve východním Německu nepomohl. Řada argumentů jejích východoevropských přátel také ne. Musela prožít něco, co šlo „až na dřeň“ – něco, co ji bytostně zasáhlo.

Ano, jsou to zpravidla krajní prožitky, co způsobí, že změníme názor.

Přemýšlel jsem o své činnosti. Každý týden píšu články. A píšu je s nadějí, že někdo změní názor. Není ta naděje falešná?

Domnívám se, že nikoli. Ono to nefunguje tak, že si někdo přečte Danův článek a řekne si: „Aha. Tak ono je to takhle. Tak to musím změnit svůj názor.“ Psal jsem, že Christine svůj názor změnila, když se jí něco bytostně dotklo. A čtenáři mých článků žijí své životy, a každý z nás se čas od času dostane do situace, která nás přiměje k radikální změně názorů – a my pak začneme uvažovat o tom, jaký pohled na svět by nám dával větší smysl než to, čemu jsme věřili doposud. A teď se na chvíli vrátím k evangeliu. Žiji s Pánem Ježíšem už pětačtyřicet let a dává mi to smysl stále více. Snažím se to nějak vyjádřit a je to takové to „pouštění chleba po vodě“. Čas od času – není to příliš často, mi někdo napíše, že svůj názor změnil. Pochopitelně to potěší.

Zmíním ještě jednou věc. Záleží mi nejen na tom, co sdělujeme, ale také na tom, jak to sdělujeme. Ano, je mi jasné, že mluví-li někdo uhlazeně, neznamená to ještě, že to není podvraťák. Někteří ničemové si dávají záležet na svém vystupování.

To ale neznamená, že by nám mělo být jedno, jak se vyjadřujeme my a jak se vyjadřují naši partneři v diskusích. Vadí mi rychlé a absolutní soudy. Zmíním jen jeden z mnoha takových projevů. Několik lidí mi v diskusi napsalo, že náš prezident Petr Pavel je „loutka“. Jiní lidé to napsali o bývalé slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové. Nesl jsem to těžce. „Loutka“ je naprosto nesamostatná. Právě dva zmiňovaní politici prokázali, že jsou schopni a ochotni čelit velmi nepřátelskému prostředí. V řadě věcí s nimi nesouhlasím, ale nemám důvod pochybovat o tom, že jejich jednání a chování je jejich rozhodnutí – nikdo je jako loutku nevede. Jistě, všichni jsme nějak omezení, a nejvyšší představitelé jsou někdy omezenější ve svých možnostech, než si myslíme. To nám ale nedává právo k jejich dehonestaci.

Podobná dehonestace se uplatňuje při tvrzení, že daný politik (či žurnalista) je někým „placený“. Je-li někdo takto nespravedlivě osočen, nechce se mu dál diskutovat. Já to mám celkem snadné – občas mi někdo pošle nějakou podporu, ale ta není na nic vázána. Články píšu zásadně zdarma, čistě z přesvědčení. A na nedoložená obvinění nemusím odpovídat. Politik to má složitější – nemůže jen tak odejít od rozdělané práce, přestože by se mu po různých nařčeních chtělo se vším praštit.

Jiná věc ovšem je, pokud někdo skutečně tu „uplacenost“ rozkryje. To je vskutku záslužná činnost, ať už se jí věnuje třeba Libor Michálek nebo Kristýna D., na Slovensku to Ján Kuciak zaplatil životem.

Proto bychom měli být v těchto věcech velice obezřetní. Mluví-li někdo o našem prezidentovi jako o loutce, kladu si otázku (a tímto kladu otázku i jemu), co sám tento kritik vykonal, jak sám přispěl k pročištění atmosféry v naší zemi – atmosféry často naplněné jedovatostí. Dehonestování druhých k tomu rozhodně nepřispívá.

Možná se vám zdá, že bojuji s větrnými mlýny. Možná máte pravdu. Ale je to lepší než „jít s dobou“, zejména v této věci. Přeji hodně odvahy a moudrosti!

3. července 2024

  Svět stíhá jedna pohroma za druhou. Celosvětová finanční krize, pandemie covidu, války na Ukrajině, v Gaze. Málokdy byl svět tak blízko nukleární katastrofě jako nyní. To, co bylo právě vyjmenováno, jsou vnější věci. Stíhají nás ale i pohromy jiného druhu. V Americe loni zemřely desetitisíce lidí na předávkování drogami. Sebevražednost dospívajících, zejména dívek, se prudce zvýšila. V České republice výrazně stoupl počet lidí trpících nějakou psychickou poruchou. Přitom se katastrofálně nedostává psychiatrů a ani pediatrů nemáme tolik, kolik by bylo zapotřebí…

Říká se, že naše společnost je rozdělená. Ostatně, nejenom naše. Platí to zejména o Spojených státech, ale i o Velké Británii a jiných zemích. Problém není v tom, že lidé mají odlišné politické názory. Závažnější je, že lidé dvou protichůdných názorů spolu přestávají mluvit. Ilustrací tohoto stavu je nedávno zjištěná skutečnost, že ve Spojených státech si 95 procent demokratů nebo republikánů bere partnera téhož politického smýšlení. Snad nikdy nehrála politická orientace tak důležitou roli v mezilidských vztazích jako nyní. Zatímco před 150 lety se považovalo za problematické, bral-li si evangelík katoličku nebo katolík evangeličku, dnes se stává problémem, bere-li si konzervativec pokrokářku nebo naopak (pokud se takové sňatky vůbec vyskytují).

K tomu se přidávají problémy s rozvojem technologií a umělou inteligencí. Totalitní režimy mají k dispozici možnosti dříve nevídané. V Číně bylo sledování lidí dovedeno k naprosté dokonalosti. Stát ví, s kým se stýkáte, a pokud je to s „nevhodnými“ lidmi, jakýsi algoritmus vám sníží „sociální kredit“. Ten rozhoduje mimo jiné o tom, zda budete smět cestovat. Může vás nejrůznějšími způsoby omezit – nebo vám naopak dopřát něco navíc, pokud jste povolní a „nezlobíte“. Obávám se, že tento vývoj může vést k tomu, že to, co bylo lidskou společností, se stane něčím, jako je mraveniště nebo úl, kde se bude jednotlivec smět pohybovat jen po předem daných drahách a plnit specifické úkoly. Kontrola myšlení bude dokonalá.

Technologie přitom umožňují výrobu textů a obrázků, které vypadají věrohodně, ale ve skutečnosti jsou produktem umělé inteligence. Mohou vás svléknout do naha nebo k nepoznání napodobit váš hlas. Když chtěly za normalizace komunistické orgány zdiskreditovat slavnou českou zpěvačku, vyrobili fotomontáž, na které byla nahá. Jistě to oněm lidem dalo dost práce, ale přesto šlo celkem snadno odhalit, že nejde o skutečnou fotografii. Dnes již podobné podvody tak snadno odhalit nelze. Stírá se rozdíl mezi realitou a podvodem.

Moderní technologie rovněž zachycují vaši minulost. Pokud jste někdy před deseti lety plácli nějakou hloupost třeba na Facebooku, vaši nepřátelé to na vás dnes mohou vytáhnout. Může jít o něco, co bylo naprosto vytrženo z kontextu. Jediným účelem takového počínání je společensky vás znemožnit.

Žijeme v době paradoxů. Co se týče životní úrovně, nikdy jsme se neměli tak dobře jako dnes. Tuším, že to bylo v roce 2022, kdy bylo na světě poprvé v dějinách více lidí obézních než lidí hladovějících. A pokud je dnes někde hlad, pak je to bez výjimky vždy problém politický nebo vojenský. Problémem není to, že by potravin bylo celosvětově málo. Pouze jsou místa jako např. Jižní Súdán, kam se nedostanou, protože tomu někdo brání.

 

Nedůvěra a nevděčnost

Tyto řádky píšu na jaře 2024. Podle průzkumů veřejného mínění je důvěra vládě na velmi nízké úrovni – mezi deseti a dvaceti procenty. Nadávat na vládu bylo v Česku populární vždy, ne až poslední dobou. Lidem se zdá, že vláda dělá všechno špatně, vyčítá se jí, že nekomunikuje nebo komunikuje špatně, opozice na vládu útočí, jistě někdy oprávněně, ale mnohdy naopak zcela nesmyslně. Za rok a půl budou nové volby do Poslanecké sněmovny. Opozice patrně vyhraje, a jak je u nás obvyklé, mnohá opatření předchozí vlády zruší, a to jaksi z principu. Mnohé problémy ale zdědí, a nepovažuji za pravděpodobné, že si povede lépe než vláda současná. Nu, třeba nás překvapí.

Atmosféra je prostoupena pocitem, že všechno je špatně.

Zkuste se ale někoho, jehož slyšíte nadávat na vládu, zeptat, co konkrétně vláda udělala jemu, v čem se mu daří hůře než před jejím nástupem. Možná něco řekne, ale pak bude nasnadě otázka: A může za toto skutečně vláda?

Jednou z námitek je, že vláda jde příliš na ruku „Bruselu“. K roli Evropské unie se ještě dostanu.

Nyní vznesu vážné obvinění: Jsme nesmírně nevděční. U nás ve střední Evropě, ale i v celé té civilizaci, které říkáme „Západ“. Nikdy se nám jako lidstvu nedařilo tak dobře jako v tomto století. Po pádu komunismu se naše možnosti nebývale rozšířily, ať už jde o podnikání, studium, nebo cestování.

V létě 1989 jsme s manželkou cestovali do Anglie. Potřeboval jsem tehdy jak německé a francouzské, tak i belgické tranzitní vízum. Musel jsem vystát několikahodinovou frontu – trvalo to déle než pak samotný průjezd Belgií. Dnes moje děti při cestě přes hranice ani nezpomalí.

 

Mír a (ne)spokojenost národů

EU, respektive Západ, má mnoho nedostatků, vad a nectností, kterými se rovněž budu zabývat, protože některé z nich považuji za fatální. Nicméně, národy či státy Západu proti sobě téměř osmdesát let nebojují. Tak dlouhé období míru Evropa nikdy dříve nezažila. (Mluvit o tom, co by bylo, kdyby…, je vždy ošemetné. Přesto si dovolím vyslovit dohad: Kdyby nebylo NATO, možná bychom ještě před koncem minulého století zažili dvě řecko-turecké války.) Zavilí odpůrci EU, případně Severoatlantické aliance, budou tvrdit, že za to „nemůže“ Evropa. Mám ale silné obavy, že vývoj reality by je mohl vyvést z omylu. Copak si myslíte, že Maďarsko by se pak spokojilo s hranicemi stanovenými Trianonem? Nebo že by třeba Španělé byli ochotni bránit Polsko? Pokud se Evropa rozpadne, všichni staří démoni ožijí. V těchto měsících už se probudil démon antisemitismu.

Jako Evropané zakoušíme nebývalou prosperitu. Soudní řízení trvají dlouho, ale v úhrnu jsou patrně spravedlivější než kdy dříve. (Uvědomuji si, že toto se těžko měří, ale jsem přesvědčen, že soudy rozhodně nejsou méně spravedlivé.) Zdravotnictví dokáže divy a je obecně dostupné.

Nespokojenost, kterou u nás můžeme pozorovat, není ve světě nic výjimečného. Podle průzkumů hodnocení kvality života (Country Rankings by Life Evaluations) jsou Češi se svým životem spokojenější než Britové, Američané nebo Němci. Z národů bývalého Sovětského bloku jsme nejspokojenější. Žebříčku vévodí Finsko, Dánsko a Island, následovány Izraelem na čtvrté příčce (jde o údaje z roku 2023). Tuto skutečnost mi ovšem trochu zkomplikovala jiná statistika, totiž údaje o užívání psychofarmak: Právě těch se v severských státech spolyká nejvíc – násobně víc než u nás (Češi drží 18. příčku). Zajímavé jsou ovšem trendy. Zatímco střední Evropa mírně stoupá, Spojené státy a Německo klesají. Nesouvisí to s imigrací?

 

Evropská ztráta nadějí

Lidé ve středověké Evropě měli těžký život. Existence na tomto světě byla velmi nejistá. Církev poskytovala lidem určitou naději – naději života věčného, ve kterém nebude strádání a nespravedlnost. Proto mnozí lidé chápali tento časný život jako přípravu na život věčný. Ano, znám námitku ateistů, že církev udržovala lid ve víře v život po smrti, aby je mohla lépe ovládat. Tato námitka je do určité míry oprávněná. Na druhé straně jsem ale přesvědčen, že ta víra je v podstatě správná. Ano, i já chápu pobyt na tomto světě jako přípravu na věčnost. V každém případě platí, že tito lidé žili v bídě, ale měli naději.

Když během 18. až 20. století došlo k sekularizaci, lidé do značné míry opustili víru v život věčný (a s ním i ve věčné zatracení), marxismus a další hnutí jim ale poskytovaly jinou naději: Naději na spravedlivou a beztřídní společnost. Dnes už víme, že to byla naděje falešná a že snahy o vybudování beztřídní společnosti vedly k nesmírnému krveprolití. K tomu dochází vždy, když se lidé pokoušejí zbudovat ráj na zemi vlastními silami, ať už jde o ráj v náboženském pojetí (vzpomeňme na Kalvínovu Ženevu nebo Savonarolovu Florencii), nebo v pojetí sekulárním (komunismus, nacismus).

V druhé polovině minulého století se naděje začala vytrácet – jak naděje křesťanská, tak naděje sekulární. Církve vesměs přestaly učit o věčném životě a o věčném zatracení a komunistické ideologii už nevěřil ani prostý lid, natož komunistické elity.

Zatímco naděje slábly, objevily se hrozby, a to zejména environmentální.

Domnívám se, že žít bez jakékoli naděje je mnohem těžší, než se může zdát. A netuším, jak by se vliv ztráty naděje na život dal měřit. Připadá mi jako velký paradox, že právě v této době, kdy zakoušíme technologickou revoluci a otevírají se nám nové možnosti, dospívá generace, která na rozdíl od těch předchozích nemá naději, že se bude mít lépe.

Uvědomuji si, že vše, co jsem zatím napsal, píšu z hlediska západní civilizace. Číňané, Rusové, hinduisté nebo muslimové se dívají na svět z odlišné perspektivy. My se můžeme, ba musíme snažit tyto jiné pohledy pochopit, avšak i při upřímné snaze se nám je daří pochopit jen částečně.

 

Pochybnosti

Západní civilizace o sobě pochybovala vždy. Slavná (a vlivná) kniha Oswalda Spenglera „Úpadek západu“ vyšla v roce 1918. Nebyla to první kniha na toto téma a následovaly po ní další od různých autorů. Toto zpochybňování sebe sama je dvousečné. Na jedné straně je to síla této civilizace.

Je to podobné jako s jednotlivci: Člověk, který sám o sobě nepochybuje, může sice machrovat a být hodně hlasitý, ale ve skutečnosti je to ubožák, který může snadno sednout na lep nějaké ideologii.

Na druhé straně může být toto pochybování smrtící, ať už jde o jednotlivce, nebo o celou civilizaci. Pokud jsem veskrze špatný a nemám žádná obdarování, prožiji život – pokud si nehodím mašli – v apatickém zoufalství. Společnost, která je přesvědčena o své prohnilosti, asi nevygeneruje statečné lidi ochotné bránit svou vlast. Ostatně proč bránit něco, co je skrz naskrz zkažené?

Lidé z obou stran spektra – progresivisté i konzervativci – mají s Evropou (s „Bruselem“) vážný problém. Krajní progresivisté by rádi zrušili národy i hranice. Projevem krajního progresivismu byla třeba jejich výzva v době konání mistrovství světa ve fotbale v Německu v roce 2022, aby se vítězství neoslavovalo pomocí německých vlajek, protože je to projev nacionalismu. Dokonce tvrdili, že vlastenectví není nic jiného než nacionalismus, a ten je nepatřičný.

Na druhé straně jsou konzervativci, kterým vadí, že se „Brusel“ odmítá přihlásit k judeo-křesťanským kořenům. Schvalování sňatků osob stejného pohlaví, potratů nebo eutanazie považují za neblahý vývoj. První tábor by rád prohloubil evropskou integraci, druhý chce zachovat suverenitu členských států. Pro jedny je Brusel málo pokrokový, pro druhé je příčinou všeho zla.

 

Moje křesťanská perspektiva

Tento titulek by mohl někoho pohoršit. Proč je v něm ono slůvko „moje“? Z dobrého důvodu: Mnozí křesťané se dívají na svět ze zcela jiné perspektivy. Uvědomuji si, že se mohu mýlit, a nechci své vidění věcí vnucovat jiným křesťanům.

Předně musím konstatovat, že církve (mám na mysli zejména jednotlivé denominace, ale týká se to i jednotlivých sborů či farností) jsou rozděleny podobně jako zbytek světa. V církvi je určitá hlasitá menšina a mlčící, poněkud dezorientovaná většina. Církve nenašly společnou řeč a společné stanovisko ke společenským otázkám, jako je „manželství pro všechny“, nebo k politickým otázkám, jako je postoj k ruské agresi na Ukrajině (někteří křesťané budou tvrdit, že vlastně o žádnou ruskou agresi nejde). Podobně rozdělení jsou křesťané i v postoji k otázkám migrace, klimatické změny nebo evropské integrace.

Nebudu podrobně vysvětlovat nebo obhajovat svá stanoviska k těmto otázkám. Pochopitelně mám na řadu otázek vyhraněné názory, ale na tomto místě nejde o polemiku s lidmi, kteří mají názory odlišné.

Pokud někdo otevře nějaké z uvedených kontroverzních témat, vyjádří část křesťanů svou nevoli, že se takovými věcmi vůbec zabýváme. Pro některé křesťany jde o nerespektování toho, že svět ve zlém leží, že brzy nastane soud a že jde o zbytečnou ztrátu času a energie. Někteří křesťané považují zabývání se „kulturními válkami“ za vyloženě hříšné. Na opačném konci spektra jsou ti, pro které není problém v takových otázkách, jako je homosexualita, transgenderová ideologie a podobné záležitosti, přejímat postoje tohoto světa.

Domnívám se, že církve se měly k těmto otázkám postavit mnohem zodpovědněji. To by znamenalo se těmito otázkami vážně zabývat a pokusit se je uchopit z biblického hlediska. To se příliš neděje, a tak tu máme na jedné straně vyhraněný fundamentalismus, někde ve středu třeba lavírování současného papeže a na druhé straně neslaná a nemastná prohlášení v podstatě přejímající stanoviska liberálního světa.

 

Co o konci světa říká Bible

Ti, kdo zastávají vyhraněný fundamentalismus, jsou vesměs přesvědčeni, že konec může přijít každou chvíli. Různé nové události si vykládají jako znamení konce časů. Často hledají v současných událostech spojitosti s různými místy v knize Zjevení.

Tyto postoje jim umožnuje nedostatek vzdělání. Z tohoto hlediska je zajímavé studovat nejen samotnou knihu Zjevení, ale rovněž to, jak jí rozuměli lidé v průběhu dějin. Pak by si nemohli nevšimnout, že lidé už mnohokrát očekávali konec, který se ale nedostavil, a společnost se po čase opět uklidnila. A rovněž by si museli připustit, že ve světě se mnohdy dály mnohem větší hrůzy než dnes. Tyto skutečnosti jsem se snažil reflektovat ve své knize „Ukážu ti, co se má stát“.

Považuji Bibli za Boží slovo a knihu Zjevení za inspirovanou Duchem svatým. Domnívám se ale, že přístup vyhraněného fundamentalismu, který hledá spojitost mezi místy z Písma a konkrétními událostmi dnešní doby, je zavádějící. Kniha Zjevení nám zřejmě nebyla dána proto, aby nám odpovídala na otázky, které nám někdy nedají spát. Podobně jako celá Bible je nám kniha Zjevení zdrojem života, nicméně počítejme s tím, že z ní porozumíme jen něčemu.

Nicméně zpět k otázce: Nastane brzy konec? Se sepsáním tohoto článku spěchám, protože jsem přesvědčen, že konec by skutečně mohl nastat ještě dříve, než ho dopíšu. Tvrdím tedy, že konec určitě nastane co nevidět? To v žádném případě. Nevím a beru vážně Ježíšova slova, že hodinu konce zná jedině Bůh Otec (Mk 13,32). Ale současně beru vážně všechna místa Písma, která nás vyzývají, abychom byli připraveni a bděli.

Nevíme ani, jaké povahy ten konec bude. Bude to celosvětová pandemie, které byl covid jen slabým odvarem? Nastane konec, protože se umělá inteligence utrhne ze řetězu? Vypukne třetí světová válka? Zahubí nás – poněkud pomaleji – nějaká klimatická katastrofa? Zničí nás nějaké zásahy do lidského genomu? Může to být cokoli z uvedeného, a dokonce i kombinace libovolného počtu uvedených možností. Nebo něco úplně jiného.

Nevíme, ale můžeme být připraveni. Ba co více: Měli bychom být připraveni. Ba co více: Musíme být připraveni.

 

Jak se připravit?

V čem spočívá příprava? Možná jste slyšeli o lidech, kteří promýšlejí, jaké katastrofy by mohly nastat, a pečlivě se připravují stavbou podzemních krytů naplněných zásobami jídla, vody, léků, baterií apod. V Americe vycházejí různé manuály, jak by taková příprava měla vypadat, nač by lidé neměli zapomenout atd. Tyto manuály se ani trochu nepodobají manuálu, který právě píšu. Lidé, kteří se takto připravují, nejsou hloupí. Nicméně neberou to za správný konec.

Máme-li být připraveni, je nezbytné, abychom si byli jisti, že máme věčný život, a tedy že i kdybychom zahynuli v prvních třech minutách nějaké celosvětové katastrofy, probudíme se v Božím království. Tuto naději lidé nevěřící nemají, a nemají ji ani mnozí, kteří se považují za křesťany.

Možná si řeknete: „Dobrá, v tomto smyslu jsem připraven. Přijal jsem Pána Ježíše, stal jsem se Božím dítětem a mám život věčný. Ale co dál?“

Naším úkolem není se někde v koutku třást strachy a doufat, že všechny bouře pominou a my se budeme moct vrátit ke klidnému a pohodlnému životu, jaký jsme vedli dříve. Bůh od nás rovněž neočekává, že budeme se složenýma rukama čekat na nevyhnutelný konec a radovat se, že nejsme jako nevěřící, kteří nemají skutečnou naději.

Můžeme – a měli bychom – v rozhovorech mluvit o tom, že konec skutečně může přijít.

Lidé, kteří nemají věčnou naději, mohou buď rezignovat, nebo naopak začít vyvíjet horečnatou mírovou nebo environmentální aktivitu. My si pochopitelně také přejeme mír, ale víme, že snahy ho dosáhnout lidskými silami často vedou k ještě většímu neštěstí, než je to, kterému se snaží zabránit.

Jediným řešením pro každého člověka je pokání. „Nebudete-li činit pokání, … všichni zahynete.“ (L 13) Musíme samozřejmě počítat s tím, že s takovým varováním tvrdě narazíme. Rozhodně nikomu neradím, aby při evangelizačních snahách začal od konce světa a posledního soudu. Pokud se nám nepodaří zapříst do smysluplného rozhovoru, o soudu bychom ani mluvit neměli. Pokud se nám navázat smysluplný hovor podaří, k soudu se patrně dostaneme zcela přirozeně.

 

Dělat to, co má smysl

Byl to tuším můj pradědeček, kazatel František Urbánek, který řekl, že pokud se do něčeho pustíme, měli bychom si položit otázku, zda to, oč chceme usilovat, by dávalo smysl, kdyby 1. zítra měl nastat konec světa a 2. kdyby tento svět měl trvat ještě sto let.

Na konec bychom neměli čekat s rukama složenýma v klín. Je celá řada věcí, v nichž bychom se měli angažovat. Mnohdy se můžeme připojit k nějaké sekulární aktivitě (angažovat se třeba v Člověku v tísni) nebo v některé z mnoha aktivit křesťanských (v Alianci pro rodinu, Hnutí Pro život, v Charitě, Diakonii nebo Armádě spásy). Nezapomínejme přitom, že naším hlavním úkolem je zvěstování evangelia. Je ale celá řada dalších aktivit, v nichž a skrze něž můžeme být solí země. Tento aktivní život samozřejmě nemůže odvrátit konec, nicméně my nevíme, kdy konec přijde, a proto „se chováme normálně“ a věnujeme se svému životu, svému poslání.

Již v Pavlově době byli křesťané, kteří byli přesvědčeni, že konec nastane co nevidět, a proto nemá smysl pokračovat v práci, kterou dosud vykonávali. Právě těm apoštol Pavel adresuje dobře známá slova „Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí“ (2Te 3,10).

Proto se věnujme svému povolání a vše, co děláme, dělejme ve jménu Pána Ježíše. Pokud něco stojí za to, abychom to dělali, pak to dělejme dobře, s plným nasazením, „jako Pánu“ (Kol 3,23). Tento postoj není v žádném rozporu s očekáváním konce. Pokud žijeme řádně a pokud jdeme ve všem příkladem, vytváříme si skvělé podmínky pro zvěstování evangelia. Lajdáka nevěřící poslouchat nebudou, i kdyby jim o konci říkal samé správné věci.

 

Neplaším zbytečně?

Možná mi někdo vyčte, že zbytečně plaším. Když před sedmi lety kdosi vlivný vyslovil názor, že konec by mohl nastat roku 2017, zareagoval prý jeden snoubenecký pár tím, že zrušil svatbu. A v jednom sboru prý přerušili stavbu sborové budovy. Nedávno jsem slyšel, že někteří lidé uvažují, zda by nebylo lepší nemít děti, když nás čekají pohromy.

Patrně platí, že konci jsme blíže než kdykoli dříve, a až konec přijde, bude to pro mnoho lidí znamenat velké trápení. Nicméně brzkým koncem si nemohla být jista žádná předchozí generace a totéž platí i pro generace, které případně ještě přijdou. Připraveni musíme být zkrátka vždy, za všech okolností, tedy nejen tehdy, kdy vnější okolnosti ukazují, že tentokrát to vypadá opravdu vážně.

Přesto platí, co již bylo opakovaně řečeno: Buďte připraveni, ale chovejte se normálně. Týká se to i těch dětí, chystaných sňatků nebo staveb sborových domů, případně vlastního bydlení. Vím, že udržet toto napětí není jednoduché. Křesťané byli v průběhu dějin náchylní jak k takovému vyhlížení konce, že zanedbávali běžné každodenní věci, tak k pohodlnému zabydlení se v tomto světě, kdy na možný konec přestali myslet.

V rozhovorech s přáteli doporučuji povídat si raději o tom, co znamená být připraven, než o tom, kdy a jak bude postaven Třetí chrám nebo zda armáda bojující proti Izraeli bude mít opravdu dvě stě milionů vojáků. Mohu vás ujistit, že konec přijde, ale rovněž vás mohu ujistit, že bude s největší pravděpodobností vypadat úplně jinak, než jak si ho lidé dnes představují. A přece budete vědět, že Pán přichází. (Podobný „aha“ efekt jsem ve svém duchovním životě zakusil mnohokrát; proto si o konci konkrétní představy nedělám.)

Když Pán Ježíš nabádal své následovníky, aby se modlili, aby nemuseli utíkat v zimě (Mt 25,20), pak taková modlitba jistě měla smysl, a i my možná zakusíme uprostřed děsu nadpřirozenou Boží ochranu a úlevu. Proto se nebojte mít děti a stavět sborové budovy.

Možná budeme prožívat hrozné věci, ale pamatujte, že z hlediska věčnosti, která nás čeká, to bude „kratičký okamžik“.

„… a tak už navždy budeme s Pánem. Proto se těmito slovy navzájem povzbuzujte“ (1Te 4,17–18). „… utrpení nynějšího času se nedají srovnat s budoucí slávou, která na nás má být zjevena“ (Ř 8,18).

 

Tento článek vyšel ve zkrácené verzi v červnovém čísle časopisu Život víry pod názvem Přijde již brzy konec?

 

 

 

 

Ve dnech, kdy píšu tento článek, se vyhrotila situace na mnoha amerických campusech. Nemohl jsem si nevzpomenout na svůj pobyt ve Spojených státech v říjnu a v listopadu roku 1968, kdy jsem se zúčastnil studentských bouří jak na východě (na Columbia University v New Yorku), tak na západě (University of California v Berkeley) Spojených států. Hlavním tématem byla válka ve Vietnamu, tedy šlo o protesty mnohem srozumitelnější a v jistém smyslu i oprávněnější než teď, kdy protestující ovládá bláhový antisemitismus. O tom ale v některém z příštích článků. Společné mají tehdejší i dnešní protesty to, že nic neposouvají k lepšímu. Vykřikování hesel totiž málokoho přesvědčí – heslo zpravidla nebývá argumentem.

Stále se – pro mnohé naivně – domnívám, že lidé by se měli snažit spolu se domluvit. Platí to dle mého názoru pro všechny, ale pro nás křesťany zvlášť.

Doba je těžká a vše nasvědčuje tomu, že bude ještě těžší. A civilizace, tu naši nevyjímaje, může zajít na vnitřní rozpory.

Pořád si myslím – ano, pro mnohé naivně – že my křesťané bychom měli být mírotvorci. Že bychom měli být těmi, kdo jsou ochotni – a kdo se odváží – jako první podat ruku. Domnívám se, že jen pokud tak budeme činit, budeme solí země a světlem světa, jak o svých učednících říká Pán Ježíš.

Nejsem ovšem tak naivní, abych si myslel, že když se budeme hodně snažit, tak nakonec uspějeme. Nikoli; hrací pole není velké a nadto se neustále zmenšuje. Pro mne to ale není důvod, abych hodil flintu do žita; musím se snažit, abych sám hrací pole ještě nezmenšoval, a chci také některé čtenáře napomenout.

Mám tři návrhy. Ne, nepřináším něco převratně nového. Ale stojí za to to připomenout.

Za prvé, neoznačujme velké skupiny lidí za „zlé“. Nemluvme tak ani o komunistech, ani o katolících, ani o evangelikálech, ani o muslimech. Zlé jsou ideologie, které někdy velké skupiny lidí zotročily a teď je ovládají. Pokud o nich budeme apriorně smýšlet jako o „zlých“, nebudeme k nim hledat cestu.

Samozřejmě, jak jsem napsal, hřiště je malé. To, co jsem vyjmenoval v předchozích odstavcích, neplatí třeba pro teroristy. Jinak řečeno, jsou skupiny lidí, k nimž cestu hledat nemůžeme. O to víc bychom se ale měli snažit tam, kde to smysl (ještě) má.

Za druhé: Neměli bychom lidem nadávat. Ano, mnohé reakce na FB či jiných platformách jsou mimořádně hloupé, ale pokud někomu napíšeme, že je blbec, šance zapříst s ním smysluplný rozhovor se snižuje.

Jinou běžnou nadávkou je „fašista“. Toto slovo v poslední době zakouší velkou inflaci – mnohdy se za fašisty označují obě strany, které jsou ve sporu. Právě jsem slyšel ve zprávách, že při nepokojích na universitním campusu vykřikovali někteří studenti, že „Židé jsou Hitlerovy děti“. A jak – trošičku – znám Ameriku, ona to nemusí být jen čirá zloba: Mnozí z těch studentů se skutečně vůbec neorientují v dějinách. Nevědí, o čem mluví.

Když někdo někoho označí za „fašistu“, tak se o něm dovídáme jen to, že ten, kdo ho takto označil, s ním zásadně nesouhlasí. K rozhovoru a k porozumění situace nám to ani trochu nepomůže.

Za třetí: Hledejme nějaký společný jmenovatel. Vezměme si třeba nyní projednávanou důchodovou reformu. Problém důchodů bude muset řešit každá vláda, ať už zůstane u moci pravice nebo bude vládnout ANO, případně někdo jiný, kdo zatím není na scéně. Všichni jen trochu rozumní vědí, že vzhledem k demografickému vývoji bude reforma potřeba. Proti současné vládě můžeme mít větší či menší námitky, ale faktem zůstává, že po chabém pokusu někdejší Nečasovy vlády se až tato vláda o něco pokusila. Možná, že opozice tuto reformu opět zruší, pokud se dostane k moci, ale problém nezmizí. Škoda, že pokus pana prezidenta o zprostředkování rozhovorů vyšel – ne jeho vinou – naprázdno.  Je to jedno z hřišť, na kterém se dle mého názoru stále ještě vyplatí hrát a společný jmenovatel hledat. Prosazování a pak následné rušení prosazených opatření znemožňuje hledání optimálního řešení.

Vím, že bojuji ztracený boj. Lidé si budou i nadále na internetu nadávat a vzájemně se dehonestovat. Přesto soudím, že to za to stojí. Setkáte-li se s člověkem, který je ochoten s vámi věcně argumentovat a neuchyluje se k osobním urážkám, je to vždy občerstvující.

3. května 2024