Neslavná vítězství

Jsem přesvědčen, že křesťané mají autoritu. A dokonce že mohou rozhodnout volby.

Tedy… aby mi bylo dobře rozuměno: Nechci tím říci, že můžeme rozhodnout o volebních výsledcích, tedy o tom, kolik bude mít ta či ona strana mandátů. O tom rozhodujeme jako každý jiný, tedy stejně jako všichni nekřesťané: všichni máme jen po jednom hlase. Přesto je to Bůh, kdo sesazuje krále a ustanovuje krále, a rovněž demokratické politiky. Někdy se politické klima v zemi může rychle změnit, třeba kvůli tomu, že nějaká strana se nedostane do Poslanecké sněmovny. V letošních říjnových volbách se může stát, že se neprosadí žádná z nových stran a že přitom ani KSČM, ani ČSSD nepřekročí pětiprocentní hranici pro vstup do sněmovny. Anebo naopak: Do sněmovny se dostanou jak obě levicové strany, tak „Přísaha“, tak ještě Trikolóra se svými spojenci. V tomto případě by byla atmosféra v zemi hodně jiná, než pokud by nastala první varianta.

Jedna věc jsou volební výsledky, druhá věc, jak jich bylo dosaženo. A zde je role křesťanů a jejich modliteb snad ještě důležitější.

A tady chci varovat.

Jednu dobu to vypadalo, že první na pásce bude PirStan, tedy Piráti a Starostové. Rovnou řeknu, že tuto koalici volit nebudu, protože se domnívám, že by prosazovali genderovou ideologii, sňatky osob stejného pohlaví a indoktrinaci dětí na školách apod., tedy to, co můžeme pozorovat v Británii, Španělsku, zemích Beneluxu nebo Skandinávii.

A přece se jich teď zastanu.

Jakmile se PirStan vyhoupl do čela, začal fungovat Babišův lejnomet. Sám Babiš tvrdil, že Piráti vezmou důchodcům přídavky k důchodu, které jim v posledních dvou letech nadělilo ANO, že budou obsazovat neobsazené byty, otevřou hranice migrantům apod. Lejnomet zafungoval a Piráti ztrácejí. Sám jsem dostal do mejlu několikrát různá varování před Piráty tučným modrým a červeným fontem. Jsou to takové ty nepodepsané mejly, dělící společnost na „my“ a „oni“ a psané velmi rozhořčeně. Varování se týkala věcí, s nimiž sám rovněž nesouhlasím, ale pak tam byla také spousta lží a pomluv, s nimiž se Piráti snaží vyrovnat na svém webu. Bohužel, někteří křesťané k tomu přidali tvrzení, že předseda Pirátů Ivan Bartoš je satanista (měla to dokazovat fotografie z jakési výstavy grafik ve Španělsku, kde se Bartoš zastavil před nějakými údajně satanistickými symboly). „Odvážnější“ křesťané pak prohlásili za satanisty i jiné Piráty. (Mimochodem, Ivan Bartoš se angažuje v husitské církvi. Ne že bych tomu přikládal nějakou zvláštní váhu, ale k tomu satanismu mi to nějak nesedí.)

Po pádu komunismu – někdy v roce 1990, měl Tomáš Dittrich v našem sboru povídání o duchovním boji a duchovních mocnostech nad naší zemí. Mimo jiné se vyrovnával s vyhnáním Němců. Pamatuji si na jednu větu, která se týkala úpadku a žalostného stavu pohraničí: „Bůh nebude žehnat na kradeném.“

Co myslíte, žehná Bůh lhářům a pomlouvačům? Má smysl být ve straně, která sice vyhrála, ale za cenu toho, že lživě pomluvila své konkurenty? Má cenu se z takového vítězství radovat? A co ta obvinění ze satanismu? Když to čtu, říkám si, odkud to ti lidé vědí? Co když jen opakují to, co slyšeli od někoho jiného, a po zdroji této informace se nijak nepídili a ani jim to nepřišlo divné? To se ti lidé nebojí? Vždyť obvinění ze satanismu je velice vážné! Neřekl Pán Ježíš, že jakým soudem soudíme, takovým budeme souzeni?

Přitom nám tato lež stejně pomoci nemůže. A naopak, může hodně uškodit. Piráty totiž budou volit lidé hledající. A hojně je budou volit i prvovoliči. A ti hledají důvody, argumenty, nikoli pouhá tvrzení.

Shodou okolností jsem byl ve Spojených státech počátkem listopadu 1968, během prezidentských voleb, které tehdy vyhrál Richard Nixon nad Hubertem Humphreym. Tyto volby byly zajímavé jednou věcí: Měly ještě třetího kandidáta, bývalého guvernéra Alabamy George Wallace, který dostal 13,5 procenta hlasů. Třetí kandidáti nejsou v USA něčím naprosto výjimečným, ale tento třetí kandidát získal nejvíce hlasů pro třetího kandidáta v celých dějinách Spojených států. Byl to pro „pokrokáře“ nenáviděný Jižan. Studenti v New Yorku a v Bostonu měli transparenty „Communists for Wallace“. Bylo to míněno ironicky a mělo to Wallace zesměšnit. Jenže „hloupí“ venkované tuto ironii nepochopili a rozčilovali se: „To jsou ti studenti tak hloupí, že nevědí, že Wallace je proti komunistům?“

Pokud se křesťané budou proti Pirátům vymezovat nějakým podobným způsobem, budou za zabedněnce a neměli by si pak říkat, že jsou pronásledováni pro Krista, pokud jim to někdo vyčte.

Znovu opakuji: Piráti jsou nebezpeční. Ale nechtěl bych nad nimi zvítězit pomocí lží a pomluv. Pokud se něco takového stane, pak se nedivme, že celá politická scéna se nám bude jevit jako nechutná a vyprázdněná. Přečtěte si jejich program; možná tak najdete dost důvodů proč je nevolit. (I když… některé programové teze vás možná pozitivně překvapí.) Ale argumentujme a neuchylujme se k pomluvám, polopravdám a vyloženým lžím. Takové vítězství by nebylo požehnané.

července 2021

 

 

Epizody z kulturních válek

V Maďarsku přijali zákon zakazující propagaci homosexuality mezi mládeží do osmnácti let. Jak se dalo čekat, zejména v západní a severní Evropě tento krok vyvolal pobouření.

Můj komentář: Zdá se mi, že nizozemský premiér Mark Rutte, který vyzval Maďarsko, aby opustilo Evropskou unii, jedná příliš unáhleně. Z hlediska evropských dějin je výjimečná právě propagace homosexuality, nikoli její omezení. Postoj, který nyní zaujímá Mark Rutte, je – z hlediska dějin – relativní novinkou, byť v řadě evropských států převažuje. Je naší povinností přejímat všechny novinky, které přicházejí z těchto zemí? Pokud vím, tyto otázky jsou v pravomoci národních vlád, nikoli Evropské unie. Nám, konzervativcům, ktreří jsme Evropskou unii neodepsali, hlasy Marka Rutteho a jemu podobných situaci rozhodně neulehčují.

Některé novinky, přicházející z Nizozemí, mne po pravdě řečeno děsí. V roce 2001 byla v této zemi uzákoněna eutanázie, tedy asistovaná sebevražda. V roce 2003 odešlo v Nizozemí touto cestou z tohoto světa 1626 lidí, tj. 1,2 % všech úmrtí. V roce 2016 to bylo již 6091 lidí, tj. 4 % všech zemřelých. Nechává vás to chladnými? Mě nikoli.

Tuším námitku, že sčítám jabka s hruškama. Homosexualita přece s eutanázií nesouvisí.

Dovoluji si mít jiný názor. Samozřejmě budou výjimky, ale jsem přesvědčen, že většina těch, kteří chtějí propagovat homosexualitu, kdo podporují změnu pohlaví, kdo podporují umělá ukončení těhotenství, budou také pro eutanázii. V Maďarsku nebojují proti homosexuálům – předsedovi vlády Viktoru Orbánovi jsou vcelku lhostejní a v jeho vládnoucí straně Fidesz je jich celá řada, dokonce i v relativně vysokých funkcích. Maďarsko prostě nechce, aby se sexuální výchova a otázky s ní spojené přenesla z rodin na státní instituce. A v této věci maďarskou vládu plně podporuji. Aby bylo jasno, v řadě věcí ji nepodporuji ani v nejmenším. Pranic se mi nelíbí plány vybudovat v Budapešti čínskou universitu. (Naštěstí se zdá, že vláda od tohoto projektu nakonec ustoupí.) A pranic se mi nelíbí, že v Maďarsku staví jadernou elektrárnu Rusové. Maďarskou prorodinnou politiku ale považuji za velmi promyšlenou a dobrou.

Britský Vrchní soud vydal v prosinci 2020 rozhodnutí, které se týká změn pohlaví u dětí. V kauze známé jako „Bell versus Tavistock“ soud konstatoval, že šestnáctiletí dospívající nejsou schopni dát informovaný souhlas k užívání blokátorů puberty. Někteří odborníci předpokládají, že přinejmenším Británii zaplaví v následujících letech vlna žalob na kliniky, které provádějí změny pohlaví. V Británii mohou o změnu pohlaví zažádat i nezletilí, aniž o tom informují rodiče.

Počet lidí žádajících o změnu pohlaví narůstá i u nás, ale jde nanejvýš o desítky případů. A ti, kdo si přejí své pohlaví změnit, čeká u nás dvouletá lhůta, během níž si mohou zejména nevratné kroky dobře rozmyslet.

V Británii jde ovšem o tisíce dětí. Kliniky, provádějící změny pohlaví, jsou velký byznys. Přitom neexistují žádné studie, které by prokázaly, že ti, kdo své pohlaví nechali změnit, se cítí lépe než původně. A dnes už by existovat mohly. Možnost změnit své pohlaví je sice relativně nová, nicméně příslušné operace již podstoupily celosvětově tisíce lidí.

Něco takového není v Maďarsku možné. Zatím. A já zatím nebudu vyzývat Marka Rutteho, aby s celým Nizozemím vystoupil z Evropské unie, když mají takový zákon, který podle všeho umožňuje zabíjet lidi. Prostě nemám víru na to, že v Nizozemí (nebo v jakékoli jiné zemi) jsou tisíce lidí, kteří si skutečně přejí zemřít.

Další oblast, v níž probíhají kulturní války, je oblast sportu. Sport, zejména olympijský, měl probíhat v míru. V antickém Řecku prý státy přestávaly po dobu olympijských her bojovat. Když vznikal Mezinárodní olympijský výbor, stanovil, že Olympijské hry nelze využívat k politické propagandě. A stejné pravidlo platilo v organizacích, které řídí jednotlivé sporty, tedy např. v UEFA. V poslední době ale vidíme, že toto pravidlo je porušováno. Nejznámějším projevem je spor o poklekání či nepoklekání. Poklekání je údajně bojem proti rasismu; jsem si jist, že tento projev rasismus nevymýtí.

Před několika dny se UEFA postavila proti záměru nasvítit při utkání Německa s Maďarskem mnichovský stadion v duhových barvách, což měla být propagace LGBTQX ideologie a políček maďarské vládě. Obávám se, že politická propagace se bude ve sportu nadále rozšiřovat; ovšem pouze budete-li stát na „té správné straně“ a bojovat „za dobrou věc“. Jestli mi něco připadá jako negace evropských hodnot, pak je to právě toto. Asi to bude tím, že stojím na té špatné straně.

  1. dubna 2021

 

 

Proč jsem očkovanec

Jsem už několik týdnů očkovanec. A některým z přátel jsem slíbil, že vysvětlím, proč jsem se nechal očkovat a proč jsem nedbal na varování mnohých.

Jen krátce zmíním, jak jsem očkování snášel.

Mám velmi milou sousedku Jiřinku, stejný ročník, jako jsem já, nyní je v důchodu – původní profesí zdravotní sestra. A dobrá křesťanka.

No obou dávkách byla o čtyři dny dříve nežli já. Po první dávce dva dny nemohla zvednout ruku, do které dostala injekci. Po druhé dávce měla dva dny zvýšenou teplotu.

Já jsem po první dávce neměl reakci žádnou – skoro mě to mrzelo. Po druhé mě ruka dva dny mírně bolela – kdybych nevěděl, že jsem byl očkován, asi bych tomu ani nevěnoval pozornost.

Přitom s reakcí na očkování jsem se v rodině setkal. Ne ovšem nyní, ale před více než dvaceti lety. Jedna z našich dcer – byly jí tehdy asi dva roky – měla velmi silnou a negativní reakci na hexavakcínu. Dvakrát se jí zatočila hlava, takže upadla, a dva dny měla horečky. Dost nás to tehdy vyděsilo.

Nicméně na očkování jsem tehdy nezanevřel. Mám zálibu ve statistikách a v logickém uvažování. Taky sbírám tzv. „příbalové letáky“ z nejrůznějších léků. Tři pilulky beru pravidelně – dvě na tlak a jednu na cholesterol. Ale sem tam mi někdo předepíše i něco jiného – proti plísni na nehtech, oční kapky po úrazu oka… Většinou je v příbalovém letáku podkapitolka „nežádoucí účinky“ s varováním, že jeden z deseti má ty a ty nežádoucí příznaky, jeden ze sta opět ty a ty. Já jaksi nikdy nic. Nejsem ani jeden ze sta, ani jeden z deseti. Děkuji za to Pánu Bohu. Ptají se mě na alergie… zase nic. V mém dětství jich bylo mnohem méně a tehdy se mě nikdo na ně neptal.

Když se pak dočtu, že z milionu očkovaných zemřelo 37 na trombózu či embolii (a navíc nebylo jasné, zda za to mohlo skutečně očkování), tak tiše vzpomenu na pozůstalé, kterých je mi líto, ale takové číslo pro danou vakcínu vidím spíše jako její doporučení.

Žádný z odpůrců očkování, který se mě snažil přesvědčit o jeho škodlivosti, nikdo těmito statistikami neargumentoval. V naprosté většině lidé argumentují jednotlivými případy („Já znám jednu paní a té přišel pozitivní test, ačkoli na testování vůbec nebyla“) nebo zprávami od dobrých známých („jedna známá mi říkala, že v domově důchodců v Podkrkonoší zemřelo po očkování 23 lidí“). Shodou okolností taky znám jednu paní, která dva dny po očkování zemřela. Pitvou se zjistilo, že se zřejmě dva dny před očkováním nakazila COVIDEM, dokonce se přišlo na to, od koho. Ten dotyčný v tu chvíli netušil, že je nakažlivý.

Statistiky hovoří naprosto jasně: U nás schválené vakcíny jsou bezpečné.

Problém je v něčem jiném než v počtu zemřelých či jinak postižených. Problém je v tom, že v posledních desetiletích velice narostla nedůvěra vůči vládám, ale i mezi lidmi obecně. Ještě tak před třiceti lety bych byl všemi deseti pro povinné očkování. Dnes pro povinné očkování nejsem, protože řada lidí by to brala jako pokus jim do těla něco vpravit a nějak jim ublížit. Přitom když v naší zemi zůstane dejme tomu třicet procent neočkovaných, může se mezi nimi mnohem snáze objevit nějaká nebezpečná mutace, která by se neobjevila, kdyby nenaočkovaných bylo dejme tomu jen pět procent. Logicky vzato, kdo se očkovat nedá, ohrožuje ostatní. Jenže lidé tomu nevěří. Možná, že tato nedůvěra bude jedním z faktorů zániku naší civilizace.

Dovolím si malou odbočku. Jiným faktorem tohoto zániku možná bude neochota mít děti. Sociologové čekali, že s lockdownem poroste porodnost. Tak tomu v podobných situacích v minulosti vždycky bylo. Jenže v Kalifornii klesla loni porodnost o patnáct procent. Nevím, zda jsou už nějaké statistiky od nás. Je to paradox – sex se v posledních dekádách cpal všude, takzvaně se „odtabuizoval“, lidé byli povzbuzováni, aby si ho dopřávali ostošest, a hele, když šiřitelé „volné lásky“ na celé čáře zvítězili, čtvrtina lidí o sex nejeví žádný zájem. Nu, když se ze svátosti stane hračka… Ale tomu možná málokdo rozumí.

Zajímavé je, kolik lidí je přesvědčeno, že za vším je nějaké spiknutí.

U nás v Jeseníku před dvěma lety probíhala kampaň proti 5G. Byla velmi silná a radnice možná zareagovala trochu pozdě. Nakonec uspořádala veřejnou debatu v kinosále. Já jsem tam sice nebyl, ale slyšel jsem přítele vyprávět o jednom zajímavém momentu. Vystoupil tam nějaký odborník z Olomoucké univerzity a snažil se přítomné přesvědčit, že 5G sítě jsou neškodné. Prý se atmosféra začala měnit, když zmínil: „Prosím vás, já mám dvě děti a pět vnoučat. Myslíte, že bych 5G sítě hájil, kdybych si myslel, že tím škodím dětem a vnoučatům?“

Zastánci různých teorií spiknutí si patrně neuvědomují, kolik lidí by muselo být zasvěceno do takového spiknutí, kdy by se vakcíny používaly k celosvětovému omezení porodnosti. Našlo by, s odpuštěním, mezi lidmi tolik hajzlů? A žádný spravedlivý, který by do toho hodil vidle?

Ale ano, máte pravdu, existuje protiargument: Ti spravedliví byli dávno zlikvidováni. Prostě teorie spiknutí se jejich zastáncům jeví jako neprůstřelné.

Co s tím? Nějaké rychlé řešení nemám, ale podobně jako v mnoha svých jiných článcích radím: Budujme ostrůvky důvěry. A uvažujme logicky.

  1. května 2021

 

 

Smysl pro proporce

Vím, že přicházím s křížkem po funuse. Chci se věnovat kauze propírané již před pár týdny. Jde o utkání Slávie se skotským klubem Glasgow Rangers, po kterém se rozvířila vzrušená debata na téma rasismus.

Během tohoto utkání byl těžce zraněn slávistický brankář Kolář, jemuž Kemar Roofe šlápl do obličeje a zlomil lebeční dutinu. Celkově byli hráči Rangers značně agresivní a emoce byly na všech stranách vypjaté. V závěru utkání český obránce Kúdela cosi zašeptal Glenu Kamarovi, který ho ihned obvinil z rasismu. Pak si ještě při odchodu do šaten na Kúdelu počkal a v přítomnosti zástupce UEFA mu dal ránu pěstí. Okamžitě vznikla vzrušená aféra. Za otloukánka nebyl Roofe nebo jiní agresivní hráči Rangers, ale Kúdela. Ten dostal také ze všech protagonistů nejvyšší trest – distanc na deset utkání. Roofe, který mohl svým zásahem Koláře zabít, dostal distanc na tři utkání. Když o tom přemýšlím, zdá se mi, že „svět je ňákej divnej“. Pokusím se to rozvést.

Předně ke střetu Roofeho s Kolářem. Zákrok to byl brutální, a těžko říci, zda úmyslný či neúmyslný. Rozhodující je ale jedna okolnost: Roofe šel primárně po míči a byl v kontaktu s míčem před oním osudovým střetnutím. Kdyby nakopl Koláře bez míče, nebylo by co řešit – byl by to případ trestněprávní. Nicméně Roofe šel po míči a až potom následovala ona rána kopačkou do obličeje. Ano, takové věci se ve fotbale dějí, byť výjimečně, ale Roofem se dál zabývat nebudu.

Pokud jde o konflikt Kúdela – Kamara, pak to je jednoznačná situace, kdy stojí slovo proti slovu. Ano, Kúdela neměl Kamarovi nic šeptat. Nevíme, co mu šeptal, a spor se točí kolem toho, zda řekl „fucking guy“ nebo „fucking monkey“. Obojí je ošklivé. Nechápu ale, proč by mělo být „fucking guy“ o něco „lepší“ (nebo, chcete-li, méně rasistické) než „fucking monkey“. Pokud se vážně řeší takovéto blbosti, tak mi to opravdu připadá jako kolektivní ztráta zdravého rozumu.

Samozřejmě věc by byla jiná, kdyby Kúdela na Kamaru (nebo na kohokoli jiného) volal hlasitě obscénnosti, které by bylo slyšet po celém hřišti. Ale šeptání do ucha? Propána, to je Kamara taková citlivka, aby to musela řešit UEFA? To skotští novináři, řešící Kúdelův údajný rasismus, nechápou nesouměřitelnost Roofeho zákroku a šeptaného slova? Vytanula mi na mysli písnička o Škrholovi. Snad ji znáte: „…malé věci řešte ruky mávnutím, nedopadnete tak jako Škrhola, nebudou vás považovat za…“ (Ehm, musím si dát pozor, abych taky nebyl obviněn z rasismu nebo něčeho podobného.)

Přiznám se, že neméně mě zneklidnilo hodnocení jedné epizody z následného utkání s Walesem, kde hráč Arsenalu Gareth Bale udeřil Kúdelu loktem do obličeje, což bylo některými britskými komentátory kvitováno téměř pochvalně. Pokud si mají hráči tímto způsobem vyřizovat mezi sebou účty, pak, zdá se mi, sport pozbývá svého základního významu. V takové atmosféře se fair play pěstovat nedá.

Dle mého názoru byl Kúdela odsouzen bez důkazů, protože důkaz v takové situaci existovat nemůže, a rána pěstí cestou do šaten je dle mého názoru mnohem vážnější záležitost než šeptání, ať už bylo jeho obsahem cokoli.

A nyní si můžeme položit otázku, proč byl Kúdela odsouzen. Proto, že naše doba si žádá „bojovat proti rasismu“. Rasismus je nepochybně hloupý, trapný, odsouzeníhodný a ve svých krajních podobách skutečně nebezpečný. Souhlasím i s tím, že existuje i v České republice. Možná si ještě vzpomenete, jak byl někdy v polovině devadesátých let pálkou zavražděn jeden Rom v přítomnosti svých dětí, a soudce tehdy rozhodl, že „rasový motiv se nepodařilo prokázat“. Hanebné, hanebné a trestuhodné.

Součástí boje proti rasismu je klekání před počátkem utkání. Bohužel se to dostalo do polohy, kdy neplatí pouze: „Pokleknutím protestuji proti rasismu“, ale – podle vítězící ideologie – platí i „nepokleknutím dokazuješ, že jsi rasista“. Pokud je to takto, pak odmítám pokleknout.

Je za tím patrně i zkušenost života pod vládou komunistické státostrany. Účast v prvomájové veselici byla povinná, účast na studentském Majálesu byla podezřelá a posléze potíraná. Hádejte, kde jste si více pobavili a kde jste našli zajímavější lidi?!

Potírejme skutečný rasismus. Ale neztraťme při tom smysl pro proporce.

  1. dubna 2021

 

 

Vztah ke komunistům

Po zveřejnění svých vzpomínek na Jana Sokola jsem dostal řadu podobných a řadu rozdílných reakcí. Jedna z nich byla velmi ojedinělá, leč zajímavá. Její autor článek samotný hodnotil přejně, nicméně vyhranil se kriticky vůči výroku Jana Sokola po pro něj neúspěšné prezidentské volbě. Jan Sokol – na rozdíl od svého přemožitele Václava Klause – nešel na poslanecký klub KSČM. Později řekl, že by „musel chodit kanálama“, pokud by tam šel, což je výrok, který jsem hodnotil kladně.

Ocituji nyní námitku svého kritika:

Komunisté před, po a kanály

Přiznám se, že mám problém s tím, když se nerozlišují komunisté před 89 a po 89.  Byl jsem sice tehdy teenager, ale pokud si něco pamatuju, tak tehdy nejvíc vadilo pokrytectví a kariérismus. Jakési předstírání socialistického názoru s cílem dosáhnout nějakých výhod. Toto pokrytectví automaticky (logicky) u komunistů ve straně setrvavších po roce 1989 zmizelo.

Od té chvíle mohli opět hájit své přesvědčení autenticky. Rok 89 osvobodil i je. Z tohoto důvodu ty Sokolovy „kanály, kterými by musel chodit“ považuji za poněkud zjednodušující, a hlavně nespravedlivou stereotypní zkratku.

Pokusím se Sokolův postoj obhájit. Pro většinu mých přátel a vrstevníků byl jeho postoj srozumitelný a jediný možný. Patrně bych necítil potřebu Sokolův výrok hájit tak silně, kdybych nevnímal určité posuny v chápání čtyřiceti let komunistické vlády. Tyt posuny, naznačující, že vlastně nebylo tak zle a že komunisté vládli s jakýmsi tichým souhlasem normalizované společnosti, jsou právem označovány jako „revizionistické“. Nemám sice rád nálepky, a to zejména ne takové, jichž sami komunisté rádi používali (a slovo „revizionistický“ k takovým nálepkám nesporně patří), nicméně zde jde skutečně o zásadní revizi pohledu na minulost.

Nebudu se vyjadřovat k motivaci, proč někdo vstupoval do strany v letech normalizace a proč ve straně (rozuměj: komunistické) zůstával i po roce 1989. Vím, že ještě v šedesátých letech existovali mnozí upřímní komunisté, kteří se různých sviňáren přímo nedopouštěli. Patřila k nim i moje babička. Ač dcera význačného evangelikálního kazatele, vstoupila v roce 1945 nadšeně do strany a vystoupila z ní až v srpnu 1968. Vzpomínám si, jak mi – dvanáctiletému klukovi – se zápalem líčila, jací byli Schling a Slánský rafinovaní nepřátelé. Přitom o dva roky později s pohoršením vyprávěla rodině, jak komunisté falšují volby (seděla totiž ve volební komisi, ale pohoršovala se pouze v rodině, nikoli na stranických schůzích).

Asi bych se na komunistickou stranu díval jinak, kdyby se v roce 1989 nebo 1990 přejmenovala, jako to udělaly komunistické strany v okolních zemích – NDR, Polsku či Maďarsku. Tam to přitom vlastně ani nebylo tolik potřeba, protože tyto komunistické strany slovo „komunistický“ přímo v názvu neměly. Nicméně přejmenování něco znamenalo a vyjadřovalo: Především rozchod s komunistickou vládou, která byla ve všech uvedených zemích do nástupu Gorbačovovy „perestrojky“ ovládána z Moskvy. Ponechávám stranou, do jaké míry byl tento rozchod dostatečný a upřímný. Nicméně to, že naši komunisté něco takového neudělali, je dokladem toho, že oni sami si zachování kontinuity s předlistopadovým režimem přejí. A pokud člověk pět minut poslouchá takovou Martu Semelovou nebo dlouholetého místopředsedu KSČM Josefa Skálu, těžko o tom může pochybovat.

Komunistická vláda znamenala katastrofu vždy. A to od Kuby po severní Koreu. Někde mírnější, někde surovější. Není však země, kde by neznamenala konec svobody vyjadřování a zmanipulované politické procesy. A na věci nic nemění ani skutečnost, že byla relativně dlouhá období, kdy lokálně bylo volnosti o něco více (např. v Maďarsku v sedmdesátých a osmdesátých letech). Že komunismus znamená katastrofu a nesvobodu vždy, bylo jasné už před rokem 1989 a samozřejmě po něm. Současní komunisté nemohou tvrdit, že oni o tom nevěděli. Znovu opakuji: Necítím se povolán – a nevnímám ani potřebu – zkoumat jejich subjektivní motivy. Ale jsem přesvědčen, že Václav Havel k nim zaujal správný postoj, když je nezval k různým jednáním demokratických stran. Přičemž souhlasím i s tím, že komunisté nebyli zakázáni. Nechť jsou souzeny konkrétní činy; odsudek zhoubné ideologie nechť není záležitostí pro soudy, ale pro historiky, sociology, politiky… Lidé, které by zřejmě Jan Sokol musel navštívit, pokud by chtěl být za každou cenu prezidentem, byli jeho dokonalým protipólem. Kdyby šel žádat o jejich podporu, nebyl by tím, kým a čím byl. Nemstil se – přestože mu zabili tchána a velice komplikovali většinu jeho života. Byl velkorysý, ale pravdivý. Byl pro tuto zemi požehnáním, zatímco komunisté pro ni byli prokletím. A jsem přesvědčen, že prokletím zůstávají, byť už této zemi vládnou pouze velmi částečně.

  1. dubna 2021

Vzpomínky na Jana Sokola

Snad mi prominete, že nezačnu od Jana Sokola, ale od jeho manželky, Františky Sokolové, roz. Patočkové. S tou jsem se setkal mnohem dříve než s Janem Sokolem. Když jsme se viděli poprvé, byly mi čtyři roky a jí asi tak třináct. Přišla se svými rodiči k nám na návštěvu. Můj otec totiž studoval u prof. Jana Patočky filosofii a nějakým způsobem se setkali a spřátelili. Možná v tom sehrála roli Akademická YMCA, jejímž byl otec posledním tajemníkem před jejím rozpuštěním.

Já jsem byl čtyřletý špunt se zájmem o zeměpis a sklonem k dětské fabulaci. V oné době jsem už sbíral mapy a znal jsem hlavní města většiny států. A tak, když jsem se ocitl s Fanynkou Patočkovou v dětském pokoji, vyprávěl jsem jí, jak jsem byl s rodiči v Číně a jaké to bylo, když jsme se vraceli transsibiřskou magistrálou. Fanynku jsem tím vyděsil a ona zašla do obýváku za otcem a šeptala mu: „Tati, dej si na ně pozor, to musí být nějací komunisti, ten malej kluk mi povídal, jak byli v Číně a v Rusku!“

Přiznám se, že to z nám jen z rodičovského vyprávění. Fanynka Sokolová se v těchto vzpomínkách vyskytne ještě jednou, o mnoho později.

S Janem Sokolem jsem se setkával několik let pravidelně na tzv. „kecandě“, kde byl vůdčí osobností. Pravidelnými účastníky byli Dr. Zdeněk Neubauer, Václav Žák, Vojtěch Sedláček, Tomáš Halík, Daniel Kroupa, Alexandr Svoboda, Václav Trojan, malíř Pavel Brázda a jeho žena Věra Nováková, rovněž malířka a ilustrátorka. Mnozí další kecandu navštěvovali nějakou kratší dobu. Posledním místem, kde se „kecanda“ scházela, byla kancelář evangelického sboru Na Maninách. Tam chodívala i mladší generace – můj bratr Aleš, Jindřich Běťák, Jiří Měska, Věra Hájková, abych jmenoval alespoň některé.

Jan Sokol byl vůdčí osobností ve Výzkumném ústavu matematických strojů (VUMSu), což bylo tehdy špičkové kybernetické pracoviště, kde našlo útočiště mnoho disidentů. Jan Sokol pochopitelně nebyl ve straně a nemohl zastávat žádné oficiální postavení. Byl ovšem pro ústav nepostradatelný.

Jan Sokol byl jedním z nejvzdělanějších a nejšlechetnějších lidí, jaké jsem v životě poznal. Nikdy jsem ho neslyšel zesměšňovat protivníka v nějaké diskusi. Měl pozoruhodný dar – přes veškeré vzdělání – mluvit i o velmi složitých otázkách velmi srozumitelně. Dokázal si vážit lidí, kteří měli odlišné názory od něj.

Uvedu příklad. Jednu dobu jsme s několika lidmi s „kecandy“ studovali hebrejštinu. Nechal jsem tehdy okopírovat knihu Rut, účastníci se naučili písmenka a pak jsme rozebírali jedno slovo po druhém. Shodou okolností mě v té době navštívil jeden horlivý bratr, který měl u mě přespat, a chtě nechtě byl přítomen našemu malému kroužku hebrejštiny. Ve své horlivosti zasáhl do našich lingvistických snah a jal se účastníky obracet na víru. Bylo mi to hodně trapné a na příští schůzce jsem se za tento drobný incident omlouval. Honza Sokol byl – na rozdíl od některých jiných – velmi velkorysý. Už bych ho nedokázal přesně citovat, ale řekl něco v tomto smyslu: „Není třeba se omlouvat. Bylo znát, že je to celistvý člověk, zapálený pro Boha.“

Nicméně vrátím se zpět. Během studia čtvrtého ročníku na teologii jsem se dostal do vnitřní krize a měl-li jsem předtím nějakou víru, tak v té době jsem ji ztratil. Teologii jsem se rozhodl pověsit na hřebík a věnoval jsem se ruským dějinám. To mi vydrželo sedm let. Fanynka Sokolová pracovala ve Slovanské knihovně a já jsem si k ní chodil vypůjčovat knížky. Slovanská knihovna měla mimo jiné druhé vydání Leninových sebraných spisů. To bylo někdy koncem Stalinovy vlády zničeno, protože obsahovalo rozsáhlé výkladové poznámky, z nichž šlo vyčíst, „jak to bylo doopravdy“. Pokud vím, v Československu přežily jen tři exempláře tohoto 2. vydání o 35 dílech. (Další vydání, třetí a čtvrté, již byla zmanipulována.) Jeden z nich byl právě ve Slovanské knihovně. Fanynka Sokolová mi je půjčovala domů. Kdyby se na to přišlo, znamenalo by to jistě okamžitý vyhazov.

Po konci tohoto sedmiletého období jsem se vrátil ke křesťanské literatuře. Začal jsem překládat sbírku tzv. „Apoštolských otců“. Ale pak přišel „státní souhlas k výkonu duchovenského povolání“, mé obrácení ke Kristu a brzy spousta práce na Maninách, a já už jsem neměl síly překlad dokončit. Honza Sokol řekl, že je škoda to nedodělat, a tak dodělal to, co jsem já už nestačil. Tato naše společná práce se dočkala trojího vydání. Bez něj by překlad nevznikl.

Nevím přesně, jak to měl Jan Sokol se studiem. Jestli si to dobře pamatuji, studoval dvě vysoké školy, které ale nedokončil. Na otázku, proč, odpověděl, že měl pocit, že mu ta škola už nemohla víc dát. Od snad kohokoli jiného by to znělo nafoukaně, ale od Honzy Sokola to znělo jednak pokorně, jednak věrohodně. O tituly nestál a nikdy si na nich nezakládal – ani později. Vzpomínám si, jak ho jednou jeden z účastníků kecandy oslovil jako „doktora Sokola“. Oslovující sám mě dva tituly. Honza Sokol ho dosti zpražil a řekl mu, že takové řeči nemá rád.

Záběr jeho znalostí a zájmů byl ohromující. Nevím, jak to všechno stačil, protože nikdy nevypadal uspěchaně. A přitom se upřímně zajímal o druhé. Přiznám se, že jsem se tím vždy cítil poctěn. V jeho přítomnosti člověk jako by sám nabýval na hodnotě. Přesný opak lidí, kteří vás téměř při každé příležitosti zpraží a nějak vám dají najevo svou nadřazenost.

Po konci kecandy (v roce 1981, pamatuji-li se dobře) jsme se vídali už jen sporadicky – na Klárově v předvečer 25. února u památníku obětem komunismu, na oslavě Honzových osmdesátin, před tím na oslavě osmdesátin naší maminky, náhodně v metru… Honza se vždy zajímal o to, co dělám a co píšu, a já jsem se pochopitelně zajímal o něj.

Vzpomínám si, jak jsme se potkali v metru někdy v polovině osmdesátých let. Honza řekl: „Tak jsem slyšel, že ti to v těch Holešovicích pěkně roste.“ Zaujal jsem takový trochu náboženský postoj: „To já ne, to žehná Pán!“ Na to Honza: „No jo, pěkně s sebou mrskáš, takže má Pán čemu žehnat.“

Byl jsem tázán na jeho víru. Popravdě řečeno, moc toho nevím. V dobách normalizace napsal několik úvah či esejů, které kolovaly v kopiích psaných na psacím stroji. Jedna z nich – čtyřstránková – se jmenovala Vykoupení. Marně jsem ji teď hledal. Byla jednoduchá, prostinká, plná evangelia. Mohl jsem se vším souhlasit a ještě obdivovat, jak srozumitelně to bylo napsáno. Žádná církevní kananejština – chápali to i nevěřící. Jan Sokol ovšem nebyl evangelikál – byl to katolík, ovšem, řekl bych, velmi osvícený katolík.

Můj bratr Aleš, který rovněž pracoval ve VUMSu, vzpomíná, jak za Janem Sokolem chodila neustále spousta lidí a ptali se ho na radu – všichni vlastně pracovali na stejném projektu, ale na jeho různých částech. Chodili za ním jak ti, u kterých se to více méně předpokládalo, tak ti, kteří po něj znamenali spíše zdržování. Aleš říká, že Jan Sokol nikoho z nich neodmítl. Když s tím o tom Aleš mluvil, řekl Honza, že to patří k jeho křesťanství. Jeho podstatnou složkou je – jak řekl – zájem o lidi, a projevem tohoto zájmu je, že jim věnujeme komoditu, která je jednou z nejvzácnějších, totiž svůj čas.

Někdy počátkem osmdesátých let strávil Jan Sokol týden sám v ústraní na naší chalupě v Jeseníkách. Jeli jsme tam spolu vlakem, ale já jsem pak pokračoval do Vrbna pod Pradědem, kde se právě v onom týdnu konal kurz pro evangelické faráře a vikáře. Během toho týdne jsem jednou večer s několika svými kolegy Honzu na chalupě navštívil. Dlouho jsme diskutovali o vztah církve a politiky. Už nevím, kdo tam přesně byl, ale vůdčí osobností byl farář Tomáš Bísek z Telecího na Vysočině, který nedlouho na to přišel o státní souhlas, když objevil v kanceláři „štěnici“ a žádal u soudních orgánů prošetření. Vzpomínám si, že šlo o interpretaci počátku 16. kapitoly Lukáše, kde se mluví o Pilátovi, který nechal zmasakrovat Galilejské poutníky. Už si nevzpomínám, jak ta diskuse přesně probíhala, ale vím, že Tomáš Bísek Honzu Sokola přesvědčil. Honza Sokol vesměs spory neprohrával, ale pokud ano, jako v tomto případě, dokázal se s tím vyrovnat s úžasnou graciézností.

Na chalupě jsme pak zůstali spolu ještě další dva či tři dny po skončení zmíněného kurzu. Tehdy se v Jeseníkách nesmírně přemnožila vysoká zvěř a my jsme byli nuceni stavět vysoké ploty. Honza mi pomáhal stavět třímetrový plot ze smrkových planěk. Dřevo nebylo nijak ošetřené a někdy kolem roku 2008 vzal tento plot za své. Když Jan Sokol kandidoval na prezidenta, těšil jsem se na to, že jestli vyhraje, budu se moci chlubit: „Tento plot mi pomáhal stavět pan prezident!“ Nu, ostrouhal jsem.

Když jsem se dověděl o Honzově kandidatuře, volal jsem mu a vyjádřil jsem mu podporu. A pak jsem mu volal, když prohrál s Václavem Klausem. Bavili jsme se o celém průběhu volby. Jan Sokol na rozdíl od Václava Klause nešel navštívit komunistický poslanecký klub. V onom povolebním telefonátu mi řekl: „To víš, kdybych tam šel, to bych pak musel chodit kanálama!“ Prostě byly věci, které by Jan Sokol neudělal. V přímé volbě by pochopitelně neměl šanci. Jan Sokol měl lidi rád, ale nikdy se jim nepodbízel.

Považuji za velkou výsadu, že jsem mohl znát tak úžasného člověka.

  1. února 2021

 

 

Čím mě oslovil Charles Murray

V tomto třetím a posledním článku, referujícím o knize „Coming Apart“ („Rozcházení“), chci upozornit na některé zajímavé myšlenky.

Kniha je plná statistik a grafů, které nám ovšem neřeknou prakticky nic o jednotlivých lidských osudech. Murray postuloval dvě hypotetická města, která nazval Belmont a Fishtown. Belmont je obýván vyšší střední třídou, Fishtown třídou nejnižší. V druhé polovině své knihy Murray propojuje statistická zjištění o vývoji vztahu k základním hodnotám amerického projektu v čase (připomínám, že těmito základními hodnotami míní píli a činorodost, poctivost, manželství a zbožnost) s konkrétními osudy lidí žijících v lokalitách, které odpovídají oněm dvou hypotetickým městům. Je známo, že mnozí američtí muži se nestarají o své nemanželské děti. Murray ale píše: „Děti potřebují otce, a příští generace v obci s mnoha dětmi vyrůstajícím bez otců bude mít velký problém.“ Tento problém ovšem nemohou vyřešit žádné sociální dávky.

Murray se obšírně zabývá štěstím. Tvrdí: „Štěstí spočívá v trvalé a oprávněném spokojenosti se životem jako celkem.“ (s. 258) Aby byl člověk spokojený, potřebuje vědět, že na něm záleží (důležitost), potřebuje o něco usilovat, a potřebuje vědět, že má určitou zodpovědnost. Uvádí, že není mnoho věcí v životě, které tyto požadavky naplňují. Patří k nim ale to, že je někdo dobrým rodičem. Patří k nim dobré manželství. Patří k nim dobře odvedená práce. Patří k nim i věrnost náboženskému přesvědčení. A patří k nim i to, že člověk je dobrým sousedem a dobrým přítelem pro lidi v okolí. Murray říká, že toto vše se odehrává ve čtyřech oblastech: rodina, povolání, obec (komunita) a víra. (s. 259).

V další části knihy se snaží kvantifikovat, jak tyto čtyři oblasti jednotlivě přispívají k prožívanému štěstí. V části věnované rodině potvrzuje to, co jsem zjistil při psaní své knihy Vztahy, sex, rodina: Je velký rozdíl mezi tím, zda lidé spolu žijí na hromádce nebo vstoupili do manželství. Například děti vyrůstající ve svazcích bez manželství jsou na tom statisticky blíže dětem vyrůstajícím se svobodnou matkou než dětem vyrůstajícím v manželství. České „na papíru přece nezáleží“ je veliký omyl.

Zajímavé je další zjištění z oblasti víry. 49 % lidí, kteří deklarovali, že jsou v životě šťastní, se účastnilo nějaké sborové akce dvakrát týdně nebo častěji. U lidí, kteří se účastní sborových akcí jednou měsíčně, to bylo 34 %. U těch, kteří do sboru nechodí nikdy, to bylo 23 %. Jinými slovy, lidé účastnící se sborového života jsou dvakrát šťastnější než lidé, kteří se na životě církve nepodílejí. Přitom si Murray všímá toho, že existuje řada lidí, kteří se deklarují jako věřící, pouze nemají nic společného s církví. Pokud ale jde o štěstí, píše, „musíte věřit, ale to nestačí. Musíte i chodit do sboru“. (s. 264)

Samozřejmě existují různé kombinace oněch čtyř oblastí. Člověk může mít velmi uspokojivé zaměstnání, a přitom nešťastné manželství. Nebo naopak.

Murray rovněž konstatuje, co jsem také zjistil při psaní knihy Vztahy, sex, rodina, totiž že finanční příjem ke štěstí přispívá jen málo – samozřejmě pokud člověk nehladoví a má kde bydlet. Ale máte-li příjem sto tisíc dolarů ročně nebo tři sta tisíc dolarů ročně vás pocit štěstí prakticky vůbec neovlivní.

Zajímavým zjištěním bylo, že lidé, kteří byli spokojeni v práci, žili v manželství, měli vysokou „sociální důvěru“ (ta patří do oblasti „obce“) a chodili každý týden do sboru, se deklarovali jako „velmi šťastní“, ať už žili v Belmontu či ve Fishtownu.

Murray se v závěru své knihy věnuje rovněž rozdílu mezi americkou společností a společností evropskou. Dává za pravdu zastáncům sociálního státu, že by se měl postarat o to, aby lidé nezůstali bez přístřeší a měli co jíst. Ale lidé potřebují i něco dalšího, například sebeúctu. Sebeúctu si ale člověk musí zasloužit – pokud si ji člověk nezasloužil, tak to nebyla sebeúcta. Ale jediný způsob, jak si něco zasloužit, je pustit se do něčeho, v čem můžeme selhat, neuspět. Lidé potřebují intimní vztahy, ale ty mohou být uspokojující, jen když mají určitý obsah. Intimní vztahy jsou uspokojující, pokud naše interakce má určité následky.

Když se stát snaží udělat lidi šťastnými, pak snižuje odpovědnost, kterou lidé mají za kýžený výsledek, a nutně oslabuje instituce, skrze které mohou lidé žít uspokojující život. Když se stát snaží dát lidem to, co jim z podstaty věci mohla dát jen obec či rodina, pak obce a rodiny připravují o něco podstatného. „Když je rodina dysfunkční nebo když se zcela rozpadne, pak stále více dětí trpí způsobem, který nijak nesouvisí s nedostatkem peněz.“ (s. 287).

Kdysi – ještě v 60. letech minulého století, mohl muž pracovat v nějakém obyčejném zaměstnání (menial job), ale byl schopen se postarat o svou rodinu. Mohl být hrdý a měl určité postavení i v obci. Dnes je ovšem již nemá, zejména žije-li na sociálních dávkách.

Ukončím zajímavou poznámkou o Evropanech, kteří ztratili své náboženství: „Evropané dospěli k přesvědčení, že člověk je soubor aktivovaných chemikálií, který je po nějakém čase deaktivován. Je-li tomu tak, pak tvrzení, že smyslem života je strávit ho co nejpohodlněji, je rozumný závěr. Opravdu – jakýkoli jiný postoj je vlastně iracionální. Alternativou k evropskému syndromu je tvrzení, že náš život může mít transcendentní význam, pokud ho strávíte konáním důležitých věcí – výchovou dětí, tím, že nebudete závislí na druhých, ale budete dobrým přítelem či sousedem, tím, že zjistíte, co vám jde, a to pak budete dělat nejlépe, jak umíte. V Americkém projektu jde o vytvoření co nejlepšího rámce, abyste mohli toto vše uskutečnit.“ (s. 288)

  1. března 2021

 

 

Ctnosti v základech

Původně jsem tento článek nazval „Základní ctnosti“, ale pak jsem si uvědomil, že tento titulek by byl zavádějící. Pokračuji v referování o knize Charlese Murraye Coming Apart. Autor pojednává o vývoji americké společnosti v letech 1960 – 2010. Uvádí čtyři ctnosti, o nichž netvrdí, že jsou ty nejdůležitější. Dokládá ale, že jsou v základech „amerického projektu“ (my jsme zvyklí spíš na termín „americký sen“). Má na mysli píli a činorodost, poctivost, manželství a zbožnost. Na citátech dokládá, že tyto ctnosti považovali za důležité i „otcové zakladatelé“ Spojených států. Dokonce i ti, kteří nebyli nijak horlivými křesťany, byli přesvědčeni, že bez zbožnosti nemůže demokracie trvale obstát. K píli a činorodosti: Na počátku Spojených států bylo hluboké přesvědčení že „člověk by měl svůj život strávit zlepšováním prostřednictvím pilné práce“ (s. 135). K poctivosti: Američané byli drsní, ale jejich slovo platilo. Např. v letech 1760 – 1810 bylo ve státě Massachusetts soudně obviněno pouze 2,7 lidí z 10 000. Pokud jde o „divoký západ“, bitky a konflikty byly běžné, ale téměř nikdy se nestalo, že by někdo bezdůvodně napadl mírumilovného cizince.

Pokud jde o manželskou věrnost, v dobách před vznikem Spojených států i v dobách následujících se zdá, že Američané si byli v manželství věrnější než Evropané. To byl názor nejen Američanů, ale především Evropanů. Angličanka Harriet Martineauová, radikální feministka, která předběhla svou dobu, napsala, že „manželství je v Americe univerzálnější, bezpečnější, klidnější a šťastnější než v Anglii“ (s. 139, kde najdete i příslušné odkazy). Mnozí viděli příčinu těchto šťastnějších manželství v tom, že Američané zcela zamítli „dohodnutá manželství“, tedy stav, kdy o volbě životního partnera nerozhodovali budoucí ženich a nevěsta (s. 140).

A nyní zbožnost: George Washington byl přesvědčen, že člověk může být mravný i bez víry v osobního Boha, nicméně současně zastával názor, že něco takového nelze očekávat od celého národa. John Adams mluvil naprosto jednoznačně: „Žádná vláda nemá moc ovládnout lidské vášně, nejsou-li brzděny morálkou a náboženstvím… Naše ústava byla sepsána jen pro mravné a zbožné lidi. Tato forma vlády je pro jiné lidi naprosto nevhodná“ (s. 142-143).

Z knihy se nedovídáme téměř nic o autorově smýšlení. Není jasné ani to, zda se považuje za křesťana. Pokud ano, pak je velmi málo pravděpodobné, že by se hlásil k evangelikalismu. Tuším, že na jednom místě se prohlašuje za libertariána. Uvádím to, aby nevznikl dojem, že autor je konzervativec. Zdá se, že někdy byl sám překvapen tím, co vybádal.

Autor je si vědom, že hodnoty či ctnosti, na nichž byly Spojené státy založeny, mnozí naši současníci nepovažují za směrodatné. Mnozí mají za to, že při řešení problémů, kterým Amerika čelí v jednadvacátém století, nám ctnosti otců – zakladatelů moc nepomohou. Murray si dovoluje nesouhlasit: „Úspěch Ameriky záležel na ctnostech lidí v době, kdy byla naše země v začátcích, a záleží na nich i v jednadvacátém století. Amerika zůstane výjimečná, jen pokud budou její obyvatelé vykazovat tytéž kvality, které ji určovaly v prvních dvou staletích její existence.“ (s. 147).

Autor pak porovnává, jak si tyto hodnoty či ctnosti stojí v jednotlivých třídách. A dochází k závěru, že u vyšší střední vrstvy a u nové nejvyšší třídy to bylo v roce 2010 sice horší než v roce 1960, ale ne nějak dramaticky. Zato u nejnižší třídy je to velmi zlé. Stoupala nezaměstnanost i kriminalita, rozpadaly se rodiny, a mnozí příslušníci nejnižší třídy se už ani nesnaží najít práci a spoléhají na různé sociální dávky. K „americkému snu“ ovšem patřilo přesvědčení, že chudoba cti netratí, za to rezignace na hledání poctivé práce ano.

Murray dokládá, jak opouštění zmíněných základních hodnot spolu vzájemně souvisí. Kupříkladu muži, kteří nevstoupili do manželství (a kterých v nejnižší vrstvě stále přibývá), také častěji rezignují na hledání práce. Vstup do manželství a potřeba zajistit rodinu vede k píli a činorodosti; naopak absence těchto hodnot znamená, že muži se nebudou ženit.

Nelze se tedy divit, že přibývá svobodných matek. Přičemž o dětech, které vyrůstají pouze s matkou, statisticky platí, že se častěji dostávají do rozporu se zákonem, častěji mají problémy ve škole, častěji se stává, že školu nedokončí, častěji jsou agresivní nebo hyperaktivní, častěji jsou nemocné, a čeká je kratší život. Nejhorší výsledky mají ženy, které nikdy nebyly provdány. O něco málo lépe jsou na tom ženy, které žily alespoň nějakou dobu v manželství. Murray o tom píše: „Neznám žádnou další sestavu důležitých poznatků, které jsou obecně přijímány odborníky z oblasti sociálních věd a na nichž se shodují jak liberálové, tak konzervativci, ale které jsou rozhodně odmítány žurnalisty, šéfredaktory hlavních deníků a politiky obou hlavních stran.“ (s. 162).

Murray poukazuje na to, že Evropané, kteří navštívili Ameriku v devatenáctém století a ve větší části století dvacátého, si všímali společenského života ve Spojených státech. Téměř každý Američan byl členem nějakého spolku či nějaké korporace, a téměř každý Američan se zapojoval do života nějaké křesťanské komunity. Aktivní zapojení v křesťanském sboru připravovalo lidi na účast v tom, čemu říkáme „občanská společnost“. Pokud jde o nově vznikající třídu chudých, pak o ní právě toto neplatí. Mnozí Američané v této vrstvě se neangažují v žádné organizaci nebo spolku.

Zde si přihřeji svou polívčičku: Už léta tvrdím, že život v rodině s více dětmi a angažovanost v křesťanském sboru jsou skvělou přípravou na aktivní zapojení do občanské společnosti a vytvářejí sociální kapitál. Charles Murray pro tuto tezi přináší statistické doklady.

Ke knize se vrátím ještě jednou v jednom z dalších článků.

  1. března 2021

Rozpad společnosti

To, co vám předkládám v tomto článku, je vlastně referát o velmi zajímavé knize Charlese Murraye (neplést prosím s Douglasem Murrayem, britským publicistou, jehož některé knihy jsem recenzoval, ani s křesťanským autorem Andrewem Murrayem, jehož jednu knihu jsem přeložil). Charles Murray je uznávaný americký autor, který se věnuje politologii a sociologii. Kniha, o které chci referovat, se jmenuje Coming Apart, což by se dalo přeložit jako Rozcházení. Podtitul je sdělnější: Stav bílé Ameriky v letech 1960-2010.

Autor vychází z teze, že americká společnost se rozchází, a že linie zlomu není bílí – barevní, ale nejbohatší – nejchudší. Základní problém je tedy sociální, nikoli rasový.

Ve své knize dokumentuje tento „rozchod“ a věnuje se výhradně bělošské části společnosti. V samotném závěru pak dokládá, že to, co platí pro bílé, platí mutatis mutandis i pro Afroameričany a Hispánce. Američany asijského původu řadí mezi bílé, protože mezi nimi a bílými není podstatný rozdíl.

Murray pojednává o letech 1960 – 2010, a to z toho důvodu, že pro teze, které dokládá, neexistují z dřívějších dob potřebná data. A síla jeho knihy je v tom, že je založená na datech. Je plná grafů a odkazuje na další grafy, které se „nevešly“ do papírové knihy, ale jež lze dohledat na internetu.

Murrayovu knihu považuji za tak závažnou a podnětnou, že se jí budu, dá-li Pán, věnovat vícekrát. V tomto článku chci poreferovat o základní tezi: V uvedených desetiletích se z nejchudších Američanů oddělila samostatná třída, a z vyšší střední třídy se oddělila „nová vysoká třída“. Murray tvrdí, že jedním z rysů „amerického projektu“ byla jakási sociální průchodnost a sdílené hodnoty. Jistě, chudí a bohatí existovali i dříve, a milionáři bydleli v domech pro milionáře, a nejchudší bydleli v oblastech s nízkými nájmy. Nicméně všichni se dívali na stejné filmy, jedli stejná jídla (i když bohatí pochopitelně v dražších restauracích) a sdíleli stejné hodnoty. Tyto základní hodnoty definuje jako píli a podnikavost (industriousness), poctivost, manželství a zbožnost. V padesátiletí, jemuž se věnuje, ovšem došlo do značné míry k opuštění těchto hodnot – ale pozor! Ne rovnou měrou.

Zatímco u nejnižší třídy je manželství pod stále větším tlakem a rodina se rozpadá, lidé žijí na hromádce a děti vyrůstají bez otců, nové nejvyšší třídy se to netýká. Nejbohatší žijí vesměs ve stabilních manželstvích. Zatímco v nejnižší vrstvě je spousta dětí, které neukončí ani středoškolské vzdělání, děti z nové nejvyšší třídy studují na elitních školách, a to po celý život – selekce začíná už od škol mateřských. Zatímco příslušníci nejnižší třídy žijí stále častěji v ghettech, nová nejvyšší třída žije ve čtvrtích, které jsou zcela odděleny a mají vlastní ostrahu. Zatímco zločinnost v ghettech stoupá, nová nejvyšší třída se s násilnou kriminalitou nesetkává prakticky vůbec.

Murray všechna tato tvrzení dokládá na křivkách, založených na pečlivých statistikách. Jeho zjištění nelze odbýt s tím, že to, co je teď, tak bylo vždycky. Nebylo. K americkému snu patřilo, že se čistič bot mohl stát milionářem. A skutečně mohl. Teď už to možné není. Nová nejvyšší třída je poměrně malá, a ti, kdo do ní patří, do styku s chudými lidmi prakticky vůbec nepřicházejí. V tom vidí Murray velké nebezpečí: Příslušníci této třídy nemají představu o tom, čím a jak nižší vrstvy americké společnosti žijí.

Ale ani vyšší střední třída neproniká mezi nejvyšší třídu snadno, i když příslušníci této třídy (lékaři, advokáti, akademici) do ní proniknout mohou – nebo jsou s ní alespoň ve styku. Příslušníci nové nejvyšší třídy zásadně nekouří, téměř vůbec neberou drogy, a žení a vdávají se mezi sebou. Murray razí termín kognitivní homogamie. Potenciální partneři totiž chodí na tytéž elitní školy a je jen přirozené, že si najdou životního partnera mezi „svými“. Příslušníci nové nejvyšší třídy sportují a netrpí obezitou, která ve všech ostatních vrstvách americké společnosti narůstá.

Zajímavé je, že příslušníci nové nejvyšší třídy nejsou nějak neznabožští. Účast na životě církví u této vrstvy sice rovněž klesá, ale je možná vyšší, než bychom očekávali.

Autor píše: „Existence tříd jako takových není nic nového; co je nové, je to, že vznikají třídy, které se výrazně liší svým chováním a svými hodnotami.“ (s. 13). A varuje: „Nedomnívejte se, že současná napětí odstraníme, pokud zmizí poslední zbytky rasismu, nebo pokud omezíme přistěhovalectví.“ (s. 14)

Murray si uvědomuje, že jakékoli „rozprášení“ nové nejvyšší třídy by znamenalo naprostý rozpad společnosti. Každá společnost nějaké elity potřebuje. Nicméně varuje: „Rostoucí izolaci (nové nejvyšší třídy) doprovází rostoucí neznalost země, nad níž má tato třída tak obrovskou moc.“ (s. 22)

Jak bude ještě patrné z dalších částí, mezi Spojenými státy a Evropou jsou podstatné rozdíly. Nicméně mnohé z toho, co ve Spojených státech začalo, nakonec přišlo i do Evropy. Tak se kupříkladu domnívám, že nová nejvyšší třída, která moc nechápe, jak a čím žije zbytek společnosti, vzniká i v Evropské unii. Ale pozor! Tím nechci říci, že tento problém by zmizel, kdyby zmizela Evropská unie. Dokonce si myslím, že bychom měli problémy ještě nesrovnatelně větší. To vše jsou pro mě důvody, abych se nad zjištěními Charlese Murray vážně zamýšlel.

  1. února 2021

 

 

Jde do tuhého

Nejsme zvyklí být v něčem nejhorší. Mnohem raději máme pocit, že sice nejsme velký národ, ale v hodně věcech jsme schopni vyniknout – alespoň na čas. Třikrát po sobě být nejlepší v hokeji, mít tři dámy v první dvacítce ženského tenisu, dvojnásobný triumf Ester Ledecké – to jsou věci, kdy se dmeme pýchou. A jsme dobří i v jiných věcech než ve sportu. Češi jsou například velmistři v počítačových hrách, podávají skvělé výkony v antivirových programech, naše tramvaje jezdily už za komančů ve spoustě velkoměst východního bloku a v posledních dekádách pronikly i do Ameriky…

A na jaře se zdálo, že budeme nejlepší i v COVIDu – „Best in Covid“. A vlastně se to nezdálo – my jsme nejlepší byli! Jenže jen pár týdnů… Předevčírem jsem slyšel záznam povídání našeho premiéra; myslím, že to bylo z března loňského roku. Vyjadřoval se tam s velikým despektem o Itálii, která tehdy prožívala děsivé chvíle. Dnes tato slova zní neuvěřitelně absurdně a trapně.

Nu, Bible obsahuje i výroky zdánlivě banální. Třeba že pýcha předchází pád. A někdy i výroky, které jsou současně varováním a zaslíbením – třeba že první budou poslední a poslední první.

Prožívám to v malém i v okrese Jeseník. Ten byl nějakou dobu jediným, v němž nikdo na COVID nezemřel. Hm… Není to tím, že se tak dobře modlím? Naštěstí se mi daří s takovými myšlenkami hned vyběhnout, ale přiznám se, ony se ozývají. „Lék“ se dostavil – nastala chvíle, kdy okres Jeseník patřil k těm nejhorším. Pak se to zase obrátilo a počátkem minulého týdne už jsme zase byli nejlepší. Jenže místo pýchy se mi teď honí hlavou biblická slova „nezáleží běh na rychlých, ani boj na udatných, ale na Hospodinu, který se slitovává“.

Z toho je snad alespoň trochu patrné, že Bůh nás skrze toto vše chce naučit pokoře.

Jenže učení nám jde pomalu. Od našich politiků jsme se naučili obcházet zákony. Nebo se to naši politici naučili od nás? Těžko říci, zda byla dřív slepice nebo vejce. Jeseník je na tom dobře, ale jen včera jsem potkal tři party asi deseti teenagerů či dvacátníků v jednom chumlu, po rouškách ani památky… Když vylezete na Šerák nebo na Paprsek, přesvědčíte se na vlastní oči, co všechno se vejde do dodržování nařízení o zavřených restauracích. Chápu, horký grog nebo ještě teplý borůvkový koláč přijdou vhod. Ve frontě se nám ovšem rozestupy zmenšily ze dvou metrů zhruba na třetinu. Nu, můžeme se utěšovat, že jsme svobodní a nepodléháme panice, kterou šíří ti, kdo připomínají, že nemocnicím zbývá pouhých pár procent nevyužitých kapacit, a že jsou města, kde už ani to ne.

Švejk mě moc nenadchl, když jsem ho četl poprvé, a nezměnilo se to, ani když jsem ho s odstupem pár let četl podruhé. Zato jsem byl nadšený z jeho šikovného potomka Járy da Cimrmana. A líbily se mi i ty filmy Zdeňka Svěráka, v nichž Cimrman nefiguruje. Humor je to povedený.

Co ale s tím, když se Češi rozhodli prohlásit Cimrmana za největšího Čecha? Cimrman je – při vší jeho zábavnosti – narcis bez hodnot. O čem vypovídá, že si ho tolik Čechů vybralo za svého favorita? Není to tím, že jsou také bez hodnot a mohou se tedy s Cimrmanem identifikovat? A že by si přáli, aby svět opravdu nebyl víc než absurdní zábava? Nebo si to možná nepřejí, ale domnívají se, že to tak prostě je, a že snažit se o něco jako šlechetnost, pravdomluvnost, neúplatnost a podobné vlastnosti je zbytečné či marné? Pokud se v našich dějinách vyskytl někdo, kdo si za určitými hodnotami stál, hledá se, v čem pochybil. To je případ i našeho prezidenta T. G. Masaryka.

Přirozeně, pokud se někdo k nějaké hodnotové orientaci hlásí, je možno nalézt, v čem se proti vlastním zásadám prohřešil. Většinou se něco najde. Pokud se někdo – snad z předběžné opatrnosti – k žádnými hodnotám nehlásí (nebo se tváří, že nějaké má, ale ty si podrží jako své tajemství), pak pochopitelně nebude usvědčen, že se proti nim prohřešil.

Výsledky těchto postojů vidíme v přímém přenosu. Významní představitelé porušující jimi samotnými vyhlášená pravidla. Lidé vynalézavě švindlující. Přemíra „expertů“, kteří žádná nařízení dodržovat nebudou, protože oni přece vědí nejlépe, jak to všechno je.

Bible nedává odpověď na všechno, ale do naší situace mluví. V 11. žalmu čteme: „Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?“ Odpověď zní podivně: „Hospodin je ve svém svatém chrámu, Hospodin je v nebesích na svém trůnu, jeho oči vidí, jeho pohled zkoumá lidské syny.“

Co tedy máme dělat? Modleme se o Boží slitování. A věřme, že Bůh tím, co se děje, není zaskočen. Jeho pohled zkoumá lidské syny. (Záleží na tom, jak smýšlíš, co říkáš, co děláš.)

A prakticky: Dodržujme vládní nařízení, i když máme vůči vládě zásadní nedůvěru. Věřte mi, anarchie je ještě horší. Buďme opatrní a ohleduplní.

Pokud brzy „nezabere“ očkování, budeme patrně muset udělat to, co jsme měli udělat hned na začátku, tedy loni v březnu: Totální lockdown. Tehdy by to bylo bývalo mnohem jednodušší.

  1. února 2021