Odpověď kritikům

Můj článek „Přijde to i k nám?“, komentující určité jevy z akademického prostředí v USA vyvolal jak na Neviditelném psu, tak na Křesťanu dnes řadu souhlasných i nesouhlasných reakcí. To by samo o sobě nebylo nic divného. Při psaní článků většinou odhadnu, s čím v určitých kruzích narazím a co bude naopak v jiných kruzích vděčně přijato. Snažím se ale psát tak, abych nikoho zbytečně nenaštval, ale abych taky neotupil ostří, tam kde záleží na tom, aby se věci nazvaly pravými jmény. A snažím se potlačit jak autocenzuru, tak touhu někomu se zalíbit.

Myslím, že v tom nejsem zcela neúspěšný, protože to schytávám z obou stran. Pro některé jsem sluníčkář, pro jiné jsem xenofob. To je ale teď vedlejší. Rozhodl jsem se zareagovat na některé reakce, které mě opravdu překvapily.

Zejména na respondenta, který považuje – podobně jako řada amerických levicových studentů – leták s prostými slovy „Je O. K. být muž“ a „Je O. K. být bílý“ za provokaci. Kritik tento leták přirovnal k heslu českých skinheadů „Čechy Čechům“ a „Nic než národ“.

Jsem přesvědčen, že to není korektní. A jsem přesvědčen, že společnost, v níž vyvolají poprask slova „Je O. K. být bílý“, je nemocná, a to dost vážně. Ve zdravé společnosti by slova onoho letáku nemohla vyvolat jinou reakci než „No a co má být?“, případně – pokud by někdo potřeboval projevit větší míru soucitu s člověkem, kdo považuje za nutné hlásat takovou samozřejmou banalitu – „Ano, stejně jako je O. K. být černý, hnědý, žlutý…“ a v případě druhého hesla „No samozřejmě, je to stejně O. K. jako být ženou.“

Naproti tomu heslo „Nic než národ“ mi připadá naprosto nesmyslné. (Co má být to „nic“?) Co se týče hesla „Čechy Čechům“, pak tam alespoň tuším, že hlasatelé tohoto hesla mají obavy, že by Čechy mohly připadnout někomu jinému než Čechům. Kdybych měl příležitost s nimi mluvit – a pokud by oni byli ochotni mluvit se mnou – zeptal bych se, co tím myslí. A jak definují Čechy. Podle jazyka? Nebo podle genů? To by bylo docela zábavné – geneticky jsme podle všeho mnohem spřízněnější s Němci než s jinými Slovany. V Čechách Češi vládnou, heslo je naplněno. A proto těmto heslům prakticky nikdo nevěnuje pozornost a strana, která tato hesla hlásá, nedostala snad ani procento hlasů ve volbách (jestli jim křivdím a dostali dvě procenta, tak se omluvám, ale přiznám se, že mi to ani nestojí za těch pár kliknutí zjistit, jak přesně málo to vlastně bylo).

Co se týče Spojených států, dokázat se to nedá, ale možná lidé, kteří cítili potřebu vytvořit leták se slovy „Je O. K. být mužem“, volili Trumpa. Ten ovšem dostal mnohem více hlasů než ona česká pidistranička. A co mám zprávy od známých, mnozí volili Trumpa se skřípěním zubů. Mnohem raději by volili někoho jiného, leč báli se, že už nyní vítězí – zřejmě podobně jako u mého kritika – názor, že není O. K. být mužem nebo být bílým. A že kdyby byla zvolena prezidentkou paní Clintonová, která měla pro chudnoucí bílé muže jen slova pohrdání, ona nemoc americké společnosti by se ještě prohloubila. Což se patrně stane, pokud Trump nevyhraje znovu.

Když jsem zmínil fakt, že „menšiny“ mají mnohem větší právní ochranu než „normální“ lidé, a citoval jsem svého přítele, podnikajícího v realitách, onen kritik ho nazval „neandertálcem“ bez sociálního cítění. Ve skutečnosti můj přítel realiťák má sociální cítění dosti rozvinuté; nebojoval za sociální necitlivost, ale za rovnost před zákonem. Ano, zde se s mým kritikem rozcházím: Jsem přesvědčen, že rovnost před zákonem je velice důležitá, a že „affirmative action“, která má pomáhat slabším, nezřídka vede jen k dalším nespravedlnostem. Mnohdy má nepředvídané a nechtěné vedlejší účinky. Domnívám se, že právě snaha pomoc černošským matkám samoživitelkám, vedená nesporně šlechetnými úmysly, dokázala během dvou generací rozvrátit rodinný život černých Američanů. (Pokud by někdo chtěl základní informace o této záležitosti, nechť si přečte Velký rozvrat Francise Fukuyamy.) A tam, kde jsou rozvrácené rodiny, je i vyšší kriminalita. Proto je procento mužů černé pleti v amerických věznicích mnohem vyšší než v běžné populaci. To, co mělo pomoci, nakonec uškodilo. Je ovšem snazší svádět vše na rasismus bílých, než se pokusit problém správně diagnostikovat a přijít se smysluplným řešením. (Přičemž nepopírám, že rasismus bílých k tomuto problému přispívá. Není ovšem ani zdaleka hlavním faktorem.)

To samozřejmě neznamená, že jakákoli snaha o pomoc je špatná. Ač jsem ve svém článku nepsal o Romech, romská otázka se objevila v diskusích. Od roku 1969, kdy jsem nějakou dobu mezi Romy pobýval a kdy jsem se zajímal o jejich historii, jsem přesvědčen, že se bez naší pomoci neobejdou a že je především na nás „bílých“, abychom jim pomohli. Jenže ta pomoc nemůže být ideologická – ta se naprosto míjí účinkem. Podobně ani problémy Spojených států nelze řešit ideologicky. O to se – mimo jiné – pokoušel i Barrack Obama. A můžete si položit otázku, zda byly vztahy mezi „rasami“ (ano, tento termín se ve Spojených státech stále používá) lepší na začátku jeho osmileté vlády nebo na jejím konci.

Soustředil jsem se pouze na jeden kritický hlas. Jako obvykle jsem byl v diskusích upozorňován, že už u nás svoboda dávno není a že nám ji vzala EU. K tomu mohu jen prohlásit, že já se stále svobodný cítím, že mi zatím nic nebrání v psaní článků s „nekorektními“ názory, a doporučuji nám všem jednoduchý test svobody: Dokud můžete svobodně hlásat, že jste nesvobodní, a nikdo vás za to nezavře, pak jste stále ještě svobodní.

  1. srpna 2019

Přijde to i k nám?

Naštěstí ne vše, co v Americe vymyslí, dorazí i k nám. A naštěstí máme za sebou zkušenost s komunistickou vládou, kdy se většina obyvatelstva sice naučila přetvařovat, aby nějak přežila, nicméně naučila se alespoň do jisté míry reflektovat, co se děje.

Nedávno jistý mladík zaplavil campus jedné americké university letáky, na nichž byl jednoduchý text: „It is O. K. to be male, it is O. K. to be white.“ („Je v pořádku být mužem, je v pořádku být bílý“.) Tyto letáky vzbudily na universitě obrovský poprask. Aktivističtí studenti svolali demonstraci proti „hate speech“ (nenávistným projevům). Rektor university doporučil profesorům a ostatním činitelům, aby se této demonstrace účastnili.

Je to něco, nad čím kroutíme hlavou. Co mě ale děsí, je, že značná část studentstva – netroufnu si říci, jak veliká, protože takovými výzkumy se patrně nikdo nezabývá – s tímto postupem souhlasila. Mám hodnověrné zprávy o tom, že lidé se bojí vyjádřit svůj skutečný názor. Uvedu příklad: Syn jednoho profesora se hlásil na college a vyplňoval dotazník o svých osobních hodnotách. Napsal do něj, že mu jde především o rovnoprávnost mužů a žen a o práva gayů. Můj přítel, který shodou okolností právě pobýval na návštěvě u onoho profesora, se zeptal, zda jeho synovi záleží právě na těchto věcech. „Ale vůbec ne,“ odvětil onen profesor, „ale syn ví, co tam má napsat, aby to dobře zapůsobilo“. Těch starších mezi námi se mohu zeptat, „nepřipomíná vám to něco?“ Různé lidskoprávní komise doporučují studentům a profesorům, aby se zúčastnili těch správných demonstrací, a jsou lidé, kteří si všímají, kdo na nich chybí. Vzniká tak prostředí přetvářky a nesvobody, které my starší dobře známe. Pozoruhodné – a trochu děsivé – je, že tato atmosféra vzniká jaksi samovolně. U nás bylo třeba „bratrské pomoci“ armád Varšavské smlouvy, aby mohla dalších dvacet let pokračovat atmosféra přetvářky a udávání; ve Spojených státech to jde kupodivu i bez toho. Profesor udělá nějakou poznámku, která je naprosto nevinná, ale nějaký příslušník té či oné „menšiny“ ji prohlásí za „microagression“, a profesor má problém. Menšiny je přece třeba chránit. Tato ochrana se pochopitelně neděje jen na universitách. Slyšel jsem od jednoho podnikatele v realitách, že když máte v New Yorku v domě nájemnici, která je a) lesba, b) černoška, c) svobodná matka, nemá majitel nemovitosti sebemenší šanci dát jí výpověď. Kdyby šlo o bělošské manžele s dobře vychovanými dětmi, žádný takový problém by neexistoval.

Můj bratr je matematik. Má asi kliku, že žije v České republice. Může jezdit na různé mezinárodní konference. Ty jsou ve Spojených státech podporovány různými nadnárodními společnostmi, které trvají na tom, aby na konferenci bylo rovnoměrné zastoupení mužů a žen. Žel, matematiček je podstatně méně než matematiků. Ovšem existující matematičky jsou na tom velmi dobře – na různé konference se dostanou nikoli proto, že dosahují vynikajících výsledků v matematice, ale už proto, že jsou ženy.

Biju na poplach. Dokud ještě mohu, dokud je ještě čas. A mám obavy o mladší generaci, když vidím řvoucí dav, který ukřičel kanadského psychologa Jordana Petersona, takže nemohl přednést přednášku, na kterou byl pozván (snadno najdete na Youtube). Studenti – a akademická půda vůbec – bývali v čele bojů za svobodu slova. Obávám se, že ve Spojených státech, ale i v Kanadě a Británii už to neplatí. Ostatně i v sousedním Německu nedávný průzkum prokázal, že čtyři pětiny lidí si dávají pozor na jazyk (bojí se na veřejnosti říci, co si opravdu myslí).

Jsem rád, když nemusím naslouchat křiklounům, kteří šíří evidentní lži. Ale pokud tak vysoké procento lidí tají své smýšlení, něco není v pořádku. Je na nás všech, abychom nežili v přetvářce a ve strachu.

 

  1. srpna 2019

 

 

O klimatických změnách střízlivě

Mnozí se dnes vysmívají vznikajícímu kultu švédské středoškolačky Grety Thunbergové, která nabyla světové proslulosti svým bojem proti klimatickým změnám. Tuto šestnáctiletou aktivistku přijal papež, promluvila na setkání světových lídrů v Davosu a stala se kandidátkou na udělení Nobelovy ceny míru.

Nebudu se jejímu postoji vysmívat ani ho zlehčovat. Možná je příkladem toho, že i mladý člověk může dosáhnout velkých věcí. Přesto mám nad ní jako fenoménem (nikoli nad ní jako mladou angažovanou dívkou) několik otazníků.

Obávám se, že kult Grety Thunbergové nevznikl ani tak kvůli ní samotné, ale kvůli tomu, že pro média nastala příznivá doba, kdy lze tento kult vytvořit. Kdyby se o ní (hodně) nepsalo, asi bychom se o ní nikdy nedověděli. Greta Thunbergová totiž nevymyslela nic nového. Žádný vědecký objev, žádné nové stanovisko nebo politický postoj. Stala se pouze ozvučnou deskou, která zesílila myšlenky či hesla, které už tu byly. V tomto ohledu ji „vytvořila“ média.

Nic z toho, co jsem napsal, nemá snížit její snahy. Rozpaky – ba ne, spíše znechucení – ve mně vyvolává ona nominace na Nobelovu cenu míru. Měl jsem zato, že původním smyslem bylo upozornit na někoho, kdo vymyslel či udělal něco opravdu nového. To ale už dávno není pravda. Nobelova cena míru je vyjádřením politického postoje norského Nobelova výboru (jmenovaného norským parlamentem), ničím víc. Po velmi kontroverzním „vyznamenání“ Jásira Arafata přišlo neméně kontroverzní udělení Nobelovy ceny americkému prezidentovi Barracku Obamovi, a to ještě předtím, než stačil vykonat něco dobrého či špatného. Nobelova cena míru je zkrátka udělována ne tomu, kdo něčeho skutečně dosáhl, ale lidem, kteří konvenují určitému politickému proudu.

Hlavním poselstvím Grety Thunbergové je, že máme panikařit. Nabádala k tomu světové lídry shromážděné v Davosu a značná část médií tomu aplaudovala. Bez vysvětlení zůstala otázka, proč máme panikařit v případě klimatické změny, ale – podle týchž médií – jsme neměli panikařit, když do Německa přišlo během jednoho roku milion migrantů. Existuje zkrátka panikaření schvalované a doporučované a panikaření neschvalované a odmítané.

Proti tomu stojí český skepticismus. Co se týče globálního oteplování, tak považuji za nepopiratelné, že se něco děje. Horka a sucha je stále více, a málo nás může utěšit tvrzení některých nekonvenčních vědců, že se zase tak moc neděje. Osobně považuji za nesporné, že k oteplování dochází. Jiná je otázka, do jaké míry je to způsobeno lidskou činností, a pokud ano, jaký je podíl lidské činnosti na celkovém oteplování. A pak je zde otázka, zda navrhované změny chování člověka skutečně přispějí ke „snížení emisí“.

Jistě existuje zdravá a potřebná podoba skepticismu. Nicméně český skepticismus nesdílím. Částečně je způsoben strkáním hlavy do písku, tedy někdy i popíráním evidentního, nebo pocitem vlastní malosti a nemohoucnosti. Proč se snažit snižovat emise, když na Českou republiku připadá pouze 0,2 % těchto emisí? Česká malost říká: „Zmůžeme málo, tak nebudeme dělat nic.“ Že bychom mohli jít příkladem, nám připadá téměř nemožné.

Přitom onu zdravou složku skepticismu by bylo možno a záhodno zapojit. Skeptici například měli pravdu, když upozorňovali, že výroba biopaliv v celkovém součtu životnímu prostředí spíše škodí než prospívá, a rozhodně neprospívá hospodaření s velmi cenou komoditou, kterou je úrodná půda.

Česká reakce je zpravidla velmi opožděná. V tomto roce „odejde“ ještě větší část našich smrkových lesů, než tomu bylo loni. Přitom Vladimír Úlehla (v knize Napojme prameny z roku 1947) velmi přesně předpověděl, co se stane, když budeme sázet smrkové monokultury. Bohužel mu relevantní lidé nenaslouchali. Navzdory číslům z ministerstva zemědělství, podle kterých už se sází smrků méně, se mi zdá, když chodím po Jeseníkách nebo po Orlických horách, že se sázejí převážně zase jen smrky, a to i v nižších polohách, kde se jim v suchu dařit opět nebude.

Podobně je tomu s protipovodňovými opatřeními. Skoro celé dvacáté století se odvodňovalo. V roce 1997 postihla Moravu snad tisíciletá povodeň. Jezdívám pravidelně z Jeseníku do Krnova přes Heřmanovice, Holčovice a Albrechtice. Říčka Opavice teče hlubokým kameny vydlážděným a vybetonovaným korytem. Právě ve zmíněných obcích nadělala povodeň obrovské škody. Podobná povodeň možná zahrozí až za dalších tisíc let, pokud by nám tato léta byla dána, ale my budeme rok co rok co nejrychleji odvádět veškerou vodu z krajiny těmito vybetonovanými koryty. Škoda, že se zdravý český skepticismus neprojevil při schvalování oněch „protipovodňových opatření“.

Je známo a vědecky dokázáno, že hospodaření na velkých lánech škodí životnímu prostředí. Jenže pokud jsou vlastníci půdy téměř abstraktní, nikdo nemá zájem na tom, aby se o půdu správně pečovalo. A tak ornici budeme dále nechávat splavovat do řek a ochuzená pole budeme chemicky hnojit, abychom z nich dostali co nejvíc. Nemohu si pomoci, ale evropský trend posilování spíše drobných a středních zemědělců považuji za prospěšný, nicméně Česká republika bude opět proti. Trocha skepticismu vůči Agrofertu by fakt neškodila.

Obecně se ví, že by dlouhodobě všem prospělo rozdělení velkých lánů, obnova remízků a polních cest, vysazování smíšených lesů, zadržování vody v krajině. Jenže vedle zdravého českého skepticismu je zde skepticismus nezdravý, který dokáže do omrzení opakovat dvě slova: „To nejde.“ My Češi jsme fakt přeborníky ve vysvětlování, že něco nejde.

Zdravá míra dobře nasměrovaného skepticismu je potřebná, a někdy nás možná skutečně povede „proti všem“. Nás ale častěji ohrožuje skepticismus nezdravý, demobilizující, vedoucí k pasivitě nebo k neustálým odkladům. Že je třeba něco řešit radikálně, hodně lidem dojde, až zůstane třeba pět set vesnic bez pitné vody. Pak někteří skeptici možná uznají, že k nějakým klimatickým změnám asi skutečně dochází. My Češi jsme mnohdy ochotni reagovat, až když se to bytostně dotýká nás samotných. Že až roztaje Grónsko, se pod vodou ocitnou někdy celé státy (ano, Maledivy nebo Tonga jsou státy malé, ale žijí tam taky lidé), je pro nás zajímavost z magazínu.

Nejde o to, nezdravý skepticismus nahradit nepromyšlenými hurá akcemi. Neschopnost dělat zásadní rozhodnutí v rozumné době bychom ale neměli vydávat za nějakou ctnost.

16. července 2019

 

 

Co zmůžou demonstrace

Pohyb mezi Jeseníkem a Prahou je z hlediska pozorování politických nálad zajímavá zkušenost. Jistě i na maloměstě se najde hodně takových, kdo sympatizují s těmi, kdo se 23. června shromáždili na Letné, ale je zde patrně mnohem více těch, kdo nad podobnými demonstracemi kroutí hlavou. A je zde pochopitelně mnohem více těch, kteří jsou ochotni poskytnout sluch, případně přímo uvěřit, pilně pracujícím dezinformačním webům, které nás zásobují nejrůznějšími objevy, z nichž nejrozkošnější bylo tvrzení, že za demonstracemi stojí sudetoněmecký landsmanšaft. Že i v této věci a v této době někomu ještě stojí za to vytáhnout „německou kartu“, patří ke kuriozitám této epochy.

Sám jsem na demonstraci nebyl, mé děti, a dokonce i vnoučata ano, a tak jsem si to nechal od nich vyprávět. Byl jsem v Praze v týdnu bezprostředně po demonstraci na Letné a mluvil jsem i s jinými lidmi, než jsou mí příbuzní. V naší rozvětvené rodině narazíte na nejrůznější politické postoje, nicméně demonstraci hodnotili všichni celkem kladně, někteří až nadšeně. Čím jsem si naprosto jist, je, že na Letné se nesešli „frustrovaní“ lidé, kteří se „nesmířili s porážkou ve volbách“. Hodně lidí pojímalo tuto demonstraci jako jakýsi happening, téměř jako soutěž o nejvtipnější plakát. Jsem rád, že i sám Andrej Babiš ocenil, že demonstrace neprovázelo žádné násilí, zapalování aut a podobné jevy, jak je tomu často v některých západních zemích (vzpomeňme na „Žluté vesty“ ve Francii). Lze říci, že demonstrace byla stejně sametová jako demonstrace před téměř třiceti lety.

Demonstrantům se často předhazuje, že nerespektují svobodné volby. Myslím, že toto nařčení není pravdivé. Žádný z mluvčích demonstrantů netvrdí, že by tu měla vládnout jiná vláda než ta, která vzejde z voleb. Demonstranti ale správně tvrdí, že v období mezi volbami není zakázáno vyjadřovat politické postoje třeba i demonstracemi. Pokud demonstranti volají po demisi Andreje Babiše nebo Marie Benešové, neříkají tím, že by v Poslanecké sněmovně nemělo být hlavní silou hnutí ANO, které ve volbách zvítězilo. Představa některých politiků, že lidé mají právo jednou za čtyři roky hodit do uren hlasovací lístky, ale mezi volbami mají „držet hubu a krok“, je zcela mylná.

Problém vidím v něčem jiném než v tom, že demonstranti využívají svého práva shromažďovacího a svobody slova. Problém vidím v tom, že ti, kdo se staví proti demonstracím, mlčí k flagrantnímu porušování ústavy, kterého se dopouští pan prezident a nepřímo i předseda vlády Andrej Babiš. Skutečnost, že prezident odmítl odvolat ministra kultury Staňka je dokladem, že prezident nerespektuje pravidla hry. Většinu v Parlamentě to nechává chladnou. To, že pravidla neplatí, je mnohem závažnější než to, že se na Letné sešli demonstranti.

Dle mého názoru prezident chce dotlačit pana Hamáčka k odchodu z vlády. Všechny výhledy jsou chmurné jak pro demonstranty, tak pro demokracii v naší zemi. Pokud budou předčasné volby, opozice proti premiérovi je opět prohraje. Piráti a ODS posílí, ale některá z menších stran z Poslanecké sněmovny vypadne, takže celkový výsledek může být pro opozici ještě větší pohromou než volby minulé.

Pokud předčasné volby nebudou a ČSSD odejde z vlády, bude Andrej Babiš vládnout s podporou komunistů a SPD. Ne že by se mu tato varianta zamlouvala. Dokonce jsem přesvědčen, že se mu velmi, velmi nelíbí. Jenže premiér toho chce, či dokonce potřebuje, víc než lze v dané situaci dosáhnout. Přál by si, aby ho Evropa brala vážně – to ale koliduje s podporou SPD. Přál by si dál pobírat dotace – to ho ale Evropa může přestat brát vážně. Přál by si, aby se pan prezident „smířil“ s panem Hamáčkem; to ale bude konec ČSSD jako relevantní politické síly a zase se otevře cesta k předčasným volbám, které vlastně nikdo nechce, a neměli by je chtít ani demonstranti, protože platí pravidlo, že kdo předčasné volby vyvolá, ten je prohraje. A ať je vyvolá Andrej Babiš, nebo opozice, a ať je prohraje ten či onen, prezident se nenechá „vydírat“ lidmi, kteří trvají na dodržování ústavy.

V čem je tedy problém? Pojmenoval ho náš první prezident Masaryk: Máme sice demokracii, ale nemáme demokraty. Nebo, abych to trochu poopravil, máme jich málo. Prezident nedbá na ústavu, Andrej Babiš by ho sice mohl přimět, aby na ni dbal, ale neudělá to, opozice se nedokáže domluvit. V roce 1948 nastoupila komunistická diktatura po hrubých chybách demokratických stran. Co nastane po roce 2019 si netroufnu předpovědět. Vzhledem k tomu, jak nejvyšší ústavní činitelé zacházejí s ústavou, předpovídám, že nic dobrého.

  1. července 2019

Kdo to platí

Otázka, kdo platí demonstranty, kteří se sešli minulou neděli na Letné a již dříve na Václavském náměstí, se vynořuje v komentářích stále znovu. Není to něco specificky českého, tento pseudoargument se vyskytuje takřka při každé příležitosti, když v národě či státu dochází ke značné polarizaci, ať už je to Venezuela, Brexit, boje na Východní Ukrajině, různé neziskovky nebo boje v jižním Súdánu. A samozřejmě v Čechách dnes Miliony chvilek pro demokracii.

Argument je to vesměs ničemný. Samozřejmě každá věc něco stojí a někdo ji zaplatit musel, musí nebo bude muset. Jinými slovy, někdo to skutečně platí. Naskýtá se otázka: No a co?

Proč tento argument zaznívá tak často? Protože vrhá stín podezření na akci, které se účastní ten, který ji platí. Je to docela levné hození bláta na toho, kdo nám není sympatický.

Osobní zkušenost

Nejprve uvedu vlastní zkušenost. Když jsme v rámci projektu Generace 21 pomohli přemístit z Iráku několik desítek křesťanů, naši odpůrci nám vyčítali, že to financujeme „z peněž daňových poplatníků“, ačkoli my jsme od státu žádné peníze nechtěli a také nedostali. Letenky a pobyt zde jsme platili financovali z dobrovolných sbírek; částečně nám pomohla jedna britská organizace, pomáhající pronásledovaným křesťanům, ale ta je rovněž financována z dobrovolných příspěvků a nikoli státem. Kromě nepravdivé výtky, že „utrácíme peníze daňových poplatníků“, se vesele šířily i fámy, že jsme se na tom nějak osobně obohatili. Slyšel jsem v rozhlase jednu političku, pravda, nepříliš úspěšnou, říci: „Já jsme slyšela, že každý z těch Iráčanů musel zaplatit…“ a následovala nějaká horentní suma, kterou už si nepamatuji. Zaujala mě formulace té dámy: „Já jsem slyšela…“ Ten její výrok byl jako pomluva nenapadnutelný, protože ona netvrdila, že ti Iráčané něco platili, ona to jenom „slyšela“. Nu, já jsem to slyšel taky, ale pravda to nebyla.

Nemělo ani cenu tyto lži vyvracet. Každý z nás, kdo se na tom projektu podílel, do toho vložil značné vlastní prostředky. Dělali jsme to z přesvědčení, ne pro peníze. Ale lidé, kteří nám nepřáli, potřebovali zpochybnit naše motivy. A to se jim u značné části populace podařilo.

Neuvádím to z nějaké sebelítosti. Uvádím to pouze jako doklad, že toto hození bláta je skutečně do určité míry účinné. Ostatně, kdyby nebylo, lidé by tento pseudoargument nepoužívali. Současně bychom ale neměli přehlížet, že tento pseudoargument značně otravuje atmosféru a odvádí pozornost od podstaty věci.

Dalším důvodem, proč jde o argument ničemný, je, že ten, kdo jej používá, se tímto způsobem vyhýbá skutečnému zjišťování, proč lidé to či ono dělají. „Dělají to pro peníze, to je jasné.“ To znamená, jsou to bezcharakterní lidé a jejich tužbám či argumentům nemusíme naslouchat. O ty přece vůbec nejde – jde o ty peníze.

Za peníze si nekoupíte vše

Ošidnost tohoto argumentu je ale v tom, že za peníze se sice dá dosáhnout ledasčeho, ale zdaleka ne všeho. Vztaženo na demonstraci na Letné, i kdyby organizátoři měli k dispozici třikrát tolik peněz, než měli, nedostali by na Letnou patrně ani o deset procent lidí více, než jich tam dostali. Lidé tam totiž šli z přesvědčení, ne proto, že jim někdo zaplatil. Jistě můžete koupit nějaké hlasy v komunálních volbách, jistě si můžete zaplatit nějakou klaku nebo svézt pár autobusy několik desítek či stovek lidí, ale nemůžete lidi přimět, aby přišli na tak velkou demonstraci, pokud by neměli jiný (a hodně silný) motiv.

Obávám se, že kritici někdy ani nechtějí pochopit, jaké mají lidé motivy. Argument „někdo to zaplatil“, je projevem duševní lenosti. Nicméně nebudu tajit, že tato námitka platí i obráceně. Nezdá se mi, že by se Babišovi odpůrci nějak příliš snažili porozumět, proč tolik lidí Babiše volí. Polarizace společnosti se pak může nebezpečně prohlubovat. Je mi jasné, že některé názory prostě smířit nelze. Přesto si nejvíc vážím těch lidí, kteří se snaží druhé straně porozumět. Abychom ale vůbec pochopili názory „jinověrců“, tedy opačné strany, je dobré přemýšlet o jejich námitkách vyslovených i nevyslovených. Rozhodně ale příliš nepomáhá, pokud ještě před začátkem dialogu zastánce opačných názorů co nejvíc pozurážíme. Pak se toho dovíme opravdu málo.

Závěrem: Pokud vás někdo falešně obviní, že se o něco snažíte, „protože vás někdo platí“, zkuste se hned z kraje neurazit. Jak říká Jordan Peterson, i váš nepřítel ví něco, co vy nevíte. A možná je to důležité. I pro vás.

Když jsem byl mladší, používal jsem také někdy tvrdá slova a podpasové argumenty. Většinou mi lidé opláceli stejnou mincí. Ale občas se mnou někdo vážně promluvil. Nepřistupoval na mé názory, ale jednal se mnou s úctou, kterou jsem mu já neprokazoval. Postupně jsem zjistil, že lidé, kteří dokáží takto reagovat, jsou velice zajímaví. A pokud mě někdo přesvědčil, že se mýlím, byli to právě lidé tohoto typu.

Mám obavy, že naše doba v tomto ohledu hrubne. O to víc si vážím takových vzácných lidí, když na ně i dnes občas narazím.

  1. června 2019

Majdan a Letná

Doputoval ke mně dopis jednoho lokálního politika, kterému se podle všeho nelíbí výzva lidoveckého předsedy Marka Výborného, aby lidovci podpořili plánovanou demonstraci na Letné. Z dopisu vybírám:

„Chystá se nový ‚Majdan‘? Co přinesl ten na Ukrajině nyní snad už jasně vidíme.

Výsledky demokratických voleb již neplatí?

A kdo to všechno platí? Jedni říkají, že Putin, druzí, že Soros. Vyberte si.“

Majdan je zřejmě zmíněn jako odstrašující příklad. Současné demonstrace někteří přirovnávají k „Majdanu“, jiní zase k listopadu 1989. Obojí přirovnání jsou dle mého názoru naprosto nevhodná. Pokusím se vysvětlit, proč.

Majdan považuji za projev touhy velké části obyvatelstva po tom, aby se Ukrajina orientovala spíše na západ než na východ. Majdan byl hrozný ne proto, že se konal, ale proto, že tekla krev. Bohužel se asi neshodneme, kdo střílel a kdo za to může. Odpůrci současné ukrajinské vlády budou tvrdit, že stříleli „fašisté“, její zastánci, že to byli příslušníci tajných sil, věrní tehdejšímu prezidentu Janukovičovi.

Nicméně pokusme se zamyslet se nad pisatelovou otázkou, co Majdan přinesl. Autor píše, že to „všichni vidíme“, ale já netuším, co má na mysli. A to dění na Ukrajině sleduji poměrně pozorně.

Ukrajina absolvovala regulérní volby, a to jak parlamentní, tak prezidentské. Tzv. „fašisté“ získali zanedbatelný počet hlasů a jejich vliv je minimální. Ukrajina je země, v níž stále mnoho věci nefunguje a kterou stále ještě sužuje korupce, nicméně k určitým pozitivním posunům v ní došlo. Především je to země, v níž se může svobodně rozvíjet občanská společnost. Mne jako evangelikálního křesťana hodně zajímá, zda je na Ukrajině svoboda vyznání – a jsem přesvědčen, že je. Na rozdíl od Ruska, které tvrdě postupuje proti Svědkům Jehovovým a snaží se ztrpčovat život i evangelikálům a jiným „jinověrcům“ (z hlediska pravoslaví).

S korupcí – a celou řadou dalších problémů – se země bude potýkat ještě dlouho. Neexistuje země, která by dokázala korupci odstranit během jednoho volebního období. Jsem ale přesvědčen, že pokud země bude pokračovat v orientaci na západ, má šanci se korupce postupně zbavit.

Současně Ukrajina krvácí v důsledku zásahu Ruska v její východní části. A Rusko potřebuje, aby Ukrajina krvácela. Úspěšná Ukrajina by totiž byla pro Rusko značnou hrozbou. Rusko Ukrajinu neobsadí přímo – to by muselo převzít úplnou zodpovědnost a ekonomicky by mohlo zkolabovat. Poměrně „levně“ ale může zajišťovat, aby krvácela dál.

Majdan a Letná? Co to má společného?

Obraťme se nyní k další otázce, totiž zda platí výsledky demokratických voleb.

Jistěže platí. A žádný z příznivců demonstrací, s kterým jsem mluvil, výsledky demokratických voleb nezpochybňoval. A zde jsme u druhého nevhodného přirovnání, kterého se někdy, bohužel, dopouštějí i příznivci demonstrací, pokud současné demonstrace přirovnávají k listopadu. Mezi listopadem a dneškem je zásadní rozdíl. V listopadu šlo o systémovou změnu – o změnu režimu. Dnešní demonstranti mají jiný cíl: Nevolají po změně systému, ale po tom, aby systém fungoval. Aby státní zástupci, vyšetřovatelé, soudci dělali správně svou práci, padni komu padni. Aby vrcholní představitelé státu nenatahovali ústavu podle svého gusta. A aby platily i určité ústavní zvyklosti. Bez dobré vůle, kdy platí i určité nepsané zásady, totiž systém správně fungovat nemůže. A pro politickou kulturu jsou nepsané zásady velmi důležité.

Pokud vím, prvním vrcholným politikem, který rezignoval, byl předseda ODA Jan Kalvoda (v roce 1996). Pamětníci, vzpomínáte na důvod jeho rezignace? Nešlo o korupci. Nešlo o klientelismus. Nešlo o to, že by byl přistižen při nějakém účelovém lhaní. Šlo o to, že neoprávněně použil titul „JUDr.“ Jan Kalvoda nastavil laťku politické kultury hodně vysoko.

Po mnoha letech pak rezignoval Standa Gross kvůli igelitce s milionem. Co je to proti sumám, o které jde dnes? Ve srovnání s dneškem šlo o drobné. Laťka už nebyla tak vysoko, ale… nějaká ještě byla.

Vrátím se k dopisu onoho lokálního politika. Slova o tom, že „jasně vidíme“, k čemu vedl Majdan, bychom si museli vysvětlit. Nevím, co tím myslí. Co se týče otázky, zda platí výsledky demokratických voleb, mohu ho ujistit, že platí. (A čtenáři mých článků dobře vědí, že jsem Babišovy odpůrce varoval, že i přes statisícové demonstrace se může stát, že Babiš příští parlamentní volby opět s vysokým náskokem vyhraje. Ne že bych si to přál. Ale nebude to důvod k nerespektování voleb.)

Co ale musím ostře odmítnout, je patetická otázka, „kdo to všechno platí“. Za komunistů by byla odpověď nasnadě: Západní špionážní centrály, které se snaží zvrátit naše úspěchy při budování komunismu.

Tato otázka je zlá a podlá. Automaticky totiž připisuje protivníkovi nečisté motivy. Já organizátory těchto demonstrací „nežeru“, možná nejsou úplně můj šálek kávy, ale nevěřím tomu, že jsou nějak finančně motivováni. A ti, kdo na demonstraci přijedou autobusem, nedostanou cestu zaplacenou od nějaké centrály. Prostě se na to složí. Naznačování, že „to někdo platí“, znemožňuje dialog, protože ten má smysl jen tehdy, jsou-li karty na stole. Ti odpůrci demonstrací, kteří nemají jiný argument, si nějakou reakci ani nezaslouží. Já jsem přesvědčen, že autor oněch vět z úvodu je zastává z přesvědčení, tedy že ho nikdo neplatí. A totéž na oplátku očekávám i od něj.

  1. června 2019

Pomozme pákistánským křesťanům

Mnozí z vás podobně jako já sledovali pozorně boj za záchranu pákistánské křesťany Asie Bibi, obžalované z rouhání. Kdyby se neozývaly hlasy z celého světa, volající po jejím osvobození, patrně by dnes již nebyla mezi živými.

Chtěl bych obrátit vaši pozornost k petici, sepsané pákistánským křesťanem žijícím ve velké Británii Wilsonem Chowdrym. Tato petice vyzývá pákistánského premiéra, aby se zasadil o zrušení zákonů proti rouhání, které jsou často zneužívány k likvidaci pákistánských křesťanů. Petici naleznete pomocí tohoto odkazu:

https://www.gopetition.com/petitions/end-pakistani-blasphemy-laws.html.

Tuto petici můžete na této webové stránce podepsat.

Nechci vám zatajit, že podpis této petice může být spjat s určitým ohrožením. U nás zatím minimálním, v Británii dosti reálným.

Přikládám dva materiály: Jednak český překlad petice a anglické znění a český překlad příslušných zákonů proti rouhání, jednak seznam zemí, v nichž platí zákony trestající rouhání.

ZNĚNÍ PETICE

My, níže podepsaní, vyzýváme k úplnému zrušení všech zákonů o rouhání.

Navzdory osvobození Asie Bibi existuje stále mnoho dalších obviněných z rouhání, kteří ve vězení čekají na smrt. V prosinci 2018 byli dva křesťanští bratři odsouzeni k trestu smrti na základě smyšleného obvinění z rouhání. Náboženské menšiny trpí těmito zákony nejvíce, neboť jsou proti nim používány jako hrozba zavěšená nad hlavami bezmocných lidí.

Nevinní Pákistánci tráví roky ve vězení za něco, co neudělali, poté, co jsou proti nim zneužity zákony o rouhání.

Zákony o rouhání jsou hanbou na pověsti Pákistánu a zastaralým koloniálním nástrojem, který měl za cíl udržet mír mezi různými skupinami. Místo toho vede k nesnášenlivosti a nenávisti.

  • 298 Užití jakéhokoli slova nebo vydávání jakéhokoli zvuku nebo provádění jakéhokoli gesta nebo umisťování jakéhokoli předmětu s úmyslem zranit náboženské city jakékoli osoby. 1 rok odnětí svobody, nebo pokuta, nebo obojí
  • 298 Uttering of any word or making any sound or making any gesture or placing of any object in the sight with the deliberate intention of wounding the religious feelings of any person. 1 years imprisonment, or fine, or both
  • 298 A Užití hanlivých poznámek apod.ve vztahu k svatým osobnostem. 1980 3 roky odnětí svobody, nebo pokuta, nebo obojí
  • 298A Use of derogatory remarks etc., in respect of holy personages. 1980 3 years imprisonment, or fine, or both
  • 298 B (Ahmádský zákon o rouhání) Zneužití názvů, popisů a titulů apod., náležících konkrétním svatým osobnostem nebo místům, (1984) 3 roky odnětí svobody a pokuta
  • 298 B (Ahmadi blasphemy law) Misuse of epithets, descriptions and titles etc., reserved for certain holy personages or places, by Ahmadis. 26 April 1984 3 years imprisonment and fine
  • 298C (Ahmádský zákon o rouhání) známý též jako Vyhláška XX: Urážka muslima, kázání nebo šíření jeho víry, nebo „jakýmkoliv způsobem“ pobuřování náboženských pocitů muslimů, či vydávání se za muslima. (1984) 3 roky odnětí svobody a pokuta
  • 298C (Ahmadi blasphemy law) Aka Ordinance XX: f a Muslim, or preaching or propagating his faith, or „in any manner whatsoever“ outraging the religious feelings of Muslims, or posing himself as a Muslim. (1984) 3 years imprisonment and fine

 

  • 295 Poškozování nebo zneuctění míst uctívání, s úmyslem urážet náboženství jakékoli třídy Až 2 roky vězení nebo pokuty, nebo obojího
  • 295 Injuring or defiling places of worship, with intent to insult the religion of any class – Up to 2 years imprisonment or fine, or both
  • 295A Úmyslné a zlomyslné jednání, jejichž cílem je pobouřit náboženské city jakékoli třídy urážkou jejich náboženství nebo náboženského vyznání. 1927 Až 10 let odnětí svobody, nebo pokuta, nebo obojí
  • 295A Deliberate and malicious acts intended to outrage religious feelings of any class by insulting its religion or religious beliefs. (1927) Up to 10 years imprisonment, or fine, or both
  • 295B Hanobení Koránu apod. (1982) Odnětí svobody na doživotí
  • 295B Defiling, etc., of Quran. (1982) Imprisonment for life
  • 295C Použití hanlivých poznámek, mluvených, psaných, přímo či nepřímo, atd, zneuctění jména Proroka Muhammada nebo jiného Proroka (1986) Bezpodmínečný trest smrti a pokuta (1990)

Soudnímu řízení musí předsedat muslimský soudce.

  • 295C Use of derogatory remarks, spoken, written, directly or indirectly, etc. defiles the name of Muhammad or other Prophet(s) (1986) Mandatory Death and fine (1990.)

Trial must take place in a Court of Session with a Muslim judge presiding.

 Země trestající rouhání (tučně země, kde se rouhání trestá smrtí)

  • Afghánistán
  • Alžírsko
  • Bahrajn
  • Brunej
  • Egypt
  • Indonésie
  • Írán
  • Irák
  • Jemen
  • Jordánsko
  • Katar
  • Kuvajt
  • Libanon
  • Libye
  • Mauritánie
  • Malajsie
  • Maledivy
  • Maroko
  • Nigérie
  • Omán
  • Pákistán
  • Palestinská samospráva
  • Saudská Arábie
  • Senegal
  • Somálsko
  • Spojené arabské emiráty (UAE)
  • Súdán
  • Tunisko
  • Turecko
  • Západní Sahara

Dan Drápal

  1. června 2019

Why Czechs Are Feeling Hurt

Recently I casually mentioned in a conversation with an American friend that Czechs have had for a long time a sentiment of being hurt and being taken advantage by other nations and/or the European Union. My friend asked me where does this feeling come from, which prompted me to write this article.

I admit that I move on thin ice. I think I know history fairly well but not well enough to be able to say that the opinion I present is correct. Maybe others will have a different and better explanation.

In 14th century, when Prague was actually capital of Germany (under Emperor Charles IV) Czechs were convinced that they are a very orthodox nation (maybe even the most orthodox nation). John Huss, the famous Czech reformer, who was burnt at a stake in 1415, considered himself an orthodox Christian. Nevertheless, during the Hussite wars in the first half of the 15th century the Czechs started to be considered by other nations as a haven for heretics. Of course, Czechs did not like that.

Before the thirty years’ war the Roman Catholics made only 10 percent of the population. The rest were Reformed, Lutheran, Utraquist (Hussite), Brethren (in Anglo-Saxon world known as Moravian Brethren) and even (Ana)Baptist. Bohemia, Moravia and Transylvania were the first European countries where (a sort of) religious tolerance was legislated.

This changed after the Protestants lost the Battle on the White Mountain (1620). A violent and cruel “recatholisation” ensued, a large part of the Czech nobility was either killed or exiled and during the Thirty years’ war the population dwindled, according to some sources, from 3 million to 800 000 (this data might be exaggerated, but it definitely was a religious, political and economic catastrophe). The Habsburg rule started long before, but after 1620 the monarchy was considered an enemy of the Czech nation. Of course, this view was not held by everyone, but during the national renaissance in the 19th century this view prevailed. And the Czechs, although formally Catholic, revered John Huss as their national martyr.

During the latter half of the 19th century and in the first decade of the 20th century Bohemia and Moravia became the most industrialized parts of the Austrian-Hungarian Empire. The Czechs envied the Hungarians their position. They tried to become a third nation with equal rights in the Empire but never prevailed. They had (and fostered) a feeling that “everyone” (meaning primarily Germans and Hungarians) was against them. And they were right – at least to some extent.

I am convinced that this was caused not only by enmity of the Germans (which was, to a large extent, real) but also by lack of clever and intelligent diplomacy. The Czechs started to be good at gestures, but not so good at substance.

The creation of Czechoslovakia was a miracle. It came into existence thanks to three men, Thomas Garrigue Masaryk, Edvard Beneš and (Slovak) Rastislav Štefánik. Unlike many other Czech politicians, these men were able to negotiate and to concentrate on vital matters instead of mere gestures.

Nevertheless, the new state failed. Mary Heimann wrote a book called Czechoslovakia – a State that Failed. I would not say that she “likes” the Czechs and I feel that some of her condemnations are unnecessarily harsh, but in general I must admit that she described very well why the state had to fail.

One of the biggest problems was the enmity of the German population, which never identified with the new state. There were more Germans in Czechoslovakia than Slovaks. The German had all civil rights as everybody else (e. g. Hungarians living in South Slovakia or the Ruthenes in the Carpatho-Ruthenia in the East), but did not get the same support for their industries and businesses as the Czechs or Slovaks did. And the State (not speaking of the Czech and Slovak population in general) did not even try to win their loyalty.

Between the Wars, Czechoslovakia had enemies on all sides, with the exception of Rumania, with which it shared only few kilometers of common border in the East. It was the most democratic state of all, and it was economically successful, but the shape of the state was militarily indefensible.

After twenty years of freedom came the Munich Agreement. Czechoslovakia was virtually handed over to Hitler. No one can wonder that the Czechs felt betrayed by France and Britain. And many became convinced that the orientation on the West (Especially France and Britain) was a mistake and that the Czechs and Slovaks should seek “protection” by orienting themselves with the Communist Soviet Union.

Communists became the strongest political party in the last free elections which took place in 1946. In 1948 they very cleverly seized power. Those who opposed them made several silly political moves which sealed the fate of democracy in post-war Czechoslovakia.

I will not dwell on the development in the late sixties and the whole Prague Spring episode. After the Hungarian Uprising of 1956 it was clear to any intelligent person that Czechoslovakia cannot expect any military help from the West. Nevertheless, the Czechs had again an ample cause for feeling alone, abandoned – and betrayed. (I remember meeting Professor Polák, a Communist in charge of indoctrination at the Theological Faculty where I studied, on the street a few days after the invasion of the “brotherly armies” of Soviet Union and other four Communist states. He was crying when he told me: “Comrade Drápal, Moscow betrayed the international workers’ movement.” He definitely felt betrayed by the state on which he staked his hopes for the better future of mankind.

Transition to the new order after the Velvet revolution was not smooth, either. I will not discuss in detail different affairs which caused mistrust of the “high politicians”.

Generally, I would say that the feelings of being alone or even betrayed were to some extent justified. But harboring this sentiment is toxic. From time to time, we see in history people like our first President T. G. Masaryk or the first President after the Velvet Revolution, Václav Havel, who raised above this sentiment. But a large segment of population embraced this sentiment. After all, feeling like a victim is easy. It is not your fault – it is the others who take advantage of you. And there were so many incidents of treason – it will be better not to trust anyone.

European Union is a very complicated institution and it has many serious system faults. But when the Czechs compare it to “Hitler” or to “Soviet Union”, they take the easier road. Unfortunately, this road will not take us anywhere. And the feelings of self-pity, plus the dissemination of the opinion that we cannot do anything about it, may take us to places where we would not like to be at all.

May 2019

Jak ven ze šlamastyky

Minulý týden jsem avizoval další článek o demonstracích. Během týdne se toho ale událo tolik významného, že tento článek vyzní dost jinak, než jsem původně zamýšlel.

Co významného se tedy stalo?

Do Česka doputoval předběžný audit EU, z nějž vyplývá, že Česká republika bude muset vracet 451 milionů, vyplacených na dotacích firmě Agrofert. Premiér Andrej Babiš okamžitě prohlásil, že auditní zpráva je nepravdivá, že se žádné peníze vracet nebudou, a že se jedná útok na Českou republiku.

V úterý večer se na Václavském náměstí konala dosud největší protibabišovská demonstrace. Byla to patrně druhá největší demonstrace od pádu vlády jedné strany v roce 1989.

Auditní zprávu odsoudili i jiní politici hnutí ANO, zejména místopředseda vlády a ministr životního prostředí Richard Brabec. Většinou zdůrazňovali, že zpráva je předběžná, že Česká republika se k ní vyjádří, a že je nepěkné, že tato předběžná a neveřejná zpráva unikla do médií.

To vše je sice pravda, ale nic podstatného to nemění na skutečnosti, že podle auditu je premiér Babiš ve střetu zájmů. Auditní zpráva se může v nějakých detailech změnit, ale domnívám se, že každý soudný člověk ví, že podstata se měnit nebude.

Pokud premiér Babiš tvrdí, že neporušil české zákony, pak je, obávám se, český zákon o střete zájmů značně gumový.

Přiznám se, že když se Babiš dostal do vlády Bohuslava Sobotky, nebyl jsem z toho tolik zděšený, jako někteří mí přátelé například z Konzervativní strany. Připouštěl jsem možnost, že mu opravdu vadí korupce a dotační podvody, k nimž za předchozích vlád docházelo, a že chce usilovat o nápravu. Možná uvažovali podobně jako já lidé jako Martin Komárek, Pavel Telička nebo Jiří Zlatuška, abych jmenoval alespoň některé. V první chvíli se zdálo, že se Andrej Babiš obklopuje docela zajímavými lidmi.

Silný neklid jsem pocítil, když Babiš koupil některá média, jmenovitě Mladou frontu Dnes a Lidové noviny. Přestože Lidové noviny jsou i nadále zajímavé, nelze říci, že se nepozná, komu patří. S určitou hořkostí vzpomínám na doby, kdy tyto deníky vlastnili „Němci“, konkrétně firma Ringier. Tehdy se ozývaly varovné hlasy, že „Němci“ si koupili česká média, aby skrze ně ovlivňovali politické dění. Tehdejším vlastníkům ale evidentně nešlo o ovlivňování politiky, nýbrž o byznys. Nikdo ani nepřišel s nějakým dokladem toho, že by tato média nějak prosazovala německé zájmy v České republice. Kdy tedy byla média politicky neutrálnější – tehdy nebo teď? Hádejte – smíte dvakrát.

Mým problémem je – a je to asi problém mnoha lidí, kteří tvoří protibabišovskou opozici, že osobně neznám jediného člověka, který volil Andreje Babiše. S jednou ženou, která ho volila, jsem se setkal před nějakými čtyřmi lety. Co z toho vyvozuji? Že společnost je zvláštním způsobem rozdělená.

Po událostech minulých dnů, tedy po zveřejnění auditorské zprávy, a hlavně po Babišově reakci na celou situaci, vidím úterní demonstraci za mnohem oprávněnější než ty předchozí. Rozhodně nemám nikomu za zlé, že tam chodí, a kdybych bydlel v Praze, patrně bych tam šel také. Nicméně jedna starost ve mně přetrvává: Obávám se, že tyto demonstrace nebudou mít patřičný účinek. Andrej Babiš neodejde, protože jeho podpora se výrazným způsobem neztenčí. Řekl bych, že kdyby se našla stovka lidí, kteří by přesvědčili každý aspoň jednoho Babišova voliče, aby změnil svůj názor, znamenalo by to více, než sto tisíc demonstrantů.

Protože neznám Babišovy voliče, neznám ani jejich motivaci. Předpokládám, že se jim líbí Babišova hospodářská a fiskální politika. Já jsem také rád, že mi přidali devět stovek na důchodu a příští rok se mohu těšit na dalších pár stovek navíc. A je příjemné odjet do Prahy za vnoučaty a zpět za pouhých sto dvacet korun. Na rozdíl od Babišových voličů (domnívám se) si ale uvědomuji, že to, zda se nám daří, záleží hlavně na tom, zda se daří Německu, a že každá vláda sklízí to, co zasela vláda předchozí před několika lety, ať už v dobrém nebo ve zlém. Nečasova a předtím Topolánkova vláda měly smůlu, že sklízely hořké ovoce finanční krize, kterou nemohly žádným podstatným způsobem ovlivnit. Netuším ale, zda by se Babišovi voliči byli ochotni na toto téma se mnou vůbec bavit.

Přidám ještě jeden aspekt osobní. Jsem srdcem pastýř, a k tomu patří snaha (ať už úspěšná či neúspěšná) vcítit se do druhého člověka. Andrej Babiš mě zajímá jako člověk. (Proto nemám problém se za něj upřímně modlit.) Myslím si, že opravdu věří tomu, co říká. Asi je opravdu přesvědčen, že když je mu vyčítán střet zájmů, je to „útok na Českou republiku“. A jde mu asi opravdu o to, aby „bylo líp“. Nemyslím si, že má identitu zloducha a kruťase, jako měli třeba Stalin nebo Heydrich. Naopak, možná je jeho problémem právě to, že příliš sám sebe ztotožňuje s „lidem“. Má upřímný pocit, že „on to přece myslí dobře“, a přitom mu Kalousek, Fiala, nějací piráti a dokonce nějací kdovíjací demonstranti házejí klacky pod nohy. Zřejmě mu opravdu nedochází, že pokud zůstane především podnikatelem (a on je podnikatelem velmi schopným a nemyslím to pejorativně), dopadne to špatně, pustí-li se vedle podnikání ještě do politiky. A Babiš je rovněž velmi schopným politikem, jakkoli dlouho prohlašoval, že jím není a být nechce. Raději by vládl s ODS než s ČSSD. Ale jestli ho ČSSD opustí, už má připravené „béčko“ v podobně SPD. Není to ovšem jeho první volba – jeho povolební nabídka spoluvládnutí s ODS byla míněna vážně a upřímně. Ostatně, vrána k vráně sedá. Bodejť by mu nebyla bližší strana hájící kapitalismus než „socani“. Jenže ODS těžce zaplatila za to, že neměla žádnou hranici mezi podnikáním a politikou, a její zachránce Petr Fiala (a díky mu za to) nehodlal tuto chybu znovu opakovat.

Jenže Babiš je z jiného těsta než třeba takový Jaroslav Kaczynski. Ten si vybere, kdo bude prezidentem, a kdo bude premiérkou, případně premiérem. Sám všechno řídí z pozadí. Toho zřejmě Babiš není schopen, ačkoli by mu polovička problémů ubyla, kdyby odstoupil a na místo sebe dosadil ministryni financí Alenu Schillerovou. Tento rozdíl (mezi Andrejem a Jaroslawem) není věcí politických názorů, ale osobního temperamentu. Proto na sjezdu ANO nebyl vidět žádný možný rival, ale ani žádný možný nástupce Andreje Babiše. (Ostravský primátor Tomáš Macura je sice osobnost, ale pod ním by ANO nebylo ANO, a v Babišově ANO prostě nemá šanci.)

Tento temperament je ale pro republiku jako takovou dosti zlověstný. Ne, z Babiše nevyroste diktátor typu Mussoliniho nebo Franka. To k jeho letoře nepatří. Ale právě pro své ztotožnění se s „Českou republikou“ je schopen a ochoten uvést naši zemi do zmatku a izolace. Ne že by to chtěl. Jenže on to vidí i obráceně: Co je špatné pro Babiše, je špatné pro Českou republiku. A on bude bojovat. Byl by mnohem raději, kdyby ho Evropa „brala“, a hodně pro to udělá, dokonce právě v následujících dnech. Když se mu to ale nepodaří, vsadí na „lidovou“ protievropskou kartu. Možná je určitá spravedlnost v tom, že na to nejvíce doplatí jeho voliči.

Na závěr: Jsme v pěkné šlamastyce, a vybabrat se z ní nebude jednoduché. Andrej Babiš to nevzdá. Možná, že demonstranti také ne. Ale není vyloučeno, že demonstrace budou trvat, nicméně Babiš dostane v příštích volbách pětatřicet procent hlasů.

Co by pomohlo? Sním o charismatické osobnosti s pozitivním programem. Antibabiš nepostačí. Potřebujeme člověka, který dokáže lidi inspirovat a nadchnout. A přitom bude – z hlediska možné korupce, „beyond reproach“, jak říkají Angličané. My máme pěkné rčení: Čistý jako lilium.

  1. června 2019

Zamyšlení nad současnými demonstracemi

Kdybych o to nebyl hned z několika stran požádán, asi bych se k současným demonstracím ani nevyjadřoval. Ale když už s tím začínám, mám obavy, že mi nebude jeden článek stačit. Nu, uvidíme.

A proč jsem se do toho nehrnul? Protože situace není jednoznačná, a to v mnoha ohledech.

Domnívám se, že Andrej Babiš se dopustil neetického jednání. Kdybych si ale měl vsadit na to, jak dopadne soud, pak bych si vsadil na to, že odsouzen nebude, tedy že soud nakonec prohlásí, že jeho jednání bylo na hraně legitimity, nikoli však za hranou. Možná se mýlím. A netvrdím, že by mě takový výsledek potěšil.

Co si ale troufnu předpovědět, je, že soudy se potáhnou mnoho let. V tomto ohledu to bude podobné jako s Davidem Rathem nebo s Vlastou Parkanovou, ačkoli jde o naprosto odlišné případy. Nechci tyto tři osobnosti jakkoli srovnávat; hovořím o určité vadě systému.

Z toho ovšem vyplývá, že obvinění nemají možnost se očistit. (Očištění po dvanácti letech zanechává hořkou pachuť v každém případě.)

Znám řešení? Nikoli. Rozhodně nemůže být řešením omezovat možnost odvolání. Dílčím řešením může být větší odvaha soudců rozhodovat se podle zdravého rozumu a neschovávat se příliš za znalce. Jakmile jednou vstoupí do hry znalci, celé řízení se nemístně protahuje. Znalecký posudek může být napaden, je třeba vypracovat jiný, alternativní, atd. Všichni víme, jak to chodí.

Z vícero zdrojů, které jsou pro mě důvěryhodné, jsem slyšel, že vyšetřovatelé a státní zástupci (nevím, kolik z nich, jistě ne všichni) mají dostatek materiálu v různých složkách, aby rozjeli podobné vyšetřování jako u Andreje Babiše i proti řadě dalších politiků. Politici to o sobě navzájem vědí a z tohoto hlediska má Andrej Babiš asi právem pocit, že je to „kampaň“, která ho má odstranit. To ho samozřejmě nezbavuje odpovědnosti. To, že jiní hřeší, neznamená, že pachatel má odejít bez trestu. Snažím se ale porozumět těm třiceti procentům, kteří Andreje Babiše volí a zřejmě volit budou, bez ohledu na všechny demonstrace. Tito lidé jsou zřejmě také přesvědčeni, že je to „kampaň“ proti člověku, který chtěl s všudypřítomnou korupcí zatočit. Sám tento názor nesdílím, nicméně nepřekvapuje mě, že mnozí lidé uvažují takto.

Demonstruje se ovšem nejen proti Andreji Babišovi, ale i proti nové ministryni spravedlnosti Marii Benešové. Vzpomínám si ovšem na doby, kdy byla značná část těch, kteří proti ní nyní demonstrují, nadšena z toho, že se postavila proti „justiční mafii“ a „pojmenovala věci pravými jmény“. Současné demonstrace určitě budou mít pozitivní účinek v tom, že pokud by se Babiš prostřednictvím Marie Benešové pokusil se zbavit Nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, byl by takový oheň na střeše, že by to skutečně mohlo vést k pádu současné vlády. Na druhé straně mi přijde divné demonstrovat proti někomu, kdo by se nějakého špatného činu mohl někdy v budoucnu dopustit, ale zatím se ho nedopustil a nadto říká, že nic takového nemá v úmyslu.

Hodně se hovoří o tvrzení, že v naší zemi „je možné si objednat trestní stíhání“. Opět věci nejsou jednoduché a jednoznačné. „Objednat si trestní stíhání“ lze snad ve všech státech. Někdo si vymyslí nějaké falešné obvinění, najme si špičkové právníky, aby sepsali žalobu, opatří si falešné svědky a možná k tomu ještě uplatí nějaké vyšetřovatele. To se může stát kdekoli, i v dobře fungujících státech. Zcela jiná věc ovšem je, zda se podaří někoho na základě falešných obvinění odsoudit. To už ve fungujících státech možné není, a domnívám se, že to možné není ani u nás. Soudnictví je vícestupňové, je zde možnost odvolání, a jsou zde i investigativní novináři, kteří poukáží na určité nesrovnalosti. Otázka tedy je, zda je systém natolik funkční, aby zlovůle a spiknutí jednotlivců mohly být odhaleny.

Velký problém – a to už je patrně chyba systému – nevidím v tom, že by mohl být odsouzen nevinný člověk. Jistě se to někdy může stát, protože na této straně nebe není nic dokonalé. Jsem ale přesvědčen, že je to naprosto výjimečné. Velký problém vidím v délce soudních řízení a v tom, že věci nejsou dotahovány do konce. Pak přijde někdo jako Václav Klaus a správně konstatuje, že soudní řízení byla příliš dlouhá, a nesprávně se rozhodne to vyřešit amnestií pro evidentní gaunery. Důvěra v systém je tak neustále podemílána tu malými krůčky, tu mílovými kroky. Čím je ale systém těžkopádnější a čím více ztrácí důvěru veřejnosti, tím více lidí se začne domnívat, že by bylo lépe, kdyby vše vyřešil nějaký autokrat, který „by se s tím nepáral“.

Je mi jasné, že v demokratickém státě zpravidla není možno nalézt nějaké rychlé řešení. Uvítal bych, kdyby vláda, opozice, státní zástupci, profesoři právnických fakult a další odborníci dali hlavy dohromady a přemýšleli o tom, jak systém učinit funkčnějším a výkonnějším. Systém je důležitější než personálie.

V příštím článku se pokusím rozebrat, v čem jsou plusy a minusy současných demonstrací.

  1. května 2019