Hrstka proti všem

Mluví se hodně o rozdělení společnosti – či společností, protože podobný jev pozorujeme ve většině demokracií. Někdy se zdá, že proti sobě stojí dvě nesmiřitelné bubliny. Existuje ovšem skupinka nezařazených, případně lidí, kteří zčásti patří do obou bublin, a proto jsou někdy z obou vehementně vylučováni. Zdá se mi, že je to i můj případ. Jedněm se zdá, že patřím mezi sluníčkáře, jiným, že mezi xenofoby. Pro jedny jsem „soudruh Drápal“, pro druhé jsem fašista.

Jsem nepřítelem genderové ideologie, považuji ji za blud a za velké neštěstí. Domnívám se dokonce že má na svědomí řadu lidských životů. Z hlediska mnohých lidí by mě to mělo pasovat na Putinova příznivce. Jenže já si myslím, že jak Rusko, tak Čína jsou říše zla. A děsím se toho, že asi polovina členů Alternativy pro Německo Putinovi „důvěřuje“. Spolu s jakýmsi šamanem z Jakutska považuji prezidenta Putina za koncentrované zlo.

Pranic se mi nelíbí samolibé vystupování Donalda Trumpa, ani jeho tweetová politika. Jenže kdybych žil ve Spojených státech, asi bych ho opět volil za prezidenta, jakkoli se skřípěním zubů. Proč? Protože všechny dosavadní alternativy vůči němu považuji za mnohem nebezpečnější. Přitom bych na Slovensku volil Zuzanu Čaputovou. Proč? Viz předchozí věta, jen s drobnou obměnou: Protože všechny dosavadní alternativy považuji za nevěrohodné. Zvážím-li, jak mafiosi ovládli slovenskou politiku i soudnictví do té míry, že mafián si instaluje kameru a odposlech přímo do kanceláře generálního prokurátora Dobroslava Trnky, a jak se před několika lety pravice nedokázala distancovat od všeho, co zjevila aféra „Gorila“, vychází mi z toho, že prezidentem či předsedou vlády by měl být člověk, který s dosavadní vládnoucí garniturou nemá pokud možno nic společného. Jsem si jist, že to dopadne dobře? Nejsem; pouze se rozhoduji mezi několika značně nevábnými alternativami.

Se Slovenskem sousedí Maďarsko. Oceňuji, že Viktor Orbán se jednoznačně a důrazně zastal pronásledovaných křesťanů, a také se pro ně snaží něco praktického udělat. Osud křesťanů v mnoha zemích Afriky a Asie je takovému Macronovi nebo paní Merkelové srdečně ukradený; zmohou se nanejvýš na pár obecných odsudků bez jakýchkoli konsekvencí. Oceňuji Orbánovu inspirativní a odvážnou prorodinnou politiku. Přitom mi velice, velice vadí, že se vládnoucí garnituře podařilo v Maďarsku ovládnout všechna významná média – na svobodě slova mi velmi záleží, a když jsou v nějaké zemi všechna média „na jedno brdo“, moc nevěřím, že je tam ještě skutečná demokracie. No, v případě Maďarska vlastně nevím, jak se k němu postavit. Pohleďme na „blízký sever“: Líbí se mi polská prorodinná politika, ale mám obavy z latentního antisemitismu ve vládní straně.

Tak, už jsem asi naštval hodně lidí. Věřte ale, není jednoduché v této poloze vydržet, protože lidé mají rádi jasné linie. Jsi proti sňatkům homosexuálů? Tak to jsi jistě i pro Putina. Vadí ti ruská anexe Krymu? Tak to jsi jistě i proti tradiční rodině.

Jsou situace, kdy je potřeba udělat jednoznačnou politickou volbu. Takovou, jakou udělala Británie a Spojené státy, když se s Ruskem (pardon, se Sovětským svazem) spojily v boji proti Hitlerovi, ačkoli Stalinův režim byl stejně ďábelský jako Hitlerův. Nejsme-li ale v takto vyhrocené situaci, je dle mého názoru dobré naslouchat těm, kteří mají téměř vždy nějaké to „ale“, ačkoli nám jejich pochybnosti a upozorňování narušují jednoduché vidění světa. Připojit se k jednomu ze znepřátelených táborů je jistě snadnější. Pro mnohé lidi je složitost současného světa břemenem k neunesení. Málokdo si přeje patřit k hrstce, která se staví proti všem.

  1. ledna 2019

 

 

Drobné úvahy o vzdělanosti

Je to už pár let, co jsem četl zajímavý článek o dějinách obtížnosti maturitní zkoušky z matematiky. (Bylo to v rámci debaty o tom, zda má být maturita z matematiky povinná.) Moc lituji, že jsem si nepoznamenal některá data, která mě v onom článku zaujala. Jen si vzpomínám, že nejtěžší matematické příklady museli maturanti řešit koncem devatenáctého nebo počátkem dvacátého století. Od té doby se laťka obtížnosti už jen snižovala.

Nedávno proběhla diskuse o případném zjednodušení českého pravopisu. V diskusi zazněly názory, že Ústav pro jazyk český by se neměl snažit normativně určovat, co je „správné“, ale měl by pouze zachycovat a reflektovat vývoj jazyka. Výslovnostní rozdíl mezi i a y zmizel již před několika staletími, a není žádný přesvědčivý důvod, proč ortografii nezjednodušit, jak už to dávno udělali Slováci, případně jedno z těchto písmen (spíše y než i) zrušit úplně. Děti by se nemusely ve škole biflovat vyňatá slova a uvolnily by se jim tak mozkové závity pro některé užitečnější věci.

Nejsem schopen předložit nevyvratitelný argument proti těmto snahám o zjednodušení. Dříve nebo později k němu patrně dojde a já se s tím určitě nějak vyrovnám, budu-li ještě stále mezi živými. Určité klady současného stavu ale vidím. Přátelé si patrně všimli, že tam, kde mnozí nepoužívají diakritická znaménka, já je důsledně používám. To mě nutí si text, který hodlám někomu poslat, znovu přečíst. A to mi poskytuje příležitost si ještě jednou rozmyslet, zda skutečně chci daný text (byť jde třeba jen o SMS) skutečně poslat. A mohu říci, že podle toho, jaký text mi posílají druzí, do značné míry poznám, co jsou zač a v jakém rozpoložení psali. Pokud píší s celou řadou chyb, je velmi pravděpodobné, že nejenže psali pod vlivem emocí, ale patrně mají ve svém vnitřním životě stejný binec jako ve svých textech. Kdyby si svůj vzkaz či příspěvek po sobě přečetli, možná by ho vůbec neodeslali. Shrnuto: Zjednodušení patrně vyhoví naší uspěchanosti, nikoli však hodnotě našeho sdělení.

Vraťme se však k matematice. Vzpomínám si, jak jsem trápil sám sebe i svého milovaného syna, když jsem ho nutil zvládat dělení trojcifernými čísly. Slýchám, že to není potřeba, děti mají přece kalkulačky. Skvělé. Hackeři nedávno ochromili benešovskou nemocnici a nějaké doly na severní Moravě. Co až způsobí nějaký pořádný blackout? Po čase nenabijete mobily (a možná kleknou i mobilní sítě) a po o něco delším čase i ty kalkulačky (pokud nejsou na baterie a vy těch baterií máte doma dostatečnou zásobu). Pak by se mohly docela hodit i určité dovednosti, o nichž se dnes domníváme, že je nikdy potřebovat nebudeme.

Mantrou nových pořádků je, že nemá cenu se biflovat data, ale chápat souvislosti. Jistě na tom něco je. Pokud ale znáte dat minimum, tak ty souvislosti nepochopíte. Jistě, do jisté míry platí, že není potřeba se biflovat data, která si můžete najít. Strýček Google a tetička Wiki jsou úžasní. Jenže když znáte dat příliš málo, nebudete vědět, co vlastně hledat. Určitý obecný přehled skutečně potřebujete. Vzpomínám si, že když jsem byl koncem šedesátých let poprvé ve Spojených státech, proběhl tam výzkum znalostí zeměpisu. Průměrný Američan byl schopen vyjmenovat pouze šest států. Jedním z nich byla Velká Británie, další bylo Japonsko, další „Evropa“. Ano, mnozí Američané ji považovali za jeden ze států. Tragičtější bylo, že určité procento Američanů považovalo tehdy Kubu za jeden z jednapadesáti států Unie. Bodejť by je pak neštvalo, že se tam vlády zmocnili komunisté. V tomto případě by neznalost mohla být hodně nebezpečná.

O podobný „průzkum“ jsem se snažil v rozhovorech se sovětskými vojáky. Rád jsem si s nimi povídal a když jsem byl na vojně, s jedním četařem jsem se scházel pravidelněji. Byl to jediný z těch, s nimiž jsem hovořil, kdo se snažil chápat, co se vlastně děje a kdo měl jakž takž trochu přehled o zeměpise. Bohužel jsem po pročtení materiálů, které na mě shromažďovala StB a vojenská kontrarozvědka, zjistil, že jsem mu tím zřejmě způsobil nějaké kádrové potíže.

Mohu nabídnout i další smutná zjištění. Před pár lety mě požádal jistý odborný časopis o překlad anglicky psaného článku o významném ruském mysliteli z devatenáctého století Alexeji Chomjakovovi. Autorem článku byl jakýsi Bulhar, který měl před jménem i za jménem několik titulů. Chomjakov byl originální slavjanofilský myslitel, který se „vrtal“ v celé řadě oborů – fyzice, dějepise, filosofii, teologii, poezii… Kdysi dávno, když jsem se podrobně věnoval ruským dějinám, jsem pročetl všech osm dílů jeho sebraných spisů. Něco jsem tedy o Chomjakovovi věděl. Článek toho Bulhara byl úplně vedle – vyzařovalo z něj naprosté nepochopení souvislostí. Nevím, zda onen autor četl něco z Chomjakova samotného; spíše jsem měl dojem, že četl pouze něco o Chomjakovovi, ale nechci mu křivdit. Možná že za svou práci o Chomjakovovi dostal další titul. Vzpomněl jsem si na setkání s jedním katolickým knězem, kterého jsem poznal na jaře 1968, nedlouho poté, co byl po čtrnácti letech věznění propuštěn na svobodu. Ukazoval mi deníček, který měl možnost si vést v Leopoldově. Nemohu zapomenout na jeden úryvek, který se mi možná podaří ocitovat doslovně: „Tak máme jednoho kněze v komunistické vládě, ministra Josefa Plojhara. Je to doktor honoris causa. A máme kněze i v exilové vládě, monsignora Šrámka, a to je také doktor honoris causa. A je to stejný honor – a stejná causa.“

Možná je v tom trocha skepse, ale alespoň i trocha humoru.

To mě přivádí k úvaze poslední. Proč lidé tolik touží po titulech? V každém roce se na někoho významného provalí, že opsal diplomku nebo doktorskou práci. Je mi těch lidí líto. Rád bych jim nějak sdělil, že je dobré psát o něčem, čemu opravdu rozumím. Vzdělanost má skutečně hodnotu, a to i tehdy, pokud jsou naše znalosti neprodejné. Je to jako s láskou k umění – líbí se mi určitý obraz, protože stojí deset milionů, nebo má hodnotu deseti milionů, protože se hodně lidem líbí? Domnívám se, že na tuto otázku nezná odpověď snad nikdo z lidí.

A ještě podpis: Temp. Dan Drápal. (Nevíte, co je to temp.? To je titul temperátor, neboli topič, mé několikaleté povolání ve škole normalizačního života. Na titul Dr. h. c. stále ještě čekám.)

  1. prosince 2019

Korupce nebo integrita

Pokud má v naší době nějaký politik problémy, pak je to nejčastěji pro podezření z korupce nebo z nějakého nesprávného zacházení s penězi. Takové problémy má náš premiér Andrej Babiš, má je izraelský premiér Benjamin Netanjahu, má je i bývalý slovenský prezident Andrej Kiska, má je do jisté míry i prezident Spojených států Donald Trump, kterému vytýkají, že nezveřejnil svá daňová přiznání. Ve třetím světě se korupční jednání u předních politiků takřka předpokládá, i když jsou výjimky.

Myslím, že dříve tomu tak nebylo. Tedy ne že by neexistovala korupce – té bylo patrně ještě více nežli teď, nicméně politici padali kvůli jiným záležitostem, ať už šlo o špatná ekonomická rozhodnutí, vedoucí ke zhroucení ekonomiky, případně o špatná rozhodnutí v mezinárodní politice.

V mnoha případech mocní nedokáží odolat pokušení nějak si „přilepšit“. Ovšem otázka korupce je velmi živá mimo jiné proto, že pravidla (zákony) určující přijatelné chování jsou stále přesnější a přísnější. V případě našeho premiéra jde z hlediska zákonnosti o to, že jeho jednání je nahlíženo jako korupční prismatem evropských standardů, nikoli však prismatem českého „lex Babiš“, který se ukázal jako příliš měkký. Z českého hlediska se tedy Andrej Babiš možná pohybuje v rámci legality, nicméně nikoli v rámci přirozené morálky. Tomu napomáhá myšlenka, některými našimi politiky, politology a publicisty bez uzardění přiznávaná a dokonce propagovaná, totiž že morálka by se do politiky plést neměla. To by si politik v Americe říct nedovolil (čímž samozřejmě netvrdím, že všichni američtí politici jednají morálně).

Tomu odpovídá na poněkud odlišné rovině otázka „Kdo to platí“, vznášená jako samozřejmá námitka proti jakémukoli hnutí, které o něco usiluje, ať je to Greenpeace, Milion chvilek pro demokracii, Marine le Penová, Geert Wilders, Aeronet nebo Hlídací pes. (Sám jsem to zažil v rámci Generace 21). Tato otázka je pochopitelně oprávněná, a každé hnutí či organizace, včetně politických stran, by si měly dávat pozor na to, kdo je financuje. Nicméně tato otázka je často vznášena nikoli za účelem zveřejnění donátorů (to by mohl daný člověk rovnou ty donátory jmenovat), ale za účelem zpochybnění daného hnutí. Jinými slovy, „dělají to jistě pro peníze“. Každé hnutí a každou akci musí nepochybně někdo zaplatit, o tom žádná. Otázka „kdo to platí“ ale mnohdy ani neočekává, že bude zodpovězena. Jejím cílem je především vyvolat nedůvěru v motivy představitelů daného hnutí. Pro vyvolávače nedůvěry je možná dokonce lepší, když otázka zůstane nezodpovězena a zbude jen vágní podezření.

Jsou lidé, kteří se zpochybnění motivů dokázali ubránit, ale je jich jen velmi málo. Takovým člověkem byla například Matka Tereza. Slyšel jsem anekdotu (a podotýkám, nepamatuji si zdroj, ale příběh Matce Tereze odpovídá) o tom, že se na ni jednou do Kalkaty přijela podívat nějaká filmová hvězda z Hollywoodu. Viděla Matku Terezu, jak obvazuje nějakého umírajícího chudáka, a prohlásila: „Tak tohle bych nedělala ani za sto tisíc dolarů.“ Matka Tereza se na ni obrátila a lakonicky odpověděla: „Já taky ne.“

Mnozí lidé si nad stavem naší politiky zoufají. Lkají nad nedůvěryhodností politiků. Pokud nám ale opravdu záleží na morálce, nic nám nebrání důsledně morálně jednat. S integritou možná nevyhraješ volby, ale přece jenom něco pro společnost děláš. Pamětníci si možná vzpomenou na prvního prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu Lubomíra Voleníka, který byl členem ODS, ale jehož integritu nikdo nikdy nezpochybnil a kterého si vážili i opoziční politici. Vzpomínám na bývalého prezidentského kandidáta Jana Sokola, který s Václavem Klausem prohrál o 18 hlasů (v 3. kole). Nezašel totiž ke komunistům. Po volbě jsem s ním krátce telefonicky hovořil. Řekl mi: „To víš, kdybych tam šel, musel bych teď chodit kanálama.“ Klaus ke komunistům zašel, a „chodit kanálama“ nemusel. Jenže kdyby se Jan Sokol choval jako Václav Klaus, taky by vlastně nemusel chodit „kanálama“, jenže by to už přestal být Jan Sokol – a přestal by být zajímavý.

Volíme si, kým jsme. Pro někoho je důležitější vyhrát než zachovat integritu. Pak vám bude vysvětlovat, že „politika přece není o morálce“. Pro někoho je ta integrita důležitější. Samozřejmě víra, že tato realita není vše a že je tady nějaká transcendence, která teprve vyjevuje smysl všeho, hodně pomáhá, abychom sami o integritu stáli. Pro lidi s integritou je důležitější integritu zachovat než vyhrát. Někteří už dlouho co zachovávat nemají. Bohužel, někdy právě oni volby vyhrají.

Přesto na závěr ztratím o Andreji Babišovi dobré slovo: Na výročí 17. listopadu pokorně přiznal, že nebyl tak statečný jako Václav Havel. A protože přistupuji k lidem s důvěrou (pokud to jen trochu jde), věřím, že to myslel vážně – že to nebyla jen nějaká bruslařská figura. (Ano, jinak je Andrej Babiš veliký bruslič před Hospodinem – viz Genesis 10,9.) Třeba jednou pochopí, že integrita je víc než Agrofert. Podle všeho se zdá, že jeden z jeho předchůdců, Stanislav Gross, to před svou časnou smrtí pochopil.

  1. prosince 2019

 

 

Jasné mluvení a politizace jazyka

Jazyk se pochopitelně vyvíjí v čase. Vyvíjel se samozřejmě i v dobách, kdy lidé tento vývoj nereflektovali. Tento vývoj probíhá zcela přirozeně, může ale probíhat i nepřirozeně, pod tlakem.

Například ruská literatura se dle mého názoru vyvíjela skokově mezi prvním a třetím desetiletím minulého století. Ruská literatura 19. století je opravdu krásná (tím chci říci, že obrat „krásná literatura“ se na ni vztahuje zcela právem).

Po nástupu bolševiků se výrazně zjednodušil pravopis, což by samo o sobě nemusela být žádná tragédie. Posun vidím ve vzniku nových slov. Nevzpomínám si na žádnou ruskou zkratku z 19. století. Zato po nástupu bolševismu se objevila slova jako kolchoz (kolektivnoje chozjajstvo), sovnarkom (sovět narodných komisarov; vlastně vláda), komsomol (komunističeskij sojuz moloděži) atd. atd.

U nás to bylo po nástupu komunismu poněkud milosrdnější. Narpa bylo papírnictví (národní papír? ani nevím, co to mělo znamenat), Masna byla celkem srozumitelná. Ale ještě před pádem komunismu nastal protipohyb. Z Narpy smělo být zase Papírnictví, z Masny Maso-uzeniny, z Kovomatu Domácí potřeby nebo Železářství… Docházelo sice k absurditám jiného druhu: Pamětníci, vzpomínáte, že ojetá auta se prodávala v Klenotech? A až do konce vlády komunismu nás provázely nesmyslné propagandistické věty (či snad výkřiky?). Jaké poselství asi vstupovalo do lidských myslí, když na významném pražském náměstí zářil rudý neon se slovy „Leninskou cestou k socialistické železnici“?

To pochopitelně neznamená, že hrátky s jazykem nepokračují i v onom úžasném novém světě, v němž žijeme. Zatímco výše uvedené heslo je naprosto bezobsažné, nové výrazy jsou zákeřné. Jeden z nich nás dokonce provází ještě od dob komunismu: Umělé přerušení těhotenství. Jistě, slovo „potrat“ není hezké. „Přerušení“ je takové útěšné – až na to, že to, co bylo přerušeno, může zpravidla opět pokračovat. Přerušíte-li ale těhotenství, ono už nikdy pokračovat nebude. Ano, cítíme se bezpečněji, když něčemu dáme hezké jméno. Třeba takové „nápravné zařízení“. Ano, záměr byl dobrý, lidé měli dostat šanci se napravit, ale islamisté se v nápravných zařízeních zpravidla radikalizují a drobní zlodějíčkové se v nápravných zařízeních od starších kolegů poučí, jak se nespokojit s nějakým malým trezorkem a udělat nějakou pořádnou kasu.

A pak jsou slova, která byla od počátku zavádějící. Například islamofob, homofob nebo xenofob.

Součástí takových výrazů je kořen -fob, který nalézáme ve slově fobie. Podobná slova byla již dlouho součástí lékařských diagnóz, označující určité úzkostné poruchy. Třeba arachnofob je člověk, který má panickou hrůzu z pavouků, agorafob zase člověk, který má strach z otevřených prostor plných lidí, naopak klaustrofob nesnáší malé uzavřené místnosti. Na wikipedii jsem našel následující definici: Fobie je druh úzkostné poruchy (neurózy), která je charakterizovaná neovládnutelným a neadekvátním strachem z konkrétního objektu nebo situace. Nemocný má na chorobu náhled, nesmyslnost strachu si plně uvědomuje, ale není schopen ho vlastní vůlí potlačit. Známe mnoho různých druhů fobií, které jsou pojmenovány právě podle objektu, který je zdrojem chorobného strachu.

Pokud by mě někdo chtěl označit za homofoba, mohu ho ujistit, že stojím-li vedle homosexuála, žádný strach z něj nemám. Nepociťuji paniku, nezvedá se mi žaludek, nepotí se mi ruce, nechce se mi utéci. Dokonce je mi řada homosexuálů sympatických, byť ne pro jejich homosexualitu. Nicméně budu automaticky označen za homofoba, pokud se ukáže, že homosexuální jednání považuji za nemorální. Podobně na to, abych byl označen za xenofoba, postačí, když se vyslovím proti kvótám na přijímání migrantů.

Přípona -fob (z jazykového hlediska to vlastně není přípona, ale nevím, jak to lépe nazvat) přesouvá problém z toho, čeho nebo koho se člověk obává nebo s nímž prostě jen nesouhlasí, na toho, kdo je slovem s tímto zakončením označen. Máš jiný názor na přijímání migrantů? Jsi xenofob. A pokud jsi takto označen, už tvé argumenty nemusí nikdo brát vážně – problém je v tobě samotném. Už nejde o to, co o islámu opravdu víš a co si o něm myslíš – řekneš-li něco kritického, jsi islamofob. Problém pak už není v islámských teroristech, problém je v tobě samotném.

Ještě zákeřnější je používání anglického slova hate. Toto slovo vždy označovalo velmi silnou emoci, totiž nenávist. Jako opak nenávisti se nabízí láska. Mezi láskou a nenávistí je celá řada postojů a emocí. V samotném prostředku této škály je lhostejnost. Směrem k lásce pak můžeme mluvit o sympatiích nebo o zalíbení. Opačným směrem o nechuti, nesympatiích, případně odporu. Jenže slovo hate, které původně označovalo pouze emoci, se nyní používá pro označení „nepovolených“ názorů. Pokud máte námitky proti chirurgickým zásahům do těl lidí, kteří chtějí změnit své pohlaví, budete označeni za „nenávistníky“, přestože vůči nim pociťujete hluboký soucit (což je emoce mnohem bližší lásce než nenávisti).

Na tyto posuny, ve skutečnosti na politizaci jazyka, je nutno upozorňovat. My konzervativci nejsme ti, kdo mají moc, a jazykových manipulací se dopouštějí především mocní. Je ale potřeba, abychom se vyjadřovali přesně a abychom byli schopni reflektovat, co se s naším jazykem vlastně děje.

Viktor Klemperer, německý žid, který přežil válku, napsal zajímavou knihu Jazyk Třetí říše. Je to pozoruhodné čtení o proměnách jazyka v národě, který byl ovládnut démony nacismu. Podobným způsobem rozebíral jazyk komunismu Petr Fidelius v Řeči komunistické moci. Je ale načase začít sbírat poznámky o vývoji a používání (a zneužívání) jazyka v současných kulturních válkách.

Když nějaké takové období skončí, určitá slova vymizí. Jakmile padl komunismus, vytratilo se slovo „soudruh“. Dnes se používá pouze v uzavřené komunitě komunistů a mimo ni pouze jako nadávka. (I mě někteří kritici označili za „soudruha Drápala“.) Přitom v české beletrii 19. století na něj narážíme poměrně často a většinou má význam velmi kladný. Tento jen se ale projevil již na úsvitu evropských dějin. Jeho obětí se v antickém Řecku stalo slovo „bratr“. Původně znělo fratér, podobně jako v latině. V řeckých městských státech existovaly tzv. frátrie, bratrstva, která zřejmě neměla nepodobnou roli jako uliční výbory v dobách komunismu. Slovo fratér se časem natolik zkompromitovalo, že by ho pro vlastního bratra nikdo nepoužil. Proto se začalo používat slov adelfos, etymologicky „souděložník“, česky „sourozenec“ (delfoi znamená dělohu).

A některé výmysly ani nejdou přeložit. Třeba gender.

  1. prosince 2019

 

 

Asymetričnost ve vztahu k Izraeli

Když jsem před nedávnem napsal článek „Podpora Izraele“, zareagoval jeden z čtenářů upozorněním, že Izrael porušuje práva Palestinců, když bourá domy, v nichž bydlí teroristé, aniž by tito lidé byli řádně souzeni. Izraelská vláda zde v podstatě uplatňuje princip kolektivní viny, protože v takovém domě zpravidla terorista nebydlí sám.

Možná jsem ve svém původním článku opomenul zmínit, že jsem si vědom, že izraelská vláda, případně jiné instituce (tajné služby, Knesset (izraelský parlament) nebo třeba místní samosprávy) nemusí vždy jednat správně. To, že je Izrael vyvoleným národem, neznamená, že je povýšen nad dodržování zákonů a norem – spíše naopak. V tom se patrně se svým kritikem shodnu.

Jiná věc ovšem je asymetrický vztah k Izraeli a Palestincům, případně k Izraeli a sousedním státům. Nepřátelé Izraele, tedy především Hizballáh a Hamás a podobné teroristické organizace, se nijak netají tím, že válčí proti Izraeli. Když se ale Izrael brání, chce se po něm, aby se choval, jako kdyby žádná válka neexistovala a aby do puntíku dodržoval to, co by v době skutečného míru skutečně dodržovat měl (a jsem si jist, že by to i dodržoval).

Bourání domů obývaných teroristy je odplata za útoky vedené proti Izraeli. Teroristé jsou varováni a Izrael útočí cíleně, nikoli nahodile. Kromě likvidace teroristů vysílá signál, že za teroristické útoky budou jejich pachatelé platit. Už proto neútočí nahodile.

Co dělají palestinští teroristé? Zmiňme jen dvě věci: Posílají na izraelské území balóny, které mají způsobit na izraelském území požáry, a čas od času zasypávají izraelské území raketami. Palestinci nerozlišují, zda balón zasáhne dům, kde bydlí nějaký izraelský voják. Nezáleží jim na tom, jestli raketa dopadne někam do pouště nebo třeba na mateřskou školu.

Čas od času se vyskytne případ, kdy nějaký izraelský voják použije nepřiměřeného násilí. V krajním případě zabije Palestince, který už nemá zbraň. Takový voják je ovšem postaven před soud – a pokud se vina prokáže, je potrestán. Dovede si někdo představit něco podobného z palestinské strany? Třeba že nějaký Palestinec by byl souzen za to, že kromě matky chladnokrevně zavraždil i čtyřleté dítě? Nikoli – takový muž je považován za hrdinu.

Evropské národy dostávají nyní příležitost předvést, jak si poradí s teroristy z Islámského státu, které Turecko začalo vracet ze zajateckých táborů na syrském území, které obsadila turecká armáda.

Izrael je v přetěžké situaci. Je-li napaden, zpravidla se západní média neozvou, dokud Izrael nepodnikne nějakou akci na svou obranu. Přitom pokud by vypukla válka, tak Izrael by válku prohrál jen jednou. Pak by přestal existovat. Dokud ale existuje, je na jeho území bezpečno. Rozhodně bezpečněji než na pařížských předměstích nebo v Malmö. (Ve skutečnosti je to ještě lepší. Je tam bezpečněji než v Praze.) A co víc: Palestinci, kteří žijí na izraelském území, jsou na něm bezpečnější než v kterékoli sousední zemi. To, že si toho neváží, je jakýmsi negativním potvrzením biblického výroku, že ne samým chlebem bude člověk živ. Přes prosperitu, bezpečnost a právní stát dávají přednost útokům na Izrael. Ideologie je někdy silnější než touha po klidném životě.

To, co píšu, většinou vědí i mí kritikové a kritikové Izraele. Znovu opakuji: Jsem rád, že se naše Poslanecká sněmovna Izraele zastala. Právě proto, že na Izrael a Palestince se stále uplatňuje dvojí metr. Je potřeba čas od času na to upozornit.

  1. listopadu 2019

Kdo vlastně jsem

Prosím laskavého čtenáře, aby mi odpustil, že tento článek bude obsahovat poněkud nesourodé myšlenky.

Každý den mi péčí mých přátel (a někdy i nepřátel) v elektronické poště přistávají články či prezentace, případně audio- i videonahrávky obsahu někdy zajímavého, někdy zcela neuvěřitelného, mnohdy neověřitelného. Nejednou mi přistane v počítači článek obsahující naprosto neuvěřitelné lži. Když se nad tím ale zamyslím, tak se zřejmě jedná – alespoň pro někoho – o lži uvěřitelné, protože jinak by je autor nešířil. Zřejmě zasahuje i určitou klientelu, která věří tomu, že země je placatá, nebo že v srpnu roku 1968 nám Sovětský svaz poskytl skutečně bratrskou pomoc. (Nedávno mi článek na toto téma přišel dokonce od jednoho angažovaného křesťana.)

A tak máme alternativní výklady světa a dokonce i alternativní média. Jejich producenti si musí být vědomi, že šíří lži. A lež má své výhody. Pokud vám nevadí lež, a pokud jste se dokonce rozhodli vědomě na lži participovat, nemusíte se pídit po tom, co je pravda. (A hledání pravdy je v době internetu kupodivu náročnější a složitější, nežli bylo dříve.) Nemusíte se tedy po pravdě pídit, a nemusíte si ani pamatovat vše, co jste řekli a napsali.

Pokud jste se rozhodli mluvit či psát pravdu, máte to v něčem těžší a v něčem jednodušší. Těžší je hledání nebo ověřování pravdy. Jednodušší to máte v tom, že jakmile jste o něčem přesvědčeni, že je to pravda, a snažili jste se si ověřit, zda se nemýlíte, pak jednoduše říkáte a píšete pravdu a nemusíte si pamatovat, co jste kdy komu řekli, protože říkáte všem stále totéž. Jinými slovy nemusíte si pamatovat, co jste komu nalhali. Když si to totiž nepamatujete, budete snáze odhaleni jako lháři.

Nicméně… není to tak jednoduché. Mám několik „oblíbených“ kritiků, kteří okamžitě strhají prakticky vše, co napíšu. Navzájem si ale nejsou moc podobní. Kupodivu nejvíc mě trápí jeden, který v komentáři napíše: „Dan Drápal tvrdil, že…“, a uvede něco, o čem jsem přesvědčen, že jsem to nikdy netvrdil. Dlouho jsem se marně trápil otázkou, kde to vzal. Zda jsem přece jenom někdy nepoužil formulaci, která by mohla vyvolat dojem, že jsem skutečně šířil myšlenku, kterou mi tento kritik podsouvá.

Přitom považuji takový postup za – pro mě – velmi nebezpečný. Jiní čtenáři si mohou pomyslet: Aha, tak ten Dan Drápal skutečně tvrdil to a to. Obrana je nesnadná – snadno dokážete, že někdo něco řekl, zvláště pokud to dodnes visí na internetu. Ale dokažte, že jste něco nikdy neřekli! V takovém postupu skutečně vidím útok na svou integritu a vlastně i na svou identitu. Útok nebezpečnější, než když někdo napíše, že jsem rasista, fašista, homofob, misogyn nebo něco podobného. Věci, které znějí pravděpodobně, jsou ještě nebezpečnější než podobné nálepky.

Na mé identitě mi záleží. Jsem Dan Drápal a nesu kůži na trh. Proto nepoužívám pseudonymy a nepíšu anonymně. A nerad polemizuji s lidmi, kteří se skrývají za nějakou vymyšlenou identitu.

Používání falešných identit je dnes v módě. Dovedu si teoreticky představit, že jednou budou zastánci určitých názorů pronásledováni natolik, že používání skrytých identit bude mít své oprávnění. Zatím ale v té situaci nejsme a dokud mi nesmažou účet na FB nebo nezruší mou webovou stránku, nenasadím si nějakou internetovou burku.

Používání falešných identit možná souvisí s něčím – a tady už asi celou řadu lidí naštvu – co můžeme v dnešní společnosti pozorovat téměř na každém kroku: Mnozí lidé nevědí, kdo vlastně jsou. (Odtud název tohoto článku.) Používají více identit, přeskakují z jedné do druhé, zkoušejí, která jim nejlépe „padne“. Pak se nelze divit, že FB nyní uznává 71 různých pohlaví (nebo genderů?). Vím, že jsem muž, a nepřeji si, aby mí vnukové (všichni jsou jednoznačně muži) zakoušeli ve škole či dokonce ve školce otázku „a přemýšlel jsi o tom, jestli nejsi náhodou žena?“ Pokud sami rodiče nevědí, kdo jsou, v jakém zmatení asi budou vyrůstat jejich děti?

Pokud člověk nepřijme sám sebe od Boha jako dar, pokud nepřijme svou identitu od svého Stvořitele, bude si vymýšlet vlastní. Nedávno jsem četl příběh sportovce/sportovkyně, který dosáhl jako muž velkých úspěchů v orientačním běhu. Pak si ale sám sebe rozmyslel a prohlásil se za ženu, a ejhle… opět v jednom americkém státě zvítězil(a). Takže je šampionem/šampionkou jak v kategorii mužů, tak v kategorii žen.

Domnívám se, že podobné šílení nebude trvat déle než dvě generace. Mezitím se ale můžeme dočkat nejroztodivnějších absurdit. Představte si příběh muže, který zjistil, že je žena. Podstoupil příslušnou hormonální léčbu, případně se nechal přeoperovat. Pak zjistil(a), že je vlastně černoška. Sice na to nevypadal(a), a tímto „nárokem“ zaskočil(a) i své příznivce a fanoušky, ale proč ne – můžeme-li si zvolit pohlaví, proč bychom si nemohli zvolit barvu pleti? Příslušné kosmetické změny jsou méně nákladné než operativní změna pohlaví. A po čase tato bytost zjistila, že je jí stále osmnáct let… To už bylo hodně i na řadu příznivců jeho/jejích proměn.

Že vám to připadá absurdní? Ještě před dvaceti lety připadalo každému absurdní, aby biologičtí muži nastupovali v různých sportovních odvětvích a poráželi v nich ženy. A to ještě nejsme na konci této slepé uličky.

Sekulární proroci se často nestrefí přesně. To ale neznamená, že by byli úplně mimo mísu. George Orwell, autor románu 1984, by se možná divil, jak přesně se trefil – pokud by mohl nějakou dobu žít v současné Číně. A Aldous Huxley, autor knihy Brave New World (česky Konec civilizace), by jistě přiznal, že ledacos netrefil, nicméně přesto byl jeho hlas v jistém smyslu prorocký.

Ano, jsem připraven na spršku odsudků, že jsem zpátečník, tmář, homofob atd. atd. Na tyto odsudky se musí připravit každý, kdo je ochoten nahlas říci, že tato civilizace se opravdu nevyvíjí správným směrem.

A že král je nahý. Tedy… pardon, že muži jsou muži a ženy jsou ženy.

 

  1. listopadu 2019

 

 

Podpora Izraele

V době, kdy prezident Trump opustil své kurdské spojence, kteří rozhodujícím způsobem přispěli k porážce Islámského státu, přijala naše Poslanecká sněmovna usnesení podporující Izrael a odsuzující rostoucí antisemitismus v Evropě.

Jednání prezidenta Trumpa, tedy jeho oznámení, že opouští své dosavadní spojence, bylo přirovnáváno k „mnichovské zradě“. Jeden britský politik meziválečného období prý prohlásil, že velmoci nemají spojence, mají pouze své zájmy. Něco na tom je – velmoci jsou zřídkakdy ochotné pálit si prsty a hájit nějaký menší národ či stát. Zpravidla jednají pragmaticky, což velmi často znamená, že jednají cynicky.

Pokud se někdo poučil z dějin, rozuměj v této souvislosti z mnichovské zrady, byl to stát Izrael. (Československo se nepoučilo – pouze změnilo spojence. Po druhé světové se už neopíralo o Francii a Anglii, které „zradily“, ale o „mocné dubisko“, jak nazval Ján Kolár východní orientální despocii. Netřeba připomínat, že si tím moc nepomohlo.) Netvrdím tím, že Izrael nebyl po většinu své existence masivně podporován Spojenými státy; izraelští politici si ale byli a stále jsou dobře vědomi, že toto spojenectví nemusí trvat věčně a že nemohou rezignovat na snahu zajistit si bezpečnost i pro případ, že Spojené státy Izrael opustí. Trumpův postoj ke Kurdům tuto skutečnost jen výrazně připomněl.

Jakkoli je zrada velmocenských spojenců pragmaticky vysvětlitelná, pochopitelná a do jisté míry i předvídatelná, jakkoli musíme počítat s tím, že velmoci hájí své zájmy bez ohledu na morálku, nelze při bližším pohledu nevidět, že nemorální jednání má také své následky a náklady. Trump své rozhodnutí opustit Kurdy a vyklidit pole v Sýrii nazval „brilantním strategickým tahem“. Ve skutečnosti si lze představit málokteré rozhodnutí Spojených států, které by tak oslabilo kredibilitu této kdysi dominantní velmoci. Ztráta této kredibility je oslabením Izraele, Saudské Arábie i Egypta, a posílením Erdoganova Turecka, Putinova Ruska i teokratického Íránu.

O to víc mě potěšilo, že se Česká republika zastala Izraele. Stalo se to v době, kdy (poprvé po staletích) je antisemitismus silnější v – údajně civilizovanější – západní Evropě než na východě, který v minulých dobách proslul nechvalně známými protižidovskými pogromy. Jistě, prakticky všechny smrtelné útoky na Židy v západní Evropě podnikli muslimové; poslední útok na synagogu a židovský hřbitov v Halle (v bývalé NDR) je zřejmě výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Je to právě muslimská menšina, která je pro Židy v západní Evropě hrozbou. Jenže se to nesmí říkat.

Osobně jsem přesvědčen, že pro Izrael stále platí Hospodinovo zaslíbení dané Abrahamovi a jeho potomkům: „Požehnám žehnajícím tobě a zlořečícím tobě zlořečiti budu.“ Proto čekám, že se České republice bude dařit relativně dobře. A těm zemím, které padělají dějiny, vylučují Izrael z UNESCO a volají po bojkotu izraelského zboží, se dobře dařit nebude. A je mi líto Palestinců. Žádný kousek světa nedostal nikdy tolik finanční podpory jako Gaza. Kdyby nekupovali rakety a investovali do infrastruktury, vzdělání a dalších oblastí, mohla by Gaza být Singapurem Blízkého východu. Pokud ale nějaká vláda učí děti zlořečit Izraeli už od mateřské školky, nebude se danému národu dobře dařit po několik generací. I kdyby si splnili svůj sen, zahnat Izraelce do moře a vymazat Izrael nejen z map vydávaných v těchto zemích, ale i reálně, nenávist, kterou se sytí, pak způsobí, že se obrátí proti sobě navzájem. Tak to bývá v hnutích, založených na nenávisti nebo nenávist tolerujících. Nejvíc komunistů popravili sami komunisté, a nejvíc muslimů zavraždili jiní muslimové.

Jsou usnesení, na které hrdí být nemůžeme. Třeba na ponížený dopis čtyř vrcholných představitelů republiky, adresovaný čínské vládě a omlouvající se za přijetí dalajlámy. Na usnesení Poslanecké sněmovny ohledně Izraele však hrdý jsem. Zejména v době, která je pro Izrael nebezpečnější, než byla dříve.

A aby nebylo pochyb, o čem je řeč, uvádím zde znění zmiňovaného usnesení:

 

Usnesení Sněmovny k antisemitismu a Izraeli z 22. října 2019

Poslanecká sněmovna:

  1. důrazně odsuzuje všechny projevy antisemitismu směřující proti jednotlivcům, náboženským institucím, organizacím, jakož i Státu Izrael, včetně popírání holocaustu;
  2. odmítá jakékoliv zpochybňování práva Státu Izrael na existenci a obranu;
  3. odsuzuje veškeré aktivity a prohlášení skupin, které vyzývají k bojkotu Státu Izrael, jeho zboží, služeb či občanů, ať již na území České republiky, či na mezinárodních fórech;
  4. vyzývá vládu, aby jak doma, tak i v mezinárodních vztazích rozhodně vystupovala proti všem formám antisemitismu;
  5. žádá vládu, aby na půdě Evropské unie, Organizace spojených národů a dalších mezinárodních institucí odmítala finanční podporu ze zdrojů těchto organizací pro taková hnutí, organizace a spolky, které vyzývají k bojkotu Státu Izrael;
  6. doporučuje vládě, aby jak doma, tak v rámci Evropské unie zintenzivnila aktivity v oblasti prevence antisemitismu a zasazovala se o zajištění větší bezpečnosti pro jednotlivé osoby, organizace a instituce, které by se mohly stát terčem antisemitských útoků.

Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/snemovna-antisemitismus-izrael-usneseni.A191022_163907_domaci_kop

  1. října 2019

Slamění panáci

Před dvěma lety byla uzavřena dohoda mezi Evropskou unií a Tureckem. Evropa bude Turecku platit miliardy eur a Turecko zabrání masivní migraci ze svého území především do Řecka. Dohoda nějakou dobu fungovala, ale vzhledem k politickému vývoji na Blízkém východě fungovat přestává. Po určitou dobu byla cílem migrantů především Itálie, pak ji na čas vystřídalo Španělsko, pak padla v Itálii vláda, jejímž ministrem vnitra byl Matteo Salvini, takže Itálie migranty opět přijímá, ovšem v posledních měsících setrvale stoupá proud migrantů z Turecka na řecké ostrovy, kde již propukla humanitární krize. (V situaci, kdy jedna toaleta připadá na sto lidí, už lze o humanitární krizi mluvit zcela oprávněně.)

Snažím se již několik let ve svých článcích upozorňovat na to, že co se týče migrace, chybí Evropě promyšlená strategie, a pro to, co se děje, se dá oprávněně použít termín „flikování“. Když jsem se pokusil nějak zachytit póly diskuse, jak probíhá v naší zemi, a – velice zjednodušeně, což jsem od počátku přiznával – jsem mluvil o dvou pólech, „sluníčkářském“ a „okamurovském“, byl jsem nařčen mimo jiné z toho, že bojuji proti slaměným panákům, které jsem si sám vymyslel. Povzdechl jsem si a pomyslel jsem si: Kéž by to tak bylo. Kéž by šlo jen o slaměné panáky.

Mezitím se mi dostalo do rukou (pardon, co počítače) interview Martina Veselovského s izraelským bezpečnostním odborníkem Dr. Danem Schueftanem, který byl poradcem několika premiérů. Velice doporučuji všem, aby si toto interview poslechli. Najdete ho na adrese https://www.youtube.com/watch?v=1DXBL5SrURY. Pan Schueftan nám klade otázky, které jsme si dávno měli položit my sami. Volám ho tedy na pomoc: Nedáte-li na mě, zkuste si poslechnout jej.

Kdybych chtěl být kousavý, mluvil bych o tom, že se – údajně neexistující – „slamění panáci“ přece jenom ozvali, ale nechci být kousavý, protože klíčový příspěvek sepsala dáma: „Pane Drápale, tady píšete, že se [migranti] chtějí mít líp. Je to omyl. Pokud se chce někdo mít líp, tak prostě ať jsem kde jsem, najdu si práci, platím daně a snažím se přizpůsobit společnosti ve které jsem. Tito příživníci, kteří se sem ženou, se nechtějí přizpůsobit, ale chtějí si podmanit společnost, do které došli. Chtějí dávky, byty, přidělené ženy a pracovat v životě nebudou. V podstatě, je to plánovaná islamizace Evropy. jejich imámové, jim vtloukají do hlavy, že jim všechno Alláh dal. Jsou přesvědčeni, že jsou nadlidi.“ Na to jeden poměrně vzdělaný člověk reagoval postem, začínajícím slovy: „Vystihla jste to přesně.“

Nebudu teď řešit „slaměné panáky“, protože lidé takto smýšlející žijí mezi námi a já se nevzdávám naděje, že snad – alespoň někteří z nich – budou přístupní argumentům. Měli bychom totiž správně rozumět problému – když mu neporozumíme, nebudeme schopni ho řešit.

Tedy: „Chci-li se mít líp, najdu si práci, ať jsem kde jsem.“

Kéž by to bylo tak jednoduché! Před několika lety odstartovala „arabské jaro“ sebevražda mladého Tunisana, který sice měl vysokoškolské vzdělání, ale práci v oboru nenašel a prodával načerno zeleninu, aby uživil rodinu. Přistihla ho policistka, která ho ponížila a znemožnila mu dále pracovat. Představa, že si „najdu práci ať jsem, kde jsem“, je zcela naivní. Práci si jistě můžete najít, ale vydělat si můžete jen tam, kde je právní stát, kde získáte povolení k práci i bez astronomických úplatků a kde vás o váš výdělek nepřipraví mafie.

„…platím daně…“

Asi vás překvapí, že třeba v takovém Iráku se daně neplatí, ba dokonce že tam stát platí lidem, aby – mám-li to říci lidově – „nedělali bordel“. V praxi to vypadá tak, že v zemi je spousta státních zaměstnanců, kteří berou plat za práci, která je často zcela fiktivní. V Iráku totiž, dá se říci, „peníze tečou ze země“ v podobě ropy.

Problém je, že státy, kde se nemusí platit daně, jsou na tom dlouhodobě vždycky bity a demokracie tam má malou šanci. Země, které nemají žádné nerostné bohatství, nebo ho mají jen malé, se musí více snažit a je v nich větší pořádek. (To platí jak o námi často zbožňovaném Švýcarsku, ale i o nás samotných.) Obyvatelé vědí, že musí platit daně, ale právě proto se také zajímají, nač jsou tyto daně použity. Takže: Potenciální migranti daně neplatí, nemusí, ani nemohou.

Dále: „Tito příživníci, kteří se sem ženou, se nechtějí přizpůsobit, ale chtějí si podmanit společnost, do které došli.“

Zase vedle. Vedle především pro naprostou generalizaci. Mezi ekonomickými migranty je spousta těch, kteří by se rádi přizpůsobili, kteří naši společnost ovládnout nechtějí, chtějí pracovat a „normálně žít“. Ano, jsou i takoví, kteří si naši společnost podmanit chtějí. Co k tomu „slamění panáci“? Sluníčkáři popírají, že migranti mohou představovat nebezpečí, anebo toto nebezpečí bagatelizují. Okamurovci (nemyslím „ty skutečné“, ale ty slaměné panáky, které si vymyslel Dan Drápal – jistě mi rozumíte) tvrdí, že všichni si nás chtějí podmanit a jsou to všechno ďáblové, kteří nás chtějí zničit. Slova o tom, že chtějí „přidělené ženy“, jsou samozřejmě zcela mimo, nicméně… i tato slova, ač v zásadě lživá, nám mohou připomenout vážnou a nepříjemnou skutečnost: Mezi migranty vysoce převažují muži, kterým žádné ženy přiděleny nebudou, a tak se dalo a dá očekávat, že ve společnostech s vysokým podílem migrantů poroste počet znásilnění, což se ostatně již děje a je to statisticky zdokumentováno. To samo o sobě s náboženstvím nebo kulturou nesouvisí; kdyby se Skandinávci dostali nějakým řízením osudu do podobné situace, v jaké jsou Súdánci nebo Eritrejci, bylo by to stejné. Ovšem že řešení problému bude těžší, pokud jde o kultury, v nichž žena vždy hraje druhé housle, je také pravda. Ti, kdo hledají nějaké řešení migračního problému, by měli jistě o těchto souvislostech uvažovat.

Ať se to sluníčkářům líbí či nelíbí, naše civilizace je v nebezpečí. Měli bychom hledat řešení, ale nesmíme při něm ztratit lidskost. A neměli bychom podléhat různým klišé, která lze snadno odhalit a vyvrátit.

  1. října 2019

Proč je migrace stále téma

Že je migrace i u nás stále frekventované téma, jsem se dověděl od sociologického projektu Českého rozhlasu „Rozděleni svobodou“, který zjistil, že naše společnost lze rozdělit do 6 kategorií. Projekt se samozřejmě věnuje něčemu jinému než migraci, nicméně v rozhovorech s lidmi, kteří se projektu účastnili, se toto téma objevovalo překvapivě často.

Pokusím se zdůvodnit, proč tomu tak je, a chci se na toto téma podívat z poměrně nezvyklého a výrazně menšinového hlediska.

Nejprve nastíním dva póly, které proti sobě stojí naprosto nesmiřitelně a jež nejsou schopny se na čemkoli dohodnout. Pro zjednodušení budu mluvit o „sluníčkářském“ a „okamurovském“ pólu. Předem se omlouvám těm, kteří se budou cítit těmito názvy uraženi; mým cílem není nikoho urazit.

Sluníčkáři jsou „pro migraci“. Považují za správné a nezbytné být „solidární“ se státy, do nichž migranti proudí. Snahy zastavit migraci považují za nemorální a migranty považují za přínos pro ty země, v nichž se usadí. Odmítání migrantů považují za projev fašismu, nacionalismu a xenofobie. Zpravidla nepopírají, že migrace přináší určité problémy; ty jsou ale podle nich řešitelné. Rozsah problémů mají sklon bagatelizovat a upozorňování na tyto problémy vidí jako projev zpátečnictví, které je potřeba co nejvíce potlačit.

Okamurovci jsou proti migraci. Jsou přesvědčeni, že migraci podporují evropské elity, Evropská unie jako taková, George Soros, a že existuje plán na zničení západní civilizace, který elity před obyvatelstvem Evropy tají. Naprostá většina migrantů jsou migranti ekonomičtí, mezi ně jsou ale přimícháni islámští teroristé, kteří čas od času udeří a jejichž cílem je rozvrácení naší civilizace a nahrazení této civilizace civilizací radikálně islámskou.

Nebudu tvrdit, že bych nyní rád zaujal jakousi neutrální pozici. Jde skutečně o hodně, a těžko být neutrálem. Mým problémem je, že vidím určitou slepotu sluníčkářské pozice, ačkoli sluníčkáře jako takové považuji nikoli za zrádce naší civilizace, ale za lidi motivované dobrými úmysly. Na druhé straně uznávám, že okamurovci kladou otázky, na které sluníčkáři nepřinášejí věrohodné odpovědi, ale nemohu se ztotožnit s projevy skutečného rasismu a naprostou absencí empatie s lidmi, kteří jsou ve skutečné nouzi.

Především mi ovšem chybí odpovědi na některé nejzákladnější otázky, a to otázky praktické i mravní. Místo toho se pracuje s určitými návrhy či myšlenkami, které ale dle mého názoru nemá smysl řešit, dokud nenalezneme odpovědi na ty otázky nejzákladnější.

Uvedu příklad: Naši vládní představitelé opakují, že je třeba „pomáhat lidem v místě původu“. Jindy se tomu říká „řešit příčiny migrace“. Když pátráme, co je tím míněno konkrétně, tak se v podstatě jedná o humanitární pomoc. Tu postavíme nemocnici, tam postavíme školu. Pomůžeme se školením místních policistů. A tak podobně.

Problém všech těchto nápadů je, že žádný z nich nemůže migraci zastavit, a obávám se, nemůže ji ani omezit. Doporučuji přečíst si knihu „Břímě bílého muže“ od Williama Easterlyho, kde se dočtete, jaké jsou výsledky podobných snah o pomoc. V současném světe přibývá rozpadlých nebo rozpadajících se států (Somálsko, Eritrea, Jemen, Libye, Zimbabwe), kde je „pomoc v místě původu“ zcela vyloučena. Pomáhat by bylo možno v zemích jakž takž fungujících, jako je Tunisko nebo Maroko, ovšem tam té pomoci v podstatě není potřeba. Pomoc v místě původu možná maličko funguje v Mali, ale problém migrace neřeší ani vzdáleně. Tedy pohádky (nejen) české vlády o „pomoci v místě původu“ problém migrace nevyřeší ani náhodou. (Prosím, nečiňte z toho závěr, že nechci pomáhat vůbec. Každá nová škola či nemocnice jsou skvělé. Ale netvařme se, že tím řešíme problém migrace.)

Nalejme si čistého vína: Migrační tlak bude pokračovat. Pokud se ekonomická situace a životní úroveň v některých státech zlepší, nepovede to samo o sobě ke snížení snah dostat se do Evropy. Migrace ostatně začala i díky tomu, že se situace potenciálních migrantů zlepšila. Těžko si představit současnou migraci bez mobilních telefonů.

Migraci by mohla zastavit nějaká drastická akce – potopení lodi s migranty či jejich střílení na hranicích. S tím by možná souhlasili někteří okamurovci, ale pro většinu je takové řešení pochopitelně nepřijatelné.

Nechceme a nemůžeme-li jít touto cestou, co nám zbývá? Opačným extrémem by bylo uvolnit stavidla, což by vedlo k tomu, že během dvou generací by se situace v Evropě přiblížila situaci v zemích, odkud migranti přicházejí. Pak by emigrace jistě ustala – nebyl by k ní důvod.

Co zlatá střední cesta? Za tu by někteří mohli považovat tzv. „řízenou“ migraci. O to se ostatně některé státy již delší dobu pokoušejí. Nicméně tato cesta z mnoha důvodů selhává. Mnozí migranti by měli být z rozhodnutí německých neb britských úřadů vráceni do svých původních vlastí, to se však z celé řady důvodů děje jen velmi, velmi částečně. Většina „vyhoštěných“ zůstává v zemi, která je vyhostila de iure, nikoli však de facto. To má celou řadu důsledků, které si čtenář jistě dovede představit, takže je zde nebudu vypisovat. Jen podotýkám, že tento proces, beztak nepříliš úspěšný, je s největší pravděpodobností doprovázen spoustou nezákonností, ať už jde o úplatky, falšování dokladů, zneužívání lidí bez dokladů apod.

Politická korektnost nedovoluje některé problémy vůbec pojmenovat, takže není možné je řešit. Samuel Huntigton ve své knize Střet civilizací konstatoval, že naprostá většina válečných konfliktů se odehrává v islámském světě nebo na jeho hranicích. S tím souvisí skutečnost, že problémy s migranty se nejvíce týkají právě muslimů. Vím, že mi u sluníčkářů nepomůže, když hned doplním, že samozřejmě ne každý muslim je terorista a že skutečně kriminální činy páchá jen malá část těchto migrantů. Nicméně skutečnost je taková, jak jsem ji popsal, a strkání hlavy do písku nám nepomůže. Povede ovšem ke stále větší popularitě antiimigrantských stran.

Teoreticky by se nabízelo jedno možné řešení. Zavést určité kvóty a nastavit přísnou integrační politiku. Tvrdě vyžadovat dodržování zákonnosti. Tedy právě to, v čem i takové státy jako je Francie, Německo, Švédsko nebo Spojené království selhávají. Chybí totiž vůle, skoro bych řekl, vůle k přežití. Když v britském Rotherhamu, Huddlesfieldu nebo Oxfordu řádily gangy znásilňující britské dívky a policisté i úředníci se raději dívali jinam, pak tak asi nečinili proto, že by sympatizovali s násilníky. Pouze tušili, že kdyby zasáhli, budou na jedné straně obviňováni z rasismu a z druhé strany jim bude hrozit pomsta usvědčených násilníků.

Mám svou zemi rád a myslím si, že je krásným místem k životu. Nicméně tak nějak nemám moc víru, že by naši úředníci byli statečnější a moudřejší než ti britští. Moc rád bych se mýlil!

Mohl bych doložit celou řadu výmluvných statistik, ale problém je v tom, že sluníčkáři je prohlásí za vymyšlené a nebudou se o ně zajímat, a pro okamurovce budou důvodem, proč naši zemi hermeticky uzavřít a nikomu, ale opravdu nikomu nepomáhat. Ani kdyby to byl sirotek umírající hlady.

Nicméně otázku mám pouze pro sluníčkáře. Dobrá, jste pro migraci. Má být neomezená, nebo souhlasíte s tím, že by měla být regulovaná? Je nárůst zločinnosti nezbytným projevem, s kterým se „nedá nic dělat“, nebo budeme trvat na přísném dodržování zákonnosti? Očekáváte, že strany, které prohlašujete za krajní pravici a s nimiž nechcete ani hovořit, zmizí samy od sebe?

Pro okamurovce otázky nemám, protože nesdílím jejich apriorní nenávist. Věcně s nimi v řadě věcí souhlasím, ale rétorika, kterou používají, ve mně vzbuzuje obavy, že kdyby se dostali k moci, nebylo by to asi o moc lepší, než kdyby se dostali k moci přímo migranti. Asi jsem příliš útlocitný, ale pokud naše kultura zhrubne a bude surová, pak nevidím důvod, proč ji hájit před jinou podobně hrubou a surovou. Na „profylaktický“ terorismus důchodce Baldy měli okamurovci odpovědět jednoznačně: „Tak takhle si to rozhodně nepředstavujeme“, a ne z něj vinit ostatní strany („To vy jste ho vystrašili, vy jste ho k tomu dohnali!“)

Krajní stanoviska jsou nesmiřitelná. Pokud nějaké řešení existuje, pak to určitě nebude vítězství jedné krajnosti nad druhou. Jedinou naději vidím v tom, že se najde dostatek lidí, kteří se nenechají vést ani slepou nenávistí, ani slepou korektností.

  1. září 2019

Kdo je tady fašista

Častou námitkou proti německé politické straně AfD (Alternative für Deutschland – Alternativa pro Německo), je že v jejích řadách jsou současní nebo bývalí „náckové“. S nálepkou „fašistů“ nebo „nácků“ se hauzíruje dosti svévolně, proto se u těchto nálepek na chvíli zastavme.
Já jsem totiž opačný případ. Když jsem v roce 1967 nastoupil na teologickou fakultu, chtěl jsem tam zakládat místní organizace ČSM (Československého svazu mládeže). Spolužáci, kteří na rozdíl ode mě už museli pro svou víru něco vytrpět, na mě koukali zčásti jako na blázna, zčásti jako na zrádce, a vůbec se jim nedivím. (Pro úplnost nutno říci, že v ČSM se na mě dívali taky jako na blázna, dokonce na nebezpečného, protože jsem se na schůzi obvodního výboru ČSM v Praze 8 plamenně vyjadřoval ve prospěch svobodných voleb.)
V říjnu a listopadu roku 1968 jsem pobýval v USA a měl jsem možnost promluvit na 14 campusech. Jak v New Yorku, tak v San Franciscu jsem se zúčastnil studentských nepokojů; vzpomínám si, jak jsem na demonstraci v New Yorku nadšeně s ostatními skandoval „XXX is a fascist pig“ (jméno toho nešťastníka si už nepamatuji a už ani nevím, proč měl být „fašistické prase“, ale v onom davu jsem se cítil dobře a byl jsem si jist, že bojuji za správnou věc, i když jsem vlastně nevěděl, za jakou). Ještě bouřlivější atmosféru jsem zažil v Kalifornii v Berkeley, a hrozně mě mrzelo, že mě tam tehdy nenechali na demonstraci promluvit, až jsem se nabízel.
Ještě o necelý rok později, v létě 1969, jsem měl možnost s přítelem Janem Kozlíkem pobývat na konferenci, kterou ve švýcarském Chateau do Bossey pořádala Světová rada církví. Svými radikálními levicovými názory se mi podařilo tuto konferenci značně narušit, což bylo organizátorům dosti nepochopitelné, protože Světová rada církví už byla levičácká víc než dost. Po návratu už jsem ovšem musel odevzdat pas, a tak měl svět ode mě na pár let pokoj. Když jsem po mnoha letech dostal pas zpátky, už jsem levičák nebyl.
Kdyby si někdo chtěl udělat obrázek o tom, jakých demonstrací jsem se zúčastnil, mohu nabídnout velmi podobné záběry. Najdete je na Youtube pod názvem „Jordan Peterson explains why his speech got silenced“; doporučuji z edukativních důvodů poslechnout i komentář „Why Silencing Jordan Peterson Only Makes Him Stronger“. Jsou to záběry z nedávné demonstrace, která znemožnila Jordanovi Petersonovi promluvit na jedné z vysokých škol, kam byl pozván. Jiná doba, podobné postupy. Jordana Petersona naprosto nesmyslně obviňují z bigotnosti a rasismu. No jasně, „fascist pig“.
Jedním z pravidel, které Jordan Peterson doporučuje ve své knize „12 pravidel pro život“, zní: „Vyjadřujte se přesně.“ Pokud se tímto pravidlem budeme řídit, ubere nám to patrně na emocionalitě, ale především téměř jistě přestaneme používat nálepky „fašista“.
Skuteční fašisté byli odpůrci demokratického zřízení. Měli jiné představy o organizaci státu; vyžadovali silného vůdce a odmítali volnou soutěž politických stran. Porovnejte to s tím, co hlásají Tomio Okamura, Viktor Orbán, Marine Le Penová nebo AfD v Německu. (Prosím vás, neberte to jako můj souhlas s těmito stranami.) Tyto strany nelze obvinit z toho, že chtějí zrušit svobodné volby. Asi by se dalo obájit, pokud je někdo nazve populisty; nálepka fašismu je ale stejně nesmyslná, jako byla v době anexe Krymu mapka Krymu posetá hákovými kříži, jak ji vytvořila a šířila ruská propaganda. Na Krymu v roce 2015 nikdo žádného fašistu neviděl.
Naopak znakem fašismu byla snaha zastrašit a umlčet lidi jiného smýšlení, tedy například v dobách italského nebo rumunského fašismu jak demokraty, tak komunisty. Když se podíváte na ony řvoucí americké studenty, můžete si položit otázku: „Tak kdo je tady fašista? Jordan Peterson, nebo ti studenti?“
Pravda, doba se posunula a v současnosti je humánnější (byť upozorňuji, že to nemusí vydržet). Studenti mohou znemožnit přednášku, zatím ale Petersona a jemu podobné fyzicky napadají jen výjimečně. To skuteční fašisté z 30. let by se svými odpůrci takto v rukavičkách nezacházeli. Na druhé straně se mi zdá, že dnes mnozí profesoři humanitních věd studenty k podobným akcím spíše povzbuzují, místo aby dbali na to, že universita by měla být místem svobodné výměny názorů. I když… nechci si minulost idealizovat. Když TGM protestoval proti podvrženým rukopisům nebo proti zmanipulovanému soudu s Hilsnerem, schytával to jak od studentů, tak od profesorů.
Když jsem v mládí protestoval, byl jsem nedospělý. Měl jsem poměrně jasné představy, co nechci, a jen velmi mlhavé představy o tom, co chci, a téměř žádné představy o tom, jak toho dosáhnout. Byl jsem ochoten protestovat, ale nebyl jsem připraven vážně se bavit s názorovými odpůrci. Žil jsem ve falešném domnění, že mám ve věcech jasno. Když jsem se později stal vyznavačem Hospodinovým, dost jsem se zklidnil, v některých věcech jsem náhle jasno měl, a o mnoha dalších jsem se nerozpakoval přiznat, že nevím. Teď ve stáří nejsem ani optimista, ani pesimista. Určitým zráním si musí projít asi každá generace. Přál bych mladším, aby se vyjadřovali jasně, pokud možno se vyhýbali nálepkám, a nesprávné názory neumlčovali, ale vyvraceli.

14. září 2019