DAN DRÁPAL

Těžko se mi píše tento článek. Už několik lidí mne požádalo, abych ho napsal, a doufal jsem, že mi to Pán Bůh nedovolí, respektive že On to po mně chtít nebude. A takhle to dopadlo…

Nevím, jak to někdo může nevidět, ale mně se zdá, že vše, co se v současné době – ale vlastně již po více než století – odehrává, se tolik vymyká normálnímu lidskému myšlení, že každému musí být jasné, že jde o něco více než o „normální“ mezinárodní konflikt, jakých je v každém století celá řada.

Napoleon Bonaparte se prý jednoho francouzského filosofa zeptal, jestli může nějak dokázat, že Bůh existuje. On mu prý odpověděl co nejstručněji: „Židé, pane.“ A to bylo před holocaustem, před vznikem státu Izrael, před vznikem Palestinců.

Těžko přehlédnout uplatňování dvojího metru, a to v celé řadě oblastí. Normálně se – podle pravidel OSN – za „uprchlíky“ (refugees) považují lidé, kteří uprchli z jedné země do druhé. Pokud ale mimo svou domovinu žije již druhá generace, ta už statut uprchlíků nemá. Platí to pro všechny – vyjma palestinských uprchlíků z Izraele. U Palestinců se statut uprchlíků prostě dědí. Všichni vidí tento dvojí metr, ale nikdo s tím nic nedělá.

Představte si, že by odsunutí Němci žili v Bavorsku v nějakých táborech a byli by považováni za „uprchlíky“ i v současné generaci. A stále by se dožadovali návratu.

Viděli jsme v posledních měsících obrovské demonstrace na podporu Palestinců. Kde byly podobné demonstrace na podporu Ujgurů? Kde byly podobné demonstrace na podporu barmských Rohingů – to jsou přece také muslimové? Myslíte si, že pořadatelům demonstrací v západních metropolích jde o ochranu muslimů? Tak proč se neozvou?

OSN odsouhlasí každoročně několik rezolucí, které odsuzují nějakou zemi za to, co se v ní děje. Rezolucí proti Izraeli je přijato více, než rezolucí proti všem ostatním zemím dohromady. To je tato maličká zemička s deseti miliony obyvatel tak strašlivá? Což takto rezoluce proti Venezuele, kdysi nejbohatší zemi Latinské Ameriky, z níž v posledních deseti letech uprchlo sedm milionů obyvatel? Což takhle svolat Radu bezpečnosti, když bojovníci Boko Haram vyvraždí nějakou křesťanskou vesnici v severní Nigérii? Kde jsou rezoluce proti afghánskému Tálibánu, který zakázal ženám nejen chodit do školy, ale i mluvit na veřejnosti? Jak to, že neprotestují naše feministky?

Levicovým intelektuálům bych rád připomněl osud jejich souvěrců po pádu vlády íránského šáha Rezá Pahlavího v roce 1979. Opozice proti jeho krutovládě spojila levicové intelektuály s islamisty. Jakmile se islamisté dostali k moci, levicové intelektuály promptně povraždili nebo uvěznili. Když vidím heslo „Queers for Palestine“, říkám si, je to fatální naivita, nebo fatální cynismus? Vědí vůbec tyto „Queer“, co je to Auschwitz?

Při strašlivém masakru 7. října loňského roku mučili a vraždili ty Izraelce, kteří nejvíc usilovali o mír s Palestinci. Mnozí jim poskytovali práci a zařizovali lékařskou pomoc. Co to je za lidi, kteří vraždí děti těch, kdo se jim snažili pomáhat?

Teď ale nejčastější námitka zní, že Izrael by měl přestat „páchat genocidu“ na Palestincích. Měl by ukončit okupaci Gazy.

Nuže, Izrael už jednou okupaci Gazy ukončil. Bylo to v srpnu 2005, kdy Izrael za hlasitých protestů části vlastního obyvatelstva zrušil židovské osady v pásmu Gazy a celé území Gazy vyklidil. Vedlo to snad k míru?

Co kdyby Gazané místo stavění tunelů a shromažďování raket budovali infrastrukturu a posilovali ekonomiku? Když to šlo v Singapuru, proč by to nešlo v Gaze? Do žádné jiné země v dějinách nepřiteklo tolik finanční i jiné pomoci jako do Gazy. Co vše by se za to dalo pořídit?

Co kdyby se z palestinských slabikářů a učebnic odstranila veškerá protižidovská rétorika? (Slyšel jsem, že právě to udělala před časem Saúdská Arábie, ale nemám to ověřené. Pokud o tom něco víte, napište prosím.) Jsou-li děti od útlého věku syceny nenávistí, těžko to může vypadat jinak. A pokud by tak stalo, stejně by trvalo nejméně generaci, než by se postoj Arabů změnil.

„Ty si tedy myslíš, že Izrael dělá všechno dobře?“ Nemyslím. Tuto otázku vůbec neřeším a jsem rád, že ji řešit nemusím. Nevím, co bych izraelské vládě poradil, a tiše se divím, když mi někdo vykládá, co by měla izraelská vláda dělat.

Dělám vůbec něco? Denně se modlím za osm mladých izraelských přátel, které jsem osobně poznal.

Souvisí toto vše nějak s koncem světa? Nepochybně. „A můžeš to nějak rozvést?“ Netroufám si. Ale buďme připraveni.

29. srpna 2024

Byla to jen otázka času. Napětí v Británii přibývalo, jak přibývalo migrantů, kteří přijíždějí do Británie v kritických počtech. Na útraty vlády jsou ubytováváni v hotelech a ubytovnách. Brexit v tomto ohledu nepomohl. Migrantů přijíždí více než před ním. Podstatně více. Vloni přes milion.

V nedávných volbách byla na hlavu poražena konzervativní vláda, která byla u vesla 14 let. Čekala se totální porážka a tato očekávání se naplnila. Novou vládu sestavili labouristé, kteří mají v parlamentu velmi pohodlnou většinu.

Tuto většinu ale nezískali pro svou velkou oblibu. Obyvatelstvo hlasovalo v posledních volbách proti konzervativcům, nikoli pro labouristy. Anglický volební systém je pohodlný při sestavování vlády – nějaká strana zpravidla vyhraje natolik, že není třeba uzavírat koalice. Na druhé straně tento volební systém umožňuje zvítězit straně, která v absolutních číslech vůbec nemusela být úspěšná. Což byl letošní případ.

Téma migrace bylo přítomné ve všech volbách v posledních padesáti letech, byť nemuselo být vždy dominantní. A všechny vlády se dušovaly, že tento problém budou řešit. Dosud ale nevyřešily nic, ať už šlo o levici či pravici. Británie má ovšem celou řadu dalších problémů, jako například hroutící se zdravotnictví, na které byli Britové po léta pyšní. Nebo nedostupné bydlení, které s imigrací úzce souvisí. Jistý ekonom spočítal, že současná bytová výstavba by nestačila pokrýt potřeby rodilých Britů, ani kdyby žádná imigrace nebyla. Ale v Británii nyní přibývá nejméně tři čtvrtě milionu nových obyvatel každý rok. Kdo nestrkal hlavu do písku, ten musel vědět, že to jednou bouchne. Nu, teď se stalo.

Rozbuška byla nešťastná. Kluk jménem Axel Rudakubana, jemuž je dnes (v úterý) osmnáct let, narozený ve velšském Sheffieldu rodičům, kteří se přistěhovali z Rwandy, ubodal v umělecké škole tři děvčata ve věku 6, 7 a 9 let a dalších nejméně 8 vážně zranil. Podle všeho to nebyl muslim. S jistotou to ovšem nevím. Prý byl členem pěvecké skupiny v kostele. A patrně neměl muslimskou motivaci. Žádné alláhu akbar.

Brutalita a nesmyslnost tohoto útoku vyvolala násilné nepokoje. Jak to tak v podobných situacích někdy bývá, Satan přileje oleje do ohně. Na sociálních sítích se šířily zvěsti, že šlo o muslimského migranta. Pořádaly se demonstrace, kde policie zasahovala s brutalitou, která ostře kontrastovala s benevolencí policie při nedávných propalestinských demonstracích. To situaci ještě více rozjitřilo. Keir Starmer, britský premiér, od jehož inaugurace uplynuly pouhé čtyři týdny, zaujal proti protestujícím velmi ostrý postoj. Ano, bylo potřeba rázně zasáhnout tam, kde se protestující vlamovali do hotelů a ubytoven plných migrantů. A nelze trpět šíření falešných informací podněcujících násilí. Ovšem nelze se tvářit, že vše bylo vlastně celkem v pořádku až do chvíle, kdy začali „pravicoví extrémisté“ protestovat. Poslouchal jsem úryvky z premiérova projevu a bylo mi jasné, že i jeho přístup je jen přiléváním oleje do ohně. Rozbuška byla nešťastná a matoucí, protože ji nespáchal muslim, který doplul nedávno do Anglie na člunu, jak tvrdily některé lživé weby. To ale nic nemění na tom, že islamisté jsou pro Británii velkým ohrožením a že už zabili i poslance britského parlamentu Davida Amesse, o různých teroristických útocích ani nemluvě.

Nezbývá mi než zopakovat, co tvrdím již přes dvacet let: V každé společnosti, ba i ve společnosti velmi homogenní, jsou určitá napětí. Ta se ale dají zvládnout – je to úkol pro moudrou vládu. Pokud se ale v nějaké společnosti zvyšuje etnické a náboženské napětí a k žádné integraci nedochází, je jen otázkou času, kdy dojde k výbuchu. To, co se nyní děje v Británii, se začíná dít v celé řadě dalších zemí: v Německu, ve Francii, ve Švédsku, v Belgii, v Nizozemí. Bude to znamenat posílení „krajní pravice“. I její vítězství je jen otázkou času.

Zde bych rád požádal liberály a progresivisty, aby vysvětlili, jaký je rozdíl mezi pravicí a krajní pravicí. Zatím se mi zdá, že pravicová je ta strana, která mluví, ale nekoná, a krajní pravice koná. Mně se to konání vůbec nelíbí, protože povede k rozpadu Evropy a probuzení starých nacionalismů. Bude to ale důsledkem frustrace voličstva z nekonání nepravicových vlád.

Pokud je mi známo, Keir Starmer nemá jiný plán než důsledně pozavírat všechny krajně pravicové strůjce násilí a omezit svobodu slova na internetu. Žádná rozumná debata o příčinách napětí se zřejmě konat nebude. Starmer dokonce naznačil, že možná bude třeba použít software na rozpoznávání obličejů, což zní dosti hrozivě. K opatrnosti radil dokonce i levicový Guardian.

Když nastanou výtržnosti, vylezou nejrůznější násilníci, kteří vytuší, že by si mohli zařádit. Nicméně většina údajně krajně pravicových demonstrantů jsou normální lidé, kteří se cítí vládou zrazeni. Konzervativci jim nepomohli, nyní jim nepomohou labouristé. Přes jejich výraznou většinu v současném britském parlamentu si dovolím předpovědět, že v příštích volbách utrží stejný debakl jako konzervativci v těch letošních. Britové nechodí do ulic tak často jako Francouzi. Tyto demonstrace jsou projevem zoufalství.

Odpůrci budou argumentovat tím, že spouštěčem nebyla vražda motivovaná islamismem. Nebo tím, že ještě před vraždou poslance Amesse v roce 2021 byla – v roce 2016 – zavražděna labouristická poslankyně Jo Coxová. Pachatelem byl tehdy skutečně krajní pravičák. Byl odsouzen na doživotí bez možnosti propuštění. Nicméně konzervativci neudělali nic podobného jako gangy pakistánských mladíků, kteří znásilňovali stovky (celkově přes 1400 podle vyšetřující komise) dívek v severoanglickém Rotherhamu. Policie o tom věděla, ale nekonala. Bála se nařčení z rasismu.

Žijeme v padlém, hříšném světě. Můžeme vytvářet společenství naděje, v němž si lidé neubližují. A můžeme se chovat pravdivě a statečně v jakémkoli postavení. Největší význam to má, pokud jsme soudci, zastupiteli, policisty. Budeme potřebovat mnoho statečnosti, abychom věděli, kdy upozornit na nepravosti a odejít. Třeba když policie dostane pokyn, aby nezasahovala proti antisemitským demonstracím, ale nešetřila „krajní pravičáky“.

10. srpna 2024

O nedůvěře jsem psal v únoru, tedy poměrně nedávno. Nedá mi to a musím se k touto tématu vrátit.

Určitá míra nedůvěry tady byla vždy, nejde tedy o nic nového. Zarážející ale je její rozsah. Hodně k tomu přispěl covid. Patřil jsem k těm, kteří podporovali vládní opatření. Měl jsem zato,  že nedůvěra není dána nějakým objektivním poznáním, ale že odmítání očkování proti covidu je pouze vyhřeznutím oné nedůvěry, která se v posledních letech stále šíří. Hovořil jsem s některými lékaři a ti měli na věc podobný názor jako já.

U nás zaznívající hlasy odmítající proticovidová opatření mi připadaly značně nevěrohodné; poslouchal jsem ale řadu diskusí a názorů odjinud, zejména ze Spojeného království a Spojených států. Nemohl jsem přehlédnout, že proti kritikům proticovidových opatření je veden dosti nevybíravý boj. Mnohdy se jednalo o lidi, kteří byli do té doby považováni za odborníky; najednou se z nich stali nepřátelé společnosti. Dnes si myslím, že řada opatření, zejména lockdowny, měla dosti negativní vliv. Spěchalo se, a byly aplikovány vakcíny, které nebyly dostatečně otestované, což se zdůvodňovalo mimořádností situace a z ní vyplývající potřeby rychle jednat.

Problémy s covidem nezpůsobily obecnou nedůvěru – ta tu byla již dříve. Nicméně vydatně přispěly k jejímu prohloubení.

Nevím, zda jste si toho všimli také, ale po celém světě se šíří teorie placaté země. Poprvé jsem se s ní setkal asi před pěti lety. Tehdy jsem to považoval za totální bizár, kterému může věřit jen značně – řekněme neinformovaný – člověk (nechci použít žádný ošklivý výraz). Nyní se dovídám, že výskyt těchto názorů není omezen na Českou republiku. Bludu o placaté zemi se daří i v mnoha dalších zemích. I to, stejně jako sama nedůvěra, je duchovní věc.

Je tu ale ještě jedna, řekněme technologická – složka. Lidé nedůvěřující a nedůvěru šířící často mluví pejorativně o „mainstreamu“. Mainstreamová média nám prý lžou. Všímám si ale toho, že mainstream už není to co býval. Čtenářů hlavních deníků ubývá a lidé – zejména mladí – čerpají své informace z různých webů, od různých bloggerů a influencerů. Domnívám se, že tato skutečnost se nyní poprvé výrazným způsobem projevila ve volbách, konkrétně ve volbách do Evropského parlamentu. Influencer Filip Turek získal nejvíce preferenčních hlasů. Komentátoři to vesměs zdůvodňovali tím, že ho už dlouho sledovali desetitisíce či statisíce lidí na internetu. Ještě před pěti lety by bylo něco takového nemyslitelné.

Weby nejrůznějšího charakteru mají v součtu mnohem více sledujících než tzv. mainstream. Tedy ne že by neexistoval proud (stream) „oficiálních“ médií – mám na mysli zejména veřejnoprávní média (rozhlas a televizi) – ale už se nedá říci, že by tento „stream“ byl „main“, tedy hlavní. Totéž dle mého názoru platí o většině zemí z našeho kulturního okruhu. Ve srovnání se situací dejme tomu v šedesátých letech došlo k neuvěřitelné proměně. Vzpomínám si, jak jsem jako student hltal tehdejší Literární noviny. Stejně je hltali téměř všichni intelektuálové. Všichni jsme četli totéž a byli jsme formováni týmiž myšlenkami. A všichni jsme věděli, že proti Literárním novinám stojí skalními komunisty ovládaná Tvorba.

          Dnes je to všechno velmi roztříštěné. Na internetu si můžete najít celou škálu názorů. Za všechno mohou jezuiti, svobodní zednáři, Soros, Pentagon, Bilderbergská skupina, deep state, a samozřejmě, jak jinak, Izrael – všechno to najdete nějak zdůvodněné. Jde z toho strach, že?

Tento stav je velmi nepřátelský vůči zvěstování evangelia. Lidé nasáklí nedůvěrou vás budou podezírat ne z toho, že jim chcete přinést dobrou zprávu, ale z toho, že je chcete získat pro nějakou sektu. Případně že z vás budou chtít vytáhnout nějaké peníze. A bohužel, sekty skutečně existují, a některé skutečně tahají z lidí peníze. Mnozí lidé ale nedokážou mít nedůvěru ke své nedůvěře a nezamyslí se nad tím, zda se právě u vás setkali s něčím podobným. Pokud u vás nic takového neshledají, možná z toho neusoudí, že je opravdu nechcete podvést, ale řeknou si, že jste ve svých snahách obzvlášť fikaní.

Přitom jsou dvě instituce, které jsou velmi důležité, nemáme-li obecné nedůvěře podlehnout. Jsou to rodina a církev. To, že někdo uvěří v Ježíše, neznamená, že se z této nedůvěry vymaní. Je mnoho lidí, kteří uvěří v Ježíše, ale nenajdou církev, protože církvi nevěří. Zrovna včera jsem s jedním takovým mluvil.

V naší početné rodině máme nejroztodivnější názory. Ani zde raději nebudu uvádět, pro koho kdo z nás hlasoval. Kdybychom tyto stranické šarvátky vnesli do našich rodinných vztahů, dávno by se naše rodina rozpadla. Přitom snad každý z nás prošel nějakým zajímavým vývojem. Myslím, že jsme toto rozhodnutí nenechat se rozdělit politickými názory nikdy na našich setkáních netématizovali. Ale, pokud to čtu dobře, všem nám záleží na našich vztazích více než na našich politických názorech.

Jistě, i naše rodina se ocitá často v obrovských tlacích od toho Zlého. A souvisí to i s našimi sbory. Všiml jsem si, že pokud se Nepříteli podaří někoho vytáhnout z rodiny, snáze ho vytáhne i z církve. A naopak: Pokud ho vytáhne z církve, snáze ho vytáhne i z rodiny.

Co radím? Mějme nedůvěru ke své nedůvěře. Jsou věci, kde si nějaký názor musíme utvořit a nějak se rozhodnout. Ale je i celá řada věcí, na které nemusíte mít vyhraněný názor. Buďme si vědomi své omezenosti – a nemám na mysli nedostatek inteligence, spíše nedostatek času – a mluvme především o věcech, kterým alespoň trochu rozumíme.

12. června 2024

Jelikož se snažím (ze zdravotních důvodů) ujít aspoň osm tisíc kroků denně, a jelikož mi syn opatřil kvalitní sluchátka, poslouchám na svých cestách spoustu velice zajímavých podcastů. Před dvěma lety jsem netušil, že je něco takového možné. Během brouzdání po podcastech jsem narazil na jméno Abigail Shrierové, která v roce 2020 vydala knihu Irreparable Damage (Nevratné poškození), ve které snesla doklady o tom, jak škodlivé je pro mladé lidi brát blokátory puberty. Ještě než začala aféra ohledně vydání českého překladu této knihy, jsem si objednal její další knihu, Bad Therapy, tedy Špatná terapie, s podtitulem Proč naše děti nedospívají.

Abigail Shrierová je publicistka, nikoli odbornice. Nicméně hlavní obsah její knihy tvoří rozhovory s odborníky, a rovněž s celou řadou rodičů.

Začíná příběhem z vlastní rodiny. Jeden z jejích synů se vrátil z letního tábora s bolestmi břicha. Když bolesti neustávaly, vzala syna na dětskou pohotovost. Lékař vyloučil zánět slepého střeva a řekl, že se nejedná o nic vážného. Když už paní Shrierová se svým synem odcházela, požádal ji lékař, aby se ještě stavila u zdravotního bratra. Ten matku požádal, aby jej nechala s jejím synem o samotě. Prý s ním vyplní dotazník týkající se duševního zdraví.

Později se paní Shrierová dověděla, co v tom dotazníku je:

Měl jsi v několika posledních týdnech chuť zemřít?

Měl jsi v několika posledních týdnech pocit, že vaší rodině by bylo lépe, kdybys zemřel?

Přemýšlel jsi v několika posledních týdnech o tom, jak by ses mohl zabít?

Zkoušel jsi ses někdy zabít? Pokud ano, jak? A kdy?

Přemýšlíš právě teď o tom, že se zabiješ? Pokud ano, popiš to.

Dotazník nevymyslel nikdo menší než Národní institut duševního zdraví.

Matka jde tedy se svým synem k lékaři kvůli bolestem břicha, a odchází se synem, kterého podobný dotazník může snadno zcela rozhodit.

Autorka píše, že velká část odborníků předpokládá, že každé dítě může být nějak traumatizováno (toto slovo se v poslední době používá velmi inflačně). Na amerických školách pracuje celá řada asistentů, kteří mají řešit duševní poruchy a nemoci. Existuje celá řada diagnóz, které byly ještě v minulé generaci zcela neznámé. Dnešní děti nejsou prakticky nikdy ponechány bez dozoru. Nejsou samy ani na dětském hřišti. Nemají šanci naučit se řešit si své problémy a konflikty samy. Proto vstupují do skutečného života naprosto nepřipraveny.

Autorka upozorňuje, že mnoho dětí končí na psychofarmakách. Upozorňuje rovněž na to, že normálně lékaři považují za úspěch, když mohou léčenému říci, že je uzdraven a že už se nemusí vidět. To ale neplatí o psychiatrech a výchovných poradcích. Jakmile se začnou nějakému dítěti věnovat, je to zpravidla na mnoho let, ne-li na celý život.

Autorka sama píše, že během svého života třikrát vyhledala psychoterapeuta. Třikrát se také rozhodla, že už psychoterapeutickou pomoc nepotřebuje a vztah zcela v klidu ukončila.. A nebylo to kvůli tomu, že by jí terapeut radil špatně. Prostě věděla, že je dospělá a sama je schopna posoudit, co jí pomáhá a co ne. Ovšem dítě v péči terapeuta je ve zcela jiném postavení. Zpravidla se neodváží říct „mně jsou Vaše otázky nepříjemné“ nebo něco podobného.

Velký problém je v tom, že rodiče si nevěří. V celé společnosti jakoby se usídlil názor, že rodiče výchově vlastně nerozumějí a že potřebují radu a pomoc expertů. Nicméně čím více spoléhají na experty, tím je duševní stav amerických dětí a mládeže horší. Mnozí dospívající se pak bojí jít na vysokou školu, nebo probírají se svým terapeutem otázky typu „jak si najít přátele“. Žádného totiž před tím neměly. Rodiče jim to svou výchovou neumožnili.

Ještě horší je, že tito experti se někdy staví mezi dítě a jeho rodiče. Někdy dítěti namluví, že příčinou jeho duševních problémů je špatná výchova, tedy že jsou to právě jejich rodiče, kdo mohou za to, že se necítí dobře a že nejsou v životě úspěšní. Jiní mladí dospělí naopak zůstávají bydlet u rodičů i dlouho poté, co měli dávno vyletět z hnízda.

Autorka rovněž upozorňuje na to, že psychologové, ale i učitelé, vedou děti a mladé lidi k tomu, aby neustále přemýšleli o tom, jak se právě cítí. V některých školách dokonce začínají den touto otázkou. Jak ale upozorňuje Jordan Peterson, zabývat se sám sebou je téměř totožné jako žít v depresích. (To mohu potvrdit i jako pastor: Kdo si neustále měří „duchovní teplotu“, zpravidla nemůže vybřednout ze svých problémů.)

U nás je velký nedostatek dětských psychiatrů, psychoterapeutů i výchovných poradců. Autorka nepopírá, že duševní nemoci skutečně existují a že v řadě případů je odborná pomoc nezbytná. Nicméně americký systém zcela atrofoval a jeho ovoce je dosti hrozné. Doufejme, že naše země nepůjde stejným směrem.

Tuto knihu jsem si objednal, aniž jsem tušil, jaký rozruch u nás vyvolá autorčina předchozí kniha. „Nedoporučení“ vládní zmocněnkyně paní Kláry Šimáčkové-Laurenčíkové bylo sice skandální (co se má vláda co vyjadřovat k edičním plánům různých nakladatelství), ale aspoň udělalo autorce značnou reklamu. Knihu Bad Therapy, kterou letos vydalo v New Yorku nakladatelství Sentinel, si lze snadno objednat i u nás – s poštovným mě to vyšlo na nějakých 750 Kč za zhruba tři sta stran, z nichž několik desítek tvoří poznámky, doklady a odkazy včetně rozsáhlé bibliografie.

10. května 2024

Před několika lety Evropská unie odmítla dát do své preambule odkaz na judeo-křesťanské dědictví. Mnozí politici ovšem hovoří o „evropských kořenech“ či „evropských hodnotách“ a často mají na mysli judeo-křesťanské a antické kořeny, mnohdy to dokonce explicitně zmíní.

Se zájmem pozoruji u řady amerických a západoevropských myslitelů určitý příklon k náboženství, ne-li výslovně ke křesťanství. Se zájmem čekám na ohlašovanou knihu Jordana B. Petersona We Who Wrestle with God (My, kdo zápasíme s Bohem), která má vyjít v listopadu. V poslední době hodně poslouchám různé americké a britské podcasty (na svých zdravotních procházkách; jindy bych se k tomu patrně nedostal) a často slýchám od různých filosofů, politologů, sociologů, pedagogů, lékařů a jiných vědců, že žádná civilizace nemůže dlouhodobě přežít bez nějakého transcendentního přesahu. Stanoviska jsou různá, ale snad nejčastěji slýchám, že uznávají nezastupitelnou roli náboženství, ale že oni sami nemají osobní víru. Většinou je jim překážkou víra ve vzkříšení Ježíše Krista. Kromě těchto lidí jsem ovšem slyšel i o skutečné konverzi některých osobností – zmíním alespoň Ayan Hirsí Alí, původně muslimku somálského původu, která se nejprve stala ateistkou, ale nyní je rozhodnou křesťankou. Slyšel jsem i svědectví jednoho špičkového fyzika, původně přesvědčeného marxisty a komunisty, který poprvé překročil práh kostela ve čtyřiceti letech. A před chvílí jsem doposlouchal svědectví jednoho veleúspěšného pornoherce…

Troufnu si předpovědět, že tento trend bude pokračovat a sílit, jak se budou nad západní civilizací zatahovat temná mračna, která již všichni můžeme pozorovat.

Přiznám se, že mi trochu vadí, když někdo použije obrat „evropské hodnoty“ nebo „judeo-křesťanské dědictví“, aniž alespoň nějakou z těchto hodnot zmíní. Už dlouhou dobu se k tomu chystám.

Zmíním v tomto článku dvě. Ve skutečnosti je jich celá řada a možná časem napíšu článek o dalších, ale chci se vejít do svého obvyklého formátu.

Záleží na motivech

Uvědomil jsem si, jak je to důležité, když jedna čtenářka napsala do diskuse, po tragické události 7. října, že smrt palestinského miminka je stejná jako smrt izraelského miminka. Je to velmi emocionálně nabité tvrzení – a v jistém smyslu je dokonce pravdivé. Je pravdivé v tom smyslu, že Bůh má rád obě tato miminka; je ale zcela zavádějící, pokud pomíjí otázku, s jakým záměrem byla tato miminka zabita. Islamistický terorista zabíjí miminka záměrně, izraelský voják žádné miminko nezabije úmyslně.

Starozákonní trestní a občanský zákoník je relativně stručný; jeho základ najdete v 20-23. kapitole knihy Exodus a dále v Levitiku a Deuteronomiu. Na to, jak je stručný, věnuje velkou část otázce motivů. Na Boží příkaz bylo zřízeno šest útočištných měst, kam mohl utéci člověk, který někoho zabil neúmyslně. Pokud se ale prokázalo, že šlo o úmyslnou vraždu, nebylo mu útočištné město nic platné.

Písmo nabádá soudce, aby nesoudili formálně, ale brali v úvahu okolnosti. Kupříkladu pokud měl někdo „trkavého býka“, o němž bylo známo, že je trkavý, nesl trestní zodpovědnost za případné škody, které tento býk způsobil, protože byl špatně zajištěn. Pokud způsobil škodu býk, který se jako trkavý dříve neprojevoval, majitel odsouzen nebyl.

Biblický zákoník rovněž obsahuje ustanovení o tom, kdy a jak může někdo druhého člověka udat. A pokud byl někdo udán a pravomocně odsouzen k ukamenování, udávající musel hodin první kamenem.

Zdá se vám, že jsou to banality? To proto, že v naší civilizaci se jedná o samozřejmosti. Ale není tomu tak všude. Když je v muslimské zemi znásilněna muslimka a z evropského hlediska je jednoznačně poškozená, její vlastní rodina ji zavrhne. Byla zneuctěna a nemohla se bránit. Přesto přestává být plnohodnotným člověkem. Ve Starém zákoně se naopak dočtete, že zneuctivší se musí o zneuctěnou postarat. Jistě, to, že si ji musel vzít za manželku, by se nám dnes patrně nelíbilo. Důležitý je ale princip.

Synové a otcové aneb (ne)trestání příbuzných

Zdá se mi, že Písmo je v jakémsi pomyslném středu mezi individualismem a kolektivismem. A důležitým biblickým principem je, že synové nemají být trestáni za otce a naopak (viz Dt 24,16). A máme v Písmu svědectví, že alespoň někteří králové a vladaři tuto zásadu ctili (viz 2Kr 17,6). Víme, že v řadě zemí je za prohřešek jednoho člověka potrestána celá rodina. Snad nejvíce to platí o Severní Koreji. Je to jeden z důvodů, proč z této země málo lidí prchá. Když někdo uprchne, hrozí vyvraždění celé jeho rodině. Starší lidé vědí, jaká praxe byla u nás uplatňována v dobách komunismu. Tvůj bratr je disident? Máš smůlu, tvé děti se nedostanou na školu. Bylo to jistě ve většině méně kruté než v citované Severní Koreji, ale zmiňuji to kvůli principu.

Slyšel jsem námitku, že v rozporu s touto zásadou je boření domů na Západním Břehu, pokud se prokáže, že někdo z rodiny spáchal teroristický čin. A byl bych rád, kdyby k tomu nedocházelo. Nejsem si ovšem jist, zda tuto zásadu (netrestání synů za hříchy otců) lze aplikovat i ve válečném stavu. Nepochybně je ale možno je aplikovat v občanském životě a v trestním právu. Připadá vám to jako samozřejmost? To jen proto, že židovské a křesťanské náboženství ovlivnilo (či vlastně určilo) evropskou civilizaci.

13. dubna 2024