Asymetričnost ve vztahu k Izraeli

Když jsem před nedávnem napsal článek „Podpora Izraele“, zareagoval jeden z čtenářů upozorněním, že Izrael porušuje práva Palestinců, když bourá domy, v nichž bydlí teroristé, aniž by tito lidé byli řádně souzeni. Izraelská vláda zde v podstatě uplatňuje princip kolektivní viny, protože v takovém domě zpravidla terorista nebydlí sám.

Možná jsem ve svém původním článku opomenul zmínit, že jsem si vědom, že izraelská vláda, případně jiné instituce (tajné služby, Knesset (izraelský parlament) nebo třeba místní samosprávy) nemusí vždy jednat správně. To, že je Izrael vyvoleným národem, neznamená, že je povýšen nad dodržování zákonů a norem – spíše naopak. V tom se patrně se svým kritikem shodnu.

Jiná věc ovšem je asymetrický vztah k Izraeli a Palestincům, případně k Izraeli a sousedním státům. Nepřátelé Izraele, tedy především Hizballáh a Hamás a podobné teroristické organizace, se nijak netají tím, že válčí proti Izraeli. Když se ale Izrael brání, chce se po něm, aby se choval, jako kdyby žádná válka neexistovala a aby do puntíku dodržoval to, co by v době skutečného míru skutečně dodržovat měl (a jsem si jist, že by to i dodržoval).

Bourání domů obývaných teroristy je odplata za útoky vedené proti Izraeli. Teroristé jsou varováni a Izrael útočí cíleně, nikoli nahodile. Kromě likvidace teroristů vysílá signál, že za teroristické útoky budou jejich pachatelé platit. Už proto neútočí nahodile.

Co dělají palestinští teroristé? Zmiňme jen dvě věci: Posílají na izraelské území balóny, které mají způsobit na izraelském území požáry, a čas od času zasypávají izraelské území raketami. Palestinci nerozlišují, zda balón zasáhne dům, kde bydlí nějaký izraelský voják. Nezáleží jim na tom, jestli raketa dopadne někam do pouště nebo třeba na mateřskou školu.

Čas od času se vyskytne případ, kdy nějaký izraelský voják použije nepřiměřeného násilí. V krajním případě zabije Palestince, který už nemá zbraň. Takový voják je ovšem postaven před soud – a pokud se vina prokáže, je potrestán. Dovede si někdo představit něco podobného z palestinské strany? Třeba že nějaký Palestinec by byl souzen za to, že kromě matky chladnokrevně zavraždil i čtyřleté dítě? Nikoli – takový muž je považován za hrdinu.

Evropské národy dostávají nyní příležitost předvést, jak si poradí s teroristy z Islámského státu, které Turecko začalo vracet ze zajateckých táborů na syrském území, které obsadila turecká armáda.

Izrael je v přetěžké situaci. Je-li napaden, zpravidla se západní média neozvou, dokud Izrael nepodnikne nějakou akci na svou obranu. Přitom pokud by vypukla válka, tak Izrael by válku prohrál jen jednou. Pak by přestal existovat. Dokud ale existuje, je na jeho území bezpečno. Rozhodně bezpečněji než na pařížských předměstích nebo v Malmö. (Ve skutečnosti je to ještě lepší. Je tam bezpečněji než v Praze.) A co víc: Palestinci, kteří žijí na izraelském území, jsou na něm bezpečnější než v kterékoli sousední zemi. To, že si toho neváží, je jakýmsi negativním potvrzením biblického výroku, že ne samým chlebem bude člověk živ. Přes prosperitu, bezpečnost a právní stát dávají přednost útokům na Izrael. Ideologie je někdy silnější než touha po klidném životě.

To, co píšu, většinou vědí i mí kritikové a kritikové Izraele. Znovu opakuji: Jsem rád, že se naše Poslanecká sněmovna Izraele zastala. Právě proto, že na Izrael a Palestince se stále uplatňuje dvojí metr. Je potřeba čas od času na to upozornit.

  1. listopadu 2019

Kdo vlastně jsem

Prosím laskavého čtenáře, aby mi odpustil, že tento článek bude obsahovat poněkud nesourodé myšlenky.

Každý den mi péčí mých přátel (a někdy i nepřátel) v elektronické poště přistávají články či prezentace, případně audio- i videonahrávky obsahu někdy zajímavého, někdy zcela neuvěřitelného, mnohdy neověřitelného. Nejednou mi přistane v počítači článek obsahující naprosto neuvěřitelné lži. Když se nad tím ale zamyslím, tak se zřejmě jedná – alespoň pro někoho – o lži uvěřitelné, protože jinak by je autor nešířil. Zřejmě zasahuje i určitou klientelu, která věří tomu, že země je placatá, nebo že v srpnu roku 1968 nám Sovětský svaz poskytl skutečně bratrskou pomoc. (Nedávno mi článek na toto téma přišel dokonce od jednoho angažovaného křesťana.)

A tak máme alternativní výklady světa a dokonce i alternativní média. Jejich producenti si musí být vědomi, že šíří lži. A lež má své výhody. Pokud vám nevadí lež, a pokud jste se dokonce rozhodli vědomě na lži participovat, nemusíte se pídit po tom, co je pravda. (A hledání pravdy je v době internetu kupodivu náročnější a složitější, nežli bylo dříve.) Nemusíte se tedy po pravdě pídit, a nemusíte si ani pamatovat vše, co jste řekli a napsali.

Pokud jste se rozhodli mluvit či psát pravdu, máte to v něčem těžší a v něčem jednodušší. Těžší je hledání nebo ověřování pravdy. Jednodušší to máte v tom, že jakmile jste o něčem přesvědčeni, že je to pravda, a snažili jste se si ověřit, zda se nemýlíte, pak jednoduše říkáte a píšete pravdu a nemusíte si pamatovat, co jste kdy komu řekli, protože říkáte všem stále totéž. Jinými slovy nemusíte si pamatovat, co jste komu nalhali. Když si to totiž nepamatujete, budete snáze odhaleni jako lháři.

Nicméně… není to tak jednoduché. Mám několik „oblíbených“ kritiků, kteří okamžitě strhají prakticky vše, co napíšu. Navzájem si ale nejsou moc podobní. Kupodivu nejvíc mě trápí jeden, který v komentáři napíše: „Dan Drápal tvrdil, že…“, a uvede něco, o čem jsem přesvědčen, že jsem to nikdy netvrdil. Dlouho jsem se marně trápil otázkou, kde to vzal. Zda jsem přece jenom někdy nepoužil formulaci, která by mohla vyvolat dojem, že jsem skutečně šířil myšlenku, kterou mi tento kritik podsouvá.

Přitom považuji takový postup za – pro mě – velmi nebezpečný. Jiní čtenáři si mohou pomyslet: Aha, tak ten Dan Drápal skutečně tvrdil to a to. Obrana je nesnadná – snadno dokážete, že někdo něco řekl, zvláště pokud to dodnes visí na internetu. Ale dokažte, že jste něco nikdy neřekli! V takovém postupu skutečně vidím útok na svou integritu a vlastně i na svou identitu. Útok nebezpečnější, než když někdo napíše, že jsem rasista, fašista, homofob, misogyn nebo něco podobného. Věci, které znějí pravděpodobně, jsou ještě nebezpečnější než podobné nálepky.

Na mé identitě mi záleží. Jsem Dan Drápal a nesu kůži na trh. Proto nepoužívám pseudonymy a nepíšu anonymně. A nerad polemizuji s lidmi, kteří se skrývají za nějakou vymyšlenou identitu.

Používání falešných identit je dnes v módě. Dovedu si teoreticky představit, že jednou budou zastánci určitých názorů pronásledováni natolik, že používání skrytých identit bude mít své oprávnění. Zatím ale v té situaci nejsme a dokud mi nesmažou účet na FB nebo nezruší mou webovou stránku, nenasadím si nějakou internetovou burku.

Používání falešných identit možná souvisí s něčím – a tady už asi celou řadu lidí naštvu – co můžeme v dnešní společnosti pozorovat téměř na každém kroku: Mnozí lidé nevědí, kdo vlastně jsou. (Odtud název tohoto článku.) Používají více identit, přeskakují z jedné do druhé, zkoušejí, která jim nejlépe „padne“. Pak se nelze divit, že FB nyní uznává 71 různých pohlaví (nebo genderů?). Vím, že jsem muž, a nepřeji si, aby mí vnukové (všichni jsou jednoznačně muži) zakoušeli ve škole či dokonce ve školce otázku „a přemýšlel jsi o tom, jestli nejsi náhodou žena?“ Pokud sami rodiče nevědí, kdo jsou, v jakém zmatení asi budou vyrůstat jejich děti?

Pokud člověk nepřijme sám sebe od Boha jako dar, pokud nepřijme svou identitu od svého Stvořitele, bude si vymýšlet vlastní. Nedávno jsem četl příběh sportovce/sportovkyně, který dosáhl jako muž velkých úspěchů v orientačním běhu. Pak si ale sám sebe rozmyslel a prohlásil se za ženu, a ejhle… opět v jednom americkém státě zvítězil(a). Takže je šampionem/šampionkou jak v kategorii mužů, tak v kategorii žen.

Domnívám se, že podobné šílení nebude trvat déle než dvě generace. Mezitím se ale můžeme dočkat nejroztodivnějších absurdit. Představte si příběh muže, který zjistil, že je žena. Podstoupil příslušnou hormonální léčbu, případně se nechal přeoperovat. Pak zjistil(a), že je vlastně černoška. Sice na to nevypadal(a), a tímto „nárokem“ zaskočil(a) i své příznivce a fanoušky, ale proč ne – můžeme-li si zvolit pohlaví, proč bychom si nemohli zvolit barvu pleti? Příslušné kosmetické změny jsou méně nákladné než operativní změna pohlaví. A po čase tato bytost zjistila, že je jí stále osmnáct let… To už bylo hodně i na řadu příznivců jeho/jejích proměn.

Že vám to připadá absurdní? Ještě před dvaceti lety připadalo každému absurdní, aby biologičtí muži nastupovali v různých sportovních odvětvích a poráželi v nich ženy. A to ještě nejsme na konci této slepé uličky.

Sekulární proroci se často nestrefí přesně. To ale neznamená, že by byli úplně mimo mísu. George Orwell, autor románu 1984, by se možná divil, jak přesně se trefil – pokud by mohl nějakou dobu žít v současné Číně. A Aldous Huxley, autor knihy Brave New World (česky Konec civilizace), by jistě přiznal, že ledacos netrefil, nicméně přesto byl jeho hlas v jistém smyslu prorocký.

Ano, jsem připraven na spršku odsudků, že jsem zpátečník, tmář, homofob atd. atd. Na tyto odsudky se musí připravit každý, kdo je ochoten nahlas říci, že tato civilizace se opravdu nevyvíjí správným směrem.

A že král je nahý. Tedy… pardon, že muži jsou muži a ženy jsou ženy.

 

  1. listopadu 2019

 

 

Podpora Izraele

V době, kdy prezident Trump opustil své kurdské spojence, kteří rozhodujícím způsobem přispěli k porážce Islámského státu, přijala naše Poslanecká sněmovna usnesení podporující Izrael a odsuzující rostoucí antisemitismus v Evropě.

Jednání prezidenta Trumpa, tedy jeho oznámení, že opouští své dosavadní spojence, bylo přirovnáváno k „mnichovské zradě“. Jeden britský politik meziválečného období prý prohlásil, že velmoci nemají spojence, mají pouze své zájmy. Něco na tom je – velmoci jsou zřídkakdy ochotné pálit si prsty a hájit nějaký menší národ či stát. Zpravidla jednají pragmaticky, což velmi často znamená, že jednají cynicky.

Pokud se někdo poučil z dějin, rozuměj v této souvislosti z mnichovské zrady, byl to stát Izrael. (Československo se nepoučilo – pouze změnilo spojence. Po druhé světové se už neopíralo o Francii a Anglii, které „zradily“, ale o „mocné dubisko“, jak nazval Ján Kolár východní orientální despocii. Netřeba připomínat, že si tím moc nepomohlo.) Netvrdím tím, že Izrael nebyl po většinu své existence masivně podporován Spojenými státy; izraelští politici si ale byli a stále jsou dobře vědomi, že toto spojenectví nemusí trvat věčně a že nemohou rezignovat na snahu zajistit si bezpečnost i pro případ, že Spojené státy Izrael opustí. Trumpův postoj ke Kurdům tuto skutečnost jen výrazně připomněl.

Jakkoli je zrada velmocenských spojenců pragmaticky vysvětlitelná, pochopitelná a do jisté míry i předvídatelná, jakkoli musíme počítat s tím, že velmoci hájí své zájmy bez ohledu na morálku, nelze při bližším pohledu nevidět, že nemorální jednání má také své následky a náklady. Trump své rozhodnutí opustit Kurdy a vyklidit pole v Sýrii nazval „brilantním strategickým tahem“. Ve skutečnosti si lze představit málokteré rozhodnutí Spojených států, které by tak oslabilo kredibilitu této kdysi dominantní velmoci. Ztráta této kredibility je oslabením Izraele, Saudské Arábie i Egypta, a posílením Erdoganova Turecka, Putinova Ruska i teokratického Íránu.

O to víc mě potěšilo, že se Česká republika zastala Izraele. Stalo se to v době, kdy (poprvé po staletích) je antisemitismus silnější v – údajně civilizovanější – západní Evropě než na východě, který v minulých dobách proslul nechvalně známými protižidovskými pogromy. Jistě, prakticky všechny smrtelné útoky na Židy v západní Evropě podnikli muslimové; poslední útok na synagogu a židovský hřbitov v Halle (v bývalé NDR) je zřejmě výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Je to právě muslimská menšina, která je pro Židy v západní Evropě hrozbou. Jenže se to nesmí říkat.

Osobně jsem přesvědčen, že pro Izrael stále platí Hospodinovo zaslíbení dané Abrahamovi a jeho potomkům: „Požehnám žehnajícím tobě a zlořečícím tobě zlořečiti budu.“ Proto čekám, že se České republice bude dařit relativně dobře. A těm zemím, které padělají dějiny, vylučují Izrael z UNESCO a volají po bojkotu izraelského zboží, se dobře dařit nebude. A je mi líto Palestinců. Žádný kousek světa nedostal nikdy tolik finanční podpory jako Gaza. Kdyby nekupovali rakety a investovali do infrastruktury, vzdělání a dalších oblastí, mohla by Gaza být Singapurem Blízkého východu. Pokud ale nějaká vláda učí děti zlořečit Izraeli už od mateřské školky, nebude se danému národu dobře dařit po několik generací. I kdyby si splnili svůj sen, zahnat Izraelce do moře a vymazat Izrael nejen z map vydávaných v těchto zemích, ale i reálně, nenávist, kterou se sytí, pak způsobí, že se obrátí proti sobě navzájem. Tak to bývá v hnutích, založených na nenávisti nebo nenávist tolerujících. Nejvíc komunistů popravili sami komunisté, a nejvíc muslimů zavraždili jiní muslimové.

Jsou usnesení, na které hrdí být nemůžeme. Třeba na ponížený dopis čtyř vrcholných představitelů republiky, adresovaný čínské vládě a omlouvající se za přijetí dalajlámy. Na usnesení Poslanecké sněmovny ohledně Izraele však hrdý jsem. Zejména v době, která je pro Izrael nebezpečnější, než byla dříve.

A aby nebylo pochyb, o čem je řeč, uvádím zde znění zmiňovaného usnesení:

 

Usnesení Sněmovny k antisemitismu a Izraeli z 22. října 2019

Poslanecká sněmovna:

  1. důrazně odsuzuje všechny projevy antisemitismu směřující proti jednotlivcům, náboženským institucím, organizacím, jakož i Státu Izrael, včetně popírání holocaustu;
  2. odmítá jakékoliv zpochybňování práva Státu Izrael na existenci a obranu;
  3. odsuzuje veškeré aktivity a prohlášení skupin, které vyzývají k bojkotu Státu Izrael, jeho zboží, služeb či občanů, ať již na území České republiky, či na mezinárodních fórech;
  4. vyzývá vládu, aby jak doma, tak i v mezinárodních vztazích rozhodně vystupovala proti všem formám antisemitismu;
  5. žádá vládu, aby na půdě Evropské unie, Organizace spojených národů a dalších mezinárodních institucí odmítala finanční podporu ze zdrojů těchto organizací pro taková hnutí, organizace a spolky, které vyzývají k bojkotu Státu Izrael;
  6. doporučuje vládě, aby jak doma, tak v rámci Evropské unie zintenzivnila aktivity v oblasti prevence antisemitismu a zasazovala se o zajištění větší bezpečnosti pro jednotlivé osoby, organizace a instituce, které by se mohly stát terčem antisemitských útoků.

Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/snemovna-antisemitismus-izrael-usneseni.A191022_163907_domaci_kop

  1. října 2019

Slamění panáci

Před dvěma lety byla uzavřena dohoda mezi Evropskou unií a Tureckem. Evropa bude Turecku platit miliardy eur a Turecko zabrání masivní migraci ze svého území především do Řecka. Dohoda nějakou dobu fungovala, ale vzhledem k politickému vývoji na Blízkém východě fungovat přestává. Po určitou dobu byla cílem migrantů především Itálie, pak ji na čas vystřídalo Španělsko, pak padla v Itálii vláda, jejímž ministrem vnitra byl Matteo Salvini, takže Itálie migranty opět přijímá, ovšem v posledních měsících setrvale stoupá proud migrantů z Turecka na řecké ostrovy, kde již propukla humanitární krize. (V situaci, kdy jedna toaleta připadá na sto lidí, už lze o humanitární krizi mluvit zcela oprávněně.)

Snažím se již několik let ve svých článcích upozorňovat na to, že co se týče migrace, chybí Evropě promyšlená strategie, a pro to, co se děje, se dá oprávněně použít termín „flikování“. Když jsem se pokusil nějak zachytit póly diskuse, jak probíhá v naší zemi, a – velice zjednodušeně, což jsem od počátku přiznával – jsem mluvil o dvou pólech, „sluníčkářském“ a „okamurovském“, byl jsem nařčen mimo jiné z toho, že bojuji proti slaměným panákům, které jsem si sám vymyslel. Povzdechl jsem si a pomyslel jsem si: Kéž by to tak bylo. Kéž by šlo jen o slaměné panáky.

Mezitím se mi dostalo do rukou (pardon, co počítače) interview Martina Veselovského s izraelským bezpečnostním odborníkem Dr. Danem Schueftanem, který byl poradcem několika premiérů. Velice doporučuji všem, aby si toto interview poslechli. Najdete ho na adrese https://www.youtube.com/watch?v=1DXBL5SrURY. Pan Schueftan nám klade otázky, které jsme si dávno měli položit my sami. Volám ho tedy na pomoc: Nedáte-li na mě, zkuste si poslechnout jej.

Kdybych chtěl být kousavý, mluvil bych o tom, že se – údajně neexistující – „slamění panáci“ přece jenom ozvali, ale nechci být kousavý, protože klíčový příspěvek sepsala dáma: „Pane Drápale, tady píšete, že se [migranti] chtějí mít líp. Je to omyl. Pokud se chce někdo mít líp, tak prostě ať jsem kde jsem, najdu si práci, platím daně a snažím se přizpůsobit společnosti ve které jsem. Tito příživníci, kteří se sem ženou, se nechtějí přizpůsobit, ale chtějí si podmanit společnost, do které došli. Chtějí dávky, byty, přidělené ženy a pracovat v životě nebudou. V podstatě, je to plánovaná islamizace Evropy. jejich imámové, jim vtloukají do hlavy, že jim všechno Alláh dal. Jsou přesvědčeni, že jsou nadlidi.“ Na to jeden poměrně vzdělaný člověk reagoval postem, začínajícím slovy: „Vystihla jste to přesně.“

Nebudu teď řešit „slaměné panáky“, protože lidé takto smýšlející žijí mezi námi a já se nevzdávám naděje, že snad – alespoň někteří z nich – budou přístupní argumentům. Měli bychom totiž správně rozumět problému – když mu neporozumíme, nebudeme schopni ho řešit.

Tedy: „Chci-li se mít líp, najdu si práci, ať jsem kde jsem.“

Kéž by to bylo tak jednoduché! Před několika lety odstartovala „arabské jaro“ sebevražda mladého Tunisana, který sice měl vysokoškolské vzdělání, ale práci v oboru nenašel a prodával načerno zeleninu, aby uživil rodinu. Přistihla ho policistka, která ho ponížila a znemožnila mu dále pracovat. Představa, že si „najdu práci ať jsem, kde jsem“, je zcela naivní. Práci si jistě můžete najít, ale vydělat si můžete jen tam, kde je právní stát, kde získáte povolení k práci i bez astronomických úplatků a kde vás o váš výdělek nepřipraví mafie.

„…platím daně…“

Asi vás překvapí, že třeba v takovém Iráku se daně neplatí, ba dokonce že tam stát platí lidem, aby – mám-li to říci lidově – „nedělali bordel“. V praxi to vypadá tak, že v zemi je spousta státních zaměstnanců, kteří berou plat za práci, která je často zcela fiktivní. V Iráku totiž, dá se říci, „peníze tečou ze země“ v podobě ropy.

Problém je, že státy, kde se nemusí platit daně, jsou na tom dlouhodobě vždycky bity a demokracie tam má malou šanci. Země, které nemají žádné nerostné bohatství, nebo ho mají jen malé, se musí více snažit a je v nich větší pořádek. (To platí jak o námi často zbožňovaném Švýcarsku, ale i o nás samotných.) Obyvatelé vědí, že musí platit daně, ale právě proto se také zajímají, nač jsou tyto daně použity. Takže: Potenciální migranti daně neplatí, nemusí, ani nemohou.

Dále: „Tito příživníci, kteří se sem ženou, se nechtějí přizpůsobit, ale chtějí si podmanit společnost, do které došli.“

Zase vedle. Vedle především pro naprostou generalizaci. Mezi ekonomickými migranty je spousta těch, kteří by se rádi přizpůsobili, kteří naši společnost ovládnout nechtějí, chtějí pracovat a „normálně žít“. Ano, jsou i takoví, kteří si naši společnost podmanit chtějí. Co k tomu „slamění panáci“? Sluníčkáři popírají, že migranti mohou představovat nebezpečí, anebo toto nebezpečí bagatelizují. Okamurovci (nemyslím „ty skutečné“, ale ty slaměné panáky, které si vymyslel Dan Drápal – jistě mi rozumíte) tvrdí, že všichni si nás chtějí podmanit a jsou to všechno ďáblové, kteří nás chtějí zničit. Slova o tom, že chtějí „přidělené ženy“, jsou samozřejmě zcela mimo, nicméně… i tato slova, ač v zásadě lživá, nám mohou připomenout vážnou a nepříjemnou skutečnost: Mezi migranty vysoce převažují muži, kterým žádné ženy přiděleny nebudou, a tak se dalo a dá očekávat, že ve společnostech s vysokým podílem migrantů poroste počet znásilnění, což se ostatně již děje a je to statisticky zdokumentováno. To samo o sobě s náboženstvím nebo kulturou nesouvisí; kdyby se Skandinávci dostali nějakým řízením osudu do podobné situace, v jaké jsou Súdánci nebo Eritrejci, bylo by to stejné. Ovšem že řešení problému bude těžší, pokud jde o kultury, v nichž žena vždy hraje druhé housle, je také pravda. Ti, kdo hledají nějaké řešení migračního problému, by měli jistě o těchto souvislostech uvažovat.

Ať se to sluníčkářům líbí či nelíbí, naše civilizace je v nebezpečí. Měli bychom hledat řešení, ale nesmíme při něm ztratit lidskost. A neměli bychom podléhat různým klišé, která lze snadno odhalit a vyvrátit.

  1. října 2019

Proč je migrace stále téma

Že je migrace i u nás stále frekventované téma, jsem se dověděl od sociologického projektu Českého rozhlasu „Rozděleni svobodou“, který zjistil, že naše společnost lze rozdělit do 6 kategorií. Projekt se samozřejmě věnuje něčemu jinému než migraci, nicméně v rozhovorech s lidmi, kteří se projektu účastnili, se toto téma objevovalo překvapivě často.

Pokusím se zdůvodnit, proč tomu tak je, a chci se na toto téma podívat z poměrně nezvyklého a výrazně menšinového hlediska.

Nejprve nastíním dva póly, které proti sobě stojí naprosto nesmiřitelně a jež nejsou schopny se na čemkoli dohodnout. Pro zjednodušení budu mluvit o „sluníčkářském“ a „okamurovském“ pólu. Předem se omlouvám těm, kteří se budou cítit těmito názvy uraženi; mým cílem není nikoho urazit.

Sluníčkáři jsou „pro migraci“. Považují za správné a nezbytné být „solidární“ se státy, do nichž migranti proudí. Snahy zastavit migraci považují za nemorální a migranty považují za přínos pro ty země, v nichž se usadí. Odmítání migrantů považují za projev fašismu, nacionalismu a xenofobie. Zpravidla nepopírají, že migrace přináší určité problémy; ty jsou ale podle nich řešitelné. Rozsah problémů mají sklon bagatelizovat a upozorňování na tyto problémy vidí jako projev zpátečnictví, které je potřeba co nejvíce potlačit.

Okamurovci jsou proti migraci. Jsou přesvědčeni, že migraci podporují evropské elity, Evropská unie jako taková, George Soros, a že existuje plán na zničení západní civilizace, který elity před obyvatelstvem Evropy tají. Naprostá většina migrantů jsou migranti ekonomičtí, mezi ně jsou ale přimícháni islámští teroristé, kteří čas od času udeří a jejichž cílem je rozvrácení naší civilizace a nahrazení této civilizace civilizací radikálně islámskou.

Nebudu tvrdit, že bych nyní rád zaujal jakousi neutrální pozici. Jde skutečně o hodně, a těžko být neutrálem. Mým problémem je, že vidím určitou slepotu sluníčkářské pozice, ačkoli sluníčkáře jako takové považuji nikoli za zrádce naší civilizace, ale za lidi motivované dobrými úmysly. Na druhé straně uznávám, že okamurovci kladou otázky, na které sluníčkáři nepřinášejí věrohodné odpovědi, ale nemohu se ztotožnit s projevy skutečného rasismu a naprostou absencí empatie s lidmi, kteří jsou ve skutečné nouzi.

Především mi ovšem chybí odpovědi na některé nejzákladnější otázky, a to otázky praktické i mravní. Místo toho se pracuje s určitými návrhy či myšlenkami, které ale dle mého názoru nemá smysl řešit, dokud nenalezneme odpovědi na ty otázky nejzákladnější.

Uvedu příklad: Naši vládní představitelé opakují, že je třeba „pomáhat lidem v místě původu“. Jindy se tomu říká „řešit příčiny migrace“. Když pátráme, co je tím míněno konkrétně, tak se v podstatě jedná o humanitární pomoc. Tu postavíme nemocnici, tam postavíme školu. Pomůžeme se školením místních policistů. A tak podobně.

Problém všech těchto nápadů je, že žádný z nich nemůže migraci zastavit, a obávám se, nemůže ji ani omezit. Doporučuji přečíst si knihu „Břímě bílého muže“ od Williama Easterlyho, kde se dočtete, jaké jsou výsledky podobných snah o pomoc. V současném světe přibývá rozpadlých nebo rozpadajících se států (Somálsko, Eritrea, Jemen, Libye, Zimbabwe), kde je „pomoc v místě původu“ zcela vyloučena. Pomáhat by bylo možno v zemích jakž takž fungujících, jako je Tunisko nebo Maroko, ovšem tam té pomoci v podstatě není potřeba. Pomoc v místě původu možná maličko funguje v Mali, ale problém migrace neřeší ani vzdáleně. Tedy pohádky (nejen) české vlády o „pomoci v místě původu“ problém migrace nevyřeší ani náhodou. (Prosím, nečiňte z toho závěr, že nechci pomáhat vůbec. Každá nová škola či nemocnice jsou skvělé. Ale netvařme se, že tím řešíme problém migrace.)

Nalejme si čistého vína: Migrační tlak bude pokračovat. Pokud se ekonomická situace a životní úroveň v některých státech zlepší, nepovede to samo o sobě ke snížení snah dostat se do Evropy. Migrace ostatně začala i díky tomu, že se situace potenciálních migrantů zlepšila. Těžko si představit současnou migraci bez mobilních telefonů.

Migraci by mohla zastavit nějaká drastická akce – potopení lodi s migranty či jejich střílení na hranicích. S tím by možná souhlasili někteří okamurovci, ale pro většinu je takové řešení pochopitelně nepřijatelné.

Nechceme a nemůžeme-li jít touto cestou, co nám zbývá? Opačným extrémem by bylo uvolnit stavidla, což by vedlo k tomu, že během dvou generací by se situace v Evropě přiblížila situaci v zemích, odkud migranti přicházejí. Pak by emigrace jistě ustala – nebyl by k ní důvod.

Co zlatá střední cesta? Za tu by někteří mohli považovat tzv. „řízenou“ migraci. O to se ostatně některé státy již delší dobu pokoušejí. Nicméně tato cesta z mnoha důvodů selhává. Mnozí migranti by měli být z rozhodnutí německých neb britských úřadů vráceni do svých původních vlastí, to se však z celé řady důvodů děje jen velmi, velmi částečně. Většina „vyhoštěných“ zůstává v zemi, která je vyhostila de iure, nikoli však de facto. To má celou řadu důsledků, které si čtenář jistě dovede představit, takže je zde nebudu vypisovat. Jen podotýkám, že tento proces, beztak nepříliš úspěšný, je s největší pravděpodobností doprovázen spoustou nezákonností, ať už jde o úplatky, falšování dokladů, zneužívání lidí bez dokladů apod.

Politická korektnost nedovoluje některé problémy vůbec pojmenovat, takže není možné je řešit. Samuel Huntigton ve své knize Střet civilizací konstatoval, že naprostá většina válečných konfliktů se odehrává v islámském světě nebo na jeho hranicích. S tím souvisí skutečnost, že problémy s migranty se nejvíce týkají právě muslimů. Vím, že mi u sluníčkářů nepomůže, když hned doplním, že samozřejmě ne každý muslim je terorista a že skutečně kriminální činy páchá jen malá část těchto migrantů. Nicméně skutečnost je taková, jak jsem ji popsal, a strkání hlavy do písku nám nepomůže. Povede ovšem ke stále větší popularitě antiimigrantských stran.

Teoreticky by se nabízelo jedno možné řešení. Zavést určité kvóty a nastavit přísnou integrační politiku. Tvrdě vyžadovat dodržování zákonnosti. Tedy právě to, v čem i takové státy jako je Francie, Německo, Švédsko nebo Spojené království selhávají. Chybí totiž vůle, skoro bych řekl, vůle k přežití. Když v britském Rotherhamu, Huddlesfieldu nebo Oxfordu řádily gangy znásilňující britské dívky a policisté i úředníci se raději dívali jinam, pak tak asi nečinili proto, že by sympatizovali s násilníky. Pouze tušili, že kdyby zasáhli, budou na jedné straně obviňováni z rasismu a z druhé strany jim bude hrozit pomsta usvědčených násilníků.

Mám svou zemi rád a myslím si, že je krásným místem k životu. Nicméně tak nějak nemám moc víru, že by naši úředníci byli statečnější a moudřejší než ti britští. Moc rád bych se mýlil!

Mohl bych doložit celou řadu výmluvných statistik, ale problém je v tom, že sluníčkáři je prohlásí za vymyšlené a nebudou se o ně zajímat, a pro okamurovce budou důvodem, proč naši zemi hermeticky uzavřít a nikomu, ale opravdu nikomu nepomáhat. Ani kdyby to byl sirotek umírající hlady.

Nicméně otázku mám pouze pro sluníčkáře. Dobrá, jste pro migraci. Má být neomezená, nebo souhlasíte s tím, že by měla být regulovaná? Je nárůst zločinnosti nezbytným projevem, s kterým se „nedá nic dělat“, nebo budeme trvat na přísném dodržování zákonnosti? Očekáváte, že strany, které prohlašujete za krajní pravici a s nimiž nechcete ani hovořit, zmizí samy od sebe?

Pro okamurovce otázky nemám, protože nesdílím jejich apriorní nenávist. Věcně s nimi v řadě věcí souhlasím, ale rétorika, kterou používají, ve mně vzbuzuje obavy, že kdyby se dostali k moci, nebylo by to asi o moc lepší, než kdyby se dostali k moci přímo migranti. Asi jsem příliš útlocitný, ale pokud naše kultura zhrubne a bude surová, pak nevidím důvod, proč ji hájit před jinou podobně hrubou a surovou. Na „profylaktický“ terorismus důchodce Baldy měli okamurovci odpovědět jednoznačně: „Tak takhle si to rozhodně nepředstavujeme“, a ne z něj vinit ostatní strany („To vy jste ho vystrašili, vy jste ho k tomu dohnali!“)

Krajní stanoviska jsou nesmiřitelná. Pokud nějaké řešení existuje, pak to určitě nebude vítězství jedné krajnosti nad druhou. Jedinou naději vidím v tom, že se najde dostatek lidí, kteří se nenechají vést ani slepou nenávistí, ani slepou korektností.

  1. září 2019

Kdo je tady fašista

Častou námitkou proti německé politické straně AfD (Alternative für Deutschland – Alternativa pro Německo), je že v jejích řadách jsou současní nebo bývalí „náckové“. S nálepkou „fašistů“ nebo „nácků“ se hauzíruje dosti svévolně, proto se u těchto nálepek na chvíli zastavme.
Já jsem totiž opačný případ. Když jsem v roce 1967 nastoupil na teologickou fakultu, chtěl jsem tam zakládat místní organizace ČSM (Československého svazu mládeže). Spolužáci, kteří na rozdíl ode mě už museli pro svou víru něco vytrpět, na mě koukali zčásti jako na blázna, zčásti jako na zrádce, a vůbec se jim nedivím. (Pro úplnost nutno říci, že v ČSM se na mě dívali taky jako na blázna, dokonce na nebezpečného, protože jsem se na schůzi obvodního výboru ČSM v Praze 8 plamenně vyjadřoval ve prospěch svobodných voleb.)
V říjnu a listopadu roku 1968 jsem pobýval v USA a měl jsem možnost promluvit na 14 campusech. Jak v New Yorku, tak v San Franciscu jsem se zúčastnil studentských nepokojů; vzpomínám si, jak jsem na demonstraci v New Yorku nadšeně s ostatními skandoval „XXX is a fascist pig“ (jméno toho nešťastníka si už nepamatuji a už ani nevím, proč měl být „fašistické prase“, ale v onom davu jsem se cítil dobře a byl jsem si jist, že bojuji za správnou věc, i když jsem vlastně nevěděl, za jakou). Ještě bouřlivější atmosféru jsem zažil v Kalifornii v Berkeley, a hrozně mě mrzelo, že mě tam tehdy nenechali na demonstraci promluvit, až jsem se nabízel.
Ještě o necelý rok později, v létě 1969, jsem měl možnost s přítelem Janem Kozlíkem pobývat na konferenci, kterou ve švýcarském Chateau do Bossey pořádala Světová rada církví. Svými radikálními levicovými názory se mi podařilo tuto konferenci značně narušit, což bylo organizátorům dosti nepochopitelné, protože Světová rada církví už byla levičácká víc než dost. Po návratu už jsem ovšem musel odevzdat pas, a tak měl svět ode mě na pár let pokoj. Když jsem po mnoha letech dostal pas zpátky, už jsem levičák nebyl.
Kdyby si někdo chtěl udělat obrázek o tom, jakých demonstrací jsem se zúčastnil, mohu nabídnout velmi podobné záběry. Najdete je na Youtube pod názvem „Jordan Peterson explains why his speech got silenced“; doporučuji z edukativních důvodů poslechnout i komentář „Why Silencing Jordan Peterson Only Makes Him Stronger“. Jsou to záběry z nedávné demonstrace, která znemožnila Jordanovi Petersonovi promluvit na jedné z vysokých škol, kam byl pozván. Jiná doba, podobné postupy. Jordana Petersona naprosto nesmyslně obviňují z bigotnosti a rasismu. No jasně, „fascist pig“.
Jedním z pravidel, které Jordan Peterson doporučuje ve své knize „12 pravidel pro život“, zní: „Vyjadřujte se přesně.“ Pokud se tímto pravidlem budeme řídit, ubere nám to patrně na emocionalitě, ale především téměř jistě přestaneme používat nálepky „fašista“.
Skuteční fašisté byli odpůrci demokratického zřízení. Měli jiné představy o organizaci státu; vyžadovali silného vůdce a odmítali volnou soutěž politických stran. Porovnejte to s tím, co hlásají Tomio Okamura, Viktor Orbán, Marine Le Penová nebo AfD v Německu. (Prosím vás, neberte to jako můj souhlas s těmito stranami.) Tyto strany nelze obvinit z toho, že chtějí zrušit svobodné volby. Asi by se dalo obájit, pokud je někdo nazve populisty; nálepka fašismu je ale stejně nesmyslná, jako byla v době anexe Krymu mapka Krymu posetá hákovými kříži, jak ji vytvořila a šířila ruská propaganda. Na Krymu v roce 2015 nikdo žádného fašistu neviděl.
Naopak znakem fašismu byla snaha zastrašit a umlčet lidi jiného smýšlení, tedy například v dobách italského nebo rumunského fašismu jak demokraty, tak komunisty. Když se podíváte na ony řvoucí americké studenty, můžete si položit otázku: „Tak kdo je tady fašista? Jordan Peterson, nebo ti studenti?“
Pravda, doba se posunula a v současnosti je humánnější (byť upozorňuji, že to nemusí vydržet). Studenti mohou znemožnit přednášku, zatím ale Petersona a jemu podobné fyzicky napadají jen výjimečně. To skuteční fašisté z 30. let by se svými odpůrci takto v rukavičkách nezacházeli. Na druhé straně se mi zdá, že dnes mnozí profesoři humanitních věd studenty k podobným akcím spíše povzbuzují, místo aby dbali na to, že universita by měla být místem svobodné výměny názorů. I když… nechci si minulost idealizovat. Když TGM protestoval proti podvrženým rukopisům nebo proti zmanipulovanému soudu s Hilsnerem, schytával to jak od studentů, tak od profesorů.
Když jsem v mládí protestoval, byl jsem nedospělý. Měl jsem poměrně jasné představy, co nechci, a jen velmi mlhavé představy o tom, co chci, a téměř žádné představy o tom, jak toho dosáhnout. Byl jsem ochoten protestovat, ale nebyl jsem připraven vážně se bavit s názorovými odpůrci. Žil jsem ve falešném domnění, že mám ve věcech jasno. Když jsem se později stal vyznavačem Hospodinovým, dost jsem se zklidnil, v některých věcech jsem náhle jasno měl, a o mnoha dalších jsem se nerozpakoval přiznat, že nevím. Teď ve stáří nejsem ani optimista, ani pesimista. Určitým zráním si musí projít asi každá generace. Přál bych mladším, aby se vyjadřovali jasně, pokud možno se vyhýbali nálepkám, a nesprávné názory neumlčovali, ale vyvraceli.

14. září 2019

Nenávist, pravda a zkratky

V předchozím článku jsem psal o identitě. Základní myšlenkou článku bylo, že identitu můžeme dostat darem od Boha. V sekulární sféře je hodně silný názor, že identita je něco, co si sám určím či vymyslím.

O správnosti těchto dvou vyhraněných pozic lze nepochybně diskutovat, a domnívám se, že o nich lze diskutovat věcně a bez předsudků. Taková diskuse ovšem není samozřejmostí a od diskutujících vyžaduje jistou zdrženlivost. Nepochybně je podmínkou její smysluplnosti i ochota porozumět druhé straně.

Diskusi lze ovšem snadno zabít osobními útoky nebo podsouváním myšlenek, které druhá strana nehájí a nezastává. Myslím, že něco takového předvedl jeden z mých kritiků v diskusi pod mým článkem na Křesťanu dnes, a já se u jednoho z jeho příspěvků zastavím.

Autor nejprve cituje mou větu: „Mám jednoduché vysvětlení, jak to s tím jménem je. Neuděláme chybu, když si na těchto a podobných místech dosadíme dnes populární slovo ‚identita‘.“ Pak přidává slova: „… oslí můstek, jak si kopnout do nenáviděných trans*gender“.

To, co v článku píšu, se jistě nějakým způsobem i trans*gender lidí týká, protože se to týká naprosto všech lidí. Zastavme se ale u slov „kopnout“ a „nenáviděných“. Já jsem přesvědčen, že pokud má být nějaká diskuse smysluplná, je dobré se vyhnout zbytečným urážkám a emocionálně nabitým slovům. Během svého života jsem měl spoustu rozhovorů s nejrůznějšími lidmi, včetně trans*gender. Asi by mě nevyhledávali, kdyby ze mě cítili nenávist nebo kdybych do nich kopal.

O co tady vlastně jde? Jde o to, očernit oponenta v rozhovoru a přisoudit mu motivaci a postoje, které neměl a nezastává. Dochází zde ale k určitým závažným posunům, které bychom měli reflektovat. Cílem mého článku není ohradit se proti jednomu jednotlivému útoku, který považuji za nevěcný a nespravedlivý, ale poukázat právě na ty posuny a emocionálně nabité zkratky, které rozhovor znemožňují.

Dnes se běžně používá termín „nenávist“, často v jeho anglické podobě, tedy hate, která ovšem zdomácněla, takže se můžete setkat s „hejty“. Nenávist je nepochybně silná emoce. Nicméně lidé určitého myšlenkového směru se rozhodli považovat za „hate speech“, česky „nenávistný projev“, téměř jakýkoli nesouhlas s „korektními“ názory. Tomu odpovídá časté obviňování z „fašismu“. Často to pak vypadá, že jsou pouze dvě možnosti: Buď plně akceptujete to, co tvrdí politicky korektní ideologie, nebo nenávidíte. Ve skutečnosti ovšem ani ti, kdo se takto chovají, nejsou tak slepí, že by nevěděli, že mezi skutečnou nenávistí a prostým nesouhlasem (nebo třeba i jen pochybnostmi) je celá škála pocitů a postojů.

Každý poctivý a soudný člověk uzná, že jsem ve svém článku vyjadřoval svůj pohled na věc, a v článku není jediná výzva k nenávisti, jediný nenávistný projev.

Autor pak všemu nasazuje korunu: „Když se někdo cítí být někým jiným, než je to, co má v kalhotách, a chce to dát najevo, tak nesmí… protože Drápal s tím nesouhlasí. Tak trochu to připomíná komunisty, kteří taky nechtěli připustit, když někdo měl jiný názor. Akorát že oni k tomu nezneužívali Bibli.“

Zde autor „Drápalovi“ přisuzuje nejen ošklivé motivy, ale dokonce obrovskou moc – jako kdyby „Drápal“ chtěl nebo mohl rozhodovat o tom, zda a jak bude někdo „dávat najevo“, čím a jak se kdo cítí. Tentokrát nejsem přirovnán k fašistům, ale ke komunistům, což je v našich zeměpisných šířkách odsudek poněkud laskavější než obvinění z fašismu (byť ne zcela právem).

Skutečnost je taková, že patřím k menšině, která má jiné názory, ale která je v určitém prostředí ostrakizována a proti které někteří lidé bojují způsobem, jaký předvádí můj kritik. Já jsem prožil čtyřicet let pod vládou komunismu a vyrůstal jsem v prostředí, kde jsem se svými názory pochopitelně trvale narážel; byl to režim, který jiný názor „nechtěl připustit“. Ale už tehdy jsem se rozhodl, že budu argumentovat věcně, a že pro kultivaci prostředí se vystříhám osobních útoků a podsouvání různých myšlenek, které protivník nezastává. V současné době konzervativně smýšlející lidé tahají za kratší konec a je snadné připisovat jim názory a motivy, které nikdy nedrželi. Pokud ale chceme vést alespoň ústupovou válku, nemůžeme přistoupit na metody oponentů – to by znamenalo naprostou prohru. Budeme tedy trpělivě opakovat, že mít jiný názor není projev nenávisti, a budeme velice opatrní, pokud se setkáme s tvrzením, že něco je „nenávistný projev“. To samozřejmě neznamená, že bychom ve skutečném životě či v mediální sféře na nenávistné projevy nenaráželi. Ne každý, kdo toto sousloví použije, je „sluníčkář“ nebo „havlista“. V současné době ovšem bojujeme o to, aby nějaký prostor pro rozhovor a diskusi vůbec zůstal zachován. Proto i o svých oponentech smýšlejme co nejlépe, „ad meliorem partem“, a předpokládejme, že mají na víc, než zatím někteří z nich předvádějí.

  1. srpna 2019

Odpověď kritikům

Můj článek „Přijde to i k nám?“, komentující určité jevy z akademického prostředí v USA vyvolal jak na Neviditelném psu, tak na Křesťanu dnes řadu souhlasných i nesouhlasných reakcí. To by samo o sobě nebylo nic divného. Při psaní článků většinou odhadnu, s čím v určitých kruzích narazím a co bude naopak v jiných kruzích vděčně přijato. Snažím se ale psát tak, abych nikoho zbytečně nenaštval, ale abych taky neotupil ostří, tam kde záleží na tom, aby se věci nazvaly pravými jmény. A snažím se potlačit jak autocenzuru, tak touhu někomu se zalíbit.

Myslím, že v tom nejsem zcela neúspěšný, protože to schytávám z obou stran. Pro některé jsem sluníčkář, pro jiné jsem xenofob. To je ale teď vedlejší. Rozhodl jsem se zareagovat na některé reakce, které mě opravdu překvapily.

Zejména na respondenta, který považuje – podobně jako řada amerických levicových studentů – leták s prostými slovy „Je O. K. být muž“ a „Je O. K. být bílý“ za provokaci. Kritik tento leták přirovnal k heslu českých skinheadů „Čechy Čechům“ a „Nic než národ“.

Jsem přesvědčen, že to není korektní. A jsem přesvědčen, že společnost, v níž vyvolají poprask slova „Je O. K. být bílý“, je nemocná, a to dost vážně. Ve zdravé společnosti by slova onoho letáku nemohla vyvolat jinou reakci než „No a co má být?“, případně – pokud by někdo potřeboval projevit větší míru soucitu s člověkem, kdo považuje za nutné hlásat takovou samozřejmou banalitu – „Ano, stejně jako je O. K. být černý, hnědý, žlutý…“ a v případě druhého hesla „No samozřejmě, je to stejně O. K. jako být ženou.“

Naproti tomu heslo „Nic než národ“ mi připadá naprosto nesmyslné. (Co má být to „nic“?) Co se týče hesla „Čechy Čechům“, pak tam alespoň tuším, že hlasatelé tohoto hesla mají obavy, že by Čechy mohly připadnout někomu jinému než Čechům. Kdybych měl příležitost s nimi mluvit – a pokud by oni byli ochotni mluvit se mnou – zeptal bych se, co tím myslí. A jak definují Čechy. Podle jazyka? Nebo podle genů? To by bylo docela zábavné – geneticky jsme podle všeho mnohem spřízněnější s Němci než s jinými Slovany. V Čechách Češi vládnou, heslo je naplněno. A proto těmto heslům prakticky nikdo nevěnuje pozornost a strana, která tato hesla hlásá, nedostala snad ani procento hlasů ve volbách (jestli jim křivdím a dostali dvě procenta, tak se omluvám, ale přiznám se, že mi to ani nestojí za těch pár kliknutí zjistit, jak přesně málo to vlastně bylo).

Co se týče Spojených států, dokázat se to nedá, ale možná lidé, kteří cítili potřebu vytvořit leták se slovy „Je O. K. být mužem“, volili Trumpa. Ten ovšem dostal mnohem více hlasů než ona česká pidistranička. A co mám zprávy od známých, mnozí volili Trumpa se skřípěním zubů. Mnohem raději by volili někoho jiného, leč báli se, že už nyní vítězí – zřejmě podobně jako u mého kritika – názor, že není O. K. být mužem nebo být bílým. A že kdyby byla zvolena prezidentkou paní Clintonová, která měla pro chudnoucí bílé muže jen slova pohrdání, ona nemoc americké společnosti by se ještě prohloubila. Což se patrně stane, pokud Trump nevyhraje znovu.

Když jsem zmínil fakt, že „menšiny“ mají mnohem větší právní ochranu než „normální“ lidé, a citoval jsem svého přítele, podnikajícího v realitách, onen kritik ho nazval „neandertálcem“ bez sociálního cítění. Ve skutečnosti můj přítel realiťák má sociální cítění dosti rozvinuté; nebojoval za sociální necitlivost, ale za rovnost před zákonem. Ano, zde se s mým kritikem rozcházím: Jsem přesvědčen, že rovnost před zákonem je velice důležitá, a že „affirmative action“, která má pomáhat slabším, nezřídka vede jen k dalším nespravedlnostem. Mnohdy má nepředvídané a nechtěné vedlejší účinky. Domnívám se, že právě snaha pomoc černošským matkám samoživitelkám, vedená nesporně šlechetnými úmysly, dokázala během dvou generací rozvrátit rodinný život černých Američanů. (Pokud by někdo chtěl základní informace o této záležitosti, nechť si přečte Velký rozvrat Francise Fukuyamy.) A tam, kde jsou rozvrácené rodiny, je i vyšší kriminalita. Proto je procento mužů černé pleti v amerických věznicích mnohem vyšší než v běžné populaci. To, co mělo pomoci, nakonec uškodilo. Je ovšem snazší svádět vše na rasismus bílých, než se pokusit problém správně diagnostikovat a přijít se smysluplným řešením. (Přičemž nepopírám, že rasismus bílých k tomuto problému přispívá. Není ovšem ani zdaleka hlavním faktorem.)

To samozřejmě neznamená, že jakákoli snaha o pomoc je špatná. Ač jsem ve svém článku nepsal o Romech, romská otázka se objevila v diskusích. Od roku 1969, kdy jsem nějakou dobu mezi Romy pobýval a kdy jsem se zajímal o jejich historii, jsem přesvědčen, že se bez naší pomoci neobejdou a že je především na nás „bílých“, abychom jim pomohli. Jenže ta pomoc nemůže být ideologická – ta se naprosto míjí účinkem. Podobně ani problémy Spojených států nelze řešit ideologicky. O to se – mimo jiné – pokoušel i Barrack Obama. A můžete si položit otázku, zda byly vztahy mezi „rasami“ (ano, tento termín se ve Spojených státech stále používá) lepší na začátku jeho osmileté vlády nebo na jejím konci.

Soustředil jsem se pouze na jeden kritický hlas. Jako obvykle jsem byl v diskusích upozorňován, že už u nás svoboda dávno není a že nám ji vzala EU. K tomu mohu jen prohlásit, že já se stále svobodný cítím, že mi zatím nic nebrání v psaní článků s „nekorektními“ názory, a doporučuji nám všem jednoduchý test svobody: Dokud můžete svobodně hlásat, že jste nesvobodní, a nikdo vás za to nezavře, pak jste stále ještě svobodní.

  1. srpna 2019

Přijde to i k nám?

Naštěstí ne vše, co v Americe vymyslí, dorazí i k nám. A naštěstí máme za sebou zkušenost s komunistickou vládou, kdy se většina obyvatelstva sice naučila přetvařovat, aby nějak přežila, nicméně naučila se alespoň do jisté míry reflektovat, co se děje.

Nedávno jistý mladík zaplavil campus jedné americké university letáky, na nichž byl jednoduchý text: „It is O. K. to be male, it is O. K. to be white.“ („Je v pořádku být mužem, je v pořádku být bílý“.) Tyto letáky vzbudily na universitě obrovský poprask. Aktivističtí studenti svolali demonstraci proti „hate speech“ (nenávistným projevům). Rektor university doporučil profesorům a ostatním činitelům, aby se této demonstrace účastnili.

Je to něco, nad čím kroutíme hlavou. Co mě ale děsí, je, že značná část studentstva – netroufnu si říci, jak veliká, protože takovými výzkumy se patrně nikdo nezabývá – s tímto postupem souhlasila. Mám hodnověrné zprávy o tom, že lidé se bojí vyjádřit svůj skutečný názor. Uvedu příklad: Syn jednoho profesora se hlásil na college a vyplňoval dotazník o svých osobních hodnotách. Napsal do něj, že mu jde především o rovnoprávnost mužů a žen a o práva gayů. Můj přítel, který shodou okolností právě pobýval na návštěvě u onoho profesora, se zeptal, zda jeho synovi záleží právě na těchto věcech. „Ale vůbec ne,“ odvětil onen profesor, „ale syn ví, co tam má napsat, aby to dobře zapůsobilo“. Těch starších mezi námi se mohu zeptat, „nepřipomíná vám to něco?“ Různé lidskoprávní komise doporučují studentům a profesorům, aby se zúčastnili těch správných demonstrací, a jsou lidé, kteří si všímají, kdo na nich chybí. Vzniká tak prostředí přetvářky a nesvobody, které my starší dobře známe. Pozoruhodné – a trochu děsivé – je, že tato atmosféra vzniká jaksi samovolně. U nás bylo třeba „bratrské pomoci“ armád Varšavské smlouvy, aby mohla dalších dvacet let pokračovat atmosféra přetvářky a udávání; ve Spojených státech to jde kupodivu i bez toho. Profesor udělá nějakou poznámku, která je naprosto nevinná, ale nějaký příslušník té či oné „menšiny“ ji prohlásí za „microagression“, a profesor má problém. Menšiny je přece třeba chránit. Tato ochrana se pochopitelně neděje jen na universitách. Slyšel jsem od jednoho podnikatele v realitách, že když máte v New Yorku v domě nájemnici, která je a) lesba, b) černoška, c) svobodná matka, nemá majitel nemovitosti sebemenší šanci dát jí výpověď. Kdyby šlo o bělošské manžele s dobře vychovanými dětmi, žádný takový problém by neexistoval.

Můj bratr je matematik. Má asi kliku, že žije v České republice. Může jezdit na různé mezinárodní konference. Ty jsou ve Spojených státech podporovány různými nadnárodními společnostmi, které trvají na tom, aby na konferenci bylo rovnoměrné zastoupení mužů a žen. Žel, matematiček je podstatně méně než matematiků. Ovšem existující matematičky jsou na tom velmi dobře – na různé konference se dostanou nikoli proto, že dosahují vynikajících výsledků v matematice, ale už proto, že jsou ženy.

Biju na poplach. Dokud ještě mohu, dokud je ještě čas. A mám obavy o mladší generaci, když vidím řvoucí dav, který ukřičel kanadského psychologa Jordana Petersona, takže nemohl přednést přednášku, na kterou byl pozván (snadno najdete na Youtube). Studenti – a akademická půda vůbec – bývali v čele bojů za svobodu slova. Obávám se, že ve Spojených státech, ale i v Kanadě a Británii už to neplatí. Ostatně i v sousedním Německu nedávný průzkum prokázal, že čtyři pětiny lidí si dávají pozor na jazyk (bojí se na veřejnosti říci, co si opravdu myslí).

Jsem rád, když nemusím naslouchat křiklounům, kteří šíří evidentní lži. Ale pokud tak vysoké procento lidí tají své smýšlení, něco není v pořádku. Je na nás všech, abychom nežili v přetvářce a ve strachu.

 

  1. srpna 2019

 

 

O klimatických změnách střízlivě

Mnozí se dnes vysmívají vznikajícímu kultu švédské středoškolačky Grety Thunbergové, která nabyla světové proslulosti svým bojem proti klimatickým změnám. Tuto šestnáctiletou aktivistku přijal papež, promluvila na setkání světových lídrů v Davosu a stala se kandidátkou na udělení Nobelovy ceny míru.

Nebudu se jejímu postoji vysmívat ani ho zlehčovat. Možná je příkladem toho, že i mladý člověk může dosáhnout velkých věcí. Přesto mám nad ní jako fenoménem (nikoli nad ní jako mladou angažovanou dívkou) několik otazníků.

Obávám se, že kult Grety Thunbergové nevznikl ani tak kvůli ní samotné, ale kvůli tomu, že pro média nastala příznivá doba, kdy lze tento kult vytvořit. Kdyby se o ní (hodně) nepsalo, asi bychom se o ní nikdy nedověděli. Greta Thunbergová totiž nevymyslela nic nového. Žádný vědecký objev, žádné nové stanovisko nebo politický postoj. Stala se pouze ozvučnou deskou, která zesílila myšlenky či hesla, které už tu byly. V tomto ohledu ji „vytvořila“ média.

Nic z toho, co jsem napsal, nemá snížit její snahy. Rozpaky – ba ne, spíše znechucení – ve mně vyvolává ona nominace na Nobelovu cenu míru. Měl jsem zato, že původním smyslem bylo upozornit na někoho, kdo vymyslel či udělal něco opravdu nového. To ale už dávno není pravda. Nobelova cena míru je vyjádřením politického postoje norského Nobelova výboru (jmenovaného norským parlamentem), ničím víc. Po velmi kontroverzním „vyznamenání“ Jásira Arafata přišlo neméně kontroverzní udělení Nobelovy ceny americkému prezidentovi Barracku Obamovi, a to ještě předtím, než stačil vykonat něco dobrého či špatného. Nobelova cena míru je zkrátka udělována ne tomu, kdo něčeho skutečně dosáhl, ale lidem, kteří konvenují určitému politickému proudu.

Hlavním poselstvím Grety Thunbergové je, že máme panikařit. Nabádala k tomu světové lídry shromážděné v Davosu a značná část médií tomu aplaudovala. Bez vysvětlení zůstala otázka, proč máme panikařit v případě klimatické změny, ale – podle týchž médií – jsme neměli panikařit, když do Německa přišlo během jednoho roku milion migrantů. Existuje zkrátka panikaření schvalované a doporučované a panikaření neschvalované a odmítané.

Proti tomu stojí český skepticismus. Co se týče globálního oteplování, tak považuji za nepopiratelné, že se něco děje. Horka a sucha je stále více, a málo nás může utěšit tvrzení některých nekonvenčních vědců, že se zase tak moc neděje. Osobně považuji za nesporné, že k oteplování dochází. Jiná je otázka, do jaké míry je to způsobeno lidskou činností, a pokud ano, jaký je podíl lidské činnosti na celkovém oteplování. A pak je zde otázka, zda navrhované změny chování člověka skutečně přispějí ke „snížení emisí“.

Jistě existuje zdravá a potřebná podoba skepticismu. Nicméně český skepticismus nesdílím. Částečně je způsoben strkáním hlavy do písku, tedy někdy i popíráním evidentního, nebo pocitem vlastní malosti a nemohoucnosti. Proč se snažit snižovat emise, když na Českou republiku připadá pouze 0,2 % těchto emisí? Česká malost říká: „Zmůžeme málo, tak nebudeme dělat nic.“ Že bychom mohli jít příkladem, nám připadá téměř nemožné.

Přitom onu zdravou složku skepticismu by bylo možno a záhodno zapojit. Skeptici například měli pravdu, když upozorňovali, že výroba biopaliv v celkovém součtu životnímu prostředí spíše škodí než prospívá, a rozhodně neprospívá hospodaření s velmi cenou komoditou, kterou je úrodná půda.

Česká reakce je zpravidla velmi opožděná. V tomto roce „odejde“ ještě větší část našich smrkových lesů, než tomu bylo loni. Přitom Vladimír Úlehla (v knize Napojme prameny z roku 1947) velmi přesně předpověděl, co se stane, když budeme sázet smrkové monokultury. Bohužel mu relevantní lidé nenaslouchali. Navzdory číslům z ministerstva zemědělství, podle kterých už se sází smrků méně, se mi zdá, když chodím po Jeseníkách nebo po Orlických horách, že se sázejí převážně zase jen smrky, a to i v nižších polohách, kde se jim v suchu dařit opět nebude.

Podobně je tomu s protipovodňovými opatřeními. Skoro celé dvacáté století se odvodňovalo. V roce 1997 postihla Moravu snad tisíciletá povodeň. Jezdívám pravidelně z Jeseníku do Krnova přes Heřmanovice, Holčovice a Albrechtice. Říčka Opavice teče hlubokým kameny vydlážděným a vybetonovaným korytem. Právě ve zmíněných obcích nadělala povodeň obrovské škody. Podobná povodeň možná zahrozí až za dalších tisíc let, pokud by nám tato léta byla dána, ale my budeme rok co rok co nejrychleji odvádět veškerou vodu z krajiny těmito vybetonovanými koryty. Škoda, že se zdravý český skepticismus neprojevil při schvalování oněch „protipovodňových opatření“.

Je známo a vědecky dokázáno, že hospodaření na velkých lánech škodí životnímu prostředí. Jenže pokud jsou vlastníci půdy téměř abstraktní, nikdo nemá zájem na tom, aby se o půdu správně pečovalo. A tak ornici budeme dále nechávat splavovat do řek a ochuzená pole budeme chemicky hnojit, abychom z nich dostali co nejvíc. Nemohu si pomoci, ale evropský trend posilování spíše drobných a středních zemědělců považuji za prospěšný, nicméně Česká republika bude opět proti. Trocha skepticismu vůči Agrofertu by fakt neškodila.

Obecně se ví, že by dlouhodobě všem prospělo rozdělení velkých lánů, obnova remízků a polních cest, vysazování smíšených lesů, zadržování vody v krajině. Jenže vedle zdravého českého skepticismu je zde skepticismus nezdravý, který dokáže do omrzení opakovat dvě slova: „To nejde.“ My Češi jsme fakt přeborníky ve vysvětlování, že něco nejde.

Zdravá míra dobře nasměrovaného skepticismu je potřebná, a někdy nás možná skutečně povede „proti všem“. Nás ale častěji ohrožuje skepticismus nezdravý, demobilizující, vedoucí k pasivitě nebo k neustálým odkladům. Že je třeba něco řešit radikálně, hodně lidem dojde, až zůstane třeba pět set vesnic bez pitné vody. Pak někteří skeptici možná uznají, že k nějakým klimatickým změnám asi skutečně dochází. My Češi jsme mnohdy ochotni reagovat, až když se to bytostně dotýká nás samotných. Že až roztaje Grónsko, se pod vodou ocitnou někdy celé státy (ano, Maledivy nebo Tonga jsou státy malé, ale žijí tam taky lidé), je pro nás zajímavost z magazínu.

Nejde o to, nezdravý skepticismus nahradit nepromyšlenými hurá akcemi. Neschopnost dělat zásadní rozhodnutí v rozumné době bychom ale neměli vydávat za nějakou ctnost.

16. července 2019