Tělesné a jiné tresty

V současnosti probíhá veřejná diskuse o podobně nového občanského zákoníku. Vláda předložila navrhované změny nejrůznějším institucím, včetně církví.

Chci se vyjádřit k jedinému paragrafu. Je to paragraf § 858, který se týká výchovy dětí. Jeho navrhované znění je následující:

Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj bez tělesného trestání, duševního strádání a jiných ponižujících opatření, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.

Tučně jsou zvýrazněna slova, které jsou do stávajícího znění tohoto paragrafu doplněna. Považuji za správnější nechat tento odstavec v původním znění. Pokusím se zdůvodnit, proč.

V důvodové zprávě se píše, že tato úprava má jen deklaratorní charakter. Neobsahuje žádnou sankci. Jde o popis žádoucího stavu, do nějž má společnost dospět.

Kruté zacházení s dětmi („týrání svěřené osoby“) je zakázáno trestním zákonem a je to tak správně.

Důvodová zpráva pochopitelně nestanoví, jakým způsobem mají být děti trestány. Domnívám se ale, že jakýkoli trest může být chápán jako duševní strádání a/nebo ponižující opatření. Je naprosto přirozené, že trest se dítěti nelíbí a že určité strádání představuje. Je to přece trest. Jde samozřejmě o to, aby byl přiměřený a sloužil výchově, a jistě si dovedeme představit tresty, které jsou skutečně ponižující a které nemají za cíl dítě napravit, ale ublížit mu. Tyto případy je ale možno stíhat jakožto „týrání svěřené osoby“. Pokud se někdo domnívá, že navrhované znění zpřesňuje, co týrání svěřené osoby může být, pak namítám, že toto zpřesnění bude patrně vyžadovat další zpřesnění, protože na rozdíl od tělesných trestů, kde je situace poměrně jasná, termíny duševní strádání a ponižující opatření mohou být vykládány nejrůznějším způsobem.

Moje dcera své čtyři děti tělesně nikdy netrestala. Inspirovala se známým americkým autorem Johnem Grayem, který radí posílat zlobivé dítě za dveře. Píše, že na tolik minut, kolik je mu roků. Já mám ovšem dojem, že  tříleté dítě při uplatnění tohoto trestu začíná strádat už po deseti vteřinách. Tento trest lze uplatňovat zhruba tak do sedmi či osmi let. Kdybyste se ho pokusili uplatnit na puberťáka, brzy byste zjistili, že mu vykázání za dveře spíše vyhovuje.

V mém dětství bylo běžné dostat nářez páskem nebo vařečkou. Takové trestání aplikovali i mí rodiče, nikdy jsem ale neměl pocit, že „duševně strádám“ nebo že jsem „ponižován“. Duševnímu strádání mohl být blíže druhý způsob trestání, který aplikoval otec a jemuž říkal „kádrový pohovor“. Ten spočíval v tom, že otec seděl v křesle, já jsem stál před ním a on mi kladl řečnické otázky typu „tak jak si to představuješ?“ apod. a pak mi všelijak domlouval. Dával jsem přednost klasickému výprasku.

Nicméně jiná znění občanského zákoníku musím pochválit. Občanský zákoník jasně a výslovně říká, že za výchovu dětí jsou zodpovědní rodiče, nikoli stát. Proto u nás není možné, aby dítě ve škole vystupovalo pod jiným pohlavím než ve své vlastní rodině aniž jsou o tom rodiče vůbec informováni, jak je tomu ve Spojeném království. (Jinými slovy, nemůže nastat situace, kde stát, konkrétně škola, podrývá a nerespektuje autoritu rodičů.)

V debatě o navrhovaných změnách zaznívají hlasy, že ve zmiňovaném paragrafu chybí jakákoli sankce. Jak již bylo řečeno, důvodová zpráva uvádí, že navrhované znění zákona má pouze naznačit, kam se má společnost ubírat, a sankce nejsou v daném paragrafu záměrně. Jen je třeba ohlídat, aby se sankce neodsouhlasily v rámci nějakého pozměňovacího návrhu. Ale jak jsem psal, dával bych přednost původnímu znění uvedeného paragrafu.

  1. září 2023

Maluji čerta na zeď

Možná to začne už za pár dní. Na Slovensku vyhraje parlamentní volby Robert Fico a podaří se mu sestavit s fašisty vládu. Brzy na to bude následovat uzavření hranic s Ukrajinou. Relativně vysoký počet Slováků bude odcházet do emigrace, zejména do České republiky.

V příštích parlamentních volbách v Německu zvítězí Alternativa pro Německo (dále AfD). Nebude sice schopna sestavit vládu, protože ostatní parlamentní strany se proti ní spojí. V Německu se bude prohlubovat hospodářská krize, což bude mít destabilizující vliv na okolní země, zejména na Českou republiku. Koncem dalšího volebního období už se budou v AfD ozývat hlasy žádající zrušení Benešových dekretů. Poroste napětí s migranty, byť zatím nedosáhne takových rozměrů jako ve Francii nebo Švédsku.

V té době už nebude na stole otázka dodávek dalších zbraní pro Ukrajinu, protože ve Spojených státech opět zvítězí Donald Trump. Ten sice neukončí válku na Ukrajině „během jednoho dne“, jak se jednou nechal slyšet, ale během pár týdnů. Ve Spojených státech výrazně posílí izolacionismus, nicméně Amerika se nevyhne čínské výzvě. Pokud se Čína pokusí obsadit Thaj-wan, Spojené státy vyhodí do povětří tamní továrny na čipy, což povede k hluboké ekonomické krizi a velkým zmatkům. Evropa přestane Spojené státy do značné míry zajímat.

Na Ukrajině dojde k velkému zúčtování, kterému padnou za oběť dva až tři miliony lidí. Část bude popravena, větší část poputuje na Sibiř.

Pás států od Estonska po Bulharsko bude pod velkým tlakem, protože dojde k opětovnému sblížení Německa a Ruska. Jistou výjimkou bude možná Maďarsko, kde si budou lámat hlavu, jak opět k vlasti připojit Horní Uhry, Sedmihradsko a Vojvodinu. Uvidíme, co Viktor Orbán vymyslí. Jeho trika s mapou Velkého Maďarska ale nevěstí nic dobrého.

U nás si opět zvolíme Andreje Babiše, který vydatně přispěl k současné vysoké inflaci, aby z ní pak obvinil současnou vládu. Vinu za současné ekonomické problémy bude připisovat této vládě. Co sám vymyslí, přesahuje mou představivost.

V Evropě se obnoví hranice a rozdrobený kontinent upadne do hlubokého ekonomického útlumu. Některé státy začnou, více méně ze zoufalství, spolupracovat s Čínou.

Proud migrantů do Evropy zeslábne, protože Evropa už nebude tak pohostinným místem, jakým byla a jakým je doposud.

Není mi jasné, co budou dělat všichni absolventi gender studies a podobných oborů. Já bych jim doporučoval, aby se preventivně zajímali i o nějaký jiný obor. Ale to je pochopitelně na nich.

Inu, trápilo nás dobré bydlo. Několik dekád evropského míru pod taktovkou Evropské unie nebylo samozřejmostí, ale spíše anomálií.

*

A co my křesťané?

„I kdyby fíkovník nerozkvetl a na révě nebyla úroda, selhal výnos olivy a pole nevydala potravu, z ohrady zmizel brav a ve stájích nebyl skot, já se budu radovat v Hospodinu, budu jásat v Bohu, který mě zachraňuje. Panovník Hospodin je má síla…“ (Abakuk 3,17-18),

Církev je tu od toho, aby oslavovala Pána, aby adorovala. Pavel a Silas ve filipském vězení jsou důkazem, že to lze činit takřka za všech okolností. Evangelium je stejné. Ježíš je stejný, včera, dnes i navěky. Jistě si nikdo nepřeje, aby se naplnil tento černý scénář. Můžeme se modlit a volat k pokání.

Zajímavé je to, že tento černý scénář se může naplnit, aniž by byly významně narušeny demokratické pořádky. Svobodně si zvolíme Babiše, Fica, Orbána, Bidena nebo Trumpa…

Zdá se ti tento scénář příliš černý? Kéž bys měl pravdu. Zkus napsat vlastní odhad, kudy se bude náš svět ubírat.

Doporučená literatura: Vlastimil Vondruška: Kronika zániku Evropy.

  1. srpna 2023

Genderová ideologie a prohlášení církevních představitelů

Několik přátel se mě ptalo, proč jsem podepsal prohlášení církevních představitelů k tzv. „manželství pro všechny“. Jeden dobrý přítel mi napsal, že jsem ho zklamal. Očekával, že budu pro rovnost všech – tedy pro to, aby všichni lidé měli stejná práva a aby se příslušníci LGBTQ+ komunity necítili jako občané druhé kategorie. Několik diskutujících se ohrazovalo proti tomu, aby církve předepisovaly jiným lidem, jak mají žít. Křesťanství se přece nesmí prosazovat mocensky. Paní Stuchlíková z aktualne.cz se vyjádřila v tom smyslu, že církve by měly mlčet, protože ztrácejí členy a jejich názory už nikoho nezajímají. To, že církev je stále ještě největší dobrovolná organizace v naší zemi, buď přehlédla, nebo to považuje za nepodstatné.

Nejprve tedy k rovnosti před zákonem. V době, kdy bylo schvalováno registrované partnerství, tvrdili ti, kteří se hlásí k „L“ nebo „G“, že nebudou usilovat o nějaká další práva, a tedy ani o možnost adopce dětí homosexuálními páry. To ale brzy přestalo platit. Naše společnost je prý „dál“. Současné lidovecké návrhy vycházejí vstříc homosexuálním párům v otázkách dědictví, přístupu k informacím o zdravotním stavu partnera a dalších záležitostech. V podstatě se registrované partnerství, které má být nadále nazýváno pouze partnerstvím, dostane na roveň manželství, pouze se nebude nazývat manželství, protože tento název má být podle našeho názoru vyhrazen pro svazek muže a ženy.

Co se týče adopcí, považuji je za okrajovou záležitost. Odmítám ale námitku typu „vy byste radši, aby dítě trpělo v dětském domově, než aby vyrůstalo v milujícím svazku dvou homosexuálů“. Existuje totiž ještě jiná alternativa vůči dětskému domovu. Je jím heterosexuální rodina.

Jsem přesvědčen, že dítě má právo znát otce a matku. A mám na mysli biologického otce a biologickou matku. Naopak neexistuje nějaké „právo na dítě“.

Ale budiž. Souhlasím s tím, že zpravidla bude dítěti lépe v homosexuálním páru než v dětském domově, i když ani toto neplatí automaticky. Nicméně znovu říkám, že jde o problém okrajový, protože zdaleka ne všechny homosexuální páry po dítěti touží. A rovněž platí, že v (některých) homosexuálních svazcích bude dítěti lépe než v (některých) heterosexuálních manželstvích. Jen si musíme vždy ujasnit, zda mluvíme o nějakých konkrétních případech, tedy o jednotlivcích, nebo o celkové statistice. Tam heterosexuální páry jednoznačně vedou, jenže statistiky, které to potvrzují, se nesmějí zveřejňovat.

Neboť jsou to církve, milý příteli, kdo u nás tahá za kratší konec. Když chceme vyjádřit názor, že naše společnost se nevyvíjí zrovna dobře, hned je nám vyčítáno, že chceme něco „mocensky prosazovat“. Tím se ovšem jakýkoli rozhovor spolehlivě zazdí. My přece v prohlášení nikoho nenapadáme, pouze zveřejňujeme své stanovisko. A proč jsem se připojil? Protože pozoruji, že genderová ideologie na mnoho způsobů rozkládá společnost, a kdo se proti ní postaví, je často válcován takovými argumenty, jako že nás platí Vladimír Putin. Na konci onoho postupu salámovou metodou je mrzačení chlapců, v současnosti ale zejména dívek, kteří a které podstupují tzv. „transici“, tedy změnu pohlaví. A dalším krokem budou snahy o uzákonění pedofilie. Pokud tento chrabrý postup genderové ideologie nezastavíme.

Chápu, že ti, kdo se zajímají pouze o naši českou scénu, považují tyto obavy za přehnané. Já ale sleduji, co se děje ve Spojených státech, ve Spojeném království i v jiných zemích, a domnívám se, že mám vážné důvody bít na poplach. Nám se ty nejhorší excesy zatím vyhnuly, ale indoktrinace genderovou ideologií už i v mateřských školách reálně hrozí.

Nepochybuji o tom, že ti, kdo šíří genderovou ideologii, jsou zpravidla přesvědčeni, že bojují za správnou věc. Za rovnost před zákonem, za toleranci… Jen si ve svém zápalu často neuvědomují, že někdy dokáží být značně netolerantní. V současnosti se termín LGBTQ+ komunita stává stále více zavádějícím. Pokud řeknu, že trans lidé si příliš nerozumí s lesbami, je to vyjádření velmi slabé. Jsou mnozí homosexuálové, ale i mnozí trans-lidé, jimž často agresivní genderová ideologie zrovna nevoní. Protagonisté genderové ideologie ovšem mají v médiích nesrovnatelně vyšší publicitu než konzervativci. Já nad tím plakat nebudu – prožil jsem větší část svého života pod komunistickou vládou, a tedy v menšině, jsem na to zvyklý. To ale neznamená, že bych neměl smysl pro férovost. Ale jsem relativně v klidu, protože i ze zkušenosti vím, že realita nakonec vždy dohoní ideologii. Jde ale o to, kolik lidí tato zhoubná ideologii ještě učiní nešťastnými. Zrovna dnes jsem slyšel příběh mladého muže, nyní je mu tuším přes dvacet, který si v patnácti nechal uříznout penis. Teď je z toho nešťastný. Čím dříve se tato zrůdnost zastaví, tím lépe.

Možná někdo namítne, že jsem se od „manželství pro všechny“ dostal příliš daleko. Snažím se ale vysvětlit, proč zastávám postoje, které mě vedly k podepsání onoho prohlášení.

  1. srpna 2023

Omezit kritiku Západu?

Známý, kterého si vážím a s jehož názory se z velké části ztotožňuji, mě vyzval, abych v současné době omezil kritiku Západu. Je toho názoru, že Putinovo Rusko je velkým nebezpečím (v tom se s ním shoduji) a my nesmíme svými vnitřními spory Západ oslabovat. Je to velmi netaktické.

Nejeden progresivista se mě ptal, jestli mi nevadí, že podobné názory na manželství a rodinu, jaké zastávám, hlásají fašisté a Putin. Jakoby se předpokládalo, že pokud Putin nebo Kotleba nebo Orbán vysloví nějakou tezi, my bychom okamžitě měli tvrdit pravý opak, jinak se ocitáme v táboře odpůrců Západu. Někteří progresivisté jdou až tak daleko, že tvrdí, že jsme placeni z Ruska. To se stalo např. Janu Gregorovi z Aliance pro rodinu. Konkrétně pirátská poslankyně Olga Richterová Alianci obvinila, že je placená Putinem. Jana Jochová i Jan Gregor na ni podali trestní oznámení, protože se odmítla omluvit. Ale všichni dobře víme, že naše soudy nepracují zrovna rychle.

Od paní poslankyně mě to mrzelo, protože jsem na ni neměl nějaký negativní názor (jistě, naše názory se výrazně lišily, ale měl jsem za to, že je velkorysejší a pravdomluvnější, než se ukázalo).

Putinovi nevěřím ani slovo, ať má názory jakékoli. Ostatně ani nevím, zdá má vůbec názory; možná má jen plány a cíle. Ale pokud říká něco, o čem si myslím, že je to pravda, tak přece své přesvědčení neopustím. Ano, soudím, že uřezávání ňader patnáctiletým dívkám je zvrácenost. Sexualizace dětí už v mateřské škole je zvrácenost. Tvrzení, že blokátory puberty působí pouze vratné procesy je lež. Vnucování progresivistických názorů na firemních akcích je zrůdnost. Zaměstnavatel by se vůbec neměl zajímat o sexuální orientaci zaměstnanců, natož aby je napájel genderovou ideologií. Putin Neputin.

Věřím v Boha. Věřím, že dal světu a lidstvu určité řády, jejichž porušování není bez následků. Konkrétně mám na mysli rostoucí sebevražednost v určitých segmentech obyvatel (zejména u dospívajících dívek) a prudký nárůst psychických onemocnění.

Co když je Putin Boží trest? Z Bible víme, že být nástrojem Božího trestu není žádné terno. Plyne z toho snad, že se nemáme bránit? Jsem přesvědčen, že nikoli. Nicméně potřebujeme činit pokání ze svých hříchů.

A musíme soudit spravedlivým soudem. Tušl a Čermák byli odsouzeni spravedlivě (byť výše trestu mi nepřipadá přiměřená), protože vyzývali k násilí. Ale proč nebyl souzen starosta Prahy – Řeporyjí Pavel Novotný, který mluvil velmi podobně, leč v opačném gardu? Neměříme-li stejným metrem, pak svou demokracii – a svou zemi – oslabujeme.

Naše síla je právě v tom, že soudíme vojáky, kteří v Afghánistánu podle všeho umučili zajatého Afghánce, který zabil dva jejich spolubojovníky. Jenže ta síla není tak silná, protože budou souzeni až poté, co všechno zdokumentovali Američané – naši se to snažili zamést pod koberec. Neříkám, že jednání českých vojáků není pochopitelné – je víc než pochopitelné. Ale to neznamená, že je správné.

To, co Západ odlišuje od jiných kultur a civilizací, je schopnost sebereflexe, vedoucí někdy k přiznání vlastních chyb. Patří k ní rovněž velkorysost k odpůrcům a jinak smýšlejícím. Mučení zajatců je zrada Západu. Upozornění (chcete-li, udání), že „naši“ se dopouštěli zvěrstev, zradou Západu není.

Pokud někdo nadává na Evropskou unii, dokazuje svým způsobem převahu Západu, protože mu u nás nehrozí, že by například vypadl z okna.

Mnozí progresivisté například kritizují Západ za fenomén otroctví. Přitom západní civilizace byla jediná, která otroctví zpochybnila a postarala se o jeho zrušení. Progresivisté vám neřeknou, že po několik století piráti ze severní Afriky unášeli celé vesnice při pobřeží Středozemního moře a prodávali unesené lidi do otroctví. Neřeknou vám, jakou roli v boji proti těmto únosům sehráli Maltézští rytíři. Neřeknou vám, že Británie v devatenáctém století vynaložila značné prostředky na boj proti transatlantickému obchodu s otroky. Ano, jednostrannost a zaujatost progresivistů je zradou Západu. Ale zradou Západu by rovněž bylo, kdybychom progresivisty za jejich názory a tvrzení zavírali. Síla Západu – a jeho smysl – je právě v tom, že vytváří prostor pro dialog a pro odlišné názory.

Můj známý, kterého jsme zmínil na počátku článku, možná soudí, že Západ neunese vše. A má v tom v podstatě pravdu. Západ nezradí sám sebe, dokud v něm bude dostatek lidí, kteří jsou ochotni ho bránit. Kteří alespoň trochu chápou jeho přednosti před jinými kulturami. Ale Západ neunese vše. To, zda přežije současný nápor populismu, není vůbec jisté. To, co je na Západě cenné, je vlastně ohroženo neustále. A je ohroženo jak těmi, kdo svobodu slova popírají, tak těmi, kdo ji zneužívají.

  1. července 2023

Zmatení pokračuje

99,5 % žen nemá penis.

Ještě před sedmi lety by naprostá většina z nás považovala tuto větu za nesmyslnou. Patrně bychom přemýšleli o tom, zda někde nevypadlo nějaké slovo, nebo zda počítač vygeneroval větu z náhodně sestavených slov.

Nicméně v posledních letech nabyli vlivu – kulturního i legislativního – lidé, kteří jsou přesvědčeni, že člověk se může prohlásit čímkoli.

V Německu byl přijat zákon, který dovoluje, aby se muž prohlásil za ženu nebo žena za muže. Tuto volbu musí ostatní lidé a instituce respektovat. Takový člověk ale může svou volbu změnit. Ne ovšem dříve než po uplynutí jednoho roku; měnit svou volbu dejme tomu každý týden by bylo administrativně velmi náročné.

V Británii se některé děti prohlašují třeba za kočky a učitelé to musí respektovat. Viz https://www.dailymail.co.uk/news/article-12219913/Children-identifying-cats-wearing-ears-class-warns-Britains-toughest-headteacher.html.

Toto zmatení vychází z přesvědčení, že každý člověk si sám rozhoduje o své identitě.

Domnívám se, že je to blud. O naší identitě rozhoduje především Bůh a naším úkolem je zjistit, jaké má pro nás poslání. Dále je naše identita ovlivňována a utvářena rodinou i obcí či společenstvím, ve kterých žijeme.

Představa, že si mohu vymyslet, kým jsem, a že o tom, kým jsem, rozhodují výhradně mé subjektivní pocity, je nejvyšším projevem vzpoury a nevděčnosti.

Tento vývoj nezůstává bez následků. Mezi nejvážnější následky patří sebepoškozování a sebevraždy, a častější výskyt duševních poruch, zejména u dívek.

To zřejmě souvisí s rozpadem klasické rodiny a rozvojem sociálních sítí. Dívky jsou totiž na sociálních sítích závislejší než chlapci. Na sociálních sítích lze totiž upravovat vlastní vzhled, a na tom dívkám záleží více než chlapcům. Chlapci svou agresivitu vyjadřují převážně fyzicky, třeba tím, že se poperou. Dívky se tak často neperou, za to se více pomlouvají. Sociální sítě tedy nahrávají spíše dívčí agresivitě než chlapecké. Dívky jsou tedy na sociálních sítích zranitelnější.

Jak chlapci, tak dívky potřebují rodičovskou podporu. Pokud otec dívce říká, že ji miluje, že si jí váží, a že je pro něj krásná – tedy, chcete-li, pokud potvrdí její skutečnou identitu – bude dívka na netu méně zranitelná. Pokud je odkázána na hodnocení svými vrstevnicemi a vrstevníky, je pochopitelně mnohem zranitelnější.

Do našeho malého společenství už dva roky chodí tři dívenky, které jsme potkali „na ulici“. Jejich maminky jim v tom nebrání, a dokonce si je někdy přijdou ke konci bohoslužeb „vyzvednout“. Nedlouho poté, co jsme se s nimi seznámili, jsme je požádali, aby nakreslily svůj domov. Obrázky byly obsahově stejné: Maminka, děti, skříň, stůl… Tatínek na žádném obrázku nebyl. Tato absence otců se projevuje i tím, že tyto dívky projevují zájem o muže ve sboru. Všelijak je pošťuchují, sedají si jim na klín apod. Prostě otcovská figura chybí, až z toho bolí srdce.

Je nám jasné, že pomoci můžeme jen trochu. Dáreček k narozeninám, pochvala obrázku, pochvala za dobrou známku ve škole, drobné pozornosti. Otce ale plně nahradit nemůžeme. Jako křesťané ovšem víme, že řešení existuje, dokonce řešení radikální: Mnohé se změní, pokud tyto dívky najdou vztah k jejich a našemu nebeskému Otci, který miluje je, který miluje nás, který miluje jejich maminky, i muže, kteří je zplodili. Jen pak prožijí život šťastnější než život jejich maminek.

Snažíme se pomoci jim najít jejich skutečnou identitu. A víme, že žádná z nich není ani kluk, ani kočka, ani vlk… A doufáme, že toto šílenství do naší země nepronikne ve stejné míře, v jaké zachvátilo Velkou Británii a některé další země. Část společnosti prohlásila bizár za normu. A nepostihuje to jen problematické nebo „neúplné“ rodiny. Může to potkat i rodiny, které fungovaly, kde byly (a jsou) děti milovány.

Proč o tom píšu? Protože je důležité, co se děje. Rodiče, zajímejte se o to, co se děti učí ve škole. Vynaložte velké úsilí, abyste s dětmi neztratili (nebo navázali) duchovní a duševní kontakt. Zajímejte se o to, čím žijí, na čem jim záleží. A projevujte jim lásku. Nikoli ovšem lásku opičí, která souhlasí s každým bizárem, které děti někde pochytí. A především… modlete se. Za svou rodinu i za náš národ.

  1. července 2023

Daniel Kliman: Cesty z údolí

Cesty z údolí…aneb prohry, které pozvedají

 

V roce 2023 vydalo nakladatelství Sursum prvotinu sociálního pedagoga Daniele Klimana Cesty z údolí…aneb prohry, které pozvedají.

Autor vychází ze skutečnosti, že mnohé z nás potká během života nějaká osobní katastrofa nebo hluboká krize. Na konkrétních – a velmi rozdílných – případech ukazuje, že katastrofa, která nás potkala, pro nás vlastně může být požehnáním, protože vyjevila, že jsme svůj život stavěli na nepravých základech. Krize je pak příležitostí k přehodnocení dosavadního života a k novému začátku. Přímo se nabízí hláška „co tě nezabije, to tě posílí“, nebo věta, kterou často používám jak v kázání, tak v pastoraci, totiž že nezáleží tolik na okolnostech našeho života, jako na naší reakci na tyto okolnosti. A autorovi jde právě o to, abychom na negativní okolnosti zareagovali správně. To, že nás případná prohra pozvedne, rozhodně není samozřejmost. Mnohé životy končívají nešťastně, protože lidé prostě správně nezareagují. Hned na první straně autor píše: „Umění zacházet s nezdary je základním kamenem budoucího úspěchu.“

Autor upozorňuje, že „naše vnitřní nastavení vůči potřebě úspěchu – i reakce na to, když se nedostaví – se v nás formuje už v našem dětství.“ Z údolí vede cesta opět na výšiny, ale nebývá snadná – mimo jiné proto, že už v dětství jsme určitým způsobem formováni.

Má-li se naše krize obrátit v dobré, potřebujeme se – mimo jiné – zbavit závislosti na tom, jak nás hodnotí druzí. Ale především je nutno se vypořádat se sebelítostí, která nás „zavírá do emocionální bubliny“ (str. 32), z níž se nechce ven, ačkoli je to naprosto nezbytné.

Autor zdůrazňuje, že změnit můžeme jen sami sebe. Z krize si nepomůžeme, budeme-li trvat na tom, že se musí změnit ti druzí, zpravidla tedy naši nejbližší. Autor zdůrazňuje: Osud změnit nedokážeme, ale na sobě můžeme pracovat vždy. Autor dále píše: „Podle svého nastavení svět nejen vidíme, ale také z něj dostáváme právě takovou odezvu, jakou čekáme.“ Mně jako biblickému čtenáři naskočí slova Žalmu „Čistému se jevíš čistě a se zvráceným jednáš převráceně“ (Žalm 18,27). Autor vlastně tutéž pravdu vyjadřuje slovy: „Vnitřní nastavení člověka vyvolává tu reakci, kterou očekává“ (s. 34).

Aby nám krize opravdu prospěla, nesmíme se spokojit s „uspokojováním vlastních potřeb“, ale potřebujeme o svém životě přemýšlet. Co je naším cílem? „Většina lidí, kteří nejsou zvyklí o svém životě přemýšlet, žije od jednoho dílčího cíle k druhému“ (s. 55). Nestanovme si cíle příliš malé. Počítejme ale s tím, že jich nedosáhneme bez ochoty k oběti. Nemusíme ovšem podléhat pesimismu. „Ačkoli je naše cesta nelehká a někdy dokonce přetěžká, přesto existuje v každé situaci správná cesta, cesta ven, cesta vzhůru“ (s. 62).

Autora osobně znám a vím, že je to rozhodný křesťan. Docela mě překvapilo, že napsal knihu, z níž jeho křesťanství není na první pohled patrné, byť se jeho myšlenky často nápadně podobají tomu, co čteme v Bibli. Hodně jsem o této knize uvažoval. Co může dát nekřesťanovi? Určitě mu kniha může pomoci, aby při hledání východiska nevolil zkratky a slepé uličky. A pokud začne přemýšlet o cíli svého života, bude to dobrá příprava k slyšení evangelia. A co může dát křesťanovi? Připomene mu, že existuje široká a úzká cestě, a pomůže mu pochopit, jak se úzkou vydat ke kýženému cíli.

Kniha má 106 stran a v nakladatelství (www.sursum.cz) je možno ji objednat za 249 Kč.

  1. července 2023

Cenzura dříve a dnes

Původně jsem chtěl tento článek nazvat „Změnil jsem názor“, ale pak jsem se podíval do seznamu svých článků a zjistil jsem, že by to byl za posledních patnáct let třetí článek s tímto názvem. Ale k věci: Změnil jsem názor na to, jak je to u nás s cenzurou.

Cenzura, jak jsem ji po léta chápal, znamenala, že určitý článek nebo určitá kniha nesměly z vůle státní moci vyjít. Pochopitelně se to týkalo i rozhlasových a televizních pořadů nebo filmů. Svět byl relativně jednoduchý a čitelný; platilo v něm ano – ne. Nezažil jsem dobu první republiky, kde se místo zakázaného článku objevilo bílé místo svědčící o tom, že cenzor je aktivní. Předpokládám, že tato bílá místa vzbuzovala zvědavost. V dobách komunismu se už bílá místa neobjevovala. Na sazeče to jistě kladlo značné nároky. Na druhé straně, když měl práce příliš, tak se daný časopis či titul jednoduše zakázal. Vydat knížku bývalo na dlouhé lokte. Můj dědeček, etnograf Antonín Václavík, napsal rozsáhlou knihu o lidovém umění. Proces schvalování a editování trval přes dva roky. Bylo to počátkem padesátých let a vydavatelství trvalo na tom, že v předmluvě musí být zmínka o Stalinovi. Jenže vyjednávání o knize trvalo dlouho, Stalin to nevydržel a mezitím zemřel, poměry se změnily a zmínka o Stalinovi musela být odstraněna. (Nevím, jestli to líčím úplně přesně; korespondenci o této záležitosti, kterou jsme našli v pozůstalosti, si už zcela nepamatuji, ale v hrubých rysech to bylo takto.)

Zlaté časy klasické cenzury jsou ale ty tam a já jsem se velice zlobil, pokud někdo napsal, že je u nás cenzura. Mohu přece na internetu číst nejrůznější názory, zdá se mi, že každý může publikovat, a to jak vzácné perly, tak úplné ptákoviny.

Jenže nedávno vyšlo najevo, že jistá americká tajná služba více méně předepisovala Twitteru, co má a co nemá publikovat. Mnozí lidé měli už dlouho podezření, že se tak děje; jasnější kontury tato věc dostala, až když Twitter koupil Elon Musk. (Prosím nějakého odborníka na sociální sítě, aby mě opravil, pokud je v mém líčení nějaká nepřesnost. Své rozumy beru mimo jiné z pořadu „Ze světa internetu“, v němž si povídají David Slížek a Petr Koubský, kteří mimo jiné popisují, jak internet funguje, proč a jak vznikají „internetové bubliny“ a jak působí algoritmy, jež ovlivňují, k jakým článkům se dostanete snadno a k jakým možná vůbec.)

Když to člověk promýšlí, zjistí, že je to vlastně mnohem nebezpečnější než klasická cenzura. Sociální sítě vytvářejí veřejné mínění, ne že ne. Mám ve svém okolí lidi, kteří se dušují, že oni na „mainstream“ nenaletí. Přitom naletěli na nesmírné pitominy. Já si také myslím, že téměř na nic nenaletím, ale poslední dobou jsem si stále méně jistý. Cenzurní zásahy na sociálních sítích jsou mnohdy nahodilé, mohou odstranit váš článek, aniž vám uvedou konkrétní důvod, nebo vás mohou úplně „banovat“, tedy zrušit. Já jsem si za řadu let vytvořil síť odběratelů. Pak mi nějací hackeři můj web zničili, dobrý přítel mi postavil nový, ale odběratele jsem začal opět nabírat od nuly. Nedávno jsem měl jakýsi incident s FB, dodnes nevím, oč vlastně šlo, ale obával jsem se ne toho, že bych nemohl vůbec publikovat, ale toho, že odběratele budu zase nabírat od nuly. Byl jsem přitom varován, že když něco zveřejním na FB, stává se to jeho majetkem a přestává to být majetkem mým.

Provozovatelé sociálních sítí se mohou hájit tím, že se jedná o soukromé společnosti, které jen nabízejí určitou službu, a že si mohou co se týče algoritmů dělat, co chtějí. Mohou, ale nemusí vám cokoli vysvětlovat, a pokud vysvětlují, vysvětlení má někdy podobu sdělení, že jste „porušili pravidla komunity“. Přitom někdy žonglují s termínem „hate“ („nenávist“), pod které ti, kdo tímto slůvkem vládnou, mohou zahrnout cokoli. Nedávno prý někde ve Spojených státech dostal označení „hate“ i biblický verš Jan 3,16 („Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“).

„Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?“ (Žalm11,3) Předně: Zůstat pravdivý. Nebát se používat slůvka „nevím“. Ano, vím, zní to naivně. Vy říkáte „nevím“, protože si nejste stoprocentně jistí, a člověk vedle vás chrlí jeden fejk za druhým. Dlouhodobě ale sázím na poctivost a pravdivost.

Dále: Pokud možno, neschovávejte se za nějaký vymyšlený profil. Já jsem Dan Drápal a nesu svou kůži na trh. V předchozí větě jsem ale napsal „pokud možno“. Zatím to není třeba, ale kdybych se dostal do situace, že bych už publikovat pod svým jménem nemohl, pokusil bych se „přejít do ilegality“.

Do přátel si některé lidi nepouštím. Odmítnu žádost o přijetí, pokud se mi jméno jeví jako vymyšlené a daný člověk o sobě nedá vědět nic ani v informacích. A málokdy do přátel pustím někoho, s kým zatím žádné „přátele“ nesdílím. Nemám ale problém pustit do přátel člověka zcela odlišných názorů, než mám já.

Ať už bude vývoj jakýkoli, pěstujte opravdová přátelství. Mnoho mladých dívek závislost na sociálních sítích přivádí k sebevraždě. Ano, na sociálních sítích vás mohou zničit. Ale máte-li skutečné přátele, najdete útěchu. A nejlepší je, pokud vaši přátelé mají s vámi jednoho společného Přítele, který vás nikdy neopustí.

  1. července 2023

“Manželství pro všechny” a Bible

V současné době parlament projednává dva návrhy: Návrh na uzákonění stejnopohlavních párů a návrh na ústavní zakotvení manželství jako svazku jednoho muže a jedné ženy. Je nesporné, že mainstreamová média fandí prvnímu návrhu a odmítají návrh druhý.

Heslo „Manželství pro všechny“ je zavádějící, a obávám se, že záměrně. Nemyslí ho vážně ani ti, kteří toto heslo propagují. Jistě by nebyli – alespoň v současné situaci – například pro manželství osmdesátiletého starce se čtyřletou holčičkou. Nebyli by ani pro manželství dvou dvanáctiletých chlapců.

Když homosexuální lobby před lety prosazovala registrované partnerství, její představitelé se dušovali, že o víc jim nejde, a že nelobbují například za právo na adopci. LGBTQ lobby postupuje obezřetně a důsledně salámovou metodou. Změny cílů se zdůvodňují tím, že „společnost se vyvíjí a dospěla“. Představitelé této lobby většinou horují pro „diversitu“, což jim ovšem nebrání útočit na Alianci pro rodinu, která se snahám této lobby staví do cesty. „Diversitu“ ano, ale jen pro schválené názory, že?

Tyto otázky se řeší po celém světě. A zabývají se jimi i církve. Současné štěpení nevede po denominačních liniích, ale přímo uvnitř jednotlivých denominací.

Do této situace vstoupilo nedávné prohlášení synodu Českobratrské církve evangelické, které schválilo žehnání homosexuálním párům. Prohlášení bylo doplněno poměrně podrobným a relativně přesným popisem otázky z hlediska medicíny, a pochopitelně rovněž zdůvodněním „biblickým“.

Prohlášení se věnuje v podstatě všem místům Starého i Nového zákona, kde se homosexualita zmiňuje. Celkově ale vždy dochází k závěru, že ta homosexualita, která je zmíněna v Bibli, je nějaká speciální, a rozhodně to není ta homosexualita, o níž je v současné diskusi řeč.

Nepochybně jsou v Písmu místa, kterým laik těžko porozumí bez určitého odborného výkladu. Na druhé straně jich není tak moc a zpravidla se netýkají zásadních otázek. V našem případě je ale divné, že odborníci nějak „odvysvětlují“ všechna místa, na nichž je homosexualita zmíněna. Z onoho odborného pojednání člověk nabývá dojmu, že „naše“ homosexualita vlastně není v Písmu vůbec zmíněna. Sám jsem se touto otázkou zabýval dosti dlouhou dobu a mohu křesťany ujistit, že to, co je o této otázce v Bibli, mohou klidně chápat tak, jak se to chápalo vždy, a místa, na nichž je homosexualita zmíněna, mohou brát tak, jak na první pohled vypadají. (Podrobná zdůvodnění viz v mé knize Vztahy – sex – rodina.)

Proč se tento spor vůbec vede? Část církve chce „jít s dobou“. Vnitřně si to asi zdůvodňuje tím, že církev by měla vyjít lidem s homosexuální orientací vstříc. Jít v této věci proti proudu je nesnadné: I když se vůči homosexuálům chováte sebelaskavěji a sebevstřícněji, nezačnete-li aplaudovat homosexuální ideologii, budete zcela jistě označeni za nesnášenlivé bigotní homofoby.

Pokušení jít s dobou ohrožovalo církev vždycky. Někdy to není příliš škodlivé, jindy ano. Tak kupříkladu po první světové válce zachvátilo velkou část církve velké české vlastenčení. Mnozí lidé opouštěli katolickou církev, spjatou s vládou nenáviděných Habsburků, a vstupovali buď do Církve československé husitské, ale rovněž do Českobratrské církve evangelické. Vzniklo tak mnoho nových sborů zejména tam, kde jich před první světovou válkou bylo pomálu, zejména v západních Čechách. Těmto sborům se ovšem v dobách komunismu nedařilo, protože nebyly založeny na probuzení náboženském, ale na probuzení národním. Značná část církve tehdy „šla s dobou“ a vlastenčila. Propásla přitom příležitost zasazovat se o spravedlivější národnostní uspořádání, konkrétně o narovnání a smíření s Němci.

Zmínil jsem příklad postojů, které sice nepomohly, ale na druhé straně příliš neuškodily. Konec konců, vlastenectví samo o sobě je věc dobrá. Horší to bylo v Německu po nástupu Hitlera. Tehdy se část německé církve také snažila „jít s dobou“ a nějakým způsobem teologicky zdůvodňovat, proč se spřáhnout s Hitlerem, nebo proč mu alespoň neodporovat. Ti, kdo se nepoddali, to často zaplatili životem.

A my máme konec konců nedávnou zkušenost s komunismem. Velká číst církví – týká se to jak církve katolické, tak církví protestantských – pociťovala také potřebu „jít s dobou“. Vždyť komunisté chtějí odstranit chudobu a komunistické myšlenky v mnohém vycházejí z evangelia. Opět – ti, kdo se nepoddali, sice platili životem jen velmi výjimečně, ale duchovní platili ztrátou „státního souhlasu k výkonu duchovenského povolání“, nebo jak se to přesně nazývalo. Laici platili tím, že jejich děti se často nedostaly na studia.

V každé době je církev v určitém pokušení, a ti, kdo „jdou s dobou“, jsou často hluboce přesvědčeni, že bojují za správnou věc, že jsou v tom nejlepším slova smyslu „pokrokoví“. Bible v tom někdy tak trochu překáží, a tak je třeba ji vyložit tak, aby nepřekážela.

Aby bylo jasno: Plně souhlasím s dekriminalizací homosexuality, podobně jako souhlasím s dekriminalizací manželské nevěry nebo předmanželského sexu. A budu třeba donekonečna opakovat, že homosexuální sklony nejsou hříchem, leč homosexuální jednání ano. S plným vědomím, že to za tyto své názory pěkně schytám.

Jsem už starší člověk a vidím společenský vývoj z určité perspektivy. A jsem přesvědčen, že po dekriminalizaci homosexuality se dál pokračovat nemělo. Homosexuální ideologie totiž někam směřuje, a na konci tohoto směřování vidím mrzačení mladých lidí, a dokonce i dětí, k němuž teď v mnoha zemích dochází. Ano, mluvím o „trans“. Tam to končí – během několika málo let. Do stavu, kdy je něco takového možné, se nedochází velkými skoky, ale právě již zmiňovanou salámovou metodou, tisíci drobnými krůčky. „Stejnopohlavní manželství“ vidím jako další malý krůček k onoho strašlivému konci.

července 2023

Poznámky k problému migrace

Od roku 2015, kdy migrace z Afriky a Blízkého východu do Evropy kulminovala, uplynulo již téměř osm let. Jaká je současná situace?

Po zmíněném roku tato migrace výrazně polevila; nyní je opět na vzestupu. Mezitím ale vypukla rusko-ukrajinská válka, a Evropa měla možnost seznámit se s migrací jiného typu. Jsem hrdý na to, že Česká republika přijala ze všech evropských zemí relativně nejvíce uprchlíků před válkou (v absolutních číslech pochopitelně vede Polsko. Nejeden politik či žurnalista – ať už u nás doma nebo v zahraničí – se podivoval, kolik uprchlíků jsou Češi ochotni přijmout, když dříve platili za nesolidární xenofoby. Přitom zdůvodnění je nasnadě: Češi byli právem toho názoru, že jde o skutečně ohrožené lidi, civilizačně nám blízké, od nichž nehrozí, že by u nás chtěli zavádět své náboženství. Prostému lidu to – na rozdíl od mnoha politiků – bylo jasné.

Příliv Ukrajinců jsem nepředvídal. Předvídal jsem ale, co nastane ve Švédsku a ve Francii, a vývoj mi dal za pravdu. (Vím, že omluvy od svých tehdejších kritiků se nedočkám, ale takový je život.) Švédsko, které ještě před nějakými dvaceti lety bylo zemí snad s nejnižší kriminalitou v Evropě (a zvlášť to platilo o kriminalitě násilné), se zcela změnilo, a sama švédská policie přiznává, že boj s kriminalitou prohrává. (Stačí zadat si do Google vyhledávače „Criminality in Sweden, a vypadne vám spousta statistických údajů, které se ne vždy kryjí, ale všechny ukazují tentýž dlouhodobý trend. Dále viz https://www.dailymail.co.uk/news/article-8818631/Swedish-police-chiefs-plead-resources-migrant-mafia-gangs-terrorise-country.html.) Rodilí Švédové se ve velkém stěhují z velkoměst do menších měst a na venkov, leč postupně přestává být bezpečno i tam. Já jsem to říkal.

Teď řeknu něco nekorektního: Národy lze ohodnotit podle jejich schopnosti a ochoty se integrovat do společnosti jiných národů. Uvedu jen dva extrémy: Prvním jsou Filipínci. Ať se vystěhují kamkoli, nikde s nimi nejsou problémy. Sami nemají nic proti druhým národům a jiné národy nemají nic proti Filipíncům. Kdyby jich k nám přišlo půl milionu, bylo by s nimi patrně ještě méně problémů než s Ukrajinci.

Na druhém konci spektra jsou Čečenci. Kdesi jsem četl, že nevyjdou příliš ani se sebou – je-li v nějakém uprchlickém zařízení více než šest rodin, je vysoce pravděpodobné, že se … neshodnou (schválně volím citově nezabarvené slovo).

Samozřejmě takový výzkum snášenlivosti národů není z hlediska dnes převažující ideologie košer. A aby bylo jasno: Samozřejmě i mezi Filipínci jsou gauneři a mezi Čečenci by někdo možná nalezl světce. Nemluvíme o jednotlivých lidech, ale o statistice, která se týká celých národů. Když podobná zjištění ignorujeme, dopadneme … jako Švédsko. Pokud chceme činit moudrá rozhodnutí, musíme tyto skutečnosti brát v úvahu. Konstatování, že různé skupiny lidí se chovají různě, neznamená, že bychom neměli usilovat o rovnost před zákonem. Jak ale pomoci například Romům, když nevíme, kolik jich vlastně je?

Ještě k Ukrajincům. Dnes (3. července) jsem v rozhlase slyšel komentátora, který vyjádřil naději, že se Ukrajinci po skončení války vrátí „domů“. Přeji si, aby válka skončila co nejdříve a aby se mohli vrátit všichni Ukrajinci, kteří chtějí. Osobně bych ale byl docela rád, kdyby se jich co nejvíce rozhodlo tady zůstat. Proč?

Je všeobecně známo, že nemá-li nějaký národ začít vymírat, musí žena porodit 2,1 dítěte. Porodnost českého národa je zhruba 1,7. V Evropě na tom jsme dokonce relativně dobře. Nicméně zůstává poněkud děsivou skutečností, že žádnému národu, v němž porodnost klesla pod zmiňovanou hodnotu 2,1, se už nepodařilo se nad tuto hodnotu vrátit. Nepodařilo se to ani Maďarsku s jeho masivní podporou rodin.

To má – a především ještě bude mít – dalekosáhlé důsledky. Pokud nenastane náboženské probuzení, budou evropské národy vymírat, a migrační tlak bude stále větší. Přiznám se, že budu radši, když k nám budou migrovat národy, které se budou ochotny integrovat. K nim patří nejen Ukrajinci, ale například i Vietnamci, s nimiž už máme dlouholeté zkušenosti. A uvítal bych například i křesťany z Eritreje, kteří jsou ve své vlasti vystaveni krutému pronásledování.

My křesťané bychom měli být ochotni se o své bohatství podělit s trpícími. Narodili jsme se ve šťastné zemi, a naše životní úroveň není dána pouze naší pracovitostí. Nemyslím si ale, že máme přijímat migranty bez rozmyslu, jako to činily Švédsko nebo Francie. Myslím si, že lakota je hřích, nemyslím si ale, že jsme povinni nechat si svou zemi rozvrátit. Jsme za ni zodpovědni jak svým předkům, tak svým potomkům, ale především Bohu.

Snaha zcela se uzavřít okolnímu světu nebude fungovat. Evropské národy vymírají, a někdo je dozajista nahradí. Nechceme-li ale skončit špatně, budeme muset opustit určité ideologické předsudky.

Rád bych pomohl všem. To se mi ale nemůže podařit. Budeme-li se o to snažit, nakonec na to doplatí všichni – jak „domorodci“, tak migranti. Evropská unie řeší otázky kvót a solidarity, což jsou jistě legitimní témata, ale bylo by potřeba jasně popsat, co se to stalo ve Švédsku či ve Francii, jak se vyhnout chybám, které vlády těchto zemí udělaly, a nastínit kroky, které je potřeba učinit, abychom na jedné straně chudým zemím pomohli, ale abychom na straně druhé nepřišli o právní stát, o svobodu a o bezpečí.

  1. července 2023

Velké zmatení na postupu

Vlastně bych raději psal o něčem jiném. A poměrně hodně křesťanů i nekřesťanů mě vyzývá, abych už s tím psaním přestal. (Někteří) křesťané jsou přesvědčeni, že bychom se měli uzavřít do svého ortodoxního ghetta a nechat svět, ať si kráčí ke své zkáze. Někteří nekřesťané jsou přesvědčeni, že ničemu nerozumím, a tudíž bych se neměl k ničemu vyjadřovat.

Nicméně nežiji ve vzduchoprázdnu, a Jesenicko už není oním ostrůvkem pozitivní deviace, jakým se mi jevilo před šesti lety, když jsem se sem stěhoval. Genderová ideologie pronikla i sem a velké zmatení zasáhlo rodiny, které by se vyvíjely úplně jinak, kdyby jejich děti nebyly masírovány genderovou propagandou. Situace naštěstí není zdaleka taková jako ve Spojených státech nebo v Kanadě – vývoj v těchto zemích pozorně sleduji. Ještě jsem neslyšel, že by u nás byla škola, v níž se děti bez vědomí rodičů převléknou do šatů opačného pohlaví a začnou pro sebe používat nové jméno. Ještě jsem neslyšel o tom, že by si patnáctileté dívky nechaly amputovat prsa. A ještě jsem neslyšel o tom, že by u nás nějaká trans-žena vyhrávala sportovní závody v ženských kategoriích. Nicméně už jsem slyšel jednoho našeho „odborníka“ tvrdit, že působení blokátorů puberty je vratné a nevede k trvalým změnám. Ten pán lže. Například jedna z věcí, které se nevrátí do původního stavu, je hlas. Žena, která se na čas stala mužem, pak si to rozmyslela, už bude mít – zřejmě doživotně – mužský hlas. (Slůvko „zřejmě“ nesmím vynechat, protože vlastně nevíme, jak to bude s těmito lidmi za třicet nebo čtyřicet let.) Jedním z problémů s těmito blokátory je ten, že neexistují žádné standardní srovnávací studie, co tyto blokátory udělají po několika desetiletích.

Píšu, abych varoval. Abych varoval rodiče – měli by se zajímat o to, co se ve škole učí. Ve Spojených státech covidový lockdown poněkud zbrzdil nástup genderové ideologie, protože (někteří) rodiče se učili s dětmi doma a někdy byli v šoku, když zjistili, čemu jsou děti ve škole vystaveny. Vím o několika významných lidech, kteří se se svou rodinou přestěhovali do jiného státu, které nebyly z tohoto hlediska tak „pokrokové“. Jedním takovým „případem“ byla Megyn Kelly, která původně genderovou ideologii propagovala. S manželem si dávali pozor, aby své děti (mají holčičky i chlapečky) nějak genderově „nepředurčovali“. Nevnucovali jim, zda si mají hrát s autíčky nebo s panenkami. Přišlo jim ale divné, když se chlapečka na základní škole bez jakéhokoli důvodu opakovaně ptali, zda se necítí být holčičkou. Nakonec se přestěhovali z New Yorku do Connecticutu.

Když si u nás někdo přeje chirurgicky změnit pohlaví, musí podstoupit poměrně zdlouhavý proces. Dbejme na to, aby se to nezměnilo. Aby se u nás nemohlo stát to, co prožila Chloe Cole: Ve dvanácti letech jí diagnostikovali „genderovou dysforii“, ve třinácti nasadili blokátory puberty a v patnácti jí uřízli ňadra. V osmnácti přišla na to, že to vše byl omyl, a nyní se soudí s těmi, kteří ji na tuto cestu navedli. (Zadáte-li si do internetového vyhledávače Chloe Cole, jistě ji neminete. Snad mi dáte za pravdu, že je to krásná holka. Bohužel, nikdy nebude kojit.)

Nedokážu si představit, jaký je vnitřní svět trans-ženy žijící pod jménem Lia Thomas. Původně to byl Will Thomas, slavný plavec. Když přestával vyhrávat, prohlásil se za ženu – a vyhrává. Svědectví o tom vydává plavkyně Riley Gainesová, která vyhrávala… dokud se neobjevil(a) Lia Thomas(ová). Nešlo jen o to, že sportovně to bylo naprosto nefér. Šlo i o to, že Lia začal(a) chodit do ženských šaten a nijak neskrýval(a) svůj penis. Ostatní plavkyně to nesly poměrně těžce, leč když si stěžovaly organizátorům, ti jim doporučili, aby vyhledaly terapii, jež jim pomůže se s tím smířit.

Doufám, že vám to připadá bizarní. Nicméně mnoha lidem ve Spojených státech to už bizarní nepřipadá, a proto o tom píšu.

Trans-komunita dokáže být hodně nesnášenlivá. Když Riley Gainesová popisovala tuto situaci na jedné z vysokých škol, rozlícený dar trans-lidí se ji pokusil zabít. Něco podobného zakusila advokátka Kellie Jay Keen. (Opět, když si zadáte do vyhledávače její jméno, narazíte i na videozáznam incidentu, při němž málem přišla o život.) V médiích se mluví o LGBQT komunitě, ale představa této komunity je sama o sobě lživá. Například mezi L (lesbičkami) a T (trans-lidmi) panuje hluboké nepřátelství. Na slavnou autorku Rowlingovou, která se hlásí k L, trans-lidé útočí a vyhrožují jí smrtí. Do podobná situace se dostala slavná tenistka Martina Navrátilová.

Co to dělá s našimi dospívajícími? Od jednoho z nich jsem slyšel, že skoro každý ve třídě se hlásí k nějakému z těchto písmen, a ten, kdo nikoli, prostě není „in“.

Tato ideologie zneužívá dospívající. Když jde dítě do puberty, začne se zcela přirozeně vymezovat vůči rodičům. Na tom není nic divného a je to zcela v pořádku. Je to také doba, kdy člověk objevuje své tělo, a doba nejrůznějších experimentů. Není to ale doba, kdy člověk může udělat poučené rozhodnutí o tom, že si nechá uříznout penis nebo ňadra. U nás to, díky Bohu, zatím není možné. Buďme však na pozoru. Tato ideologie nastupuje velice rychle, byť po maličkých pidikrůčcích. (U nás má právě teď být následujícím krůčkem „manželství pro všechny“.)

Doufám, že tento článek mi ještě projde. Kdybyste ode mne žádný další nedostali, tak budete vědět, která bije.

  1. června 2023