Vraždy agentů

Varuji: Z tohoto článku se nedovíte žádná nová fakta. Jde spíše o úvahu nad etickými otázkami, jež doprovázejí postmoderní války v souvislosti s Izraelem.

Jeden z čtenářů zareagoval na můj článek „Diplomatická válka s Ruskem“, v němž jsem zaujal stanovisko k souvislostem pokusu o vraždu bývalého ruského agenta Sergeje Skripala a jeho dcery Julie v anglickém Salisbury, tvrzením, že podobných zločinů se dopouštějí i izraelští agenti. I oni vraždí jiné agenty na území cizích států.

Nebudu se nyní zabývat otázkou, zda je to pravda a o jaké agenty šlo, a budu předpokládat, že to pravda je. Na rozdíl od mého kritika, který tvrdil, že jde o srovnatelné zločiny, vyslovím stanovisko, že je mezi nimi značný rozdíl. Jsem totiž přesvědčen, že Izrael je ve válce s Palestinci a s různými hnutími typu Hamás a Hizbolláh, zatímco Británie není ve válce s Ruskem.

Různé palestinské organizace otevřeně deklarují jako svůj cíl zničení Izraele. Na uskutečnění tohoto cíle pracují různými prostředky, včetně vražd neozbrojených civilistů, a to i těch nejmenších dětí. Když Palestinec pronikne do židovské osady a podřeže matku a děti, je na palestinských územích oslavován jako hrdina. Palestinské děti jsou od mateřské školky indoktrinovány nenávistí k Izraeli. Palestincům, kteří by veřejně projevili určitou vůli po dorozumění s Izraelem, hrozí nejen společenská ostrakizace, ale i smrt. Iránský prezident mohl volat po zničení Izraele přímo na půdě OSN; kdyby se jednalo o jakýkoli jiný stát a jakoukoli jinou oběť, hrozily by danému státu vážné sankce, ne-li přímo vyloučení z této organizace. Palestinští teroristé se snaží unášet izraelská civilní letadla, případě vraždit izraelské sportovce (viz Mnichov 1972).

Británie nehrozí Rusku, že ho totálně zničí. Zatímco Izrael pronásleduje aktivní teroristy, agent Skripal by vyměněn za ruské agenty v západních zemích. Těžko už mohl vyvíjet nějakou podstatnou aktivitu vůči Rusku; jeho vražda byla čirým aktem msty, který měl zřejmě odstrašit další případné přeběhlíky. To vše jsou důvody, proč boj Izraele proti terorismu a boj Británie proti terorismu nelze srovnávat.

Izrael je ve svém boji o přežití osamělý. Zatímco desítky zemí vyjádřily Spojenému království podporu a solidarizovaly se s ním, Izrael čelí mohutné přesile. Pokud dojde k nějakému konfliktu, v Evropě se o něm zpravidla nepíše, když Palestinci konflikt vyvolají. Píše se o něm až v okamžiku, kdy Izrael nějakým způsobem zasáhne, a kdy je tento zásah označován za nepřiměřený. A to přesto, že Izrael dělá vše, aby eliminoval skutečné pachatele a nikoli řadové civilisty, kteří se sami násilí nedopouštějí. Evropská unie Palestince štědře financuje a v podstatě nemá kontrolu nad tím, nač palestinská samospráva tyto prostředky vynakládá. Jsem člověk, který se moc nevzteká; jestli mi ale něco vadí, pak to, že i z mých daní se s největší pravděpodobností financují teroristé zabíjející Židy.

Nepopírám, že i příslušníci izraelské armády se někdy dopustí násilí, ba i zločinů. Nedávno probíhal silně medializovaný soud nad Izraelcem, který zabil již odzbrojeného Palestince. Ovšem i taková událost nakonec svědčí o morální nadřazenosti Izraele. V opačném gardu, tedy kdyby Palestinec zabil odzbrojeného izraelského vojáka, by žádný soud neproběhl. (Nechci přitom tvrdit, že by onen Palestinec zůstal nepotrestán. Živý izraelský zajatec má totiž obrovskou cenu jak pro Izrael, tak pro Palestince: Palestinci vymění jednoho zajatého izraelského vojáka za tisíc teroristů. Veřejný soud by ovšem neproběhl.)

Evropa se vůči Izraeli chová nesmírně pokrytecky. Evropští politici jsou vždy ochotni uštědřit Izraeli nějaký morální políček a mlčet k mnohem vážnějším zločinům páchaným Palestinci. Francouzská policie se snažila ututlat několik vražd, spáchaných muslimy na Židech. Francouzská židovská komunita žije v neustálém strachu a vlastně již v určité poloilegalitě. Tisíce francouzských židů již emigrovaly; značná část (zdaleka ne všichni) do Izraele. Přitom evropské státy neustále podporují různé protiizraelské rezoluce, ať už na půdě OSN nebo UNESCO. V OSN je téměř každoročně schváleno více rezolucí proti Izraeli než proti všem ostatním státům světa dohromady. To je v takové Venezuele, Súdánu, Somálsku, Eritrei nebo Indonésii všechno v pořádku?

Mám řadu důvodů hájit Izrael, podporovat Izrael, upozorňovat na nárůst teď již v podstatě neskrývaného antisemitismu. Proto jsem rovněž podepsal petici za přenesení českého velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma. Terorismus to samozřejmě nezastaví, ale jsem ochoten se připojit ke každému počinu, který bude znamenat určitou solidaritu s Izraelem. Na evropském pokrytectví se nechci podílet a i tímto způsobem proti němu protestuji.

  1. dubna 2018

Nestyďme se za vlastenectví

Nikola Schmidt kritizoval v článku „Humanismus či vlastenectví?“ (Lidové noviny 29. března 2018) předsedu TOP 09 Jiřího Pospíšila za to, že o francouzském policistovi Arnaudu Beltramovi napsal, že jeho oběť (nechal se vyměnit za jedno rukojmí islámského teroristy a následně byl tímto teroristou zabit) byla aktem „služby své zemi a jejím občanům“. Nikola Schmidt kvitoval, že Pospíšil označil Arnauda za „příkladného člověka“, vadí mu ale tvrzení, že jednal jako vlastenec.

Četl jsem, že tento policista byl praktikující křesťan. Jak by sám promluvil o své motivaci, už bohužel nezjistíme. Jeho čin se ale podobá činu polského kněze Maxmiliána Kolbeho, který volil smrt v plynové komoře namísto jednoho Žida, otce rodiny.

Vyjádření Jiřího Pospíšila posloužilo Nikolovi Schmidtovi k útoku na vlastenectví. Vlastenectví – v odvolávce na německého sociologa Ulricha Becka – označuje za „uvězněnou poruchu identity“. Vlastenectví je podle Schmidta nebezpečné: „Lidstvo rozparcelované na dvě stě vzájemně se poměřujících vlastí nemá šanci na přežití… jsme především lidstvo s univerzálními hodnotami, a ne vlasti s právy a zájmy vymezenými vůči jiným vlastem a národům.“

Striktně odmítám tuto tezi. Skutečné vlastenectví není namířeno proti jiným národům. Zdá se mi, že když někdo miluje „celé lidstvo“, má problémy milovat konkrétního člověka. Schmidtův článek představuje jeden z mnoha útoků současné levicově liberální ideologie vůči rodině a národu. Ve skutečnosti trpí „poruchou identity“ Nikola Schmidt, nikoli skuteční vlastenci.

Každý člověk se rodí do určitého společenství. Když je mu dopřán zdravý vývoj, poznává stále širší svět v jakýchsi soustředných kruzích. Nejprve poznává matku, otce a sourozence, pak širší svět bratranců a sestřenic, strýců a tet, pak sousedy z obce, a jak roste, začíná chápat i to, že patří k určitému národu, k širšímu společenství. A pokud se vyvíjí zdravě – a pokud je správně vychováván – uvědomuje si, že jeho povinností je jednak pracovat na sobě, jednak být požehnáním pro svou nejužší i širší rodinu a být přínosem pro svou vlast. A pokud je dobrým člověkem a správným vlastencem, prospívá rovněž „celému lidstvu“.

Každý z nás má určitou emocionální kapacitu i určité praktické možnosti, jak pracovat na tom, abychom ten kousek světa, který obýváme, zanechali příštím generacím v lepším stavu, než jsme ho našli. Proto je zcela přirozené, že ztráta vlastního dítěte rodiče zasáhne hlouběji než ztráta dítěte sousedů z ulice. Nemusí v tom být ani špetka necitelnosti – naopak, pokud jsou to dobří lidé, budou mít spoustu empatie vůči těm, které postihla podobná katastrofa. Když Bible říká, že kdo se nestará o svou rodinu, je horší než nevěřící, pak to rozhodně neznamená, že bychom jinými lidmi pohrdali. Pokud neplníme své povinnosti vůči svým nejbližším, těžko je budeme plnit vůči „celému lidstvu“.

Za „celé lidstvo“ nemohu nést odpovědnost. Na podzim budou komunální volby – v nich se mohu odpovědně rozhodovat, co prospěje mé obci, stejně jako ve volbách parlamentních mohu dostát jedné (zdaleka ne jediné) formě zodpovědnosti za svou vlast. A člověk, který miluje svou vlast, má hluboké sympatie k jiným národům. Vůči Slovákům pociťuji silné – a velmi pozitivní – emoce, které nepociťuji vůči „celému lidstvu“. Vůči Polákům nebo Maďarům pociťuji tyto emoce rovněž, byť ne tak silně jako vůči Slovákům. O dění v jejich zemích se zajímám a přeji jim jen dobré.

Levicově-liberální ideologie by nejraději odstranila jak klasickou rodinu, tak národy. Lidstvo by se pak skládalo ze snadno manipulovatelných atomizovaných jedinců. Sňatky homosexuálů a podobné věci mají „naředit“ rodiny, zrelativizovat klasickou rodinu, o níž už dnes mnozí ideologové tvrdí, že „vlastně neexistuje“. Útoky na rodinu jsou vedeny již několik dekád; zvážíme-li rostoucí výskyt duševních nemocí, různých neuróz a poruch chování, musíme konstatovat, že dosavadní výsledky jsou … přinejmenším pozoruhodné.

Nevím, v jaké rodině vyrůstal Nikola Schmidt; nevím, co ho formovalo. Skutečně se ale obávám, že „poruchou identity“ trpí on, nikoli já.

Jsem rád, že mě rodiče vedli k vlastenectví – i k tomu, abych si vážil i příslušníků jiných národů. A jsem rád, že se mohu přihlásit k Masarykově heslu „Ježíš – ne César“, a že se mohu snažit vysvětlovat svým spoluobčanům, co toto heslo znamená. A věřím, že Češi mohou a mají být požehnáním pro jiné národy – bez jakéhokoli velikášství a prosazování se nějak na úkor druhých.

7. dubna 2018

K diplomatické válce s Ruskem

Diplomatickou válku mezi Ruskem a státy západního civilizačního okruhu vyvolal pokus o vraždu dvojitého agenta Sergeje Skripala a jeho dcery Julie v anglickém městě Southamptonu. Připomeňme si několik okolností.

V roce 2006 byl zavražděn bývalý ruský agent Alexandr Litviněnko. V jeho případě považuji za velmi dobře zdokumentované, že vražda byla provedena jiným ruským agentem, Andrejem Lugovým, který je v současné době poslancem ruské Dumy. Důležité je rovněž vědět, že v Británii mezi těmito dvěma incidenty zemřelo za nevyjasněných okolností dalších čtrnáct ruských občanů.

Rusko „autorství“ těchto útoků vytrvale popírá. Britská vláda zřejmě nemá pro ruské „autorství“ vraždy Sergeje Skripala tak přesvědčivé důkazy jako tomu bylo v případě Alexandra Litviněnka. Přesto považuji britskou reakci, k níž se solidárně připojila řada států včetně České republiky, za správnou.

Připusťme, že se na posledním soudu prokáže, že to v tomto případě Rusové neudělali. Pokud bych souzen za svůj nynější postoj, hájil bych se tím, že Rusko má dlouhou tradici zabíjení nepohodlných osob, a má rovněž dlouhou tradici popírání svých činů. Snad „nejslavnější“ vraždou bývalého vysoce postaveného Rusa v cizině byla vražda Lva Trockého v Mexiku v srpnu roku 1940. A snad „nejslavnějším“ popíráním byl masakr zhruba dvaceti tisíc polských vojáků a zejména důstojníků v Katyni v roce 1940. Tuto hromadnou vraždu Rusko po celá desetiletí svádělo na hitlerovské Německo. Ruské „autorství“ tohoto masakru přiznal až Michail Gorbačov v roce 1990, během relativně krátkého období, kdy se v Rusku směla říkat někdy i pravda.

Někdy Rusko zapírá poměrně sofistikovaně a určité zločiny či přestupky jsou odhaleny, jen když je prozradí nějaký „přeběhlík“. Léta se předpokládalo, že ruští sportovci masivně dopují, ale jednoznačný důkaz přinesl až člověk z oboru, který odhalil a popsal způsoby, jak se to dělalo.

Jindy se zapírá naprosto nepřesvědčivě. Jako příklad můžeme uvést „zelené mužíčky“ na Krymu, totiž neoznačené příslušníky ruské armády, jejichž přítomnost na Krymu Vladimír Putin nejprve popíral, aby je po několika týdnech veřejně vyznamenal.

Mohli bychom uvést mnoho dalších důvodů, proč Rusku nevěřit. Vraždy novinářů, zmanipulované soudní procesy, potlačování opozice včetně vraždy jejího čelního představitele pár set metrů od Kremlu, atd. Nebýt toho všeho, bylo by dobré brát ruské tvrzení, že s vraždou agenta Skripala nemá nic společného, celkem vážně. Ale na pozadí toho všeho se mi jeví ruské autorství jako téměř jisté. Státem organizovaná vražda na území cizího státu je vážná věc. Reakce, která nastala, je adekvátní.

Ostatně se domnívám, že většina ruských občanů tuší, že Skripala se pokusili zabít ruští agenti. Nevadí jim to. Putinovi se podařilo vytvořit dojem, že západ chce Rusko ponížit a zničit. Skripal tedy pro ně byl zrádce, který si vykoledoval, co ho postihlo. Někteří komentátoři dokonce usoudili, že k vraždě došlo nedlouho před prezidentskými volbami, protože Putinovi lidé si spočítali, že tato vražda Putinovi nejen že hlasy neubere, ale dokonce přidá. Nic naplat, Rusko je stále říší zla. A občané ji podporují. Proč? Protože velikost je pro ně víc než pravda.

Tento vývoj je velmi nebezpečný. Škoda, že se Putin vydal touto cestou. Když se ujal vlády, mohl Rusko hospodářsky rozvíjet. Mohl pracovat na odstranění korupce na všech úrovních. Mohl začít usilovat o to, aby soudy soudily spravedlivě. A možná to tak z počátku i chtěl. Brzy ale nastoupil cestu koncentrace moci, nikoli však modernizace Ruska. Rusko je nebezpečné. Nebezpečné samo sobě, nebezpečné i okolním státům. A chce tak být vnímáno.

Jsme relativně malý národ. Pěstujme přátelství a spolupráci se státy našeho civilizačního okruhu, které vnímají Rusko podobně. Nedělejme nic, co by Rusko zbytečně provokovalo. Výsměch je něco, co Rusové nesnášejí. A dělejme rozumnou politiku. Na velké západní státy příliš nespoléhejme. Je dobře, že navzdory brexitu prokázal západ v tomto okamžiku potřebnou solidaritu. Ale v různých dějinných okamžicích se zejména Německo až příliš snadno dohodlo s Ruskem na úkor všech, kdo žili v prostoru mezi nimi. Dobrá politika se bude snažit takové případné dohodě zabránit. Buďme však ve střehu. Příklad bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera nám budiž varováním. A za pár let se může v Německu ujmout moci (AfD) Alternativa pro Německo, s níž řadu názorů sdílím, nicméně nepřehlížím, že má k Rusku blíže, než je zdrávo. Stejně tak Marie le Penová. A k mé velké lítosti i mně velmi sympatický Geert Wilders. To je zase jejich slepota.

Jsme malý národ, ale můžeme si vzít příklad z Izraele. I ve složitých podmínkách se lze snažit o rozumnou politiku.

  1. dubna 2018

Ano, jde nám o děti

Michal Kašpárek na Neviditelném psu z 27. února t. r. zveřejnil článek „Ne, kariéra nepočká“ (prvně článek vyšel v magazínu Finmag.cz). V článku se „obouvá“ do „odpůrců školek“, konkrétněji do signatářů petice „Dvouleté děti do školky nepatří“. Článek sám nám, kdo chceme hájit tradiční rodinu, velmi pomáhá v jedné věci: Pan Kašpárek pečlivě vypočítává, jak jsou na tom finančně rodiny s dětmi ve srovnání s rodinami bez dětí. Nemám důvod jeho výpočty zpochybňovat a jsem za jeho práci vděčný. Neustále tvrdím, že stát neoceňuje rození a výchovu dětí a Kašpárkovy výpočty se mi velmi hodí do krámu.

Škoda jen, že je článek pln zcela zbytečných invektiv, které mají pramálo společného s realitou a které mi připadají spíše jako výron páně Michálkova nešťastného nitra.

Vezměme si hned úvodní tvrzení: „Odpůrci školek vyžadují po matkách oběť bez odměny. O děti jim při tom nejde: to by se starali o ty v ústavech.“

Pan Kašpárek se mýlí. Odpůrci školek – míněno lidé, kteří si myslí, že dětem dvou- až tříletým by bylo lépe doma s mámou než v kolektivním zařízení – mohou bojovat na více frontách. Třeba za větší finanční zvýhodnění rodin s dětmi. Sám jsem podobný článek nedávno napsal („Konec klasické rodiny?“, Neviditelný pes 13. února 2018). To, že se angažujeme v určité iniciativě, přece neznamená, že se neangažujeme v žádné jiné.

Možná pana Kašpárka překvapí, že tyto klasické rodiny se starají i o ty děti v ústavech. Minulý týden jsem navštívil své známé v Opavě, kteří adoptovali hned tři děti. Probírali jsme zkušenosti s adopcí a adoptovanými dětmi, a mohli jsme si vyměnit řadu poznatků. Dlouho jsme se neviděli, dlouho jsem žil v Praze, a znám celou řadu rodin, které buď děti adoptovaly, protože nemají vlastní, ane adoptovaly děti ke svým vlastním. Když jsem pak četl článek páně Kašpárka, přemýšlel jsem o tom, že by bylo dobré udělat nějaký průzkum, kdo děti z ústavů adoptuje, případně kdo se věnuje dočasné či trvalé pěstounské péči. Myslím, že pan Kašpárek by byl velmi překvapen. Pokud by byl jen trochu poctivý, asi by nenapsal „o děti jim přitom nejde“.

Podobně příkrý soud je v samotném závěru článku. Lidem, kteří bojují za tradiční rodinu, prý „ve skutečnosti nejde o nic jiného než o omezení životních možností žen“. Chtěl bych pana Kašpárka ujistit, že mi vadí děti v kojeňácích a že mi vadí odebírání dětí kvůli špatné sociální situaci. A že jsem rád za každého, kdo je ochoten pro děti v kojeňácích nebo pro sociálně slabé rodiny něco udělat. A jsem si vědom i toho, že vyrůstá-li dítě s matkou na čtyřleté mateřské dovolené, nijak tím ještě není zaručeno, že žije ve zdravém rodinném prostředí, kde se může správně intelektuálně i citově rozvíjet. Je mi také jasné, že úroveň péče v různých školkách je různá. Četl jsem rozhovor s jednou ředitelkou, která mluvila docela rozumně a evidentně byla připravená i pro dvouleté děti udělat maximum. Bohužel ale vím i o školce, kde jsou učitelky z jim „vnucených“ malých dětí hodně otrávené a do jisté míry si svou zlost vybíjejí právě na těch dětech. Jsem tedy dalek jakékoli paušalizace. Nicméně podobně jako pan Jiří Halda (který přinesl pádné argumenty proti odkládání dvouletých dětí do kolektivních zařízení a proti němuž se pan Kašpárek vymezuje) jsem přesvědčen, že obecně je dvou- až tříletých dětem lépe s maminkou než ve školce, a že to lze dokázat. Argumenty pana Haldy se ovšem pan Kašpárek vůbec nezabývá. Jen mu podsouvá nečisté motivy. V jeho článku je tolik hořkosti, že to ve mně vzbuzuje dojem, že i on té mateřské lásky patrně nepoznal dost.

Co bude den poté

Nedávno jsem napsal, že ti, kdo jsou proti vystoupení z EU, by měli připravovat plány, jak postupovat, pokud by přece jenom došlo na referendum a Česká republika by se rozhodla z EU vystoupit. Redaktor se mě ptal, zda nejde o omyl – zda jsem skutečně měl na mysli ty, kdo jsou proti.

Ne, nebyla to chyba. I v Británii by bylo bývalo lepší, kdyby ti, kdo byli proti Brexitu, byli připravenější na to, co přišlo.

Myslím, že každý odpovědný člověk by se měl zamýšlet nad tím, co asi nastane den poté.

Dostávám hodně dopisů a reakcí na články od lidí, kteří mají naprosto jasno: Evropská unie je čiré zlo. Tento absolutní a příkrý soud je často doprovázen nějakou konspirační teorií a mnohdy také radou, abychom se přimkli k Rusku. EU je podle těchto lidí nebezpečnější než Rusko.

Tento názor nesdílím. V Evropské unii může existovat skutečná opozice a může nabývat na síle. To se ostatně děje a je docela pravděpodobné, že po příštích volbách do Europarlamentu nastane zcela nová situace.

Opakuji dobře známé argumenty, ale považuji za nezbytné je připomínat: V Rusku žádná opozice není. Respektive je, ale je zcela vyšachována z možnosti ovlivňovat život v zemi parlamentní cestou. V Rusku jsou jen poslední zbytky nezávislých médií. V Rusku nejsou nezávislé soudy. V Rusku jsou likvidováni nekonformní novináři, takže z hlediska bezpečnosti novinářů je na tom Rusko hůře než mnohé státy třetího světa.

Nevíme, čím nás překvapí Čína. Je od nás daleko, a tak většině lidí patrně uniklo, že v Číně došlo v posledních měsících k významným politickým změnám, ovšem výrazně k horšímu. Prezident Si Ting-pching se podle nedávného usnesení Všečínského lidového shromáždění  stal neomezeným vládcem. Jednak mu změna ústavy umožnila kandidovat po třetí (a třeba i po čtvrté) na funkci prezidenta, jednak došlo ke sloučení funkcí prvního tajemníka strany, vrchního velitele armády a prezidenta, kteréžto tři funkce byly po smrti Mao Ce-tunga od sebe odděleny právě proto, aby nikdo nemohl dosáhnout diktátorských pravomocí. Pro nás to bezprostředně neznamená mnoho – nemusíme se obávat, že se Číňané vylodí v Chuchli. Ale až se Čína pokusí obsadit Tchaj-wan, budeme vědět, že je opravdu zle.

Vystoupit z EU by byla ekonomická sebevražda. Nemusíme přijímat euro. Plaťme pokuty za nepřijímání migrantů. Hospodářsky jsme ale s EU natolik provázaní, že vystoupení by neznamenalo snížení životní úrovně o třetinu, jak se loni vyjádřil Václav Klaus mladší, ale skutečné zbídačení. Stačilo by, kdyby EU nastavila pro naši ekonomiku, postavenou na vývozu, pětiprocentní clo, a naše ekonomika se zhroutí. Jistě, dosáhli bychom toho, že by sem žádní uprchlíci nechtěli (ostatně nechtějí k nám ani teď). Ale dosáhli bychom i toho, že by mnozí lidé prchali z naší země. A ekonomické zbídačení by nejvíce dolehlo na ty, kteří naslouchají těm, kdo po vystoupení z EU volají.

Věci se vyvíjejí, byť pomalu. Dle mého názoru dojde během následujících třiceti let buď k islamizaci západní Evropy, nebo k občanské válce, nebo k náboženskému probuzení a návratu ke křesťanství.

Můžeme ale dělat ledacos pozitivního. Například se můžeme otevřít migrantům z Východu. Mám na mysli Ukrajince, Bělorusy, případně Rusy. Ti mohou naši společnost ovlivnit, ale nikoli fatálně, ba mohou být v mnohém přínosem, stejně jako byli přínosem mezi dvěma válkami. Ostatně se domnívám, že během dvaceti let může dojít k tomu, že k nám budou migrovat etničtí Švédové nebo Italové. Vím, že mě mnozí budou pro tento názor mít za blbce, ale já to ustojím. To, že změny probíhají pomalu, neznamená, že nejsou významné. A že nejsou vidět, pokud se díváme pozorně.

Co se týče EU, nedělejme zbytečně vlny, ale snažme se věci pozitivně ovlivňovat. Její současná sekulárně-humanistická orientace nemusí trvat věčně.

Ano, naše země čelí velkým hrozbám, ale to proto, že jim čelí celá Evropa. Naše země je ale pořád krásné místo k životu.

A nakonec se osmělím položit nesmělou otázku: Nejsou současné problémy Evropy Božím soudem?

9. března 2018

Timothy Snyder: Tyranie

 (recenze)

 

Timothy Snyder, historik zabývající se moderními dějinami střední a východní Evropy, napsal kratičkou knížečku s názvem Tyranie a podtitulem 20 lekcí z 20. století. Tato útlá knížečka varuje před možným návratem tyranie, tedy před ztrátou svobody a koncem demokracie. Možná bych se se Snyderem neshodl v otázce, odkud hrozí nebezpečí nejvíce, přesto považuji jeho knížku za velice užitečnou a hodnou naší pozornosti.

Knížečka má dvacet krátkých kapitol, jejichž názvy hovoří samy za sebe. Například hned druhá: „Ochraňuj instituce a braň je!“ Snyder nikoho konkrétně nezmiňuje; já bych pro české poměry dodal: Nedopusťme, aby byly úspěšné snahy o zrušení senátu. Kapitolce „Varuj se státu jedné strany“ myslím v Česku rozumíme relativně dobře. „Střez se milic“ je také dobrá a velmi naléhavá rada. Snyder pochopitelně nepíše (jen) o „Lidových milicích“. Snahy o vytvoření ozbrojených skupin, které nemají zakotvení v ústavě, můžeme spatřovat v řadě evropských zemí. „Nepoužívej fráze, přemýšlej o tom, co říkáš“ – opět výborná rada; jen si člověk klade otázku, co s lidmi, kteří onoho přemýšlení nejsou schopni. Následující kapitolka je výzvou všem řečem o době „postfaktické“ nebo „postpravdové“ – má stručný název „Věř v pravdu“. Zde si dovolím pár vět ocitovat: „Kdo se vzdá faktů, vzdává se svobody. Jestliže už nic není pravda, nikdo nemůže kritizovat držitele moci, protože se přitom nemá o co opřít.“ A dále: „Když ti přestane záležet na rozdílu mezi tím, co chceš slyšet, a tím, co je pravda, podvoluješ se tyranii.“

Jedna kapitolka má poměrně dlouhý název: „Dívej se cizím lidem do očí a neváhej s nimi prohodit pár slov.“ Je to dle mého názoru dobrý způsob, jak se pokusit navázat kontakt s lidmi, kteří si myslí něco zcela jiného než my, a propíchnout tak bubliny, v nichž jsme mnohdy uzavřeni. Krásná je i poslední věta této kapitolky: „Posledním politickým útočištěm je mít dobré přátele – a navazovat nová přátelství je prvním krokem ke změně.“

Varováním před nebezpečími číhajícími na internetu je kapitolka „Chraň si soukromí“. Opět krátký citát: „Kdo dokáže proniknout do tvého soukromí, ten tě také může kdykoli ponížit a svévolně bořit tvoje vztahy.“

Toto pronikání do soukromí je v našem digitálním elektronickém světě mnohem snazší, než bylo v dobách StB. Princip byl ale hodně podobný: Estébáci jásali, když na někoho našli něco výsostně soukromého, co by mohli případně zveřejnit – a co také zveřejnili, pokud chtěli daného člověka zničit. Ludvík Vaculík by mohl vyprávět.

Poslední dvě kapitolky jsou nazvány „Miluj svoji vlast“ a „Měj odvahu“. Tato poslední kapitolka je zakončena varovnými slovy: „Pokud není nikdo ochoten zemřít za svobodu, potom všichni zemřeme v tyranii.“

Originál této knihy pod názvem On Tyranny: Twenty Lessons from the Twentieth Centrury vyšel v roce 2017. Téhož roku ho u nás vydala nakladatelství Paseka a Prostor. Kniha má 116 stran a prodává se za 168 Kč.

28. února 2018

Nebezpečí domnělá a reálná

Časopis Respekt z 19. února přinesl velmi zajímavý článek. Reportéři Respektu si dali tu práci, aby se pokusili vyhledat lidi, kteří radili zabít novorozeného chlapečka jménem Ibrahim, který se narodil na severní Moravě a jehož fotografie byla zveřejněna spolu s fotografiemi jiných malých dětí zrozených v tomtéž městě. Ibrahimův otec je původem Syřan a matka má předky české a vietnamské. Pod Ibrahimovou fotografií se objevila řada nenávistných reakcí. Respekt se pokusil zjistit, jací lidé je psali.

Z jeho zjištění vyplývá, že jen někteří mysleli své hrozby skutečně vážně. Domnívám se, že to tyto lidi neomlouvá. Bohužel jsou mezi námi lidé, kteří jsou opravdu zlí, a kteří by neváhali uskutečnit to, co se v internetových reakcích psalo, tedy třeba to dítě utopit.

V prvních letech nacistického režimu v Německu, možná v celém období od roku 1932 do roku 1938, by patrně většina Němců souhlasila s tvrzením, že židé jsou nepřátelé německého národa nebo že jsou méněcenní, pochybuji ale, že by souhlasili s vyvražďováním statisíců či milionů židů v plynových komorách.

Lidí, kteří píší tak drastické věci a spřádají tak kruté plány, bych se zeptal, v čem si připadají lepší než muslimové, kterých se bojí a jejichž náporem svá nenávistná stanoviska zdůvodňují. Pokud někdo chce topit malé děti, pak mi připadá celkem jedno, zda tak činí ve jménu islámu nebo ve jménu čehokoli jiného. Jinak řečeno, pokud by se takoví lidé dostali k moci, jejich režim by nebyl o nic lepší než režim v zemích, v nichž je islám dominantním či dokonce jediným možným náboženstvím.

Na druhé straně posmívat se strachu z migrantů je hloupé, neopodstatněné a kontraproduktivní. Popravdě řečeno, islamizace Evropy je už dnes hotovou věcí, i když to tak zatím nevypadá. Je to proces, který probíhá pomalu a jistě bude trvat ještě několik desetiletí. Pochopitelně, bát se v Česku chodit do lesa, protože bychom tam mohli potkat krvežíznivé migranty, je nesmysl. Migranti do lesa nechodí, turistiku ani houbaření nepěstují. Ale obávat se, že pokud jich tu bude několik set tisíc, budou znásilňovat naše ženy, je naprosto oprávněné. Samozřejmě že ne všichni. Samozřejmě že jen malá menšina. Ale bylo by jich dost na to, aby nás přinutili radikálně změnit způsob našeho života.

A tak tu na jedné straně máme část veřejnosti, která si přeposílá různé varovné a zpravidla zcela nepravdivé zprávy, ale bojící se zcela reálného nebezpečí, a na druhé straně část veřejnosti, která se sice plným právem pohoršuje nad prolhaností různých „zpráv“, ale dělající velmi málo, pokud vůbec něco, pro popis reálného nebezpečí, které nám hrozí. A čím víc se toto nebezpečí bagatelizuje, tím víc se de facto podporuje šíření oněch nepravdivých poplašných zpráv.

Proces islamizace probíhá pomalu, ale zjistitelně. Teď už se nerodí víc muslimských než nemuslimských dětí pouze v Berlíně, Vídni nebo Bruselu, ale i v mnohých oblastech německého „venkova“.

Angela Merkelová vyjádřila politování nad tím, že v dnešním Německu se žádná židovská instituce, včetně mateřských školek, neobejde bez ozbrojené ochrany, nicméně nebrání se přijetí dalších dvou set tisíc muslimů ročně, ač ti se svým antisemitismem nijak netají. Co myslíte, bude se tento stav zlepšovat, nebo zhoršovat?

Není to tak dávno, co se přední evropští politici shodli v odsouzení atentátu provedeného na redaktory časopisu Charlie Hebdo. Dnes už si nikdo z Mohameda legraci nedělá a neudělá – ani ve Francii, ani v Německu, ani v Dánsku, ba ani ve Spojených státech. Ta doba už je pryč. A pokud by se někdo něčeho takového náhodou odvážil, pak ho možná odsoudí jeho vlastní spoluobčané a jejich vláda ještě dříve, než si ho najde nějaký muslimský mstitel.

V řadě zemí, včetně Kanady a Německa, se zavádějí zákony chránící muslimy před islamofobií. Zákony proti „judeofobii“ nebo „christianofobii“ se nepřijímají. Kdo se ale musí oprávněně více bát o svou bezpečnost – židé, nebo muslimové?

Liberální levice se na mnoha místech spojila s islamisty a naučila je dobývat instituce, včetně vládních agentur a universit. Musela si přitom ujasnit priority. Boj proti rasismu je na prvním místě. Až na druhém či třetím místě je boj proti homofobii. Proto levičákům tolik nevadí, že muslimové odmítají homosexuály a ani v nejmenším nehodlají měnit svůj vztah k ženám, jež jsou podle Koránu méně hodnotné než muži.

To hlavní, co je třeba zmínit, je skutečnost, že integrace se v žádné evropské zemi nedaří. No-Go zón, kam se policie daného státu už neodváží a kde na ulicích nepotkáte ženu, neustále přibývá.

Lidé bojící se migrantů a volících Miloše Zemana jako hráz proti nim tyto „detaily“ zpravidla neznají. Je snadné jim nakukat nějaké hlouposti převzaté z Aeronetu nebo z Russia Today. Nicméně obavy z islámu jsou naprosto reálné.

Někteří lidé tvrdí, že žijeme v době post-faktické nebo post-pravdové. Možná je to zajímavé označení, nicméně fakta nejsou dnes o nic méně důležitá, než byla dříve. Pokud na ně někdo nedbá, nakonec na to šeredně doplatí. A neblahé následky bude mít i selektivní přístup k faktům. Musíme se smířit s tím, že žijeme ve složitém světě. Jedno je mi jasné: Když budeme brát vážně relevantní fakta a mluvit pravdivě, nebudeme alespoň přispívat k rostoucímu chaosu.

24. února 2018

Konec klasické rodiny

Několikrát jsem v poslední době četl nebo slyšel od různých autorů, že „klasická“ či „tradiční“ rodina už vlastně neexistuje. A vskutku: Tzv. intaktních rodin, tj. rodin, které nezakusily rozvod a kde vyrůstají děti s oběma rodiči až do dospělosti, je skutečně výrazná menšina, pouhý zlomek. Co mne poněkud zneklidňuje, je, že lidé, kteří konstatovali, že klasické rodině již téměř odzvonilo, tak mnohdy činili tónem, že vlastně není čeho litovat, že se s touto skutečností musíme smířit a přestat tyto rodiny jakkoli zvýhodňovat. Mluví o tom, jako by šlo o nějaký nevyhnutelný vývoj, nebo jako kdyby to bylo něco, co se prostě tak nějak přihodilo.

Jsem přesvědčen, že nešlo a nejde o nějaký nevyhnutelný vývoj. Byly zde určité ideologické tlaky, které tomuto vývoji napomáhaly, pokud ho přímo nenavozovaly. Jsem rovněž přesvědčen, že tento vývoj není osudový a nevratný. Uvědomuji si ovšem, že zvrátit tento stav bude velice, velice těžké. Nicméně je to žádoucí. Děti vyrůstající v intaktních rodinách vykazují lepší prospěch, méně duševních poruch, větší pravděpodobnost, že se v dospělosti vyhnou trestné činnosti, větší šanci, že nezačnou už v dětství kouřit nebo brát drogy. Jsem přesvědčen, že pro stát by bylo z dlouhodobého hlediska finančně nesrovnatelně výhodnější, kdyby děti vyrůstaly v intaktních rodinách.

Chtěl bych rovněž upozornit na skutečnost, že pokud se něco nedaří, neznamená to, že to není správné. Je-li klasická rodina ideálem, není důvodu tento ideál opouštět jen proto, že je málo těch, kdo ho dosáhnou.

Když se podíváme do programů politických stran, zjistíme, že snad všechny, tedy i ty, které se považují za konzervativní, vycházejí z premisy, že je třeba „sladit“ kariéru matek s výchovou dětí. Odtud pak pochází tlak na dostatek míst v předškolních zařízeních, a někdy (poněkud nevraživé) konstatování, že máme nejdelší placenou mateřskou dovolenou na světě a příliš málo žen, které se vracejí do „pracovního procesu“. „Sladění“ zaměstnání žen s výchovou dětí je údajný ideál, nezpochybnitelný axiom. Za hrdinku tohoto ideálu byla v minulých dnech prohlášena novozélandská premiérka, která zůstala premiérkou i poté, co porodila dítě, a o žádnou mateřskou dovolenou nestojí. Zkrátka to všechno stačí.

Uznávám, že některé ženy jsou velmi výkonné. A uznávám, že být doma s malými dětmi je velice náročné. Jsou ženy, které dokáží jakž takž „sladit“ kariéru s výchovou dětí, ale jsou i takové, kterým to dělá potíže. Pokud ovšem do práce nenastoupí, jsou stigmatizovány jako zpátečnické nebo neschopné. Není to nikde výslovně řečeno, ale společnost jako by předpokládala, že žena se musí vrátit do práce (rozuměj: co nejdříve).

Nějak mlčky se předpokládá, že výchova dětí je samozřejmost, kterou je třeba stihnout i při zaměstnání. A z jednoho platu rodina skutečně těžko vyjde. Proto se rodí málo dětí, proto máme nedostatek pracovních sil, proto řešíme otázku migrace, byť s typickou českou zdlouhavostí (Ukrajinci, kteří by sem rádi šli pracovat, a šéfové českých firem, které by je velice rády zaměstnaly, by mohli vyprávět.)

Dovoluji si pár disentujících poznámek:

Výchovu dětí bychom neměli nahlížet jako něco, co ženy zdržuje od „návratu do pracovního procesu“. Výchova dětí by měla být nadřazena kariéře, ne naopak. Pokud rodina vychová zdravé, ukázněné a činorodé děti, je to naprosto skvělý výkon, který by rozhodně neměl být brán jako samozřejmost, ale měl by být náležitě společensky oceněn. A měl by být oceněn i finančně. Novozélandská premiérka by měla být vnímána jako odstrašující případ, nikoli jako příklad hodný následování.

Slyším námitku – ostatně slyšel jsem ji už mnohokrát – že chci, aby ženy byly „uvázané u plotny“. Ne, o tom nemluvím. Pokud někdo bere výchovu dětí jako „uvázanost u plotny“, je mi ho líto. Patrně nemá velkou představivost. Ano, děti jednou vyrostou a vyletí z hnízda. Jelikož průměrný věk dožití se neustále zvyšuje, bude mít žena před sebou ještě desítky let aktivního života. Ano, i během mateřské dovolené by měla mít podmínky pro to, aby jí v oboru, který vystudovala, „neujel vlak“. Jde ale o optiku, jakou věci nahlížíme. Jde o to, zda má výchova děti prioritu v našem myšlení a našem hodnotovém žebříčku.

Hodně se mluví o podílu otce na výchově. Od nového roku mohou otcové čerpat rodičovskou dovolenou. Je to pěkné, neuškodí to. Pokud bychom ale respektovali dynamiku rodiny a nesnažili se ji změnit nebo potlačit, viděl bych raději nějakou „otcovskou dovolenou“ (třeba týden dva navíc) v době, kdy jde syn či dcera do puberty. Otec v útlém dětství nikdy matku plnohodnotně nenahradí. Za to v pubertě matka při sebelepší snaze nemůže nahradit otce. Musí to být otec, kdo dospívajícímu synovi řekne „Jseš chlap, a jsem na tebe hrdý“, a kdo řekne dceři „Vždy jsi byla a vždy budeš moje milovaná princezna.“

Žiji v oblasti, kde je i v této době ekonomické prosperity velký strach o práci a kde jsou velmi nízké platy. Kraj se postupně vylidňuje. Ale je zde i ostrůvek pozitivní deviace. Křesťané – ať už katolíci nebo evangelikálové – mají početné rodiny. Počet dětí vysoko převyšuje celostátní průměr. A v těchto rodinách vyrůstají zdravé děti. Sleduji tento vývoj již několik desetiletí. Chce to od rodičů značnou vynalézavost, chtějí-li zajistit dětem zdravý vývoj i při omezených financích. Hodně tu znamená vzájemná pomoc, např. „koloběh dětského ošacení v přírodě“. Pro mainstreamovou ideologii je to bizár. Pro mě důkaz, že „klasická tradiční rodina“ je něco skvělého (i když ne snadného). Vyrůstají zde zdravé děti navzdory genderové ideologii, která přivádí tento národ k vymírání. Kterým směrem půjdeme dále? Záleží na našem rozhodnutí a odhodlání.

12. února 2018

Restituce – nekonečný příběh

V druhé prezidentské debatě byla opět otevřena otázka restitucí církevního majetku. Nešlo o jejich zrušení – to by už nyní nebylo prakticky možné, ale o jejich dodatečné zdanění. Jelikož církve u nás nejsou populární, oba přední populární politici, tedy prezident Miloš Zeman a premiér Andrej Babiš, jsou pro dodatečné zdanění restitucí. Nemyslím si, že je to dobrý nápad, a zdůvodním, proč.

Omlouvám se pravidelným čtenářům mých článků za to, že po sté zopakuji, že počátkem devadesátých let, kdy se o restitucích církevního majetku začalo mluvit, jsem navrhoval, aby se jich církve zřekly. Tušil jsem, že restituce budou klackem, které se obrátí proti nim. A byl jsem přesvědčen – a jsem přesvědčen dodnes, že církev má tolik duchovní moci, kolik dokáže vybrat právě teď, v tomto roce. Restituovaný majetek jí na duchovní moci nijak nepřidá. Jinak řečeno, restituce neučiní církev duchovně silnější, právě naopak. Ostatně, už se stalo.

To je ovšem jen jedna stránka věci. Pokud jde o stát, ten by udělal dobře, kdyby majetek, který byl církvi ukraden, církvi vrátil. Kolem církevního majetku ale panuje řada mýtů.

Kupříkladu můžete slyšet, že církev si majetek „nakradla“ ve středověku. I pokud by bylo pravda, že si tehdy majetek „nakradla“ – a připouštím, že majetku tehdy nenabývala pouze čistými prostředky – pak jí byl tento majetek vzat za císaře Josefa II., který zakázal činnost mnoha mnišských řádů a do značné míry zbavil církev možnosti nakládat s vlastním majetkem. Od té doby stát „zabezpečoval“ provoz církví, což trvalo až do současných církevních restitucí. Slovo „zabezpečoval“ jsem dal do uvozovek, protože i tzv. církevní zákon, vydaný komunisty v roce 1949, se jmenoval „Zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských organizací“. Všichni ovšem věděli, že stát platí duchovní, aby je mohl kontrolovat. Některé menší církve, které odmítaly jak státní „zabezpečení“, tak státní nadvládu, byly buď trvale nebo dočasně postaveny mimo zákon.

Tento stav, kdy stát „platil“ církve, byl církvi vnucen komunistickou mocí. Církve nemohly samostatně hospodařit. Vzpomínám si, jak jsem každého čtvrt roku musel jako evangelický duchovní podávat podrobný přehled o hospodaření sboru, jehož jsem byl správcem.

Restituce měly ukončit tuto kuratelu státu nad církvemi. Měly ukončit stav, který si církve dobrovolně nevybraly. A znamenají pro církve nabytí skutečné svobody, což je jen dobře.

Proč tedy mají být církevní restituce zdaňovány? O finance až tolik nejde – státní příspěvek církvím se neustále snižuje a nyní činí jen nepatrný zlomek státního rozpočtu. Žádné jiné restituce zdaňovány nebyly – proč tedy dělat výjimku a zdaňovat restituce církevní? Jen proto, že Miloš Zeman a Andrej Babiš se vezou na proticírkevních náladách.

Závažnější je ale jiná okolnost. Stát uzavřel s církvemi smlouvu. Miloš Zeman argumentuje, že tato smlouva byla v Poslanecké sněmovně schválena většinou jednoho hlasu. Nu, tak to v demokracii bývá. A bývá to tak i ve sportu. Kdo zvítězí, má tři body, ať už zvítězil 10:0 nebo 4:3. Zákony neplatí úměrně tomu, jakou většinou byly schváleny, tzn. zákon, který byl schválen jednomyslně, nemá o nic větší váhu než zákon, který prošel o jediný hlas. Taková jsou pravidla. Dodatečné zdanění církevních restitucí zpochybňuje právní jistotu jako takovou.

Ještě závažnější je sám fakt retroaktivity. Retroaktivita se nikdy neslučuje s právním státem. A znejišťuje všechny smlouvy. Co kdyby se k moci dostala vláda, která by neměla v lásce živnostníky a rozhodla by, že všichni živnostníci zaplatí za živnostenský list nikoli tisíc korun, ale deset tisíc korun? A že tedy musí těch devět tisíc doplatit? Taková věc se může stát – nejstarší občané si vzpomenou, jak komunisté v padesátých letech likvidovali soukromé zemědělce všelijakými nesmyslně nastavenými dávkami.

Na závěr chci ubezpečit ty, kdo mě neznají, že mi opravdu nejde o peníze. Církev křesťanská společenství, které jsem členem, nikdy peníze od státu nežádala a nikdy žádné nepobírala, a to z principu. Nevděčíme státu za svou existenci a chceme být od jeho zásahů naprosto svobodní. Pokud se ale nectí uzavřené smlouvy, dostáváme se do nebezpečí všichni. Včetně těch, kdo nechtějí mít s církvemi nic společného.

4. února 2018

Zvolili jsme prezidenta

Zdá se, že druhá přímá volba prezidenta byla ještě dramatičtější než první. Vzbuzovala velké emoce v celé společnosti, ale i mezi křesťany. Vypadá to, že čím byl rozdíl mezi kandidáty těsnější, tím byly emoce prudší, a to i v rámci jednotlivých rodin. Celé spektrum postojů mezi křesťany odpovídalo spektru celé společnosti. Podle jednoho církevního vedoucího bylo hlasování pro Milošem Zemana vážným hříchem, podle jiného bylo hlasování pro Jiřího Drahoše vzpourou proti Hospodinu.

Miloš Zeman, který se na české politické scéně pohybuje bezmála třicet let, byl všeobecně znám. Za to Jiří Drahoš byl relativně neznámý, a proto bylo snadné o něm šířit nejrůznější zvěsti. Zatímco plusy a minusy Miloše Zemana mohl každý hodnotit přímo, o Jiřím Drahošovi bylo třeba získat určité informace, což ovšem vyhovovalo těm, kdo ho volit nechtěli. Proto o něm začala kolovat po internetu celá škála informací, které měly od jeho volby odradit. Tyto informace byly dobře kalibrovány, aby zasáhly celé spektrum voličstva – od těch jednodušších po ty nejvzdělanější. Pro ty jednodušší to byly informace typu Jiří Drahoš je pedofil, iluminát a svobodný zednář. Zajímavé je, že toto podezření se táhne s českými prezidenty již od Tomáše Masaryka; o Benešovi to zřejmě platilo (přirozeně nikoli pedofilie), ale právě tomu by to byli adresáti této námitky ochotni odpustit, protože vyhnal Němce. Dále členství v Římském klubu (zde si autoři kampaně trochu naběhli, protože prezident Zeman se v Římském klubu angažoval podstatně více), ale především postoj k migraci – k tomu se ještě vrátíme. Těm sofistikovanějším bylo určeno podezření, kdo že to Jiřího Drahoše platí a komu by Jiří Drahoš musel v případě zvolení jít na ruku.

Obecně z rozborů vyplývá, že Miloše Zemana volili s velkou převahou v Sudetech, tedy v místech, kde je nejsilnější KSČM a Strana přímé demokracie Tomia Okamury, a kde je také největší koncentrace lidí, kteří jsou přesvědčeni, že polistopadový vývoj jim nic nepřinesl. Klíčovou úlohu hrálo také vzdělání. Nemá tím být řečeno, že žádní vzdělaní lidé Miloše Zemana nevolili, nicméně maturita byla velmi silným indikátorem, že daný člověk bude volit Jiřího Drahoše.

„Elity“ vs. lid?

         Nepochybně je v naší společnosti určitý zlom. Národ nemá elity, jichž by si vážil a na které by dal.

Pod „elitami“ můžeme myslet vědce, intelektuály, politiky, církevní představitele (i když ti u nás hrají roli minimální), významné publicisty a novináře, do jisté míry i „celebrity“. Tito lidé jsou nejvíce koncentrováni v hlavním městě – proto Jiří Drahoš v Praze zvítězil s obrovskou převahou. „Lid“ ale Praze nedůvěřuje.

Důležité je najít odpověď na otázku, proč tomu tak je. Vidím tři důvody, a uvedu je v pořadí důležitosti – a vlastně i v pořadí chronologickém.

1. Statisíce lidí, kteří v listopadu 1989 zaplňovaly Václavák, nechtěly primárně kapitalismus. Mnozí – zejména starší a střední generace – očekávali, že se nějak naváže na étos roku 1968. Jistě, nebylo to realistické zejména ekonomicky. Václavovi Klausovi se podařilo přesvědčit značnou část národa, že rychlý přechod ke kapitalismu bude dobrý pro všechny. Jenže poměrně brzy se ukazovalo, že z dané situaci dokáží těžit lidé, kteří se vyznají, a tak tu vznikla jakási „elita“ v uvozovkách, která bohatla a bohatla, zatímco lidé, kteří naivně vložili své investiční kupóny do všelijakých fondů, byli „legálně“ podvedeni. Tehdy bylo zaděláno na novou nedůvěru „k těm nahoře“. Národní étos s heslem „nejsme jako oni“ se během pár let vytratil jako pára nad hrncem. Bylo tu málo lidí, kteří by dokázali pojmenovat, co se děje, a pro svou slušnost se nechali ukřičet nebo se prostě neprosadili. Mám na mysli zejména Petra Pitharta a lidi jeho typu.

Smutným a výmluvným dědictvím tohoto dravého kapitalismu jsou dnešní miliony exekucí a ne zcela tenká vrstva nešťastníků, kteří se z tohoto bláta nikdy nevyhrabou. Miloš Zeman, za jehož premiérování se toto vše dálo a mnohdy i rodilo, dokázal tyto lidi přesvědčit, že je to „jejich“ kandidát. Přitom pro ně nic neudělal (jako premiér mohl, jako prezident už ne), ale ani se na toto téma nevyjadřoval.

EU a migrace

2. Evropská unie. Ta je mnohými vnímána jako něco přímo démonického. Křesťané o tom píší zcela otevřeně; nevěřící by sice nepoužili tento termín, ale v podstatě to vidí stejně. Skutečností je, že evropské „elity“ obyvatelstvo dejme tomu severní Moravy nebo rumunského Banátu nechápou – a jsem toho názoru, že se o to ani nesnaží. Evropská unie je projekt elit a byrokracie – původně tak nebyla zamýšlena, ale vyvinula se tak. Evropské (ale i americké) elity nesnáší Donalda Trumpa, ale on má proti nim jednu výhodu: z jeho nařízení musí být za přijetí každé nové regulace zrušeny dvě staré. To v Evropě není možné, protož jí vládnou byrokraté, kteří jako svůj úkol považují vytváření regulací, nikoli jejich rušení. Pokud zde nenastane nějaká zásadní proměna (kterou si, popravdě řečeno, nedokážu představit), nemůže Evropa v této věci začít Ameriku byť jen dohánět.

Démonizace Evropské unie znemožňuje jakoukoli smysluplnou diskusi. Buď jste „za“, nebo „proti“. Říci „ano, ale…“ nebo „ne, ale…“ znamená, že jedna polovina obyvatelstva vás přestane poslouchat. Neodpustím si připomenout, že já jsem byl proti vstupu. Teď bych ale s czexitem váhal. Ve Spojeném království se brexitu moc dobře nedaří. Těšilo by mě, kdyby tu někdo z těch, kdo horují pro czexit, ale ještě spíše z těch, kteří jsou proti němu, odpovědně a vážně připravovali scénář, co udělat po referendu o vystoupení. Toxická kombinace Zeman – Babiš – Okamura – komunisté by skutečně k czexitu mohla vést. Co se bude dít v den D + 1?

3. Konečně třetí důvod – migrace. Rozdíl mezi Zemanem a Drahošem je v celé otázce prakticky zanedbatelný, nicméně Zemanovi se s heslem „zastavme migranty a Drahoše“ podařilo vytvořit dojem, že je mezi nimi nebetyčný rozdíl. A migrace je a zůstane tématem. A bude to stále ožehavější téma, protože státy, které migranty přijímají, budou mít stále větší problémy. Nejhorší situace je zřejmě ve Švédsku, ale v médiích se o tom dozvíte minimum. A protože mainstreamová média – především západoevropská – toto téma neustále bagatelizují, uvolňují tím prostor pro různé propagační servery, které šíří buď přímo přehnané a nepravdivé informace, nebo z nich činí přehnané závěry. Faktem ale zůstává, že integrace muslimů se prostě nedaří, a dokud si to evropští politici nepřiznají, bude hůř. Příkop mezi „elitami“ a většinou obyvatelstva bude narůstat. Náš staronový prezident se pasoval do role zachránce, a přirozeně nemohl nevyhrát. Řešení ale není v tom, že ho budou všichni nazývat populistou. Miloš Zeman si migrační vlnu nevymyslel, pouze na ní surfuje.

Podtrženo a sečteno, je div, že do nedávna neznámý Jiří Drahoš prohrál jen o nějaká tři procenta. Objeví se charismatický politik, který jasně pojmenuje problémy, naznačí řešení, a přitom z něj bude vyzařovat úcta k příznivcům i k odpůrcům? Nevím, zda láska a pravda na této straně nebe zvítězí nad lží a nenávistí, ale měli bychom se o to alespoň snažit.

29. ledna 2018