Budování důvěry

Při své dnešní pravidelné vycházce jsem byl nepříjemně překvapen. Na hlavním (Masarykově) náměstí se konal vánoční trh.

Slyšel jsem, že vládním opatřením byly vánoční trhy zakázány. Takže předpokládám, že „oficiálně“ se asi nejednalo o vánoční trh, ale o trh farmářský nebo něco podobného. Zkrátka český (a moravský, a jak je vidět v Jeseníku, dokonce i slezský) člověk je zvyklý všechna možná pravidla „kreativně“ obcházet. Máme dostatek lidí, kteří nám vysvětlí, že vládní opatření jsou špatná, a pak mnohým, kteří se rozhodnou je nerespektovat, ještě dají punc bojovníků za svobodu. „V moci postavení“ s tím tak nějak počítají, a tak ani nevyvíjejí nějakou překotnou snahu dodržování vládních nařízení kontrolovat, neřkuli vymáhat.

Můj syn Ben má licenci hrát na Karlově mostě. Získat tuto licenci není nic jednoduchého – zájemce musí před komisi a kromě toho za ni zaplatí poměrně tučný poplatek. Nedávno jsme spolu řešili zajímavý problém – měl udat člověka, který tam hraje bez licence? Říkal mi, že si při tom připadal příšerně… zkrátka jako udavač. Velmi dobře mu rozumím. Předpokládám, že onen člověk, který tam hrál bez licence, si také připadal jako bojovník za svobodu, který by vám vysvětlil (nebo vytmavil), jak je nesmyslné, že se nějaké licence vůbec vydávají.

A proč jsem Benovi tak dobře rozuměl? Vzpomněl jsem si na svá školní léta. Byl jsem celkem jedničkář, ale „propadlíci“ mě nepovažovali za šprta. Měl jsem to u nich dobrý, protože jsem pilně a úspěšně napovídal. To mi získávalo popularitu a já nebyl proti. V dospělosti jsem o tom mluvil s maminkou a dověděl jsem se, že ona napovídala také. Ze stejných důvodů a se stejným úspěchem jako já. Jenže když jí bylo čtrnáct, odjela na léto do Anglie, načež vypukla válka a ona se nemohla vrátit. Chodila do anglické školy a pokoušela se napovídat. Nicméně spolužačky si ťukaly na čelo. Nechápaly, proč to dělá a čeho chce dosáhnout. V Anglii se prostě nenapovídalo. (Jak je to teď, nevím.)

Mohli byste říci – napovídání a udávání není totéž. Uznávám, úplně totéž to není, ale má to mnoho společného. Obojí je vyvoláno nerespektováním pravidel.

Jenže když se trvale a intenzivně nerespektují pravidla, nastává anarchie. A po anarchii následuje co? … Ano, tyranie.

Jsem toho názoru, že mnozí, kdo si nyní připadají jako bojovníci za svobodu, chtě nechtě připravují cestu tyranii.

Tyto postoje znemožňují budování sociálního kapitálu. Jsou projevem nedůvěry a plodí nedůvěru další.

Každá společnost potřebuje elity, ale chybí-li sociální kapitál (jinými slovy, důvěra na nejrůznějších stupních), elity nemohou vzniknout.

Nedávno jsem prožil smutný příběh. Do sboru chodil muž, který uvěřil v pokročilém věku. Všichni jsme ho milovali. Byl těžce nemocný, ale dokud mohl, nevynechal žádné shromáždění. Velice dojemné byly jeho modlitby. Vícekrát jsem ho slyšel říkat: „Pane Ježíši, děkuji ti, žes mě našel, když já jsem tě vůbec nehledal.“ Naposledy jsem s ním mluvil v nemocnici dva dny před jeho smrtí. Mohl jsem ho navštívit, protože jsem u sebe měl kartičku potvrzující, že jsem pastor Křesťanských společenství.

Věděli jsme, že když mu zemřela matka, jeho syn odmítl uspořádat pohřeb. Po smrti tohoto muže vyřizovala v domě pro seniory, kde onen muž až do své smrti bydlel, tam pracující sociální pracovnice – shodou okolností členka jesenického sboru. A další shodou okolností tam dorazil i syn toho muže. Odehrál se velice zvláštní rozhovor. Mám to z druhé ruky, ale bylo to asi takto. Onen muž se ptal, kdo chodil jeho otce do nemocnice navštěvovat. Ta sociální pracovnice mu podle pravdy odpověděla. Muž rozezleně zareagoval: „No, a to měl být zákaz návštěv, že? To se nedivím, že se ty šperky ztratily!“ Pro tu sestru, která tuctům lidí nezištně pomáhá, to muselo být hrozné. Mimochodem, já jsem u toho muže nikdy žádné šperky neviděl, ostatně ani by mě nenapadlo se po něčem takovém pídit.

Žádný pohřeb se nekonal, ale v jesenickém sboru jsme uspořádali „rozlučkové shromáždění“, velmi dojemné a velmi povzbuzující.

Proč o tom píšu? Onen muž svého otce v nemocnici nenavštívil, ale po jeho smrti měl zájem o šperky. Jeho vnitřní svět je zřejmě takový, že si nedovede představit, že by někdo jeho otce navštěvoval zcela nezištně. Žije ve světě absolutní nedůvěry.

Kolik takových lidí je?

Ale abych nebyl negativní: Samozřejmě je rovněž mnoho lidí nezištných a obětavých. Současná epidemie umožňuje, aby se charaktery projevily. Naplňuje se slovo ze závěru knihy Zjevení: „Kdo ubližuje, ať ještě ubližuje do konce, kdo je špinavý, ať se ještě ušpiní, a kdo je spravedlivý, ať ještě až do konce koná spravedlnost, a kdo je svatý, ať se ještě posvětí“ (22,11).

Vraťme se k oné potřebě elit. Počítejme s prací Božího nepřítele: Mimo jiné se bude snažit očernit poctivé a čestné lidi. Dejme si pozor, abychom v srdci někoho neodsoudili nejen bez důkazů, ale i bez náznaků nějaké nepravosti. Často půjde o podezření z hrabivosti nebo snahy se nějak obohatit. Lidé, kteří jsou sami hrabiví a přitom zcela propadli oné nedůvěře (jako syn onoho muže), si možná svým způsobem „upřímně“ myslí, že ostatní jsou jako oni.

A pokud se pustíte do nějakého díla, do něčeho pozitivního, připravte se na to, čemu se v českém národě říká obecně: „Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.“ Pokud se do něčeho pustíte, budete možná obviněni z finančních machinací, ze snahy se zviditelnit, ze snahy být důležití, ze snahy zachraňovat svět… My věřící máme ovšem jednu výhodu, na kterou často upozorňuji, a tak mi odpusťte, že to udělám znovu: Víme, že máme jediného diváka, na jehož mínění opravdu záleží. Bůh sám zná naše skutečné motivy – zná je dokonce lépe než my sami. A tak tedy všechno, co činíte slovem nebo skutkem, dělejte jako Pánu (srov. Kol 3,17).

Pamatujme, že žijeme na konci věků. To znamená, že skutečné motivy a skutečný význam toho, co děláme, nemusí vyjít najevo v tomto čase. Ale právě vědomí věčnosti nám umožňuje pouštět se do zdánlivě prohraných bitev, a přitom být činiteli pokoje. Důvěru vybudujeme jedině tehdy, budeme-li vše, co děláme slovem nebo skutkem, dělat pro Pána Ježíše.

  1. prosince 2021

Morální dilema

Pan prezident Zeman prohlásil, že bude vetovat jednoho z kandidátů na ministerský post v nové vládě a podle všeho jde o Jana Lipavského, kterého do nové vlády vyslali Piráti. Je zřejmé, že Jan Lipavský je kritický vůči Rusku a Číně. Pokud jde o mne, pak to mi ani trochu nevadí. Je prý ale kritický i vůči Izraeli, a to mi vadí hodně. Takže pokud jde o Rusko a Čínu, jsem na jedné lodi s Janem Lipavským, pokud jde o Izrael, pak je mi blízké stanovisko prezidenta Miloše Zemana. Je to asi jediný významný styčný bod našich preferencí.

Chvilku jsem brouzdal na internetu a nenašel jsem žádné podrobnosti o protiizraelských sentimentech pana Lipavského. Všude se jen píše či naznačuje, že nějaké má. Přiznávám se, že brouzdat na internetu moc neumím a taky mě to moc nebaví. Možná toho, milý čtenáři, o tomto tématu víš mnohem více než já.

Předpokládám, že jeho vztah k Izraeli bude asi kopírovat většinový postoj Evropské unie. K lítosti některých nejsem sžíravým kritikem EU a nejsem pro vystoupení z ní. Nicméně postoj EU vůči Izraeli považuji za hanebný. V pomyslné kolonce (a v mém případě není zcela pomyslná, opravdu si ji vedu) pro a proti EU je postoj EU vůči Izraeli na prvním místě mé kolonky „proti“.

Znamená to ale, že schvaluji postoj pana prezidenta?

Nikoli. Jeho jednání se zakládá na takové interpretaci ústavy, kterou z odborníků téměř nikdo nesdílí. Naprostá většina ústavních právníků (ale i politiků) je přesvědčena, že prezident žádné veto vůči jednotlivým kandidátům na ministry nemá a jeho jednání je tedy jen svévolný kapric. A protože nevěřím na zásadu „účel světí prostředky“, nemohu si přát, aby prezident svůj názor na pana Lipavského prosadil, jakkoli věcně bych v této věci stál na straně pana prezidenta.

Počínání hlavy státu je o to neomluvitelnější, jsme-li uprostřed pandemie a kdy velice potřebujeme, aby nová vláda mohla začít vládnout. Prezident prostě zbytečně zdržuje. Následky jeho počínání jsou těžko vyčíslitelné, nicméně jsou silně negativní.

Designovaný předseda vlády Petr Fiala trvá na tom, že prezident Zeman by měl Jana Lipavského jmenovat. Těžko mu radit, aby ustoupil tak, jako to v minulé vládě udělali Andrej Babiš a Jan Hamáček. Pana prezidenta je skutečně nutno odkázat do patřičných mezí, tedy do mezí daných ústavou. Je to v zájmu i budoucích generací.

Považoval bych za přijatelné, kdyby Petr Fiala přijal mínění pana prezidenta, totiž aby dočasně post ministra zahraničí zastával sám. Ovšem s tím, že okamžitě podá kompetenční žalobu, a jakmile soud potvrdí, že prezident žádné právo veta vůči jednotlivým kandidátům nemá, ihned Jana Lipavského do vlády povolá.

A nám, komu se nelíbí názory pana Lipavského na Izrael, nezbude než usilovat o jeho odvolání legálními a legitimními prostředky.

Ano, demokracie je zdlouhavá a většinou v ní nevyhrajete 100:0. A jak říká Bohumil Doležal, demokracie jsou z devadesáti procent procedury. Nicméně demokracie umožňuje někdy i slabšímu vyhrát, protože v ní vítěz většinou nebere vše. A tam, kde se o to vítěz snaží, je demokracie skutečně ohrožena.

  1. listopadu 2021

 

 

Úvahy ekonomické

Přiznávám, že se vydává, do oblasti, v níž nejsem odborníkem. V současné době ale dochází k tak prudkým změnám a k takovému souběhu různých vážných problémů, že o naší ekonomice nemohu nepřemýšlet. Skutečné odborníky prosím o shovívavost a jsem plně otevřen hlasům, které mě případně vyvedou z omylu.

Všichni víme, že v posledních letech vynaložila vláda spoustu peněz, aby naši zemi uchránila před nárůstem nezaměstnanosti a před hrozícím krachem celé řady firem. Šlo o náklady vyvolané covidovou pandemií.

Víme rovněž, že v situaci, kdy závratným tempem rostly výdaje veřejných rozpočtů, rostly rovněž platy a důchody. Všem zúčastněným přitom bylo jasné, že tento růst nutně povede ke zvyšování státního dluhu.

Důsledkem těchto vládních opatření je, že pandemie nevedla k nějakému zásadnímu snížení životní úrovně, alespoň pokud jde o peněžní příjmy.

Problémem ovšem je, že schodkové hospodaření státu přesouvá břemeno dluhu jednak do blízké, jednak do vzdálené budoucnosti.  Jinými slovy, důsledky katastrof, které nás postihují (pandemie je jen jednou z nich, byť v současné době nejvýraznější) necháme splatit naše děti či vnuky. Nelze říci, že by se o tomto problému nemluvilo vůbec, nicméně hlasy, které na tuto skutečnost upozorňovaly, byly celkem ojedinělé.

Zastánci masivního zadlužování zpravidla argumentují tím, že jiné státy jsou zadluženější než my. U nás činí státní dluh zhruba 40 procent HDP, zatímco v bohatším Německu je to kolem 80 procent a ve Francii či Itálii více než 100 procent. Argument, že když jsou vyspělé státy v tomto ohledu na tom hůře než my, tak se můžeme „bezpečně“ zadlužovat, mi připadá lichý. Československo mělo nízký státní dluh téměř vždy relativně podstatně nižší než všechny okolní státy. (Dle mého názoru to bylo dáno tím, že české národní obrození nesla buržoazie, tedy střední třída, která byla vždy šetřivá, kdežto v Polsku a Maďarsku byla nositelem národní myšlenky šlechta, která byla zvyklá žít na dluh a nikdy nehospodařila nějak úspěšně, ale to je teď vedlejší.) V každém případě Československo nebylo po první světové válce postiženo katastrofální inflací, která zdevastovala všechny naše sousedy a nejvíc zřejmě Německo. Zajímavé je, že po pádu komunismu se situace do určité míry opakovala, byť již ne s tak hroznými důsledky jako po první světové.

Domnívám se, že za „národní stříbro“ jsme nemuseli vyhlašovat Škodovku nebo Prazdroj, ale právě předvídavou fiskální politiku, která měla dostatečnou podporu obyvatelstva, vedla k nízkému zadlužení a umožnila vyhnout se inflaci, a tudíž ztrátě úspor. S vyrovnanými rozpočty je teď podle všeho na delší dobu konec.

Sám jsem důchodce, a tak bych mohl vítat slevy na dráze (ty se mi hodí opravdu moc – jezdím do Prahy za dětmi a za vnoučaty) a zvýšení důchodů. Jenže si představuji své vnuky, kteří se nebudou mít moc dobře, protože moje generace a generace mých dětí přesunula důsledky katastrof, které postihují nás, na naše potomky.

A pak je zde další závažný problém. Už v době Paroubkovy vlády zaznívaly hlasy jakési nové ekonomické teorie, podle které tištění nepodložených peněz zůstane bez následků, pokud se bude dít v rozumné míře. Zneklidňovalo mě to a připadalo mi to hodně divné, ale říkal jsem si, že jsem možná v zajetí amerického rčení, že neexistuje nic takového jako oběd zadarmo, s že tedy možná toto rčení neeplatí. Teď mám stále silnější dojem, že mé obavy byly opodstatněné. Jen se nad tím zamysleme: Důchodci dostali navíc tisícovku, ale tu jim z valné části – ne-li úplně, „sežere“ inflace a zejména náklady na energie. Peníze na sanování důsledků Covidu a na zvýšení důchodů nebyly podloženy příslušným růstem produktivity práce. Lidé měli dost peněz, ale méně šancí je smysluplně utratit nebo uspořit. Poměrně bezpečný způsob, jak nepřijít o hodnotu vydělaných či obdržených peněz, byl nákup nemovitostí. Češi mají od dob kupónové privatizace značnou nedůvěru k investování do cenných papírů a úroky na spořících účtech v bankách byly buď zcela, nebo téměř na nule. Pokud někdo peníze měl, kam jinam je mohl investovat, než do nemovitostí? Tím se ovšem rozjela finanční spirála (ano, vím, že toto nebyl jediný faktor), bydlení zdražovalo a zdražovat bude.

Někdy jsem měl dokonce pocit, že Babiš svým voličům tolik přidává, aby uvedl následující vládu do neřešitelné situace. Zdálo se mi, že snad volby ani vyhrát nechce, protože pak by tu katastrofu musel řešit on. Jak si pětikoalice se situací poradí, nemám nejmenší tušení. Domnívám se, že představitelé politických stran jsou na tom stejně. Zvyšování daní je téměř tabu. Inflace sežere mnohdy těžce vydělané peníze. Perfektní situace zaútočit na vládu. Předpokládám, že většina Babišových voličů mé úvahy nesdílí a sdílet nebude, a tato většina se možná postará o to, aby se Andrej Babiš stal prezidentem.

Vzhledem k tomu, že vysoké náklady na pandemii se nyní pojí s energetickou krizí, je velmi pravděpodobné, že nás čeká značný sociální neklid. Nikdo neví, co přesně se bude dít. Jiří Weigl (viz Lidové noviny z 6. listopadu t. r.) správně upozorňuje, že tuto krizi nejvíc odskáče střední třída. Domnívá se ovšem, že jde o nějaký cílený útok – v tom už s ním souhlasit nemohu. Správně si všímá, že v současném světě dochází k prapodivnému spolčení levice, která se měla zastávat chudých, s nejbohatšími lidmi světa, kteří levici pomáhají v jejím ideologickém třeštění. Nicméně nejbohatší lidé nemají zájem na nějakém totálním rozvratu. Ovšem představu, že „to všechno někdo řídí“, považuji za mylnou. Ono to totiž řídit ani nejde. Různé skupiny mají různé zájmy, a jistě by mnozí celý svět nějak rádi řídili. Jenže tyto pokusy vedou jen k většímu chaosu.

Souběh několika silně negativních jevů (energetická krize + pandemie koronaviru + globální oteplování + frontální útok na klasickou rodinu + možnosti totálního orwellovského sledování) dává tušit, že jsme skutečně na konci věků. Život v následujících letech rozhodně jednodušší nebude.

Z hlediska jednotlivce je ale stále možno hledat Boha. Z hlediska křesťanů je stále možno být činiteli pokoje a nositeli naděje. Situace je chaotická, ale Bůh je stále na svém svatém trůnu. Hospodin neztratil kontrolu. Vladaři světa se scházejí, aby „zpřetrhali pouta“. Hospodin se jim směje. Jednou k nim promluví v hněvu – a následně zjeví pravého Krále (viz 2. žalm).

  1. listopadu 2021

Můj problém s piráty

Piráti dopadli ve volbách zle, což někteří křesťané hlasitě vítají. V řadě oblastí – jednou z nich se budu v tomto článku zabývat podrobněji – jsou mi názorově velmi vzdálení. Přesto jsem nad jejich porážkou-neporážkou příliš nejásal. Dokonce jsem si přál, aby dopadli dobře. Je za tím moje slabost pro fair play a pro velkorysost a gentlemanství. Piráti se stali terčem nevybíravých, ba frapantně lživých útoků, a vítězství za pomoci lží mě prostě nikdy nijak netěšilo, ať už šlo o volby prezidentské nebo nyní parlamentní. Nízkost a lež prostě nesnáším a jejich oběti mají u mě tak nějak vždycky náskok.

Napíšu nyní, proč mám s Piráty problém. Piráty volili někteří z mých nejbližších, a v našich společných rozhovorech jsem zjistil, že to, s čím mám problém já, mají v podstatě problém taky, akorát tomu nepřipisují žádnou velkou váhu. Jinak řečeno, vidí u Pirátů mnoho dobrých věcí, a tato jedna špatná u nich prostě nemůže převážit.

Piráti nepochybně reprezentují určitý civilizační či kulturní trend, který považuji za špatný, nešťastný a dlouhodobě zničující. Začnu zeširoka – teď prosím na chvíli na Piráty zapomeňte; vrátíme se k nim později.

Začalo to ve velké míře v šedesátých letech. Docházelo k dekriminalizaci homosexuality a k zpochybňování všech autorit jako takových.

S dekriminalizací homosexuality nemám problém. Homosexuální jednání (nikoli homosexuální sklony) považuji za hřích. Stejně tak považuji za hřích manželskou nevěru, psychické týrání dětí, lhaní v rámci předvolebního boje atd. atd. Otázka je, co z toho má být trestně stíháno. Např. psychické týrání dětí je obrovský problém, který nechci bagatelizovat. Může mít formy velmi mírné (myslím, že se ho někdy na mně dopouštěli i mí milující a milovaní rodiče), ale i velmi brutální, kdy by bylo třeba co nejrychleji zasáhnout. Manželskou nevěru považuji za ohavnost, ale kriminalizovat ji považuji za naprosto nevhodné.

V době, kdy došlo k dekriminalizaci homosexuality, byla většina Pirátů ještě „na houbách“.

Pak přišlo registrované partnerství. Přiznám se, že s ním také nemám problém. Myslím si sice, že většinu toho, co mělo přinést, mohli registrovaní získat i bez něj (proto také většinu homosexuálů nechává tato možnost chladnými), ale budiž.

Problém mám s homosexuálními sňatky.

Mám jakousi apriorní nedůvěru k tomu, když se mění pojmy, nebo když se slovům dává jiný význam, než měly. V moderní době k posunům ve slovech a/nebo v jejich významu dochází často. Kdysi se říkalo metař, za socialismu se říkalo počišťovač. Už jsem to ale dlouho neslyšel. Dnes je to zpravidla pracovník technických služeb. Dříve se říkalo švec, ale to už je dávno. Z ševců se stali obuvníci. Jak moc si tím pomohli, netuším. Dříve se říkalo učedník, za socialismu se začalo říkat učeň. Kdysi v sedmdesátých letech jsem v rozhlase slyšel zdůvodnění: Učedníci bylo obětí vyděračského kapitalismu, naši socialističtí učňové radostně budují svou novou socialistickou vlast.

Slova dokáží být zvláštním způsobem pokrytecká. Vezměte si třeba takové umělé přerušení těhotenství. Když něco přerušíte, pak to zpravidla zase můžete spustit, obnovit, pokračovat v předešlém. Správně by se mělo říkat umělé ukončení těhotenství. Proč ta matoucí záměna? Nechávám na váženém čtenáři, aby se nad tím zamyslel.

Slovo ukončení se ale objevilo jinde, ovšem tentokrát se stalo matením ono. Když sovětská raketa sestřelila jihokorejské dopravní letadlo se stovkami cestujících na palubě, byl „TASS zplnomocněn oznámit“, že sovětské ozbrojené síly ukončily let tohoto „narušitele“. Jeden můj známý se tehdy nechal inspirovat k promýšlení dalších podobných posunů. Co kdybychom během podzimních honů hovořili o myslivcích, kteří zastavují zajíce v běhu?

Zkrátka řeč je důležitá, a kdo určuje terminologii, má moc. A mnohdy nevadí, když říká nesmysly. Vezměte si třeba heslo „manželství pro každého“ nebo „manželství pro všechny“. I pro tu dámu s jezevčíkem? I pro tři bratry v triku? I pro tetu s neteří?

Že něco není v pořádku, můžete poznat i podle postoje těchto lidí k „jinověrcům“. „Jsme fér“, hlásá o sobě jedna taková pokroková organizace. To znamená, že kdo má jiný názor, je nefér, tudíž morálně defektní, samozřejmě včetně autora tohoto článku. Autor tohoto článku to přežije, byl považován za morálně defektního skoro všemi vládnoucími mocemi a zocelil se ještě za komunismu – to bylo dobrá škola, jak si podržet vlastní názor uprostřed dosti nátlakového prostředí.

Vraťme se ale ke kulturním válkám. S homosexuálními sňatky se objevila na scéně i otázka adopce dětí homosexuály. K tomu lze říci, že mnohdy skutečně je lepší, aby dítě žilo s dvěma homosexuály nebo dvěma lesbami, než aby zůstávalo v dětském domově. Pokud to postavíte tak, že buď homosexuální svazek nebo dětský domov, pak může být homosexuální svazek skutečně lepší. Ale je to skutečně jediná alternativa? Pochopitelně není, a nadto počet homosexuálů, kteří chtějí adoptovat dítě, je statisticky marginální. Adopce dětí homosexuálními páry je spíše heslo než reálná potřeba společnosti – omlouvám se těm několika desítkám párů, pro které se jedná o skutečný problém.

Mnohem závažnější je falšování dat o vývoji těchto dětí. Bývaly doby, kdy jsem doufal, že tyto statistiky přesvědčí každého člověka, že nejlépe se daří dětem v intaktních rodinách. To vám potvrdí naprostá většina dětských psychologů a psychiatrů, a jsem si jist, že většině z vás to potvrzuje i osobní zkušenost. Pak jsem se na konkrétních případech přesvědčil, že o pravdivá data není zájem, ba dokonce že je (docela silný) zájem je potlačovat.

Toto ale pořád není konec cesty. Po sňatcích homosexuálů a adopcích dětí homosexuálními páry přichází éra transsexuálů. Můžeme pozorovat nový fenomén: žádosti o změnu pohlaví.

Tady už podle mne přestává všechna legrace. Změna pohlaví v mnoha případech znamená odstranění funkčních orgánů a jejich nahrazení nefunkčními. I v naší republice přibývá mladých lidí, kteří žádají o změnu pohlaví (v devadesáti procentech jsou to dívky, které chtějí předělat na chlapce); zatím jsou to jen desítky nebo nízké stovky případů. To například ve Velké Británii už jde o desetitisíce mladých lidí, kteří jsou zmatení, a doslova nevědí, čí jsou (a kým jsou). Ovšem vývoj jde dál a v zemích, kde probíhá změna pohlaví jako na běžícím pásu, přibývá i lidí, kteří svého rozhodnutí trpce litují.

Kromě nízkých počtů se u nás můžeme utěšovat ještě tím, že v našem zdravotnictví jsou přece jenom zabudovány určité brzdy. Mladý člověk, žádající o změnu pohlaví, musí absolvovat rozhovory se sexuologem a psychologem, a co je nejdůležitější, na rozdíl od některých západních zemí, včetně již zmiňované Velké Británie, je u nezletilých třeba souhlasu rodičů. Podle sdělení sexuologického oddělení fakultní nemocnice Brno ukazují statistiky z let 2012 až 2019, že 40 procent těch, kteří se přihlásili a kteří by měli nárok na změnu pohlaví, tuto cestu opustilo.

O této problematice bych mohl psát dlouho. Nyní se vrátím k Pirátům.

Když jsem před volbami mluvil s řadou lidí o tom, koho budou volit, často jsem slýchal, že někdo by nevolil určitou politickou stranu protože… (a následoval jeden pádný důvod). Většinou mi tito lidé neřekli, koho tedy budou volit. Obávám se, že tu stranu, pro kterou se rozhodli, nebudou zase jiní volit protože… (a opět by mi asi uvedli nějaký vážný důvod). Někdy lidé uvádějí důvody personální („nebudu volit ODS, protože za ně kandiduje paní Černochová“), nejčastěji se jedná o postoj k EU a k migraci. To, co je pro některé nejdůležitější (pro někoho třeba ochrana klimatu), je pro jiné buď něčím vyloženě negativním, nebo sice pozitivním, ale nepříliš důležitým. Rozdíl mezi mnou a některými mými milovanými rodinnými příslušníky je v tom, že já nápady s polyamorií a vůbec celou genderovou problematiku považuji za něco velice negativního, kdežto jim se na Pirátech líbí, že chodí na různá jednání velmi dobře připravení a dokáží jednat věcně a neuchylují se k urážkám a podpásovkám. Nad genderovou ideologií mávnou rukou.

A tak tuším, že nás v následujících letech čekají velmi živé debaty. Nicméně jsem si jist, že nás nerozdělí. Víme, že máme silné názory, ale víme, že nejsme majetníky pravdy.

Možná právě to činí ty debaty tak dlouhými a zajímavými. Já většinou nejsem schopen pokračovat, když mi někdo připisuje nečisté motivy, nebo když prohlašuje nějakou věc za „jasnou a dokázanou“, a já buď vím nebo tuším, že je sporná. Diskutovat s majetníky pravdy mi moc nejde. A popravdě řečeno, ani mě to moc nebaví.

  1. října 2021

 

 

Už zase sýčkuji

Vlastně bych se měl z výsledků voleb do Poslanecké sněmovny radovat, a ne sýčkovat. Hlasoval jsem pro Spolu a vyhráli jsme. Dříve opoziční strany budou mít v Poslanecké sněmovně pohodlnou většinu 108 hlasů – kdy měli vítězové voleb tak jednoznačnou převahu? U nás se to vždycky šmrdolilo kolem té stojedničky a problém sestavení vlády se občas „řešil“ pomocí přeběhlíků – nic pěkného na pohled.

Na televizní debaty jsem se dívat nevydržel. Těch dvacet minut, kdy jsem to zkoušel, nešlo o debatu, ale o jednotlivé vstupy, v nichž bylo možno napadnout protivníka. Moderátoři vesměs nemoderovali, ale nadhodili nějakou otázku a pak někoho vyvolali. A za pět minut se už mluvilo o něčem úplně jiném. Nu, tak se v této pokrokové době dělá politika – na tom nic nezměním.

Zato v sobotu odpoledne jsem byl přilepený na televizní obrazovku. Bylo to drama s dobrým koncem. Další čtyři roky Babišovy vlády byly zažehnány. (Uf, to se mi ulevilo.) Nicméně teď dojde na lámání chleba – ustojí Piráti ztrátu mandátů ve prospěch vlastního koaličního partnera? Dohodne se pět politických stran na vládě? Mnozí věští, že nikoli.

A v čem spočívá mé sýčkování?

Ne v tom, že bych vítězům předpovídal brzké roztržky a nedohodu – tedy něco podobného, co se stalo na Slovensku po pádu vlády Róberta Fica, po němž brzy následoval pád nového premiéra Igora Matoviče. Hlavní nebezpečí vidím jinde.

Nová vláda bude muset udělat řadu velmi nepopulárních kroků. Velice nepříjemnou inflaci bude moci ovlivňovat pouze z části – ta je do velké míry důsledkem ekonomického vývoje na celém světě. Obávám se, že inflace snadno „sežere“ přínos zvýšení důchodů, které v závěru prosadila Babišova vláda. V celé řadě oblastí se kroky vlády, byť by byly sebepozitivnější, projeví až po letech. Vzhledem ke čtyřletému období bude muset vláda jednat poměrně rychle a nepopulární kroky prosadit ve dvou následujících letech, tedy 2022 a 2023.

A hned zkraje roku 2023 budou prezidentské volby. Ano, všichni tušíme, že by mohly nastat i dříve, ale to nikdo z nás kromě několika proroků a „proroků“ s jistotou neví, takže spekulace necháme stranou.

A co bude dělat dosavadní premiér Babiš? Ať už vláda udělá cokoli, zpočátku budou nepopulární kroky převažovat, a dosavadní premiér bude mít bezpočet příležitostí říkat: „Vzpomeňte si, jak se vám dařilo za mě. Já jsem vám to říkal, že zvítězí-li opozice, bude vám zle.“ A mnoha lidem se to bude takto jevit. Mnozí si nepřipustí, že peníze z prázdné kasy nelze rozdávat donekonečna.

A kdože se to bude jevit jako možný kandidát na nového prezidenta?

No přece Andrej Babiš.

Jeho šance umocňuje časovaná puma, ukrytá v letošní volební statistice.

Myslíte, že současná rýsující se pětičlenná koaliční vláda má podporu většiny obyvatelstva? Pozor, brzděte! Já se samozřejmě raduji z toho, že komunisté konečně nebudou v Parlamentu, a není mi moc líto ani ČSSD. Mně osobně ve „volební kalkulačce“ vyšla Trikolóra, ale z dobrých důvodů jsem nikdy neuvažoval, že bych ji volil. Jenže:

Jsou tady doslova statisíce hlasů, které propadly. A tyto hlasy by vítěze voleb rozhodně nevolily. Co s těmito lidmi bude?

Ze svého hlediska v Parlamentu žádné zastání mít nebudou. Ale když už ho budou přece jenom v Parlamentu někde hledat, kde to asi bude? Ano, u Babiše a Okamury. A Andrej Babiš je určitě dokáže oslovit. Upraví svou rétoriku způsobem, že v prezidentských volbách se pro některé lidi stane kandidátem přímo neodolatelným. Odtud tedy mé sýčkování.

Dobrá zpráva pro nás pro všechny je, že jsem se často mýlil. Kéž bych se mýlil i tentokrát!

  1. října 2021

 

 

Předvolební poznámky

Tentokrát nepůjde o volební agitaci – té jsem věnoval před časem jiný článek. Dnes mi jde spíše o to, co nastane po volbách.

Předně si dovolím jednu obecnou poznámku, která se týká technikálií voleb: Dával bych přednost tomu, aby se nezavádělo korespondenční (elektronické) hlasování. Přiznám se, že počítačům příliš nerozumím. A vím, že nejsem sám. Nemám dostatečnou důvěru v to, že do voleb přes počítač nelze nějak nepatřičně zasahovat. A vím, že nejsem sám. Ve Spojených státech je to velké téma, které rozděluje společnost. Prosím, můžete si myslet, že ti, kdo odmítají elektronické hlasování, odmítají pokrok. Může to tak být. Stojí ale za to, mít elektronické hlasování, když miliony lidí k němu nemají důvěru? Vždyť právě férovost voleb je něčím, v co by měly věřit všechny relevantní strany! Skutečnost, že někteří lidé na elektronické volby tak vehementně tlačí, ve mně – a vím, že nejsem sám – vzbuzuje podezření. Proč tak činí? Suma sumárum, možná se zavedením elektronického hlasování ušetří pár milionů. Já bych ale dával přednost tomu, zaplatit si klasiku a hlasovat zásadně „papírově“. Pak je možno hlasy kdykoli přepočítat.

A teď k volbám. Píšu tento článek 27. září, kdy do začátku „našich“ voleb zbývá 11 dní. Nebudu se věnovat odhadům, jak to dopadne. Je zřejmé, že to může dopadnout nejrůznějším způsobem. Co se mne týče, tak pokračování jakékoli Babišovy vlády znamená „všechno špatně“. Pokud Babiš nevyhraje, je velmi pravděpodobné (mě se zdá dokonce, že téměř jisté), že nějakou vládu bude muset slepit koalice pěti politických stran, a to značně nesourodých. Může to fungovat?

Domnívám se, že může. Pamatuji na dobu, kdy byli v zastupitelstvu hlavního města Prahy zástupci ANO, ČSSD a Trojkoalice starostů, zelených a lidovců. Zejména této trojkoalici předpovídali skoro všichni brzký konec. Spojenectví zelených a lidovců bylo opravdu svým způsobem bizarní. Přesto se tato koalice po celé volební období nerozpadla. Byl jsem tehdy v pražském městském výboru KDU-ČSL, a tak vím, proč. Bylo to jednoduché: Koalice měla stanoveno, kdo je za co zodpovědný, a nechala jednotlivé zastupitele rozhodovat o rezortech, který jim byly svěřeny. Proto lidovci neprotestovali, ani když zástupkyně zelených Petra Kolínská odvolala ředitele Ústavu pro rozvoj hl. m. Prahy Petra Hlaváčka, ačkoli to byl krok zcela nesmyslný a ačkoli Petra Kolínská neměla připravený žádný další tah.

Něco podobného by se mohlo opakovat i na celostátní úrovni. Jde o důsledné dodržování srozumitelně sepsané koaliční smlouvy. Není to sice ideální řešení, ale fungující demokracie zpravidla ideální řešení nenabízí.

Jeden z mých přátel a čtenářů mi napsal, že „politika je kšeft“. Kšeft není hezké slovo, a je to zlé, pokud probíhají kšefty skryté a utajené. Nicméně budiž – pokud se tím myslí, něco za něco, pak demokratická politika „kšeft“ je. Alternativou je diktatura nebo anarchie.

Hodně záleží na schopnosti vyjednávat, a hodně záleží i na rétorice. Opoziční smlouva, uzavřená před lety mezi ČSSD a ODS, byla velmi odpudivá mimo jiné proto, že v předvolebním boji se tyto strany navzájem démonizovaly, mobilizovaly proti sobě, aby se pak pokusily zcela změnit politickou mapu země a vymazat z ní menší strany, v čemž jim naštěstí zabránil prezident Havel a Ústavní soud. Je zcela v pořádku, pokud Petr Fiala dává najevo, že vládnout spolu s Ivanem Bartošem by mu nebylo ani trochu příjemné. Je ale dobře, že se zdržuje osobních invektiv. Na rétorice záleží víc, než si myslíme. Je něco zcela jiného, když někomu třeba v televizní debatě řeknete: „Pane, vy lžete“, než když řeknete „vážený pane, o správnosti vašich informací by se dalo s úspěchem pochybovat“. Samozřejmě, jsou voliči, kteří vítají od lídrů svých stran silná (či spíše silácká) a šťavnatá slova – očekávám, že se vyjádří i k tomuto mému článku. Urazit protivníka se může zdát jako skvělý tah. Je ovšem smutné, když se tím připravíte o budoucího koaličního partnera. Demokracii se daří, jsou-li politici umírnění, schopní vyjednávat, dávají-li přednost věcné argumentaci před osobními útoky. Jistě, každý z nás má (nebo má mít) také určité nepřekročitelné meze. Lhát se v demokracii nesmí, přestože se tak někdy děje.

27. září 2021

Předvolební agitace

Nebudu to skrývat – tento článek je předvolební agitace. Moc si od ní neslibuji, ale nenapsat nic mi připadá horší, než napsat, že zase budu volit lidovce, tj. letos koalici „Spolu“, a zdůvodnit, proč.

Přitom je mi jasné, že kdyby lidovci letos kandidovali samostatně, patrně by se do Poslanecké sněmovny nedostali, kdežto v rámci koalice „Spolu“ několik poslaneckých míst obsadí. Vím o celé řadě lidí, kteří se od lidovců odvrátili. Včetně mých nejbližších. Některým vadí koalice s ODS. Nevěří, že se tato strana skutečně očistila, že prošla dostatečnou katarzí, a nadto se bojí, že by v ODS mohl zvítězit proud, který by byl ochotný jít do povolební koalice s Babišem. Jiným zase vadí koalice s TOP 09. Nepřenesou přes srdce, že tato strana bude tlačit progresivistickou agendu a nechtějí s ní mít nic společného. Konečně je zde ještě poměrně silná skupina potenciálních voličů KDU-ČSL, kterým ovšem vadí, že lidovci jsou prounijní, a to jim brání, aby pro tuto stranu hlasovali.

Přitom titíž lidé, kteří mi říkají, proč nebudou volit lidovce, vzápětí kladou otázku: „Koho tedy volit?“ Většinou jsou bezradní, kromě těch mladších, kteří sice v minulých volbách volili lidovce, ale letos to hodí PirStanu.

Mě ale stále připadá rozumné volit lidovce. Když se podíváme na výsledky komunálních nebo senátních voleb, zjišťujeme, že se v nich lidovcům celkem daří. To znamená, že v řadě obcí a měst je lidé volí, a to opakovaně, protože se zřejmě osvědčili. A co se týče šéfů strany, pak, mám za to, můžeme být spokojeni. Jak Pavel Bělobrádek, tak Marek Výborný, tak Marián Jurečka jsou dobrými příklady, jak skloubit rodinu s politikou (a jak se správně rozhodnout z nejvyšší politiky odejít, když ji s rodinou z nějakých důvodů skloubit nejde). Prostě všichni tito šéfové mi připadali a připadají důvěryhodní.

Ano, účast v koalici Spolu znamená kompromisy. Ovšem nejen pro lidovce – stejně tak i pro ODS a pro TOP 09. Jenže v české politice to jednoduše bez kompromisů nejde. V našem pojetí zastupitelské demokracie se silným vůdcům nedaří. Vše je třeba dlouze vyjednávat, a někdy na to není pěkný pohled, protože to vypadá jako hokynaření „něco za něco“. Jenže to, co mnozí považují za slabost demokracie, je ve skutečnosti její silou.

Překousnu i podporu Evropské unie. Mám proti ní řadu námitek, nicméně přes všechny její nedostatky si myslím, že je neskonale lepší mít alespoň EU, než kdyby žádná integrace nebyla. Hodně věcí se mi na EU nelíbí, ale považuji za lepší snažit se na něčem se s ostatními státy dohadovat, než si neustále stěžovat na „diktát Bruselu“. „Diktát Bruselu“ je chiméra. Kdo s tímto pojmem šermuje, si zpravidla nedal práci, aby se seznámil s tím, jak se v rámci EU rozhoduje. Ono je snazší na Unii nadávat, než se snažit vyjednávat. Jenže my si tolik libujeme v postoji zneužívané oběti…

Demokratická politika je svým způsobem otravná. Většinou nikomu neumožňuje, aby slavil nepřetržitou řadu vítězství. (Takovou nepřetržitou řadu vítězství může slavit Vladimír Putin nebo Alexandr Lukašenko. Ale za cenu, kterou bychom patrně platit nechtěli, ať budeme v letošních volbách volit kohokoli.)

Pamatujete se ještě na počítačový termín WYSIWYG? Byla to zkratka „What You See Is What You Get“. Česky: „Co vidíš (na monitoru), to se ti vytiskne na papír.“ Lidovci jsou WYSIWYG. Moc toho neprosadí, ale ledacos přece ano. Moc vás nepřekvapí, ale na rozdíl od jiných vás nepřekvapí negativně.

Moc se jim nedaří v atmosféře, kde tolik záleží na marketingu. V tom je Babiš nedostižný. Pomluví Piráty, že tu chtějí zřídit Pirátostán a snížit důchody. Obojí je lež, leč zejména starší lidé na to slyší. A je to jasně pojmenovaná kauza: „Chce nám nasadit do bytu migranty.“ „Chce nám snížit důchody.“ To není „zkratka“. To je lež. A tam, kde se prezidentské i parlamentní volby vyhrávají lží (třeba o prodeji lithia), tam politika nebezpečně degeneruje. Lidovci takové věci nedělají. Marketing ovšem moc neumí. Ale právě proto jim to hodím. Jsou totiž věci, které by se ani neměli učit. A já doufám, že se je učit nebudou. A že se přesto najde pár střízlivých a přemýšlivých lidí, kteří nám to hodí.

  1. září 2021

Můj ekologický coming-out

Kaju se. Tento článek jsem měl napsat už dávno. Co mi v tom bránilo? Pocit, že už mám tak jako tak dost nepřátel, a nechtěl jsem otvírat další frontu. A co bylo možná ještě důležitější: Obávám se, abych se nedotkl některých svých přátel, pro které ekologie a změna klimatu nejsou témata, která by řešili.

Nepatřím v této oblasti k průkopníkům. Spíš přicházím s křížkem po funuse.

Kdysi jsem viděl film Vodní svět. Líčil příběh odehrávající se v době, kdy oceán pokryl téměř celou zemi a nad hladinu čnělo jen pár ostrovů. Až tak zlé to asi nebude, ale… Roztají-li grónské ledovce, zvedne se hladina moří o sedm metrů. A ono je dnes už téměř jisté, že roztají. Do konce staletí zmizí mnohá milionová města pod hladinou.

Mezi křesťany je hodně rozšířený názor, že ono to nebude tak zlé, alarmisté tady byli vždycky, a nás je konec konců stejně jen hrstka, takže to neovlivníme. Ekologickou agendu jsme přenechali levičákům, k nimž se přidat nechceme, protože oni kromě ekologické agendy tlačí spoustu jiných agend, nyní zejména genderových, a v těchto oblastech s nimi společnou řeč nenacházíme – a dle mého názoru je to tak dobře. Ale tu ekologickou agendu bychom jiným přenechávat neměli. Věříme přece, že Bůh nám tuto zemi svěřil, abychom o ni pečovali – abychom byli „moudrými správci živlů“, jak to vyjádřil básník Otokar Březina.

Ve spolupráci s ekologickými aktivisty nám – kromě propojení se zcela odlišnými agendami – překáží i určité úlety. Nejsem odborník na tuto problematiku, ale dva z nich zmíním.

Prvním je fotovoltaický tunel. U nás byl přijat takový zákon, který umožnil, aby se někteří „podnikatelé“ (začalo se jim říkat solární baroni) pořádně napakovali na účet daňových poplatníků. Tento zákon je obecně připisován ekologickým aktivistům. Ovšem mylně. Martin Bursík, který byl poměrně krátkou dobu ministrem životního prostředí (za stranu Zelených), varoval, že tento zákon (připravený ještě před jeho nástupem do funkce), je špatný. Byl však přijat – mimo jiné hlasy pravice. Skutečným vítězem nebyli ekologové, ale ČEZ. Přijetí zákona v konečné verzi bylo fatálním selháním Fischerovy vlády, zejména tehdejšího ministra průmyslu Tošovského, který se v energetice pohyboval značnou část života a dobře věděl, co dělá.

Třetím jsou obstrukce stavby dálnic, případně jiných liniových staveb. Argumenty ekologů byly někdy smysluplné, nicméně politicky zdržovací taktika ekologii spíše ublížila. Některé věci se měly odpískat dříve – třeba dokončení obchvatu Plzně. Lidé se zbytečně dusili dalších deset nebo i více let, a ti nejnaštvanější začali mluvit o ekoteroristech.

Ovšem na druhé straně je třeba zmínit, že ekologičtí aktivisté (např. Děti země) měli pravdu, když se stavěli (bohužel marně) proti budování stávající trasy dálnice D8. Došlo k tomu, před čím ekologové varovali: K mohutnému sesuvu půdy a k velkým komplikacím, které stavbu nesmírně prodražily. Nemusíme s ekologickými aktivisty souhlasit, ale po průšvihu s D8 považuji za nepatřičné a nevkusné je démonizovat.

Já se v této oblasti nějak hlouběji angažovat nebudu – řeším celou řadu jiných témat. Nicméně udělal jsem určitá rozhodnutí. Znám rčení „nikdy neříkej nikdy“, a tak netvrdím, že už nikdy nepoletím letadlem. Ale je velmi nepravděpodobné, že bych se ještě někam vypravil letecky. Důvod? Na jeden transatlantický let se spotřebuje 60 tisíc litrů paliva – leteckého kerosinu (tolik spotřebuje průměrný motorista za padesát let) a emise činí asi 140 tun oxidu uhličitého a 750 kilogramů oxidů dusíku. Ve výšce přes deset kilometrů, kde létají dopravní letadla, způsobují oxidy dusíku vznik dalšího skleníkového plynu – ozonu. I kondenzační stopy, které vznikají z vodní páry ve výfukových plynech a jsou základem pro vznik oblaků, odrážejí teplo zpět k povrchu země. Životní prostředí tak vysoko létající trysková letadla poškozují až čtyřikrát více, než by „zvládlo“ stejné množství škodlivin vypuštěných komíny a z výfuků aut při povrchu země.

Mohu si dovolit udělat takové rozhodnutí, protož už jsem starý, a přiznám se, nalétal jsem se v životě dost. Za velkou louží jsem byl celkem čtyřikrát, čtyřikrát jsem byl i v Izraeli a třikrát na Kapverdách – všechno letecky. Nechci zkušenost z letu upřít svým vnoučatům. Ale… opravdu my křesťané musíme tolik létat? V dnešní době, kdy lze tolik věcí vyřídit on-line? Je ta „přidaná hodnota“ našeho létání opravdu tak vysoká?

Často se létá na dovolenou. Dá se letět třeba do Itálie – nebo do Thajska či do Karibiku. Let do vzdálenějších destinací je mnohdy čistě věc společenského statusu. Je ta pláž v Dominikánské republice o tolik odlišná od pláže v Bibione nebo na Zlatých Pískách v Bulharsku?

Asi nepřestanu jezdit autem. Ano, jsem si vědom toho, že omezení jízd autem by z hlediska ekologie bylo ještě mnohem výhodnější než omezení letecké dopravy. Nicméně tady na Jesenicku (stejně jako jinde na českém venkově) vidím auto jako nezbytnost. Sjet se na nedělní shromáždění veřejnou dopravou vskutku nelze – o sobotách a nedělích je provoz veřejné dopravy minimální. Ovšem do Prahy jezdím radši vlakem. Nejen z motivů ekologických – také proto, že je to o hodně levnější, a ještě si mohu ve vlaku leccos přečíst. V Praze, s výborně fungující MHD, bych se už teď bez auta obešel.

A pokud si ještě někdy budu muset pořídit nové auto, vím, jaké to bude: Ta nejmenší Fabia (Citigo už bohužel nevyrábějí; to by bylo ještě menší). Raději bych sice opět Forda Fiestu, ale v Jeseníku se prodávají jen Škodovky a s jinou značkou bych musel na servisní prohlídky do jiného města, a to by byla zase spotřeba navíc.

A kdybych se náhodou dostal do zastupitelstva (ne, nehodlám tam kandidovat na volitelném místě), prosazoval byl cyklostezky.

Myslím, že každý z nás se může v něčem uskrovnit – a mám na mysli oblasti, v nichž to má smysl. A také myslím, že jako křesťané bychom si tím alespoň trochu lámat hlavu měli. Jsme za tuto planetu zodpovědní a když pomyslím, v jakém stavu ji předáváme vnoučatům, jsem z toho dost sevřený.

A tak jsem vděčný třeba za svého synovce Marka, který mezi křesťany neokázale prosazuje ekologickou agendu. Blíží se září a opět přijde čas na akci „Do kostela na kole“, kterou vymyslel a zpropagoval. Dodám: Mnohdy to jde i pěšky.

  1. srpna 2021

Neslavná vítězství

Jsem přesvědčen, že křesťané mají autoritu. A dokonce že mohou rozhodnout volby.

Tedy… aby mi bylo dobře rozuměno: Nechci tím říci, že můžeme rozhodnout o volebních výsledcích, tedy o tom, kolik bude mít ta či ona strana mandátů. O tom rozhodujeme jako každý jiný, tedy stejně jako všichni nekřesťané: všichni máme jen po jednom hlase. Přesto je to Bůh, kdo sesazuje krále a ustanovuje krále, a rovněž demokratické politiky. Někdy se politické klima v zemi může rychle změnit, třeba kvůli tomu, že nějaká strana se nedostane do Poslanecké sněmovny. V letošních říjnových volbách se může stát, že se neprosadí žádná z nových stran a že přitom ani KSČM, ani ČSSD nepřekročí pětiprocentní hranici pro vstup do sněmovny. Anebo naopak: Do sněmovny se dostanou jak obě levicové strany, tak „Přísaha“, tak ještě Trikolóra se svými spojenci. V tomto případě by byla atmosféra v zemi hodně jiná, než pokud by nastala první varianta.

Jedna věc jsou volební výsledky, druhá věc, jak jich bylo dosaženo. A zde je role křesťanů a jejich modliteb snad ještě důležitější.

A tady chci varovat.

Jednu dobu to vypadalo, že první na pásce bude PirStan, tedy Piráti a Starostové. Rovnou řeknu, že tuto koalici volit nebudu, protože se domnívám, že by prosazovali genderovou ideologii, sňatky osob stejného pohlaví a indoktrinaci dětí na školách apod., tedy to, co můžeme pozorovat v Británii, Španělsku, zemích Beneluxu nebo Skandinávii.

A přece se jich teď zastanu.

Jakmile se PirStan vyhoupl do čela, začal fungovat Babišův lejnomet. Sám Babiš tvrdil, že Piráti vezmou důchodcům přídavky k důchodu, které jim v posledních dvou letech nadělilo ANO, že budou obsazovat neobsazené byty, otevřou hranice migrantům apod. Lejnomet zafungoval a Piráti ztrácejí. Sám jsem dostal do mejlu několikrát různá varování před Piráty tučným modrým a červeným fontem. Jsou to takové ty nepodepsané mejly, dělící společnost na „my“ a „oni“ a psané velmi rozhořčeně. Varování se týkala věcí, s nimiž sám rovněž nesouhlasím, ale pak tam byla také spousta lží a pomluv, s nimiž se Piráti snaží vyrovnat na svém webu. Bohužel, někteří křesťané k tomu přidali tvrzení, že předseda Pirátů Ivan Bartoš je satanista (měla to dokazovat fotografie z jakési výstavy grafik ve Španělsku, kde se Bartoš zastavil před nějakými údajně satanistickými symboly). „Odvážnější“ křesťané pak prohlásili za satanisty i jiné Piráty. (Mimochodem, Ivan Bartoš se angažuje v husitské církvi. Ne že bych tomu přikládal nějakou zvláštní váhu, ale k tomu satanismu mi to nějak nesedí.)

Po pádu komunismu – někdy v roce 1990, měl Tomáš Dittrich v našem sboru povídání o duchovním boji a duchovních mocnostech nad naší zemí. Mimo jiné se vyrovnával s vyhnáním Němců. Pamatuji si na jednu větu, která se týkala úpadku a žalostného stavu pohraničí: „Bůh nebude žehnat na kradeném.“

Co myslíte, žehná Bůh lhářům a pomlouvačům? Má smysl být ve straně, která sice vyhrála, ale za cenu toho, že lživě pomluvila své konkurenty? Má cenu se z takového vítězství radovat? A co ta obvinění ze satanismu? Když to čtu, říkám si, odkud to ti lidé vědí? Co když jen opakují to, co slyšeli od někoho jiného, a po zdroji této informace se nijak nepídili a ani jim to nepřišlo divné? To se ti lidé nebojí? Vždyť obvinění ze satanismu je velice vážné! Neřekl Pán Ježíš, že jakým soudem soudíme, takovým budeme souzeni?

Přitom nám tato lež stejně pomoci nemůže. A naopak, může hodně uškodit. Piráty totiž budou volit lidé hledající. A hojně je budou volit i prvovoliči. A ti hledají důvody, argumenty, nikoli pouhá tvrzení.

Shodou okolností jsem byl ve Spojených státech počátkem listopadu 1968, během prezidentských voleb, které tehdy vyhrál Richard Nixon nad Hubertem Humphreym. Tyto volby byly zajímavé jednou věcí: Měly ještě třetího kandidáta, bývalého guvernéra Alabamy George Wallace, který dostal 13,5 procenta hlasů. Třetí kandidáti nejsou v USA něčím naprosto výjimečným, ale tento třetí kandidát získal nejvíce hlasů pro třetího kandidáta v celých dějinách Spojených států. Byl to pro „pokrokáře“ nenáviděný Jižan. Studenti v New Yorku a v Bostonu měli transparenty „Communists for Wallace“. Bylo to míněno ironicky a mělo to Wallace zesměšnit. Jenže „hloupí“ venkované tuto ironii nepochopili a rozčilovali se: „To jsou ti studenti tak hloupí, že nevědí, že Wallace je proti komunistům?“

Pokud se křesťané budou proti Pirátům vymezovat nějakým podobným způsobem, budou za zabedněnce a neměli by si pak říkat, že jsou pronásledováni pro Krista, pokud jim to někdo vyčte.

Znovu opakuji: Piráti jsou nebezpeční. Ale nechtěl bych nad nimi zvítězit pomocí lží a pomluv. Pokud se něco takového stane, pak se nedivme, že celá politická scéna se nám bude jevit jako nechutná a vyprázdněná. Přečtěte si jejich program; možná tak najdete dost důvodů proč je nevolit. (I když… některé programové teze vás možná pozitivně překvapí.) Ale argumentujme a neuchylujme se k pomluvám, polopravdám a vyloženým lžím. Takové vítězství by nebylo požehnané.

července 2021

 

 

Epizody z kulturních válek

V Maďarsku přijali zákon zakazující propagaci homosexuality mezi mládeží do osmnácti let. Jak se dalo čekat, zejména v západní a severní Evropě tento krok vyvolal pobouření.

Můj komentář: Zdá se mi, že nizozemský premiér Mark Rutte, který vyzval Maďarsko, aby opustilo Evropskou unii, jedná příliš unáhleně. Z hlediska evropských dějin je výjimečná právě propagace homosexuality, nikoli její omezení. Postoj, který nyní zaujímá Mark Rutte, je – z hlediska dějin – relativní novinkou, byť v řadě evropských států převažuje. Je naší povinností přejímat všechny novinky, které přicházejí z těchto zemí? Pokud vím, tyto otázky jsou v pravomoci národních vlád, nikoli Evropské unie. Nám, konzervativcům, ktreří jsme Evropskou unii neodepsali, hlasy Marka Rutteho a jemu podobných situaci rozhodně neulehčují.

Některé novinky, přicházející z Nizozemí, mne po pravdě řečeno děsí. V roce 2001 byla v této zemi uzákoněna eutanázie, tedy asistovaná sebevražda. V roce 2003 odešlo v Nizozemí touto cestou z tohoto světa 1626 lidí, tj. 1,2 % všech úmrtí. V roce 2016 to bylo již 6091 lidí, tj. 4 % všech zemřelých. Nechává vás to chladnými? Mě nikoli.

Tuším námitku, že sčítám jabka s hruškama. Homosexualita přece s eutanázií nesouvisí.

Dovoluji si mít jiný názor. Samozřejmě budou výjimky, ale jsem přesvědčen, že většina těch, kteří chtějí propagovat homosexualitu, kdo podporují změnu pohlaví, kdo podporují umělá ukončení těhotenství, budou také pro eutanázii. V Maďarsku nebojují proti homosexuálům – předsedovi vlády Viktoru Orbánovi jsou vcelku lhostejní a v jeho vládnoucí straně Fidesz je jich celá řada, dokonce i v relativně vysokých funkcích. Maďarsko prostě nechce, aby se sexuální výchova a otázky s ní spojené přenesla z rodin na státní instituce. A v této věci maďarskou vládu plně podporuji. Aby bylo jasno, v řadě věcí ji nepodporuji ani v nejmenším. Pranic se mi nelíbí plány vybudovat v Budapešti čínskou universitu. (Naštěstí se zdá, že vláda od tohoto projektu nakonec ustoupí.) A pranic se mi nelíbí, že v Maďarsku staví jadernou elektrárnu Rusové. Maďarskou prorodinnou politiku ale považuji za velmi promyšlenou a dobrou.

Britský Vrchní soud vydal v prosinci 2020 rozhodnutí, které se týká změn pohlaví u dětí. V kauze známé jako „Bell versus Tavistock“ soud konstatoval, že šestnáctiletí dospívající nejsou schopni dát informovaný souhlas k užívání blokátorů puberty. Někteří odborníci předpokládají, že přinejmenším Británii zaplaví v následujících letech vlna žalob na kliniky, které provádějí změny pohlaví. V Británii mohou o změnu pohlaví zažádat i nezletilí, aniž o tom informují rodiče.

Počet lidí žádajících o změnu pohlaví narůstá i u nás, ale jde nanejvýš o desítky případů. A ti, kdo si přejí své pohlaví změnit, čeká u nás dvouletá lhůta, během níž si mohou zejména nevratné kroky dobře rozmyslet.

V Británii jde ovšem o tisíce dětí. Kliniky, provádějící změny pohlaví, jsou velký byznys. Přitom neexistují žádné studie, které by prokázaly, že ti, kdo své pohlaví nechali změnit, se cítí lépe než původně. A dnes už by existovat mohly. Možnost změnit své pohlaví je sice relativně nová, nicméně příslušné operace již podstoupily celosvětově tisíce lidí.

Něco takového není v Maďarsku možné. Zatím. A já zatím nebudu vyzývat Marka Rutteho, aby s celým Nizozemím vystoupil z Evropské unie, když mají takový zákon, který podle všeho umožňuje zabíjet lidi. Prostě nemám víru na to, že v Nizozemí (nebo v jakékoli jiné zemi) jsou tisíce lidí, kteří si skutečně přejí zemřít.

Další oblast, v níž probíhají kulturní války, je oblast sportu. Sport, zejména olympijský, měl probíhat v míru. V antickém Řecku prý státy přestávaly po dobu olympijských her bojovat. Když vznikal Mezinárodní olympijský výbor, stanovil, že Olympijské hry nelze využívat k politické propagandě. A stejné pravidlo platilo v organizacích, které řídí jednotlivé sporty, tedy např. v UEFA. V poslední době ale vidíme, že toto pravidlo je porušováno. Nejznámějším projevem je spor o poklekání či nepoklekání. Poklekání je údajně bojem proti rasismu; jsem si jist, že tento projev rasismus nevymýtí.

Před několika dny se UEFA postavila proti záměru nasvítit při utkání Německa s Maďarskem mnichovský stadion v duhových barvách, což měla být propagace LGBTQX ideologie a políček maďarské vládě. Obávám se, že politická propagace se bude ve sportu nadále rozšiřovat; ovšem pouze budete-li stát na „té správné straně“ a bojovat „za dobrou věc“. Jestli mi něco připadá jako negace evropských hodnot, pak je to právě toto. Asi to bude tím, že stojím na té špatné straně.

  1. dubna 2021