Nevěřící, odejděte!

Nová kniha Michala Řoutila

Není to dávno, co vyšla Řoutilova kniha Katastrofa křesťanů, pojednávající o osudech arménského národa a arménské církve. Nyní přichází Michal Řoutil, odborník na orientální křesťanství, s novou knihou, pojednávající o dějinách a současnosti křesťanských komunit v řadě států Blízkého Východu (včetně Izraele a Palestinských území) a několika dalších zemí (konkrétně jde o Kypr, Pákistán, Afghánistán, Libyi a Súdán). Kapitoly věnované jednotlivým zemím začínají popisem příchodu křesťanství, osudu křesťanství po nástupu islámu, až po současnou situaci, kdy křesťanů v těchto oblastech valem ubývá a kdy se pronásledování křesťanů stává mnohem důslednějším a systematičtějším než dříve (jakkoli existují mezi jednotlivými státy značné rozdíly). Kniha obsahuje řadu fotografií. Seznam použité literatury tvoří 45 stran. Poznámky na konci knihy (tedy citace a zdroje) tvoří rovnou stovku stran. Kromě toho obsahuje kniha celou řadu tabulek; vesměs jde o demografické údaje o počtu obyvatel a o počtu lidí, hlásících se k jednotlivým vyznáním. Dále kniha obsahuje „Slovníček pojmů a schéma blízkovýchodních církví“ (o nichž průměrný Čech neví zhola nic a průměrný český křesťan takřka nic). Celkem má kniha 632 stran a rozhodně to není veselé čtení.

Úvodní kapitola začíná citátem rabína Jicchoka Adlersteina: „Pokud nás chcete pochopit, studovat náš příběh, poučte se o naší bolesti.“ Tato slova říkají židé křesťanům, kteří chtějí po holokaustu stavět nové mosty vzájemného respektu. Když se však křesťané zaposlouchají do židovského příběhu, překvapivě naleznou sebe sama /…/ Křesťané se stali novými židy /…/ Dnes již však křesťané židy překonali a stali se nejpočetnější pronásledovanou skupinou osob na tváři země.

V autorově úvodu najdeme větu „Kniha nemá konfrontační charakter.“ Připadalo mi to nemožné. Nicméně… autor má pravdu. Podobně jako kniha Katastrofa křesťanů na mě i tato nová kniha působila děsivě právě tím, že věcně popisuje, co se stalo, skoro až s jakousi odtažitostí, spjatou s přísnou vědeckou akribií. Přinejmenším na mě to působí mnohem silněji, než kdyby šlo o nějaký ideologický pamflet nebo emocionální popis dokumentovaných hrůz. V tomto ohledu před autorem smekám – v knize jsou pasáže, které jsem nedokázal ani přečíst, aniž by na mě padala jakási existenciální tíseň, natož abych byl schopen něco takového napsat.

Knihu recenzovali přední čeští (a jeden polský) odborníci na danou tématiku. Sám jsem neodborník na tuto tématiku a z uvedených jmen jsem znal jediné – Prof. PhDr. Luboše Kropáčka CSc., kterého jistě nikdo nebude podezírat z islamofobie.  Knihu vydalo nakladatelství Pavel Mervart. A kde si lze knihu objednat? Uvádím informace autora: Kniha stojí v plné ceně něco kolem 590,- Kč (http://pavelmervart.cz/kniha/neverici-odejdete-soucasne-pronasledovani-krestanu-ve-vybranych-zemich-blizkeho-vychodu-a-afriky-672/), dá se ale sehnat i za 420,- Kč (https://www.booktook.cz/p/neverici-odejdete-soucasne-pronasledovani-krestanu-ve-vybranych-zemich-blizkeho-vychodu-a-afriky/).

  1. prosince 2020

 

 

Heyer: Odvrácená tvář transgenderu

(recenze)

Walt Heyer je muž, který žil osm let jako transgenderová žena. Tématu se tedy nevěnuje s akademickým odstupem, ale na základě vlastních zkušeností.

Kdyby se nám podobná kniha dostala do rukou před padesáti lety, vůbec bychom nechápali, oč se jedná. Genderová ideologie tehdy neexistovala, nebo byla ještě v plenkách. Dnes jde o významné celospolečenské téma.

Před padesáti lety by možná někteří lékaři přemýšleli o možnostech operativní změny pohlaví; dnes se jedná málem o průmyslové odvětví. Tisíce lidí po celém světě podstupují takové operativní změny v naději, že tím vyřeší své psychické a jiné problémy. Potíž je v tom, že řada z nich zjistí, že tzv. „genderová dysforie“, tedy jakási nespokojenost s vlastním pohlavím, tím hlavním problémem nebyla. Bohužel, někdy to zjistí až v situaci, kdy jim byly odstraněny funkční sexuální orgány a byly nahrazeny orgány nefunkčními.

Významná část lidí, kteří změnu pohlaví podstoupili, této změny později lituje. První část Heyerovy knihy obsahuje třicet příběhů takovýchto lidí. Většina z nich podstoupila tzv. „detranzici“, jiní o ní uvažují. Lze předpokládat, že pokud bude dosavadní trend trvat, bude počet těchto lidí narůstat. Zatímco ty, kdo uvažují o „tranzici“, tedy změně pohlaví, mnozí lékaři, sexuologové a psychologové v jejich plánech povzbuzují, těm, kteří zvažují detranzici, se takové podpory nedostává. Walt Heyer patří k hrstce těch, kteří jim tuto podporu poskytují.

Druhá část knihy je věnována dětem. Při čtení této části na mě padala největší úzkost. Operativní změnu pohlaví v době puberty chápu jako zločin páchaný na dítěti, které ještě není schopno domyslet důsledky svého „informovaného souhlasu“, o němž Walt Heyer píše – a dokládá důkazy – že příliš „informovaný“ není. Třetí část knihy je nazvána „Fakta a informace“, ta přináší lékařský pohled na tuto problematiku a mimo jiné také svědectví o tom, jak se ti, kdo změnu pohlaví podporují, snaží umlčet ty, kteří před ní varují.

Ocituji odstavec, shrnující základní námitku autora: „Genderoví obhájci povzbuzují, ne-li přímo nutí rodiče a děti, aby se vydali na jednosměrnou cestu sociální, hormonální a fyzické tranzice. A činí tak bez jediné vědecky ověřené studie s kontrolním vzorkem, která by potvrdila, že tato léčba je bezpečná a z dlouhodobého hlediska efektivní. Je to velký experiment na dětech s mnoha riziky a důsledky. Dospělí, kteří dávají dětem právo zvolit si svůj gender, vůbec neberou v úvahu dlouhodobá rizika ve formě lítosti, nespokojenosti a sebevražd.“

České vydání této knihy je doplněno o vyjádření řady českých lékařů a sexuologů.

Knihu o 160 stranách vydalo nakladatelství Jiří Nosek – KLIKA v roce 2020. Přeložil Vítězslav Šťastný. Doporučená cena je 271 Kč. Knihu je možno objednat na internetové adrese https://alipro.cz/eshop/.

 

Nevýhra nad koronavirem

(úvahy moralizujícího starce)

Ve středu 25. listopadu jsem měl zvláštní prožitek. Kdybych byl huráchrismatik, možná bych tvrdil, že šlo o „zjevení od Pána“. Kdybych byl nevěřící skeptik, asi bych si řekl, že jsem si dal pět a pět dohromady a najednou mi to bylo jasné.

Oč se jedná? Ve středu mi došlo, že přijde třetí vlna. Nebo možná… že druhá neskončí. Parametry se trochu zlepší, mírně se nám uleví, a pak to přijde zas. Snad nás zachrání očkování. Vidím to jako dost pravděpodobné. Přitom jsme mohli nad touto pandemií zvítězit – to bychom ale museli mít jinou mentalitu. Pokusím se to vysvětlit.

Na jaře jsem se radoval z toho, že Izrael a Česká republika jsou jediné země, kde se na COVID-19 neumírá. Pár týdnů to skutečně platilo. A v říjnu přišel antiklimax: tyto země na tom byly ze všech nejhůř.

Mohli jsme pozorovat, jak různé země volí různou strategii. Jinak na to šli ve Švédsku, jinak ve Spojeném království, jinak ve Španělsku… Někdy se zdálo, že v nějaké zemi na to kápli, a tak byla tato země dávána za příklad, ale stačilo pár týdnů a všechno bylo jinak (nejvýraznější byl asi případ Švédska).

Mezi evropskými zeměmi jsou velké rozdíly – např. Slováci a Maďaři jsou na tom mnohem lépe než my a Poláci. Nicméně ani tam žádná sláva. A nejbohatší evropská země – malé Lucembursko – je na tom v některých parametrech nejhůř. Jako kdyby nám chtěl Pán Bůh připomenout, že bohatství nás nezachrání.

Osudy evropských strategií – jednou nahoře a jednou dole – zase jako by nám chtěly připomenout, že první budou poslední a poslední první.

Přitom není pravda, že by nad pandemií nešlo vyhrát. Je jedna země, která vyhrála úplně, a pak je několik, které vyhrály téměř.

Tou jednou zemí je Taiwan, ty další téměř vítězné jsou, Singapur, Jižní Korea a snad sem můžeme počítat i Japonsko. (Ke komunistické Číně se nevyjadřuji, protože jejím oficiálním údajům nevěřím. Možná také zvítězili, ale za cenu, kterou bych nebyl ochoten platit, proto tuto velkou zemi nechávám stranou.)

Uvedené země – s výjimkou Singapuru – jsou demokratické. Neplatí tedy teze, že demokratické země nejsou schopny podobné katastrofy zvládnout. (Singapur sice není demokratický, ale je to právní stát.)

Tajwan – 0 případů

Singapur – cca 5 případů denně

Jižní Korea – cca 300 případů denně – 55 milionů obyvatel!

Japonsko – 1900 případů denně – ovšem na 126 milionů obyvatel

Jak zvítězit? Ta rada není ani složitá, ani nějak překvapivá. Chtělo to vyhlásit hned na počátku maximální lock-down, tedy dočasné zmrazení ekonomiky a dalších aspektů života, maximální omezení mezilidských kontaktů, a především co nejméně výjimek. Po třech týdnech by virus „vyschl“, a když by se pak někde objevil, bylo potřeba danou rodinu/vesnici/oblast uzavřít na dalších 14 dnů. A kdyby se – nedej Bože – druhá vlna objevila, řešit ji opět se stejným odhodláním.

Proč to u nás nešlo a ve východní Asii šlo?

Rozdíl je ve vztahu k autoritám. V uvedených zemích můžeme ledacos kritizovat, ale ony neznají švejkování. A respektují autority. A asi také pociťují větší odpovědnost jednotlivce vůči celku.

Slyšel jsem – u nás – o případech, kdy zaměstnanci měli evidentní příznaky COVIDu. ale buď sami nešli na testy, aby rodina nemusela do karantény, nebo jim to zakazoval šéf (prý někdy pod hrozbou vyhazovu z práce), protože nechtěl přijít o pracovníky. Stačí, aby tento přístup mělo nějakých osm procent obyvatelstva, a vláda se může snažit sebevíc, ale k ničemu to nebude.

Pokud jde tedy o boj s koronavirem, Češi jsou světoví experti na dvojí: Jednak na nápady, jak vládní opatření obcházet, jednak na vymýšlení hypotéz, kdo za to může. V tom děláme velké objevy. Zprvu jsem si ty teorie ukládal do speciálního adresáře, že bych je někdy zkatalogizoval, podobně jako někdo sbírá poštovní známky, ale pak jsem to vzdal. Teorií bylo stále více a epidemie stále hrozivější.

Jinými slovy – na Dálném východě vítězí, protože mají více sociálního kapitálu. Lidé mají větší důvěru v to, že vládní opatření mají smysl, a smysl pro autoritu jim nedá, aby podváděli. Na druhé straně vláda se lidí nebojí – ona důvěra je zřejmě obousměrná. Kdyby se u nás začalo s radikálními opatřeními v září o dva týdny dříve, druhá vlna by nás patrně neminula, ale byla by podstatně slabší. A my bychom nebyli premianty. Jenže premiér se bál, co to s lidmi udělá. Oceňuji, že to přiznal a že se za to omluvil. Taková přiznání a takové omluvy mohou sociální kapitál zvýšit, ale půjde to – přinejmenším zpočátku – velmi pomalu.

Vidím nějaké řešení? Vidím, ale je to běh na dlouhou trať.

Teď je situace taková, že si zvolíme politiky, ale pak jim nevěříme. A dokonce jimi pohrdáme. Politici jsou ale limitovaní tím, jací jsme my. Zkusme si každý najít nějakého člověka, který nám může být morálním vzorem. A učme se od něj. Zvažme, zda mu nenavrhnout, aby šel do politiky.

Tím morálním vzorem nebude člověk, který nikdy nechybuje. Takový byl pouze Ježíš Kristus. Ale bude to člověk, který dokáže přiznat chybu a omluvit se. Jinými slovy: Dokáže činit pokání.

Jsem přesvědčen, že jen Bůh je schopen podstatně změnit charakter člověka k lepšímu. Držím ovšem palce každému, kdo to zkouší bez Boha. Čím poctivěji to bude zkoušet, tím lépe. A spousta proměněných jednotlivců znamená i proměněnou společnost. Jednejme tedy tak, aby k nám lidé mohli mít důvěru.

  1. listopadu 2020

 

Cesta z nevolnictví

(recenze)

Petr Hampl je rozporuplná osobnost. Když jeho jméno zmíním před některými svými přáteli a dokonce i příbuznými, vztyčí varovně prst a upozorní mě na některé jeho nepřijatelné názory. A je pravda, že některé jeho názory jsou nepřijatelné i pro mě.

Nicméně: Ať už jsou názory a postoje Petra Hampla jakékoli, neznám mnoho lidí – a v České republice vlastně nikoho – kdo by tak srozumitelně a dobře pojmenovával některé skutečnosti, které považuji za tragické a nebezpečné. Mohl bych zmínit odpor k migraci, ale to není to hlavní, co mě na Petru Hamplovi zajímá. V této otázce mám celkem jasno. Mé postoje jsou asi méně vyhrocené než Hamplovy, jsem celkově poněkud laskavější (alespoň to o mně někteří lidé tvrdí), ale jde o otázky, s nimiž nějak vnitřně nezápasím. Co mě trápí – a kde nemám jasno, natož pak řešení – je skutečnost, že bohatí jsou stále bohatší a chudí jsou stále chudší, a pak i skutečnost, že velké nadnárodní korporace jsou silnější než jednotlivé státy a silou svých peněz vnucují společnostem neomarxistickou agendu. Tento proces ale chápu jen jaksi mlhavě (přiznávám se, že v tom nemám příliš jasno) a ani Hamplova kniha tuto mlhu zcela nerozptýlila. Nicméně problémy alespoň pojmenovává a do určité míry popisuje i mechanismy, které jsou ve hře. Možná nejsem dostatečně vzdělaný, ale neznám nikoho, kdo by tyto věci pojmenovával a popisoval, a dokonce i nabízel určité řešení. Předem prozradím, že Hamplovo řešení nepokládám za realistické. Nepřináší-li Hampl správné odpovědi, alespoň si klade správné otázky.

Základní tezí je, že dnešnímu světu vládne „nová aristokracie“, kterou tvoří 3 – 5 procent populace (s. 18). Tato nová aristokracie (vysocí byrokraté a vysocí manažeři) „vytváří vlastní svět s vlastní morálkou, životním stylem, hudebním vkusem, stylem oblékání, kuchyní, pohledem na rodinu apod.“ (tamtéž). Hampl tvrdí, že „většina příslušníků nové aristokracie nemá žádné nebo téměř žádné kontakty s lidmi z nižších sociálních vrstev“ (s. 19).

Hampl tvrdí, že podobné rozvrstvení společnosti – tedy na aristokracii a zbytek populace – existovalo před vznikem národních států a rozvojem kapitalismu. Kapitalismus přinesl nepředstavitelný nárůst produktivity (s. 20) a rozdíly mezi vrstvami společnosti se začaly snižovat. „Sňatek knížete s pradlenou je skandálem, o kterém se mluví ještě po tisíci letech, zatímco sňatek předválečného továrníka s květinářkou je něčím sice málo pravděpodobným, ale nikoli děsivě skandálním.“ (s. 21. Zde můžete okusit nejen Hamplovy názory, ale i určitý literární humor, s kterým píše a který velmi oceňuji.) S nástupem globalizace a nové aristokracie ovšem toto sbližování a vědomí příslušnosti k jednomu národu mizí: „…manažer z pražské pobočky nadnárodní korporace nedokáže pochopit, proč by měl mít blíže k prodavačce z Nového Města nad Metují než k pasáčkovi z Mali. Ani jeden z nich není příslušníkem jeho kmene“ (s. 22). Národní stát je potenciálním centrem odporu vůči této nadřazenosti nové aristokracie (s. 28).

Hampl – podle mě pravdivě – konstatuje, že ačkoli se technologie neustále zlepšují, životní úroveň většiny obyvatel stagnuje nebo klesá. Úroveň škol se zhoršuje (s. 49).

Za období „s nejmenšími sociálními rozdíly v dějinách Západu“ považuje Hampl padesátá léta minulého století (s. 78). Byla to doba, kdy „společnost se stala celkem, kde lidé sdíleli přesvědčení, morální hodnoty a životní styl“ (s. 79).

Pak ale přišlo období, kdy „poprvé v moderních dějinách začaly univerzity produkovat tisíce naprosto nepotřebných absolventů a úřady sociálního státu začaly vytvářet programy prohlubující chudobu“ (s. 80). „Programy ‚války proti chudobě‘ vytvořily tisíce skvělých příležitostí pro lidi z vyšších tříd, ale situace chudých se přestala zlepšovat“ (s. 99). Na počátku těchto procesů napsal Friedrich A. Hayek svou knihu Cesta do otroctví, v níž popisuje počátek tohoto trendu. (Hampl mluví o „Cestě do nevolnictví“; název jeho knihy Cesta z nevolnictví je tedy narážkou na Hayekovu knihu.) K tomu se přidalo používání digitálních technologií: „V počítačovém světě je mnohem snadnější vytvářet mezinárodní komunity a fakticky se oddělit od svých spoluobčanů“ (s. 82). Jak funguje tento nový svět? „Nejvýznamnější rozhodnutí jsou často přijímána nikoli přímo v korporaci, ale v bankách a investičních fondech. Tamní manažeři už ani nepředstírají znalost toho, co podnik dělá, ale hodnotí vše podle výkazů. Přestalo záležet na lidech, přestalo záležet na strojích, přestalo záležet na kvalitě produktů. Zůstalo už jediné – bude z toho možné vyrobit správné účetní výkazy?“ (s.83). V tomto světě „i ti manažeři, kteří jsou dramaticky neúspěšní, odcházejí s dříve nepředstavitelnými zlatými padáky“ (s. 84). Pamatujete na finanční krizi z roku 2008? Ty zlaté padáky tehdy zaplatili daňoví poplatníci.

Hampl konstatuje, že „u naprosté většiny lidí je o jejich sociálním zařazení rozhodnuto už v okamžiku narození“ (s. 85). Potvrzuji: proto už „nefunguje“ americký sen, proto je u nás mizivá sociální mobilita. Platí to na obou stranách Atlantiku. Hampl dodává: Jako bychom se vrátili před průmyslovou revoluci.

Oceňuji, že Petr Hampl odmítá spiklenecké teorie. Neexistuje žádné spiklenecké centrum, které toto vše „řídí“. Je to vlastně mnohem horší: „Pár let úplné převahy progresivismu na školách a v médiích stačí k tomu, aby tisíc let vývoje bylo zahozeno a aby převládla tupá pověrčivost“ (s. 86).

V dalších částech knihy popisuje Hampl odlišnosti vývoje mezi Spojenými státy a komunistickým Československem a vysvětluje, proč vládnoucí byrokracie za komunismu nevytvořila plně rozvinutou „novou aristokracii“, a také proč a jak se Maďarsko vzepřelo globalizačním procesům. „Maďarsko je dnes asi jedinou zemí západního světa, kde se snižují rozdíly v životních šancích“ (s. 115). Máme o čem přemýšlet.

Neodpustím si jednu větičku z pojednání o odlišnosti Izraele: „Úspěšný evropský manažer je původní profesí šplhoun, úspěšný izraelský manažer je působní profesí bojovník“ (s. 118).

Kniha pak obsahuje část věnovanou generačním rozdílům. Jsou to zajímavé úvahy, k nimž se ale nemohu vyjádřit, protože s tímto tématem mám málo zkušeností. Hampl konstatuje – a dokládá řadou myšlenek od jiných autorů, sociologů a demografů – že existuje doslova „nenávist“ mezi mileniály a předchozími generacemi. Jsem asi odstíněn svou rodinou. O politice diskutuji se svými šesti dětmi a jejich životními partnery, a do značné míry i s bratrem a jeho dětmi. Zastáváme nejrůznější názory a teoreticky bych se tedy měl „nenávidět“ zejména se svým mladším synem, jenž je sympatizantem Bernieho Sanderse. Jenže vědomí, že nějak patříme k sobě, že jsme jedna rodina, má pro nás zřejmě větší význam než politické názory.

Další, rovněž velice zajímavá část, je věnována neomarxismu, který ovládl západní university. Neodpustím si alespoň jedno pozorování: „Za ‚konstrukt‘ je označováno všechno, co se nelíbí anticivilizačním extrémistům – pohlaví, láska, tradice, morálka, národ… A když je něco označeno za konstrukt, má to být co nejrychleji zničeno… Pravý opak je pravdou. Je pro nás biologicky přirozené, že se navzájem utvrzujeme v určitých pohledech a že je předáváme svým dětem“ (s. 149).

Závěr knihy je věnován rozboru rozvrstvení naší společnosti na „Aktivisty a dozorce“, kteří prosazují globalizační neomarxistickou ideologii, dále na „masové pracovníky a spotřebitele“, kteří se v novém prostředí snaží přežít, ale uvnitř jsou spíše skeptičtí, dále na „nezávislé“, mezi něž patří zejména dělníci, řemeslníci a poskytovatelé služeb, kteří vědí, že k nové aristokracii nikdy patřit nebudou, sledují jiné životní strategie a uchovávají si nezávislé myšlení, a konečně „tajní rebelové“, kteří jsou zaměstnáni v korporátním prostředí nebo ve státní správě. Nejsou k režimu loajální, ale dávají si pozor, aby nevzbudili nežádoucí pozornost. Chtějí v korporátním prostředí vydělat peníze – a pak se věnovat budování něčeho jiného.

Hampl tvrdí, že potřebujeme ideologii a vizi. S ideologií problém není – všichni tuší, že je „přirozené hájit své dějiny, svůj jazyk, svou rasu a své území“ (s. 281). Problém je podle Hampla s vizí. Vize, kterou líčí, obsahuje na prvním místě obnovu samostatného průmyslu. Ta prý poskytne tisíce nových pracovních míst. Podobně tomu bude se zemědělstvím a výrobou potravin. Součástí vize je i zmenšení rozdílů mezi Prahou, velkými městy a venkovem. Dostupnější bude i bydlení. Hampl tvrdí, že se zvýší i potěšení z práce.

Hamplova vize se mi líbí, o tom žádná. Problém vidím v tom, že by patrně bylo možné ji uskutečnit ve Spojených státech, ale ne v relativně malém státě uprostřed Evropy. Ke vzpouře proti globální aristokracii by muselo dojít v mnoha evropských státech najednou. Její zásadní porážku v jednom národním státě si nedovedu představit a nepovažuji ji za realistickou.

Přesto považuji Hamplovu knihu za nesmírně podnětnou. Nepřináší-li potřebné odpovědi, alespoň jasně a srozumitelně popisuje problém. Jsem si jist, že další myslitelé mají i díky Hamplovi na co navazovat.

Knihu o 295 stranách lze objednat na webových stránkách autora www.petrhampl.com. Předmluvu napsal v díle často citovaný sociolog Jan Keller.

  1. listopadu 2020

 

Pár aktuálních poznámek k politice a žurnalistice

Mnozí politici se žurnalistů bojí. Obávám se ale, že ne proto, že by se styděli za své názory, ale z poněkud jiných důvodů – za chvilku je zmíním. Přemýšlím o tom, jaké by to bylo, kdybych byl žurnalistou. Chtěl bych, aby se mě politici báli? A čeho by se měli bát?

Zapnuté mikrofony

Poměrně často se stává, že nějaký politik je přesvědčen, že jeho slova nikdo nenahrává, a utrousí nějakou ošklivou poznámku o jiném politikovi. Nedávno se to u nás stalo, když se ministryně Jana Maláčová vyjádřila nelichotivě o předsedovi vlády.

Vícekrát se to stalo v poslanecké sněmovně. A předsedovi slovenské vlády Igoru Matovičovi se to nedávno přihodilo dokonce přímo v Bruselu.

Trochu se pochválím. Kdybych byl politikem, měl bych v tomto ohledu pokoj. O svých protivnících, či lépe řečeno o lidech, kteří se mnou nesouhlasí, se v soukromí vyjadřuji se stejnou úctou jako ve svých článcích. A dokonce to myslím naprosto vážně. Proto se nemusím bát, jsou-li někde zapnuté mikrofony.

Přistihování

Dalším oblíbeným sportem, který žurnalisté často provozují, je snaha politika při něčem přistihnout. Může to mít takové formy, jako náhodná (?) přítomnost fotografa v noci u Vyšehradské kapituly. Vůbec nejsem rád, že se bývalý ministr Prymula sešel s několika dalšími lidmi v uzavřené restauraci, ale pochopitelně se vtírá myšlenka: Nebylo to cosi jako fotopast? A tak člověka čeká nezvané dilema: Má mi víc vadit způsob, jak se u nás dělá politika, nebo způsob, jakým se dělá žurnalistika? To, co by bylo správné, je nasnadě: Politická jednání by se měla vést na ministerstvu, na úřadu vlády, potažmo v parlamentu, a měl by z nich být pořízen záznam. Předešlo by se tak spekulacím, kdo, co a proč skrývá. Ale nemá mi spíš vadit chování žurnalistů, kteří sice nemohou rozhodnout, kdo do vlády přijde, ale mohou rozhodnout o tom, kdo z ní vypadne?

Politici si musí dávat hodně velký pozor na maličkosti, které „normální“ člověk vůbec neřeší. O tom by mohl vyprávět Miroslav Kalousek, který si neprozřetelně dal pivo v restauraci svého známého. Škoda, že se před tím otíral o pana Prymulu.

Přitom tyto dvě události nejsou srovnatelné. Miroslav Kalousek v té restauraci nevedl žádné jednání. Přiznám se, že být já žurnalistou, nechal bych ho žít. Udělal hloupost, které se věnovalo zbytečně moc minut vysílacího času nebo řádků v novinách, a to v době, kdy řešíme mnohem závažnější věci. Jenže… když od pan Kalousek si taky neodepřel příležitost se o pana Prymulu otřít.

Kdybych já byl politikem, nedělal bych to.

Vyvozování

Konečně třetí nešvar, který mě netěší, je to, čemu říkám vyvozování. Politik během interview něco řekne, a žurnalista, který se ptá, z jeho slov vyvodí něco, o čem ví, že to tak politik nemyslí. Tím zahání politika do defenzívy, a když ho má v koutě, snaží se z něj vymámit nějaké vyjádření o jiných politicích, ať už z vlastního nebo opačného tábora, a tím rozjitřit vztahy mezi politiky. Je to trochu inteligentnější než onen trik s puštěnými mikrofony, ale hezké to není.

Proč to tak je?

Já vím, bez těchto triků by byla žurnalistika pro mnohé nudná. Vím, že takto pracující žurnalisté by mně asi poradili, abych četl spíše odborné časopisy. Skandály jsou to, co se dobře prodává a co zvyšuje čtenost. My křesťané bychom se na tom ale přesto podílet neměli. A je dobré si uvědomit, že pod tlakem takto provozované žurnalistiky se do politiky pouštějí lidé určitého ražení. Já bych třeba politikem být nemohl, protože mě vždycky napadne, co jsem měl říci, až když je po všem. Politik musí být pohotový. A pak by mě také nebavilo neustále se bránit nařčení, že jsem veden nějakými nečistými motivy. V politice tedy může uspět spíše člověk pohotový než člověk odborně zdatný.

Občas se někdo takový narodí. Myslím, že takovým člověkem byl T. G. Masaryk. Stojí za to, o takových lidech přemýšlet, takové lidi vyhledávat, za takové lidi se modlit.

Pravdu mohou mít ti, kdo kterých bychom to neřekli.

Občas se stane, že pravdu má někdo, jehož životní styl nám naprosto nesedí. Kdybych žil v Británii koncem roku 1938, možná bych považoval Nevilla Chamberlaina za úžasného mírotvorce. Tak ho asi chápala snad polovička Britů. A pak přišel Winston Churchill, na jehož životní styl bych hleděl velmi kriticky, a zachránil Británii, ne-li Evropu. S tím se prostě musíme smířit. To neznamená, že takové lidi máme napodobovat v tom, co se nám nelíbí, ale měli bychom být natolik velkorysí, abychom byli schopni přiznat, že náš odpůrce měl pravdu a my jsme se mýlili.

Děkuji vám, že jste tento poněkud moralizující komentář dočetli až sem, a nyní se až do konce tohoto dne pusťme do snahy udělat své okolí příjemnějším. Vždyť tento den je prvním dnem zbytku našeho života!

  1. listopadu 2020

 

My jsme to říkali

Několikrát jsem v posledních měsících kritizoval nekonkrétní a neosobní dělení na „my“ a „oni“. Tato zájmena jsou často používána v nenávistných článcích, z nichž není patrné, kdo jsou „my“ a kdo jsou „oni“. Proto hned na začátku vysvětlím, koho mám na mysli. „My“ jsme ti, kdo už zhruba deset let upozorňují, že přijímání muslimských migrantů představuje pro Evropu velké nebezpečí.

Větu, která tvoří název článku, nepíšu a nevyslovuji s nějakým zadostiučiněním. Dokonce bych byl rád, kdybych se celou tu dobu mýlil a kdyby integrace muslimů probíhala pokojně a úspěšně. Ano, je mi jasné, že někteří mě přiřadí do tábora lidí, kteří jsou skutečně netolerantní a nenávistní a cítí se nadřazeně nad jinými etniky či náboženstvími. A nebylo vůbec příjemné nechat si nadávat do xenofobů, islamofobů apod. Když jsme s přáteli organizovali přesídlení několika iráckých křesťanských rodin v rámci projektu Generace 21, byl jedním z mých motivů prakticky dokázat sám sobě, že jsem ochoten pomáhat skutečně potřebným, a že nelituji vynaložených prostředků (a nebylo jich málo), času a především energie. Předem jsem počítal s tím, že lidé budou říkat, že pomáháme „za peníze daňových poplatníků“ (nebyla to pravda) a že proti nám budou stát lidé, kterým vadí, že pomáháme jen křesťanům, a lidé, kterým vadí, že vůbec někomu pomáháme.

Nicméně právě cesta do Iráku a kontakt s tamními lidmi mně jen potvrdily to, co jsem si myslel už dříve, totiž že s muslimy budou v Evropě problémy. Teď, po několika tragických událostech ve Francii a ve Vídni, došlo u politiků, ale i v médiích, k posunu. Už se v mainstreamu neříká, že tyto útoky „nemají nic společného s islámem“. Politici i žurnalisté uznávají, že integrace se nedaří. Už se mluví o teroristickém útoku i tam, kde se dříve říkalo či psalo, že vrah „měl psychické problémy“, a věc se posouvala z roviny politické a náboženské na rovinu psychologickou.

Znovu říkám: Nejde mi o nějaké osobní zadostiučinění. A jsem rád, že k zmíněnému posunu došlo. Dřívější přístupy – strkání hlavy do písku a popírání, že problém existuje, nebo že je vážný – totiž nevedly k žádnému řešení. Nemůžete léčit nemoc, nestanovíte-li diagnózu. Pokud se tvrdilo, že evidentně teroristické útoky jsou vlastně důsledkem psychických problémů nějakého jednotlivce, věc neměla řešení.

Obávám se ale, že tento posun nestačí. Francouzský prezident Macron přišel s nápadem, že by si Francie měla vyškolit „vlastní imámy“, kteří by šířili tolerantní islám. Naše zkušenost s komunistickou vládou by mu mohla pomoci nahlédnout, že něco takového je nesmysl. Islám je obrovská duchovní síla, kterou si nelze takto ochočit. Komunisté si potřebovali vytvořit loajalistické křesťany. Pro nekatolíky dali dohromady tzv. Křesťanskou mírovou konferenci, která byla schopna dojít tak daleko, že schválila sovětskou invazi do Afghánistánu. Pro katolíky měla analogickou organizaci „Pacem in terris“. Duchovní, kteří se v těchto organizacích angažovali, sklízeli právem pohrdání svých souvěrců. Když mírní křesťané na tuto věc nenaletěli, tím spíše rázní muslimové. (Stejného názoru je znalec blízkovýchodní politiky Daniel Křížek – viz jeho článek „Snaha států vychovat vlastní imámy je nereálná“, Lidové noviny 3. 11. 2020).

Evropské státy se snaží monitorovat nejradikálnější muslimy, ovšem je to věc nesmírně nákladná, byť, dá se říci, poměrně úspěšná. Veřejnost se moc nedovídá o tom, kolik teroristických útoků bylo zmařeno.

Paradoxně to byl ministr vnitra za Stranu svobodných, kterému se podařilo rozvrátit rakouskou tajnou službu, což přispělo k tomu, že varování slovenské tajné služby před teroristou, jenž vraždil ve Vídni, vyšlo naprázdno (terorista byl na Slovensku přistižen při snaze koupit si munici). Tajné služby vědí své, a kdyby jejich vedoucí mohli mluvit, tak by patrně v minulosti často mluvili jinou řečí než politici.

Co teď? Muslimské menšiny se už západoevropské státy nezbaví. Teroristé vraždí v kostelích, kde proti nim stojí přestárlí duchovní a několik hodně starých dam. Teroristé by se možná rádi utkali s mladými silnými muži, jako jsou oni sami, jenže takoví do kostelů, zejména ve Francii, už nechodí. Jelikož vrátit muslimy do země původu se nepodaří, nezbývá opravdu než usilovat o integraci, aniž bychom slevili z vlády zákona a přístupu padni komu padni. Netroufnu si tipovat, zda se to podaří. Lehké to určitě nebude, ale jinou cestu nevidím.

Tedy, ještě jednu ano… My křesťané bychom k nim měli hledat cestu a vyprávět jim o Ježíši Kristu.

Ale rozumím tomu, proč máme zákony nastavené tak, že sem muslimové neproudí, a že naše státní orgány mají pod kontrolou, kdo do naší země cestuje. Jen bych byl raději, kdyby byl vstřícnější vůči těm, kdo pomoc potřebují a kdo by pro nás hrozbou nebyli. Třeba vůči čínským křesťanům.

Chci zdůraznit, že necítím sebemenší zášť vůči jednotlivým muslimům. Snažil jsem se s některými si pohovořit, když jsem byl v Tunisku. Zajímavé bylo i setkání s Kurdy. Ale naše vláda je odpovědná především za naši zemi, za naše obyvatelstvo, a chceme-li, aby u nás nedocházelo k teroristickým útokům, pokračujme v dosavadní politice.

A kde můžeme, tam pomáhejme. Všem, včetně muslimů. Ovšem v jejich zemi původu.

  1. listopadu 2020

 

Čas na poslušnost

Koronavirová pandemie je fenomén, na který se žádná vláda nemohla připravit. Jistě, vlády mohou (a měly by) mít určité plány pro případ pandemie, nicméně detailně připravena nemohla být žádná vláda, protože žádná vláda nikdy neměla s podobnou krizí zkušenost.

Co můžeme my, čeští křesťané, v dané situaci dělat?

Co kolem sebe pozorujeme?

Jakýmsi českým národním sportem je snaha obejít ústavu a zákony. A také to, čemu se říká „ústavní zvyklosti“ a co je v praxi snad stejně důležité jako ústava sama. Bohužel, tento sport provozují i nejvyšší představitelé našeho státu. Obyvatelstvo za svými představiteli nezůstává příliš pozadu (nebo je to možná naopak: vrcholní představitelé v této věci reprezentují postoje obyvatel), což vede k tomu, že různé předpisy a nařízení se obcházejí. Lidé zkoušejí, až kam ze zajít, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.

Nicméně soudím, že v současné době uděláme dobře, když budeme vládu poslouchat.

Jako křesťané víme, že podle Písma, konkrétně podle 13. kapitoly Pavlova listu Římanům, máme vrchnost poslouchat. A podle téhož Pavla se máme za vrchnost modlit (viz 1. Tesalonickým 2).

Teď ale běžné chápání těchto míst Písma zdánlivě trochu zpochybním. Tvrdím, že „vrchností“ z 13. kapitoly Římanům jsou pro nás nikoli prezident a vláda, ale ústava a zákony. Písmo nezachycuje proměnu evropského (a díky Evropě nyní téměř celosvětového) způsobu vládnutí od absolutistických forem vlády (především tedy absolutistické monarchie) v podobu demokratickou, založenou na ústavě a zákonech, kterým se podřizují vrcholní představitelé státu (představitelé, nikoli samovládci). Věřím, že tato proměna odpovídala Božím záměrům a za možnosti demokratické vlády jsem vděčný. Naše loajalita tedy patří v první řadě ústavě a zákonům, nikoli prezidentovi, ústavě poddaným králům či královnám, ministrům a dalším představitelům. Proto se také v demokratických státech přísahá na ústavu, místo aby se přísahala věrnost králi nebo jinému panovníkovi, jak tomu bylo v předdemokratických časech. Toto je dobré mít na paměti, když vás nějaký nepříliš bystrý křesťan přesvědčuje, že máte bez reptání přijmout jakýkoli počin prezidenta, byť je tento počin třeba v evidentním rozporu s ústavou.

Přesto opakuji: Uděláme dobře, když budeme v současnosti vládu poslouchat.

Znamená to snad, že si myslím, že vláda dělá všechno nejlépe? Nikoli. Myslím si ale, že nikdo z nás v současné době neví, co je to „nejlépe“. Nařídit nošení roušek nebo ne? Zavřít školy, nebo ne? Omezit cestování, nebo ne? Na tyto a podobné otázky existuje bezpočet odpovědí, vyslovovaných s větší či menší vehemencí, podle temperamentu těch, kdo se k nim vyjadřují. Nějaké věci se mi mohou zdát či nezdát, stejně jako komukoli z vás.

Přesto opakuji: Uděláme dobře, kdy budeme v současnosti vládu poslouchat.

Vím, že ministři jsou podobně padlá stvoření jako všichni ostatní. Nemyslím si, že jsou stoprocentně vedeni naprosto nesobeckými motivy. I v tom jsou stejní, jako my. Ostatně, z nás vzešli, my jsme si je zvolili, jsou to opravdu naši „představitelé“. Nicméně věřím tomu, že když dělají různá rozhodnutí, snaží se danou situaci vyřešit co nejlépe. Z prohloubení této krize nebude mít nikdo z nich žádný zisk. Pokud se jimi přijatá opatření osvědčí, nikdo je za to moc chválit nebude. Pokud se neosvědčí, pořádně to schytají. Vždyť jsou v čele státu, jehož možná několik milionů občanů už teď ví, co měla vláda dělat jinak.

Vedla by si opozice podstatně lépe? Možná ano, ale rozhodně bych na to nevsázel. Opozice nemá s podobnou situací o nic víc zkušeností než vláda. Měli bychom se poučit od jiných zemí? Jsou dvě země, které si zřejmě s epidemií poradily, a v obou z nich shodou okolností žijí Číňané. Z jedné bych si rozhodně poučení nebral – jak tušíte, mám na mysli komunistickou Čínu. Z druhé bych si naopak poučení chtěl vzít – mám na mysli Taiwan, který je už přes 200 dní bez onoho hrozného koronaviru. „Výhodou“ komunistické Číny je, že se nemusí moc ohlížet na lidi. Předností Taiwanu je, že je to demokratická země, která na lidí hledí, ale kde si miliony obyvatel zřejmě o sobě nemyslí, že jsou všichni zdravotní experti, podobně jako si nemyslí, že jsou vlastí milionů fotbalových nebo hokejových trenérů. Rozpoznali, kdy je čas na poslušnost a kázeň. Asi se tam neděje to, o čem mám kusé zprávy: Vedoucí určitého podniku zakazuje zaměstnancům podstoupit testy, protože on na koronavirus nevěří a nehodilo by se mu, kdyby pár procent jeho zaměstnanců zůstalo doma v karanténě. O lidech, kteří vládní nařízení porušují, vám asi vyprávět nemusím – jsem si jist, že někoho takového znáte sami.

Setkal jsem se – jak asi jinak – s křesťany, kteří říkají: „Máme přece Ježíše, máme víru, nebojíme se!“ Ano, já také věřím, že Hospodin kraluje. Ale když vidí na domě nápis „pozor, padá omítka“, tak raději přejdu na druhou stranu, a vůbec si nemyslím, že jsem své vyznání, že Hospodin kraluje, nějak popřel.

Druhá věc, kterou bychom dle mého názoru dělat neměli, je šířit názor, že to všechno „někdo řídí“. Přitom je dle mého názoru jasně patrná jakási celosvětová bezradnost. Ano, Boží nepřítel, se patrně raduje. Rád by to řídil. Ale nemůže – pokud mu sami nedáme prostor. Dovol mi osobní otázku: Kdo řídí tebe? Ježíš, nebo Boží nepřítel? Pokud Ježíš, jak to, že šíříš neověřené poplašné zprávy? Ježíš klade velký důraz na pravdu a na osobní odpovědnost. Možná po tobě ani nechce, abys řešil otázku, „Kdo za to může?“ Abys byl v době koronaviru dobrým Ježíšovým svědkem, nemusíš vědět, kdo ten koronavirus pustil do světa.

Pamatujme na to, že ministři, kteří o něčem rozhodnou, nesou kůži na trh. Pokud se rozhodnou špatně, bude zle. A všichni budeme vědět, že se rozhodli špatně. Naproti tomu různá sdělení internetových vševědů o tom, jak „nám lžou“ a jak je všechno jinak, zůstanou nepostižitelná, protože jsou často anonymní, a pokud nikoli, stejně se zpravidla autorů nedopídíte. Mluvím z vlastní zkušenosti.

Proto ještě jednou radím: Dbejme na vládní nařízení. A modleme se. Za vládu. Za to, aby Bůh vztáhl jsou mocnou ruku a učinil tomu koronaviru přítrž. Aby lékaři brzy přišli s účinnou vakcínou. A abychom nebyli lehkověrní.

  1. listopadu 2020

 

Nač si dávat pozor v kulturní válce

Nedávno jsem dostal e-mailem krátké video. Byla to sekvence záběrů, podle všeho pořízených fotoaparátem v mobilním telefonu. Na každém záměru nějaký černoch nebo skupina černochů napadli surově nějakou bělošku, případně bělocha. Záběry to byly velmi ošklivé a domnívám se, že byly autentické. Nebyly ovšem doprovázeny žádným textem – kde a kdy se to stalo apod. Bylo zřejmé, že hlavním záměrem tohoto sestřihu bylo vyvolat v běloších pocit ohrožení a nebezpečí. Celé několikaminutové video apelovalo na lidské emoce.

Znovu opakuji, nemám důvod záběry samé považovat za neautentické. A protože se kulturních válek účastním, snažil jsem se vnitřně od celé věci trochu poodstoupit a pozorovat své emoce – nakolik je to vůbec možné. Bublalo ve mně stále větší rozhořčení – a narůstal i pocit ohrožení.

Jenže pak se ozval rozum. A vyprodukoval dvě dle mého názoru důležité myšlenky. První byla, že podobný film by se zřejmě dal pořídit i v opačném gardu – tedy řada záběrů, na nichž běloch – či skupina bělochů – napadá nějakého černocha či černošku. A podobný film by vyvolal úplně stejné emoce: strach, pocit ohrožení, rozhořčení.

Druhá myšlenka je tato: Je nepochybné, že někdy napadají černoši bělochy a jindy běloši černochy. Měla by nás ale zajímat statistika. Které útoky jsou častější? Jsou útoky z jedné strany marginální a z druhé strany převažující, nebo jsou si obě strany zhruba fifty-fifty?

A pak se objevila třetí myšlenka: Jak z této šlamastyky ven? A pomůže rozesílání takových videí řešení této situace? Jaký má být jejich účel?

Domnívám se, že jde jen o přilévání oleje do ohně. Proto fakticitu těchto záběrů nijak nezpochybňuji, ale zásadně je nepřeposílám, protože bych tím problém nevyřešil. Takováto videa slouží primárně posílení bublinové identity.

Z podobného soudku jsou i reakce na dění ve Venezuele nebo nyní v Bělorusku. Tuším, že ze stejného zdroje jako zmiňované video jsem dostal fotografii z mítinku přívrženců venezuelského prezidenta Madura. Ta fotografie mě zřejmě měla přesvědčit, že davy stojí za Madurem. Tady ovšem – pokud jde o statistiku – zdaleka netápu tolik jako při onom prvně zmiňovaném videu. Z Venezuely už emigrovaly přes tři miliony lidí, asi desetina obyvatelstva. Jistě, Maduro má stále ještě hodně přívrženců. Jsou to patrně zejména rodiny, jejichž živitel pracuje u policie nebo v armádě, případně v jiné nezbytné státní instituci. Většina obyvatel žije v bídě, ale tito lidé mají stále co ztratit. Taková fotografie tedy nedokazuje vůbec nic a žádného myslícího člověka nemůže překvapit.

Podobně jsem dostal videozáběry a fotografie z mítinků nebo pochodů na podporu běloruského prezidenta Lukašenka. Nemám sebemenší důvod pochybovat o jejich autenticitě. Když dochází k hlubokým politickým změnám, nebývá to tak, že by jedna strana vedla 99:1. A žádný soudný člověk nebude pochybovat, že určitá část společnosti stále za Lukašenkem stojí. Nicméně nelze pochybovat ani o tom, že protestní pochody proti zfalšovaným volbám byly mnohem silnější a nepochybně i spontánnější.

Kdo to platí?

Četl jsem tvrzení, že na demonstrace na podporu diktátora Lukašenka byli prý lidé sváženi autobusy obstaranými Lukašenkovými příznivci. Považuji to za pravděpodobné, ale nechci tím argumentovat. Jedním z hlavních argumentů našich podporovatelů různých diktátorů totiž je, že protestující jsou někým zaplaceni. U nás nepřátelé svobody šíří tuto lež o „chvilkařích“. Moje děti na těch demonstracích byly, a nikdo nic nedostal… A mám spoustu přátel, kteří tam také byli, a taky nic… Dokud jsem bydlel v Praze, občas jsem taky na nějakou prý „zaplacenou“ demonstraci zašel, a nějak jsem zase nenatrefil na nikoho, kdo by mě za to odměnil.

Ale nejde jen o demonstrace. Lidé, kteří mají takový trochu volnější vztah k pravdě a nějakým ověřováním se nezdržují, označí za „uplaceného“ téměř každého, kdo zastává jiný názor – třeba ekologické aktivisty. Sám jsem podobnou pomluvu zažil při snaze dopravit do České republiky irácké křesťany. Z mnoha stran jsem slyšel, že to děláme, abychom se obohatili. Argument „je to uplacené“ má vždy podsunout protivníkovi nečistý motiv: Nedělá to z přesvědčení, dělá to z mrzké zištnosti. Někteří lidé si zřejmě nedovedou představit, že někdo jiný má jiný názor, o kterém je opravdu přesvědčen. Zřejmě uvažují takto: Pokud si nemyslí totéž, co já, tak je „buď blbej, nebo navedenej“. Tento postoj pochopitelně spolehlivě znemožní jakoukoli věcnou debatu.

Dospěl jsem k názoru, že je lepší nedívat se na televizi. Výjimkou mohou být investigativní pořady nebo interview, jaké praktikuje např. DVTV. Záběry z míst aktuálního dění lze velmi snadno zmanipulovat nejrůznějšími směry. Kupříkladu smrt George Floyda je zachycena na celé řadě videí. A je velice důležité, jestli se díváte na to, co se dálo před jeho zatčením, nebo co se dálo po jeho zatčení. Možná někde existuje propojení obojího – nemám čas se po tom pídit. Ke mně se dostalo vždy jen buď to první, nebo to druhé. Při tom prvním se budete hněvat na George Floyda, při tom druhém na policisty, kteří ho zatýkali.

Na „nasvícení“ totiž hodně záleží. Prosím, nerozhodujte se (jen) na základě fotek a videí. Angela Merkelová se prý rozhodla otevřít hranice, když viděla fotografii tříletého kurdského chlapečka původem ze Sýrie Alana Kurdiho, který se utopil při plavbě na řecký ostrov Kós. Ne, nejde o to, abychom podobné záběry brali se stoickým klidem a nepociťovali žádné emoce. Nicméně rozhodnutí nemůžeme dělat primárně na základě emocí – to dopadá mnohdy velice zle.

Závěrem: Dávej si dobrý pozor, na co se díváš. A snaž se přitom po očku pozorovat svoje emoce. A přemýšlej, co bys mohl udělat, aby to situaci skutečně řešilo a nebylo přiléváním oleje do ohně.

  1. září 2020

 

Bělorusové a my

S napětím a s určitou bezmocí sleduji zápas mezi diktátorem Lukašenkem a velkou částí jeho vlastního národa. Obávám se, že Lukašenko i pro tentokrát zvítězí, protože mu zůstala věrná většina silových složek (policie a armády) a protože prezident Ruské federace Putin udělá vše pro to, aby v Bělorusku nezvítězila skutečná demokracie. Možná čeká Bělorusko podobný scénář jako kdysi normalizační Československo, ovšem bez vojenského obsazení. Dnes probíhá válka především v kyberprostoru, přesuny tanků nejsou nezbytné.

Začnu pár slovy o diktátorech. Domnívám se, že Vladimír Putin zfalšoval jedny prezidentské volby, v nichž by i bez falšování zvítězil. Pravda, nikoli tak výrazně, jak naznačovala zpráva volební komise, ale přes to… Kdyby Lukašenkova „volební komise“ ohlásila výsledek 53 procent pro Lukašenka a 44 procent pro Svjatlanu Tichanouskou, byl by v těchto dnech v Bělorusku patrně již klid. Sice by to bylo také zmanipulované, ale přece jenom uvěřitelnější než oznámených 82 procent pro Lukašenka. Někteří diktátoři zkrátka potřebují mít pod palcem všechno: To, že dokáží volby zmanipulovat, je pro ně důležitější, než jaká budou konkrétní oznámená čísla. Kromě toho žijí v jakémsi vlastním světě. Nemohu zapomenout, jak se Gustáv Husák rozplakal dojetím, když byl v roce 1985 opět „zvolen“ prezidentem. Možná si myslel, že ho poslanci tehdejšího „parlamentu“ opravdu mají rádi.

Alexandr Dubček zřejmě do poslední chvíle věřil, že Sovětský svaz proti „Pražskému jaru“ nezasáhne. Podobně – byť jde o zcela jiný kontext – Lukašenko dnes možná opravdu věří, že desetitisícové demonstrace proti němu vyvolávají nějaké nepřátelské síly ze západu. Žije svůj vlastní příběh, který je ve stále větším rozporu s tím, co prožívá jeho národ.

Čechům a Slovákům v roce 1968 nešlo o změnu politické orientace. Volání po neutralitě se objevilo až po srpnové invazi. Podobně Bělorusům nejde dnes o změnu politické orientace. Běloruští demokraté nežádají zpřetrhání pevných svazků s Ruskou federací a vstup Běloruska do NATO a EU. V současnosti jim jde především o to, aby běloruská policie nemlátila a nemučila vlastní občany. Právě nepřiměřenost policejních zásahů mobilizovala i řadu lidí, kteří volili Lukašenka. Lukašenko si zbytečně zkomplikoval situaci.

Češi a Slováci měli před rokem 1968 Rusy opravdu rádi. Srovnatelně kladný postoj měli k Rusům už jen Bulhaři, kterým Rusové (nikoli ovšem carská vláda!) vydatně pomáhali v jejich boji za nezávislost v 2 polovině 19. století (zejména v roce 1878). Brežněv a ostatní moskevští mocipáni si možná mysleli, že Čechům a Slovákům „prodají“ svůj narativ o „záchraně“ Československa před imperialisty. Patrně ale tušili, že tím definitivně ztratí sympatie západoevropských levicových hnutí. Nicméně stálo jim to za to. Diktátoři jednoduše demokracii nemohou připustit. Proruské sentimenty se sice do naší země vracejí, ale chybí jim ona vřelost a jakási nezávislost na politice, kterou se tyto sentimenty vyznačovaly před srpnovou okupací. Podobně až anexe Krymu byla podnětem k výraznému posílení ukrajinské identity. S něčím takovým můžeme očekávat i u Bělorusů, pokud by Rusko nějak otevřeně zasáhlo ve prospěch diktátora (kterého Putin z nejrůznějších důvodů nikterak nemiluje). Putin si je toho možná vědom a o přímém zásahu zřejmě neuvažuje. Ostatně – jiných pák na Bělorusko má víc než dost.

Ať si pan Michal Pullmann říká co chce, na normalizaci byla nejhorší beznaděj, která společnost zachvátila. Myslím na řadu dospívajících dětí, které spáchaly sebevraždu, když viděly, jak jejich otcové „prekabátili“ – zapřeli své skutečné postoje (což mnohdy zdůvodňovali právě ohledem na své potomky). Jenže (mnozí) lidé nemohou trvale žít v celoživotním pokrytectví.

Obávám se, že podobnou beznaděj budou zakoušet mnozí mladí Bělorusové, pokud se Lukašenkovi opravdu podaří Bělorusko „normalizovat“.

Objektivně vzato má demokracie šanci tam, kde jsou splněny dvě základní podmínky. První je existence právního státu, druhou je dosažení určité míry ekonomického rozvoje. Proto např. Portugalsko a Španělsko přešly k demokracii poměrně klidně. Jistě, v obou zemích vládli diktátoři. Ve Frankově Španělsku by se ale nemohlo dít totéž, co v Bělorusku, totiž že policisté vytáhnou z auta řidiče, který se žádných demonstrací nezúčastnil a ani to neměl v úmyslu, a zmlátí ho do krve. Celý prostor, ovládaný nejprve carským Ruskem a posléze Sovětským svazem, byl právního státu „prost“ – snad s výjimkou Finska, které sice do roku 1918 rovněž náleželo k carské říši, ale těšilo se poměrně velké autonomii s fungujícím parlamentem. To je nyní pro Bělorusko velké minus. Velkým plus naopak je poměrně rozvinutá a v rámci možností fungující ekonomika. Ta by byla s demokracií kompatibilní.

Často v kázáních říkávám, že nezáleží tolik na okolnostech našeho života, jako spíše na naší reakci na tyto okolnosti. Z hlediska šíření evangelia není diktatura žádnou překážkou. Odvažuji se dokonce tvrdit, že probuzení, které jsme zakoušeli v evangelickém sboru „Na Maninách“ v 80. letech, by možná nenastalo, nebýt normalizace. Komunistický režim tvrdil, že náboženství je pro staré báby v prázdných chladných kostelích; když ale někdo přišel na Maniny, našel tam zejména vysokoškolské studenty, tísnící se ve vydýchaném a rozhodně ne chladném prostoru. Nechci tím říci, že přeji Bělorusům normalizaci, aby se evangelium snáze šířilo; chci tím ale říci, že z hlediska evangelizace není Lukašenko překážkou, byť patrně bude pronásledovat i církve, neboť ty se vesměs postavily ne-li přímo na stranu demokracie, tedy v každém případě proti nekontrolovanému a nesmyslnému násilí. Přeji běloruským křesťanům, aby zůstali nezlomení, aby nazývali věci pravými jmény, a aby jejich společenství byla místy pravdivosti a vzájemného povzbuzování. A jsem vděčný za ty Čechy (a Češky), kteří běloruským křesťanům (a nejen jim) nezištně pomáhají. Z bezpečnostních důvodů je tady jmenovat nebudu, ale raduji se z toho, že jejich jména jsou zapsána v nebesích.

  1. srpna 2020

 

Kvóty, volný obchod a EU

Moje maminka byla na jednu stranu nadšená příznivkyně Evropské Unie, ale na druhou stranu by nepochybně podporovala snahy uzákonit, aby 85 procent zemědělské produkce prodávané v supermarketech pocházelo z České republiky. Maminky jsem si velmi vážil a měl jsem k tomu řadu důvodů, ale v této věci bych smýšlel přesně opačně: Nebyl jsem nadšeným příznivcem Evropské Unie, ale rozhodně bych byl proti plánovaným kvótám.

Hlasoval jsem proti vstupu do Unie, ale kdyby se dnes pořádalo referendum o vystoupení, hlasoval bych proti vystoupení. Ne snad proto, že bych byl nadšeným příznivcem EU, ale proto, že by vystoupení mělo katastrofální důsledky pro ekonomiku, a také proto, že nejsem schopen sdílet odpor vůči EU, na který často narážím.

Dostávám poměrně hodně e-mailů od lidí, pro které je EU červený hadr. Jejich sdělení často neobsahuje jediný argument, ale pouze vysoce emocionální tirádu, že EU je ďáblův vynález. Nedávno mi v počítači přistál e-mail tvrdící, že západ Evropy bohatne z práce obyvatel nových členských států. Ani jsem to nedočetl, ale přišla mi rozkošná hlavní myšlenka. Za socialismu jsme se ekonomicky ve srovnání se západem neustále propadali, ale autor zmíněného e-mailu by jistě netvrdil, že i za socialismu těžil západ z naší pilné práce. A pokud životní úroveň za posledních třicet let u nás násobně stoupla a vedle toho jsme ještě stačili učinit bohatým západ, pak klobouk dolů před takto výkonným kapitalismem.

Volný obchod je jedním z hlavních pilířů Evropské unie. Obecně platí, že volný obchod podporuje prosperitu a zlevňuje zboží. Samozřejmě někdo na volný obchod doplácí – tam, kde je volná soutěž, jsou vždy nějací vítězové a nějací poražení. Nicméně celek na volném obchodu nemůže nevydělat.

Jistě, existují validní argumenty proti volnému obchodu.

Volný obchod např. znamená, že „naši“ (tj. čeští) producenti mohou být mezi poraženými. Za předpokladu, že východiska jsou stejná, nám to může být líto, ale musíme se s tím smířit. Někdy prohrajeme, ale my, tj. Česká republika, jsme nejednou mezi vítězi. Každý, kdo byl třeba v Izraeli nebo ve Skotsku, si jistě všiml, že flotilu místních taxíků tvoří Škodovky. Mnohé naše průmyslové výrobky jsou konkurenceschopné, či dokonce velmi úspěšné. Vždy mě hřeje u srdce, když se dočtu, že v některém městě Spojených států jezdí české tramvaje nebo trolejbusy. Mohli bychom zmínit firmu Linet, světového premianta ve výrobě nemocničních lůžek a jiných zařízení. Veleúspěšní jsou mnozí naši programátoři.

Jsou pochopitelně obory, kde tak úspěšní nejsme. A zemědělství je jedním z nich. Nevidím to ale jako dostatečný důvod, proč zrušit volný obchod.

Častým argumentem je potravinová soběstačnost. V přísném slova smysl potravinově soběstační skutečně nejsme, nicméně pokud by bylo třeba potravinové soběstačnosti dosáhnout, jsem přesvědčen, že bychom jí dosáhli bez větších problémů do tří let. Nicméně nevidím důvod, pro o ni teď usilovat. Nejsme v situaci, v jaké bylo během druhé světové války Spojené království, kterému tehdy nezbývalo než potravinové soběstačnosti dosáhnout – a v podstatě se podařilo.

Ocenil jsem, že zakladatel Trikolóry Václav Klaus mladší přiznal, že vystoupení z EU by mohlo znamenat pokles životní úrovně zhruba o třetinu. Obávám se, že tento pokles by mohl být ještě hlubší. Správnou odpověď na tuto otázku pochopitelně nikdo nezná. Když nyní jedu z chalupy v Údolí do Jeseníku, míjím zřejmě předvolební billboard s Václavem Klausem mladším, dvěma dalšími lidmi, třemi půllitry a slibem, že nám nikdo nebude předpisovat, jak máme žít. Billboard pochopitelně unese jenom zkratky, nicméně by mě zajímalo, kdo jsou ti „my“ z tohoto billboardu, a kdo jim předpisuje, jak mají žít. Tedy čím se cítí ohroženi.

Když někdo bojuje za nějakou kauzu a vidí někde nějakou nepravost, je dobré položit si otázku, ve srovnání s čím je současný stav špatný. Dnes se bojuje za rovnoprávnost žen. Západní společnost je prý na tom v tomto ohledu špatně. Ptám se: Ve srovnání s čím? S Japonskem? Afrikou? Čínou? Saudskou Arábií? Amerika je prý rasistická. Opět se ptám: Ve srovnání s čím? S Tureckem? s Indií? S Malajsií?

Pokud jde o svobodu a o to, aby nám nikdo nepředepisoval, jak máme žít, pak ve srovnání s čím jsme nesvobodní? O mně pořád platí, že jsem větší část svého života prožil pod vládou komunismu. Pamatuji si tedy velmi dobře, co je to nesvoboda. Myslím si, že jsem nikdy nebyl tak svobodný, jako od vstupu do EU. Nebo opravdu znáte nějakou zemi, která je na tom lépe? Ach ano, Švýcarsko…

Jsem konzervativec a to, co se nyní děje ve Spojených státech, se mi pranic nelíbí a považuji to za katastrofu. A je mi samozřejmě jasné, že ideologie, která ten chaos vyvolává, převažuje i mezi intelektuály v zemích EU (byť už někteří, zděšení tím, co se děje v Americe, začínají brzdit). Jenže vystoupení z EU nebude tím, co tuto ideologii porazí. Vždyť s touto ideologií se setkáte i v onom citovaném Švýcarsku…

Jediná věc, kterou EU opravdu nezvládá, je migrační vlna. Nicméně nutno vzít v úvahu, že migrace je konec konců stále v gesci jednotlivých států, nikoli EU. Podobně je tomu třeba s otázkou současné pandemie. EU nemá žádné nástroje, jak tuto situaci řešit, takže je intelektuálně nepoctivé jí vyčítat, že ji neřeší.

Chápu kritičnost vůči Evropské unii. Vlastně jsem k ní kritický taky. Proč ji tedy nyní vlastně svým způsobem bráním? Protože mi zavilý odpor vůči ní připadá zavádějící, vesměs nepromyšlený a tedy nebezpečný. Přemýšlím o té zavilosti, na kterou neustále narážím, a kladu si otázku, zda za tím není hluboká potřeba cítit se jako oběť. Obětí jsme byli (podle některých) za Bílé hory, obětí jsme byli (podle skoro všech) za Mnichova, pak (podle některých) v únoru 1948, a podle některých jsme obětí i nyní. V pocitu oběti jsme se zabydleli a cítíme se v něm bezpečně. Proti nám stojí proradný západ, zlí imperialisté, téměř vždy tak či onak Němci, nyní zlá EU, která nám neustále něco „vnucuje“. Málokoho napadne zkusit hrát hru, které se říká demokracie, jíž se prý EU nedostává. Ta hra má svá pravidla a hraje se tak, že se pokoušíte vyjednat s druhými nějakou věc. Je to zdlouhavé a výsledek je nejistý. Někdy uspějete, častěji ne. Ale je to pořád lepší, než se hry neúčastnit a pak si stěžovat, že zase někdo rozhodl o nás bez nás (většinou to není pravda, akorát si kritici nezjistili, že pro dané opatření hlasoval i náš zástupce v Evropské radě).

Mnozí kritici si neuvědomují, že onen ublíženecký postoj vlastně sdílejí s těmi, kdo teď řádí v Americe. Ti se také cítí jako oběť. Za obojím je mentalita oběti a nároku. Dávám přednost se se životem trochu poprat, nestěžovat si neustále na druhé a raději vymýšlet něco pozitivního.

  1. srpna 2020