Proč je migrace stále téma

Že je migrace i u nás stále frekventované téma, jsem se dověděl od sociologického projektu Českého rozhlasu „Rozděleni svobodou“, který zjistil, že naše společnost lze rozdělit do 6 kategorií. Projekt se samozřejmě věnuje něčemu jinému než migraci, nicméně v rozhovorech s lidmi, kteří se projektu účastnili, se toto téma objevovalo překvapivě často.

Pokusím se zdůvodnit, proč tomu tak je, a chci se na toto téma podívat z poměrně nezvyklého a výrazně menšinového hlediska.

Nejprve nastíním dva póly, které proti sobě stojí naprosto nesmiřitelně a jež nejsou schopny se na čemkoli dohodnout. Pro zjednodušení budu mluvit o „sluníčkářském“ a „okamurovském“ pólu. Předem se omlouvám těm, kteří se budou cítit těmito názvy uraženi; mým cílem není nikoho urazit.

Sluníčkáři jsou „pro migraci“. Považují za správné a nezbytné být „solidární“ se státy, do nichž migranti proudí. Snahy zastavit migraci považují za nemorální a migranty považují za přínos pro ty země, v nichž se usadí. Odmítání migrantů považují za projev fašismu, nacionalismu a xenofobie. Zpravidla nepopírají, že migrace přináší určité problémy; ty jsou ale podle nich řešitelné. Rozsah problémů mají sklon bagatelizovat a upozorňování na tyto problémy vidí jako projev zpátečnictví, které je potřeba co nejvíce potlačit.

Okamurovci jsou proti migraci. Jsou přesvědčeni, že migraci podporují evropské elity, Evropská unie jako taková, George Soros, a že existuje plán na zničení západní civilizace, který elity před obyvatelstvem Evropy tají. Naprostá většina migrantů jsou migranti ekonomičtí, mezi ně jsou ale přimícháni islámští teroristé, kteří čas od času udeří a jejichž cílem je rozvrácení naší civilizace a nahrazení této civilizace civilizací radikálně islámskou.

Nebudu tvrdit, že bych nyní rád zaujal jakousi neutrální pozici. Jde skutečně o hodně, a těžko být neutrálem. Mým problémem je, že vidím určitou slepotu sluníčkářské pozice, ačkoli sluníčkáře jako takové považuji nikoli za zrádce naší civilizace, ale za lidi motivované dobrými úmysly. Na druhé straně uznávám, že okamurovci kladou otázky, na které sluníčkáři nepřinášejí věrohodné odpovědi, ale nemohu se ztotožnit s projevy skutečného rasismu a naprostou absencí empatie s lidmi, kteří jsou ve skutečné nouzi.

Především mi ovšem chybí odpovědi na některé nejzákladnější otázky, a to otázky praktické i mravní. Místo toho se pracuje s určitými návrhy či myšlenkami, které ale dle mého názoru nemá smysl řešit, dokud nenalezneme odpovědi na ty otázky nejzákladnější.

Uvedu příklad: Naši vládní představitelé opakují, že je třeba „pomáhat lidem v místě původu“. Jindy se tomu říká „řešit příčiny migrace“. Když pátráme, co je tím míněno konkrétně, tak se v podstatě jedná o humanitární pomoc. Tu postavíme nemocnici, tam postavíme školu. Pomůžeme se školením místních policistů. A tak podobně.

Problém všech těchto nápadů je, že žádný z nich nemůže migraci zastavit, a obávám se, nemůže ji ani omezit. Doporučuji přečíst si knihu „Břímě bílého muže“ od Williama Easterlyho, kde se dočtete, jaké jsou výsledky podobných snah o pomoc. V současném světe přibývá rozpadlých nebo rozpadajících se států (Somálsko, Eritrea, Jemen, Libye, Zimbabwe), kde je „pomoc v místě původu“ zcela vyloučena. Pomáhat by bylo možno v zemích jakž takž fungujících, jako je Tunisko nebo Maroko, ovšem tam té pomoci v podstatě není potřeba. Pomoc v místě původu možná maličko funguje v Mali, ale problém migrace neřeší ani vzdáleně. Tedy pohádky (nejen) české vlády o „pomoci v místě původu“ problém migrace nevyřeší ani náhodou. (Prosím, nečiňte z toho závěr, že nechci pomáhat vůbec. Každá nová škola či nemocnice jsou skvělé. Ale netvařme se, že tím řešíme problém migrace.)

Nalejme si čistého vína: Migrační tlak bude pokračovat. Pokud se ekonomická situace a životní úroveň v některých státech zlepší, nepovede to samo o sobě ke snížení snah dostat se do Evropy. Migrace ostatně začala i díky tomu, že se situace potenciálních migrantů zlepšila. Těžko si představit současnou migraci bez mobilních telefonů.

Migraci by mohla zastavit nějaká drastická akce – potopení lodi s migranty či jejich střílení na hranicích. S tím by možná souhlasili někteří okamurovci, ale pro většinu je takové řešení pochopitelně nepřijatelné.

Nechceme a nemůžeme-li jít touto cestou, co nám zbývá? Opačným extrémem by bylo uvolnit stavidla, což by vedlo k tomu, že během dvou generací by se situace v Evropě přiblížila situaci v zemích, odkud migranti přicházejí. Pak by emigrace jistě ustala – nebyl by k ní důvod.

Co zlatá střední cesta? Za tu by někteří mohli považovat tzv. „řízenou“ migraci. O to se ostatně některé státy již delší dobu pokoušejí. Nicméně tato cesta z mnoha důvodů selhává. Mnozí migranti by měli být z rozhodnutí německých neb britských úřadů vráceni do svých původních vlastí, to se však z celé řady důvodů děje jen velmi, velmi částečně. Většina „vyhoštěných“ zůstává v zemi, která je vyhostila de iure, nikoli však de facto. To má celou řadu důsledků, které si čtenář jistě dovede představit, takže je zde nebudu vypisovat. Jen podotýkám, že tento proces, beztak nepříliš úspěšný, je s největší pravděpodobností doprovázen spoustou nezákonností, ať už jde o úplatky, falšování dokladů, zneužívání lidí bez dokladů apod.

Politická korektnost nedovoluje některé problémy vůbec pojmenovat, takže není možné je řešit. Samuel Huntigton ve své knize Střet civilizací konstatoval, že naprostá většina válečných konfliktů se odehrává v islámském světě nebo na jeho hranicích. S tím souvisí skutečnost, že problémy s migranty se nejvíce týkají právě muslimů. Vím, že mi u sluníčkářů nepomůže, když hned doplním, že samozřejmě ne každý muslim je terorista a že skutečně kriminální činy páchá jen malá část těchto migrantů. Nicméně skutečnost je taková, jak jsem ji popsal, a strkání hlavy do písku nám nepomůže. Povede ovšem ke stále větší popularitě antiimigrantských stran.

Teoreticky by se nabízelo jedno možné řešení. Zavést určité kvóty a nastavit přísnou integrační politiku. Tvrdě vyžadovat dodržování zákonnosti. Tedy právě to, v čem i takové státy jako je Francie, Německo, Švédsko nebo Spojené království selhávají. Chybí totiž vůle, skoro bych řekl, vůle k přežití. Když v britském Rotherhamu, Huddlesfieldu nebo Oxfordu řádily gangy znásilňující britské dívky a policisté i úředníci se raději dívali jinam, pak tak asi nečinili proto, že by sympatizovali s násilníky. Pouze tušili, že kdyby zasáhli, budou na jedné straně obviňováni z rasismu a z druhé strany jim bude hrozit pomsta usvědčených násilníků.

Mám svou zemi rád a myslím si, že je krásným místem k životu. Nicméně tak nějak nemám moc víru, že by naši úředníci byli statečnější a moudřejší než ti britští. Moc rád bych se mýlil!

Mohl bych doložit celou řadu výmluvných statistik, ale problém je v tom, že sluníčkáři je prohlásí za vymyšlené a nebudou se o ně zajímat, a pro okamurovce budou důvodem, proč naši zemi hermeticky uzavřít a nikomu, ale opravdu nikomu nepomáhat. Ani kdyby to byl sirotek umírající hlady.

Nicméně otázku mám pouze pro sluníčkáře. Dobrá, jste pro migraci. Má být neomezená, nebo souhlasíte s tím, že by měla být regulovaná? Je nárůst zločinnosti nezbytným projevem, s kterým se „nedá nic dělat“, nebo budeme trvat na přísném dodržování zákonnosti? Očekáváte, že strany, které prohlašujete za krajní pravici a s nimiž nechcete ani hovořit, zmizí samy od sebe?

Pro okamurovce otázky nemám, protože nesdílím jejich apriorní nenávist. Věcně s nimi v řadě věcí souhlasím, ale rétorika, kterou používají, ve mně vzbuzuje obavy, že kdyby se dostali k moci, nebylo by to asi o moc lepší, než kdyby se dostali k moci přímo migranti. Asi jsem příliš útlocitný, ale pokud naše kultura zhrubne a bude surová, pak nevidím důvod, proč ji hájit před jinou podobně hrubou a surovou. Na „profylaktický“ terorismus důchodce Baldy měli okamurovci odpovědět jednoznačně: „Tak takhle si to rozhodně nepředstavujeme“, a ne z něj vinit ostatní strany („To vy jste ho vystrašili, vy jste ho k tomu dohnali!“)

Krajní stanoviska jsou nesmiřitelná. Pokud nějaké řešení existuje, pak to určitě nebude vítězství jedné krajnosti nad druhou. Jedinou naději vidím v tom, že se najde dostatek lidí, kteří se nenechají vést ani slepou nenávistí, ani slepou korektností.

  1. září 2019

Kdo je tady fašista

Častou námitkou proti německé politické straně AfD (Alternative für Deutschland – Alternativa pro Německo), je že v jejích řadách jsou současní nebo bývalí „náckové“. S nálepkou „fašistů“ nebo „nácků“ se hauzíruje dosti svévolně, proto se u těchto nálepek na chvíli zastavme.
Já jsem totiž opačný případ. Když jsem v roce 1967 nastoupil na teologickou fakultu, chtěl jsem tam zakládat místní organizace ČSM (Československého svazu mládeže). Spolužáci, kteří na rozdíl ode mě už museli pro svou víru něco vytrpět, na mě koukali zčásti jako na blázna, zčásti jako na zrádce, a vůbec se jim nedivím. (Pro úplnost nutno říci, že v ČSM se na mě dívali taky jako na blázna, dokonce na nebezpečného, protože jsem se na schůzi obvodního výboru ČSM v Praze 8 plamenně vyjadřoval ve prospěch svobodných voleb.)
V říjnu a listopadu roku 1968 jsem pobýval v USA a měl jsem možnost promluvit na 14 campusech. Jak v New Yorku, tak v San Franciscu jsem se zúčastnil studentských nepokojů; vzpomínám si, jak jsem na demonstraci v New Yorku nadšeně s ostatními skandoval „XXX is a fascist pig“ (jméno toho nešťastníka si už nepamatuji a už ani nevím, proč měl být „fašistické prase“, ale v onom davu jsem se cítil dobře a byl jsem si jist, že bojuji za správnou věc, i když jsem vlastně nevěděl, za jakou). Ještě bouřlivější atmosféru jsem zažil v Kalifornii v Berkeley, a hrozně mě mrzelo, že mě tam tehdy nenechali na demonstraci promluvit, až jsem se nabízel.
Ještě o necelý rok později, v létě 1969, jsem měl možnost s přítelem Janem Kozlíkem pobývat na konferenci, kterou ve švýcarském Chateau do Bossey pořádala Světová rada církví. Svými radikálními levicovými názory se mi podařilo tuto konferenci značně narušit, což bylo organizátorům dosti nepochopitelné, protože Světová rada církví už byla levičácká víc než dost. Po návratu už jsem ovšem musel odevzdat pas, a tak měl svět ode mě na pár let pokoj. Když jsem po mnoha letech dostal pas zpátky, už jsem levičák nebyl.
Kdyby si někdo chtěl udělat obrázek o tom, jakých demonstrací jsem se zúčastnil, mohu nabídnout velmi podobné záběry. Najdete je na Youtube pod názvem „Jordan Peterson explains why his speech got silenced“; doporučuji z edukativních důvodů poslechnout i komentář „Why Silencing Jordan Peterson Only Makes Him Stronger“. Jsou to záběry z nedávné demonstrace, která znemožnila Jordanovi Petersonovi promluvit na jedné z vysokých škol, kam byl pozván. Jiná doba, podobné postupy. Jordana Petersona naprosto nesmyslně obviňují z bigotnosti a rasismu. No jasně, „fascist pig“.
Jedním z pravidel, které Jordan Peterson doporučuje ve své knize „12 pravidel pro život“, zní: „Vyjadřujte se přesně.“ Pokud se tímto pravidlem budeme řídit, ubere nám to patrně na emocionalitě, ale především téměř jistě přestaneme používat nálepky „fašista“.
Skuteční fašisté byli odpůrci demokratického zřízení. Měli jiné představy o organizaci státu; vyžadovali silného vůdce a odmítali volnou soutěž politických stran. Porovnejte to s tím, co hlásají Tomio Okamura, Viktor Orbán, Marine Le Penová nebo AfD v Německu. (Prosím vás, neberte to jako můj souhlas s těmito stranami.) Tyto strany nelze obvinit z toho, že chtějí zrušit svobodné volby. Asi by se dalo obájit, pokud je někdo nazve populisty; nálepka fašismu je ale stejně nesmyslná, jako byla v době anexe Krymu mapka Krymu posetá hákovými kříži, jak ji vytvořila a šířila ruská propaganda. Na Krymu v roce 2015 nikdo žádného fašistu neviděl.
Naopak znakem fašismu byla snaha zastrašit a umlčet lidi jiného smýšlení, tedy například v dobách italského nebo rumunského fašismu jak demokraty, tak komunisty. Když se podíváte na ony řvoucí americké studenty, můžete si položit otázku: „Tak kdo je tady fašista? Jordan Peterson, nebo ti studenti?“
Pravda, doba se posunula a v současnosti je humánnější (byť upozorňuji, že to nemusí vydržet). Studenti mohou znemožnit přednášku, zatím ale Petersona a jemu podobné fyzicky napadají jen výjimečně. To skuteční fašisté z 30. let by se svými odpůrci takto v rukavičkách nezacházeli. Na druhé straně se mi zdá, že dnes mnozí profesoři humanitních věd studenty k podobným akcím spíše povzbuzují, místo aby dbali na to, že universita by měla být místem svobodné výměny názorů. I když… nechci si minulost idealizovat. Když TGM protestoval proti podvrženým rukopisům nebo proti zmanipulovanému soudu s Hilsnerem, schytával to jak od studentů, tak od profesorů.
Když jsem v mládí protestoval, byl jsem nedospělý. Měl jsem poměrně jasné představy, co nechci, a jen velmi mlhavé představy o tom, co chci, a téměř žádné představy o tom, jak toho dosáhnout. Byl jsem ochoten protestovat, ale nebyl jsem připraven vážně se bavit s názorovými odpůrci. Žil jsem ve falešném domnění, že mám ve věcech jasno. Když jsem se později stal vyznavačem Hospodinovým, dost jsem se zklidnil, v některých věcech jsem náhle jasno měl, a o mnoha dalších jsem se nerozpakoval přiznat, že nevím. Teď ve stáří nejsem ani optimista, ani pesimista. Určitým zráním si musí projít asi každá generace. Přál bych mladším, aby se vyjadřovali jasně, pokud možno se vyhýbali nálepkám, a nesprávné názory neumlčovali, ale vyvraceli.

14. září 2019

Nenávist, pravda a zkratky

V předchozím článku jsem psal o identitě. Základní myšlenkou článku bylo, že identitu můžeme dostat darem od Boha. V sekulární sféře je hodně silný názor, že identita je něco, co si sám určím či vymyslím.

O správnosti těchto dvou vyhraněných pozic lze nepochybně diskutovat, a domnívám se, že o nich lze diskutovat věcně a bez předsudků. Taková diskuse ovšem není samozřejmostí a od diskutujících vyžaduje jistou zdrženlivost. Nepochybně je podmínkou její smysluplnosti i ochota porozumět druhé straně.

Diskusi lze ovšem snadno zabít osobními útoky nebo podsouváním myšlenek, které druhá strana nehájí a nezastává. Myslím, že něco takového předvedl jeden z mých kritiků v diskusi pod mým článkem na Křesťanu dnes, a já se u jednoho z jeho příspěvků zastavím.

Autor nejprve cituje mou větu: „Mám jednoduché vysvětlení, jak to s tím jménem je. Neuděláme chybu, když si na těchto a podobných místech dosadíme dnes populární slovo ‚identita‘.“ Pak přidává slova: „… oslí můstek, jak si kopnout do nenáviděných trans*gender“.

To, co v článku píšu, se jistě nějakým způsobem i trans*gender lidí týká, protože se to týká naprosto všech lidí. Zastavme se ale u slov „kopnout“ a „nenáviděných“. Já jsem přesvědčen, že pokud má být nějaká diskuse smysluplná, je dobré se vyhnout zbytečným urážkám a emocionálně nabitým slovům. Během svého života jsem měl spoustu rozhovorů s nejrůznějšími lidmi, včetně trans*gender. Asi by mě nevyhledávali, kdyby ze mě cítili nenávist nebo kdybych do nich kopal.

O co tady vlastně jde? Jde o to, očernit oponenta v rozhovoru a přisoudit mu motivaci a postoje, které neměl a nezastává. Dochází zde ale k určitým závažným posunům, které bychom měli reflektovat. Cílem mého článku není ohradit se proti jednomu jednotlivému útoku, který považuji za nevěcný a nespravedlivý, ale poukázat právě na ty posuny a emocionálně nabité zkratky, které rozhovor znemožňují.

Dnes se běžně používá termín „nenávist“, často v jeho anglické podobě, tedy hate, která ovšem zdomácněla, takže se můžete setkat s „hejty“. Nenávist je nepochybně silná emoce. Nicméně lidé určitého myšlenkového směru se rozhodli považovat za „hate speech“, česky „nenávistný projev“, téměř jakýkoli nesouhlas s „korektními“ názory. Tomu odpovídá časté obviňování z „fašismu“. Často to pak vypadá, že jsou pouze dvě možnosti: Buď plně akceptujete to, co tvrdí politicky korektní ideologie, nebo nenávidíte. Ve skutečnosti ovšem ani ti, kdo se takto chovají, nejsou tak slepí, že by nevěděli, že mezi skutečnou nenávistí a prostým nesouhlasem (nebo třeba i jen pochybnostmi) je celá škála pocitů a postojů.

Každý poctivý a soudný člověk uzná, že jsem ve svém článku vyjadřoval svůj pohled na věc, a v článku není jediná výzva k nenávisti, jediný nenávistný projev.

Autor pak všemu nasazuje korunu: „Když se někdo cítí být někým jiným, než je to, co má v kalhotách, a chce to dát najevo, tak nesmí… protože Drápal s tím nesouhlasí. Tak trochu to připomíná komunisty, kteří taky nechtěli připustit, když někdo měl jiný názor. Akorát že oni k tomu nezneužívali Bibli.“

Zde autor „Drápalovi“ přisuzuje nejen ošklivé motivy, ale dokonce obrovskou moc – jako kdyby „Drápal“ chtěl nebo mohl rozhodovat o tom, zda a jak bude někdo „dávat najevo“, čím a jak se kdo cítí. Tentokrát nejsem přirovnán k fašistům, ale ke komunistům, což je v našich zeměpisných šířkách odsudek poněkud laskavější než obvinění z fašismu (byť ne zcela právem).

Skutečnost je taková, že patřím k menšině, která má jiné názory, ale která je v určitém prostředí ostrakizována a proti které někteří lidé bojují způsobem, jaký předvádí můj kritik. Já jsem prožil čtyřicet let pod vládou komunismu a vyrůstal jsem v prostředí, kde jsem se svými názory pochopitelně trvale narážel; byl to režim, který jiný názor „nechtěl připustit“. Ale už tehdy jsem se rozhodl, že budu argumentovat věcně, a že pro kultivaci prostředí se vystříhám osobních útoků a podsouvání různých myšlenek, které protivník nezastává. V současné době konzervativně smýšlející lidé tahají za kratší konec a je snadné připisovat jim názory a motivy, které nikdy nedrželi. Pokud ale chceme vést alespoň ústupovou válku, nemůžeme přistoupit na metody oponentů – to by znamenalo naprostou prohru. Budeme tedy trpělivě opakovat, že mít jiný názor není projev nenávisti, a budeme velice opatrní, pokud se setkáme s tvrzením, že něco je „nenávistný projev“. To samozřejmě neznamená, že bychom ve skutečném životě či v mediální sféře na nenávistné projevy nenaráželi. Ne každý, kdo toto sousloví použije, je „sluníčkář“ nebo „havlista“. V současné době ovšem bojujeme o to, aby nějaký prostor pro rozhovor a diskusi vůbec zůstal zachován. Proto i o svých oponentech smýšlejme co nejlépe, „ad meliorem partem“, a předpokládejme, že mají na víc, než zatím někteří z nich předvádějí.

  1. srpna 2019

Odpověď kritikům

Můj článek „Přijde to i k nám?“, komentující určité jevy z akademického prostředí v USA vyvolal jak na Neviditelném psu, tak na Křesťanu dnes řadu souhlasných i nesouhlasných reakcí. To by samo o sobě nebylo nic divného. Při psaní článků většinou odhadnu, s čím v určitých kruzích narazím a co bude naopak v jiných kruzích vděčně přijato. Snažím se ale psát tak, abych nikoho zbytečně nenaštval, ale abych taky neotupil ostří, tam kde záleží na tom, aby se věci nazvaly pravými jmény. A snažím se potlačit jak autocenzuru, tak touhu někomu se zalíbit.

Myslím, že v tom nejsem zcela neúspěšný, protože to schytávám z obou stran. Pro některé jsem sluníčkář, pro jiné jsem xenofob. To je ale teď vedlejší. Rozhodl jsem se zareagovat na některé reakce, které mě opravdu překvapily.

Zejména na respondenta, který považuje – podobně jako řada amerických levicových studentů – leták s prostými slovy „Je O. K. být muž“ a „Je O. K. být bílý“ za provokaci. Kritik tento leták přirovnal k heslu českých skinheadů „Čechy Čechům“ a „Nic než národ“.

Jsem přesvědčen, že to není korektní. A jsem přesvědčen, že společnost, v níž vyvolají poprask slova „Je O. K. být bílý“, je nemocná, a to dost vážně. Ve zdravé společnosti by slova onoho letáku nemohla vyvolat jinou reakci než „No a co má být?“, případně – pokud by někdo potřeboval projevit větší míru soucitu s člověkem, kdo považuje za nutné hlásat takovou samozřejmou banalitu – „Ano, stejně jako je O. K. být černý, hnědý, žlutý…“ a v případě druhého hesla „No samozřejmě, je to stejně O. K. jako být ženou.“

Naproti tomu heslo „Nic než národ“ mi připadá naprosto nesmyslné. (Co má být to „nic“?) Co se týče hesla „Čechy Čechům“, pak tam alespoň tuším, že hlasatelé tohoto hesla mají obavy, že by Čechy mohly připadnout někomu jinému než Čechům. Kdybych měl příležitost s nimi mluvit – a pokud by oni byli ochotni mluvit se mnou – zeptal bych se, co tím myslí. A jak definují Čechy. Podle jazyka? Nebo podle genů? To by bylo docela zábavné – geneticky jsme podle všeho mnohem spřízněnější s Němci než s jinými Slovany. V Čechách Češi vládnou, heslo je naplněno. A proto těmto heslům prakticky nikdo nevěnuje pozornost a strana, která tato hesla hlásá, nedostala snad ani procento hlasů ve volbách (jestli jim křivdím a dostali dvě procenta, tak se omluvám, ale přiznám se, že mi to ani nestojí za těch pár kliknutí zjistit, jak přesně málo to vlastně bylo).

Co se týče Spojených států, dokázat se to nedá, ale možná lidé, kteří cítili potřebu vytvořit leták se slovy „Je O. K. být mužem“, volili Trumpa. Ten ovšem dostal mnohem více hlasů než ona česká pidistranička. A co mám zprávy od známých, mnozí volili Trumpa se skřípěním zubů. Mnohem raději by volili někoho jiného, leč báli se, že už nyní vítězí – zřejmě podobně jako u mého kritika – názor, že není O. K. být mužem nebo být bílým. A že kdyby byla zvolena prezidentkou paní Clintonová, která měla pro chudnoucí bílé muže jen slova pohrdání, ona nemoc americké společnosti by se ještě prohloubila. Což se patrně stane, pokud Trump nevyhraje znovu.

Když jsem zmínil fakt, že „menšiny“ mají mnohem větší právní ochranu než „normální“ lidé, a citoval jsem svého přítele, podnikajícího v realitách, onen kritik ho nazval „neandertálcem“ bez sociálního cítění. Ve skutečnosti můj přítel realiťák má sociální cítění dosti rozvinuté; nebojoval za sociální necitlivost, ale za rovnost před zákonem. Ano, zde se s mým kritikem rozcházím: Jsem přesvědčen, že rovnost před zákonem je velice důležitá, a že „affirmative action“, která má pomáhat slabším, nezřídka vede jen k dalším nespravedlnostem. Mnohdy má nepředvídané a nechtěné vedlejší účinky. Domnívám se, že právě snaha pomoc černošským matkám samoživitelkám, vedená nesporně šlechetnými úmysly, dokázala během dvou generací rozvrátit rodinný život černých Američanů. (Pokud by někdo chtěl základní informace o této záležitosti, nechť si přečte Velký rozvrat Francise Fukuyamy.) A tam, kde jsou rozvrácené rodiny, je i vyšší kriminalita. Proto je procento mužů černé pleti v amerických věznicích mnohem vyšší než v běžné populaci. To, co mělo pomoci, nakonec uškodilo. Je ovšem snazší svádět vše na rasismus bílých, než se pokusit problém správně diagnostikovat a přijít se smysluplným řešením. (Přičemž nepopírám, že rasismus bílých k tomuto problému přispívá. Není ovšem ani zdaleka hlavním faktorem.)

To samozřejmě neznamená, že jakákoli snaha o pomoc je špatná. Ač jsem ve svém článku nepsal o Romech, romská otázka se objevila v diskusích. Od roku 1969, kdy jsem nějakou dobu mezi Romy pobýval a kdy jsem se zajímal o jejich historii, jsem přesvědčen, že se bez naší pomoci neobejdou a že je především na nás „bílých“, abychom jim pomohli. Jenže ta pomoc nemůže být ideologická – ta se naprosto míjí účinkem. Podobně ani problémy Spojených států nelze řešit ideologicky. O to se – mimo jiné – pokoušel i Barrack Obama. A můžete si položit otázku, zda byly vztahy mezi „rasami“ (ano, tento termín se ve Spojených státech stále používá) lepší na začátku jeho osmileté vlády nebo na jejím konci.

Soustředil jsem se pouze na jeden kritický hlas. Jako obvykle jsem byl v diskusích upozorňován, že už u nás svoboda dávno není a že nám ji vzala EU. K tomu mohu jen prohlásit, že já se stále svobodný cítím, že mi zatím nic nebrání v psaní článků s „nekorektními“ názory, a doporučuji nám všem jednoduchý test svobody: Dokud můžete svobodně hlásat, že jste nesvobodní, a nikdo vás za to nezavře, pak jste stále ještě svobodní.

  1. srpna 2019

Přijde to i k nám?

Naštěstí ne vše, co v Americe vymyslí, dorazí i k nám. A naštěstí máme za sebou zkušenost s komunistickou vládou, kdy se většina obyvatelstva sice naučila přetvařovat, aby nějak přežila, nicméně naučila se alespoň do jisté míry reflektovat, co se děje.

Nedávno jistý mladík zaplavil campus jedné americké university letáky, na nichž byl jednoduchý text: „It is O. K. to be male, it is O. K. to be white.“ („Je v pořádku být mužem, je v pořádku být bílý“.) Tyto letáky vzbudily na universitě obrovský poprask. Aktivističtí studenti svolali demonstraci proti „hate speech“ (nenávistným projevům). Rektor university doporučil profesorům a ostatním činitelům, aby se této demonstrace účastnili.

Je to něco, nad čím kroutíme hlavou. Co mě ale děsí, je, že značná část studentstva – netroufnu si říci, jak veliká, protože takovými výzkumy se patrně nikdo nezabývá – s tímto postupem souhlasila. Mám hodnověrné zprávy o tom, že lidé se bojí vyjádřit svůj skutečný názor. Uvedu příklad: Syn jednoho profesora se hlásil na college a vyplňoval dotazník o svých osobních hodnotách. Napsal do něj, že mu jde především o rovnoprávnost mužů a žen a o práva gayů. Můj přítel, který shodou okolností právě pobýval na návštěvě u onoho profesora, se zeptal, zda jeho synovi záleží právě na těchto věcech. „Ale vůbec ne,“ odvětil onen profesor, „ale syn ví, co tam má napsat, aby to dobře zapůsobilo“. Těch starších mezi námi se mohu zeptat, „nepřipomíná vám to něco?“ Různé lidskoprávní komise doporučují studentům a profesorům, aby se zúčastnili těch správných demonstrací, a jsou lidé, kteří si všímají, kdo na nich chybí. Vzniká tak prostředí přetvářky a nesvobody, které my starší dobře známe. Pozoruhodné – a trochu děsivé – je, že tato atmosféra vzniká jaksi samovolně. U nás bylo třeba „bratrské pomoci“ armád Varšavské smlouvy, aby mohla dalších dvacet let pokračovat atmosféra přetvářky a udávání; ve Spojených státech to jde kupodivu i bez toho. Profesor udělá nějakou poznámku, která je naprosto nevinná, ale nějaký příslušník té či oné „menšiny“ ji prohlásí za „microagression“, a profesor má problém. Menšiny je přece třeba chránit. Tato ochrana se pochopitelně neděje jen na universitách. Slyšel jsem od jednoho podnikatele v realitách, že když máte v New Yorku v domě nájemnici, která je a) lesba, b) černoška, c) svobodná matka, nemá majitel nemovitosti sebemenší šanci dát jí výpověď. Kdyby šlo o bělošské manžele s dobře vychovanými dětmi, žádný takový problém by neexistoval.

Můj bratr je matematik. Má asi kliku, že žije v České republice. Může jezdit na různé mezinárodní konference. Ty jsou ve Spojených státech podporovány různými nadnárodními společnostmi, které trvají na tom, aby na konferenci bylo rovnoměrné zastoupení mužů a žen. Žel, matematiček je podstatně méně než matematiků. Ovšem existující matematičky jsou na tom velmi dobře – na různé konference se dostanou nikoli proto, že dosahují vynikajících výsledků v matematice, ale už proto, že jsou ženy.

Biju na poplach. Dokud ještě mohu, dokud je ještě čas. A mám obavy o mladší generaci, když vidím řvoucí dav, který ukřičel kanadského psychologa Jordana Petersona, takže nemohl přednést přednášku, na kterou byl pozván (snadno najdete na Youtube). Studenti – a akademická půda vůbec – bývali v čele bojů za svobodu slova. Obávám se, že ve Spojených státech, ale i v Kanadě a Británii už to neplatí. Ostatně i v sousedním Německu nedávný průzkum prokázal, že čtyři pětiny lidí si dávají pozor na jazyk (bojí se na veřejnosti říci, co si opravdu myslí).

Jsem rád, když nemusím naslouchat křiklounům, kteří šíří evidentní lži. Ale pokud tak vysoké procento lidí tají své smýšlení, něco není v pořádku. Je na nás všech, abychom nežili v přetvářce a ve strachu.

 

  1. srpna 2019

 

 

O klimatických změnách střízlivě

Mnozí se dnes vysmívají vznikajícímu kultu švédské středoškolačky Grety Thunbergové, která nabyla světové proslulosti svým bojem proti klimatickým změnám. Tuto šestnáctiletou aktivistku přijal papež, promluvila na setkání světových lídrů v Davosu a stala se kandidátkou na udělení Nobelovy ceny míru.

Nebudu se jejímu postoji vysmívat ani ho zlehčovat. Možná je příkladem toho, že i mladý člověk může dosáhnout velkých věcí. Přesto mám nad ní jako fenoménem (nikoli nad ní jako mladou angažovanou dívkou) několik otazníků.

Obávám se, že kult Grety Thunbergové nevznikl ani tak kvůli ní samotné, ale kvůli tomu, že pro média nastala příznivá doba, kdy lze tento kult vytvořit. Kdyby se o ní (hodně) nepsalo, asi bychom se o ní nikdy nedověděli. Greta Thunbergová totiž nevymyslela nic nového. Žádný vědecký objev, žádné nové stanovisko nebo politický postoj. Stala se pouze ozvučnou deskou, která zesílila myšlenky či hesla, které už tu byly. V tomto ohledu ji „vytvořila“ média.

Nic z toho, co jsem napsal, nemá snížit její snahy. Rozpaky – ba ne, spíše znechucení – ve mně vyvolává ona nominace na Nobelovu cenu míru. Měl jsem zato, že původním smyslem bylo upozornit na někoho, kdo vymyslel či udělal něco opravdu nového. To ale už dávno není pravda. Nobelova cena míru je vyjádřením politického postoje norského Nobelova výboru (jmenovaného norským parlamentem), ničím víc. Po velmi kontroverzním „vyznamenání“ Jásira Arafata přišlo neméně kontroverzní udělení Nobelovy ceny americkému prezidentovi Barracku Obamovi, a to ještě předtím, než stačil vykonat něco dobrého či špatného. Nobelova cena míru je zkrátka udělována ne tomu, kdo něčeho skutečně dosáhl, ale lidem, kteří konvenují určitému politickému proudu.

Hlavním poselstvím Grety Thunbergové je, že máme panikařit. Nabádala k tomu světové lídry shromážděné v Davosu a značná část médií tomu aplaudovala. Bez vysvětlení zůstala otázka, proč máme panikařit v případě klimatické změny, ale – podle týchž médií – jsme neměli panikařit, když do Německa přišlo během jednoho roku milion migrantů. Existuje zkrátka panikaření schvalované a doporučované a panikaření neschvalované a odmítané.

Proti tomu stojí český skepticismus. Co se týče globálního oteplování, tak považuji za nepopiratelné, že se něco děje. Horka a sucha je stále více, a málo nás může utěšit tvrzení některých nekonvenčních vědců, že se zase tak moc neděje. Osobně považuji za nesporné, že k oteplování dochází. Jiná je otázka, do jaké míry je to způsobeno lidskou činností, a pokud ano, jaký je podíl lidské činnosti na celkovém oteplování. A pak je zde otázka, zda navrhované změny chování člověka skutečně přispějí ke „snížení emisí“.

Jistě existuje zdravá a potřebná podoba skepticismu. Nicméně český skepticismus nesdílím. Částečně je způsoben strkáním hlavy do písku, tedy někdy i popíráním evidentního, nebo pocitem vlastní malosti a nemohoucnosti. Proč se snažit snižovat emise, když na Českou republiku připadá pouze 0,2 % těchto emisí? Česká malost říká: „Zmůžeme málo, tak nebudeme dělat nic.“ Že bychom mohli jít příkladem, nám připadá téměř nemožné.

Přitom onu zdravou složku skepticismu by bylo možno a záhodno zapojit. Skeptici například měli pravdu, když upozorňovali, že výroba biopaliv v celkovém součtu životnímu prostředí spíše škodí než prospívá, a rozhodně neprospívá hospodaření s velmi cenou komoditou, kterou je úrodná půda.

Česká reakce je zpravidla velmi opožděná. V tomto roce „odejde“ ještě větší část našich smrkových lesů, než tomu bylo loni. Přitom Vladimír Úlehla (v knize Napojme prameny z roku 1947) velmi přesně předpověděl, co se stane, když budeme sázet smrkové monokultury. Bohužel mu relevantní lidé nenaslouchali. Navzdory číslům z ministerstva zemědělství, podle kterých už se sází smrků méně, se mi zdá, když chodím po Jeseníkách nebo po Orlických horách, že se sázejí převážně zase jen smrky, a to i v nižších polohách, kde se jim v suchu dařit opět nebude.

Podobně je tomu s protipovodňovými opatřeními. Skoro celé dvacáté století se odvodňovalo. V roce 1997 postihla Moravu snad tisíciletá povodeň. Jezdívám pravidelně z Jeseníku do Krnova přes Heřmanovice, Holčovice a Albrechtice. Říčka Opavice teče hlubokým kameny vydlážděným a vybetonovaným korytem. Právě ve zmíněných obcích nadělala povodeň obrovské škody. Podobná povodeň možná zahrozí až za dalších tisíc let, pokud by nám tato léta byla dána, ale my budeme rok co rok co nejrychleji odvádět veškerou vodu z krajiny těmito vybetonovanými koryty. Škoda, že se zdravý český skepticismus neprojevil při schvalování oněch „protipovodňových opatření“.

Je známo a vědecky dokázáno, že hospodaření na velkých lánech škodí životnímu prostředí. Jenže pokud jsou vlastníci půdy téměř abstraktní, nikdo nemá zájem na tom, aby se o půdu správně pečovalo. A tak ornici budeme dále nechávat splavovat do řek a ochuzená pole budeme chemicky hnojit, abychom z nich dostali co nejvíc. Nemohu si pomoci, ale evropský trend posilování spíše drobných a středních zemědělců považuji za prospěšný, nicméně Česká republika bude opět proti. Trocha skepticismu vůči Agrofertu by fakt neškodila.

Obecně se ví, že by dlouhodobě všem prospělo rozdělení velkých lánů, obnova remízků a polních cest, vysazování smíšených lesů, zadržování vody v krajině. Jenže vedle zdravého českého skepticismu je zde skepticismus nezdravý, který dokáže do omrzení opakovat dvě slova: „To nejde.“ My Češi jsme fakt přeborníky ve vysvětlování, že něco nejde.

Zdravá míra dobře nasměrovaného skepticismu je potřebná, a někdy nás možná skutečně povede „proti všem“. Nás ale častěji ohrožuje skepticismus nezdravý, demobilizující, vedoucí k pasivitě nebo k neustálým odkladům. Že je třeba něco řešit radikálně, hodně lidem dojde, až zůstane třeba pět set vesnic bez pitné vody. Pak někteří skeptici možná uznají, že k nějakým klimatickým změnám asi skutečně dochází. My Češi jsme mnohdy ochotni reagovat, až když se to bytostně dotýká nás samotných. Že až roztaje Grónsko, se pod vodou ocitnou někdy celé státy (ano, Maledivy nebo Tonga jsou státy malé, ale žijí tam taky lidé), je pro nás zajímavost z magazínu.

Nejde o to, nezdravý skepticismus nahradit nepromyšlenými hurá akcemi. Neschopnost dělat zásadní rozhodnutí v rozumné době bychom ale neměli vydávat za nějakou ctnost.

16. července 2019

 

 

Co zmůžou demonstrace

Pohyb mezi Jeseníkem a Prahou je z hlediska pozorování politických nálad zajímavá zkušenost. Jistě i na maloměstě se najde hodně takových, kdo sympatizují s těmi, kdo se 23. června shromáždili na Letné, ale je zde patrně mnohem více těch, kdo nad podobnými demonstracemi kroutí hlavou. A je zde pochopitelně mnohem více těch, kteří jsou ochotni poskytnout sluch, případně přímo uvěřit, pilně pracujícím dezinformačním webům, které nás zásobují nejrůznějšími objevy, z nichž nejrozkošnější bylo tvrzení, že za demonstracemi stojí sudetoněmecký landsmanšaft. Že i v této věci a v této době někomu ještě stojí za to vytáhnout „německou kartu“, patří ke kuriozitám této epochy.

Sám jsem na demonstraci nebyl, mé děti, a dokonce i vnoučata ano, a tak jsem si to nechal od nich vyprávět. Byl jsem v Praze v týdnu bezprostředně po demonstraci na Letné a mluvil jsem i s jinými lidmi, než jsou mí příbuzní. V naší rozvětvené rodině narazíte na nejrůznější politické postoje, nicméně demonstraci hodnotili všichni celkem kladně, někteří až nadšeně. Čím jsem si naprosto jist, je, že na Letné se nesešli „frustrovaní“ lidé, kteří se „nesmířili s porážkou ve volbách“. Hodně lidí pojímalo tuto demonstraci jako jakýsi happening, téměř jako soutěž o nejvtipnější plakát. Jsem rád, že i sám Andrej Babiš ocenil, že demonstrace neprovázelo žádné násilí, zapalování aut a podobné jevy, jak je tomu často v některých západních zemích (vzpomeňme na „Žluté vesty“ ve Francii). Lze říci, že demonstrace byla stejně sametová jako demonstrace před téměř třiceti lety.

Demonstrantům se často předhazuje, že nerespektují svobodné volby. Myslím, že toto nařčení není pravdivé. Žádný z mluvčích demonstrantů netvrdí, že by tu měla vládnout jiná vláda než ta, která vzejde z voleb. Demonstranti ale správně tvrdí, že v období mezi volbami není zakázáno vyjadřovat politické postoje třeba i demonstracemi. Pokud demonstranti volají po demisi Andreje Babiše nebo Marie Benešové, neříkají tím, že by v Poslanecké sněmovně nemělo být hlavní silou hnutí ANO, které ve volbách zvítězilo. Představa některých politiků, že lidé mají právo jednou za čtyři roky hodit do uren hlasovací lístky, ale mezi volbami mají „držet hubu a krok“, je zcela mylná.

Problém vidím v něčem jiném než v tom, že demonstranti využívají svého práva shromažďovacího a svobody slova. Problém vidím v tom, že ti, kdo se staví proti demonstracím, mlčí k flagrantnímu porušování ústavy, kterého se dopouští pan prezident a nepřímo i předseda vlády Andrej Babiš. Skutečnost, že prezident odmítl odvolat ministra kultury Staňka je dokladem, že prezident nerespektuje pravidla hry. Většinu v Parlamentě to nechává chladnou. To, že pravidla neplatí, je mnohem závažnější než to, že se na Letné sešli demonstranti.

Dle mého názoru prezident chce dotlačit pana Hamáčka k odchodu z vlády. Všechny výhledy jsou chmurné jak pro demonstranty, tak pro demokracii v naší zemi. Pokud budou předčasné volby, opozice proti premiérovi je opět prohraje. Piráti a ODS posílí, ale některá z menších stran z Poslanecké sněmovny vypadne, takže celkový výsledek může být pro opozici ještě větší pohromou než volby minulé.

Pokud předčasné volby nebudou a ČSSD odejde z vlády, bude Andrej Babiš vládnout s podporou komunistů a SPD. Ne že by se mu tato varianta zamlouvala. Dokonce jsem přesvědčen, že se mu velmi, velmi nelíbí. Jenže premiér toho chce, či dokonce potřebuje, víc než lze v dané situaci dosáhnout. Přál by si, aby ho Evropa brala vážně – to ale koliduje s podporou SPD. Přál by si dál pobírat dotace – to ho ale Evropa může přestat brát vážně. Přál by si, aby se pan prezident „smířil“ s panem Hamáčkem; to ale bude konec ČSSD jako relevantní politické síly a zase se otevře cesta k předčasným volbám, které vlastně nikdo nechce, a neměli by je chtít ani demonstranti, protože platí pravidlo, že kdo předčasné volby vyvolá, ten je prohraje. A ať je vyvolá Andrej Babiš, nebo opozice, a ať je prohraje ten či onen, prezident se nenechá „vydírat“ lidmi, kteří trvají na dodržování ústavy.

V čem je tedy problém? Pojmenoval ho náš první prezident Masaryk: Máme sice demokracii, ale nemáme demokraty. Nebo, abych to trochu poopravil, máme jich málo. Prezident nedbá na ústavu, Andrej Babiš by ho sice mohl přimět, aby na ni dbal, ale neudělá to, opozice se nedokáže domluvit. V roce 1948 nastoupila komunistická diktatura po hrubých chybách demokratických stran. Co nastane po roce 2019 si netroufnu předpovědět. Vzhledem k tomu, jak nejvyšší ústavní činitelé zacházejí s ústavou, předpovídám, že nic dobrého.

  1. července 2019

Kdo to platí

Otázka, kdo platí demonstranty, kteří se sešli minulou neděli na Letné a již dříve na Václavském náměstí, se vynořuje v komentářích stále znovu. Není to něco specificky českého, tento pseudoargument se vyskytuje takřka při každé příležitosti, když v národě či státu dochází ke značné polarizaci, ať už je to Venezuela, Brexit, boje na Východní Ukrajině, různé neziskovky nebo boje v jižním Súdánu. A samozřejmě v Čechách dnes Miliony chvilek pro demokracii.

Argument je to vesměs ničemný. Samozřejmě každá věc něco stojí a někdo ji zaplatit musel, musí nebo bude muset. Jinými slovy, někdo to skutečně platí. Naskýtá se otázka: No a co?

Proč tento argument zaznívá tak často? Protože vrhá stín podezření na akci, které se účastní ten, který ji platí. Je to docela levné hození bláta na toho, kdo nám není sympatický.

Osobní zkušenost

Nejprve uvedu vlastní zkušenost. Když jsme v rámci projektu Generace 21 pomohli přemístit z Iráku několik desítek křesťanů, naši odpůrci nám vyčítali, že to financujeme „z peněž daňových poplatníků“, ačkoli my jsme od státu žádné peníze nechtěli a také nedostali. Letenky a pobyt zde jsme platili financovali z dobrovolných sbírek; částečně nám pomohla jedna britská organizace, pomáhající pronásledovaným křesťanům, ale ta je rovněž financována z dobrovolných příspěvků a nikoli státem. Kromě nepravdivé výtky, že „utrácíme peníze daňových poplatníků“, se vesele šířily i fámy, že jsme se na tom nějak osobně obohatili. Slyšel jsem v rozhlase jednu političku, pravda, nepříliš úspěšnou, říci: „Já jsme slyšela, že každý z těch Iráčanů musel zaplatit…“ a následovala nějaká horentní suma, kterou už si nepamatuji. Zaujala mě formulace té dámy: „Já jsem slyšela…“ Ten její výrok byl jako pomluva nenapadnutelný, protože ona netvrdila, že ti Iráčané něco platili, ona to jenom „slyšela“. Nu, já jsem to slyšel taky, ale pravda to nebyla.

Nemělo ani cenu tyto lži vyvracet. Každý z nás, kdo se na tom projektu podílel, do toho vložil značné vlastní prostředky. Dělali jsme to z přesvědčení, ne pro peníze. Ale lidé, kteří nám nepřáli, potřebovali zpochybnit naše motivy. A to se jim u značné části populace podařilo.

Neuvádím to z nějaké sebelítosti. Uvádím to pouze jako doklad, že toto hození bláta je skutečně do určité míry účinné. Ostatně, kdyby nebylo, lidé by tento pseudoargument nepoužívali. Současně bychom ale neměli přehlížet, že tento pseudoargument značně otravuje atmosféru a odvádí pozornost od podstaty věci.

Dalším důvodem, proč jde o argument ničemný, je, že ten, kdo jej používá, se tímto způsobem vyhýbá skutečnému zjišťování, proč lidé to či ono dělají. „Dělají to pro peníze, to je jasné.“ To znamená, jsou to bezcharakterní lidé a jejich tužbám či argumentům nemusíme naslouchat. O ty přece vůbec nejde – jde o ty peníze.

Za peníze si nekoupíte vše

Ošidnost tohoto argumentu je ale v tom, že za peníze se sice dá dosáhnout ledasčeho, ale zdaleka ne všeho. Vztaženo na demonstraci na Letné, i kdyby organizátoři měli k dispozici třikrát tolik peněz, než měli, nedostali by na Letnou patrně ani o deset procent lidí více, než jich tam dostali. Lidé tam totiž šli z přesvědčení, ne proto, že jim někdo zaplatil. Jistě můžete koupit nějaké hlasy v komunálních volbách, jistě si můžete zaplatit nějakou klaku nebo svézt pár autobusy několik desítek či stovek lidí, ale nemůžete lidi přimět, aby přišli na tak velkou demonstraci, pokud by neměli jiný (a hodně silný) motiv.

Obávám se, že kritici někdy ani nechtějí pochopit, jaké mají lidé motivy. Argument „někdo to zaplatil“, je projevem duševní lenosti. Nicméně nebudu tajit, že tato námitka platí i obráceně. Nezdá se mi, že by se Babišovi odpůrci nějak příliš snažili porozumět, proč tolik lidí Babiše volí. Polarizace společnosti se pak může nebezpečně prohlubovat. Je mi jasné, že některé názory prostě smířit nelze. Přesto si nejvíc vážím těch lidí, kteří se snaží druhé straně porozumět. Abychom ale vůbec pochopili názory „jinověrců“, tedy opačné strany, je dobré přemýšlet o jejich námitkách vyslovených i nevyslovených. Rozhodně ale příliš nepomáhá, pokud ještě před začátkem dialogu zastánce opačných názorů co nejvíc pozurážíme. Pak se toho dovíme opravdu málo.

Závěrem: Pokud vás někdo falešně obviní, že se o něco snažíte, „protože vás někdo platí“, zkuste se hned z kraje neurazit. Jak říká Jordan Peterson, i váš nepřítel ví něco, co vy nevíte. A možná je to důležité. I pro vás.

Když jsem byl mladší, používal jsem také někdy tvrdá slova a podpasové argumenty. Většinou mi lidé opláceli stejnou mincí. Ale občas se mnou někdo vážně promluvil. Nepřistupoval na mé názory, ale jednal se mnou s úctou, kterou jsem mu já neprokazoval. Postupně jsem zjistil, že lidé, kteří dokáží takto reagovat, jsou velice zajímaví. A pokud mě někdo přesvědčil, že se mýlím, byli to právě lidé tohoto typu.

Mám obavy, že naše doba v tomto ohledu hrubne. O to víc si vážím takových vzácných lidí, když na ně i dnes občas narazím.

  1. června 2019

Majdan a Letná

Doputoval ke mně dopis jednoho lokálního politika, kterému se podle všeho nelíbí výzva lidoveckého předsedy Marka Výborného, aby lidovci podpořili plánovanou demonstraci na Letné. Z dopisu vybírám:

„Chystá se nový ‚Majdan‘? Co přinesl ten na Ukrajině nyní snad už jasně vidíme.

Výsledky demokratických voleb již neplatí?

A kdo to všechno platí? Jedni říkají, že Putin, druzí, že Soros. Vyberte si.“

Majdan je zřejmě zmíněn jako odstrašující příklad. Současné demonstrace někteří přirovnávají k „Majdanu“, jiní zase k listopadu 1989. Obojí přirovnání jsou dle mého názoru naprosto nevhodná. Pokusím se vysvětlit, proč.

Majdan považuji za projev touhy velké části obyvatelstva po tom, aby se Ukrajina orientovala spíše na západ než na východ. Majdan byl hrozný ne proto, že se konal, ale proto, že tekla krev. Bohužel se asi neshodneme, kdo střílel a kdo za to může. Odpůrci současné ukrajinské vlády budou tvrdit, že stříleli „fašisté“, její zastánci, že to byli příslušníci tajných sil, věrní tehdejšímu prezidentu Janukovičovi.

Nicméně pokusme se zamyslet se nad pisatelovou otázkou, co Majdan přinesl. Autor píše, že to „všichni vidíme“, ale já netuším, co má na mysli. A to dění na Ukrajině sleduji poměrně pozorně.

Ukrajina absolvovala regulérní volby, a to jak parlamentní, tak prezidentské. Tzv. „fašisté“ získali zanedbatelný počet hlasů a jejich vliv je minimální. Ukrajina je země, v níž stále mnoho věci nefunguje a kterou stále ještě sužuje korupce, nicméně k určitým pozitivním posunům v ní došlo. Především je to země, v níž se může svobodně rozvíjet občanská společnost. Mne jako evangelikálního křesťana hodně zajímá, zda je na Ukrajině svoboda vyznání – a jsem přesvědčen, že je. Na rozdíl od Ruska, které tvrdě postupuje proti Svědkům Jehovovým a snaží se ztrpčovat život i evangelikálům a jiným „jinověrcům“ (z hlediska pravoslaví).

S korupcí – a celou řadou dalších problémů – se země bude potýkat ještě dlouho. Neexistuje země, která by dokázala korupci odstranit během jednoho volebního období. Jsem ale přesvědčen, že pokud země bude pokračovat v orientaci na západ, má šanci se korupce postupně zbavit.

Současně Ukrajina krvácí v důsledku zásahu Ruska v její východní části. A Rusko potřebuje, aby Ukrajina krvácela. Úspěšná Ukrajina by totiž byla pro Rusko značnou hrozbou. Rusko Ukrajinu neobsadí přímo – to by muselo převzít úplnou zodpovědnost a ekonomicky by mohlo zkolabovat. Poměrně „levně“ ale může zajišťovat, aby krvácela dál.

Majdan a Letná? Co to má společného?

Obraťme se nyní k další otázce, totiž zda platí výsledky demokratických voleb.

Jistěže platí. A žádný z příznivců demonstrací, s kterým jsem mluvil, výsledky demokratických voleb nezpochybňoval. A zde jsme u druhého nevhodného přirovnání, kterého se někdy, bohužel, dopouštějí i příznivci demonstrací, pokud současné demonstrace přirovnávají k listopadu. Mezi listopadem a dneškem je zásadní rozdíl. V listopadu šlo o systémovou změnu – o změnu režimu. Dnešní demonstranti mají jiný cíl: Nevolají po změně systému, ale po tom, aby systém fungoval. Aby státní zástupci, vyšetřovatelé, soudci dělali správně svou práci, padni komu padni. Aby vrcholní představitelé státu nenatahovali ústavu podle svého gusta. A aby platily i určité ústavní zvyklosti. Bez dobré vůle, kdy platí i určité nepsané zásady, totiž systém správně fungovat nemůže. A pro politickou kulturu jsou nepsané zásady velmi důležité.

Pokud vím, prvním vrcholným politikem, který rezignoval, byl předseda ODA Jan Kalvoda (v roce 1996). Pamětníci, vzpomínáte na důvod jeho rezignace? Nešlo o korupci. Nešlo o klientelismus. Nešlo o to, že by byl přistižen při nějakém účelovém lhaní. Šlo o to, že neoprávněně použil titul „JUDr.“ Jan Kalvoda nastavil laťku politické kultury hodně vysoko.

Po mnoha letech pak rezignoval Standa Gross kvůli igelitce s milionem. Co je to proti sumám, o které jde dnes? Ve srovnání s dneškem šlo o drobné. Laťka už nebyla tak vysoko, ale… nějaká ještě byla.

Vrátím se k dopisu onoho lokálního politika. Slova o tom, že „jasně vidíme“, k čemu vedl Majdan, bychom si museli vysvětlit. Nevím, co tím myslí. Co se týče otázky, zda platí výsledky demokratických voleb, mohu ho ujistit, že platí. (A čtenáři mých článků dobře vědí, že jsem Babišovy odpůrce varoval, že i přes statisícové demonstrace se může stát, že Babiš příští parlamentní volby opět s vysokým náskokem vyhraje. Ne že bych si to přál. Ale nebude to důvod k nerespektování voleb.)

Co ale musím ostře odmítnout, je patetická otázka, „kdo to všechno platí“. Za komunistů by byla odpověď nasnadě: Západní špionážní centrály, které se snaží zvrátit naše úspěchy při budování komunismu.

Tato otázka je zlá a podlá. Automaticky totiž připisuje protivníkovi nečisté motivy. Já organizátory těchto demonstrací „nežeru“, možná nejsou úplně můj šálek kávy, ale nevěřím tomu, že jsou nějak finančně motivováni. A ti, kdo na demonstraci přijedou autobusem, nedostanou cestu zaplacenou od nějaké centrály. Prostě se na to složí. Naznačování, že „to někdo platí“, znemožňuje dialog, protože ten má smysl jen tehdy, jsou-li karty na stole. Ti odpůrci demonstrací, kteří nemají jiný argument, si nějakou reakci ani nezaslouží. Já jsem přesvědčen, že autor oněch vět z úvodu je zastává z přesvědčení, tedy že ho nikdo neplatí. A totéž na oplátku očekávám i od něj.

  1. června 2019

Pomozme pákistánským křesťanům

Mnozí z vás podobně jako já sledovali pozorně boj za záchranu pákistánské křesťany Asie Bibi, obžalované z rouhání. Kdyby se neozývaly hlasy z celého světa, volající po jejím osvobození, patrně by dnes již nebyla mezi živými.

Chtěl bych obrátit vaši pozornost k petici, sepsané pákistánským křesťanem žijícím ve velké Británii Wilsonem Chowdrym. Tato petice vyzývá pákistánského premiéra, aby se zasadil o zrušení zákonů proti rouhání, které jsou často zneužívány k likvidaci pákistánských křesťanů. Petici naleznete pomocí tohoto odkazu:

https://www.gopetition.com/petitions/end-pakistani-blasphemy-laws.html.

Tuto petici můžete na této webové stránce podepsat.

Nechci vám zatajit, že podpis této petice může být spjat s určitým ohrožením. U nás zatím minimálním, v Británii dosti reálným.

Přikládám dva materiály: Jednak český překlad petice a anglické znění a český překlad příslušných zákonů proti rouhání, jednak seznam zemí, v nichž platí zákony trestající rouhání.

ZNĚNÍ PETICE

My, níže podepsaní, vyzýváme k úplnému zrušení všech zákonů o rouhání.

Navzdory osvobození Asie Bibi existuje stále mnoho dalších obviněných z rouhání, kteří ve vězení čekají na smrt. V prosinci 2018 byli dva křesťanští bratři odsouzeni k trestu smrti na základě smyšleného obvinění z rouhání. Náboženské menšiny trpí těmito zákony nejvíce, neboť jsou proti nim používány jako hrozba zavěšená nad hlavami bezmocných lidí.

Nevinní Pákistánci tráví roky ve vězení za něco, co neudělali, poté, co jsou proti nim zneužity zákony o rouhání.

Zákony o rouhání jsou hanbou na pověsti Pákistánu a zastaralým koloniálním nástrojem, který měl za cíl udržet mír mezi různými skupinami. Místo toho vede k nesnášenlivosti a nenávisti.

  • 298 Užití jakéhokoli slova nebo vydávání jakéhokoli zvuku nebo provádění jakéhokoli gesta nebo umisťování jakéhokoli předmětu s úmyslem zranit náboženské city jakékoli osoby. 1 rok odnětí svobody, nebo pokuta, nebo obojí
  • 298 Uttering of any word or making any sound or making any gesture or placing of any object in the sight with the deliberate intention of wounding the religious feelings of any person. 1 years imprisonment, or fine, or both
  • 298 A Užití hanlivých poznámek apod.ve vztahu k svatým osobnostem. 1980 3 roky odnětí svobody, nebo pokuta, nebo obojí
  • 298A Use of derogatory remarks etc., in respect of holy personages. 1980 3 years imprisonment, or fine, or both
  • 298 B (Ahmádský zákon o rouhání) Zneužití názvů, popisů a titulů apod., náležících konkrétním svatým osobnostem nebo místům, (1984) 3 roky odnětí svobody a pokuta
  • 298 B (Ahmadi blasphemy law) Misuse of epithets, descriptions and titles etc., reserved for certain holy personages or places, by Ahmadis. 26 April 1984 3 years imprisonment and fine
  • 298C (Ahmádský zákon o rouhání) známý též jako Vyhláška XX: Urážka muslima, kázání nebo šíření jeho víry, nebo „jakýmkoliv způsobem“ pobuřování náboženských pocitů muslimů, či vydávání se za muslima. (1984) 3 roky odnětí svobody a pokuta
  • 298C (Ahmadi blasphemy law) Aka Ordinance XX: f a Muslim, or preaching or propagating his faith, or „in any manner whatsoever“ outraging the religious feelings of Muslims, or posing himself as a Muslim. (1984) 3 years imprisonment and fine

 

  • 295 Poškozování nebo zneuctění míst uctívání, s úmyslem urážet náboženství jakékoli třídy Až 2 roky vězení nebo pokuty, nebo obojího
  • 295 Injuring or defiling places of worship, with intent to insult the religion of any class – Up to 2 years imprisonment or fine, or both
  • 295A Úmyslné a zlomyslné jednání, jejichž cílem je pobouřit náboženské city jakékoli třídy urážkou jejich náboženství nebo náboženského vyznání. 1927 Až 10 let odnětí svobody, nebo pokuta, nebo obojí
  • 295A Deliberate and malicious acts intended to outrage religious feelings of any class by insulting its religion or religious beliefs. (1927) Up to 10 years imprisonment, or fine, or both
  • 295B Hanobení Koránu apod. (1982) Odnětí svobody na doživotí
  • 295B Defiling, etc., of Quran. (1982) Imprisonment for life
  • 295C Použití hanlivých poznámek, mluvených, psaných, přímo či nepřímo, atd, zneuctění jména Proroka Muhammada nebo jiného Proroka (1986) Bezpodmínečný trest smrti a pokuta (1990)

Soudnímu řízení musí předsedat muslimský soudce.

  • 295C Use of derogatory remarks, spoken, written, directly or indirectly, etc. defiles the name of Muhammad or other Prophet(s) (1986) Mandatory Death and fine (1990.)

Trial must take place in a Court of Session with a Muslim judge presiding.

 Země trestající rouhání (tučně země, kde se rouhání trestá smrtí)

  • Afghánistán
  • Alžírsko
  • Bahrajn
  • Brunej
  • Egypt
  • Indonésie
  • Írán
  • Irák
  • Jemen
  • Jordánsko
  • Katar
  • Kuvajt
  • Libanon
  • Libye
  • Mauritánie
  • Malajsie
  • Maledivy
  • Maroko
  • Nigérie
  • Omán
  • Pákistán
  • Palestinská samospráva
  • Saudská Arábie
  • Senegal
  • Somálsko
  • Spojené arabské emiráty (UAE)
  • Súdán
  • Tunisko
  • Turecko
  • Západní Sahara

Dan Drápal

  1. června 2019