DAN DRÁPAL

Dnes se už každé dítě učí anglicky, takže bych snad ani nemusel připomínat, že mainstream znamená hlavní proud. Možná to byl původně termín zeměpisný – nevím. Toto slovo ale dnes používají spíše žurnalisté, publicisté a politologové. Domnívám se ale, že toto slovo v posledních letech mění svůj význam, a to značnou rychlostí. Tato změna je z určitých důvodů nevyhnutelná – k tomu se brzy dostaneme. Pokusím se popsat několik významů, které tento výraz v současnosti nabyl.

Primární je rozdíl mezi všeobecně sdíleným míněním a míněním okrajovým. V diktaturách, kde nepanuje svoboda slova, je mainstream formován či přímo diktován vládou (pod vládou zde míním nejen kolegium ministrů, ale i vedení tiskových agentur, rozhlasu či televize apod). Tento mainstream je o to jasněji vymezen, oč je v daném státě svobody méně. Vedlejší proudy téměř neexistují, a proto rozdíl mezi tím, co je a co není mainstream, není předmětem nějakých úvah.

V zemích, kde panuje svoboda slova, slovo mainstream nemusí znamenat, že myšlenky a názory jsou určovány vládou. Čím více svobody, tím více „alternativních“ názorů. Zastánci těchto „vedlejších proudů“ (tedy ne-mainstreamu) se zpravidla proti mainstreamu vymezují, zdůrazňují, že oni sami mainstream nejsou, a v krajní poloze považují mainstream za něco, co slouží nějakému spiknutí. Ve své agresivnější podobě tvrdí, že provládní, tj. mainstreamoví, žurnalisté jsou „uplacení“, a někdy se je snaží dehonestovat zveřejňováním skutečných či vymyšlených negativních informací.

Když se národ či stát zbaví nesvobody a najednou je možné psát o věcech, o nichž se dříve psát nemohlo, označuje mainstream soubor názorů a pohledů, které převažují. Zatímco v diktatuře je mainstreamem vše, co posvětila nějaká strana a vláda, jak se říkalo za komunismu, nyní se mainstream utváří svobodně, respektive je do značné míry určen publicisty a žurnalisty. Mezi vládnoucími kruhy a žurnalisty může panovat shoda (byť spíše výjimečně), nebo větší či menší napětí. Co je v takové situaci mainstream? Ve svobodné zemi to není nikdy kompaktní celek; mainstream má v takové společnosti široký a rozmazaný okraj (zde to nemyslím pejorativně).

Moje maminka pracovala v letech 1968 až 1990 pro agenturu Associated Press, a po roce 1990 ještě několik let chodila na vládní a jiné tiskovky. Jelikož novinařině opravdu rozuměla, popisovala různé triky, jaké novináři používají. Popíšu jeden běžný: Tisková konference se týká určitého tématu, dejme tomu povodní v určité části republiky. Příslušný ministr odpovídá na otázky novinářů, všechno je celkem normální a skoro nezáživné. Když se tisková konference chýlí k závěru a lidé se začínají rozcházet, jeden novinář položí poslední otázku: Je pravda, že se premiér chystá odvolat určitého ministra? (Jde o jiného ministra než toho na tiskovce.) Ministr na tuto otázku není připraven, něco žbleptne, aniž si to promyslí, a druhý den se na první stránce novin objeví palcový titulek „ministr XY mlží ohledně aféry ministra YZ.“ Ministři XY a YZ byli do té doby kamarádi, ale teď už si nejsou zcela jistí. Proč o mně mluvil takhle? Jenže on možná takhle nemluvil – formulace jsou novinářovy. Ale člověk pak vypadá jako blbec, má-li vysvětlovat, že on by to takhle neřekl…

Nic naplat, tak to na světě chodí, a pokud nějaký politik začne tvrdit, že novináři jsou lháři, situaci jen zhorší. Ano, novináři mají právo klást nepříjemné otázky. Pokud by psali jen tak, aby politiky nepopudili, produkovali by články „bez chuti a bez zápachu“, a koho by tím posílili? Prozradím vám to: alternativní média.

To jsem popsal situaci země, v níž panuje svoboda slova, a v níž tedy lze rozlišit mainstream a alternativní média. V posledních deseti letech ale došlo – z hlediska budoucích historiků – ke změně téměř skokové.

Změna spočívá v tom, že díky sociálním sítím, u nás především díky YouTube a Facebooku, si může kdokoli vytvořit jednak vlastní webovou stránku, jednak svůj profil na sociálních sítích, na nichž publikuje své názory. A dále: V této souvislosti se objevilo zcela nové slovo influencer, případně influencerka. A protože máme svobodu slova, můžete publikovat téměř cokoli, vyjma takových krajností jako je otevřené nabádání k teroristickým činům.

Nutno ovšem poznamenat, že novotvarem (o něco starším, než je influencer) je tzv. hate speech, nenávistné mluvení. Za tzv. hejt se ovšem dá prohlásit téměř cokoli, a nadto chybí jakákoli nuance mezi normálním projevem a „hate speech“. Tam, kde jsou „hejty“ na sociálních sítích trestné, je se svobodou slova v podstatě konec.

Co se v této nové situaci stalo s mainstreamem?

Můžeme za „mainstream“ považovat názory a argumenty, které vláda či některé provládní instituce dávají „do placu“. V poslední době ale kombinovaná sledovanost alternativních (zde toto slovo nechápu nutně negativně) médií (televizních stanic, rozhlasových stanic, alternativních časopisů, ale především youtubových podcastů) vysoce převyšuje „mainstream“. Mainstream tedy už není „main“, tj. hlavní ve smyslu nejsledovanější.

Současný stav má jednu velkou výhodu a dvě velké nevýhody.

Výhodou je, že do publicistiky se může pustit v podstatě každý. Záleží na vůli a na umu. Záleží na nich víc než na financích.

První nevýhoda se týká fakticity. Klasická mainstreamová média měla dostatek financí, aby mohla do míst, kde se něco děje, vyslat „své lidi“, tj. reportéry. Alternativní média sice mohou mít nějaké „své lidi“ přímo na místě, ale rozhodně ne všude. Douglas Murray, jeden z nejvýraznějších a nejzajímavějších publicistů dnešní doby, tvrdí, že nepíše reportáže z míst, na kterých osobně nebyl. Jednoduše nepřejímá zprávy od druhých a kritizuje své kolegy, kteří píší o místech, které nikdy nenavštívili, a o lidech, které nikdy nekontaktovali. Neustále opakovaná námitka, že mainstreamová „média lžou“, poněkud ztrácí na přesvědčivosti. Alternativní média lžou taky. A pokud jde o nějaké „spiknutí“ či „uplacenost“, pak na tom také nejsou o nic lépe.

Druhou nevýhodou je, že současná technologická schopnost produkovat „fejky“ dosáhla neuvěřitelných rozměrů. Padělat lze téměř vše: nejen vizuály, ale i lidský hlas či nejrůznější dokumenty. Výsledkem je, že nemůžete věřit nikomu a ničemu.

Co si má člověk počít? Především si uvědomit, jaký je současný stav. Já ve svých článcích málokdy uvádím fakta. Jednak proto, že je nemohu dokázat, jednak proto, že nevím, zda je někdo nafejkoval. Mnohdy mlčím, čímž své přátele někdy matu, protože oni jsou o něčem skálopevně přesvědčeni, že „tohleto přece už ví každej“. Každej možná ano, ale já pořád ještě ne. S jistotou toho můžeme vědět vlastně mnohem méně, než jsme mohli vědět před nástupem internetu a sociálních sítí.

Za druhé: Snažím se zjistit, kdo je spolehlivý. Pro mne je to již zmíněný Douglas Murray, a abych jmenoval ještě alespoň jednoho dalšího, uvedu Konstantina Kisina.

Jsme v situaci podstatně složitější, než byla společnost před třiceti či padesáti lety. Nicméně přesto se dá smysluplně žít. Vrátím se k tomu v některém z dalších článků.

 

1. října 2026

Chápu, že slovo „nadřazenost“ je poněkud výbušné. Může znamenat vytahování se nebo ubližování slabším. Já jsem tohoto slova použil pro morální nadřazenost naší civilizace nad civilizacemi jinými.

Rozumím pohoršení, které to u některých lidí vyvolalo. Přesto se tohoto slova nechci vzdát. Jistě platí, že jako lidé jsme si všichni před Bohem rovni. Naše civilizace stojí do určité míry na Bibli, a Bible nás nenechává na pochybách o tom, že před Bohem jsme na tom všichni stejně, ale ani o tom, že existují určité vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Pokud popřeme rovnost před Bohem, zbude nám tyranie, pokud popřeme hierarchickou strukturu, společnost přestane existovat. Pilot a letuška jsou si jakožto lidé před Bohem rovni. Nicméně v letadle rozhoduje kapitán. Kdyby rozhodovala letuška, letadlo nevzlétne.

Podobné je to ve sportu. V dané disciplíně musí být rovnost pro všechny. Ale ten, kdo je nejrychlejší a získá medaili, je v tu chvíli nadřazen ostatním závodníkům.

Chápu, že lidé zbystří, pokud je řeč o nadřazenosti morální. Pokud porovnáváme jednotlivce, třeba Čecha a Němce, nebo budhistu a hinduistu, pak nemáme problém říci, že určitý konkrétní Rus je morálnější než Ukrajinec nebo Baškir, a určitý muslim je milosrdnější než evangelikální křesťan nebo třeba pygmejský animista. Problém nastává, když mluvíme o morální nadřazenosti celých civilizací.

Přesto tak činím. Tvrdím, že islámská civilizace je méně hodnotná než západní. Uvedu tři základní nezpochybnitelné důvody:

Islám nelze opustit: Odpadnutí od islámu se trestá smrtí.

Žena nemá stejnou hodnotu jako muž: U soudu platí, že svědectví tří žen má stejnou váhu jako svědectví jednoho muže.

Je-li žena znásilněna, musí být ukamenována. Trestána je tedy oběť, nikoli pachatel.

Je docela možné, že někdo bude tyto důvody zpochybňovat tvrzením, že v dřívějších dobách křesťané trestali smrtí i heretiky. To je nepochybně pravda. Nicméně já netvrdím, že křesťanství bylo morálně nadřazeno islámu v době největšího rozkvětu islámu. (Netvrdím ovšem ani opak, ale to by bylo na jinou diskusi.) Pokud srovnáváme různé civilizace v různých dobách, mohou nám vyjít roztodivné výsledky. Mne by mimo jiné zajímalo, jaký byl skutečný život ve starověké Číně. Moc o tom nevím a to málo, co vím, je velmi nejednoznačné. Co se týče současné Číny, mám v tom celkem jasno. Stejně jako naprostá většina těch, co čtou tyto řádky.

Proč považuji tuto otázku za důležitou? Protože kritičnost vůči vlastní kultuře rozbujela až příliš, a výrazná většina obyvatel u nás i v jiných zemích západní civilizace tvrdí, že v případě války by svou vlast nebránili. Pokud se dětem od základní školy vštěpuje, že žijí v rasistické zemi, která v minulosti kdekoho utlačovala, a že by se za svou vlast měli spíše stydět, není divu, že pak v dospívání svou vlast nebudou chtít bránit.

Jako jednotliví lidé máme mnoho vrstev. Můžeme mít některé vlastnosti kladné a současně i záporné. Znám například jednoho muže, který je velice štědrý, a přitom neopatrný v řeči, takže zavdal podnět k řadě nedorozumění. Někdo může být líný a nedochvilný, ale přitom je velmi empatický. Jistě byste sami mohli jmenovat podobné kombinace dobrých a zlých vlastností. Ostatně se to týká i mne osobně.

S národy to může být podobné. A v každém národě jsou lidé, kteří jsou sympatičtí, a lidé, kterým je lépe se vyhnout. Smrtící nacionalismus se rodí tam, kde lidé generalizují a určitou negativní zkušenost s příslušníky jednoho národa zabsolutní a negativní vlastnosti připisují všem.

To ale neznamená, že o pozitivních a negativních rysech nějakého národa nesmíme mluvit. Pokud převládne politická korektnost, povede k nárůstu nezdravého nacionalismu. Proto jsou takové jevy jako je rasismus nyní silnější než před nějakými třiceti lety.

Já se například velmi obávám nastávajícího vítězství AfD v Německu. Rovněž se domnívám, že ve Spojeném království narůstá reálná hrozba občanské války. Někteří lidé se pak snaží vyvolat dojem, že tím, že o těchto problémech mluvím, je vlastně vyvolávám. Mám štěstí, že nežiji ve Spojeném království. Tam tento represivní přístup vedl k tomu, že tisíce lidí (ano, čtete správně, tisíce) jsou stíhány za „nenávistné“ posty či reakce na internetu. V Německu se snaží kolem AfD budovat neprůstřelnou zeď (firewall), nikdo se s ní nechce bavit. Přitom vývoj jejích volebních preferencí je dlouhodobě předvídatelný – a také předvídaný.

Je jedna země, která zvolila mnohem moudřejší přístup – Dánsko. Tam se snaží řešit problém samotný, a ne kriminalizovat toho, kdo na problém upozorňuje.

Proč Dánsko jedná odlišně než Německo či Francie? Protože tamní elity a vláda si uvědomují, že západní civilizaci stojí za to bránit. Obyvatelé nepodléhají ideologii hlásající, že všechny civilizace jsou si rovny. Co považuji za nejdůležitější: Dánská vláda se stará o to, aby migranti byli rozptýleni mezi domácí obyvatelstvo. Nepřipouští vznik „no go zón“, kam se ani policie neodváží. A dánská vláda přijímá opatření vedoucí k tomu, aby se migranti zapojili do práce. Přijímá řadu dalších dílčích opatření, zdánlivě nedůležitých, ale ve svém souhrnu vedoucích k mnohem bezpečnější situaci než třeba v Německu či Británii. Náš přístup k migrantům je naštěstí bližší tomu dánskému než tomu německému.

Tento přístup je z dlouhodobého hlediska i pro samotné migranty výhodnější než neustálé ustupování požadavkům některých z nich. Přijmou-li naše hodnoty, bude to velmi výhodné zejména pro ženy migrantů. Žít v právním státu, v němž platí rovnost před zákonem, je konec konců dobré pro všechny – pro občany dané země i pro migranty. Chce to ale odvahu, ať už jde o policii, soudce či zákonodárce. Odvahu nazývat věci pravými jmény a jednat podle toho.

4. září 2026

Nemívám to ve zvyku, abych vstupoval do diskusí nad svými články jinak než krátkými komentáři či vysvětlivkami, a i to dělám skromně. Dospěl jsem ale k názoru, že něco bych neměl nechat „jen tak“.

Olin Kadlec soudí, že mé vidění světa je vidění starce, a starci mají sklon lamentovat nad přítomností, která se jim jeví jako úpadková ve srovnání s minulostí. Vidím zlom tam, kde žádný není. Uznává ovšem, že se opravdu rodí málo dětí a že je to problém.

Tož aspoň tak. Nechci se nyní pouštět do dokazování, že skutečně existují Boží řády, a že se podle nich dá žít, i když je to poměrně vzácné. Nicméně právě ty vzácné případy mne zajímají – například velšské probuzení na počátku dvacátého století, kdy se atmosféra vlivem evangelia proměnila natolik, že policie v jednom z hrabství neřešila během jednoho roku žádné vloupání, natož vraždu. K proměně společnosti docházelo rovněž během amerických probuzení v osmnáctém a devatenáctém století. Ale i v naší současnosti dochází k pozoruhodným jevům. Před asi patnácti lety jsem četl u nějakého italského sociologa (nebyl to křesťan), že prudký nárůst evangelikálů v Latinské Americe se promítl i do vztahu k soukromému vlastnictví a do etiky práce.

To ale nebylo to, oč mi v článku šlo. Shodneme se tedy v tom, že pokles porodnosti není nic pozitivního. Jeden z pozorných čtenářů je sice toho názoru, že už je nás na této zemi beztak dost, takže nějaký pokles porodnosti by byl spíše žádoucí. Problém ovšem vidím v tom, že by mohla zaniknout právě západní civilizace. Ta má pochopitelně celou řadu problémů, ale přesto bych nechtěl žít v nějaké jiné.

Dva další pozorní čtenáři – respektive čtenářka a čtenář – volají po tom, aby se muži více zapojili do domácích prací a aby ženám umožnili profesní růst. Samozřejmě mají pravdu v tom, že muži by neměli nechávat všechno na ženách. Nicméně i kdyby se všichni muži chovali doma vzorně, pomáhali pečovat o děti a dělili se o chod domácnosti, porodnost byl to nezvýšilo, ba možná spíše naopak. Jeden ze zlomů, k nimž již došlo, je v tom, že nyní dokončí vysokoškolské vzdělání mnohem více žen než mužů (poměr je asi 60:40) a některá odvětví jsou již zcela feminizována – například školství nebo soudnictví. Obávám se, že přijde doba, kdy si lidé řeknou, že jsme to v tomto směru trochu přehnali.

O různých podobách zlomu by se dalo psát hodně. Tak například nyní je starostou jak Londýna, tak New Yorku muslim. (Prosím vás, všimněte si, že zde to nijak nehodnotím, pouze konstatuji.) Ať už si o tom myslíte cokoli, místní to považují za zlom jako hrom, ať už to hodnotí pozitivně nebo negativně.

Jiný zlom, který je ze zcela jiného soudku, je nástup chytrých telefonů. Právě pročítám knihu Jonathana Haidta „The Anxious Generation“, popisující, co smartphony dělají s dětmi. A není to veselé čtení. Je tam spousta statistik,

z nichž se mimo jiné dovíte, že dívky, které se narodily v době smartphonů, trpí dvaapůlkrát častěji depresemi než dívky, které v dětství smartphony neměly. Ostatně i u nás se vláda již začala tímto problémem zabývat.

Jistě by se daly zmínit ještě další zlomy. Některé nastoupily velmi rasantně – např. zmíněné smartphony nebo umělá inteligence – jiné jsou pomalé a téměř nepozorované. U některý zlomů můžeme zkoumat, zda jde čistě o korelaci, nebo zda mezi některými jde i o kauzalitu.

Pokud je vám jedno, jak to se západní civilizací dopadne, pak vás tyto mé úvahy pochopitelně nemusí zajímat. Mne zajímá, co by mohlo tento trend zvrátit. Odpověď neznám, nebo ji jen tuším. Je již ale jasné, že posílání dětí do předškolních zařízení, vysoký rodičovský příspěvek a daňové zvýhodnění tento trend nezvrátí. Postupně ale docházím k závěru, že musíme vztah k dětem nadřadit všemu s výjimkou vztahu k Bohu – a pokud toto transcendentní zakotvení nenalezneme, problém se nevyřeší.

11. července 2026

V dějinách se stále něco láme. Dějiny se málokdy mění postupně a lineárně – spíše se mění stochasticky. Toto slovo není každému známé. Vyjadřuje, že svět se mění jakýmisi přískoky. Někdy se dlouho nic neděje, ale hromadí se určité napětí, které je ukončeno větší či menší explozí. Takovým zlomem byl pád komunismu koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let. Mnozí lidé – politologové, ekonomové, historici, ale i jiní přemýšliví lidé tušili, že k tomuto pádu dojde, ale nikdo nedokázal říct, kdy přesně.

Zásadním zlomem bylo rovněž „smíření“ Spojených států s komunistickou Čínou. Americký prezident Nixon usoudil, že by bylo dobré vztahy s Čínou přehodnotit, ale asi ani on, ani jiní světa znalí lidé netušili, že během padesáti let se Čína stane druhou nejsilnější mocností na zemi.

Poněkud jiný, ale snad ještě významnější zlom, je pomalý a postupný rozpad západní civilizace. Že k tomuto zlomu dochází, je jasné téměř každému; co tento zlom ale znamená, je předmětem vášnivých sporů. Lidé, kteří mají sklon věřit různým konspiračním teoriím, jsou přesvědčeni, že nějací lidé pojali zlovolný plán, podle nějž má být nynější evropské obyvatelstvo nahrazeno migranty z Afriky a Asie. Osobně o nějakém takovém plánu pochybuji, ale to není podstatné. To, co takový hypotetický plán obsahuje, se tak jak tak děje: Evropské obyvatelstvo vymírá a na jeho místo nastupují migranti. Co všechno přispívá ke zmíněnému vymírání, jsem se snažil popsat ve své poslední knížce O stavu společnosti.

Velká Británie, která byla kolébkou evropské (či spíše západní) demokracie, je, zdá se, opět na špici vývoje, leč tentokrát vývoje neblahého. Migranti využívají – či spíše zneužívají – právního státu a demokratických pravidel, aby se v Británii usadili, ale sami onen právní stát nehodlají respektovat. Nadto se migranti – a je jedno, jestli první nebo druhé generace – dopouštějí bestiálních vražd, často před zraky kolemjdoucích za bílého dne. Možná se některý čtenář ohradí: „Ale takoví přece nejsou všichni. Nemůžeme všechny házet do jednoho pytle. Nemůžeme jednat podle principu kolektivní viny.“ Nuže dobrá. Znamená to ale, že se proti vraždění dospělých, ale i malých dětí, nemůžeme bránit? Jistě, mezi migranty jsou i „slušní“ lidé. Proč se ale neozývají? Když propukl – po mnoho let – zamlčovaný skandál s tzv. grooming gangs, tito zločinci nacházeli útočiště v komunitách, z nichž pocházeli (v případu grooming gangs šlo především o Pákistánce znásilňující anglické dívky). Proč mohou v Británii existovat různé islamistické organizace, které jsou v samotných muslimských zemích zakázané?

Po bestiální vraždě tří holčiček v taneční škole v Southportu se konaly demonstrace, které byly částečně násilné. Premiér Keir Starmer demonstranty promptně označil za krajně pravicové. Skutečnost ale vystihl jeden transparent na další demonstraci: „Nejsem krajní pravice – jen mám strach o své děti.“

Spojeným královstvím nyní otřásá další skandál, který se odehrál loni 3. prosince. Sikhský útočník Vickrum Digwa pobodal osmnáctiletého Henryho Nowaka, jehož rodiče se přestěhovali z Polska do Anglie. (Henry Nowak měl jak britské, tak polské občanství.) Jeho vrah sám zavolal policii, která automaticky předpokládala, že Nowak zaútočil na Sikha, protože to jí útočník nakukal. Nowaka policie zatkla a policista mu podle předpisů přečetl práva zatýkaného. Byla mu nasazena želízka. Vzápětí vykrvácel.

Tento incident se odehrál koncem loňského roku, ale až nedávno byli souzeni jak vrah, tak jeho matka a jeho bratr Gurpreet, protože se snažili svalit vinu na Nowaka. Vzápětí vypukly nepokoje, které trvají dodnes (píšu 13. června).

Po celá desetiletí mívají hlavní britské politické strany ve volebních programech, že budou problémy s migrací řešit a migraci omezí nebo přímo zastaví. Nicméně zatím vždycky „skutek utek“. A situace se měsíc od měsíce zhoršuje.

Ve Spojených státech je situace jiná. Tam ve volbách zvítězil Donald Trump, který slib, že zastaví migraci, začal plnit. Migrace byla takřka zastavena. Neobešlo se to ovšem bez přehmatů, některých naprosto reálných, jiných smyšlených. Jsou mi tyto přehmaty lhostejné? V žádném případě. Je mi prezident Trump sympatický? Ani trochu. Nicméně musím uznat, že změnil trajektorii vývoje. Po absolutní pasivitě Trumpova předchůdce Joea Bidena bylo zřejmé, že se něco musí stát. Stejně jako se něco stane ve Spojeném království. Nejsem prorok a nevím, kdy přesně a jak. Člověk ale nemusí být prorok, aby tušil, že čím déle se bude nějaké smysluplné řešení odkládat, tím více pak bude násilí a skutečných či vymyšlených přehmatů. Je to jako s hnisající ranou: Pokud není léčena, zhoršuje se, a může nastat situace, kdy nezbývá než příslušnou končetinu amputovat.

Leckterá média srovnávají případ Henryho Nowaka a George Floyda. Oba při zatýkání vyslovili větu „nemohu dýchat“. Floyd zemřel poté, co se ho policie snažila zatknout, protože vykradl místní obchod. Byl to násilník, který neváhal mířit pistolí na břicho těhotné ženy. Jistě, i George Floyd měl právo na to, aby se s ním zacházelo podle zákona. Nechápu ale, proč s ním zacházeli jako s hrdinou. Hned druhý den vyšli přední politici v různých zemích do ulic, aby protestovali proti brutalitě americké policie. Jaká byla reakce předních světových politiků na vraždu Henryho Nowaka? Nic srovnatelného. Byl to přece běloch.

Je evidentní, že Velká Británie je v úpadku. Policisté neřeší násilí, přepadení a loupeže, ale sedí u počítače a odhalují „rasisty“, kteří se nějak nevhodně vyjádřili o některé z etnických či sexuálních menšin. Pak u nich doma zazvoní a zatknou je. Další kriminální případ vyřešen. Bez rizika. Troufnu si předpovědět, že takto to dál nepůjde. Čím déle tento stav potrvá, tím bolestnější bude řešení. Znovu opakuji: Násilí si vůbec nepřeji. A je mi trapné opakovat větu: „Já jsem to říkal.“ Dějinný zlom přijde. V některém z příštích článků si řekneme něco o jeho příčinách a projevech.

14. června 2026

Tento obrat jsem našel v Starém zákoně čtyřikrát, z toho dvakrát v Desateru. Píše se tam, že Bůh stíhá vinu otců na synech, což se zdá být v rozporu s jiným ustanovením mojžíšovského zákoníku, podle kterého nemají být synové trestáni za hříchy otců.

​Myslím, že vím, proč to tak je. Děti nenesou osobní vinu za hříchy předků, nicméně velmi často nesou jejich následky. Mohl to Bůh udělat jinak? Jistěže mohl. Jenže pak by každý člověk byl izolovaným atomem. Nemohl by od otců převzít nic špatného – ale nemohl by ani předat svým dětem něco dobrého. Bůh nás stvořil do jisté míry závislými jedni na druhých, ať už jde o příbuzné v rodině, sousedy v obci, členy církve nebo občany země. Každý z nás má jinou míru odpovědnosti i autority. Není pravda, co mnozí říkají, že „stejně nic nezmůžeš“. Za své blízké neseš větší odpovědnost, ale také je můžeš více ovlivnit.

​V tomto článku se chci zaměřit na otázku pozitivního a negativního dědictví na úrovni národa či státu. Vede mne k tomu skutečnost, že někteří lidé tvrdí, že by třeba měli platit jakési reparace černochům za to, že je zotročovali. Někteří lidé dokonce tvrdí, že lékem na nespravedlivou diskriminaci je diskriminace v opačném gardu. Tyto zrůdné myšlenky vedou k tomu, že rasismus je nyní podstatně silnější než byl před dvaceti či třiceti lety. Rasismus je nesporně hříšný a my bychom měli usilovat o to, aby se mu vůbec nedařilo. Nicméně jsem přesvědčen, že Bůh po mně nechce, abych cítil nějakou zodpovědnost za hříchy spáchané mými předky v 19. století nebo ještě dříve. Nemohu přijmout myšlenku, že nesu osobní odpovědnost – a tedy že mohu být pokutován – za něco, co jsem nemohl nijak ovlivnit.

​Anglikánská církev se prý rozhodla „obětem rasismu“ vyplatit miliardu liber jakožto reparace za újmy způsobeno otroctvím.

​Přitom právě Velká Británie jako první země zrušila otroctví a pak nasadila do boje proti otrokářství své námořnictvo. Řada britských námořníků položila v boji proti otrokářství své životy. Velkou Británii stál tento boj nemalé peníze.

​Jsem zvědav, komu budou tyto reparace vypláceny. My neneseme vinu za hříchy svých předků, a lidé tmavé pleti, potomci otroků, nemají žádný legitimní nárok na tyto reparace.

​Někteří lidé žili v Anglii v první polovině 19. století v podmínkách srovnatelně špatných jako otroci, a někteří bývalí otroci se po zrušení otroctví docela vypracovali. A tak by se mohlo stát, že potomci chudáků budou platit potomkům zbohatlíků. Ano, vím, „bílým“ se celkově vedlo podstatně lépe, ale uvedené srovnání má reálný základ. Nespravedlnost nelze vymýtit novou nespravedlností.

​Dlužno ovšem dodat, že anglikánská církev nepočítá s tím, že by se restituce platili jednotlivcům. Zřídila fond ve výši cca 100 milionů liber, z nějž mají být financovány vybrané vzdělávací a podpůrné projekty snižující různé nerovnosti.

​Právě i zde by se mohl uplatnit princip „do třetího a čtvrtého pokolení“. Dokážu si představit pokus o nápravu křivd, sahající tři, maximálně čtyři generace nazpět. Jestli si dobře vzpomínám, restituční zákon přijatý po sametové revoluci obsahoval formulaci „pokus o nápravu některýchmajetkových křivd“ nebo tak nějak. Zákonodárci si byli vědomi, že náprava křivd bude jen částečná.

​Jsem přesvědčen, že ani státy by mezi sebou neměly vznášet nároky na restituce za události, které se odehrály před třemi či čtyřmi generacemi. Proto si myslím, že polská vláda by neměla požadovat po Německu další reparace, mimo jiné i proto, že už nějaké smlouvy byly mezitím mezi těmito dvěma státy uzavřeny. Podobně je trapné, že slovenský premiér Fico chce vůči Maďarům uplatňovat poválečné Benešovy dekrety. Ty by mohly být uplatněny jen na základě složitých právnických konstrukcí. Už sám tento nápad vyvolává zlou krev a mohl by výrazně zkomplikovat vztahy mezi státy Visegrádské čtyřky.

​U nás je tento princip aktuální ve vztahu k sudetským Němcům. Otázka restitucí, reparací či navrácení ukradeného majetku je pro některé lidi stále živá – to se už projevilo a ještě se to silně projeví o Letnicích, kdy se bude konat sjezdsudetoněmeckého landsmannschaftu poprvé na české půdě, konkrétně  v Brně. Představitel landsmannschaftu BerndPosselt se Čechům za Němce omluvil a landsmannschaft se jakýchkoli nároků výslovně zřekl – stejně jako již dříve německá vláda. Přátelé, už je tu třetí i čtvrtá generace. Je čas se smířit.

​Odpustit můžete jednostranně a na dálku. Chceme-li ale prožít skutečné smíření, potřebujeme se podívat jeden druhému do očí. Někteří z nás k tomu budou mít o Letnicích příležitost.

14. dubna 2026