Pomozme pákistánským křesťanům

Mnozí z vás podobně jako já sledovali pozorně boj za záchranu pákistánské křesťany Asie Bibi, obžalované z rouhání. Kdyby se neozývaly hlasy z celého světa, volající po jejím osvobození, patrně by dnes již nebyla mezi živými.

Chtěl bych obrátit vaši pozornost k petici, sepsané pákistánským křesťanem žijícím ve velké Británii Wilsonem Chowdrym. Tato petice vyzývá pákistánského premiéra, aby se zasadil o zrušení zákonů proti rouhání, které jsou často zneužívány k likvidaci pákistánských křesťanů. Petici naleznete pomocí tohoto odkazu:

https://www.gopetition.com/petitions/end-pakistani-blasphemy-laws.html.

Tuto petici můžete na této webové stránce podepsat.

Nechci vám zatajit, že podpis této petice může být spjat s určitým ohrožením. U nás zatím minimálním, v Británii dosti reálným.

Přikládám dva materiály: Jednak český překlad petice a anglické znění a český překlad příslušných zákonů proti rouhání, jednak seznam zemí, v nichž platí zákony trestající rouhání.

ZNĚNÍ PETICE

My, níže podepsaní, vyzýváme k úplnému zrušení všech zákonů o rouhání.

Navzdory osvobození Asie Bibi existuje stále mnoho dalších obviněných z rouhání, kteří ve vězení čekají na smrt. V prosinci 2018 byli dva křesťanští bratři odsouzeni k trestu smrti na základě smyšleného obvinění z rouhání. Náboženské menšiny trpí těmito zákony nejvíce, neboť jsou proti nim používány jako hrozba zavěšená nad hlavami bezmocných lidí.

Nevinní Pákistánci tráví roky ve vězení za něco, co neudělali, poté, co jsou proti nim zneužity zákony o rouhání.

Zákony o rouhání jsou hanbou na pověsti Pákistánu a zastaralým koloniálním nástrojem, který měl za cíl udržet mír mezi různými skupinami. Místo toho vede k nesnášenlivosti a nenávisti.

  • 298 Užití jakéhokoli slova nebo vydávání jakéhokoli zvuku nebo provádění jakéhokoli gesta nebo umisťování jakéhokoli předmětu s úmyslem zranit náboženské city jakékoli osoby. 1 rok odnětí svobody, nebo pokuta, nebo obojí
  • 298 Uttering of any word or making any sound or making any gesture or placing of any object in the sight with the deliberate intention of wounding the religious feelings of any person. 1 years imprisonment, or fine, or both
  • 298 A Užití hanlivých poznámek apod.ve vztahu k svatým osobnostem. 1980 3 roky odnětí svobody, nebo pokuta, nebo obojí
  • 298A Use of derogatory remarks etc., in respect of holy personages. 1980 3 years imprisonment, or fine, or both
  • 298 B (Ahmádský zákon o rouhání) Zneužití názvů, popisů a titulů apod., náležících konkrétním svatým osobnostem nebo místům, (1984) 3 roky odnětí svobody a pokuta
  • 298 B (Ahmadi blasphemy law) Misuse of epithets, descriptions and titles etc., reserved for certain holy personages or places, by Ahmadis. 26 April 1984 3 years imprisonment and fine
  • 298C (Ahmádský zákon o rouhání) známý též jako Vyhláška XX: Urážka muslima, kázání nebo šíření jeho víry, nebo „jakýmkoliv způsobem“ pobuřování náboženských pocitů muslimů, či vydávání se za muslima. (1984) 3 roky odnětí svobody a pokuta
  • 298C (Ahmadi blasphemy law) Aka Ordinance XX: f a Muslim, or preaching or propagating his faith, or „in any manner whatsoever“ outraging the religious feelings of Muslims, or posing himself as a Muslim. (1984) 3 years imprisonment and fine

 

  • 295 Poškozování nebo zneuctění míst uctívání, s úmyslem urážet náboženství jakékoli třídy Až 2 roky vězení nebo pokuty, nebo obojího
  • 295 Injuring or defiling places of worship, with intent to insult the religion of any class – Up to 2 years imprisonment or fine, or both
  • 295A Úmyslné a zlomyslné jednání, jejichž cílem je pobouřit náboženské city jakékoli třídy urážkou jejich náboženství nebo náboženského vyznání. 1927 Až 10 let odnětí svobody, nebo pokuta, nebo obojí
  • 295A Deliberate and malicious acts intended to outrage religious feelings of any class by insulting its religion or religious beliefs. (1927) Up to 10 years imprisonment, or fine, or both
  • 295B Hanobení Koránu apod. (1982) Odnětí svobody na doživotí
  • 295B Defiling, etc., of Quran. (1982) Imprisonment for life
  • 295C Použití hanlivých poznámek, mluvených, psaných, přímo či nepřímo, atd, zneuctění jména Proroka Muhammada nebo jiného Proroka (1986) Bezpodmínečný trest smrti a pokuta (1990)

Soudnímu řízení musí předsedat muslimský soudce.

  • 295C Use of derogatory remarks, spoken, written, directly or indirectly, etc. defiles the name of Muhammad or other Prophet(s) (1986) Mandatory Death and fine (1990.)

Trial must take place in a Court of Session with a Muslim judge presiding.

 Země trestající rouhání (tučně země, kde se rouhání trestá smrtí)

  • Afghánistán
  • Alžírsko
  • Bahrajn
  • Brunej
  • Egypt
  • Indonésie
  • Írán
  • Irák
  • Jemen
  • Jordánsko
  • Katar
  • Kuvajt
  • Libanon
  • Libye
  • Mauritánie
  • Malajsie
  • Maledivy
  • Maroko
  • Nigérie
  • Omán
  • Pákistán
  • Palestinská samospráva
  • Saudská Arábie
  • Senegal
  • Somálsko
  • Spojené arabské emiráty (UAE)
  • Súdán
  • Tunisko
  • Turecko
  • Západní Sahara

Dan Drápal

  1. června 2019

Why Czechs Are Feeling Hurt

Recently I casually mentioned in a conversation with an American friend that Czechs have had for a long time a sentiment of being hurt and being taken advantage by other nations and/or the European Union. My friend asked me where does this feeling come from, which prompted me to write this article.

I admit that I move on thin ice. I think I know history fairly well but not well enough to be able to say that the opinion I present is correct. Maybe others will have a different and better explanation.

In 14th century, when Prague was actually capital of Germany (under Emperor Charles IV) Czechs were convinced that they are a very orthodox nation (maybe even the most orthodox nation). John Huss, the famous Czech reformer, who was burnt at a stake in 1415, considered himself an orthodox Christian. Nevertheless, during the Hussite wars in the first half of the 15th century the Czechs started to be considered by other nations as a haven for heretics. Of course, Czechs did not like that.

Before the thirty years’ war the Roman Catholics made only 10 percent of the population. The rest were Reformed, Lutheran, Utraquist (Hussite), Brethren (in Anglo-Saxon world known as Moravian Brethren) and even (Ana)Baptist. Bohemia, Moravia and Transylvania were the first European countries where (a sort of) religious tolerance was legislated.

This changed after the Protestants lost the Battle on the White Mountain (1620). A violent and cruel “recatholisation” ensued, a large part of the Czech nobility was either killed or exiled and during the Thirty years’ war the population dwindled, according to some sources, from 3 million to 800 000 (this data might be exaggerated, but it definitely was a religious, political and economic catastrophe). The Habsburg rule started long before, but after 1620 the monarchy was considered an enemy of the Czech nation. Of course, this view was not held by everyone, but during the national renaissance in the 19th century this view prevailed. And the Czechs, although formally Catholic, revered John Huss as their national martyr.

During the latter half of the 19th century and in the first decade of the 20th century Bohemia and Moravia became the most industrialized parts of the Austrian-Hungarian Empire. The Czechs envied the Hungarians their position. They tried to become a third nation with equal rights in the Empire but never prevailed. They had (and fostered) a feeling that “everyone” (meaning primarily Germans and Hungarians) was against them. And they were right – at least to some extent.

I am convinced that this was caused not only by enmity of the Germans (which was, to a large extent, real) but also by lack of clever and intelligent diplomacy. The Czechs started to be good at gestures, but not so good at substance.

The creation of Czechoslovakia was a miracle. It came into existence thanks to three men, Thomas Garrigue Masaryk, Edvard Beneš and (Slovak) Rastislav Štefánik. Unlike many other Czech politicians, these men were able to negotiate and to concentrate on vital matters instead of mere gestures.

Nevertheless, the new state failed. Mary Heimann wrote a book called Czechoslovakia – a State that Failed. I would not say that she “likes” the Czechs and I feel that some of her condemnations are unnecessarily harsh, but in general I must admit that she described very well why the state had to fail.

One of the biggest problems was the enmity of the German population, which never identified with the new state. There were more Germans in Czechoslovakia than Slovaks. The German had all civil rights as everybody else (e. g. Hungarians living in South Slovakia or the Ruthenes in the Carpatho-Ruthenia in the East), but did not get the same support for their industries and businesses as the Czechs or Slovaks did. And the State (not speaking of the Czech and Slovak population in general) did not even try to win their loyalty.

Between the Wars, Czechoslovakia had enemies on all sides, with the exception of Rumania, with which it shared only few kilometers of common border in the East. It was the most democratic state of all, and it was economically successful, but the shape of the state was militarily indefensible.

After twenty years of freedom came the Munich Agreement. Czechoslovakia was virtually handed over to Hitler. No one can wonder that the Czechs felt betrayed by France and Britain. And many became convinced that the orientation on the West (Especially France and Britain) was a mistake and that the Czechs and Slovaks should seek “protection” by orienting themselves with the Communist Soviet Union.

Communists became the strongest political party in the last free elections which took place in 1946. In 1948 they very cleverly seized power. Those who opposed them made several silly political moves which sealed the fate of democracy in post-war Czechoslovakia.

I will not dwell on the development in the late sixties and the whole Prague Spring episode. After the Hungarian Uprising of 1956 it was clear to any intelligent person that Czechoslovakia cannot expect any military help from the West. Nevertheless, the Czechs had again an ample cause for feeling alone, abandoned – and betrayed. (I remember meeting Professor Polák, a Communist in charge of indoctrination at the Theological Faculty where I studied, on the street a few days after the invasion of the “brotherly armies” of Soviet Union and other four Communist states. He was crying when he told me: “Comrade Drápal, Moscow betrayed the international workers’ movement.” He definitely felt betrayed by the state on which he staked his hopes for the better future of mankind.

Transition to the new order after the Velvet revolution was not smooth, either. I will not discuss in detail different affairs which caused mistrust of the “high politicians”.

Generally, I would say that the feelings of being alone or even betrayed were to some extent justified. But harboring this sentiment is toxic. From time to time, we see in history people like our first President T. G. Masaryk or the first President after the Velvet Revolution, Václav Havel, who raised above this sentiment. But a large segment of population embraced this sentiment. After all, feeling like a victim is easy. It is not your fault – it is the others who take advantage of you. And there were so many incidents of treason – it will be better not to trust anyone.

European Union is a very complicated institution and it has many serious system faults. But when the Czechs compare it to “Hitler” or to “Soviet Union”, they take the easier road. Unfortunately, this road will not take us anywhere. And the feelings of self-pity, plus the dissemination of the opinion that we cannot do anything about it, may take us to places where we would not like to be at all.

May 2019

Jak ven ze šlamastyky

Minulý týden jsem avizoval další článek o demonstracích. Během týdne se toho ale událo tolik významného, že tento článek vyzní dost jinak, než jsem původně zamýšlel.

Co významného se tedy stalo?

Do Česka doputoval předběžný audit EU, z nějž vyplývá, že Česká republika bude muset vracet 451 milionů, vyplacených na dotacích firmě Agrofert. Premiér Andrej Babiš okamžitě prohlásil, že auditní zpráva je nepravdivá, že se žádné peníze vracet nebudou, a že se jedná útok na Českou republiku.

V úterý večer se na Václavském náměstí konala dosud největší protibabišovská demonstrace. Byla to patrně druhá největší demonstrace od pádu vlády jedné strany v roce 1989.

Auditní zprávu odsoudili i jiní politici hnutí ANO, zejména místopředseda vlády a ministr životního prostředí Richard Brabec. Většinou zdůrazňovali, že zpráva je předběžná, že Česká republika se k ní vyjádří, a že je nepěkné, že tato předběžná a neveřejná zpráva unikla do médií.

To vše je sice pravda, ale nic podstatného to nemění na skutečnosti, že podle auditu je premiér Babiš ve střetu zájmů. Auditní zpráva se může v nějakých detailech změnit, ale domnívám se, že každý soudný člověk ví, že podstata se měnit nebude.

Pokud premiér Babiš tvrdí, že neporušil české zákony, pak je, obávám se, český zákon o střete zájmů značně gumový.

Přiznám se, že když se Babiš dostal do vlády Bohuslava Sobotky, nebyl jsem z toho tolik zděšený, jako někteří mí přátelé například z Konzervativní strany. Připouštěl jsem možnost, že mu opravdu vadí korupce a dotační podvody, k nimž za předchozích vlád docházelo, a že chce usilovat o nápravu. Možná uvažovali podobně jako já lidé jako Martin Komárek, Pavel Telička nebo Jiří Zlatuška, abych jmenoval alespoň některé. V první chvíli se zdálo, že se Andrej Babiš obklopuje docela zajímavými lidmi.

Silný neklid jsem pocítil, když Babiš koupil některá média, jmenovitě Mladou frontu Dnes a Lidové noviny. Přestože Lidové noviny jsou i nadále zajímavé, nelze říci, že se nepozná, komu patří. S určitou hořkostí vzpomínám na doby, kdy tyto deníky vlastnili „Němci“, konkrétně firma Ringier. Tehdy se ozývaly varovné hlasy, že „Němci“ si koupili česká média, aby skrze ně ovlivňovali politické dění. Tehdejším vlastníkům ale evidentně nešlo o ovlivňování politiky, nýbrž o byznys. Nikdo ani nepřišel s nějakým dokladem toho, že by tato média nějak prosazovala německé zájmy v České republice. Kdy tedy byla média politicky neutrálnější – tehdy nebo teď? Hádejte – smíte dvakrát.

Mým problémem je – a je to asi problém mnoha lidí, kteří tvoří protibabišovskou opozici, že osobně neznám jediného člověka, který volil Andreje Babiše. S jednou ženou, která ho volila, jsem se setkal před nějakými čtyřmi lety. Co z toho vyvozuji? Že společnost je zvláštním způsobem rozdělená.

Po událostech minulých dnů, tedy po zveřejnění auditorské zprávy, a hlavně po Babišově reakci na celou situaci, vidím úterní demonstraci za mnohem oprávněnější než ty předchozí. Rozhodně nemám nikomu za zlé, že tam chodí, a kdybych bydlel v Praze, patrně bych tam šel také. Nicméně jedna starost ve mně přetrvává: Obávám se, že tyto demonstrace nebudou mít patřičný účinek. Andrej Babiš neodejde, protože jeho podpora se výrazným způsobem neztenčí. Řekl bych, že kdyby se našla stovka lidí, kteří by přesvědčili každý aspoň jednoho Babišova voliče, aby změnil svůj názor, znamenalo by to více, než sto tisíc demonstrantů.

Protože neznám Babišovy voliče, neznám ani jejich motivaci. Předpokládám, že se jim líbí Babišova hospodářská a fiskální politika. Já jsem také rád, že mi přidali devět stovek na důchodu a příští rok se mohu těšit na dalších pár stovek navíc. A je příjemné odjet do Prahy za vnoučaty a zpět za pouhých sto dvacet korun. Na rozdíl od Babišových voličů (domnívám se) si ale uvědomuji, že to, zda se nám daří, záleží hlavně na tom, zda se daří Německu, a že každá vláda sklízí to, co zasela vláda předchozí před několika lety, ať už v dobrém nebo ve zlém. Nečasova a předtím Topolánkova vláda měly smůlu, že sklízely hořké ovoce finanční krize, kterou nemohly žádným podstatným způsobem ovlivnit. Netuším ale, zda by se Babišovi voliči byli ochotni na toto téma se mnou vůbec bavit.

Přidám ještě jeden aspekt osobní. Jsem srdcem pastýř, a k tomu patří snaha (ať už úspěšná či neúspěšná) vcítit se do druhého člověka. Andrej Babiš mě zajímá jako člověk. (Proto nemám problém se za něj upřímně modlit.) Myslím si, že opravdu věří tomu, co říká. Asi je opravdu přesvědčen, že když je mu vyčítán střet zájmů, je to „útok na Českou republiku“. A jde mu asi opravdu o to, aby „bylo líp“. Nemyslím si, že má identitu zloducha a kruťase, jako měli třeba Stalin nebo Heydrich. Naopak, možná je jeho problémem právě to, že příliš sám sebe ztotožňuje s „lidem“. Má upřímný pocit, že „on to přece myslí dobře“, a přitom mu Kalousek, Fiala, nějací piráti a dokonce nějací kdovíjací demonstranti házejí klacky pod nohy. Zřejmě mu opravdu nedochází, že pokud zůstane především podnikatelem (a on je podnikatelem velmi schopným a nemyslím to pejorativně), dopadne to špatně, pustí-li se vedle podnikání ještě do politiky. A Babiš je rovněž velmi schopným politikem, jakkoli dlouho prohlašoval, že jím není a být nechce. Raději by vládl s ODS než s ČSSD. Ale jestli ho ČSSD opustí, už má připravené „béčko“ v podobně SPD. Není to ovšem jeho první volba – jeho povolební nabídka spoluvládnutí s ODS byla míněna vážně a upřímně. Ostatně, vrána k vráně sedá. Bodejť by mu nebyla bližší strana hájící kapitalismus než „socani“. Jenže ODS těžce zaplatila za to, že neměla žádnou hranici mezi podnikáním a politikou, a její zachránce Petr Fiala (a díky mu za to) nehodlal tuto chybu znovu opakovat.

Jenže Babiš je z jiného těsta než třeba takový Jaroslav Kaczynski. Ten si vybere, kdo bude prezidentem, a kdo bude premiérkou, případně premiérem. Sám všechno řídí z pozadí. Toho zřejmě Babiš není schopen, ačkoli by mu polovička problémů ubyla, kdyby odstoupil a na místo sebe dosadil ministryni financí Alenu Schillerovou. Tento rozdíl (mezi Andrejem a Jaroslawem) není věcí politických názorů, ale osobního temperamentu. Proto na sjezdu ANO nebyl vidět žádný možný rival, ale ani žádný možný nástupce Andreje Babiše. (Ostravský primátor Tomáš Macura je sice osobnost, ale pod ním by ANO nebylo ANO, a v Babišově ANO prostě nemá šanci.)

Tento temperament je ale pro republiku jako takovou dosti zlověstný. Ne, z Babiše nevyroste diktátor typu Mussoliniho nebo Franka. To k jeho letoře nepatří. Ale právě pro své ztotožnění se s „Českou republikou“ je schopen a ochoten uvést naši zemi do zmatku a izolace. Ne že by to chtěl. Jenže on to vidí i obráceně: Co je špatné pro Babiše, je špatné pro Českou republiku. A on bude bojovat. Byl by mnohem raději, kdyby ho Evropa „brala“, a hodně pro to udělá, dokonce právě v následujících dnech. Když se mu to ale nepodaří, vsadí na „lidovou“ protievropskou kartu. Možná je určitá spravedlnost v tom, že na to nejvíce doplatí jeho voliči.

Na závěr: Jsme v pěkné šlamastyce, a vybabrat se z ní nebude jednoduché. Andrej Babiš to nevzdá. Možná, že demonstranti také ne. Ale není vyloučeno, že demonstrace budou trvat, nicméně Babiš dostane v příštích volbách pětatřicet procent hlasů.

Co by pomohlo? Sním o charismatické osobnosti s pozitivním programem. Antibabiš nepostačí. Potřebujeme člověka, který dokáže lidi inspirovat a nadchnout. A přitom bude – z hlediska možné korupce, „beyond reproach“, jak říkají Angličané. My máme pěkné rčení: Čistý jako lilium.

  1. června 2019

Zamyšlení nad současnými demonstracemi

Kdybych o to nebyl hned z několika stran požádán, asi bych se k současným demonstracím ani nevyjadřoval. Ale když už s tím začínám, mám obavy, že mi nebude jeden článek stačit. Nu, uvidíme.

A proč jsem se do toho nehrnul? Protože situace není jednoznačná, a to v mnoha ohledech.

Domnívám se, že Andrej Babiš se dopustil neetického jednání. Kdybych si ale měl vsadit na to, jak dopadne soud, pak bych si vsadil na to, že odsouzen nebude, tedy že soud nakonec prohlásí, že jeho jednání bylo na hraně legitimity, nikoli však za hranou. Možná se mýlím. A netvrdím, že by mě takový výsledek potěšil.

Co si ale troufnu předpovědět, je, že soudy se potáhnou mnoho let. V tomto ohledu to bude podobné jako s Davidem Rathem nebo s Vlastou Parkanovou, ačkoli jde o naprosto odlišné případy. Nechci tyto tři osobnosti jakkoli srovnávat; hovořím o určité vadě systému.

Z toho ovšem vyplývá, že obvinění nemají možnost se očistit. (Očištění po dvanácti letech zanechává hořkou pachuť v každém případě.)

Znám řešení? Nikoli. Rozhodně nemůže být řešením omezovat možnost odvolání. Dílčím řešením může být větší odvaha soudců rozhodovat se podle zdravého rozumu a neschovávat se příliš za znalce. Jakmile jednou vstoupí do hry znalci, celé řízení se nemístně protahuje. Znalecký posudek může být napaden, je třeba vypracovat jiný, alternativní, atd. Všichni víme, jak to chodí.

Z vícero zdrojů, které jsou pro mě důvěryhodné, jsem slyšel, že vyšetřovatelé a státní zástupci (nevím, kolik z nich, jistě ne všichni) mají dostatek materiálu v různých složkách, aby rozjeli podobné vyšetřování jako u Andreje Babiše i proti řadě dalších politiků. Politici to o sobě navzájem vědí a z tohoto hlediska má Andrej Babiš asi právem pocit, že je to „kampaň“, která ho má odstranit. To ho samozřejmě nezbavuje odpovědnosti. To, že jiní hřeší, neznamená, že pachatel má odejít bez trestu. Snažím se ale porozumět těm třiceti procentům, kteří Andreje Babiše volí a zřejmě volit budou, bez ohledu na všechny demonstrace. Tito lidé jsou zřejmě také přesvědčeni, že je to „kampaň“ proti člověku, který chtěl s všudypřítomnou korupcí zatočit. Sám tento názor nesdílím, nicméně nepřekvapuje mě, že mnozí lidé uvažují takto.

Demonstruje se ovšem nejen proti Andreji Babišovi, ale i proti nové ministryni spravedlnosti Marii Benešové. Vzpomínám si ovšem na doby, kdy byla značná část těch, kteří proti ní nyní demonstrují, nadšena z toho, že se postavila proti „justiční mafii“ a „pojmenovala věci pravými jmény“. Současné demonstrace určitě budou mít pozitivní účinek v tom, že pokud by se Babiš prostřednictvím Marie Benešové pokusil se zbavit Nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, byl by takový oheň na střeše, že by to skutečně mohlo vést k pádu současné vlády. Na druhé straně mi přijde divné demonstrovat proti někomu, kdo by se nějakého špatného činu mohl někdy v budoucnu dopustit, ale zatím se ho nedopustil a nadto říká, že nic takového nemá v úmyslu.

Hodně se hovoří o tvrzení, že v naší zemi „je možné si objednat trestní stíhání“. Opět věci nejsou jednoduché a jednoznačné. „Objednat si trestní stíhání“ lze snad ve všech státech. Někdo si vymyslí nějaké falešné obvinění, najme si špičkové právníky, aby sepsali žalobu, opatří si falešné svědky a možná k tomu ještě uplatí nějaké vyšetřovatele. To se může stát kdekoli, i v dobře fungujících státech. Zcela jiná věc ovšem je, zda se podaří někoho na základě falešných obvinění odsoudit. To už ve fungujících státech možné není, a domnívám se, že to možné není ani u nás. Soudnictví je vícestupňové, je zde možnost odvolání, a jsou zde i investigativní novináři, kteří poukáží na určité nesrovnalosti. Otázka tedy je, zda je systém natolik funkční, aby zlovůle a spiknutí jednotlivců mohly být odhaleny.

Velký problém – a to už je patrně chyba systému – nevidím v tom, že by mohl být odsouzen nevinný člověk. Jistě se to někdy může stát, protože na této straně nebe není nic dokonalé. Jsem ale přesvědčen, že je to naprosto výjimečné. Velký problém vidím v délce soudních řízení a v tom, že věci nejsou dotahovány do konce. Pak přijde někdo jako Václav Klaus a správně konstatuje, že soudní řízení byla příliš dlouhá, a nesprávně se rozhodne to vyřešit amnestií pro evidentní gaunery. Důvěra v systém je tak neustále podemílána tu malými krůčky, tu mílovými kroky. Čím je ale systém těžkopádnější a čím více ztrácí důvěru veřejnosti, tím více lidí se začne domnívat, že by bylo lépe, kdyby vše vyřešil nějaký autokrat, který „by se s tím nepáral“.

Je mi jasné, že v demokratickém státě zpravidla není možno nalézt nějaké rychlé řešení. Uvítal bych, kdyby vláda, opozice, státní zástupci, profesoři právnických fakult a další odborníci dali hlavy dohromady a přemýšleli o tom, jak systém učinit funkčnějším a výkonnějším. Systém je důležitější než personálie.

V příštím článku se pokusím rozebrat, v čem jsou plusy a minusy současných demonstrací.

  1. května 2019

Překvapení se nekonalo

Volby do Evropského parlamentu v roce 2019 byly důležité, ale předvídatelné. Volební účast na Slovensku, v České republice i ve Slovinsku o něco stoupla. Na Slovensku ze 14 na 18 procent, u nás z 18 na téměř 29 procent. Nejvyšší byla v Belgii, kde hlasovalo z hlediska našich poměrů závratných 89 procent oprávněných voličů.

U nás se dalo čekat, že vyhraje ANO a že výrazně posílí Piráti a ODS, a to se stalo. To, že se do europarlamentu probojovala i SPD, rovněž není žádným překvapením.

Překvapením není ani těsné vítězství Národního sdružení Marie Le Penové ve Francii. Její strana získala o necelé procento hlasů více než koalice „Obroda“ vedená prezidentem Emmanuelem Macronem.

Očekávaly se o něco lepší výsledky protiimigračních stran na severu Evropy; v tomto ohledu se o určitém překvapení mluvit může. Nicméně běh světa – ani Evropy – to zřejmě nějakým zásadním způsobem nezmění. Ostatně, špatné výsledky na severu jsou vykompenzovány úspěchy na jihu – v Itálii, ve Francii, a konec konců i v Maďarsku.

Jednoznačné prvenství „brexitářů“ ve Spojeném království zřejmě pohřbilo naděje na druhé referendum, v němž by se Britové „opravili“. Výsledky voleb do Evropského parlamentu potvrdily, že hlasování pro brexit v roce 2016 nebylo nějakým náhlým zatemněním mysli, z něhož se Britové brzy vzpamatují.

Posuneme-li se na celounijní rovinu, opět můžeme konstatovat, že věci dopadly podle očekávání (alespoň mého, ale nechci ze sebe dělat chytrého). Socialisté a lidovci, jejichž tichá koalice si v Evropském parlamentu v posledních letech protlačila snad vše, co chtěla, výrazně oslabila, ale o katastrofě se mluvit nedá (Lidovci získají patrně 180 a socialisté 146 mandátů. Budou zkrátka muset přibrat třetího do party, a bude to patrně koalice stran označovaná jako ALDE (podle všeho 109 mandátů; v tomto táboře je i Babišovo ANO), méně pravděpodobné je, že by to byli Zelení, kteří si v těchto volbách rovněž polepšili (na 69 mandátů). Protiimigrační strany rovněž celkově posílily, ale ne natolik, aby je europarlamentní mainstream musel brát vážně.

Osobně se domnívám, že Evropu změny čekají. Budou ale navozeny katastrofami přicházejícími zvenčí, ať už půjde o další migrační vlnu a/nebo výrazné klimatické změny. Ekonomika díky právě proběhlým volbám ani nezrychlí, ane nezpomalí, a pokud se na tomto poli stane něco nepříjemného, bude to opět spíše v důsledku impulsů přicházející zvenčí – třeba v důsledku obchodní války mezi USA a Čínou.

Celkově tedy: Business as usual. Přejděme tedy k dennímu pořádku a věnujme se každý tomu, co považujeme za smysluplné.

O demokratickém deficitu

Častým argumentem proti Evropské unii je její údajný demokratický deficit. O našich životech prý nepatřičně rozhoduje nikým nevolená Evropská komise.

Evropská komise je skutečně nevolená, nýbrž je jmenována předsedou této komise, který ovšem volený je. Volí ho Evropský parlament na návrh Rady. Zde argument demokratického deficitu použít nelze, protože vlády národních států také nejsou volené, ale sestavené předsedou vlády, případně prezidentem. Evropskou komisi pak tvoří evropští komisaři, jmenovaní tak, aby měl každý stát jednoho. Složení Evropské komise následně schvaluje Evropský parlament, podobně jako vyslovují parlamenty národních států důvěru vládě, kterou sestavil nominovaný premiér.

Vedle Evropské komise je Rada Evropské unie (nezaměňovat s Radou Evropy, která vznikla v roce 1949 a zastupuje 47 evropských států, ani s Evropskou radou, kterou tvoří premiéři a prezidenti členských států EU, scházející se dvakrát ročně na summitech EU). Tuto Radu tvoří zástupci jednotlivých států, ministři národních vlád.

Evropská komise nemůže nařídit nic, co neschválila Rada. Než tedy budeme kritizovat nějaké opatření Evropské komise, zjistěme si, jak se k danému problému postavil náš zástupce v Radě. Pokud byl náš zástupce v Radě pro, nemůžeme tvrdit, že nám „Brusel“ něco „diktuje“.

Dlužno zmínit, že Rada je zcela nezávislá na Evropském parlamentu. V tom je opět rozdíl vůči situaci v jednotlivých státech. Pokud bychom to považovali za demokratický deficit, počítejme s tím, že změna (tj. učiníme-li Radu tak či onak závislou na Evropském parlamentu), by znamenala mílový krok směrem k federativnímu upořádání.

Evropský parlament volí, jak bylo zmíněno, předsedu komise. Evropský parlament je složen z poslanců volených v jednotlivých státech, přičemž čím je daný stát větší, tím má relativně (nikoli absolutně) méně poslanců, jak vypadá z následujícího přehledu.

 

Německo

počet obyvatel 80 780 000

počet europoslanců 96

kolik obyvatel zastupuje jeden europoslanec 841 000

Francie

počet obyvatel 65 857 000

počet europoslanců 79

kolik obyvatel zastupuje jeden europoslanec 833 000

Česko

počet obyvatel 10 512 000

počet europoslanců 21

kolik obyvatel zastupuje jeden europoslanec 501 000

Slovensko

počet obyvatel 5 416 000

počet europoslanců 14

kolik obyvatel zastupuje jeden europoslanec 387 000

Kypr

počet obyvatel 858 000

počet europoslanců 6

kolik obyvatel zastupuje jeden europoslanec 143 000

Malta

počet obyvatel 425 000

počet europoslanců 6

kolik obyvatel zastupuje jeden europoslanec 71 000

 

Z tohoto přehledu vyplývá, že zatímco na Maltě připadá na jednoho europoslance 71 000 obyvatel, v Německu je to dvanáctkrát více. Česká republika je někde uprostřed.

Z tohoto hlediska by si mohli na demokratický deficit stěžovat nejvíce poslanci největších států, tedy Německa a Francie. Pokud by se například dohodli poslanci Malty, Lucemburska a Kypru, mohli by přehlasovat poslance Slovenska, ačkoli Slovensko má téměř třikrát více obyvatel než tyto tři státečky dohromady.

Pokud bychom ale chtěli odstranit demokratický deficit a nastolit stav, kdy bude počet obyvatel připadajících na jednoho europoslance stejný ve všech zemích, přišly by malé státy o toto zvýhodnění. Nové uspořádání by ovšem bylo federalistickým prvkem, což je ale právě to, co odpůrci Evropské unie odmítají.

Demokratický deficit můžeme spatřovat rovněž v tom, že Evropský parlament nemá zákonodárnou iniciativu. V tom je podstatný rozdíl vůči parlamentům národním. Pokud by ale byla Evropskému parlamentu přiznána legislativní iniciativa, byl by to ještě podstatnější krok směrem k federalizaci, než „srovnání“ počtu obyvatel zastupovaných jedním europoslancem, jak o tom byla řeč výše.

Ať o tom přemýšlím, jak o tom přemýšlím, stále mi vychází, že nelze volat po odstranění demokratického deficitu a současně se stavět proti federalizaci. Chce-li někdo „Evropu národních států“, je to jistě legitimní (byť dle mého názoru ne zcela moudrý) postoj, ale pak je třeba si přiznat, že nám vadí něco jiného než demokratický deficit.

Doporučoval bych nemluvit o „diktátu Bruselu“ dříve, než se seznámíme s postojem našeho zástupce v Evropské radě a s hlasováním našich poslanců v Evropském parlamentu. Pokud hlasovali pro dané opatření, měli bychom se spíše zamyslet nad tím, zda jsme do Evropského parlamentu vyslali ty správné zástupce. Pokud se ovšem voleb do Evropského parlamentu zúčastnilo pouze 18 procent oprávněných voličů, mělo by těch 82 procent nevolivších přemýšlet o tom, zda by nešlo dělat něco pozitivnějšího, než je hořekování nad „diktáty Bruselu“.

  1. května 2019

Čína a Rusko? Buďme korektní, ale rezervovaní

Nepochybuji o tom, že západní společnost je v těžké duchovní a intelektuální krizi, a soudím, že jsem se k této skutečnosti v jiných článcích vyjádřil dostatečně. Tuto krizi popisuje celá řada autorů. Pokud bychom uvažovali o západní civilizaci izolovaně a pokud bychom ji poměřovali absolutními hodnotami, dopadla by velice zle.

Jenže vedle hlediska absolutního je zde ještě hledisko relativní. Západní civilizační okruh je jen jeden z mnoha. Kromě západu, který se ještě dělí na Severní Ameriku a „zbytek“ západu (k němuž patří vedle Evropy i Austrálie a Nový Zéland) je zde především Čína, mohutná velmoc na ekonomickém a vojenském vzestupu, Dále svět islámu, poměrně chaotický zbytek Afriky, Rusko, velmoc hospodářsky a demograficky upadající, Japonsko, Latinská Amerika a konečně různé asijské státy vesměs na ekonomickém vzestupu.

Tři z těchto civilizačních okruhů jsou pro nás do jisté míry reálnou, do jisté míry potenciální hrozbou. Jsou to svět islámu, Rusko a Čína.

Civilizační okruhy v minulosti někdy reagovaly na reálné či potenciální ohrožení snahou o naprostou izolaci. To byl případ Japonska a Číny. Myslím, že dnes je jasné, že tato strategie moc úspěšná nebyla. Dnešní svět je příliš propojen, než aby se to mohlo podařit. Nemůžeme tedy zcela přerušit styky ani s Ruskem, ani s Čínou. Na druhé straně bychom si měli být vědomi nebezpečí, které z těchto kontaktů hrozí, a měli bychom se snažit tato nebezpečí omezit (opět: Úplně je eliminovat nelze).

Byl bych raději, kdyby náš prezident jezdil s představiteli českého byznysu raději do Jižní a Střední Ameriky, do Spojených států, do Japonska, případně do různých asijských zemí, zejména těch, které jsou do větší či menší míry demokratické. Když se s někým dlouhodobě stýkáte, vždycky hrozí, že se mu přinejmenším v něčem stanete trochu podobnými, a často si toho ani nevšimnete.

Pokud Čína zavře do koncentráků milion Ujgurů, pak nás to jistě neovlivní přímo. Číňanům přeji vzestup životní úrovně, nicméně to, co se v této zemi děje a jakým směrem se tato země vyvíjí, ve mně vyvolává odpor, obavy a úzkost. Nemělo by nám to být jedno a neměli bychom se tvářit, jako že je nám to jedno. Upřímně řečeno, nechtěl bych bohatnout z obchodu s touto zemí. A v této zemi – podobně jako v Rusku a v islámských zemích – jsou lidé toužící po právu a svobodě. Jako jsme po ní toužili my v dobách komunistické vlády. A srdce nám poskočilo radostí, když západoevropští nebo američtí politici dali nějak najevo, že vědí o osudu politických vězňů za železnou oponou. Neočekávali jsme, že to budou oni, kdo nás osvobodí. Nicméně když někdo komunistický režim nazval pravým jménem, místo aby mlžil, vždy nás to povzbudilo. A když prezident Mitterand při návštěvě komunistického Československa pozval na snídani naše disidenty, měli jsme důvod k jásání. Vždycky jsem vnímal, že máme vůči západní Evropě a vůči Americe, které přijímaly naše politické uprchlíky, určitý dluh.

Na druhé straně netřeba zbytečně provokovat. Vzpomínám si na jednu chvíli z léta 1968, kdy se v novinách a časopisech objevovaly dosti „odvážné“ karikatury sovětských představitelů. Slyšel jsem jednu mladou Finku poznamenat, že něco takového by ve Finsku nemohlo vyjít. Někteří lidé používali tehdy termín „finlandizace“, který označoval určitou opatrnost finské vlády ve vztahu k Sovětskému svazu. A někteří z těch některých používali tento termín pohrdavě, jako určitý projev zbabělosti, ne-li servility. Finové věděli a vesměs respektovali, že mají velkého a mocného souseda, který je schopen je zničit. Svedli s ním v letech 1939-1940 krutou válku, v níž si vedli velmi statečně a srdnatě. Výtku zbabělosti si rozhodně nezasloužili. V letech 1945-1989 se drželi zpátky – to jsem pochopil ze slov oné Finky. Nicméně udrželi si nezávislost, udrželi si demokratické zřízení. Tedy to podstatné. V současnosti vede podobný (ne zcela totožný) boj Hong-Kong ve vztahu ke komunistické Číně. A obávám se, že tento boj bude méně úspěšný, a to nejen proto, že formálně je Hong-Kong součástí Číny.

Ony české karikatury byly gestem. Gesta nám Čechům zpravidla jdou velmi dobře. Asi nám dodávají jakýsi pocit nadřazenosti. Gesta bychom si ale měli odpustit – jak ve vztahu k Rusku, tak ve vztahu k Číně. Měli bychom zůstat věcní – ale hodně, ale opravdu hodně ostražití. Jsou to země, v nichž platí právo silnějšího. Rusko je zemí, v níž jsou likvidováni novináři i skutečná opozice. Čína je zemí, kde umírají křesťané, muslimové, stoupenci hnutí Fa-lun-kung. Opakuji: Neměli bychom se tvářit, že nám to nevadí. Tedy… pokud nám to vadí. A politiky, kterým to nevadí, bychom neměli volit. Protože nevadí-li jim to v Rusku a v Číně, je možné, ba pravděpodobné, že by jim to nevadilo ani v Česku.

  1. května 2019

 

 

 

 

 

 

Jak a proč volit do Evropského parlamentu

Zdá se mi, že postoje vůči Evropské unii – a tudíž i vůči Evropskému parlamentu – se vyhrocují. Část obyvatel – řekl bych, že ta nejhlasitější – vidí v Evropské unii a ve všem, co s ní souvisí, naprosté, čistokrevné zlo, a proto ji vášnivě odmítají. Předpokládám, že tito lidé budou volit nejspíše Stranu přímé demokracie, případně některou z menších protiunijních stran. Na druhé straně jsou „sluníčkáři“ a „eurohujeři“; ti jsou, zdá se mi, poněkud zaskočeni, ale v tom, koho volit, mají jasno, byť se jejich hlasy budou dělit mezi lidovce, topkaře, socdemáky, piráty a další strany. A pak je zde velká většina nerozhodnutých a váhajících. Tuto velkou skupinu můžeme rozdělit na ty, kterým je celkem jedno, jak to bude, a kteří k volbám nepřijdou, a na ty, kterým to jedno není, ale jsou dosti zmatení, protože se ve fungování Evropské unie moc nevyznají. Někteří z nich jsou vystrašeni ostrou protiunijní propagandou, na druhé straně, když pozorují dění kolem brexitu, nezdá se jim, že protiunijní postoj je to pravé ořechové.

Přitom letošní volby do Evropského parlamentu mohou být zajímavé, rozhodně zajímavější než volby předchozí. Je možné, že strany, které se někdy nazývají identitární, jindy civilizacionistické, případně nacionalistické, výrazně posílí. Domnívám se ale, že k nějaké totální změně politických poměrů nedojde. Ano, tyto strany posílí, podobně jako posílily v parlamentních volbách v mnoha jednotlivých státech – ve Švédsku, v Německu, v Itálii, v Nizozemsku i jinde, ale možná neposílí natolik, aby s nimi strany současného mainstreamu byly nuceny zahájit smysluplný dialog (který, uznávám, nebude jednoduchý). Po těchto volbách – předpokládám – se mocenské poměry trochu změní, trochu se posunou, ale nemyslím si, že by tyto volby přinesly nějaký rozhodující zvrat. Evropská unie se bude potácet dále, liberální levice bude nadále nadšená z Macrona a bude vynášet jeho „odvahu“ s jakou mluví o další evropské integraci, a na druhé straně zde budou stále lidé, kteří budou tvrdit, že Evropskou unii nutno zrušit a šmytec.

Já se budu držet lidovců. Jsem přesvědčen, že lídr lidovecké kandidátky Pavel Svoboda (ale nejen on) na rozdíl od mnoha jiných rozumí tomu, jak Evropská unie doopravdy funguje (s čímž si mnoho jak příznivců, tak odpůrců hlavu neláme), čeho je možno realisticky dosáhnout a co se v současnosti prostě nezmění, i kdybychom rádi…

Hodně se mluví o demokratickém deficitu Unie. Kritici mají pravdu v jednom: Neexistuje „evropský politický národ“. Zdá se mi, že vrcholní evropští představitelé se občas tváří, jako by existoval. Ne že by jednou existovat nemohl. Ale k jeho vzniku by bylo potřeba něco víc než sen jen tvrdošíjně tvářit, že existuje. Protože neexistuje, neexistují také celoevropské politické strany.

Není-li EU demokratická, jsem přesvědčen, že má všechny podstatné rysy právního státu. A to považuji za velmi důležité. Tam, kde vznikl právní stát, mohla po čase vzniknout i demokracie. Opačně to nikdy nešlo.

Důvodů neobliby EU je více. Některé z nich jsou oprávněné, některé jsou založeny na lživé propagandě. Tak je „Brusel“ například obviňován z toho, že má příliš mnoho úředníků. Nemyslím si, že tato námitka je oprávněná. Naopak se domnívám, že na to, jak je těch úředníků málo, odvádějí dobrou práci. Nemám po ruce přesné rozbory, ale nedávno jsem z důvěryhodného zdroje vyčetl, že taková Velká Británie má na tisíc obyvatel šestkrát méně úředníků než Česká republika. Víme, jak dlouho u nás trvá stavební řízení. Prostě se domnívám, že kdybychom se chytli za nos, museli bychom uznat, že právě Česká republika si může stěžovat na „bruselskou byrokracii“ jen při naprosté absenci sebereflexe. Mimochodem, zkusili jste někdy mluvit s Poláky o kvalitě jejich hovězího? Vmetou vám do tváře, že z polského hovězího nikdo nezemřel, ba ani neonemocněl. A pak začnou mluvit o naší metanolové aféře, která znamenala řadu mrtvých – mezi obětmi bylo 47 obyvatel České republiky a 3 Poláci. Stručně řečeno, pokud jde o byrokracii, zameťme si nejprve před vlastním prahem. V tom nám EU nijak bránit nebude.

Samozřejmě jsou věci, které mi na EU hodně vadí. EU na jedné straně chrání svůj potravinový trh, aby na něj nemohli proniknout zemědělci z Afriky, Ameriky i dalších světadílů, a pak financuje pomoc v nerozvinutých zemích. Volný trh dostává na frak a vydělá na tom jen úzká vrstva zemědělců. Podobně se dívám s podezřením až nevraživostí na různé dotace. Zdá se mi, že byrokracie s nimi spojená vytváří korupční prostředí – o tom bychom právě u nás, v České republice, mohli vyprávět, viďte, pane premiére? Za vhodné řešení ovšem nepovažuji destrukci Evropské unie.

Mnozí si s Evropskou unií spojují postup a výstřelky genderové ideologie a vůbec postoje současného levicově-liberálního mainstreamu. Zde je ale opět potřeba vědět, jak je tomu doopravdy. EU postup této ideologie neiniciovala a ani nemá prostředky, jak tuto ideologii prosadit. Pokud Evropský parlament odhlasuje nějakou šílenou rezoluci, neznamená to, že se daná věc stává v EU zákonem. Záleží na legislativě jednotlivých států. Ostatně levicově-liberální ideologie je stejnou měrou na postupu i v neunijních zemích – viz zejména Norsko nebo Austrálie. V této kulturní válce nezvítězíme tím, že rozpustíme Evropskou unii.

Rovněž nemá smysl klást Evropské unii za vinu migrační krizi. Otázky spojené s migrací zůstaly v gesci jednotlivých členských států; Evropská unie může něco doporučit, nemůže ale nic nařídit. Ano, obecně lze říci, že lidé nadšení pro Evropskou unii se v této otázce mnohdy chovají pokrytecky: Vadí jim plot maďarský, ale nevadí jim plot španělský, mimochodem násobně vyšší.

Domnívám se, že Evropu čekají nelehké časy. Tlak Ruska a Číny, vnitřní spory, nejistota v otázce, kdo vlastně jsme. Řešení ale není v destrukci. Nejsem nadšenec pro Evropskou unii, ale považuji za lepší k eurovolbám jít než nejít, a volit strany, které jsou schopné věci pozitivně ovlivňovat (což neznamená vždy prosadit žádoucí stanovisko) a ne jen kritizovat. Jak to v kraji bývá, osmdesát procent se spokojí s nadáváním v dnes již nekuřácké hospodě. Možná se ale někdo přidá ke mně a půjde to hodit umírněným proevropským kandidátům.

  1. dubna 2019

(psáno pro Konzervativní listy)

 

Likvidační zdanění – ale jděte!

Komunisté a jejich spojenci z ANO a ČSSD protlačili Parlamentem zákon o zdanění tzv. církevních restitucí. Nyní jej podepíše prezident a pak bude napaden u Ústavního soudu.

Komunisté v této kauze opět projevili v plné míře svou nestoudnost, ovšem to mohlo jen těžko někoho překvapit. Smutnější je podíl dalších parlamentních stran na této nestoudnosti. V řadách jejich poslanců jsou mnozí, kteří dobře vědí, že jde o krok nemravný a nadto nebezpečný, protože pokud lze jednostranně porušit smlouvy s církvemi, bude to snadnější i příště, až půjde o někoho jiného.

Mám ale zásadní námitky nad jistou formou obrany církví. Představitelé České biskupské konference, Ekumenické rady církví i Federace židovských obcí se vyjádřili v tom smyslu, že by zdanění církevních restitucí mohlo být pro některé menší církve likvidační.

Považuji to za naprostou hloupost a za způsob obrany nehodný skutečných křesťanů. Pokud by zdanění církevních restitucí mělo být pro jakoukoli církev (a kteroukoli dobrovolnou organizaci) likvidační, pak taková církev skutečně existovat nemusí. O naší existenci přece nemůže rozhodovat stát, a to ani demokratický, ani totalitní! Církev Kristovu nezlikvidoval ani Stalin, ani Mao-ce-tung, ačkoli se hodně snažili. Naopak, pokud nejde o vyloženě orwellovský režim jako v Severní Koreji (k čemuž se nyní mílovými kroky přibližuje Čína), „mírná“ totalita církvi spíše prospívá, protože se do ní netlačí ti, kteří nemají skutečnou víru, ale nechávají se vést nějakými postranními motivy.

Síla církve nikdy nebyla (a nebude) v majetku. To pochopitelně neznamená, že by církev nemohla či neměla majetek vlastnit. Její síla je v poctivých a obětavých lidech. Ti, jimž jde o věc Kristovu, jsou ochotni pro evangelium leccos obětovat, a finanční oběti patří k těm obětem snadnějším.

Zdanění církevních restitucí je nebezpečná hanebnost, protože tento krok vysílá jasný signál, že smlouvy, které uzavřel stát, nemusí platit, a pravidla, která byla jednou nastavena, není třeba dodržovat. Toto zpochybnění vlády práva napáchá mnohem víc škod, nežli přinese pomyslného „dobra“ oněch 385 milionů (za přesnou částku neručím, ale četl jsem kdesi o této sumě), které stát zdaněním církevních restitucí získá.

A nalejme si čistého vína: Předseda komunistů Vojtěch Filip to samozřejmě dobře ví. Komunisté nemohou neútočit na církev už tak nějak z principu. Ale že i poslanci ČSSD prodají právní stát za tuto částku, poněkud překvapuje a vzbuzuje lítost. A co se týče hnutí ANO, často se mluví o jeho nečitelnosti. Je pravicové, nebo levicové? To se sice podle postojů ke zdanění restitucí tak úplně nepozná, ale o postoji tohoto hnutí k dodržování pravidel jsme se dověděli dost.

  1. dubna 2019

Chvála rodiny

Jedním z důvodů, proč jsem šťastný, je, že jsem součástí velmi košaté rodiny. A trochu závidím bratrovi, který má už deset vnoučat, zatímco já (zatím) pouze tři.

Dokud žila maminka, scházeli jsme se u ní všichni (nebo téměř všichni) na Boží hod vánoční a pak rovněž někdy koncem března či počátkem dubna, protože značná část Drápalů je „z jarního vrhu“ a tudíž má narozeniny v rozmezí od 20. března do 13. dubna. Ovšem jak jsme se množili, byla tato setkání logisticky stále náročnější, protože už nás bylo třicet, což je i pro relativně prostorný rodinný dům dost velká zátěž.

Hodně mi na těchto setkáních záleží. A čím jsem starší, tím víc. A z pastýřské zkušenosti velmi dobře vím, že taková setkání a taková rodinná vzájemnost nejsou ničím samozřejmým. Ba troufám si to říci naplno: Jsou něčím výjimečným. Ale jsem rád, že naše (moje a bratrovy) vnoučata mohou zakoušet, že tvoříme velkou rodinu, v níž se máme rádi a v níž se učíme spolu vycházet. Samozřejmě nejde jen o tato velká slavnostní setkání. Jsem moc rád, když za mnou vnoučata přijedou na týden, byť je to náročné. Během jejich návštěvy žádný článek nenapíšu a po jejich odjezdu se dva dny dávám dohromady. Jenže současně už se těším na to, co spolu podnikneme příště.

Někdo by řekl, že tento můj přístup je „rozporuplný“. Těším se na ně, a přitom přiznávám, že je ten týden náročný. Jenže když se nad tím zamyslíte, tak už to v životě chodí. Ty nejcennější věci (a ty nejkrásnější vztahy) od nás vyžadují hodně – času, energie, moudrosti, milosti…

Bůh to zařídil tak, že – pokud si nezvolíme nějakou svévolnou cestu – máme děti v době, kdy máme nejvíc energie. (Přiznám se, že s vnoučaty zvládnu týden, ale mnohem hůře bych zvládal celý život.) A také tak, že děti mají tatínka a maminku, kteří mají rozdělené role a navzájem se doplňují. Zkuste to zrušit a uvidíte, kolik problémů si naděláte. (A patrně ještě víc problémů naděláte vašim dětem. Vím to, bohužel z vlastní zkušenosti.)

V dnešní době se hodně mluví o tom, že je třeba umožnit ženám, aby skloubily mateřství a kariéru. Uvědomme si ale, které ženy tento problém řeší. Řekl bych, že jsou jich jednotky procent. Většina zaměstnaných žen chodí do práce, aby si vydělaly na živobytí, ne aby „dělaly kariéru“.

Tvrdím, že opravdu špičkovou kariéru se zdravým rodinným životem skloubit nelze. Špičkoví vědci, manažeři, politici nebo novináři zpravidla nepracují osm hodin denně, pět dnů v týdnu. Mnohdy pracují čtrnáct hodin denně a někdy sedm dní v týdnu. A pokud dítě svěříte chůvě, která bude s vaším (pro ni cizím) dítětem trávit třikrát více času než maminka, zapomeňte na zdravá a silná rodinná pouta.

Některé ženy si to uvědomují a dají prostě přednost kariéře před rodinou. Někteří lidé je za to dokonce oslavují. A určitě to lze udělat – ženy nejsou méně schopné či méně inteligentní než muži. Bylo by ale dobré zamyslet se nad tím, jak bude taková žena prožívat stáří. Zatímco ve třiceti letech se takové schopné ženě dítě může jevit jako břemeno a brzda, v sedmdesáti letech jí je líto, že dala přednost kariéře před dětmi. Význam kariéry, jakkoli úspěšné, bledne. Z vnoučat se ale taková žena radovat nikdy nebude. Čím bude její stáří naplněno?

To není otázka od věci. Bůh nevymyslel státem vyplácené důchody, ale stvořil nás tak, že jsme na počátku i na konci života závislí na druhých lidech. A stvořil nás tak, abychom byli závislí na lidech, kteří nás milují. Jako slabí a nemohoucí se rodíme a mnohdy jako slabí a nemohoucí ze světa odcházíme. Jsem rád, že maminka zemřela v kruhu rodinném, a ne v kruhu zdravotního personálu, jakkoli si práce lékařů a zdravotních sester nesmírně vážím.

Někdy se mi zdá, že problémem (post)moderních lidí je, že toho chtějí mít moc. „Chtěl mít víc, a teď nemá nic.“ Svět je krásný a nabízí nám opravdu spoustu možností. A někdy musíme volit, ač to není vůbec jednoduché. Nenechte si ale namluvit, že můžete koláč sníst, a přesto ho dál mít, jak říká anglické rčení. A nemyslete si, že rodinná pouta se stanou jen tak sama od sebe, bez naší péče a bez našeho přičinění. Radím vám, pokud vám v tomto ohledu něco schází, začněte na tom pracovat.

A ono to jde. Mně se v posledních letech podařilo obnovit vztahy s mými bratranci, s nimiž jsem po dobu čtyřiceti let neměl téměř žádný kontakt. Ano, je to částečně tím stářím. Dřív mi na tom tolik nezáleželo. Ve stáří ale začínáte vidět věci jinak.

A pokud věříte v Boha, začínáte chápat, že to opravdu moudře zařídil.

  1. dubna 2019