DAN DRÁPAL

Ukrajinský národ byl těžce zkoušený dlouho před zahájením Putinovy „speciální vojenské operace“. Ve třicátých letech minulého století nechal Stalin skrze řízený hladomor zemřít zhruba tolik Ukrajinců, kolik zahynulo Židů za holocaustu. Následovala druhá světová válka, během níž zahynuly další miliony Ukrajinců v boji proti Němcům. Po Stalinově smrti v roce 1953 si mohli Ukrajinci poněkud vydechnout, ale stále žili v Sovětském svazu, tedy ve zkorumpovaném státě s centrálně řízenou ekonomikou, v niž z definice chybělo tu to a tu zas ono.

Pak přišel rozpad Sovětského svazu. Ukrajinci najednou měli ukrajinského prezidenta, ukrajinský parlament atd., ale korupce byla všudypřítomná.

V jedné oblasti ale nastala výrazná změna: Ukrajinci – muži i ženy – mohli vycestovat na západ za prací. Miliony Ukrajinců této možnosti využily.

Nicméně této možnosti využili i ničemové. Zmocnili se systému výdeje víz na českém velvyslanectví v Kyjevě a za možnost získat vízum platili ubozí Ukrajinci horentní sumy. Do České republiky a zpět na Ukrajinu cestovali vesměs autobusy, které jsou levnější než vlak, ale na česko-slovenských nebo slovensko-ukrajinských hranicích je okradli o značnou část výdělku mafiáni. Je hanba naší země, že jí trvalo tak dlouho, než byl tento systém rozbit.

Nicméně jakkoli byli na západě pracující Ukrajinci kdekým okrádáni, pořád to bylo o něco lepší než dříve.

Mělo to ovšem háček. Či vlastně pořádný hák. Co se stane s ukrajinskými dětmi? Statisíce, možná miliony ukrajinských dětí vyrůstaly bez otců a bez matek. Vychovávaly je vesměs babičky; ty, které měly trochu štěstí, měly i dědečky. Těch bylo méně než babiček, což bylo dáno nízkou mírou dožití a vysokou mírou alkoholismu.

V České republice začali Ukrajinci brzy hrát podobnou roli jako gastarbeitři v západních zemích. Dnes už jen výjimečně najdete českou uklízečku v nemocnici nebo českého zedníka na stavbě. Kdyby všichni Ukrajinci naráz odešli, některá odvětví by se téměř okamžitě zhroutila.

Přesto se u nás najde nemálo lidí, kteří tvrdí, že Ukrajinci nás vyjídají, že zatěžují náš sociální systém. Předložená fakta, svědčící po opaku, ignorují.

Já jsem rád, že tu Ukrajinci jsou. Když jsem připravoval zatím svou poslední knihu (vyšla před měsícem pod názvem O stavu společnosti), vyhledal jsem i demografické statistiky. Na všech kontinentech se snižuje porodnost – s výjimkou Afriky. Demografická krize je už nyní neodvratná a na český národ dopadne s plnou silou, jakmile přestanou rodit ženy narozené v dobách tzv. „Husákových dětí“. V Anglii budou „domorodci“ v menšině již v roce 2060, přitom v Londýně (49 %) jsou v menšině již nyní – podobně jako v řadě jiných velkých měst. Jenže zatímco Ukrajinci jsou s Čechy kompatibilní a chtějí se integrovat, v Británii nebo ve Francii hrozí nejen kulturní, ale i občanská válka.

Zmíním ještě jeden faktor, zdánlivě s Ukrajinou nesouvisící. Je jím probuzený antisemitismus.

Kdyby mi někdo dejme tomu v roce 1970 nebo 1980 řekl, že za několik málo desetiletí budou pro Židy nejbezpečnější Česká republika nebo Maďarsko, ťukal bych si na hlavu. V řadě západoevropských zemí se Židé nemohou ukázat na veřejnosti v kipě nebo s řetízkem s Davidovou hvězdou na krku. Rodiče se bojí, že jejich děti budou napadeny na ulici cestou do školy. Mnozí z nich se během následujících let přestěhují do Izraele nebo do Spojených států; přál bych si, aby našli jako svou novou vlast i Českou republiku. Byli by pro nás velkým přínosem.

V celoevropském i v celosvětovém srovnání je Česká republika skvělým místem k životu. Máme fungující zdravotnictví, nízkou kriminalitu, fungující, byť někdy zoufale pomalé soudnictví, a především svobodu slova. A to je snad to nejdůležitější. Ve Spojeném království je každý měsíc stíháno na třicet lidí za nějaké nepovolené tweety na sociálních sítích. Zatímco v Rusku „sedí“ za tyto „zločiny“ asi osm set lidí, v Británii je to už několik tisíc. Některé případy byly skandální – například jistý komik byl zatčen přímo na letišti, když se vracel ze Spojených států. Přišla si pro něj pětice ozbrojených policistů. Po mnoha hodinách byl propuštěn – měl vysoký tlak, 210 na 110, a hrozil mu infarkt. Tento případ byl široce komentován a mnozí žurnalisté se shodli, že pokud jsou v nějakém státě zavíráni komici, je to už hodně špatné.

Nicméně zpět k Ukrajinkám. Některé z nich jsem osobně poznal. Ukrajinka, která chodila k nám na skupinku, dokud jsem byl v Praze, na Podkarpatské Rusi (chcete-li, na Zakarpatské Ukrajině) jako architektka projektovala mateřské školy nebo rodinné domy; u nás pracovala jako uklízečka ve Střešovické nemocnici. Jiná pracovala u mé maminky. Po ruském útoku na Ukrajinu jsem hostil matku s dospívajícím chlapcem, a tak si myslím, že jsem o životě na Ukrajině poměrně dobře informován. A musím říci, že si jich velice vážím. Jsou pilné, nestěžují si. Mnohé z nich na tom nebudou nikdy tak dobře, jako devadesát procent našich občanů.

U nás, v Křesťanském společenství Jeseník, se sborového života účastní pravidelně sedm z nich. Samé ženy a dívky. Mým úkolem je modlit se za jejich muže a jejich bratry, kteří brání svou vlast. Modlit se, a podporovat je, jak se dá. Možná nám to jednou vrátí.

13. listopadu 2025

Některé západoevropské vlády a další demokratické země, jako je Kanada nebo Austrálie, uznaly Palestinu jako samostatný stát. Naše vláda se k těmto zemím nepřidala, což považuji za správné. Zachovala se dle mého mínění podle biblické zásady „nepřidáš se k většině, páchá-li zlo“ (Exodus 23:1 ČEP). Ostatně jsem od našich zastánců „svobodné“ Palestiny neslyšel žádný validní argument pro tento krok – vyjma tvrzení, že by bylo lépe, kdybychom se v této věci přidali k ostatním, abychom příliš „nevyčnívali“.

Bezprostředním podnětem k uznání Palestiny měla prý být izraelská genocida v Gaze.

Uvedu několik důvodů, proč je uznání Palestiny špatným krokem, a proč by tento krok neměly dělat právě národy západního civilizačního okruhu.

Předně je třeba stále znova vracet pojmům jejich smysl. Páchá Izrael genocidu? Pak nelze o Gaze mluvit jako o koncentračním táboru. Gaza má patrně nejvyšší natalitu na celém světě. Jaká byla natalita v Buchenwaldu, Sachsenhausenu nebo Treblince?

Charta OSN požaduje, aby do OSN mohly vstoupit pouze státy, které nechtějí zničit jiný stát. Z tohoto důvodu měl být z OSN vyloučen Írán, protože ten se netají tím, že chce zničit Izrael. Palestinu bude možné – a smysluplné – přijmout za členský stát, pouze pokud se těchto snah o zničení Izraele zřekne.

V průběhu let – zejména v 19. století, ale pokračovalo to i ve století dvacátém – se války svým způsobem „humanizovaly“, dá-li se toto slovo pro válečnou situaci vůbec použít. Vznikl Červený kříž, usilující o pomoc raněným, přijaly se různé konvence, které měly za úkol chránit civilisty, případně raněné vojáky převážené do bezpečí, nebo zakazovaly mučení zajatců. Ano, i armády západních zemí tyto konvence mnohokrát porušovaly. K mé lítosti to byli nedávno i čeští vojáci, kteří umučili afgánského teroristu. Jistě, ten člověk zrádně zabil jejich kolegy, soud by ho nepochybně odsoudil k trestu smrti, ale o to více bychom měli usilovat o to, aby se ony „humanizující“ konvence dodržovaly.

Hamás, a další teroristické skupiny, si něčím takovým hlavu nelámou. Zbraně převážejí v sanitkách. Velitelé Hamásu mají své štáby v suterénech nemocnic a škol, někdy škol provozovaných OSN a s vědomím těchto teroristů. Když izraelská armáda obsadí nějak dům či byt, najde zbraně nejspíše v dětském pokoji pod dětskými postýlkami.

Do toho přijdou evropské státy s tím, že ano, všichni uznáváme právo Izraele se bránit, ale musí se bránit „přiměřeně“, tj. zase ne tak moc. „Ano, Izraelci, haste ten požár, ale nesmíte ho uhasit úplně, a my vám budeme dávkovat, kolik vody můžete pro hašení využít.“

Kdo chce do této tragédie nějak vstoupit – a evropské vlády do ní vstupují, ovšem velmi nešťastně – měl by poradit, jak se bránit, jak zabránit smrti civilistů (podle čeho poznáte v Gaze civilistu od teroristy?) a dětí a zajistit dodávky humanitární pomoci, aniž by je Hamás rozkradl.

Toto evropské mustrování Izraelců je o to trapnější, že je neuvěřitelně pokrytecké. Proč právě Izrael? V západní Evropě se konají až statisícové demonstrace na podporu Hamásu. Proč na podporu teroristů, proč ne na podporu Izraelců?

Ve světě probíhá řada konfliktů. Někde – například v Nigérii – umírají desetitisíce křesťanů ročně. Spoustu obětí mají boje v Kongu. Válka v Sýrii má nesrovnatelně více obětí než izraelsko-palestinský konflikt. Kde se svolávají demonstrace proti pronásledování Ujgurů v Číně? Jaké pobouření vzbudilo mezi progresivisty pronásledování žen v Íránu? Demonstrující mávají palestinskými vlajkami a pálí vlajky britské či německé. Často se k nim přidávají příslušníci tzv. LGBTQ komunity. Oni opravdu netuší, že islamisté s nimi udělají rázný konec, jakmile se dostanou k moci? Opravdu nikdo z nich vení, jak ajatolláh Chomejní zatočil s levičáky, kteří mu pomáhali svrhnout šáha Rezá Pahlavího? Demonstranté podporující Hamás provolávají heslo „From the river to the sea, Palestine shall be free! prý nevěděli, o jakou řeku a o jaké moře jde. Teď už je to klišé, možná už to všichni vědí. Nechci je zkoušet ze zeměpisu; spíše by mě zajímalo, jakou „svobodu“ si autoři tohoto hesla představují. V Izraeli mohou izraelští Arabové hlasovat, mohou zastávat veřejné funkce. Palestinci nenechávají nikoho na pochybách, že „svobodná“ Palestina bude svobodná především od všech Židů.

Co se to děje? Islamisté prokázali nebývalou brutalitu a ještě se tím pyšnili. Nebo co vede ženu z Londýna, která viděla na zastávce autobuse jedenáctiletého chlapce s kipou, prošla kolem něj, pak se vrátili a do obličeje mu zakřičela ono heslo o řece, moři a svobodné Palestině a pokračovala ve sv cestě. Co jí ten hoch udělal? Pořád to ale není tak strašno, když po masakru ze 7. října vedli zajatá rukojmí včetně čtyřletého chlapce, na kterého palestinské děti plivaly. Co se stane s ním? A co vyroste z těch palestinských dětí?

Mám v počítači videa, která natočili sami Palestinci. Nechci se na ně ale dívat – jsem na to příliš slabá nátura. Ženě uříznou ňadra a pak si s nimi před jejíma očima kopou, než ji zabijí. Nicméně lidé demonstrují proti Izraeli.

Každoročně přijme OSN víc protiizraelských rezolucí než proti všem ostatním státům či skupinám dohromady. Vám, kteří voláte po uznání Palestiny, vám to nepřipadá divné? Vy se chcete podílet na tomto pokrytectví? Já tedy ne.

Co může být za tímto zmatením? Proč je najednou Irsko plné nenávisti k Židům? Udělal Izrael něco Irsku? Podobné otázky si neustále kladu, respektive kladou se mi jaksi samy. Postoje progresivistů mi připadají iracionální.

Pronásledování Židů v Západní Evropě nebo Austrálii už nyní připomíná Německo těsně před a těsně po nástupu nacionálních socialistů k moci. Douglas Murray a mnozí další varují, že tolerování antisemitismu nezůstane bez následků. Osud Evropy bude následovat osud Izraele. Až začnou evropské ekonomiky kolabovat, vzpomeňte si na Boží zaslíbení praotci Židů Abrahamovi: „Požehnám těm, kdo žehnají tobě, a na toho, kdo tě proklíná, uvedu prokletí. V tobě budou požehnány všechny čeledi země“ (Gn 12,3).

26. srpna 2025

Dva články – jeden o židovské historii, druhý o současnému konfliktu v Gaze, vzbudily u některých lidí velké nadšení, u jiných zase velkou nevoli. Jeden z mých kritiků odpověděl postem s videem umírajících dětí v Gaze. Tento obrázek měl dokazovat, že izraelské armádě nezáleží na dětských životech a že střílí do civilistů, kteří si přišli pro potravinovou pomoc.

Fotografie či videa tohoto typu mají obrátit veřejné mínění proti Izraeli a pro palestinské bojovníky. Post, který jsem zmiňoval, jsem mohl smazat, ale záměrně jsem ho tam nechal a ještě pár dnů ho tam nechám, protože ho zmiňuji v tomto článku a každý má právo vidět nebo číst to, načreaguji. Dopředu ale upozorňuji, že nadále podobné drastické obrázky či videa na mých stránkách nebo na mém Facebookuneuvidíte, a chci vysvětlit, proč.

Ve svých článcích jsem vícekrát varoval před tím, že zjistit, co je pravda a co je „fake“, bude stále těžší. Experti na internet a různé pokročilé technologie možná dokáží rozpoznat, co je „fake“ a co ne; já to nedokážu. Když se něco podobného objeví na mém FB, může to být

Možná mne upozorníte na ještě nějakou další možnost.

​Dále je třeba se ptát, kdo daný obrázek pořídil a jak k nám doputoval.

Zatím jsme mluvili o vizuálním materiálu. Fotky – videa – televize apod. Co se týče informací, můžeme rozlišit zhruba tři základní roviny: vizuální materiál, audionahrávky nebo rozhlasové pořady, a materiály písemné.

​Zdálo by se, že skutečnosti nejbližší jsou vizuální materiály. Myslím si, že je to velký omyl, a pokusím se vyložit, proč. Rozhodně ale platí, že jde o materiály nejvlivnější. Televize v nás vzbuzuje mnohem více emocí než rozhlas, a rozhlas v nás vzbuzuje mnohem více emocí než psaný text. Emoce jistě mají své místo v našem životě – bez nich by život ani  nemohl existovat. Nicméně emoce mohou být příjemné nebo nepříjemné. Některé emoce nám pomáhají poznat pravdu a nalézat řešení problémů, jiné naopak pravdu zastírají a mohou vést k řešením, která jsou řešením jen zdánlivě.

​Uvedu příklad. Když Angela Merkelová viděla fotografii utopeného tříletého chlapečka u ostrova Lesbos, rozhodla se otevřít hranice pro 1,5 milionu migrantů. O mnoho let později jsem se dověděl, že toto rozhodnutí udělala pod vlivem emocí, které v ní vzbudila zmíněná fotografie. Jsem přesvědčen, že to bylo rozhodnutí nesprávné a tragické. Přitom nepochybuji o jejích dobrých úmyslech. Kdyby – kromě soucitu – zapojila více rozumu, mohly se evropské dějiny vyvíjet jiným směrem, především bezpečnějším.

​A co mé emoce? Proč jsem se s přáteli rozhodl pomoci pronásledovaným křesťanům v Iráku? Protože jsem vyšel o patro výš, abych mamince přinesl nákup, a ona měla zrovna puštěnou televizi, na kterou se téměř nedívám, a pokud ano, tak na sport a ne na zprávy, a v té televizi jsem viděl reportáž o tom, jak nějaké tříleté holčičce zabili před očima maminku a tatínka. Rozvzlykal jsem se a řekl jsem si, že jestli neudělám vůbec nic, nedokážu sám se sebou žít.

​Tedy taky jsem byl veden emocemi. Pak následovalo určité úsilí, porady s ministerstvem vnitra, a když jsme měli první tiskovku, měli jsme již čtyřsetstránkový materiál o lidech, kteří chtějí přesídlit, o jejich rodinných poměrech, o jejich vzdělání a o jejich zdravotním stavu. Tedy emoce vedlyk určitým racionálním akcím.

​V tuto hodinu má už každý z nás nějaký názor, jak to s tím Hamásem a s tou Gazou vlastně je. Člověk, který mi poslal ony hrozné obrázky, mi zřejmě chtěl dokázat, jak jsou Izraelci suroví a že vědomě zabíjejí děti. Jak na to mohu reagovat? Dětinská reakce by byla, kdybych mu poslal ještě hnusnější obrázky, které by dokazovaly barbarství Hamásu. Nebyl by to pro mne problém. Jenže svého odpůrce či kritika bych stejně nepřesvědčil, stejně jako nepřesvědčil on mne. Spíš by se ve svém názoru utvrdil a vyhledal pro mne ještě nějakou peprnější nadávku, než že jsem lhář a debil. Neustále se pokouším hledat nějakou jinou cestu, než je ostouzení těch, kdo si myslí něco jiného než já.

​Samozřejmě by bylo nejlepší, kdyby bylo uzavřeno příměří a konflikt se vyřešil jednáním. Ti, kdo byli v Izraeli nejvíc nakloněni k Palestincům, byli ovšem zmasakrováni jako první. Myslím si, že pokud se nepřátelům Izraele nepodaří pozabíjet všechny Židy – což je jejich deklarovaný cíl – nakonec k nějakému jednání dojde. Mohlo k němu dojít už v roce 1948. Mohlo k němu dojít po dohodách z Osla, které byly vyjednávány ještě Jásirem Arafatem. Tehdy se mír zdál velice blízko.

​Palestinci vyvolali několik válek, včetně této poslední. Vesměs při nich něco ztratili. Vyvolají válku, a když ji začnou prohrávat, spustí křik, jak je to nespravedlivé.

​Kdyby chtěl Izrael skutečně páchat genocidu, vypnul by Palestincům elektřinu a uzavřel kohoutky s vodou. To ovšem neudělá, protože genocidu páchat nechce.

​​Židovské děti se už od mateřské školky neučí, že je třeba pozabíjet všechny Palestince. To je pro mne důležité. Židé nejásají, když vidí mrtvé palestinské děti. Když izraelský voják zabije teroristu, nenatáčí si to, aby se rodiče radovali z toho, jaký je kabrňák. Izraelští vojáci neznásilňují Palestinky. To jsou skutečnosti, které považuji za jisté, protože je šíří o sobě sami Palestinci. Nelze tedy tyto skutečnosti brát jako izraelskou propagandu. Já těm palestinským videím věřím.

14. července 2025

Volby se blíží – a celosvětově narůstá bezvýchodnost. Za poslední čtyři roky – od posledních voleb v roce 2021 – se svět rozhodně nestal bezpečnějším místem. O České republice se to ale říci nedá. Co se týče bezpečnosti, pak si Česká republika od posledního měření polepšila o dvě místa a nyní zaujímá jedenáctou příčku ze 183 sledovaných států. Nechává za sebou celou řadu vyspělých zemí. Na prvním místě je Island, následovaný Irskem.

Kdo se o to nezajímá, ten to zpravidla nevidí. Kdo věnuje pozornost předvolební propagandě, ten se nad těmito daty podivuje. Vždyť slyší, jak je vláda nemožná, a pokud jste si na tuto rétoriku zvykli, nebudete si po dalších volbách muset odvykat: Opět budeme mít nejhorší vládu na světě. Jsme přece v České republice.

Opozice by to prý spravila. Přidala by učitelům. Přidala by policistům, hasičům a vojákům. Přidala by soudcům. Přidala by důchodcům. Dala by více na obranu. Běda současné vládě: Zvýšila daně, ač slibovala, že to neudělá.

Co ale neuslyšíte, je, kde by vláda ubrala. Neuslyšíte rovněž, z jakých peněz by přidala.

Jisté je, že jak tato vláda, tak vláda, kterou opozice s největší pravděpodobností sestaví po říjnových volbách, zanechá našim potomkům ještě větší dluh, než vláda předchozí.

Nejde to opravdu nějak jinak?

Povím vám, co by se mi líbilo. Líbilo by se mi, kdyby povstal nějaký charismatický vůdce, který by řekl: „Drazí spoluobčané, pojďme jednat zodpovědně. Pojďme jít proti proudu. Rozhodněme se, že nebudeme projídat budoucnost a že si utáhneme opasky, abychom následující generaci zanechali tuto zemi v lepším stavu, než je teď.“

A pak by tento charismatický politik dělal ještě jednu věc zcela jinak, než je obvyklé: Kdyby zjistil, že opozice má lepší plán, pochválil by ji za to. A nebál by se přiznat, že i opozice dělá něco dobře.

Ano, vím, že většina lidí řekne: To jsou bláhové představy.

Ostatně, i kdyby se objevil někdo, kdo by  se takovémuvůdci jen trochu podobal, začali by se v jeho minulosti šťourat žurnalisté či historici, a patrně by našli něco nepatřičného. Aby takový vůdce uspěl, nesměla být na něm nalezena sebemenší vada, a to je těžké. Na těch mladších, kteří se narodili až v tomto tisíciletí, by díky sociálním sítím jistě něco našli. A když se to vhodně nasvítí…

Jak se tedy k volbám postavit? Jeden druh fundamentalistů v tom má jasno: K volbám vůbec nechodit. Tento svět už brzy zanikne (ano, mnohé tomu nasvědčuje) a očekávat něco od voleb je křesťana nehodné.

Obávám se, že většina těch, kteří k volbám nakonec půjdou, budou volit „menší zlo“. Radost z toho nemám, ale chápu to. Chcete-li to vědět, budu opět volit lidovce. Ne proto, že bych nevěděl o jejich slabinách. Ale na místní úrovni vím, že nejsou zkorumpovaní a že většina aktivních lidovců v našem okrese je zapojena do aktivit, které považuji za důležité a chvályhodné. Zejména mám na mysli sociální služby.

Jistě, tentokrát jde o volby parlamentní, nikoli o volby do místních samospráv. Ale nadějní politici potřebují někde vyrůstat, začít, jak se říká, „od píky“ (vlastně nevím, co to ta „píka“ byla, ale to snad není důležité). Když se někdo postaví proti korupci v místním zastupitelstvu, patrně se proti ní postaví, i když se jednou dostane do parlamentu. A když se někdo naučí dělat smysluplné kompromisy, aby se společnost zbytečně nepolarizovala, bude se mu to jednou v celostátní politice náramně hodit.

Nikomu své názory nechci vnucovat, ale chci, aby se o mně vědělo, že stojím na straně Izraele. A jestli jsem na něco hrdý, pak je to na skutečnost, že v Evropě se Židé mohou cítit nejbezpečněji v Maďarsku a v České republice. Mocnost antisemitismu se už probudila, což bude mít důsledky pro Evropu. A nebude to nic hezkého.

Jsem vděčný za svobodu slova a shromažďování, a jsem rád, že nedávný Pochod pro rodinu jasně ukázal, že velká část progresivistů (zdaleka ne všichni) upírá jinak smýšlejícím práva, za které oni sami bojovali. Inu, nebude to v dějinách poprvé.

Co se týče green dealu, obávám se, že mají pravdu ti, kdo tvrdí, že se jedná o největší penězovod od chudých k bohatým v celých dějinách. Přitom je mi jasné, že přírodu je třeba chránit a pečovat o ni. Jen se mi zdá, že např. zavedení elektromobility přírodě nakonec uškodí, místo aby jí prospělo. Výroba solárních panelů, posílení rozvodů, těžba lithia a spousta dalších nákladů, to vše se mi jeví jako příliš nákladné a nejsem přesvědčen, že v celkové bilanci půjde skutečně o zisk pro životní prostředí. Jiná věc je třeba třídění odpadů, to považuji za velmi smysluplné a jsem rád, že i v této věci jsme na špici.

A poslední rada: Všímejte si těch, kdo kandidují. Hledejte mezi nimi kvalitní lidi, za které se můžete modlit (to ovšem můžete i za ty nekvalitní) a podpořte je. Třeba i kroužkem. Za náš kraj (a za KDU-ČSL, byť jako nestraník) byl v parlamentu Michael Kohajda. Nevím, zda bych s ním ve všem souhlasil, ale byl to jeden z těch mála politiků, kteří dokázali pochválit i protivníka. Neokázale pracoval na řadě dobrých věcí. Několikrát zajel i do odlehlého Jeseníku. Ten ale už kandidovat nebude – byl zvolen rektorem University Palackého v Olomouci a usoudil, že kumulace funkcí by nebyla ku prospěchu věci. Správné a odpovědné rozhodnutí.

21. června 2025

Píšu tento článek týden poté, co bojovníci za práva žen a menšin znemožnili řádně nahlášenému Pochodu pro život dojít z Hradčanského náměstí na Václavák. Organizátoři a organizátorky protiakce si pochvalovali, že svým tuhým odporem zabránili „klerofašistům“ pochod dokončit. Obávám se, že vítězství zastánců potratů a jiných projevů ducha smrti má větší význam než to na první pohled vypadá. Nebudu psát nějaký emotivní článek, uvedu jen pár poznámek k tomu, co se stalo. Byl bych rád, kdyby nás tyto poznámky vedly k hlubšímu zamyšlení nad tím, co se děje, a co se patrně dít bude.

· Kdo jsou „klerofašisté“? Já jsem kvůli radostné události v naší rodině na pochod nedorazil, což je mi líto, nicméně viděl jsem hodně fotografií a videí. Jsem evangelikální křesťan z velké rodiny. Spolu s bratrem máme 10 již dospělých dětí, z nichž téměř všechny mají zájem o politiku. Nebudu tajit, že při celkem velké soudržnosti naší rodiny jsme politicky velmi nesourodí – mnozí by řekli, že od krajní levice po krajní pravici. Jsem pastor v důchodu. Jsem taky klerofašista? Jak se klerofašista pozná? Pochodu se zúčastnily zejména rodiny s dětmi. Rodiče těchto rodin jsou taky klerofašisté? Nebo je klerofašista každý, kdo je proti potratům a proti transgender ideologii?

· Svým způsobem mě těší, že odpůrci Pochodu pro život se nepokrytě radovali z toho, že svým „tuhým odporem“ pochod znemožnili. Oni se totiž mnohdy dožadovali tolerance; nyní je vidět, jak si tuto „toleranci“ představují. Domníval jsem se, že odpůrci pochodu přiznají, že to poněkud přehnali – že sice protestují proti pochodu, že s námi nesouhlasí, ale znemožnit pochod, který žádné zákony a předpisy nepřekročil, skutečně je znemožnění práva shromažďovacího, a oni přece chtějí zákony dodržovat. Nyní není třeba dokazovat, že nechtějí, sami se k tomu hlásí.

· To samo o sobě byl velká tragédie nebyla. Takové věci se stávají i v jiných demokratických zemích. Problém je v tom, jak se zachovala policie. Ta měla zasáhnout. Měla se postarat o to, aby nahlášený pochod mohl dojít do svého cíle. Měla se postarat o to, abychom mohli uplatnit své právo na svobodu slova a svobodu shromažďování. A neudělala to. Proč? Nebylo to ze zbabělosti? Co na to ministr vnitra? Minulou sobotu se ukázalo, že někteří občané svá práva uplatnit nemohou.

Dovedete si přestavit, co by se dělo, kdyby vše bylo v opačném gardu? Kdyby dejme tomu Aliance pro rodinu nebo Hnutí pro život znemožnily Prague Pride nebo nějakou podobnou akci? Obávám se, že jak policie, tak pražský magistrát by jednaly mnohem nekompromisněji. A mediální pokrytí by bylo mnohem silnější. Sobotním selháním policie se zabývali zejména křesťané. V médiích sice o pochodu zmínky byly, ale nějakou diskusi o tomto problému jsem nezaregistroval.

**

Váhal jsem, zda zmínit ještě jednu zdánlivě nesouvisející událost. Váhal jsem, protože jde o mou dceru Kristýnu Drápalovou, pražskou zastupitelku za „Prahu sobě“. Před několika měsíci jí kdosi nechal sledovat, budili ji ve dvě nebo tři hodiny v noci, takže někdy přespávala u přátel, před jejím domem nainstalovali skrytou kameru atd. Nedlouho poté, co se věcí začala zabývat policie, jí vyšetřovatel oznámil, že celou věc odkládá. Kristýna s pomocí právníka proti tomuto postupu protestovala, nicméně nyní už byly všechny opravné prostředky vyčerpány a odložení je pravomocné. Policie přitom neprojevila téměř žádnou snahu zjistit, kdo si toto sledování objednal, a dokonce ani nesňala otisky prstů z instalované kamery. Celé to budí dojem, že někdo se postaral o to, aby policie nic nevyšetřila.

V čem je ta spojnice s pochodem? Politické názory máme dosti odlišné. Spojnice je ale v tom, že policie nechránila a nepomáhala těm, které chránit měla. Zákony máme sice relativně dobré, ale nemáme policii, která by byla ochotná je prosazovat. Tuto zkušenost tedy mají naše děti a naše vnoučata. Moc rád bych slyšel, jak rodiče, kteří se s dětmi účastnili pochodu, svým dětem odpovídali na otázku, proč jim ti lidé tak sprostě nadávali a proč jim znemožnili jít na Václavák.

**

A nakonec slovo do vlastních řad. Možná se karta obrátí, možná ne – nemám nějaké prorocké zjevení. Ale pokud ano, dejme si pozor, abychom se pak k nim nechovali stejně jako nyní oni k nám. Uplatněme plně Havlovo heslo: „Nejsme jako oni.“ Kdybychom v této věci selhali, udělali bychom konzervatismu medvědí službu a v podstatě bychom ho znemožnili.

Buďme však stateční a bojujme za svobodu slova i shromažďování. Těším se na pochod v roce 2026.

3. května 2025