Kvóty, volný obchod a EU

Moje maminka byla na jednu stranu nadšená příznivkyně Evropské Unie, ale na druhou stranu by nepochybně podporovala snahy uzákonit, aby 85 procent zemědělské produkce prodávané v supermarketech pocházelo z České republiky. Maminky jsem si velmi vážil a měl jsem k tomu řadu důvodů, ale v této věci bych smýšlel přesně opačně: Nebyl jsem nadšeným příznivcem Evropské Unie, ale rozhodně bych byl proti plánovaným kvótám.

Hlasoval jsem proti vstupu do Unie, ale kdyby se dnes pořádalo referendum o vystoupení, hlasoval bych proti vystoupení. Ne snad proto, že bych byl nadšeným příznivcem EU, ale proto, že by vystoupení mělo katastrofální důsledky pro ekonomiku, a také proto, že nejsem schopen sdílet odpor vůči EU, na který často narážím.

Dostávám poměrně hodně e-mailů od lidí, pro které je EU červený hadr. Jejich sdělení často neobsahuje jediný argument, ale pouze vysoce emocionální tirádu, že EU je ďáblův vynález. Nedávno mi v počítači přistál e-mail tvrdící, že západ Evropy bohatne z práce obyvatel nových členských států. Ani jsem to nedočetl, ale přišla mi rozkošná hlavní myšlenka. Za socialismu jsme se ekonomicky ve srovnání se západem neustále propadali, ale autor zmíněného e-mailu by jistě netvrdil, že i za socialismu těžil západ z naší pilné práce. A pokud životní úroveň za posledních třicet let u nás násobně stoupla a vedle toho jsme ještě stačili učinit bohatým západ, pak klobouk dolů před takto výkonným kapitalismem.

Volný obchod je jedním z hlavních pilířů Evropské unie. Obecně platí, že volný obchod podporuje prosperitu a zlevňuje zboží. Samozřejmě někdo na volný obchod doplácí – tam, kde je volná soutěž, jsou vždy nějací vítězové a nějací poražení. Nicméně celek na volném obchodu nemůže nevydělat.

Jistě, existují validní argumenty proti volnému obchodu.

Volný obchod např. znamená, že „naši“ (tj. čeští) producenti mohou být mezi poraženými. Za předpokladu, že východiska jsou stejná, nám to může být líto, ale musíme se s tím smířit. Někdy prohrajeme, ale my, tj. Česká republika, jsme nejednou mezi vítězi. Každý, kdo byl třeba v Izraeli nebo ve Skotsku, si jistě všiml, že flotilu místních taxíků tvoří Škodovky. Mnohé naše průmyslové výrobky jsou konkurenceschopné, či dokonce velmi úspěšné. Vždy mě hřeje u srdce, když se dočtu, že v některém městě Spojených států jezdí české tramvaje nebo trolejbusy. Mohli bychom zmínit firmu Linet, světového premianta ve výrobě nemocničních lůžek a jiných zařízení. Veleúspěšní jsou mnozí naši programátoři.

Jsou pochopitelně obory, kde tak úspěšní nejsme. A zemědělství je jedním z nich. Nevidím to ale jako dostatečný důvod, proč zrušit volný obchod.

Častým argumentem je potravinová soběstačnost. V přísném slova smysl potravinově soběstační skutečně nejsme, nicméně pokud by bylo třeba potravinové soběstačnosti dosáhnout, jsem přesvědčen, že bychom jí dosáhli bez větších problémů do tří let. Nicméně nevidím důvod, pro o ni teď usilovat. Nejsme v situaci, v jaké bylo během druhé světové války Spojené království, kterému tehdy nezbývalo než potravinové soběstačnosti dosáhnout – a v podstatě se podařilo.

Ocenil jsem, že zakladatel Trikolóry Václav Klaus mladší přiznal, že vystoupení z EU by mohlo znamenat pokles životní úrovně zhruba o třetinu. Obávám se, že tento pokles by mohl být ještě hlubší. Správnou odpověď na tuto otázku pochopitelně nikdo nezná. Když nyní jedu z chalupy v Údolí do Jeseníku, míjím zřejmě předvolební billboard s Václavem Klausem mladším, dvěma dalšími lidmi, třemi půllitry a slibem, že nám nikdo nebude předpisovat, jak máme žít. Billboard pochopitelně unese jenom zkratky, nicméně by mě zajímalo, kdo jsou ti „my“ z tohoto billboardu, a kdo jim předpisuje, jak mají žít. Tedy čím se cítí ohroženi.

Když někdo bojuje za nějakou kauzu a vidí někde nějakou nepravost, je dobré položit si otázku, ve srovnání s čím je současný stav špatný. Dnes se bojuje za rovnoprávnost žen. Západní společnost je prý na tom v tomto ohledu špatně. Ptám se: Ve srovnání s čím? S Japonskem? Afrikou? Čínou? Saudskou Arábií? Amerika je prý rasistická. Opět se ptám: Ve srovnání s čím? S Tureckem? s Indií? S Malajsií?

Pokud jde o svobodu a o to, aby nám nikdo nepředepisoval, jak máme žít, pak ve srovnání s čím jsme nesvobodní? O mně pořád platí, že jsem větší část svého života prožil pod vládou komunismu. Pamatuji si tedy velmi dobře, co je to nesvoboda. Myslím si, že jsem nikdy nebyl tak svobodný, jako od vstupu do EU. Nebo opravdu znáte nějakou zemi, která je na tom lépe? Ach ano, Švýcarsko…

Jsem konzervativec a to, co se nyní děje ve Spojených státech, se mi pranic nelíbí a považuji to za katastrofu. A je mi samozřejmě jasné, že ideologie, která ten chaos vyvolává, převažuje i mezi intelektuály v zemích EU (byť už někteří, zděšení tím, co se děje v Americe, začínají brzdit). Jenže vystoupení z EU nebude tím, co tuto ideologii porazí. Vždyť s touto ideologií se setkáte i v onom citovaném Švýcarsku…

Jediná věc, kterou EU opravdu nezvládá, je migrační vlna. Nicméně nutno vzít v úvahu, že migrace je konec konců stále v gesci jednotlivých států, nikoli EU. Podobně je tomu třeba s otázkou současné pandemie. EU nemá žádné nástroje, jak tuto situaci řešit, takže je intelektuálně nepoctivé jí vyčítat, že ji neřeší.

Chápu kritičnost vůči Evropské unii. Vlastně jsem k ní kritický taky. Proč ji tedy nyní vlastně svým způsobem bráním? Protože mi zavilý odpor vůči ní připadá zavádějící, vesměs nepromyšlený a tedy nebezpečný. Přemýšlím o té zavilosti, na kterou neustále narážím, a kladu si otázku, zda za tím není hluboká potřeba cítit se jako oběť. Obětí jsme byli (podle některých) za Bílé hory, obětí jsme byli (podle skoro všech) za Mnichova, pak (podle některých) v únoru 1948, a podle některých jsme obětí i nyní. V pocitu oběti jsme se zabydleli a cítíme se v něm bezpečně. Proti nám stojí proradný západ, zlí imperialisté, téměř vždy tak či onak Němci, nyní zlá EU, která nám neustále něco „vnucuje“. Málokoho napadne zkusit hrát hru, které se říká demokracie, jíž se prý EU nedostává. Ta hra má svá pravidla a hraje se tak, že se pokoušíte vyjednat s druhými nějakou věc. Je to zdlouhavé a výsledek je nejistý. Někdy uspějete, častěji ne. Ale je to pořád lepší, než se hry neúčastnit a pak si stěžovat, že zase někdo rozhodl o nás bez nás (většinou to není pravda, akorát si kritici nezjistili, že pro dané opatření hlasoval i náš zástupce v Evropské radě).

Mnozí kritici si neuvědomují, že onen ublíženecký postoj vlastně sdílejí s těmi, kdo teď řádí v Americe. Ti se také cítí jako oběť. Za obojím je mentalita oběti a nároku. Dávám přednost se se životem trochu poprat, nestěžovat si neustále na druhé a raději vymýšlet něco pozitivního.

  1. srpna 2020

 

Znovu k situaci Romů

Můj článek „S rasismem je to složité“ vyvolal celou řadu zajímavých reakcí a poměrně málo osobních útoků; proto jsem se rozhodl na některé myšlenky zareagovat.

Jedna námitka se týkala mé formulace, že Romové si nezvolili správnou strategii, zatímco Vietnamci ano. O volbě se prý nedá hovořit, protože nedošlo k žádnému hlasování v rámci dané komunity.

Pokud bychom slovo „zvolit“ brali čistě formálně, tak se patrně jedná o námitku oprávněnou. Sloveso „zvolit“ ale používáme často v přeneseném či širším slova smyslu, např., „disidenti zvolili vnitřní svobodu“. Předpokládám, že tomu všichni rozumíme, přestože disidenti o vnitřní svobodě nikdy nehlasovali.

Pokud bych nesměl použít slova „zvolit“, nevím, jak bych mohl svou myšlenku vyjádřit. Uvedl jsem Vietnamce jako ty, kdo zvolili jinou strategii. (Kdybych žil ve Spojených státech, nemluvil bych o Vietnamcích, ale o Asiatech obecně, protože podobnou strategii volili ve Spojených státech Korejci, Japonci i Číňané.)

Přičemž trvám na tom, že o svého druhu volbu jde. Pokud bychom chtěli ve Spojených státech mluvit o hlavních etnických skupinách, pak bychom museli zmínit „bílé“ Američany, Židy, Hispánce, Asiaty, Indiány, Afroameričany (o Židech by se dalo diskutovat, zda tvoří samostatnou skupinu nebo zda by měli být zahrnuti pod bělochy). Jestli je někdo na amerických universitách diskriminován, tak jsou to Asiaté. To má své důvody, které zde nebudu uvádět – je to trochu jiná kapitola. Asiaté by se mohli hlasitě bránit, poukazovat na diskriminaci, ale oni většinově volí jinou strategii: Smiřují se s tím, že chtějí-li se někde prosadit, musí vynaložit větší snahu a dosáhnout lepších výsledků než jiná etnika.

Pokud chcete vyhrocený biblický případ, vzpomeňte na Syrofeničanku ze sedmé kapitoly Markova evangelia. Když požádá Pána Ježíše, aby uzdravil její dcerku, náš Mistr jí odpověděl velmi tvrdě, až urážlivě. (Dnes by byl za svou odpověď žalován či při nejmenším morálně lynčován.) Syrofeničanka se ale neurazí a odpoví velmi pokorně. Jsem přesvědčen, že lze právem říci, že „zvolila“ určitý přístup; mohla přitom zareagovat zcela jinak.

Asiaté ve Spojených státech tedy zvolili jinou strategii, svým způsobem náročnější, nicméně z dlouhodobého hlediska úspěšnější. Nechci tím tvrdit, že se lidé proti diskriminaci nemají vůbec ozývat a mají si nechat všechno líbit; jen chci upozornit, že v naší moci je volit z několika možností, a z tohoto hlediska považuji mluvit o „volbě“ za oprávněné, byť nedochází k žádnému hlasování.

Za závažnější považuji tvrzení jedno z čtenářů, který je mi jinak příznivě nakloněn, totiž že hlavní problém (99 %) je v tom, že se Romové málo snaží. Jistě, Romové se ze své situace nevymaní, pokud se (také) nebudou snažit. Přesto jsem přesvědčen, že míč je na naší straně hřiště. Romové v naší společnosti neumí chodit, kromě určitých vyšlapaných cestiček. Ale nemyslím si, že by to byla jejich vina. Neznají alternativu k tomu, v čem žijí. A pokud by ji znali, neuměli by se v ní pohybovat. Ale aby to „bílý“ pochopil, musel by s nimi strávit nějaký čas a porozumět jejich uvažování a jejich možnostem.

Dále jsem zaznamenal povzdech, že pokud nějaký Rom nabude vzdělání a lepšího společenského postavení, odstřihne se od romské komunity. Tady se ale začínáme blížit k jádru pudla. Vzdělaný Rom má totiž před sebou pouze dvě moznosti: Buď se od své komunity zcela oddělit, nebo přijmout její způsob života. K tomu patří, že když přijde o bydlení váš bratranec, vezmete ho i s jeho rodinou do svého beztak malého bytu. Zřejmě si nemůžete říci, že vezmete jen jeho nebo jedno z jeho dětí. Buď tedy hrajete podle not společenství, nebo se od něj oddělíte. Něco napůl nepřipadá v úvahu.

Pak je zde ještě jeden faktor, který celou věc komplikuje. Znám několik rodin či jednotlivců, kteří adoptovali romské dítě. Ocituji matku jednoho z nich: „Když jsme si dcerku brali, myslela jsem, že role genů a role výchovy je asi tak 50:50. Teď si myslím, že je to spíše 70:30.“ To jsou slova matky, která měla ve spořádaném manželství dvě vlastní děti, k němuž přidali jedno romské. Neznělo to jako zklamání, jako stížnost. Bylo to konstatování, že věci nejsou jednoduché. Podobné věci jsem slyšel i od ostatních rodin.

To je jeden z důvodů, proč tvrdím, že integrace Romů není nic jednoduchého. To ale neznamená, že bychom měli složit ruce v klín.

Konečně chci zmínit ještě jednu zkušenost. Předem podotýkám, že se jedná o zkušenosti z druhé ruky. Sám bych uvítal, kdyby někdo prozkoumal a přinesl zprávu o tom, jak je to doopravdy, tj. zda se nemýlím. Následující povídání je tedy bez záruky.

Před několika lety přišlo probuzení mezi Romy žijícími někde mezi Spišskou Novou Vsí a Prešovem. Zasáhlo celé osady. Romové činili pokání a jejich životy se začaly výrazně měnit. Nicméně v té době byly již na Slovensku nastaveny sociální dávky tak, že se z nich nedalo žít. Obrácení Romové ovšem už nemohli krást a práci jim nikdo nedal. Jak to vyřešili? Emigrací do Velké Británie (o tom se psalo i v českých novinách, aniž bylo ovšem zmíněno, jaká byla motivace tohoto exodu). O několik let později jsem četl – opět v sekulárním tisku – o tom, že Romové přišlí ze Slovenska si vedou v Británii překvapivě dobře. Někteří z nich dokonce úspěšně podnikali. Rozhodně si vedli lépe než v České republice nebo na Slovensku. Zřejmě měli v Británii větší šanci vymanit se z bídy než u nás a na Slovensku.

Předpokládám – o tom se patrně nepsalo nebo jsem to nečetl – že ze Slovenska emigrovali zejména ti, které bychom mohli označit jako elity jejich společenství. To ovšem jen zhoršovalo situaci těch, kteří zůstali.

Myslím, že jak od slovenské, tak od naší vlády by bylo inteligentní, kdyby příslušné orgány věnovaly pozornost (provedli audit, abych trochu popíchl jednoho ze svých milých kritiků) tomu, proč se v Británii dařilo to, co se nedařilo u nás. A aby si třeba přiznaly, že obrácení Romů ke Kristu vedlo k pozitivním změnám, k nimž mnoho jiných – často velmi nákladných – opatření nevedlo. To by ale znamenalo zbavit se některých stereotypů, k nimž patří tvrzení, že na víře nezáleží.

  1. července 2020

 

S rasismem je to složité

Rasismus v České republice skutečně existuje a je velmi silný. Lze ovšem také říci, že je selektivní. Vzpomínám si, že když do Československa v sedmdesátých letech zamířily první stovky a tisíce Vietnamců, kolovaly o nich nejroztodivnější „fake news“, byť tento termín tehdy ještě nebyl v oběhu. Vzpomínám si na jeden kolující ve strojopise o tom, jak se vietnamské dítě vyčůralo do pískoviště a české děti se pak nakazily strašlivými orientálními chorobami. Nyní je vietnamská komunita více méně přijímána, byť část skalních rasistů nemá ráda ani pracovité a skromné Vietnamce.

Budu se věnovat zejména rasismu protiromskému, protože vztah k Romům je naším skutečným a dlouhodobě neřešeným problémem. Samozřejmě existují i jiné typy rasismu, které se projevují třeba bučením na africké fotbalisty na stadionech. Tento druh rasismu lze potlačit, ale patrně ho nelze zcela vymýtit, protože určité malé procento či promile obyvatel, které se projevuje takto primitivně, se najde v každé komunitě.

S Romy je skutečný problém a mnozí z nich jsou skutečně nepřizpůsobiví. Přesto si dovolím tvrdit, že Češi na tom nesou větší díl viny než Romové. Romové jsou totiž v postavení, z nějž se mohou jen velmi těžko vymanit vlastními silami, a patrně se z něj vlastními silami nedokáží vymanit vůbec. Skutečně potřebují naši pomoc.

Předpokládám námitku, že stát jim přece pomáhá, platí jim všelijaké dávky a tak podobně. Ano, je to pravda, ale je třeba si položit otázku, zda způsob, jakým se snažíme pomáhat, může vůbec přinést kýžené ovoce. Zatím je nenese, a já se domnívám, že ani nést nemůže, a více téhož tedy přinese jen vyšší náklady, nikoli však řešení problému. Nevolám tedy, aby se do řešení romského problému více investovalo. Volám po jakémsi auditu, který by pomohl pochopit, proč je současná pomoc neúčinná.

Předně si dovolím tvrdit, že pokud má nějaký starosta nebo nějaká starostka (případně radní, případně zastupitel/ka) apriorní nedůvěru k Romům a pokud zastává názor, že ať udělá stát cokoli, Romové prostě zůstanou nepřizpůsobiví, protože už jsou zkrátka takoví, pak se v dané obci situace Romů nejen nezlepší, ale ještě se bude zhoršovat.

Na druhé straně ovoce nepřinese ani přístup vycházející z přesvědčení, že problém je čistě v českém rasismu, který je třeba administrativními, případně policejními opatřeními odhalovat a likvidovat. Odhalovat téměř jistě půjde, likvidovat téměř jistě ne. Nevhodná řešení rasismus jen posílí.

Vyjděme od konkrétního příkladu. Dejme tomu, že klient poptává u realitní agentury byt v paneláku, ale stanoví si podmínku, že v daném paneláku nesmí bydlet žádná romská rodina. Požadavek je na první pohled (a ostatně na jakýkoli další pohled) zjevně diskriminační. Realitní agentura nesmí na tento požadavek pod hrozbou sankce přistoupit. Někteří lidé se jistě budou pohoršovat nad potenciálním zákazníkem, který si takový požadavek dovolil vůbec vznést.

Nicméně pro potenciálního kupce je tato okolnost podstatná, a pokud mu jeho požadavek nesplní realitka (a ona ho nesplní), kupec si situaci zjistí jiným způsobem. Kupec může být skutečný rasista, který opravdu nesnáší Romy, ale mohl bych to klidně být i já, který Romy nepohrdá a přeje jim to nejlepší. Prostě vím, že tam, kde je více Romů, klesá hodnota nemovitostí.

To má určité důvody. Řeknu-li, že Romové bývají hlučnější a méně pořádní než gádžové, mohou to někteří lidé považovat za „stereotyp“. Ano, jsou Romové, kteří jsou velice čistotní a spořádaní (řadu takových jsem poznal), a hluční nejsou zdaleka všichni. Nicméně mezi Romy a ne-Romy je v této věci nepochybně měřitelný rozdíl. Romská partaj v paneláku, v němž chci koupit byt, může být v celém domě nejspořádanější. Jak to má ale potenciální kupec vědět? Musel by se zeptat ostatních partají v domě. Je to ale vůbec dovoleno? Není to trestné?

Pokud „stát“ nechce, aby si potenciální kupec danou okolnost vůbec zjišťoval, může se tvářit, že daný problém vůbec neexistuje a že se vskutku jedná čistě o stereotyp. Tento přístup se snaží rasismus potlačit, ovšem za cenu ignorování reality. A pokud ignorujeme realitu, problém nevyřešíme.

Střih o více než padesát let zpět. Se svým přítelem Alešem Březinou jsme navštívili romskou osadu „přilepenou“ na městečko Slavošovce na jihu Slovenska. Nějakou dobu jsme pobývali mezi Romy, a především jsme hráli s romskými dětmi různé hry, chodili s nimi na výlety apod. Mohl bych popsat hodně dramatických událostí z tohoto pobytu, ale zmíním jedinou. Byla Velikonoční neděle. Kousek za osadou jsme udělali táborák, zpívali jsme různé písničky (to Romové velice rádi, a děti snad nejvíc), hráli různé hry a vyprávěli různé příběhy. Bylo tam asi patnáct dětí, nejstarší z nich byla asi třináctiletá Jana Boldyová. Najednou děti ztichly a za chvíli se daly na útěk. Otočili jsme se viděli jsme, jak k nám běží nějaký muž. S Alešem jsme seděli bez hnutí. Muž přiběhl a prohlásil: „Ten oheň tady nebude!“ Jana se zeptala: „A proč?“ Muž jí začal nesmírně vulgárně nadávat. Jana se rozplakala a utekla také. Seděli jsme s Alešem dál. Muž oheň rozšlapal a zopakoval nám: „Ten oheň tady nebude!“ „No, už tady není, už jste ho uhasil.“ To bylo první, co jsme řekli. Muž řekl: „Beztak ty děti mají už spát.“ Odpověděl jsem: „Podívejte se, tyto děti takový táborák možná ještě nikdy nezažily. Nikdo si s nimi takhle nehrál. A zítra je velikonoční pondělí, děti nemusí do školy.“ Muž se otočil k odchodu, ale pak se znovu obrátil a zapaloval si od doutnajícího dřívka cigaretu. „Ale když od toho hluku štěká náš pes a budí nám dítě!“ (Jeho domek stál asi o tři sta metrů dál.) „No, tak vidíte, už jste ten problém vyřešil!“

Tehdy jsem poznal moc nenásilí. Ten člověk sice v jistém smyslu dosáhl svého, ale měl jsem pocit, že odchází jako zpráskaný pes.

Těžko domyslet a těžko změřit, co tato událost v romských dětech vyvolala. (S Janou Boldyovou to dopadlo dobře, o 23 let později jsem ji v Popradu křtil. Měla krásnou rodinu a domek jako klícku.)

Teď si představte, že než dovršíte deset let, uděláte podobných negativních zkušeností celou řadu. Nahlédl jsem na život z té romské strany jen trochu, ale věřte, není to nic příjemného. Mohl bych popsat ještě mnohem drsnější projevy rasismu, které jsem poznal velice zblízka.

„Co si nevyhladíš, to si nevytlučeš.“ Můžeme se pohoršovat nad nepřizpůsobivými Romy, a můžeme se pohoršovat nad „rasisty“, kteří nechtějí s Romy bydlet. Fakt je ten, že když jdu ztemnělou ulicí a za mnou kráčejí tři romští mladíci, mám trochu větší strach, než když jde o bílé. Na Slovensku to bylo snazší – začal jsem si zpívat nějakou romskou písničku („Třeba „me spokojno sťom kolibaha adaj, te kišman oso nakaj vábinel“) nebo prohodit pár romských slov a byl jsem v bezpečí. V Čechách už Romové moc romsky neumějí a já už také skoro všechno zapomněl.

Je řešení? Věřím, že ano. Jenže je zdlouhavé a vyžaduje ani ne tak peníze, jako snahu o nějakou praktickou pomoc. Kdybych byl mladší, pokusil bych se založit jakési hnutí pomoci romským dětem. Křesťané (a jistě nejen oni) by mohli pomáhat romským dětem s úkoly a s doučováním. Někde by je mohli pozvat k sobě domů, jindy by mohli využít prostory sboru. Kde je vůle, najde se i cesta. (Kde vůle není, najde se důvod.)

Romové jako společenství si – uvažujeme-li o celku – nezvolili příliš dobrou životní strategii. Vietnamci si naopak zvolili strategii úspěšnou. Proto zakoušejí rasismus sice také, ale v mnohem menší míře. Myslím, že je potřeba s Romy o jejich životní strategii mluvit – pokusit se jim vysvětlit, co to vlastně je, aby porozuměli, co by mohli dělat jinak. Ano, vím, že je to těžké. To ale není důvod to předem vzdát. Ostatně, pokud nebudeme hledat cesty, problém nezmizí – jen se vyostří. Protože ani my jsme nezvolili dobrou strategii. Přinejmenším v této otázce.

  1. července 2020

 

Otroctví a marxismus

Škoda, že současní nadšenci, strhávající sochy a odstraňující památníky jim nesympatických lidí, málo čtou Bibli – pokud tedy vůbec. A škoda, že biblické křesťanství není vyučováno na školách. Napadají mě hned čtyři místa, která by mohla mít moderující vliv na dnešní pomníkovou hysterii. Ještě před třemi generacemi byla tato místa známa i lidem, kteří jinak s křesťanstvím neměli moc společného. Jsou to slova Ježíšova:

„Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí kamenem.“

„Nesuďte, abyste nebyli souzeni.“

„Jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni.“

„Nejprve vyjmi břevno ze svého oka, nežli půjdeš vyjmout třísku z oka svého bližního.“

Dnešní demonstranti se u osobností minulosti pohoršují nad hříchy, jichž se sami dnes nemohou dopustit, ani kdyby chtěli. Nad hříchy, s nimiž sami nemuseli nikdy bojovat.

Věnují sice hodně času snahám zrušit nebo alespoň znevážit minulost; neškodilo by ale, kdyby se věnovali více jejímu studiu. Možná by potom jejich pohoršení nebylo tak selektivní.

Nedávno se předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker účastnil odhalení sochy Karla Marxe. Nad tím by se patrně dnešní demonstranti příliš nepohoršovali. Většinou totiž nevědí, jak Marx chápal otroctví. V americké občanské válce byl jednoznačně na straně jihu proti severu. V této otázce vedl spor s Proudhonem, který by pro emancipaci. Marx mu napsal: „Bez otroctví by se Severní Amerika – ta nejpokrokovější země – proměnila v patriarchální stát. Vymažte Severní Ameriku z mapy a nastane anarchie – celkový úpadek moderního obchodu a civilizace. Zrušte otroctví a vymažete Ameriku mapy.“ Jedna věc je Marxův postoj k otroctví – ten se mi vůbec nelíbí. A druhá věc je Marxův kolosální omyl: Zrušením otroctví se Amerika z mapy nevymazala. Ale marxisté mají pozoruhodně vyvinutou schopnost nevidět do očí bijící omyly svého Mistra.

O něco známější je Marxův kritický a urážlivý postoj ke Slovanům obecně a k Čechům zvlášť. Nevím, zda o tomto postoji věděl redaktor New York Times, který pořídil dlouhý výčet hříchů prezidenta Trumpa a zařadil do něj i „příchylnost ke Slovanům“. Vycházel patrně z toho, že Trump měl dvě slovanské manželky, spíše než že by chtěl Trumpa obvinit z toho, že natruc levici preferuje Slovany.

Až se marxisté trochu víc seznámí s historií, nebudou to mít vůbec jednoduché.

Ale vraťme se k dnešním obrazoborcům. Všichni jsme mnohovrstevnaté osobnosti, ať si to připouštíme nebo ne. Mám jednu příbuznou, která je velice milá a štědrá. Současně je upovídaná a někdy roznáší drby, což má velmi nepříjemné důsledky. Znám člena jednoho křesťanského společenství, který je nepříjemně vzteklý, ale je velice šikovný a ochotný kdekomu bezplatně pomoci. Všichni jsme takoví – do větší či menší míry. A všichni jsme více či méně určeni prostředím, v němý jsme vyrůstali. Můžete o mě klidně říci, že jsem antikomunista. Nebudu to rozporovat. Nicméně měl jsem na gymplu několik spolužáků, kteří byli – v mnoha ohledech – relativně charakterní lidé, ačkoli udělali za vlády jedné strany poměrně slušnou kariéru. Vyrůstali v komunistických rodinách a názory jejich rodičů se formovaly v době, kdy komunismu propadl kdekdo. Nepíšu to proto, abych je vyvinil. Nevím tak úplně přesně, jak to mají v nitru srovnané. Podobně znám lidi, kteří vyrostli v zavile antikomunistických rodinách, kteří dokáží být hodně nemilosrdní. Chápu, proč jsou takoví, jací jsou. Nechci je omluvit – jedním z úkolů našeho osobního rozvoje je naučit se sebereflexi a připustit si, že naše prostředí nás formovalo více, než jsme si připouštěli, a ne vždy to bylo dobře. Pokud je člověk takové sebereflexe schopen, nebude naopak schopen teď plivat na Winstona Churchilla, když zjistí, že i tento veliký muž měl určité vady.

Pokud se veřejně angažujeme, musíme často dobře zvažovat, do jakých bitev půjdeme a do jakých ne. Dostanu čas od času od někoho podnět, abych se vyjádřil k tomu či onomu. Když to odmítnu, je to chápáno jako zastávání opačného názoru, než je názor člověka, který mi onen podnět dal.

Každý z nás žije v určité době a jsou věci, v nichž se rozhodne angažovat, a věci, v nichž se neangažuje. To ale neznamená, že se mu tyto věci zamlouvají. Hodně to teď schytává jižanský generál Lee. Ten byl znám svou šlechetností vůči svým nepřátelům a měl řadu dobrých vlastností. Ano, bojoval za špatnou věc. Kdo si ale myslí, že byl zapřisáhlým zastáncem otroctví, mýlil by se. Rozhodoval se v určité situaci na základě určitých zásad a úvah, a vztah k otroctví nebyl jediným motivem jeho rozhodování. Ano, opakuji, přes mnohou svou šlechetnost bojoval na nesprávné straně. Byl mnohovrstevnatou osobností – jako my všichni ostatní. Kdo si myslí, že pro něj to neplatí, ať první hodí kamenem.

Rasisté doby Kolumbovy nebo Jeffersonovy už dnes nikomu neublíží. Pro dnešní demonstranty je snadné se nad nimi pohoršovat. Škoda, že si nedokáží představit, že mezi nimi žijí spoluobčané, kterým vadí zabíjení nenarozených dětí. Zatímco dávno mrtví rasisté už nikomu neublíží, tyto děti jsou zabíjeny dnes. Mnohým z těch, kteří dnes bojují proti Churchillovi nebo Washingtonovi, to nevadí. Já ale doufám, že společnost časem své názory promění a že třeba za padesát let (budou-li nám dána) bude společnost s odporem či dokonce děsem vzpomínat na to, co bylo ještě na počátku jednadvacátého století přijatelné.

Nicméně jako zastánce tohoto „menšinového“ názoru musím žít v této společnosti a snažit se o to, aby ten kousek země, na kterém žiji, na tom byl na sklonku mého života o něco lépe, než když jsem začínal brát rozum. Obávám se, že současné obrazoborectví učiní náš svět méně snášenlivým a méně příjemným místem k přebývání. Spíše jsme se přiblížili trochu k Tálibánu. Ten také ničil sochy.

  1. června 2020

 

Buďme štědří

V těchto dnech mají lídři Evropské unie rozhodovat o opatřeních, jež mají pomoci rozhýbat ekonomiku postiženou koronavirovou pandemií. Částečně půjde o finanční pomoc některým nejhůře postiženým státům, zejména zřejmě Itálii a Španělsku. Premiér Andrej Babiš už se vyjádřil v tom smyslu, že bychom neměli podporovat státy, které se chovaly nezodpovědně.

V tomto článku budu trochu zevšeobecňovat – prosím milého čtenáře, aby se nezasekl na detailech. České národní obrození bylo vedeno střední třídou, „buržoazií“. V tom se Češi lišili od Poláků nebo Maďarů, kde bylo národní obrození vedeno šlechtou. Šlechta v těchto dvou zemích měla – ostatně jako i jinde – tendenci se zadlužovat. Ne tak česká střední třída – ta byla vždy spořivá. S tímto národním rysem nehnul ani komunismus. V roce 1989, kdy byla odstartována radikální změna poměrů, mělo Československo relativně nízký státní dluh – na rozdíl od Polska nebo Maďarska. Všechny země, s nimiž Československo sousedilo, sužovala po první světové válce kolosální inflace, a nejinak tomu bylo po pádu komunismu (tehdy se to samozřejmě netýkalo kapitalistických zemí Rakouska a Německa).

Česká spořivost je nepochybně pozitivním rysem. Je zcela v pořádku, pokud bude česká reprezentace v Bruselu dbát na to, aby se peníze určené na pomoc zbytečně „nerozfrcaly“. Nicméně tato spořivost se stává negativní, je-li doprovázena pýchou, necitlivostí a nedostatkem velkorysosti.

Možná tím někoho překvapím, ale jsem přesvědčen, že biblický vztah k majetku, hospodaření a práci se netýká jen jednotlivců, ale platí i pro národy. Základním principem je Ježíšovo slovo „Blahoslavenější je dávat nežli brát.“ Ano, chápu, nevěřícího to musí popouzet. Vypadá to nelogicky. Jako nelogické se to jeví tomu, kdo nepočítá s klíčovým faktorem, s faktorem „Božího požehnání“. Dalším důležitým faktorem je štědrost. Za komunistů se během sklizně razilo heslo „ani zrno nazmar“. V Písmu nacházíme jiný princip: Máme dávat vrchovatou, natřesenou míru, a na druhé straně klasy měli ženci spíše upouštět, než aby se starali, aby sebrali každé zrnko, když sklízeli ovoce, třeba olivy, neměli být příliš důslední, aby se dostalo na sirotky a vdovy… Jistě, i tehdy se nepochybně našli brblalové, kteří mluvili o tom, že si to „příživníci“ a „nemakačenkové“ nezaslouží. Písmo má také hodně co říci o poctivé a pilné práci, nicméně rozhodně si nelibuje v lakotě. Sociální opatření tehdejší doby byla jistě zneužitelná, podobně jako jsou zneužitelná dnes. Dejme si ale pozor, abychom neměli „zlé srdce“ a nebyli vedeni primárně strachem, abychom o něco nepřišli.

Proto by mi nevadilo, kdyby náš premiér prokazoval více štědrosti. Pokud budeme známí jen tím, že bojujeme především sami za sebe, nebude to pro nás požehnané.

Jsem přesvědčen, že v poslední době nám Bůh hodně žehnal, a jsem vděčný za to, jaké máme zdravotnictví, i za to, že máme svobodu slova. To není žádná samozřejmost.

Gilbert Keith Chesterton v jedné své knížce poznamenal, že některé neřesti jsou vlastně ctnosti, které se utrhly z řetězu. Spořivost je dobrá, lakota je špatná. Umění odpočívat a dodržování den odpočinku jsou dobré, lenost je špatná. Štědrost je skvělá, rozhazovačnost a nehospodárnost je hloupá. Všimněte si, že hranice, kdy se ctnost mění v neřest, je v těchto případech nesnadno rozpoznatelná.

Existuje určitá vlastnost, nebo je to možná postoj k životu, která se k mé lítosti moc nepěstuje. Jmenuje se šlechetnost. Šlechetný člověk je velkorysý. Nepředpokládá už apriori ve všem lumpárnu. Když vede polemiku, nepředpokládá u svých oponentů ty nejhorší úmysly. Nevím, jak přesně definovat opak šlechetnosti. Je to jakási směs rozhněvání, sudičství, zapšklosti… Jistě, šlechetnost lze přehnat tak, že už se nejedná o šlechetnost, ale o naivitu. Náš přístup k jednání o pomoci postiženým státům by neměl být naivní, ale neměl by být sobecký. A pokud bychom to netrefili zcela přesně, raději bych byl trochu naivní než hodně sobecký.

  1. července 2020

Rychlý pád liberalismu

Co budou lidé za nějakých třicet let (bude-li svět ještě existovat, což je sice pravděpodobné, ale ne samozřejmé) považovat za nejdůležitější událost první poloviny roku 2020? Ještě před dvěma měsíci bych přinejmenším připouštěl, že by mohlo jít o závažné prohloubení katastrofálního sucha; teď je ovšem už jisté, že tomu tak nebude. Dalším přirozeným kandidátem je pochopitelně pandemie COVID 19, a je možné, že tento kandidát vyhraje. Obávám se však, že by to mohla být ještě jiná událost, která se rodí a možná odezní, ale možná také ne. Mám na mysli anarchii ve Spojených státech.

Současný pohyb odstartovala chladnokrevná vražda, které se dopustil bílý policista na Afroameričanovi Georgi Floydovi, který byl dříve odsouzen za trestný čin a nyní měl být zatčen pro podezření, že se dopustil dalšího. Záběr z jeho zatýkání je volně přístupný na internetu.

Pachatel – policista – jistě netušil, co jeho počínání vyvolá. Čeká ho soud a trest, a to je správně. Po celé události, která není ve Spojených státech ojedinělá, se vzedmula vlna protestů proti policejnímu násilí.

Zbytečné policejní násilí nesmí být tolerováno, o tom žádná. Nicméně abychom správně zhodnotili situaci ve Spojených státech, nesmíme vycházet pouze z tohoto medializovaného případu. Pro správné zhodnocení bychom potřebovali následující statistiky:

  • počet Afroameričanů zabitých bílým policistou
  • počet Afroameričanů zabitých afroamerickým policistou
  • počet bílých zabitých bílým policistou
  • počet afroamerických policistů zabitých Afroameričanem
  • počet afroamerických policistů zabitých bělochem
  • počet bílých policistů zabitých bělochem
  • počet bílých policistů zabitých Afroameričanem.

Pro zajímavost uvedu jediné číslo jakoby z pozadí: Ročně ve Spojených státech zahyne ve výkonu služby kolem stovky policistů. Ve Spojeném království to prý loni byli dva.

Ať už jsou statistická čísla jakákoli, jistě neospravedlňují to, co se v Minneapolis stalo. Nicméně někteří přemýšlivější lidé by si mohli položit otázku, zdali správnější heslo pro nápravu poměrů by nemělo znít ALL LIVES MATTER („Na všech životech záleží“) místo BLACK LIVES MATTER („Na černých životech záleží“). Jisti si můžeme být rovněž tím, že kdyby afroamerický policista zabil bělocha, mediální pozornost by to nevzbudilo.

Mnozí začali ve Spojených státech volat po zastavení financí pro policii, případně po jejím úplném zrušení. Většina politiků a celebrit ví, co by to znamenalo, nicméně bojí se ozvat, a když jsou dotázáni, dávají mnohdy vyhýbavé odpovědi. Při prvním rabování v Minneapolis dostala policie rozkaz nezasahovat. To těžko mohlo rabující nepovzbudit.

Bude-li zrušena policie, bude se muset každý bránit sám. Zločinci se totiž nezruší. Jen budou mít volnější pole působnosti. Elit se to patrně příliš nedotkne – ty většinou žijí v domech či areálech s ochrankou. Anarchie, která nastane, postihne mnohem více chudinu a nižší střední třídu. Těžko ale dnes Američanům radit, aby změnili zákony umožňující občanům pořídit si střelné zbraně.

Současný stav nevyvolalo nějaké prohloubení systémového rasismu. Od hnutí za občanská práva v šedesátých letech nebyly přijaty žádné zákony, které by Afroameričany nějak omezovaly – právě naopak. Současný stav je výsledkem určité intelektuální atmosféry, které se podařilo zmást pojmy a přesvědčit nejmladší generaci, že v Americe je všechno špatně a že násilí je povoleno. Svoboda slova byla prohlášena za privilegium bílého muže. V současné Americe je možno spatřit hesla SILENCE = VIOLENCE (Mlčení je násilí). Kdo mlčí, kdo se tedy nepřidá k hlasitým protestům, dopouští se násilí. A na násilí lze odpovědět násilím, že ano.

Ve velkém městě Seattlu na Západním pobřeží Spojených států vyhlásili anarchisté „autonomní zónu“ a obsadili jednu policejní stanici. Prý je to něco mezi protestem a happeningem. Prezident Trump vyzval starostku města, aby zjednala pořádek. Ta to odmítla. Prezident Trump hrozil, že pořádek udělá sám, ale neudělá. Spojené státy nejsou Rusko, a prezident tam nemá takovou moc, aby mohl do města vyslat armádu.

Nám byla v roce 1948 totalita vnucena, i když jsme tehdy udělali dost pro to, aby mohla být nastolena. Němci si ji v roce 1932 zvolili sami. Američané si ji volí možná právě teď.

Jeden starší americký novinář před dvaceti lety vyprávěl studentům žurnalistiky, jak se bavil s jakýmsi ruským novinářem o svobodě slova. Rus prohlásil: „My máme také svobodu slova. Jenže máme taky zákony, které zakazují lhát.“ Před dvaceti lety se tomu studenti zasmáli. Tutéž příhodu prý vyprávěl letos z jara znovu, opět studentům žurnalistiky. Tentokrát se už nesmál nikdo.

V určitých kruzích už máte povinnost vyznávat stávající a stále se měnící ideologii. Když tak nečiníte, můžete přijít o práci.

Asi se na mě sesypou nadávky zleva i zprava, ale troufnu si tvrdit, že máme šanci být zemí, kde se svoboda slova udrží snad nejdéle. A ke všemu tak budeme ve společnosti se státem Izrael. Aspoň něco mě na té současné situací těší. Nicméně to, co se teď děje v Americe, je fakt průšvih. Jak na to budou hledět lidé za třicet let?

  1. června 2020

 

 

K diskusi o vítězství

Lidové noviny z 30. května t. r. přinesly zásadní článek bývalého prezidenta Václava Klause a jeho bývalého kancléře Jiřího Weigla „Kdo vlastně vyhrál světovou válku?“ Článek protestuje proti „jistým vlivným silám dnešního světa“, které nejsou s výsledky této války „smířeny“. Těmto „silám“ jde podle autorů článku o vylíčení konce války „nikoli jako vítězství Rusů a Američanů nad Němci, ale coby počátek nové okupace, tentokrát ruské“.

Pokud jsem dobře četl, autoři tyto „vlivné síly“ blíže nespecifikují. Přiznám se, že by mě zajímalo, koho tím mají autoři článku na mysli. Tyto síly rozpoutaly „kampaň“, to je prý „evidentní“. Možná nejsem natolik sečtělý jako autoři, takže mně se to jako evidentní nejeví. Nicméně diskusi k 75. výročí konce války jsem sledoval, a protože se nemohu pouštět do polemiky o „jistých silách“, přijdu se svou troškou do mlýna a sdělím své názory na konec války.

Bezprostředním vítězem byl nesporně Sovětský svaz. Výrazně rozšířil své území a nadto se mu podařilo na západě vytvořit prstenec klientských států. Spojené státy byly druhým vítězem, nicméně jejich vítězství – z povahy věci – neznamenalo žádné územní zisky. Pravda je, že v důsledku rozložení sil k sobě do značné míry připoutaly západní Evropu, která by se sama proti Sovětskému svazu neubránila. Pokud ale někdo toto spojenectví opustit chtěl, tak to učinit mohl, což nepopiratelně demonstroval francouzský prezident De Gaulle. Příklad Maďarska (1956) a Československa (1968) se stejnou nepopiratelností dokázal, že ze sovětského orbitu se tehdy vystoupit nedalo.

Je nesporné, že kdyby vyhrál Hitler, patrně by to znamenalo zkázu českého národa. Nelze tedy klást rovnítko mezi plány Hitlerovy a plány Stalinovy. Proto je jen logické, že vojáci Rudé armády byli vítáni jako osvoboditelé. V tu chvíli jimi byli.

Na řečnickou otázku, která tvoří titulek článku, na který reaguji, lze tedy odpovědět – pokud se spokojíme s odpovědí jednoduchou – jednoznačně: Sovětský svaz.

Věci ale nebývají jednoduché. A proto na předchozí tvrzení můžeme odpovědět „ano, ale…“

Obyvatelstvo Sovětského svazu přineslo nesporně nejvíc obětí. Ale mohli bychom to říci drsněji: Ne „přineslo nejvíc obětí“, ale „bylo obětováno“. Historie nezná „kdyby“. Určitá „kdyby“ se ale vtírají. Utrpěl by Sovětský svaz tak velké oběti na počátku války, kdyby Stalin v druhé polovině třicátých let nezlikvidoval 60 procent důstojnického sboru? Čelil by – za války i po válce – partyzánskému boji ukrajinských banderovců, kdyby o pár let dříve nevyvolal na Ukrajině hladomor, jemuž padly za oběť miliony lidí?

Je nesporné, že v květnových dnech vděční Češi rudoarmějce „zasypávali šeříky“, o tom žádná. Jsem ročník 1949, a tento narativ jsem dobře znal ze školy i odjinud – jiný v mém dětství a mládí v oběhu nebyl. Až jako student jsem si klad otázku: Nevrhá anexe Podkarpatské Rusi určitý stín na Stalinovo počínání? Museli jsme její obyvatele, kteří chtěli zůstat Čechoslováky, tak hanebně a snadno opustit? A ještě mnohem později jsem se dověděl o tom, že speciální jednotka Směrž začala bezprostředně po 9. květnu zatýkat a odvlékat do Gulagu ruské emigranty, kteří našli v naší zemi útočiště po bolševickém převratu a následných bojích v Rusku. Byli to českoslovenští občané, loajální k našemu státu, ale téměř nikdo se jich tehdy nezastal. Ano, Sovětský svaz zvítězil, ale toto byly určité vady na kráse.

A pak zde byli ti vlasovci. Jsem dalek toho, dělat z nich hrdiny, ale i toho, dělat z nich padouchy. Měli na vybranou ze dvou špatných možností, a ať by volili kteroukoli z nich, zemřeli by. Buď v německém zajetí, nebo na popravišti po skončení války. Byli to nešťastníci, kteří možná doufali, že si nějak zachrání život, což se jim nepodařilo. Ovšem kdyby nevstoupili do ruské osvobozenecké armády (ROA), byli možná v květnu 1945 už stejně mrtví, protože ruští zajatci v německém zajetí umírali poměrně záhy. Pokud Praze nějak pomohli – spory se vedou, zda ano či ne, ale to nechám odborníkům – pak ne „z lásky k Česku“, ale jaksi mimochodem. Pomníky bych jim nestavěl, ale na druhé straně bych je neodsuzoval.

Autoři si dále stěžují, že se u nás příliš zdůrazňují krutosti páchané na Němcích a píší o „mimořádnosti a výjimečnosti německé viny“. Smíření mezi Čechy a Němci jsem v osmdesátých a devadesátých letech věnoval značné úsilí – byl to částečně můj dluh vůči mému dědečkovi – legionáři, který byl důstojníkem československé armády a v létě roku 1945 byl na inspekci ve sběrných táborech pro „odsouvané“ Němce. Po krutostech, které tam viděl, zažádal o přeložení. Vyhnání Němců mě hodně trápilo, protože se ho dopouštěli Češi. Jako křesťan dobře vím, že mezi námi a Bohem ležela česká vina. Německá vina leží mezi Němci a Bohem. Proto mi tolik záleželo na tom, abychom si svou vinu přiznali. V žádném případě mi nešlo o nějaký ahistorický postoj, který by nevnímal, že krutosti páchané na Němcích byly důsledkem teroru během heydrichiády, a že co se týče problematických vztahů mezi Čechy a Němci, mohli bychom jít mnoho let do minulosti a stále mudrovat o tom, „kdo si začal“. Jsem rád, že přinejmenším co se týče křesťanských kruhů (a týká se to jak katolíků, tak evangelikálů), mají tuto otázku smíření už dobrých dvacet či třicet let vyřešenou.

Nakonec se přiznám, že se opravdu bojím více Rusů než Němců. Souhlasím přitom s autory, že „skutečně silné zájmy ohledně naší země mají pouze Německo a Rusko“ (byť bych asi raději vynechal ono pouze.) Jistě, může se to změnit, ale zatím stále „mráz přichází z Kremlu“. Přes vítězství v druhé světové válce.

  1. června 2020

Nesourodé poznámky k vzájemnému míjení

Nejprve se chci omluvit všem, kteří na mě pamatují a přeposílají mi různé soubory s odkazy, případně přímo videa nebo články. Dostávám jich tolik, že kdybych si měl všechno přečíst a prohlédnout, nestačilo by mi na to ani 25 hodin. Proto se předem omlouvám, že na vaše zaslané příspěvky většinou nereaguji.

To neznamená, že bych nečetl vůbec. Čtu hodně, a rozhodně nečtu pouze články lidí, kteří si myslí totéž co já nebo něco podobného. Naopak, snažím se mít „duchovní stravu“ poměrně pestrou. Proto čtu levicové Listy, pravicové Konzervativní noviny, „Bakalův“ Respekt a „Babišovy“ Lidové noviny. A pokud jdu na internet, snažím se o podobou skladbu.

Nyní, co určitě nečtu: Věci, které produkuje aeronet.cz, sputnik.cz, Protiproud a podobné internetové publikace. A zásadně nečtu články, které uvádějí už v prvních dvou odstavcích jakési nedefinované „my“ a „oni“ a přitom ani na začátku, ani na konci neuvádějí jméno autora.

Tím samozřejmě nevyloučím všechny nepěkné a škodlivé věci, ale přece jenom se mi spektrum zúží na přijatelnou šíři.

A teď ten slibovaný pár nesourodých poznámek. Jsou to reakce na různé články, které mi i po výše uvedeném vytřídění v elektronické poště zůstaly.

Jeden článek měl hned v úvodu výzvu „použijte rozum a udělejte si úsudek sami“. Následoval text obsahující informace, které by člověk používající rozum sice ověřit mohl, ale stálo by ho to značné úsilí, a mám zato, že to nikdo neudělal. Autor nás sice vyzývá, abychom si udělali úsudek sami, ale jeho text je tak plný emocionálně nabitých výrazů, že je velmi návodný, aby si čtenáři udělali stejný úsudek, jako má autor. Apel na rozum sugeruje, že to, co si po přečtení článku uděláte, bude váš úsudek.

V mainstreamu pochopitelně podobné výzvy nenajdete. Rozumí se samo sebou, že čtenáři mají používat svůj rozum, a předpokládá se, že si úsudek budou dělat na základě informací a nikoli na základě emocionálně nabitých slov.

K tomu poznámečka: Kdysi, ještě v sedmdesátých letech, jsem mluvil s jedním znalcem o náramkových hodinkách. Právě jsem si totiž jedny koupil a měly čtyřletou záruku. Onen znalec mě upozornil, že švýcarské chronografy záruční dobu nikdy neuvádějí. Když jsem se otázal, proč, tak mi vysvětlil, že skutečný švýcarský chronograf musí vydržet celý život. I kdyby záruka byla dvacetiletá, už to, že nějaká je, je signálem, že ty hodinky jsou šunt.

Vztaženo k našemu tématu: Když mi někdo radí, abych používal svůj rozum, patrně ze mě chce udělat blbce.

V jiném podobném článku jsem četl mimo jiné „havlisté ukázali svou pravou tvář“. Když si něco takového přečtu, mám silné puzení se okamžitě zařadit mezi „havlisty“. Stále totiž ukazuji svou pravou tvář. (Akorát nevím, jestli by o mě „havlisté“ stáli, ale to je jiná pohádka.) Autor chce společnost rozdělovat. Já s řadou lidí nesouhlasím, s některými hodně vehementně. Nicméně nevidím důvod přisuzovat jim negativní motivaci a vinit je z toho, že nám ukazují tvář nepravou. S „chvilkaři“ v mnohém souhlasím a v mnohém nesouhlasím, totéž platí třeba o Mikuláši Vymětalovi, Tomáš Halík mě často štve opravdu hodně, ale všem těmto lidem věřím, že to myslí dobře, jsem si jist, že nemají finanční motivaci a rozhodně nemají dvojí tvář. Myslím si, že některé jejich nápady by měly katastrofální následky, ale chci se s nimi vyrovnávat v diskusi, nikoli pomluvami a silnými výrazy na jejich adresu.

Dobrý způsob, jak si udělat „vlastní obrázek“, pokud to jde, je poslouchat třeba rozhlasový pořad „pro a proti“ (zpravidla na Rádiu Plus po půl desáté). Tam můžete rovnou slyšet obě strany sporu. A všímám si jednak toho, zda je argumentace poctivá, jednak toho, v jakém „duchu“ účastníci hovoří. Chtějí druhého shodit, nebo přesvědčit?

Nejpřesvědčivější jsou pro mě lidé, kteří jasně vytyčují meze svého poznání. Tak třeba v posledních dnech jsem vícekrát slyšel biochemika Jana Konvalinku, a všem, kdo se zajímají o současně aktuální koronavir, doporučuji poslouchat tohoto odborníka. Reagoval třeba na hojně rozšířené tvrzení, že inkriminovaný koronavir vznikl uměle v laboratoři. Pan doktor zdůvodnil, proč si to nemyslí, a jeho zdůvodnění bylo přesvědčivé. Moderátorka se ho ale snažila (v mezích slušnosti) dotlačit k výroku, že tato konspirační teorie je zaručeně nepravdivá. To ale zpovídaný odmítl, protože to by znamenalo dokazovat, že něco se nestalo, což zpravidla není možné. V řadě situací můžete dokazovat, že se něco stalo, ale nemůžete z principu dokázat, že se něco nestalo.

Pokud jde o rozhovory, pak ve střetu politika a odborníka tahá „píárově“ odborník za slabší konec. Politik chce znít jednoznačně a rozhodně, odborník musí kontrovat „ano, ale“, a rozhodně tak rozhodně nezní. Tedy… pokud je to skutečný odborník. Odborníka poznáte mimo jiné podle toho, že mu není všechno jasné. Lidé, kteří o svých názorech nemají sebemenší pochybnosti, mi připadají velmi nebezpeční.

Přitom ale takoví lidé jako Jan Konvalinka, Václav Cílek nebo Cyril Höschl mají co říci. Mnoha věcem lze rozumět. Na nás je, abychom dokázali naslouchat lidem skutečně moudrým a dávali si pozor na rozezlené a vehementní křiklouny a pokud možno jin nedopřávali sluchu. Natož abychom šířili jejich propagandu.

  1. května 2020

 

Internetová generace

Dnes celkem nikdo nepochybuje, že internet a sociální sítě hluboce ovlivnily společnost. Různí badatelé zkoumají, v čem se mozky dětí, přisátých k obrazovkám počítačů či displejů mobilních telefonů vyvíjí odlišně než mozky dřívějších generací. Toto je jedno z témat, jemuž se věnuje kniha Grega Lukianoffa a Jonathana Haidta The Coddling of the American Mind (Romazlování americké mysli).

Nejprve terminologické upozornění: O generaci lidí narozených zhruba mezi lety 1982 až 1998 se mluví jako o „mileniálech“, pro generaci následující se používá termín „iGen“, tedy „internetová generace“. Jiní používají termín „generace Z“. Jedná se o lidi narozené po roce 1995.

V roce 2007 se objevil iPhone a rozšířil se velmi rychle. V roce 2011 už mohli lidé, kteří nastupovali do „college“ (americký systém školství je poněkud odlišný. High school je tak trochu druhý stupeň, tak trochu střední škola, College je tak trochu střední škola, tak trochu vysoká – u nás odpovídá asi bakalářskému stupni.) kontrolovat e-maily či statusy každých několik minut. První „várka“ příslušníků iGen začala studovat na „college“ (a tedy většinou odcházela mimo domov) kolem roku 2013.

Jean Twenge, profesorka psychologie ze San Diego State University, snesla data dokazující, že generace iGen trpí mnohem častěji úzkostmi a depresemi a má rovněž podstatně vyšší sebevražednost než generace předchozí. Twenge to přičítá skutečnosti, že tato generace prožívala dětství hodně odlišně od generací předchozích. Autoři Lukianoff a Haidt tvrdí, že rodiče a učitelé těchto dětí věnovali mnohem více času a úsilí, aby děti vyrůstaly v bezpečí a aby je nic neohrožovalo. To mělo za následek, že děti nebyly prakticky nikdy ponechány bez dozoru. V této generaci v podstatě neexistovalo, že by si děti šly samy hrát „ven“. Děti vyrůstaly za neustálé přítomnosti dospělých, kteří zasáhli, jakmile se někde objevil nějaký, byť malý, konflikt. Děti tedy neměly příležitost naučit se řešit problémy samy. Dětská hřiště jsou konstruována tak, aby se opravdu, ale opravdu nemohl nikdo zranit. Pokud šlo dítě samo navštívit kamaráda, bydlícího o čtyři ulice dál, mohli být rodiče udáni, že nedbají na své děti, a přišla na ně sociálka. A to přesto, že únosy dětí výrazně poklesly proti šedesátým až osmdesátým letům minulého století. Autoři knihy razí termín „safetyism“, něco jako „posedlost bezpečím“.

Vyrostly tak děti, které jsou rovněž „posedlé bezpečím“, a přitom – a to je novinka – za bezpečí považují i „emocionální bezpečí“, které znamená nejen to, že vás nepotká dopravní nehoda nebo sexuální napadení, ale že se nesetkáte ani s lidmi, kteří nesouhlasí s vašimi názory. A právě když tato generace dorazila na „college“, začala se vytvářet „místa bezpečí“, po vyučujících se vyžadovalo, aby praktikovali „trigger warning“, tj. aby studenty upozornili, že budou přednášet o něčem, co se jim nemusí líbit, např. že budou mluvit o násilnických scénách v dílech literárních klasiků včetně Danteho či Shakespeara. Profesoři, aby měli pokoj, o takových věcech přestávají mluvit, což ovšem podtrženo a sečteno, znamená, že se studenti nemusí vyrovnávat s odlišnými názory. Až tato generace ztratila smysl pro svobodu slova a snaží se dosáhnout toho, aby na vysokou školu nebyli zváni „problematičtí“ řečníci.

Jistě není správné vystavovat děti zbytečnému riziku nebo stavět dětská hřiště s prolézačkami, kde by se děti mohly zranit. Nicméně je-li dítě pod neustálým dohledem, nemá-li pro množství kroužků žádný čas samo na sebe, nemůže-li samo navazovat přátelství a řešit konflikty, pak mu, ač to všechno myslíme dobře, velmi ubližujeme. Vlastně je připravíme o dětství, které jsme my sami ještě mohli prožít „normálně“. Pokud dítě přijde na vysokou školu, mělo by se ocitnout na místě, kde se s „nepříjemnými“ názory vyrovnává diskusí a argumentací, nikoli únikem do „míst bezpečí“. Protože jestli se člověk nenaučí vyrovnávat se s nepříjemnými situacemi a lidmi ani v dětství, ani během dospívání, ocitne se po absolvování vysoké školy v situaci, na kterou nebude v nejmenším připraven.

Jak to souvisí s počítači a sociálními sítěmi? Kromě toho, že dřívější generace trávily dětství výrazně odlišně, měly mnohem více kontaktu s ostatními lidmi. Když člověk dospíval, považovaly se za známky dospělosti takové věci jako právo na řidičák, právo pít alkohol, právo chodit na rande, případně právo mít sex. Tyto aktivity většinou vyžadovaly interakci alespoň s jedním dalším člověkem (ano, vím, člověk se může opít i sám). Dnes jsou dospívající mnohem více sami, přisátí k obrazovce nebo displeji. (Křesťané by se mohli radovat, že se mladí lidé věnují předmanželskému sexu mnohem méně než dříve, nicméně důvody tohoto vývoje nijak potěšující nejsou. Mnozí se nebudou ani v dospělosti věnovat sexu vůbec – vyjma náhražkového sexu přes internet.) Potvrzení své osobnosti získávají nikoli v interakci s kamarády, ale prostřednictvím lajků pod selfíčky na FB. Což je důvod, proč deprese stoupla výrazněji u dívek (z 13 na 19 % v letech 2004-2016) než u chlapců (z 5 na 7 % v tomtéž období). Křivky pro obě pohlaví začaly růst v kritickém roce 2011, tedy v roce, kdy dospívající začali ve velkém užívat iPhone a kdy Facebook přestal vyžadovat potvrzení, že uživatel nastoupil na college.

Kniha, o níž referuji, obsahuje mnoho zajímavých pozorování, a autoři nabízejí nejen diagnózu, ale i určitá řešení. Snad se k tomu dostanu v některém z dalších článků.

  1. dubna 2020

 

 

Cyklus polarizace

Náhlá změna našeho života, kterou přinesla současná pandemie, zatlačila do pozadí běžný politický a společenský život. Může se stát, že některá témata, která nám připadala ještě před dvěma měsíci živá, se po skončení tohoto mimořádného stavu nevrátí. Zrovna tak je ale možné, že některé negativní jevy ještě zesílí. Jsou před námi dvě cesty: Buď navážeme na to pozitivní, tedy na obětavost, spolupráci, vynalézavost, snahu vyjít si navzájem vstříc, nebo na to negativní, tedy zlobnou kritiku, hledání viníků nebo snahu z krize něco sobecky vytěžit pro sebe. Společnost může z této krize vyjít semknutější, nebo naopak rozdělenější.

Ještě před krizí jsem pročetl knihu Grega Lukianoffa a Jonathana Haidta Coddling of the American Mind. Kniha se věnuje současným problémům amerických vysokých škol a univerzit, nicméně mutatis mutandis má co říci i do našeho prostředí. Pokusím se postupně zpopularizovat některé klíčové myšlenky (či spíše klíčová zjištění) této knihy. Dnes převyprávím jejich popis názorové polarizace, která dle jejich zjištění dosáhla dříve nevídaných rozměrů. Předem chci upozornit, že autoři nezastávají ani konzervativní, ani liberální pozice, byť k liberalismu mají patrně o ždibeček blíže.

V knize popisují jako model jednu z mnoha afér, probíhajících v rámci kulturních válek. Jistá profesorka Sarah Bondová z University of Iowa vyslovila myšlenku, že antičtí sochaři tesali svá díla z bílého mramoru, což ovlivnilo společnost. V devatenáctém století z toho lidé usoudili, že Římané byli bílí, a tato představa posílila bělošskou nadřazenost od devatenáctého století až podnes. O její knize vyšly různé články, z nichž jeden měl titulek: „Universitní profesorka tvrdí, že bílý mramor je rasistický a vytváří ‚běloškou nadřazenost‘“. Podobných článků vyšlo více (kniha vše dokumentuje patřičnými odkazy). Konzervativní tábor na tyto články reagoval, a na tyto reakce reagovali zase liberálové. Konzervativci kontrovali, např. článkem „Liberální profesoři tvrdí bizarní věci a pak viní konzervativní média, že na to upozorňují“.

Autoři z této a podobných afér odečítají následující schéma:

  1. Levicový profesor řekne nebo napíše něco provokativního. Jeho článek či přednáška je často reakcí na určitou vnímanou nespravedlnost. Článek se objeví na společenských sítích, často i s příslušným klipem.
  2. Pravicová média se tohoto případu chopí a referují o něm způsobem, který zvyšuje naštvanost. Často vytrhávají věty či tvrzení z kontextu a někdy překroutí fakta.
  3. Stovky či tisíce lidí se dovědí o původním tvrzení daného profesora a začnou psát urážlivé e-maily, někdy obsahující i výhrůžky smrtí, a dožadují se, aby universita daného profesora propustila.
  4. Správa školy se za profesora nepostaví. Někdy je vyhozen nebo s ním není prodloužena smlouva.
  5. Ti, kdo už patří do toho či onoho tábora, mohou vstoupit do této věci v kterémkoli stadiu. Zjišťují, že celá věc potvrzuje jejich nejhorší obavy a špatné mínění o druhé straně. Pravice se soustředí na to, co daný profesor řekl. Levice se soustředí na sexistické či rasistické reakce. Hněv na obou stranách narůstá a cyklus se může kdykoli opakovat.

Totéž může fungovat více méně stejně, i když zaměníte levici a pravici.

Profesorka Bondová – v konkrétním případě, který byl krátce popsán – chtěla bojovat proti rasismu, což je zcela v pořádku. Rasismus je odporný. Psát o bílém mramoru antických soch jako prvku, který posiluje bělošskou nadřazenost, je jednoduše úlet. Jde ale přece říci, že jde o úlet, a přitom přiznat šlechetný motiv. Nadpisy článků dokážou své, což redaktoři dobře vědí. Sám jsem pro určitá média přestal psát, protože vymýšleli mým článkům titulky, které byly zavádějící a někdy dokonce v rozporu s obsahem článku. Ovšem přitahovaly pozornost čtenářů. Někteří se ale spokojili jen s titulkem, článek buď nedočetli celý, případně ho pročetli jen velmi zběžně. Nebo vůbec.

Asi není úplně jednoduché se zamyslet nad tím, co určitý článek vyvolá. Ale možná alespoň někoho podnítí, aby se zamyslel, jestli stojí za to výše popsaný cyklus roztáčet. Pokud ovšem někdo chce polarizovat společnost, zde má popis, jak to lze dělat celkem účinně.

Trochu se pochválím: Přiznám se, že jsem to nějak tušil, a proto se snažím vyvarovat silných a emocionálně nabitých slov. A snažím se, pokud to jde pochopit i pozitivní motivaci svých odpůrců. Ne vždy se mi to podaří. Může to být tím, že jsem sám zaslepen, může to být ale i tím, že ta pozitivní motivace schází.

  1. března 2020