Vzdělání a biflování

Přiznávám se předem, že se pouštím do oblasti, v níž nejsem odborníkem. Chci psát o tom, co se naše děti učí ve školách. To je věc politická, a měla by zajímat každého rodiče.

Zdá se mi, že převládající konsensus pedagogů v celé západní civilizaci zní, že děti by se ve škole neměly biflovat informace (data, vzorečky, jména…), ale měly by se především učit si potřebné informace vyhledat a pak s informacemi pracovat. Proč se třeba v biologii učit, jak vypadá Krásnoočko zelené, Trepka velká nebo Volvox Globator (vidíte, už 62 let je část mé paměti blokována mnoha informacemi tohoto typu). Říká se, a do jisté míry právem, že děti se musely ve škole učit mnoha věcem, které v životě nikdy nebudou potřebovat.

Je na tom jistě něco pravdy a bylo patrně potřeba jisté korekce od biflování dat směrem k práci s daty. Nicméně občas se ve mně rozsvítí červené světýlko.

Vzpomínám si na své cesty do „kapitalistické“ ciziny v letech 1964-1967. V roce 1965 jsem strávil tři týdny v letní škole angličtiny pro zahraniční studenty. Hodně jsem si povídal se svými vrstevníky a navázal jsem řadu přátelství. Byl jsem tam trochu za exota – jediný student z „východního bloku“. Všiml jsem si, že jejich znalosti z historie a zeměpisu jsou velmi chabé. Nevím, jak v jiných oborech, o těch jsme se vesměs nebavili. Cítil jsem tehdy určitou nadřazenost, což jistě nebyla pěkná a správná reakce. Ale tito středoškoláci těžko na mapě Evropy hledali země, ze kterých jsme se tehdy sjeli. O tom, co bylo Rakousko-Uhersko, neměli vesměs potuchy. Obávám se, že od té doby se to moc nezměnilo. A jestli mají studenti znát ještě méně dat a jmen, pak nevím…

Červené světýlko se rozsvítilo znovu, když čeští novináři vymysleli jakýsi test, který předložili ministrům. Některé otázky tohoto testu byly záměrně nesmyslné. Jiné byly neproblematické – např. kdy byl upálen Jan Hus. Jeden ministr se v datování husitského hnutí netrefil  o tři století – nechci ho dehonestovat, a tak ho raději nebudu jmenovat.

Ano, vím, že tento ministr toto datum ke své práci nepotřebuje. Myslím ale, že každý ministr by měl mít určité vzdělání. Nedávno jsem slyšel vtipnou definici vzdělání: „Vzdělání je to, co vám zůstane, když zapomenete všechno, co jste se učili ve škole.“

Něco na tom je. Abych to přiblížil: Ve svých topičských letech jsem se věnoval studiu ruských dějin. Přečetl jsem např. sebrané spisy A. S. Chomjakova, I. V. Kirejevského, K. S. Aksakova a mnoho dalších knih. Jednotlivosti z těchto knih si nepamatuji téměř vůbec. Ale mám živé ponětí o tom, jak ruská společnost fungovala, kdo byli slavjanofilové a kdo zapadnici, jakou roli hrála pravoslavná církev apod. Před pár lety jsem dostal k překladu článek nějakého Bulhara s několika tituly před jménem a dalším za jménem. Tento muž se věnoval pojmu „sobornosť“, který byl pro Chomjakovovo myšlení klíčový. Nicméně autor článku celým souvislostem evidentně nerozuměl. Pochybuji, že Chomjakova skutečně četl, nebo že ho četl dostatečně. A tak napsal pár banalit, které patrně zveřejnil nějaký odborný časopis. Ale taková je v některých oborech zřejmě realita – ani moc dat, ale ani moc vzdělání.

Proto mě velmi potěšil a povzbudil rozhovor Jordana Petersona s Katherine Birbalsinghovou, která v Londýně založila Michaela Community School. Přišla s projektem, který jde naprosto proti proudu současných názorů. Je přesvědčená, že děti se cítí mnohem lépe, panuje-li ve škole kázeň. Tvrdí, že rodiče by měli být rodiči svých dětí, nikoli jejich kamarádi. A že i učitelé se nemají snažit být kamarádi žáků, ale mají si být vědomi toho, že mají autoritu, kterou musí – arci láskyplně – uplatňovat.

A děti mohou zůstat dětmi, aby z nich vyrostli zdraví a vyrovnaní dospělí.

Paní Birbalsinghová musela překonat mnoho překážek, než se jí podařilo školu otevřít. Udělala si řadu nepřátel už svými názory. Nyní je ale realizuje. Vysloužila si označení „nejpřísnější ředitelky v Anglii“. Ve škole zahajují vyučování zpěvem God save the King, což je vlastně anglická hymna. Škola, kterou navštěvují převážně děti z nejrůznějších menšin, vede žáky k vlastenectví. Paní ředitelka odmítla zřídit ve škole kapli, protože by musela rovněž zřídit mešitu nebo sikhský chrám. Odmítá podávat v jídelně halal nebo košer pokrmy. Rodiče, kteří chtějí zapsat své děti na tuto školu, jsou s tím pochopitelně dopředu srozuměni. Ve škole není ani etnické, ani náboženské napětí; škola nemá problémy s násilím nebo drogami, které sužují mnoho škol nejen v Británii.

Co se týče výsledků, patří škola mezi pět nejlepších v Anglii. Žáci a rodiče jsou evidentně spokojeni.

Katherine Birbalsinghová rovněž zpochybňuje tezi, že učit se myslet je důležitější než mít znalosti. Dokáže to zargumentovat lépe než já.

Jistě nejde o to, vrátit se do nějakého hypotetického zlatého věku, kdy se děti neučily myslet a jen se biflovaly vzorečky či data. To se ostatně nedělo nikdy. Jde o věc míry, o zdravou vyváženost. Dosavadní vývoj dává zřejmě paní ředitelce za pravdu. Do její školy se nyní jezdí (či létají) dívat učitelé a další odborníci z celého světa. Když se lidé řídí zdravým rozumem a nikoli ideologiemi, bývá to inspirující.

Pokud vás onen zmíněný rozhovor zajímá, snadno si ho vygooglíte.

  1. června 2024

Znovu o nedůvěře

O nedůvěře jsem psal v únoru, tedy poměrně nedávno. Nedá mi to a musím se k touto tématu vrátit.

Určitá míra nedůvěry tady byla vždy, nejde tedy o nic nového. Zarážející ale je její rozsah. Hodně k tomu přispěl covid. Patřil jsem k těm, kteří podporovali vládní opatření. Měl jsem zato,  že nedůvěra není dána nějakým objektivním poznáním, ale že odmítání očkování proti covidu je pouze vyhřeznutím oné nedůvěry, která se v posledních letech stále šíří. Hovořil jsem s některými lékaři a ti měli na věc podobný názor jako já.

U nás zaznívající hlasy odmítající proticovidová opatření mi připadaly značně nevěrohodné; poslouchal jsem ale řadu diskusí a názorů odjinud, zejména ze Spojeného království a Spojených států. Nemohl jsem přehlédnout, že proti kritikům proticovidových opatření je veden dosti nevybíravý boj. Mnohdy se jednalo o lidi, kteří byli do té doby považováni za odborníky; najednou se z nich stali nepřátelé společnosti. Dnes si myslím, že řada opatření, zejména lockdowny, měla dosti negativní vliv. Spěchalo se, a byly aplikovány vakcíny, které nebyly dostatečně otestované, což se zdůvodňovalo mimořádností situace a z ní vyplývající potřeby rychle jednat.

Problémy s covidem nezpůsobily obecnou nedůvěru – ta tu byla již dříve. Nicméně vydatně přispěly k jejímu prohloubení.

Nevím, zda jste si toho všimli také, ale po celém světě se šíří teorie placaté země. Poprvé jsem se s ní setkal asi před pěti lety. Tehdy jsem to považoval za totální bizár, kterému může věřit jen značně – řekněme neinformovaný – člověk (nechci použít žádný ošklivý výraz). Nyní se dovídám, že výskyt těchto názorů není omezen na Českou republiku. Bludu o placaté zemi se daří i v mnoha dalších zemích. I to, stejně jako sama nedůvěra, je duchovní věc.

Je tu ale ještě jedna, řekněme technologická – složka. Lidé nedůvěřující a nedůvěru šířící často mluví pejorativně o „mainstreamu“. Mainstreamová média nám prý lžou. Všímám si ale toho, že mainstream už není to co býval. Čtenářů hlavních deníků ubývá a lidé – zejména mladí – čerpají své informace z různých webů, od různých bloggerů a influencerů. Domnívám se, že tato skutečnost se nyní poprvé výrazným způsobem projevila ve volbách, konkrétně ve volbách do Evropského parlamentu. Influencer Filip Turek získal nejvíce preferenčních hlasů. Komentátoři to vesměs zdůvodňovali tím, že ho už dlouho sledovali desetitisíce či statisíce lidí na internetu. Ještě před pěti lety by bylo něco takového nemyslitelné.

Weby nejrůznějšího charakteru mají v součtu mnohem více sledujících než tzv. mainstream. Tedy ne že by neexistoval proud (stream) „oficiálních“ médií – mám na mysli zejména veřejnoprávní média (rozhlas a televizi) – ale už se nedá říci, že by tento „stream“ byl „main“, tedy hlavní. Totéž dle mého názoru platí o většině zemí z našeho kulturního okruhu. Ve srovnání se situací dejme tomu v šedesátých letech došlo k neuvěřitelné proměně. Vzpomínám si, jak jsem jako student hltal tehdejší Literární noviny. Stejně je hltali téměř všichni intelektuálové. Všichni jsme četli totéž a byli jsme formováni týmiž myšlenkami. A všichni jsme věděli, že proti Literárním novinám stojí skalními komunisty ovládaná Tvorba.

          Dnes je to všechno velmi roztříštěné. Na internetu si můžete najít celou škálu názorů. Za všechno mohou jezuiti, svobodní zednáři, Soros, Pentagon, Bilderbergská skupina, deep state, a samozřejmě, jak jinak, Izrael – všechno to najdete nějak zdůvodněné. Jde z toho strach, že?

Tento stav je velmi nepřátelský vůči zvěstování evangelia. Lidé nasáklí nedůvěrou vás budou podezírat ne z toho, že jim chcete přinést dobrou zprávu, ale z toho, že je chcete získat pro nějakou sektu. Případně že z vás budou chtít vytáhnout nějaké peníze. A bohužel, sekty skutečně existují, a některé skutečně tahají z lidí peníze. Mnozí lidé ale nedokážou mít nedůvěru ke své nedůvěře a nezamyslí se nad tím, zda se právě u vás setkali s něčím podobným. Pokud u vás nic takového neshledají, možná z toho neusoudí, že je opravdu nechcete podvést, ale řeknou si, že jste ve svých snahách obzvlášť fikaní.

Přitom jsou dvě instituce, které jsou velmi důležité, nemáme-li obecné nedůvěře podlehnout. Jsou to rodina a církev. To, že někdo uvěří v Ježíše, neznamená, že se z této nedůvěry vymaní. Je mnoho lidí, kteří uvěří v Ježíše, ale nenajdou církev, protože církvi nevěří. Zrovna včera jsem s jedním takovým mluvil.

V naší početné rodině máme nejroztodivnější názory. Ani zde raději nebudu uvádět, pro koho kdo z nás hlasoval. Kdybychom tyto stranické šarvátky vnesli do našich rodinných vztahů, dávno by se naše rodina rozpadla. Přitom snad každý z nás prošel nějakým zajímavým vývojem. Myslím, že jsme toto rozhodnutí nenechat se rozdělit politickými názory nikdy na našich setkáních netématizovali. Ale, pokud to čtu dobře, všem nám záleží na našich vztazích více než na našich politických názorech.

Jistě, i naše rodina se ocitá často v obrovských tlacích od toho Zlého. A souvisí to i s našimi sbory. Všiml jsem si, že pokud se Nepříteli podaří někoho vytáhnout z rodiny, snáze ho vytáhne i z církve. A naopak: Pokud ho vytáhne z církve, snáze ho vytáhne i z rodiny.

Co radím? Mějme nedůvěru ke své nedůvěře. Jsou věci, kde si nějaký názor musíme utvořit a nějak se rozhodnout. Ale je i celá řada věcí, na které nemusíte mít vyhraněný názor. Buďme si vědomi své omezenosti – a nemám na mysli nedostatek inteligence, spíše nedostatek času – a mluvme především o věcech, kterým alespoň trochu rozumíme.

  1. června 2024

Zamyšlení nad střelci

Přemýšlím o třech z nich – o Andersu Breivikovi, který v roce 2011 v Norsku zabil 77 lidí na letním táboře mládežnické organizace Norské strany práce, o panu Juraji Cintulovi z Levic, který 15. května t. r. postřelil slovenského premiéra Roberta Fica, a o střelci z Filosofické fakulty, který loni 21. prosince zabil 14 lidí. Mají tyto tři události něco společného? Myslím, že mnoho ne, a pokusím se to vysvětlit.

Možná by bylo pro nás všechny pohodlnější, kdyby něco společného měli, třeba kdyby byli všichni pravičáci nebo naopak levičáci, kdyby měli všichni stejnou psychiatrickou anamnézu, nebo kdyby všichni tři byli nájemnými vrahy, kteří by svůj hrůzný čin vykonali za peníze, nebo něco podobného. Samozřejmě se po každé takové události vynoří otázka, zda střelbě šlo nějak předejít, zda policie selhala či neselhala.

Tyto otázky řešit nebudu, protože se domnívám, že i přes veškerá bezpečnostní opatření se může stát, že se nějakému vysoce inteligentnímu člověku podaří veškerá bezpečnostní opatření nějak obelstít. V roce 1986 byl zastřelen Olof Palme. Stalo se to v tehdy nebývale bezpečném Švédsku (s dnešním Švédskem se to nedá srovnávat). Prostě takové věci se stávají. Je nepochybně třeba udělat maximum, aby se neděly, a pokud se stanou, pečlivě rozebírat, kde byla v bezpečnostních opatřeních nějaká skulinka.

Problémem je, když se vládnoucí garnitura pokusí nějak využít dané nešťastné události a nějak na ní politicky vydělat. To prvoplánově nešlo v případě pražského střelce. Neměli jsme příležitost seznámit se s materiály, které by o střelcově motivaci vypovídaly – např. s jeho dopisem na rozloučenou. Policie tyto materiály tají, což jí nevyčítám, a patrně je zveřejní až v nějaké závěrečné zprávě. Pokud chtěla opozice této události využít, pak jen připomenutím, že šlo o selhání policie za Fialovy vlády. To je ovšem trochu málo a nezdá se mi, že kdyby vládl Babiš, bylo by vše nějak zásadně jinak.

Jaká byla světonázorová motivace pražského střelce tedy zajím nevíme. Nepochybně to byl vysoce inteligentní člověk, podobně jako Breivik. Pokud mají takoví lidé motivaci, seženou si zbraně i tam, kde je to velice těžké. (Stále si myslím, že zpřísňovat zákon o držení zbraní, beztak už dost přísný, kvůli takovým výjimečným lidem nemá smysl, ale to je teď vedlejší.) – Zdali byl pan Cintula podobně inteligentní jako drzí dva zmínění střelci, s jistotou nevím, ale na základě jeho projevů o tom silně pochybuji; nicméně nějaký úplně hloupý člověk to zřejmě nebyl.

Jedno ale měl pan Cintula s Breivikem zřejmě společné: Oba během svého života vícekrát změnili své názory, a to dosti radikálně. Možná to platilo i o pražském střelci, zatím to ale, jak jsem zmiňoval, nemůžeme vědět. Tak např. jsem o Breivikovi četl, že v mládí několikrát navštívil nějaké evangelikální shromáždění, což mě jako evangelikála zajímalo. Podle všeho ale nešlo o nic hlubšího, takže i nepřátelé evangelikálů usoudili, že toto krátké ochomýtnutí se zřejmě nepůjde nějak využít. Přitom málokoho napadlo, jak je ironické, že ona norská mládežnická organizace vehementně podporuje Palestince, kteří Židům dělají právě to, co Breivik udělal jim.

Pachatelé takových činů zpravidla dosahují opaku toho, oč jim šlo. Muslimové mluví o Breivikovi jako o „norském křesťanovi“, a my, skuteční křesťané, s tím moc nenaděláme. Ovšem liberálové mohou tvrdit, že nejen muslimové, ale i křesťané se  dopouštějí masových vražd, byť nad Breivikovým činem žádní „křesťané“ nejásali, na rozdíl od jásotu v muslimském světě, když se někomu podaří třeba narazit uneseným letadlem do Dvojčat. Nebo umučit  otce před očima dětí.

Vraždění premiérů, prezidentů, poslanců, novinářů, a ostatně kohokoli dalšího, je naprosto nepřijatelné. Ale stejně nepřijatelné by mělo být svádění takového činu na opozici. V tom – bohužel – slovenská vládní garnitura naprosto selhala, a dělám si teď o Slovensko opravdu velké starosti. Pokud chtěl pan Cintula vládě ublížit, dosáhl pravého opaku. Slovenský poslanec Ľuboš Blaha, místopředseda slovenské Národní rady a místopředseda strany Směr, a Andrej Danko, předseda koaliční Slovenské národní strany, dvacet minut po činu obvinili z atentátu opozici. Bylo to dříve, než mohlo být o motivech střelce cokoli známo. Opozice prý vyvolala ve společnosti hlubokou nenávist. Poslouchal jsem emotivní slova poslance Blahy a předsedy Danka a přemýšlel jsem, jak lze tón i obsah jejich vyjádření charakterizovat jinak než jako nenávistné. Napadlo mne slovo rozhořčení, což je něco, co nemusí být nutně nenávistné. Nicméně obvinění opozice z toho, co udělal pan Cintula, je evidentně nesmyslné a k nějakému smíření, o které se v určitém momentě pokusili současná prezidentka Zuzana Čaputová a budoucí prezident Peter Pellegrini, nakonec pro nesmiřitelný postoj pana Danka nedošlo. A tak ti, kdo vedli své příznivce k tomu, aby na prezidentku křičeli, že je americká ku..a, nadále obviňují z oné atmosféry opozici. Bohužel tak činí i premiér Fico ve svém prvním projevu po atentátu.

Jsem přesvědčen, že pokud dojde k pokusu o atentát, musí být politici zdrženliví a nesmí nikoho neobviňovat, dokud nemají nějaké relevantní důkazy. Na tom se to láme: Jde jim skutečně o dobro státu a národa, nebo jen o politické body a tudíž o osobní moc? V tom současná slovenská garnitura naprosto selhala, ať už v následujících týdnech vyšetřování ukáže to či ono.

Jak jsem napsal, pachatelé atentátu zpravidla dosáhnou pravého opaku toho, co chtějí. Prostě tudy cesta k jakémukoli ozdravění nevede. Stoprocentně těmto činům předejít nelze, ale můžeme se modlit a nabízet přátelství. Atmosféru změnit nemůžeme – to by muselo nastat probuzení. Zlepšit ji ale můžeme – nebo bychom se o to měli alespoň snažit.

  1. června 2024

Špatná terapie

Jelikož se snažím (ze zdravotních důvodů) ujít aspoň osm tisíc kroků denně, a jelikož mi syn opatřil kvalitní sluchátka, poslouchám na svých cestách spoustu velice zajímavých podcastů. Před dvěma lety jsem netušil, že je něco takového možné. Během brouzdání po podcastech jsem narazil na jméno Abigail Shrierové, která v roce 2020 vydala knihu Irreparable Damage (Nevratné poškození), ve které snesla doklady o tom, jak škodlivé je pro mladé lidi brát blokátory puberty. Ještě než začala aféra ohledně vydání českého překladu této knihy, jsem si objednal její další knihu, Bad Therapy, tedy Špatná terapie, s podtitulem Proč naše děti nedospívají.

Abigail Shrierová je publicistka, nikoli odbornice. Nicméně hlavní obsah její knihy tvoří rozhovory s odborníky, a rovněž s celou řadou rodičů.

Začíná příběhem z vlastní rodiny. Jeden z jejích synů se vrátil z letního tábora s bolestmi břicha. Když bolesti neustávaly, vzala syna na dětskou pohotovost. Lékař vyloučil zánět slepého střeva a řekl, že se nejedná o nic vážného. Když už paní Shrierová se svým synem odcházela, požádal ji lékař, aby se ještě stavila u zdravotního bratra. Ten matku požádal, aby jej nechala s jejím synem o samotě. Prý s ním vyplní dotazník týkající se duševního zdraví.

Později se paní Shrierová dověděla, co v tom dotazníku je:

Měl jsi v několika posledních týdnech chuť zemřít?

Měl jsi v několika posledních týdnech pocit, že vaší rodině by bylo lépe, kdybys zemřel?

Přemýšlel jsi v několika posledních týdnech o tom, jak by ses mohl zabít?

Zkoušel jsi ses někdy zabít? Pokud ano, jak? A kdy?

Přemýšlíš právě teď o tom, že se zabiješ? Pokud ano, popiš to.

Dotazník nevymyslel nikdo menší než Národní institut duševního zdraví.

Matka jde tedy se svým synem k lékaři kvůli bolestem břicha, a odchází se synem, kterého podobný dotazník může snadno zcela rozhodit.

Autorka píše, že velká část odborníků předpokládá, že každé dítě může být nějak traumatizováno (toto slovo se v poslední době používá velmi inflačně). Na amerických školách pracuje celá řada asistentů, kteří mají řešit duševní poruchy a nemoci. Existuje celá řada diagnóz, které byly ještě v minulé generaci zcela neznámé. Dnešní děti nejsou prakticky nikdy ponechány bez dozoru. Nejsou samy ani na dětském hřišti. Nemají šanci naučit se řešit si své problémy a konflikty samy. Proto vstupují do skutečného života naprosto nepřipraveny.

Autorka upozorňuje, že mnoho dětí končí na psychofarmakách. Upozorňuje rovněž na to, že normálně lékaři považují za úspěch, když mohou léčenému říci, že je uzdraven a že už se nemusí vidět. To ale neplatí o psychiatrech a výchovných poradcích. Jakmile se začnou nějakému dítěti věnovat, je to zpravidla na mnoho let, ne-li na celý život.

Autorka sama píše, že během svého života třikrát vyhledala psychoterapeuta. Třikrát se také rozhodla, že už psychoterapeutickou pomoc nepotřebuje a vztah zcela v klidu ukončila.. A nebylo to kvůli tomu, že by jí terapeut radil špatně. Prostě věděla, že je dospělá a sama je schopna posoudit, co jí pomáhá a co ne. Ovšem dítě v péči terapeuta je ve zcela jiném postavení. Zpravidla se neodváží říct „mně jsou Vaše otázky nepříjemné“ nebo něco podobného.

Velký problém je v tom, že rodiče si nevěří. V celé společnosti jakoby se usídlil názor, že rodiče výchově vlastně nerozumějí a že potřebují radu a pomoc expertů. Nicméně čím více spoléhají na experty, tím je duševní stav amerických dětí a mládeže horší. Mnozí dospívající se pak bojí jít na vysokou školu, nebo probírají se svým terapeutem otázky typu „jak si najít přátele“. Žádného totiž před tím neměly. Rodiče jim to svou výchovou neumožnili.

Ještě horší je, že tito experti se někdy staví mezi dítě a jeho rodiče. Někdy dítěti namluví, že příčinou jeho duševních problémů je špatná výchova, tedy že jsou to právě jejich rodiče, kdo mohou za to, že se necítí dobře a že nejsou v životě úspěšní. Jiní mladí dospělí naopak zůstávají bydlet u rodičů i dlouho poté, co měli dávno vyletět z hnízda.

Autorka rovněž upozorňuje na to, že psychologové, ale i učitelé, vedou děti a mladé lidi k tomu, aby neustále přemýšleli o tom, jak se právě cítí. V některých školách dokonce začínají den touto otázkou. Jak ale upozorňuje Jordan Peterson, zabývat se sám sebou je téměř totožné jako žít v depresích. (To mohu potvrdit i jako pastor: Kdo si neustále měří „duchovní teplotu“, zpravidla nemůže vybřednout ze svých problémů.)

U nás je velký nedostatek dětských psychiatrů, psychoterapeutů i výchovných poradců. Autorka nepopírá, že duševní nemoci skutečně existují a že v řadě případů je odborná pomoc nezbytná. Nicméně americký systém zcela atrofoval a jeho ovoce je dosti hrozné. Doufejme, že naše země nepůjde stejným směrem.

Tuto knihu jsem si objednal, aniž jsem tušil, jaký rozruch u nás vyvolá autorčina předchozí kniha. „Nedoporučení“ vládní zmocněnkyně paní Kláry Šimáčkové-Laurenčíkové bylo sice skandální (co se má vláda co vyjadřovat k edičním plánům různých nakladatelství), ale aspoň udělalo autorce značnou reklamu. Knihu Bad Therapy, kterou letos vydalo v New Yorku nakladatelství Sentinel, si lze snadno objednat i u nás – s poštovným mě to vyšlo na nějakých 750 Kč za zhruba tři sta stran, z nichž několik desítek tvoří poznámky, doklady a odkazy včetně rozsáhlé bibliografie.

  1. května 2024

Proč (někteří) evangelikálové volí Trumpa?

Tento článek píšu na vyžádání. A píšu ho s určitými obavami, protože tuším, že pokud můj článek nebude jednoznačným a stoprocentním odsudkem, některé lidi rozzuřím. Tedy na úvod: Kdybych byl Američan s volebním právem, letos bych – podobně jako před čtyřmi lety – nevolil. Považuji za tragické, že o místo nejmocnějšího muže planety svedou boj dvě tak problematické osobnosti.

Smutně konstatuji, že demokratické uspořádání západních společností umožňuje vítězství ve volbách různým narcistním osobnostem, mezi něž u nás patřili jak Václav Klaus, tak Jiří Paroubek a Miloš Zeman, a mezi něž patří – bohužel – jak Donald Trump, tak Joe Biden (a u nás v současnosti např. Andrej Babiš, o jeho krajanu Róbertu Ficovi nemluvě).

Na otázku „proč volí evangelikálové Trumpa“, je asi stejná, nebo hodně podobná odpověď jako na otázku „proč někteří evangelikálové volili Miloše Zemana“. Někteří o těchto politicích dokonce mluví málem jako o spasitelích. U nás jeden významný pastor rozesílal emotivní dopis, v němž Miloše Zemana přirovnával ke „králi Kýrovi“, který umožnil Židům návrat z babylonského zajetí. Před minulými volbami v USA zazněla řada proroctví o Trumpově vítězství; po jeho prohře následovala jakási „charismatická kocovina“.

Křesťané mají někdy tendenci nadřadit jednu záležitost nad všechny ostatní. Mezi americkými evangelikály je to patrně otázka potratů. Trump je proti potratům, a tím v očích některých „trumpne“ všechno ostatní. A potraty jsou skutečně otřesná věc. Od dob, kdy byly v řadě zemích legalizovány a kdy se objevily na trhu antikoncepční pilulky, začala Evropa významně demograficky upadat. Potraty jsou jednoduše vraždou nenarozeného dítěte, a to nezůstalo a nezůstane bez následků. Za vrchol všeho považuji nedávné demonstrace ve Francii. Účastníci jásali nad tím, že „právo na potrat“ byl zapsáno do francouzské ústavy. To je otáčet nožem v ráně.

Jakkoli se mi potraty hnusí, při rozhodování, koho volit, nejsou pro mne jediným kritériem. Pro mnohé evangelikály ale ano.

Jak sleduji vývoj americké společnosti, vidím, že v souvislosti s (dočasným) vítězstvím woke ideologie (sem řadím genderovou ideologii, „kulturu rušení“ [cancel culture, ničení historických památek a podobné progresivistické výstřelky) dochází k prudkému úpadku amerického školství, k dramatickému nárůstu sebevražd (zejména dívek) a k obrovskému nárůstu psychických chorob. Legislativa některých států Unie, z nichž nejdůležitější je v tomto ohledu zřejmě Kalifornie, umožňuje lidem beztrestně krást potraviny v samoobsluhách. Hnutí „defund the police“ („vezměte peníze policii“) vedlo k prudkému nárůstu zločinnosti. A kde asi nejvíce? Mezi chudými Afroameričany, zatímco mnozí liberální běloši, kteří toto hnutí podporují s tím, že jsou proti rasismu, si žijí v bezpečí svých sídel mnohdy zajištěných ostrahou. Evangelikálové z amerického středozápadu, kde jsou nejsilnější, toto vše vesměs nezažívají na vlastní kůži, ale dozví se o tom buď z televize, nebo ze sociálních sítí. A pokud někdo položí otázku, zda za to může spíše Trump nebo spíše Biden, je jim odpověď jasná. Ostatně mně taky.

A pak je zde onen neuvěřitelný dvojí metr. Mainstreamová média stojí jednoznačně na straně Bidena, nicméně přední „opinion makeři“ a blogeři mají dnes již mnohdy vyšší čtenost než mainstream. Což je v předvolební kampani šance pro Trumpa. Ovšem ne že by mne tento vývoj mohl těšit. Tucker Carlson, kterého vyhodili z televize Fox News, si promptně zřídil vlastní pořad a jeho sledovanost hned převýšila mainstream. Tucker Carlson pak natočil rozhovor s Vladimírem Putinem a pak ještě popsal, jak je moskevské metro krásné. Z jeho rozhovoru s Putinem a následné reportáže z Ruska je jen trochu informovaným lidem zřejmé, že je úplně mimo. Sehrává podobně trapnou úlohu jako ve třicátých letech slavný britský filosof Bernard Shaw, který rovněž vychvaloval moskevské metro v době, kdy Stalin masakroval své soudruhy a nechával zemřít hladem miliony Ukrajinců. Ano, média jsou často zaujatá a zpolitizovaná, ale nesmysly, které vykládá Tucker Carlson, by v nich asi neprošla. Aspoň doufám.

Pak je zde ještě otázka vzdělanosti. Když jsem byl poprvé ve Spojených státech (v říjnu 1968), četl jsem v novinách výsledky průzkumu, jak se občané Spojených států orientují v zeměpise. Průzkum ukázal, kolik států respondenti znají. V průměru to bylo šest zemí. Téměř každý znal Velkou Británii a Sovětský svaz. Mnozí znali Německo, Mexiko nebo Kanadu (to bylo často dáno bydlištěm). Někteří uváděli jako stát „Evropu“. Řada lidí znala rovněž Kubu, ale pozor! Někteří respondenti – a nebylo jich málo – se domnívalo, že Kuba je jedním ze států Unie. Co tím chci říci? Že američtí evangelikálové se z principu nemohou orientovat v mezinárodní politice. Prostě chybí vzdělání. (Dlužno ale zmínit, že mezinárodní politika hraje v amerických volbách mnohem menší roli než u nás.)

Někteří z mých kritiků patrně usoudí, že to přece nevadí. My křesťané jsme přece občany Božího království a kdo vyhraje volby v USA nebo u nás nám může být ukradené. A já znovu uvedu, že by nám to jedno být nemělo. Jistě, nepodléhám iluzi, že jednou se nám podaří vybudovat ráj na zemi demokratickými prostředky, jako jsou volby nebo rozdělení moci na legislativní, exekutivní a soudní. Na druhé straně vím, že „žehnáním přímých se město pozvedá, kdežto ústy svévolníků se boří“ (Přísloví 11,11). A my se můžeme modlitbou, ale i občanskou aktivitou přičinit, aby spravedliví stoupali a svévolníci klesali. Ano, angažuji se a nepodléhám neplodné skepsi právě proto, že vím, že nakonec „naši vyhrajou“. Připomínám slova naší prezidentské vlajky – ta, která se na ni už nevešla: Pravda PÁNĚ vítězí, I KDYŽ NA ČAS PORAŽENA BÝVÁ.

  1. dubna 2024

Evropské hodnoty

Před několika lety Evropská unie odmítla dát do své preambule odkaz na judeo-křesťanské dědictví. Mnozí politici ovšem hovoří o „evropských kořenech“ či „evropských hodnotách“ a často mají na mysli judeo-křesťanské a antické kořeny, mnohdy to dokonce explicitně zmíní.

Se zájmem pozoruji u řady amerických a západoevropských myslitelů určitý příklon k náboženství, ne-li výslovně ke křesťanství. Se zájmem čekám na ohlašovanou knihu Jordana B. Petersona We Who Wrestle with God (My, kdo zápasíme s Bohem), která má vyjít v listopadu. V poslední době hodně poslouchám různé americké a britské podcasty (na svých zdravotních procházkách; jindy bych se k tomu patrně nedostal) a často slýchám od různých filosofů, politologů, sociologů, pedagogů, lékařů a jiných vědců, že žádná civilizace nemůže dlouhodobě přežít bez nějakého transcendentního přesahu. Stanoviska jsou různá, ale snad nejčastěji slýchám, že uznávají nezastupitelnou roli náboženství, ale že oni sami nemají osobní víru. Většinou je jim překážkou víra ve vzkříšení Ježíše Krista. Kromě těchto lidí jsem ovšem slyšel i o skutečné konverzi některých osobností – zmíním alespoň Ayan Hirsí Alí, původně muslimku somálského původu, která se nejprve stala ateistkou, ale nyní je rozhodnou křesťankou. Slyšel jsem i svědectví jednoho špičkového fyzika, původně přesvědčeného marxisty a komunisty, který poprvé překročil práh kostela ve čtyřiceti letech. A před chvílí jsem doposlouchal svědectví jednoho veleúspěšného pornoherce…

Troufnu si předpovědět, že tento trend bude pokračovat a sílit, jak se budou nad západní civilizací zatahovat temná mračna, která již všichni můžeme pozorovat.

Přiznám se, že mi trochu vadí, když někdo použije obrat „evropské hodnoty“ nebo „judeo-křesťanské dědictví“, aniž alespoň nějakou z těchto hodnot zmíní. Už dlouhou dobu se k tomu chystám.

Zmíním v tomto článku dvě. Ve skutečnosti je jich celá řada a možná časem napíšu článek o dalších, ale chci se vejít do svého obvyklého formátu.

 

Záleží na motivech

Uvědomil jsem si, jak je to důležité, když jedna čtenářka napsala do diskuse, po tragické události 7. října, že smrt palestinského miminka je stejná jako smrt izraelského miminka. Je to velmi emocionálně nabité tvrzení – a v jistém smyslu je dokonce pravdivé. Je pravdivé v tom smyslu, že Bůh má rád obě tato miminka; je ale zcela zavádějící, pokud pomíjí otázku, s jakým záměrem byla tato miminka zabita. Islamistický terorista zabíjí miminka záměrně, izraelský voják žádné miminko nezabije úmyslně.

Starozákonní trestní a občanský zákoník je relativně stručný; jeho základ najdete v 20-23. kapitole knihy Exodus a dále v Levitiku a Deuteronomiu. Na to, jak je stručný, věnuje velkou část otázce motivů. Na Boží příkaz bylo zřízeno šest útočištných měst, kam mohl utéci člověk, který někoho zabil neúmyslně. Pokud se ale prokázalo, že šlo o úmyslnou vraždu, nebylo mu útočištné město nic platné.

Písmo nabádá soudce, aby nesoudili formálně, ale brali v úvahu okolnosti. Kupříkladu pokud měl někdo „trkavého býka“, o němž bylo známo, že je trkavý, nesl trestní zodpovědnost za případné škody, které tento býk způsobil, protože byl špatně zajištěn. Pokud způsobil škodu býk, který se jako trkavý dříve neprojevoval, majitel odsouzen nebyl.

Biblický zákoník rovněž obsahuje ustanovení o tom, kdy a jak může někdo druhého člověka udat. A pokud byl někdo udán a pravomocně odsouzen k ukamenování, udávající musel hodin první kamenem.

Zdá se vám, že jsou to banality? To proto, že v naší civilizaci se jedná o samozřejmosti. Ale není tomu tak všude. Když je v muslimské zemi znásilněna muslimka a z evropského hlediska je jednoznačně poškozená, její vlastní rodina ji zavrhne. Byla zneuctěna a nemohla se bránit. Přesto přestává být plnohodnotným člověkem. Ve Starém zákoně se naopak dočtete, že zneuctivší se musí o zneuctěnou postarat. Jistě, to, že si ji musel vzít za manželku, by se nám dnes patrně nelíbilo. Důležitý je ale princip.

 

Synové a otcové aneb (ne)trestání příbuzných

Zdá se mi, že Písmo je v jakémsi pomyslném středu mezi individualismem a kolektivismem. A důležitým biblickým principem je, že synové nemají být trestáni za otce a naopak (viz Dt 24,16). A máme v Písmu svědectví, že alespoň někteří králové a vladaři tuto zásadu ctili (viz 2Kr 17,6). Víme, že v řadě zemí je za prohřešek jednoho člověka potrestána celá rodina. Snad nejvíce to platí o Severní Koreji. Je to jeden z důvodů, proč z této země málo lidí prchá. Když někdo uprchne, hrozí vyvraždění celé jeho rodině. Starší lidé vědí, jaká praxe byla u nás uplatňována v dobách komunismu. Tvůj bratr je disident? Máš smůlu, tvé děti se nedostanou na školu. Bylo to jistě ve většině méně kruté než v citované Severní Koreji, ale zmiňuji to kvůli principu.

Slyšel jsem námitku, že v rozporu s touto zásadou je boření domů na Západním Břehu, pokud se prokáže, že někdo z rodiny spáchal teroristický čin. A byl bych rád, kdyby k tomu nedocházelo. Nejsem si ovšem jist, zda tuto zásadu (netrestání synů za hříchy otců) lze aplikovat i ve válečném stavu. Nepochybně je ale možno je aplikovat v občanském životě a v trestním právu. Připadá vám to jako samozřejmost? To jen proto, že židovské a křesťanské náboženství ovlivnilo (či vlastně určilo) evropskou civilizaci.

 

  1. dubna 2024

Istanbulská úmluva neprošla

K překvapení mnohých Senát Parlamentu České republiky neschválil tzv. Istanbulskou úmluvu, a to přes obrovskou přesilu v mainstreamových médiích, která po hlasování v senátu neskrývala velké zklamání. V komentářích došlo na běžné útoky proti konzervativcům, kteří údajně nechtějí, aby se omezilo násilí na ženách, vracejí nás do středověku a nahrávají Putinovi. Pochopitelně se objevila oblíbená figura, totiž že konzervativci chtějí, aby ženy „stály u plotny a rodily děti“. Ti, kdo používají tohoto obrazu, by už mohli upgradovat. Dnešní ženy většinou nestojí u plotny, ale u elektrického nebo plynového sporáku (kdo z vás, dámy, má ještě doma plotnu?). A to rození dětí… to my muži fakt nezvládneme.

Co se mi na Istanbulské úmluvě nelíbilo. Proč jsem byl proti?

Bylo mnohokrát řečeno, že násilí na ženách (i na mužích) lze stíhat i v rámci u nás platné legislativy. Násilí v rodině je jistě odporné, ať má jakoukoli podobu, mělo by se stíhat, nemělo by se zlehčovat, a s jeho obětmi je třeba zacházet s maximální citlivostí, aby jim nevznikala další traumata při policejním vyšetřování, případně soudním řízení.

V této věci se tedy s příznivci Istanbulské úmluvy shodujeme. V čem je tedy problém?

V článku 12 IÚ čteme: Smluvní strany přijmou nezbytná opatření k prosazování změn sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů za účelem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých dalších zvyklostí, které jsou založené na myšlence méněcennosti žen nebo stereotypním pojímání rolí žen a mužů.

A nyní paragraf z článku 14: Smluvní strany učiní tam, kde je to vhodné, nezbytné kroky k využívání výukového materiálu o otázkách jako je rovnost mezi ženami a muži, genderové role bez stereotypů, vzájemná úcta, nenásilné řešení konfliktů v mezilidských vztazích, genderově podmíněné násilí na ženách a právo na osobní integritu, který by byl přizpůsoben měnící se úrovni vnímání žáků a zahrnut do formálních školních osnov na všech úrovních vzdělávacího systému.

Největší problém ale mám s článkem 66, který začíná takto: Expertní skupina pro boj proti násilí na ženách a domácímu násilí (dále jen „GREVIO“) dohlíží na provádění této úmluvy smluvními stranami.

Mám tedy námitky proti užití slova stereotyp. Není mi známo, že by byl v nějakých právnických textech definován. Považuji za nešťastné, když se do (jakékoli) legislativy zavádějí právnicky nedefinované pojmy, pod které se dá „schovat“ všechno možné a které je možné libovolně natahovat. Z celé IÚ i z jejich zastánců mám pocit, že jim jde o zpochybnění a oslabení tradiční rodiny, (která je „skvělým“ kandidátem na označení stereotyp). Jak rozumíte výrazu „genderové role bez stereotypů“, které mají státy, jež IÚ přijaly, aktivně prosazovat? Jsem pro to, aby co nejvíce dětí mohlo vyrůstat v intaktních biologických rodinách – je to nežádoucí stereotyp?

A už vůbec se mi nelíbí zřízení orgánu GREVIO, což má zřejmě být jakási genderová policie, která bude moci zasahovat do praxe i legislativy signatářských států.

Víte co? Nechme rodinnou politiku na jednotlivých státech. Jsou oblasti, v nichž Evropa jednotu potřebuje – tato oblast to ale rozhodně není.

Celý název IÚ zní: Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Na poslední celostátní konferenci KDU se jeden z přítomných vyslovil pro to, aby se KDU touto úmluvou vůbec nezabývala. Prý aby neztratila voliče. Když jsem ho o přestávce vyhledal a dal se s ním do řeči, řekl, že přece nelze být proti dokumentu, který má takovýto název. Svatá prostoto! Nevím, zda někdy četl Orwellův román 1984. V této velmoci bylo ministerstvo míru, které se zabývalo válkou, a ministerstvo pravdy, které se zabývalo propagací lží. Krásným dokumentem byla v Sovětském svazu Stalinova ústava z roku 1936, která „zaručovala“ tolik krásných věcí… Leč realita byla zcela jiná.

Každý nový právnický dokument je třeba pečlivě zkoumat. Nejen, co přináší explicitně, ale i jaké budou jeho dopady.

Ačkoli progresivisté rádi mluví o „hysterii“ konzervativců, jsou to oni, kdo na nepřijetí reagovali dosti hystericky.

Pokusil jsem se zjistit, zda se situace v zemích, které IÚ přijaly, nějak výrazně změnila. Brzy jsem ale zjistil, že to zjistit nelze, a to ze dvou hlavních důvodů. Prvním je ten, že zákony v jednotlivých zemích se různí a zejména různě definují, co to vlastně je znásilnění. Tyto zákony se navíc během posledních let v některých zemích (ostatně v minulých týdnech i u nás) změnily a těžko tedy srovnávat jednotlivé státy.

Druhý důvod je patrně ještě významnější. V řadě zemích (zejména ve Skandinávii a ve Spojeném království) se do statistik promítl příliv migrantů, takže se v naprosté většině z nich situace zhoršila.

Spolehlivé údaje jsem našel za rok 2020. Uvádím počty znásilnění na 100 000 obyvatel:

Německo 49, Francie 87, Norsko 143, Spojené království 257, Dánsko 92, Švédsko 205, Česká republika 14, Slovensko 11, Polsko 8, Maďarsko 5, Bulharsko 8.

Je mi jasné, že z těchto čísel nelze dělat jakékoli závěry. Radím počkat pár let, až si nové zákony a nová demografie „sednou“, a pak uvidíme, zda jsou lidé žijící bez těch našich hrozných stereotypů opravdu šťastnější a spokojenější.

Na závěr: Peníze nerozhodují všechno. Na boj za přijetí IÚ bylo vynaloženo 119 846 836 Kč (z velké části z „Norských fondů“, ale i od Úřadu vlády). Za Alianci pro rodinu nemám data za rok 2023, ale lze předpokládat, že budou podobná jako v letech předchozích. Tehdy činila aktiva 4 813 000 Kč, pasiva 6 974 000 Kč. Na příspěvcích bylo vybráno 4 778 000 Kč. Někdy zkrátka David porazí Goliáše. Ale bylo to „vo fous“.

Očekávám, že po příštích senátních volbách se bude tento střet opakovat.

  1. února 2024

Kulturní války a jejich souvislosti

Mají se křesťané angažovat v současných kulturních válkách? Určitý segment křesťanů je toho názoru, že nikoli. Jakákoli politická či společenská angažovanost je podle nich nepatřičným zaplétáním se do záležitostí tohoto světa (viz 2Tm 2,4). Svět ve zlém leží a opravit ho nelze.

Na opačném pólu jsou lidé, kteří akceptují nejrůznější výstřelky intelektuální módy, pro něž někteří lidé na Západě razí termín luxury beliefs, tedy „luxusní názory“. K nim patří genderová ideologie, multikulturalismus, dekonstrukce víry apod. Jsou to názory těch, kdo si to mohou dovolit, protože žijí v rozvinutých zemích; objevují se jen v rámci západního diskurzu. (Pikantní je, že multikulturalismus se vyskytuje jen v jediné kultuře, tedy žádné multi-.) A tak jsou křesťané, kteří se domnívají, že by měli být „pokrokoví“, a téměř všechny takové výstřelky přijímají.

A pak jsou zde nejrůznější odstíny středu. V tomto středu jsou mj. křesťané, kteří soudí, že my máme žít podle vlastních (křesťanských) pravidel, ale neměli bychom je ostatním „vnucovat“. (Rozuměj: Dávat zřetelně najevo, že věříme něčemu jinému než „tento svět“, a svůj pohled vysvětlovat.)

Pokud jde o samotná témata kulturních válek – eutanazii, umělé potraty, manželství pro všechny, genderovou ideologii aj. – pak je lze vybojovávat i bez odkazu na křesťanství. Jsou dostatečné „sekulární důvody“, proč zastávat konzervativní názory. Bezpočet průzkumů potvrdilo, že nejlepším prostředím pro výchovu dětí je intaktní biologická rodina. Člověk nemusí být křesťan, aby to zjistil. Podobně při pohledu na zkušenosti zemí, které umožnily eutanazii, docela mrazí. Že by si všechny ty tisíce lidí skutečně přály zemřít? Člověk nemusí být křesťan, aby byl těmito statistikami otřesen.

Není třeba argumentovat křesťanstvím

Je několik důvodů, proč při projednávání legislativy týkající se těchto kulturních a etických témat neargumentovat křesťanstvím. Jeden je ten, že našim odpůrcům to okamžitě umožní tvrdit: „Ty si toto myslíš, protože jsi křesťan.“ A ve „slušné“ postmoderní společnosti je argumentace křesťanstvím jaksi předem vyloučena.

Druhým důvodem je to, že ani mnozí, kteří se považují za křesťany, nemají moc jasno v tom, co je vlastně křesťanství. Mluví zpravidla obecně o „křesťanských hodnotách“ nebo o judeo-křesťanské tradici, ale kdybyste po nich chtěli bližší vysvětlení, opět odpoví spíše obecně a mlhavě. Křesťanství je pro svět (ale i pro nominální křesťany) spíše sestavou morálních zásad než dobrou zprávou o výkupné smrti Božího syna. Pokud tedy v kulturních bojích argumentujeme křesťanstvím, někdy ono mylné pojetí křesťanství spíše jen posilujeme.

Kromě toho je tu ještě jeden velký problém: Jako křesťané málo rozumíme Písmu. Některá témata nejsou v Písmu pojednána výslovně a je třeba znát Písmo jako celek, abychom v něm mohli nalézt odpovědi na otázky, které jsou v současnosti živé.

Zdržme se nyní u tématu praktikované homosexuality. Ta je jednoznačně zapovězena jak Starým, tak Novým zákonem. Nemáme ale v Bibli jasné zdůvodnění proč. Pokud znáte nějaké homosexuály nebo lesby, musíte mnohdy uznat, že jsou to milí a příjemní lidé. Proč jsou tedy homosexuální vztahy zapovězeny?

Postmoderní lobby vás prohlásí za bigotní zpátečníky, a co je horší, obviní vás, že jste „homofobové“, kteří vlastně homosexuály a lesby nenávidí. V postmoderním světě není místo pro odlišení nesouhlasu od nenávisti. Nesouhlasíš, tudíž nenávidíš. A pokud to nevidíš, tím hůře pro tebe.

Sex ovlivňuje kulturu

Kdysi jsem se zabýval vztahem okultismu a Písma. Zajímavé je, že zákaz okultismu je jasný, ale zdůvodnění jako by chybělo. „Ale co se tebe týče, tobě to Hospodin, tvůj Bůh, nedovolil.“ (5M 18,14) Nicméně pokud člověk chce tuto otázku prostudovat, biblické stanovisko pochopí, i když není patrné na první pohled. Podobně je tomu s praktikovanou homosexualitou.

Když jsem tuto otázku studoval, narazil jsem na pozoruhodnou knihu britského etnologa a antropologa Josepha D. Unwina. Tato 700stránková kniha vyšla v roce 1934 v Oxfordu a Cambridgi pod názvem Sex a kultura. Podotýkám, že autor nebyl ani kreacionista, ani křesťan. Skoro bych řekl, že si i zakládal na svém ateismu. Na mnoha desítkách stran však poctivě dokládá zjištění, že čím méně regulace sexu, tím je kultura primitivnější a plošší. Co se týče stupně kulturnosti, rozlišuje čtyři stupně. Tam, kde sex není nijak regulován, je kultura nejprimitivnější. A všechny kultury, které „dospěly k monoteismu“, nějak sexualitu regulují.

Když se podíváte na současnou společnost prizmatem Unwinovy knihy, dojde v mnoha případech na „aha efekt“: Budete překvapeni, ledacos do sebe zapadne jako kousky puzzle.

Co to má společného s homosexuály? Jistě, celoživotní celibát není nic příjemného, zvláště pokud k němu člověk nemá obdarování. Stejně obtížné – ne-li dokonce obtížnější – je setrvávání v problematickém manželství. Pokud je naší motivací nalezení co nejpříjemnějšího života pro nás samotné, pak ani nemá cenu někoho k takovému celibátu nutit. Ale jsou takoví (patrně jde o výraznou menšinu), kteří berou Písmo v této otázce vážně.

Můžeme pro homosexuály mít hluboké pochopení, to ale neznamená, že je naší povinností opustit Písmo a podporovat vše, s čím homosexuální lobby přijde. Na druhé straně nemůžeme po neobrácených lidech chtít, aby žili podle Bible, a snažit se podnikat nějaké legislativní kroky, aby světské zákony byly v této oblasti konformní se zákonem Božím. Proto pokud jde o stejnopohlavní svazky, souhlasím s některými změnami, které jsou nyní navrhovány – možnost dědit po partnerovi, přístup k jeho zdravotní dokumentaci apod. Jen bych tomu neříkal manželství, protože manželství je svazek muže a ženy.

Shrňme to tedy: Snažit se zavést jakousi křesťanskou legislativu, podobně jako některé muslimské státy zavedly právo šaría, je nesprávné, nepatřičné a kontraproduktivní. Lze ale bojovat např. proti interrupcím, aniž bychom argumentovali Biblí. Podobně je tomu s eutanazií. Nejde o to, že bychom se za Bibli styděli. Jde o to, že nelze nutit lidi žít podle Bible, aniž se setkali s Ježíšem. Jsme povoláni na nesnadnou cestu, máme na tuto pouť zvát i druhé, ale nemůžeme tuto cestu druhým vnucovat. V dějinách máme řadu příkladů, kdy se lidé snažili přinutit všechny žít podle Božího slova a vedlo to k vytvoření jakéhosi „duchovního koncentráku“ (Girolamo Savonarola, Jan Kalvín v Ženevě).

Nevnucujme tedy naše hodnoty druhým, ale kráčejme úzkou cestou. Pamatujme, že v křesťanství nejde primárně o naše pohodlí. Jde v něm o Boží slávu.

(Psáno pro časopis Život víry 2024/1.)

 

Pár poznámek k Trumpovi

Donald Trump se pravděpodobně opět stane americkým prezidentem.

Tentokrát nedodám své jinak často používané „rád bych se mýlil“. Bidenovo vítězství se mi zamlouvá stejně málo jako Trumpovo. Nejradši bych byl, kdyby prohráli oba.

K napsání tohoto článku mě přiměla polemika s jedním z mých čtenářů, kterého si vážím a s jehož názory do velké míry souhlasím a jsem mu vděčný, že se mne občas zastane.

Tento čtenář jednoznačně stojí na Bidenově straně. Jednou jsem mu položil otázku, zda si myslí, že polovinu amerického národa – tu, která bude volit Trumpa – tvoří samí hlupáci a zločinci. Jeho odpověď byla kladná, a právě to mne přimělo k sepsání tohoto článku. Nedovedu si představit, že by polovina Američanů byli hlupáci nebo zločinci. Kdyby tomu tak bylo, pak by skutečně nebylo o čem jednat. A Spojené státy by zřejmě směřovaly k občanské válce.

Ano, nezapomínám na to, že v určité situaci dokonce mnohem více než polovina Němců stála na straně Hitlera. Nemyslím si ale, že to byla stejná situace. Ale i kdyby tomu tak bylo, mělo by smysl ptát se, proč. V současné chvíli si tedy kladu otázku, proč tolik lidí volí Trumpa.

Naše mainstreamová média na Trumpovi nenechají nitku suchou, a v podstatě nereferují o tom, proč se najde tolik lidí, kteří volí tohoto muže. Mainstreamová média vyvolávají dojem, že takoví lidé jsou skutečně jen hlupáci nebo zločinci.

Naše mainstreamová média víceméně papouškují americká mainstreamová média, která stojí většinově na Bidenově straně. Nicméně jsou věci, které prosákly na povrch a nedaly se ututlat. Jednou z takových věcí byla kauza laptopu Huntera Bidena, dosti nepovedeného prezidentova syna. Hunter Biden si vzal laptop s sebou do vany a namočil si ho. Dal ho do běžné opravny a opravář tam našel velmi zajímavé materiály, které usvědčovaly Bidena mladšího z korupce silného kalibru. Když zprávy o tom pronikly do médií, americké tajné služby vynaložily velké úsilí, aby kauza nebyla zveřejněna. Trvalo to sice dlouho, ale nakonec se celá věc provalila. Americké tajné služby vydaly prohlášení, že usvědčující informace z laptopu jsou dílem ruské propagandy. (Konkrétní znění bylo: „nese všechny známky ruské propagandy“.) Toto prohlášení podepsalo na padesát IT expertů. Netrvalo dlouho a vyšlo najevo, že mnozí z nich ty materiály nečetli ani neviděli. Nicméně ti, kde stáli na Bidenově straně, tvrdili, že Rusové pomohli Trumpovi vyhrát volby. Tato lež ovšem pomohla vyhrát volby jim.

Každý jen trochu informovaný Američan si nemohl nevšimnout dvojího metru. Přitom je zjevné, že tajné služby lhaly a tam, kde měly plnit jinou úlohu, stály na straně vládnoucí moci.

Podobných kauz a posunů, o kterých se ovšem čtenáři českých médií nedozví, je vícero. Tak se například tvrdí, že Trump chtěl po guvernérovi jednoho státu, aby opatřil falešné volební lístky. Ve skutečnosti Trump ho žádal, aby volební lístky našel, ne aby je zfalšoval. Najít můžete jen něco, co existuje. Já si na rozdíl od Trumpa nemyslím, že mu volby byly ukradeny. On si to ale zřejmě upřímně myslí. Z toho ale ještě neplyne, že chtěl volební lístky zfalšovat.

Podobně se říká, že soudy vyvrátily Trumpovo tvrzení o ukradených volbách. To není tak docela pravda: Soudy se Trumpovými podáními vesměs odmítly zabývat jakožto bezpředmětnými. To ale neznamená, že „dokázaly“, že Trump nemá pravdu.

To je jen pár věcí, kvůli kterým se mnoha Američanům zdá, že se tady nehraje fér, jak to celou dobu tvrdí Trump. Proto také s každým dalším podáním, které má Trumpovi znemožnit kandidaturu, stoupají jeho preference.

Trump před lety – konkrétně roku 2015 – vytáhl do boje proti establishmentu, který nazývá bažinou. Zpočátku ho nikdo nebral vážně. Jeho nečekané vítězství vyvolalo v establishmentu paniku. A mnozí z těch, kdo ji tvoří, jsou toho názoru, že Trumpa volí jen hlupáci nebo zločinci. To ovšem nevěstí do budoucna nic dobrého.

Slyšel jsem na YouTube hovořit Jordana Petersona s jedním politikem. Peterson mu položil otázku: „Co uděláte, až vyhrajete volby? Budete muset nějak poražené straně podat ruku.“ Onoho politika to zaskočilo. Zřejmě s něčím takovým vůbec nepočítal, a tudíž o tom ani nepřemýšlel. Nu, my můžeme denně pozorovat domácí politiku a sledovat, kam to vede, když se vláda a opozice nejsou ochotny domluvit třeba jen na takové věci, jako je smysluplný jednací řád v Parlamentu. A tak musíme hledět na to, jak si naši poslanci ničí zdraví při různých obstrukcích, a jak jim pak opravdu nezbývá čas na to, aby dělali něco smysluplného.

V tomto článku jsem záměrně nezmiňoval otázku kulturních válek, které Američané vedou. Šlo mi o to, ukázat, že by fakt bylo lepší spolu mluvit a ne se urážet. A že pokud se jedna strana nesnaží druhou stranu alespoň trochu pochopit a najít něco společného, může to mít fatální následky. (Přitom v USA jedna taková společná věc je, totiž vztah k Číně. V tom se demokraté a republikáni v podstatě shodnou.) Škoda, že styčných bodů není více.

Dan Drápal

  1. ledna 2024

Reakce na střelbu

Těsně před Vánoci zažila Česká Republika řádění střelce, tedy něco, o čem jsme věděli, že se občas děje v Americe, ale o čem jsme si nedovedli představit, že by se to mohlo stát i u nás. Od té doby jsou různá média (já osobně jsem četl zejména Respekt a Echo 24) plná různých úvah na dané téma. Rozhlasoví komentátoři (poslouchám pravidelně Rádio Plus) převážně souhlasí se zpřísněním zákonů, a tak o tom jedná vláda i různé parlamentní komise, a lze očekávat, že zákon o držení zbraní bude zpřísněn.

Ovšem každý, kdo si u nás zažádal o zbrojní průkaz, přišel velmi brzy na to, že získat zbraň vůbec není snadné. Bez přípravy na vydání zbrojního průkazu se to jen těžko podaří, a příprava vás vyjde rozhodně na několik tisíc.

Osobně se domnívám, že naše zákonná úprava je dostatečná. Předpokládám, že pod tlakem oné tragické události, která nastala, bude patrně ještě zpřísněna, nicméně bude to spíše z důvodů emocionálních než racionálních.

Mnoho lidí se zřejmě domnívá, že vláda a parlament mohou navodit takový stav, který podobné tragédie znemožní. To je ovšem omyl. Tito střelci-vrahové by si zbraně dokázali opatřit, i kdyby jejich držení bylo zcela zakázáno, a psychologické testy tyto budoucí vrahy odhalí jen těžko. Záměrně neužívám výraz „šílený střelec“, protože tito střelci dle mého názoru nejsou šílení. Pokud by byli, bylo by možno jejich pohnutky považovat za nemoc. Takto ale nevraždí nemocní lidé, ale lidé, kteří jsou zlí, a rozhodli se zlo páchat.

Před lety – bylo to po střelbě v Uherském Brodě 24. února 2015 – jsem trochu studoval osobnostní profily amerických střelců. Domníval jsem se, že jejich „poblouzení“ bylo důsledkem špatných rodinných poměrů, zejména špatného vztahu k otci. Jakkoli tomu zdánlivě nahrává skutečnost, že „náš“ střelec svého otce zabil, ve skutečnosti je tato stopa falešná. Střelci pocházejí spíše z dobře situovaných rodin. Jako jsou jejich vnitrorodinné vztahy, se ovšem zjišťuje velmi těžko. Chudobu a špatný vztah k otci ale nelze označit za spouštěče takového jednání.

Domnívám se, že jednání těchto krutých střelců je lepší označovat za zvrácené a zlé, a nikoli jako patologické. Pokud mluvíme o patologii, znamená to, že daný člověk je nemocný, a tudíž za své jednání nemůže. S tím by samotní střelci patrně nesouhlasili – pokud můžeme soudit z výpovědí těch, kteří po svém hrůzném činu nespáchali sebevraždu, například z výpovědi Anderse Breivika. Domnívám se, že tento neblahý vývoj – střílení na školách je skutečně moderní fenomén – souvisí s odmítáním hodnotových soudů.

Je to zajímavé – celková kriminalita v řadě zemí klesá, nicméně počet hrůzných činů (střílení na školách je jen jedním z nich) narůstá. Otázkou ovšem je, zda můžeme statistiky srovnávat, protože například v San Francisku mohou bezdomovci či příslušníci různých menšin beztrestně krást – viz https://www.youtube.com/watch?v=ka_dY1bOLsw. Pokud povolíme to, co bylo dříve považováno za zločin, kriminalita logicky poklesne.

Že vývoj už dlouho nejde správným směrem, dokazuje například srovnání sedmi nejčastějších přestupků školního řádu v USA v roce 1940 a v roce 1992.

V roce 1940 šlo o tyto kázeňské přestupky.

  1. mluvení bez přihlášení, 2. žvýkání, 3. hlučení, 4. pobíhání po chodbách, 5. předbíhání, 6. nevhodné oblékání, 7. znečišťování.

A nyní se přenesme do roku 1992:

  1. užívání drog, 2. alkohol, 3. těhotenství, 4. sebevraždy, 5. znásilnění, 6. loupeže, 7. Fyzické napadání. (William Benett, Index of Leading Cultural Indicators (New York, Simon and Shuster, 1994), str. 83.

Kde se vzal takový vývoj?

Netvrdím, že to byl rozhodující faktor, ale byl to faktor příznačný: Skončily dříve pravidelné modlitby na školách. Řečeno lakonicky, lidé vyhnali Boha ze škol. A jak kdosi řekl: Po smrti Boha na sebe smrt člověka nenechala dlouho čekat.

Slyšel jsem námitku, že o tom nemám psát, protože se to stejně nedá vrátit zpět. Ano, zcela souhlasím: Nedá se to vrátit zpět. Jenže to je možná právě ten průšvih. Některé věci se dají poměrně snadno rozbořit či zničit, ač rostly někdy mnoho let, ale když se zničí, už se nedají znovu dát dohromady. Proto jsem konzervativec. Konzervativec není člověk, který odmítá jakoukoli změnu. Lidská společnost se samozřejmě vyvíjí. Konzervativec ale trvá na tom, aby se věci nebořily bez řádných úvah, zejména o nezamýšlených důsledcích.

Vraťme se na zem, tedy do České Republiky. Hodně se uvažuje o tom, zda se něco nemělo udělat jinak, zda neselhala policie, zda se mají měnit zákony, jaká další opatření je nutno udělat. Osobně smekám před tím, jak to policie zvládla. Bylo v tom ale možná i trocha štěstí v neštěstí. Ano, je třeba promýšlet, co by ještě šlo udělat jinak a lépe, ale tomu, že nějaký zlý člověk, který miluje smrt, se rozhodne vraždit a proklouzne všemi testy a obelstí všechna dobře míněná i dobře promyšlená opatření, prostě zabránit nelze. Svět je nádherné místo, ale je tady Boží nepřítel, který se ho snaží zničit. Bůh říká, že jsou před námi dvě cesty: život a smrt. A nabádá nás, abychom vyvolili život. Před příchodem našeho Pána tu ale budou vždy lidé, kteří vyvolí smrt. Blaze tomu, kdo ví, že tímto životem vše nekončí, a kdo vyvolili život, který je věčný.

  1. ledna 2024