Nešťastná Francie

Tento článek nebude o posledním islamistickém útoku ve Štrasburku. Podnětem k jeho napsání byly několikatýdenní protesty „Žlutých vest“.

Francie je stále krásná země. Mnoho věcí v ní skvěle funguje a životní úroveň je ve Francii stále podstatně vyšší než v České republice, pokud máte na mysli materiální blaho. A když má člověk štěstí a bydlí někde na venkově, třeba v Bretani, bezpečnostní problémy se mu obloukem vyhýbají.

Kladu si otázku, jak dlouho ještě. Někdy před pěti lety jsem psal, že za pět let na Francii dolehne těžká hospodářská krize. Jak je vidět, zmýlil jsem se a uznávám to. Nicméně… Nepřeji Francii nic zlého, ale obávám se, že jsem se spletl pouze v načasování, nikoli ve věci samé.

Není to tak dávno, jen nějakých dvacet let, kdy Francie mohla soutěžit s Německem. A ještě o nějakých třicet let zpět na tom byla podstatně lépe.

Důvody francouzského zaostávání jsou nasnadě. Nepružný trh práce, neufinancovatelný sociální stát, vysoká zadluženost, rostoucí výdaje na bezpečnost…

Jenže za tím vším je ještě něco jiného. Něco, co netrápí zdaleka jen Francii. Jsou to rozevírající se nůžky v příjmech nejbohatších a v příjmech střední třídy. Lidově řečeno, pokud se ekonomice nějak zadaří, slíznou smetanu dvě nebo tři procenta nejbohatších. Zvláště nižší střední třída z onoho „zadaření“ nic nemá.

Toto se ovšem netýká zdaleka jen Francie. Týká se to většiny vyspělých západních ekonomik. Životní úroveň zřejmě celosvětově narazila na jakýsi strop a zvyšuje se jen někde, zejména v Asii. Až dožene Ameriku a Evropu, zřejmě se zastaví i tam. Nebyla by to žádná tragédie, daří se nám vlastně skvěle. O tom, jak si žijeme, by si v první polovině minulého století mohla nechat zdát i vyšší střední třída. Jenže jsme psychologicky nastavení na růst, růst, růst, a když nám potom statistici řeknou, že ekonomika roste, ale my to nijak nepociťujeme, je zle. (Ano, vím, Česká republika je v této době výjimkou. Bylo by pěkné, kdyby to tak zůstalo, ale moc bych na to nesázel.)

Že země (vracím se k Francii) potřebuje nějaké zásadní reformy, je obecně známo. Všichni kandidáti na post francouzského prezidenta to vědí a reformy slibují. Výjimkou byl Macronův předchůdce socialista Hollande, který naopak slíbil, že žádné reformy nebudou (ano, vím, maličko zjednodušuji, ale opravdu jen maličko). Všichni doufali, že svůj slib nedodrží, protože žádný z posledních francouzských prezidentů své sliby nedodržel. Jenže Hollande držel slovo – a Francii ujíždí vlak stále rychleji.

Macrona provázelo na počátku jeho vlády podobné nadšení, které ve Spojených státech provázelo Barracka Obamu. Marcon sliboval, nebo to tak alespoň vypadalo, že má dostatek energie na to, aby přerušil kapitulantskou tradici francouzských prezidentů.

Jenže pak přišly „Žluté vesty“ a prezident zařadil zpátečku.

Jsou věci, kterým nerozumím. Chápu naštvanost těch, kdo vidí, že bohatí stále bohatnou, ale oni jsou na tom pořád stejně nebo hůře, ať se snaží, jak se snaží. Nechápu ale, že oni nechápou, že rozbíjení výloh a zapalování aut fakt nic nevyřeší. Francie je, nemýlím-li se, nejvyhledávanější turistickou destinací – pro své dějiny, pro svou kuchyni, pro svá skvělá vína, pro svá úžasná muzea, pro „ajfelovku“… Nepokoje posledních dnů budou znamenat zcela zbytečný ekonomický pokles. Kde se bere ta „nekonstruktivní zloba“?

Omlouvám se nevěrcům, ale teď si trochu přihřeji svou křesťanskou polívčičku. Věřím totiž nejen v Boha, ale i v to, čemu se říká požehnání.

Francie mohla být mocnější než Anglie. Jenže… Ve Francii se odehrála roku 1572 obrovská tragédie, známá jako Bartolomějská noc. V podstatě byli vyhubeni francouzští protestanté, a s nimi osláblo i to, čemu Max Weber říkal protestantská etika. V osmnáctém století začala průmyslová revoluce a urbanizace. Ta znamenala obrovské vykořenění mas, pauperizaci, rostoucí alkoholismus apod. Jenže v osmnáctém století nastalo v Británii metodistické probuzení. Metodistické „třídy“ (my jim dnes v církvi říkáme „domácí skupinky“) zachránily bezpočet lidí před alkoholismem, vedly k růstu vzdělanosti a do jisté míry zmírňovaly vykořenění spjaté s urbanizací. Ne že by ve Francii nebyly úctyhodné křesťanské osobnosti (jmenujme např. Blaise Pascala), ale o náboženském probuzení se mluvit nedá. A zatímco církev v Británii nabývala na významu, ve Francii končí osmnácté století nesmyslným vražděním během Velké francouzské revoluce, spjaté s „kultem rozumu“, doprovázeným naprosto iracionálními šílenostmi.

Byla to Británie, kde se prosadilo zrušení otroctví a kde se během devatenáctého století prosadily legislativní změny, alespoň trochu ulehčující život nejchudším (zákaz nebo omezení dětské práce, zkracování pracovní doby apod.). Náboženské probuzení, doprovázené morálním povznesením obyvatel, mělo i v devatenáctém století několik významných vln. Zasáhlo i jiné evropské země (Skandinávii, Německo, Nizozemí). Francie zůstala netknuta.

I Británii se podařilo prohospodařit to, čemu říkám „duchovní kapitál“. Francie však, zdá se, žádný nemá. Obávám se, že bez duchovního probuzení zůstane jen to, co jsem nazval „nekonstruktivní zlobou“. Země směřuje ke katastrofě, přestože jsem se o pár let spletl.

Během katastrofy se mohou lidé probudit. Co nastane? Opět nesmyslné ničení a vraždění, jako za Velké francouzské revoluce? Nebo si národ přizná, že se skutečně vydal špatnou cestou, a že je třeba pokání a návratu k Bohu? Najde se silná osobnost, které se podaří získat lidi pro rozumný program, společenský i ekonomický? Jistě to nepůjde bez obětí. Naší nadějí je, že dějiny jsou otevřené. Není třeba kapitulovat. Snad se najde prezident, který ustojí onu „nekonstruktivní zlobu“ a nabídne realistický program obnovy. Moc bych to té krásné zemi přál.

  1. prosince 2018

 

Demokracie bez demokratů

Začnu tento článek banálním konstatováním: Naše země je stále rozdělenější. Žádným objevem není ani tvrzení, že v tom nejsme sami – platí to i o Slovensku, Spojeném království a dalších zemích, a zejména o Spojených státech. Napětí a různé směry se projevují ve všech státech, které nejsou jednoznačnými diktaturami a v nichž se tedy může relativně svobodně utvářet to, čemu říkáme veřejné mínění. Určité politické napětí je dokonce nezbytné – jeho protikladem by asi nebyla radostná jednota, nýbrž stagnace. Příliš velké napětí je ale nebezpečné a jeho obětí se může stát sama demokracie.

U nás se již vícekrát masivně demonstrovalo proti premiéru Babišovi, nicméně průzkumy veřejného mínění naznačují, že kdyby se konaly předčasné volby, Babišovo hnutí ANO byl patrně opět zvítězilo a možná i posílilo. Sám bych si přál, aby premiér Andrej Babiš rezignoval, nicméně zdá se mi, že samotné pořádání demonstrací proti němu ho rezignovat nepřinutí, ba naopak ho možná ještě posílí.

A proč bych si přál jeho rezignaci? Odpověď je jasná: Protože je ve střetu zájmů. Obecně soudím, že by se byznysmeni v politice takto přímočaře angažovat neměli. A pokud ano, pak jen pokud své podnikatelské angažmá ukončí skutečně, nikoli jen formálně. Pokud se budou miliardáři angažovat v politice podobným způsobem jako Andrej Babiš, budou s tím vždycky lapálie.

Pokud jde o Babišovu aféru s Čapím hnízdem, pak je zřejmé, že k podvodu došlo. To, co se dálo a děje kolem Andreje Babiše mladšího, je dosti otřesné. To jsou ovšem nechtěné důsledky toho, že se v politice angažují miliardáři. Pokud jde o Čapí hnízdo, nejde vlastně o velkou částku. A slyšel jsem z důvěryhodných zdrojů, že podobné věci by se „daly vytáhnout“ i na jiné politiky, a poněkud tomu věřím. Nic naplat, Babišovo setrvávání v úřadě otravuje politickou atmosféru v celé zemi.

Vrcholní politici by rovněž neměli vlastnit média. Odebírám Lidové noviny, Respekt a Listy, a pochopitelně občas rovněž brouzdám po internetu. Ano, komentáře v Lidových novinách byly premiéru Babišovi nakloněny velmi příznivě. Bylo znát, že je jejich majitelem, byť nikoli formálně.

Hospodářsky se nám daří skvěle. Demokracie má ještě stále hodně příznivců. Ale napětí ve společnosti přesto roste. Proč? Protože chybí demokraté.

Opozice má pravdu v tom, že premiér Babiš musí spoustu času a energie vynaložit na svou obranu místo na vládnutí. Kdyby bylo pravidlem, že miliardáři se v politice přímo neangažují a že vrcholní politici nevlastní média, dalo by se v zemi snáze vládnout a nebylo by tak dusno. Jsou lidé, kteří mají dojem, že situaci by mohlo zpřesnění zákonů či dokonce ústavy, ale jsem si jist, že tudy cesta nevede. Problém není ve špatně napsané ústavě – problém je v tom, že demokracie se těžko dělá bez demokratů. Na změně atmosféry by se museli podílet všichni relevantní lidé; politici, novináři i úspěšní podnikatelé.

Co tedy dělat? Situace se nějakým zásadním způsobem nezlepší, budou-li vyměněni někteří lidé, byť vrcholní politici. Jak jsem nedávno psal, je třeba drobné politické práce. Uvedu několik příkladů, co bychom mohli dělat:

  • Trpělivě vysvětlovat těm, koho můžeme oslovit, proč nevolit člověka, který chce ovládnout média.
  • Trpělivě vysvětlovat, proč je „přímá demokracie“ cestou do pekel.
  • Trpělivě vysvětlovat, proč by se stát neměl plést do sexuální výchovy.
  • Trpělivě vysvětlovat, proč nevracet čínské křesťany do země, kde jsou odpůrcům režimu za živa odebírány životně důležité orgány.
  • Trpělivě vysvětlovat, proč není dobré mluvit negativně o novinářích v zemi, kde jsou novináři stříleni nebo zavíráni.

Pilovat a uplatňovat argumenty je pracnější a zdlouhavější než dávat průchod rozhořčení a projevům nenávisti.

Netvrdím, že lidé smýšlející podobně jako já nakonec převáží a zvítězí. Jsem si ale jist, že zachováme-li zdravý rozum a osobní integritu, můžeme být pro tuto zemi požehnáním i v době temna, která – bohužel – může opět nastat. V jedné evangelické písni se zpívá: „…třeba sám dál pravdu hájit, i když právě prohrává…“

  1. prosince 2018

 

Drobná politická práce

V minulých dnech probíhaly demonstrace proti premiéru Babišovi a účastnily se jich i některé mé děti. Jejich rozhořčení dobře rozumím a v jejich věku bych se nepochybně demonstrací také účastnil. Nicméně snažil jsem se je upozornit, že pokud by se konaly volby, mohli bychom být nepříjemně překvapeni tím, že strany, které se nám nelíbí, by opět zvítězily.

Obecně řečeno demonstrace jisté mají své účinky a za jistých okolností mohou vést i k pádu vlády, jak jsme nedávno viděli na Slovensku. Nechtěl bych, aby to, co nyní napíšu, bylo pochopeno jako odsouzení či odmítnutí demonstrací.

Zdá se mi, že demonstrace nikoho nepřesvědčí, ale názorové protivníky jen utvrdí v tom, co už si stejně mysleli. Demonstrace mohou zvýšit napětí a tlak, ale sotva někoho přesvědčí ke změně názoru.

Slýchávám od nejrůznějších lidí, včetně mých spolustraníků, že „tradiční strany se přežily“.

Kladu si ovšem otázku, zda tomu tak opravdu je a proč tomu tak je. Možná je to tím, že politický boj – či, abychom nebyli tak militarističtí, politická soutěž – se nyní vede něčím jiným než argumenty. „Chceš-li prorazit, musíš být na Facebooku.“ „Strana musí mít dobré ‚píár‘.“ Ano, dneska to tak funguje, nicméně ani Facebook, ani nejlepší PR agentura nám nemohou dát odpovědi na skutečné problémy, které bychom měli řešit. Vím, že musím „souboj na sítích“ brát jako realitu, ale přiznám se, že mě zajímají argumenty. Zajímá mě pravda. A proto mě zajímá i program.

Ano, s tímto postojem dnes těžko nějaká strana získá podporu voličů. Ale co kdybychom se soustředili na dlouhodobé řešení dlouhodobých problémů? Navrhnu několik témat: Sociální bydlení. Exekuce. Romové. Bezdomovci. Eroze zemědělské půdy. Úpadek tradiční rodiny.

Toto vše jsou skutečné problémy, které jen tak neodejdou. Nevyřeší je čas. A z krátkodobého hlediska patrně žádné politické straně body nepřinesou – vyjma těch, které navrhují řešení, jež by znamenala jen eskalaci těchto problémů.

Všechny tyto problémy asi vyžadují řešení, která nebudou populární. Ale ať už řešíme jakýkoli problém, ba i pseudoproblém, přimlouvám se za to, abychom argumentovali. Ano, asi budeme překřičeni. Hesla jsou působivější než argumenty. Ale měli bychom kapitulovat před vyprázdněnou politikou, v níž rozhodují výkřiky a PR agentury?

Přesvědčíte-li jednoho člověka v trpělivém rozhovoru, že není dobré, když si premiér kupuje média, uděláte možná lépe, než když si vykřičíte hlasivky na demonstraci.

Tato drobná politická práce je náročná. Nenese instantní výsledky. Musíte často skousnout urážku. A my sami si musíme si dát pozor, abychom protivníka neurazili. Někomu se vysmát a někoho zesměšnit lze snadno. Ale když to uděláte, pak už takového člověka patrně nikdy nezískáte.

Já se na názorového protivníka dívám jako na potenciálního spojence. Jsem bytostně přesvědčen, že ne všichni, kdo zastávají odlišný názor, jsou lumpové, které je třeba zadupat do země. Ano, argumentace s „jinověrci“ bývá náročná a zdlouhavá, a výsledek je nejistý.

Jsem si samozřejmě vědom toho, že jsou lidé, s nimiž už nemá cenu hovořit. Jsou to jednak lidé, kteří nedokáží poslouchat, jednak lidé, kteří jsou opravdu zlí. Těch prvních je patrně víc než těch druhých. V drobné politické práci ale neustále a trpělivě vyhledáváme ty, kdo si sice myslí něco jiného, ale jsou schopni a ochotni vést smysluplný rozhovor. Ano, takových lidi nemusí být mnoho, ale třeba v senátních volbách, k nimž mnoho lidí nechodí, mohou rozhodnout stovky či dokonce jen desítky voličů. Takže zcela bez šance to není.

Kromě debat s lidmi jiných politických preferencí potřebujeme hovořit i mezi sebou. Je mi líto, že i v KDU-ČSL se často vzedmeme k smysluplným rozhovorům o politice jen před volbami. Potřebujeme hovořit spolu, pilovat argumenty, hledat jednotu… Domnívám se, že tento proces musí být permanentní. A má smysl, i když zrovna nevítězíme. Když všechno necháme jen na heslech a PR agenturách, pak bude skutečně platit, že „strany jsou vyprázdněné“. Já zatím setrvám u svého mínění, že mravenčí politická práce má smysl.

  1. listopadu 2018

Stateční a zbabělí

Kdo je Asia Bibi?

Pákistánská křesťanka, křivě obviněná z rouhání, za které byla odsouzena k smrti pověšením, ale po odvolání osvobozena pákistánským Nejvyšším soudem.

Připomeňme si, že je to konkrétní živý člověk, manželka a matka, odloučená od své rodiny již osm let.

Současně se stala symbolem, reprezentantkou utlačované a pronásledované menšiny. Křesťané v různých částech světa se za ni modlí již řadu let.

Kdo jsou hrdinové tohoto příběhu, který ještě neskončil? Soudci Nejvyššího soudu, kteří ji letos 3. října prohlásili za nevinnou.

Jsou to také muslimové, a jejich statečný postoj, za který možná zaplatí životem, nám připomíná, že i mezi muslimy jsou šlechetní lidé, hodní našeho obdivu.

Nicméně právě příběh Asii Bibi ukazuje, jak nesnášenlivým se islám může stát. Muslimové bouřlivě demonstrují za její smrt. A za smrt soudců, kteří ji prohlásili za nevinnou. Nic naplat, islám není jen náboženství, ale i ideologie. A to, co se děje v Pákistánu, se nedá „vokecat“ tvrzením, že jde jen o nedůležitou skupinku bláznivých radikálů. Je-li v Pákistánu nějaká neradikalizovaná a mírumilovná mlčící většina, pak tedy mlčí velmi zarytě.

Nemohu nevzpomenout na svou první návštěvu v Izraeli. Strávili jsme s manželkou několik dní ve skupině turistů, kterou provázel rodilý Izraelec. O politice se moc bavit nechtěl, ale někdy jsem ho přece jenom k nějakým vyjádřením dostal. Vzpomínám si, jak jsem se ho zeptal: „A to nejsou nějací Palestinci, kteří by si přáli mír s Izraelem?“ Jeho odpověď? „Ale jsou. Máme jich plné hřbitovy.“

Možná by byly v Pákistánu „plné hřbitovy“ lidí, kteří by Asii Bibi přáli propuštění… kdyby tito lidé promluvili. Ale protože nepromluví, tak nevíme, zda vůbec existují.

Po osmi letech od zatčení oné pákistánské křesťanky mnohé západní vlády „jednají“. Britská vláda ovšem dala najevo, že nedovolí Asii Bibi vstoupit na britskou půdu. Důvod? Její přítomnost v Británii by mohla vyvolat nepokoje, útoky na zastupitelské úřady atd.

Téměř současně proběhla médii zpráva o tom, že 20. října by propuštěn radikální islamistický kazatel Anjem Choudary pákistánského původu, který v Británii verboval bojovníky pro islámský stát. Může dál žít v Británii. Italský žurnalista a spisovatel Giulio Meotti k tomu poznamenal: „Toto je konec západu, jak jsme jej znali.“

Ne všechny evropské vlády ale zaujaly stejný postoj jako Británie. Asiu Bibi a její rodinu je připravena přijmout Itálie. Ano, ta Itálie, která má „xenofobní“ vládu. Italský premiér Matteo Salvini prohlásil, že rodině Bibiových by byla poskytnuta stejná ochrana, jaká je poskytována lidem svědčícím proti mafii.

Ponechávám na čtenářích, aby sami zhodnotili, kdo je v tomto příběhu statečný a kdo je zbabělý.

Jen upozorňuji, že Británie přijala příliš mnoho muslimů, a proto se teď chová zbaběle a nechce přijmout pronásledovanou pákistánskou křesťanku. Je tomu už několik desetiletí, kdy se Británie postavila za ohroženého spisovatele Salmana Rushdieho. Časy se od té doby změnily. Při každém velkém teroristickém incidentu se mnozí západní politici dušovali, že si nenecháme vzít naši svobodomyslnost a náš způsob života. Ukazuje se, že jsou to pouhé řeči. V belgickém Molenbeeku už dávno žádní židé nežijí, z Francie houfně emigrují, v Německu se bojí jakkoli se navenek projevit. U nás je to lepší. A víte proč? Protože tu máme velmi málo muslimů. Přeji si, aby to tak zůstalo, protože pak nebudeme mít důvod chovat se stejně zbaběle jako britská vláda.

Ano, jsou výjimky. Dokonce se našli v Británii imámové, kteří kritizovali britskou vládu za to, že nechce Asiu Bibi přijmout. A znovu chci vzdát hold a úctu soudcům pákistánského Nejvyššího soudu. Soudím však, že mísení kultur je nebezpečné, a obávám se, že za špatně pojatý multikulturalismus ještě mnozí zaplatí životem. Možná ovšem daleko od Evropy. Bojím se, aby to nebyla i Asia Bibi.

  1. listopadu 2018

Nebojte se bát

Když někdo vyjádří obavy z islámu, případně ze společenského vývoje určovaného genderovou ideologií, snadno si vyslouží nálepku „prodavač strachu“ nebo „šiřitel strachu“. Vyslouží si ji od lidí, kteří se evidentně nebojí a kteří vyjádřené obavy považují buď za hloupost (nedostatek vzdělání a osvěty), nebo přímo za zlovůli. Ti nebojácní, kteří bázlivé takto ocejchují, soudí, že takoví lidé by měli být přinejmenším vytlačeni z veřejného prostoru, případně rovnou potrestáni (viz žaloba České ženské lobby na Prof. Piťhu).

Navrhuji, abychom rozlišovali obavy, strach a paniku. Pokud bychom chtěli pojmout věc ještě šířeji, měli bychom ještě odlišit bázeň před Bohem a strach. (Jsem rád, že nám to čeština umožňuje. V anglosaském světě musíme dost zeširoka vysvětlovat, že bázeň před Bohem, fear of the Lord, není totéž jako strach z nákazy nebo z velkého černého psa, který se na nás řítí.)

Panika křesťanu nesluší. Svědčí o nedostatku víry – víry, že Bohu se věci nevymkly z rukou. Křesťan by skutečně nikdy neměl být motivován panikou.

Se strachem a s obavami je to složitější. Když se na vás skutečně řítí velký černý pes, který nadto nepřátelsky vrčí, byli byste blázni, kdybyste neměli strach (tedy pokud nemáte zrovna v ruce flintu, z níž umíte střílet). Za takový strach netřeba se stydět – patří k pudu sebezáchovy, s nímž jsme byli stvořeni, nebo, chcete-li, který v nás vypěstovala zkušenost. Pokud vidíte ceduli „pozor – padá omítka“ a přejdete na druhý chodník, rovněž to nelze označit za zbytečný strach či dokonce za nedostatek víry, ale za rozumné rozhodnutí.

Pokud se mnou až potud souhlasíte – a mám zato, že ve výše uvedeném se mnou mohou souhlasit i mí kritici – dostáváme se k oblasti, v niž se, alespoň na první pohled, neshodneme. Budu mluvit o „strachu z islámu“, či, pokud někdo touží po vědečtějším označení, o „islamofobii“, případně o strachu z vnucování určité ideologie společnosti. Připadá mi, že mám určitou morální výhodu, protože ty, kdo mé obavy nesdílejí, nepovažuji za „morálně vadné“, zatímco oni „nás“ považují za nemravné lidi, kteří záměrně šíří strach a které je potřeba odhalit, odsoudit a umlčet. Kromě toho připouštím, že islamofobie může v určitých polohách být skutečně patologická, což se projevuje nesmyslnými hesly typu „Havířov bez migrantů“, nebo – v případu ze středních Čech – dokonce snahou islámské nebezpečí vymyslet a navodit představu, že muslimští teroristé už skutečně útočí i u nás. A dále nemohu nevidět, že mezi námi žijí skutečně zlí lidé, kteří na sociálních sítích navrhují, aby se muslimové rovnou stříleli, a to dokonce i děti. Mrzí mě, že někteří lidé takto smýšlejí, a nechci s nimi mít nic společného. Pro jejich postoje a jednání nemám omluvu.

Znamená ale to, že pokud se vyskytují takové patologické (a jako křesťané řekněme rovnou: hříšné) jevy, že veškeré obavy jsou neopodstatněné a zbytečné?

Těžko to vyprávět příbuzným těch, kdo byli migranty znásilněni nebo dokonce zabiti. Těžko to vyprávět rodičům unesených dětí v anglickém Rotherhamu. Tito rodiče marně hledali pomoc – a po letech se ukázalo, že policie i funkcionáři místní samosprávy kryli pákistánský gang, který tyto děti unášel.

Podobně se vůbec nedivím matkám žijícím v Norsku (nepíšu norským matkám, protože jde často o ženy, které se do Norska přistěhovaly), pokud je navštíví obávaný Barnevernet. Nad důvody odebírání dětí touto organizací se člověk skutečně nemůže nepozastavit.

Přiznám se, že kromě toho, že se takové věci děly a dějí, ve mně vzbuzují obavy ještě další okolnosti. Například to, že ti, kdo v Rotherhamu nezasáhli, ačkoli o těch zločinech věděli, nebyli nijak potrestáni, zatímco ten, kdo na ně upozorňoval, byl nakonec sám šikanován. A přiznám se, že klidu mi nepřidala nedávno médii zmíněná informace německého statistického úřadu, že 42 % dětí mladších šesti let pochází z migrantských rodin. Rozumějte mi dobře: Těm dětem přeji skutečně vše nejlepší. Ale vzbuzuje ve mně určitý neklid, že Německo přestává být Německem.

Jsou prostě věci, nad kterými nemohu jen tak mávnout rukou. A pokud mi někdo vyčítá, že šířím zbytečně strach, nesu to těžce. Myslím si, že bagatelizace problémů nic neřeší.

Proto radím: Zkoumejte, zda se něčeho neobáváte zbytečně. Nečelíme útoku mimozemšťanů. V Německu nenastává apokalypsa. V České republice nedochází k hromadnému odebírání dětí z křesťanských rodin. Na druhé straně dochází v naší společnosti k posunům, které někteří vítají jako pokrok, ale které mně se jeví jako cesta do zkázy. A pokud vidíte, že něco jde opravdu kamsi šejdrem, nebojte se bát. Někdy jsou obavy namístě.

  1. listopadu 2018

Piťha a proroci

Česká ženská lobby podala na prof. Petra Piťhu trestní oznámení pro šíření poplašné zprávy.

Kdo se poplašil? Stěhuje se někdo z České republiky? Hroutí se akciové trhy? Začalo hromadné skupování základních potravin? Bojí se lidé vycházet na ulici?

Projev profesora Piťhy byl vskutku apokalyptický. Podobně apokalyptické byly projevy některých starozákonních proroků. Takový Micheáš Moraštický, který prorokoval porážku králi Achabovi, ale zejména prorok Jeremjáš, prorokující pád Jeruzaléma a odvlečení do zajetí, byli vhodnými kandidáty na stíhání pro šíření poplašných zpráv. Ostatně stíháni rovněž byli – a strávili nějaký čas v ťurmě, než se ukázalo, že měli pravdu.

Profesor Piťha, starý pán na sklonku života, od nějž jsem četl řadu skvělých úvah, nastínil, kam se tento svět ubírá. Samozřejmě – to, co líčí, je ještě daleko od současné situace. Ale pozor! Leckteré jednotlivé prvky už jsou dnes realitou, byť ne všechny na jednom místě. A ty, které dosud realitou nejsou, se realitou mohou brzy stát.

Odebírání dětí rodičům už není v některých zemích ničím neobvyklým. Má různé příčiny – a nutno zmínit i to, že v některých případech, tam, kde jsou děti svými rodiči prokazatelně týrány, je odebrání dětí rodičům správným krokem. Svět skutečně není černobílý. Mnohdy jsou ale děti rodičům odebírány bezdůvodně. Nejdál se v tomto ohledu dostalo „pokrokové“ Norsko. Rozhodnutí norského úřadu na ochranu dětí nejsou přezkoumatelná – neexistuje žádná parlamentní kontrola. Nedávno se prokázalo, že jeden „znalec“, autor mnoha tuctů, ne-li set posudků, je pedofil. Pokud jde o ty posudky, prý to nevadí. Takovou paní Michalákovou patrně slova prof. Piťhy ani nepřekvapila, ani nepohoršila.

Petr Piťha rovněž uvedl, že přijde doba, kdy se nebude pohlaví určovat podle toho, zda má novorozeně mužské nebo ženské (či snad budeme jednou říkat samičí či samčí, aby to bylo genderově neutrálnější?) genitálie, a rodiče budou muset své dítě vychovávat genderově neutrálně a ono se později samo rozhodne, kým vlastně chce být. Pravda, dosud neplatí, že rodiče nesmějí dětem říkat, že někdo je tatínek a někdo jiný maminka, a že je mezi nimi rozdíl. Ale našlápnuto k tomu už je. Opakuji již dávno známé: Ve Španělsku se ve formulářích neobjevují kolonky „otec“ nebo „matka“, ale „rodič č. 1“ a „rodič č. 2“. Vadí tolik, že prof. Piťha, který už vzhledem ke svému věku mnoho dalších důležitých projevů asi nepronese, pro nás tuto trajektorii protáhl do budoucnosti?

Jsem velice rád, že v naší zemi dosud existuje svoboda vyjadřování. Již jsou ale k dispozici technologie, umožňující sledování a kádrování lidí (v Číně se tomu říká „bodování“) s „nekorektními“ názory. V Číně jsou už tyto technologie oficiálně zavedeny a na základě jejich využití jsou lidé (konkrétně Ujguři) posíláni do převýchovných táborů. A, jak víme, náš pan prezident se jezdí do Číny učit „stabilizovat společnost“. On sám už s tímto čínským nápadem domů nepřiletí, ale kdo ví, kdo bude vládnout po Babišovi a Zemanovi. Česká ženská lobby žaluje, nediskutuje. Co když se jí jednou tato technologie dostane do rukou? Co můžeme čekat od našich genderových ideologů? Ta žaloba nám připomíná, že se máme na co těšit.

Společnost se vyvíjí určitým směrem, drobnými krůčky a salámovou metodou. Kdo si vzpomíná, jak při přijímání zákona o registrovaném partnerství představitelé homosexuální lobby ujišťovali, že to jim stačí, o manželství osob téhož pohlaví žádat nebudou? Proměny probíhají dostatečně pomalu, aby je společnost příliš neregistrovala. Teď už je, podle ombudsmanky paní Šabatové, naše společnost „zralá“ na sňatky osob téhož pohlaví. „Pokrokový vývoj“ bude pokračovat. Jednou se možná prosadí i pedofilie. Jistě ne pod tímto označením. Což takhle „mezigenerační sex“?

Mě projev profesora Piťhy ani nepřekvapil, ani nepohoršil. Buď se ukáže jako falešný prorok, nebo…

…Ale oni vám to muslimové za pár let vysvětlí, jak je to s tou homosexualitou. Svět se stále vyvíjí.

  1. října 2018

Myslí někdo na děti?

Ačkoli to z titulku tak nevypadá, chci psát o snahách zabránit nominaci Bretta Kavanaugha soudcem Nejvyššího soudu Spojených států.

Naši politici, publicisté a novináři se dlouho podivovali, proč Američané při volbách tolik řeší rodinný život kandidátů na politické a veřejné funkce. Dlouho u nás převládalo přesvědčení, že rodina a soukromí je jedna věc a politika je věc druhá. Vícekrát jsem psal, že tento postoj je krátkozraký: Pokud někdo lže vlastní ženě (nebo vlastnímu muži) a pokud je někdo schopen porušit slib, který dal svému nejbližšímu, jak mu mohu důvěřovat v jiných oblastech? Člověk buď spolehlivý je, nebo není. Buď slovo drží, nebo nedrží. Recyklace manželek, které předváděli někteří naši politici, ať už pravicoví nebo levicoví, něco vypovídala o těch, kteří se ucházeli o naši důvěru. Budiž vzdána čest výjimkám. Některé z nich ovšem zase dokazují, že spořádaný rodinný život není zárukou správné a/nebo úspěšné politiky.

To, co Spojené státy předvádějí nyní, lze vyjádřit americkým rčením „přepadnout přes palubu na druhé straně lodě“. V rámci politického boje se zkoumá, zda by se na toho či onoho politika nedalo vyšťárat něco, co by zabránilo jeho zvolení nebo jeho nominaci. Problém je, že ve Spojených státech panuje určitá společenská atmosféra, která vyřadila určité rozumné pojistky.

Když vyloupíte banku a přijde se na to po deseti a více letech, trest vám nehrozí, protože zločin je promlčen. Když se v sedmnácti letech opijete na studentském večírku a chováte se nevhodně k druhému pohlaví (o třetím a dalších pohlavích se tehdy ještě nemluvilo), může vám to zničit kariéru i po šestatřiceti letech. Takové „zločiny“ se nepromlčují.

Něco na sebe prásknu. (Ne, mí drazí příznivci, žádnou ženu jsem neznásilnil.) V mládí jsem se několikrát opil a v opilosti jsem se choval nevhodně. A jak člověk stárne ve víře v Boha, připomínají se mu někdy hříchy dávno minulé. A tak jsem před pár lety pocítil potřebu se jedné ženě omluvit, jak jsem se k ní zachoval. Sešli jsme se na obědě v restauraci a já jsem svou omluvu realizoval. Hodně mě to jednání – došlo k němu před devětačtyřiceti lety – trápilo.

Překvapilo mě, že ta žena si onu událost vůbec nepamatovala. Pak už jsme se bavili jen o umění a politice.

No, nevím, jestli bych se odvážil na něco kandidovat ve Spojených státech.

Za zásadní omyl považuji něco, co snad lze nazvat zrušením promlčitelnosti. Ano, některé zločiny zůstávají díky promlčení nepotrestány. Nicméně institut promlčení vznikl na základě určitých zkušeností a zdravého rozumu. Lidská paměť je ošidná; to se všeobecně ví. A ve většině případů (ano, vím, jsou výjimky) je velmi těžké, ne-li nemožné, sehnat věrohodné svědky, případně věcné důkazy.

Pokud jde o chování na studentském večírku, kde byla řada účastníků opilých nebo přinejmenším podroušených, lze na lidskou paměť spoléhat jen stěží, pokud vůbec. Američané by udělali dobře, kdyby institut promlčení vztáhli i na tyto situace. Já se nedomnívám, že soudce Kavanaugh se dopustil toho, z čeho byl obviněn. Jsem si téměř jist, že na něj kydali špínu jen proto, aby se jeho nominace oddálila alespoň do listopadových voleb, od nichž si demokraté slibují, že ovládnou Senát a prezidentu Trumpovi a jeho nominantům přistřihnou křidélka. Ale i pokud by se něčeho nepěkného dopustil, to jeho spořádané manželství a jeho rodinný život nic neplatí?

Manželé Kavanaughovi mají dvě děti – dcery Lizu a Margaret. Nepodařilo se mi dohledat, kolik je jim let; z fotografií je ale zřejmé, že už jsou ve věku, kdy vnímají, co se kolem jejich otce děje. Jistě ho milují a určitě je těžce poznamená, když vidí, jak odpůrci s jejich otcem zacházejí. Jak to bylo s Christine Blaseyovou Fordovou, kterou měl Brett Kavanaugh málem znásilnit, těžko dnes někdo dokáže či vyvrátí; co prožívají Kavanaughovy dcery, si jistě dokáží představit nejen jeho příznivci, ale i odpůrci. A pokud ne, tím hůř pro ně. Nicméně většině demokratů to zřejmě nevadí. Konec konců, jde jim o Trumpa – Kavanaugh je pouze epizoda v politickém boji. A když se kácí les, létají třísky, že. Liza a Margaret Kavanaughovy jsou jim ukradené.

Republikáni si ovšem mohou také sypat hlavu popelem. Ve snaze odstřelit demokratického prezidenta Billa Clintona se také nezastavili před různými nechutnostmi. Ano, měli pravdu a dosáhli svého: Dokázali, že Clinton lhal. Stálo to ale zato? Demokraté pouze převzali štafetový kolík a nechutnosti ještě prohloubili.

Ano, i nadále si myslím, že není jedno, jaký je rodinný život toho či onoho politika. Na adresu Američanů, kteří dnes používané politické praktiky hájí, mohu ale jen říci: Pánové a dámy, přeháníte to. A myslí vůbec někdo na děti?

  1. října 2018

Sto let Československa

Postmoderní myslitelé tvrdí, že národ je „sociální konstrukt“. Není úplně jednoduché pochopit, co je tím míněno. Já si myslím, že národ je Boží vynález. V čem se asi tyto dva dosti nekompatibilní pohledy shodují, je, že národ není dán ani rodem („rasou“), ani jazykem – což byly v Evropě všeobecně přijímané představy v době vzniku Československa. Dnešní genetické výzkumy ukazují, kolik v nás proudí „germánské“ (a kdoví ještě jaké) krve, stejně jako kolik slovanské krve proudí v „Germánech“. Rasové teorie 19. a počátku 20. století vypadají ve světle těchto zjištění směšně.

O tom, že národ není určen ani jazykem, existovalo bezpočet dokladů již v době vzniku Československa. Anglicky mluvící Irové dobře věděli, že nejsou Angličané, a domáhali se své samostatnosti.

Jsem přesvědčen, že národ je Boží vynález, nicméně to neznamená, že by lidé o existenci národů vůbec nerozhodovali. Společenství národa je v jistém slova smyslu společenstvím sdíleného osudu, a tento osud není něco nevyhnutelného, co se nám nějak „děje“. Náš osud je do velké míry určen vztahem k Bohu.

Vznik Československa je spjat s osobností profesora T. G. Masaryka, jenž se – lze říci zázrakem – stal naším prvním prezidentem (ve věku 68 let). Přitom byl po několik desetiletí osobou v českém národě nejen odmítanou, ale značnou částí národa dokonce nenáviděnou. Mělo to dva hlavní důvody. Prvním bylo zpochybnění pravosti dvou rukopisů, jež byly „objeveny“ (správně: „vyrobeny“) počátkem devatenáctého století (jde o tzv. rukopis Královédvorský a tzv. rukopis Zelenohorský). Tyto údajně prastaré rukopisy měly dodat hrdost českému národu. Druhým důvodem nenávisti vůči Masarykovi byla jeho obrana žida Leopolda Hilsnera, lživě obviněného z rituální vraždy křesťanské dívky.

Masarykovo působení v obou těchto věcech bylo dobrým vkladem do později vzniklé Československé republiky. Stavět svou národní hrdost na lži a padělku je smutné a směšné. A porušovat práva obžalovaného ze skrytého či zjevného antisemitismu je cesta do pekel. Ne že by český antisemitismus ve dvacátém století neexistoval – nebyl však zdaleka tak silný jako v okolních zemích.

Jak to tak v dějinách bývá, i v dějinách českého národa jsou události světlé, stejně jako místa temná. K pozitivním projevům českého národa patří pomoc Slovensku. Národní povědomí Slováků bylo nesrovnatelně nižší než u Čechů, což bylo důsledkem maďarského tlaku, jenž byl mnohem silnější než tlak německý. (Důvodů bylo jistě více, nicméně tento je nejvýznamnější. Mohli bychom zmínit i hospodářskou zaostalost Slovenska.) Na Slovensko proudili čeští učitelé, státní zaměstnanci, ba i železničáři. Po krátkou dobu – v letech 1919-1920 – žilo v Bratislavě dokonce více Čechů než Slováků (a to byli Češi až na druhém místě za Maďary). Vláda sice nesplnila vše, co bylo Slovákům ještě před vznikem společného státu slibováno, nicméně rozvoj Slovenska byl všemožně podporován, stejně jako rozvoj Podkarpatské Rusi, jejíž obyvatelstvo i po pádu komunismu vzpomínalo na své „československé“ období s nostalgií jako na nejlepší dobu tohoto koutu země.

Československo bylo relativně liberálním státem, v němž postupně nacházely útočiště různé skupiny uprchlíků. V první fázi existence republiky šlo zejména o Rusy a Ukrajince, později, zejména po nástupu Hitlera v Německu, o antifašisty a židy.

Byl zde ale velký problém: silná německá menšina, obývající mnohá národnostně kompaktní území zejména v západních a severních Čechách a na severní Moravě. Silné německé menšiny byly i ve většině velkých měst – zejména v Praze a v Brně. Němci nebyli vyloženě utlačováni, ale měli dost dobrých důvodů cítit se jako občané druhé kategorie. Téměř nezavadili o státní zakázky – ty byly vyhrazeny Čechům a Slovákům.

Česko-německý problém zde existoval před vznikem republiky – republika však udělala málo pozitivního pro jeho řešení. Zaznívaly prorocké hlasy – mám na mysli zejména Emanuela Rádla, který vydal knihu Válka Čechů s Němci, kde (v roce 1928!) téměř prorocky předpověděl eskalaci problémů. Bohužel, zůstal oslyšen. Temnou skvrnou na českých dějinách se pak stal „odsun“, správně vyhnání Němců, a to – z mého pohledu – ani ne tak pro samo rozhodnutí o vysídlení Němců, ale pro krutost, s níž bylo toto vysídlení vykonáno. Krutosti páchané v prvních letech komunistické vlády byly odpornou sklizní toho, co bylo v poválečných měsících a letech zaseto.

Nicméně přes veškeré dějinné problémy zde byl český národ, který si byl vědom, že sdílí nějaký společný osud. Projevilo se to nejen při samotném vzniku republiky, ale i za Mnichova, tedy v září roku 1938, kdy byli Češi ochotni hájit svou zemi. A pak se to projevilo ještě dvakrát – v roce 1968 a v roce 1989.

A přece byly tyto dva poslední „projevy“ národního cítění dosti odlišné. Atmosféru roku 1968 jsem už vnímal – bylo mi tehdy devatenáct. Tomu, kdo to nezažil, se to těžko vypráví. První týden „okupace“ byl jedním velkým svátkem, zdálo se, že všichni jsme bratři a setry. Lidé si navzájem pomáhali, jak jen to šlo. Takový úžasný týden málokterý národ zažil.

Během demonstrací na Václavském náměstí v listopadu 1989 se zdálo, že něco z toho étosu zůstalo zachováno a opět se projevilo. Nicméně bylo to jiné – zpočátku bych ani nedokázal popsat, proč. Vzpomínám, jak se lidé v roce 1968 dobrovolně skládali na zlatý poklad republiky a jak se na Slovensku (ale vlastně i v Čechách) konala sbírka na Allweg (to měla být visutá železnice v Tatrách, tehdy div techniky). V listopadu 1989 zřejmě ale už mnozí „chytří“ lidé přemýšleli o tom, jak budou „privatizovat“. Jakmile začali vylézat na povrch, vědomí národní jednoty se rychle vytratilo.

Ne že by už žádné světlé stránky nebyly. Patří k nim i rozdělení Československa. Nemuselo k němu dojít – to by ale bylo na delší úvahu v jiném článku. Ale mohlo k ní dojít také velmi krvavě – viz rozpad Jugoslávie. Domnívám se rovněž, že ke světlým stránkám patří rovněž stabilní a dlouhodobá podpora Izraele.

„Ježíš, ne César“ – to bylo heslo zformulované T. G. Masarykem. „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, to bylo heslo zformulované Václavem Havlem, velikánem dějin nejen českých. Bohužel on sám toto heslo v závěru svého života ironizoval. Doba Masarykova byla mnohdy krutá, a přece to byla doba ideálů. Dnes se ideály nenosí. My křesťané si ale můžeme dovolit jít i v této věci proti proudu. „Pravda vítězí“, stojí na prezidentské standartě. Plný citát zní: „Pravda Páně vítězí, i když na čas poražena bývá.“ Neopouštějme ideály, i když budeme na čas poraženi. Pravda Páně nakonec zvítězí.

 

  1. srpna 2018

Církevní restituce jako zrcadlo

Ač nerad, musím na začátek zopakovat, že jsem už počátkem devadesátých let vyzýval všechny církve, aby o restituce neusilovaly, a že Církev Křesťanská společenství, jejímž jsem členem a v jistém smyslu slova zakladatelem, nikdy o finanční podporu od státu neusilovala, a to z principu. Musím to uvést, aby bylo naprosto jasné, že si nepřihřívám nějakou vlastní polívčičku.

Kromě toho jsem přesvědčen, že síla kterékoli církve či náboženské společnosti je dána v první řadě tím, kolik podpory, v tomto případě podpory finanční, se jí dostává od jejích členů. Tato síla tedy není dána tím, co daná církev zdědila po předcích, ani tím, kolik má lesů a polností, ani tím, jak dobře či špatně podniká. Ostatně soudím, že je mnohem lepší, když církev nepodniká vůbec, ale když podnikají její jednotliví členové, kteří ji pak ze svého zisku podporují. Jinak řečeno, když je hospodaření církve zcela odděleno od hospodaření různých firem.

Vnitřní síla té či oné církve tedy nebude určena výsledkem sporů o restituce, či – nyní – sporů o jejich dodatečné zdanění. Výsledek sporů o restituce ale silně ovlivní právní prostředí v naší republice. Snaha o zdanění církevních restitucí je totiž flagrantním porušením již uzavřených smluv, což je těžká rána právnímu státu.

I ti, kdo usilují o toto dodatečné zdanění, jsou si vědomi toho, že jde o protiústavní krok, a že Ústavní soud tento krok nejspíše odmítne. Jinými slovy, i navrhovatelé tohoto kroku jsou si vědomi jeho protiprávnosti.

To, že na proticírkevní vlně surfují komunisté, je více méně samozřejmost. Nemají dostatek studu, aby si uvědomili, že právě oni by měli mlčet, protože jejich předkové – a u těch starších i oni sami – zničili životy mnoha křesťanů a silně uškodili této zemi, když řadu schopných lidí nepustili na studia, případně donutili k emigraci. Komunisté nemají sebemenší morální právo se k restitucím vyjadřovat, ale všichni víme, o koho jde, takže nás jejích jednání a postoje nemohou překvapit.

Proticírkevních nálad se snaží využít i ANO, SPD, velká část ČSSD i prezident Miloš Zeman. Pokud jim jejich snahy vyjdou, neublíží tolik církvi, jako spíše této zemi. Církev tu existuje dva tisíce let a vždy se jí dařilo spíše v situaci pronásledování než v situaci státní podpory. Ti, kdo podporují snahu o zdanění církevních restitucí, především vydávají určité svědectví o svém pojetí práva a o dodržování smluv. Nastavují sami sobě zrcadlo. Když nyní ublíží církvi, leckdo jim zatleská. Jenže právní stát buď je, nebo není. A není-li, může být příště postižena jiná menšina, než jsou dnešní církve.

Soudím, že ti křesťané, kteří volili SPD, ANO nebo Miloše Zemana, by se měli probudit. Demontáž právního státu nakonec ublíží všem. Dnes je nad slunce jasnější, kdo je s touto demontáží srozuměn. A počítejme s tím, že množina těch, kdo jsou pro zdanění církevních restitucí, bude patrně více méně shodná s množinou těch, komu nebude vadit, když čínské žadatele o asyl pošleme zpět do země, kde je čeká šikana, věznění, a v některých případech patrně i smrt.

4. října 2018

Proč chci diskriminovat

Tak dlouho jsem sliboval článek o tom, proč nepřijímat právě muslimské migranty, až se debata kamsi posunula kvůli vyhrocenému sporu, zda přijmout či nepřijmout padesát syrských sirotků. Jedna má čtenářka se podivila, že s projektem europoslankyně Michaely Šojdrové v zásadě souhlasím, když jinak tvrdím, že muslimy bychom přijímat neměli.

Ovšem, jak se říká, ďábel je skryt v detailu. Je rozdíl mezi tříletým a patnáctiletým sirotkem. Tříletého sirotka těžko prohlašovat za „muslima“.

Odpůrci projektu namítají, že Arabové z Předního východu mají velice soudržné rodiny, které se o děti, jež přišly o otce i matku, dokáží postarat. Dobrá, pokud se o sirotky postará širší rodina, skutečně není co řešit. Pokud by se ukázalo, že v řeckých uprchlických táborech žádní bezprizorní sirotci nejsou, byl by projekt zbytečný. Nicméně dokážu si představit, že mezi desetitisíci migrantů jsou i někteří „opravdoví“ sirotci, a v takovém případě by to dle mého názoru měli být právě oni, komu bychom měli přednostně pomoci.

Pokud jde o prověřování sirotků a jejich situace, máme tu tajné služby. Ty z pochopitelných důvodů do diskuse nevstupují. Snad nevyzrazuji žádné státní tajemství, řeknu-li, že s nimi mám určité, byť zprostředkované zkušenosti z projektu Gen 21, a mám dobré důvody si myslet, že dělají svou práci skvěle. Mám k nim plnou důvěru, že by nepustily do naší země sedmnáctiletého sirotka, kterému je ve skutečnosti pětadvacet.

A pokud Michaela Šojdrová skutečně ví o padesáti rodinách, které by byly ochotny se o sirotky postarat – a opět na základě vlastní zkušenosti nemám důvod pochybovat, že o nich skutečně ví – pak počítejme s tím, že i tyto rodiny by byly náležitě prověřeny. Suma sumárum, přijetím padesáti opravdových sirotků bychom skutečně naši drahou vlast neohrozili.

Jinak ale trvám na tom, že bychom neměli přijímat muslimské migranty. Když jsem tuto myšlenku vyslovil (ve skutečnosti vlastně napsal), odepsal mi jeden z čtenářů a popsal nejrůznější možné muslimské migranty, kteří jsou skutečně v zoufalé situaci a kterým by byla takto upřena pomoc. Zřejmě mě chtěl přesvědčit, že taková diskriminace je nespravedlivá.

Ano, je. Mnohá závažná rozhodnutí jsou nespravedlivá. Nespravedlivá je i pozitivní diskriminace. Restituce byly taky nespravedlivé. I církevní restituce byly nespravedlivé – byť se neshodneme, kterým směrem, zda vůči církvím, nebo vůči těm, kdo kdysi církvi ukradený majetek považovali dlouho za vlastní. A stěhování milionů, ne-li desetimilionů lidí z Afriky či Asie do Evropy by bylo nesmírně nespravedlivé. Ani zde nebudu rozvádět, koho všeho a jak by to poškodilo. Vznik většiny států byl nespravedlivý. I vznik Československa, který letos oslavujeme. I vznik Izraele, ačkoli Izraelci si značnou část země koupili, zatímco většina států vznikla tak, že nějaký národ vyhnal jiný národ a usadil se na jeho území.

Prostě mám dobré důvody domnívat se, že pokud Evropu obsadí miliony muslimů, bude to znamenat nejen spoustu nespravedlnosti, ale patrně i zkázu civilizace. Té civilizace, která zrušila mučení. Té civilizace, která zrušila otroctví. Té civilizace, která odstranila trest smrti. Té civilizace, která ve většině zemí znemožnila věznění bez soudu. Toto vše by se vrátilo.

Co ale nevěští nic dobrého, je odpor vůči diskriminaci muslimů, spojený s naprostou lhostejností vůči nejen diskriminaci, ale genocidě křesťanů. Mám pocit, že ti, kdo tolik bojují proti islamofobii, jsou zcela lhostejní vůči genocidě křesťanů v severní Nigérii nebo postupné likvidaci malé křesťanské menšiny v Pákistánu. V posledních letech je zabito (často umučeno) hodně přes sto tisíc křesťanů ročně – naše humanisty to z nějakého důvodu nechává chladnými. Mnohé evropské vlády a Kanada (a donedávna i Obamovy Spojené státy) často odmítaly blízkovýchodní křesťany vpouštět do země. Přitom jestli někomu na Blízkém východě hrozí brzké vyhubení, pak jsou to dnes již nepočetné komunity křesťanů, jezídů, vyznavačů Baháí, případně jiných menšin.

Základní námitka proti mému postoji zní: Ty házíš všechny muslimy do jednoho pytle. Námitku odmítám. Jsem přesvědčen, že velká část – patrně většina – muslimů je mírumilovná. Pouze tvrdím, že tato část není relevantní. Většina obyvatel Sovětského svazu byla taky mírumilovná. To ale neznamená, že Sovětský svaz nebyl nebezpečný.

V současnosti platí, že tam, kde je silná muslimská menšina, jsou velké problémy – přes snahu zakamuflovat oficiální statistiky kriminality. Muslimové nemusí tvořit ani deset procent obyvatel, aby v dané zemi začala být ohrožena svoboda slova. Platí to i pro vyhlášené demokracie – Švédsko, Spojené království, Nizozemí…

Včera (25. 9.) vyšla v Lidových novinách fotografie z jedné španělské radnice. Vítači na ni vyvěsili transparent s nápisem „Hranice zabíjejí“. Česká republika to potvrdit nemůže. Pokud vím, muslimové tu nikoho nezabili a nikdo tu nezabíjí muslimy. Na rozdíl od Španělska. Nakonec tomu patrně neunikneme, ale přeji si, aby to tak zůstalo co nejdéle.

  1. září 2018