Myslí někdo na děti?

Ačkoli to z titulku tak nevypadá, chci psát o snahách zabránit nominaci Bretta Kavanaugha soudcem Nejvyššího soudu Spojených států.

Naši politici, publicisté a novináři se dlouho podivovali, proč Američané při volbách tolik řeší rodinný život kandidátů na politické a veřejné funkce. Dlouho u nás převládalo přesvědčení, že rodina a soukromí je jedna věc a politika je věc druhá. Vícekrát jsem psal, že tento postoj je krátkozraký: Pokud někdo lže vlastní ženě (nebo vlastnímu muži) a pokud je někdo schopen porušit slib, který dal svému nejbližšímu, jak mu mohu důvěřovat v jiných oblastech? Člověk buď spolehlivý je, nebo není. Buď slovo drží, nebo nedrží. Recyklace manželek, které předváděli někteří naši politici, ať už pravicoví nebo levicoví, něco vypovídala o těch, kteří se ucházeli o naši důvěru. Budiž vzdána čest výjimkám. Některé z nich ovšem zase dokazují, že spořádaný rodinný život není zárukou správné a/nebo úspěšné politiky.

To, co Spojené státy předvádějí nyní, lze vyjádřit americkým rčením „přepadnout přes palubu na druhé straně lodě“. V rámci politického boje se zkoumá, zda by se na toho či onoho politika nedalo vyšťárat něco, co by zabránilo jeho zvolení nebo jeho nominaci. Problém je, že ve Spojených státech panuje určitá společenská atmosféra, která vyřadila určité rozumné pojistky.

Když vyloupíte banku a přijde se na to po deseti a více letech, trest vám nehrozí, protože zločin je promlčen. Když se v sedmnácti letech opijete na studentském večírku a chováte se nevhodně k druhému pohlaví (o třetím a dalších pohlavích se tehdy ještě nemluvilo), může vám to zničit kariéru i po šestatřiceti letech. Takové „zločiny“ se nepromlčují.

Něco na sebe prásknu. (Ne, mí drazí příznivci, žádnou ženu jsem neznásilnil.) V mládí jsem se několikrát opil a v opilosti jsem se choval nevhodně. A jak člověk stárne ve víře v Boha, připomínají se mu někdy hříchy dávno minulé. A tak jsem před pár lety pocítil potřebu se jedné ženě omluvit, jak jsem se k ní zachoval. Sešli jsme se na obědě v restauraci a já jsem svou omluvu realizoval. Hodně mě to jednání – došlo k němu před devětačtyřiceti lety – trápilo.

Překvapilo mě, že ta žena si onu událost vůbec nepamatovala. Pak už jsme se bavili jen o umění a politice.

No, nevím, jestli bych se odvážil na něco kandidovat ve Spojených státech.

Za zásadní omyl považuji něco, co snad lze nazvat zrušením promlčitelnosti. Ano, některé zločiny zůstávají díky promlčení nepotrestány. Nicméně institut promlčení vznikl na základě určitých zkušeností a zdravého rozumu. Lidská paměť je ošidná; to se všeobecně ví. A ve většině případů (ano, vím, jsou výjimky) je velmi těžké, ne-li nemožné, sehnat věrohodné svědky, případně věcné důkazy.

Pokud jde o chování na studentském večírku, kde byla řada účastníků opilých nebo přinejmenším podroušených, lze na lidskou paměť spoléhat jen stěží, pokud vůbec. Američané by udělali dobře, kdyby institut promlčení vztáhli i na tyto situace. Já se nedomnívám, že soudce Kavanaugh se dopustil toho, z čeho byl obviněn. Jsem si téměř jist, že na něj kydali špínu jen proto, aby se jeho nominace oddálila alespoň do listopadových voleb, od nichž si demokraté slibují, že ovládnou Senát a prezidentu Trumpovi a jeho nominantům přistřihnou křidélka. Ale i pokud by se něčeho nepěkného dopustil, to jeho spořádané manželství a jeho rodinný život nic neplatí?

Manželé Kavanaughovi mají dvě děti – dcery Lizu a Margaret. Nepodařilo se mi dohledat, kolik je jim let; z fotografií je ale zřejmé, že už jsou ve věku, kdy vnímají, co se kolem jejich otce děje. Jistě ho milují a určitě je těžce poznamená, když vidí, jak odpůrci s jejich otcem zacházejí. Jak to bylo s Christine Blaseyovou Fordovou, kterou měl Brett Kavanaugh málem znásilnit, těžko dnes někdo dokáže či vyvrátí; co prožívají Kavanaughovy dcery, si jistě dokáží představit nejen jeho příznivci, ale i odpůrci. A pokud ne, tím hůř pro ně. Nicméně většině demokratů to zřejmě nevadí. Konec konců, jde jim o Trumpa – Kavanaugh je pouze epizoda v politickém boji. A když se kácí les, létají třísky, že. Liza a Margaret Kavanaughovy jsou jim ukradené.

Republikáni si ovšem mohou také sypat hlavu popelem. Ve snaze odstřelit demokratického prezidenta Billa Clintona se také nezastavili před různými nechutnostmi. Ano, měli pravdu a dosáhli svého: Dokázali, že Clinton lhal. Stálo to ale zato? Demokraté pouze převzali štafetový kolík a nechutnosti ještě prohloubili.

Ano, i nadále si myslím, že není jedno, jaký je rodinný život toho či onoho politika. Na adresu Američanů, kteří dnes používané politické praktiky hájí, mohu ale jen říci: Pánové a dámy, přeháníte to. A myslí vůbec někdo na děti?

  1. října 2018

Sto let Československa

Postmoderní myslitelé tvrdí, že národ je „sociální konstrukt“. Není úplně jednoduché pochopit, co je tím míněno. Já si myslím, že národ je Boží vynález. V čem se asi tyto dva dosti nekompatibilní pohledy shodují, je, že národ není dán ani rodem („rasou“), ani jazykem – což byly v Evropě všeobecně přijímané představy v době vzniku Československa. Dnešní genetické výzkumy ukazují, kolik v nás proudí „germánské“ (a kdoví ještě jaké) krve, stejně jako kolik slovanské krve proudí v „Germánech“. Rasové teorie 19. a počátku 20. století vypadají ve světle těchto zjištění směšně.

O tom, že národ není určen ani jazykem, existovalo bezpočet dokladů již v době vzniku Československa. Anglicky mluvící Irové dobře věděli, že nejsou Angličané, a domáhali se své samostatnosti.

Jsem přesvědčen, že národ je Boží vynález, nicméně to neznamená, že by lidé o existenci národů vůbec nerozhodovali. Společenství národa je v jistém slova smyslu společenstvím sdíleného osudu, a tento osud není něco nevyhnutelného, co se nám nějak „děje“. Náš osud je do velké míry určen vztahem k Bohu.

Vznik Československa je spjat s osobností profesora T. G. Masaryka, jenž se – lze říci zázrakem – stal naším prvním prezidentem (ve věku 68 let). Přitom byl po několik desetiletí osobou v českém národě nejen odmítanou, ale značnou částí národa dokonce nenáviděnou. Mělo to dva hlavní důvody. Prvním bylo zpochybnění pravosti dvou rukopisů, jež byly „objeveny“ (správně: „vyrobeny“) počátkem devatenáctého století (jde o tzv. rukopis Královédvorský a tzv. rukopis Zelenohorský). Tyto údajně prastaré rukopisy měly dodat hrdost českému národu. Druhým důvodem nenávisti vůči Masarykovi byla jeho obrana žida Leopolda Hilsnera, lživě obviněného z rituální vraždy křesťanské dívky.

Masarykovo působení v obou těchto věcech bylo dobrým vkladem do později vzniklé Československé republiky. Stavět svou národní hrdost na lži a padělku je smutné a směšné. A porušovat práva obžalovaného ze skrytého či zjevného antisemitismu je cesta do pekel. Ne že by český antisemitismus ve dvacátém století neexistoval – nebyl však zdaleka tak silný jako v okolních zemích.

Jak to tak v dějinách bývá, i v dějinách českého národa jsou události světlé, stejně jako místa temná. K pozitivním projevům českého národa patří pomoc Slovensku. Národní povědomí Slováků bylo nesrovnatelně nižší než u Čechů, což bylo důsledkem maďarského tlaku, jenž byl mnohem silnější než tlak německý. (Důvodů bylo jistě více, nicméně tento je nejvýznamnější. Mohli bychom zmínit i hospodářskou zaostalost Slovenska.) Na Slovensko proudili čeští učitelé, státní zaměstnanci, ba i železničáři. Po krátkou dobu – v letech 1919-1920 – žilo v Bratislavě dokonce více Čechů než Slováků (a to byli Češi až na druhém místě za Maďary). Vláda sice nesplnila vše, co bylo Slovákům ještě před vznikem společného státu slibováno, nicméně rozvoj Slovenska byl všemožně podporován, stejně jako rozvoj Podkarpatské Rusi, jejíž obyvatelstvo i po pádu komunismu vzpomínalo na své „československé“ období s nostalgií jako na nejlepší dobu tohoto koutu země.

Československo bylo relativně liberálním státem, v němž postupně nacházely útočiště různé skupiny uprchlíků. V první fázi existence republiky šlo zejména o Rusy a Ukrajince, později, zejména po nástupu Hitlera v Německu, o antifašisty a židy.

Byl zde ale velký problém: silná německá menšina, obývající mnohá národnostně kompaktní území zejména v západních a severních Čechách a na severní Moravě. Silné německé menšiny byly i ve většině velkých měst – zejména v Praze a v Brně. Němci nebyli vyloženě utlačováni, ale měli dost dobrých důvodů cítit se jako občané druhé kategorie. Téměř nezavadili o státní zakázky – ty byly vyhrazeny Čechům a Slovákům.

Česko-německý problém zde existoval před vznikem republiky – republika však udělala málo pozitivního pro jeho řešení. Zaznívaly prorocké hlasy – mám na mysli zejména Emanuela Rádla, který vydal knihu Válka Čechů s Němci, kde (v roce 1928!) téměř prorocky předpověděl eskalaci problémů. Bohužel, zůstal oslyšen. Temnou skvrnou na českých dějinách se pak stal „odsun“, správně vyhnání Němců, a to – z mého pohledu – ani ne tak pro samo rozhodnutí o vysídlení Němců, ale pro krutost, s níž bylo toto vysídlení vykonáno. Krutosti páchané v prvních letech komunistické vlády byly odpornou sklizní toho, co bylo v poválečných měsících a letech zaseto.

Nicméně přes veškeré dějinné problémy zde byl český národ, který si byl vědom, že sdílí nějaký společný osud. Projevilo se to nejen při samotném vzniku republiky, ale i za Mnichova, tedy v září roku 1938, kdy byli Češi ochotni hájit svou zemi. A pak se to projevilo ještě dvakrát – v roce 1968 a v roce 1989.

A přece byly tyto dva poslední „projevy“ národního cítění dosti odlišné. Atmosféru roku 1968 jsem už vnímal – bylo mi tehdy devatenáct. Tomu, kdo to nezažil, se to těžko vypráví. První týden „okupace“ byl jedním velkým svátkem, zdálo se, že všichni jsme bratři a setry. Lidé si navzájem pomáhali, jak jen to šlo. Takový úžasný týden málokterý národ zažil.

Během demonstrací na Václavském náměstí v listopadu 1989 se zdálo, že něco z toho étosu zůstalo zachováno a opět se projevilo. Nicméně bylo to jiné – zpočátku bych ani nedokázal popsat, proč. Vzpomínám, jak se lidé v roce 1968 dobrovolně skládali na zlatý poklad republiky a jak se na Slovensku (ale vlastně i v Čechách) konala sbírka na Allweg (to měla být visutá železnice v Tatrách, tehdy div techniky). V listopadu 1989 zřejmě ale už mnozí „chytří“ lidé přemýšleli o tom, jak budou „privatizovat“. Jakmile začali vylézat na povrch, vědomí národní jednoty se rychle vytratilo.

Ne že by už žádné světlé stránky nebyly. Patří k nim i rozdělení Československa. Nemuselo k němu dojít – to by ale bylo na delší úvahu v jiném článku. Ale mohlo k ní dojít také velmi krvavě – viz rozpad Jugoslávie. Domnívám se rovněž, že ke světlým stránkám patří rovněž stabilní a dlouhodobá podpora Izraele.

„Ježíš, ne César“ – to bylo heslo zformulované T. G. Masarykem. „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, to bylo heslo zformulované Václavem Havlem, velikánem dějin nejen českých. Bohužel on sám toto heslo v závěru svého života ironizoval. Doba Masarykova byla mnohdy krutá, a přece to byla doba ideálů. Dnes se ideály nenosí. My křesťané si ale můžeme dovolit jít i v této věci proti proudu. „Pravda vítězí“, stojí na prezidentské standartě. Plný citát zní: „Pravda Páně vítězí, i když na čas poražena bývá.“ Neopouštějme ideály, i když budeme na čas poraženi. Pravda Páně nakonec zvítězí.

 

  1. srpna 2018

Církevní restituce jako zrcadlo

Ač nerad, musím na začátek zopakovat, že jsem už počátkem devadesátých let vyzýval všechny církve, aby o restituce neusilovaly, a že Církev Křesťanská společenství, jejímž jsem členem a v jistém smyslu slova zakladatelem, nikdy o finanční podporu od státu neusilovala, a to z principu. Musím to uvést, aby bylo naprosto jasné, že si nepřihřívám nějakou vlastní polívčičku.

Kromě toho jsem přesvědčen, že síla kterékoli církve či náboženské společnosti je dána v první řadě tím, kolik podpory, v tomto případě podpory finanční, se jí dostává od jejích členů. Tato síla tedy není dána tím, co daná církev zdědila po předcích, ani tím, kolik má lesů a polností, ani tím, jak dobře či špatně podniká. Ostatně soudím, že je mnohem lepší, když církev nepodniká vůbec, ale když podnikají její jednotliví členové, kteří ji pak ze svého zisku podporují. Jinak řečeno, když je hospodaření církve zcela odděleno od hospodaření různých firem.

Vnitřní síla té či oné církve tedy nebude určena výsledkem sporů o restituce, či – nyní – sporů o jejich dodatečné zdanění. Výsledek sporů o restituce ale silně ovlivní právní prostředí v naší republice. Snaha o zdanění církevních restitucí je totiž flagrantním porušením již uzavřených smluv, což je těžká rána právnímu státu.

I ti, kdo usilují o toto dodatečné zdanění, jsou si vědomi toho, že jde o protiústavní krok, a že Ústavní soud tento krok nejspíše odmítne. Jinými slovy, i navrhovatelé tohoto kroku jsou si vědomi jeho protiprávnosti.

To, že na proticírkevní vlně surfují komunisté, je více méně samozřejmost. Nemají dostatek studu, aby si uvědomili, že právě oni by měli mlčet, protože jejich předkové – a u těch starších i oni sami – zničili životy mnoha křesťanů a silně uškodili této zemi, když řadu schopných lidí nepustili na studia, případně donutili k emigraci. Komunisté nemají sebemenší morální právo se k restitucím vyjadřovat, ale všichni víme, o koho jde, takže nás jejích jednání a postoje nemohou překvapit.

Proticírkevních nálad se snaží využít i ANO, SPD, velká část ČSSD i prezident Miloš Zeman. Pokud jim jejich snahy vyjdou, neublíží tolik církvi, jako spíše této zemi. Církev tu existuje dva tisíce let a vždy se jí dařilo spíše v situaci pronásledování než v situaci státní podpory. Ti, kdo podporují snahu o zdanění církevních restitucí, především vydávají určité svědectví o svém pojetí práva a o dodržování smluv. Nastavují sami sobě zrcadlo. Když nyní ublíží církvi, leckdo jim zatleská. Jenže právní stát buď je, nebo není. A není-li, může být příště postižena jiná menšina, než jsou dnešní církve.

Soudím, že ti křesťané, kteří volili SPD, ANO nebo Miloše Zemana, by se měli probudit. Demontáž právního státu nakonec ublíží všem. Dnes je nad slunce jasnější, kdo je s touto demontáží srozuměn. A počítejme s tím, že množina těch, kdo jsou pro zdanění církevních restitucí, bude patrně více méně shodná s množinou těch, komu nebude vadit, když čínské žadatele o asyl pošleme zpět do země, kde je čeká šikana, věznění, a v některých případech patrně i smrt.

4. října 2018

Proč chci diskriminovat

Tak dlouho jsem sliboval článek o tom, proč nepřijímat právě muslimské migranty, až se debata kamsi posunula kvůli vyhrocenému sporu, zda přijmout či nepřijmout padesát syrských sirotků. Jedna má čtenářka se podivila, že s projektem europoslankyně Michaely Šojdrové v zásadě souhlasím, když jinak tvrdím, že muslimy bychom přijímat neměli.

Ovšem, jak se říká, ďábel je skryt v detailu. Je rozdíl mezi tříletým a patnáctiletým sirotkem. Tříletého sirotka těžko prohlašovat za „muslima“.

Odpůrci projektu namítají, že Arabové z Předního východu mají velice soudržné rodiny, které se o děti, jež přišly o otce i matku, dokáží postarat. Dobrá, pokud se o sirotky postará širší rodina, skutečně není co řešit. Pokud by se ukázalo, že v řeckých uprchlických táborech žádní bezprizorní sirotci nejsou, byl by projekt zbytečný. Nicméně dokážu si představit, že mezi desetitisíci migrantů jsou i někteří „opravdoví“ sirotci, a v takovém případě by to dle mého názoru měli být právě oni, komu bychom měli přednostně pomoci.

Pokud jde o prověřování sirotků a jejich situace, máme tu tajné služby. Ty z pochopitelných důvodů do diskuse nevstupují. Snad nevyzrazuji žádné státní tajemství, řeknu-li, že s nimi mám určité, byť zprostředkované zkušenosti z projektu Gen 21, a mám dobré důvody si myslet, že dělají svou práci skvěle. Mám k nim plnou důvěru, že by nepustily do naší země sedmnáctiletého sirotka, kterému je ve skutečnosti pětadvacet.

A pokud Michaela Šojdrová skutečně ví o padesáti rodinách, které by byly ochotny se o sirotky postarat – a opět na základě vlastní zkušenosti nemám důvod pochybovat, že o nich skutečně ví – pak počítejme s tím, že i tyto rodiny by byly náležitě prověřeny. Suma sumárum, přijetím padesáti opravdových sirotků bychom skutečně naši drahou vlast neohrozili.

Jinak ale trvám na tom, že bychom neměli přijímat muslimské migranty. Když jsem tuto myšlenku vyslovil (ve skutečnosti vlastně napsal), odepsal mi jeden z čtenářů a popsal nejrůznější možné muslimské migranty, kteří jsou skutečně v zoufalé situaci a kterým by byla takto upřena pomoc. Zřejmě mě chtěl přesvědčit, že taková diskriminace je nespravedlivá.

Ano, je. Mnohá závažná rozhodnutí jsou nespravedlivá. Nespravedlivá je i pozitivní diskriminace. Restituce byly taky nespravedlivé. I církevní restituce byly nespravedlivé – byť se neshodneme, kterým směrem, zda vůči církvím, nebo vůči těm, kdo kdysi církvi ukradený majetek považovali dlouho za vlastní. A stěhování milionů, ne-li desetimilionů lidí z Afriky či Asie do Evropy by bylo nesmírně nespravedlivé. Ani zde nebudu rozvádět, koho všeho a jak by to poškodilo. Vznik většiny států byl nespravedlivý. I vznik Československa, který letos oslavujeme. I vznik Izraele, ačkoli Izraelci si značnou část země koupili, zatímco většina států vznikla tak, že nějaký národ vyhnal jiný národ a usadil se na jeho území.

Prostě mám dobré důvody domnívat se, že pokud Evropu obsadí miliony muslimů, bude to znamenat nejen spoustu nespravedlnosti, ale patrně i zkázu civilizace. Té civilizace, která zrušila mučení. Té civilizace, která zrušila otroctví. Té civilizace, která odstranila trest smrti. Té civilizace, která ve většině zemí znemožnila věznění bez soudu. Toto vše by se vrátilo.

Co ale nevěští nic dobrého, je odpor vůči diskriminaci muslimů, spojený s naprostou lhostejností vůči nejen diskriminaci, ale genocidě křesťanů. Mám pocit, že ti, kdo tolik bojují proti islamofobii, jsou zcela lhostejní vůči genocidě křesťanů v severní Nigérii nebo postupné likvidaci malé křesťanské menšiny v Pákistánu. V posledních letech je zabito (často umučeno) hodně přes sto tisíc křesťanů ročně – naše humanisty to z nějakého důvodu nechává chladnými. Mnohé evropské vlády a Kanada (a donedávna i Obamovy Spojené státy) často odmítaly blízkovýchodní křesťany vpouštět do země. Přitom jestli někomu na Blízkém východě hrozí brzké vyhubení, pak jsou to dnes již nepočetné komunity křesťanů, jezídů, vyznavačů Baháí, případně jiných menšin.

Základní námitka proti mému postoji zní: Ty házíš všechny muslimy do jednoho pytle. Námitku odmítám. Jsem přesvědčen, že velká část – patrně většina – muslimů je mírumilovná. Pouze tvrdím, že tato část není relevantní. Většina obyvatel Sovětského svazu byla taky mírumilovná. To ale neznamená, že Sovětský svaz nebyl nebezpečný.

V současnosti platí, že tam, kde je silná muslimská menšina, jsou velké problémy – přes snahu zakamuflovat oficiální statistiky kriminality. Muslimové nemusí tvořit ani deset procent obyvatel, aby v dané zemi začala být ohrožena svoboda slova. Platí to i pro vyhlášené demokracie – Švédsko, Spojené království, Nizozemí…

Včera (25. 9.) vyšla v Lidových novinách fotografie z jedné španělské radnice. Vítači na ni vyvěsili transparent s nápisem „Hranice zabíjejí“. Česká republika to potvrdit nemůže. Pokud vím, muslimové tu nikoho nezabili a nikdo tu nezabíjí muslimy. Na rozdíl od Španělska. Nakonec tomu patrně neunikneme, ale přeji si, aby to tak zůstalo co nejdéle.

  1. září 2018

Proč kandiduji za lidovce

Možná bych měl nejprve zodpovědět otázku, proč vůbec kandiduji. Odpověď je jednoduchá: Protože se chci podílet na správě věcí veřejných, a protože si vážím toho, že jako občan svobodného a demokratického státu mám tuto možnost. Není to žádná samozřejmost – polovina lidstva tuto možnost nemá.

Myslím si, že kdo tuto ochotu vstoupit do politiky alespoň jako občan jdoucí k volbám nemá, zbavuje se rovněž morálního práva na politiku nadávat. Jak na komunální, tak na celostátní rovině platí, že máme takovou reprezentaci, jakou jsme si zvolili.

Není pravda, že aktivní účastí na politickém životě nemůžeme nic změnit. Ano, nemůžeme nic změnit rychle. A cesta ke změně je mnohdy velmi nesnadná, protože vyžaduje ochotu vyjednávat a mnohdy i přijímat kompromisy. Uznávám, kritizovat a nadávat je snazší. A slibovat, že něco „prostě zařídíme“, znamená vědomě klamat voliče. Demokracie je někdy těžkopádná a pomalá. Přesto jí dávám přednost před diktaturou.

A nyní, proč lidovce: Mám určitou výhodu, že jsem během projektu Gen 21 mohl jednat se všemi tehdejšími třemi lidoveckými ministry a musím říci, že si jich vážím i jako lidí, tedy nejen pro jejich politické názory. Ne že by neudělali nikdy chybu a neřekli něco, co říkat nemuseli, ale celkově je jejich veřejný projev velmi slušný. Nechvástají se, nedělají se lepší, než jsou, a z vlastní zkušenosti vím, že jsou kritizovatelní.

KDU-ČSL se neumí moc prodávat. I když je vlastně vždy v menšině a její možnosti jsou vzhledem k volebnímu výsledku omezené, ve skutečnosti v posledních vládách prosadila ze svého programu patrně více než strany mnohem mocnější. Je za tím mravenčí práce a ochota vyjednávat nejprve na vnitrostranické rovině a pak na rovině vládní. To, že to KDU-ČSL neumí moc prodat, je možná nevýhoda, na druhé straně mně osobně samochvála natolik smrdí, že tuto nevýhodu hravě zkousnu.

Nemohu říci, že bych v KDU-ČSL souhlasil se vším stoprocentně. Ale to patrně platí pro každého z nás – včetně předsedy a místopředsedů. Kdyby každý straník – a platí to pro jakoukoli stranu – chtěl, aby mu jeho strana „vyhovovala“ úplně ve všem, musel by mít každý svou vlastní stranu, jejímž by byl jediným členem.

Jsem rád, že mohu kandidovat do zastupitelstva v Jeseníku, a jsem rád, že jsem po přestěhování z Prahy našel jak v místní organizaci, tak v celém kraji skvělé lidi.

Nevyhnout se odpovědnosti

Před dvěma týdny jsem v článku „Nesnadná rozhodování“ zmínil některé dějinné chvíle našeho národa, kdy politici museli udělat nějaké rozhodnutí, které mělo dalekosáhlé důsledky a které nebylo – zejména v okamžiku, kdy bylo třeba je učinit – vůbec jednoznačné. Snesla se na mě spousta kritiky za dvě věci: Jednak jsem neprozřetelně řekl, že velká část našeho obyvatelstva nesouhlasí s odmítáním muslimských migrantů, jednak jsem se vyslovil proti přijímání těchto migrantů. První kritici se mnou vlastně souhlasí, pouze nesouhlasí s tvrzením, že jejich oponenti tvoří „velkou“ část naší společnosti. Nicméně těch, kteří mě kritizovali z druhé strany, taky není málo, a tak jsem nabyl dojmu, že tato část společnosti opravdu je „velká“. Soudím však, že nemá cenu se v této věci přít; jde především o pravdu, a ta nebývá vždy na straně většiny.
Proč tyto články vůbec píšu? Dokážu si představit, že bych se jako křesťan věnoval čiré dobročinnosti, třeba tak, jak to činila mnou obdivovaná Matka Tereza, která se starala o všemi opuštěné ubožáky a nesnažila se radit indické vládě, jakou má mít sociální politiku. Nebo jako náš Přemysl Pitter, kterého považuji za největšího Čecha. Byl to člověk, který volil cestu smíření a ve svém sirotčinci shromažďoval děti židovské, české i německé. Byl to člověk, který se rozhodl vzít důsledně Ježíšovo slovo o neodpírání zlému. Já jeho pochopení tohoto Ježíšova výroku nesdílím, to ovšem nic neubírá na Pitterově statečnosti a vnitřní integritě, ani to nijak neumenšuje ovoce jeho života.
Pokud bych volil tuto cestu, vystačil bych si s Ježíšovým podobenstvím o milosrdném Samařanovi a otázku migrace bych vůbec neřešil. Prostě bych pomáhal každému, kdo to zrovna potřebuje.
Jenže občas se mě někdo zeptá, zda křesťan může sloužit v armádě nebo u policie, či dokonce, zda se má angažovat v politice. A je nezanedbatelné procento křesťanů, kteří na tyto otázky odpovídají záporně – a tím je to pro ně vyřešeno. Nicméně pokud věříme, že státní moc jako taková je zde z Boží vůle, pak přece nemůže být skrz naskrz špatná. A hodně záleží, kdo konkrétně je jejím nositelem. Pokud ji tedy nechceme ponechat „tomuto světu“, měli bychom se i v těchto oblastech angažovat. A pokud se v nich angažujeme, nemůžeme se vyhnout odpovědnému promýšlení otázek, před nimiž státní moc stojí. (Pokud nechceme volit podobné řešení jako svatý Václav, který nesouhlasil s trestem smrti, a proto vždy před jeho vynesením odcházel z místa, kde soud zasedal.) A říkám si, že křesťané by rozhodně měli být v množině těch, kdo uvažují zodpovědně o důsledcích svých rozhodnutí a nejsou ve svých úvahách omezeni na čtyřleté volební období.
V této souvislosti si dovolím vyslovit určité rozpaky nad postojem papeže Františka. Pokud nabádá k pomoci potřebným, je to zcela namístě. Nicméně jsem nezaznamenal, že by řešil otázku, kolik migrantů Evropa unese. Myslí si snad, že by bylo v pořádku, kdyby do Evropy přišlo dvě stě milionů migrantů z Afriky? Matka Tereza se takovým otázkám vyhýbala. Prostě začala sama něco dělat, a to, co dělala, inspirovalo řadu dalších, aby se k ní přidali. Lidé se jí mohli na politiku ptát, ale nemohli se zlobit, když jim odmítla odpovědět. Jakou radu má papež František? Možná nejsem dostatečně informován, ale zdá se mi, že v podstatě jediné, co říká, se dá shrnout slovy „přijímejte migranty“. Jaké to bude mít důsledky, zdá se, neřeší. Když nechce zaujímat postoj Matky Terezy, může zaujmout postoj Přemysla Pittera. Ten byl rozhodnut nebránit se ani nacistům. Říkal, že to nechává na Bohu. Můžeme s tím nesouhlasit (a já s tím také nesouhlasím), ale jeho postoj byl kon-sistentní. Papež František mi připadá jako zapřisáhlý levičák, který důsledky svých postojů v podstatě neřeší. Obávám se, že tento postoj zodpovědným politikům zrovna moc nepomáhá. Kdyby se jeho doporučeními řídila španělská vláda, musela by zrušit šestimetrové ploty v Ceutě a Melille. A už by to jelo.
Jakkoli z obou stran slyším, že bych měl být ostrakizován, pokusím se v příštím článku (asi za dva týdny) zdůvodnit svůj postoj k muslimským migrantům. Zde bych chtěl jen upozornit, že má-li mít nějaká debata smysl (a těch, kdo o ni vůbec stojí, je, zdá se mi, poměrně málo), je potřeba najít urči-tou shodu v tom, jaká jsou vlastně fakta. Pokud se neshodneme alespoň rámcově na faktech, zcela jistě se neshodneme ani na jejich interpretaci, a pak se nemůžeme shodnout na možných řešeních. A pak potřebujeme mít alespoň elementární úctu k těm, s nimiž diskutujeme. Nepředpokládám, že všichni, kteří se mnou nesouhlasí, jsou buď blbci, nebo padouši. Věřím, že většinu z nich nevede nenávist nebo zlá vůle. Kdybych tomu nevěřil, tyto články bych nepsal.
5. září 2018

Nesnadná rozhodování

Premiér Babiš se před několika dny vrátil z Itálie a Malty – v obou těchto ze-mích projednával s ministerskými předsedy otázku migrace. Znovu přitom zopakoval stanovisko české vlády, totiž že Česká republika nepřijme žádné migranty, kteří se vyloďují v Itálii, na Maltě, v Řecku nebo ve Španělsku. Uvedl ovšem, že Česká republika přijímá migranty například z Ukrajiny.
Velkou částí našeho národa je toto nesmlouvavé stanovisko kritizováno. Debata o migraci se stále živá. Pokusím se v ní pokračovat, nicméně v tomto článku si chci vytvořit určité předpolí – aby mým článkům bylo dobře rozuměno. Nejsem příznivcem přijímání migrantů muslimského vyznání, za což jsem hojně kritizován. Uvědomuji si problematičnost tohoto postoje. Jsem si ale jist, že nejsem veden nenávistí, jak je mi často podsouváno, a chci tento postoj znovu zevrubně zdůvodnit. Domnívám se, že jde o velice vážné roz-hodnutí, a chci se nejprve zamyslet nad různými závažnými rozhodnutími z minulosti.
Vznik Československa
Letos slavíme sté výročí vzniku Československa. Jsem rád, že Československo vzniklo, jsem rád, že v období mezi dvěma světovými válkami bylo demokratickým státem, v němž našli trvalé nebo alespoň dočasné útočiště různí pronásledovaní lidé. Rusové, Ukrajinci, němečtí demokraté, židé i jiní. Jsem rád, že český národ výrazně přispěl k povznesení Slovenska i Podkarpatské Rusi. Jsem rád, že Československo bylo vyspělým státem i po stránce ekonomické.
Přesto mám porozumění pro argumenty těch, kdo soudí, že by bylo lépe nebourat Rakousko-Uhersko. Ty argumenty zde rozebírat nebudu; po jejich zvážení jsem se stejně rozhodl pro Masarykovu cestu. Zmiňuji vznik Československa jen proto, aby bylo zřejmé, že ani toto rozhodnutí nebylo zcela jednoznačné. Jak rád říkávám, nebylo to 100:0, ale dejme tomu 70:30. Ve prospěch Rakouska-Uherska by bylo možno uvést mnohé – zejména to, že šlo o právní stát se silnou ochranou soukromého vlastnictví a vysokou vymahatelností práva.
Mnichov
Velice problematickou křižovatkou dějin byl Mnichov. Po vojenské stránce byla situace Československa téměř beznadějná; ne snad pro špatnou výzbroj armády, ne snad pro nedostatek českého odhodlání, ale pro přítomnost páté kolony. Více než tři miliony československých občanů německé národnosti už Československo odepsaly a aktivně proti němu vystupovaly. Za té situace by válka s Hitlerem znamenala zkázu českého národa. Nevím, co bych dělal na Benešově místě. Jít do beznadějného boje by ovšem mohlo rov-něž znamenat, že celá evropská situace by se vyvíjela zcela jinak. Možná by Češi téměř vyhynuli, ale Evropa by byla uchráněna vleklé války. Klasické „co by bylo kdyby“, že?
Vyhnání Němců
Další velice problematickým bodem bylo vyhnání Němců po druhé světové válce. Je to tak trochu „moje“ téma – řeším ho v mysli i v srdci již desítky let. Uplatňování kolektivní viny je vždycky problematické. Taková Belgie „své“ Němce nevyhnala. Měli to ještě deset let po válce těžké. Teď jsou ale plně integrováni, němčina je jedním ze státních jazyků, a nikdo za připojení německy mluvících území k Německu nebojuje. Ani Francouzi nevyhnali Němce z Alsaska-Lotrinska. Nešlo to bez onoho vyhnání?
Přesto bych možná pro vysídlení Němců byl. Ne proto, že by se mi to řešení líbilo. Ne proto, že bych soudil, že je správné se Němcům „pomstít“. Obávám se ale, že vztahy těchto dvou národů byly natolik vyhrocené, že by pokračovaly kruté a vleklé boje ještě celá desetiletí a že vzájemná nenávist by si vyžádala tisíce, ne-li desetitisíce obětí.
V čem ale Edvard Beneš po válce zcela pochybil, bylo podněcování nenávisti k Němcům a schvalování zvěrstev na Němcích páchaných. To je jeho obrovská vina. (Samozřejmě nejen jeho.) Soudím tedy, že mohl nastat odsun, ale zcela určitě nemělo nastat divoké vyhánění. Na Němcích bylo pácháno bezpráví, a tím se český národ obrovsky zatížil do budoucna.
Chápu ty, kdo tento můj postoj nesdílejí, ba kdo jej odsuzují. Jsem ale přesvědčen, že mě k němu vede úvaha, jak se to mělo udělat, aby obětí a utrpení bylo méně, nikoli více.
Rozdělení Československa
Zmíním ještě jedno těžké rozhodování. Mám na mysli rozdělení Česko-slovenska.
Jsem si jist, že kdyby se konalo referendum, zastánci rozdělení by ne-zvítězili ani v české části společného státu, ale ani na Slovensku. Klaus a Mečiar opravdu neměli mandát republiku rozdělit. Přesto jsem rád, že k „sametovému“ rozchodu došlo. Co by se stalo, kdyby se konalo referendum? Češi by dle mého názoru hlasovali z 80-90 procent pro zachování společného státu. Na Slovensku to odhaduji na 60-80 procent. Jak by se zachovali slovenští radikálové? Patrně by zde byly poměrně malé skupiny, které by se uchýlily k terorismu na baskický způsob. To, co Klaus s Mečiarem provedli, sice právně v pořádku nebylo, ale dle mého názoru nás rozdělení uchránilo neblahého vývoje. Vztahům našich dvou národů prospělo a nyní jsou to skutečně národy „bratrské“.
Zmínil jsem určité klíčové historické body, kdy bylo třeba udělat závažné rozhodnutí. Každé z nich bylo fatální, ne ve smyslu „tragické“, ale ve smyslu „osudové“. A při každém z nich šlo tak či onak o porušení práva i konkrétních zákonů. Porušování práva a nedodržování zákonů je vždy ne-smírně nebezpečné. Uvědomuji si, že když „diskriminuji“ muslimy, je to nebezpečné. Proto mi tolik vadí ti okamurovci, kteří by muslimy – a nejen je – posílali „do plynu“. Kdybychom byli v jiné situaci, bylo by možné „zvládnout“ i ty muslimy. Za současné situace by ale přijetí většího počtu muslimů znamenalo pro tuto zemi katastrofu. Ne proto, že jsme lepší než západ. My jsme v řadě ohledů horší. I my máme problém s vymahatelností práva. Ale na západě nezvládají integraci ani s vyšší vymahatelností práva – jak by to dopadalo u nás? Nechci se dožít toho, jak tu nějací „slušní lidé“ berou spravedlnost do vlastních rukou. Rozumíte mi?
V příštím článku se budu zabývat konkrétními argumenty pro přijímání či nepřijímání běženců.
30. srpna 2018

Migrace, odpovědnost a konání dobra

Zbyněk Petráček referuje v „Orientaci“ Lidových novin ze soboty 28. července o názorech Peršanky žijící v Německu Mariam Lauové na spor mezi příznivci a odpůrci migrace. Politika podle ní „nespočívá v konání dobra, ale zvažuje věci v kontextu a vedlejší účinky i dobře míněných činů. A souvislost vyznívá bohužel tak, že soukromí záchranáři jsou již dávno součástí obchodního modelu pašeráků lidí. Záchranáři zdůvodňují své jednání i tím, že každý člověk má právo jít i přes hranice tam, kam chce. A protože takový nárok právně neexistuje, zdůvodňují ho morálně.“ A dovolte mi ještě jeden delší citát: „Zkusme si na minutu představit, kde by teď byla Evropa, kdyby ustoupila veškerému tlaku humanitárců na legalizaci volné migrace a Evropy bez hranic. Milion, dva miliony, tři miliony. Jak dlouho by trvalo, než by padla poslední demokratická vláda?“

To je otázka, kterou kladu lidem, kteří plédují pro podporu migrace a kteří ty, kdo mají na tuto věc jiný názor, obviňují z kde čeho – z fašismu, rasismu, nekřesťanskosti, nedostatku soucitu atd.

Souhlasím s paní Lauovou, že kdyby se zrušily hranice, byla by jen otázka času, kdy by se instituce západní civilizace – nezávislé soudy, parlamentní volby, parlamentu zodpovědné vlády, úřady centrální moci i samospráv – nenávratně zhroutily. (Ostatně tyto instituce se na některých územích již zhroutily.) Obávám se, že by stačilo jedno až tři desetiletí, než by v Evropě zavládl stejný chaos a stejné pořádky, jaké panují dnes v řadě afrických států.

Někteří z „vítačů“ by patrně hájili názor, že zcela by hranice otevřeny být neměly, ale že naše země by měla solidárně přijmout alespoň určitý kontingent migrantů, kteří dorazili do Itálie nebo Řecka. Osobně bych proti tomu nebyl, za předpokladu, že by se nejednalo o muslimy. Pozoruji-li západní Evropu s významným podílem muslimské populace, vidím neřešené a patrně neřešitelné problémy. Až nám některá z těchto západoevropských zemí předvede skutečně úspěšnou integraci, rád svůj názor změním.

Netvrdím, že je integrace nemožná. Konec konců, v projektu Generace 21 našlo u nás nový domov několik iráckých rodin. Když jsme vyhodnocovali celý projekt, konstatovali jsme, že na integraci 35 iráckých křesťanů se podílelo zhruba 200 pracovníků, z části placených, z větší části neplacených dobrovolníků. A to šlo o lidi, kteří měli silnou motivaci se skutečně integrovat a neměli sebemenší snahu měnit naši kulturu. Je mi celkem jedno, že mnozí, kteří o tom projektu nevědí téměř nic, ho prohlašují za naprosté selhání; já si myslím, že je to nejschůdnější způsob, jak někomu pomoci, aniž bychom ohrozili naši vlastní společnost a kulturu.

Když uvažujeme o tom, jak řešit danou situaci, můžeme si ověřit, že rozhodující je, co lidé chtějí vidět. Jsou tací, kteří tvrdí, že integrace probíhá skvěle a že žádné no-go zóny vlastně neexistují. A na druhé straně jsou lidí, kteří vidí v každém migrantovi teroristu. Lidé na obou koncích spektra tvrdá data příliš nepotřebují, řídí se maximou „už jsem si udělal svůj názor, nepleťte mě fakty“. Nicméně bez realistického popisu situace žádné řešení nalézt nemůžeme.

Zajímavé jsou určité nedůslednosti v teorii i praxi. Španělsko se rozhodlo přijmout migranty z Afriky, které Itálie přijmout odmítla. Těch migrantů bylo řádově stejně jako těch, kteří před pár týdny násilně překonali zátarasy a šestimetrový plot v Ceutě, španělské enklávě na severu Afriky, konkrétně v Maroku. (Na pohraničníky přitom házeli exkrementy a vápno, aby jim poranili zrak.) Španělské enklávy Ceutu a Melillu chrání plot mnohokrát vyšší než ten, který byl postaven na maďarské hranici. Proč jeden nevadí a druhý ano?

Osobně si na rozdíl od paní Lauové myslím, že i v politice má jít o konání dobra. Nicméně plně souhlasím s tím, že dobrý politik „posuzuje věci v kontextu“ a zvažuje i „vedlejší účinky dobře míněných činů“. Vadí mi, že mnozí v našem národě mají tvrdé srdce. Ale stejně tak mi vadí, že podle „vítačů“ mají tvrdé srdce i lidé, kteří jsou z dobrých důvodů přesvědčeni, že hranice se mají respektovat a chránit, protože žádný stát nenese odpovědnost za celý svět, ale především za své vlastní území. Neseme zodpovědnost primárně za Českou republiku. Převzali jsme ji – s dobrým i zlým – od předchozích generací a v nějakém stavu ji odevzdáme generacím budoucím. Neseme tedy zodpovědnost, která nás a naši generaci přesahuje. Zůstaneme-li zemí (či pro skeptiky: Staneme-li se zemí), v niž vládne právo a spravedlnost, bude to dobré nejen pro nás, ale i pro zbytek světa. A jsem pro pomoc potřebným. Například bychom mohli umožnit legalizaci tisícům Ukrajinců, kteří zde žijí a pracují „na černo“. Osobně jsem se rozhodl výrazným způsobem finančně podporovat projekty, které mohou pomoci bezmocným a zlepšit alespoň něco v tomto světě. A chci v tom být příkladem ostatním. Buďme jedničkou v charitě. Nicméně pamatujme na to, že nejsme spasitelé světa. A že „pomáhat“ za cenu zkázy vlastní civilizace je… přinejmenším nezodpovědné.

  1. srpna 2018

Léčba Švehlou

Zástupce šéfredaktora časopisu Respekt Marek Švehla se v editorialu 30. čísla tohoto časopisu vrací ke střetu bývalého poradce prezidenta Klause Ladislava Jakla s profesorem Bostonské university Igorem Lukešem. Vyjadřuje názor, že k duelu těchto dvou mužů vůbec nemělo dojít, protože kvality Igora Lukeše vysoce převyšují kvality Ladislava Jakla. ČT prý pořádá podobné duely jen ze snahy o jakousi pseudovyváženost. Tolik tedy Marek Švehla v editorialu nazvaném „Léčba Lukešem“.

Respekt čtu pravidelně, na ČT se nedívám. S Ladislavem Jaklem jsem kdysi dávno polemizoval na Neviditelném psu a tvrdě jsem to od něj schytal. Do jeho fan clubu rozhodně nepatřím. Nicméně viděl jsem záznam onoho televizního duelu na internetu a pokusím se vysvětlit, proč „léčbu Švehlou“ nepovažuji za dobrý nápad.

Nebudu teď hodnotit Lukešovy nebo Jaklovy názory na prezidenta Trumpa. Mrzí mě, že pan profesor ztratil nervy a snížil se k osobnímu útoku na pana Jakla. Jestli pan Jakl nosí na hlavě koňský ohon nebo jestli je plešatý, by mělo být úplně jedno. Pokud pan Jakl skutečně říkal nesmysly o prezidentu Trumpovi nebo o Spojených státech, měl pan Lukeš tyto nesmysly jeden po druhém trpělivě vyvracet.

Tito dva pánové jsou nepochybně reprezentanty zcela protichůdných myšlenkových směrů a okruhů. Dialog nepochybně není jednoduchý. Pokud ale zaujmeme postoj, že s druhou stranou nemá cenu se bavit, uškodíme nakonec sami sobě, protože čím více se v tomto názoru utvrzujeme, tím méně rozumíme druhé straně – nejen tomu, co říká, ale z jakých motivů si myslí to, co si myslí.

Chápu, že trpělivé vyvracení názorů, které považuji za naprosto scestné, je značně frustrující. Pokud je ale pan Jakl zcela mimo a pan Lukeš se s ním bavit nebude, lidé z fan clubu pana Jakla přijdou o příležitost opravit si své názory. Ano, anticipuji námitku, že s některými lidmi nemá smyslu se bavit. Nebudu tajit, že tuto námitku nepřijímám. Radím spíše k tomu, co údajně radili někteří experti na Severní Koreu prezidentu Trumpovi počátkem tohoto roku: „Měli bychom s nimi mluvit, i kdyby nám měli celou dobu nadávat.“

Spojené státy jsou ostře rozdělené. Dva tábory jsou silně vyhraněné – a nemluví spolu. Taková situace je velmi nebezpečná. Z takových situací se rodí občanské války. Jakmile se totiž s někým přestaneme bavit, jsme v mnohem větším pokušení udělat další krok: Nositele „nesprávných“ názorů potlačovat.

Jakožto křesťan jsem byl na střední škole nositelem „nesprávných“ názorů. Lidé kovaní v komunistickém učení mě považovali za tmáře. Za tmáře, s kterým nemá moc smysl se bavit. Pokud ale vzácně k nějakému rozhovoru vůbec došlo, tahali za kratší konec. Byl jsem tmář, tím to pro ně haslo. Nepředpokládali, že bych mohl mít pro své názory nějaké validní argumenty. Proto na ně nebyli připraveni.

V současné době v našem akademickém světě převládá liberalismus. Jenže liberalismus v poslední době přestává být věren svému názvu. Ostrakizuje ty, kdo tuto polooficiální ideologii nesdílejí, a jen se podivuje nad jejich hloupostí. Udatně rozděluje nálepky, z nichž nejúčinnější je „rasista“ a „fašista“. Těmito nálepkami se liberálové navzájem utvrzují v přesvědčení, že s „těmi druhými“ není správné se bavit.

Jistě, určité hranice jsou. Vyváženost typu „pěti minut Hitler, pět minut Židé“ je opravdu zhovadilost. Jenže mnohé střety k tomu mají daleko. Pokud je to jen trochu možné, měli bychom volit přístup „raději se snažím druhého získat, než abych ho odsoudil“. Čím méně spolu mluvíme, tím je náš svět nebezpečnější.

  1. července 2018

 

 

 

.

Rozhovor s Jitkou Chalánkovou

 

Nedávno jste se rozešla se stranou TOP 09, za níž jste byla zvolena do Poslanecké sněmovny. Co bylo hlavním důvodem tohoto Vašeho rozhodnutí?

 

Na problémy ve směřování strany TOP 09 jsem upozorňovala dlouhodobě. Tato strana má ve svém programovém desateru vyjádřena východiska, která jsou spjata s tradicí evropské civilizace vzniklé na základech křesťansko-judaistické kultury a historie. Dle mého názoru však nestačí se k něčemu proklamativně hlásit a současně v konkrétních krocích činit pravý opak. Pak se strana stává nevěrohodnou pro občany. Je mi to velmi líto, nicméně není možné nereagovat a ponechat nedořešené konflikty tak, že se neprosadí společné stanovisko, které je vypracováno i s ohledem na výše zmíněná východiska. To je samozřejmě obtížná a naprosto nevděčná práce. Nicméně bez ní hrozí, že rozkolísaná strana skončí v troskách. Pokud je, či přesněji řečeno byla, má kandidatura do Senátu za proklamativně konzervativní stranu nežádoucí, pak mi samozřejmě nezbývalo, než tuto stranu opustit a pokusit se oslovit občany o podporu mé kandidatury do Senátu přímo jako NEZÁVISLÁ.

Zajímavé je, že nikdo z vedení strany nezdůvodnil, proč nebyla má kandidatura do Senátu schválena, a to ani mně, ani veřejnosti. To už je ovšem v tuto chvíli nepodstatné. Vedení stany nese plnou zodpovědnost za své kroky a výsledky strany ve volbách.

 

Podařilo se Vám v Poslanecké sněmovně dosáhnout něčeho, z čeho se můžete radovat?

Možnost pracovat pro občany v Poslanecké sněmovně Parlamentu po dvě volební období pro mne byla především velkou poctou. Určitě je třeba se zpočátku s fungováním Poslanecké sněmovny se důkladně seznámit. Přišla jsem se zkušeností z exekutivy na úrovni kraje.  Někdy jsem byla roztrpčena nad snahou ministerstev diktovat parlamentu, jak mají zákony vypadat. To jsem opravdu nepovažovala za správné. Představa, že ministři – ve vleku některých úředníků, ale mnohdy za nimi skrytých lobbistů – budou nekompromisně trvat na hlasování svých poslanců podle diktátu, byla pro mne velmi deprimující. Tuto zkušenost mám hluboko v sobě a jsem ráda, že o ní vím.

Během let v parlamentu jsem se věnovala především sociálním tématům. Podařilo se mi upravit důchody pro sirotky tak, jak to dlouho prosazoval veřejný ochránce práv. Podařilo se mi rovněž prosadit zvýšení odměn pro dlouhodobé pěstouny pro ohrožené a opuštěné děti, protože jich je skutečně velký nedostatek a hrozí, že celý systém po neodborných a lobbistických zásazích ze strany vedení ministerstva skončí pro tyto děti katastrofou.

Věnovala jsem se ochraně práv českých občanů v zahraničí jak v obecné podobě v návrzích zákonů, tak ve zcela konkrétním případě pomoci Evě Michalákové v její snaze získat zpět do péče své syny, odebrané norskou agenturou Barnevern. I díky tomuto se podařilo přes odpor části politiků a médií seznámit veřejnost s drastickým fungováním této agentury.

Uvidíme, jak zhodnotí kroky Barnevernu Evropský soud pro lidská práva, jenž v současnosti sleduje více podobných případů. Ano, česká veřejnost chápe zásahy do fungování rodinného života opravdu jako zásah do základních lidských práv a za to jí patří velký dík!

Novel zákonů jsem předložila v minulém volebním období devatenáct. A za úspěch považuji především to, že se mi podařilo některé – podle mne neblahé – legislativní záměry nejen zbrzdit, ale dokonce přímo zastavit. I to je práce politika, ne vše se objeví v médiích.

 

Vaší profesí je pediatrie. Jak dlouho jste byla dětskou lékařkou? Pozorovala jste během své praxe nějaké trendy ve výchově dětí a v jejich zdravotním stavu, zejména psychickém?

Dětskému lékařství se věnuji od atestace v této odbornosti v roce 1985. Již koncem osmdesátých let jsem ovšem během této práce narazila na politickou linku, když bylo třeba řešit nesprávně postavenou školní budovu v Prostějově- Vrahovicích.

Podařilo se nám tehdy s kolegyní upozornit v roce 1987 na negativní dopady této stavby na zdravotní stav dětí. Nebylo to zcela snadné, ale věc se vyřešila. Kromě pediatrie provozujeme s kolegy zdravotnická zařízení v oblasti diagnostiky, a to již od roku 1990.

Nyní pomáhám kolegyni v jednom venkovském obvodě. Nemohu říci, že by došlo k dramatickým změnám v komunikaci s rodiči či dětmi. Asi je to dané i místem, ale zatím se domlouváme bez problémů. S někdy překvapivými názory mladých lidí do 20 let jsem se spíše setkala při své politické práci. K mládí jistě patří revolta, proč ne. Jen je otázkou, zda všechno, co se považuje za revoltu, není spíše konformní módní chování. A statečnost se projevuje někdy tím, že se člověk dokáže postavit davu. Když přesně ví, kde se nachází pravda. Někdy ani převažující názor, byť většinou odhlasovaný, nemusí být správný. A to bych byla moc ráda, kdyby si mladí lidé uvědomili dříve, než získají zkušenosti pro ně osobně velmi bolestné. Ne všichni šiřitelé informací mají ty nejlepší úmysly.

 

S jakými trendy ve výchově dětí jste se během svého působení v Poslanecké sněmovně setkala?

Viditelný náraz dvou světů jsem zažila na jedné z mnoha konferencí a seminářů v Poslanecké sněmovně.  Pan profesor psychologie ze Švédska, již v pokročilejším věku, nám vysvětloval, jak se změnila výchova dětí ve Švédsku za posledních třicet let a jaké jsou dnešní zcela konkrétní dopady tohoto tzv. pozitivního rodičovství. A upozorňuje nás v České republice, co hrozí.
Podle jeho výzkumu mladí lidé ve Švédsku se cítí velmi nejistí, ve výchově nebyly stanoveny mantinely a autority. Pod pláštíkem absolutního zákazu tělesných trestů v severských zemích nastal hon na biologické rodiče pro sebemenší záminky. Je to obdobné jako v již jmenovaném Norsku. Dospívající mladí lidé si z jakéhokoliv důvodu postěžují na mantinely ve výchově a sociální služby spolu s represivními složkami státu se již postarají, aby se děti měly co nejšťastněji podle svého přání, ovšem mimo svou vlastní rodinu. A tak se rodiče bojí jakkoliv své děti omezovat. Fantazie šikany je v těchto směrech nesmírná a nepředvídatelná. Pan profesor varoval, že se naše společnost nachází právě na začátku takovéhoto podivného tažení proti rodinám a dětem. A že např. Švédové již vidí, kam se za třicet let dostali.  Je otázkou, zda se naše společnost, která přece jen vychází z jiného kulturně-historického zázemí, dokáže ubránit. Záměry lobbistů jsou čitelné.

Co je také velmi zajímavé, podle informací, které mám, ve Švédsku není žádoucí být úspěšný, zvláště pokud jste cizinec. Prostě není dobré na sebe jakkoliv upozorňovat, ani pozitivně. Zvláštní.

 

Je známo, že se angažujete v kauze paní Michalákové a víte hodně o norském Barnevernu. Máte představu o tom, jak je tato instituce vnímána v samotném Norsku?

Pokud jde o činnost Barnevernu v Norsku, seznámila jsem se s nejrůznějšími příběhy. Velmi často jde o rodiny cizinců nebo o páry smíšené. kdy jeden z rodičů je Nor. Mluvila jsem také s maminkami – rodilými Norkami. Hlavní jejich emocí je strach.

Nikdy nevíte, co se Barnevernu nebude líbit. Hodně přesný byl i dokument Děti státu paní režisérky Pauerové na ČT 2. Zde hovořily přímo pracovnice Barnevernu, mladé dívky s někdy nepříliš hlubokým vzděláním, nicméně přesvědčenými o tom, jak konají správně.

Jednou bylo u rodičů uklizeno málo, jindy zase moc. Někdy byla matka příliš veselá, jindy zase příliš smutná. Hlavně nikdy tak akorát správně podle názoru pracovnic Barnevernu. Případ norské rodiny Strand putuje u Evropského soudu pro lidská práva k tzv. Velkému senátu. Díky intervenci Slovenska a České republiky je nám tento nešťastný příběh jistě mnohem bližší. Stejně tak příběh rodiny slovensko- norské rodiny Ladických a jejich ukradené plně kojené holčičky Maxine. Maminka Maxinky prošla pěstounskou péčí a to je důvodem k posudku, že nemůže být dobrou matkou svému dítěti. A že jí- kromě Maxinky- bude odebrané i jakékoliv další dítě, které by se jí narodilo.

Bylo by dobré dát některým médiím a veřejnosti najevo, že v žádném případě nejde o nějaké tažení proti norskému lidu.

Pokud jsem přesvědčena, že dochází k porušování základních lidských práv rodičů a dětí, tak považuji za svou povinnost se ozvat. Norsko je zodpovědné za zákony, které platí na jeho území. Dokonce musí dodržovat i právo mezinárodní, pokud je dotčeno. Zodpovědné osoby v Norsku nikdy neodpověděly na dotazy Parlamentu České republiky, které jsou součástí usnesení PSP ČR.  Univerzální odpověď zní: Jednotlivé případy nebudeme komentovat, podléhají utajení. Utajení natolik dokonalému, že představitelé státu nemají žádnou možnost kontrolovat činnost jednotlivých Barnevernů. A ty si mohou utajit, co chtějí. Klidně i to, že si pracovníci Barnevernu všechna podezření vůči rodičům vymysleli. A soudní přezkumy jsou formálně vítané, reálně ovšem fungují tak, jak fungují. Dětí se rodiče v drtivé většině nedočkají. A úplně klidně i se zdůvodněním, že v nejlepším zájmu dítěte je to, že si dítě již přece po letech soudů zvyklo v nové – pěstounské – RODINĚ!

 

Otázky kladl Dan Drápal