DAN DRÁPAL

Demokracie je ohrožená permanentně. Byl to tuším Ronald Reagan, kdo řekl, že jsme vždy jen jednu generaci vzdáleni od ztráty svobody.

V tom, že demokracie je ohrožená, panuje celkem shoda. V tom společnost rozdělená není. Rozdělená je ovšem v otázce, čím nebo kým je ohrožená.

Lidé levicově orientovaní a progresivisté se cítí být ohroženi fašisty. Ovšem i pravicově smýšlející lidé se cítí být ohroženi fašisty. Putin tvrdí, že na Ukrajině vládnou fašisté, které je třeba zničit; jeho odpůrci namítají, že jako fašista se chová on. A pro mnohé je samozřejmě fašistou Donald Trump.

Málokdo z těch, kdo chtějí bojovat proti fašismu, ale ví, o čem mluví. Skutečný fašismus byl neslučitelný s parlamentním uspořádáním, se svobodnými volbami, s oddělením moci zákonodárné, výkonné a soudní. To ale prakticky nikdo z těch, kteří jsou dnes označováni za fašisty, nechce. Skuteční fašisté zejména v první polovině minulého století neváhali ujmout se moci nějakým pučem či statním převratem; to současní „fašisté“ nechtějí – dostávají se k moci ve svobodných volbách.

Proto bych radil k veliké zdrženlivosti při používání tohoto slova. Mám pocit, že když někdo svého oponenta označí za fašistu, říká mu tím: „Končím s Vámi jakoukoli diskusi, od nynějška Vám budu jen nadávat.“

Různé národy mají různé dějinné zkušenosti. Tady chci ztratit slovo ve prospěch ukrajinských údajných „fašistů“. Pro nás Čechy byli fašisty Hitlerovi nacisté. Proti nim bylo nutno bojovat, a to bez jakýchkoli diskusí. Fašisté přicházeli zpoza hranic; domácí fašisté typu generála Radoly Gajdy byli nevýznamným folklorem, který nebrali vážně ani fašističtí okupanti. To v takové Itálii byli fašisté domácí provenience. Podobně jako třeba ve Španělsku.

A co fašisté na Ukrajině?

Málokterá země zakusila tolik krveprolití a tolik (skutečné) genocidy jako Ukrajina. Byla to jen vina tohoto národa? Na jeho území šlo nakonec během druhé světové války o boj všech proti všem. Ještě před vypuknutím světové války, během níž se zmocnili Ukrajiny němečtí fašisté, zorganizoval Stalin hladomor, během kterého zahynulo hladem tři až šest milionů lidí. Je to počet, který se řádově neliší od počtu židovských obětí německého vyvražďování. Bolševici, tedy sovětští fašisté, si v ničem nezadali s nacisty, tedy německými fašisty, chcete-li používat tohoto slova. Soudný člověk jistě pochopí, že pro mnohé Ukrajince s jejich historickou zkušeností není slovo „fašista“ tak odporné jako nám. To neznamená, že bych chtěl jakékoli skutečné „fašisty“ nějak vyviňovat.

Neznám v evropských zemích žádnou relevantní politickou stranu, která by chtěla zrušit parlament či místní samosprávy. Nikdo nechce, aby mu vládl neodvolatelný diktátor nebo aby takovému diktátorovi byla podřízena soudní moc. Teda… možná to někdo chce, ale do volebního programu si to nedá.

Nicméně určité ohrožení demokracie vidím. Spatřuji ho ve snahách omezit legislativní moc ve prospěch moci soudní. Tyto snahy – více či méně úspěšné – vidím na obou stranách Atlantiku.

Jak to funguje, si můžeme ukázat na konkrétním příkladu Istanbulské úmluvy. Tuto úmluvu odmítl Senát: Pro přijetí bylo potřeba 36 hlasů, avšak pro ratifikaci hlasovalo pouze 34 ze 71 přítomných senátorů, což znamená, že úmluva nebyla přijata.

Jiným podobným případem je snaha zvrátit výsledky hlasování ve věci stejnopohlavních manželství. Progresivisté už podnikli kroky, jejichž cílem je zvrátit prostřednictvím Ústavního soudu odmítnutí stejnopohlavních manželství v Poslanecké sněmovně (hlasovalo se 28. února loňského roku).

Připomínám, že poslanci i senátoři byli zvoleni v přímých volbách.

Pokud budou aktivisté usilovat o zvrácení těchto a jiných podobných verdiktů, pokusí se o to patrně touto cestou: Podají stížnost k Ústavnímu soudu. Ústavní soud České republiky má 15 členů (ústavních soudců). Jsou jmenováni prezidentem republiky se souhlasem Senátu na období 10 let.

Minimální počet soudců je deset, má-li být senát Ústavního soudu usnášeníschopný. Pokud je přítomno pouze 10 soudců, k přijetí rozhodnutí je potřeba souhlas alespoň 6 soudců. Není tedy nutné, aby souhlasilo 8 soudců. Důležitá je většina z těch soudců, kteří jsou aktuálně přítomni. Tato pravidla jsou upravena v zákoně č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu.

Teoreticky je tedy možné – a možná toho budeme svědky i prakticky – že šest soudců, kteří na rozdíl od senátorů nebo poslanců nebyli voleni přímo, může zvrátit rozhodnutí Parlamentu České republiky.

Se stejným problémem se setkávají i obyvatelé Spojených států. Rozhodnutí o tom, zda budou potraty povoleny nebo zakázány, je rozhodnutí politické. Podobně i přijetí Istanbulské úmluvy je rozhodnutí politické.

K základním principům demokracie patří oddělení moci legislativní (parlament), exekutivní neboli výkonné (vláda) a moci soudní. V poslední době se množí případy, kdy soudy suplují i vyloženě politická rozhodnutí. Ujal se pro to název „soudcokracie“. U nás už Ústavní soud rozhodoval i o mzdových otázkách ústavních činitelů, což se mi jeví jako krajně nešťastné. Ústavní soud se v očích některých kritiků stává jakousi „třetí komorou parlamentu“. Bohužel jsou to někdy i samotní legislativci, kteří ženou věc k Ústavnímu soudu, pokud ji nedokázali prosadit v parlamentu. Mohlo by se stát, že určitou legislativní kauzu rozhodne jeden ústavní soudce, bez nějž by verdikt byl nebo naopak nebyl přijat. Tímto způsobem by mohlo dojít k praktickému vyšachování parlamentu, které by bylo zdůvodněno „všeobecnými lidskými právy“. O tom ale zase v některém z příštích článků.

17. ledna 2025

Morální dilema spočívá v tom, zda máme pomáhat slabším za všech okolností, nebo zda se máme starat přednostně o vlastní rodinu, obec či národ.

Jsou lidé, kteří zde žádné napětí nevidí, protože se už rozhodli pro jeden nebo druhý pól, a argumentům druhých se rozhodli nenaslouchat. Většina ale problém vnímá a zápasí s tím.

Nesouhlasím s těmi, kteří nemají sebemenší porozumění pro lidi utíkající před válkou či bídou a kteří by rádi veškerou migraci znemožnili. Jsou přesvědčeni, že migranti jsou zejména teroristé, kteří zničí naši kulturu.

Nesouhlasím ani s těmi, kteří nás přesvědčují, že lidská práva nám nedávají jinou možnost než si nechat ničit zemi lidmi, kteří nehodlají dbát na naši kulturu a naše zákony.

Je možno vést spor o tom, jaké promile či procento migrantů souhlasí s islamistickým nebo jiným terorismem. Nejsem si ale jist, zda je možné se dobrat nějakého objektivního výsledku. Nepochybuji o tom, že do Spojených států i do evropských zemí proudí migranti nejrůznějšího přesvědčení a s nejrůznějšími motivacemi. Někde se zdá, že motivace je nasnadě. Mohli bychom se snad divit někomu, kdo prchá před syrským diktátorem Bašírem Asadem nebo před afghánským Talibánem? Ne, nemohli. Mohli bychom se ale divit, když by se po čase ukázalo, že jsou to vlastně teroristé, kteří nám věšeli bulíky na nos.

O čem bychom ale spor vést neměli, je skutečnost, že každý stát potřebuje hranice a potřebuje vědět, kdo jsou jeho občané a kdo nikoli. Každý stát potřebuje zákony formulované tak, aby byly srozumitelné a vymahatelné. A nemá-li stát prostředky (silové složky), které jsou schopny zákon prosadit, bude nutně zle. Nejsem ochoten vést spor ani o to, zda se má nebo nemá měřit dvojím metrem.

Zprávy ze současného světa jsou zneklidňující. Po nepokojích v britských městech, reagujících na pobodání holčiček v taneční škole v Southportu  (tři na toto pobodání zemřely), se nově zvolený britský labouristický premiér Keir Starmer nechal slyšet, že z vězení budou propuštěni pachatelé různých trestných činů – někdy i docela vážných – aby se uvolnilo místo pro lidi, kteří spáchali zločiny tím, že napsali nebo přeposlali nějaký nenávistný post na sociálních sítích. Některé „tweety“ byly skutečně odporné; připadá vám ale normální, že za post na Facebooku nebo jiné sociální síti někdo dostane tři roky natvrdo, a přitom bude propuštěn násilník, který měl být ze země dávno vyhoštěn? Premiérovy promluvy na toto téma vyvolaly takové pobouření, že – hned v prvních měsících Starmerovy vlády – vznikla petice volající vypsání nových voleb. Násilná i nenásilná kriminalita ve Spojeném království narůstá, ale pro policii je pohodlnější zatknout doma třiasedmdesátiletou paní s kardiostimulátorem, než zasáhnout proti účastníkům demonstrace na podporu Hamásu volajících po zabití všech Židů.

Vývoj v Německu, Francii, Švédsku či Spojeném království je krajně neblahý. My křesťané bychom neměli před tímto vývojem zavírat oči nebo strkat hlavu do písku. Na druhé straně bychom neměli zapomínat, že každý člověk bude stát před Bohem sám za sebe a ani my ho nemůžeme soudit jen proto, že patří k určité skupině.

Do Spojených států, ba i do Spojeného království, lze emigrovat legálně. Chvíli to ovšem trvá, nicméně tato cesta je stále otevřená. Pokud bude dodatečně legalizována ilegální migrace, jak se asi budou cítit ti, kteří respektovali zákon? Jaký signál by tím vláda vyslala?

Každá vláda musí dbát přednostně o bezpečí vlastních občanů. Proto nelze zrušit hranice. A my křesťané víme, že zlo, bídu a násilí ze světa neodstraníme. Ostatně Bůh od nás něco takového nečeká. Můžeme ale za všech okolností zůstávat soucitnými a hledat způsoby, jak lidské neštěstí a bídu zmírnit. Pán Ježíš říká, že máme být chytří jako hadi a prostí jako holubice. Rozumím tomu tak, že nemáme být naivní, ale současně si musíme dát pozor, aby nám neztvrdlo srdce. Musíme dbát na dodržování zákonů. Pokud spáchá teroristický čin někdo, kdo měl být na základě soudního rozhodnutí už dávno vyhoštěn, pak vina za smrt obětí teroristického činu padá i na ty, kdo jeho vyhoštění zabránili.

Zdá se mi, že zejména ve Spojeném království reaguje vláda na rostoucí kriminalitu neuvěřitelně nemoudře. Je sice pěkné, že policie nabídne lidem, kterým vykradli byt, psychologickou pomoc, ale lepší by bylo chytit zloděje. Kdyby policie vítězila v boji proti terorismu, lidé by si toho jistě všimli a nehrozilo by, že se pokusí vzít věci do vlastních rukou. Křesťané by měli vždycky bránit nelegitimnímu násilí, ale především by měli nazývat věci pravými jmény. Už jen to dnes vyžaduje značnou dávku statečnosti.

18. prosince 2024

Je to zajímavé – žijeme na druhé polokouli, máme zcela odlišnou historii, velmi odlišnou strukturu státní moci, a přece v jedné věci jsme téměř totožní. Co mám na mysli? Česká společnost je rozdělená podobně jako ta americká, a kupodivu jsou podobně rozděleni i křesťané, a to jak katolíci, tak evangelikálové.

V obou táborech – katolickém i evangelikálním, trumpovském i bidenovském (nebo, trváte-li na tom, republikánském i demokratickém) – jsou lidé, kteří si nemohou pomoci a věc vyhrocují. Křesťané by měli být střízlivější – alespoň si to stále myslím – ale najdete mezi nimi lidi, pro které byl Zeman spasitel a Schwarzenberg démon. Někteří křesťané prohlašovali Zemana (a v Americe nyní Trumpa) za novodobého krále Kýra, který byl povolán Bohem, aby dal Božímu lidu svobodu. Pro jiné je Trump novodobý Hitler a fašista. Jistý americký publicista se vyjádřil, že Trump je ještě „horší než Hitler“. Dokáže mi někdo vysvětlit, co znamená „horší než Hitler“? Co si pod takovým výrokem máme představit? A u nás v Česku vidí někteří lidé spasitele i v Andreji Babišovi.

Zkrátka dnešní doba si libuje ve vyhrocování a přehánění. Ale možná to tak bylo vždycky.

Ve skutečnosti není Trump ani spasitel, ani démon. A totéž platí i o Miloši Zemanovi nebo Andreji Babišovi. A dokonce i o … ano, Vladimíru Putinovi, o němž si i u nás někteří křesťané myslí, že je „obráncem hodnot“.

Ne ne, pozice spasitele i ďábla je už dávno obsazená. Ďábel padl už na počátku časů, když chtěl usednout na Boží trůn, a Spasitel byl dokonce ještě před počátkem časů. Na zem přišel v lidské podobně před dvěma tisíci lety a přijde ještě jednou. Jiného spasitele nehledejte, zvlášť v politice ne.

Zbožňování nebo démonizování politických oponentů je součástí problémů, nikoli jejich řešením. Pokud vidíme ve svém oponentovi čiré zlo, ani se nepokusíme s ním komunikovat a zjistit, co si vlastně myslí a proč.

Ano, můžeme dojít k závěru, že se se svým oponentem na řešení nějakého problému nedohodneme. Je to podobné jako v manželství – měli bychom udělat maximum pro to, aby vztah vydržel a zbudoval se a zkrásněl, ale s někým se to opravdu nepodaří, i když se jeho partner snaží. Jsou ale situace, kdyby se, alespoň jsem o tom stále přesvědčen, společné řešení najít dalo. Například právě v těchto týdnech se u nás řeší dvě důležité věci – důchodová reforma a státní rozpočet. Nepředpokládám, že jedna ze stran chce jen a jen škodit. Dohoda není nemožná, jen k ní prostě není vůle. A tak současná vláda něco prosadí, a nebude to patrně ani stoprocentně dobré, ani stoprocentně špatné, ale je téměř jisté, že nová vláda to zase zruší. Fakt to jinak nejde? Dohoda je ovšem těžká tam, kde se lidé opačných názorů navzájem ostouzejí a urážejí.

Polovina obyvatel Spojených států si nyní myslí, že mají nejhoršího prezidenta v dějinách. Druhá si myslí, že ten nejhorší nastoupí do úřadu 20. ledna.

Jsem přesvědčen, že křesťané by neměli říkat, kdo je spasitel a kde je démon, ale měli by být zprostředkovateli, usilujícími o pokoj. Není to nic jednoduchého, protože takový člověk to pak schytává od obou stran a on má často chuť říci si: „Tohle nemám zapotřebí. Tak já to dělat nebudu.“ Nicméně domnívám se, že na posledním soudu nebudou pochváleni ani katoličtí talibánci, ani evangelikální ultras. Pochváleni budou ti, kteří působí pokoj.

Dovolte mi přidat k tomuto článku ještě zajímavou informaci o možných souvislostech vraždy tří děvčátek v anglickém Southportu. Otec pachatele Axela Rudakubany Alphonse Rudakubana prchl do Spojeného království, protože se podílel na rwandské genocidě probíhající v devadesátých letech a byl obviněn z válečných zločinů. Jestli tomu dobře rozumím, celý proces probíhající u mezinárodního soudního dvora ještě nebyl uzavřen. A Alphonsovým advokátem nebyl nikdo jiný než současný britský premiér Keir Starmer. Žádná z těchto skutečností sama o sobě neznamená, že by již byla známa Axelova motivace nebo že by se něčím provinil Keir Starmer. Spíše to osvětluje premiérovu snahu odklonit pozornost ke krajní pravici a celý případ zamlžit. Kdybych já byl jeho poradcem, doporučil bych mu, aby tuto okolnost zmínil hned na začátku vyšetřování. Zamlčování mu na důvěryhodnosti věru nepřidá.

Dan Drápal

18. listopadu 2024

Když vybublají nějaké dlouho neřešené potíže a když je patrná určitá těžkopádnost demokracie, objeví se volání po „vládě silné ruky“. Většina obyvatel Evropy dává stále přednost demokracii před diktaturou, ovšem v těžkých dobách – a dnešní doba už je skutečně těžká – roste počet těch, kteří soudí, že nějaký diktátor, vybavený značnými pravomocemi (nebo si tyto pravomoci usurpující), by mohl krizovou situaci vyřešit lépe než zdlouhavé demokratické procedury.

Teď nebudu vypočítávat nejrůznější krizové situace, které musí naše vláda řešit právě teď. Mám ale za to, že rozhodovací procesy jsou často nesmírně zdlouhavé. Příkladem mohou být různá výběrová řízení. Někdo je vypíše, někdo usoudí, že už to vypsání bylo špatné, nakonec se k nějakému rozhodnutí dospěje, ale výsledek zase někdo napadne, a v momentě, kdy je konečně rozhodnuto, je dané řešení možná už zastaralé, a v tom horším případě se musí všechno začít znovu. A je tu i jiný aspekt: Jednou jsem slyšel, jak se dva vrcholní politici bavili o obsazení určitého postu. Shodli se na tom, že to nikdo nechce vzít, protože už po samotném jmenování je ten, kdo nominaci přijme, jednou nohou v kriminále. Stát na tom opravdu není dobře, když se poctiví lidé bojí nastoupit do nějaké funkce.

Mnohokrát jsem už slyšel citát: „Kdo má vůli, hledá cestu, kdo vůli nemá, hledá důvody.“ Kdysi jeden z našich pastorů na modlitebním setkání na Řípu říkal, že musíme porazit nečistého ducha, který má jméno „To nejde“. Někteří se mu smáli. Já ne. Příliš často narážíme na někoho, kdo vám vysvětlí, proč něco nejde.

Už nevím, kdy to přesně bylo. Myslím, že někdy v devadesátých letech. Tehdy jsme ještě neměli klasický bezvízový styk se Spojenými státy, a kdo chtěl do této země vycestovat, byť třeba na krátkou návštěvu, musel vystát několikasetmetrovou frontu. Když byl jmenován nový velvyslanec a když uviděl tu frontu, řekl, „tohle do tří týdnů zmizí“. S napětím jsem očekával, zda se něco změní. A změnilo. Fronty zmizely. Jak to udělal, si už nevybavuji, ale šlo to.

Kdysi jsem četl nějakou studii o Singapuru. Pozoruhodná diktatura. Nicméně Singapur byl právní stát. Četl jsem, že někteří úředníci mají nad svým pracovním stolem nápis „vaši záležitost musím vyřešit ještě dnes“. A skutečně musí. Diktátor Lee Kuan Yew to nějak dokázal zařídit a pozvedl Singapur mezi nejvyspělejší státy světa.

Nicméně… stále dávám přednost demokracii. V čem je problém diktátorů? Jednak v tom, že jen málokterý je osvícený. Jednak v tom, že diktátora se zpravidla po dobrém nezbavíte.

Takový Churchill byl skutečný demokrat. Tento muž, o němž si troufnu říci, že zachránil Británii, prohrál první poválečné volby. Mohlo by se zdát, že si tu porážku nezasloužil. Vždyť zachránil britskou demokracii! Ano, dokázal to, aniž by se uchýlil k diktatuře. Výsledek voleb přijal.

Prezidenti se zpravidla volí na maximálně dvě čtyř- či pětiletá období (jsou výjimky, ale to teď není podstatné). Jakmile si nějaký prezident nechá odhlasovat změnu ústavy, aby mohl kandidovat ještě ve třetím období, víte, že je zle. A pokud se stane prezidentem na doživotí, víte, že je opravdu hodně zle. Pak třeba může nechat po sobě přejmenovat hlavní město. Když jsem byl malý, jmenovalo se hlavní město Dominikánské republiky Ciudad Trujillo. Tehdy jsem netušil, že se o to zasadil tehdy vládnoucí diktátor Trujillo. A nemusíme chodit tak daleko – nedávno se o totéž pokusil bývalý kazachstánský prezident Nursultan Nazarbajev. Hlavní město Astanu nechal přejmenovat na Nur-Sultan. Naštěstí to nemělo dlouhého trvání. Když v úřadě skončil a když nastoupil nový prezident, byla to brzy opět Astana. Když něco takového pozorujete, víte, že v takové zemi není demokracie ani náhodou. V Kazachstánu to naštěstí dopadlo dobře – původní jméno se vrátilo, aniž tomu předcházela občanská válka.

Demokracie má řadu problémů. Jedním z nich je, že se v ní těžko prosazují silné a originální osobnosti. Takovými silnými osobnostmi byla ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová nebo americký prezident Ronald Reagan. Udělali všechno dobře? To jistě ne. Ale Británie ubránila Falklandy a Thatcherová ustála dlouhotrvající hornickou stávku. „Thatcher, Thatcher, the milk snatcher“, posmívali se jí, když zrušila mléko zdarma na školách. Silné osobnosti musí počítat s tím, že budou vystaveny útokům, často velmi nevybíravým. Ne každému se do toho chce. Nedivím se bývalé slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové, že toho po prvním období měla dost. S jejími názory jsem srdečně nesouhlasil, ale držel jsem jí palce, protože prokázala mimořádnou slušnost a neoplácela svým protivníkům stejnou mincí.

Jste-li svědky toho, že slušní lidé opouštějí politiku, je velmi pravděpodobné, že demokracie je v takové zemi v ohrožení. Na Jordana Petersona, který musel čelit nejrůznějším podpásovým útokům, se obrací hodně lidí, kteří nejsou srozuměni se současnou genderovou ideologií, ale bojí se veřejně vystoupit. Jordan Peterson jim radí, aby se nepouštěli do boje, pokud mají malé děti a musí splácet hypotéku. Budou totiž – jako již bezpočet jiných – patrně vyhozeni z práce, a nemají-li jiný příjem, může jejich vystoupení znamenat pro rodinu katastrofu. Takový stav nevěští pro demokracii nic dobrého, nicméně jsou lidé, kteří se dokáží postavit proti tomu, co ohrožuje demokracii, aniž by volali po vládě silné ruky.

Doufám, že demokracie obstojí – u nás, v Británii i ve Spojených státech. Ale nebude to snadné. Krize se prohlubují a volání po vládě silné ruky sílí.

31. října 2024

Letošní rok byl plný voleb. Před pár týdny se volilo v Rakousku. U nás šlo jen o volby tzv. druhého řádu, tedy ty méně důležité ve srovnání s volbami parlamentními nebo prezidentskými. V Německu se rovněž nekonaly volby do parlamentu (tedy do Bundestagu), ale „jen“ volby zemské (v Sasku, Durynsku a Braniborsku). Nicméně byly ostře sledovány, neboť dávají tušit, kdo v nedaleké budoucnosti posílí nebo oslabí. Slavila opozice, nikoli koalice. Ve Francii byly důležité parlamentní volby, které přinesly velmi problematický výsledek: V parlamentu zasedly tři zhruba stejně silné formace, které ale svorně prohlásily, že s žádnou ze dvou ostatních vládu skládat nechtějí. Britský volební systém se od většiny evropských hodně liší. Labouristé získali velmi pohodlnou většinu v Dolní sněmovně, nicméně volby znamenaly spíš zdrcující porážku čtrnáct let vládnoucích Konzervativců než vítězství Labouristů. A mnozí z těch, kdo volili Labour Party, si patrně pár měsíců po volbách řekli, že šli z bláta do louže. V Nizozemí zvítězil Geert Wilders a na Slovensku Róbert Fico.

Podtrženo a sečteno, zvítězili… jak je vlastně nazvat? Pravice? Krajní pravice? Protisystémové strany? Národovci? Populisté? Protievropské strany? Nebo dokonce fašisté, nebo alespoň kryptofašisté? Tedy, ať už je nazveme jakkoli, oni vlastně nezvítězili, jen posílili. Ale trend je jasný. Liberální či levicoví publicisté se radují z toho, že ti – no, nazvu je teď populisty, ať se na mne nezlobí – tedy že populisté nezvítězili, a pokud ano, tak nebudou schopni sestavit vládu, bez ohledu na to, zda zvítězili, nebo ne. A antipopulisté doufají, že se tento trend dříve nebo později nějak zvrátí a že populisté zase začnou ztrácet.

Ke zvratu by mohlo dojít, a to dvojím, diametrálně odlišným způsobem, z nichž jeden se mi vůbec nelíbí, a druhý by se mi velice zamlouval.

K tomu prvnímu má snad nejblíže Spojené království, kdysi kolébka demokracie. Nyní je Spojené království místem, kde je svoboda slova nejohroženější (mám na mysli státy západního civilizačního okruhu). U nás se málo ví, že v posledním roce bylo ve Spojeném království posláno natvrdo do vězení (tedy žádné podmínečné tresty) hodně přes dva tisíce lidí. Někdy za posty na sociálních sítích, někdy za pouhé re-tweety. Umožňují to gumové zákony o tzv. hate speech. Jistě, mnohé z těch postů a tweetů byly ohavné. Pokud ale nejde o přímé nabádání k násilí, musí to svoboda slova unést.

A víte, kolik z těchto odsouzených bylo jiné barvy  pleti než bílé? Údajně ani jeden. V mešitách se o křesťanech a židech mluví jistě jen velmi laskavě. Současný britský premiér Keir Starmer se prý postará o to, aby pro nespokojence bylo v britských vězeních dost volných míst. Přitom politici a zastupitelé, kteří nejdou islamistům na ruku, jsou ohroženi na životě.

Toto je tedy jeden způsob, jak „populistům“ zavřít ústa a nenechat je zvítězit.

A jaké je to druhé možné řešení, to, které by se mi zamlouvalo? To by spočívalo v tom, že by se vládnoucí elity začaly vážně zabývat důvody, proč lidé přestávají volit sociální nebo křesťanské demokraty a přecházejí k „populistům“.

V ohnisku zájmu je – a nevěřte těm, kteří to popírají – problém migrace. Nevolám po jejím totálním zastavení, ale po jasném plánu, jak současnou situaci řešit, aniž bychom jen pasivně přihlíželi rozkladu západní civilizace, který již evidentně započal.

To první, co je třeba změnit, je politika dvojího metru. Pokud nebudou platit stejná pravidla pro všechny, v tom našem evropském království veselo nebude.

To druhé je zajistit dodržování platných zákonů a pravidel. Všimněte si, kolik zločinů spáchali v Německu nebo v Británii lidé, kteří byli již dávno odsouzeni, někteří dokonce opakovaně, a kteří měli být dávno vyhoštěni. Já vlastně nevím, zda jsou zákony v těchto zemích dobré nebo špatné; vím ale s jistotou, že nejsou dodržovány. Což je nepochybně demoralizující pro všechny zúčastněné, zejména asi pro policii.

Až jako třetí bod bych uvedl legislativní změny.

Ale abych uvedl i něco trochu pozitivnějšího. Nedávno jsem se dozvěděl, že Londýn, který má opakovaně zvoleného muslimského starostu, je město dnes mnohem zbožnější (zřejmě ve smyslu religióznější) než před dvaceti lety. A není to dáno jen vzestupem islámu. Je to dáno i prudkým nárůstem letničních křesťanů v početných afrických komunitách, zejména prý v jižním Londýně. A co myslíte, pro koho budou hlasovat umírnění muslimové (ano, vím, že je jich jen zlomek, ale existují), pro liberály nebo pro konzervativce? A máte odpověď na otázku, proč bude v letošních volbách pro Trumpa hlasovat dvakrát tolik černochů než v těch minulých?

Evropské i americké elity mají o čem přemýšlet. Jak to dopadne, netuším, ale jsem si jist, že politika „více téhož“ vede jen ke zkáze. Naděje ale pořád trvá, byť léčba západní civilizace bude s každým rokem těžší a těžší.

2. října 2024