Vstoupili jsme do dějin

„A to jako kdo?“, slyším otázku. „A čím?“ slyším otázku druhou.

V červenci 1992 se konala křesťanská konference v pražském Paláci kultury na Vyšehradě, a to již po čtvrté. (Následujícího roku to bylo v „Pakulu“ naposledy.) Později, když byly za svátky prohlášeny 5. a 6. červenec, se konání těchto konferencí přesunulo na tyto dny. V roce 1992 tomu tak ještě nebylo. Konference se konala o něco později.

  1. července došlo ke dvěma událostem. Slovenská národní rada vyhlásila „Svrchovanost Slovenska“. Svrchovanost, nikoli nezávislost. Toto vyhlášení samo o sobě nemělo žádný právní dosah, bylo to ovšem – v dané situaci – velmi silné gesto.

A onoho dne (podle Wikipedie; já měl po léta dojem, že k tomu došlo až o den později) rezignoval Václav Havel na úřad prezidenta České a slovenské federace.

Nálada v zemi byla velmi ponurá. V Jugoslávii už se střílelo. Nebude se střílet i v Československu?

Na zmíněné konferenci bylo asi patnáct set Čechů a na dvě stovky Slováků. Vedoucí konference následujícího dne změnili program a celá konference se na čas změnila v modlitební shromáždění.

Ani nevím, kdo s tím přišel. Možná jsem to byl já – už se nepamatuji. Ale jaksi spontánně jsme se rozhodli, že uzavřeme duchovní smlouvu mezi našimi dvěma národy. Smlouvu, že duchovně se rozdělit nenecháme, a že jsme – a zůstaneme – bratři a sestry. A tak jsme se modlili a skončilo to vzájemným objímáním a žehnáním na pódiu i pod ním.

Je tomu již třicet let. 6. června tohoto roku se prorocké týmy z obou zemí sešly v Brně, aby si tuto událost připomněly. Následně jsme měli možnost hovořit o této věci s českým premiérem Petrem Fialou a slovenským premiérem Eduardem Hegerem. Oba dostali zvláštní dárek – pro sebe jsem si to zkusmo nazval „prorocký marcipán“. Byly to dvě identická cukrářská díla – velké srdce s oběma státními znaky a klíči pro společné otevření srdce Evropy.

Petr Fiala, původním povoláním politolog, řekl, že jako politolog ví, že k podobnému pokojnému rozdělení nikdy v dějinách nedošlo. A všichni víme, že od té doby se vztahy mezi našimi dvěma národy už jen zlepšovaly.

Vraťme se však o třicet let nazpět. Onoho dne, kdy jsme uzavírali duchovní smlouvu mezi našimi národy, jsem mohl s ještě jedním bratrem vydat v hlavních večerních zprávách České televize svědectví o tom, co se konferenci stalo, a že my křesťané se rozdělit nedáme. Vzhledem k náladě v zemi to muselo znít jako zpráva z jiného světa.

Mnoho jsem o tom v průběhu let přemýšlel. Proč se to povedlo?

Během oněch modliteb zazněly i hodně emocionálně nabité modlitby proti rozdělení. Věděl jsem, že tyto modlitby jsou mimo. V té době už naše národy minuly onu pomyslnou mez, kdy by bylo možno rozdělení zabránit. Na to už jsme „neměli mandát“. Měli jsme mandát modlit se za pokojné rozdělení, nikoli k tomu, aby k rozdělení nedošlo vůbec.

Můžeme (pozitivně) vstoupit do dějin, ale jen tehdy, slyšíme-li Boží hlas. Pak můžeme být Božími nástroji. Potřebujeme vědět, jak se jimi můžeme stát. Toto zjevení, k čemu máme mandát, je součástí zjevení, jak a zač se můžeme a máme modlit. Když tento mandát překročíme, nic se nestane a víra v Boží jednání vadne.

V dnešní době je nesmírně důležité, aby se spolu modlili ruští a ukrajinští křesťané. Je to ovšem o mnoho těžší – my jsme tehdy nebyli ve válce a mezi Slovenskem a Českou republikou neexistovala státní hranice. Na druhou stranu – tehdy jsme se nemohli modlit on-line.

Česká církev se od té doby hodně proměnila. V osmdesátých letech denominace mezi sebou sváděly různé bratrovražedné boje. To, co se dálo v první polovině devadesátých let, znamenalo jejich ukončení – přinejmenším do značné míry. V roce 1992 byla obecná církev v takovém stavu, že ono uzavření duchovní smlouvy mezi Čechy a Slováky bylo možné. Ale rozhodně to nebyla žádná samozřejmost. V něčem je tedy situace lepší, než byla.

Na druhé straně dle mého pozorování silně poklesla znalost Písma. Máme spoustu překladů, které před třiceti lety neexistovaly. Někdy mám ale dojem, že znalost Písma je nepřímo úměrná množství překladů a různých pomůcek. Asi to souvisí i s tím, že se obecně málo čte. A pokud ano, tak spíš z monitoru. No, nevím, možná se mýlím a vidím to zbytečně černě.

Na závěr chci zmínit, že od bratří Slováků jsme se na brněnském setkání dověděli, jak úžasné modlitební přikrytí má slovenský premiér. To jsem jim fakt bratrsky záviděl. Myslím, že nejenom pro mě to bylo velkou inspirací.

  1. června 2022

Upozornění na zajímavou knihu

Dovoluji si vás upozornit na knihu Andreje Duhana Konzervativní revoluce (s podtitulem Ideové základy nové konzervativní pravice).

Je to vskutku základní kniha. Pokud je mi známo, nemá v češtině obdoby.

V první kapitole autor definuje, co je konzervatismus. Druhá kapitola nese název Výzvy a má podkapitolky Politika, Stát, Demokracie, Kapitalismus, Evropská Unie. Třetí kapitola je nazvána Hrozby a má tři podkapitolky: Antizápad, Masová migrace a Radikální islám. Poslední, čtvrtá kapitola, nazvaná Řád a revoluce, má podkapitolky Liberální řád a Konzervativní revoluce.

S autorem souzním téměř ve všem. Uvedu kupříkladu dva citáty hned z úvodu: „Spíš než okopávat kotníky a fantazírovat o vystoupení je potřeba dění v EU aktivně ovlivňovat a snažit se o potřebné změny.“ „Evropský lid neexistuje, existují pouze evropské národy a specifická evropská civilizace, která nemůže být nekonečně inkluzivní“ (str. 14).

O tradicích autor píše: „Tradice se samozřejmě mění nebo mohou zmizet, to samo o sobě není problém, někdy to může být i žádoucí. Důležité však je, aby společnost vždy nějaké tradice, zvyky a rituály měla.“ (str. 21).

O svobodě píše: „Svoboda bez schopnosti uvážit a nést následky vlastních činů je bezcenná a nebezpečná“ (str. 31) „Společnost, která zpřetrhala vazbu mezi svobodou a odpovědností, nebere člověka vážně. Upírá mu důstojnost“ (str. 32). „Svoboda je hodnota vůdčí, ale nikoli absolutní, před kterou by mělo vždy vše ustoupit“ (str. 34).

O náboženství toho mnoho nepíše – o to víc oceňuji např. tuto větu: „Elementární důstojnost člověku křesťanství přisuzuje již proto, že je člověkem, nikoli až proto, že něco dokázal“ (str. 41). A snad ještě více toto: „Světská moc zajišťuje, aby se pozemský život nezvrhl v peklo. Snaha snést ráj na zem je jí však zapovězena“ (str. 43).

A nyní dva citáty z kapitolky o státu: „Stát má život chránit, nikoli vést“ (str. 76). „Snaha regulovat stále větší detaily roztáčí spirálu další a další regulace“ (str. 77).

Nu, snad jsem už ve vás probudil touhu si tuto knihu přečíst. Je psána čtivě, srozumitelně, střízlivě, jasně definuje pojmy, pojmenovává problémy, a co víc, v závěru (v podkapitolce Konzervativní revoluce) nastiňuje možná řešení. Domnívám se, že kniha je dobrým základem pro rozhovor i s jinak smýšlejícími. Není útočná a nekarikuje stanoviska jinak smýšlejících, jak se někdy v politických diskusích děje.

Autor vystudoval práva, ale nepíše nějakou složitou právnickou hantýrkou. Kniha je v mnohém varující, nikoli však defétistická. Vydalo ji nakladatelství Books & Pipes v Brně v tomto roce. Doporučená cena je 299 Kč.

  1. června 2022

Prý odlišná mentalita

Před několika týdny se bývalý prezident Václav Klaus vyjádřil k přijímání ukrajinských uprchlíků. V podstatě varoval před přílišným entusiasmem. Upozorňoval na to, že se jedná o lidi s odlišnou historickou zkušeností a odlišnou mentalitou, které nebude snadné vstřebat.

Do jisté míry je to pravda. Tvrdit, že mentalita Ukrajinců je totožná s mentalitou Čechů je nesmysl. (Podobný nesmysl, jako že vlastně není rozdíl mezi muži a ženami.) Nicméně se mi nezdá, že by tyto rozdíly byly fatální nebo nepřekonatelné.

Už téměř dva měsíce u mě bydlí padesátiletá učitelka se sedmnáctiletým synem. A v nejbližším příbuzenstvu ubytovali dalších šest Ukrajinců, či převážně Ukrajinek, z různých částí a různého věku. Troufám si tedy říci, že určitou zkušenost s jejich mentalitou mám a nevařím z vody.

Onen sedmnáctiletý chlapec je nadšený z hor a lesů, asi jako já, když jsem v patnácti poprvé viděl moře. Zpočátku mně, staříkovi, na „pragulkách“ (procházkách) nestačil, protože žil v rovině bez hor a lesů, kde motivace k výletům byla minimální. Ale už si hoch zvykl. Jinak trpí stejným nešvarem jako mnoho Čechů jeho věku: Sedí pořád před počítačem.

Na mamince je znát, že je učitelka. Je rázná, zvyklá velet, podobně jako mnohé české učitelky, které znám. Na druhé straně respektuje autoritu. A podobně jako české ženy chodí nakupovat, zatímco já si jdu maximálně něco koupit. Reklamní letáky jsem nikdy nestudoval, ona si na ně už zvykla.

Když mluví o domově, je vidět, jak se jí stýská. Končí doba sázení a setí, a ona byla zvyklá mít sto sazenic rajčat, a teď jsem jí povolil na balkóně dvě. Trpí, a nedivím se jí.

Ano, oba vědí, že v jejich zemi je hodně korupce. Občas o ní vyprávějí nepěkné příběhy. Ale nemají sebemenší problém ji rozpoznat jako zlo, a určit její příčinu. Většina těch, které jsme v rodině poznali, jsou rusky mluvící, ale dobře vědí, že jsou Ukrajinci. Na žádný jazykový „útlak“ si nestěžovali.

Již před Putinovou válkou odjížděly miliony Ukrajinců za prací na Západ. A mnozí se po čase vraceli s novou osobní zkušeností s evropskou byrokracií (teď to nemyslím hanlivě) a s právním státem (jakkoli nedokonalým). A vědí, či přinejmenším tuší, co by bylo třeba změnit, aby se na Ukrajině vedlo lépe (a připojení k Rusku to rozhodně není).

Teď tuto zkušenost udělaly další čtyři miliony převážně žen a dětí. Ukrajina už nebude stejná.

Obdivuji prezidenta Zelenského a obdivuji odhodlání Ukrajinců ubránit se Rusku. Přeji jim vítězství, a to nejen morální – toho už dosáhli. Ale nejsem si jist, že ho dosáhnou. Pokud prohrají, nastane na Ukrajině normalizace nesrovnatelně krutější, než byla ta u nás po osmašedesátém. A miliony Ukrajinců a Ukrajinek zůstanou na Západě. Z toho patrně statisíce u nás.

Pokud bych to vzal od počátku dvacátého století, tak vidím dvě věci, na které může být český národ hrdý. První z nich jsou československé legie a jejich transsibiřská anabáze. Málo se u nás ví, jakou roli Čechoslováci na Rusi koncem první světové války a těsně po ní sehráli. Byly situace a celé měsíce, kdy byly nejspořádanější vojenskou silou na celé Rusi.

A za druhé to bylo rozdělení Československa. Soudím, že Češi Slovákům velice pomohli, a to jak po první, tak po druhé světové válce. A když to bylo na pořadu dne, dokázali Slováky mentálně „pustit“, a proto nyní žijeme se Slováky v míru a ve v pravdě bratrských vztazích.

Asi před deseti lety jsem jel vlakem z Kolína do Prahy a dal jsem se do řeči s jednou početnou ruskou rodinou. Otec rodiny se mě mimo jiné zeptal, jaké teď máme vztah se Slováky. Když jsem řekl, že naprosto skvělé, velmi ho to zarazilo. Nevím, jestli mi to uvěřil. Asi si nedokázal představit, že by nějaký větší národ mohl takto „pustit“ národ menší. Myslím, že jak Češi, tak Slováci rozdělení zvládli.

Teď máme další příležitost. Jistě, integrace takového počtu příslušníků jiného národa nebude snadná. Problémy nastanou. Ale jak mě učila maminka, problémy jsou od toho, aby se (rozumně) řešily. Ne aby se vyseděly. Ne aby se zametaly pod koberec. A jako Čech mohu říci to, co řekla Angela Merkelová německy („Wir schaffen das“), pěkně česky: Zvládneme to!

A když to zvládneme, budeme požehnaní.

Na závěr se chci dotknout ještě překvapení některých českých liberálů, jak Češi přistoupili k uprchlické krizi letošního roku zcela jinak než k migrační krizi kulminující v roce 2015. Tehdy prý špatně, nyní dobře. Vyjadřovala se k tomu celá řada levicových intelektuálů a někteří se jenom divili, jak je to možné. Chci upozornit na evidentní: Stačilo podívat se na věkové a pohlavní složení tehdejší vlny s tou letošní. Přesná čísla neznám, ale tehdy to vizuálně bylo 80 procent převážně mladých mužů a 20 procent žen a dětí. Letos je to přesně naopak: 80 procent žen a dětí a 20 procent mužů. Muži, kteří zde nenápadně žili mezi námi a pracovali převážně na stavbách, se naopak vraceli, aby bojovali za svou vlast. A protože desetitisíce Ukrajinců tu žili již léta, tak víme, že se nás nebudou snažit přimět, abychom konvertovali k pravoslaví, a že se nikdy nestalo, že by nějaký Ukrajinec ubodal nějakého Čecha a křičel přitom „Bog vělikyj!“ nebo něco podobného. Nebo že by Ukrajinci nebo třeba Poláci či Rumuni vytvářeli dejme tomu ve Švédsku nebo ve Francii nějaká ghetta či no-go zóny.

Jistě, mezi tehdejšími migranty byli i takoví, kterým se pomoci mělo. Ale to by se muselo otevřeně přiznat, že mezi migranty jsou různé skupiny s různou mentalitou a s různými životními cíli. Lidé správně vycítili, že se to neděje a zatím dít nebude, a protože nechtěli a nechtějí, aby tu vznikaly nějaké no-go zóny, postavili se proti. Jsem přesvědčen, že to nebylo selhání národa; bylo to selhání jeho elit.

A konečně chci poděkovat těm, kdo pomohli vloni dvěma pákistánským rodinám, které zakusily drsné pronásledování pro svou křesťanskou víru. Obě rodiny bydlí, jejich děti chodí do školy či do školky, otcové mají zaměstnání, a ačkoli jejich právní status ještě není zcela dořešen, nezdá se, že by bylo ještě možné deportovat je zpět do země, kde jim hrozila smrt.

Dan Drápal

  1. května 2022

Proč dávám přednost demokracii

Hodně mě mrzí, že se Viktor Orbán nezapojuje do pomoci Ukrajině a že „nedrží basu“ s námi a s Polskem. O Maďarsku napíšu několik kritických věcí, ale zde chci pochválit maďarskou prorodinnou politiku, jak ji popsal David Floryk v článku o nové maďarské prezidentce Katalin Novákové.

A tak na jedné straně vidím silný demokratický deficit, jehož příznaky jsou neexistence nezávislých celostátních médií a nerovné podmínky přístupu do médií (před posledními parlamentními volbami prý dostala opozice pouhých pět minut televizního vysílacího času). Většina Maďarů se raduje z toho, že Viktor Orbán byl opět zvolen; já se z toho neraduji. Myslím, že dvě volební období by měla stačit, jinak se v zemi zahnízdí korupce. Podle indexu vnímání korupce je Maďarsko beznadějně poslední mezi státy V4 (https://www.transparency.cz/publikace-a-analyzy/index-vnimani-korupce-2021-corruption-perceptions-index-cpi/). Ještě katastrofálněji dopadlo v indexu svobody médií (https://rsf.org/en/index). Téměř vždy, kdy nějaká strana (či nějaký jednotlivý politik) vládne příliš dlouho a nechá se opít svým úspěchem (Viktor Orbán prohlásil, že jeho drtivé vítězství muselo být vidět i z měsíce), končívá to nějakým velkým průšvihem.

Na druhé straně má Maďarsko pozoruhodnou prorodinnou politiku a podařilo se mu otočit křivku porodnosti vzhůru. Dříve patřilo Maďarsko v této oblasti mezi nejhorší státy, teď patří mezi nejlepší. Stoupá sňatečnost a klesá rozvodovost. Co se mě týče… klobouk dolů!

Jsou věci, které černobílé nejsou, a pak jsou věci, které černobílé jsou. Pro každého z nás je lepší, jsme-li schopni uznat, že někdo, koho moc nemusíme, děla něco dobře – a lépe než my. Proto nechci zastírat pozitivní věci, které v Maďarsku vidím, byť celkový vývoj Maďarska hodnotím spíše negativně.

Je mi jasné – a neustále to poznávám na vlastní kůži – že tento přístup se nelíbí ani jedné ze stran v kulturních válkách. Proto mi i celkem inteligentní lidé podsouvali, že pokud nesouhlasím s „manželstvím“ osob stejného pohlaví, musím být Putinův stoupenec. A na druhé straně, pokud jsem viděl na Evropské Unii něco dobrého, byl jsem v některých případech označován za bludaře a beznaboha.

V současné válce je ale třeba zaujmout jasné stanovisko. Volím demokracii, a pokusím se zdůvodnit, proč. Ano, uznávám, že demokracie se odehrává na hřišti, které není dokonalé, podle pravidel, která nejsou dokonalá. Nicméně na tom hřišti se dá hrát, a pokud se na něm děje nějaká nepravost, je tu možnost odvolání.

Zato ti, kdo jsou na straně Putina, jsou na straně otroctví. A ti, kdo jsou na straně Putina v naší zemi, využívají toho, že žijí ve svobodné společnosti, aby ji podkopávali. Stačilo by, kdyby se zamysleli nad tím, jak se v Putinově Rusku zachází s těmi, kteří nesouhlasí. Zatímco u nás proputinovci mohou směle rozesílat soubory a prezentace hlásající jejich názory, v Rusku, použijete-li slovo „válka“ místo „speciální vojenská operace“, můžete být odsouzeni až na patnáct let. Rusové se dopouštějí zvěrstev, a ano, i Ukrajinci se dopouštějí zvěrstev. Ovšem zatímco v Rusku jsou takoví lidé vyznamenáváni, na Ukrajině jim hrozí vyšetřování. Kéž by se ti, kdo vidí hlavního viníka ve Spojených státech, nad tím zamysleli! Když se dopustí porušování lidských práv američtí vojáci, jsou vyšetřováni a v řadě případů odsouzeni. Opačně to ale neplatí.

Nechce se na to ani pomyslet, ale nebezpečí, že bude použito jaderných zbraní, se neustále zvyšuje. Všichni bychom se měli zamýšlet nad tím, co s námi bude po smrti. Máte-li (správně založenou) jistotu, že smrtí vše nekončí, můžete i v stoupajícím napětí zakoušet Boží pokoj. Otázka spásy je naléhavá vždy; teď je to ale, zdá se mi, zřetelněji vidět.

  1. května 2022

 

 

Křesťané v politice

Na nedávném lidoveckém sjezdu jsem si uvědomil, kolik čelných politiků se hlásí ke křesťanství, potažmo ke „křesťanským hodnotám“. U lidovců se to tak nějak předpokládá. Nicméně ke křesťanství se hlásí i premiér Petr Fiala, další z předních politiků, Alexandr Vondra, se dal před několika lety pokřtít, stejně jako – světe div se – mluvčí pana prezidenta Jiří Ovčáček. I Markéta Adamová Pekarová, předsedkyně poslanecké sněmovny, se považuje za katoličku, byť otevřeně přiznává, že s některými postoji římskokatolické církve se neztotožňuje.

Nu, hlásit se ke křesťanství na lidoveckém sjezdu nevyžaduje žádnou velkou odvahu. Mnozí evangelikálové ale hned namítnou: „Ale to nejsou opravdoví křesťané!“ Ano, i mně víra výše jmenovaných politiků připadá nějaká divná, ale jsem já arbitr, abych rozhodoval, kdo je „opravdový křesťan“? Lehkost, s jakou se někteří do této role pasují, je… přinejmenším pozoruhodná.

Někteří lidé soudí, že křesťan se politikou prostě z principu zabývat nemůže. Křesťané jsou přece občané Božího království, a jakákoli snaha podílet se na „správě věcí lidských“ znamená toto nebeské občanství kompromitovat. Jinak a trochu ostřeji řečeno: Křesťan má zvěstovat evangelium a ne si špinit ruce politikou.

Pak jsou zde jiní křesťané – arbitři pravého křesťanství, kteří zásadně vstup do politiky připouštějí, ale nezdá se jim to pojetí křesťanství, které jmenovaní politici zastávají. V diskusích můžete zaslechnout věty jako „kdyby byl opravdu křesťan, tak by…“ (Následuje, co by daný člověk udělal – nebo snad ještě častěji – co by neudělal.)

Ti, kdo jakýkoli podíl na správě věcí veřejných odmítají jako křesťana nehodný, často namítají, že přece jde hlavně o věčný život, ne o vylepšování tohoto padlého světa.

Nyní budu psát sám za sebe. Ano, je mi jasné, že jde především o život věčný, a že knížetem tohoto světa je Boží nepřítel, a že svět „ve zlém leží“. Svou politickou angažovanost nechápu jako náhražku hlásání evangelia a nedomnívám se, že se podaří na zemi ustavit království Boží politickými, nitrosvětskými prostředky. Naopak, před něčím takovým silně varuji – dějiny skýtají v tomto směru hodně poučení.

To ale neznamená, že se máme spokojit s životem v ghettu, s vytvářením „solných jezírek“.

Místo abych kádroval, „kdo je opravdový křesťan“, si musím klást otázku: „Jsem já opravdový křesťan?“ Jaké představy o křesťanství u „nevěřících“ vyvolávám? K čemu je zvu, co jim nabízím, jakou naději předkládám?

Ti politici, kteří se hlásí ke křesťanství, často mluví o „křesťanských hodnotách“, případně o žido-křesťanských základech naší civilizace. Sousloví „křesťanské hodnoty“ slyšíte často; co je obsahem těchto slov, se však specifikuje minimálně, pokud vůbec.

Nu, nechci jenom lkát nad tím, že téměř nikdo nevysvětluje, co ty křesťanské hodnoty vlastně jsou, a pokusím se uvést alespoň jeden příklad.

Vyjdu z příběhu o Ježíšově setkání s cizoložnou ženou, jak je popsáno v 8. kapitole Janova evangelia. Farizeové se snaží Ježíše „dostat“. Přivedou cizoložnou ženu, a řeknou: Mojžíš nám přikázal takové ženy kamenovat. Co říkáš Ty?

Když Ježíš řekne: „Jasně, ukamenujte ji“, tak budou rádi. V takovém případě je Ježíš jeden z nich – a není tak nebezpečný, jak se domnívali. Ale co když řekne: „Propusťte ji!“? Vlastně taky dobře. Vždyť farizeové se už dlouho domnívali, že Ježíš ve skutečnosti nerespektuje Zákon. Teď je to jasné.

Žena, kterou přivedli, je jen předmět doličný. Jí sice jde o život, ale farizeům o ni vlastně moc nejde. Jde jim o to, dostat Ježíše.

Jenže Ježíš odpoví velmi zvláštně. Odpoví tak, že farizeové se tiše vytratí. A najednou je tam Ježíš s tou ženou sám. Pro farizeje byla předmětem doličným, pro Ježíše byla protějškem, lidskou bytostí.

Jak to žít jako křesťané? Jsem-li křesťan – úředník, měl bych počítat s tím, že osoba za přepážkou je lidská bytost. A že o ni jde. Není jen číslem, položkou. Platí to nejen pro křesťany úředníky, ale i pro křesťany policisty, a také pro… křesťany politiky.

„Křesťanská hodnota“ nám tedy říká, že na každém záleží, že pro Ježíše nikdy nejsme pouhý předmět doličný, ale že nás – přes naše hříchy – pozvedá, abychom mu byli partnery v rozhovoru.

A víte, že mne ty úvahy o „křesťanských hodnotách“ docela baví? Je o čem psát. Tak zase někdy příště.

  1. května 2022

Zlom

Nemohli jste si toho nevšimnout – v posledních letech nás stihá jedna krize za druhou.

Začalo to poměrně nevinně – suchem a kůrovcovou kalamitou. Sucha posledních let byla výrazná, ale až na několik málo vesnic, kam museli vozit vodu cisternami a urychleně obec napojovat na nejbližší možný vodovod, se nás příliš netýkala. Ano, bylo to nepříjemné pro ty, kdo mají zahrádku, ale tak nějak se s tím žít dalo. A kůrovec… mně to vzalo hodně, protože na Jesenicku padla kůrovci za oběť více než třetina lesů. Sice se nám otevřely nové pohledy, třeba z Rejvízu do Polska, ale raději bych je oželel. Hluboké lesy, na něž jsem byl zvyklý celý život, vzaly během dvou let za své.

Pak přišlo tornádo. Desítkám zasažených lidí zasáhlo hodně hluboce do života, ale většina obyvatel je jen vzala na vědomí. Všichni doufáme, že se to nebude opakovat, a hlavně ne tam, kde bydlíme my.

Nicméně po ničivém tornádu se projevilo něco velmi pozitivního: Řada lidí přijela pomáhat a sbírky na postižené byly skutečně povzbudivě vysoké.

Pak Covid. To už bylo vážnější. Nejen proto, že se týkal prakticky každého z nás, ať už jsme ho prodělali nebo ne. Během první vlny jsme oslavovali lékaře a zdravotní sestry, kteří byli v první linii a prokázali obrovské nasazení. Kromě nebezpečí samotné nemoci se objevilo něco závažnějšího a nebezpečnějšího: společnost se rozdělila zejména podle postoje k očkování. Objevila se spousta teorií, a to nejen konspiračních, a bylo zřejmé, že ani odborníci nejsou zcela jednotní. Oba tábory se začaly podezírat z nekalých úmyslů, zatajování nebo překrucování dat apod. Rozdělily se rodiny a rozdělily se i celé sbory.

A teď válka na Ukrajině. Zde se sice obyvatelstvo nedělí, jak tomu bylo u Covidu, na dvě srovnatelně velké části, ale potenciál na rozdělení společnosti zde je, byť zatím dříme.

Možná jste si toho také všimli: Je pozoruhodné, že všechny tyto katastrofy jsou každá z úplně jiného soudku. Mnozí si až teď, poměrně unaveni, uvědomujeme, že jdeme z jedné krize do druhé. A že to není tak, že by jedna krize skončila a byla nějak uzavřena, nežli nastoupí druhá.

Covid a válka na Ukrajině sice možná nebyly příčinou hospodářské krize (omezování výroby a skokového zdražování energií), nicméně vydatně ji zesílily. A hrozí, že pokud bude válka trvat, bude se prohlubovat i ekonomická krize. Nás se nepříjemně dotkne, ale více na nás patrně dolehne celosvětový vývoj. Ukrajina a Rusko totiž byly obilnicí Evropy a na dodávkách pšenice z těchto dvou zemí závisí 400 milionů lidí, zejména v muslimském světě (Egypt, Pákistán, Jemen aj.). Drahota, která již začala, se může spojit se suchem, a nastane humanitární katastrofa. My se tomu můžeme jakž takž vyhnout – stačí opět pěstovat pšenici místo řepky – ale celosvětový vývoj se nás nemůže nedotknout.

Říká se, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Chci se teď na celý problém podívat z jiného úhlu.

Zejména první polovina dvacátého století byla plná vraždění. Ve srovnání s dvacátým stoletím vypadalo devatenácté století téměř idylicky. V 19. století začalo hnutí za zrušení trestu smrti, a toto hnutí se prosadilo – možná vás to překvapí stejně jako mě – nejprve v Jižní a Střední Americe. A tam, kde trest smrti zrušen nebyl, klesal počet těch, kdo byli k hrdelnímu trestu odsouzeni.

Dvacáté století znamenalo dvě ničivé války a nástup režimů, které s tresty smrti rozhodně nešetřily. Bylo jich vyneseno ne několikanásobně, ale řádově více než v 19. století. Vyvrcholením všeho toho násilí byl holocaust.

Zdá se mi, že Bůh se odvrátil od lidstva a dával průchod svému hněvu. Jistě, byl se všemi, kteří v něj složili svou naději. Neopustil ty, kdo v něho doufali. Ale i oni mnohdy sdíleli osud svévolníků, jakkoli o spravedlivých platilo, že „naděje jejich nesmrtelnosti jest plná“.

Ve druhé polovině dvacátého století jako by platilo to, co je řečeno skrze apoštola Pavla v listu Římanům: Bůh chce svou dobrotivostí přivést lidi k pokání. Ano, Pol Potovo vraždění v Kambodži nebo vraždění ve Rwandě jako by ještě patřilo do první poloviny století, ale celkově se lidstvu dařilo stále lépe. Čína a celá Jihovýchodní Asie se nesmírně pozvedly. Hladovějících do roku 2015 ubývalo a začalo se zdát, že endemický hlad by mohl skončit jednou provždy. Průměrná doba dožití téměř všude stoupala. A v posledních letech – poprvé v dějinách lidstva – je počet obézních vyšší než počet hladovějících.

A co my? Nikdy jsme se tak dobře neměli. Nikdy jsme necestovali tolik jako těsně před covidem. A do ciziny už jsme nejezdili jako „paštikáři“, jako chudí příbuzní, ale jako celkem bohatí lidé. Zdravotnictví máme skvělé (pokud měříte věci relativně, nikoli absolutně). Radši bych onemocněl v Česku než v Británii nebo Itálii. Máme po Řecku nejvíc bazénů v Evropě – víc než v Německu nebo ve Francii.

A jak na to reagujeme? Spousta lidí žehrá, že Česko je spálená a rozkradená země, a že dříve bylo líp. Je to naprosto neuvěřitelné. I soudní a zkušení lidé zapomněli, co je to výjezdní doložka, kolik schopných lidí muselo manuálně pracovat a kolik našich skvělých odborníků „hlasovalo nohama“. Místo vděčnosti jen reptání a další nároky… K tomu nesmyslné žehrání na „cenzuru“, často od lidí, kteří by, pokud by žili třeba v Rusku, byli za své „protistátní“ řeči dávno zlikvidováni. Jestliže Bůh chtěl svou dobrotivostí přivést lidi k pokání, pak u mnohých neuspěl.

A tak Bůh vyzkoušel obojí. Jak soud, tak dobrotivost. Jak si ve vztahu k Němu stojíš ty?

Netvrdím, že to tak bude, nejsem hlasatel apokalypsy, ale kdyby to, co se děje nyní, bylo počátkem konce, nijak bych se tomu nedivil. I když, aby bylo jasno, bych se z toho nijak neradoval.

Lidská zpupnost dosáhla kosmických rozměrů.

  1. dubna 2022

Válka na Ukrajině – různá srovnání

V jednom z předchozích článků jsem psal, že pokud se nějaký jednotlivec nebo nějaký stát cítí někým ohrožen, nemá právo zasáhnout, dokup podezřelý jednotlivec (nebo stát) skutečně nezaútočí. Nebyl jsem úplně přesný – jeden z čtenářů mě upozornil, že pokud má policie dostatek indicií – například potenciální útočník deklaruje, že se chystá zaútočit, opatří si zbraně apod. – může zasáhnout proti tomu, kdo se nějaký čin chystá spáchat, přestože jej dosud nespáchal.

Jeden z čtenářů vznesl dotaz, zda byla špatná i preventivní šestidenní válka, kterou vedl Izrael se svými sousedy v červnu roku 1967. Je tato situace srovnatelná? Mělo Rusko „právo“ zasáhnout? Nebo jednal neoprávněně Izrael?

Domnívám se, že situace srovnatelná není. Zatímco ruská agrese začala 24. února, válka mezi Izraelem a jeho sousedy nebyla zahájena v červnu 1967, ale 15. května 1948, den po vyhlášení nezávislosti státu Izrael. (A nutno zmínit, že tato válka byla řádně vyhlášena. Ruská válka proti Ukrajině nikoli.)

Tato válka nebyla nikdy ukončena; Izrael byl ve válečném stavu po celou tu dobu. Arabští nepřátelé se netajili tím, že jejich cílem je naprostá anihilace izraelského státu a zahnání Izraelců „do moře“. O určitém, byť částečném ukončení války lze hovořit až po uzavření smluv s Jordánskem a s Egyptem. Tato válka v podstatě trvá dodnes, o čemž nás čas od času znovu přesvědčí rakety vystřelované z Gazy.

„Šestidenní válka“ byla tedy epizodou velké války, trvající v té době již 19 let. Této epizodě předcházel zákaz plavby izraelských lidí Suezským průplavem a uzavření Tiranského průlivu, a tedy i přístupu k jedinému izraelskému přístavu v Rudém moři. Izrael předem avizoval, že uzavření této úžiny bude důvodem k obnovení bojů. Mnozí historici považují toto zablokování Tiranského průlivu za první výstřel šestidenní války.

Lze argumentovat, že válka Ruska proti Ukrajině začala už v roce 2014 obsazením Krymu a podporou povstalců v Doněcké a Luhanské oblasti. Ale i v tomto případě je agresorem Rusko.

Kromě těchto formálních (byť velmi důležitých) skutečností je tu ještě jeden aspekt, který mezi ně nelze zahrnout. Tou je skutečnost, že pokud Izrael prohraje jedinou válku, přestane existovat. Arabské státy mohou prohrát celou řadu válek. Židé jejich obyvatele do moře zahánět nebudou. V tomto smyslu má Izrael skutečně jedinečné postavení. To ho pochopitelně neopravňuje k páchání válečných zločinů. Ty se dějí ve všech válkách a nelze zcela zabránit tomu, aby je páchali i vojáci z té „kladné“ strany. Zabránit tomu nelze, omezit to na minimum lze, nebo se lze o to alespoň snažit.

Druhá otázka: Někteří lidé zpochybňují tvrzení, že NATO je obranná organizace. Důkazem má být bombardování Jugoslávie od 24. března do 10. června 1999.

Zatím všichni mí čtenáři, kteří takto argumentovali, nikdy nezmínili okolnosti a důvody tohoto bombardování. Mělo zabránit genocidě kosovských Albánců. Musíme si uvědomit, že letos uplynulo už 27 let od masakru v bosenské Srebrenici, kde bylo postříleno osm tisíc bezbranných chlapců a mužů, ačkoli v oblasti bylo 560 vojáků OSN. V roce 1999 to byly pouhé čtyři roky. Mnozí Evropané byli traumatizováni skutečností, že tomuto masakru nezabránili. Nadto jeho strůjci čile běhali po svobodě, a dokonce se účastnili srbského politického života a byli mnohými považováni za hrdiny. Lze nesouhlasit, ale nelze se divit evropským politikům, že když došlo k incidentu v Račaku, při němž se zdálo, že hrozí další podobný masakr, rozhodli se zasáhnout. Organizaci NATO přitom nešlo o zisk nějakého území. Šlo o to, aby se předešlo dalším masakrům.

Ano, později vyšlo najevo, že incident v Račaku byl Kosovany „přifouknutý“. Tehdejší představitelé kosovských Albánců byli „vynalézaví“. Nutno ale zmínit jednu důležitou skutečnost: Byl umírněný kosovský politik, vyznávající nenásilí, který se mnoho let snažil s vládou v Bělehradu jednat. Nicméně jugoslávská vláda ho deset let totálně ignorovala. Kosovští radikálové mohli říkat: „Vidíte, po dobrém ničeho nedosáhnete. Musíme na to násilím.“

Ten muž se jmenoval Ibrahim Rugova.

A konečně ještě třetí srovnání, naznačené již v první části. I ukrajinští vojáci někdy páchají válečné zločiny.

Je mi to líto, nesouhlasím s tím, a přesto považuji konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou za černobílý. Podstatný rozdíl je v tom, zda jsou pachatelé těchto zločinů voláni k odpovědnosti (např. v USA, Izraeli, nebo i Češi v Afghánistánu), nebo zda jsou vyznamenáváni. Zvěrstvům ve válce zabránit asi nelze. Lze ale proti nim bojovat a omezit je na minimum. Někteří čtenáři mě zásobují informacemi o zločinech Ukrajinců. Většinou jsou to fejky, ale těžko to s naprostou jistotou rozeznat. Pro mě je důležité, že se o tom píše (jednoznačně kriticky) v našich i ukrajinských médiích. Ve válce o Ukrajinu proti sobě nestojí andělé a démoni. A nutno počítat s tím, že čím déle bude válka trvat, tím bude více válečných zločinů. Doufám, že ukrajinská vláda proti nim nepřestane bojovat. Co se týče Ruska… stačí se podívat, s kým se spojili. Terorista Kadyrov, Wagnerova armáda, osvědčení zabijáci ze Sýrie. Troufnu si předpovědět, že nikdo z nich souzen nebude.

Leda až na tom soudu posledním.

  1. dubna 2022

Otázky kolem Ukrajiny

Dle průzkumů veřejného mínění stojí zhruba 87 procent obyvatel na straně Ukrajiny, pár procent neví, a několik procent stojí na straně putinovského Ruska. Domnívám se, že pokud by se dělal podobný průzkum čistě mezi křesťany, výsledky by se nijak výrazně nelišily. Na začátek se přiznám, že stojím plně na straně Ukrajiny, považuji tento konflikt za černobílý a vidím ho jako boj Davida s Goliášem. To ovšem neznamená, že bych se nezamýšlel nad argumenty těch, kteří to vidí jinak. Přestože situace se nám zdá být „ložená“, měli bychom být schopni své stanovisko obhájit a současně bychom měli jasně a srozumitelně argumentovat.

Ponechávám stranou různé obrázky a videa natočená tou či onou stranou. Současná digitální technologie dokáže „nafejkovat“ prakticky cokoli. Takže i když si myslím, že ukrajinská strana „fejkuje“ mnohem méně než ta ruská, čas od času „fejkuje“ taky, a tak nebudu argumentovat na základě obrázků, které nám ta či ona strana přináší. Soustředím se na to, co se mi jeví jako očividné a těžko zpochybnitelné.

Jako očividné a těžko zpochybnitelné vidím to, že rakety a bomby dopadají na ukrajinská města a nikoli na města Ruské federace. Bojuje se na území Ukrajiny, nikoli na území Ruska. Tvrzení, že Ukrajina napadla Rusko, vidím jako naprosto absurdní. Bylo by to stejné jako tvrdit, že Československo se v roce 1938 chystalo napadnout Německo, nebo že se v roce 1939 chystalo k témuž kroku Polsko. Ukrajinci byli ve všech parametrech několikanásobně slabší než putinovské Rusko a byli si toho vědomi. Tvrzení, že se Ukrajinci chystali napadnout Rusko, vidím jako naprostý nesmysl.

Ale i pokud by se k něčemu takovému chystali, neznamená to dle mého názoru, že by to opravňovalo ruskou akci. Mohu si o někom myslet, že je to násilník, ale nemohu ho preventivně zmlátit, dokud mi nic neudělal. Nemohu na něj zavolat policii s tím, že ten člověk vypadá velmi nesympaticky a asi se k něčemu chystá. Trestat lze dokonaný čin, nikoli předpokládaný úmysl.

„Chápači“ Putina argumentují tím, že Rusko se cítilo ohroženo organizací NATO. NATO by ovšem Rusko nikdy nenapadlo, už jen proto, že by něco takového „neprodalo“ obyvatelstvu členských států. Evropa má zájem na byznysu; je možno ji vinit z hamižnosti, jenže v 21. století se byznysu daří mnohem lépe v dobách mírových než válečných. Mezinárodní korporace lépe vydělávají prachy, když je klid. To soustředění na zisk se nám nemusí líbit (mně se taky nelíbí), nicméně žádná válka v zájmu NATO není.

Ale i kdyby byla, stejně nakonec záleží na tom, „kdo si začal“. Ano, NATO se rozšiřovalo, ale tuto válku nezačalo.

Tu jsme u další výsostně morální otázky. Rusko požaduje, aby se NATO stáhlo za hranice v roce 1997. Jinými slovy, chce, aby se o menších státech rozhodovalo podobně jako na Jaltské konferenci v únoru 1945, kde si velmoci Evropu rozparcelovaly. Nicméně dnes je svět někde jinde. V západní civilizaci panuje všeobecná shoda, že by si jednotlivé státy měly rozhodovat samy o tom, do jakých mezinárodních organizací vstoupí a „s kým budou kamarádit“. Kdyby se třeba Putin dohodl s Bidenem, že nějaký stát bude z NATO vyloučen, byl by to důvod, abychom z NATO vystoupili, protože bychom neměli být součástí organizace, v níž se rozhoduje „o nás bez nás“. Ono to tak patrně nakonec nedopadne, a Ukrajina nebude – přinejmenším na mnoho desetiletí – do NATO přijata, podobně jako do něj nemohlo být přijato Finsko dejme tomu v roce 1965. Je ale snad jasné, že přistoupit na ruský požadavek není z principu možné, protože západ by se musel vzdát principu sebeurčení národů.

A princip sebeurčení národů souvisí s principem sebeurčení (tedy se svobodou) jednotlivce. Pokud velmoci rozhodují o malých státech, je to podobné, jako když v nějaké zemi rozhodují pouze mocní a obyvatel se neptají. Chceme-li hájit osobní svobodu, musíme hájit i právo národů na sebeurčení. Jsou to spojité nádoby.

Rusko zkrátka žije mentálně někde úplně jinde. Naši „chápači Putina“ se zde těší velké svobodě slova – jinak bych nedostával denně několik jejich pamfletů. Kdyby žili v Rusku a šířili by různé negativní materiály o Rusku, už by s nimi dávno zatočili. Proto mi připadá obzvlášť kuriózní, že Putina hájí i někteří evangelikální křesťané, protože situace evangelikálích křesťanů v Rusku je stále prekérnější. Někteří pastoři byli dokonce zabiti, jiní byli zmláceni a jejich sbory byly rozprášeny.

Konečně zmíním ještě jednu z morálních otázek. Několik lidí se ptalo, zda je možno modlit se za Putinovu smrt. Nebudu na tuto otázku odpovídat kategoricky, protože nežiju na Ukrajině, Rusové mi nerozbombardovali dům a nezabili dítě. Pokud někdo něco takového prožil, nebudu soudit, zač se modlí. Ale za sebe doporučuji, abychom se modlili za to, aby byl odstraněn (třeba penzionován) a aby na jeho místo nedosedl někdo ještě horší. A současně je možno modlit se za jeho obrácení. Ano, vím, že to zní téměř šíleně, ale jsem přesvědčen, že dokud člověk dýchá, může se k Bohu obrátit. Jistě, je to velmi nepravděpodobné, ale domnívám se, že ne zcela nemožné.

Znám jednu Ukrajinku, chodila k nám na skupinku. Byla to architektka, ale v Praze se živila jako uklízečka ve vojenské nemocnici. Občas mluvila s pacienty o Bohu. A jednou mluvila s bývalým komunistickým generálem, který měl před sebou pár dnů života. Byl to člověk, z nějž šel strach. Bály se ho i zdravotní sestry. Nicméně i tento člověk po službě oné drobné Ukrajinky přijal Pána. Někdy se zázraky dějí. Pochopitelně, modlím se především za Ukrajinu. Za její vítězství, jakkoli je nepravděpodobné, za její obnovu, za probuzení ukrajinského národa.

  1. března 2022

Otázky, které řešíme

Už několik lidí se mě ptalo, jestli se křesťan může modlit, aby někdo umřel. Ano, hned mi bylo jasné, že myslí na Vladimíra Putina. Sám jsem se za jeho smrt nemodlil, a musím se přiznat, že jsem tu otázku vlastně neměl promyšlenou. Čtu teď sedmisetstránkový životopis Dietricha Bonhoeffera, luterského faráře a teologa, který se účastnil příprav na atentát na Hitlera, byl zatčen a v dubnu roku 1945 popraven. Nedlouho před smrtí napsal mou milovanou píseň Moc předivná nás tiše obestírá. Vždycky jsem ho obdivoval, takže bych v tom měl mít jasno… Co druhý den si volám se svým přítelem ukrajinským pastorem. Spojení s ním zatím funguje, v neděli jsme dokonce v rámci bohoslužeb udělali malou videokonferenci, aby naši lidé viděli jej a jeho manželku a oni viděli nás, kdo se za ně modlíme a kdo se je snažíme podporovat. V jednom rozhovoru jsem se ho zeptal, jak to vidí on. Může se modlit za smrt Putina? On je v tom naprosto jednoznačný.

Možná někoho hrozně naštvu, ale já se modlím, aby se Putin obrátil. Motivuje mě k tomu příběh posledních měsíců několika nacistických zločinců, kteří čekali v Norimberku na soud. Sloužil jim pastor H. F. Gerecke, který sám přišel ve válce o dva syny. Patnáct z nich přijalo Ježíše a činilo pokání. Někteří z nich byli popraveni (Wilhelm Frick, říšský protektor Protektorátu Čechy a Morava, Fritz Sauckel, generální pověřenec nad nucenými pracemi, Wilhelm Keitel, říšský maršál, a Joachim von Ribbentrop, ministr zahraničí). Další z obrácených byli odsouzeni k trestům vězení.

Dokážeme si představit, že se jednou setkáme s těmito válečnými zločinci ve velikém zástupu lidí oslavujících Boha?

A je správné, že tito novopečení křesťané byli popraveni? Jsem přesvědčen, že ano. Jedna věc je náš duchovní život, jiná věc je, jsme-li voláni k zodpovědnosti za své činy v tomto světě. Když někomu ukradnu milion a pak se obrátím, pak mé obrácení nemůže bránit tomu, abych byl světskou spravedlností potrestán. To, že chci milion vrátit, je jen polehčující okolnost.

Ale kdybych byl v situaci Bonhoefferově, asi bych se zachoval stejné. Tedy aspoň doufám, že bych nebyl příliš zbabělý.

Bylo mi hodně odpuštěno. Činil jsem pokání, a měl jsem z čeho. Byl jsem svévolník, posměvač a hříšník. To, že Ježíš zemřel za mé hříchy a že mi Bůh odpustil, je moje jediná naděje. Ano, jsou lidé, kteří mi neodpustili. (Zajímavé je, že jsou to někdy lidé, kterým jsem nikdy nijak neublížil.) Nevěří, že pokání je míněno upřímně a že „stačí“. Nebo nevěří, že odpouštět je správné.

Tím se dostávám k další otázce: k omluvě prezidenta Zemana. Když měl svůj krátký projev po začátku války na Ukrajině, byl jsem na procházce a měl jsem ho na sluchátkách. Když skončil, měl jsem slzy v očích. On dokázal říci „mýlil jsem se“ a „omlouvám se“! V to už jsem ani nedoufal. A tak mě mrzí, že spousta lidí říká a píše, že to nestačí, že je to příliš málo příliš pozdě, a že ho to nezbavuje odpovědnosti za jeho dřívější proputinovské postoje.

Kdybych byl jeho zpovědníkem, asi bych mu poradil, aby rezignoval. Nicméně přiznám se, že mám větší obavy z lidí, kteří jeho pokání zpochybňují. Člověk, která sám pokání činil, má otevřené srdce pro ty, kteří ho činí také.

V předminulém článku jsem napsal, že současná krize zatím z nás Čechů „vytáhla“ to lepší. Mnozí – psychologové i politici – varují, že nadšené pomáhání běžencům nevydrží dlouho a nastanou problémy. Lidsky viděno se to dá předpokládat, ale nesmyslím si, že je takový vývoj nevyhnutelný. Taky jsem se přihlásil, že někoho ubytuji, ačkoli se mi vůbec nechce. Přijdu tím o své pohodlí, ať už mi nadělí kohokoli. A co když to bude někdo protivný? Nebo s nevychovaným dítětem? Ale nějak bych nedokázal žít s pocitem, že statisíce lidí mrzne někde na hranicích, a já si doma hovím. Mé horší já se ozývá: „Hele, už sis to odpracoval s Iráčany a Pákistánci, dej už si pokoj! To sis neužil dost kritiky?“ Ale pak si zase vzpomenu na to, co se děje, a nedá mi to.

Pokud skutečně dojde k vyhasnutí ochoty pomáhat, měli bychom my křesťané jít příkladem. Neměli bychom vyhasnout. Vždyť naším Pánem je Ježíš, nehasnoucí Slunce spravedlnosti. (Promiňte mi mou patetičnost; opravdu si myslím, že teď je čas na patetičnost a ne na cynismus.)

A ještě z jednoho dalšího soudku. I nyní mě někteří lidé zahrnují proputinovskou propagandou. A říkají: „Nevěř mainstreamu!“ Odpovídám: Já mainstream vlastně nepotřebuji. Což Putin neříkal, že na Krym nikoho nevyslal? A což o měsíc později ty „zelené mužíčky“ nevyznamenal? A což nyní neříkal, že Západ se zesměšňuje, když mluví o hrozící invazi? Že jsou to jenom vojenská cvičení? A vzápětí Ukrajinu napadl. A americké tajné služby byly zpochybňovány: Což nelhaly ohledně zbraní hromadného ničení v Iráku? A to jim teď věříš? Nu, já jsem „nevěřil“, ale současně jsem si nemyslel opak. A hele, americké tajné služby měly pravdu! Ne, mě žádná „mainstreamová propaganda“ nemusí zpracovávat. Stačí poslouchat Putina – a brát ho vážně.

Pamatujme na tuto pravdu: „Nezáleží tolik na okolnostech, které prožíváš, záleží víc na tom, jak na tyto okolnosti reaguješ.“

  1. března 2022

 

 

Důležité ukrajinské vítězství

Mnozí lidé jsou smutní a zmatení. Někteří jsou naštvaní. A na všechny tyto emoce mají plné právo. Já však – kromě různých negativních pocitů – prožívám i určité povznesení, ne-li přímo radost.

Obávám se, že Ukrajina nakonec podlehne. A že tam nastane „normalizace“, ovšem mnohem horší a brutálnější než ta, kterou jsme zakoušeli po prohraném „Pražském jaru“. Z čeho tedy ty pozitivní pocity?

Předně z toho, že Ukrajinci bojují. Věřím, že je vede touha po svobodě. Dnes už pátý den čelí zhruba osminásobné přesile ve všech parametrech – v některých ještě větší, např. v počtu letadel. Úspěch je již to, že dosud bojují.

Za druhé je tu téměř zázrak – prezident Zelenskij. Původně komik, zvolený asi proto, že si Ukrajinci zoufali nad svou politickou scénou. A podle všeho Zelenskij hrubě podcenil Putinovy záměry. Nicméně tento člověk, od kterého málokdo něco čekal, se v dané situaci proměnil. Když mu Američané nabízeli, že ho dostanou z Ukrajiny do bezpečí, lakonicky odpověděl: „Potřebuji munici, ne odvoz!“ Domnívám se, že ať už to dopadne jakkoli, tento výrok vstoupí do dějin, podobně jako třeba Churchillova slova v britském parlamentu po mnichovské dohodě: „Volili jsme mezi hanbou a válkou. Zvolili jsme hanbu a budeme mít válku.“ Když prezident Zelenskij oslovil přes videohovor západní politiky, poznamenal: „Dnes mě možná naposledy vidíte živého.“ Bylo to bez patosu. Bez hysterie. Prostě ví, a my to víme taky, že brzy může zahynout. Zatím ale žije (doufám, že to bude platit, až budete číst tento článek) a jeho vystupování je jistě velkým povzbuzením pro všechny Ukrajince, odhodlané bojovat za svou svobodu.

Člověku maně přichází na mysl srovnání se srpnem 1968. Vedení naší země bylo odvlečeno do Moskvy, ale první týden okupace byla v zemi slavnostní nálada. Jenže jsme neměli takové vůdce, jako má teď Ukrajina. Prezident Svoboda neřekl: „Jsme okupováni,“ ale „Nastala nepřehledná situace“. Nastala? Sama od sebe? A co bylo nepřehledného?

Všichni odvlečení politici se nakonec Moskvě podvolili. Kromě čestné výjimky – Františka Kriegela. Čest jeho památce!

Za zradu našich elit se nám dostalo relativně dobrého zacházení. Nekonaly se politické monstrprocesy. Mohli jsme pěstovat gulášový socialismus. Nicméně vládla beznaděj.

Ukrajinci zvolili jinou cestu. Pokud prohrají, bude se popravovat. Ale svým hrdinným odporem prokázali, že skutečnou jsou národem. Nikoli jen ocáskem Ruska. Mnozí už za to zaplatili životem, další ještě zaplatí.

Má povznesená nálada má ovšem ještě další důvod. Ten leží na západ od ukrajinské hranice. Srovnával jsem současnou situaci s naším osmašedesátým. Tehdy dějiny tak nějak „vytáhly“ z lidí to nejlepší. Totéž prožívám já nyní, když vidím obrovskou solidaritu a obětavost Poláků, Čechů, Slováků, a dokonce i Rumunů. Lidé jsou ochotni skutečných obětí – nabízejí domy, byty, potraviny, lékařskou péči – vše potřebné.

Pokud Ukrajinci prohrají, zůstanou tady s námi, a přijdou ještě další. Změní se demografická skladba našeho obyvatelstva. Přiznám se, že mi to vůbec nevadí.

Pokud Ukrajinci prohrají, krysy opět vylezou – na Ukrajině i u nás. U nás po roce 1969 taky vylezly. Až jsme se nestačili divit. Znovu se bude ukazovat, kdo je kdo.

Málo se ví o „církevním“ rozměru současného konfliktu. Já jsem se až poměrně nedávno dověděl, že na zabraných územích tzv. luhanské a doněcké republiky bylo povražděno několik evangelikálních a letničních pastorů. Na tomto území bylo několik opravdu velikých sborů s více než tisíci členy. Ty všechny byly zrušeny a zabrány současnou mocí. Zvlášť krutě si počínala tzv. Ruská pravoslavná armáda – vyloženě fašistické uskupení, čítající jen asi dvě stovky členů. Pokud Putin vyhraje, tipnu si, že bude zrušen před pár lety zřízený kyjevský patriarchát a pravoslavná církev bude znovu podřízena moskevskému patriarchátu, který je plně ve vleku Putina (pokud to není obráceně a Putin není ve vleku patriarchy). Řeckokatolíkům, římským katolíkům ani evangelikálům se nepovede dobře.

Všechno může dopadnout zle. Nicméně přesto vidím mnoho povzbudivého. Jsem vděčný za všechny modlitební iniciativy. Jsem vděčný za pomoc, kterou křesťané nabízejí. A pamatujme: I kdyby to dopadlo zle, je to jen do času. Máme věčnou naději. Doufám, že Putin nevyhraje, ale na tom náš život ani nevisí, ani nestojí. Pro nás křesťany budou Ukrajinci spíše posilou než problémem. A současné události možná mnoho našich obyvatel přimějí, aby se ptali po smyslu svého života… a tedy i po Bohu, bez kterého ten smysl nenajdeme.

Dan Drápal

  1. března 2022