Ach, ty hejty…

Posted on by Dan Drápal

V časopisu Echo jsem se dočetl: „‚Blokovat nenávist je legitimní‘, hřímalo video české Strany zelených před tradičním Pochodem pro život, jenž minulou neděli prošel Prahou.“ (Echo 17/2026, str. 40.) Když jsem se nad tím zamyslel, zjistil jsem, že vlastně souhlasím. Ano, blokovat nenávist je legitimní.

Proč tedy stojím na opačné straně barikády? Říká se, že ďábel bývá skryt v detailu. Proč se se zelenými nemohu shodnout?

Zde je neshoda přímo zakomponována ve významu slov. Konkrétně, pokud jde o toto heslo, v obsahu slov „blokovat“ a „nenávist“. Začnu od toho druhého.

V dvojkové soustavě, jak se uplatňuje v kybernetice, jsou jen dvě číslice – jednička a nula. Často slýcháme, že politické strany se radikalizují a opouštějí střed, zatímco levice a pravice jsou stále extrémnější. To má zřejmě vliv na to, jaká slova volíme ve veřejné debatě. Kybernetika zná jen nuly a jedničky, krajní pozice, ať už jde o levici nebo o pravici, znají jen bezvýhradný souhlas nebo nenávist. Pokud veřejné debatě vnutíme tyto krajní póly, mezi nimiž musíme volit, pak ji můžeme uzavřít hned na samotném počátku. Mezi bezvýhradným přijetím a totálním odmítnutím je celá řada postojů a pocitů, jako je třeba váhavé přitakání, nesouhlas, ovšem bez jakékoli nenávisti, lítost, nebo třeba snaha pochopit druhou stranu, či naopak ji za každou cenu umlčet.

Jsem už starý člověk a jsem si téměř jist, že není nikdo, koho bych nenáviděl. Jistě, s řadou lidí nesouhlasím, některé z nich považuji za nebezpečné, za to jiné za hloupé. Mnozí z opačného tábora jsou na tom možná hodně podobně. Patrně existuje hodně lidí, kteří jsou plni skutečné nenávisti. Ti pak mají radost z toho, když mohou někomu působit utrpení. Ti ale do veřejné debaty nevstupují.

Tím se dostávám k onomu druhému (či vlastně prvnímu) slovu, a sice „blokovat“. Blokovat nenávist je jistě správné, pokud mám co do činění s teroristou. Odpůrci Pochodu pro život nebo Aliance pro rodinu ovšem dostatečně prokázali, jak onomu „blokování“ rozumí. Chtějí své oponenty zakázat a umlčet. O nějaký smysluplný dialog nestojí.

V čem dělají odpůrci dialogu chybu? Domnívají se, že proti nenávisti je možno bojovat zase jen nenávistí. Proto vás potřebují převést do své dvojkové soustavy. Proto se snaží sami sebe i druhé přesvědčit, že jste to vy, kdo je motivován nenávistí.

Jsem už starý konzervativec, a tak je mi jedno, že se teď ztrapním. Chci se teď přihlásit k heslu Václava Havla „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“ Ano, já tomu skutečně věřím. Jen vím, že na této straně nebe to nebude. Přesto o to musíme neustále usilovat. Milujme pravdu a snažme se milovat své nepřátele (jistě, málokdo tomu věří, ale ono to opravdu jde, a bývá to krásné dobrodružství). Nenávist neporazíte nenávistí. Křivdu neodčiníte další křivdou.

Nenechte si vnutit ono binární vidění světa. A pamatujte, že vykřikovat hesla a urážet jinověrce sice lidem může přinést dočasnou úlevu, ale je to, jak se krásně vyjádřil jeden můj přítel, „optimalizace cesty k cíli nevedoucí“.

27. dubna 2026

Do třetího a čtvrtého pokolení

Posted on by Dan Drápal

Tento obrat jsem našel v Starém zákoně čtyřikrát, z toho dvakrát v Desateru. Píše se tam, že Bůh stíhá vinu otců na synech, což se zdá být v rozporu s jiným ustanovením mojžíšovského zákoníku, podle kterého nemají být synové trestáni za hříchy otců.

​Myslím, že vím, proč to tak je. Děti nenesou osobní vinu za hříchy předků, nicméně velmi často nesou jejich následky. Mohl to Bůh udělat jinak? Jistěže mohl. Jenže pak by každý člověk byl izolovaným atomem. Nemohl by od otců převzít nic špatného – ale nemohl by ani předat svým dětem něco dobrého. Bůh nás stvořil do jisté míry závislými jedni na druhých, ať už jde o příbuzné v rodině, sousedy v obci, členy církve nebo občany země. Každý z nás má jinou míru odpovědnosti i autority. Není pravda, co mnozí říkají, že „stejně nic nezmůžeš“. Za své blízké neseš větší odpovědnost, ale také je můžeš více ovlivnit.

​V tomto článku se chci zaměřit na otázku pozitivního a negativního dědictví na úrovni národa či státu. Vede mne k tomu skutečnost, že někteří lidé tvrdí, že by třeba měli platit jakési reparace černochům za to, že je zotročovali. Někteří lidé dokonce tvrdí, že lékem na nespravedlivou diskriminaci je diskriminace v opačném gardu. Tyto zrůdné myšlenky vedou k tomu, že rasismus je nyní podstatně silnější než byl před dvaceti či třiceti lety. Rasismus je nesporně hříšný a my bychom měli usilovat o to, aby se mu vůbec nedařilo. Nicméně jsem přesvědčen, že Bůh po mně nechce, abych cítil nějakou zodpovědnost za hříchy spáchané mými předky v 19. století nebo ještě dříve. Nemohu přijmout myšlenku, že nesu osobní odpovědnost – a tedy že mohu být pokutován – za něco, co jsem nemohl nijak ovlivnit.

​Anglikánská církev se prý rozhodla „obětem rasismu“ vyplatit miliardu liber jakožto reparace za újmy způsobeno otroctvím.

​Přitom právě Velká Británie jako první země zrušila otroctví a pak nasadila do boje proti otrokářství své námořnictvo. Řada britských námořníků položila v boji proti otrokářství své životy. Velkou Británii stál tento boj nemalé peníze.

​Jsem zvědav, komu budou tyto reparace vypláceny. My neneseme vinu za hříchy svých předků, a lidé tmavé pleti, potomci otroků, nemají žádný legitimní nárok na tyto reparace.

​Někteří lidé žili v Anglii v první polovině 19. století v podmínkách srovnatelně špatných jako otroci, a někteří bývalí otroci se po zrušení otroctví docela vypracovali. A tak by se mohlo stát, že potomci chudáků budou platit potomkům zbohatlíků. Ano, vím, „bílým“ se celkově vedlo podstatně lépe, ale uvedené srovnání má reálný základ. Nespravedlnost nelze vymýtit novou nespravedlností.

​Dlužno ovšem dodat, že anglikánská církev nepočítá s tím, že by se restituce platili jednotlivcům. Zřídila fond ve výši cca 100 milionů liber, z nějž mají být financovány vybrané vzdělávací a podpůrné projekty snižující různé nerovnosti.

​Právě i zde by se mohl uplatnit princip „do třetího a čtvrtého pokolení“. Dokážu si představit pokus o nápravu křivd, sahající tři, maximálně čtyři generace nazpět. Jestli si dobře vzpomínám, restituční zákon přijatý po sametové revoluci obsahoval formulaci „pokus o nápravu některýchmajetkových křivd“ nebo tak nějak. Zákonodárci si byli vědomi, že náprava křivd bude jen částečná.

​Jsem přesvědčen, že ani státy by mezi sebou neměly vznášet nároky na restituce za události, které se odehrály před třemi či čtyřmi generacemi. Proto si myslím, že polská vláda by neměla požadovat po Německu další reparace, mimo jiné i proto, že už nějaké smlouvy byly mezitím mezi těmito dvěma státy uzavřeny. Podobně je trapné, že slovenský premiér Fico chce vůči Maďarům uplatňovat poválečné Benešovy dekrety. Ty by mohly být uplatněny jen na základě složitých právnických konstrukcí. Už sám tento nápad vyvolává zlou krev a mohl by výrazně zkomplikovat vztahy mezi státy Visegrádské čtyřky.

​U nás je tento princip aktuální ve vztahu k sudetským Němcům. Otázka restitucí, reparací či navrácení ukradeného majetku je pro některé lidi stále živá – to se už projevilo a ještě se to silně projeví o Letnicích, kdy se bude konat sjezdsudetoněmeckého landsmannschaftu poprvé na české půdě, konkrétně  v Brně. Představitel landsmannschaftu BerndPosselt se Čechům za Němce omluvil a landsmannschaft se jakýchkoli nároků výslovně zřekl – stejně jako již dříve německá vláda. Přátelé, už je tu třetí i čtvrtá generace. Je čas se smířit.

​Odpustit můžete jednostranně a na dálku. Chceme-li ale prožít skutečné smíření, potřebujeme se podívat jeden druhému do očí. Někteří z nás k tomu budou mít o Letnicích příležitost.

14. dubna 2026

Mějme se na pozoru

Posted on by Dan Drápal

Nepodařilo se mi zjistit, kdo s tím návrhem vlastně přišel. Nicméně odborníci na zemědělství a zejména zemědělci hospodařící na velkých pronajatých plochách diskutují o tom, zda by měli mít ti, kdo na těchto polích hospodaří, předkupní právo.

Je za tím svůdná socialistická a komunistická myšlenka, která je variantou téhož principu v jiné oblasti: „Stroje patří těm, kdo na nich pracují.“

​Proč na svých polích nepracují ti, kdo je vlastní? Bylo by to přece logické!

​Vysvětlení leží v minulosti: V Československu byla pod komunistickou vládou provedena „kolektivizace zemědělství“. Byla to vlastně maskovaná krádež, o čemž svědčila skutečnost, že probíhala často násilně.

​V rámci restitucí došlo i na vracení jak polí a luk, tak někdy i zařízení a nemovitostí a dokonce i zvířat původním vlastníkům nebo jejich dědicům. Byla to nesmírně složitá operace, a je s podivem, že se celkem zdařila.

​Část restituentů začala pracovat na vracených statcích. Mnozí ale byli již příliš staří a na nový začátek se necítili. Jiní již dávno pracovali v jiných oborech a návrat do doby před kolektivizací pro ně z nejrůznějších důvodů nepřipadal v úvahu. Co tedy s polnostmi, které měly staronového vlastníka, ale ti přitom na nich pracovat nemohli nebo nechtěli? Nasnadě bylo logické řešení: Pronajmeme půdu těm, kdo na ní pracovat mohou a chtějí. Výsledkem je stav, který je v Evropě ojedinělý.

Mnohá družstva se přeměnila v podnikatelské subjekty, které nyní pracují na obrovských plochách. Rodinné farmy mají v českých podmínkách často výměru přibližně mezi 20 až 100 hektary, přičemž menší rodinné hospodářství se běžně pohybuje kolem 30 až 70 hektary. Na druhé straně velké zemědělské společnosti hospodaří zpravidla na stovkách až tisících hektarů půdy. Není výjimkou podnik o velikosti 800 až 1500 hektarů, někdy i více. Jen malé procento velkých podniků přitom obhospodařuje značnou část zemědělské půdy v České republice.

​A nyní se diskutuje o tom, že pokud by nějaký vlastník chtěl svou polnost prodat, měl by předkupní právo mít ten subjekt, který na jeho polnostech hospodaří.

​Určitou logiku by to mělo, ale když se nad touto otázkou jen trochu zamyslíme, poměrně rychle musíme dojít k závěru, že takový zákon by vlastně zbavil vlastníky jejich majetku, a tudíž by – pro drsné porušení vlastnických práv – byl protiústavní.

​Jenže… Jenže zemědělská lobby má u nás obrovskou sílu. Vlastníci ve sporu s nájemci zpravidla tahají za kratší konec. Kdyby onen plánovaný zákon prošel, měl by vlastník jen dvě možnosti: Buď neprodat, nebo přistoupit na cenu určenou nájemcem. Důsledkem by patrně bylo, že beztak obří zemědělské kolosy by se ještě zvětšily a docházelo by jen k další koncentraci majetku v rukou několika oligarchů. Kdo by na tom asi nejvíce vydělal? Hádejte, smíte třikrát.

​Doufám, že si všichni zúčastnění uvědomí, co by to znamenalo. V jedné věci by záleželo na znění zákona: Pokud by to dikce zákona dovolila, mohla by značná část zemědělské půdy skončit v majetku velkých zahraničních společností.

​Konkrétní znění zákona patrně ještě není na světě. Doufám, že tento návrh se do Parlamentu ani nedostane. A pokud ano, že bude zamítnut. Zásah do vlastnických práv je velmi vážný a nebezpečný. Proto tuto záležitost pozorně sledujme.

17. března 2026

Írán a atomové zbraně

Posted on by Dan Drápal

Existence atomových zbraní snižuje nebezpečí vypuknutí velké války.

Už slyším rozčilené námitky: „Jak můžeš něco takového napsat? To si říkáš křesťan?“

Bráním se: Já přece nepíšu o světě, jaký by se mi líbil. Byl bych raději, kdyby lidé žádné atomové – a ostatně jakékoli jiné – zbraně nikdy nevyrobili. Nicméně žijeme v padlém světě a chtě nechtě přemýšlíme o tom, co se ve světě děje, a přemýšlíme i o tom, zda by bylo možno udělat svět o něco bezpečnějším.

Jak tedy existence atomových zbraní snižuje nebezpečí války?

Atomové zbraně byly reálně použity jen jednou, a je možné (i když nikoli pravděpodobné), že už nikdy znovu použity nebudou. Proč si je tedy státy pořizují? Proto, že se cítí bezpečněji. A právem.

Na Severní Koreu, která má atomové zbraně, si netroufne ani Trump.

Dva rivalové, Indie a Pákistán, si oba pořídili atomovky, aby se navzájem drželi v šachu. Kdyby je neměli, určitě by po získání nezávislosti v roce 1947 spolu svedli jednu či více opravdu velkých a zničujících válek. Nepřátelství mezi těmito státy trvá, ale skutečnou válku nevedly. Jen přestřelky na hranicích, případně nějaké teroristické útoky ve vnitrozemí.

Izrael nepřiznává, že atomovku má, ale všichni s tím počítají. Kdyby s tím nepřátelé Izraele nepočítali, dávno by izraelský stát zlikvidovali.

Některé státy výrobu atomových zbraní zvažovaly, ale pak se rozhodly proti. Jedním z těchto států byla Jihoafrická unie. Po změně režimu nová vláda usoudila, že tyto zbraně nepotřebují. Nepřátele v regionu by snadno porazili konvenčními zbraněmi. A atomovka by byla zbytečně drahá.

Snahy získat atomovku odpískal i libyjský diktátor Muammar Kaddáfí. Dopadl velmi špatně. Zahynul – a Libye je dodnes rozvráceným státem.

Atomových zbraní se zřekla i Ukrajina – na základě Budapešťského memoranda z roku 1994 je odevzdala Ruské federaci. Jak to dopadlo, všichni víme. Kdyby si je nechala, Putin by Ukrajinu nenapadl. Můžeme si být jisti, že po ukrajinské zkušenosti už žádná vláda podobnou chybu neudělá.

V osmdesátých letech minulého století měl západ namále. Mladí lidé volali po jaderném odzbrojení a zpívali spolu s Beatles: „All we are saying, give peace a chance“. Ale zpívali to jen na jedné straně železné opony. Kdyby tehdy na západě zvítězili zastánci jednostranného atomového odzbrojení, dopadl by západ jako Ukrajina.

Nyní se dostávám k jádru toho, co chci říci: Všechny státy, které si opatřily atomovku, tak činily s vědomím, že ji patrně nikdy nepoužijí. Opatřily si ji, aby potenciálního agresora odstrašily.

Je však jeden stát, který se snaží opatřit si atomovku, aby ji skutečně použil. Tím státem je Írán.

Proč je Írán tak odlišný? Je za tím něco, co je tak cizí západním, ale i východním intelektuálům, že si to nedokáží vůbec představit. Je za tím přesvědčení, že až se svět ponoří do celosvětového chaosu, přijde spasitel, mahdí, nesmrtelný imám. Spasitele očekávají jak sunnité, tak šíité, ale u šíitů hraje toto očekávání větší roli. A ne všichni šíité jsou přesvědčeni, že lidé by měli aktivně usilovat o chaos a války. Radikálové jsou možná v menšině. Nicméně patří mezi ně bývalý prezident Mahmúd Ahmadínedžád. A patřil mezi ně jak Chomejní, tak Chameneí.

Izraelské i americké služby tyto věci vědí, proto jim jde tolik o to, aby Írán atomovku nezískal. Porušují přitom Izraelci a Američané mezinárodní právo? Nepochybně. Mezinárodní právo nepočítá s tím, že nějaký národ či stát bude chtít zničit celou civilizaci. Íránská vládnoucí garnitura se svými plány nijak netají.

My si motivaci těchto lidí nedokážeme představit. Pro západního člověka je důležité, aby žil v pohodě a blahobytu. O nějakém posledním soudu či životě po smrti neuvažuje. A nedokáže si představit, že tito lidé mají zcela jinou motivaci. Slýcháme, že představitelé Hamásu nechávají trpět ubohé obyvatele Gazy a sami si užívají bohatství v katarských špičkových hotelech.

Ano, užívají. Ale to neznamená, že by to byla jejich motivace. Oni opravdu věří, že jako mučedníci půjdou do nebe. Na počtu mrtvých nezáleží; proto íránští gardisté při nedávných protestech v Íránu neváhali povraždit na třicet tisíc vlastních spoluobčanů.

My křesťané máme jiný příběh. Také věříme v poslední soud a očekáváme radikální změnu. Víme ale, že kvůli tomu nemusí umírat tisíce lidí. Stačilo, aby zemřel jediný člověk, Kristus Ježíš. On zemřel, aby přinesl pokoj těm, kdo v něho věří. A nepotřebuje k tomu ani atomovku, ani konvenční zbraně.

4. března 2026

Má se církev ozvat?

Posted on by Dan Drápal

Před několika dny jsem dostal tuto prosbu: „Prosím o odpověď, jestli Církev v ČR vydá stanovisko k současnému jednání Babišovy vlády a ministra Macinky? Prosím o moudrost slov ve vyjádření stanoviska, aby nedošlo v ČR k občanské válce.“ Je to jen jedna z proseb či dotazů na toto téma. A rovnou musím říci, že dostávám i reakce ze zcela opačného úhlu pohledu.

​Odpověděl jsem rovnou, že nemohu mluvit za církev, na to nemám mandát. Mohu mluvit pouze za sebe – a slíbil jsem tento článek. Nicméně doufám, že „církev“ (tazatel nesdělil, zda má na mysli nějakou konkrétní denominaci) žádné takové stanovisko nevydá.

​Společnost je rozdělená, a církev je rozdělená taky. A rozdělené jsou i rodiny. Co se mé rodiny týče, tak bych neřekl, že je rozdělená. Máme ale diametrálně odlišné názory. Pokud mluvím o svých dětech a jejich partnerech či partnerkách, pak konstatuji, že jsou zastoupeny oba krajní póly. Ale přesto jsme schopni pěstovat vztahy a nenechat se od sebe izolovat. To od každého účastníka vyžaduje značnou zdrženlivost.

​Mnohé rodiny to nezvládají. Já o tom nepíšu proto, abych kohokoli přesvědčil, že naše rodina je lepší než ostatní. Jestli jsem si něčím naprosto jist, tak je to to, že se máme navzájem milovat a snažit se druhého pochopit z té lepší stránky. A myslím si, že tak by to mělo být i v církvi.

​Máme být misijní. To obecně víme. A co když uvěří někdo, kdo má zcela opačné politické názory než já? Budu po něm chtít, aby, než se dá pokřtít, se distancoval od Babiše nebo od Hřiba? Od Turka nebo od Bartoše?

​Církev je tu pro levici i pro pravici. Znamená to ale, že je jedno, jaké má křesťan politické názory? Domnívám se, že určité hranice tu jsou a musíme na nich trvat.

​Nemohl bych hlasovat pro pana Turka, a zdůvodním, proč. Nejprve ale zmíním něco, co vidím jako důležité. My starší máme proti mladým politikům jednu velkou výhodu: Nepoužívali jsme nové technologie a tudíž jsme za sebou nemohli nechat jakoukoli „digitální stopu“. Kdybyste se mohli někde dočíst co jsem si myslel, když mi bylo osmnáct, možná byste mě považovali za ztracený případ. Proto se přimlouvám, abychom proti komukoli nepoužívali jako argument něco, co říkal v šestnácti letech, nebo dokonce to, co si myslel jehotáta. To, co řekli před dvacátým rokem života, nechť je, jak říkají Američané, „null and void“.

​Zpět k tomu Turkovi. Nelíbí se mi, že jel na dálnici dvěstědvacítkou. Považoval bych to za nerozum a za hřích – to víte, pastor se ve mně nezapře. Ale nebyla-li by jiná volba, přenesl bych se přes to. Ale on pak zapíral a lhal. Vidím v tom lhostejnost vůči pravdě a nadto zbabělost. Proto u mě skončil – dokud nebude činit upřímné pokání. Politik musí žít tak, abyste jeho morálku mohli doporučit kterémukoli občanovi.

​A teď z opačného soudku: Nemohl bych volit Piráty, protože znemožnili Pochod pro rodinu. Mám důvodné podezření, že kdyby mohli, zakázali by Alianci pro rodinu a podobné organizace. Ale ještě víc mne hněte jejich tvrzení, že Alianci pro rodinu platí Rusko. To považuji za vědomou lež a stejné pohrdání pravdou, jak to vidím u Turka.

​Některé z mých dětí patrně Piráty volit budou. Je to snad důvod přerušit styky? V některých rodinách se tak stalo. Ale to nepochybně není Ježíšovo řešení.

​Mluvíme a píšeme o rozdělené společnosti a jaksi automaticky předpokládáme, že rozdělení je špatné. Věc je ale složitější. Kdysi jsem připravil vyučování nazvané „Napětí, která nesmíme zrušit“. V něm jsem se snažil vysvětlit, že ve vedení církve vždy bude určité napětí například mezi evangelizací a pastorací.  Pastoři dobře znají názor „proč bychom měli evangelizovat, když máme tolik problémů“. A stejně tak znají názor „proč se pořád hrabat sami v sobě, když tolik lidí neslyšelo evangelium“. Pokud zvítězí jedna nebo druhá strana, nakonec se nebude ani evangelizovat, ani pastorovat. A je to jedno, která.

​V našem osobním životě i ve společnosti je to podobné. Jak je tomu v osobním životě, nyní rozebírat nebudu – soustředím se na napětí ve společnosti. Klasickým příkladem je napětí mezi ochranou životního prostředí a rozvojem průmyslu. To napětí tu bude vždycky, a v zásadě to není špatně. Jde ale o to, aby šlo o skutečné vyvažování, nikoli zadupání do země. Ministr životního prostředí tu není od toho, aby „dýchal za český průmysl“. Od toho máme ministra průmyslu a obchodu. A naopak.

​Proto mám určitou nedůvěru k tzv. catch-all parties, tj. ke stranám, které jsou zde „pro všechny“. V této věci bych dokonce dal za pravdu Václavu Klausovi před Václavem Havlem. Heslo „strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny“ je sice líbivé, ale ve skutečnosti vyjadřuje nepochopení, v čem demokratická politika spočívá. Pamatujme na to, že demokracie, to jsou z devadesáti procent procedury a pravidla. Napětí mezi různými zájmy neodstraníme – jde ale o to, aby všichni hráli podle pravidel. Pak se budou muset nějak dohodnout. Obstrukce vedoucí k tomu, že poslanci zasedají 72 hodin nepřetržitě a žvaní nesmysly, je známkou krize demokratických pravidel.

​A co s tím má co do činění církev? Má učit lidi, aby hráli podle pravidel. Aby hledali řešení, nikoli aby se předháněli, kdo druhou stranu lépe zesměšní nějakou peprnou urážkou.

​Jistě, neschopný politik, který se chová mravně a nikdy nelže, je pořád neschopný politik. Bohužel. Křesťané by ale neměli tolerovat lži, a měli by hledat smysluplné dohody.

​Je vlastně zázrak, že naše společnost funguje tak, jak funguje. Navzdory tomu, jak se politické strany snaží všechno zlo házet na druhou stranu. Rozdělení zcela odstranit nelze. Lze však kultivovat politický život.

21. února 2026

Novoroční projevy

Posted on by Dan Drápal

Nechci v tomto článku novoroční projevy premiéra Babiše, prezidenta Pavla nebo předsedy poslanecké sněmovny Tomia Okamury nějak dopodrobna rozebírat a hodnotit. Chci jen upozornit na některá slova, za nimiž jsou určité postoje, jež mohou mít vážný duchovní význam. Soustředím se jen na několik málo výroků.

​Premiér Babiš v něčem přece jenom trochu dozrál. Za jeho prvního premiérování i v následné době, kdy byl v opozici, často vyslovoval věci, kterých později patrně sám litoval. Například když řekl, že bychom nešli Polákům na pomoc, kdyby je napadli Rusové. To byl tehdy asi největší úlet.

​Prakticky od sametové revoluce opozice neustále tvrdí, jak vláda dělá všechno špatně. Když pak opozice přebírá vládu, přebírá rozvrácenou zemi, která je na pokraji krachu. Ano, vím, tak se postupuje i v jiných demokratických zemích. Opravdu to nejde jinak?

​Z tohoto téměř rituálu vystoupil kdysi předseda české vlády Petr Pithart, který byl proti předchozí vládě kritický, ale když odcházela do opozice, uznal, že „předchozí vláda se alespoň snažila“. Nedokážu si představit, že by něco takového řekla paní ministryně Schillerová nebo předseda poslanecké sněmovny pan Tomio Okamura.

​Premiér Babiš ve svém novoročním projevu řekl, že si přeje, aby Česká Republika byla sebevědomá, aby prosperovala a byla skvělým místem k životu. Když jsem slyšel slovo „sebevědomá“, trochu jsem znejistěl. Jistě si nepřeji, aby byl český národ nějak zamindrákovaný a přiťápnutý. Nicméně když někdo o někom řekne, že je sebevědomý, může to znamenat něco pozitivního (má věci promyšlené a dělá správná a moudrá, a někdy i odvážná rozhodnutí). Jindy to ale znamená něco negativního. Používá se pro lidi, kteří jsou pouze namyšlení. Takoví „sebevědomí“ lidé mohou nadělat víc škody než užitku. Pokud sebevědomí není v konfliktu s pokorou, může mít onen pozitivní význam. Politiků sebevědomých v tomto smyslu ale mnoho nevidíme. Pan poslanec Filip Turek je sice sebevědomý, ale ne v tom pozitivním smyslu.

​Dalším mírně problematickým bodem premiérova projevu je přání, aby naše země prosperovala. Proč je to problematické? Protože už prosperující zemí jsme. Jen to nechceme vidět. Patříme k pětině nejbohatších lidí na této planetě. Máme nízkou nezaměstnanost. Z hlediska ekonomiky máme lepší rating než Francie. Máme nízký státní dluh a nízkou inflaci. Atd.

​Jistě, mohl bych zde uvést celou řadu negativ. Jde ale o to, s čím se srovnáváme. Pokud někdo přes všechna ta pozitiva mluví o spálené zemi, pokud tvrdí, že bychom neměli pomáhat druhým, ale jen našim ubohým občanům, zaujímá postoj, kterému se odborně říká nevděčnost. Přeloženo do moderní češtiny… aha, ono je to pořád stejné. A nevděčnost je dosti nebezpečný postoj. Znáte tu Werichovu pohádku o rybářově ženě, která chtěla být papež?

​Možná se vám zdá, že premiéru Babišovi vyčítám maličkosti. Nebudu to rozporovat. Jsou to věci zdánlivě okrajové, ale možná se za nimi přesto skrývají nebezpečí.

​Větší problém mám s projevem pana Okamury. On se hájí tím, že pouze „říká své názory“, že říká pravdu, a pokud se to někomu nelíbí, pak je patrně nepřítelem svobody slova.

​Já považuji svobodu slova za velice důležitou a jsem dalek tomu, abych pana Okamuru chtěl nějak omezovat. Dokonce mu dávám za pravdu v tom, že na Ukrajině řádí obrovská korupce. Nazvat ovšem ukrajinskou vládu „juntou“ je značně nepřesné, to už „pravda“ není, ale to teď nechám stranou.

​Co s tou korupcí?

​My Češi jsme měli vlastně obrovské štěstí. Rakousko-Uhersko bylo právním státem. Právní stát nemusí být nutně demokratický, ale všechny skutečné demokracie byly nejprve právním státem. Mezi válkami jsme opět měli právní stát a demokracii. Když padl komunistický režim, žili ještě lidé, kteří si demokracii pamatovali.

​Ukrajinci nic z toho neměli. Ani za cara, ani za Stalina, ani po nabytí samostatnosti v roce 1991. Představte si to: Neměli zkušenost ani s právním státem, ani s demokracií. Co jsem pozoroval a co jsem slyšel od znalců, situace se začala výrazněji měnit až v posledních třech letech před ruským vpádem. Vím, že se mnou patrně nebudete souhlasit, ale domnívám se, že toho se Putin nejvíc bál. Nemohl strpět vznik právního státu a skutečné demokracie za svými humny.

​Boj s korupcí je nesmírně těžký. Vyžaduje změnu myšlení prakticky všech zúčastněných. Mnozí lidé přitom zaplatí životem. Italští soudci by mohli vyprávět, jak nesnadné bylo ne porazit, ale aspoň výrazně oslabit mafii.

​Lidé, kteří vyčítají Ukrajině korupci a tuto korupci vidí jako dostatečný důvod pro napadení sousedním státem, nevědí a patrně nechtějí vědět, že v Ruské federaci je korupce ještě neskonale větší.

Před dvěma lety byla Ukrajina, co se týče korupce, na 104. místě, ale Rusko na 141. místě. Pokud by za dvacet let poskočila o dvacet bodů (přesné číslo bych musel hledat, ale trend byl jasný), byl by to vlastně velký úspěch. Kritici Ukrajiny by byli zřejmě spokojení, jen kdyby se Ukrajina posunula alespoň o padesát bodů. Takové očekávání ale není realistické. Boj proti korupci je nesmírně složitý a skládá se jak z několika velkých (zpravidla legislativních) kroků, taktisíců drobných krůčků.

​Na rozdíl od některých politiků nebudu tvrdit, že Okamura jen a jen lže. Spíš bych ho chtěl vyzvat, aby myslel na to, že válka na Ukrajině jednou skončí, Ukrajina se – bohužel – co se týče území zmenší, ale ať či onak, nastane obnova. A není vyloučeno, že nastane ukrajinský hospodářský zázrak (proč si to myslím, je na jiný článek). Investice se na Ukrajinu pohrnou. Vážený pane Okamuro, v minulosti jsme již dosti pomohli a i v současnosti Ukrajincům pomáháme. V současnosti tu máme cca 320 000 ukrajinských dělníků, zdravotních sester, uklízeček apod. S jakým státem budou chtít Ukrajinci obchodovat, až válka skončí? Jaké investice budou vítat?

​Netvrdím, že o korupci na Ukrajině nemáme mluvit. Není ale používání silných, urážlivých a nepřesných slov zbytečně nediplomatické?

​Premiérovi Babišovi nezbývá než bruslit. Ano, budeme pomáhat Ukrajině, ale nebude nás to nic stát. Sice prosperujeme, ale nebudeme druhým pomáhat, dáme to výhradně našim občanům.

​Politici takto mluví, protože nevědí, že ve hře je jeden faktor, který neznají. Říká se tomu Boží požehnání.

​Skončím jedním biblických veršem z knihy Přísloví: „Kdo se smilovává nad chudým, půjčuje Hospodinu, odplatí mu za to, co vykonal.“ (19,17)

16. ledna 2026

Chvála Ukrajinek

Posted on by Dan Drápal

Ukrajinský národ byl těžce zkoušený dlouho před zahájením Putinovy „speciální vojenské operace“. Ve třicátých letech minulého století nechal Stalin skrze řízený hladomor zemřít zhruba tolik Ukrajinců, kolik zahynulo Židů za holocaustu. Následovala druhá světová válka, během níž zahynuly další miliony Ukrajinců v boji proti Němcům. Po Stalinově smrti v roce 1953 si mohli Ukrajinci poněkud vydechnout, ale stále žili v Sovětském svazu, tedy ve zkorumpovaném státě s centrálně řízenou ekonomikou, v niž z definice chybělo tu to a tu zas ono.

Pak přišel rozpad Sovětského svazu. Ukrajinci najednou měli ukrajinského prezidenta, ukrajinský parlament atd., ale korupce byla všudypřítomná.

V jedné oblasti ale nastala výrazná změna: Ukrajinci – muži i ženy – mohli vycestovat na západ za prací. Miliony Ukrajinců této možnosti využily.

Nicméně této možnosti využili i ničemové. Zmocnili se systému výdeje víz na českém velvyslanectví v Kyjevě a za možnost získat vízum platili ubozí Ukrajinci horentní sumy. Do České republiky a zpět na Ukrajinu cestovali vesměs autobusy, které jsou levnější než vlak, ale na česko-slovenských nebo slovensko-ukrajinských hranicích je okradli o značnou část výdělku mafiáni. Je hanba naší země, že jí trvalo tak dlouho, než byl tento systém rozbit.

Nicméně jakkoli byli na západě pracující Ukrajinci kdekým okrádáni, pořád to bylo o něco lepší než dříve.

Mělo to ovšem háček. Či vlastně pořádný hák. Co se stane s ukrajinskými dětmi? Statisíce, možná miliony ukrajinských dětí vyrůstaly bez otců a bez matek. Vychovávaly je vesměs babičky; ty, které měly trochu štěstí, měly i dědečky. Těch bylo méně než babiček, což bylo dáno nízkou mírou dožití a vysokou mírou alkoholismu.

V České republice začali Ukrajinci brzy hrát podobnou roli jako gastarbeitři v západních zemích. Dnes už jen výjimečně najdete českou uklízečku v nemocnici nebo českého zedníka na stavbě. Kdyby všichni Ukrajinci naráz odešli, některá odvětví by se téměř okamžitě zhroutila.

Přesto se u nás najde nemálo lidí, kteří tvrdí, že Ukrajinci nás vyjídají, že zatěžují náš sociální systém. Předložená fakta, svědčící po opaku, ignorují.

Já jsem rád, že tu Ukrajinci jsou. Když jsem připravoval zatím svou poslední knihu (vyšla před měsícem pod názvem O stavu společnosti), vyhledal jsem i demografické statistiky. Na všech kontinentech se snižuje porodnost – s výjimkou Afriky. Demografická krize je už nyní neodvratná a na český národ dopadne s plnou silou, jakmile přestanou rodit ženy narozené v dobách tzv. „Husákových dětí“. V Anglii budou „domorodci“ v menšině již v roce 2060, přitom v Londýně (49 %) jsou v menšině již nyní – podobně jako v řadě jiných velkých měst. Jenže zatímco Ukrajinci jsou s Čechy kompatibilní a chtějí se integrovat, v Británii nebo ve Francii hrozí nejen kulturní, ale i občanská válka.

Zmíním ještě jeden faktor, zdánlivě s Ukrajinou nesouvisící. Je jím probuzený antisemitismus.

Kdyby mi někdo dejme tomu v roce 1970 nebo 1980 řekl, že za několik málo desetiletí budou pro Židy nejbezpečnější Česká republika nebo Maďarsko, ťukal bych si na hlavu. V řadě západoevropských zemí se Židé nemohou ukázat na veřejnosti v kipě nebo s řetízkem s Davidovou hvězdou na krku. Rodiče se bojí, že jejich děti budou napadeny na ulici cestou do školy. Mnozí z nich se během následujících let přestěhují do Izraele nebo do Spojených států; přál bych si, aby našli jako svou novou vlast i Českou republiku. Byli by pro nás velkým přínosem.

V celoevropském i v celosvětovém srovnání je Česká republika skvělým místem k životu. Máme fungující zdravotnictví, nízkou kriminalitu, fungující, byť někdy zoufale pomalé soudnictví, a především svobodu slova. A to je snad to nejdůležitější. Ve Spojeném království je každý měsíc stíháno na třicet lidí za nějaké nepovolené tweety na sociálních sítích. Zatímco v Rusku „sedí“ za tyto „zločiny“ asi osm set lidí, v Británii je to už několik tisíc. Některé případy byly skandální – například jistý komik byl zatčen přímo na letišti, když se vracel ze Spojených států. Přišla si pro něj pětice ozbrojených policistů. Po mnoha hodinách byl propuštěn – měl vysoký tlak, 210 na 110, a hrozil mu infarkt. Tento případ byl široce komentován a mnozí žurnalisté se shodli, že pokud jsou v nějakém státě zavíráni komici, je to už hodně špatné.

Nicméně zpět k Ukrajinkám. Některé z nich jsem osobně poznal. Ukrajinka, která chodila k nám na skupinku, dokud jsem byl v Praze, na Podkarpatské Rusi (chcete-li, na Zakarpatské Ukrajině) jako architektka projektovala mateřské školy nebo rodinné domy; u nás pracovala jako uklízečka ve Střešovické nemocnici. Jiná pracovala u mé maminky. Po ruském útoku na Ukrajinu jsem hostil matku s dospívajícím chlapcem, a tak si myslím, že jsem o životě na Ukrajině poměrně dobře informován. A musím říci, že si jich velice vážím. Jsou pilné, nestěžují si. Mnohé z nich na tom nebudou nikdy tak dobře, jako devadesát procent našich občanů.

U nás, v Křesťanském společenství Jeseník, se sborového života účastní pravidelně sedm z nich. Samé ženy a dívky. Mým úkolem je modlit se za jejich muže a jejich bratry, kteří brání svou vlast. Modlit se, a podporovat je, jak se dá. Možná nám to jednou vrátí.

13. listopadu 2025

Naše politika vůči Izraeli

Posted on by Dan Drápal

Se zájmem a úlevou jsem pročetl interview s naší velvyslankyní v Izraeli paní Veronikou Kuchyňovou-Šmigolovou v 43. čísle Echa. Její pohledy a názory se sice liší od toho, co se dočítáme v mainstreamových liberálních médiích, nicméně odpovídá to tomu, co jsem viděl během několika svých cest do Izraele a co mi potvrzují moji izraelští přátelé.

Mírový plán prezidenta Trumpa předpokládá, že moc nad Palestinskou autonomií – nad západním břehem a nad Gazou – převezme jakási prozatímní vláda, která plně nahradí Hamás. Obávám se, že Hamás se moci nevzdá. Musel by se zříci důvodu své existence, který jasně formuluje ve své chartě: Jeho cílem nepřestává být totální zničení Izraele „od řeky až k moři.“

Když jsem byl v Izraeli poprvé – bylo to na svátek stánků a v předvečer první války v zálivu – zeptal jsem se během cesty na horu Karmel našeho izraelského průvodce, s kterým jsme se sblížili natolik, že nás navštívil ještě před rozdělením Československa, jestli existují nějací Arabové, kteří si přejí mír s Izraelem. Odpověděl mi lakonicky, trochu cynicky, ale zřejmě pravdivě: „Ano, máme jich plné hřbitovy.“

Zasaďme to do kontextu: Po uzavření posledního příměří jsme ve zprávách slyšeli, kolik zastřelili islamisté Židů a kolik Palestinců zabili Židé. V pozadí poněkud zapadlo, co jsme se také mohli dočíst či doslechnout, totiž že Hamás popravuje „kolaboranty“. Zprvu jsem si myslel, že popravuje ty, kdo otevřeně spolupracovali s Izraelci. Tak o tom ostatně informovaly první zprávy. Je ale možné, že důvodem k popravě nebyla jen spolupráce s Izraelem, ale i skutečnost, že některé klany se snažily jednat samostatně, tj. nikoli v rámci zdecimovaného Hamásu. Co nás ale může zarazit: Někteří byli zřejmě popraveni, protože byli radikálnější než Hamás.

Jaké poselství to vysílá těm Palestincům, kteří by zvažovali účast v případné vládě? Co by se stalo s těmi, kteří by třeba jen podporovali takovou vládu?

Zmíním ještě další problematický bod. Mírový plán počítá s vysláním jakýchsi neutrálních jednotek, které by udržovaly pořádek. Zkušenosti s podobnými „mírovými“ sbory nejsou příliš povzbudivé, ostatně není divu. Vojáci mají smysl tam, kde hájí svoji vlast. Tam mají motivaci. V Gaze ale mají oddělovat odhodlané bojovníky Hamásu a neméně odhodlané vojáky izraelské armády. Jakou motivaci by ale měli vojáci případných mírových sil? Na Balkáně, kde je situace podstatně jednodušší, došlo ke srebrenickému masakru. Holandští vojáci neměli dostatečnou motivaci, a já se jim nedivím. Přeji mír Balkánu i Blízkému východu, ale o smysluplnosti „mírových sil“ bez jasného mandátu a bez jasné motivace mám velké pochybnosti. Kéž bych se mýlil.

Naše velvyslankyně v Izraeli poukazuje na to, že Palestinci potřebují blízkovýchodní ekvivalent denacifikace. Dokud bude dětem už od mateřské školky vštěpována nenávist k Židům, situace se sotva změní. Taková denacifikace je ale běh na dlouhou trať.

Zatím nevidím nějaké lidské východisko. Řešení nepomáhá prosazovaní těch uliček, o nichž obě strany vědí, že jsou slepé.

Přeji paní Veronice Kuchyňové-Šmigolové, aby si zachovala odvahu říkat pravdu tam, kde je tolik vědomých i nevědomých lží. A jsem moc rád, že nás v Izraeli zastupuje moudrá žena.

1. listopadu 2025

Uznání Palestiny

Posted on by Dan Drápal

Některé západoevropské vlády a další demokratické země, jako je Kanada nebo Austrálie, uznaly Palestinu jako samostatný stát. Naše vláda se k těmto zemím nepřidala, což považuji za správné. Zachovala se dle mého mínění podle biblické zásady „nepřidáš se k většině, páchá-li zlo“ (Exodus 23:1 ČEP). Ostatně jsem od našich zastánců „svobodné“ Palestiny neslyšel žádný validní argument pro tento krok – vyjma tvrzení, že by bylo lépe, kdybychom se v této věci přidali k ostatním, abychom příliš „nevyčnívali“.

Bezprostředním podnětem k uznání Palestiny měla prý být izraelská genocida v Gaze.

Uvedu několik důvodů, proč je uznání Palestiny špatným krokem, a proč by tento krok neměly dělat právě národy západního civilizačního okruhu.

Předně je třeba stále znova vracet pojmům jejich smysl. Páchá Izrael genocidu? Pak nelze o Gaze mluvit jako o koncentračním táboru. Gaza má patrně nejvyšší natalitu na celém světě. Jaká byla natalita v Buchenwaldu, Sachsenhausenu nebo Treblince?

Charta OSN požaduje, aby do OSN mohly vstoupit pouze státy, které nechtějí zničit jiný stát. Z tohoto důvodu měl být z OSN vyloučen Írán, protože ten se netají tím, že chce zničit Izrael. Palestinu bude možné – a smysluplné – přijmout za členský stát, pouze pokud se těchto snah o zničení Izraele zřekne.

V průběhu let – zejména v 19. století, ale pokračovalo to i ve století dvacátém – se války svým způsobem „humanizovaly“, dá-li se toto slovo pro válečnou situaci vůbec použít. Vznikl Červený kříž, usilující o pomoc raněným, přijaly se různé konvence, které měly za úkol chránit civilisty, případně raněné vojáky převážené do bezpečí, nebo zakazovaly mučení zajatců. Ano, i armády západních zemí tyto konvence mnohokrát porušovaly. K mé lítosti to byli nedávno i čeští vojáci, kteří umučili afgánského teroristu. Jistě, ten člověk zrádně zabil jejich kolegy, soud by ho nepochybně odsoudil k trestu smrti, ale o to více bychom měli usilovat o to, aby se ony „humanizující“ konvence dodržovaly.

Hamás, a další teroristické skupiny, si něčím takovým hlavu nelámou. Zbraně převážejí v sanitkách. Velitelé Hamásu mají své štáby v suterénech nemocnic a škol, někdy škol provozovaných OSN a s vědomím těchto teroristů. Když izraelská armáda obsadí nějak dům či byt, najde zbraně nejspíše v dětském pokoji pod dětskými postýlkami.

Do toho přijdou evropské státy s tím, že ano, všichni uznáváme právo Izraele se bránit, ale musí se bránit „přiměřeně“, tj. zase ne tak moc. „Ano, Izraelci, haste ten požár, ale nesmíte ho uhasit úplně, a my vám budeme dávkovat, kolik vody můžete pro hašení využít.“

Kdo chce do této tragédie nějak vstoupit – a evropské vlády do ní vstupují, ovšem velmi nešťastně – měl by poradit, jak se bránit, jak zabránit smrti civilistů (podle čeho poznáte v Gaze civilistu od teroristy?) a dětí a zajistit dodávky humanitární pomoci, aniž by je Hamás rozkradl.

Toto evropské mustrování Izraelců je o to trapnější, že je neuvěřitelně pokrytecké. Proč právě Izrael? V západní Evropě se konají až statisícové demonstrace na podporu Hamásu. Proč na podporu teroristů, proč ne na podporu Izraelců?

Ve světě probíhá řada konfliktů. Někde – například v Nigérii – umírají desetitisíce křesťanů ročně. Spoustu obětí mají boje v Kongu. Válka v Sýrii má nesrovnatelně více obětí než izraelsko-palestinský konflikt. Kde se svolávají demonstrace proti pronásledování Ujgurů v Číně? Jaké pobouření vzbudilo mezi progresivisty pronásledování žen v Íránu? Demonstrující mávají palestinskými vlajkami a pálí vlajky britské či německé. Často se k nim přidávají příslušníci tzv. LGBTQ komunity. Oni opravdu netuší, že islamisté s nimi udělají rázný konec, jakmile se dostanou k moci? Opravdu nikdo z nich vení, jak ajatolláh Chomejní zatočil s levičáky, kteří mu pomáhali svrhnout šáha Rezá Pahlavího? Demonstranté podporující Hamás provolávají heslo „From the river to the sea, Palestine shall be free! prý nevěděli, o jakou řeku a o jaké moře jde. Teď už je to klišé, možná už to všichni vědí. Nechci je zkoušet ze zeměpisu; spíše by mě zajímalo, jakou „svobodu“ si autoři tohoto hesla představují. V Izraeli mohou izraelští Arabové hlasovat, mohou zastávat veřejné funkce. Palestinci nenechávají nikoho na pochybách, že „svobodná“ Palestina bude svobodná především od všech Židů.

Co se to děje? Islamisté prokázali nebývalou brutalitu a ještě se tím pyšnili. Nebo co vede ženu z Londýna, která viděla na zastávce autobuse jedenáctiletého chlapce s kipou, prošla kolem něj, pak se vrátili a do obličeje mu zakřičela ono heslo o řece, moři a svobodné Palestině a pokračovala ve sv cestě. Co jí ten hoch udělal? Pořád to ale není tak strašno, když po masakru ze 7. října vedli zajatá rukojmí včetně čtyřletého chlapce, na kterého palestinské děti plivaly. Co se stane s ním? A co vyroste z těch palestinských dětí?

Mám v počítači videa, která natočili sami Palestinci. Nechci se na ně ale dívat – jsem na to příliš slabá nátura. Ženě uříznou ňadra a pak si s nimi před jejíma očima kopou, než ji zabijí. Nicméně lidé demonstrují proti Izraeli.

Každoročně přijme OSN víc protiizraelských rezolucí než proti všem ostatním státům či skupinám dohromady. Vám, kteří voláte po uznání Palestiny, vám to nepřipadá divné? Vy se chcete podílet na tomto pokrytectví? Já tedy ne.

Co může být za tímto zmatením? Proč je najednou Irsko plné nenávisti k Židům? Udělal Izrael něco Irsku? Podobné otázky si neustále kladu, respektive kladou se mi jaksi samy. Postoje progresivistů mi připadají iracionální.

Pronásledování Židů v Západní Evropě nebo Austrálii už nyní připomíná Německo těsně před a těsně po nástupu nacionálních socialistů k moci. Douglas Murray a mnozí další varují, že tolerování antisemitismu nezůstane bez následků. Osud Evropy bude následovat osud Izraele. Až začnou evropské ekonomiky kolabovat, vzpomeňte si na Boží zaslíbení praotci Židů Abrahamovi: „Požehnám těm, kdo žehnají tobě, a na toho, kdo tě proklíná, uvedu prokletí. V tobě budou požehnány všechny čeledi země“ (Gn 12,3).

26. srpna 2025

Čemu lze věřit II

Posted on by Dan Drápal

Jeden z mých pozorných čtenářů konstatoval, že jsem ve svém předchozím článku se stejným názvem na tuto otázku vlastně neodpověděl. Psal jsem spíše o tom, čemu nevěřit. Čemu věřím já? Mohu si být jist, že jsem neuvěřil lži nebo polopravdě?

​Domnívám se, že mám dvě velké výhody, které má málokdo. První je zkušenost se skutečnou novinařinou – zkušenost ovšem 57 let starou.

​V srpnových dnech roku 1968 jsem začal pracovat jako tlumočník a překladatel pro agenturu Associated Press. Po několika týdnech jsem odlétal do Spojených států a moje maminka se uvolila, že mne alespoň na pár dní nahradí. Když jsem se v listopadu z USA vrátil, měla už s AP smlouvu a pracovala pro ni až do sametové revoluce. O prázdninách v roce 1969 jsem ji „zaskakoval“ za celý měsíc, když byla na dovolené. Práci jedné z největších světových agentur jsem tedy poznal zblízka. Málokdo si dnes uvědomuje, jak moc se žurnalistika za posledních padesát let změnila.

​Před padesáti lety vedla přísná hranice mezi zpravodajstvím a publicistikou. Ten, kdo psal zprávy, musel usilovat o naprostou objektivitu. Podával zprávu a nedoprovázel ji svými komentáři nebo domněnkami.

​Dnes už takové rozlišení neexistuje. Čtete-li zprávy, většinou již víte, nebo brzy poznáte, co si daný novinář či žurnalista myslí.

​Před padesáti lety nebylo nějaké „fact checking“ myslitelné. Nebylo by potřeba. Pokud by agentura uvedla nepravdivé informace, brzy by se na to přišlo, a ztráta reputace byla obrovským problémem. V kanceláři AP chrlil dálnopis zprávy z celého světa, a byly to skutečně zprávy, ne komentáře.

​Dnes se mnohé noviny a časopisy hrdě hlásí ke své zaujatosti. Otevřeně deklarují, že chtějí své čtenáře vychovávat a vštěpovat jim své názory třeba na transgender či „klimatickou krizi“. Ty lepší agentury se sice stále snaží distinkci mezi zpravodajstvím a publicistikou držet, ale ne vždy se jim to daří. Tlak, kterému jsou vystaveny, je obrovský.

​K tomu přistupuje skutečnost, že své názory může dnes díky sociálním sítím šířit skoro kdokoliv. Naprostá většina čtenářů si dělá své názory na základě článků v různých serverech s názvy „poznej pravdu“ nebo „otevři svou mysl“ nebo tak nějak, a soudný člověk tuší, že jde o propagandu, která si s ověřováním zpráv hlavu nedělá. Klasická média (v USA se používá výraz „Legacy media“) ztrácejí čtenáře. Jejich propagandu ovšem do značné míry nahrazují weby, které šíří propagandu ještě fantastičtější.

​Mnoho lidí se právem obává, že bude omezena svoboda slova. Jde o nebezpečí reálné a obrovské. Nicméně by bylo nesmírně zpozdilé domnívat se,  že dobrat se pravdy je dnes snazší než před padesáti lety.

A  to mne přivádí k oné druhé výhodě. Mám zdroje, které nemohu zveřejnit. V řadě případů vím, jak je to doopravdy, ale nemohu tím argumentovat ve svých článcích, protože bych o zdroje informací přišel.

​Nejprve ale zmíním jeden zdroj, který není utajený. Jde o publicistu trvale žijícího v Izraeli a píšícího pro vážné zájemce. Ten mi při mé poslední návštěvě v Izraeli popisoval, čím zpravodajství trpí. Když se něco stane – třeba když spadne raketa na nemocnici v Gaze – agentury se předhánějí, která z nich přijde se zprávou jako první. Většinou se rozhodne, jak bude zprávu interpretovat, a této interpretace se snaží držet zuby nehty, i když je už téměř jasné, že to vše bylo jinak. Pravdu přiznávají jen velmi nerady a jen když už není jiného zbytí. Mezitím probíhá zuřivá palba na ty, kteří věc vidí jinak. Své by mohli vyprávět například odborníci, kteří tvrdili, že vir, který vyvolal Covid-19, nebyl přenesen na lidi z netopýrů, ale že unikl z laboratoře, kde byl uměle vytvořen. Ocitli se pod palbou, často útočící na jejich charakter. Takových případů jsou mraky.

​Ptal jsem se svého zdroje na to, co že to Izraelci bombardovali v Sýrii (bylo to už před mnoha lety, ještě dlouho před vypuknutím povstání proti Assadovi). Izraelci nic nekomentovali a kupodivu ani Sýrie nevyvolávala žádný rozruch. Hypotéz ovšem kolovalo hodně.

​„Nevím, ale za dva měsíce to budu vědět.“ Tato krátká odpověď mě zarazila, a věrohodnost tohoto žurnalisty v mých očích výrazně stoupla. Přední agentury totiž už měly jasno. V tomto případě se „trefily“ – ano, Izraelci bombardovali jaderné zařízení. Můj zdroj ale ještě nějakou dobu „nevěděl“, ale na konci svého pátrání měl již naprosto přesné informace. Mnohokrát byl v Gaze. A popisoval detailně, kdo a jak se dostane přes hranice. Samozřejmě, teď už několik let do Gazy nejezdí – již pár let přes masakrem ze 7. října to bylo příliš nebezpečné. Své zdroje má ale stále.

​Hodně jsem se o fungování vlády dověděl, když jsem se snažil přijít na kloub aféře kolem Jiřího Čunka. A dále, když jsme se snažili pomoci křesťanům v Iráku skrze Generaci 21.

​Proč jsem se zajímal o Jiřího Čunka? Zaujal mě jakýsi článek od žurnalisty, který jel na Vsetín a snažil se najít ve Vsetíně, kde byl Jiří Čunek starostou, místní občany, kteří by se o Jiřím Čunkovi vyjadřovali negativně. A překvapilo ho, že je nemohl najít. Taky jsem se dozvěděl, že má čtyři dcery. Po čase jsme se s Jiřím Čunkem sblížili a jednou jsem byl k nim pozván na nedělní oběd. Viděl jsem, jak se jeho dcery k němu chovají. Přirozeně to nemohu dokázat, ale jako pastor vím, že i když děti nenásledují své rodiče ve víře, svých rodičů si váží – tedy za předpokladu, že rodiče nejsou pokrytci a jejich víra je autentická. Mluvil jsem o tom s řadou novinářů a předem jsem řekl, že vím, že to není žádný důkaz Čunkovy neviny, ale na základě svých pastoračních zkušeností jsem přesvědčen, že jeho dcery si svého otce váží a že se nedopouštěl toho, z čeho byl obviňován.

​Znamená to, že máme s Jiřím Čunkem stejné názory? Nikoli. Stejně jako se názorově plně neshodnu ani z jinými svými zdroji. Je to něco, co mnozí lidé nedokáží pochopit: Domnívají se, když mám takové či onaké názory, musím být špatný člověk. S tímto přístupem se ale dobrat pravdy nelze.

​Na závěr připomenu jeden krásný verš z Prvního listu Petrova: „Buďte stále připraveni k obhajobě před každým, kdo by od vás žádal, abyste vydali počet z naděje, kterou máte“ (1. Petrův 3,15). Ano, buďme připraveni argumentovat, ale to neznamená že dokážeme odpovědět na všechny otázky. Někdy prostě nevíme, a když to přiznáme, v očích rozumných lidí na věrohodnosti neztratíme. Člověk, který se tváří sebejistě a má odpověď takřka na všechno, moc věrohodný není.

​Ano, vím, že ani v tomto článku nepřináším nějaký obecný a zaručeně fungující návod. Nedávám zde zaručený patent na rozpoznání pravdy od lži v médiích. Vlastně upozorňuji, že je to stále těžší. To ale neznamená, že bychom se měli přestat snažit.

9. srpna 2025