Novoroční projevy

Nechci v tomto článku novoroční projevy premiéra Babiše, prezidenta Pavla nebo předsedy poslanecké sněmovny Tomia Okamury nějak dopodrobna rozebírat a hodnotit. Chci jen upozornit na některá slova, za nimiž jsou určité postoje, jež mohou mít vážný duchovní význam. Soustředím se jen na několik málo výroků.

Premiér Babiš v něčem přece jenom trochu dozrál. Za jeho prvního premiérování i v následné době, kdy byl v opozici, často vyslovoval věci, kterých později patrně sám litoval. Například když řekl, že bychom nešli Polákům na pomoc, kdyby je napadli Rusové. To byl tehdy asi největší úlet.

Prakticky od sametové revoluce opozice neustále tvrdí, jak vláda dělá všechno špatně. Když pak opozice přebírá vládu, přebírá rozvrácenou zemi, která je na pokraji krachu. Ano, vím, tak se postupuje i v jiných demokratických zemích. Opravdu to nejde jinak?

Z tohoto téměř rituálu vystoupil kdysi předseda české vlády Petr Pithart, který byl proti předchozí vládě kritický, ale když odcházela do opozice, uznal, že „předchozí vláda se alespoň snažila“. Nedokážu si představit, že by něco takového řekla paní ministryně Schillerová nebo předseda poslanecké sněmovny pan Tomio Okamura.

Premiér Babiš ve svém novoročním projevu řekl, že si přeje, aby Česká Republika byla sebevědomá, aby prosperovala a byla skvělým místem k životu. Když jsem slyšel slovo „sebevědomá“, trochu jsem znejistěl. Jistě si nepřeji, aby byl český národ nějak zamindrákovaný a přiťápnutý. Nicméně když někdo o někom řekne, že je sebevědomý, může to znamenat něco pozitivního (má věci promyšlené a dělá správná a moudrá, a někdy i odvážná rozhodnutí). Jindy to ale znamená něco negativního. Používá se pro lidi, kteří jsou pouze namyšlení. Takoví „sebevědomí“ lidé mohou nadělat víc škody než užitku. Pokud sebevědomí není v konfliktu s pokorou, může mít onen pozitivní význam. Politiků sebevědomých v tomto smyslu ale mnoho nevidíme. Pan poslanec Filip Turek je sice sebevědomý, ale ne v tom pozitivním smyslu.

Dalším mírně problematickým bodem premiérova projevu je přání, aby naše země prosperovala. Proč je to problematické? Protože už prosperující zemí jsme. Jen to nechceme vidět. Patříme k pětině nejbohatších lidí na této planetě. Máme nízkou nezaměstnanost. Z hlediska ekonomiky máme lepší rating než Francie. Máme nízký státní dluh a nízkou inflaci. Atd.

Jistě, mohl bych zde uvést celou řadu negativ. Jde ale o to, s čím se srovnáváme. Pokud někdo přes všechna ta pozitiva mluví o spálené zemi, pokud tvrdí, že bychom neměli pomáhat druhým, ale jen našim ubohým občanům, zaujímá postoj, kterému se odborně říká nevděčnost. Přeloženo do moderní češtiny… aha, ono je to pořád stejné. A nevděčnost je dosti nebezpečný postoj. Znáte tu Werichovu pohádku o rybářově ženě, která chtěla být papež?

Možná se vám zdá, že premiéru Babišovi vyčítám maličkosti. Nebudu to rozporovat. Jsou to věci zdánlivě okrajové, ale možná se za nimi přesto skrývají nebezpečí.

Větší problém mám s projevem pana Okamury. On se hájí tím, že pouze „říká své názory“, že říká pravdu, a pokud se to někomu nelíbí, pak je patrně nepřítelem svobody slova.

Já považuji svobodu slova za velice důležitou a jsem dalek tomu, abych pana Okamuru chtěl nějak omezovat. Dokonce mu dávám za pravdu v tom, že na Ukrajině řádí obrovská korupce. Nazvat ovšem ukrajinskou vládu „juntou“ je značně nepřesné, to už „pravda“ není, ale to teď nechám stranou.

Co s tou korupcí?

My Češi jsme měli vlastně obrovské štěstí. Rakousko-Uhersko bylo právním státem. Právní stát nemusí být nutně demokratický, ale všechny skutečné demokracie byly nejprve právním státem. Mezi válkami jsme opět měli právní stát a demokracii. Když padl komunistický režim, žili ještě lidé, kteří si demokracii pamatovali.

Ukrajinci nic z toho neměli. Ani za cara, ani za Stalina, ani po nabytí samostatnosti v roce 1991. Představte si to: Neměli zkušenost ani s právním státem, ani s demokracií. Co jsem pozoroval a co jsem slyšel od znalců, situace se začala výrazněji měnit až v posledních třech letech před ruským vpádem. Vím, že se mnou patrně nebudete souhlasit, ale domnívám se, že toho se Putin nejvíc bál. Nemohl strpět vznik právního státu a skutečné demokracie za svými humny.

Boj s korupcí je nesmírně těžký. Vyžaduje změnu myšlení prakticky všech zúčastněných. Mnozí lidé přitom zaplatí životem. Italští soudci by mohli vyprávět, jak nesnadné bylo ne porazit, ale aspoň výrazně oslabit mafii.

Lidé, kteří vyčítají Ukrajině korupci a tuto korupci vidí jako dostatečný důvod pro napadení sousedním státem, nevědí a patrně nechtějí vědět, že v Ruské federaci je korupce ještě neskonale větší.

Před dvěma lety byla Ukrajina, co se týče korupce, na 104. místě, ale Rusko na 141. místě. Pokud by za dvacet let poskočila o dvacet bodů (přesné číslo bych musel hledat, ale trend byl jasný), byl by to vlastně velký úspěch. Kritici Ukrajiny by byli zřejmě spokojení, jen kdyby se Ukrajina posunula alespoň o padesát bodů. Takové očekávání ale není realistické. Boj proti korupci je nesmírně složitý a skládá se jak z několika velkých (zpravidla legislativních) kroků, taktisíců drobných krůčků.

Na rozdíl od některých politiků nebudu tvrdit, že Okamura jen a jen lže. Spíš bych ho chtěl vyzvat, aby myslel na to, že válka na Ukrajině jednou skončí, Ukrajina se – bohužel – co se týče území zmenší, ale ať či onak, nastane obnova. A není vyloučeno, že nastane ukrajinský hospodářský zázrak (proč si to myslím, je na jiný článek). Investice se na Ukrajinu pohrnou. Vážený pane Okamuro, v minulosti jsme již dosti pomohli a i v současnosti Ukrajincům pomáháme. V současnosti tu máme cca 320 000 ukrajinských dělníků, zdravotních sester, uklízeček apod.jakým státem budou chtít Ukrajinci obchodovat, až válka skončí? Jaké investice budou vítat?

Netvrdím, že o korupci na Ukrajině nemáme mluvit. Není ale používání silných, urážlivých a nepřesných slov zbytečně nediplomatické?

Premiérovi Babišovi nezbývá než bruslit. Ano, budeme pomáhat Ukrajině, ale nebude nás to nic stát. Sice prosperujeme, ale nebudeme druhým pomáhat, dáme to výhradně našim občanům.

Politici takto mluví, protože nevědí, že ve hře je jeden faktor, který neznají. Říká se tomu Boží požehnání.

Skončím jedním biblických veršem z knihy Přísloví: Kdo se smilovává nad chudým, půjčuje Hospodinu, odplatí mu za to, co vykonal.“ (19,17)

16. ledna 2026

Chvála Ukrajinek

Ukrajinský národ byl těžce zkoušený dlouho před zahájením Putinovy „speciální vojenské operace“. Ve třicátých letech minulého století nechal Stalin skrze řízený hladomor zemřít zhruba tolik Ukrajinců, kolik zahynulo Židů za holocaustu. Následovala druhá světová válka, během níž zahynuly další miliony Ukrajinců v boji proti Němcům. Po Stalinově smrti v roce 1953 si mohli Ukrajinci poněkud vydechnout, ale stále žili v Sovětském svazu, tedy ve zkorumpovaném státě s centrálně řízenou ekonomikou, v niž z definice chybělo tu to a tu zas ono.

Pak přišel rozpad Sovětského svazu. Ukrajinci najednou měli ukrajinského prezidenta, ukrajinský parlament atd., ale korupce byla všudypřítomná.

V jedné oblasti ale nastala výrazná změna: Ukrajinci – muži i ženy – mohli vycestovat na západ za prací. Miliony Ukrajinců této možnosti využily.

Nicméně této možnosti využili i ničemové. Zmocnili se systému výdeje víz na českém velvyslanectví v Kyjevě a za možnost získat vízum platili ubozí Ukrajinci horentní sumy. Do České republiky a zpět na Ukrajinu cestovali vesměs autobusy, které jsou levnější než vlak, ale na česko-slovenských nebo slovensko-ukrajinských hranicích je okradli o značnou část výdělku mafiáni. Je hanba naší země, že jí trvalo tak dlouho, než byl tento systém rozbit.

Nicméně jakkoli byli na západě pracující Ukrajinci kdekým okrádáni, pořád to bylo o něco lepší než dříve.

Mělo to ovšem háček. Či vlastně pořádný hák. Co se stane s ukrajinskými dětmi? Statisíce, možná miliony ukrajinských dětí vyrůstaly bez otců a bez matek. Vychovávaly je vesměs babičky; ty, které měly trochu štěstí, měly i dědečky. Těch bylo méně než babiček, což bylo dáno nízkou mírou dožití a vysokou mírou alkoholismu.

V České republice začali Ukrajinci brzy hrát podobnou roli jako gastarbeitři v západních zemích. Dnes už jen výjimečně najdete českou uklízečku v nemocnici nebo českého zedníka na stavbě. Kdyby všichni Ukrajinci naráz odešli, některá odvětví by se téměř okamžitě zhroutila.

Přesto se u nás najde nemálo lidí, kteří tvrdí, že Ukrajinci nás vyjídají, že zatěžují náš sociální systém. Předložená fakta, svědčící po opaku, ignorují.

Já jsem rád, že tu Ukrajinci jsou. Když jsem připravoval zatím svou poslední knihu (vyšla před měsícem pod názvem O stavu společnosti), vyhledal jsem i demografické statistiky. Na všech kontinentech se snižuje porodnost – s výjimkou Afriky. Demografická krize je už nyní neodvratná a na český národ dopadne s plnou silou, jakmile přestanou rodit ženy narozené v dobách tzv. „Husákových dětí“. V Anglii budou „domorodci“ v menšině již v roce 2060, přitom v Londýně (49 %) jsou v menšině již nyní – podobně jako v řadě jiných velkých měst. Jenže zatímco Ukrajinci jsou s Čechy kompatibilní a chtějí se integrovat, v Británii nebo ve Francii hrozí nejen kulturní, ale i občanská válka.

Zmíním ještě jeden faktor, zdánlivě s Ukrajinou nesouvisící. Je jím probuzený antisemitismus.

Kdyby mi někdo dejme tomu v roce 1970 nebo 1980 řekl, že za několik málo desetiletí budou pro Židy nejbezpečnější Česká republika nebo Maďarsko, ťukal bych si na hlavu. V řadě západoevropských zemí se Židé nemohou ukázat na veřejnosti v kipě nebo s řetízkem s Davidovou hvězdou na krku. Rodiče se bojí, že jejich děti budou napadeny na ulici cestou do školy. Mnozí z nich se během následujících let přestěhují do Izraele nebo do Spojených států; přál bych si, aby našli jako svou novou vlast i Českou republiku. Byli by pro nás velkým přínosem.

V celoevropském i v celosvětovém srovnání je Česká republika skvělým místem k životu. Máme fungující zdravotnictví, nízkou kriminalitu, fungující, byť někdy zoufale pomalé soudnictví, a především svobodu slova. A to je snad to nejdůležitější. Ve Spojeném království je každý měsíc stíháno na třicet lidí za nějaké nepovolené tweety na sociálních sítích. Zatímco v Rusku „sedí“ za tyto „zločiny“ asi osm set lidí, v Británii je to už několik tisíc. Některé případy byly skandální – například jistý komik byl zatčen přímo na letišti, když se vracel ze Spojených států. Přišla si pro něj pětice ozbrojených policistů. Po mnoha hodinách byl propuštěn – měl vysoký tlak, 210 na 110, a hrozil mu infarkt. Tento případ byl široce komentován a mnozí žurnalisté se shodli, že pokud jsou v nějakém státě zavíráni komici, je to už hodně špatné.

Nicméně zpět k Ukrajinkám. Některé z nich jsem osobně poznal. Ukrajinka, která chodila k nám na skupinku, dokud jsem byl v Praze, na Podkarpatské Rusi (chcete-li, na Zakarpatské Ukrajině) jako architektka projektovala mateřské školy nebo rodinné domy; u nás pracovala jako uklízečka ve Střešovické nemocnici. Jiná pracovala u mé maminky. Po ruském útoku na Ukrajinu jsem hostil matku s dospívajícím chlapcem, a tak si myslím, že jsem o životě na Ukrajině poměrně dobře informován. A musím říci, že si jich velice vážím. Jsou pilné, nestěžují si. Mnohé z nich na tom nebudou nikdy tak dobře, jako devadesát procent našich občanů.

U nás, v Křesťanském společenství Jeseník, se sborového života účastní pravidelně sedm z nich. Samé ženy a dívky. Mým úkolem je modlit se za jejich muže a jejich bratry, kteří brání svou vlast. Modlit se, a podporovat je, jak se dá. Možná nám to jednou vrátí.

13. listopadu 2025

Naše politika vůči Izraeli

Se zájmem a úlevou jsem pročetl interview s naší velvyslankyní v Izraeli paní Veronikou Kuchyňovou-Šmigolovou v 43. čísle Echa. Její pohledy a názory se sice liší od toho, co se dočítáme v mainstreamových liberálních médiích, nicméně odpovídá to tomu, co jsem viděl během několika svých cest do Izraele a co mi potvrzují moji izraelští přátelé.

Mírový plán prezidenta Trumpa předpokládá, že moc nad Palestinskou autonomií – nad západním břehem a nad Gazou – převezme jakási prozatímní vláda, která plně nahradí Hamás. Obávám se, že Hamás se moci nevzdá. Musel by se zříci důvodu své existence, který jasně formuluje ve své chartě: Jeho cílem nepřestává být totální zničení Izraele „od řeky až k moři.“

Když jsem byl v Izraeli poprvé – bylo to na svátek stánků a v předvečer první války v zálivu – zeptal jsem se během cesty na horu Karmel našeho izraelského průvodce, s kterým jsme se sblížili natolik, že nás navštívil ještě před rozdělením Československa, jestli existují nějací Arabové, kteří si přejí mír s Izraelem. Odpověděl mi lakonicky, trochu cynicky, ale zřejmě pravdivě: „Ano, máme jich plné hřbitovy.“

Zasaďme to do kontextu: Po uzavření posledního příměří jsme ve zprávách slyšeli, kolik zastřelili islamisté Židů a kolik Palestinců zabili Židé. V pozadí poněkud zapadlo, co jsme se také mohli dočíst či doslechnout, totiž že Hamás popravuje „kolaboranty“. Zprvu jsem si myslel, že popravuje ty, kdo otevřeně spolupracovali s Izraelci. Tak o tom ostatně informovaly první zprávy. Je ale možné, že důvodem k popravě nebyla jen spolupráce s Izraelem, ale i skutečnost, že některé klany se snažily jednat samostatně, tj. nikoli v rámci zdecimovaného Hamásu. Co nás ale může zarazit: Někteří byli zřejmě popraveni, protože byli radikálnější než Hamás.

Jaké poselství to vysílá těm Palestincům, kteří by zvažovali účast v případné vládě? Co by se stalo s těmi, kteří by třeba jen podporovali takovou vládu?

Zmíním ještě další problematický bod. Mírový plán počítá s vysláním jakýchsi neutrálních jednotek, které by udržovaly pořádek. Zkušenosti s podobnými „mírovými“ sbory nejsou příliš povzbudivé, ostatně není divu. Vojáci mají smysl tam, kde hájí svoji vlast. Tam mají motivaci. V Gaze ale mají oddělovat odhodlané bojovníky Hamásu a neméně odhodlané vojáky izraelské armády. Jakou motivaci by ale měli vojáci případných mírových sil? Na Balkáně, kde je situace podstatně jednodušší, došlo ke srebrenickému masakru. Holandští vojáci neměli dostatečnou motivaci, a já se jim nedivím. Přeji mír Balkánu i Blízkému východu, ale o smysluplnosti „mírových sil“ bez jasného mandátu a bez jasné motivace mám velké pochybnosti. Kéž bych se mýlil.

Naše velvyslankyně v Izraeli poukazuje na to, že Palestinci potřebují blízkovýchodní ekvivalent denacifikace. Dokud bude dětem už od mateřské školky vštěpována nenávist k Židům, situace se sotva změní. Taková denacifikace je ale běh na dlouhou trať.

Zatím nevidím nějaké lidské východisko. Řešení nepomáhá prosazovaní těch uliček, o nichž obě strany vědí, že jsou slepé.

Přeji paní Veronice Kuchyňové-Šmigolové, aby si zachovala odvahu říkat pravdu tam, kde je tolik vědomých i nevědomých lží. A jsem moc rád, že nás v Izraeli zastupuje moudrá žena.

1. listopadu 2025

Uznání Palestiny

Některé západoevropské vlády a další demokratické země, jako je Kanada nebo Austrálie, uznaly Palestinu jako samostatný stát. Naše vláda se k těmto zemím nepřidala, což považuji za správné. Zachovala se dle mého mínění podle biblické zásady „nepřidáš se k většině, páchá-li zlo“ (Exodus 23:1 ČEP). Ostatně jsem od našich zastánců „svobodné“ Palestiny neslyšel žádný validní argument pro tento krok – vyjma tvrzení, že by bylo lépe, kdybychom se v této věci přidali k ostatním, abychom příliš „nevyčnívali“.

Bezprostředním podnětem k uznání Palestiny měla prý být izraelská genocida v Gaze.

Uvedu několik důvodů, proč je uznání Palestiny špatným krokem, a proč by tento krok neměly dělat právě národy západního civilizačního okruhu.

Předně je třeba stále znova vracet pojmům jejich smysl. Páchá Izrael genocidu? Pak nelze o Gaze mluvit jako o koncentračním táboru. Gaza má patrně nejvyšší natalitu na celém světě. Jaká byla natalita v Buchenwaldu, Sachsenhausenu nebo Treblince?

Charta OSN požaduje, aby do OSN mohly vstoupit pouze státy, které nechtějí zničit jiný stát. Z tohoto důvodu měl být z OSN vyloučen Írán, protože ten se netají tím, že chce zničit Izrael. Palestinu bude možné – a smysluplné – přijmout za členský stát, pouze pokud se těchto snah o zničení Izraele zřekne.

V průběhu let – zejména v 19. století, ale pokračovalo to i ve století dvacátém – se války svým způsobem „humanizovaly“, dá-li se toto slovo pro válečnou situaci vůbec použít. Vznikl Červený kříž, usilující o pomoc raněným, přijaly se různé konvence, které měly za úkol chránit civilisty, případně raněné vojáky převážené do bezpečí, nebo zakazovaly mučení zajatců. Ano, i armády západních zemí tyto konvence mnohokrát porušovaly. K mé lítosti to byli nedávno i čeští vojáci, kteří umučili afgánského teroristu. Jistě, ten člověk zrádně zabil jejich kolegy, soud by ho nepochybně odsoudil k trestu smrti, ale o to více bychom měli usilovat o to, aby se ony „humanizující“ konvence dodržovaly.

Hamás, a další teroristické skupiny, si něčím takovým hlavu nelámou. Zbraně převážejí v sanitkách. Velitelé Hamásu mají své štáby v suterénech nemocnic a škol, někdy škol provozovaných OSN a s vědomím těchto teroristů. Když izraelská armáda obsadí nějak dům či byt, najde zbraně nejspíše v dětském pokoji pod dětskými postýlkami.

Do toho přijdou evropské státy s tím, že ano, všichni uznáváme právo Izraele se bránit, ale musí se bránit „přiměřeně“, tj. zase ne tak moc. „Ano, Izraelci, haste ten požár, ale nesmíte ho uhasit úplně, a my vám budeme dávkovat, kolik vody můžete pro hašení využít.“

Kdo chce do této tragédie nějak vstoupit – a evropské vlády do ní vstupují, ovšem velmi nešťastně – měl by poradit, jak se bránit, jak zabránit smrti civilistů (podle čeho poznáte v Gaze civilistu od teroristy?) a dětí a zajistit dodávky humanitární pomoci, aniž by je Hamás rozkradl.

Toto evropské mustrování Izraelců je o to trapnější, že je neuvěřitelně pokrytecké. Proč právě Izrael? V západní Evropě se konají až statisícové demonstrace na podporu Hamásu. Proč na podporu teroristů, proč ne na podporu Izraelců?

Ve světě probíhá řada konfliktů. Někde – například v Nigérii – umírají desetitisíce křesťanů ročně. Spoustu obětí mají boje v Kongu. Válka v Sýrii má nesrovnatelně více obětí než izraelsko-palestinský konflikt. Kde se svolávají demonstrace proti pronásledování Ujgurů v Číně? Jaké pobouření vzbudilo mezi progresivisty pronásledování žen v Íránu? Demonstrující mávají palestinskými vlajkami a pálí vlajky britské či německé. Často se k nim přidávají příslušníci tzv. LGBTQ komunity. Oni opravdu netuší, že islamisté s nimi udělají rázný konec, jakmile se dostanou k moci? Opravdu nikdo z nich vení, jak ajatolláh Chomejní zatočil s levičáky, kteří mu pomáhali svrhnout šáha Rezá Pahlavího? Demonstranté podporující Hamás provolávají heslo „From the river to the sea, Palestine shall be free! prý nevěděli, o jakou řeku a o jaké moře jde. Teď už je to klišé, možná už to všichni vědí. Nechci je zkoušet ze zeměpisu; spíše by mě zajímalo, jakou „svobodu“ si autoři tohoto hesla představují. V Izraeli mohou izraelští Arabové hlasovat, mohou zastávat veřejné funkce. Palestinci nenechávají nikoho na pochybách, že „svobodná“ Palestina bude svobodná především od všech Židů.

Co se to děje? Islamisté prokázali nebývalou brutalitu a ještě se tím pyšnili. Nebo co vede ženu z Londýna, která viděla na zastávce autobuse jedenáctiletého chlapce s kipou, prošla kolem něj, pak se vrátili a do obličeje mu zakřičela ono heslo o řece, moři a svobodné Palestině a pokračovala ve sv cestě. Co jí ten hoch udělal? Pořád to ale není tak strašno, když po masakru ze 7. října vedli zajatá rukojmí včetně čtyřletého chlapce, na kterého palestinské děti plivaly. Co se stane s ním? A co vyroste z těch palestinských dětí?

Mám v počítači videa, která natočili sami Palestinci. Nechci se na ně ale dívat – jsem na to příliš slabá nátura. Ženě uříznou ňadra a pak si s nimi před jejíma očima kopou, než ji zabijí. Nicméně lidé demonstrují proti Izraeli.

Každoročně přijme OSN víc protiizraelských rezolucí než proti všem ostatním státům či skupinám dohromady. Vám, kteří voláte po uznání Palestiny, vám to nepřipadá divné? Vy se chcete podílet na tomto pokrytectví? Já tedy ne.

Co může být za tímto zmatením? Proč je najednou Irsko plné nenávisti k Židům? Udělal Izrael něco Irsku? Podobné otázky si neustále kladu, respektive kladou se mi jaksi samy. Postoje progresivistů mi připadají iracionální.

Pronásledování Židů v Západní Evropě nebo Austrálii už nyní připomíná Německo těsně před a těsně po nástupu nacionálních socialistů k moci. Douglas Murray a mnozí další varují, že tolerování antisemitismu nezůstane bez následků. Osud Evropy bude následovat osud Izraele. Až začnou evropské ekonomiky kolabovat, vzpomeňte si na Boží zaslíbení praotci Židů Abrahamovi: „Požehnám těm, kdo žehnají tobě, a na toho, kdo tě proklíná, uvedu prokletí. V tobě budou požehnány všechny čeledi země“ (Gn 12,3).

26. srpna 2025

Čemu lze věřit II

Jeden z mých pozorných čtenářů konstatoval, že jsem ve svém předchozím článku se stejným názvem na tuto otázku vlastně neodpověděl. Psal jsem spíše o tom, čemu nevěřit. Čemu věřím já? Mohu si být jist, že jsem neuvěřil lži nebo polopravdě?

Domnívám se, že mám dvě velké výhody, které má málokdo. První je zkušenost se skutečnou novinařinou – zkušenost ovšem 57 let starou.

V srpnových dnech roku 1968 jsem začal pracovat jako tlumočník a překladatel pro agenturu Associated Press. Po několika týdnech jsem odlétal do Spojených států a moje maminka se uvolila, že mne alespoň na pár dní nahradí. Když jsem se v listopadu z USA vrátil, měla už s AP smlouvu a pracovala pro ni až do sametové revoluce. O prázdninách v roce 1969 jsem ji „zaskakoval“ za celý měsíc, když byla na dovolené. Práci jedné z největších světových agentur jsem tedy poznal zblízka. Málokdo si dnes uvědomuje, jak moc se žurnalistika za posledních padesát let změnila.

Před padesáti lety vedla přísná hranice mezi zpravodajstvím a publicistikou. Ten, kdo psal zprávy, musel usilovat o naprostou objektivitu. Podával zprávu a nedoprovázel ji svými komentáři nebo domněnkami.

Dnes už takové rozlišení neexistuje. Čtete-li zprávy, většinou již víte, nebo brzy poznáte, co si daný novinář či žurnalista myslí.

Před padesáti lety nebylo nějaké „fact checking“ myslitelné. Nebylo by potřeba. Pokud by agentura uvedla nepravdivé informace, brzy by se na to přišlo, a ztráta reputace byla obrovským problémem. V kanceláři AP chrlil dálnopis zprávy z celého světa, a byly to skutečně zprávy, ne komentáře.

Dnes se mnohé noviny a časopisy hrdě hlásí ke své zaujatosti. Otevřeně deklarují, že chtějí své čtenáře vychovávat a vštěpovat jim své názory třeba na transgender či „klimatickou krizi“. Ty lepší agentury se sice stále snaží distinkci mezi zpravodajstvím a publicistikou držet, ale ne vždy se jim to daří. Tlak, kterému jsou vystaveny, je obrovský.

K tomu přistupuje skutečnost, že své názory může dnes díky sociálním sítím šířit skoro kdokoliv. Naprostá většina čtenářů si dělá své názory na základě článků v různých serverech s názvy „poznej pravdu“ nebo „otevři svou mysl“ nebo tak nějak, a soudný člověk tuší, že jde o propagandu, která si s ověřováním zpráv hlavu nedělá. Klasická média (v USA se používá výraz „Legacy media“) ztrácejí čtenáře. Jejich propagandu ovšem do značné míry nahrazují weby, které šíří propagandu ještě fantastičtější.

Mnoho lidí se právem obává, že bude omezena svoboda slova. Jde o nebezpečí reálné a obrovské. Nicméně by bylo nesmírně zpozdilé domnívat se,  že dobrat se pravdy je dnes snazší než před padesáti lety.

A  to mne přivádí k oné druhé výhodě. Mám zdroje, které nemohu zveřejnit. V řadě případů vím, jak je to doopravdy, ale nemohu tím argumentovat ve svých článcích, protože bych o zdroje informací přišel.

Nejprve ale zmíním jeden zdroj, který není utajený. Jde o publicistu trvale žijícího v Izraeli a píšícího pro vážné zájemce. Ten mi při mé poslední návštěvě v Izraeli popisoval, čím zpravodajství trpí. Když se něco stane – třeba když spadne raketa na nemocnici v Gaze – agentury se předhánějí, která z nich přijde se zprávou jako první. Většinou se rozhodne, jak bude zprávu interpretovat, a této interpretace se snaží držet zuby nehty, i když je už téměř jasné, že to vše bylo jinak. Pravdu přiznávají jen velmi nerady a jen když už není jiného zbytí. Mezitím probíhá zuřivá palba na ty, kteří věc vidí jinak. Své by mohli vyprávět například odborníci, kteří tvrdili, že vir, který vyvolal Covid-19, nebyl přenesen na lidi z netopýrů, ale že unikl z laboratoře, kde byl uměle vytvořen. Ocitli se pod palbou, často útočící na jejich charakter. Takových případů jsou mraky.

Ptal jsem se svého zdroje na to, co že to Izraelci bombardovali v Sýrii (bylo to už před mnoha lety, ještě dlouho před vypuknutím povstání proti Assadovi). Izraelci nic nekomentovali a kupodivu ani Sýrie nevyvolávala žádný rozruch. Hypotéz ovšem kolovalo hodně.

„Nevím, ale za dva měsíce to budu vědět.“ Tato krátká odpověď mě zarazila, a věrohodnost tohoto žurnalisty v mých očích výrazně stoupla. Přední agentury totiž už měly jasno. V tomto případě se „trefily“ – ano, Izraelci bombardovali jaderné zařízení. Můj zdroj ale ještě nějakou dobu „nevěděl“, ale na konci svého pátrání měl již naprosto přesné informace. Mnohokrát byl v Gaze. A popisoval detailně, kdo a jak se dostane přes hranice. Samozřejmě, teď už několik let do Gazy nejezdí – již pár let přes masakrem ze 7. října to bylo příliš nebezpečné. Své zdroje má ale stále.

Hodně jsem se o fungování vlády dověděl, když jsem se snažil přijít na kloub aféře kolem Jiřího Čunka. A dále, když jsme se snažili pomoci křesťanům v Iráku skrze Generaci 21.

Proč jsem se zajímal o Jiřího Čunka? Zaujal mě jakýsi článek od žurnalisty, který jel na Vsetín a snažil se najít ve Vsetíně, kde byl Jiří Čunek starostou, místní občany, kteří by se o Jiřím Čunkovi vyjadřovali negativně. A překvapilo ho, že je nemohl najít. Taky jsem se dozvěděl, že má čtyři dcery. Po čase jsme se s Jiřím Čunkem sblížili a jednou jsem byl k nim pozván na nedělní oběd. Viděl jsem, jak se jeho dcery k němu chovají. Přirozeně to nemohu dokázat, ale jako pastor vím, že i když děti nenásledují své rodiče ve víře, svých rodičů si váží – tedy za předpokladu, že rodiče nejsou pokrytci a jejich víra je autentická. Mluvil jsem o tom s řadou novinářů a předem jsem řekl, že vím, že to není žádný důkaz Čunkovy neviny, ale na základě svých pastoračních zkušeností jsem přesvědčen, že jeho dcery si svého otce váží a že se nedopouštěl toho, z čeho byl obviňován.

Znamená to, že máme s Jiřím Čunkem stejné názory? Nikoli. Stejně jako se názorově plně neshodnu ani z jinými svými zdroji. Je to něco, co mnozí lidé nedokáží pochopit: Domnívají se, když mám takové či onaké názory, musím být špatný člověk. S tímto přístupem se ale dobrat pravdy nelze.

Na závěr připomenu jeden krásný verš z Prvního listu Petrova: Buďte stále připraveni k obhajobě před každým, kdo by od vás žádal, abyste vydali počet z naděje, kterou máte“ (1. Petrův 3,15). Ano, buďme připraveni argumentovat, ale to neznamená že dokážeme odpovědět na všechny otázky. Někdy prostě nevíme, a když to přiznáme, v očích rozumných lidí na věrohodnosti neztratíme. Člověk, který se tváří sebejistě a má odpověď takřka na všechno, moc věrohodný není.

Ano, vím, že ani v tomto článku nepřináším nějaký obecný a zaručeně fungující návod. Nedávám zde zaručený patent na rozpoznání pravdy od lži v médiích. Vlastně upozorňuji, že je to stále těžší. To ale neznamená, že bychom se měli přestat snažit.

9. srpna 2025

Čemu lze věřit

Dva články – jeden o židovské historii, druhý o současnému konfliktu v Gaze, vzbudily u některých lidí velké nadšení, u jiných zase velkou nevoli. Jeden z mých kritiků odpověděl postem s videem umírajících dětí v Gaze. Tento obrázek měl dokazovat, že izraelské armádě nezáleží na dětských životech a že střílí do civilistů, kteří si přišli pro potravinovou pomoc.

Fotografie či videa tohoto typu mají obrátit veřejné mínění proti Izraeli a pro palestinské bojovníky. Post, který jsem zmiňoval, jsem mohl smazat, ale záměrně jsem ho tam nechal a ještě pár dnů ho tam nechám, protože ho zmiňuji v tomto článku a každý má právo vidět nebo číst to, načreaguji. Dopředu ale upozorňuji, že nadále podobné drastické obrázky či videa na mých stránkách nebo na mém Facebookuneuvidíte, a chci vysvětlit, proč.

Ve svých článcích jsem vícekrát varoval před tím, že zjistit, co je pravda a co je fake, bude stále těžší. Experti na internet a různé pokročilé technologie možná dokáží rozpoznat, co je fake a co ne; já to nedokážu. Když se něco podobného objeví na mém FB, může to být

totální výmysl, od počátku uměle vyrobený za účelem propagandy
fotografie, jež je sice pravdivá, ale byla upravena a/nebopořízena na jiném místě a v jiném čase
nijak neupravená fotografie či video, zobrazující skutečnost

Možná mne upozorníte na ještě nějakou další možnost.

Dále je třeba se ptát, kdo daný obrázek pořídil a jak k nám doputoval.

Zatím jsme mluvili o vizuálním materiálu. Fotky – videa – televize apod. Co se týče informací, můžeme rozlišit zhruba tři základní roviny: vizuální materiál, audionahrávky nebo rozhlasové pořady, a materiály písemné.

Zdálo by se, že skutečnosti nejbližší jsou vizuální materiály. Myslím si, že je to velký omyl, a pokusím se vyložit, proč. Rozhodně ale platí, že jde o materiály nejvlivnější. Televize v nás vzbuzuje mnohem více emocí než rozhlas, a rozhlas v nás vzbuzuje mnohem více emocí než psaný text. Emoce jistě mají své místo v našem životě – bez nich by život ani  nemohl existovat. Nicméně emoce mohou být příjemné nebo nepříjemné. Některé emoce nám pomáhají poznat pravdu a nalézat řešení problémů, jiné naopak pravdu zastírají a mohou vést k řešením, která jsou řešením jen zdánlivě.

Uvedu příklad. Když Angela Merkelová viděla fotografii utopeného tříletého chlapečka u ostrova Lesbos, rozhodla se otevřít hranice pro 1,5 milionu migrantů. O mnoho let později jsem se dověděl, že toto rozhodnutí udělala pod vlivem emocí, které v ní vzbudila zmíněná fotografie. Jsem přesvědčen, že to bylo rozhodnutí nesprávné a tragické. Přitom nepochybuji o jejích dobrých úmyslech. Kdyby – kromě soucitu – zapojila více rozumu, mohly se evropské dějiny vyvíjet jiným směrem, především bezpečnějším.

A co mé emoce? Proč jsem se s přáteli rozhodl pomoci pronásledovaným křesťanům v Iráku? Protože jsem vyšel o patro výš, abych mamince přinesl nákup, a ona měla zrovna puštěnou televizi, na kterou se téměř nedívám, a pokud ano, tak na sport a ne na zprávy, a v té televizi jsem viděl reportáž o tom, jak nějaké tříleté holčičce zabili před očima maminku a tatínka. Rozvzlykal jsem se a řekl jsem si, že jestli neudělám vůbec nic, nedokážu sám se sebou žít.

Tedy taky jsem byl veden emocemi. Pak následovalo určité úsilí, porady s ministerstvem vnitra, a když jsme měli první tiskovku, měli jsme již čtyřsetstránkový materiál o lidech, kteří chtějí přesídlit, o jejich rodinných poměrech, o jejich vzdělání a o jejich zdravotním stavu. Tedy emoce vedlyk určitým racionálním akcím.

V tuto hodinu má už každý z nás nějaký názor, jak to s tím Hamásem a s tou Gazou vlastně je. Člověk, který mi poslal ony hrozné obrázky, mi zřejmě chtěl dokázat, jak jsou Izraelci suroví a že vědomě zabíjejí děti. Jak na to mohu reagovat? Dětinská reakce by byla, kdybych mu poslal ještě hnusnější obrázky, které by dokazovaly barbarství Hamásu. Nebyl by to pro mne problém. Jenže svého odpůrce či kritika bych stejně nepřesvědčil, stejně jako nepřesvědčil on mne. Spíš by se ve svém názoru utvrdil a vyhledal pro mne ještě nějakou peprnější nadávku, než že jsem lhář a debil. Neustále se pokouším hledat nějakou jinou cestu, než je ostouzení těch, kdo si myslí něco jiného než já.

Samozřejmě by bylo nejlepší, kdyby bylo uzavřeno příměří a konflikt se vyřešil jednáním. Ti, kdo byli v Izraeli nejvíc nakloněni k Palestincům, byli ovšem zmasakrováni jako první. Myslím si, že pokud se nepřátelům Izraele nepodaří pozabíjet všechny Židy – což je jejich deklarovaný cíl – nakonec k nějakému jednání dojde. Mohlo k němu dojít už v roce 1948. Mohlo k němu dojít po dohodách z Osla, které byly vyjednávány ještě Jásirem Arafatem. Tehdy se mír zdál velice blízko.

Palestinci vyvolali několik válek, včetně této poslední. Vesměs při nich něco ztratili. Vyvolají válku, a když ji začnou prohrávat, spustí křik, jak je to nespravedlivé.

Kdyby chtěl Izrael skutečně páchat genocidu, vypnul by Palestincům elektřinu a uzavřel kohoutky s vodou. To ovšem neudělá, protože genocidu páchat nechce.

​​Židovské děti se už od mateřské školky neučí, že je třeba pozabíjet všechny Palestince. To je pro mne důležité. Židé nejásají, když vidí mrtvé palestinské děti. Když izraelský voják zabije teroristu, nenatáčí si to, aby se rodiče radovali z toho, jaký je kabrňák. Izraelští vojáci neznásilňují Palestinky. To jsou skutečnosti, které považuji za jisté, protože je šíří o sobě sami Palestinci. Nelze tedy tyto skutečnosti brát jako izraelskou propagandu. Já těm palestinským videím věřím.

14. července 2025

Přiměřená reakce?

Není to dlouho, co jsem se ohrazoval proti výroku, že „Trump je horší než Hitler“. Byl jsem přesvědčen, že nic a nikdo nemůže být horší než člověk, který byl strůjcem hubení židovského národa, jemuž padlo za oběť několik milionů Židů.

Dnes jsem přesvědčen, že jsem se mýlil. Může být někdo ještě horší než Hitler. Jsou to palestinští teroristé.

Můžete namítnout, že počet jejich obětí není zdaleka tak vysoký. A máte pravdu. Proč jsou tedy horší než Hitler?

Když se blížil konec války, a když bylo již zřejmé, že Rudá armáda zanedlouho obsadí i prostor, kde se nacházely vyhlazovací tábory Osvětim a Treblinka, snažili se nacisté zahladit stopy po masovém vraždění, jehož se dopouštěli. To se jim ovšem nepovedlo. Začali příliš pozdě a už to nestačili.

Strůjci masakru ze 7. října se nesnažili zahladit stopy. Naopak, ta nejkrutější zvěrstva si natáčeli a chlubili se jimi. A slibovali, že jako zatočili s Židy povražděnými v kibucu Be-eri, tak nakonec zatočí se všemi Židy. Nepochybně to myslí naprosto vážně.

Zrůdnost jejich počínání jen podtrhuje skutečnost, že ve zmíněném kibucu bydlili Izraelci, kteří se snažili Palestincům pomáhat. Zaměstnávali je a v případě potřeby vozili nemocné děti z Gazy do izraelských nemocnic.

Masakr v kibucu Be-eri způsobil, že izraelská levice, která usiluje o mír s Palestinci, v podstatě přestala existovat.

Zlo je někdy nesmlouvavé. Silně na mě zapůsobil příběh Jahjá Sinwara, který se stal vůdcem Hamásu po smrti Ismaíla Haníji. Jahjá Sinwar byl odsouzen za čtyřnásobnou vraždu. Když byl v izraelském vězení, jeden z izraelských lékařů mu zachránil život, když si všiml nezvyklých pohybů. Ty byly způsobeny nádorem na mozku. Ten mu byl v izraelské nemocnici odstraněn. Jahjá Sinwar byl spolu s tisícem dalších vězněných Palestinců vyměněn za izraelského vojáka Gilada Šalita. Po propuštění začal ihned znovu pracovat na plánech na zničení Izraele a byl jedním ze strůjců útoku 7. října. Při tomto útoku byl zabit i lékař, jenž mu zachránil život.

Jak je něco takového vůbec možné?

Situace se těžko zlepší, dokud bude palestinským dětem od mateřské školky vštěpována nenávist k Izraelcům. Ovšem kdyby se Palestincům podařilo dosáhnout svého cíle a zničit izraelský stát, nenávist, která je po desetiletí naplňovala, se nenasytí – sama od sebe nezmizí.

Zatím se teroristé z Gazy radují ze smrti. Oni mají, jak se říká mezi námi křesťany, „jistotu spasení“. Padnou-li v boji, jdou rovnou do ráje. A jsou o tom nepochybně skálopevně přesvědčeni – jinak by nepáchali sebevražedné atentáty.  

Jak se mohou Izraelci bránit? Jak bojovat podle pravidel se silou, která žádná pravidla neuznává?

Jednu dobu platilo, že když izraelští vojáci vstoupili do nějakého bytu, nejprve prohledali dětský pokoj, zejména postýlku. Tam totiž nejčastěji nacházeli zbraně. Totéž se stále děje i ve velkém: Vojenské štáby bývají v suterénech nemocnic, škol a mešit. Zbraně převážejí sanitky.

Jenže takto klamat lze jen po omezenou dobu. Brzy to přestane fungovat.

Co mají na mysli propalestinští aktivisté, volající „From the river to the sea, Palestine will be free“? O jakou svobodu jim jde? Izraelcům jde o svobodu od teroristů, o svobodu beze strachu žít ve své zemi. Které země hlasatelé uvedeného hesla považují tito aktivisté za „free“, tedy „svobodné“? Co si tito aktivisté vlastně přejí? Jak by vypadal svět, kdyby se jim podařilo naplnit jejich vize?

Izraelská armáda usiluje o to, aby umíralo co nejméně lidí, zejména dětí. Ne, že ne. Jak ale bojovat, když teroristickému vedení v Gaze nezáleží na tom, kolik dětí zemře? Mnozí západní politici a intelektuálové volají po tom, aby izraelská reakce na barbarství byla „přiměřená“ a „proporční“? Co to znamená konkrétně na takovém bojišti, jakým je Gaza, ovšem nikdo říci nedokáže.

Našemu ministru zahraničí mnozí vyčítají, že se mnohdy nepřipojil k hlasům zejména západoevropských politiků, aby se Izrael tolik nebránil a nepáchal genocidu. (Během let, co je tato „genocida“ údajně páchána, se počet obyvatel Gazy zečtyřnásobil.) Doufám, že ministr Lipavský tomuto nátlaku nepodlehne. Raduji se z toho, že Česká republika je vedle Maďarska jednou z mála zemí, kde se Izraelci mohou cítit bezpečně.

Jeden z izraelských politiků prohlásil, že Izraelci mají jednu nesmírně mocnou zbraň: Nemají kam utéct.

***

(Dělám to jen výjimečně, ale tentokrát jsem zařadil pozoruhodný článek britského novináře Alistaira Heathe do rubriky „články přátel“.)

2. červenec 2025

Neveselé výhledy

Volby se blíží – a celosvětově narůstá bezvýchodnost. Za poslední čtyři roky – od posledních voleb v roce 2021 – se svět rozhodně nestal bezpečnějším místem. O České republice se to ale říci nedá. Co se týče bezpečnosti, pak si Česká republika od posledního měření polepšila o dvě místa a nyní zaujímá jedenáctou příčku ze 183 sledovaných států. Nechává za sebou celou řadu vyspělých zemí. Na prvním místě je Island, následovaný Irskem.

Kdo se o to nezajímá, ten to zpravidla nevidí. Kdo věnuje pozornost předvolební propagandě, ten se nad těmito daty podivuje. Vždyť slyší, jak je vláda nemožná, a pokud jste si na tuto rétoriku zvykli, nebudete si po dalších volbách muset odvykat: Opět budeme mít nejhorší vládu na světě. Jsme přece v České republice.

Opozice by to prý spravila. Přidala by učitelům. Přidala by policistům, hasičům a vojákům. Přidala by soudcům. Přidala by důchodcům. Dala by více na obranu. Běda současné vládě: Zvýšila daně, ač slibovala, že to neudělá.

Co ale neuslyšíte, je, kde by vláda ubrala. Neuslyšíte rovněž, z jakých peněz by přidala.

Jisté je, že jak tato vláda, tak vláda, kterou opozice s největší pravděpodobností sestaví po říjnových volbách, zanechá našim potomkům ještě větší dluh, než vláda předchozí.

Nejde to opravdu nějak jinak?

Povím vám, co by se mi líbilo. Líbilo by se mi, kdyby povstal nějaký charismatický vůdce, který by řekl: „Drazí spoluobčané, pojďme jednat zodpovědně. Pojďme jít proti proudu. Rozhodněme se, že nebudeme projídat budoucnost a že si utáhneme opasky, abychom následující generaci zanechali tuto zemi v lepším stavu, než je teď.“

A pak by tento charismatický politik dělal ještě jednu věc zcela jinak, než je obvyklé: Kdyby zjistil, že opozice má lepší plán, pochválil by ji za to. A nebál by se přiznat, že i opozice dělá něco dobře.

Ano, vím, že většina lidí řekne: To jsou bláhové představy.

Ostatně, i kdyby se objevil někdo, kdo by  se takovémuvůdci jen trochu podobal, začali by se v jeho minulosti šťourat žurnalisté či historici, a patrně by našli něco nepatřičného. Aby takový vůdce uspěl, nesměla být na něm nalezena sebemenší vada, a to je těžké. Na těch mladších, kteří se narodili až v tomto tisíciletí, by díky sociálním sítím jistě něco našli. A když se to vhodně nasvítí…

Jak se tedy k volbám postavit? Jeden druh fundamentalistů v tom má jasno: K volbám vůbec nechodit. Tento svět už brzy zanikne (ano, mnohé tomu nasvědčuje) a očekávat něco od voleb je křesťana nehodné.

Obávám se, že většina těch, kteří k volbám nakonec půjdou, budou volit „menší zlo“. Radost z toho nemám, ale chápu to. Chcete-li to vědět, budu opět volit lidovce. Ne proto, že bych nevěděl o jejich slabinách. Ale na místní úrovni vím, že nejsou zkorumpovaní a že většina aktivních lidovců v našem okrese je zapojena do aktivit, které považuji za důležité a chvályhodné. Zejména mám na mysli sociální služby.

Jistě, tentokrát jde o volby parlamentní, nikoli o volby do místních samospráv. Ale nadějní politici potřebují někde vyrůstat, začít, jak se říká, „od píky“ (vlastně nevím, co to ta „píka“ byla, ale to snad není důležité). Když se někdo postaví proti korupci v místním zastupitelstvu, patrně se proti ní postaví, i když se jednou dostane do parlamentu. A když se někdo naučí dělat smysluplné kompromisy, aby se společnost zbytečně nepolarizovala, bude se mu to jednou v celostátní politice náramně hodit.

Nikomu své názory nechci vnucovat, ale chci, aby se o mně vědělo, že stojím na straně Izraele. A jestli jsem na něco hrdý, pak je to na skutečnost, že v Evropě se Židé mohou cítit nejbezpečněji v Maďarsku a v České republice. Mocnost antisemitismu se už probudila, což bude mít důsledky pro Evropu. A nebude to nic hezkého.

Jsem vděčný za svobodu slova a shromažďování, a jsem rád, že nedávný Pochod pro rodinu jasně ukázal, že velká část progresivistů (zdaleka ne všichni) upírá jinak smýšlejícím práva, za které oni sami bojovali. Inu, nebude to v dějinách poprvé.

Co se týče green dealu, obávám se, že mají pravdu ti, kdo tvrdí, že se jedná o největší penězovod od chudých k bohatým v celých dějinách. Přitom je mi jasné, že přírodu je třeba chránit a pečovat o ni. Jen se mi zdá, že např. zavedení elektromobility přírodě nakonec uškodí, místo aby jí prospělo. Výroba solárních panelů, posílení rozvodů, těžba lithia a spousta dalších nákladů, to vše se mi jeví jako příliš nákladné a nejsem přesvědčen, že v celkové bilanci půjde skutečně o zisk pro životní prostředí. Jiná věc je třeba třídění odpadů, to považuji za velmi smysluplné a jsem rád, že i v této věci jsme na špici.

A poslední rada: Všímejte si těch, kdo kandidují. Hledejte mezi nimi kvalitní lidi, za které se můžete modlit (to ovšem můžete i za ty nekvalitní) a podpořte je. Třeba i kroužkem. Za náš kraj (a za KDU-ČSL, byť jako nestraník) byl v parlamentu Michael Kohajda. Nevím, zda bych s ním ve všem souhlasil, ale byl to jeden z těch mála politiků, kteří dokázali pochválit i protivníka. Neokázale pracoval na řadě dobrých věcí. Několikrát zajel i do odlehlého Jeseníku. Ten ale už kandidovat nebude – byl zvolen rektorem University Palackého v Olomouci a usoudil, že kumulace funkcí by nebyla ku prospěchu věci. Správné a odpovědné rozhodnutí.

21. června 2025

Zavedli nás do války

Reakce na rozhovor Daniela Kaisera s Danielem Sterzikem v časopise Echo č. 16/2025, která byla v nezkrácené podobě zveřejněna v rubrice Dopisy @ maily v Echu 21/2025

V rozhovoru s Danielem Kaiserem Daniel Sterzik říká: „Ono pustit se do války, kterou prohrajete, má vždycky blbé důsledky. Tady jsme s Ruskem v prohrané válce od začátku.“ S první větou v tomto citátu lze souhlasit. S druhou je to složitější. Ovšem problém je v tom, že Daniel Sterzik vychází z mylného přesvědčení, že „Ukrajina se pustila do války“. Ne, nepustila. Do války se pustilo Rusko. To ovšem nepočítalo, že Ukrajina bude natolik drzá, že se odváží se bránit.

Kde se v Ukrajincích tato drzost vzala? Mám za to, že nám to napoví dějiny. Ukrajinci měli v podstatě na vybranou, zda se Rusku podvolí, jako se podvolila Gruzie (nebo Československo v roce 1968), nebo zda se nepodvolí. V obou případech půjde o politickou, občanskou i civilizační likvidaci ukrajinského národa jakožto svéprávné entity. Zkusím tuto větu zformulovat jinak: Ukrajinské elity skončí před popravčí četou, v žalářích nebo na Sibiři. Šťastnější skončí v emigraci. Normalizace po ukrajinsku bude totiž mnohem tvrdší než byla normalizace v Československu po vstupu „spřátelených armád“. Byla by podobnější tomu, co se dálo na území Polska po červenci roku 1941, kdy Německo napadlo Sovětský svaz a kdy si dva diktátoři Polsko rozdělili. Nejednalo se zdaleka jen o Katyň; obě dobyvačné země likvidovaly i učitele, duchovní a jiné významné osobnosti.

Ukrajinci nejsou naivní. Jednáním prezidenta Trumpa byli možná zaskočeni méně než my. Mají za sebou velký teror druhé poloviny třicátých let, kdy Rusové umořili hladem tři až pět milionů Ukrajinců; šlo o číslo stejného řádu jak holocaust, tedy vyvražďování Židů, jež následovalo krátce po ukrajinském hladomoru. A ukrajinské elity vědí, jak to bylo u nás v osmašedesátém. Tehdy československé elity věděly, že nám ze západu nikdo nepomůže. Ostatně, nikdo nám pomoc nesliboval – na rozdíl od nešťastných Maďarů v roce 1956, kteří se pokusili vybojovat si svobodu, protože spoléhali na slibovanou pomoc, která se nedostavila.

Ukrajinci vědí, že něco podobného se pravděpodobně odehraje i nyní. Buď tedy budou se svou likvidací souhlasit a vzdají se, nebo alespoň neprodají svou kůži lacino.

Daniel Sterzik píše: „Fialova vláda vsadila na válku…“ Jak, vsadila? Fialova vláda se zachovala čestně, přijala uprchlíky a Ukrajině pomáhá. Fialova vláda tu válku nezačala a nepochybně počítá i s tím, že Ukrajina může prohrát. Podobně jako prohráli nedávno Arméni s Azerbajdžánem nebo před více než stoletím Búrové v Jižní Africe. Neděje se často, že byl slabší vyhrál, byť i takové případy se stávají. Východní Timor si nakonec vydobyl samostatnost nad Indonésií, stálo ho to ovšem třicet procent z milionu obyvatel.

Policie moc nepomohla

Píšu tento článek týden poté, co bojovníci za práva žen a menšin znemožnili řádně nahlášenému Pochodu pro život dojít z Hradčanského náměstí na Václavák. Organizátoři a organizátorky protiakce si pochvalovali, že svým tuhým odporem zabránili „klerofašistům“ pochod dokončit. Obávám se, že vítězství zastánců potratů a jiných projevů ducha smrti má větší význam než to na první pohled vypadá. Nebudu psát nějaký emotivní článek, uvedu jen pár poznámek k tomu, co se stalo. Byl bych rád, kdyby nás tyto poznámky vedly k hlubšímu zamyšlení nad tím, co se děje, a co se patrně dít bude.

· Kdo jsou „klerofašisté“? Já jsem kvůli radostné události v naší rodině na pochod nedorazil, což je mi líto, nicméně viděl jsem hodně fotografií a videí. Jsem evangelikální křesťan z velké rodiny. Spolu s bratrem máme 10 již dospělých dětí, z nichž téměř všechny mají zájem o politiku. Nebudu tajit, že při celkem velké soudržnosti naší rodiny jsme politicky velmi nesourodí – mnozí by řekli, že od krajní levice po krajní pravici. Jsem pastor v důchodu. Jsem taky klerofašista? Jak se klerofašista pozná? Pochodu se zúčastnily zejména rodiny s dětmi. Rodiče těchto rodin jsou taky klerofašisté? Nebo je klerofašista každý, kdo je proti potratům a proti transgender ideologii?

· Svým způsobem mě těší, že odpůrci Pochodu pro život se nepokrytě radovali z toho, že svým „tuhým odporem“ pochod znemožnili. Oni se totiž mnohdy dožadovali tolerance; nyní je vidět, jak si tuto „toleranci“ představují. Domníval jsem se, že odpůrci pochodu přiznají, že to poněkud přehnali – že sice protestují proti pochodu, že s námi nesouhlasí, ale znemožnit pochod, který žádné zákony a předpisy nepřekročil, skutečně je znemožnění práva shromažďovacího, a oni přece chtějí zákony dodržovat. Nyní není třeba dokazovat, že nechtějí, sami se k tomu hlásí.

· To samo o sobě byl velká tragédie nebyla. Takové věci se stávají i v jiných demokratických zemích. Problém je v tom, jak se zachovala policie. Ta měla zasáhnout. Měla se postarat o to, aby nahlášený pochod mohl dojít do svého cíle. Měla se postarat o to, abychom mohli uplatnit své právo na svobodu slova a svobodu shromažďování. A neudělala to. Proč? Nebylo to ze zbabělosti? Co na to ministr vnitra? Minulou sobotu se ukázalo, že někteří občané svá práva uplatnit nemohou.

Dovedete si přestavit, co by se dělo, kdyby vše bylo v opačném gardu? Kdyby dejme tomu Aliance pro rodinu nebo Hnutí pro život znemožnily Prague Pride nebo nějakou podobnou akci? Obávám se, že jak policie, tak pražský magistrát by jednaly mnohem nekompromisněji. A mediální pokrytí by bylo mnohem silnější. Sobotním selháním policie se zabývali zejména křesťané. V médiích sice o pochodu zmínky byly, ale nějakou diskusi o tomto problému jsem nezaregistroval.

**

Váhal jsem, zda zmínit ještě jednu zdánlivě nesouvisející událost. Váhal jsem, protože jde o mou dceru Kristýnu Drápalovou, pražskou zastupitelku za „Prahu sobě“. Před několika měsíci jí kdosi nechal sledovat, budili ji ve dvě nebo tři hodiny v noci, takže někdy přespávala u přátel, před jejím domem nainstalovali skrytou kameru atd. Nedlouho poté, co se věcí začala zabývat policie, jí vyšetřovatel oznámil, že celou věc odkládá. Kristýna s pomocí právníka proti tomuto postupu protestovala, nicméně nyní už byly všechny opravné prostředky vyčerpány a odložení je pravomocné. Policie přitom neprojevila téměř žádnou snahu zjistit, kdo si toto sledování objednal, a dokonce ani nesňala otisky prstů z instalované kamery. Celé to budí dojem, že někdo se postaral o to, aby policie nic nevyšetřila.

V čem je ta spojnice s pochodem? Politické názory máme dosti odlišné. Spojnice je ale v tom, že policie nechránila a nepomáhala těm, které chránit měla. Zákony máme sice relativně dobré, ale nemáme policii, která by byla ochotná je prosazovat. Tuto zkušenost tedy mají naše děti a naše vnoučata. Moc rád bych slyšel, jak rodiče, kteří se s dětmi účastnili pochodu, svým dětem odpovídali na otázku, proč jim ti lidé tak sprostě nadávali a proč jim znemožnili jít na Václavák.

**

A nakonec slovo do vlastních řad. Možná se karta obrátí, možná ne – nemám nějaké prorocké zjevení. Ale pokud ano, dejme si pozor, abychom se pak k nim nechovali stejně jako nyní oni k nám. Uplatněme plně Havlovo heslo: „Nejsme jako oni.“ Kdybychom v této věci selhali, udělali bychom konzervatismu medvědí službu a v podstatě bychom ho znemožnili.

Buďme však stateční a bojujme za svobodu slova i shromažďování. Těším se na pochod v roce 2026.

3. května 2025