Hon na tetky z okrašlovacího spolku

Hned na počátku prozradím, že těmi „tetkami z okrašlovacího spolku“ jsou senátorky Daniela Kovářová (zvolená letos) a Jitka Chalánková (senátorkou od roku 2018). Tetkami z okrašlovacího spolku je nazvala redaktorka Lidových novin Jana Machalická (v článku, který vyšel v LN 15. listopadu t. r.).

Čím se tyto dvě dámy prohřešily? Čím si vysloužily tolik posměchu?

Nechme promluvit Janu Machalickou: „Daniela Kovářová, která se ráda předvádí jako vyznavačka konzervativních hodnot nesnášející emancipaci, se… vyznamenala výrokem, že manželé mají povinnost a právo provozovat sex, milovat se a počínat děti.“ (Paní senátorka Chalánková promine, dnes budu hájit pouze Danielu Kovářovou.)

Daniela Kovářová není křesťanka, nicméně má blízko ke křesťanským hodnotám, jak snad vyplyne z tohoto článku. Její knihu Vztahy – 7 + 1 osudových omylů mohu cele doporučit křesťanům i nekřesťanům. Autorku znám z jejích občasných komentářů v Lidových novinách. Čtu je vždy s velkou chutí. Patřím k těm, kteří u této autorky oceňují to, čemu se stále ještě říká „zdravý selský rozum“.

Přiznám se, že jsem nečetl původní vyjádření Daniely Kovářové (ano, je to moje chyba). Zato jsem četl několik článků její slova odsuzující. Přidržím se tedy pouze onoho výroku, kterým se Daniela Kovářová podle Jany Machalické „vyznamenala“, a to v interpretaci, jak ji vyjádřila Jana Machalická. Nebudu psát o tom, co si myslí Daniela Kovářová o emancipaci, byť vím, že ona proti emancipaci jako takové není. Emancipace má celou řadu poloh a podob, a to, že my konzervativci některé z nich odmítáme, neznamená, že ji odmítáme zásadně. To by ale bylo na jiný článek.

Budu se tedy věnovat onomu výroku, že „manželé mají povinnost a právo provozovat sex, milovat se a počínat děti.“ Jsem srozuměn s tím, že Janu Machalickou a mnohé jiné patrně nepřesvědčím a sám se zařadím mezi zpátečníky. Nicméně předpokládám, že jsou lidé, kteří chtějí druhému porozumět a kteří budou ochotni se nad touto problematikou zamyslet.

Nevím, jestli tak Daniela Kovářová učinila vědomě či nevědomě. Předpokládám však, že mohla mít na mysli výrok apoštola Pavla z 1. listu Korintským: „Muž ať plní své ženě, čím je povinen, a stejně i žena svému muži.

Žena nevládne svým tělem, nýbrž její muž, podobně ani muž nevládne svým tělem, nýbrž jeho žena. Neodpírejte se navzájem, leda po vzájemné dohodě na čas…“ (Všimněte si, že tady máte „rovnost“ jak vyšitou.)

Bůh nás stvořil tak, abychom na sobě byli navzájem závislí. Muž na ženě a žena na muži. Sex je jedním z nejúžasnějších Božích vynálezů. Má ovšem svá pravidla. Manželství bez sexu je vždy ohroženo a mnohdy se rozpadá. Z Pavlových slov vyplývá, že ani jeden z partnerů by neměl používat odpírání sexu jako zbraň. Všichni ale víme – a ví to jak Daniela Kovářová, tak Jana Machalická – že v nejednom manželství jeden z partnerů odpírání sexu jako zbraň používá. Nikdo z nás nevolá, jak se snaží Jana Machalická vsugerovat, po nějakém zkoumání, zda manželé provozují sex, natož po nějakém sankcionování za „neprovozování“ sexu. Písmo pouze varuje, že bez sexu je manželství ohroženo, a vyjadřuje na tomto místě (naprosto rovnoprávně), že jsme stvořeni tak, abychom se navzájem potřebovali a doplňovali. Může se vám to nelíbit, ale to je asi tak všechno, co proti tomu můžete udělat.

Je mi jasné, že to mnoha dnešním lidem zní jako z jiného světa. Současný přístup k životu je založen na představě, že muž a žena jsou osamělé ostrovy, které se někdy spojí. Biblický pohled je dnes skutečně pohledem z jiného světa. Říká nám, že při sexuálním spojení se muž a žena stávají „jedním tělem“. Vzniká něco nového, vyššího – jde o víc než jen o to, že mezi muže a ženu dáme znaménko plus.

Nejsem katolík, ale na katolickém pojetí manželství jako svátosti se mi líbí, že je to svátost, kterou neudílí kněz nebo biskup, ale kterou si manželé udělují navzájem. Pokud ale chce někdo uzavřít křesťanské manželství, bere na sebe skutečně určité povinnosti a určité závazky. V dnešní době se mezilidské vztahy na mnoha rovinách – a tedy i na rovině manželství – rozpadají; přesto jsem rád, že žiju v době, kdy manžele k těmto povinnostem a závazkům nenutí vnější, třeba ekonomické či sociální, okolnosti. Jde o naše rozhodnutí. Chcete-li ale dobré manželství, dobře uděláte, když se seznámíte s radami Písma. Kromě rad jsou tam ale i varování. Například ve starozákonní knize Přísloví čteme: „Moudrá žena svůj dům staví, kdežto hloupá ho svýma rukama boří.“ (Zde to sice není výslovně řečeno, ale v duchu Písma můžeme větu konvertovat na opačné pohlaví: „Moudrý muž svůj dům staví, kdežto hloupý ho svýma rukama boří.“

Doufám, že se mi podařilo vyjádřit mé myšlenky bez zbytečných útoků. Nemusím se uchylovat k takovým figurám jako „kádrové posudky z uličního výboru KSČ“ atd., jaké Jana Machalická vynalézavě vrší. Mým záměrem nebylo Janu Machalickou urazit, ale poukázat na to, že na věc můžeme mít i jiný pohled než ten, který se nám prvoplánově nabízí.

  1. listopadu 2022

Budeme volit prezidenta

Ano, toto je článek o volbě prezidenta. Ne, není to agitace pro nějakého konkrétního kandidáta. (Možná později napíšu i takový článek, ale tento je o něčem jiném.)

Podruhé zvolíme kandidáta v přímé volbě. Jak víme, Miloš Zeman vyhrál v přímé volbě dvakrát, a protože už znovu kandidovat nemůže, bude vítěz nadcházejících lednových voleb druhým prezidentem zvoleným novým způsobem.

Přímá volba prezidenta je velké neštěstí a důsledek zbabělosti poslanců, kteří věděli, že zavedení přímé volby bez hlubokých zásahů do ústavy přinese řadu problémů. Předně – přímá volba prezidenta výrazně zužuje výběr kandidátů. V přímé volbě mohou zvítězit pouze lidé určitého typu. Rozhoduje více jejich pohotovost než jejich vzdělanost či dokonce moudrost. A větší roli hrají i peníze – přímá volba je velice drahá. A s penězi se nadto dá hodně švindlovat – například firma vlastnící billboardy preferující určitého kandidáta mu může dát devadesátiprocentní slevu.

Ale především: Autoři české ústavy počítali s tím, že budeme parlamentní demokracií a že parlament rozhodne o tom, kdo bude premiérem, který je vybaven příslušnými (a rozsáhlými) pravomocemi. Prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a jmenuje ústavní soudce nebo členy bankovní rady, nicméně nemá formulovat politiku našeho státu.

Jistě by bylo možné mít prezidentský systém, jak jej známe ze Spojených států nebo z Francie. Je možno se přít, který systém je lepší. V úvahu dle mého úsudku připadají oba. Je ale těžké vytvářet nějaký hybrid.

Někomu vadí, že prezident je jen „kladeč věnců“. Jednak to není tak docela pravda, ale i kdyby byla, co by na tom bylo špatného? I kdyby měl prezident jen ceremoniální funkce, je takový úřad potřeba. Pokud se to někomu nelíbí a chce mít pravomoci premiéra, ať přivede svou stranu k vítězství v parlamentních volbách a nekandiduje na prezidenta. Pokud se mu nelíbí pravomoci prezidenta, ať se touto cestou nevydává. A ne že se nechá zvolit prezidentem a pak se bude tvářit a chovat jako druhý premiér, který skutečnému premiérovi jen okopává kotníky. Prezident je skutečně něco jako nejvyšší notář, který podepisováním zákonů nebo jmenovacích listin stvrzuje, že vše proběhlo v souladu se zákony, a nikoli, že s podepisovanými listinami nutně souhlasí. A pokud je mu podepsání určitého zákona či dekretu opravdu proti srsti, nechť na protest rezignuje.

Prezident ovšem může být silnou osobností, jehož vnitřní autorita má mnohem větší význam než ústavní pravomoci. Takovou autoritou byl vybaven T. G. Masaryk a rovněž Václav Havel. Ten by ovšem v přímé volbě neobstál (pokud by se nekonala hned v lednu či únoru 1990). Přesto nám ho značná část světa záviděla. Vnitřní autoritu měla třeba anglická královna, a zřejmě ji má i současný rakouský prezident Alexander van der Bellen. A má ji i u lidí, kteří s některými jeho názory nesouhlasí (taky se počítám do této množiny lidí). Zda prezident či panovník určité země tuto autoritu má, se pozná až časem, a je to něco, co je v jeho rukou, ne v textu ústavy. Takový prezident může třeba jezdit do obcí zasažených tornádem nebo povodní a být výrazem toho, že vedoucí představitelé země soucítí s postiženými.

Jak se budou prezidentské volby blížit, dostanu řadu e-mailů či vzkazů na FB, které budou začínat nějak takto: „Tohoto kandidáta nebudu volit, protože…“ A následuje nějaká jednotlivá věc. Co se mne týče, budu mít téměř jistě výhrady proti všem kandidátům. Mezi evangelikálními křesťany bude patrně takovým šiboletem „manželství pro všechny“. (Jsem proti, ale nemohu vyloučit, že kandidát, kterého budu volit, bude pro.) Proč? Protože vidím spoustu dalších, rovněž důležitých otázek. Jak se staví k podpoře Ukrajiny? Jak se staví k Izraeli? Je ochoten respektovat ústavu? Jakými lidi se obklopil? Dokáže být velkorysý ke svým kritikům? Atd.

Teoreticky je možné, že nějaký tenista se stane světovou jedničkou, ačkoli vyhrál třeba jen jeden nebo dva grandslamy. Žebříček nejlepších tenistů se sestavuje poměrně složitě, ale zdá se mi spravedlivý. Oceňuje totiž nejen hvězdy, ale i dříče. Podobně je možné, že se mi bude jevit jako nejlepší kandidát někdo, proti kterému budu mít v různých oblastech různé námitky. Sám vím, jaké to je, zastávat poněkud netypickou kombinaci. Progresivisté mi nemohou přijít na jméno a diví se, že jsem proti Putinovi. Konzervativcům se nelíbilo, že jsem se vyjadřoval pochvalně o Čaputové. Mela se strhla, když jsem pochválil některé rysy maďarské prorodinné politiky. A podobná mela (jen trochu jinde) se strhla, když jsem se vyjádřil, že poslední Orbánovo vítězství je pro Maďarsko neštěstím.

Kandidáti v nadcházejících volbách budou mít u mne minus, pokud budou slibovat nemožné. Například, že vyřeší energetickou krizi nebo vysokou inflaci. Ano, vím, že v tomu půjdu proti proudu, ale vím, co dělám, a doufám, že se ke mně někdo přidá.

 

  1. listopadu 2022

Nešlo mi to do hlavy

Nemohl jsem pochopit, jak může v současném konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou někdo stát na straně Putina. To těmto lidem nevadí, jak je v Rusku potlačována veškerá opozice? To je nezaráží náhlá smrt celé řady oligarchů v posledním půl roce? To jim nevadí lži o zelených mužíčcích nebo o tom, že na Donbasu bojovali pouze ruští vojáci, kteří byli na dovolené, na které si mohou dělat, co chtějí? To jim nevadí Putinovy lži o tom, jak žádné tažení na Ukrajinu nechystá? A takto bych mohl pokračovat na několik stránek.

A s hrůzou jsem si musel připustit, že ne, opravdu jim to nevadí. A dokonce to vítají.

K tomuto hořkému uvědomění mě přivedla maličkost. V posledním čísle Listů (ano, jsem pravičák, ale chci také vědět, co si myslí protistrana) jsem si četl článek Juraje Bazalky „Prečo si Slováci želajú víťazstvo Ruska“. Píše tam mimo jiné o jedné promečiarovské demonstraci, na níž bývalý ministr Dzurindovy vlády oslovil jednoho křiklouna: „A to ti nevadí, čo ten váš urobil synovi prezidenta?“ Onen muž odpověděl: „No nie je frajer?“ Bazalka komentuje: „Hoci Mečiar podiel na zločine vždy zapieral, mnohí jeho volici vedeli, že bol za ním.“

Ti, kdo podporují Putina, ho nepodporují z nějaké hlouposti či nedostatku informací. Jim Putinovo jednání nejen nevadí, jim se líbí. Podobně jako onomu fanouškovi Vladimíra Mečiara nejen nevadilo, že Mečiar se postaral o únos prezidenta vlastní země. Tomu fanouškovi se to líbilo. „No není to frajer – unese i prezidentova syna!“ „No není ten Putin frajer? On rozbombarduje celou Ukrajinu!“

Napadají mne další myšlenky a otázky, kde už si odpovědí nejsem zcela jist. Ti, kdo stojí za Putinem, se u nás těší svobodě slova i svobodě shromažďování. Využívají tak svobody, které Putin vlastnímu obyvatelstvu odepřel. Jak by se chovali, kdyby se u nás dostali k moci? Ctili by svobodu těch, kdo to vidí zcela opačně? Nedokážu si to představit. Obávám se, že by spíše přijali místo stráže v koncentráku, kam by nás pozavírali. Svobodu, kterou zde mají, zřejmě berou za doklad slabosti a dekadentnosti demokratických vlád.

Jako pastor jsem poznal mnoho lidských osudů. Mnohokrát jsem si v praxi ověřil oprávněnost povzdechu proroka Jeremjáše: „Srdce je lstivé nade vše, je nevyléčitelné. Kdo mu porozumí?“ V různých situacích jsem musel zvažovat různé polehčující nebo naopak přitěžující okolnosti. „Ten bratr se dopustil násilí na své ženě. Je to hrozné, ale musím vzít v úvahu, že vyrůstal v rodině, kde bylo takové násilí běžné.“ „Tahle sestra je k našemu sboru nemístně kritická. Jenže prošla společenstvím, které bylo silně manipulativní a ona se přes tuto životní zkušenost zatím nedokáže přenést.“

Když v roce 1953 zavřeli na pár měsíců mé rodiče, bylo jim jasné, že určitou roli při jejich zatčení sehrál jeden evangelický farář. Mně to řekli až v roce 1968. A v podstatě ho omlouvali. StB na něj něco měla, a asi mu vyhrožovali, že přijde o rodinu, a tím ho přiměli ke spolupráci.

Nicméně když se pak rodiče byli podívat v archivech StB, zjistili, že onen muž škodil lidem zcela záměrně – nemusel, nebyl pod tlakem. Naštěstí rodiče uměli odpouštět – ostatně ten člověk byl v té době už po smrti. Přesto byli překvapeni tím čirým, zbytečným zlem.

Musíme s tím počítat. Existují zlí lidé. Nemám na mysli lidi pomýlené nebo špatně informované. Mám na mysli ty, kteří o krutém diktátorovi řeknou „No není to frajer?“ „Moloděc,“ jak se V. V. Putin vyjádřil o bývalém izraelském prezidentovi Kacavovi, který byl v roce 2011 odsouzen za znásilnění. Nepochybně to myslel upřímně.

Vnitřní svět těchto lidí si nedokážu představit. Ostatně, ani nemusím – není to moje povinnost. Přirozeně mám strach o demokracii. Odhaduji, že takových lidí je u nás něco mezi 10 a 20 procenty. To je dost na to, aby se mezi svými nestyděli a aby byli hodně hlasití. Pro nás ostatní je důležité myslet na to, že demokracie není žádná samozřejmost.

S pomýlenými nebo špatně informovanými lidmi má smysl diskutovat. Pokud se ale někomu prostě líbí zlo, smysl to nemá.

A rovněž nemá smysl bavit se s robotem. Myslím, že už se mi to párkrát stalo. Cítil jsem se pak velice hloupě a jaksi poníženě.

Zvažte, že tuto „vymoženost“ rozvíjí z principu jen jedna strana. Není to tak, že obě strany jsou v podstatě stejné.

  1. října 2022

Země spálená… či kvetoucí?

Před nedávnými volbami do místních zastupitelstev jsem se účastnil kampaně na náměstí. Měl jsem příležitost hovořit s „lidmi na ulici“ a jsem za tuto zkušenost vděčný. Setkal jsem se s řadou lidí usměvavých a docela pozitivně naladěných, ale také s několika lidmi, kteří o naší vlasti hovořili jako o „spálené a rozkradené zemi“. Na tato jejich slova, někdy doprovázená viditelným rozčilením, jsem odpověděl slušně, ale rozhodně: Naše země kvete jako nikdy dříve. Tato má reakce je zjevně zarazila – něco takového nečekali. Skoro jako by přišla z jiného světa. (A vlastně asi z jiného světa skutečně přišla.) Životní úroveň až na drobná zastavení po třicet let stoupala. Město Jeseník se neskutečně proměnilo. V okolních vískách lidé zkrášlili své domky a kdo mohl a chtěl, proměnil svůj domek v penzion. Trávit dovolenou v cizině se stalo normou, nadto už jsme pro Chorvaty přestali být „paštikáři“, kteří si nemohou dovolit utrácet v místních restauracích. Spousta mladých lidí se vypravila na kratší či delší studijní pobyt v cizině.

Čím jsme všechna tato zlepšení doprovázeli? Normou se stalo nadávání na „Brusel“ i na místní vládu.

A nyní nastal čas, kdy bude hůř.

Částečně je to dáno okolnostmi, které mají svůj původ za hranicemi naší země. Ano, mám na mysli ruskou snahu zničit Ukrajinu. Je to dáno i koronavirovou pandemií, která na dva roky podvázala život v naší zemi. Je to dáno i klimatickou krizí, která je nejzlověstnější, ale nejhůř se prodává, protože úspěchem v boji s klimatickou změnou bude, když se věci nezhorší.

Pandemie byla další příležitostí nadávat na vládu a klimatickou změnu lze stále popírat, nic to nestojí a popírač klimatických změn je často považován za odvážného mudrce.

A nemalá část našeho obyvatelstva je naštvaná na Ukrajince, že se nevzdali. Kdyby se vzdali, měli bychom dostatek plynu a byl by levnější. Řešením by prý bylo udělat z České republiky energetický ostrov, protože my máme elektřiny dostatek a produkujeme ji levně.

„Obyčejný člověk“, který naši zemi považuje za rozkradenou, bohužel nepozná, že je to blábol, a vláda či novináři mu to moc nevysvětlují. Tak to zkusím: Představme si, že by ze sebe udělalo energetický ostrov Norsko. A průmyslový ostrov Německo. A zemědělský ostrov třeba Polsko nebo Španělsko. Rázem bychom přišli o osmdesát procent exportu. Ano, do dvou let bychom dosáhli jakés takés potravinové soběstačnosti, ovšem ceny v obchodech by byly třikrát vyšší. Ne – lék, který nabízejí ekonomičtí a mezinárodněpolitičtí „léčitelé“, znamená rychlou cestu do propasti.

Ti lidé, kteří hovoří o „rozkradení“, považují za rozkradení už to, že zde působí zahraniční firmy. Mnohdy nevědí, že podobně Češi „rozkrádají“ jiné země. Takový Křetínský se pustil do „rozkrádání“ předních francouzských médií (hodně mu fandím). Jiní Češi úspěšně „rozkrádají“ ukrajinské zemědělství nebo rumunský průmysl.

Termíny jako „spálená“ nebo „rozkradená“ země výborně slouží emocionálnímu nabuzení. K pochopení naší situace nám ovšem nepomohou.

Když jsem začal brát rozum a začal se zajímat o ekonomiku a politiku, přinášelo Rudé Právo občas zprávy o tom, že v USA nebo v Německé spolkové republice muselo v určitém roce xx firem vyhlásit bankrot. Mělo to dokládat ekonomický úpadek těchto zemí. Zdálo se mi, že krach západu je na spadnutí, a divil jsem se, že nepřichází. Když jsem toho později o ekonomice dost přečetl a když jsem měl možnost v roce 1968 ony upadající Spojené státy navštívit, zjistil jsem, že je všechno jinak. Že je dobře, že firmy krachují. Někteří Američané dokonce hlásají, že dobrý podnikatel za svou kariéru alespoň jednou zkrachuje. Správně vyhlásit bankrot totiž také vyžaduje určité umění.

U nás tehdy nikdo nekrachoval. Za to byly obchody plné neprodejného zboží. Pamětníci, vzpomínáte si, jak pár let šla veškerá produkce jízdních kol na export? Jediné kolo, které se tehdy dalo v obchodech koupit, se jmenovalo „Ukrajina“ a byl to výrobek přímo děsivý. Podle toho také (ne)šel na odbyt.

Tehdy jsem pochopil vtip, který se v oněch dobách vykládal: „Víte, proč je kapitalismus na okraji propasti? Nevíte? No přece aby na nás lépe viděl.“

Chybějí nám elity. Statečné elity. Důvěryhodné elity. Politici, kteří by se nebáli vysvětlovat, co se děje, a že následující rok či dva nebudou snadné. Každý případ korupce snižuje náš sociální kapitál. A vládní strany s opozičními se rády častují obviněním z korupce. Jistě, proti korupci je třeba bojovat, ale ještě důležitější je přinášet vizi. Přinášet naději. Proč lidé u nás – a nejen u nás – volí často strany, které slibují změnu? Protože po změně touží. Bohužel, často volí šarlatány. Slibují změnu, protože slibem neurazíš. A pak se ukáže, že nejsou lepší než jejich předchůdci. Dobrá pověst se buduje těžko, za to zhroutit se může jako domeček z karet prakticky okamžitě.

Mariane Jurečko, Petře Hlaváčku, Jane Čižinský, všem vám držím palce!

  1. října 2022

 

 

O americkém a ruském imperialismu

Ruské rakety pustoší ukrajinská města. Ruští vojáci zabíjejí ukrajinské civilisty. V této situaci mnozí naši občané tvrdí společně s maďarským premiérem Orbánem, že to „není naše válka“, případně žádají, abychom opustili NATO a vyhlásili neutralitu. Jiná, poněkud menší skupina, dokonce žádá nejen neutralitu, ale příklon k ruskému prezidentu Putinovi. Někteří lidé odvozují právo Ruska zaútočit na Ukrajinu od toho, že NATO v roce 1999 bombardovalo Jugoslávii.

V tomto článku se chci jednak vyrovnat s tvrzením, že tehdejší postup proti Jugoslávii ospravedlňuje postup Ruska vůči Ukrajině, jednak poukázat na rozdíl mezi ruským a americkým imperialismem.

Síly NATO skutečně v roce 1999 bombardovaly Jugoslávii. Při tomto bombardování zahynulo podle různých odhadů 1200 – 2500 lidí. Co bylo příčinou a cílem tohoto bombardování? Začněme cílem: Cílem bylo přinutit Jugoslávii, aby zastavila válku proti kosovským Albáncům. Tohoto cíle bylo dosaženo. Leč co bylo příčinou? Tady se musíme vrátit o několik let zpátky. V červenci roku 1995 bylo Srby zavražděno 8373 mužů a chlapců u městečka Srebrenica. Byl to nejhorší masakr v Evropě od konce 2. světové války. Mnoho Evropanů z nejrůznějších národů si vyčítalo, že Evropa něco takového dopustila.

V té době už dlouho probíhaly boje mezi kosovskými Albánci a Jugoslávií. Po incidentu v Račaku se dalo albánské obyvatelstvo Kosova ve velkém na pochod do sousední Makedonie (dnes severní Makedonie). Mnozí tvrdí, že masakr v Račaku se neodehrál, že byl zinscenován jako záminka, aby NATO mohlo zasáhnout. Na tuto věc nemám silný názor, pro tuto diskusi budu předpokládat, že skutečně šlo o inscenaci.

Nicméně je třeba říci, že představitelem neoficiální správy Kosova byl umírněný Ibrahim Rugova, který po léta usiloval o nenásilné řešení kosovského konfliktu. Jeho úsilí bylo marné. Tehdejší jugoslávský prezident Miloševič prostě vyjednávat nechtěl.

Po incidentu v Račaku, kdy se daly do pohybu masy lidí, se NATO rozhodlo přinutit Miloševiče, aby přestal bojovat proti Kosovanům, protože byly obavy, aby nedošlo k dalšímu masakru, podobnému tomu ve Srebrenici. Pokud kosovští Albánci s masakrem u Račaku blufovali, pak jim to vyšlo.

Mezi tehdejší situací a útokem na Ukrajinu jsou podstatné rozdíly. O vojenské akci proti Srbsku rozhodla celá řada států – nešlo o napadení jednoho státu druhým státem. NATO jugoslávskou vládu jasně varovalo, co udělá, a co se musí stát, aby k bombardování nedošlo, případně co se musí stát, aby skončilo. Prezident Putin ještě těsně před napadením Ukrajiny (stejně jako o několik let dříve v případě Krymu) tvrdil, že se nic takového nechystá. A dodnes mlží ohledně svých cílů. Nesrovnatelné jsou i důsledky: I v případě, že by byl incident v Račaku zinscenován, platí, že na Balkáně od té doby k žádnému masakru nedošlo. Na rozdíl od Ukrajiny se stovkami, ne-li tisíci ruskou armádou povražděných civilistů.

Teď k druhé otázce. Jak je to s ruským a americkým imperialismem?

Nepochybuji o tom, že zahraniční politika Spojených států je mnohdy hloupá. Spojené státy jsou velmoc a velmocensky se chovají. Čistě pro tuto diskusi předpokládejme, že obě tyto velmoci se skutečně chovají „imperialisticky“.

Je zde ale jeden podstatný rozdíl. Americká veřejnost může protestovat – třeba proti válce ve Vietnamu, kde to bylo nejpatrnější, ale i v případě jakéhokoli jiného konfliktu. Sám jsem se takové demonstrace účastnil (v New Yorku v říjnu 1968). V televizi jste mohli vidět, jak dopadají Rusové, kteří protestovali proti napadení Ukrajiny.

To je ale pouze počátek. Američané se ve Vietnamu dopouštěli válečných zločinů. Rusové se dopouštějí válečných zločinů na Ukrajině, stejně jako se jich dopouštěli v čečenských válkách. Nicméně američtí pachatelé válečných zločinů byli souzeni, a v celé řadě případů odsouzeni. (Doporučuji v této souvislosti knihu Scotta Pecka Lidé lži, věnované masakru v My Lai, která vyšla i česky a která popisuje, jak se může stát, že lidé takto zvlčí, ale také to, co následovalo.) Ruští vojáci, kteří kastrují ukrajinské zajatce (tolik milují svou vlast) jsou vyznamenáváni.

Pro mě je tento rozdíl podstatný. Zlo nelze z lidí zcela vymýtit. Lidské srdce je schopné hrozných věcí. Pokud je ale možnost toto zlo pojmenovat, odhalit a bojovat proti němu zákonnou cestou, budou se sice nadále dít strašné věci, ale je možno s tím něco dělat. Z tohoto hlediska u mne Amerika stále vyhrává. Nijak si ji neidealizuji. Ale raději bych byl disidentem v Americe než v Rusku.

Co by bylo, kdyby zvítězili putinovci i u nás? Brzy byste mé články přestali dostávat. Státní média by vysílala pořady s tím „jediným správným“ názorem. My, kdo jsme zažili normalizaci, bychom prožili totéž, jen v mnohem krutější podobě. Kéž nás Bůh chrání!

  1. září 2022

Poznámky k dnešní krizi

Počátkem března tohoto roku jsem seděl se čtyřmi dalšími lidmi v sanitce. Rozváželi nás po různých zákrocích z třinecké nemocnice, specializované na kardiologii. Jeseník je od Třince nejdál, a tak jsem vystupoval jako poslední.

Hned po odjezdu z Třince se rozproudila debata o politice a hospodářské situaci. O Ukrajině se ještě příliš nemluvilo. Všichni účastníci tohoto „zájezdu“ se shodli na tom, že za Babiše bylo líp. Přiznám se, že jsem do diskuse nevstupoval, ne snad proto, že bych měl strach být absolutní menšinou, ale protože mi po operaci nebylo příliš dobře a byl jsem rád, že se vezu a nemusím nic dělat.

Byla to tedy debata jednostranná. Za Babiše bylo líp, protože se zvýšily důchody. Nikdo z přítomných se ani vzdáleně nedotkl otázky, kde se ty peníze na důchody berou, a zda naše životní úroveň nějak souvisí s produktivitou práce.

Od března se situace ještě výrazně zhoršila. Nejsem odborník na ekonomii a beru v potaz, že současná inflace má více příčin. Jedna je však jasná: Bylo natištěno příliš mnoho peněz. Ano, inflace je částečně způsobena faktory, které naše vláda, ať už Babišova nebo Fialova, nemohla ovlivnit. Nicméně pětitisícovka k důchodu nedlouho před volbami sice mnoho důchodců potěšila (přiznám se, že mě ne), ale málokdo si zřejmě uvědomil, že je vzata z budoucnosti našich dětí. Že je to zkrátka na dluh. Tyto a podobné kroky vedly k inflaci, takže pokud někdo tehdy tu pětitisícovku ušetřil, patrně ji nyní – kvůli inflaci – utratil.

Dokonce se mi zdálo, že Babišova vláda dělá takové kroky, aby to nastupující vládě značně ztížila. Přitom vůbec nebylo vyloučeno, že Babiš volby vyhraje a bude muset nějak řešit, co si nadrobil.

Naše (a jistě nejen naše) demokracie má jednu nevýhodu. Vláda, která se dostane k moci, má pouhé čtyři roky, aby něco předvedla. A pokud nějaká vláda rozhazuje, většinou to odskáče vláda následující. A to „odskákání“ mívá někdy podobu snížení životní úrovně za stálého křiku opozice, že ona by to dělala lépe. Po čtyřech letech se dostane k moci a opět začne z rozpočtu, který se trochu vzpamatoval, rozdávat.

Pokud dnešní vláda vydrží – a já doufám, že ano – je velmi pravděpodobné, že bude v řádném termínu vystřídána buď přímo Babišovou vládou, nebo nějakou vládou à la Babiš. Patrně s podporou SPD. Jenže rozdávat z nevyrobeného a nevypěstovaného nelze donekonečna. Na konci této cesty čeká katastrofa. Pak bude možno říkat, že „za Babiše bylo líp“. A možná bude možno říkat i „ano, bude líp“, protože klesneme na takové dno, že už to hlouběji nepůjde, takže ano, bude líp, ať už bude jakkoli.

Pokud zavládne koalice Babiš – Okamura, což nyní vypadá nejpravděpodobněji, a pokud bude trvat ruská válka na Ukrajině, uzavře tento tandem spojenectví s Putinem, stejně jako ho uzavřel maďarský premiér Viktor Orbán. Rusko nám dodá plyn a ropu a hned bude líp. Touto neblahou cestou se zřejmě ještě před námi vydá Slovensko. A značná část našeho obyvatelstva si bude říkat, jak je to „rozumné“. Že to bude znamenat nůž do zad Ukrajincům, to si tito lidé nepřipouštějí. Ukrajinci se měli vzdát hned na počátku, že, hlupáci.

Katastrofa, která postihla Ukrajinu, tento národ zatím jen posílila. Ukrajinci vědí, že bojují o přežití, a proto dokáží obrovské přesile vzdorovat. Zatím nevidím, jak by mohl tento konflikt v dohledné době skončit nějak pozitivně, ale malým zázrakem je už současná ukrajinská ofenzíva. Možná přijde ještě nějaký větší zázrak. Modlím se za něj. Pokud nastane a válka skončí dřív než Fialova vláda, bude nám hej. Pokud ale tato vláda padne a my dáme přednost plynu a ropě před přátelstvím, pomocí slabšímu a vlastní sebeúctou, bude to velice zlé. Pokud to dopadne dobře, vstoupíme do dějin jako ti, kteří statisícům Ukrajinců nezištně pomáhali.

Žiji v kraji, kde Okamura boduje. Přijíždím do Jeseníku od východu a vítá mě velký billboard s velkým Okamurou a nápisem: „Zastavíme zdražování!“ Propána, jak to chce udělat? Přijíždím od severu a vítá mě velký billboard s velkým Okamurou a nápisem: „Jsme proti válce!“ No, já vlastně taky, raději bych spory řešil jednáním, ale s člověkem, který všechny smlouvy porušuje, se jedná těžko. Ano, Okamura je proti válce, ale řešil by věc ne jednáním, ale kapitulací. Bylo by nám „líp“. S plným žaludkem a někde v teple bychom se… styděli.

Dovolím si výhled trochu dál. Často slýchám, že když padne Ukrajina, přijdeme po čase na řadu i my. V této věci jsem optimističtější. Pokud by Ukrajina padla, nastane tam taková řež, které bylo vraždění civilistů a zajatců v Buči a Izjumu jen slabou předehrou. Toho se patrně zděsí i ti, jimž je osud Ukrajiny více méně lhostejný, třeba Italové nebo Španělé. Celá Evropa bude vědět, co čeká poražené. Ale rozhodující bude jiný faktor: ekonomika. I kdyby Rusko nakrásně zvítězilo, ekonomicky bude naprosto vyčerpané a bude potřebovat řadu let, aby se postavilo na nohy a mohlo se pustit do dalšího dobývání.

Ale vážně počítám i s další možností: Den Páně může nastat kdekoliv. Tak brzy, že tyto mé úvahy budou naprosto bezpředmětné.

  1. září 2022

Černobílé vidění světa

Jeden z mých pravidelných čtenářů a kritiků mi v diskusi o mém předposledním článku vyčetl, že vidím svět černobíle. Jiný z mých čtenářů se mě pokoušel zastat, načež se rozvinula diskuse mezi panem Jiřím Aronem a panem Petrem Adamcem, zda vidím svět černobíle nebo ne. Tématem, na kterém se to mělo ukázat, byla Evropská unie. Zatímco pan Aron je zřejmě toho názoru, že ji vidím spíše pozitivně, pan Adamec je názoru spíše opačného. Oba se odvolávali na mé předchozí články, přičemž pan Aron z nich usoudil, že vidím svět černobíle, kdežto pan Adamec, že nikoli.

Co se týče citací z mých článků, mají pravdu oba. Ano, skutečně jsem se – v některých věcech – vyjadřoval o EU pozitivně. Nemyslím si, že bych ji nějak „vynášel“, jak tvrdí pan Aron, ale v něčem ji vidím pozitivně, zejména ve srovnání s jinými civilizacemi, konkrétně s ruskou, čínskou a islámskou. A ano, pan Adamec má pravdu, kdysi jsem hlasoval proti našemu vstupu do EU a vidím na ní spoustu negativních věcí.

Domnívám se, že už samotný vznik této diskuse je vyvrácením tvrzení, že vidím svět černobíle. Na EU – a na západní civilizaci jako celku – vidím věci pozitivní i negativní. Lze to nazvat černobílým viděním?

Spíše se mi zdá, že ho vidí černobíle řada mých spoluobčanů, a já se snažím o to, aby byli z tohoto černobílého vidění světa vyvedeni. Mám známé, kteří hovoří o „satanské EU“, a těm bych rád jejich mínění trochu zkomplikoval. Proto tvrdím, že západní civilizace je ze současných civilizací ta nejbezpečnější. Vím, že je asi těžko přesvědčím, jakkoli mi připadá kuriózní, že nevidí, že by v jiných civilizacích nemohli hlásat svá kritická, ba mnohdy až nenávistná stanoviska. Na druhé straně mi jeden vysoce inteligentní člověk, zastánce EU, nedávno napsal: „Pokládám konzervatismus a komunismus za podobně zrůdné ideologie.“ Zdá se mi, že tento člověk přes svou vysokou inteligenci vidí svět černobíle.

Domnívám se tedy, že svět nevidím černobíle, nicméně musím upozornit na to, že někdy se dostáváme do situace, kdy nám strukturované vidění okolního světa příliš nepomůže, a my musíme říci „ano“ nebo „ne“. Tak je tomu v současnosti s válkou na Ukrajině. V této válce nelze zůstat neutrální. Zůstat neutrální znamená souhlasit s tím, že Rusko Ukrajinu pohltí. Je možné zastávat proputinovský názor, že je to žádoucí a správné, nebo je možné přát Ukrajině svobodu a nezávislost a v jejím boji ji podporovat. Ano, takto černobílé to je. Střední cesta neexistuje.

Samozřejmě je možné tvářit se, jako by existovala. Tvrdit, že nás křesťanů se to netýká. Nebo že Ukrajina by se měla vzdát. Nebylo by ale poctivé tvářit se, že tato naše volba zůstane bez následků.

Méně naléhavá otázka je, zda chodit k volbám. Jsou křesťané, kteří se odmítají ve věcech veřejných jakkoli angažovat a tuto angažovanost vidí jako snahu dosáhnout Božího království lidskými prostředky a snahami. Některým lidem mohu stokrát opakovat, že politiku a vůbec angažovanost ve věcech veřejných nevidím jako samospasitelnou a že si dobře uvědomuji, že až přijde Pán, bude náhle všechno jinak. Ovšem i nechození k volbám je politický postoj, který má určité následky. Je to méně vyhrocené než válka na Ukrajině, ale nejde o zanedbatelnou záležitost. Pokud někdo nechodí k volbám s tím, že politika je špinavá věc, měl by si uvědomit, že odmítnutím své angažovanosti tuto oblast přenechává špinavým lidem, nebo že je alespoň posiluje. Ano, je to postoj, který zaujímali a zaujímají i někteří šlechetní lidé. Například můj oblíbený Jan Karafiát, známý jako autor Broučků a k naší škodě méně známý jako skvělý kazatel, za první republiky raději zaplatil pokutu, než aby šel k volbám (volby byly za první republiky povinné). Za méně šlechetné ovšem považuji skutečnost, že v účasti na volbách bránil své hospodyni, nicméně pokutu za ni nezaplatil.

Svět je komplikovaný a rozhodně není černobílý. A my nejsme ušetřeni voleb, které nebývají vždy snadné. Hledejme nejprve Boží království a jeho spravedlnost. A počítejme s tím, že se čas od času dostaneme do situace, kdy bude třeba říci buď „ano“ nebo „ne“.

  1. srpna 2022

Rozchod s Jordanem Petersonem

Jordana Petersona sleduji se zaujetím již několik let – od doby, kdy se mi dostalo do ruky anglické vydání jeho knihy 12 pravidel pro život. Se stejným zaujetím jsem pročetl i jeho následující knihu Beyond Order (česky Řád není všechno). Poslechl jsem si řadu jeho přednášek na YouTube, s napětím jsem sledoval průběh jeho těžké nemoci a radoval jsem se z jeho uzdravení. A v poslední době mě zvlášť těšilo, že se evidentně přibližoval víře v Pána Ježíše Krista.

Byl jsem ale velice zklamán jeho současnými vyjádřeními k válce na Ukrajině. Jordan Peterson je přesvědčen, že v pozadí rusko-ukrajinské války je kulturní válka mezi zastánci tradičního pohledu na svět a „wokeismu“, tedy současné neomarxistické ideologie s jejími výstřelky, jako je ničení soch, genderová ideologie, tzv. cancel culture (umlčování lidí zastávajících odlišný názor) apod. Jistě, toho všeho si Jordan Peterson užil dosyta.

Jordan Peterson je zřejmě přesvědčen, že Vladimír Putin je ochránce tradičních hodnot. Oceňuje na něm, že jeho projevy – zřejmě psané pod vlivem ideologa ruského státu Alexandra Dugina – mají určitý filosofický přesah, zatímco projevy západních politiků jsou plytké a poplatné době. Nynější válka je podle Petersona možná jen předehrou k občanské válce ve Spojených státech. Již tato válka ovšem bude mít nedozírné následky. Hrozí hladomor ve třetím světě a tím pádem ještě horší migrační vlna než ta z roku 2015. Sankce proti Rusku nefungují. A Rusové se v žádném případě nevzdají. Než by se vzdali, raději použijí jaderné zbraně. Západní společnost dosáhla obrovských úspěchů a velkého blahobytu, ale to vše je nyní ohroženo. Proto je zapotřebí se s Ruskem dohodnout.

Zdá se mi, že Jordan Peterson se mýlí ve třech základních věcech. První se týká celkového postoje. Peterson je sice Kanaďan, nikoli Američan, ale zaujímá něco, čemu říkám „velmocenský občanský postoj“. Tento postoj přisuzuje velmocem právo dělat „pořádek“ ve státech, které danou velmoc obklopují. V Petersonových projevech, které jsem poslouchal, nikde nezmiňuje žádnou zemi z prostoru mezi Německem a Ruskem – vyjma Maďarska, které nepřekvapivě chválí. O Ukrajině dokonce říká, že je „nám ukradená“ (míněno zřejmě lidem na druhé polokouli). V tomto ohledu uvažují Američané, Rusové a Číňané podobně. Velmoci prý potřebují kontrolovat „zóny vlivu“, aby se mohly cítit „bezpečně“.

Takové uvažování bylo za Jaltskými dohodami z února roku 1945. Evropa se ale od té doby posunula a díky Evropské unii už neplatí, že velmoci mohou podle svého dělat „pořádek“ v malých státech, s nimiž sousedí. Jistě, nejedná se o nějakou samozřejmost – Němci například kašlali na polské protesty proti budování plynovodu Nordstream 2. Nicméně v rámci EU je nutno hledět na hlasy slabších. Mimochodem, právě z toho těží Viktor Orbán. První chybou tedy je, že Petersonovi „jsme ukradení“. Byl by ochoten jednat „o nás bez nás“, byť ze zdánlivě šlechetného motivu: ochrany západní civilizace.

Druhou chybou je příliš těsné propojování rusko-ukrajinské války s kulturní válkou, probíhající v rámci západní civilizace. Ano, Putin zdůvodňuje válku na Ukrajině mimo jiné „obranou“ ruské civilizace před dekadentním Západem. Je to zdůvodnění, které se hodí. Rusko se ale rozpínalo vždycky, když se cítilo dost silné. Rozhodovala síla, nikoli ideologie. Tak ovládlo Finsko, tak ovládlo Kavkaz, tak ovládlo Střední Asii, tak ovládlo už o několik staletí dříve Pobaltí. Ideologie se mohla měnit – mohlo to být samoděržaví, mohl to být bolševismus, ale ve skutečnosti šlo vždy o hrubou sílu.

Jsem si jist, že současná neomarxistická ideologie Západ skutečně rozleptává a oslabuje. Nicméně nemohu nevidět, že v západní civilizaci je stále mnohem více svobody slova, vyznání a shromažďování než v Rusku. Nemohu být vůči tomu slepý, jakkoli považuji západ skutečně za fatálně dekadentní. Možná se to změní k horšímu – ale v současnosti bych stále byl radši obětí české justice a českého vězeňství než ruské justice a ruského vězeňství.

Konečně třetí věc, v níž se dle mého mínění Peterson fatální mýlí, je přesvědčení, že s Ruskem se dá vyjednávat a že by se západní politici měli snažit se s Putinem jaksi spřátelit, poobědvat spolu, popít kávu a lépe se poznat. Zde se mi Jordan Peterson jeví jako nebetyčně naivní. Vždyť o něco takového se evropští politici pokoušeli až do poslední chvíle, zejména Emmanuel Macron, ale zdaleka nejen on.

Jistě by se našly i další chyby, kterých se Jordan Peterson dopouští – netvrdím, že jsem pojmenoval správně ty nejdůležitější.

Přes to všechno: Petersonovy knihy budete dál číst s užitkem. Petersona si i nadále vážím jako pozoruhodného myslitele. A lituji, že jsem musel napsat tento článek. Nu, na tomto světě není nic dokonalé, takže Petersonovy omyly by mě neměly překvapit.

A možná teď po jeho knihách sáhne i někdo z mých odpůrců. Bylo by to fajn.

  1. srpna 2022

Nevěřte propagandě

„Nevěřila jsem propagandě za komunistů, nevěřím jí ani teď,“ prohlásila rezolutně jedna moje známá, která má hodně „alternativní“ názory. Za komunistů bylo celkem jednoznačné, co je a co není propaganda, ale dnes? A tak jsem se zeptal, kdo dnes šíří propagandu. Prý mainstream.

Tu se ale nabízí další otázka. Co je dnes mainstream v České republice? Normálně se tak označují hlavní deníky, politické měsíčníky, veřejnoprávní nebo státní rozhlasové a televizní stanice. Za „mainstream“ se označuje cosi jako nejmenší názorový společný jmenovatel. Opakem mainstreamu jsou různé extrémní názory, ať už zprava nebo zleva. U nás – podobně jako ve Spojených státech a jinde – mají „alternativci“ za to, že mainstreamová média někdo ovládá a nutí je šířit lži. Proto jim neradno věřit. „Alternativci“ proto volí strategii věřit opaku toho, co tvrdí mainstream.

Nepřipadá mi to jako moudrá strategie. Vzhledem k tomu, že naše média jsou velmi svobodná (v nedávném průzkumu jsme se ocitli na 20. místě zemí celého světa a předstihli jsme řadu západních zemí), je mainstream natolik široký, že jako souhrnný název téměř postrádá smysl. Tvrdíš-li, že nevěříš mainstreamu, pak není vůbec jasné, čemu vlastně nevěříš.

Někdo by možná řekl, že nevěří novinářům a žurnalistům, protože jsou úplatní. Domnívám se, že to není pravda. Když Andrej Babiš koupil Mladou frontu Dnes a Lidové noviny, řada novinářů z těchto deníků odešla, právě protože byli neúplatní. Otázka pak je, kde je nyní mainstream? MF Dnes a Lidovky? Nebo Deník N a Echo 24?

Tato média mají nějakou redakci a mají určitou zodpovědnost. „Alternativní“ média jsou buď dílem vyloženě propagandistických institucí typu Aeronet nebo Sputnik, nebo dílem jednotlivců, kteří si vskutku mohou psát, co chtějí.

Problém našich žurnalistů není v tom, že by byli úplatní, ale v tom, že jsou převážně levicoví. Nevadí ta levicovost samotná; vadí, že tolik převažuje. Vinit je z úplatnosti neslouží společenské diskusi.

Kromě jiných tiskovin čtu pravidelně Respekt. Názorově mi vůbec nekonvenuje – to, co Respekt považuje za politickou korektnost, já považuji za prznění češtiny. Nicméně pokud jde o fakta, mívá je správně. A často zveřejňuje fakta, která bych se odjinud nedověděl. Interpretace těchto fakt je záležitost jiná. Americká média ovšem dojíždějí na to, že opustila základní žurnalistickou zásadu přísného oddělení referování o faktech od jejich komentování. Hranice mezi „zprávou“ a „komentářem“ se stírá. Vytváření názorových bublin je pak nevyhnutelným důsledkem.

Zpochybnil jsem pohled mnoha „alternativců“ na mainstream. Přesto i u nás něco jako mainstream existuje. Ne proto, že by novináři byli úplatní. Ne proto, že by někdo chtěl vědomě škodit. Ale proto, že podléhají jakémusi „duchu doby“. V průběhu svého života jsem čas od času psal i do velkých deníků, i na různé weby. A pochopil jsem, jak psát, aby mi článek zveřejnili. Nikdo mi nikdy nepředepisoval, co mám psát. (Jiné je to s televizními stanicemi. Tam jsem několikrát zažil, že ze mne chtěli vymámit určité prohlášení, které potřebovali, a moje názory je vlastně ani trochu nezajímaly. Proto mám k televizním stanicím hlubokou nedůvěru a vlastně je už několik let vůbec nesleduji.) Ale vraťme se k novinám a jiným tiskovinám. Tam k maistreamu patří například „měkké drogy ano, ale tvrdé drogy ne.“ Psát kladně o marihuaně se smí, proti ní moc ne. Tedy pokud není třeba „alternativního“ názoru, do nějž by se dalo následně strefovat. Manželství jako svazek muže a ženy ne, „manželství pro všechny“ ano. V jiných případech jde o jednostranné referování. Kupříkladu se téměř neustále píše o tom, že Polsko prosazuje „nedemokratickou“ soudní reformu, což může být pravda, ale nikde jsem v našich hlavních médiích nečetl, jakými argumenty polská vláda potřebu soudní reformy zdůvodňuje. Když jsem se s nimi konečně seznámil, připadaly mi celkem rozumné. Tím nechci říci, že stojím plně na straně polské vlády. Možná šla s kanónem na vrabce, možná navrhované řešení skutečně není dobré. To však nic nemění na tom, že u nás se o této diskusi v podstatě nereferuje.

Vrátím se na začátek. Věta „nevěřím mainstreamu“ nedává moc smysl. Je třeba hovořit a diskutovat o konkrétních problémech. A být ochoten vystoupit z vlastní bubliny.

17. července 2022

Vstoupili jsme do dějin

„A to jako kdo?“, slyším otázku. „A čím?“ slyším otázku druhou.

V červenci 1992 se konala křesťanská konference v pražském Paláci kultury na Vyšehradě, a to již po čtvrté. (Následujícího roku to bylo v „Pakulu“ naposledy.) Později, když byly za svátky prohlášeny 5. a 6. červenec, se konání těchto konferencí přesunulo na tyto dny. V roce 1992 tomu tak ještě nebylo. Konference se konala o něco později.

  1. července došlo ke dvěma událostem. Slovenská národní rada vyhlásila „Svrchovanost Slovenska“. Svrchovanost, nikoli nezávislost. Toto vyhlášení samo o sobě nemělo žádný právní dosah, bylo to ovšem – v dané situaci – velmi silné gesto.

A onoho dne (podle Wikipedie; já měl po léta dojem, že k tomu došlo až o den později) rezignoval Václav Havel na úřad prezidenta České a slovenské federace.

Nálada v zemi byla velmi ponurá. V Jugoslávii už se střílelo. Nebude se střílet i v Československu?

Na zmíněné konferenci bylo asi patnáct set Čechů a na dvě stovky Slováků. Vedoucí konference následujícího dne změnili program a celá konference se na čas změnila v modlitební shromáždění.

Ani nevím, kdo s tím přišel. Možná jsem to byl já – už se nepamatuji. Ale jaksi spontánně jsme se rozhodli, že uzavřeme duchovní smlouvu mezi našimi dvěma národy. Smlouvu, že duchovně se rozdělit nenecháme, a že jsme – a zůstaneme – bratři a sestry. A tak jsme se modlili a skončilo to vzájemným objímáním a žehnáním na pódiu i pod ním.

Je tomu již třicet let. 6. června tohoto roku se prorocké týmy z obou zemí sešly v Brně, aby si tuto událost připomněly. Následně jsme měli možnost hovořit o této věci s českým premiérem Petrem Fialou a slovenským premiérem Eduardem Hegerem. Oba dostali zvláštní dárek – pro sebe jsem si to zkusmo nazval „prorocký marcipán“. Byly to dvě identická cukrářská díla – velké srdce s oběma státními znaky a klíči pro společné otevření srdce Evropy.

Petr Fiala, původním povoláním politolog, řekl, že jako politolog ví, že k podobnému pokojnému rozdělení nikdy v dějinách nedošlo. A všichni víme, že od té doby se vztahy mezi našimi dvěma národy už jen zlepšovaly.

Vraťme se však o třicet let nazpět. Onoho dne, kdy jsme uzavírali duchovní smlouvu mezi našimi národy, jsem mohl s ještě jedním bratrem vydat v hlavních večerních zprávách České televize svědectví o tom, co se konferenci stalo, a že my křesťané se rozdělit nedáme. Vzhledem k náladě v zemi to muselo znít jako zpráva z jiného světa.

Mnoho jsem o tom v průběhu let přemýšlel. Proč se to povedlo?

Během oněch modliteb zazněly i hodně emocionálně nabité modlitby proti rozdělení. Věděl jsem, že tyto modlitby jsou mimo. V té době už naše národy minuly onu pomyslnou mez, kdy by bylo možno rozdělení zabránit. Na to už jsme „neměli mandát“. Měli jsme mandát modlit se za pokojné rozdělení, nikoli k tomu, aby k rozdělení nedošlo vůbec.

Můžeme (pozitivně) vstoupit do dějin, ale jen tehdy, slyšíme-li Boží hlas. Pak můžeme být Božími nástroji. Potřebujeme vědět, jak se jimi můžeme stát. Toto zjevení, k čemu máme mandát, je součástí zjevení, jak a zač se můžeme a máme modlit. Když tento mandát překročíme, nic se nestane a víra v Boží jednání vadne.

V dnešní době je nesmírně důležité, aby se spolu modlili ruští a ukrajinští křesťané. Je to ovšem o mnoho těžší – my jsme tehdy nebyli ve válce a mezi Slovenskem a Českou republikou neexistovala státní hranice. Na druhou stranu – tehdy jsme se nemohli modlit on-line.

Česká církev se od té doby hodně proměnila. V osmdesátých letech denominace mezi sebou sváděly různé bratrovražedné boje. To, co se dálo v první polovině devadesátých let, znamenalo jejich ukončení – přinejmenším do značné míry. V roce 1992 byla obecná církev v takovém stavu, že ono uzavření duchovní smlouvy mezi Čechy a Slováky bylo možné. Ale rozhodně to nebyla žádná samozřejmost. V něčem je tedy situace lepší, než byla.

Na druhé straně dle mého pozorování silně poklesla znalost Písma. Máme spoustu překladů, které před třiceti lety neexistovaly. Někdy mám ale dojem, že znalost Písma je nepřímo úměrná množství překladů a různých pomůcek. Asi to souvisí i s tím, že se obecně málo čte. A pokud ano, tak spíš z monitoru. No, nevím, možná se mýlím a vidím to zbytečně černě.

Na závěr chci zmínit, že od bratří Slováků jsme se na brněnském setkání dověděli, jak úžasné modlitební přikrytí má slovenský premiér. To jsem jim fakt bratrsky záviděl. Myslím, že nejenom pro mě to bylo velkou inspirací.

  1. června 2022