Výprask, nebo pohovor?

Počátkem šedesátých let, v době svého dospívání, tedy v době, kdy jsem se začal zajímat o politiku, se projednával návrh nového zákona o rodině. Mimo jiné v něm byla formulace, kterou nyní nedokážu přesně ocitovat, ale něco v tom smyslu, že rodiče jsou zodpovědni za to, že jejich děti budou vychovávány v souladu s vědeckým světovým názorem. (Pokud mě paměť neklame, nešlo tam přímo o to, že by děti měly být vychovávány v duchu marxismu-leninismu.) Církví se tehdy na jejich názor nikdo neptal, nicméně představitelé církví správně vytušili, že za určitých okolností by mohly být děti odebrány těm rodičům, kteří uvedenou podmínku nesplní. Proto se církve (nevím, zda všechny, ale určitě Českobratrská církev evangelická, do níž naše rodina patřila) proti této formulaci ohradily – a kupodivu se jim podařilo dosáhnout změny.

Už tehdy mi připadala možnost odebrat děti rodičům z ideologických důvodů jako něco strašlivého. To jsem netušil, že se něčeho takového dožiji ve svém stáří. Již v září roku 2013 odebraly německé úřady všechny děti členům křesťanské komunity Dvanáct kmenů. Důvodem bylo tělesné trestání dětí, které členové této komunity považují za správné, protože biblické. Rodiče se o své děti marně soudili a v březnu tohoto roku prohráli svou při i u Evropského soudu pro lidská práva.

Německo ovšem není jedinou zemí, kde jsou tělesné tresty zakázány zákonem. Nedávno jsem se vrátil z Chorvatska a setkal jsem se tam s lidmi, kteří rovněž přišli o své děti už jen na základě svého vyjádření, že tělesné tresty považují za správné.

Žijeme v době, která se jaksi vymkla z kloubů. Mnozí lidé opustili zdravý selský rozum a nedokáží rozpoznat rozdíl mezi výchovným plácnutím a týráním dítěte.

Zavzpomínal jsem na své dětství. Nejednou jsem dostal nářez vařečkou nebo páskem. A aniž jsem tehdy znal knížku Pepánek nezdara od Franty Župana, řídil jsem se dětským zdravým selským rozumem, totiž že je třeba hodně křičet při exekuci, ale plakat po exekuci je slabost a zbabělost (na tom se shodly děti ze zmíněné knížky).

Rodiče mě ale někdy trestali jinak, a ty jiné tresty byly pro mě mnohem mučivější než výprask vařečkou. Nejhorší byl takzvaný „kádrový pohovor“. To si táta sedl do křesla, já jsem musel stát před ním a odpovídat na jeho nepříjemné otázky (typu „jak si to představuješ…“). Byly i horší tresty, o nichž zde ani nebudu psát; jen zdůrazňuji, že nebyly tělesné.

Vyrůstal jsem se svými dvěma bratranci, kteří byli o něco málo starší než já. Buď nás vychovávala moje maminka, nebo jsme byli u tety. Tyto dvě sestry měly diametrálně odlišný přístup k naší výchově. Jako kluci jsme vymýšleli neuvěřitelné množství skopičin. Byli jsme ale tři, a plně se uplatňovalo přísloví „dva je rada, tři je zrada“. Neustále vznikaly a brzy se rozpadaly koalice dvou proti třetímu, a to ve všech kombinacích. Když bylo řevu moc, moje maminka nic moc nevyšetřovala a rychle přikročila k exekuci. Považovali jsme to za nespravedlnost, ale do dvaceti minut po exekuci vařečkou se věci vrátily do starých kolejí, jen jsme si dávali trochu větší pozor, abychom nevyváděli přespříliš.

Jiný přístup měla teta. Ta se snažila vyšetřit, „kdo si začal“. Mnozí rodiče více dětí vědí, že to je cesta do pekel. Někdy se toto „vyšetřování“ táhlo přes hodinu, všichni jsme z toho byli otrávení a přátelství se po takovém vyšetřování obnovovalo mnohem hůře. Zpětně vidím maminčin přístup za mnohem moudřejší. Učil nás totiž kolektivní zodpovědnosti. Když budeme řádit moc, dostaneme všichni. Že to nebylo vždy spravedlivé? Nebylo, ale přesto to byla dobrá příprava na život. Ten taky není vždy spravedlivý.

Později se mi dostala do rukou knížka Ludvíka Aškenazyho Putování za švestkovou vůní (aspoň doufám, že si to pamatuji správně a že to bylo v této knížce). Autor v ní popisuje přesně stejnou zkušenost. Otec mu jednou sdělil, že už nebudou výprasky, ale že „zlobení“ se bude řešit „domluvou“. Když jednou domluva trvala příliš dlouho, autor požádal otce, zda by nešla udělat výjimka a zda by pro tentokrát nemohl dostat klasický výprask (kamarádi totiž čekali, až bude moci jít ven). Já jsem nikdy nesebral odvahu, abych otce požádal o výprask místo „kádrového pohovoru“, a proto jsem Ludvíka Aškenazyho velmi obdivoval.

Někdy se mi zdá, že žijeme v šílené době. Současná mainstreamová ideologie, která za tím je, je projevem obrovské pýchy: Těm, kdo ji prosazují, málo záleží na tom, že zavrhují zkušenosti předchozích generací, o protikřesťanském ostnu ani nemluvě. Odebrat batole rodičům se zdůvodněním, že by ho mohli někdy v budoucnu tělesně trestat, jak se to stalo v Německu, mi připadá jako nesmírná surovost. Děti byly svěřeny do „náhradní péče“. Doufám, že přinejmenším někteří, až dospějí, vyhledají své skutečné rodiče a vydají svědectví o tom, co se jim stalo. To, co si nedovolil ani komunistický režim, se nyní stává v Evropě normou.

Jistě znáte to úsloví o pomalu meloucích mlýnech. Společnost vymknutá z kloubů o děti moc nestojí. Mnozí nestojí ani o manželství, a podle posledních průzkumů už ani o ten sex ne. Takto vykloubená společnost vymírá.

A pak je zde ještě faktor islámu. Jak bude muslimů v evropských zemích přibývat, budou se měnit i postoje a hodnoty. V silně islamizovaném Londýně je již nyní homosexualita přijímána mnohem méně než na konzervativním britském venkově. Popravdě řečeno si nedovedu představit, že by třeba německé úřady začaly odebírat děti muslimům. V každém případě se domnívám, že postoje a praxe současného ideologického mainstreamu jsou z hlediska dějin dočasnou úchylkou, ať už tento mainstream skončí nějakou katastrofou nebo postupnou evolucí.

U nás jsou děti odebírány nejčastěji z důvodů sociálních, nikoli ideologických. Hodně záleží na konkrétních sociálních pracovnicích v dané lokalitě. Na základě informací, které mám, se mi zdá, že zdravý selský rozum zatím vesměs převažuje. S úlevou dodávám, díky Bohu.

A ještě rada rodičům: Tělesným trestům se pokud možno vyhýbejte – alespoň pro tuto chvíli. Alternativou je poslat dítě do vedlejší místnosti a zavřít dveře. U úplně malých dětí stačí minuta, u těch starších pět, u ještě starších deset minut. Není to „tělesný“ trest, ale věřte mi, pro dítě je horší než plácnutí. Ale zatím jsem neslyšel o tom, že by někomu odebrali dítě za to, že ho rodiče poslali na tři minuty za dveře. V žádném případě ale nerezignujte na výchovu děti k rozpoznání, že je dobro a zlo, poslušnost a neposlušnost, spravedlnost a bezpráví, láska a lhostejnost.

O tom, že mě rodiče milují, jsem nikdy nepochyboval. Přes ty výprasky. A možná – viděno ze širší perspektivy – i díky nim.

květen 2018

           

Recenze knihy Petra Hampla „Prolomení hradeb“

Kdosi mi přeposlal zprávu o tom, že v liberecké knihovně měla být tato kniha prezentována, ale ředitelka knihovny nakonec prezentaci zrušila, protože kniha prý obsahuje „nepřátelské názory“. Kdyby se ke mně nedostala tato zpráva, možná bych se o existenci této knihy ani nedověděl. Objednal jsem si ji – a během tří dnů jsem ji přečetl. (Že bych za tři dny přečetl tři sta stran, to už se mi dlouho nestalo.) A rozhodně nelituji.

Petr Hampl je sociolog – a nepatří k „elitě“. Na rozdíl od mnoha prostých lidí, kteří volili Tomia Okamuru, ale nedokázali by svou volbu smysluplně zdůvodnit, Petr Hampl snesl dostatek relevantních argumentů pro tvrzení, že islamizace Evropy je – téměř – nevyhnutelná. Kniha je cenná především tím, že vysvětluje, proč západní civilizace volí dobrovolnou sebevraždu. Značná část knihy – asi dvě třetiny – se nevěnuje primárně islámu, ale fungování západní společnosti.

Petr Hampl toto fungování přirovnává k situaci ve Francii před Velkou francouzskou revolucí koncem 18. století. Tehdy společnost sestávala z královské rodiny, královského dvora a zbytku obyvatelstva. Královská rodina byla stále bohatší, dvořané se snažili získat si přízeň královské rodiny, a celý dvůr byl stále odtrženější od obyvatelstva království. Dle Petra Hampla vládnou světu superelity, které jsou stále bohatší, a je obklopující elity (odpovídající „dvořanům“ na francouzském královském dvoře), které se snaží superelitám se vlichotit a upevnit své pozice. A pak jsou zde prostí obyvatelé, kteří jsou ve srovnání s elitami stále chudší. Bohatství se koncentruje, nejbohatší bohatnou a střední a nižší třídy relativně chudnou.

Elity vytvářejí stále nová pravidla a regulace. Ztěžují život obyčejným lidem. Problémy neřeší – ale vyžadují stále více prostředků na jejich řešení. „Noční můrou elit“ jsou svobodní lidé, kteří nevyžadují žádné dotace, žádné granty, žádnou podporu, a tedy nepotřebují žádné instituce, které by o ně „pečovaly“. Proto elity mají matku samoživitelku raději než otce rodiny, který je schopen manželku i děti uživit.

Tyto elity tvoří to, čemu Hampl říká nová aristokracie. Ta má svůj vlastní životní styl, bydlí v dobře zabezpečených čtvrtích, má svůj styl oblékání a své oblíbené restaurace, děti posílá do elitních škol a zpravidla netuší, jak žijí obyčejní lidé. Novou aristokracii netvoří lidé, kteří by něco nového vynalézali. Tvoří ji především špičkoví byrokraté, kteří vymýšlejí stále nová nařízení, zákony a regulace: „Záplava byrokratických nařízení likviduje tradiční instituce a zvyky, a s nimi i staleté životní vzorce a osvědčená morální přesvědčení“ (s. 214-215).

Hampl je ale přesvědčen, že „nová aristokracie je na konci svého životního cyklu. Neschopnost pochopit jakýkoliv reálný problém a místo toho se soustředit na záležitosti pohlavní identity domácích zvířat a k tomu hlasitě propagovat vlastní vyhlazení – to je dostatečné svědectví o životaschopnosti“ (s. 219).

Petr Hampl vysvětluje, proč se elity spojují s radikálním islamismem, a jak vznikl stav, v němž jsou umírnění muslimové v západních zemích ve stejném ohrožení, v jakém byli ve své původní vlasti, z níž se mnohdy odstěhovali, protože měli radikálního islámu plné zuby. Ještě hůře jsou na tom odpadlíci od islámu: „Odpadlíci od islámu žijí ve Francie či Nizozemí ve stejném strachu, v jakém žili v arabských zemích“ (s. 273). Autor konstatuje, že islám nelze urážet; křesťanství, budhismus nebo hinduismus však ano. V posledních letech začal být mlčky tolerován antisemitismus, který byl dříve přísně stíhán.

Některé oblasti už jsou navždy ztracené. Malmö již nikdy nebude švédské, Londýn už nikdy nebude anglický, jižní Francie již nikdy nebude francouzská.

Petr Hampl varuje – a soudím, že jeho knihu by si měl přečíst každý, kdo se tak či onak vyslovuje k migrační krizi. Není však defétista a má stále naději, že alespoň něco ze západu půjde zachránit. Dokonce má i řadu praktických nápadů – zde je však nebudu prozrazovat – přiznám se, že chci probudit vaši zvědavost.

V naší zemi máme stále ještě svobodu slova. Elity sice Petra Hampla dávno vyloučily, nicméně jeho kniha mohla vyjít. Establishmentem bude ostrakizován – obávám se, že si nikdo nedá práci s tím, aby jeho tvrzení a jeho teorie vyvracel.

Knihu vydalo nakladatelství Naštvané matky, z. s. Kniha má 312 stran a prodává se za 180 Kč.

15. června 2018

Divadlo a matení pojmů

Ministr kultury Ilja Šmíd hájí v LN z 25. května t. r. uvedení divadelní hry Olivera Frljiće Naše násilí a vaše násilí.

Mimo jiné ve svém článku („Nesmíme zakazovat divadlo, která nás varuje“) píše: „To není Alláh, který chladnokrevně vraždí zajatce, to není Ježíš, který znásilňuje. Jde o symbol! To jsme my! My, zavírající oči před násilím…“

Ano, jde – mimo jiné – o symbol. Ale pan ministr se mýlí, když se domnívá, že my, komu se uvedení této hry nelíbí, zavíráme oči před násilím. Pro mě je Ježíš víc než symbol, ale to nikomu nevnucuji. Jen vím, že nikoli Alláh, ale Muhammad chladnokrevně vraždil zajatce, ale Ježíš neznásilňoval. A myslím si, že na pravdě záleží.

Pan ministr píše: „…už nám zase někdo říká, co je správné a co ne.“ Ano, pane ministře, nejen nějaký abstraktní „někdo“, ale já (beru to na sebe a ručím si za to) Vám říkám: Lhát se nemá. Lhát není správné. Souhlasím s Vámi, že jsou lidé, kteří „násilí umožňují svým nezájmem… pozvedajíce číše vína u obrazovek.“ Ale možná se pletete v jedné podstatné věci: Ti, kteří protestují, neprojevují nezájem a nepozvedají číše u obrazovek. Já jsem také na Václaváku zvonil klíči za demokracii, jak píšete, a věděl jsem, že „demokracie není pohodlná“. Ale nemyslím si, že je třeba urážet věřící a směšovat pojmy. Ne, pan Frljić nám neukazuje „nepříjemnou pravdu“. Vždyť znáte to české přísloví: Kdo lže, ten krade, a pak dělá ještě horší věci, jako třeba v tom My Lai.

  • 25. května 2018

Co vám o Marxovi neřekli

V těchto dnech vychází kniha Marx a satan rumunského luteránského biskupa Richarda Wurmbranda. Biskup Wurmbrand byl dlouhá léta vězněn a mučen v rumunském komunistickém žaláři, než byl doslova „vykoupen“ norskými křesťany (v šedesátých letech minulého století). Mně se už v roce 1968 dostala do rukou jeho kniha Mučen pro Krista a podnítila mě k tomu, abych v létě 1969 se svým přítelem Janem Kozlíkem vyhledal v Sibiu (něm. Hermannstadt) lidi, kteří jej znali, a ověřil si jeho příběh. U nás byla církev rovněž pronásledována, ale takové mučení, jaké musel podstoupit biskup Wurmbrand, se zde nepraktikovalo. Když nás později navštěvovali západní křesťané a vyjadřovali nám úctu, protože jsme „trpěli pro Krista“, uváděl jsem jejich představy na pravou míru. Bylo jim zpravidla těžko srozumitelné, že v některých komunistických zemích (a Československo k nim patřilo) se ponejvíce vyhazovalo z práce, a tresty za „maření státního dozoru nad církví“ byly poměrně mírné, zatímco v jiných komunistických státech, konkrétně v Rumunsku, Bulharsku, Albánii a samozřejmě Sovětském svazu, šlo opravdu o život.

Očekávám, že někdo bude tvrdit, že Wurmbranda nelze brát vážně, právě protože ho komunisté mučili. Někteří usoudí, že je zaujatý. Nicméně jeho kniha o Marxovi je vědecké dílo a všechna tvrzení jsou pečlivě doložena.

Kniha zkoumá otázku, zda byl Marx vědomý satanista. Už dlouho předtím, že se mi dostala do rukou Wurmbrandova kniha, jsem pročetl veledílo Siegfrieda Fritsche Geist über Deutschland (Duch nad Německem), které uvádí určitá fakta, jež jsou zpravidla podrobněji zmíněna a přesně doložena ve Wurmbrandově monografii. Je to pochopitelné – Fritsch věnuje Marxovi jednu kapitolu, Wurmbrand celou knihu.

Pokusím se stručně vyjádřit, co si na základě těchto dvou knih myslím o Marxovi.

Marxův otec byl žid, který konvertoval ke křesťanství. V tehdejší době to nebylo nic neobvyklého – nový, nacionální antisemitismus ještě nekvetl, starý náboženský byl opouštěn, a němečtí (stejně jako jiní evropští) osvícenci viděli jako žádoucí asimilaci židů. Rušily se protižidovské zákony a nařízení.

Mám ale dojem, že Marxův otec se stal křesťanem z přesvědčení, nikoli z vypočítavosti nebo ze snahy jít s duchem doby, jak to bylo tehdy obvyklé. A není bez zajímavosti, že maturitní práce Karla Marxe měla téma „Vztah Ježíše Krista a jeho učedníků podle 15. kapitoly Janova evangelia“. Jeho první písemná práce měla název Spojení věřících s Kristem. Čteme v ní tato krásná slova: „Skrze lásku Kristovu obracíme svá srdce k našim bratřím, s nimiž nás pojí vnitřní pouto a za které se Kristus obětoval… Jednota s Kristem nás vnitřně pozvedá, přináší útěchu v zármutku, klidnou důvěru, otvírá srdce pro lidskou lásku, pro všechno šlechetné a velké, ne kvůli pýše a slávě, ale jen kvůli Kristu.“

Marx tedy křesťanství znal – a zřejmě i vyznával. K nějaké tajemné proměně došlo, když odešel studovat práva. Jeho dopisy rodičům jeho otce velmi znepokojovaly – všiml si, že s jeho synem se něco děje… nebo již událo. Jenže poměrně brzy na to Marxův otec zemřel.

Marx zcela obrátil a začal psát nenávistná dramata a básně. Napsal divadelní hru „Oulanem“, což mělo být zpitvořené pozpátku čtené „Imanuel“. Ve svých básních – Wurmbrand je cituje i s patřičnými odkazy – vyjadřuje nenávist vůči Bohu a touhu strhnout celé lidstvo do zkázy.

Tento motiv se u něj opakuje často. V sekulárních životopisech Marxe jsem se o tom nic nedověděl, ale uznávám, že jsem jich četl jen málo. Nicméně jakási žlučovitost, sarkasmus, ironie a často zbytečná kritičnost se ozývá téměř ze všech jeho prací.

U nás se ví o tom, že Marx pohrdal Slovany – psal o „slovanské lůze“, konkrétně k ní přičítal Rusy, Čechy a Chorvaty. To nezastírali ani soudruzi z „vokovické Sorbonny“, jak se za normalizace říkalo Vysoké škole KSČ. Liberálové, kteří teď slaví Marxovo výročí, ovšem nezmiňují (a možná ani nevědí), že Marx byl ostře proti zrušení otroctví ve Spojených státech. Vedl o tom spory s humánnějším Proudhonem, kterému napsal: „Bez otroctví by se Severní Amerika – ta nejpokrokovější země – proměnila v patriarchální stát. Vymažte Severní Ameriku z mapy a nastane anarchie – celkový úpadek moderního obchodu a civilizace. Zrušte otroctví a vymažete Ameriku mapy.“

Pokud dnes západní intelektuálové tvrdí, že Marx nemůže za zvěrstva komunismu, nevěřte jim. Marx byl plný iracionální nenávisti a ve svých básních se netajil tím, že chce lidstvo strhnout do záhuby. Do značné míry se mu to podařilo.

Knihu vydává nakladatelství Stefanos, má 136 stran a internetová knihkupectví ji nabízejí za 189 – 196 Kč. Přeložil Dan Drápal.

  • 16. května 2018

Alexandra Alvarová: Průmysl lži (recenze)

Tuto knihu považuji za „povinnou četbu“ pro všechny, kdo se zabývají politikou nebo publicistikou. Autorka ve své knize popisuje metody ideologické manipulace. Není to veselé čtení.
Pokud jste měli pochybnosti, zda skutečně platí, že budoucí mezinárodní střety budou mít podobu nikoli klasické, ale hybridní války, v níž budou kanóny nebo letadlové lodě méně důležité než počítače, po přečtení této knihy je ztratíte.
Autorka rozebírá, z jakých důvodů se Putinovo Rusko rozhodlo vést dezinformační válku proti evropským zemím a USA. Zabývá se tedy krátce i historií propagandy a dezinformačních válek, které byly vedeny dlouho před vynálezem počítačů. Podstrčené falešné informace možná rozhodly již o vítězství antických Řeků nad Peršany. Pro nás jsou ovšem aktuálnější dějiny moderní doby. Stalin – patrně na základě falešných informací, dodaných v dobré víře československými špiony – nechal popravit nejvyššího velitele Rudé armády maršála Michaila Tuchačevského a mnoho dalších předních důstojníků, za což Sovětský svaz zaplatil vysokou cenu. Nejpozději od těchto událostí věnovalo Rusko propagandistické válce velkou pozornost. „Je mnohem účinnější ovládat myšlení nepřítele, než ukout tisíce mečů a vstoupit na jeho území“ (str. 35).
Propagandistická válka není to jediné, k čemu se dají počítače využít. Autorka uvádí: „Americké firmy na výplach mozku voliče zde sice byly už dávno před ruskou hybridní válkou, ale jejich cíle byly komerční, ne vojenské“ (str. 20). Autorka sama pracovala nějakou dobu v TV Nova (za éry Vladimíra Železného), což byla dobrá příprava na sepsání této knihy: „Jako učenlivý pozorovatel jsem viděla všechny metody moderního sdělování ‚poselství‘, jak informaci balit, rozložit, osekat, navonět, vybavit obrazem…“ (str. 24-25). „Lež v nové době chutná, šimrá, vzrušuje. A proto je komerčně úspěšnější“ (str. 26).
Dále autorka uvádí hlavní cíl propagandy, jak jsem si ho všiml už před několika lety (a napsal o něm pár článků): „Jako propagandista můžete vyvolat nejistotu o tom, zda existuje morálka a pravda“ (str. 30).
Často slýchám, že Rusko není Sovětský svaz. Vskutku, rozdíly zde jsou. Autorka uvádí jeden z nich: „O tom, že Putinovi velice záleží na pozměněné formě reality, svědčí fakt, že nikdo z novinářů nezemřel rukou kata jako za Stalina, ale vždy jsou na vině ‚neznámí chuligáni‘“ (str. 46-47).
Autorka dále rozebírá některé prvky propagandistické války. Důležité je polarizovat společnost na „my“ a „oni“. Proto Rusové podporují jak černošské organizace typu Black Life Matters, tak bělochy z různých extrémistických organizací. Je třeba vyvolat nepřátelství – a hněv.
Příklad: „Pět měsíců po napadení Krymu rozšíří … ruská média zprávu o tom, že Ukrajinci ukřižovali ve Slavjansku na náměstí malého ruského chlapce. Do kamery vypovídá očitá plačící svědkyně, ze které se ovšem díky kvalitní práci novinářů po celém světě záhy vyklube jen najatá ruská herečka. Jenže zprávu už na sociálních sítích sdílely desetitisíce lidí. Pravdivá verze (tedy fakta) skončí v absolutním nezájmu cílového publika. Pravda je vedle sexy lži jen prošlý ležák“ (str. 56). Podobných příkladů najdete v knize více.
Právě tyto příklady na mě působily nejtísnivěji. Tak nějak jsem sázel na to, že pravda se nakonec ukáže a že na faktech záleží. Autorka ale dokazuje, že „půda propagandy je zrádný močál, kde neplatí, že pravda vyjde nakonec sama na povrch a prosadí se… Smyslem dnešních zpráv (na rozdíl od například hitlerovského Německa) není … prosazení lži, ale prosazení … názoru, že pravda neexistuje“ (str. 66).
V kapitolce „Laboratoř v srdci Evropy“ autorka ukazuje, že právě Češi posloužili Rusům za pokusné králíky. Ruští propagandisté dobře znají českou povahu a vědí, co na nás platí. „Nevěř ničemu a nikomu je naše národní heslo. Takže jsme troly uvítali s otevřenou náručí. Pochybovali o všem, vysmívali se všemu, byli jedni z nás“ (str. 88).
Jak zvítězili trolové i nade mnou? I já jsem uvěřil tomu, že prezident Havel schválil „humanitární bombardování“. Cituji: „A co Amerika a Havlovo humanitární bombardování…? Četla jsem tuhle větu stokrát po sobě ve volebních diskusích po mnoho let, než mě napadlo podívat se, kdo to bombardování v ČR schválil s podepsal. Nebyl to Havel (jak nám ruští trolové vnucují), ale český parlament a předseda vlády, dnešní prezident Miloš Zeman. To jsou ale panečku paradoxy“ (str. 102-103).
Autorka ve své knize popisuje různé druhy trolů a rovněž různé webové stránky, které ruskou propagandu šíří buď přímo, nebo jaksi mimochodem (např. „Naštvané matky“, které ruskou propagandou protkávají recepty na přesnídávku z brokolice apod.) Dále zmiňuje snahy společensky zničit novináře, kteří metody ruské propagandy odhalují. (Až někdy zase dostanete něco jako „Otevřený dopis Danu Drápalovi“ s mými údajnými názory, neváhejte si u mě ověřit, co doopravdy říkám. Tedy… pokud vás to zajímá.)
V kapitole „V hlavě“ autorka uvádí, že hlavním cílem propagandy je ovlivnit volby. Píše: „Aby ignorant udělal to, co chcete vy, musíte ho nejprve utvrdit v tom, co už si myslí.“ (str. 135). Pak popisuje tzv. Dunning-Krugerův efekt. Tito dva vědci zjistili, že „míra odbornosti v dané oblasti je největší překážkou sebevědomého nezviklatelného názoru“. Na rozdíl od odborníků musí mít „ideální oběť propagandy… naprosto jasný, nezviklatelný názor. Ví, že ví.“ (str. 135). Ach, kolik takových lidí mi už napsalo…
V kapitole „Konspirátoři“ autorka popisuje některé metody, jak šířit dezinformace. Jednu dobře znám i z prostředí, v němž se pohybuji: Přijde vám e-mail od člověka, kterého možná znáte. Je v něm napsáno: „Tohle mi poslal důvěryhodný kamarád, kterého znám!“ Kdo by pochyboval, že?
Zakusil jsem něco podobného. Dokonce jsem dostal hoax nadepsaný slovy „tohle není hoax“.
V této kapitole autorka rozebírá konkrétní e-mail o tom, jak nás Evropská unie finančně bere na hůl.
V závěrečné kapitole „Kapka optimismu“ se autorka zamýšlí nad tím, co můžeme jako jednotlivci udělat, abychom nepodlehli manipulaci. Nejdůležitější je pochopitelně poznat, že se někdo snaží mě manipulovat. Musíme se tedy naučit manipulace rozpoznávat. Autorka uvádí deset konkrétních bodů, na které bychom si měli dávat pozor. Pak uvádí seznam webů, které dezinformace a manipulace vytvářejí, seznam dezinformačních a manipulativních webových platforem, a nakonec zmiňuje tzv. agregátory (dezinformační a manipulativní weby bez vlastního obsahu).
***
Slovo na závěr: Autorku osobně znám. Naše politické názory se do značné míry překrývají, ale nejsou totožné. Jsou oblasti, na které máme hodně odlišný názor. Nicméně i kdyby se naše politické názory překrývaly jen málo, stejně bych tuto knihu doporučil. Doporučil bych ji každému, kdo si připouští, že i on sám se mohl – do větší či menší míry – stát obětí manipulace.
„Když snahu o pravdu, lásku a dobro vzdají i obyčejní lidé, trolové vyhrají a svět potemní“ (str. 104).
Kniha má 247 stran. Vydalo ji nakladatelství Triton (Stanislav Juhaňák) v roce 2017. Běžná cena je 249 Kč.

7. května 2018

Hrozí nám příklon k východu?

V poslední době mi několik známých v reakci na mé články napsalo zhruba toto: „Vždycky jsem fandila Americe, nejsem v žádném případě proputinovská, ale…“ a následovalo několik obvinění Ameriky či západu a několik omluv ruského jednání. Dost mě děsí, že pozoruji hromadný odklon od západu a příklon k východu. Přál bych si, abych se mýlil a aby se toto mé pozorování ukázalo jako mylné. Obávám se, že ruská propaganda je úspěšnější, než si myslíme. Zasahuje stále více lidí. Západu hrozí rozpad a nám hrozí návrat normalizačních poměrů z doby před rokem 1989. Jistě, člověk nevstoupí dvakrát do téže řeky, takže to v mnoha ohledech může vypadat jinak, nicméně bude to konec právního státu a také konec svobody slova.

Nejprve se budu zabývat tím, v čem dělá západ chybu, a pak tím, jak toho Rusko využívá a co nám z toho hrozí.

Na západě hrozí hluboké odcizení elit od většiny obyvatelstva. Oblast vzdělávání a kultury již dávno ovládl levicový liberalismus a již několik desetiletí šíří své vidění světa. Konzervativní a pravicové síly byly zatlačeny do defenzívy. Lidé nedůvěřují politikům a politici jsou často nečitelní. Ne všichni: Pokud jde o střední Evropu, máme zde velmi čitelného maďarského prezidenta Viktora Orbána, ale na druhé straně i dosti čitelného slovenského prezidenta Andreje Kisku. A konec konců i českého prezidenta Miloše Zemana. Typicky nečitelným politikem je Andrej Babiš, který dokáže během týdne vydat několik těžko slučitelných signálů. Podobně nečitelný byl i Bohuslav Sobotka, který byl ve vleku vnitřně rozštěpené sociální demokracie.

V mnoha zemích západní Evropy, zejména v těch, které přijaly větší množství migrantů, vláda nezvládá jejich integraci a nedokáže čelit vzniku stále rozsáhlejších no-go zón a rostoucímu antisemitismu. Problémy se „okecávají“, ale moc se neřeší. Vlády se snaží zakrýt fakt, že nárůst (některých forem) kriminality jde na vrub migrantům a místo zajištění bezpečnosti mnohdy pronásleduje ty, kteří na výše uvedené skutečnosti ukazují. Mnozí občané pak mají pocit, že je vláda nechala na holičkách.

Evropské elity tlačí na další integraci Evropy, aniž by se jim jakkoli dařilo odstraňovat příčiny, proč jsou ve stále větší nelibosti. Evropané prostě politickým národem nejsou – v tom má bývalý prezident Václav Klaus plnou pravdu – a nezdá se mi, že by vrcholní politici dělali něco pro to, aby se jím stali. Často svými výroky a činy zbytečně antagonizují občany různých zemí.

Protlačování genderové agendy a stejnopohlavních „manželství“ západní Evropa více méně přijala. Ne tak ovšem Evropa střední a východní, případně Balkán. Tento článek píšu v Chorvatsku, které uzákonilo, že manželství je svazek jednoho muže a jedné ženy. Zde a jižněji či východněji se genderová agenda neprosazuje tak snadno jako na západě a tlaky na její prosazování oblíbenosti Evropské unie rozhodně neslouží. Lze si snadno položit otázku, proč různí aktivisté a někteří politici v této věci tolik tlačí na pilu v době, kdy musí Evropa řešit spoustu jiných problémů.

Evropská unie se zachovala hrozně k blízkovýchodním křesťanům a k Izraeli. Blízkovýchodní křesťany v podstatě hodila přes palubu. Ani se vlastně nedá říci, že by je odepsala – prostě o ně neprojevila jakýkoli vážnější zájem. Snaží se vytvořit všelijaké „integrační“ programy pro vracející se hrdlořezy Islámského státu, ale mnohdy ani nedá vstupní víza blízkovýchodním křesťanům pro návštěvu příbuzných. Zlikvidovala režim Muammara Kaddáfího, čímž v podstatě otevřela stavidla migrantům ze subsaharské Afriky. Některé státy vyčinily Maďarům za stavbu plotu na jižních hranicích, aby pak udělaly něco podobného.

Laskavý čtenář snad poznává, že nejsem vůči Evropské unii slepý a nekritický. Jenže… jaká je alternativa? Dá se při srovnání Ruska a Západu říci, že jeden je za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet?

Rusko je stále říší zla a klamu. Před posledními prezidentskými volbami jsem s úděsem poslouchal nahrávku jakéhosi bosse, který nařídil všem svým podřízeným hlasovat pro Putina a telefonicky mu nahlásit, že už byli volit. Podobných svědectví o zmanipulovanosti voleb byl bezpočet. Přitom to Putin vlastně nepotřeboval – zvítězil by s velkým náskokem i bez těchto manipulací. Jenže problémem ruských vládců je krajní nedůvěra v realitu – cítí se bezpečně, jen když si mohou neustále ověřovat, že obyvatelstvo je skutečně manipulovatelné.

Putin ovládl všechna rozhodující média a může zřejmě i celkem snadno manipulovat soudy. Nejhorší jsou ale vraždy nepohodlných lidí – ať už právníků, novinářů nebo různých aktivistů.

Tyto skutečnosti „chápači“ Putina často nereflektují. Docela by mě zajímalo, kolik z nich si myslí, že toto vše prostě není pravda, a kolik z nich tuší, že to pravda je, ale přesto jim to nevadí. V této věci si netroufám udělat žádný odhad.

Pokud se ale někdo domnívá, že je možný obrat k Rusku při zachování právního státu a svobody slova, pak ho považuji za velice naivního. Jistě, změna nenastane hned. Nastane salámovou metodou, možná umocněnou nějakým kvantovým skokem. Může následovat pár let relativního klidu – asi jako v Československu v letech 1945-1948, kdy se může zdát, že z demokracie a právního státu přece jenom něco zbylo. Pak ale přišel onen kvantový skok – „vítězný únor“ –  a s ním sovětští poradci a mučení politických vězňů.

Už slyším námitku, že Rusko přece není Sovětský svaz. Je možno poukázat na to, že mezi současným Ruskem a brežněvovským „Sojuzem“ jsou značné rozdíly. Ano, jsou, a uvedu jeden podstatný: Z Ruska lze emigrovat. A také to spousta Rusů učinila – v Evropě jich žije prý již 14 milionů; desetitisíce, ne-li statisíce i u nás. Typické je, že mnozí z nich hlasovali pro Putina. Mají ho rádi – jen se jim nechce žít pod jeho vládou.

Nebudu zde dokazovat, že Rusko má se Sovětským svazem více společného, než je zdrávo. Tuto věc nelze jakkoli exaktně poměřit. Že ale jde o říši zla a klamu, lze ověřovat stále znovu.

Západ především prohrává válku ideologickou a mediální. Rusko vědomě pracuje se lžemi a dezinformacemi. Nejde mu o to, lidi přesvědčit o nějaké konkrétní věci. Jde mu o udržování a prohlubování onoho stavu, kdy lidé řeknou: „V Rusku je to strašné, ale na západě to není o nic lepší.“ „Lžou všichni a pravda se nedá zjistit.“

Pracujete-li se lží, je jedno, zda napíšete, že novičok pocházel (pardon, mohl pocházet) z Československa nebo ze Švédska nebo třeba z Brazílie. Účelem je vytvořit dojem, že nic se nedá zjistit. Proti „jednotné frontě“ ruských trollů stojí západoevropské sdělovací prostředky, které zveřejní zprávu, že určitý ústav nemůže prokázat, že novičok pocházel skutečně z Ruska. Lidé nakažení příklonem k Rusku z toho rovnou usoudí, že Británie lže. Nevšimnou si formulace zprávy, z níž vyplývá, že daný ústav k onomu „prokazování“ nebyl vybaven a nikdy to nebylo v popisu jeho práce. Nezváží, že Británie má i jiné prostředky, jimiž se může snažil původ novičoku objasnit. Následující zprávu mezinárodních expertů o novičoku pak už vůbec nezaregistrují. Jeden z čtenářů dokonce vyslovil pochybnost, zda to vůbec byl novičok.

Zprávy o šetření ohledně novičoku jsou kusé a někdy rozporné. Tak to totiž bývá, když se snažíte odkrýt něco, co se někdo jiný pokusil dobře zakrýt. Zprávy by mohly být jednoznačné, pokud by promluvil někdo z pachatelů, nebo pokud by někdo z pachatelů udělal fatální chybu. A pak by mohly být jednoznačné, kdyby Británie na všechny zprávy uvalila embargo a vydala až nějakou závěrečnou zprávu, nebo v případě, že by lhala. Jenže na to by se v Británii pravděpodobně přišlo. Na rozdíl od Ruska.

    • 19. dubna 2018</

Vraždy agentů

Varuji: Z tohoto článku se nedovíte žádná nová fakta. Jde spíše o úvahu nad etickými otázkami, jež doprovázejí postmoderní války v souvislosti s Izraelem.

Jeden z čtenářů zareagoval na můj článek „Diplomatická válka s Ruskem“, v němž jsem zaujal stanovisko k souvislostem pokusu o vraždu bývalého ruského agenta Sergeje Skripala a jeho dcery Julie v anglickém Salisbury, tvrzením, že podobných zločinů se dopouštějí i izraelští agenti. I oni vraždí jiné agenty na území cizích států.

Nebudu se nyní zabývat otázkou, zda je to pravda a o jaké agenty šlo, a budu předpokládat, že to pravda je. Na rozdíl od mého kritika, který tvrdil, že jde o srovnatelné zločiny, vyslovím stanovisko, že je mezi nimi značný rozdíl. Jsem totiž přesvědčen, že Izrael je ve válce s Palestinci a s různými hnutími typu Hamás a Hizbolláh, zatímco Británie není ve válce s Ruskem.

Různé palestinské organizace otevřeně deklarují jako svůj cíl zničení Izraele. Na uskutečnění tohoto cíle pracují různými prostředky, včetně vražd neozbrojených civilistů, a to i těch nejmenších dětí. Když Palestinec pronikne do židovské osady a podřeže matku a děti, je na palestinských územích oslavován jako hrdina. Palestinské děti jsou od mateřské školky indoktrinovány nenávistí k Izraeli. Palestincům, kteří by veřejně projevili určitou vůli po dorozumění s Izraelem, hrozí nejen společenská ostrakizace, ale i smrt. Iránský prezident mohl volat po zničení Izraele přímo na půdě OSN; kdyby se jednalo o jakýkoli jiný stát a jakoukoli jinou oběť, hrozily by danému státu vážné sankce, ne-li přímo vyloučení z této organizace. Palestinští teroristé se snaží unášet izraelská civilní letadla, případě vraždit izraelské sportovce (viz Mnichov 1972).

Británie nehrozí Rusku, že ho totálně zničí. Zatímco Izrael pronásleduje aktivní teroristy, agent Skripal by vyměněn za ruské agenty v západních zemích. Těžko už mohl vyvíjet nějakou podstatnou aktivitu vůči Rusku; jeho vražda byla čirým aktem msty, který měl zřejmě odstrašit další případné přeběhlíky. To vše jsou důvody, proč boj Izraele proti terorismu a boj Británie proti terorismu nelze srovnávat.

Izrael je ve svém boji o přežití osamělý. Zatímco desítky zemí vyjádřily Spojenému království podporu a solidarizovaly se s ním, Izrael čelí mohutné přesile. Pokud dojde k nějakému konfliktu, v Evropě se o něm zpravidla nepíše, když Palestinci konflikt vyvolají. Píše se o něm až v okamžiku, kdy Izrael nějakým způsobem zasáhne, a kdy je tento zásah označován za nepřiměřený. A to přesto, že Izrael dělá vše, aby eliminoval skutečné pachatele a nikoli řadové civilisty, kteří se sami násilí nedopouštějí. Evropská unie Palestince štědře financuje a v podstatě nemá kontrolu nad tím, nač palestinská samospráva tyto prostředky vynakládá. Jsem člověk, který se moc nevzteká; jestli mi ale něco vadí, pak to, že i z mých daní se s největší pravděpodobností financují teroristé zabíjející Židy.

Nepopírám, že i příslušníci izraelské armády se někdy dopustí násilí, ba i zločinů. Nedávno probíhal silně medializovaný soud nad Izraelcem, který zabil již odzbrojeného Palestince. Ovšem i taková událost nakonec svědčí o morální nadřazenosti Izraele. V opačném gardu, tedy kdyby Palestinec zabil odzbrojeného izraelského vojáka, by žádný soud neproběhl. (Nechci přitom tvrdit, že by onen Palestinec zůstal nepotrestán. Živý izraelský zajatec má totiž obrovskou cenu jak pro Izrael, tak pro Palestince: Palestinci vymění jednoho zajatého izraelského vojáka za tisíc teroristů. Veřejný soud by ovšem neproběhl.)

Evropa se vůči Izraeli chová nesmírně pokrytecky. Evropští politici jsou vždy ochotni uštědřit Izraeli nějaký morální políček a mlčet k mnohem vážnějším zločinům páchaným Palestinci. Francouzská policie se snažila ututlat několik vražd, spáchaných muslimy na Židech. Francouzská židovská komunita žije v neustálém strachu a vlastně již v určité poloilegalitě. Tisíce francouzských židů již emigrovaly; značná část (zdaleka ne všichni) do Izraele. Přitom evropské státy neustále podporují různé protiizraelské rezoluce, ať už na půdě OSN nebo UNESCO. V OSN je téměř každoročně schváleno více rezolucí proti Izraeli než proti všem ostatním státům světa dohromady. To je v takové Venezuele, Súdánu, Somálsku, Eritrei nebo Indonésii všechno v pořádku?

Mám řadu důvodů hájit Izrael, podporovat Izrael, upozorňovat na nárůst teď již v podstatě neskrývaného antisemitismu. Proto jsem rovněž podepsal petici za přenesení českého velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma. Terorismus to samozřejmě nezastaví, ale jsem ochoten se připojit ke každému počinu, který bude znamenat určitou solidaritu s Izraelem. Na evropském pokrytectví se nechci podílet a i tímto způsobem proti němu protestuji.

  1. dubna 2018

Nestyďme se za vlastenectví

Nikola Schmidt kritizoval v článku „Humanismus či vlastenectví?“ (Lidové noviny 29. března 2018) předsedu TOP 09 Jiřího Pospíšila za to, že o francouzském policistovi Arnaudu Beltramovi napsal, že jeho oběť (nechal se vyměnit za jedno rukojmí islámského teroristy a následně byl tímto teroristou zabit) byla aktem „služby své zemi a jejím občanům“. Nikola Schmidt kvitoval, že Pospíšil označil Arnauda za „příkladného člověka“, vadí mu ale tvrzení, že jednal jako vlastenec.

Četl jsem, že tento policista byl praktikující křesťan. Jak by sám promluvil o své motivaci, už bohužel nezjistíme. Jeho čin se ale podobá činu polského kněze Maxmiliána Kolbeho, který volil smrt v plynové komoře namísto jednoho Žida, otce rodiny.

Vyjádření Jiřího Pospíšila posloužilo Nikolovi Schmidtovi k útoku na vlastenectví. Vlastenectví – v odvolávce na německého sociologa Ulricha Becka – označuje za „uvězněnou poruchu identity“. Vlastenectví je podle Schmidta nebezpečné: „Lidstvo rozparcelované na dvě stě vzájemně se poměřujících vlastí nemá šanci na přežití… jsme především lidstvo s univerzálními hodnotami, a ne vlasti s právy a zájmy vymezenými vůči jiným vlastem a národům.“

Striktně odmítám tuto tezi. Skutečné vlastenectví není namířeno proti jiným národům. Zdá se mi, že když někdo miluje „celé lidstvo“, má problémy milovat konkrétního člověka. Schmidtův článek představuje jeden z mnoha útoků současné levicově liberální ideologie vůči rodině a národu. Ve skutečnosti trpí „poruchou identity“ Nikola Schmidt, nikoli skuteční vlastenci.

Každý člověk se rodí do určitého společenství. Když je mu dopřán zdravý vývoj, poznává stále širší svět v jakýchsi soustředných kruzích. Nejprve poznává matku, otce a sourozence, pak širší svět bratranců a sestřenic, strýců a tet, pak sousedy z obce, a jak roste, začíná chápat i to, že patří k určitému národu, k širšímu společenství. A pokud se vyvíjí zdravě – a pokud je správně vychováván – uvědomuje si, že jeho povinností je jednak pracovat na sobě, jednak být požehnáním pro svou nejužší i širší rodinu a být přínosem pro svou vlast. A pokud je dobrým člověkem a správným vlastencem, prospívá rovněž „celému lidstvu“.

Každý z nás má určitou emocionální kapacitu i určité praktické možnosti, jak pracovat na tom, abychom ten kousek světa, který obýváme, zanechali příštím generacím v lepším stavu, než jsme ho našli. Proto je zcela přirozené, že ztráta vlastního dítěte rodiče zasáhne hlouběji než ztráta dítěte sousedů z ulice. Nemusí v tom být ani špetka necitelnosti – naopak, pokud jsou to dobří lidé, budou mít spoustu empatie vůči těm, které postihla podobná katastrofa. Když Bible říká, že kdo se nestará o svou rodinu, je horší než nevěřící, pak to rozhodně neznamená, že bychom jinými lidmi pohrdali. Pokud neplníme své povinnosti vůči svým nejbližším, těžko je budeme plnit vůči „celému lidstvu“.

Za „celé lidstvo“ nemohu nést odpovědnost. Na podzim budou komunální volby – v nich se mohu odpovědně rozhodovat, co prospěje mé obci, stejně jako ve volbách parlamentních mohu dostát jedné (zdaleka ne jediné) formě zodpovědnosti za svou vlast. A člověk, který miluje svou vlast, má hluboké sympatie k jiným národům. Vůči Slovákům pociťuji silné – a velmi pozitivní – emoce, které nepociťuji vůči „celému lidstvu“. Vůči Polákům nebo Maďarům pociťuji tyto emoce rovněž, byť ne tak silně jako vůči Slovákům. O dění v jejich zemích se zajímám a přeji jim jen dobré.

Levicově-liberální ideologie by nejraději odstranila jak klasickou rodinu, tak národy. Lidstvo by se pak skládalo ze snadno manipulovatelných atomizovaných jedinců. Sňatky homosexuálů a podobné věci mají „naředit“ rodiny, zrelativizovat klasickou rodinu, o níž už dnes mnozí ideologové tvrdí, že „vlastně neexistuje“. Útoky na rodinu jsou vedeny již několik dekád; zvážíme-li rostoucí výskyt duševních nemocí, různých neuróz a poruch chování, musíme konstatovat, že dosavadní výsledky jsou … přinejmenším pozoruhodné.

Nevím, v jaké rodině vyrůstal Nikola Schmidt; nevím, co ho formovalo. Skutečně se ale obávám, že „poruchou identity“ trpí on, nikoli já.

Jsem rád, že mě rodiče vedli k vlastenectví – i k tomu, abych si vážil i příslušníků jiných národů. A jsem rád, že se mohu přihlásit k Masarykově heslu „Ježíš – ne César“, a že se mohu snažit vysvětlovat svým spoluobčanům, co toto heslo znamená. A věřím, že Češi mohou a mají být požehnáním pro jiné národy – bez jakéhokoli velikášství a prosazování se nějak na úkor druhých.

7. dubna 2018

K diplomatické válce s Ruskem

Diplomatickou válku mezi Ruskem a státy západního civilizačního okruhu vyvolal pokus o vraždu dvojitého agenta Sergeje Skripala a jeho dcery Julie v anglickém městě Southamptonu. Připomeňme si několik okolností.

V roce 2006 byl zavražděn bývalý ruský agent Alexandr Litviněnko. V jeho případě považuji za velmi dobře zdokumentované, že vražda byla provedena jiným ruským agentem, Andrejem Lugovým, který je v současné době poslancem ruské Dumy. Důležité je rovněž vědět, že v Británii mezi těmito dvěma incidenty zemřelo za nevyjasněných okolností dalších čtrnáct ruských občanů.

Rusko „autorství“ těchto útoků vytrvale popírá. Britská vláda zřejmě nemá pro ruské „autorství“ vraždy Sergeje Skripala tak přesvědčivé důkazy jako tomu bylo v případě Alexandra Litviněnka. Přesto považuji britskou reakci, k níž se solidárně připojila řada států včetně České republiky, za správnou.

Připusťme, že se na posledním soudu prokáže, že to v tomto případě Rusové neudělali. Pokud bych souzen za svůj nynější postoj, hájil bych se tím, že Rusko má dlouhou tradici zabíjení nepohodlných osob, a má rovněž dlouhou tradici popírání svých činů. Snad „nejslavnější“ vraždou bývalého vysoce postaveného Rusa v cizině byla vražda Lva Trockého v Mexiku v srpnu roku 1940. A snad „nejslavnějším“ popíráním byl masakr zhruba dvaceti tisíc polských vojáků a zejména důstojníků v Katyni v roce 1940. Tuto hromadnou vraždu Rusko po celá desetiletí svádělo na hitlerovské Německo. Ruské „autorství“ tohoto masakru přiznal až Michail Gorbačov v roce 1990, během relativně krátkého období, kdy se v Rusku směla říkat někdy i pravda.

Někdy Rusko zapírá poměrně sofistikovaně a určité zločiny či přestupky jsou odhaleny, jen když je prozradí nějaký „přeběhlík“. Léta se předpokládalo, že ruští sportovci masivně dopují, ale jednoznačný důkaz přinesl až člověk z oboru, který odhalil a popsal způsoby, jak se to dělalo.

Jindy se zapírá naprosto nepřesvědčivě. Jako příklad můžeme uvést „zelené mužíčky“ na Krymu, totiž neoznačené příslušníky ruské armády, jejichž přítomnost na Krymu Vladimír Putin nejprve popíral, aby je po několika týdnech veřejně vyznamenal.

Mohli bychom uvést mnoho dalších důvodů, proč Rusku nevěřit. Vraždy novinářů, zmanipulované soudní procesy, potlačování opozice včetně vraždy jejího čelního představitele pár set metrů od Kremlu, atd. Nebýt toho všeho, bylo by dobré brát ruské tvrzení, že s vraždou agenta Skripala nemá nic společného, celkem vážně. Ale na pozadí toho všeho se mi jeví ruské autorství jako téměř jisté. Státem organizovaná vražda na území cizího státu je vážná věc. Reakce, která nastala, je adekvátní.

Ostatně se domnívám, že většina ruských občanů tuší, že Skripala se pokusili zabít ruští agenti. Nevadí jim to. Putinovi se podařilo vytvořit dojem, že západ chce Rusko ponížit a zničit. Skripal tedy pro ně byl zrádce, který si vykoledoval, co ho postihlo. Někteří komentátoři dokonce usoudili, že k vraždě došlo nedlouho před prezidentskými volbami, protože Putinovi lidé si spočítali, že tato vražda Putinovi nejen že hlasy neubere, ale dokonce přidá. Nic naplat, Rusko je stále říší zla. A občané ji podporují. Proč? Protože velikost je pro ně víc než pravda.

Tento vývoj je velmi nebezpečný. Škoda, že se Putin vydal touto cestou. Když se ujal vlády, mohl Rusko hospodářsky rozvíjet. Mohl pracovat na odstranění korupce na všech úrovních. Mohl začít usilovat o to, aby soudy soudily spravedlivě. A možná to tak z počátku i chtěl. Brzy ale nastoupil cestu koncentrace moci, nikoli však modernizace Ruska. Rusko je nebezpečné. Nebezpečné samo sobě, nebezpečné i okolním státům. A chce tak být vnímáno.

Jsme relativně malý národ. Pěstujme přátelství a spolupráci se státy našeho civilizačního okruhu, které vnímají Rusko podobně. Nedělejme nic, co by Rusko zbytečně provokovalo. Výsměch je něco, co Rusové nesnášejí. A dělejme rozumnou politiku. Na velké západní státy příliš nespoléhejme. Je dobře, že navzdory brexitu prokázal západ v tomto okamžiku potřebnou solidaritu. Ale v různých dějinných okamžicích se zejména Německo až příliš snadno dohodlo s Ruskem na úkor všech, kdo žili v prostoru mezi nimi. Dobrá politika se bude snažit takové případné dohodě zabránit. Buďme však ve střehu. Příklad bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera nám budiž varováním. A za pár let se může v Německu ujmout moci (AfD) Alternativa pro Německo, s níž řadu názorů sdílím, nicméně nepřehlížím, že má k Rusku blíže, než je zdrávo. Stejně tak Marie le Penová. A k mé velké lítosti i mně velmi sympatický Geert Wilders. To je zase jejich slepota.

Jsme malý národ, ale můžeme si vzít příklad z Izraele. I ve složitých podmínkách se lze snažit o rozumnou politiku.

  1. dubna 2018

Ano, jde nám o děti

Michal Kašpárek na Neviditelném psu z 27. února t. r. zveřejnil článek „Ne, kariéra nepočká“ (prvně článek vyšel v magazínu Finmag.cz). V článku se „obouvá“ do „odpůrců školek“, konkrétněji do signatářů petice „Dvouleté děti do školky nepatří“. Článek sám nám, kdo chceme hájit tradiční rodinu, velmi pomáhá v jedné věci: Pan Kašpárek pečlivě vypočítává, jak jsou na tom finančně rodiny s dětmi ve srovnání s rodinami bez dětí. Nemám důvod jeho výpočty zpochybňovat a jsem za jeho práci vděčný. Neustále tvrdím, že stát neoceňuje rození a výchovu dětí a Kašpárkovy výpočty se mi velmi hodí do krámu.

Škoda jen, že je článek pln zcela zbytečných invektiv, které mají pramálo společného s realitou a které mi připadají spíše jako výron páně Michálkova nešťastného nitra.

Vezměme si hned úvodní tvrzení: „Odpůrci školek vyžadují po matkách oběť bez odměny. O děti jim při tom nejde: to by se starali o ty v ústavech.“

Pan Kašpárek se mýlí. Odpůrci školek – míněno lidé, kteří si myslí, že dětem dvou- až tříletým by bylo lépe doma s mámou než v kolektivním zařízení – mohou bojovat na více frontách. Třeba za větší finanční zvýhodnění rodin s dětmi. Sám jsem podobný článek nedávno napsal („Konec klasické rodiny?“, Neviditelný pes 13. února 2018). To, že se angažujeme v určité iniciativě, přece neznamená, že se neangažujeme v žádné jiné.

Možná pana Kašpárka překvapí, že tyto klasické rodiny se starají i o ty děti v ústavech. Minulý týden jsem navštívil své známé v Opavě, kteří adoptovali hned tři děti. Probírali jsme zkušenosti s adopcí a adoptovanými dětmi, a mohli jsme si vyměnit řadu poznatků. Dlouho jsme se neviděli, dlouho jsem žil v Praze, a znám celou řadu rodin, které buď děti adoptovaly, protože nemají vlastní, ane adoptovaly děti ke svým vlastním. Když jsem pak četl článek páně Kašpárka, přemýšlel jsem o tom, že by bylo dobré udělat nějaký průzkum, kdo děti z ústavů adoptuje, případně kdo se věnuje dočasné či trvalé pěstounské péči. Myslím, že pan Kašpárek by byl velmi překvapen. Pokud by byl jen trochu poctivý, asi by nenapsal „o děti jim přitom nejde“.

Podobně příkrý soud je v samotném závěru článku. Lidem, kteří bojují za tradiční rodinu, prý „ve skutečnosti nejde o nic jiného než o omezení životních možností žen“. Chtěl bych pana Kašpárka ujistit, že mi vadí děti v kojeňácích a že mi vadí odebírání dětí kvůli špatné sociální situaci. A že jsem rád za každého, kdo je ochoten pro děti v kojeňácích nebo pro sociálně slabé rodiny něco udělat. A jsem si vědom i toho, že vyrůstá-li dítě s matkou na čtyřleté mateřské dovolené, nijak tím ještě není zaručeno, že žije ve zdravém rodinném prostředí, kde se může správně intelektuálně i citově rozvíjet. Je mi také jasné, že úroveň péče v různých školkách je různá. Četl jsem rozhovor s jednou ředitelkou, která mluvila docela rozumně a evidentně byla připravená i pro dvouleté děti udělat maximum. Bohužel ale vím i o školce, kde jsou učitelky z jim „vnucených“ malých dětí hodně otrávené a do jisté míry si svou zlost vybíjejí právě na těch dětech. Jsem tedy dalek jakékoli paušalizace. Nicméně podobně jako pan Jiří Halda (který přinesl pádné argumenty proti odkládání dvouletých dětí do kolektivních zařízení a proti němuž se pan Kašpárek vymezuje) jsem přesvědčen, že obecně je dvou- až tříletých dětem lépe s maminkou než ve školce, a že to lze dokázat. Argumenty pana Haldy se ovšem pan Kašpárek vůbec nezabývá. Jen mu podsouvá nečisté motivy. V jeho článku je tolik hořkosti, že to ve mně vzbuzuje dojem, že i on té mateřské lásky patrně nepoznal dost.