Kritika je zbytečná (recenze)

Po „Elfí rodině“ vydala Laisi Finwen další skvělou knížku o vztazích. Na rozdíl od Elfí rodiny, která se zabývá i vztahy mezi generacemi, útlá knížečka Kritika je zbytečná se věnuje výhradně vztahům mezi manželi. Útlou knížku tvoří osm kapitol; každé z nich předchází delší citát z Muminků finské autorky dětských knížek Tove Janssonové. (Přiznám se, že jsem marně hledal spojitost citátu s následující kapitolou, ale to nevadí – Muminky jsem měl vždycky rád.)

Knížka má osm kapitol. První má nadpis „Hora“ a líčí základní obraz, ze kterého autorka vychází a který rozvíjí. Představuje si manželství jako horu, kterou prokutávají dva lidé, každý z opačné strany, v naději, že se uprostřed hory setkají. Tím setkáním je hluboké vzájemné porozumění – a vzájemné uspokojení – které je možné, které je cílem, ale kterého dosáhnout vskutku není snadné. Lidé mnohdy toto kutání vzdají; někdy zbytečně, protože už byli celkem blízko cíle.

K tomuto obrazu se autorka vrací v dalších kapitolách. Hned druhá kapitola má název „Proč si nestačí si otevřeně promluvit“ a třetí „Pokud tedy kritika skutečně nepomůže, existuje něco, co by pomohlo?“

Už jste zvědaví? Doufám, že ano, ale nic neprozradím. I ostatní názvy kapitol ve vás vzbudí spíše zvědavost, než aby něco naznačovaly – snad až na pátou kapitolu, nazvanou „Metoda malých pozvolných změn“. Tento název prozrazuje jeden ze základních autorčiných přístupů.

Na knížce si vážím autorčina realistického pohledu na manželské problémy, ale ještě víc snad její neutuchající naděje, že problémy jsou řešitelné a má smysl jde řešit. Poskytuje řadu rad, ovšem nikoli rad laciných. Nečekejte od této knížky, že vám usnadní život. Jednu věc ale udělat může a chce: Pokud si zoufáte nebo chcete rezignovat, posílí ve vás naději, že stojí za to kutat v oné zmiňované hoře, přestože to někdy vypadá beznadějně a vy už jste to málem vzdali.

Knížka je to velmi povzbudivá, ale zůstává realistická až do samého konce. Ocituji pár důležitých myšlenek z poslední stránky:

Věřím, že šťastný dlouhodobý vztah je možný.

Věřím dokonce, že trpělivou prací na vztahu toho lze dosáhnout s většinou partnerů, ať už jsme pro sebe na počátku byli více vhodní nebo spíš méně.

Nemyslím si ale, že ve šťastném vztahu musí být oba šťastní úplně pořád.

Každý člověk má právo být občas nešťastný.

Knížka má jeden problém – není snadné ji získat. Lze ji objednat pouze v nakladatelství Nová Forma. Musíte se proklikat na www.stahujknihy.cz a pak kliknout na rubriku „osobní rozvoj“. V této rubrice knihu najdete. Pokud si ji objednáte, zaplatíte 149 Kč za 1 kus.

  1. února 2019

 

Potřebujeme Konzervativní noviny?

Hned z kraje odpovím jednoznačným „ano“. A hned se pokusím toto „ano“ obhájit a vysvětlit.

Četl jsem o jakémsi průzkumu v Německu, podle nějž smýšlí konzervativně zhruba 40 % obyvatel, nicméně mezi novináři a publicisty tvoří konzervativně smýšlející pouhých 5 %. Ve veřejnoprávních médiích jsou konzervativci zastoupeni minimálně, byť jsou příležitostně zváni do různých besed a debat.

V Německu sami liberálové přiznávají, že to „trochu přehnali“. Když v roce 2015 kulminovala migrační krize, a zejména v roce následujícím, si média vytkla za cíl nikoli pravdivě a do hloubky referovat o faktech, ale vychovávat čtenáře, posluchače a diváky, aby k migraci zaujali „ten správný postoj“. Nepříjemné zprávy se novináři a publicisté snažili nezveřejňovat, a v krajních případech si různé zprávy vymýšleli, jak se posléze ukázalo, když se přišlo na to, že Claas Relotius, slavný laureát několika novinářských cen, si některé zprávy prostě vycucal z prstu. (Nutno ovšem pro spravedlnost konstatovat, že časopis Spiegel, kterého se tento skandál týká nejvíce, pochybení přiznal a pokusil se o nápravu – do míry, která je v takovém případě možná.) Není divu, že na transparentech přívrženců AfD se objevovalo slovo Lügenpresse,  tedy „prolhaný tisk“.

Toto nedostatečné zastoupení konzervativců v médiích zřejmě značnou měrou přispělo k tomu, že lidé stále více čerpali své vědomosti (a následně i své názory) z různých internetových zdrojů. Často ale docházelo – a dochází – k tomu, že slepě věří různým fake news, protože kvalita „internetových informací“ je mnohdy ještě ubožejší než kvalita veřejnoprávních médií. A s lítostí musím konstatovat, že mnozí z těch, kdo se považují za konzervativce, jsou ještě lehkověrnější než levičáci a liberálové.

Právě proto vidím potřebu Konzervativních novin jako velmi naléhavou. Je mi jasné, že – přinejmenším zpočátku – budou (co se týče faktů) odkázány na různé zpravodajské agentury, protože si těžko mohou dovolit vlastní reportéry, nadto v různých částech světa. Důležité ale je, aby zveřejňovaly pouze fakta ověřená – byť za cenu toho, že jich bude méně. Už to bude obrovská služba konzervativnímu táboru. Nejvyšší hodnotou Konzervativních novin nesmí být rychlost, ale pravdivost. Důležité bude rovněž rozlišování mezi „informací“ a „interpretací“ této informace.

Nedávno jsem moderoval jednu veřejnou debatu. Jako obvykle jsem to schytával z obou stran. Část publika byla nespokojená, když se ozvalo cokoli pozitivního o EU, jiná část byla nespokojená, když se ozvalo cokoli kritického o islámu. Po debatě jsem byl těmito lidmi vyzván, abych žádná negativní fakta neuváděl, protože tím vyvolávám v lidech nenávist. Nemohl jsem nevzpomenout na první šťastlivce, kterým se již ve třicátých letech minulého století podařilo uprchnout z gulagů a podat zpráva o tom, co se v Sovětském svazu děje. Zpočátku jim mnohdy nevěřili ani lidé pravicově smýšlející. Po celou dobu – od oněch třicátých let až do let osmdesátých, byli pak mezi západními levičáky lidé, kteří neradi slyšeli cokoli negativního o „táboru míru“, protože to chápali jako posilování kapitalismu, a tedy jako zradu „pokrokových sil“. Pravda, po okupaci Československa „spřátelenými“ armádami v roce 1968 už bylo velmi těžké tento postoj držet, a pro spravedlnost nutno říci, že komunistické strany zejména Španělska a Itálie se se stalinismem vnitřně opravdu rozešly a na potlačování pro levičáky nepříjemných zpráv z východu se již nepodílely. Výzvy, abych neříkal nic negativního o islámu, jsou ze stejného soudku. Konzervativní noviny budou konat dobrou službu, když nebudou zamlčovat žádná fakta – ani ta, která se nám „hodí do krámu“, ani ta, která se nám do krámu nehodí. Pravdivost pro nás musí být důležitější než vítězství v nějakém mediálním souboji.

Pro levicové liberály je výhodné líčit jejich názorové odpůrce jako jakousi jednolitou vrstvu. Voliči SPD a Zemana jsou nevzdělaní, hloupí, jsou to starší, zaostalí lidé… Hrozí, že se najdou další takoví nešťastníci, jako prý „první český usvědčený terorista“ pan Balda, který se snažil vyvolat panický strach z islámu. (Ovšem s tím prvním teroristou to není pravda; prvními usvědčenými teroristy jsou bývalý pražský imám Sámer Shehadeh, jeho bratr Omar Shenhadeh a Omarova manželka Fátima, dříve Kristýna.)

V tomto „zemanovsko-okamurovském“ táboře jsou opravdu někteří lidé zlí a nenávistní, vyzývající ke střílení malých dětí a k jiným zvěrstvům. Stačí podívat se na některé diskuse na sociálních sítích. Na druhé straně jsou v tomto táboře i zcela odlišní lidé, kteří mají větší strach z výstřelků liberalismu než ze Zemana. Znám takových lidí poměrně dost, a i když nevolím jako oni, vím, že nejsou „fašisté“.

Když se podíváte na evropskou politickou scénu, vidíte tento problém na mnoha místech. Levičákům (byť již zdaleka ne všem) a liberálům se daří neustále připomínat, že příznivci krajní pravice volí Švédské demokraty, v Německu AfD, ve Francii Marine le Penovou, v Rakousku Svobodné… Vedení těchto stran se zpravidla snaží se od krajní pravice distancovat, ale to je těžké, protože těžko očekávat, že by tento segment společnosti volil třeba sociální demokraty nebo zelené. I nadále lze – bohužel – očekávat, že političtí nepřátelé konzervativně smýšlejících se nebudou vyrovnávat s tím, co tyto „civilizacionistické“ strany skutečně chtějí a co mají ve svém programu. Spíše budou vypichovat, jak hrozní lidé je volí.

I zde mohou Konzervativní noviny sehrát velmi pozitivní roli. Nesmějí se stát nástrojem nenávisti, ale nesmějí ani přistoupit na tezi, že zveřejňování nepříjemných faktů je šíření nenávisti. Bude to velmi nesnadný úkol – ovšem, když to tak vezmete, která hodnotná věc je nebo byla snadná?

Tak se do toho pusťme!

 

  1. února 2019. Vyšlo v Konzervativních novinách  8. 2. t. r.

 

O restitucích pro křesťany

O restitucích toho bylo v poslední době napsáno mnoho. I na Křesťanu dnes vyšla řada článků, s nimiž v podstatě souhlasím. Nicméně chci upozornit na jeden aspekt, kterému se, pokud jsem něco nepřehlédl, články na toto téma nevěnují.

Na úvod připomenu, že

  1. Již v první polovině devadesátých let jsem vyzýval všechny církve, aby se jakýchkoli nároků na vrácení ukradeného majetku vzdaly, protože se to obrátí proti nim. Předpovídal jsem, že se celá věc potáhne a výrazným způsobem podváže evangelizační věrohodnost církví. (Tehdy jsem ovšem odhadoval, že spor o restituce se potáhne nějakých osm let, nikoli pětadvacet.)
  2. Vždy jsem byl proti tomu, aby stát církve financoval, a když jsme zaregistrovali Církev Křesťanská společenství, o státní finance jsme nežádali, a to z principu.

 

Současné spory se týkají již ani ne tak oprávněnosti, ale výše náhrad. Komunisté a jejich spojenci vědí, že restituce už nelze zcela zrušit, a jde jim jen o to, církve maximálně poškodit. Možná si řeknete, že nějakému Drápalovi to může být jedno, když na nic nárok nemá a o státní příspěvek nikdy nestál. Jenže celá věc má určitý duchovní rozměr, který se týká nás všech.

Celá kauza restitucí skončí tím, že nastane naprostá odluka církve od státu, což považuji za velmi žádoucí. Nepřátelé církve, kteří zpochybňují jakékoli finanční nároky církve, nemluví o tom, že stav, kdy stát financoval církve, byl církvi vnucen, a to komunistickou vládou v roce 1949. Církev byla připravena o majetek s tím, že stát se postará o platy duchovních. Jaká byla motivace komunistických mocipánů, není těžké odhadnout. Státní financování bylo prostředkem kontroly duchovních – finance byly vázány na tzv. „státní souhlas k výkonu duchovenského povolání“, a kdo ho nedostal, nejen že nedostal plat, ale nesměl vykonávat „duchovenskou činnost“, pod níž mohla komunistická justice zařadit prakticky cokoli, co se jí nelíbilo nebo co se jí zdálo podezřelé.

Domnívám se, že přes určitý počáteční šok by to po sametu šlo i bez restitucí. Církev je natolik silná, nakolik jsou schopni a ochotni její provoz financovat její členové v dané chvíli – tedy např. v daném kalendářním roce. Kdyby restituce nebyly, dělaly by toho církve mnohem méně, nicméně morálně by byly mnohem silnější. Ale budiž – stalo se.

Že s návrhem na zdanění restitucí přijdou komunisté, jistě nikoho nepřekvapilo. Ti svou nestoudnost prokazují opakovaně a není třeba na ni nějak zvlášť upozorňovat. Církvi chtěli škodit vždy, a když k tomu dostali příležitost, tak některé duchovní povraždili a jiné persekvovali. Jde mi nyní o ty, kdo je v jejich hanebném počínání podporují, respektive o jejich voliče. Tedy o voliče SPD, sociálních demokratů, hnutí ANO a prezidenta Zemana.

A nejde mi nyní ani tak o to, že tyto strany (a pan prezident) škodí církvi jako takové. Jde mi o to, že tyto strany, potažmo prezident, zásadním a flagrantním způsobem zpochybňují právní stát. Právní stát předpokládá, že smlouvy a zákony platí. Pokud jsou s nástupem každé nové vládní garnitury zpochybněny smlouvy uzavřené vládou předchozí, vzniká právní nejistota. Ti, kteří volají k revizi či přímo zrušení stávajících smluv – a může jít o zcela jiné záležitosti, než jsou církevní restituce – vytvářejí právní nejistotu a prohlubují nedůvěru k právnímu státu jako takovému.

Argument, že za Nečasovy vlády prošly restituce většinou jediného hlasu, je irelevantní. Pravidla buď platí, nebo neplatí. Demokracie je z devadesáti procent procedura. Někdy nepříjemně zdlouhavá. Ano, tam, kde je diktatura, se zákony schvalují mnohem rychleji – a diktátor je může dle libosti měnit, třeba i retroaktivně. Žil jsem od sametu v dojmu, že něco takového nechceme.

Tomio Okamura a jemu podobní mluví o záchraně evropské civilizace. Nyní již naprosto neoprávněně. Jestli něco potřebujeme chránit, tak je to právě právní stát. To je něco, na čem se může shodnout levice i pravice, ba i věřící i ateisté.

V prezidentu Zemanovi někteří křesťané viděli novodobého Kýra. Zastane se prezident Zeman čínských křesťanů, aby nebyli vráceni do země, kde mnozí křesťané za svou víru umírají v pracovních táborech? Silně pochybuji. Vy, kdo jste ho volili, zamyslete se nad důsledky této volby. Bylo přece předem jasné, že pan prezident se chce v Číně učit, „jak stabilizovat společnost“. V Číně to znamená pronásledování všech jinověrců. Dávám přednost svobodě slova a právnímu státu.

  1. ledna 2019

Svoboda slova a virtuální realita

Dnes se dá na internetu vytvářet virtuální realita do té míry, že je velmi těžké o čemkoli zjistit, zda je to pravda nebo lež, a pokud je to lež, pak kdo je jejím původcem. Je obecně známo, že lži se šíří rychleji a snadněji než pravda.

Pokud někdo chce vědomě lhát, otázku pravdy nemusí řešit; řeší pouze otázku, do jaké míry mu budou lidé věřit, tj. jak šikovně udělá svou lež pravdě podobnou.

Tento velmi složitý stav se týká otázky svobody slova. Má se trestat lhaní na síti? I ti, kdo jsou přesvědčeni, že ano, jsou si zpravidla vědomi, o jak nesnadnou otázku jde. Budeme-li trestat lhaní, nerušíme tím svobodu slova?

V tomto článku nepřinesu žádné jednoznačné odpovědi, protože je nemám. Pokusím se ale vymezit povahu problému.

Je rozdíl mezi informací a názorem, mezi faktem a jeho hodnocením. Pochopitelně platí, že názory si utváříme na základě faktů, která známe, ale – bohužel – někdy i na základě domnělých faktů, tedy na základě lživých informací, kterým jsme uvěřili.

Nepochybuji o tom, že lhaní – vypouštění „vymyšlených faktů“ – je nesmírně nebezpečné. A nemám pochybnost ani o tom, že někdy se velmi těžko hledá hranice mezi fakty a názory.

Jsou pochopitelně situace, kdy není co řešit. Dejme tomu, že někdo přijde s tvrzením, že hlavním městem České republiky je Plzeň. Kdyby někdo něco takového tvrdil, žádného stoupence by nezískal – a proto to také nikdo nedělá. Nicméně jsou situace, kdy ani tato otázka není všemi vnímána zcela jednoznačně. Je hlavním městem Izraele Jeruzalém nebo Tel Aviv?

Vezměme si ale nebezpečnější případ. Před dvěma nebo třemi lety kolovala po internetu zpráva, jak afgánští migranti jedné rodině na Moravě podřezali domácí zvířectvo. Brzy se ukázalo, že tuto „zprávu“ si vymyslela jedna žena, která byla posléze obviněna, tuším z šíření poplašné zprávy. Že jde o „fake news“, se ale zřejmě nedostalo mezi všechny, kteří uvěřili původní lži. Někteří lidé si možná dodnes myslí, že to byla pravda. Mají se stíhat takové lži, nebo to máme „nechat být“ se zdůvodněním, že přece máme svobodu slova?

Zde si dovolím malou odbočku. V roce 1996 „frčel“ Formanův film Lid versus Larry Flynt. Larry Flynt používal i ty nejhnusnější metody, aby očernil své odpůrce. Nicméně v soudním sporu zvítězil, neboť v USA je svoboda slova. Liberálové, včetně tehdejšího českého prezidenta Václava Havla, byli z filmu vesměs nadšení, pouze některé feministky byly naštvané. Člověk, který se neštítil lhát, byl vnímán jako hrdina boje proti konzervativním pokrytcům.

Jsem přesvědčen, že svoboda slova má smysl tam, kde mají lidé v úctě pravdu. Ne, ani v nejmenším netvrdím, že tam, kde ji nemají, by měla být svoboda slova zrušena. Jen říkám, že život ve společnosti, která hájí svobodu slova, ale nehájí pravdivost, bude velmi komplikovaný. Domnívám se, že někteří z těch liberálů, kteří tehdy onen Formanův film nadšeně vítali, by dnes svobodu slovu rádi omezili (a patrně to také udělají) v rámci boje proti fake news. Sklízí plody toho, co celá desetiletí zasévali.

Nejnebezpečnější věci, které se šíří po internetu, nejsou vyložené lži. Jsou to informace překroucené a doplněné příslušnou „omáčkou“. Pokusím se nyní na konkrétním případě osvětlit, jak to funguje.

Jde o e-mail tvrdící, že město Brno zavedlo arabštinu jako úřední jazyk. Jednu verzi tohoto e-mailu jsem dostal od jedné známé už loni. Volal jsem na brněnský magistrát, kde mi potvrdili, že jde o fake. Jinou, o hodně vylepšenou verzi, mi před několika dny poslal přítel, který je sám statečným bojovníkem proti fake news a jehož si velmi vážím. „I ty, Brute?“ chtělo se mi říci. Překopíruji sem dokument, který mi poslal:

 

Čtěte!

Brno je dnes jediným místem v České republice, které má už dávno postavenu muslimskou mešitu.

Vedení BRNA k tomu nedávno schválilo arabštinu na svých úřadech!

 
   
 

Pro tuto záležitost hlasovali zastupitelé z hnutí KDU-ČSL, Žít Brno, Zelení, Piráti a TOP 09… „Brněnský deník“ informuje o tom, že dnes vedení města Brna schválilo vytvoření pracovního místa pro tlumočníka z arabštiny, aby se domluvili arabsky hovořící lidé při vyřizování úředních věcí na brněnských úřadech. Již tak nebudou v Brně muset hovořit na úřadech česky jako úředním jazykem. Pro tuto záležitost hlasovali zastupitelé z hnutí KDU-ČSL, Žít Brno, Zelení, Piráti a TOP09. O případu jsme psali již v článku „Brno se připravuje na příchod mu- slimských migrantů? Zavádí arabštinu na úřadech …“ Jestlipak nám někdo vysvětlí z jakého důvodu – když se dušovali, že imigranti, pokud zde budou chtít žít, že se musí naučit naší řeč ! ! !  TAK PROČ JE TO ZASE JINAK ! ! !  Seznam zastupitelů města Brna, kteří hlasovali pro zavedení arabštiny na úřadech města Brna:
Zdrojem informace je hnutí Slušní lidé: KDU-ČSL – 5 hlasů (Crha, Suchý, Hladík, Rychnovský, Beran) Zelení – 4 hlasy (Ander, Vlašín, Drápalová,Fajnorová) TOP09- 4 hlasy (Kacer, Urubek, Dubová, Drbal) Žít Brno –  5 hlasů (Kašpaříková, Hofmannová, Hollan ml., Hollan st., Freund) Piráti – 2 hlasy (Ulip, Koláčný) 

NEZAPOMEŇTE na ně při volbách.

Opět jsem volal na brněnský magistrát. Odkázali mě na heslo „Brno usnadňuje cizincům komunikaci s úřady“. Tam se dovíte, že Brno skutečně vytvořilo pracovní místo pro tlumočníka z arabštiny. Z rozesílaného e-mailu se ale nedovíte, že zřídilo i místo pro tlumočníka třeba z rumunštiny nebo vietnamštiny, o „hlavních“ světových jazycích ani nemluvě. Informace o „schválení arabštiny“ na úřadech už je vyloženě zavádějící.

Když už jsme u toho, všimněme si dalších rysů tohoto sdělení. Třeba emocionálního zvolání PROČ JE TO ZASE JINAK! Hledáte-li, k čemu se vztahuje ono „zase“, hledáte marně. To, co má být „jinak“, dle autorů onoho fejku je, že cizinci nebudou muset zvládat češtinu, pokud zde „budou chtít žít“. Jenže zvládnutí češtiny není a nikdy nebylo podmínkou proto, aby zde mohli žít, ale pouze pro získání českého občanství. Podobně jako žijí Češi třeba v Itálii a nikdo po nich nechce, aby uměli italsky.

Na konci jsme vyzváni, abychom „nezapomněli“, které politické strany souhlasily se zřízením tlumočnických míst. Plně souhlasím. A nezapomeňte, že to byli zřejmě „slušní lidé“, kdo tuto zavádějící zprávu vyprodukoval.

Shrnuto: Tento dokument obsahuje záměrné polopravdy – není dílem nějakého omylu lidí, kteří to mysleli dobře. A skutečně chce vyvolat nenávist.

Nicméně… má se zrušit svoboda slova, aby lidé nemohli takto beztrestně klamat? To už je mnohem složitější. Hranice mezi faktem a jeho interpretací není vždy jednoznačná. A pak je zde otázka: Kdo by rozhodoval, co zakázat a co nikoli? Naše doba stále ještě přeje liberálům, kteří bývají v pokušení zakázat či alespoň omezit některé názory. Když upozorníte na to, že s migranty jsou problémy, už jste „fašoun“, bez ohledu na fakta, která přinášíte.

Nemám odpověď. Jedním jsem si ale jist: Tato otázka nás v blízké a patrně i vzdálenější budoucnosti hodně potrápí.

  1. ledna 2019

Bojácní politici a nebojácný Okamura

Mám na Moravě přítele, který občas glosuje mé články. Jestli mě paměť nezradila, v minulosti hlasoval pro sociální demokraty nebo pro lidovce, ale nyní volí Okamurovu Stranu přímé demokracie. Před nedávnem mi napsal, že lidovečtí politici (a nejen oni) se bojí mluvit o migraci, zatímco jediný Tomio Okamura se nebojí a nazývá věci pravými jmény.

Kdybych se v průběhu let nenaučil ovládat se, asi by mě tento názor pěkně vytočil. Jsem si jist, že pokud jde o vztah k migraci, lidovecké politiky (a naprostou většinu jiných) nějaký strach z migrace rozhodně nemotivuje.

Realita je dle mého názoru taková, že pokud jde o migraci, v krátkodobém či střednědobém horizontu se naši politici, ať už kteréhokoli politického přesvědčení, ničeho bát nemusí. A jsem si jist, že ať už by volby vyhrála jakákoli ze stávajících relevantních stran, nová vláda by zaujímala – možná s drobnými odstíny – podobné postoje jako předchozí vláda Sobotkova a nyní vláda Babišova. Můžeme diskutovat o tom, zda jsou názory českých voličů správné či nesprávné, můžeme diskutovat o tom, proč jsou takové, jaké jsou, nicméně v dohledné době u nás nebude sestavena vláda, která by nějak zdvihla „stavidla migrace“.

Z toho plyne, že o našich politických preferencích by měla rozhodovat jiná témata než migrace. SPD má ovšem jen dvě zásadní témata: Migraci a přímou demokracii, tj. snahu uzákonit referendum, které by do značné míry omezilo zastupitelskou demokracii. Důsledky takového kroku by byly naprosto katastrofální. Skutečné vládnutí někdy znamená příjímání nepopulárních opatření, jejichž správnost se projeví až po letech. Již nyní je rozhodování poslanců až příliš ovlivněno čtyřletým volebním obdobím; proto jsou poslanci ochotni přijmout takové zákony, jejichž blahodárnost nebo přinejmenším neutralita se projeví během čtyř let. To ovšem znamená, že chybí odvaha prosadit cokoli skutečně zásadního. Kdyby se uzákonila odvolatelnost politiků ještě před skončením jejich volebního období, mohli by politici přijímat pouze ta opatření, které by „lid“ bezprostředně kvitoval. Pán Bůh s námi a zlé pryč!

Okamurovo vítězství by znamenalo ekonomickou katastrofu a ztrátu západní orientace naší země. Nejvíc by postihlo právě ty segmenty společnosti, u nichž Okamura nejvíc boduje.

Je zde ovšem další otázka, a sice co dělat s rostoucími preferencemi tzv. „populistických“ stran. Většina evropských zemí zakouší jejich povlovný vzestup. Většina evropských politiků rovněž volí ostrakizaci těchto stran. „S takovými šílenci přece není možné o čemkoli jednat.“ Důsledkem tohoto postoje je stabilní pokles podpory tradičních stran. V některých případech vede tento vývoj k tomu, že se „populisté“ dostanou k moci (Itálie), nebo že nějakým zásadním způsobem „zavaří“ dané zemi (Spojené království). „Protipopulistický“ tábor se raduje, že Geert Wilders skončil v Nizozemí až třetí a že Marine le Pen se nedostala do druhého kola francouzských prezidentských voleb. A tak podobně. Nicméně vývoj jde zatím pořád jedním směrem…

Rozhodnutí nebavit se s „populisty“ se často zdůvodňuje třeba takto: „Němečtí politici se ve třicátých letech minulého století bavili s Hitlerem a jak to dopadlo!“ No, jedna věc je „bavit se“, druhá věc je hlasovat nebo dělat jiná politická rozhodnutí. Já bych taky nedělal rozhodnutí, jaká dělají okamurovci, ale bavil bych se s nimi. Srovnání s nacismem nesedí i z jiných důvodů. „Populistické“ strany, pro které Daniel Pipes volí označení „civilizacionistické“, nechtějí útočit proti jiným národům a zabírat jejich území. (Od toho jsou tu jinačí kabrňáci, sídlící na východ od nás.) Jde jim o obranu, nikoli o útok. Alternativa pro Německo nevolá po obnově Velkoněmecké říše. UKIP nevolal po obnově britského impéria. A tak bychom mohli pokračovat.

Snaha ostrakizovat civilizacionistické strany nakonec těžko uspěje. Jsem toho názoru, že je třeba pokusit se tyto strany kultivovat. K té kultivaci u některých z nich dochází i zevnitř, což platí zejména o Švédských demokratech. Neustále se jim přehazuje, že na jejich počátku stáli „nacisté“. Málo je této straně platné, že je už před dvaceti lety vyloučila a že na jejím programu i rétorice nic „nacistického“ není.

„Tradiční“ strany doufají, že pomalý postup civilizacionistických stran se podaří nějak zastavit. Já bych si taky přál, kdyby tu Tomio Okamura nebyl. (Kdo například ví, co si myslí o exekucích, nebo o sociálním bydlení, nebo o ochraně životního prostředí…) Jenže on nepřestane být, pokud já zavřu oči.

Kupříkladu jsem přesvědčen, že existuje velmi široký prostor pro rozhovor mezi stanovisky „muslimové vítáni“ (Mikuláš Vymětal) a „migranty střílet“ (lidé typu právě v pondělí odsouzeného pana Jaromíra Baldy). Když budou obě strany poukazovat na tyto extrémy, pochopitelně se nikdy nedohodnou. A asi spolu ani nezačnou mluvit. Za skutečné politiky, hodné toho označení, považuji ty, kdo jsou schopni a ochotni vést dialog a problémy nevyhrocují, ale pojmenovávají, a pak hledají jejich řešení.

Nakonec jedno přísloví pro anglicky mluvící: Fools argue. Wise men talk it over.

  1. ledna 2019

Požadavky Žlutých vest

Před časem jsem se kriticky vyjádřil k rabování a zapalování aut na demonstracích, pořádaných ve Francii tzv. Žlutými vestami. Někteří oponenti namítali, že za těmito činy není nějaká láska k rabování jako takovému, ale frustrace z toho, že pokud se nic podobného neděje, nikdo z představitelů země nevěnuje požadavkům demonstrujících náležitou pozornost. Jiní oponenti poukazovali na to, že na vyvolávání nepokojů se podílejí ruští agenti. Aniž bych pochyboval o tom, že prezident Putin má upřímnou radost z každého neúspěchu většiny evropských zemí a Evropské unie zvlášť, jsem přesvědčen, že agenti cizí země mohou nepokojů sice využít, nemohou však masivní nepokoje vyvolat. Argument ruskými agenty považuji tedy za stejně slabý jako argument americkými agenty, kteří před několika lety údajně demonstrantům v centru Prahy rozdávali červené karty. Byl jsem tehdy přímo na místě a červenou kartu jsem si také vzal. Žádné agenty jsem tam neviděl a pokud tam byli, byli mi ukradení. Demonstrace byla zcela spontánní.

Vraťme se ale k Francii. Před nedávnem se mi dostal do rukou seznam požadavků Žlutých vest, a to jak ve francouzském znění, tak v českém překladu. A těmi požadavky se nyní hodlám stručně zabývat.

Požadavky jsou rozděleny do čtyř skupin: na požadavky ekonomické, politické, zdravotní a environmentální a konečně geopolitické (snad by se dalo říci: Zahraničně-politické).

Požadavky ekonomické

Tyto požadavky považuji za nejméně promyšlené a v podstatě ve francouzské situaci za nesmyslné. Obsahují totiž návrh na snížení daní a současně masivní zvýšení důchodů a sociálního zabezpečení (o 40 %!) a nadto obrovské investice („Masivní stavební projekty pro ubytování 5 milionů bezdomovců…“) V dokumentu není ani náznak opatření, jak naplnit tyto čelně proti sobě jdoucí požadavky. Laicky řečeno, kde na to vzít a nekrást…

Z ekonomických požadavků se mi jakž takž pozdává pouze návrh na zrušení příliš velkých bank („příliš velkých, abychom je nechali padnout“) a návrh na oddělení běžného a investičního bankovnictví. Soudím, že na těchto cílech se mělo začít pracovat již dávno, ale současně je mi jasné, že je třeba postupovat velmi obezřetně.

Nutno upozornit, že Žluté vesty vznášejí i další ekonomické požadavky; z mně neznámého důvodu jsou ale zařazeny mezi požadavky politické. Jde především o „Omezení daňových úniků ultra-bohatých“ a o „Okamžité zastavení privatizace a znovuznárodnění veřejného majetku jako jsou silnice, letiště, železnice atd.“ První z těchto požadavků byl plně podpořil; druhý se mi moc nezdá. Prožil jsem většinu života v zemi, kde bylo znárodněné všechno a věru se mi po onom stavu nestýská. Nejsem si jist, zda by to Francouzi tentokrát dělali jinak a lépe.

Požadavky politické

Politickým požadavkům vévodí požadavek vystoupení z Evropské unie, tedy tzv. frexit. Z jakého sentimentu tento požadavek vyvěrá, je zřejmé z vysvětlení v závorce (je to jediný z požadavků, který je blíže zdůvodněn). Jde o „respektování referenda z roku 2005, kdy Francie hlasovala proti Ústavní dohodě EU, která se poté přejmenovala na Lisabonskou smlouvu, a francouzský lid byl ignorován.“ – Zde udělám malou odbočku: Volání některých po opakování britského hlasování o setrvání v unii nevidím jako dobrý nápad. Dokázal bych si představit nepředstavitelné: Tedy že Spojené království vystoupí z Unie, ale vzápětí si podá přihlášku a znovu do ní vstoupí. Nerespektování referenda by, obávám se, britská veřejnost neunesla a vyvolala by sentimenty, obsažené v citovaném francouzském zdůvodnění.

K ekonomickým požadavkům, zařazeným do politické části, jsem se již vyjádřil. Velká část zbývajících politických požadavků mi připadá velmi rozumná. Přiznám se ale, že nevím, jak to ve Francii funguje, ale na základě toho, co vím, bych asi byl pro. Tyto požadavky zde uvedu v jejich plném znění:

  • „Z ministerstva školství odstranit veškerou ideologii a ukončení destruktivních vzdělávacích technik.
  • Zečtyřnásobit rozpočet pro ministerstvo vnitra a spravedlnosti a stanovit časový limit na právní procedury.
  • Učinit soudní systém přístupný všem.
  • Zlomit monopol médií a ukončit jejich zasahování do politiky. Učinit média přístupná veřejnosti a zajistit pluralitu názorů. Ukončit redakční propagandu.
  • Zajistit občanské svobody zahrnutím kompletního zákazu státního vměšování do ústavy v jeho rozhodováních o vzdělávání, zdravotnictví a rodině.

Zdraví a životní prostředí

Zajímavé jsou všechny požadavky týkající se zdravotnictví a životního prostředí. Asi bych souhlasil se všemi vyjma posledního, který obsahuje nerozvinutou a mně nepochopitelnou myšlenku, že snížením dovozu se sníží i znečistění. Uvádím tyto požadavky v plném znění.

 

  • Ukončit “plánované opotřebení” – garance výrobců, že jejich produkty vydrží 10 let, a že během této doby budou k dostání náhradní díly.
  • Zákaz plastových lahví a dalších znečišťujících obalů.
  • Oslabení velkých farmaceutických společností v jejich vlivu na zdraví obecně, a na nemocnice zvláště.
  • Zákaz GMO, karcinogenních pesticidů, hormonů a monokultur.
  • Obnova francouzského průmyslu a s ním spojené snížení dovozu a tak i znečištění.

Mezinárodní politika

Konečně zbývají požadavky geopolitické. Kdyby měly být vyjádřeny jednoduchým heslem, asi by znělo: „Ne NATu a Ne migraci“. Přiznám se, že volání po vystoupení z NATO považuji za pro Českou republiku nejnebezpečnější požadavek. Francouzi se Rusů nebojí – já ano. Pokud by se NATO rozpadlo, slupne nás Rusko jako malinu. Nemuselo by nutně jít o přímou anexi. Stačí, když Rusko kromě pozice prezidenta ovládne vedoucí pozice dalších klíčových institucí a nastane „normalizace“. Jinak řečeno, z Ruska jde strach a Německo ani Francie nás neochrání. Proto dlouhodobě volám po silném partnerství států V4, posílených případně o Rumunsko. Ano, vím, ve všech těchto zemích (snad vyjma Slovenska) je mnoho problematického, ale z dlouhodobého hlediska – obávám se – nebudeme mít alternativu.

Uveďme tedy geopolitické požadavky – opět v plném znění:

 

  • Ukončení francouzského zapojení v zahraničních agresivních válkách a odchod z NATO.
  • Ukončení drancování a vměšování – politicky a vojensky – ve “Frankafrice”, díky čemuž je Afrika chudá.
  • Okamžitě odvolat všechny francouzské vojáky. Založit vztahy s africkými státy na principu rovných s rovnými.
  • Zabránit migračním vlnám, které nemohou být ubytovány ani integrovány kvůli civilizační krizi, které čelíme.
  • Úzkostlivě respektovat mezinárodní právo a dohody, které jsme podepsali.

 

Stručně řečeno, Žluté vesty jsou pro izolacionismus. Podobně jako Donald Trump. Pro nás to nevěští nic dobrého. Ale ani pro Francii. Jsem všemi deseti pro, aby Francie jednala s africkými státy na principu „rovný s rovným“. Ale takové stažení francouzských vojáků z Mali bude znamenat, že tato země padne do rukou islamistů. Obávám se, že tento požadavek, jakkoli dlouhodobě správný, je krátkozraký.

Mé shrnutí: Mnoho požadavků Žlutých vest je pochopitelných a sympatických (alespoň pro mě). Všechny ale mají své ekonomické komponenty a důsledky. Některé však – např. požadavek nezasahovat do rodinného života – žádné ekonomické nároky nekladou.

Manifest je projevem odcizením „elit“ a „lidu“. Obávám se ale, že „hnutí“ svých požadavků nedosáhne, nepřetaví-li se ve srozumitelnou a důslednou politickou stranu. Ta by musela nastínit nejen cíl, k němuž se sympatizanti se Žlutými vestami chtějí dostat, ale i cestu, jak se k němu dostat. Nebude to nic jednoduchého.

  1. ledna 2019

 

 

Nešťastná Francie

Tento článek nebude o posledním islamistickém útoku ve Štrasburku. Podnětem k jeho napsání byly několikatýdenní protesty „Žlutých vest“.

Francie je stále krásná země. Mnoho věcí v ní skvěle funguje a životní úroveň je ve Francii stále podstatně vyšší než v České republice, pokud máte na mysli materiální blaho. A když má člověk štěstí a bydlí někde na venkově, třeba v Bretani, bezpečnostní problémy se mu obloukem vyhýbají.

Kladu si otázku, jak dlouho ještě. Někdy před pěti lety jsem psal, že za pět let na Francii dolehne těžká hospodářská krize. Jak je vidět, zmýlil jsem se a uznávám to. Nicméně… Nepřeji Francii nic zlého, ale obávám se, že jsem se spletl pouze v načasování, nikoli ve věci samé.

Není to tak dávno, jen nějakých dvacet let, kdy Francie mohla soutěžit s Německem. A ještě o nějakých třicet let zpět na tom byla podstatně lépe.

Důvody francouzského zaostávání jsou nasnadě. Nepružný trh práce, neufinancovatelný sociální stát, vysoká zadluženost, rostoucí výdaje na bezpečnost…

Jenže za tím vším je ještě něco jiného. Něco, co netrápí zdaleka jen Francii. Jsou to rozevírající se nůžky v příjmech nejbohatších a v příjmech střední třídy. Lidově řečeno, pokud se ekonomice nějak zadaří, slíznou smetanu dvě nebo tři procenta nejbohatších. Zvláště nižší střední třída z onoho „zadaření“ nic nemá.

Toto se ovšem netýká zdaleka jen Francie. Týká se to většiny vyspělých západních ekonomik. Životní úroveň zřejmě celosvětově narazila na jakýsi strop a zvyšuje se jen někde, zejména v Asii. Až dožene Ameriku a Evropu, zřejmě se zastaví i tam. Nebyla by to žádná tragédie, daří se nám vlastně skvěle. O tom, jak si žijeme, by si v první polovině minulého století mohla nechat zdát i vyšší střední třída. Jenže jsme psychologicky nastavení na růst, růst, růst, a když nám potom statistici řeknou, že ekonomika roste, ale my to nijak nepociťujeme, je zle. (Ano, vím, Česká republika je v této době výjimkou. Bylo by pěkné, kdyby to tak zůstalo, ale moc bych na to nesázel.)

Že země (vracím se k Francii) potřebuje nějaké zásadní reformy, je obecně známo. Všichni kandidáti na post francouzského prezidenta to vědí a reformy slibují. Výjimkou byl Macronův předchůdce socialista Hollande, který naopak slíbil, že žádné reformy nebudou (ano, vím, maličko zjednodušuji, ale opravdu jen maličko). Všichni doufali, že svůj slib nedodrží, protože žádný z posledních francouzských prezidentů své sliby nedodržel. Jenže Hollande držel slovo – a Francii ujíždí vlak stále rychleji.

Macrona provázelo na počátku jeho vlády podobné nadšení, které ve Spojených státech provázelo Barracka Obamu. Marcon sliboval, nebo to tak alespoň vypadalo, že má dostatek energie na to, aby přerušil kapitulantskou tradici francouzských prezidentů.

Jenže pak přišly „Žluté vesty“ a prezident zařadil zpátečku.

Jsou věci, kterým nerozumím. Chápu naštvanost těch, kdo vidí, že bohatí stále bohatnou, ale oni jsou na tom pořád stejně nebo hůře, ať se snaží, jak se snaží. Nechápu ale, že oni nechápou, že rozbíjení výloh a zapalování aut fakt nic nevyřeší. Francie je, nemýlím-li se, nejvyhledávanější turistickou destinací – pro své dějiny, pro svou kuchyni, pro svá skvělá vína, pro svá úžasná muzea, pro „ajfelovku“… Nepokoje posledních dnů budou znamenat zcela zbytečný ekonomický pokles. Kde se bere ta „nekonstruktivní zloba“?

Omlouvám se nevěrcům, ale teď si trochu přihřeji svou křesťanskou polívčičku. Věřím totiž nejen v Boha, ale i v to, čemu se říká požehnání.

Francie mohla být mocnější než Anglie. Jenže… Ve Francii se odehrála roku 1572 obrovská tragédie, známá jako Bartolomějská noc. V podstatě byli vyhubeni francouzští protestanté, a s nimi osláblo i to, čemu Max Weber říkal protestantská etika. V osmnáctém století začala průmyslová revoluce a urbanizace. Ta znamenala obrovské vykořenění mas, pauperizaci, rostoucí alkoholismus apod. Jenže v osmnáctém století nastalo v Británii metodistické probuzení. Metodistické „třídy“ (my jim dnes v církvi říkáme „domácí skupinky“) zachránily bezpočet lidí před alkoholismem, vedly k růstu vzdělanosti a do jisté míry zmírňovaly vykořenění spjaté s urbanizací. Ne že by ve Francii nebyly úctyhodné křesťanské osobnosti (jmenujme např. Blaise Pascala), ale o náboženském probuzení se mluvit nedá. A zatímco církev v Británii nabývala na významu, ve Francii končí osmnácté století nesmyslným vražděním během Velké francouzské revoluce, spjaté s „kultem rozumu“, doprovázeným naprosto iracionálními šílenostmi.

Byla to Británie, kde se prosadilo zrušení otroctví a kde se během devatenáctého století prosadily legislativní změny, alespoň trochu ulehčující život nejchudším (zákaz nebo omezení dětské práce, zkracování pracovní doby apod.). Náboženské probuzení, doprovázené morálním povznesením obyvatel, mělo i v devatenáctém století několik významných vln. Zasáhlo i jiné evropské země (Skandinávii, Německo, Nizozemí). Francie zůstala netknuta.

I Británii se podařilo prohospodařit to, čemu říkám „duchovní kapitál“. Francie však, zdá se, žádný nemá. Obávám se, že bez duchovního probuzení zůstane jen to, co jsem nazval „nekonstruktivní zlobou“. Země směřuje ke katastrofě, přestože jsem se o pár let spletl.

Během katastrofy se mohou lidé probudit. Co nastane? Opět nesmyslné ničení a vraždění, jako za Velké francouzské revoluce? Nebo si národ přizná, že se skutečně vydal špatnou cestou, a že je třeba pokání a návratu k Bohu? Najde se silná osobnost, které se podaří získat lidi pro rozumný program, společenský i ekonomický? Jistě to nepůjde bez obětí. Naší nadějí je, že dějiny jsou otevřené. Není třeba kapitulovat. Snad se najde prezident, který ustojí onu „nekonstruktivní zlobu“ a nabídne realistický program obnovy. Moc bych to té krásné zemi přál.

  1. prosince 2018

 

Demokracie bez demokratů

Začnu tento článek banálním konstatováním: Naše země je stále rozdělenější. Žádným objevem není ani tvrzení, že v tom nejsme sami – platí to i o Slovensku, Spojeném království a dalších zemích, a zejména o Spojených státech. Napětí a různé směry se projevují ve všech státech, které nejsou jednoznačnými diktaturami a v nichž se tedy může relativně svobodně utvářet to, čemu říkáme veřejné mínění. Určité politické napětí je dokonce nezbytné – jeho protikladem by asi nebyla radostná jednota, nýbrž stagnace. Příliš velké napětí je ale nebezpečné a jeho obětí se může stát sama demokracie.

U nás se již vícekrát masivně demonstrovalo proti premiéru Babišovi, nicméně průzkumy veřejného mínění naznačují, že kdyby se konaly předčasné volby, Babišovo hnutí ANO byl patrně opět zvítězilo a možná i posílilo. Sám bych si přál, aby premiér Andrej Babiš rezignoval, nicméně zdá se mi, že samotné pořádání demonstrací proti němu ho rezignovat nepřinutí, ba naopak ho možná ještě posílí.

A proč bych si přál jeho rezignaci? Odpověď je jasná: Protože je ve střetu zájmů. Obecně soudím, že by se byznysmeni v politice takto přímočaře angažovat neměli. A pokud ano, pak jen pokud své podnikatelské angažmá ukončí skutečně, nikoli jen formálně. Pokud se budou miliardáři angažovat v politice podobným způsobem jako Andrej Babiš, budou s tím vždycky lapálie.

Pokud jde o Babišovu aféru s Čapím hnízdem, pak je zřejmé, že k podvodu došlo. To, co se dálo a děje kolem Andreje Babiše mladšího, je dosti otřesné. To jsou ovšem nechtěné důsledky toho, že se v politice angažují miliardáři. Pokud jde o Čapí hnízdo, nejde vlastně o velkou částku. A slyšel jsem z důvěryhodných zdrojů, že podobné věci by se „daly vytáhnout“ i na jiné politiky, a poněkud tomu věřím. Nic naplat, Babišovo setrvávání v úřadě otravuje politickou atmosféru v celé zemi.

Vrcholní politici by rovněž neměli vlastnit média. Odebírám Lidové noviny, Respekt a Listy, a pochopitelně občas rovněž brouzdám po internetu. Ano, komentáře v Lidových novinách byly premiéru Babišovi nakloněny velmi příznivě. Bylo znát, že je jejich majitelem, byť nikoli formálně.

Hospodářsky se nám daří skvěle. Demokracie má ještě stále hodně příznivců. Ale napětí ve společnosti přesto roste. Proč? Protože chybí demokraté.

Opozice má pravdu v tom, že premiér Babiš musí spoustu času a energie vynaložit na svou obranu místo na vládnutí. Kdyby bylo pravidlem, že miliardáři se v politice přímo neangažují a že vrcholní politici nevlastní média, dalo by se v zemi snáze vládnout a nebylo by tak dusno. Jsou lidé, kteří mají dojem, že situaci by mohlo zpřesnění zákonů či dokonce ústavy, ale jsem si jist, že tudy cesta nevede. Problém není ve špatně napsané ústavě – problém je v tom, že demokracie se těžko dělá bez demokratů. Na změně atmosféry by se museli podílet všichni relevantní lidé; politici, novináři i úspěšní podnikatelé.

Co tedy dělat? Situace se nějakým zásadním způsobem nezlepší, budou-li vyměněni někteří lidé, byť vrcholní politici. Jak jsem nedávno psal, je třeba drobné politické práce. Uvedu několik příkladů, co bychom mohli dělat:

  • Trpělivě vysvětlovat těm, koho můžeme oslovit, proč nevolit člověka, který chce ovládnout média.
  • Trpělivě vysvětlovat, proč je „přímá demokracie“ cestou do pekel.
  • Trpělivě vysvětlovat, proč by se stát neměl plést do sexuální výchovy.
  • Trpělivě vysvětlovat, proč nevracet čínské křesťany do země, kde jsou odpůrcům režimu za živa odebírány životně důležité orgány.
  • Trpělivě vysvětlovat, proč není dobré mluvit negativně o novinářích v zemi, kde jsou novináři stříleni nebo zavíráni.

Pilovat a uplatňovat argumenty je pracnější a zdlouhavější než dávat průchod rozhořčení a projevům nenávisti.

Netvrdím, že lidé smýšlející podobně jako já nakonec převáží a zvítězí. Jsem si ale jist, že zachováme-li zdravý rozum a osobní integritu, můžeme být pro tuto zemi požehnáním i v době temna, která – bohužel – může opět nastat. V jedné evangelické písni se zpívá: „…třeba sám dál pravdu hájit, i když právě prohrává…“

  1. prosince 2018

 

Drobná politická práce

V minulých dnech probíhaly demonstrace proti premiéru Babišovi a účastnily se jich i některé mé děti. Jejich rozhořčení dobře rozumím a v jejich věku bych se nepochybně demonstrací také účastnil. Nicméně snažil jsem se je upozornit, že pokud by se konaly volby, mohli bychom být nepříjemně překvapeni tím, že strany, které se nám nelíbí, by opět zvítězily.

Obecně řečeno demonstrace jisté mají své účinky a za jistých okolností mohou vést i k pádu vlády, jak jsme nedávno viděli na Slovensku. Nechtěl bych, aby to, co nyní napíšu, bylo pochopeno jako odsouzení či odmítnutí demonstrací.

Zdá se mi, že demonstrace nikoho nepřesvědčí, ale názorové protivníky jen utvrdí v tom, co už si stejně mysleli. Demonstrace mohou zvýšit napětí a tlak, ale sotva někoho přesvědčí ke změně názoru.

Slýchávám od nejrůznějších lidí, včetně mých spolustraníků, že „tradiční strany se přežily“.

Kladu si ovšem otázku, zda tomu tak opravdu je a proč tomu tak je. Možná je to tím, že politický boj – či, abychom nebyli tak militarističtí, politická soutěž – se nyní vede něčím jiným než argumenty. „Chceš-li prorazit, musíš být na Facebooku.“ „Strana musí mít dobré ‚píár‘.“ Ano, dneska to tak funguje, nicméně ani Facebook, ani nejlepší PR agentura nám nemohou dát odpovědi na skutečné problémy, které bychom měli řešit. Vím, že musím „souboj na sítích“ brát jako realitu, ale přiznám se, že mě zajímají argumenty. Zajímá mě pravda. A proto mě zajímá i program.

Ano, s tímto postojem dnes těžko nějaká strana získá podporu voličů. Ale co kdybychom se soustředili na dlouhodobé řešení dlouhodobých problémů? Navrhnu několik témat: Sociální bydlení. Exekuce. Romové. Bezdomovci. Eroze zemědělské půdy. Úpadek tradiční rodiny.

Toto vše jsou skutečné problémy, které jen tak neodejdou. Nevyřeší je čas. A z krátkodobého hlediska patrně žádné politické straně body nepřinesou – vyjma těch, které navrhují řešení, jež by znamenala jen eskalaci těchto problémů.

Všechny tyto problémy asi vyžadují řešení, která nebudou populární. Ale ať už řešíme jakýkoli problém, ba i pseudoproblém, přimlouvám se za to, abychom argumentovali. Ano, asi budeme překřičeni. Hesla jsou působivější než argumenty. Ale měli bychom kapitulovat před vyprázdněnou politikou, v níž rozhodují výkřiky a PR agentury?

Přesvědčíte-li jednoho člověka v trpělivém rozhovoru, že není dobré, když si premiér kupuje média, uděláte možná lépe, než když si vykřičíte hlasivky na demonstraci.

Tato drobná politická práce je náročná. Nenese instantní výsledky. Musíte často skousnout urážku. A my sami si musíme si dát pozor, abychom protivníka neurazili. Někomu se vysmát a někoho zesměšnit lze snadno. Ale když to uděláte, pak už takového člověka patrně nikdy nezískáte.

Já se na názorového protivníka dívám jako na potenciálního spojence. Jsem bytostně přesvědčen, že ne všichni, kdo zastávají odlišný názor, jsou lumpové, které je třeba zadupat do země. Ano, argumentace s „jinověrci“ bývá náročná a zdlouhavá, a výsledek je nejistý.

Jsem si samozřejmě vědom toho, že jsou lidé, s nimiž už nemá cenu hovořit. Jsou to jednak lidé, kteří nedokáží poslouchat, jednak lidé, kteří jsou opravdu zlí. Těch prvních je patrně víc než těch druhých. V drobné politické práci ale neustále a trpělivě vyhledáváme ty, kdo si sice myslí něco jiného, ale jsou schopni a ochotni vést smysluplný rozhovor. Ano, takových lidi nemusí být mnoho, ale třeba v senátních volbách, k nimž mnoho lidí nechodí, mohou rozhodnout stovky či dokonce jen desítky voličů. Takže zcela bez šance to není.

Kromě debat s lidmi jiných politických preferencí potřebujeme hovořit i mezi sebou. Je mi líto, že i v KDU-ČSL se často vzedmeme k smysluplným rozhovorům o politice jen před volbami. Potřebujeme hovořit spolu, pilovat argumenty, hledat jednotu… Domnívám se, že tento proces musí být permanentní. A má smysl, i když zrovna nevítězíme. Když všechno necháme jen na heslech a PR agenturách, pak bude skutečně platit, že „strany jsou vyprázdněné“. Já zatím setrvám u svého mínění, že mravenčí politická práce má smysl.

  1. listopadu 2018

Stateční a zbabělí

Kdo je Asia Bibi?

Pákistánská křesťanka, křivě obviněná z rouhání, za které byla odsouzena k smrti pověšením, ale po odvolání osvobozena pákistánským Nejvyšším soudem.

Připomeňme si, že je to konkrétní živý člověk, manželka a matka, odloučená od své rodiny již osm let.

Současně se stala symbolem, reprezentantkou utlačované a pronásledované menšiny. Křesťané v různých částech světa se za ni modlí již řadu let.

Kdo jsou hrdinové tohoto příběhu, který ještě neskončil? Soudci Nejvyššího soudu, kteří ji letos 3. října prohlásili za nevinnou.

Jsou to také muslimové, a jejich statečný postoj, za který možná zaplatí životem, nám připomíná, že i mezi muslimy jsou šlechetní lidé, hodní našeho obdivu.

Nicméně právě příběh Asii Bibi ukazuje, jak nesnášenlivým se islám může stát. Muslimové bouřlivě demonstrují za její smrt. A za smrt soudců, kteří ji prohlásili za nevinnou. Nic naplat, islám není jen náboženství, ale i ideologie. A to, co se děje v Pákistánu, se nedá „vokecat“ tvrzením, že jde jen o nedůležitou skupinku bláznivých radikálů. Je-li v Pákistánu nějaká neradikalizovaná a mírumilovná mlčící většina, pak tedy mlčí velmi zarytě.

Nemohu nevzpomenout na svou první návštěvu v Izraeli. Strávili jsme s manželkou několik dní ve skupině turistů, kterou provázel rodilý Izraelec. O politice se moc bavit nechtěl, ale někdy jsem ho přece jenom k nějakým vyjádřením dostal. Vzpomínám si, jak jsem se ho zeptal: „A to nejsou nějací Palestinci, kteří by si přáli mír s Izraelem?“ Jeho odpověď? „Ale jsou. Máme jich plné hřbitovy.“

Možná by byly v Pákistánu „plné hřbitovy“ lidí, kteří by Asii Bibi přáli propuštění… kdyby tito lidé promluvili. Ale protože nepromluví, tak nevíme, zda vůbec existují.

Po osmi letech od zatčení oné pákistánské křesťanky mnohé západní vlády „jednají“. Britská vláda ovšem dala najevo, že nedovolí Asii Bibi vstoupit na britskou půdu. Důvod? Její přítomnost v Británii by mohla vyvolat nepokoje, útoky na zastupitelské úřady atd.

Téměř současně proběhla médii zpráva o tom, že 20. října by propuštěn radikální islamistický kazatel Anjem Choudary pákistánského původu, který v Británii verboval bojovníky pro islámský stát. Může dál žít v Británii. Italský žurnalista a spisovatel Giulio Meotti k tomu poznamenal: „Toto je konec západu, jak jsme jej znali.“

Ne všechny evropské vlády ale zaujaly stejný postoj jako Británie. Asiu Bibi a její rodinu je připravena přijmout Itálie. Ano, ta Itálie, která má „xenofobní“ vládu. Italský premiér Matteo Salvini prohlásil, že rodině Bibiových by byla poskytnuta stejná ochrana, jaká je poskytována lidem svědčícím proti mafii.

Ponechávám na čtenářích, aby sami zhodnotili, kdo je v tomto příběhu statečný a kdo je zbabělý.

Jen upozorňuji, že Británie přijala příliš mnoho muslimů, a proto se teď chová zbaběle a nechce přijmout pronásledovanou pákistánskou křesťanku. Je tomu už několik desetiletí, kdy se Británie postavila za ohroženého spisovatele Salmana Rushdieho. Časy se od té doby změnily. Při každém velkém teroristickém incidentu se mnozí západní politici dušovali, že si nenecháme vzít naši svobodomyslnost a náš způsob života. Ukazuje se, že jsou to pouhé řeči. V belgickém Molenbeeku už dávno žádní židé nežijí, z Francie houfně emigrují, v Německu se bojí jakkoli se navenek projevit. U nás je to lepší. A víte proč? Protože tu máme velmi málo muslimů. Přeji si, aby to tak zůstalo, protože pak nebudeme mít důvod chovat se stejně zbaběle jako britská vláda.

Ano, jsou výjimky. Dokonce se našli v Británii imámové, kteří kritizovali britskou vládu za to, že nechce Asiu Bibi přijmout. A znovu chci vzdát hold a úctu soudcům pákistánského Nejvyššího soudu. Soudím však, že mísení kultur je nebezpečné, a obávám se, že za špatně pojatý multikulturalismus ještě mnozí zaplatí životem. Možná ovšem daleko od Evropy. Bojím se, aby to nebyla i Asia Bibi.

  1. listopadu 2018