Už zase sýčkuji

Vlastně bych se měl z výsledků voleb do Poslanecké sněmovny radovat, a ne sýčkovat. Hlasoval jsem pro Spolu a vyhráli jsme. Dříve opoziční strany budou mít v Poslanecké sněmovně pohodlnou většinu 108 hlasů – kdy měli vítězové voleb tak jednoznačnou převahu? U nás se to vždycky šmrdolilo kolem té stojedničky a problém sestavení vlády se občas „řešil“ pomocí přeběhlíků – nic pěkného na pohled.

Na televizní debaty jsem se dívat nevydržel. Těch dvacet minut, kdy jsem to zkoušel, nešlo o debatu, ale o jednotlivé vstupy, v nichž bylo možno napadnout protivníka. Moderátoři vesměs nemoderovali, ale nadhodili nějakou otázku a pak někoho vyvolali. A za pět minut se už mluvilo o něčem úplně jiném. Nu, tak se v této pokrokové době dělá politika – na tom nic nezměním.

Zato v sobotu odpoledne jsem byl přilepený na televizní obrazovku. Bylo to drama s dobrým koncem. Další čtyři roky Babišovy vlády byly zažehnány. (Uf, to se mi ulevilo.) Nicméně teď dojde na lámání chleba – ustojí Piráti ztrátu mandátů ve prospěch vlastního koaličního partnera? Dohodne se pět politických stran na vládě? Mnozí věští, že nikoli.

A v čem spočívá mé sýčkování?

Ne v tom, že bych vítězům předpovídal brzké roztržky a nedohodu – tedy něco podobného, co se stalo na Slovensku po pádu vlády Róberta Fica, po němž brzy následoval pád nového premiéra Igora Matoviče. Hlavní nebezpečí vidím jinde.

Nová vláda bude muset udělat řadu velmi nepopulárních kroků. Velice nepříjemnou inflaci bude moci ovlivňovat pouze z části – ta je do velké míry důsledkem ekonomického vývoje na celém světě. Obávám se, že inflace snadno „sežere“ přínos zvýšení důchodů, které v závěru prosadila Babišova vláda. V celé řadě oblastí se kroky vlády, byť by byly sebepozitivnější, projeví až po letech. Vzhledem ke čtyřletému období bude muset vláda jednat poměrně rychle a nepopulární kroky prosadit ve dvou následujících letech, tedy 2022 a 2023.

A hned zkraje roku 2023 budou prezidentské volby. Ano, všichni tušíme, že by mohly nastat i dříve, ale to nikdo z nás kromě několika proroků a „proroků“ s jistotou neví, takže spekulace necháme stranou.

A co bude dělat dosavadní premiér Babiš? Ať už vláda udělá cokoli, zpočátku budou nepopulární kroky převažovat, a dosavadní premiér bude mít bezpočet příležitostí říkat: „Vzpomeňte si, jak se vám dařilo za mě. Já jsem vám to říkal, že zvítězí-li opozice, bude vám zle.“ A mnoha lidem se to bude takto jevit. Mnozí si nepřipustí, že peníze z prázdné kasy nelze rozdávat donekonečna.

A kdože se to bude jevit jako možný kandidát na nového prezidenta?

No přece Andrej Babiš.

Jeho šance umocňuje časovaná puma, ukrytá v letošní volební statistice.

Myslíte, že současná rýsující se pětičlenná koaliční vláda má podporu většiny obyvatelstva? Pozor, brzděte! Já se samozřejmě raduji z toho, že komunisté konečně nebudou v Parlamentu, a není mi moc líto ani ČSSD. Mně osobně ve „volební kalkulačce“ vyšla Trikolóra, ale z dobrých důvodů jsem nikdy neuvažoval, že bych ji volil. Jenže:

Jsou tady doslova statisíce hlasů, které propadly. A tyto hlasy by vítěze voleb rozhodně nevolily. Co s těmito lidmi bude?

Ze svého hlediska v Parlamentu žádné zastání mít nebudou. Ale když už ho budou přece jenom v Parlamentu někde hledat, kde to asi bude? Ano, u Babiše a Okamury. A Andrej Babiš je určitě dokáže oslovit. Upraví svou rétoriku způsobem, že v prezidentských volbách se pro některé lidi stane kandidátem přímo neodolatelným. Odtud tedy mé sýčkování.

Dobrá zpráva pro nás pro všechny je, že jsem se často mýlil. Kéž bych se mýlil i tentokrát!

  1. října 2021

 

 

Předvolební poznámky

Tentokrát nepůjde o volební agitaci – té jsem věnoval před časem jiný článek. Dnes mi jde spíše o to, co nastane po volbách.

Předně si dovolím jednu obecnou poznámku, která se týká technikálií voleb: Dával bych přednost tomu, aby se nezavádělo korespondenční (elektronické) hlasování. Přiznám se, že počítačům příliš nerozumím. A vím, že nejsem sám. Nemám dostatečnou důvěru v to, že do voleb přes počítač nelze nějak nepatřičně zasahovat. A vím, že nejsem sám. Ve Spojených státech je to velké téma, které rozděluje společnost. Prosím, můžete si myslet, že ti, kdo odmítají elektronické hlasování, odmítají pokrok. Může to tak být. Stojí ale za to, mít elektronické hlasování, když miliony lidí k němu nemají důvěru? Vždyť právě férovost voleb je něčím, v co by měly věřit všechny relevantní strany! Skutečnost, že někteří lidé na elektronické volby tak vehementně tlačí, ve mně – a vím, že nejsem sám – vzbuzuje podezření. Proč tak činí? Suma sumárum, možná se zavedením elektronického hlasování ušetří pár milionů. Já bych ale dával přednost tomu, zaplatit si klasiku a hlasovat zásadně „papírově“. Pak je možno hlasy kdykoli přepočítat.

A teď k volbám. Píšu tento článek 27. září, kdy do začátku „našich“ voleb zbývá 11 dní. Nebudu se věnovat odhadům, jak to dopadne. Je zřejmé, že to může dopadnout nejrůznějším způsobem. Co se mne týče, tak pokračování jakékoli Babišovy vlády znamená „všechno špatně“. Pokud Babiš nevyhraje, je velmi pravděpodobné (mě se zdá dokonce, že téměř jisté), že nějakou vládu bude muset slepit koalice pěti politických stran, a to značně nesourodých. Může to fungovat?

Domnívám se, že může. Pamatuji na dobu, kdy byli v zastupitelstvu hlavního města Prahy zástupci ANO, ČSSD a Trojkoalice starostů, zelených a lidovců. Zejména této trojkoalici předpovídali skoro všichni brzký konec. Spojenectví zelených a lidovců bylo opravdu svým způsobem bizarní. Přesto se tato koalice po celé volební období nerozpadla. Byl jsem tehdy v pražském městském výboru KDU-ČSL, a tak vím, proč. Bylo to jednoduché: Koalice měla stanoveno, kdo je za co zodpovědný, a nechala jednotlivé zastupitele rozhodovat o rezortech, který jim byly svěřeny. Proto lidovci neprotestovali, ani když zástupkyně zelených Petra Kolínská odvolala ředitele Ústavu pro rozvoj hl. m. Prahy Petra Hlaváčka, ačkoli to byl krok zcela nesmyslný a ačkoli Petra Kolínská neměla připravený žádný další tah.

Něco podobného by se mohlo opakovat i na celostátní úrovni. Jde o důsledné dodržování srozumitelně sepsané koaliční smlouvy. Není to sice ideální řešení, ale fungující demokracie zpravidla ideální řešení nenabízí.

Jeden z mých přátel a čtenářů mi napsal, že „politika je kšeft“. Kšeft není hezké slovo, a je to zlé, pokud probíhají kšefty skryté a utajené. Nicméně budiž – pokud se tím myslí, něco za něco, pak demokratická politika „kšeft“ je. Alternativou je diktatura nebo anarchie.

Hodně záleží na schopnosti vyjednávat, a hodně záleží i na rétorice. Opoziční smlouva, uzavřená před lety mezi ČSSD a ODS, byla velmi odpudivá mimo jiné proto, že v předvolebním boji se tyto strany navzájem démonizovaly, mobilizovaly proti sobě, aby se pak pokusily zcela změnit politickou mapu země a vymazat z ní menší strany, v čemž jim naštěstí zabránil prezident Havel a Ústavní soud. Je zcela v pořádku, pokud Petr Fiala dává najevo, že vládnout spolu s Ivanem Bartošem by mu nebylo ani trochu příjemné. Je ale dobře, že se zdržuje osobních invektiv. Na rétorice záleží víc, než si myslíme. Je něco zcela jiného, když někomu třeba v televizní debatě řeknete: „Pane, vy lžete“, než když řeknete „vážený pane, o správnosti vašich informací by se dalo s úspěchem pochybovat“. Samozřejmě, jsou voliči, kteří vítají od lídrů svých stran silná (či spíše silácká) a šťavnatá slova – očekávám, že se vyjádří i k tomuto mému článku. Urazit protivníka se může zdát jako skvělý tah. Je ovšem smutné, když se tím připravíte o budoucího koaličního partnera. Demokracii se daří, jsou-li politici umírnění, schopní vyjednávat, dávají-li přednost věcné argumentaci před osobními útoky. Jistě, každý z nás má (nebo má mít) také určité nepřekročitelné meze. Lhát se v demokracii nesmí, přestože se tak někdy děje.

27. září 2021

Předvolební agitace

Nebudu to skrývat – tento článek je předvolební agitace. Moc si od ní neslibuji, ale nenapsat nic mi připadá horší, než napsat, že zase budu volit lidovce, tj. letos koalici „Spolu“, a zdůvodnit, proč.

Přitom je mi jasné, že kdyby lidovci letos kandidovali samostatně, patrně by se do Poslanecké sněmovny nedostali, kdežto v rámci koalice „Spolu“ několik poslaneckých míst obsadí. Vím o celé řadě lidí, kteří se od lidovců odvrátili. Včetně mých nejbližších. Některým vadí koalice s ODS. Nevěří, že se tato strana skutečně očistila, že prošla dostatečnou katarzí, a nadto se bojí, že by v ODS mohl zvítězit proud, který by byl ochotný jít do povolební koalice s Babišem. Jiným zase vadí koalice s TOP 09. Nepřenesou přes srdce, že tato strana bude tlačit progresivistickou agendu a nechtějí s ní mít nic společného. Konečně je zde ještě poměrně silná skupina potenciálních voličů KDU-ČSL, kterým ovšem vadí, že lidovci jsou prounijní, a to jim brání, aby pro tuto stranu hlasovali.

Přitom titíž lidé, kteří mi říkají, proč nebudou volit lidovce, vzápětí kladou otázku: „Koho tedy volit?“ Většinou jsou bezradní, kromě těch mladších, kteří sice v minulých volbách volili lidovce, ale letos to hodí PirStanu.

Mě ale stále připadá rozumné volit lidovce. Když se podíváme na výsledky komunálních nebo senátních voleb, zjišťujeme, že se v nich lidovcům celkem daří. To znamená, že v řadě obcí a měst je lidé volí, a to opakovaně, protože se zřejmě osvědčili. A co se týče šéfů strany, pak, mám za to, můžeme být spokojeni. Jak Pavel Bělobrádek, tak Marek Výborný, tak Marián Jurečka jsou dobrými příklady, jak skloubit rodinu s politikou (a jak se správně rozhodnout z nejvyšší politiky odejít, když ji s rodinou z nějakých důvodů skloubit nejde). Prostě všichni tito šéfové mi připadali a připadají důvěryhodní.

Ano, účast v koalici Spolu znamená kompromisy. Ovšem nejen pro lidovce – stejně tak i pro ODS a pro TOP 09. Jenže v české politice to jednoduše bez kompromisů nejde. V našem pojetí zastupitelské demokracie se silným vůdcům nedaří. Vše je třeba dlouze vyjednávat, a někdy na to není pěkný pohled, protože to vypadá jako hokynaření „něco za něco“. Jenže to, co mnozí považují za slabost demokracie, je ve skutečnosti její silou.

Překousnu i podporu Evropské unie. Mám proti ní řadu námitek, nicméně přes všechny její nedostatky si myslím, že je neskonale lepší mít alespoň EU, než kdyby žádná integrace nebyla. Hodně věcí se mi na EU nelíbí, ale považuji za lepší snažit se na něčem se s ostatními státy dohadovat, než si neustále stěžovat na „diktát Bruselu“. „Diktát Bruselu“ je chiméra. Kdo s tímto pojmem šermuje, si zpravidla nedal práci, aby se seznámil s tím, jak se v rámci EU rozhoduje. Ono je snazší na Unii nadávat, než se snažit vyjednávat. Jenže my si tolik libujeme v postoji zneužívané oběti…

Demokratická politika je svým způsobem otravná. Většinou nikomu neumožňuje, aby slavil nepřetržitou řadu vítězství. (Takovou nepřetržitou řadu vítězství může slavit Vladimír Putin nebo Alexandr Lukašenko. Ale za cenu, kterou bychom patrně platit nechtěli, ať budeme v letošních volbách volit kohokoli.)

Pamatujete se ještě na počítačový termín WYSIWYG? Byla to zkratka „What You See Is What You Get“. Česky: „Co vidíš (na monitoru), to se ti vytiskne na papír.“ Lidovci jsou WYSIWYG. Moc toho neprosadí, ale ledacos přece ano. Moc vás nepřekvapí, ale na rozdíl od jiných vás nepřekvapí negativně.

Moc se jim nedaří v atmosféře, kde tolik záleží na marketingu. V tom je Babiš nedostižný. Pomluví Piráty, že tu chtějí zřídit Pirátostán a snížit důchody. Obojí je lež, leč zejména starší lidé na to slyší. A je to jasně pojmenovaná kauza: „Chce nám nasadit do bytu migranty.“ „Chce nám snížit důchody.“ To není „zkratka“. To je lež. A tam, kde se prezidentské i parlamentní volby vyhrávají lží (třeba o prodeji lithia), tam politika nebezpečně degeneruje. Lidovci takové věci nedělají. Marketing ovšem moc neumí. Ale právě proto jim to hodím. Jsou totiž věci, které by se ani neměli učit. A já doufám, že se je učit nebudou. A že se přesto najde pár střízlivých a přemýšlivých lidí, kteří nám to hodí.

  1. září 2021

Můj ekologický coming-out

Kaju se. Tento článek jsem měl napsat už dávno. Co mi v tom bránilo? Pocit, že už mám tak jako tak dost nepřátel, a nechtěl jsem otvírat další frontu. A co bylo možná ještě důležitější: Obávám se, abych se nedotkl některých svých přátel, pro které ekologie a změna klimatu nejsou témata, která by řešili.

Nepatřím v této oblasti k průkopníkům. Spíš přicházím s křížkem po funuse.

Kdysi jsem viděl film Vodní svět. Líčil příběh odehrávající se v době, kdy oceán pokryl téměř celou zemi a nad hladinu čnělo jen pár ostrovů. Až tak zlé to asi nebude, ale… Roztají-li grónské ledovce, zvedne se hladina moří o sedm metrů. A ono je dnes už téměř jisté, že roztají. Do konce staletí zmizí mnohá milionová města pod hladinou.

Mezi křesťany je hodně rozšířený názor, že ono to nebude tak zlé, alarmisté tady byli vždycky, a nás je konec konců stejně jen hrstka, takže to neovlivníme. Ekologickou agendu jsme přenechali levičákům, k nimž se přidat nechceme, protože oni kromě ekologické agendy tlačí spoustu jiných agend, nyní zejména genderových, a v těchto oblastech s nimi společnou řeč nenacházíme – a dle mého názoru je to tak dobře. Ale tu ekologickou agendu bychom jiným přenechávat neměli. Věříme přece, že Bůh nám tuto zemi svěřil, abychom o ni pečovali – abychom byli „moudrými správci živlů“, jak to vyjádřil básník Otokar Březina.

Ve spolupráci s ekologickými aktivisty nám – kromě propojení se zcela odlišnými agendami – překáží i určité úlety. Nejsem odborník na tuto problematiku, ale dva z nich zmíním.

Prvním je fotovoltaický tunel. U nás byl přijat takový zákon, který umožnil, aby se někteří „podnikatelé“ (začalo se jim říkat solární baroni) pořádně napakovali na účet daňových poplatníků. Tento zákon je obecně připisován ekologickým aktivistům. Ovšem mylně. Martin Bursík, který byl poměrně krátkou dobu ministrem životního prostředí (za stranu Zelených), varoval, že tento zákon (připravený ještě před jeho nástupem do funkce), je špatný. Byl však přijat – mimo jiné hlasy pravice. Skutečným vítězem nebyli ekologové, ale ČEZ. Přijetí zákona v konečné verzi bylo fatálním selháním Fischerovy vlády, zejména tehdejšího ministra průmyslu Tošovského, který se v energetice pohyboval značnou část života a dobře věděl, co dělá.

Třetím jsou obstrukce stavby dálnic, případně jiných liniových staveb. Argumenty ekologů byly někdy smysluplné, nicméně politicky zdržovací taktika ekologii spíše ublížila. Některé věci se měly odpískat dříve – třeba dokončení obchvatu Plzně. Lidé se zbytečně dusili dalších deset nebo i více let, a ti nejnaštvanější začali mluvit o ekoteroristech.

Ovšem na druhé straně je třeba zmínit, že ekologičtí aktivisté (např. Děti země) měli pravdu, když se stavěli (bohužel marně) proti budování stávající trasy dálnice D8. Došlo k tomu, před čím ekologové varovali: K mohutnému sesuvu půdy a k velkým komplikacím, které stavbu nesmírně prodražily. Nemusíme s ekologickými aktivisty souhlasit, ale po průšvihu s D8 považuji za nepatřičné a nevkusné je démonizovat.

Já se v této oblasti nějak hlouběji angažovat nebudu – řeším celou řadu jiných témat. Nicméně udělal jsem určitá rozhodnutí. Znám rčení „nikdy neříkej nikdy“, a tak netvrdím, že už nikdy nepoletím letadlem. Ale je velmi nepravděpodobné, že bych se ještě někam vypravil letecky. Důvod? Na jeden transatlantický let se spotřebuje 60 tisíc litrů paliva – leteckého kerosinu (tolik spotřebuje průměrný motorista za padesát let) a emise činí asi 140 tun oxidu uhličitého a 750 kilogramů oxidů dusíku. Ve výšce přes deset kilometrů, kde létají dopravní letadla, způsobují oxidy dusíku vznik dalšího skleníkového plynu – ozonu. I kondenzační stopy, které vznikají z vodní páry ve výfukových plynech a jsou základem pro vznik oblaků, odrážejí teplo zpět k povrchu země. Životní prostředí tak vysoko létající trysková letadla poškozují až čtyřikrát více, než by „zvládlo“ stejné množství škodlivin vypuštěných komíny a z výfuků aut při povrchu země.

Mohu si dovolit udělat takové rozhodnutí, protož už jsem starý, a přiznám se, nalétal jsem se v životě dost. Za velkou louží jsem byl celkem čtyřikrát, čtyřikrát jsem byl i v Izraeli a třikrát na Kapverdách – všechno letecky. Nechci zkušenost z letu upřít svým vnoučatům. Ale… opravdu my křesťané musíme tolik létat? V dnešní době, kdy lze tolik věcí vyřídit on-line? Je ta „přidaná hodnota“ našeho létání opravdu tak vysoká?

Často se létá na dovolenou. Dá se letět třeba do Itálie – nebo do Thajska či do Karibiku. Let do vzdálenějších destinací je mnohdy čistě věc společenského statusu. Je ta pláž v Dominikánské republice o tolik odlišná od pláže v Bibione nebo na Zlatých Pískách v Bulharsku?

Asi nepřestanu jezdit autem. Ano, jsem si vědom toho, že omezení jízd autem by z hlediska ekologie bylo ještě mnohem výhodnější než omezení letecké dopravy. Nicméně tady na Jesenicku (stejně jako jinde na českém venkově) vidím auto jako nezbytnost. Sjet se na nedělní shromáždění veřejnou dopravou vskutku nelze – o sobotách a nedělích je provoz veřejné dopravy minimální. Ovšem do Prahy jezdím radši vlakem. Nejen z motivů ekologických – také proto, že je to o hodně levnější, a ještě si mohu ve vlaku leccos přečíst. V Praze, s výborně fungující MHD, bych se už teď bez auta obešel.

A pokud si ještě někdy budu muset pořídit nové auto, vím, jaké to bude: Ta nejmenší Fabia (Citigo už bohužel nevyrábějí; to by bylo ještě menší). Raději bych sice opět Forda Fiestu, ale v Jeseníku se prodávají jen Škodovky a s jinou značkou bych musel na servisní prohlídky do jiného města, a to by byla zase spotřeba navíc.

A kdybych se náhodou dostal do zastupitelstva (ne, nehodlám tam kandidovat na volitelném místě), prosazoval byl cyklostezky.

Myslím, že každý z nás se může v něčem uskrovnit – a mám na mysli oblasti, v nichž to má smysl. A také myslím, že jako křesťané bychom si tím alespoň trochu lámat hlavu měli. Jsme za tuto planetu zodpovědní a když pomyslím, v jakém stavu ji předáváme vnoučatům, jsem z toho dost sevřený.

A tak jsem vděčný třeba za svého synovce Marka, který mezi křesťany neokázale prosazuje ekologickou agendu. Blíží se září a opět přijde čas na akci „Do kostela na kole“, kterou vymyslel a zpropagoval. Dodám: Mnohdy to jde i pěšky.

  1. srpna 2021

Neslavná vítězství

Jsem přesvědčen, že křesťané mají autoritu. A dokonce že mohou rozhodnout volby.

Tedy… aby mi bylo dobře rozuměno: Nechci tím říci, že můžeme rozhodnout o volebních výsledcích, tedy o tom, kolik bude mít ta či ona strana mandátů. O tom rozhodujeme jako každý jiný, tedy stejně jako všichni nekřesťané: všichni máme jen po jednom hlase. Přesto je to Bůh, kdo sesazuje krále a ustanovuje krále, a rovněž demokratické politiky. Někdy se politické klima v zemi může rychle změnit, třeba kvůli tomu, že nějaká strana se nedostane do Poslanecké sněmovny. V letošních říjnových volbách se může stát, že se neprosadí žádná z nových stran a že přitom ani KSČM, ani ČSSD nepřekročí pětiprocentní hranici pro vstup do sněmovny. Anebo naopak: Do sněmovny se dostanou jak obě levicové strany, tak „Přísaha“, tak ještě Trikolóra se svými spojenci. V tomto případě by byla atmosféra v zemi hodně jiná, než pokud by nastala první varianta.

Jedna věc jsou volební výsledky, druhá věc, jak jich bylo dosaženo. A zde je role křesťanů a jejich modliteb snad ještě důležitější.

A tady chci varovat.

Jednu dobu to vypadalo, že první na pásce bude PirStan, tedy Piráti a Starostové. Rovnou řeknu, že tuto koalici volit nebudu, protože se domnívám, že by prosazovali genderovou ideologii, sňatky osob stejného pohlaví a indoktrinaci dětí na školách apod., tedy to, co můžeme pozorovat v Británii, Španělsku, zemích Beneluxu nebo Skandinávii.

A přece se jich teď zastanu.

Jakmile se PirStan vyhoupl do čela, začal fungovat Babišův lejnomet. Sám Babiš tvrdil, že Piráti vezmou důchodcům přídavky k důchodu, které jim v posledních dvou letech nadělilo ANO, že budou obsazovat neobsazené byty, otevřou hranice migrantům apod. Lejnomet zafungoval a Piráti ztrácejí. Sám jsem dostal do mejlu několikrát různá varování před Piráty tučným modrým a červeným fontem. Jsou to takové ty nepodepsané mejly, dělící společnost na „my“ a „oni“ a psané velmi rozhořčeně. Varování se týkala věcí, s nimiž sám rovněž nesouhlasím, ale pak tam byla také spousta lží a pomluv, s nimiž se Piráti snaží vyrovnat na svém webu. Bohužel, někteří křesťané k tomu přidali tvrzení, že předseda Pirátů Ivan Bartoš je satanista (měla to dokazovat fotografie z jakési výstavy grafik ve Španělsku, kde se Bartoš zastavil před nějakými údajně satanistickými symboly). „Odvážnější“ křesťané pak prohlásili za satanisty i jiné Piráty. (Mimochodem, Ivan Bartoš se angažuje v husitské církvi. Ne že bych tomu přikládal nějakou zvláštní váhu, ale k tomu satanismu mi to nějak nesedí.)

Po pádu komunismu – někdy v roce 1990, měl Tomáš Dittrich v našem sboru povídání o duchovním boji a duchovních mocnostech nad naší zemí. Mimo jiné se vyrovnával s vyhnáním Němců. Pamatuji si na jednu větu, která se týkala úpadku a žalostného stavu pohraničí: „Bůh nebude žehnat na kradeném.“

Co myslíte, žehná Bůh lhářům a pomlouvačům? Má smysl být ve straně, která sice vyhrála, ale za cenu toho, že lživě pomluvila své konkurenty? Má cenu se z takového vítězství radovat? A co ta obvinění ze satanismu? Když to čtu, říkám si, odkud to ti lidé vědí? Co když jen opakují to, co slyšeli od někoho jiného, a po zdroji této informace se nijak nepídili a ani jim to nepřišlo divné? To se ti lidé nebojí? Vždyť obvinění ze satanismu je velice vážné! Neřekl Pán Ježíš, že jakým soudem soudíme, takovým budeme souzeni?

Přitom nám tato lež stejně pomoci nemůže. A naopak, může hodně uškodit. Piráty totiž budou volit lidé hledající. A hojně je budou volit i prvovoliči. A ti hledají důvody, argumenty, nikoli pouhá tvrzení.

Shodou okolností jsem byl ve Spojených státech počátkem listopadu 1968, během prezidentských voleb, které tehdy vyhrál Richard Nixon nad Hubertem Humphreym. Tyto volby byly zajímavé jednou věcí: Měly ještě třetího kandidáta, bývalého guvernéra Alabamy George Wallace, který dostal 13,5 procenta hlasů. Třetí kandidáti nejsou v USA něčím naprosto výjimečným, ale tento třetí kandidát získal nejvíce hlasů pro třetího kandidáta v celých dějinách Spojených států. Byl to pro „pokrokáře“ nenáviděný Jižan. Studenti v New Yorku a v Bostonu měli transparenty „Communists for Wallace“. Bylo to míněno ironicky a mělo to Wallace zesměšnit. Jenže „hloupí“ venkované tuto ironii nepochopili a rozčilovali se: „To jsou ti studenti tak hloupí, že nevědí, že Wallace je proti komunistům?“

Pokud se křesťané budou proti Pirátům vymezovat nějakým podobným způsobem, budou za zabedněnce a neměli by si pak říkat, že jsou pronásledováni pro Krista, pokud jim to někdo vyčte.

Znovu opakuji: Piráti jsou nebezpeční. Ale nechtěl bych nad nimi zvítězit pomocí lží a pomluv. Pokud se něco takového stane, pak se nedivme, že celá politická scéna se nám bude jevit jako nechutná a vyprázdněná. Přečtěte si jejich program; možná tak najdete dost důvodů proč je nevolit. (I když… některé programové teze vás možná pozitivně překvapí.) Ale argumentujme a neuchylujme se k pomluvám, polopravdám a vyloženým lžím. Takové vítězství by nebylo požehnané.

července 2021

 

 

Epizody z kulturních válek

V Maďarsku přijali zákon zakazující propagaci homosexuality mezi mládeží do osmnácti let. Jak se dalo čekat, zejména v západní a severní Evropě tento krok vyvolal pobouření.

Můj komentář: Zdá se mi, že nizozemský premiér Mark Rutte, který vyzval Maďarsko, aby opustilo Evropskou unii, jedná příliš unáhleně. Z hlediska evropských dějin je výjimečná právě propagace homosexuality, nikoli její omezení. Postoj, který nyní zaujímá Mark Rutte, je – z hlediska dějin – relativní novinkou, byť v řadě evropských států převažuje. Je naší povinností přejímat všechny novinky, které přicházejí z těchto zemí? Pokud vím, tyto otázky jsou v pravomoci národních vlád, nikoli Evropské unie. Nám, konzervativcům, ktreří jsme Evropskou unii neodepsali, hlasy Marka Rutteho a jemu podobných situaci rozhodně neulehčují.

Některé novinky, přicházející z Nizozemí, mne po pravdě řečeno děsí. V roce 2001 byla v této zemi uzákoněna eutanázie, tedy asistovaná sebevražda. V roce 2003 odešlo v Nizozemí touto cestou z tohoto světa 1626 lidí, tj. 1,2 % všech úmrtí. V roce 2016 to bylo již 6091 lidí, tj. 4 % všech zemřelých. Nechává vás to chladnými? Mě nikoli.

Tuším námitku, že sčítám jabka s hruškama. Homosexualita přece s eutanázií nesouvisí.

Dovoluji si mít jiný názor. Samozřejmě budou výjimky, ale jsem přesvědčen, že většina těch, kteří chtějí propagovat homosexualitu, kdo podporují změnu pohlaví, kdo podporují umělá ukončení těhotenství, budou také pro eutanázii. V Maďarsku nebojují proti homosexuálům – předsedovi vlády Viktoru Orbánovi jsou vcelku lhostejní a v jeho vládnoucí straně Fidesz je jich celá řada, dokonce i v relativně vysokých funkcích. Maďarsko prostě nechce, aby se sexuální výchova a otázky s ní spojené přenesla z rodin na státní instituce. A v této věci maďarskou vládu plně podporuji. Aby bylo jasno, v řadě věcí ji nepodporuji ani v nejmenším. Pranic se mi nelíbí plány vybudovat v Budapešti čínskou universitu. (Naštěstí se zdá, že vláda od tohoto projektu nakonec ustoupí.) A pranic se mi nelíbí, že v Maďarsku staví jadernou elektrárnu Rusové. Maďarskou prorodinnou politiku ale považuji za velmi promyšlenou a dobrou.

Britský Vrchní soud vydal v prosinci 2020 rozhodnutí, které se týká změn pohlaví u dětí. V kauze známé jako „Bell versus Tavistock“ soud konstatoval, že šestnáctiletí dospívající nejsou schopni dát informovaný souhlas k užívání blokátorů puberty. Někteří odborníci předpokládají, že přinejmenším Británii zaplaví v následujících letech vlna žalob na kliniky, které provádějí změny pohlaví. V Británii mohou o změnu pohlaví zažádat i nezletilí, aniž o tom informují rodiče.

Počet lidí žádajících o změnu pohlaví narůstá i u nás, ale jde nanejvýš o desítky případů. A ti, kdo si přejí své pohlaví změnit, čeká u nás dvouletá lhůta, během níž si mohou zejména nevratné kroky dobře rozmyslet.

V Británii jde ovšem o tisíce dětí. Kliniky, provádějící změny pohlaví, jsou velký byznys. Přitom neexistují žádné studie, které by prokázaly, že ti, kdo své pohlaví nechali změnit, se cítí lépe než původně. A dnes už by existovat mohly. Možnost změnit své pohlaví je sice relativně nová, nicméně příslušné operace již podstoupily celosvětově tisíce lidí.

Něco takového není v Maďarsku možné. Zatím. A já zatím nebudu vyzývat Marka Rutteho, aby s celým Nizozemím vystoupil z Evropské unie, když mají takový zákon, který podle všeho umožňuje zabíjet lidi. Prostě nemám víru na to, že v Nizozemí (nebo v jakékoli jiné zemi) jsou tisíce lidí, kteří si skutečně přejí zemřít.

Další oblast, v níž probíhají kulturní války, je oblast sportu. Sport, zejména olympijský, měl probíhat v míru. V antickém Řecku prý státy přestávaly po dobu olympijských her bojovat. Když vznikal Mezinárodní olympijský výbor, stanovil, že Olympijské hry nelze využívat k politické propagandě. A stejné pravidlo platilo v organizacích, které řídí jednotlivé sporty, tedy např. v UEFA. V poslední době ale vidíme, že toto pravidlo je porušováno. Nejznámějším projevem je spor o poklekání či nepoklekání. Poklekání je údajně bojem proti rasismu; jsem si jist, že tento projev rasismus nevymýtí.

Před několika dny se UEFA postavila proti záměru nasvítit při utkání Německa s Maďarskem mnichovský stadion v duhových barvách, což měla být propagace LGBTQX ideologie a políček maďarské vládě. Obávám se, že politická propagace se bude ve sportu nadále rozšiřovat; ovšem pouze budete-li stát na „té správné straně“ a bojovat „za dobrou věc“. Jestli mi něco připadá jako negace evropských hodnot, pak je to právě toto. Asi to bude tím, že stojím na té špatné straně.

  1. dubna 2021

 

 

Proč jsem očkovanec

Jsem už několik týdnů očkovanec. A některým z přátel jsem slíbil, že vysvětlím, proč jsem se nechal očkovat a proč jsem nedbal na varování mnohých.

Jen krátce zmíním, jak jsem očkování snášel.

Mám velmi milou sousedku Jiřinku, stejný ročník, jako jsem já, nyní je v důchodu – původní profesí zdravotní sestra. A dobrá křesťanka.

No obou dávkách byla o čtyři dny dříve nežli já. Po první dávce dva dny nemohla zvednout ruku, do které dostala injekci. Po druhé dávce měla dva dny zvýšenou teplotu.

Já jsem po první dávce neměl reakci žádnou – skoro mě to mrzelo. Po druhé mě ruka dva dny mírně bolela – kdybych nevěděl, že jsem byl očkován, asi bych tomu ani nevěnoval pozornost.

Přitom s reakcí na očkování jsem se v rodině setkal. Ne ovšem nyní, ale před více než dvaceti lety. Jedna z našich dcer – byly jí tehdy asi dva roky – měla velmi silnou a negativní reakci na hexavakcínu. Dvakrát se jí zatočila hlava, takže upadla, a dva dny měla horečky. Dost nás to tehdy vyděsilo.

Nicméně na očkování jsem tehdy nezanevřel. Mám zálibu ve statistikách a v logickém uvažování. Taky sbírám tzv. „příbalové letáky“ z nejrůznějších léků. Tři pilulky beru pravidelně – dvě na tlak a jednu na cholesterol. Ale sem tam mi někdo předepíše i něco jiného – proti plísni na nehtech, oční kapky po úrazu oka… Většinou je v příbalovém letáku podkapitolka „nežádoucí účinky“ s varováním, že jeden z deseti má ty a ty nežádoucí příznaky, jeden ze sta opět ty a ty. Já jaksi nikdy nic. Nejsem ani jeden ze sta, ani jeden z deseti. Děkuji za to Pánu Bohu. Ptají se mě na alergie… zase nic. V mém dětství jich bylo mnohem méně a tehdy se mě nikdo na ně neptal.

Když se pak dočtu, že z milionu očkovaných zemřelo 37 na trombózu či embolii (a navíc nebylo jasné, zda za to mohlo skutečně očkování), tak tiše vzpomenu na pozůstalé, kterých je mi líto, ale takové číslo pro danou vakcínu vidím spíše jako její doporučení.

Žádný z odpůrců očkování, který se mě snažil přesvědčit o jeho škodlivosti, nikdo těmito statistikami neargumentoval. V naprosté většině lidé argumentují jednotlivými případy („Já znám jednu paní a té přišel pozitivní test, ačkoli na testování vůbec nebyla“) nebo zprávami od dobrých známých („jedna známá mi říkala, že v domově důchodců v Podkrkonoší zemřelo po očkování 23 lidí“). Shodou okolností taky znám jednu paní, která dva dny po očkování zemřela. Pitvou se zjistilo, že se zřejmě dva dny před očkováním nakazila COVIDEM, dokonce se přišlo na to, od koho. Ten dotyčný v tu chvíli netušil, že je nakažlivý.

Statistiky hovoří naprosto jasně: U nás schválené vakcíny jsou bezpečné.

Problém je v něčem jiném než v počtu zemřelých či jinak postižených. Problém je v tom, že v posledních desetiletích velice narostla nedůvěra vůči vládám, ale i mezi lidmi obecně. Ještě tak před třiceti lety bych byl všemi deseti pro povinné očkování. Dnes pro povinné očkování nejsem, protože řada lidí by to brala jako pokus jim do těla něco vpravit a nějak jim ublížit. Přitom když v naší zemi zůstane dejme tomu třicet procent neočkovaných, může se mezi nimi mnohem snáze objevit nějaká nebezpečná mutace, která by se neobjevila, kdyby nenaočkovaných bylo dejme tomu jen pět procent. Logicky vzato, kdo se očkovat nedá, ohrožuje ostatní. Jenže lidé tomu nevěří. Možná, že tato nedůvěra bude jedním z faktorů zániku naší civilizace.

Dovolím si malou odbočku. Jiným faktorem tohoto zániku možná bude neochota mít děti. Sociologové čekali, že s lockdownem poroste porodnost. Tak tomu v podobných situacích v minulosti vždycky bylo. Jenže v Kalifornii klesla loni porodnost o patnáct procent. Nevím, zda jsou už nějaké statistiky od nás. Je to paradox – sex se v posledních dekádách cpal všude, takzvaně se „odtabuizoval“, lidé byli povzbuzováni, aby si ho dopřávali ostošest, a hele, když šiřitelé „volné lásky“ na celé čáře zvítězili, čtvrtina lidí o sex nejeví žádný zájem. Nu, když se ze svátosti stane hračka… Ale tomu možná málokdo rozumí.

Zajímavé je, kolik lidí je přesvědčeno, že za vším je nějaké spiknutí.

U nás v Jeseníku před dvěma lety probíhala kampaň proti 5G. Byla velmi silná a radnice možná zareagovala trochu pozdě. Nakonec uspořádala veřejnou debatu v kinosále. Já jsem tam sice nebyl, ale slyšel jsem přítele vyprávět o jednom zajímavém momentu. Vystoupil tam nějaký odborník z Olomoucké univerzity a snažil se přítomné přesvědčit, že 5G sítě jsou neškodné. Prý se atmosféra začala měnit, když zmínil: „Prosím vás, já mám dvě děti a pět vnoučat. Myslíte, že bych 5G sítě hájil, kdybych si myslel, že tím škodím dětem a vnoučatům?“

Zastánci různých teorií spiknutí si patrně neuvědomují, kolik lidí by muselo být zasvěceno do takového spiknutí, kdy by se vakcíny používaly k celosvětovému omezení porodnosti. Našlo by, s odpuštěním, mezi lidmi tolik hajzlů? A žádný spravedlivý, který by do toho hodil vidle?

Ale ano, máte pravdu, existuje protiargument: Ti spravedliví byli dávno zlikvidováni. Prostě teorie spiknutí se jejich zastáncům jeví jako neprůstřelné.

Co s tím? Nějaké rychlé řešení nemám, ale podobně jako v mnoha svých jiných článcích radím: Budujme ostrůvky důvěry. A uvažujme logicky.

  1. května 2021

 

 

Smysl pro proporce

Vím, že přicházím s křížkem po funuse. Chci se věnovat kauze propírané již před pár týdny. Jde o utkání Slávie se skotským klubem Glasgow Rangers, po kterém se rozvířila vzrušená debata na téma rasismus.

Během tohoto utkání byl těžce zraněn slávistický brankář Kolář, jemuž Kemar Roofe šlápl do obličeje a zlomil lebeční dutinu. Celkově byli hráči Rangers značně agresivní a emoce byly na všech stranách vypjaté. V závěru utkání český obránce Kúdela cosi zašeptal Glenu Kamarovi, který ho ihned obvinil z rasismu. Pak si ještě při odchodu do šaten na Kúdelu počkal a v přítomnosti zástupce UEFA mu dal ránu pěstí. Okamžitě vznikla vzrušená aféra. Za otloukánka nebyl Roofe nebo jiní agresivní hráči Rangers, ale Kúdela. Ten dostal také ze všech protagonistů nejvyšší trest – distanc na deset utkání. Roofe, který mohl svým zásahem Koláře zabít, dostal distanc na tři utkání. Když o tom přemýšlím, zdá se mi, že „svět je ňákej divnej“. Pokusím se to rozvést.

Předně ke střetu Roofeho s Kolářem. Zákrok to byl brutální, a těžko říci, zda úmyslný či neúmyslný. Rozhodující je ale jedna okolnost: Roofe šel primárně po míči a byl v kontaktu s míčem před oním osudovým střetnutím. Kdyby nakopl Koláře bez míče, nebylo by co řešit – byl by to případ trestněprávní. Nicméně Roofe šel po míči a až potom následovala ona rána kopačkou do obličeje. Ano, takové věci se ve fotbale dějí, byť výjimečně, ale Roofem se dál zabývat nebudu.

Pokud jde o konflikt Kúdela – Kamara, pak to je jednoznačná situace, kdy stojí slovo proti slovu. Ano, Kúdela neměl Kamarovi nic šeptat. Nevíme, co mu šeptal, a spor se točí kolem toho, zda řekl „fucking guy“ nebo „fucking monkey“. Obojí je ošklivé. Nechápu ale, proč by mělo být „fucking guy“ o něco „lepší“ (nebo, chcete-li, méně rasistické) než „fucking monkey“. Pokud se vážně řeší takovéto blbosti, tak mi to opravdu připadá jako kolektivní ztráta zdravého rozumu.

Samozřejmě věc by byla jiná, kdyby Kúdela na Kamaru (nebo na kohokoli jiného) volal hlasitě obscénnosti, které by bylo slyšet po celém hřišti. Ale šeptání do ucha? Propána, to je Kamara taková citlivka, aby to musela řešit UEFA? To skotští novináři, řešící Kúdelův údajný rasismus, nechápou nesouměřitelnost Roofeho zákroku a šeptaného slova? Vytanula mi na mysli písnička o Škrholovi. Snad ji znáte: „…malé věci řešte ruky mávnutím, nedopadnete tak jako Škrhola, nebudou vás považovat za…“ (Ehm, musím si dát pozor, abych taky nebyl obviněn z rasismu nebo něčeho podobného.)

Přiznám se, že neméně mě zneklidnilo hodnocení jedné epizody z následného utkání s Walesem, kde hráč Arsenalu Gareth Bale udeřil Kúdelu loktem do obličeje, což bylo některými britskými komentátory kvitováno téměř pochvalně. Pokud si mají hráči tímto způsobem vyřizovat mezi sebou účty, pak, zdá se mi, sport pozbývá svého základního významu. V takové atmosféře se fair play pěstovat nedá.

Dle mého názoru byl Kúdela odsouzen bez důkazů, protože důkaz v takové situaci existovat nemůže, a rána pěstí cestou do šaten je dle mého názoru mnohem vážnější záležitost než šeptání, ať už bylo jeho obsahem cokoli.

A nyní si můžeme položit otázku, proč byl Kúdela odsouzen. Proto, že naše doba si žádá „bojovat proti rasismu“. Rasismus je nepochybně hloupý, trapný, odsouzeníhodný a ve svých krajních podobách skutečně nebezpečný. Souhlasím i s tím, že existuje i v České republice. Možná si ještě vzpomenete, jak byl někdy v polovině devadesátých let pálkou zavražděn jeden Rom v přítomnosti svých dětí, a soudce tehdy rozhodl, že „rasový motiv se nepodařilo prokázat“. Hanebné, hanebné a trestuhodné.

Součástí boje proti rasismu je klekání před počátkem utkání. Bohužel se to dostalo do polohy, kdy neplatí pouze: „Pokleknutím protestuji proti rasismu“, ale – podle vítězící ideologie – platí i „nepokleknutím dokazuješ, že jsi rasista“. Pokud je to takto, pak odmítám pokleknout.

Je za tím patrně i zkušenost života pod vládou komunistické státostrany. Účast v prvomájové veselici byla povinná, účast na studentském Majálesu byla podezřelá a posléze potíraná. Hádejte, kde jste si více pobavili a kde jste našli zajímavější lidi?!

Potírejme skutečný rasismus. Ale neztraťme při tom smysl pro proporce.

  1. dubna 2021

 

 

Vztah ke komunistům

Po zveřejnění svých vzpomínek na Jana Sokola jsem dostal řadu podobných a řadu rozdílných reakcí. Jedna z nich byla velmi ojedinělá, leč zajímavá. Její autor článek samotný hodnotil přejně, nicméně vyhranil se kriticky vůči výroku Jana Sokola po pro něj neúspěšné prezidentské volbě. Jan Sokol – na rozdíl od svého přemožitele Václava Klause – nešel na poslanecký klub KSČM. Později řekl, že by „musel chodit kanálama“, pokud by tam šel, což je výrok, který jsem hodnotil kladně.

Ocituji nyní námitku svého kritika:

Komunisté před, po a kanály

Přiznám se, že mám problém s tím, když se nerozlišují komunisté před 89 a po 89.  Byl jsem sice tehdy teenager, ale pokud si něco pamatuju, tak tehdy nejvíc vadilo pokrytectví a kariérismus. Jakési předstírání socialistického názoru s cílem dosáhnout nějakých výhod. Toto pokrytectví automaticky (logicky) u komunistů ve straně setrvavších po roce 1989 zmizelo.

Od té chvíle mohli opět hájit své přesvědčení autenticky. Rok 89 osvobodil i je. Z tohoto důvodu ty Sokolovy „kanály, kterými by musel chodit“ považuji za poněkud zjednodušující, a hlavně nespravedlivou stereotypní zkratku.

Pokusím se Sokolův postoj obhájit. Pro většinu mých přátel a vrstevníků byl jeho postoj srozumitelný a jediný možný. Patrně bych necítil potřebu Sokolův výrok hájit tak silně, kdybych nevnímal určité posuny v chápání čtyřiceti let komunistické vlády. Tyt posuny, naznačující, že vlastně nebylo tak zle a že komunisté vládli s jakýmsi tichým souhlasem normalizované společnosti, jsou právem označovány jako „revizionistické“. Nemám sice rád nálepky, a to zejména ne takové, jichž sami komunisté rádi používali (a slovo „revizionistický“ k takovým nálepkám nesporně patří), nicméně zde jde skutečně o zásadní revizi pohledu na minulost.

Nebudu se vyjadřovat k motivaci, proč někdo vstupoval do strany v letech normalizace a proč ve straně (rozuměj: komunistické) zůstával i po roce 1989. Vím, že ještě v šedesátých letech existovali mnozí upřímní komunisté, kteří se různých sviňáren přímo nedopouštěli. Patřila k nim i moje babička. Ač dcera význačného evangelikálního kazatele, vstoupila v roce 1945 nadšeně do strany a vystoupila z ní až v srpnu 1968. Vzpomínám si, jak mi – dvanáctiletému klukovi – se zápalem líčila, jací byli Schling a Slánský rafinovaní nepřátelé. Přitom o dva roky později s pohoršením vyprávěla rodině, jak komunisté falšují volby (seděla totiž ve volební komisi, ale pohoršovala se pouze v rodině, nikoli na stranických schůzích).

Asi bych se na komunistickou stranu díval jinak, kdyby se v roce 1989 nebo 1990 přejmenovala, jako to udělaly komunistické strany v okolních zemích – NDR, Polsku či Maďarsku. Tam to přitom vlastně ani nebylo tolik potřeba, protože tyto komunistické strany slovo „komunistický“ přímo v názvu neměly. Nicméně přejmenování něco znamenalo a vyjadřovalo: Především rozchod s komunistickou vládou, která byla ve všech uvedených zemích do nástupu Gorbačovovy „perestrojky“ ovládána z Moskvy. Ponechávám stranou, do jaké míry byl tento rozchod dostatečný a upřímný. Nicméně to, že naši komunisté něco takového neudělali, je dokladem toho, že oni sami si zachování kontinuity s předlistopadovým režimem přejí. A pokud člověk pět minut poslouchá takovou Martu Semelovou nebo dlouholetého místopředsedu KSČM Josefa Skálu, těžko o tom může pochybovat.

Komunistická vláda znamenala katastrofu vždy. A to od Kuby po severní Koreu. Někde mírnější, někde surovější. Není však země, kde by neznamenala konec svobody vyjadřování a zmanipulované politické procesy. A na věci nic nemění ani skutečnost, že byla relativně dlouhá období, kdy lokálně bylo volnosti o něco více (např. v Maďarsku v sedmdesátých a osmdesátých letech). Že komunismus znamená katastrofu a nesvobodu vždy, bylo jasné už před rokem 1989 a samozřejmě po něm. Současní komunisté nemohou tvrdit, že oni o tom nevěděli. Znovu opakuji: Necítím se povolán – a nevnímám ani potřebu – zkoumat jejich subjektivní motivy. Ale jsem přesvědčen, že Václav Havel k nim zaujal správný postoj, když je nezval k různým jednáním demokratických stran. Přičemž souhlasím i s tím, že komunisté nebyli zakázáni. Nechť jsou souzeny konkrétní činy; odsudek zhoubné ideologie nechť není záležitostí pro soudy, ale pro historiky, sociology, politiky… Lidé, které by zřejmě Jan Sokol musel navštívit, pokud by chtěl být za každou cenu prezidentem, byli jeho dokonalým protipólem. Kdyby šel žádat o jejich podporu, nebyl by tím, kým a čím byl. Nemstil se – přestože mu zabili tchána a velice komplikovali většinu jeho života. Byl velkorysý, ale pravdivý. Byl pro tuto zemi požehnáním, zatímco komunisté pro ni byli prokletím. A jsem přesvědčen, že prokletím zůstávají, byť už této zemi vládnou pouze velmi částečně.

  1. dubna 2021

Vzpomínky na Jana Sokola

Snad mi prominete, že nezačnu od Jana Sokola, ale od jeho manželky, Františky Sokolové, roz. Patočkové. S tou jsem se setkal mnohem dříve než s Janem Sokolem. Když jsme se viděli poprvé, byly mi čtyři roky a jí asi tak třináct. Přišla se svými rodiči k nám na návštěvu. Můj otec totiž studoval u prof. Jana Patočky filosofii a nějakým způsobem se setkali a spřátelili. Možná v tom sehrála roli Akademická YMCA, jejímž byl otec posledním tajemníkem před jejím rozpuštěním.

Já jsem byl čtyřletý špunt se zájmem o zeměpis a sklonem k dětské fabulaci. V oné době jsem už sbíral mapy a znal jsem hlavní města většiny států. A tak, když jsem se ocitl s Fanynkou Patočkovou v dětském pokoji, vyprávěl jsem jí, jak jsem byl s rodiči v Číně a jaké to bylo, když jsme se vraceli transsibiřskou magistrálou. Fanynku jsem tím vyděsil a ona zašla do obýváku za otcem a šeptala mu: „Tati, dej si na ně pozor, to musí být nějací komunisti, ten malej kluk mi povídal, jak byli v Číně a v Rusku!“

Přiznám se, že to z nám jen z rodičovského vyprávění. Fanynka Sokolová se v těchto vzpomínkách vyskytne ještě jednou, o mnoho později.

S Janem Sokolem jsem se setkával několik let pravidelně na tzv. „kecandě“, kde byl vůdčí osobností. Pravidelnými účastníky byli Dr. Zdeněk Neubauer, Václav Žák, Vojtěch Sedláček, Tomáš Halík, Daniel Kroupa, Alexandr Svoboda, Václav Trojan, malíř Pavel Brázda a jeho žena Věra Nováková, rovněž malířka a ilustrátorka. Mnozí další kecandu navštěvovali nějakou kratší dobu. Posledním místem, kde se „kecanda“ scházela, byla kancelář evangelického sboru Na Maninách. Tam chodívala i mladší generace – můj bratr Aleš, Jindřich Běťák, Jiří Měska, Věra Hájková, abych jmenoval alespoň některé.

Jan Sokol byl vůdčí osobností ve Výzkumném ústavu matematických strojů (VUMSu), což bylo tehdy špičkové kybernetické pracoviště, kde našlo útočiště mnoho disidentů. Jan Sokol pochopitelně nebyl ve straně a nemohl zastávat žádné oficiální postavení. Byl ovšem pro ústav nepostradatelný.

Jan Sokol byl jedním z nejvzdělanějších a nejšlechetnějších lidí, jaké jsem v životě poznal. Nikdy jsem ho neslyšel zesměšňovat protivníka v nějaké diskusi. Měl pozoruhodný dar – přes veškeré vzdělání – mluvit i o velmi složitých otázkách velmi srozumitelně. Dokázal si vážit lidí, kteří měli odlišné názory od něj.

Uvedu příklad. Jednu dobu jsme s několika lidmi s „kecandy“ studovali hebrejštinu. Nechal jsem tehdy okopírovat knihu Rut, účastníci se naučili písmenka a pak jsme rozebírali jedno slovo po druhém. Shodou okolností mě v té době navštívil jeden horlivý bratr, který měl u mě přespat, a chtě nechtě byl přítomen našemu malému kroužku hebrejštiny. Ve své horlivosti zasáhl do našich lingvistických snah a jal se účastníky obracet na víru. Bylo mi to hodně trapné a na příští schůzce jsem se za tento drobný incident omlouval. Honza Sokol byl – na rozdíl od některých jiných – velmi velkorysý. Už bych ho nedokázal přesně citovat, ale řekl něco v tomto smyslu: „Není třeba se omlouvat. Bylo znát, že je to celistvý člověk, zapálený pro Boha.“

Nicméně vrátím se zpět. Během studia čtvrtého ročníku na teologii jsem se dostal do vnitřní krize a měl-li jsem předtím nějakou víru, tak v té době jsem ji ztratil. Teologii jsem se rozhodl pověsit na hřebík a věnoval jsem se ruským dějinám. To mi vydrželo sedm let. Fanynka Sokolová pracovala ve Slovanské knihovně a já jsem si k ní chodil vypůjčovat knížky. Slovanská knihovna měla mimo jiné druhé vydání Leninových sebraných spisů. To bylo někdy koncem Stalinovy vlády zničeno, protože obsahovalo rozsáhlé výkladové poznámky, z nichž šlo vyčíst, „jak to bylo doopravdy“. Pokud vím, v Československu přežily jen tři exempláře tohoto 2. vydání o 35 dílech. (Další vydání, třetí a čtvrté, již byla zmanipulována.) Jeden z nich byl právě ve Slovanské knihovně. Fanynka Sokolová mi je půjčovala domů. Kdyby se na to přišlo, znamenalo by to jistě okamžitý vyhazov.

Po konci tohoto sedmiletého období jsem se vrátil ke křesťanské literatuře. Začal jsem překládat sbírku tzv. „Apoštolských otců“. Ale pak přišel „státní souhlas k výkonu duchovenského povolání“, mé obrácení ke Kristu a brzy spousta práce na Maninách, a já už jsem neměl síly překlad dokončit. Honza Sokol řekl, že je škoda to nedodělat, a tak dodělal to, co jsem já už nestačil. Tato naše společná práce se dočkala trojího vydání. Bez něj by překlad nevznikl.

Nevím přesně, jak to měl Jan Sokol se studiem. Jestli si to dobře pamatuji, studoval dvě vysoké školy, které ale nedokončil. Na otázku, proč, odpověděl, že měl pocit, že mu ta škola už nemohla víc dát. Od snad kohokoli jiného by to znělo nafoukaně, ale od Honzy Sokola to znělo jednak pokorně, jednak věrohodně. O tituly nestál a nikdy si na nich nezakládal – ani později. Vzpomínám si, jak ho jednou jeden z účastníků kecandy oslovil jako „doktora Sokola“. Oslovující sám mě dva tituly. Honza Sokol ho dosti zpražil a řekl mu, že takové řeči nemá rád.

Záběr jeho znalostí a zájmů byl ohromující. Nevím, jak to všechno stačil, protože nikdy nevypadal uspěchaně. A přitom se upřímně zajímal o druhé. Přiznám se, že jsem se tím vždy cítil poctěn. V jeho přítomnosti člověk jako by sám nabýval na hodnotě. Přesný opak lidí, kteří vás téměř při každé příležitosti zpraží a nějak vám dají najevo svou nadřazenost.

Po konci kecandy (v roce 1981, pamatuji-li se dobře) jsme se vídali už jen sporadicky – na Klárově v předvečer 25. února u památníku obětem komunismu, na oslavě Honzových osmdesátin, před tím na oslavě osmdesátin naší maminky, náhodně v metru… Honza se vždy zajímal o to, co dělám a co píšu, a já jsem se pochopitelně zajímal o něj.

Vzpomínám si, jak jsme se potkali v metru někdy v polovině osmdesátých let. Honza řekl: „Tak jsem slyšel, že ti to v těch Holešovicích pěkně roste.“ Zaujal jsem takový trochu náboženský postoj: „To já ne, to žehná Pán!“ Na to Honza: „No jo, pěkně s sebou mrskáš, takže má Pán čemu žehnat.“

Byl jsem tázán na jeho víru. Popravdě řečeno, moc toho nevím. V dobách normalizace napsal několik úvah či esejů, které kolovaly v kopiích psaných na psacím stroji. Jedna z nich – čtyřstránková – se jmenovala Vykoupení. Marně jsem ji teď hledal. Byla jednoduchá, prostinká, plná evangelia. Mohl jsem se vším souhlasit a ještě obdivovat, jak srozumitelně to bylo napsáno. Žádná církevní kananejština – chápali to i nevěřící. Jan Sokol ovšem nebyl evangelikál – byl to katolík, ovšem, řekl bych, velmi osvícený katolík.

Můj bratr Aleš, který rovněž pracoval ve VUMSu, vzpomíná, jak za Janem Sokolem chodila neustále spousta lidí a ptali se ho na radu – všichni vlastně pracovali na stejném projektu, ale na jeho různých částech. Chodili za ním jak ti, u kterých se to více méně předpokládalo, tak ti, kteří po něj znamenali spíše zdržování. Aleš říká, že Jan Sokol nikoho z nich neodmítl. Když s tím o tom Aleš mluvil, řekl Honza, že to patří k jeho křesťanství. Jeho podstatnou složkou je – jak řekl – zájem o lidi, a projevem tohoto zájmu je, že jim věnujeme komoditu, která je jednou z nejvzácnějších, totiž svůj čas.

Někdy počátkem osmdesátých let strávil Jan Sokol týden sám v ústraní na naší chalupě v Jeseníkách. Jeli jsme tam spolu vlakem, ale já jsem pak pokračoval do Vrbna pod Pradědem, kde se právě v onom týdnu konal kurz pro evangelické faráře a vikáře. Během toho týdne jsem jednou večer s několika svými kolegy Honzu na chalupě navštívil. Dlouho jsme diskutovali o vztah církve a politiky. Už nevím, kdo tam přesně byl, ale vůdčí osobností byl farář Tomáš Bísek z Telecího na Vysočině, který nedlouho na to přišel o státní souhlas, když objevil v kanceláři „štěnici“ a žádal u soudních orgánů prošetření. Vzpomínám si, že šlo o interpretaci počátku 16. kapitoly Lukáše, kde se mluví o Pilátovi, který nechal zmasakrovat Galilejské poutníky. Už si nevzpomínám, jak ta diskuse přesně probíhala, ale vím, že Tomáš Bísek Honzu Sokola přesvědčil. Honza Sokol vesměs spory neprohrával, ale pokud ano, jako v tomto případě, dokázal se s tím vyrovnat s úžasnou graciézností.

Na chalupě jsme pak zůstali spolu ještě další dva či tři dny po skončení zmíněného kurzu. Tehdy se v Jeseníkách nesmírně přemnožila vysoká zvěř a my jsme byli nuceni stavět vysoké ploty. Honza mi pomáhal stavět třímetrový plot ze smrkových planěk. Dřevo nebylo nijak ošetřené a někdy kolem roku 2008 vzal tento plot za své. Když Jan Sokol kandidoval na prezidenta, těšil jsem se na to, že jestli vyhraje, budu se moci chlubit: „Tento plot mi pomáhal stavět pan prezident!“ Nu, ostrouhal jsem.

Když jsem se dověděl o Honzově kandidatuře, volal jsem mu a vyjádřil jsem mu podporu. A pak jsem mu volal, když prohrál s Václavem Klausem. Bavili jsme se o celém průběhu volby. Jan Sokol na rozdíl od Václava Klause nešel navštívit komunistický poslanecký klub. V onom povolebním telefonátu mi řekl: „To víš, kdybych tam šel, to bych pak musel chodit kanálama!“ Prostě byly věci, které by Jan Sokol neudělal. V přímé volbě by pochopitelně neměl šanci. Jan Sokol měl lidi rád, ale nikdy se jim nepodbízel.

Považuji za velkou výsadu, že jsem mohl znát tak úžasného člověka.

  1. února 2021