Univerzalismus je lákavá hereze

Pod univerzalismem míním učení, že všichni lidé budou spaseni. Peklo neexistuje, případně bude zrušeno, a nikdo v něm nebude.

Velice nerad bych se dostal do role „obhájce pekla“. A už vůbec bych se nechtěl vášnivě přít a dokazovat, že ten či onen člověk určitě nebude spasen a bude se navěky smažit v pekle.

Na druhé straně se mi nezdá, že by univerzalismus mohl být v souladu s Písmem, a domnívám se, že trochu rozumím tomu, proč je dnes velmi populární.

Hlasatelé univerzalismu většinou tvrdí, že dobrý Bůh by nemohl nikoho odsoudit k věčným mukám. Bůh je tak dobrý, a tak milostivý, že nakonec spasí každého.

To by ovšem znamenalo, že na našich volbách a rozhodnutích vlastně nezáleží. Ať provedeme cokoli, a co je možná ještě důležitější, ať si přejeme cokoli, Bůh nás stejně zachrání. Nabízí se otázka: Zachrání i toho, kdo zachráněn být nechce?

V tomto článku budu vycházet především z myšlenek Lee Salisburyho z článku „Boží zármutek se obrátil v radost“ (snadno vygooglíte). Tento autor má ovšem základní pochybnosti o pravdivosti a autoritě Bible, jak je zřejmé z následujícího odstavce:

Odsoudí Bůh k věčnému mučení všechny ty, kteří neuvěřili evangeliu, bez ohledu na to, zda někdy slyšeli Ježíšovo jméno? Je Bůh opravdu spravedlivý, když už si v lůně matky povolá vraha, jako byl Saul z Tarsu, zatímco Ezaua se rozhodl nenávidět, ještě dříve, než se narodil? Odsoudil spravedlivý Bůh k věčnému mučení ty Židy, kterým sám dal ducha otupělosti, aby neviděli ani neslyšeli? Takové a další nezodpovězené rozpory, podporované naukou věčného trestu, vytvářejí důvody nedůvěry a cynismu nejen mezi křesťany, ale i mezi mnoha lidmi, kteří by jinak mohli být evangeliu Ježíše Krista otevřeni.

Tak opatrně: Křesťanská ortodoxie netvrdí, a pokud vím, nikdy netvrdila, že v pekle budou ti, kteří neuvěřili v Ježíše, a ani v něj uvěřit nemohli, protože o něm nikdy neslyšeli. Podobenství o ovcích a kozlech z 25. kapitoly Matoušova evangelia je standardně chápáno jako slovo právě o těch, kdo o Ježíšovi nikdy neslyšeli. Kritériem toho, zda stanou po pravici či po levici, je, jak se zachovali nebo zachovají k „jednomu z mých nejmenších“ (Mt 25,40). Ovšem Bibli musíme vždy vykládat Biblí, a proto je zde na místě upozornit, že z tohoto místa neplyne, že jsme spaseni za své dobré skutky. Bůh ví, jak by se ke Kristu postavil ten, kdo o něm nikdy neslyšel, pokud by o něm slyšel.

Je podstatný rozdíl mezi „neslyšet o Kristu“ a „odmítnout Krista“. A ano, Krista lze odmítnout.

Lee Salisbury píše, že „nauka o věčném trestu“ brání přijmout evangelium lidem, kteří by „jinak mohli být evangeliu Ježíše Krista otevřeni“. Možná ano, ale potřebují vůbec být otevřeni pro evangelium, když budou spaseni tak jako tak, ať chtějí či nikoliv? Proč pak evangelium vůbec hlásat? Napadá mě jediné: Tyto lidi čeká tak jako tak věčná blaženost, nicméně „evangelium“ by jim mohlo ušetřit hodně trápení na tomto světě. Pavel ale píše: „Máme-li naději v Kristu jen v tomto životě, jsme nejubožejší ze všech lidí“ (1Ko 15,19).

Otázkou pro mě je, z čeho Lee Salisbury svou teologii odvozuje. Píše: „Mnoho dnešních křesťanů vyrostlo s obrazem Boha, který stvořil lidstvo, i když předem věděl, že drtivá většina z nich bude odsouzena a skončí ve věčném zatracení. Bylo jim říkáno, že tentýž Bůh, který zná konec od začátku, je všemocný, všudypřítomný, vždy plný bezpodmínečné lásky, který nikdy nikoho neodmítá, přesto nakonec ‚odepíše‘ téměř všechny. Kvůli těmto zjevným rozporům lidé buď vědomě, nebo nevědomě zpochybňují Boží důvěryhodnost, čestnost a bezúhonnost.“

Salisbury se s těmito „zjevnými rozpory“ vyrovnává s tím, že (zřejmě) odmítá vše, co se mu v Písmu nehodí do jeho teologie, která je formována spíše současným sekulárním humanismem než Biblí. Bible nepochybně obsahuje mnohá místa, která se nám nečtou dobře a u nichž bychom si možná přáli, aby v Písmu nebyla. Byli bychom rádi, kdyby nakonec všechno dopadlo pro všechny dobře… a aby naše rozhodnutí neměla příliš negativní dopady.

V Božím království bude ten, kdo tam být chce. Tedy ten, kdo miluje Pána Ježíše. Dostane se tam z milosti.

Ježíše nelze podezírat z krutosti. Sám zemřel nejkrutější možnou smrtí, aby nikdo z nás touto krutou smrtí umírat nemusel.

Jestli chtějí být všichni lidé s Ježíšem, pak bude peklo zcela prázdné. Považuji to ale za velmi nepravděpodobné.

Možná namítneš, že všichni lidé by chtěli být s Ježíšem, kdyby mu správně porozuměli. Ponechám ti tvůj názor, ale domnívám se, že mám dobré důvody ho nesdílet. Někteří lidé prostě vědomě milují zlo. Setkají-li se s odpuštěním, s milostí, nijak to s nimi nehne. Jsem přesvědčen, že dokud člověk žije, má možnost se obrátit k Bohu a litovat svých hříchů. Četl jsem o masových vrazích, kteří se obrátili, a nemám důvodu tyto zprávy zpochybňovat. Mám ale dobré důvody domnívat se, že někteří lidé setrvají ve svém odmítání Ježíše, a toto odmítání pro ně skutečně má katastrofální důsledky s věčným dosahem. V žádném případě neaspiruji na to, abych označoval konkrétní lidi, o nichž to platí.

Kdysi mi pomohl jeden verš z Pláče Jeremjášova: „Ponech jim zavilé srdce, to bude tvá kletba na ně“ (3,65). Myslím, že jako nejvyšší trest postačí, když Bůh tyto lidi ponechá jim samotným. Jak to vyjádřil C. S. Lewis: Na posledním soudu budou dvě množiny lidí. Jedni řekli Bohu, „buď vůle tvá“, druhým řekne Bůh, „buď vůle tvá“. V 21. století, po hrůzách století minulého a s vědomím nebezpečí dokonalého ovládání lidských myslí, jež umožňují současné technologie, snad už není třeba nikoho přesvědčovat, že lidé si dokáží peklo vytvořit sami. Božím problémem nikdy nebylo, jak lidi potrestat – jeho problémem bylo, jak lidi zachránit. Učinil to v Ježíši Kristu.

Salisbury píše: Dnešní církev sklízí plody semen, která téměř 2000 let zasévala a není proto divu, že tolik křesťanů je v tak žalostném stavu. Jsou nejednotní, odsuzující, chladní, nemilosrdní, pokrytečtí, zmatení, rozporuplní a nejistí sami sebou i Bohem, kterého uctívají.

Nuže, přiznám se, že skutečně si nejsem jistý sám sebou. Bohem si jistý jsem – a jsem si jistý i tím, že je neskonale dobrý. Už vůbec si nejsem jistý natolik, abych se odvážil tak silných a paušálních soudů jako autor. Zdá se mi, že v průběhu oněch 2000 let mohl člověk natrefit jak na lidi, kteří se hlásili ke křesťanství, ale svými činy Krista zapírali, tak i na světce, kteří o něm vydávali úžasné svědectví.

V tomto článku není prostor pro rozebírání jednotlivých biblických míst, která dělají dnešnímu čtenáři potíže. Doporučuji pokusit se opatřit si mou starší knížku Krutý Bůh?, kde se s těmito místy vyrovnávám. Kniha vyšla ve dvou vydáních, ale je opět rozebraná. Snad se ale dá někde sehnat…

  1. září 2020

 

Katastrofa nebo příležitost

Prozradím něco z knížky, kterou píšu o knize Zjevení: Bude v ní delší odstavec, v němž tvrdím, že slovo, které se zpravidla překládá „brzy“, bychom měli spíše překládat „náhle“. Teď to zakoušíme v praxi: Nedá se říci, že pandemie koronaviru přišla brzy, ale rozhodně přišla náhle. Ještě před týdnem jsem se vypravil do Prahy na maturitní ples Dopplerova gymnázia, na kterém studuje můj nejstarší vnuk. O den dříve jsem se ptal dcery, zda ples nebude zrušen. Prý nikoli. 17 minut po odjezdu vlaku z Jeseníku jsem dostal SMS, že ples je zrušen. Ovšem to jsme ještě netušili, že jen o pět dní později bude vydán plošný zákaz vycházení.

Takovou situaci můžeme jako křesťané pojmou buď jako katastrofu, nebo jako příležitost. V neděli už v KS Jeseník společné bohoslužby nebyly, protože lidí by se sešlo víc než třicet. Ve Zlatých Horách bohužel tento problém ještě nemáme (těším se, až nastane), takže jsme se sešli a já už tušil, že je to na nějakou dobu naposledy. Neuvidíme se fyzicky, ale zůstaneme v kontaktu – hodlám každý den poslat e-mailem krátký povzbudivý dopis určený členům skupinky.

Vzpomínám na první tři týdny roku 1979. Na Silvestra v poledne bylo v Praze 12 nad nulou, v 8 hodin ráno 25 pod nulou. Byly vyhlášeny uhelné prázdniny, v televizi běžel jen jeden program (místo tehdy obvyklých dvou) a to jen dvě hodiny denně. To, co je teď KS Praha, byla tehdy malá skupinka. Denně jsme se scházeli ve sboru, pomodlili jsme se a vyrazili jsme na evangelizační návštěvy. Byl to úžasný čas, pro naše společenství formující. Lidé byli doma a nudili se. Ideální příležitost k rozhovorům. Nevím, jak to Duch svatý udělá tentokrát, ale věřím, že mnohé bude inspirovat ke krokům, jež povedou k šíření evangelia. Přestože se nemůžeme navštěvovat.

Mohli bychom to ale chytnout i za špatný konec. V roce 1979 neexistoval internet a fake news v podobě, jak je známe dnes. A jak se dalo očekávat, fake news se už vyrojilo bezpočet. Nebudu se jimi podrobně zabývat, mám k nim jenom pár poznámek.

Snad nejtrapnější je konspirační teorie, že současnou epidemii vyvolaly vlády, aby ušetřily na penzích. (Jak známo, na kovid-19 umírají především starší lidé, mladým a dětem vir příliš neublíží.) Kdyby to tak bylo, dalo by se těžko vysvětlit, proč se nakazili i mnozí členové různých vlád, nemluvě o poslancích a senátorech.

Mnohem problematičtější je teorie, že tento vir byl uměle vytvořen jako bakteriologická (vlastně virologická) zbraň a unikl z vojenských laboratoří. Já bych si na to nevsadil, ale uznávám, že vyvrátit tuto teorii je vlastně nemožné. Připouštím dokonce, že to může být pravda. Přesto radím – tedy pokud nepracujete pro tajné služby – abyste tuto a podobné teorie nechali bez povšimnutí. Co bychom mohli a měli dělat jinak, i kdyby to bylo pravda? Vyhlásit Číně válku? Všichni víme, že je to absurdní. Ať už je původ viru jakýkoli, naše vláda rozhoduje o krocích, které je nutno udělat tak jako tak. Jinými slovy, radím, abychom nejrůznější konspirační teorie nechali plavat a zabývali se tím, co ovlivnit můžeme.

Mohou to být maličkosti. Sestřička Kristýna, co bydlí s rodinou o dvě patra výš, mě včera požádala, abych jí vytiskl grafický návod, jak vyrobit roušku. Já grafiku neumím a ona zase nemá tiskárnu. Teď je návod v přízemí na stolku s reklamními letáky. Když jsem pak večer brouzdal po internetu, zjistil jsem, že podobných návodů a iniciativ je tam spousta.

Pokud to myslíme se svou vírou vážně, nemusíme se bát nejhoršího, protože máme život věčný. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.

Před čím bych ale chtěl varovat, je hon na čarodějnice. Zatím nic takového nehrozí, ale napětí může narůstat. Nedávno jsem četl velmi zajímavou knihu Coddling of the American Mind (Rozmazlování amerického myšlení; lepší překlad by asi byl Rozmazlování amerických studentů), jejíž autoři (Greg Lukianoff a Jonathan Haindt) si všímají, že podobně jako ve středověku i současné hony na čarodějnice vznikají velmi náhle. Druhým znakem je, že se obracejí proti určité skupině lidí jako celku, ne proti jednotlivcům (tou skupinou mohou být Židé, čarodějnice, krajní pravice, bruselské elity, homosexuálové apod.). Třetím znakem je, že je zpravidla odstartuje nějaká trivialita nebo důvod zcela vymyšlený (v našem případě třeba že jde o likvidaci důchodců). Konečně čtvrtým znakem je, že mnozí lidé, kteří vědí, že jde o hloupost či nesmysl, nemají odvahu se zastat falešně nařčených, protože se (právem) obávají, že „hněv lidu“ se obrátí proti nim. (Tak to zakusil T. G. Masaryk, když zpochybnil rukopisy Královéhradvorský a Zelenohorský, nebo když se zastal Žida Hilsnera za tzv. hilsneriády.) My křesťané bychom neměli mlčet, víme-li, že se někomu děje křivda, a neměli bychom být slepí vůči faktu, že právě konspirační teorie se mohou snadno zvrhnout v hon na čarodějnice.

Shrnuto: Toužím po tom, aby bylo zjevné, že jsme lidmi naděje. Nepodléhejme strachu a nešiřme fámy, modleme se za ochranu a o moudrost pro lidi „v moci postavené“ a mějme rozeznání, co můžeme udělat rozumného a dobrého. A Bůh pokoje a veškerého povzbuzení bude s námi.

  1. března 2020

 

Evangelium a snadný život

Nedávno jsem si vzpomněl na zvláštní zážitek z poloviny osmdesátých let. Do sboru začal chodit mladý muž, který vzal evangelium opravdu radikálně. Pocházel z poněkud problematické rodiny s dosti narušenými vztahy. Měl starší sestru, která byla provdána a měla dvě dcery, které někdy se svým strýčkem zavítaly do sboru.

Jejich matka mě jednou vyhledala. Chtěla mluvit o svém životě. Manžel jí právě oznámil, že ji opouští a že si našel mladší ženu. Vyprávěla mi svůj osobní příběh a byla velmi nešťastná. S bratrem neměla dobrý vztah, nicméně přiznala, téměř nerada, že celá rodina si všimla jeho proměny. Právě to ji přimělo, aby mě vyhledala, aby si pohovořila „o víře“.

Hluboce jsem s ní soucítil. Její manžel se k ní zachoval opravdu hanebně a její situace byla velmi tíživá. Mluvil jsem s ní o Pánu Ježíši Kristu a na závěr našeho setkání jsem jí navrhl modlitbu. Když jsme si klekli, měl jsem pocit, že ke mně velmi jasně promlouvá Bůh: „Pozor, Dane! Mezi mnou a jí neleží hřích jejího manžela. Mezi mnou a jí leží její vlastní hřích!“

Samozřejmě jsem z toho neusoudil, že Bůh s ní nemá soucit nebo že dokonce bagatelizuje hřích jejího manžela. Nicméně došlo mi, že naším hlavním problémem je náš vlastní hřích, nikoli hřích na nás spáchaný jinými lidmi nebo dokonce okolnostmi. A pokud sami nenalezneme mír s Bohem, pokud nečiníme pokání z našeho vlastního hříchu, bude veškerá pastorace jen velmi povrchním léčením.

Od té doby uplynulo více než třicet let a svět se hodně posunul. Panuje jakési poměrně obecné přesvědčení, že v životě je nejdůležitější to, aby nám bylo dobře. Tento obecný postoj se zabydlel i v církvi. Evangelium, které pak hlásáme, je, že Ježíš přišel, aby vylepšil náš život. Máme-li nějakou těžkost, Ježíš je tu od toho, aby nám ulevil. Jistě, takto lze interpretovat mnoho biblických slov. Třeba „pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi, a já vám dám odpočinutí“. A nepochybně byste našli mnoho jiných, podobných.

Proč se tolik vztahů rozpadá? Protože představa, že bychom měli setrvat ve vztahu, který se nám moc nepovedl, a dokonce v něm trpět, a to bez záruky, že se nám podaří ho napravit a nově zbudovat, jde proti srsti našemu očekávání. Bůh po mně přece nemůže chtít, abych něco takového snášel!

Ne, netvrdím, že nejsou případy, kdy je nejen možné, ale dokonce správné nefunkční vztah opustit. Ale tvrdím, že to není případ oněch padesáti procent rozvádějících se lidí. Mnozí lámou hůl nad vztahem jen z toho důvodu, že chtějí úlevu a nápravu teď hned, a nechtějí „ztrácet čas“ s někým, kdo je přestal bavit.

Před lety se objevila příručka pro sexuální výchovu na školách, jejíž součástí bylo i povídka z daleké budoucnosti, kdy bude mnohem více stejnopohlavních párů než párů žijících v klasickém heterosexuálním manželství. Bylo tam i zdůvodnění: Dva muži si spolu rozumějí lépe než muž a žena. A totéž prý platí i o ženách. Jinými slovy: homosexuální svazek je lepší, protože je snadnější.

No, něco na tom je. Za ženy mluvit nemohu, ale vím, že pro muže je i milovaná žena často velkou záhadou. Ne, skutečné manželství rozhodně není snadné.

Ale co když je to tak, že Bůh to tak zamýšlel! Bůh nám nikde neříká, že dobrý život je život snadný. A evangelium neříká: Věřte v Ježíše Krista a dobře se vám povede! Ježíš říká: Hledejte nejprve Boží království (nikoli tedy úlevu ze svých trablů nebo dokonce snadný a bezbolestný život) a to, co potřebujete ke skutečnému životu, vám bude přidáno.

Církve, které přistoupily na člověkostředné smýšlení tohoto světa, často přejímají agendu tohoto světa. Někdy se jedná o zlepšení sociální situace, kvalitnější (nebo vůbec nějakou) zdravotní péči, „manželství“ osob stejného pohlaví. Jde o to, aby lidé netrpěli a cítili se dobře. Zajímavé ale je, že církve, které volí tuto cestu, většinou ztrácejí své členy, někdy docela dramaticky. Jako kdyby lidé instinktivně cítili, že skutečné poselství církve má být poněkud jiné.

Když přišli za Ježíšem a vyprávěli mu, jak Pilát nechal zmasakrovat židovské poutníky, Ježíš odpověděl způsobem, za který by byl v mnoha dnešních církvích tvrdě odsouzen. Nejprve přidal příběh o katastrofě, kdy se zřítila jakási věž a při níž zahynula řada lidí, a pak neodsoudil ani římské okupanty, ani špatné stavitele oné věže, ale řekl: „No tak to vidíte! A nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete!“

To nezní jako evangelium, jako dobrá zpráva, že? Jenže máme-li pochopit velký příběh, musí nám dojít, že náš život nepotřebuje jen určité vylepšení, ale že hřích je velmi vážná věc. Ježíš nepřišel, aby náš život vylepšil. Přišel, aby za náš hřích zemřel a tím nás vykoupil.

Jenže tu dobrou zprávu pochopí jen ten, kdo si připustí, že bez Boží milosti je ztracen. Mohla by na nás padnout tíseň: Máme vůbec šanci, že dnes té zprávě někdo uvěří? Strach, že nikoli, nás může vést k rozmělňování a rozpouštění evangelia. „Bratři a sestry, přijde soud!… soudek!!… soudeček!!!“

Přesto hodlám hlásat plné evangelium. A proč? Protože je to pravda! A co když nás zůstane příliš málo?

Může se to stát. Nicméně studujeme-li dějiny, zjistíme, že tam, kde se hlásalo neředěné evangelium, lidé proti očekávání spíše přibývali, někdy v celých zástupech. Jsme-li Kristovi, musíme být připraveni i na to, že zůstaneme poněkud osamoceni. Ale jak praví apoštol: „Ať žijeme, ať umíráme, Páně jsme!“

února 2020

 

 

Jasné mluvení a politizace jazyka

Jazyk se pochopitelně vyvíjí v čase. Vyvíjel se samozřejmě i v dobách, kdy lidé tento vývoj nereflektovali. Tento vývoj probíhá zcela přirozeně, může ale probíhat i nepřirozeně, pod tlakem.

Například ruská literatura se dle mého názoru vyvíjela skokově mezi prvním a třetím desetiletím minulého století. Ruská literatura 19. století je opravdu krásná (tím chci říci, že obrat „krásná literatura“ se na ni vztahuje zcela právem).

Po nástupu bolševiků se výrazně zjednodušil pravopis, což by samo o sobě nemusela být žádná tragédie. Posun vidím ve vzniku nových slov. Nevzpomínám si na žádnou ruskou zkratku z 19. století. Zato po nástupu bolševismu se objevila slova jako kolchoz (kolektivnoje chozjajstvo), sovnarkom (sovět narodných komisarov; vlastně vláda), komsomol (komunističeskij sojuz moloděži) atd. atd.

U nás to bylo po nástupu komunismu poněkud milosrdnější. Narpa bylo papírnictví (národní papír? ani nevím, co to mělo znamenat), Masna byla celkem srozumitelná. Ale ještě před pádem komunismu nastal protipohyb. Z Narpy smělo být zase Papírnictví, z Masny Maso-uzeniny, z Kovomatu Domácí potřeby nebo Železářství… Docházelo sice k absurditám jiného druhu: Pamětníci, vzpomínáte, že ojetá auta se prodávala v Klenotech? A až do konce vlády komunismu nás provázely nesmyslné propagandistické věty (či snad výkřiky?). Jaké poselství asi vstupovalo do lidských myslí, když na významném pražském náměstí zářil rudý neon se slovy „Leninskou cestou k socialistické železnici“?

To pochopitelně neznamená, že hrátky s jazykem nepokračují i v onom úžasném novém světě, v němž žijeme. Zatímco výše uvedené heslo je naprosto bezobsažné, nové výrazy jsou zákeřné. Jeden z nich nás dokonce provází ještě od dob komunismu: Umělé přerušení těhotenství. Jistě, slovo „potrat“ není hezké. „Přerušení“ je takové útěšné – až na to, že to, co bylo přerušeno, může zpravidla opět pokračovat. Přerušíte-li ale těhotenství, ono už nikdy pokračovat nebude. Ano, cítíme se bezpečněji, když něčemu dáme hezké jméno. Třeba takové „nápravné zařízení“. Ano, záměr byl dobrý, lidé měli dostat šanci se napravit, ale islamisté se v nápravných zařízeních zpravidla radikalizují a drobní zlodějíčkové se v nápravných zařízeních od starších kolegů poučí, jak se nespokojit s nějakým malým trezorkem a udělat nějakou pořádnou kasu.

A pak jsou slova, která byla od počátku zavádějící. Například islamofob, homofob nebo xenofob.

Součástí takových výrazů je kořen -fob, který nalézáme ve slově fobie. Podobná slova byla již dlouho součástí lékařských diagnóz, označující určité úzkostné poruchy. Třeba arachnofob je člověk, který má panickou hrůzu z pavouků, agorafob zase člověk, který má strach z otevřených prostor plných lidí, naopak klaustrofob nesnáší malé uzavřené místnosti. Na wikipedii jsem našel následující definici: Fobie je druh úzkostné poruchy (neurózy), která je charakterizovaná neovládnutelným a neadekvátním strachem z konkrétního objektu nebo situace. Nemocný má na chorobu náhled, nesmyslnost strachu si plně uvědomuje, ale není schopen ho vlastní vůlí potlačit. Známe mnoho různých druhů fobií, které jsou pojmenovány právě podle objektu, který je zdrojem chorobného strachu.

Pokud by mě někdo chtěl označit za homofoba, mohu ho ujistit, že stojím-li vedle homosexuála, žádný strach z něj nemám. Nepociťuji paniku, nezvedá se mi žaludek, nepotí se mi ruce, nechce se mi utéci. Dokonce je mi řada homosexuálů sympatických, byť ne pro jejich homosexualitu. Nicméně budu automaticky označen za homofoba, pokud se ukáže, že homosexuální jednání považuji za nemorální. Podobně na to, abych byl označen za xenofoba, postačí, když se vyslovím proti kvótám na přijímání migrantů.

Přípona -fob (z jazykového hlediska to vlastně není přípona, ale nevím, jak to lépe nazvat) přesouvá problém z toho, čeho nebo koho se člověk obává nebo s nímž prostě jen nesouhlasí, na toho, kdo je slovem s tímto zakončením označen. Máš jiný názor na přijímání migrantů? Jsi xenofob. A pokud jsi takto označen, už tvé argumenty nemusí nikdo brát vážně – problém je v tobě samotném. Už nejde o to, co o islámu opravdu víš a co si o něm myslíš – řekneš-li něco kritického, jsi islamofob. Problém pak už není v islámských teroristech, problém je v tobě samotném.

Ještě zákeřnější je používání anglického slova hate. Toto slovo vždy označovalo velmi silnou emoci, totiž nenávist. Jako opak nenávisti se nabízí láska. Mezi láskou a nenávistí je celá řada postojů a emocí. V samotném prostředku této škály je lhostejnost. Směrem k lásce pak můžeme mluvit o sympatiích nebo o zalíbení. Opačným směrem o nechuti, nesympatiích, případně odporu. Jenže slovo hate, které původně označovalo pouze emoci, se nyní používá pro označení „nepovolených“ názorů. Pokud máte námitky proti chirurgickým zásahům do těl lidí, kteří chtějí změnit své pohlaví, budete označeni za „nenávistníky“, přestože vůči nim pociťujete hluboký soucit (což je emoce mnohem bližší lásce než nenávisti).

Na tyto posuny, ve skutečnosti na politizaci jazyka, je nutno upozorňovat. My konzervativci nejsme ti, kdo mají moc, a jazykových manipulací se dopouštějí především mocní. Je ale potřeba, abychom se vyjadřovali přesně a abychom byli schopni reflektovat, co se s naším jazykem vlastně děje.

Viktor Klemperer, německý žid, který přežil válku, napsal zajímavou knihu Jazyk Třetí říše. Je to pozoruhodné čtení o proměnách jazyka v národě, který byl ovládnut démony nacismu. Podobným způsobem rozebíral jazyk komunismu Petr Fidelius v Řeči komunistické moci. Je ale načase začít sbírat poznámky o vývoji a používání (a zneužívání) jazyka v současných kulturních válkách.

Když nějaké takové období skončí, určitá slova vymizí. Jakmile padl komunismus, vytratilo se slovo „soudruh“. Dnes se používá pouze v uzavřené komunitě komunistů a mimo ni pouze jako nadávka. (I mě někteří kritici označili za „soudruha Drápala“.) Přitom v české beletrii 19. století na něj narážíme poměrně často a většinou má význam velmi kladný. Tento jen se ale projevil již na úsvitu evropských dějin. Jeho obětí se v antickém Řecku stalo slovo „bratr“. Původně znělo fratér, podobně jako v latině. V řeckých městských státech existovaly tzv. frátrie, bratrstva, která zřejmě neměla nepodobnou roli jako uliční výbory v dobách komunismu. Slovo fratér se časem natolik zkompromitovalo, že by ho pro vlastního bratra nikdo nepoužil. Proto se začalo používat slov adelfos, etymologicky „souděložník“, česky „sourozenec“ (delfoi znamená dělohu).

A některé výmysly ani nejdou přeložit. Třeba gender.

  1. prosince 2019

 

 

Presumpce neviny

Diskuse o kněžích, kteří se dopustili sexuálního zneužívání, dorazila do Česka s plnou silou. Tato diskuse probíhá v celém západním světě (mám na mysli „západ“ ve smyslu kulturním, kam tedy patří i Austrálie). Vytahují se případy staré několik let či desetiletí. Proč až nyní? Protože se prý dříve zametaly pod koberec.

Nepochybuji o tom, že na tom něco je. Jsem přesvědčen, že veškeré zločiny, tedy i tyto, mají být vyšetřeny, souzeny a v případě shledání viny potrestány. A pokud skutečně docházelo k tomu, že církevní vrchnost o těchto aktech věděla a daného duchovního pouze přeložila na jinou farnost, lze na takové jednání nahlížet jako na krytí zločinu.

Nyní ale přichází velmi důrazné ALE.

V diskusích někdy zaznívá, že jakmile někdo vznese proti nějakému knězi obvinění, má církev okamžitě jednat, tedy postavit obviněného mimo službu.

Tento požadavek má své příbuzné: Když ve Spojených státech probíhalo jednání o tom, zda se soudcem Nejvyššího soudu stane Brett Kavanaugh, konala se přímo v Senátu demonstrace, na které ženy držely transparent „Věřte ženám!“

Propána, proč? To jsou ženy prokazatelně pravdomluvnější než muži, takže když žena obviní muže, má vždycky pravdu? Což mnohdy žena neobviní muže zcela nespravedlivě? O tom by mohli vyprávět soudci, kteří řeší spory o styk s dítětem. Nařknout otce z pohlavního zneužívání vlastního dítěte se stalo téměř módou, takže se objevily úvahy o tom, že taková falešná nařčení by měla být trestná. V dnešní době, kdy se tak snadno vznášejí nejrůznější obvinění, bychom měli být obzvlášť opatrní. Pokud má po vznesení obvinění následovat okamžité odvolání obviněného, budeme svědky toho, jak budou mnozí charakterní lidé dehonestováni a v podstatě přijdou o možnost výkonu svého povolání.

V devadesátých letech – ale i později – jsem zaslechl slova o tom, že je lépe neodsoudit pět pachatelů nežli poslat do vězení jednoho nevinného. Dnes už to neslýchám. Když se začaly v soudnictví používat testy DNA, přezkoumávali ve Spojených státech řadu případů, které končily pro obviněného trestem smrti. Tehdy se ukázalo, že několik set lidí šlo na smrt nevinně. (Mě osobně tento fakt přivedl k radikální změně názoru na trest smrti.)

Podle všeho žijeme v době, která straní obviňování. Můžeme to pozorovat i na případu již zesnulého amerického zpěváka Michaela Jacksona. Našli se rodiče, kteří k němu posílali své děti, a tyto děti pak svědčily ve prospěch Michaela Jacksona, když by v roce 2003 nařčen z pedofilie. (Vyšetřování a soudy trvaly přes rok a půl a 13. června 2005 byl Jackson zproštěn viny ve všech bodech obžaloby.) Nyní ovšem tito lidé obrátili a přišli s obviněním, že je Michael Jackson sexuálně zneužíval. Nechci být mimořádně cynický, ale zdá se mi, že si díky Michaelu Jacksonovi užili okamžiky slávy hned třikrát – nejprve jako děti, které bral slavný zpěvák na svá turné, pak jako svědkové při procesu, který počátkem nového tisíciletí probíhal, a nyní jako zlomení a traumatizovaní dospělí.

Důležitým biblickým principem je, že nikdo nesmí být odsouzen bez důkazů. K trestu smrti nebylo možno odsoudit člověka na základě jediného svědectví – svědci museli být minimálně dva. Jistě, žádný systém není dokonalý a Bible sama podává zprávu o tom, že jistý Nábot byl odsouzen k smrti na základě smyšlených svědectví. Moderní pojetí presumpce neviny vychází jak ze starého římského práva, tak z Písma svatého. Jsem přesvědčen, že princip presumpce neviny bychom neměli lehkovážně opouštět. Patřím ke starší generaci a pamatuji si, jaké to bylo za „socialistického“ soudnictví. Rozhodně bych se nechtěl do takových dob vracet.

Na závěr znovu opakuji pro své kritiky: Ano, jsem pro spravedlivé potrestání všech zločinů a pro vyšetřování padni komu padni. A byl bych rád, kdyby se soudní případy netáhly dlouho. Nechci ale, aby nastala doba, kdy gauneři budou vznášet obvinění a nevinní lidé budou odsuzováni. A nemá-li taková doba přijít, ctěme presumpci neviny. Jestli ta padne, doplatí na to ledaskdo, a zdaleka ne jen obvinění z pedofilie.

  1. března 2019

 

Svoboda slova a virtuální realita

Dnes se dá na internetu vytvářet virtuální realita do té míry, že je velmi těžké o čemkoli zjistit, zda je to pravda nebo lež, a pokud je to lež, pak kdo je jejím původcem. Je obecně známo, že lži se šíří rychleji a snadněji než pravda.

Pokud někdo chce vědomě lhát, otázku pravdy nemusí řešit; řeší pouze otázku, do jaké míry mu budou lidé věřit, tj. jak šikovně udělá svou lež pravdě podobnou.

Tento velmi složitý stav se týká otázky svobody slova. Má se trestat lhaní na síti? I ti, kdo jsou přesvědčeni, že ano, jsou si zpravidla vědomi, o jak nesnadnou otázku jde. Budeme-li trestat lhaní, nerušíme tím svobodu slova?

V tomto článku nepřinesu žádné jednoznačné odpovědi, protože je nemám. Pokusím se ale vymezit povahu problému.

Je rozdíl mezi informací a názorem, mezi faktem a jeho hodnocením. Pochopitelně platí, že názory si utváříme na základě faktů, která známe, ale – bohužel – někdy i na základě domnělých faktů, tedy na základě lživých informací, kterým jsme uvěřili.

Nepochybuji o tom, že lhaní – vypouštění „vymyšlených faktů“ – je nesmírně nebezpečné. A nemám pochybnost ani o tom, že někdy se velmi těžko hledá hranice mezi fakty a názory.

Jsou pochopitelně situace, kdy není co řešit. Dejme tomu, že někdo přijde s tvrzením, že hlavním městem České republiky je Plzeň. Kdyby někdo něco takového tvrdil, žádného stoupence by nezískal – a proto to také nikdo nedělá. Nicméně jsou situace, kdy ani tato otázka není všemi vnímána zcela jednoznačně. Je hlavním městem Izraele Jeruzalém nebo Tel Aviv?

Vezměme si ale nebezpečnější případ. Před dvěma nebo třemi lety kolovala po internetu zpráva, jak afgánští migranti jedné rodině na Moravě podřezali domácí zvířectvo. Brzy se ukázalo, že tuto „zprávu“ si vymyslela jedna žena, která byla posléze obviněna, tuším z šíření poplašné zprávy. Že jde o „fake news“, se ale zřejmě nedostalo mezi všechny, kteří uvěřili původní lži. Někteří lidé si možná dodnes myslí, že to byla pravda. Mají se stíhat takové lži, nebo to máme „nechat být“ se zdůvodněním, že přece máme svobodu slova?

Zde si dovolím malou odbočku. V roce 1996 „frčel“ Formanův film Lid versus Larry Flynt. Larry Flynt používal i ty nejhnusnější metody, aby očernil své odpůrce. Nicméně v soudním sporu zvítězil, neboť v USA je svoboda slova. Liberálové, včetně tehdejšího českého prezidenta Václava Havla, byli z filmu vesměs nadšení, pouze některé feministky byly naštvané. Člověk, který se neštítil lhát, byl vnímán jako hrdina boje proti konzervativním pokrytcům.

Jsem přesvědčen, že svoboda slova má smysl tam, kde mají lidé v úctě pravdu. Ne, ani v nejmenším netvrdím, že tam, kde ji nemají, by měla být svoboda slova zrušena. Jen říkám, že život ve společnosti, která hájí svobodu slova, ale nehájí pravdivost, bude velmi komplikovaný. Domnívám se, že někteří z těch liberálů, kteří tehdy onen Formanův film nadšeně vítali, by dnes svobodu slovu rádi omezili (a patrně to také udělají) v rámci boje proti fake news. Sklízí plody toho, co celá desetiletí zasévali.

Nejnebezpečnější věci, které se šíří po internetu, nejsou vyložené lži. Jsou to informace překroucené a doplněné příslušnou „omáčkou“. Pokusím se nyní na konkrétním případě osvětlit, jak to funguje.

Jde o e-mail tvrdící, že město Brno zavedlo arabštinu jako úřední jazyk. Jednu verzi tohoto e-mailu jsem dostal od jedné známé už loni. Volal jsem na brněnský magistrát, kde mi potvrdili, že jde o fake. Jinou, o hodně vylepšenou verzi, mi před několika dny poslal přítel, který je sám statečným bojovníkem proti fake news a jehož si velmi vážím. „I ty, Brute?“ chtělo se mi říci. Překopíruji sem dokument, který mi poslal:

 

Čtěte!

Brno je dnes jediným místem v České republice, které má už dávno postavenu muslimskou mešitu.

Vedení BRNA k tomu nedávno schválilo arabštinu na svých úřadech!

 
   
 

Pro tuto záležitost hlasovali zastupitelé z hnutí KDU-ČSL, Žít Brno, Zelení, Piráti a TOP 09… „Brněnský deník“ informuje o tom, že dnes vedení města Brna schválilo vytvoření pracovního místa pro tlumočníka z arabštiny, aby se domluvili arabsky hovořící lidé při vyřizování úředních věcí na brněnských úřadech. Již tak nebudou v Brně muset hovořit na úřadech česky jako úředním jazykem. Pro tuto záležitost hlasovali zastupitelé z hnutí KDU-ČSL, Žít Brno, Zelení, Piráti a TOP09. O případu jsme psali již v článku „Brno se připravuje na příchod mu- slimských migrantů? Zavádí arabštinu na úřadech …“ Jestlipak nám někdo vysvětlí z jakého důvodu – když se dušovali, že imigranti, pokud zde budou chtít žít, že se musí naučit naší řeč ! ! !  TAK PROČ JE TO ZASE JINAK ! ! !  Seznam zastupitelů města Brna, kteří hlasovali pro zavedení arabštiny na úřadech města Brna:
Zdrojem informace je hnutí Slušní lidé: KDU-ČSL – 5 hlasů (Crha, Suchý, Hladík, Rychnovský, Beran) Zelení – 4 hlasy (Ander, Vlašín, Drápalová,Fajnorová) TOP09- 4 hlasy (Kacer, Urubek, Dubová, Drbal) Žít Brno –  5 hlasů (Kašpaříková, Hofmannová, Hollan ml., Hollan st., Freund) Piráti – 2 hlasy (Ulip, Koláčný) 

NEZAPOMEŇTE na ně při volbách.

Opět jsem volal na brněnský magistrát. Odkázali mě na heslo „Brno usnadňuje cizincům komunikaci s úřady“. Tam se dovíte, že Brno skutečně vytvořilo pracovní místo pro tlumočníka z arabštiny. Z rozesílaného e-mailu se ale nedovíte, že zřídilo i místo pro tlumočníka třeba z rumunštiny nebo vietnamštiny, o „hlavních“ světových jazycích ani nemluvě. Informace o „schválení arabštiny“ na úřadech už je vyloženě zavádějící.

Když už jsme u toho, všimněme si dalších rysů tohoto sdělení. Třeba emocionálního zvolání PROČ JE TO ZASE JINAK! Hledáte-li, k čemu se vztahuje ono „zase“, hledáte marně. To, co má být „jinak“, dle autorů onoho fejku je, že cizinci nebudou muset zvládat češtinu, pokud zde „budou chtít žít“. Jenže zvládnutí češtiny není a nikdy nebylo podmínkou proto, aby zde mohli žít, ale pouze pro získání českého občanství. Podobně jako žijí Češi třeba v Itálii a nikdo po nich nechce, aby uměli italsky.

Na konci jsme vyzváni, abychom „nezapomněli“, které politické strany souhlasily se zřízením tlumočnických míst. Plně souhlasím. A nezapomeňte, že to byli zřejmě „slušní lidé“, kdo tuto zavádějící zprávu vyprodukoval.

Shrnuto: Tento dokument obsahuje záměrné polopravdy – není dílem nějakého omylu lidí, kteří to mysleli dobře. A skutečně chce vyvolat nenávist.

Nicméně… má se zrušit svoboda slova, aby lidé nemohli takto beztrestně klamat? To už je mnohem složitější. Hranice mezi faktem a jeho interpretací není vždy jednoznačná. A pak je zde otázka: Kdo by rozhodoval, co zakázat a co nikoli? Naše doba stále ještě přeje liberálům, kteří bývají v pokušení zakázat či alespoň omezit některé názory. Když upozorníte na to, že s migranty jsou problémy, už jste „fašoun“, bez ohledu na fakta, která přinášíte.

Nemám odpověď. Jedním jsem si ale jist: Tato otázka nás v blízké a patrně i vzdálenější budoucnosti hodně potrápí.

  1. ledna 2019

Moralistický terapeutický deismus

Nedávno vyšla v Lidových novinách informace o knize Rona Drehera Benediktova cesta. Autorem článku byl Roman Joch. Knihu jsem si opatřil – a nelituji toho. Patrně za pár týdnů vložím na trpělivá bedra svých čtenářů, čtenářů Neviditelného psa a Křesťana dnes svou vlastní recenzi této knihy. V tomto článku se chci podělit o jedno pozorování, či chcete-li, o charakteristiku „sentimentálního pseudonáboženství“ (slova Rona Drehera), které vyznává značná část křesťanů. Toto pseudonáboženství dostalo název „moralistický terapeutický deismus“ (MTD). Autorem tohoto výrazu ovšem není Ron Dreher; pochází od sociologů Christiana Smithe a Melindy Lundquistové Dentonové, kteří počátkem tohoto tisíciletí zkoumali náboženský život amerických teenagerů [Christian Smith, Melinda Lundquist Denton, Soul Searching: The Religious and Spiritual Lives of American Teenagers (New York: Oxford University Press, 2005).]

MTD má pět základních pilířů:

  • Bůh existuje, stvořil a řídí svět a dohlíží na lidský život na zemi,
  • Bůh chce, aby lidé byli k sobě dobří, přívětiví a slušní, jak to učí Bible a většina světových náboženství,
  • hlavním cílem lidského života je být šťastný a mít ze sebe dobrý pocit,
  • Boha do svého života nemusíme výrazněji zapojovat, s výjimkou případů, kdy má vyřešit nějaký problém,
  • dobří lidé jdou po smrti do nebe.

Takové je základní přesvědčení většiny dospívajících katolíků i tradičních protestantů. Evangelikálové prý dopadli o něco lépe, ale přesto „byli stále dost vzdáleni biblickému pravověří“ (Dreher, 24).

Domnívám se, že situace v České republice se v tomto ohledu od Spojených států nijak výrazněji neliší.

Pochopitelně ne všechno je na „moralistickém terapeutickém deismu“ špatně. Bůh skutečně existuje. A skutečně chce, abychom byli k sobě dobří. Nicméně všimněte si, že vše se nakonec točí kolem člověka.

V současnosti překládám téměř čtyřsetstránkový příběh rumunského pastora Richarda Wurmbranda, jeho ženy Sabiny a jeho syna Mihaie. Richard Wurmbrand strávil ve vězení mnoho let, z toho tři roky na samotce, a byl opakovaně surově mučen. Jeho žena strávila tři roky v pracovním táboře a rovněž podstoupila mučení. Víc o této knize teď nenapíšu – dočkáte se jistě jejího vydání i mé rozsáhlejší recenze – ale musím říci, že mě hluboce zasáhla. Co dodalo Wurmbrandovi sílu nezradit přátele a nepoddat se? Bylo to vědomí, že jde o Boha, ne o člověka, o pravdu, ne o naše blaho. Samozřejmě, patrně všichni cítíme, že toto poselství se do dnešního světa jaksi „nehodí“; „moralistický terapeutický deismus“ vypadá mnohem přívětivěji a použitelněji. Jenže dá vyznavačům sílu obstát v takové situaci, jaké byl vystaven Richard Wurmbrand nebo jiní mučedníci? Mám o tom vážné pochybnosti. A nemyslete si, že jde o lacinou kritiku. Při překládání knihy o Wurmbrandových jsme měl pochybnosti především o sobě samotném.

V Dreherově knize jsem stále na počátku. Dávám ale Dreherovi za pravdu v jedné věci: Boj o křesťanský charakter západní civilizace jsme už dávno prohráli. To neznamená, že bychom se neměli angažovat v nějakých ústupových bojích, ale přiznejme si, že o pravdu a o život k Boží slávě není zájem. Příliš mnoho křesťanů totiž přijímá tezi, že hlavní je opravdu „být šťastný a mít ze sebe dobrý pocit“. Snažím se vyznat sám v sobě. Nemohu říci, že bych ze sebe měl dobrý pocit. Kladu si otázku, zda mi opravdu jde o Boží slávu. Na druhé straně jsem šťastný. A čím jsem starší, tím jsem šťastnější. Když se mě někdo zeptá, jak se mám, tak mě zpravidla uvede do rozpaků, protože odpovídám stereotypně, že výborně. Myslím si ale, že „být šťastný“ není „cílem mého života“. Chce se mi říci, že cílem mého života je „vydat svědectví pravdě“. Ale mohu to říci jen s bázní a třesením – zejména teď, když předkládám tu knihu o Wurmbrandovi. Co jsem ochoten vytrpět pro Ježíše?

V postmoderním křesťanství jde o otázku téměř neslušnou. Ale nějak se jí nemohu vyhnout.

  1. října 2018

Sto let Československa

Postmoderní myslitelé tvrdí, že národ je „sociální konstrukt“. Není úplně jednoduché pochopit, co je tím míněno. Já si myslím, že národ je Boží vynález. V čem se asi tyto dva dosti nekompatibilní pohledy shodují, je, že národ není dán ani rodem („rasou“), ani jazykem – což byly v Evropě všeobecně přijímané představy v době vzniku Československa. Dnešní genetické výzkumy ukazují, kolik v nás proudí „germánské“ (a kdoví ještě jaké) krve, stejně jako kolik slovanské krve proudí v „Germánech“. Rasové teorie 19. a počátku 20. století vypadají ve světle těchto zjištění směšně.

O tom, že národ není určen ani jazykem, existovalo bezpočet dokladů již v době vzniku Československa. Anglicky mluvící Irové dobře věděli, že nejsou Angličané, a domáhali se své samostatnosti.

Jsem přesvědčen, že národ je Boží vynález, nicméně to neznamená, že by lidé o existenci národů vůbec nerozhodovali. Společenství národa je v jistém slova smyslu společenstvím sdíleného osudu, a tento osud není něco nevyhnutelného, co se nám nějak „děje“. Náš osud je do velké míry určen vztahem k Bohu.

Vznik Československa je spjat s osobností profesora T. G. Masaryka, jenž se – lze říci zázrakem – stal naším prvním prezidentem (ve věku 68 let). Přitom byl po několik desetiletí osobou v českém národě nejen odmítanou, ale značnou částí národa dokonce nenáviděnou. Mělo to dva hlavní důvody. Prvním bylo zpochybnění pravosti dvou rukopisů, jež byly „objeveny“ (správně: „vyrobeny“) počátkem devatenáctého století (jde o tzv. rukopis Královédvorský a tzv. rukopis Zelenohorský). Tyto údajně prastaré rukopisy měly dodat hrdost českému národu. Druhým důvodem nenávisti vůči Masarykovi byla jeho obrana žida Leopolda Hilsnera, lživě obviněného z rituální vraždy křesťanské dívky.

Masarykovo působení v obou těchto věcech bylo dobrým vkladem do později vzniklé Československé republiky. Stavět svou národní hrdost na lži a padělku je smutné a směšné. A porušovat práva obžalovaného ze skrytého či zjevného antisemitismu je cesta do pekel. Ne že by český antisemitismus ve dvacátém století neexistoval – nebyl však zdaleka tak silný jako v okolních zemích.

Jak to tak v dějinách bývá, i v dějinách českého národa jsou události světlé, stejně jako místa temná. K pozitivním projevům českého národa patří pomoc Slovensku. Národní povědomí Slováků bylo nesrovnatelně nižší než u Čechů, což bylo důsledkem maďarského tlaku, jenž byl mnohem silnější než tlak německý. (Důvodů bylo jistě více, nicméně tento je nejvýznamnější. Mohli bychom zmínit i hospodářskou zaostalost Slovenska.) Na Slovensko proudili čeští učitelé, státní zaměstnanci, ba i železničáři. Po krátkou dobu – v letech 1919-1920 – žilo v Bratislavě dokonce více Čechů než Slováků (a to byli Češi až na druhém místě za Maďary). Vláda sice nesplnila vše, co bylo Slovákům ještě před vznikem společného státu slibováno, nicméně rozvoj Slovenska byl všemožně podporován, stejně jako rozvoj Podkarpatské Rusi, jejíž obyvatelstvo i po pádu komunismu vzpomínalo na své „československé“ období s nostalgií jako na nejlepší dobu tohoto koutu země.

Československo bylo relativně liberálním státem, v němž postupně nacházely útočiště různé skupiny uprchlíků. V první fázi existence republiky šlo zejména o Rusy a Ukrajince, později, zejména po nástupu Hitlera v Německu, o antifašisty a židy.

Byl zde ale velký problém: silná německá menšina, obývající mnohá národnostně kompaktní území zejména v západních a severních Čechách a na severní Moravě. Silné německé menšiny byly i ve většině velkých měst – zejména v Praze a v Brně. Němci nebyli vyloženě utlačováni, ale měli dost dobrých důvodů cítit se jako občané druhé kategorie. Téměř nezavadili o státní zakázky – ty byly vyhrazeny Čechům a Slovákům.

Česko-německý problém zde existoval před vznikem republiky – republika však udělala málo pozitivního pro jeho řešení. Zaznívaly prorocké hlasy – mám na mysli zejména Emanuela Rádla, který vydal knihu Válka Čechů s Němci, kde (v roce 1928!) téměř prorocky předpověděl eskalaci problémů. Bohužel, zůstal oslyšen. Temnou skvrnou na českých dějinách se pak stal „odsun“, správně vyhnání Němců, a to – z mého pohledu – ani ne tak pro samo rozhodnutí o vysídlení Němců, ale pro krutost, s níž bylo toto vysídlení vykonáno. Krutosti páchané v prvních letech komunistické vlády byly odpornou sklizní toho, co bylo v poválečných měsících a letech zaseto.

Nicméně přes veškeré dějinné problémy zde byl český národ, který si byl vědom, že sdílí nějaký společný osud. Projevilo se to nejen při samotném vzniku republiky, ale i za Mnichova, tedy v září roku 1938, kdy byli Češi ochotni hájit svou zemi. A pak se to projevilo ještě dvakrát – v roce 1968 a v roce 1989.

A přece byly tyto dva poslední „projevy“ národního cítění dosti odlišné. Atmosféru roku 1968 jsem už vnímal – bylo mi tehdy devatenáct. Tomu, kdo to nezažil, se to těžko vypráví. První týden „okupace“ byl jedním velkým svátkem, zdálo se, že všichni jsme bratři a setry. Lidé si navzájem pomáhali, jak jen to šlo. Takový úžasný týden málokterý národ zažil.

Během demonstrací na Václavském náměstí v listopadu 1989 se zdálo, že něco z toho étosu zůstalo zachováno a opět se projevilo. Nicméně bylo to jiné – zpočátku bych ani nedokázal popsat, proč. Vzpomínám, jak se lidé v roce 1968 dobrovolně skládali na zlatý poklad republiky a jak se na Slovensku (ale vlastně i v Čechách) konala sbírka na Allweg (to měla být visutá železnice v Tatrách, tehdy div techniky). V listopadu 1989 zřejmě ale už mnozí „chytří“ lidé přemýšleli o tom, jak budou „privatizovat“. Jakmile začali vylézat na povrch, vědomí národní jednoty se rychle vytratilo.

Ne že by už žádné světlé stránky nebyly. Patří k nim i rozdělení Československa. Nemuselo k němu dojít – to by ale bylo na delší úvahu v jiném článku. Ale mohlo k ní dojít také velmi krvavě – viz rozpad Jugoslávie. Domnívám se rovněž, že ke světlým stránkám patří rovněž stabilní a dlouhodobá podpora Izraele.

„Ježíš, ne César“ – to bylo heslo zformulované T. G. Masarykem. „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, to bylo heslo zformulované Václavem Havlem, velikánem dějin nejen českých. Bohužel on sám toto heslo v závěru svého života ironizoval. Doba Masarykova byla mnohdy krutá, a přece to byla doba ideálů. Dnes se ideály nenosí. My křesťané si ale můžeme dovolit jít i v této věci proti proudu. „Pravda vítězí“, stojí na prezidentské standartě. Plný citát zní: „Pravda Páně vítězí, i když na čas poražena bývá.“ Neopouštějme ideály, i když budeme na čas poraženi. Pravda Páně nakonec zvítězí.

 

  1. srpna 2018

Lži o Bohu – recenze

Nakladatelství Euromedia vydalo čtvrté dílo kanadského spisovatele Williama P. Younga. Knížka se jmenuje Lži o Bohu, kterým věříme (anglický originál má titul Lies We Believe about God).

První kniha tohoto autora, Chatrč, se stala v anglicky mluvících zemích bestsellerem. Vzbudila značnou pozornost, a to zdaleka nejen v křesťanských kruzích, a byla brzy zfilmována. Měl jsem možnost přečíst všechny čtyři Youngovy knihy a přiznám se, že první dvě – tedy Chatrč a Křižovatky – jsem přímo hltal. Na těchto knihách mě zaujalo takřka vše – námět, zpracování, umělecká stránka věci i psychologické, teologické a filosofické otázky, které kniha vyvolávala – a na něž do jisté míry i odpovídala.

Křižovatky byly Chatrči v něčem podobné, v něčem od ní odlišné. Přečetl jsem je s nemenším zájmem nežli knihu první. I o této knize platí v plném rozsahu, co jsem napsal o knize první: Probouzí psychologické, teologické a filosofické otázky a je skvěle napsána.

Třetí knihu, Eva, jsem rovněž přečetl s velkým zájmem, nicméně dojem jsem z ní neměl stejně pozitivní jako z prvních dvou knih. Zatímco první dvě knihy vyznívaly „uvěřitelně“, i když bylo jasné – zejména u Křižovatek – že jde o fikci, Eva mi připadala poněkud dějově překombinovaná.

Čtvrté dílo W. P. Younga, které v těchto dnech vychází, se od předchozích tří zásadně liší. První tři knihy jsou romány – čtvrtá kniha je teologie. Snad je možno nazvat ji vysvětlením a apologií Youngových světonázorových východisek. To, co z Youngových předchozích knih vyplývá nepřímo, je v jeho poslední knize řečeno explicitně.

Řada křesťanů byla pohoršena už knihou první. Na rozdíl ode mě ji zřejmě nečetli jako román, ale jako pojednání o Bohu. Soudím, že bychom měli mít odlišný přístup k teologii a k fikci, byť fikce nám může pomoci porozumět určitým skutečnostem – duchovnímu světu, biblické antropologii, ba dokonce i Bohu. Nechtějme ale po fikci – nebo po křesťanských obrazech či filmech – přesné teologické výpovědi. Román není ani tóra, ani modla.

Čtvrtá kniha ale román není – je to vskutku pojednání o Bohu. W. P. Young líčí Boha jako jen a jen dobrého a v této knížce skutečně odhaluje lži, kterým mnozí křesťané věří. Problém nevidím v tom, co si Young myslí o Bohu. Problém vidím v tom, jakým způsobem se vyrovnává (či vlastně vůbec nevyrovnává) s existencí Božího nepřítele a celé otázky „odkud zlo“. Nejpatrnější je to v samotném závěru knihy, kde Young uvádí několik stránek biblických veršů, ovšem pečlivě vybraných tak, aby se v nich nevyskytovalo nic o démonech, draku a šelmách z Daniele nebo Zjevení nebo o Božím nepříteli.

  1. P. Young je podle všeho universalista, tj. je přesvědčen, že Bůh nakonec spasí všechny lidi. I těm nejhorším zločincům bude tak dlouho projevovat svou lásku, až se nakonec zlomí a přijmou nabízenou milost.

Nemám pochybnosti o tom, že Bůh si skutečně přeje, aby všichni lidé poznali pravdu a došli spásy. A je velmi nevděčnou úlohou snažit se dokázat, že někteří lidé přesto spaseni nebudou. Jinými slovy, že člověk se může definitivně rozhodnout proti Bohu. Pro tuto skutečnost je náš svět tak tragický – a tak smysluplný. Ano, v životě každého z nás jde o věčnost. To, jak Young líčí skutečnost, je nádherné a přitažlivé. Přiznám se ale, že dávám přednost biblickému pohledu. Nevěřím, že s hroznou možností věčného zatracení se můžeme vypořádat tím, že z Bible vypustíme všechny verše, které o něm mluví.

Nebyl jsem pohoršen tím, že Young v Chatrči líčí Boha jako postarší černošku. V knize samotné přiznává, že chce rozbít naše falešné představy Boha coby stařečka s bílým plnovousem. Ano, míváme falešné představy, a je třeba se jich zbavovat. Obávám se ale, že co se týče zla, nabízí nám Young nahrazení jedné falešné představy druhou. Raději se přidržím Bible.

Přesto knihu k četbě doporučuji. Jednak mnohým z nás umožní se některých falešných představ zbavit, jednak nám prospěje, když se s Youngem vnitřně vyrovnáme. Pokud neztratíme ze zřetele Písmo, může nám jen prospět, když se s Youngovou teologií trochu vnitřně popereme.

Knihu, jak bylo řečeno, vydalo nakladatelství Euromedia. Má 208 stran a prodává se za 259 Kč.

  1. července 2018

 

 

.

Co vám o Marxovi neřekli

V těchto dnech vychází kniha Marx a satan rumunského luteránského biskupa Richarda Wurmbranda. Biskup Wurmbrand byl dlouhá léta vězněn a mučen v rumunském komunistickém žaláři, než byl doslova „vykoupen“ norskými křesťany (v šedesátých letech minulého století). Mně se už v roce 1968 dostala do rukou jeho kniha Mučen pro Krista a podnítila mě k tomu, abych v létě 1969 se svým přítelem Janem Kozlíkem vyhledal v Sibiu (něm. Hermannstadt) lidi, kteří jej znali, a ověřil si jeho příběh. U nás byla církev rovněž pronásledována, ale takové mučení, jaké musel podstoupit biskup Wurmbrand, se zde nepraktikovalo. Když nás později navštěvovali západní křesťané a vyjadřovali nám úctu, protože jsme „trpěli pro Krista“, uváděl jsem jejich představy na pravou míru. Bylo jim zpravidla těžko srozumitelné, že v některých komunistických zemích (a Československo k nim patřilo) se ponejvíce vyhazovalo z práce, a tresty za „maření státního dozoru nad církví“ byly poměrně mírné, zatímco v jiných komunistických státech, konkrétně v Rumunsku, Bulharsku, Albánii a samozřejmě Sovětském svazu, šlo opravdu o život.

Očekávám, že někdo bude tvrdit, že Wurmbranda nelze brát vážně, právě protože ho komunisté mučili. Někteří usoudí, že je zaujatý. Nicméně jeho kniha o Marxovi je vědecké dílo a všechna tvrzení jsou pečlivě doložena.

Kniha zkoumá otázku, zda byl Marx vědomý satanista. Už dlouho předtím, že se mi dostala do rukou Wurmbrandova kniha, jsem pročetl veledílo Siegfrieda Fritsche Geist über Deutschland (Duch nad Německem), které uvádí určitá fakta, jež jsou zpravidla podrobněji zmíněna a přesně doložena ve Wurmbrandově monografii. Je to pochopitelné – Fritsch věnuje Marxovi jednu kapitolu, Wurmbrand celou knihu.

Pokusím se stručně vyjádřit, co si na základě těchto dvou knih myslím o Marxovi.

Marxův otec byl žid, který konvertoval ke křesťanství. V tehdejší době to nebylo nic neobvyklého – nový, nacionální antisemitismus ještě nekvetl, starý náboženský byl opouštěn, a němečtí (stejně jako jiní evropští) osvícenci viděli jako žádoucí asimilaci židů. Rušily se protižidovské zákony a nařízení.

Mám ale dojem, že Marxův otec se stal křesťanem z přesvědčení, nikoli z vypočítavosti nebo ze snahy jít s duchem doby, jak to bylo tehdy obvyklé. A není bez zajímavosti, že maturitní práce Karla Marxe měla téma „Vztah Ježíše Krista a jeho učedníků podle 15. kapitoly Janova evangelia“. Jeho první písemná práce měla název Spojení věřících s Kristem. Čteme v ní tato krásná slova: „Skrze lásku Kristovu obracíme svá srdce k našim bratřím, s nimiž nás pojí vnitřní pouto a za které se Kristus obětoval… Jednota s Kristem nás vnitřně pozvedá, přináší útěchu v zármutku, klidnou důvěru, otvírá srdce pro lidskou lásku, pro všechno šlechetné a velké, ne kvůli pýše a slávě, ale jen kvůli Kristu.“

Marx tedy křesťanství znal – a zřejmě i vyznával. K nějaké tajemné proměně došlo, když odešel studovat práva. Jeho dopisy rodičům jeho otce velmi znepokojovaly – všiml si, že s jeho synem se něco děje… nebo již událo. Jenže poměrně brzy na to Marxův otec zemřel.

Marx zcela obrátil a začal psát nenávistná dramata a básně. Napsal divadelní hru „Oulanem“, což mělo být zpitvořené pozpátku čtené „Imanuel“. Ve svých básních – Wurmbrand je cituje i s patřičnými odkazy – vyjadřuje nenávist vůči Bohu a touhu strhnout celé lidstvo do zkázy.

Tento motiv se u něj opakuje často. V sekulárních životopisech Marxe jsem se o tom nic nedověděl, ale uznávám, že jsem jich četl jen málo. Nicméně jakási žlučovitost, sarkasmus, ironie a často zbytečná kritičnost se ozývá téměř ze všech jeho prací.

U nás se ví o tom, že Marx pohrdal Slovany – psal o „slovanské lůze“, konkrétně k ní přičítal Rusy, Čechy a Chorvaty. To nezastírali ani soudruzi z „vokovické Sorbonny“, jak se za normalizace říkalo Vysoké škole KSČ. Liberálové, kteří teď slaví Marxovo výročí, ovšem nezmiňují (a možná ani nevědí), že Marx byl ostře proti zrušení otroctví ve Spojených státech. Vedl o tom spory s humánnějším Proudhonem, kterému napsal: „Bez otroctví by se Severní Amerika – ta nejpokrokovější země – proměnila v patriarchální stát. Vymažte Severní Ameriku z mapy a nastane anarchie – celkový úpadek moderního obchodu a civilizace. Zrušte otroctví a vymažete Ameriku mapy.“

Pokud dnes západní intelektuálové tvrdí, že Marx nemůže za zvěrstva komunismu, nevěřte jim. Marx byl plný iracionální nenávisti a ve svých básních se netajil tím, že chce lidstvo strhnout do záhuby. Do značné míry se mu to podařilo.

Knihu vydává nakladatelství Stefanos, má 136 stran a internetová knihkupectví ji nabízejí za 189 – 196 Kč. Přeložil Dan Drápal.

  • 16. května 2018