Presumpce neviny

Diskuse o kněžích, kteří se dopustili sexuálního zneužívání, dorazila do Česka s plnou silou. Tato diskuse probíhá v celém západním světě (mám na mysli „západ“ ve smyslu kulturním, kam tedy patří i Austrálie). Vytahují se případy staré několik let či desetiletí. Proč až nyní? Protože se prý dříve zametaly pod koberec.

Nepochybuji o tom, že na tom něco je. Jsem přesvědčen, že veškeré zločiny, tedy i tyto, mají být vyšetřeny, souzeny a v případě shledání viny potrestány. A pokud skutečně docházelo k tomu, že církevní vrchnost o těchto aktech věděla a daného duchovního pouze přeložila na jinou farnost, lze na takové jednání nahlížet jako na krytí zločinu.

Nyní ale přichází velmi důrazné ALE.

V diskusích někdy zaznívá, že jakmile někdo vznese proti nějakému knězi obvinění, má církev okamžitě jednat, tedy postavit obviněného mimo službu.

Tento požadavek má své příbuzné: Když ve Spojených státech probíhalo jednání o tom, zda se soudcem Nejvyššího soudu stane Brett Kavanaugh, konala se přímo v Senátu demonstrace, na které ženy držely transparent „Věřte ženám!“

Propána, proč? To jsou ženy prokazatelně pravdomluvnější než muži, takže když žena obviní muže, má vždycky pravdu? Což mnohdy žena neobviní muže zcela nespravedlivě? O tom by mohli vyprávět soudci, kteří řeší spory o styk s dítětem. Nařknout otce z pohlavního zneužívání vlastního dítěte se stalo téměř módou, takže se objevily úvahy o tom, že taková falešná nařčení by měla být trestná. V dnešní době, kdy se tak snadno vznášejí nejrůznější obvinění, bychom měli být obzvlášť opatrní. Pokud má po vznesení obvinění následovat okamžité odvolání obviněného, budeme svědky toho, jak budou mnozí charakterní lidé dehonestováni a v podstatě přijdou o možnost výkonu svého povolání.

V devadesátých letech – ale i později – jsem zaslechl slova o tom, že je lépe neodsoudit pět pachatelů nežli poslat do vězení jednoho nevinného. Dnes už to neslýchám. Když se začaly v soudnictví používat testy DNA, přezkoumávali ve Spojených státech řadu případů, které končily pro obviněného trestem smrti. Tehdy se ukázalo, že několik set lidí šlo na smrt nevinně. (Mě osobně tento fakt přivedl k radikální změně názoru na trest smrti.)

Podle všeho žijeme v době, která straní obviňování. Můžeme to pozorovat i na případu již zesnulého amerického zpěváka Michaela Jacksona. Našli se rodiče, kteří k němu posílali své děti, a tyto děti pak svědčily ve prospěch Michaela Jacksona, když by v roce 2003 nařčen z pedofilie. (Vyšetřování a soudy trvaly přes rok a půl a 13. června 2005 byl Jackson zproštěn viny ve všech bodech obžaloby.) Nyní ovšem tito lidé obrátili a přišli s obviněním, že je Michael Jackson sexuálně zneužíval. Nechci být mimořádně cynický, ale zdá se mi, že si díky Michaelu Jacksonovi užili okamžiky slávy hned třikrát – nejprve jako děti, které bral slavný zpěvák na svá turné, pak jako svědkové při procesu, který počátkem nového tisíciletí probíhal, a nyní jako zlomení a traumatizovaní dospělí.

Důležitým biblickým principem je, že nikdo nesmí být odsouzen bez důkazů. K trestu smrti nebylo možno odsoudit člověka na základě jediného svědectví – svědci museli být minimálně dva. Jistě, žádný systém není dokonalý a Bible sama podává zprávu o tom, že jistý Nábot byl odsouzen k smrti na základě smyšlených svědectví. Moderní pojetí presumpce neviny vychází jak ze starého římského práva, tak z Písma svatého. Jsem přesvědčen, že princip presumpce neviny bychom neměli lehkovážně opouštět. Patřím ke starší generaci a pamatuji si, jaké to bylo za „socialistického“ soudnictví. Rozhodně bych se nechtěl do takových dob vracet.

Na závěr znovu opakuji pro své kritiky: Ano, jsem pro spravedlivé potrestání všech zločinů a pro vyšetřování padni komu padni. A byl bych rád, kdyby se soudní případy netáhly dlouho. Nechci ale, aby nastala doba, kdy gauneři budou vznášet obvinění a nevinní lidé budou odsuzováni. A nemá-li taková doba přijít, ctěme presumpci neviny. Jestli ta padne, doplatí na to ledaskdo, a zdaleka ne jen obvinění z pedofilie.

  1. března 2019

 

Svoboda slova a virtuální realita

Dnes se dá na internetu vytvářet virtuální realita do té míry, že je velmi těžké o čemkoli zjistit, zda je to pravda nebo lež, a pokud je to lež, pak kdo je jejím původcem. Je obecně známo, že lži se šíří rychleji a snadněji než pravda.

Pokud někdo chce vědomě lhát, otázku pravdy nemusí řešit; řeší pouze otázku, do jaké míry mu budou lidé věřit, tj. jak šikovně udělá svou lež pravdě podobnou.

Tento velmi složitý stav se týká otázky svobody slova. Má se trestat lhaní na síti? I ti, kdo jsou přesvědčeni, že ano, jsou si zpravidla vědomi, o jak nesnadnou otázku jde. Budeme-li trestat lhaní, nerušíme tím svobodu slova?

V tomto článku nepřinesu žádné jednoznačné odpovědi, protože je nemám. Pokusím se ale vymezit povahu problému.

Je rozdíl mezi informací a názorem, mezi faktem a jeho hodnocením. Pochopitelně platí, že názory si utváříme na základě faktů, která známe, ale – bohužel – někdy i na základě domnělých faktů, tedy na základě lživých informací, kterým jsme uvěřili.

Nepochybuji o tom, že lhaní – vypouštění „vymyšlených faktů“ – je nesmírně nebezpečné. A nemám pochybnost ani o tom, že někdy se velmi těžko hledá hranice mezi fakty a názory.

Jsou pochopitelně situace, kdy není co řešit. Dejme tomu, že někdo přijde s tvrzením, že hlavním městem České republiky je Plzeň. Kdyby někdo něco takového tvrdil, žádného stoupence by nezískal – a proto to také nikdo nedělá. Nicméně jsou situace, kdy ani tato otázka není všemi vnímána zcela jednoznačně. Je hlavním městem Izraele Jeruzalém nebo Tel Aviv?

Vezměme si ale nebezpečnější případ. Před dvěma nebo třemi lety kolovala po internetu zpráva, jak afgánští migranti jedné rodině na Moravě podřezali domácí zvířectvo. Brzy se ukázalo, že tuto „zprávu“ si vymyslela jedna žena, která byla posléze obviněna, tuším z šíření poplašné zprávy. Že jde o „fake news“, se ale zřejmě nedostalo mezi všechny, kteří uvěřili původní lži. Někteří lidé si možná dodnes myslí, že to byla pravda. Mají se stíhat takové lži, nebo to máme „nechat být“ se zdůvodněním, že přece máme svobodu slova?

Zde si dovolím malou odbočku. V roce 1996 „frčel“ Formanův film Lid versus Larry Flynt. Larry Flynt používal i ty nejhnusnější metody, aby očernil své odpůrce. Nicméně v soudním sporu zvítězil, neboť v USA je svoboda slova. Liberálové, včetně tehdejšího českého prezidenta Václava Havla, byli z filmu vesměs nadšení, pouze některé feministky byly naštvané. Člověk, který se neštítil lhát, byl vnímán jako hrdina boje proti konzervativním pokrytcům.

Jsem přesvědčen, že svoboda slova má smysl tam, kde mají lidé v úctě pravdu. Ne, ani v nejmenším netvrdím, že tam, kde ji nemají, by měla být svoboda slova zrušena. Jen říkám, že život ve společnosti, která hájí svobodu slova, ale nehájí pravdivost, bude velmi komplikovaný. Domnívám se, že někteří z těch liberálů, kteří tehdy onen Formanův film nadšeně vítali, by dnes svobodu slovu rádi omezili (a patrně to také udělají) v rámci boje proti fake news. Sklízí plody toho, co celá desetiletí zasévali.

Nejnebezpečnější věci, které se šíří po internetu, nejsou vyložené lži. Jsou to informace překroucené a doplněné příslušnou „omáčkou“. Pokusím se nyní na konkrétním případě osvětlit, jak to funguje.

Jde o e-mail tvrdící, že město Brno zavedlo arabštinu jako úřední jazyk. Jednu verzi tohoto e-mailu jsem dostal od jedné známé už loni. Volal jsem na brněnský magistrát, kde mi potvrdili, že jde o fake. Jinou, o hodně vylepšenou verzi, mi před několika dny poslal přítel, který je sám statečným bojovníkem proti fake news a jehož si velmi vážím. „I ty, Brute?“ chtělo se mi říci. Překopíruji sem dokument, který mi poslal:

 

Čtěte!

Brno je dnes jediným místem v České republice, které má už dávno postavenu muslimskou mešitu.

Vedení BRNA k tomu nedávno schválilo arabštinu na svých úřadech!

 
   
 

Pro tuto záležitost hlasovali zastupitelé z hnutí KDU-ČSL, Žít Brno, Zelení, Piráti a TOP 09… „Brněnský deník“ informuje o tom, že dnes vedení města Brna schválilo vytvoření pracovního místa pro tlumočníka z arabštiny, aby se domluvili arabsky hovořící lidé při vyřizování úředních věcí na brněnských úřadech. Již tak nebudou v Brně muset hovořit na úřadech česky jako úředním jazykem. Pro tuto záležitost hlasovali zastupitelé z hnutí KDU-ČSL, Žít Brno, Zelení, Piráti a TOP09. O případu jsme psali již v článku „Brno se připravuje na příchod mu- slimských migrantů? Zavádí arabštinu na úřadech …“ Jestlipak nám někdo vysvětlí z jakého důvodu – když se dušovali, že imigranti, pokud zde budou chtít žít, že se musí naučit naší řeč ! ! !  TAK PROČ JE TO ZASE JINAK ! ! !  Seznam zastupitelů města Brna, kteří hlasovali pro zavedení arabštiny na úřadech města Brna:
Zdrojem informace je hnutí Slušní lidé: KDU-ČSL – 5 hlasů (Crha, Suchý, Hladík, Rychnovský, Beran) Zelení – 4 hlasy (Ander, Vlašín, Drápalová,Fajnorová) TOP09- 4 hlasy (Kacer, Urubek, Dubová, Drbal) Žít Brno –  5 hlasů (Kašpaříková, Hofmannová, Hollan ml., Hollan st., Freund) Piráti – 2 hlasy (Ulip, Koláčný) 

NEZAPOMEŇTE na ně při volbách.

Opět jsem volal na brněnský magistrát. Odkázali mě na heslo „Brno usnadňuje cizincům komunikaci s úřady“. Tam se dovíte, že Brno skutečně vytvořilo pracovní místo pro tlumočníka z arabštiny. Z rozesílaného e-mailu se ale nedovíte, že zřídilo i místo pro tlumočníka třeba z rumunštiny nebo vietnamštiny, o „hlavních“ světových jazycích ani nemluvě. Informace o „schválení arabštiny“ na úřadech už je vyloženě zavádějící.

Když už jsme u toho, všimněme si dalších rysů tohoto sdělení. Třeba emocionálního zvolání PROČ JE TO ZASE JINAK! Hledáte-li, k čemu se vztahuje ono „zase“, hledáte marně. To, co má být „jinak“, dle autorů onoho fejku je, že cizinci nebudou muset zvládat češtinu, pokud zde „budou chtít žít“. Jenže zvládnutí češtiny není a nikdy nebylo podmínkou proto, aby zde mohli žít, ale pouze pro získání českého občanství. Podobně jako žijí Češi třeba v Itálii a nikdo po nich nechce, aby uměli italsky.

Na konci jsme vyzváni, abychom „nezapomněli“, které politické strany souhlasily se zřízením tlumočnických míst. Plně souhlasím. A nezapomeňte, že to byli zřejmě „slušní lidé“, kdo tuto zavádějící zprávu vyprodukoval.

Shrnuto: Tento dokument obsahuje záměrné polopravdy – není dílem nějakého omylu lidí, kteří to mysleli dobře. A skutečně chce vyvolat nenávist.

Nicméně… má se zrušit svoboda slova, aby lidé nemohli takto beztrestně klamat? To už je mnohem složitější. Hranice mezi faktem a jeho interpretací není vždy jednoznačná. A pak je zde otázka: Kdo by rozhodoval, co zakázat a co nikoli? Naše doba stále ještě přeje liberálům, kteří bývají v pokušení zakázat či alespoň omezit některé názory. Když upozorníte na to, že s migranty jsou problémy, už jste „fašoun“, bez ohledu na fakta, která přinášíte.

Nemám odpověď. Jedním jsem si ale jist: Tato otázka nás v blízké a patrně i vzdálenější budoucnosti hodně potrápí.

  1. ledna 2019

Moralistický terapeutický deismus

Nedávno vyšla v Lidových novinách informace o knize Rona Drehera Benediktova cesta. Autorem článku byl Roman Joch. Knihu jsem si opatřil – a nelituji toho. Patrně za pár týdnů vložím na trpělivá bedra svých čtenářů, čtenářů Neviditelného psa a Křesťana dnes svou vlastní recenzi této knihy. V tomto článku se chci podělit o jedno pozorování, či chcete-li, o charakteristiku „sentimentálního pseudonáboženství“ (slova Rona Drehera), které vyznává značná část křesťanů. Toto pseudonáboženství dostalo název „moralistický terapeutický deismus“ (MTD). Autorem tohoto výrazu ovšem není Ron Dreher; pochází od sociologů Christiana Smithe a Melindy Lundquistové Dentonové, kteří počátkem tohoto tisíciletí zkoumali náboženský život amerických teenagerů [Christian Smith, Melinda Lundquist Denton, Soul Searching: The Religious and Spiritual Lives of American Teenagers (New York: Oxford University Press, 2005).]

MTD má pět základních pilířů:

  • Bůh existuje, stvořil a řídí svět a dohlíží na lidský život na zemi,
  • Bůh chce, aby lidé byli k sobě dobří, přívětiví a slušní, jak to učí Bible a většina světových náboženství,
  • hlavním cílem lidského života je být šťastný a mít ze sebe dobrý pocit,
  • Boha do svého života nemusíme výrazněji zapojovat, s výjimkou případů, kdy má vyřešit nějaký problém,
  • dobří lidé jdou po smrti do nebe.

Takové je základní přesvědčení většiny dospívajících katolíků i tradičních protestantů. Evangelikálové prý dopadli o něco lépe, ale přesto „byli stále dost vzdáleni biblickému pravověří“ (Dreher, 24).

Domnívám se, že situace v České republice se v tomto ohledu od Spojených států nijak výrazněji neliší.

Pochopitelně ne všechno je na „moralistickém terapeutickém deismu“ špatně. Bůh skutečně existuje. A skutečně chce, abychom byli k sobě dobří. Nicméně všimněte si, že vše se nakonec točí kolem člověka.

V současnosti překládám téměř čtyřsetstránkový příběh rumunského pastora Richarda Wurmbranda, jeho ženy Sabiny a jeho syna Mihaie. Richard Wurmbrand strávil ve vězení mnoho let, z toho tři roky na samotce, a byl opakovaně surově mučen. Jeho žena strávila tři roky v pracovním táboře a rovněž podstoupila mučení. Víc o této knize teď nenapíšu – dočkáte se jistě jejího vydání i mé rozsáhlejší recenze – ale musím říci, že mě hluboce zasáhla. Co dodalo Wurmbrandovi sílu nezradit přátele a nepoddat se? Bylo to vědomí, že jde o Boha, ne o člověka, o pravdu, ne o naše blaho. Samozřejmě, patrně všichni cítíme, že toto poselství se do dnešního světa jaksi „nehodí“; „moralistický terapeutický deismus“ vypadá mnohem přívětivěji a použitelněji. Jenže dá vyznavačům sílu obstát v takové situaci, jaké byl vystaven Richard Wurmbrand nebo jiní mučedníci? Mám o tom vážné pochybnosti. A nemyslete si, že jde o lacinou kritiku. Při překládání knihy o Wurmbrandových jsme měl pochybnosti především o sobě samotném.

V Dreherově knize jsem stále na počátku. Dávám ale Dreherovi za pravdu v jedné věci: Boj o křesťanský charakter západní civilizace jsme už dávno prohráli. To neznamená, že bychom se neměli angažovat v nějakých ústupových bojích, ale přiznejme si, že o pravdu a o život k Boží slávě není zájem. Příliš mnoho křesťanů totiž přijímá tezi, že hlavní je opravdu „být šťastný a mít ze sebe dobrý pocit“. Snažím se vyznat sám v sobě. Nemohu říci, že bych ze sebe měl dobrý pocit. Kladu si otázku, zda mi opravdu jde o Boží slávu. Na druhé straně jsem šťastný. A čím jsem starší, tím jsem šťastnější. Když se mě někdo zeptá, jak se mám, tak mě zpravidla uvede do rozpaků, protože odpovídám stereotypně, že výborně. Myslím si ale, že „být šťastný“ není „cílem mého života“. Chce se mi říci, že cílem mého života je „vydat svědectví pravdě“. Ale mohu to říci jen s bázní a třesením – zejména teď, když předkládám tu knihu o Wurmbrandovi. Co jsem ochoten vytrpět pro Ježíše?

V postmoderním křesťanství jde o otázku téměř neslušnou. Ale nějak se jí nemohu vyhnout.

  1. října 2018

Sto let Československa

Postmoderní myslitelé tvrdí, že národ je „sociální konstrukt“. Není úplně jednoduché pochopit, co je tím míněno. Já si myslím, že národ je Boží vynález. V čem se asi tyto dva dosti nekompatibilní pohledy shodují, je, že národ není dán ani rodem („rasou“), ani jazykem – což byly v Evropě všeobecně přijímané představy v době vzniku Československa. Dnešní genetické výzkumy ukazují, kolik v nás proudí „germánské“ (a kdoví ještě jaké) krve, stejně jako kolik slovanské krve proudí v „Germánech“. Rasové teorie 19. a počátku 20. století vypadají ve světle těchto zjištění směšně.

O tom, že národ není určen ani jazykem, existovalo bezpočet dokladů již v době vzniku Československa. Anglicky mluvící Irové dobře věděli, že nejsou Angličané, a domáhali se své samostatnosti.

Jsem přesvědčen, že národ je Boží vynález, nicméně to neznamená, že by lidé o existenci národů vůbec nerozhodovali. Společenství národa je v jistém slova smyslu společenstvím sdíleného osudu, a tento osud není něco nevyhnutelného, co se nám nějak „děje“. Náš osud je do velké míry určen vztahem k Bohu.

Vznik Československa je spjat s osobností profesora T. G. Masaryka, jenž se – lze říci zázrakem – stal naším prvním prezidentem (ve věku 68 let). Přitom byl po několik desetiletí osobou v českém národě nejen odmítanou, ale značnou částí národa dokonce nenáviděnou. Mělo to dva hlavní důvody. Prvním bylo zpochybnění pravosti dvou rukopisů, jež byly „objeveny“ (správně: „vyrobeny“) počátkem devatenáctého století (jde o tzv. rukopis Královédvorský a tzv. rukopis Zelenohorský). Tyto údajně prastaré rukopisy měly dodat hrdost českému národu. Druhým důvodem nenávisti vůči Masarykovi byla jeho obrana žida Leopolda Hilsnera, lživě obviněného z rituální vraždy křesťanské dívky.

Masarykovo působení v obou těchto věcech bylo dobrým vkladem do později vzniklé Československé republiky. Stavět svou národní hrdost na lži a padělku je smutné a směšné. A porušovat práva obžalovaného ze skrytého či zjevného antisemitismu je cesta do pekel. Ne že by český antisemitismus ve dvacátém století neexistoval – nebyl však zdaleka tak silný jako v okolních zemích.

Jak to tak v dějinách bývá, i v dějinách českého národa jsou události světlé, stejně jako místa temná. K pozitivním projevům českého národa patří pomoc Slovensku. Národní povědomí Slováků bylo nesrovnatelně nižší než u Čechů, což bylo důsledkem maďarského tlaku, jenž byl mnohem silnější než tlak německý. (Důvodů bylo jistě více, nicméně tento je nejvýznamnější. Mohli bychom zmínit i hospodářskou zaostalost Slovenska.) Na Slovensko proudili čeští učitelé, státní zaměstnanci, ba i železničáři. Po krátkou dobu – v letech 1919-1920 – žilo v Bratislavě dokonce více Čechů než Slováků (a to byli Češi až na druhém místě za Maďary). Vláda sice nesplnila vše, co bylo Slovákům ještě před vznikem společného státu slibováno, nicméně rozvoj Slovenska byl všemožně podporován, stejně jako rozvoj Podkarpatské Rusi, jejíž obyvatelstvo i po pádu komunismu vzpomínalo na své „československé“ období s nostalgií jako na nejlepší dobu tohoto koutu země.

Československo bylo relativně liberálním státem, v němž postupně nacházely útočiště různé skupiny uprchlíků. V první fázi existence republiky šlo zejména o Rusy a Ukrajince, později, zejména po nástupu Hitlera v Německu, o antifašisty a židy.

Byl zde ale velký problém: silná německá menšina, obývající mnohá národnostně kompaktní území zejména v západních a severních Čechách a na severní Moravě. Silné německé menšiny byly i ve většině velkých měst – zejména v Praze a v Brně. Němci nebyli vyloženě utlačováni, ale měli dost dobrých důvodů cítit se jako občané druhé kategorie. Téměř nezavadili o státní zakázky – ty byly vyhrazeny Čechům a Slovákům.

Česko-německý problém zde existoval před vznikem republiky – republika však udělala málo pozitivního pro jeho řešení. Zaznívaly prorocké hlasy – mám na mysli zejména Emanuela Rádla, který vydal knihu Válka Čechů s Němci, kde (v roce 1928!) téměř prorocky předpověděl eskalaci problémů. Bohužel, zůstal oslyšen. Temnou skvrnou na českých dějinách se pak stal „odsun“, správně vyhnání Němců, a to – z mého pohledu – ani ne tak pro samo rozhodnutí o vysídlení Němců, ale pro krutost, s níž bylo toto vysídlení vykonáno. Krutosti páchané v prvních letech komunistické vlády byly odpornou sklizní toho, co bylo v poválečných měsících a letech zaseto.

Nicméně přes veškeré dějinné problémy zde byl český národ, který si byl vědom, že sdílí nějaký společný osud. Projevilo se to nejen při samotném vzniku republiky, ale i za Mnichova, tedy v září roku 1938, kdy byli Češi ochotni hájit svou zemi. A pak se to projevilo ještě dvakrát – v roce 1968 a v roce 1989.

A přece byly tyto dva poslední „projevy“ národního cítění dosti odlišné. Atmosféru roku 1968 jsem už vnímal – bylo mi tehdy devatenáct. Tomu, kdo to nezažil, se to těžko vypráví. První týden „okupace“ byl jedním velkým svátkem, zdálo se, že všichni jsme bratři a setry. Lidé si navzájem pomáhali, jak jen to šlo. Takový úžasný týden málokterý národ zažil.

Během demonstrací na Václavském náměstí v listopadu 1989 se zdálo, že něco z toho étosu zůstalo zachováno a opět se projevilo. Nicméně bylo to jiné – zpočátku bych ani nedokázal popsat, proč. Vzpomínám, jak se lidé v roce 1968 dobrovolně skládali na zlatý poklad republiky a jak se na Slovensku (ale vlastně i v Čechách) konala sbírka na Allweg (to měla být visutá železnice v Tatrách, tehdy div techniky). V listopadu 1989 zřejmě ale už mnozí „chytří“ lidé přemýšleli o tom, jak budou „privatizovat“. Jakmile začali vylézat na povrch, vědomí národní jednoty se rychle vytratilo.

Ne že by už žádné světlé stránky nebyly. Patří k nim i rozdělení Československa. Nemuselo k němu dojít – to by ale bylo na delší úvahu v jiném článku. Ale mohlo k ní dojít také velmi krvavě – viz rozpad Jugoslávie. Domnívám se rovněž, že ke světlým stránkám patří rovněž stabilní a dlouhodobá podpora Izraele.

„Ježíš, ne César“ – to bylo heslo zformulované T. G. Masarykem. „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“, to bylo heslo zformulované Václavem Havlem, velikánem dějin nejen českých. Bohužel on sám toto heslo v závěru svého života ironizoval. Doba Masarykova byla mnohdy krutá, a přece to byla doba ideálů. Dnes se ideály nenosí. My křesťané si ale můžeme dovolit jít i v této věci proti proudu. „Pravda vítězí“, stojí na prezidentské standartě. Plný citát zní: „Pravda Páně vítězí, i když na čas poražena bývá.“ Neopouštějme ideály, i když budeme na čas poraženi. Pravda Páně nakonec zvítězí.

 

  1. srpna 2018

Lži o Bohu – recenze

Nakladatelství Euromedia vydalo čtvrté dílo kanadského spisovatele Williama P. Younga. Knížka se jmenuje Lži o Bohu, kterým věříme (anglický originál má titul Lies We Believe about God).

První kniha tohoto autora, Chatrč, se stala v anglicky mluvících zemích bestsellerem. Vzbudila značnou pozornost, a to zdaleka nejen v křesťanských kruzích, a byla brzy zfilmována. Měl jsem možnost přečíst všechny čtyři Youngovy knihy a přiznám se, že první dvě – tedy Chatrč a Křižovatky – jsem přímo hltal. Na těchto knihách mě zaujalo takřka vše – námět, zpracování, umělecká stránka věci i psychologické, teologické a filosofické otázky, které kniha vyvolávala – a na něž do jisté míry i odpovídala.

Křižovatky byly Chatrči v něčem podobné, v něčem od ní odlišné. Přečetl jsem je s nemenším zájmem nežli knihu první. I o této knize platí v plném rozsahu, co jsem napsal o knize první: Probouzí psychologické, teologické a filosofické otázky a je skvěle napsána.

Třetí knihu, Eva, jsem rovněž přečetl s velkým zájmem, nicméně dojem jsem z ní neměl stejně pozitivní jako z prvních dvou knih. Zatímco první dvě knihy vyznívaly „uvěřitelně“, i když bylo jasné – zejména u Křižovatek – že jde o fikci, Eva mi připadala poněkud dějově překombinovaná.

Čtvrté dílo W. P. Younga, které v těchto dnech vychází, se od předchozích tří zásadně liší. První tři knihy jsou romány – čtvrtá kniha je teologie. Snad je možno nazvat ji vysvětlením a apologií Youngových světonázorových východisek. To, co z Youngových předchozích knih vyplývá nepřímo, je v jeho poslední knize řečeno explicitně.

Řada křesťanů byla pohoršena už knihou první. Na rozdíl ode mě ji zřejmě nečetli jako román, ale jako pojednání o Bohu. Soudím, že bychom měli mít odlišný přístup k teologii a k fikci, byť fikce nám může pomoci porozumět určitým skutečnostem – duchovnímu světu, biblické antropologii, ba dokonce i Bohu. Nechtějme ale po fikci – nebo po křesťanských obrazech či filmech – přesné teologické výpovědi. Román není ani tóra, ani modla.

Čtvrtá kniha ale román není – je to vskutku pojednání o Bohu. W. P. Young líčí Boha jako jen a jen dobrého a v této knížce skutečně odhaluje lži, kterým mnozí křesťané věří. Problém nevidím v tom, co si Young myslí o Bohu. Problém vidím v tom, jakým způsobem se vyrovnává (či vlastně vůbec nevyrovnává) s existencí Božího nepřítele a celé otázky „odkud zlo“. Nejpatrnější je to v samotném závěru knihy, kde Young uvádí několik stránek biblických veršů, ovšem pečlivě vybraných tak, aby se v nich nevyskytovalo nic o démonech, draku a šelmách z Daniele nebo Zjevení nebo o Božím nepříteli.

  1. P. Young je podle všeho universalista, tj. je přesvědčen, že Bůh nakonec spasí všechny lidi. I těm nejhorším zločincům bude tak dlouho projevovat svou lásku, až se nakonec zlomí a přijmou nabízenou milost.

Nemám pochybnosti o tom, že Bůh si skutečně přeje, aby všichni lidé poznali pravdu a došli spásy. A je velmi nevděčnou úlohou snažit se dokázat, že někteří lidé přesto spaseni nebudou. Jinými slovy, že člověk se může definitivně rozhodnout proti Bohu. Pro tuto skutečnost je náš svět tak tragický – a tak smysluplný. Ano, v životě každého z nás jde o věčnost. To, jak Young líčí skutečnost, je nádherné a přitažlivé. Přiznám se ale, že dávám přednost biblickému pohledu. Nevěřím, že s hroznou možností věčného zatracení se můžeme vypořádat tím, že z Bible vypustíme všechny verše, které o něm mluví.

Nebyl jsem pohoršen tím, že Young v Chatrči líčí Boha jako postarší černošku. V knize samotné přiznává, že chce rozbít naše falešné představy Boha coby stařečka s bílým plnovousem. Ano, míváme falešné představy, a je třeba se jich zbavovat. Obávám se ale, že co se týče zla, nabízí nám Young nahrazení jedné falešné představy druhou. Raději se přidržím Bible.

Přesto knihu k četbě doporučuji. Jednak mnohým z nás umožní se některých falešných představ zbavit, jednak nám prospěje, když se s Youngem vnitřně vyrovnáme. Pokud neztratíme ze zřetele Písmo, může nám jen prospět, když se s Youngovou teologií trochu vnitřně popereme.

Knihu, jak bylo řečeno, vydalo nakladatelství Euromedia. Má 208 stran a prodává se za 259 Kč.

  1. července 2018

 

 

.

Co vám o Marxovi neřekli

V těchto dnech vychází kniha Marx a satan rumunského luteránského biskupa Richarda Wurmbranda. Biskup Wurmbrand byl dlouhá léta vězněn a mučen v rumunském komunistickém žaláři, než byl doslova „vykoupen“ norskými křesťany (v šedesátých letech minulého století). Mně se už v roce 1968 dostala do rukou jeho kniha Mučen pro Krista a podnítila mě k tomu, abych v létě 1969 se svým přítelem Janem Kozlíkem vyhledal v Sibiu (něm. Hermannstadt) lidi, kteří jej znali, a ověřil si jeho příběh. U nás byla církev rovněž pronásledována, ale takové mučení, jaké musel podstoupit biskup Wurmbrand, se zde nepraktikovalo. Když nás později navštěvovali západní křesťané a vyjadřovali nám úctu, protože jsme „trpěli pro Krista“, uváděl jsem jejich představy na pravou míru. Bylo jim zpravidla těžko srozumitelné, že v některých komunistických zemích (a Československo k nim patřilo) se ponejvíce vyhazovalo z práce, a tresty za „maření státního dozoru nad církví“ byly poměrně mírné, zatímco v jiných komunistických státech, konkrétně v Rumunsku, Bulharsku, Albánii a samozřejmě Sovětském svazu, šlo opravdu o život.

Očekávám, že někdo bude tvrdit, že Wurmbranda nelze brát vážně, právě protože ho komunisté mučili. Někteří usoudí, že je zaujatý. Nicméně jeho kniha o Marxovi je vědecké dílo a všechna tvrzení jsou pečlivě doložena.

Kniha zkoumá otázku, zda byl Marx vědomý satanista. Už dlouho předtím, že se mi dostala do rukou Wurmbrandova kniha, jsem pročetl veledílo Siegfrieda Fritsche Geist über Deutschland (Duch nad Německem), které uvádí určitá fakta, jež jsou zpravidla podrobněji zmíněna a přesně doložena ve Wurmbrandově monografii. Je to pochopitelné – Fritsch věnuje Marxovi jednu kapitolu, Wurmbrand celou knihu.

Pokusím se stručně vyjádřit, co si na základě těchto dvou knih myslím o Marxovi.

Marxův otec byl žid, který konvertoval ke křesťanství. V tehdejší době to nebylo nic neobvyklého – nový, nacionální antisemitismus ještě nekvetl, starý náboženský byl opouštěn, a němečtí (stejně jako jiní evropští) osvícenci viděli jako žádoucí asimilaci židů. Rušily se protižidovské zákony a nařízení.

Mám ale dojem, že Marxův otec se stal křesťanem z přesvědčení, nikoli z vypočítavosti nebo ze snahy jít s duchem doby, jak to bylo tehdy obvyklé. A není bez zajímavosti, že maturitní práce Karla Marxe měla téma „Vztah Ježíše Krista a jeho učedníků podle 15. kapitoly Janova evangelia“. Jeho první písemná práce měla název Spojení věřících s Kristem. Čteme v ní tato krásná slova: „Skrze lásku Kristovu obracíme svá srdce k našim bratřím, s nimiž nás pojí vnitřní pouto a za které se Kristus obětoval… Jednota s Kristem nás vnitřně pozvedá, přináší útěchu v zármutku, klidnou důvěru, otvírá srdce pro lidskou lásku, pro všechno šlechetné a velké, ne kvůli pýše a slávě, ale jen kvůli Kristu.“

Marx tedy křesťanství znal – a zřejmě i vyznával. K nějaké tajemné proměně došlo, když odešel studovat práva. Jeho dopisy rodičům jeho otce velmi znepokojovaly – všiml si, že s jeho synem se něco děje… nebo již událo. Jenže poměrně brzy na to Marxův otec zemřel.

Marx zcela obrátil a začal psát nenávistná dramata a básně. Napsal divadelní hru „Oulanem“, což mělo být zpitvořené pozpátku čtené „Imanuel“. Ve svých básních – Wurmbrand je cituje i s patřičnými odkazy – vyjadřuje nenávist vůči Bohu a touhu strhnout celé lidstvo do zkázy.

Tento motiv se u něj opakuje často. V sekulárních životopisech Marxe jsem se o tom nic nedověděl, ale uznávám, že jsem jich četl jen málo. Nicméně jakási žlučovitost, sarkasmus, ironie a často zbytečná kritičnost se ozývá téměř ze všech jeho prací.

U nás se ví o tom, že Marx pohrdal Slovany – psal o „slovanské lůze“, konkrétně k ní přičítal Rusy, Čechy a Chorvaty. To nezastírali ani soudruzi z „vokovické Sorbonny“, jak se za normalizace říkalo Vysoké škole KSČ. Liberálové, kteří teď slaví Marxovo výročí, ovšem nezmiňují (a možná ani nevědí), že Marx byl ostře proti zrušení otroctví ve Spojených státech. Vedl o tom spory s humánnějším Proudhonem, kterému napsal: „Bez otroctví by se Severní Amerika – ta nejpokrokovější země – proměnila v patriarchální stát. Vymažte Severní Ameriku z mapy a nastane anarchie – celkový úpadek moderního obchodu a civilizace. Zrušte otroctví a vymažete Ameriku mapy.“

Pokud dnes západní intelektuálové tvrdí, že Marx nemůže za zvěrstva komunismu, nevěřte jim. Marx byl plný iracionální nenávisti a ve svých básních se netajil tím, že chce lidstvo strhnout do záhuby. Do značné míry se mu to podařilo.

Knihu vydává nakladatelství Stefanos, má 136 stran a internetová knihkupectví ji nabízejí za 189 – 196 Kč. Přeložil Dan Drápal.

  • 16. května 2018