Lži o Bohu – recenze

Nakladatelství Euromedia vydalo čtvrté dílo kanadského spisovatele Williama P. Younga. Knížka se jmenuje Lži o Bohu, kterým věříme (anglický originál má titul Lies We Believe about God).

První kniha tohoto autora, Chatrč, se stala v anglicky mluvících zemích bestsellerem. Vzbudila značnou pozornost, a to zdaleka nejen v křesťanských kruzích, a byla brzy zfilmována. Měl jsem možnost přečíst všechny čtyři Youngovy knihy a přiznám se, že první dvě – tedy Chatrč a Křižovatky – jsem přímo hltal. Na těchto knihách mě zaujalo takřka vše – námět, zpracování, umělecká stránka věci i psychologické, teologické a filosofické otázky, které kniha vyvolávala – a na něž do jisté míry i odpovídala.

Křižovatky byly Chatrči v něčem podobné, v něčem od ní odlišné. Přečetl jsem je s nemenším zájmem nežli knihu první. I o této knize platí v plném rozsahu, co jsem napsal o knize první: Probouzí psychologické, teologické a filosofické otázky a je skvěle napsána.

Třetí knihu, Eva, jsem rovněž přečetl s velkým zájmem, nicméně dojem jsem z ní neměl stejně pozitivní jako z prvních dvou knih. Zatímco první dvě knihy vyznívaly „uvěřitelně“, i když bylo jasné – zejména u Křižovatek – že jde o fikci, Eva mi připadala poněkud dějově překombinovaná.

Čtvrté dílo W. P. Younga, které v těchto dnech vychází, se od předchozích tří zásadně liší. První tři knihy jsou romány – čtvrtá kniha je teologie. Snad je možno nazvat ji vysvětlením a apologií Youngových světonázorových východisek. To, co z Youngových předchozích knih vyplývá nepřímo, je v jeho poslední knize řečeno explicitně.

Řada křesťanů byla pohoršena už knihou první. Na rozdíl ode mě ji zřejmě nečetli jako román, ale jako pojednání o Bohu. Soudím, že bychom měli mít odlišný přístup k teologii a k fikci, byť fikce nám může pomoci porozumět určitým skutečnostem – duchovnímu světu, biblické antropologii, ba dokonce i Bohu. Nechtějme ale po fikci – nebo po křesťanských obrazech či filmech – přesné teologické výpovědi. Román není ani tóra, ani modla.

Čtvrtá kniha ale román není – je to vskutku pojednání o Bohu. W. P. Young líčí Boha jako jen a jen dobrého a v této knížce skutečně odhaluje lži, kterým mnozí křesťané věří. Problém nevidím v tom, co si Young myslí o Bohu. Problém vidím v tom, jakým způsobem se vyrovnává (či vlastně vůbec nevyrovnává) s existencí Božího nepřítele a celé otázky „odkud zlo“. Nejpatrnější je to v samotném závěru knihy, kde Young uvádí několik stránek biblických veršů, ovšem pečlivě vybraných tak, aby se v nich nevyskytovalo nic o démonech, draku a šelmách z Daniele nebo Zjevení nebo o Božím nepříteli.

  1. P. Young je podle všeho universalista, tj. je přesvědčen, že Bůh nakonec spasí všechny lidi. I těm nejhorším zločincům bude tak dlouho projevovat svou lásku, až se nakonec zlomí a přijmou nabízenou milost.

Nemám pochybnosti o tom, že Bůh si skutečně přeje, aby všichni lidé poznali pravdu a došli spásy. A je velmi nevděčnou úlohou snažit se dokázat, že někteří lidé přesto spaseni nebudou. Jinými slovy, že člověk se může definitivně rozhodnout proti Bohu. Pro tuto skutečnost je náš svět tak tragický – a tak smysluplný. Ano, v životě každého z nás jde o věčnost. To, jak Young líčí skutečnost, je nádherné a přitažlivé. Přiznám se ale, že dávám přednost biblickému pohledu. Nevěřím, že s hroznou možností věčného zatracení se můžeme vypořádat tím, že z Bible vypustíme všechny verše, které o něm mluví.

Nebyl jsem pohoršen tím, že Young v Chatrči líčí Boha jako postarší černošku. V knize samotné přiznává, že chce rozbít naše falešné představy Boha coby stařečka s bílým plnovousem. Ano, míváme falešné představy, a je třeba se jich zbavovat. Obávám se ale, že co se týče zla, nabízí nám Young nahrazení jedné falešné představy druhou. Raději se přidržím Bible.

Přesto knihu k četbě doporučuji. Jednak mnohým z nás umožní se některých falešných představ zbavit, jednak nám prospěje, když se s Youngem vnitřně vyrovnáme. Pokud neztratíme ze zřetele Písmo, může nám jen prospět, když se s Youngovou teologií trochu vnitřně popereme.

Knihu, jak bylo řečeno, vydalo nakladatelství Euromedia. Má 208 stran a prodává se za 259 Kč.

  1. července 2018

 

 

.

Co vám o Marxovi neřekli

V těchto dnech vychází kniha Marx a satan rumunského luteránského biskupa Richarda Wurmbranda. Biskup Wurmbrand byl dlouhá léta vězněn a mučen v rumunském komunistickém žaláři, než byl doslova „vykoupen“ norskými křesťany (v šedesátých letech minulého století). Mně se už v roce 1968 dostala do rukou jeho kniha Mučen pro Krista a podnítila mě k tomu, abych v létě 1969 se svým přítelem Janem Kozlíkem vyhledal v Sibiu (něm. Hermannstadt) lidi, kteří jej znali, a ověřil si jeho příběh. U nás byla církev rovněž pronásledována, ale takové mučení, jaké musel podstoupit biskup Wurmbrand, se zde nepraktikovalo. Když nás později navštěvovali západní křesťané a vyjadřovali nám úctu, protože jsme „trpěli pro Krista“, uváděl jsem jejich představy na pravou míru. Bylo jim zpravidla těžko srozumitelné, že v některých komunistických zemích (a Československo k nim patřilo) se ponejvíce vyhazovalo z práce, a tresty za „maření státního dozoru nad církví“ byly poměrně mírné, zatímco v jiných komunistických státech, konkrétně v Rumunsku, Bulharsku, Albánii a samozřejmě Sovětském svazu, šlo opravdu o život.

Očekávám, že někdo bude tvrdit, že Wurmbranda nelze brát vážně, právě protože ho komunisté mučili. Někteří usoudí, že je zaujatý. Nicméně jeho kniha o Marxovi je vědecké dílo a všechna tvrzení jsou pečlivě doložena.

Kniha zkoumá otázku, zda byl Marx vědomý satanista. Už dlouho předtím, že se mi dostala do rukou Wurmbrandova kniha, jsem pročetl veledílo Siegfrieda Fritsche Geist über Deutschland (Duch nad Německem), které uvádí určitá fakta, jež jsou zpravidla podrobněji zmíněna a přesně doložena ve Wurmbrandově monografii. Je to pochopitelné – Fritsch věnuje Marxovi jednu kapitolu, Wurmbrand celou knihu.

Pokusím se stručně vyjádřit, co si na základě těchto dvou knih myslím o Marxovi.

Marxův otec byl žid, který konvertoval ke křesťanství. V tehdejší době to nebylo nic neobvyklého – nový, nacionální antisemitismus ještě nekvetl, starý náboženský byl opouštěn, a němečtí (stejně jako jiní evropští) osvícenci viděli jako žádoucí asimilaci židů. Rušily se protižidovské zákony a nařízení.

Mám ale dojem, že Marxův otec se stal křesťanem z přesvědčení, nikoli z vypočítavosti nebo ze snahy jít s duchem doby, jak to bylo tehdy obvyklé. A není bez zajímavosti, že maturitní práce Karla Marxe měla téma „Vztah Ježíše Krista a jeho učedníků podle 15. kapitoly Janova evangelia“. Jeho první písemná práce měla název Spojení věřících s Kristem. Čteme v ní tato krásná slova: „Skrze lásku Kristovu obracíme svá srdce k našim bratřím, s nimiž nás pojí vnitřní pouto a za které se Kristus obětoval… Jednota s Kristem nás vnitřně pozvedá, přináší útěchu v zármutku, klidnou důvěru, otvírá srdce pro lidskou lásku, pro všechno šlechetné a velké, ne kvůli pýše a slávě, ale jen kvůli Kristu.“

Marx tedy křesťanství znal – a zřejmě i vyznával. K nějaké tajemné proměně došlo, když odešel studovat práva. Jeho dopisy rodičům jeho otce velmi znepokojovaly – všiml si, že s jeho synem se něco děje… nebo již událo. Jenže poměrně brzy na to Marxův otec zemřel.

Marx zcela obrátil a začal psát nenávistná dramata a básně. Napsal divadelní hru „Oulanem“, což mělo být zpitvořené pozpátku čtené „Imanuel“. Ve svých básních – Wurmbrand je cituje i s patřičnými odkazy – vyjadřuje nenávist vůči Bohu a touhu strhnout celé lidstvo do zkázy.

Tento motiv se u něj opakuje často. V sekulárních životopisech Marxe jsem se o tom nic nedověděl, ale uznávám, že jsem jich četl jen málo. Nicméně jakási žlučovitost, sarkasmus, ironie a často zbytečná kritičnost se ozývá téměř ze všech jeho prací.

U nás se ví o tom, že Marx pohrdal Slovany – psal o „slovanské lůze“, konkrétně k ní přičítal Rusy, Čechy a Chorvaty. To nezastírali ani soudruzi z „vokovické Sorbonny“, jak se za normalizace říkalo Vysoké škole KSČ. Liberálové, kteří teď slaví Marxovo výročí, ovšem nezmiňují (a možná ani nevědí), že Marx byl ostře proti zrušení otroctví ve Spojených státech. Vedl o tom spory s humánnějším Proudhonem, kterému napsal: „Bez otroctví by se Severní Amerika – ta nejpokrokovější země – proměnila v patriarchální stát. Vymažte Severní Ameriku z mapy a nastane anarchie – celkový úpadek moderního obchodu a civilizace. Zrušte otroctví a vymažete Ameriku mapy.“

Pokud dnes západní intelektuálové tvrdí, že Marx nemůže za zvěrstva komunismu, nevěřte jim. Marx byl plný iracionální nenávisti a ve svých básních se netajil tím, že chce lidstvo strhnout do záhuby. Do značné míry se mu to podařilo.

Knihu vydává nakladatelství Stefanos, má 136 stran a internetová knihkupectví ji nabízejí za 189 – 196 Kč. Přeložil Dan Drápal.

  • 16. května 2018