Obrana manželství

Posted on by Dan Drápal

Možná si říkáte, proč psát další článek na toto téma – vždyť už se o tom psalo tolikrát a těžko lze vymyslet něco nového. Jenže právě tak už bylo napsáno (a odvysíláno) mnohokrát, že manželství je přežitek, že už ztratilo smysl, a tak si říkám, co bych tyto odpůrce manželství šetřil. Kromě toho si myslím, že pokud zaznívají nepravdy a nikdo se proti nim neozývá, mnozí těm nepravdám uvěří. Proto se ozývám.

V anglosaském světě v posledním roce zdomácněl termín „luxury beliefs“. (V češtině by ekvivalent zněl asi jako „přesvědčení bohatých.“) Jsou míněny názory, které se objevují mezi bohatými a dobře zajištěnými lidmi; můžeme pro ně použít termín elity. Nedávno jsem poslouchal rozhovor jednoho moderátora s jistým sociologem. (Je mi líto, že si nepamatuji jméno. Poslouchám většinou přes sluchátka na svých dlouhých procházkách a ještě jsem se nenaučil zapisovat si jména. Máte plné právo mi nevěřit. Nicméně píšu o tom, co jsem slyšel, a přestože v tomto případě vycházím z názorů Američanů, u nás můžeme pozorovat podobné věci.) Onen sociolog poslouchal přednášku jakési „pokrokové“ autorky, která nadšeně hlásala, že manželství je středověký přežitek. Po nějaké době měl příležitost s ní osobně hovořit a mimochodem jí položil otázku, v jaké rodině vyrůstala. Ukázalo se, že ve zcela spořádané klasické středostavovské rodině. O něco později přišla řeč na její plány do budoucnosti. Tato šestadvacetiletá žena bez rozpaků přiznala, že počítá s tím, že se vdá a bude mít děti. Sečteno a podtrženo, tato žena hlásala názory, podle kterých se sama nehodlala řídit. Nicméně ideje mají následky. Ženy z vyšších sociálních vrstev si mohou dopřávat „luxury beliefs“ a dokonce podle nich měnit společnost, zatímco ženy z nižších sociálních vrstev by se velice rády vdaly, kdyby ovšem bylo za koho… Mužové z těchto sociálních vrstev si užívají svobody, protože sex si vždycky nějak opatří, ale do žádných závazků – a zejména do manželství – se nehrnou. „Luxury beliefs“ ženám z nižších sociálních vrstev nijak nepomáhají, ženy z vyšších vrstev se jimi zpravidla neřídí, ale mohou se díky těmto svým názorům utvrzovat v tom, jak jsou „pokrokové“. – Francouzský filosof Julien Benda už před sto lety mluvil v podobných souvislostech o „zradě vzdělanců“.

Můžeme mít na manželství názory jakékoliv, ale průzkumy ukazují, že téměř všichni toužíme po úzkém vztahu s člověkem, kterého milujeme a na kterého se můžeme spolehnout. Toužíme po blízkosti, po vztahu, a my křesťané můžeme dodat: Protože k tomu nás Bůh stvořil. A platí to v podstatě pro všechny lidi, ať už mají názory na manželství jakékoli.

V poslední době ale stoupá počet lidí, kteří nemohou či nechtějí do manželství vstoupit, a rovněž stoupá počet lidí, kteří se ve svém životě obejdou (nebo snad musejí obejít) bez sexu.

Jsou pro to mnohdy důvody ekonomické, jak to naznačují výzkumy třeba v Japonsku nebo v Koreji, kde je možno se s tímto fenoménem setkat nejčastěji. Ale jsou tu i důvody zcela odlišného rázu.

Pokud chceme dosáhnout ideálu, tedy prožít značnou část života v hlubokém vztahu, musíme počítat s tím, že se nám to nepodaří jaksi „samo od sebe“. A pak jsou zde skutečnosti, které se se snahou najít onen krásný vtah těžko snášejí. Skutečně požehnané manželství vyžaduje sexuální věrnost. A tady je problém. Lidé, zejména muži, by rádi krásný vztah, ale současně by si rádi zachovali „svobodu“, míněno sexuální nevázanost. Manželé si sice mohou dát tuto „svobodu“ – o mnoha takových případech jsem slyšel a některé znám osobně – ale pochybuji o tom, že jejich vztah je skutečně kvalitní. Skutečná blízkost vyžaduje exkluzivitu a věrnost.

Kdyby bylo po mém, pak by se v sexuální výchově na školách měly děti učit, že sex, má-li mít smysl a má-li být skutečně krásný (a my křesťané víme, že sex je jedním z nejkrásnější Božích darů), vyžaduje vztah a věrnost. To by byl mnohem lepší vklad do života než poučení o tom, co je to kondom a jak se nasazuje. Jenže kdo by to učil, že? Takové „konzervativní“ názory, jako mám já, asi mnoho učitelů nesdílí.

Zatím nebyly v tomto článku zmíněny děti. Ty na jakékoli sociální inženýrství a zavádění pokrokových názorů doplácejí nejvíc. Jsem křesťan 45 let, z toho jsem byl většinu času v aktivní pastýřské službě. Měl jsem tak možnost sledovat tucty rodin po dvě a někdy i tři generace. Rozdíl mezi „well being“ dětí vyrůstajících v úplné rodině a v neúplné rodině je nebetyčný. (Ano, už slyším námitku, že vy znáte někoho, kdo…). Jistě, jsou výjimky. Ale jsou to právě jen výjimky. Znovu to zopakuji: Má-li vyrůst zdravý a vyrovnaný člověk, je potřeba, aby do něj dva lidé, otec a matka, pumpovali po osmnáct let lásku.

Všem těm, kteří jsou přesvědčeni, že manželství není tak důležité a že je lepší pěstovat kariéru než vychovávat děti, radím, aby mysleli na stáří. S kým budou stáří trávit? Kdo se o ně postará? Kdo jim bude nablízku? Nedávno jsem o tom slyšel pěkný bonmot: „Domov důchodců je pomsta za jesle.“

Ano, jsou manželé, které děti mít nemohou. A jsou lidé, kteří mají od Pána Boha povolání, aby zůstali sami. Jsou i takoví, kteří zůstali sami z jiných důvodů – někdy i pro hříchy mládí. Jak jsem nedávno psal v jiném článku („Neztrácejme ideál“), ideálu dosahuje málokdo. Ale vždy má smysl o něj usilovat a mít ho před očima. A těm, kteří manželstvím pohrdají, přeji, aby ve stáří nezůstali sami. Znám v okolí svého bydliště tři domovy důchodců. Jsou moderní, nádherně zařízené, s převážně milým personálem.

Leč samota je samota.

A na závěr: Má-li člověk vztah s Bohem, vztah s lidmi zpravidla dostane jako dárek navíc.

Dan Drápal

  1. března 2024

Nepřátelství bez nenávisti

Posted on by Dan Drápal

V poslední době se vede živá diskuse o tom, zda a jak se může Izrael bránit útokům Hamásu. Netrvalo dlouho a tato otázka se stala dalším šiboletem, tedy něčím, co téměř automaticky rozděluje křesťany.

Pokusím se tuto otázku pojednat nejprve v jistém smyslu obecně. Odmysleme si teď na chvíli Izrael a Hamás. Může se křesťan vůbec podílet na činnosti policie a armády, nebo je mu jakákoli činnost v rámci silových složek zakázána? Jak souvisí Ježíšovo slovo o nastavení druhé tváře s praktickými konflikty ať už jednotlivců nebo celých národů? Má být křesťan za všech okolností pacifista, nebo se musí zlu postavit i za použití násilí?

Některé biblické texty – zejména Římanům 13 – předpokládají. že vrchnost (vláda) je od Boha. Má zde určité poslání. Tím posláním je zabránit tomu, aby zavládla anarchie a násilí. Písmo ovšem ví i o tom, že vláda tento svůj mandát někdy přestane plnit, a pak se křesťan (ostatně nejen on) může vládě vzepřít.

Pokud je ovšem vláda od Boha (a na poněkud jinou diskusi by bylo, co to vlastně znamená), pak si nedovedu představit, že by se křesťan na ní nesměl podílet. Z toho mi vyplývá, že křesťan může být policistou nebo vojákem. Ostatně Jan Křtitel na otázku vojáků, „co máme dělat“, neodpovídá „opusťte armádu“, ale „nikoho neutiskujte“.

Vyhrocený křesťanský pacifismus se odvolává na Ježíšovo slovo z Matouše 5,39: „Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když tě někdo udeří do tvé pravé tváře, nastav mu i druhou tvář.“

Dle mého chápání nutno respektovat, že toto slovo míří na situaci, kdy jsou v konfliktu dva jednotlivci. Nelze je automaticky aplikovat na mezinárodní konflikty. Právě to ovšem vyhrocení pacifisté činí. Představme si určitou krajní situaci, která ovšem, jak nám dokazuje postup Hamásu 7. října t. r., nemusí být vůbec hypotetická. Vrah podřezal jedno dítě a chystá se podříznout druhé. Já jsem nablízku a mám samopal, který bych mohl použít a mohl bych tak zachránit život dalších dětí.

Vyhrocený pacifista řekne, že násilí nesmím použít a zmíněného vraha mám milovat.

Mé svědomí mi říká, že pokud mám možnost zasáhnout a nezasáhnu, stávám se spolupachatelem a nesu vinu na smrti dalších zabitých dětí.

V diskusi pacifisté často argumentují Ježíšovým příkazem, že máme milovat své nepřátele. Přitom zřejmě vycházejí z nevyslovené premisy, že pokud proti někomu bojuji, nutně ho musím nenávidět.

Zde nám příliš nepomáhá nadužívání slova nenávist, zejména v jeho anglické formě hate, často v jeho počeštěné formě hejt, případně hejtovat. Například v diskusi o genderové ideologii se předpokládá, že pokud máte na sexualitu jiný názor, znamená to, že nenávidíte homosexuály nebo lesby, případně nějakou další podskupinu. Tento trik bychom si neměli nechat líbit a měli bychom se proti němu ohradit. To, že s někým nesouhlasím, neznamená, že ho nenávidím. Proč to vaši odpůrci dělají? Protože nechtějí slyšet vaše argumenty, ale chtějí vás vylíčit jako zlého a nenávistného člověka.

Vraťme se ale na počátek. Tvrdím, že k tomu, abyste se rozhodli zneškodnit vraha, ho nemusíte nenávidět. A jste-li křesťan, tak byste ho ani neměli nenávidět.

Nenávist škodí především nám samotným. A tak i ve spravedlivých bojích je třeba, abychom se vystříhali nenávisti. Naše jednání by nemělo být motivováno touhou po pomstě. I ve vyhrocených situacích, kdy můžeme a máme zasáhnout, platí Ježíšovo slovo: „Mně pomsta, já odplatím“ (Ř 12,19). Toto slovo můžeme ovšem číst s různými důrazy. Pokusím se ten rozdíl vyjádřit typografickými prostředky: Mně pomsta! Já odplatím! Tak toto bylo to špatné čtení. Správné je toto: Mně pomsta. Já odplatím. (Zkuste si tu větu vyslovit – jednou s důrazem na slova pomsta a odplatím, podruhé na slova mně a já. Snad pochopíte, co tím chci říci.)

        Když se rozhodnu zneškodnit vraha, pak to neznamená, že nad ním vynáším definitivní soud. Jsem si vědom, že ho bude soudit Bůh, ostatně mě také. Samozřejmě tento můj přístup není totožný s postojem některých velitelů k nepřátelům v náboženských válkách: „Zabijte je všechny. On si je Pán Bůh přebere.“ Můj postoj má jediný motiv: Zabránit vrahovi v páchání další vražd. Pokud je vrah zajat, nebudu ho mučit. Jde o to, ho zneškodnit, ne mu ublížit. Věřím, že takový přístup je možný a správný.

Nyní se krátce vrátím ke konfliktu v Gaze. Teroristé si natáčeli svá zvěrstva, která byla záměrná, a ještě se jimi chlubili. Jejich jednoznačně a opakovaně deklarovaným cílem je totální zničení Izraele. Proto s nimi nelze uzavřít mír – kdyby souhlasili s mírem, popřeli by smysl své existence. Lze s nimi ovšem uzavřít příměří. K tomu na nátlak světového veřejného mínění – a především na nátlak USA – patrně nakonec dojde. Jenže to bude znamenat další krveprolití po několika dalších letech. Ovšem srovnávání záměrně podřezaných izraelských dětí s nezamýšlenou smrtí palestinských dětí je skutečně nechutné. Takový přístup je morálně neudržitelný.

Dan Drápal

  1. prosince 2023

Cenzura dříve a dnes

Posted on by Dan Drápal

Původně jsem chtěl tento článek nazvat „Změnil jsem názor“, ale pak jsem se podíval do seznamu svých článků a zjistil jsem, že by to byl za posledních patnáct let třetí článek s tímto názvem. Ale k věci: Změnil jsem názor na to, jak je to u nás s cenzurou.

Cenzura, jak jsem ji po léta chápal, znamenala, že určitý článek nebo určitá kniha nesměly z vůle státní moci vyjít. Pochopitelně se to týkalo i rozhlasových a televizních pořadů nebo filmů. Svět byl relativně jednoduchý a čitelný; platilo v něm ano – ne. Nezažil jsem dobu první republiky, kde se místo zakázaného článku objevilo bílé místo svědčící o tom, že cenzor je aktivní. Předpokládám, že tato bílá místa vzbuzovala zvědavost. V dobách komunismu se už bílá místa neobjevovala. Na sazeče to jistě kladlo značné nároky. Na druhé straně, když měl práce příliš, tak se daný časopis či titul jednoduše zakázal. Vydat knížku bývalo na dlouhé lokte. Můj dědeček, etnograf Antonín Václavík, napsal rozsáhlou knihu o lidovém umění. Proces schvalování a editování trval přes dva roky. Bylo to počátkem padesátých let a vydavatelství trvalo na tom, že v předmluvě musí být zmínka o Stalinovi. Jenže vyjednávání o knize trvalo dlouho, Stalin to nevydržel a mezitím zemřel, poměry se změnily a zmínka o Stalinovi musela být odstraněna. (Nevím, jestli to líčím úplně přesně; korespondenci o této záležitosti, kterou jsme našli v pozůstalosti, si už zcela nepamatuji, ale v hrubých rysech to bylo takto.)

Zlaté časy klasické cenzury jsou ale ty tam a já jsem se velice zlobil, pokud někdo napsal, že je u nás cenzura. Mohu přece na internetu číst nejrůznější názory, zdá se mi, že každý může publikovat, a to jak vzácné perly, tak úplné ptákoviny.

Jenže nedávno vyšlo najevo, že jistá americká tajná služba více méně předepisovala Twitteru, co má a co nemá publikovat. Mnozí lidé měli už dlouho podezření, že se tak děje; jasnější kontury tato věc dostala, až když Twitter koupil Elon Musk. (Prosím nějakého odborníka na sociální sítě, aby mě opravil, pokud je v mém líčení nějaká nepřesnost. Své rozumy beru mimo jiné z pořadu „Ze světa internetu“, v němž si povídají David Slížek a Petr Koubský, kteří mimo jiné popisují, jak internet funguje, proč a jak vznikají „internetové bubliny“ a jak působí algoritmy, jež ovlivňují, k jakým článkům se dostanete snadno a k jakým možná vůbec.)

Když to člověk promýšlí, zjistí, že je to vlastně mnohem nebezpečnější než klasická cenzura. Sociální sítě vytvářejí veřejné mínění, ne že ne. Mám ve svém okolí lidi, kteří se dušují, že oni na „mainstream“ nenaletí. Přitom naletěli na nesmírné pitominy. Já si také myslím, že téměř na nic nenaletím, ale poslední dobou jsem si stále méně jistý. Cenzurní zásahy na sociálních sítích jsou mnohdy nahodilé, mohou odstranit váš článek, aniž vám uvedou konkrétní důvod, nebo vás mohou úplně „banovat“, tedy zrušit. Já jsem si za řadu let vytvořil síť odběratelů. Pak mi nějací hackeři můj web zničili, dobrý přítel mi postavil nový, ale odběratele jsem začal opět nabírat od nuly. Nedávno jsem měl jakýsi incident s FB, dodnes nevím, oč vlastně šlo, ale obával jsem se ne toho, že bych nemohl vůbec publikovat, ale toho, že odběratele budu zase nabírat od nuly. Byl jsem přitom varován, že když něco zveřejním na FB, stává se to jeho majetkem a přestává to být majetkem mým.

Provozovatelé sociálních sítí se mohou hájit tím, že se jedná o soukromé společnosti, které jen nabízejí určitou službu, a že si mohou co se týče algoritmů dělat, co chtějí. Mohou, ale nemusí vám cokoli vysvětlovat, a pokud vysvětlují, vysvětlení má někdy podobu sdělení, že jste „porušili pravidla komunity“. Přitom někdy žonglují s termínem „hate“ („nenávist“), pod které ti, kdo tímto slůvkem vládnou, mohou zahrnout cokoli. Nedávno prý někde ve Spojených státech dostal označení „hate“ i biblický verš Jan 3,16 („Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“).

„Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?“ (Žalm11,3) Předně: Zůstat pravdivý. Nebát se používat slůvka „nevím“. Ano, vím, zní to naivně. Vy říkáte „nevím“, protože si nejste stoprocentně jistí, a člověk vedle vás chrlí jeden fejk za druhým. Dlouhodobě ale sázím na poctivost a pravdivost.

Dále: Pokud možno, neschovávejte se za nějaký vymyšlený profil. Já jsem Dan Drápal a nesu svou kůži na trh. V předchozí větě jsem ale napsal „pokud možno“. Zatím to není třeba, ale kdybych se dostal do situace, že bych už publikovat pod svým jménem nemohl, pokusil bych se „přejít do ilegality“.

Do přátel si některé lidi nepouštím. Odmítnu žádost o přijetí, pokud se mi jméno jeví jako vymyšlené a daný člověk o sobě nedá vědět nic ani v informacích. A málokdy do přátel pustím někoho, s kým zatím žádné „přátele“ nesdílím. Nemám ale problém pustit do přátel člověka zcela odlišných názorů, než mám já.

Ať už bude vývoj jakýkoli, pěstujte opravdová přátelství. Mnoho mladých dívek závislost na sociálních sítích přivádí k sebevraždě. Ano, na sociálních sítích vás mohou zničit. Ale máte-li skutečné přátele, najdete útěchu. A nejlepší je, pokud vaši přátelé mají s vámi jednoho společného Přítele, který vás nikdy neopustí.

  1. července 2023

Osobní sdělení

Posted on by Dan Drápal

Tohle není článek, ale osobní sdělení:

V minulých dvou letech jsem odmítal všechna pozvání do vzdálenějších míst, zejména vzhledem k mému zdravotnímu stavu. Říkal jsem, že už nebudu jezdit dál než osmdesát kilometrů od Jeseníku.

Nicméně kardiologové z nemocnice v Třinci – Podlesí mě dali dohromady (všechna čest a dík), takže se občas odvážím i dál. Píšu to, protože mnozí slyšeli mé vyjádření ohledně cestování, a mohlo by jim být divné, že nedodržuji slovo.

Hledáme manželský pár, který by převzal vedení Misijní skupinky ve Zlatých Horách. Nabízíme krásnou krajinu a duchovně tvrdou půdu. Ale třeba to Pán někomu položí na srdce…

A ještě jednu maličkost: Nemá někdo na prodej Roháčkův překlad z roku 1985 a starší (tj. nerevidovaný)?

 

Rozchod s Jordanem Petersonem

Posted on by Dan Drápal

Jordana Petersona sleduji se zaujetím již několik let – od doby, kdy se mi dostalo do ruky anglické vydání jeho knihy 12 pravidel pro život. Se stejným zaujetím jsem pročetl i jeho následující knihu Beyond Order (česky Řád není všechno). Poslechl jsem si řadu jeho přednášek na YouTube, s napětím jsem sledoval průběh jeho těžké nemoci a radoval jsem se z jeho uzdravení. A v poslední době mě zvlášť těšilo, že se evidentně přibližoval víře v Pána Ježíše Krista.

Byl jsem ale velice zklamán jeho současnými vyjádřeními k válce na Ukrajině. Jordan Peterson je přesvědčen, že v pozadí rusko-ukrajinské války je kulturní válka mezi zastánci tradičního pohledu na svět a „wokeismu“, tedy současné neomarxistické ideologie s jejími výstřelky, jako je ničení soch, genderová ideologie, tzv. cancel culture (umlčování lidí zastávajících odlišný názor) apod. Jistě, toho všeho si Jordan Peterson užil dosyta.

Jordan Peterson je zřejmě přesvědčen, že Vladimír Putin je ochránce tradičních hodnot. Oceňuje na něm, že jeho projevy – zřejmě psané pod vlivem ideologa ruského státu Alexandra Dugina – mají určitý filosofický přesah, zatímco projevy západních politiků jsou plytké a poplatné době. Nynější válka je podle Petersona možná jen předehrou k občanské válce ve Spojených státech. Již tato válka ovšem bude mít nedozírné následky. Hrozí hladomor ve třetím světě a tím pádem ještě horší migrační vlna než ta z roku 2015. Sankce proti Rusku nefungují. A Rusové se v žádném případě nevzdají. Než by se vzdali, raději použijí jaderné zbraně. Západní společnost dosáhla obrovských úspěchů a velkého blahobytu, ale to vše je nyní ohroženo. Proto je zapotřebí se s Ruskem dohodnout.

Zdá se mi, že Jordan Peterson se mýlí ve třech základních věcech. První se týká celkového postoje. Peterson je sice Kanaďan, nikoli Američan, ale zaujímá něco, čemu říkám „velmocenský občanský postoj“. Tento postoj přisuzuje velmocem právo dělat „pořádek“ ve státech, které danou velmoc obklopují. V Petersonových projevech, které jsem poslouchal, nikde nezmiňuje žádnou zemi z prostoru mezi Německem a Ruskem – vyjma Maďarska, které nepřekvapivě chválí. O Ukrajině dokonce říká, že je „nám ukradená“ (míněno zřejmě lidem na druhé polokouli). V tomto ohledu uvažují Američané, Rusové a Číňané podobně. Velmoci prý potřebují kontrolovat „zóny vlivu“, aby se mohly cítit „bezpečně“.

Takové uvažování bylo za Jaltskými dohodami z února roku 1945. Evropa se ale od té doby posunula a díky Evropské unii už neplatí, že velmoci mohou podle svého dělat „pořádek“ v malých státech, s nimiž sousedí. Jistě, nejedná se o nějakou samozřejmost – Němci například kašlali na polské protesty proti budování plynovodu Nordstream 2. Nicméně v rámci EU je nutno hledět na hlasy slabších. Mimochodem, právě z toho těží Viktor Orbán. První chybou tedy je, že Petersonovi „jsme ukradení“. Byl by ochoten jednat „o nás bez nás“, byť ze zdánlivě šlechetného motivu: ochrany západní civilizace.

Druhou chybou je příliš těsné propojování rusko-ukrajinské války s kulturní válkou, probíhající v rámci západní civilizace. Ano, Putin zdůvodňuje válku na Ukrajině mimo jiné „obranou“ ruské civilizace před dekadentním Západem. Je to zdůvodnění, které se hodí. Rusko se ale rozpínalo vždycky, když se cítilo dost silné. Rozhodovala síla, nikoli ideologie. Tak ovládlo Finsko, tak ovládlo Kavkaz, tak ovládlo Střední Asii, tak ovládlo už o několik staletí dříve Pobaltí. Ideologie se mohla měnit – mohlo to být samoděržaví, mohl to být bolševismus, ale ve skutečnosti šlo vždy o hrubou sílu.

Jsem si jist, že současná neomarxistická ideologie Západ skutečně rozleptává a oslabuje. Nicméně nemohu nevidět, že v západní civilizaci je stále mnohem více svobody slova, vyznání a shromažďování než v Rusku. Nemohu být vůči tomu slepý, jakkoli považuji západ skutečně za fatálně dekadentní. Možná se to změní k horšímu – ale v současnosti bych stále byl radši obětí české justice a českého vězeňství než ruské justice a ruského vězeňství.

Konečně třetí věc, v níž se dle mého mínění Peterson fatální mýlí, je přesvědčení, že s Ruskem se dá vyjednávat a že by se západní politici měli snažit se s Putinem jaksi spřátelit, poobědvat spolu, popít kávu a lépe se poznat. Zde se mi Jordan Peterson jeví jako nebetyčně naivní. Vždyť o něco takového se evropští politici pokoušeli až do poslední chvíle, zejména Emmanuel Macron, ale zdaleka nejen on.

Jistě by se našly i další chyby, kterých se Jordan Peterson dopouští – netvrdím, že jsem pojmenoval správně ty nejdůležitější.

Přes to všechno: Petersonovy knihy budete dál číst s užitkem. Petersona si i nadále vážím jako pozoruhodného myslitele. A lituji, že jsem musel napsat tento článek. Nu, na tomto světě není nic dokonalé, takže Petersonovy omyly by mě neměly překvapit.

A možná teď po jeho knihách sáhne i někdo z mých odpůrců. Bylo by to fajn.

  1. srpna 2022

Křesťané v politice

Posted on by Dan Drápal

Na nedávném lidoveckém sjezdu jsem si uvědomil, kolik čelných politiků se hlásí ke křesťanství, potažmo ke „křesťanským hodnotám“. U lidovců se to tak nějak předpokládá. Nicméně ke křesťanství se hlásí i premiér Petr Fiala, další z předních politiků, Alexandr Vondra, se dal před několika lety pokřtít, stejně jako – světe div se – mluvčí pana prezidenta Jiří Ovčáček. I Markéta Adamová Pekarová, předsedkyně poslanecké sněmovny, se považuje za katoličku, byť otevřeně přiznává, že s některými postoji římskokatolické církve se neztotožňuje.

Nu, hlásit se ke křesťanství na lidoveckém sjezdu nevyžaduje žádnou velkou odvahu. Mnozí evangelikálové ale hned namítnou: „Ale to nejsou opravdoví křesťané!“ Ano, i mně víra výše jmenovaných politiků připadá nějaká divná, ale jsem já arbitr, abych rozhodoval, kdo je „opravdový křesťan“? Lehkost, s jakou se někteří do této role pasují, je… přinejmenším pozoruhodná.

Někteří lidé soudí, že křesťan se politikou prostě z principu zabývat nemůže. Křesťané jsou přece občané Božího království, a jakákoli snaha podílet se na „správě věcí lidských“ znamená toto nebeské občanství kompromitovat. Jinak a trochu ostřeji řečeno: Křesťan má zvěstovat evangelium a ne si špinit ruce politikou.

Pak jsou zde jiní křesťané – arbitři pravého křesťanství, kteří zásadně vstup do politiky připouštějí, ale nezdá se jim to pojetí křesťanství, které jmenovaní politici zastávají. V diskusích můžete zaslechnout věty jako „kdyby byl opravdu křesťan, tak by…“ (Následuje, co by daný člověk udělal – nebo snad ještě častěji – co by neudělal.)

Ti, kdo jakýkoli podíl na správě věcí veřejných odmítají jako křesťana nehodný, často namítají, že přece jde hlavně o věčný život, ne o vylepšování tohoto padlého světa.

Nyní budu psát sám za sebe. Ano, je mi jasné, že jde především o život věčný, a že knížetem tohoto světa je Boží nepřítel, a že svět „ve zlém leží“. Svou politickou angažovanost nechápu jako náhražku hlásání evangelia a nedomnívám se, že se podaří na zemi ustavit království Boží politickými, nitrosvětskými prostředky. Naopak, před něčím takovým silně varuji – dějiny skýtají v tomto směru hodně poučení.

To ale neznamená, že se máme spokojit s životem v ghettu, s vytvářením „solných jezírek“.

Místo abych kádroval, „kdo je opravdový křesťan“, si musím klást otázku: „Jsem já opravdový křesťan?“ Jaké představy o křesťanství u „nevěřících“ vyvolávám? K čemu je zvu, co jim nabízím, jakou naději předkládám?

Ti politici, kteří se hlásí ke křesťanství, často mluví o „křesťanských hodnotách“, případně o žido-křesťanských základech naší civilizace. Sousloví „křesťanské hodnoty“ slyšíte často; co je obsahem těchto slov, se však specifikuje minimálně, pokud vůbec.

Nu, nechci jenom lkát nad tím, že téměř nikdo nevysvětluje, co ty křesťanské hodnoty vlastně jsou, a pokusím se uvést alespoň jeden příklad.

Vyjdu z příběhu o Ježíšově setkání s cizoložnou ženou, jak je popsáno v 8. kapitole Janova evangelia. Farizeové se snaží Ježíše „dostat“. Přivedou cizoložnou ženu, a řeknou: Mojžíš nám přikázal takové ženy kamenovat. Co říkáš Ty?

Když Ježíš řekne: „Jasně, ukamenujte ji“, tak budou rádi. V takovém případě je Ježíš jeden z nich – a není tak nebezpečný, jak se domnívali. Ale co když řekne: „Propusťte ji!“? Vlastně taky dobře. Vždyť farizeové se už dlouho domnívali, že Ježíš ve skutečnosti nerespektuje Zákon. Teď je to jasné.

Žena, kterou přivedli, je jen předmět doličný. Jí sice jde o život, ale farizeům o ni vlastně moc nejde. Jde jim o to, dostat Ježíše.

Jenže Ježíš odpoví velmi zvláštně. Odpoví tak, že farizeové se tiše vytratí. A najednou je tam Ježíš s tou ženou sám. Pro farizeje byla předmětem doličným, pro Ježíše byla protějškem, lidskou bytostí.

Jak to žít jako křesťané? Jsem-li křesťan – úředník, měl bych počítat s tím, že osoba za přepážkou je lidská bytost. A že o ni jde. Není jen číslem, položkou. Platí to nejen pro křesťany úředníky, ale i pro křesťany policisty, a také pro… křesťany politiky.

„Křesťanská hodnota“ nám tedy říká, že na každém záleží, že pro Ježíše nikdy nejsme pouhý předmět doličný, ale že nás – přes naše hříchy – pozvedá, abychom mu byli partnery v rozhovoru.

A víte, že mne ty úvahy o „křesťanských hodnotách“ docela baví? Je o čem psát. Tak zase někdy příště.

  1. května 2022

Oznámení nebo prosba nebo nabídka

Posted on by Dan Drápal

Dostal jsem z KS Praha několik set kazet s mými kázáními a biblickými hodinami.

Stál by někdo o to je převést do digitální podoby a pak je nějak nabídnout zájemcům, třeba i za rozumnou úplatu? Já jsem technický a komerční antitalent a nechci se tomu věnovat.

O pravdivosti Bible

Posted on by Dan Drápal

Na začátku musím čtenáře varovat: S tímto článkem možná nebude spokojen a možná se i naštve. Jedna čtenářka mi nedávno napsala, že mé články a knihy v ní vyvolávají více otázek, než kolik jich zodpovídají. Možná to bude i váš pocit po přečtení tohoto článku.

Začnu od lesa. Představme si jakýkoli hmotný předmět. Ve škole jsme se učili, že se skládá z molekul. Molekuly se skládají z atomů. Slovo „atom“ vzniklo z řeckého slova atomos, „nedělitelný“. Jenže se ukázalo, že i atomy se z něčeho skládají. Byla objevena rovina protonů, neutronů, elektronů, neutrin… a mnoha dalších částic. A co ty částice vlastně jsou? Prý nějaké vlnění či záření, dál už jsem to nestudoval.

Člověk se skládá z ducha, duše a těla. Věřím, že je to pravda. Ale také je pravda, že lidské tělo se skládá z molekul, ty z atomů… atd. V lidském těle je obsažena spousta prvků, nejvíce uhlíku, kyslíku a vodíku, ale také třeba železa, a dokonce i zlata nebo kobaltu. Kdybychom vzali všechny tyto prvky odděleně, zvážili je a zjistili, jaká je jejich „tržní cena“, mohli bychom dojít k závěru, že cena člověka je třeba 232,85 Kč. (Vím, že dnes to není reálné číslo, ale řádově to prý sedí.) Je tato výpověď pravdivá?

Lidské buňky se neustále obnovují. Nedávno jsem četl, že po třech letech už v našem těle nejsou žádné buňky stejné. Všechny se obměnily. Jsme to tedy stále ještě my? A je tato výpověď pravdivá?

Záleží na tom, co za pravdu považuje poskytovatel této (nebo jiné) informace a co nám tím chce říci. A záleží na tom, jak se k tomu postaví příjemce, tedy posluchač nebo čtenář.

Anarchista Max Stirner prý kdysi prohlásil, že mozek produkuje myšlenky, podobně jako ledviny produkují moč. Kdybych se s ním osobně setkal, tak bych se s ním možná nepřel. Zdá se mi totiž, že o jeho myšlence to platí.

A teď z jiného konce: Co rozumíme slovem „pravda“? Řecky se pravda řekne alétheia. Znalci řecké mytologie vědí o řece Léthé, tedy o řece Zapomnění, přes kterou převáží přívozník Chárón. Etymologicky je toto jméno spjaté se slovesem lanthanó, „skrývám“. První písmeno „a-“ je tzv. předpona privativní, odpovídá jí české „u-“  (u-bývat, u-krajovat, u-žívat), případně „od-“ (od-trhnout, od-dělit atd.) Alétheia je tedy to, co je „od-kryté“.

Hebrejsky se pravda řekne emet. Když se ale podíváte do Písma, zejména do žalmů, pak zjistíte, že se někdy překládá „věrnost“. Na většině míst je překladatel na vážkách, které slovo použít, zda „pravdu“, nebo „věrnost“. Evidentně biblické pojetí pravdy je poněkud odlišné od pojetí antické řečtiny.

Jenže ti, kteří používali slovo alétheia v době Ježíšově a apoštolů, vůbec nemuseli tušit, jaká je etymologie tohoto slova. Když pořizovali překlad Starého zákona do řečtiny, možná měli na mysli hebrejské pojetí pravdy, a naše etymologické zkoumání by je nezajímalo.

Napsal jsem před několika lety biblickou studii o hebrejském výrazu tóm, který se nejčastěji překládá jako „bezúhonnost“. Kořenem tohoto slova je „hon“, odtud „úhona“, odtud nepoužívaná „úhonnost“, a odtud „bezúhonnost“. Byl bych radši, kdybychom pro „bezúhonnost“ měli jednoduché jednoslabičné slovo, jak je tomu v hebrejštině. A česká etymologie nám hebrejský význam tohoto slova nijak nepřibližuje.

A teď opět z jiného konce: Děti mají rády pohádky. V určitém věkovém období vyžadují, aby jim rodiče vyprávěli tu samou pohádku každý večer. Pozorně poslouchají a po několika dnech si všimnou i malé odchylky v rodičovském vyprávění. A kdyby vyprávěč pohádku nějak předělal, třeba v tom smyslu, že myslivec by se na záchranu babičky a Karkulky vykašlal, dítě by hlasitě protestovalo a možná by se dalo do pláče. Z jeho pohledu by pohádka přestala být „pravdivá“.

A vlastně by mělo pravdu. John Eldredge upozorňuje, že každý pořádný příběh obsahuje nějakého ničemu, někoho, kdo je ohrožen (často aniž to tuší), někoho, kdo vše v poslední chvíli zachrání s nasazením vlastního života. A tak tomu je i s každou „pořádnou“ pohádkou. „Nepravdivou“ pohádku dítě rozpozná a odhalí. Jsou tedy pohádky pravdivé a nepravdivé? Jistěže jsou. Dospělí pak už nečtou pohádky o Karkulce, ale třeba nějaký román, a opět platí, že ten román může být pravdivý nebo nepravdivý. Jeho pravdivost či nepravdivost ovšem neposuzujeme primárně podle informací v něm obsažených.

A teď opět z jiného konce: Existuje historie a existuje mýtus. Historie vypráví o tom, co bylo – a už není; mýtus vypráví o tom, co nikdy nebylo, ale pořád to je. Napoleon Bonaparte zemřel na Svaté Heleně. To bylo, a už to není. A na můj život to nemá žádný vliv. Informace mi může připadat zajímavá, ale ze židle mě nezvedne.

Věřím, že existoval Ježíš Kristus. Je vysvoboditel, pro naši záchranu se cele obětoval. I v jeho příběhu je zrada, šlechetnost, selhání, záchrana v poslední minutě.

Tvrdím, že v Ježíši Kristu se protíná historie s mýtem. To znamená, že křesťanská zvěst je pravdivá i ve formě mýtu. Ale na druhé straně to znamená, že nevstal-li z mrtvých Kristus, marná je víra naše.

Já věřím, že i Adam historicky existoval. Pokud ale o Adamovi kážu, nedokazuji jeho historickou existenci, ale vysvětluji, že slovo „Adam“ je jak vlastní jméno, tak obecné označení pro „člověka“, a že souvisí se slovem dám, což znamená krev, a se slovem adámá, což znamená „země“, takže Adam vlastně znamená „zemák“ či „krvák“, a souvisí to s tím, že je „ze země vzat“ atd. atd. Zkrátka lze o něm říci mnoho pravdivých věcí, a ty svým způsobem patří na rovinu mýtu, protože jsou pravdivé zcela jinak, než je pravdivá „historická existence“. (Ano, je to pravda, Napoleon skutečně zemřel na Svaté Heleně.)

Věřím v pravdivost Bible. Nesouhlasím s názorem, že Bible je omylná, protože ji psali omylní lidé. Toto tvrzení nebere v úvahu skutečnost inspirace: Bůh je mocen dosáhnout toho, že omylní lidé napíší neomylný text. Platí ovšem, že Bibli je třeba číst tak, jak si přeje být čtena. Bible sice obsahuje např. seznam nečistých zvířat, ale není ani zoologickým, ani kulinářským pojednáním. Bible vypráví inspirující příběhy; ty však mnohdy nevolají po nápodobě. Inspiraci potřebujeme i pro čtení. Když budeme hledat pravdu, určitě ji v Bibli nalezneme.

  1. srpna 2021

 

 

Nemít strach z Antikrista

Posted on by Dan Drápal

Michael Brown a Craig Keener

Nemít strach z Antikrista

recenze

Právě vyšla další kniha o knize Zjevení. Na rozdíl od jiných knih o posledních časech, které se objevily na trhu v posledních letech, se tato kniha soustředí na jeden dílčí aspekt, a sice na otázku pretribulačního vytržení církve (tj. učení, že církev bude vytržena před velkým soužením, které v závěru věků dolehne na celý svět). Anglický titul knihy zní Not Afraid of the Antichrist. Podtitul: „Proč nevěříme ve vytržení církve před velkým soužením.“ Knihu doporučuje Bohuslav Wojnar, pastor AC (Křesťanské centrum Český Těšín) a jeden z nejlepších znalců knihy Zjevení v naší zemi. Předmluvu k českému vydání napsal Michael Buban.

Očekávání, že církev bude „vytržena“ je silně rozšířené jak ve Spojených státech, odkud pocházejí autoři této knihy, tak i v České republice. Učení o vytržení církve je – z hlediska dvou tisíciletí církevních dějin – relativně nové. Je spjato s vlivným teologem Johnem Nelsonem Darbym, duchovním otcem denominace u nás známé jako Křesťanské sbory, jimž se někdy (poněkud neuctivě) říká „darbysté“. John Nelson Darby tuto nauku formuloval kolem roku 1830; k jejímu rozšíření hodně přispěla „Scofield Bible“, vydaná v roce 1909. Cyrus Ingerson Scofield vyšel z klasického překladu známého jako „Verze Krále Jakuba“ (King James Version, jindy Authorized Version), nicméně opatřil toto vydání poznámkami propagujícími myšlenku vytržení. Ve třech závěrečných dekádách minulého století pak bylo toto učení zpopularizováno beletristickými počiny amerického autorů Timothy La Haye a Jerry B. Jenkinse, známými u nás pod názvem „Ponecháni napospas“.

Michael Brown a Craig Keener odhalují tuto nauku jako umělou konstrukci, která se nemůže opřít o žádné jednoznačné verše z Písma. Začínají osobními svědectvími. Popisují, že oni sami uvěřili ve společenstvích, která nauku o vytržení přijímala, a až po mnoha letech, kdy se sami stali teology, tuto nauku opustili.

V recenzované knize se (dle mého mínění velmi poctivě) vyrovnávají snad se všemi pretribulačními argumenty. Pak uvádějí argumenty pro posttribulační nauku (tj. pro učení, že Pán Ježíš přijde nikoli před velkým soužením, ale po něm). Dokazují, že Ježíš Kristus přijde pouze jednou, nikoli dvakrát (jednou tajně pro církev a podruhé zjevně k soudu nad světem).

Jednotlivé argumenty a protiargumenty zde uvádět nebudu – zájemci si jistě knihu opatří a sami tyto argumenty posoudí. Zdržím se jen u jednoho pozorování, které autoři také zmiňují a které mě zneklidňovalo již několik let. Jedním z argumentů pro nauku o vytržení před velkým soužení je, že Bůh miluje církev, a proto ji nenechá trpět. Zatímco na zemi bude velké soužení, vytržená církev se bude radovat v nebi.

Mám obavy, že za tímto argumentem je touha vyhnout se pronásledování. Pokud Bůh tak miluje církev, že ji nenechá trpět, proč dopouští, že v současnosti umírají v Nigérii a okolních státech desetitisíce křesťanů? V několika posledních letech jsem měl tu čest překládat několik knih o pronásledovaných křesťanech (např. autobiografii Richarda Wurbranda Neboj se kříže; v současnosti překládám další „hutnou“ knihu pro Hlas mučedníků). Mnozí jsou vražděni a velkým soužením už nepochybně procházejí. Pokud mělo být vytržení motivováno Božím soucitem s trpící církví, vtírá se otázka, proč Boží soucit nevede Boha k vytržení oněch mučených křesťanů z oblastí nejtvrdšího pronásledování?

Autoři na mnoha textech dokládají, že následovníci Kristovi budou mít na světě soužení až do samotného konce. Domnívám se, že empirie to potvrzuje. Svědectví pronásledovaných křesťanů jsou přitom velmi povzbudivá – až už jde o manžele Wurmbrandovy ve východní Evropě, o křesťany v muslimských nebo o křesťany v Číně.

Ano, vím, že o pravdě se nehlasuje a že podpora zvučných jmen sama o sobě nedokazuje, že kniha je pravdivá. Přesto dle mého názoru stojí za zmínku, že knihu doporučují takové osobnosti jako Mike Bickle, Daniel Kolenda, Sam Storms, Rolland Baker (manžel u nás známé Heidi Bakerové), nebo biblista Clinton E. Arnold.

Knihu vydalo letos nakladatelství Daniel Pospíšek. Má 243 stran a prodává se za 329 Kč.

Dan Drápal,

  1. července 2021

 

Univerzalismus je lákavá hereze

Posted on by Dan Drápal

Pod univerzalismem míním učení, že všichni lidé budou spaseni. Peklo neexistuje, případně bude zrušeno, a nikdo v něm nebude.

Velice nerad bych se dostal do role „obhájce pekla“. A už vůbec bych se nechtěl vášnivě přít a dokazovat, že ten či onen člověk určitě nebude spasen a bude se navěky smažit v pekle.

Na druhé straně se mi nezdá, že by univerzalismus mohl být v souladu s Písmem, a domnívám se, že trochu rozumím tomu, proč je dnes velmi populární.

Hlasatelé univerzalismu většinou tvrdí, že dobrý Bůh by nemohl nikoho odsoudit k věčným mukám. Bůh je tak dobrý, a tak milostivý, že nakonec spasí každého.

To by ovšem znamenalo, že na našich volbách a rozhodnutích vlastně nezáleží. Ať provedeme cokoli, a co je možná ještě důležitější, ať si přejeme cokoli, Bůh nás stejně zachrání. Nabízí se otázka: Zachrání i toho, kdo zachráněn být nechce?

V tomto článku budu vycházet především z myšlenek Lee Salisburyho z článku „Boží zármutek se obrátil v radost“ (snadno vygooglíte). Tento autor má ovšem základní pochybnosti o pravdivosti a autoritě Bible, jak je zřejmé z následujícího odstavce:

Odsoudí Bůh k věčnému mučení všechny ty, kteří neuvěřili evangeliu, bez ohledu na to, zda někdy slyšeli Ježíšovo jméno? Je Bůh opravdu spravedlivý, když už si v lůně matky povolá vraha, jako byl Saul z Tarsu, zatímco Ezaua se rozhodl nenávidět, ještě dříve, než se narodil? Odsoudil spravedlivý Bůh k věčnému mučení ty Židy, kterým sám dal ducha otupělosti, aby neviděli ani neslyšeli? Takové a další nezodpovězené rozpory, podporované naukou věčného trestu, vytvářejí důvody nedůvěry a cynismu nejen mezi křesťany, ale i mezi mnoha lidmi, kteří by jinak mohli být evangeliu Ježíše Krista otevřeni.

Tak opatrně: Křesťanská ortodoxie netvrdí, a pokud vím, nikdy netvrdila, že v pekle budou ti, kteří neuvěřili v Ježíše, a ani v něj uvěřit nemohli, protože o něm nikdy neslyšeli. Podobenství o ovcích a kozlech z 25. kapitoly Matoušova evangelia je standardně chápáno jako slovo právě o těch, kdo o Ježíšovi nikdy neslyšeli. Kritériem toho, zda stanou po pravici či po levici, je, jak se zachovali nebo zachovají k „jednomu z mých nejmenších“ (Mt 25,40). Ovšem Bibli musíme vždy vykládat Biblí, a proto je zde na místě upozornit, že z tohoto místa neplyne, že jsme spaseni za své dobré skutky. Bůh ví, jak by se ke Kristu postavil ten, kdo o něm nikdy neslyšel, pokud by o něm slyšel.

Je podstatný rozdíl mezi „neslyšet o Kristu“ a „odmítnout Krista“. A ano, Krista lze odmítnout.

Lee Salisbury píše, že „nauka o věčném trestu“ brání přijmout evangelium lidem, kteří by „jinak mohli být evangeliu Ježíše Krista otevřeni“. Možná ano, ale potřebují vůbec být otevřeni pro evangelium, když budou spaseni tak jako tak, ať chtějí či nikoliv? Proč pak evangelium vůbec hlásat? Napadá mě jediné: Tyto lidi čeká tak jako tak věčná blaženost, nicméně „evangelium“ by jim mohlo ušetřit hodně trápení na tomto světě. Pavel ale píše: „Máme-li naději v Kristu jen v tomto životě, jsme nejubožejší ze všech lidí“ (1Ko 15,19).

Otázkou pro mě je, z čeho Lee Salisbury svou teologii odvozuje. Píše: „Mnoho dnešních křesťanů vyrostlo s obrazem Boha, který stvořil lidstvo, i když předem věděl, že drtivá většina z nich bude odsouzena a skončí ve věčném zatracení. Bylo jim říkáno, že tentýž Bůh, který zná konec od začátku, je všemocný, všudypřítomný, vždy plný bezpodmínečné lásky, který nikdy nikoho neodmítá, přesto nakonec ‚odepíše‘ téměř všechny. Kvůli těmto zjevným rozporům lidé buď vědomě, nebo nevědomě zpochybňují Boží důvěryhodnost, čestnost a bezúhonnost.“

Salisbury se s těmito „zjevnými rozpory“ vyrovnává s tím, že (zřejmě) odmítá vše, co se mu v Písmu nehodí do jeho teologie, která je formována spíše současným sekulárním humanismem než Biblí. Bible nepochybně obsahuje mnohá místa, která se nám nečtou dobře a u nichž bychom si možná přáli, aby v Písmu nebyla. Byli bychom rádi, kdyby nakonec všechno dopadlo pro všechny dobře… a aby naše rozhodnutí neměla příliš negativní dopady.

V Božím království bude ten, kdo tam být chce. Tedy ten, kdo miluje Pána Ježíše. Dostane se tam z milosti.

Ježíše nelze podezírat z krutosti. Sám zemřel nejkrutější možnou smrtí, aby nikdo z nás touto krutou smrtí umírat nemusel.

Jestli chtějí být všichni lidé s Ježíšem, pak bude peklo zcela prázdné. Považuji to ale za velmi nepravděpodobné.

Možná namítneš, že všichni lidé by chtěli být s Ježíšem, kdyby mu správně porozuměli. Ponechám ti tvůj názor, ale domnívám se, že mám dobré důvody ho nesdílet. Někteří lidé prostě vědomě milují zlo. Setkají-li se s odpuštěním, s milostí, nijak to s nimi nehne. Jsem přesvědčen, že dokud člověk žije, má možnost se obrátit k Bohu a litovat svých hříchů. Četl jsem o masových vrazích, kteří se obrátili, a nemám důvodu tyto zprávy zpochybňovat. Mám ale dobré důvody domnívat se, že někteří lidé setrvají ve svém odmítání Ježíše, a toto odmítání pro ně skutečně má katastrofální důsledky s věčným dosahem. V žádném případě neaspiruji na to, abych označoval konkrétní lidi, o nichž to platí.

Kdysi mi pomohl jeden verš z Pláče Jeremjášova: „Ponech jim zavilé srdce, to bude tvá kletba na ně“ (3,65). Myslím, že jako nejvyšší trest postačí, když Bůh tyto lidi ponechá jim samotným. Jak to vyjádřil C. S. Lewis: Na posledním soudu budou dvě množiny lidí. Jedni řekli Bohu, „buď vůle tvá“, druhým řekne Bůh, „buď vůle tvá“. V 21. století, po hrůzách století minulého a s vědomím nebezpečí dokonalého ovládání lidských myslí, jež umožňují současné technologie, snad už není třeba nikoho přesvědčovat, že lidé si dokáží peklo vytvořit sami. Božím problémem nikdy nebylo, jak lidi potrestat – jeho problémem bylo, jak lidi zachránit. Učinil to v Ježíši Kristu.

Salisbury píše: Dnešní církev sklízí plody semen, která téměř 2000 let zasévala a není proto divu, že tolik křesťanů je v tak žalostném stavu. Jsou nejednotní, odsuzující, chladní, nemilosrdní, pokrytečtí, zmatení, rozporuplní a nejistí sami sebou i Bohem, kterého uctívají.

Nuže, přiznám se, že skutečně si nejsem jistý sám sebou. Bohem si jistý jsem – a jsem si jistý i tím, že je neskonale dobrý. Už vůbec si nejsem jistý natolik, abych se odvážil tak silných a paušálních soudů jako autor. Zdá se mi, že v průběhu oněch 2000 let mohl člověk natrefit jak na lidi, kteří se hlásili ke křesťanství, ale svými činy Krista zapírali, tak i na světce, kteří o něm vydávali úžasné svědectví.

V tomto článku není prostor pro rozebírání jednotlivých biblických míst, která dělají dnešnímu čtenáři potíže. Doporučuji pokusit se opatřit si mou starší knížku Krutý Bůh?, kde se s těmito místy vyrovnávám. Kniha vyšla ve dvou vydáních, ale je opět rozebraná. Snad se ale dá někde sehnat…

  1. září 2020