Jsem pevně přesvědčen, že bez Písma nemůžeme poznat, jaký Bůh skutečně je. A ať už s Písmem nebo bez Písma, všichni máme sklon udělat si o Bohu falešnou představu. Písmo nám v tom do určité míry brání, nicméně lidské modlářství pomáhá odhalit, ne však plně odstranit.
Abychom mohli Boha poznávat, musíme s ním vstoupit do vztahu. Bůh sám nám tuto možnost nabízí a otevírá – záleží na nás, zda tohoto pozvání využijeme.
Do modlářství můžeme upadnout velice snadno. Modlářství ovšem zpravidla nezačíná tím, že vědomě zavrhneme pravého Boha a začneme uctívat modly. Podobně když je sbor napaden „učením démonů“ (1Tm 4,1), pak to nevypadá tak, že nad kazatelnou se začne vznášet jakási améba, která odtud sboru diktuje své bludy.
Jak snadno mohu lidé upadnout do modlářství, ukazuje příběh z 32. kapitoly Exodu: „Udělali si slité tele, klaněli se mu, obětovali mu a říkali: Izraeli, toto jsou tvoji bohové, kteří tě vyvedli z egyptské země“ (Ex 32,8). Začali uctívat jiného boha, ale netušili, že je to jiný bůh! Přitom udělali s pravým Bohem úžasnou zkušenost, když je vyvedl z egyptského otroctví. Můžeme z toho usoudit, že ani silné prožitky s pravým Bohem nemusí člověka imunizovat proti modlářství.
Modlářství může mít celou řadu podob – od materiálních předmětů jako jsou sochy, obrazy, amulety, po abstraktní filosofické představy. Francouzský myslitel Blaise Pascal to vyjádřil takto: „Ne bůh filosofů, ale Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův.“
Bůh filosofů je dokonalý. A protože je dokonalý – soudí filosofové hlásící se ke směru zvanému deismus – stvořil rovněž dokonalý svět. A protože svět je dokonalý, Bůh už do něj nemusí, a vlastně ani nemůže zasahovat. Proto – podle deistů – neexistují žádné nadpřirozené zázraky. Ty by svědčily o Boží nedokonalosti.
V našem sboru jsme se v dobách jeho rozkvětu pilně učili biblické verše zpaměti. (A navzdory tomu, co se nyní chystám napsat, to stále považuji za užitečné.) Jedním z veršů bylo slovo z Numeri 23,19: „Bůh není člověk, aby lhal, ani syn člověka, aby litoval. Což by on řekl a neučinil, promluvil a nenaplnil to?“
Jenže v Písmu máme spoustu veršů, podle kterých Bůh litoval. V poslední době jsem se hodně zabýval příběhem Jonášovým. Poslední verš 3. kapitoly zní takto: „Bůh viděl jejich [míněni jsou obyvatelé pohanského města Ninive] skutky, že se odvrátili od své zlé cesty. Proto Bůh litoval zla, které prohlásil, že jim učiní, a neučinil to.“
Jonáš to těžce nesl. Bůh se mu jevil jako nespolehlivý. A ještě ke všemu nejen že Bůh nedostál svému slovu, ale ztrapnil Jonáše, který chodil ulicemi Ninive a zvěstoval Boží soud.
A tak jsem hledal v dalších místech. „A Hospodin litoval zla, které promluvil, že učiní svému lidu“ (Ex 32,14). „Když anděl vztáhl svou ruku na Jeruzalém, aby ho ničil, Hospodin litoval zla a řekl andělu, který působil zkázu mezi lidem: Dost“ (2S 24,16).
Onen verš z Exodu – o tom, že Bůh není člověk, aby litoval – vyslovil Bileám. Bileám o Hospodinu věděl, ale nebyl jeho ctitelem. Z jeho úst vyšlo mnoho pravdivého, protože Bůh mu dal tak prorokovat, nicméně nelze říci, že skutečně Hospodina znal. To by nedopadl tak, jak dopadl.
Pokud jde o Boží služebníky, našel jsem v Písmu jediný verš, kdy by někdo z nich mluvil podobně jako Bileám. Jde o Samuelovo slovo k Saulovi: „Sláva Izraele nebude lhát a nebude litovat, protože není člověk, aby litoval“ (1S 15,29). Přitom jen o šest veršů dále čteme „Hospodin litoval, že ustanovil Saula králem nad Izraelem“ (1S 15,35).
Nezbývá než konstatovat, že Bůh někdy svých rozhodnutí litoval. Dokonce skrze své proroky oznamoval, že to může udělat: „Snad poslechnou a každý se odvrátí od své zlé cesty; budu litovat zla, které jim zamýšlím provést kvůli jejich zvráceným činům“ (Jr 26,3).
Co z toho vyčítám? To, že mezi Bohem a námi se něco odehrává. Jsou věci, které nejsou rozhodnuté. Když se člověk napraví, Bůh bude některých svých rozhodnutí litovat. Jde mu o člověka víc než o formální „pravdomluvnost“. Poslední verš Jonášovy knížky zní: „A mně by nemělo být líto toho velkého města Ninive, ve kterém je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nerozeznají pravici od levice, a ještě množství zvířat?“ Tento Boží soucit Jonášovi vadil. Možná vadí i některým křesťanům. Chtějí mít Boha spravedlivého a pravdomluvného, a hlavně neměnného, padni komu padni. Jejich Bůh všechno rozhodl do nejmenšího detailu. Prosadí svou, i kdyby se člověk rozkrájel. Pokud Písmo mluví o Boží lítosti (nebo o Boží radosti), tak je to „jen tak jako“. Stejně je všechno předem dáno.
Nad takovým Bohem lze žasnout, ale těžko lze k němu mít vztah.
Aby nedošlo k mýlce: Ano, naše svoboda, naše rozhodování je omezené. Jsou věci, kterých Bůh nelitoval a litovat nebude: „Hospodin přísahal a nebude toho litovat: Ty jsi kněz navěky na způsob Malkísedeka“ (Ž 110,4). Náš příběh s Bohem má určitý rámec, o kterém rozhodl Bůh. Proto bude poslední soud, proto bude Boží království, nový Jeruzalém, ale i ohnivé jezero. Nicméně v tomto rámci se odehrává velký příběh vztahu Boha a člověka. Na Boží litování není nárok – je vždycky milostí. Proto Ninivští říkají: „Kdo ví, snad se Bůh odvrátí a slituje…“ (Jon 3,9).
Právě protože máme takového Boha, má smysl modlitba, modlitební zápasy, úpěnlivé prosby. Pokud tomu porozumíme, je nám jasné, že se bez Boha a rozhovoru s ním neobejdeme. Snad se Bůh slituje i nad českým národem. Má smysl se za to modlit, má smysl volat k Bohu.
- června 2023