Tělesné a jiné tresty

V současnosti probíhá veřejná diskuse o podobně nového občanského zákoníku. Vláda předložila navrhované změny nejrůznějším institucím, včetně církví.

Chci se vyjádřit k jedinému paragrafu. Je to paragraf § 858, který se týká výchovy dětí. Jeho navrhované znění je následující:

Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj bez tělesného trestání, duševního strádání a jiných ponižujících opatření, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.

Tučně jsou zvýrazněna slova, které jsou do stávajícího znění tohoto paragrafu doplněna. Považuji za správnější nechat tento odstavec v původním znění. Pokusím se zdůvodnit, proč.

V důvodové zprávě se píše, že tato úprava má jen deklaratorní charakter. Neobsahuje žádnou sankci. Jde o popis žádoucího stavu, do nějž má společnost dospět.

Kruté zacházení s dětmi („týrání svěřené osoby“) je zakázáno trestním zákonem a je to tak správně.

Důvodová zpráva pochopitelně nestanoví, jakým způsobem mají být děti trestány. Domnívám se ale, že jakýkoli trest může být chápán jako duševní strádání a/nebo ponižující opatření. Je naprosto přirozené, že trest se dítěti nelíbí a že určité strádání představuje. Je to přece trest. Jde samozřejmě o to, aby byl přiměřený a sloužil výchově, a jistě si dovedeme představit tresty, které jsou skutečně ponižující a které nemají za cíl dítě napravit, ale ublížit mu. Tyto případy je ale možno stíhat jakožto „týrání svěřené osoby“. Pokud se někdo domnívá, že navrhované znění zpřesňuje, co týrání svěřené osoby může být, pak namítám, že toto zpřesnění bude patrně vyžadovat další zpřesnění, protože na rozdíl od tělesných trestů, kde je situace poměrně jasná, termíny duševní strádání a ponižující opatření mohou být vykládány nejrůznějším způsobem.

Moje dcera své čtyři děti tělesně nikdy netrestala. Inspirovala se známým americkým autorem Johnem Grayem, který radí posílat zlobivé dítě za dveře. Píše, že na tolik minut, kolik je mu roků. Já mám ovšem dojem, že  tříleté dítě při uplatnění tohoto trestu začíná strádat už po deseti vteřinách. Tento trest lze uplatňovat zhruba tak do sedmi či osmi let. Kdybyste se ho pokusili uplatnit na puberťáka, brzy byste zjistili, že mu vykázání za dveře spíše vyhovuje.

V mém dětství bylo běžné dostat nářez páskem nebo vařečkou. Takové trestání aplikovali i mí rodiče, nikdy jsem ale neměl pocit, že „duševně strádám“ nebo že jsem „ponižován“. Duševnímu strádání mohl být blíže druhý způsob trestání, který aplikoval otec a jemuž říkal „kádrový pohovor“. Ten spočíval v tom, že otec seděl v křesle, já jsem stál před ním a on mi kladl řečnické otázky typu „tak jak si to představuješ?“ apod. a pak mi všelijak domlouval. Dával jsem přednost klasickému výprasku.

Nicméně jiná znění občanského zákoníku musím pochválit. Občanský zákoník jasně a výslovně říká, že za výchovu dětí jsou zodpovědní rodiče, nikoli stát. Proto u nás není možné, aby dítě ve škole vystupovalo pod jiným pohlavím než ve své vlastní rodině aniž jsou o tom rodiče vůbec informováni, jak je tomu ve Spojeném království. (Jinými slovy, nemůže nastat situace, kde stát, konkrétně škola, podrývá a nerespektuje autoritu rodičů.)

V debatě o navrhovaných změnách zaznívají hlasy, že ve zmiňovaném paragrafu chybí jakákoli sankce. Jak již bylo řečeno, důvodová zpráva uvádí, že navrhované znění zákona má pouze naznačit, kam se má společnost ubírat, a sankce nejsou v daném paragrafu záměrně. Jen je třeba ohlídat, aby se sankce neodsouhlasily v rámci nějakého pozměňovacího návrhu. Ale jak jsem psal, dával bych přednost původnímu znění uvedeného paragrafu.

  1. září 2023

Žehnání nepřátelům

 

„Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají,

dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí,

a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují.“

(Mt 5,44)

 

Jak to náš Pán myslel? Toto slovo je radikální, ale není nerealistické. Náš Pán to myslel naprosto vážně.

Kdo má víru a Ducha Kristova, ten si může dovolit odpouštět. A nemůže si dovolit neodpouštět.

Proč začínám slovem o odpuštění? Protože nedokážeme milovat nepřátele a nedokážeme žehnat těm, kdo nás proklínají, pokud jim nejprve neodpustíme.

A odpuštění je v našich silách. Je totiž věcí rozhodnutí, nikoli věcí pocitů. Odpustit můžeš i v případě, že žádné „pocity odpuštění“ nemáš.

Proč musíš odpustit? Protože i tobě bylo odpuštěno. Když mě někdo štve, připomínám si, co všechno odpustil Bůh mně. Nebylo toho málo.

A teď otázka z druhého konce: Proč můžeš odpustit?

Odpustit můžeš, protože věříš, že Bůh je spravedlivý soudce. On zná nejen všechny činy, ale i veškeré okolnosti a všechny motivy. Písmo nás nenechává na pochybách, že on odplatí každému podle jeho skutků (Ř 2,6). Já patřím svému Pánu a on je můj zastánce. Pokud mi někdo ublíží, mohu si být jist tím, že Bůh o tom ví a bude to řešit. Ano, někomu může připadat, že až zadlouho. Ale to vždycky patřilo a dosud patří k naší víře, že na nějaké věci – a soud k nim patří – budeme čekat dlouho.

Tedy mohu si být jist, že žádná nepravost, ať už má nebo toho druhého, nezůstane nepotrestána.

Ledaže bychom činili pokání. V tom případě platí, že Hospodin uvalil na svého Syna nepravosti nás všech.

Bylo mi odpuštěno. Dostalo se mi nezaslouženého dobra. A já to dobro mohu přát jiným. Je to především postoj srdce.

Někteří lidé mají se žehnáním nepřátelům potíže. Ne nutně proto, že by setrvávali v neodpuštění. Odpouštět jsou ochotni, ale obávají se, že kdyby žehnali nepřátelům, podporovali by je v jejich hříchu, v jejich špatných postojích.

Určitě by nebylo správné, abychom poté, co nám někdo ublíží, řekli (bez vedení Duchem svatým): „Ale já ti žehnám!“ Druhý člověk by to mohl chápat jako známku slabosti – odpuštění je přitom vždy známkou síly. A pokud by to náš nepřítel nechápal jako známku naší slabosti, mohl by se domnívat, že já vlastně uznávám, že jednal správně.

Jak již bylo řečeno, žehnání je především postoj srdce. A pokud ses stal Božím dítětem, pokud víš, že jednou bude na tvé adrese napsáno „Nový Jeruzalém“, můžeš totéž přát i ostatním, včetně nepřátel.

Důležité je se za druhého přimlouvat. Mám ve svém modlitebním seznamu kolonku „Milovaní nepřátelé“. Když se za někoho trvale přimlouváte a svoláváte na něj dobro, začnete ho mít rádi.

Počítejte ovšem s tím, že je to proces. Kdysi mi jeden člověk hodně ublížil. Věděl jsem, že mu musím odpustit. To jsem sice udělal, ale nedokázal jsem se za něj přimlouvat. Když jsem o tom mluvil s Pánem, měl jsem dojem, že mi říká, že se za toho člověka přimlouvat nemusím. Tento stav trval asi půl roku. Pak jsem zjistil, že se za toho člověka modlit mohu, a činím tak dodnes, i když je to už řada let. Pán Bůh ví, co prožíváme a na co „máme“. Stále v nás pracuje – pokud mu to dovolujeme. A dává nám poznat „tajemství druhé míle“. Dává nám poznat smysl slov, že chce-li po nás někdo košili, máme mu dát i kabát.

Hodně mě inspiroval Watchman Nee. Myslím, že se v řadě věcí mýlil, ale obrovsky mě inspiroval jednou věcí. Tento Boží muž, čínský křesťan, měl řadu nepřátel. V dobách velkých zmatků a tragédií třicátých let minulého století, kdy Čína trpěla zvěrstvy japonských vojáků, zůstali někteří z nich bez prostředků. Watchman Nee těmto svým nepřátelům, kteří proti němu psali pamflety, anonymně posílal peníze, aby nezahynuli. Přišlo se na to až po dlouhé době, v druhé polovině čtyřicátých let.

Mohlo se na to přijít až na posledním soudu. To pro Watchmana Nee nehrálo roli.

Když jsem četl jeho příběh, velice mě to inspirovalo. Domnívám se, že Watchman Nee velmi hmatatelně naplňoval Ježíšův příkaz žehnat nepřátelům.

Když následujete Ježíše, zjistíte po čase, že vlastně žádné nepřátele nemáte. Tedy… není nikdo, vůči komu byste se chovali nepřátelsky. (Jiná věc ovšem je, co on cítí vůči vám, na to ale nemáte bezprostřední vliv.) Čím více žehnání, tím méně nepřátelství. Jen to žehnání musí být opravdové, nikoli na odiv. Právě v tom je Watchman Nee tak inspirující.

Dan Drápal

  1. srpna 2023

Maluji čerta na zeď

Možná to začne už za pár dní. Na Slovensku vyhraje parlamentní volby Robert Fico a podaří se mu sestavit s fašisty vládu. Brzy na to bude následovat uzavření hranic s Ukrajinou. Relativně vysoký počet Slováků bude odcházet do emigrace, zejména do České republiky.

V příštích parlamentních volbách v Německu zvítězí Alternativa pro Německo (dále AfD). Nebude sice schopna sestavit vládu, protože ostatní parlamentní strany se proti ní spojí. V Německu se bude prohlubovat hospodářská krize, což bude mít destabilizující vliv na okolní země, zejména na Českou republiku. Koncem dalšího volebního období už se budou v AfD ozývat hlasy žádající zrušení Benešových dekretů. Poroste napětí s migranty, byť zatím nedosáhne takových rozměrů jako ve Francii nebo Švédsku.

V té době už nebude na stole otázka dodávek dalších zbraní pro Ukrajinu, protože ve Spojených státech opět zvítězí Donald Trump. Ten sice neukončí válku na Ukrajině „během jednoho dne“, jak se jednou nechal slyšet, ale během pár týdnů. Ve Spojených státech výrazně posílí izolacionismus, nicméně Amerika se nevyhne čínské výzvě. Pokud se Čína pokusí obsadit Thaj-wan, Spojené státy vyhodí do povětří tamní továrny na čipy, což povede k hluboké ekonomické krizi a velkým zmatkům. Evropa přestane Spojené státy do značné míry zajímat.

Na Ukrajině dojde k velkému zúčtování, kterému padnou za oběť dva až tři miliony lidí. Část bude popravena, větší část poputuje na Sibiř.

Pás států od Estonska po Bulharsko bude pod velkým tlakem, protože dojde k opětovnému sblížení Německa a Ruska. Jistou výjimkou bude možná Maďarsko, kde si budou lámat hlavu, jak opět k vlasti připojit Horní Uhry, Sedmihradsko a Vojvodinu. Uvidíme, co Viktor Orbán vymyslí. Jeho trika s mapou Velkého Maďarska ale nevěstí nic dobrého.

U nás si opět zvolíme Andreje Babiše, který vydatně přispěl k současné vysoké inflaci, aby z ní pak obvinil současnou vládu. Vinu za současné ekonomické problémy bude připisovat této vládě. Co sám vymyslí, přesahuje mou představivost.

V Evropě se obnoví hranice a rozdrobený kontinent upadne do hlubokého ekonomického útlumu. Některé státy začnou, více méně ze zoufalství, spolupracovat s Čínou.

Proud migrantů do Evropy zeslábne, protože Evropa už nebude tak pohostinným místem, jakým byla a jakým je doposud.

Není mi jasné, co budou dělat všichni absolventi gender studies a podobných oborů. Já bych jim doporučoval, aby se preventivně zajímali i o nějaký jiný obor. Ale to je pochopitelně na nich.

Inu, trápilo nás dobré bydlo. Několik dekád evropského míru pod taktovkou Evropské unie nebylo samozřejmostí, ale spíše anomálií.

*

A co my křesťané?

„I kdyby fíkovník nerozkvetl a na révě nebyla úroda, selhal výnos olivy a pole nevydala potravu, z ohrady zmizel brav a ve stájích nebyl skot, já se budu radovat v Hospodinu, budu jásat v Bohu, který mě zachraňuje. Panovník Hospodin je má síla…“ (Abakuk 3,17-18),

Církev je tu od toho, aby oslavovala Pána, aby adorovala. Pavel a Silas ve filipském vězení jsou důkazem, že to lze činit takřka za všech okolností. Evangelium je stejné. Ježíš je stejný, včera, dnes i navěky. Jistě si nikdo nepřeje, aby se naplnil tento černý scénář. Můžeme se modlit a volat k pokání.

Zajímavé je to, že tento černý scénář se může naplnit, aniž by byly významně narušeny demokratické pořádky. Svobodně si zvolíme Babiše, Fica, Orbána, Bidena nebo Trumpa…

Zdá se ti tento scénář příliš černý? Kéž bys měl pravdu. Zkus napsat vlastní odhad, kudy se bude náš svět ubírat.

Doporučená literatura: Vlastimil Vondruška: Kronika zániku Evropy.

  1. srpna 2023

Genderová ideologie a prohlášení církevních představitelů

Několik přátel se mě ptalo, proč jsem podepsal prohlášení církevních představitelů k tzv. „manželství pro všechny“. Jeden dobrý přítel mi napsal, že jsem ho zklamal. Očekával, že budu pro rovnost všech – tedy pro to, aby všichni lidé měli stejná práva a aby se příslušníci LGBTQ+ komunity necítili jako občané druhé kategorie. Několik diskutujících se ohrazovalo proti tomu, aby církve předepisovaly jiným lidem, jak mají žít. Křesťanství se přece nesmí prosazovat mocensky. Paní Stuchlíková z aktualne.cz se vyjádřila v tom smyslu, že církve by měly mlčet, protože ztrácejí členy a jejich názory už nikoho nezajímají. To, že církev je stále ještě největší dobrovolná organizace v naší zemi, buď přehlédla, nebo to považuje za nepodstatné.

Nejprve tedy k rovnosti před zákonem. V době, kdy bylo schvalováno registrované partnerství, tvrdili ti, kteří se hlásí k „L“ nebo „G“, že nebudou usilovat o nějaká další práva, a tedy ani o možnost adopce dětí homosexuálními páry. To ale brzy přestalo platit. Naše společnost je prý „dál“. Současné lidovecké návrhy vycházejí vstříc homosexuálním párům v otázkách dědictví, přístupu k informacím o zdravotním stavu partnera a dalších záležitostech. V podstatě se registrované partnerství, které má být nadále nazýváno pouze partnerstvím, dostane na roveň manželství, pouze se nebude nazývat manželství, protože tento název má být podle našeho názoru vyhrazen pro svazek muže a ženy.

Co se týče adopcí, považuji je za okrajovou záležitost. Odmítám ale námitku typu „vy byste radši, aby dítě trpělo v dětském domově, než aby vyrůstalo v milujícím svazku dvou homosexuálů“. Existuje totiž ještě jiná alternativa vůči dětskému domovu. Je jím heterosexuální rodina.

Jsem přesvědčen, že dítě má právo znát otce a matku. A mám na mysli biologického otce a biologickou matku. Naopak neexistuje nějaké „právo na dítě“.

Ale budiž. Souhlasím s tím, že zpravidla bude dítěti lépe v homosexuálním páru než v dětském domově, i když ani toto neplatí automaticky. Nicméně znovu říkám, že jde o problém okrajový, protože zdaleka ne všechny homosexuální páry po dítěti touží. A rovněž platí, že v (některých) homosexuálních svazcích bude dítěti lépe než v (některých) heterosexuálních manželstvích. Jen si musíme vždy ujasnit, zda mluvíme o nějakých konkrétních případech, tedy o jednotlivcích, nebo o celkové statistice. Tam heterosexuální páry jednoznačně vedou, jenže statistiky, které to potvrzují, se nesmějí zveřejňovat.

Neboť jsou to církve, milý příteli, kdo u nás tahá za kratší konec. Když chceme vyjádřit názor, že naše společnost se nevyvíjí zrovna dobře, hned je nám vyčítáno, že chceme něco „mocensky prosazovat“. Tím se ovšem jakýkoli rozhovor spolehlivě zazdí. My přece v prohlášení nikoho nenapadáme, pouze zveřejňujeme své stanovisko. A proč jsem se připojil? Protože pozoruji, že genderová ideologie na mnoho způsobů rozkládá společnost, a kdo se proti ní postaví, je často válcován takovými argumenty, jako že nás platí Vladimír Putin. Na konci onoho postupu salámovou metodou je mrzačení chlapců, v současnosti ale zejména dívek, kteří a které podstupují tzv. „transici“, tedy změnu pohlaví. A dalším krokem budou snahy o uzákonění pedofilie. Pokud tento chrabrý postup genderové ideologie nezastavíme.

Chápu, že ti, kdo se zajímají pouze o naši českou scénu, považují tyto obavy za přehnané. Já ale sleduji, co se děje ve Spojených státech, ve Spojeném království i v jiných zemích, a domnívám se, že mám vážné důvody bít na poplach. Nám se ty nejhorší excesy zatím vyhnuly, ale indoktrinace genderovou ideologií už i v mateřských školách reálně hrozí.

Nepochybuji o tom, že ti, kdo šíří genderovou ideologii, jsou zpravidla přesvědčeni, že bojují za správnou věc. Za rovnost před zákonem, za toleranci… Jen si ve svém zápalu často neuvědomují, že někdy dokáží být značně netolerantní. V současnosti se termín LGBTQ+ komunita stává stále více zavádějícím. Pokud řeknu, že trans lidé si příliš nerozumí s lesbami, je to vyjádření velmi slabé. Jsou mnozí homosexuálové, ale i mnozí trans-lidé, jimž často agresivní genderová ideologie zrovna nevoní. Protagonisté genderové ideologie ovšem mají v médiích nesrovnatelně vyšší publicitu než konzervativci. Já nad tím plakat nebudu – prožil jsem větší část svého života pod komunistickou vládou, a tedy v menšině, jsem na to zvyklý. To ale neznamená, že bych neměl smysl pro férovost. Ale jsem relativně v klidu, protože i ze zkušenosti vím, že realita nakonec vždy dohoní ideologii. Jde ale o to, kolik lidí tato zhoubná ideologii ještě učiní nešťastnými. Zrovna dnes jsem slyšel příběh mladého muže, nyní je mu tuším přes dvacet, který si v patnácti nechal uříznout penis. Teď je z toho nešťastný. Čím dříve se tato zrůdnost zastaví, tím lépe.

Možná někdo namítne, že jsem se od „manželství pro všechny“ dostal příliš daleko. Snažím se ale vysvětlit, proč zastávám postoje, které mě vedly k podepsání onoho prohlášení.

  1. srpna 2023

Touha po požehnání

Na slovo „požehnání“ dnes v sekulární sféře narazíte zřídkakdy. Mezi křesťany se s ním sice setkáte podstatně častěji, ale i zde se vyskytuje méně často než dříve.

Pokud se někdo stane křesťanem v dospělosti a začne pozorně číst Bibli, možná ho zarazilo, jak bylo pro lidi v biblických dobách důležité.

V závěru listu Hebrejům je zvláštní místo. Píše se tam o Ezauovi, který prodal prvorozenství svému bratru Jákobovi. Verš 12,17 v ekumenickém překladu zní: „Víte přece, že když se potom chtěl stát dědicem požehnání, byl odmítnut. Neměl už příležitost k nápravě, ačkoliv ji s pláčem hledal.“ Tento překlad pokračuje ve výkladové tradici Kralických, kteří překládají: „Víte zajisté, že potom, chtěje dědičně dosáhnouti požehnání, pohrdnut jest. Nebo nenalezl místa ku pokání, ač ho koli s pláčem hledal.“

Nějak se mi to nezdálo. Bůh od nás očekává pokání a raduje se nad každým, kdo pokání činí. Náš dobrý Bůh že by odmítl člověka, který se chce napravit, chce činit pokání, dokonce mu na tom tak záleží, že pláče?

A tak jsem bádal v řeckém originále a znovu jsem pročítal Ezaův příběh z 27. kapitoly Genesis. Tam čteme, jak Ezauův bratr Jákob obelstil svého otce a uchvátil požehnání, které mělo (po lidsku) patřit prvorozenému synu, tedy Ezauovi (o tom, že Ezau prodal své prvorozenství za mísu čočky, jejich otec Izák patrně nevěděl). Když se Ezau dověděl, co se stalo, reagoval takto: „Když Ezau uslyšel slova svého otce, dal se do hrozného a hořkého křiku a řekl svému otci: Požehnej mně, také mně, otče!“ (Gn 27,34).

Nečteme zde, že by Ezau hledal nápravu či pokání. Ezau s pláčem hledal požehnání. Studijní překlad zní – podle mého úsudku správně – takto: „Neboť víte, že když později chtěl zdědit požehnání, i když je se slzami usilovně hledal, byl odmítnut, neboť nenalezl místo pro pokání.“

K přehození na nesprávnou kolej mohlo dojít snadno z jednoho gramatického důvodu: pokání i požehnání jsou v řečtině téhož rodu – konkrétně rodu ženského. Samotná stavba věty tedy umožňuje obojí pochopení.

Jsem si jist, že Bůh neodmítne nikoho, kdo chce činit pokání. Písmo musíme vykládat Písmem. Jednak víme o Boží dobrotě, jednak vrátíme-li se do knihy Genesis, nenechá nás na pochybách, jak danému místu porozumět.

Pokud jde o požehnání, pak má-li být účinné, musí být splněny určité podmínky. Kdyby Ezau nejprve hledal pokání a nikoli požehnání, celý příběh by mohl dopadnout jinak.

Dnes ani křesťané zpravidla nedoceňují, jak je požehnání důležité. Přesahuje možnosti tohoto článku tuto otázku podrobnější rozebrat. Zmíním jeden detail, který možná mnozí budou považovat za folklór. Ještě počátkem minulého století se považovalo za samozřejmost, že když se někdo chystal vstoupit do manželství, žádal rodiče o požehnání. Nebyla to nějaká prázdná tradice. Rodičovské požehnání je velice důležité, či naopak, jeho absence může znamenat katastrofu. V jistém smyslu si totiž člověk nebere jen svého partnera, ale celou jeho rodinu, se všemi jejími požehnáními i prokletími.

Požehnání ztratilo na významu mimo jiné proto, že s ním lidé zacházeli lehkovážně. Člověk potřebuje vztah k Bohu a k jeho Slovu, aby věděl, zda Bůh v dané situaci žehná nebo ne. A záleží jak na žehnajícím, tak na tom, komu je žehnáno. Opravdu nejde o nějaké prázdné formulky; jde o náš vztah k Bohu.

U Malachiáše je vážné varování: „Jestliže neposlechnete a nevezmete si k srdci, abyste vzdávali slávu mému jménu, praví Hospodin zástupů, pošlu na vás kletbu a vaše požehnání změním v kletbu. Ano, již jsem ho změnil v kletbu, protože si to neberete k srdci“ (Mal 2,2).

Pán Ježíš řekl, že nečiní nic než to, co vidí činit svého Otce. O nás se to jistě říci nedá, nicméně měli bychom hledat Boží tvář, abychom žehnali tam, kde žehná Bůh, a nežehnali tam, kde Bůh nežehná. Onen verš z Malachiáše je nás varováním, abychom požehnání nebrali na lehkou váhu. Pokud budeme v této věci ledabylí a budeme žehnat v rozporu s Božím slovem, naše slova budou přinášet prokletí a nikoli požehnání.

Ještě jedno varování: „Jestliže někdo brzy z rána příliš hlasitě žehná svému bližnímu, bude se mu to počítat za kletbu“ (Přísloví 27,14). I toto je varování před lehkovážným žehnáním.

Ale abych nekončil negativisticky: Kdysi jsem od jednoho bratra slyšel velmi dobrou myšlenku: Jako křesťané máme být skoro ve všem skromní, ale nebuďme skromní v touze po požehnání. Bývá důležitější, než si myslíme.

  1. srpna 2023

Cesta k dokonalosti

Hospodin tě povede neustále, bude tě sytit i v krajinách vyprahlých, zdatnost dodá tvým kostem; budeš jako zahrada zavlažovaná, jako vodní zřídlo, jemuž se vody neztrácejí.

(Izajáš 58,11)

Naše země kvete. Byla nám dána krásná krajina a naši předkové ji postupně formovali. Nám na Jesenicku se vyhnula sucha některých posledních let. Pouze kůrovec a opakující se vichřice udělaly hodně škody.

Co se týče životní úrovně, patříme mezi pětinu těch nejbohatších populací na světě. Máme skvělé zdravotnictví. Máme velice nízkou nezaměstnanost a dobrou sociální síť.

Přesto platí, že přichází-li někdo k Ježíši, přichází z vyprahlé krajiny. Uprostřed blahobytu jsou mnozí lidé nešťastní, často si nerozumí se svými nejbližšími, a společnost je hluboce rozdělená. Jedním z důsledků  této „vyprahlosti“ je rostoucí počet duševních chorob.

Když člověk přijde k Bohu, není z této vyprahlosti automaticky vytržen. Začne-li skutečně žít s Bohem, může obstát a žít smysluplný život. Postupně opouští „dědictví marnosti“ po předcích a nabývá síly. Hospodin dodává „zdatnost jeho kostem“ (B21 překládá „dodá kostem na síle“). Zjišťuje, že má sílu zůstat věrný a vstřícný i tam, kde touží po porozumění, ale ono se mu nedostává. Má sílu neoplácet stejnou mincí a žehnat i tam, kde je pomlouván.

Přitom setrvává „v krajině vyprahlé“, na poušti. Poušť byla místem vyhnanství a démonů, ale rovněž místem proroků. Skrze Ozeáše (2,16) Bůh takto promlouvá ke své církvi: „Ale hle, já ji přivábím, přivedu ji do pustiny a budu mluvit k jejímu srdci.“ Ano, na poušti promlouvá Hospodin k prorokům, k církvi, k jednotlivcům. A dodává jim pevnost. I tvá poušť může být místem přilnutí k Bohu.

Situace a vnitřní život člověka se mění. Člověk se stává zahradou. Bůh s ním není zcela hotov; na zahradě je stále spousta práce, ve všech ročních obdobích, něco je třeba udělat dokonce i v zimě.

V Písmu máme dva do jisté míry protichůdné obrazy: zahradu a pole. Zahrada nám připomíná, že je stále co dělat. Jen zkuste svou zahradu na dva měsíce opustit. Přivítá vás pěkná spoušť. Pole je naopak obrazem toho, že musíme nechat jednat Hospodina, která dává vzrůst. Rolník nechává na semeni, aby „samo rostlo“. Běda, kdyby se pokoušel tahat malé klíčky ze země!

Někdy je lepší nechat přírodu být. Za Chruščova v Sovětském svazu „poroučeli větru dešti“, rozorali stepi a udělali z nich nekonečné lány. Říkalo se jim „celiny“. Dva roky se to jevilo jako dobrý nápad. Pak ale vyschlo obrovské Aralské jezero. Vzpomínám na lakonický výrok Jana Sokola: „Vzkvétat může zahrada, ale ne celina.“

Ty nespasíš svět. Ale můžeš za sebou zanechat nádhernou zahradu. Můžeš být požehnáním pro svou rodinu, svůj sbor, svou obec.

Zahrada dává úrodu, plodí ovoce. Je ale třeba ji neustále zvenčí zavlažovat. Možná neseš ovoce Ducha, ale Hospodin s tebou ještě není hotov.

Přichází třetí stadium. Už nejsi zavlažován zvenčí; Duch svatý je ve tvém nitru a ty se stáváš vodním zřídlem, jemuž se vody neztrácejí. Voda je někdy obrazem Ducha svatého, častěji obrazem Božího slova. Tak třeba v 1. žalmu čteme, že blahoslavený člověk si „oblíbil si Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Bude jako strom zasazený u přívodů vody, který ve svůj čas přináší ovoce a listí mu neopadává a vše, co dělá, se daří.“

Jen pokud si člověk oblíbí Hospodinův zákon (Boží slovo), přečká i čas sucha a nepřichází ani o listy, ani o ovoce. Bez lásky k Božímu slovu člověk k dokonalosti nedospěje.

Podobně jako se člověk neobejde bez Božího slova, neobejde se ani bez církve – Božího lidu. V prvním a druhém stadiu hlavně přijímá. Na poušti ho našli lidé, kteří znají Boha, a zavlažovali ho tak dlouho, až mu nejen zesílily kosti, ale až začal sám nést ovoce. Nejen přežil, ale stal se plodným.

Stává-li se vodním zřídlem, což je doklad toho, že v něm přebývá Duch svatý. Vlastně by už církev nemusel potřebovat. Ale on ji potřebuje, ovšem trochu jinak: Potřebuje Boží lid, který by mohl milovat a do nějž by mohl přivádět lidi nalezené v pustině.

O třech stadiích můžeme hovořit i v souvislosti s pokojem. „Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista“ (Ř 5,1). Jsme smířeni s Bohem, už proti němu neválčíme a jeho hněv na nás nezůstává. Ale to neznamená, že máme „pokoj Boží, který převyšuje každé pomyšlení“ (Kol 3,7). Člověk může být smířen s Bohem, ale stále je ještě plný neklidu. Na Boží cestě se ale mění jeho prožívání, člověk se zklidní, svléká starého člověka a obléká nového, a je stále pokojnější.

A pak přichází třetí stadium: Člověk se stává „činitelem pokoje“ (Mt 5,9). Nejen že je sám plný pokoje, ale pokoj šíří kolem sebe. Pokoj patří mezi ovoce Ducha svatého.

K tomu jsi povolán. Jak ti to jde?

  1. srpna 2023

Omezit kritiku Západu?

Známý, kterého si vážím a s jehož názory se z velké části ztotožňuji, mě vyzval, abych v současné době omezil kritiku Západu. Je toho názoru, že Putinovo Rusko je velkým nebezpečím (v tom se s ním shoduji) a my nesmíme svými vnitřními spory Západ oslabovat. Je to velmi netaktické.

Nejeden progresivista se mě ptal, jestli mi nevadí, že podobné názory na manželství a rodinu, jaké zastávám, hlásají fašisté a Putin. Jakoby se předpokládalo, že pokud Putin nebo Kotleba nebo Orbán vysloví nějakou tezi, my bychom okamžitě měli tvrdit pravý opak, jinak se ocitáme v táboře odpůrců Západu. Někteří progresivisté jdou až tak daleko, že tvrdí, že jsme placeni z Ruska. To se stalo např. Janu Gregorovi z Aliance pro rodinu. Konkrétně pirátská poslankyně Olga Richterová Alianci obvinila, že je placená Putinem. Jana Jochová i Jan Gregor na ni podali trestní oznámení, protože se odmítla omluvit. Ale všichni dobře víme, že naše soudy nepracují zrovna rychle.

Od paní poslankyně mě to mrzelo, protože jsem na ni neměl nějaký negativní názor (jistě, naše názory se výrazně lišily, ale měl jsem za to, že je velkorysejší a pravdomluvnější, než se ukázalo).

Putinovi nevěřím ani slovo, ať má názory jakékoli. Ostatně ani nevím, zdá má vůbec názory; možná má jen plány a cíle. Ale pokud říká něco, o čem si myslím, že je to pravda, tak přece své přesvědčení neopustím. Ano, soudím, že uřezávání ňader patnáctiletým dívkám je zvrácenost. Sexualizace dětí už v mateřské škole je zvrácenost. Tvrzení, že blokátory puberty působí pouze vratné procesy je lež. Vnucování progresivistických názorů na firemních akcích je zrůdnost. Zaměstnavatel by se vůbec neměl zajímat o sexuální orientaci zaměstnanců, natož aby je napájel genderovou ideologií. Putin Neputin.

Věřím v Boha. Věřím, že dal světu a lidstvu určité řády, jejichž porušování není bez následků. Konkrétně mám na mysli rostoucí sebevražednost v určitých segmentech obyvatel (zejména u dospívajících dívek) a prudký nárůst psychických onemocnění.

Co když je Putin Boží trest? Z Bible víme, že být nástrojem Božího trestu není žádné terno. Plyne z toho snad, že se nemáme bránit? Jsem přesvědčen, že nikoli. Nicméně potřebujeme činit pokání ze svých hříchů.

A musíme soudit spravedlivým soudem. Tušl a Čermák byli odsouzeni spravedlivě (byť výše trestu mi nepřipadá přiměřená), protože vyzývali k násilí. Ale proč nebyl souzen starosta Prahy – Řeporyjí Pavel Novotný, který mluvil velmi podobně, leč v opačném gardu? Neměříme-li stejným metrem, pak svou demokracii – a svou zemi – oslabujeme.

Naše síla je právě v tom, že soudíme vojáky, kteří v Afghánistánu podle všeho umučili zajatého Afghánce, který zabil dva jejich spolubojovníky. Jenže ta síla není tak silná, protože budou souzeni až poté, co všechno zdokumentovali Američané – naši se to snažili zamést pod koberec. Neříkám, že jednání českých vojáků není pochopitelné – je víc než pochopitelné. Ale to neznamená, že je správné.

To, co Západ odlišuje od jiných kultur a civilizací, je schopnost sebereflexe, vedoucí někdy k přiznání vlastních chyb. Patří k ní rovněž velkorysost k odpůrcům a jinak smýšlejícím. Mučení zajatců je zrada Západu. Upozornění (chcete-li, udání), že „naši“ se dopouštěli zvěrstev, zradou Západu není.

Pokud někdo nadává na Evropskou unii, dokazuje svým způsobem převahu Západu, protože mu u nás nehrozí, že by například vypadl z okna.

Mnozí progresivisté například kritizují Západ za fenomén otroctví. Přitom západní civilizace byla jediná, která otroctví zpochybnila a postarala se o jeho zrušení. Progresivisté vám neřeknou, že po několik století piráti ze severní Afriky unášeli celé vesnice při pobřeží Středozemního moře a prodávali unesené lidi do otroctví. Neřeknou vám, jakou roli v boji proti těmto únosům sehráli Maltézští rytíři. Neřeknou vám, že Británie v devatenáctém století vynaložila značné prostředky na boj proti transatlantickému obchodu s otroky. Ano, jednostrannost a zaujatost progresivistů je zradou Západu. Ale zradou Západu by rovněž bylo, kdybychom progresivisty za jejich názory a tvrzení zavírali. Síla Západu – a jeho smysl – je právě v tom, že vytváří prostor pro dialog a pro odlišné názory.

Můj známý, kterého jsme zmínil na počátku článku, možná soudí, že Západ neunese vše. A má v tom v podstatě pravdu. Západ nezradí sám sebe, dokud v něm bude dostatek lidí, kteří jsou ochotni ho bránit. Kteří alespoň trochu chápou jeho přednosti před jinými kulturami. Ale Západ neunese vše. To, zda přežije současný nápor populismu, není vůbec jisté. To, co je na Západě cenné, je vlastně ohroženo neustále. A je ohroženo jak těmi, kdo svobodu slova popírají, tak těmi, kdo ji zneužívají.

  1. července 2023

Ke kritice Prohlášení představitelů církví

Nedávno vydané Prohlášení představitelů církví k otázce „manželství pro všechny“ vyvolalo řadu reakcí, pozitivních i negativních. Na tom není nic divného – jde o „živou kauzu“, o otázku, o níž se vede boj, naštěstí … dříve by se řeklo perem, dnes asi počítačovou klávesnicí. U některých kritických bodů bych se rád pozastavil – konkrétně u glosy „Dvě minuty“ Lucie Stuchlíkové (na seznamu.cz).

Glosa je nadepsána: „Manželství jen pro někoho? Výzva ukazuje, že církve potřebují změnu.“ Stojí za to upozornit, že se nejedná o výzvu, ale o „prohlášení“; mohlo by být použito i slovo „stanovisko“.

Glosa pokračuje: „Nejvíce ubývá římských katolíků. A právě jejich představitelé tolik lpí na starých pořádcích, místo aby se zamysleli nad tím, jestli by se spolu se společností neměla alespoň trochu změnit i církev.“

Chci autorku glosy upozornit, že tvrzení, že nejvíc ubývá katolíků, je sporné. Platí to jistě v absolutních číslech, což je dáno tím, že římskokatolická církev je u nás největší. Relativně ubývá nejvíc husitů a evangelíků, ale to je detail. (Podotýkám, že nejsem katolík a nejde mi o to, katolickou církev nějak šetřit; považuji ale za správné omyly uvádět na pravou míru.)

Autorku mohu ujistit, že církve neustále promýšlejí, jak se změnit. Některé jdou s dobou a kopírují roztodivné postoje, které se ve společnosti vyskytují. Je tomu tak v České republice i jinde. Na otázce genderové ideologie se dokonce řada církevních denominací rozštěpila, a to jak u nás, tak v západní Evropě, ve Spojených státech, v Kanadě i Austrálii. Pro církve, které „moderní“ agendu přejaly, to ale často znamená pád do zapomnění.

Na druhé straně jsou zde křesťané, o nichž paní Stuchlíková zřejmě soudí, že „lpí na starých pořádcích“. Možná ano, nicméně mnozí křesťané jsou přesvědčeni, že nové neznamená nutně lepší.

Autorka dále píše: „Jako by zapomněli za jednu ze základních ctností křesťanství – pokoru. V tomto případě pokoru před faktem, že se svou vírou jsou v Česku v naprosté menšině a že většině lidí je názor ‚manželství založil Hospodin‘ zcela cizí.“

Chci autorku ujistit, že církve si velmi dobře uvědomují, že jsou v Česku v naprosté menšině. Není to pro nás nic nového – já jsem uvěřil v roce 1978 a jedenáct let jsem tedy byl křesťanem v dobách komunistické vlády, a na menšinovou situaci jsem byl zvyklý od samého počátku. Jen nechápu, proč autorka soudí, že jsme-li v menšině, máme mlčet nebo opakovat to, co říká většina. Já osobně soudím – někteří katolíci možná se mnou nebudou souhlasit, jiní snad ano – že pro církev je menšinová situace pravidlem, většinová spíše anomálií. Opravdu mi uniká, proč autorka soudí, že jsme-li v menšině, máme mlčet. V dějinách byla celá řada situací, kdy se ukázalo, že menšina měla pravdu. O určitých základních věcech se z principu hlasovat nedá, a realita nakonec vždycky dohoní ideologii. Autorka jistě kráčí s dobou, a tak nepochybuji, že jí záleží na diverzitě – well, zde je možno ji osvědčit. Církve se ozvaly, a mají odlišný názor než většina.

Dále autorka píše: A rozhodně se tam (v zemích, kde zavedli „stejnopohlavní manželství“) nestalo to, před čím církevní prohlášení varuje – že se rozpadne rodina, a když se rozpadne rodina, rozpadne se stát.

Milá autorko, opravdu? Pětačtyřicet let se věnuji pastýřské službě a mohu Vám říci, že lidé, kteří dnes přicházejí „ze světa“ (jak my říkáme) do církve, jsou mnohem rozbitější, než jak jsem to zažíval před čtyřiceti lety. Rozpadlých rodin je stále více a duševních poruch u dětí rovněž. Autorka je mnohem mladší než já a chápu, že tuto perspektivu nemůže mít. Jen bych připomněl české přísloví „nechval dne před večerem“. Ještě nejsme na konci onoho zmatení, které naši společnost zachvátilo.

Konečně chci ještě připomenout to, co jsem zmínil na počátku: Nejde o výzvu, jde o prohlášení. Řada křesťanů nejrůznějších denominací mi za toto prohlášení děkovala. Mnozí napsali, že na něco takového už dlouho čekali.

Dan Drápal

  1. července 2023

Zmatení pokračuje

99,5 % žen nemá penis.

Ještě před sedmi lety by naprostá většina z nás považovala tuto větu za nesmyslnou. Patrně bychom přemýšleli o tom, zda někde nevypadlo nějaké slovo, nebo zda počítač vygeneroval větu z náhodně sestavených slov.

Nicméně v posledních letech nabyli vlivu – kulturního i legislativního – lidé, kteří jsou přesvědčeni, že člověk se může prohlásit čímkoli.

V Německu byl přijat zákon, který dovoluje, aby se muž prohlásil za ženu nebo žena za muže. Tuto volbu musí ostatní lidé a instituce respektovat. Takový člověk ale může svou volbu změnit. Ne ovšem dříve než po uplynutí jednoho roku; měnit svou volbu dejme tomu každý týden by bylo administrativně velmi náročné.

V Británii se některé děti prohlašují třeba za kočky a učitelé to musí respektovat. Viz https://www.dailymail.co.uk/news/article-12219913/Children-identifying-cats-wearing-ears-class-warns-Britains-toughest-headteacher.html.

Toto zmatení vychází z přesvědčení, že každý člověk si sám rozhoduje o své identitě.

Domnívám se, že je to blud. O naší identitě rozhoduje především Bůh a naším úkolem je zjistit, jaké má pro nás poslání. Dále je naše identita ovlivňována a utvářena rodinou i obcí či společenstvím, ve kterých žijeme.

Představa, že si mohu vymyslet, kým jsem, a že o tom, kým jsem, rozhodují výhradně mé subjektivní pocity, je nejvyšším projevem vzpoury a nevděčnosti.

Tento vývoj nezůstává bez následků. Mezi nejvážnější následky patří sebepoškozování a sebevraždy, a častější výskyt duševních poruch, zejména u dívek.

To zřejmě souvisí s rozpadem klasické rodiny a rozvojem sociálních sítí. Dívky jsou totiž na sociálních sítích závislejší než chlapci. Na sociálních sítích lze totiž upravovat vlastní vzhled, a na tom dívkám záleží více než chlapcům. Chlapci svou agresivitu vyjadřují převážně fyzicky, třeba tím, že se poperou. Dívky se tak často neperou, za to se více pomlouvají. Sociální sítě tedy nahrávají spíše dívčí agresivitě než chlapecké. Dívky jsou tedy na sociálních sítích zranitelnější.

Jak chlapci, tak dívky potřebují rodičovskou podporu. Pokud otec dívce říká, že ji miluje, že si jí váží, a že je pro něj krásná – tedy, chcete-li, pokud potvrdí její skutečnou identitu – bude dívka na netu méně zranitelná. Pokud je odkázána na hodnocení svými vrstevnicemi a vrstevníky, je pochopitelně mnohem zranitelnější.

Do našeho malého společenství už dva roky chodí tři dívenky, které jsme potkali „na ulici“. Jejich maminky jim v tom nebrání, a dokonce si je někdy přijdou ke konci bohoslužeb „vyzvednout“. Nedlouho poté, co jsme se s nimi seznámili, jsme je požádali, aby nakreslily svůj domov. Obrázky byly obsahově stejné: Maminka, děti, skříň, stůl… Tatínek na žádném obrázku nebyl. Tato absence otců se projevuje i tím, že tyto dívky projevují zájem o muže ve sboru. Všelijak je pošťuchují, sedají si jim na klín apod. Prostě otcovská figura chybí, až z toho bolí srdce.

Je nám jasné, že pomoci můžeme jen trochu. Dáreček k narozeninám, pochvala obrázku, pochvala za dobrou známku ve škole, drobné pozornosti. Otce ale plně nahradit nemůžeme. Jako křesťané ovšem víme, že řešení existuje, dokonce řešení radikální: Mnohé se změní, pokud tyto dívky najdou vztah k jejich a našemu nebeskému Otci, který miluje je, který miluje nás, který miluje jejich maminky, i muže, kteří je zplodili. Jen pak prožijí život šťastnější než život jejich maminek.

Snažíme se pomoci jim najít jejich skutečnou identitu. A víme, že žádná z nich není ani kluk, ani kočka, ani vlk… A doufáme, že toto šílenství do naší země nepronikne ve stejné míře, v jaké zachvátilo Velkou Británii a některé další země. Část společnosti prohlásila bizár za normu. A nepostihuje to jen problematické nebo „neúplné“ rodiny. Může to potkat i rodiny, které fungovaly, kde byly (a jsou) děti milovány.

Proč o tom píšu? Protože je důležité, co se děje. Rodiče, zajímejte se o to, co se děti učí ve škole. Vynaložte velké úsilí, abyste s dětmi neztratili (nebo navázali) duchovní a duševní kontakt. Zajímejte se o to, čím žijí, na čem jim záleží. A projevujte jim lásku. Nikoli ovšem lásku opičí, která souhlasí s každým bizárem, které děti někde pochytí. A především… modlete se. Za svou rodinu i za náš národ.

  1. července 2023

Daniel Kliman: Cesty z údolí

Cesty z údolí…aneb prohry, které pozvedají

 

V roce 2023 vydalo nakladatelství Sursum prvotinu sociálního pedagoga Daniele Klimana Cesty z údolí…aneb prohry, které pozvedají.

Autor vychází ze skutečnosti, že mnohé z nás potká během života nějaká osobní katastrofa nebo hluboká krize. Na konkrétních – a velmi rozdílných – případech ukazuje, že katastrofa, která nás potkala, pro nás vlastně může být požehnáním, protože vyjevila, že jsme svůj život stavěli na nepravých základech. Krize je pak příležitostí k přehodnocení dosavadního života a k novému začátku. Přímo se nabízí hláška „co tě nezabije, to tě posílí“, nebo věta, kterou často používám jak v kázání, tak v pastoraci, totiž že nezáleží tolik na okolnostech našeho života, jako na naší reakci na tyto okolnosti. A autorovi jde právě o to, abychom na negativní okolnosti zareagovali správně. To, že nás případná prohra pozvedne, rozhodně není samozřejmost. Mnohé životy končívají nešťastně, protože lidé prostě správně nezareagují. Hned na první straně autor píše: „Umění zacházet s nezdary je základním kamenem budoucího úspěchu.“

Autor upozorňuje, že „naše vnitřní nastavení vůči potřebě úspěchu – i reakce na to, když se nedostaví – se v nás formuje už v našem dětství.“ Z údolí vede cesta opět na výšiny, ale nebývá snadná – mimo jiné proto, že už v dětství jsme určitým způsobem formováni.

Má-li se naše krize obrátit v dobré, potřebujeme se – mimo jiné – zbavit závislosti na tom, jak nás hodnotí druzí. Ale především je nutno se vypořádat se sebelítostí, která nás „zavírá do emocionální bubliny“ (str. 32), z níž se nechce ven, ačkoli je to naprosto nezbytné.

Autor zdůrazňuje, že změnit můžeme jen sami sebe. Z krize si nepomůžeme, budeme-li trvat na tom, že se musí změnit ti druzí, zpravidla tedy naši nejbližší. Autor zdůrazňuje: Osud změnit nedokážeme, ale na sobě můžeme pracovat vždy. Autor dále píše: „Podle svého nastavení svět nejen vidíme, ale také z něj dostáváme právě takovou odezvu, jakou čekáme.“ Mně jako biblickému čtenáři naskočí slova Žalmu „Čistému se jevíš čistě a se zvráceným jednáš převráceně“ (Žalm 18,27). Autor vlastně tutéž pravdu vyjadřuje slovy: „Vnitřní nastavení člověka vyvolává tu reakci, kterou očekává“ (s. 34).

Aby nám krize opravdu prospěla, nesmíme se spokojit s „uspokojováním vlastních potřeb“, ale potřebujeme o svém životě přemýšlet. Co je naším cílem? „Většina lidí, kteří nejsou zvyklí o svém životě přemýšlet, žije od jednoho dílčího cíle k druhému“ (s. 55). Nestanovme si cíle příliš malé. Počítejme ale s tím, že jich nedosáhneme bez ochoty k oběti. Nemusíme ovšem podléhat pesimismu. „Ačkoli je naše cesta nelehká a někdy dokonce přetěžká, přesto existuje v každé situaci správná cesta, cesta ven, cesta vzhůru“ (s. 62).

Autora osobně znám a vím, že je to rozhodný křesťan. Docela mě překvapilo, že napsal knihu, z níž jeho křesťanství není na první pohled patrné, byť se jeho myšlenky často nápadně podobají tomu, co čteme v Bibli. Hodně jsem o této knize uvažoval. Co může dát nekřesťanovi? Určitě mu kniha může pomoci, aby při hledání východiska nevolil zkratky a slepé uličky. A pokud začne přemýšlet o cíli svého života, bude to dobrá příprava k slyšení evangelia. A co může dát křesťanovi? Připomene mu, že existuje široká a úzká cestě, a pomůže mu pochopit, jak se úzkou vydat ke kýženému cíli.

Kniha má 106 stran a v nakladatelství (www.sursum.cz) je možno ji objednat za 249 Kč.

  1. července 2023