Miluji Písmo. Je v něm tolik moudrosti! Je v něm náš život. Uchvacuje mne nejen obsah jednotlivých kapitol a veršů, ale i celá struktura Písma. Včetně toho, že máme čtyři evangelia nebo zvláštní napětí třeba mezi knihou Job a knihou Přísloví.
Určité napětí vidím i mezi dvěma po sobě řazenými knihami, totiž knihou Jozue a knihou Soudců. Kniha Jozue líčí vítězné tažení Izraelitů do Země zaslíbené. Nezamlčuje určitá negativa, napři Akánovu krádež a její neblahé důsledky (viz Joz 7), případně smlouvu s Gibeóňany (viz Joz 10), celkově ale převažuje triumfální ráz: Izraelité úspěšně dobývají Zemi zaslíbenou.
Když pak přejdeme do následující knihy Soudců, vícekrát čteme o tom, že některý z kmenů nebyl schopen si původní obyvatelstvo podrobit (viz např. Sd 1,19), a sám konec knihy Soudců je dosti ponurý – tvoří jakýsi kontrapunkt k závěru knihy Jozue.
Trochu mi to – jako jakási alegorie – připomíná obrácení nového člověka a jeho následný vývoj. Na počátku – při obrácení – se jeví vše jako skvělé. Člověk prožívá velké věci – poznává, jak sladké je ovoce pokání, jak skvělá věc je odpuštění, někdy zakouší vyslyšení modliteb, které nám „mazákům“ připadají snad až příliš smělé, atd.
Když se člověk obrátí, má už zpravidla něco za sebou. Statisticky vzato, nejvíce lidí se obrátí těsně před a těsně po dvaceti letech života. Jistě, obrátit se může i malé dítě, i člověk, jemuž už je přes devadesát – sám jsem taková obrácení zažil. S výjimkou malých dětí už všichni nově obrácení sdílejí určitý světonázor, případně určité předsudky, které jim připadají naprosto samozřejmé. Jsou věci, které se při obrácení radikálně změní: Někdo například pochopí, jak důležité je odpouštět, přestože (nebo možná právě proto) ho rodiče vedli k tomu, že odpouštět se nemá. Někdy mají lidé naprosto zkreslené představy o církvi, zejména pokud nikdy v žádné nebyli. V dobách maninského probuzení to pracovalo pro nás: Podle hlásané oficiální ideologie jsou kostely jen pro staré báby a skoro nikdo tam nechodí. Když pak někdo přišel na mládež do naprosto přeplněné místnosti a viděl tam převážně mladé lidi, jak se modlí, vydávají svědectví nebo vykládají Písmo, byl to pozitivní šok.
Nicméně nemění se vše. Když se obrátí líný člověk, budete možná mít líného křesťana. Když se obrátí hněvivý člověk, možná se jeho hněv projeví i po obrácení. Jistě, někdy se člověk při obrácení zbaví právě své vzteklosti nebo popudlivosti. Ale nebývá tomu tak vždy.
A teď: Co když se obrátí člověk, který je přesvědčen, že země je placatá? Co když se obrátí člověk, který od útlého dětství nasával antisemitské postoje? Co když zastává vyhraněně levicové nebo vyhraněně pravicové názory? Mne několik lidí, o jejichž obrácení nemám důvod pochybovat, zásobuje nejrůznějšími konspiračními články a odkazy, nad jejichž názory mi zůstává rozum stát.
Kdysi se se mnou rozešel bratr, který mi byl jinak blízký a kterému jsem byl snad blízký i já. Jeho maminka uvěřila na naši skupince. Ale zasekl se na názoru, že zřícení „Dvojčat“ 11. září 2001 si Američané udělali sami. Zásoboval mne literaturou na toto téma. Hovořil jsem o tom s jedním blízkým bratrem a ten mi položil otázku: „Chce Bůh, abys tuto věc řešil?“ Bylo mi jasné, že nikoli. Když jsem to ale řekl onomu bratru, který zastával a hlavně aktivně šířil zmíněný názor, že necítím, že mne Bůh volá, abych se touto otázkou zabýval, nahněval se („nezáleží ti na pravdě!“) a ze skupinky i ze sboru ve zlém odešel.
Učení o „placaté zemi“ tehdy ještě nebylo ve flóru. Poprvé jsem na šiřitele tohoto názoru narazil tuším v roce 2016; v poslední době je to mnohem častější. Otázka zní: Do jaké míry máme usilovat o to, aby nově obrácení opustili nejrůznější bizarní hypotézy, kterým uvěřili? Kladu tuto otázku, ale sám na ni nemám hotovou odpověď. V průběhu tisíciletí žilo mnoho lidí, kteří věřili, že země je placatá, a jsem si jist, že kvůli své bludné kosmologii nebudou zatraceni. Nositele podobných názorů považuji za nešťastníky, ale nemyslím si, že bych je měl za každou cenu vyvádět z bludu. Co když ale nově obrácený člověk zastává ostře antisemitské názory? To je dle mého názoru mnohem závažnější. Nemyslím si, že bychom k nim měli mlčet.
Zvolil jsem dvě poměrně extrémní polohy. Kde je ale hranice? Mnohdy nejde o věci takto vyhrocené.
Kniha Jozue vypráví o vítězství, kniha Soudců o problémech. Obrácení je velké vítězství, v novém životě ale bude třeba řešit spoustu problémů.
Nedávno jsem četl, jak moc jsou rozdělené Spojené státy. Podle jedné statistiky se lidé žení a v dávají podle stranických preferencí: Loni si jen pět procent novomanželů si vzalo partnera opačné politické orientace.
Hledejme v tom moudrost. Počítejme spíše s tím, že tyto problémy budeme řešit stále častěji. Nejde jen o to, abychom znali pravdu a pěstovali správné názory – hodně bude záležet na tom, jakým způsobem spolu nesouhlasíme. V této věci neplatí, že účel světí prostředky; zde možná prostředky trochu naznačují, jaký je vlastně účel. Nejde o to, být s každým kamarád. Určité hranice ale musíme hledat.
- března 2024