Velké zmatení na postupu

Posted on by Dan Drápal

Vlastně bych raději psal o něčem jiném. A poměrně hodně křesťanů i nekřesťanů mě vyzývá, abych už s tím psaním přestal. (Někteří) křesťané jsou přesvědčeni, že bychom se měli uzavřít do svého ortodoxního ghetta a nechat svět, ať si kráčí ke své zkáze. Někteří nekřesťané jsou přesvědčeni, že ničemu nerozumím, a tudíž bych se neměl k ničemu vyjadřovat.

Nicméně nežiji ve vzduchoprázdnu, a Jesenicko už není oním ostrůvkem pozitivní deviace, jakým se mi jevilo před šesti lety, když jsem se sem stěhoval. Genderová ideologie pronikla i sem a velké zmatení zasáhlo rodiny, které by se vyvíjely úplně jinak, kdyby jejich děti nebyly masírovány genderovou propagandou. Situace naštěstí není zdaleka taková jako ve Spojených státech nebo v Kanadě – vývoj v těchto zemích pozorně sleduji. Ještě jsem neslyšel, že by u nás byla škola, v níž se děti bez vědomí rodičů převléknou do šatů opačného pohlaví a začnou pro sebe používat nové jméno. Ještě jsem neslyšel o tom, že by si patnáctileté dívky nechaly amputovat prsa. A ještě jsem neslyšel o tom, že by u nás nějaká trans-žena vyhrávala sportovní závody v ženských kategoriích. Nicméně už jsem slyšel jednoho našeho „odborníka“ tvrdit, že působení blokátorů puberty je vratné a nevede k trvalým změnám. Ten pán lže. Například jedna z věcí, které se nevrátí do původního stavu, je hlas. Žena, která se na čas stala mužem, pak si to rozmyslela, už bude mít – zřejmě doživotně – mužský hlas. (Slůvko „zřejmě“ nesmím vynechat, protože vlastně nevíme, jak to bude s těmito lidmi za třicet nebo čtyřicet let.) Jedním z problémů s těmito blokátory je ten, že neexistují žádné standardní srovnávací studie, co tyto blokátory udělají po několika desetiletích.

Píšu, abych varoval. Abych varoval rodiče – měli by se zajímat o to, co se ve škole učí. Ve Spojených státech covidový lockdown poněkud zbrzdil nástup genderové ideologie, protože (někteří) rodiče se učili s dětmi doma a někdy byli v šoku, když zjistili, čemu jsou děti ve škole vystaveny. Vím o několika významných lidech, kteří se se svou rodinou přestěhovali do jiného státu, které nebyly z tohoto hlediska tak „pokrokové“. Jedním takovým „případem“ byla Megyn Kelly, která původně genderovou ideologii propagovala. S manželem si dávali pozor, aby své děti (mají holčičky i chlapečky) nějak genderově „nepředurčovali“. Nevnucovali jim, zda si mají hrát s autíčky nebo s panenkami. Přišlo jim ale divné, když se chlapečka na základní škole bez jakéhokoli důvodu opakovaně ptali, zda se necítí být holčičkou. Nakonec se přestěhovali z New Yorku do Connecticutu.

Když si u nás někdo přeje chirurgicky změnit pohlaví, musí podstoupit poměrně zdlouhavý proces. Dbejme na to, aby se to nezměnilo. Aby se u nás nemohlo stát to, co prožila Chloe Cole: Ve dvanácti letech jí diagnostikovali „genderovou dysforii“, ve třinácti nasadili blokátory puberty a v patnácti jí uřízli ňadra. V osmnácti přišla na to, že to vše byl omyl, a nyní se soudí s těmi, kteří ji na tuto cestu navedli. (Zadáte-li si do internetového vyhledávače Chloe Cole, jistě ji neminete. Snad mi dáte za pravdu, že je to krásná holka. Bohužel, nikdy nebude kojit.)

Nedokážu si představit, jaký je vnitřní svět trans-ženy žijící pod jménem Lia Thomas. Původně to byl Will Thomas, slavný plavec. Když přestával vyhrávat, prohlásil se za ženu – a vyhrává. Svědectví o tom vydává plavkyně Riley Gainesová, která vyhrávala… dokud se neobjevil(a) Lia Thomas(ová). Nešlo jen o to, že sportovně to bylo naprosto nefér. Šlo i o to, že Lia začal(a) chodit do ženských šaten a nijak neskrýval(a) svůj penis. Ostatní plavkyně to nesly poměrně těžce, leč když si stěžovaly organizátorům, ti jim doporučili, aby vyhledaly terapii, jež jim pomůže se s tím smířit.

Doufám, že vám to připadá bizarní. Nicméně mnoha lidem ve Spojených státech to už bizarní nepřipadá, a proto o tom píšu.

Trans-komunita dokáže být hodně nesnášenlivá. Když Riley Gainesová popisovala tuto situaci na jedné z vysokých škol, rozlícený dar trans-lidí se ji pokusil zabít. Něco podobného zakusila advokátka Kellie Jay Keen. (Opět, když si zadáte do vyhledávače její jméno, narazíte i na videozáznam incidentu, při němž málem přišla o život.) V médiích se mluví o LGBQT komunitě, ale představa této komunity je sama o sobě lživá. Například mezi L (lesbičkami) a T (trans-lidmi) panuje hluboké nepřátelství. Na slavnou autorku Rowlingovou, která se hlásí k L, trans-lidé útočí a vyhrožují jí smrtí. Do podobná situace se dostala slavná tenistka Martina Navrátilová.

Co to dělá s našimi dospívajícími? Od jednoho z nich jsem slyšel, že skoro každý ve třídě se hlásí k nějakému z těchto písmen, a ten, kdo nikoli, prostě není „in“.

Tato ideologie zneužívá dospívající. Když jde dítě do puberty, začne se zcela přirozeně vymezovat vůči rodičům. Na tom není nic divného a je to zcela v pořádku. Je to také doba, kdy člověk objevuje své tělo, a doba nejrůznějších experimentů. Není to ale doba, kdy člověk může udělat poučené rozhodnutí o tom, že si nechá uříznout penis nebo ňadra. U nás to, díky Bohu, zatím není možné. Buďme však na pozoru. Tato ideologie nastupuje velice rychle, byť po maličkých pidikrůčcích. (U nás má právě teď být následujícím krůčkem „manželství pro všechny“.)

Doufám, že tento článek mi ještě projde. Kdybyste ode mne žádný další nedostali, tak budete vědět, která bije.

  1. června 2023

Nedospělá generace

Posted on by Dan Drápal

Někdy v polovině osmdesátých let – tedy ještě v dobách komunismu – jsem četl knihu Tři generace. Jméno autora jsem zapomněl. Kniha pojednávala o lidech, kteří zakusili velkou hospodářskou krizi 30. let minulého století, dále o generaci, která zakusila druhou světovou válku, a konečně o lidech, který se narodili v dobách hojnosti, jež nastala zejména v 60. letech.

Co mě na knize velice překvapilo, bylo, že to, co autor psal o Američanech, platilo do velké míry i o Češích, přestože politické osudy těchto zemí byly výrazně odlišné. Tak například generace mých rodičů (narodili se ve 20. letech) zásadně nic nevyhazovala. Lidé se vše snažili opravit, a i věci dlouho nepoužívané se někam uložily, protože „by se jednou mohly k něčemu hodit“. Američtí rodiče téhož věku se zřejmě chovali úplně stejně.

Nevím, zda to platí i dnes. Jsou na tom české děti a americké děti podobně? Nechám odpověď na laskavém čtenáři. Počítejme ovšem s tím, že různé americké fenomény k nám zpravidla dorazí s několikaletým odstupem.

Sociální psycholog Jonathan Haidt (čtení jeho knížek vřele doporučuji) udělal na jednom velkém shromáždění následující pokus. Nejprve vyzval všechny narozené před rokem 1995, aby zvedli ruku. A pak vyzval ty, kdo zvedli ruku, aby zakřičeli číslo – konkrétně v kolika letech je rodiče pustili samotné z domu ven, třeba aby navštívili kamaráda, který bydlel o tři ulice dále. Odpověď byla téměř unisono: ŠEST! Pak vyzval, aby zavolali číslo ti, kdo se narodili po roce 1995. Opověděla mu kakofonie; vesměs šlo o číslo osm a více, nejčastěji patrně jedenáct.

Jonathan Haidt říká, že únosy dětí a jiná kriminalita spojená s dětmi byla mnohem vyšší v padesátých a šedesátých letech; později poměrně dramaticky klesala. Nicméně strach o děti nejenže neklesal, ale naopak se výrazně zvyšoval. Tehdy se zřejmě zrodil výraz „helicopter parenting“, který označuje obavy o děti vedoucí k tomu, že děti jsou pod neustálým dozorem.

Co se změnilo v roce 1995? Proč takový rozdíl „předtím a potom“?

Generace narozená po roce 1995 je první generace, která od dětství vyrůstala s chytrým telefonem. Ten mimochodem umožňuje neustálé monitorování potomka, nicméně neslouží tomu, aby rodiče věděli, co se na tomto telefonu odehrává. A tak na jedné straně je dítě pečlivě střeženo, na druhé straně se může dívat na ty nejhorší obscénnosti a krutosti.

Svět byl přizpůsoben tomu, aby se dítě nemohlo zranit, aby nebylo vystaveno žádnému riziku. Tak jsou budována např. dětská hřiště.

K čemu to vede? K pravému opaku toho, oč rodiče vlastně usilují. Rodiče chtějí, aby děti byly v bezpečí, ale znemožní dětem podstupovat zdravá rizika a naučit se „na vlastní kůži“ rozpoznávat, co je nebezpečné a co ne.

Výsledek je podobný jako s alergiemi. Pokud je v jedné generaci dejme tomu pět procent lidí alergických na buráky, budou se tito lidé burákům vyhýbat, ale u jejich dětí bude alergie na buráky třeba pětkrát častější. Nějak to souvisí s imunitním systémem, ale už jsem zapomněl, jak.

Jaký důsledek to má pro vysoké školy? Děti jsou nepřipravené na to, že se mohou střetávat s lidmi značně odlišných názorů. Proto téměř naráz vznikla poptávka po „safe places“, tedy „místech bezpečí“, kde se mladí lidé nepotkají s názory, které se jim nelíbí. Proto vznikl termín „trigger warning“ (nevím, zda to má nějaký český ekvivalent), kdy přednášející je vyzván, aby předem upozornil na to, že možná zmíní něco, co už dnes není považováno za košer. Abych uvedl analogický příklad z našich dějin: Jan Neruda, slavný český spisovatel, napsal řadu ostrých článků proti Židům. Profesor literatury by měl před přednáškou o Nerudovi upozornit, že bude popisovat i různé nehezké, v tomto konkrétním případě antisemitské, názory. Ovšem řada profesorů si řekne „why bother“ (něco jako „mám já to zapotřebí“) a o Nerudovi nebude přednášet vůbec.

Lidé jako Jonathan Haidt nebo Jordan Peterson upozorňují, že tím se značně zužuje prostor pro setkávání s různými myšlenkami a možnost porozumění době. Jan Neruda nic netušil o holocaustu a jeho protižidovské články byly namířeny do značné míry proti Němcům (pražští Židé mluvili převážně německy); kromě toho tam tyl silný sociální osten. Samozřejmě můžeme právem poukazovat na to, že s Nerudou nelze v této věci souhlasit, ale není to důvod, proč třeba pálit jeho knihy.

Současní mladí lidé v Americe žijí v mnoha ohledech zdravěji (a my křesťané bychom možná řekli i čistěji) než předchozí generace. Pijí méně alkoholu, konzumují méně drog, nezáleží jim tolik na penězích, nepěstují sexuální promiskuitu (ba mnohdy sex neprovozují vůbec). V Americe mohou mít lidé řidičák od patnácti let (možná se pletu a je to až od šestnácti) a dříve se naprostá většina mladých lidí nemohla dočkat, až budou moci sami řídit. Současná mladá generace prý na řidičák tolik nespěchá. A nespěchá ani vypadnout z domu. Nenastane-li změna trendu, mnozí patrně neopustí „mama hotel“ nikdy. Prostě nikdy nedospějí. Výhybky byly ovšem špatně nastaveny už v dětství.

Titíž mladí lidé se cítí ohroženi, setkají-li se s někým, kdo má odlišné názory. A kvalita vysokých škol upadá, protože místo aby se universitní campusy stalo agorou, tedy náměstím, kde se setkávají akademici, vycházejí vstříc emocím mladých lidí a schvalují jim, když se cítí nedobře v konfrontaci s jinak smýšlejícími. Odtud už je to jen krůček ke „cancel culture“, tedy umlčování lidí s jinými než „oficiálními“ názory. Svoboda slova úpí, pokud ještě o sobě vůbec dává znát.

Řekněme to jasně a naplno: Potřebujeme místa, kde se mohou setkávat lidé různých názorů, aniž by si vyhrožovali. Samozřejmě se budeme věčně potýkat s lidmi, kteří jsou opravdu hnusní a sadističtí. Debatu skutečně nelze vést s kýmkoliv. Domnívám se však, že není tak těžké rozpoznat, kdo má zájem na smysluplné diskusi a kdo jenom ruší nadávkami a nálepkami.

Asi budeme brzy řešit stejné – nebo podobné – problémy jako Američané. Nicméně nehlásám žádný determinismus. Píšu tyto články pro to, abychom se připravili. Nikde není psáno, že to musí špatně dopadnout.

  1. června 2023

Nechuť k závaznosti

Posted on by Dan Drápal

Nedávno jsem si na „Křesťanu dnes“ přečetl, že Českobratrské církvi evangelické ubyla mezi lety 2001 a 2011 více než polovina členů. Ostatní tradiční (nebo, chcete-li), lidové církve na tom nejsou lépe. V následujícím desetiletí, tedy do roku 2021, tento trend v podstatě pokračoval. Sestupný trend ale v tomto posledním desetiletí zasáhl i menší, tzv. vyznavačské církve. Z významnějších církví odolávala snad jen Církev bratrská.

Zajímavé přitom je, že neubývá lidí „věřících“. Jak již bylo vícekrát konstatováno, problém není v samotné nevěře (která ovšem může mít celou řadu velmi rozmanitých podob), ale v nechuti k církvím, respektive k členství v církvi. Úbytek členstva v církvích má nepochybně řadu příčin, kterým se tento článek nebude věnovat. Soustředím se na onu „nechuť“, která se vyskytuje i v názvu tohoto článku.

Tuto nechuť můžeme pozorovat i v jiných oblastech. Kromě církví zmíním tři další: rodinný život, politické strany a spolky a organizace, kterým souhrnně říkáme občanská společnost.

Církvím tedy ubývají členové. Podobně ale členové ubývají politickým stranám. A jak bylo konstatováno, tento úbytek pociťují hlavně církve tradiční. Politické strany jsou na tom stejně, ať už jde o KDU, o sociální demokraty a o komunisty. Z „tradičních“ stran, které vznikly před více než sto lety, je v parlamentu už jen jediná: KDU. Přitom komunisté nebo sociální demokraté mají stále více členů než některé parlamentní strany.

Mezi počtem členů strany a jejím politickým úspěchem bychom jen těžko hledali nějakou korelaci. Znám ve svém okolí lidi, kteří se nechali přesvědčit, aby volili KDU, nicméně formálně či oficiálně do ní vstoupit nechtějí. Předpokládám, že podobně tomu je i v případě jiných politických stran. Opět můžeme mluvit o nechuti k závaznosti.

Jak známo, dnes mnozí lidé žijí „na psí knížku“ nebo „na hromádce“, jak se říká, a svatbu odkládají někdy na nikdy, ale častěji snad na příchod prvního dítěte. Mnozí argumentují tím, že jde přece o lásku, o vztah, a na to nepotřebují žádný „papír“. A pochopitelně mohou poukázat na ty nebo ony známé, kteří do manželství nikdy nevstoupili, a přece je jejich vztah příkladný.

Nicméně právě v otázce manželství nám statistiky říkají něco zajímavého. Jde o něco, co se událo v dějinách jednorázově a už se to nebude nikdy opakovat. V určité době totiž věda umožnila určit otcovství z DNA. Z počátku to bylo nákladné, dnes je to již zcela běžné. Když se otevřela tato možnost, mnozí ji využili. A ukázalo se, že leckterý otec vychovával v dobré víře dítě, o kterém nyní vyšlo najevo, že není jeho. Co nastalo poté? Zajímavá věc: Pokud šlo o sezdané manžele, muži většinou z rodiny neodešli, pokud šlo o nesezdané páry, muži většinou rodinu opustili. A pak že je ten „papír“ k ničemu. V jednotlivých konkrétních případech se to tak může jevit; statistika ale hovoří jasně.

A pak je zde otázka občanské společnosti. Francouzský myslitel Alexis de Tocqueville (1805-1859), který napsal rozsáhlé dílo Demokracie v Americe, obdivoval bohatý spolkový život Spojených států. Téměř každý Američan byl členem často i několika různých spolků a organizací. Kde kvete občanská společnost, tam můžete očekávat i vládu práva a kvalitní demokracii. Francis Fukuyama i jiní američtí myslitelé upozorňují, že právě tato angažovanost v různých spolcích v současné době ve Spojených státech klesá.

Obecně řečeno, snižuje se důvěra mezi lidmi. Odborněji řečeno, vytrácí se sociální kapitál. To má mimo jiné za následek i určitý úpadek ekonomiky, protože – ať už si o kapitalismu myslíme cokoli – kapitalismus je založen na důvěře.

Tyto čtyři oblasti – církev, rodina, politika, občanská společnost – jsou provázány. Pokud se jedné z nich výrazně nedaří, má to negativní vliv na všechny ostatní.

To, co schází, je věrnost a závazek. To je kořenem úpadku. A rozhodně není lehké tomu čelit a nějak se s tím vyrovnávat. Co když uvěří někdo, kdo žije „na hromádce“? (A takových lidí bude stále více, dokud bude lidí žijících „na hromádce“ přibývat.) Můžeme ho přijmout za člena? Když mu to takto postavíme, možná zpočátku vůbec nepochopí, oč nám jde. Vždyť jak žije on, tak žijí všichni jeho přátelé…

Obávám se, že nám nepomůže, když se budeme snažit nějak si moudře nastavit hranice. Jedno by snad mohlo pomoci, alespoň já na to sázím: Mluvme o Bohu. Mluvme o Bohu víc než o církvi, víc než o „leadershipu“, víc než o duchovních darech. Bůh je věrný. Bůh na sebe vzal dobrovolně závazky, které vyjádřil ve své smlouvě. A jak se píše v Písmu, Bůh zůstává věrný, i když my jsme nevěrní. A tento Bůh říká: „Dokonalí buďte, jako já jsem dokonalý.“ Tento Bůh neopustil člověka, když člověk opustil jej. Pokud ho známe, pokud si ho zamilujeme, budeme milovat a zůstaneme věrní i tam, kde to většina lidí vzdá. Bůh nám totiž dává motivaci, utěšuje nás, když je situace kritická a bolestivá, nabízí nám obecenství, a to nám dává sílu i naději. Taková víra má dalekosáhlé důsledky, protože nás – mimo jiné – učí trpělivosti. Bůh to s námi nevzdal – proto vztahy na různých rovinách nemusíme vzdávat ani my. Tato „víra skrze lásku dělající“ může proměnit společnost. Jinou sílu neznám – tedy pokud mám na mysli proměnu k dobrému.

  1. června 2023

Úvahy nad Jordanem Petersonem

Posted on by Dan Drápal

Je mi líto, že tento pozoruhodný myslitel není u nás více znám. Chtěl bych to napravit, a proto ho v tomto článku krátce představím.

Jordan B. Peterson je psychoterapeut a byl donedávna profesorem na Toronto State University. Před několika lety byl v Kanadě schválen dodatek k zákonu, který má potírat diskriminaci. Tento dodatek v podstatě nařizoval pod sankcí, že pokud si někdo zvolí sám pro sebe jiné zájmeno než „he“ nebo „she“, ostatní lidé to musí respektovat a nazývat ho třeba „zi“ nebo „mah“. Peterson řekl, že daný zákon je nepřijatelný. Argumentoval tím, že stát může zakázat něco říkat (třeba popírat holocaust). ale nemůže přikázat něco říkat. Toto jeho vystoupení vyvolalo obrovskou kontroverzi. Peterson byl zván k přednáškám, na druhé straně byly rušeny jeho přednášky již dohodnuté, a když někde přednášel, mnohdy se před aulou, kde mluvil, shromáždily stovky jeho odpůrců, kteří se snažili jeho přednášky překazit, což se jim v některých případech podařilo. V té době vyšla Petersonova kniha Dvanáct pravidel pro život, která se stala okamžitě bestsellerem a byla přeložena do desítek jazyků, češtinu nevyjímaje. Tuto knihu všem vřele doporučuji.

Pak se stalo, že Petersonova manželka Tammy vážně onemocněla rakovinou a zdálo se, že už zde dlouho nebude. Peterson upadl do těžké deprese a lékař mu předepsal určitý lék, které ve skutečnosti Petersonův zdravotní stav ještě výrazně zhoršil. To byla voda na mlýn jeho odpůrců a kritiků: „Jiným radí, jak mají žít, a podívejte se, jak sám dopadl.“ (Tehdy se u nás o Petersonovi nepsalo; jediný komentář, který jsem našel, se nesl přesně v tomto duchu.)

Tammy je, pokud mohu soudit, obrácená a Duchem naplněná katolička. Z rakoviny se zázračně uzdravila. Petersona vyléčili – světě div se – v Srbsku. Pro Petersonovy začala nová životní etapa.

V první fázi si Petersona „podávali“ různí komentátoři. Do dějin vstouplo interview s Kathy Newmanovou, která se snažila Petersona chytat za slovíčka, neustále začínala větou „vy říkáte, že…“, načež Peterson nestále uváděl na pravou míru, co vlastně říká a co neříká. Peterson je ovšem skvělý debatér a z většiny rozhovorů vychází jako jednoznačný vítěz.

Přes těžké období, kterým procházel, dokončil Peterson svou druhou důležitou knihu Řád není všechno.

V současné době se na YouTube objevuje téměř obden dlouhý rozhovor, k němuž Peterson zve nejrůznější odborníky na nejrůznější obory. Týkají se svobody slova, klimatických změn, tzv. translidí, ekonomických témat, Covidu-19… Záběr je to vskutku pozoruhodný. Tyto pořady trvají většinou hodinu a půl až dvě hodiny. Jeden den se objeví na internetu a do dvou dnů je shlédne již čtyři sta tisíc posluchačů. Neuvěřitelné. To všechno v době, kdy si říkáme, že lidé neudrží dlouho pozornost, že pořady nesmějí být příliš dlouhé, aby diváka nepřestaly bavit… Teď jsem se díval, že na internetu se dá objevit leccos i v českém překladu.

Interview „nepřátelským“ žurnalistů již neposkytuje. Říká, že to bylo vždycky na jedno brdo – jeho slova neustále překrucovali, vyvozovali z nich závěry, které Peterson nikdy nezamýšlel, podsouvali mu, že je exponentem krajní pravice, a samozřejmě že je misogyn, transfob, atd. – doplňte si sami. On sám své oponenty nikdy neurážel. Zajímavý ovšem byl jeho dlouhý rozhovor se slovinským levicovým intelektuálem Slavojem Žižekem. Kupodivu si rozuměli mnohem více, než jsme my, kteří je sledujeme, očekávali.

Mě pochopitelně zajímá Petersonův vztah ke křesťanství. Peterson se hodně zabývá Biblí. Není to znovuzrozený křesťan, a na otázku, zda věří v Boha, odpovídá vyhýbavě. Ale ne proto, že by sám byl vyhýbavý. Říká: Víme vůbec, co znamená skutečně uvěřit v Boha? Jak bychom museli žít?  Neřekne „nevěřím v Boha“, ale na otázku, zda v Boha věří, odpoví: „Snažím se žít tak, jako kdyby Bůh byl.“

Podobně mluví i někteří jeho hosté. Sem tam se někdo deklaruje jako ateista, ale i mezi takovými jsou lidé, kteří říkají, že žádná civilizace nemůže dlouhodobě existovat bez transcendentního ukotvení. Někteří z nich, a možná i sám Peterson, se zastaví před otázkou vzkříšení. V každém případě je Peterson biblickému křesťanství rok od roku blíže. Myslím, i když to nikde neříká explicitně, že mu pomohlo i zázračné uzdravení jeho ženy.

Jediné, v čem se s Petersonem nemohu shodnout, je pohled na válku na Ukrajině. Ne že by Peterson fandil Putinovi. Tvrdí, že Američané nejsou schopni deklarovat, čeho mají Ukrajinci dosáhnout. Jsem přesvědčen, že se v tom mýlí. Cíl Ukrajinců je jasný: Osvobodit okupovaná území. Je to cíl deklarovaný a cíl skutečný. Je to Rusko, které vícekrát měnilo své deklarované cíle. A těžko říci, jaké jsou jeho cíle skutečné.

Nyní chystá Jordan B. Peterson obrovskou akci: Jakýsi protipól Světového ekonomického fóra. Má se ho účastnit na 2000 lidí; sejdou se v Londýně 31. října až 2. listopadu. Tato konference bude mít šest okruhů, které jsou vedeny šesti otázkami. Jsem velice zvědav.

  1. května 2023

Kde dnes stojím

Posted on by Dan Drápal

Tento článek je tak trochu opakováním. Nepřináším nějaké nové myšlenky, ale chci vyjádřit svá stanoviska, protože v záplavě komentářů jak na Křesťanu dnes, tak na Facebooku by se některý z čtenářů mohl ztratit, neboť se často mého článku týkají jen okrajově, nebo dokonce vůbec. A současně chci reagovat na některá tvrzení, která se v komentářích objevují.

Na mé podpoře Ukrajiny se nic nemění. Ano, i já chci mír, a nestydím se za to, abych ocitoval jednoho z komentátorů. Ovšem za slovy „chci mír“ se může skrývat cokoli. Obávám se, že lidé, kteří se hlásí k tomuto heslu, si mír představují jako kapitulaci Ukrajiny. Za určitých okolností by kapitulace mohla být správným řešením i pro Ukrajinu. Kapitulace Německa, kterou byla ukončena druhá světová válka v Evropě, nebo kapitulace Japonska o několik měsíců později byly pro kapitulující vlastně výhrou. Po této kapitulaci následovalo pomalé, ale trvalé uzdravení. V západní Evropě a v Japonsku se zrodila nebo obnovila demokracie a vítězná strana pomohla poraženému k hospodářskému rozvoji.

A Evropa a Japonci byli Americe vděční. Viděli jste film „Myš, která řvala“? Velmi doporučuji. Skvělá komedie vyjadřující tehdejší postoj vůči Americe.

Obávám se, že kapitulace Ukrajiny před Ruskem by znamenala konec ukrajinského národa. Těžko to mohu dokázat, ale mám zprávy, že Rusové mají již pořízené seznamy osob určených k likvidaci. Ty seznamy jsou velice dlouhé.  A mimochodem, na těch seznamech jsou i letniční pastoři. Na okupovaných územích jich bylo již několik zabito.

Chci mír, ale ne za cenu likvidace Ukrajiny.

Čím dále jsme v čase od počátku agrese, tím snáze někteří lidé uvěří ruské propagandě, že Ukrajina vlastně začala. Počátek tito lidé nevidí v noci 24. února, kdy ruská armáda překročila ukrajinské hranice. Vidí ho už v roce 2014, nebo dokonce na Majdanu. Západ se prý na válku proti Rusku dlouho připravoval.

Není to pravda. Západ byl ruskou agresí zaskočen. Nepočítal s ní. Jinak by nedávalo smysl budování plynovodu Nord Stream II. Západ by musel zbrojit, což nedělal, a ani dnes nedokáže Ukrajině dodávat dostatek munice. V prvních dnech invaze očekával západ (mne nevyjímaje), že Kyjev do tří dnů padne, prezident Zelenskyj bude zabit a na Ukrajině bude instalována proruská vláda. Překvapením byla jak ruská invaze, tak úspěšný ukrajinský odpor. A šlo zřejmě o překvapení pro všechny zúčastněné, a vlastně i pro nezúčastněné.

Samozřejmě jsou věci, které mě na Ukrajině netěší. Korupce stále bují – byť je o něco nižší než v samotném Rusku. Netěší mě úcta ke Stepanu Banderovi, i když bych ruským kritikům této skutečnosti rád položil otázku, co je horší, zda ukrajinská úcta k Banderovi nebo ruská úcta ke Stalinovi. Ta je totiž na silném vzestupu. Stalin byl strůjcem ukrajinského hladomoru a ze zoufalství Ukrajinců se zrodila i postava Stepana Bandery. Ano, byla to špatná reakce na zoufale špatné podmínky.

Proti Rusku stojí Evropa. Evropa, která je v kulturním úpadku a o níž mám vážné pochybnosti, zda by byla ochotna se bránit. Evropa, která je vnitřně rozdělená. Zatímco v Rusku se pěstuje vlastenectví a udává se za jeho nedostatek, v západní Evropě se pěstuje odsuzování vlastní kultury, vlastních dějin, vlastní civilizace. Spojené státy a Velká Británie v tom vedou, Španělsko, Nizozemí či Belgie jim zdatně sekundují. Celým kontinentem se šíří epidemie genderové dysforie, která zasahuje i vzdálené kouty naší země, dokonce i můj milovaný Jeseník. Jak dlouho to potrvá? Kam to povede? Jsou i pozitivní zprávy: I státním institucím ve Švédsku začíná být jasné, že něco je špatně. Skandinávské země byly rovněž v čele „progresivních“ kulturních změn, a nyní se může stát, že budou v čele obratu. (Pro anglicky mluvící, které by to zajímalo, mám odkaz: https://www.youtube.com/watch?v=MVEZ7gELcgY.) Nyní jde o to, aby středoevropské země vydržely a nepodlehly oné nešťastné progresivistické ideologii na straně jedné a nacionalistickému populismu na straně druhé. Zrovna u nás, v České republice, to je velmi napínavé. Když progresivistická média referují o konzervativcích, kteří woke culture odmítají, používají často přívlastek „hysterický“ nebo „tmářský“; když (někteří) evangelikálové mluví o EU, je to hned „satanská EU“ nebo něco podobného. Udržet si v tom správný kurs opravdu není jednoduché.

Stojí přinejmenším za zamyšlení, čím to je, že v západní civilizaci se objevila tak hluboká nenávist k sobě samotné. Tato nenávist se projevuje na nejrůznějších rovinách – proniká do učebnic dějepisu, ale setkáváme se s ní i na té nejnižší rovině ve formě sebepoškozování, které postihuje hlavně dívky. Je to tím, že absentují otcové? Domnívám se, že je nejvyšší čas se touto otázkou zabývat, aby církev nebyla zaskočena, stejně jako ji zaskočil nástup genderové ideologie.

 

Dan Drápal

  1. května 2023

Mějte s vládou slitování

Posted on by Dan Drápal

Píšu tento článek den poté, co vláda oznámila, jakými opatřeními chce snížit obrovský schodek státního rozpočtu. Jak se dalo čekat, ihned se ozvala celá řada lidí i institucí, kteří jsou nespokojeni. Vláda to schytává zleva i zprava.

Několikrát jsem v poslední době slyšel, že tato vláda je ze všech polistopadových vlád nejhorší. Je mi z toho smutno, ale nepřekvapuje mě to. Podobně jsem slyšel zase trochu jiné lidi mluvit o vládě předchozí, stejně jako o vládě, která byla u moci v době celosvětové krize v roce 2008. Je to takový evergreen – Češi prostě mají vždycky tu nejhorší vládu.

Od sametové revoluce se nám přitom dařilo lépe a lépe. Jistě, někdy to bylo jeden krok kupředu dva kroky zpátky, ale po relativně krátké době jsme se vrátili k růstu. Životní úroveň stoupala a lékařská péče se stále zlepšovala. Výrazně se zvýšil věk dožití. Těžko od lidí očekávat vděčnost; já bych byl spokojen, kdybych se setkával alespoň s uznáním.

Problémem je, že jsme si zvykli žít nad poměry. Vzpomínám si, jak před pár lety přidala vláda důchodcům mimořádně pět tisíc. Byl jsem zrovna na procházce a poslouchal jsem zprávy přes sluchátka. Ihned mě napadlo: Tomuto „daru“ neodpovídá žádné zvýšení produktivity práce. Co lidé dostanou tímto „darem“, to zanedlouho vrátí v inflaci.

To ještě nikdo netušil, co napáchá covid a co nastane po ruském útoku na Ukrajinu.

Dnes patrně již nikdo nepopírá, že schodek státního rozpočtu je obrovský problém. Tato vláda něco vymyslela, a jak se dalo očekávat, ihned se stala předmětem další kritiky. Já si přitom myslím, že opatření, která zvolila, jsou téměř geniální. Ne v jednotlivostech, nýbrž v tom, že se snaží dopad nepříjemných změn rozložit na různé vrstvy obyvatelstva. Pohorší si důchodci. Pohorší si OSVČ. Pohorší si rodiny s dětmi. Pohorší si státní zaměstnanci. Pohorší si zemědělci. Pohorší si studenti.

Každý jednotlivý krok vlády lze kritizovat a lze barvitě líčit, jak moc té které skupině obyvatelstva uškodí. Já bych ale od inteligentních a přemýšlivějších lidí očekával, že přijdou s nějakým alternativním návrhem. Dobrá, vláda navrhuje a uskuteční toto. Nesouhlasíte… a navrhujete tedy co?

Mám rád přímočarost a uvítal bych, kdyby premiér Fiala předstoupil před národ a prohlásil: „Omlouvám se, nebylo správné, že jsem zásadně odmítal zvýšení daní. Teď vidím, že to bez zvýšení daní nepůjde.“ Pro mne by to byla známka síly, nikoli slabosti. Nicméně média by si na něm smlsla. Těžko očekávat, že se k něčemu takovému odhodlá.

Kromě vyváženosti navrhovaných opatření vidím na vládě ještě jednu pozitivní věc: Pětikoalice se dohodla. Za vládními opatřeními stojí tak různorodé strany, jako jsou Piráti a ODS. Z mého hlediska – klobouk dolů. Mnozí lidé to ale nedocení; budou v tom vidět nemístné kompromisy. Já mám proti Pirátům opravdu hodně vážných námitek, zejména na kulturní frontě. Nicméně oceňuji, že do vlády šli a tato opatření podpořili, protože nejsou tak hloupí, aby nevěděli, že voliči jim to v příštích volbách „spočítají“.

Problém naší – a nejen naší – politické scény je v tom, že chybí smysluplná komunikace mezi vládou a opozicí. Nelze očekávat, že by se vláda s opozicí na mnoha věcech shodla; strany jsou ostatně od toho, aby zastupovaly zájmy různých skupin obyvatelstva. Nicméně je určité minimum (které je ale velmi důležité), na němž by se vláda s opozicí shodnout měla. Jinak hrozí, že následující vláda zase zruší opatření vlády současné. Možná budu vypadat jako nekonzistentní, ale byl jsem proti zavedení daně ze superhrubé mzdy, ale když byla zavedena, byl jsem proti jejímu zrušení. Podobně jsem byl proti EET, ale pak jsem byl proti jejímu zrušení. Ne proto, že bych nahlédl, že tato (a jiná) opatření jsou vlastně dobrá, ale protože jejich zavádění a rušení vedlo k rozkolísání celého systému a bylo činěno tak jaksi natruc.

Křesťany nabádám, aby vstupovali do veřejného dění. Máme být solí země. A můžeme jí být. Sůl zabraňuje rozkladu. Naším úkolem je nejen přicházet s návrhy na řešení (pokud nám to dovolí dostatek odborníků v různých oborech), ale také vnášet do veřejné sféry určitou kulturu – slušnost, naslouchání druhému, navrhování smysluplných kompromisů, kde je to namístě, a odmítání kompromisů, kde to namístě není.

A všichni křesťané – i ti, kteří do veřejné sféry nikdy nevstoupí – jsou povoláni, aby se za tuto vládu modlili.

 

  1. května 2023

Proč jsou v Bibli rodokmeny

Posted on by Dan Drápal

Když se nám podaří v někom probudit zájem o četbu Písma, měli bychom mu do začátku dát několik málo rad. Předně mu můžeme doporučit, aby začal Novým zákonem, konkrétně evangelii. Pokud začátečník začne od Genesis, může se snadno stát, že se „zasekne“ buď na rituálních předpisech v Exodu či Levitiku, nebo na rodokmenech. Sám jsem v prvních letech svého křesťanského života rodokmeny často přeskakoval. To bylo takové první období mého křesťanského života.

Po několika letech jsem přestal rodokmeny přeskakovat a nastalo druhé období, které bych mohl nazvat „objevování perel“. Byla to doba, která například objevila tyto dva verše z 1. Paralipomenon 4: „Jaebes byl váženější nežli jeho bratři. Jeho matka jej pojmenovala Jaebes se slovy: Vždyť jsem ho porodila v trápení. Ale Jaebes volal k Bohu Izraele: Požehnej mi a rozšiř mé území. Tvá ruka ať je se mnou. Učiň, ať jsem ochráněn od zlého a nejsem trápen. A Bůh splnil to, oč žádal” (vv. 9-10). O tomto Jaebesovi bylo dokonce napsáno několik článků a knih. Nicméně – přiznejme si, že těch perel v rodokmenech neobjevíme mnoho.

Proč tedy tyto rodokmeny v Písmu jsou? Jistě nám skrze ně chce Bůh něco říci. A domnívám se, že to, co nám chce říci, je dnes navýsost aktuální.

Židům na rodokmenech velice záleželo. Neuctívali předky, jak to například činili Japonci. Nicméně věděli, že jsou s nimi nějak spjati. Poněkud známější je dnes, že jména, která svým dětem dávali, považovali za nositele určitého smyslu. Dnešní lidé volí zpravidla jméno podle libozvučnosti nebo něčeho podobného, a mnohdy ani nevědí, co dané jméno znamená. Tedy třeba že Klára znamená Jasná, Debora znamená včela, Markéta znamená Perla – a tak podobně.

Rodokmeny jsou v Bibli jaksi zástupně. Lidé, jejichž rodokmen se nezachoval, nejsou Bohu o nic méně drazí. I my máme nějaký rodokmen. Něco jsme zdědili po předcích. Toto dědictví může být pozitivní či negativní, ale zpravidla nebývá zcela jednoznačné. Tak třeba moje maminka chtěla být misionářkou. To se jí nesplnilo, ač o to s tátou i za „komančů“ usilovali. Když jsem se pak stal pastorem rostoucího sboru, velice ji to těšilo, protože jsem alespoň částečně naplňoval to, o čem ona snila. Její tatínek, můj dědeček, byl také zbožný člověk. Vzal si dceru kazatele Františka Urbánka, a ten se jistě modlil za své děti a patrně i za jejich děti.

Nikdo z nás neskončí u Pána jen proto, že se narodil do zbožné rodiny. Rozhodnutí pro Pána Ježíše Krista musí udělat každý sám za sebe. Nicméně přijímáme určité dědictví, které nás zavazuje, abychom ho rozvíjeli.

Božímu nepříteli se v posledních generacích celkem dařilo rodiny rozbíjet. Znám řadu milých a požehnaných bratrů a sester, kteří pocházejí z totálně rozbitých rodin. Rodiče jsou nevěřící, dávno se rozvedli a vůbec se spolu nestýkají. Někdy se nestýkají ani se svými dětmi. Někde to není až tak zlé, ale jsou lidé, kterým stačí se se svými dětmi, případně rodiči, vidět třeba jen jednou ročně. Já to nechápu.

Pokud jde o křesťany a já mám příležitost s nimi o těchto věcech mluvit, nabádám je, aby hleděli do budoucnosti a aby se stali jakýmisi zakladateli nového dědictví.

Rodina je Boží vynález. Bylo řečeno, že má-li vyrůst emocionálně zdravý a vyrovnaný člověk, potřebuje otce a matku, kteří ho nejméně osmnáct let zahrnují láskou. Záměrně říkám: Tatínka i maminku. Pokud dítě nevyrůstá v intaktní přirozené rodině, hrozí, že až bude dospívat, nebude „vědět, čí je“. Odtud pak nápady změnit pohlaví.

Nemá tím ovšem být řečeno, že v intaktních rodinách k tomu nedojde. Jakmile dítě vstoupí do puberty, mohou na něj různé vnější vlivy působit silněji než rodiče.

Znám řadu rodin, které adoptovaly děti. Považuji to za šlechetný počin. Když se děti dozvědí, že jsou adoptované, reagují na to nejrůznějšími způsoby. Některé s tím nemají žádný problém. Jiným jako by se zhroutil svět. Adoptivní rodiče za to nemohou; znám rodiny s více adoptovanými dětmi, a i tyto rodiny zakusily diametrálně odlišné reakce. Adoptivní rodiče mohou pro své adoptované děti udělat hodně, ale i když udělají maximum, plně biologické rodiče nahradit nemohou.

Za zcela nepatřičné považuji tzv. surogátní mateřství, kdy si neplodná matka „pronajme“ lůno plodné ženy. Reakce matek, které se k tomu uvolí, jsou nejrůznější, a mnohdy velmi negativní. A co samotné dítě? Pokud v dospívání „neví, čí je“, pak je to možná doslovně pravda.

Svět je plný bolesti, ale najdeme-li Krista, najdeme jistě i způsob, jak se vyrovnat s negativním dědictvím. Adopcí dítěte můžeme jeho trápení zmírnit, nikoli však dokonale odstranit. To může jenom Bůh.

I zde platí, že věci si jen komplikujeme, pokud přistupujeme k životu na základě nároku. Dva muži nebo dvě ženy žijící spolu mají dojem, že mají „nárok“ na dítě. Nemají. Neexistuje nárok na dítě (nebo „právo“ na dítě). Pokud chceme v těchto souvislostech mluvit o právu, pak dle mého názoru platí, že dítě má „právo“ na otce a matku.

Vidíte, kam až jsme se dostali od těch rodokmenů. Daleko, předaleko. Svět je stále rozbitější, psychické poruchy z toho plynoucí jsou na setrvalém vzestupu.

Boha ale lze nalézt, jakkoli jsme od něj byli daleko. On nás přijímá a je schopen nás dát dohromady.

  1. května 2023

Do třetího či čtvrtého pokolení

Posted on by Dan Drápal

Před šesti lety jsem se přestěhoval do Jeseníku, ale Jesenicko znám odnepaměti, protože jsem zde jako batole bydlel, pak jsem sem jezdil každoročně na prázdniny a když mi bylo deset, koupili tu naši chalupu. Sledoval jsem, co se dělo, a byl jsem svědkem proměny krajiny, vesnic či měst.

Je to kraj, odkud byli Němci vyhnáni. Na jejich místo přišli Češi z vnitrozemí (těch moc nebylo), Slováci (těch bylo více) a Řekové (po občanské válce v Řecku koncem čtyřicátých let). Naše vesnice měla tehdy asi 500 stálých obyvatel. Dnes je jich třicet.

Vesničky i městečka byly rozbité. Dneska je všechno krásné, úpravné, opravené. Chalupy se změnily v chaty. Nebo v penziony. Kraj je to stále chudý ve srovnání s jinými oblastmi, nicméně pro turistiku nadmíru vhodný, a podle toho také využívaný.

Těsně před mým přestěhováním byla zastavěna poslední proluka na hlavním jesenickém náměstí. Jako by to mělo určitý symbolický význam. Poslední rány se zacelily. A já jsem v posledních pěti letech zaznamenal pozoruhodnou změnu.

Lidé začínají být hrdí na to, že jsou z Jeseníku.

Je to novinka. Měl jsem vždy pocit, že lidé se za to spíš stydí. Měli pocit, že Jeseník je díra, kam se přicházelo spíš za trest. Mentalita se mění, a to poměrně rychle.

Čím to je? Dnes už výrazně převažují lidé, kteří se zde narodili, a dokonce i lidé, jejichž rodiče se tady narodili.

V Písmu nacházíme princip, který nazývám „Do třetího či čtvrtého pokolení“. Bůh říká, že tak dlouho „bude navštěvovat vinu otců na synech“. Trochu se nad tím zamysleme.

Slyšel jsem názor, že to není spravedlivé. Že Bůh trestá syny za hříchy, které nespáchali, ale které spáchali jejich otcové.

Studujeme-li Písmo pozorně, nepřehlédneme, že Bůh v Mojžíšově zákoně zakázal, aby děti byly trestány za hříchy rodičů: „Ať nejsou usmrceni otcové za syny a synové ať nejsou usmrceni za otce. Každý ať je usmrcen za svůj hřích“ (Dt 24,16).

Mimochodem, často se mluví o „evropských hodnotách“ nebo o „hodnotách západní civilizace. Toto je jedna z nich: Potrestán má být jen ten, kdo zhřešil, nikoli celá jeho rodina. Například v takové severní Koreji může místní krutý režim přetrvávat tak dlouho, protože když se někdo dopustí něčeho protirežimního, je potrestána celá jeho rodina. A tak raději nikdo neprotestuje.

Bůh ale říká, že bude navštěvovat vinu otců na synech do třetího či čtvrtého pokolení. Není to v rozporu s výše uvedeným principem z Deuteronomia? (O tom, že synové nemají být trestání za hříchy otců, se píše ještě u Ezechiele (18,4 a 20.)

Podívejme se na realitu. Když se někdo narodí rodičům alkoholikům, mívá mnohdy sám s alkoholem problémy. Není to nezbytně nutné, každý případ je jiný, nicméně potomek alkoholiků má nesporně handicap. Když si nějaká generace žije nad poměry (což je náš případ), zanechá svým potomkům vysoký státní dluh a hluboké sociální problémy. Když má někdo vznětlivou povahu, hrozí jednak to, že bude ubližovat svým dětem, jednak to, že děti půjdou, byť mnohdy nechtěně, v šlépějích rodičů.

Stručně řečeno, tím, jak žijeme, zanecháváme svým dětem určité dědictví. Domnívám se, že to všechno jsou věci, o nichž se píše v Písmu, totiž že Bůh navštěvuje vinu otců na synech…

Není to nespravedlivé?

Slova o třetí či čtvrté generaci zpravidla pokračují takto: „Ale prokazuji milosrdenství tisícům těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.“

To znamená, že pokud zachováváme Boží Slovo, máme z toho užitek my sami, a věřím, že i tisíce dalších lidí, včetně našich potomků. To, do jaké společnosti jsme se narodili, jsme nemohli ovlivnit, ale to, zda budeme dbát na Boží slovo, je jen na nás. A pokud budeme, připravíme tím pozitivní dědictví našim potomkům.

Otázka však stále nebyla zodpovězena. Není to nespravedlivé, že děti trpí za rodiče?

Jenže – co byste vlastně chtěli? Chtěli byste, aby vaše hříchy nedoléhaly na vaše děti? Pokud ano, zvažte, že pak by na ně nedoléhaly ani vaše dobré činy a dobrý způsob života. Nemá-li být jedno, jak jednáme, pak nemůžeme brát v potaz pouze jednu stranu rovnice. Jistě, Bůh by to mohl zařídit, aby na naše děti nedopadalo zlé, které jsme způsobili my. Ale pak bychom dětem nemohli zanechat ani žádné pozitivní dědictví. Bůh nás stvořil jako společenské bytosti, kteří patří do vyšších celků – do rodiny, do národa, do sboru, do obce. Nejsme izolovaní jedinci. A každý z těchto celků můžeme nějak ovlivnit. Pozitivně či negativně. Něco zanecháváme svým potomkům. Pozitivně či negativně. Není jedno, jak žijeme. Jsou lidé, kteří chtějí, aby jejich volby neměly následky.

Budu zcela osobní. Vím, že dokud jsem nedbal na Boží slovo, žil jsem tak, že jsem své děti, které již byly na světě, negativně poznamenal. To neznamená, že musí špatně dopadnout. (Boha musí najít každý sám za sebe, a na druhé straně žít s Bohem může i člověk vzešlý ze strašlivých poměrů.) Ale život jsem jim rozhodně ztížil. Když jsem se obrátil, začal jsem budovat určité pozitivní dědictví – podobně jako mi je připravovala zbožná maminka, zbožný dědeček a možná nejvíc pradědeček František Urbánek. Jistě se za mě modlili, stejně jako se já dnes modlím za všechny své děti a všechna svá vnoučata.

To, že patříme do vyšších celků, rodinou počínaje, nás jistě svým způsobem rovněž limituje a zpomaluje. Možná je to dobře – musíme brát ohled na druhé, musíme se naučit vyjednávat apod. Lidí, jejichž rodina je totálně rozbitá, máte jistě ve svém okolí dost a dost. I to jsou následky hříchu našich otců. Rodina nás sice brzdí, ale přesto můžeme shromažďovat dobré dědictví a těšit se z toho, že Hospodin prokazuje milosrdenství tisícům těch, kdo ho milují.

Dan Drápal

  1. dubna 2023

Modlitební kruhy

Posted on by Dan Drápal

Nevím, jak to prožíváte vy, ale pokud jde o mě, zdá se mi, že s knihami o modlitbě se roztrhl pytel. Dostal jsem k překladu dvě knihy o modlitbě od křesťanského klasika Andrewa Murraye, pak knihu Moc Kristem proměněného života od našeho současníka a u nás dobře známého autora Francise Frangipana, a nyní bych rád upozornil na knihu Modlitební kruhy jiného současníka, Marka Battersona, pastora sboru National Community Church ve Washingtonu, D. C. Domnívám se, že tolik knih o modlitbě nevychází náhodou a že jde o jeden ze způsobů, jakým nás Duch volá k oživení a prohloubení našeho osobního i sborového modlitebního života. (Některé možná volá k tomu, aby se konečně začali opravdově modlit. Co se týče mě osobně, všechny tyto knihy mě někdy usvědčují, ale vždy povzbuzují.)

Odkud název knihy? O jaké „modlitební kruhy“ jde? Batterson začíná svou knihu příběhem. Hlavní postavou tohoto příběhu, který se odehrál někdy v prvním století před Kristem, je muž jménem Honi. V Izraeli vládlo zničující sucho, už dlouho nepršelo. Honi udělal kolem sebe kruh, poklekl v něm a řekl Bohu, že z něj nevyjde, dokud Hospodin nesešle déšť. A Bůh ho vyslyšel. Netrvalo dlouho a Hospodin déšť skutečně seslal – k radosti všech obyvatel země.

Další podrobnosti neuvádím, ty si případně přečtete sami. Na mladého pastora Battersona udělal tento příběh velký dojem. Je vidět, že nad ním hodně přemítal, a výsledkem bylo, že na představě kruhů rozvinul svůj osobní i sborový modlitební život. Tuto svou knihu s podtitulem „Kreslete modlitební kruhy okolo svých největších snů i nejděsivějších představ“ napsal až mnoho let poté, co „modlitební kruhy“ nejrůznějším způsobem aplikoval. Když jako sbor usilovali o nějakou budovu, nejprve je „obkroužili“. Mnohdy opakovaně. Tato myšlenka, jak asi mnozí křesťanští modlitebníci tuší, má svůj základ v biblickém příběhu o „obkroužení“ Jericha.

Kniha je výborná nejen pro svůj obsah, ale je i literární skvost. Mnohé věty jsou velmi pregnantní a mohou stát jaksi samy o sobě. Nedá mi to a některé zde uvedu:

  • O tom, kým se stanete, rozhoduje to, jak se modlíte.
  • Největší životní tragédií jsou modlitby, které nebyly vyslyšeny proto, že nebyly nikdy vyřčeny.
  • Byly okamžiky v mém životě, kdy mi Boží Duch šeptal do mého ducha: Marku, právě teď ve tvém životě odpovídám na modlitby tvého dědy.
  • Výsledkem pevné víry jsou přesně definované modlitby. A výsledkem přesně definovaných modliteb je dobře prožitý život.
  • Nezůstaňte u toho, že si jen něco přejete. Sepište si seznam životních cílů, oslavujících Boha.
  • Víra je ochota udělat ze sebe blázna.
  • Budete-li hledat odpovědi, nenajdete je. Budete-li hledat Boha, odpovědi si najdou vás.
  • Bůh nepovolává kvalifikované, ale kvalifikuje povolané.
  • Usilovné modlitby probíhají ve dvou dimenzích: Modlíte se, jako by to záviselo na Bohu, a pracujete, jako by to záviselo na vás.
  • Prostřednictvím čtení se projdete Biblí. Prostřednictvím modlitby se Bible projde vámi.

A tak bych mohl pokračovat. Je patrně jen málo tematických okruhů týkajících se modlitby, k niž by Batterson neměl co říci.

Kniha v sobě spojuje teorii a praxi. Je plná příběhů. Jsou to příběhy o tom, jak se Bůh oslavil. Kniha je veskrze pozitivní, což však neznamená, že by autor nepoznal i chvíle nejistot a úzkostí, včetně slepých uliček. Věřím, že povzbudí i vás.

Anglický originál se nazývá The Circle Maker. Knihu ve výborném překladu Stanislava Harta vydal Tomáš Hovorka – H Ateliér. Kniha má 231 stran, stojí 279 Kč a lze ji zakoupit u většiny křesťanských knihkupců.

  1. dubna 2023

Proč lidé nemají rádi evangelikály

Posted on by Dan Drápal

Nedávno jsem zahlédl článek o oblíbenosti či neoblíbenosti různých náboženství a věr. Evangelikálové jsou prý méně oblíbení než muslimové a židé. Mohli bychom se utěšovat, že je to tím, že kážeme nepříjemné pravdy, například že mluvíme o hříchu a voláme k pokání. Pán Ježíš po nás nežádá, abychom byli oblíbení, nicméně o prvotních křesťanech čteme, že na jedné straně „se nikdo neodvažoval se k nim připojit“ (Sk 5,13), ale na druhé straně „byli všemu lidu milí“ (Sk 2,47; 5,13).

Neoblíbenost evangelikálů může mít diametrálně odlišné důvody. Popíšu jednu situaci, kdy jsem se mezi evangelikály setkal s tím nejhorším, co dokážou předvést.

V říjnu roku 1968 jsem se z prazvláštních důvodů ocitl ve Spojených státech na tzv. „Cestovním semináři o dialogu mezi křesťany a marxisty“. Byli jsme tam čtyři – dva křesťané a dva marxisté. Podotýkám, že jsem tehdy nebyl evangelikál; byl jsem studentem teologie v druhém ročníku a Pána Ježíše jsem neznal a neposlouchal. Jedním ze dvou marxistů byl Julius Tomin, pozdější disident a topič, podobně jako já.

Navštívili jsme během šesti týdnů celkem 14 universitních kampusů. V Princetonu jsme se sešli na menším shromáždění profesorů university. Bylo to těsně po sovětské okupaci a lidé měli zájem o to, co se u nás děje.

Během celkem poklidného rozhovoru najednou vstal jeden z profesorů a začal na nás křičet, že nejsme žádní křesťané, ale nastrčení agenti Sovětského svazu. Svůj několikaminutový projev zakončil tím, že naštvaně hodil bibli po Juliu Tominovi. Ten na to zareagoval velmi klidně, vytáhl řecký Nový zákon a onomu muži, který nám doporučoval, abychom srovnali svůj život podle Písma, řekl, že ho Písmo velmi inspiruje a že čte Nový zákon v originále.

Byl to otřesný zážitek. A byl plný nedorozumění. Ten muž měl vlastně pravdu, že jsem „nebyl opravdový křesťan“. Písmo pro mě tehdy nebylo autoritou, Kristovu vládu jsem nepřijal, ze svých hříchů jsem pokání nečinil. Ale nebyl jsem agentem vyslaným Sovětským svazem. Nicméně pokud jsem se později obrátil, nebylo to „díky“ podobným evangelikálům. Ti by mě mohli jen odradit.

Později jsem zjistil, že evangelikálů podobných jako onen muž je na světě hodně. Zejména v zemích se silnou evangelikální tradicí – ve Spojených státech, v Kanadě, v Austrálii… Jinak řečeno, čím je v nějaké zemi evangelikálů víc, tím je pravděpodobnější, že část z nich bude reagovat podobně jako onen profesor z Princetonu.

V diskusích pod mými články někdy najdeme příspěvky, které, zdá se mi, svědčí o této evangelikální nesnášenlivosti. Jejich autoři se považují za majitele pravdy a píšou s velkou naléhavostí: Často velkými písmeny a se spoustou vykřičníků. Kdyby se dala na FB používat i podtržená písmena, tak by jich užívali stejně jako kapitálek a vykřičníků.

Po přečtení takových příspěvků si připadám, jako bych dostal pár facek. Přitom problém není v jednotlivých tvrzeních těchto lidí. Ano, někdy jsou úplně mimo, ale většinou jsou poměrně ortodoxní. Problém je v přístupu a v prezentaci. Říkám si: Vždyť jsme přece povoláni, abychom šířili dobrou zprávu!

Pak jsou jiní přispěvatelé, kteří se obejdou bez vykřičníků a kapitálek, ale nenechávají vás na pochybách, že oni tomu rozumí lépe než vy, a s jakousi blahosklonností vás poučují. No, já to vydržím, ale upozorňuji na to, že pokud se snažíme s někým hovořit a zvěstovat mu evangelium, pak je tento blahosklonný tón velkým minusem. Jakmile lidé vycítí, že se cítíte nějak nad ně nadřazeni, přestanete je zajímat. Pán Ježíš neměl problémy říkat lidem věci, které jim „nešly do ucha“, ale blahosklonnost v něm nebyla. Samařské ženě (Jan 4. kapitola) jasně řekne, že „spáse je ze Židů“ (tedy ne ze Samařanů), ale říká to způsobem, který není vychloubačný a nadřazený. Jakmile promlouváme stylem „já, chytrý, vysvětlím tobě, hloupému…“, můžeme evangelizaci zabalit.

Pán Ježíš začíná rozhovor se Samařankou prosbou „dej mi napít“. Ví, co dělá. Sice měl asi opravdu žízeň, ale šlo o víc: On se učinil zranitelným. Žena ho mohla odmítnout. Evangelizační rozhovor klidně můžete začít tím, že zmíníte, že máte nějakou nouzi. Že se s něčím potýkáte. Pozor – nesmí to být jen taktika, musí to být ryzí. Pokud se vám to povede, možná to bude první krok k tomu, aby váš partner v rozhovoru poznal, že v křesťanství nejde jen o zákazy a příkazy, což je velmi časté nedorozumění.

A na závěr: Zkuste si jednou pročíst diskuse pod články očima nevěřícího člověka. Jaký bude mít dojem z našich diskusí? Kolik je v nich sarkasmu, nelaskavosti, povýšenosti!

Apoštol Pavel nabádal křesťany, aby slova, která vyslovují (a která dnes vyťukávají do klávesnice), přinesla posluchačům milost (Ef 4,29). Tady nejde nutně o to, CO říkáš nebo píšeš. Můžeš dál zůstat kritický. Ale jde o to, JAK mluvíš nebo píšeš.

(No tak to vidíte. I Drápal používá kapitálky.)

  1. dubna 2023