Můj nedávný článek nazvaný „Duchovní pýcha“ vyvolal celou řadu reakcí a otázek. Na dvě z těchto otázek chci odpovědět, protože je považuji za velmi závažné.
V článku jsem zmínil, že při vzniku Křesťanských společenství jsem prosadil do preambule větu, že se nepovažujeme za jedinou správnou církev. To vyvolává otázku, proč? Považujeme nějakou jinou církev za správnější než je ta naše? Tak proč do ní nevstoupíme? Nezastáváme snad nějaký relativismus?
Tato otázka samozřejmě souvisí s otázkou, co je církev. Církev má nějaké učení. Je ale církev to učení? Troufám si tvrdit, že nikoli. Když nějaká církev vymře, zbude po ní zpravidla dvojí: Kostely a učení.
V průběhu života jsem se mnohokrát setkal s křesťany, kteří mě zahanbili svou čistotou, svým milosrdenstvím, svou láskou. Někdy to byli adventisté, jindy katolíci, jindy třeba lidé z Církve bratrské nebo od baptistů. S jejich učením jsem v řadě případů (ne ve všech) nesouhlasil, ale zdáli se mi posvěcenější než já. Pochopitelně své názory – vyjádřil jsem je v nedávno vyšlé knížce Mozaika víry – považuji za nejsprávnější. A tak je to s námi se všemi – nejsem výjimkou. Pokud bychom se přesvědčili, že se mýlíme, tak bychom své názory upravili. Přece nikdo z nás nechce věřit tomu, co považuje za lež.
Domnívám se, že mezi správností učení určité církve a morálkou jejích členů není přímá úměra. Netvrdím, že tam není žádná souvislost, to by taky nebylo pravda. Proto mluvím o přímé úměře.
Druhá otázka je hodně ošemetná: Považuji Ježíše Krista za jedinou cestu k Bohu?
Odpovídám jednoznačně: Ano. „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni“ (Skutky 4,12). Znamená to ale, že spasen bude pouze ten, kdo svým intelektem a osobně Pána Ježíše Krista pozná? Nikoli – tomu odporuje poselství 25. kapitoly Matoušova evangelia, kde se v Ježíšově podobenství ovce ocitají na „té správné straně“, ačkoli některé Pána Ježíše osobně nepoznaly.
(Než budu pokračovat, musím vyslovit vážné varování: O nikom netvrdím, že bude zatracen. Dokážu lidem ukázat cestu spasení, tedy jak dojít jisté záchrany, ale nemám – naštěstí – v rukou knihu života, abych o někom mohl říci, že bude zatracen. A opět další varování: přes tento můj postoj jsem přesvědčen o tom, že zatracení je něco velmi reálného.)
Zpátky k naší otázce. V 25. kapitole Matouše Ježíš říká: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,40). Nezní to ale jako spasení ze skutků? Nestačí pro naše spasení to, že budeme na druhé lidi hodní a že budeme pomáhat slabším?
Zde se ukazuje, jak důležité je vykládat Bibli Biblí. Kdybychom měli pouze Matoušovo evangelium, mohli bychom dospět k závěru, že spasení je ze skutků. My ale víme od apoštola Pavla, že všichni zhřešili, a jsou daleko od Boží slávy (Řím 3,23), dále že odplata za hřích je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Ježíši Kristu, našem Pánu (Řím 6,23) a že milostí jsme spaseni skrze víru; „a ta záchrana není z vás – je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil“ (Ef 2,8).
Mnoho křesťanů je přesvědčeno, že stačí být hodný na druhé lidi. Popíšu rozhovor, který jsem vedl v bezpočtu variant:
„Představ si, že dnes v noci zemřeš, kde se probudíš?“
Možné odpovědi jsou: „V očistci“ (poznávám, že je to katolík), „já věřím v reinkarnaci“ (aha), ale nejčastěji „nevím“.
Další otázka: „Představ si, že stojíš před nebeskou bránou, někdo ti přijde otevřít a zeptá se tě: ‚Proč máš být vpuštěn dovnitř?‘“
Nejčastější odpověď: „No, já jsem se snažil nikomu neubližovat, nelhal jsem, vychovali jsme zdárné děti…“ (Zde je celá řada možných odpovědí, ale všechny ukazují týmž směrem.)
Po této odpovědi ji pomalu zopakuji: „Tak ty ses snažil nikomu neubližovat, atd.“
Druhý se přitom evidentně necítí dobře. Ale nechci mu v tuto chvíli dokazovat, že je hříšný a že neobstojí před svatým Bohem. Zeptám se pak:
„Kdo figuruje ve tvé odpovědi?“
„Já…“ (Často to není vysloveno, ale je to jasné.)
„A proč musel Pán Ježíš umírat na kříži, když stačí, že se snažíš dodržovat Desatero?“
Aby se člověk nespokojil s nevědomým a nereflektovaným názorem, že stačí dělat ty správné věci a věřit těm správným naukám, musí pocítit dotek svatého Boha. To není žádná samozřejmost. Dlouho před tím, než jsem se obrátil, jsem si myslel, že Bůh (pokud je) je svatý. A dodal bych: „To je přece jasné, a co má být?“ A kdyby se mne někdo zeptal, zda jsem hříšný, odpověď by byla stejná: „To je přece jasné, a co má být?“ Je to veliká milost, když se nás dotkne Bůh a my si uvědomíme, že jsme hříšní a že se z toho vlastními silami nevyhrabeme.
Ale i po prožitém obrácení můžeme opět upadnout do „skutkaření“. Proto denně hledejme Boha, připomínejme si jeho svatost. A připomínejme si Ježíšovu oběť na kříži, neboť to je naše jediná záchrana.
- března 2024