Aleš Drápal: O Istanbulské úmluvě

Pokus o porozumění ideovému základu Istanbulské smlouvy

O tom, že je domácí násilí obrovský problém, kterému je potřeba věnovat nejvyšší pozornost, o tom, že je třeba hledat efektivní způsoby, jak mu zabránit, o tom, že to jsou ve velmi výrazné většině ženy, které jsou objektem takového násilí, tak o tom nemám žádných pochyb. Hledání účinných způsobů prevence i výzkum vysvětlující psychologické a sociologické příčiny jednání násilníků jsou jistě žádoucí.

To, co mě zneklidňuje na Iistanbulské úmluvě, je sklon k k propojení konkrétních opatření s určitou interpretací světa, ve kterém žijeme.

Významným faktorem v Istanbulské úmluvě jsou nerovné mocenské vztahy. V preambuli se mluví o tom, že násilí na ženách je projevem (manifestation) historicky nerovných mocenských vztahů žen a mužů, které vedly k dominanci mužů nad ženami, k jejich diskriminaci, a které bránily jejich rozvoji (full advancement). O moci se pak nepřímo mluví všude tam, kde je v angličtině použito slovo „empowerement“ (zejména Článek 6). To je slovo, které se dá chápat (a překládat) různě. Určitě se jedná o rozšíření práva o sobě rozhodovat, o odstranění bariér, které by jakkoliv bránily ve svobodném a nezávislém rozhodování o své budoucnosti. Dá se ovšem také chápat přímočaře jako získání většího podílu na společenské moci (a to žen, v kontextu Istanbulské úmluvy).

Takové pochopení má svou oporu v různých vyjádřeních obhájkyň a obhájců ženských práv, ale i ve způsobu, jak se toto slovo dostalo do současného diskursu. Začalo se používat od poloviny devadesátých let v psychologii, a to v přímé návaznosti na Marxovu analýzu vykořisťování. Ve svém velmi vlivném textu Rethinking empowerement: shared action against powerlesness Burton a Kagan rekapitulují Marxovu analýzu v pěti bodech, z nichž první se týká identifikace mocenských nerovností mezi skupinami (třídami), jejichž zájmy se různí, druhý mluví o historických důvodech vzniku takových nerovností, třetí o tom, proč si obvykle lidé vztah vykořisťování neuvědomují, čtvrtý o pocitu odcizení překonávaném kolektivní spoluprací a pátý o tom, co je třeba změnit (proletářská revoluce).

Chápu, že výše uvedený odkaz na Marxe v naší společnosti může působit jako přímočarý pokus o znevážení celého toho myšlenkového komplexu, ze kterého Istanbulská úmluva vyrostla. Tak to ale nemíním. Nedávalo by to ostatně ani moc smysl, protože kontext vzniku Istanbulské úmluvy má poměrně málo společného s debatou vedenou uvnitř naší společnosti. Nepochybně je součástí širokého pohybu, který je vlastní zejména, byť ne výlučně, anglosaským demokraciím, a který zahrnuje jak práva menšin v nejširším slova smyslu, tak otázky chudoby a životního prostředí. Volání po změně je velmi silné. Metodika Marxe je v sociálních vědách stále velmi populární. Při jen letmém sledování vývoje feminismu je patrné, že všech těch pět bodů připomínaných Burtonem a Kaganem je bráno velmi vážně v potaz.

Nechci ovšem jakýmkoliv způsobem problém domácího násilí odmítnout poukazem na přímé i nepřímé souvislosti s neomarxismem. Bylo by to stejně nesprávné jako bylo v minulosti nesprávné odmítat témata bídy a vykořisťování poukazem na následovníky Marxe či Lenina. To, že nějaký problém vnímám, ale neznamená souhlas s nástroji, které se předkládají pro jeho řešení.

Považuji za velmi diskutabilní určitý společenský problém redukovat na důsledek nerovné distribuce moci. Ani ve snu by mě nenapadlo popírat, že podřadné postavení žen bylo v minulosti zdrojem utrpení. Nicméně za každým aktem násilí stál konkrétní člověk, chcete-li, konkrétní muž, se svou zodpovědností a svým selháním. Typ myšlení, který marxismus představuje, trvá na tom, že tahle konkrétnost je něco podružného, že je to jen projev určité distribuce moci, a že její redistribucí zmizí i zdroj daného lidského utrpení. Mantra levicových intelektuálů kdysi byla – nás nezajímá, zda ten kapitalista je hodný nebo není. Nás zajímá, že je to kapitalista. Jsem přesvědčen, že myšlení takového typu přináší opět lidské utrpení, byť

jiné. Nemohu se ubránit vzpomínce na jisté vzdálené přibuzné, kteří, když vyměnili členství v církvi za členství v komunistické straně, tak těm, co v církvi zůstali, vzkázali, že zatímco křesťané o spravedlnosti tisíc let kázali, oni ji teď uskuteční.

Neberte to jako pokus o historickou paralelu, ale jako pokus o srozumitelnou zkratku vyjadřující obavu, že se tady objevuje hnutí, které ve jménu nepochybně dobrých cílů přináší určitou ideovou koncepci, určité vidění světa, jehož přijetím naplnění oněch cílů podmiňuje. To je z mého pohledu zásadní problém ideového zázemí Istanbulské úmluvy.

Istanbulská úmluva pracuje s pojmem gender. Ten definuje jako sociální konstrukt rolí, chování, činností a vlastností, které daná společnost považuje za vhodné pro ženy a muže. Jde tedy o to, že to, co se běžně považuje za mužské a ženské vlastnosti, se zde předkládá jako něco, co je důsledkem kulturního vývoje, a co kulturní protipohyb reprezentovaný Istanbulskou úmluvou má anulovat. Bod 1 článku 12 obsahuje závazek, že budou prosazovány změny sociálních a kulturních vzorců v chování mužů a žen s cílem vykořenit předsudky, zvyklosti, tradice a veškeré praktiky, které jsou založeny na myšlence méněcennosti žen nebo na stereotypních rolích mužů a žen.

Jsem rozhodně pro to, aby jakékoliv úvahy o méněcennosti žen se setkali ve společnosti s co nejrozhodnějším odsouzením. Zdaleka se ale neztotožňuji s cílem vykořenit zvyklosti založené na stereotypních rolích mužů a žen. Nemyslím si, že škodí, když se muži k ženám chovají s úctou, když manžel považuje za svůj úkol chránit svoji rodinu, když si děti s maminkou spojují jiný typ chování a reakcí než s tatínkem. Role mužů a žen je nepochybně v různých kulturách různá, tak jako jsou různé výrobní či spotřební zvyklosti. Kultura a ekonomika jsou provázané na mnoha způsobů. Evropská kultura – a uvádím ji, protože v těch ostatních se příliš neorientuji – má za sebou od neolitu trvající vývoj, ve kterých se to mužské a to ženské profiluje jako určité póly chování obdařené obrovským bohatstvím významů, vzájemného napětí a archetypální hloubky. Toto vše chceme odložit?

Nabízí se samozřejmě námitka, že slovo stereotyp uvedené v textu Istanbulské úmluvy je třeba chápat tak, jak se definuje v sociální psychologii, tedy jako zjednodušené očekávání, které člověk má o každém zástupci určité skupiny. Kdyby to bylo opravdu míněno takhle, tedy tak, že jde o vykořenění názorů typu, že žena nemůže vystudovat vysokou školu, řídit náklaďák, nebo že za domácnost je odpovědná výhradně ona, tak bych nad tím otazník nestavěl. Jenomže ono je to chápáno daleko extenzivněji. K obvinění z genderového stereotypu často stačí, když někdo tvrdí, že není nic špatného na tom, pokud v některých dílčích aspektech uspořádání společnosti je přisuzována mužům jiná role než ženám.

Takto rozšířené chápání se může totiž odvolat na jednu z tezí preambule, která tvrdí, že dosažení (realisation) rovnosti mezi ženami a muži je klíčovým prvkem v prevenci násilí na ženách. Z toho lze dovozovat, že nerovnost je vždy zdrojem diskriminace. Argumentační linka je taková, že za nerovností se skrývá předpoklad inferiority žen, a tudíž každá nerovnost je projevem odsouzeníhodného genderového stereotypu.

Ovšem lze namítnout, že text deklarace je v pořádku, neboť podle definice organizace UNESCO Genderová rovnost (equality) neznamená, že muži a ženy se musí stát stejnými, ale že jejich práva, povinnosti a příležitosti nezávisí na tom, zda se narodí jako ženy či muži. Je zásadně důležité, jak rozumíme rovnosti žen a mužů. Je to zásadně důležité i pro Istanbulskou úmluvu, protože její účastníci se zavazují (Článek 4) přijmout rovnost mužů a žen do svého práva, ale i zajistit jeho praktickou realizaci.

V té definici rovnosti podle UNESCO mě zneklidňuje, že se mluví o rovnosti nejen co do práv, ale i co do povinností a příležitostí. Dovedu se s tím ztotožnit třeba z hlediska rovnosti na trhu práce, ale už méně z hlediska uspořádání v rodině. Čímž rozhodně nemíním, že ta odpovědnost by měla být více na manželce než manželovi. Mám ale za to, že to jsou jiné odpovědnosti. Ne nějak jasně a formálně vymezené, ale přesto směřující k určité odlišnosti. Z tohoto hlediska mě výše uvedená definice rovnosti mužů a žen připadá vnitřně sporná. Jako by jedním dechem tvrdila, že muži a ženy se stejnými sice stát nemusí, ale z hlediska jejich životů se stejnými vlastně stát mají.

Porozumění Istanbulské úmluvě a její výklad jsou naprosto závislé na tom, jak se genderová rovnost interpretuje a bude interpretovat. To se v textu úmluvy detailně neřeší. Je to přitom zásadně důležité i z hlediska úmluvy samotné, protože jde o obsah nejrůznějších programů a podnětů, ke kterým se státy přistupující ke úmluvě zavazují. Například v bodě 1 Článku 15 se smluvní strany zavazují připravovat jak odborníky na prevenci násilí, tak i odborníky na rovnost mužů a žen (a také odborníky na potřeby a práva obětí, včetně prevence jejich sekundární viktimizace). Souhlasím, a to velmi, že pro prevenci násilí je třeba činit více. Mohu nechat stranou pocit, že stát jako Česká republika společensky prospěšné projekty příliš neumí. To se může změnit. Co ve mně vyvolává obavy je, jak bude v těchto programech rovnost mužů a žen pojatá. Svět, ve kterém žijeme, mě vede k očekávání, že akcentována nebude rovnost, ale stejnost.

Jde o to, že o rovnosti se mluví dnes většinou řečí statistiky. Země se hodnotí podle toho, kolik mají žen ve vedoucích pozicích; vědecké obory (například matematika), ve kterých je málo žen, mají v anglosaském světě velký problém. Jak to sleduji, tak zrovna v matematice se zatím dosažení početní parity příliš nedaří. Proto se začínají objevovat i taková řešení jako je vypsání konkursů, do kterých se mohou přihlásit pouze ženy.

To, co se dnes řeší, totiž už není, že by nějaké zaměstnání nebo nějaká funkce nebyla ženám dostupná. Je to už tak, že kvalita celé společnosti se posuzuje podle genderové parity. Jako by se bralo jako samozřejmost, že ženy mají stejné ambice a preference jako muži. Je-li totiž spravedlnosti dosahováno paritou, tak to v sobě zahrnuje předpoklad, že o dané pozice ženy usilují ve stejné míře jako muži. Pokud o ně usilují v menší míře, tak už by parita nebyla spravedlností. A tak se přes statistická měření z usilování o rovnost stane usilování o stejnost.

Svoboda přece nespočívá v tom, že tady někdo bude kontrolovat, zda v rodině dělají muži a ženy vše napůl. Svoboda je v tom, aby dělba rolí uvnitř manželského páru byla skutečně svobodná, nezávislá na vnějším tlaku. To, že taková svoboda rozhodování podléhala v minulosti různým vnějším tlakům, které ženy marginalizovaly, to nezpochybňuji. Nejsem v pozici člověka, který by odmítal vidět důvody, jež vedou a vedly ke snahám ústícím (mimo jiné) do istanbulské úmluvy. Mám ale velké pochybnosti oidejích, které snahy o prosazení této úmluvy provázejí.

Během svých zahraničních cest se setkávám s jistým jevem, který v České republice tak úplně zatím nemáme. A to s nevraživostí vůči ženám, které onen model stejnosti neakceptují. Jakoby přilnutí k tradičnímu uspořádání rodiny už samo o sobě bylo degradující. Obávám se, že je to přirozený důsledek způsobu myšlení, který odlišnost genderových rolí vidí jako hlavní zdroj násilí na ženách. Abych to dokumentoval, zmíním stručně pár doporučení z vlivné knížky On Violence australské političky, jejíž jméno je Natasha Stott Despoja. Podle ní (a nejenom podle ní) se genderově škodlivé stereotypy utváří už tím, že děvčatům se nabízejí jiné hračky než klukům. Je proto třeba důsledně bojovat proti jakýmkoliv snahám prodejců hračky dělit na dívčí a chlapecké. Je třeba, aby byly propagovány příběhy žen, které dosáhly významných mocenských pozic (positions of authority) a které uspěly v povoláních, jež byla tradičně považována za mužská. Je třeba oslavovat silná děvčata a silné ženy (Anything that celebrates strong girls and women is welcome). Doporučuje se model výchovy, kdy svým dětem ukazujeme, že jemnými mohou být ženy i muži, tvrdými mohou být ženy i muži, a silnými, schopnými a úspěšnými mohou být ženy i muži, stejně jako mohou být muži i ženy citliví, pečliví a milující … tak se dosahuje té pravé rovnosti, tak je největší naděje na dosažení opravdového

naplnění.

Nemám sebemenší pochybnosti o tom, že schopnosti, citlivost i láska se nacházejí jak u žen, tak u mužů. Ale troufnu si tvrdit, že opravdové naplnění života ženy se obsahově obvykle (tedy ne nutně vždy) nekryje s naplněním života muže. A nemyslím si, že se výchově pomůže, pokud se toto bude zastírat. Ale zase, považuji to primárně za věc rodičů, jak děti budou vychovávat. V článku 14 istanbulské úmluvy se praví, že smluvní strany přijmou vhodné nutné kroky, aby školní osnovy všech stupňů obsahovaly výukové materiály týkající se rovnosti mužů a žen, nestereotypizovaných genderových rolí, vzájemného respektu, nenásilného řešení konfliktních situací v mezilidských vztazích a práva na osobní integritu.

Něco z toho zní krásně, něco z toho mě děsí. Pominu-li skutečnost, že výklad o vzájemném respektu z úst českých pedagogů bude stěží přesvědčivý, a že to bude, obávám se,

v našich poměrech spíše formalita, tak zůstává dojem, že se smluvní strany zavazují k postupu, který právo rodičů na svobodnou výchovu dětí silně podvazuje.

Jsem dalek toho, abych genderově podmíněné nerespektující chování popíral. Nepopírám, že mužské hulvátství je rozšířené, že vlastnické manýry, se kterými mnozí nadřízení přistupují k ženským zaměstnancům, jsou odporné. Nepopírám, že je mnoho mužů, kteří si osvojili velice nepěkný přezíravý postoj k ženským kolegyním. Chápu, a považuji za správné, že s rostoucí ekonomickou úspěšností žen roste vůči takovým praktikám odpor. O čem mám ale velké pochyby je, že myšlenkový svět istanbulské úmluvy nabízí to správné řešení.

Nesdílím odmítnutí tradičního uspořádání rodiny jako patriarchálního přežitého systému. Vidím to jako pokus o radikální řešení, který ignoruje skutečnost, že koncepce rodiny chápající roli muže a ženy jako určité vzájemně se vyvažující póly s odlišnými kompetencemi má možnost vývoje, že ji lze kultivovat, a že se tak dělo a děje. Nemohu se ubránit pocitu, že ti, kteří to popírají, jsou podobni oněm mým příbuzným zmíněným v úvodních odstavcích tohoto textu.

Domnívám se, že kořeny odpudivého nedostatku ohledu a odpovědnosti, který v současné době mnoho mužů projevuje ve zralém věku vůči svým manželkám, nejsou v reziduích patriarchálního uspořádání, ale spíše v celospolečenském zpochybnění síly manželského závazku, který sňal z mužských beder povinnost obhájit před společností své chování k rodině. To, že to vytvořilo jistou prázdnotu, kterou mnozí muži zaplňují siláckým chvástáním, nepovažuji za důkaz toho, že jádrem jejich selháni je toxická maskulinita.

Souhlasím s těmi, kteří důvody násilného chování vidí ve frustraci. Frustrace je často průvodním rysem ztráty jasných pravidel. Společnost se mění jak co do morálky, tak do svých možností i do způsobů ohrožení. Je nevyhnutelné, že taková změna je provázena hledáním nových pravidel, nových norem. Istanbulskou úmluvu nedémonizuji, vidím ji jako součást takového hledání. Nepopírám závažnost problémů, které chce řešit. Myslím si ale, že metody, které nabízí, jsou sporné.

Obávám se, že společnost je ale už příliš polarizovaná na to, aby se nad istanbulskou úmluvou každý jedinec zamyslel bez nějakého předem hotového názoru. Aby opravdu nestranně přemýšlel, jak to či ono ustanovení bude realizováno a zda si to přeje. Obě strany sporu mají, tak jak to vidím, sklon k argumentaci, která dohodě nepřispívá. Na jedné straně je to odmítání istanbulské úmluvy bez jakéhokoliv porozumění pro vážnost problému, který chce řešit. Na druhé straně je to nálepkování všech, kteří s ní nesouhlasí, jako konzervativců. A nejenom to. Všiml jsem si, že termín toxická maskulinita se už v některých zemích chytl. Očekávám, že se to dostane i k nám. Tak se to dělá, že pojem, který označuje něco opravdu nepěkného (zde konkrétně posilování projevů mužské nadřazenosti poukazy na falešně prezentovaný ideál mužství) se aplikuje na daleko širší škálu jevů, a tím se předem dehonestuje jiný pohled na skutečnost.

Dovedu si představit, že to, co jsem napsal, bude kritizováno s výtkou, že text argumentuje nejenom istanbulskou úmluvou jako takovou, ale i myšlenkami a tezemi, které jdou za její rámec. To je pravda. Je to ale vyvoláno zejména tím, že istanbulská úmluva sama řadu pojmů a předpokládaných doporučovaných postupů nespecifikuje. Což je pochopitelné, to ani nemůže. Společenský kontext, diskurs, je vždy v nějaké míře součástí takového dokumentu. Pro diskusi v České republice mi přijde podstatné si uvědomit, že pro budoucí výklad má daleko větší význam současný společenský kontext v anglosaských demokraciích než situace u nás.

Aleš Drápal

O křesťanství v Americe (Aleš Drápal)

Úzká sonda do života amerických luteránů, a něco k tomu
“Do Ameriky jezděj parníky, když vystoupíš, připadá ti všechno veliký” (Vlasta Burian, 1934)
Amerika, myšleno Spojené Státy, je fakt veliká. Znám lidi, kteří v ní bydleli dvacet, čtyřicet let, a
pokorně přiznávají, že ji neznají. Ani já ji neznám. Ale pozoruji změny. Změny tak výrazné, že se mi
ani nechce o nich psát. Mám dojem, že ti, u kterých bych si přál, aby pochopili, čemu otevírají cestu,
mě stejně slyšet chtít nebudou, a ti, kteří v mých slovech uslyší potvrzení svých názorů, si z nich
vezmou jen to, co jim konvenuje.
Nechci se vystavovat nálepkování, že píšu z takové nebo onaké pozice. A přitom cítím, že mám
vydávat svědectví o tom, co jsem zažil a viděl. A tak nenabízím žádný zobecňující soud, ale pouze jen
vzpomínku na jeden večer strávený na počátku prosince roku 2018 s luteránským pastorem a jeho
manželkou.
Pastorův kostel je z těch, které připadají v úvahu, nejblíže. Nechodíme tam pravidelně, neboť srdce mé
ženy zahořelo pro jiné společenství. Ale chodíme tam dost často na to, abychom si všimli, že je to
dobrý farář, dobrý kazatel, dobrý manžel a dobrý otec. Zaujalo mě, jak se jeho kázání podobají
kázáním, která si pamatuji z dob svého mládí. Biblicky fundovaná a současně věroučně ortodoxní.
Zaujalo mě také, že má německé příjmení se slovanskou koncovku. Myslel jsem si, že předkové byli
třeba z Meklenburska, ale když jednou při kázání zmínil, že je z katolické rodiny, tak jsem si tipnul
Čechy. A byla to správně. Předci po otcovské linii přišli v druhé polovině 19. století z Plzeňska.
Američtí luteráni jsou většinou potomci německých přistěhovalců. Luteráni Missourského Synodu (o ty
zde jde) jsou organizováni zeměpisně do distriktů. Samostatným je Slovak District.
Co mi na amerických luteránských kostelech vadí, je přítomnost americké vlajky. Připadá mi to jako
nepatřičný projev velmocenské pýchy. Jenomže ono je to úplně jinak!
Už dříve jsem věděl, že jedním z důsledků první světové války bylo, že američtí Němci odložili
němčinu a začali používat angličtinu i v soukromém a církevním životě. Nevěděl jsem ale, že to
částečně byla reakce na podezřívavost úřadů. Stávalo se prý, že luteránský farář byl po bohoslužbách
zadržen policií a setrval ve vazbě, dokud nenašli spolehlivého překladatele, který by kázání přeložil a
potvrdil, že pan farář neříkal v kázání nic pobuřujícího.
Jak s tím souvisí ta vlajka? Inu, byla včleněna do svátostného prostoru jako znamení loajality.
Zdejší pastor si ovšem z těch německých kořenů dělá spíše legraci. Němčina se do bohoslužeb dostane
jednou jedinkrát za rok, a to když se na vánoce zpívá první sloka Tiché svaté noci v němčině. Pan farář
to uvedl slovy “Jak my luteráni víme, andělé zpívají německy.”
Když jsme si povídali, jak se k tomu farářování dostal, tak vykládal, že původně chtěl studovat historii.
A že má z historie bakaláře. To mě potěšilo - z jeho kázání jsem již dříve dovodil, že je zaujat dějinami.
Na rozdíl od vlajky jsem se nemýlil.
Důvod, proč neusiloval o akademickou dráhu historika, mně ovšem vzal dech. Říkal, že nějaký
profesor, který ho měl rád, si ho vzal stranou a vyložil mu, že jako muž a běloch by neměl šanci získat
místo. Odhaduji, že šlo o konec osmdesátých let. Společenské vědy holt bývají napřed.
Později jsme se v řeči dostali k tomu, že si přeci jen trochu vyučování historie užil. Když byl na svém
druhém působišti, někde v polích jižního Illinois, tak ho uprosila místní střední škola, aby tam
vyučoval. Neb řádně aprobovaného učitele historie neměli. Pan farář se svěřil, jak byl překvapen
protikřesťanským duchem předepsané učebnice. Když jsem se ho ptal na nějaký příklad, tak uvedl, že
když v učebnici byla řeč o otrokářství, tak se to vysvětlovalo tím, že otrokáři byli křesťané.
Je těžké v USA pobývat na akademické půdě a nezaznamenat odstup vůči křesťanství, který tam
panuje. Každý den, když jdu do své kanceláře, tak míjím dvoje dveře, kam si lektoři za nimi sídlící
vyvěsili plakátek, kde na první řádce stojí "Students of color welcome here" a na druhé "Moslem and
all Non-Christian students welcome here".
Není jednoduché tomu porozumět. Jedna naše židovská přítelkyně nám vyprávěla, jak po druhé světové
válce ve škole v době vánoc byl “Christian Program” a všichni zpívali písničky o Ježíši Spasiteli. Ona
to řešila tím, že jenom otvírala pusu. Od této necitlivosti se americká společnost přehoupla do pozice,
kdy jakékoliv projevy křesťanství ve státních školách jsou tvrdě potírány. Někdy to jde do extrémů.
Třeba jedna paní ředitelka brojila proti populárnímu vánočnímu cukrátku, které je ve tvaru písmena J
(možná původně náznak Mikulášovy berly), a je bílo-červeně žíhané. Zdůvodnění: červená prý
odkazuje na krev Ježíše Krista bílá na vzkříšení. Proto do veřejných škol podle názoru paní ředitelky
takové cukrátko nepatří.
Když jsem se pana faráře ptal na zdroje tohoto obrovského posunu, tak byl schopen jmenovat dva.
Prvním je vietnamská válka. Pro mnohé její odpůrce bylo doktorandské studium způsob, jak se jí
vyhnout. Zjednodušeně řečeno, někdejší odpůrci se stali tvůrci kodexu politické korektnosti, který z
akademického prostředí postupně probublal do společnosti jako takové. Druhý důvod vidí v
jedenáctém září. Pro mnohé se stal útok islamistů na Twin Towers důkazem, že každé náboženství je
špatné.
Když jsem špitl, zda na té nechuti vůči křesťanství se nepodílela i agresivní prezentace “křesťanských
hodnot” v době Reaganovy vlády, tak se mnou, k mému překvapení, živě souhlasil. Nevědomky jsem
narazil na denominační nesoulad. Luteráni se neztotožnili, a ani ztotožnit nemohou, s historickou
tendencí amerických evangelikálů připodobňovat Ameriku Novému Jeruzalému. Reagan mluvíval o
Americe jako o městu “na hoře zářícím”. Luteráni proti tomu staví svoji klasickou představu dvojího
občanství - jako člověk zakořeněný v historii Střední Evropy bych si i zde přál trochu více kritického
odstupu.
Nicméně vnější tlak svádí evangelikály a luterány dohromady. V celém anglosaském světě jsou luteráni
známí svým školstvím. Jejich střední školy jsou obecně vnímány jako kvalitnější než státní. Pan farář
říkal, že na luteránských školách studuje stále více evangelikálů. V USA se tomu neříká církevní školy,
ale “charter schools”. Platí se na nich školné. Řekněme až deset tisíc dolarů ročně. Což je hodně, ale ne
mimo možnosti středostavovské rodiny. Růst zájmu o tyto školy v posledních desetiletích je přímo
úměrný změně hodnotového systému, který se prosadil na školách státních. Mnohým vadí, že nestátní
školy vůbec existují. Podle jejich názoru už samotná existence “charter schools” je proti principu
oddělení církve a státu. Podle pana faráře to je i názor Hillary Clintonové.
Tolik pan farář. Věci, které říkal, pro mě nebyly tak překvapivé jako to, co říkala jeho manželka, která
je zdravotní sestrou. Vlastně poprvé jsem od někoho slyšel, jak se nechuť vůči křesťanství v USA stala
v některých oblastech všeobecně sdílenou. Je třeba zdůraznit, že to opravdu je lokálně podmíněné, že
třeba i v rámci jedné městské aglomerace jsou čtvrti, které se názorově a hodnotově výrazně liší. Ono
to souvisí s velkou mocí, kterou lokální orgány mají. Rozhodují o všem možném, od minimální
předepsané délky řetězu pro psa až po stanovení místní drogové politiky. To by bylo ale jiné vyprávění.
Z vyprávění paní farářové vyberu dva příběhy. První se týká její zkušenosti z nemocnice. Pacientka se
jí ptá: “Sestro, co budete dělat v neděli?” Paní farářová: “Půjdu do kostela.” Přítomný lékař: “Víte,
že za tohle bych Vás mohl propustit?” Paní farářová: “Ano, vím.”
Budiž řečeno, že ji nepropustili. Ona je zřejmě ve svém oboru dost dobrá. Chtěli po ní, aby své
zkušenosti uplatnila v ústředí. Slíbila, že to na rok zkusí. Po roce se ovšem rozhodla vrátit na sál. Když
byla zaměstnána na ústředí, tak zjistila, že pracuje ve skupině asi dvaceti lidí, z nichž část je
protikřesťansky zaměřena. Nadávání na křesťany zřejmě bylo součástí každodenních rozhovorů.
Říkala, že křesťané tam byli tři a že vlastně na to nebyla připravená, že se budou tak lišit. Když jsem se
ptal čím, tak potichu, a tak trochu stydlivě, řekla “No třeba tím, že nelžou.” Pro úplnost budiž dodáno,
že mezi zaměstnanci byl i jeden gay, který měl křesťanskou výchovu, ale s křesťanstvím se rozešel. A
ten je prý velmi bránil, vysvětloval ostatním, že to opravdu nejsou pokrytci.
A to je konec vyprávění o panu faráři a paní farářové. Je to jen střípek z mozaiky kulturní revoluce,
která v USA probíhá. Je tady hodně jiná atmosféra než v České republice. Je pravda, že lze vidět
podobné štěpení společnosti jako u nás. Ale ta míra dobré vůle, touhy po dialogu, a ochoty věnovat
svůj čas druhým, je někde úplně jinde. Křesťany najdete na obou stranách. A obě strany nějak přispěly
k diskreditaci křesťanství jakožto spirituálního základu americké společnosti. To už se nevrátí. To je
minulost. Budoucnost je před námi.

Aleš Drápal

(psáno pro Bránu, časopis branického sboru ČCE.

Aleš Drápal: Civilizační střet

O civilizačním střetu v nejmocnější zemi světa

 

Úvodní poznámka: Tento text byl přijat počátkem prosince k uveřejnění v kulturní příloze předního českého deníku. Nedošlo k tomu a na opakované dotazy redaktor neodpovídá.
 
Obecně myslím platí, že lidé v Evropě Spojené státy podceňují. Podceňují jejich schopnost zvládat krize, jejich invenci a efektivitu, sílu vojenskou i průmyslovou, mravní zodpovědnost a rozhodnost, schopnost vstřebat a integrovat nejrůznější kultury a podněty. V Evropě se toho mnoho pozitivního o Spojených státech nedozvíte. Daří se především zprávám, které ten obraz, jenž jsem nastínil, zpochybňují. Že těch zpochybňujících údajů se dá nalézt hodně, to nerozporuji.
 

Pokud můj pozitivní obraz USA nesdílíte, nemusíte ještě přestat číst. Text je o něčem jiném. Budu psát o rozporech, o vnitřním štěpení společnosti. Je to v mnohém podobné tomu, co máme také, a je to v mnohém jiné. Píšu z pozice někoho, kdo má Spojené státy rád.
 

Je krátce po „midterm elections“, tedy volbách uprostřed presidentského funkčního období. Volí se celá Sněmovna reprezentantů a část Senátu. V Senátu republikáni těsnou většinu uhájili, ve sněmovně ji ztratili. Mezi zvolenými republikánskými kongresmany je 90 procent bílých mužů, mezi demokraty jen 38 procent. Volební kampaň byla velmi vypjatá. Původně se čekalo, že republikáni ztratí i Senát, ale nestalo se tak. Dost dobře možná jim pomohla aféra Kavanaugh. Časem se k ní dostanu.
 

Liberální média – a těch je většina – víceméně prezentovala volby jako civilizační střet. Na jedné straně jsou ti, kteří bojují za spravedlnost, a na druhé straně zpátečníci, kteří se snaží uhájit privilegia, jejichž čas už vypršel.
 

O jakou spravedlnost jde? Jde o spravedlnost pro ženy, menšiny, homosexuály a transsexuály, muslimy a afroameričany. A také o boj proti klimatickým změnám a o práva migrantů. Opravdu je to takhle jednoduché? Z mediálního pohledu ano. Nejdůležitější se zdají být práva žen a LBGT komunity. Opakovaně si to mimo jiné ověřuji poslechem NPR (National Public Radio). Například o situaci v Brazílii, kde probíhaly volby zásadního významu, se vůbec nemluvilo, dokud proti vítězícímu kandidátovi nezačala protestovat tamní feministická hnutí. Velká pozornost byla také věnována soudnímu řízení v Keni, kde je homosexualita trestná. A není to tak, že by šlo o témata okrajově zmíněná. V obou případech se to uvádělo celý den jako jedna z pěti hlavních zpráv.
 

Společnost je toho plná. Jeden můj starý přítel se mi svěřil, že když byl jeho 15letý syn na střední škole dotazován, jaké hodnoty ve společnosti považuje za nejdůležitější, tak odpověděl, že na prvním místě práva žen a na druhém místě práva gayů. Což je hezké, protože je to nesobecké. Potíž je, že si to syn vlastně nemyslí. Alespoň podle tatínka říká to, co mu zaručí přízeň učitelů.
 

Není pochyb o tom, že je tady jakási sdílená ideologie, která se pevně usadila ve školství, v médiích a na universitách. Je to ideologie, která chce změnit svět, udělat ho lepší a spravedlivější. S velkým gustem poukazuje na nejrůznější selhání minulosti. O křesťanství se na NPR mluví takřka výhradně, a to zhusta, v souvislosti s poklesky kněží a s obtížemi, které příslušníci LBGT komunity uvnitř církví a křesťanských rodin prožívali. Jedna kamarádka mi řekla, že ideologicky je přípustné, aby o křesťanství mluvili na veřejnosti pozitivně pouze afroameričané a lidé s mentálním postižením. Moje zkušenost to potvrzuje.
 

Ani v nejmenším přitom nerozporuji to, že minulost přinášela mnohá příkoří. Afroameričanům, indiánům, hispáncům, gayům, transsexuálům, ženám. Rasismus je v americké společnosti něčím reálným. Krutost a zloba, sexuální násilí, pohrdání schopnostmi žen, nesmyslné pronásledování homosexuálů, policejní násilí na afroameričanech, to všechno se dělo, a něco z toho se stále děje. Proti tomu se určitě ta ideologie, o které mluvím, staví. Otázka je, za jakou cenu. A zda to jde jinak. A také, jak velká cena se platí za lži odpůrců, kteří skutečné utrpení zlehčují.
 

Jenomže, kdo to jsou ti odpůrci? Někteří komentátoři to říkají jasně a bez obalu. Až mě ta jejich přímočarost děsí. Podle nich to jsou primárně lidé nevzdělaní a lidé rasističtí. A když to vidí takhle, tak se to snaží dokázat. Je věnováno obrovské množství prostoru dokazování, že Trump je rasista. Protože on to popírá, že by byl rasista, tak se hledají důkazy nepřímé. Například jsem slyšel jednu komentátorku zcela vážně tvrdit, že se to dá odvodit z jeho chvástání, že má skvělé geny. Protože jeho geny jsou geny bělošské.
 

K rasismu se dnes nikdo samozřejmě veřejně nepřizná. Nicméně společnost už je vyškolená, který slovní obrat má nějakou možnou rasistickou konotaci. Pečlivě se hlídá, zda někdo takový obrat nepoužije, a pokud ano, tak má velký problém. Je přitom nepochybně pravda, že člověk, který v srdci chová nějakou rasovou nenávist, volil Trumpa. Je také pravda, že Trump si dává pozor, aby takové lidi neodradil. Není jich úplně málo, ale na zvolení by to jistě nestačilo.
 

Trumpa volilo množství dělníků. Protože jim dal naději, a nejenom že ji dal, ale do značné míry ji i naplnil. Myslím, že Trump velice dobře rozpoznal, že na zvolení republikána už nestačí mít ideově pevný reaganovský postoj křesťanské pravice. Postoj, který třeba v podobě reprezentované Newtem Gingrichem, padlým vůdcem republikánů z Clintonova období, byl natolik podmanivě agresivní, že to zprvu lákalo, a pak odrazovalo. Ne, že by evangelikální křesťané ve své většině Trumpa nevolili.
Nikoliv nadšeně, ale s pocitem, že představuje menší zlo. Ne ovšem všichni. Dokonce i mezi republikánskými senátory je jeden, který tak neučinil. Ten řekl, že Trump kandiduje nikoliv na presidenta, ale na krále. Myslím, že to vystihl přesně.
 

Rozhodující pro Trumpa, a v tom se asi všichni shodnou, bylo, že kromě obvyklé republikánské voličské základny ho volili lidé cítící se nějak marginalizovaní, odsunutí na okraj. Nebyly to větší peníze, co ho dostalo do Bílého domu. Demokraté mají dnes často ve volbách finanční výhodu, někdy i dvoj či trojnásobnou.
 

Cítili se ti lidé volící Trumpa marginalizováni, protože oprávněně ztrácejí svá neoprávněná privilegia bílých mužů, nebo proto, že jim v tom světě nové rasové a genderové spravedlnosti není úplně dobře z důvodů, řekněme, legitimních?
 

Pravda bude obojí. Píšu-li spíše o tom druhém, tak je to proto, že jsem prožil stále větší polovinu svého života jako druhořadý občan v socialistickém Československu. Naučil jsem se v tom žít, osvojil si určité techniky, a vnímám citlivě strukturní podobnosti. Asi nejsem sám. Jeden můj kolega, stařičký profesor matematiky na Středozápadě, mi vykládal, jak je rád, že pobýval dlouho v zemích sovětského bloku před pádem komunismu. Že si myslel, že je to zkušenost, která je mu po ruce 1989 na nic. A teď se hodí. Když mi tohle povídal, tak jsem si vzpomněl na Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší.
V jistém smyslu i on psal o neočekáváném setkání s vlastní minulostí.
 

Tak jako tehdy jsou i nyní výroky, které se z určitého pohledu mohou jevit být zcela nekonfliktní, zasazovány do ideologického kontextu takovým způsobem, že nakonec vedou k postihu toho, kdo je pronesl. Často jde o ztrátu zaměstnání nebo pozice. Záleží při tom velmi na tom, kdo co říká. Žena může mluvit o specificky ženských přístupech k řešení problémů, ale když muž řekne, že ženy mají jiný přístup k řešení problémů než muži, tak je to na vyhazov. Medializuje se to pak tak, že příslušný nesdílí stejné hodnoty jako jeho zaměstnavatel. Když to čtete v novinách, tak máte pocit, že ten člověk musel říci něco strašného. A když se seznámíte s detaily, tak žasnete. Klasickými jsou případy Lawrence Summers z Harvardu a Jamese Damora z Googlu. Takových případů jsou ale mraky. Rozdíl proti socialistickému Československu ovšem je v tom, že zatímco tam se vládnoucí moc rozhořčenými pracujícími zaštiťovala vylhaně, zde příslušné orgány skutečně jednají na základě reálných protestů. Studenti často neváhají vložit obrovské množství času a energie do toho, aby dosáhli odstoupení ideologicky se nevhodně profilujícího profesora. Však také leckde na univerzitách vládne mezi vyučujícími velká opatrnost. O určitých tématech se bavíte jenom s těmi, kterým opravdu věříte. Další podobnost.
 

Před pár dny po dlouhém vzdorování rezignoval na svou pozici děkan fakulty sociální práce National Catholic University. Dovolil si dvakrát zapochybovat v kauze Kavanaugh. Na sociálních sítích napsal, že pokud Brett Kavanaugh skutečně na škole znásilnil Julie Swetnickovou, tak byl v té době neplnoletý a ona plnoletá, neboť je o tři roky starší. A že obvykle se takové věci berou v úvahu. A také napsal, že nerozumí tomu, proč Christine Blasey Fordová podstoupila už v srpnu test na detektoru lži, který navíc platil někdo jiný, když pozdní zveřejnění svého obvinění Kavanaugha zdůvodňovala tím, že chtěla zůstat v anonymitě, a teprve dodatečně si to rozmyslela. Studenti proti panu děkanovi začali hned protestovat. Nepotřebovali vymýšlet argumenty. Stačilo použít heslo „Believe the survivors!“. Tedy jako že těm, kteří někoho obviní ze sexuálního násilí, je třeba věřit bezpodmínečně.
 

Myslím, že lidé, kteří zde věří správnosti své životní orientace, považují každou šťouravou poznámku za zradu. To je to soustavné zasazování individuálních kauz do obecného ideologického rámce. Během senátního slyšení týkajícího se nominace Kavanaugha na soudce Nejvyššího soudu se toto projevilo velmi silně. Tak silně, že mnozí, kteří Trumpa opravdu nemusí a volit jít neplánovali, nakonec volit šli. V prostorách Senátu bylo velké množství žen, které se snažily republikánské senátory pohnout k tomu, aby hlasovali proti Kavanaughovi. Neměly žádnou zvláštní znalost o případu. Ale považovaly samotný fakt, že někdo nepřijal svědectví profesorky Fordové jako nezpochybnitelné, za projev zneuznání pokoření či utrpení, kterého se jim osobně v životě dostalo. Volaly na senátory: „Řekněte mi do očí, že moje utrpení nic neznamená.“ Senátoři je většinou míjeli mlčky. Když volaly něco na senátora z Utahu, tak ten se neudržel a řekl „You grow“. Což by česky asi bylo „Však vy vyrostete“. To způsobilo lavinu replik. Jedna žena na něj zavolala „You grow“ a někdo jiný se otázal „Jak si to dovolujete mluvit se ženami?“ Tomu utažskému senátorovi je 84 let.
 

Argumentace zobecněným utrpením a hněvem je velmi rozšířená. Docela mě dostalo, když jsem slyšel autorku jedné knihy mluvit o tom, že revoluční plamen hněvu amerických žen se už nepodaří bílým mocným mužům udusit. Vypadá to trochu jako legrace, ale není to legrace. Myslí to smrtelně vážně.
 

Pro lidi to není vůbec jednoduché se v tom vyznat. Protože normální laskavý člověk nechce být označen za rasistu, homofoba, xenofoba atd. A nechce nahrávat tomu, aby někdo jiný trpěl a byl utlačován. Normální laskavý člověk také nikoho vědomě neutlačuje. A teď se takoví lidé dozvídají, že byli či jsou součástí systému, který takové utlačování provádí. A že pro odstranění nespravedlností je potřeba provést redistribuci společenské moci. To je jádro argumentace genderových ideologů. Tak jsem to tady pochopil. A dokonce na jisté abstraktní rovině rozumím tomu, že se jim to může jevit jako nevyhnutelné. Jenomže při realizaci abstraktních idejí se stávají mnohé nespravedlnosti. Zjevně se tak již děje.
 

Nicméně USA něco řeší. Něco, co je třeba řešit. Se vší vážností, zápalem, nasazením. Domnívám se, že metoda, která se prosazuje, přinese dosti trpké ovoce. Třeba se ale moje obavy nepotvrdí. Třeba jsem úplně mimo, když projektuji svá historická traumata do jejich hledání. Odmítat vidět zjevné paralely by mi však přišlo nepoctivé.
 

Při srovnání Spojených států a České republiky mě napadá, že u nás lidé mají být sklon být pyšní, že nepodléháme ideologickému vidění světa. A že přitom úplně nedomýšlíme, že jasné (a třeba i zjednodušené) pojmenování nějakého společenského problému, se kterým se lidé mohou ztotožnit, je předpokladem nalezení společné vůle k jeho řešení. Proto žijeme ve vleku neřešených problémů.
 

V lednu se zvolení kongresmané ujmou moci. Nemalá část poslanců zvolených za Demokratickou stranu se bude snažit obžalovat presidenta z nejrůznějších přečinů. Dost dobře možná z dobrých důvodů. Protože demokraté nemají většinu v Senátu, tak taková obžaloba nebude moci být dovedena do jeho odvolání. Nicméně může společenskou atmosféru ještě více rozjitřit. Trump zatím dokázal, že se v takové atmosféře dokáže velice dobře orientovat. Zajímavé časy.
 

Aleš Drápal

(psáno v prosinci 2018)

Hana Rebeka Šiander: Recenze knihy „Vztahy, sex, rodina“

Trvalo několik let, než se mi dostala do ruky kniha od spisovatele, kazatele a překladatele Dana Drápala „Vztahy, sex, rodina“, s podtitulem „Velký rozvrat a cesta k obnově“, která vyšla v roce 2013 v nakladatelství Návrat domů. Knihu jsem s nadšením a radostí uvítala! Hledala jsem totiž knihu, kterou by napsal evangelikální křesťan, knihu, která by se tématy zabírala do hloubky a rovněž by přinesla jasný a srozumitelný pohled na tyto oblasti a přitom by neopomenula učení Bible.

Jedná se o knihu odbornou, ale i naučnou.

Sám Drápal se v úvodu zmiňuje, pro koho knihu napsal: „Existují lidé, kteří chtějí věcem přijít na kloub; lidé, kteří si kladou otázku po smyslu svého osobního života a po smyslu lidského života jako celku – tedy po smyslu dějin celého lidstva. Pro ně píšu tuto knihu.“

CITÁT

„Člověk, který žije v míru s Bohem, přijímá sám sebe. Člověk, který žije ve vzpouře proti Bohu, sám sebe nepřijímá. Volá po svobodě, mluví o rozbití pout, ale svobodu vlastně nezná a nerozumí sám sobě. Člověk, který žije v míru s Bohem, ví, že má určitý Bohem daný potenciál, který může rozvinout. Přitakává tomu, jak ho B-h stvořil, a snaží se být co nejvíce sám sebou, protože ví, že tím naplňuje Boží záměr se svým životem. Člověk, který žije ve vzpouře proti Bohu, není sám se sebou spokojen a chce být někým jiným. Krajní polohu tvoří lidé, kteří touží po změně pohlaví. Je to jedna z nejradikálnějších podob nepřijetí sebe sama.“ „Vztahy, sex, rodina“, Dan Drápal

KLADNÉ A ZÁPORNÉ STRÁNKY KNIHY

Musím vyzdvihnout, že cenné na knize je, že ji napsal český autor. Podobných knih od zahraničních autorů najdeme na knižním trhu hodně, ale od českého autora? Kniha, která by se mohla této publikaci přiblížit, napsal český psycholog a spisovatel, římský katolík, Jeroným Klimeš a jmenuje se „Křesťanství, vztahy a sex“. Ale jinak knihu v takovémto rozsahu a hloubce na českém knižním trhu nenajdete.

Dalším přínosem je, že knihu napsal muž, který se celý svůj život pohybuje v křesťanském prostředí jako ryba ve vodě. Vystudoval Evangelickou bohosloveckou fakultu J. A. K. v Praze a většinu svého života pracoval v církvích, nejprve jako vikář v Českobratrské církvi evangelické a poté jako pastor Křesťanského společenství. V knize nastiňuje daná témata vztahů, sexu a rodiny nejen z pohledu biblického, ale také rozebírá přístupy různých církví (např. Církve bratrské, Římskokatolické církve, Luteránské církve, Českobratrské církve evangelické…) a stanoviska a náboženství (judaismu, islámu, hinduismu), ale i pohled sekt (Mormonů). A nejen to, zmiňuje i proměny přístupů v historii.

Co se týká historie, zaujalo mě zjištění Drápala, že: „Jedinou kulturou, o níž jsem se dočetl, že si nevážila panenství, byla kultura starých Slovanů“.

Kniha je, alespoň z mého pohledu viděno, studnicí rad, moudrostí a rozumných a naprosto praktických rad. Drápal, který se věnuje celá desetiletí pastorační službě, zmiňuje praktické příklady nejen ze svého dětství, manželského života, ale i ze své praxe pastýře.

Dotýká se témat z hlediska historického, psychologického, sociologického a filosofického. Knihu prokládá množstvím sociologických šetření, statistik a výzkumů, která byla během 20. století provedena. O ně opírá své názory, které možná nejsou v dnešní době populární, ale které tolik potřebujeme slyšet. Na knize „Vztahy, sex, rodina“ Drápal pracoval dlouhé tři roky.

Na konci knihy najdeme dodatky, jako například: Otázky k přípravě na manželství (pro pastorační pracovníky), Vyjádření rady církve bratrské k problematice předmanželského a mimomanželského sexu, Výzva delegátům Světové luterské federace, ale i tabulky, grafy a statistiky a v neposlední řadě cennou bibliografii, ze které Drápal čerpal a kterou se můžeme inspirovat při další četbě.

SOUČASNÁ OŽEHAVÁ TÉMATA – HOMOSEXUALITA, FEMINISMUS, GENDER

Kromě vztahu muže a ženy, manželství, rozvodem, výchovou dětí a celibátem, se autor podrobně zabírá aktuálními tématy dneška – rovnoprávností muže a ženy, postavením ženy ve společnosti, genderové otázky, feminismem, polygamií, ale i homosexualitou a jejími důsledky, tolik požadovanou adopcí dětí homosexuály, registrovaným partnerstvím i změnou pohlaví.

Díky dopodrobna rozebíranému tématu jsem si uvědomila, jak je česká společnost poslední roky doslova „masírována“, jak se mění veřejné mínění a je nám podsouváno, že homosexualita je normální a každý má právo na výběr, zda bude ženou či mužem.

Drápal zmiňuje nejrůznější lékařské, psychologické a sociologické výzkumy, o které se homosexuálové a lesbičky rádi opírají a ukazuje, za jakých podmínek byly pořízeny a poukazuje na jejich negativa (např. nebyl dostatečně velký vzorek zkoumaných, nebo byly některé lékařské výzkumy špatně interpretovány a poté rozšířeny mezi veřejnost atd.). Autor také píše, že v České republice a v jiných rozvinutých zemích západní civilizace může být od 1,5 % do 10 % homosexuálů. „Když vezmeme v úvahu údaje z Velké Británie a z dalších zemí, můžeme usoudit, že trvale homosexuální vztahy praktikuje méně než 2 % mužů a méně než 1 % žen.“ Kde je tedy ona čtyřprocentní menšina?

CITÁT

„V poslední třetině dvacátého století a na počátku jednadvacátého století můžeme hovořit o jakési prohomosexuální ideologii. Mělo by nám být jasné, že nejde zdaleka jen o dekriminalizaci či zrovnoprávněné homosexuálů. Jde v podstatě o vyhlášení války tradiční rodině. Zastánci této ideologie hovoří o „boji proti heterosexuální výlučnosti manželství“.“ „Vztahy, sex, rodina“, Dan Drápal

AUTORŮV STYL, JAZYK A GRAMATIKA

Knihu je sice odborná a je napsána spisovaným jazykem, ale je velmi srozumitelná pro každého čtenáře. Kniha je v ich-formě a místy v plurálu. Drápal nás provází knihou jako laskavý průvodce a předkládá nám jednotlivá témata, která rozebírá. Předkládá nám informace, studie a historická fakta a nechává na nás, čtenářích, abychom si udělali názor sami.

Slabou stránkou knihy jsou špatně odvedené korektury.

CITÁT

„Manželství je nejspolehlivějším testem našeho vztahu k Ježíši Kristu. Je to Ježíš Kristus, kdo naplňuje naše základní potřeby: Potřebu být milován, potřebu mít jistotu, že můj život má nějaký smysl, a potřebu někam patřit. Pokud naplnění těchto základních potřeb očekáváme od svého životního partnera, velmi pravděpodobně zakusíme zklamání. Setkal jsem se s mnoha muži i ženami, nešťastnými ve svém manželství, citově vyprahlými a neuspokojenými. Tito lidé třeba nějakou dobu vyznávali, že jsou křesťané, a někdy dokonce sloužili ve sboru. Pak se ale ukázalo, že od Ježíše nečerpají dostatek síly a lásky, aby byli ve svém manželství spokojení, a to mnohdy i přes to, že jejich partner dělal vše, co uměl a co bylo v jeho silách.“ „Vztahy, sex, rodina“, Dan Drápal

Dan Drápal (*1949) je spisovatel, teolog a překladatel. Vystudoval Evangelickou bohosloveckou fakultu J. A. K. v Praze. Místo vikáře v ČCE nemohl však vykonávat kvůli politické angažovanosti v roce 1968 a pracoval jako topič. Od roku 1977 byl vikářem ve sboru ČCE v Praze 7 – Na Maninách. V roce 1978 zažil osobní setkání s Bohem a obrácení. Důsledkem byl dramatický růst církve. V roce 1985 se stal sbor ČCE největším v Praze, což po roce 1989 vedlo k oddělení se od ČCE a vytvoření Křesťanského společenství, kde Drápal působil jako vedoucí až do své rezignace v roce 2004. V roce 2007 byl předsedou KDU-ČSL na Praze 8. Je zakladatelem a prvním šéfredaktorem Konzervativních listů. Napsal asi třicet knih.

CITÁT

„Jelikož sex jako takový bývá mnohdy velmi příjemný, lidé se mu oddávají, protože se to nejvíc podobá tomu, po čem vlastně touží. Jelikož skutečnou lásku neznají, dopřejí si „alespoň toho sexu“. Za posedlostí sexem, který vidíme v současné západní společnosti, je do značné míry (ne ovšem výhodně) neuvědomělá touha po blízkosti.“ „Vztahy, sex, rodina“, Dan Drápal

 

KOMU BYCH KNIHU DOPORUČILA?

Kniha “Vztahy, sex, rodina” je pro každého čtenáře, kterému není jedno, jak žije. Každý si v této knize najde to, co je mu blízké! Hodláte vstoupit do celibátu? Pak je kniha pro vás. Hledáte životního partnera a chcete se dobře oženit? Kniha je také pro vás. Řešíte problémy v manželství? Kniha, která vám poradí, jak a co dělat. Jedná se o knihu nadčasovou, ke které se budete vracet a která by neměla chybět ve vaší knihovně. Knihu ocení jak nenároční čtenáři, tak intelektuálové, ale i pastoři, teologové, lékaři, psychologové, psychiatři i sociologové. Je to jedinečná kniha, která vyplanila na českém knižním trhu prázdné místo, co se týká odborné křesťanské literatury.

 

Hana Rebeka Šiander

 

Fotografie, linky a citace:

Životopis Dana Drápala je dostupný na dan-drapal.cz zde: http://dan-drapal.cz/index.php/cz/neco-o-mne

Fotografie Dana Drápala je dostupná na webu konzervativnistrana.cz zde: http://www.konzervativnistrana.cz/osobnosti.html?tx_feuserlisting_pi1%5BshowUid%5D=4

Fotografie knihy je dostupná na databazeknih.cz zde: https://www.databazeknih.cz/knihy/vztahy-sex-rodina-201408

DRÁPAL, DAN., Vztahy, sex, rodina. Velký rozvrat a cesta k obnově“. Nakladatelství Návrat domů. 2013. Praha. 266 stran. 1. vydání. ISBN 978-80-7255-304-4

Pavel Svoboda: Proč jsem hlasoval proti zprávě o Maďarsku

V Maďarsku se dějí věci, s nimiž demokrat, slušný člověk a právník má velký problém, korupcí a nepotismem počínaje. Premiér Orbán mi navíc rozhodování svým nacionalistickým projevem v plénu Evropského parlamentu rozhodně neusnadnil. Zpráva Sargentini nicméně nebyla jen tak nějaká zpráva, ale šlo o vůbec první aktivaci článku 7 SEU Evropským parlamentem.

Byli jsme navíc – díky nízké kvalitě návrhu – postaveni před volbu, zda skrze zprávu hlasovat obecně o způsobu Orbánova vládnutí, anebo hlasovat skutečně o zprávě samotné. Nakonec jsem zjistil, že musím zvolit hlasování o zprávě. Příležitostí vyjádřit se k Orbánovi bude ještě dost. A tak jsem musel hlasovat proti zprávě Sargentini, a to ze tří důvodů.

1. V současnosti si nepřeji, aby byl článek 7 SEU aktivován vůči komukoliv. To je atomová bomba pro vztahy mezi členskými státy, zatímco dnes Evropská unie při řešení brexitu, migrační krize a dalších problémů potřebuje být co nejjednotnější. Jsem zastáncem dialogu a myslím si, že v tomto případě za to stojí. Maďarsko ostatně v minulosti v reakci na některé kritiky změnilo dokonce ústavu, takže šance na smírné řešení tu snad ještě je. Z rozhádané EU bude profitovat jen Kreml, Trump a Čína.

2. Kvalita zprávy je katastrofální. Namnoze byla vycucána z prstu, zpravodajka nerespektovala při její přípravě zásadu „budiž slyšena i druhá strana“, ale napsala ji aktivisticky, dokonce i bez návštěvy Maďarska a bez příslušných konzultací. Maďarsku jsou vyčítány věci, které v ještě horší podobě existují dokonce i v tzv. starých členských státech. Zpráva rozhodně nebyla psána se snahou Maďarsku a Maďarům pomoci. Hledání pověstné hole na psa ze zprávy přímo čiší. Kdyby zpráva byla objektivní a omezila se na skutečné prohřešky Maďarska ve snaze pomoci, patrně bych hlasoval zcela jinak.

3. Třetí důvod, proč jsem hlasoval proti zprávě Sargentini je zřejmý. Nikdo nemůže po mně, křesťanském demokratovi, žádat, abych zvedl ruku pro zprávu, v níž se některému státu vyčítá, že má ústavě zakotveno heterosexuální manželství a odkazy na křesťanství. To není žádný prohřešek, to je správná cesta.

Rád bych ale ještě jednou zopakoval, že se situací v Maďarsku mám velký problém. Ale použití článku 7 SEU má sloužit k nápravě, k vylepšení stavu demokracie a právního státu v dané zemi. Od toho je bohužel zpráva Sargentini na míle vzdálena.

Aleš Drápal – kázání o hřívnách

První čtení Job 28, 12-14 a 20-28
Ale moudrost, kde se najde? Kde je místo rozumnosti?
Člověk nezná její cenu, v zemi živých se nenajde. Propastná tůň praví: „Ve mně není“, moře říká „Já ji nemám“.
Odkud tedy přichází moudrost? Kde je místo rozumnosti?
Je utajena před očima všeho živého, zahalena i před nebeským ptactvem.
Říše zkázy a smrt říkají: „Pouze jsme zaslechly pověsti o ní.“
Jenom Bůh rozumí její cestě, on také zná její místo, neboť on dohlédne až do končin země,
vidí vše co je pod nebem. Když větru udělil prudkost a vody odměrkou změřil, když dešti stanovil cíl a cestu bouřnému mračnu, tehdy ji viděl a vyprávěl o ní, učinil ji nepohnutelnou a také ji prozkoumal a řekl člověku: „Hle, bát se Panovníka, to je moudrost, vystříhat se zlého, toť rozumnost.“
Druhé čtení Mat 25, 14-30
Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj
majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval.
Ten, který přijal pět hřiven, ihned se k nim dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána.
Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: „Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem získal.“ Jeho pán mu odpověděl: „Správně, služebníku, dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi v radost svého pána.“
Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: „Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.“ Jeho pán mu odpověděl: „Správně, služebníku, dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi v radost svého pána.“
Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: „Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.“ Jeho pán mu odpověděl: „Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, kdo má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.“

Milí bratři a sestry, přátelé, vážení hosté:
je těžké se přečteným oddílem necítit obviněn nebo alespoň zaskočen. Ti, kteří se hlásí ke křesťanství, se sotva ubrání otázce: „Jak je to vlastně se mnou, kolik jsem já těch hřiven přijal, a kolik jich odevzdám svému Pánu?“ A ti, kteří stojí na okraji nebo vně křesťanství se budou ptát, co je to za divnou logiku „každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ Protože jsme zvyklí fandit slabšímu, tak nám všem je nějak intuitivně líto toho chudáka, který dostal jen jednu hřivnu, a ještě tak špatně dopadl. K tomu všemu se dostaneme. Ale až v druhé části kázání.
Začněme pozorováním, že podobenství o hřivnách je poslední z dlouhé řady Ježíšových podobenství. Matouš ho umisťuje dva dny před Velikonoce. Podle Lukáše Ježíš podobné, i když ne totožné, podobenství vyslovil těsně před vjezdem do Jeruzaléma. Je to konec jakéhosi pomyslného oblouku Ježíšova vyučování, který u Lukáše i Matouše začíná Kázáním na hoře. U Marka Kázání na hoře nenajdete, počátek Ježíšovy činnosti je tam uvozen slovy „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu."
Královstvím Božím Ježíšovo vyučování začíná i končí. Pro porozumění dnešnímu textu je myslím vhodné udělat takový krátký průřez tématy Kázání na hoře. Blaze bude plačícím, tichým, těm kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, milosrdným, těm, kdo působí pokoj, těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost.
Prosím pozor. Ti, kterým se zde slibuje blaženost, nejsou žádné naivní pasivní plačky. Působit pokoj dá dost práce. Milosrdenství vyžaduje nemalé oběti a rozvahu. Touha po spravedlnosti v sobě nese odpor k nespravedlnosti. Již pouhé pojmenování nespravedlnosti jako nespravedlnosti bývá důvodem k pronásledování. Což mnozí víme a známe z vlastní zkušenosti.
Proč bude blaze tichým? Podívejme se kolem sebe. Určitě vás napadne pár bratří a sester, bez jejichž tiché služby bychom jako společenství obstáli daleko hůře. Tichost si nic nenárokuje. A přece může být spojena s velkou pevností, s velkým modlitebním nasazením.
Ježíš pokračuje – a vím, že připomínám to, co důvěrně znáte – vy jste světlo světa; nebude-li vaše spravedlnost převyšovat spravedlnost zákoníků, nevejdete do království nebeského; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, bude vydán soudu; jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč; vaše slovo buď „ano, ano – ne,ne“; kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť; kdo tě prosí, od toho se neodvracej; milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují; nedělejte si starosti o zítřek. Každý den má dost vlastního trápení; nesuďte, abyste nebyli souzeni; proste a bude vám dáno.
Třebaže to jsou výroky, které známe, tak si s nimi často nevíme rady. Mohou v nás vyvolávat jak
nadšení, tak pocit nedostatečnosti. Nemáme ale myslím pochyby o tom, že tohle Ježíš nejen říkal, ale že to i žil, a to naplno. Právě tím se dotýkal lidských srdcí, tím rozrušoval lidskou samospravedlnost, tím zaujal a přesvědčil svoje učedníky. V jeho blízkosti lidská srdce pookřávala, ba hořela – jak bude vzpomínat Kleofáš.
Jde o výroky, které vykládají, jak to chodí v královstvím Božím. Můžeme se pokusit to vzít jako návod, co je potřeba dělat, aby bylo vidět, že království Boží už je zde, už je mezi námi. Snad - a tady se individuální zkušenosti jistě budou lišit - jste měli chvíle ve svých životech, kdy ten pocit, že království Boží je na dosah, byl tak silný a hmatatelný, že měl podobu žité jistoty. - Toužím po tom, aby čas, který trávíme v církvi spolu, ať už v létě nebo jindy, měl podobu takového poukazu na Boží království.
To se ale nedá naplánovat, či vynutit.
Výroky v Kázání na hoře nemá smysl přetvářet do nějakých obecných pravidel. Bylo by absurdní žádat spolucestujícího, který vám v tramvaji stoupnul na nohu, aby byl tak laskav, a stoupl vám i na druhou. Tudy cesta nevede, to je jasné. Spíše než pravidla zde máme k dispozici popis možných scénářů. Scénářů, jak se to v Božím království dělá, je-li potřeba prolomit kruhovou obranu zla.
Co pro uplatnění takových scénářů potřebujeme? V první řadě postoj upřímnosti, a řekl bych totální upřímnosti. A pak jde o příklon k druhému v lásce, a o oproštění se od svazujících vazeb, kdo je komu za co dlužen, a tak dále. Stačí pozorně vnímat, co Ježíš učí. Někdo řekne snílkovství. Nepraktické snílkovství. Možná. Ale ono ho není potřeba až tolik. Připomeňme si Ježíšova slova: „K čemu přirovnám Boží království? Je to jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všechno prokvasí.“
K zacházení s kvasem Božího království je zajisté potřeba určitých schopností. Toho si Pán, který se chystá na cestu, je dobře vědom. Lukáš Pána charakterizuje jasně: „Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odsud přinesl královskou hodnost“. Tím mužem je nepochybně Ježíš. Muž a Pán, který jde statečně vstříc kříži. A možná, na rovině svého lidství, se strachuje, ptá se sám sebe: „Co bude s Božím královstvím, až tu nebudu?“
A tak se obrací k učedníkům s podobenstvím, které je předmětem dnešního kázání. Dovolím si toto podobenství parafrázovat s ohledem na bratry a sestry, kteří jsou svými životy ponořeni hluboko do korporátního prostředí. Boží království je projekt prvořadého významu. Jeho realizace vyžaduje jistou metodiku. Hlavní manažer, který musí odcestovat, má obavy, zda jeho tým tuto metodiku dostatečně zvládl. Současně touží po tom, aby šlo o metodiku všeobecně používanou. Její používání by nemělo být omezeno jen na špičkové pracovníky týmu. Metodika počítá s dospělým tvůrčím člověkem, zaměstnancem, který plně nasadí své schopnosti, aby bylo dosaženo vytčeného cíle. Dobře proškolený zaměstnanec se opírá o korporátní etický kodex, tedy o Písmo, a rozpomíná se na osobní zkušenost s hlavním manažerem, s jeho charismaty. Navíc využívá i onu podivnou konkurenční výhodu, která se nazývá Duch svatý.
A pak, pak se mohou uplatnit slova z Ježíšova kázání na hoře. Je na nás, abychom rozpoznali tu chvíli, kdy je na místě nastavit druhou tvář. Schopnost zapřít sám sebe je nutný předpoklad. Ale není to vše. Je také psáno „Neházejte perly před svině.“ Což se nám někdy může nechtěně povést. Nemusíme vždycky trefit správného člověka, správný okamžik. Chce to odvahu i zkušenost. Ale když se trefíme, tak můžeme v naději vyhlížet prokvašení tří měřic mouky.
Když Pán rozděluje mezi své služebníky hřivny, tak počítá s tím, že půjdou do rizika. To je nevyhnutelné. Člověku prostě není dáno dohlížet všech důsledků svých počinů a objevů. Od Hospodina nedostáváme návod, co máme konkrétně dělat. Jak to řekl Jób? Moudrost je utajena před očima všeho živého. Nemáme záruky, že se to či ono povede. Přesto se máme snažit, jít do toho. To, co čteme v Písmu, a mám teď na mysli zejména Starý Zákon, je vyhrazení prostoru, ve kterém se máme pohybovat. Tedy, jak to říká Jób: Bát se Panovníka, to je moudrost, vystříhat se zlého, toť rozumnost.
Nebudeme-li brát vážně ustanovení Božího zákona, můžeme počítat s tím, že se dostaneme do problémů. Nebo, že se naše děti dostanou do problémů. Jsme lidé, nejsme bohové. Nemáme jinou moudrost než tu od Pána. Pán nás však povolává k životu v plnosti, a ne v ustrašenosti. K životu v plnosti jisté riziko patří. Není to tak, že se riziku vyhneme, budeme-li se, řečeno s Jóbem, bát Panovníka. Bát se panovníka máme, abychom se vyhnuli určitému druhu rizika. Ale ne každému riziku. Mám takový nápad, jak to přiblížit poukazem na fotbal. Život je ovšem daleko složitější než fotbalová hra, takže berte následující příměr s rezervou. Uvádím ho pro jeho názornost.
Ve fotbale jde o hru, nikoliv o pravidla. Když se přestanou pravidla respektovat, tak hra ztrácí smyslu. Bez pravidel hra není možná. Nicméně pořád platí, že cílem je hra, nikoliv pravidla. Když přestaneme ctít pravidla, tak se vystavujeme riziku, že hra nebude mít smysl. Ale bez ochoty nést jakékoliv riziko se nedá vyhrát.
Služebník, který dostal jednu hřivnu, se pro hru nasadit nechtěl. Jak se říká, zabalil to. Podle Lukáše nejen v přeneseném slova smyslu. V Lukášově evangeliu totiž čteme, že o své hřivně říká „měl jsem ji schovanou v šátku“. Připomeňme si ten důvod, proč dostal méně hřiven než ostatní. Je to řečeno zcela jasně. „Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností“. Možná tomu poslednímu služebníkovi přišlo na mysl, že když má jenom jednu hřivnu, tak to za nějaké velké nasazení nestojí. Což je jev, který vídáme v občanském životě okolo sebe často, možná až příliš často. Mám na mysli situace, kdy to ten méně obdařený vzdá, protože dojde k názoru, že když jsou jiní schopnější, tak snažit se nemá smysl. To je jedna z nejúspěšnějších lží pána temnot. (V závorce dodávám: a také jeden z častých, byť nechtěných, důsledků slabin našeho školského systému.)
Zkušenost ukazuje, že službou člověk roste, a vyhýbáním se službě člověk upadá. Tak si vysvětluji slova, že kdo má, tomu bude přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.
Jak tomu neužitečnému služebníkovi pomoci? Pokud to vůbec jde, tak se musí začít nápravou vztahu k Pánu. Všimněte si, že onen služebník svou řeč začíná obviněním: „Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.“ To je pozoruhodná řeč. Směs pravdy, lži a polopravdy – ale tak to v životě bývá.
Pán mu odpovídá. Zná se ke slovům, že sklízí, kde nesel, a sbírá, kde nerozsypal. Ano, k Hospodinu přicházejí lidé ze všech stran. Často bez toho, že by se jim dostalo pozvání, bez toho, že by k nim přišel nějaký rozsévač. To za prvé. Za druhé: Pán nebude služebníka přesvědčovat o sobě, o tom, kým je. To nedělá. A konečně za třetí: Ten služebník sám nad sebou vyhlašuje soud. Alespoň tak se to píše v Lukášově evangeliu: „Soudím tě podle tvých vlastních slov. Věděl jsi, že jsem člověk přísný a beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel.“ Jakže to stojí v Kázání na hoře? „Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni“. Člověk, který Ježíšovi říká „Hle, zde máš, co ti patří“ nechápe, že v království Božím běží o něco úplně jiného než o to, aby se uhlídalo, co komu patří. Anebo to chápe, ale prostě nechce. Nějak sám sebe přesvědčil, že tohle není pro něj. Že je lepší žít, jak se říká, každý za své. Bez potřeby milosrdenství.
Nemyslím si, že je náš Pán přísný či tvrdý. Myslím si ale, že je nesmlouvavý. V tom smyslu, že o některých věcech se opravdu dohadovat nelze.
Tím nejpravdivějším v řeči služebníka se zdají být slova „Bál jsem se.“ Demobilizující strach, že by se něco nemuselo povést, strach jednat, strach provázený neochotou na modlitbách zápasit o požehnání, takový strach velkou část z nás ohrožuje po celý život. Je třeba se proti němu znovu a znovu stavět. A taky je třeba se ptát, zda některé naše obavy nemají charakter výmluvy. Máme si připomínat oblak svědků, kteří nás předešli. A tak ať toto kázání končí vzpomínkou na bratra Jaro Křivohlavého, tatínka mé manželky, který při udílení chleba při Večeři Páně takřka bez výjimky říkal: „Neboj se, toliko věř.“
Amen

Pařížská výzva

Evropa, v níž lze věřit

Evropa je našim domovem.

Evropa patří nám a my patříme Evropě. Její země jsou naším domovem; nemáme žádný jiný. Důvody, proč je nám Evropa drahá, přesahují naši schopnost vysvětlit je či ospravedlnit naši loajalitu vůči ní. Jedná se o sdílené dějiny, naděje a lásku. O zvyklosti, momenty hrdosti i bolesti. O inspirující zkušenosti smíření a přísliby společné budoucnosti. Její obyčejná krajina a události mají pro nás zvláštní smysl, který jiní lidé ne vždy vnímají. Domov je místem, kde jsou věci známé a kde nás poznávají, ať bychom cestovali jakkoli daleko. To je skutečná Evropa, naše vzácná a nenahraditelná civilizace.

Falešná Evropa nás ohrožuje.

Evropa v celé své bohatosti a velkoleposti je ohrožována falešným chápáním sama sebe. Tato falešná Evropa se tváří jako vrchol naší civilizace, ale ve skutečnosti nám hrozí zničením našeho domova. Odvolává se na zveličené či pokřivené ctnosti Evropy, a zároveň je slepá vůči svým neřestem. Tato falešná Evropa si libuje v jednostranných karikaturách našich dějin a je beznadějně předpojatá vůči minulosti. Její stoupenci jsou siroty na základě vlastní volby. Domnívají se, že být sirotkem – být bezdomovcem – je ctihodným postojem. Falešná Evropa si pyšně činí nárok, že je předchůdcem univerzální pospolitosti, jež ve skutečnosti není ani univerzální, ani pospolitost.

Falešná Evropa je utopická a tyranská.

Patroni falešné Evropy jsou posedlí předsudkem nevyhnutelného pokroku. Věří, že Dějiny jsou na jejich straně a tato víra je činí zpupnými a arogantními; nejsou schopni uvědomit si defekty post-národního, post-kulturního světa, který vytvářejí. Navíc nemají potuchy o skutečných zdrojích lidské slušnosti, jež je jim tak drahá – stejně jako i nám. Křesťanské kořeny Evropy ignorují, dokonce zavrhují. Zároveň se velice snaží, aby neurazili muslimy, o nichž si myslí, že nadšeně přijmou jejich sekulární, multikulturní náhled. Tato falešná Evropa, topící se v předsudcích, pověrách a v ignoranci, zaslepená ješitnou, sebe-střední vizí utopické budoucnosti, disent vůči sobě reflexivně dusí. Samozřejmě ve jménu svobody a tolerance.

Musíme bránit skutečnou Evropu.

Jsme na konci cesty. Největší hrozbou budoucnosti Evropy není ani ruský avanturismus, ani islámská imigrace. Skutečná Evropa je v ohrožení, protože její vizi dusí falešná Evropa. Naše země, národy a sdílená kultura jsou tunelovány iluzemi a sebeklamy o tom, co Evropa je a měla by být. My slibujeme, že se této hrozbě vůči naší budoucnosti postavíme. Budeme bránit, chránit a podporovat skutečnou Evropu, tu Evropu, k níž my všichni vskutku patříme.

+++

Solidarita a občanská spolupatřičnost povzbuzují aktivní zájem.

Skutečná Evropa očekává a povzbuzuje aktivní účast na společných projektech politického a kulturního života. Evropským ideálem je solidarita založená na vládě zákonů, jež se vtahují na všechny, ale jsou ve svých nárocích omezeny. Tato vláda zákona ne vždy měla podobu zastupitelské demokracie.  Avšak naše tradice občanské spolupatřičnosti obrážejí zásadní souhlas s našimi politickými a kulturními tradicemi v jejich různých podobách. Evropané v minulosti bojovali za to, aby naše politické systémy byly více otevřeny lidové účasti a my jsme oprávněně hrdi na tuto historii. Přitom vždy, i když někdy v otevřeném povstání, srdečně uznávali, že tradice lidí tohoto kontinentu, přes všechny své nedostatky a selhání, jsou našimi tradicemi. Takováto oddanost reformám zajišťuje, že Evropa usiluje o stále dokonalejší spravedlnost. Tento duch pokroku se rodí z naší lásky a oddanosti vůči našim vlastem.

Nejsme pasivní poddaní.

Evropský duch jednoty nám umožňuje ve veřejném prostoru důvěřovat druhým, i když jsou cizinci. Veřejné parky, náměstí a široké bulváry evropských měst a metropolí vyjadřují evropského politického ducha: sdílíme náš společný život v res publica. Máme za to, že naší povinností je mít odpovědnost za budoucnost našich společností. Nejsme pasivními poddanými pod nadvládou despotické moci, ať už posvátné či světské. A neskláníme se před neúprosnými silami dějin. Být Evropanem znamená být aktivní politicky a dějinně činný. Jsme tvůrci našeho sdíleného osudu.

Národní stát je znakem Evropy.

Skutečná Evropa je společenstvím národů. Máme své jazyky, tradice a hranice. Zároveň jsme vždy uznávali naši vzájemnou příbuznost, i když jsme se hádali – či spolu válčili. Tato jednota v mnohosti se nám zdá být přirozenou. Avšak je pozoruhodnou a vzácnou, protože není ani přirozenou, ani nutnou. Nejčastější politickou formou jednoty v mnohosti je impérium, jež se evropští králové a válečníci snažili znovuvytvořit ve stoletích po pádu Římské říše. Fascinace imperiální formou přetrvává, ale národní stát převládl coby politická forma, jež spojuje občanství se suverenitou. Národní stát se tak stal znakem evropské civilizace.

Nepodporujeme vnucenou a vynucenou jednotu.

Národní společenství je hrdé na to, jak si vládne svým vlastním způsobem, často se pyšní svými velkými národními úspěchy v umění a vědě, a soutěží s národy jinými, občas i na bojišti. To zraňovalo Evropu, někdy velice vážně, ale nikdy nezničilo naši kulturní jednotu. Právě naopak. Jak se národní státy Evropy ustavovaly a vynikaly, sdílená evropská identita sílila. Po strašném krveprolití ve světových válkách první poloviny dvacátého století jsme rozhodli ještě více ctít naše sdílené dědictví. To svědčí o hloubce a síle Evropy coby civilizace, jež je kosmopolitní v tom správném smyslu. Neusilujeme o vnucenou a vynucenou jednotu říše. Místo ní evropský kosmopolitismus uznává vlasteneckou lásku a občanskou spolupatřičnost, které jsou otevřeny širšímu světu.

Křesťanství podnítilo kulturní jednotu.

Skutečná Evropa byla podnícena křesťanstvím. Univerzální církev a její duchovní říše přinesly Evropě jednotu, avšak bez říše politické. To umožnilo, aby v rámci sdílené evropské kultury vzkvétaly rozličné občansko-politické loajality. Autonomie toho, čemu říkáme občanská společnost, se stala charakteristickým rysem evropského života. Navíc křesťanské evangelium nepřináší všezahrnující boží zákon, tudíž různost světských zákonů jednotlivých politických národů lze uznávat a ctít, aniž by ohrožovaly evropskou jednotu. Není náhodou, že úpadek křesťanské víry v Evropě byl doprovázen opakovanými snahami ustavit politickou jednotu – říši peněz a regulací, halenou do sentimentů rádoby-náboženského universalismu, jež někteří budují v Evropské unii.

Křesťanské kořeny živí Evropu.

Skutečná Evropa uznává stejnou důstojnost všech jednotlivců, bez ohledu na pohlaví, postavení či rasu. To rovněž vychází z našich křesťanských kořenů. Naše mírné ctnosti jsou rovněž neklamně křesťanského původu: poctivost, soucit, milosrdenství, ochota odpouštět, mírumilovnost, láskyplnost. Křesťanství zrevolucionizovalo vztahy mezi muži a ženami tím, že si cení lásku a vzájemnou věrnost bezprecedentním způsobem. Manželský svazek umožňuje mužům i ženám rozvíjet se ve společenství. Většinu obětí přinášíme ve prospěch manželek, manželů a dětí. Duch sebe-dávání je dalším z křesťanských příspěvku Evropě, kterou milujeme.

Klasické kořeny povzbuzují výtečnost.

Skutečná Evropa si bere inspiraci rovněž z klasické tradice. Poznáváme se v literatuře antického Řecka a Říma. Coby Evropané usilujeme o velkolepost, korunu klasických ctností. Místy vedla k násilnému soupeření o nadřazenost. Avšak ve  svých nejlepších projevech, úsilí o výtečnost inspiruje muže a ženy Evropy skládat hudební a vytvářet umělecká díla nepřekonatelné krásy a činit mimořádné objevy a průlomy ve vědě a technologii. Ve skutečné Evropě důstojné ctnosti rozvážných Římanů a hrdost na občanskou angažovanost a ducha filosofického bádání Řeků nebyly nikdy zapomenuty. I tato dědictví jsou naše.

Evropa je sdíleným projektem.

Skutečná Evropa nikdy nebyla dokonalá. Představitelé falešné Evropy se nemýlí, když usilují o rozvoj a reformy; a od let 1945 a 1989 bylo dosaženo mnohého, co máme láskyplně chránit a ctít. Náš sdílený život je stále pokračujícím projektem, nikoli zkostnatělým dědictvím. Avšak budoucnost Evropy spočívá v obnovené loajalitě vůči našim nejlepším tradicím, nikoli ve falešném universalismu požadujícím zapomnění a sebe-popírání. Evropa nevznikla s osvícenstvím. Náš drahý domov se nerealizuje jen v Evropské unii. Skutečná Evropa je a vždy bude společenstvím politických národů zároveň samostatných, někdy výrazně, ale i sjednocených duchovním dědictvím, jež společně diskutujeme, rozvíjíme, sdílíme – a milujeme.

+++

Ztrácíme svůj domov.

Skutečná Evropa je v ohrožení. Vše, čeho bylo dosaženo pokud jde o suverenitu lidu, odpor vůči impériu, kosmopolitismus schopný občanské lásky, křesťanské dědictví humánního a důstojného života, živé spojení s našim klasickým dědictvím – to vše nám mizí. Jak podporovatelé falešné Evropy vytvářejí své falešné „křesťanstvo“ univerzálních „lidských práv“, ztrácíme svůj domov.

Falešná svoboda převládá.

Falešná Evropa se chvástá bezprecedentní oddaností lidské svobodě. Avšak toto pojetí svobody je velice jednostranné. Prezentuje se jako osvobození od všech omezení: sexuální svoboda, svoboda sebevyjádření, svoboda „být sám sebou“. Generace osmašedesátníků vnímá tyto svobody jako vzácné výdobytky vůči kdysi všemocnému a utiskujícímu kulturnímu režimu. Považují se za velké osvoboditele, a své prohřešky za ctihodné morální úspěchy, za které by jim svět měl být vděčný.

Individualismus, osamělost a bezúčelnost jsou rozšířené.

Pro mladé generace Evropanů je však realita mnohem méně růžová. Libertinský hédonismus často vede k nudě a hlubokému pocitu bezúčelnosti. Manželství je na ústupu. Hluboké touhy mladých lidí oženit se, vdát se, a mít rodinu jsou často utopeny v bouřlivých vlnách sexuální „svobody“. „Svoboda“, jež ničí nejhlubší touhy našich srdcí, se stává kletbou. Zdá se, že naše společnosti upadají v individualismus, osamělost a bezcílnost. Místo svobody jsme odsouzeni k prázdné konformitě kultury, kterou hecují média. Považujeme za svou povinnost říci tu pravdu, že generace osmašedesátníků ničila, leč nestavěla. Vytvořila vakuum nyní zaplněné sociálními médii, levnou turistikou a pornografií.

Regulují nás a spravují.

S tím, jak slyšíme chvástání o bezprecedentní svobodě, život Evropanů je stále detailněji regulován. Nařízení – často sešitá anonymními technokraty spolčenými s mocnými partikulárními lobby – řídí naše pracovní záležitosti, obchodní rozhodnutí, vzdělávací podmínky, zprávy a masmédia. A v Evropě nyní chtějí přitvrdit i regulace svobody projevu, jež je jedna z nejzákladnějších původních evropských svobod – ta, jež vyjadřuje svobodu svědomí. Tyto restrikce nejsou zaměřeny proti obscénnosti či jiným útokům proti slušnosti ve veřejném životě. Nikoli, evropské vládnoucí třídy chtějí omezit jednoznačně politické projevy. Politici, kteří hlásají nepříjemné pravdy o islámu a imigraci jsou popotahováni před soudy. Politická korektnost vynucuje silná tabu, jež považují zpochybňování statu quo za nepřijatelná. Falešná Evropa skutečně nepovzbuzuje kulturu svobody. Propaguje kulturu komerční homogenity a politicky vynucované konformity.

Multikulturalismus nefunguje.

Falešná Evropa se rovněž chvástá bezprecedentní oddaností rovnosti. Tvrdí, že podporuje nediskriminaci a inkluzi všech ras, náboženství a identit. Tady jsme učinili skutečný pokrok, avšak utopicky jsme se octli mimo realitu. Během poslední generace Evropa budovala velkolepý projekt multikulturalismu. Požadovat nebo jen podporovat asimilaci muslimských imigrantů k našemu chování, zvyklostem, natož k našemu náboženství bylo považováno za velikou nespravedlnost. Říkali nám, že naše oddanost rovnosti si vyžaduje, abychom se vzdali jakéhokoli náznaku, že naši kulturu považujeme za nadřazenou. Je paradoxem, že evropský multikulturní projekt, který popírá křesťanské kořeny Evropy, těží z křesťanského ideálu univerzální lásky k bližnímu přehnaným a neudržitelným způsobem. Požaduje od Evropanů sebe-odříkání hodné světců. Máme prý považovat kolonizaci našich vlastí a zánik naší kultury samotné za velkolepou slávu Evropy jednadvacátého století – za kolektivní akt sebeobětování za účelem nového globálního společenství míru a prosperity, jež se právě rodí.

Falše přibývá.

V tomto způsobu myšlení je spousta falše. Většina v našich vládnoucích třídách nepochybně považuje evropskou kulturu za nadřazenou – což se ale nesmí říct veřejně, aby to neurazilo imigranty. Avšak protože je nadřazená, myslí si, že k asimilaci přirozeně dojde, a to rychle. Jakoby v ozvěně starého imperialistického myšlení evropské vládnoucí třídy předpokládají, že nějak, zákony přirozenosti či dějin, „oni“ se nutně stanou takovými, jakými jsme „my“ – a je nepředstavitelné, že opak by mohl být pravdou. Přitom multikulturalismus je terapeutickým nástrojem na zvládání nešťastných, byť „dočasných“ kulturních tenzí.

Technokratická tyranie sílí.

Ale je zde ještě temnější faleš.  Během poslední generace více a více členů naši vládnoucí třídy dospělo k přesvědčení, že jejich vlastní zájem spočívá v urychlené globalizaci. Chtějí vybudovat nadnárodní instituce, jež by byli schopni ovládat bez nepříjemností lidové vlády. Je čím dále tím více jasnější, že „demokratický deficit“ v Evropské unii není pouhým technickým problémem řešitelným technicky. Naopak tento deficit je jejich zásadním zájmem, který žárlivě střeží. Ať už si to obhajují údajnou ekonomickou nezbytností či autonomně se rozvíjejícím mezinárodním právem, pracujícím s konceptem lidských práv, nadnárodní mandaríni v institucích EU si přivlastnili politický život Evropy a všechny námitky odbývají technokratickou odpovědí: Není alternativy. To je měkká, ale sílící skutečná tyranie, které čelíme.

Falešná Evropa je křehká a neschopná.

Arogantní pýcha falešné Evropy se nyní stává zřejmou, vzdor nejlepším snahám jejích stoupenců podepřít ji příjemnými iluzemi. Falešná Evropa se především ukazuje být slabší, než kdokoli tušil. Populární zábava a materiální spotřeba neudržují občanský život. Naše společnosti odstřižené od vyšších ideálů a multikulturní ideologií odrazované od projevů patriotické hrdosti, mají nyní problém projevit vůli bránit se. Navíc občanská důvěra a společenská spolupatřičnost se neobnovují inklusivní rétorikou či neosobním ekonomickým systémem ovládaným gigantickými nadnárodními korporacemi. Musíme být opět upřímní: evropské společnosti si vedou špatně. Stačí otevřít oči a vidíme čím dále tím více moci státu, sociálního inženýrství a vzdělávací indoktrinace. Nejen islámský teror přináší těžkooděnce do našich ulic. Zásahová policie je nyní nezbytná pro utišení násilných protestů proti establishmentu a dokonce i pro zvládání opilých davů fotbalových fanoušků. Fanatismus našich fotbalových fandů je zoufalým příznakem hluboce lidské touhy po spolupatřičnosti; touhy, jež je jinak ve falešné Evropě nenaplněna.

Ujala se kultura sebe-zavrhování.

Evropští intelektuálové bohužel patří k hlavním ideologickým stoupencům domýšlivosti falešné Evropy. Naše univerzity jsou nepochybně jedním z vrcholů evropské civilizace. Ale zatímco kdysi usilovaly předávat každé nové generaci moudrost minulých věků, dnes většina v univerzitách ztotožňuje kritické myšlení s lehkomyslným zavrhováním minulosti. Polárkou evropského ducha byla náročná disciplína intelektuální poctivosti a objektivity. Ale tento šlechetný ideál byl během dvou posledních generací změněn. Život akademického odříkání, jenž kdysi usiloval o osvobození mysli od tyranie dominantního názoru se proměnil v příliš často pohodlný a nepřemýšlivý předsudek proti všemu, co je naše vlastní, původní. Tento postoj kulturního sebe-zavrhování působí jako laciná a snadná póza, jak být „kritický“. Během poslední generace byl opakovaně hlásán v posluchárnách, až se stal doktrínou, dogmatem. A připojit se k jeho vyznávání se stalo známkou „osvícenosti“ a duchovního vyvolení. V důsledku toho jsou nyní naše univerzity aktivními činiteli probíhající kulturní destrukce.

Elity arogantně vystavují na odiv své „ctnosti“.

Naše vládnoucí třídy prosazují „lidská práva“. Bojují proti změnám klimatu. Více integrují globální ekonomiku a harmonizují daně. Monitorují pokrok k genderové rovnosti. Tak mnoho toho dělají pro nás! A co záleží na tom, jakým způsobem se dostávají do svých úřadů? Co záleží na tom, že Evropané jsou čím dále tím skeptičtější vůči jejich péči?

Alternativa existuje.

Tato skepse je plně oprávněná. Evropě dnes dominuje bezúčelný materialismus, jenže není s to motivovat muže a ženy, aby měli děti a založili rodiny. Kultura sebe-zavrhování okrádá příští generaci o identitu. V regionech některých našich zemí muslimové žijí v neformální autonomii od místních zákonů, jako kdyby byli kolonisty a nikoli našimi spoluobčany. Individualismus nás izoluje jednoho od druhého. Globalizace mění životní prospekty milionů lidí. Naše vládnoucí třídy, když je jim oponováno, tvrdí, že pouze pracují na přizpůsobení se nevyhnutelné, nezměnitelné nutnosti. Žádný jiný kurs není možný a bránit se mu je iracionální. Nelze jinak. Ti, kdo s tím nesouhlasí, prý trpí nostalgií – za což si zaslouží mravní odsouzení coby rasisté a fašisté. Jak společenská rozdělení a občanská nedůvěra narůstají, evropský veřejný život se stává naštvanějším, zahořklejším, a nikdo neví, kde to vše skončí. Touto cestou bychom neměli pokračovat. Měli bychom odvrhnout tyranii falešné Evropy. Alternativa existuje.

+++

Musíme se zbavit náhradního náboženství.

Dílo obnovy začíná teologickým sebe-poznáním. Univerzalistické a univerzalizující aspirace falešné Evropy prozrazují, že jsou náhradním náboženstvím, s vlastním učením - i zákazy. Je to silný opiát, který paralyzuje Evropu coby politickou společnost. Musíme trvat na tom, že náboženské aspirace jsou po právu záležitostí náboženství a nikoli politiky, natož byrokratické správy. Abychom mohli opět obnovit naši politickou a dějinnou akceschopnost, musíme nejdřív opět sekularizovat evropský veřejný život.

Musíme obnovit skutečný liberalismus.

To si však od nás vyžaduje, abychom se zbavili lživého jazyka, jenž se vyhýbá odpovědnosti a hýčká ideologickou manipulaci. Řeči o diverzitě, inkluzi a multikulturalismu jsou prázdné. Tento jazyk je často používán, aby naše nedostatky vydával za úspěchy: rozvolnění společenské solidarity je „vlastně“ příznakem vstřícnosti, tolerance, inkluze. To je jazyk marketingu, jehož smyslem je realitu více zastírat než osvětlovat. Musíme obnovit trvalý respekt k realitě. Jazyk je křehkým nástrojem, a je znehodnocen, je-li používán jako klacek. Musíme podporovat jazykovou slušnost. Uchylování se k démonizování je příznakem dekadence současnosti. Nesmíme tolerovat slovní zastrašování, natož smrtelné výhrůžky. Musíme chránit ty, kdo mluví smysluplně, i když si myslíme, že jejich názory jsou mylné. Budoucnost Evropy musí být liberální v tom nejlepším slova smyslu, jímž je oddanost intenzivní veřejné diskusi prosté veškerých výhrůžek násilím či donucování.

Potřebujeme zodpovědné státníky.

Prolomit zakletí falešné Evropy a její utopické, pseudo-náboženské křížové výpravy za svět bez hranic znamená vychovat nový typ státnictví a nový typ státníků. Dobrý politický vůdce spravuje obecné dobro konkrétního lidu. Dobrý státník hledí na naše sdílené evropské dědictví a naše konkrétní národní tradice jako na velkolepé a životodárné, nicméně i dary to velice křehké. Neodmítá toto dědictví, a ani neriskuje jeho veškerou ztrátu v zájmu utopických snů. Tito vůdci usilují o čest, již se jim dostává od jejích lidu; nedychtí po uznání „mezinárodního společenství“, jež je ve skutečnosti public-relations nástrojem oligarchie.

Musíme obnovit národní jednotu a solidaritu.

Když uznáme konkrétní charakter evropských národů a jejich křesťanské dědictví, nemusíme být vyvedeni z míry falešnými tvrzeními multikulturalistů. Imigrace bez asimilace je kolonizací, a to je nutno odmítnout. Po právu očekáváme, že ti, kdo migrují do našich zemí, se začlení do našich národů a přijmou naše způsoby. Toto očekávání musíme podpořit rozumnou politikou. Jazyk multikulturalismu byl přivezen z Ameriky. V Americe však velký věk imigrace nastal na přelomu 19. a 20. století, v době pozoruhodně rychlého ekonomického růstu, v zemi prakticky bez sociálního státu a dávek, ale s velice silnou politickou a národní identitou - a od imigrantů se očekávalo, že se s ní asimilují. Poté, co Amerika přijala veliké množství imigrantů, zavřela jim dveře téměř úplně na dvě generace. Evropa by se měla poučit z této americké zkušenosti, nikoli přijímat současné americké ideologie. Tato zkušenost nás učí, že práce a zaměstnání jsou mocným nástrojem asimilace, že štědrý sociální stát a sociální dávky asimilaci brání, a že prozíravá politika občas diktuje počet imigrantů omezit, někdy dokonce drasticky. Nesmíme dovolit, aby multikulturní ideologie deformovala náš politický úsudek o tom, jak nejlépe sloužit obecnému dobru, jež si vyžaduje politická společenstva s dostatečnou jednotou a solidaritou, jež nahlížejí svá dobra coby společná.

Pouze říše jsou multikulturní.

Po Druhé světové válce kvetly v západní Evropě životaschopné demokracie, Po kolapsu Sovětského svazu národy středoevropské obnovily svou občanskou životaschopnost. To jsou jedny z nejvzácnějších úspěchů Evropy. Přijdeme však o ně, pokud se nebude mít na pozoru před imigračními a demografickými změnami v našich zemích. Pouze říše mohou být multikulturní; takovou říší se stane Evropská unie, pokud se nám nepovede učinit obnovenou solidaritu a občanskou jednotu kritérii, jimiž máme hodnotit imigrační politiku a strategie asimilace.

Správná hierarchie slouží společenskému dobru.

Mnozí se mylně domnívají, že Evropou zmítají pouze kontroverze ohledně imigrace. Ve skutečnosti to jen jedním z rozměrů obecnějšího sociálního rozpadu, jenž musíme zvrátit. Musíme obnovit důstojnost jednotlivých rolí ve společnosti. Rodiče, učitelé a profesoři mají povinnost formovat ty, kteří jsou jim svěřeni. Musíme odmítnout kult odbornosti, jenž jde na úkor moudrosti, taktu a úsilí o kulturní život. Obnova Evropy nenastane bez odmítnutí přepjatého rovnostářství a redukce moudrosti na technické znalosti. Podporuje politické výdobytky moderní doby. Každý muž a každá žena mají mít rovné hlasovací právo. Základní práva je nutno chránit. Zdravá demokracie si však vyžaduje společenskou kulturní hierarchii, jež povzbuzuje úsilí o výtečnost a oceňuje ty, kdo slouží obecnému dobru. Musíme obnovit smysl pro duchovní velikost a odevzdávat ji zaslouženou úctu, aby naše civilizace mohla čelit narůstajícím vlivu bohatství na jedné straně a vulgární zábavy na straně druhé.

Musíme obnovit morální kulturu.

Lidská důstojnost je i něčím víc než jen právem být ponechán na pokoji a doktríny mezinárodních lidských práv nevyčerpávají všechny požadavky spravedlnosti, natož dobra. Evropa potřebuje obnovit konsensus morální kultury, aby obyvatelstvo spělo k ctnostnému životu. Nesmíme dopustit, aby falešné pojetí svobody bránilo rozumnému užití zákona při odrazování neřestí. Musíme promíjet lidskou slabost, Evropa však nemůže vzkvétat bez obnovy společenské aspirace na slušné chování a lidskou výtečnost. Kultura důstojnosti vychází ze slušnosti a plnění povinností, jež nám v našich životních rolích náleží. Musíme obnovit vzájemný respekt mezi společenskými třídami, jenž charakterizuje společnost, která si cení příspěvků všech.

Trhy mají být zaměřeny na společenské cíle.

Uznáváme pozitivní aspekty svobodného tržního hospodářství, ale musíme odmítnout ideologie, jež usilují o totální logiku trhu. Nemůžeme dovolit, aby vše bylo na prodej. Dobře fungující trhy si vyžadují vládu zákona, a ta musí mít za cíl i něco víc než pouze ekonomickou efektivitu. Trhy rovněž působí nejlépe, když jsou uprostřed silných společenských institucí zorganizovaných na svých vlastních, netržních principech. Ekonomický růst, i když užitečný, není nejvyšším dobrem. Trhy se mají orientovat na společenské cíle. Dnešní velkofiremní gigantismus ohrožuje i politickou suverenitu. Země by měly spolupracovat při zvládání arogance a bezmyšlenkovitosti některých globálních ekonomických sil. Jsme pro rozumné užití státní moci při zachovávání neekonomických společenských dober.

Vzdělávání nutno reformovat.

Jsme přesvědčeni, že Evropa má historii a kulturu hodné zachování. Naše univerzity však až příliš často naše kulturní dědictví zrazují. Potřebujeme reformovat vzdělávací programy tak, aby napomáhaly předávání naší společné kultury a nikoli aby indoktrinovaly mladé lidí kulturou sebe-popírání. Učitelé a mentoři na každém stupni mají povinnost paměti. Měli by být hrdi na svou roli mostů mezi generacemi minulými a generacemi přicházejícími. Rovněž musíme obnovit vyšší kulturu Evropy tím, že učiníme nádherné a krásné naším společným standardem a odmítneme degradaci umění v politickou propagandu. To si bude vyžadovat kultivaci nové generace podporovatelů. Korporace a byrokracie se ukázaly být ubohými služebníky umění.

Manželství a rodina jsou zásadní.

Manželství je podkladem občanské společnosti a základem harmonie mezi muži a ženami. Je intimním svazkem zorganizovaným kolem podpory domácnosti a výchovy dětí. Uznáváme, že naše nejdůležitější role ve společnosti a jako lidských bytostí jsou ty otců a matek. Manželství a děti jsou součástí jakékoli vize lidského štěstí. Děti si vyžadují oběti od těch, kdo je přivádějí na svět. Tyto oběti jsou šlechetné a musíme je ctít. Podporuje rozumnou sociální politiku, která povzbuzuje a posiluje manželství, rození a výchovu dětí. Společnost, jež není schopna vítat děti, nemá budoucnost.

+++

Populismu bychom se měli postavit čelem.

V dnešní Evropě je velké napětí kvůli tomu, čemu se říká „populismus“ – i když význam tohoto termínu těmi, kdo jej používají, nikdy není definován; a sám je většinou používán jako nadávka. Máme o něm pochybnosti. Evropa by měla čerpat z velké moudrosti svých tradic a nespoléhat na zjednodušující slogany a štvavé emocionální výzvy. Avšak přeci jenom uznáváme, že tento nový politický fenomén je zdravou rebelií proti tyranii falešné Evropy, která označuje za „protidemokratickou“ jakoukoli hrozbu vůči jejími monopolu a morální legitimitě. Tak zvaný „populismus“ zpochybňuje diktaturu statu quo a „fanatismus středu“ – a v tom má pravdu. Je znamením, že i uprostřed naší upadlé a ožebračené politické kultury může být dějinná akceschopnost Evropanů znovuzrozena.

Naší budoucností je skutečná Evropa.

Odmítáme falešné tvrzení, že žádná odpovědná alternativa vůči umělé, bezduché solidaritě jednotného trhu, trans-národní byrokracie a zábavného pozlátka neexistuje. Chléb a hry nejsou vším. Odpovědnou alternativou je skutečná Evropa.

Musíme převzít odpovědnost.

Nyní vyzýváme všechny Evropany, abyste se k nám přidali a spolu jsme odmítli utopickou fantazii multikulturního světa bez hranic. Po právu milujeme své domovské země a hodláme předat svým dětem vše vznešené, jež jsme my sami obdrželi jako své dědictví. Coby Evropané rovněž sdílíme společný odkaz, a tento odkaz nás žádá, abychom žili spolu v míru coby Evropa zemí a národů. Obnovme naši politickou národní suverenitu a důstojnost sdílené politické odpovědnosti za budoucnost Evropy.

Philippe Bénéton (France)

Rémi Brague (France)

Chantal Delsol (France)

Roman Joch (Česko)

Lánczi András (Magyarország)

Ryszard Legutko (Polska)

Pierre Manent (France)

Janne Haaland Matlary (Norge)

Dalmacio Negro Pavón (España)

Roger Scruton (United Kingdom)

Robert Spaemann (Deutschland)

Bart Jan Spruyt (Nederland)

Matthias Storme (België)