Roman Joch: Trump – politika a charakter

Trump – politika a charakter

 Je to už nějakých tucet dní, co Donald Trump není prezidentem USA. Na jeho hodnocení – hodnocení jeho politiky i hodnocení jeho osoby – je ještě příliš brzo; a ostatně, jeho politické působení ještě ani zdaleka nekončí. On bude mít i nadále velký vliv v Republikánské straně, např. při výběru v primárkách jejích kandidátů do kongresových voleb v roce 2022. A je možné, že i sám bude mít opět prezidentské ambice v roce 2024. Byť to mu už bude osmasedmdesát let – přesně tolik, kolik je nyní prezidentu Bidenovi.

Ale už nyní lze s jistotou několik věcí říct. Politika jeho vlády byla z křesťanského hlediska nejen dobrá, nýbrž velmi dobrá. Byl to prezident, který garantoval náboženskou svobodu a svobodu svědomí. Byl to nejvíce pro-life prezident – za právo na život dětí před narozením – v novodobých amerických dějinách, a jako jediný na pochodu za život osobně vystoupil. Nominace jeho soudců, nejen tří soudců Nejvyššího soudu, ale i více než padesáti soudců na soudech druhé nejvyšší instance – byly skvělé. Ti soudci jsou originalisté, tj. hodlají ústavu interpretovat v jejím originálním, původním významu, nikoli si v ní vymýšlet nová, umělá „práva“, jako např. právo na potrat, na „manželství“ osob stejného pohlaví, či, perspektivně, na „práva“ tzv. trans-gender osob.

A byl to i prezident, který fakticky uznal Jeruzalém za hlavní město státu Izrael a přesunul do Jeruzaléma americkou ambasádu z Tel Avivu. Byl to druhý nejvíce pro-izraelský americký prezident v dějinách – hned po prezidentu Trumanovi, který stát Izrael, jeho právo na existenci, v klíčovém momentu jeho dějin uznal (navzdory doporučení svých ministrů a poradců).

Mezi mnohými americkými křesťany, především evangelikály, byla oblíbená teorie, že prezident Trump byl jako antický perský král Kýros, který Židy propustil z babylonského zajetí a umožnil jim v Jeruzalémě postavit druhý Chrám; tedy že Trump stejně jako Kýros je pohanem, kterého Bůh používá pro své dobré záměry.

A proto mnozí američtí křesťané (i křesťané ve světě) odpustili prezidentu Trumpovi – kvůli jeho dobré politice – mnohé z toho, co by neodpustili nikomu jinému, žádnému jinému politikovi či prezidentovi. Myslím tím častokrát jeho nedůstojné, nevhodné, a na konec i hanebné a skandální chování.

A to nás přivádí k otázce, resp. k několika otázkám: Záleží v politice na charakteru politika? Na čem záleží více, na jeho charakteru, nebo na politice? Je osobní morálka (či její absence) kvalifikující či diskvalifikující pro dobrý výkon politiky? Koho preferovat, politika, který je morální a charakterní, ale nemá názory jako já; anebo toho, kdo má názory jako já, ale je nemorální a bezcharakterní? A podobně.

Osoba Donalda Trumpa byla polarizující v křesťanském prostředí (a nejen v něm) od samého počátku. Mohl bych uvést příklady ze všech denominací, ale zmíním dva z evangelikálního prostředí: Eric Metaxas vždy byl a do dnes je pro něj a hájí ho, David French ho vždy odmítal kvůli jeho vadnému charakteru a nyní se domnívá, že měl pravdu od samého počátky a jeho bratři a sestry ve víře, kteří se Trumpem nechali svést, se strašně zmýlili. Metaxas zastává názor, že důležitější jsou politické názory a schopnost je prosadit, French má za to, že charakter kraluje nade vším, charakter je to nejdůležitější, co by měl křesťan na každém, tudíž i na politikovi zvažovat a preferovat.

Jaký je můj názor? U politika je charakter příliš málo, pokud má špatné či problematické názory. Lord Halifax byl věřící křesťan, Winston Churchill byl agnostik. Halifax chtěl separátní mír s Hitlerem, Churchill ho chtěl porazit. Churchill měl pravdu, Halifax se mýlil. Jimmy Carter byl a je hodný, věřící křesťan, který ve svém volném časem učil děti a mládež v nedělní škole náboženství. Proti Sovětům byl slabý. Reaganova náboženská víra byla mnohem slabší, než Carterova, ale Sověty odhadl přesně a způsobil jejich pád.

Jenže když charakter absentuje absolutně, dříve nebo později se to projeví. A vymstí. Minimální standard morálky, minimální dávka charakteru (a můžeme diskutovat a přemýšlet o tom, co to znamená „minimální“) jsou absolutně nezbytné, aby politik, státník, i ten s těmi nejlepšími názory a schopností je prosadit, nakonec nezpůsobil více škody než užitku.

A to je – či přesněji může být – i případ Donalda J. Trumpa.

Už od samého počátku měl závažné osobnostní vady morálního a psychologického charakteru. Byl marnivý, domýšlivý, dětinský, sebestředný a egoistický. Vždy mu v první řadě šlo o něj. Všechno, celou politiku stavěl jen na sobě.

Jeho politika byla dobrá; ale po volbách, které těsně prohrál – stejně těsně, jako ty v listopadu 2016 vyhrál – tvrdil, že vlastně vyhrál a vítězství mu bylo podvody ukradeno a americký lid byl obelhán. Možná ano, ale nepředložil relevantní důkaz; to vše tvrdil bez důkazů, které by akceptovaly soudy i vlády těch států, kde těsně prohrál.

Nikdy předtím v dějinách USA se nestalo, že by prezident – či kandidát na prezidenta -, který volby prohrál, svou porážku neuznal. Uznání porážky patří ke zdraví demokracie. Trump vlastně naznačoval, že obrovské množství lidí se dopustilo kolosální konspirace a velezrady tím, že skutečnému vítězi upřeli vítězství. Jenže opět, tvrzení není důkaz. A ty, kteří mu věří, může podnítit k činům, které jsou nelegitimní, ba přímo zločinné.

To se stalo útokem na Kapitol 6. ledna letošního roku. Trump není za útok odpovědný trestněprávně, ale je za něj svými řečmi odpovědný morálně a politicky.

Křesťané by nikdy neměli vkládat svou největší důvěru a naději v žádného člověka. Všichni lidé jsou – jsme – více či méně hříšní a chybující. Jen díky Boží milosti a odpuštění můžeme dělat i správné věci. A taky díky svému svědomí a poučení ze strany církví. Byli státníci dobří i velcí, dobří i ne tak velcí, ne tak dobří, ale velcí; a pak na druhém pólu prach-mizerní až zločinní. Ale v žádného člověka, žádného politika, žádného prezidenta či premiéra by křesťané neměli vkládat tu svou největší důvěru a naději. Když tak činí, jsou na hraně modlářství – a někteří už za tou hranou.

Křesťané by však vždy měli vkládat svou největší naději a důvěru v to, co je dobré, správné, pravdivé a spravedlivé. Tj. v Boha, který je tvůrcem a autorem toho, co dobré, správné, pravdivé a spravedlivé jest.

Bráchovo kázání o farizejích

  1. čtení: Mat 7,1-6; 2. čtení Mk 2,13-17; 3. čtení Mat -10,16

Bratři a sestry, vážení hosté:

určitě nebudu jediný, kdo by chtěl být u toho, jak Ježíš stoluje s Levim a jeho přáteli. Asi si dovedeme tak trochu představit, co prožívali, jak jim bylo. Snad jste to zažili, setkání s člověkem, který vám přijde úžasný. Hltáte jeho slova, otevírá vám nové světy. A jste hrozně šťastni, že si našel čas zrovna na vás. Svět dostává jinou barvu. Všechno je najednou jinak.

Farizeům se ovšem Ježíšovo stolování s celníky – a jinými hříšníky – nelíbí. Proč, o tom si budeme povídat. Ale než se do toho pustíme, tak trochu historických reálií.  Zejména pro ty, kdo nedávali v nedělní škole pozor, či dokonce jim byla odepřena.

Farizeové, to byla v mnoha směrech elita židovství té doby. A není to myšleno ironicky. Brali velmi vážně, co v Písmu stojí, rozmýšleli to, aplikovali to.

O Ježíšovi je řečeno, že do svého vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Myslí se tím celý židovský národ, v užším slova smyslu to však platí zejména o farizejích.

Celníci, či též publikáni, vybírali daně pro římskou správu. Celý daňový systém pro Judeu prokurátor prodal v dražbě nejvyšší nabídce. Vydražitel to pak pronajímal dál. Takový víceúrovňový systém byl z hlediska Římanů racionální. Iniciativa byla na celnících, tedy výběrčích daní, a ti se snažili, aby nepřišli zkrátka. Mnozí z nich byli bohatí. Bylo to jejich rozhodnutí, že si vybrali toto povolání. Nechuť, a snad i nenávist, farizeů vůči celníkům je pochopitelná.

Pro farizeje to představovalo dvojí ponížení. Ponížující už byl samotný výběr daní. Vždyť Izrael má patřit toliko Hospodinu! A k tomu muset jednat s lidmi, kteří v jejich očích byli vlastně kolaboranti, zrádci Izraele.

Celník, o kterého v přečteném oddílů jde, se jmenuje Levi. Ten příběh je téměř stejnými slovy zaznamenán ve všech třech synoptických evangeliích. S několika málo rozdíly. A jedním z těch rozdílů je, že v jednom evangeliu se ten celník jmenuje Matouš. A je to to evangelium, kterému se říká Matoušovo – i když v něm, a to je odbočka, nikde není výslovně uvedeno, že ho Matouš sepsal.

U Marka je náš příběh blízko začátku, v druhé kapitole. Marek je stručný. U Matouše je až v kapitole deváté. Předchází mu Kázání na hoře, se vším tím dech beroucím vyučováním a úžasnými podobenstvími, která nás stále provázejí. Odtamtud bylo i první čtení.

Větší rozsah Matoušova evangelium nám umožňuje podrobněji sledovat vývoj dynamiky vztahu farizeů k Ježíšovi. Všimneme si dvou momentů.

První se týká toho, jak je komentován v Matoušově evangeliu konec Kázání na hoře. Čteme: … když Ježíš dokončil tato slova, … zástupy žasly nad jeho učením; neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci.

Ten druhý moment se týká jednoho konkrétního zákoníka. Zákoníci, znalci Tóry, kteří leckdy působili i jako soudci, se často rekrutovali z řad farizejů. Nebudeme teď mezi farizeji a zákoníky rozlišovat. O jednom z nich v úseku, který následuje po Kázání na hoře a předchází povolání celníka Leviho, čteme, že přišel za Ježíšem a říká mu: „Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš“.

Z toho je patrné nadšení pro Ježíše. Jednoznačné přijetí. Ten člověk měl přitom už nějaké postavení. Zákoník, to nebylo jen tak, za tím byla léta studia a společenského vzestupu. A teď je ochoten tohle všechno odložit a jít za Ježíšem. Budiž mu to přičteno k dobrému.

Ježíš ho, možná k našemu překvapení, varuje. Někomu se dokonce může zdát, že mu jeho záměr rozmlouvá. Není to řečené úplně průhledně. Říká „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“

Takto nepřímo s farizeji a zákoníky Ježíš bude mluvit často. Dotkneme se toho. Někdo by mohl mít pocit, že Ježíšovo jednání s farizeji není úplně fér, že si měl dát práci, aby jim to pořádně vysvětlil. I toho se dotkneme.

V daném případě Ježíšově odpovědi rozumím tak, že Ježíš ví, co přijde. Ví, nebo tuší, jak se vztah farizeů k němu promění. A ví nebo tuší, že ten zákoník, který ho chce následovat, by to prostě neunesl. Že ta jeho identifikace se svou názorovou skupinou, či, jak se říká, bublinou, je příliš silná. Že by to jeho následování nevedlo k dobrým koncům. Nevydržel by, až by se na něj ostatní zákoníci sesypali. A i kdyby to snad nebylo tak zlé, pořád by se ohlížel přes rameno, co tomu ti druzí říkají.

Na rozdíl od celníka Leviho i jiných, kteří přijmou, že v Ježíši potkali toho, kdo je zachránil, vytrhl z mravní bídy.

Rozumím tomu tak, že Ježíš tomu zákoníkovi vlastně říká: „Vůbec nevíš, jaká osamocenost, jaká společenská izolace čeká mě, a čekala by i tebe. Unesl bys to?“

——

Zpátky k farizeům. Když to srovnám se svým dětstvím, tak se o nich mluvívá stále méně. Přisuzuji to tomu, že církev je více a více citlivější vůči antisemitským postojům, které ji v různých fázích její historie motivovaly k nepěkným, a někdy i hrůzným, činům.

To je samozřejmě potřeba, vnímat historii církve pravdivě. Biblické poselství má ovšem vícero rovin. A tak se ptejme po těch charakteristikách farizeů a zákoníků, které lze rozpoznat dnes. A nemusí to být znaky jen negativní. Už bylo řečeno, že farizeové byli v mnoha ohledech obdivuhodní. Spíše tedy jde o to, že i to, co je v mnoha směrech obdivuhodné, může v určitých situacích selhat. Je důležité porozumět tomu proč.

Farizeové měli jasnou představu o tom, co je správné. Byli ideově vyhranění. Drželi nějaký názorový systém, pohled na svět, ve kterém bylo zřejmé, kdo je kdo. Podle nich celníci nezasluhovali plnohodnotný lidský kontakt do té doby, dokud se nezmění. Ne, že by jim možnost změny upírali. Ale dokud se nezmění, tak se s nimi jedná s odstupem. Tehdy lidé svoji odtažitost skrývali méně, než je tomu zvykem dnes. Dnes se to dělá trochu jinak. Asi to znáte, takovou tu masku, kterou člověk na sebe vezme, když má co do činění s někým, o kom si myslí leccos špatného. A také existují tisíce způsobů, jak dát někomu najevo, že to není našinec – nebo, že už to není našinec.

Farizeové si byli vědomi své mravní převahy. Věděli, jak to má být, a co kdo dělá špatně. Jejich myšlení bylo analytické. „Tohle je přípustné, tohle už přípustné není.” Poctivě to rozmýšleli. – Ježíš učil jako ten, kdo má moc.

Ježíš se jeví zpočátku jako spojenec, ba dokonce jako možný vůdce. Jenomže on do takové role nevstoupí. Ne proto, že by byl Zákon špatný, vždyť ani písmenko z něj nepomine, ale proto, že on přinesl záchranu i těm, kteří se dostali příliš daleko na to, aby se jich ty dobré způsoby hlásané farizeji dotkly.

Chcete-li, Ježíš je inkluzivní. Království boží je i pro chudáky, hříšníky a celníky.

Ono se to snadno říká, ale hůře žije.

Abychom pochopili, jak se to i tehdy nelehko žilo, tak si musíme uvědomit, že celníci představovali pro Izrael významné ohrožení. V očích farizeů tedy určitě.

Celníci, to nebyli nějací jurodiví svérázové, ke kterým se lze sklonit a rozplývat se nad vlastní otevřeností, a pak se zase vrátit do svého světa.

Pro farizeje byl vzah k celníkům součástí velkého zápasu. Kdo s koho? Udržíme se? Dokážeme ubránit vlastní identitu pod náporem toho římského světa? Není to tak úplně odlišné od dnešní doby.

Z hlediska farizeů celníci spolupracovali s ideovým nepřítelem, byli to kolaboranti. A proto se i Ježíš začne farizeům jevit jako zrádce. Kazí jim to. Kazí jednotnou frontu. To, že Ježíš má s farizeji mnoho společného, ho činí v jejich očích ještě nebezpečnějším.

I na ně ovšem jeho osobnost působí. Zpočátku váhají, upozorňují ho, že překračuje tu správnou linku. Tak je to ještě v okamžiku našeho příběhu. Nad tím, že jí s celníky, se zákoníci z farizejské strany pouze pozastavují. Dávají mu šanci, aby se jich zřekl.

Postoj farizeů se zlomí, až když Ježíš sáhne na sobotu, což pro ně byla věc naprosto zásadní. Sobota byla jedním z nejvýznamějších symbolů. Její dodržování byl jeden z hlavních způsobů, jak si udržet jistou výlučnost, soudržnost. A Markovo evangeliu ke střetu o sobotu záhy dospěje. Pak budeme číst Když farizeové vyšli, hned se proti němu s herodiány umlouvali, že ho zahubí.

Myslím si, že je v našich možnostech si představit tu zlobu, která se zmocnila farizejských srdcí. Protože my té zloby vidíme okolo sebe spoustu. Zloby, která je podobně ideologicky motivovaná.

Má to dva stupně. Jednak to, že ty, které pokládáme za celníky, za škůdce, vyloučíme z okruhu těch, ke kterým přistupujeme lidsky plnohodnotně. Příklady takové odtažitosti je v dnešní rozdělené společnosti snadné najít. Ale to bych raději nechal na každém z vás, aby se zorientoval ve vlastním srdci. Lidem věkem starším však jistě bude srozumitelné, když připomenu, jak bývalo obtížné, když jsme měli osobně co do činění s nějakým komunistou.

A ten druhý stupeň je silně prožívaná nechuť, někdy snad až nenávist, kterou jsou stíháni ti, co jsou s námi na stejné lodi, ale vidí to jinak. K mým nejsilnějším životním emočním zážitkům patří zjištění, jak silná taková nechuť může být i uvnitř církve kvůli příslušnosti k různým názorovým skupinám. Jak to bývá neuhasitelné, jak se opět a opět potvrzují slova, že ústa mluví, čím srdce přetéká.

Ježíš ví, že názorová vyhraněnost, správnost, spásu nepřinese. Ta spása je opravdu možná jenom skrze jeho moc.

Ideologie patří k mocnostem tohoto světa. V něčem se podobají náboženským systémům. Když se ideové odsouzení zahnízdí v lidském srdci, tak se s tím velice těžko hýbe.

Jak u sebe poznáme, že jsme ohroženi? Třeba tak, že si všimneme, že kdykoliv se zmíní nějaká skupina lidí, tak nám v hlavě naskakuje jedno obvinění za druhým na jejich adresu.  Anebo si najednou uvědomíme jakousi zálibnost, se kterou přijímáme zprávy o jejich selháních. Co v takové chvíli dělat?

Následovat Ježíše v takové situaci možná znamená dělat právě to, o čem jsme četli. Sednout si s někým z té protivné strany ke společnému stolu. Je-li to možné. Dokážeme-li najít tu správnou chvíli, toho správného člověka. Nikdo k tomu nemůže být nucen. I Ježíš zve, nenutí.

I celník Levi, syn Alfeův, mohl Ježíšovo pozvání „Pojď za mnou“ úplně ignorovat. A možná měl Levi přátele, kteří jeho pozvání ke společnému stolu odmítli, protože měli na mysli své společenské postavení u římské správy a nechtěli se kompromitovat stolováním s někým jako byl Ježíš.

Přiznat postavení partnera někomu, vůči komu jsem – snad oprávněně – ve střehu, komu nevěřím, koho se bojím, kým pohrdám, to není nic zázračného, a přesto to může mít důsledky téměř zázračné.

Ježíš rozpoznal, že farizeové a zákonici ho vysklili. Přestal být pro ně partner. Chtějí ho pouze usvědčit. Proto Ježíš to předstírané pozvání k teologickým debatám odmítá. Nepouští se s nimi na jejich terén. Bez vůle k partnerství to nemá smysl. A pak, Ježíš je Syn Boží.

Ježíš na některých místech jasně mluví o pokrytectví farizeů, na jiných jim odpovídá jakoby v hádance proto, aby oni sami své pokrytectví odhalili. Klade jim otázky. Ptá se jich „Proč smýšlíte zle ve svých srdcích?“, „Je dovoleno v sobotu činit dobře, či zle?“ „Byl Janův křest z nebe, či z lidí?“ „Ukažte mi peníz daně! – Čí je tento obraz a nápis?“ A tak dále.

To pokrytectví ale není něčím, co je nějaká výlučná vlastnost farizeů. Do našeho jazyka se vloudilo používání slova farizejský pro označení jednání, které je pokrytecké a svatouškovské zároveň. To vnímám jako chybu, že se tak stalo.

Dějiny ukazují, že každá ideová vyhraněnost, každá mravní převaha, má své stíny. To je důsledek lidské přirozenosti. A čím více informací máme k dispozici, tím více se dozvídáme o lidském pokrytectví, o nedodržování pravidel těmi, kdo je vyhlašují. Toho jsou dnes plná média. Takového pokrytectví je spoustu. Ale ne každé je neseno samospravedlností, která je tak silná, že člověku brání v tom, aby své pokrytectví rozpoznal. Pokrytectví takového typu bývá neseno záští a odmítáním lidské hodnoty toho druhého.

Farizeové byli příliš v zajetí svých mocenských představ o tom, kdo je ten jejich nepřítel, se kterým vedou zápas o bytí a nebytí, než aby si Ježíšova slova o pokrytectví pustili k srdci. Domnívají se, že brání svatou věc.

A to je pro nás trvalé napomenutí. Dejme si pozor, aby naše srdce neztvrdla, vedena přesvědčením, že sloužíme dobré věci.

========================

Je moc dobře, že ten oddíl z prvního čtení, který říká, že nemáme házet perly před svině, protože je nohama zašlapou, a pak se otočí a roztrhají nás, je předcházen oním známým podobenstvím o vynímání třísky. To je to prvé, co je potřeba mít na paměti. Na nebezpečí pokryteckých výtek Ježíš farizeje, a nejen je, soustavně upozorňuje.

Přicházejí ale situace, kdy nemá smysl cokoliv vysvětlovat, protože nemáme před sebou partnera, který je připravený nám naslouchat, ale někoho, kdo už se rozhodl, jak s námi naloží. Někoho, kdo jakékoliv partnerství už předem vyloučil. Je nebezpečné se do takové situace vžívat, domýšlet si ji tam, kde není, konstruovat ji. Možnost zneužití je obrovská. Nicméně k biblické zvěsti patří i ta slova o perlách a sviních. Jako návod, jak se v takové situaci, pokud skutečně nastane, zachovat.

Nezbývá než prosit o Boží moudrost a o srdce pokorná, abychom takové situace správně rozpoznali. A abychom je uměli řešit podobně jako je řešil náš Pán. Nikoliv znevážením toho druhého, ale otázkou, která mu dává šanci z jeho nemilosrdného zaujetí vystoupit.

Amen

Kázání o svobodě – Aleš Drápal

  1. čtení: celá kapitola 5 z knihy Exodus (Druhá Mojžíšova)
  2. čtení je výňatek z této kapitoly, verše 19-21:

Dozorci z řad Izraelců viděli, že je s nimi zle, když bylo řečeno: „Nesmíte snížit svůj denní úkol výroby cihel.“ Když vycházeli od faraóna, narazili na Mojžíše a Árona, kteří se s nimi chtěli setkat. Vyčítali jim. „Ať se nad vámi ukáže Hospodin a rozsoudí. Vy jste pokáleli naši pověst u faraóna a jeho služebníků. Dali jste jim do ruky meč, aby nás povraždili.“

Milé sestry, milí bratři, vážení hosté,

domnívám se, že postoji izraelských dozorců rozumíme. Dokonce si myslím, že si většina z nás dovede představit sama sebe na jejich místě daleko snáze než na místě Mojžíše či Árona. A snad nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že to druhé, totiž pomyšlení, že bych stál či stála na místě Mojžíše, je pro nás hodně, ale hodně nepříjemná představa.

Je to pochopitelné. Jsme zvyklí, že ty mocí obdařené není radno dráždit. Proto si dovedeme představit, jak těm dozorcům asi je. Napovídá nám to naše zkušenost. Je to zkušenost osobní, rodinná, národní. Vidíme kolem sebe jen málokoho, kdo by ve střetu s mocí necouvnul. A pokud se někdo takový najde, tak je často vnímán jako potížista, jako ten, kdo soužití s těmi mocnějšími komplikuje. A když se někomu podaří, že ve střetu s mocí uspěje, tak okamžitě vznikne poptávka po vysvětleních, že to nebylo samo sebou. Docela si dovedu představit ty teorie, že Mojžíš je ve spojení s nějakými kněžími, kteří chtějí faraóna svrhnout, že tady vlastně probíhá jen takový zápas uvnitř vládnoucí elity, na který obyčejný člověk nakonec doplatí.

Izraelci doby Mojžíšovy si už na nesvobodu zvykli. Ano, Mojžíšův příchod z exilu, jeho sebejisté vystupování, v nich nepochybně vzbudilo naděje, které už jinak vyhasly. Realisticky viděno však po nějakém vycestování asi příliš netouží. To, co chtějí, je spravedlivé zacházení. Nejde o to se Egypťanům rovnat, to by snad mohl být cíl do vzdálené budoucnosti. Stačilo by se vyhnout krutostem a dostávat přiměřenou odměnu za svou práci. V minulosti přece zažili dlouhé období stability a soužití v míru. Proč by nemohlo znovu nastat? Je třeba vydržet a nedráždit.

Ten dlouhý zápas s faraónem, oněch deset ran, dává z tohoto úhlu pohledu ještě jiný smysl než ten, že jde o zprávu o faraónově zatvrzelosti a o vítězství Boží moci. Kdyby se situace tak nevyhrotila, tak vůbec není jisté, že by se Izrael na cestu odhodlal vydat. Ve chvíli, kdy už měl šperky a zlato od sousedů, a kdy sousedovic nejstarší zemřel, tak už ale jiná varianta nezbývala.

A proč že Izrael z Egypta vlastně musel vyjít? Jaký to mělo účel? Odpověď, která nám automaticky naskočí, je, že proto, aby obsadil svou zemi, Zemi zaslíbenou. Ona je ale ještě jiná odpověď, která s tou první není ve sporu. Izrael musel odejít, aby se stal svobodným. Aby se vnitřně proměnil, aby získal jiné vidění světa, jiné reakce. A má si to pořád připomínat. Proto Desatero začíná slovy „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“. – Tato vydobytá svoboda je skrze Ježíše Krista nabídkou a pozváním ke svobodě i nám dnes.

Svobodný člověk má jiné starosti než ten méně svobodný. Alespoň některé starosti. A má jiné starosti, protože je jiný. Luděk Rejchrt často kladl důraz na to, že jsme v Boží ruce. Že na to nemáme zapomínat. Domyšleno do důsledků to znamená, že jsme pouze v Boží ruce. Nemáme být v žádné jiné. Proto hned za slovy o vyvedení z domu služby následuje v Desateru výzva „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ Jinak řečeno, odlož strach a přijmi, že jsi byl vyveden z otroctví do svobody, o kterou nesmíš sám sebe připravit tím, že budeš vzývat nějakou modlu.

Vzývání modly je spjato s odevzdáním odpovědnosti. Strach z nesení odpovědnosti patří k těm strachům, které jsou i u nás nejrozšířenější. Co říkají Izraelci Áronovi, když chtějí, aby jim vytvořil zlatého býčka? „Udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“ Když už odpovědnost za náš osud neponese Mojžíš, ať to udělá někdo jiný. Třeba i bůh vzešlý z našeho středu.

Vedle strachu je pro situaci nesvobodného člověka typické obviňování. Někdo jiný je zodpovědný za mé trápení. Dozorci obviňují Mojžíše. Ve skrytu domova samozřejmě asi obviňovali i Egypťany. I když někteří možná ani ne. Protože Egypťani představovali pro ně ten zdánlivě přirozený řád věcí, kdežto Mojžíš ho narušoval.

Celé putování Izraele do Země zaslíbené cestou přes Sinaj je provázeno obviňováním Mojžíše. Zavedl jsi nás sem, abys nás umořil, co? Nemáme pořádně co jíst. A v Egyptě byly hrnce plné masa.

Obviňovat lze ze zlých úmyslů, ale také z vyvyšování se. K tomu druhému dochází zejména, když se daří. V tu chvíli najednou chce mít každý právo na svůj podíl. To, že někdo na sebe před tím vzal odpovědnost, přestane mít váhu. A to najednou, jakoby lusknutím prstů. Mojžíšovi se to přihodilo několikrát. Poprvé, když oblak Hospodinův setrvával nad táborem Izraelců, když se celý podnik začal jevit jako úspěšný, když lidé pocítili jistotu, že jsou na dobré cestě. To je chvíle, kdy se spojí Kórach, Dátan a Abíran proti Mojžíšovi a Áronovi. Říkají: „Příliš mnoho si osobujete. Celá pospolitost, všichni v ní jsou svatí a Hospodin je uprostřed nich. Proč se povznášíte nad Hospodinovo shromáždění?“

Přikrčenost a obvinění z elitářství jdou ruku v ruce. Dodnes.

Svoboda se rodí z vítězství nad vlastním strachem. Ono to často nevypadá přímo jako strach, spíše jen jako taková snaha se nenamočit. Možná si někteří z vás pamatují podobně jako já rozhovor Barbory Tachecí s Pavlem Kosatíkem. Paní Tachecí je dobrá novinářka a rozhovory dělá zajímavé. Do její výbavy patří i upozorňování na neblahou roli komunistů v našich dějinách. A tak chtěla i po panu Kosatíkovi, aby potvrdil, že za veškerou naši nesvobodu mohou komunisté. A on to neudělal. Slušně a laskavě ji vysvětloval, že to byla, a vlastně pořád je, záležitost nás všech. Převedl řeč na to, co říkají, nebo spíše neříkají, rodiče svým dětem. A že podle jeho mínění české mámy a čeští otcové opravdu svým dětem neříkají „Běž do toho. Snaž se něco změnit.“

V téhle zemi je jako v každé jiné nemálo zlých lidí. Když ale od nich odhlédneme a podíváme se, jaké strachy ohrožují ty ostatní, tak se rýsují tři oblasti. Za prvé strach, aby se něco nestalo. Sem patří i strach, abych se do něčeho nenamočil, abych vyšel s těmi, kdo mají moc, beze střetů. Za druhé strach ze setkání s Hospodinem. Nebo jinak, civilněji řečeno, strach pohlédnout sám na  sebe, setkat se svojí duší. A za třetí strach z odpovědnosti. Vyhýbání se odpovědnosti.

Mojžíšův příběh je příběh člověka, který na sebe vzal nejprve odpovědnost svévolně – to když zabil onoho Egypťana ve snaze chránit svůj lid. Když ho ale Hospodin po letech k odpovědnosti povolal, tak se po jistou dobu snaží z ní vyzout, jak to jen jde. A pak, pak se s Mojžíšem něco stane. Tento kdysi nadějný muž, jehož prchlivost zkrotila léta vyhnanství, se ke stáru, v osmdesáti letech, stane mužem činu. Alespoň viděno z vnějšku. Jeho prostřednictvím se dějí zázraky. Potlačuje revolty. Volá k Hospodinu a je vyslyšen. Skrze něj a na něm se zjevuje Boží sláva.

Možná by se dalo říci, že byl největší ze všech lidí. Ale to nečteme. Čteme něco jiného, a to dosti překvapivého: Mojžíš byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi.

Jak té pokoře rozumět? Jak se to srovnává s onou akčností? Vykladači s tím místem mají problém. Co se všechno tím míní, asi nikdo neví. Ale je jasné, že Mojžíš nepropadl představě vlastní velikosti, jak se stává mnohým, kteří jsou obdařeni mocí. Je jasné, že zůstal služebníkem Hospodinovým. Nesbíral zásluhy. Neobviňoval. Přimlouval se za provinilé. Jednal.

Klíčovým okamžikem, kdy se projeví síla strachu těch, kteří vyrostli v nesvobodě, je vyslání zvědů do izraelské – tehdy ještě kanaánské – země. Asi to místo v Písmu znáte. Mojžíš vyšle na Hospodinův pokyn 12 vyzvědačů do země zaslíbené, z každého pokolení jednoho muže. A oni se vrátí předěšeni zpátky.

Vrátí se a říkají „Lid, který v té zemi sídlí, je mocný a města jsou opevněná a nesmírně silná.“ „Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je silnější než my.“ Detaily toho příběhu teď nechme stranou, důležitý je pro nás jeho závěr. Písmo uvádí tato slova Hospodinova: „Žádný z mužů, kteří viděli mou slávu a má znamení, jež jsem činil v Egyptě i na poušti, a pokoušeli mě už aspoň desetkrát a neposlouchali mě, nespatří zemi, kterou jsem přísežně zaslíbil jejich otcům; nespatří ji žádný, kdo mě znevažoval. … Ale vaše děti, o nichž jste tvrdili, že se stanou kořistí, do ní uvedu, takže poznají zemi, kterou jste zavrhli.“

Žít svobodně znamená hledat spravedlnost, milosrdenství a bázeň před Hospodinem. Zbavit se návyků různých ochranných zbarvení, zajišťování se a nedůvěry v budoucnost, je nadmíru těžké. Zvláště, pokud čelíme nějaké rodové tradici. Pak s tím můžeme zápasit celý život, a třeba ne úplně úspěšně. Ale už jenom to, že si poctivě přiznáme svoje bezprostřední reakce, svůj strach, svoji podlézavost, zbabělost, neochotu pozvednout hlas, když jej třeba, je krok, kterým můžeme ve své rodině něco změnit do budoucna.

Snad jsou tady i tací, kteří mohou hrdě prohlásit, že oni nikomu neotročí, že se mocných tohoto světa nebojí, že jsou opravdu vnitřně svobodni. K těm se obrací Janovo evangelium. Čteme v něm „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodným“. Říká se tam, že i když se opravdu snažíme žít ve svobodě a myslíme si, že nikomu neotročíme, tak nás může doběhnout vlastní hřích. Stojí tam „každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. … Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni.“

Ježíš nás rovněž vyvádí z domu otroctví, z domu služby. Je to otroctví, které si naordinujeme sami vlastními selháními. Podmínkou osvobození je přijetí odpuštění.

Příběhy Starého Zákona nám pomáhají ustavit nějaký řád, dobrý řád pro život. Do toho řádu patří i to, že nám spravedlnost a milosrdenství budou bližší než nejrůznější výhody, kterými si ti více či méně mocní kupují naši loajalitu. V práci, ve škole, ve veřejné sféře, někdy i v osobních vztazích, rodině, církvi, zájmové organizaci.

Do toho dobrého řádu pro život patří i přijetí odpovědnosti za druhé, je-li nám taková odpovědnost svěřena. Komu by se nezatočila hlava z té obrovské odpovědnosti, kterou Mojžíš nesl. Ale když se nikdo nenajde, kdo by přijal odpovědnost za druhé, čím bude tato země osolena? Člověk si sám nevystačí, v tom jsou Starý i Nový zákon zajedno.

Nesení odpovědnosti je pro toho, kdo ji přijal, daleko snazší, pokud má podporu těch, kterým slouží a které třeba i vede.

Mojžíšova pokora byla mimo jiné v tom, že lid, který proti němu reptal, neopustil. Že neřekl, už toho bylo dost, na víc nemám, dělejte si to sami. Mojžíš ovšem, přes veškerá protivenství, nebyl úplně sám. Byl tam Káleb a Jozue. Bez nich by asi bylo Mojžíšovi ještě více těžko.

A pak, pak je tady ten Zlý, který do toho dobrého řádu pro život hází vidle. Pořád. Svědectví Nového Zákona praví, že si nepomůžeme, když to budeme popírat, když to budeme bagatelizovat, když si budeme říkat, že to cestou dobré vůle nějak dáme dohromady. Nedáme. Selhání, rozklad, hniloba a smrt zasahuje i ty, kteří se jeví být nejvzorovější.

Svědectví Nového Zákona ale také praví, že nás Otec miluje. A že skrze oběť našeho Pána Ježíše  Krista můžeme být osvobozeni i od otroctví, do kterého se uvádíme vlastními selháními. Nový Zákona svědčí o Duchu Svatém, který uvádí do veškeré pravdy. Duch Svatý nás může vést k přijetí odpovědnosti, o kterou jsme nikdy neusilovali nebo na kterou jsme už dávno rezignovali. A nemusí to být nic spektakulárního. I to, že se za někoho modlím, je přijetí odpovědnosti.

Amen

  1. čtení Gal 5,13

Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratři. Jen nemějte svobodu za přiležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jeden druhým.

Jak je to s Boží svrchovaností

Každý křesťan s námi bude souhlasit, že Bůh je svrchovaný. Ale začneme-li se ptát na detaily, brzy zjistíme, že toto slovo zahrnuje docela široké spektrum názorů. A nejde jen o názory nebo o nějaké intelektuální přesvědčení. Způsob, jakým jednotlivec chápe Boží svrchovanost, ovlivňuje jeho křesťanské chování, tedy zejména proč a jak se modlí, jak reaguje na projevy zla ve svém životě, životě blízkých lidí ve sboru a v rodině, jak a proč evangelizuje, atd. Bratr Otakar Vožeh prezentoval svůj pohled na serveru krestandnes.cz v sérii článků v květnu a červnu 2020. Protože se nám jeho interpretace zdá až na kraji pomyslného přípustného intervalu, reagujeme tímto článkem.

Bratru Vožehovi se nedá vytknout metoda přísné logiky, kdy aplikací postupných implikací dochází ke svým závěrům. Musíme ocenit odvahu a poctivost v aplikaci těchto implikací, které ho dovádějí až na samý okraj toho, co bychom ještě mohli považovat za křesťanskou víru. Ale každá implikace musí někde začít. musí začít nějakými východisky. Tady bratr Vožeh mlčí.

Proto na začátku zkusíme vysvětlit naše východiska. Bible je zjevené Boží slovo, jehož hlavním účelem je přivést nás ke spasení v Kristu Ježíši. Neklade si ale za cíl poskytnout nám konzistentní filosofický rámec, který by nám pomohl nejen o Bohu mluvit, ale taky pochopit všechny souvislosti a motivace. Proto střílení biblických veršů mezi neo-kalvinisty a arminiány většinou k ničemu nevede. Bible samotná neposkytuje ani jednomu z táborů dost pevnou půdu, protože prostě k tomu není určena.

Ale existují otázky, kterým bychom se neměli vyhýbat, i když na ně nemáme v Bibli přímou odpověď. Žijete-li v době, kdy se lidstvo vypořádalo s morem, pomalu se rozbíhá průmyslová revoluce, ruší se otroctví, demokratizují se vlády, ve městech se zavádí kanalizace, lékaři začínají chápat princip infekcí, tak se lehčeji věří, že Bůh má vše pod kontrolou, tedy můžete být neo-kalvinistou. Potom ale přijde první světová válka a ty předchozí odpovědi na nové a palčivé otázky přestanou stačit. Měl Bůh pod kontrolou první světovou válku, nebo neměl? A v jakém smyslu? Abychom zůstali solí v tomto světě, nemáme se zaseknout ve starých odpovědích, ale hledat nové. I to má Ježíš na mysli, když slibuje Ducha svatého, který nás uvede do veškeré pravdy. Tenhle proces zjevování pravdy neskončil s uzavřením kánonu Písma, jak věří někteří fundamentalisté. Naším prvním východiskem je tedy tvrzení, že Bible není zakonzervované Boží slovo, ale naopak úlohou Církve je interpretovat ji pro aktuální situaci lidí kolem nás a hledat aktuální odpovědi u Ducha svatého.

Druhým východiskem je metoda hledání pravdy, nebo – chcete-li – filosofického rámce, ve kterém můžeme formulovat naše odpovědi na aktuální palčivé otázky. Nesnažíme se vyždímat z Bible nějaký filosofický fundament a vše ostatní na něm chladnými logickými implikacemi vystavět. Naopak hledáme myšlenkový systém, kosmologii, filosofický základ, který vyhovuje dvěma kritériím. Za prvé musí být v souladu s biblickou zvěstí, jinými slovy člověk nepotřebuje dělat salta a logické kličky, aby Boží slovo v Bibli a praxi prvních křesťanů v tomto systému vysvětlil. Za druhé tento systém musí mít potenciál odpovědět na těžké otázky, které nám svět včetně našich sousedů klade.

Nyní jsme připraveni se podívat na to, kam nás tato dvě východiska dovedou. Vše začíná tím, že Bůh je láska. Církev si pomáhá slovem Trojice, aby vyjádřila to, že Bůh je sám v sobě společenstvím lásky. Láska se chce rozšířit, podělit se s někým dalším. Ale to je možné jen s bytostmi (nebo agenty), které mají svobodu lásku odmítnout, nebo se dokonce Bohu protivit. Proto dochází ke stvoření člověka a dalších bytostí s touto svobodou. Možná slovy “učiňme člověka podle obrazu našeho” se právě myslí svoboda s potencionálem společenství s Bohem odmítnout. Boží touha mít s někým hluboký vztah lásky vede k radikální svobodě, což pro Boha představuje obrovské riziko. Slova jako riziko nebo svoboda nás přivádějí k otázce Boží svrchovanosti. Cožpak Bůh absolutně svrchovaný a mocný může podstupovat riziko? Ano, může, protože možnost lásky svobodné bytosti Mu za to stojí. Ale tím pádem ta svrchovanost nemůže znamenat absolutní kontrolu všeho v každém okamžiku. Bůh se svrchovaně části svojí kontroly jakoby vzdává. Nevzdává se veškeré kontroly, v Genesis se klade důraz na oddělení vod od země a vymezení hranic vodám, které jsou ve Starém zákoně většinou obrazem Božích nepřátel. Vymezení je i časové, protože poslední soud bude znamenat konec svobody pro Boží nepřátele.

Bůh kvůli své touze milovat a být milován podstoupil obrovské riziko a my už víme, jak to dopadlo. Všechno se pokazilo. Lidé se proti Bohu vzbouřili. Místo zahrady je tu bojiště. Ďábel, původním povoláním světlonoš, společně s různými duchovními mocnostmi v povětří, kterým byl dán různý stupeň autority, jsou aktivními účastníky tohoto boje. Bůh, který podstoupil tohle riziko a proti kterému se vše obrátilo, se rozhodl zaplatit cenu nejvyšší. Poslal svého Syna, aby svou smrtí svět vykoupil. Ježíš Kristus je září Jeho slávy v tom smyslu, že dokazuje, kam až Boží láska dokáže zajít v touze po vztahu se svobodným člověkem.

Podívejme se nyní, jak určité části zjevení Písma sedí s výše popsaným myšlenkovým rámcem. Začněme Božím hněvem a svatostí. Jestli věříme, že Boží svrchovanost znamená absolutní kontrolu nade vším v každém okamžiku, potom uvažování o Božím hněvu a svatosti nedává logicky smysl. Bezradnost tohoto přístupu můžeme cítit i v textu bratra Vožeha, když píše: „My z Písma víme, že hněv je součástí Božího charakteru, součástí Jeho podstaty. Stejně jako milost a láska. Je to nesmírně těžké, abychom si to představili.” Jakoby Boží hněv byl jakousi arbitrární Boží vlastností, která jaksi nemá místo vedle milosti a lásky. V našem přístupu dává Boží hněv hluboký smysl. Společenství lásky je potřeba chránit, protože riskuje bolest způsobenou agenty se svobodnou vůlí. Proto svatost, jinými slovy oddělení, je nedílnou součástí Božího charakteru stejně jako láska. Proto Hospodin tak často v Písmu naléhá na svůj lid, aby byl svatý, odděloval se od věcí, které vztah narušují. Agenti, kteří se nechtějí takto oddělovat, jsou nazváni Božími nepřáteli.

Další oblastí je smlouva a slib. Hospodin se zjevuje svým lidem a často s nimi uzavírá smlouvu, s jednotlivcem, rodinou nebo celým národem. Na tom samotném zatím není nic zvláštního, dokud si neuvědomíme, že Bůh jako jedna ze smluvních stran riskuje, že bude uveden do těžkého morálního dilematu, když druhá strana poruší svoji část smlouvy. Je to stejné, jako když příteli půjčíte peníze a on vám je přestane splácet. Co dělat? Má zničit národ, poslat na ně všelijaké tresty, zadržet déšť? Co když ty rány vydrží a neustoupí a budou jak zbědované dobytče, které už nemá na svém těle místo pro další rány (Iz 1)? Nebo je má získat zpět tím, že jim naopak bude žehnat? V představě bratra Vožeha Bůh žádná dilemata nemůže mít: „Není nikdy v situaci, kdy si musí vybrat mezi větším a menším zlem. Vždycky jedná správně, v nejlepším zájmu pro všechny.” Jak ale potom můžeme porozumět dějinám spásy popsaným v Písmu? Jak porozumět prorokům, kteří tato dilemata odhalují? Jak porozumět Mojžíšovi, který zvrátil Hospodinovo rozhodnutí zničit Izrael a jednat jen s Mojžíšovou rodinou? Bůh se snižuje na naši úroveň tím, že s námi uzavírá smlouvu. Každá smlouva s člověkem zahrnuje riziko. Bůh tohle riziko na sebe bere a ve své svrchovanosti se nechává omezit rizikem, že se sám může ocitnout před těžkou volbou.

Další oblastí je podstata Kristova bytí tady na zemi. Když nepřistoupíme na myšlenku, že Bůh se hluboce sklání a omezuje svoji svrchovanost, abychom s Ním mohli navázat svobodný vztah, potom budeme mít potíže pochopit i podstatu lidství Jeho Syna. To se projevuje u bratra Vožeha, když píše: „… Bibli zaznamenané satanovo pokoušení Pána Ježíše Krista na poušti. Protože byl Ježíš bez hříchu, Jeho nitro, myšlení, Jeho podstata byly nezkažené, neporušené hříchem – satan svým pokoušením neuspěl. U Evy se mu to podařilo proto, že apeloval na její přirozenou a dobrou touhu po poznání. U Pána Ježíše tato touha neexistovala, protože je jako Bůh vševědoucí.”. Ježíš tedy podle Vožeha nezhřešil, protože neměl přirozenou touhu po poznání, na kterou by satan mohl apelovat. Ale co zbude z lidství Ježíše, když tuto logiku budeme aplikovat na všechny ostatní oblasti pokušení? Ježíš nemohl být pokoušen láskou k penězům, protože jako Bohu Mu stejně všechno patří? Ježíš nemohl být pokoušen strachem, protože jako Boha Ho stejně nikdo nemůže ohrozit? Jestli vtělení Božího Syna omezíme jen na oblast fyzického těla, tak potom máme potíže pojmout verše jako He 4,15 nebo He 5,8-9. On může rozumět našim pokušením, ne protože je vševědoucí, ale protože je sám všechny zakusil. On při vtělení neoblékl jen lidské tělo a jinak zůstal Bohem, ale oblékl i naši porušenost a omezenost, protože se „naučil poslušnosti a dosáhl dokonalosti”. Kdyby jediný rozdíl byl ve fyzickém těle, žádné poslušnosti by se nemusel učit a ani by nemusel dosáhnout dokonalosti. Neznamená to ale, že by přestal být Bohem. Tento paradox je konzistentní s chápáním dějin spásy jako Božím radikálním sebeomezením, aby nás jako svobodné bytosti mohl přivést zpět do své lásky.

Poslední oblastí, kde chceme ukázat, jak je náš myšlenkový rámec v souladu se zvěstí Písma, je praktický duchovní boj. Tento štiplavý termín je zanesený různými předsudky a špatnými zkušenostmi. Zkusme se od nich na chvíli oprostit a položit si otázku, kde vlastně žijeme. Je to svět, který do nejmenšího detailu ovládá dobrý Bůh, jehož prozřetelná dobrota je pro nás ale mnohdy neproniknutelná, nebo je to bojiště, kde dobrý Bůh svým svrchovaným rozhodnutím zasahuje jen omezeně? Ukažme si praktické důsledky odpovědi na tuto otázku na případu svobodné matky, která se stará o tři děti a nejmladšímu byla diagnostikována těžká nemoc, takže musí rychle podstoupit velmi riskantní chirurgickou léčbu. Takové strašlivé věci se objektivně dějí i křesťanům. Jestli její církevní společenství věří, že žijeme uprostřed bitvy, všichni se kolem ní semknou a všemi prostředky povedou duchovní boj. Jedna sestra se bude starat o děti, jiný bratr převezme finanční řízení domácnosti a začne organizovat sbírky, někdo se bude modlit, jiný postit, další sestra s ní bude brečet v čekárně, atd. Společenství, které věří, že Bůh aktivně vše kontroluje a rozhoduje, bude snad dělat podobné věci, ale spíše kvůli nějaké intuici a navzdory tomu, čemu věří. Navíc v pozadí všeho bude viset otázka, jak tato sestra zhřešila nebo co jí Boží prozřetelnost tímto chce ukázat. Jsme přesvědčeni, že obraz mladé církve v Novém zákoně je podobnější našemu prvnímu případu. Jsme vyzýváni, abychom jako sbor drželi pospolu, byli jednomyslní, navzájem se podpírali a pečovali o sebe, horliví v přímluvách a praktické pomoci. Navíc odpověď novozákonní církve na zlé věci nikdy nebyla ve smyslu zkoumání, jak tohle Bůh mohl dopustit nebo co nám tímto Boží prozřetelnost chce říci. Koneckonců Nový zákon poměrně jasně, i když ne explicitně, naznačuje, že žijeme na bojišti (například Boží zbroj v Ef 6, podobenství o koukolu a pšenici v Mt 13, nebo nemoc jako pouto satanovo v Lk 13,6).

V podobném duchu bychom mohli pokračovat a ukázat, proč modlitba dává větší a hlubší smysl v našem myšlenkovém rámci a proč takováto modlitba je konzistentní s praxí v Písmu. Nebo jak tento myšlenkový rámec pomáhá při pastoraci, když se snažíme zorientovat v osobní odpovědnosti, pomáháme řešit morální dilemata, nebo čelíme projevům zlého. Podobně bychom ukázali, že pastorační doporučení vyvozená z tohoto systému jsou v souladu s učením a duchem Písma.

V našem článku jsme se pokusili načrtnout myšlenkový systém, kosmologii, který sice nemá přímou explicitní oporu v Písmu, ale má tyto tři výhody: Za prvé při vysvětlování původu zla se nemusíme uchylovat jako bratr Vožeh k arbitrárnímu Božímu hněvu, který nějak vypůsobil hříšný sklon Evy po poznání a tím pádem činí Boha odpovědného za zlo. Naopak, Boží svrchované rozhodnutí stvořit svobodné bytosti obdařené schopností se proti Bohu vzbouřit a rozhodnutí Stvořitele omezit svoji svrchovanost vidíme jako projev Jeho touhy milovat a být milován, která stojí za riziko, že se vše může pokazit. Za druhé logické důsledky tohoto myšlenkového rámce pro učení a praxi jsou v souladu s učením a duchem Písma. A za třetí tento myšlenkový rámec má potenciál oslovit svět a formovat smysluplné odpovědi na aktuální otázky jako je ničení životního prostředí, sdílená odpovědnost za planetu, vznik a šíření infekcí, morální dilemata při řešení epidemií, atd. Neříkáme tím ovšem, že tohle má být hlavní zvěstí Církve, tou ať je nadále předrahé evangelium Ježíše Krista a to ať se zvěstuje jakýmkoliv způsobem.

Ondřej Kameník, Dan Drápal

červen 2020

Kardinál Pell propuštěn a osvobozen

Aleš Drápal

Tento článek byl napsán v úterý 7. dubna dopoledne. Podnětem byly zpravodajské nepřesnosti v českých médiích, které pravděpodobně mají svůj zdroj ve zprávě ČTK, jež, mimo jiné, obsahuje mylné tvrzení, že kardinál byl propuštěn z vazby. Nikoliv, kardinál byl řádně odsouzen, a propuštěn na základě velmi zřídka úspěšného mimořádného opravného prostředku. Nebylo cílem článku kausu pana kardinála podrobně komentovat, cílem bylo věcně zprávně informovat. Článek jsem nabídl Lidovým novinám. Šéfredaktor názorové rubriky odpověděl Bezva, díky chceme bereme. K uveřejnění však nedošlo.

Kardinál Pell propuštěn a osvobozen

Austrálie je a není zemí křesťanskou. Do kostela pravidelně chodí 15% obyvatelstva, ale většinou staršího věku. Nálada ve veřejnoprávních médiích i na špičkových universitách je spíše protikřesťanská, ale ve volbách vyhrál Scott Morrison, rozhodný křesťan. Mnozí liberální rodiče posílají děti do církevních škol kvůli jejich kvalitě, ale jiní bojují za zákaz výuky náboženství na školách státních – což už se jim ve státě Victoria podařilo. Pedofilní církevní skandály vyvolávají

obecný hněv a odpor, ale Armáda spásy a jiné křesťanské podpůrné organizace jaksi samozřejmě hrají dále obrovskou roli v pomoci každodenní i krizové, tak jak tomu bylo i při požárech nyní již končícího australského letního období.

Katolická církev byla v Austrálii silná od samých počátků bělošské kolonizace. Jak známo, mezi trestanci, kteří ji zprvu osidlovali, bylo množství Irů. Ta stopa je patrná dodnes. Když v Melbourne sledujete jména svatých, kterým jsou kostely zasvěceny, tak najdete spoustu jmen, která mimo irskou kulturní oblast nikdo nezná.

Mezi všemi katolickými syny Austrálie dosáhl kardinál George Pell nejvyššího postavení a autority. Byl tváří australské katolické církve. Vyjadřoval se ke všem zásadním otázkám naší civilizace a zdatně hájil církevní pozice. Získal si uznání snahou o zprůhlednění vatikánských financí, jejich reformou. Mnohým však jeho sebejisté vystupování nebylo po chuti. Považovali ho a považují ho za arogantního.

Jeho obvinění Austrálii rozdělilo. Silnější hlas měli ti, kteří o jeho vině nepochybovali. V rozhovorech byla jeho arogance častým argumentem. Autorita australské katolické církve byla snížena jako nikdy před tím.

Přesto měl i své zastánce. Mezi nimi Tony Abbotta, který byl ještě nedávno předsedou australské federální vlády. Tony Abbott je znám svou skromností a snahou o nalezení kompromisu. Je to také dobrovolný hasič, který při nedávných požárech odvedl svůj díl. Několikrát kardinála Pella navštívil ve vězení a nechal se slyšet, že nevěří v jeho vinu.

Lidé jako Tony Abbott se museli vyrovnávat s rozhodnutím soudu z konce roku 2018, kdy porota uznala kardinála vinným. Byl to již druhý soud. Ten první ze srpna 2018 skončil do ztracena, protože porota nebyla schopna dojít k rozhodnutí. Druhé rozhodnutí bylo zapečetěno a zveřejněno až v únoru 2019 poté, co se prokuratura státu Victoria rozhodla zastavit stíhání, ve kterých byl kardinál obviněn z dalších, ještě závažnějších, sexuálních deliktů. Porota rozhoduje o vině, o výši trestu rozhoduje soud. Ten poslal kardinála v březnu 2019 do vězení na šest let. Kardinál se odvolal a odvolací soud rozhodl v poměru 2:1 v jeho neprospěch. Ve vězení byl kardinál od 26. února 2019 až do dnešního dne.

Jeho propuštění je výsledkem mimořádného opravného prostředku. Kardinál se odvolal k Vysokému Soudu (High Court of Australia), který je z našeho hlediska jakýmsi hybridem soudu ústavního a nejvyššího. Ve věcech trestních v první instanci rozhoduje, zda vůbec odvolání připustí. Děje se tak jen v menšině podání. V Pellově případu se tak stalo v listopadu 2019. V lednu 2020 bylo odvolání podáno, počátkem února se vyjádřila obžaloba, a 11.-12. března proběhlo slyšení před úplným sedmičlenným soudem.

Sama skutečnost, že Vysoký Soud přijal odvolání k projednání, způsobila v australské společnosti velký zájem. V té době jsem v Melbourne pobýval. Na základě názoru svých přátel jsem považoval za samozřejmé, že Pell je vinný. Nicméně pak jsem zachytil informace, které ve mně vyvolaly pochybnosti. Třeba to, že oba ministranty, z nichž jednoho podle obžaloby sexuálně zneužil, přistihl, jak popíjejí  mešní víno. Moje žena zmínila, že ji připadá podivné, že by se ukájel s jedním v přítomnosti druhého. Že by tak riskoval.

Rozhodnutí Vysokého Soudu se opírá zejména o skutečnost, že se soudy nevypořádaly dostatečně s argumenty obhajoby, která tvrdila, že po konání slavné mše v melbournské katedrále panovaly takové poměry, které nedovolily žalovaný skutek provést z důvodů časových. Kardinál měl ve zvyku se téměř čtvrt hodinu loučit s účastníky bohoslužeb. Navíc do sakristie pořád někdo po takových bohoslužbách chodí a arcibiskup (kterým tehdy byl) se neodstrojuje sám, ale s něčí pomocí. Obžaloba se s těmito námitkami vyrovnávala časovým schématem, jež poskytovalo asi 9minutový interval, kdy se skutek stát mohl. Stavěla hlavně na přesvědčivosti hlavního svědka (druhý někdejší ministrant již zemřel, ve třiceti na předávkování heroinem) a námitky obhajoby odmítala tvrzením, že onu neděli se mohl kardinál chovat jinak, než jak měl běžně ve zvyku a jak dokládali svědkové obhajoby.

Žalovaný skutek se měl stát opakovaně, tedy dvakrát, a to v prosinci 1996 a únoru 1997. Hlavní svědek skutečně působí důvěryhodně. V první reakci premiér státu Victoria prohlásil, že on i nadále bude věřit obětem násilí. Kardinál Pell v písemném vyjádření uvedl, že soud se týkal jeho konkrétních skutků a nebyl ani soudem nad katolickou církví ani soudem nad jejím chováním v případech pedofilie. V jeho prohlášení výslovně stojí:  „Šlo o to, zda jsem spáchal tyto ohavné skutky. Nespáchal jsem je.“

Pro Austrálii je to klíčová událost, nyní zastíněná koronavirem. Dozvuky budou dlouhé a možná i hodně zajímavé.

Aleš Drápal

 

 

Sebevědomí, jistota víry a fakticita

Sebevědomí, jistota víry a fakticita
Potkal jsem se tuto nedávno na jakési narozeninové oslavě s docentem Slámou, teologem, bratrem Pavla
Siváka. Velice si ho vážím a myslím si, že skutečně ví, o co v teologii jde. Kdysi jsme měli takovou
půtku o faktické spolehlivosti Písma, tedy především Starého Zákona. Jak řeč šla, tak přišel i dotaz,
jak se moje názory za ta léta v tomto směru posunuly.
Pro mě osobně otázka Co z toho, co čteme v Písmu, se stalo doopravdy? palčivá není. Ale jsou mnozí,
pro které palčivá je.
Proč? Protože žijeme v civilizaci, která si velice váží konkrétních fakt. Tehdy a tehdy se stalo to a to.
Mít tyto informace je důležité, pokud chceme něco zjistit. Ale je opravdu v naší moci vyvozovat
z fakt důsledky? Kdo je opravdu schopen o sobě říci Jsem takový a takový z těchto a těchto důvodů? –
Aha, a proč je bratr úplně jiný?
A co David a Goliáš? Jak David zacházel s fakty? Zdá se, že docela obstojně. Jenom z nich vyvodil
úplně jiné závěry než ostatní. Protože, snad mi budete rozumět, cítil určité zmocnění. Jeho víra byla
sebevědomá. Nebál se. Davidovo jednání se ovšem nedá jednoduše replikovat, opakovat, protože to
zmocnění záleží na vanutí Ducha.
Příliš nejsme zvyklí o Duchu svatém přemýšlet. Ale přitom bychom se možná dokázali dlouho bavit o
tom, co je duch dnešní doby. Co hýbe dnes světem je zásadně jiné než to co před čtyřiceti, šedesáti lety.
Ne, že by problémy zmizely, ale jejich palčivost se proměňuje. A také ochota lidí se pro to či ono
nasadit.
Duchu minulé éry je velice, velice těžké porozumět. Protože neumíme vrátit, obživit sebevědomí
tvůrčích jedinců minulosti, jednajících v naději, že se nasazují pro něco trvalého, hodnotného. Kdo z
dnešních umělců má naději, ba téměř jistotu, že vytváří něco trvale platného? Dneska k tvorbě spíše
pasuje potřeba vyjádření jistého odstupu, snad i ironie, být nad věcí. Taková je doba. A přitom
obdivujeme, užíváme, díla malířů, spisovatelů, skladatelů dob minulých. Tvůrců, kteří měli
sebevědomí, sebejistotu a snad i zmocnění dnes těžko replikovatelné. Vnímáme je jako pravdivé,
autentické, ale jejich autentičnost nepatří do dneška.
V době Ježíšově, někde vyrazně dříve, někde výrazně později, měli lidé podobný vztah k mýtům a
příběhům praotců. Kdysi dávno byla doba tvorby kosmických mytologií. Neumíme si to představit. I v
Ježíšově době to už bylo ve své autentičnosti nedostupné. Určitě to nebylo tak, že by se sešlo něco na
způsob filmových scénaristů a ti by z fleku vymysleli příběh o stvoření světa. Ti lidé k tomu pociťovali
určité zmocnění, autentické zmocnění, jehož zopakování pro nás není možné. Stejně tak je nám
nedostupná sebejistota vypravěčů o počátcích kmene, národa; příběhy praotců. Později vyprávění o
králích, ságy, eposy. Kupodivu však i přes tu hradbu času a dějinný odstup něco z té autentičnosti
dávných tvůrců má schopnost k nám mluvit. Zvláště tehdy když – třeba jako ty biblické příběhy – je to
součást naší tradice. Tedy rezervoáru kulturních výkonů, které jsou často poněkud zaprášené, ale po
zpřítomnění, odstranění dějinného nánosu, mají moc vstupovat do našich životů.
Jako křesťané věříme tomu, že Ježíš se narodil do národa Hospodinem vyvoleného. Není nic
překvapivého na tom, že i jiné národy měly své mytologie, některé nepochybně i dříve, není nic
překvapivého na tom, že měly svá vyprávění o praotcích a králích. Nám ale bylo svěřeno do opatrování
vypravování o Izraeli. Je na nás, jak moc vezmeme vážně zaslíbení, že právě toto vypravování k nám
bude promlouvat, že právě z tohoto vypravování můžeme čerpat, že právě ono může pomoci učinit naši
víru autentickou, sebevědomou.
V teologii současné doby se, pokud vím, dost mluví o žánru. Prostě mýtus je jiný žánr než vyprávění o
praotcích, a to zase jiný žánr než vyprávění o králích nebo proroctví atd. Nepochybně je to správně
takhle rozlišovat. Jenom to navozuje dojem jakoby si ten pisatel mohl vybrat, jaký žánr si zvolí. Ale
on, ve své autentičnosti, kterou ovšem nereflektoval, žádnou možnost volby nepociťoval. Pociťoval
zmocnění.
Naše autentičnost je spjata s faktičností. Protože žijeme v době, ve které žijeme. Proto můžeme
pociťovat jako ohrožující, když se zdá, že biblické vyprávění se s fakty neshoduje. To je přirozené,
normální, a snažit se to přehlušit působí křečovitě a ne úplně důvěryhodně. Alespoň na mne. Přeju si,
aby vykopávky potvrdily, že to v Izraeli bylo tak, jak píše Písmo. Protože si myslím, že Písmo je, v
nějakém smyslu, i fakticky správné a věrohodné. Jsem hrdý na to, že profesor Hrozný, jeden z našich
velikánů, věřil jakožto syn faráře bibli natolik, že nepochyboval o existenců Chetejců. Ale současně
beru jako možnost, že pod tíhou argumentů budu muset připustit, že to či ono místo v Písmu fakticky
úplně nesedne. Ne, že by se mi nějaké takové vybavovalo. Když se to vyskytne (a že se to asi už
vyskytlo, byť jsem o tom tehdy nepřemýšlel v této rovině) tak mě to možná dotlačí k tomu, abych se
snažil danému žánru více porozumět, tedy více porozumět, co zakládá jeho pravdivost, autentičnost.
Anebo k tomu, abych zjišťoval, zda ta faktičnost námitky je opravdu fakty podložená. A možná také
zjistím, že je to nad mé síly, a že to musím odevzdat Hospodinu v naději, že to nějak pořeší.
Naše autentičnost je spjata s faktičností. To je naše doba. Stojí to za reflexi. Počátky naší doby se
kladou do osvícenství. Jenomže on je tady velký rozdíl. Tehdy se lidé pouštěli do velkých projektů s
pocitem, že fakta drží v hrsti. Ne, že jim někdo řekne, jak to je, ale že oni jsou schopni sami svým
rozumem nahlédnout, co je pravda. Bylo to autentické, bylo to heroické a mělo to také charakter
prožívání určitého zmocnění. Právem se osvícenství řadí ke kořenům naší civilizace. Dnes je to ale
jinak. Dnes se očekává, že někdo řekne, jak to je. A pokud možno přírodní vědec, nejlépe v kombinaci
evolučního biologa a odborníka na vědy kognitivní se znalostí umělé inteligence a statistiky. Něco z
toho se chytí jako pravda, a platí to tak dlouho, dokud výstupy vědy nebudou přepracovány
do jiných obrazů. Vědecký výzkum je zdroj mýtů naší doby. Jakoby se kruh uzavíral.
Aleš Drápal

Aleš Drápal: O Istanbulské úmluvě

Pokus o porozumění ideovému základu Istanbulské smlouvy

O tom, že je domácí násilí obrovský problém, kterému je potřeba věnovat nejvyšší pozornost, o tom, že je třeba hledat efektivní způsoby, jak mu zabránit, o tom, že to jsou ve velmi výrazné většině ženy, které jsou objektem takového násilí, tak o tom nemám žádných pochyb. Hledání účinných způsobů prevence i výzkum vysvětlující psychologické a sociologické příčiny jednání násilníků jsou jistě žádoucí.

To, co mě zneklidňuje na Iistanbulské úmluvě, je sklon k k propojení konkrétních opatření s určitou interpretací světa, ve kterém žijeme.

Významným faktorem v Istanbulské úmluvě jsou nerovné mocenské vztahy. V preambuli se mluví o tom, že násilí na ženách je projevem (manifestation) historicky nerovných mocenských vztahů žen a mužů, které vedly k dominanci mužů nad ženami, k jejich diskriminaci, a které bránily jejich rozvoji (full advancement). O moci se pak nepřímo mluví všude tam, kde je v angličtině použito slovo „empowerement“ (zejména Článek 6). To je slovo, které se dá chápat (a překládat) různě. Určitě se jedná o rozšíření práva o sobě rozhodovat, o odstranění bariér, které by jakkoliv bránily ve svobodném a nezávislém rozhodování o své budoucnosti. Dá se ovšem také chápat přímočaře jako získání většího podílu na společenské moci (a to žen, v kontextu Istanbulské úmluvy).

Takové pochopení má svou oporu v různých vyjádřeních obhájkyň a obhájců ženských práv, ale i ve způsobu, jak se toto slovo dostalo do současného diskursu. Začalo se používat od poloviny devadesátých let v psychologii, a to v přímé návaznosti na Marxovu analýzu vykořisťování. Ve svém velmi vlivném textu Rethinking empowerement: shared action against powerlesness Burton a Kagan rekapitulují Marxovu analýzu v pěti bodech, z nichž první se týká identifikace mocenských nerovností mezi skupinami (třídami), jejichž zájmy se různí, druhý mluví o historických důvodech vzniku takových nerovností, třetí o tom, proč si obvykle lidé vztah vykořisťování neuvědomují, čtvrtý o pocitu odcizení překonávaném kolektivní spoluprací a pátý o tom, co je třeba změnit (proletářská revoluce).

Chápu, že výše uvedený odkaz na Marxe v naší společnosti může působit jako přímočarý pokus o znevážení celého toho myšlenkového komplexu, ze kterého Istanbulská úmluva vyrostla. Tak to ale nemíním. Nedávalo by to ostatně ani moc smysl, protože kontext vzniku Istanbulské úmluvy má poměrně málo společného s debatou vedenou uvnitř naší společnosti. Nepochybně je součástí širokého pohybu, který je vlastní zejména, byť ne výlučně, anglosaským demokraciím, a který zahrnuje jak práva menšin v nejširším slova smyslu, tak otázky chudoby a životního prostředí. Volání po změně je velmi silné. Metodika Marxe je v sociálních vědách stále velmi populární. Při jen letmém sledování vývoje feminismu je patrné, že všech těch pět bodů připomínaných Burtonem a Kaganem je bráno velmi vážně v potaz.

Nechci ovšem jakýmkoliv způsobem problém domácího násilí odmítnout poukazem na přímé i nepřímé souvislosti s neomarxismem. Bylo by to stejně nesprávné jako bylo v minulosti nesprávné odmítat témata bídy a vykořisťování poukazem na následovníky Marxe či Lenina. To, že nějaký problém vnímám, ale neznamená souhlas s nástroji, které se předkládají pro jeho řešení.

Považuji za velmi diskutabilní určitý společenský problém redukovat na důsledek nerovné distribuce moci. Ani ve snu by mě nenapadlo popírat, že podřadné postavení žen bylo v minulosti zdrojem utrpení. Nicméně za každým aktem násilí stál konkrétní člověk, chcete-li, konkrétní muž, se svou zodpovědností a svým selháním. Typ myšlení, který marxismus představuje, trvá na tom, že tahle konkrétnost je něco podružného, že je to jen projev určité distribuce moci, a že její redistribucí zmizí i zdroj daného lidského utrpení. Mantra levicových intelektuálů kdysi byla – nás nezajímá, zda ten kapitalista je hodný nebo není. Nás zajímá, že je to kapitalista. Jsem přesvědčen, že myšlení takového typu přináší opět lidské utrpení, byť

jiné. Nemohu se ubránit vzpomínce na jisté vzdálené přibuzné, kteří, když vyměnili členství v církvi za členství v komunistické straně, tak těm, co v církvi zůstali, vzkázali, že zatímco křesťané o spravedlnosti tisíc let kázali, oni ji teď uskuteční.

Neberte to jako pokus o historickou paralelu, ale jako pokus o srozumitelnou zkratku vyjadřující obavu, že se tady objevuje hnutí, které ve jménu nepochybně dobrých cílů přináší určitou ideovou koncepci, určité vidění světa, jehož přijetím naplnění oněch cílů podmiňuje. To je z mého pohledu zásadní problém ideového zázemí Istanbulské úmluvy.

Istanbulská úmluva pracuje s pojmem gender. Ten definuje jako sociální konstrukt rolí, chování, činností a vlastností, které daná společnost považuje za vhodné pro ženy a muže. Jde tedy o to, že to, co se běžně považuje za mužské a ženské vlastnosti, se zde předkládá jako něco, co je důsledkem kulturního vývoje, a co kulturní protipohyb reprezentovaný Istanbulskou úmluvou má anulovat. Bod 1 článku 12 obsahuje závazek, že budou prosazovány změny sociálních a kulturních vzorců v chování mužů a žen s cílem vykořenit předsudky, zvyklosti, tradice a veškeré praktiky, které jsou založeny na myšlence méněcennosti žen nebo na stereotypních rolích mužů a žen.

Jsem rozhodně pro to, aby jakékoliv úvahy o méněcennosti žen se setkali ve společnosti s co nejrozhodnějším odsouzením. Zdaleka se ale neztotožňuji s cílem vykořenit zvyklosti založené na stereotypních rolích mužů a žen. Nemyslím si, že škodí, když se muži k ženám chovají s úctou, když manžel považuje za svůj úkol chránit svoji rodinu, když si děti s maminkou spojují jiný typ chování a reakcí než s tatínkem. Role mužů a žen je nepochybně v různých kulturách různá, tak jako jsou různé výrobní či spotřební zvyklosti. Kultura a ekonomika jsou provázané na mnoha způsobů. Evropská kultura – a uvádím ji, protože v těch ostatních se příliš neorientuji – má za sebou od neolitu trvající vývoj, ve kterých se to mužské a to ženské profiluje jako určité póly chování obdařené obrovským bohatstvím významů, vzájemného napětí a archetypální hloubky. Toto vše chceme odložit?

Nabízí se samozřejmě námitka, že slovo stereotyp uvedené v textu Istanbulské úmluvy je třeba chápat tak, jak se definuje v sociální psychologii, tedy jako zjednodušené očekávání, které člověk má o každém zástupci určité skupiny. Kdyby to bylo opravdu míněno takhle, tedy tak, že jde o vykořenění názorů typu, že žena nemůže vystudovat vysokou školu, řídit náklaďák, nebo že za domácnost je odpovědná výhradně ona, tak bych nad tím otazník nestavěl. Jenomže ono je to chápáno daleko extenzivněji. K obvinění z genderového stereotypu často stačí, když někdo tvrdí, že není nic špatného na tom, pokud v některých dílčích aspektech uspořádání společnosti je přisuzována mužům jiná role než ženám.

Takto rozšířené chápání se může totiž odvolat na jednu z tezí preambule, která tvrdí, že dosažení (realisation) rovnosti mezi ženami a muži je klíčovým prvkem v prevenci násilí na ženách. Z toho lze dovozovat, že nerovnost je vždy zdrojem diskriminace. Argumentační linka je taková, že za nerovností se skrývá předpoklad inferiority žen, a tudíž každá nerovnost je projevem odsouzeníhodného genderového stereotypu.

Ovšem lze namítnout, že text deklarace je v pořádku, neboť podle definice organizace UNESCO Genderová rovnost (equality) neznamená, že muži a ženy se musí stát stejnými, ale že jejich práva, povinnosti a příležitosti nezávisí na tom, zda se narodí jako ženy či muži. Je zásadně důležité, jak rozumíme rovnosti žen a mužů. Je to zásadně důležité i pro Istanbulskou úmluvu, protože její účastníci se zavazují (Článek 4) přijmout rovnost mužů a žen do svého práva, ale i zajistit jeho praktickou realizaci.

V té definici rovnosti podle UNESCO mě zneklidňuje, že se mluví o rovnosti nejen co do práv, ale i co do povinností a příležitostí. Dovedu se s tím ztotožnit třeba z hlediska rovnosti na trhu práce, ale už méně z hlediska uspořádání v rodině. Čímž rozhodně nemíním, že ta odpovědnost by měla být více na manželce než manželovi. Mám ale za to, že to jsou jiné odpovědnosti. Ne nějak jasně a formálně vymezené, ale přesto směřující k určité odlišnosti. Z tohoto hlediska mě výše uvedená definice rovnosti mužů a žen připadá vnitřně sporná. Jako by jedním dechem tvrdila, že muži a ženy se stejnými sice stát nemusí, ale z hlediska jejich životů se stejnými vlastně stát mají.

Porozumění Istanbulské úmluvě a její výklad jsou naprosto závislé na tom, jak se genderová rovnost interpretuje a bude interpretovat. To se v textu úmluvy detailně neřeší. Je to přitom zásadně důležité i z hlediska úmluvy samotné, protože jde o obsah nejrůznějších programů a podnětů, ke kterým se státy přistupující ke úmluvě zavazují. Například v bodě 1 Článku 15 se smluvní strany zavazují připravovat jak odborníky na prevenci násilí, tak i odborníky na rovnost mužů a žen (a také odborníky na potřeby a práva obětí, včetně prevence jejich sekundární viktimizace). Souhlasím, a to velmi, že pro prevenci násilí je třeba činit více. Mohu nechat stranou pocit, že stát jako Česká republika společensky prospěšné projekty příliš neumí. To se může změnit. Co ve mně vyvolává obavy je, jak bude v těchto programech rovnost mužů a žen pojatá. Svět, ve kterém žijeme, mě vede k očekávání, že akcentována nebude rovnost, ale stejnost.

Jde o to, že o rovnosti se mluví dnes většinou řečí statistiky. Země se hodnotí podle toho, kolik mají žen ve vedoucích pozicích; vědecké obory (například matematika), ve kterých je málo žen, mají v anglosaském světě velký problém. Jak to sleduji, tak zrovna v matematice se zatím dosažení početní parity příliš nedaří. Proto se začínají objevovat i taková řešení jako je vypsání konkursů, do kterých se mohou přihlásit pouze ženy.

To, co se dnes řeší, totiž už není, že by nějaké zaměstnání nebo nějaká funkce nebyla ženám dostupná. Je to už tak, že kvalita celé společnosti se posuzuje podle genderové parity. Jako by se bralo jako samozřejmost, že ženy mají stejné ambice a preference jako muži. Je-li totiž spravedlnosti dosahováno paritou, tak to v sobě zahrnuje předpoklad, že o dané pozice ženy usilují ve stejné míře jako muži. Pokud o ně usilují v menší míře, tak už by parita nebyla spravedlností. A tak se přes statistická měření z usilování o rovnost stane usilování o stejnost.

Svoboda přece nespočívá v tom, že tady někdo bude kontrolovat, zda v rodině dělají muži a ženy vše napůl. Svoboda je v tom, aby dělba rolí uvnitř manželského páru byla skutečně svobodná, nezávislá na vnějším tlaku. To, že taková svoboda rozhodování podléhala v minulosti různým vnějším tlakům, které ženy marginalizovaly, to nezpochybňuji. Nejsem v pozici člověka, který by odmítal vidět důvody, jež vedou a vedly ke snahám ústícím (mimo jiné) do istanbulské úmluvy. Mám ale velké pochybnosti oidejích, které snahy o prosazení této úmluvy provázejí.

Během svých zahraničních cest se setkávám s jistým jevem, který v České republice tak úplně zatím nemáme. A to s nevraživostí vůči ženám, které onen model stejnosti neakceptují. Jakoby přilnutí k tradičnímu uspořádání rodiny už samo o sobě bylo degradující. Obávám se, že je to přirozený důsledek způsobu myšlení, který odlišnost genderových rolí vidí jako hlavní zdroj násilí na ženách. Abych to dokumentoval, zmíním stručně pár doporučení z vlivné knížky On Violence australské političky, jejíž jméno je Natasha Stott Despoja. Podle ní (a nejenom podle ní) se genderově škodlivé stereotypy utváří už tím, že děvčatům se nabízejí jiné hračky než klukům. Je proto třeba důsledně bojovat proti jakýmkoliv snahám prodejců hračky dělit na dívčí a chlapecké. Je třeba, aby byly propagovány příběhy žen, které dosáhly významných mocenských pozic (positions of authority) a které uspěly v povoláních, jež byla tradičně považována za mužská. Je třeba oslavovat silná děvčata a silné ženy (Anything that celebrates strong girls and women is welcome). Doporučuje se model výchovy, kdy svým dětem ukazujeme, že jemnými mohou být ženy i muži, tvrdými mohou být ženy i muži, a silnými, schopnými a úspěšnými mohou být ženy i muži, stejně jako mohou být muži i ženy citliví, pečliví a milující … tak se dosahuje té pravé rovnosti, tak je největší naděje na dosažení opravdového

naplnění.

Nemám sebemenší pochybnosti o tom, že schopnosti, citlivost i láska se nacházejí jak u žen, tak u mužů. Ale troufnu si tvrdit, že opravdové naplnění života ženy se obsahově obvykle (tedy ne nutně vždy) nekryje s naplněním života muže. A nemyslím si, že se výchově pomůže, pokud se toto bude zastírat. Ale zase, považuji to primárně za věc rodičů, jak děti budou vychovávat. V článku 14 istanbulské úmluvy se praví, že smluvní strany přijmou vhodné nutné kroky, aby školní osnovy všech stupňů obsahovaly výukové materiály týkající se rovnosti mužů a žen, nestereotypizovaných genderových rolí, vzájemného respektu, nenásilného řešení konfliktních situací v mezilidských vztazích a práva na osobní integritu.

Něco z toho zní krásně, něco z toho mě děsí. Pominu-li skutečnost, že výklad o vzájemném respektu z úst českých pedagogů bude stěží přesvědčivý, a že to bude, obávám se,

v našich poměrech spíše formalita, tak zůstává dojem, že se smluvní strany zavazují k postupu, který právo rodičů na svobodnou výchovu dětí silně podvazuje.

Jsem dalek toho, abych genderově podmíněné nerespektující chování popíral. Nepopírám, že mužské hulvátství je rozšířené, že vlastnické manýry, se kterými mnozí nadřízení přistupují k ženským zaměstnancům, jsou odporné. Nepopírám, že je mnoho mužů, kteří si osvojili velice nepěkný přezíravý postoj k ženským kolegyním. Chápu, a považuji za správné, že s rostoucí ekonomickou úspěšností žen roste vůči takovým praktikám odpor. O čem mám ale velké pochyby je, že myšlenkový svět istanbulské úmluvy nabízí to správné řešení.

Nesdílím odmítnutí tradičního uspořádání rodiny jako patriarchálního přežitého systému. Vidím to jako pokus o radikální řešení, který ignoruje skutečnost, že koncepce rodiny chápající roli muže a ženy jako určité vzájemně se vyvažující póly s odlišnými kompetencemi má možnost vývoje, že ji lze kultivovat, a že se tak dělo a děje. Nemohu se ubránit pocitu, že ti, kteří to popírají, jsou podobni oněm mým příbuzným zmíněným v úvodních odstavcích tohoto textu.

Domnívám se, že kořeny odpudivého nedostatku ohledu a odpovědnosti, který v současné době mnoho mužů projevuje ve zralém věku vůči svým manželkám, nejsou v reziduích patriarchálního uspořádání, ale spíše v celospolečenském zpochybnění síly manželského závazku, který sňal z mužských beder povinnost obhájit před společností své chování k rodině. To, že to vytvořilo jistou prázdnotu, kterou mnozí muži zaplňují siláckým chvástáním, nepovažuji za důkaz toho, že jádrem jejich selháni je toxická maskulinita.

Souhlasím s těmi, kteří důvody násilného chování vidí ve frustraci. Frustrace je často průvodním rysem ztráty jasných pravidel. Společnost se mění jak co do morálky, tak do svých možností i do způsobů ohrožení. Je nevyhnutelné, že taková změna je provázena hledáním nových pravidel, nových norem. Istanbulskou úmluvu nedémonizuji, vidím ji jako součást takového hledání. Nepopírám závažnost problémů, které chce řešit. Myslím si ale, že metody, které nabízí, jsou sporné.

Obávám se, že společnost je ale už příliš polarizovaná na to, aby se nad istanbulskou úmluvou každý jedinec zamyslel bez nějakého předem hotového názoru. Aby opravdu nestranně přemýšlel, jak to či ono ustanovení bude realizováno a zda si to přeje. Obě strany sporu mají, tak jak to vidím, sklon k argumentaci, která dohodě nepřispívá. Na jedné straně je to odmítání istanbulské úmluvy bez jakéhokoliv porozumění pro vážnost problému, který chce řešit. Na druhé straně je to nálepkování všech, kteří s ní nesouhlasí, jako konzervativců. A nejenom to. Všiml jsem si, že termín toxická maskulinita se už v některých zemích chytl. Očekávám, že se to dostane i k nám. Tak se to dělá, že pojem, který označuje něco opravdu nepěkného (zde konkrétně posilování projevů mužské nadřazenosti poukazy na falešně prezentovaný ideál mužství) se aplikuje na daleko širší škálu jevů, a tím se předem dehonestuje jiný pohled na skutečnost.

Dovedu si představit, že to, co jsem napsal, bude kritizováno s výtkou, že text argumentuje nejenom istanbulskou úmluvou jako takovou, ale i myšlenkami a tezemi, které jdou za její rámec. To je pravda. Je to ale vyvoláno zejména tím, že istanbulská úmluva sama řadu pojmů a předpokládaných doporučovaných postupů nespecifikuje. Což je pochopitelné, to ani nemůže. Společenský kontext, diskurs, je vždy v nějaké míře součástí takového dokumentu. Pro diskusi v České republice mi přijde podstatné si uvědomit, že pro budoucí výklad má daleko větší význam současný společenský kontext v anglosaských demokraciích než situace u nás.

Aleš Drápal

O křesťanství v Americe (Aleš Drápal)

Úzká sonda do života amerických luteránů, a něco k tomu
“Do Ameriky jezděj parníky, když vystoupíš, připadá ti všechno veliký” (Vlasta Burian, 1934)
Amerika, myšleno Spojené Státy, je fakt veliká. Znám lidi, kteří v ní bydleli dvacet, čtyřicet let, a
pokorně přiznávají, že ji neznají. Ani já ji neznám. Ale pozoruji změny. Změny tak výrazné, že se mi
ani nechce o nich psát. Mám dojem, že ti, u kterých bych si přál, aby pochopili, čemu otevírají cestu,
mě stejně slyšet chtít nebudou, a ti, kteří v mých slovech uslyší potvrzení svých názorů, si z nich
vezmou jen to, co jim konvenuje.
Nechci se vystavovat nálepkování, že píšu z takové nebo onaké pozice. A přitom cítím, že mám
vydávat svědectví o tom, co jsem zažil a viděl. A tak nenabízím žádný zobecňující soud, ale pouze jen
vzpomínku na jeden večer strávený na počátku prosince roku 2018 s luteránským pastorem a jeho
manželkou.
Pastorův kostel je z těch, které připadají v úvahu, nejblíže. Nechodíme tam pravidelně, neboť srdce mé
ženy zahořelo pro jiné společenství. Ale chodíme tam dost často na to, abychom si všimli, že je to
dobrý farář, dobrý kazatel, dobrý manžel a dobrý otec. Zaujalo mě, jak se jeho kázání podobají
kázáním, která si pamatuji z dob svého mládí. Biblicky fundovaná a současně věroučně ortodoxní.
Zaujalo mě také, že má německé příjmení se slovanskou koncovku. Myslel jsem si, že předkové byli
třeba z Meklenburska, ale když jednou při kázání zmínil, že je z katolické rodiny, tak jsem si tipnul
Čechy. A byla to správně. Předci po otcovské linii přišli v druhé polovině 19. století z Plzeňska.
Američtí luteráni jsou většinou potomci německých přistěhovalců. Luteráni Missourského Synodu (o ty
zde jde) jsou organizováni zeměpisně do distriktů. Samostatným je Slovak District.
Co mi na amerických luteránských kostelech vadí, je přítomnost americké vlajky. Připadá mi to jako
nepatřičný projev velmocenské pýchy. Jenomže ono je to úplně jinak!
Už dříve jsem věděl, že jedním z důsledků první světové války bylo, že američtí Němci odložili
němčinu a začali používat angličtinu i v soukromém a církevním životě. Nevěděl jsem ale, že to
částečně byla reakce na podezřívavost úřadů. Stávalo se prý, že luteránský farář byl po bohoslužbách
zadržen policií a setrval ve vazbě, dokud nenašli spolehlivého překladatele, který by kázání přeložil a
potvrdil, že pan farář neříkal v kázání nic pobuřujícího.
Jak s tím souvisí ta vlajka? Inu, byla včleněna do svátostného prostoru jako znamení loajality.
Zdejší pastor si ovšem z těch německých kořenů dělá spíše legraci. Němčina se do bohoslužeb dostane
jednou jedinkrát za rok, a to když se na vánoce zpívá první sloka Tiché svaté noci v němčině. Pan farář
to uvedl slovy “Jak my luteráni víme, andělé zpívají německy.”
Když jsme si povídali, jak se k tomu farářování dostal, tak vykládal, že původně chtěl studovat historii.
A že má z historie bakaláře. To mě potěšilo - z jeho kázání jsem již dříve dovodil, že je zaujat dějinami.
Na rozdíl od vlajky jsem se nemýlil.
Důvod, proč neusiloval o akademickou dráhu historika, mně ovšem vzal dech. Říkal, že nějaký
profesor, který ho měl rád, si ho vzal stranou a vyložil mu, že jako muž a běloch by neměl šanci získat
místo. Odhaduji, že šlo o konec osmdesátých let. Společenské vědy holt bývají napřed.
Později jsme se v řeči dostali k tomu, že si přeci jen trochu vyučování historie užil. Když byl na svém
druhém působišti, někde v polích jižního Illinois, tak ho uprosila místní střední škola, aby tam
vyučoval. Neb řádně aprobovaného učitele historie neměli. Pan farář se svěřil, jak byl překvapen
protikřesťanským duchem předepsané učebnice. Když jsem se ho ptal na nějaký příklad, tak uvedl, že
když v učebnici byla řeč o otrokářství, tak se to vysvětlovalo tím, že otrokáři byli křesťané.
Je těžké v USA pobývat na akademické půdě a nezaznamenat odstup vůči křesťanství, který tam
panuje. Každý den, když jdu do své kanceláře, tak míjím dvoje dveře, kam si lektoři za nimi sídlící
vyvěsili plakátek, kde na první řádce stojí "Students of color welcome here" a na druhé "Moslem and
all Non-Christian students welcome here".
Není jednoduché tomu porozumět. Jedna naše židovská přítelkyně nám vyprávěla, jak po druhé světové
válce ve škole v době vánoc byl “Christian Program” a všichni zpívali písničky o Ježíši Spasiteli. Ona
to řešila tím, že jenom otvírala pusu. Od této necitlivosti se americká společnost přehoupla do pozice,
kdy jakékoliv projevy křesťanství ve státních školách jsou tvrdě potírány. Někdy to jde do extrémů.
Třeba jedna paní ředitelka brojila proti populárnímu vánočnímu cukrátku, které je ve tvaru písmena J
(možná původně náznak Mikulášovy berly), a je bílo-červeně žíhané. Zdůvodnění: červená prý
odkazuje na krev Ježíše Krista bílá na vzkříšení. Proto do veřejných škol podle názoru paní ředitelky
takové cukrátko nepatří.
Když jsem se pana faráře ptal na zdroje tohoto obrovského posunu, tak byl schopen jmenovat dva.
Prvním je vietnamská válka. Pro mnohé její odpůrce bylo doktorandské studium způsob, jak se jí
vyhnout. Zjednodušeně řečeno, někdejší odpůrci se stali tvůrci kodexu politické korektnosti, který z
akademického prostředí postupně probublal do společnosti jako takové. Druhý důvod vidí v
jedenáctém září. Pro mnohé se stal útok islamistů na Twin Towers důkazem, že každé náboženství je
špatné.
Když jsem špitl, zda na té nechuti vůči křesťanství se nepodílela i agresivní prezentace “křesťanských
hodnot” v době Reaganovy vlády, tak se mnou, k mému překvapení, živě souhlasil. Nevědomky jsem
narazil na denominační nesoulad. Luteráni se neztotožnili, a ani ztotožnit nemohou, s historickou
tendencí amerických evangelikálů připodobňovat Ameriku Novému Jeruzalému. Reagan mluvíval o
Americe jako o městu “na hoře zářícím”. Luteráni proti tomu staví svoji klasickou představu dvojího
občanství - jako člověk zakořeněný v historii Střední Evropy bych si i zde přál trochu více kritického
odstupu.
Nicméně vnější tlak svádí evangelikály a luterány dohromady. V celém anglosaském světě jsou luteráni
známí svým školstvím. Jejich střední školy jsou obecně vnímány jako kvalitnější než státní. Pan farář
říkal, že na luteránských školách studuje stále více evangelikálů. V USA se tomu neříká církevní školy,
ale “charter schools”. Platí se na nich školné. Řekněme až deset tisíc dolarů ročně. Což je hodně, ale ne
mimo možnosti středostavovské rodiny. Růst zájmu o tyto školy v posledních desetiletích je přímo
úměrný změně hodnotového systému, který se prosadil na školách státních. Mnohým vadí, že nestátní
školy vůbec existují. Podle jejich názoru už samotná existence “charter schools” je proti principu
oddělení církve a státu. Podle pana faráře to je i názor Hillary Clintonové.
Tolik pan farář. Věci, které říkal, pro mě nebyly tak překvapivé jako to, co říkala jeho manželka, která
je zdravotní sestrou. Vlastně poprvé jsem od někoho slyšel, jak se nechuť vůči křesťanství v USA stala
v některých oblastech všeobecně sdílenou. Je třeba zdůraznit, že to opravdu je lokálně podmíněné, že
třeba i v rámci jedné městské aglomerace jsou čtvrti, které se názorově a hodnotově výrazně liší. Ono
to souvisí s velkou mocí, kterou lokální orgány mají. Rozhodují o všem možném, od minimální
předepsané délky řetězu pro psa až po stanovení místní drogové politiky. To by bylo ale jiné vyprávění.
Z vyprávění paní farářové vyberu dva příběhy. První se týká její zkušenosti z nemocnice. Pacientka se
jí ptá: “Sestro, co budete dělat v neděli?” Paní farářová: “Půjdu do kostela.” Přítomný lékař: “Víte,
že za tohle bych Vás mohl propustit?” Paní farářová: “Ano, vím.”
Budiž řečeno, že ji nepropustili. Ona je zřejmě ve svém oboru dost dobrá. Chtěli po ní, aby své
zkušenosti uplatnila v ústředí. Slíbila, že to na rok zkusí. Po roce se ovšem rozhodla vrátit na sál. Když
byla zaměstnána na ústředí, tak zjistila, že pracuje ve skupině asi dvaceti lidí, z nichž část je
protikřesťansky zaměřena. Nadávání na křesťany zřejmě bylo součástí každodenních rozhovorů.
Říkala, že křesťané tam byli tři a že vlastně na to nebyla připravená, že se budou tak lišit. Když jsem se
ptal čím, tak potichu, a tak trochu stydlivě, řekla “No třeba tím, že nelžou.” Pro úplnost budiž dodáno,
že mezi zaměstnanci byl i jeden gay, který měl křesťanskou výchovu, ale s křesťanstvím se rozešel. A
ten je prý velmi bránil, vysvětloval ostatním, že to opravdu nejsou pokrytci.
A to je konec vyprávění o panu faráři a paní farářové. Je to jen střípek z mozaiky kulturní revoluce,
která v USA probíhá. Je tady hodně jiná atmosféra než v České republice. Je pravda, že lze vidět
podobné štěpení společnosti jako u nás. Ale ta míra dobré vůle, touhy po dialogu, a ochoty věnovat
svůj čas druhým, je někde úplně jinde. Křesťany najdete na obou stranách. A obě strany nějak přispěly
k diskreditaci křesťanství jakožto spirituálního základu americké společnosti. To už se nevrátí. To je
minulost. Budoucnost je před námi.

Aleš Drápal

(psáno pro Bránu, časopis branického sboru ČCE.

Aleš Drápal: Civilizační střet

O civilizačním střetu v nejmocnější zemi světa

 

Úvodní poznámka: Tento text byl přijat počátkem prosince k uveřejnění v kulturní příloze předního českého deníku. Nedošlo k tomu a na opakované dotazy redaktor neodpovídá.
 
Obecně myslím platí, že lidé v Evropě Spojené státy podceňují. Podceňují jejich schopnost zvládat krize, jejich invenci a efektivitu, sílu vojenskou i průmyslovou, mravní zodpovědnost a rozhodnost, schopnost vstřebat a integrovat nejrůznější kultury a podněty. V Evropě se toho mnoho pozitivního o Spojených státech nedozvíte. Daří se především zprávám, které ten obraz, jenž jsem nastínil, zpochybňují. Že těch zpochybňujících údajů se dá nalézt hodně, to nerozporuji.
 

Pokud můj pozitivní obraz USA nesdílíte, nemusíte ještě přestat číst. Text je o něčem jiném. Budu psát o rozporech, o vnitřním štěpení společnosti. Je to v mnohém podobné tomu, co máme také, a je to v mnohém jiné. Píšu z pozice někoho, kdo má Spojené státy rád.
 

Je krátce po „midterm elections“, tedy volbách uprostřed presidentského funkčního období. Volí se celá Sněmovna reprezentantů a část Senátu. V Senátu republikáni těsnou většinu uhájili, ve sněmovně ji ztratili. Mezi zvolenými republikánskými kongresmany je 90 procent bílých mužů, mezi demokraty jen 38 procent. Volební kampaň byla velmi vypjatá. Původně se čekalo, že republikáni ztratí i Senát, ale nestalo se tak. Dost dobře možná jim pomohla aféra Kavanaugh. Časem se k ní dostanu.
 

Liberální média – a těch je většina – víceméně prezentovala volby jako civilizační střet. Na jedné straně jsou ti, kteří bojují za spravedlnost, a na druhé straně zpátečníci, kteří se snaží uhájit privilegia, jejichž čas už vypršel.
 

O jakou spravedlnost jde? Jde o spravedlnost pro ženy, menšiny, homosexuály a transsexuály, muslimy a afroameričany. A také o boj proti klimatickým změnám a o práva migrantů. Opravdu je to takhle jednoduché? Z mediálního pohledu ano. Nejdůležitější se zdají být práva žen a LBGT komunity. Opakovaně si to mimo jiné ověřuji poslechem NPR (National Public Radio). Například o situaci v Brazílii, kde probíhaly volby zásadního významu, se vůbec nemluvilo, dokud proti vítězícímu kandidátovi nezačala protestovat tamní feministická hnutí. Velká pozornost byla také věnována soudnímu řízení v Keni, kde je homosexualita trestná. A není to tak, že by šlo o témata okrajově zmíněná. V obou případech se to uvádělo celý den jako jedna z pěti hlavních zpráv.
 

Společnost je toho plná. Jeden můj starý přítel se mi svěřil, že když byl jeho 15letý syn na střední škole dotazován, jaké hodnoty ve společnosti považuje za nejdůležitější, tak odpověděl, že na prvním místě práva žen a na druhém místě práva gayů. Což je hezké, protože je to nesobecké. Potíž je, že si to syn vlastně nemyslí. Alespoň podle tatínka říká to, co mu zaručí přízeň učitelů.
 

Není pochyb o tom, že je tady jakási sdílená ideologie, která se pevně usadila ve školství, v médiích a na universitách. Je to ideologie, která chce změnit svět, udělat ho lepší a spravedlivější. S velkým gustem poukazuje na nejrůznější selhání minulosti. O křesťanství se na NPR mluví takřka výhradně, a to zhusta, v souvislosti s poklesky kněží a s obtížemi, které příslušníci LBGT komunity uvnitř církví a křesťanských rodin prožívali. Jedna kamarádka mi řekla, že ideologicky je přípustné, aby o křesťanství mluvili na veřejnosti pozitivně pouze afroameričané a lidé s mentálním postižením. Moje zkušenost to potvrzuje.
 

Ani v nejmenším přitom nerozporuji to, že minulost přinášela mnohá příkoří. Afroameričanům, indiánům, hispáncům, gayům, transsexuálům, ženám. Rasismus je v americké společnosti něčím reálným. Krutost a zloba, sexuální násilí, pohrdání schopnostmi žen, nesmyslné pronásledování homosexuálů, policejní násilí na afroameričanech, to všechno se dělo, a něco z toho se stále děje. Proti tomu se určitě ta ideologie, o které mluvím, staví. Otázka je, za jakou cenu. A zda to jde jinak. A také, jak velká cena se platí za lži odpůrců, kteří skutečné utrpení zlehčují.
 

Jenomže, kdo to jsou ti odpůrci? Někteří komentátoři to říkají jasně a bez obalu. Až mě ta jejich přímočarost děsí. Podle nich to jsou primárně lidé nevzdělaní a lidé rasističtí. A když to vidí takhle, tak se to snaží dokázat. Je věnováno obrovské množství prostoru dokazování, že Trump je rasista. Protože on to popírá, že by byl rasista, tak se hledají důkazy nepřímé. Například jsem slyšel jednu komentátorku zcela vážně tvrdit, že se to dá odvodit z jeho chvástání, že má skvělé geny. Protože jeho geny jsou geny bělošské.
 

K rasismu se dnes nikdo samozřejmě veřejně nepřizná. Nicméně společnost už je vyškolená, který slovní obrat má nějakou možnou rasistickou konotaci. Pečlivě se hlídá, zda někdo takový obrat nepoužije, a pokud ano, tak má velký problém. Je přitom nepochybně pravda, že člověk, který v srdci chová nějakou rasovou nenávist, volil Trumpa. Je také pravda, že Trump si dává pozor, aby takové lidi neodradil. Není jich úplně málo, ale na zvolení by to jistě nestačilo.
 

Trumpa volilo množství dělníků. Protože jim dal naději, a nejenom že ji dal, ale do značné míry ji i naplnil. Myslím, že Trump velice dobře rozpoznal, že na zvolení republikána už nestačí mít ideově pevný reaganovský postoj křesťanské pravice. Postoj, který třeba v podobě reprezentované Newtem Gingrichem, padlým vůdcem republikánů z Clintonova období, byl natolik podmanivě agresivní, že to zprvu lákalo, a pak odrazovalo. Ne, že by evangelikální křesťané ve své většině Trumpa nevolili.
Nikoliv nadšeně, ale s pocitem, že představuje menší zlo. Ne ovšem všichni. Dokonce i mezi republikánskými senátory je jeden, který tak neučinil. Ten řekl, že Trump kandiduje nikoliv na presidenta, ale na krále. Myslím, že to vystihl přesně.
 

Rozhodující pro Trumpa, a v tom se asi všichni shodnou, bylo, že kromě obvyklé republikánské voličské základny ho volili lidé cítící se nějak marginalizovaní, odsunutí na okraj. Nebyly to větší peníze, co ho dostalo do Bílého domu. Demokraté mají dnes často ve volbách finanční výhodu, někdy i dvoj či trojnásobnou.
 

Cítili se ti lidé volící Trumpa marginalizováni, protože oprávněně ztrácejí svá neoprávněná privilegia bílých mužů, nebo proto, že jim v tom světě nové rasové a genderové spravedlnosti není úplně dobře z důvodů, řekněme, legitimních?
 

Pravda bude obojí. Píšu-li spíše o tom druhém, tak je to proto, že jsem prožil stále větší polovinu svého života jako druhořadý občan v socialistickém Československu. Naučil jsem se v tom žít, osvojil si určité techniky, a vnímám citlivě strukturní podobnosti. Asi nejsem sám. Jeden můj kolega, stařičký profesor matematiky na Středozápadě, mi vykládal, jak je rád, že pobýval dlouho v zemích sovětského bloku před pádem komunismu. Že si myslel, že je to zkušenost, která je mu po ruce 1989 na nic. A teď se hodí. Když mi tohle povídal, tak jsem si vzpomněl na Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší.
V jistém smyslu i on psal o neočekáváném setkání s vlastní minulostí.
 

Tak jako tehdy jsou i nyní výroky, které se z určitého pohledu mohou jevit být zcela nekonfliktní, zasazovány do ideologického kontextu takovým způsobem, že nakonec vedou k postihu toho, kdo je pronesl. Často jde o ztrátu zaměstnání nebo pozice. Záleží při tom velmi na tom, kdo co říká. Žena může mluvit o specificky ženských přístupech k řešení problémů, ale když muž řekne, že ženy mají jiný přístup k řešení problémů než muži, tak je to na vyhazov. Medializuje se to pak tak, že příslušný nesdílí stejné hodnoty jako jeho zaměstnavatel. Když to čtete v novinách, tak máte pocit, že ten člověk musel říci něco strašného. A když se seznámíte s detaily, tak žasnete. Klasickými jsou případy Lawrence Summers z Harvardu a Jamese Damora z Googlu. Takových případů jsou ale mraky. Rozdíl proti socialistickému Československu ovšem je v tom, že zatímco tam se vládnoucí moc rozhořčenými pracujícími zaštiťovala vylhaně, zde příslušné orgány skutečně jednají na základě reálných protestů. Studenti často neváhají vložit obrovské množství času a energie do toho, aby dosáhli odstoupení ideologicky se nevhodně profilujícího profesora. Však také leckde na univerzitách vládne mezi vyučujícími velká opatrnost. O určitých tématech se bavíte jenom s těmi, kterým opravdu věříte. Další podobnost.
 

Před pár dny po dlouhém vzdorování rezignoval na svou pozici děkan fakulty sociální práce National Catholic University. Dovolil si dvakrát zapochybovat v kauze Kavanaugh. Na sociálních sítích napsal, že pokud Brett Kavanaugh skutečně na škole znásilnil Julie Swetnickovou, tak byl v té době neplnoletý a ona plnoletá, neboť je o tři roky starší. A že obvykle se takové věci berou v úvahu. A také napsal, že nerozumí tomu, proč Christine Blasey Fordová podstoupila už v srpnu test na detektoru lži, který navíc platil někdo jiný, když pozdní zveřejnění svého obvinění Kavanaugha zdůvodňovala tím, že chtěla zůstat v anonymitě, a teprve dodatečně si to rozmyslela. Studenti proti panu děkanovi začali hned protestovat. Nepotřebovali vymýšlet argumenty. Stačilo použít heslo „Believe the survivors!“. Tedy jako že těm, kteří někoho obviní ze sexuálního násilí, je třeba věřit bezpodmínečně.
 

Myslím, že lidé, kteří zde věří správnosti své životní orientace, považují každou šťouravou poznámku za zradu. To je to soustavné zasazování individuálních kauz do obecného ideologického rámce. Během senátního slyšení týkajícího se nominace Kavanaugha na soudce Nejvyššího soudu se toto projevilo velmi silně. Tak silně, že mnozí, kteří Trumpa opravdu nemusí a volit jít neplánovali, nakonec volit šli. V prostorách Senátu bylo velké množství žen, které se snažily republikánské senátory pohnout k tomu, aby hlasovali proti Kavanaughovi. Neměly žádnou zvláštní znalost o případu. Ale považovaly samotný fakt, že někdo nepřijal svědectví profesorky Fordové jako nezpochybnitelné, za projev zneuznání pokoření či utrpení, kterého se jim osobně v životě dostalo. Volaly na senátory: „Řekněte mi do očí, že moje utrpení nic neznamená.“ Senátoři je většinou míjeli mlčky. Když volaly něco na senátora z Utahu, tak ten se neudržel a řekl „You grow“. Což by česky asi bylo „Však vy vyrostete“. To způsobilo lavinu replik. Jedna žena na něj zavolala „You grow“ a někdo jiný se otázal „Jak si to dovolujete mluvit se ženami?“ Tomu utažskému senátorovi je 84 let.
 

Argumentace zobecněným utrpením a hněvem je velmi rozšířená. Docela mě dostalo, když jsem slyšel autorku jedné knihy mluvit o tom, že revoluční plamen hněvu amerických žen se už nepodaří bílým mocným mužům udusit. Vypadá to trochu jako legrace, ale není to legrace. Myslí to smrtelně vážně.
 

Pro lidi to není vůbec jednoduché se v tom vyznat. Protože normální laskavý člověk nechce být označen za rasistu, homofoba, xenofoba atd. A nechce nahrávat tomu, aby někdo jiný trpěl a byl utlačován. Normální laskavý člověk také nikoho vědomě neutlačuje. A teď se takoví lidé dozvídají, že byli či jsou součástí systému, který takové utlačování provádí. A že pro odstranění nespravedlností je potřeba provést redistribuci společenské moci. To je jádro argumentace genderových ideologů. Tak jsem to tady pochopil. A dokonce na jisté abstraktní rovině rozumím tomu, že se jim to může jevit jako nevyhnutelné. Jenomže při realizaci abstraktních idejí se stávají mnohé nespravedlnosti. Zjevně se tak již děje.
 

Nicméně USA něco řeší. Něco, co je třeba řešit. Se vší vážností, zápalem, nasazením. Domnívám se, že metoda, která se prosazuje, přinese dosti trpké ovoce. Třeba se ale moje obavy nepotvrdí. Třeba jsem úplně mimo, když projektuji svá historická traumata do jejich hledání. Odmítat vidět zjevné paralely by mi však přišlo nepoctivé.
 

Při srovnání Spojených států a České republiky mě napadá, že u nás lidé mají být sklon být pyšní, že nepodléháme ideologickému vidění světa. A že přitom úplně nedomýšlíme, že jasné (a třeba i zjednodušené) pojmenování nějakého společenského problému, se kterým se lidé mohou ztotožnit, je předpokladem nalezení společné vůle k jeho řešení. Proto žijeme ve vleku neřešených problémů.
 

V lednu se zvolení kongresmané ujmou moci. Nemalá část poslanců zvolených za Demokratickou stranu se bude snažit obžalovat presidenta z nejrůznějších přečinů. Dost dobře možná z dobrých důvodů. Protože demokraté nemají většinu v Senátu, tak taková obžaloba nebude moci být dovedena do jeho odvolání. Nicméně může společenskou atmosféru ještě více rozjitřit. Trump zatím dokázal, že se v takové atmosféře dokáže velice dobře orientovat. Zajímavé časy.
 

Aleš Drápal

(psáno v prosinci 2018)

Hana Rebeka Šiander: Recenze knihy “Vztahy, sex, rodina”

Trvalo několik let, než se mi dostala do ruky kniha od spisovatele, kazatele a překladatele Dana Drápala „Vztahy, sex, rodina“, s podtitulem „Velký rozvrat a cesta k obnově“, která vyšla v roce 2013 v nakladatelství Návrat domů. Knihu jsem s nadšením a radostí uvítala! Hledala jsem totiž knihu, kterou by napsal evangelikální křesťan, knihu, která by se tématy zabírala do hloubky a rovněž by přinesla jasný a srozumitelný pohled na tyto oblasti a přitom by neopomenula učení Bible.

Jedná se o knihu odbornou, ale i naučnou.

Sám Drápal se v úvodu zmiňuje, pro koho knihu napsal: „Existují lidé, kteří chtějí věcem přijít na kloub; lidé, kteří si kladou otázku po smyslu svého osobního života a po smyslu lidského života jako celku – tedy po smyslu dějin celého lidstva. Pro ně píšu tuto knihu.“

CITÁT

„Člověk, který žije v míru s Bohem, přijímá sám sebe. Člověk, který žije ve vzpouře proti Bohu, sám sebe nepřijímá. Volá po svobodě, mluví o rozbití pout, ale svobodu vlastně nezná a nerozumí sám sobě. Člověk, který žije v míru s Bohem, ví, že má určitý Bohem daný potenciál, který může rozvinout. Přitakává tomu, jak ho B-h stvořil, a snaží se být co nejvíce sám sebou, protože ví, že tím naplňuje Boží záměr se svým životem. Člověk, který žije ve vzpouře proti Bohu, není sám se sebou spokojen a chce být někým jiným. Krajní polohu tvoří lidé, kteří touží po změně pohlaví. Je to jedna z nejradikálnějších podob nepřijetí sebe sama.“ „Vztahy, sex, rodina“, Dan Drápal

KLADNÉ A ZÁPORNÉ STRÁNKY KNIHY

Musím vyzdvihnout, že cenné na knize je, že ji napsal český autor. Podobných knih od zahraničních autorů najdeme na knižním trhu hodně, ale od českého autora? Kniha, která by se mohla této publikaci přiblížit, napsal český psycholog a spisovatel, římský katolík, Jeroným Klimeš a jmenuje se „Křesťanství, vztahy a sex“. Ale jinak knihu v takovémto rozsahu a hloubce na českém knižním trhu nenajdete.

Dalším přínosem je, že knihu napsal muž, který se celý svůj život pohybuje v křesťanském prostředí jako ryba ve vodě. Vystudoval Evangelickou bohosloveckou fakultu J. A. K. v Praze a většinu svého života pracoval v církvích, nejprve jako vikář v Českobratrské církvi evangelické a poté jako pastor Křesťanského společenství. V knize nastiňuje daná témata vztahů, sexu a rodiny nejen z pohledu biblického, ale také rozebírá přístupy různých církví (např. Církve bratrské, Římskokatolické církve, Luteránské církve, Českobratrské církve evangelické…) a stanoviska a náboženství (judaismu, islámu, hinduismu), ale i pohled sekt (Mormonů). A nejen to, zmiňuje i proměny přístupů v historii.

Co se týká historie, zaujalo mě zjištění Drápala, že: „Jedinou kulturou, o níž jsem se dočetl, že si nevážila panenství, byla kultura starých Slovanů“.

Kniha je, alespoň z mého pohledu viděno, studnicí rad, moudrostí a rozumných a naprosto praktických rad. Drápal, který se věnuje celá desetiletí pastorační službě, zmiňuje praktické příklady nejen ze svého dětství, manželského života, ale i ze své praxe pastýře.

Dotýká se témat z hlediska historického, psychologického, sociologického a filosofického. Knihu prokládá množstvím sociologických šetření, statistik a výzkumů, která byla během 20. století provedena. O ně opírá své názory, které možná nejsou v dnešní době populární, ale které tolik potřebujeme slyšet. Na knize „Vztahy, sex, rodina“ Drápal pracoval dlouhé tři roky.

Na konci knihy najdeme dodatky, jako například: Otázky k přípravě na manželství (pro pastorační pracovníky), Vyjádření rady církve bratrské k problematice předmanželského a mimomanželského sexu, Výzva delegátům Světové luterské federace, ale i tabulky, grafy a statistiky a v neposlední řadě cennou bibliografii, ze které Drápal čerpal a kterou se můžeme inspirovat při další četbě.

SOUČASNÁ OŽEHAVÁ TÉMATA – HOMOSEXUALITA, FEMINISMUS, GENDER

Kromě vztahu muže a ženy, manželství, rozvodem, výchovou dětí a celibátem, se autor podrobně zabírá aktuálními tématy dneška – rovnoprávností muže a ženy, postavením ženy ve společnosti, genderové otázky, feminismem, polygamií, ale i homosexualitou a jejími důsledky, tolik požadovanou adopcí dětí homosexuály, registrovaným partnerstvím i změnou pohlaví.

Díky dopodrobna rozebíranému tématu jsem si uvědomila, jak je česká společnost poslední roky doslova „masírována“, jak se mění veřejné mínění a je nám podsouváno, že homosexualita je normální a každý má právo na výběr, zda bude ženou či mužem.

Drápal zmiňuje nejrůznější lékařské, psychologické a sociologické výzkumy, o které se homosexuálové a lesbičky rádi opírají a ukazuje, za jakých podmínek byly pořízeny a poukazuje na jejich negativa (např. nebyl dostatečně velký vzorek zkoumaných, nebo byly některé lékařské výzkumy špatně interpretovány a poté rozšířeny mezi veřejnost atd.). Autor také píše, že v České republice a v jiných rozvinutých zemích západní civilizace může být od 1,5 % do 10 % homosexuálů. „Když vezmeme v úvahu údaje z Velké Británie a z dalších zemí, můžeme usoudit, že trvale homosexuální vztahy praktikuje méně než 2 % mužů a méně než 1 % žen.“ Kde je tedy ona čtyřprocentní menšina?

CITÁT

„V poslední třetině dvacátého století a na počátku jednadvacátého století můžeme hovořit o jakési prohomosexuální ideologii. Mělo by nám být jasné, že nejde zdaleka jen o dekriminalizaci či zrovnoprávněné homosexuálů. Jde v podstatě o vyhlášení války tradiční rodině. Zastánci této ideologie hovoří o „boji proti heterosexuální výlučnosti manželství“.“ „Vztahy, sex, rodina“, Dan Drápal

AUTORŮV STYL, JAZYK A GRAMATIKA

Knihu je sice odborná a je napsána spisovaným jazykem, ale je velmi srozumitelná pro každého čtenáře. Kniha je v ich-formě a místy v plurálu. Drápal nás provází knihou jako laskavý průvodce a předkládá nám jednotlivá témata, která rozebírá. Předkládá nám informace, studie a historická fakta a nechává na nás, čtenářích, abychom si udělali názor sami.

Slabou stránkou knihy jsou špatně odvedené korektury.

CITÁT

„Manželství je nejspolehlivějším testem našeho vztahu k Ježíši Kristu. Je to Ježíš Kristus, kdo naplňuje naše základní potřeby: Potřebu být milován, potřebu mít jistotu, že můj život má nějaký smysl, a potřebu někam patřit. Pokud naplnění těchto základních potřeb očekáváme od svého životního partnera, velmi pravděpodobně zakusíme zklamání. Setkal jsem se s mnoha muži i ženami, nešťastnými ve svém manželství, citově vyprahlými a neuspokojenými. Tito lidé třeba nějakou dobu vyznávali, že jsou křesťané, a někdy dokonce sloužili ve sboru. Pak se ale ukázalo, že od Ježíše nečerpají dostatek síly a lásky, aby byli ve svém manželství spokojení, a to mnohdy i přes to, že jejich partner dělal vše, co uměl a co bylo v jeho silách.“ „Vztahy, sex, rodina“, Dan Drápal

Dan Drápal (*1949) je spisovatel, teolog a překladatel. Vystudoval Evangelickou bohosloveckou fakultu J. A. K. v Praze. Místo vikáře v ČCE nemohl však vykonávat kvůli politické angažovanosti v roce 1968 a pracoval jako topič. Od roku 1977 byl vikářem ve sboru ČCE v Praze 7 – Na Maninách. V roce 1978 zažil osobní setkání s Bohem a obrácení. Důsledkem byl dramatický růst církve. V roce 1985 se stal sbor ČCE největším v Praze, což po roce 1989 vedlo k oddělení se od ČCE a vytvoření Křesťanského společenství, kde Drápal působil jako vedoucí až do své rezignace v roce 2004. V roce 2007 byl předsedou KDU-ČSL na Praze 8. Je zakladatelem a prvním šéfredaktorem Konzervativních listů. Napsal asi třicet knih.

CITÁT

„Jelikož sex jako takový bývá mnohdy velmi příjemný, lidé se mu oddávají, protože se to nejvíc podobá tomu, po čem vlastně touží. Jelikož skutečnou lásku neznají, dopřejí si „alespoň toho sexu“. Za posedlostí sexem, který vidíme v současné západní společnosti, je do značné míry (ne ovšem výhodně) neuvědomělá touha po blízkosti.“ „Vztahy, sex, rodina“, Dan Drápal

 

KOMU BYCH KNIHU DOPORUČILA?

Kniha “Vztahy, sex, rodina” je pro každého čtenáře, kterému není jedno, jak žije. Každý si v této knize najde to, co je mu blízké! Hodláte vstoupit do celibátu? Pak je kniha pro vás. Hledáte životního partnera a chcete se dobře oženit? Kniha je také pro vás. Řešíte problémy v manželství? Kniha, která vám poradí, jak a co dělat. Jedná se o knihu nadčasovou, ke které se budete vracet a která by neměla chybět ve vaší knihovně. Knihu ocení jak nenároční čtenáři, tak intelektuálové, ale i pastoři, teologové, lékaři, psychologové, psychiatři i sociologové. Je to jedinečná kniha, která vyplanila na českém knižním trhu prázdné místo, co se týká odborné křesťanské literatury.

 

Hana Rebeka Šiander

 

Fotografie, linky a citace:

Životopis Dana Drápala je dostupný na dan-drapal.cz zde: http://dan-drapal.cz/index.php/cz/neco-o-mne

Fotografie Dana Drápala je dostupná na webu konzervativnistrana.cz zde: http://www.konzervativnistrana.cz/osobnosti.html?tx_feuserlisting_pi1%5BshowUid%5D=4

Fotografie knihy je dostupná na databazeknih.cz zde: https://www.databazeknih.cz/knihy/vztahy-sex-rodina-201408

DRÁPAL, DAN., Vztahy, sex, rodina. Velký rozvrat a cesta k obnově“. Nakladatelství Návrat domů. 2013. Praha. 266 stran. 1. vydání. ISBN 978-80-7255-304-4