Zákaz tělesných trestů nepatří do zákona

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2023-09-22

www.klimes.us, jeronym.klimes@rectech.cz

V návrhu zákona ministerstva práce a sociálních věcí se objevil návrh zakázat tělesné tresty. I když nejsem žádný propagátor tělesných trestů a i ve výchově je používám minimálně, přesto si myslím, že jejich zákaz by neměl v zákoně být.

Hlavní argument, proč by zákaz tělesných trestů neměl v zákoně být, je jeho nedemokratičnost. Většina rodičů s ním nesouhlasí. Napsat do zákona něco s plným vědomím, že většina národa je proti a nebude to dodržovat, je proti principu demokracie. Návrhy státních orgánů by měly rámcově respektovat názory lidí.

Ten zákon je koncipován jako nevymahatelný, tzn. bude mít asi takovou logiku jako zákon „Beneš se zasloužil o stát.“ Všimněte si, že v zákoně nemáme tvrzení, se kterými všichni souhlasí: „Auta mají obvykle čtyři kola.“ Ale dávají se tam výkřiky do tmy, které jsou kontroverzní, nevymahatelné a v podstatě jsou to bláboly, které jen zaplevelují již takto vnitřně rozpornou a nekonzistentní sbírku zákonů. Tento zvyk psát do zákonů věty, které většina lidí nedodržuje a nesouhlasí s nimi, jen podrývá už tak mizernou reputaci státu mezi lidmi.

Dělám v sociální oblasti už mnoho let a jsem zoufalý z toho, že se nedodržují již stávající zákony proti týrání dětí. Uvedu pár příkladů z reálné praxe:

Fakt, že rodiče nepošlou celý rok dítě do školy, se už bere jen jako přestupek. Za mírnou pokutu můžete vykoupit dítě z „teroru“ školní docházky. To už státní zástupci nevyhodnocují jako trestný čin, protože co bychom s těmi rodiči dělali? Sebrali bychom jim dítě? Kam bychom je dali, vždyť všechna zařízení jsou plná?

Naproti tomu drogově závislým rodičům se vracejí děti do péče. Takže opět příklad z praxe: Kojenec spadl na hlavu a rozkřápl si lebku. Inu to se stává. Za tři měsíce opět spadl a opět si rozkřápl lebku. Inu i to se opět stává. Za další měsíc se udusil svými zvratky, když měl na obličeji polštář. Ani soudní znalec, ani státní zástupce na tom nevidí nic divného – to se přeci stává. Ano, dnes takové případy vídávám, ale když jsem dělal u prof. Dunovského v Dětském krizovém centru, tak se taková hrůza netolerovala. Dnes ale panuje názor: čí je spermie, toho je dítě, tak dáváme děti drogově závislým rodičům, kteří v agresivních abstinenčních stavech dítě zabijí. Podle ujeté interpretace lidských práv jsou životní styly ekvivalentní, takže životní styl feťáka se považuje za stejně hodnotný jako profese poslance. Já si to nemyslím, ale praxe soudů je taková.

Stávající zákony proti týrání dětí se zjevně ignorují, psychopatiční rodiče (cca 1-5 % populace) terorizují sociální pracovnice i učitelky, ale zavedeme nesmyslný výkřik do tmy, že tělesné tresty se zakazují?

Stejně tak plošně se toleruje nejmasovější týrání dětí při předávání u střídavé výchovy. Bohužel i mí kolegové bagatelizují separační reakci ve školkách a jeslích (http://skolka.klimes.us). Přitom právě z těchto psychických traumat vzniká v dospělosti patologická žárlivost. Žárlivecká reakce je totiž dospělá podoba dětské separační reakce – má stejný průběh i jiné charakteristiky, liší se jen řečmi o sexu, které přichází s pubertou.

Trocha psychologie

Laici toho o psychologii moc nevědí a pletou si pojmy s dojmy. Například slýcháváme bagatelizující větu – „to je jen psychické…“ Jako by vše, co je psychické bylo vratné či opravitelné. Naopak. Psychické problémy jsou mnohem horší než fyzické. Například u alkoholu. Kolik laiků ví, že fyzické závislosti na alkoholu vás v léčebně zbaví za 14 dnů? To, co přetrvává až do smrti, je psychická závislost na alkoholu. Takže takový abstinující alkoholik, když nepije 20 let a znovu začne, tak pokračuje v té fázi, kde před dvaceti lety přestal. S tím ani Dr. Skala, ani Dr. Nešpor nic neudělají. Je to psychická závislost. Je zcela petrifikovaná a neměnná do smrti toho člověka. Proto alkoholismus není vyléčitelný, dá se od něho jen abstinovat.

Fyzická bolest je bolest zubů – rychle nastupuje, ale když jdete od zubaře, jako by ta bolest nikdy nebyla – stejně rychle pomíjí. Když ženy mají bolestivé porody – je to fyzická bolest, která rychle odezní. Na co ženy ale vzpomínají, je bolest psychická: „Představte si, když jsem ležela v porodnici, tak se omluvil, že má prý kvalifikační turnaj v golfu. Dal přednost pinkání do míčku před svým vlastním synem?!“ To je psychická bolest, která bolí ještě dvacet let po porodu.

Stejně tak se ví, že dospělí lidi si na tělesné tresty v dětství nijak nestěžují, pokud samozřejmě nejsou vysloveným týráním, zmíněným výše. Ale vzpomínají dlouho, že rodiče s nimi za trest týden nemluvili, aby se nehádali se sestrou. To je palčivá psychická bolest trvající léta.

Jiří Mucha a psychická bolest Pomony

Pro nevěřící Tomáše přikládám ukázku z knihy syna slavného malíře Jiřího Muchy: „Podivné lásky“ (str. 40) z Paříže a Prahy okolo Druhé světové války:

Věra Smolíková byla vynikající violistka a v poslední době jsem s ní v Praze chodil. Zase to byl [Ruda] Kundera, který mne s ní seznámil. Měla zdravou venkovskou postavu a ochotně stála jemu i několika dalším spolužákům modelem. „Pomona – víš, to je Pomona,“ pochvaloval si. [Pomona – bohyně ovoce]

Mně se taky zalíbila, ale nebyl jsem si jistý, že vím, jak na to.

„Ona je zvláštní, víš,“ vnadil mne Ruda, kterého jsem, jako zkušeného, sondoval.

„Jak – zvláštní?“

„Tak. Zvláštní. Bude tě provokovat, aby ji lištil. Uvidíš. Abys jí dal po čuni.“

„Vážně?“

„Zkus to a uvidíš.“

Příležitost se naskytla hned následujícího večera. Byli jsme spolu na koncertě a když jsem ji doprovodil – bydlela na koleji v Dejvicích – chtěl jsem, aby mne vzala nahoru. Odmítla. Naléhal jsem – stát v průjezdu jí nevadilo, tak proč – že? „Proč,“ povídám, „“nechceš?“ „Tak. Nechci.“ A zatvrzele opakovala: „Ne.“ A zase: „Ne.“

Pochopil jsem. Přišla má chvíle.

„Ne?“ A už ji měla.

Pootevřela ústa, v očích se jí objevily zlostné slzy a utekla.

Za pár dní se to sice spravilo, prožili jsme pak spoustu hezkých chvil, ale nikdy mi to nezapomněla. Kdykoliv jsem se pohádali, vyrukovala se stejným trumfem. „Jsi hrubián. Jen si vzpomeň, hned napoprvé jsi mi dal facku.“

„Cos mi to, Rudo, napovídal?“ vrátil jsem se tehdy k němu celý zdrcený.

„Já? Co já? No jó – to já jen tak…,“ mávl rozšafně rukou. „Vem si lívanec.“

„Nevezmu.“

…

S takovým člověkem jsem spojil své osudy v Nice. Co jsem mohl očekávat?

Tady je vidět, jaké zhůvěřilosti jsou schopni chlapi vymyslet, když jsou bez dozoru, a ještě jim to připadá docela logické. Škoda mluvit. Každopádně k našemu tématu. Fyzická bolest Věru přešla po pár sekundách, maximálně minutách. Možná měla trochu červenou tvář. To, co ji bolelo stále a co si přehrávala nejen při každé hádce s Jirkou, byla bolest psychická – odmítnutí, ponížení. Tedy jestli by se mělo něco zakázat zákonem, tak je to psychická bolet. Kvůli Jirkovi by Věra unesla fyzické bolesti tisíckrát víc, ale nekonečně horší bylo to ponížení, protože Věra byla jako Vrchlický – pro trochu lásky by šla světa kraj.

Z toho vyplývá, že fyzické tresty nejsou vhodné po pubertě, kde už máme co do činění s pohlavně dospělými jedinci s vyvinutým egem. Avšak malé děti fyzické tresty nespojují s egem jako dospělí. Vždyť mezi nimi je to základní způsob komunikace – když batole něco nechce, tak do nás plácne. Školkové i školní děti stále spoléhají na fyzický způsob argumentace. Proto v dětském věku jsou fyzické tresty, které rychle pomíjí, rozhodně vhodnější, než je týrat separační reakcí, nekonečným mlčením nebo naopak nekonečnými promluvami do svědomí či jinou psychickou bolestí. Fyzická pomine rychle, ale s tou psychickou si nevíme rady my psychologové ještě za třicet let.

Tedy propagovat psychické tresty jako něco lepšího či mírnějšího je z principu mimo zdravý rozum. To, co by se mělo víc prosazovat, jsou stávající zákony proti týrání dětí a zneužívání dětí.

Pokud je někdo obviněn ze zneužívání, tak to policie a státní zástupci nechají vyhnít, a pak to odloží jako neprokazatelné. Specializované vyšetřovací místnosti se prakticky nevyužívají a ruší. Ale už před 25 lety, když jsem pracoval u prof. Dunovského, tak se prosazovala praxe, aby jednorázové a neopakovatelné vyšetření dotyčného dítěte proběhlo ve oné specializované místnosti do tří dnů a ne do tří roků, jak je praxí dnes. Uvědomte si, že reálně sexuálně zneužitých dětí je podle MUDr. Zvěřiny 2 – 4 %, tzn. cca 40 000 v ČR (všech zneužitých celkem je tedy celkem 200 000). Za mě vcelku střízlivý odhad. Připomínám, že kapacita věznic je 20 000 a jsou zcela plné. Takže s tímto poslanci léta nic nedělají, ale místo toho se vytvoří nesmyslný zákon, o kterém dopředu víme, že se nebude dodržovat, se kterým se lidé neztotožňují a který je naprosto nevymahatelný.

 

Specializovaná vyšetřovací místnost je prošpikovaná kamerami a mikrofony, aby se dala jednorázově a neopakovatelně zaznamenat každá výpověď dítěte. Tyto místnosti se prakticky nevyužívání a prý se i ruší, a tak prakticky všichni pachatelé sexuálního zneužívání 40 000 zneužitých dětí ČR jsou zcela beztrestní.

 

Panenky Jája a Pája, na kterých může dítě názorně demonstrovat, co s ním abusor dělal, i když k tomu dítě nemá potřebnou slovní zásobu.

Anonymizovaný dopis pro soudkyni – ukázka, co dnes je beztrestné

v Praze 2018-11-25

Vážená paní soudkyně,

obrátila se na mě matka s radou v jejím případě. Vycházím tedy z jejích informací, které se tady pokusím vypsat, které prosím ověřte, zda souhlasí s Vašimi údaji.

K rozchodu rodičů došlo v říjnu roku 2016. Od té doby matka žila s dětmi (Milan, Jana – 3 roky) v pronajatém domě, který financoval otec. Matka otci umožňovala styk dle jeho přání. Po roce, od 26.10.2017 si otec začíná dětí občas brát do svého domu, kde žije se svou přítelkyní. Na jaře, v 14. května 2018 chtěla Jana po matce, aby jí kladla ruku na přirození, prý jako táta. Potom říkala, že táta dával „pipik na pipinku“. Druhý den měla horečky a zvracela. Podobně mluvil asi za dva dny Milan před babičkou na dotaz, jak si u táty hráli, tak Milan slova Jany potvrdil. Gynekologie Motol odmítla děti vyšetřit na žádost matky a doporučil jí dojít na policii. Tam matka byla až 21. května, tzn. týden po předpokládaném činu. Policie to posléze uzavřela, ale pak jste to Vy znova otevřela. Podrobnější popis je prý v policejním spise i u soudu.

Co se týká vyšetření v Dětském krizovém centru v Zápolí, tam matka dorazila až 11.6., tzn. přibližně po měsíci. Tam si matku vyslechli, ale vyšetření dětí nezrealizovali.

Překvapují mě v této souvislosti následující fakta:

a) Policie zahajuje vyšetření oznámeného zneužití tříletých dětí až po 3,5 měsíce a to jen na podnět Vás soudkyně. Je zřejmě, že po takové době je čin již nedokazatelný.

Sexuální zneužívání dětí má policie zahájit jako neodkladný úkon. Okamžitě děti vzít a odvézt do speciální vyšetřovací místnosti, kde za polopropustným zrcadlem či za kamerami vyškolený kriminalista-psycholog (soudní znalec nejlépe) vyšetří jednou a naposled zneužité dítě. Vyšetření by měl být přítomen pokud možno státní zástupce a soudce. Ti dva se po vyšetření domluví, jestli to ukončí tím, že obviní otce z pohlavního zneužití dítěte, nebo matku z falešného obvinění. To se říkalo v Dětském krizovém centru již v roce 1997, kdy jsem tam pracoval, nechápu, proč dnes skoro 20 let po té toto není ještě zavedená praxe.

b) Když jsou takto malé děti pohlavně zneužité, tak na nich bývá nápadné jejich hypersexualizované chování.

Matka tvrdí, že se jí na tento základní diagnostické kritérium nikdo jiný kromě mě nezeptal. Matka popisuje, že Janička si vzala kostku lega, vysvlékla se a začala si s ní jezdit po rozkroku. Jednou si odhrnula kalhotky a začala se hladit po přirození a říkala: „Masírujeme, masírujeme.“ Matka říkala: „Co to děláš? „ Ona: „Jako táta.“

Přibližně po týdnu, ještě v květnu 2018, přišel na návštěvu k matce její stávající přítel. Na druhé návštěvě se Janička i Milan k němu rozběhli a chtěli mu přes kraťasy sahat do rozkroku. On je ale zastavil.

V tomto období se Jana opakovaně začala svlékat před přítelem muže. Obě děti se začaly svlékat mezi sebou a hráli si na „čůránky“. Janička říkala, že táta po ní chtěl, aby ji počůral. Stejné praktiky chtěl otec i po matce.

Toto sexualizované chování dětí vymizelo přibližně do měsíce a půl. Ještě ale v červnu Milan si v restauraci otevřel poklopec a říkal, že má velký pipík, že táta dělal, aby měl Míla velký pipík. Matka se ho ptala, jak to táta dělal. Milan odpověděl, že „Míla to nebude robiť, že to dělal jen táta.“ Pak chodil za matkou, že prý „nechce mít pipík, že sundáme pipík“.

Je zřejmé, že dnes po takové době je výpověď matky bezvýznamná, ale kdyby se stejné chování ukázalo při neodkladném vyšetření po oznámení a bylo to nahráno na nahrávce, tak by to byl dostatečný důkaz proti otci. Protože přesně takto vypadají zneužité děti. Opravdu nechápu, proč jsem první, kdo se na toto matky zeptal, když je to základní jev při pohlavním zneužití takto malých dětí.

c) Z vyprávění matky jeví se velmi pravděpodobné, že otec je alkoholik ve třetím stádiu, zvýšené resistence. To znamená, že toto sexuální chování nebude na dětech praktikovat, když je střízlivý, ale v obdobích opilosti. Pokud je známo, otcův alkoholismus nikdo nezkoumal. OSPOD zřejmě nedělal šetření u něj doma. Ale otci prý byl zabaven opakovaně řidičák a měl zákaz řízení na několik měsíců. Občas otec prý kombinuje pití s braním drog (kokain).

Problém je, že i když dnes je zneužití dětí právně neprokazatelné (díky pochybení zejména policie – taktika „necháme to vyhnít“), přesto se asi stalo, jak děti popisují a přehrávají, a je nebezpečí jeho opakovaní. Tedy zvýšená opatrnost je na místě, i když otec je procesně osvobozen.

Má psycholog po takovém pochybení policie a státního zástupce navazovat vztah dětí k otci, nebo mu bránit?

Z hlediska práva je otec čistý jako lilie, ale já, coby psycholog, se bojím, že při další příležitosti bude otec zase Milanovi rozmasírovávat penis, aby měl erekci. Mám se řídit právem ČR nebo svědomím? Stejně tak je pochopitelné, že matka po takové události brání dětem v návštěvě otce. Předpokládám, že by takto zkoušel chránit své děti každý odpovědný rodič.

Odcizený rodič

Pokud tříleté děti nevidí otce čtyři pět měsíců, tak dojde k samovolnému odcizení. Je pak chybou předávat dítě od matky k otci a předpokládat, že si děti k otci podrží citovou vazbu. Obnovování vztahu dítěte s otce se má dít postupně, tzn. napřed je třeba udělat několik společných procházek obou rodičů s dětmi, pokud možno po dohledem, či s nahráváním. Za hodinu či dvě děti zapomenou na ostražitost a samy si začnou s tátou hrát. Samozřejmě rodiče se musí po tuto dobu udržet jakýchkoli konfliktních narážek, jízlivostí ap. Svůj zájem o dítě rodič deklaruje právě tím, že kvůli blahu dítěte snese nepříjemnou přítomnost druhého rodiče a bude držet jazyk za zuby.

Už zcela mimo zdravý rozum je přání otce, aby děti u něho okamžitě přespaly. Problém je v tom, že otec k těmto dětem má trvalou citovou vazbu, ale u dětí ta vazba mezitím vymizela a je ji třeba postupně obnovit.

Zde je třeba zdůraznit, že kdyby vyšetření dětí proběhlo, jak má, tzn. do týdne, tak by otec nebyl odcizený.

Toto je skutečné, reálné týrání a zneužívání dětí, kterého je plná ČR. Pokud chceme dětem reálně pomoc, musíme začít řešit tyto největší excesy, ne rozmnožovat počet nedodržovaných a nesmyslných zákonů.

Je to až překvapivé, jak málo jsme se z médií dozvěděli něco nového a zajímavého o Bílé Hoře navzdory kulatému výročí. Jako by se to celé točilo kolem opakování, že to není tak, jak nám vyprávěl Jirásek (který ovšem přímo o tomto tématu nepsal). A přitom stačí, aby si člověk přečetl vynikající pojednání o Bílé Hoře, které napsal přední český historik – a katolík – Josef Pekař, aby se mu stalo zřejmé, jak obrovská to byla tragédie. Ze země, která byla součástí evropského vývoje, se stal prošpiclovaný skanzen dobrých poddaných vychovávaných v ducha hesla, ke kterému se později hlásil císař František – totiž, že nepotřebuje poddané vzdělané, ale poslušné.

Pekařova kniha je k dosažení na internetu https://cs.wikisource.org/wiki/Bílá_Hora_(Pekař) Nejde o to, že by člověk musel brát všechno, co Josef Pekař zde napsal, jako závazné. Ale aspoň nějaká minimální znalost tématu by se hodila.

I u profesionálních historiků se v dnešní době lze setkat se zlehčováním lidského utrpení v době pobělohorské. A z nějakého důvodu se takové výklady setkávají až s žíznivým přijetím ze strany novinářů, kteří touží vyložit, že všechno bylo jinak.  Jen výjimečně se takové zlehčování setká s kompetentní oponenturou. Výjimkou, na kterou bych rád upozornil, je díl Historie.cs nazvaný

Jak temné bylo temno. Historikovi Jaroslavu Čechurovi se v něm postavil ekonom a právník Libor Dušek, člověk, který, pokud vím, nemá s křesťanstvím nic společného, ale zabývá se historií institucí.

Tím vůbec nechci popírat úžasné věci, které byly v Čechách vytvořeny během doby barokní. Když jsem Janu Sokolovi jednou říkal, jak je moje žena unesená Santinim, tak mi povídá: „Já vůbec nechápu, pro koho to stavěli. Nejhezčí je to ze vzduchu.“ Ano, v dobách nesvobody, když dozor trochu poleví, tak se často objeví prostor pro tvorbu, pro kterou se v časech bez státního nebo církevního dirigismu finance nenajdou. A výsledky mohou být úžasné.

Dnes ještě nikdo nemluví o českém filmu šedesátých letech jako o něčem, co svědčí ve prospěch tehdy vládnoucího režimu. Za nějakých čtyřicet let se však takové argumenty docela dost dobře možná vynoří.

Tohle všechno píšu jako úvod. Přemýšlím o tom, jak se mám dívat na bělohorské mučedníky, na ty, které tak teatrálně a krutě nechal Ferdinand popravit na Staroměstském náměstí.

Rád bych ještě předeslal, že v sobě nenacházím žádný protikatolický osten. Katolická církev má mnoho tváří. Nějaký paušální soud je dnes k ničemu. O Bílé Hoře a jejích následcích jsem slyšel krásně a rozumně mluvit jeptišku z bělohorského kláštera, která o tom hodně ví a která o tom hodně přemýšlela. A jsou samozřejmě i tací, kteří o tom vědí méně a jsou zaměřeni na to, aby z toho všeho, co se pak dělo, katolickou církev vyvinili. To mi bývá líto, spíše kvůli nim. Každé ohýbání pravdy s sebou nese i ohýbání vnitřního člověka.

Místní i zahraniční historici se shodují, že povstání českých stavů bylo zpackané. Čeští stavové neposkytli kvůli hledání výhod pro sebe solidaritu v letech předchozích jiným protestantským stavům, které  Habsurkové drtili. Neměli jasný plán, neměli zajištěnou mezinárodní podporu – byť se jim jí nakonec dostalo. Marně na ně Fridrich Falcký, kterému máme sklon se vysmívat, v létě 1620 naléhal, že jde o všechno, a že to do toho musí vložit svoje prostředky v daleko větší míře. Jenomže  oni si představovali, že když prohrají,  tak bude nějaké bububu, něco se jim zabaví, a pojede se dál.

Ovšem ne všichni. Byly i jasnozřivé výjimky. Třeba Jan Albrecht Smiřický, který bohužel zemřel půl roku po defenestraci, to viděl jasně. Říkal ostatním, že je lépe přijít o velké bohatství a zachovat si čest, než se vrátit s velkou ostudou a posměchem (a pak přijít možná o všechno). Takových jako Jan Smiřický ovšem nebylo dost. Ten způsob, jak rychle to stavové vzdali, je až ostudný.

I po Bílé Hoře nebylo vše úplně ztraceno. Nicméně to byli téměř jen cizinci, kteří nepropadli malomyslnosti. Holandský plukovník Franck držel Tábor až do listopadu 1621. Skotský důstojník John Seton bránil Třeboň až do března 1622. Mansfeldův poručík Hans Junckher vydržel na Zvíkově až do června 1622. Mansfeld byl odvolán z Plzně v březnu 1621. Pak jeho posádka, údajně bez jeho vědomí, Plzeň vydala za 140 tisíc zlatých úplatku.

Bylo snad povstání chybou? Domnívám se, že ti, kdo ho způsobili, věděli, co dělají. Nedívejme se na to nutně katolicko-protestantskou perspektivou. Ale spíše tak, že to bylo období, kdy se rodila idea absolutní moci. Ne středověký svět lén a vzájemných povinností, ale  moc panovníka, která není ničím omezována. O likvidaci protestantů v českých zemích by se Habsburkové pokusili tak jako tak. Málokdo u nás ví, že rakouské země byly v polovině 16. století z poloviny luteránské. V době českého stavovského povstání byla protireformace v zemích rakouských již víceméně dokončena. Čeští stavové věděli, že Čechy jsou další na řadě.

Jenomže si jich jen málo připustilo, jak neúprosný protivník před nimi stojí. Někdo, kdo touží po absolutním vítězství.  Ti mužové, kteří pozdvihli zbraň na obranu svobody, mají moji úctu. Protože rozpoznali její ohrožení. Zásadní ohrožení. Přijali odpovědnost. A to je lepší než se skrčit a mrmlat. Jim se ovšem nepovedlo svobodu ubránit.  Také proto, že nějak vytěsnili ze své mysli informace o rozhodnosti a nelítostnosti protivníka. I když ty informace měli.

Jejich oběť, a vlastně celá oběť Čech a Moravy, nebyla úplně marná. Habsburkové se trochu přepočítali. Kdyby se v českých zemích chovali uměřeněji, tak by nevyvstal v protestanských mocnostech pocit ohrožení, který byl tak silný, že se do věci vložily i severské protestantské státy, které přímo ohroženy nebyly. Protestanté měli tak trochu štěstí, že Habsburky se cítila ohrožená i katolická Francie. Opravdu, mezi roky 1620 a 1624 k žádným významným bojům nedocházelo. A možná stojí za to si připomenout i to, že Habsburkové saskému vévodovi slíbili, že luterány budou dál v Čechách tolerovat, což mu spolu s Lužicí stačilo ke spokojenosti. Nedodržení tohoto slibu také hrálo roli.

Dnes už je jistě hodně věcí jinak. Když jsem byl jako dítě v Anglii, tak mě zarazilo, že o bělohorské bitvě ví víceméně každý absolvent střední školy. Jako příklad toho, jak se ztrácí svoboda a začíná útlak.

Žijeme v době, kdy se různé kulturní konflikty zase rýsují. Vůbec nemám tušení, co se všechno přihodí. Zdá se mi ale, že se opět objevuje taková ta nelítostnost, zarputilost, touha po zašlapání těch druhých, která je nesena přesvědčeností o vlastní mravní nadřazenosti. A to je kontext, ve kterém možná stojí za to se nad Bílou Horou zamýšlet.

1. čtení: Mat 7,1-6; 2. čtení Mk 2,13-17; 3. čtení Mat -10,16

Bratři a sestry, vážení hosté:

určitě nebudu jediný, kdo by chtěl být u toho, jak Ježíš stoluje s Levim a jeho přáteli. Asi si dovedeme tak trochu představit, co prožívali, jak jim bylo. Snad jste to zažili, setkání s člověkem, který vám přijde úžasný. Hltáte jeho slova, otevírá vám nové světy. A jste hrozně šťastni, že si našel čas zrovna na vás. Svět dostává jinou barvu. Všechno je najednou jinak.

Farizeům se ovšem Ježíšovo stolování s celníky – a jinými hříšníky – nelíbí. Proč, o tom si budeme povídat. Ale než se do toho pustíme, tak trochu historických reálií.  Zejména pro ty, kdo nedávali v nedělní škole pozor, či dokonce jim byla odepřena.

Farizeové, to byla v mnoha směrech elita židovství té doby. A není to myšleno ironicky. Brali velmi vážně, co v Písmu stojí, rozmýšleli to, aplikovali to.

O Ježíšovi je řečeno, že do svého vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Myslí se tím celý židovský národ, v užším slova smyslu to však platí zejména o farizejích.

Celníci, či též publikáni, vybírali daně pro římskou správu. Celý daňový systém pro Judeu prokurátor prodal v dražbě nejvyšší nabídce. Vydražitel to pak pronajímal dál. Takový víceúrovňový systém byl z hlediska Římanů racionální. Iniciativa byla na celnících, tedy výběrčích daní, a ti se snažili, aby nepřišli zkrátka. Mnozí z nich byli bohatí. Bylo to jejich rozhodnutí, že si vybrali toto povolání. Nechuť, a snad i nenávist, farizeů vůči celníkům je pochopitelná.

Pro farizeje to představovalo dvojí ponížení. Ponížující už byl samotný výběr daní. Vždyť Izrael má patřit toliko Hospodinu! A k tomu muset jednat s lidmi, kteří v jejich očích byli vlastně kolaboranti, zrádci Izraele.

Celník, o kterého v přečteném oddílů jde, se jmenuje Levi. Ten příběh je téměř stejnými slovy zaznamenán ve všech třech synoptických evangeliích. S několika málo rozdíly. A jedním z těch rozdílů je, že v jednom evangeliu se ten celník jmenuje Matouš. A je to to evangelium, kterému se říká Matoušovo – i když v něm, a to je odbočka, nikde není výslovně uvedeno, že ho Matouš sepsal.

U Marka je náš příběh blízko začátku, v druhé kapitole. Marek je stručný. U Matouše je až v kapitole deváté. Předchází mu Kázání na hoře, se vším tím dech beroucím vyučováním a úžasnými podobenstvími, která nás stále provázejí. Odtamtud bylo i první čtení.

Větší rozsah Matoušova evangelium nám umožňuje podrobněji sledovat vývoj dynamiky vztahu farizeů k Ježíšovi. Všimneme si dvou momentů.

První se týká toho, jak je komentován v Matoušově evangeliu konec Kázání na hoře. Čteme: … když Ježíš dokončil tato slova, … zástupy žasly nad jeho učením; neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci.

Ten druhý moment se týká jednoho konkrétního zákoníka. Zákoníci, znalci Tóry, kteří leckdy působili i jako soudci, se často rekrutovali z řad farizejů. Nebudeme teď mezi farizeji a zákoníky rozlišovat. O jednom z nich v úseku, který následuje po Kázání na hoře a předchází povolání celníka Leviho, čteme, že přišel za Ježíšem a říká mu: „Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš“.

Z toho je patrné nadšení pro Ježíše. Jednoznačné přijetí. Ten člověk měl přitom už nějaké postavení. Zákoník, to nebylo jen tak, za tím byla léta studia a společenského vzestupu. A teď je ochoten tohle všechno odložit a jít za Ježíšem. Budiž mu to přičteno k dobrému.

Ježíš ho, možná k našemu překvapení, varuje. Někomu se dokonce může zdát, že mu jeho záměr rozmlouvá. Není to řečené úplně průhledně. Říká „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“

Takto nepřímo s farizeji a zákoníky Ježíš bude mluvit často. Dotkneme se toho. Někdo by mohl mít pocit, že Ježíšovo jednání s farizeji není úplně fér, že si měl dát práci, aby jim to pořádně vysvětlil. I toho se dotkneme.

V daném případě Ježíšově odpovědi rozumím tak, že Ježíš ví, co přijde. Ví, nebo tuší, jak se vztah farizeů k němu promění. A ví nebo tuší, že ten zákoník, který ho chce následovat, by to prostě neunesl. Že ta jeho identifikace se svou názorovou skupinou, či, jak se říká, bublinou, je příliš silná. Že by to jeho následování nevedlo k dobrým koncům. Nevydržel by, až by se na něj ostatní zákoníci sesypali. A i kdyby to snad nebylo tak zlé, pořád by se ohlížel přes rameno, co tomu ti druzí říkají.

Na rozdíl od celníka Leviho i jiných, kteří přijmou, že v Ježíši potkali toho, kdo je zachránil, vytrhl z mravní bídy.

Rozumím tomu tak, že Ježíš tomu zákoníkovi vlastně říká: „Vůbec nevíš, jaká osamocenost, jaká společenská izolace čeká mě, a čekala by i tebe. Unesl bys to?“

——

Zpátky k farizeům. Když to srovnám se svým dětstvím, tak se o nich mluvívá stále méně. Přisuzuji to tomu, že církev je více a více citlivější vůči antisemitským postojům, které ji v různých fázích její historie motivovaly k nepěkným, a někdy i hrůzným, činům.

To je samozřejmě potřeba, vnímat historii církve pravdivě. Biblické poselství má ovšem vícero rovin. A tak se ptejme po těch charakteristikách farizeů a zákoníků, které lze rozpoznat dnes. A nemusí to být znaky jen negativní. Už bylo řečeno, že farizeové byli v mnoha ohledech obdivuhodní. Spíše tedy jde o to, že i to, co je v mnoha směrech obdivuhodné, může v určitých situacích selhat. Je důležité porozumět tomu proč.

Farizeové měli jasnou představu o tom, co je správné. Byli ideově vyhranění. Drželi nějaký názorový systém, pohled na svět, ve kterém bylo zřejmé, kdo je kdo. Podle nich celníci nezasluhovali plnohodnotný lidský kontakt do té doby, dokud se nezmění. Ne, že by jim možnost změny upírali. Ale dokud se nezmění, tak se s nimi jedná s odstupem. Tehdy lidé svoji odtažitost skrývali méně, než je tomu zvykem dnes. Dnes se to dělá trochu jinak. Asi to znáte, takovou tu masku, kterou člověk na sebe vezme, když má co do činění s někým, o kom si myslí leccos špatného. A také existují tisíce způsobů, jak dát někomu najevo, že to není našinec – nebo, že už to není našinec.

Farizeové si byli vědomi své mravní převahy. Věděli, jak to má být, a co kdo dělá špatně. Jejich myšlení bylo analytické. „Tohle je přípustné, tohle už přípustné není.” Poctivě to rozmýšleli. – Ježíš učil jako ten, kdo má moc.

Ježíš se jeví zpočátku jako spojenec, ba dokonce jako možný vůdce. Jenomže on do takové role nevstoupí. Ne proto, že by byl Zákon špatný, vždyť ani písmenko z něj nepomine, ale proto, že on přinesl záchranu i těm, kteří se dostali příliš daleko na to, aby se jich ty dobré způsoby hlásané farizeji dotkly.

Chcete-li, Ježíš je inkluzivní. Království boží je i pro chudáky, hříšníky a celníky.

Ono se to snadno říká, ale hůře žije.

Abychom pochopili, jak se to i tehdy nelehko žilo, tak si musíme uvědomit, že celníci představovali pro Izrael významné ohrožení. V očích farizeů tedy určitě.

Celníci, to nebyli nějací jurodiví svérázové, ke kterým se lze sklonit a rozplývat se nad vlastní otevřeností, a pak se zase vrátit do svého světa.

Pro farizeje byl vzah k celníkům součástí velkého zápasu. Kdo s koho? Udržíme se? Dokážeme ubránit vlastní identitu pod náporem toho římského světa? Není to tak úplně odlišné od dnešní doby.

Z hlediska farizeů celníci spolupracovali s ideovým nepřítelem, byli to kolaboranti. A proto se i Ježíš začne farizeům jevit jako zrádce. Kazí jim to. Kazí jednotnou frontu. To, že Ježíš má s farizeji mnoho společného, ho činí v jejich očích ještě nebezpečnějším.

I na ně ovšem jeho osobnost působí. Zpočátku váhají, upozorňují ho, že překračuje tu správnou linku. Tak je to ještě v okamžiku našeho příběhu. Nad tím, že jí s celníky, se zákoníci z farizejské strany pouze pozastavují. Dávají mu šanci, aby se jich zřekl.

Postoj farizeů se zlomí, až když Ježíš sáhne na sobotu, což pro ně byla věc naprosto zásadní. Sobota byla jedním z nejvýznamějších symbolů. Její dodržování byl jeden z hlavních způsobů, jak si udržet jistou výlučnost, soudržnost. A Markovo evangeliu ke střetu o sobotu záhy dospěje. Pak budeme číst Když farizeové vyšli, hned se proti němu s herodiány umlouvali, že ho zahubí.

Myslím si, že je v našich možnostech si představit tu zlobu, která se zmocnila farizejských srdcí. Protože my té zloby vidíme okolo sebe spoustu. Zloby, která je podobně ideologicky motivovaná.

Má to dva stupně. Jednak to, že ty, které pokládáme za celníky, za škůdce, vyloučíme z okruhu těch, ke kterým přistupujeme lidsky plnohodnotně. Příklady takové odtažitosti je v dnešní rozdělené společnosti snadné najít. Ale to bych raději nechal na každém z vás, aby se zorientoval ve vlastním srdci. Lidem věkem starším však jistě bude srozumitelné, když připomenu, jak bývalo obtížné, když jsme měli osobně co do činění s nějakým komunistou.

A ten druhý stupeň je silně prožívaná nechuť, někdy snad až nenávist, kterou jsou stíháni ti, co jsou s námi na stejné lodi, ale vidí to jinak. K mým nejsilnějším životním emočním zážitkům patří zjištění, jak silná taková nechuť může být i uvnitř církve kvůli příslušnosti k různým názorovým skupinám. Jak to bývá neuhasitelné, jak se opět a opět potvrzují slova, že ústa mluví, čím srdce přetéká.

Ježíš ví, že názorová vyhraněnost, správnost, spásu nepřinese. Ta spása je opravdu možná jenom skrze jeho moc.

Ideologie patří k mocnostem tohoto světa. V něčem se podobají náboženským systémům. Když se ideové odsouzení zahnízdí v lidském srdci, tak se s tím velice těžko hýbe.

Jak u sebe poznáme, že jsme ohroženi? Třeba tak, že si všimneme, že kdykoliv se zmíní nějaká skupina lidí, tak nám v hlavě naskakuje jedno obvinění za druhým na jejich adresu.  Anebo si najednou uvědomíme jakousi zálibnost, se kterou přijímáme zprávy o jejich selháních. Co v takové chvíli dělat?

Následovat Ježíše v takové situaci možná znamená dělat právě to, o čem jsme četli. Sednout si s někým z té protivné strany ke společnému stolu. Je-li to možné. Dokážeme-li najít tu správnou chvíli, toho správného člověka. Nikdo k tomu nemůže být nucen. I Ježíš zve, nenutí.

I celník Levi, syn Alfeův, mohl Ježíšovo pozvání „Pojď za mnou“ úplně ignorovat. A možná měl Levi přátele, kteří jeho pozvání ke společnému stolu odmítli, protože měli na mysli své společenské postavení u římské správy a nechtěli se kompromitovat stolováním s někým jako byl Ježíš.

Přiznat postavení partnera někomu, vůči komu jsem – snad oprávněně – ve střehu, komu nevěřím, koho se bojím, kým pohrdám, to není nic zázračného, a přesto to může mít důsledky téměř zázračné.

Ježíš rozpoznal, že farizeové a zákonici ho vysklili. Přestal být pro ně partner. Chtějí ho pouze usvědčit. Proto Ježíš to předstírané pozvání k teologickým debatám odmítá. Nepouští se s nimi na jejich terén. Bez vůle k partnerství to nemá smysl. A pak, Ježíš je Syn Boží.

Ježíš na některých místech jasně mluví o pokrytectví farizeů, na jiných jim odpovídá jakoby v hádance proto, aby oni sami své pokrytectví odhalili. Klade jim otázky. Ptá se jich „Proč smýšlíte zle ve svých srdcích?“, „Je dovoleno v sobotu činit dobře, či zle?“ „Byl Janův křest z nebe, či z lidí?“ „Ukažte mi peníz daně! – Čí je tento obraz a nápis?“ A tak dále.

To pokrytectví ale není něčím, co je nějaká výlučná vlastnost farizeů. Do našeho jazyka se vloudilo používání slova farizejský pro označení jednání, které je pokrytecké a svatouškovské zároveň. To vnímám jako chybu, že se tak stalo.

Dějiny ukazují, že každá ideová vyhraněnost, každá mravní převaha, má své stíny. To je důsledek lidské přirozenosti. A čím více informací máme k dispozici, tím více se dozvídáme o lidském pokrytectví, o nedodržování pravidel těmi, kdo je vyhlašují. Toho jsou dnes plná média. Takového pokrytectví je spoustu. Ale ne každé je neseno samospravedlností, která je tak silná, že člověku brání v tom, aby své pokrytectví rozpoznal. Pokrytectví takového typu bývá neseno záští a odmítáním lidské hodnoty toho druhého.

Farizeové byli příliš v zajetí svých mocenských představ o tom, kdo je ten jejich nepřítel, se kterým vedou zápas o bytí a nebytí, než aby si Ježíšova slova o pokrytectví pustili k srdci. Domnívají se, že brání svatou věc.

A to je pro nás trvalé napomenutí. Dejme si pozor, aby naše srdce neztvrdla, vedena přesvědčením, že sloužíme dobré věci.

========================

Je moc dobře, že ten oddíl z prvního čtení, který říká, že nemáme házet perly před svině, protože je nohama zašlapou, a pak se otočí a roztrhají nás, je předcházen oním známým podobenstvím o vynímání třísky. To je to prvé, co je potřeba mít na paměti. Na nebezpečí pokryteckých výtek Ježíš farizeje, a nejen je, soustavně upozorňuje.

Přicházejí ale situace, kdy nemá smysl cokoliv vysvětlovat, protože nemáme před sebou partnera, který je připravený nám naslouchat, ale někoho, kdo už se rozhodl, jak s námi naloží. Někoho, kdo jakékoliv partnerství už předem vyloučil. Je nebezpečné se do takové situace vžívat, domýšlet si ji tam, kde není, konstruovat ji. Možnost zneužití je obrovská. Nicméně k biblické zvěsti patří i ta slova o perlách a sviních. Jako návod, jak se v takové situaci, pokud skutečně nastane, zachovat.

Nezbývá než prosit o Boží moudrost a o srdce pokorná, abychom takové situace správně rozpoznali. A abychom je uměli řešit podobně jako je řešil náš Pán. Nikoliv znevážením toho druhého, ale otázkou, která mu dává šanci z jeho nemilosrdného zaujetí vystoupit.

Amen

Každý křesťan s námi bude souhlasit, že Bůh je svrchovaný. Ale začneme-li se ptát na detaily, brzy zjistíme, že toto slovo zahrnuje docela široké spektrum názorů. A nejde jen o názory nebo o nějaké intelektuální přesvědčení. Způsob, jakým jednotlivec chápe Boží svrchovanost, ovlivňuje jeho křesťanské chování, tedy zejména proč a jak se modlí, jak reaguje na projevy zla ve svém životě, životě blízkých lidí ve sboru a v rodině, jak a proč evangelizuje, atd. Bratr Otakar Vožeh prezentoval svůj pohled na serveru krestandnes.cz v sérii článků v květnu a červnu 2020. Protože se nám jeho interpretace zdá až na kraji pomyslného přípustného intervalu, reagujeme tímto článkem.

Bratru Vožehovi se nedá vytknout metoda přísné logiky, kdy aplikací postupných implikací dochází ke svým závěrům. Musíme ocenit odvahu a poctivost v aplikaci těchto implikací, které ho dovádějí až na samý okraj toho, co bychom ještě mohli považovat za křesťanskou víru. Ale každá implikace musí někde začít. musí začít nějakými východisky. Tady bratr Vožeh mlčí.

Proto na začátku zkusíme vysvětlit naše východiska. Bible je zjevené Boží slovo, jehož hlavním účelem je přivést nás ke spasení v Kristu Ježíši. Neklade si ale za cíl poskytnout nám konzistentní filosofický rámec, který by nám pomohl nejen o Bohu mluvit, ale taky pochopit všechny souvislosti a motivace. Proto střílení biblických veršů mezi neo-kalvinisty a arminiány většinou k ničemu nevede. Bible samotná neposkytuje ani jednomu z táborů dost pevnou půdu, protože prostě k tomu není určena.

Ale existují otázky, kterým bychom se neměli vyhýbat, i když na ně nemáme v Bibli přímou odpověď. Žijete-li v době, kdy se lidstvo vypořádalo s morem, pomalu se rozbíhá průmyslová revoluce, ruší se otroctví, demokratizují se vlády, ve městech se zavádí kanalizace, lékaři začínají chápat princip infekcí, tak se lehčeji věří, že Bůh má vše pod kontrolou, tedy můžete být neo-kalvinistou. Potom ale přijde první světová válka a ty předchozí odpovědi na nové a palčivé otázky přestanou stačit. Měl Bůh pod kontrolou první světovou válku, nebo neměl? A v jakém smyslu? Abychom zůstali solí v tomto světě, nemáme se zaseknout ve starých odpovědích, ale hledat nové. I to má Ježíš na mysli, když slibuje Ducha svatého, který nás uvede do veškeré pravdy. Tenhle proces zjevování pravdy neskončil s uzavřením kánonu Písma, jak věří někteří fundamentalisté. Naším prvním východiskem je tedy tvrzení, že Bible není zakonzervované Boží slovo, ale naopak úlohou Církve je interpretovat ji pro aktuální situaci lidí kolem nás a hledat aktuální odpovědi u Ducha svatého.

Druhým východiskem je metoda hledání pravdy, nebo – chcete-li – filosofického rámce, ve kterém můžeme formulovat naše odpovědi na aktuální palčivé otázky. Nesnažíme se vyždímat z Bible nějaký filosofický fundament a vše ostatní na něm chladnými logickými implikacemi vystavět. Naopak hledáme myšlenkový systém, kosmologii, filosofický základ, který vyhovuje dvěma kritériím. Za prvé musí být v souladu s biblickou zvěstí, jinými slovy člověk nepotřebuje dělat salta a logické kličky, aby Boží slovo v Bibli a praxi prvních křesťanů v tomto systému vysvětlil. Za druhé tento systém musí mít potenciál odpovědět na těžké otázky, které nám svět včetně našich sousedů klade.

Nyní jsme připraveni se podívat na to, kam nás tato dvě východiska dovedou. Vše začíná tím, že Bůh je láska. Církev si pomáhá slovem Trojice, aby vyjádřila to, že Bůh je sám v sobě společenstvím lásky. Láska se chce rozšířit, podělit se s někým dalším. Ale to je možné jen s bytostmi (nebo agenty), které mají svobodu lásku odmítnout, nebo se dokonce Bohu protivit. Proto dochází ke stvoření člověka a dalších bytostí s touto svobodou. Možná slovy “učiňme člověka podle obrazu našeho” se právě myslí svoboda s potencionálem společenství s Bohem odmítnout. Boží touha mít s někým hluboký vztah lásky vede k radikální svobodě, což pro Boha představuje obrovské riziko. Slova jako riziko nebo svoboda nás přivádějí k otázce Boží svrchovanosti. Cožpak Bůh absolutně svrchovaný a mocný může podstupovat riziko? Ano, může, protože možnost lásky svobodné bytosti Mu za to stojí. Ale tím pádem ta svrchovanost nemůže znamenat absolutní kontrolu všeho v každém okamžiku. Bůh se svrchovaně části svojí kontroly jakoby vzdává. Nevzdává se veškeré kontroly, v Genesis se klade důraz na oddělení vod od země a vymezení hranic vodám, které jsou ve Starém zákoně většinou obrazem Božích nepřátel. Vymezení je i časové, protože poslední soud bude znamenat konec svobody pro Boží nepřátele.

Bůh kvůli své touze milovat a být milován podstoupil obrovské riziko a my už víme, jak to dopadlo. Všechno se pokazilo. Lidé se proti Bohu vzbouřili. Místo zahrady je tu bojiště. Ďábel, původním povoláním světlonoš, společně s různými duchovními mocnostmi v povětří, kterým byl dán různý stupeň autority, jsou aktivními účastníky tohoto boje. Bůh, který podstoupil tohle riziko a proti kterému se vše obrátilo, se rozhodl zaplatit cenu nejvyšší. Poslal svého Syna, aby svou smrtí svět vykoupil. Ježíš Kristus je září Jeho slávy v tom smyslu, že dokazuje, kam až Boží láska dokáže zajít v touze po vztahu se svobodným člověkem.

Podívejme se nyní, jak určité části zjevení Písma sedí s výše popsaným myšlenkovým rámcem. Začněme Božím hněvem a svatostí. Jestli věříme, že Boží svrchovanost znamená absolutní kontrolu nade vším v každém okamžiku, potom uvažování o Božím hněvu a svatosti nedává logicky smysl. Bezradnost tohoto přístupu můžeme cítit i v textu bratra Vožeha, když píše: „My z Písma víme, že hněv je součástí Božího charakteru, součástí Jeho podstaty. Stejně jako milost a láska. Je to nesmírně těžké, abychom si to představili.” Jakoby Boží hněv byl jakousi arbitrární Boží vlastností, která jaksi nemá místo vedle milosti a lásky. V našem přístupu dává Boží hněv hluboký smysl. Společenství lásky je potřeba chránit, protože riskuje bolest způsobenou agenty se svobodnou vůlí. Proto svatost, jinými slovy oddělení, je nedílnou součástí Božího charakteru stejně jako láska. Proto Hospodin tak často v Písmu naléhá na svůj lid, aby byl svatý, odděloval se od věcí, které vztah narušují. Agenti, kteří se nechtějí takto oddělovat, jsou nazváni Božími nepřáteli.

Další oblastí je smlouva a slib. Hospodin se zjevuje svým lidem a často s nimi uzavírá smlouvu, s jednotlivcem, rodinou nebo celým národem. Na tom samotném zatím není nic zvláštního, dokud si neuvědomíme, že Bůh jako jedna ze smluvních stran riskuje, že bude uveden do těžkého morálního dilematu, když druhá strana poruší svoji část smlouvy. Je to stejné, jako když příteli půjčíte peníze a on vám je přestane splácet. Co dělat? Má zničit národ, poslat na ně všelijaké tresty, zadržet déšť? Co když ty rány vydrží a neustoupí a budou jak zbědované dobytče, které už nemá na svém těle místo pro další rány (Iz 1)? Nebo je má získat zpět tím, že jim naopak bude žehnat? V představě bratra Vožeha Bůh žádná dilemata nemůže mít: „Není nikdy v situaci, kdy si musí vybrat mezi větším a menším zlem. Vždycky jedná správně, v nejlepším zájmu pro všechny.” Jak ale potom můžeme porozumět dějinám spásy popsaným v Písmu? Jak porozumět prorokům, kteří tato dilemata odhalují? Jak porozumět Mojžíšovi, který zvrátil Hospodinovo rozhodnutí zničit Izrael a jednat jen s Mojžíšovou rodinou? Bůh se snižuje na naši úroveň tím, že s námi uzavírá smlouvu. Každá smlouva s člověkem zahrnuje riziko. Bůh tohle riziko na sebe bere a ve své svrchovanosti se nechává omezit rizikem, že se sám může ocitnout před těžkou volbou.

Další oblastí je podstata Kristova bytí tady na zemi. Když nepřistoupíme na myšlenku, že Bůh se hluboce sklání a omezuje svoji svrchovanost, abychom s Ním mohli navázat svobodný vztah, potom budeme mít potíže pochopit i podstatu lidství Jeho Syna. To se projevuje u bratra Vožeha, když píše: „… Bibli zaznamenané satanovo pokoušení Pána Ježíše Krista na poušti. Protože byl Ježíš bez hříchu, Jeho nitro, myšlení, Jeho podstata byly nezkažené, neporušené hříchem – satan svým pokoušením neuspěl. U Evy se mu to podařilo proto, že apeloval na její přirozenou a dobrou touhu po poznání. U Pána Ježíše tato touha neexistovala, protože je jako Bůh vševědoucí.”. Ježíš tedy podle Vožeha nezhřešil, protože neměl přirozenou touhu po poznání, na kterou by satan mohl apelovat. Ale co zbude z lidství Ježíše, když tuto logiku budeme aplikovat na všechny ostatní oblasti pokušení? Ježíš nemohl být pokoušen láskou k penězům, protože jako Bohu Mu stejně všechno patří? Ježíš nemohl být pokoušen strachem, protože jako Boha Ho stejně nikdo nemůže ohrozit? Jestli vtělení Božího Syna omezíme jen na oblast fyzického těla, tak potom máme potíže pojmout verše jako He 4,15 nebo He 5,8-9. On může rozumět našim pokušením, ne protože je vševědoucí, ale protože je sám všechny zakusil. On při vtělení neoblékl jen lidské tělo a jinak zůstal Bohem, ale oblékl i naši porušenost a omezenost, protože se „naučil poslušnosti a dosáhl dokonalosti”. Kdyby jediný rozdíl byl ve fyzickém těle, žádné poslušnosti by se nemusel učit a ani by nemusel dosáhnout dokonalosti. Neznamená to ale, že by přestal být Bohem. Tento paradox je konzistentní s chápáním dějin spásy jako Božím radikálním sebeomezením, aby nás jako svobodné bytosti mohl přivést zpět do své lásky.

Poslední oblastí, kde chceme ukázat, jak je náš myšlenkový rámec v souladu se zvěstí Písma, je praktický duchovní boj. Tento štiplavý termín je zanesený různými předsudky a špatnými zkušenostmi. Zkusme se od nich na chvíli oprostit a položit si otázku, kde vlastně žijeme. Je to svět, který do nejmenšího detailu ovládá dobrý Bůh, jehož prozřetelná dobrota je pro nás ale mnohdy neproniknutelná, nebo je to bojiště, kde dobrý Bůh svým svrchovaným rozhodnutím zasahuje jen omezeně? Ukažme si praktické důsledky odpovědi na tuto otázku na případu svobodné matky, která se stará o tři děti a nejmladšímu byla diagnostikována těžká nemoc, takže musí rychle podstoupit velmi riskantní chirurgickou léčbu. Takové strašlivé věci se objektivně dějí i křesťanům. Jestli její církevní společenství věří, že žijeme uprostřed bitvy, všichni se kolem ní semknou a všemi prostředky povedou duchovní boj. Jedna sestra se bude starat o děti, jiný bratr převezme finanční řízení domácnosti a začne organizovat sbírky, někdo se bude modlit, jiný postit, další sestra s ní bude brečet v čekárně, atd. Společenství, které věří, že Bůh aktivně vše kontroluje a rozhoduje, bude snad dělat podobné věci, ale spíše kvůli nějaké intuici a navzdory tomu, čemu věří. Navíc v pozadí všeho bude viset otázka, jak tato sestra zhřešila nebo co jí Boží prozřetelnost tímto chce ukázat. Jsme přesvědčeni, že obraz mladé církve v Novém zákoně je podobnější našemu prvnímu případu. Jsme vyzýváni, abychom jako sbor drželi pospolu, byli jednomyslní, navzájem se podpírali a pečovali o sebe, horliví v přímluvách a praktické pomoci. Navíc odpověď novozákonní církve na zlé věci nikdy nebyla ve smyslu zkoumání, jak tohle Bůh mohl dopustit nebo co nám tímto Boží prozřetelnost chce říci. Koneckonců Nový zákon poměrně jasně, i když ne explicitně, naznačuje, že žijeme na bojišti (například Boží zbroj v Ef 6, podobenství o koukolu a pšenici v Mt 13, nebo nemoc jako pouto satanovo v Lk 13,6).

V podobném duchu bychom mohli pokračovat a ukázat, proč modlitba dává větší a hlubší smysl v našem myšlenkovém rámci a proč takováto modlitba je konzistentní s praxí v Písmu. Nebo jak tento myšlenkový rámec pomáhá při pastoraci, když se snažíme zorientovat v osobní odpovědnosti, pomáháme řešit morální dilemata, nebo čelíme projevům zlého. Podobně bychom ukázali, že pastorační doporučení vyvozená z tohoto systému jsou v souladu s učením a duchem Písma.

V našem článku jsme se pokusili načrtnout myšlenkový systém, kosmologii, který sice nemá přímou explicitní oporu v Písmu, ale má tyto tři výhody: Za prvé při vysvětlování původu zla se nemusíme uchylovat jako bratr Vožeh k arbitrárnímu Božímu hněvu, který nějak vypůsobil hříšný sklon Evy po poznání a tím pádem činí Boha odpovědného za zlo. Naopak, Boží svrchované rozhodnutí stvořit svobodné bytosti obdařené schopností se proti Bohu vzbouřit a rozhodnutí Stvořitele omezit svoji svrchovanost vidíme jako projev Jeho touhy milovat a být milován, která stojí za riziko, že se vše může pokazit. Za druhé logické důsledky tohoto myšlenkového rámce pro učení a praxi jsou v souladu s učením a duchem Písma. A za třetí tento myšlenkový rámec má potenciál oslovit svět a formovat smysluplné odpovědi na aktuální otázky jako je ničení životního prostředí, sdílená odpovědnost za planetu, vznik a šíření infekcí, morální dilemata při řešení epidemií, atd. Neříkáme tím ovšem, že tohle má být hlavní zvěstí Církve, tou ať je nadále předrahé evangelium Ježíše Krista a to ať se zvěstuje jakýmkoliv způsobem.

Ondřej Kameník, Dan Drápal

červen 2020

Sebevědomí, jistota víry a fakticita
Potkal jsem se tuto nedávno na jakési narozeninové oslavě s docentem Slámou, teologem, bratrem Pavla
Siváka. Velice si ho vážím a myslím si, že skutečně ví, o co v teologii jde. Kdysi jsme měli takovou
půtku o faktické spolehlivosti Písma, tedy především Starého Zákona. Jak řeč šla, tak přišel i dotaz,
jak se moje názory za ta léta v tomto směru posunuly.
Pro mě osobně otázka Co z toho, co čteme v Písmu, se stalo doopravdy? palčivá není. Ale jsou mnozí,
pro které palčivá je.
Proč? Protože žijeme v civilizaci, která si velice váží konkrétních fakt. Tehdy a tehdy se stalo to a to.
Mít tyto informace je důležité, pokud chceme něco zjistit. Ale je opravdu v naší moci vyvozovat
z fakt důsledky? Kdo je opravdu schopen o sobě říci Jsem takový a takový z těchto a těchto důvodů? –
Aha, a proč je bratr úplně jiný?
A co David a Goliáš? Jak David zacházel s fakty? Zdá se, že docela obstojně. Jenom z nich vyvodil
úplně jiné závěry než ostatní. Protože, snad mi budete rozumět, cítil určité zmocnění. Jeho víra byla
sebevědomá. Nebál se. Davidovo jednání se ovšem nedá jednoduše replikovat, opakovat, protože to
zmocnění záleží na vanutí Ducha.
Příliš nejsme zvyklí o Duchu svatém přemýšlet. Ale přitom bychom se možná dokázali dlouho bavit o
tom, co je duch dnešní doby. Co hýbe dnes světem je zásadně jiné než to co před čtyřiceti, šedesáti lety.
Ne, že by problémy zmizely, ale jejich palčivost se proměňuje. A také ochota lidí se pro to či ono
nasadit.
Duchu minulé éry je velice, velice těžké porozumět. Protože neumíme vrátit, obživit sebevědomí
tvůrčích jedinců minulosti, jednajících v naději, že se nasazují pro něco trvalého, hodnotného. Kdo z
dnešních umělců má naději, ba téměř jistotu, že vytváří něco trvale platného? Dneska k tvorbě spíše
pasuje potřeba vyjádření jistého odstupu, snad i ironie, být nad věcí. Taková je doba. A přitom
obdivujeme, užíváme, díla malířů, spisovatelů, skladatelů dob minulých. Tvůrců, kteří měli
sebevědomí, sebejistotu a snad i zmocnění dnes těžko replikovatelné. Vnímáme je jako pravdivé,
autentické, ale jejich autentičnost nepatří do dneška.
V době Ježíšově, někde vyrazně dříve, někde výrazně později, měli lidé podobný vztah k mýtům a
příběhům praotců. Kdysi dávno byla doba tvorby kosmických mytologií. Neumíme si to představit. I v
Ježíšově době to už bylo ve své autentičnosti nedostupné. Určitě to nebylo tak, že by se sešlo něco na
způsob filmových scénaristů a ti by z fleku vymysleli příběh o stvoření světa. Ti lidé k tomu pociťovali
určité zmocnění, autentické zmocnění, jehož zopakování pro nás není možné. Stejně tak je nám
nedostupná sebejistota vypravěčů o počátcích kmene, národa; příběhy praotců. Později vyprávění o
králích, ságy, eposy. Kupodivu však i přes tu hradbu času a dějinný odstup něco z té autentičnosti
dávných tvůrců má schopnost k nám mluvit. Zvláště tehdy když – třeba jako ty biblické příběhy – je to
součást naší tradice. Tedy rezervoáru kulturních výkonů, které jsou často poněkud zaprášené, ale po
zpřítomnění, odstranění dějinného nánosu, mají moc vstupovat do našich životů.
Jako křesťané věříme tomu, že Ježíš se narodil do národa Hospodinem vyvoleného. Není nic
překvapivého na tom, že i jiné národy měly své mytologie, některé nepochybně i dříve, není nic
překvapivého na tom, že měly svá vyprávění o praotcích a králích. Nám ale bylo svěřeno do opatrování
vypravování o Izraeli. Je na nás, jak moc vezmeme vážně zaslíbení, že právě toto vypravování k nám
bude promlouvat, že právě z tohoto vypravování můžeme čerpat, že právě ono může pomoci učinit naši
víru autentickou, sebevědomou.
V teologii současné doby se, pokud vím, dost mluví o žánru. Prostě mýtus je jiný žánr než vyprávění o
praotcích, a to zase jiný žánr než vyprávění o králích nebo proroctví atd. Nepochybně je to správně
takhle rozlišovat. Jenom to navozuje dojem jakoby si ten pisatel mohl vybrat, jaký žánr si zvolí. Ale
on, ve své autentičnosti, kterou ovšem nereflektoval, žádnou možnost volby nepociťoval. Pociťoval
zmocnění.
Naše autentičnost je spjata s faktičností. Protože žijeme v době, ve které žijeme. Proto můžeme
pociťovat jako ohrožující, když se zdá, že biblické vyprávění se s fakty neshoduje. To je přirozené,
normální, a snažit se to přehlušit působí křečovitě a ne úplně důvěryhodně. Alespoň na mne. Přeju si,
aby vykopávky potvrdily, že to v Izraeli bylo tak, jak píše Písmo. Protože si myslím, že Písmo je, v
nějakém smyslu, i fakticky správné a věrohodné. Jsem hrdý na to, že profesor Hrozný, jeden z našich
velikánů, věřil jakožto syn faráře bibli natolik, že nepochyboval o existenců Chetejců. Ale současně
beru jako možnost, že pod tíhou argumentů budu muset připustit, že to či ono místo v Písmu fakticky
úplně nesedne. Ne, že by se mi nějaké takové vybavovalo. Když se to vyskytne (a že se to asi už
vyskytlo, byť jsem o tom tehdy nepřemýšlel v této rovině) tak mě to možná dotlačí k tomu, abych se
snažil danému žánru více porozumět, tedy více porozumět, co zakládá jeho pravdivost, autentičnost.
Anebo k tomu, abych zjišťoval, zda ta faktičnost námitky je opravdu fakty podložená. A možná také
zjistím, že je to nad mé síly, a že to musím odevzdat Hospodinu v naději, že to nějak pořeší.
Naše autentičnost je spjata s faktičností. To je naše doba. Stojí to za reflexi. Počátky naší doby se
kladou do osvícenství. Jenomže on je tady velký rozdíl. Tehdy se lidé pouštěli do velkých projektů s
pocitem, že fakta drží v hrsti. Ne, že jim někdo řekne, jak to je, ale že oni jsou schopni sami svým
rozumem nahlédnout, co je pravda. Bylo to autentické, bylo to heroické a mělo to také charakter
prožívání určitého zmocnění. Právem se osvícenství řadí ke kořenům naší civilizace. Dnes je to ale
jinak. Dnes se očekává, že někdo řekne, jak to je. A pokud možno přírodní vědec, nejlépe v kombinaci
evolučního biologa a odborníka na vědy kognitivní se znalostí umělé inteligence a statistiky. Něco z
toho se chytí jako pravda, a platí to tak dlouho, dokud výstupy vědy nebudou přepracovány
do jiných obrazů. Vědecký výzkum je zdroj mýtů naší doby. Jakoby se kruh uzavíral.
Aleš Drápal