Trump – politika a charakter
Je to už nějakých tucet dní, co Donald Trump není prezidentem USA. Na jeho hodnocení – hodnocení jeho politiky i hodnocení jeho osoby – je ještě příliš brzo; a ostatně, jeho politické působení ještě ani zdaleka nekončí. On bude mít i nadále velký vliv v Republikánské straně, např. při výběru v primárkách jejích kandidátů do kongresových voleb v roce 2022. A je možné, že i sám bude mít opět prezidentské ambice v roce 2024. Byť to mu už bude osmasedmdesát let – přesně tolik, kolik je nyní prezidentu Bidenovi.
Ale už nyní lze s jistotou několik věcí říct. Politika jeho vlády byla z křesťanského hlediska nejen dobrá, nýbrž velmi dobrá. Byl to prezident, který garantoval náboženskou svobodu a svobodu svědomí. Byl to nejvíce pro-life prezident – za právo na život dětí před narozením – v novodobých amerických dějinách, a jako jediný na pochodu za život osobně vystoupil. Nominace jeho soudců, nejen tří soudců Nejvyššího soudu, ale i více než padesáti soudců na soudech druhé nejvyšší instance – byly skvělé. Ti soudci jsou originalisté, tj. hodlají ústavu interpretovat v jejím originálním, původním významu, nikoli si v ní vymýšlet nová, umělá „práva“, jako např. právo na potrat, na „manželství“ osob stejného pohlaví, či, perspektivně, na „práva“ tzv. trans-gender osob.
A byl to i prezident, který fakticky uznal Jeruzalém za hlavní město státu Izrael a přesunul do Jeruzaléma americkou ambasádu z Tel Avivu. Byl to druhý nejvíce pro-izraelský americký prezident v dějinách – hned po prezidentu Trumanovi, který stát Izrael, jeho právo na existenci, v klíčovém momentu jeho dějin uznal (navzdory doporučení svých ministrů a poradců).
Mezi mnohými americkými křesťany, především evangelikály, byla oblíbená teorie, že prezident Trump byl jako antický perský král Kýros, který Židy propustil z babylonského zajetí a umožnil jim v Jeruzalémě postavit druhý Chrám; tedy že Trump stejně jako Kýros je pohanem, kterého Bůh používá pro své dobré záměry.
A proto mnozí američtí křesťané (i křesťané ve světě) odpustili prezidentu Trumpovi – kvůli jeho dobré politice – mnohé z toho, co by neodpustili nikomu jinému, žádnému jinému politikovi či prezidentovi. Myslím tím častokrát jeho nedůstojné, nevhodné, a na konec i hanebné a skandální chování.
A to nás přivádí k otázce, resp. k několika otázkám: Záleží v politice na charakteru politika? Na čem záleží více, na jeho charakteru, nebo na politice? Je osobní morálka (či její absence) kvalifikující či diskvalifikující pro dobrý výkon politiky? Koho preferovat, politika, který je morální a charakterní, ale nemá názory jako já; anebo toho, kdo má názory jako já, ale je nemorální a bezcharakterní? A podobně.
Osoba Donalda Trumpa byla polarizující v křesťanském prostředí (a nejen v něm) od samého počátku. Mohl bych uvést příklady ze všech denominací, ale zmíním dva z evangelikálního prostředí: Eric Metaxas vždy byl a do dnes je pro něj a hájí ho, David French ho vždy odmítal kvůli jeho vadnému charakteru a nyní se domnívá, že měl pravdu od samého počátky a jeho bratři a sestry ve víře, kteří se Trumpem nechali svést, se strašně zmýlili. Metaxas zastává názor, že důležitější jsou politické názory a schopnost je prosadit, French má za to, že charakter kraluje nade vším, charakter je to nejdůležitější, co by měl křesťan na každém, tudíž i na politikovi zvažovat a preferovat.
Jaký je můj názor? U politika je charakter příliš málo, pokud má špatné či problematické názory. Lord Halifax byl věřící křesťan, Winston Churchill byl agnostik. Halifax chtěl separátní mír s Hitlerem, Churchill ho chtěl porazit. Churchill měl pravdu, Halifax se mýlil. Jimmy Carter byl a je hodný, věřící křesťan, který ve svém volném časem učil děti a mládež v nedělní škole náboženství. Proti Sovětům byl slabý. Reaganova náboženská víra byla mnohem slabší, než Carterova, ale Sověty odhadl přesně a způsobil jejich pád.
Jenže když charakter absentuje absolutně, dříve nebo později se to projeví. A vymstí. Minimální standard morálky, minimální dávka charakteru (a můžeme diskutovat a přemýšlet o tom, co to znamená „minimální“) jsou absolutně nezbytné, aby politik, státník, i ten s těmi nejlepšími názory a schopností je prosadit, nakonec nezpůsobil více škody než užitku.
A to je – či přesněji může být – i případ Donalda J. Trumpa.
Už od samého počátku měl závažné osobnostní vady morálního a psychologického charakteru. Byl marnivý, domýšlivý, dětinský, sebestředný a egoistický. Vždy mu v první řadě šlo o něj. Všechno, celou politiku stavěl jen na sobě.
Jeho politika byla dobrá; ale po volbách, které těsně prohrál – stejně těsně, jako ty v listopadu 2016 vyhrál – tvrdil, že vlastně vyhrál a vítězství mu bylo podvody ukradeno a americký lid byl obelhán. Možná ano, ale nepředložil relevantní důkaz; to vše tvrdil bez důkazů, které by akceptovaly soudy i vlády těch států, kde těsně prohrál.
Nikdy předtím v dějinách USA se nestalo, že by prezident – či kandidát na prezidenta -, který volby prohrál, svou porážku neuznal. Uznání porážky patří ke zdraví demokracie. Trump vlastně naznačoval, že obrovské množství lidí se dopustilo kolosální konspirace a velezrady tím, že skutečnému vítězi upřeli vítězství. Jenže opět, tvrzení není důkaz. A ty, kteří mu věří, může podnítit k činům, které jsou nelegitimní, ba přímo zločinné.
To se stalo útokem na Kapitol 6. ledna letošního roku. Trump není za útok odpovědný trestněprávně, ale je za něj svými řečmi odpovědný morálně a politicky.
Křesťané by nikdy neměli vkládat svou největší důvěru a naději v žádného člověka. Všichni lidé jsou – jsme – více či méně hříšní a chybující. Jen díky Boží milosti a odpuštění můžeme dělat i správné věci. A taky díky svému svědomí a poučení ze strany církví. Byli státníci dobří i velcí, dobří i ne tak velcí, ne tak dobří, ale velcí; a pak na druhém pólu prach-mizerní až zločinní. Ale v žádného člověka, žádného politika, žádného prezidenta či premiéra by křesťané neměli vkládat tu svou největší důvěru a naději. Když tak činí, jsou na hraně modlářství – a někteří už za tou hranou.
Křesťané by však vždy měli vkládat svou největší naději a důvěru v to, co je dobré, správné, pravdivé a spravedlivé. Tj. v Boha, který je tvůrcem a autorem toho, co dobré, správné, pravdivé a spravedlivé jest.