Sebevědomí, jistota víry a fakticita
Potkal jsem se tuto nedávno na jakési narozeninové oslavě s docentem Slámou, teologem, bratrem Pavla
Siváka. Velice si ho vážím a myslím si, že skutečně ví, o co v teologii jde. Kdysi jsme měli takovou
půtku o faktické spolehlivosti Písma, tedy především Starého Zákona. Jak řeč šla, tak přišel i dotaz,
jak se moje názory za ta léta v tomto směru posunuly.
Pro mě osobně otázka Co z toho, co čteme v Písmu, se stalo doopravdy? palčivá není. Ale jsou mnozí,
pro které palčivá je.
Proč? Protože žijeme v civilizaci, která si velice váží konkrétních fakt. Tehdy a tehdy se stalo to a to.
Mít tyto informace je důležité, pokud chceme něco zjistit. Ale je opravdu v naší moci vyvozovat
z fakt důsledky? Kdo je opravdu schopen o sobě říci Jsem takový a takový z těchto a těchto důvodů? –
Aha, a proč je bratr úplně jiný?
A co David a Goliáš? Jak David zacházel s fakty? Zdá se, že docela obstojně. Jenom z nich vyvodil
úplně jiné závěry než ostatní. Protože, snad mi budete rozumět, cítil určité zmocnění. Jeho víra byla
sebevědomá. Nebál se. Davidovo jednání se ovšem nedá jednoduše replikovat, opakovat, protože to
zmocnění záleží na vanutí Ducha.
Příliš nejsme zvyklí o Duchu svatém přemýšlet. Ale přitom bychom se možná dokázali dlouho bavit o
tom, co je duch dnešní doby. Co hýbe dnes světem je zásadně jiné než to co před čtyřiceti, šedesáti lety.
Ne, že by problémy zmizely, ale jejich palčivost se proměňuje. A také ochota lidí se pro to či ono
nasadit.
Duchu minulé éry je velice, velice těžké porozumět. Protože neumíme vrátit, obživit sebevědomí
tvůrčích jedinců minulosti, jednajících v naději, že se nasazují pro něco trvalého, hodnotného. Kdo z
dnešních umělců má naději, ba téměř jistotu, že vytváří něco trvale platného? Dneska k tvorbě spíše
pasuje potřeba vyjádření jistého odstupu, snad i ironie, být nad věcí. Taková je doba. A přitom
obdivujeme, užíváme, díla malířů, spisovatelů, skladatelů dob minulých. Tvůrců, kteří měli
sebevědomí, sebejistotu a snad i zmocnění dnes těžko replikovatelné. Vnímáme je jako pravdivé,
autentické, ale jejich autentičnost nepatří do dneška.
V době Ježíšově, někde vyrazně dříve, někde výrazně později, měli lidé podobný vztah k mýtům a
příběhům praotců. Kdysi dávno byla doba tvorby kosmických mytologií. Neumíme si to představit. I v
Ježíšově době to už bylo ve své autentičnosti nedostupné. Určitě to nebylo tak, že by se sešlo něco na
způsob filmových scénaristů a ti by z fleku vymysleli příběh o stvoření světa. Ti lidé k tomu pociťovali
určité zmocnění, autentické zmocnění, jehož zopakování pro nás není možné. Stejně tak je nám
nedostupná sebejistota vypravěčů o počátcích kmene, národa; příběhy praotců. Později vyprávění o
králích, ságy, eposy. Kupodivu však i přes tu hradbu času a dějinný odstup něco z té autentičnosti
dávných tvůrců má schopnost k nám mluvit. Zvláště tehdy když – třeba jako ty biblické příběhy – je to
součást naší tradice. Tedy rezervoáru kulturních výkonů, které jsou často poněkud zaprášené, ale po
zpřítomnění, odstranění dějinného nánosu, mají moc vstupovat do našich životů.
Jako křesťané věříme tomu, že Ježíš se narodil do národa Hospodinem vyvoleného. Není nic
překvapivého na tom, že i jiné národy měly své mytologie, některé nepochybně i dříve, není nic
překvapivého na tom, že měly svá vyprávění o praotcích a králích. Nám ale bylo svěřeno do opatrování
vypravování o Izraeli. Je na nás, jak moc vezmeme vážně zaslíbení, že právě toto vypravování k nám
bude promlouvat, že právě z tohoto vypravování můžeme čerpat, že právě ono může pomoci učinit naši
víru autentickou, sebevědomou.
V teologii současné doby se, pokud vím, dost mluví o žánru. Prostě mýtus je jiný žánr než vyprávění o
praotcích, a to zase jiný žánr než vyprávění o králích nebo proroctví atd. Nepochybně je to správně
takhle rozlišovat. Jenom to navozuje dojem jakoby si ten pisatel mohl vybrat, jaký žánr si zvolí. Ale
on, ve své autentičnosti, kterou ovšem nereflektoval, žádnou možnost volby nepociťoval. Pociťoval
zmocnění.
Naše autentičnost je spjata s faktičností. Protože žijeme v době, ve které žijeme. Proto můžeme
pociťovat jako ohrožující, když se zdá, že biblické vyprávění se s fakty neshoduje. To je přirozené,
normální, a snažit se to přehlušit působí křečovitě a ne úplně důvěryhodně. Alespoň na mne. Přeju si,
aby vykopávky potvrdily, že to v Izraeli bylo tak, jak píše Písmo. Protože si myslím, že Písmo je, v
nějakém smyslu, i fakticky správné a věrohodné. Jsem hrdý na to, že profesor Hrozný, jeden z našich
velikánů, věřil jakožto syn faráře bibli natolik, že nepochyboval o existenců Chetejců. Ale současně
beru jako možnost, že pod tíhou argumentů budu muset připustit, že to či ono místo v Písmu fakticky
úplně nesedne. Ne, že by se mi nějaké takové vybavovalo. Když se to vyskytne (a že se to asi už
vyskytlo, byť jsem o tom tehdy nepřemýšlel v této rovině) tak mě to možná dotlačí k tomu, abych se
snažil danému žánru více porozumět, tedy více porozumět, co zakládá jeho pravdivost, autentičnost.
Anebo k tomu, abych zjišťoval, zda ta faktičnost námitky je opravdu fakty podložená. A možná také
zjistím, že je to nad mé síly, a že to musím odevzdat Hospodinu v naději, že to nějak pořeší.
Naše autentičnost je spjata s faktičností. To je naše doba. Stojí to za reflexi. Počátky naší doby se
kladou do osvícenství. Jenomže on je tady velký rozdíl. Tehdy se lidé pouštěli do velkých projektů s
pocitem, že fakta drží v hrsti. Ne, že jim někdo řekne, jak to je, ale že oni jsou schopni sami svým
rozumem nahlédnout, co je pravda. Bylo to autentické, bylo to heroické a mělo to také charakter
prožívání určitého zmocnění. Právem se osvícenství řadí ke kořenům naší civilizace. Dnes je to ale
jinak. Dnes se očekává, že někdo řekne, jak to je. A pokud možno přírodní vědec, nejlépe v kombinaci
evolučního biologa a odborníka na vědy kognitivní se znalostí umělé inteligence a statistiky. Něco z
toho se chytí jako pravda, a platí to tak dlouho, dokud výstupy vědy nebudou přepracovány
do jiných obrazů. Vědecký výzkum je zdroj mýtů naší doby. Jakoby se kruh uzavíral.
Aleš Drápal