- čtení Jer 10,1-3 a 10-16, 2. čtení Jer 8, 4-9, 3. čtení Ž 121,1-2
Bratři a sestry, vážení hosté.
Řeč bude o životě proroka Jeremjáše. Přečtených slov Písma se dotknu až v závěru kázání.
Žádný prorok snad neměl tklivější osud než Jeremjáš. Od mladosti varuje, riskuje tím svůj život, a vše je marné. Vidí destrukci svého národa, zabíjení a násilné přestěhování. Nakonec je proti své vůli odvlečen do Egypta, kde zemře. Všechny naděje ve chvílích, kdy se zdálo, že jeho nabádání bude mít nějaký dopad, přišly vniveč.
Navíc ty nadějné okamžiky přišly, až když bylo hodně zle. Jedním z nich byl rozhovor s Sidkijášem, posledním judským králem. Sidkijáš tušil, že Jeremjáš má pravdu. Neměl ale odvahu k radikální změně politiky, kterou Jeremjáš doporučoval. Znamenalo by to se pokořit před babylónským králem, riskovat nenávist a útoky judských přeběhlíků a také, jak se to Sidkijášovi jevilo, zradit důvěru vlastních velmožů. Mužů, kteří statečně bojovali a doufali v pomoc z Egypta.
Nadějná byla i situace, když se správcem země stal Gedaljáš. Jeho program zněl “Nebojte se sloužit Kaldejcům. Zůstaňte v zemi, služte babylónskému králi a povede se vám dobře.” Kaldejci, to jsou Babylóňané.
Jenomže Gedaljáš byl úkladně zavražděn. Velitelé zbytku vojska se báli, že je v odvetu Kaldejci zabijí. Dotazovali se Jeremjáše. Ten dostal po 10 dnech slovo od Hospodina. Cituji z něj. „Toto praví Hospodin … Jesliže se opět usídlíte v této zemi, budu vás budovat, a nikoliv bořit, zasadím vás a nevyvrátím, protože lituji těch zlých věcí, které jsem vám učinil. …“ Lid a jeho velitelé však Jeremjáše nevyslechli a násilím ho donutili s nimi jít do Egypta.
Těch pár epizod z Jeremjášova života, jak jsem je připomněl, jsou čtenářům Písma dobře známy. Anebo alespoň některým čtenářům. Není to totiž úplně snadné udržet při čtení Jeremjášova proroctví pozornost.
Mně se poprvé trochu otevřelo v druhé polovině sedmdesátých let, při kázáních Luďka Rejchrta. Zprvu jeho kázání ve mně vyvolala spíše zmatek. Zmatek, který s odstupem let vnímám jako blahodárný.
Byla to doba tuhé normalizace. Bylo jasné, kdo jsou okupanti. Bylo jasné, před kým se snažíme uchránit určitý prostor svobody, v církvi i mezi přáteli. Bylo jasné, kdo usiluje o to, abychom přitakali lživým výrokům a ztratili tak osobní integritu. Tohle vše jsem vnímal velmi ostře, řekl bych přímo bytostně.
A do toho Jeremjáš. Bylo to divné. Ti Kaldejci, to jsou přece agresoři. Jednoznačně agresoři. A agresorům je třeba se bránit. Vytrvale, soustavně, rozhodně, s využitím všech možných zdrojů. — A místo toho Písmo upřednostňuje Jeremjáše, defétistu.
Ano Písmo někdy na nás působí pohoršlivě. Třeba skrze podobenství, že ti, kteří se k práci přihlásí až večer, dostanou zaplaceno stejně jako ti, kteří se dřou od rána.
Na první dobrou se dá říci, že cesty Hospodinovy nejsou cesty lidské. To je jistě pravda, a důležitá pravda.
Obnovení naší svobody v roce 89 přišlo po podivuhodných cestách. I Judejci oné doby měli zkušenost, že z východu a severovýchodu přichází jen zkáza.
V každém takovém příběhu však běží ještě o něco více než o pouhou nepravděpodobnost. Bývá to důležité a stojí to za rozklíčování. A aby nedošlo k nedorozumění. Kaldejci nejsou v Jeremjášově příběhu kladní hrdinové. Naopak. Ale i skrze ně Hospodin jedná. Podobně také platí, že Písmo nestojí na straně dopoledních povalečů. Naopak.
V mých jinošských letech doznívala skoro sto let trvající diskuse, kým jsme. Říkalo se tomu spor o smysl českých dějin. Ta diskuse byla dost vášnivá, protože jedni se ve skutečnosti ptali Kým Češi doopravdy jsou, a druzí měli na mysli otázku Kým by Češi měli být. Když si myslíte, že víte, kým bychom měli být, jaké je naše poslání, tak máte sklon naše minulé a současné prohry chápat jako důsledky sejití z určité cesty, z určitého pověření. A to je způsob, jak se Písmo dívá na dějiny židovského národa.
Jeremjášův příběh, to je takový maják, který připomíná, jak byl Hospodin hotov, jak byl připraven, jak toužil po tom, aby jeho vyvolený národ byl tím, kým má být. A jak jeho slovo bylo udušeno lidským sebeklamem poháněným touhou po národní svébytnosti.
Je to zásadní rozdíl, zda se moje doufání, moje naděje, moje identita obrací k Hospodinu, anebo zda od Hospodina očekávám, že bude garantem mého úspěchu. Toto napětí je v knihách královských dobře patrné.
Když je čteme, tak nám může být až nepříjemné, jak se pořád dokola a dokola píše, že ten a ten král neodstranil posvátná návrší, na kterých lid obětoval. Ba dokonce někteří králové je zřizovali.
Ptejme se, jsou-li zprávy o posvátných návrších nějak relevantní pro moderního člověka. Abychom nějak uchopili smysl oné výtky. Spíše nevíme než víme, co se na těch posvátných návrších dělo. Běžné je si myslet, že se tam děly ohavnosti, které se už dnes nikde nepraktikují, a tudíž se nás to netýká.
Podstatou modloslužby ale nejsou ohavnosti, byť k ohavnostem modloslužba může vést. Modloslužba je především aktem předání nebo rozmělnění vlastní odpovědnosti za budoucnost. Modlám se slouží, modlám se obětuje.
Každý z nás je nějak ohrožován strachem, obavami, pocity prázdnoty, nenaplněnosti, osamělosti. Modla nabízí úlevu. Nemusí si nutně dělat nárok na celý náš život. Třeba jenom na jeho kus. Dává ale vždy falešnou naději. A nabízí identifikaci s něčím, co se zdá být mocné či slastné, a přitom je to prázdné. Opanovává lidská srdce.
Podoby jsou nejrůznější. Určitě sem patří oddanost různým ideologiím, které tak devastovaly životy lidí v dvacátém století. I dnes lze zažít to, že člověk, kterého znáte, přejde od náklonnosti k nějakému politikovi k takové oddanosti, že s ním spojí své naděje a odevzdá mu kus svého rozumu.
Modly mohou mít nejrůznější podobu. Naše doba je zrádná tím, že modlou se můžeme stát i sami sobě skrze pěstování svého vlastního obrazu na sociálních sítích.
Ani ty ideologie nejsou úplně pryč. Osobně to nesu hodně těžce, že se opět objevují ideologie, které opanovávají lidská srdce.
Přemýšlejme o tom, do čeho vkládáme svoje naděje.
———–
Dějiny izraelských a judských králů jsou Písmem vykresleny jako šňůra selhání, ze kterých jen tu a tam vystoupí něco Bohu milého. Někde vidíme sklon zacházet s Hospodinem jako s nějakou vnější silou, kterou si snad mohu naklonit, ale která nemá povahu osoby, k níž se mohu vztahovat, modlit, mít osobní vztah. To už je u Saula. Je to svého druhu také modloslužba. Hranice modloslužby jsou rozostřené.
U některých králů šlo o přímočaré otevření se jiným božstvům. Zajistit se ještě u konkurence. Ve finále Jeremjášova příběhu jeho únosci zhodnotí svou situaci takto: „V tom, co jsi nám mluvil ve jménu Hospodinově, tě neposlechneme. Určitě však splníme všechno, co vyšlo z našich úst, že budeme pálit kadidlo královně nebes a že ji budeme přinášet úlitby … Od té doby, kdy jsme přestali pálit kadidlo královně nebes a přinášet ji úlitby, máme nedostatek ve všem a hyneme mečem a hladem.“
S modlami bývá způsobem, který je leckdy zastřený, spojena nemilosrdnost a lež. Není náhoda, že nemilosrdnost a útlak jsou ve starozákonních textech zmiňovány jako porušení smluvy s Hospodinem podobně často jako modloslužba. Propojení modly se lží a nemilosrdností funguje stále.
I u Jeremjáše je vsunuta epizoda, kdy jsou podle slov zákona propuštěni hebrejští otroci. Snad proto, aby jako svobodní posílili řady obránců hradeb. Pak si to majitelé rozmyslí a znovu je ujařmí.
Jeremjáš kritizoval, varoval, naléhal a prosil – a zdánlivě to k ničemu nebylo.
Tedy k ničemu to nebylo za jeho života. Měřeno dlouhodobě je však Jeremjáš klíčovou postavou pro osud židovského národa.V babylónském zajetí židovským intelektuálům, kteří nerezignovali na osud vlastního národa, nezbylo nic, o co by se mohli opřít, leč proroctví a vlastní minulost. A šlo o to, jak ji budou interpretovat.
Jejich okolí jistě očekávalo, že svou víru buď odhodí, či zasunou. Babylón, to bylo kulturní centrum, internacionálně laděné, se spoustou možností pro schopné lidi. Cílem přesidlování národů přece bylo a je zbavit národ jeho kulturní identity tak, aby v dalších generacích splynul s ostatními obyvateli říše.
A právě to Židé neudělali. Alespoň jejich část. Nesplynou.Neudělají to pro to, že pochopí, že Hospodin není tím slabým článkem. Že Hospodin není tím, kdo selhal. Že tím, kdo selhal, byli oni a jejich otcové. A že je třeba to naplno popsat. Jako modloslužbu, jako nemilosrdnost a tvrdost.
Jeremjáš v jejich historickém povědomí bude vyčnívat jako ten, kdo varoval, a koho neposlechli. Možná někteří z židovských reformátorů přesídlených do Babylónu ho znali osobně. Nebo ho znali z vyprávění svých rodičů a prarodičů. Museli se cítit jeho osudem dojati a asi i obviňováni. A tak jeho osud spolupůsobil při systematickém redakčním zpracovávání příběhů vlastního lidu, které v babylónském zajetí proběhlo, které tvoří značnou část Starého Zákona a vlastně odpovídá na otázku po smyslu jejich dějin, po smyslu jejich vyvolení.
Tedy části jeho dějin. V Kristu přichází skrze dějiny židovského lidu naděje, která je i pro nás. Odpovídá i na otázku v úvodu přečteného oddílu.
„Což ti, kteří padli, už nemohou povstat? Kdo se odvrátil, nemůže se vrátit?“
Víme, že může. Víme to jistě. Podobenství o těch, kteří přišli pracovat až na poslední chvíli, je pravdivé.
Starý zákon se zdá být ve srovnání s oním podobenstvím více orientován na spravedlnost. Do jisté míry je to ale otázka důrazu. Ve Starém zákoně často čteme o trestu. To vyjadřuje Boží svrchovanost. Současně ale příběhy židovského národa svědčí o tom, že ten trest je něčím, co národ na sebe přivádí sám svou tvrdošíjností. Jakoby to byl důsledek neschopnosti pokání. Četli jsme i tato Hospodinova slova:
Pozorně jsem naslouchal a slyšel. Není v pořádku, co mluví, žádný nelituje zla, jež spáchal, neřekne „Čeho jsem se to dopustil!“
Říci „Čeho jsem se to dopustil!“, to je začátek pokání. Kristus nás zve k pokání. Zve nás k tomu, abychom se nepřidrželi nějakých model jen kvůli tomu, že pro tvrdost svého srdce nejsme k pokání ochotni.
Tu milost, kterou Hospodin byl připraven dát svému lidu, kterou mu dával, nám dává v míře ještě hojnější ve svém Synu. Lidský sklon odvrátit zrak od Hospodina k falešným nadějím, však trvá.
Žijeme v době, kdy bylo neočekávaně narušeno naše bezpečí. Nedaleko od nás se dějí hrůzné věci. Šíří se a budou se šířit strach i falešné naděje. Mohou přijít časy, kdy nebude lehké zachovat víru. Jeremjáš je příkladem, jak víra, věrnost a vytrvalost, která se mohla jevit být marnou, ba dokonce zaměřená proti svobodě vlastního národa, přinesla plody, ze kterých máme dodnes užitek. I díky Jeremjášovi můžeme mít podíl na svobodě v Kristu.
Amen