1. čtení: Mat 7,1-6; 2. čtení Mk 2,13-17; 3. čtení Mat -10,16

Bratři a sestry, vážení hosté:

určitě nebudu jediný, kdo by chtěl být u toho, jak Ježíš stoluje s Levim a jeho přáteli. Asi si dovedeme tak trochu představit, co prožívali, jak jim bylo. Snad jste to zažili, setkání s člověkem, který vám přijde úžasný. Hltáte jeho slova, otevírá vám nové světy. A jste hrozně šťastni, že si našel čas zrovna na vás. Svět dostává jinou barvu. Všechno je najednou jinak.

Farizeům se ovšem Ježíšovo stolování s celníky – a jinými hříšníky – nelíbí. Proč, o tom si budeme povídat. Ale než se do toho pustíme, tak trochu historických reálií.  Zejména pro ty, kdo nedávali v nedělní škole pozor, či dokonce jim byla odepřena.

Farizeové, to byla v mnoha směrech elita židovství té doby. A není to myšleno ironicky. Brali velmi vážně, co v Písmu stojí, rozmýšleli to, aplikovali to.

O Ježíšovi je řečeno, že do svého vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Myslí se tím celý židovský národ, v užším slova smyslu to však platí zejména o farizejích.

Celníci, či též publikáni, vybírali daně pro římskou správu. Celý daňový systém pro Judeu prokurátor prodal v dražbě nejvyšší nabídce. Vydražitel to pak pronajímal dál. Takový víceúrovňový systém byl z hlediska Římanů racionální. Iniciativa byla na celnících, tedy výběrčích daní, a ti se snažili, aby nepřišli zkrátka. Mnozí z nich byli bohatí. Bylo to jejich rozhodnutí, že si vybrali toto povolání. Nechuť, a snad i nenávist, farizeů vůči celníkům je pochopitelná.

Pro farizeje to představovalo dvojí ponížení. Ponížující už byl samotný výběr daní. Vždyť Izrael má patřit toliko Hospodinu! A k tomu muset jednat s lidmi, kteří v jejich očích byli vlastně kolaboranti, zrádci Izraele.

Celník, o kterého v přečteném oddílů jde, se jmenuje Levi. Ten příběh je téměř stejnými slovy zaznamenán ve všech třech synoptických evangeliích. S několika málo rozdíly. A jedním z těch rozdílů je, že v jednom evangeliu se ten celník jmenuje Matouš. A je to to evangelium, kterému se říká Matoušovo – i když v něm, a to je odbočka, nikde není výslovně uvedeno, že ho Matouš sepsal.

U Marka je náš příběh blízko začátku, v druhé kapitole. Marek je stručný. U Matouše je až v kapitole deváté. Předchází mu Kázání na hoře, se vším tím dech beroucím vyučováním a úžasnými podobenstvími, která nás stále provázejí. Odtamtud bylo i první čtení.

Větší rozsah Matoušova evangelium nám umožňuje podrobněji sledovat vývoj dynamiky vztahu farizeů k Ježíšovi. Všimneme si dvou momentů.

První se týká toho, jak je komentován v Matoušově evangeliu konec Kázání na hoře. Čteme: … když Ježíš dokončil tato slova, … zástupy žasly nad jeho učením; neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci.

Ten druhý moment se týká jednoho konkrétního zákoníka. Zákoníci, znalci Tóry, kteří leckdy působili i jako soudci, se často rekrutovali z řad farizejů. Nebudeme teď mezi farizeji a zákoníky rozlišovat. O jednom z nich v úseku, který následuje po Kázání na hoře a předchází povolání celníka Leviho, čteme, že přišel za Ježíšem a říká mu: „Mistře, budu tě následovat, kamkoli půjdeš“.

Z toho je patrné nadšení pro Ježíše. Jednoznačné přijetí. Ten člověk měl přitom už nějaké postavení. Zákoník, to nebylo jen tak, za tím byla léta studia a společenského vzestupu. A teď je ochoten tohle všechno odložit a jít za Ježíšem. Budiž mu to přičteno k dobrému.

Ježíš ho, možná k našemu překvapení, varuje. Někomu se dokonce může zdát, že mu jeho záměr rozmlouvá. Není to řečené úplně průhledně. Říká „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“

Takto nepřímo s farizeji a zákoníky Ježíš bude mluvit často. Dotkneme se toho. Někdo by mohl mít pocit, že Ježíšovo jednání s farizeji není úplně fér, že si měl dát práci, aby jim to pořádně vysvětlil. I toho se dotkneme.

V daném případě Ježíšově odpovědi rozumím tak, že Ježíš ví, co přijde. Ví, nebo tuší, jak se vztah farizeů k němu promění. A ví nebo tuší, že ten zákoník, který ho chce následovat, by to prostě neunesl. Že ta jeho identifikace se svou názorovou skupinou, či, jak se říká, bublinou, je příliš silná. Že by to jeho následování nevedlo k dobrým koncům. Nevydržel by, až by se na něj ostatní zákoníci sesypali. A i kdyby to snad nebylo tak zlé, pořád by se ohlížel přes rameno, co tomu ti druzí říkají.

Na rozdíl od celníka Leviho i jiných, kteří přijmou, že v Ježíši potkali toho, kdo je zachránil, vytrhl z mravní bídy.

Rozumím tomu tak, že Ježíš tomu zákoníkovi vlastně říká: „Vůbec nevíš, jaká osamocenost, jaká společenská izolace čeká mě, a čekala by i tebe. Unesl bys to?“

——

Zpátky k farizeům. Když to srovnám se svým dětstvím, tak se o nich mluvívá stále méně. Přisuzuji to tomu, že církev je více a více citlivější vůči antisemitským postojům, které ji v různých fázích její historie motivovaly k nepěkným, a někdy i hrůzným, činům.

To je samozřejmě potřeba, vnímat historii církve pravdivě. Biblické poselství má ovšem vícero rovin. A tak se ptejme po těch charakteristikách farizeů a zákoníků, které lze rozpoznat dnes. A nemusí to být znaky jen negativní. Už bylo řečeno, že farizeové byli v mnoha ohledech obdivuhodní. Spíše tedy jde o to, že i to, co je v mnoha směrech obdivuhodné, může v určitých situacích selhat. Je důležité porozumět tomu proč.

Farizeové měli jasnou představu o tom, co je správné. Byli ideově vyhranění. Drželi nějaký názorový systém, pohled na svět, ve kterém bylo zřejmé, kdo je kdo. Podle nich celníci nezasluhovali plnohodnotný lidský kontakt do té doby, dokud se nezmění. Ne, že by jim možnost změny upírali. Ale dokud se nezmění, tak se s nimi jedná s odstupem. Tehdy lidé svoji odtažitost skrývali méně, než je tomu zvykem dnes. Dnes se to dělá trochu jinak. Asi to znáte, takovou tu masku, kterou člověk na sebe vezme, když má co do činění s někým, o kom si myslí leccos špatného. A také existují tisíce způsobů, jak dát někomu najevo, že to není našinec – nebo, že už to není našinec.

Farizeové si byli vědomi své mravní převahy. Věděli, jak to má být, a co kdo dělá špatně. Jejich myšlení bylo analytické. „Tohle je přípustné, tohle už přípustné není.“ Poctivě to rozmýšleli. – Ježíš učil jako ten, kdo má moc.

Ježíš se jeví zpočátku jako spojenec, ba dokonce jako možný vůdce. Jenomže on do takové role nevstoupí. Ne proto, že by byl Zákon špatný, vždyť ani písmenko z něj nepomine, ale proto, že on přinesl záchranu i těm, kteří se dostali příliš daleko na to, aby se jich ty dobré způsoby hlásané farizeji dotkly.

Chcete-li, Ježíš je inkluzivní. Království boží je i pro chudáky, hříšníky a celníky.

Ono se to snadno říká, ale hůře žije.

Abychom pochopili, jak se to i tehdy nelehko žilo, tak si musíme uvědomit, že celníci představovali pro Izrael významné ohrožení. V očích farizeů tedy určitě.

Celníci, to nebyli nějací jurodiví svérázové, ke kterým se lze sklonit a rozplývat se nad vlastní otevřeností, a pak se zase vrátit do svého světa.

Pro farizeje byl vzah k celníkům součástí velkého zápasu. Kdo s koho? Udržíme se? Dokážeme ubránit vlastní identitu pod náporem toho římského světa? Není to tak úplně odlišné od dnešní doby.

Z hlediska farizeů celníci spolupracovali s ideovým nepřítelem, byli to kolaboranti. A proto se i Ježíš začne farizeům jevit jako zrádce. Kazí jim to. Kazí jednotnou frontu. To, že Ježíš má s farizeji mnoho společného, ho činí v jejich očích ještě nebezpečnějším.

I na ně ovšem jeho osobnost působí. Zpočátku váhají, upozorňují ho, že překračuje tu správnou linku. Tak je to ještě v okamžiku našeho příběhu. Nad tím, že jí s celníky, se zákoníci z farizejské strany pouze pozastavují. Dávají mu šanci, aby se jich zřekl.

Postoj farizeů se zlomí, až když Ježíš sáhne na sobotu, což pro ně byla věc naprosto zásadní. Sobota byla jedním z nejvýznamějších symbolů. Její dodržování byl jeden z hlavních způsobů, jak si udržet jistou výlučnost, soudržnost. A Markovo evangeliu ke střetu o sobotu záhy dospěje. Pak budeme číst Když farizeové vyšli, hned se proti němu s herodiány umlouvali, že ho zahubí.

Myslím si, že je v našich možnostech si představit tu zlobu, která se zmocnila farizejských srdcí. Protože my té zloby vidíme okolo sebe spoustu. Zloby, která je podobně ideologicky motivovaná.

Má to dva stupně. Jednak to, že ty, které pokládáme za celníky, za škůdce, vyloučíme z okruhu těch, ke kterým přistupujeme lidsky plnohodnotně. Příklady takové odtažitosti je v dnešní rozdělené společnosti snadné najít. Ale to bych raději nechal na každém z vás, aby se zorientoval ve vlastním srdci. Lidem věkem starším však jistě bude srozumitelné, když připomenu, jak bývalo obtížné, když jsme měli osobně co do činění s nějakým komunistou.

A ten druhý stupeň je silně prožívaná nechuť, někdy snad až nenávist, kterou jsou stíháni ti, co jsou s námi na stejné lodi, ale vidí to jinak. K mým nejsilnějším životním emočním zážitkům patří zjištění, jak silná taková nechuť může být i uvnitř církve kvůli příslušnosti k různým názorovým skupinám. Jak to bývá neuhasitelné, jak se opět a opět potvrzují slova, že ústa mluví, čím srdce přetéká.

Ježíš ví, že názorová vyhraněnost, správnost, spásu nepřinese. Ta spása je opravdu možná jenom skrze jeho moc.

Ideologie patří k mocnostem tohoto světa. V něčem se podobají náboženským systémům. Když se ideové odsouzení zahnízdí v lidském srdci, tak se s tím velice těžko hýbe.

Jak u sebe poznáme, že jsme ohroženi? Třeba tak, že si všimneme, že kdykoliv se zmíní nějaká skupina lidí, tak nám v hlavě naskakuje jedno obvinění za druhým na jejich adresu.  Anebo si najednou uvědomíme jakousi zálibnost, se kterou přijímáme zprávy o jejich selháních. Co v takové chvíli dělat?

Následovat Ježíše v takové situaci možná znamená dělat právě to, o čem jsme četli. Sednout si s někým z té protivné strany ke společnému stolu. Je-li to možné. Dokážeme-li najít tu správnou chvíli, toho správného člověka. Nikdo k tomu nemůže být nucen. I Ježíš zve, nenutí.

I celník Levi, syn Alfeův, mohl Ježíšovo pozvání „Pojď za mnou“ úplně ignorovat. A možná měl Levi přátele, kteří jeho pozvání ke společnému stolu odmítli, protože měli na mysli své společenské postavení u římské správy a nechtěli se kompromitovat stolováním s někým jako byl Ježíš.

Přiznat postavení partnera někomu, vůči komu jsem – snad oprávněně – ve střehu, komu nevěřím, koho se bojím, kým pohrdám, to není nic zázračného, a přesto to může mít důsledky téměř zázračné.

Ježíš rozpoznal, že farizeové a zákonici ho vysklili. Přestal být pro ně partner. Chtějí ho pouze usvědčit. Proto Ježíš to předstírané pozvání k teologickým debatám odmítá. Nepouští se s nimi na jejich terén. Bez vůle k partnerství to nemá smysl. A pak, Ježíš je Syn Boží.

Ježíš na některých místech jasně mluví o pokrytectví farizeů, na jiných jim odpovídá jakoby v hádance proto, aby oni sami své pokrytectví odhalili. Klade jim otázky. Ptá se jich „Proč smýšlíte zle ve svých srdcích?“, „Je dovoleno v sobotu činit dobře, či zle?“ „Byl Janův křest z nebe, či z lidí?“ „Ukažte mi peníz daně! – Čí je tento obraz a nápis?“ A tak dále.

To pokrytectví ale není něčím, co je nějaká výlučná vlastnost farizeů. Do našeho jazyka se vloudilo používání slova farizejský pro označení jednání, které je pokrytecké a svatouškovské zároveň. To vnímám jako chybu, že se tak stalo.

Dějiny ukazují, že každá ideová vyhraněnost, každá mravní převaha, má své stíny. To je důsledek lidské přirozenosti. A čím více informací máme k dispozici, tím více se dozvídáme o lidském pokrytectví, o nedodržování pravidel těmi, kdo je vyhlašují. Toho jsou dnes plná média. Takového pokrytectví je spoustu. Ale ne každé je neseno samospravedlností, která je tak silná, že člověku brání v tom, aby své pokrytectví rozpoznal. Pokrytectví takového typu bývá neseno záští a odmítáním lidské hodnoty toho druhého.

Farizeové byli příliš v zajetí svých mocenských představ o tom, kdo je ten jejich nepřítel, se kterým vedou zápas o bytí a nebytí, než aby si Ježíšova slova o pokrytectví pustili k srdci. Domnívají se, že brání svatou věc.

A to je pro nás trvalé napomenutí. Dejme si pozor, aby naše srdce neztvrdla, vedena přesvědčením, že sloužíme dobré věci.

========================

Je moc dobře, že ten oddíl z prvního čtení, který říká, že nemáme házet perly před svině, protože je nohama zašlapou, a pak se otočí a roztrhají nás, je předcházen oním známým podobenstvím o vynímání třísky. To je to prvé, co je potřeba mít na paměti. Na nebezpečí pokryteckých výtek Ježíš farizeje, a nejen je, soustavně upozorňuje.

Přicházejí ale situace, kdy nemá smysl cokoliv vysvětlovat, protože nemáme před sebou partnera, který je připravený nám naslouchat, ale někoho, kdo už se rozhodl, jak s námi naloží. Někoho, kdo jakékoliv partnerství už předem vyloučil. Je nebezpečné se do takové situace vžívat, domýšlet si ji tam, kde není, konstruovat ji. Možnost zneužití je obrovská. Nicméně k biblické zvěsti patří i ta slova o perlách a sviních. Jako návod, jak se v takové situaci, pokud skutečně nastane, zachovat.

Nezbývá než prosit o Boží moudrost a o srdce pokorná, abychom takové situace správně rozpoznali. A abychom je uměli řešit podobně jako je řešil náš Pán. Nikoliv znevážením toho druhého, ale otázkou, která mu dává šanci z jeho nemilosrdného zaujetí vystoupit.

Amen