Každý křesťan s námi bude souhlasit, že Bůh je svrchovaný. Ale začneme-li se ptát na detaily, brzy zjistíme, že toto slovo zahrnuje docela široké spektrum názorů. A nejde jen o názory nebo o nějaké intelektuální přesvědčení. Způsob, jakým jednotlivec chápe Boží svrchovanost, ovlivňuje jeho křesťanské chování, tedy zejména proč a jak se modlí, jak reaguje na projevy zla ve svém životě, životě blízkých lidí ve sboru a v rodině, jak a proč evangelizuje, atd. Bratr Otakar Vožeh prezentoval svůj pohled na serveru krestandnes.cz v sérii článků v květnu a červnu 2020. Protože se nám jeho interpretace zdá až na kraji pomyslného přípustného intervalu, reagujeme tímto článkem.
Bratru Vožehovi se nedá vytknout metoda přísné logiky, kdy aplikací postupných implikací dochází ke svým závěrům. Musíme ocenit odvahu a poctivost v aplikaci těchto implikací, které ho dovádějí až na samý okraj toho, co bychom ještě mohli považovat za křesťanskou víru. Ale každá implikace musí někde začít. musí začít nějakými východisky. Tady bratr Vožeh mlčí.
Proto na začátku zkusíme vysvětlit naše východiska. Bible je zjevené Boží slovo, jehož hlavním účelem je přivést nás ke spasení v Kristu Ježíši. Neklade si ale za cíl poskytnout nám konzistentní filosofický rámec, který by nám pomohl nejen o Bohu mluvit, ale taky pochopit všechny souvislosti a motivace. Proto střílení biblických veršů mezi neo-kalvinisty a arminiány většinou k ničemu nevede. Bible samotná neposkytuje ani jednomu z táborů dost pevnou půdu, protože prostě k tomu není určena.
Ale existují otázky, kterým bychom se neměli vyhýbat, i když na ně nemáme v Bibli přímou odpověď. Žijete-li v době, kdy se lidstvo vypořádalo s morem, pomalu se rozbíhá průmyslová revoluce, ruší se otroctví, demokratizují se vlády, ve městech se zavádí kanalizace, lékaři začínají chápat princip infekcí, tak se lehčeji věří, že Bůh má vše pod kontrolou, tedy můžete být neo-kalvinistou. Potom ale přijde první světová válka a ty předchozí odpovědi na nové a palčivé otázky přestanou stačit. Měl Bůh pod kontrolou první světovou válku, nebo neměl? A v jakém smyslu? Abychom zůstali solí v tomto světě, nemáme se zaseknout ve starých odpovědích, ale hledat nové. I to má Ježíš na mysli, když slibuje Ducha svatého, který nás uvede do veškeré pravdy. Tenhle proces zjevování pravdy neskončil s uzavřením kánonu Písma, jak věří někteří fundamentalisté. Naším prvním východiskem je tedy tvrzení, že Bible není zakonzervované Boží slovo, ale naopak úlohou Církve je interpretovat ji pro aktuální situaci lidí kolem nás a hledat aktuální odpovědi u Ducha svatého.
Druhým východiskem je metoda hledání pravdy, nebo – chcete-li – filosofického rámce, ve kterém můžeme formulovat naše odpovědi na aktuální palčivé otázky. Nesnažíme se vyždímat z Bible nějaký filosofický fundament a vše ostatní na něm chladnými logickými implikacemi vystavět. Naopak hledáme myšlenkový systém, kosmologii, filosofický základ, který vyhovuje dvěma kritériím. Za prvé musí být v souladu s biblickou zvěstí, jinými slovy člověk nepotřebuje dělat salta a logické kličky, aby Boží slovo v Bibli a praxi prvních křesťanů v tomto systému vysvětlil. Za druhé tento systém musí mít potenciál odpovědět na těžké otázky, které nám svět včetně našich sousedů klade.
Nyní jsme připraveni se podívat na to, kam nás tato dvě východiska dovedou. Vše začíná tím, že Bůh je láska. Církev si pomáhá slovem Trojice, aby vyjádřila to, že Bůh je sám v sobě společenstvím lásky. Láska se chce rozšířit, podělit se s někým dalším. Ale to je možné jen s bytostmi (nebo agenty), které mají svobodu lásku odmítnout, nebo se dokonce Bohu protivit. Proto dochází ke stvoření člověka a dalších bytostí s touto svobodou. Možná slovy “učiňme člověka podle obrazu našeho” se právě myslí svoboda s potencionálem společenství s Bohem odmítnout. Boží touha mít s někým hluboký vztah lásky vede k radikální svobodě, což pro Boha představuje obrovské riziko. Slova jako riziko nebo svoboda nás přivádějí k otázce Boží svrchovanosti. Cožpak Bůh absolutně svrchovaný a mocný může podstupovat riziko? Ano, může, protože možnost lásky svobodné bytosti Mu za to stojí. Ale tím pádem ta svrchovanost nemůže znamenat absolutní kontrolu všeho v každém okamžiku. Bůh se svrchovaně části svojí kontroly jakoby vzdává. Nevzdává se veškeré kontroly, v Genesis se klade důraz na oddělení vod od země a vymezení hranic vodám, které jsou ve Starém zákoně většinou obrazem Božích nepřátel. Vymezení je i časové, protože poslední soud bude znamenat konec svobody pro Boží nepřátele.
Bůh kvůli své touze milovat a být milován podstoupil obrovské riziko a my už víme, jak to dopadlo. Všechno se pokazilo. Lidé se proti Bohu vzbouřili. Místo zahrady je tu bojiště. Ďábel, původním povoláním světlonoš, společně s různými duchovními mocnostmi v povětří, kterým byl dán různý stupeň autority, jsou aktivními účastníky tohoto boje. Bůh, který podstoupil tohle riziko a proti kterému se vše obrátilo, se rozhodl zaplatit cenu nejvyšší. Poslal svého Syna, aby svou smrtí svět vykoupil. Ježíš Kristus je září Jeho slávy v tom smyslu, že dokazuje, kam až Boží láska dokáže zajít v touze po vztahu se svobodným člověkem.
Podívejme se nyní, jak určité části zjevení Písma sedí s výše popsaným myšlenkovým rámcem. Začněme Božím hněvem a svatostí. Jestli věříme, že Boží svrchovanost znamená absolutní kontrolu nade vším v každém okamžiku, potom uvažování o Božím hněvu a svatosti nedává logicky smysl. Bezradnost tohoto přístupu můžeme cítit i v textu bratra Vožeha, když píše: „My z Písma víme, že hněv je součástí Božího charakteru, součástí Jeho podstaty. Stejně jako milost a láska. Je to nesmírně těžké, abychom si to představili.” Jakoby Boží hněv byl jakousi arbitrární Boží vlastností, která jaksi nemá místo vedle milosti a lásky. V našem přístupu dává Boží hněv hluboký smysl. Společenství lásky je potřeba chránit, protože riskuje bolest způsobenou agenty se svobodnou vůlí. Proto svatost, jinými slovy oddělení, je nedílnou součástí Božího charakteru stejně jako láska. Proto Hospodin tak často v Písmu naléhá na svůj lid, aby byl svatý, odděloval se od věcí, které vztah narušují. Agenti, kteří se nechtějí takto oddělovat, jsou nazváni Božími nepřáteli.
Další oblastí je smlouva a slib. Hospodin se zjevuje svým lidem a často s nimi uzavírá smlouvu, s jednotlivcem, rodinou nebo celým národem. Na tom samotném zatím není nic zvláštního, dokud si neuvědomíme, že Bůh jako jedna ze smluvních stran riskuje, že bude uveden do těžkého morálního dilematu, když druhá strana poruší svoji část smlouvy. Je to stejné, jako když příteli půjčíte peníze a on vám je přestane splácet. Co dělat? Má zničit národ, poslat na ně všelijaké tresty, zadržet déšť? Co když ty rány vydrží a neustoupí a budou jak zbědované dobytče, které už nemá na svém těle místo pro další rány (Iz 1)? Nebo je má získat zpět tím, že jim naopak bude žehnat? V představě bratra Vožeha Bůh žádná dilemata nemůže mít: „Není nikdy v situaci, kdy si musí vybrat mezi větším a menším zlem. Vždycky jedná správně, v nejlepším zájmu pro všechny.” Jak ale potom můžeme porozumět dějinám spásy popsaným v Písmu? Jak porozumět prorokům, kteří tato dilemata odhalují? Jak porozumět Mojžíšovi, který zvrátil Hospodinovo rozhodnutí zničit Izrael a jednat jen s Mojžíšovou rodinou? Bůh se snižuje na naši úroveň tím, že s námi uzavírá smlouvu. Každá smlouva s člověkem zahrnuje riziko. Bůh tohle riziko na sebe bere a ve své svrchovanosti se nechává omezit rizikem, že se sám může ocitnout před těžkou volbou.
Další oblastí je podstata Kristova bytí tady na zemi. Když nepřistoupíme na myšlenku, že Bůh se hluboce sklání a omezuje svoji svrchovanost, abychom s Ním mohli navázat svobodný vztah, potom budeme mít potíže pochopit i podstatu lidství Jeho Syna. To se projevuje u bratra Vožeha, když píše: „… Bibli zaznamenané satanovo pokoušení Pána Ježíše Krista na poušti. Protože byl Ježíš bez hříchu, Jeho nitro, myšlení, Jeho podstata byly nezkažené, neporušené hříchem – satan svým pokoušením neuspěl. U Evy se mu to podařilo proto, že apeloval na její přirozenou a dobrou touhu po poznání. U Pána Ježíše tato touha neexistovala, protože je jako Bůh vševědoucí.”. Ježíš tedy podle Vožeha nezhřešil, protože neměl přirozenou touhu po poznání, na kterou by satan mohl apelovat. Ale co zbude z lidství Ježíše, když tuto logiku budeme aplikovat na všechny ostatní oblasti pokušení? Ježíš nemohl být pokoušen láskou k penězům, protože jako Bohu Mu stejně všechno patří? Ježíš nemohl být pokoušen strachem, protože jako Boha Ho stejně nikdo nemůže ohrozit? Jestli vtělení Božího Syna omezíme jen na oblast fyzického těla, tak potom máme potíže pojmout verše jako He 4,15 nebo He 5,8-9. On může rozumět našim pokušením, ne protože je vševědoucí, ale protože je sám všechny zakusil. On při vtělení neoblékl jen lidské tělo a jinak zůstal Bohem, ale oblékl i naši porušenost a omezenost, protože se „naučil poslušnosti a dosáhl dokonalosti”. Kdyby jediný rozdíl byl ve fyzickém těle, žádné poslušnosti by se nemusel učit a ani by nemusel dosáhnout dokonalosti. Neznamená to ale, že by přestal být Bohem. Tento paradox je konzistentní s chápáním dějin spásy jako Božím radikálním sebeomezením, aby nás jako svobodné bytosti mohl přivést zpět do své lásky.
Poslední oblastí, kde chceme ukázat, jak je náš myšlenkový rámec v souladu se zvěstí Písma, je praktický duchovní boj. Tento štiplavý termín je zanesený různými předsudky a špatnými zkušenostmi. Zkusme se od nich na chvíli oprostit a položit si otázku, kde vlastně žijeme. Je to svět, který do nejmenšího detailu ovládá dobrý Bůh, jehož prozřetelná dobrota je pro nás ale mnohdy neproniknutelná, nebo je to bojiště, kde dobrý Bůh svým svrchovaným rozhodnutím zasahuje jen omezeně? Ukažme si praktické důsledky odpovědi na tuto otázku na případu svobodné matky, která se stará o tři děti a nejmladšímu byla diagnostikována těžká nemoc, takže musí rychle podstoupit velmi riskantní chirurgickou léčbu. Takové strašlivé věci se objektivně dějí i křesťanům. Jestli její církevní společenství věří, že žijeme uprostřed bitvy, všichni se kolem ní semknou a všemi prostředky povedou duchovní boj. Jedna sestra se bude starat o děti, jiný bratr převezme finanční řízení domácnosti a začne organizovat sbírky, někdo se bude modlit, jiný postit, další sestra s ní bude brečet v čekárně, atd. Společenství, které věří, že Bůh aktivně vše kontroluje a rozhoduje, bude snad dělat podobné věci, ale spíše kvůli nějaké intuici a navzdory tomu, čemu věří. Navíc v pozadí všeho bude viset otázka, jak tato sestra zhřešila nebo co jí Boží prozřetelnost tímto chce ukázat. Jsme přesvědčeni, že obraz mladé církve v Novém zákoně je podobnější našemu prvnímu případu. Jsme vyzýváni, abychom jako sbor drželi pospolu, byli jednomyslní, navzájem se podpírali a pečovali o sebe, horliví v přímluvách a praktické pomoci. Navíc odpověď novozákonní církve na zlé věci nikdy nebyla ve smyslu zkoumání, jak tohle Bůh mohl dopustit nebo co nám tímto Boží prozřetelnost chce říci. Koneckonců Nový zákon poměrně jasně, i když ne explicitně, naznačuje, že žijeme na bojišti (například Boží zbroj v Ef 6, podobenství o koukolu a pšenici v Mt 13, nebo nemoc jako pouto satanovo v Lk 13,6).
V podobném duchu bychom mohli pokračovat a ukázat, proč modlitba dává větší a hlubší smysl v našem myšlenkovém rámci a proč takováto modlitba je konzistentní s praxí v Písmu. Nebo jak tento myšlenkový rámec pomáhá při pastoraci, když se snažíme zorientovat v osobní odpovědnosti, pomáháme řešit morální dilemata, nebo čelíme projevům zlého. Podobně bychom ukázali, že pastorační doporučení vyvozená z tohoto systému jsou v souladu s učením a duchem Písma.
V našem článku jsme se pokusili načrtnout myšlenkový systém, kosmologii, který sice nemá přímou explicitní oporu v Písmu, ale má tyto tři výhody: Za prvé při vysvětlování původu zla se nemusíme uchylovat jako bratr Vožeh k arbitrárnímu Božímu hněvu, který nějak vypůsobil hříšný sklon Evy po poznání a tím pádem činí Boha odpovědného za zlo. Naopak, Boží svrchované rozhodnutí stvořit svobodné bytosti obdařené schopností se proti Bohu vzbouřit a rozhodnutí Stvořitele omezit svoji svrchovanost vidíme jako projev Jeho touhy milovat a být milován, která stojí za riziko, že se vše může pokazit. Za druhé logické důsledky tohoto myšlenkového rámce pro učení a praxi jsou v souladu s učením a duchem Písma. A za třetí tento myšlenkový rámec má potenciál oslovit svět a formovat smysluplné odpovědi na aktuální otázky jako je ničení životního prostředí, sdílená odpovědnost za planetu, vznik a šíření infekcí, morální dilemata při řešení epidemií, atd. Neříkáme tím ovšem, že tohle má být hlavní zvěstí Církve, tou ať je nadále předrahé evangelium Ježíše Krista a to ať se zvěstuje jakýmkoliv způsobem.
Ondřej Kameník, Dan Drápal
červen 2020