Je to až překvapivé, jak málo jsme se z médií dozvěděli něco nového a zajímavého o Bílé Hoře navzdory kulatému výročí. Jako by se to celé točilo kolem opakování, že to není tak, jak nám vyprávěl Jirásek (který ovšem přímo o tomto tématu nepsal). A přitom stačí, aby si člověk přečetl vynikající pojednání o Bílé Hoře, které napsal přední český historik – a katolík – Josef Pekař, aby se mu stalo zřejmé, jak obrovská to byla tragédie. Ze země, která byla součástí evropského vývoje, se stal prošpiclovaný skanzen dobrých poddaných vychovávaných v ducha hesla, ke kterému se později hlásil císař František – totiž, že nepotřebuje poddané vzdělané, ale poslušné.
Pekařova kniha je k dosažení na internetu https://cs.wikisource.org/wiki/Bílá_Hora_(Pekař) Nejde o to, že by člověk musel brát všechno, co Josef Pekař zde napsal, jako závazné. Ale aspoň nějaká minimální znalost tématu by se hodila.
I u profesionálních historiků se v dnešní době lze setkat se zlehčováním lidského utrpení v době pobělohorské. A z nějakého důvodu se takové výklady setkávají až s žíznivým přijetím ze strany novinářů, kteří touží vyložit, že všechno bylo jinak. Jen výjimečně se takové zlehčování setká s kompetentní oponenturou. Výjimkou, na kterou bych rád upozornil, je díl Historie.cs nazvaný
Jak temné bylo temno. Historikovi Jaroslavu Čechurovi se v něm postavil ekonom a právník Libor Dušek, člověk, který, pokud vím, nemá s křesťanstvím nic společného, ale zabývá se historií institucí.
Tím vůbec nechci popírat úžasné věci, které byly v Čechách vytvořeny během doby barokní. Když jsem Janu Sokolovi jednou říkal, jak je moje žena unesená Santinim, tak mi povídá: „Já vůbec nechápu, pro koho to stavěli. Nejhezčí je to ze vzduchu.“ Ano, v dobách nesvobody, když dozor trochu poleví, tak se často objeví prostor pro tvorbu, pro kterou se v časech bez státního nebo církevního dirigismu finance nenajdou. A výsledky mohou být úžasné.
Dnes ještě nikdo nemluví o českém filmu šedesátých letech jako o něčem, co svědčí ve prospěch tehdy vládnoucího režimu. Za nějakých čtyřicet let se však takové argumenty docela dost dobře možná vynoří.
Tohle všechno píšu jako úvod. Přemýšlím o tom, jak se mám dívat na bělohorské mučedníky, na ty, které tak teatrálně a krutě nechal Ferdinand popravit na Staroměstském náměstí.
Rád bych ještě předeslal, že v sobě nenacházím žádný protikatolický osten. Katolická církev má mnoho tváří. Nějaký paušální soud je dnes k ničemu. O Bílé Hoře a jejích následcích jsem slyšel krásně a rozumně mluvit jeptišku z bělohorského kláštera, která o tom hodně ví a která o tom hodně přemýšlela. A jsou samozřejmě i tací, kteří o tom vědí méně a jsou zaměřeni na to, aby z toho všeho, co se pak dělo, katolickou církev vyvinili. To mi bývá líto, spíše kvůli nim. Každé ohýbání pravdy s sebou nese i ohýbání vnitřního člověka.
Místní i zahraniční historici se shodují, že povstání českých stavů bylo zpackané. Čeští stavové neposkytli kvůli hledání výhod pro sebe solidaritu v letech předchozích jiným protestantským stavům, které Habsurkové drtili. Neměli jasný plán, neměli zajištěnou mezinárodní podporu – byť se jim jí nakonec dostalo. Marně na ně Fridrich Falcký, kterému máme sklon se vysmívat, v létě 1620 naléhal, že jde o všechno, a že to do toho musí vložit svoje prostředky v daleko větší míře. Jenomže oni si představovali, že když prohrají, tak bude nějaké bububu, něco se jim zabaví, a pojede se dál.
Ovšem ne všichni. Byly i jasnozřivé výjimky. Třeba Jan Albrecht Smiřický, který bohužel zemřel půl roku po defenestraci, to viděl jasně. Říkal ostatním, že je lépe přijít o velké bohatství a zachovat si čest, než se vrátit s velkou ostudou a posměchem (a pak přijít možná o všechno). Takových jako Jan Smiřický ovšem nebylo dost. Ten způsob, jak rychle to stavové vzdali, je až ostudný.
I po Bílé Hoře nebylo vše úplně ztraceno. Nicméně to byli téměř jen cizinci, kteří nepropadli malomyslnosti. Holandský plukovník Franck držel Tábor až do listopadu 1621. Skotský důstojník John Seton bránil Třeboň až do března 1622. Mansfeldův poručík Hans Junckher vydržel na Zvíkově až do června 1622. Mansfeld byl odvolán z Plzně v březnu 1621. Pak jeho posádka, údajně bez jeho vědomí, Plzeň vydala za 140 tisíc zlatých úplatku.
Bylo snad povstání chybou? Domnívám se, že ti, kdo ho způsobili, věděli, co dělají. Nedívejme se na to nutně katolicko-protestantskou perspektivou. Ale spíše tak, že to bylo období, kdy se rodila idea absolutní moci. Ne středověký svět lén a vzájemných povinností, ale moc panovníka, která není ničím omezována. O likvidaci protestantů v českých zemích by se Habsburkové pokusili tak jako tak. Málokdo u nás ví, že rakouské země byly v polovině 16. století z poloviny luteránské. V době českého stavovského povstání byla protireformace v zemích rakouských již víceméně dokončena. Čeští stavové věděli, že Čechy jsou další na řadě.
Jenomže si jich jen málo připustilo, jak neúprosný protivník před nimi stojí. Někdo, kdo touží po absolutním vítězství. Ti mužové, kteří pozdvihli zbraň na obranu svobody, mají moji úctu. Protože rozpoznali její ohrožení. Zásadní ohrožení. Přijali odpovědnost. A to je lepší než se skrčit a mrmlat. Jim se ovšem nepovedlo svobodu ubránit. Také proto, že nějak vytěsnili ze své mysli informace o rozhodnosti a nelítostnosti protivníka. I když ty informace měli.
Jejich oběť, a vlastně celá oběť Čech a Moravy, nebyla úplně marná. Habsburkové se trochu přepočítali. Kdyby se v českých zemích chovali uměřeněji, tak by nevyvstal v protestanských mocnostech pocit ohrožení, který byl tak silný, že se do věci vložily i severské protestantské státy, které přímo ohroženy nebyly. Protestanté měli tak trochu štěstí, že Habsburky se cítila ohrožená i katolická Francie. Opravdu, mezi roky 1620 a 1624 k žádným významným bojům nedocházelo. A možná stojí za to si připomenout i to, že Habsburkové saskému vévodovi slíbili, že luterány budou dál v Čechách tolerovat, což mu spolu s Lužicí stačilo ke spokojenosti. Nedodržení tohoto slibu také hrálo roli.
Dnes už je jistě hodně věcí jinak. Když jsem byl jako dítě v Anglii, tak mě zarazilo, že o bělohorské bitvě ví víceméně každý absolvent střední školy. Jako příklad toho, jak se ztrácí svoboda a začíná útlak.
Žijeme v době, kdy se různé kulturní konflikty zase rýsují. Vůbec nemám tušení, co se všechno přihodí. Zdá se mi ale, že se opět objevuje taková ta nelítostnost, zarputilost, touha po zašlapání těch druhých, která je nesena přesvědčeností o vlastní mravní nadřazenosti. A to je kontext, ve kterém možná stojí za to se nad Bílou Horou zamýšlet.