- čtení: celá kapitola 5 z knihy Exodus (Druhá Mojžíšova)
- čtení je výňatek z této kapitoly, verše 19-21:
Dozorci z řad Izraelců viděli, že je s nimi zle, když bylo řečeno: „Nesmíte snížit svůj denní úkol výroby cihel.“ Když vycházeli od faraóna, narazili na Mojžíše a Árona, kteří se s nimi chtěli setkat. Vyčítali jim. „Ať se nad vámi ukáže Hospodin a rozsoudí. Vy jste pokáleli naši pověst u faraóna a jeho služebníků. Dali jste jim do ruky meč, aby nás povraždili.“
Milé sestry, milí bratři, vážení hosté,
domnívám se, že postoji izraelských dozorců rozumíme. Dokonce si myslím, že si většina z nás dovede představit sama sebe na jejich místě daleko snáze než na místě Mojžíše či Árona. A snad nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že to druhé, totiž pomyšlení, že bych stál či stála na místě Mojžíše, je pro nás hodně, ale hodně nepříjemná představa.
Je to pochopitelné. Jsme zvyklí, že ty mocí obdařené není radno dráždit. Proto si dovedeme představit, jak těm dozorcům asi je. Napovídá nám to naše zkušenost. Je to zkušenost osobní, rodinná, národní. Vidíme kolem sebe jen málokoho, kdo by ve střetu s mocí necouvnul. A pokud se někdo takový najde, tak je často vnímán jako potížista, jako ten, kdo soužití s těmi mocnějšími komplikuje. A když se někomu podaří, že ve střetu s mocí uspěje, tak okamžitě vznikne poptávka po vysvětleních, že to nebylo samo sebou. Docela si dovedu představit ty teorie, že Mojžíš je ve spojení s nějakými kněžími, kteří chtějí faraóna svrhnout, že tady vlastně probíhá jen takový zápas uvnitř vládnoucí elity, na který obyčejný člověk nakonec doplatí.
Izraelci doby Mojžíšovy si už na nesvobodu zvykli. Ano, Mojžíšův příchod z exilu, jeho sebejisté vystupování, v nich nepochybně vzbudilo naděje, které už jinak vyhasly. Realisticky viděno však po nějakém vycestování asi příliš netouží. To, co chtějí, je spravedlivé zacházení. Nejde o to se Egypťanům rovnat, to by snad mohl být cíl do vzdálené budoucnosti. Stačilo by se vyhnout krutostem a dostávat přiměřenou odměnu za svou práci. V minulosti přece zažili dlouhé období stability a soužití v míru. Proč by nemohlo znovu nastat? Je třeba vydržet a nedráždit.
Ten dlouhý zápas s faraónem, oněch deset ran, dává z tohoto úhlu pohledu ještě jiný smysl než ten, že jde o zprávu o faraónově zatvrzelosti a o vítězství Boží moci. Kdyby se situace tak nevyhrotila, tak vůbec není jisté, že by se Izrael na cestu odhodlal vydat. Ve chvíli, kdy už měl šperky a zlato od sousedů, a kdy sousedovic nejstarší zemřel, tak už ale jiná varianta nezbývala.
A proč že Izrael z Egypta vlastně musel vyjít? Jaký to mělo účel? Odpověď, která nám automaticky naskočí, je, že proto, aby obsadil svou zemi, Zemi zaslíbenou. Ona je ale ještě jiná odpověď, která s tou první není ve sporu. Izrael musel odejít, aby se stal svobodným. Aby se vnitřně proměnil, aby získal jiné vidění světa, jiné reakce. A má si to pořád připomínat. Proto Desatero začíná slovy „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“. – Tato vydobytá svoboda je skrze Ježíše Krista nabídkou a pozváním ke svobodě i nám dnes.
Svobodný člověk má jiné starosti než ten méně svobodný. Alespoň některé starosti. A má jiné starosti, protože je jiný. Luděk Rejchrt často kladl důraz na to, že jsme v Boží ruce. Že na to nemáme zapomínat. Domyšleno do důsledků to znamená, že jsme pouze v Boží ruce. Nemáme být v žádné jiné. Proto hned za slovy o vyvedení z domu služby následuje v Desateru výzva „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ Jinak řečeno, odlož strach a přijmi, že jsi byl vyveden z otroctví do svobody, o kterou nesmíš sám sebe připravit tím, že budeš vzývat nějakou modlu.
Vzývání modly je spjato s odevzdáním odpovědnosti. Strach z nesení odpovědnosti patří k těm strachům, které jsou i u nás nejrozšířenější. Co říkají Izraelci Áronovi, když chtějí, aby jim vytvořil zlatého býčka? „Udělej nám boha, který by šel před námi. Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“ Když už odpovědnost za náš osud neponese Mojžíš, ať to udělá někdo jiný. Třeba i bůh vzešlý z našeho středu.
Vedle strachu je pro situaci nesvobodného člověka typické obviňování. Někdo jiný je zodpovědný za mé trápení. Dozorci obviňují Mojžíše. Ve skrytu domova samozřejmě asi obviňovali i Egypťany. I když někteří možná ani ne. Protože Egypťani představovali pro ně ten zdánlivě přirozený řád věcí, kdežto Mojžíš ho narušoval.
Celé putování Izraele do Země zaslíbené cestou přes Sinaj je provázeno obviňováním Mojžíše. Zavedl jsi nás sem, abys nás umořil, co? Nemáme pořádně co jíst. A v Egyptě byly hrnce plné masa.
Obviňovat lze ze zlých úmyslů, ale také z vyvyšování se. K tomu druhému dochází zejména, když se daří. V tu chvíli najednou chce mít každý právo na svůj podíl. To, že někdo na sebe před tím vzal odpovědnost, přestane mít váhu. A to najednou, jakoby lusknutím prstů. Mojžíšovi se to přihodilo několikrát. Poprvé, když oblak Hospodinův setrvával nad táborem Izraelců, když se celý podnik začal jevit jako úspěšný, když lidé pocítili jistotu, že jsou na dobré cestě. To je chvíle, kdy se spojí Kórach, Dátan a Abíran proti Mojžíšovi a Áronovi. Říkají: „Příliš mnoho si osobujete. Celá pospolitost, všichni v ní jsou svatí a Hospodin je uprostřed nich. Proč se povznášíte nad Hospodinovo shromáždění?“
Přikrčenost a obvinění z elitářství jdou ruku v ruce. Dodnes.
Svoboda se rodí z vítězství nad vlastním strachem. Ono to často nevypadá přímo jako strach, spíše jen jako taková snaha se nenamočit. Možná si někteří z vás pamatují podobně jako já rozhovor Barbory Tachecí s Pavlem Kosatíkem. Paní Tachecí je dobrá novinářka a rozhovory dělá zajímavé. Do její výbavy patří i upozorňování na neblahou roli komunistů v našich dějinách. A tak chtěla i po panu Kosatíkovi, aby potvrdil, že za veškerou naši nesvobodu mohou komunisté. A on to neudělal. Slušně a laskavě ji vysvětloval, že to byla, a vlastně pořád je, záležitost nás všech. Převedl řeč na to, co říkají, nebo spíše neříkají, rodiče svým dětem. A že podle jeho mínění české mámy a čeští otcové opravdu svým dětem neříkají „Běž do toho. Snaž se něco změnit.“
V téhle zemi je jako v každé jiné nemálo zlých lidí. Když ale od nich odhlédneme a podíváme se, jaké strachy ohrožují ty ostatní, tak se rýsují tři oblasti. Za prvé strach, aby se něco nestalo. Sem patří i strach, abych se do něčeho nenamočil, abych vyšel s těmi, kdo mají moc, beze střetů. Za druhé strach ze setkání s Hospodinem. Nebo jinak, civilněji řečeno, strach pohlédnout sám na sebe, setkat se svojí duší. A za třetí strach z odpovědnosti. Vyhýbání se odpovědnosti.
Mojžíšův příběh je příběh člověka, který na sebe vzal nejprve odpovědnost svévolně – to když zabil onoho Egypťana ve snaze chránit svůj lid. Když ho ale Hospodin po letech k odpovědnosti povolal, tak se po jistou dobu snaží z ní vyzout, jak to jen jde. A pak, pak se s Mojžíšem něco stane. Tento kdysi nadějný muž, jehož prchlivost zkrotila léta vyhnanství, se ke stáru, v osmdesáti letech, stane mužem činu. Alespoň viděno z vnějšku. Jeho prostřednictvím se dějí zázraky. Potlačuje revolty. Volá k Hospodinu a je vyslyšen. Skrze něj a na něm se zjevuje Boží sláva.
Možná by se dalo říci, že byl největší ze všech lidí. Ale to nečteme. Čteme něco jiného, a to dosti překvapivého: Mojžíš byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi.
Jak té pokoře rozumět? Jak se to srovnává s onou akčností? Vykladači s tím místem mají problém. Co se všechno tím míní, asi nikdo neví. Ale je jasné, že Mojžíš nepropadl představě vlastní velikosti, jak se stává mnohým, kteří jsou obdařeni mocí. Je jasné, že zůstal služebníkem Hospodinovým. Nesbíral zásluhy. Neobviňoval. Přimlouval se za provinilé. Jednal.
Klíčovým okamžikem, kdy se projeví síla strachu těch, kteří vyrostli v nesvobodě, je vyslání zvědů do izraelské – tehdy ještě kanaánské – země. Asi to místo v Písmu znáte. Mojžíš vyšle na Hospodinův pokyn 12 vyzvědačů do země zaslíbené, z každého pokolení jednoho muže. A oni se vrátí předěšeni zpátky.
Vrátí se a říkají „Lid, který v té zemi sídlí, je mocný a města jsou opevněná a nesmírně silná.“ „Nemůžeme vytáhnout proti tomu lidu, vždyť je silnější než my.“ Detaily toho příběhu teď nechme stranou, důležitý je pro nás jeho závěr. Písmo uvádí tato slova Hospodinova: „Žádný z mužů, kteří viděli mou slávu a má znamení, jež jsem činil v Egyptě i na poušti, a pokoušeli mě už aspoň desetkrát a neposlouchali mě, nespatří zemi, kterou jsem přísežně zaslíbil jejich otcům; nespatří ji žádný, kdo mě znevažoval. … Ale vaše děti, o nichž jste tvrdili, že se stanou kořistí, do ní uvedu, takže poznají zemi, kterou jste zavrhli.“
Žít svobodně znamená hledat spravedlnost, milosrdenství a bázeň před Hospodinem. Zbavit se návyků různých ochranných zbarvení, zajišťování se a nedůvěry v budoucnost, je nadmíru těžké. Zvláště, pokud čelíme nějaké rodové tradici. Pak s tím můžeme zápasit celý život, a třeba ne úplně úspěšně. Ale už jenom to, že si poctivě přiznáme svoje bezprostřední reakce, svůj strach, svoji podlézavost, zbabělost, neochotu pozvednout hlas, když jej třeba, je krok, kterým můžeme ve své rodině něco změnit do budoucna.
Snad jsou tady i tací, kteří mohou hrdě prohlásit, že oni nikomu neotročí, že se mocných tohoto světa nebojí, že jsou opravdu vnitřně svobodni. K těm se obrací Janovo evangelium. Čteme v něm „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodným“. Říká se tam, že i když se opravdu snažíme žít ve svobodě a myslíme si, že nikomu neotročíme, tak nás může doběhnout vlastní hřích. Stojí tam „každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. … Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni.“
Ježíš nás rovněž vyvádí z domu otroctví, z domu služby. Je to otroctví, které si naordinujeme sami vlastními selháními. Podmínkou osvobození je přijetí odpuštění.
Příběhy Starého Zákona nám pomáhají ustavit nějaký řád, dobrý řád pro život. Do toho řádu patří i to, že nám spravedlnost a milosrdenství budou bližší než nejrůznější výhody, kterými si ti více či méně mocní kupují naši loajalitu. V práci, ve škole, ve veřejné sféře, někdy i v osobních vztazích, rodině, církvi, zájmové organizaci.
Do toho dobrého řádu pro život patří i přijetí odpovědnosti za druhé, je-li nám taková odpovědnost svěřena. Komu by se nezatočila hlava z té obrovské odpovědnosti, kterou Mojžíš nesl. Ale když se nikdo nenajde, kdo by přijal odpovědnost za druhé, čím bude tato země osolena? Člověk si sám nevystačí, v tom jsou Starý i Nový zákon zajedno.
Nesení odpovědnosti je pro toho, kdo ji přijal, daleko snazší, pokud má podporu těch, kterým slouží a které třeba i vede.
Mojžíšova pokora byla mimo jiné v tom, že lid, který proti němu reptal, neopustil. Že neřekl, už toho bylo dost, na víc nemám, dělejte si to sami. Mojžíš ovšem, přes veškerá protivenství, nebyl úplně sám. Byl tam Káleb a Jozue. Bez nich by asi bylo Mojžíšovi ještě více těžko.
A pak, pak je tady ten Zlý, který do toho dobrého řádu pro život hází vidle. Pořád. Svědectví Nového Zákona praví, že si nepomůžeme, když to budeme popírat, když to budeme bagatelizovat, když si budeme říkat, že to cestou dobré vůle nějak dáme dohromady. Nedáme. Selhání, rozklad, hniloba a smrt zasahuje i ty, kteří se jeví být nejvzorovější.
Svědectví Nového Zákona ale také praví, že nás Otec miluje. A že skrze oběť našeho Pána Ježíše Krista můžeme být osvobozeni i od otroctví, do kterého se uvádíme vlastními selháními. Nový Zákona svědčí o Duchu Svatém, který uvádí do veškeré pravdy. Duch Svatý nás může vést k přijetí odpovědnosti, o kterou jsme nikdy neusilovali nebo na kterou jsme už dávno rezignovali. A nemusí to být nic spektakulárního. I to, že se za někoho modlím, je přijetí odpovědnosti.
Amen
- čtení Gal 5,13
Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratři. Jen nemějte svobodu za přiležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jeden druhým.