Nedávno jsem si na „Křesťanu dnes“ přečetl, že Českobratrské církvi evangelické ubyla mezi lety 2001 a 2011 více než polovina členů. Ostatní tradiční (nebo, chcete-li), lidové církve na tom nejsou lépe. V následujícím desetiletí, tedy do roku 2021, tento trend v podstatě pokračoval. Sestupný trend ale v tomto posledním desetiletí zasáhl i menší, tzv. vyznavačské církve. Z významnějších církví odolávala snad jen Církev bratrská.

Zajímavé přitom je, že neubývá lidí „věřících“. Jak již bylo vícekrát konstatováno, problém není v samotné nevěře (která ovšem může mít celou řadu velmi rozmanitých podob), ale v nechuti k církvím, respektive k členství v církvi. Úbytek členstva v církvích má nepochybně řadu příčin, kterým se tento článek nebude věnovat. Soustředím se na onu „nechuť“, která se vyskytuje i v názvu tohoto článku.

Tuto nechuť můžeme pozorovat i v jiných oblastech. Kromě církví zmíním tři další: rodinný život, politické strany a spolky a organizace, kterým souhrnně říkáme občanská společnost.

Církvím tedy ubývají členové. Podobně ale členové ubývají politickým stranám. A jak bylo konstatováno, tento úbytek pociťují hlavně církve tradiční. Politické strany jsou na tom stejně, ať už jde o KDU, o sociální demokraty a o komunisty. Z „tradičních“ stran, které vznikly před více než sto lety, je v parlamentu už jen jediná: KDU. Přitom komunisté nebo sociální demokraté mají stále více členů než některé parlamentní strany.

Mezi počtem členů strany a jejím politickým úspěchem bychom jen těžko hledali nějakou korelaci. Znám ve svém okolí lidi, kteří se nechali přesvědčit, aby volili KDU, nicméně formálně či oficiálně do ní vstoupit nechtějí. Předpokládám, že podobně tomu je i v případě jiných politických stran. Opět můžeme mluvit o nechuti k závaznosti.

Jak známo, dnes mnozí lidé žijí „na psí knížku“ nebo „na hromádce“, jak se říká, a svatbu odkládají někdy na nikdy, ale častěji snad na příchod prvního dítěte. Mnozí argumentují tím, že jde přece o lásku, o vztah, a na to nepotřebují žádný „papír“. A pochopitelně mohou poukázat na ty nebo ony známé, kteří do manželství nikdy nevstoupili, a přece je jejich vztah příkladný.

Nicméně právě v otázce manželství nám statistiky říkají něco zajímavého. Jde o něco, co se událo v dějinách jednorázově a už se to nebude nikdy opakovat. V určité době totiž věda umožnila určit otcovství z DNA. Z počátku to bylo nákladné, dnes je to již zcela běžné. Když se otevřela tato možnost, mnozí ji využili. A ukázalo se, že leckterý otec vychovával v dobré víře dítě, o kterém nyní vyšlo najevo, že není jeho. Co nastalo poté? Zajímavá věc: Pokud šlo o sezdané manžele, muži většinou z rodiny neodešli, pokud šlo o nesezdané páry, muži většinou rodinu opustili. A pak že je ten „papír“ k ničemu. V jednotlivých konkrétních případech se to tak může jevit; statistika ale hovoří jasně.

A pak je zde otázka občanské společnosti. Francouzský myslitel Alexis de Tocqueville (1805-1859), který napsal rozsáhlé dílo Demokracie v Americe, obdivoval bohatý spolkový život Spojených států. Téměř každý Američan byl členem často i několika různých spolků a organizací. Kde kvete občanská společnost, tam můžete očekávat i vládu práva a kvalitní demokracii. Francis Fukuyama i jiní američtí myslitelé upozorňují, že právě tato angažovanost v různých spolcích v současné době ve Spojených státech klesá.

Obecně řečeno, snižuje se důvěra mezi lidmi. Odborněji řečeno, vytrácí se sociální kapitál. To má mimo jiné za následek i určitý úpadek ekonomiky, protože – ať už si o kapitalismu myslíme cokoli – kapitalismus je založen na důvěře.

Tyto čtyři oblasti – církev, rodina, politika, občanská společnost – jsou provázány. Pokud se jedné z nich výrazně nedaří, má to negativní vliv na všechny ostatní.

To, co schází, je věrnost a závazek. To je kořenem úpadku. A rozhodně není lehké tomu čelit a nějak se s tím vyrovnávat. Co když uvěří někdo, kdo žije „na hromádce“? (A takových lidí bude stále více, dokud bude lidí žijících „na hromádce“ přibývat.) Můžeme ho přijmout za člena? Když mu to takto postavíme, možná zpočátku vůbec nepochopí, oč nám jde. Vždyť jak žije on, tak žijí všichni jeho přátelé…

Obávám se, že nám nepomůže, když se budeme snažit nějak si moudře nastavit hranice. Jedno by snad mohlo pomoci, alespoň já na to sázím: Mluvme o Bohu. Mluvme o Bohu víc než o církvi, víc než o „leadershipu“, víc než o duchovních darech. Bůh je věrný. Bůh na sebe vzal dobrovolně závazky, které vyjádřil ve své smlouvě. A jak se píše v Písmu, Bůh zůstává věrný, i když my jsme nevěrní. A tento Bůh říká: „Dokonalí buďte, jako já jsem dokonalý.“ Tento Bůh neopustil člověka, když člověk opustil jej. Pokud ho známe, pokud si ho zamilujeme, budeme milovat a zůstaneme věrní i tam, kde to většina lidí vzdá. Bůh nám totiž dává motivaci, utěšuje nás, když je situace kritická a bolestivá, nabízí nám obecenství, a to nám dává sílu i naději. Taková víra má dalekosáhlé důsledky, protože nás – mimo jiné – učí trpělivosti. Bůh to s námi nevzdal – proto vztahy na různých rovinách nemusíme vzdávat ani my. Tato „víra skrze lásku dělající“ může proměnit společnost. Jinou sílu neznám – tedy pokud mám na mysli proměnu k dobrému.

  1. června 2023