Ve dnech, kdy píšu tento článek, se vyhrotila situace na mnoha amerických campusech. Nemohl jsem si nevzpomenout na svůj pobyt ve Spojených státech v říjnu a v listopadu roku 1968, kdy jsem se zúčastnil studentských bouří jak na východě (na Columbia University v New Yorku), tak na západě (University of California v Berkeley) Spojených států. Hlavním tématem byla válka ve Vietnamu, tedy šlo o protesty mnohem srozumitelnější a v jistém smyslu i oprávněnější než teď, kdy protestující ovládá bláhový antisemitismus. O tom ale v některém z příštích článků. Společné mají tehdejší i dnešní protesty to, že nic neposouvají k lepšímu. Vykřikování hesel totiž málokoho přesvědčí – heslo zpravidla nebývá argumentem.
Stále se – pro mnohé naivně – domnívám, že lidé by se měli snažit spolu se domluvit. Platí to dle mého názoru pro všechny, ale pro nás křesťany zvlášť.
Doba je těžká a vše nasvědčuje tomu, že bude ještě těžší. A civilizace, tu naši nevyjímaje, může zajít na vnitřní rozpory.
Pořád si myslím – ano, pro mnohé naivně – že my křesťané bychom měli být mírotvorci. Že bychom měli být těmi, kdo jsou ochotni – a kdo se odváží – jako první podat ruku. Domnívám se, že jen pokud tak budeme činit, budeme solí země a světlem světa, jak o svých učednících říká Pán Ježíš.
Nejsem ovšem tak naivní, abych si myslel, že když se budeme hodně snažit, tak nakonec uspějeme. Nikoli; hrací pole není velké a nadto se neustále zmenšuje. Pro mne to ale není důvod, abych hodil flintu do žita; musím se snažit, abych sám hrací pole ještě nezmenšoval, a chci také některé čtenáře napomenout.
Mám tři návrhy. Ne, nepřináším něco převratně nového. Ale stojí za to to připomenout.
Za prvé, neoznačujme velké skupiny lidí za „zlé“. Nemluvme tak ani o komunistech, ani o katolících, ani o evangelikálech, ani o muslimech. Zlé jsou ideologie, které někdy velké skupiny lidí zotročily a teď je ovládají. Pokud o nich budeme apriorně smýšlet jako o „zlých“, nebudeme k nim hledat cestu.
Samozřejmě, jak jsem napsal, hřiště je malé. To, co jsem vyjmenoval v předchozích odstavcích, neplatí třeba pro teroristy. Jinak řečeno, jsou skupiny lidí, k nimž cestu hledat nemůžeme. O to víc bychom se ale měli snažit tam, kde to smysl (ještě) má.
Za druhé: Neměli bychom lidem nadávat. Ano, mnohé reakce na FB či jiných platformách jsou mimořádně hloupé, ale pokud někomu napíšeme, že je blbec, šance zapříst s ním smysluplný rozhovor se snižuje.
Jinou běžnou nadávkou je „fašista“. Toto slovo v poslední době zakouší velkou inflaci – mnohdy se za fašisty označují obě strany, které jsou ve sporu. Právě jsem slyšel ve zprávách, že při nepokojích na universitním campusu vykřikovali někteří studenti, že „Židé jsou Hitlerovy děti“. A jak – trošičku – znám Ameriku, ona to nemusí být jen čirá zloba: Mnozí z těch studentů se skutečně vůbec neorientují v dějinách. Nevědí, o čem mluví.
Když někdo někoho označí za „fašistu“, tak se o něm dovídáme jen to, že ten, kdo ho takto označil, s ním zásadně nesouhlasí. K rozhovoru a k porozumění situace nám to ani trochu nepomůže.
Za třetí: Hledejme nějaký společný jmenovatel. Vezměme si třeba nyní projednávanou důchodovou reformu. Problém důchodů bude muset řešit každá vláda, ať už zůstane u moci pravice nebo bude vládnout ANO, případně někdo jiný, kdo zatím není na scéně. Všichni jen trochu rozumní vědí, že vzhledem k demografickému vývoji bude reforma potřeba. Proti současné vládě můžeme mít větší či menší námitky, ale faktem zůstává, že po chabém pokusu někdejší Nečasovy vlády se až tato vláda o něco pokusila. Možná, že opozice tuto reformu opět zruší, pokud se dostane k moci, ale problém nezmizí. Škoda, že pokus pana prezidenta o zprostředkování rozhovorů vyšel – ne jeho vinou – naprázdno. Je to jedno z hřišť, na kterém se dle mého názoru stále ještě vyplatí hrát a společný jmenovatel hledat. Prosazování a pak následné rušení prosazených opatření znemožňuje hledání optimálního řešení.
Vím, že bojuji ztracený boj. Lidé si budou i nadále na internetu nadávat a vzájemně se dehonestovat. Přesto soudím, že to za to stojí. Setkáte-li se s člověkem, který je ochoten s vámi věcně argumentovat a neuchyluje se k osobním urážkám, je to vždy občerstvující.
- května 2024