Nedávno jsem zahlédl článek o oblíbenosti či neoblíbenosti různých náboženství a věr. Evangelikálové jsou prý méně oblíbení než muslimové a židé. Mohli bychom se utěšovat, že je to tím, že kážeme nepříjemné pravdy, například že mluvíme o hříchu a voláme k pokání. Pán Ježíš po nás nežádá, abychom byli oblíbení, nicméně o prvotních křesťanech čteme, že na jedné straně „se nikdo neodvažoval se k nim připojit“ (Sk 5,13), ale na druhé straně „byli všemu lidu milí“ (Sk 2,47; 5,13).
Neoblíbenost evangelikálů může mít diametrálně odlišné důvody. Popíšu jednu situaci, kdy jsem se mezi evangelikály setkal s tím nejhorším, co dokážou předvést.
V říjnu roku 1968 jsem se z prazvláštních důvodů ocitl ve Spojených státech na tzv. „Cestovním semináři o dialogu mezi křesťany a marxisty“. Byli jsme tam čtyři – dva křesťané a dva marxisté. Podotýkám, že jsem tehdy nebyl evangelikál; byl jsem studentem teologie v druhém ročníku a Pána Ježíše jsem neznal a neposlouchal. Jedním ze dvou marxistů byl Julius Tomin, pozdější disident a topič, podobně jako já.
Navštívili jsme během šesti týdnů celkem 14 universitních kampusů. V Princetonu jsme se sešli na menším shromáždění profesorů university. Bylo to těsně po sovětské okupaci a lidé měli zájem o to, co se u nás děje.
Během celkem poklidného rozhovoru najednou vstal jeden z profesorů a začal na nás křičet, že nejsme žádní křesťané, ale nastrčení agenti Sovětského svazu. Svůj několikaminutový projev zakončil tím, že naštvaně hodil bibli po Juliu Tominovi. Ten na to zareagoval velmi klidně, vytáhl řecký Nový zákon a onomu muži, který nám doporučoval, abychom srovnali svůj život podle Písma, řekl, že ho Písmo velmi inspiruje a že čte Nový zákon v originále.
Byl to otřesný zážitek. A byl plný nedorozumění. Ten muž měl vlastně pravdu, že jsem „nebyl opravdový křesťan“. Písmo pro mě tehdy nebylo autoritou, Kristovu vládu jsem nepřijal, ze svých hříchů jsem pokání nečinil. Ale nebyl jsem agentem vyslaným Sovětským svazem. Nicméně pokud jsem se později obrátil, nebylo to „díky“ podobným evangelikálům. Ti by mě mohli jen odradit.
Později jsem zjistil, že evangelikálů podobných jako onen muž je na světě hodně. Zejména v zemích se silnou evangelikální tradicí – ve Spojených státech, v Kanadě, v Austrálii… Jinak řečeno, čím je v nějaké zemi evangelikálů víc, tím je pravděpodobnější, že část z nich bude reagovat podobně jako onen profesor z Princetonu.
V diskusích pod mými články někdy najdeme příspěvky, které, zdá se mi, svědčí o této evangelikální nesnášenlivosti. Jejich autoři se považují za majitele pravdy a píšou s velkou naléhavostí: Často velkými písmeny a se spoustou vykřičníků. Kdyby se dala na FB používat i podtržená písmena, tak by jich užívali stejně jako kapitálek a vykřičníků.
Po přečtení takových příspěvků si připadám, jako bych dostal pár facek. Přitom problém není v jednotlivých tvrzeních těchto lidí. Ano, někdy jsou úplně mimo, ale většinou jsou poměrně ortodoxní. Problém je v přístupu a v prezentaci. Říkám si: Vždyť jsme přece povoláni, abychom šířili dobrou zprávu!
Pak jsou jiní přispěvatelé, kteří se obejdou bez vykřičníků a kapitálek, ale nenechávají vás na pochybách, že oni tomu rozumí lépe než vy, a s jakousi blahosklonností vás poučují. No, já to vydržím, ale upozorňuji na to, že pokud se snažíme s někým hovořit a zvěstovat mu evangelium, pak je tento blahosklonný tón velkým minusem. Jakmile lidé vycítí, že se cítíte nějak nad ně nadřazeni, přestanete je zajímat. Pán Ježíš neměl problémy říkat lidem věci, které jim „nešly do ucha“, ale blahosklonnost v něm nebyla. Samařské ženě (Jan 4. kapitola) jasně řekne, že „spáse je ze Židů“ (tedy ne ze Samařanů), ale říká to způsobem, který není vychloubačný a nadřazený. Jakmile promlouváme stylem „já, chytrý, vysvětlím tobě, hloupému…“, můžeme evangelizaci zabalit.
Pán Ježíš začíná rozhovor se Samařankou prosbou „dej mi napít“. Ví, co dělá. Sice měl asi opravdu žízeň, ale šlo o víc: On se učinil zranitelným. Žena ho mohla odmítnout. Evangelizační rozhovor klidně můžete začít tím, že zmíníte, že máte nějakou nouzi. Že se s něčím potýkáte. Pozor – nesmí to být jen taktika, musí to být ryzí. Pokud se vám to povede, možná to bude první krok k tomu, aby váš partner v rozhovoru poznal, že v křesťanství nejde jen o zákazy a příkazy, což je velmi časté nedorozumění.
A na závěr: Zkuste si jednou pročíst diskuse pod články očima nevěřícího člověka. Jaký bude mít dojem z našich diskusí? Kolik je v nich sarkasmu, nelaskavosti, povýšenosti!
Apoštol Pavel nabádal křesťany, aby slova, která vyslovují (a která dnes vyťukávají do klávesnice), přinesla posluchačům milost (Ef 4,29). Tady nejde nutně o to, CO říkáš nebo píšeš. Můžeš dál zůstat kritický. Ale jde o to, JAK mluvíš nebo píšeš.
(No tak to vidíte. I Drápal používá kapitálky.)
- dubna 2023