Země spálená… či kvetoucí?

Posted on by Dan Drápal

Před nedávnými volbami do místních zastupitelstev jsem se účastnil kampaně na náměstí. Měl jsem příležitost hovořit s „lidmi na ulici“ a jsem za tuto zkušenost vděčný. Setkal jsem se s řadou lidí usměvavých a docela pozitivně naladěných, ale také s několika lidmi, kteří o naší vlasti hovořili jako o „spálené a rozkradené zemi“. Na tato jejich slova, někdy doprovázená viditelným rozčilením, jsem odpověděl slušně, ale rozhodně: Naše země kvete jako nikdy dříve. Tato má reakce je zjevně zarazila – něco takového nečekali. Skoro jako by přišla z jiného světa. (A vlastně asi z jiného světa skutečně přišla.) Životní úroveň až na drobná zastavení po třicet let stoupala. Město Jeseník se neskutečně proměnilo. V okolních vískách lidé zkrášlili své domky a kdo mohl a chtěl, proměnil svůj domek v penzion. Trávit dovolenou v cizině se stalo normou, nadto už jsme pro Chorvaty přestali být „paštikáři“, kteří si nemohou dovolit utrácet v místních restauracích. Spousta mladých lidí se vypravila na kratší či delší studijní pobyt v cizině.

Čím jsme všechna tato zlepšení doprovázeli? Normou se stalo nadávání na „Brusel“ i na místní vládu.

A nyní nastal čas, kdy bude hůř.

Částečně je to dáno okolnostmi, které mají svůj původ za hranicemi naší země. Ano, mám na mysli ruskou snahu zničit Ukrajinu. Je to dáno i koronavirovou pandemií, která na dva roky podvázala život v naší zemi. Je to dáno i klimatickou krizí, která je nejzlověstnější, ale nejhůř se prodává, protože úspěchem v boji s klimatickou změnou bude, když se věci nezhorší.

Pandemie byla další příležitostí nadávat na vládu a klimatickou změnu lze stále popírat, nic to nestojí a popírač klimatických změn je často považován za odvážného mudrce.

A nemalá část našeho obyvatelstva je naštvaná na Ukrajince, že se nevzdali. Kdyby se vzdali, měli bychom dostatek plynu a byl by levnější. Řešením by prý bylo udělat z České republiky energetický ostrov, protože my máme elektřiny dostatek a produkujeme ji levně.

„Obyčejný člověk“, který naši zemi považuje za rozkradenou, bohužel nepozná, že je to blábol, a vláda či novináři mu to moc nevysvětlují. Tak to zkusím: Představme si, že by ze sebe udělalo energetický ostrov Norsko. A průmyslový ostrov Německo. A zemědělský ostrov třeba Polsko nebo Španělsko. Rázem bychom přišli o osmdesát procent exportu. Ano, do dvou let bychom dosáhli jakés takés potravinové soběstačnosti, ovšem ceny v obchodech by byly třikrát vyšší. Ne – lék, který nabízejí ekonomičtí a mezinárodněpolitičtí „léčitelé“, znamená rychlou cestu do propasti.

Ti lidé, kteří hovoří o „rozkradení“, považují za rozkradení už to, že zde působí zahraniční firmy. Mnohdy nevědí, že podobně Češi „rozkrádají“ jiné země. Takový Křetínský se pustil do „rozkrádání“ předních francouzských médií (hodně mu fandím). Jiní Češi úspěšně „rozkrádají“ ukrajinské zemědělství nebo rumunský průmysl.

Termíny jako „spálená“ nebo „rozkradená“ země výborně slouží emocionálnímu nabuzení. K pochopení naší situace nám ovšem nepomohou.

Když jsem začal brát rozum a začal se zajímat o ekonomiku a politiku, přinášelo Rudé Právo občas zprávy o tom, že v USA nebo v Německé spolkové republice muselo v určitém roce xx firem vyhlásit bankrot. Mělo to dokládat ekonomický úpadek těchto zemí. Zdálo se mi, že krach západu je na spadnutí, a divil jsem se, že nepřichází. Když jsem toho později o ekonomice dost přečetl a když jsem měl možnost v roce 1968 ony upadající Spojené státy navštívit, zjistil jsem, že je všechno jinak. Že je dobře, že firmy krachují. Někteří Američané dokonce hlásají, že dobrý podnikatel za svou kariéru alespoň jednou zkrachuje. Správně vyhlásit bankrot totiž také vyžaduje určité umění.

U nás tehdy nikdo nekrachoval. Za to byly obchody plné neprodejného zboží. Pamětníci, vzpomínáte si, jak pár let šla veškerá produkce jízdních kol na export? Jediné kolo, které se tehdy dalo v obchodech koupit, se jmenovalo „Ukrajina“ a byl to výrobek přímo děsivý. Podle toho také (ne)šel na odbyt.

Tehdy jsem pochopil vtip, který se v oněch dobách vykládal: „Víte, proč je kapitalismus na okraji propasti? Nevíte? No přece aby na nás lépe viděl.“

Chybějí nám elity. Statečné elity. Důvěryhodné elity. Politici, kteří by se nebáli vysvětlovat, co se děje, a že následující rok či dva nebudou snadné. Každý případ korupce snižuje náš sociální kapitál. A vládní strany s opozičními se rády častují obviněním z korupce. Jistě, proti korupci je třeba bojovat, ale ještě důležitější je přinášet vizi. Přinášet naději. Proč lidé u nás – a nejen u nás – volí často strany, které slibují změnu? Protože po změně touží. Bohužel, často volí šarlatány. Slibují změnu, protože slibem neurazíš. A pak se ukáže, že nejsou lepší než jejich předchůdci. Dobrá pověst se buduje těžko, za to zhroutit se může jako domeček z karet prakticky okamžitě.

Mariane Jurečko, Petře Hlaváčku, Jane Čižinský, všem vám držím palce!

  1. října 2022

 

 

O americkém a ruském imperialismu

Posted on by Dan Drápal

Ruské rakety pustoší ukrajinská města. Ruští vojáci zabíjejí ukrajinské civilisty. V této situaci mnozí naši občané tvrdí společně s maďarským premiérem Orbánem, že to „není naše válka“, případně žádají, abychom opustili NATO a vyhlásili neutralitu. Jiná, poněkud menší skupina, dokonce žádá nejen neutralitu, ale příklon k ruskému prezidentu Putinovi. Někteří lidé odvozují právo Ruska zaútočit na Ukrajinu od toho, že NATO v roce 1999 bombardovalo Jugoslávii.

V tomto článku se chci jednak vyrovnat s tvrzením, že tehdejší postup proti Jugoslávii ospravedlňuje postup Ruska vůči Ukrajině, jednak poukázat na rozdíl mezi ruským a americkým imperialismem.

Síly NATO skutečně v roce 1999 bombardovaly Jugoslávii. Při tomto bombardování zahynulo podle různých odhadů 1200 – 2500 lidí. Co bylo příčinou a cílem tohoto bombardování? Začněme cílem: Cílem bylo přinutit Jugoslávii, aby zastavila válku proti kosovským Albáncům. Tohoto cíle bylo dosaženo. Leč co bylo příčinou? Tady se musíme vrátit o několik let zpátky. V červenci roku 1995 bylo Srby zavražděno 8373 mužů a chlapců u městečka Srebrenica. Byl to nejhorší masakr v Evropě od konce 2. světové války. Mnoho Evropanů z nejrůznějších národů si vyčítalo, že Evropa něco takového dopustila.

V té době už dlouho probíhaly boje mezi kosovskými Albánci a Jugoslávií. Po incidentu v Račaku se dalo albánské obyvatelstvo Kosova ve velkém na pochod do sousední Makedonie (dnes severní Makedonie). Mnozí tvrdí, že masakr v Račaku se neodehrál, že byl zinscenován jako záminka, aby NATO mohlo zasáhnout. Na tuto věc nemám silný názor, pro tuto diskusi budu předpokládat, že skutečně šlo o inscenaci.

Nicméně je třeba říci, že představitelem neoficiální správy Kosova byl umírněný Ibrahim Rugova, který po léta usiloval o nenásilné řešení kosovského konfliktu. Jeho úsilí bylo marné. Tehdejší jugoslávský prezident Miloševič prostě vyjednávat nechtěl.

Po incidentu v Račaku, kdy se daly do pohybu masy lidí, se NATO rozhodlo přinutit Miloševiče, aby přestal bojovat proti Kosovanům, protože byly obavy, aby nedošlo k dalšímu masakru, podobnému tomu ve Srebrenici. Pokud kosovští Albánci s masakrem u Račaku blufovali, pak jim to vyšlo.

Mezi tehdejší situací a útokem na Ukrajinu jsou podstatné rozdíly. O vojenské akci proti Srbsku rozhodla celá řada států – nešlo o napadení jednoho státu druhým státem. NATO jugoslávskou vládu jasně varovalo, co udělá, a co se musí stát, aby k bombardování nedošlo, případně co se musí stát, aby skončilo. Prezident Putin ještě těsně před napadením Ukrajiny (stejně jako o několik let dříve v případě Krymu) tvrdil, že se nic takového nechystá. A dodnes mlží ohledně svých cílů. Nesrovnatelné jsou i důsledky: I v případě, že by byl incident v Račaku zinscenován, platí, že na Balkáně od té doby k žádnému masakru nedošlo. Na rozdíl od Ukrajiny se stovkami, ne-li tisíci ruskou armádou povražděných civilistů.

Teď k druhé otázce. Jak je to s ruským a americkým imperialismem?

Nepochybuji o tom, že zahraniční politika Spojených států je mnohdy hloupá. Spojené státy jsou velmoc a velmocensky se chovají. Čistě pro tuto diskusi předpokládejme, že obě tyto velmoci se skutečně chovají „imperialisticky“.

Je zde ale jeden podstatný rozdíl. Americká veřejnost může protestovat – třeba proti válce ve Vietnamu, kde to bylo nejpatrnější, ale i v případě jakéhokoli jiného konfliktu. Sám jsem se takové demonstrace účastnil (v New Yorku v říjnu 1968). V televizi jste mohli vidět, jak dopadají Rusové, kteří protestovali proti napadení Ukrajiny.

To je ale pouze počátek. Američané se ve Vietnamu dopouštěli válečných zločinů. Rusové se dopouštějí válečných zločinů na Ukrajině, stejně jako se jich dopouštěli v čečenských válkách. Nicméně američtí pachatelé válečných zločinů byli souzeni, a v celé řadě případů odsouzeni. (Doporučuji v této souvislosti knihu Scotta Pecka Lidé lži, věnované masakru v My Lai, která vyšla i česky a která popisuje, jak se může stát, že lidé takto zvlčí, ale také to, co následovalo.) Ruští vojáci, kteří kastrují ukrajinské zajatce (tolik milují svou vlast) jsou vyznamenáváni.

Pro mě je tento rozdíl podstatný. Zlo nelze z lidí zcela vymýtit. Lidské srdce je schopné hrozných věcí. Pokud je ale možnost toto zlo pojmenovat, odhalit a bojovat proti němu zákonnou cestou, budou se sice nadále dít strašné věci, ale je možno s tím něco dělat. Z tohoto hlediska u mne Amerika stále vyhrává. Nijak si ji neidealizuji. Ale raději bych byl disidentem v Americe než v Rusku.

Co by bylo, kdyby zvítězili putinovci i u nás? Brzy byste mé články přestali dostávat. Státní média by vysílala pořady s tím „jediným správným“ názorem. My, kdo jsme zažili normalizaci, bychom prožili totéž, jen v mnohem krutější podobě. Kéž nás Bůh chrání!

  1. září 2022

Poznámky k dnešní krizi

Posted on by Dan Drápal

Počátkem března tohoto roku jsem seděl se čtyřmi dalšími lidmi v sanitce. Rozváželi nás po různých zákrocích z třinecké nemocnice, specializované na kardiologii. Jeseník je od Třince nejdál, a tak jsem vystupoval jako poslední.

Hned po odjezdu z Třince se rozproudila debata o politice a hospodářské situaci. O Ukrajině se ještě příliš nemluvilo. Všichni účastníci tohoto „zájezdu“ se shodli na tom, že za Babiše bylo líp. Přiznám se, že jsem do diskuse nevstupoval, ne snad proto, že bych měl strach být absolutní menšinou, ale protože mi po operaci nebylo příliš dobře a byl jsem rád, že se vezu a nemusím nic dělat.

Byla to tedy debata jednostranná. Za Babiše bylo líp, protože se zvýšily důchody. Nikdo z přítomných se ani vzdáleně nedotkl otázky, kde se ty peníze na důchody berou, a zda naše životní úroveň nějak souvisí s produktivitou práce.

Od března se situace ještě výrazně zhoršila. Nejsem odborník na ekonomii a beru v potaz, že současná inflace má více příčin. Jedna je však jasná: Bylo natištěno příliš mnoho peněz. Ano, inflace je částečně způsobena faktory, které naše vláda, ať už Babišova nebo Fialova, nemohla ovlivnit. Nicméně pětitisícovka k důchodu nedlouho před volbami sice mnoho důchodců potěšila (přiznám se, že mě ne), ale málokdo si zřejmě uvědomil, že je vzata z budoucnosti našich dětí. Že je to zkrátka na dluh. Tyto a podobné kroky vedly k inflaci, takže pokud někdo tehdy tu pětitisícovku ušetřil, patrně ji nyní – kvůli inflaci – utratil.

Dokonce se mi zdálo, že Babišova vláda dělá takové kroky, aby to nastupující vládě značně ztížila. Přitom vůbec nebylo vyloučeno, že Babiš volby vyhraje a bude muset nějak řešit, co si nadrobil.

Naše (a jistě nejen naše) demokracie má jednu nevýhodu. Vláda, která se dostane k moci, má pouhé čtyři roky, aby něco předvedla. A pokud nějaká vláda rozhazuje, většinou to odskáče vláda následující. A to „odskákání“ mívá někdy podobu snížení životní úrovně za stálého křiku opozice, že ona by to dělala lépe. Po čtyřech letech se dostane k moci a opět začne z rozpočtu, který se trochu vzpamatoval, rozdávat.

Pokud dnešní vláda vydrží – a já doufám, že ano – je velmi pravděpodobné, že bude v řádném termínu vystřídána buď přímo Babišovou vládou, nebo nějakou vládou à la Babiš. Patrně s podporou SPD. Jenže rozdávat z nevyrobeného a nevypěstovaného nelze donekonečna. Na konci této cesty čeká katastrofa. Pak bude možno říkat, že „za Babiše bylo líp“. A možná bude možno říkat i „ano, bude líp“, protože klesneme na takové dno, že už to hlouběji nepůjde, takže ano, bude líp, ať už bude jakkoli.

Pokud zavládne koalice Babiš – Okamura, což nyní vypadá nejpravděpodobněji, a pokud bude trvat ruská válka na Ukrajině, uzavře tento tandem spojenectví s Putinem, stejně jako ho uzavřel maďarský premiér Viktor Orbán. Rusko nám dodá plyn a ropu a hned bude líp. Touto neblahou cestou se zřejmě ještě před námi vydá Slovensko. A značná část našeho obyvatelstva si bude říkat, jak je to „rozumné“. Že to bude znamenat nůž do zad Ukrajincům, to si tito lidé nepřipouštějí. Ukrajinci se měli vzdát hned na počátku, že, hlupáci.

Katastrofa, která postihla Ukrajinu, tento národ zatím jen posílila. Ukrajinci vědí, že bojují o přežití, a proto dokáží obrovské přesile vzdorovat. Zatím nevidím, jak by mohl tento konflikt v dohledné době skončit nějak pozitivně, ale malým zázrakem je už současná ukrajinská ofenzíva. Možná přijde ještě nějaký větší zázrak. Modlím se za něj. Pokud nastane a válka skončí dřív než Fialova vláda, bude nám hej. Pokud ale tato vláda padne a my dáme přednost plynu a ropě před přátelstvím, pomocí slabšímu a vlastní sebeúctou, bude to velice zlé. Pokud to dopadne dobře, vstoupíme do dějin jako ti, kteří statisícům Ukrajinců nezištně pomáhali.

Žiji v kraji, kde Okamura boduje. Přijíždím do Jeseníku od východu a vítá mě velký billboard s velkým Okamurou a nápisem: „Zastavíme zdražování!“ Propána, jak to chce udělat? Přijíždím od severu a vítá mě velký billboard s velkým Okamurou a nápisem: „Jsme proti válce!“ No, já vlastně taky, raději bych spory řešil jednáním, ale s člověkem, který všechny smlouvy porušuje, se jedná těžko. Ano, Okamura je proti válce, ale řešil by věc ne jednáním, ale kapitulací. Bylo by nám „líp“. S plným žaludkem a někde v teple bychom se… styděli.

Dovolím si výhled trochu dál. Často slýchám, že když padne Ukrajina, přijdeme po čase na řadu i my. V této věci jsem optimističtější. Pokud by Ukrajina padla, nastane tam taková řež, které bylo vraždění civilistů a zajatců v Buči a Izjumu jen slabou předehrou. Toho se patrně zděsí i ti, jimž je osud Ukrajiny více méně lhostejný, třeba Italové nebo Španělé. Celá Evropa bude vědět, co čeká poražené. Ale rozhodující bude jiný faktor: ekonomika. I kdyby Rusko nakrásně zvítězilo, ekonomicky bude naprosto vyčerpané a bude potřebovat řadu let, aby se postavilo na nohy a mohlo se pustit do dalšího dobývání.

Ale vážně počítám i s další možností: Den Páně může nastat kdekoliv. Tak brzy, že tyto mé úvahy budou naprosto bezpředmětné.

  1. září 2022

Černobílé vidění světa

Posted on by Dan Drápal

Jeden z mých pravidelných čtenářů a kritiků mi v diskusi o mém předposledním článku vyčetl, že vidím svět černobíle. Jiný z mých čtenářů se mě pokoušel zastat, načež se rozvinula diskuse mezi panem Jiřím Aronem a panem Petrem Adamcem, zda vidím svět černobíle nebo ne. Tématem, na kterém se to mělo ukázat, byla Evropská unie. Zatímco pan Aron je zřejmě toho názoru, že ji vidím spíše pozitivně, pan Adamec je názoru spíše opačného. Oba se odvolávali na mé předchozí články, přičemž pan Aron z nich usoudil, že vidím svět černobíle, kdežto pan Adamec, že nikoli.

Co se týče citací z mých článků, mají pravdu oba. Ano, skutečně jsem se – v některých věcech – vyjadřoval o EU pozitivně. Nemyslím si, že bych ji nějak „vynášel“, jak tvrdí pan Aron, ale v něčem ji vidím pozitivně, zejména ve srovnání s jinými civilizacemi, konkrétně s ruskou, čínskou a islámskou. A ano, pan Adamec má pravdu, kdysi jsem hlasoval proti našemu vstupu do EU a vidím na ní spoustu negativních věcí.

Domnívám se, že už samotný vznik této diskuse je vyvrácením tvrzení, že vidím svět černobíle. Na EU – a na západní civilizaci jako celku – vidím věci pozitivní i negativní. Lze to nazvat černobílým viděním?

Spíše se mi zdá, že ho vidí černobíle řada mých spoluobčanů, a já se snažím o to, aby byli z tohoto černobílého vidění světa vyvedeni. Mám známé, kteří hovoří o „satanské EU“, a těm bych rád jejich mínění trochu zkomplikoval. Proto tvrdím, že západní civilizace je ze současných civilizací ta nejbezpečnější. Vím, že je asi těžko přesvědčím, jakkoli mi připadá kuriózní, že nevidí, že by v jiných civilizacích nemohli hlásat svá kritická, ba mnohdy až nenávistná stanoviska. Na druhé straně mi jeden vysoce inteligentní člověk, zastánce EU, nedávno napsal: „Pokládám konzervatismus a komunismus za podobně zrůdné ideologie.“ Zdá se mi, že tento člověk přes svou vysokou inteligenci vidí svět černobíle.

Domnívám se tedy, že svět nevidím černobíle, nicméně musím upozornit na to, že někdy se dostáváme do situace, kdy nám strukturované vidění okolního světa příliš nepomůže, a my musíme říci „ano“ nebo „ne“. Tak je tomu v současnosti s válkou na Ukrajině. V této válce nelze zůstat neutrální. Zůstat neutrální znamená souhlasit s tím, že Rusko Ukrajinu pohltí. Je možné zastávat proputinovský názor, že je to žádoucí a správné, nebo je možné přát Ukrajině svobodu a nezávislost a v jejím boji ji podporovat. Ano, takto černobílé to je. Střední cesta neexistuje.

Samozřejmě je možné tvářit se, jako by existovala. Tvrdit, že nás křesťanů se to netýká. Nebo že Ukrajina by se měla vzdát. Nebylo by ale poctivé tvářit se, že tato naše volba zůstane bez následků.

Méně naléhavá otázka je, zda chodit k volbám. Jsou křesťané, kteří se odmítají ve věcech veřejných jakkoli angažovat a tuto angažovanost vidí jako snahu dosáhnout Božího království lidskými prostředky a snahami. Některým lidem mohu stokrát opakovat, že politiku a vůbec angažovanost ve věcech veřejných nevidím jako samospasitelnou a že si dobře uvědomuji, že až přijde Pán, bude náhle všechno jinak. Ovšem i nechození k volbám je politický postoj, který má určité následky. Je to méně vyhrocené než válka na Ukrajině, ale nejde o zanedbatelnou záležitost. Pokud někdo nechodí k volbám s tím, že politika je špinavá věc, měl by si uvědomit, že odmítnutím své angažovanosti tuto oblast přenechává špinavým lidem, nebo že je alespoň posiluje. Ano, je to postoj, který zaujímali a zaujímají i někteří šlechetní lidé. Například můj oblíbený Jan Karafiát, známý jako autor Broučků a k naší škodě méně známý jako skvělý kazatel, za první republiky raději zaplatil pokutu, než aby šel k volbám (volby byly za první republiky povinné). Za méně šlechetné ovšem považuji skutečnost, že v účasti na volbách bránil své hospodyni, nicméně pokutu za ni nezaplatil.

Svět je komplikovaný a rozhodně není černobílý. A my nejsme ušetřeni voleb, které nebývají vždy snadné. Hledejme nejprve Boží království a jeho spravedlnost. A počítejme s tím, že se čas od času dostaneme do situace, kdy bude třeba říci buď „ano“ nebo „ne“.

  1. srpna 2022

Rozchod s Jordanem Petersonem

Posted on by Dan Drápal

Jordana Petersona sleduji se zaujetím již několik let – od doby, kdy se mi dostalo do ruky anglické vydání jeho knihy 12 pravidel pro život. Se stejným zaujetím jsem pročetl i jeho následující knihu Beyond Order (česky Řád není všechno). Poslechl jsem si řadu jeho přednášek na YouTube, s napětím jsem sledoval průběh jeho těžké nemoci a radoval jsem se z jeho uzdravení. A v poslední době mě zvlášť těšilo, že se evidentně přibližoval víře v Pána Ježíše Krista.

Byl jsem ale velice zklamán jeho současnými vyjádřeními k válce na Ukrajině. Jordan Peterson je přesvědčen, že v pozadí rusko-ukrajinské války je kulturní válka mezi zastánci tradičního pohledu na svět a „wokeismu“, tedy současné neomarxistické ideologie s jejími výstřelky, jako je ničení soch, genderová ideologie, tzv. cancel culture (umlčování lidí zastávajících odlišný názor) apod. Jistě, toho všeho si Jordan Peterson užil dosyta.

Jordan Peterson je zřejmě přesvědčen, že Vladimír Putin je ochránce tradičních hodnot. Oceňuje na něm, že jeho projevy – zřejmě psané pod vlivem ideologa ruského státu Alexandra Dugina – mají určitý filosofický přesah, zatímco projevy západních politiků jsou plytké a poplatné době. Nynější válka je podle Petersona možná jen předehrou k občanské válce ve Spojených státech. Již tato válka ovšem bude mít nedozírné následky. Hrozí hladomor ve třetím světě a tím pádem ještě horší migrační vlna než ta z roku 2015. Sankce proti Rusku nefungují. A Rusové se v žádném případě nevzdají. Než by se vzdali, raději použijí jaderné zbraně. Západní společnost dosáhla obrovských úspěchů a velkého blahobytu, ale to vše je nyní ohroženo. Proto je zapotřebí se s Ruskem dohodnout.

Zdá se mi, že Jordan Peterson se mýlí ve třech základních věcech. První se týká celkového postoje. Peterson je sice Kanaďan, nikoli Američan, ale zaujímá něco, čemu říkám „velmocenský občanský postoj“. Tento postoj přisuzuje velmocem právo dělat „pořádek“ ve státech, které danou velmoc obklopují. V Petersonových projevech, které jsem poslouchal, nikde nezmiňuje žádnou zemi z prostoru mezi Německem a Ruskem – vyjma Maďarska, které nepřekvapivě chválí. O Ukrajině dokonce říká, že je „nám ukradená“ (míněno zřejmě lidem na druhé polokouli). V tomto ohledu uvažují Američané, Rusové a Číňané podobně. Velmoci prý potřebují kontrolovat „zóny vlivu“, aby se mohly cítit „bezpečně“.

Takové uvažování bylo za Jaltskými dohodami z února roku 1945. Evropa se ale od té doby posunula a díky Evropské unii už neplatí, že velmoci mohou podle svého dělat „pořádek“ v malých státech, s nimiž sousedí. Jistě, nejedná se o nějakou samozřejmost – Němci například kašlali na polské protesty proti budování plynovodu Nordstream 2. Nicméně v rámci EU je nutno hledět na hlasy slabších. Mimochodem, právě z toho těží Viktor Orbán. První chybou tedy je, že Petersonovi „jsme ukradení“. Byl by ochoten jednat „o nás bez nás“, byť ze zdánlivě šlechetného motivu: ochrany západní civilizace.

Druhou chybou je příliš těsné propojování rusko-ukrajinské války s kulturní válkou, probíhající v rámci západní civilizace. Ano, Putin zdůvodňuje válku na Ukrajině mimo jiné „obranou“ ruské civilizace před dekadentním Západem. Je to zdůvodnění, které se hodí. Rusko se ale rozpínalo vždycky, když se cítilo dost silné. Rozhodovala síla, nikoli ideologie. Tak ovládlo Finsko, tak ovládlo Kavkaz, tak ovládlo Střední Asii, tak ovládlo už o několik staletí dříve Pobaltí. Ideologie se mohla měnit – mohlo to být samoděržaví, mohl to být bolševismus, ale ve skutečnosti šlo vždy o hrubou sílu.

Jsem si jist, že současná neomarxistická ideologie Západ skutečně rozleptává a oslabuje. Nicméně nemohu nevidět, že v západní civilizaci je stále mnohem více svobody slova, vyznání a shromažďování než v Rusku. Nemohu být vůči tomu slepý, jakkoli považuji západ skutečně za fatálně dekadentní. Možná se to změní k horšímu – ale v současnosti bych stále byl radši obětí české justice a českého vězeňství než ruské justice a ruského vězeňství.

Konečně třetí věc, v níž se dle mého mínění Peterson fatální mýlí, je přesvědčení, že s Ruskem se dá vyjednávat a že by se západní politici měli snažit se s Putinem jaksi spřátelit, poobědvat spolu, popít kávu a lépe se poznat. Zde se mi Jordan Peterson jeví jako nebetyčně naivní. Vždyť o něco takového se evropští politici pokoušeli až do poslední chvíle, zejména Emmanuel Macron, ale zdaleka nejen on.

Jistě by se našly i další chyby, kterých se Jordan Peterson dopouští – netvrdím, že jsem pojmenoval správně ty nejdůležitější.

Přes to všechno: Petersonovy knihy budete dál číst s užitkem. Petersona si i nadále vážím jako pozoruhodného myslitele. A lituji, že jsem musel napsat tento článek. Nu, na tomto světě není nic dokonalé, takže Petersonovy omyly by mě neměly překvapit.

A možná teď po jeho knihách sáhne i někdo z mých odpůrců. Bylo by to fajn.

  1. srpna 2022

Nevěřte propagandě

Posted on by Dan Drápal

„Nevěřila jsem propagandě za komunistů, nevěřím jí ani teď,“ prohlásila rezolutně jedna moje známá, která má hodně „alternativní“ názory. Za komunistů bylo celkem jednoznačné, co je a co není propaganda, ale dnes? A tak jsem se zeptal, kdo dnes šíří propagandu. Prý mainstream.

Tu se ale nabízí další otázka. Co je dnes mainstream v České republice? Normálně se tak označují hlavní deníky, politické měsíčníky, veřejnoprávní nebo státní rozhlasové a televizní stanice. Za „mainstream“ se označuje cosi jako nejmenší názorový společný jmenovatel. Opakem mainstreamu jsou různé extrémní názory, ať už zprava nebo zleva. U nás – podobně jako ve Spojených státech a jinde – mají „alternativci“ za to, že mainstreamová média někdo ovládá a nutí je šířit lži. Proto jim neradno věřit. „Alternativci“ proto volí strategii věřit opaku toho, co tvrdí mainstream.

Nepřipadá mi to jako moudrá strategie. Vzhledem k tomu, že naše média jsou velmi svobodná (v nedávném průzkumu jsme se ocitli na 20. místě zemí celého světa a předstihli jsme řadu západních zemí), je mainstream natolik široký, že jako souhrnný název téměř postrádá smysl. Tvrdíš-li, že nevěříš mainstreamu, pak není vůbec jasné, čemu vlastně nevěříš.

Někdo by možná řekl, že nevěří novinářům a žurnalistům, protože jsou úplatní. Domnívám se, že to není pravda. Když Andrej Babiš koupil Mladou frontu Dnes a Lidové noviny, řada novinářů z těchto deníků odešla, právě protože byli neúplatní. Otázka pak je, kde je nyní mainstream? MF Dnes a Lidovky? Nebo Deník N a Echo 24?

Tato média mají nějakou redakci a mají určitou zodpovědnost. „Alternativní“ média jsou buď dílem vyloženě propagandistických institucí typu Aeronet nebo Sputnik, nebo dílem jednotlivců, kteří si vskutku mohou psát, co chtějí.

Problém našich žurnalistů není v tom, že by byli úplatní, ale v tom, že jsou převážně levicoví. Nevadí ta levicovost samotná; vadí, že tolik převažuje. Vinit je z úplatnosti neslouží společenské diskusi.

Kromě jiných tiskovin čtu pravidelně Respekt. Názorově mi vůbec nekonvenuje – to, co Respekt považuje za politickou korektnost, já považuji za prznění češtiny. Nicméně pokud jde o fakta, mívá je správně. A často zveřejňuje fakta, která bych se odjinud nedověděl. Interpretace těchto fakt je záležitost jiná. Americká média ovšem dojíždějí na to, že opustila základní žurnalistickou zásadu přísného oddělení referování o faktech od jejich komentování. Hranice mezi „zprávou“ a „komentářem“ se stírá. Vytváření názorových bublin je pak nevyhnutelným důsledkem.

Zpochybnil jsem pohled mnoha „alternativců“ na mainstream. Přesto i u nás něco jako mainstream existuje. Ne proto, že by novináři byli úplatní. Ne proto, že by někdo chtěl vědomě škodit. Ale proto, že podléhají jakémusi „duchu doby“. V průběhu svého života jsem čas od času psal i do velkých deníků, i na různé weby. A pochopil jsem, jak psát, aby mi článek zveřejnili. Nikdo mi nikdy nepředepisoval, co mám psát. (Jiné je to s televizními stanicemi. Tam jsem několikrát zažil, že ze mne chtěli vymámit určité prohlášení, které potřebovali, a moje názory je vlastně ani trochu nezajímaly. Proto mám k televizním stanicím hlubokou nedůvěru a vlastně je už několik let vůbec nesleduji.) Ale vraťme se k novinám a jiným tiskovinám. Tam k maistreamu patří například „měkké drogy ano, ale tvrdé drogy ne.“ Psát kladně o marihuaně se smí, proti ní moc ne. Tedy pokud není třeba „alternativního“ názoru, do nějž by se dalo následně strefovat. Manželství jako svazek muže a ženy ne, „manželství pro všechny“ ano. V jiných případech jde o jednostranné referování. Kupříkladu se téměř neustále píše o tom, že Polsko prosazuje „nedemokratickou“ soudní reformu, což může být pravda, ale nikde jsem v našich hlavních médiích nečetl, jakými argumenty polská vláda potřebu soudní reformy zdůvodňuje. Když jsem se s nimi konečně seznámil, připadaly mi celkem rozumné. Tím nechci říci, že stojím plně na straně polské vlády. Možná šla s kanónem na vrabce, možná navrhované řešení skutečně není dobré. To však nic nemění na tom, že u nás se o této diskusi v podstatě nereferuje.

Vrátím se na začátek. Věta „nevěřím mainstreamu“ nedává moc smysl. Je třeba hovořit a diskutovat o konkrétních problémech. A být ochoten vystoupit z vlastní bubliny.

17. července 2022

Vstoupili jsme do dějin

Posted on by Dan Drápal

„A to jako kdo?“, slyším otázku. „A čím?“ slyším otázku druhou.

V červenci 1992 se konala křesťanská konference v pražském Paláci kultury na Vyšehradě, a to již po čtvrté. (Následujícího roku to bylo v „Pakulu“ naposledy.) Později, když byly za svátky prohlášeny 5. a 6. červenec, se konání těchto konferencí přesunulo na tyto dny. V roce 1992 tomu tak ještě nebylo. Konference se konala o něco později.

  1. července došlo ke dvěma událostem. Slovenská národní rada vyhlásila „Svrchovanost Slovenska“. Svrchovanost, nikoli nezávislost. Toto vyhlášení samo o sobě nemělo žádný právní dosah, bylo to ovšem – v dané situaci – velmi silné gesto.

A onoho dne (podle Wikipedie; já měl po léta dojem, že k tomu došlo až o den později) rezignoval Václav Havel na úřad prezidenta České a slovenské federace.

Nálada v zemi byla velmi ponurá. V Jugoslávii už se střílelo. Nebude se střílet i v Československu?

Na zmíněné konferenci bylo asi patnáct set Čechů a na dvě stovky Slováků. Vedoucí konference následujícího dne změnili program a celá konference se na čas změnila v modlitební shromáždění.

Ani nevím, kdo s tím přišel. Možná jsem to byl já – už se nepamatuji. Ale jaksi spontánně jsme se rozhodli, že uzavřeme duchovní smlouvu mezi našimi dvěma národy. Smlouvu, že duchovně se rozdělit nenecháme, a že jsme – a zůstaneme – bratři a sestry. A tak jsme se modlili a skončilo to vzájemným objímáním a žehnáním na pódiu i pod ním.

Je tomu již třicet let. 6. června tohoto roku se prorocké týmy z obou zemí sešly v Brně, aby si tuto událost připomněly. Následně jsme měli možnost hovořit o této věci s českým premiérem Petrem Fialou a slovenským premiérem Eduardem Hegerem. Oba dostali zvláštní dárek – pro sebe jsem si to zkusmo nazval „prorocký marcipán“. Byly to dvě identická cukrářská díla – velké srdce s oběma státními znaky a klíči pro společné otevření srdce Evropy.

Petr Fiala, původním povoláním politolog, řekl, že jako politolog ví, že k podobnému pokojnému rozdělení nikdy v dějinách nedošlo. A všichni víme, že od té doby se vztahy mezi našimi dvěma národy už jen zlepšovaly.

Vraťme se však o třicet let nazpět. Onoho dne, kdy jsme uzavírali duchovní smlouvu mezi našimi národy, jsem mohl s ještě jedním bratrem vydat v hlavních večerních zprávách České televize svědectví o tom, co se konferenci stalo, a že my křesťané se rozdělit nedáme. Vzhledem k náladě v zemi to muselo znít jako zpráva z jiného světa.

Mnoho jsem o tom v průběhu let přemýšlel. Proč se to povedlo?

Během oněch modliteb zazněly i hodně emocionálně nabité modlitby proti rozdělení. Věděl jsem, že tyto modlitby jsou mimo. V té době už naše národy minuly onu pomyslnou mez, kdy by bylo možno rozdělení zabránit. Na to už jsme „neměli mandát“. Měli jsme mandát modlit se za pokojné rozdělení, nikoli k tomu, aby k rozdělení nedošlo vůbec.

Můžeme (pozitivně) vstoupit do dějin, ale jen tehdy, slyšíme-li Boží hlas. Pak můžeme být Božími nástroji. Potřebujeme vědět, jak se jimi můžeme stát. Toto zjevení, k čemu máme mandát, je součástí zjevení, jak a zač se můžeme a máme modlit. Když tento mandát překročíme, nic se nestane a víra v Boží jednání vadne.

V dnešní době je nesmírně důležité, aby se spolu modlili ruští a ukrajinští křesťané. Je to ovšem o mnoho těžší – my jsme tehdy nebyli ve válce a mezi Slovenskem a Českou republikou neexistovala státní hranice. Na druhou stranu – tehdy jsme se nemohli modlit on-line.

Česká církev se od té doby hodně proměnila. V osmdesátých letech denominace mezi sebou sváděly různé bratrovražedné boje. To, co se dálo v první polovině devadesátých let, znamenalo jejich ukončení – přinejmenším do značné míry. V roce 1992 byla obecná církev v takovém stavu, že ono uzavření duchovní smlouvy mezi Čechy a Slováky bylo možné. Ale rozhodně to nebyla žádná samozřejmost. V něčem je tedy situace lepší, než byla.

Na druhé straně dle mého pozorování silně poklesla znalost Písma. Máme spoustu překladů, které před třiceti lety neexistovaly. Někdy mám ale dojem, že znalost Písma je nepřímo úměrná množství překladů a různých pomůcek. Asi to souvisí i s tím, že se obecně málo čte. A pokud ano, tak spíš z monitoru. No, nevím, možná se mýlím a vidím to zbytečně černě.

Na závěr chci zmínit, že od bratří Slováků jsme se na brněnském setkání dověděli, jak úžasné modlitební přikrytí má slovenský premiér. To jsem jim fakt bratrsky záviděl. Myslím, že nejenom pro mě to bylo velkou inspirací.

  1. června 2022

Upozornění na zajímavou knihu

Posted on by Dan Drápal

Dovoluji si vás upozornit na knihu Andreje Duhana Konzervativní revoluce (s podtitulem Ideové základy nové konzervativní pravice).

Je to vskutku základní kniha. Pokud je mi známo, nemá v češtině obdoby.

V první kapitole autor definuje, co je konzervatismus. Druhá kapitola nese název Výzvy a má podkapitolky Politika, Stát, Demokracie, Kapitalismus, Evropská Unie. Třetí kapitola je nazvána Hrozby a má tři podkapitolky: Antizápad, Masová migrace a Radikální islám. Poslední, čtvrtá kapitola, nazvaná Řád a revoluce, má podkapitolky Liberální řád a Konzervativní revoluce.

S autorem souzním téměř ve všem. Uvedu kupříkladu dva citáty hned z úvodu: „Spíš než okopávat kotníky a fantazírovat o vystoupení je potřeba dění v EU aktivně ovlivňovat a snažit se o potřebné změny.“ „Evropský lid neexistuje, existují pouze evropské národy a specifická evropská civilizace, která nemůže být nekonečně inkluzivní“ (str. 14).

O tradicích autor píše: „Tradice se samozřejmě mění nebo mohou zmizet, to samo o sobě není problém, někdy to může být i žádoucí. Důležité však je, aby společnost vždy nějaké tradice, zvyky a rituály měla.“ (str. 21).

O svobodě píše: „Svoboda bez schopnosti uvážit a nést následky vlastních činů je bezcenná a nebezpečná“ (str. 31) „Společnost, která zpřetrhala vazbu mezi svobodou a odpovědností, nebere člověka vážně. Upírá mu důstojnost“ (str. 32). „Svoboda je hodnota vůdčí, ale nikoli absolutní, před kterou by mělo vždy vše ustoupit“ (str. 34).

O náboženství toho mnoho nepíše – o to víc oceňuji např. tuto větu: „Elementární důstojnost člověku křesťanství přisuzuje již proto, že je člověkem, nikoli až proto, že něco dokázal“ (str. 41). A snad ještě více toto: „Světská moc zajišťuje, aby se pozemský život nezvrhl v peklo. Snaha snést ráj na zem je jí však zapovězena“ (str. 43).

A nyní dva citáty z kapitolky o státu: „Stát má život chránit, nikoli vést“ (str. 76). „Snaha regulovat stále větší detaily roztáčí spirálu další a další regulace“ (str. 77).

Nu, snad jsem už ve vás probudil touhu si tuto knihu přečíst. Je psána čtivě, srozumitelně, střízlivě, jasně definuje pojmy, pojmenovává problémy, a co víc, v závěru (v podkapitolce Konzervativní revoluce) nastiňuje možná řešení. Domnívám se, že kniha je dobrým základem pro rozhovor i s jinak smýšlejícími. Není útočná a nekarikuje stanoviska jinak smýšlejících, jak se někdy v politických diskusích děje.

Autor vystudoval práva, ale nepíše nějakou složitou právnickou hantýrkou. Kniha je v mnohém varující, nikoli však defétistická. Vydalo ji nakladatelství Books & Pipes v Brně v tomto roce. Doporučená cena je 299 Kč.

  1. června 2022

Prý odlišná mentalita

Posted on by Dan Drápal

Před několika týdny se bývalý prezident Václav Klaus vyjádřil k přijímání ukrajinských uprchlíků. V podstatě varoval před přílišným entusiasmem. Upozorňoval na to, že se jedná o lidi s odlišnou historickou zkušeností a odlišnou mentalitou, které nebude snadné vstřebat.

Do jisté míry je to pravda. Tvrdit, že mentalita Ukrajinců je totožná s mentalitou Čechů je nesmysl. (Podobný nesmysl, jako že vlastně není rozdíl mezi muži a ženami.) Nicméně se mi nezdá, že by tyto rozdíly byly fatální nebo nepřekonatelné.

Už téměř dva měsíce u mě bydlí padesátiletá učitelka se sedmnáctiletým synem. A v nejbližším příbuzenstvu ubytovali dalších šest Ukrajinců, či převážně Ukrajinek, z různých částí a různého věku. Troufám si tedy říci, že určitou zkušenost s jejich mentalitou mám a nevařím z vody.

Onen sedmnáctiletý chlapec je nadšený z hor a lesů, asi jako já, když jsem v patnácti poprvé viděl moře. Zpočátku mně, staříkovi, na „pragulkách“ (procházkách) nestačil, protože žil v rovině bez hor a lesů, kde motivace k výletům byla minimální. Ale už si hoch zvykl. Jinak trpí stejným nešvarem jako mnoho Čechů jeho věku: Sedí pořád před počítačem.

Na mamince je znát, že je učitelka. Je rázná, zvyklá velet, podobně jako mnohé české učitelky, které znám. Na druhé straně respektuje autoritu. A podobně jako české ženy chodí nakupovat, zatímco já si jdu maximálně něco koupit. Reklamní letáky jsem nikdy nestudoval, ona si na ně už zvykla.

Když mluví o domově, je vidět, jak se jí stýská. Končí doba sázení a setí, a ona byla zvyklá mít sto sazenic rajčat, a teď jsem jí povolil na balkóně dvě. Trpí, a nedivím se jí.

Ano, oba vědí, že v jejich zemi je hodně korupce. Občas o ní vyprávějí nepěkné příběhy. Ale nemají sebemenší problém ji rozpoznat jako zlo, a určit její příčinu. Většina těch, které jsme v rodině poznali, jsou rusky mluvící, ale dobře vědí, že jsou Ukrajinci. Na žádný jazykový „útlak“ si nestěžovali.

Již před Putinovou válkou odjížděly miliony Ukrajinců za prací na Západ. A mnozí se po čase vraceli s novou osobní zkušeností s evropskou byrokracií (teď to nemyslím hanlivě) a s právním státem (jakkoli nedokonalým). A vědí, či přinejmenším tuší, co by bylo třeba změnit, aby se na Ukrajině vedlo lépe (a připojení k Rusku to rozhodně není).

Teď tuto zkušenost udělaly další čtyři miliony převážně žen a dětí. Ukrajina už nebude stejná.

Obdivuji prezidenta Zelenského a obdivuji odhodlání Ukrajinců ubránit se Rusku. Přeji jim vítězství, a to nejen morální – toho už dosáhli. Ale nejsem si jist, že ho dosáhnou. Pokud prohrají, nastane na Ukrajině normalizace nesrovnatelně krutější, než byla ta u nás po osmašedesátém. A miliony Ukrajinců a Ukrajinek zůstanou na Západě. Z toho patrně statisíce u nás.

Pokud bych to vzal od počátku dvacátého století, tak vidím dvě věci, na které může být český národ hrdý. První z nich jsou československé legie a jejich transsibiřská anabáze. Málo se u nás ví, jakou roli Čechoslováci na Rusi koncem první světové války a těsně po ní sehráli. Byly situace a celé měsíce, kdy byly nejspořádanější vojenskou silou na celé Rusi.

A za druhé to bylo rozdělení Československa. Soudím, že Češi Slovákům velice pomohli, a to jak po první, tak po druhé světové válce. A když to bylo na pořadu dne, dokázali Slováky mentálně „pustit“, a proto nyní žijeme se Slováky v míru a ve v pravdě bratrských vztazích.

Asi před deseti lety jsem jel vlakem z Kolína do Prahy a dal jsem se do řeči s jednou početnou ruskou rodinou. Otec rodiny se mě mimo jiné zeptal, jaké teď máme vztah se Slováky. Když jsem řekl, že naprosto skvělé, velmi ho to zarazilo. Nevím, jestli mi to uvěřil. Asi si nedokázal představit, že by nějaký větší národ mohl takto „pustit“ národ menší. Myslím, že jak Češi, tak Slováci rozdělení zvládli.

Teď máme další příležitost. Jistě, integrace takového počtu příslušníků jiného národa nebude snadná. Problémy nastanou. Ale jak mě učila maminka, problémy jsou od toho, aby se (rozumně) řešily. Ne aby se vyseděly. Ne aby se zametaly pod koberec. A jako Čech mohu říci to, co řekla Angela Merkelová německy („Wir schaffen das“), pěkně česky: Zvládneme to!

A když to zvládneme, budeme požehnaní.

Na závěr se chci dotknout ještě překvapení některých českých liberálů, jak Češi přistoupili k uprchlické krizi letošního roku zcela jinak než k migrační krizi kulminující v roce 2015. Tehdy prý špatně, nyní dobře. Vyjadřovala se k tomu celá řada levicových intelektuálů a někteří se jenom divili, jak je to možné. Chci upozornit na evidentní: Stačilo podívat se na věkové a pohlavní složení tehdejší vlny s tou letošní. Přesná čísla neznám, ale tehdy to vizuálně bylo 80 procent převážně mladých mužů a 20 procent žen a dětí. Letos je to přesně naopak: 80 procent žen a dětí a 20 procent mužů. Muži, kteří zde nenápadně žili mezi námi a pracovali převážně na stavbách, se naopak vraceli, aby bojovali za svou vlast. A protože desetitisíce Ukrajinců tu žili již léta, tak víme, že se nás nebudou snažit přimět, abychom konvertovali k pravoslaví, a že se nikdy nestalo, že by nějaký Ukrajinec ubodal nějakého Čecha a křičel přitom „Bog vělikyj!“ nebo něco podobného. Nebo že by Ukrajinci nebo třeba Poláci či Rumuni vytvářeli dejme tomu ve Švédsku nebo ve Francii nějaká ghetta či no-go zóny.

Jistě, mezi tehdejšími migranty byli i takoví, kterým se pomoci mělo. Ale to by se muselo otevřeně přiznat, že mezi migranty jsou různé skupiny s různou mentalitou a s různými životními cíli. Lidé správně vycítili, že se to neděje a zatím dít nebude, a protože nechtěli a nechtějí, aby tu vznikaly nějaké no-go zóny, postavili se proti. Jsem přesvědčen, že to nebylo selhání národa; bylo to selhání jeho elit.

A konečně chci poděkovat těm, kdo pomohli vloni dvěma pákistánským rodinám, které zakusily drsné pronásledování pro svou křesťanskou víru. Obě rodiny bydlí, jejich děti chodí do školy či do školky, otcové mají zaměstnání, a ačkoli jejich právní status ještě není zcela dořešen, nezdá se, že by bylo ještě možné deportovat je zpět do země, kde jim hrozila smrt.

Dan Drápal

  1. května 2022

Proč dávám přednost demokracii

Posted on by Dan Drápal

Hodně mě mrzí, že se Viktor Orbán nezapojuje do pomoci Ukrajině a že „nedrží basu“ s námi a s Polskem. O Maďarsku napíšu několik kritických věcí, ale zde chci pochválit maďarskou prorodinnou politiku, jak ji popsal David Floryk v článku o nové maďarské prezidentce Katalin Novákové.

A tak na jedné straně vidím silný demokratický deficit, jehož příznaky jsou neexistence nezávislých celostátních médií a nerovné podmínky přístupu do médií (před posledními parlamentními volbami prý dostala opozice pouhých pět minut televizního vysílacího času). Většina Maďarů se raduje z toho, že Viktor Orbán byl opět zvolen; já se z toho neraduji. Myslím, že dvě volební období by měla stačit, jinak se v zemi zahnízdí korupce. Podle indexu vnímání korupce je Maďarsko beznadějně poslední mezi státy V4 (https://www.transparency.cz/publikace-a-analyzy/index-vnimani-korupce-2021-corruption-perceptions-index-cpi/). Ještě katastrofálněji dopadlo v indexu svobody médií (https://rsf.org/en/index). Téměř vždy, kdy nějaká strana (či nějaký jednotlivý politik) vládne příliš dlouho a nechá se opít svým úspěchem (Viktor Orbán prohlásil, že jeho drtivé vítězství muselo být vidět i z měsíce), končívá to nějakým velkým průšvihem.

Na druhé straně má Maďarsko pozoruhodnou prorodinnou politiku a podařilo se mu otočit křivku porodnosti vzhůru. Dříve patřilo Maďarsko v této oblasti mezi nejhorší státy, teď patří mezi nejlepší. Stoupá sňatečnost a klesá rozvodovost. Co se mě týče… klobouk dolů!

Jsou věci, které černobílé nejsou, a pak jsou věci, které černobílé jsou. Pro každého z nás je lepší, jsme-li schopni uznat, že někdo, koho moc nemusíme, děla něco dobře – a lépe než my. Proto nechci zastírat pozitivní věci, které v Maďarsku vidím, byť celkový vývoj Maďarska hodnotím spíše negativně.

Je mi jasné – a neustále to poznávám na vlastní kůži – že tento přístup se nelíbí ani jedné ze stran v kulturních válkách. Proto mi i celkem inteligentní lidé podsouvali, že pokud nesouhlasím s „manželstvím“ osob stejného pohlaví, musím být Putinův stoupenec. A na druhé straně, pokud jsem viděl na Evropské Unii něco dobrého, byl jsem v některých případech označován za bludaře a beznaboha.

V současné válce je ale třeba zaujmout jasné stanovisko. Volím demokracii, a pokusím se zdůvodnit, proč. Ano, uznávám, že demokracie se odehrává na hřišti, které není dokonalé, podle pravidel, která nejsou dokonalá. Nicméně na tom hřišti se dá hrát, a pokud se na něm děje nějaká nepravost, je tu možnost odvolání.

Zato ti, kdo jsou na straně Putina, jsou na straně otroctví. A ti, kdo jsou na straně Putina v naší zemi, využívají toho, že žijí ve svobodné společnosti, aby ji podkopávali. Stačilo by, kdyby se zamysleli nad tím, jak se v Putinově Rusku zachází s těmi, kteří nesouhlasí. Zatímco u nás proputinovci mohou směle rozesílat soubory a prezentace hlásající jejich názory, v Rusku, použijete-li slovo „válka“ místo „speciální vojenská operace“, můžete být odsouzeni až na patnáct let. Rusové se dopouštějí zvěrstev, a ano, i Ukrajinci se dopouštějí zvěrstev. Ovšem zatímco v Rusku jsou takoví lidé vyznamenáváni, na Ukrajině jim hrozí vyšetřování. Kéž by se ti, kdo vidí hlavního viníka ve Spojených státech, nad tím zamysleli! Když se dopustí porušování lidských práv američtí vojáci, jsou vyšetřováni a v řadě případů odsouzeni. Opačně to ale neplatí.

Nechce se na to ani pomyslet, ale nebezpečí, že bude použito jaderných zbraní, se neustále zvyšuje. Všichni bychom se měli zamýšlet nad tím, co s námi bude po smrti. Máte-li (správně založenou) jistotu, že smrtí vše nekončí, můžete i v stoupajícím napětí zakoušet Boží pokoj. Otázka spásy je naléhavá vždy; teď je to ale, zdá se mi, zřetelněji vidět.

  1. května 2022