Před několika týdny se bývalý prezident Václav Klaus vyjádřil k přijímání ukrajinských uprchlíků. V podstatě varoval před přílišným entusiasmem. Upozorňoval na to, že se jedná o lidi s odlišnou historickou zkušeností a odlišnou mentalitou, které nebude snadné vstřebat.
Do jisté míry je to pravda. Tvrdit, že mentalita Ukrajinců je totožná s mentalitou Čechů je nesmysl. (Podobný nesmysl, jako že vlastně není rozdíl mezi muži a ženami.) Nicméně se mi nezdá, že by tyto rozdíly byly fatální nebo nepřekonatelné.
Už téměř dva měsíce u mě bydlí padesátiletá učitelka se sedmnáctiletým synem. A v nejbližším příbuzenstvu ubytovali dalších šest Ukrajinců, či převážně Ukrajinek, z různých částí a různého věku. Troufám si tedy říci, že určitou zkušenost s jejich mentalitou mám a nevařím z vody.
Onen sedmnáctiletý chlapec je nadšený z hor a lesů, asi jako já, když jsem v patnácti poprvé viděl moře. Zpočátku mně, staříkovi, na „pragulkách“ (procházkách) nestačil, protože žil v rovině bez hor a lesů, kde motivace k výletům byla minimální. Ale už si hoch zvykl. Jinak trpí stejným nešvarem jako mnoho Čechů jeho věku: Sedí pořád před počítačem.
Na mamince je znát, že je učitelka. Je rázná, zvyklá velet, podobně jako mnohé české učitelky, které znám. Na druhé straně respektuje autoritu. A podobně jako české ženy chodí nakupovat, zatímco já si jdu maximálně něco koupit. Reklamní letáky jsem nikdy nestudoval, ona si na ně už zvykla.
Když mluví o domově, je vidět, jak se jí stýská. Končí doba sázení a setí, a ona byla zvyklá mít sto sazenic rajčat, a teď jsem jí povolil na balkóně dvě. Trpí, a nedivím se jí.
Ano, oba vědí, že v jejich zemi je hodně korupce. Občas o ní vyprávějí nepěkné příběhy. Ale nemají sebemenší problém ji rozpoznat jako zlo, a určit její příčinu. Většina těch, které jsme v rodině poznali, jsou rusky mluvící, ale dobře vědí, že jsou Ukrajinci. Na žádný jazykový „útlak“ si nestěžovali.
Již před Putinovou válkou odjížděly miliony Ukrajinců za prací na Západ. A mnozí se po čase vraceli s novou osobní zkušeností s evropskou byrokracií (teď to nemyslím hanlivě) a s právním státem (jakkoli nedokonalým). A vědí, či přinejmenším tuší, co by bylo třeba změnit, aby se na Ukrajině vedlo lépe (a připojení k Rusku to rozhodně není).
Teď tuto zkušenost udělaly další čtyři miliony převážně žen a dětí. Ukrajina už nebude stejná.
Obdivuji prezidenta Zelenského a obdivuji odhodlání Ukrajinců ubránit se Rusku. Přeji jim vítězství, a to nejen morální – toho už dosáhli. Ale nejsem si jist, že ho dosáhnou. Pokud prohrají, nastane na Ukrajině normalizace nesrovnatelně krutější, než byla ta u nás po osmašedesátém. A miliony Ukrajinců a Ukrajinek zůstanou na Západě. Z toho patrně statisíce u nás.
Pokud bych to vzal od počátku dvacátého století, tak vidím dvě věci, na které může být český národ hrdý. První z nich jsou československé legie a jejich transsibiřská anabáze. Málo se u nás ví, jakou roli Čechoslováci na Rusi koncem první světové války a těsně po ní sehráli. Byly situace a celé měsíce, kdy byly nejspořádanější vojenskou silou na celé Rusi.
A za druhé to bylo rozdělení Československa. Soudím, že Češi Slovákům velice pomohli, a to jak po první, tak po druhé světové válce. A když to bylo na pořadu dne, dokázali Slováky mentálně „pustit“, a proto nyní žijeme se Slováky v míru a ve v pravdě bratrských vztazích.
Asi před deseti lety jsem jel vlakem z Kolína do Prahy a dal jsem se do řeči s jednou početnou ruskou rodinou. Otec rodiny se mě mimo jiné zeptal, jaké teď máme vztah se Slováky. Když jsem řekl, že naprosto skvělé, velmi ho to zarazilo. Nevím, jestli mi to uvěřil. Asi si nedokázal představit, že by nějaký větší národ mohl takto „pustit“ národ menší. Myslím, že jak Češi, tak Slováci rozdělení zvládli.
Teď máme další příležitost. Jistě, integrace takového počtu příslušníků jiného národa nebude snadná. Problémy nastanou. Ale jak mě učila maminka, problémy jsou od toho, aby se (rozumně) řešily. Ne aby se vyseděly. Ne aby se zametaly pod koberec. A jako Čech mohu říci to, co řekla Angela Merkelová německy („Wir schaffen das“), pěkně česky: Zvládneme to!
A když to zvládneme, budeme požehnaní.
Na závěr se chci dotknout ještě překvapení některých českých liberálů, jak Češi přistoupili k uprchlické krizi letošního roku zcela jinak než k migrační krizi kulminující v roce 2015. Tehdy prý špatně, nyní dobře. Vyjadřovala se k tomu celá řada levicových intelektuálů a někteří se jenom divili, jak je to možné. Chci upozornit na evidentní: Stačilo podívat se na věkové a pohlavní složení tehdejší vlny s tou letošní. Přesná čísla neznám, ale tehdy to vizuálně bylo 80 procent převážně mladých mužů a 20 procent žen a dětí. Letos je to přesně naopak: 80 procent žen a dětí a 20 procent mužů. Muži, kteří zde nenápadně žili mezi námi a pracovali převážně na stavbách, se naopak vraceli, aby bojovali za svou vlast. A protože desetitisíce Ukrajinců tu žili již léta, tak víme, že se nás nebudou snažit přimět, abychom konvertovali k pravoslaví, a že se nikdy nestalo, že by nějaký Ukrajinec ubodal nějakého Čecha a křičel přitom „Bog vělikyj!“ nebo něco podobného. Nebo že by Ukrajinci nebo třeba Poláci či Rumuni vytvářeli dejme tomu ve Švédsku nebo ve Francii nějaká ghetta či no-go zóny.
Jistě, mezi tehdejšími migranty byli i takoví, kterým se pomoci mělo. Ale to by se muselo otevřeně přiznat, že mezi migranty jsou různé skupiny s různou mentalitou a s různými životními cíli. Lidé správně vycítili, že se to neděje a zatím dít nebude, a protože nechtěli a nechtějí, aby tu vznikaly nějaké no-go zóny, postavili se proti. Jsem přesvědčen, že to nebylo selhání národa; bylo to selhání jeho elit.
A konečně chci poděkovat těm, kdo pomohli vloni dvěma pákistánským rodinám, které zakusily drsné pronásledování pro svou křesťanskou víru. Obě rodiny bydlí, jejich děti chodí do školy či do školky, otcové mají zaměstnání, a ačkoli jejich právní status ještě není zcela dořešen, nezdá se, že by bylo ještě možné deportovat je zpět do země, kde jim hrozila smrt.
Dan Drápal
- května 2022