„A to jako kdo?“, slyším otázku. „A čím?“ slyším otázku druhou.
V červenci 1992 se konala křesťanská konference v pražském Paláci kultury na Vyšehradě, a to již po čtvrté. (Následujícího roku to bylo v „Pakulu“ naposledy.) Později, když byly za svátky prohlášeny 5. a 6. červenec, se konání těchto konferencí přesunulo na tyto dny. V roce 1992 tomu tak ještě nebylo. Konference se konala o něco později.
- července došlo ke dvěma událostem. Slovenská národní rada vyhlásila „Svrchovanost Slovenska“. Svrchovanost, nikoli nezávislost. Toto vyhlášení samo o sobě nemělo žádný právní dosah, bylo to ovšem – v dané situaci – velmi silné gesto.
A onoho dne (podle Wikipedie; já měl po léta dojem, že k tomu došlo až o den později) rezignoval Václav Havel na úřad prezidenta České a slovenské federace.
Nálada v zemi byla velmi ponurá. V Jugoslávii už se střílelo. Nebude se střílet i v Československu?
Na zmíněné konferenci bylo asi patnáct set Čechů a na dvě stovky Slováků. Vedoucí konference následujícího dne změnili program a celá konference se na čas změnila v modlitební shromáždění.
Ani nevím, kdo s tím přišel. Možná jsem to byl já – už se nepamatuji. Ale jaksi spontánně jsme se rozhodli, že uzavřeme duchovní smlouvu mezi našimi dvěma národy. Smlouvu, že duchovně se rozdělit nenecháme, a že jsme – a zůstaneme – bratři a sestry. A tak jsme se modlili a skončilo to vzájemným objímáním a žehnáním na pódiu i pod ním.
Je tomu již třicet let. 6. června tohoto roku se prorocké týmy z obou zemí sešly v Brně, aby si tuto událost připomněly. Následně jsme měli možnost hovořit o této věci s českým premiérem Petrem Fialou a slovenským premiérem Eduardem Hegerem. Oba dostali zvláštní dárek – pro sebe jsem si to zkusmo nazval „prorocký marcipán“. Byly to dvě identická cukrářská díla – velké srdce s oběma státními znaky a klíči pro společné otevření srdce Evropy.
Petr Fiala, původním povoláním politolog, řekl, že jako politolog ví, že k podobnému pokojnému rozdělení nikdy v dějinách nedošlo. A všichni víme, že od té doby se vztahy mezi našimi dvěma národy už jen zlepšovaly.
Vraťme se však o třicet let nazpět. Onoho dne, kdy jsme uzavírali duchovní smlouvu mezi našimi národy, jsem mohl s ještě jedním bratrem vydat v hlavních večerních zprávách České televize svědectví o tom, co se konferenci stalo, a že my křesťané se rozdělit nedáme. Vzhledem k náladě v zemi to muselo znít jako zpráva z jiného světa.
Mnoho jsem o tom v průběhu let přemýšlel. Proč se to povedlo?
Během oněch modliteb zazněly i hodně emocionálně nabité modlitby proti rozdělení. Věděl jsem, že tyto modlitby jsou mimo. V té době už naše národy minuly onu pomyslnou mez, kdy by bylo možno rozdělení zabránit. Na to už jsme „neměli mandát“. Měli jsme mandát modlit se za pokojné rozdělení, nikoli k tomu, aby k rozdělení nedošlo vůbec.
Můžeme (pozitivně) vstoupit do dějin, ale jen tehdy, slyšíme-li Boží hlas. Pak můžeme být Božími nástroji. Potřebujeme vědět, jak se jimi můžeme stát. Toto zjevení, k čemu máme mandát, je součástí zjevení, jak a zač se můžeme a máme modlit. Když tento mandát překročíme, nic se nestane a víra v Boží jednání vadne.
V dnešní době je nesmírně důležité, aby se spolu modlili ruští a ukrajinští křesťané. Je to ovšem o mnoho těžší – my jsme tehdy nebyli ve válce a mezi Slovenskem a Českou republikou neexistovala státní hranice. Na druhou stranu – tehdy jsme se nemohli modlit on-line.
Česká církev se od té doby hodně proměnila. V osmdesátých letech denominace mezi sebou sváděly různé bratrovražedné boje. To, co se dálo v první polovině devadesátých let, znamenalo jejich ukončení – přinejmenším do značné míry. V roce 1992 byla obecná církev v takovém stavu, že ono uzavření duchovní smlouvy mezi Čechy a Slováky bylo možné. Ale rozhodně to nebyla žádná samozřejmost. V něčem je tedy situace lepší, než byla.
Na druhé straně dle mého pozorování silně poklesla znalost Písma. Máme spoustu překladů, které před třiceti lety neexistovaly. Někdy mám ale dojem, že znalost Písma je nepřímo úměrná množství překladů a různých pomůcek. Asi to souvisí i s tím, že se obecně málo čte. A pokud ano, tak spíš z monitoru. No, nevím, možná se mýlím a vidím to zbytečně černě.
Na závěr chci zmínit, že od bratří Slováků jsme se na brněnském setkání dověděli, jak úžasné modlitební přikrytí má slovenský premiér. To jsem jim fakt bratrsky záviděl. Myslím, že nejenom pro mě to bylo velkou inspirací.
- června 2022