DAN DRÁPAL

Nemohli jste si toho nevšimnout – v posledních letech nás stihá jedna krize za druhou.

Začalo to poměrně nevinně – suchem a kůrovcovou kalamitou. Sucha posledních let byla výrazná, ale až na několik málo vesnic, kam museli vozit vodu cisternami a urychleně obec napojovat na nejbližší možný vodovod, se nás příliš netýkala. Ano, bylo to nepříjemné pro ty, kdo mají zahrádku, ale tak nějak se s tím žít dalo. A kůrovec… mně to vzalo hodně, protože na Jesenicku padla kůrovci za oběť více než třetina lesů. Sice se nám otevřely nové pohledy, třeba z Rejvízu do Polska, ale raději bych je oželel. Hluboké lesy, na něž jsem byl zvyklý celý život, vzaly během dvou let za své.

Pak přišlo tornádo. Desítkám zasažených lidí zasáhlo hodně hluboce do života, ale většina obyvatel je jen vzala na vědomí. Všichni doufáme, že se to nebude opakovat, a hlavně ne tam, kde bydlíme my.

Nicméně po ničivém tornádu se projevilo něco velmi pozitivního: Řada lidí přijela pomáhat a sbírky na postižené byly skutečně povzbudivě vysoké.

Pak Covid. To už bylo vážnější. Nejen proto, že se týkal prakticky každého z nás, ať už jsme ho prodělali nebo ne. Během první vlny jsme oslavovali lékaře a zdravotní sestry, kteří byli v první linii a prokázali obrovské nasazení. Kromě nebezpečí samotné nemoci se objevilo něco závažnějšího a nebezpečnějšího: společnost se rozdělila zejména podle postoje k očkování. Objevila se spousta teorií, a to nejen konspiračních, a bylo zřejmé, že ani odborníci nejsou zcela jednotní. Oba tábory se začaly podezírat z nekalých úmyslů, zatajování nebo překrucování dat apod. Rozdělily se rodiny a rozdělily se i celé sbory.

A teď válka na Ukrajině. Zde se sice obyvatelstvo nedělí, jak tomu bylo u Covidu, na dvě srovnatelně velké části, ale potenciál na rozdělení společnosti zde je, byť zatím dříme.

Možná jste si toho také všimli: Je pozoruhodné, že všechny tyto katastrofy jsou každá z úplně jiného soudku. Mnozí si až teď, poměrně unaveni, uvědomujeme, že jdeme z jedné krize do druhé. A že to není tak, že by jedna krize skončila a byla nějak uzavřena, nežli nastoupí druhá.

Covid a válka na Ukrajině sice možná nebyly příčinou hospodářské krize (omezování výroby a skokového zdražování energií), nicméně vydatně ji zesílily. A hrozí, že pokud bude válka trvat, bude se prohlubovat i ekonomická krize. Nás se nepříjemně dotkne, ale více na nás patrně dolehne celosvětový vývoj. Ukrajina a Rusko totiž byly obilnicí Evropy a na dodávkách pšenice z těchto dvou zemí závisí 400 milionů lidí, zejména v muslimském světě (Egypt, Pákistán, Jemen aj.). Drahota, která již začala, se může spojit se suchem, a nastane humanitární katastrofa. My se tomu můžeme jakž takž vyhnout – stačí opět pěstovat pšenici místo řepky – ale celosvětový vývoj se nás nemůže nedotknout.

Říká se, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Chci se teď na celý problém podívat z jiného úhlu.

Zejména první polovina dvacátého století byla plná vraždění. Ve srovnání s dvacátým stoletím vypadalo devatenácté století téměř idylicky. V 19. století začalo hnutí za zrušení trestu smrti, a toto hnutí se prosadilo – možná vás to překvapí stejně jako mě – nejprve v Jižní a Střední Americe. A tam, kde trest smrti zrušen nebyl, klesal počet těch, kdo byli k hrdelnímu trestu odsouzeni.

Dvacáté století znamenalo dvě ničivé války a nástup režimů, které s tresty smrti rozhodně nešetřily. Bylo jich vyneseno ne několikanásobně, ale řádově více než v 19. století. Vyvrcholením všeho toho násilí byl holocaust.

Zdá se mi, že Bůh se odvrátil od lidstva a dával průchod svému hněvu. Jistě, byl se všemi, kteří v něj složili svou naději. Neopustil ty, kdo v něho doufali. Ale i oni mnohdy sdíleli osud svévolníků, jakkoli o spravedlivých platilo, že „naděje jejich nesmrtelnosti jest plná“.

Ve druhé polovině dvacátého století jako by platilo to, co je řečeno skrze apoštola Pavla v listu Římanům: Bůh chce svou dobrotivostí přivést lidi k pokání. Ano, Pol Potovo vraždění v Kambodži nebo vraždění ve Rwandě jako by ještě patřilo do první poloviny století, ale celkově se lidstvu dařilo stále lépe. Čína a celá Jihovýchodní Asie se nesmírně pozvedly. Hladovějících do roku 2015 ubývalo a začalo se zdát, že endemický hlad by mohl skončit jednou provždy. Průměrná doba dožití téměř všude stoupala. A v posledních letech – poprvé v dějinách lidstva – je počet obézních vyšší než počet hladovějících.

A co my? Nikdy jsme se tak dobře neměli. Nikdy jsme necestovali tolik jako těsně před covidem. A do ciziny už jsme nejezdili jako „paštikáři“, jako chudí příbuzní, ale jako celkem bohatí lidé. Zdravotnictví máme skvělé (pokud měříte věci relativně, nikoli absolutně). Radši bych onemocněl v Česku než v Británii nebo Itálii. Máme po Řecku nejvíc bazénů v Evropě – víc než v Německu nebo ve Francii.

A jak na to reagujeme? Spousta lidí žehrá, že Česko je spálená a rozkradená země, a že dříve bylo líp. Je to naprosto neuvěřitelné. I soudní a zkušení lidé zapomněli, co je to výjezdní doložka, kolik schopných lidí muselo manuálně pracovat a kolik našich skvělých odborníků „hlasovalo nohama“. Místo vděčnosti jen reptání a další nároky… K tomu nesmyslné žehrání na „cenzuru“, často od lidí, kteří by, pokud by žili třeba v Rusku, byli za své „protistátní“ řeči dávno zlikvidováni. Jestliže Bůh chtěl svou dobrotivostí přivést lidi k pokání, pak u mnohých neuspěl.

A tak Bůh vyzkoušel obojí. Jak soud, tak dobrotivost. Jak si ve vztahu k Němu stojíš ty?

Netvrdím, že to tak bude, nejsem hlasatel apokalypsy, ale kdyby to, co se děje nyní, bylo počátkem konce, nijak bych se tomu nedivil. I když, aby bylo jasno, bych se z toho nijak neradoval.

Lidská zpupnost dosáhla kosmických rozměrů.

16. dubna 2022

Dle průzkumů veřejného mínění stojí zhruba 87 procent obyvatel na straně Ukrajiny, pár procent neví, a několik procent stojí na straně putinovského Ruska. Domnívám se, že pokud by se dělal podobný průzkum čistě mezi křesťany, výsledky by se nijak výrazně nelišily. Na začátek se přiznám, že stojím plně na straně Ukrajiny, považuji tento konflikt za černobílý a vidím ho jako boj Davida s Goliášem. To ovšem neznamená, že bych se nezamýšlel nad argumenty těch, kteří to vidí jinak. Přestože situace se nám zdá být „ložená“, měli bychom být schopni své stanovisko obhájit a současně bychom měli jasně a srozumitelně argumentovat.

Ponechávám stranou různé obrázky a videa natočená tou či onou stranou. Současná digitální technologie dokáže „nafejkovat“ prakticky cokoli. Takže i když si myslím, že ukrajinská strana „fejkuje“ mnohem méně než ta ruská, čas od času „fejkuje“ taky, a tak nebudu argumentovat na základě obrázků, které nám ta či ona strana přináší. Soustředím se na to, co se mi jeví jako očividné a těžko zpochybnitelné.

Jako očividné a těžko zpochybnitelné vidím to, že rakety a bomby dopadají na ukrajinská města a nikoli na města Ruské federace. Bojuje se na území Ukrajiny, nikoli na území Ruska. Tvrzení, že Ukrajina napadla Rusko, vidím jako naprosto absurdní. Bylo by to stejné jako tvrdit, že Československo se v roce 1938 chystalo napadnout Německo, nebo že se v roce 1939 chystalo k témuž kroku Polsko. Ukrajinci byli ve všech parametrech několikanásobně slabší než putinovské Rusko a byli si toho vědomi. Tvrzení, že se Ukrajinci chystali napadnout Rusko, vidím jako naprostý nesmysl.

Ale i pokud by se k něčemu takovému chystali, neznamená to dle mého názoru, že by to opravňovalo ruskou akci. Mohu si o někom myslet, že je to násilník, ale nemohu ho preventivně zmlátit, dokud mi nic neudělal. Nemohu na něj zavolat policii s tím, že ten člověk vypadá velmi nesympaticky a asi se k něčemu chystá. Trestat lze dokonaný čin, nikoli předpokládaný úmysl.

„Chápači“ Putina argumentují tím, že Rusko se cítilo ohroženo organizací NATO. NATO by ovšem Rusko nikdy nenapadlo, už jen proto, že by něco takového „neprodalo“ obyvatelstvu členských států. Evropa má zájem na byznysu; je možno ji vinit z hamižnosti, jenže v 21. století se byznysu daří mnohem lépe v dobách mírových než válečných. Mezinárodní korporace lépe vydělávají prachy, když je klid. To soustředění na zisk se nám nemusí líbit (mně se taky nelíbí), nicméně žádná válka v zájmu NATO není.

Ale i kdyby byla, stejně nakonec záleží na tom, „kdo si začal“. Ano, NATO se rozšiřovalo, ale tuto válku nezačalo.

Tu jsme u další výsostně morální otázky. Rusko požaduje, aby se NATO stáhlo za hranice v roce 1997. Jinými slovy, chce, aby se o menších státech rozhodovalo podobně jako na Jaltské konferenci v únoru 1945, kde si velmoci Evropu rozparcelovaly. Nicméně dnes je svět někde jinde. V západní civilizaci panuje všeobecná shoda, že by si jednotlivé státy měly rozhodovat samy o tom, do jakých mezinárodních organizací vstoupí a „s kým budou kamarádit“. Kdyby se třeba Putin dohodl s Bidenem, že nějaký stát bude z NATO vyloučen, byl by to důvod, abychom z NATO vystoupili, protože bychom neměli být součástí organizace, v níž se rozhoduje „o nás bez nás“. Ono to tak patrně nakonec nedopadne, a Ukrajina nebude – přinejmenším na mnoho desetiletí – do NATO přijata, podobně jako do něj nemohlo být přijato Finsko dejme tomu v roce 1965. Je ale snad jasné, že přistoupit na ruský požadavek není z principu možné, protože západ by se musel vzdát principu sebeurčení národů.

A princip sebeurčení národů souvisí s principem sebeurčení (tedy se svobodou) jednotlivce. Pokud velmoci rozhodují o malých státech, je to podobné, jako když v nějaké zemi rozhodují pouze mocní a obyvatel se neptají. Chceme-li hájit osobní svobodu, musíme hájit i právo národů na sebeurčení. Jsou to spojité nádoby.

Rusko zkrátka žije mentálně někde úplně jinde. Naši „chápači Putina“ se zde těší velké svobodě slova – jinak bych nedostával denně několik jejich pamfletů. Kdyby žili v Rusku a šířili by různé negativní materiály o Rusku, už by s nimi dávno zatočili. Proto mi připadá obzvlášť kuriózní, že Putina hájí i někteří evangelikální křesťané, protože situace evangelikálích křesťanů v Rusku je stále prekérnější. Někteří pastoři byli dokonce zabiti, jiní byli zmláceni a jejich sbory byly rozprášeny.

Konečně zmíním ještě jednu z morálních otázek. Několik lidí se ptalo, zda je možno modlit se za Putinovu smrt. Nebudu na tuto otázku odpovídat kategoricky, protože nežiju na Ukrajině, Rusové mi nerozbombardovali dům a nezabili dítě. Pokud někdo něco takového prožil, nebudu soudit, zač se modlí. Ale za sebe doporučuji, abychom se modlili za to, aby byl odstraněn (třeba penzionován) a aby na jeho místo nedosedl někdo ještě horší. A současně je možno modlit se za jeho obrácení. Ano, vím, že to zní téměř šíleně, ale jsem přesvědčen, že dokud člověk dýchá, může se k Bohu obrátit. Jistě, je to velmi nepravděpodobné, ale domnívám se, že ne zcela nemožné.

Znám jednu Ukrajinku, chodila k nám na skupinku. Byla to architektka, ale v Praze se živila jako uklízečka ve vojenské nemocnici. Občas mluvila s pacienty o Bohu. A jednou mluvila s bývalým komunistickým generálem, který měl před sebou pár dnů života. Byl to člověk, z nějž šel strach. Bály se ho i zdravotní sestry. Nicméně i tento člověk po službě oné drobné Ukrajinky přijal Pána. Někdy se zázraky dějí. Pochopitelně, modlím se především za Ukrajinu. Za její vítězství, jakkoli je nepravděpodobné, za její obnovu, za probuzení ukrajinského národa.

29. března 2022

Mnozí lidé jsou smutní a zmatení. Někteří jsou naštvaní. A na všechny tyto emoce mají plné právo. Já však – kromě různých negativních pocitů – prožívám i určité povznesení, ne-li přímo radost.

Obávám se, že Ukrajina nakonec podlehne. A že tam nastane „normalizace“, ovšem mnohem horší a brutálnější než ta, kterou jsme zakoušeli po prohraném „Pražském jaru“. Z čeho tedy ty pozitivní pocity?

Předně z toho, že Ukrajinci bojují. Věřím, že je vede touha po svobodě. Dnes už pátý den čelí zhruba osminásobné přesile ve všech parametrech – v některých ještě větší, např. v počtu letadel. Úspěch je již to, že dosud bojují.

Za druhé je tu téměř zázrak – prezident Zelenskij. Původně komik, zvolený asi proto, že si Ukrajinci zoufali nad svou politickou scénou. A podle všeho Zelenskij hrubě podcenil Putinovy záměry. Nicméně tento člověk, od kterého málokdo něco čekal, se v dané situaci proměnil. Když mu Američané nabízeli, že ho dostanou z Ukrajiny do bezpečí, lakonicky odpověděl: „Potřebuji munici, ne odvoz!“ Domnívám se, že ať už to dopadne jakkoli, tento výrok vstoupí do dějin, podobně jako třeba Churchillova slova v britském parlamentu po mnichovské dohodě: „Volili jsme mezi hanbou a válkou. Zvolili jsme hanbu a budeme mít válku.“ Když prezident Zelenskij oslovil přes videohovor západní politiky, poznamenal: „Dnes mě možná naposledy vidíte živého.“ Bylo to bez patosu. Bez hysterie. Prostě ví, a my to víme taky, že brzy může zahynout. Zatím ale žije (doufám, že to bude platit, až budete číst tento článek) a jeho vystupování je jistě velkým povzbuzením pro všechny Ukrajince, odhodlané bojovat za svou svobodu.

Člověku maně přichází na mysl srovnání se srpnem 1968. Vedení naší země bylo odvlečeno do Moskvy, ale první týden okupace byla v zemi slavnostní nálada. Jenže jsme neměli takové vůdce, jako má teď Ukrajina. Prezident Svoboda neřekl: „Jsme okupováni,“ ale „Nastala nepřehledná situace“. Nastala? Sama od sebe? A co bylo nepřehledného?

Všichni odvlečení politici se nakonec Moskvě podvolili. Kromě čestné výjimky – Františka Kriegela. Čest jeho památce!

Za zradu našich elit se nám dostalo relativně dobrého zacházení. Nekonaly se politické monstrprocesy. Mohli jsme pěstovat gulášový socialismus. Nicméně vládla beznaděj.

Ukrajinci zvolili jinou cestu. Pokud prohrají, bude se popravovat. Ale svým hrdinným odporem prokázali, že skutečnou jsou národem. Nikoli jen ocáskem Ruska. Mnozí už za to zaplatili životem, další ještě zaplatí.

Má povznesená nálada má ovšem ještě další důvod. Ten leží na západ od ukrajinské hranice. Srovnával jsem současnou situaci s naším osmašedesátým. Tehdy dějiny tak nějak „vytáhly“ z lidí to nejlepší. Totéž prožívám já nyní, když vidím obrovskou solidaritu a obětavost Poláků, Čechů, Slováků, a dokonce i Rumunů. Lidé jsou ochotni skutečných obětí – nabízejí domy, byty, potraviny, lékařskou péči – vše potřebné.

Pokud Ukrajinci prohrají, zůstanou tady s námi, a přijdou ještě další. Změní se demografická skladba našeho obyvatelstva. Přiznám se, že mi to vůbec nevadí.

Pokud Ukrajinci prohrají, krysy opět vylezou – na Ukrajině i u nás. U nás po roce 1969 taky vylezly. Až jsme se nestačili divit. Znovu se bude ukazovat, kdo je kdo.

Málo se ví o „církevním“ rozměru současného konfliktu. Já jsem se až poměrně nedávno dověděl, že na zabraných územích tzv. luhanské a doněcké republiky bylo povražděno několik evangelikálních a letničních pastorů. Na tomto území bylo několik opravdu velikých sborů s více než tisíci členy. Ty všechny byly zrušeny a zabrány současnou mocí. Zvlášť krutě si počínala tzv. Ruská pravoslavná armáda – vyloženě fašistické uskupení, čítající jen asi dvě stovky členů. Pokud Putin vyhraje, tipnu si, že bude zrušen před pár lety zřízený kyjevský patriarchát a pravoslavná církev bude znovu podřízena moskevskému patriarchátu, který je plně ve vleku Putina (pokud to není obráceně a Putin není ve vleku patriarchy). Řeckokatolíkům, římským katolíkům ani evangelikálům se nepovede dobře.

Všechno může dopadnout zle. Nicméně přesto vidím mnoho povzbudivého. Jsem vděčný za všechny modlitební iniciativy. Jsem vděčný za pomoc, kterou křesťané nabízejí. A pamatujme: I kdyby to dopadlo zle, je to jen do času. Máme věčnou naději. Doufám, že Putin nevyhraje, ale na tom náš život ani nevisí, ani nestojí. Pro nás křesťany budou Ukrajinci spíše posilou než problémem. A současné události možná mnoho našich obyvatel přimějí, aby se ptali po smyslu svého života… a tedy i po Bohu, bez kterého ten smysl nenajdeme.

Dan Drápal

1. března 2022

V souvislosti s projednáváním pandemického zákona opět padala a padají silná slova o „nové totalitě“. Jako kdyby nám nově nabytá svoboda – mám na mysli stav naší společnosti po sametu – měla umožnit především používání silných slov a nesmyslných přirovnání. Označování současného stavu za totalitu je jen jedním z projevů tohoto trendu. Kdysi už jsme slyšeli o „noci dlouhých nožů“. Úběžným bodem, k němuž vše tak nějak směřuje, bývá nakonec přirovnání k Hitlerovi (jde-li o jednotlivce) nebo ke genocidě či dokonce holocaustu (jde-li o nějaké kolektivum).

Takovéto řeči jsou nevkusné a nebezpečné. Jsou nevkusné, protože mají na hony daleko k realitě, a nebezpečné, protože měnit významy slov je vždy nebezpečné, brání tomu, aby se lidé domluvili. Jednou dané a všeobecně přijímané významy slov bychom neměli svévolně měnit ani posouvat.

Pokusím se ješitně vstoupit do dějin a zformuluji tzv. Drápalův princip. Zní takto: „Dokud můžeš vykřikovat na demonstracích, vyprávět v rádiu či televizi a psát v článcích, že žijeme v totalitě (a / nebo nesvobodě), pak nežiješ v totalitě a jsi svobodný člověk.“ Možná nejsi svobodný člověk vnitřně, rozhodně však vnějšně. Možná ti někdo vynadá, ale nepřijdeš o zaměstnání. Možná proti tobě někdo napíše polemiku, ale tvé děti nevyhodí ze školy. Možná se od tebe někteří bývalí přátelé odvrátí, ale získáš mnoho nových stejně smýšlejících přátel.

Já si nestěžuji, že jsem řadu let musel pracovat jako topič. Byl jsem ve slušné společnosti. Já si nestěžuji, že jsem musel na dva roky na vojnu a že jsem tam zažil šikanu. I to byla cenná zkušenost. Já si nestěžuji, že jsem několik let nemohl vycestovat ani do NDR nebo Maďarska. Ale leze mi krkem, když lidé, kteří žádnou totalitu nezažili, se považují za „bojovníky za svobodu“. A ty šibenice mi ale opravdu, opravdu vadí. Protože to jsme za totality opravdu nechtěli, ani pro ty největší hajzly.

Nechci psát sáhodlouhou esej o tom, co totalita je a co není. Ale dovolím si zmínit jedno „poznávací znamení“: Ve Francii nebo v Holandsku policie tvrdě zakročila proti demonstrantům. Nebyl jsem tak úplně proti, protože jsem přesvědčen, že proti údajné totalitě se nebojuje zapalováním aut. Nicméně jakmile už „bojovník proti totalitě“ sedí v antonu, už se v podstatě násilí nemusí bát, pokud ho sám nevyvolá. Žijete-li v totalitě, tak pořádnou nakládačku dostanete, až když se nemůžete bránit – ať už se jedná o Bělorusko, Rusko, Kazachstán, nebo Československo za Palachova týdne.

Nicméně… Malá oprava: Mít v současné době v Rusku jiný než oficiální názor je velice nebezpečné. Přesto Rusku ještě něco schází, abychom ho mohli označit za skutečnou totalitu: Z Ruska lze stále vycestovat. V tom se putinovské Rusko stále ještě výrazně lidí od brežněvovského Sovětského svazu. Tento rozdíl je ale podstatný.

Takže: Milý statečný bojovníče za svobodu, slovy jako „totalita“, „otroctví“ nebo „svoboda“ šetři. Nevyprazdňuj zbytečně význam těchto slov. Jejich používání tě zatím nic nestálo.

A teď z druhé stránky. Progresivisté si se zneužíváním slov s „bojovníky za svobodu“ nijak nezadají. Zastavme se například u jediného slova „hate“. Toto anglické slovo je velice silné. Progresivisté jím označují kde co – prostě jakýkoli nesouhlas s jejich názory. Nejhorší a nejpodlejší je, že nenechávají prostor pro nejrůznější odstíny. Jsou věci, které se mi nelíbí, ale to neznamená, že je „nenávidím. Jsou věci, které jsou mi dokonce více méně lhostejné – ale protože nejsem jednoznačně a nadšeně pro, jsem zařazen mezi „hatery“, tedy nenávistlivce. Je problematické nazvat ženu ženou. A jako u nás jsou připravovány šibenice proti určitý druh lidí, stejně jak i mezi „wokery“. Paní Rowlingsová by mohla vyprávět.

Obě tyto skupiny lidí nemají daleko k tomu, aby někoho označili za „Hitlera“, „rasistu“ či prosazovatele totality. Radím ke zdrženlivosti.

8. února 2022

Při své dnešní pravidelné vycházce jsem byl nepříjemně překvapen. Na hlavním (Masarykově) náměstí se konal vánoční trh.

Slyšel jsem, že vládním opatřením byly vánoční trhy zakázány. Takže předpokládám, že „oficiálně“ se asi nejednalo o vánoční trh, ale o trh farmářský nebo něco podobného. Zkrátka český (a moravský, a jak je vidět v Jeseníku, dokonce i slezský) člověk je zvyklý všechna možná pravidla „kreativně“ obcházet. Máme dostatek lidí, kteří nám vysvětlí, že vládní opatření jsou špatná, a pak mnohým, kteří se rozhodnou je nerespektovat, ještě dají punc bojovníků za svobodu. „V moci postavení“ s tím tak nějak počítají, a tak ani nevyvíjejí nějakou překotnou snahu dodržování vládních nařízení kontrolovat, neřkuli vymáhat.

Můj syn Ben má licenci hrát na Karlově mostě. Získat tuto licenci není nic jednoduchého – zájemce musí před komisi a kromě toho za ni zaplatí poměrně tučný poplatek. Nedávno jsme spolu řešili zajímavý problém – měl udat člověka, který tam hraje bez licence? Říkal mi, že si při tom připadal příšerně… zkrátka jako udavač. Velmi dobře mu rozumím. Předpokládám, že onen člověk, který tam hrál bez licence, si také připadal jako bojovník za svobodu, který by vám vysvětlil (nebo vytmavil), jak je nesmyslné, že se nějaké licence vůbec vydávají.

A proč jsem Benovi tak dobře rozuměl? Vzpomněl jsem si na svá školní léta. Byl jsem celkem jedničkář, ale „propadlíci“ mě nepovažovali za šprta. Měl jsem to u nich dobrý, protože jsem pilně a úspěšně napovídal. To mi získávalo popularitu a já nebyl proti. V dospělosti jsem o tom mluvil s maminkou a dověděl jsem se, že ona napovídala také. Ze stejných důvodů a se stejným úspěchem jako já. Jenže když jí bylo čtrnáct, odjela na léto do Anglie, načež vypukla válka a ona se nemohla vrátit. Chodila do anglické školy a pokoušela se napovídat. Nicméně spolužačky si ťukaly na čelo. Nechápaly, proč to dělá a čeho chce dosáhnout. V Anglii se prostě nenapovídalo. (Jak je to teď, nevím.)

Mohli byste říci – napovídání a udávání není totéž. Uznávám, úplně totéž to není, ale má to mnoho společného. Obojí je vyvoláno nerespektováním pravidel.

Jenže když se trvale a intenzivně nerespektují pravidla, nastává anarchie. A po anarchii následuje co? … Ano, tyranie.

Jsem toho názoru, že mnozí, kdo si nyní připadají jako bojovníci za svobodu, chtě nechtě připravují cestu tyranii.

Tyto postoje znemožňují budování sociálního kapitálu. Jsou projevem nedůvěry a plodí nedůvěru další.

Každá společnost potřebuje elity, ale chybí-li sociální kapitál (jinými slovy, důvěra na nejrůznějších stupních), elity nemohou vzniknout.

Nedávno jsem prožil smutný příběh. Do sboru chodil muž, který uvěřil v pokročilém věku. Všichni jsme ho milovali. Byl těžce nemocný, ale dokud mohl, nevynechal žádné shromáždění. Velice dojemné byly jeho modlitby. Vícekrát jsem ho slyšel říkat: „Pane Ježíši, děkuji ti, žes mě našel, když já jsem tě vůbec nehledal.“ Naposledy jsem s ním mluvil v nemocnici dva dny před jeho smrtí. Mohl jsem ho navštívit, protože jsem u sebe měl kartičku potvrzující, že jsem pastor Křesťanských společenství.

Věděli jsme, že když mu zemřela matka, jeho syn odmítl uspořádat pohřeb. Po smrti tohoto muže vyřizovala v domě pro seniory, kde onen muž až do své smrti bydlel, tam pracující sociální pracovnice – shodou okolností členka jesenického sboru. A další shodou okolností tam dorazil i syn toho muže. Odehrál se velice zvláštní rozhovor. Mám to z druhé ruky, ale bylo to asi takto. Onen muž se ptal, kdo chodil jeho otce do nemocnice navštěvovat. Ta sociální pracovnice mu podle pravdy odpověděla. Muž rozezleně zareagoval: „No, a to měl být zákaz návštěv, že? To se nedivím, že se ty šperky ztratily!“ Pro tu sestru, která tuctům lidí nezištně pomáhá, to muselo být hrozné. Mimochodem, já jsem u toho muže nikdy žádné šperky neviděl, ostatně ani by mě nenapadlo se po něčem takovém pídit.

Žádný pohřeb se nekonal, ale v jesenickém sboru jsme uspořádali „rozlučkové shromáždění“, velmi dojemné a velmi povzbuzující.

Proč o tom píšu? Onen muž svého otce v nemocnici nenavštívil, ale po jeho smrti měl zájem o šperky. Jeho vnitřní svět je zřejmě takový, že si nedovede představit, že by někdo jeho otce navštěvoval zcela nezištně. Žije ve světě absolutní nedůvěry.

Kolik takových lidí je?

Ale abych nebyl negativní: Samozřejmě je rovněž mnoho lidí nezištných a obětavých. Současná epidemie umožňuje, aby se charaktery projevily. Naplňuje se slovo ze závěru knihy Zjevení: „Kdo ubližuje, ať ještě ubližuje do konce, kdo je špinavý, ať se ještě ušpiní, a kdo je spravedlivý, ať ještě až do konce koná spravedlnost, a kdo je svatý, ať se ještě posvětí“ (22,11).

Vraťme se k oné potřebě elit. Počítejme s prací Božího nepřítele: Mimo jiné se bude snažit očernit poctivé a čestné lidi. Dejme si pozor, abychom v srdci někoho neodsoudili nejen bez důkazů, ale i bez náznaků nějaké nepravosti. Často půjde o podezření z hrabivosti nebo snahy se nějak obohatit. Lidé, kteří jsou sami hrabiví a přitom zcela propadli oné nedůvěře (jako syn onoho muže), si možná svým způsobem „upřímně“ myslí, že ostatní jsou jako oni.

A pokud se pustíte do nějakého díla, do něčeho pozitivního, připravte se na to, čemu se v českém národě říká obecně: „Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.“ Pokud se do něčeho pustíte, budete možná obviněni z finančních machinací, ze snahy se zviditelnit, ze snahy být důležití, ze snahy zachraňovat svět… My věřící máme ovšem jednu výhodu, na kterou často upozorňuji, a tak mi odpusťte, že to udělám znovu: Víme, že máme jediného diváka, na jehož mínění opravdu záleží. Bůh sám zná naše skutečné motivy – zná je dokonce lépe než my sami. A tak tedy všechno, co činíte slovem nebo skutkem, dělejte jako Pánu (srov. Kol 3,17).

Pamatujme, že žijeme na konci věků. To znamená, že skutečné motivy a skutečný význam toho, co děláme, nemusí vyjít najevo v tomto čase. Ale právě vědomí věčnosti nám umožňuje pouštět se do zdánlivě prohraných bitev, a přitom být činiteli pokoje. Důvěru vybudujeme jedině tehdy, budeme-li vše, co děláme slovem nebo skutkem, dělat pro Pána Ježíše.

10. prosince 2021