DAN DRÁPAL

Nemalá část našich spoluobčanů – snad se dá s opatrností říci: Výrazná menšina – je toho názoru, že bychom měli vystoupit z EU a z NATO. Tito lidé tvrdí, že členstvím v těchto organizacích jsme přišli o svou samostatnost. Zkusme se nad tímto tvrzením zamyslet.

Tato otázka má určitou stránku mezinárodněprávní a několik dalších stránek, především stránku ekonomickou, ale i civilizační a kulturní.

Vstupem do zmíněných organizací jsme nepochybně o značnou část své samostatnosti přišli. Je to dobře, nebo špatně?

Vzpomínám si na interview s bývalým komunistickým politikem Miroslavem Štěpánem, které jsem slyšel v Československém rozhlase buď v roce 1990, nebo 1991 – už si to přesně nevybavuji. Miroslav Štěpán v onom interview se vší vážností tvrdil, že Korejská lidově demokratická republika a Kuba jsou země, které jsou ze všech nejsamostatnější – dokázaly si uchovat svou samostatnost a svrchovanost navzdory všem snahám velmocí si je podrobit. Svým způsobem měl pravdu, jenže… Chtěli byste žít v samostatné Severní Koreji? Já ne.

Jsem přesvědčen, že v současné době nám členství v uvedených organizacích umožňuje si určitou samostatnost uchovat. Při naší geopolitické poloze bychom byli bez těchto organizací v ještě horší pozici, než bylo Československo v roce 1938.

Znamená to, že se mi v EU všechno líbí? Ani zdaleka! Nejvíc mi vadí protlačování civilizačně-kulturní agendy – genderová ideologie a vše, co je s ní spojeno.

Nicméně – k tomu dvě poznámky: Spojené království z EU vystoupilo, ale progresivistická ideologie tam dál řádí o sto šest – možná s ještě větší silou než před vystoupením. A některé členské státy EU – pro nás je nejrelevantnější Slovensko – se například ubránily např. Istanbulské smlouvě. Tato ideologie jede po jiné koleji než politika EU, byť uznávám, že v EU je převážně přijímána. Pokud si tuto ideologii nepřejeme, nemusíme vystupovat z EU, tím bychom si v tomto ohledu nepomohli.

Odpůrci EU (všimněte si, píšu „odpůrci“, nikoli „kritici“) mnohdy přirovnávají EU a NATO k RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci v dobách komunismu) a „Varšavské smlouvě“. Jestli byl brexit vůbec k něčemu dobrý, bylo to to, že vůbec nastal: Nikdo dnes nemůže tvrdit, že se z EU nedá vystoupit. (Dokud bylo Rusko při síle, z RVHP se pochopitelně vystoupit nedalo.) Dnes, nedlouho po počátku roku 2023, průzkumy veřejného mínění ukazují, že 58,5 % Britů si přeje návrat Spojeného království do EU, zatímco 41,5 % chce zůstat mimo.

Zahraniční obchod Británie je orientován na EU z méně než padesáti procent; v našem případě je to kolem osmdesáti procent. Kdyby Česká republika vystoupila z EU, hospodářsky by se zhroutila do dvou dnů. (Nu, někdo by to možná bral, vzpomeňte na Severní Koreu.)

Vystoupení z EU by znamenalo, že veškerá důležitá rozhodnutí o Evropě by se dělala bez nás. Ano, právně je naše svrchovanost členstvím v EU omezena, nicméně „můžeme do toho mluvit“. Místo hořekování nad ztrátou samostatnosti bychom se měli učit vyjednávat. Ledacos se totiž vyjednat dá – to dobře vědí skandinávské země, které mají méně obyvatel než Česká republika, a přesto si na ztrátu samostatnosti nestěžují.

A pak je tu ještě jeden faktor. Co myslíte, že by nastalo, kdyby se EU rozpadla? Jste si jisti, že by německá AfD nehrála „sudetskou kartou“? Já rozhodně ne. A co takhle Itálie? Nechtěla by „vrátit“ Istrii? Co Maďaři, jejichž premiér chodí na veřejnosti s tričkem s mapou Velkého Maďarska, zahrnujícího jih Slovenska, Podkarpatskou Rus, Sedmihradsko a Vojvodinu? Že by k tomu nedošlo? Nicméně…koho by ještě v osmdesátých letech napadlo, jaká zvěrstva se budou dít po rozpadu Jugoslávie? Kdyby někdo v Evropě kolem roku 1930 předpověděl, jak bude „Starý kontinent“ vypadat o deset let později, asi by ho považovali za šílence. Démoni nacionalismu sice spí, ale mohou se probudit. A pak to „rozjedou“ nebývale rychle. A jak by vypadaly vztahy Turecka a Řecka, kdyby obě tyto země nebyly členy NATO?

Vývoj v Evropě se mi pranic nelíbí. Zatímco v Putinově Rusku se učí „vlastenectví“, znovu se vyvěšují Stalinovy portréty, a kritika Ruska je zakázána, progresivistické teorie, jako třeba „kritická teorie rasismu“, káží, že dějiny Západu jsou jedna velká hanebnost za druhou. (Některé) děti ve Spojených státech se učí nenávidět své vlastní dějiny. Jedná se samozřejmě o velké zkreslení a mnohdy vyloženě o velkou lež. Rozhodně si nepřeji, aby zde zavládly putinovské manýry. Mám dobré důvody při vší kritičnosti k EU za Evropu bojovat.

Nu, opět konstatuji: Žijeme ve složitém světě. Není v silách jednotlivce prosadit nějakou zásadní proměnu. Jako křesťan vím, že „svět ve zlém leží“ – a že je to vážné. Ale nebudu fňukat.

Dan Drápal

16. února 2023

Petr Pavel zvítězil a nebudu zastírat, že z toho mám velikou radost. A abych pravdu řekl, nepočítal jsem s tím, že zvítězí o 800 000 hlasů, tedy rozdílem šestnácti procent! Obával jsem se, že naše politika bude pokračovat v „tradici“, kdy volby rozhodne nějaká lež nebo nějaká špína vytažená mezi prvním a druhým kolem prezidentské volby. V případě první volby Miloše Zemana to bylo strašení, že Karel Schwarzenberg „bude vracet majetek sudeťákům“ a několik naprosto „čistokrevných“ lží, které měly toto obvinění stvrdit. V dalších volbách se Milošovi Zemanovi podařilo udělat z protikandidáta Jiřího Drahoše „vítače migrantů“. Andrej Babiš se tentokrát pokusil o něco podobného a vykreslil generála Petra Pavla jako válečného štváče. Upřímně řečeno, obával jsem se, že mu to vyjde. Je to částečně dáno tím, že bydlím v Jeseníku, a tato část severní Moravy a Slezska je jednou z mála oblastí, kde Babiš zvítězil.

Andrej Babiš měl tuto kartu připravenou již předem, protože hned v následujících dnech po prvním kole byly rozvěšeny billboardy líčící generála jako válečníka, zatímco Andrej Babiš je mírumilovný diplomat. Ty billboardy už musely být připravené… Všechna čest marketingovému týmu Andreje Babiše. Neponechali nic náhodě.

Zpočátku jsem si říkal, že je hloupé a nebezpečné na tuto kartu vsázet. Pak jsem si ale uvědomil, že to v dané situaci bylo racionální. Pokusím se vysvětlit, proč.

Když Andrej Babiš vstoupil do politiky, tvořili jeho elektorát nikoli příznivci levice, ale spíše střední třída, znechucená stavem české politiky. Divil jsem se, kolik významných osobností Andreje Babiše zpočátku podpořilo. Tehdy Andrej Babiš „vyluxoval“ tuto voličskou skupinu.

Když pak byl ve vládě, nejprve jako ministr financí a po dalších volbách jako její předseda, spojil se se sociální demokracií. Ta se brala za chudé lidi (vzpomene si ještě někdo na Janu Maláčovou, přezdívanou Venezuela?), ale smetanu slízl Andrej Babiš. Jak se začal stále více otáčet doleva, postupně „vyluxoval“ i komunisty. Mnozí jsme si velice přáli, aby se komunisté nedostali do Parlamentu, ale byl to až Andrej Babiš, díky komu se naše přání splnilo.

Co mohl tedy nyní Andrej Babiš dělat, když vyluxoval pravici i levici? Zbývají okamurovci. Babišův tým správně odhadl, že na pravici, ale i na levici už Andrej Babiš těžko někoho uloví, tak se pokusil „vyluxovat“ okamurovce. Tomio Okamura ale viděl, co se stalo s ČSSD, když se spojila s Babišem, a rozhodně se do podpory Andreje Babiše nehrnul. Nu, žádný strom neroste až do nebe, a tak se ukázalo, že Andrej Babiš už nemá kde brát.

S Petrem Pavlem přichází do naší politiky zcela nový styl. Vyznačuje se velkorysostí a slušným zacházením s protivníky, a to i s těmi poraženými. Generálova málomluvnost je v naší politice spíše výhodou než přítěží.

Ve skutečnosti, kdyby došlo na lámání chleba, tak by se v praktických ohledech Andrej Babiš možná moc nelišil od generála Pavla. Mohl sice generála vykreslovat jako válečného štváče a sám sebe jako mírotvorce, ale ani jeden, ani druhý nejsou těmi, kdo rozhodují, jak se situace na Ukrajině bude vyvíjet. Domnívám se, že přes Babišovo ostudné tvrzení, že by nepodpořil spojence z NATO, když by byli napadeni, by ve skutečnosti „držel basu“ s ostatními evropskými politiky. Možná si ho idealizuji, a jistě nesdílím jeho hodnoty, ale považuji Andreje Babiše za racionálně uvažujícího člověka, který má ovšem ten nedostatek, že rychleji mluví než myslí.

Jistě neplatí heslo „účel světí prostředky“, ale neplatí ani opak, totiž že „prostředky světí účel“. Pavlova slušnost z něj ještě nedělá dobrého politika. Přesto, zdá se mi, bude komunikaci mezi dvěma znepřátelenými stranami v Poslanecké sněmovně spíše usnadňovat. A ta komunikace je nezbytná, mají-li se vyřešit takové problémy, jako je děsivě narůstající schodek státního rozpočtu, energetická krize apod.

Když Petr Pavel jasně zvítězil, hodně se mi ulevilo. Těžko snáším aroganci, a té jsme si u předchozích dvou prezidentů užili víc než dost. Zdá se, že přichází zásadní změna.

Přeji panu generálovi hodně moudrosti i milosrdenství. A přeji nám všem, aby byl pro naši vlast požehnáním, nikoli zlořečením. My křesťané se za to jistě budeme horlivě modlit.

28. ledna 2023

Budu psát o politice. Ale nebude to o prezidentské volbě. Budu psát o něčem, co je dlouhodobé, co se netýká následujících třech týdnů, ale možná celých desetiletí.

Naše země je ve finanční tísni. Při zpětném pohledu je zřejmé, že by to nemělo nikoho překvapovat. Pracovali jsme se schodkovými rozpočty i v době, kdy ekonomika utěšeně rostla. Pak přišel covid, který způsobil chaos v politice i ve financích. Schodkové hospodaření se dalo dobře zdůvodnit.

Velmi dobře si vzpomínám na okamžik, kdy bylo oznámeno, že důchodci dostanou mimořádně přidáno 5000 Kč. Byl jsem zrovna na vycházce v Ďáblickém háji a poslouchal jsem zprávy přes sluchátka. Když jsem uslyšel tuto zprávu, zatrnulo ve mně. Ale proč? Neměl bych se radovat z toho, že dostanu pětitisícovku navíc?

Tušil jsem, že vláda rozdává peníze, které jsme ještě nevydělali. V něčem tento krok zafungoval. Tehdejší premiér Babiš si získal popularitu. Vzpomínám si na den, kdy nás rozváželi sanitkou z Třinecké nemocnice. Bylo nás v autě pět a všichni kromě mne chválili (v té době již bývalého) premiéra. „Dal nám peníze.“ Nebylo mi dobře, a tak jsem se do rozhovoru nezapojil. Nikdo ovšem nenastolil otázku „a odkud se ty peníze vzaly?“ Od té doby jsem slyšel ještě několik podobných diskusí. Zde na Jesenicku je Andrej Babiš velmi populární.

Máme novou vládu. Jsem s ní velmi spokojen. Premiér mluví uměřeně, nevzteká se, je schopen vyjednat kompromisy, a zejména díky českému předsednictví EU so získal sympatie i v zahraničí, kde do té doby moc znám nebyl.

Nicméně jedna věc je špatně. Vláda nechce zvyšovat daně.

Ano, chápu, ve volebním programu zvyšování daní nebylo. Ale také tam nebylo, že Rusko napadne Ukrajinu, což výrazně změnilo situaci. Schodek na letošní let činí 395 miliard, a je otázka, zda se podaří ho naplnit. Problémem je, že vláda plánuje vysoké schodky i do dalších let. A to už není deficit vyvolaný nečekanými událostmi a nečekaným vývojem, ale deficit tzv. strukturální, který by při současném hospodaření setrvával i v budoucnosti, a to i v časech, kdy by se mohlo relativně dařit.

Aby bylo jasno: V mnoha ohledech je lepší daně nezvyšovat. Bylo by mnohem lepší, kdybychom dokázali snižovat deficit snižováním výdajů. Obávám se ale, že v současné situaci se zvyšování daní nevyhneme. Nesmí to ovšem být hlavním prostředkem snižování deficitu – to by skutečně ekonomiku přiškrtilo.

Česká republika v této dekádě opouští fiskálně konzervativní a fiskálně zodpovědné hospodaření, které se zde pěstovalo od samotného začátku Československé republiky a které do jisté míry přetrvalo i v dobách komunismu. Ano, že komunistů panovalo v ledasčem turecké hospodaření, nicméně kdy přišla sametová revoluce, Československo bylo zadlužené jen minimálně, zejména ve srovnání s Polskem nebo Maďarskem. Proto zde transformace byla mnohem méně bolestivá než ve jmenovaných zemích.

Pokud se něco podstatného nezmění, přijdeme o výhodu relativně nízkého poměru státního dluhu vůči HDP. To znamená, že obsluha dluhu enormně naroste a my bychom se tak mohli za několik málo let dostat do podobně neřešitelné situace, v jaké je nejen Itálie, ale i Francie. Místo abychom zkvalitňovali zdravotnictví nebo školství, budeme splácet úroky. Sledujte prosím Francii: Ještě před pětadvaceti lety na tom byla stejně, ne-li lépe, jako Německo. Teď můžeme takřka v přímém přenosu sledovat její úpadek, doprovázený sociálními bouřemi.

Vláda si zvyšování daní zakázala. Vymyslí někdo jiný způsob, jak se strukturálního deficitu zbavit?

Jistě, zvyšování daní je nepříjemné a nepopulární. Pokud ale se strukturálním schodkem něco neuděláme, čeká nás tvrdý náraz do zdi. Dle mého názoru nemáme řešit otázku, zda daně zvýšit či nezvýšit, ale otázku, jaké daně? Nabízí se především výrazné zvýšení daně z nemovitosti. Tato daň chudým lidem neublíží a státní kase pomůže. A dále bude nutno navázat věk odchodu do důchodu na průměrnou délku dožití.

Jenže: Bude mít některá politická strana odvahu říci lidem hořkou pravdu? Vláda a opozice na sebe navzájem hází vinu za současný stav.

Přitom problém, kterému čelíme, se nedá vyřešit bez spolupráce mezi vládou a opozicí. A právě tato spolupráce zatím neexistuje a nic podobného není ani na obzoru.

Varovat před nárazem do zdi, který nás čeká, by mohli politici kterékoli strany. Ano, je mi jasné, že nalijeme-li veřejnosti čistého vína, bude to s největší pravděpodobností znamenat politickou smrt. Jenže čím déle budeme toto „nalití čistého vína“ oddalovat, tím bude náraz prudší.

K tomu, aby se hrozící náraz podařilo odvrátit, by bylo zapotřebí spolupráce mezi vládou a opozicí. Vláda spolu s opozicí by měla pracovat na kredibilním plánu finanční konsolidace. Jinak hrozí, že vláda něco zavede a opozice to po dalších volbách zruší.

Pořád patříme k nejbohatší pětině světové populace. Žádná spálená země – naopak, vnějšně naše republika i přes současné zpomalení vzkvétá. Budeme si ale muset připustit, že na nějakou dobu si budeme muset utáhnout opasky. Nejsem si ale jist tím, že toho budeme schopni.

Stejně byl ale někdo tu nepříjemnou pravdu vyslovit měl. Ano, vím, chce to hodně odvahy.

28. prosince 2022

Náš národ je rozdělen v pohledu na válku Ruska proti Ukrajině. A v této věci jsou rozděleni i křesťané. Jsou lidé, kteří se této otázce věnují a čtou materiály z obou stran. Není jich mnoho. Ale ani tito lidé nejsou jednotní. A pak jsou zde lidé, kteří mají jasný názor, ale dle mého mínění pro něj nemají kvalifikaci. Zpravidla se pohybují ve své bublině, ve svém názoru se jen utvrzují, a názory (nebo informace) opačné u nich nemají sebemenší šanci. Přeposílají e-maily, posílají odkazy na YouTube, případně na jiná média, jen zcela výjimečně zmiňují nějakou knihu nebo článek z nějakého časopisu, který považují za mainstreamový.

Současná situace je taková, že pokud hledáte, vždy si najdete někoho, kdo tvrdí opak, než tzv. mainstream. Třeba nějakého amerického politologa, který tvrdí, že Ukrajina napadla Rusko, ne Rusko Ukrajinu. Takový hlas je u proputinovců obzvlášť ceněný, protože „má odvahu říkat nepříjemnou pravdu“. Že je jen jedním ze sta, tedy výjimkou potvrzující pravidlo, si nepřipouštějí.

Prostě na internetu se můžete dočíst téměř cokoli.

Zatím byla řeč o psaném slovu. Přeposílat se ale dají i videa nebo fotografie. Já to nedělám, a ani se na videa nebo fotografie nedívám. Současná technika totiž umožňuje „nafejkovat“ úplně vše. Proto v mých článcích najdete jen naprosté minimum informací, a už vůbec ne nějaký doprovodný obrazový materiál. A nemusíte mi ani nic takového posílat, protože k tomu mám apriorní nedůvěru a nemám možnost si ověřovat, zda se jedná o skutečnost nebo o fejk.

Jak se tedy utvářím své názory? Mohu mít vůbec nějaké?

Na tuto otázku mám dvojí odpověď. Předně: Je spousta věcí, na které nemám názor. Nebo… možná nějaký názor mám, ale nejsem si natolik jist, abych ho zveřejňoval. Uvedu příklad. Nedávno zabila raketa v Polsku dva lidi. Vzápětí jsem dostal e-maily či odkazy, které tvrdily s naprostou jistotou, že to byla ukrajinská provokace, a opačné odkazy, které s naprostou jistotou tvrdily, že za to může Rusko. Já jsem si na to udělal názor až po třech dnech, a přiklonil jsem se k tomu, co se nakonec stalo „oficiální“ verzí, tedy že šlo o ukrajinskou raketu, které mířila na ruskou raketu.

Toto ale nepíšu proto, že bych vás chtěl přesvědčit o platnosti této verze. Chci jen upozornit na to, že mnozí lidé měli jasno hned, jak se to stalo. Prostě si to vyložili podle toho, v jaké bublině jsou. Pro mě jsou ovšem lidé, kteří mají jasno snad ještě dříve, než vyšetřování vůbec pořádně začne, naprosto nevěrohodní.

A teď ta druhá odpověď: Nemám jistotu o pravdivosti informací, ale mám jistotu například v tom, že je třeba pomáhat ukrajinským uprchlíkům. A že by to bylo správné, i kdyby veškerá vina byla na straně Ukrajiny (což si pochopitelně nemyslím). Nemusím spoustu věcí vědět, ale mohu vědět, zda si dávám pozor, abych nešířil falešné informace (a musím doznat, že občas v tom selžu, ale, domnívám se, jen ve velmi okrajových záležitostech). Mám jistotu, že Bůh neztratil kontrolu, a že vždy můžeme najít postoj a jednání, které jsou prodchnuty Duchem Kristovým. Důležité je znát Boha; je to důležitější než vědět, že země je placatá či kulatá, nebo zda Hollywood ovládají reptiliáni nebo ne. Jistota v Bohu mi umožňuje žít s nejistotou v tomto rozděleném světě. V nejrůznějších situacích můžeme pěstovat a rozvíjet kritické myšlení. A také „pracovat ku pokoji“. To neznamená mlčet k evidentnímu bezpráví nebo že je jedno, co si kdo myslí. Můžeme vstupovat do debaty, ale uděláme dobře, když budeme mluvit o nebezpečí bublin a fejků.

Kromě jistoty v Bohu, která je tím nejdůležitějším, můžeme mít i relativní jistotu ve svém oboru. Mým oborem je biblistika, a když mi někdo pošle dotaz, jak má rozumět tomu či onomu verši, tak se snažím odpovědět, a pokud odpověď neznám, tak se snažím věc nastudovat. Podobně my měl jednat lékař, jaderný fyzik, biochemik nebo třeba lesník. Buďme mistry ve svém oboru. Moc se mi líbil Derek Prince, který jednou řekl, že chce být co nejlepším vykladačem Bible, jakým může být. Ta slova „jakým může být“ jsou důležitá. On netvrdil, že bude „nejlepším vykladačem Bible“. Netvrdil ani, že se nikdy nezmýlil nebo nemýlí. Přesto ale chtěl být tím nejlepším vykladačem Bible, jakým mohl (vzhledem k jeho obdarování i vnějším možnostem) být. Podobně jako ty možná budeš nejlepším biochemikem nebo matematikem, jakým můžeš být.

Pokud se člověk poctivě věnuje svému oboru a pokud především spoléhá na Boha, může v tomto rozervaném světě pracovat ku pokoji.

Nicméně i v oblastech, kde si nejsme jisti detaily, si něčím jisti být můžeme. Třeba tím, že Rusové se snaží zničit infrastrukturu na Ukrajině a vystavit miliony lidí nebezpečí umrznutí. Proč si tím mohu být jist? Protože to shodně tvrdí Ukrajinci i Rusové. Stejně tak si můžeme být jisti tím, že ničena jsou ukrajinská, nikoli ruská města. Naopak si nemůžeme být jisti, že v boji padlo 7000 nebo naopak 105 000 Rusů (nebo Ukrajinců). Odborníci mohou jen odhadovat, a my neodborníci můžeme buď přiznat, že nevíme, nebo se připojit k jedné či druhé straně a papouškovat její údaje.

A zcela jistě se můžeme modlit, aby lidé neumírali a aby nerostla nenávist.

Dan Drápal

27. listopadu 2022

Ano, toto je článek o volbě prezidenta. Ne, není to agitace pro nějakého konkrétního kandidáta. (Možná později napíšu i takový článek, ale tento je o něčem jiném.)

Podruhé zvolíme kandidáta v přímé volbě. Jak víme, Miloš Zeman vyhrál v přímé volbě dvakrát, a protože už znovu kandidovat nemůže, bude vítěz nadcházejících lednových voleb druhým prezidentem zvoleným novým způsobem.

Přímá volba prezidenta je velké neštěstí a důsledek zbabělosti poslanců, kteří věděli, že zavedení přímé volby bez hlubokých zásahů do ústavy přinese řadu problémů. Předně – přímá volba prezidenta výrazně zužuje výběr kandidátů. V přímé volbě mohou zvítězit pouze lidé určitého typu. Rozhoduje více jejich pohotovost než jejich vzdělanost či dokonce moudrost. A větší roli hrají i peníze – přímá volba je velice drahá. A s penězi se nadto dá hodně švindlovat – například firma vlastnící billboardy preferující určitého kandidáta mu může dát devadesátiprocentní slevu.

Ale především: Autoři české ústavy počítali s tím, že budeme parlamentní demokracií a že parlament rozhodne o tom, kdo bude premiérem, který je vybaven příslušnými (a rozsáhlými) pravomocemi. Prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a jmenuje ústavní soudce nebo členy bankovní rady, nicméně nemá formulovat politiku našeho státu.

Jistě by bylo možné mít prezidentský systém, jak jej známe ze Spojených států nebo z Francie. Je možno se přít, který systém je lepší. V úvahu dle mého úsudku připadají oba. Je ale těžké vytvářet nějaký hybrid.

Někomu vadí, že prezident je jen „kladeč věnců“. Jednak to není tak docela pravda, ale i kdyby byla, co by na tom bylo špatného? I kdyby měl prezident jen ceremoniální funkce, je takový úřad potřeba. Pokud se to někomu nelíbí a chce mít pravomoci premiéra, ať přivede svou stranu k vítězství v parlamentních volbách a nekandiduje na prezidenta. Pokud se mu nelíbí pravomoci prezidenta, ať se touto cestou nevydává. A ne že se nechá zvolit prezidentem a pak se bude tvářit a chovat jako druhý premiér, který skutečnému premiérovi jen okopává kotníky. Prezident je skutečně něco jako nejvyšší notář, který podepisováním zákonů nebo jmenovacích listin stvrzuje, že vše proběhlo v souladu se zákony, a nikoli, že s podepisovanými listinami nutně souhlasí. A pokud je mu podepsání určitého zákona či dekretu opravdu proti srsti, nechť na protest rezignuje.

Prezident ovšem může být silnou osobností, jehož vnitřní autorita má mnohem větší význam než ústavní pravomoci. Takovou autoritou byl vybaven T. G. Masaryk a rovněž Václav Havel. Ten by ovšem v přímé volbě neobstál (pokud by se nekonala hned v lednu či únoru 1990). Přesto nám ho značná část světa záviděla. Vnitřní autoritu měla třeba anglická královna, a zřejmě ji má i současný rakouský prezident Alexander van der Bellen. A má ji i u lidí, kteří s některými jeho názory nesouhlasí (taky se počítám do této množiny lidí). Zda prezident či panovník určité země tuto autoritu má, se pozná až časem, a je to něco, co je v jeho rukou, ne v textu ústavy. Takový prezident může třeba jezdit do obcí zasažených tornádem nebo povodní a být výrazem toho, že vedoucí představitelé země soucítí s postiženými.

Jak se budou prezidentské volby blížit, dostanu řadu e-mailů či vzkazů na FB, které budou začínat nějak takto: „Tohoto kandidáta nebudu volit, protože…“ A následuje nějaká jednotlivá věc. Co se mne týče, budu mít téměř jistě výhrady proti všem kandidátům. Mezi evangelikálními křesťany bude patrně takovým šiboletem „manželství pro všechny“. (Jsem proti, ale nemohu vyloučit, že kandidát, kterého budu volit, bude pro.) Proč? Protože vidím spoustu dalších, rovněž důležitých otázek. Jak se staví k podpoře Ukrajiny? Jak se staví k Izraeli? Je ochoten respektovat ústavu? Jakými lidi se obklopil? Dokáže být velkorysý ke svým kritikům? Atd.

Teoreticky je možné, že nějaký tenista se stane světovou jedničkou, ačkoli vyhrál třeba jen jeden nebo dva grandslamy. Žebříček nejlepších tenistů se sestavuje poměrně složitě, ale zdá se mi spravedlivý. Oceňuje totiž nejen hvězdy, ale i dříče. Podobně je možné, že se mi bude jevit jako nejlepší kandidát někdo, proti kterému budu mít v různých oblastech různé námitky. Sám vím, jaké to je, zastávat poněkud netypickou kombinaci. Progresivisté mi nemohou přijít na jméno a diví se, že jsem proti Putinovi. Konzervativcům se nelíbilo, že jsem se vyjadřoval pochvalně o Čaputové. Mela se strhla, když jsem pochválil některé rysy maďarské prorodinné politiky. A podobná mela (jen trochu jinde) se strhla, když jsem se vyjádřil, že poslední Orbánovo vítězství je pro Maďarsko neštěstím.

Kandidáti v nadcházejících volbách budou mít u mne minus, pokud budou slibovat nemožné. Například, že vyřeší energetickou krizi nebo vysokou inflaci. Ano, vím, že v tomu půjdu proti proudu, ale vím, co dělám, a doufám, že se ke mně někdo přidá.

 

12. listopadu 2022