Nespokojení lidé ve skvělém státě

Posted on by Dan Drápal

Při přečtení titulku si možná někdo řekne: „Cože? Snad si ten Drápal nemyslí, že Česká republika je skvělý stát?“

Myslí. A pokusím se to obhájit.

Jedním z mých nejoblíbenějších publicistů je Konstantin Kisin. Pochází z Ruska – narodil se v Moskvě v roce 1982 – ale rodiče tušili, že v Rusku ho mnoho dobrého nečeká, a tak díky možnostem svých rodičů vyrůstal v Anglii. Původně se živil jako satirik, ale nyní s kolegou Francisem Fosterem – původně rovněž satirikem – provozuje podcast Triggernometry. Neznám nikoho, kdo by dokázal kombinovat porozumění západní civilizaci a současně Rusku tak jako on. V jednom ze svých pořadů se setkal se studenty, z nichž jeden tvrdil, že v západní společnosti není svoboda slova. Konstantin Kisin se ho otázal zhruba takto (nejde o doslovný citát): „Ve srovnání s čím? Ve které společnosti je více svobody slova než v té západní?“ Vysvětluje, že vždy je nutné jasně říci, s čím daný stav srovnáváme. „Západní společnost je rasistická.“ Ve srovnání s kterou společností? Která společnost je méně rasistická? Z které si můžeme vzít příklad? Z Maroka? Nebo ze Srí Lanky? „Západní společnost je patriarchální.“ Ti, kdo toto tvrdí, někdy znají nějaký kmen v Amazonii nebo v Balúčistánu, který je údajně nepatriarchální. Nu, chcete-li se s nějakým takovým kmenem srovnávat…

Česká republika je na tom fakt dobře. Přes všechny řeči o spálené zemi, rozkradené zemi apod.

Můj bratr mnohokrát přednášel na různých universitách v USA; snad nejčastěji byl v Denveru, kde má i řadu dobrých přátel. Do Denveru se vracel opakovaně. Při loňské (zatím poslední) návštěvě si všiml, že v Denveru byla drasticky omezena městská hromadná doprava. Trvalo mu delší dobu, než zjistil, proč. Důvodem rozhodně nebyl nezájem cestujících. Důvodem nebyly ani nízké platy. Platy řidičů neustále stoupaly. Důvodem byla obava o vlastní bezpečnost. Řidiči byli často násilně napadáni. Tak často, až to nikdo nechtěl dělat.

Ve srovnání s Denverem nebo Frankfurtem je Česká republika bezpečná. Žijí v Česku nebo v Maďarsku antisemité? Samozřejmě. Ale ve srovnání s naprostou většinou jiných zemí je jich tu málo. Jde o to, s čím se srovnáváme. Celkově je ale pro Židy Maďarsko nebo Česká republika bezpečnou zemí. Díky Bohu, říkám vděčně.

A co zdravotnictví? Nedostává se pediatrů, psychiatrů, stomatologů. Na některé operace musíte čekat i několik měsíců. Jistě, jsou země, které jsou v tomto ohledu na tom lépe než my. Rozhodně to ale není ani Spojené království (National Health Service, na kterou byli Britové tak pyšní, je ve stadiu kolapsu), ani ve Spojených státech.

Od koordinátora charitativní organizace ADRA jsem se dověděl, že Češi dávají na charitu a pomoc lidem v nouzi nesrovnatelně více (na osobu) než všechny okolní národy. Nepochybuji o tom, že to má i duchovní význam.

A klobouk dolů před tím, jak po ruském útoku na Ukrajinu Jurečkovo ministerstvo zvládlo příchod několika set tisíc ukrajinských běženců.

Pravda, v málokteré oblasti jsme jednička. Už ani ve spotřebě piva ne. Ale když se všechny parametry vezmou dohromady, stabilně se umísťujeme v nejvyšší pětině států, kde se dobře žije. Nevím, jestli jste to také zaregistrovali, ale já už vím o celé řadě lidí, kteří se natrvalo přestěhovali z Británie nebo Itálie do České republiky – právě proto, že se tu dobře žije.

Češi jsou zkrátka nespokojení lidé, kterým se dobře daří. Každá vláda je ta nejhorší na světě, v každých volbách jde úplně o všechno, Havlovi pohrobci pravdoláskaři všechno rozkradli, neziskovky jsou mor, který nás rozkládá, Fiala lže a neplní sliby, lezeme Bruselu někam… Vždyť to znáte.

Chybí nám velkorysost. Chybí nám vděčnost.

Chybí nám transcendentní ukotvení. Chybí nám vědomí, že máme určité dary a určité poslání – vědomí, že v životě nejde jen o kariéru, peníze nebo úspěch.

Já vlastně nevím, proč mi tolik záleží na slušnosti a vstřícnosti. Říkal jsem si, že jsem v tom možná nějak ujetý. Vždyť i mezi křesťany se setkáváme často s napadáním, ironií, zpochybňováním motivů. A málokomu to připadá divné. Nu, modlil jsem se za to, jak říkáme my charismatici. A dospěl jsem k rozhodnutí, že v tom ještě přitvrdím. Posiluje mne vědomí, že tolik křesťanů se věnuje chvále. Chvále, která je projevem vděčnosti. Za věčný život, za poznání Boha, za spásu, za odpuštění, za smysl života…

Je mi jasné, že s tím, co hlásám, volby žádná strana nevyhraje. Budu ale i dále odmítat hovořit o svých oponentech jako o blbcích, užitečných idiotech, loutkách, rasistech, homofobech, transfobech atd. atd. Když někoho pořád urážíte, možná dosáhnete toho, že se s vámi už nebude chtít bavit.

Sleduji politiku a společenské dění poměrně pilně, a na ledacos mám svůj názor. Ale málokdy mám jistotu. Funguji jako publicista s názorem, nikoli jako zpravodaj. Vždycky kroutím hlavou, když někde čtu či slyším tvrdit něco, pro co sice existují indicie, ale nikoli důkazy. Nebo když se za důkaz vydává určitá nahodilost.

Ani jsme si nevšimli, jak rychle se svět změnil. Televize, jež byla ještě před patnácti lety zdaleka nejvlivnějším médiem, teď ztrácí na významu. Volby dnes vyhrávají či prohrávají různé podcasty a různí influenceři. Má to určité kladné stránky – byl rozbit monopol či oligopol mainstreamu – ale má to i své stinné stránky, které mohou vést ke katastrofám. „Milujete nicotu, vyhledáváte lež,“ žehrá žalmista (Ž 4,4).

I tato revoluce skončí a vše se zase postupně usadí. Obávám se, že než se tak stane, jsou určité katastrofy nevyhnutelné. Můžeme se modlit, aby nebyly fatální.

24. ledna 2025

Ohrožení demokracie

Posted on by Dan Drápal

Demokracie je ohrožená permanentně. Byl to tuším Ronald Reagan, kdo řekl, že jsme vždy jen jednu generaci vzdáleni od ztráty svobody.

V tom, že demokracie je ohrožená, panuje celkem shoda. V tom společnost rozdělená není. Rozdělená je ovšem v otázce, čím nebo kým je ohrožená.

Lidé levicově orientovaní a progresivisté se cítí být ohroženi fašisty. Ovšem i pravicově smýšlející lidé se cítí být ohroženi fašisty. Putin tvrdí, že na Ukrajině vládnou fašisté, které je třeba zničit; jeho odpůrci namítají, že jako fašista se chová on. A pro mnohé je samozřejmě fašistou Donald Trump.

Málokdo z těch, kdo chtějí bojovat proti fašismu, ale ví, o čem mluví. Skutečný fašismus byl neslučitelný s parlamentním uspořádáním, se svobodnými volbami, s oddělením moci zákonodárné, výkonné a soudní. To ale prakticky nikdo z těch, kteří jsou dnes označováni za fašisty, nechce. Skuteční fašisté zejména v první polovině minulého století neváhali ujmout se moci nějakým pučem či statním převratem; to současní „fašisté“ nechtějí – dostávají se k moci ve svobodných volbách.

Proto bych radil k veliké zdrženlivosti při používání tohoto slova. Mám pocit, že když někdo svého oponenta označí za fašistu, říká mu tím: „Končím s Vámi jakoukoli diskusi, od nynějška Vám budu jen nadávat.“

Různé národy mají různé dějinné zkušenosti. Tady chci ztratit slovo ve prospěch ukrajinských údajných „fašistů“. Pro nás Čechy byli fašisty Hitlerovi nacisté. Proti nim bylo nutno bojovat, a to bez jakýchkoli diskusí. Fašisté přicházeli zpoza hranic; domácí fašisté typu generála Radoly Gajdy byli nevýznamným folklorem, který nebrali vážně ani fašističtí okupanti. To v takové Itálii byli fašisté domácí provenience. Podobně jako třeba ve Španělsku.

A co fašisté na Ukrajině?

Málokterá země zakusila tolik krveprolití a tolik (skutečné) genocidy jako Ukrajina. Byla to jen vina tohoto národa? Na jeho území šlo nakonec během druhé světové války o boj všech proti všem. Ještě před vypuknutím světové války, během níž se zmocnili Ukrajiny němečtí fašisté, zorganizoval Stalin hladomor, během kterého zahynulo hladem tři až šest milionů lidí. Je to počet, který se řádově neliší od počtu židovských obětí německého vyvražďování. Bolševici, tedy sovětští fašisté, si v ničem nezadali s nacisty, tedy německými fašisty, chcete-li používat tohoto slova. Soudný člověk jistě pochopí, že pro mnohé Ukrajince s jejich historickou zkušeností není slovo „fašista“ tak odporné jako nám. To neznamená, že bych chtěl jakékoli skutečné „fašisty“ nějak vyviňovat.

Neznám v evropských zemích žádnou relevantní politickou stranu, která by chtěla zrušit parlament či místní samosprávy. Nikdo nechce, aby mu vládl neodvolatelný diktátor nebo aby takovému diktátorovi byla podřízena soudní moc. Teda… možná to někdo chce, ale do volebního programu si to nedá.

Nicméně určité ohrožení demokracie vidím. Spatřuji ho ve snahách omezit legislativní moc ve prospěch moci soudní. Tyto snahy – více či méně úspěšné – vidím na obou stranách Atlantiku.

Jak to funguje, si můžeme ukázat na konkrétním příkladu Istanbulské úmluvy. Tuto úmluvu odmítl Senát: Pro přijetí bylo potřeba 36 hlasů, avšak pro ratifikaci hlasovalo pouze 34 ze 71 přítomných senátorů, což znamená, že úmluva nebyla přijata.

Jiným podobným případem je snaha zvrátit výsledky hlasování ve věci stejnopohlavních manželství. Progresivisté už podnikli kroky, jejichž cílem je zvrátit prostřednictvím Ústavního soudu odmítnutí stejnopohlavních manželství v Poslanecké sněmovně (hlasovalo se 28. února loňského roku).

Připomínám, že poslanci i senátoři byli zvoleni v přímých volbách.

Pokud budou aktivisté usilovat o zvrácení těchto a jiných podobných verdiktů, pokusí se o to patrně touto cestou: Podají stížnost k Ústavnímu soudu. Ústavní soud České republiky má 15 členů (ústavních soudců). Jsou jmenováni prezidentem republiky se souhlasem Senátu na období 10 let.

Minimální počet soudců je deset, má-li být senát Ústavního soudu usnášeníschopný. Pokud je přítomno pouze 10 soudců, k přijetí rozhodnutí je potřeba souhlas alespoň 6 soudců. Není tedy nutné, aby souhlasilo 8 soudců. Důležitá je většina z těch soudců, kteří jsou aktuálně přítomni. Tato pravidla jsou upravena v zákoně č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu.

Teoreticky je tedy možné – a možná toho budeme svědky i prakticky – že šest soudců, kteří na rozdíl od senátorů nebo poslanců nebyli voleni přímo, může zvrátit rozhodnutí Parlamentu České republiky.

Se stejným problémem se setkávají i obyvatelé Spojených států. Rozhodnutí o tom, zda budou potraty povoleny nebo zakázány, je rozhodnutí politické. Podobně i přijetí Istanbulské úmluvy je rozhodnutí politické.

K základním principům demokracie patří oddělení moci legislativní (parlament), exekutivní neboli výkonné (vláda) a moci soudní. V poslední době se množí případy, kdy soudy suplují i vyloženě politická rozhodnutí. Ujal se pro to název „soudcokracie“. U nás už Ústavní soud rozhodoval i o mzdových otázkách ústavních činitelů, což se mi jeví jako krajně nešťastné. Ústavní soud se v očích některých kritiků stává jakousi „třetí komorou parlamentu“. Bohužel jsou to někdy i samotní legislativci, kteří ženou věc k Ústavnímu soudu, pokud ji nedokázali prosadit v parlamentu. Mohlo by se stát, že určitou legislativní kauzu rozhodne jeden ústavní soudce, bez nějž by verdikt byl nebo naopak nebyl přijat. Tímto způsobem by mohlo dojít k praktickému vyšachování parlamentu, které by bylo zdůvodněno „všeobecnými lidskými právy“. O tom ale zase v některém z příštích článků.

17. ledna 2025

Spravedlnost a právo

Posted on by Dan Drápal

Spravedlnost a právo jsou základ tvého trůnu; milosrdenství a věrnost kráčejí před tebou.

(Žalm 89:15)

Lidé vesměs touží po spravedlnosti. A mnozí z nás vědí, jak je bolestné, když spravedlnost prohrává a když se jí člověk nemůže dovolat. A pokud se na toto téma podíváme z hlediska historie nebo politologie, zjišťujeme, že demokracie se může prosadit pouze tam, kde nejprve zavládne právní stát. To je důvod, proč se demokracie neuchytila v Rusku, ale i proč se dvě evropské diktatury, Salazarovo Portugalsko a Francovo Španělsko, změnily po pádu diktatury v demokratické země poměrně snadno a rychle. V Rusku sice po pádu Sovětského svazu vznikly demokratické instituce, ale lidé se nemohli dovolat práva, protože ony navenek demokratické instituce nemohly fungovat bez demokratů. Lidé si pak úpadek 90. let vyložili jako selhání demokracie jako takové, a proto ji většinově odmítli, nebo jim na ní přestalo záležet.

Naopak v uvedených jihoevropských zemích, byť to byly diktatury, jakýs takýs právní stát existoval. Pokud si člověk dával pozor, mohl žít celkem klidně. Politických vězňů bylo relativně – zdůrazňuji relativně – málo, v Portugalsku několik málo stovek. Zajímavý a o mnohém vypovídající je fakt, že když portugalské kolonie Angola a Mosambik dostaly nezávislost, do dvou let tam bylo násobně více politických vězňů než za správy kolonizátorů.

Lidé vědí, že chybí-li spravedlnost a právo, svévolníci stoupají a spravedliví klesají (srv. Přísloví 29,2: „Když se množí spravedliví, lid se raduje, když vládne ničema, lidé vzdychají“).

Křesťané mají, zdá se mi, proti ostatním dvojí výhodu. Předně vědí, že na této straně nebe se ke spravedlnosti a právu pouze přibližujeme, ale nikdy jich plně nedosáhneme. Máme však výhodu v tom, že věříme, že bude „poslední soud“. Ten, kdo se na této zemi spravedlnosti nedovolá, si může být jist, že jednou stane před soudnou stolicí Kristovou. To mu může dodat sílu, aby si nezoufal, a současně mu to dává sílu odolat snaze vzít spravedlnost do vlastních rukou. Tomuto pokušení zpravidla podléhají revolucionáři – proto naprostá většina revolucí končí krveprolitím. Neznamená to, že by se křesťan žádné revoluce nikdy nemohl účastnit, nicméně nikdy se nesmí podílet na takových věcech, jako jsou mimosoudní popravy, mučení zajatců apod.

Druhou výhodou křesťana je, že jeho chápání spravedlnosti a práva je založeno na Božím slovu, Božích řádech.

Uvedu příklad z poslední doby. V západních společnostech se objevila myšlenka, že by utlačovatelské rasy měly platit odškodné utlačovaným. Konkrétně je míněno, že američtí běloši by měli platit reparace černochům a původním obyvatelům, tedy Indiánům (a analogicky Australané Aboridžinejcům, Novozélanďané Maorům apod.).

Tato představa by, pokud by ji někdo začal prakticky uskutečňovat, znamenala naprostý rozvrat společnosti, protože by vedla k mnohem větším nespravedlnostem, než byly ty, které byly spáchány a které by měly být touto cestou odčiněny. Do Spojených států přece proudilo mnoho lidí, kteří utíkali před hladomorem či naprostou bídou. Tito lidé na tom mohli být v některých případech hůř než někteří černoši. Kdyby někdo začal tuto představu uskutečňovat, vedlo by to k tomu, že mnozí lidé, kteří se žádné nespravedlnosti nedopustili, by platili reparace lidem, na kterých žádná křivda spáchána nebyla.

Mé přesvědčení, že tato představa je zcestná, je ovšem založeno zejména na tom, co nazývám principem „třetího a čtvrtého pokolení“. Ano, děti někdy musí splácet dluh, který zdědily po svých rodičích. Ale toto vymáhání spravedlnosti musí někde skončit, jinak by se společnost rozložila. Z tohoto důvodu považuji za hloupé a kontraproduktivní, když někteří polští politici žádají reparace od současných Němců. V šedesátých nebo sedmdesátých letech by to mohlo být do jisté míry oprávněné, ale dnes by to jen „nadělalo zlou krev“. Jako křesťané se musíme smířit s tím, že některé věci lidé na této zemi nevyřeší. Je možné o nich diskutovat, je možné k nim zaujímat stanoviska nebo je soudit, je možno se za ně omluvit nebo z nich činit pokání, ale nesnažme se je za každou cenu vyřešit podle našich představ. Maminka mi často citovala verš z knihy Kazatel, který možná někoho z vás překvapí: „Nebývej příliš spravedlivý, aniž buď příliš moudrý. Proč máš na zkázu přicházeti?“ (7,16 v kralickém znění).

Vraťme se však na počátek, k onomu verši z 89. žalmu. Boží trůn je založen na spravedlnosti a právu, ale pak je ještě řečeno, že ho předchází milosrdenství a věrnost. Co to ale znamená prakticky?

Nabízím dvojí výklad. Boží spravedlnosti a právu musí předcházet milosrdenství a věrnost. Společnost musí – alespoň do určité míry – znát a cenit si milosrdenství a věrnosti, než vznikne funkční právní stát. Bez milosrdenství a věrnosti zůstane společnost brutálně bezprávná. Proto vznikaly právní státy zejména tam, kde lidé z Písma poznávali, že Bůh je milosrdný a věrný.

Druhý výklad je snad ještě důležitější. Mnozí lidé volají po spravedlivém Bohu. Mnozí v něj odmítají uvěřit, protože „dopustil druhou světovou válku“. (Jak asi dobře víte, na tuto námitku je spousta variací.) V rozhovorech se často marně pokouším lidem vysvětlit, že kdyby byl Bůh spravedlivý, jak oni po tom volají, už by tu nebyli, aby tuto námitku vznášeli, a nebyl bych tu já, abych se pokoušel na jejich námitku odpovědět. Všichni jsme zhřešili a jsme daleko od slávy Boží. Ale na Bohu je něco důležitějšího než to, že je spravedlivý. Bůh je především milosrdný… a my můžeme být také.

  1. ledna 2025

Morální dilema migrace II.

Posted on by Dan Drápal

Morální dilema spočívá v tom, zda máme pomáhat slabším za všech okolností, nebo zda se máme starat přednostně o vlastní rodinu, obec či národ.

Jsou lidé, kteří zde žádné napětí nevidí, protože se už rozhodli pro jeden nebo druhý pól, a argumentům druhých se rozhodli nenaslouchat. Většina ale problém vnímá a zápasí s tím.

Nesouhlasím s těmi, kteří nemají sebemenší porozumění pro lidi utíkající před válkou či bídou a kteří by rádi veškerou migraci znemožnili. Jsou přesvědčeni, že migranti jsou zejména teroristé, kteří zničí naši kulturu.

Nesouhlasím ani s těmi, kteří nás přesvědčují, že lidská práva nám nedávají jinou možnost než si nechat ničit zemi lidmi, kteří nehodlají dbát na naši kulturu a naše zákony.

Je možno vést spor o tom, jaké promile či procento migrantů souhlasí s islamistickým nebo jiným terorismem. Nejsem si ale jist, zda je možné se dobrat nějakého objektivního výsledku. Nepochybuji o tom, že do Spojených států i do evropských zemí proudí migranti nejrůznějšího přesvědčení a s nejrůznějšími motivacemi. Někde se zdá, že motivace je nasnadě. Mohli bychom se snad divit někomu, kdo prchá před syrským diktátorem Bašírem Asadem nebo před afghánským Talibánem? Ne, nemohli. Mohli bychom se ale divit, když by se po čase ukázalo, že jsou to vlastně teroristé, kteří nám věšeli bulíky na nos.

O čem bychom ale spor vést neměli, je skutečnost, že každý stát potřebuje hranice a potřebuje vědět, kdo jsou jeho občané a kdo nikoli. Každý stát potřebuje zákony formulované tak, aby byly srozumitelné a vymahatelné. A nemá-li stát prostředky (silové složky), které jsou schopny zákon prosadit, bude nutně zle. Nejsem ochoten vést spor ani o to, zda se má nebo nemá měřit dvojím metrem.

Zprávy ze současného světa jsou zneklidňující. Po nepokojích v britských městech, reagujících na pobodání holčiček v taneční škole v Southportu  (tři na toto pobodání zemřely), se nově zvolený britský labouristický premiér Keir Starmer nechal slyšet, že z vězení budou propuštěni pachatelé různých trestných činů – někdy i docela vážných – aby se uvolnilo místo pro lidi, kteří spáchali zločiny tím, že napsali nebo přeposlali nějaký nenávistný post na sociálních sítích. Některé „tweety“ byly skutečně odporné; připadá vám ale normální, že za post na Facebooku nebo jiné sociální síti někdo dostane tři roky natvrdo, a přitom bude propuštěn násilník, který měl být ze země dávno vyhoštěn? Premiérovy promluvy na toto téma vyvolaly takové pobouření, že – hned v prvních měsících Starmerovy vlády – vznikla petice volající vypsání nových voleb. Násilná i nenásilná kriminalita ve Spojeném království narůstá, ale pro policii je pohodlnější zatknout doma třiasedmdesátiletou paní s kardiostimulátorem, než zasáhnout proti účastníkům demonstrace na podporu Hamásu volajících po zabití všech Židů.

Vývoj v Německu, Francii, Švédsku či Spojeném království je krajně neblahý. My křesťané bychom neměli před tímto vývojem zavírat oči nebo strkat hlavu do písku. Na druhé straně bychom neměli zapomínat, že každý člověk bude stát před Bohem sám za sebe a ani my ho nemůžeme soudit jen proto, že patří k určité skupině.

Do Spojených států, ba i do Spojeného království, lze emigrovat legálně. Chvíli to ovšem trvá, nicméně tato cesta je stále otevřená. Pokud bude dodatečně legalizována ilegální migrace, jak se asi budou cítit ti, kteří respektovali zákon? Jaký signál by tím vláda vyslala?

Každá vláda musí dbát přednostně o bezpečí vlastních občanů. Proto nelze zrušit hranice. A my křesťané víme, že zlo, bídu a násilí ze světa neodstraníme. Ostatně Bůh od nás něco takového nečeká. Můžeme ale za všech okolností zůstávat soucitnými a hledat způsoby, jak lidské neštěstí a bídu zmírnit. Pán Ježíš říká, že máme být chytří jako hadi a prostí jako holubice. Rozumím tomu tak, že nemáme být naivní, ale současně si musíme dát pozor, aby nám neztvrdlo srdce. Musíme dbát na dodržování zákonů. Pokud spáchá teroristický čin někdo, kdo měl být na základě soudního rozhodnutí už dávno vyhoštěn, pak vina za smrt obětí teroristického činu padá i na ty, kdo jeho vyhoštění zabránili.

Zdá se mi, že zejména ve Spojeném království reaguje vláda na rostoucí kriminalitu neuvěřitelně nemoudře. Je sice pěkné, že policie nabídne lidem, kterým vykradli byt, psychologickou pomoc, ale lepší by bylo chytit zloděje. Kdyby policie vítězila v boji proti terorismu, lidé by si toho jistě všimli a nehrozilo by, že se pokusí vzít věci do vlastních rukou. Křesťané by měli vždycky bránit nelegitimnímu násilí, ale především by měli nazývat věci pravými jmény. Už jen to dnes vyžaduje značnou dávku statečnosti.

 

  1. prosince 2024

Co s nemravnými hrdiny?

Posted on by Dan Drápal

Dostal jsem e-mail od jedné čtenářky, který byla pohoršena nemravným jednáním některých disidentů. Přečetla si totiž článek na Echu (které velmi doporučuji) referující o knize Cecílie Jílkové, která popisovala své vyrůstání  ve dvou disidentských rodinách. Zřejmě o tom dříve nevěděla, nebo možná jen netušila, jakých rozměrů nemravnosti některých disidentů nabyly. Lze k nim nyní mít úctu?

V e-mailu pak tato čtenářka jmenuje některé lidi, které jsem relativně dobře znal a o jejichž nemravnosti jsem věděl. Nebudu nikoho z nich jmenovat, jen popíšu jednu svou zkušenost.

V letech 1972-1974 jsem byl na vojně. Už před vojnou – zhruba od pražského jara v roce 1968 – jsem se postupně seznamoval s některými (tehdy ještě budoucími) disidenty. Někteří pro mne byli velmi inspirativní, jiní méně. Málokdo z nich za normalizace obrátil, i když i takoví se našli. Když jsem se vrátil z vojny, normalizace už byla – v podstatě „úspěšně“ – završena. Jedna z prvních akcí, kterých jsem se účastnil, bylo, jak jsme to nadneseně nazvali, „První celostátní nietzschologické symposium“ na hradě Houska, kde tehdy dělal kastelána Sváťa Karásek. Filosofové, sociologové, psychologové spali ve spacácích, a já jsem byl zděšen, když jeden z přítomných filosofů, kterého jsem si vážil, vylezl z lůžka, kde zřejmě strávil noc se ženou, která patřila někomu jinému. Byl jsem v šoku.

Ano, mezi disidenty bujela promiskuita a někdy i drogy, a mohu ještě dodat něco, co má čtenářka nezmiňovala, totiž okultismus.

StB to samozřejmě věděla a pochopitelně se to snažila všelijak využívat. Nutno dodat, že nepříliš úspěšně. Občas něco zveřejnila, aby se lidé dověděli, jací to chlíváci tito disidenti jsou.

Nebudu jejich nemravné počínání hájit. Znamená to však, že zasluhují pouze odsudek?

Lidé, kteří se snaží bojovat proti nezákonnému počínání policie a nespravedlivým odsudkům vynášeným na zmanipulovaných soudních jednáních, měli pochopitelně výhodu, pokud na ně představitelé režimu nic neměli. A byli i takoví. A co ti ostatní?

Přál bych si, aby na straně dobra byli samí mravně bezúhonní lidé.

Mravně bezúhonní lidé ale většinou mlčeli. Pokud šlo o představitele církví, Sváťa Karásek (který patřil mezi disidenty, ale na zmiňovaných nemravnostech se nijak nepodílel, snad až na nějakou mírnou pitku, ale žádné drogy a žádná nevěra) jim adresoval jednu ze svých písní:

Vy silní ve víře,

Vy v Písmu kovaní,

Když začnou bít pastýře,

Kde jste schovaní?

Já si disidenty nijak neidealizuji. Vím o nemravnostech, ale vím také o velké statečnosti. A nám, pokud se chceme považovat za ty mravné, případně v Písmu kované, bych chtěl připomenout, že mezi těmi, kteří nevstoupí do Nového Jeruzaléma, budou i lidé bázliví, kteří mlčeli, když „začali bít pastýře“ (nebo někoho jiného).

V dobách komunismu jsem byl dvakrát u voleb. Jednou u těch prvních po dosažení věku 18 let, myslím, že to bylo roku 1970. Byl to pro mne otřesný zážitek, i když vlastně nevím, proč jsem to vnímal tak negativně. Celé mi to připadalo jako strašlivé divadlo (Jan Sokol trefně nazýval tehdejší volby „kontrolou buzerability obyvatelstva“) a rozhodl jsem se, že už nikdy k takovým volbám nepůjdu. Tento slib jsem porušil až při posledních „volbách“ před pádem komunismu. Byl jsem tehdy motivován strachem, že přijdu o „státní souhlas k výkonu duchovenského povolání“ a náš krásný sbor na Maninách bude rozprášen. Je to něco, za co se dnes stydím, a co jsem se pokusil reflektovat v brožurce Církev a budoucí pronásledování, která vyšla v roce 1993.

Ano, možná by nás rozprášili. Ale co se stalo, když někdy ve čtyřicátých letech prvního století rozprášili jeruzalémský sbor? Evangelium se začalo šířit po celém světě. Ne, strach nebývá dobrou motivací.

A tak, když slyším někoho odsuzovat disidenty za jejich nemravnosti, ptám se někdy v duchu, někdy nahlas, a někdy třeba i skrze takový článek, jaký právě čtete: „A co jste dělal vy, když estébáci mlátili Petra Placáka? Co jste dělal, když (v rámci akce „Asanace“) málem uškrtili Zdenu Tominovou, aby její rodinu přinutili opustit republiku?“

Přál bych si, aby za pravdu a spravedlnost bojovali samí bezúhonní lidé. Sám se snažím takový být, a každému doporučuji, aby mne v této věci následoval. Soukromý život disidentů si neidealizuji, nicméně nemohu nevidět, že mnohdy se zachovali velmi statečně. Nejsem ani jejich nekritický obdivovatel – ostatně každý z nich je jiný, včetně morálního profilu – ani jejich soudce.

A raduji se z toho, že jejich soudcem být nemusím. Jednou staneme před tím jediným oprávněným soudcem všichni, a to každý sám za sebe.

Dan Drápal

  1. prosince 2024

Ani spasitel, ani démon

Posted on by Dan Drápal

Je to zajímavé – žijeme na druhé polokouli, máme zcela odlišnou historii, velmi odlišnou strukturu státní moci, a přece v jedné věci jsme téměř totožní. Co mám na mysli? Česká společnost je rozdělená podobně jako ta americká, a kupodivu jsou podobně rozděleni i křesťané, a to jak katolíci, tak evangelikálové.

V obou táborech – katolickém i evangelikálním, trumpovském i bidenovském (nebo, trváte-li na tom, republikánském i demokratickém) – jsou lidé, kteří si nemohou pomoci a věc vyhrocují. Křesťané by měli být střízlivější – alespoň si to stále myslím – ale najdete mezi nimi lidi, pro které byl Zeman spasitel a Schwarzenberg démon. Někteří křesťané prohlašovali Zemana (a v Americe nyní Trumpa) za novodobého krále Kýra, který byl povolán Bohem, aby dal Božímu lidu svobodu. Pro jiné je Trump novodobý Hitler a fašista. Jistý americký publicista se vyjádřil, že Trump je ještě „horší než Hitler“. Dokáže mi někdo vysvětlit, co znamená „horší než Hitler“? Co si pod takovým výrokem máme představit? A u nás v Česku vidí někteří lidé spasitele i v Andreji Babišovi.

Zkrátka dnešní doba si libuje ve vyhrocování a přehánění. Ale možná to tak bylo vždycky.

Ve skutečnosti není Trump ani spasitel, ani démon. A totéž platí i o Miloši Zemanovi nebo Andreji Babišovi. A dokonce i o … ano, Vladimíru Putinovi, o němž si i u nás někteří křesťané myslí, že je „obráncem hodnot“.

Ne ne, pozice spasitele i ďábla je už dávno obsazená. Ďábel padl už na počátku časů, když chtěl usednout na Boží trůn, a Spasitel byl dokonce ještě před počátkem časů. Na zem přišel v lidské podobně před dvěma tisíci lety a přijde ještě jednou. Jiného spasitele nehledejte, zvlášť v politice ne.

Zbožňování nebo démonizování politických oponentů je součástí problémů, nikoli jejich řešením. Pokud vidíme ve svém oponentovi čiré zlo, ani se nepokusíme s ním komunikovat a zjistit, co si vlastně myslí a proč.

Ano, můžeme dojít k závěru, že se se svým oponentem na řešení nějakého problému nedohodneme. Je to podobné jako v manželství – měli bychom udělat maximum pro to, aby vztah vydržel a zbudoval se a zkrásněl, ale s někým se to opravdu nepodaří, i když se jeho partner snaží. Jsou ale situace, kdyby se, alespoň jsem o tom stále přesvědčen, společné řešení najít dalo. Například právě v těchto týdnech se u nás řeší dvě důležité věci – důchodová reforma a státní rozpočet. Nepředpokládám, že jedna ze stran chce jen a jen škodit. Dohoda není nemožná, jen k ní prostě není vůle. A tak současná vláda něco prosadí, a nebude to patrně ani stoprocentně dobré, ani stoprocentně špatné, ale je téměř jisté, že nová vláda to zase zruší. Fakt to jinak nejde? Dohoda je ovšem těžká tam, kde se lidé opačných názorů navzájem ostouzejí a urážejí.

Polovina obyvatel Spojených států si nyní myslí, že mají nejhoršího prezidenta v dějinách. Druhá si myslí, že ten nejhorší nastoupí do úřadu 20. ledna.

Jsem přesvědčen, že křesťané by neměli říkat, kdo je spasitel a kde je démon, ale měli by být zprostředkovateli, usilujícími o pokoj. Není to nic jednoduchého, protože takový člověk to pak schytává od obou stran a on má často chuť říci si: „Tohle nemám zapotřebí. Tak já to dělat nebudu.“ Nicméně domnívám se, že na posledním soudu nebudou pochváleni ani katoličtí talibánci, ani evangelikální ultras. Pochváleni budou ti, kteří působí pokoj.

Dovolte mi přidat k tomuto článku ještě zajímavou informaci o možných souvislostech vraždy tří děvčátek v anglickém Southportu. Otec pachatele Axela Rudakubany Alphonse Rudakubana prchl do Spojeného království, protože se podílel na rwandské genocidě probíhající v devadesátých letech a byl obviněn z válečných zločinů. Jestli tomu dobře rozumím, celý proces probíhající u mezinárodního soudního dvora ještě nebyl uzavřen. A Alphonsovým advokátem nebyl nikdo jiný než současný britský premiér Keir Starmer. Žádná z těchto skutečností sama o sobě neznamená, že by již byla známa Axelova motivace nebo že by se něčím provinil Keir Starmer. Spíše to osvětluje premiérovu snahu odklonit pozornost ke krajní pravici a celý případ zamlžit. Kdybych já byl jeho poradcem, doporučil bych mu, aby tuto okolnost zmínil hned na začátku vyšetřování. Zamlčování mu na důvěryhodnosti věru nepřidá.

Dan Drápal

  1. listopadu 2024

Nemělo by uniknout naší pozornosti

Posted on by Dan Drápal

Před několika měsíci ubodal sedmnáctiletý hoch v taneční škole v anglickém městě Southport tři dívenky k smrti a osm dalších zranil. Na internetu se vzápětí objevila falešná zpráva, že pachatelem, kterého se podařilo zadržet, je migrant, který teprve nedávno doplul do Anglie. Tato zpráva prý pocházela z Ruska. Nepřekvapilo by mě to, ale s jistotou to tvrdit nemohu.

Vzápětí vypukly v celé Anglii vážné nepokoje. Lidé rozbíjeli výlohy, snažili se zapálit ubytovnu s běženci, nejméně 39 policistů bylo zraněno.

Pak se objevila zpráva, že pachatelem je Axel Rudakubana, jenž se narodil ve velšském Cardiffu rwandským rodičům, kteří emigrovali do Spojeného království. Prý to byl milý hoch, který zpíval v kostelním sboru.

To byla voda na mlýn těm, kdo tvrdí, že muslimové jsou zpravidla spíše obětmi než pachateli. Mne by samozřejmě nepřesvědčili, nicméně uvěřil jsem tomu, že tento hoch neměl s islámem nic společného. Pro mne by to byla výjimka potvrzující pravidlo, podobně jako byl výjimkou norský vrah Anders Breivik. Rudakubanův případ nebyl vyšetřován jako teroristický čin.

Nedávno jsem ale zachytil zprávu, že při domovní prohlídce v bydlišti onoho chlapce nalezla policie materiály Al-Káidy, včetně návodu na výrobu vysoce nebezpečné chemikálie ricinu. Zprvu jsem tomu nechtěl věřit, ale pak jsem zjistil, že ve Spojeném království je to již všeobecně známo a že zpráva o tom se 29. října objevila i na Novinkách.cz. Jinak jsem v našich médiích tuto zprávu nezachytil. Pravda, nesleduji vše. V Británii jde ale o téma velmi probírané.

Zdá se, že policie měla od počátku indicie, že tu nějaké napojení na Al-Káidu bylo. Proč se to veřejnost dověděla až se značným zpožděním?

Vidím jeden možný důvod. Britská policie, místní samosprávy a konec konců i vláda se islamistů prostě bojí. A bojí se i toho, že původní obyvatelé se naštvou natolik, že vezmou věci do svých rukou.

Připomíná mi to mnohem vážnější incident, který se odehrál 11. března 2014 na nádraží ve španělském hlavním městě Madridu. Bombový útok si tehdy vyžádal 191 mrtvých a téměř dva tisíce zraněných. Španělská policie tehdy z tohoto útoku vinila baskické separatisty z organizace ETA, kteří se v průběhu dvacátého století skutečně dopustili mnoha teroristických činů, nicméně v posledních desetiletích od terorismu upustili a zmírnili i své politické požadavky, kterých chtějí dosáhnout nenásilnou cestou.

K útoku došlo tři dny před parlamentními volbami. Když se ukázalo, že pravicový premiér José María Aznar vědomě lhal, když z onoho zdrcujícího bombového útoku obvinil Basky, jeho strana prohrála volby. Novým premiérem se stal socialista José Luis Rodríguez Zapatero.

Jsem křesťan a politicky jsem konzervativec. Proto těžko snáším, pokud se konzervativci a/nebo křesťané dopouštějí nepravostí, a obzvlášť těžko snáším, pokud tak činí vědomě, jako španělský premiér Aznar.

Dnes už si naprostá většina západních politiků a zejména příslušníků tajných služeb dobře uvědomuje, že jsme ve velkém průšvihu. Teroristické útoky jsou na denním pořádku. Autority se je mnohdy snaží ututlat. Vrazi v řadě případů nejsou souzeni, protože „trpí vážnou duševní chorobou“. Některé lidskoprávní organizace úspěšně blokují veškeré pokusy o řešení. Před volbami se různé politické strany dušují, že budou situaci řešit, ale po volbách žádná smysluplná akce nenastane. Německo se pokouší tuto kriminalitu omezit zákazem dlouhých nožů. Bylo by to směšné, kdyby to nebylo tragické.

Hodně se mluví o rostoucí nedůvěře k institucím. Nechápu, jak se tomuto vývoji někdo může divit. Přitom je zřejmé, že má-li nastat nějaký obrat, bude zapotřebí tuto důvěru znovu získat. Jedno je mi jasné: Má-li nastat obrat, nesmí představitelé vlády, samospráv a silových složek lhát. Pravda je někdy velmi, velmi nepříjemná – zvláště v současné situaci, ve které jde opravdu o hodně.

Druhou podmínkou obratu je, že vláda, justice i policie přestanou měřit dvojím metrem. Bez radikální změny v této věci se bude nedůvěra jen prohlubovat.

  1. listopadu 2024

Diktatura a demokracie

Posted on by Dan Drápal

Když vybublají nějaké dlouho neřešené potíže a když je patrná určitá těžkopádnost demokracie, objeví se volání po „vládě silné ruky“. Většina obyvatel Evropy dává stále přednost demokracii před diktaturou, ovšem v těžkých dobách – a dnešní doba už je skutečně těžká – roste počet těch, kteří soudí, že nějaký diktátor, vybavený značnými pravomocemi (nebo si tyto pravomoci usurpující), by mohl krizovou situaci vyřešit lépe než zdlouhavé demokratické procedury.

Teď nebudu vypočítávat nejrůznější krizové situace, které musí naše vláda řešit právě teď. Mám ale za to, že rozhodovací procesy jsou často nesmírně zdlouhavé. Příkladem mohou být různá výběrová řízení. Někdo je vypíše, někdo usoudí, že už to vypsání bylo špatné, nakonec se k nějakému rozhodnutí dospěje, ale výsledek zase někdo napadne, a v momentě, kdy je konečně rozhodnuto, je dané řešení možná už zastaralé, a v tom horším případě se musí všechno začít znovu. A je tu i jiný aspekt: Jednou jsem slyšel, jak se dva vrcholní politici bavili o obsazení určitého postu. Shodli se na tom, že to nikdo nechce vzít, protože už po samotném jmenování je ten, kdo nominaci přijme, jednou nohou v kriminále. Stát na tom opravdu není dobře, když se poctiví lidé bojí nastoupit do nějaké funkce.

Mnohokrát jsem už slyšel citát: „Kdo má vůli, hledá cestu, kdo vůli nemá, hledá důvody.“ Kdysi jeden z našich pastorů na modlitebním setkání na Řípu říkal, že musíme porazit nečistého ducha, který má jméno „To nejde“. Někteří se mu smáli. Já ne. Příliš často narážíme na někoho, kdo vám vysvětlí, proč něco nejde.

Už nevím, kdy to přesně bylo. Myslím, že někdy v devadesátých letech. Tehdy jsme ještě neměli klasický bezvízový styk se Spojenými státy, a kdo chtěl do této země vycestovat, byť třeba na krátkou návštěvu, musel vystát několikasetmetrovou frontu. Když byl jmenován nový velvyslanec a když uviděl tu frontu, řekl, „tohle do tří týdnů zmizí“. S napětím jsem očekával, zda se něco změní. A změnilo. Fronty zmizely. Jak to udělal, si už nevybavuji, ale šlo to.

Kdysi jsem četl nějakou studii o Singapuru. Pozoruhodná diktatura. Nicméně Singapur byl právní stát. Četl jsem, že někteří úředníci mají nad svým pracovním stolem nápis „vaši záležitost musím vyřešit ještě dnes“. A skutečně musí. Diktátor Lee Kuan Yew to nějak dokázal zařídit a pozvedl Singapur mezi nejvyspělejší státy světa.

Nicméně… stále dávám přednost demokracii. V čem je problém diktátorů? Jednak v tom, že jen málokterý je osvícený. Jednak v tom, že diktátora se zpravidla po dobrém nezbavíte.

Takový Churchill byl skutečný demokrat. Tento muž, o němž si troufnu říci, že zachránil Británii, prohrál první poválečné volby. Mohlo by se zdát, že si tu porážku nezasloužil. Vždyť zachránil britskou demokracii! Ano, dokázal to, aniž by se uchýlil k diktatuře. Výsledek voleb přijal.

Prezidenti se zpravidla volí na maximálně dvě čtyř- či pětiletá období (jsou výjimky, ale to teď není podstatné). Jakmile si nějaký prezident nechá odhlasovat změnu ústavy, aby mohl kandidovat ještě ve třetím období, víte, že je zle. A pokud se stane prezidentem na doživotí, víte, že je opravdu hodně zle. Pak třeba může nechat po sobě přejmenovat hlavní město. Když jsem byl malý, jmenovalo se hlavní město Dominikánské republiky Ciudad Trujillo. Tehdy jsem netušil, že se o to zasadil tehdy vládnoucí diktátor Trujillo. A nemusíme chodit tak daleko – nedávno se o totéž pokusil bývalý kazachstánský prezident Nursultan Nazarbajev. Hlavní město Astanu nechal přejmenovat na Nur-Sultan. Naštěstí to nemělo dlouhého trvání. Když v úřadě skončil a když nastoupil nový prezident, byla to brzy opět Astana. Když něco takového pozorujete, víte, že v takové zemi není demokracie ani náhodou. V Kazachstánu to naštěstí dopadlo dobře – původní jméno se vrátilo, aniž tomu předcházela občanská válka.

Demokracie má řadu problémů. Jedním z nich je, že se v ní těžko prosazují silné a originální osobnosti. Takovými silnými osobnostmi byla ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová nebo americký prezident Ronald Reagan. Udělali všechno dobře? To jistě ne. Ale Británie ubránila Falklandy a Thatcherová ustála dlouhotrvající hornickou stávku. „Thatcher, Thatcher, the milk snatcher“, posmívali se jí, když zrušila mléko zdarma na školách. Silné osobnosti musí počítat s tím, že budou vystaveny útokům, často velmi nevybíravým. Ne každému se do toho chce. Nedivím se bývalé slovenské prezidentce Zuzaně Čaputové, že toho po prvním období měla dost. S jejími názory jsem srdečně nesouhlasil, ale držel jsem jí palce, protože prokázala mimořádnou slušnost a neoplácela svým protivníkům stejnou mincí.

Jste-li svědky toho, že slušní lidé opouštějí politiku, je velmi pravděpodobné, že demokracie je v takové zemi v ohrožení. Na Jordana Petersona, který musel čelit nejrůznějším podpásovým útokům, se obrací hodně lidí, kteří nejsou srozuměni se současnou genderovou ideologií, ale bojí se veřejně vystoupit. Jordan Peterson jim radí, aby se nepouštěli do boje, pokud mají malé děti a musí splácet hypotéku. Budou totiž – jako již bezpočet jiných – patrně vyhozeni z práce, a nemají-li jiný příjem, může jejich vystoupení znamenat pro rodinu katastrofu. Takový stav nevěští pro demokracii nic dobrého, nicméně jsou lidé, kteří se dokáží postavit proti tomu, co ohrožuje demokracii, aniž by volali po vládě silné ruky.

Doufám, že demokracie obstojí – u nás, v Británii i ve Spojených státech. Ale nebude to snadné. Krize se prohlubují a volání po vládě silné ruky sílí.

  1. října 2024

Lidovci a kulturní války

Posted on by Dan Drápal

Je tomu již téměř dvacet let, kdy jsem vstoupil do KDU-ČSL. Motivů bylo více, ale zmíním dva nejdůležitější. Jedním byla touha pochopit, jak politické strany fungují, a nezůstat vězet ve všudypřítomném nadávání, jak to ten či onen politik dělá špatně. Druhým motivem byla snaha alespoň malým dílem přispět k obraně některých konzervativních principů, především k ochraně lidského života. V první dekádě tohoto století jsme ještě neznali takové termíny jako je cancel culture, woke ideologie, a v oné době byl i termín gender poměrně málo znám. O chirurgické změně pohlaví jsem tehdy ještě neslyšel, byť jsem se později dověděl, že tu a tam se o ni někdo pokoušel už tehdy. Byla to doba, kdy se vedly spory o registrované partnerství a podobná témata.

Co se týče prvního motivu, dospěl jsem k závěru, že má smysl vstupovat do politických stran. Není pravda, že jednotlivec nic nezmůže. Pocházím z rozvětvené rodiny a co se týče politických názorů, rozhodně nejsme homogenní. Některé mé děti vstoupily do jiných politických stran než já. Ale doporučuji všem, nejen svým dětem, aby práci v nějaké politické straně alespoň zkusili. Je to lepší než jen nadávat. Samozřejmě je potřeba vědět, na čem už se podílet nemůžeme a nesmíme.

          Byl jsem členem v místní organizaci v Praze 8, krátce pak na Praze 4, a teď jsem v Jeseníku. Každá z těchto místních organizací je trochu jiná, ale zejména na Praze 8 byly dva tábory, jeden pravicovější a druhý levicovější. Někdy jsem je musel pracně smiřovat. Tehdy, když vznikla TOPka, byla, zdá se, vnitrostranická debata vyostřenější než dnes, ale možná se mýlím.

Na Praze 8 i v Jeseníku jsem se setkal u části členů s námitkami proti volebnímu programu strany. Strana prý ve svém programu málo zdůrazňuje rodinu a jiná tradičně lidovecká a konzervativní témata. Namítal jsem tehdy, že nemá cenu před každými volbami navrhovat zákaz potratů, protože jednoduše nemáme dost politické síly, abychom jej prosadili. Lidovecké stanovisko je obecně známé a nemá cenu každé čtyři roky zbytečně prohrávat hlasování.

Neznamená to, že bychom se měli s potraty smiřovat. Je ale důležité bojovat nejprve na jiných frontách, než je tato. Nyní řeknu něco, co je velmi nepopulární, a to i u nemalé části lidovců: V kulturní válce jsme, ať chceme nebo nechceme. A někteří přední lidovečtí politici deklarují výslovně, že nechtějí.

V této kulturní válce jde o masivní útok na klasickou rodinu. Začíná to zcela nevinně, registrovaným partnerstvím (které bych ale nerušil, i kdybychom v kulturní válce zvítězili) a končí to uříznutými ňadry a penisy u popletených mladých lidí, kteří podlehli klamu, že když si změní pohlaví, jejich problémy se vyřeší.

Když to takto napíšu, připadá to někomu jako přitažené za vlasy. Ale to jen proto, že lidé neregistrují tisíce drobných krůčků, kterými tato ideologie postupuje; hezky česky se tomu říká salámová metoda. Mimochodem, nedávno parlament přijal zákon poněkud pozměňující registrované partnerství, a svazek tvou lidí stejného pohlaví se tedy – k lítosti woke aktivistů – stále nenazývá manželstvím. Myslíte, že boj skončil pro nás vítězně? Počkejme si na verdikt Ústavního soudu, který velmi pravděpodobně uzná tento institut za diskriminační a umete cestu k redefinici manželství. Ústavní soudy ve více zemích, počínaje Spojenými státy, začaly působit jako třetí komora parlamentu. Mohou zrušit legislativu připravenou přímo volenými poslanci. A tak těsná většina ústavních soudců může zásadním způsobem zvrátit směřování určitého státu. V těchto případech by měli lidovci zaujímat jasná stanoviska, případně bít na poplach.

Někdo namítne, že ony amputace zdravých orgánů, které zmiňuji, jsou jen excesy. Nu, já mohu těžko považovat za exces, když se tyto operace týkají dnes již tisíců mladých lidí, kteří k nim dali „informovaný souhlas“. I u nás již k těmto tragickým důsledkům dochází. V českém právním řádu neexistuje zákonná hranice pro možnost začít podstupovat hormonální léčbu, což je v zásadě chemická kastrace. Lékaři doporučují od 15 let. V případě chirurgického zákroku je zákonný limit 18 let.

My míváme určité zpoždění za „vyspělými“ zeměmi, jako je Spojené království, Kanada nebo Austrálie. Pokud ale nebudeme bdělí, budeme za několik let tyto problémy řešit také. Co je dnes exces, může být brzy mainstream.

K „informovanému souhlasu“ velmi zajímavě hovoří uniklé dokumenty z WPATH Files, organizace podporující afirmativní přístup k trans osobám. V interní komunikaci si tito profesionálové stýskají, že vlastně u mladistvých a jejich rodičů vážné pochybují o tom, že jsou schopni informovaný souhlas dát. Přitom WPATH veřejně propaguje afirmativní mainstream. Tuto interní komunikaci (WPATH Files) zveřejnil americký novinář Michael Schellenberger.

Nu, možná nastane optimističtější scénář. V posledním roce bylo vítězné tažení této genderové ideologie zpomaleno, když se stalo nad slunce jasnějším, že tito ideologové nemluvili pravdu, když tvrdili, že blokátory puberty lze nasadit a pak zase vysadit bez jakýchkoli trvalých následků.

V poslední době existují náznaky, že trend se obrací. Lidem dochází, že se společností není něco v pořádku, když si – mluvím teď o Spojených státech – osm tisíc nezletilých dívek nechalo amputovat ňadra (data o dospělých ženách nemám k dispozici) po tzv. „informovaném souhlasu“. Jak může čtrnáctiletá dívka k něčemu takovému dát „informovaný souhlas“?

V poslední době jsme svědky ústupu konzervativců v celé řadě zemí. Mám na mysli drtivou porážku toryů ve Spojeném království, slábnutí CDU-CSU v sousedním Německu, vítězství tzv. „krajní pravice“ v Nizozemí nebo Rakousku, atd. „Umírněná pravice“ ztrácí, protože mluví nejasně a ožehavým tématům se vyhýbá. Naše lidová strana zůstává i po nedávném sjezdu „salonfähig“, tedy přijatelná pro mainstream. Bude usilovat například o zvýšení kapacity mateřských škol, ale nejsem si jist, zda se vůbec pokusí zabránit sexualizaci našich dětí, která má začínat už v mateřských školách. Jsou občané, kterým na takových věcech záleží, a pokud cítí, že lidovci tyto záležitosti nepovažují za důležité, odcházejí jednoduše jinam. Kam asi?

16.-20. října 2024

Pánové, na co čekáte?

Posted on by Dan Drápal

Letošní rok byl plný voleb. Před pár týdny se volilo v Rakousku. U nás šlo jen o volby tzv. druhého řádu, tedy ty méně důležité ve srovnání s volbami parlamentními nebo prezidentskými. V Německu se rovněž nekonaly volby do parlamentu (tedy do Bundestagu), ale „jen“ volby zemské (v Sasku, Durynsku a Braniborsku). Nicméně byly ostře sledovány, neboť dávají tušit, kdo v nedaleké budoucnosti posílí nebo oslabí. Slavila opozice, nikoli koalice. Ve Francii byly důležité parlamentní volby, které přinesly velmi problematický výsledek: V parlamentu zasedly tři zhruba stejně silné formace, které ale svorně prohlásily, že s žádnou ze dvou ostatních vládu skládat nechtějí. Britský volební systém se od většiny evropských hodně liší. Labouristé získali velmi pohodlnou většinu v Dolní sněmovně, nicméně volby znamenaly spíš zdrcující porážku čtrnáct let vládnoucích Konzervativců než vítězství Labouristů. A mnozí z těch, kdo volili Labour Party, si patrně pár měsíců po volbách řekli, že šli z bláta do louže. V Nizozemí zvítězil Geert Wilders a na Slovensku Róbert Fico.

Podtrženo a sečteno, zvítězili… jak je vlastně nazvat? Pravice? Krajní pravice? Protisystémové strany? Národovci? Populisté? Protievropské strany? Nebo dokonce fašisté, nebo alespoň kryptofašisté? Tedy, ať už je nazveme jakkoli, oni vlastně nezvítězili, jen posílili. Ale trend je jasný. Liberální či levicoví publicisté se radují z toho, že ti – no, nazvu je teď populisty, ať se na mne nezlobí – tedy že populisté nezvítězili, a pokud ano, tak nebudou schopni sestavit vládu, bez ohledu na to, zda zvítězili, nebo ne. A antipopulisté doufají, že se tento trend dříve nebo později nějak zvrátí a že populisté zase začnou ztrácet.

Ke zvratu by mohlo dojít, a to dvojím, diametrálně odlišným způsobem, z nichž jeden se mi vůbec nelíbí, a druhý by se mi velice zamlouval.

K tomu prvnímu má snad nejblíže Spojené království, kdysi kolébka demokracie. Nyní je Spojené království místem, kde je svoboda slova nejohroženější (mám na mysli státy západního civilizačního okruhu). U nás se málo ví, že v posledním roce bylo ve Spojeném království posláno natvrdo do vězení (tedy žádné podmínečné tresty) hodně přes dva tisíce lidí. Někdy za posty na sociálních sítích, někdy za pouhé re-tweety. Umožňují to gumové zákony o tzv. hate speech. Jistě, mnohé z těch postů a tweetů byly ohavné. Pokud ale nejde o přímé nabádání k násilí, musí to svoboda slova unést.

A víte, kolik z těchto odsouzených bylo jiné barvy  pleti než bílé? Údajně ani jeden. V mešitách se o křesťanech a židech mluví jistě jen velmi laskavě. Současný britský premiér Keir Starmer se prý postará o to, aby pro nespokojence bylo v britských vězeních dost volných míst. Přitom politici a zastupitelé, kteří nejdou islamistům na ruku, jsou ohroženi na životě.

Toto je tedy jeden způsob, jak „populistům“ zavřít ústa a nenechat je zvítězit.

A jaké je to druhé možné řešení, to, které by se mi zamlouvalo? To by spočívalo v tom, že by se vládnoucí elity začaly vážně zabývat důvody, proč lidé přestávají volit sociální nebo křesťanské demokraty a přecházejí k „populistům“.

V ohnisku zájmu je – a nevěřte těm, kteří to popírají – problém migrace. Nevolám po jejím totálním zastavení, ale po jasném plánu, jak současnou situaci řešit, aniž bychom jen pasivně přihlíželi rozkladu západní civilizace, který již evidentně započal.

To první, co je třeba změnit, je politika dvojího metru. Pokud nebudou platit stejná pravidla pro všechny, v tom našem evropském království veselo nebude.

To druhé je zajistit dodržování platných zákonů a pravidel. Všimněte si, kolik zločinů spáchali v Německu nebo v Británii lidé, kteří byli již dávno odsouzeni, někteří dokonce opakovaně, a kteří měli být dávno vyhoštěni. Já vlastně nevím, zda jsou zákony v těchto zemích dobré nebo špatné; vím ale s jistotou, že nejsou dodržovány. Což je nepochybně demoralizující pro všechny zúčastněné, zejména asi pro policii.

Až jako třetí bod bych uvedl legislativní změny.

Ale abych uvedl i něco trochu pozitivnějšího. Nedávno jsem se dozvěděl, že Londýn, který má opakovaně zvoleného muslimského starostu, je město dnes mnohem zbožnější (zřejmě ve smyslu religióznější) než před dvaceti lety. A není to dáno jen vzestupem islámu. Je to dáno i prudkým nárůstem letničních křesťanů v početných afrických komunitách, zejména prý v jižním Londýně. A co myslíte, pro koho budou hlasovat umírnění muslimové (ano, vím, že je jich jen zlomek, ale existují), pro liberály nebo pro konzervativce? A máte odpověď na otázku, proč bude v letošních volbách pro Trumpa hlasovat dvakrát tolik černochů než v těch minulých?

Evropské i americké elity mají o čem přemýšlet. Jak to dopadne, netuším, ale jsem si jist, že politika „více téhož“ vede jen ke zkáze. Naděje ale pořád trvá, byť léčba západní civilizace bude s každým rokem těžší a těžší.

  1. října 2024