Proč kandiduji za lidovce

Možná bych měl nejprve zodpovědět otázku, proč vůbec kandiduji. Odpověď je jednoduchá: Protože se chci podílet na správě věcí veřejných, a protože si vážím toho, že jako občan svobodného a demokratického státu mám tuto možnost. Není to žádná samozřejmost – polovina lidstva tuto možnost nemá.

Myslím si, že kdo tuto ochotu vstoupit do politiky alespoň jako občan jdoucí k volbám nemá, zbavuje se rovněž morálního práva na politiku nadávat. Jak na komunální, tak na celostátní rovině platí, že máme takovou reprezentaci, jakou jsme si zvolili.

Není pravda, že aktivní účastí na politickém životě nemůžeme nic změnit. Ano, nemůžeme nic změnit rychle. A cesta ke změně je mnohdy velmi nesnadná, protože vyžaduje ochotu vyjednávat a mnohdy i přijímat kompromisy. Uznávám, kritizovat a nadávat je snazší. A slibovat, že něco „prostě zařídíme“, znamená vědomě klamat voliče. Demokracie je někdy těžkopádná a pomalá. Přesto jí dávám přednost před diktaturou.

A nyní, proč lidovce: Mám určitou výhodu, že jsem během projektu Gen 21 mohl jednat se všemi tehdejšími třemi lidoveckými ministry a musím říci, že si jich vážím i jako lidí, tedy nejen pro jejich politické názory. Ne že by neudělali nikdy chybu a neřekli něco, co říkat nemuseli, ale celkově je jejich veřejný projev velmi slušný. Nechvástají se, nedělají se lepší, než jsou, a z vlastní zkušenosti vím, že jsou kritizovatelní.

KDU-ČSL se neumí moc prodávat. I když je vlastně vždy v menšině a její možnosti jsou vzhledem k volebnímu výsledku omezené, ve skutečnosti v posledních vládách prosadila ze svého programu patrně více než strany mnohem mocnější. Je za tím mravenčí práce a ochota vyjednávat nejprve na vnitrostranické rovině a pak na rovině vládní. To, že to KDU-ČSL neumí moc prodat, je možná nevýhoda, na druhé straně mně osobně samochvála natolik smrdí, že tuto nevýhodu hravě zkousnu.

Nemohu říci, že bych v KDU-ČSL souhlasil se vším stoprocentně. Ale to patrně platí pro každého z nás – včetně předsedy a místopředsedů. Kdyby každý straník – a platí to pro jakoukoli stranu – chtěl, aby mu jeho strana „vyhovovala“ úplně ve všem, musel by mít každý svou vlastní stranu, jejímž by byl jediným členem.

Jsem rád, že mohu kandidovat do zastupitelstva v Jeseníku, a jsem rád, že jsem po přestěhování z Prahy našel jak v místní organizaci, tak v celém kraji skvělé lidi.

Nevyhnout se odpovědnosti

Před dvěma týdny jsem v článku „Nesnadná rozhodování“ zmínil některé dějinné chvíle našeho národa, kdy politici museli udělat nějaké rozhodnutí, které mělo dalekosáhlé důsledky a které nebylo – zejména v okamžiku, kdy bylo třeba je učinit – vůbec jednoznačné. Snesla se na mě spousta kritiky za dvě věci: Jednak jsem neprozřetelně řekl, že velká část našeho obyvatelstva nesouhlasí s odmítáním muslimských migrantů, jednak jsem se vyslovil proti přijímání těchto migrantů. První kritici se mnou vlastně souhlasí, pouze nesouhlasí s tvrzením, že jejich oponenti tvoří „velkou“ část naší společnosti. Nicméně těch, kteří mě kritizovali z druhé strany, taky není málo, a tak jsem nabyl dojmu, že tato část společnosti opravdu je „velká“. Soudím však, že nemá cenu se v této věci přít; jde především o pravdu, a ta nebývá vždy na straně většiny.
Proč tyto články vůbec píšu? Dokážu si představit, že bych se jako křesťan věnoval čiré dobročinnosti, třeba tak, jak to činila mnou obdivovaná Matka Tereza, která se starala o všemi opuštěné ubožáky a nesnažila se radit indické vládě, jakou má mít sociální politiku. Nebo jako náš Přemysl Pitter, kterého považuji za největšího Čecha. Byl to člověk, který volil cestu smíření a ve svém sirotčinci shromažďoval děti židovské, české i německé. Byl to člověk, který se rozhodl vzít důsledně Ježíšovo slovo o neodpírání zlému. Já jeho pochopení tohoto Ježíšova výroku nesdílím, to ovšem nic neubírá na Pitterově statečnosti a vnitřní integritě, ani to nijak neumenšuje ovoce jeho života.
Pokud bych volil tuto cestu, vystačil bych si s Ježíšovým podobenstvím o milosrdném Samařanovi a otázku migrace bych vůbec neřešil. Prostě bych pomáhal každému, kdo to zrovna potřebuje.
Jenže občas se mě někdo zeptá, zda křesťan může sloužit v armádě nebo u policie, či dokonce, zda se má angažovat v politice. A je nezanedbatelné procento křesťanů, kteří na tyto otázky odpovídají záporně – a tím je to pro ně vyřešeno. Nicméně pokud věříme, že státní moc jako taková je zde z Boží vůle, pak přece nemůže být skrz naskrz špatná. A hodně záleží, kdo konkrétně je jejím nositelem. Pokud ji tedy nechceme ponechat „tomuto světu“, měli bychom se i v těchto oblastech angažovat. A pokud se v nich angažujeme, nemůžeme se vyhnout odpovědnému promýšlení otázek, před nimiž státní moc stojí. (Pokud nechceme volit podobné řešení jako svatý Václav, který nesouhlasil s trestem smrti, a proto vždy před jeho vynesením odcházel z místa, kde soud zasedal.) A říkám si, že křesťané by rozhodně měli být v množině těch, kdo uvažují zodpovědně o důsledcích svých rozhodnutí a nejsou ve svých úvahách omezeni na čtyřleté volební období.
V této souvislosti si dovolím vyslovit určité rozpaky nad postojem papeže Františka. Pokud nabádá k pomoci potřebným, je to zcela namístě. Nicméně jsem nezaznamenal, že by řešil otázku, kolik migrantů Evropa unese. Myslí si snad, že by bylo v pořádku, kdyby do Evropy přišlo dvě stě milionů migrantů z Afriky? Matka Tereza se takovým otázkám vyhýbala. Prostě začala sama něco dělat, a to, co dělala, inspirovalo řadu dalších, aby se k ní přidali. Lidé se jí mohli na politiku ptát, ale nemohli se zlobit, když jim odmítla odpovědět. Jakou radu má papež František? Možná nejsem dostatečně informován, ale zdá se mi, že v podstatě jediné, co říká, se dá shrnout slovy „přijímejte migranty“. Jaké to bude mít důsledky, zdá se, neřeší. Když nechce zaujímat postoj Matky Terezy, může zaujmout postoj Přemysla Pittera. Ten byl rozhodnut nebránit se ani nacistům. Říkal, že to nechává na Bohu. Můžeme s tím nesouhlasit (a já s tím také nesouhlasím), ale jeho postoj byl kon-sistentní. Papež František mi připadá jako zapřisáhlý levičák, který důsledky svých postojů v podstatě neřeší. Obávám se, že tento postoj zodpovědným politikům zrovna moc nepomáhá. Kdyby se jeho doporučeními řídila španělská vláda, musela by zrušit šestimetrové ploty v Ceutě a Melille. A už by to jelo.
Jakkoli z obou stran slyším, že bych měl být ostrakizován, pokusím se v příštím článku (asi za dva týdny) zdůvodnit svůj postoj k muslimským migrantům. Zde bych chtěl jen upozornit, že má-li mít nějaká debata smysl (a těch, kdo o ni vůbec stojí, je, zdá se mi, poměrně málo), je potřeba najít urči-tou shodu v tom, jaká jsou vlastně fakta. Pokud se neshodneme alespoň rámcově na faktech, zcela jistě se neshodneme ani na jejich interpretaci, a pak se nemůžeme shodnout na možných řešeních. A pak potřebujeme mít alespoň elementární úctu k těm, s nimiž diskutujeme. Nepředpokládám, že všichni, kteří se mnou nesouhlasí, jsou buď blbci, nebo padouši. Věřím, že většinu z nich nevede nenávist nebo zlá vůle. Kdybych tomu nevěřil, tyto články bych nepsal.
5. září 2018

Nesnadná rozhodování

Premiér Babiš se před několika dny vrátil z Itálie a Malty – v obou těchto ze-mích projednával s ministerskými předsedy otázku migrace. Znovu přitom zopakoval stanovisko české vlády, totiž že Česká republika nepřijme žádné migranty, kteří se vyloďují v Itálii, na Maltě, v Řecku nebo ve Španělsku. Uvedl ovšem, že Česká republika přijímá migranty například z Ukrajiny.
Velkou částí našeho národa je toto nesmlouvavé stanovisko kritizováno. Debata o migraci se stále živá. Pokusím se v ní pokračovat, nicméně v tomto článku si chci vytvořit určité předpolí – aby mým článkům bylo dobře rozuměno. Nejsem příznivcem přijímání migrantů muslimského vyznání, za což jsem hojně kritizován. Uvědomuji si problematičnost tohoto postoje. Jsem si ale jist, že nejsem veden nenávistí, jak je mi často podsouváno, a chci tento postoj znovu zevrubně zdůvodnit. Domnívám se, že jde o velice vážné roz-hodnutí, a chci se nejprve zamyslet nad různými závažnými rozhodnutími z minulosti.
Vznik Československa
Letos slavíme sté výročí vzniku Československa. Jsem rád, že Československo vzniklo, jsem rád, že v období mezi dvěma světovými válkami bylo demokratickým státem, v němž našli trvalé nebo alespoň dočasné útočiště různí pronásledovaní lidé. Rusové, Ukrajinci, němečtí demokraté, židé i jiní. Jsem rád, že český národ výrazně přispěl k povznesení Slovenska i Podkarpatské Rusi. Jsem rád, že Československo bylo vyspělým státem i po stránce ekonomické.
Přesto mám porozumění pro argumenty těch, kdo soudí, že by bylo lépe nebourat Rakousko-Uhersko. Ty argumenty zde rozebírat nebudu; po jejich zvážení jsem se stejně rozhodl pro Masarykovu cestu. Zmiňuji vznik Československa jen proto, aby bylo zřejmé, že ani toto rozhodnutí nebylo zcela jednoznačné. Jak rád říkávám, nebylo to 100:0, ale dejme tomu 70:30. Ve prospěch Rakouska-Uherska by bylo možno uvést mnohé – zejména to, že šlo o právní stát se silnou ochranou soukromého vlastnictví a vysokou vymahatelností práva.
Mnichov
Velice problematickou křižovatkou dějin byl Mnichov. Po vojenské stránce byla situace Československa téměř beznadějná; ne snad pro špatnou výzbroj armády, ne snad pro nedostatek českého odhodlání, ale pro přítomnost páté kolony. Více než tři miliony československých občanů německé národnosti už Československo odepsaly a aktivně proti němu vystupovaly. Za té situace by válka s Hitlerem znamenala zkázu českého národa. Nevím, co bych dělal na Benešově místě. Jít do beznadějného boje by ovšem mohlo rov-něž znamenat, že celá evropská situace by se vyvíjela zcela jinak. Možná by Češi téměř vyhynuli, ale Evropa by byla uchráněna vleklé války. Klasické „co by bylo kdyby“, že?
Vyhnání Němců
Další velice problematickým bodem bylo vyhnání Němců po druhé světové válce. Je to tak trochu „moje“ téma – řeším ho v mysli i v srdci již desítky let. Uplatňování kolektivní viny je vždycky problematické. Taková Belgie „své“ Němce nevyhnala. Měli to ještě deset let po válce těžké. Teď jsou ale plně integrováni, němčina je jedním ze státních jazyků, a nikdo za připojení německy mluvících území k Německu nebojuje. Ani Francouzi nevyhnali Němce z Alsaska-Lotrinska. Nešlo to bez onoho vyhnání?
Přesto bych možná pro vysídlení Němců byl. Ne proto, že by se mi to řešení líbilo. Ne proto, že bych soudil, že je správné se Němcům „pomstít“. Obávám se ale, že vztahy těchto dvou národů byly natolik vyhrocené, že by pokračovaly kruté a vleklé boje ještě celá desetiletí a že vzájemná nenávist by si vyžádala tisíce, ne-li desetitisíce obětí.
V čem ale Edvard Beneš po válce zcela pochybil, bylo podněcování nenávisti k Němcům a schvalování zvěrstev na Němcích páchaných. To je jeho obrovská vina. (Samozřejmě nejen jeho.) Soudím tedy, že mohl nastat odsun, ale zcela určitě nemělo nastat divoké vyhánění. Na Němcích bylo pácháno bezpráví, a tím se český národ obrovsky zatížil do budoucna.
Chápu ty, kdo tento můj postoj nesdílejí, ba kdo jej odsuzují. Jsem ale přesvědčen, že mě k němu vede úvaha, jak se to mělo udělat, aby obětí a utrpení bylo méně, nikoli více.
Rozdělení Československa
Zmíním ještě jedno těžké rozhodování. Mám na mysli rozdělení Česko-slovenska.
Jsem si jist, že kdyby se konalo referendum, zastánci rozdělení by ne-zvítězili ani v české části společného státu, ale ani na Slovensku. Klaus a Mečiar opravdu neměli mandát republiku rozdělit. Přesto jsem rád, že k „sametovému“ rozchodu došlo. Co by se stalo, kdyby se konalo referendum? Češi by dle mého názoru hlasovali z 80-90 procent pro zachování společného státu. Na Slovensku to odhaduji na 60-80 procent. Jak by se zachovali slovenští radikálové? Patrně by zde byly poměrně malé skupiny, které by se uchýlily k terorismu na baskický způsob. To, co Klaus s Mečiarem provedli, sice právně v pořádku nebylo, ale dle mého názoru nás rozdělení uchránilo neblahého vývoje. Vztahům našich dvou národů prospělo a nyní jsou to skutečně národy „bratrské“.
Zmínil jsem určité klíčové historické body, kdy bylo třeba udělat závažné rozhodnutí. Každé z nich bylo fatální, ne ve smyslu „tragické“, ale ve smyslu „osudové“. A při každém z nich šlo tak či onak o porušení práva i konkrétních zákonů. Porušování práva a nedodržování zákonů je vždy ne-smírně nebezpečné. Uvědomuji si, že když „diskriminuji“ muslimy, je to nebezpečné. Proto mi tolik vadí ti okamurovci, kteří by muslimy – a nejen je – posílali „do plynu“. Kdybychom byli v jiné situaci, bylo by možné „zvládnout“ i ty muslimy. Za současné situace by ale přijetí většího počtu muslimů znamenalo pro tuto zemi katastrofu. Ne proto, že jsme lepší než západ. My jsme v řadě ohledů horší. I my máme problém s vymahatelností práva. Ale na západě nezvládají integraci ani s vyšší vymahatelností práva – jak by to dopadalo u nás? Nechci se dožít toho, jak tu nějací „slušní lidé“ berou spravedlnost do vlastních rukou. Rozumíte mi?
V příštím článku se budu zabývat konkrétními argumenty pro přijímání či nepřijímání běženců.
30. srpna 2018

Migrace, odpovědnost a konání dobra

Zbyněk Petráček referuje v „Orientaci“ Lidových novin ze soboty 28. července o názorech Peršanky žijící v Německu Mariam Lauové na spor mezi příznivci a odpůrci migrace. Politika podle ní „nespočívá v konání dobra, ale zvažuje věci v kontextu a vedlejší účinky i dobře míněných činů. A souvislost vyznívá bohužel tak, že soukromí záchranáři jsou již dávno součástí obchodního modelu pašeráků lidí. Záchranáři zdůvodňují své jednání i tím, že každý člověk má právo jít i přes hranice tam, kam chce. A protože takový nárok právně neexistuje, zdůvodňují ho morálně.“ A dovolte mi ještě jeden delší citát: „Zkusme si na minutu představit, kde by teď byla Evropa, kdyby ustoupila veškerému tlaku humanitárců na legalizaci volné migrace a Evropy bez hranic. Milion, dva miliony, tři miliony. Jak dlouho by trvalo, než by padla poslední demokratická vláda?“

To je otázka, kterou kladu lidem, kteří plédují pro podporu migrace a kteří ty, kdo mají na tuto věc jiný názor, obviňují z kde čeho – z fašismu, rasismu, nekřesťanskosti, nedostatku soucitu atd.

Souhlasím s paní Lauovou, že kdyby se zrušily hranice, byla by jen otázka času, kdy by se instituce západní civilizace – nezávislé soudy, parlamentní volby, parlamentu zodpovědné vlády, úřady centrální moci i samospráv – nenávratně zhroutily. (Ostatně tyto instituce se na některých územích již zhroutily.) Obávám se, že by stačilo jedno až tři desetiletí, než by v Evropě zavládl stejný chaos a stejné pořádky, jaké panují dnes v řadě afrických států.

Někteří z „vítačů“ by patrně hájili názor, že zcela by hranice otevřeny být neměly, ale že naše země by měla solidárně přijmout alespoň určitý kontingent migrantů, kteří dorazili do Itálie nebo Řecka. Osobně bych proti tomu nebyl, za předpokladu, že by se nejednalo o muslimy. Pozoruji-li západní Evropu s významným podílem muslimské populace, vidím neřešené a patrně neřešitelné problémy. Až nám některá z těchto západoevropských zemí předvede skutečně úspěšnou integraci, rád svůj názor změním.

Netvrdím, že je integrace nemožná. Konec konců, v projektu Generace 21 našlo u nás nový domov několik iráckých rodin. Když jsme vyhodnocovali celý projekt, konstatovali jsme, že na integraci 35 iráckých křesťanů se podílelo zhruba 200 pracovníků, z části placených, z větší části neplacených dobrovolníků. A to šlo o lidi, kteří měli silnou motivaci se skutečně integrovat a neměli sebemenší snahu měnit naši kulturu. Je mi celkem jedno, že mnozí, kteří o tom projektu nevědí téměř nic, ho prohlašují za naprosté selhání; já si myslím, že je to nejschůdnější způsob, jak někomu pomoci, aniž bychom ohrozili naši vlastní společnost a kulturu.

Když uvažujeme o tom, jak řešit danou situaci, můžeme si ověřit, že rozhodující je, co lidé chtějí vidět. Jsou tací, kteří tvrdí, že integrace probíhá skvěle a že žádné no-go zóny vlastně neexistují. A na druhé straně jsou lidí, kteří vidí v každém migrantovi teroristu. Lidé na obou koncích spektra tvrdá data příliš nepotřebují, řídí se maximou „už jsem si udělal svůj názor, nepleťte mě fakty“. Nicméně bez realistického popisu situace žádné řešení nalézt nemůžeme.

Zajímavé jsou určité nedůslednosti v teorii i praxi. Španělsko se rozhodlo přijmout migranty z Afriky, které Itálie přijmout odmítla. Těch migrantů bylo řádově stejně jako těch, kteří před pár týdny násilně překonali zátarasy a šestimetrový plot v Ceutě, španělské enklávě na severu Afriky, konkrétně v Maroku. (Na pohraničníky přitom házeli exkrementy a vápno, aby jim poranili zrak.) Španělské enklávy Ceutu a Melillu chrání plot mnohokrát vyšší než ten, který byl postaven na maďarské hranici. Proč jeden nevadí a druhý ano?

Osobně si na rozdíl od paní Lauové myslím, že i v politice má jít o konání dobra. Nicméně plně souhlasím s tím, že dobrý politik „posuzuje věci v kontextu“ a zvažuje i „vedlejší účinky dobře míněných činů“. Vadí mi, že mnozí v našem národě mají tvrdé srdce. Ale stejně tak mi vadí, že podle „vítačů“ mají tvrdé srdce i lidé, kteří jsou z dobrých důvodů přesvědčeni, že hranice se mají respektovat a chránit, protože žádný stát nenese odpovědnost za celý svět, ale především za své vlastní území. Neseme zodpovědnost primárně za Českou republiku. Převzali jsme ji – s dobrým i zlým – od předchozích generací a v nějakém stavu ji odevzdáme generacím budoucím. Neseme tedy zodpovědnost, která nás a naši generaci přesahuje. Zůstaneme-li zemí (či pro skeptiky: Staneme-li se zemí), v niž vládne právo a spravedlnost, bude to dobré nejen pro nás, ale i pro zbytek světa. A jsem pro pomoc potřebným. Například bychom mohli umožnit legalizaci tisícům Ukrajinců, kteří zde žijí a pracují „na černo“. Osobně jsem se rozhodl výrazným způsobem finančně podporovat projekty, které mohou pomoci bezmocným a zlepšit alespoň něco v tomto světě. A chci v tom být příkladem ostatním. Buďme jedničkou v charitě. Nicméně pamatujme na to, že nejsme spasitelé světa. A že „pomáhat“ za cenu zkázy vlastní civilizace je… přinejmenším nezodpovědné.

  1. srpna 2018

Léčba Švehlou

Zástupce šéfredaktora časopisu Respekt Marek Švehla se v editorialu 30. čísla tohoto časopisu vrací ke střetu bývalého poradce prezidenta Klause Ladislava Jakla s profesorem Bostonské university Igorem Lukešem. Vyjadřuje názor, že k duelu těchto dvou mužů vůbec nemělo dojít, protože kvality Igora Lukeše vysoce převyšují kvality Ladislava Jakla. ČT prý pořádá podobné duely jen ze snahy o jakousi pseudovyváženost. Tolik tedy Marek Švehla v editorialu nazvaném „Léčba Lukešem“.

Respekt čtu pravidelně, na ČT se nedívám. S Ladislavem Jaklem jsem kdysi dávno polemizoval na Neviditelném psu a tvrdě jsem to od něj schytal. Do jeho fan clubu rozhodně nepatřím. Nicméně viděl jsem záznam onoho televizního duelu na internetu a pokusím se vysvětlit, proč „léčbu Švehlou“ nepovažuji za dobrý nápad.

Nebudu teď hodnotit Lukešovy nebo Jaklovy názory na prezidenta Trumpa. Mrzí mě, že pan profesor ztratil nervy a snížil se k osobnímu útoku na pana Jakla. Jestli pan Jakl nosí na hlavě koňský ohon nebo jestli je plešatý, by mělo být úplně jedno. Pokud pan Jakl skutečně říkal nesmysly o prezidentu Trumpovi nebo o Spojených státech, měl pan Lukeš tyto nesmysly jeden po druhém trpělivě vyvracet.

Tito dva pánové jsou nepochybně reprezentanty zcela protichůdných myšlenkových směrů a okruhů. Dialog nepochybně není jednoduchý. Pokud ale zaujmeme postoj, že s druhou stranou nemá cenu se bavit, uškodíme nakonec sami sobě, protože čím více se v tomto názoru utvrzujeme, tím méně rozumíme druhé straně – nejen tomu, co říká, ale z jakých motivů si myslí to, co si myslí.

Chápu, že trpělivé vyvracení názorů, které považuji za naprosto scestné, je značně frustrující. Pokud je ale pan Jakl zcela mimo a pan Lukeš se s ním bavit nebude, lidé z fan clubu pana Jakla přijdou o příležitost opravit si své názory. Ano, anticipuji námitku, že s některými lidmi nemá smyslu se bavit. Nebudu tajit, že tuto námitku nepřijímám. Radím spíše k tomu, co údajně radili někteří experti na Severní Koreu prezidentu Trumpovi počátkem tohoto roku: „Měli bychom s nimi mluvit, i kdyby nám měli celou dobu nadávat.“

Spojené státy jsou ostře rozdělené. Dva tábory jsou silně vyhraněné – a nemluví spolu. Taková situace je velmi nebezpečná. Z takových situací se rodí občanské války. Jakmile se totiž s někým přestaneme bavit, jsme v mnohem větším pokušení udělat další krok: Nositele „nesprávných“ názorů potlačovat.

Jakožto křesťan jsem byl na střední škole nositelem „nesprávných“ názorů. Lidé kovaní v komunistickém učení mě považovali za tmáře. Za tmáře, s kterým nemá moc smysl se bavit. Pokud ale vzácně k nějakému rozhovoru vůbec došlo, tahali za kratší konec. Byl jsem tmář, tím to pro ně haslo. Nepředpokládali, že bych mohl mít pro své názory nějaké validní argumenty. Proto na ně nebyli připraveni.

V současné době v našem akademickém světě převládá liberalismus. Jenže liberalismus v poslední době přestává být věren svému názvu. Ostrakizuje ty, kdo tuto polooficiální ideologii nesdílejí, a jen se podivuje nad jejich hloupostí. Udatně rozděluje nálepky, z nichž nejúčinnější je „rasista“ a „fašista“. Těmito nálepkami se liberálové navzájem utvrzují v přesvědčení, že s „těmi druhými“ není správné se bavit.

Jistě, určité hranice jsou. Vyváženost typu „pěti minut Hitler, pět minut Židé“ je opravdu zhovadilost. Jenže mnohé střety k tomu mají daleko. Pokud je to jen trochu možné, měli bychom volit přístup „raději se snažím druhého získat, než abych ho odsoudil“. Čím méně spolu mluvíme, tím je náš svět nebezpečnější.

  1. července 2018

 

 

 

.

Rozhovor s Jitkou Chalánkovou

 

Nedávno jste se rozešla se stranou TOP 09, za níž jste byla zvolena do Poslanecké sněmovny. Co bylo hlavním důvodem tohoto Vašeho rozhodnutí?

 

Na problémy ve směřování strany TOP 09 jsem upozorňovala dlouhodobě. Tato strana má ve svém programovém desateru vyjádřena východiska, která jsou spjata s tradicí evropské civilizace vzniklé na základech křesťansko-judaistické kultury a historie. Dle mého názoru však nestačí se k něčemu proklamativně hlásit a současně v konkrétních krocích činit pravý opak. Pak se strana stává nevěrohodnou pro občany. Je mi to velmi líto, nicméně není možné nereagovat a ponechat nedořešené konflikty tak, že se neprosadí společné stanovisko, které je vypracováno i s ohledem na výše zmíněná východiska. To je samozřejmě obtížná a naprosto nevděčná práce. Nicméně bez ní hrozí, že rozkolísaná strana skončí v troskách. Pokud je, či přesněji řečeno byla, má kandidatura do Senátu za proklamativně konzervativní stranu nežádoucí, pak mi samozřejmě nezbývalo, než tuto stranu opustit a pokusit se oslovit občany o podporu mé kandidatury do Senátu přímo jako NEZÁVISLÁ.

Zajímavé je, že nikdo z vedení strany nezdůvodnil, proč nebyla má kandidatura do Senátu schválena, a to ani mně, ani veřejnosti. To už je ovšem v tuto chvíli nepodstatné. Vedení stany nese plnou zodpovědnost za své kroky a výsledky strany ve volbách.

 

Podařilo se Vám v Poslanecké sněmovně dosáhnout něčeho, z čeho se můžete radovat?

Možnost pracovat pro občany v Poslanecké sněmovně Parlamentu po dvě volební období pro mne byla především velkou poctou. Určitě je třeba se zpočátku s fungováním Poslanecké sněmovny se důkladně seznámit. Přišla jsem se zkušeností z exekutivy na úrovni kraje.  Někdy jsem byla roztrpčena nad snahou ministerstev diktovat parlamentu, jak mají zákony vypadat. To jsem opravdu nepovažovala za správné. Představa, že ministři – ve vleku některých úředníků, ale mnohdy za nimi skrytých lobbistů – budou nekompromisně trvat na hlasování svých poslanců podle diktátu, byla pro mne velmi deprimující. Tuto zkušenost mám hluboko v sobě a jsem ráda, že o ní vím.

Během let v parlamentu jsem se věnovala především sociálním tématům. Podařilo se mi upravit důchody pro sirotky tak, jak to dlouho prosazoval veřejný ochránce práv. Podařilo se mi rovněž prosadit zvýšení odměn pro dlouhodobé pěstouny pro ohrožené a opuštěné děti, protože jich je skutečně velký nedostatek a hrozí, že celý systém po neodborných a lobbistických zásazích ze strany vedení ministerstva skončí pro tyto děti katastrofou.

Věnovala jsem se ochraně práv českých občanů v zahraničí jak v obecné podobě v návrzích zákonů, tak ve zcela konkrétním případě pomoci Evě Michalákové v její snaze získat zpět do péče své syny, odebrané norskou agenturou Barnevern. I díky tomuto se podařilo přes odpor části politiků a médií seznámit veřejnost s drastickým fungováním této agentury.

Uvidíme, jak zhodnotí kroky Barnevernu Evropský soud pro lidská práva, jenž v současnosti sleduje více podobných případů. Ano, česká veřejnost chápe zásahy do fungování rodinného života opravdu jako zásah do základních lidských práv a za to jí patří velký dík!

Novel zákonů jsem předložila v minulém volebním období devatenáct. A za úspěch považuji především to, že se mi podařilo některé – podle mne neblahé – legislativní záměry nejen zbrzdit, ale dokonce přímo zastavit. I to je práce politika, ne vše se objeví v médiích.

 

Vaší profesí je pediatrie. Jak dlouho jste byla dětskou lékařkou? Pozorovala jste během své praxe nějaké trendy ve výchově dětí a v jejich zdravotním stavu, zejména psychickém?

Dětskému lékařství se věnuji od atestace v této odbornosti v roce 1985. Již koncem osmdesátých let jsem ovšem během této práce narazila na politickou linku, když bylo třeba řešit nesprávně postavenou školní budovu v Prostějově- Vrahovicích.

Podařilo se nám tehdy s kolegyní upozornit v roce 1987 na negativní dopady této stavby na zdravotní stav dětí. Nebylo to zcela snadné, ale věc se vyřešila. Kromě pediatrie provozujeme s kolegy zdravotnická zařízení v oblasti diagnostiky, a to již od roku 1990.

Nyní pomáhám kolegyni v jednom venkovském obvodě. Nemohu říci, že by došlo k dramatickým změnám v komunikaci s rodiči či dětmi. Asi je to dané i místem, ale zatím se domlouváme bez problémů. S někdy překvapivými názory mladých lidí do 20 let jsem se spíše setkala při své politické práci. K mládí jistě patří revolta, proč ne. Jen je otázkou, zda všechno, co se považuje za revoltu, není spíše konformní módní chování. A statečnost se projevuje někdy tím, že se člověk dokáže postavit davu. Když přesně ví, kde se nachází pravda. Někdy ani převažující názor, byť většinou odhlasovaný, nemusí být správný. A to bych byla moc ráda, kdyby si mladí lidé uvědomili dříve, než získají zkušenosti pro ně osobně velmi bolestné. Ne všichni šiřitelé informací mají ty nejlepší úmysly.

 

S jakými trendy ve výchově dětí jste se během svého působení v Poslanecké sněmovně setkala?

Viditelný náraz dvou světů jsem zažila na jedné z mnoha konferencí a seminářů v Poslanecké sněmovně.  Pan profesor psychologie ze Švédska, již v pokročilejším věku, nám vysvětloval, jak se změnila výchova dětí ve Švédsku za posledních třicet let a jaké jsou dnešní zcela konkrétní dopady tohoto tzv. pozitivního rodičovství. A upozorňuje nás v České republice, co hrozí.
Podle jeho výzkumu mladí lidé ve Švédsku se cítí velmi nejistí, ve výchově nebyly stanoveny mantinely a autority. Pod pláštíkem absolutního zákazu tělesných trestů v severských zemích nastal hon na biologické rodiče pro sebemenší záminky. Je to obdobné jako v již jmenovaném Norsku. Dospívající mladí lidé si z jakéhokoliv důvodu postěžují na mantinely ve výchově a sociální služby spolu s represivními složkami státu se již postarají, aby se děti měly co nejšťastněji podle svého přání, ovšem mimo svou vlastní rodinu. A tak se rodiče bojí jakkoliv své děti omezovat. Fantazie šikany je v těchto směrech nesmírná a nepředvídatelná. Pan profesor varoval, že se naše společnost nachází právě na začátku takovéhoto podivného tažení proti rodinám a dětem. A že např. Švédové již vidí, kam se za třicet let dostali.  Je otázkou, zda se naše společnost, která přece jen vychází z jiného kulturně-historického zázemí, dokáže ubránit. Záměry lobbistů jsou čitelné.

Co je také velmi zajímavé, podle informací, které mám, ve Švédsku není žádoucí být úspěšný, zvláště pokud jste cizinec. Prostě není dobré na sebe jakkoliv upozorňovat, ani pozitivně. Zvláštní.

 

Je známo, že se angažujete v kauze paní Michalákové a víte hodně o norském Barnevernu. Máte představu o tom, jak je tato instituce vnímána v samotném Norsku?

Pokud jde o činnost Barnevernu v Norsku, seznámila jsem se s nejrůznějšími příběhy. Velmi často jde o rodiny cizinců nebo o páry smíšené. kdy jeden z rodičů je Nor. Mluvila jsem také s maminkami – rodilými Norkami. Hlavní jejich emocí je strach.

Nikdy nevíte, co se Barnevernu nebude líbit. Hodně přesný byl i dokument Děti státu paní režisérky Pauerové na ČT 2. Zde hovořily přímo pracovnice Barnevernu, mladé dívky s někdy nepříliš hlubokým vzděláním, nicméně přesvědčenými o tom, jak konají správně.

Jednou bylo u rodičů uklizeno málo, jindy zase moc. Někdy byla matka příliš veselá, jindy zase příliš smutná. Hlavně nikdy tak akorát správně podle názoru pracovnic Barnevernu. Případ norské rodiny Strand putuje u Evropského soudu pro lidská práva k tzv. Velkému senátu. Díky intervenci Slovenska a České republiky je nám tento nešťastný příběh jistě mnohem bližší. Stejně tak příběh rodiny slovensko- norské rodiny Ladických a jejich ukradené plně kojené holčičky Maxine. Maminka Maxinky prošla pěstounskou péčí a to je důvodem k posudku, že nemůže být dobrou matkou svému dítěti. A že jí- kromě Maxinky- bude odebrané i jakékoliv další dítě, které by se jí narodilo.

Bylo by dobré dát některým médiím a veřejnosti najevo, že v žádném případě nejde o nějaké tažení proti norskému lidu.

Pokud jsem přesvědčena, že dochází k porušování základních lidských práv rodičů a dětí, tak považuji za svou povinnost se ozvat. Norsko je zodpovědné za zákony, které platí na jeho území. Dokonce musí dodržovat i právo mezinárodní, pokud je dotčeno. Zodpovědné osoby v Norsku nikdy neodpověděly na dotazy Parlamentu České republiky, které jsou součástí usnesení PSP ČR.  Univerzální odpověď zní: Jednotlivé případy nebudeme komentovat, podléhají utajení. Utajení natolik dokonalému, že představitelé státu nemají žádnou možnost kontrolovat činnost jednotlivých Barnevernů. A ty si mohou utajit, co chtějí. Klidně i to, že si pracovníci Barnevernu všechna podezření vůči rodičům vymysleli. A soudní přezkumy jsou formálně vítané, reálně ovšem fungují tak, jak fungují. Dětí se rodiče v drtivé většině nedočkají. A úplně klidně i se zdůvodněním, že v nejlepším zájmu dítěte je to, že si dítě již přece po letech soudů zvyklo v nové – pěstounské – RODINĚ!

 

Otázky kladl Dan Drápal

Zatím jsme nevyhráli

Když se premiér Andrej Babiš vrátil z posledního summitu leaderů Evropské unie, na němž se projednávala otázka migrace, prohlásil, že jsme „vyhráli“. Měl na mysli státy visegrádské čtyřky – to jsou ti údajní vítězové – a skutečnost, že nebudeme muset na své území přijímat žádné migranty, a přitom bude dál platit Schengen (to je obsah toho vítězství).

Andrej Babiš má pravdu v tom, že těchto výsledků chtěl dosáhnout – a také jich dosáhl. Problém tohoto „vítězství“ je ale v tom, že ani v nejmenším neřeší, jak to bude s migrací dál. Pro všechny zúčastněné jde pouze o odklad nějakého „řešení“ a výsledky summitu mohou být hřejivé pro politiky Visegrádu. Mnohem méně uspokojivé jsou ovšem pro takové země jako je Řecko, Itálie, Malta nebo Španělsko.

Pokusme se podívat se trochu do budoucnosti. Než ale budu psát dál, prosím snažně všechny čtenáře, a zejména mé kritiky, aby mi věřili, že když o něčem píšu, že to s větší či menší pravděpodobností nastane, pak to neznamená, že si přeji, aby to nastalo.

Předně: I kdyby se nyní Evropa hermeticky uzavřela, takže už by do ní nepřišel jediný migrant, bude mít několik generací problém s absorbováním migrantů muslimského vyznání, a tento problém se značnou pravděpodobností skončí islamizací Evropy. Tato islamizace již probíhá různými způsoby a na různých rovinách, živelně i plánovitě, nicméně toto téma není obsahem tohoto článku.

Evropu však hermeticky uzavřít nelze a migranti do ní budou i nadále proudit. To, že proti roku 2015 počty migrantů letos klesly na zlomek tehdejších hodnot, je jev dočasný. Itálie se snaží nepřijímat další migranty i za cenu mediálně velmi nevděčného a jistě pro migranty velmi bolestivého (až tragického) nevpouštění lodí s migranty do italských přístavů. Je to drsné, ale dalo se to očekávat, a je velmi pravděpodobné, že o podobných – a někdy i drastičtějších – krocích se budeme dovídat i v budoucnosti.

Navenek to vypadá, že někteří evropští politici budou usilovat o tzv. „australské“ řešení, při němž by migranti byli odklánění do nějaké třetí země, v níž by čekali na „procesování“, tedy rozhodnutí, zda budou či nebudou vpuštěni do EU. Problémem je, že na rozdíl od Austrálie Evropa zatím nenašla žádnou zemi, která by byla ochotna na svém území takové dočasné útočiště zřídit či alespoň strpět. Je ovšem možné, že se nějaká nakonec přece jenom najde, bude-li Evropa ochotna zaplatit nějakou horentní sumu za své relativní bezpečí. Připravme se však, že cena bude vysoká, a Česká republika, věrná svým tradicím, se bude snažit přispět co nejméně.

Ani to ale není a nebude nějakým trvalým řešením. Na rozdíl od všech ostatních kontinentů v Africe přibývá obyvatelstva a africké země nejsou s to tento populační nárůst zvládnout. Pokud je mi známo, pouze dvě africké země se ekonomicky dlouhodobě pozvedají. Jsou to Botswana a Kapverdské ostrovy. V obou případech jde o země se zanedbatelným počtem obyvatel a současně mimořádně úspěšnou vládou – dokonce se odvažuji použít přívlastek „moudrou“. Jsou to ovšem výjimky potvrzující pravidlo.

Hezky znějící mantrou je „pomáhat v místě, kde problém vzniká“. Ano, nejlepší by bylo, kdyby se podařilo africké země ekonomicky pozdvihnout, aby dokázaly své obyvatelstvo uživit. Obávám se však – ba jsem si téměř jist – že se to nepodaří, a to zejména z důvodů kulturních. Řeknu to politicky naprosto nekorektně a možná až žalovatelně: Africké země až na pár výjimek nejsou schopny si samy vládnout. To znamená, že pokud by se měla změnit situace „na místě, kde problém vzniká“, musela by se v těchto zemích opět zavést nějaká protektorátní správa. Předpokládám, že pro dotčené africké země to bude nepřijatelné a evropské země nebudou mít dostatek kuráže, aby něco takového vůbec navrhly, natož požadovaly. Nicméně i kdyby se to hypoteticky podařilo, byl by zde další problém: Dokázali by Evropané skutečně pomoci? Znovu všem zainteresovaným doporučuji přečíst si knihu Williama Easterlyho Břímě bílého muže, která popisuje, proč je evropská pomoc zpravidla zoufale neúčinná.

A tak hrozí, že budeme mít „více téhož“. V severní Africe je již nyní kasta lidí, kteří na migrantech pohádkově zbohatli. Tito lidé jistě dříve nebo později najdou cestu, jak své miliony a miliardy přetavit v politický vliv. Evropa se bude snažit jednat „humanitárně“, ale bere to za špatný konec: Kdyby chtěla pomáhat skutečně potřebným, odmítala by ty migranty, kteří do Evropy přicházejí, protože ti patří k elitě ve svých domovských zemích, a brala by přednostně skutečné vdovy a sirotky, kteří někde v Libérii nebo v Senegalu skutečně nemají sebemenší šanci. Takto se Evropa vlastně přímo podílí na dalším ožebračování už beztak chudých zemí. Tím, že ti nejschopnější odejdou a cestou své peníze přenechají všeho schopným gaunerům, se skutečně Africe nepomůže.

Důležitou součástí problému je, že „díky“ politické korektnosti se o těchto věcech málo hovoří, respektive málo hovoří pravdivě a věcně. Rozhodující jsou často „mediální údery“, jak se to snad dá nazvat. Na Angelu Merkelovou prý zapůsobila fotografie utopeného tříletého chlapečka na pobřeží ostrova Lesbos. Tato „vhodná“ fotka možná otevřela dveře milionu migrantů, kteří přišli do Německa. Ano, je to strašné, když se utopí tříletý chlapeček. Nemáme žádné fotky těch, kteří zahynuli v saharské poušti cestou z Nigeru do Libye. Přitom na Sahaře zřejmě zahyne podstatně více lidí, než kolik se jich utopí ve Středozemním moři. Život je tragický. Ano, měli bychom pomáhat, jak jen to jde. Nicméně ta pomoc nesmí být nesmyslná. Bůh nám dal rozum, abychom ho používali. A díky rozumu můžeme rovněž rozpoznat cesty, které k cíli nevedou. A jasně upozorňovat na to, když někteří politici jen žvaní, nepojmenují skutečný problém a jiným v tom ještě brání.

  1. července 2018

 

 

.

Ostrakizace – nebo argumenty?

Sklidil jsem kritiku za to, že jsem napsal recenzi na knihu Petra Hampla Prolomení hradeb.

Ne za to, že ta recenze byla přejná. Ne za to, že jsem neodhalil autorovy bludy. Za to, že jsem napsal kritiku na knihu Petra Hampla.

Kritika byla doprovozena varováními. Pokud budu psát takovéto recenze, sám se diskvalifikuji. A také údivem. Jak může člověk s mým rozhledem číst knihy Petra Hampla? Dokonce tím přisluhuji fašismu, a pokud u nás fašismus zvítězí, budu za to spoluzodpovědný.

Reakcí – zejména na Facebooku, ale i na Neviditelném psu, byla celá řada. Žádná z nich neobsahovala nějaký konkrétní argument – s jedinou výjimkou.

Ponechám teď stranou, že tyto reakce vesměs potvrzují to, o čem autor (také) píše: Nová aristokracie má svou ideologii, a pokud ji nesdílíte a nerespektujete, hrozí vám ostrakizace.

Tou jedinou výjimkou byly poznámky Arnošta Kobylky (na Facebooku). Diskuse Petra Hampla a Arnošta Kobylky by byla velice zajímavá – přinejmenším pro mě. Pro mě je Arnošt Kobylka jedním z mála glosátorů, který se dokáže k článku postavit jinak než ve stylu „všechno dobře“ nebo „všechno špatně“.

Začnu ale z jiného soudku:

Nová aristokracie byla šokována vítězstvím brexitářů, Donalda Trumpa nebo Miloše Zemana. Byla rovněž zneklidněna výsledkem nedávných italských parlamentních voleb. Itálie příliš nepřekvapila; brexit a Trump ano. A někteří lidé si začali klást otázku, jak je to možné. Většinou si odpověděli takto: Pro Trumpa a pro brexit hlasovali lidé staří, nevzdělaní a hloupí. Je potřeba poskytnout jim více vzdělání.

S určitým zpožděním se začal zmiňovat i další faktor: Ruští trollové. Osobně si nemyslím, že tito trollové rozhodli o výsledku britského referenda nebo o vítězství Donalda Trumpa, nicméně rozhodně je nepodceňuji. Považuji za pravděpodobné, že se o to pokoušeli. A z Putina mám velké, velké obavy – patrně mnohem větší než Petr Hampl. Nicméně tomuto tématu se nyní věnovat nebudu.

Sem tam se objevil názor, že by bylo třeba ty, kdo hlasovali pro brexit, kdo volili Trumpa nebo Zemana nějak oslovit a vyvést je z jejich bludu. Nejpokorněji se vyjádřila kancléřka Angela Merkelová, když těsně po volbách konstatovala, že CDU přišla o hodně hlasů ve prospěch AfD, a kdy rovněž řekla, že je třeba pokusit se získat tyto lidi zpět.

Základní postoj ovšem byl vždy zhruba tento: MY máme pravdu, ONI se mýlí. Proto jsem nezaregistroval nějakou snahu vstoupit do vážnějšího rozhovoru. Když jsem psal svou recenzi, nepsal jsem ji jako nějaký vášnivý příznivec Petra Hampla. Naopak, v minulosti mi mnohokrát vadila jeho „abrazivnost“, jak to nazývá můj bratr, jenž zastává názory podstatně levicovější nežli já. Knihu jsem si koupil, protože mě bratr upozornil, že podle paní Heroldové z aktualne.cz kniha obsahuje antisemitské postoje. To mi k Petrovi Hamplovi nějak nesedělo, tak jsem si knihu opatřil, abych se přesvědčil, zdali Petr Hampl neprodělal nějaký podobný vývoj jako Adam B. Bartoš. V podstatě jsem hledal ten antisemitismus, a jak jsem knihu pročítal, zjistil jsem, že je velmi zajímavá, možná zajímavější nežli cokoli jiného, co jsem dosud od Petra Hampla četl.

Možná se Petr Hampl v hodnocení superelit, „nové aristokracie“ a jejího fungování mýlí. Možná je jeho výklad reality, kterou vidíme kolem sebe (tedy pokud ji vidět chceme), nesprávný. Možná někdo přijde s lepším výkladem, s lepší teorií.

Vidím kupříkladu – a mám na mysli západní společnost spíše než Českou republiku – a) rostoucí napětí ve společnosti, b) stále více no-go zón, c) stále hlubší příkopy mezi lidmi, d) stále více nesmyslných regulací, e) stále méně svobody tisku a vyjadřování. Pokud to někdo nevidí, tak ho pochopitelně Hamplova kniha zajímat nebude a mé názory ho budou taky štvát.

Lidé, kteří volili Tomia Okamuru, nebo lidé jim podobní, se tak nerozhodli, protože by četli (například) Hamplovy texty. Uvedu část e-mailu, který jsem dostal od jiného kritika (který mě ovšem kritizuje z opačného spektra):

Myslím, že je to takto:

Mnoho prostých lidí si něco myslí, ale neumí to říci.

Cítí např. faleš, ale neumí říci, v čem přesně se skrývá.

Cítí např. vypočítavou nebo zbabělou konformitu, ale neumí ji přesně popsat.

Cítí kýčovistost postojů představitelů standardních stran a novodobých elit, ale neumí to vyjádřit.

Cítí se islámem ohroženi. Mají však obavy z útoků mainstreamu, který velmi umně pracuje s dehonestací a se zesměšňováním odpůrců.

(Např. – hlupáci, bojí se někoho, kdo tady vlastně vůbec není.)

A proto jsou rádi, že to někdo řekne za ně.

Myslím tedy, že je to takto.

Volba nás prostých lidí je velmi dobře zdůvodněna, jen to tak neumíme říci.

Jistě, chcete-li, můžete tyto lidi prohlašovat za „fašisty“. Petr Hampl něco „říká za ně“. Právě proto je možná považován za tak nebezpečného.

Jistě, v těch třiapadesáti procentech, kteří volili Miloše Zemana, je hodně křiklounů, kteří na sociálních sítích volají po krvi. Jsem rád, že nedávno Respekt „vystopoval“ některé z nich a přinesl o nich zajímavé zprávy. Většinou to nebyli lidé, kteří by byli ochotni přejít od (hnusných) slov k (hnusným) činům. Souhlasím ale plně s tím, že negativní potenciál těchto lidí je značný a nebezpečný. Ale myslíte si opravdu, že v těch třiapadesáti procentech jsou takoví všichni?

Osobně bych rád tyto lidi naučil argumentovat, přiznávat vlastní omyly, ocenit druhého, pokud má pravdu on, aplikovat práci s „falsifikátory“, jak ji popisuje Petr Hampl v závěru své knížky, apod.

Někdy ale na mě padá tíseň. Jak by se to tito lidé mohli naučit, když elity nic takového nepředvádějí? Když třeba hlavním argumentem je, že knihu vydaly „Naštvané matky“? Taky se mi to nelíbí. Konec konců, jsem „Spokojený otec“. (A dokonce už i „Pohodový dědeček“.) A povedu dál svůj boj za to, abychom se nenálepkovali, abychom se brali vážně, byli ochotni vidět něco dobrého i na tom, na kom se nám spousta věcí nelíbí, a byli schopni přiznat, že i „jinověrec“ měl v něčem pravdu, ale hlavně: aby nám šlo o to, druhého přesvědčit a získat, nikoli ocejchovat.

Budu rád, když se ke mně někdo přidá.

  1. června 2018

Výprask, nebo pohovor?

Počátkem šedesátých let, v době svého dospívání, tedy v době, kdy jsem se začal zajímat o politiku, se projednával návrh nového zákona o rodině. Mimo jiné v něm byla formulace, kterou nyní nedokážu přesně ocitovat, ale něco v tom smyslu, že rodiče jsou zodpovědni za to, že jejich děti budou vychovávány v souladu s vědeckým světovým názorem. (Pokud mě paměť neklame, nešlo tam přímo o to, že by děti měly být vychovávány v duchu marxismu-leninismu.) Církví se tehdy na jejich názor nikdo neptal, nicméně představitelé církví správně vytušili, že za určitých okolností by mohly být děti odebrány těm rodičům, kteří uvedenou podmínku nesplní. Proto se církve (nevím, zda všechny, ale určitě Českobratrská církev evangelická, do níž naše rodina patřila) proti této formulaci ohradily – a kupodivu se jim podařilo dosáhnout změny.

Už tehdy mi připadala možnost odebrat děti rodičům z ideologických důvodů jako něco strašlivého. To jsem netušil, že se něčeho takového dožiji ve svém stáří. Již v září roku 2013 odebraly německé úřady všechny děti členům křesťanské komunity Dvanáct kmenů. Důvodem bylo tělesné trestání dětí, které členové této komunity považují za správné, protože biblické. Rodiče se o své děti marně soudili a v březnu tohoto roku prohráli svou při i u Evropského soudu pro lidská práva.

Německo ovšem není jedinou zemí, kde jsou tělesné tresty zakázány zákonem. Nedávno jsem se vrátil z Chorvatska a setkal jsem se tam s lidmi, kteří rovněž přišli o své děti už jen na základě svého vyjádření, že tělesné tresty považují za správné.

Žijeme v době, která se jaksi vymkla z kloubů. Mnozí lidé opustili zdravý selský rozum a nedokáží rozpoznat rozdíl mezi výchovným plácnutím a týráním dítěte.

Zavzpomínal jsem na své dětství. Nejednou jsem dostal nářez vařečkou nebo páskem. A aniž jsem tehdy znal knížku Pepánek nezdara od Franty Župana, řídil jsem se dětským zdravým selským rozumem, totiž že je třeba hodně křičet při exekuci, ale plakat po exekuci je slabost a zbabělost (na tom se shodly děti ze zmíněné knížky).

Rodiče mě ale někdy trestali jinak, a ty jiné tresty byly pro mě mnohem mučivější než výprask vařečkou. Nejhorší byl takzvaný „kádrový pohovor“. To si táta sedl do křesla, já jsem musel stát před ním a odpovídat na jeho nepříjemné otázky (typu „jak si to představuješ…“). Byly i horší tresty, o nichž zde ani nebudu psát; jen zdůrazňuji, že nebyly tělesné.

Vyrůstal jsem se svými dvěma bratranci, kteří byli o něco málo starší než já. Buď nás vychovávala moje maminka, nebo jsme byli u tety. Tyto dvě sestry měly diametrálně odlišný přístup k naší výchově. Jako kluci jsme vymýšleli neuvěřitelné množství skopičin. Byli jsme ale tři, a plně se uplatňovalo přísloví „dva je rada, tři je zrada“. Neustále vznikaly a brzy se rozpadaly koalice dvou proti třetímu, a to ve všech kombinacích. Když bylo řevu moc, moje maminka nic moc nevyšetřovala a rychle přikročila k exekuci. Považovali jsme to za nespravedlnost, ale do dvaceti minut po exekuci vařečkou se věci vrátily do starých kolejí, jen jsme si dávali trochu větší pozor, abychom nevyváděli přespříliš.

Jiný přístup měla teta. Ta se snažila vyšetřit, „kdo si začal“. Mnozí rodiče více dětí vědí, že to je cesta do pekel. Někdy se toto „vyšetřování“ táhlo přes hodinu, všichni jsme z toho byli otrávení a přátelství se po takovém vyšetřování obnovovalo mnohem hůře. Zpětně vidím maminčin přístup za mnohem moudřejší. Učil nás totiž kolektivní zodpovědnosti. Když budeme řádit moc, dostaneme všichni. Že to nebylo vždy spravedlivé? Nebylo, ale přesto to byla dobrá příprava na život. Ten taky není vždy spravedlivý.

Později se mi dostala do rukou knížka Ludvíka Aškenazyho Putování za švestkovou vůní (aspoň doufám, že si to pamatuji správně a že to bylo v této knížce). Autor v ní popisuje přesně stejnou zkušenost. Otec mu jednou sdělil, že už nebudou výprasky, ale že „zlobení“ se bude řešit „domluvou“. Když jednou domluva trvala příliš dlouho, autor požádal otce, zda by nešla udělat výjimka a zda by pro tentokrát nemohl dostat klasický výprask (kamarádi totiž čekali, až bude moci jít ven). Já jsem nikdy nesebral odvahu, abych otce požádal o výprask místo „kádrového pohovoru“, a proto jsem Ludvíka Aškenazyho velmi obdivoval.

Někdy se mi zdá, že žijeme v šílené době. Současná mainstreamová ideologie, která za tím je, je projevem obrovské pýchy: Těm, kdo ji prosazují, málo záleží na tom, že zavrhují zkušenosti předchozích generací, o protikřesťanském ostnu ani nemluvě. Odebrat batole rodičům se zdůvodněním, že by ho mohli někdy v budoucnu tělesně trestat, jak se to stalo v Německu, mi připadá jako nesmírná surovost. Děti byly svěřeny do „náhradní péče“. Doufám, že přinejmenším někteří, až dospějí, vyhledají své skutečné rodiče a vydají svědectví o tom, co se jim stalo. To, co si nedovolil ani komunistický režim, se nyní stává v Evropě normou.

Jistě znáte to úsloví o pomalu meloucích mlýnech. Společnost vymknutá z kloubů o děti moc nestojí. Mnozí nestojí ani o manželství, a podle posledních průzkumů už ani o ten sex ne. Takto vykloubená společnost vymírá.

A pak je zde ještě faktor islámu. Jak bude muslimů v evropských zemích přibývat, budou se měnit i postoje a hodnoty. V silně islamizovaném Londýně je již nyní homosexualita přijímána mnohem méně než na konzervativním britském venkově. Popravdě řečeno si nedovedu představit, že by třeba německé úřady začaly odebírat děti muslimům. V každém případě se domnívám, že postoje a praxe současného ideologického mainstreamu jsou z hlediska dějin dočasnou úchylkou, ať už tento mainstream skončí nějakou katastrofou nebo postupnou evolucí.

U nás jsou děti odebírány nejčastěji z důvodů sociálních, nikoli ideologických. Hodně záleží na konkrétních sociálních pracovnicích v dané lokalitě. Na základě informací, které mám, se mi zdá, že zdravý selský rozum zatím vesměs převažuje. S úlevou dodávám, díky Bohu.

A ještě rada rodičům: Tělesným trestům se pokud možno vyhýbejte – alespoň pro tuto chvíli. Alternativou je poslat dítě do vedlejší místnosti a zavřít dveře. U úplně malých dětí stačí minuta, u těch starších pět, u ještě starších deset minut. Není to „tělesný“ trest, ale věřte mi, pro dítě je horší než plácnutí. Ale zatím jsem neslyšel o tom, že by někomu odebrali dítě za to, že ho rodiče poslali na tři minuty za dveře. V žádném případě ale nerezignujte na výchovu děti k rozpoznání, že je dobro a zlo, poslušnost a neposlušnost, spravedlnost a bezpráví, láska a lhostejnost.

O tom, že mě rodiče milují, jsem nikdy nepochyboval. Přes ty výprasky. A možná – viděno ze širší perspektivy – i díky nim.

květen 2018

           

Recenze knihy Petra Hampla „Prolomení hradeb“

Kdosi mi přeposlal zprávu o tom, že v liberecké knihovně měla být tato kniha prezentována, ale ředitelka knihovny nakonec prezentaci zrušila, protože kniha prý obsahuje „nepřátelské názory“. Kdyby se ke mně nedostala tato zpráva, možná bych se o existenci této knihy ani nedověděl. Objednal jsem si ji – a během tří dnů jsem ji přečetl. (Že bych za tři dny přečetl tři sta stran, to už se mi dlouho nestalo.) A rozhodně nelituji.

Petr Hampl je sociolog – a nepatří k „elitě“. Na rozdíl od mnoha prostých lidí, kteří volili Tomia Okamuru, ale nedokázali by svou volbu smysluplně zdůvodnit, Petr Hampl snesl dostatek relevantních argumentů pro tvrzení, že islamizace Evropy je – téměř – nevyhnutelná. Kniha je cenná především tím, že vysvětluje, proč západní civilizace volí dobrovolnou sebevraždu. Značná část knihy – asi dvě třetiny – se nevěnuje primárně islámu, ale fungování západní společnosti.

Petr Hampl toto fungování přirovnává k situaci ve Francii před Velkou francouzskou revolucí koncem 18. století. Tehdy společnost sestávala z královské rodiny, královského dvora a zbytku obyvatelstva. Královská rodina byla stále bohatší, dvořané se snažili získat si přízeň královské rodiny, a celý dvůr byl stále odtrženější od obyvatelstva království. Dle Petra Hampla vládnou světu superelity, které jsou stále bohatší, a je obklopující elity (odpovídající „dvořanům“ na francouzském královském dvoře), které se snaží superelitám se vlichotit a upevnit své pozice. A pak jsou zde prostí obyvatelé, kteří jsou ve srovnání s elitami stále chudší. Bohatství se koncentruje, nejbohatší bohatnou a střední a nižší třídy relativně chudnou.

Elity vytvářejí stále nová pravidla a regulace. Ztěžují život obyčejným lidem. Problémy neřeší – ale vyžadují stále více prostředků na jejich řešení. „Noční můrou elit“ jsou svobodní lidé, kteří nevyžadují žádné dotace, žádné granty, žádnou podporu, a tedy nepotřebují žádné instituce, které by o ně „pečovaly“. Proto elity mají matku samoživitelku raději než otce rodiny, který je schopen manželku i děti uživit.

Tyto elity tvoří to, čemu Hampl říká nová aristokracie. Ta má svůj vlastní životní styl, bydlí v dobře zabezpečených čtvrtích, má svůj styl oblékání a své oblíbené restaurace, děti posílá do elitních škol a zpravidla netuší, jak žijí obyčejní lidé. Novou aristokracii netvoří lidé, kteří by něco nového vynalézali. Tvoří ji především špičkoví byrokraté, kteří vymýšlejí stále nová nařízení, zákony a regulace: „Záplava byrokratických nařízení likviduje tradiční instituce a zvyky, a s nimi i staleté životní vzorce a osvědčená morální přesvědčení“ (s. 214-215).

Hampl je ale přesvědčen, že „nová aristokracie je na konci svého životního cyklu. Neschopnost pochopit jakýkoliv reálný problém a místo toho se soustředit na záležitosti pohlavní identity domácích zvířat a k tomu hlasitě propagovat vlastní vyhlazení – to je dostatečné svědectví o životaschopnosti“ (s. 219).

Petr Hampl vysvětluje, proč se elity spojují s radikálním islamismem, a jak vznikl stav, v němž jsou umírnění muslimové v západních zemích ve stejném ohrožení, v jakém byli ve své původní vlasti, z níž se mnohdy odstěhovali, protože měli radikálního islámu plné zuby. Ještě hůře jsou na tom odpadlíci od islámu: „Odpadlíci od islámu žijí ve Francie či Nizozemí ve stejném strachu, v jakém žili v arabských zemích“ (s. 273). Autor konstatuje, že islám nelze urážet; křesťanství, budhismus nebo hinduismus však ano. V posledních letech začal být mlčky tolerován antisemitismus, který byl dříve přísně stíhán.

Některé oblasti už jsou navždy ztracené. Malmö již nikdy nebude švédské, Londýn už nikdy nebude anglický, jižní Francie již nikdy nebude francouzská.

Petr Hampl varuje – a soudím, že jeho knihu by si měl přečíst každý, kdo se tak či onak vyslovuje k migrační krizi. Není však defétista a má stále naději, že alespoň něco ze západu půjde zachránit. Dokonce má i řadu praktických nápadů – zde je však nebudu prozrazovat – přiznám se, že chci probudit vaši zvědavost.

V naší zemi máme stále ještě svobodu slova. Elity sice Petra Hampla dávno vyloučily, nicméně jeho kniha mohla vyjít. Establishmentem bude ostrakizován – obávám se, že si nikdo nedá práci s tím, aby jeho tvrzení a jeho teorie vyvracel.

Knihu vydalo nakladatelství Naštvané matky, z. s. Kniha má 312 stran a prodává se za 180 Kč.

15. června 2018