Internetová generace

Dnes celkem nikdo nepochybuje, že internet a sociální sítě hluboce ovlivnily společnost. Různí badatelé zkoumají, v čem se mozky dětí, přisátých k obrazovkám počítačů či displejů mobilních telefonů vyvíjí odlišně než mozky dřívějších generací. Toto je jedno z témat, jemuž se věnuje kniha Grega Lukianoffa a Jonathana Haidta The Coddling of the American Mind (Romazlování americké mysli).

Nejprve terminologické upozornění: O generaci lidí narozených zhruba mezi lety 1982 až 1998 se mluví jako o „mileniálech“, pro generaci následující se používá termín „iGen“, tedy „internetová generace“. Jiní používají termín „generace Z“. Jedná se o lidi narozené po roce 1995.

V roce 2007 se objevil iPhone a rozšířil se velmi rychle. V roce 2011 už mohli lidé, kteří nastupovali do „college“ (americký systém školství je poněkud odlišný. High school je tak trochu druhý stupeň, tak trochu střední škola, College je tak trochu střední škola, tak trochu vysoká – u nás odpovídá asi bakalářskému stupni.) kontrolovat e-maily či statusy každých několik minut. První „várka“ příslušníků iGen začala studovat na „college“ (a tedy většinou odcházela mimo domov) kolem roku 2013.

Jean Twenge, profesorka psychologie ze San Diego State University, snesla data dokazující, že generace iGen trpí mnohem častěji úzkostmi a depresemi a má rovněž podstatně vyšší sebevražednost než generace předchozí. Twenge to přičítá skutečnosti, že tato generace prožívala dětství hodně odlišně od generací předchozích. Autoři Lukianoff a Haidt tvrdí, že rodiče a učitelé těchto dětí věnovali mnohem více času a úsilí, aby děti vyrůstaly v bezpečí a aby je nic neohrožovalo. To mělo za následek, že děti nebyly prakticky nikdy ponechány bez dozoru. V této generaci v podstatě neexistovalo, že by si děti šly samy hrát „ven“. Děti vyrůstaly za neustálé přítomnosti dospělých, kteří zasáhli, jakmile se někde objevil nějaký, byť malý, konflikt. Děti tedy neměly příležitost naučit se řešit problémy samy. Dětská hřiště jsou konstruována tak, aby se opravdu, ale opravdu nemohl nikdo zranit. Pokud šlo dítě samo navštívit kamaráda, bydlícího o čtyři ulice dál, mohli být rodiče udáni, že nedbají na své děti, a přišla na ně sociálka. A to přesto, že únosy dětí výrazně poklesly proti šedesátým až osmdesátým letům minulého století. Autoři knihy razí termín „safetyism“, něco jako „posedlost bezpečím“.

Vyrostly tak děti, které jsou rovněž „posedlé bezpečím“, a přitom – a to je novinka – za bezpečí považují i „emocionální bezpečí“, které znamená nejen to, že vás nepotká dopravní nehoda nebo sexuální napadení, ale že se nesetkáte ani s lidmi, kteří nesouhlasí s vašimi názory. A právě když tato generace dorazila na „college“, začala se vytvářet „místa bezpečí“, po vyučujících se vyžadovalo, aby praktikovali „trigger warning“, tj. aby studenty upozornili, že budou přednášet o něčem, co se jim nemusí líbit, např. že budou mluvit o násilnických scénách v dílech literárních klasiků včetně Danteho či Shakespeara. Profesoři, aby měli pokoj, o takových věcech přestávají mluvit, což ovšem podtrženo a sečteno, znamená, že se studenti nemusí vyrovnávat s odlišnými názory. Až tato generace ztratila smysl pro svobodu slova a snaží se dosáhnout toho, aby na vysokou školu nebyli zváni „problematičtí“ řečníci.

Jistě není správné vystavovat děti zbytečnému riziku nebo stavět dětská hřiště s prolézačkami, kde by se děti mohly zranit. Nicméně je-li dítě pod neustálým dohledem, nemá-li pro množství kroužků žádný čas samo na sebe, nemůže-li samo navazovat přátelství a řešit konflikty, pak mu, ač to všechno myslíme dobře, velmi ubližujeme. Vlastně je připravíme o dětství, které jsme my sami ještě mohli prožít „normálně“. Pokud dítě přijde na vysokou školu, mělo by se ocitnout na místě, kde se s „nepříjemnými“ názory vyrovnává diskusí a argumentací, nikoli únikem do „míst bezpečí“. Protože jestli se člověk nenaučí vyrovnávat se s nepříjemnými situacemi a lidmi ani v dětství, ani během dospívání, ocitne se po absolvování vysoké školy v situaci, na kterou nebude v nejmenším připraven.

Jak to souvisí s počítači a sociálními sítěmi? Kromě toho, že dřívější generace trávily dětství výrazně odlišně, měly mnohem více kontaktu s ostatními lidmi. Když člověk dospíval, považovaly se za známky dospělosti takové věci jako právo na řidičák, právo pít alkohol, právo chodit na rande, případně právo mít sex. Tyto aktivity většinou vyžadovaly interakci alespoň s jedním dalším člověkem (ano, vím, člověk se může opít i sám). Dnes jsou dospívající mnohem více sami, přisátí k obrazovce nebo displeji. (Křesťané by se mohli radovat, že se mladí lidé věnují předmanželskému sexu mnohem méně než dříve, nicméně důvody tohoto vývoje nijak potěšující nejsou. Mnozí se nebudou ani v dospělosti věnovat sexu vůbec – vyjma náhražkového sexu přes internet.) Potvrzení své osobnosti získávají nikoli v interakci s kamarády, ale prostřednictvím lajků pod selfíčky na FB. Což je důvod, proč deprese stoupla výrazněji u dívek (z 13 na 19 % v letech 2004-2016) než u chlapců (z 5 na 7 % v tomtéž období). Křivky pro obě pohlaví začaly růst v kritickém roce 2011, tedy v roce, kdy dospívající začali ve velkém užívat iPhone a kdy Facebook přestal vyžadovat potvrzení, že uživatel nastoupil na college.

Kniha, o níž referuji, obsahuje mnoho zajímavých pozorování, a autoři nabízejí nejen diagnózu, ale i určitá řešení. Snad se k tomu dostanu v některém z dalších článků.

  1. dubna 2020

 

 

Cyklus polarizace

Náhlá změna našeho života, kterou přinesla současná pandemie, zatlačila do pozadí běžný politický a společenský život. Může se stát, že některá témata, která nám připadala ještě před dvěma měsíci živá, se po skončení tohoto mimořádného stavu nevrátí. Zrovna tak je ale možné, že některé negativní jevy ještě zesílí. Jsou před námi dvě cesty: Buď navážeme na to pozitivní, tedy na obětavost, spolupráci, vynalézavost, snahu vyjít si navzájem vstříc, nebo na to negativní, tedy zlobnou kritiku, hledání viníků nebo snahu z krize něco sobecky vytěžit pro sebe. Společnost může z této krize vyjít semknutější, nebo naopak rozdělenější.

Ještě před krizí jsem pročetl knihu Grega Lukianoffa a Jonathana Haidta Coddling of the American Mind. Kniha se věnuje současným problémům amerických vysokých škol a univerzit, nicméně mutatis mutandis má co říci i do našeho prostředí. Pokusím se postupně zpopularizovat některé klíčové myšlenky (či spíše klíčová zjištění) této knihy. Dnes převyprávím jejich popis názorové polarizace, která dle jejich zjištění dosáhla dříve nevídaných rozměrů. Předem chci upozornit, že autoři nezastávají ani konzervativní, ani liberální pozice, byť k liberalismu mají patrně o ždibeček blíže.

V knize popisují jako model jednu z mnoha afér, probíhajících v rámci kulturních válek. Jistá profesorka Sarah Bondová z University of Iowa vyslovila myšlenku, že antičtí sochaři tesali svá díla z bílého mramoru, což ovlivnilo společnost. V devatenáctém století z toho lidé usoudili, že Římané byli bílí, a tato představa posílila bělošskou nadřazenost od devatenáctého století až podnes. O její knize vyšly různé články, z nichž jeden měl titulek: „Universitní profesorka tvrdí, že bílý mramor je rasistický a vytváří ‚běloškou nadřazenost‘“. Podobných článků vyšlo více (kniha vše dokumentuje patřičnými odkazy). Konzervativní tábor na tyto články reagoval, a na tyto reakce reagovali zase liberálové. Konzervativci kontrovali, např. článkem „Liberální profesoři tvrdí bizarní věci a pak viní konzervativní média, že na to upozorňují“.

Autoři z této a podobných afér odečítají následující schéma:

  1. Levicový profesor řekne nebo napíše něco provokativního. Jeho článek či přednáška je často reakcí na určitou vnímanou nespravedlnost. Článek se objeví na společenských sítích, často i s příslušným klipem.
  2. Pravicová média se tohoto případu chopí a referují o něm způsobem, který zvyšuje naštvanost. Často vytrhávají věty či tvrzení z kontextu a někdy překroutí fakta.
  3. Stovky či tisíce lidí se dovědí o původním tvrzení daného profesora a začnou psát urážlivé e-maily, někdy obsahující i výhrůžky smrtí, a dožadují se, aby universita daného profesora propustila.
  4. Správa školy se za profesora nepostaví. Někdy je vyhozen nebo s ním není prodloužena smlouva.
  5. Ti, kdo už patří do toho či onoho tábora, mohou vstoupit do této věci v kterémkoli stadiu. Zjišťují, že celá věc potvrzuje jejich nejhorší obavy a špatné mínění o druhé straně. Pravice se soustředí na to, co daný profesor řekl. Levice se soustředí na sexistické či rasistické reakce. Hněv na obou stranách narůstá a cyklus se může kdykoli opakovat.

Totéž může fungovat více méně stejně, i když zaměníte levici a pravici.

Profesorka Bondová – v konkrétním případě, který byl krátce popsán – chtěla bojovat proti rasismu, což je zcela v pořádku. Rasismus je odporný. Psát o bílém mramoru antických soch jako prvku, který posiluje bělošskou nadřazenost, je jednoduše úlet. Jde ale přece říci, že jde o úlet, a přitom přiznat šlechetný motiv. Nadpisy článků dokážou své, což redaktoři dobře vědí. Sám jsem pro určitá média přestal psát, protože vymýšleli mým článkům titulky, které byly zavádějící a někdy dokonce v rozporu s obsahem článku. Ovšem přitahovaly pozornost čtenářů. Někteří se ale spokojili jen s titulkem, článek buď nedočetli celý, případně ho pročetli jen velmi zběžně. Nebo vůbec.

Asi není úplně jednoduché se zamyslet nad tím, co určitý článek vyvolá. Ale možná alespoň někoho podnítí, aby se zamyslel, jestli stojí za to výše popsaný cyklus roztáčet. Pokud ovšem někdo chce polarizovat společnost, zde má popis, jak to lze dělat celkem účinně.

Trochu se pochválím: Přiznám se, že jsem to nějak tušil, a proto se snažím vyvarovat silných a emocionálně nabitých slov. A snažím se, pokud to jde pochopit i pozitivní motivaci svých odpůrců. Ne vždy se mi to podaří. Může to být tím, že jsem sám zaslepen, může to být ale i tím, že ta pozitivní motivace schází.

  1. března 2020

 

 

Zapomeňte na statistiky

Začnu vtipem, i když jinak, než byste patrně čekali. Anglický biochemik a molekulární biolog Tim Hunt, laureát Nobelovy ceny, byl v roce 2015 nucen rezignovat kvůli hloupému, údajně sexistickému vtipu. Vtip zněl takto: „Povím vám, proč mám s holkami problém. Když máte holku v laboratoři, mohou nastat tři věci: Zamilujete se do ní, ona se zamiluje do vás, a když ji něco vyčtete, rozbrečí se.“

Není to jediný hloupý důvod, proč někteří významní lidé – vědci, politici, umělci, sportovci – museli ukončit kariéru.

Ještě před několika lety jsem se ohradil, když jsem jednoho známého slyšel používat termín „měkká totalita“. Teď už si nejsem jist.

Před několika lety jsem napsal knihu Vztahy, sex, rodina. Mimo jiné jsem v ní chtěl snést statistické (i jiné) důkazy, které by vyvrátily určité mylné, leč široce sdílené představy a myšlenky. V knize jsem zveřejnil i několik odkazů na studie, které dokazovaly, že čistě statisticky vzato jsou na tom děti, vyrůstající s oběma biologickými rodiči, o něco lépe než děti vychovávané jen jedním rodičem, případně homosexuálním párem. V různých diskusích jsem se pak na tyto statistiky odvolával. Moji oponenti většinou kroutili hlavou, někteří si opsali odkazy na ty studie, ale už jsem se s nimi nikdy nesetkal, abych se jich mohl zeptat, co oni na to. Sepsat tu knihu a sehnat relevantní a spolehlivé informace nebylo nic snadného. Měl jsem ale dojem, že tato kniha by mohla udělat díru do světa. Na rozdíl od některých mých jiných knih tato kniha žádný obrovský úspěch nesklidila.

Během několika uplynulých let jsem pochopil, že ani nemohla. Podobné studie na západě neradno publikovat, jakkoli jsou data z průzkumů pečlivě ověřována. A určité průzkumy se nesmějí dělat vůbec. Např. nelze zkoumat IQ jednotlivých národů.

Chápu, že se jedná o třeskuté téma. Motivace k takovým průzkumům může být velmi různá. Nacisté mluvili o podřadných rasách, a určitá statistická zjištění by mohla být zneužita na podporu jejich nápadů. Průzkumy ale mohou být vedeny přesně opačnými motivy: Chcete-li někomu pomoci, potřebujete vědět, v čem je problém, jak vznikl a jak se projevuje. Jen máte-li dobrou diagnózu, můžete nabídnout dobrou terapii.

Zdá se mi, že situace se v posledních letech ještě výrazně posunula. Jakékoli statistické průzkumy jsou okamžitě zpochybněny. V kulturních válkách jako by odvolávka na určitá objektivní data nebyla vůbec možná. Jistě, neplatí to pro všechny oblasti. Například stále existují statistiky sebevražd, vražd, znásilnění apod. I když i u těch znásilnění není srovnání vůbec jednoduché, protože některé státy definici znásilnění výrazně pozměnily. Sice tím směrem, že dnes je v některých zemích (konkrétně např. ve Švédsku) za znásilnění považováno něco, co by před dvaceti lety za znásilnění považováno nebylo, ale pokud argumentujete celkem očividným faktem, že znásilnění výrazně přibylo, zastánci rozsáhlé imigrace do Švédska popírají, že je to dáno imigrací, a tvrdí, že je to dáno oním zpřísněním definice. (Nutno poznamenat že tato argumentace je stále neudržitelnější – fakta se nakonec přece jen prosadí, byť to někdy trvá.)

Jiným problémem – byť ve skutečnosti ze stejného soudku – jsou neustálé posuny v tom, co připouští politická korektnost. Tak jsem se poměrně nedávno dověděl, že nyní je nebělochy zakázáno označovat za „colored people“. Jedno z nových pravidel politické korektnosti připouští pouze výraz „people of color“. Živím se překlady z angličtiny, a myslím, že tento jazyk ovládám dosti obstojně, ale fakt nevím, v čem ten rozdíl má spočívat. Přitom před nějakými deseti lety byl výraz „colored people“ celkem běžný a nebyl považován za projev rasismu.

Když se u nás začalo říkat „Romové“ místo „cikáni“, neměl jsem s tím žádný problém. Řada Romů mi řekla, že jim výraz „cikáni“ nevadí, a popírali, že by za tu změnu označení mohli oni. Ale budu jim vždy říkat tak, jak oni chtějí, protože mají právo na svou identitu, a mně jde o to, abychom si vycházeli vstříc a neuráželi se. Když se ale někdo označí za „masculine of center genderqueer person“, tak fakt nevím. Vypadá jako muž a chce být označován(a) mužskými zájmeny. Jenže se hlásí na čistě ženskou kolej a trvá na tom, že nesmí být diskriminován(a). Ještě si užijeme.

Přiznám se, že by mi opravdu vyhovovalo, kdybychom se zase vrátili k normálu. Ale jsem vděčný za svobodu slova, kterou stále máme.

  1. ledna 2020

Šílenství davů (recenze)

Poslední knihu Douglase Murraye The Madness of Crowds jsem si objednal u firmy Megaknihy a zaplatil jsem za ni 440 Kč. Vzpomenul jsem přitom na léta komunistické diktatury, kdy bych se o podobné knize těžko dověděl (z oficiálních kanálů vůbec) a kdy by bylo velmi obtížné ji získat. Pokud by se to vůbec podařilo, trvalo by to asi mnoho týdnů, ne-li měsíců.

A s vděčností jsem si uvědomil, že kniha je pro mě i cenově dostupná, zatímco v komunistických dobách jsem žasl nad pro nás závratnými cenami i těch nejútlejších západních paperbacků.

Nicméně k věci: Kniha má čtyři hlavní části, oddělené třemi „mezihrami“. Homosexualita (mezihra: Marxistické základy), Ženy (mezihra: Vliv technologií), Rasa (mezihra: O odpuštění) a Trans.

V Úvodu Douglas Murray konstatuje, že mezi roky 2011 a 2017 se zdvojnásobil počet Američanů, kteří vnímají rasismus jako velký problém. Není to dáno tím, že by bylo více rasově motivovaných útoků. Není to dáno ani tím, že by byly přijaty nějaké rasistické zákony. Je to dáno něčím zcela jiným. Později, v části věnované „Rase“, Murray připomíná, že sen Martina Luthera Kinga ml. byl snem o „barvosleposti“, tedy o stavu, kdy prostě bude jedno, jestli je někdo černý nebo bílý. Murray dokládá, že něco se zásadním způsobem zvrtlo. Na rase totiž dnes záleží mnohem více než kdy jindy. Ve snaze zvýhodnit dříve znevýhodněné se přijímá celá řada opatření, která Američany od oné vyhlížené barvosleposti vzdalují. „Lekce poslední dekády neukazují, jak bychom spolu mohli lépe vycházet. Spíše vyhrocují pocit, že spolu moc dobře vycházet neumíme“ (str. 4). Snaha věci „vylepšit“ vede velmi snadno k novým nespravedlnostem. Tak například Harvardova universita zavedla systém, který měl být spravedlivý k různým skupinám a zvýhodňovat znevýhodněné. Dlouho se bránila zveřejnění algoritmu, který tento systém používal. Když k tomu byla donucena, ukázalo se, že výrazně znevýhodňuje Američany asijského původu. Ti totiž vykazovali výrazně lepší výsledky než kdokoli jiný (běloši, Hispánci…).

Snaha zavést v nejrůznějších institucích kvóty na „lidi barvy“ (nevím, jak do češtiny převést výraz „people of color“), ženy a gaye, vede k neřešitelným problémům a v důsledku staví různé skupiny lidí (různé tzv. „identity“) proti sobě. Příklad: Novinový titulek hlásá: „Na silnicích, které projektují muži, umírají ženy.“ Zřejmě to má podpořit zájem žen o technické obory. Opravdu si někdo vážně myslí, že cesta vede tudy?

Douglas Murray varuje, že současný vývoj vede ke stále větší atomizaci, hněvu a násilí, který nakonec může vyústit v jakýsi zpětný náraz, při němž vezmou za své i výdobytky, které měly smysl (Douglas Murray sám je gay).

Murray upozorňuje, že „o lidech a hnutích nejvíce vypovídá, jak se chovají v okamžiku vítězství“ (str. 16). Připustí, aby i jiní používali podobnou argumentaci, jaká fungovala jim? Nebo je tolerance jen prázdným slovem, fíkovým listem? „Pokud se heterosexuál stane homosexuálem, je vše v pořádku. Homosexuál, který se stal heterosexuálem, je předmětem trvalého podezřívání“ (str. 23).

Murray rovněž upozorňuje, že termín „LGBT komunita“ je zavádějící. Vyvolává totiž dojem, že lesby, homosexuálové, bisexuálové a trans lidé tvoří nějaké společenství. Opak je pravdou. Lesby a homosexuálové se nestýkají společně v barech – každá komunita má ty své. A vztahy mezi feministkami a „trans lidmi“ jsou vyloženě problematické, až nepřátelské. U nás jsme se o tom dověděli jen okrajově, když se lesbická feministka českého původu Martina Navrátilová ozvala proti tomu, aby lidé, kteří jsou biologicky muži, závodili spolu se ženami.

Pro křesťana je velice zajímavá kapitola („mezihra“) věnovaná otázce odpuštění. Douglas Murray uvádí celou řadu případů, kdy byl někdo navržen do nějakého úřadu či funkce, nicméně za několik dnů – v některých případech za několik hodin – byl opět odvolán, protože kdosi z jeho nepřátel vyhrabal nějaký deset let starý nevhodný tweet. Murray upozorňuje, že to, co je „přijatelné“, tedy „korektní“, se poměrně rychle mění, a tak výroky, které byly před deseti lety naprosto v pořádku, mohou dnes jejich autora připravit o kariéru. Často jde přitom o výroky vytržené z kontextu, bez znalosti, nač a v jaké situaci reagovaly. Doba je v této věci velice nemilosrdná, a tak i věhlasné a obecně všude přijímané feministky mohou přes noc upadnout v nemilost, když někdo vyštrachá nějaký výrok, který trans lidé považují za urážlivý. Přitom před deseti lety se o translidech ještě vůbec nemluvilo. Vývoj kráčí kupředu opravdu mílovými kroky, jízda je zběsilá, držte si klobouky! Nám moc nedává smysl, proč by se měl kanadský ministerský předseda Trudeau omlouvat za to, že šel v partě tří králů za černocha. On se za to omluvil a tento strašlivý problém naštěstí ustál – patrně díky své reputaci velkého bojovníka za práva homosexuálů, nebělochů a translidí. Ale „bylo to vo fous“. Že revoluce požírá své vlastní děti, je pravda mnohokrát pozorovaná a konstatovaná.

Nejděsivější je kapitola o trans lidech. Ostatní podoby současného genderového bláznění je možno přestát s mávnutím rukou. (Tedy pokud člověk neusiluje o nějakou funkci, což je naštěstí můj případ.) Murray ale uvádí podrobně popsané jednotlivé případy dětí, kterým byla doporučena změna pohlaví, a to v době, kdy rozhodně ještě nebyly schopny dohlédnout, o co se vlastně jedná a jaké to bude mít důsledky. Nejvíc mě děsí, že škola se často staví proti rodině. Murray uvádí i případ, kdy někdo ve škole vystupoval jako chlapec – a měl už nové jméno, zatímco doma nic nevěděli a dívka byla prostě jejich dcerou. Děti ve Velké Británii jsou někdy naváděny k tomu, aby o změně, kterou chtějí podstoupit, rodičům „zatím“ ani neříkaly. A když se konečně rodiče dovědí, co se děje, slyší od „odborníků“, že pokud budou dětem ve změně pohlaví bránit, mohou je dohnat k sebevraždě. Zajímavý je ovšem údaj, že sebevražednost u těch, kdo podstoupili chirurgickou změnu pohlaví, je stejně vysoká jako u těch „trans“, kteří ji nepodstoupili. Murray poznamenává: „Kdokoli, kdo vysloví určité obavy o vhodnosti změny pohlaví, je považován za ‚nenávistného‘, který podporuje násilí proti trans lidem, nebo je nabádá, aby si sami ublížili.“

Všechna tato „hnutí za práva“ někam směřují. Nicméně nikdo není schopen definovat, jaký má být konečný stav. Poslední věta Murrayovy knihy zní: „Tvářit se, že na sexu, sexualitě a barvě kůže nezáleží, by bylo směšné. Nicméně předpoklad, že na těchto věcech záleží vše, je fatální.“

Kniha má 260 stran a vydalo ji nakladatelství Bloomsbury v roce 2019.

  1. února 2020

Nejkrásnější léta

Loňský rok bylo v Mexiku spácháno nejvíce vražd v dějinách – měřeno v absolutních číslech. Nárůst počtu vražd je v této středoamerické zemi trvalým trendem. Počet vražd stoupl i v Česku. V naší zemi jde ale zřejmě jen o výkyv – kriminalita dlouhodobě klesá, byť pomalu. Česká republika je krásným místem k životu – dokonce si to připouštějí i mnozí Češi, a to je co říci, protože mnoho lidí se setrvale tváří, jako že u nás není dobrého téměř nic. Mám několik takových internetových známých, kteří mě zásobují (často nepodepsanými) články o tom, jak je u nás všechno špatně a jak dříve bylo lépe. Upozorňování na dramatické prodloužení průměrné doby dožití, dlouhodobý ekonomický růst, relativně fungující zdravotnictví atd. atd. prostě neberou: Je špatně a bude ještě hůř. Někteří z těchto poslů špatných zpráv jsou křesťané, takže neopomenou ještě zmínit, že se blíží Harmagedon.

Měl bych se přiznat, že na Harmagedon věřím taky, jen prostě nevidím linku k tomu, proč vidět svět tak negativně a nevšímat si věcí, které svědčí o opaku.

Zkoušel jsem se zamyslet, kdy bylo na světě nejlépe (já vím, mnozí z vás mě hned okřiknou, že lépe už bylo). Jsem asi trochu jednostranný, hodně mi záleží na laskavosti a uměřenosti, což, obávám se, jsou vlastnosti, kterých i mezi křesťany tak nějak ubývá. Hodně mi přitom pomohlo, že jsem před pár lety věnoval asi rok otázce trestu smrti. S překvapením jsem zjistil, že první státy, které trest smrti zrušily, byly státy Latinské Ameriky. Většinou nedlouho po svém vzniku, už v první polovině devatenáctého století.

Ve většině evropských států trest smrti přetrvával, ale jeho skutečné provádění celkově trvale klesalo až do první světové války. Četl jsem také přepisy projevů v některých parlamentech, které se této otázky týkaly. Ty projevy mi přišly jednak laskavější, jednak poučenější, než co slýcháme dnes. Byť někdy byly ty parlamenty opět zrušeny a dočasně nahrazeny absolutismem (což byl i případ Rakouska-Uherska), celkově lze říci, že devatenácté století bylo stoletím humanizace v pozitivním smyslu. Vesměs byla zakázána dětská práce, zavedena osmihodinová pracovní doba, zlepšoval se stav věznic, objevily se zárodky sociálního státu, dovolání se spravedlnosti bylo nadějnější.

Ano, pesimisté by mohli říci, že např. zvěrstva, kterých se dopouštěli Belgičané v Kongu, byla strašná a o žádné humanizaci nesvědčí. Vím, jak je ošidné generalizovat, ale celkově si stojím za tvrzením, že devatenácté století znamenalo pokrok nejen technologický.

Dvacáté století bylo jakýmsi kontrapunktem. Děsivá první světová válka s miliony obětí způsobila značné zhrubnutí společnosti. Zejména kvůli nacismu a komunismu se počet udílených trestů smrti ve srovnání s 19. stoletím dramaticky zvýšil. I když v případě ruského bolševismu by bylo správnější mluvit o vyvražďování spíše než o trestu smrti; trest je přece jenom také pojem právní, kdežto za bolševismu se o právu dá mluvit jen velmi obtížně, pokud vůbec.

Druhá světová válka pokračovala ve zkáze, kterou byla válka první. Nicméně po jejím skončení se v západní Evropě společnost stávala stále laskavější. Novinkou pro mě bylo, když jsem se ve výborné knize Tonyho Judta „Poválečná Evropa“ dočetl, že to bylo navzdory očekávání většiny Evropanů, kteří se obávali, že druhá světová válka bude pokračovat. Čím to bylo, že se očekávaná katastrofa nedostavila? Jistě únavou z válek – vždyť mnozí, kteří přežili, zakusili obě světové války; jejich vnitřní svět si my, kdo jsme nikdy žádnou velkou válku nezažili, nedovedeme představit. (Podobně jako si moje děti nedovedou představit, jaké pocity měl člověk žijící v padesátých letech, případně za normalizace.) Důvod byl asi ještě jeden, a téměř se bojím ho zmínit, protože neodpovídá tomu, co bychom rádi, aby to bylo pravda: Důvodem byla existence jaderných zbraní. Lidé na obou stranách železné opony si byli vědomi, že jejich nasazení by znamenalo naprostou zkázu mnoha států, ne-li celého lidského pokolení. Je to hrozné, že relativní bezpečí je postaveno na možnosti vzájemného zničení, ale zřejmě je to tak. Proto ti, kdo volali po jednostranném jaderném odzbrojení, nevěděli, o čem mluví.

Jistě, bylo by skvělé, kdyby se lidé obrátili k Bohu a překuli oštěpy a meče v radlice. Sedíme ale na sudu s prachem.

Nicméně nevidím důvod, proč bychom měli přestat usilovat o laskavost a porozumění. Být laskavý přece neznamená být naivní.

Pokud se vrátím k měřítku, kterým jsem začal, tedy k praktikování trestu smrti, pak jsou závěry smíšené. V celé řadě zemí je trest smrti dávno zrušen a zdá se, že vymýcen nadobro. Jsou však země, kde se praktikuje v tak velkém rozsahu, že nejsou možné ani nějaké odhady. Ví se jen to, že v Číně jdou do tisíců, ba patrně do desetitisíců. Druhou takovou zemí je Írán. Tam sice počet poprav v roce 2018 rapidně poklesl ve srovnání s rokem předchozím, nicméně v loňském roce s největší pravděpodobností zase výrazně stoupl. A v řadě zemí se uvažuje o jeho možném znovuzavedení. V tomto ohledu nás asi nejvíce zajímá Turecko, kde prezident Erdogan o obnově trestu smrti opakovaně mluví.

Ne, nemyslím si, že bychom mohli předělat svět. Ale jestli bude naše komunikace laskavá či drsná, to ovlivnit můžeme. Jsem možná naivní, ale stále se domnívám, že laskavá slova vedou k laskavým činům spíše než k činům nepřátelským, a drsná slova vedou spíše k drsnému jednání než k laskavosti. Hrubosti je všude kolem víc než dost. Pojďme ji sabotovat!

  1. ledna 2019

 

 

Jak se rodí problémy

Douglas Murray ve své poslední knize Šílenství davů, (mimochodem stejně dobré jako jeho knihy předchozí) zmiňuje, že mezi lety 2011 a 2017 se ve Spojených státech zdvojnásobil počet lidí, kteří chápou rasismus jako vážný problém („Views of racism as a major problem increase sharply, especially among Democrats,“ Samantha Neal, Pew Research Center, 29. srpna 2017). Bylo v té době spácháno více rasově motivovaných útoků? Nikoli. Byla zavedena legislativa, která by podporovala rasismus? Nikoli, právě naopak. Ono je jedna věc skutečný problém, ale věc druhá je, co my vnímáme jako skutečný problém.

V průměru jedno ze 722 dětí se narodí s nějakou anomálií sexuálních orgánů. U těchto lidí mohou panovat legitimní pochybnosti, zda se jedná o muže či ženu. S těmito lidmi je namístě mít soucit, případně jejich situaci nějakým způsobem řešit. Není ale třeba tuto věc glorifikovat a budovat pro tyto lidi třeba zvláštní záchodky.

Školní rada v americké Nebrasce přišla s pozoruhodným nápadem: Jelikož ve třídě by mohl být někdo, kdo si není jist, zda je chlapcem nebo děvčetem, nebudou pedagogové oslovovat děti slovy „chlapci a děvčata“, ale třeba „tučňáci“. Každá třída si prý může odhlasovat nějakou takovou přezdívku, kterou pak budou učitelé používat…

U nás věci nejsou tak daleko a zdá se mi, že stále více našich spoluobčanů kroutí hlavou nad těmito výstřelky genderové ideologie. My máme ovšem své vlastní umělé problémy, z nichž jedním je tzv. inkluze.

Jak řekl jistý ruský politik, mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky. Původní myšlenka byla dobrá a chvályhodná: Umožnit mnoha handicapovaným, aby se mohli co nejvíce podílet na běžném životě a nebyli „uklizeni“ do nějakých ústavů, aby nebyli nikomu na očích. Způsob zavedení ovšem přidělal spoustu starostí učitelům a rozhodně se nedá říci, že by handicapovaným nějak plošně prospěl.

Popíšu konkrétní situaci: Ubytovali jsme v našem domku jednu iráckou křesťanskou rodinu, která přesídlila do Česka v rámci projektu Generace 21. Měli dvě školou povinné dcery, tak jsem se informoval v nejbližší škole, zda by ji mohly navštěvovat. Prý rozhodně ne – škola má dost svých vlastních problémů. Když jsem zmínil, že by dívky měly asistenty, které jsme ochotni z vybraných peněz zaplatit, byl oheň na střeše. Ne kvůli Iráčankám. Kvůli tomu, že by učitelé měli na vyučování asistenta. Nebylo to sice stoprocentní, ale drtivá většina učitelů, s nimiž jsem o inkluzi mluvil, ji vnímalo jako neštěstí, přinejmenším v té podobě, jak byla zavedena. (Ještě dodám, že příběh našich Iráčanek měl happyend. Vzala je katolická škola a holky začaly brzy vše zvládat i bez asistenta.)

Učitelé už měli tak jako tak dost problémů. Inkluze byla problém navíc. Opakuji: Záměr byl dobrý, ale asi by bývalo prospělo věci, kdyby se zaváděla postupně a pro různé skupiny dětí – podle jejich handicapu a potřeb.

Radím k užívání zdravého rozumu. Snažme se jednat jinak, než podle nějakých ideologií.

Věc, na které se u nás hodně pracuje a o níž se hodně mluví, je platová nerovnost mezi muži a ženami. Prostředek, kterým má být v této oblasti nastolena „spravedlnost“, je zavádění kvót, a to nejen do státních institucí, ale i do soukromých korporací. (Naštěstí se to zatím netýká Česka.) Poukazuje se na to, jak málo žen je v politice, a když se kanadský premiér Trudeau rozhodne, že v jeho vládě bude padesát procent žen, mnozí mu nadšeně aplaudují. Já bych se přimlouval za to, aby ministrem dopravy nebo třeba školství byl někdo, kdo fochu rozumí, ať je muž nebo žena – toto kritérium bych vůbec neuplatňoval, neboť ho považuji za irelevantní.

Položme si otázku, co znamená být vrcholným politikem. Dle mého názoru je to povolání značně frustrující. Přicházíte o soukromí, neustále musíte být ve střehu, musíte dělat kompromisy, do kterých se vám pranic nechce, a hlavně: Jste v permanenci sedm dní v týdnu, 24 hodin denně. Ne každý má tu vůli, kterou prokázali jak Pavel Bělobrádek, tak Marek Výborný, když kvůli rodině na toto zaměstnání rezignovali. Já si nekladu otázku, proč je ve vrcholných postech tak málo žen; spíše si kladu otázku, kde se bere tolik mužů, kteří jsou ochotni žít takovýmto životem? A to jsou na tom manažeři velkých firem ještě hůř než politici. U mužů je to možná dáno tím, že jsou soutěživější a mají větší ego, a jsou tedy ochotni pro ty vysoké posty více obětovat. Ženy jsou vztahovější (já vím, něco takového napsat je politicky nekorektní, ale když ona je to pravda) a vůbec se jim nedivím, že se do vysoké politiky nebo do manažerských funkcí nehrnou.

Proč dochází k takovému zmatení? Proč lidé zapomínají na zdravý selský rozum? Je to tak trochu řečnická otázka, na kterou nelze odpovědět jednou větou. Ale rád bych zakončil opět citátem z Murrayovy knihy, který vysvětluje, proč se tolik lidí nasazuje v tak podivných kauzách: „Lidé v bohatých západních demokraciích jednoduše nemohli zůstat prvními lidmi v dějinách, kteří nemají žádné vysvětlení pro to, proč jsme tady, a žádný příběh, který by životu dával smysl.“

  1. ledna 2020

 

 

Hrstka proti všem

Mluví se hodně o rozdělení společnosti – či společností, protože podobný jev pozorujeme ve většině demokracií. Někdy se zdá, že proti sobě stojí dvě nesmiřitelné bubliny. Existuje ovšem skupinka nezařazených, případně lidí, kteří zčásti patří do obou bublin, a proto jsou někdy z obou vehementně vylučováni. Zdá se mi, že je to i můj případ. Jedněm se zdá, že patřím mezi sluníčkáře, jiným, že mezi xenofoby. Pro jedny jsem „soudruh Drápal“, pro druhé jsem fašista.

Jsem nepřítelem genderové ideologie, považuji ji za blud a za velké neštěstí. Domnívám se dokonce že má na svědomí řadu lidských životů. Z hlediska mnohých lidí by mě to mělo pasovat na Putinova příznivce. Jenže já si myslím, že jak Rusko, tak Čína jsou říše zla. A děsím se toho, že asi polovina členů Alternativy pro Německo Putinovi „důvěřuje“. Spolu s jakýmsi šamanem z Jakutska považuji prezidenta Putina za koncentrované zlo.

Pranic se mi nelíbí samolibé vystupování Donalda Trumpa, ani jeho tweetová politika. Jenže kdybych žil ve Spojených státech, asi bych ho opět volil za prezidenta, jakkoli se skřípěním zubů. Proč? Protože všechny dosavadní alternativy vůči němu považuji za mnohem nebezpečnější. Přitom bych na Slovensku volil Zuzanu Čaputovou. Proč? Viz předchozí věta, jen s drobnou obměnou: Protože všechny dosavadní alternativy považuji za nevěrohodné. Zvážím-li, jak mafiosi ovládli slovenskou politiku i soudnictví do té míry, že mafián si instaluje kameru a odposlech přímo do kanceláře generálního prokurátora Dobroslava Trnky, a jak se před několika lety pravice nedokázala distancovat od všeho, co zjevila aféra „Gorila“, vychází mi z toho, že prezidentem či předsedou vlády by měl být člověk, který s dosavadní vládnoucí garniturou nemá pokud možno nic společného. Jsem si jist, že to dopadne dobře? Nejsem; pouze se rozhoduji mezi několika značně nevábnými alternativami.

Se Slovenskem sousedí Maďarsko. Oceňuji, že Viktor Orbán se jednoznačně a důrazně zastal pronásledovaných křesťanů, a také se pro ně snaží něco praktického udělat. Osud křesťanů v mnoha zemích Afriky a Asie je takovému Macronovi nebo paní Merkelové srdečně ukradený; zmohou se nanejvýš na pár obecných odsudků bez jakýchkoli konsekvencí. Oceňuji Orbánovu inspirativní a odvážnou prorodinnou politiku. Přitom mi velice, velice vadí, že se vládnoucí garnituře podařilo v Maďarsku ovládnout všechna významná média – na svobodě slova mi velmi záleží, a když jsou v nějaké zemi všechna média „na jedno brdo“, moc nevěřím, že je tam ještě skutečná demokracie. No, v případě Maďarska vlastně nevím, jak se k němu postavit. Pohleďme na „blízký sever“: Líbí se mi polská prorodinná politika, ale mám obavy z latentního antisemitismu ve vládní straně.

Tak, už jsem asi naštval hodně lidí. Věřte ale, není jednoduché v této poloze vydržet, protože lidé mají rádi jasné linie. Jsi proti sňatkům homosexuálů? Tak to jsi jistě i pro Putina. Vadí ti ruská anexe Krymu? Tak to jsi jistě i proti tradiční rodině.

Jsou situace, kdy je potřeba udělat jednoznačnou politickou volbu. Takovou, jakou udělala Británie a Spojené státy, když se s Ruskem (pardon, se Sovětským svazem) spojily v boji proti Hitlerovi, ačkoli Stalinův režim byl stejně ďábelský jako Hitlerův. Nejsme-li ale v takto vyhrocené situaci, je dle mého názoru dobré naslouchat těm, kteří mají téměř vždy nějaké to „ale“, ačkoli nám jejich pochybnosti a upozorňování narušují jednoduché vidění světa. Připojit se k jednomu ze znepřátelených táborů je jistě snadnější. Pro mnohé lidi je složitost současného světa břemenem k neunesení. Málokdo si přeje patřit k hrstce, která se staví proti všem.

  1. ledna 2019

 

 

Drobné úvahy o vzdělanosti

Je to už pár let, co jsem četl zajímavý článek o dějinách obtížnosti maturitní zkoušky z matematiky. (Bylo to v rámci debaty o tom, zda má být maturita z matematiky povinná.) Moc lituji, že jsem si nepoznamenal některá data, která mě v onom článku zaujala. Jen si vzpomínám, že nejtěžší matematické příklady museli maturanti řešit koncem devatenáctého nebo počátkem dvacátého století. Od té doby se laťka obtížnosti už jen snižovala.

Nedávno proběhla diskuse o případném zjednodušení českého pravopisu. V diskusi zazněly názory, že Ústav pro jazyk český by se neměl snažit normativně určovat, co je „správné“, ale měl by pouze zachycovat a reflektovat vývoj jazyka. Výslovnostní rozdíl mezi i a y zmizel již před několika staletími, a není žádný přesvědčivý důvod, proč ortografii nezjednodušit, jak už to dávno udělali Slováci, případně jedno z těchto písmen (spíše y než i) zrušit úplně. Děti by se nemusely ve škole biflovat vyňatá slova a uvolnily by se jim tak mozkové závity pro některé užitečnější věci.

Nejsem schopen předložit nevyvratitelný argument proti těmto snahám o zjednodušení. Dříve nebo později k němu patrně dojde a já se s tím určitě nějak vyrovnám, budu-li ještě stále mezi živými. Určité klady současného stavu ale vidím. Přátelé si patrně všimli, že tam, kde mnozí nepoužívají diakritická znaménka, já je důsledně používám. To mě nutí si text, který hodlám někomu poslat, znovu přečíst. A to mi poskytuje příležitost si ještě jednou rozmyslet, zda skutečně chci daný text (byť jde třeba jen o SMS) skutečně poslat. A mohu říci, že podle toho, jaký text mi posílají druzí, do značné míry poznám, co jsou zač a v jakém rozpoložení psali. Pokud píší s celou řadou chyb, je velmi pravděpodobné, že nejenže psali pod vlivem emocí, ale patrně mají ve svém vnitřním životě stejný binec jako ve svých textech. Kdyby si svůj vzkaz či příspěvek po sobě přečetli, možná by ho vůbec neodeslali. Shrnuto: Zjednodušení patrně vyhoví naší uspěchanosti, nikoli však hodnotě našeho sdělení.

Vraťme se však k matematice. Vzpomínám si, jak jsem trápil sám sebe i svého milovaného syna, když jsem ho nutil zvládat dělení trojcifernými čísly. Slýchám, že to není potřeba, děti mají přece kalkulačky. Skvělé. Hackeři nedávno ochromili benešovskou nemocnici a nějaké doly na severní Moravě. Co až způsobí nějaký pořádný blackout? Po čase nenabijete mobily (a možná kleknou i mobilní sítě) a po o něco delším čase i ty kalkulačky (pokud nejsou na baterie a vy těch baterií máte doma dostatečnou zásobu). Pak by se mohly docela hodit i určité dovednosti, o nichž se dnes domníváme, že je nikdy potřebovat nebudeme.

Mantrou nových pořádků je, že nemá cenu se biflovat data, ale chápat souvislosti. Jistě na tom něco je. Pokud ale znáte dat minimum, tak ty souvislosti nepochopíte. Jistě, do jisté míry platí, že není potřeba se biflovat data, která si můžete najít. Strýček Google a tetička Wiki jsou úžasní. Jenže když znáte dat příliš málo, nebudete vědět, co vlastně hledat. Určitý obecný přehled skutečně potřebujete. Vzpomínám si, že když jsem byl koncem šedesátých let poprvé ve Spojených státech, proběhl tam výzkum znalostí zeměpisu. Průměrný Američan byl schopen vyjmenovat pouze šest států. Jedním z nich byla Velká Británie, další bylo Japonsko, další „Evropa“. Ano, mnozí Američané ji považovali za jeden ze států. Tragičtější bylo, že určité procento Američanů považovalo tehdy Kubu za jeden z jednapadesáti států Unie. Bodejť by je pak neštvalo, že se tam vlády zmocnili komunisté. V tomto případě by neznalost mohla být hodně nebezpečná.

O podobný „průzkum“ jsem se snažil v rozhovorech se sovětskými vojáky. Rád jsem si s nimi povídal a když jsem byl na vojně, s jedním četařem jsem se scházel pravidelněji. Byl to jediný z těch, s nimiž jsem hovořil, kdo se snažil chápat, co se vlastně děje a kdo měl jakž takž trochu přehled o zeměpise. Bohužel jsem po pročtení materiálů, které na mě shromažďovala StB a vojenská kontrarozvědka, zjistil, že jsem mu tím zřejmě způsobil nějaké kádrové potíže.

Mohu nabídnout i další smutná zjištění. Před pár lety mě požádal jistý odborný časopis o překlad anglicky psaného článku o významném ruském mysliteli z devatenáctého století Alexeji Chomjakovovi. Autorem článku byl jakýsi Bulhar, který měl před jménem i za jménem několik titulů. Chomjakov byl originální slavjanofilský myslitel, který se „vrtal“ v celé řadě oborů – fyzice, dějepise, filosofii, teologii, poezii… Kdysi dávno, když jsem se podrobně věnoval ruským dějinám, jsem pročetl všech osm dílů jeho sebraných spisů. Něco jsem tedy o Chomjakovovi věděl. Článek toho Bulhara byl úplně vedle – vyzařovalo z něj naprosté nepochopení souvislostí. Nevím, zda onen autor četl něco z Chomjakova samotného; spíše jsem měl dojem, že četl pouze něco o Chomjakovovi, ale nechci mu křivdit. Možná že za svou práci o Chomjakovovi dostal další titul. Vzpomněl jsem si na setkání s jedním katolickým knězem, kterého jsem poznal na jaře 1968, nedlouho poté, co byl po čtrnácti letech věznění propuštěn na svobodu. Ukazoval mi deníček, který měl možnost si vést v Leopoldově. Nemohu zapomenout na jeden úryvek, který se mi možná podaří ocitovat doslovně: „Tak máme jednoho kněze v komunistické vládě, ministra Josefa Plojhara. Je to doktor honoris causa. A máme kněze i v exilové vládě, monsignora Šrámka, a to je také doktor honoris causa. A je to stejný honor – a stejná causa.“

Možná je v tom trocha skepse, ale alespoň i trocha humoru.

To mě přivádí k úvaze poslední. Proč lidé tolik touží po titulech? V každém roce se na někoho významného provalí, že opsal diplomku nebo doktorskou práci. Je mi těch lidí líto. Rád bych jim nějak sdělil, že je dobré psát o něčem, čemu opravdu rozumím. Vzdělanost má skutečně hodnotu, a to i tehdy, pokud jsou naše znalosti neprodejné. Je to jako s láskou k umění – líbí se mi určitý obraz, protože stojí deset milionů, nebo má hodnotu deseti milionů, protože se hodně lidem líbí? Domnívám se, že na tuto otázku nezná odpověď snad nikdo z lidí.

A ještě podpis: Temp. Dan Drápal. (Nevíte, co je to temp.? To je titul temperátor, neboli topič, mé několikaleté povolání ve škole normalizačního života. Na titul Dr. h. c. stále ještě čekám.)

  1. prosince 2019

Korupce nebo integrita

Pokud má v naší době nějaký politik problémy, pak je to nejčastěji pro podezření z korupce nebo z nějakého nesprávného zacházení s penězi. Takové problémy má náš premiér Andrej Babiš, má je izraelský premiér Benjamin Netanjahu, má je i bývalý slovenský prezident Andrej Kiska, má je do jisté míry i prezident Spojených států Donald Trump, kterému vytýkají, že nezveřejnil svá daňová přiznání. Ve třetím světě se korupční jednání u předních politiků takřka předpokládá, i když jsou výjimky.

Myslím, že dříve tomu tak nebylo. Tedy ne že by neexistovala korupce – té bylo patrně ještě více nežli teď, nicméně politici padali kvůli jiným záležitostem, ať už šlo o špatná ekonomická rozhodnutí, vedoucí ke zhroucení ekonomiky, případně o špatná rozhodnutí v mezinárodní politice.

V mnoha případech mocní nedokáží odolat pokušení nějak si „přilepšit“. Ovšem otázka korupce je velmi živá mimo jiné proto, že pravidla (zákony) určující přijatelné chování jsou stále přesnější a přísnější. V případě našeho premiéra jde z hlediska zákonnosti o to, že jeho jednání je nahlíženo jako korupční prismatem evropských standardů, nikoli však prismatem českého „lex Babiš“, který se ukázal jako příliš měkký. Z českého hlediska se tedy Andrej Babiš možná pohybuje v rámci legality, nicméně nikoli v rámci přirozené morálky. Tomu napomáhá myšlenka, některými našimi politiky, politology a publicisty bez uzardění přiznávaná a dokonce propagovaná, totiž že morálka by se do politiky plést neměla. To by si politik v Americe říct nedovolil (čímž samozřejmě netvrdím, že všichni američtí politici jednají morálně).

Tomu odpovídá na poněkud odlišné rovině otázka „Kdo to platí“, vznášená jako samozřejmá námitka proti jakémukoli hnutí, které o něco usiluje, ať je to Greenpeace, Milion chvilek pro demokracii, Marine le Penová, Geert Wilders, Aeronet nebo Hlídací pes. (Sám jsem to zažil v rámci Generace 21). Tato otázka je pochopitelně oprávněná, a každé hnutí či organizace, včetně politických stran, by si měly dávat pozor na to, kdo je financuje. Nicméně tato otázka je často vznášena nikoli za účelem zveřejnění donátorů (to by mohl daný člověk rovnou ty donátory jmenovat), ale za účelem zpochybnění daného hnutí. Jinými slovy, „dělají to jistě pro peníze“. Každé hnutí a každou akci musí nepochybně někdo zaplatit, o tom žádná. Otázka „kdo to platí“ ale mnohdy ani neočekává, že bude zodpovězena. Jejím cílem je především vyvolat nedůvěru v motivy představitelů daného hnutí. Pro vyvolávače nedůvěry je možná dokonce lepší, když otázka zůstane nezodpovězena a zbude jen vágní podezření.

Jsou lidé, kteří se zpochybnění motivů dokázali ubránit, ale je jich jen velmi málo. Takovým člověkem byla například Matka Tereza. Slyšel jsem anekdotu (a podotýkám, nepamatuji si zdroj, ale příběh Matce Tereze odpovídá) o tom, že se na ni jednou do Kalkaty přijela podívat nějaká filmová hvězda z Hollywoodu. Viděla Matku Terezu, jak obvazuje nějakého umírajícího chudáka, a prohlásila: „Tak tohle bych nedělala ani za sto tisíc dolarů.“ Matka Tereza se na ni obrátila a lakonicky odpověděla: „Já taky ne.“

Mnozí lidé si nad stavem naší politiky zoufají. Lkají nad nedůvěryhodností politiků. Pokud nám ale opravdu záleží na morálce, nic nám nebrání důsledně morálně jednat. S integritou možná nevyhraješ volby, ale přece jenom něco pro společnost děláš. Pamětníci si možná vzpomenou na prvního prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu Lubomíra Voleníka, který byl členem ODS, ale jehož integritu nikdo nikdy nezpochybnil a kterého si vážili i opoziční politici. Vzpomínám na bývalého prezidentského kandidáta Jana Sokola, který s Václavem Klausem prohrál o 18 hlasů (v 3. kole). Nezašel totiž ke komunistům. Po volbě jsem s ním krátce telefonicky hovořil. Řekl mi: „To víš, kdybych tam šel, musel bych teď chodit kanálama.“ Klaus ke komunistům zašel, a „chodit kanálama“ nemusel. Jenže kdyby se Jan Sokol choval jako Václav Klaus, taky by vlastně nemusel chodit „kanálama“, jenže by to už přestal být Jan Sokol – a přestal by být zajímavý.

Volíme si, kým jsme. Pro někoho je důležitější vyhrát než zachovat integritu. Pak vám bude vysvětlovat, že „politika přece není o morálce“. Pro někoho je ta integrita důležitější. Samozřejmě víra, že tato realita není vše a že je tady nějaká transcendence, která teprve vyjevuje smysl všeho, hodně pomáhá, abychom sami o integritu stáli. Pro lidi s integritou je důležitější integritu zachovat než vyhrát. Někteří už dlouho co zachovávat nemají. Bohužel, někdy právě oni volby vyhrají.

Přesto na závěr ztratím o Andreji Babišovi dobré slovo: Na výročí 17. listopadu pokorně přiznal, že nebyl tak statečný jako Václav Havel. A protože přistupuji k lidem s důvěrou (pokud to jen trochu jde), věřím, že to myslel vážně – že to nebyla jen nějaká bruslařská figura. (Ano, jinak je Andrej Babiš veliký bruslič před Hospodinem – viz Genesis 10,9.) Třeba jednou pochopí, že integrita je víc než Agrofert. Podle všeho se zdá, že jeden z jeho předchůdců, Stanislav Gross, to před svou časnou smrtí pochopil.

  1. prosince 2019

 

 

Jasné mluvení a politizace jazyka

Jazyk se pochopitelně vyvíjí v čase. Vyvíjel se samozřejmě i v dobách, kdy lidé tento vývoj nereflektovali. Tento vývoj probíhá zcela přirozeně, může ale probíhat i nepřirozeně, pod tlakem.

Například ruská literatura se dle mého názoru vyvíjela skokově mezi prvním a třetím desetiletím minulého století. Ruská literatura 19. století je opravdu krásná (tím chci říci, že obrat „krásná literatura“ se na ni vztahuje zcela právem).

Po nástupu bolševiků se výrazně zjednodušil pravopis, což by samo o sobě nemusela být žádná tragédie. Posun vidím ve vzniku nových slov. Nevzpomínám si na žádnou ruskou zkratku z 19. století. Zato po nástupu bolševismu se objevila slova jako kolchoz (kolektivnoje chozjajstvo), sovnarkom (sovět narodných komisarov; vlastně vláda), komsomol (komunističeskij sojuz moloděži) atd. atd.

U nás to bylo po nástupu komunismu poněkud milosrdnější. Narpa bylo papírnictví (národní papír? ani nevím, co to mělo znamenat), Masna byla celkem srozumitelná. Ale ještě před pádem komunismu nastal protipohyb. Z Narpy smělo být zase Papírnictví, z Masny Maso-uzeniny, z Kovomatu Domácí potřeby nebo Železářství… Docházelo sice k absurditám jiného druhu: Pamětníci, vzpomínáte, že ojetá auta se prodávala v Klenotech? A až do konce vlády komunismu nás provázely nesmyslné propagandistické věty (či snad výkřiky?). Jaké poselství asi vstupovalo do lidských myslí, když na významném pražském náměstí zářil rudý neon se slovy „Leninskou cestou k socialistické železnici“?

To pochopitelně neznamená, že hrátky s jazykem nepokračují i v onom úžasném novém světě, v němž žijeme. Zatímco výše uvedené heslo je naprosto bezobsažné, nové výrazy jsou zákeřné. Jeden z nich nás dokonce provází ještě od dob komunismu: Umělé přerušení těhotenství. Jistě, slovo „potrat“ není hezké. „Přerušení“ je takové útěšné – až na to, že to, co bylo přerušeno, může zpravidla opět pokračovat. Přerušíte-li ale těhotenství, ono už nikdy pokračovat nebude. Ano, cítíme se bezpečněji, když něčemu dáme hezké jméno. Třeba takové „nápravné zařízení“. Ano, záměr byl dobrý, lidé měli dostat šanci se napravit, ale islamisté se v nápravných zařízeních zpravidla radikalizují a drobní zlodějíčkové se v nápravných zařízeních od starších kolegů poučí, jak se nespokojit s nějakým malým trezorkem a udělat nějakou pořádnou kasu.

A pak jsou slova, která byla od počátku zavádějící. Například islamofob, homofob nebo xenofob.

Součástí takových výrazů je kořen -fob, který nalézáme ve slově fobie. Podobná slova byla již dlouho součástí lékařských diagnóz, označující určité úzkostné poruchy. Třeba arachnofob je člověk, který má panickou hrůzu z pavouků, agorafob zase člověk, který má strach z otevřených prostor plných lidí, naopak klaustrofob nesnáší malé uzavřené místnosti. Na wikipedii jsem našel následující definici: Fobie je druh úzkostné poruchy (neurózy), která je charakterizovaná neovládnutelným a neadekvátním strachem z konkrétního objektu nebo situace. Nemocný má na chorobu náhled, nesmyslnost strachu si plně uvědomuje, ale není schopen ho vlastní vůlí potlačit. Známe mnoho různých druhů fobií, které jsou pojmenovány právě podle objektu, který je zdrojem chorobného strachu.

Pokud by mě někdo chtěl označit za homofoba, mohu ho ujistit, že stojím-li vedle homosexuála, žádný strach z něj nemám. Nepociťuji paniku, nezvedá se mi žaludek, nepotí se mi ruce, nechce se mi utéci. Dokonce je mi řada homosexuálů sympatických, byť ne pro jejich homosexualitu. Nicméně budu automaticky označen za homofoba, pokud se ukáže, že homosexuální jednání považuji za nemorální. Podobně na to, abych byl označen za xenofoba, postačí, když se vyslovím proti kvótám na přijímání migrantů.

Přípona -fob (z jazykového hlediska to vlastně není přípona, ale nevím, jak to lépe nazvat) přesouvá problém z toho, čeho nebo koho se člověk obává nebo s nímž prostě jen nesouhlasí, na toho, kdo je slovem s tímto zakončením označen. Máš jiný názor na přijímání migrantů? Jsi xenofob. A pokud jsi takto označen, už tvé argumenty nemusí nikdo brát vážně – problém je v tobě samotném. Už nejde o to, co o islámu opravdu víš a co si o něm myslíš – řekneš-li něco kritického, jsi islamofob. Problém pak už není v islámských teroristech, problém je v tobě samotném.

Ještě zákeřnější je používání anglického slova hate. Toto slovo vždy označovalo velmi silnou emoci, totiž nenávist. Jako opak nenávisti se nabízí láska. Mezi láskou a nenávistí je celá řada postojů a emocí. V samotném prostředku této škály je lhostejnost. Směrem k lásce pak můžeme mluvit o sympatiích nebo o zalíbení. Opačným směrem o nechuti, nesympatiích, případně odporu. Jenže slovo hate, které původně označovalo pouze emoci, se nyní používá pro označení „nepovolených“ názorů. Pokud máte námitky proti chirurgickým zásahům do těl lidí, kteří chtějí změnit své pohlaví, budete označeni za „nenávistníky“, přestože vůči nim pociťujete hluboký soucit (což je emoce mnohem bližší lásce než nenávisti).

Na tyto posuny, ve skutečnosti na politizaci jazyka, je nutno upozorňovat. My konzervativci nejsme ti, kdo mají moc, a jazykových manipulací se dopouštějí především mocní. Je ale potřeba, abychom se vyjadřovali přesně a abychom byli schopni reflektovat, co se s naším jazykem vlastně děje.

Viktor Klemperer, německý žid, který přežil válku, napsal zajímavou knihu Jazyk Třetí říše. Je to pozoruhodné čtení o proměnách jazyka v národě, který byl ovládnut démony nacismu. Podobným způsobem rozebíral jazyk komunismu Petr Fidelius v Řeči komunistické moci. Je ale načase začít sbírat poznámky o vývoji a používání (a zneužívání) jazyka v současných kulturních válkách.

Když nějaké takové období skončí, určitá slova vymizí. Jakmile padl komunismus, vytratilo se slovo „soudruh“. Dnes se používá pouze v uzavřené komunitě komunistů a mimo ni pouze jako nadávka. (I mě někteří kritici označili za „soudruha Drápala“.) Přitom v české beletrii 19. století na něj narážíme poměrně často a většinou má význam velmi kladný. Tento jen se ale projevil již na úsvitu evropských dějin. Jeho obětí se v antickém Řecku stalo slovo „bratr“. Původně znělo fratér, podobně jako v latině. V řeckých městských státech existovaly tzv. frátrie, bratrstva, která zřejmě neměla nepodobnou roli jako uliční výbory v dobách komunismu. Slovo fratér se časem natolik zkompromitovalo, že by ho pro vlastního bratra nikdo nepoužil. Proto se začalo používat slov adelfos, etymologicky „souděložník“, česky „sourozenec“ (delfoi znamená dělohu).

A některé výmysly ani nejdou přeložit. Třeba gender.

  1. prosince 2019