Nepochybuji o tom, že západní společnost je v těžké duchovní a intelektuální krizi, a soudím, že jsem se k této skutečnosti v jiných článcích vyjádřil dostatečně. Tuto krizi popisuje celá řada autorů. Pokud bychom uvažovali o západní civilizaci izolovaně a pokud bychom ji poměřovali absolutními hodnotami, dopadla by velice zle.

Jenže vedle hlediska absolutního je zde ještě hledisko relativní. Západní civilizační okruh je jen jeden z mnoha. Kromě západu, který se ještě dělí na Severní Ameriku a „zbytek“ západu (k němuž patří vedle Evropy i Austrálie a Nový Zéland) je zde především Čína, mohutná velmoc na ekonomickém a vojenském vzestupu, Dále svět islámu, poměrně chaotický zbytek Afriky, Rusko, velmoc hospodářsky a demograficky upadající, Japonsko, Latinská Amerika a konečně různé asijské státy vesměs na ekonomickém vzestupu.

Tři z těchto civilizačních okruhů jsou pro nás do jisté míry reálnou, do jisté míry potenciální hrozbou. Jsou to svět islámu, Rusko a Čína.

Civilizační okruhy v minulosti někdy reagovaly na reálné či potenciální ohrožení snahou o naprostou izolaci. To byl případ Japonska a Číny. Myslím, že dnes je jasné, že tato strategie moc úspěšná nebyla. Dnešní svět je příliš propojen, než aby se to mohlo podařit. Nemůžeme tedy zcela přerušit styky ani s Ruskem, ani s Čínou. Na druhé straně bychom si měli být vědomi nebezpečí, které z těchto kontaktů hrozí, a měli bychom se snažit tato nebezpečí omezit (opět: Úplně je eliminovat nelze).

Byl bych raději, kdyby náš prezident jezdil s představiteli českého byznysu raději do Jižní a Střední Ameriky, do Spojených států, do Japonska, případně do různých asijských zemí, zejména těch, které jsou do větší či menší míry demokratické. Když se s někým dlouhodobě stýkáte, vždycky hrozí, že se mu přinejmenším v něčem stanete trochu podobnými, a často si toho ani nevšimnete.

Pokud Čína zavře do koncentráků milion Ujgurů, pak nás to jistě neovlivní přímo. Číňanům přeji vzestup životní úrovně, nicméně to, co se v této zemi děje a jakým směrem se tato země vyvíjí, ve mně vyvolává odpor, obavy a úzkost. Nemělo by nám to být jedno a neměli bychom se tvářit, jako že je nám to jedno. Upřímně řečeno, nechtěl bych bohatnout z obchodu s touto zemí. A v této zemi – podobně jako v Rusku a v islámských zemích – jsou lidé toužící po právu a svobodě. Jako jsme po ní toužili my v dobách komunistické vlády. A srdce nám poskočilo radostí, když západoevropští nebo američtí politici dali nějak najevo, že vědí o osudu politických vězňů za železnou oponou. Neočekávali jsme, že to budou oni, kdo nás osvobodí. Nicméně když někdo komunistický režim nazval pravým jménem, místo aby mlžil, vždy nás to povzbudilo. A když prezident Mitterand při návštěvě komunistického Československa pozval na snídani naše disidenty, měli jsme důvod k jásání. Vždycky jsem vnímal, že máme vůči západní Evropě a vůči Americe, které přijímaly naše politické uprchlíky, určitý dluh.

Na druhé straně netřeba zbytečně provokovat. Vzpomínám si na jednu chvíli z léta 1968, kdy se v novinách a časopisech objevovaly dosti „odvážné“ karikatury sovětských představitelů. Slyšel jsem jednu mladou Finku poznamenat, že něco takového by ve Finsku nemohlo vyjít. Někteří lidé používali tehdy termín „finlandizace“, který označoval určitou opatrnost finské vlády ve vztahu k Sovětskému svazu. A někteří z těch některých používali tento termín pohrdavě, jako určitý projev zbabělosti, ne-li servility. Finové věděli a vesměs respektovali, že mají velkého a mocného souseda, který je schopen je zničit. Svedli s ním v letech 1939-1940 krutou válku, v níž si vedli velmi statečně a srdnatě. Výtku zbabělosti si rozhodně nezasloužili. V letech 1945-1989 se drželi zpátky – to jsem pochopil ze slov oné Finky. Nicméně udrželi si nezávislost, udrželi si demokratické zřízení. Tedy to podstatné. V současnosti vede podobný (ne zcela totožný) boj Hong-Kong ve vztahu ke komunistické Číně. A obávám se, že tento boj bude méně úspěšný, a to nejen proto, že formálně je Hong-Kong součástí Číny.

Ony české karikatury byly gestem. Gesta nám Čechům zpravidla jdou velmi dobře. Asi nám dodávají jakýsi pocit nadřazenosti. Gesta bychom si ale měli odpustit – jak ve vztahu k Rusku, tak ve vztahu k Číně. Měli bychom zůstat věcní – ale hodně, ale opravdu hodně ostražití. Jsou to země, v nichž platí právo silnějšího. Rusko je zemí, v níž jsou likvidováni novináři i skutečná opozice. Čína je zemí, kde umírají křesťané, muslimové, stoupenci hnutí Fa-lun-kung. Opakuji: Neměli bychom se tvářit, že nám to nevadí. Tedy… pokud nám to vadí. A politiky, kterým to nevadí, bychom neměli volit. Protože nevadí-li jim to v Rusku a v Číně, je možné, ba pravděpodobné, že by jim to nevadilo ani v Česku.

15. května 2019

 

 

 

 

 

 

Komunisté a jejich spojenci z ANO a ČSSD protlačili Parlamentem zákon o zdanění tzv. církevních restitucí. Nyní jej podepíše prezident a pak bude napaden u Ústavního soudu.

Komunisté v této kauze opět projevili v plné míře svou nestoudnost, ovšem to mohlo jen těžko někoho překvapit. Smutnější je podíl dalších parlamentních stran na této nestoudnosti. V řadách jejich poslanců jsou mnozí, kteří dobře vědí, že jde o krok nemravný a nadto nebezpečný, protože pokud lze jednostranně porušit smlouvy s církvemi, bude to snadnější i příště, až půjde o někoho jiného.

Mám ale zásadní námitky nad jistou formou obrany církví. Představitelé České biskupské konference, Ekumenické rady církví i Federace židovských obcí se vyjádřili v tom smyslu, že by zdanění církevních restitucí mohlo být pro některé menší církve likvidační.

Považuji to za naprostou hloupost a za způsob obrany nehodný skutečných křesťanů. Pokud by zdanění církevních restitucí mělo být pro jakoukoli církev (a kteroukoli dobrovolnou organizaci) likvidační, pak taková církev skutečně existovat nemusí. O naší existenci přece nemůže rozhodovat stát, a to ani demokratický, ani totalitní! Církev Kristovu nezlikvidoval ani Stalin, ani Mao-ce-tung, ačkoli se hodně snažili. Naopak, pokud nejde o vyloženě orwellovský režim jako v Severní Koreji (k čemuž se nyní mílovými kroky přibližuje Čína), „mírná“ totalita církvi spíše prospívá, protože se do ní netlačí ti, kteří nemají skutečnou víru, ale nechávají se vést nějakými postranními motivy.

Síla církve nikdy nebyla (a nebude) v majetku. To pochopitelně neznamená, že by církev nemohla či neměla majetek vlastnit. Její síla je v poctivých a obětavých lidech. Ti, jimž jde o věc Kristovu, jsou ochotni pro evangelium leccos obětovat, a finanční oběti patří k těm obětem snadnějším.

Zdanění církevních restitucí je nebezpečná hanebnost, protože tento krok vysílá jasný signál, že smlouvy, které uzavřel stát, nemusí platit, a pravidla, která byla jednou nastavena, není třeba dodržovat. Toto zpochybnění vlády práva napáchá mnohem víc škod, nežli přinese pomyslného „dobra“ oněch 385 milionů (za přesnou částku neručím, ale četl jsem kdesi o této sumě), které stát zdaněním církevních restitucí získá.

A nalejme si čistého vína: Předseda komunistů Vojtěch Filip to samozřejmě dobře ví. Komunisté nemohou neútočit na církev už tak nějak z principu. Ale že i poslanci ČSSD prodají právní stát za tuto částku, poněkud překvapuje a vzbuzuje lítost. A co se týče hnutí ANO, často se mluví o jeho nečitelnosti. Je pravicové, nebo levicové? To se sice podle postojů ke zdanění restitucí tak úplně nepozná, ale o postoji tohoto hnutí k dodržování pravidel jsme se dověděli dost.

30. dubna 2019

Rovnou se přiznám, že jsem si přál, aby zvítězila Zuzana Čaputová. Přesto, že je rozvedená. Přesto, že hájí liberální názory.

Byl bych mnohem šťastnější, kdyby nebyla rozvedená. A kdyby sdílela mé konzervativní názory.

Vím, že teď bude liberální tábor na Slovensku i v Česku „na koni“. Nastanou bouřlivé oslavy. Obecná levicově-liberální euforie by nám ale neměla zastřít dvě podstatné věci.

Tou první je, že Slovensko na tom není zdaleka tak dobře, jak by mohl naznačovat výsledek sobotní prezidentské volby. Každý desátý Slovák volil v prvním kole Mariána Kotlebu, který opravdu je fašista. (Vím, že tato věta je problematická, protože levicově-liberální tábor označuje za fašisty téměř každého, kdo má jiný názor. Označení fašista jsem si vysloužil i já. Tento termín se používá velmi inflačně, proti čemuž jsem se mnohokrát snažil protestovat, vesměs marně. To, že se tohoto termínu zneužívá, ale neznamená, že žádní skuteční fašisté neexistují. Marián Kotleba je jedním z nich, a jak je vidět, příznivců nemá málo.)

Ještě více příznivců získal v prezidentských volbách Štefan Harabín, který byl do roku 2014 předsedou Nejvyššího soudu. Je vnitřně spjat s nechvalně proslulou dobou Vladimíra Mečiara. Považuji ho za představitele zkorumpovaného establishmentu.

Z toho mi vyplývá, že nejméně čtvrtina Slováků by volila politiky, kteří by deformovali, ne-li přímo rušili demokratické pořádky. To by mělo současnou euforii nad „pokrokovým“ Slovenskem trochu brzdit.

Druhá podstatná věc je pozitivnější. Na vítězství Zuzany Čaputové se výrazně podepsala skutečnost, že ještě před prvním kolem prezidentské volby odstoupil kandidát Robert Mistrík, který by zasáhl více méně stejný elektorát jako Zuzana Čaputová. Národovecký tábor se sjednotit nedokázal, liberální ano – a proto zvítězil. Kdyby Mistrík neodstoupil a kdyby odstoupil Harabín ve prospěch Maroše Šefčoviče, mohli se v druhém kolem utkat Šefčovič s Kotlebou. To by byla jiná káva, že?

Pochopitelně naznačuji, že toto konstatování by mělo být signálem pro českou pravici a český střed. ODS, TOP 09, KDU-ČSL i STAN mají dostatek kvalitních politiků; řekl bych, že podstatně více než slovenští liberálové. Nedokáží se ale domluvit – proto hrozí, že nám po příštích volbách povládnou ANO a/nebo Piráti. Situaci ještě více rozmělní pokusy založit nějakou novou stranu. Nedávno to byli realisté Petra Robejška (s jehož mnohými názory se mohu ztotožnit) a obávám se, že svědky podobných pokusů budeme i v příštích volbách do Poslanecké sněmovny. Česká pravice se prostě neumí sjednotit.

Slovenská politika je od české v mnohém odlišná. Je znát, že žijeme již 26 let v jiném státě. Jeden rys mi ale připadá stejný – ale možná je to jen můj problém: Při rozhodování prožívám obrovské napětí mezi názory a charakterem. Názorově je mi Zuzana Čaputová cizí. Jenže jí věřím, že myslí vážně to, co říká. Používá se pro to již trochu zprofanovaný výraz: Je „autentická“. Pregnantně to vyjádřil Daniel Pastirčák ve svém článku „Maska a tvár“: Zuzana Čaputová má tvář. Šefčovič působí jako maska. Čaputová přináší naději, že obrovské problémy Slovenska – provázanost zločinu s politickou sférou, jež vyplavala na povrch v aféře „Gorila“ a později skrze vraždu Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové – nebude snadné zamést pod koberec. Šefčovič byl kandidátem těch, u nichž jsem tuto naději neměl. A tak to možná vnímala i řada Slováků.

Nesprávné názory jsou nebezpečné. Nechci podceňovat nebezpečí liberalismu. Jsem ale přesvědčen, že bezcharakternost je ještě nebezpečnější.

31. března 2019

Od mnoha lidí – přátel i nepřátel, dostávám často e-mailem odkazy na Youtube nebo na různá videa. Vesměs jde o politickou propagandu, někdy o témata náboženská. A přiznám se bez mučení, že se na ně z 95 % nedívám. Je toho mnoho a kdybych si měl prohlédnout všechny odkazy, nedělal bych nic jiného. Mnohem raději čtu, než se dívám na monitor. Připadá mi, že toho stihnu víc a ve větším klidu.

V posledních třech týdnech u mě nastala radikální proměna. Téměř každý večer se dívám na Youtube. Sleduji tam ovšem jediného člověka, kanadského psychologa Jordana Petersona. Objednal jsem si jeho knihu 12 pravidel pro život (V originále 12 Rules for Life), přestože podobné tituly mě zpravidla odrazují. Někde jsem četl, že se prodalo už přes dva miliony výtisků v angličtině. Kniha už vyšla slovensky – naši bratři nás opět v něčem předhonili. Kniha není jednoduchá na čtení a má kolem čtyř set stran. Jsem asi ve dvou třetinách a nedá mi to, chci se s Vámi podělit o své dojmy. Žasnu nad fenoménem Jordan Peterson.

Pokud vím, Peterson začal vzbuzovat širší pozornost, když prohlásil, že nebude respektovat v Kanadě nedávno přijatý zákon, že všichni musí respektovat, jakým zájmenem chtějí být oslovovány transgender osoby, tedy lidé, kteří si změnili své pohlaví. Petersonova námitka nesměřuje proti těmto lidem – říká, že nemá problém lidi oslovovat tak, jak oni sami chtějí. Jeho námitka zní: Vláda může zakazovat určité mluvení, nemůže ale určité vyjadřování přikazovat. A zdůrazňuje: Nesmí tak činit žádná vláda, ani pravicová, ani levicová, ani liberální, ani konzervativní.

Tento postoj vzbudil okamžitě rozruch a veliký odpor liberálů (váhám, zda nedat toto slovo do uvozovek, protože v poslední době se liberálové obracejí v pravý opak, čím původně byli, a stávají se největšími nepřáteli svobody slova). Na internetu lze dohledat řadu střetů mezi Petersonem a liberály; pro počátek doporučuji zadat do vyhledávače Google slova „Jordan Petersen Newman“ a dostanete se na interview s redaktorkou BBC paní Newmanovou; pak si jistě sami snadno najdete další rozhovory s tímto pozoruhodným mužem.

Jsem fascinován tím, jak Jordan Peterson reaguje na různé výtky a různá nařčení. Nepřistihl jsem ho, že by zesměšňoval nebo dehonestoval kohokoli ze svých oponentů. Chová se k nim velmi velkoryse a kde může, dá jim za pravdu, a dokonce je pochválí. S přehledem ale vyvrací tvrzení o tom, že rozdíly mezi muži a ženami jsou minimální a jsou důsledkem kulturních vlivů. Vysvětluje, proč se feministky mýlí a v čem je hnutí identit nebezpečné pro celou společnost.

Často je onálepkován jako extrémní pravičák. Na této věci se pokusím ilustrovat jeho postup a jeho argumentaci. Namítá následující: Ve společnosti se můžeme setkat s extrémní pravicí, s umírněnou pravicí, s pravým středem, s levým středem, s umírněnou levicí a s extrémní levicí. Pokud je někdo levičák, měl by se poctivě vyrovnávat s nejrůznějšími názory od středu po krajní pravici. Jakmile ale někoho onálepkujete jako krajního pravičáka, vylučujete ho ze „slušné společnosti“, nicméně pokud daný člověk extrémním pravičákem není, děláte nepoctivý krok, který vám umožňuje nevyrovnávat se s celým spektrem názorů všech těch, kdo jsou napravo od vás – třeba i s levým středem. Peterson označení za pravičáka odmítá a dosti přesvědčivě dokazuje, že pro společnost je důležité, aby měla pravici i levici. Pravice často stojí na straně autority a řádu, a to je správné. Nicméně s autoritou a řádem se to dá přehnat, autorita se mění v tyranii, a společnost pak přichází o svobodu a tvořivost. Proto je třeba levice, která hájí svobodu proti autoritě. Jenže pokud levice pravici totálně vygumuje, společnost upadá do chaosu. Má-li být člověk prospěšný, může být pravičák nebo levičák, ale musí si uvědomovat důležitost opačného pólu. Pokud druhou stranu vygumujeme, vyprodukujeme buď frankistické Španělsko nebo Madurovu Venezuelu (dodávám já).

Jordan Peterson se může jevit jako extrémní pravičák, protože v akademickém světě zcela převážila extrémní levice, která se odmítá poctivě vyrovnávat s pravicí a je pro ni pohodlnější Petersona onálepkovat. V jeho případě ale narazila na tvrdí oříšek. Peterson má své názory dobře promyšlené a zdůvodněné, a nejenže dokáže obhájit své názory, ale je schopen i přesvědčivě ukázat, kde se jeho oponenti mýlí. Řídí se ovšem svým poznáním: „Pokud vám někdo oponuje, můžete být v pokušení příliš zjednodušit jeho tvrzení, případně je parodovat nebo překroutit. Taková hra je ale kontraproduktivní a jejím účelem je poškodit toho, kdo vám oponuje, a neoprávněně vylepšit svůj status“ (str. 247). Něčemu takovému se Peterson pečlivě vyhýbá. Svým oponentům vždy pečlivě naslouchá a nikdy je neuráží.

Přiznám se, že nad Jordanem Petersonem každý večer znova žasnu.

14. března 2019

 

Hned z kraje odpovím jednoznačným „ano“. A hned se pokusím toto „ano“ obhájit a vysvětlit.

Četl jsem o jakémsi průzkumu v Německu, podle nějž smýšlí konzervativně zhruba 40 % obyvatel, nicméně mezi novináři a publicisty tvoří konzervativně smýšlející pouhých 5 %. Ve veřejnoprávních médiích jsou konzervativci zastoupeni minimálně, byť jsou příležitostně zváni do různých besed a debat.

V Německu sami liberálové přiznávají, že to „trochu přehnali“. Když v roce 2015 kulminovala migrační krize, a zejména v roce následujícím, si média vytkla za cíl nikoli pravdivě a do hloubky referovat o faktech, ale vychovávat čtenáře, posluchače a diváky, aby k migraci zaujali „ten správný postoj“. Nepříjemné zprávy se novináři a publicisté snažili nezveřejňovat, a v krajních případech si různé zprávy vymýšleli, jak se posléze ukázalo, když se přišlo na to, že Claas Relotius, slavný laureát několika novinářských cen, si některé zprávy prostě vycucal z prstu. (Nutno ovšem pro spravedlnost konstatovat, že časopis Spiegel, kterého se tento skandál týká nejvíce, pochybení přiznal a pokusil se o nápravu – do míry, která je v takovém případě možná.) Není divu, že na transparentech přívrženců AfD se objevovalo slovo Lügenpresse,  tedy „prolhaný tisk“.

Toto nedostatečné zastoupení konzervativců v médiích zřejmě značnou měrou přispělo k tomu, že lidé stále více čerpali své vědomosti (a následně i své názory) z různých internetových zdrojů. Často ale docházelo – a dochází – k tomu, že slepě věří různým fake news, protože kvalita „internetových informací“ je mnohdy ještě ubožejší než kvalita veřejnoprávních médií. A s lítostí musím konstatovat, že mnozí z těch, kdo se považují za konzervativce, jsou ještě lehkověrnější než levičáci a liberálové.

Právě proto vidím potřebu Konzervativních novin jako velmi naléhavou. Je mi jasné, že – přinejmenším zpočátku – budou (co se týče faktů) odkázány na různé zpravodajské agentury, protože si těžko mohou dovolit vlastní reportéry, nadto v různých částech světa. Důležité ale je, aby zveřejňovaly pouze fakta ověřená – byť za cenu toho, že jich bude méně. Už to bude obrovská služba konzervativnímu táboru. Nejvyšší hodnotou Konzervativních novin nesmí být rychlost, ale pravdivost. Důležité bude rovněž rozlišování mezi „informací“ a „interpretací“ této informace.

Nedávno jsem moderoval jednu veřejnou debatu. Jako obvykle jsem to schytával z obou stran. Část publika byla nespokojená, když se ozvalo cokoli pozitivního o EU, jiná část byla nespokojená, když se ozvalo cokoli kritického o islámu. Po debatě jsem byl těmito lidmi vyzván, abych žádná negativní fakta neuváděl, protože tím vyvolávám v lidech nenávist. Nemohl jsem nevzpomenout na první šťastlivce, kterým se již ve třicátých letech minulého století podařilo uprchnout z gulagů a podat zpráva o tom, co se v Sovětském svazu děje. Zpočátku jim mnohdy nevěřili ani lidé pravicově smýšlející. Po celou dobu – od oněch třicátých let až do let osmdesátých, byli pak mezi západními levičáky lidé, kteří neradi slyšeli cokoli negativního o „táboru míru“, protože to chápali jako posilování kapitalismu, a tedy jako zradu „pokrokových sil“. Pravda, po okupaci Československa „spřátelenými“ armádami v roce 1968 už bylo velmi těžké tento postoj držet, a pro spravedlnost nutno říci, že komunistické strany zejména Španělska a Itálie se se stalinismem vnitřně opravdu rozešly a na potlačování pro levičáky nepříjemných zpráv z východu se již nepodílely. Výzvy, abych neříkal nic negativního o islámu, jsou ze stejného soudku. Konzervativní noviny budou konat dobrou službu, když nebudou zamlčovat žádná fakta – ani ta, která se nám „hodí do krámu“, ani ta, která se nám do krámu nehodí. Pravdivost pro nás musí být důležitější než vítězství v nějakém mediálním souboji.

Pro levicové liberály je výhodné líčit jejich názorové odpůrce jako jakousi jednolitou vrstvu. Voliči SPD a Zemana jsou nevzdělaní, hloupí, jsou to starší, zaostalí lidé… Hrozí, že se najdou další takoví nešťastníci, jako prý „první český usvědčený terorista“ pan Balda, který se snažil vyvolat panický strach z islámu. (Ovšem s tím prvním teroristou to není pravda; prvními usvědčenými teroristy jsou bývalý pražský imám Sámer Shehadeh, jeho bratr Omar Shenhadeh a Omarova manželka Fátima, dříve Kristýna.)

V tomto „zemanovsko-okamurovském“ táboře jsou opravdu někteří lidé zlí a nenávistní, vyzývající ke střílení malých dětí a k jiným zvěrstvům. Stačí podívat se na některé diskuse na sociálních sítích. Na druhé straně jsou v tomto táboře i zcela odlišní lidé, kteří mají větší strach z výstřelků liberalismu než ze Zemana. Znám takových lidí poměrně dost, a i když nevolím jako oni, vím, že nejsou „fašisté“.

Když se podíváte na evropskou politickou scénu, vidíte tento problém na mnoha místech. Levičákům (byť již zdaleka ne všem) a liberálům se daří neustále připomínat, že příznivci krajní pravice volí Švédské demokraty, v Německu AfD, ve Francii Marine le Penovou, v Rakousku Svobodné… Vedení těchto stran se zpravidla snaží se od krajní pravice distancovat, ale to je těžké, protože těžko očekávat, že by tento segment společnosti volil třeba sociální demokraty nebo zelené. I nadále lze – bohužel – očekávat, že političtí nepřátelé konzervativně smýšlejících se nebudou vyrovnávat s tím, co tyto „civilizacionistické“ strany skutečně chtějí a co mají ve svém programu. Spíše budou vypichovat, jak hrozní lidé je volí.

I zde mohou Konzervativní noviny sehrát velmi pozitivní roli. Nesmějí se stát nástrojem nenávisti, ale nesmějí ani přistoupit na tezi, že zveřejňování nepříjemných faktů je šíření nenávisti. Bude to velmi nesnadný úkol – ovšem, když to tak vezmete, která hodnotná věc je nebo byla snadná?

Tak se do toho pusťme!

 

7. února 2019. Vyšlo v Konzervativních novinách  8. 2. t. r.