DAN DRÁPAL

Snad mi prominete, že nezačnu od Jana Sokola, ale od jeho manželky, Františky Sokolové, roz. Patočkové. S tou jsem se setkal mnohem dříve než s Janem Sokolem. Když jsme se viděli poprvé, byly mi čtyři roky a jí asi tak třináct. Přišla se svými rodiči k nám na návštěvu. Můj otec totiž studoval u prof. Jana Patočky filosofii a nějakým způsobem se setkali a spřátelili. Možná v tom sehrála roli Akademická YMCA, jejímž byl otec posledním tajemníkem před jejím rozpuštěním.

Já jsem byl čtyřletý špunt se zájmem o zeměpis a sklonem k dětské fabulaci. V oné době jsem už sbíral mapy a znal jsem hlavní města většiny států. A tak, když jsem se ocitl s Fanynkou Patočkovou v dětském pokoji, vyprávěl jsem jí, jak jsem byl s rodiči v Číně a jaké to bylo, když jsme se vraceli transsibiřskou magistrálou. Fanynku jsem tím vyděsil a ona zašla do obýváku za otcem a šeptala mu: „Tati, dej si na ně pozor, to musí být nějací komunisti, ten malej kluk mi povídal, jak byli v Číně a v Rusku!“

Přiznám se, že to z nám jen z rodičovského vyprávění. Fanynka Sokolová se v těchto vzpomínkách vyskytne ještě jednou, o mnoho později.

S Janem Sokolem jsem se setkával několik let pravidelně na tzv. „kecandě“, kde byl vůdčí osobností. Pravidelnými účastníky byli Dr. Zdeněk Neubauer, Václav Žák, Vojtěch Sedláček, Tomáš Halík, Daniel Kroupa, Alexandr Svoboda, Václav Trojan, malíř Pavel Brázda a jeho žena Věra Nováková, rovněž malířka a ilustrátorka. Mnozí další kecandu navštěvovali nějakou kratší dobu. Posledním místem, kde se „kecanda“ scházela, byla kancelář evangelického sboru Na Maninách. Tam chodívala i mladší generace – můj bratr Aleš, Jindřich Běťák, Jiří Měska, Věra Hájková, abych jmenoval alespoň některé.

Jan Sokol byl vůdčí osobností ve Výzkumném ústavu matematických strojů (VUMSu), což bylo tehdy špičkové kybernetické pracoviště, kde našlo útočiště mnoho disidentů. Jan Sokol pochopitelně nebyl ve straně a nemohl zastávat žádné oficiální postavení. Byl ovšem pro ústav nepostradatelný.

Jan Sokol byl jedním z nejvzdělanějších a nejšlechetnějších lidí, jaké jsem v životě poznal. Nikdy jsem ho neslyšel zesměšňovat protivníka v nějaké diskusi. Měl pozoruhodný dar – přes veškeré vzdělání – mluvit i o velmi složitých otázkách velmi srozumitelně. Dokázal si vážit lidí, kteří měli odlišné názory od něj.

Uvedu příklad. Jednu dobu jsme s několika lidmi s „kecandy“ studovali hebrejštinu. Nechal jsem tehdy okopírovat knihu Rut, účastníci se naučili písmenka a pak jsme rozebírali jedno slovo po druhém. Shodou okolností mě v té době navštívil jeden horlivý bratr, který měl u mě přespat, a chtě nechtě byl přítomen našemu malému kroužku hebrejštiny. Ve své horlivosti zasáhl do našich lingvistických snah a jal se účastníky obracet na víru. Bylo mi to hodně trapné a na příští schůzce jsem se za tento drobný incident omlouval. Honza Sokol byl – na rozdíl od některých jiných – velmi velkorysý. Už bych ho nedokázal přesně citovat, ale řekl něco v tomto smyslu: „Není třeba se omlouvat. Bylo znát, že je to celistvý člověk, zapálený pro Boha.“

Nicméně vrátím se zpět. Během studia čtvrtého ročníku na teologii jsem se dostal do vnitřní krize a měl-li jsem předtím nějakou víru, tak v té době jsem ji ztratil. Teologii jsem se rozhodl pověsit na hřebík a věnoval jsem se ruským dějinám. To mi vydrželo sedm let. Fanynka Sokolová pracovala ve Slovanské knihovně a já jsem si k ní chodil vypůjčovat knížky. Slovanská knihovna měla mimo jiné druhé vydání Leninových sebraných spisů. To bylo někdy koncem Stalinovy vlády zničeno, protože obsahovalo rozsáhlé výkladové poznámky, z nichž šlo vyčíst, „jak to bylo doopravdy“. Pokud vím, v Československu přežily jen tři exempláře tohoto 2. vydání o 35 dílech. (Další vydání, třetí a čtvrté, již byla zmanipulována.) Jeden z nich byl právě ve Slovanské knihovně. Fanynka Sokolová mi je půjčovala domů. Kdyby se na to přišlo, znamenalo by to jistě okamžitý vyhazov.

Po konci tohoto sedmiletého období jsem se vrátil ke křesťanské literatuře. Začal jsem překládat sbírku tzv. „Apoštolských otců“. Ale pak přišel „státní souhlas k výkonu duchovenského povolání“, mé obrácení ke Kristu a brzy spousta práce na Maninách, a já už jsem neměl síly překlad dokončit. Honza Sokol řekl, že je škoda to nedodělat, a tak dodělal to, co jsem já už nestačil. Tato naše společná práce se dočkala trojího vydání. Bez něj by překlad nevznikl.

Nevím přesně, jak to měl Jan Sokol se studiem. Jestli si to dobře pamatuji, studoval dvě vysoké školy, které ale nedokončil. Na otázku, proč, odpověděl, že měl pocit, že mu ta škola už nemohla víc dát. Od snad kohokoli jiného by to znělo nafoukaně, ale od Honzy Sokola to znělo jednak pokorně, jednak věrohodně. O tituly nestál a nikdy si na nich nezakládal – ani později. Vzpomínám si, jak ho jednou jeden z účastníků kecandy oslovil jako „doktora Sokola“. Oslovující sám mě dva tituly. Honza Sokol ho dosti zpražil a řekl mu, že takové řeči nemá rád.

Záběr jeho znalostí a zájmů byl ohromující. Nevím, jak to všechno stačil, protože nikdy nevypadal uspěchaně. A přitom se upřímně zajímal o druhé. Přiznám se, že jsem se tím vždy cítil poctěn. V jeho přítomnosti člověk jako by sám nabýval na hodnotě. Přesný opak lidí, kteří vás téměř při každé příležitosti zpraží a nějak vám dají najevo svou nadřazenost.

Po konci kecandy (v roce 1981, pamatuji-li se dobře) jsme se vídali už jen sporadicky – na Klárově v předvečer 25. února u památníku obětem komunismu, na oslavě Honzových osmdesátin, před tím na oslavě osmdesátin naší maminky, náhodně v metru… Honza se vždy zajímal o to, co dělám a co píšu, a já jsem se pochopitelně zajímal o něj.

Vzpomínám si, jak jsme se potkali v metru někdy v polovině osmdesátých let. Honza řekl: „Tak jsem slyšel, že ti to v těch Holešovicích pěkně roste.“ Zaujal jsem takový trochu náboženský postoj: „To já ne, to žehná Pán!“ Na to Honza: „No jo, pěkně s sebou mrskáš, takže má Pán čemu žehnat.“

Byl jsem tázán na jeho víru. Popravdě řečeno, moc toho nevím. V dobách normalizace napsal několik úvah či esejů, které kolovaly v kopiích psaných na psacím stroji. Jedna z nich – čtyřstránková – se jmenovala Vykoupení. Marně jsem ji teď hledal. Byla jednoduchá, prostinká, plná evangelia. Mohl jsem se vším souhlasit a ještě obdivovat, jak srozumitelně to bylo napsáno. Žádná církevní kananejština – chápali to i nevěřící. Jan Sokol ovšem nebyl evangelikál – byl to katolík, ovšem, řekl bych, velmi osvícený katolík.

Můj bratr Aleš, který rovněž pracoval ve VUMSu, vzpomíná, jak za Janem Sokolem chodila neustále spousta lidí a ptali se ho na radu – všichni vlastně pracovali na stejném projektu, ale na jeho různých částech. Chodili za ním jak ti, u kterých se to více méně předpokládalo, tak ti, kteří po něj znamenali spíše zdržování. Aleš říká, že Jan Sokol nikoho z nich neodmítl. Když s tím o tom Aleš mluvil, řekl Honza, že to patří k jeho křesťanství. Jeho podstatnou složkou je – jak řekl – zájem o lidi, a projevem tohoto zájmu je, že jim věnujeme komoditu, která je jednou z nejvzácnějších, totiž svůj čas.

Někdy počátkem osmdesátých let strávil Jan Sokol týden sám v ústraní na naší chalupě v Jeseníkách. Jeli jsme tam spolu vlakem, ale já jsem pak pokračoval do Vrbna pod Pradědem, kde se právě v onom týdnu konal kurz pro evangelické faráře a vikáře. Během toho týdne jsem jednou večer s několika svými kolegy Honzu na chalupě navštívil. Dlouho jsme diskutovali o vztah církve a politiky. Už nevím, kdo tam přesně byl, ale vůdčí osobností byl farář Tomáš Bísek z Telecího na Vysočině, který nedlouho na to přišel o státní souhlas, když objevil v kanceláři „štěnici“ a žádal u soudních orgánů prošetření. Vzpomínám si, že šlo o interpretaci počátku 16. kapitoly Lukáše, kde se mluví o Pilátovi, který nechal zmasakrovat Galilejské poutníky. Už si nevzpomínám, jak ta diskuse přesně probíhala, ale vím, že Tomáš Bísek Honzu Sokola přesvědčil. Honza Sokol vesměs spory neprohrával, ale pokud ano, jako v tomto případě, dokázal se s tím vyrovnat s úžasnou graciézností.

Na chalupě jsme pak zůstali spolu ještě další dva či tři dny po skončení zmíněného kurzu. Tehdy se v Jeseníkách nesmírně přemnožila vysoká zvěř a my jsme byli nuceni stavět vysoké ploty. Honza mi pomáhal stavět třímetrový plot ze smrkových planěk. Dřevo nebylo nijak ošetřené a někdy kolem roku 2008 vzal tento plot za své. Když Jan Sokol kandidoval na prezidenta, těšil jsem se na to, že jestli vyhraje, budu se moci chlubit: „Tento plot mi pomáhal stavět pan prezident!“ Nu, ostrouhal jsem.

Když jsem se dověděl o Honzově kandidatuře, volal jsem mu a vyjádřil jsem mu podporu. A pak jsem mu volal, když prohrál s Václavem Klausem. Bavili jsme se o celém průběhu volby. Jan Sokol na rozdíl od Václava Klause nešel navštívit komunistický poslanecký klub. V onom povolebním telefonátu mi řekl: „To víš, kdybych tam šel, to bych pak musel chodit kanálama!“ Prostě byly věci, které by Jan Sokol neudělal. V přímé volbě by pochopitelně neměl šanci. Jan Sokol měl lidi rád, ale nikdy se jim nepodbízel.

Považuji za velkou výsadu, že jsem mohl znát tak úžasného člověka.

17. února 2021

 

 

Původně jsem tento článek nazval „Základní ctnosti“, ale pak jsem si uvědomil, že tento titulek by byl zavádějící. Pokračuji v referování o knize Charlese Murraye Coming Apart. Autor pojednává o vývoji americké společnosti v letech 1960 – 2010. Uvádí čtyři ctnosti, o nichž netvrdí, že jsou ty nejdůležitější. Dokládá ale, že jsou v základech „amerického projektu“ (my jsme zvyklí spíš na termín „americký sen“). Má na mysli píli a činorodost, poctivost, manželství a zbožnost. Na citátech dokládá, že tyto ctnosti považovali za důležité i „otcové zakladatelé“ Spojených států. Dokonce i ti, kteří nebyli nijak horlivými křesťany, byli přesvědčeni, že bez zbožnosti nemůže demokracie trvale obstát. K píli a činorodosti: Na počátku Spojených států bylo hluboké přesvědčení že „člověk by měl svůj život strávit zlepšováním prostřednictvím pilné práce“ (s. 135). K poctivosti: Američané byli drsní, ale jejich slovo platilo. Např. v letech 1760 – 1810 bylo ve státě Massachusetts soudně obviněno pouze 2,7 lidí z 10 000. Pokud jde o „divoký západ“, bitky a konflikty byly běžné, ale téměř nikdy se nestalo, že by někdo bezdůvodně napadl mírumilovného cizince.

Pokud jde o manželskou věrnost, v dobách před vznikem Spojených států i v dobách následujících se zdá, že Američané si byli v manželství věrnější než Evropané. To byl názor nejen Američanů, ale především Evropanů. Angličanka Harriet Martineauová, radikální feministka, která předběhla svou dobu, napsala, že „manželství je v Americe univerzálnější, bezpečnější, klidnější a šťastnější než v Anglii“ (s. 139, kde najdete i příslušné odkazy). Mnozí viděli příčinu těchto šťastnějších manželství v tom, že Američané zcela zamítli „dohodnutá manželství“, tedy stav, kdy o volbě životního partnera nerozhodovali budoucí ženich a nevěsta (s. 140).

A nyní zbožnost: George Washington byl přesvědčen, že člověk může být mravný i bez víry v osobního Boha, nicméně současně zastával názor, že něco takového nelze očekávat od celého národa. John Adams mluvil naprosto jednoznačně: „Žádná vláda nemá moc ovládnout lidské vášně, nejsou-li brzděny morálkou a náboženstvím… Naše ústava byla sepsána jen pro mravné a zbožné lidi. Tato forma vlády je pro jiné lidi naprosto nevhodná“ (s. 142-143).

Z knihy se nedovídáme téměř nic o autorově smýšlení. Není jasné ani to, zda se považuje za křesťana. Pokud ano, pak je velmi málo pravděpodobné, že by se hlásil k evangelikalismu. Tuším, že na jednom místě se prohlašuje za libertariána. Uvádím to, aby nevznikl dojem, že autor je konzervativec. Zdá se, že někdy byl sám překvapen tím, co vybádal.

Autor je si vědom, že hodnoty či ctnosti, na nichž byly Spojené státy založeny, mnozí naši současníci nepovažují za směrodatné. Mnozí mají za to, že při řešení problémů, kterým Amerika čelí v jednadvacátém století, nám ctnosti otců – zakladatelů moc nepomohou. Murray si dovoluje nesouhlasit: „Úspěch Ameriky záležel na ctnostech lidí v době, kdy byla naše země v začátcích, a záleží na nich i v jednadvacátém století. Amerika zůstane výjimečná, jen pokud budou její obyvatelé vykazovat tytéž kvality, které ji určovaly v prvních dvou staletích její existence.“ (s. 147).

Autor pak porovnává, jak si tyto hodnoty či ctnosti stojí v jednotlivých třídách. A dochází k závěru, že u vyšší střední vrstvy a u nové nejvyšší třídy to bylo v roce 2010 sice horší než v roce 1960, ale ne nějak dramaticky. Zato u nejnižší třídy je to velmi zlé. Stoupala nezaměstnanost i kriminalita, rozpadaly se rodiny, a mnozí příslušníci nejnižší třídy se už ani nesnaží najít práci a spoléhají na různé sociální dávky. K „americkému snu“ ovšem patřilo přesvědčení, že chudoba cti netratí, za to rezignace na hledání poctivé práce ano.

Murray dokládá, jak opouštění zmíněných základních hodnot spolu vzájemně souvisí. Kupříkladu muži, kteří nevstoupili do manželství (a kterých v nejnižší vrstvě stále přibývá), také častěji rezignují na hledání práce. Vstup do manželství a potřeba zajistit rodinu vede k píli a činorodosti; naopak absence těchto hodnot znamená, že muži se nebudou ženit.

Nelze se tedy divit, že přibývá svobodných matek. Přičemž o dětech, které vyrůstají pouze s matkou, statisticky platí, že se častěji dostávají do rozporu se zákonem, častěji mají problémy ve škole, častěji se stává, že školu nedokončí, častěji jsou agresivní nebo hyperaktivní, častěji jsou nemocné, a čeká je kratší život. Nejhorší výsledky mají ženy, které nikdy nebyly provdány. O něco málo lépe jsou na tom ženy, které žily alespoň nějakou dobu v manželství. Murray o tom píše: „Neznám žádnou další sestavu důležitých poznatků, které jsou obecně přijímány odborníky z oblasti sociálních věd a na nichž se shodují jak liberálové, tak konzervativci, ale které jsou rozhodně odmítány žurnalisty, šéfredaktory hlavních deníků a politiky obou hlavních stran.“ (s. 162).

Murray poukazuje na to, že Evropané, kteří navštívili Ameriku v devatenáctém století a ve větší části století dvacátého, si všímali společenského života ve Spojených státech. Téměř každý Američan byl členem nějakého spolku či nějaké korporace, a téměř každý Američan se zapojoval do života nějaké křesťanské komunity. Aktivní zapojení v křesťanském sboru připravovalo lidi na účast v tom, čemu říkáme „občanská společnost“. Pokud jde o nově vznikající třídu chudých, pak o ní právě toto neplatí. Mnozí Američané v této vrstvě se neangažují v žádné organizaci nebo spolku.

Zde si přihřeji svou polívčičku: Už léta tvrdím, že život v rodině s více dětmi a angažovanost v křesťanském sboru jsou skvělou přípravou na aktivní zapojení do občanské společnosti a vytvářejí sociální kapitál. Charles Murray pro tuto tezi přináší statistické doklady.

Ke knize se vrátím ještě jednou v jednom z dalších článků.

3. března 2021

Nejsme zvyklí být v něčem nejhorší. Mnohem raději máme pocit, že sice nejsme velký národ, ale v hodně věcech jsme schopni vyniknout – alespoň na čas. Třikrát po sobě být nejlepší v hokeji, mít tři dámy v první dvacítce ženského tenisu, dvojnásobný triumf Ester Ledecké – to jsou věci, kdy se dmeme pýchou. A jsme dobří i v jiných věcech než ve sportu. Češi jsou například velmistři v počítačových hrách, podávají skvělé výkony v antivirových programech, naše tramvaje jezdily už za komančů ve spoustě velkoměst východního bloku a v posledních dekádách pronikly i do Ameriky…

A na jaře se zdálo, že budeme nejlepší i v COVIDu – „Best in Covid“. A vlastně se to nezdálo – my jsme nejlepší byli! Jenže jen pár týdnů… Předevčírem jsem slyšel záznam povídání našeho premiéra; myslím, že to bylo z března loňského roku. Vyjadřoval se tam s velikým despektem o Itálii, která tehdy prožívala děsivé chvíle. Dnes tato slova zní neuvěřitelně absurdně a trapně.

Nu, Bible obsahuje i výroky zdánlivě banální. Třeba že pýcha předchází pád. A někdy i výroky, které jsou současně varováním a zaslíbením – třeba že první budou poslední a poslední první.

Prožívám to v malém i v okrese Jeseník. Ten byl nějakou dobu jediným, v němž nikdo na COVID nezemřel. Hm… Není to tím, že se tak dobře modlím? Naštěstí se mi daří s takovými myšlenkami hned vyběhnout, ale přiznám se, ony se ozývají. „Lék“ se dostavil – nastala chvíle, kdy okres Jeseník patřil k těm nejhorším. Pak se to zase obrátilo a počátkem minulého týdne už jsme zase byli nejlepší. Jenže místo pýchy se mi teď honí hlavou biblická slova „nezáleží běh na rychlých, ani boj na udatných, ale na Hospodinu, který se slitovává“.

Z toho je snad alespoň trochu patrné, že Bůh nás skrze toto vše chce naučit pokoře.

Jenže učení nám jde pomalu. Od našich politiků jsme se naučili obcházet zákony. Nebo se to naši politici naučili od nás? Těžko říci, zda byla dřív slepice nebo vejce. Jeseník je na tom dobře, ale jen včera jsem potkal tři party asi deseti teenagerů či dvacátníků v jednom chumlu, po rouškách ani památky… Když vylezete na Šerák nebo na Paprsek, přesvědčíte se na vlastní oči, co všechno se vejde do dodržování nařízení o zavřených restauracích. Chápu, horký grog nebo ještě teplý borůvkový koláč přijdou vhod. Ve frontě se nám ovšem rozestupy zmenšily ze dvou metrů zhruba na třetinu. Nu, můžeme se utěšovat, že jsme svobodní a nepodléháme panice, kterou šíří ti, kdo připomínají, že nemocnicím zbývá pouhých pár procent nevyužitých kapacit, a že jsou města, kde už ani to ne.

Švejk mě moc nenadchl, když jsem ho četl poprvé, a nezměnilo se to, ani když jsem ho s odstupem pár let četl podruhé. Zato jsem byl nadšený z jeho šikovného potomka Járy da Cimrmana. A líbily se mi i ty filmy Zdeňka Svěráka, v nichž Cimrman nefiguruje. Humor je to povedený.

Co ale s tím, když se Češi rozhodli prohlásit Cimrmana za největšího Čecha? Cimrman je – při vší jeho zábavnosti – narcis bez hodnot. O čem vypovídá, že si ho tolik Čechů vybralo za svého favorita? Není to tím, že jsou také bez hodnot a mohou se tedy s Cimrmanem identifikovat? A že by si přáli, aby svět opravdu nebyl víc než absurdní zábava? Nebo si to možná nepřejí, ale domnívají se, že to tak prostě je, a že snažit se o něco jako šlechetnost, pravdomluvnost, neúplatnost a podobné vlastnosti je zbytečné či marné? Pokud se v našich dějinách vyskytl někdo, kdo si za určitými hodnotami stál, hledá se, v čem pochybil. To je případ i našeho prezidenta T. G. Masaryka.

Přirozeně, pokud se někdo k nějaké hodnotové orientaci hlásí, je možno nalézt, v čem se proti vlastním zásadám prohřešil. Většinou se něco najde. Pokud se někdo – snad z předběžné opatrnosti – k žádnými hodnotám nehlásí (nebo se tváří, že nějaké má, ale ty si podrží jako své tajemství), pak pochopitelně nebude usvědčen, že se proti nim prohřešil.

Výsledky těchto postojů vidíme v přímém přenosu. Významní představitelé porušující jimi samotnými vyhlášená pravidla. Lidé vynalézavě švindlující. Přemíra „expertů“, kteří žádná nařízení dodržovat nebudou, protože oni přece vědí nejlépe, jak to všechno je.

Bible nedává odpověď na všechno, ale do naší situace mluví. V 11. žalmu čteme: „Co má dělat spravedlivý, když se základy hroutí?“ Odpověď zní podivně: „Hospodin je ve svém svatém chrámu, Hospodin je v nebesích na svém trůnu, jeho oči vidí, jeho pohled zkoumá lidské syny.“

Co tedy máme dělat? Modleme se o Boží slitování. A věřme, že Bůh tím, co se děje, není zaskočen. Jeho pohled zkoumá lidské syny. (Záleží na tom, jak smýšlíš, co říkáš, co děláš.)

A prakticky: Dodržujme vládní nařízení, i když máme vůči vládě zásadní nedůvěru. Věřte mi, anarchie je ještě horší. Buďme opatrní a ohleduplní.

Pokud brzy „nezabere“ očkování, budeme patrně muset udělat to, co jsme měli udělat hned na začátku, tedy loni v březnu: Totální lockdown. Tehdy by to bylo bývalo mnohem jednodušší.

19. února 2021

Číst internetové diskuse pod zveřejněnými články nebývá nic příjemného. Každý, kdo s tím má alespoň nějaké zkušenosti, ví, že diskuse se někdy zaměří na určitou nepodstatnou skutečnost a skončí v místech na hony vzdálených obsahu původního článku. Nedávno jsem zveřejnil článek „Pokoření“, a vlákna diskusí se věnovala dvěma tématům, které jsem zmínil pouze okrajově a ilustračně. Tím prvním byly alimenty, tím druhým byl kůrovec. Kůrovce zatím necháme spát (a pokud možno totálně vymrznout). Uvedu ale na pravou míru, jak to myslím s těmi alimenty. Je to téma stále živé a stále aktuální, tak proč o něm nenapsat více.

Co jsem tehdy o alimentech napsal? Pouze toto: „Žena se rozvede s mužem, který byl podvraťák, nyní jí neplatí alimenty a žena je dostane od státu. Nemusí nést následky své špatné volby, přestože ji mnozí upozorňovali, že ten chlap za to nestojí.“

Jak vidíte, netvrdím, že alimenty netřeba platit. Dokonce netvrdím ani to, že stát se nemá starat o ženu, která si své problémy způsobila (do větší či menší) míry sama. Z kontextu (který mnohé kritiky evidentně nijak nezaujal) je zřejmé, že očekáváme od státu, že se o nás postará, pokud si způsobíme nějaké problémy. Zmiňuji například obezitu. I jednu větu, v níž je zmíněna, by bylo možno kritizovat: „Co s lidmi, kteří jsou obézní v důsledku nemoci, kterou si nezpůsobili sami svým životním stylem, ale která může být dána třeba geneticky nebo nějak jinak?“ Proto také netvrdím, že by si obézní lidé měli léčbu hradit sami. Kdyby se stát pokusil oddělit ty, kdo si za obezitu mohou, od těch, kdo si za ni nemohou, otevřela by se široká brána korupci se všemi jejími doprovodnými jevy. Levnější je asi hradit léčbu všem.

Proč jsem tedy zmínil ty státem placené alimenty? Proto, abych upozornil, že máme obecně sklon nepřemýšlet o tom, jak svým jednáním škodíme sami sobě i celku, a pak požadovat od státu, aby vyřešil následky našich špatných voleb. Důsledky našeho řešení současné koronakrize přesouváme do značné míry na budoucí generaci, které předáme – přiznejme si to – svět v ne zcela ideálním stavu.

Opatření, která se nám zdají jednoznačně dobrá, mohou mít nezamýšlené a nepředpokládané následky. Ve Spojených státech vyrůstá naprostá většina afroamerických dětí bez otců. Na počátku byl dobrý záměr: Pomoci ženám samoživitelkám v jejich nouzi. Nezamýšleným průvodním jevem ovšem bylo, že afroamerické ženy se nevdávaly, aby nepřišly o příslušnou sociální dávku. Původně dobře míněné opatření způsobilo naprostý rozvrat afroamerických rodin – pokud pochybujete, přečtěte si Fukuyamovu knížku Velký rozvrat. Vysoká kriminalita mezi Afroameričany může být do určité míry dána „systémovým rasismem“ – o tom se nyní přít nehodlám – ale přinejmenším do určité míry je dána právě oním nešťastným vývojem. Otcové přestali fungovat a důsledky jsou vážnější, než jsme očekávali. Škoda, že nám progresivisté ordinují „více téhož“, tedy další protirodinná opatření.

Původní praxe byla taková, že bývalí manželé se buď na alimentech domluvili, a pokud ne, stanovil je stát. To v podstatě trvá. Co ale dělat v případě, když otec (případně matka, protože i takové případy jsou) alimenty neplatí? Nechat ženu bez pomoci by bylo skutečně kruté. Nebylo by ale lepší, kdyby stát co nejrychleji zasáhl proti neplatiči? A pokud se dvakrát s platbou opozdí, strhnout mu alimenty z platu? Nové opatření, kdy alimenty platí stát, posiluje zbytečně roli státu, a to proto, že stát tu roli, kterou již má, neplní. Jeho rolí je dbát na dodržování zákonů, nikoli hašení požárů, které vznikly neodpovědným jednáním. Je třeba zrychlit práci justice – konec konců, placení alimentů a otázky s ním spojené nejsou nějaká „raketová věda“, jak říkají Američané.

Přidám ještě jeden aspekt: Sociální stát je do budoucna neufinancovatelný. Pokud někdo nebude mít za dvacet či třicet let rodinu, která se o něj postará, dopadne velmi zle. Sami si na stáří naspoříte jen těžko – při nulových či dokonce záporných úrocích. A ne každý má na koupi nemovitosti, což je v současnosti jediný způsob, jakým lze zhodnotit peníze. Pěstovat rodinné vztahy je velmi dobrou investicí do budoucna, a radím s tím začít co nejdříve. Ale o tom snad v některém z dalších článků.

22. ledna 2021

 

 

(recenze)

Walt Heyer je muž, který žil osm let jako transgenderová žena. Tématu se tedy nevěnuje s akademickým odstupem, ale na základě vlastních zkušeností.

Kdyby se nám podobná kniha dostala do rukou před padesáti lety, vůbec bychom nechápali, oč se jedná. Genderová ideologie tehdy neexistovala, nebo byla ještě v plenkách. Dnes jde o významné celospolečenské téma.

Před padesáti lety by možná někteří lékaři přemýšleli o možnostech operativní změny pohlaví; dnes se jedná málem o průmyslové odvětví. Tisíce lidí po celém světě podstupují takové operativní změny v naději, že tím vyřeší své psychické a jiné problémy. Potíž je v tom, že řada z nich zjistí, že tzv. „genderová dysforie“, tedy jakási nespokojenost s vlastním pohlavím, tím hlavním problémem nebyla. Bohužel, někdy to zjistí až v situaci, kdy jim byly odstraněny funkční sexuální orgány a byly nahrazeny orgány nefunkčními.

Významná část lidí, kteří změnu pohlaví podstoupili, této změny později lituje. První část Heyerovy knihy obsahuje třicet příběhů takovýchto lidí. Většina z nich podstoupila tzv. „detranzici“, jiní o ní uvažují. Lze předpokládat, že pokud bude dosavadní trend trvat, bude počet těchto lidí narůstat. Zatímco ty, kdo uvažují o „tranzici“, tedy změně pohlaví, mnozí lékaři, sexuologové a psychologové v jejich plánech povzbuzují, těm, kteří zvažují detranzici, se takové podpory nedostává. Walt Heyer patří k hrstce těch, kteří jim tuto podporu poskytují.

Druhá část knihy je věnována dětem. Při čtení této části na mě padala největší úzkost. Operativní změnu pohlaví v době puberty chápu jako zločin páchaný na dítěti, které ještě není schopno domyslet důsledky svého „informovaného souhlasu“, o němž Walt Heyer píše – a dokládá důkazy – že příliš „informovaný“ není. Třetí část knihy je nazvána „Fakta a informace“, ta přináší lékařský pohled na tuto problematiku a mimo jiné také svědectví o tom, jak se ti, kdo změnu pohlaví podporují, snaží umlčet ty, kteří před ní varují.

Ocituji odstavec, shrnující základní námitku autora: „Genderoví obhájci povzbuzují, ne-li přímo nutí rodiče a děti, aby se vydali na jednosměrnou cestu sociální, hormonální a fyzické tranzice. A činí tak bez jediné vědecky ověřené studie s kontrolním vzorkem, která by potvrdila, že tato léčba je bezpečná a z dlouhodobého hlediska efektivní. Je to velký experiment na dětech s mnoha riziky a důsledky. Dospělí, kteří dávají dětem právo zvolit si svůj gender, vůbec neberou v úvahu dlouhodobá rizika ve formě lítosti, nespokojenosti a sebevražd.“

České vydání této knihy je doplněno o vyjádření řady českých lékařů a sexuologů.

Knihu o 160 stranách vydalo nakladatelství Jiří Nosek – KLIKA v roce 2020. Přeložil Vítězslav Šťastný. Doporučená cena je 271 Kč. Knihu je možno objednat na internetové adrese https://alipro.cz/eshop/.