DAN DRÁPAL

Dnes celkem nikdo nepochybuje, že internet a sociální sítě hluboce ovlivnily společnost. Různí badatelé zkoumají, v čem se mozky dětí, přisátých k obrazovkám počítačů či displejů mobilních telefonů vyvíjí odlišně než mozky dřívějších generací. Toto je jedno z témat, jemuž se věnuje kniha Grega Lukianoffa a Jonathana Haidta The Coddling of the American Mind (Romazlování americké mysli).

Nejprve terminologické upozornění: O generaci lidí narozených zhruba mezi lety 1982 až 1998 se mluví jako o „mileniálech“, pro generaci následující se používá termín „iGen“, tedy „internetová generace“. Jiní používají termín „generace Z“. Jedná se o lidi narozené po roce 1995.

V roce 2007 se objevil iPhone a rozšířil se velmi rychle. V roce 2011 už mohli lidé, kteří nastupovali do „college“ (americký systém školství je poněkud odlišný. High school je tak trochu druhý stupeň, tak trochu střední škola, College je tak trochu střední škola, tak trochu vysoká – u nás odpovídá asi bakalářskému stupni.) kontrolovat e-maily či statusy každých několik minut. První „várka“ příslušníků iGen začala studovat na „college“ (a tedy většinou odcházela mimo domov) kolem roku 2013.

Jean Twenge, profesorka psychologie ze San Diego State University, snesla data dokazující, že generace iGen trpí mnohem častěji úzkostmi a depresemi a má rovněž podstatně vyšší sebevražednost než generace předchozí. Twenge to přičítá skutečnosti, že tato generace prožívala dětství hodně odlišně od generací předchozích. Autoři Lukianoff a Haidt tvrdí, že rodiče a učitelé těchto dětí věnovali mnohem více času a úsilí, aby děti vyrůstaly v bezpečí a aby je nic neohrožovalo. To mělo za následek, že děti nebyly prakticky nikdy ponechány bez dozoru. V této generaci v podstatě neexistovalo, že by si děti šly samy hrát „ven“. Děti vyrůstaly za neustálé přítomnosti dospělých, kteří zasáhli, jakmile se někde objevil nějaký, byť malý, konflikt. Děti tedy neměly příležitost naučit se řešit problémy samy. Dětská hřiště jsou konstruována tak, aby se opravdu, ale opravdu nemohl nikdo zranit. Pokud šlo dítě samo navštívit kamaráda, bydlícího o čtyři ulice dál, mohli být rodiče udáni, že nedbají na své děti, a přišla na ně sociálka. A to přesto, že únosy dětí výrazně poklesly proti šedesátým až osmdesátým letům minulého století. Autoři knihy razí termín „safetyism“, něco jako „posedlost bezpečím“.

Vyrostly tak děti, které jsou rovněž „posedlé bezpečím“, a přitom – a to je novinka – za bezpečí považují i „emocionální bezpečí“, které znamená nejen to, že vás nepotká dopravní nehoda nebo sexuální napadení, ale že se nesetkáte ani s lidmi, kteří nesouhlasí s vašimi názory. A právě když tato generace dorazila na „college“, začala se vytvářet „místa bezpečí“, po vyučujících se vyžadovalo, aby praktikovali „trigger warning“, tj. aby studenty upozornili, že budou přednášet o něčem, co se jim nemusí líbit, např. že budou mluvit o násilnických scénách v dílech literárních klasiků včetně Danteho či Shakespeara. Profesoři, aby měli pokoj, o takových věcech přestávají mluvit, což ovšem podtrženo a sečteno, znamená, že se studenti nemusí vyrovnávat s odlišnými názory. Až tato generace ztratila smysl pro svobodu slova a snaží se dosáhnout toho, aby na vysokou školu nebyli zváni „problematičtí“ řečníci.

Jistě není správné vystavovat děti zbytečnému riziku nebo stavět dětská hřiště s prolézačkami, kde by se děti mohly zranit. Nicméně je-li dítě pod neustálým dohledem, nemá-li pro množství kroužků žádný čas samo na sebe, nemůže-li samo navazovat přátelství a řešit konflikty, pak mu, ač to všechno myslíme dobře, velmi ubližujeme. Vlastně je připravíme o dětství, které jsme my sami ještě mohli prožít „normálně“. Pokud dítě přijde na vysokou školu, mělo by se ocitnout na místě, kde se s „nepříjemnými“ názory vyrovnává diskusí a argumentací, nikoli únikem do „míst bezpečí“. Protože jestli se člověk nenaučí vyrovnávat se s nepříjemnými situacemi a lidmi ani v dětství, ani během dospívání, ocitne se po absolvování vysoké školy v situaci, na kterou nebude v nejmenším připraven.

Jak to souvisí s počítači a sociálními sítěmi? Kromě toho, že dřívější generace trávily dětství výrazně odlišně, měly mnohem více kontaktu s ostatními lidmi. Když člověk dospíval, považovaly se za známky dospělosti takové věci jako právo na řidičák, právo pít alkohol, právo chodit na rande, případně právo mít sex. Tyto aktivity většinou vyžadovaly interakci alespoň s jedním dalším člověkem (ano, vím, člověk se může opít i sám). Dnes jsou dospívající mnohem více sami, přisátí k obrazovce nebo displeji. (Křesťané by se mohli radovat, že se mladí lidé věnují předmanželskému sexu mnohem méně než dříve, nicméně důvody tohoto vývoje nijak potěšující nejsou. Mnozí se nebudou ani v dospělosti věnovat sexu vůbec – vyjma náhražkového sexu přes internet.) Potvrzení své osobnosti získávají nikoli v interakci s kamarády, ale prostřednictvím lajků pod selfíčky na FB. Což je důvod, proč deprese stoupla výrazněji u dívek (z 13 na 19 % v letech 2004-2016) než u chlapců (z 5 na 7 % v tomtéž období). Křivky pro obě pohlaví začaly růst v kritickém roce 2011, tedy v roce, kdy dospívající začali ve velkém užívat iPhone a kdy Facebook přestal vyžadovat potvrzení, že uživatel nastoupil na college.

Kniha, o níž referuji, obsahuje mnoho zajímavých pozorování, a autoři nabízejí nejen diagnózu, ale i určitá řešení. Snad se k tomu dostanu v některém z dalších článků.

20. dubna 2020

Začnu vtipem, i když jinak, než byste patrně čekali. Anglický biochemik a molekulární biolog Tim Hunt, laureát Nobelovy ceny, byl v roce 2015 nucen rezignovat kvůli hloupému, údajně sexistickému vtipu. Vtip zněl takto: „Povím vám, proč mám s holkami problém. Když máte holku v laboratoři, mohou nastat tři věci: Zamilujete se do ní, ona se zamiluje do vás, a když ji něco vyčtete, rozbrečí se.“

Není to jediný hloupý důvod, proč někteří významní lidé – vědci, politici, umělci, sportovci – museli ukončit kariéru.

Ještě před několika lety jsem se ohradil, když jsem jednoho známého slyšel používat termín „měkká totalita“. Teď už si nejsem jist.

Před několika lety jsem napsal knihu Vztahy, sex, rodina. Mimo jiné jsem v ní chtěl snést statistické (i jiné) důkazy, které by vyvrátily určité mylné, leč široce sdílené představy a myšlenky. V knize jsem zveřejnil i několik odkazů na studie, které dokazovaly, že čistě statisticky vzato jsou na tom děti, vyrůstající s oběma biologickými rodiči, o něco lépe než děti vychovávané jen jedním rodičem, případně homosexuálním párem. V různých diskusích jsem se pak na tyto statistiky odvolával. Moji oponenti většinou kroutili hlavou, někteří si opsali odkazy na ty studie, ale už jsem se s nimi nikdy nesetkal, abych se jich mohl zeptat, co oni na to. Sepsat tu knihu a sehnat relevantní a spolehlivé informace nebylo nic snadného. Měl jsem ale dojem, že tato kniha by mohla udělat díru do světa. Na rozdíl od některých mých jiných knih tato kniha žádný obrovský úspěch nesklidila.

Během několika uplynulých let jsem pochopil, že ani nemohla. Podobné studie na západě neradno publikovat, jakkoli jsou data z průzkumů pečlivě ověřována. A určité průzkumy se nesmějí dělat vůbec. Např. nelze zkoumat IQ jednotlivých národů.

Chápu, že se jedná o třeskuté téma. Motivace k takovým průzkumům může být velmi různá. Nacisté mluvili o podřadných rasách, a určitá statistická zjištění by mohla být zneužita na podporu jejich nápadů. Průzkumy ale mohou být vedeny přesně opačnými motivy: Chcete-li někomu pomoci, potřebujete vědět, v čem je problém, jak vznikl a jak se projevuje. Jen máte-li dobrou diagnózu, můžete nabídnout dobrou terapii.

Zdá se mi, že situace se v posledních letech ještě výrazně posunula. Jakékoli statistické průzkumy jsou okamžitě zpochybněny. V kulturních válkách jako by odvolávka na určitá objektivní data nebyla vůbec možná. Jistě, neplatí to pro všechny oblasti. Například stále existují statistiky sebevražd, vražd, znásilnění apod. I když i u těch znásilnění není srovnání vůbec jednoduché, protože některé státy definici znásilnění výrazně pozměnily. Sice tím směrem, že dnes je v některých zemích (konkrétně např. ve Švédsku) za znásilnění považováno něco, co by před dvaceti lety za znásilnění považováno nebylo, ale pokud argumentujete celkem očividným faktem, že znásilnění výrazně přibylo, zastánci rozsáhlé imigrace do Švédska popírají, že je to dáno imigrací, a tvrdí, že je to dáno oním zpřísněním definice. (Nutno poznamenat že tato argumentace je stále neudržitelnější – fakta se nakonec přece jen prosadí, byť to někdy trvá.)

Jiným problémem – byť ve skutečnosti ze stejného soudku – jsou neustálé posuny v tom, co připouští politická korektnost. Tak jsem se poměrně nedávno dověděl, že nyní je nebělochy zakázáno označovat za „colored people“. Jedno z nových pravidel politické korektnosti připouští pouze výraz „people of color“. Živím se překlady z angličtiny, a myslím, že tento jazyk ovládám dosti obstojně, ale fakt nevím, v čem ten rozdíl má spočívat. Přitom před nějakými deseti lety byl výraz „colored people“ celkem běžný a nebyl považován za projev rasismu.

Když se u nás začalo říkat „Romové“ místo „cikáni“, neměl jsem s tím žádný problém. Řada Romů mi řekla, že jim výraz „cikáni“ nevadí, a popírali, že by za tu změnu označení mohli oni. Ale budu jim vždy říkat tak, jak oni chtějí, protože mají právo na svou identitu, a mně jde o to, abychom si vycházeli vstříc a neuráželi se. Když se ale někdo označí za „masculine of center genderqueer person“, tak fakt nevím. Vypadá jako muž a chce být označován(a) mužskými zájmeny. Jenže se hlásí na čistě ženskou kolej a trvá na tom, že nesmí být diskriminován(a). Ještě si užijeme.

Přiznám se, že by mi opravdu vyhovovalo, kdybychom se zase vrátili k normálu. Ale jsem vděčný za svobodu slova, kterou stále máme.

30. ledna 2020

Loňský rok bylo v Mexiku spácháno nejvíce vražd v dějinách – měřeno v absolutních číslech. Nárůst počtu vražd je v této středoamerické zemi trvalým trendem. Počet vražd stoupl i v Česku. V naší zemi jde ale zřejmě jen o výkyv – kriminalita dlouhodobě klesá, byť pomalu. Česká republika je krásným místem k životu – dokonce si to připouštějí i mnozí Češi, a to je co říci, protože mnoho lidí se setrvale tváří, jako že u nás není dobrého téměř nic. Mám několik takových internetových známých, kteří mě zásobují (často nepodepsanými) články o tom, jak je u nás všechno špatně a jak dříve bylo lépe. Upozorňování na dramatické prodloužení průměrné doby dožití, dlouhodobý ekonomický růst, relativně fungující zdravotnictví atd. atd. prostě neberou: Je špatně a bude ještě hůř. Někteří z těchto poslů špatných zpráv jsou křesťané, takže neopomenou ještě zmínit, že se blíží Harmagedon.

Měl bych se přiznat, že na Harmagedon věřím taky, jen prostě nevidím linku k tomu, proč vidět svět tak negativně a nevšímat si věcí, které svědčí o opaku.

Zkoušel jsem se zamyslet, kdy bylo na světě nejlépe (já vím, mnozí z vás mě hned okřiknou, že lépe už bylo). Jsem asi trochu jednostranný, hodně mi záleží na laskavosti a uměřenosti, což, obávám se, jsou vlastnosti, kterých i mezi křesťany tak nějak ubývá. Hodně mi přitom pomohlo, že jsem před pár lety věnoval asi rok otázce trestu smrti. S překvapením jsem zjistil, že první státy, které trest smrti zrušily, byly státy Latinské Ameriky. Většinou nedlouho po svém vzniku, už v první polovině devatenáctého století.

Ve většině evropských států trest smrti přetrvával, ale jeho skutečné provádění celkově trvale klesalo až do první světové války. Četl jsem také přepisy projevů v některých parlamentech, které se této otázky týkaly. Ty projevy mi přišly jednak laskavější, jednak poučenější, než co slýcháme dnes. Byť někdy byly ty parlamenty opět zrušeny a dočasně nahrazeny absolutismem (což byl i případ Rakouska-Uherska), celkově lze říci, že devatenácté století bylo stoletím humanizace v pozitivním smyslu. Vesměs byla zakázána dětská práce, zavedena osmihodinová pracovní doba, zlepšoval se stav věznic, objevily se zárodky sociálního státu, dovolání se spravedlnosti bylo nadějnější.

Ano, pesimisté by mohli říci, že např. zvěrstva, kterých se dopouštěli Belgičané v Kongu, byla strašná a o žádné humanizaci nesvědčí. Vím, jak je ošidné generalizovat, ale celkově si stojím za tvrzením, že devatenácté století znamenalo pokrok nejen technologický.

Dvacáté století bylo jakýmsi kontrapunktem. Děsivá první světová válka s miliony obětí způsobila značné zhrubnutí společnosti. Zejména kvůli nacismu a komunismu se počet udílených trestů smrti ve srovnání s 19. stoletím dramaticky zvýšil. I když v případě ruského bolševismu by bylo správnější mluvit o vyvražďování spíše než o trestu smrti; trest je přece jenom také pojem právní, kdežto za bolševismu se o právu dá mluvit jen velmi obtížně, pokud vůbec.

Druhá světová válka pokračovala ve zkáze, kterou byla válka první. Nicméně po jejím skončení se v západní Evropě společnost stávala stále laskavější. Novinkou pro mě bylo, když jsem se ve výborné knize Tonyho Judta „Poválečná Evropa“ dočetl, že to bylo navzdory očekávání většiny Evropanů, kteří se obávali, že druhá světová válka bude pokračovat. Čím to bylo, že se očekávaná katastrofa nedostavila? Jistě únavou z válek – vždyť mnozí, kteří přežili, zakusili obě světové války; jejich vnitřní svět si my, kdo jsme nikdy žádnou velkou válku nezažili, nedovedeme představit. (Podobně jako si moje děti nedovedou představit, jaké pocity měl člověk žijící v padesátých letech, případně za normalizace.) Důvod byl asi ještě jeden, a téměř se bojím ho zmínit, protože neodpovídá tomu, co bychom rádi, aby to bylo pravda: Důvodem byla existence jaderných zbraní. Lidé na obou stranách železné opony si byli vědomi, že jejich nasazení by znamenalo naprostou zkázu mnoha států, ne-li celého lidského pokolení. Je to hrozné, že relativní bezpečí je postaveno na možnosti vzájemného zničení, ale zřejmě je to tak. Proto ti, kdo volali po jednostranném jaderném odzbrojení, nevěděli, o čem mluví.

Jistě, bylo by skvělé, kdyby se lidé obrátili k Bohu a překuli oštěpy a meče v radlice. Sedíme ale na sudu s prachem.

Nicméně nevidím důvod, proč bychom měli přestat usilovat o laskavost a porozumění. Být laskavý přece neznamená být naivní.

Pokud se vrátím k měřítku, kterým jsem začal, tedy k praktikování trestu smrti, pak jsou závěry smíšené. V celé řadě zemí je trest smrti dávno zrušen a zdá se, že vymýcen nadobro. Jsou však země, kde se praktikuje v tak velkém rozsahu, že nejsou možné ani nějaké odhady. Ví se jen to, že v Číně jdou do tisíců, ba patrně do desetitisíců. Druhou takovou zemí je Írán. Tam sice počet poprav v roce 2018 rapidně poklesl ve srovnání s rokem předchozím, nicméně v loňském roce s největší pravděpodobností zase výrazně stoupl. A v řadě zemí se uvažuje o jeho možném znovuzavedení. V tomto ohledu nás asi nejvíce zajímá Turecko, kde prezident Erdogan o obnově trestu smrti opakovaně mluví.

Ne, nemyslím si, že bychom mohli předělat svět. Ale jestli bude naše komunikace laskavá či drsná, to ovlivnit můžeme. Jsem možná naivní, ale stále se domnívám, že laskavá slova vedou k laskavým činům spíše než k činům nepřátelským, a drsná slova vedou spíše k drsnému jednání než k laskavosti. Hrubosti je všude kolem víc než dost. Pojďme ji sabotovat!

25. ledna 2019

Mluví se hodně o rozdělení společnosti – či společností, protože podobný jev pozorujeme ve většině demokracií. Někdy se zdá, že proti sobě stojí dvě nesmiřitelné bubliny. Existuje ovšem skupinka nezařazených, případně lidí, kteří zčásti patří do obou bublin, a proto jsou někdy z obou vehementně vylučováni. Zdá se mi, že je to i můj případ. Jedněm se zdá, že patřím mezi sluníčkáře, jiným, že mezi xenofoby. Pro jedny jsem „soudruh Drápal“, pro druhé jsem fašista.

Jsem nepřítelem genderové ideologie, považuji ji za blud a za velké neštěstí. Domnívám se dokonce že má na svědomí řadu lidských životů. Z hlediska mnohých lidí by mě to mělo pasovat na Putinova příznivce. Jenže já si myslím, že jak Rusko, tak Čína jsou říše zla. A děsím se toho, že asi polovina členů Alternativy pro Německo Putinovi „důvěřuje“. Spolu s jakýmsi šamanem z Jakutska považuji prezidenta Putina za koncentrované zlo.

Pranic se mi nelíbí samolibé vystupování Donalda Trumpa, ani jeho tweetová politika. Jenže kdybych žil ve Spojených státech, asi bych ho opět volil za prezidenta, jakkoli se skřípěním zubů. Proč? Protože všechny dosavadní alternativy vůči němu považuji za mnohem nebezpečnější. Přitom bych na Slovensku volil Zuzanu Čaputovou. Proč? Viz předchozí věta, jen s drobnou obměnou: Protože všechny dosavadní alternativy považuji za nevěrohodné. Zvážím-li, jak mafiosi ovládli slovenskou politiku i soudnictví do té míry, že mafián si instaluje kameru a odposlech přímo do kanceláře generálního prokurátora Dobroslava Trnky, a jak se před několika lety pravice nedokázala distancovat od všeho, co zjevila aféra „Gorila“, vychází mi z toho, že prezidentem či předsedou vlády by měl být člověk, který s dosavadní vládnoucí garniturou nemá pokud možno nic společného. Jsem si jist, že to dopadne dobře? Nejsem; pouze se rozhoduji mezi několika značně nevábnými alternativami.

Se Slovenskem sousedí Maďarsko. Oceňuji, že Viktor Orbán se jednoznačně a důrazně zastal pronásledovaných křesťanů, a také se pro ně snaží něco praktického udělat. Osud křesťanů v mnoha zemích Afriky a Asie je takovému Macronovi nebo paní Merkelové srdečně ukradený; zmohou se nanejvýš na pár obecných odsudků bez jakýchkoli konsekvencí. Oceňuji Orbánovu inspirativní a odvážnou prorodinnou politiku. Přitom mi velice, velice vadí, že se vládnoucí garnituře podařilo v Maďarsku ovládnout všechna významná média – na svobodě slova mi velmi záleží, a když jsou v nějaké zemi všechna média „na jedno brdo“, moc nevěřím, že je tam ještě skutečná demokracie. No, v případě Maďarska vlastně nevím, jak se k němu postavit. Pohleďme na „blízký sever“: Líbí se mi polská prorodinná politika, ale mám obavy z latentního antisemitismu ve vládní straně.

Tak, už jsem asi naštval hodně lidí. Věřte ale, není jednoduché v této poloze vydržet, protože lidé mají rádi jasné linie. Jsi proti sňatkům homosexuálů? Tak to jsi jistě i pro Putina. Vadí ti ruská anexe Krymu? Tak to jsi jistě i proti tradiční rodině.

Jsou situace, kdy je potřeba udělat jednoznačnou politickou volbu. Takovou, jakou udělala Británie a Spojené státy, když se s Ruskem (pardon, se Sovětským svazem) spojily v boji proti Hitlerovi, ačkoli Stalinův režim byl stejně ďábelský jako Hitlerův. Nejsme-li ale v takto vyhrocené situaci, je dle mého názoru dobré naslouchat těm, kteří mají téměř vždy nějaké to „ale“, ačkoli nám jejich pochybnosti a upozorňování narušují jednoduché vidění světa. Připojit se k jednomu ze znepřátelených táborů je jistě snadnější. Pro mnohé lidi je složitost současného světa břemenem k neunesení. Málokdo si přeje patřit k hrstce, která se staví proti všem.

13. ledna 2019

Pokud má v naší době nějaký politik problémy, pak je to nejčastěji pro podezření z korupce nebo z nějakého nesprávného zacházení s penězi. Takové problémy má náš premiér Andrej Babiš, má je izraelský premiér Benjamin Netanjahu, má je i bývalý slovenský prezident Andrej Kiska, má je do jisté míry i prezident Spojených států Donald Trump, kterému vytýkají, že nezveřejnil svá daňová přiznání. Ve třetím světě se korupční jednání u předních politiků takřka předpokládá, i když jsou výjimky.

Myslím, že dříve tomu tak nebylo. Tedy ne že by neexistovala korupce – té bylo patrně ještě více nežli teď, nicméně politici padali kvůli jiným záležitostem, ať už šlo o špatná ekonomická rozhodnutí, vedoucí ke zhroucení ekonomiky, případně o špatná rozhodnutí v mezinárodní politice.

V mnoha případech mocní nedokáží odolat pokušení nějak si „přilepšit“. Ovšem otázka korupce je velmi živá mimo jiné proto, že pravidla (zákony) určující přijatelné chování jsou stále přesnější a přísnější. V případě našeho premiéra jde z hlediska zákonnosti o to, že jeho jednání je nahlíženo jako korupční prismatem evropských standardů, nikoli však prismatem českého „lex Babiš“, který se ukázal jako příliš měkký. Z českého hlediska se tedy Andrej Babiš možná pohybuje v rámci legality, nicméně nikoli v rámci přirozené morálky. Tomu napomáhá myšlenka, některými našimi politiky, politology a publicisty bez uzardění přiznávaná a dokonce propagovaná, totiž že morálka by se do politiky plést neměla. To by si politik v Americe říct nedovolil (čímž samozřejmě netvrdím, že všichni američtí politici jednají morálně).

Tomu odpovídá na poněkud odlišné rovině otázka „Kdo to platí“, vznášená jako samozřejmá námitka proti jakémukoli hnutí, které o něco usiluje, ať je to Greenpeace, Milion chvilek pro demokracii, Marine le Penová, Geert Wilders, Aeronet nebo Hlídací pes. (Sám jsem to zažil v rámci Generace 21). Tato otázka je pochopitelně oprávněná, a každé hnutí či organizace, včetně politických stran, by si měly dávat pozor na to, kdo je financuje. Nicméně tato otázka je často vznášena nikoli za účelem zveřejnění donátorů (to by mohl daný člověk rovnou ty donátory jmenovat), ale za účelem zpochybnění daného hnutí. Jinými slovy, „dělají to jistě pro peníze“. Každé hnutí a každou akci musí nepochybně někdo zaplatit, o tom žádná. Otázka „kdo to platí“ ale mnohdy ani neočekává, že bude zodpovězena. Jejím cílem je především vyvolat nedůvěru v motivy představitelů daného hnutí. Pro vyvolávače nedůvěry je možná dokonce lepší, když otázka zůstane nezodpovězena a zbude jen vágní podezření.

Jsou lidé, kteří se zpochybnění motivů dokázali ubránit, ale je jich jen velmi málo. Takovým člověkem byla například Matka Tereza. Slyšel jsem anekdotu (a podotýkám, nepamatuji si zdroj, ale příběh Matce Tereze odpovídá) o tom, že se na ni jednou do Kalkaty přijela podívat nějaká filmová hvězda z Hollywoodu. Viděla Matku Terezu, jak obvazuje nějakého umírajícího chudáka, a prohlásila: „Tak tohle bych nedělala ani za sto tisíc dolarů.“ Matka Tereza se na ni obrátila a lakonicky odpověděla: „Já taky ne.“

Mnozí lidé si nad stavem naší politiky zoufají. Lkají nad nedůvěryhodností politiků. Pokud nám ale opravdu záleží na morálce, nic nám nebrání důsledně morálně jednat. S integritou možná nevyhraješ volby, ale přece jenom něco pro společnost děláš. Pamětníci si možná vzpomenou na prvního prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu Lubomíra Voleníka, který byl členem ODS, ale jehož integritu nikdo nikdy nezpochybnil a kterého si vážili i opoziční politici. Vzpomínám na bývalého prezidentského kandidáta Jana Sokola, který s Václavem Klausem prohrál o 18 hlasů (v 3. kole). Nezašel totiž ke komunistům. Po volbě jsem s ním krátce telefonicky hovořil. Řekl mi: „To víš, kdybych tam šel, musel bych teď chodit kanálama.“ Klaus ke komunistům zašel, a „chodit kanálama“ nemusel. Jenže kdyby se Jan Sokol choval jako Václav Klaus, taky by vlastně nemusel chodit „kanálama“, jenže by to už přestal být Jan Sokol – a přestal by být zajímavý.

Volíme si, kým jsme. Pro někoho je důležitější vyhrát než zachovat integritu. Pak vám bude vysvětlovat, že „politika přece není o morálce“. Pro někoho je ta integrita důležitější. Samozřejmě víra, že tato realita není vše a že je tady nějaká transcendence, která teprve vyjevuje smysl všeho, hodně pomáhá, abychom sami o integritu stáli. Pro lidi s integritou je důležitější integritu zachovat než vyhrát. Někteří už dlouho co zachovávat nemají. Bohužel, někdy právě oni volby vyhrají.

Přesto na závěr ztratím o Andreji Babišovi dobré slovo: Na výročí 17. listopadu pokorně přiznal, že nebyl tak statečný jako Václav Havel. A protože přistupuji k lidem s důvěrou (pokud to jen trochu jde), věřím, že to myslel vážně – že to nebyla jen nějaká bruslařská figura. (Ano, jinak je Andrej Babiš veliký bruslič před Hospodinem – viz Genesis 10,9.) Třeba jednou pochopí, že integrita je víc než Agrofert. Podle všeho se zdá, že jeden z jeho předchůdců, Stanislav Gross, to před svou časnou smrtí pochopil.

13. prosince 2019