V poslední době mi několik známých v reakci na mé články napsalo zhruba toto: „Vždycky jsem fandila Americe, nejsem v žádném případě proputinovská, ale…“ a následovalo několik obvinění Ameriky či západu a několik omluv ruského jednání. Dost mě děsí, že pozoruji hromadný odklon od západu a příklon k východu. Přál bych si, abych se mýlil a aby se toto mé pozorování ukázalo jako mylné. Obávám se, že ruská propaganda je úspěšnější, než si myslíme. Zasahuje stále více lidí. Západu hrozí rozpad a nám hrozí návrat normalizačních poměrů z doby před rokem 1989. Jistě, člověk nevstoupí dvakrát do téže řeky, takže to v mnoha ohledech může vypadat jinak, nicméně bude to konec právního státu a také konec svobody slova.

Nejprve se budu zabývat tím, v čem dělá západ chybu, a pak tím, jak toho Rusko využívá a co nám z toho hrozí.

Na západě hrozí hluboké odcizení elit od většiny obyvatelstva. Oblast vzdělávání a kultury již dávno ovládl levicový liberalismus a již několik desetiletí šíří své vidění světa. Konzervativní a pravicové síly byly zatlačeny do defenzívy. Lidé nedůvěřují politikům a politici jsou často nečitelní. Ne všichni: Pokud jde o střední Evropu, máme zde velmi čitelného maďarského prezidenta Viktora Orbána, ale na druhé straně i dosti čitelného slovenského prezidenta Andreje Kisku. A konec konců i českého prezidenta Miloše Zemana. Typicky nečitelným politikem je Andrej Babiš, který dokáže během týdne vydat několik těžko slučitelných signálů. Podobně nečitelný byl i Bohuslav Sobotka, který byl ve vleku vnitřně rozštěpené sociální demokracie.

V mnoha zemích západní Evropy, zejména v těch, které přijaly větší množství migrantů, vláda nezvládá jejich integraci a nedokáže čelit vzniku stále rozsáhlejších no-go zón a rostoucímu antisemitismu. Problémy se „okecávají“, ale moc se neřeší. Vlády se snaží zakrýt fakt, že nárůst (některých forem) kriminality jde na vrub migrantům a místo zajištění bezpečnosti mnohdy pronásleduje ty, kteří na výše uvedené skutečnosti ukazují. Mnozí občané pak mají pocit, že je vláda nechala na holičkách.

Evropské elity tlačí na další integraci Evropy, aniž by se jim jakkoli dařilo odstraňovat příčiny, proč jsou ve stále větší nelibosti. Evropané prostě politickým národem nejsou – v tom má bývalý prezident Václav Klaus plnou pravdu – a nezdá se mi, že by vrcholní politici dělali něco pro to, aby se jím stali. Často svými výroky a činy zbytečně antagonizují občany různých zemí.

Protlačování genderové agendy a stejnopohlavních „manželství“ západní Evropa více méně přijala. Ne tak ovšem Evropa střední a východní, případně Balkán. Tento článek píšu v Chorvatsku, které uzákonilo, že manželství je svazek jednoho muže a jedné ženy. Zde a jižněji či východněji se genderová agenda neprosazuje tak snadno jako na západě a tlaky na její prosazování oblíbenosti Evropské unie rozhodně neslouží. Lze si snadno položit otázku, proč různí aktivisté a někteří politici v této věci tolik tlačí na pilu v době, kdy musí Evropa řešit spoustu jiných problémů.

Evropská unie se zachovala hrozně k blízkovýchodním křesťanům a k Izraeli. Blízkovýchodní křesťany v podstatě hodila přes palubu. Ani se vlastně nedá říci, že by je odepsala – prostě o ně neprojevila jakýkoli vážnější zájem. Snaží se vytvořit všelijaké „integrační“ programy pro vracející se hrdlořezy Islámského státu, ale mnohdy ani nedá vstupní víza blízkovýchodním křesťanům pro návštěvu příbuzných. Zlikvidovala režim Muammara Kaddáfího, čímž v podstatě otevřela stavidla migrantům ze subsaharské Afriky. Některé státy vyčinily Maďarům za stavbu plotu na jižních hranicích, aby pak udělaly něco podobného.

Laskavý čtenář snad poznává, že nejsem vůči Evropské unii slepý a nekritický. Jenže… jaká je alternativa? Dá se při srovnání Ruska a Západu říci, že jeden je za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet?

Rusko je stále říší zla a klamu. Před posledními prezidentskými volbami jsem s úděsem poslouchal nahrávku jakéhosi bosse, který nařídil všem svým podřízeným hlasovat pro Putina a telefonicky mu nahlásit, že už byli volit. Podobných svědectví o zmanipulovanosti voleb byl bezpočet. Přitom to Putin vlastně nepotřeboval – zvítězil by s velkým náskokem i bez těchto manipulací. Jenže problémem ruských vládců je krajní nedůvěra v realitu – cítí se bezpečně, jen když si mohou neustále ověřovat, že obyvatelstvo je skutečně manipulovatelné.

Putin ovládl všechna rozhodující média a může zřejmě i celkem snadno manipulovat soudy. Nejhorší jsou ale vraždy nepohodlných lidí – ať už právníků, novinářů nebo různých aktivistů.

Tyto skutečnosti „chápači“ Putina často nereflektují. Docela by mě zajímalo, kolik z nich si myslí, že toto vše prostě není pravda, a kolik z nich tuší, že to pravda je, ale přesto jim to nevadí. V této věci si netroufám udělat žádný odhad.

Pokud se ale někdo domnívá, že je možný obrat k Rusku při zachování právního státu a svobody slova, pak ho považuji za velice naivního. Jistě, změna nenastane hned. Nastane salámovou metodou, možná umocněnou nějakým kvantovým skokem. Může následovat pár let relativního klidu – asi jako v Československu v letech 1945-1948, kdy se může zdát, že z demokracie a právního státu přece jenom něco zbylo. Pak ale přišel onen kvantový skok – „vítězný únor“ –  a s ním sovětští poradci a mučení politických vězňů.

Už slyším námitku, že Rusko přece není Sovětský svaz. Je možno poukázat na to, že mezi současným Ruskem a brežněvovským „Sojuzem“ jsou značné rozdíly. Ano, jsou, a uvedu jeden podstatný: Z Ruska lze emigrovat. A také to spousta Rusů učinila – v Evropě jich žije prý již 14 milionů; desetitisíce, ne-li statisíce i u nás. Typické je, že mnozí z nich hlasovali pro Putina. Mají ho rádi – jen se jim nechce žít pod jeho vládou.

Nebudu zde dokazovat, že Rusko má se Sovětským svazem více společného, než je zdrávo. Tuto věc nelze jakkoli exaktně poměřit. Že ale jde o říši zla a klamu, lze ověřovat stále znovu.

Západ především prohrává válku ideologickou a mediální. Rusko vědomě pracuje se lžemi a dezinformacemi. Nejde mu o to, lidi přesvědčit o nějaké konkrétní věci. Jde mu o udržování a prohlubování onoho stavu, kdy lidé řeknou: „V Rusku je to strašné, ale na západě to není o nic lepší.“ „Lžou všichni a pravda se nedá zjistit.“

Pracujete-li se lží, je jedno, zda napíšete, že novičok pocházel (pardon, mohl pocházet) z Československa nebo ze Švédska nebo třeba z Brazílie. Účelem je vytvořit dojem, že nic se nedá zjistit. Proti „jednotné frontě“ ruských trollů stojí západoevropské sdělovací prostředky, které zveřejní zprávu, že určitý ústav nemůže prokázat, že novičok pocházel skutečně z Ruska. Lidé nakažení příklonem k Rusku z toho rovnou usoudí, že Británie lže. Nevšimnou si formulace zprávy, z níž vyplývá, že daný ústav k onomu „prokazování“ nebyl vybaven a nikdy to nebylo v popisu jeho práce. Nezváží, že Británie má i jiné prostředky, jimiž se může snažil původ novičoku objasnit. Následující zprávu mezinárodních expertů o novičoku pak už vůbec nezaregistrují. Jeden z čtenářů dokonce vyslovil pochybnost, zda to vůbec byl novičok.

Zprávy o šetření ohledně novičoku jsou kusé a někdy rozporné. Tak to totiž bývá, když se snažíte odkrýt něco, co se někdo jiný pokusil dobře zakrýt. Zprávy by mohly být jednoznačné, pokud by promluvil někdo z pachatelů, nebo pokud by někdo z pachatelů udělal fatální chybu. A pak by mohly být jednoznačné, kdyby Británie na všechny zprávy uvalila embargo a vydala až nějakou závěrečnou zprávu, nebo v případě, že by lhala. Jenže na to by se v Británii pravděpodobně přišlo. Na rozdíl od Ruska.

• • 19. dubna 2018</
    

Nikola Schmidt kritizoval v článku „Humanismus či vlastenectví?“ (Lidové noviny 29. března 2018) předsedu TOP 09 Jiřího Pospíšila za to, že o francouzském policistovi Arnaudu Beltramovi napsal, že jeho oběť (nechal se vyměnit za jedno rukojmí islámského teroristy a následně byl tímto teroristou zabit) byla aktem „služby své zemi a jejím občanům“. Nikola Schmidt kvitoval, že Pospíšil označil Arnauda za „příkladného člověka“, vadí mu ale tvrzení, že jednal jako vlastenec.

Četl jsem, že tento policista byl praktikující křesťan. Jak by sám promluvil o své motivaci, už bohužel nezjistíme. Jeho čin se ale podobá činu polského kněze Maxmiliána Kolbeho, který volil smrt v plynové komoře namísto jednoho Žida, otce rodiny.

Vyjádření Jiřího Pospíšila posloužilo Nikolovi Schmidtovi k útoku na vlastenectví. Vlastenectví – v odvolávce na německého sociologa Ulricha Becka – označuje za „uvězněnou poruchu identity“. Vlastenectví je podle Schmidta nebezpečné: „Lidstvo rozparcelované na dvě stě vzájemně se poměřujících vlastí nemá šanci na přežití… jsme především lidstvo s univerzálními hodnotami, a ne vlasti s právy a zájmy vymezenými vůči jiným vlastem a národům.“

Striktně odmítám tuto tezi. Skutečné vlastenectví není namířeno proti jiným národům. Zdá se mi, že když někdo miluje „celé lidstvo“, má problémy milovat konkrétního člověka. Schmidtův článek představuje jeden z mnoha útoků současné levicově liberální ideologie vůči rodině a národu. Ve skutečnosti trpí „poruchou identity“ Nikola Schmidt, nikoli skuteční vlastenci.

Každý člověk se rodí do určitého společenství. Když je mu dopřán zdravý vývoj, poznává stále širší svět v jakýchsi soustředných kruzích. Nejprve poznává matku, otce a sourozence, pak širší svět bratranců a sestřenic, strýců a tet, pak sousedy z obce, a jak roste, začíná chápat i to, že patří k určitému národu, k širšímu společenství. A pokud se vyvíjí zdravě – a pokud je správně vychováván – uvědomuje si, že jeho povinností je jednak pracovat na sobě, jednak být požehnáním pro svou nejužší i širší rodinu a být přínosem pro svou vlast. A pokud je dobrým člověkem a správným vlastencem, prospívá rovněž „celému lidstvu“.

Každý z nás má určitou emocionální kapacitu i určité praktické možnosti, jak pracovat na tom, abychom ten kousek světa, který obýváme, zanechali příštím generacím v lepším stavu, než jsme ho našli. Proto je zcela přirozené, že ztráta vlastního dítěte rodiče zasáhne hlouběji než ztráta dítěte sousedů z ulice. Nemusí v tom být ani špetka necitelnosti – naopak, pokud jsou to dobří lidé, budou mít spoustu empatie vůči těm, které postihla podobná katastrofa. Když Bible říká, že kdo se nestará o svou rodinu, je horší než nevěřící, pak to rozhodně neznamená, že bychom jinými lidmi pohrdali. Pokud neplníme své povinnosti vůči svým nejbližším, těžko je budeme plnit vůči „celému lidstvu“.

Za „celé lidstvo“ nemohu nést odpovědnost. Na podzim budou komunální volby – v nich se mohu odpovědně rozhodovat, co prospěje mé obci, stejně jako ve volbách parlamentních mohu dostát jedné (zdaleka ne jediné) formě zodpovědnosti za svou vlast. A člověk, který miluje svou vlast, má hluboké sympatie k jiným národům. Vůči Slovákům pociťuji silné – a velmi pozitivní – emoce, které nepociťuji vůči „celému lidstvu“. Vůči Polákům nebo Maďarům pociťuji tyto emoce rovněž, byť ne tak silně jako vůči Slovákům. O dění v jejich zemích se zajímám a přeji jim jen dobré.

Levicově-liberální ideologie by nejraději odstranila jak klasickou rodinu, tak národy. Lidstvo by se pak skládalo ze snadno manipulovatelných atomizovaných jedinců. Sňatky homosexuálů a podobné věci mají „naředit“ rodiny, zrelativizovat klasickou rodinu, o níž už dnes mnozí ideologové tvrdí, že „vlastně neexistuje“. Útoky na rodinu jsou vedeny již několik dekád; zvážíme-li rostoucí výskyt duševních nemocí, různých neuróz a poruch chování, musíme konstatovat, že dosavadní výsledky jsou … přinejmenším pozoruhodné.

Nevím, v jaké rodině vyrůstal Nikola Schmidt; nevím, co ho formovalo. Skutečně se ale obávám, že „poruchou identity“ trpí on, nikoli já.

Jsem rád, že mě rodiče vedli k vlastenectví – i k tomu, abych si vážil i příslušníků jiných národů. A jsem rád, že se mohu přihlásit k Masarykově heslu „Ježíš – ne César“, a že se mohu snažit vysvětlovat svým spoluobčanům, co toto heslo znamená. A věřím, že Češi mohou a mají být požehnáním pro jiné národy – bez jakéhokoli velikášství a prosazování se nějak na úkor druhých.

7. dubna 2018

Michal Kašpárek na Neviditelném psu z 27. února t. r. zveřejnil článek „Ne, kariéra nepočká“ (prvně článek vyšel v magazínu Finmag.cz). V článku se „obouvá“ do „odpůrců školek“, konkrétněji do signatářů petice „Dvouleté děti do školky nepatří“. Článek sám nám, kdo chceme hájit tradiční rodinu, velmi pomáhá v jedné věci: Pan Kašpárek pečlivě vypočítává, jak jsou na tom finančně rodiny s dětmi ve srovnání s rodinami bez dětí. Nemám důvod jeho výpočty zpochybňovat a jsem za jeho práci vděčný. Neustále tvrdím, že stát neoceňuje rození a výchovu dětí a Kašpárkovy výpočty se mi velmi hodí do krámu.

Škoda jen, že je článek pln zcela zbytečných invektiv, které mají pramálo společného s realitou a které mi připadají spíše jako výron páně Michálkova nešťastného nitra.

Vezměme si hned úvodní tvrzení: „Odpůrci školek vyžadují po matkách oběť bez odměny. O děti jim při tom nejde: to by se starali o ty v ústavech.“

Pan Kašpárek se mýlí. Odpůrci školek – míněno lidé, kteří si myslí, že dětem dvou- až tříletým by bylo lépe doma s mámou než v kolektivním zařízení – mohou bojovat na více frontách. Třeba za větší finanční zvýhodnění rodin s dětmi. Sám jsem podobný článek nedávno napsal („Konec klasické rodiny?“, Neviditelný pes 13. února 2018). To, že se angažujeme v určité iniciativě, přece neznamená, že se neangažujeme v žádné jiné.

Možná pana Kašpárka překvapí, že tyto klasické rodiny se starají i o ty děti v ústavech. Minulý týden jsem navštívil své známé v Opavě, kteří adoptovali hned tři děti. Probírali jsme zkušenosti s adopcí a adoptovanými dětmi, a mohli jsme si vyměnit řadu poznatků. Dlouho jsme se neviděli, dlouho jsem žil v Praze, a znám celou řadu rodin, které buď děti adoptovaly, protože nemají vlastní, ane adoptovaly děti ke svým vlastním. Když jsem pak četl článek páně Kašpárka, přemýšlel jsem o tom, že by bylo dobré udělat nějaký průzkum, kdo děti z ústavů adoptuje, případně kdo se věnuje dočasné či trvalé pěstounské péči. Myslím, že pan Kašpárek by byl velmi překvapen. Pokud by byl jen trochu poctivý, asi by nenapsal „o děti jim přitom nejde“.

Podobně příkrý soud je v samotném závěru článku. Lidem, kteří bojují za tradiční rodinu, prý „ve skutečnosti nejde o nic jiného než o omezení životních možností žen“. Chtěl bych pana Kašpárka ujistit, že mi vadí děti v kojeňácích a že mi vadí odebírání dětí kvůli špatné sociální situaci. A že jsem rád za každého, kdo je ochoten pro děti v kojeňácích nebo pro sociálně slabé rodiny něco udělat. A jsem si vědom i toho, že vyrůstá-li dítě s matkou na čtyřleté mateřské dovolené, nijak tím ještě není zaručeno, že žije ve zdravém rodinném prostředí, kde se může správně intelektuálně i citově rozvíjet. Je mi také jasné, že úroveň péče v různých školkách je různá. Četl jsem rozhovor s jednou ředitelkou, která mluvila docela rozumně a evidentně byla připravená i pro dvouleté děti udělat maximum. Bohužel ale vím i o školce, kde jsou učitelky z jim „vnucených“ malých dětí hodně otrávené a do jisté míry si svou zlost vybíjejí právě na těch dětech. Jsem tedy dalek jakékoli paušalizace. Nicméně podobně jako pan Jiří Halda (který přinesl pádné argumenty proti odkládání dvouletých dětí do kolektivních zařízení a proti němuž se pan Kašpárek vymezuje) jsem přesvědčen, že obecně je dvou- až tříletých dětem lépe s maminkou než ve školce, a že to lze dokázat. Argumenty pana Haldy se ovšem pan Kašpárek vůbec nezabývá. Jen mu podsouvá nečisté motivy. V jeho článku je tolik hořkosti, že to ve mně vzbuzuje dojem, že i on té mateřské lásky patrně nepoznal dost.

 (recenze)

 

Timothy Snyder, historik zabývající se moderními dějinami střední a východní Evropy, napsal kratičkou knížečku s názvem Tyranie a podtitulem 20 lekcí z 20. století. Tato útlá knížečka varuje před možným návratem tyranie, tedy před ztrátou svobody a koncem demokracie. Možná bych se se Snyderem neshodl v otázce, odkud hrozí nebezpečí nejvíce, přesto považuji jeho knížku za velice užitečnou a hodnou naší pozornosti.

Knížečka má dvacet krátkých kapitol, jejichž názvy hovoří samy za sebe. Například hned druhá: „Ochraňuj instituce a braň je!“ Snyder nikoho konkrétně nezmiňuje; já bych pro české poměry dodal: Nedopusťme, aby byly úspěšné snahy o zrušení senátu. Kapitolce „Varuj se státu jedné strany“ myslím v Česku rozumíme relativně dobře. „Střez se milic“ je také dobrá a velmi naléhavá rada. Snyder pochopitelně nepíše (jen) o „Lidových milicích“. Snahy o vytvoření ozbrojených skupin, které nemají zakotvení v ústavě, můžeme spatřovat v řadě evropských zemí. „Nepoužívej fráze, přemýšlej o tom, co říkáš“ – opět výborná rada; jen si člověk klade otázku, co s lidmi, kteří onoho přemýšlení nejsou schopni. Následující kapitolka je výzvou všem řečem o době „postfaktické“ nebo „postpravdové“ – má stručný název „Věř v pravdu“. Zde si dovolím pár vět ocitovat: „Kdo se vzdá faktů, vzdává se svobody. Jestliže už nic není pravda, nikdo nemůže kritizovat držitele moci, protože se přitom nemá o co opřít.“ A dále: „Když ti přestane záležet na rozdílu mezi tím, co chceš slyšet, a tím, co je pravda, podvoluješ se tyranii.“

Jedna kapitolka má poměrně dlouhý název: „Dívej se cizím lidem do očí a neváhej s nimi prohodit pár slov.“ Je to dle mého názoru dobrý způsob, jak se pokusit navázat kontakt s lidmi, kteří si myslí něco zcela jiného než my, a propíchnout tak bubliny, v nichž jsme mnohdy uzavřeni. Krásná je i poslední věta této kapitolky: „Posledním politickým útočištěm je mít dobré přátele – a navazovat nová přátelství je prvním krokem ke změně.“

Varováním před nebezpečími číhajícími na internetu je kapitolka „Chraň si soukromí“. Opět krátký citát: „Kdo dokáže proniknout do tvého soukromí, ten tě také může kdykoli ponížit a svévolně bořit tvoje vztahy.“

Toto pronikání do soukromí je v našem digitálním elektronickém světě mnohem snazší, než bylo v dobách StB. Princip byl ale hodně podobný: Estébáci jásali, když na někoho našli něco výsostně soukromého, co by mohli případně zveřejnit – a co také zveřejnili, pokud chtěli daného člověka zničit. Ludvík Vaculík by mohl vyprávět.

Poslední dvě kapitolky jsou nazvány „Miluj svoji vlast“ a „Měj odvahu“. Tato poslední kapitolka je zakončena varovnými slovy: „Pokud není nikdo ochoten zemřít za svobodu, potom všichni zemřeme v tyranii.“

Originál této knihy pod názvem On Tyranny: Twenty Lessons from the Twentieth Centrury vyšel v roce 2017. Téhož roku ho u nás vydala nakladatelství Paseka a Prostor. Kniha má 116 stran a prodává se za 168 Kč.

28. února 2018

Několikrát jsem v poslední době četl nebo slyšel od různých autorů, že „klasická“ či „tradiční“ rodina už vlastně neexistuje. A vskutku: Tzv. intaktních rodin, tj. rodin, které nezakusily rozvod a kde vyrůstají děti s oběma rodiči až do dospělosti, je skutečně výrazná menšina, pouhý zlomek. Co mne poněkud zneklidňuje, je, že lidé, kteří konstatovali, že klasické rodině již téměř odzvonilo, tak mnohdy činili tónem, že vlastně není čeho litovat, že se s touto skutečností musíme smířit a přestat tyto rodiny jakkoli zvýhodňovat. Mluví o tom, jako by šlo o nějaký nevyhnutelný vývoj, nebo jako kdyby to bylo něco, co se prostě tak nějak přihodilo.

Jsem přesvědčen, že nešlo a nejde o nějaký nevyhnutelný vývoj. Byly zde určité ideologické tlaky, které tomuto vývoji napomáhaly, pokud ho přímo nenavozovaly. Jsem rovněž přesvědčen, že tento vývoj není osudový a nevratný. Uvědomuji si ovšem, že zvrátit tento stav bude velice, velice těžké. Nicméně je to žádoucí. Děti vyrůstající v intaktních rodinách vykazují lepší prospěch, méně duševních poruch, větší pravděpodobnost, že se v dospělosti vyhnou trestné činnosti, větší šanci, že nezačnou už v dětství kouřit nebo brát drogy. Jsem přesvědčen, že pro stát by bylo z dlouhodobého hlediska finančně nesrovnatelně výhodnější, kdyby děti vyrůstaly v intaktních rodinách.

Chtěl bych rovněž upozornit na skutečnost, že pokud se něco nedaří, neznamená to, že to není správné. Je-li klasická rodina ideálem, není důvodu tento ideál opouštět jen proto, že je málo těch, kdo ho dosáhnou.

Když se podíváme do programů politických stran, zjistíme, že snad všechny, tedy i ty, které se považují za konzervativní, vycházejí z premisy, že je třeba „sladit“ kariéru matek s výchovou dětí. Odtud pak pochází tlak na dostatek míst v předškolních zařízeních, a někdy (poněkud nevraživé) konstatování, že máme nejdelší placenou mateřskou dovolenou na světě a příliš málo žen, které se vracejí do „pracovního procesu“. „Sladění“ zaměstnání žen s výchovou dětí je údajný ideál, nezpochybnitelný axiom. Za hrdinku tohoto ideálu byla v minulých dnech prohlášena novozélandská premiérka, která zůstala premiérkou i poté, co porodila dítě, a o žádnou mateřskou dovolenou nestojí. Zkrátka to všechno stačí.

Uznávám, že některé ženy jsou velmi výkonné. A uznávám, že být doma s malými dětmi je velice náročné. Jsou ženy, které dokáží jakž takž „sladit“ kariéru s výchovou dětí, ale jsou i takové, kterým to dělá potíže. Pokud ovšem do práce nenastoupí, jsou stigmatizovány jako zpátečnické nebo neschopné. Není to nikde výslovně řečeno, ale společnost jako by předpokládala, že žena se musí vrátit do práce (rozuměj: co nejdříve).

Nějak mlčky se předpokládá, že výchova dětí je samozřejmost, kterou je třeba stihnout i při zaměstnání. A z jednoho platu rodina skutečně těžko vyjde. Proto se rodí málo dětí, proto máme nedostatek pracovních sil, proto řešíme otázku migrace, byť s typickou českou zdlouhavostí (Ukrajinci, kteří by sem rádi šli pracovat, a šéfové českých firem, které by je velice rády zaměstnaly, by mohli vyprávět.)

Dovoluji si pár disentujících poznámek:

Výchovu dětí bychom neměli nahlížet jako něco, co ženy zdržuje od „návratu do pracovního procesu“. Výchova dětí by měla být nadřazena kariéře, ne naopak. Pokud rodina vychová zdravé, ukázněné a činorodé děti, je to naprosto skvělý výkon, který by rozhodně neměl být brán jako samozřejmost, ale měl by být náležitě společensky oceněn. A měl by být oceněn i finančně. Novozélandská premiérka by měla být vnímána jako odstrašující případ, nikoli jako příklad hodný následování.

Slyším námitku – ostatně slyšel jsem ji už mnohokrát – že chci, aby ženy byly „uvázané u plotny“. Ne, o tom nemluvím. Pokud někdo bere výchovu dětí jako „uvázanost u plotny“, je mi ho líto. Patrně nemá velkou představivost. Ano, děti jednou vyrostou a vyletí z hnízda. Jelikož průměrný věk dožití se neustále zvyšuje, bude mít žena před sebou ještě desítky let aktivního života. Ano, i během mateřské dovolené by měla mít podmínky pro to, aby jí v oboru, který vystudovala, „neujel vlak“. Jde ale o optiku, jakou věci nahlížíme. Jde o to, zda má výchova děti prioritu v našem myšlení a našem hodnotovém žebříčku.

Hodně se mluví o podílu otce na výchově. Od nového roku mohou otcové čerpat rodičovskou dovolenou. Je to pěkné, neuškodí to. Pokud bychom ale respektovali dynamiku rodiny a nesnažili se ji změnit nebo potlačit, viděl bych raději nějakou „otcovskou dovolenou“ (třeba týden dva navíc) v době, kdy jde syn či dcera do puberty. Otec v útlém dětství nikdy matku plnohodnotně nenahradí. Za to v pubertě matka při sebelepší snaze nemůže nahradit otce. Musí to být otec, kdo dospívajícímu synovi řekne „Jseš chlap, a jsem na tebe hrdý“, a kdo řekne dceři „Vždy jsi byla a vždy budeš moje milovaná princezna.“

Žiji v oblasti, kde je i v této době ekonomické prosperity velký strach o práci a kde jsou velmi nízké platy. Kraj se postupně vylidňuje. Ale je zde i ostrůvek pozitivní deviace. Křesťané – ať už katolíci nebo evangelikálové – mají početné rodiny. Počet dětí vysoko převyšuje celostátní průměr. A v těchto rodinách vyrůstají zdravé děti. Sleduji tento vývoj již několik desetiletí. Chce to od rodičů značnou vynalézavost, chtějí-li zajistit dětem zdravý vývoj i při omezených financích. Hodně tu znamená vzájemná pomoc, např. „koloběh dětského ošacení v přírodě“. Pro mainstreamovou ideologii je to bizár. Pro mě důkaz, že „klasická tradiční rodina“ je něco skvělého (i když ne snadného). Vyrůstají zde zdravé děti navzdory genderové ideologii, která přivádí tento národ k vymírání. Kterým směrem půjdeme dále? Záleží na našem rozhodnutí a odhodlání.

12. února 2018