Čína a Rusko? Buďme korektní, ale rezervovaní

Nepochybuji o tom, že západní společnost je v těžké duchovní a intelektuální krizi, a soudím, že jsem se k této skutečnosti v jiných článcích vyjádřil dostatečně. Tuto krizi popisuje celá řada autorů. Pokud bychom uvažovali o západní civilizaci izolovaně a pokud bychom ji poměřovali absolutními hodnotami, dopadla by velice zle.

Jenže vedle hlediska absolutního je zde ještě hledisko relativní. Západní civilizační okruh je jen jeden z mnoha. Kromě západu, který se ještě dělí na Severní Ameriku a „zbytek“ západu (k němuž patří vedle Evropy i Austrálie a Nový Zéland) je zde především Čína, mohutná velmoc na ekonomickém a vojenském vzestupu, Dále svět islámu, poměrně chaotický zbytek Afriky, Rusko, velmoc hospodářsky a demograficky upadající, Japonsko, Latinská Amerika a konečně různé asijské státy vesměs na ekonomickém vzestupu.

Tři z těchto civilizačních okruhů jsou pro nás do jisté míry reálnou, do jisté míry potenciální hrozbou. Jsou to svět islámu, Rusko a Čína.

Civilizační okruhy v minulosti někdy reagovaly na reálné či potenciální ohrožení snahou o naprostou izolaci. To byl případ Japonska a Číny. Myslím, že dnes je jasné, že tato strategie moc úspěšná nebyla. Dnešní svět je příliš propojen, než aby se to mohlo podařit. Nemůžeme tedy zcela přerušit styky ani s Ruskem, ani s Čínou. Na druhé straně bychom si měli být vědomi nebezpečí, které z těchto kontaktů hrozí, a měli bychom se snažit tato nebezpečí omezit (opět: Úplně je eliminovat nelze).

Byl bych raději, kdyby náš prezident jezdil s představiteli českého byznysu raději do Jižní a Střední Ameriky, do Spojených států, do Japonska, případně do různých asijských zemí, zejména těch, které jsou do větší či menší míry demokratické. Když se s někým dlouhodobě stýkáte, vždycky hrozí, že se mu přinejmenším v něčem stanete trochu podobnými, a často si toho ani nevšimnete.

Pokud Čína zavře do koncentráků milion Ujgurů, pak nás to jistě neovlivní přímo. Číňanům přeji vzestup životní úrovně, nicméně to, co se v této zemi děje a jakým směrem se tato země vyvíjí, ve mně vyvolává odpor, obavy a úzkost. Nemělo by nám to být jedno a neměli bychom se tvářit, jako že je nám to jedno. Upřímně řečeno, nechtěl bych bohatnout z obchodu s touto zemí. A v této zemi – podobně jako v Rusku a v islámských zemích – jsou lidé toužící po právu a svobodě. Jako jsme po ní toužili my v dobách komunistické vlády. A srdce nám poskočilo radostí, když západoevropští nebo američtí politici dali nějak najevo, že vědí o osudu politických vězňů za železnou oponou. Neočekávali jsme, že to budou oni, kdo nás osvobodí. Nicméně když někdo komunistický režim nazval pravým jménem, místo aby mlžil, vždy nás to povzbudilo. A když prezident Mitterand při návštěvě komunistického Československa pozval na snídani naše disidenty, měli jsme důvod k jásání. Vždycky jsem vnímal, že máme vůči západní Evropě a vůči Americe, které přijímaly naše politické uprchlíky, určitý dluh.

Na druhé straně netřeba zbytečně provokovat. Vzpomínám si na jednu chvíli z léta 1968, kdy se v novinách a časopisech objevovaly dosti „odvážné“ karikatury sovětských představitelů. Slyšel jsem jednu mladou Finku poznamenat, že něco takového by ve Finsku nemohlo vyjít. Někteří lidé používali tehdy termín „finlandizace“, který označoval určitou opatrnost finské vlády ve vztahu k Sovětskému svazu. A někteří z těch některých používali tento termín pohrdavě, jako určitý projev zbabělosti, ne-li servility. Finové věděli a vesměs respektovali, že mají velkého a mocného souseda, který je schopen je zničit. Svedli s ním v letech 1939-1940 krutou válku, v níž si vedli velmi statečně a srdnatě. Výtku zbabělosti si rozhodně nezasloužili. V letech 1945-1989 se drželi zpátky – to jsem pochopil ze slov oné Finky. Nicméně udrželi si nezávislost, udrželi si demokratické zřízení. Tedy to podstatné. V současnosti vede podobný (ne zcela totožný) boj Hong-Kong ve vztahu ke komunistické Číně. A obávám se, že tento boj bude méně úspěšný, a to nejen proto, že formálně je Hong-Kong součástí Číny.

Ony české karikatury byly gestem. Gesta nám Čechům zpravidla jdou velmi dobře. Asi nám dodávají jakýsi pocit nadřazenosti. Gesta bychom si ale měli odpustit – jak ve vztahu k Rusku, tak ve vztahu k Číně. Měli bychom zůstat věcní – ale hodně, ale opravdu hodně ostražití. Jsou to země, v nichž platí právo silnějšího. Rusko je zemí, v níž jsou likvidováni novináři i skutečná opozice. Čína je zemí, kde umírají křesťané, muslimové, stoupenci hnutí Fa-lun-kung. Opakuji: Neměli bychom se tvářit, že nám to nevadí. Tedy… pokud nám to vadí. A politiky, kterým to nevadí, bychom neměli volit. Protože nevadí-li jim to v Rusku a v Číně, je možné, ba pravděpodobné, že by jim to nevadilo ani v Česku.

  1. května 2019

 

 

 

 

 

 

Jak a proč volit do Evropského parlamentu

Zdá se mi, že postoje vůči Evropské unii – a tudíž i vůči Evropskému parlamentu – se vyhrocují. Část obyvatel – řekl bych, že ta nejhlasitější – vidí v Evropské unii a ve všem, co s ní souvisí, naprosté, čistokrevné zlo, a proto ji vášnivě odmítají. Předpokládám, že tito lidé budou volit nejspíše Stranu přímé demokracie, případně některou z menších protiunijních stran. Na druhé straně jsou „sluníčkáři“ a „eurohujeři“; ti jsou, zdá se mi, poněkud zaskočeni, ale v tom, koho volit, mají jasno, byť se jejich hlasy budou dělit mezi lidovce, topkaře, socdemáky, piráty a další strany. A pak je zde velká většina nerozhodnutých a váhajících. Tuto velkou skupinu můžeme rozdělit na ty, kterým je celkem jedno, jak to bude, a kteří k volbám nepřijdou, a na ty, kterým to jedno není, ale jsou dosti zmatení, protože se ve fungování Evropské unie moc nevyznají. Někteří z nich jsou vystrašeni ostrou protiunijní propagandou, na druhé straně, když pozorují dění kolem brexitu, nezdá se jim, že protiunijní postoj je to pravé ořechové.

Přitom letošní volby do Evropského parlamentu mohou být zajímavé, rozhodně zajímavější než volby předchozí. Je možné, že strany, které se někdy nazývají identitární, jindy civilizacionistické, případně nacionalistické, výrazně posílí. Domnívám se ale, že k nějaké totální změně politických poměrů nedojde. Ano, tyto strany posílí, podobně jako posílily v parlamentních volbách v mnoha jednotlivých státech – ve Švédsku, v Německu, v Itálii, v Nizozemsku i jinde, ale možná neposílí natolik, aby s nimi strany současného mainstreamu byly nuceny zahájit smysluplný dialog (který, uznávám, nebude jednoduchý). Po těchto volbách – předpokládám – se mocenské poměry trochu změní, trochu se posunou, ale nemyslím si, že by tyto volby přinesly nějaký rozhodující zvrat. Evropská unie se bude potácet dále, liberální levice bude nadále nadšená z Macrona a bude vynášet jeho „odvahu“ s jakou mluví o další evropské integraci, a na druhé straně zde budou stále lidé, kteří budou tvrdit, že Evropskou unii nutno zrušit a šmytec.

Já se budu držet lidovců. Jsem přesvědčen, že lídr lidovecké kandidátky Pavel Svoboda (ale nejen on) na rozdíl od mnoha jiných rozumí tomu, jak Evropská unie doopravdy funguje (s čímž si mnoho jak příznivců, tak odpůrců hlavu neláme), čeho je možno realisticky dosáhnout a co se v současnosti prostě nezmění, i kdybychom rádi…

Hodně se mluví o demokratickém deficitu Unie. Kritici mají pravdu v jednom: Neexistuje „evropský politický národ“. Zdá se mi, že vrcholní evropští představitelé se občas tváří, jako by existoval. Ne že by jednou existovat nemohl. Ale k jeho vzniku by bylo potřeba něco víc než sen jen tvrdošíjně tvářit, že existuje. Protože neexistuje, neexistují také celoevropské politické strany.

Není-li EU demokratická, jsem přesvědčen, že má všechny podstatné rysy právního státu. A to považuji za velmi důležité. Tam, kde vznikl právní stát, mohla po čase vzniknout i demokracie. Opačně to nikdy nešlo.

Důvodů neobliby EU je více. Některé z nich jsou oprávněné, některé jsou založeny na lživé propagandě. Tak je „Brusel“ například obviňován z toho, že má příliš mnoho úředníků. Nemyslím si, že tato námitka je oprávněná. Naopak se domnívám, že na to, jak je těch úředníků málo, odvádějí dobrou práci. Nemám po ruce přesné rozbory, ale nedávno jsem z důvěryhodného zdroje vyčetl, že taková Velká Británie má na tisíc obyvatel šestkrát méně úředníků než Česká republika. Víme, jak dlouho u nás trvá stavební řízení. Prostě se domnívám, že kdybychom se chytli za nos, museli bychom uznat, že právě Česká republika si může stěžovat na „bruselskou byrokracii“ jen při naprosté absenci sebereflexe. Mimochodem, zkusili jste někdy mluvit s Poláky o kvalitě jejich hovězího? Vmetou vám do tváře, že z polského hovězího nikdo nezemřel, ba ani neonemocněl. A pak začnou mluvit o naší metanolové aféře, která znamenala řadu mrtvých – mezi obětmi bylo 47 obyvatel České republiky a 3 Poláci. Stručně řečeno, pokud jde o byrokracii, zameťme si nejprve před vlastním prahem. V tom nám EU nijak bránit nebude.

Samozřejmě jsou věci, které mi na EU hodně vadí. EU na jedné straně chrání svůj potravinový trh, aby na něj nemohli proniknout zemědělci z Afriky, Ameriky i dalších světadílů, a pak financuje pomoc v nerozvinutých zemích. Volný trh dostává na frak a vydělá na tom jen úzká vrstva zemědělců. Podobně se dívám s podezřením až nevraživostí na různé dotace. Zdá se mi, že byrokracie s nimi spojená vytváří korupční prostředí – o tom bychom právě u nás, v České republice, mohli vyprávět, viďte, pane premiére? Za vhodné řešení ovšem nepovažuji destrukci Evropské unie.

Mnozí si s Evropskou unií spojují postup a výstřelky genderové ideologie a vůbec postoje současného levicově-liberálního mainstreamu. Zde je ale opět potřeba vědět, jak je tomu doopravdy. EU postup této ideologie neiniciovala a ani nemá prostředky, jak tuto ideologii prosadit. Pokud Evropský parlament odhlasuje nějakou šílenou rezoluci, neznamená to, že se daná věc stává v EU zákonem. Záleží na legislativě jednotlivých států. Ostatně levicově-liberální ideologie je stejnou měrou na postupu i v neunijních zemích – viz zejména Norsko nebo Austrálie. V této kulturní válce nezvítězíme tím, že rozpustíme Evropskou unii.

Rovněž nemá smysl klást Evropské unii za vinu migrační krizi. Otázky spojené s migrací zůstaly v gesci jednotlivých členských států; Evropská unie může něco doporučit, nemůže ale nic nařídit. Ano, obecně lze říci, že lidé nadšení pro Evropskou unii se v této otázce mnohdy chovají pokrytecky: Vadí jim plot maďarský, ale nevadí jim plot španělský, mimochodem násobně vyšší.

Domnívám se, že Evropu čekají nelehké časy. Tlak Ruska a Číny, vnitřní spory, nejistota v otázce, kdo vlastně jsme. Řešení ale není v destrukci. Nejsem nadšenec pro Evropskou unii, ale považuji za lepší k eurovolbám jít než nejít, a volit strany, které jsou schopné věci pozitivně ovlivňovat (což neznamená vždy prosadit žádoucí stanovisko) a ne jen kritizovat. Jak to v kraji bývá, osmdesát procent se spokojí s nadáváním v dnes již nekuřácké hospodě. Možná se ale někdo přidá ke mně a půjde to hodit umírněným proevropským kandidátům.

  1. dubna 2019

(psáno pro Konzervativní listy)

 

Likvidační zdanění – ale jděte!

Komunisté a jejich spojenci z ANO a ČSSD protlačili Parlamentem zákon o zdanění tzv. církevních restitucí. Nyní jej podepíše prezident a pak bude napaden u Ústavního soudu.

Komunisté v této kauze opět projevili v plné míře svou nestoudnost, ovšem to mohlo jen těžko někoho překvapit. Smutnější je podíl dalších parlamentních stran na této nestoudnosti. V řadách jejich poslanců jsou mnozí, kteří dobře vědí, že jde o krok nemravný a nadto nebezpečný, protože pokud lze jednostranně porušit smlouvy s církvemi, bude to snadnější i příště, až půjde o někoho jiného.

Mám ale zásadní námitky nad jistou formou obrany církví. Představitelé České biskupské konference, Ekumenické rady církví i Federace židovských obcí se vyjádřili v tom smyslu, že by zdanění církevních restitucí mohlo být pro některé menší církve likvidační.

Považuji to za naprostou hloupost a za způsob obrany nehodný skutečných křesťanů. Pokud by zdanění církevních restitucí mělo být pro jakoukoli církev (a kteroukoli dobrovolnou organizaci) likvidační, pak taková církev skutečně existovat nemusí. O naší existenci přece nemůže rozhodovat stát, a to ani demokratický, ani totalitní! Církev Kristovu nezlikvidoval ani Stalin, ani Mao-ce-tung, ačkoli se hodně snažili. Naopak, pokud nejde o vyloženě orwellovský režim jako v Severní Koreji (k čemuž se nyní mílovými kroky přibližuje Čína), „mírná“ totalita církvi spíše prospívá, protože se do ní netlačí ti, kteří nemají skutečnou víru, ale nechávají se vést nějakými postranními motivy.

Síla církve nikdy nebyla (a nebude) v majetku. To pochopitelně neznamená, že by církev nemohla či neměla majetek vlastnit. Její síla je v poctivých a obětavých lidech. Ti, jimž jde o věc Kristovu, jsou ochotni pro evangelium leccos obětovat, a finanční oběti patří k těm obětem snadnějším.

Zdanění církevních restitucí je nebezpečná hanebnost, protože tento krok vysílá jasný signál, že smlouvy, které uzavřel stát, nemusí platit, a pravidla, která byla jednou nastavena, není třeba dodržovat. Toto zpochybnění vlády práva napáchá mnohem víc škod, nežli přinese pomyslného „dobra“ oněch 385 milionů (za přesnou částku neručím, ale četl jsem kdesi o této sumě), které stát zdaněním církevních restitucí získá.

A nalejme si čistého vína: Předseda komunistů Vojtěch Filip to samozřejmě dobře ví. Komunisté nemohou neútočit na církev už tak nějak z principu. Ale že i poslanci ČSSD prodají právní stát za tuto částku, poněkud překvapuje a vzbuzuje lítost. A co se týče hnutí ANO, často se mluví o jeho nečitelnosti. Je pravicové, nebo levicové? To se sice podle postojů ke zdanění restitucí tak úplně nepozná, ale o postoji tohoto hnutí k dodržování pravidel jsme se dověděli dost.

  1. dubna 2019

Chvála rodiny

Jedním z důvodů, proč jsem šťastný, je, že jsem součástí velmi košaté rodiny. A trochu závidím bratrovi, který má už deset vnoučat, zatímco já (zatím) pouze tři.

Dokud žila maminka, scházeli jsme se u ní všichni (nebo téměř všichni) na Boží hod vánoční a pak rovněž někdy koncem března či počátkem dubna, protože značná část Drápalů je „z jarního vrhu“ a tudíž má narozeniny v rozmezí od 20. března do 13. dubna. Ovšem jak jsme se množili, byla tato setkání logisticky stále náročnější, protože už nás bylo třicet, což je i pro relativně prostorný rodinný dům dost velká zátěž.

Hodně mi na těchto setkáních záleží. A čím jsem starší, tím víc. A z pastýřské zkušenosti velmi dobře vím, že taková setkání a taková rodinná vzájemnost nejsou ničím samozřejmým. Ba troufám si to říci naplno: Jsou něčím výjimečným. Ale jsem rád, že naše (moje a bratrovy) vnoučata mohou zakoušet, že tvoříme velkou rodinu, v níž se máme rádi a v níž se učíme spolu vycházet. Samozřejmě nejde jen o tato velká slavnostní setkání. Jsem moc rád, když za mnou vnoučata přijedou na týden, byť je to náročné. Během jejich návštěvy žádný článek nenapíšu a po jejich odjezdu se dva dny dávám dohromady. Jenže současně už se těším na to, co spolu podnikneme příště.

Někdo by řekl, že tento můj přístup je „rozporuplný“. Těším se na ně, a přitom přiznávám, že je ten týden náročný. Jenže když se nad tím zamyslíte, tak už to v životě chodí. Ty nejcennější věci (a ty nejkrásnější vztahy) od nás vyžadují hodně – času, energie, moudrosti, milosti…

Bůh to zařídil tak, že – pokud si nezvolíme nějakou svévolnou cestu – máme děti v době, kdy máme nejvíc energie. (Přiznám se, že s vnoučaty zvládnu týden, ale mnohem hůře bych zvládal celý život.) A také tak, že děti mají tatínka a maminku, kteří mají rozdělené role a navzájem se doplňují. Zkuste to zrušit a uvidíte, kolik problémů si naděláte. (A patrně ještě víc problémů naděláte vašim dětem. Vím to, bohužel z vlastní zkušenosti.)

V dnešní době se hodně mluví o tom, že je třeba umožnit ženám, aby skloubily mateřství a kariéru. Uvědomme si ale, které ženy tento problém řeší. Řekl bych, že jsou jich jednotky procent. Většina zaměstnaných žen chodí do práce, aby si vydělaly na živobytí, ne aby „dělaly kariéru“.

Tvrdím, že opravdu špičkovou kariéru se zdravým rodinným životem skloubit nelze. Špičkoví vědci, manažeři, politici nebo novináři zpravidla nepracují osm hodin denně, pět dnů v týdnu. Mnohdy pracují čtrnáct hodin denně a někdy sedm dní v týdnu. A pokud dítě svěříte chůvě, která bude s vaším (pro ni cizím) dítětem trávit třikrát více času než maminka, zapomeňte na zdravá a silná rodinná pouta.

Některé ženy si to uvědomují a dají prostě přednost kariéře před rodinou. Někteří lidé je za to dokonce oslavují. A určitě to lze udělat – ženy nejsou méně schopné či méně inteligentní než muži. Bylo by ale dobré zamyslet se nad tím, jak bude taková žena prožívat stáří. Zatímco ve třiceti letech se takové schopné ženě dítě může jevit jako břemeno a brzda, v sedmdesáti letech jí je líto, že dala přednost kariéře před dětmi. Význam kariéry, jakkoli úspěšné, bledne. Z vnoučat se ale taková žena radovat nikdy nebude. Čím bude její stáří naplněno?

To není otázka od věci. Bůh nevymyslel státem vyplácené důchody, ale stvořil nás tak, že jsme na počátku i na konci života závislí na druhých lidech. A stvořil nás tak, abychom byli závislí na lidech, kteří nás milují. Jako slabí a nemohoucí se rodíme a mnohdy jako slabí a nemohoucí ze světa odcházíme. Jsem rád, že maminka zemřela v kruhu rodinném, a ne v kruhu zdravotního personálu, jakkoli si práce lékařů a zdravotních sester nesmírně vážím.

Někdy se mi zdá, že problémem (post)moderních lidí je, že toho chtějí mít moc. „Chtěl mít víc, a teď nemá nic.“ Svět je krásný a nabízí nám opravdu spoustu možností. A někdy musíme volit, ač to není vůbec jednoduché. Nenechte si ale namluvit, že můžete koláč sníst, a přesto ho dál mít, jak říká anglické rčení. A nemyslete si, že rodinná pouta se stanou jen tak sama od sebe, bez naší péče a bez našeho přičinění. Radím vám, pokud vám v tomto ohledu něco schází, začněte na tom pracovat.

A ono to jde. Mně se v posledních letech podařilo obnovit vztahy s mými bratranci, s nimiž jsem po dobu čtyřiceti let neměl téměř žádný kontakt. Ano, je to částečně tím stářím. Dřív mi na tom tolik nezáleželo. Ve stáří ale začínáte vidět věci jinak.

A pokud věříte v Boha, začínáte chápat, že to opravdu moudře zařídil.

  1. dubna 2019

Slovenské prezidentské volby

Rovnou se přiznám, že jsem si přál, aby zvítězila Zuzana Čaputová. Přesto, že je rozvedená. Přesto, že hájí liberální názory.

Byl bych mnohem šťastnější, kdyby nebyla rozvedená. A kdyby sdílela mé konzervativní názory.

Vím, že teď bude liberální tábor na Slovensku i v Česku „na koni“. Nastanou bouřlivé oslavy. Obecná levicově-liberální euforie by nám ale neměla zastřít dvě podstatné věci.

Tou první je, že Slovensko na tom není zdaleka tak dobře, jak by mohl naznačovat výsledek sobotní prezidentské volby. Každý desátý Slovák volil v prvním kole Mariána Kotlebu, který opravdu je fašista. (Vím, že tato věta je problematická, protože levicově-liberální tábor označuje za fašisty téměř každého, kdo má jiný názor. Označení fašista jsem si vysloužil i já. Tento termín se používá velmi inflačně, proti čemuž jsem se mnohokrát snažil protestovat, vesměs marně. To, že se tohoto termínu zneužívá, ale neznamená, že žádní skuteční fašisté neexistují. Marián Kotleba je jedním z nich, a jak je vidět, příznivců nemá málo.)

Ještě více příznivců získal v prezidentských volbách Štefan Harabín, který byl do roku 2014 předsedou Nejvyššího soudu. Je vnitřně spjat s nechvalně proslulou dobou Vladimíra Mečiara. Považuji ho za představitele zkorumpovaného establishmentu.

Z toho mi vyplývá, že nejméně čtvrtina Slováků by volila politiky, kteří by deformovali, ne-li přímo rušili demokratické pořádky. To by mělo současnou euforii nad „pokrokovým“ Slovenskem trochu brzdit.

Druhá podstatná věc je pozitivnější. Na vítězství Zuzany Čaputové se výrazně podepsala skutečnost, že ještě před prvním kolem prezidentské volby odstoupil kandidát Robert Mistrík, který by zasáhl více méně stejný elektorát jako Zuzana Čaputová. Národovecký tábor se sjednotit nedokázal, liberální ano – a proto zvítězil. Kdyby Mistrík neodstoupil a kdyby odstoupil Harabín ve prospěch Maroše Šefčoviče, mohli se v druhém kolem utkat Šefčovič s Kotlebou. To by byla jiná káva, že?

Pochopitelně naznačuji, že toto konstatování by mělo být signálem pro českou pravici a český střed. ODS, TOP 09, KDU-ČSL i STAN mají dostatek kvalitních politiků; řekl bych, že podstatně více než slovenští liberálové. Nedokáží se ale domluvit – proto hrozí, že nám po příštích volbách povládnou ANO a/nebo Piráti. Situaci ještě více rozmělní pokusy založit nějakou novou stranu. Nedávno to byli realisté Petra Robejška (s jehož mnohými názory se mohu ztotožnit) a obávám se, že svědky podobných pokusů budeme i v příštích volbách do Poslanecké sněmovny. Česká pravice se prostě neumí sjednotit.

Slovenská politika je od české v mnohém odlišná. Je znát, že žijeme již 26 let v jiném státě. Jeden rys mi ale připadá stejný – ale možná je to jen můj problém: Při rozhodování prožívám obrovské napětí mezi názory a charakterem. Názorově je mi Zuzana Čaputová cizí. Jenže jí věřím, že myslí vážně to, co říká. Používá se pro to již trochu zprofanovaný výraz: Je „autentická“. Pregnantně to vyjádřil Daniel Pastirčák ve svém článku „Maska a tvár“: Zuzana Čaputová má tvář. Šefčovič působí jako maska. Čaputová přináší naději, že obrovské problémy Slovenska – provázanost zločinu s politickou sférou, jež vyplavala na povrch v aféře „Gorila“ a později skrze vraždu Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové – nebude snadné zamést pod koberec. Šefčovič byl kandidátem těch, u nichž jsem tuto naději neměl. A tak to možná vnímala i řada Slováků.

Nesprávné názory jsou nebezpečné. Nechci podceňovat nebezpečí liberalismu. Jsem ale přesvědčen, že bezcharakternost je ještě nebezpečnější.

  1. března 2019

Presumpce neviny

Diskuse o kněžích, kteří se dopustili sexuálního zneužívání, dorazila do Česka s plnou silou. Tato diskuse probíhá v celém západním světě (mám na mysli „západ“ ve smyslu kulturním, kam tedy patří i Austrálie). Vytahují se případy staré několik let či desetiletí. Proč až nyní? Protože se prý dříve zametaly pod koberec.

Nepochybuji o tom, že na tom něco je. Jsem přesvědčen, že veškeré zločiny, tedy i tyto, mají být vyšetřeny, souzeny a v případě shledání viny potrestány. A pokud skutečně docházelo k tomu, že církevní vrchnost o těchto aktech věděla a daného duchovního pouze přeložila na jinou farnost, lze na takové jednání nahlížet jako na krytí zločinu.

Nyní ale přichází velmi důrazné ALE.

V diskusích někdy zaznívá, že jakmile někdo vznese proti nějakému knězi obvinění, má církev okamžitě jednat, tedy postavit obviněného mimo službu.

Tento požadavek má své příbuzné: Když ve Spojených státech probíhalo jednání o tom, zda se soudcem Nejvyššího soudu stane Brett Kavanaugh, konala se přímo v Senátu demonstrace, na které ženy držely transparent „Věřte ženám!“

Propána, proč? To jsou ženy prokazatelně pravdomluvnější než muži, takže když žena obviní muže, má vždycky pravdu? Což mnohdy žena neobviní muže zcela nespravedlivě? O tom by mohli vyprávět soudci, kteří řeší spory o styk s dítětem. Nařknout otce z pohlavního zneužívání vlastního dítěte se stalo téměř módou, takže se objevily úvahy o tom, že taková falešná nařčení by měla být trestná. V dnešní době, kdy se tak snadno vznášejí nejrůznější obvinění, bychom měli být obzvlášť opatrní. Pokud má po vznesení obvinění následovat okamžité odvolání obviněného, budeme svědky toho, jak budou mnozí charakterní lidé dehonestováni a v podstatě přijdou o možnost výkonu svého povolání.

V devadesátých letech – ale i později – jsem zaslechl slova o tom, že je lépe neodsoudit pět pachatelů nežli poslat do vězení jednoho nevinného. Dnes už to neslýchám. Když se začaly v soudnictví používat testy DNA, přezkoumávali ve Spojených státech řadu případů, které končily pro obviněného trestem smrti. Tehdy se ukázalo, že několik set lidí šlo na smrt nevinně. (Mě osobně tento fakt přivedl k radikální změně názoru na trest smrti.)

Podle všeho žijeme v době, která straní obviňování. Můžeme to pozorovat i na případu již zesnulého amerického zpěváka Michaela Jacksona. Našli se rodiče, kteří k němu posílali své děti, a tyto děti pak svědčily ve prospěch Michaela Jacksona, když by v roce 2003 nařčen z pedofilie. (Vyšetřování a soudy trvaly přes rok a půl a 13. června 2005 byl Jackson zproštěn viny ve všech bodech obžaloby.) Nyní ovšem tito lidé obrátili a přišli s obviněním, že je Michael Jackson sexuálně zneužíval. Nechci být mimořádně cynický, ale zdá se mi, že si díky Michaelu Jacksonovi užili okamžiky slávy hned třikrát – nejprve jako děti, které bral slavný zpěvák na svá turné, pak jako svědkové při procesu, který počátkem nového tisíciletí probíhal, a nyní jako zlomení a traumatizovaní dospělí.

Důležitým biblickým principem je, že nikdo nesmí být odsouzen bez důkazů. K trestu smrti nebylo možno odsoudit člověka na základě jediného svědectví – svědci museli být minimálně dva. Jistě, žádný systém není dokonalý a Bible sama podává zprávu o tom, že jistý Nábot byl odsouzen k smrti na základě smyšlených svědectví. Moderní pojetí presumpce neviny vychází jak ze starého římského práva, tak z Písma svatého. Jsem přesvědčen, že princip presumpce neviny bychom neměli lehkovážně opouštět. Patřím ke starší generaci a pamatuji si, jaké to bylo za „socialistického“ soudnictví. Rozhodně bych se nechtěl do takových dob vracet.

Na závěr znovu opakuji pro své kritiky: Ano, jsem pro spravedlivé potrestání všech zločinů a pro vyšetřování padni komu padni. A byl bych rád, kdyby se soudní případy netáhly dlouho. Nechci ale, aby nastala doba, kdy gauneři budou vznášet obvinění a nevinní lidé budou odsuzováni. A nemá-li taková doba přijít, ctěme presumpci neviny. Jestli ta padne, doplatí na to ledaskdo, a zdaleka ne jen obvinění z pedofilie.

  1. března 2019

 

Fenomén Jordan Peterson

Od mnoha lidí – přátel i nepřátel, dostávám často e-mailem odkazy na Youtube nebo na různá videa. Vesměs jde o politickou propagandu, někdy o témata náboženská. A přiznám se bez mučení, že se na ně z 95 % nedívám. Je toho mnoho a kdybych si měl prohlédnout všechny odkazy, nedělal bych nic jiného. Mnohem raději čtu, než se dívám na monitor. Připadá mi, že toho stihnu víc a ve větším klidu.

V posledních třech týdnech u mě nastala radikální proměna. Téměř každý večer se dívám na Youtube. Sleduji tam ovšem jediného člověka, kanadského psychologa Jordana Petersona. Objednal jsem si jeho knihu 12 pravidel pro život (V originále 12 Rules for Life), přestože podobné tituly mě zpravidla odrazují. Někde jsem četl, že se prodalo už přes dva miliony výtisků v angličtině. Kniha už vyšla slovensky – naši bratři nás opět v něčem předhonili. Kniha není jednoduchá na čtení a má kolem čtyř set stran. Jsem asi ve dvou třetinách a nedá mi to, chci se s Vámi podělit o své dojmy. Žasnu nad fenoménem Jordan Peterson.

Pokud vím, Peterson začal vzbuzovat širší pozornost, když prohlásil, že nebude respektovat v Kanadě nedávno přijatý zákon, že všichni musí respektovat, jakým zájmenem chtějí být oslovovány transgender osoby, tedy lidé, kteří si změnili své pohlaví. Petersonova námitka nesměřuje proti těmto lidem – říká, že nemá problém lidi oslovovat tak, jak oni sami chtějí. Jeho námitka zní: Vláda může zakazovat určité mluvení, nemůže ale určité vyjadřování přikazovat. A zdůrazňuje: Nesmí tak činit žádná vláda, ani pravicová, ani levicová, ani liberální, ani konzervativní.

Tento postoj vzbudil okamžitě rozruch a veliký odpor liberálů (váhám, zda nedat toto slovo do uvozovek, protože v poslední době se liberálové obracejí v pravý opak, čím původně byli, a stávají se největšími nepřáteli svobody slova). Na internetu lze dohledat řadu střetů mezi Petersonem a liberály; pro počátek doporučuji zadat do vyhledávače Google slova „Jordan Petersen Newman“ a dostanete se na interview s redaktorkou BBC paní Newmanovou; pak si jistě sami snadno najdete další rozhovory s tímto pozoruhodným mužem.

Jsem fascinován tím, jak Jordan Peterson reaguje na různé výtky a různá nařčení. Nepřistihl jsem ho, že by zesměšňoval nebo dehonestoval kohokoli ze svých oponentů. Chová se k nim velmi velkoryse a kde může, dá jim za pravdu, a dokonce je pochválí. S přehledem ale vyvrací tvrzení o tom, že rozdíly mezi muži a ženami jsou minimální a jsou důsledkem kulturních vlivů. Vysvětluje, proč se feministky mýlí a v čem je hnutí identit nebezpečné pro celou společnost.

Často je onálepkován jako extrémní pravičák. Na této věci se pokusím ilustrovat jeho postup a jeho argumentaci. Namítá následující: Ve společnosti se můžeme setkat s extrémní pravicí, s umírněnou pravicí, s pravým středem, s levým středem, s umírněnou levicí a s extrémní levicí. Pokud je někdo levičák, měl by se poctivě vyrovnávat s nejrůznějšími názory od středu po krajní pravici. Jakmile ale někoho onálepkujete jako krajního pravičáka, vylučujete ho ze „slušné společnosti“, nicméně pokud daný člověk extrémním pravičákem není, děláte nepoctivý krok, který vám umožňuje nevyrovnávat se s celým spektrem názorů všech těch, kdo jsou napravo od vás – třeba i s levým středem. Peterson označení za pravičáka odmítá a dosti přesvědčivě dokazuje, že pro společnost je důležité, aby měla pravici i levici. Pravice často stojí na straně autority a řádu, a to je správné. Nicméně s autoritou a řádem se to dá přehnat, autorita se mění v tyranii, a společnost pak přichází o svobodu a tvořivost. Proto je třeba levice, která hájí svobodu proti autoritě. Jenže pokud levice pravici totálně vygumuje, společnost upadá do chaosu. Má-li být člověk prospěšný, může být pravičák nebo levičák, ale musí si uvědomovat důležitost opačného pólu. Pokud druhou stranu vygumujeme, vyprodukujeme buď frankistické Španělsko nebo Madurovu Venezuelu (dodávám já).

Jordan Peterson se může jevit jako extrémní pravičák, protože v akademickém světě zcela převážila extrémní levice, která se odmítá poctivě vyrovnávat s pravicí a je pro ni pohodlnější Petersona onálepkovat. V jeho případě ale narazila na tvrdí oříšek. Peterson má své názory dobře promyšlené a zdůvodněné, a nejenže dokáže obhájit své názory, ale je schopen i přesvědčivě ukázat, kde se jeho oponenti mýlí. Řídí se ovšem svým poznáním: „Pokud vám někdo oponuje, můžete být v pokušení příliš zjednodušit jeho tvrzení, případně je parodovat nebo překroutit. Taková hra je ale kontraproduktivní a jejím účelem je poškodit toho, kdo vám oponuje, a neoprávněně vylepšit svůj status“ (str. 247). Něčemu takovému se Peterson pečlivě vyhýbá. Svým oponentům vždy pečlivě naslouchá a nikdy je neuráží.

Přiznám se, že nad Jordanem Petersonem každý večer znova žasnu.

  1. března 2019

 

Kritika je zbytečná (recenze)

Po „Elfí rodině“ vydala Laisi Finwen další skvělou knížku o vztazích. Na rozdíl od Elfí rodiny, která se zabývá i vztahy mezi generacemi, útlá knížečka Kritika je zbytečná se věnuje výhradně vztahům mezi manželi. Útlou knížku tvoří osm kapitol; každé z nich předchází delší citát z Muminků finské autorky dětských knížek Tove Janssonové. (Přiznám se, že jsem marně hledal spojitost citátu s následující kapitolou, ale to nevadí – Muminky jsem měl vždycky rád.)

Knížka má osm kapitol. První má nadpis „Hora“ a líčí základní obraz, ze kterého autorka vychází a který rozvíjí. Představuje si manželství jako horu, kterou prokutávají dva lidé, každý z opačné strany, v naději, že se uprostřed hory setkají. Tím setkáním je hluboké vzájemné porozumění – a vzájemné uspokojení – které je možné, které je cílem, ale kterého dosáhnout vskutku není snadné. Lidé mnohdy toto kutání vzdají; někdy zbytečně, protože už byli celkem blízko cíle.

K tomuto obrazu se autorka vrací v dalších kapitolách. Hned druhá kapitola má název „Proč si nestačí si otevřeně promluvit“ a třetí „Pokud tedy kritika skutečně nepomůže, existuje něco, co by pomohlo?“

Už jste zvědaví? Doufám, že ano, ale nic neprozradím. I ostatní názvy kapitol ve vás vzbudí spíše zvědavost, než aby něco naznačovaly – snad až na pátou kapitolu, nazvanou „Metoda malých pozvolných změn“. Tento název prozrazuje jeden ze základních autorčiných přístupů.

Na knížce si vážím autorčina realistického pohledu na manželské problémy, ale ještě víc snad její neutuchající naděje, že problémy jsou řešitelné a má smysl jde řešit. Poskytuje řadu rad, ovšem nikoli rad laciných. Nečekejte od této knížky, že vám usnadní život. Jednu věc ale udělat může a chce: Pokud si zoufáte nebo chcete rezignovat, posílí ve vás naději, že stojí za to kutat v oné zmiňované hoře, přestože to někdy vypadá beznadějně a vy už jste to málem vzdali.

Knížka je to velmi povzbudivá, ale zůstává realistická až do samého konce. Ocituji pár důležitých myšlenek z poslední stránky:

Věřím, že šťastný dlouhodobý vztah je možný.

Věřím dokonce, že trpělivou prací na vztahu toho lze dosáhnout s většinou partnerů, ať už jsme pro sebe na počátku byli více vhodní nebo spíš méně.

Nemyslím si ale, že ve šťastném vztahu musí být oba šťastní úplně pořád.

Každý člověk má právo být občas nešťastný.

Knížka má jeden problém – není snadné ji získat. Lze ji objednat pouze v nakladatelství Nová Forma. Musíte se proklikat na www.stahujknihy.cz a pak kliknout na rubriku „osobní rozvoj“. V této rubrice knihu najdete. Pokud si ji objednáte, zaplatíte 149 Kč za 1 kus.

  1. února 2019

 

Potřebujeme Konzervativní noviny?

Hned z kraje odpovím jednoznačným „ano“. A hned se pokusím toto „ano“ obhájit a vysvětlit.

Četl jsem o jakémsi průzkumu v Německu, podle nějž smýšlí konzervativně zhruba 40 % obyvatel, nicméně mezi novináři a publicisty tvoří konzervativně smýšlející pouhých 5 %. Ve veřejnoprávních médiích jsou konzervativci zastoupeni minimálně, byť jsou příležitostně zváni do různých besed a debat.

V Německu sami liberálové přiznávají, že to „trochu přehnali“. Když v roce 2015 kulminovala migrační krize, a zejména v roce následujícím, si média vytkla za cíl nikoli pravdivě a do hloubky referovat o faktech, ale vychovávat čtenáře, posluchače a diváky, aby k migraci zaujali „ten správný postoj“. Nepříjemné zprávy se novináři a publicisté snažili nezveřejňovat, a v krajních případech si různé zprávy vymýšleli, jak se posléze ukázalo, když se přišlo na to, že Claas Relotius, slavný laureát několika novinářských cen, si některé zprávy prostě vycucal z prstu. (Nutno ovšem pro spravedlnost konstatovat, že časopis Spiegel, kterého se tento skandál týká nejvíce, pochybení přiznal a pokusil se o nápravu – do míry, která je v takovém případě možná.) Není divu, že na transparentech přívrženců AfD se objevovalo slovo Lügenpresse,  tedy „prolhaný tisk“.

Toto nedostatečné zastoupení konzervativců v médiích zřejmě značnou měrou přispělo k tomu, že lidé stále více čerpali své vědomosti (a následně i své názory) z různých internetových zdrojů. Často ale docházelo – a dochází – k tomu, že slepě věří různým fake news, protože kvalita „internetových informací“ je mnohdy ještě ubožejší než kvalita veřejnoprávních médií. A s lítostí musím konstatovat, že mnozí z těch, kdo se považují za konzervativce, jsou ještě lehkověrnější než levičáci a liberálové.

Právě proto vidím potřebu Konzervativních novin jako velmi naléhavou. Je mi jasné, že – přinejmenším zpočátku – budou (co se týče faktů) odkázány na různé zpravodajské agentury, protože si těžko mohou dovolit vlastní reportéry, nadto v různých částech světa. Důležité ale je, aby zveřejňovaly pouze fakta ověřená – byť za cenu toho, že jich bude méně. Už to bude obrovská služba konzervativnímu táboru. Nejvyšší hodnotou Konzervativních novin nesmí být rychlost, ale pravdivost. Důležité bude rovněž rozlišování mezi „informací“ a „interpretací“ této informace.

Nedávno jsem moderoval jednu veřejnou debatu. Jako obvykle jsem to schytával z obou stran. Část publika byla nespokojená, když se ozvalo cokoli pozitivního o EU, jiná část byla nespokojená, když se ozvalo cokoli kritického o islámu. Po debatě jsem byl těmito lidmi vyzván, abych žádná negativní fakta neuváděl, protože tím vyvolávám v lidech nenávist. Nemohl jsem nevzpomenout na první šťastlivce, kterým se již ve třicátých letech minulého století podařilo uprchnout z gulagů a podat zpráva o tom, co se v Sovětském svazu děje. Zpočátku jim mnohdy nevěřili ani lidé pravicově smýšlející. Po celou dobu – od oněch třicátých let až do let osmdesátých, byli pak mezi západními levičáky lidé, kteří neradi slyšeli cokoli negativního o „táboru míru“, protože to chápali jako posilování kapitalismu, a tedy jako zradu „pokrokových sil“. Pravda, po okupaci Československa „spřátelenými“ armádami v roce 1968 už bylo velmi těžké tento postoj držet, a pro spravedlnost nutno říci, že komunistické strany zejména Španělska a Itálie se se stalinismem vnitřně opravdu rozešly a na potlačování pro levičáky nepříjemných zpráv z východu se již nepodílely. Výzvy, abych neříkal nic negativního o islámu, jsou ze stejného soudku. Konzervativní noviny budou konat dobrou službu, když nebudou zamlčovat žádná fakta – ani ta, která se nám „hodí do krámu“, ani ta, která se nám do krámu nehodí. Pravdivost pro nás musí být důležitější než vítězství v nějakém mediálním souboji.

Pro levicové liberály je výhodné líčit jejich názorové odpůrce jako jakousi jednolitou vrstvu. Voliči SPD a Zemana jsou nevzdělaní, hloupí, jsou to starší, zaostalí lidé… Hrozí, že se najdou další takoví nešťastníci, jako prý „první český usvědčený terorista“ pan Balda, který se snažil vyvolat panický strach z islámu. (Ovšem s tím prvním teroristou to není pravda; prvními usvědčenými teroristy jsou bývalý pražský imám Sámer Shehadeh, jeho bratr Omar Shenhadeh a Omarova manželka Fátima, dříve Kristýna.)

V tomto „zemanovsko-okamurovském“ táboře jsou opravdu někteří lidé zlí a nenávistní, vyzývající ke střílení malých dětí a k jiným zvěrstvům. Stačí podívat se na některé diskuse na sociálních sítích. Na druhé straně jsou v tomto táboře i zcela odlišní lidé, kteří mají větší strach z výstřelků liberalismu než ze Zemana. Znám takových lidí poměrně dost, a i když nevolím jako oni, vím, že nejsou „fašisté“.

Když se podíváte na evropskou politickou scénu, vidíte tento problém na mnoha místech. Levičákům (byť již zdaleka ne všem) a liberálům se daří neustále připomínat, že příznivci krajní pravice volí Švédské demokraty, v Německu AfD, ve Francii Marine le Penovou, v Rakousku Svobodné… Vedení těchto stran se zpravidla snaží se od krajní pravice distancovat, ale to je těžké, protože těžko očekávat, že by tento segment společnosti volil třeba sociální demokraty nebo zelené. I nadále lze – bohužel – očekávat, že političtí nepřátelé konzervativně smýšlejících se nebudou vyrovnávat s tím, co tyto „civilizacionistické“ strany skutečně chtějí a co mají ve svém programu. Spíše budou vypichovat, jak hrozní lidé je volí.

I zde mohou Konzervativní noviny sehrát velmi pozitivní roli. Nesmějí se stát nástrojem nenávisti, ale nesmějí ani přistoupit na tezi, že zveřejňování nepříjemných faktů je šíření nenávisti. Bude to velmi nesnadný úkol – ovšem, když to tak vezmete, která hodnotná věc je nebo byla snadná?

Tak se do toho pusťme!

 

  1. února 2019. Vyšlo v Konzervativních novinách  8. 2. t. r.

 

O restitucích pro křesťany

O restitucích toho bylo v poslední době napsáno mnoho. I na Křesťanu dnes vyšla řada článků, s nimiž v podstatě souhlasím. Nicméně chci upozornit na jeden aspekt, kterému se, pokud jsem něco nepřehlédl, články na toto téma nevěnují.

Na úvod připomenu, že

  1. Již v první polovině devadesátých let jsem vyzýval všechny církve, aby se jakýchkoli nároků na vrácení ukradeného majetku vzdaly, protože se to obrátí proti nim. Předpovídal jsem, že se celá věc potáhne a výrazným způsobem podváže evangelizační věrohodnost církví. (Tehdy jsem ovšem odhadoval, že spor o restituce se potáhne nějakých osm let, nikoli pětadvacet.)
  2. Vždy jsem byl proti tomu, aby stát církve financoval, a když jsme zaregistrovali Církev Křesťanská společenství, o státní finance jsme nežádali, a to z principu.

 

Současné spory se týkají již ani ne tak oprávněnosti, ale výše náhrad. Komunisté a jejich spojenci vědí, že restituce už nelze zcela zrušit, a jde jim jen o to, církve maximálně poškodit. Možná si řeknete, že nějakému Drápalovi to může být jedno, když na nic nárok nemá a o státní příspěvek nikdy nestál. Jenže celá věc má určitý duchovní rozměr, který se týká nás všech.

Celá kauza restitucí skončí tím, že nastane naprostá odluka církve od státu, což považuji za velmi žádoucí. Nepřátelé církve, kteří zpochybňují jakékoli finanční nároky církve, nemluví o tom, že stav, kdy stát financoval církve, byl církvi vnucen, a to komunistickou vládou v roce 1949. Církev byla připravena o majetek s tím, že stát se postará o platy duchovních. Jaká byla motivace komunistických mocipánů, není těžké odhadnout. Státní financování bylo prostředkem kontroly duchovních – finance byly vázány na tzv. „státní souhlas k výkonu duchovenského povolání“, a kdo ho nedostal, nejen že nedostal plat, ale nesměl vykonávat „duchovenskou činnost“, pod níž mohla komunistická justice zařadit prakticky cokoli, co se jí nelíbilo nebo co se jí zdálo podezřelé.

Domnívám se, že přes určitý počáteční šok by to po sametu šlo i bez restitucí. Církev je natolik silná, nakolik jsou schopni a ochotni její provoz financovat její členové v dané chvíli – tedy např. v daném kalendářním roce. Kdyby restituce nebyly, dělaly by toho církve mnohem méně, nicméně morálně by byly mnohem silnější. Ale budiž – stalo se.

Že s návrhem na zdanění restitucí přijdou komunisté, jistě nikoho nepřekvapilo. Ti svou nestoudnost prokazují opakovaně a není třeba na ni nějak zvlášť upozorňovat. Církvi chtěli škodit vždy, a když k tomu dostali příležitost, tak některé duchovní povraždili a jiné persekvovali. Jde mi nyní o ty, kdo je v jejich hanebném počínání podporují, respektive o jejich voliče. Tedy o voliče SPD, sociálních demokratů, hnutí ANO a prezidenta Zemana.

A nejde mi nyní ani tak o to, že tyto strany (a pan prezident) škodí církvi jako takové. Jde mi o to, že tyto strany, potažmo prezident, zásadním a flagrantním způsobem zpochybňují právní stát. Právní stát předpokládá, že smlouvy a zákony platí. Pokud jsou s nástupem každé nové vládní garnitury zpochybněny smlouvy uzavřené vládou předchozí, vzniká právní nejistota. Ti, kteří volají k revizi či přímo zrušení stávajících smluv – a může jít o zcela jiné záležitosti, než jsou církevní restituce – vytvářejí právní nejistotu a prohlubují nedůvěru k právnímu státu jako takovému.

Argument, že za Nečasovy vlády prošly restituce většinou jediného hlasu, je irelevantní. Pravidla buď platí, nebo neplatí. Demokracie je z devadesáti procent procedura. Někdy nepříjemně zdlouhavá. Ano, tam, kde je diktatura, se zákony schvalují mnohem rychleji – a diktátor je může dle libosti měnit, třeba i retroaktivně. Žil jsem od sametu v dojmu, že něco takového nechceme.

Tomio Okamura a jemu podobní mluví o záchraně evropské civilizace. Nyní již naprosto neoprávněně. Jestli něco potřebujeme chránit, tak je to právě právní stát. To je něco, na čem se může shodnout levice i pravice, ba i věřící i ateisté.

V prezidentu Zemanovi někteří křesťané viděli novodobého Kýra. Zastane se prezident Zeman čínských křesťanů, aby nebyli vráceni do země, kde mnozí křesťané za svou víru umírají v pracovních táborech? Silně pochybuji. Vy, kdo jste ho volili, zamyslete se nad důsledky této volby. Bylo přece předem jasné, že pan prezident se chce v Číně učit, „jak stabilizovat společnost“. V Číně to znamená pronásledování všech jinověrců. Dávám přednost svobodě slova a právnímu státu.

  1. ledna 2019