Když někdo vyjádří obavy z islámu, případně ze společenského vývoje určovaného genderovou ideologií, snadno si vyslouží nálepku „prodavač strachu“ nebo „šiřitel strachu“. Vyslouží si ji od lidí, kteří se evidentně nebojí a kteří vyjádřené obavy považují buď za hloupost (nedostatek vzdělání a osvěty), nebo přímo za zlovůli. Ti nebojácní, kteří bázlivé takto ocejchují, soudí, že takoví lidé by měli být přinejmenším vytlačeni z veřejného prostoru, případně rovnou potrestáni (viz žaloba České ženské lobby na Prof. Piťhu).

Navrhuji, abychom rozlišovali obavy, strach a paniku. Pokud bychom chtěli pojmout věc ještě šířeji, měli bychom ještě odlišit bázeň před Bohem a strach. (Jsem rád, že nám to čeština umožňuje. V anglosaském světě musíme dost zeširoka vysvětlovat, že bázeň před Bohem, fear of the Lord, není totéž jako strach z nákazy nebo z velkého černého psa, který se na nás řítí.)

Panika křesťanu nesluší. Svědčí o nedostatku víry – víry, že Bohu se věci nevymkly z rukou. Křesťan by skutečně nikdy neměl být motivován panikou.

Se strachem a s obavami je to složitější. Když se na vás skutečně řítí velký černý pes, který nadto nepřátelsky vrčí, byli byste blázni, kdybyste neměli strach (tedy pokud nemáte zrovna v ruce flintu, z níž umíte střílet). Za takový strach netřeba se stydět – patří k pudu sebezáchovy, s nímž jsme byli stvořeni, nebo, chcete-li, který v nás vypěstovala zkušenost. Pokud vidíte ceduli „pozor – padá omítka“ a přejdete na druhý chodník, rovněž to nelze označit za zbytečný strach či dokonce za nedostatek víry, ale za rozumné rozhodnutí.

Pokud se mnou až potud souhlasíte – a mám zato, že ve výše uvedeném se mnou mohou souhlasit i mí kritici – dostáváme se k oblasti, v niž se, alespoň na první pohled, neshodneme. Budu mluvit o „strachu z islámu“, či, pokud někdo touží po vědečtějším označení, o „islamofobii“, případně o strachu z vnucování určité ideologie společnosti. Připadá mi, že mám určitou morální výhodu, protože ty, kdo mé obavy nesdílejí, nepovažuji za „morálně vadné“, zatímco oni „nás“ považují za nemravné lidi, kteří záměrně šíří strach a které je potřeba odhalit, odsoudit a umlčet. Kromě toho připouštím, že islamofobie může v určitých polohách být skutečně patologická, což se projevuje nesmyslnými hesly typu „Havířov bez migrantů“, nebo – v případu ze středních Čech – dokonce snahou islámské nebezpečí vymyslet a navodit představu, že muslimští teroristé už skutečně útočí i u nás. A dále nemohu nevidět, že mezi námi žijí skutečně zlí lidé, kteří na sociálních sítích navrhují, aby se muslimové rovnou stříleli, a to dokonce i děti. Mrzí mě, že někteří lidé takto smýšlejí, a nechci s nimi mít nic společného. Pro jejich postoje a jednání nemám omluvu.

Znamená ale to, že pokud se vyskytují takové patologické (a jako křesťané řekněme rovnou: hříšné) jevy, že veškeré obavy jsou neopodstatněné a zbytečné?

Těžko to vyprávět příbuzným těch, kdo byli migranty znásilněni nebo dokonce zabiti. Těžko to vyprávět rodičům unesených dětí v anglickém Rotherhamu. Tito rodiče marně hledali pomoc – a po letech se ukázalo, že policie i funkcionáři místní samosprávy kryli pákistánský gang, který tyto děti unášel.

Podobně se vůbec nedivím matkám žijícím v Norsku (nepíšu norským matkám, protože jde často o ženy, které se do Norska přistěhovaly), pokud je navštíví obávaný Barnevernet. Nad důvody odebírání dětí touto organizací se člověk skutečně nemůže nepozastavit.

Přiznám se, že kromě toho, že se takové věci děly a dějí, ve mně vzbuzují obavy ještě další okolnosti. Například to, že ti, kdo v Rotherhamu nezasáhli, ačkoli o těch zločinech věděli, nebyli nijak potrestáni, zatímco ten, kdo na ně upozorňoval, byl nakonec sám šikanován. A přiznám se, že klidu mi nepřidala nedávno médii zmíněná informace německého statistického úřadu, že 42 % dětí mladších šesti let pochází z migrantských rodin. Rozumějte mi dobře: Těm dětem přeji skutečně vše nejlepší. Ale vzbuzuje ve mně určitý neklid, že Německo přestává být Německem.

Jsou prostě věci, nad kterými nemohu jen tak mávnout rukou. A pokud mi někdo vyčítá, že šířím zbytečně strach, nesu to těžce. Myslím si, že bagatelizace problémů nic neřeší.

Proto radím: Zkoumejte, zda se něčeho neobáváte zbytečně. Nečelíme útoku mimozemšťanů. V Německu nenastává apokalypsa. V České republice nedochází k hromadnému odebírání dětí z křesťanských rodin. Na druhé straně dochází v naší společnosti k posunům, které někteří vítají jako pokrok, ale které mně se jeví jako cesta do zkázy. A pokud vidíte, že něco jde opravdu kamsi šejdrem, nebojte se bát. Někdy jsou obavy namístě.

1. listopadu 2018

Ačkoli to z titulku tak nevypadá, chci psát o snahách zabránit nominaci Bretta Kavanaugha soudcem Nejvyššího soudu Spojených států.

Naši politici, publicisté a novináři se dlouho podivovali, proč Američané při volbách tolik řeší rodinný život kandidátů na politické a veřejné funkce. Dlouho u nás převládalo přesvědčení, že rodina a soukromí je jedna věc a politika je věc druhá. Vícekrát jsem psal, že tento postoj je krátkozraký: Pokud někdo lže vlastní ženě (nebo vlastnímu muži) a pokud je někdo schopen porušit slib, který dal svému nejbližšímu, jak mu mohu důvěřovat v jiných oblastech? Člověk buď spolehlivý je, nebo není. Buď slovo drží, nebo nedrží. Recyklace manželek, které předváděli někteří naši politici, ať už pravicoví nebo levicoví, něco vypovídala o těch, kteří se ucházeli o naši důvěru. Budiž vzdána čest výjimkám. Některé z nich ovšem zase dokazují, že spořádaný rodinný život není zárukou správné a/nebo úspěšné politiky.

To, co Spojené státy předvádějí nyní, lze vyjádřit americkým rčením „přepadnout přes palubu na druhé straně lodě“. V rámci politického boje se zkoumá, zda by se na toho či onoho politika nedalo vyšťárat něco, co by zabránilo jeho zvolení nebo jeho nominaci. Problém je, že ve Spojených státech panuje určitá společenská atmosféra, která vyřadila určité rozumné pojistky.

Když vyloupíte banku a přijde se na to po deseti a více letech, trest vám nehrozí, protože zločin je promlčen. Když se v sedmnácti letech opijete na studentském večírku a chováte se nevhodně k druhému pohlaví (o třetím a dalších pohlavích se tehdy ještě nemluvilo), může vám to zničit kariéru i po šestatřiceti letech. Takové „zločiny“ se nepromlčují.

Něco na sebe prásknu. (Ne, mí drazí příznivci, žádnou ženu jsem neznásilnil.) V mládí jsem se několikrát opil a v opilosti jsem se choval nevhodně. A jak člověk stárne ve víře v Boha, připomínají se mu někdy hříchy dávno minulé. A tak jsem před pár lety pocítil potřebu se jedné ženě omluvit, jak jsem se k ní zachoval. Sešli jsme se na obědě v restauraci a já jsem svou omluvu realizoval. Hodně mě to jednání – došlo k němu před devětačtyřiceti lety – trápilo.

Překvapilo mě, že ta žena si onu událost vůbec nepamatovala. Pak už jsme se bavili jen o umění a politice.

No, nevím, jestli bych se odvážil na něco kandidovat ve Spojených státech.

Za zásadní omyl považuji něco, co snad lze nazvat zrušením promlčitelnosti. Ano, některé zločiny zůstávají díky promlčení nepotrestány. Nicméně institut promlčení vznikl na základě určitých zkušeností a zdravého rozumu. Lidská paměť je ošidná; to se všeobecně ví. A ve většině případů (ano, vím, jsou výjimky) je velmi těžké, ne-li nemožné, sehnat věrohodné svědky, případně věcné důkazy.

Pokud jde o chování na studentském večírku, kde byla řada účastníků opilých nebo přinejmenším podroušených, lze na lidskou paměť spoléhat jen stěží, pokud vůbec. Američané by udělali dobře, kdyby institut promlčení vztáhli i na tyto situace. Já se nedomnívám, že soudce Kavanaugh se dopustil toho, z čeho byl obviněn. Jsem si téměř jist, že na něj kydali špínu jen proto, aby se jeho nominace oddálila alespoň do listopadových voleb, od nichž si demokraté slibují, že ovládnou Senát a prezidentu Trumpovi a jeho nominantům přistřihnou křidélka. Ale i pokud by se něčeho nepěkného dopustil, to jeho spořádané manželství a jeho rodinný život nic neplatí?

Manželé Kavanaughovi mají dvě děti – dcery Lizu a Margaret. Nepodařilo se mi dohledat, kolik je jim let; z fotografií je ale zřejmé, že už jsou ve věku, kdy vnímají, co se kolem jejich otce děje. Jistě ho milují a určitě je těžce poznamená, když vidí, jak odpůrci s jejich otcem zacházejí. Jak to bylo s Christine Blaseyovou Fordovou, kterou měl Brett Kavanaugh málem znásilnit, těžko dnes někdo dokáže či vyvrátí; co prožívají Kavanaughovy dcery, si jistě dokáží představit nejen jeho příznivci, ale i odpůrci. A pokud ne, tím hůř pro ně. Nicméně většině demokratů to zřejmě nevadí. Konec konců, jde jim o Trumpa – Kavanaugh je pouze epizoda v politickém boji. A když se kácí les, létají třísky, že. Liza a Margaret Kavanaughovy jsou jim ukradené.

Republikáni si ovšem mohou také sypat hlavu popelem. Ve snaze odstřelit demokratického prezidenta Billa Clintona se také nezastavili před různými nechutnostmi. Ano, měli pravdu a dosáhli svého: Dokázali, že Clinton lhal. Stálo to ale zato? Demokraté pouze převzali štafetový kolík a nechutnosti ještě prohloubili.

Ano, i nadále si myslím, že není jedno, jaký je rodinný život toho či onoho politika. Na adresu Američanů, kteří dnes používané politické praktiky hájí, mohu ale jen říci: Pánové a dámy, přeháníte to. A myslí vůbec někdo na děti?

12. října 2018

Ač nerad, musím na začátek zopakovat, že jsem už počátkem devadesátých let vyzýval všechny církve, aby o restituce neusilovaly, a že Církev Křesťanská společenství, jejímž jsem členem a v jistém smyslu slova zakladatelem, nikdy o finanční podporu od státu neusilovala, a to z principu. Musím to uvést, aby bylo naprosto jasné, že si nepřihřívám nějakou vlastní polívčičku.

Kromě toho jsem přesvědčen, že síla kterékoli církve či náboženské společnosti je dána v první řadě tím, kolik podpory, v tomto případě podpory finanční, se jí dostává od jejích členů. Tato síla tedy není dána tím, co daná církev zdědila po předcích, ani tím, kolik má lesů a polností, ani tím, jak dobře či špatně podniká. Ostatně soudím, že je mnohem lepší, když církev nepodniká vůbec, ale když podnikají její jednotliví členové, kteří ji pak ze svého zisku podporují. Jinak řečeno, když je hospodaření církve zcela odděleno od hospodaření různých firem.

Vnitřní síla té či oné církve tedy nebude určena výsledkem sporů o restituce, či – nyní – sporů o jejich dodatečné zdanění. Výsledek sporů o restituce ale silně ovlivní právní prostředí v naší republice. Snaha o zdanění církevních restitucí je totiž flagrantním porušením již uzavřených smluv, což je těžká rána právnímu státu.

I ti, kdo usilují o toto dodatečné zdanění, jsou si vědomi toho, že jde o protiústavní krok, a že Ústavní soud tento krok nejspíše odmítne. Jinými slovy, i navrhovatelé tohoto kroku jsou si vědomi jeho protiprávnosti.

To, že na proticírkevní vlně surfují komunisté, je více méně samozřejmost. Nemají dostatek studu, aby si uvědomili, že právě oni by měli mlčet, protože jejich předkové – a u těch starších i oni sami – zničili životy mnoha křesťanů a silně uškodili této zemi, když řadu schopných lidí nepustili na studia, případně donutili k emigraci. Komunisté nemají sebemenší morální právo se k restitucím vyjadřovat, ale všichni víme, o koho jde, takže nás jejích jednání a postoje nemohou překvapit.

Proticírkevních nálad se snaží využít i ANO, SPD, velká část ČSSD i prezident Miloš Zeman. Pokud jim jejich snahy vyjdou, neublíží tolik církvi, jako spíše této zemi. Církev tu existuje dva tisíce let a vždy se jí dařilo spíše v situaci pronásledování než v situaci státní podpory. Ti, kdo podporují snahu o zdanění církevních restitucí, především vydávají určité svědectví o svém pojetí práva a o dodržování smluv. Nastavují sami sobě zrcadlo. Když nyní ublíží církvi, leckdo jim zatleská. Jenže právní stát buď je, nebo není. A není-li, může být příště postižena jiná menšina, než jsou dnešní církve.

Soudím, že ti křesťané, kteří volili SPD, ANO nebo Miloše Zemana, by se měli probudit. Demontáž právního státu nakonec ublíží všem. Dnes je nad slunce jasnější, kdo je s touto demontáží srozuměn. A počítejme s tím, že množina těch, kdo jsou pro zdanění církevních restitucí, bude patrně více méně shodná s množinou těch, komu nebude vadit, když čínské žadatele o asyl pošleme zpět do země, kde je čeká šikana, věznění, a v některých případech patrně i smrt.

4. října 2018

Možná bych měl nejprve zodpovědět otázku, proč vůbec kandiduji. Odpověď je jednoduchá: Protože se chci podílet na správě věcí veřejných, a protože si vážím toho, že jako občan svobodného a demokratického státu mám tuto možnost. Není to žádná samozřejmost – polovina lidstva tuto možnost nemá.

Myslím si, že kdo tuto ochotu vstoupit do politiky alespoň jako občan jdoucí k volbám nemá, zbavuje se rovněž morálního práva na politiku nadávat. Jak na komunální, tak na celostátní rovině platí, že máme takovou reprezentaci, jakou jsme si zvolili.

Není pravda, že aktivní účastí na politickém životě nemůžeme nic změnit. Ano, nemůžeme nic změnit rychle. A cesta ke změně je mnohdy velmi nesnadná, protože vyžaduje ochotu vyjednávat a mnohdy i přijímat kompromisy. Uznávám, kritizovat a nadávat je snazší. A slibovat, že něco „prostě zařídíme“, znamená vědomě klamat voliče. Demokracie je někdy těžkopádná a pomalá. Přesto jí dávám přednost před diktaturou.

A nyní, proč lidovce: Mám určitou výhodu, že jsem během projektu Gen 21 mohl jednat se všemi tehdejšími třemi lidoveckými ministry a musím říci, že si jich vážím i jako lidí, tedy nejen pro jejich politické názory. Ne že by neudělali nikdy chybu a neřekli něco, co říkat nemuseli, ale celkově je jejich veřejný projev velmi slušný. Nechvástají se, nedělají se lepší, než jsou, a z vlastní zkušenosti vím, že jsou kritizovatelní.

KDU-ČSL se neumí moc prodávat. I když je vlastně vždy v menšině a její možnosti jsou vzhledem k volebnímu výsledku omezené, ve skutečnosti v posledních vládách prosadila ze svého programu patrně více než strany mnohem mocnější. Je za tím mravenčí práce a ochota vyjednávat nejprve na vnitrostranické rovině a pak na rovině vládní. To, že to KDU-ČSL neumí moc prodat, je možná nevýhoda, na druhé straně mně osobně samochvála natolik smrdí, že tuto nevýhodu hravě zkousnu.

Nemohu říci, že bych v KDU-ČSL souhlasil se vším stoprocentně. Ale to patrně platí pro každého z nás – včetně předsedy a místopředsedů. Kdyby každý straník – a platí to pro jakoukoli stranu – chtěl, aby mu jeho strana „vyhovovala“ úplně ve všem, musel by mít každý svou vlastní stranu, jejímž by byl jediným členem.

Jsem rád, že mohu kandidovat do zastupitelstva v Jeseníku, a jsem rád, že jsem po přestěhování z Prahy našel jak v místní organizaci, tak v celém kraji skvělé lidi.

Premiér Babiš se před několika dny vrátil z Itálie a Malty – v obou těchto ze-mích projednával s ministerskými předsedy otázku migrace. Znovu přitom zopakoval stanovisko české vlády, totiž že Česká republika nepřijme žádné migranty, kteří se vyloďují v Itálii, na Maltě, v Řecku nebo ve Španělsku. Uvedl ovšem, že Česká republika přijímá migranty například z Ukrajiny.
Velkou částí našeho národa je toto nesmlouvavé stanovisko kritizováno. Debata o migraci se stále živá. Pokusím se v ní pokračovat, nicméně v tomto článku si chci vytvořit určité předpolí – aby mým článkům bylo dobře rozuměno. Nejsem příznivcem přijímání migrantů muslimského vyznání, za což jsem hojně kritizován. Uvědomuji si problematičnost tohoto postoje. Jsem si ale jist, že nejsem veden nenávistí, jak je mi často podsouváno, a chci tento postoj znovu zevrubně zdůvodnit. Domnívám se, že jde o velice vážné roz-hodnutí, a chci se nejprve zamyslet nad různými závažnými rozhodnutími z minulosti.
Vznik Československa
Letos slavíme sté výročí vzniku Československa. Jsem rád, že Československo vzniklo, jsem rád, že v období mezi dvěma světovými válkami bylo demokratickým státem, v němž našli trvalé nebo alespoň dočasné útočiště různí pronásledovaní lidé. Rusové, Ukrajinci, němečtí demokraté, židé i jiní. Jsem rád, že český národ výrazně přispěl k povznesení Slovenska i Podkarpatské Rusi. Jsem rád, že Československo bylo vyspělým státem i po stránce ekonomické.
Přesto mám porozumění pro argumenty těch, kdo soudí, že by bylo lépe nebourat Rakousko-Uhersko. Ty argumenty zde rozebírat nebudu; po jejich zvážení jsem se stejně rozhodl pro Masarykovu cestu. Zmiňuji vznik Československa jen proto, aby bylo zřejmé, že ani toto rozhodnutí nebylo zcela jednoznačné. Jak rád říkávám, nebylo to 100:0, ale dejme tomu 70:30. Ve prospěch Rakouska-Uherska by bylo možno uvést mnohé – zejména to, že šlo o právní stát se silnou ochranou soukromého vlastnictví a vysokou vymahatelností práva.
Mnichov
Velice problematickou křižovatkou dějin byl Mnichov. Po vojenské stránce byla situace Československa téměř beznadějná; ne snad pro špatnou výzbroj armády, ne snad pro nedostatek českého odhodlání, ale pro přítomnost páté kolony. Více než tři miliony československých občanů německé národnosti už Československo odepsaly a aktivně proti němu vystupovaly. Za té situace by válka s Hitlerem znamenala zkázu českého národa. Nevím, co bych dělal na Benešově místě. Jít do beznadějného boje by ovšem mohlo rov-něž znamenat, že celá evropská situace by se vyvíjela zcela jinak. Možná by Češi téměř vyhynuli, ale Evropa by byla uchráněna vleklé války. Klasické „co by bylo kdyby“, že?
Vyhnání Němců
Další velice problematickým bodem bylo vyhnání Němců po druhé světové válce. Je to tak trochu „moje“ téma – řeším ho v mysli i v srdci již desítky let. Uplatňování kolektivní viny je vždycky problematické. Taková Belgie „své“ Němce nevyhnala. Měli to ještě deset let po válce těžké. Teď jsou ale plně integrováni, němčina je jedním ze státních jazyků, a nikdo za připojení německy mluvících území k Německu nebojuje. Ani Francouzi nevyhnali Němce z Alsaska-Lotrinska. Nešlo to bez onoho vyhnání?
Přesto bych možná pro vysídlení Němců byl. Ne proto, že by se mi to řešení líbilo. Ne proto, že bych soudil, že je správné se Němcům „pomstít“. Obávám se ale, že vztahy těchto dvou národů byly natolik vyhrocené, že by pokračovaly kruté a vleklé boje ještě celá desetiletí a že vzájemná nenávist by si vyžádala tisíce, ne-li desetitisíce obětí.
V čem ale Edvard Beneš po válce zcela pochybil, bylo podněcování nenávisti k Němcům a schvalování zvěrstev na Němcích páchaných. To je jeho obrovská vina. (Samozřejmě nejen jeho.) Soudím tedy, že mohl nastat odsun, ale zcela určitě nemělo nastat divoké vyhánění. Na Němcích bylo pácháno bezpráví, a tím se český národ obrovsky zatížil do budoucna.
Chápu ty, kdo tento můj postoj nesdílejí, ba kdo jej odsuzují. Jsem ale přesvědčen, že mě k němu vede úvaha, jak se to mělo udělat, aby obětí a utrpení bylo méně, nikoli více.
Rozdělení Československa
Zmíním ještě jedno těžké rozhodování. Mám na mysli rozdělení Česko-slovenska.
Jsem si jist, že kdyby se konalo referendum, zastánci rozdělení by ne-zvítězili ani v české části společného státu, ale ani na Slovensku. Klaus a Mečiar opravdu neměli mandát republiku rozdělit. Přesto jsem rád, že k „sametovému“ rozchodu došlo. Co by se stalo, kdyby se konalo referendum? Češi by dle mého názoru hlasovali z 80-90 procent pro zachování společného státu. Na Slovensku to odhaduji na 60-80 procent. Jak by se zachovali slovenští radikálové? Patrně by zde byly poměrně malé skupiny, které by se uchýlily k terorismu na baskický způsob. To, co Klaus s Mečiarem provedli, sice právně v pořádku nebylo, ale dle mého názoru nás rozdělení uchránilo neblahého vývoje. Vztahům našich dvou národů prospělo a nyní jsou to skutečně národy „bratrské“.
Zmínil jsem určité klíčové historické body, kdy bylo třeba udělat závažné rozhodnutí. Každé z nich bylo fatální, ne ve smyslu „tragické“, ale ve smyslu „osudové“. A při každém z nich šlo tak či onak o porušení práva i konkrétních zákonů. Porušování práva a nedodržování zákonů je vždy ne-smírně nebezpečné. Uvědomuji si, že když „diskriminuji“ muslimy, je to nebezpečné. Proto mi tolik vadí ti okamurovci, kteří by muslimy – a nejen je – posílali „do plynu“. Kdybychom byli v jiné situaci, bylo by možné „zvládnout“ i ty muslimy. Za současné situace by ale přijetí většího počtu muslimů znamenalo pro tuto zemi katastrofu. Ne proto, že jsme lepší než západ. My jsme v řadě ohledů horší. I my máme problém s vymahatelností práva. Ale na západě nezvládají integraci ani s vyšší vymahatelností práva – jak by to dopadalo u nás? Nechci se dožít toho, jak tu nějací „slušní lidé“ berou spravedlnost do vlastních rukou. Rozumíte mi?
V příštím článku se budu zabývat konkrétními argumenty pro přijímání či nepřijímání běženců.
30. srpna 2018