(recenze)

Timothy Snyder, historik zabývající se moderními dějinami střední a východní Evropy, napsal kratičkou knížečku s názvem Tyranie a podtitulem 20 lekcí z 20. století. Tato útlá knížečka varuje před možným návratem tyranie, tedy před ztrátou svobody a koncem demokracie. Možná bych se se Snyderem neshodl v otázce, odkud hrozí nebezpečí nejvíce, přesto považuji jeho knížku za velice užitečnou a hodnou naší pozornosti.

Knížečka má dvacet krátkých kapitol, jejichž názvy hovoří samy za sebe. Například hned druhá: „Ochraňuj instituce a braň je!“ Snyder nikoho konkrétně nezmiňuje; já bych pro české poměry dodal: Nedopusťme, aby byly úspěšné snahy o zrušení senátu. Kapitolce „Varuj se státu jedné strany“ myslím v Česku rozumíme relativně dobře. „Střez se milic“ je také dobrá a velmi naléhavá rada. Snyder pochopitelně nepíše (jen) o „Lidových milicích“. Snahy o vytvoření ozbrojených skupin, které nemají zakotvení v ústavě, můžeme spatřovat v řadě evropských zemí. „Nepoužívej fráze, přemýšlej o tom, co říkáš“ – opět výborná rada; jen si člověk klade otázku, co s lidmi, kteří onoho přemýšlení nejsou schopni. Následující kapitolka je výzvou všem řečem o době „postfaktické“ nebo „postpravdové“ – má stručný název „Věř v pravdu“. Zde si dovolím pár vět ocitovat: „Kdo se vzdá faktů, vzdává se svobody. Jestliže už nic není pravda, nikdo nemůže kritizovat držitele moci, protože se přitom nemá o co opřít.“ A dále: „Když ti přestane záležet na rozdílu mezi tím, co chceš slyšet, a tím, co je pravda, podvoluješ se tyranii.“

Jedna kapitolka má poměrně dlouhý název: „Dívej se cizím lidem do očí a neváhej s nimi prohodit pár slov.“ Je to dle mého názoru dobrý způsob, jak se pokusit navázat kontakt s lidmi, kteří si myslí něco zcela jiného než my, a propíchnout tak bubliny, v nichž jsme mnohdy uzavřeni. Krásná je i poslední věta této kapitolky: „Posledním politickým útočištěm je mít dobré přátele – a navazovat nová přátelství je prvním krokem ke změně.“

Varováním před nebezpečími číhajícími na internetu je kapitolka „Chraň si soukromí“. Opět krátký citát: „Kdo dokáže proniknout do tvého soukromí, ten tě také může kdykoli ponížit a svévolně bořit tvoje vztahy.“

Toto pronikání do soukromí je v našem digitálním elektronickém světě mnohem snazší, než bylo v dobách StB. Princip byl ale hodně podobný: Estébáci jásali, když na někoho našli něco výsostně soukromého, co by mohli případně zveřejnit – a co také zveřejnili, pokud chtěli daného člověka zničit. Ludvík Vaculík by mohl vyprávět.

Poslední dvě kapitolky jsou nazvány „Miluj svoji vlast“ a „Měj odvahu“. Tato poslední kapitolka je zakončena varovnými slovy: „Pokud není nikdo ochoten zemřít za svobodu, potom všichni zemřeme v tyranii.“

Originál této knihy pod názvem On Tyranny: Twenty Lessons from the Twentieth Centrury vyšel v roce 2017. Téhož roku ho u nás vydala nakladatelství Paseka a Prostor. Kniha má 116 stran a prodává se za 168 Kč.

28. února 2018

Několikrát jsem v poslední době četl nebo slyšel od různých autorů, že „klasická“ či „tradiční“ rodina už vlastně neexistuje. A vskutku: Tzv. intaktních rodin, tj. rodin, které nezakusily rozvod a kde vyrůstají děti s oběma rodiči až do dospělosti, je skutečně výrazná menšina, pouhý zlomek. Co mne poněkud zneklidňuje, je, že lidé, kteří konstatovali, že klasické rodině již téměř odzvonilo, tak mnohdy činili tónem, že vlastně není čeho litovat, že se s touto skutečností musíme smířit a přestat tyto rodiny jakkoli zvýhodňovat. Mluví o tom, jako by šlo o nějaký nevyhnutelný vývoj, nebo jako kdyby to bylo něco, co se prostě tak nějak přihodilo.

Jsem přesvědčen, že nešlo a nejde o nějaký nevyhnutelný vývoj. Byly zde určité ideologické tlaky, které tomuto vývoji napomáhaly, pokud ho přímo nenavozovaly. Jsem rovněž přesvědčen, že tento vývoj není osudový a nevratný. Uvědomuji si ovšem, že zvrátit tento stav bude velice, velice těžké. Nicméně je to žádoucí. Děti vyrůstající v intaktních rodinách vykazují lepší prospěch, méně duševních poruch, větší pravděpodobnost, že se v dospělosti vyhnou trestné činnosti, větší šanci, že nezačnou už v dětství kouřit nebo brát drogy. Jsem přesvědčen, že pro stát by bylo z dlouhodobého hlediska finančně nesrovnatelně výhodnější, kdyby děti vyrůstaly v intaktních rodinách.

Chtěl bych rovněž upozornit na skutečnost, že pokud se něco nedaří, neznamená to, že to není správné. Je-li klasická rodina ideálem, není důvodu tento ideál opouštět jen proto, že je málo těch, kdo ho dosáhnou.

Když se podíváme do programů politických stran, zjistíme, že snad všechny, tedy i ty, které se považují za konzervativní, vycházejí z premisy, že je třeba „sladit“ kariéru matek s výchovou dětí. Odtud pak pochází tlak na dostatek míst v předškolních zařízeních, a někdy (poněkud nevraživé) konstatování, že máme nejdelší placenou mateřskou dovolenou na světě a příliš málo žen, které se vracejí do „pracovního procesu“. „Sladění“ zaměstnání žen s výchovou dětí je údajný ideál, nezpochybnitelný axiom. Za hrdinku tohoto ideálu byla v minulých dnech prohlášena novozélandská premiérka, která zůstala premiérkou i poté, co porodila dítě, a o žádnou mateřskou dovolenou nestojí. Zkrátka to všechno stačí.

Uznávám, že některé ženy jsou velmi výkonné. A uznávám, že být doma s malými dětmi je velice náročné. Jsou ženy, které dokáží jakž takž „sladit“ kariéru s výchovou dětí, ale jsou i takové, kterým to dělá potíže. Pokud ovšem do práce nenastoupí, jsou stigmatizovány jako zpátečnické nebo neschopné. Není to nikde výslovně řečeno, ale společnost jako by předpokládala, že žena se musí vrátit do práce (rozuměj: co nejdříve).

Nějak mlčky se předpokládá, že výchova dětí je samozřejmost, kterou je třeba stihnout i při zaměstnání. A z jednoho platu rodina skutečně těžko vyjde. Proto se rodí málo dětí, proto máme nedostatek pracovních sil, proto řešíme otázku migrace, byť s typickou českou zdlouhavostí (Ukrajinci, kteří by sem rádi šli pracovat, a šéfové českých firem, které by je velice rády zaměstnaly, by mohli vyprávět.)

Dovoluji si pár disentujících poznámek:

Výchovu dětí bychom neměli nahlížet jako něco, co ženy zdržuje od „návratu do pracovního procesu“. Výchova dětí by měla být nadřazena kariéře, ne naopak. Pokud rodina vychová zdravé, ukázněné a činorodé děti, je to naprosto skvělý výkon, který by rozhodně neměl být brán jako samozřejmost, ale měl by být náležitě společensky oceněn. A měl by být oceněn i finančně. Novozélandská premiérka by měla být vnímána jako odstrašující případ, nikoli jako příklad hodný následování.

Slyším námitku – ostatně slyšel jsem ji už mnohokrát – že chci, aby ženy byly „uvázané u plotny“. Ne, o tom nemluvím. Pokud někdo bere výchovu dětí jako „uvázanost u plotny“, je mi ho líto. Patrně nemá velkou představivost. Ano, děti jednou vyrostou a vyletí z hnízda. Jelikož průměrný věk dožití se neustále zvyšuje, bude mít žena před sebou ještě desítky let aktivního života. Ano, i během mateřské dovolené by měla mít podmínky pro to, aby jí v oboru, který vystudovala, „neujel vlak“. Jde ale o optiku, jakou věci nahlížíme. Jde o to, zda má výchova děti prioritu v našem myšlení a našem hodnotovém žebříčku.

Hodně se mluví o podílu otce na výchově. Od nového roku mohou otcové čerpat rodičovskou dovolenou. Je to pěkné, neuškodí to. Pokud bychom ale respektovali dynamiku rodiny a nesnažili se ji změnit nebo potlačit, viděl bych raději nějakou „otcovskou dovolenou“ (třeba týden dva navíc) v době, kdy jde syn či dcera do puberty. Otec v útlém dětství nikdy matku plnohodnotně nenahradí. Za to v pubertě matka při sebelepší snaze nemůže nahradit otce. Musí to být otec, kdo dospívajícímu synovi řekne „Jseš chlap, a jsem na tebe hrdý“, a kdo řekne dceři „Vždy jsi byla a vždy budeš moje milovaná princezna.“

Žiji v oblasti, kde je i v této době ekonomické prosperity velký strach o práci a kde jsou velmi nízké platy. Kraj se postupně vylidňuje. Ale je zde i ostrůvek pozitivní deviace. Křesťané – ať už katolíci nebo evangelikálové – mají početné rodiny. Počet dětí vysoko převyšuje celostátní průměr. A v těchto rodinách vyrůstají zdravé děti. Sleduji tento vývoj již několik desetiletí. Chce to od rodičů značnou vynalézavost, chtějí-li zajistit dětem zdravý vývoj i při omezených financích. Hodně tu znamená vzájemná pomoc, např. „koloběh dětského ošacení v přírodě“. Pro mainstreamovou ideologii je to bizár. Pro mě důkaz, že „klasická tradiční rodina“ je něco skvělého (i když ne snadného). Vyrůstají zde zdravé děti navzdory genderové ideologii, která přivádí tento národ k vymírání. Kterým směrem půjdeme dále? Záleží na našem rozhodnutí a odhodlání.

12. února 2018

Zdá se, že druhá přímá volba prezidenta byla ještě dramatičtější než první. Vzbuzovala velké emoce v celé společnosti, ale i mezi křesťany. Vypadá to, že čím byl rozdíl mezi kandidáty těsnější, tím byly emoce prudší, a to i v rámci jednotlivých rodin. Celé spektrum postojů mezi křesťany odpovídalo spektru celé společnosti. Podle jednoho církevního vedoucího bylo hlasování pro Milošem Zemana vážným hříchem, podle jiného bylo hlasování pro Jiřího Drahoše vzpourou proti Hospodinu.

Miloš Zeman, který se na české politické scéně pohybuje bezmála třicet let, byl všeobecně znám. Za to Jiří Drahoš byl relativně neznámý, a proto bylo snadné o něm šířit nejrůznější zvěsti. Zatímco plusy a minusy Miloše Zemana mohl každý hodnotit přímo, o Jiřím Drahošovi bylo třeba získat určité informace, což ovšem vyhovovalo těm, kdo ho volit nechtěli. Proto o něm začala kolovat po internetu celá škála informací, které měly od jeho volby odradit. Tyto informace byly dobře kalibrovány, aby zasáhly celé spektrum voličstva – od těch jednodušších po ty nejvzdělanější. Pro ty jednodušší to byly informace typu Jiří Drahoš je pedofil, iluminát a svobodný zednář. Zajímavé je, že toto podezření se táhne s českými prezidenty již od Tomáše Masaryka; o Benešovi to zřejmě platilo (přirozeně nikoli pedofilie), ale právě tomu by to byli adresáti této námitky ochotni odpustit, protože vyhnal Němce. Dále členství v Římském klubu (zde si autoři kampaně trochu naběhli, protože prezident Zeman se v Římském klubu angažoval podstatně více), ale především postoj k migraci – k tomu se ještě vrátíme. Těm sofistikovanějším bylo určeno podezření, kdo že to Jiřího Drahoše platí a komu by Jiří Drahoš musel v případě zvolení jít na ruku.

Obecně z rozborů vyplývá, že Miloše Zemana volili s velkou převahou v Sudetech, tedy v místech, kde je nejsilnější KSČM a Strana přímé demokracie Tomia Okamury, a kde je také největší koncentrace lidí, kteří jsou přesvědčeni, že polistopadový vývoj jim nic nepřinesl. Klíčovou úlohu hrálo také vzdělání. Nemá tím být řečeno, že žádní vzdělaní lidé Miloše Zemana nevolili, nicméně maturita byla velmi silným indikátorem, že daný člověk bude volit Jiřího Drahoše.

„Elity“ vs. lid?

         Nepochybně je v naší společnosti určitý zlom. Národ nemá elity, jichž by si vážil a na které by dal.

Pod „elitami“ můžeme myslet vědce, intelektuály, politiky, církevní představitele (i když ti u nás hrají roli minimální), významné publicisty a novináře, do jisté míry i „celebrity“. Tito lidé jsou nejvíce koncentrováni v hlavním městě – proto Jiří Drahoš v Praze zvítězil s obrovskou převahou. „Lid“ ale Praze nedůvěřuje.

Důležité je najít odpověď na otázku, proč tomu tak je. Vidím tři důvody, a uvedu je v pořadí důležitosti – a vlastně i v pořadí chronologickém.

1. Statisíce lidí, kteří v listopadu 1989 zaplňovaly Václavák, nechtěly primárně kapitalismus. Mnozí – zejména starší a střední generace – očekávali, že se nějak naváže na étos roku 1968. Jistě, nebylo to realistické zejména ekonomicky. Václavovi Klausovi se podařilo přesvědčit značnou část národa, že rychlý přechod ke kapitalismu bude dobrý pro všechny. Jenže poměrně brzy se ukazovalo, že z dané situaci dokáží těžit lidé, kteří se vyznají, a tak tu vznikla jakási „elita“ v uvozovkách, která bohatla a bohatla, zatímco lidé, kteří naivně vložili své investiční kupóny do všelijakých fondů, byli „legálně“ podvedeni. Tehdy bylo zaděláno na novou nedůvěru „k těm nahoře“. Národní étos s heslem „nejsme jako oni“ se během pár let vytratil jako pára nad hrncem. Bylo tu málo lidí, kteří by dokázali pojmenovat, co se děje, a pro svou slušnost se nechali ukřičet nebo se prostě neprosadili. Mám na mysli zejména Petra Pitharta a lidi jeho typu.

Smutným a výmluvným dědictvím tohoto dravého kapitalismu jsou dnešní miliony exekucí a ne zcela tenká vrstva nešťastníků, kteří se z tohoto bláta nikdy nevyhrabou. Miloš Zeman, za jehož premiérování se toto vše dálo a mnohdy i rodilo, dokázal tyto lidi přesvědčit, že je to „jejich“ kandidát. Přitom pro ně nic neudělal (jako premiér mohl, jako prezident už ne), ale ani se na toto téma nevyjadřoval.

EU a migrace

2. Evropská unie. Ta je mnohými vnímána jako něco přímo démonického. Křesťané o tom píší zcela otevřeně; nevěřící by sice nepoužili tento termín, ale v podstatě to vidí stejně. Skutečností je, že evropské „elity“ obyvatelstvo dejme tomu severní Moravy nebo rumunského Banátu nechápou – a jsem toho názoru, že se o to ani nesnaží. Evropská unie je projekt elit a byrokracie – původně tak nebyla zamýšlena, ale vyvinula se tak. Evropské (ale i americké) elity nesnáší Donalda Trumpa, ale on má proti nim jednu výhodu: z jeho nařízení musí být za přijetí každé nové regulace zrušeny dvě staré. To v Evropě není možné, protož jí vládnou byrokraté, kteří jako svůj úkol považují vytváření regulací, nikoli jejich rušení. Pokud zde nenastane nějaká zásadní proměna (kterou si, popravdě řečeno, nedokážu představit), nemůže Evropa v této věci začít Ameriku byť jen dohánět.

Démonizace Evropské unie znemožňuje jakoukoli smysluplnou diskusi. Buď jste „za“, nebo „proti“. Říci „ano, ale…“ nebo „ne, ale…“ znamená, že jedna polovina obyvatelstva vás přestane poslouchat. Neodpustím si připomenout, že já jsem byl proti vstupu. Teď bych ale s czexitem váhal. Ve Spojeném království se brexitu moc dobře nedaří. Těšilo by mě, kdyby tu někdo z těch, kdo horují pro czexit, ale ještě spíše z těch, kteří jsou proti němu, odpovědně a vážně připravovali scénář, co udělat po referendu o vystoupení. Toxická kombinace Zeman – Babiš – Okamura – komunisté by skutečně k czexitu mohla vést. Co se bude dít v den D + 1?

3. Konečně třetí důvod – migrace. Rozdíl mezi Zemanem a Drahošem je v celé otázce prakticky zanedbatelný, nicméně Zemanovi se s heslem „zastavme migranty a Drahoše“ podařilo vytvořit dojem, že je mezi nimi nebetyčný rozdíl. A migrace je a zůstane tématem. A bude to stále ožehavější téma, protože státy, které migranty přijímají, budou mít stále větší problémy. Nejhorší situace je zřejmě ve Švédsku, ale v médiích se o tom dozvíte minimum. A protože mainstreamová média – především západoevropská – toto téma neustále bagatelizují, uvolňují tím prostor pro různé propagační servery, které šíří buď přímo přehnané a nepravdivé informace, nebo z nich činí přehnané závěry. Faktem ale zůstává, že integrace muslimů se prostě nedaří, a dokud si to evropští politici nepřiznají, bude hůř. Příkop mezi „elitami“ a většinou obyvatelstva bude narůstat. Náš staronový prezident se pasoval do role zachránce, a přirozeně nemohl nevyhrát. Řešení ale není v tom, že ho budou všichni nazývat populistou. Miloš Zeman si migrační vlnu nevymyslel, pouze na ní surfuje.

Podtrženo a sečteno, je div, že do nedávna neznámý Jiří Drahoš prohrál jen o nějaká tři procenta. Objeví se charismatický politik, který jasně pojmenuje problémy, naznačí řešení, a přitom z něj bude vyzařovat úcta k příznivcům i k odpůrcům? Nevím, zda láska a pravda na této straně nebe zvítězí nad lží a nenávistí, ale měli bychom se o to alespoň snažit.

29. ledna 2018

Za pár dnů se rozhodne, kdo nastoupí v druhém kole proti Miloši Zemanovi. Pokud se nějak zásadně nemýlím, bude to někdo ze čtveřice Jiří Drahoš, Michal Horáček, Pavel Fischer a Mirek Topolánek. Dlouhou dobu jsem si myslel, že budu volit Jiřího Drahoše. Nebyla by to volba srdcem. Zdálo se mi, že by mohl být kompromisním kandidátem nás, pro které volba Miloše Zemana nepřipadá v úvahu. Rovněž jsem předpokládal, že není nastrčenou loutkou nějakého miliardáře. Doposud jsem nezískal žádné věrohodné indicie, že je. Nicméně mám obavy, že to s ním bude podobné jako s Janem Fischerem při první přímé volbě. Dlouho byl považován za favorita, ale jeho vystupování bylo jaksi „bez chuti a bez zápachu“. Zdálo se, že tolik touží být zvolen, že neřekne nic, co by někoho urazilo. Dosáhl ovšem toho, že neřekl nic, co by někoho zvedlo ze židle.

Mirek Topolánek je pro mě příliš silně spjat s nepravostmi, která se dály v době panování ODS. Věřím tomu, že ODS se za dob Fialova předsednictví dost proměnila a že její pád v roce 2013 skutečně vedl k její (značné) očistě. Stále ale nemám k Topolánkovi takovou důvěru, abych ho volil. Tedy … abych ho volil v prvním kole. Pokud by došlo na mé dřívější prognózy, totiž že Topolánek postoupí do druhého kola, pak bych mu svůj hlas dal, byť značně štítivě. Proč? Jenom proto, že nechci další roky s Milošem Zemanem.

Pavla Fischera jsem měl příležitost osobně poznat, byť ne nějak do hloubky. Myslím si, že je ze všech kandidátů nejvzdělanější a že pokud by někdo z kandidátů alespoň vzdáleně odpovídal laťce, kterou nasadili T. G. Masaryk a Václav Havel, byl by to on. Nezdá se mi ale, že by měl dostatečně kritický odstup od EU.

A tak mi z toho zatím vychází Michal Horáček. Jeho projevy mají hlavu a patu, nemlží, přitom není nepříjemně útočný. Udělal několik sympatických věcí, například když po oznámení své kandidatury zveřejnil lékařskou zprávu o svém zdravotním stavu. Samozřejmě je mi rovněž sympatické, že si kampaň platí sám.

Někteří z mých čtenářů se asi budou (opět) ptát, proč nemám rád Miloše Zemana. Zejména když je tak proizraelský. Tak to tedy zopakuji: Zeman je nebezpečím pro tuto zemi, protože prosazuje ruské a čínské zájmy. Je nebezpečím pro tuto zemi, protože se obklopuje nedůvěryhodnými lidmi. Je nebezpečím pro tuto zemi, protože nectí ústavu, nectí psaná či nepsaná pravidla hry. To považuji za prohřešek největší.

Kromě toho tandem Zeman – Babiš, který je nyní realitou a který se bude moci plně rozvinout v případě Zemanova znovuzvolení, bude znamenat naplno návrat „starých struktur“. V takovém případě se brzy ukáže, že Andrej Babiš není nějaká nová síla v politice, ale síla velmi stará, dokonce předlistopadová. Pokud by se tomuto tandemu podařilo například zrušit senát nebo provést něco podobného, co by znamenalo zásadní změnu demokratických pořádků, byla by demokracie v této zemi skutečně ohrožena.

První kolo nebude rozhodující. Tam si můžeme dovolit volit srdcem, pokud se nám nějaký kandidát opravdu líbí. Nechci bubnovat na poplach a říkat, že v druhém kole půjde o vše. Ale mám obavy, že by skutečně mohlo.

8. ledna 2018

Hned na úvod se omlouvám a vysvětluji: Tento článek píšu na objednávku několika přátel. Otázka zněla: „Koho budeš volit“, nikoli „kdo bude zvolen“. Ale začnu tou nevyžádanou: Tipuji, že v druhém kole se bude rozhodovat mezi Mirkem Topolánkem a Milošem Zemanem. A prosím vás, abyste nekamenovali posla špatných zpráv. Vyjadřuji svůj odhad, nikoli své preference. Trochu mi k tomu dodala odvahu skutečnost, že rok před první přímou volbou prezidenta jsem se vsadil o láhev Portského, že prezidentem bude Miloš Zeman. Tehdy tomu nikdo nechtěl věřit. A jak bych byl býval rád, kdybych se zmýlil! I nyní se mi chce napsat: Doufám, že nemám pravdu. A vidíte, dokonce jsem to udělal. Ale když už to musí být, tak alespoň to Portské…

Jak to tak bývá, z kandidátů si moc nevyberu. (Mám jen nejasné tušení, že až v těch dalších volbách nastoupí kandidát podle mého gusta, ale jméno si zatím nechám pro sebe.) Když už ale chcete slyšet, koho budu volit v prvním kole, tak zatím to vypadá na Jiřího Drahoše.

Ne, není to kandidát podle mého gusta. Ale zdá se mi, že z možných kandidátů má největší šanci postoupit do druhého kola, jakkoli odhaduji, že se mu to spíše nepodaří. Ale za pokus to stojí. Neměl bych žádné velké námitky ani proti Michalu Horáčkovi. A docela by se mi zamlouval Pavel Fischer, ale obávám se, že je bez šance.

Už před rokem jsem s několika významnými politiky mluvil o tom, že by bylo potřeba, aby se demokratické síly spojily a postavily společného kandidáta, který by měl šanci proti Miloši Zemanovi uspět. Tedy něco podobného, co se podařilo v posledních slovenských volbách, kde byl v Banskobystrickém kraji poražen župan Marian Kotleba z Ludovej strany naše Slovensko. Ale něčeho takového politici v České republice zatím nejsou schopni. Opozice se sjednotí, až když se završí vítězství trojice Zeman – Babiš – Okamura a až budeme alespoň nějakou dobu okoušet jeho plody. Ten okamžik sice není daleko, ale ke spojení demokratických sil to zatím nestačí. Opozice bude demokraticky poražena. V něčem to bude podobné jako v únoru 1948, kdy pravice rovněž prohrála pro svou nejednotnost a pro nedomyšlenou taktiku, která umožnila komunistům snadné vítězství.

Rudé prapory možná nad Prahou opět zavlají. Jen na nich nebude srp a kladivo, ale jen hvězdy. Prapory budou čínské, nikoli ruské. Ostatně viděl jsem v Praze předehru při návštěvě čínského prezidenta. A bylo mi hodně ouzko. Velmi nepříjemné déjà vu.

Jedním z důvodů, proč Jiří Drahoš nevyhraje, je, že neposkytne dostatečnou záruku, že nebudeme islamizováni. Několik známých mi napsalo, že budou volit Miloše Zemana, protože jen on je zárukou, že sem nebudou proudit muslimští migranti. Sice jsou si vědomi jeho negativních vlastností, ale pro jeho postoje k migraci mu dají přednost.

Aby bylo jasno: Sdílím obavy těchto lidí. Vím, že zatím to tak nevypadá, ale v roce 2008 jsme také netušili, kolik lidí přijde do Německa v roce 2015. Sleduji tuto problematiku dlouho a jsem přesvědčen, že obavy našich obyvatel jsou reálné. Že ve srovnání s „vítači“ to nejsou tito údajní xenofobové, kdo je mimo.

Jenže problém je v tom, že Tomio Okamura – a zřejmě ani Miloš Zeman – nedokáží rozlišit pachatele a oběti. A obávám se, že tvrdost, kterou vyzařují, by dokázali použít i vůči svým domácím oponentům.

A pak je zde, samozřejmě, podbízivost Rusku. Naše země je už beztak prolezlá ruskými agenty. Mám pochybnosti, zda máme stále ještě „patřit k západu“, nemám ale žádné pochybnosti o tom, že nechci patřit k východu, a to ani k Rusku, ani k Číně. Ano, uvědomuji si, že v takovém případě nám už mnoho možností nezbývá. Učme se, kde to jde. Nejlépe u Izraele.

Napsal mi jeden známý: „Co proti tomu Zemanovi vlastně máš?“ Když jsem odepsal, že se mi nelíbily podpásovky při předchozí volbě, že nemám důvěru k člověku, který „kreativně ohýbá“ ústavu, který ostentativně nectí ústavní zvyklosti, který nedokáže přiznat chybu, odepsal, že to vše jsou „prkotiny“. Respektuji, že pro někoho ano. Pro mě ne. A tak to raději risknu s Drahošem, který nikoho neuráží, a u kterého mám zatím důvod domnívat se, že se nebude mstít svým politickým nepřátelům. A taky mám za to, že za ním není žádný miliardář. Nejsem z té volby nadšený a vím, že asi prohraju. Ale existuje něco jako čest a potřeba zachovat si schopnost moci se podívat do zrcadla, a přitom se nezačít stydět.

12. prosince 2017