Když se premiér Andrej Babiš vrátil z posledního summitu leaderů Evropské unie, na němž se projednávala otázka migrace, prohlásil, že jsme „vyhráli“. Měl na mysli státy visegrádské čtyřky – to jsou ti údajní vítězové – a skutečnost, že nebudeme muset na své území přijímat žádné migranty, a přitom bude dál platit Schengen (to je obsah toho vítězství).

Andrej Babiš má pravdu v tom, že těchto výsledků chtěl dosáhnout – a také jich dosáhl. Problém tohoto „vítězství“ je ale v tom, že ani v nejmenším neřeší, jak to bude s migrací dál. Pro všechny zúčastněné jde pouze o odklad nějakého „řešení“ a výsledky summitu mohou být hřejivé pro politiky Visegrádu. Mnohem méně uspokojivé jsou ovšem pro takové země jako je Řecko, Itálie, Malta nebo Španělsko.

Pokusme se podívat se trochu do budoucnosti. Než ale budu psát dál, prosím snažně všechny čtenáře, a zejména mé kritiky, aby mi věřili, že když o něčem píšu, že to s větší či menší pravděpodobností nastane, pak to neznamená, že si přeji, aby to nastalo.

Předně: I kdyby se nyní Evropa hermeticky uzavřela, takže už by do ní nepřišel jediný migrant, bude mít několik generací problém s absorbováním migrantů muslimského vyznání, a tento problém se značnou pravděpodobností skončí islamizací Evropy. Tato islamizace již probíhá různými způsoby a na různých rovinách, živelně i plánovitě, nicméně toto téma není obsahem tohoto článku.

Evropu však hermeticky uzavřít nelze a migranti do ní budou i nadále proudit. To, že proti roku 2015 počty migrantů letos klesly na zlomek tehdejších hodnot, je jev dočasný. Itálie se snaží nepřijímat další migranty i za cenu mediálně velmi nevděčného a jistě pro migranty velmi bolestivého (až tragického) nevpouštění lodí s migranty do italských přístavů. Je to drsné, ale dalo se to očekávat, a je velmi pravděpodobné, že o podobných – a někdy i drastičtějších – krocích se budeme dovídat i v budoucnosti.

Navenek to vypadá, že někteří evropští politici budou usilovat o tzv. „australské“ řešení, při němž by migranti byli odklánění do nějaké třetí země, v níž by čekali na „procesování“, tedy rozhodnutí, zda budou či nebudou vpuštěni do EU. Problémem je, že na rozdíl od Austrálie Evropa zatím nenašla žádnou zemi, která by byla ochotna na svém území takové dočasné útočiště zřídit či alespoň strpět. Je ovšem možné, že se nějaká nakonec přece jenom najde, bude-li Evropa ochotna zaplatit nějakou horentní sumu za své relativní bezpečí. Připravme se však, že cena bude vysoká, a Česká republika, věrná svým tradicím, se bude snažit přispět co nejméně.

Ani to ale není a nebude nějakým trvalým řešením. Na rozdíl od všech ostatních kontinentů v Africe přibývá obyvatelstva a africké země nejsou s to tento populační nárůst zvládnout. Pokud je mi známo, pouze dvě africké země se ekonomicky dlouhodobě pozvedají. Jsou to Botswana a Kapverdské ostrovy. V obou případech jde o země se zanedbatelným počtem obyvatel a současně mimořádně úspěšnou vládou – dokonce se odvažuji použít přívlastek „moudrou“. Jsou to ovšem výjimky potvrzující pravidlo.

Hezky znějící mantrou je „pomáhat v místě, kde problém vzniká“. Ano, nejlepší by bylo, kdyby se podařilo africké země ekonomicky pozdvihnout, aby dokázaly své obyvatelstvo uživit. Obávám se však – ba jsem si téměř jist – že se to nepodaří, a to zejména z důvodů kulturních. Řeknu to politicky naprosto nekorektně a možná až žalovatelně: Africké země až na pár výjimek nejsou schopny si samy vládnout. To znamená, že pokud by se měla změnit situace „na místě, kde problém vzniká“, musela by se v těchto zemích opět zavést nějaká protektorátní správa. Předpokládám, že pro dotčené africké země to bude nepřijatelné a evropské země nebudou mít dostatek kuráže, aby něco takového vůbec navrhly, natož požadovaly. Nicméně i kdyby se to hypoteticky podařilo, byl by zde další problém: Dokázali by Evropané skutečně pomoci? Znovu všem zainteresovaným doporučuji přečíst si knihu Williama Easterlyho Břímě bílého muže, která popisuje, proč je evropská pomoc zpravidla zoufale neúčinná.

A tak hrozí, že budeme mít „více téhož“. V severní Africe je již nyní kasta lidí, kteří na migrantech pohádkově zbohatli. Tito lidé jistě dříve nebo později najdou cestu, jak své miliony a miliardy přetavit v politický vliv. Evropa se bude snažit jednat „humanitárně“, ale bere to za špatný konec: Kdyby chtěla pomáhat skutečně potřebným, odmítala by ty migranty, kteří do Evropy přicházejí, protože ti patří k elitě ve svých domovských zemích, a brala by přednostně skutečné vdovy a sirotky, kteří někde v Libérii nebo v Senegalu skutečně nemají sebemenší šanci. Takto se Evropa vlastně přímo podílí na dalším ožebračování už beztak chudých zemí. Tím, že ti nejschopnější odejdou a cestou své peníze přenechají všeho schopným gaunerům, se skutečně Africe nepomůže.

Důležitou součástí problému je, že „díky“ politické korektnosti se o těchto věcech málo hovoří, respektive málo hovoří pravdivě a věcně. Rozhodující jsou často „mediální údery“, jak se to snad dá nazvat. Na Angelu Merkelovou prý zapůsobila fotografie utopeného tříletého chlapečka na pobřeží ostrova Lesbos. Tato „vhodná“ fotka možná otevřela dveře milionu migrantů, kteří přišli do Německa. Ano, je to strašné, když se utopí tříletý chlapeček. Nemáme žádné fotky těch, kteří zahynuli v saharské poušti cestou z Nigeru do Libye. Přitom na Sahaře zřejmě zahyne podstatně více lidí, než kolik se jich utopí ve Středozemním moři. Život je tragický. Ano, měli bychom pomáhat, jak jen to jde. Nicméně ta pomoc nesmí být nesmyslná. Bůh nám dal rozum, abychom ho používali. A díky rozumu můžeme rovněž rozpoznat cesty, které k cíli nevedou. A jasně upozorňovat na to, když někteří politici jen žvaní, nepojmenují skutečný problém a jiným v tom ještě brání.

13. července 2018

.

Počátkem šedesátých let, v době svého dospívání, tedy v době, kdy jsem se začal zajímat o politiku, se projednával návrh nového zákona o rodině. Mimo jiné v něm byla formulace, kterou nyní nedokážu přesně ocitovat, ale něco v tom smyslu, že rodiče jsou zodpovědni za to, že jejich děti budou vychovávány v souladu s vědeckým světovým názorem. (Pokud mě paměť neklame, nešlo tam přímo o to, že by děti měly být vychovávány v duchu marxismu-leninismu.) Církví se tehdy na jejich názor nikdo neptal, nicméně představitelé církví správně vytušili, že za určitých okolností by mohly být děti odebrány těm rodičům, kteří uvedenou podmínku nesplní. Proto se církve (nevím, zda všechny, ale určitě Českobratrská církev evangelická, do níž naše rodina patřila) proti této formulaci ohradily – a kupodivu se jim podařilo dosáhnout změny.

Už tehdy mi připadala možnost odebrat děti rodičům z ideologických důvodů jako něco strašlivého. To jsem netušil, že se něčeho takového dožiji ve svém stáří. Již v září roku 2013 odebraly německé úřady všechny děti členům křesťanské komunity Dvanáct kmenů. Důvodem bylo tělesné trestání dětí, které členové této komunity považují za správné, protože biblické. Rodiče se o své děti marně soudili a v březnu tohoto roku prohráli svou při i u Evropského soudu pro lidská práva.

Německo ovšem není jedinou zemí, kde jsou tělesné tresty zakázány zákonem. Nedávno jsem se vrátil z Chorvatska a setkal jsem se tam s lidmi, kteří rovněž přišli o své děti už jen na základě svého vyjádření, že tělesné tresty považují za správné.

Žijeme v době, která se jaksi vymkla z kloubů. Mnozí lidé opustili zdravý selský rozum a nedokáží rozpoznat rozdíl mezi výchovným plácnutím a týráním dítěte.

Zavzpomínal jsem na své dětství. Nejednou jsem dostal nářez vařečkou nebo páskem. A aniž jsem tehdy znal knížku Pepánek nezdara od Franty Župana, řídil jsem se dětským zdravým selským rozumem, totiž že je třeba hodně křičet při exekuci, ale plakat po exekuci je slabost a zbabělost (na tom se shodly děti ze zmíněné knížky).

Rodiče mě ale někdy trestali jinak, a ty jiné tresty byly pro mě mnohem mučivější než výprask vařečkou. Nejhorší byl takzvaný „kádrový pohovor“. To si táta sedl do křesla, já jsem musel stát před ním a odpovídat na jeho nepříjemné otázky (typu „jak si to představuješ…“). Byly i horší tresty, o nichž zde ani nebudu psát; jen zdůrazňuji, že nebyly tělesné.

Vyrůstal jsem se svými dvěma bratranci, kteří byli o něco málo starší než já. Buď nás vychovávala moje maminka, nebo jsme byli u tety. Tyto dvě sestry měly diametrálně odlišný přístup k naší výchově. Jako kluci jsme vymýšleli neuvěřitelné množství skopičin. Byli jsme ale tři, a plně se uplatňovalo přísloví „dva je rada, tři je zrada“. Neustále vznikaly a brzy se rozpadaly koalice dvou proti třetímu, a to ve všech kombinacích. Když bylo řevu moc, moje maminka nic moc nevyšetřovala a rychle přikročila k exekuci. Považovali jsme to za nespravedlnost, ale do dvaceti minut po exekuci vařečkou se věci vrátily do starých kolejí, jen jsme si dávali trochu větší pozor, abychom nevyváděli přespříliš.

Jiný přístup měla teta. Ta se snažila vyšetřit, „kdo si začal“. Mnozí rodiče více dětí vědí, že to je cesta do pekel. Někdy se toto „vyšetřování“ táhlo přes hodinu, všichni jsme z toho byli otrávení a přátelství se po takovém vyšetřování obnovovalo mnohem hůře. Zpětně vidím maminčin přístup za mnohem moudřejší. Učil nás totiž kolektivní zodpovědnosti. Když budeme řádit moc, dostaneme všichni. Že to nebylo vždy spravedlivé? Nebylo, ale přesto to byla dobrá příprava na život. Ten taky není vždy spravedlivý.

Později se mi dostala do rukou knížka Ludvíka Aškenazyho Putování za švestkovou vůní (aspoň doufám, že si to pamatuji správně a že to bylo v této knížce). Autor v ní popisuje přesně stejnou zkušenost. Otec mu jednou sdělil, že už nebudou výprasky, ale že „zlobení“ se bude řešit „domluvou“. Když jednou domluva trvala příliš dlouho, autor požádal otce, zda by nešla udělat výjimka a zda by pro tentokrát nemohl dostat klasický výprask (kamarádi totiž čekali, až bude moci jít ven). Já jsem nikdy nesebral odvahu, abych otce požádal o výprask místo „kádrového pohovoru“, a proto jsem Ludvíka Aškenazyho velmi obdivoval.

Někdy se mi zdá, že žijeme v šílené době. Současná mainstreamová ideologie, která za tím je, je projevem obrovské pýchy: Těm, kdo ji prosazují, málo záleží na tom, že zavrhují zkušenosti předchozích generací, o protikřesťanském ostnu ani nemluvě. Odebrat batole rodičům se zdůvodněním, že by ho mohli někdy v budoucnu tělesně trestat, jak se to stalo v Německu, mi připadá jako nesmírná surovost. Děti byly svěřeny do „náhradní péče“. Doufám, že přinejmenším někteří, až dospějí, vyhledají své skutečné rodiče a vydají svědectví o tom, co se jim stalo. To, co si nedovolil ani komunistický režim, se nyní stává v Evropě normou.

Jistě znáte to úsloví o pomalu meloucích mlýnech. Společnost vymknutá z kloubů o děti moc nestojí. Mnozí nestojí ani o manželství, a podle posledních průzkumů už ani o ten sex ne. Takto vykloubená společnost vymírá.

A pak je zde ještě faktor islámu. Jak bude muslimů v evropských zemích přibývat, budou se měnit i postoje a hodnoty. V silně islamizovaném Londýně je již nyní homosexualita přijímána mnohem méně než na konzervativním britském venkově. Popravdě řečeno si nedovedu představit, že by třeba německé úřady začaly odebírat děti muslimům. V každém případě se domnívám, že postoje a praxe současného ideologického mainstreamu jsou z hlediska dějin dočasnou úchylkou, ať už tento mainstream skončí nějakou katastrofou nebo postupnou evolucí.

U nás jsou děti odebírány nejčastěji z důvodů sociálních, nikoli ideologických. Hodně záleží na konkrétních sociálních pracovnicích v dané lokalitě. Na základě informací, které mám, se mi zdá, že zdravý selský rozum zatím vesměs převažuje. S úlevou dodávám, díky Bohu.

A ještě rada rodičům: Tělesným trestům se pokud možno vyhýbejte – alespoň pro tuto chvíli. Alternativou je poslat dítě do vedlejší místnosti a zavřít dveře. U úplně malých dětí stačí minuta, u těch starších pět, u ještě starších deset minut. Není to „tělesný“ trest, ale věřte mi, pro dítě je horší než plácnutí. Ale zatím jsem neslyšel o tom, že by někomu odebrali dítě za to, že ho rodiče poslali na tři minuty za dveře. V žádném případě ale nerezignujte na výchovu děti k rozpoznání, že je dobro a zlo, poslušnost a neposlušnost, spravedlnost a bezpráví, láska a lhostejnost.

O tom, že mě rodiče milují, jsem nikdy nepochyboval. Přes ty výprasky. A možná – viděno ze širší perspektivy – i díky nim.

květen 2018

Ministr kultury Ilja Šmíd hájí v LN z 25. května t. r. uvedení divadelní hry Olivera Frljiće Naše násilí a vaše násilí.

Mimo jiné ve svém článku („Nesmíme zakazovat divadlo, která nás varuje“) píše: „To není Alláh, který chladnokrevně vraždí zajatce, to není Ježíš, který znásilňuje. Jde o symbol! To jsme my! My, zavírající oči před násilím…“

Ano, jde – mimo jiné – o symbol. Ale pan ministr se mýlí, když se domnívá, že my, komu se uvedení této hry nelíbí, zavíráme oči před násilím. Pro mě je Ježíš víc než symbol, ale to nikomu nevnucuji. Jen vím, že nikoli Alláh, ale Muhammad chladnokrevně vraždil zajatce, ale Ježíš neznásilňoval. A myslím si, že na pravdě záleží.

Pan ministr píše: „…už nám zase někdo říká, co je správné a co ne.“ Ano, pane ministře, nejen nějaký abstraktní „někdo“, ale já (beru to na sebe a ručím si za to) Vám říkám: Lhát se nemá. Lhát není správné. Souhlasím s Vámi, že jsou lidé, kteří „násilí umožňují svým nezájmem… pozvedajíce číše vína u obrazovek.“ Ale možná se pletete v jedné podstatné věci: Ti, kteří protestují, neprojevují nezájem a nepozvedají číše u obrazovek. Já jsem také na Václaváku zvonil klíči za demokracii, jak píšete, a věděl jsem, že „demokracie není pohodlná“. Ale nemyslím si, že je třeba urážet věřící a směšovat pojmy. Ne, pan Frljić nám neukazuje „nepříjemnou pravdu“. Vždyť znáte to české přísloví: Kdo lže, ten krade, a pak dělá ještě horší věci, jako třeba v tom My Lai.

• 25. května 2018

Tuto knihu považuji za „povinnou četbu“ pro všechny, kdo se zabývají politikou nebo publicistikou. Autorka ve své knize popisuje metody ideologické manipulace. Není to veselé čtení.
Pokud jste měli pochybnosti, zda skutečně platí, že budoucí mezinárodní střety budou mít podobu nikoli klasické, ale hybridní války, v níž budou kanóny nebo letadlové lodě méně důležité než počítače, po přečtení této knihy je ztratíte.
Autorka rozebírá, z jakých důvodů se Putinovo Rusko rozhodlo vést dezinformační válku proti evropským zemím a USA. Zabývá se tedy krátce i historií propagandy a dezinformačních válek, které byly vedeny dlouho před vynálezem počítačů. Podstrčené falešné informace možná rozhodly již o vítězství antických Řeků nad Peršany. Pro nás jsou ovšem aktuálnější dějiny moderní doby. Stalin – patrně na základě falešných informací, dodaných v dobré víře československými špiony – nechal popravit nejvyššího velitele Rudé armády maršála Michaila Tuchačevského a mnoho dalších předních důstojníků, za což Sovětský svaz zaplatil vysokou cenu. Nejpozději od těchto událostí věnovalo Rusko propagandistické válce velkou pozornost. „Je mnohem účinnější ovládat myšlení nepřítele, než ukout tisíce mečů a vstoupit na jeho území“ (str. 35).
Propagandistická válka není to jediné, k čemu se dají počítače využít. Autorka uvádí: „Americké firmy na výplach mozku voliče zde sice byly už dávno před ruskou hybridní válkou, ale jejich cíle byly komerční, ne vojenské“ (str. 20). Autorka sama pracovala nějakou dobu v TV Nova (za éry Vladimíra Železného), což byla dobrá příprava na sepsání této knihy: „Jako učenlivý pozorovatel jsem viděla všechny metody moderního sdělování ‚poselství‘, jak informaci balit, rozložit, osekat, navonět, vybavit obrazem…“ (str. 24-25). „Lež v nové době chutná, šimrá, vzrušuje. A proto je komerčně úspěšnější“ (str. 26).
Dále autorka uvádí hlavní cíl propagandy, jak jsem si ho všiml už před několika lety (a napsal o něm pár článků): „Jako propagandista můžete vyvolat nejistotu o tom, zda existuje morálka a pravda“ (str. 30).
Často slýchám, že Rusko není Sovětský svaz. Vskutku, rozdíly zde jsou. Autorka uvádí jeden z nich: „O tom, že Putinovi velice záleží na pozměněné formě reality, svědčí fakt, že nikdo z novinářů nezemřel rukou kata jako za Stalina, ale vždy jsou na vině ‚neznámí chuligáni‘“ (str. 46-47).
Autorka dále rozebírá některé prvky propagandistické války. Důležité je polarizovat společnost na „my“ a „oni“. Proto Rusové podporují jak černošské organizace typu Black Life Matters, tak bělochy z různých extrémistických organizací. Je třeba vyvolat nepřátelství – a hněv.
Příklad: „Pět měsíců po napadení Krymu rozšíří … ruská média zprávu o tom, že Ukrajinci ukřižovali ve Slavjansku na náměstí malého ruského chlapce. Do kamery vypovídá očitá plačící svědkyně, ze které se ovšem díky kvalitní práci novinářů po celém světě záhy vyklube jen najatá ruská herečka. Jenže zprávu už na sociálních sítích sdílely desetitisíce lidí. Pravdivá verze (tedy fakta) skončí v absolutním nezájmu cílového publika. Pravda je vedle sexy lži jen prošlý ležák“ (str. 56). Podobných příkladů najdete v knize více.
Právě tyto příklady na mě působily nejtísnivěji. Tak nějak jsem sázel na to, že pravda se nakonec ukáže a že na faktech záleží. Autorka ale dokazuje, že „půda propagandy je zrádný močál, kde neplatí, že pravda vyjde nakonec sama na povrch a prosadí se… Smyslem dnešních zpráv (na rozdíl od například hitlerovského Německa) není … prosazení lži, ale prosazení … názoru, že pravda neexistuje“ (str. 66).
V kapitolce „Laboratoř v srdci Evropy“ autorka ukazuje, že právě Češi posloužili Rusům za pokusné králíky. Ruští propagandisté dobře znají českou povahu a vědí, co na nás platí. „Nevěř ničemu a nikomu je naše národní heslo. Takže jsme troly uvítali s otevřenou náručí. Pochybovali o všem, vysmívali se všemu, byli jedni z nás“ (str. 88).
Jak zvítězili trolové i nade mnou? I já jsem uvěřil tomu, že prezident Havel schválil „humanitární bombardování“. Cituji: „A co Amerika a Havlovo humanitární bombardování…? Četla jsem tuhle větu stokrát po sobě ve volebních diskusích po mnoho let, než mě napadlo podívat se, kdo to bombardování v ČR schválil s podepsal. Nebyl to Havel (jak nám ruští trolové vnucují), ale český parlament a předseda vlády, dnešní prezident Miloš Zeman. To jsou ale panečku paradoxy“ (str. 102-103).
Autorka ve své knize popisuje různé druhy trolů a rovněž různé webové stránky, které ruskou propagandu šíří buď přímo, nebo jaksi mimochodem (např. „Naštvané matky“, které ruskou propagandou protkávají recepty na přesnídávku z brokolice apod.) Dále zmiňuje snahy společensky zničit novináře, kteří metody ruské propagandy odhalují. (Až někdy zase dostanete něco jako „Otevřený dopis Danu Drápalovi“ s mými údajnými názory, neváhejte si u mě ověřit, co doopravdy říkám. Tedy… pokud vás to zajímá.)
V kapitole „V hlavě“ autorka uvádí, že hlavním cílem propagandy je ovlivnit volby. Píše: „Aby ignorant udělal to, co chcete vy, musíte ho nejprve utvrdit v tom, co už si myslí.“ (str. 135). Pak popisuje tzv. Dunning-Krugerův efekt. Tito dva vědci zjistili, že „míra odbornosti v dané oblasti je největší překážkou sebevědomého nezviklatelného názoru“. Na rozdíl od odborníků musí mít „ideální oběť propagandy… naprosto jasný, nezviklatelný názor. Ví, že ví.“ (str. 135). Ach, kolik takových lidí mi už napsalo…
V kapitole „Konspirátoři“ autorka popisuje některé metody, jak šířit dezinformace. Jednu dobře znám i z prostředí, v němž se pohybuji: Přijde vám e-mail od člověka, kterého možná znáte. Je v něm napsáno: „Tohle mi poslal důvěryhodný kamarád, kterého znám!“ Kdo by pochyboval, že?
Zakusil jsem něco podobného. Dokonce jsem dostal hoax nadepsaný slovy „tohle není hoax“.
V této kapitole autorka rozebírá konkrétní e-mail o tom, jak nás Evropská unie finančně bere na hůl.
V závěrečné kapitole „Kapka optimismu“ se autorka zamýšlí nad tím, co můžeme jako jednotlivci udělat, abychom nepodlehli manipulaci. Nejdůležitější je pochopitelně poznat, že se někdo snaží mě manipulovat. Musíme se tedy naučit manipulace rozpoznávat. Autorka uvádí deset konkrétních bodů, na které bychom si měli dávat pozor. Pak uvádí seznam webů, které dezinformace a manipulace vytvářejí, seznam dezinformačních a manipulativních webových platforem, a nakonec zmiňuje tzv. agregátory (dezinformační a manipulativní weby bez vlastního obsahu).
***
Slovo na závěr: Autorku osobně znám. Naše politické názory se do značné míry překrývají, ale nejsou totožné. Jsou oblasti, na které máme hodně odlišný názor. Nicméně i kdyby se naše politické názory překrývaly jen málo, stejně bych tuto knihu doporučil. Doporučil bych ji každému, kdo si připouští, že i on sám se mohl – do větší či menší míry – stát obětí manipulace.
„Když snahu o pravdu, lásku a dobro vzdají i obyčejní lidé, trolové vyhrají a svět potemní“ (str. 104).
Kniha má 247 stran. Vydalo ji nakladatelství Triton (Stanislav Juhaňák) v roce 2017. Běžná cena je 249 Kč.

7. května 2018

Varuji: Z tohoto článku se nedovíte žádná nová fakta. Jde spíše o úvahu nad etickými otázkami, jež doprovázejí postmoderní války v souvislosti s Izraelem.

Jeden z čtenářů zareagoval na můj článek „Diplomatická válka s Ruskem“, v němž jsem zaujal stanovisko k souvislostem pokusu o vraždu bývalého ruského agenta Sergeje Skripala a jeho dcery Julie v anglickém Salisbury, tvrzením, že podobných zločinů se dopouštějí i izraelští agenti. I oni vraždí jiné agenty na území cizích států.

Nebudu se nyní zabývat otázkou, zda je to pravda a o jaké agenty šlo, a budu předpokládat, že to pravda je. Na rozdíl od mého kritika, který tvrdil, že jde o srovnatelné zločiny, vyslovím stanovisko, že je mezi nimi značný rozdíl. Jsem totiž přesvědčen, že Izrael je ve válce s Palestinci a s různými hnutími typu Hamás a Hizbolláh, zatímco Británie není ve válce s Ruskem.

Různé palestinské organizace otevřeně deklarují jako svůj cíl zničení Izraele. Na uskutečnění tohoto cíle pracují různými prostředky, včetně vražd neozbrojených civilistů, a to i těch nejmenších dětí. Když Palestinec pronikne do židovské osady a podřeže matku a děti, je na palestinských územích oslavován jako hrdina. Palestinské děti jsou od mateřské školky indoktrinovány nenávistí k Izraeli. Palestincům, kteří by veřejně projevili určitou vůli po dorozumění s Izraelem, hrozí nejen společenská ostrakizace, ale i smrt. Iránský prezident mohl volat po zničení Izraele přímo na půdě OSN; kdyby se jednalo o jakýkoli jiný stát a jakoukoli jinou oběť, hrozily by danému státu vážné sankce, ne-li přímo vyloučení z této organizace. Palestinští teroristé se snaží unášet izraelská civilní letadla, případě vraždit izraelské sportovce (viz Mnichov 1972).

Británie nehrozí Rusku, že ho totálně zničí. Zatímco Izrael pronásleduje aktivní teroristy, agent Skripal by vyměněn za ruské agenty v západních zemích. Těžko už mohl vyvíjet nějakou podstatnou aktivitu vůči Rusku; jeho vražda byla čirým aktem msty, který měl zřejmě odstrašit další případné přeběhlíky. To vše jsou důvody, proč boj Izraele proti terorismu a boj Británie proti terorismu nelze srovnávat.

Izrael je ve svém boji o přežití osamělý. Zatímco desítky zemí vyjádřily Spojenému království podporu a solidarizovaly se s ním, Izrael čelí mohutné přesile. Pokud dojde k nějakému konfliktu, v Evropě se o něm zpravidla nepíše, když Palestinci konflikt vyvolají. Píše se o něm až v okamžiku, kdy Izrael nějakým způsobem zasáhne, a kdy je tento zásah označován za nepřiměřený. A to přesto, že Izrael dělá vše, aby eliminoval skutečné pachatele a nikoli řadové civilisty, kteří se sami násilí nedopouštějí. Evropská unie Palestince štědře financuje a v podstatě nemá kontrolu nad tím, nač palestinská samospráva tyto prostředky vynakládá. Jsem člověk, který se moc nevzteká; jestli mi ale něco vadí, pak to, že i z mých daní se s největší pravděpodobností financují teroristé zabíjející Židy.

Nepopírám, že i příslušníci izraelské armády se někdy dopustí násilí, ba i zločinů. Nedávno probíhal silně medializovaný soud nad Izraelcem, který zabil již odzbrojeného Palestince. Ovšem i taková událost nakonec svědčí o morální nadřazenosti Izraele. V opačném gardu, tedy kdyby Palestinec zabil odzbrojeného izraelského vojáka, by žádný soud neproběhl. (Nechci přitom tvrdit, že by onen Palestinec zůstal nepotrestán. Živý izraelský zajatec má totiž obrovskou cenu jak pro Izrael, tak pro Palestince: Palestinci vymění jednoho zajatého izraelského vojáka za tisíc teroristů. Veřejný soud by ovšem neproběhl.)

Evropa se vůči Izraeli chová nesmírně pokrytecky. Evropští politici jsou vždy ochotni uštědřit Izraeli nějaký morální políček a mlčet k mnohem vážnějším zločinům páchaným Palestinci. Francouzská policie se snažila ututlat několik vražd, spáchaných muslimy na Židech. Francouzská židovská komunita žije v neustálém strachu a vlastně již v určité poloilegalitě. Tisíce francouzských židů již emigrovaly; značná část (zdaleka ne všichni) do Izraele. Přitom evropské státy neustále podporují různé protiizraelské rezoluce, ať už na půdě OSN nebo UNESCO. V OSN je téměř každoročně schváleno více rezolucí proti Izraeli než proti všem ostatním státům světa dohromady. To je v takové Venezuele, Súdánu, Somálsku, Eritrei nebo Indonésii všechno v pořádku?

Mám řadu důvodů hájit Izrael, podporovat Izrael, upozorňovat na nárůst teď již v podstatě neskrývaného antisemitismu. Proto jsem rovněž podepsal petici za přenesení českého velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma. Terorismus to samozřejmě nezastaví, ale jsem ochoten se připojit ke každému počinu, který bude znamenat určitou solidaritu s Izraelem. Na evropském pokrytectví se nechci podílet a i tímto způsobem proti němu protestuji.

14. dubna 2018