Co bude den poté

Nedávno jsem napsal, že ti, kdo jsou proti vystoupení z EU, by měli připravovat plány, jak postupovat, pokud by přece jenom došlo na referendum a Česká republika by se rozhodla z EU vystoupit. Redaktor se mě ptal, zda nejde o omyl – zda jsem skutečně měl na mysli ty, kdo jsou proti.

Ne, nebyla to chyba. I v Británii by bylo bývalo lepší, kdyby ti, kdo byli proti Brexitu, byli připravenější na to, co přišlo.

Myslím, že každý odpovědný člověk by se měl zamýšlet nad tím, co asi nastane den poté.

Dostávám hodně dopisů a reakcí na články od lidí, kteří mají naprosto jasno: Evropská unie je čiré zlo. Tento absolutní a příkrý soud je často doprovázen nějakou konspirační teorií a mnohdy také radou, abychom se přimkli k Rusku. EU je podle těchto lidí nebezpečnější než Rusko.

Tento názor nesdílím. V Evropské unii může existovat skutečná opozice a může nabývat na síle. To se ostatně děje a je docela pravděpodobné, že po příštích volbách do Europarlamentu nastane zcela nová situace.

Opakuji dobře známé argumenty, ale považuji za nezbytné je připomínat: V Rusku žádná opozice není. Respektive je, ale je zcela vyšachována z možnosti ovlivňovat život v zemi parlamentní cestou. V Rusku jsou jen poslední zbytky nezávislých médií. V Rusku nejsou nezávislé soudy. V Rusku jsou likvidováni nekonformní novináři, takže z hlediska bezpečnosti novinářů je na tom Rusko hůře než mnohé státy třetího světa.

Nevíme, čím nás překvapí Čína. Je od nás daleko, a tak většině lidí patrně uniklo, že v Číně došlo v posledních měsících k významným politickým změnám, ovšem výrazně k horšímu. Prezident Si Ting-pching se podle nedávného usnesení Všečínského lidového shromáždění  stal neomezeným vládcem. Jednak mu změna ústavy umožnila kandidovat po třetí (a třeba i po čtvrté) na funkci prezidenta, jednak došlo ke sloučení funkcí prvního tajemníka strany, vrchního velitele armády a prezidenta, kteréžto tři funkce byly po smrti Mao Ce-tunga od sebe odděleny právě proto, aby nikdo nemohl dosáhnout diktátorských pravomocí. Pro nás to bezprostředně neznamená mnoho – nemusíme se obávat, že se Číňané vylodí v Chuchli. Ale až se Čína pokusí obsadit Tchaj-wan, budeme vědět, že je opravdu zle.

Vystoupit z EU by byla ekonomická sebevražda. Nemusíme přijímat euro. Plaťme pokuty za nepřijímání migrantů. Hospodářsky jsme ale s EU natolik provázaní, že vystoupení by neznamenalo snížení životní úrovně o třetinu, jak se loni vyjádřil Václav Klaus mladší, ale skutečné zbídačení. Stačilo by, kdyby EU nastavila pro naši ekonomiku, postavenou na vývozu, pětiprocentní clo, a naše ekonomika se zhroutí. Jistě, dosáhli bychom toho, že by sem žádní uprchlíci nechtěli (ostatně nechtějí k nám ani teď). Ale dosáhli bychom i toho, že by mnozí lidé prchali z naší země. A ekonomické zbídačení by nejvíce dolehlo na ty, kteří naslouchají těm, kdo po vystoupení z EU volají.

Věci se vyvíjejí, byť pomalu. Dle mého názoru dojde během následujících třiceti let buď k islamizaci západní Evropy, nebo k občanské válce, nebo k náboženskému probuzení a návratu ke křesťanství.

Můžeme ale dělat ledacos pozitivního. Například se můžeme otevřít migrantům z Východu. Mám na mysli Ukrajince, Bělorusy, případně Rusy. Ti mohou naši společnost ovlivnit, ale nikoli fatálně, ba mohou být v mnohém přínosem, stejně jako byli přínosem mezi dvěma válkami. Ostatně se domnívám, že během dvaceti let může dojít k tomu, že k nám budou migrovat etničtí Švédové nebo Italové. Vím, že mě mnozí budou pro tento názor mít za blbce, ale já to ustojím. To, že změny probíhají pomalu, neznamená, že nejsou významné. A že nejsou vidět, pokud se díváme pozorně.

Co se týče EU, nedělejme zbytečně vlny, ale snažme se věci pozitivně ovlivňovat. Její současná sekulárně-humanistická orientace nemusí trvat věčně.

Ano, naše země čelí velkým hrozbám, ale to proto, že jim čelí celá Evropa. Naše země je ale pořád krásné místo k životu.

A nakonec se osmělím položit nesmělou otázku: Nejsou současné problémy Evropy Božím soudem?

9. března 2018

Timothy Snyder: Tyranie

 (recenze)

 

Timothy Snyder, historik zabývající se moderními dějinami střední a východní Evropy, napsal kratičkou knížečku s názvem Tyranie a podtitulem 20 lekcí z 20. století. Tato útlá knížečka varuje před možným návratem tyranie, tedy před ztrátou svobody a koncem demokracie. Možná bych se se Snyderem neshodl v otázce, odkud hrozí nebezpečí nejvíce, přesto považuji jeho knížku za velice užitečnou a hodnou naší pozornosti.

Knížečka má dvacet krátkých kapitol, jejichž názvy hovoří samy za sebe. Například hned druhá: „Ochraňuj instituce a braň je!“ Snyder nikoho konkrétně nezmiňuje; já bych pro české poměry dodal: Nedopusťme, aby byly úspěšné snahy o zrušení senátu. Kapitolce „Varuj se státu jedné strany“ myslím v Česku rozumíme relativně dobře. „Střez se milic“ je také dobrá a velmi naléhavá rada. Snyder pochopitelně nepíše (jen) o „Lidových milicích“. Snahy o vytvoření ozbrojených skupin, které nemají zakotvení v ústavě, můžeme spatřovat v řadě evropských zemí. „Nepoužívej fráze, přemýšlej o tom, co říkáš“ – opět výborná rada; jen si člověk klade otázku, co s lidmi, kteří onoho přemýšlení nejsou schopni. Následující kapitolka je výzvou všem řečem o době „postfaktické“ nebo „postpravdové“ – má stručný název „Věř v pravdu“. Zde si dovolím pár vět ocitovat: „Kdo se vzdá faktů, vzdává se svobody. Jestliže už nic není pravda, nikdo nemůže kritizovat držitele moci, protože se přitom nemá o co opřít.“ A dále: „Když ti přestane záležet na rozdílu mezi tím, co chceš slyšet, a tím, co je pravda, podvoluješ se tyranii.“

Jedna kapitolka má poměrně dlouhý název: „Dívej se cizím lidem do očí a neváhej s nimi prohodit pár slov.“ Je to dle mého názoru dobrý způsob, jak se pokusit navázat kontakt s lidmi, kteří si myslí něco zcela jiného než my, a propíchnout tak bubliny, v nichž jsme mnohdy uzavřeni. Krásná je i poslední věta této kapitolky: „Posledním politickým útočištěm je mít dobré přátele – a navazovat nová přátelství je prvním krokem ke změně.“

Varováním před nebezpečími číhajícími na internetu je kapitolka „Chraň si soukromí“. Opět krátký citát: „Kdo dokáže proniknout do tvého soukromí, ten tě také může kdykoli ponížit a svévolně bořit tvoje vztahy.“

Toto pronikání do soukromí je v našem digitálním elektronickém světě mnohem snazší, než bylo v dobách StB. Princip byl ale hodně podobný: Estébáci jásali, když na někoho našli něco výsostně soukromého, co by mohli případně zveřejnit – a co také zveřejnili, pokud chtěli daného člověka zničit. Ludvík Vaculík by mohl vyprávět.

Poslední dvě kapitolky jsou nazvány „Miluj svoji vlast“ a „Měj odvahu“. Tato poslední kapitolka je zakončena varovnými slovy: „Pokud není nikdo ochoten zemřít za svobodu, potom všichni zemřeme v tyranii.“

Originál této knihy pod názvem On Tyranny: Twenty Lessons from the Twentieth Centrury vyšel v roce 2017. Téhož roku ho u nás vydala nakladatelství Paseka a Prostor. Kniha má 116 stran a prodává se za 168 Kč.

28. února 2018

Nebezpečí domnělá a reálná

Časopis Respekt z 19. února přinesl velmi zajímavý článek. Reportéři Respektu si dali tu práci, aby se pokusili vyhledat lidi, kteří radili zabít novorozeného chlapečka jménem Ibrahim, který se narodil na severní Moravě a jehož fotografie byla zveřejněna spolu s fotografiemi jiných malých dětí zrozených v tomtéž městě. Ibrahimův otec je původem Syřan a matka má předky české a vietnamské. Pod Ibrahimovou fotografií se objevila řada nenávistných reakcí. Respekt se pokusil zjistit, jací lidé je psali.

Z jeho zjištění vyplývá, že jen někteří mysleli své hrozby skutečně vážně. Domnívám se, že to tyto lidi neomlouvá. Bohužel jsou mezi námi lidé, kteří jsou opravdu zlí, a kteří by neváhali uskutečnit to, co se v internetových reakcích psalo, tedy třeba to dítě utopit.

V prvních letech nacistického režimu v Německu, možná v celém období od roku 1932 do roku 1938, by patrně většina Němců souhlasila s tvrzením, že židé jsou nepřátelé německého národa nebo že jsou méněcenní, pochybuji ale, že by souhlasili s vyvražďováním statisíců či milionů židů v plynových komorách.

Lidí, kteří píší tak drastické věci a spřádají tak kruté plány, bych se zeptal, v čem si připadají lepší než muslimové, kterých se bojí a jejichž náporem svá nenávistná stanoviska zdůvodňují. Pokud někdo chce topit malé děti, pak mi připadá celkem jedno, zda tak činí ve jménu islámu nebo ve jménu čehokoli jiného. Jinak řečeno, pokud by se takoví lidé dostali k moci, jejich režim by nebyl o nic lepší než režim v zemích, v nichž je islám dominantním či dokonce jediným možným náboženstvím.

Na druhé straně posmívat se strachu z migrantů je hloupé, neopodstatněné a kontraproduktivní. Popravdě řečeno, islamizace Evropy je už dnes hotovou věcí, i když to tak zatím nevypadá. Je to proces, který probíhá pomalu a jistě bude trvat ještě několik desetiletí. Pochopitelně, bát se v Česku chodit do lesa, protože bychom tam mohli potkat krvežíznivé migranty, je nesmysl. Migranti do lesa nechodí, turistiku ani houbaření nepěstují. Ale obávat se, že pokud jich tu bude několik set tisíc, budou znásilňovat naše ženy, je naprosto oprávněné. Samozřejmě že ne všichni. Samozřejmě že jen malá menšina. Ale bylo by jich dost na to, aby nás přinutili radikálně změnit způsob našeho života.

A tak tu na jedné straně máme část veřejnosti, která si přeposílá různé varovné a zpravidla zcela nepravdivé zprávy, ale bojící se zcela reálného nebezpečí, a na druhé straně část veřejnosti, která se sice plným právem pohoršuje nad prolhaností různých „zpráv“, ale dělající velmi málo, pokud vůbec něco, pro popis reálného nebezpečí, které nám hrozí. A čím víc se toto nebezpečí bagatelizuje, tím víc se de facto podporuje šíření oněch nepravdivých poplašných zpráv.

Proces islamizace probíhá pomalu, ale zjistitelně. Teď už se nerodí víc muslimských než nemuslimských dětí pouze v Berlíně, Vídni nebo Bruselu, ale i v mnohých oblastech německého „venkova“.

Angela Merkelová vyjádřila politování nad tím, že v dnešním Německu se žádná židovská instituce, včetně mateřských školek, neobejde bez ozbrojené ochrany, nicméně nebrání se přijetí dalších dvou set tisíc muslimů ročně, ač ti se svým antisemitismem nijak netají. Co myslíte, bude se tento stav zlepšovat, nebo zhoršovat?

Není to tak dávno, co se přední evropští politici shodli v odsouzení atentátu provedeného na redaktory časopisu Charlie Hebdo. Dnes už si nikdo z Mohameda legraci nedělá a neudělá – ani ve Francii, ani v Německu, ani v Dánsku, ba ani ve Spojených státech. Ta doba už je pryč. A pokud by se někdo něčeho takového náhodou odvážil, pak ho možná odsoudí jeho vlastní spoluobčané a jejich vláda ještě dříve, než si ho najde nějaký muslimský mstitel.

V řadě zemí, včetně Kanady a Německa, se zavádějí zákony chránící muslimy před islamofobií. Zákony proti „judeofobii“ nebo „christianofobii“ se nepřijímají. Kdo se ale musí oprávněně více bát o svou bezpečnost – židé, nebo muslimové?

Liberální levice se na mnoha místech spojila s islamisty a naučila je dobývat instituce, včetně vládních agentur a universit. Musela si přitom ujasnit priority. Boj proti rasismu je na prvním místě. Až na druhém či třetím místě je boj proti homofobii. Proto levičákům tolik nevadí, že muslimové odmítají homosexuály a ani v nejmenším nehodlají měnit svůj vztah k ženám, jež jsou podle Koránu méně hodnotné než muži.

To hlavní, co je třeba zmínit, je skutečnost, že integrace se v žádné evropské zemi nedaří. No-Go zón, kam se policie daného státu už neodváží a kde na ulicích nepotkáte ženu, neustále přibývá.

Lidé bojící se migrantů a volících Miloše Zemana jako hráz proti nim tyto „detaily“ zpravidla neznají. Je snadné jim nakukat nějaké hlouposti převzaté z Aeronetu nebo z Russia Today. Nicméně obavy z islámu jsou naprosto reálné.

Někteří lidé tvrdí, že žijeme v době post-faktické nebo post-pravdové. Možná je to zajímavé označení, nicméně fakta nejsou dnes o nic méně důležitá, než byla dříve. Pokud na ně někdo nedbá, nakonec na to šeredně doplatí. A neblahé následky bude mít i selektivní přístup k faktům. Musíme se smířit s tím, že žijeme ve složitém světě. Jedno je mi jasné: Když budeme brát vážně relevantní fakta a mluvit pravdivě, nebudeme alespoň přispívat k rostoucímu chaosu.

24. února 2018

Konec klasické rodiny

Několikrát jsem v poslední době četl nebo slyšel od různých autorů, že „klasická“ či „tradiční“ rodina už vlastně neexistuje. A vskutku: Tzv. intaktních rodin, tj. rodin, které nezakusily rozvod a kde vyrůstají děti s oběma rodiči až do dospělosti, je skutečně výrazná menšina, pouhý zlomek. Co mne poněkud zneklidňuje, je, že lidé, kteří konstatovali, že klasické rodině již téměř odzvonilo, tak mnohdy činili tónem, že vlastně není čeho litovat, že se s touto skutečností musíme smířit a přestat tyto rodiny jakkoli zvýhodňovat. Mluví o tom, jako by šlo o nějaký nevyhnutelný vývoj, nebo jako kdyby to bylo něco, co se prostě tak nějak přihodilo.

Jsem přesvědčen, že nešlo a nejde o nějaký nevyhnutelný vývoj. Byly zde určité ideologické tlaky, které tomuto vývoji napomáhaly, pokud ho přímo nenavozovaly. Jsem rovněž přesvědčen, že tento vývoj není osudový a nevratný. Uvědomuji si ovšem, že zvrátit tento stav bude velice, velice těžké. Nicméně je to žádoucí. Děti vyrůstající v intaktních rodinách vykazují lepší prospěch, méně duševních poruch, větší pravděpodobnost, že se v dospělosti vyhnou trestné činnosti, větší šanci, že nezačnou už v dětství kouřit nebo brát drogy. Jsem přesvědčen, že pro stát by bylo z dlouhodobého hlediska finančně nesrovnatelně výhodnější, kdyby děti vyrůstaly v intaktních rodinách.

Chtěl bych rovněž upozornit na skutečnost, že pokud se něco nedaří, neznamená to, že to není správné. Je-li klasická rodina ideálem, není důvodu tento ideál opouštět jen proto, že je málo těch, kdo ho dosáhnou.

Když se podíváme do programů politických stran, zjistíme, že snad všechny, tedy i ty, které se považují za konzervativní, vycházejí z premisy, že je třeba „sladit“ kariéru matek s výchovou dětí. Odtud pak pochází tlak na dostatek míst v předškolních zařízeních, a někdy (poněkud nevraživé) konstatování, že máme nejdelší placenou mateřskou dovolenou na světě a příliš málo žen, které se vracejí do „pracovního procesu“. „Sladění“ zaměstnání žen s výchovou dětí je údajný ideál, nezpochybnitelný axiom. Za hrdinku tohoto ideálu byla v minulých dnech prohlášena novozélandská premiérka, která zůstala premiérkou i poté, co porodila dítě, a o žádnou mateřskou dovolenou nestojí. Zkrátka to všechno stačí.

Uznávám, že některé ženy jsou velmi výkonné. A uznávám, že být doma s malými dětmi je velice náročné. Jsou ženy, které dokáží jakž takž „sladit“ kariéru s výchovou dětí, ale jsou i takové, kterým to dělá potíže. Pokud ovšem do práce nenastoupí, jsou stigmatizovány jako zpátečnické nebo neschopné. Není to nikde výslovně řečeno, ale společnost jako by předpokládala, že žena se musí vrátit do práce (rozuměj: co nejdříve).

Nějak mlčky se předpokládá, že výchova dětí je samozřejmost, kterou je třeba stihnout i při zaměstnání. A z jednoho platu rodina skutečně těžko vyjde. Proto se rodí málo dětí, proto máme nedostatek pracovních sil, proto řešíme otázku migrace, byť s typickou českou zdlouhavostí (Ukrajinci, kteří by sem rádi šli pracovat, a šéfové českých firem, které by je velice rády zaměstnaly, by mohli vyprávět.)

Dovoluji si pár disentujících poznámek:

Výchovu dětí bychom neměli nahlížet jako něco, co ženy zdržuje od „návratu do pracovního procesu“. Výchova dětí by měla být nadřazena kariéře, ne naopak. Pokud rodina vychová zdravé, ukázněné a činorodé děti, je to naprosto skvělý výkon, který by rozhodně neměl být brán jako samozřejmost, ale měl by být náležitě společensky oceněn. A měl by být oceněn i finančně. Novozélandská premiérka by měla být vnímána jako odstrašující případ, nikoli jako příklad hodný následování.

Slyším námitku – ostatně slyšel jsem ji už mnohokrát – že chci, aby ženy byly „uvázané u plotny“. Ne, o tom nemluvím. Pokud někdo bere výchovu dětí jako „uvázanost u plotny“, je mi ho líto. Patrně nemá velkou představivost. Ano, děti jednou vyrostou a vyletí z hnízda. Jelikož průměrný věk dožití se neustále zvyšuje, bude mít žena před sebou ještě desítky let aktivního života. Ano, i během mateřské dovolené by měla mít podmínky pro to, aby jí v oboru, který vystudovala, „neujel vlak“. Jde ale o optiku, jakou věci nahlížíme. Jde o to, zda má výchova děti prioritu v našem myšlení a našem hodnotovém žebříčku.

Hodně se mluví o podílu otce na výchově. Od nového roku mohou otcové čerpat rodičovskou dovolenou. Je to pěkné, neuškodí to. Pokud bychom ale respektovali dynamiku rodiny a nesnažili se ji změnit nebo potlačit, viděl bych raději nějakou „otcovskou dovolenou“ (třeba týden dva navíc) v době, kdy jde syn či dcera do puberty. Otec v útlém dětství nikdy matku plnohodnotně nenahradí. Za to v pubertě matka při sebelepší snaze nemůže nahradit otce. Musí to být otec, kdo dospívajícímu synovi řekne „Jseš chlap, a jsem na tebe hrdý“, a kdo řekne dceři „Vždy jsi byla a vždy budeš moje milovaná princezna.“

Žiji v oblasti, kde je i v této době ekonomické prosperity velký strach o práci a kde jsou velmi nízké platy. Kraj se postupně vylidňuje. Ale je zde i ostrůvek pozitivní deviace. Křesťané – ať už katolíci nebo evangelikálové – mají početné rodiny. Počet dětí vysoko převyšuje celostátní průměr. A v těchto rodinách vyrůstají zdravé děti. Sleduji tento vývoj již několik desetiletí. Chce to od rodičů značnou vynalézavost, chtějí-li zajistit dětem zdravý vývoj i při omezených financích. Hodně tu znamená vzájemná pomoc, např. „koloběh dětského ošacení v přírodě“. Pro mainstreamovou ideologii je to bizár. Pro mě důkaz, že „klasická tradiční rodina“ je něco skvělého (i když ne snadného). Vyrůstají zde zdravé děti navzdory genderové ideologii, která přivádí tento národ k vymírání. Kterým směrem půjdeme dále? Záleží na našem rozhodnutí a odhodlání.

12. února 2018

Restituce – nekonečný příběh

V druhé prezidentské debatě byla opět otevřena otázka restitucí církevního majetku. Nešlo o jejich zrušení – to by už nyní nebylo prakticky možné, ale o jejich dodatečné zdanění. Jelikož církve u nás nejsou populární, oba přední populární politici, tedy prezident Miloš Zeman a premiér Andrej Babiš, jsou pro dodatečné zdanění restitucí. Nemyslím si, že je to dobrý nápad, a zdůvodním, proč.

Omlouvám se pravidelným čtenářům mých článků za to, že po sté zopakuji, že počátkem devadesátých let, kdy se o restitucích církevního majetku začalo mluvit, jsem navrhoval, aby se jich církve zřekly. Tušil jsem, že restituce budou klackem, které se obrátí proti nim. A byl jsem přesvědčen – a jsem přesvědčen dodnes, že církev má tolik duchovní moci, kolik dokáže vybrat právě teď, v tomto roce. Restituovaný majetek jí na duchovní moci nijak nepřidá. Jinak řečeno, restituce neučiní církev duchovně silnější, právě naopak. Ostatně, už se stalo.

To je ovšem jen jedna stránka věci. Pokud jde o stát, ten by udělal dobře, kdyby majetek, který byl církvi ukraden, církvi vrátil. Kolem církevního majetku ale panuje řada mýtů.

Kupříkladu můžete slyšet, že církev si majetek „nakradla“ ve středověku. I pokud by bylo pravda, že si tehdy majetek „nakradla“ – a připouštím, že majetku tehdy nenabývala pouze čistými prostředky – pak jí byl tento majetek vzat za císaře Josefa II., který zakázal činnost mnoha mnišských řádů a do značné míry zbavil církev možnosti nakládat s vlastním majetkem. Od té doby stát „zabezpečoval“ provoz církví, což trvalo až do současných církevních restitucí. Slovo „zabezpečoval“ jsem dal do uvozovek, protože i tzv. církevní zákon, vydaný komunisty v roce 1949, se jmenoval „Zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských organizací“. Všichni ovšem věděli, že stát platí duchovní, aby je mohl kontrolovat. Některé menší církve, které odmítaly jak státní „zabezpečení“, tak státní nadvládu, byly buď trvale nebo dočasně postaveny mimo zákon.

Tento stav, kdy stát „platil“ církve, byl církvi vnucen komunistickou mocí. Církve nemohly samostatně hospodařit. Vzpomínám si, jak jsem každého čtvrt roku musel jako evangelický duchovní podávat podrobný přehled o hospodaření sboru, jehož jsem byl správcem.

Restituce měly ukončit tuto kuratelu státu nad církvemi. Měly ukončit stav, který si církve dobrovolně nevybraly. A znamenají pro církve nabytí skutečné svobody, což je jen dobře.

Proč tedy mají být církevní restituce zdaňovány? O finance až tolik nejde – státní příspěvek církvím se neustále snižuje a nyní činí jen nepatrný zlomek státního rozpočtu. Žádné jiné restituce zdaňovány nebyly – proč tedy dělat výjimku a zdaňovat restituce církevní? Jen proto, že Miloš Zeman a Andrej Babiš se vezou na proticírkevních náladách.

Závažnější je ale jiná okolnost. Stát uzavřel s církvemi smlouvu. Miloš Zeman argumentuje, že tato smlouva byla v Poslanecké sněmovně schválena většinou jednoho hlasu. Nu, tak to v demokracii bývá. A bývá to tak i ve sportu. Kdo zvítězí, má tři body, ať už zvítězil 10:0 nebo 4:3. Zákony neplatí úměrně tomu, jakou většinou byly schváleny, tzn. zákon, který byl schválen jednomyslně, nemá o nic větší váhu než zákon, který prošel o jediný hlas. Taková jsou pravidla. Dodatečné zdanění církevních restitucí zpochybňuje právní jistotu jako takovou.

Ještě závažnější je sám fakt retroaktivity. Retroaktivita se nikdy neslučuje s právním státem. A znejišťuje všechny smlouvy. Co kdyby se k moci dostala vláda, která by neměla v lásce živnostníky a rozhodla by, že všichni živnostníci zaplatí za živnostenský list nikoli tisíc korun, ale deset tisíc korun? A že tedy musí těch devět tisíc doplatit? Taková věc se může stát – nejstarší občané si vzpomenou, jak komunisté v padesátých letech likvidovali soukromé zemědělce všelijakými nesmyslně nastavenými dávkami.

Na závěr chci ubezpečit ty, kdo mě neznají, že mi opravdu nejde o peníze. Církev křesťanská společenství, které jsem členem, nikdy peníze od státu nežádala a nikdy žádné nepobírala, a to z principu. Nevděčíme státu za svou existenci a chceme být od jeho zásahů naprosto svobodní. Pokud se ale nectí uzavřené smlouvy, dostáváme se do nebezpečí všichni. Včetně těch, kdo nechtějí mít s církvemi nic společného.

4. února 2018

Zvolili jsme prezidenta

Zdá se, že druhá přímá volba prezidenta byla ještě dramatičtější než první. Vzbuzovala velké emoce v celé společnosti, ale i mezi křesťany. Vypadá to, že čím byl rozdíl mezi kandidáty těsnější, tím byly emoce prudší, a to i v rámci jednotlivých rodin. Celé spektrum postojů mezi křesťany odpovídalo spektru celé společnosti. Podle jednoho církevního vedoucího bylo hlasování pro Milošem Zemana vážným hříchem, podle jiného bylo hlasování pro Jiřího Drahoše vzpourou proti Hospodinu.

Miloš Zeman, který se na české politické scéně pohybuje bezmála třicet let, byl všeobecně znám. Za to Jiří Drahoš byl relativně neznámý, a proto bylo snadné o něm šířit nejrůznější zvěsti. Zatímco plusy a minusy Miloše Zemana mohl každý hodnotit přímo, o Jiřím Drahošovi bylo třeba získat určité informace, což ovšem vyhovovalo těm, kdo ho volit nechtěli. Proto o něm začala kolovat po internetu celá škála informací, které měly od jeho volby odradit. Tyto informace byly dobře kalibrovány, aby zasáhly celé spektrum voličstva – od těch jednodušších po ty nejvzdělanější. Pro ty jednodušší to byly informace typu Jiří Drahoš je pedofil, iluminát a svobodný zednář. Zajímavé je, že toto podezření se táhne s českými prezidenty již od Tomáše Masaryka; o Benešovi to zřejmě platilo (přirozeně nikoli pedofilie), ale právě tomu by to byli adresáti této námitky ochotni odpustit, protože vyhnal Němce. Dále členství v Římském klubu (zde si autoři kampaně trochu naběhli, protože prezident Zeman se v Římském klubu angažoval podstatně více), ale především postoj k migraci – k tomu se ještě vrátíme. Těm sofistikovanějším bylo určeno podezření, kdo že to Jiřího Drahoše platí a komu by Jiří Drahoš musel v případě zvolení jít na ruku.

Obecně z rozborů vyplývá, že Miloše Zemana volili s velkou převahou v Sudetech, tedy v místech, kde je nejsilnější KSČM a Strana přímé demokracie Tomia Okamury, a kde je také největší koncentrace lidí, kteří jsou přesvědčeni, že polistopadový vývoj jim nic nepřinesl. Klíčovou úlohu hrálo také vzdělání. Nemá tím být řečeno, že žádní vzdělaní lidé Miloše Zemana nevolili, nicméně maturita byla velmi silným indikátorem, že daný člověk bude volit Jiřího Drahoše.

„Elity“ vs. lid?

         Nepochybně je v naší společnosti určitý zlom. Národ nemá elity, jichž by si vážil a na které by dal.

Pod „elitami“ můžeme myslet vědce, intelektuály, politiky, církevní představitele (i když ti u nás hrají roli minimální), významné publicisty a novináře, do jisté míry i „celebrity“. Tito lidé jsou nejvíce koncentrováni v hlavním městě – proto Jiří Drahoš v Praze zvítězil s obrovskou převahou. „Lid“ ale Praze nedůvěřuje.

Důležité je najít odpověď na otázku, proč tomu tak je. Vidím tři důvody, a uvedu je v pořadí důležitosti – a vlastně i v pořadí chronologickém.

1. Statisíce lidí, kteří v listopadu 1989 zaplňovaly Václavák, nechtěly primárně kapitalismus. Mnozí – zejména starší a střední generace – očekávali, že se nějak naváže na étos roku 1968. Jistě, nebylo to realistické zejména ekonomicky. Václavovi Klausovi se podařilo přesvědčit značnou část národa, že rychlý přechod ke kapitalismu bude dobrý pro všechny. Jenže poměrně brzy se ukazovalo, že z dané situaci dokáží těžit lidé, kteří se vyznají, a tak tu vznikla jakási „elita“ v uvozovkách, která bohatla a bohatla, zatímco lidé, kteří naivně vložili své investiční kupóny do všelijakých fondů, byli „legálně“ podvedeni. Tehdy bylo zaděláno na novou nedůvěru „k těm nahoře“. Národní étos s heslem „nejsme jako oni“ se během pár let vytratil jako pára nad hrncem. Bylo tu málo lidí, kteří by dokázali pojmenovat, co se děje, a pro svou slušnost se nechali ukřičet nebo se prostě neprosadili. Mám na mysli zejména Petra Pitharta a lidi jeho typu.

Smutným a výmluvným dědictvím tohoto dravého kapitalismu jsou dnešní miliony exekucí a ne zcela tenká vrstva nešťastníků, kteří se z tohoto bláta nikdy nevyhrabou. Miloš Zeman, za jehož premiérování se toto vše dálo a mnohdy i rodilo, dokázal tyto lidi přesvědčit, že je to „jejich“ kandidát. Přitom pro ně nic neudělal (jako premiér mohl, jako prezident už ne), ale ani se na toto téma nevyjadřoval.

EU a migrace

2. Evropská unie. Ta je mnohými vnímána jako něco přímo démonického. Křesťané o tom píší zcela otevřeně; nevěřící by sice nepoužili tento termín, ale v podstatě to vidí stejně. Skutečností je, že evropské „elity“ obyvatelstvo dejme tomu severní Moravy nebo rumunského Banátu nechápou – a jsem toho názoru, že se o to ani nesnaží. Evropská unie je projekt elit a byrokracie – původně tak nebyla zamýšlena, ale vyvinula se tak. Evropské (ale i americké) elity nesnáší Donalda Trumpa, ale on má proti nim jednu výhodu: z jeho nařízení musí být za přijetí každé nové regulace zrušeny dvě staré. To v Evropě není možné, protož jí vládnou byrokraté, kteří jako svůj úkol považují vytváření regulací, nikoli jejich rušení. Pokud zde nenastane nějaká zásadní proměna (kterou si, popravdě řečeno, nedokážu představit), nemůže Evropa v této věci začít Ameriku byť jen dohánět.

Démonizace Evropské unie znemožňuje jakoukoli smysluplnou diskusi. Buď jste „za“, nebo „proti“. Říci „ano, ale…“ nebo „ne, ale…“ znamená, že jedna polovina obyvatelstva vás přestane poslouchat. Neodpustím si připomenout, že já jsem byl proti vstupu. Teď bych ale s czexitem váhal. Ve Spojeném království se brexitu moc dobře nedaří. Těšilo by mě, kdyby tu někdo z těch, kdo horují pro czexit, ale ještě spíše z těch, kteří jsou proti němu, odpovědně a vážně připravovali scénář, co udělat po referendu o vystoupení. Toxická kombinace Zeman – Babiš – Okamura – komunisté by skutečně k czexitu mohla vést. Co se bude dít v den D + 1?

3. Konečně třetí důvod – migrace. Rozdíl mezi Zemanem a Drahošem je v celé otázce prakticky zanedbatelný, nicméně Zemanovi se s heslem „zastavme migranty a Drahoše“ podařilo vytvořit dojem, že je mezi nimi nebetyčný rozdíl. A migrace je a zůstane tématem. A bude to stále ožehavější téma, protože státy, které migranty přijímají, budou mít stále větší problémy. Nejhorší situace je zřejmě ve Švédsku, ale v médiích se o tom dozvíte minimum. A protože mainstreamová média – především západoevropská – toto téma neustále bagatelizují, uvolňují tím prostor pro různé propagační servery, které šíří buď přímo přehnané a nepravdivé informace, nebo z nich činí přehnané závěry. Faktem ale zůstává, že integrace muslimů se prostě nedaří, a dokud si to evropští politici nepřiznají, bude hůř. Příkop mezi „elitami“ a většinou obyvatelstva bude narůstat. Náš staronový prezident se pasoval do role zachránce, a přirozeně nemohl nevyhrát. Řešení ale není v tom, že ho budou všichni nazývat populistou. Miloš Zeman si migrační vlnu nevymyslel, pouze na ní surfuje.

Podtrženo a sečteno, je div, že do nedávna neznámý Jiří Drahoš prohrál jen o nějaká tři procenta. Objeví se charismatický politik, který jasně pojmenuje problémy, naznačí řešení, a přitom z něj bude vyzařovat úcta k příznivcům i k odpůrcům? Nevím, zda láska a pravda na této straně nebe zvítězí nad lží a nenávistí, ale měli bychom se o to alespoň snažit.

29. ledna 2018

Dilema před druhým kolem

Naše společnost je silně polarizovaná a je zajímavé, že stejně polarizovaní jsou i křesťané.

Náš Pán nám říká, že naše řeč má být „ano, ano“ a „ne, ne“. Tedy že nemáme mlžit a nemáme být obojací.

Přitom se mi zdá, že jak je společnost neustále složitější a složitější, je v řadě situací velmi těžké říci jednoduše „ano“ nebo „ne“.

Pokusím se „vyloupnout“ základní dilema, které my křesťané (ale jistěš nejen my) řešíme v současné situaci, tedy před druhým kolem prezidentské volby. Budu sice poněkud zjednodušovat, ale soudný čtenář jistě pochopí, že nikoli proto, abych beztak složitou situaci ještě více zamlžil.

Základní dilema, které řešíme, je: Je důležitější charakter nebo správné názory?

V řadě věcí se s Milošem Zemanem shodnu – zejména v jednoznačné podpoře Izraele. Tuto otázku považuji za nesmírně důležitou. Dokonce jsem hluboce přesvědčen, že Evropské unii se nebude dařit dobře, dokud nepřestane podporovat palestinské teroristy a dokud půjde na ruku islámským státům v jejich snaze poškozovat Izrael.

Pak jsou věci, v nichž se s Milošem Zemanem neshodnu. Zejména se s ním neshodnu v otázce našeho vztahu k Rusku a Číně.

Nicméně moje základní námitka proti Miloši Zemanovi není názorová. Myslím si, že Miloš Zeman je člověk zlý a podlý. Nectí ústavu, schází se s „pučisty“ proti předsedovi strany, která vyhrála volby, ošklivě pomlouvá své oponenty a lže způsobem tak flagrantním, že to jemu samotnému škodí (naposledy např. o tom, že ho podporuje Karel Gott).

Proti němu stojí Jiří Drahoš, člověk, o jehož charakteru toho mnoho nevím, který má ale názory, jež se od těch mých v řadě naprosto zásadních věcech liší.

Dvě hodiny po uzavření volebních místností jsem na svém Facebooku předpověděl, že nyní můžeme čekat záplavu „skandálních odhalení“, co je Jiří Drahoš vlastně zač. V době, kdy jsem psal svou krátkou poznámku na Facebooku, se už s těmito skandálními odhaleními roztrhl pytel. Jako kdyby mě mraky lidí chtěli přesvědčit, že Jiří Drahoš nejen že má naprosto nepřijatelné názory, ale navíc je prasák a mafián.

Již dávno jsem si zvykl tato „skandální odhalení“ nečíst, ale rovnou mazat. Většinou nelze přijít na to, kdo je produkuje, a rozhodně je nelze ověřit. Musím si vystačit s hodnocením Jiřího Drahoše podle toho, co sám říká, případně co napíše (to ještě raději) a pak sleduji, co říkají renomovaní komentátoři nejrůznějších politických preferencí. Poslouchám Petra Nováčka, Petra Hartmanna, Jefima Fištejna, Romana Jocha, Daniela Veselého, Thomase Kulidakise, Alexandra Mitrofanova, Alexandra Tomského. Čtu lidi z Respektu a z Lidovek. Lidé znalí věci vidí, že nežiju v určité bublině, ale sleduji lidi pravicové i levicové, konzervativní i liberální, prounijní i protiunijní. Jistě, každý z nich se může někdy ve faktech mýlit, ale zpravidla mají fakta správně, i když z nich docházejí k závěrům zcela opačným než já. Nečtu Parlamentní listy a podobné věci, neboť jsem se už dostatečněkrát přesvědčil, že jim o pravdu nejde. A už vůbec nečtu štvavé pamflety, které jen otravují lidské duše.

Nu, a někdy jsem před krystalicky čistým dilematem: Dám přednost člověku, který nelže, i když se dle mého názoru hluboce mýlí, nebo dám přednost člověku, který má stejné názory jako já, ale jeho charakter je pochybný?

Netvrdím, že toto dilema má jednoznačné řešení. Churchill a Roosevelt se zřejmě museli spojit se Stalinem, aby porazili Hitlera.

A teď k naší specifické situaci. Budu volit Jiřího Drahoše ne proto, že ho považuji za skvělého člověka. A už vůbec ne proto, že zastávám jeho názory. Naopak, předpokládám, že bude-li zvolen, budu ho často kritizovat a budu se pokoušet jeho názory vyvracet. Mám ale silnou naději, že bude respektovat hřiště a pravidla hry. Obávám se, že Zeman nikoli. Už mě o tom dostatečněkrát přesvědčil. Představa, že zde povládne tandem Zeman – Babiš s podporou Okamury a komunistů, mi nahání husí kůži. Obávám se, že by se mohli pokusit zrušit senát. Obávám se, že by mohli vládnou celé měsíce, ne-li roky, bez důvěry Poslanecké sněmovny. Jinak řečeno: Nejsem z Jiřího Drahoše nijak nadšený, ale domnívám se, že alternativa by znamenala vážné ohrožení demokracie.

A kdybyste se někdo o mně dočetli, že jsem ve spojení s mafií, že jsem svobodný zednář nebo že jsem osahával malé holčičky, určitě budete vědět, odkud vítr vane.

14. ledna 2018

Do prvního kola

Za pár dnů se rozhodne, kdo nastoupí v druhém kole proti Miloši Zemanovi. Pokud se nějak zásadně nemýlím, bude to někdo ze čtveřice Jiří Drahoš, Michal Horáček, Pavel Fischer a Mirek Topolánek. Dlouhou dobu jsem si myslel, že budu volit Jiřího Drahoše. Nebyla by to volba srdcem. Zdálo se mi, že by mohl být kompromisním kandidátem nás, pro které volba Miloše Zemana nepřipadá v úvahu. Rovněž jsem předpokládal, že není nastrčenou loutkou nějakého miliardáře. Doposud jsem nezískal žádné věrohodné indicie, že je. Nicméně mám obavy, že to s ním bude podobné jako s Janem Fischerem při první přímé volbě. Dlouho byl považován za favorita, ale jeho vystupování bylo jaksi „bez chuti a bez zápachu“. Zdálo se, že tolik touží být zvolen, že neřekne nic, co by někoho urazilo. Dosáhl ovšem toho, že neřekl nic, co by někoho zvedlo ze židle.

Mirek Topolánek je pro mě příliš silně spjat s nepravostmi, která se dály v době panování ODS. Věřím tomu, že ODS se za dob Fialova předsednictví dost proměnila a že její pád v roce 2013 skutečně vedl k její (značné) očistě. Stále ale nemám k Topolánkovi takovou důvěru, abych ho volil. Tedy … abych ho volil v prvním kole. Pokud by došlo na mé dřívější prognózy, totiž že Topolánek postoupí do druhého kola, pak bych mu svůj hlas dal, byť značně štítivě. Proč? Jenom proto, že nechci další roky s Milošem Zemanem.

Pavla Fischera jsem měl příležitost osobně poznat, byť ne nějak do hloubky. Myslím si, že je ze všech kandidátů nejvzdělanější a že pokud by někdo z kandidátů alespoň vzdáleně odpovídal laťce, kterou nasadili T. G. Masaryk a Václav Havel, byl by to on. Nezdá se mi ale, že by měl dostatečně kritický odstup od EU.

A tak mi z toho zatím vychází Michal Horáček. Jeho projevy mají hlavu a patu, nemlží, přitom není nepříjemně útočný. Udělal několik sympatických věcí, například když po oznámení své kandidatury zveřejnil lékařskou zprávu o svém zdravotním stavu. Samozřejmě je mi rovněž sympatické, že si kampaň platí sám.

Někteří z mých čtenářů se asi budou (opět) ptát, proč nemám rád Miloše Zemana. Zejména když je tak proizraelský. Tak to tedy zopakuji: Zeman je nebezpečím pro tuto zemi, protože prosazuje ruské a čínské zájmy. Je nebezpečím pro tuto zemi, protože se obklopuje nedůvěryhodnými lidmi. Je nebezpečím pro tuto zemi, protože nectí ústavu, nectí psaná či nepsaná pravidla hry. To považuji za prohřešek největší.

Kromě toho tandem Zeman – Babiš, který je nyní realitou a který se bude moci plně rozvinout v případě Zemanova znovuzvolení, bude znamenat naplno návrat „starých struktur“. V takovém případě se brzy ukáže, že Andrej Babiš není nějaká nová síla v politice, ale síla velmi stará, dokonce předlistopadová. Pokud by se tomuto tandemu podařilo například zrušit senát nebo provést něco podobného, co by znamenalo zásadní změnu demokratických pořádků, byla by demokracie v této zemi skutečně ohrožena.

První kolo nebude rozhodující. Tam si můžeme dovolit volit srdcem, pokud se nám nějaký kandidát opravdu líbí. Nechci bubnovat na poplach a říkat, že v druhém kole půjde o vše. Ale mám obavy, že by skutečně mohlo.

8. ledna 2018

Vánoce 2017

Boží Syn opustil nebeskou slávu a v podobě bezbranného novorozeňátka přišel na tento svět. Přišel, aby zachránil lidstvo před zkázou, kterou si zvolilo. Byl to nesmírně riskantní krok, v podstatě výsadek na území ovládaném nepřítelem.

Ježíš přišel, „když se naplnil čas“. Bůh měl – a má své – záměry. My lidé máme svobodnou vůli, Boží záměry ale nemůžeme zmařit. Bůh nám ponechal schopnost ryzího rozhodování, aby se ukázalo, co jsme zač. A přes naše mnohá pochybení nás pozval do svého Království. Ne za odměnu, ale z milosti. Podmínkou vstupu je ovšem upřímnost a pravdivost. Brutální pravdivost k sobě samotnému – musíme si přiznat, jak na tom opravdu jsme.

Není třeba se přít, kdy se Ježíš vlastně narodil. Pokud to nebylo o Vánocích (a patrně skutečně nebylo), symbolika byla zvolena velmi vhodně: Ježíšův příchod slavíme, když je noc nejdelší. Ježíš přichází, ačkoli „tma přikrývá národy“. Někdy vstupuje do našeho života právě v okamžiku, kdy se zdá, že temnota bude triumfovat.

Přemítáme-li nad tím, jakým způsobem Boží Syn vstoupil do světa, uvědomujeme si, že „naše bojování není proti tělu a krvi“. Boží vládu nemůžeme ustanovit ani státním převratem, ani demokratickou volbou. A prostředky, kterých používáme, musí odpovídat účelu, jehož chceme dosáhnout. Tedy žádné „účel světí prostředky“; spíše naopak, prostředky svědčí o účelu.

My Češi jsme, pokud vím, jediný národ, který má „Ježíška“. Máte malého Ježíše, říkával nám apoštol John MacFarlane. Je čas si připomenout, že Beránek je současně Lev z Judy. Ježíšek z jesliček je ten, jemuž je dána veškerá moc na nebi i na zemi. A on nás vystrojil mocí z výsosti a povolal nás, abychom bojovali jeho boj. Abychom jeho prostředky uskutečňovali jeho záměry.

A je to velmi vzrušující. Byli jsme povoláni k velmi dobrodružnému životu. Tak si o Vánocích odpočiňte a po Novém roce vzhůru do boje!

19. prosince 2017

Prezidentské volby

Hned na úvod se omlouvám a vysvětluji: Tento článek píšu na objednávku několika přátel. Otázka zněla: „Koho budeš volit“, nikoli „kdo bude zvolen“. Ale začnu tou nevyžádanou: Tipuji, že v druhém kole se bude rozhodovat mezi Mirkem Topolánkem a Milošem Zemanem. A prosím vás, abyste nekamenovali posla špatných zpráv. Vyjadřuji svůj odhad, nikoli své preference. Trochu mi k tomu dodala odvahu skutečnost, že rok před první přímou volbou prezidenta jsem se vsadil o láhev Portského, že prezidentem bude Miloš Zeman. Tehdy tomu nikdo nechtěl věřit. A jak bych byl býval rád, kdybych se zmýlil! I nyní se mi chce napsat: Doufám, že nemám pravdu. A vidíte, dokonce jsem to udělal. Ale když už to musí být, tak alespoň to Portské…

Jak to tak bývá, z kandidátů si moc nevyberu. (Mám jen nejasné tušení, že až v těch dalších volbách nastoupí kandidát podle mého gusta, ale jméno si zatím nechám pro sebe.) Když už ale chcete slyšet, koho budu volit v prvním kole, tak zatím to vypadá na Jiřího Drahoše.

Ne, není to kandidát podle mého gusta. Ale zdá se mi, že z možných kandidátů má největší šanci postoupit do druhého kola, jakkoli odhaduji, že se mu to spíše nepodaří. Ale za pokus to stojí. Neměl bych žádné velké námitky ani proti Michalu Horáčkovi. A docela by se mi zamlouval Pavel Fischer, ale obávám se, že je bez šance.

Už před rokem jsem s několika významnými politiky mluvil o tom, že by bylo potřeba, aby se demokratické síly spojily a postavily společného kandidáta, který by měl šanci proti Miloši Zemanovi uspět. Tedy něco podobného, co se podařilo v posledních slovenských volbách, kde byl v Banskobystrickém kraji poražen župan Marian Kotleba z Ludovej strany naše Slovensko. Ale něčeho takového politici v České republice zatím nejsou schopni. Opozice se sjednotí, až když se završí vítězství trojice Zeman – Babiš – Okamura a až budeme alespoň nějakou dobu okoušet jeho plody. Ten okamžik sice není daleko, ale ke spojení demokratických sil to zatím nestačí. Opozice bude demokraticky poražena. V něčem to bude podobné jako v únoru 1948, kdy pravice rovněž prohrála pro svou nejednotnost a pro nedomyšlenou taktiku, která umožnila komunistům snadné vítězství.

Rudé prapory možná nad Prahou opět zavlají. Jen na nich nebude srp a kladivo, ale jen hvězdy. Prapory budou čínské, nikoli ruské. Ostatně viděl jsem v Praze předehru při návštěvě čínského prezidenta. A bylo mi hodně ouzko. Velmi nepříjemné déjà vu.

Jedním z důvodů, proč Jiří Drahoš nevyhraje, je, že neposkytne dostatečnou záruku, že nebudeme islamizováni. Několik známých mi napsalo, že budou volit Miloše Zemana, protože jen on je zárukou, že sem nebudou proudit muslimští migranti. Sice jsou si vědomi jeho negativních vlastností, ale pro jeho postoje k migraci mu dají přednost.

Aby bylo jasno: Sdílím obavy těchto lidí. Vím, že zatím to tak nevypadá, ale v roce 2008 jsme také netušili, kolik lidí přijde do Německa v roce 2015. Sleduji tuto problematiku dlouho a jsem přesvědčen, že obavy našich obyvatel jsou reálné. Že ve srovnání s „vítači“ to nejsou tito údajní xenofobové, kdo je mimo.

Jenže problém je v tom, že Tomio Okamura – a zřejmě ani Miloš Zeman – nedokáží rozlišit pachatele a oběti. A obávám se, že tvrdost, kterou vyzařují, by dokázali použít i vůči svým domácím oponentům.

A pak je zde, samozřejmě, podbízivost Rusku. Naše země je už beztak prolezlá ruskými agenty. Mám pochybnosti, zda máme stále ještě „patřit k západu“, nemám ale žádné pochybnosti o tom, že nechci patřit k východu, a to ani k Rusku, ani k Číně. Ano, uvědomuji si, že v takovém případě nám už mnoho možností nezbývá. Učme se, kde to jde. Nejlépe u Izraele.

Napsal mi jeden známý: „Co proti tomu Zemanovi vlastně máš?“ Když jsem odepsal, že se mi nelíbily podpásovky při předchozí volbě, že nemám důvěru k člověku, který „kreativně ohýbá“ ústavu, který ostentativně nectí ústavní zvyklosti, který nedokáže přiznat chybu, odepsal, že to vše jsou „prkotiny“. Respektuji, že pro někoho ano. Pro mě ne. A tak to raději risknu s Drahošem, který nikoho neuráží, a u kterého mám zatím důvod domnívat se, že se nebude mstít svým politickým nepřátelům. A taky mám za to, že za ním není žádný miliardář. Nejsem z té volby nadšený a vím, že asi prohraju. Ale existuje něco jako čest a potřeba zachovat si schopnost moci se podívat do zrcadla, a přitom se nezačít stydět.

12. prosince 2017