DAN DRÁPAL

Když jsem byl malý, obávali se odborníci globálního ochlazování, nikoli oteplování. A publikovali data, která dle jejich názoru nasvědčovala tomu, že nás čeká další období chladu, kterým planeta Země periodicky procházela.

Z rozhovorů mezi lidmi vím, že je velmi mnoho těch, kteří se bojí přelidnění. Vskutku, počet obyvatel země prudce narostl v posledních dvou stech letech. Skuteční odborníci ale bijí na poplach z opačného důvodu: Obávají se nedostatku obyvatel. Podle současných znalostí a prognóz počet obyvatel planety do konce tohoto století výrazně poklesne, což přinese celou řadu vážných problémů, především ekonomických, ale v důsledku ekonomických problémů i problémů politických.

S poklesem počtu obyvatel se už nyní výrazně potýká Japonsko. To je více méně dokonale uzavřeno pro migraci do této země a počet jejích obyvatel bude v následujících desetiletích výrazně klesat.

Přímo katastrofická je situace v Jižním Koreji. Jihokorejci se z mně neznámých důvodů rozhodli se nerozmnožovat. Počet dětí na jednu matku činil v Koreji 0,85, což je zřejmě nejnižší údaj ze všech zemí. Hranice reprodukce je 2,1 dítěte na jednu ženu.

Obrovské problémy bude mít Čína. Ta několik desetiletí prosazovala politiku jednoho dítěte. Tím dosáhla výrazného snížení růstu populace, a když toto opatření zrušila, lidé se už k vyšší porodnosti nevrátili. Do konce století má počet Číňanů klesnout z dnešní 1,4 miliardy na 560 milionů.

Jediný kontinent, kde počet obyvatelstva ještě přinejmenším po několik desetiletí poroste, je Afrika. Všude jinde – včetně řady muslimských zemí – porodnost klesá, někde dramaticky.

Proč je to takovým problémem?  Mnozí soudí, že kdyby bylo na planetě méně lidí, bylo by to pro planetu jen dobře. A je to asi pravda. Pro planetu to možná dobře bude, ale nikoli pro obyvatelstvo. Problém je totiž v tom, že nejsou-li děti, není-li dostatečně silná nadcházející generace, nebude mít kdo vydělávat na důchody. On je totiž velký rozdíl mezi tím, připadá-li na jednoho důchodce sedm lidí v produktivním věku, nebo jen dva. A v druhé polovině tohoto století to bude v řadě států ještě méně.

Česká republika má nejnižší nezaměstnanost v Evropě. A naše ekonomika už několik let strádá, protože „nejsou lidi“.

Pokud bych uvažoval čistě sobecky, radil bych, abychom se radovali z přílivu ukrajinských uprchlíků a doufali, že jich tu zůstane co nejvíce. Jsou totiž kompatibilní s námi, relativně snadno si porozumíme, a oni už nyní přispívají do našeho státního rozpočtu a pracují mimo jiné i na naše důchody. Radost z toho mi kalí jen vědomí, že to vše je za cenu nezměrného lidského utrpení a ztráty domova mnohých z nich. Jakékoli útoky na Ukrajince považuji nejen za lidsky nepřijatelné, ale i naprosto zaslepené. Buďme rádi, že tu Ukrajince máme. Bez nich by šla naše ekonomika ještě více do kytek, než jde již nyní.

Díky Ukrajincům nemáme spoustu problémů, s nimiž se musí potýkat takové země jako je Itálie, Německo, Francie, Švédsko a řada dalších. Integrovat migranty ze subsaharské Afriky je mnohem složitější. Nám nehrozí, že by Ukrajinci třeba z poloviny Plzně udělali no-go zónu, jakou udělali imigranti ze švédského Malmö, nebo že by v Praze zapálili několik tisíc aut, jak se to stalo v Paříži.

Všechny evropské národy vymírají. Nejvyšší porodnost v Evropě je nyní ve Francii a v České republice. Ale ani v těchto dvou zemích nedosahujeme oné mety 2,1 dítěte na ženu. Nadto ve Francii porodnost zvyšují výrazným způsobem právě migranti.

Díky migraci nebude počet obyvatel západoevropských států klesat, nicméně zcela se promění jeho skladba. Nezdá se mi, že by některá země přišla na to, jak imigraci smysluplně zvládnout. Dojde tedy k výměně obyvatelstva. To vidím jako nesporné. Otázka je, do jaké míry to půjde po dobrém nebo po zlém. Bude mít původní obyvatelstvo vůbec vůli se bránit? Nebo se stane zázrak a velká část imigrantů se bude chtít integrovat?

Česká republika má velmi přísnou imigrační politiku. To by samo o sobě nevadilo, pokud by byla smysluplně selektivní. Všechny západní země potřebují nové pracovníky. A je odkud brát – třeba z Filipín. Naše řízení o povolení k pobytu ovšem trvá o několik měsíců déle než podobné povolení v západních zemích. Kromě toho se bráníme nejen levné pracovní síle, ale i špičkovým odborníkům, kteří by sem rádi přišli třeba ze Spojených států, Kanady nebo Velké Británie. Personalisté z významných IT firem nebo děkanové vysokých škol by mohli vyprávět. Přitom tato věc by se mohla vyřešit relativně snadno a rychle.

Ať se nám to líbí nebo ne, problém migrace se bude muset řešit na celoevropské úrovni. A obávám se, že nám se to líbit nebude, my totiž víme vždycky všechno nejlépe. Ale v západní Evropě ovšem zatím zpravidla nelze ani problém pravdivě pojmenovat – to je možná hlavní důvod vzestupu Alternativy pro Německo nebo Marine Le Penové ve Francii nebo Švédských demokratů na sever on nás.

Ano, uvědomuji si, že nenabízím řešení. Určitě jím není potápění přetížených bárek ve Středozemním moři. Jsou i jiná řešení, která mě napadají, ale zatím si je nechám na nějaký příští článek. Žádné z nich není bezbolestné a snadné. Jsou situace, které vypadají nemožně, ale v Božích očích nemožné nejsou. Píšu knížku o Jonášovi. Ten měl jít kázat do nepřátelského města, a vůbec se nedivím, že se mu nechtělo. Nicméně Ninive se obrátilo k Bohu. Soud byl oddálen o několik generací.

Pokud by nastalo probuzení, situace by se rázem změnila.

11. října 2023

Vezmu to tak trochu od konce. Nevyjdu od otázky „jak to vzniklo“, ale od otázky „k čemu to vede“. Začátky byly téměř nevinné. Konce jsou hrozné.

Podotýkám, že to, o čem budu psát, se – až na výjimky – neodehrává v České republice. A doufám, že se to u nás ani nikdy dít nebude.

Ve Spojeném království, ve Spojených státech, ale i v jiných zemích mohou děti prohlásit, že se necítí dobře ve svém těle, načež jim psychologové nabídnou změnu pohlaví. Tedy že z chlapců udělají dívky a z dívek udělají chlapce. Pokud dítě prohlásí, že se považuje za muže, ačkoli jde o dívku, nebo o ženu, pokud jde o chlapce, psycholog, psychiatr nebo lékař to nesmí zpochybnit. Musí vycházet z toho, že je to tak, jak si dané dítě přeje.

Pokud si to dítě přeje, lékař mu nasadí tzv. blokátory puberty, tedy farmaka, která zpomalí dospívání. Dalším krokem pak jsou chirurgické zákroky, při nichž jsou dítěti amputovány funkční orgány (u chlapců penis, u dívek ňadra). To vše se děje s údajně „informovaným souhlasem“ na přání dítěte.

Dlouho se tvrdilo, že blokátory puberty jsou neškodné, nemají vedlejší účinky, a pokud ano, tak jen zanedbatelné. Tvrdit se to mohlo, protože neexistovaly studie, které by dokazovaly opak. A ony opak dokazovat nemohly, protože nebylo srovnání. Ještě před dvaceti lety nebyly blokátory puberty ve flóru, a tudíž se ani nemohlo sledovat, jaké budou jejich dlouhodobé účinky. Nyní se toho o blokátorech puberty ví podstatně více a je zřejmé, že škodlivé vedlejší účinky nejsou zanedbatelné, ale spíše alarmující.

„Informovaný souhlas“ je ovšem v této souvislosti něco naprosto směšného. Kdyby to nebylo tragické.

Když dítě dospívá do puberty, má nejrůznější emoce a nejrůznější prožitky a představy. Je to doba bouřlivého vývoje, který za normálních okolností časem odezní. Dle mého názoru patnáctiletý človíček nemůže dát „informovaný souhlas“ s odstraněním svých orgánů, protože si nedokáže představit, jak se bude cítit, až mu bude čtyřicet nebo padesát. Nenecháme-li ho – a to z dobrých důvodů – pít alkohol, řídit auto nebo hlasovat ve volbách, neměl by mít právo souhlasit s odebíráním svých zdravých orgánů. Až bude plnoletý, může si se svým tělem dělat co chce.

Zmíním ještě další dva zrůdné účinky. Jedním je skutečnost, že v některých zemích platí, že muž se může prohlásit za ženu nebo žena za muže. Tak se stalo (konkrétně ve Skotsku), že sexuální násilník, který byl odsouzen za znásilňování, se prohlásil za ženu a dostal se tedy do ženské věznice. Původně se jmenoval Adam Graham, nyní se jmenuje Isla Brison. Byl to první případ v dějinách, kdy byla ve Skotsku odsouzena „žena“ za znásilnění jiných žen. V reakci na tento případ ze Skotska prosadil ministr vnitra Anglie a Walesu, že „ženy s mužskými genitáliemi“ nebudou posílány do ženských věznic. (Pro úplnost uvedu, že tento ministr vnitra tvrdil, že tak nečiní pod vlivem onoho skotského případu, který pochopitelně vzbudil značnou mediální pozornost. Kdo nevěří, ať tam běží.) Nebudu tajit, že se mi z těchto věcí dělá mdlo.

Druhým zrůdným účinkem je pronikání transgender osob do ženského sportu. Situace je různá v různých sportovních odvětvích. Do povědomí veřejnosti pronikl zejména případ transgender plavkyně Lia Thompson, která vítězí nad všemi jinými plavkyněmi. Přitom je to muž. S gulema i penisem. Převléká se rovněž v ženské šatně. Když některé jiné plavkyně protestovaly, bylo jim řečeno, že šatny budou nadále „unisex“, a pokud se jim to nelíbí, měly by vyhledat odbornou pomoc.

Když plavkyně Riley Gainesová jednou hovořila o této věci na universitě v Kalifornii, musela ji policie vyvést do bezpečí zadním vchodem, protože dav translidí se chystal ji fyzicky napadnout.

Kdyby vás zajímalo, co si o „biologických mužích“ v ženských sportech myslí například bývalá jednička v tenisu Serena Williamsová, poslechněte si ji přímo: https://www.youtube.com/watch?v=99lNuKdKXoE.

Připomínám, že zákony umožňující změnu sexuální identity byly zaváděny ze soucitu s translidmi – aby tolik netrpěli. Nezdá se však, že by tito translidé měli nějaký soucit se zmiňovanou plavkyní nebo s britskou spisovatelkou J. K. Rowlingovou, autorkou Harry Pottera. I ona dostává spoustu dopisů, vyhrožujících smrtí.

Genderová ideologie je postoj, který toto vše umožňuje, případně zdůvodňuje. Jistě ne všichni zastánci této ideologie jdou až do zmiňovaných extrémů, nicméně chyba je zakódována už v samotném východisku, totiž v přesvědčení, že biologické rozdíly mezi muži a ženami jsou nepodstatné, že pohlaví je cosi fluidního a že pohlaví nejsou jen dvě, ale je jich… doplňte si sami, co vám bude nejvíc vyhovovat. Rozdíly mezi muži a ženami jsou jen „sociální konstrukty“. Když budete dítě vychovávat jako holčičku, stane se holčičkou. Když budete dítě vychovávat jako chlapečka, stane se chlapečkem. Porodník při porodu „přiděluje“ (assign) pohlaví. Dříve jednoduše konstatoval, zda je to chlapeček nebo holčička.

Samo slovo gender ještě před padesáti lety znamenalo gramatický rod, nic jiného. Konstruktéři genderové ideologie si toto slovo vzali a dali mu nový význam. Že jde o cosi podezřelého je patrné již z toho, že toto slovo se vlastně nedá přeložit, a právě proto se i v jiných jazycích používá anglické „gender“. Lidstvo se bez toto slova obešlo od svého samotného počátku a v řadě kultur musíte složitě vysvětlovat, co vlastně znamená.

Genderová ideologie je projevem vypjatého individualismu. O tom, co jsem, rozhoduji jen (slůvko „jen“ zdůrazňuji) já, a jde jen o to, co cítím právě teď. Jestliže jsem muž a cítím se jako žena, tak jsem prostě žena, ať si svět myslí cokoliv. A když budu chtít za měsíc být zase mužem, nic mi v tom nemůže bránit.

Není divu, že do těchto postojů se takový Viktor Orbán nebo Vladimír Putin tak snadno strefují. Často tak činí z přepjatě kolektivistických pozic, zatímco genderová ideologie vychází, jak již bylo řečeno, z pozic přepjatě individualistických. Skutečnost je složitější. O tom, kdo jsem, nerozhoduji jen já sám, ale záleží i na tom, jaké mám sociální vazby, v čem jsem vyrůstal apod. A klíčové je, zda jsem „biologický muž“ nebo „biologická žena“. Nejsem tedy ani atomizovaný jedinec, jakož momentální pocit či vůle rozhoduje o všem, ale ani mravenec v mraveništi nebo včela v úle, která je skutečně součástí vyššího celku a žádnou vlastní identitu nemá.

Bylo by to celé směšné, kdyby na konci nebyly ony zmrzačené děti. A možná i vítězství některých skutečných fašistů ve volbách.

11. září 2023

Možná to začne už za pár dní. Na Slovensku vyhraje parlamentní volby Robert Fico a podaří se mu sestavit s fašisty vládu. Brzy na to bude následovat uzavření hranic s Ukrajinou. Relativně vysoký počet Slováků bude odcházet do emigrace, zejména do České republiky.

V příštích parlamentních volbách v Německu zvítězí Alternativa pro Německo (dále AfD). Nebude sice schopna sestavit vládu, protože ostatní parlamentní strany se proti ní spojí. V Německu se bude prohlubovat hospodářská krize, což bude mít destabilizující vliv na okolní země, zejména na Českou republiku. Koncem dalšího volebního období už se budou v AfD ozývat hlasy žádající zrušení Benešových dekretů. Poroste napětí s migranty, byť zatím nedosáhne takových rozměrů jako ve Francii nebo Švédsku.

V té době už nebude na stole otázka dodávek dalších zbraní pro Ukrajinu, protože ve Spojených státech opět zvítězí Donald Trump. Ten sice neukončí válku na Ukrajině „během jednoho dne“, jak se jednou nechal slyšet, ale během pár týdnů. Ve Spojených státech výrazně posílí izolacionismus, nicméně Amerika se nevyhne čínské výzvě. Pokud se Čína pokusí obsadit Thaj-wan, Spojené státy vyhodí do povětří tamní továrny na čipy, což povede k hluboké ekonomické krizi a velkým zmatkům. Evropa přestane Spojené státy do značné míry zajímat.

Na Ukrajině dojde k velkému zúčtování, kterému padnou za oběť dva až tři miliony lidí. Část bude popravena, větší část poputuje na Sibiř.

Pás států od Estonska po Bulharsko bude pod velkým tlakem, protože dojde k opětovnému sblížení Německa a Ruska. Jistou výjimkou bude možná Maďarsko, kde si budou lámat hlavu, jak opět k vlasti připojit Horní Uhry, Sedmihradsko a Vojvodinu. Uvidíme, co Viktor Orbán vymyslí. Jeho trika s mapou Velkého Maďarska ale nevěstí nic dobrého.

U nás si opět zvolíme Andreje Babiše, který vydatně přispěl k současné vysoké inflaci, aby z ní pak obvinil současnou vládu. Vinu za současné ekonomické problémy bude připisovat této vládě. Co sám vymyslí, přesahuje mou představivost.

V Evropě se obnoví hranice a rozdrobený kontinent upadne do hlubokého ekonomického útlumu. Některé státy začnou, více méně ze zoufalství, spolupracovat s Čínou.

Proud migrantů do Evropy zeslábne, protože Evropa už nebude tak pohostinným místem, jakým byla a jakým je doposud.

Není mi jasné, co budou dělat všichni absolventi gender studies a podobných oborů. Já bych jim doporučoval, aby se preventivně zajímali i o nějaký jiný obor. Ale to je pochopitelně na nich.

Inu, trápilo nás dobré bydlo. Několik dekád evropského míru pod taktovkou Evropské unie nebylo samozřejmostí, ale spíše anomálií.

*

A co my křesťané?

„I kdyby fíkovník nerozkvetl a na révě nebyla úroda, selhal výnos olivy a pole nevydala potravu, z ohrady zmizel brav a ve stájích nebyl skot, já se budu radovat v Hospodinu, budu jásat v Bohu, který mě zachraňuje. Panovník Hospodin je má síla…“ (Abakuk 3,17-18),

Církev je tu od toho, aby oslavovala Pána, aby adorovala. Pavel a Silas ve filipském vězení jsou důkazem, že to lze činit takřka za všech okolností. Evangelium je stejné. Ježíš je stejný, včera, dnes i navěky. Jistě si nikdo nepřeje, aby se naplnil tento černý scénář. Můžeme se modlit a volat k pokání.

Zajímavé je to, že tento černý scénář se může naplnit, aniž by byly významně narušeny demokratické pořádky. Svobodně si zvolíme Babiše, Fica, Orbána, Bidena nebo Trumpa…

Zdá se ti tento scénář příliš černý? Kéž bys měl pravdu. Zkus napsat vlastní odhad, kudy se bude náš svět ubírat.

Doporučená literatura: Vlastimil Vondruška: Kronika zániku Evropy.

27. srpna 2023

Známý, kterého si vážím a s jehož názory se z velké části ztotožňuji, mě vyzval, abych v současné době omezil kritiku Západu. Je toho názoru, že Putinovo Rusko je velkým nebezpečím (v tom se s ním shoduji) a my nesmíme svými vnitřními spory Západ oslabovat. Je to velmi netaktické.

Nejeden progresivista se mě ptal, jestli mi nevadí, že podobné názory na manželství a rodinu, jaké zastávám, hlásají fašisté a Putin. Jakoby se předpokládalo, že pokud Putin nebo Kotleba nebo Orbán vysloví nějakou tezi, my bychom okamžitě měli tvrdit pravý opak, jinak se ocitáme v táboře odpůrců Západu. Někteří progresivisté jdou až tak daleko, že tvrdí, že jsme placeni z Ruska. To se stalo např. Janu Gregorovi z Aliance pro rodinu. Konkrétně pirátská poslankyně Olga Richterová Alianci obvinila, že je placená Putinem. Jana Jochová i Jan Gregor na ni podali trestní oznámení, protože se odmítla omluvit. Ale všichni dobře víme, že naše soudy nepracují zrovna rychle.

Od paní poslankyně mě to mrzelo, protože jsem na ni neměl nějaký negativní názor (jistě, naše názory se výrazně lišily, ale měl jsem za to, že je velkorysejší a pravdomluvnější, než se ukázalo).

Putinovi nevěřím ani slovo, ať má názory jakékoli. Ostatně ani nevím, zdá má vůbec názory; možná má jen plány a cíle. Ale pokud říká něco, o čem si myslím, že je to pravda, tak přece své přesvědčení neopustím. Ano, soudím, že uřezávání ňader patnáctiletým dívkám je zvrácenost. Sexualizace dětí už v mateřské škole je zvrácenost. Tvrzení, že blokátory puberty působí pouze vratné procesy je lež. Vnucování progresivistických názorů na firemních akcích je zrůdnost. Zaměstnavatel by se vůbec neměl zajímat o sexuální orientaci zaměstnanců, natož aby je napájel genderovou ideologií. Putin Neputin.

Věřím v Boha. Věřím, že dal světu a lidstvu určité řády, jejichž porušování není bez následků. Konkrétně mám na mysli rostoucí sebevražednost v určitých segmentech obyvatel (zejména u dospívajících dívek) a prudký nárůst psychických onemocnění.

Co když je Putin Boží trest? Z Bible víme, že být nástrojem Božího trestu není žádné terno. Plyne z toho snad, že se nemáme bránit? Jsem přesvědčen, že nikoli. Nicméně potřebujeme činit pokání ze svých hříchů.

A musíme soudit spravedlivým soudem. Tušl a Čermák byli odsouzeni spravedlivě (byť výše trestu mi nepřipadá přiměřená), protože vyzývali k násilí. Ale proč nebyl souzen starosta Prahy – Řeporyjí Pavel Novotný, který mluvil velmi podobně, leč v opačném gardu? Neměříme-li stejným metrem, pak svou demokracii – a svou zemi – oslabujeme.

Naše síla je právě v tom, že soudíme vojáky, kteří v Afghánistánu podle všeho umučili zajatého Afghánce, který zabil dva jejich spolubojovníky. Jenže ta síla není tak silná, protože budou souzeni až poté, co všechno zdokumentovali Američané – naši se to snažili zamést pod koberec. Neříkám, že jednání českých vojáků není pochopitelné – je víc než pochopitelné. Ale to neznamená, že je správné.

To, co Západ odlišuje od jiných kultur a civilizací, je schopnost sebereflexe, vedoucí někdy k přiznání vlastních chyb. Patří k ní rovněž velkorysost k odpůrcům a jinak smýšlejícím. Mučení zajatců je zrada Západu. Upozornění (chcete-li, udání), že „naši“ se dopouštěli zvěrstev, zradou Západu není.

Pokud někdo nadává na Evropskou unii, dokazuje svým způsobem převahu Západu, protože mu u nás nehrozí, že by například vypadl z okna.

Mnozí progresivisté například kritizují Západ za fenomén otroctví. Přitom západní civilizace byla jediná, která otroctví zpochybnila a postarala se o jeho zrušení. Progresivisté vám neřeknou, že po několik století piráti ze severní Afriky unášeli celé vesnice při pobřeží Středozemního moře a prodávali unesené lidi do otroctví. Neřeknou vám, jakou roli v boji proti těmto únosům sehráli Maltézští rytíři. Neřeknou vám, že Británie v devatenáctém století vynaložila značné prostředky na boj proti transatlantickému obchodu s otroky. Ano, jednostrannost a zaujatost progresivistů je zradou Západu. Ale zradou Západu by rovněž bylo, kdybychom progresivisty za jejich názory a tvrzení zavírali. Síla Západu – a jeho smysl – je právě v tom, že vytváří prostor pro dialog a pro odlišné názory.

Můj známý, kterého jsme zmínil na počátku článku, možná soudí, že Západ neunese vše. A má v tom v podstatě pravdu. Západ nezradí sám sebe, dokud v něm bude dostatek lidí, kteří jsou ochotni ho bránit. Kteří alespoň trochu chápou jeho přednosti před jinými kulturami. Ale Západ neunese vše. To, zda přežije současný nápor populismu, není vůbec jisté. To, co je na Západě cenné, je vlastně ohroženo neustále. A je ohroženo jak těmi, kdo svobodu slova popírají, tak těmi, kdo ji zneužívají.

21. července 2023

Cesty z údolí…aneb prohry, které pozvedají

 

V roce 2023 vydalo nakladatelství Sursum prvotinu sociálního pedagoga Daniele Klimana Cesty z údolí…aneb prohry, které pozvedají.

Autor vychází ze skutečnosti, že mnohé z nás potká během života nějaká osobní katastrofa nebo hluboká krize. Na konkrétních – a velmi rozdílných – případech ukazuje, že katastrofa, která nás potkala, pro nás vlastně může být požehnáním, protože vyjevila, že jsme svůj život stavěli na nepravých základech. Krize je pak příležitostí k přehodnocení dosavadního života a k novému začátku. Přímo se nabízí hláška „co tě nezabije, to tě posílí“, nebo věta, kterou často používám jak v kázání, tak v pastoraci, totiž že nezáleží tolik na okolnostech našeho života, jako na naší reakci na tyto okolnosti. A autorovi jde právě o to, abychom na negativní okolnosti zareagovali správně. To, že nás případná prohra pozvedne, rozhodně není samozřejmost. Mnohé životy končívají nešťastně, protože lidé prostě správně nezareagují. Hned na první straně autor píše: „Umění zacházet s nezdary je základním kamenem budoucího úspěchu.“

Autor upozorňuje, že „naše vnitřní nastavení vůči potřebě úspěchu – i reakce na to, když se nedostaví – se v nás formuje už v našem dětství.“ Z údolí vede cesta opět na výšiny, ale nebývá snadná – mimo jiné proto, že už v dětství jsme určitým způsobem formováni.

Má-li se naše krize obrátit v dobré, potřebujeme se – mimo jiné – zbavit závislosti na tom, jak nás hodnotí druzí. Ale především je nutno se vypořádat se sebelítostí, která nás „zavírá do emocionální bubliny“ (str. 32), z níž se nechce ven, ačkoli je to naprosto nezbytné.

Autor zdůrazňuje, že změnit můžeme jen sami sebe. Z krize si nepomůžeme, budeme-li trvat na tom, že se musí změnit ti druzí, zpravidla tedy naši nejbližší. Autor zdůrazňuje: Osud změnit nedokážeme, ale na sobě můžeme pracovat vždy. Autor dále píše: „Podle svého nastavení svět nejen vidíme, ale také z něj dostáváme právě takovou odezvu, jakou čekáme.“ Mně jako biblickému čtenáři naskočí slova Žalmu „Čistému se jevíš čistě a se zvráceným jednáš převráceně“ (Žalm 18,27). Autor vlastně tutéž pravdu vyjadřuje slovy: „Vnitřní nastavení člověka vyvolává tu reakci, kterou očekává“ (s. 34).

Aby nám krize opravdu prospěla, nesmíme se spokojit s „uspokojováním vlastních potřeb“, ale potřebujeme o svém životě přemýšlet. Co je naším cílem? „Většina lidí, kteří nejsou zvyklí o svém životě přemýšlet, žije od jednoho dílčího cíle k druhému“ (s. 55). Nestanovme si cíle příliš malé. Počítejme ale s tím, že jich nedosáhneme bez ochoty k oběti. Nemusíme ovšem podléhat pesimismu. „Ačkoli je naše cesta nelehká a někdy dokonce přetěžká, přesto existuje v každé situaci správná cesta, cesta ven, cesta vzhůru“ (s. 62).

Autora osobně znám a vím, že je to rozhodný křesťan. Docela mě překvapilo, že napsal knihu, z níž jeho křesťanství není na první pohled patrné, byť se jeho myšlenky často nápadně podobají tomu, co čteme v Bibli. Hodně jsem o této knize uvažoval. Co může dát nekřesťanovi? Určitě mu kniha může pomoci, aby při hledání východiska nevolil zkratky a slepé uličky. A pokud začne přemýšlet o cíli svého života, bude to dobrá příprava k slyšení evangelia. A co může dát křesťanovi? Připomene mu, že existuje široká a úzká cestě, a pomůže mu pochopit, jak se úzkou vydat ke kýženému cíli.

Kniha má 106 stran a v nakladatelství (www.sursum.cz) je možno ji objednat za 249 Kč.

21. července 2023