Za pár dnů se rozhodne, kdo nastoupí v druhém kole proti Miloši Zemanovi. Pokud se nějak zásadně nemýlím, bude to někdo ze čtveřice Jiří Drahoš, Michal Horáček, Pavel Fischer a Mirek Topolánek. Dlouhou dobu jsem si myslel, že budu volit Jiřího Drahoše. Nebyla by to volba srdcem. Zdálo se mi, že by mohl být kompromisním kandidátem nás, pro které volba Miloše Zemana nepřipadá v úvahu. Rovněž jsem předpokládal, že není nastrčenou loutkou nějakého miliardáře. Doposud jsem nezískal žádné věrohodné indicie, že je. Nicméně mám obavy, že to s ním bude podobné jako s Janem Fischerem při první přímé volbě. Dlouho byl považován za favorita, ale jeho vystupování bylo jaksi „bez chuti a bez zápachu“. Zdálo se, že tolik touží být zvolen, že neřekne nic, co by někoho urazilo. Dosáhl ovšem toho, že neřekl nic, co by někoho zvedlo ze židle.

Mirek Topolánek je pro mě příliš silně spjat s nepravostmi, která se dály v době panování ODS. Věřím tomu, že ODS se za dob Fialova předsednictví dost proměnila a že její pád v roce 2013 skutečně vedl k její (značné) očistě. Stále ale nemám k Topolánkovi takovou důvěru, abych ho volil. Tedy … abych ho volil v prvním kole. Pokud by došlo na mé dřívější prognózy, totiž že Topolánek postoupí do druhého kola, pak bych mu svůj hlas dal, byť značně štítivě. Proč? Jenom proto, že nechci další roky s Milošem Zemanem.

Pavla Fischera jsem měl příležitost osobně poznat, byť ne nějak do hloubky. Myslím si, že je ze všech kandidátů nejvzdělanější a že pokud by někdo z kandidátů alespoň vzdáleně odpovídal laťce, kterou nasadili T. G. Masaryk a Václav Havel, byl by to on. Nezdá se mi ale, že by měl dostatečně kritický odstup od EU.

A tak mi z toho zatím vychází Michal Horáček. Jeho projevy mají hlavu a patu, nemlží, přitom není nepříjemně útočný. Udělal několik sympatických věcí, například když po oznámení své kandidatury zveřejnil lékařskou zprávu o svém zdravotním stavu. Samozřejmě je mi rovněž sympatické, že si kampaň platí sám.

Někteří z mých čtenářů se asi budou (opět) ptát, proč nemám rád Miloše Zemana. Zejména když je tak proizraelský. Tak to tedy zopakuji: Zeman je nebezpečím pro tuto zemi, protože prosazuje ruské a čínské zájmy. Je nebezpečím pro tuto zemi, protože se obklopuje nedůvěryhodnými lidmi. Je nebezpečím pro tuto zemi, protože nectí ústavu, nectí psaná či nepsaná pravidla hry. To považuji za prohřešek největší.

Kromě toho tandem Zeman – Babiš, který je nyní realitou a který se bude moci plně rozvinout v případě Zemanova znovuzvolení, bude znamenat naplno návrat „starých struktur“. V takovém případě se brzy ukáže, že Andrej Babiš není nějaká nová síla v politice, ale síla velmi stará, dokonce předlistopadová. Pokud by se tomuto tandemu podařilo například zrušit senát nebo provést něco podobného, co by znamenalo zásadní změnu demokratických pořádků, byla by demokracie v této zemi skutečně ohrožena.

První kolo nebude rozhodující. Tam si můžeme dovolit volit srdcem, pokud se nám nějaký kandidát opravdu líbí. Nechci bubnovat na poplach a říkat, že v druhém kole půjde o vše. Ale mám obavy, že by skutečně mohlo.

8. ledna 2018

Hned na úvod se omlouvám a vysvětluji: Tento článek píšu na objednávku několika přátel. Otázka zněla: „Koho budeš volit“, nikoli „kdo bude zvolen“. Ale začnu tou nevyžádanou: Tipuji, že v druhém kole se bude rozhodovat mezi Mirkem Topolánkem a Milošem Zemanem. A prosím vás, abyste nekamenovali posla špatných zpráv. Vyjadřuji svůj odhad, nikoli své preference. Trochu mi k tomu dodala odvahu skutečnost, že rok před první přímou volbou prezidenta jsem se vsadil o láhev Portského, že prezidentem bude Miloš Zeman. Tehdy tomu nikdo nechtěl věřit. A jak bych byl býval rád, kdybych se zmýlil! I nyní se mi chce napsat: Doufám, že nemám pravdu. A vidíte, dokonce jsem to udělal. Ale když už to musí být, tak alespoň to Portské…

Jak to tak bývá, z kandidátů si moc nevyberu. (Mám jen nejasné tušení, že až v těch dalších volbách nastoupí kandidát podle mého gusta, ale jméno si zatím nechám pro sebe.) Když už ale chcete slyšet, koho budu volit v prvním kole, tak zatím to vypadá na Jiřího Drahoše.

Ne, není to kandidát podle mého gusta. Ale zdá se mi, že z možných kandidátů má největší šanci postoupit do druhého kola, jakkoli odhaduji, že se mu to spíše nepodaří. Ale za pokus to stojí. Neměl bych žádné velké námitky ani proti Michalu Horáčkovi. A docela by se mi zamlouval Pavel Fischer, ale obávám se, že je bez šance.

Už před rokem jsem s několika významnými politiky mluvil o tom, že by bylo potřeba, aby se demokratické síly spojily a postavily společného kandidáta, který by měl šanci proti Miloši Zemanovi uspět. Tedy něco podobného, co se podařilo v posledních slovenských volbách, kde byl v Banskobystrickém kraji poražen župan Marian Kotleba z Ludovej strany naše Slovensko. Ale něčeho takového politici v České republice zatím nejsou schopni. Opozice se sjednotí, až když se završí vítězství trojice Zeman – Babiš – Okamura a až budeme alespoň nějakou dobu okoušet jeho plody. Ten okamžik sice není daleko, ale ke spojení demokratických sil to zatím nestačí. Opozice bude demokraticky poražena. V něčem to bude podobné jako v únoru 1948, kdy pravice rovněž prohrála pro svou nejednotnost a pro nedomyšlenou taktiku, která umožnila komunistům snadné vítězství.

Rudé prapory možná nad Prahou opět zavlají. Jen na nich nebude srp a kladivo, ale jen hvězdy. Prapory budou čínské, nikoli ruské. Ostatně viděl jsem v Praze předehru při návštěvě čínského prezidenta. A bylo mi hodně ouzko. Velmi nepříjemné déjà vu.

Jedním z důvodů, proč Jiří Drahoš nevyhraje, je, že neposkytne dostatečnou záruku, že nebudeme islamizováni. Několik známých mi napsalo, že budou volit Miloše Zemana, protože jen on je zárukou, že sem nebudou proudit muslimští migranti. Sice jsou si vědomi jeho negativních vlastností, ale pro jeho postoje k migraci mu dají přednost.

Aby bylo jasno: Sdílím obavy těchto lidí. Vím, že zatím to tak nevypadá, ale v roce 2008 jsme také netušili, kolik lidí přijde do Německa v roce 2015. Sleduji tuto problematiku dlouho a jsem přesvědčen, že obavy našich obyvatel jsou reálné. Že ve srovnání s „vítači“ to nejsou tito údajní xenofobové, kdo je mimo.

Jenže problém je v tom, že Tomio Okamura – a zřejmě ani Miloš Zeman – nedokáží rozlišit pachatele a oběti. A obávám se, že tvrdost, kterou vyzařují, by dokázali použít i vůči svým domácím oponentům.

A pak je zde, samozřejmě, podbízivost Rusku. Naše země je už beztak prolezlá ruskými agenty. Mám pochybnosti, zda máme stále ještě „patřit k západu“, nemám ale žádné pochybnosti o tom, že nechci patřit k východu, a to ani k Rusku, ani k Číně. Ano, uvědomuji si, že v takovém případě nám už mnoho možností nezbývá. Učme se, kde to jde. Nejlépe u Izraele.

Napsal mi jeden známý: „Co proti tomu Zemanovi vlastně máš?“ Když jsem odepsal, že se mi nelíbily podpásovky při předchozí volbě, že nemám důvěru k člověku, který „kreativně ohýbá“ ústavu, který ostentativně nectí ústavní zvyklosti, který nedokáže přiznat chybu, odepsal, že to vše jsou „prkotiny“. Respektuji, že pro někoho ano. Pro mě ne. A tak to raději risknu s Drahošem, který nikoho neuráží, a u kterého mám zatím důvod domnívat se, že se nebude mstít svým politickým nepřátelům. A taky mám za to, že za ním není žádný miliardář. Nejsem z té volby nadšený a vím, že asi prohraju. Ale existuje něco jako čest a potřeba zachovat si schopnost moci se podívat do zrcadla, a přitom se nezačít stydět.

12. prosince 2017

Před několika měsíci jsem se přestěhoval z Prahy do malého pohraničního okresního města. Chci se s vámi podělit o několik dojmů.

V Praze je cítit velmi silný stres. Je to něco, co se těžko popisuje. Některé vnější projevy se ovšem popsat dají.

V Praze jsem se neobešel bez diáře. Když si se mnou někdo chtěl dát schůzku, většinou jsem v diáři našel volné okénko až za dva či tři týdny. Pokud šlo o důležité setkání, které se neodmítá, nějak jsem se svým „jízdním řádem“ začaroval, ale za cenu zvýšeného stresu.

Nyní mám v diáři poměrně volno. Rozhodně se ale necítím nějak nevytížený a v žádném případě se nenudím.

Jsem obklopen krásnou lesnatou krajinou. Když se ráno probudím, vidím z okna rozhlednu nad městem. Když jdu do centra města, což mi trvá 12 minut, vidím pásmo vysokých hor. U nás dole se dosud sníh nedrží, ale nahoře už je krásně bílo.

Všude se dostanu pěšky – na úřady, k lékaři, na poštu, do kina, na nákupy, na nádraží… Přestože město má asi dvanáct tisíc obyvatel, necítím se zcela anonymně. Lidé na úřadech pracují vesměs pomaleji („no stress“), ale většinou s vámi prohodí pár lidských slov, které s jejich funkcí nijak nesouvisí. A pokud je prohodíte vy, nedívají se na vás jako na podivína.

Když něco nevědí, snaží se informace získat – třeba od vedoucího nebo od kolegy. V Praze jsem měl mnohdy dojem, že všechno mám vědět já, všechno si mám zařídit sám, a vůbec – jsem nějaký otrava.

Pokud mám nějaké doplňující otázky, pak je úředník či úřednice mnohdy odpoví, ještě než je stačím vyslovit.

Skvěle tu funguje pošta. V Praze 4, kde jsem bydlel, mi prakticky nikdy nedoručila zásilku, přestože jsem byl doma. A když jsem doma nebyl, byla doma moje stará maminka. Přestože dávala celý den pozor, v kastlíku se nám objevil papírek s tvrzením, že „pokus o doručení zásilky nebyl úspěšný“. Nebyl úspěšný, protože nebyl žádný. Nezbývalo než jít na poštu a vystát frontu na uloženou zásilku. Zkoušel jsem s tím něco dělat a volal jsem na různá telefonní čísla, která jsem na poště získal. Ale nikdo telefon nezvedal, a když jej zvedl, pak mě odkázal na někoho jiného – na „depo“ nebo „vedoucí“. Když mi dal příslušné číslo, zase na něm nikdo telefon nezvedal. Po čase jsem to vzdal. Zvykl jsem si, že na Praze 4 se doporučené zásilky nebo balíky zkrátka nedoručují. Vystál jsem si frontu, v níž jsem si alespoň přečetl noviny. A myslel jsem si nepěkné věci o České poště.

V mém novém bydlišti je ale Česká pošta taky, ale funguje úplně jinak. Pošťačka na mě zazvoní a vůbec ji nevadí, že musím seběhnout ze čtvrtého patra. To já mám vždy starost, abych ji nezdržoval, ale ona je taky „no stress“. A funguje to tady nějak úplně lidsky, byť si myslím, že se tím porušují předpisy. V Praze jsem musel mít speciální povolení, abych mohl přebírat zásilky určené mé nepohyblivé mamince. Tady mi pošťačka nechá doporučený dopis nebo balíček u sousedky. Tak jsem alespoň poznal pár sousedů. Když jsme se zase viděli tváří v tvář, zeptala se, koho z nich jako příjemce zásilek v nepřítomnosti preferuji. Funguje to k oboustranné spokojenosti. Asi to není tak úplně tou Českou poštou; je to v těch Pražácích a v těch obyvatelích maloměsta.

Na Praze 4 nemohli najít doručovatele novin, schopného doručit noviny do deklarovaných 7:30. Byl jsem rád, že jsem je měl ve schránce do devíti. Tady je mám před sedmou.

Lidé jsou tu velmi srdeční. Neznamená to ale, že by zde nebylo co kritizovat. Myslím, že zde vládne zcela zbytečná nespokojenost se životem. „Tak jak se vám tady bydlí, pane Drápal?“, ptá se mně sousedka ve výtahu. Když řeknu, že jsem nadšen a ještě jsem se té pozitivní změny nenabažil, protáhne obličej. Tady jsou totiž lidé přesvědčeni, že se tu žije velmi těžko. Mají mě tu rádi, mám pocit, že mě přijali, ale nedokážou pochopit, jak se někdo mohl dobrovolně přestěhovat z Prahy sem do hor. Jsem pro ně podivín.

Ano, je zde vidět strach o práci. Přestěhoval jsem se do míst, kde byla do nedávna hodně vysoká nezaměstnanost, až nyní se to trochu zlepšilo. Má to ale i odvrácenou stranu: Přestože je teoreticky nouze o práci, hledáte-li pokrývače, instalatéra, malíře nebo nějakého jiného řemeslníka. zjistíte, že nevědí, kam dřív skočit.

Přitom jsou tu řemeslníci velice levní. V rámci přestěhování jsem potřeboval několik drobných úprav jednak v bytě, jednak na nedaleké chalupě, kterou s bratrem vlastníme. Připravoval jsem se na to, že pokrývač mi opraví střechu asi tak za sedm tisíc. On si řekl polovic. Za sedm tisíc nám opravil klempíř v Praze pár metrů okapu.

Má to ovšem háček. Většinou chtějí pracovat bez faktury, jen tak z ruky do ruky. Chápu to, jsem taky OSVČ. Ale je to dlouhodobě krátkozraké. Potkal jsem jediného řemeslníka, který automaticky počítal s vyúčtováním. Většinou mi jednou až třikrát nabídnou, že když to bude bez papíru, bude to o pár stovek levnější. Když je to jednou, dá se to vydržet. Když je to třikrát, už se cítím tak nějak hloupě. Snažím se o tom s lidmi mluvit – jaký čekají důchod, když to vedou takhle?

Ale abych nekritizoval jen řemeslníky. Mohu říci z místní zkušenosti, že EET fakt dost lidem zavařilo a ve skutečnosti je zahnalo do šedé ekonomiky. Nápad, že by – přinejmenším někteří – OSVČ měli zaplatit každoročně paušál a pak se o účetnictví nestarat, byl dobrý. Například lidé, kteří provozují malý penzion. Znám jich pár a někteří nemají ani počítač. Dva pokoje v domku, který v sezóně pronajímají, jsou drobným přivýdělkem. Po zavedení EET někteří z nich oficiálně penzion zrušili a dál budou přijímat jen štamgasty a jejich známé na dobré slovo. Není za tím neochota platit daně – je za tím neochota všechno sledovat a „papírovat“. Podobně tu zmizely některé kadeřnické provozovny. Ano, někdy stát dělá prostým lidem život zbytečně složitým.

Ještě horší je ale jiná věc. Zaměstnavatelé – a netýká se to jen firem, ale třeba i obecních úřadů – mohou získat dotace, když zřídí nové pracovní místo. Tyto dotace jsou vázány na to, že člověk, na nějž je firma nebo úřad pobírá, zůstane v pracovním poměru po určitou dobu. Některým takovým zaměstnavatel už před nástupem řekne, že je přijímá jen na dobu určitou, byť to není řečeno „oficiálně“. Pak se udělá nějaká reorganizace a po čase zaměstnavatel „vytvoří nové pracovní místo“, na něž opět bere dotace.

Zjistil jsem, že tento systém je nesmírně demotivující pro schopné a snaživé lidi. Přestože jsou třeba lepší než jiní zaměstnanci, zaměstnavatel je stejně po čase propustí, protože se mu to zkrátka vyplatí.

Tuto pasáž jsem konzultoval s člověkem, který tomu rozumí více než já. Ve své odpovědi mi připsal: „Jde ale ještě o jednu věc. Zaměstnavatelé si těchto lidí neváží a nezacházejí s nimi dobře. Jsou pro ně jen tou levnou pracovní silou, většinou výše dotace = mzda. Zaměstnanec na dotovaném místě sice může dát výpověď, ale v tom případě se nemůže vrátit na ÚP, nebo se vrátit může, ale nedostane žádnou podporu (záleží na odpracované době na dotovaném místě). Tito lidé se tak ocitají v pasti, někdy to působí až dojmem novodobého otroctví. V důsledku toho jim ještě poklesne sebehodnocení, což jim rozhodně k úspěšné prezentaci schopností při kontaktu s potencionálním zaměstnavatelem nepřispívá.

Určitě to někdo s dotacemi myslel dobře, ale osobně si myslím, že to nese více škody, než užitku.“

Měl jsem k dotacím hlubokou nedůvěru, ještě než jsem poznal zdejší praxi. Ta mě jen utvrdila v názoru, že dotace většinou škodí. Mohl bych popsat případy ze zcela jiných oblastí. Ostatně kdyby nebylo dotací, nebylo by ani dotačních podvodů. Netvrdím, že vše vyřeší „volná ruka trhu“ – ta rozhodně nepatří do zdravotnictví, soudnictví a státní správy vůbec. Ale dotace, o nichž píšu, deformují ekonomiku a nakonec i lidské charaktery. Tady prostě nejlepší nevyhrává.

Přesto jsem tu rád a nelituji, že jsem se přestěhoval. Vím, že spoustu věcí jde teď zařídit přes internet, a v Praze jsem už nakupoval v takových těch obchodech či zařízeních, kde je sice nějaký zaměstnanec – prodavač se mu asi neříká – ale vy platíte kartou či hotovostí v jakési mašině a ten člověk vám pak pouze vámi objednané a zaplacené zboží vydá. Přiznám se, že mám raději osobní styk s prodavačem. Zanedlouho budu kupovat novou televizi, a nekoupím ji přes internet. Pokecám si o ní s prodavačem, stejně jako jsem si popovídal s prodavačkou v kosmetice, kde jsem sháněl něco pro své dcery. Ano, vím, že přes počítač by to byl o dvacet procent levnější, ale já mám rád lidi. A varuji vás – až bude vše zrobotizováno, budeme se stresovat ještě víc. Pokud můžete ze světa stresu uniknout, udělejte to jako já. Zvolil jsem si nižší tempo – a napíšu toho dvakrát tolik, než jsem napsal v Praze. Prostě „no stress“.

17. listopadu 2017.