Recently I casually mentioned in a conversation with an American friend that Czechs have had for a long time a sentiment of being hurt and being taken advantage by other nations and/or the European Union. My friend asked me where does this feeling come from, which prompted me to write this article.

I admit that I move on thin ice. I think I know history fairly well but not well enough to be able to say that the opinion I present is correct. Maybe others will have a different and better explanation.

In 14^th century, when Prague was actually capital of Germany (under Emperor Charles IV) Czechs were convinced that they are a very orthodox nation (maybe even the most orthodox nation). John Huss, the famous Czech reformer, who was burnt at a stake in 1415, considered himself an orthodox Christian. Nevertheless, during the Hussite wars in the first half of the 15^th century the Czechs started to be considered by other nations as a haven for heretics. Of course, Czechs did not like that.

Before the thirty years’ war the Roman Catholics made only 10 percent of the population. The rest were Reformed, Lutheran, Utraquist (Hussite), Brethren (in Anglo-Saxon world known as Moravian Brethren) and even (Ana)Baptist. Bohemia, Moravia and Transylvania were the first European countries where (a sort of) religious tolerance was legislated.

This changed after the Protestants lost the Battle on the White Mountain (1620). A violent and cruel “recatholisation” ensued, a large part of the Czech nobility was either killed or exiled and during the Thirty years’ war the population dwindled, according to some sources, from 3 million to 800 000 (this data might be exaggerated, but it definitely was a religious, political and economic catastrophe). The Habsburg rule started long before, but after 1620 the monarchy was considered an enemy of the Czech nation. Of course, this view was not held by everyone, but during the national renaissance in the 19^th century this view prevailed. And the Czechs, although formally Catholic, revered John Huss as their national martyr.

During the latter half of the 19^th century and in the first decade of the 20^th century Bohemia and Moravia became the most industrialized parts of the Austrian-Hungarian Empire. The Czechs envied the Hungarians their position. They tried to become a third nation with equal rights in the Empire but never prevailed. They had (and fostered) a feeling that “everyone” (meaning primarily Germans and Hungarians) was against them. And they were right – at least to some extent.

I am convinced that this was caused not only by enmity of the Germans (which was, to a large extent, real) but also by lack of clever and intelligent diplomacy. The Czechs started to be good at gestures, but not so good at substance.

The creation of Czechoslovakia was a miracle. It came into existence thanks to three men, Thomas Garrigue Masaryk, Edvard Beneš and (Slovak) Rastislav Štefánik. Unlike many other Czech politicians, these men were able to negotiate and to concentrate on vital matters instead of mere gestures.

Nevertheless, the new state failed. Mary Heimann wrote a book called Czechoslovakia – a State that Failed. I would not say that she “likes” the Czechs and I feel that some of her condemnations are unnecessarily harsh, but in general I must admit that she described very well why the state had to fail.

One of the biggest problems was the enmity of the German population, which never identified with the new state. There were more Germans in Czechoslovakia than Slovaks. The German had all civil rights as everybody else (e. g. Hungarians living in South Slovakia or the Ruthenes in the Carpatho-Ruthenia in the East), but did not get the same support for their industries and businesses as the Czechs or Slovaks did. And the State (not speaking of the Czech and Slovak population in general) did not even try to win their loyalty.

Between the Wars, Czechoslovakia had enemies on all sides, with the exception of Rumania, with which it shared only few kilometers of common border in the East. It was the most democratic state of all, and it was economically successful, but the shape of the state was militarily indefensible.

After twenty years of freedom came the Munich Agreement. Czechoslovakia was virtually handed over to Hitler. No one can wonder that the Czechs felt betrayed by France and Britain. And many became convinced that the orientation on the West (Especially France and Britain) was a mistake and that the Czechs and Slovaks should seek “protection” by orienting themselves with the Communist Soviet Union.

Communists became the strongest political party in the last free elections which took place in 1946. In 1948 they very cleverly seized power. Those who opposed them made several silly political moves which sealed the fate of democracy in post-war Czechoslovakia.

I will not dwell on the development in the late sixties and the whole Prague Spring episode. After the Hungarian Uprising of 1956 it was clear to any intelligent person that Czechoslovakia cannot expect any military help from the West. Nevertheless, the Czechs had again an ample cause for feeling alone, abandoned – and betrayed. (I remember meeting Professor Polák, a Communist in charge of indoctrination at the Theological Faculty where I studied, on the street a few days after the invasion of the “brotherly armies” of Soviet Union and other four Communist states. He was crying when he told me: “Comrade Drápal, Moscow betrayed the international workers’ movement.” He definitely felt betrayed by the state on which he staked his hopes for the better future of mankind.

Transition to the new order after the Velvet revolution was not smooth, either. I will not discuss in detail different affairs which caused mistrust of the “high politicians”.

Generally, I would say that the feelings of being alone or even betrayed were to some extent justified. But harboring this sentiment is toxic. From time to time, we see in history people like our first President T. G. Masaryk or the first President after the Velvet Revolution, Václav Havel, who raised above this sentiment. But a large segment of population embraced this sentiment. After all, feeling like a victim is easy. It is not your fault – it is the others who take advantage of you. And there were so many incidents of treason – it will be better not to trust anyone.

European Union is a very complicated institution and it has many serious system faults. But when the Czechs compare it to “Hitler” or to “Soviet Union”, they take the easier road. Unfortunately, this road will not take us anywhere. And the feelings of self-pity, plus the dissemination of the opinion that we cannot do anything about it, may take us to places where we would not like to be at all.

May 2019

Kdybych o to nebyl hned z několika stran požádán, asi bych se k současným demonstracím ani nevyjadřoval. Ale když už s tím začínám, mám obavy, že mi nebude jeden článek stačit. Nu, uvidíme.

A proč jsem se do toho nehrnul? Protože situace není jednoznačná, a to v mnoha ohledech.

Domnívám se, že Andrej Babiš se dopustil neetického jednání. Kdybych si ale měl vsadit na to, jak dopadne soud, pak bych si vsadil na to, že odsouzen nebude, tedy že soud nakonec prohlásí, že jeho jednání bylo na hraně legitimity, nikoli však za hranou. Možná se mýlím. A netvrdím, že by mě takový výsledek potěšil.

Co si ale troufnu předpovědět, je, že soudy se potáhnou mnoho let. V tomto ohledu to bude podobné jako s Davidem Rathem nebo s Vlastou Parkanovou, ačkoli jde o naprosto odlišné případy. Nechci tyto tři osobnosti jakkoli srovnávat; hovořím o určité vadě systému.

Z toho ovšem vyplývá, že obvinění nemají možnost se očistit. (Očištění po dvanácti letech zanechává hořkou pachuť v každém případě.)

Znám řešení? Nikoli. Rozhodně nemůže být řešením omezovat možnost odvolání. Dílčím řešením může být větší odvaha soudců rozhodovat se podle zdravého rozumu a neschovávat se příliš za znalce. Jakmile jednou vstoupí do hry znalci, celé řízení se nemístně protahuje. Znalecký posudek může být napaden, je třeba vypracovat jiný, alternativní, atd. Všichni víme, jak to chodí.

Z vícero zdrojů, které jsou pro mě důvěryhodné, jsem slyšel, že vyšetřovatelé a státní zástupci (nevím, kolik z nich, jistě ne všichni) mají dostatek materiálu v různých složkách, aby rozjeli podobné vyšetřování jako u Andreje Babiše i proti řadě dalších politiků. Politici to o sobě navzájem vědí a z tohoto hlediska má Andrej Babiš asi právem pocit, že je to „kampaň“, která ho má odstranit. To ho samozřejmě nezbavuje odpovědnosti. To, že jiní hřeší, neznamená, že pachatel má odejít bez trestu. Snažím se ale porozumět těm třiceti procentům, kteří Andreje Babiše volí a zřejmě volit budou, bez ohledu na všechny demonstrace. Tito lidé jsou zřejmě také přesvědčeni, že je to „kampaň“ proti člověku, který chtěl s všudypřítomnou korupcí zatočit. Sám tento názor nesdílím, nicméně nepřekvapuje mě, že mnozí lidé uvažují takto.

Demonstruje se ovšem nejen proti Andreji Babišovi, ale i proti nové ministryni spravedlnosti Marii Benešové. Vzpomínám si ovšem na doby, kdy byla značná část těch, kteří proti ní nyní demonstrují, nadšena z toho, že se postavila proti „justiční mafii“ a „pojmenovala věci pravými jmény“. Současné demonstrace určitě budou mít pozitivní účinek v tom, že pokud by se Babiš prostřednictvím Marie Benešové pokusil se zbavit Nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, byl by takový oheň na střeše, že by to skutečně mohlo vést k pádu současné vlády. Na druhé straně mi přijde divné demonstrovat proti někomu, kdo by se nějakého špatného činu mohl někdy v budoucnu dopustit, ale zatím se ho nedopustil a nadto říká, že nic takového nemá v úmyslu.

Hodně se hovoří o tvrzení, že v naší zemi „je možné si objednat trestní stíhání“. Opět věci nejsou jednoduché a jednoznačné. „Objednat si trestní stíhání“ lze snad ve všech státech. Někdo si vymyslí nějaké falešné obvinění, najme si špičkové právníky, aby sepsali žalobu, opatří si falešné svědky a možná k tomu ještě uplatí nějaké vyšetřovatele. To se může stát kdekoli, i v dobře fungujících státech. Zcela jiná věc ovšem je, zda se podaří někoho na základě falešných obvinění odsoudit. To už ve fungujících státech možné není, a domnívám se, že to možné není ani u nás. Soudnictví je vícestupňové, je zde možnost odvolání, a jsou zde i investigativní novináři, kteří poukáží na určité nesrovnalosti. Otázka tedy je, zda je systém natolik funkční, aby zlovůle a spiknutí jednotlivců mohly být odhaleny.

Velký problém – a to už je patrně chyba systému – nevidím v tom, že by mohl být odsouzen nevinný člověk. Jistě se to někdy může stát, protože na této straně nebe není nic dokonalé. Jsem ale přesvědčen, že je to naprosto výjimečné. Velký problém vidím v délce soudních řízení a v tom, že věci nejsou dotahovány do konce. Pak přijde někdo jako Václav Klaus a správně konstatuje, že soudní řízení byla příliš dlouhá, a nesprávně se rozhodne to vyřešit amnestií pro evidentní gaunery. Důvěra v systém je tak neustále podemílána tu malými krůčky, tu mílovými kroky. Čím je ale systém těžkopádnější a čím více ztrácí důvěru veřejnosti, tím více lidí se začne domnívat, že by bylo lépe, kdyby vše vyřešil nějaký autokrat, který „by se s tím nepáral“.

Je mi jasné, že v demokratickém státě zpravidla není možno nalézt nějaké rychlé řešení. Uvítal bych, kdyby vláda, opozice, státní zástupci, profesoři právnických fakult a další odborníci dali hlavy dohromady a přemýšleli o tom, jak systém učinit funkčnějším a výkonnějším. Systém je důležitější než personálie.

V příštím článku se pokusím rozebrat, v čem jsou plusy a minusy současných demonstrací.

29. května 2019

Častým argumentem proti Evropské unii je její údajný demokratický deficit. O našich životech prý nepatřičně rozhoduje nikým nevolená Evropská komise.

Evropská komise je skutečně nevolená, nýbrž je jmenována předsedou této komise, který ovšem volený je. Volí ho Evropský parlament na návrh Rady. Zde argument demokratického deficitu použít nelze, protože vlády národních států také nejsou volené, ale sestavené předsedou vlády, případně prezidentem. Evropskou komisi pak tvoří evropští komisaři, jmenovaní tak, aby měl každý stát jednoho. Složení Evropské komise následně schvaluje Evropský parlament, podobně jako vyslovují parlamenty národních států důvěru vládě, kterou sestavil nominovaný premiér.

Vedle Evropské komise je Rada Evropské unie (nezaměňovat s Radou Evropy, která vznikla v roce 1949 a zastupuje 47 evropských států, ani s Evropskou radou, kterou tvoří premiéři a prezidenti členských států EU, scházející se dvakrát ročně na summitech EU). Tuto Radu tvoří zástupci jednotlivých států, ministři národních vlád.

Evropská komise nemůže nařídit nic, co neschválila Rada. Než tedy budeme kritizovat nějaké opatření Evropské komise, zjistěme si, jak se k danému problému postavil náš zástupce v Radě. Pokud byl náš zástupce v Radě pro, nemůžeme tvrdit, že nám „Brusel“ něco „diktuje“.

Dlužno zmínit, že Rada je zcela nezávislá na Evropském parlamentu. V tom je opět rozdíl vůči situaci v jednotlivých státech. Pokud bychom to považovali za demokratický deficit, počítejme s tím, že změna (tj. učiníme-li Radu tak či onak závislou na Evropském parlamentu), by znamenala mílový krok směrem k federativnímu upořádání.

Evropský parlament volí, jak bylo zmíněno, předsedu komise. Evropský parlament je složen z poslanců volených v jednotlivých státech, přičemž čím je daný stát větší, tím má relativně (nikoli absolutně) méně poslanců, jak vypadá z následujícího přehledu.

 

Německo

počet obyvatel 80 780 000

počet europoslanců 96

kolik obyvatel zastupuje jeden europoslanec 841 000

Francie

počet obyvatel 65 857 000

počet europoslanců 79

kolik obyvatel zastupuje jeden europoslanec 833 000

Česko

počet obyvatel 10 512 000

počet europoslanců 21

kolik obyvatel zastupuje jeden europoslanec 501 000

Slovensko

počet obyvatel 5 416 000

počet europoslanců 14

kolik obyvatel zastupuje jeden europoslanec 387 000

Kypr

počet obyvatel 858 000

počet europoslanců 6

kolik obyvatel zastupuje jeden europoslanec 143 000

Malta

počet obyvatel 425 000

počet europoslanců 6

kolik obyvatel zastupuje jeden europoslanec 71 000

 

Z tohoto přehledu vyplývá, že zatímco na Maltě připadá na jednoho europoslance 71 000 obyvatel, v Německu je to dvanáctkrát více. Česká republika je někde uprostřed.

Z tohoto hlediska by si mohli na demokratický deficit stěžovat nejvíce poslanci největších států, tedy Německa a Francie. Pokud by se například dohodli poslanci Malty, Lucemburska a Kypru, mohli by přehlasovat poslance Slovenska, ačkoli Slovensko má téměř třikrát více obyvatel než tyto tři státečky dohromady.

Pokud bychom ale chtěli odstranit demokratický deficit a nastolit stav, kdy bude počet obyvatel připadajících na jednoho europoslance stejný ve všech zemích, přišly by malé státy o toto zvýhodnění. Nové uspořádání by ovšem bylo federalistickým prvkem, což je ale právě to, co odpůrci Evropské unie odmítají.

Demokratický deficit můžeme spatřovat rovněž v tom, že Evropský parlament nemá zákonodárnou iniciativu. V tom je podstatný rozdíl vůči parlamentům národním. Pokud by ale byla Evropskému parlamentu přiznána legislativní iniciativa, byl by to ještě podstatnější krok směrem k federalizaci, než „srovnání“ počtu obyvatel zastupovaných jedním europoslancem, jak o tom byla řeč výše.

Ať o tom přemýšlím, jak o tom přemýšlím, stále mi vychází, že nelze volat po odstranění demokratického deficitu a současně se stavět proti federalizaci. Chce-li někdo „Evropu národních států“, je to jistě legitimní (byť dle mého názoru ne zcela moudrý) postoj, ale pak je třeba si přiznat, že nám vadí něco jiného než demokratický deficit.

Doporučoval bych nemluvit o „diktátu Bruselu“ dříve, než se seznámíme s postojem našeho zástupce v Evropské radě a s hlasováním našich poslanců v Evropském parlamentu. Pokud hlasovali pro dané opatření, měli bychom se spíše zamyslet nad tím, zda jsme do Evropského parlamentu vyslali ty správné zástupce. Pokud se ovšem voleb do Evropského parlamentu zúčastnilo pouze 18 procent oprávněných voličů, mělo by těch 82 procent nevolivších přemýšlet o tom, zda by nešlo dělat něco pozitivnějšího, než je hořekování nad „diktáty Bruselu“.

22. května 2019

Zdá se mi, že postoje vůči Evropské unii – a tudíž i vůči Evropskému parlamentu – se vyhrocují. Část obyvatel – řekl bych, že ta nejhlasitější – vidí v Evropské unii a ve všem, co s ní souvisí, naprosté, čistokrevné zlo, a proto ji vášnivě odmítají. Předpokládám, že tito lidé budou volit nejspíše Stranu přímé demokracie, případně některou z menších protiunijních stran. Na druhé straně jsou „sluníčkáři“ a „eurohujeři“; ti jsou, zdá se mi, poněkud zaskočeni, ale v tom, koho volit, mají jasno, byť se jejich hlasy budou dělit mezi lidovce, topkaře, socdemáky, piráty a další strany. A pak je zde velká většina nerozhodnutých a váhajících. Tuto velkou skupinu můžeme rozdělit na ty, kterým je celkem jedno, jak to bude, a kteří k volbám nepřijdou, a na ty, kterým to jedno není, ale jsou dosti zmatení, protože se ve fungování Evropské unie moc nevyznají. Někteří z nich jsou vystrašeni ostrou protiunijní propagandou, na druhé straně, když pozorují dění kolem brexitu, nezdá se jim, že protiunijní postoj je to pravé ořechové.

Přitom letošní volby do Evropského parlamentu mohou být zajímavé, rozhodně zajímavější než volby předchozí. Je možné, že strany, které se někdy nazývají identitární, jindy civilizacionistické, případně nacionalistické, výrazně posílí. Domnívám se ale, že k nějaké totální změně politických poměrů nedojde. Ano, tyto strany posílí, podobně jako posílily v parlamentních volbách v mnoha jednotlivých státech – ve Švédsku, v Německu, v Itálii, v Nizozemsku i jinde, ale možná neposílí natolik, aby s nimi strany současného mainstreamu byly nuceny zahájit smysluplný dialog (který, uznávám, nebude jednoduchý). Po těchto volbách – předpokládám – se mocenské poměry trochu změní, trochu se posunou, ale nemyslím si, že by tyto volby přinesly nějaký rozhodující zvrat. Evropská unie se bude potácet dále, liberální levice bude nadále nadšená z Macrona a bude vynášet jeho „odvahu“ s jakou mluví o další evropské integraci, a na druhé straně zde budou stále lidé, kteří budou tvrdit, že Evropskou unii nutno zrušit a šmytec.

Já se budu držet lidovců. Jsem přesvědčen, že lídr lidovecké kandidátky Pavel Svoboda (ale nejen on) na rozdíl od mnoha jiných rozumí tomu, jak Evropská unie doopravdy funguje (s čímž si mnoho jak příznivců, tak odpůrců hlavu neláme), čeho je možno realisticky dosáhnout a co se v současnosti prostě nezmění, i kdybychom rádi…

Hodně se mluví o demokratickém deficitu Unie. Kritici mají pravdu v jednom: Neexistuje „evropský politický národ“. Zdá se mi, že vrcholní evropští představitelé se občas tváří, jako by existoval. Ne že by jednou existovat nemohl. Ale k jeho vzniku by bylo potřeba něco víc než sen jen tvrdošíjně tvářit, že existuje. Protože neexistuje, neexistují také celoevropské politické strany.

Není-li EU demokratická, jsem přesvědčen, že má všechny podstatné rysy právního státu. A to považuji za velmi důležité. Tam, kde vznikl právní stát, mohla po čase vzniknout i demokracie. Opačně to nikdy nešlo.

Důvodů neobliby EU je více. Některé z nich jsou oprávněné, některé jsou založeny na lživé propagandě. Tak je „Brusel“ například obviňován z toho, že má příliš mnoho úředníků. Nemyslím si, že tato námitka je oprávněná. Naopak se domnívám, že na to, jak je těch úředníků málo, odvádějí dobrou práci. Nemám po ruce přesné rozbory, ale nedávno jsem z důvěryhodného zdroje vyčetl, že taková Velká Británie má na tisíc obyvatel šestkrát méně úředníků než Česká republika. Víme, jak dlouho u nás trvá stavební řízení. Prostě se domnívám, že kdybychom se chytli za nos, museli bychom uznat, že právě Česká republika si může stěžovat na „bruselskou byrokracii“ jen při naprosté absenci sebereflexe. Mimochodem, zkusili jste někdy mluvit s Poláky o kvalitě jejich hovězího? Vmetou vám do tváře, že z polského hovězího nikdo nezemřel, ba ani neonemocněl. A pak začnou mluvit o naší metanolové aféře, která znamenala řadu mrtvých – mezi obětmi bylo 47 obyvatel České republiky a 3 Poláci. Stručně řečeno, pokud jde o byrokracii, zameťme si nejprve před vlastním prahem. V tom nám EU nijak bránit nebude.

Samozřejmě jsou věci, které mi na EU hodně vadí. EU na jedné straně chrání svůj potravinový trh, aby na něj nemohli proniknout zemědělci z Afriky, Ameriky i dalších světadílů, a pak financuje pomoc v nerozvinutých zemích. Volný trh dostává na frak a vydělá na tom jen úzká vrstva zemědělců. Podobně se dívám s podezřením až nevraživostí na různé dotace. Zdá se mi, že byrokracie s nimi spojená vytváří korupční prostředí – o tom bychom právě u nás, v České republice, mohli vyprávět, viďte, pane premiére? Za vhodné řešení ovšem nepovažuji destrukci Evropské unie.

Mnozí si s Evropskou unií spojují postup a výstřelky genderové ideologie a vůbec postoje současného levicově-liberálního mainstreamu. Zde je ale opět potřeba vědět, jak je tomu doopravdy. EU postup této ideologie neiniciovala a ani nemá prostředky, jak tuto ideologii prosadit. Pokud Evropský parlament odhlasuje nějakou šílenou rezoluci, neznamená to, že se daná věc stává v EU zákonem. Záleží na legislativě jednotlivých států. Ostatně levicově-liberální ideologie je stejnou měrou na postupu i v neunijních zemích – viz zejména Norsko nebo Austrálie. V této kulturní válce nezvítězíme tím, že rozpustíme Evropskou unii.

Rovněž nemá smysl klást Evropské unii za vinu migrační krizi. Otázky spojené s migrací zůstaly v gesci jednotlivých členských států; Evropská unie může něco doporučit, nemůže ale nic nařídit. Ano, obecně lze říci, že lidé nadšení pro Evropskou unii se v této otázce mnohdy chovají pokrytecky: Vadí jim plot maďarský, ale nevadí jim plot španělský, mimochodem násobně vyšší.

Domnívám se, že Evropu čekají nelehké časy. Tlak Ruska a Číny, vnitřní spory, nejistota v otázce, kdo vlastně jsme. Řešení ale není v destrukci. Nejsem nadšenec pro Evropskou unii, ale považuji za lepší k eurovolbám jít než nejít, a volit strany, které jsou schopné věci pozitivně ovlivňovat (což neznamená vždy prosadit žádoucí stanovisko) a ne jen kritizovat. Jak to v kraji bývá, osmdesát procent se spokojí s nadáváním v dnes již nekuřácké hospodě. Možná se ale někdo přidá ke mně a půjde to hodit umírněným proevropským kandidátům.

9. dubna 2019

(psáno pro Konzervativní listy)

 

Jedním z důvodů, proč jsem šťastný, je, že jsem součástí velmi košaté rodiny. A trochu závidím bratrovi, který má už deset vnoučat, zatímco já (zatím) pouze tři.

Dokud žila maminka, scházeli jsme se u ní všichni (nebo téměř všichni) na Boží hod vánoční a pak rovněž někdy koncem března či počátkem dubna, protože značná část Drápalů je „z jarního vrhu“ a tudíž má narozeniny v rozmezí od 20. března do 13. dubna. Ovšem jak jsme se množili, byla tato setkání logisticky stále náročnější, protože už nás bylo třicet, což je i pro relativně prostorný rodinný dům dost velká zátěž.

Hodně mi na těchto setkáních záleží. A čím jsem starší, tím víc. A z pastýřské zkušenosti velmi dobře vím, že taková setkání a taková rodinná vzájemnost nejsou ničím samozřejmým. Ba troufám si to říci naplno: Jsou něčím výjimečným. Ale jsem rád, že naše (moje a bratrovy) vnoučata mohou zakoušet, že tvoříme velkou rodinu, v níž se máme rádi a v níž se učíme spolu vycházet. Samozřejmě nejde jen o tato velká slavnostní setkání. Jsem moc rád, když za mnou vnoučata přijedou na týden, byť je to náročné. Během jejich návštěvy žádný článek nenapíšu a po jejich odjezdu se dva dny dávám dohromady. Jenže současně už se těším na to, co spolu podnikneme příště.

Někdo by řekl, že tento můj přístup je „rozporuplný“. Těším se na ně, a přitom přiznávám, že je ten týden náročný. Jenže když se nad tím zamyslíte, tak už to v životě chodí. Ty nejcennější věci (a ty nejkrásnější vztahy) od nás vyžadují hodně – času, energie, moudrosti, milosti…

Bůh to zařídil tak, že – pokud si nezvolíme nějakou svévolnou cestu – máme děti v době, kdy máme nejvíc energie. (Přiznám se, že s vnoučaty zvládnu týden, ale mnohem hůře bych zvládal celý život.) A také tak, že děti mají tatínka a maminku, kteří mají rozdělené role a navzájem se doplňují. Zkuste to zrušit a uvidíte, kolik problémů si naděláte. (A patrně ještě víc problémů naděláte vašim dětem. Vím to, bohužel z vlastní zkušenosti.)

V dnešní době se hodně mluví o tom, že je třeba umožnit ženám, aby skloubily mateřství a kariéru. Uvědomme si ale, které ženy tento problém řeší. Řekl bych, že jsou jich jednotky procent. Většina zaměstnaných žen chodí do práce, aby si vydělaly na živobytí, ne aby „dělaly kariéru“.

Tvrdím, že opravdu špičkovou kariéru se zdravým rodinným životem skloubit nelze. Špičkoví vědci, manažeři, politici nebo novináři zpravidla nepracují osm hodin denně, pět dnů v týdnu. Mnohdy pracují čtrnáct hodin denně a někdy sedm dní v týdnu. A pokud dítě svěříte chůvě, která bude s vaším (pro ni cizím) dítětem trávit třikrát více času než maminka, zapomeňte na zdravá a silná rodinná pouta.

Některé ženy si to uvědomují a dají prostě přednost kariéře před rodinou. Někteří lidé je za to dokonce oslavují. A určitě to lze udělat – ženy nejsou méně schopné či méně inteligentní než muži. Bylo by ale dobré zamyslet se nad tím, jak bude taková žena prožívat stáří. Zatímco ve třiceti letech se takové schopné ženě dítě může jevit jako břemeno a brzda, v sedmdesáti letech jí je líto, že dala přednost kariéře před dětmi. Význam kariéry, jakkoli úspěšné, bledne. Z vnoučat se ale taková žena radovat nikdy nebude. Čím bude její stáří naplněno?

To není otázka od věci. Bůh nevymyslel státem vyplácené důchody, ale stvořil nás tak, že jsme na počátku i na konci života závislí na druhých lidech. A stvořil nás tak, abychom byli závislí na lidech, kteří nás milují. Jako slabí a nemohoucí se rodíme a mnohdy jako slabí a nemohoucí ze světa odcházíme. Jsem rád, že maminka zemřela v kruhu rodinném, a ne v kruhu zdravotního personálu, jakkoli si práce lékařů a zdravotních sester nesmírně vážím.

Někdy se mi zdá, že problémem (post)moderních lidí je, že toho chtějí mít moc. „Chtěl mít víc, a teď nemá nic.“ Svět je krásný a nabízí nám opravdu spoustu možností. A někdy musíme volit, ač to není vůbec jednoduché. Nenechte si ale namluvit, že můžete koláč sníst, a přesto ho dál mít, jak říká anglické rčení. A nemyslete si, že rodinná pouta se stanou jen tak sama od sebe, bez naší péče a bez našeho přičinění. Radím vám, pokud vám v tomto ohledu něco schází, začněte na tom pracovat.

A ono to jde. Mně se v posledních letech podařilo obnovit vztahy s mými bratranci, s nimiž jsem po dobu čtyřiceti let neměl téměř žádný kontakt. Ano, je to částečně tím stářím. Dřív mi na tom tolik nezáleželo. Ve stáří ale začínáte vidět věci jinak.

A pokud věříte v Boha, začínáte chápat, že to opravdu moudře zařídil.

25. dubna 2019