DAN DRÁPAL

Od roku 2015, kdy migrace z Afriky a Blízkého východu do Evropy kulminovala, uplynulo již téměř osm let. Jaká je současná situace?

Po zmíněném roku tato migrace výrazně polevila; nyní je opět na vzestupu. Mezitím ale vypukla rusko-ukrajinská válka, a Evropa měla možnost seznámit se s migrací jiného typu. Jsem hrdý na to, že Česká republika přijala ze všech evropských zemí relativně nejvíce uprchlíků před válkou (v absolutních číslech pochopitelně vede Polsko. Nejeden politik či žurnalista – ať už u nás doma nebo v zahraničí – se podivoval, kolik uprchlíků jsou Češi ochotni přijmout, když dříve platili za nesolidární xenofoby. Přitom zdůvodnění je nasnadě: Češi byli právem toho názoru, že jde o skutečně ohrožené lidi, civilizačně nám blízké, od nichž nehrozí, že by u nás chtěli zavádět své náboženství. Prostému lidu to – na rozdíl od mnoha politiků – bylo jasné.

Příliv Ukrajinců jsem nepředvídal. Předvídal jsem ale, co nastane ve Švédsku a ve Francii, a vývoj mi dal za pravdu. (Vím, že omluvy od svých tehdejších kritiků se nedočkám, ale takový je život.) Švédsko, které ještě před nějakými dvaceti lety bylo zemí snad s nejnižší kriminalitou v Evropě (a zvlášť to platilo o kriminalitě násilné), se zcela změnilo, a sama švédská policie přiznává, že boj s kriminalitou prohrává. (Stačí zadat si do Google vyhledávače „Criminality in Sweden, a vypadne vám spousta statistických údajů, které se ne vždy kryjí, ale všechny ukazují tentýž dlouhodobý trend. Dále viz https://www.dailymail.co.uk/news/article-8818631/Swedish-police-chiefs-plead-resources-migrant-mafia-gangs-terrorise-country.html.) Rodilí Švédové se ve velkém stěhují z velkoměst do menších měst a na venkov, leč postupně přestává být bezpečno i tam. Já jsem to říkal.

Teď řeknu něco nekorektního: Národy lze ohodnotit podle jejich schopnosti a ochoty se integrovat do společnosti jiných národů. Uvedu jen dva extrémy: Prvním jsou Filipínci. Ať se vystěhují kamkoli, nikde s nimi nejsou problémy. Sami nemají nic proti druhým národům a jiné národy nemají nic proti Filipíncům. Kdyby jich k nám přišlo půl milionu, bylo by s nimi patrně ještě méně problémů než s Ukrajinci.

Na druhém konci spektra jsou Čečenci. Kdesi jsem četl, že nevyjdou příliš ani se sebou – je-li v nějakém uprchlickém zařízení více než šest rodin, je vysoce pravděpodobné, že se … neshodnou (schválně volím citově nezabarvené slovo).

Samozřejmě takový výzkum snášenlivosti národů není z hlediska dnes převažující ideologie košer. A aby bylo jasno: Samozřejmě i mezi Filipínci jsou gauneři a mezi Čečenci by někdo možná nalezl světce. Nemluvíme o jednotlivých lidech, ale o statistice, která se týká celých národů. Když podobná zjištění ignorujeme, dopadneme … jako Švédsko. Pokud chceme činit moudrá rozhodnutí, musíme tyto skutečnosti brát v úvahu. Konstatování, že různé skupiny lidí se chovají různě, neznamená, že bychom neměli usilovat o rovnost před zákonem. Jak ale pomoci například Romům, když nevíme, kolik jich vlastně je?

Ještě k Ukrajincům. Dnes (3. července) jsem v rozhlase slyšel komentátora, který vyjádřil naději, že se Ukrajinci po skončení války vrátí „domů“. Přeji si, aby válka skončila co nejdříve a aby se mohli vrátit všichni Ukrajinci, kteří chtějí. Osobně bych ale byl docela rád, kdyby se jich co nejvíce rozhodlo tady zůstat. Proč?

Je všeobecně známo, že nemá-li nějaký národ začít vymírat, musí žena porodit 2,1 dítěte. Porodnost českého národa je zhruba 1,7. V Evropě na tom jsme dokonce relativně dobře. Nicméně zůstává poněkud děsivou skutečností, že žádnému národu, v němž porodnost klesla pod zmiňovanou hodnotu 2,1, se už nepodařilo se nad tuto hodnotu vrátit. Nepodařilo se to ani Maďarsku s jeho masivní podporou rodin.

To má – a především ještě bude mít – dalekosáhlé důsledky. Pokud nenastane náboženské probuzení, budou evropské národy vymírat, a migrační tlak bude stále větší. Přiznám se, že budu radši, když k nám budou migrovat národy, které se budou ochotny integrovat. K nim patří nejen Ukrajinci, ale například i Vietnamci, s nimiž už máme dlouholeté zkušenosti. A uvítal bych například i křesťany z Eritreje, kteří jsou ve své vlasti vystaveni krutému pronásledování.

My křesťané bychom měli být ochotni se o své bohatství podělit s trpícími. Narodili jsme se ve šťastné zemi, a naše životní úroveň není dána pouze naší pracovitostí. Nemyslím si ale, že máme přijímat migranty bez rozmyslu, jako to činily Švédsko nebo Francie. Myslím si, že lakota je hřích, nemyslím si ale, že jsme povinni nechat si svou zemi rozvrátit. Jsme za ni zodpovědni jak svým předkům, tak svým potomkům, ale především Bohu.

Snaha zcela se uzavřít okolnímu světu nebude fungovat. Evropské národy vymírají, a někdo je dozajista nahradí. Nechceme-li ale skončit špatně, budeme muset opustit určité ideologické předsudky.

Rád bych pomohl všem. To se mi ale nemůže podařit. Budeme-li se o to snažit, nakonec na to doplatí všichni – jak „domorodci“, tak migranti. Evropská unie řeší otázky kvót a solidarity, což jsou jistě legitimní témata, ale bylo by potřeba jasně popsat, co se to stalo ve Švédsku či ve Francii, jak se vyhnout chybám, které vlády těchto zemí udělaly, a nastínit kroky, které je potřeba učinit, abychom na jedné straně chudým zemím pomohli, ale abychom na straně druhé nepřišli o právní stát, o svobodu a o bezpečí.

2. července 2023

Někdy v polovině osmdesátých let – tedy ještě v dobách komunismu – jsem četl knihu Tři generace. Jméno autora jsem zapomněl. Kniha pojednávala o lidech, kteří zakusili velkou hospodářskou krizi 30. let minulého století, dále o generaci, která zakusila druhou světovou válku, a konečně o lidech, který se narodili v dobách hojnosti, jež nastala zejména v 60. letech.

Co mě na knize velice překvapilo, bylo, že to, co autor psal o Američanech, platilo do velké míry i o Češích, přestože politické osudy těchto zemí byly výrazně odlišné. Tak například generace mých rodičů (narodili se ve 20. letech) zásadně nic nevyhazovala. Lidé se vše snažili opravit, a i věci dlouho nepoužívané se někam uložily, protože „by se jednou mohly k něčemu hodit“. Američtí rodiče téhož věku se zřejmě chovali úplně stejně.

Nevím, zda to platí i dnes. Jsou na tom české děti a americké děti podobně? Nechám odpověď na laskavém čtenáři. Počítejme ovšem s tím, že různé americké fenomény k nám zpravidla dorazí s několikaletým odstupem.

Sociální psycholog Jonathan Haidt (čtení jeho knížek vřele doporučuji) udělal na jednom velkém shromáždění následující pokus. Nejprve vyzval všechny narozené před rokem 1995, aby zvedli ruku. A pak vyzval ty, kdo zvedli ruku, aby zakřičeli číslo – konkrétně v kolika letech je rodiče pustili samotné z domu ven, třeba aby navštívili kamaráda, který bydlel o tři ulice dále. Odpověď byla téměř unisono: ŠEST! Pak vyzval, aby zavolali číslo ti, kdo se narodili po roce 1995. Opověděla mu kakofonie; vesměs šlo o číslo osm a více, nejčastěji patrně jedenáct.

Jonathan Haidt říká, že únosy dětí a jiná kriminalita spojená s dětmi byla mnohem vyšší v padesátých a šedesátých letech; později poměrně dramaticky klesala. Nicméně strach o děti nejenže neklesal, ale naopak se výrazně zvyšoval. Tehdy se zřejmě zrodil výraz „helicopter parenting“, který označuje obavy o děti vedoucí k tomu, že děti jsou pod neustálým dozorem.

Co se změnilo v roce 1995? Proč takový rozdíl „předtím a potom“?

Generace narozená po roce 1995 je první generace, která od dětství vyrůstala s chytrým telefonem. Ten mimochodem umožňuje neustálé monitorování potomka, nicméně neslouží tomu, aby rodiče věděli, co se na tomto telefonu odehrává. A tak na jedné straně je dítě pečlivě střeženo, na druhé straně se může dívat na ty nejhorší obscénnosti a krutosti.

Svět byl přizpůsoben tomu, aby se dítě nemohlo zranit, aby nebylo vystaveno žádnému riziku. Tak jsou budována např. dětská hřiště.

K čemu to vede? K pravému opaku toho, oč rodiče vlastně usilují. Rodiče chtějí, aby děti byly v bezpečí, ale znemožní dětem podstupovat zdravá rizika a naučit se „na vlastní kůži“ rozpoznávat, co je nebezpečné a co ne.

Výsledek je podobný jako s alergiemi. Pokud je v jedné generaci dejme tomu pět procent lidí alergických na buráky, budou se tito lidé burákům vyhýbat, ale u jejich dětí bude alergie na buráky třeba pětkrát častější. Nějak to souvisí s imunitním systémem, ale už jsem zapomněl, jak.

Jaký důsledek to má pro vysoké školy? Děti jsou nepřipravené na to, že se mohou střetávat s lidmi značně odlišných názorů. Proto téměř naráz vznikla poptávka po „safe places“, tedy „místech bezpečí“, kde se mladí lidé nepotkají s názory, které se jim nelíbí. Proto vznikl termín „trigger warning“ (nevím, zda to má nějaký český ekvivalent), kdy přednášející je vyzván, aby předem upozornil na to, že možná zmíní něco, co už dnes není považováno za košer. Abych uvedl analogický příklad z našich dějin: Jan Neruda, slavný český spisovatel, napsal řadu ostrých článků proti Židům. Profesor literatury by měl před přednáškou o Nerudovi upozornit, že bude popisovat i různé nehezké, v tomto konkrétním případě antisemitské, názory. Ovšem řada profesorů si řekne „why bother“ (něco jako „mám já to zapotřebí“) a o Nerudovi nebude přednášet vůbec.

Lidé jako Jonathan Haidt nebo Jordan Peterson upozorňují, že tím se značně zužuje prostor pro setkávání s různými myšlenkami a možnost porozumění době. Jan Neruda nic netušil o holocaustu a jeho protižidovské články byly namířeny do značné míry proti Němcům (pražští Židé mluvili převážně německy); kromě toho tam tyl silný sociální osten. Samozřejmě můžeme právem poukazovat na to, že s Nerudou nelze v této věci souhlasit, ale není to důvod, proč třeba pálit jeho knihy.

Současní mladí lidé v Americe žijí v mnoha ohledech zdravěji (a my křesťané bychom možná řekli i čistěji) než předchozí generace. Pijí méně alkoholu, konzumují méně drog, nezáleží jim tolik na penězích, nepěstují sexuální promiskuitu (ba mnohdy sex neprovozují vůbec). V Americe mohou mít lidé řidičák od patnácti let (možná se pletu a je to až od šestnácti) a dříve se naprostá většina mladých lidí nemohla dočkat, až budou moci sami řídit. Současná mladá generace prý na řidičák tolik nespěchá. A nespěchá ani vypadnout z domu. Nenastane-li změna trendu, mnozí patrně neopustí „mama hotel“ nikdy. Prostě nikdy nedospějí. Výhybky byly ovšem špatně nastaveny už v dětství.

Titíž mladí lidé se cítí ohroženi, setkají-li se s někým, kdo má odlišné názory. A kvalita vysokých škol upadá, protože místo aby se universitní campusy stalo agorou, tedy náměstím, kde se setkávají akademici, vycházejí vstříc emocím mladých lidí a schvalují jim, když se cítí nedobře v konfrontaci s jinak smýšlejícími. Odtud už je to jen krůček ke „cancel culture“, tedy umlčování lidí s jinými než „oficiálními“ názory. Svoboda slova úpí, pokud ještě o sobě vůbec dává znát.

Řekněme to jasně a naplno: Potřebujeme místa, kde se mohou setkávat lidé různých názorů, aniž by si vyhrožovali. Samozřejmě se budeme věčně potýkat s lidmi, kteří jsou opravdu hnusní a sadističtí. Debatu skutečně nelze vést s kýmkoliv. Domnívám se však, že není tak těžké rozpoznat, kdo má zájem na smysluplné diskusi a kdo jenom ruší nadávkami a nálepkami.

Asi budeme brzy řešit stejné – nebo podobné – problémy jako Američané. Nicméně nehlásám žádný determinismus. Píšu tyto články pro to, abychom se připravili. Nikde není psáno, že to musí špatně dopadnout.

13. června 2023

Tento článek je tak trochu opakováním. Nepřináším nějaké nové myšlenky, ale chci vyjádřit svá stanoviska, protože v záplavě komentářů jak na Křesťanu dnes, tak na Facebooku by se některý z čtenářů mohl ztratit, neboť se často mého článku týkají jen okrajově, nebo dokonce vůbec. A současně chci reagovat na některá tvrzení, která se v komentářích objevují.

Na mé podpoře Ukrajiny se nic nemění. Ano, i já chci mír, a nestydím se za to, abych ocitoval jednoho z komentátorů. Ovšem za slovy „chci mír“ se může skrývat cokoli. Obávám se, že lidé, kteří se hlásí k tomuto heslu, si mír představují jako kapitulaci Ukrajiny. Za určitých okolností by kapitulace mohla být správným řešením i pro Ukrajinu. Kapitulace Německa, kterou byla ukončena druhá světová válka v Evropě, nebo kapitulace Japonska o několik měsíců později byly pro kapitulující vlastně výhrou. Po této kapitulaci následovalo pomalé, ale trvalé uzdravení. V západní Evropě a v Japonsku se zrodila nebo obnovila demokracie a vítězná strana pomohla poraženému k hospodářskému rozvoji.

A Evropa a Japonci byli Americe vděční. Viděli jste film „Myš, která řvala“? Velmi doporučuji. Skvělá komedie vyjadřující tehdejší postoj vůči Americe.

Obávám se, že kapitulace Ukrajiny před Ruskem by znamenala konec ukrajinského národa. Těžko to mohu dokázat, ale mám zprávy, že Rusové mají již pořízené seznamy osob určených k likvidaci. Ty seznamy jsou velice dlouhé.  A mimochodem, na těch seznamech jsou i letniční pastoři. Na okupovaných územích jich bylo již několik zabito.

Chci mír, ale ne za cenu likvidace Ukrajiny.

Čím dále jsme v čase od počátku agrese, tím snáze někteří lidé uvěří ruské propagandě, že Ukrajina vlastně začala. Počátek tito lidé nevidí v noci 24. února, kdy ruská armáda překročila ukrajinské hranice. Vidí ho už v roce 2014, nebo dokonce na Majdanu. Západ se prý na válku proti Rusku dlouho připravoval.

Není to pravda. Západ byl ruskou agresí zaskočen. Nepočítal s ní. Jinak by nedávalo smysl budování plynovodu Nord Stream II. Západ by musel zbrojit, což nedělal, a ani dnes nedokáže Ukrajině dodávat dostatek munice. V prvních dnech invaze očekával západ (mne nevyjímaje), že Kyjev do tří dnů padne, prezident Zelenskyj bude zabit a na Ukrajině bude instalována proruská vláda. Překvapením byla jak ruská invaze, tak úspěšný ukrajinský odpor. A šlo zřejmě o překvapení pro všechny zúčastněné, a vlastně i pro nezúčastněné.

Samozřejmě jsou věci, které mě na Ukrajině netěší. Korupce stále bují – byť je o něco nižší než v samotném Rusku. Netěší mě úcta ke Stepanu Banderovi, i když bych ruským kritikům této skutečnosti rád položil otázku, co je horší, zda ukrajinská úcta k Banderovi nebo ruská úcta ke Stalinovi. Ta je totiž na silném vzestupu. Stalin byl strůjcem ukrajinského hladomoru a ze zoufalství Ukrajinců se zrodila i postava Stepana Bandery. Ano, byla to špatná reakce na zoufale špatné podmínky.

Proti Rusku stojí Evropa. Evropa, která je v kulturním úpadku a o níž mám vážné pochybnosti, zda by byla ochotna se bránit. Evropa, která je vnitřně rozdělená. Zatímco v Rusku se pěstuje vlastenectví a udává se za jeho nedostatek, v západní Evropě se pěstuje odsuzování vlastní kultury, vlastních dějin, vlastní civilizace. Spojené státy a Velká Británie v tom vedou, Španělsko, Nizozemí či Belgie jim zdatně sekundují. Celým kontinentem se šíří epidemie genderové dysforie, která zasahuje i vzdálené kouty naší země, dokonce i můj milovaný Jeseník. Jak dlouho to potrvá? Kam to povede? Jsou i pozitivní zprávy: I státním institucím ve Švédsku začíná být jasné, že něco je špatně. Skandinávské země byly rovněž v čele „progresivních“ kulturních změn, a nyní se může stát, že budou v čele obratu. (Pro anglicky mluvící, které by to zajímalo, mám odkaz: https://www.youtube.com/watch?v=MVEZ7gELcgY.) Nyní jde o to, aby středoevropské země vydržely a nepodlehly oné nešťastné progresivistické ideologii na straně jedné a nacionalistickému populismu na straně druhé. Zrovna u nás, v České republice, to je velmi napínavé. Když progresivistická média referují o konzervativcích, kteří woke culture odmítají, používají často přívlastek „hysterický“ nebo „tmářský“; když (někteří) evangelikálové mluví o EU, je to hned „satanská EU“ nebo něco podobného. Udržet si v tom správný kurs opravdu není jednoduché.

Stojí přinejmenším za zamyšlení, čím to je, že v západní civilizaci se objevila tak hluboká nenávist k sobě samotné. Tato nenávist se projevuje na nejrůznějších rovinách – proniká do učebnic dějepisu, ale setkáváme se s ní i na té nejnižší rovině ve formě sebepoškozování, které postihuje hlavně dívky. Je to tím, že absentují otcové? Domnívám se, že je nejvyšší čas se touto otázkou zabývat, aby církev nebyla zaskočena, stejně jako ji zaskočil nástup genderové ideologie.

 

Dan Drápal

22. května 2023

Milý příteli, slíbil jsem Ti, že na všechny odkazy, které mi posíláš, zareaguji článkem, což tímto činím. Navazuji rovněž na náš osobní rozhovor, v němž jsi mě, přiznávám, silně šokoval tvrzením, že kdyby došlo ke konfrontaci mezi Čínou a Spojenými státy, stál bys na straně Číny. Přiznám se, že jsem váhal, zda Tě oslovit jako přítele, ale činím tak, protože se domnívám, že sis neuvědomoval, co vlastně říkáš. V Číně jsou nyní křesťané krutě pronásledováni. Jsou to naši bratři a sestry v Kristu, jejichž osud mi není lhostejný. O pronásledování křesťanů se v našich médiích příliš nepíše; je ovšem známo, jak čínská vláda zachází s ujgurskou menšinou – a je to strašné.

Domnívám se, že Tvá příchylnost k Číně zřejmě není dána tím, co se v Číně děje, ale je dána spíše nenávistí k Americe než láskou k Číně.

Spojené státy jistě udělaly spoustu chyb, z nichž některé byly zbytečné a skutečně trestuhodné. A za některá ze špatných rozhodnutí budou ještě tvrdě platit. Nicméně pokud člověk trochu zná dějiny, ví, že v druhé světové válce zachránily Evropu a své největší rivaly, Německo a Japonsko, po válce postavily na nohy. Právě Německo a Japonsko se díky americké velkorysosti staly demokratickými zeměmi. Něco takového bys ve světových dějinách těžko hledal. Tímto nechci omlouvat špatná rozhodnutí amerických vlád; jsem ale přesvědčen, že Tvá nenávist k Americe je iracionální. Kromě toho jsi mluvil o Americe jako o celku, z našeho rozhovoru jsem měl dojem, že nevíš o tom, jak je v současnosti Amerika vnitřně rozdělená. Je možné, ba dokonce pravděpodobné, že Spojené státy čeká velký sešup; obávám se ale, že to, co nastane potom, bude mnohem horší. Zatím stále ještě miliony lidí „hlasují nohama“ a snaží se do těch strašlivých Spojených států nějak dostat. A pokud vím, nikdo z nich neutíká.

Teď k otázce Ukrajiny. Posíláš mi odkazy, které mají nějak dokázat, že Zelenskij je vlastně agresor a že za vše může Ukrajina, nikoli Rusko.

K těm videím mám dvě poznámky. Pokud mi pošleš video s dvěma babičkami, které před troskami domů nadávají na Zelenského, tak bez dalšího připustím, že tyto záběry mohou být autentické. Co ovšem nevím – a neví to nikdo z nás – co si myslí většina obyvatel. Neexistuje možnost, jak to spolehlivě zjistit, protože ať už bude kdokoli odpovídat jakkoli, bude mluvit pod tlakem, ať už z té či oné strany. Takže video může být autentické; je však reprezentativní?

A nyní poznámka druhá, závažnější: Pomocí různých programů lze nyní „nafejkovat“ prakticky cokoli. Například k tělu jednoho člověka přidat hlavu jiného. Pokud by se mi dostalo do počítače video, jak Zelenskij pojídá novorozeně, nepřekvapilo by mě to. Jinými slovy různá videa či audionahrávky en bloc neberu jako zdroj informací. Ano, mám v tom nevýhodu vůči Tobě a všem ostatním, kteří prostě těm videím či nahrávkám věříte. Já netvrdím, že nejsou pravdivé, tuto otázku jsem přestal řešit. Prostě nevím. Nemám šanci zjistit, zda jde o „fejk“ nebo ne. Proto nemohu na Tvá tvrzení, opírající se o různé nahrávky, reagovat podobně – třeba tím, že bych rozesílal nahrávky z druhé strany.

Upozorňoval jsi mě, že Ukrajinci uctívají Stěpana Banderu. Ano, někteří ano. Nicméně ve volbách zcela propadli. Říkat o Ukrajincích, že jsou to fašisté, ovšem postrádá smysl z jiného důvodu. Dělali fašisté něco zásadně horšího, než dělají na Ukrajině Rusové? Ať se Ti to líbí či nelíbí, Rusové skutečně dělají z Ukrajiny spálenou zemi; naopak to neplatí. Tváří v tvář takovým hrůzám, jako se děly v Buče, tato obvinění postrádají významu.

Ano, jsem přesvědčen, že Ukrajinci bojují za naši svobodu. Podobně jako v Číně, i v Rusku jsou křesťané pronásledováni – vyjma pravoslavných. V oblastech, které obsadili Rusové, bylo několik desítek evangelikálních pastorů popraveno. V Rusku opozice přestala existovat, neboť byla potlačena či donucena k emigraci. Ano, korupce je na Ukrajině stále vysoká, a je jen slabou útěchou, že v Rusku je ještě vyšší.

„Neokecatelným“ faktem zůstává, že Rusko napadlo Ukrajinu. Ničeno je ukrajinské území. Jsem rád, že je u nás hodně lidí, ochotných tomuto těžce zkoušenému národu pomáhat.

12. března 2023

Válčí se už rok, a bude se válčit ještě dlouho. A nikdo netuší, jak dlouho.

Když loni 24. února Rusko zaútočilo na Ukrajinu, domnívali se snad všichni, koho to zajímalo, že ruská armáda do tří dnů obsadí Kyjev a Rusko instaluje na Ukrajině loutkovou vládu, podobně jako to plánovalo po invazi „spřátelených armád“ do Československa v srpnu 1968. Invaze se tehdy povedla, jen s tou „dělnicko-rolnickou“ vládou to jaksi nevyšlo.

Západní tajné služby sice věděly, že k útoku na Ukrajinu dojde, nicméně netušily, že Ukrajina bude schopna se bránit. S vývojem, jaký nastal, zřejmě nikdo relevantní nepočítal.

Což se ukázalo jako velký problém. „Sil, které jsem rozpoutal, nemohu se zbýt“, říká ve stejnojmenném dramatu o Faustovi Čarodějův učeň. Ano, válku (někde se tomu říká speciální vojenská operace) se podařilo rozpoutat, ale podaří se ji ukončit?

Co v současné situaci znamená vítězství pro jednu či pro druhou stranu?

Problematická otázka. Rusko si může na tuto otázku odpovědět několika různými způsoby. Maximalistická odpověď zní: Obsaďme celou Ukrajinu a eventuálně ji opět připojíme k Rusku. Minimalistická odpověď zní: Obsadíme území, na kterých jsme provedli „referenda“, tedy ponecháme si Krym a dobudeme Doněckou a Luhanskou oblast. A Cherson.

Ale co Ukrajina? Ta by za vítězství považovala pouze obnovu stavu před rokem 2014, tedy opětovné připojení okupovaných oblastí k Ukrajině. Na to ovšem Rusko nikdy nepřistoupí.

Ani jedna, ani druhá strana nemá k vítězství dostatek sil, a i kdyby svých pozemních cílů dosáhla, situace by byla velice nestabilní. I v případě, že by se Rusku podařilo dosáhnout maxima, zřejmě by se muselo vyrovnávat s vleklou partyzánskou válkou.

Západ nechce nechat Ukrajinu prohrát, ale zřejmě jí neumožní ani vyhrát.

Západní politici tvrdí, že je na Ukrajincích, aby se rozhodli, kdy a o čem začnou s Ruskem vyjednávat. Tady ale vidím problém. Bez západních zbraní by už Ukrajina patrně prohrála – přes veškerý a obdivuhodný heroismus svého odporu. Proto by Západ měl být součástí vyjednávání. A především by měl mít jasný plán.

Ukrajinský národ je vskutku hrdinský a má sympatie mnohých z nás. Nicméně přes veškeré hrdinství je i na Ukrajině hodně korupce a neschopnosti. Nemá cenu si to zastírat. Ano, v Rusku je korupce podle zjištění různých agentur, které se tím zabývají, ještě podstatně vyšší, a – a to je ještě důležitější – Ukrajina se alespoň snaží s korupcí něco dělat, byť výsledky zatím nejsou oslnivé.

Kdy vypukla první světová, říkalo se na obou stranách: Do Vánoc budou naši vojáci doma. Byli, jenže to bylo o Vánocích 1918, ne 1914. Zatím to vypadá, že i rusko-ukrajinská válka bude dlouhá.

Může se ale stát něco neočekávaného. Jedna či druhá strana může zkolabovat. Někteří čekají na Putinův pád. Na ten bych nesázel – už proto, že Putin není zdaleka nejhorší ruský vladař v posledních stu letech. Padne-li Putin, je možná, ba dokonce pravděpodobné, že na jeho místo nastoupí někdo horší.

Ale ani kolaps Ukrajiny není vyloučen. Vojáci v prvních liniích jsou hrdinští, ale nesmírně unavení. Ukrajina jednoduše nemá tolik zbraní, ale ani tolik lidí, jako Rusko.

Modlím se, aby zasáhl Bůh. Rusko může prohrát celou řadu bitev, ostatně Napoleon obsadil i Moskvu, ale Rusko nelze nějak definitivně porazit. Je ale třeba je zadržet. Rusko přestane být „lotrovským státem“, jedině pokud se stane něco zásadního. Proč jsou dnes Japonsko a Německo demokraciemi? Protože jejich předchozí režimy byly na hlavu poraženy. Rusko takto porazit nelze. A Rusko dnes stojí za Putinem. Demokracie by se tam mohla uchytit až za několik generací, a ještě dříve, než by se Rusko demokratizovalo, musel by v něm zavládnout právní stát. Ten totiž musí předcházet nastolení demokracie. A právě ten v Rusku nikdy nebyl. Ne, lidské řešení tato situace nemá.

Nicméně Ukrajině pomáhejme, seč to jde.

Dan Drápal

20. února 2023