Mají se křesťané angažovat v současných kulturních válkách? Určitý segment křesťanů je toho názoru, že nikoli. Jakákoli politická či společenská angažovanost je podle nich nepatřičným zaplétáním se do záležitostí tohoto světa (viz 2Tm 2,4). Svět ve zlém leží a opravit ho nelze.
Na opačném pólu jsou lidé, kteří akceptují nejrůznější výstřelky intelektuální módy, pro něž někteří lidé na Západě razí termín luxury beliefs, tedy „luxusní názory“. K nim patří genderová ideologie, multikulturalismus, dekonstrukce víry apod. Jsou to názory těch, kdo si to mohou dovolit, protože žijí v rozvinutých zemích; objevují se jen v rámci západního diskurzu. (Pikantní je, že multikulturalismus se vyskytuje jen v jediné kultuře, tedy žádné multi-.) A tak jsou křesťané, kteří se domnívají, že by měli být „pokrokoví“, a téměř všechny takové výstřelky přijímají.
A pak jsou zde nejrůznější odstíny středu. V tomto středu jsou mj. křesťané, kteří soudí, že my máme žít podle vlastních (křesťanských) pravidel, ale neměli bychom je ostatním „vnucovat“. (Rozuměj: Dávat zřetelně najevo, že věříme něčemu jinému než „tento svět“, a svůj pohled vysvětlovat.)
Pokud jde o samotná témata kulturních válek – eutanazii, umělé potraty, manželství pro všechny, genderovou ideologii aj. – pak je lze vybojovávat i bez odkazu na křesťanství. Jsou dostatečné „sekulární důvody“, proč zastávat konzervativní názory. Bezpočet průzkumů potvrdilo, že nejlepším prostředím pro výchovu dětí je intaktní biologická rodina. Člověk nemusí být křesťan, aby to zjistil. Podobně při pohledu na zkušenosti zemí, které umožnily eutanazii, docela mrazí. Že by si všechny ty tisíce lidí skutečně přály zemřít? Člověk nemusí být křesťan, aby byl těmito statistikami otřesen.
Není třeba argumentovat křesťanstvím
Je několik důvodů, proč při projednávání legislativy týkající se těchto kulturních a etických témat neargumentovat křesťanstvím. Jeden je ten, že našim odpůrcům to okamžitě umožní tvrdit: „Ty si toto myslíš, protože jsi křesťan.“ A ve „slušné“ postmoderní společnosti je argumentace křesťanstvím jaksi předem vyloučena.
Druhým důvodem je to, že ani mnozí, kteří se považují za křesťany, nemají moc jasno v tom, co je vlastně křesťanství. Mluví zpravidla obecně o „křesťanských hodnotách“ nebo o judeo-křesťanské tradici, ale kdybyste po nich chtěli bližší vysvětlení, opět odpoví spíše obecně a mlhavě. Křesťanství je pro svět (ale i pro nominální křesťany) spíše sestavou morálních zásad než dobrou zprávou o výkupné smrti Božího syna. Pokud tedy v kulturních bojích argumentujeme křesťanstvím, někdy ono mylné pojetí křesťanství spíše jen posilujeme.
Kromě toho je tu ještě jeden velký problém: Jako křesťané málo rozumíme Písmu. Některá témata nejsou v Písmu pojednána výslovně a je třeba znát Písmo jako celek, abychom v něm mohli nalézt odpovědi na otázky, které jsou v současnosti živé.
Zdržme se nyní u tématu praktikované homosexuality. Ta je jednoznačně zapovězena jak Starým, tak Novým zákonem. Nemáme ale v Bibli jasné zdůvodnění proč. Pokud znáte nějaké homosexuály nebo lesby, musíte mnohdy uznat, že jsou to milí a příjemní lidé. Proč jsou tedy homosexuální vztahy zapovězeny?
Postmoderní lobby vás prohlásí za bigotní zpátečníky, a co je horší, obviní vás, že jste „homofobové“, kteří vlastně homosexuály a lesby nenávidí. V postmoderním světě není místo pro odlišení nesouhlasu od nenávisti. Nesouhlasíš, tudíž nenávidíš. A pokud to nevidíš, tím hůře pro tebe.
Sex ovlivňuje kulturu
Kdysi jsem se zabýval vztahem okultismu a Písma. Zajímavé je, že zákaz okultismu je jasný, ale zdůvodnění jako by chybělo. „Ale co se tebe týče, tobě to Hospodin, tvůj Bůh, nedovolil.“ (5M 18,14) Nicméně pokud člověk chce tuto otázku prostudovat, biblické stanovisko pochopí, i když není patrné na první pohled. Podobně je tomu s praktikovanou homosexualitou.
Když jsem tuto otázku studoval, narazil jsem na pozoruhodnou knihu britského etnologa a antropologa Josepha D. Unwina. Tato 700stránková kniha vyšla v roce 1934 v Oxfordu a Cambridgi pod názvem Sex a kultura. Podotýkám, že autor nebyl ani kreacionista, ani křesťan. Skoro bych řekl, že si i zakládal na svém ateismu. Na mnoha desítkách stran však poctivě dokládá zjištění, že čím méně regulace sexu, tím je kultura primitivnější a plošší. Co se týče stupně kulturnosti, rozlišuje čtyři stupně. Tam, kde sex není nijak regulován, je kultura nejprimitivnější. A všechny kultury, které „dospěly k monoteismu“, nějak sexualitu regulují.
Když se podíváte na současnou společnost prizmatem Unwinovy knihy, dojde v mnoha případech na „aha efekt“: Budete překvapeni, ledacos do sebe zapadne jako kousky puzzle.
Co to má společného s homosexuály? Jistě, celoživotní celibát není nic příjemného, zvláště pokud k němu člověk nemá obdarování. Stejně obtížné – ne-li dokonce obtížnější – je setrvávání v problematickém manželství. Pokud je naší motivací nalezení co nejpříjemnějšího života pro nás samotné, pak ani nemá cenu někoho k takovému celibátu nutit. Ale jsou takoví (patrně jde o výraznou menšinu), kteří berou Písmo v této otázce vážně.
Můžeme pro homosexuály mít hluboké pochopení, to ale neznamená, že je naší povinností opustit Písmo a podporovat vše, s čím homosexuální lobby přijde. Na druhé straně nemůžeme po neobrácených lidech chtít, aby žili podle Bible, a snažit se podnikat nějaké legislativní kroky, aby světské zákony byly v této oblasti konformní se zákonem Božím. Proto pokud jde o stejnopohlavní svazky, souhlasím s některými změnami, které jsou nyní navrhovány – možnost dědit po partnerovi, přístup k jeho zdravotní dokumentaci apod. Jen bych tomu neříkal manželství, protože manželství je svazek muže a ženy.
Shrňme to tedy: Snažit se zavést jakousi křesťanskou legislativu, podobně jako některé muslimské státy zavedly právo šaría, je nesprávné, nepatřičné a kontraproduktivní. Lze ale bojovat např. proti interrupcím, aniž bychom argumentovali Biblí. Podobně je tomu s eutanazií. Nejde o to, že bychom se za Bibli styděli. Jde o to, že nelze nutit lidi žít podle Bible, aniž se setkali s Ježíšem. Jsme povoláni na nesnadnou cestu, máme na tuto pouť zvát i druhé, ale nemůžeme tuto cestu druhým vnucovat. V dějinách máme řadu příkladů, kdy se lidé snažili přinutit všechny žít podle Božího slova a vedlo to k vytvoření jakéhosi „duchovního koncentráku“ (Girolamo Savonarola, Jan Kalvín v Ženevě).
Nevnucujme tedy naše hodnoty druhým, ale kráčejme úzkou cestou. Pamatujme, že v křesťanství nejde primárně o naše pohodlí. Jde v něm o Boží slávu.
(Psáno pro časopis Život víry 2024/1.)