Podnětem k sepsání této stati byly internetové diskuse o tom, jaké postoje by měli křesťané zaujmout ke dvěma významným konfliktům, které v současnosti probíhají – Jde o válku Ruska proti Ukrajině a válku Izraele proti Hamásu.
V krajní poloze křesťanští pacifisté tvrdí, že křesťan se nesmí bránit za žádných okolností. Nemá se dopouštět násilí ani tehdy, když teroristé vraždí nemluvňata.
Píšu o „krajní poloze“, ale vlastně neznám jiné křesťanské pacifisty než tyto „krajní“. Ostatně, je to celkem logické. V různých konfliktech, včetně těch zmíněných, nedává smysl se „trochu“ bránit.
Oporou křesťanského pacifismu jsou Ježíšova slova z Kázání na hoře (Mt 5,38-39): Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když tě někdo udeří do tvé pravé tváře, nastav mu i druhou tvář a paralela k těmto veršům v Lukášovi 6,27-30: Ale vám, kteří slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří. Tomu, kdo tě bije do tváře, nastav i druhou a tomu, kdo ti bere plášť, neodepři ani košili. Každému, kdo tě žádá, dávej, a od toho, kdo ti bere, co je tvoje, nežádej nic nazpět.
Komu jsou tato slova řečena, a za jakým účelem? Jsou řečena Ježíšovým učedníkům. Ostatně ti, kdo tato slova nepřijímali, se za Ježíšovy učedníky nepovažovali a ani považovat nechtěli. (A tak je tomu vlastně dodnes.) I pro Ježíšovy učedníky to mohla být silná slova. Ani bych se nedivil, kdyby ho někteří opustili se stejnými slovy, jakými reagovali jiní na Ježíšova slova „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,56): To je tvrdá řeč. Kdo to může poslouchat? (Jan 6,60).
Nyní si položme otázku, komu tato slova určena nejsou. Pochopitelně nejsou určena těm, kteří se nezajímají o Ježíšovu zvěst a o křesťanskou teologii. Dále Ježíš sám naznačuje, že jeho slova jsou určitou antitezí k jinému učení a k jiné praxi: Slyšeli jste, že bylo řečeno… Já však… Soudím tedy, že tato jeho slova jsou určena především těm, kteří přijímali – a snažili se praktikovat – ona slova, vůči kterým přichází Pán Ježíš se svou antitezí: Oko za oko a zub za zub.
Z toho všeho by mělo být patrné, že Pán Ježíš zde nepřichází s nějakým návrhem nového společenského pořádku. Přístup, k němuž vyzývá, ovšem společenské pořádky zasahuje. Působí jako kvas v těstě nebo jako sůl v polévce. Není ale návodem pro autority, jak se chovat a jak společenský pořádek udržovat.
Přitom zásada „Oko za oko a zub za zub“ byla zásadou, kterou se měl řídit společenský pořádek. Lidem, kterým se zdá, že tato zásada je příliš krutá, má smysl připomenout, do jakého světa tato zásada směřovala. Pokud člověk patřil k vyšší společenské vrstvě a dostal se do sporu s někým z nižší vrstvy, mohl by ten z nižší vrstvy za poškození oka zaplatit životem. Tato zásada omezovala tvrdost zákona v různých starověkých společnostech. A – jsem přesvědčen – pokud se vám příčí například reciproční vyrážení zubu, mohu vás ujistit, že Duch svatý vás nepovede k tomu, abyste tuto zásadu aplikovali takto doslovně. Stačí, když tuto zásadu pochopíme takto: Trest má být přiměřený spáchanému provinění. A tato zásada – pokud jde o společenský řád – platí pro všechny společnosti a kultury, i když ji dnes formulujeme jinak než slovy „oko za oko, zub za zub“. V tom se lišíme od islámu, který má zato, že právo šaría má být uplatňováno v téže doslovné podobě, v jaké bylo kodifikováno někdy v 6. či 7. století, v podobné kultuře, kdy zásada „oko za oko, zub za zub“ byla také chápána doslovně.
Inteligentní čtenář Bible ví, že řada věcí z Božího zákona byla formulována v době, která se vyjadřovala jinak, mimo jiné daleko méně abstraktně. Když kupříkladu v Mojžíšově zákoně čteme „Proklet buď muž, jenž svádí slepce z cesty“ (srov. Dt 27,18), tak starověký čtenář Zákona věděl, že stejně jako se nemá ubližovat slepým, nemá se ubližovat ani hluchoněmým nebo chromým, přestože to v Zákoně výslovně uvedeno není. Dnešní pozitivisticky ladění právníci by možná trvali na tom, že co není zakázáno výslovně, je dovoleno.
Zásada „oko za oko, zub za zub“, by se dnes patrně uplatňovala v podobě „trest musí být úměrný provinění“. A mohla by být součástí společenského uspořádání. Nastavení druhé tváře nikoliv.
Bibli musíme vykládat Biblí, a to platí i pro slova o nastavení druhé tváře. Že se nejedná o příkaz, který se má doslovně plnit bez ohledu na okolnosti, je snad dostatečně dokázáno tím, že Ježíš, bitý před veleknězem, se ozval takto: Jestliže jsem promluvil zle, vydej svědectví o tom zlém; jestliže však správně, proč mě biješ? (Jan 18,23). Do trochu jiné situace se podle Skutků apoštolských dostal apoštol Pavel, ale i on byl v situaci, kdy mohl nastavit druhou tvář, ale neudělal to (viz Sk 23,3). Pokud vím, v Písmu nemáme zapsán žádný příběh, který byl dosvědčoval pozitivní aplikaci tohoto slova. To ovšem neznamená, že bychom měli tento Ježíšův příkaz opomíjet a nepřemýšlet o tom, kdy a jak ho pozitivně aplikovat.
Inspirující příběh jsem četl v kterémsi spisu čínského křesťana Watchmana Nee, byť jde o příběh, který je aplikací spíše slova o ujití druhé míle než o nastavení druhé tváře: A když tě někdo bude nutit k službě na jednu míli, jdi s ním dvě (Mt 4,11). Ovšem obě tato místa jsou z Kázání na hoře a obě jsou rozvedením téže myšlenky. Šlo o tento příběh:
Číňané někdy pěstují rýži na kopcích. Po vrstevnici vedou hráze. Rýže potřebuje hodně zavlažovat, a ti, kdo mají políčko nahoře na kopci, ho museli zavlažovat ručně. Jeden vynalézavý křesťan, který měl políčko zcela na vrcholu, si vytvořil ze šlapacího kola zavlažovací zařízení. Dole šlapal a nějakým způsobem dopravoval vodu nahoru.
Nicméně jeho soused, který měl políčko pod ním, vypouštěl načerpanou vodu na své pole.
Křesťan se šel poradit se svým pastorem. „Vím, že bych mu měl odpustit, ale nějak mi to nejde.“ Pastor se zamyslel a pak mu poradil: „Zkus nejdřív zavlažit jeho pole a až potom to své.“
Už si nepamatuji, jestli ten příběh měl happyend nebo ne. Vlastně na tom nezáleží. Křesťan udělal něco, co dělat nemusel. Bylo to jeho rozhodnutí – to je podstatné. Nedělal to ze strachu před sousedem. Sám jsem si v životě při méně závažných příležitostech vyzkoušel, že ujít druhou míli je snazší než tu první. Je to jeden z paradoxů křesťanského života. Účinek možná souvisí s tím, že vy vlastně tímto způsobem odmítnete stát se nepřítelem. Druhý člověk vás může považovat za nepřítele, ale vy nemusíte za nepřítele považovat jej.
Z toho všeho ale nevyplývá, že tato Ježíšova slova z Kázání na hoře jsou návodem na uspořádání společnosti a na druh jednání, který by bylo správné a smysluplné vyžadovat. Proto argumentace, že příkaz milovat nepřátele nás vede k tomu, abychom se stavěli pasivně k nepravostem a násilnostem třeba i na ženách a dětech, je nesmyslná, a – nebudu tajit svůj názor – vyloženě hříšná. Pokud jste mohli nějakému zlu zabránit a neudělali jste to, dopustili jste se hříchu.
Jak tedy slovo o nastavení druhé tváře uplatnit?
Ježíš nás zve na jinou rovinu, než je běžné společenské uspořádání. S Ježíšem přicházelo do světa Boží království, o kterém Ježíš Pilátovi řekl, že není z tohoto světa (Jan 18,36). V Božím království platí jiné zásady než v pozemských říších. Boží království nelze budovat pozemskými prostředky. Pozemské říše mají být založeny na spravedlnosti; Boží království je založeno na milosti a na lásce a nelze je budovat za pomoci donucovacích prostředků. Život na této zemi se ovšem bez nich neobejde, protože jinak by zavládlo právo silnějšího a svět by se ponořil do násilí a anarchie, jak to ostatně můžeme vidět na tzv. zhroucených státech.
V dějinách bylo podniknuto několik pokusů vybudovat Boží království na této zemi pozemskými prostředky. Platí to i o našem husitství, platilo to o Kalvínově Ženevě nebo o Savonarolově Florencii. Bylo přitom prolito mnoho krve.
Nutno ovšem počítat s tím, že ti, kdo hledají Boží království a neupadnou do pasti snah vybudovat ho tělesnými prostředky na této zemi, budou trpět násilí. Jsme pozváni k nezajištěné existenci. To ale neznamená, že máme odmítat policii a armádu, respektive že silové složky máme odmítat jako něco nečistého.
Pozemské boje zpravidla nebývají černobílé. Různí politologové varují, abychom konflikty nebrali jako boj dobra se zlem. Nepochybně platí, že v různých konfliktech (třeba v současném konfliktu na Ukrajině) proti sobě stojí jedni hříšníci proti druhým hříšníkům. Jsou ovšem situace, které za boj dobra se zlem označit lze. Počítám mezi ně i současnou válku v Gaze. To ovšem neznamená, že na straně dobra jsou nějací bezhříšní lidé. Ten konflikt je hodně černobílý vzhledem k tomu, že jedna strana deklarativně usiluje o naprosté zničení druhé strany. Hamásovci chtějí „zahnat Židy do moře“. Nepřipouštějí žádný kompromis (byť nakonec budou patrně muset uzavřít nějaké příměří). Krutosti, které spáchali 7. října 2023, jsou předjímkou toho, co by nastalo, kdyby Hamás zvítězil. Nejsou to excesy, byl to deklarovaný záměr.
Můžeme slyšet argumenty, že smrt miminek v Gaze je stejně strašná jako smrt izraelských miminek. Z toho někteří lidé vyvozují, že vojáci na obou stranách jsou stejně špatní. To ale není pravda. Samozřejmě, smrt miminek je strašlivá vždy. Pro život lidské společnosti ale není jedno, za jakých okolností a čí vinou miminka umírají. Zatímco teroristé házeli miminka do rozpálené trouby, izraelští vojáci se snaží civilní ztráty na životech minimalizovat. Na motivech záleží, ne že ne. Tam, kde se hází do jednoho pytle oběti i pachatele, dokonce ve jménu „křesťanského“ pacifismu, se otvírají do široka dveře zoufalství a nihilismu.
Zmíním ještě jeden argument, který se křesťanští pacifisté snaží uplatnit. Argumentují zákazem z Desatera: „Nezabiješ.“
Toto slovo je správně přeloženo ve Studijním překladu: „Nebudeš vraždit.“ Slyšel jsem jednoho rabína vysvětlovat, že je tam užito jiného slovesa, než je prosté „zabíjet“. Začal jsem tuto otázku studovat v Písmu a ještě s tím nejsem zdaleka hotov. Zatím jsem našel pro „zabíjení“ pět různých hebrejských sloves. Sloveso zde použité není sice zcela neobvyklé, ale je mnohem méně frekventované než jiná slovesa, kdy jde třeba o zabíjení obětních zvířat nebo o vykonávání trestu smrti. Písmo nám tu dle mého názoru jasně naznačuje, že je rozdíl mezi vraždou a zabitím.
Ostatně zákaz „nezabiješ“ by nedával smysl, když hned v následujících kapitolách Exodu je uvedeno několik hříchů, za které měl platit trest smrti. Ano, Písmo s trestem smrti počítá. To ovšem neznamená, že bychom ho měli zavádět – byly a jsou dobré důvody pro jeho zrušení. To nic nemění na tom, že Písmo rozlišuje mezi neúmyslným zabitím, trestem smrti a vraždou. A chceme-li, aby v nějakém státě vládla spravedlnost, je tohoto rozlišení zapotřebí i dnes.
V jedné věci se ale biblicky věřící křesťan od světských lidí liší, nebo by se alespoň lišit měl. Musí si být vědom, že silou je sice někdy nutno bránit zlu, silou ale nikdy nelze prosadit dobro. Nikoho nelze silou obrátit na víru.
- ledna 2024