O svobodě slova se v poslední době mluví hodně. Podle různých průzkumů mají mnozí občané např. Německa pocit, že nemohou svobodně říkat, co si myslí. Tam, kde se usadila progresivistická ideologie, je možné kvůli nevhodně zvolenému slovu přijít o zaměstnání nebo o profesuru. K tomu přistupuje dříve nevídaný jev, totiž že na druhého člověka můžete vytáhnout něco, co řekl před třeba dvaceti nebo třiceti lety. Díky sociálním sítím a moderním technologiím je možno dohledat, co daný člověk kdysi řekl a co už dávno zapomněl. Přitom ten, kdo se snaží druhého tímto způsobem zničit, mnohdy vytrhuje řečené či napsané z kontextu. Takto napadený člověk si už ani nepamatuje, že o nějaké věci mluvil, natož co o ní řekl. Tento přístup nesmírně ztěžuje vývoj našeho smýšlení. Říká se, že kdo nebyl v mládí levičák, nemá srdce, a kdo je levičákem i po čtyřicítce, nemá rozum.
V diskusích – či spíše ve výměnách názorů, protože skutečné diskuse bývají poměrně vzácné – máme tendenci věci hrotit. Uvedu příklad: V diskusi na Křesťanu dnes mi kdosi napsal: „pane Drápal, když tolik horujete pro Evropskou unii…“ Byl jsem vděčný, že jiný diskutující se mne zastal: „Pan Drápal pro Evropskou unii nehoruje.“ Ano, nehoruji, ale chci, aby zůstala a proměnila se. Jenže onen první diskutující nebyl spokojen s ničím jiným než s absolutním odsudkem. Takových příkladů by bylo možno uvést více. Záplava e-mailů a článků nás zřejmě vede k povrchnímu čtení. Pak máme sklon si autora zařadit do určité škatulky a nevšímáme si drobných nuancí, které ovšem mohou být velmi důležité.
V jednom z nedávných článků jsem zmiňoval nadužívání slova hate, nebo, chcete-li, hejt. To, že jsem proti neřízené migraci, neznamená, že migranty nenávidím. To, že jsem proti „manželství pro všechny“, neznamená, že nenávidím homosexuály. Toto nadužívání má oponenta vykreslit jako zlého, nenávistného člověka. To se mnohdy jeví jako hlavní cíl. To pak umožňuje oponenta předem vyloučit ze „slušné společnosti“ a jeho případnými argumenty se vůbec nezabývat.
Jak se tomu bránit?
Denně dostávám spoustu odkazů a přeposlaných e-mailů. Přiznám se, že je téměř vůbec nečtu, protože je jich příliš mnoho a nemám tolik času. Ale to, co čtu, se snažím číst pozorně. Vadí mi totiž, když mé články čte někdo nepozorně, což se projeví třeba tím, že polemizuje s něčím, co jsem psal v první polovině článku, a nevšiml si, že na jeho námitky odpovídám v druhé polovině.
Nenechme se rychle strhnout k polemice. Pokud vám skutečně jde o diskusi s nějakým autorem, přeneste ji z FB nebo jiné sociální sítě na soukromou rovinu, tedy nejlépe na e-mail. Tam nemáme tendenci se předvádět nebo nad oponentem „zvítězit“, ale můžeme si v klidu probrat argumenty.
Snažme se být přesní. A nenechme si vnutit, jak máme mluvit. Neexistuje „transmuž“ nebo transžena“. Jsou jen lidé, kteří se vydávají za druhé pohlaví. Není důvod je zesměšňovat, není důvod jim ubližovat, ale není důvod přistoupit na něco, o čem jsem si jist, že to není pravda. Plně souhlasím s Jordanem Petersonem v tom, že stát by neměl nikoho nutit říkat to, co si nemyslí. Peterson říká – a já s ním souhlasím – že stát může nějaké mluvení zakázat, nemůže ale nějaké mluvení přikázat.
Teď o svobodě slova z trochu jiného soudku. I u nás se řešila otázka, zda je možno zakázat propalestinské heslo „From the River to the Sea, Palestine Will Be Free“. Palestina má být „free“, tedy svobodná. Od čeho? Od Židů. Je to heslo těch, kteří říkají, že se všemi Židy naloží tak, jak s některými naložil Hamás 7. října t. r. Ve skutečnosti tedy jde o schvalování holocaustu, i když někteří lidé budou tvrdit, že nikoli. A schvalování holocaustu je u nás trestné. Má být tedy toto heslo kriminalizováno? Byl jsem na vážkách, ale nakonec jsem dospěl k rozhodnutí, že nikoli. Výzva k násilí totiž není v tomto hesle vyjádřena explicitně, pouze implicitně.
V knize Kazatel se mimo jiné píše, „ať jsou tvá slova nemnohá.“ Někdy možná namítne: „Ty, Dane, se tím sám neřídíš, když vydáváš každý týden nový článek.“ Přesto se domnívám, že si to slovo beru k srdci. Píšu sice článek každý týden, ale jsou oblasti, k nimž se vůbec nevyjadřuji, protože jim nerozumím, nebo se k tomu necítím veden. A mám dokonce dojem, že oblasti, k nimž se budeme moci smysluplně vyjádřit, se budou ještě zmenšovat. Proč si to myslím? Vysvětlím na konkrétním příkladu.
Nedávno mi v diskusi jeden muž napsal, že bych měl odsoudit zvěrstva páchaná Ukrajinci na Rusech na Donbase. A nějaká ta zvěrstva konkrétně zmínil. Já bych samozřejmě mohl stáhnout z internetu řadu svědectví o zvěrstvech, která naopak páchali Rusové na Ukrajině. To by ale prorusky smýšlející lidé okamžitě smetli ze stolu jako „fejk“. Řadu konkrétních případů, které byly zmíněny, nemůžeme ani potvrdit, ani vyvrátit. Když jsem odmítl přistoupit na tuto hru, onen člověk mi napsal, že jsem naprosto bezcitný, když neodsuzuji to, co mi napsal. Tudy zřejmě žádná smysluplná cesta kupředu nevede. Málo si pomůžeme, když se budeme navzájem utloukat podobnými „argumenty“. Mnohem více mě zajímají konkrétní osudy lidí, s nimiž se mohu setkat. Loni u mě několik měsíců bydleli dva Ukrajinci, matka se synem, mimochodem rusky mluvící, kteří přesto stáli na straně Ukrajiny. Zpovídal jsem je, jak se jen dalo. Ale mnohé z toho, co jsem se dověděl, stejně nepoužívám, protože nemám žádnou představu, zda jejich smýšlení bylo typické a většinové nebo naopak spíše okrajové. A pokud něco z toho použiju, zmíním, z jakého je to pramene a jakou to asi má vypovídací hodnotu.
Znamená to, že nemám na dění na Ukrajině vlastní názor? Nikoli, názor mám, a dosti vyhraněný. Ale nevytvářím si ho bojováním na pomyslné ideologické hranici. A nepotřebuji z oponentů dělat blbce nebo lidi postrádající soucit. „Nemnohá slova“ – to pro mne v této souvislosti znamená nepoužívat profláknuté a neověřitelné argumenty.
Přeji nám všem v novém roce hodně inteligentních diskusí s co nejmenším počtem urážek.
- prosince 2023