Při své dnešní pravidelné vycházce jsem byl nepříjemně překvapen. Na hlavním (Masarykově) náměstí se konal vánoční trh.
Slyšel jsem, že vládním opatřením byly vánoční trhy zakázány. Takže předpokládám, že „oficiálně“ se asi nejednalo o vánoční trh, ale o trh farmářský nebo něco podobného. Zkrátka český (a moravský, a jak je vidět v Jeseníku, dokonce i slezský) člověk je zvyklý všechna možná pravidla „kreativně“ obcházet. Máme dostatek lidí, kteří nám vysvětlí, že vládní opatření jsou špatná, a pak mnohým, kteří se rozhodnou je nerespektovat, ještě dají punc bojovníků za svobodu. „V moci postavení“ s tím tak nějak počítají, a tak ani nevyvíjejí nějakou překotnou snahu dodržování vládních nařízení kontrolovat, neřkuli vymáhat.
Můj syn Ben má licenci hrát na Karlově mostě. Získat tuto licenci není nic jednoduchého – zájemce musí před komisi a kromě toho za ni zaplatí poměrně tučný poplatek. Nedávno jsme spolu řešili zajímavý problém – měl udat člověka, který tam hraje bez licence? Říkal mi, že si při tom připadal příšerně… zkrátka jako udavač. Velmi dobře mu rozumím. Předpokládám, že onen člověk, který tam hrál bez licence, si také připadal jako bojovník za svobodu, který by vám vysvětlil (nebo vytmavil), jak je nesmyslné, že se nějaké licence vůbec vydávají.
A proč jsem Benovi tak dobře rozuměl? Vzpomněl jsem si na svá školní léta. Byl jsem celkem jedničkář, ale „propadlíci“ mě nepovažovali za šprta. Měl jsem to u nich dobrý, protože jsem pilně a úspěšně napovídal. To mi získávalo popularitu a já nebyl proti. V dospělosti jsem o tom mluvil s maminkou a dověděl jsem se, že ona napovídala také. Ze stejných důvodů a se stejným úspěchem jako já. Jenže když jí bylo čtrnáct, odjela na léto do Anglie, načež vypukla válka a ona se nemohla vrátit. Chodila do anglické školy a pokoušela se napovídat. Nicméně spolužačky si ťukaly na čelo. Nechápaly, proč to dělá a čeho chce dosáhnout. V Anglii se prostě nenapovídalo. (Jak je to teď, nevím.)
Mohli byste říci – napovídání a udávání není totéž. Uznávám, úplně totéž to není, ale má to mnoho společného. Obojí je vyvoláno nerespektováním pravidel.
Jenže když se trvale a intenzivně nerespektují pravidla, nastává anarchie. A po anarchii následuje co? … Ano, tyranie.
Jsem toho názoru, že mnozí, kdo si nyní připadají jako bojovníci za svobodu, chtě nechtě připravují cestu tyranii.
Tyto postoje znemožňují budování sociálního kapitálu. Jsou projevem nedůvěry a plodí nedůvěru další.
Každá společnost potřebuje elity, ale chybí-li sociální kapitál (jinými slovy, důvěra na nejrůznějších stupních), elity nemohou vzniknout.
Nedávno jsem prožil smutný příběh. Do sboru chodil muž, který uvěřil v pokročilém věku. Všichni jsme ho milovali. Byl těžce nemocný, ale dokud mohl, nevynechal žádné shromáždění. Velice dojemné byly jeho modlitby. Vícekrát jsem ho slyšel říkat: „Pane Ježíši, děkuji ti, žes mě našel, když já jsem tě vůbec nehledal.“ Naposledy jsem s ním mluvil v nemocnici dva dny před jeho smrtí. Mohl jsem ho navštívit, protože jsem u sebe měl kartičku potvrzující, že jsem pastor Křesťanských společenství.
Věděli jsme, že když mu zemřela matka, jeho syn odmítl uspořádat pohřeb. Po smrti tohoto muže vyřizovala v domě pro seniory, kde onen muž až do své smrti bydlel, tam pracující sociální pracovnice – shodou okolností členka jesenického sboru. A další shodou okolností tam dorazil i syn toho muže. Odehrál se velice zvláštní rozhovor. Mám to z druhé ruky, ale bylo to asi takto. Onen muž se ptal, kdo chodil jeho otce do nemocnice navštěvovat. Ta sociální pracovnice mu podle pravdy odpověděla. Muž rozezleně zareagoval: „No, a to měl být zákaz návštěv, že? To se nedivím, že se ty šperky ztratily!“ Pro tu sestru, která tuctům lidí nezištně pomáhá, to muselo být hrozné. Mimochodem, já jsem u toho muže nikdy žádné šperky neviděl, ostatně ani by mě nenapadlo se po něčem takovém pídit.
Žádný pohřeb se nekonal, ale v jesenickém sboru jsme uspořádali „rozlučkové shromáždění“, velmi dojemné a velmi povzbuzující.
Proč o tom píšu? Onen muž svého otce v nemocnici nenavštívil, ale po jeho smrti měl zájem o šperky. Jeho vnitřní svět je zřejmě takový, že si nedovede představit, že by někdo jeho otce navštěvoval zcela nezištně. Žije ve světě absolutní nedůvěry.
Kolik takových lidí je?
Ale abych nebyl negativní: Samozřejmě je rovněž mnoho lidí nezištných a obětavých. Současná epidemie umožňuje, aby se charaktery projevily. Naplňuje se slovo ze závěru knihy Zjevení: „Kdo ubližuje, ať ještě ubližuje do konce, kdo je špinavý, ať se ještě ušpiní, a kdo je spravedlivý, ať ještě až do konce koná spravedlnost, a kdo je svatý, ať se ještě posvětí“ (22,11).
Vraťme se k oné potřebě elit. Počítejme s prací Božího nepřítele: Mimo jiné se bude snažit očernit poctivé a čestné lidi. Dejme si pozor, abychom v srdci někoho neodsoudili nejen bez důkazů, ale i bez náznaků nějaké nepravosti. Často půjde o podezření z hrabivosti nebo snahy se nějak obohatit. Lidé, kteří jsou sami hrabiví a přitom zcela propadli oné nedůvěře (jako syn onoho muže), si možná svým způsobem „upřímně“ myslí, že ostatní jsou jako oni.
A pokud se pustíte do nějakého díla, do něčeho pozitivního, připravte se na to, čemu se v českém národě říká obecně: „Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.“ Pokud se do něčeho pustíte, budete možná obviněni z finančních machinací, ze snahy se zviditelnit, ze snahy být důležití, ze snahy zachraňovat svět… My věřící máme ovšem jednu výhodu, na kterou často upozorňuji, a tak mi odpusťte, že to udělám znovu: Víme, že máme jediného diváka, na jehož mínění opravdu záleží. Bůh sám zná naše skutečné motivy – zná je dokonce lépe než my sami. A tak tedy všechno, co činíte slovem nebo skutkem, dělejte jako Pánu (srov. Kol 3,17).
Pamatujme, že žijeme na konci věků. To znamená, že skutečné motivy a skutečný význam toho, co děláme, nemusí vyjít najevo v tomto čase. Ale právě vědomí věčnosti nám umožňuje pouštět se do zdánlivě prohraných bitev, a přitom být činiteli pokoje. Důvěru vybudujeme jedině tehdy, budeme-li vše, co děláme slovem nebo skutkem, dělat pro Pána Ježíše.
- prosince 2021