Už několik lidí se mě ptalo, jestli se křesťan může modlit, aby někdo umřel. Ano, hned mi bylo jasné, že myslí na Vladimíra Putina. Sám jsem se za jeho smrt nemodlil, a musím se přiznat, že jsem tu otázku vlastně neměl promyšlenou. Čtu teď sedmisetstránkový životopis Dietricha Bonhoeffera, luterského faráře a teologa, který se účastnil příprav na atentát na Hitlera, byl zatčen a v dubnu roku 1945 popraven. Nedlouho před smrtí napsal mou milovanou píseň Moc předivná nás tiše obestírá. Vždycky jsem ho obdivoval, takže bych v tom měl mít jasno… Co druhý den si volám se svým přítelem ukrajinským pastorem. Spojení s ním zatím funguje, v neděli jsme dokonce v rámci bohoslužeb udělali malou videokonferenci, aby naši lidé viděli jej a jeho manželku a oni viděli nás, kdo se za ně modlíme a kdo se je snažíme podporovat. V jednom rozhovoru jsem se ho zeptal, jak to vidí on. Může se modlit za smrt Putina? On je v tom naprosto jednoznačný.
Možná někoho hrozně naštvu, ale já se modlím, aby se Putin obrátil. Motivuje mě k tomu příběh posledních měsíců několika nacistických zločinců, kteří čekali v Norimberku na soud. Sloužil jim pastor H. F. Gerecke, který sám přišel ve válce o dva syny. Patnáct z nich přijalo Ježíše a činilo pokání. Někteří z nich byli popraveni (Wilhelm Frick, říšský protektor Protektorátu Čechy a Morava, Fritz Sauckel, generální pověřenec nad nucenými pracemi, Wilhelm Keitel, říšský maršál, a Joachim von Ribbentrop, ministr zahraničí). Další z obrácených byli odsouzeni k trestům vězení.
Dokážeme si představit, že se jednou setkáme s těmito válečnými zločinci ve velikém zástupu lidí oslavujících Boha?
A je správné, že tito novopečení křesťané byli popraveni? Jsem přesvědčen, že ano. Jedna věc je náš duchovní život, jiná věc je, jsme-li voláni k zodpovědnosti za své činy v tomto světě. Když někomu ukradnu milion a pak se obrátím, pak mé obrácení nemůže bránit tomu, abych byl světskou spravedlností potrestán. To, že chci milion vrátit, je jen polehčující okolnost.
Ale kdybych byl v situaci Bonhoefferově, asi bych se zachoval stejné. Tedy aspoň doufám, že bych nebyl příliš zbabělý.
Bylo mi hodně odpuštěno. Činil jsem pokání, a měl jsem z čeho. Byl jsem svévolník, posměvač a hříšník. To, že Ježíš zemřel za mé hříchy a že mi Bůh odpustil, je moje jediná naděje. Ano, jsou lidé, kteří mi neodpustili. (Zajímavé je, že jsou to někdy lidé, kterým jsem nikdy nijak neublížil.) Nevěří, že pokání je míněno upřímně a že „stačí“. Nebo nevěří, že odpouštět je správné.
Tím se dostávám k další otázce: k omluvě prezidenta Zemana. Když měl svůj krátký projev po začátku války na Ukrajině, byl jsem na procházce a měl jsem ho na sluchátkách. Když skončil, měl jsem slzy v očích. On dokázal říci „mýlil jsem se“ a „omlouvám se“! V to už jsem ani nedoufal. A tak mě mrzí, že spousta lidí říká a píše, že to nestačí, že je to příliš málo příliš pozdě, a že ho to nezbavuje odpovědnosti za jeho dřívější proputinovské postoje.
Kdybych byl jeho zpovědníkem, asi bych mu poradil, aby rezignoval. Nicméně přiznám se, že mám větší obavy z lidí, kteří jeho pokání zpochybňují. Člověk, která sám pokání činil, má otevřené srdce pro ty, kteří ho činí také.
V předminulém článku jsem napsal, že současná krize zatím z nás Čechů „vytáhla“ to lepší. Mnozí – psychologové i politici – varují, že nadšené pomáhání běžencům nevydrží dlouho a nastanou problémy. Lidsky viděno se to dá předpokládat, ale nesmyslím si, že je takový vývoj nevyhnutelný. Taky jsem se přihlásil, že někoho ubytuji, ačkoli se mi vůbec nechce. Přijdu tím o své pohodlí, ať už mi nadělí kohokoli. A co když to bude někdo protivný? Nebo s nevychovaným dítětem? Ale nějak bych nedokázal žít s pocitem, že statisíce lidí mrzne někde na hranicích, a já si doma hovím. Mé horší já se ozývá: „Hele, už sis to odpracoval s Iráčany a Pákistánci, dej už si pokoj! To sis neužil dost kritiky?“ Ale pak si zase vzpomenu na to, co se děje, a nedá mi to.
Pokud skutečně dojde k vyhasnutí ochoty pomáhat, měli bychom my křesťané jít příkladem. Neměli bychom vyhasnout. Vždyť naším Pánem je Ježíš, nehasnoucí Slunce spravedlnosti. (Promiňte mi mou patetičnost; opravdu si myslím, že teď je čas na patetičnost a ne na cynismus.)
A ještě z jednoho dalšího soudku. I nyní mě někteří lidé zahrnují proputinovskou propagandou. A říkají: „Nevěř mainstreamu!“ Odpovídám: Já mainstream vlastně nepotřebuji. Což Putin neříkal, že na Krym nikoho nevyslal? A což o měsíc později ty „zelené mužíčky“ nevyznamenal? A což nyní neříkal, že Západ se zesměšňuje, když mluví o hrozící invazi? Že jsou to jenom vojenská cvičení? A vzápětí Ukrajinu napadl. A americké tajné služby byly zpochybňovány: Což nelhaly ohledně zbraní hromadného ničení v Iráku? A to jim teď věříš? Nu, já jsem „nevěřil“, ale současně jsem si nemyslel opak. A hele, americké tajné služby měly pravdu! Ne, mě žádná „mainstreamová propaganda“ nemusí zpracovávat. Stačí poslouchat Putina – a brát ho vážně.
Pamatujme na tuto pravdu: „Nezáleží tolik na okolnostech, které prožíváš, záleží víc na tom, jak na tyto okolnosti reaguješ.“
- března 2022