Budu psát o politice. Ale nebude to o prezidentské volbě. Budu psát o něčem, co je dlouhodobé, co se netýká následujících třech týdnů, ale možná celých desetiletí.
Naše země je ve finanční tísni. Při zpětném pohledu je zřejmé, že by to nemělo nikoho překvapovat. Pracovali jsme se schodkovými rozpočty i v době, kdy ekonomika utěšeně rostla. Pak přišel covid, který způsobil chaos v politice i ve financích. Schodkové hospodaření se dalo dobře zdůvodnit.
Velmi dobře si vzpomínám na okamžik, kdy bylo oznámeno, že důchodci dostanou mimořádně přidáno 5000 Kč. Byl jsem zrovna na vycházce v Ďáblickém háji a poslouchal jsem zprávy přes sluchátka. Když jsem uslyšel tuto zprávu, zatrnulo ve mně. Ale proč? Neměl bych se radovat z toho, že dostanu pětitisícovku navíc?
Tušil jsem, že vláda rozdává peníze, které jsme ještě nevydělali. V něčem tento krok zafungoval. Tehdejší premiér Babiš si získal popularitu. Vzpomínám si na den, kdy nás rozváželi sanitkou z Třinecké nemocnice. Bylo nás v autě pět a všichni kromě mne chválili (v té době již bývalého) premiéra. „Dal nám peníze.“ Nebylo mi dobře, a tak jsem se do rozhovoru nezapojil. Nikdo ovšem nenastolil otázku „a odkud se ty peníze vzaly?“ Od té doby jsem slyšel ještě několik podobných diskusí. Zde na Jesenicku je Andrej Babiš velmi populární.
Máme novou vládu. Jsem s ní velmi spokojen. Premiér mluví uměřeně, nevzteká se, je schopen vyjednat kompromisy, a zejména díky českému předsednictví EU so získal sympatie i v zahraničí, kde do té doby moc znám nebyl.
Nicméně jedna věc je špatně. Vláda nechce zvyšovat daně.
Ano, chápu, ve volebním programu zvyšování daní nebylo. Ale také tam nebylo, že Rusko napadne Ukrajinu, což výrazně změnilo situaci. Schodek na letošní let činí 395 miliard, a je otázka, zda se podaří ho naplnit. Problémem je, že vláda plánuje vysoké schodky i do dalších let. A to už není deficit vyvolaný nečekanými událostmi a nečekaným vývojem, ale deficit tzv. strukturální, který by při současném hospodaření setrvával i v budoucnosti, a to i v časech, kdy by se mohlo relativně dařit.
Aby bylo jasno: V mnoha ohledech je lepší daně nezvyšovat. Bylo by mnohem lepší, kdybychom dokázali snižovat deficit snižováním výdajů. Obávám se ale, že v současné situaci se zvyšování daní nevyhneme. Nesmí to ovšem být hlavním prostředkem snižování deficitu – to by skutečně ekonomiku přiškrtilo.
Česká republika v této dekádě opouští fiskálně konzervativní a fiskálně zodpovědné hospodaření, které se zde pěstovalo od samotného začátku Československé republiky a které do jisté míry přetrvalo i v dobách komunismu. Ano, že komunistů panovalo v ledasčem turecké hospodaření, nicméně kdy přišla sametová revoluce, Československo bylo zadlužené jen minimálně, zejména ve srovnání s Polskem nebo Maďarskem. Proto zde transformace byla mnohem méně bolestivá než ve jmenovaných zemích.
Pokud se něco podstatného nezmění, přijdeme o výhodu relativně nízkého poměru státního dluhu vůči HDP. To znamená, že obsluha dluhu enormně naroste a my bychom se tak mohli za několik málo let dostat do podobně neřešitelné situace, v jaké je nejen Itálie, ale i Francie. Místo abychom zkvalitňovali zdravotnictví nebo školství, budeme splácet úroky. Sledujte prosím Francii: Ještě před pětadvaceti lety na tom byla stejně, ne-li lépe, jako Německo. Teď můžeme takřka v přímém přenosu sledovat její úpadek, doprovázený sociálními bouřemi.
Vláda si zvyšování daní zakázala. Vymyslí někdo jiný způsob, jak se strukturálního deficitu zbavit?
Jistě, zvyšování daní je nepříjemné a nepopulární. Pokud ale se strukturálním schodkem něco neuděláme, čeká nás tvrdý náraz do zdi. Dle mého názoru nemáme řešit otázku, zda daně zvýšit či nezvýšit, ale otázku, jaké daně? Nabízí se především výrazné zvýšení daně z nemovitosti. Tato daň chudým lidem neublíží a státní kase pomůže. A dále bude nutno navázat věk odchodu do důchodu na průměrnou délku dožití.
Jenže: Bude mít některá politická strana odvahu říci lidem hořkou pravdu? Vláda a opozice na sebe navzájem hází vinu za současný stav.
Přitom problém, kterému čelíme, se nedá vyřešit bez spolupráce mezi vládou a opozicí. A právě tato spolupráce zatím neexistuje a nic podobného není ani na obzoru.
Varovat před nárazem do zdi, který nás čeká, by mohli politici kterékoli strany. Ano, je mi jasné, že nalijeme-li veřejnosti čistého vína, bude to s největší pravděpodobností znamenat politickou smrt. Jenže čím déle budeme toto „nalití čistého vína“ oddalovat, tím bude náraz prudší.
K tomu, aby se hrozící náraz podařilo odvrátit, by bylo zapotřebí spolupráce mezi vládou a opozicí. Vláda spolu s opozicí by měla pracovat na kredibilním plánu finanční konsolidace. Jinak hrozí, že vláda něco zavede a opozice to po dalších volbách zruší.
Pořád patříme k nejbohatší pětině světové populace. Žádná spálená země – naopak, vnějšně naše republika i přes současné zpomalení vzkvétá. Budeme si ale muset připustit, že na nějakou dobu si budeme muset utáhnout opasky. Nejsem si ale jist tím, že toho budeme schopni.
Stejně byl ale někdo tu nepříjemnou pravdu vyslovit měl. Ano, vím, chce to hodně odvahy.
- prosince 2022