Navigace na cestě do Království

Posted on by Dan Drápal

Pozvedněte své oči vysoko a pohleďte: Kdo stvořil tyto věci? Ten, kdo vyvádí podle počtu jejich zástup, všechny je volá jménem, pro jeho velkou sílu a ohromnou moc žádná z nich nechybí (Iz 40,26).

Písmo nás ujišťuje, že Bůh zná každou hvězdu. Hvězd je neskonale víc než lidí na této planetě, a jsem si jist, že Bůh zná jménem každého z nás. Žasnu nad tím, že se k nám sklání, že mu nejsme lhostejní. Žasnu nad tím, že se sklání ke mně. Žasnu nad trpělivostí, kterou se mnou měl. A má.

Každého z nás něčím obdaroval. Každý z nás má nějaký duchovní dar, ba mnohdy máme celý hrozen darů. Dává nám dary přirozené a nadpřirozené. Není mezi nimi ostrý předěl. Darů je celá škála – od nadpřirozeného činění divů po přirozenou organizační schopnost. Celou škálu darů můžeme zapojit do budování církve.

Bůh s každým z nás počítá. S každým z nás má nějaký záměr. Je zpozdilé Boha nehledat, protože on nám rozumí lépe, než rozumíme sami sobě, a on nám může ukázat, proč jsme tady.

Stvořil nás – mimo jiné – k tomu, abychom byli plodní.

„Svatě závidím“ lidem, kteří se obrátili už v dětství a v pubertě (nebo později) neutekli do světa, aby v něm buď zůstali, nebo se – podobně jako marnotratný syn – vraceli s prázdnou domů.

Mnozí z nás se obrátili až v době dospívání nebo v dospělosti. Já jsem se obrátil v 28 letech a do té doby jsem hrozně hřešil a mnoha lidem jsem ublížil. Volil jsem špatnou cestu. A vím, že nejsem sám (což samozřejmě váhu mého hříchu nijak nesnižuje).

Žiji v církvi už pětačtyřicet let a během této doby jsem viděl, jak lidé do církve přicházejí a jak z ní odcházejí. A zdá se mi, že v posledních letech spíše odcházejí, často z malicherných důvodů. Máme se sebou navzájem mnohem méně trpělivosti, než s námi má Pán.

Když se vracím autem směrem od Ostravy a mám zapnutou navigaci, tak mi tato navigace radí, abych jel do Jeseníku přes Bruntál, zatímco já vím, že lepší je cesta přes Heřmanovice. V Opavě navigaci neposlechnu a ona se mě tvrdohlavě snaží přivézt zpět na bruntálskou trasu a těchto marných pokusů nechá až někde před Albrechticemi. Pak se smíří s tím, že chci jet přes Heřmanovice. Mezi Opavou a Albrechticemi mi bezpočtukrát nabídla, abych se vrátil na původní navrženou trasu.

Bůh nám dal svobodu. Měl pro nás připraveny své záměry, ale my jsme se vydali „vlastní cestou“. Na rozdíl od mojí navigace je Boží navigace, tedy životní cesta, kterou mi nabízí Bůh, ta nejlepší. Když sejdeme z Boží cesty, zkomplikujeme si život. Bůh nám nabízí návrat k sobě. Mnohdy opakovaně. A my se někdy návratu na Boží cestu bráníme.

Jenže.

Jenže jsme ztratili mnoho času. Mohli jsme vykonat mnoho dobrého, a mnohé šance jsou nenávratně pryč. S člověkem, jemuž jsme mohli zvěstovat evangelium, se už nesetkáme. Tetě, které jsme kdysi ublížili, se už neomluvíme – je už tři roky po smrti. Ne, Bůh nás neodepíše, ale něco je už navždy ztraceno.

Stojím za kazatelnou a dívám se na posluchače. Představuji si, že každý z nich je ratolest, vyrůstající z kmene, jímž je Ježíš. Nepředstavuji si ale vinnou révu, ale nějaký hezký český strom – jabloň nebo švestku. Jeho větve postupně sílí a po čase z nich vyrostou další tři nebo čtyři ratolesti. A z nich vyrostou další malé větvičky. A každá větvička představuje člověka, který našel Ježíše.

Když ovšem původní ratolest vylomíte, vylamujete nejen jednu ratolest, ale všechny další, které na ní mohly v průběhu času vyrůst. Jinak řečeno, v letech, kdy jsem chodil po vlastních cestách, bych mohl posloužit k víře mnoha lidem, a každý z nich by mohl posloužit zase dalším mnoha lidem… A někdo z nich mohl být třeba prorok nebo apoštol…

Bůh nás ve své milosti neodepíše. A přepočítá nám tu navigaci. My se navrátíme na Boží cestu. Nakonec dorazíme do Božího království, ale mnoho dobrých skutků, k nimž nás Bůh Otec stvořil, zůstane nevykonáno.

Skrze církev se tak nyní má stát známou vládám a autoritám v nebesích přerozmanitá Boží moudrost, podle odvěkého úmyslu, který uskutečnil v Kristu Ježíši, našem Pánu (Ef 3,10-11).

Je mi líto, že lidé z církve odcházejí. Málokdo odchází, protože se stal ateistou; častěji lidé odcházejí, protože je někdo pohoršil. A říkají, že neodcházejí od Boha – jenom z té hrozné církve.

Jenže izolovaní křesťané nenaplní to slovo, že skrze církev vlády a autority poznají přerozmanitou Boží moudrost. Pokud jsme se ocitli mimo církev, pak to nebylo proto, že by nás k tomu dovedla Boží navigace. Pokud se navrátíme k Bohu, on tu svou nebeskou navigaci přepočítá a povede nás dál.

Jen škoda toho, co jsme díky své svéhlavosti nebo urážlivosti minuli.

  1. srpna 2022

Stále znovu o pravdivosti Písma

Posted on by Dan Drápal

Napsal jsem na toto téma už několik článků a jednu knížku (Inspirovanost Písma), leč mnohé čtenáře jsem nechal neuspokojené a/nebo nepřesvědčené. Je mi jasné, že ani tento článek každého nepřesvědčí, nicméně přesto snad bude užitečný.

Jeden z komentátorů tvrdil, že Bible není pravdivá, a zdůvodnil to takto: „V knize Zjevení se uvažuje s délkou roku, který má 360 dní. Ve skutečnosti má rok 365 dní a 1/4 dne. Tedy je zde rozpor se skutečností, a proto se dá tvrdit, že Bible je nepravdivá.“ Ano, tvrdit se to dá. Ale je to velmi úsměvné. Nevím, zda autor tohoto příspěvku zná ještě profláknutější „důkaz,“ že Bible není pravdivá. Ten byl ovšem vázán na kralický překlad. Ten totiž řadí králíky mezi přežvýkavce, ha ha. Takový nesmysl! Každý přece ví, že králík není přežvýkavec, a rok má ve skutečnosti 365 dní a ¼ dne. (Podle této logiky ovšem autor příspěvku také není pravdivý, protože ta ¼ je jen přibližně zaokrouhlená.)

Takovým kritikům nevadí, že kategorie „přežvýkavců“, jak jí rozumíme dnes, byla definována až tisíciletí po sepsání biblického textu. Nebo že ten, kdo napsal, že rok má 360 dní (ani vlastně nevím, kde to v Bibli je, a je mi to vlastně jedno), měl jiný zájem než astronomickou přesnost.

Když čteme Bibli, měli bychom respektovat, co nám Bible chce říci, tedy „o čem je“. Na základě Starého zákona můžete například sestavovat hebrejskou gramatiku. To ale nebyl účel, proč nám byla Bible dána.

Za druhé bychom si měli být vědomi, že biblická slova nemůžeme jednoduše konvertovat („překlopit“) do českých a naopak. Výraz logos znamená slovo, ale také řád. V češtině výraz slovo naopak znamená jen slovo, nikoli řád. A slova mají svůj vývoj, který se v průběhu času mění. Co si dnešní člověk představí, když čte větu „musel podniknout trest“? Asi ho napadne, že ač nerad, musel někoho potrestat. Omyl! V „kralické“ době „podniknout“ znamenalo „podstoupit“. Pokud někdo přistupuje k biblickému textu tak, že nepočítá s těmito skutečnostmi, pravdy se dobere jen těžko.

V Bibli jsou některé výrazy, které se do češtiny překládají jen těžko. Jeden z nich je slovo tóm, do angličtiny překládané Integrity, do češtiny nejčastěji jako bezúhonnost, což je trochu problém. Napsal jsem o tom studii. Jiný takový výraz je sód, o tom snad také jednou něco napíšu. Je to výraz pro důvěrné společenství. I ve studijním překladu se překládá všelijak.

Ale Bůh k upřímnému upřímně se má, a Bible se mu otevře, je-li dostatečně pokorný. Pak mu dojde, jak říkával Derek Prince, že ne my čteme Bibli, ale Bible čte nás. Kdo se staví nad Bibli, se někdy domnívá, že posoudí, zda Bible je „pravdivá“. Ve skutečnosti Bible čte nás, zdali my jsme „pravdiví“.

Jakmile hledáme v Písmu Krista, otázky např. po stvoření z žebra nás přestanou trápit, resp. ztratí na důležitosti. Jsem opatrný na to, abych o všem, čemu nerozumím, říkal, že je to symbolické. Nechtěl bych prožít něco, co beletristicky popisuje v jedné své knížce C. S. Lewis:

 

„Brí,“ ozvala se Aravis, kterou Brího ocas zrovna dvakrát nezajímal, „už dlouho se tě chci na něco zeptat. Proč vlastně tak často říkáš ,u lva’ nebo ,u lví hřívy’? Myslela jsem, že lvy nemůžeš ani cítit.“

„To tedy nemůžu,“ odpověděl Brí. „Ale tímhle vždycky samozřejmě myslím Aslana, velikého osvoboditele Narnie, který nás zbavil čarodějnice a dlouholeté zimy. Tak to říkají všichni Narniané.“

„A je to lev?“

„Ale ne, kdepak, samozřejmě že ne!“ odpověděl Brí pohoršeně.

„Všechny příběhy, které se o něm v Tašebánu vyprávějí, říkají, že je,“ namítla Aravis. „A jestli to tedy lev není, proč mu tak říkáš?“

„Nu,“ pravil Brí, „tomu ty ve svém věku jen těžko porozumíš. A já jsem byl jenom malé hříbátko, když jsem se dostal do zajetí, takže tomu sám tak docela nerozumím.“

(Brí stál během této rozmluvy zády k zelené zdi kolem poustevny a Winka a Aravis proti němu. Mluvil maličko povýšeným, poučovacím hlasem a oči měl přivřené; proto si nevšiml jejich změněného výrazu. Obě totiž zíraly s očima i pusou dokořán – a nebylo divu; vždyť během Brího řeči spatřily, jak se zvenku vyhoupl na zeď obrovský lev – jenže byl zářivěji žlutý, větší a krásnější i děsivější než kterýkoli lev, jakého dosud viděly. Okamžitě seskočil dovnitř a začal se k Brímu zezadu blížit. Nenadělal přitom žádný hluk. A Winka a Aravis také nemohly nadělat žádný hluk – stály jako přimražené.)

„Nepochybně je to tak,“ pokračoval Brí, „že když se o něm mluví jako o Lvu, myslí se tím, že je silný jako lev a zuřivý jako lev (na naše nepřátele samozřejmě). Nebo něco takového. I děvčeti tvého věku, Aravis, by už mohlo být jasné, že je úplný nesmysl si o něm myslet, že je to opravdový lev. Vždyť by to byla urážka. Kdyby to byl lev, musel by být takový živočich jako my všichni. Jen pomysli!“ (Tu se Brí rozesmál.) „Kdyby to byl lev, musel by mít čtyři tlapy, ocas a vousky!… á – á – áhahá! Pomoc!“

Neboť právě když řekl vousky, jeden Aslanův ho skutečně pošimral za uchem. Brí odlétl jako šíp na opačný konec zahrady a tam se obrátil; zeď byla pro něj moc vysoká a dál utíkat nemohl. Aravis a Winka ucukly dozadu. Následovala chvíle napjatého ticha.

 

Ještě jednou: Jsem příliš opatrný na to, abych nějakým věcem ostentativně nevěřil, protože neodpovídají mé zkušenosti a jsou nepravděpodobné. Tak například stvoření světa v sedmi dnech. Má to hned několik symbolických významů. Nemyslím si, že se jedná o 7 x 24 hodin tak, jak jim rozumíme dnes. Ale… v knize Petra Hietta Historie času (aspoň myslím, že to bylo v této knize, musel bych to hledat) se píše, že kdybychom teď stáli v bodu velkého třesku, bylo by vesmíru kolem nás právě sedm dnů…

Různých „aha efektů“ prožijeme v budoucím věku bezpočet. Sem tam je zakoušíme už teď.

V Bibli máme vše, co potřebujeme k požehnanému a zbožnému životu. Přestože jí rozumíme pouze zčásti.

  1. července 2022

Situace je vážná, nikoli však beznadějná

Posted on by Dan Drápal

Osvícenský pohled na svět nepočítá s koncem. Předpokládá nekonečný pokrok. Mohou sice být dílčí neúspěchy, po třech krocích kupředu může následovat nepříjemný krok zpátky, ale dlouhodobě se dá počítat s tím, že bude lépe a lépe.

Křesťanský pohled na svět počítá s koncem. Právě píšu do jedné své knihy kapitolu o „Pánově dni“. Píše se o něm ve Starém i v Novém zákoně. Onen „Pánův den“ je označován různě. Nejen tedy Pánův den (ve starších překladech zpravidla „den Páně“), ale i „den Hospodinův“, „den soudu“, případně pouze „onen den“. Písmo rovněž mluví o „věku nynějším“ a o „věku budoucím“, přičemž tyto dva věky jsou odděleny oním „dnem soudu“.

V Bibli se píše, že o tom, kdy tento den nastane, neví nikdo, ani Syn, ale pouze Otec.

Sekulární svět a sekulární myšlení dospělo do stavu, který sice počítá s koncem, ale nevidí žádnou naději. Homo sapiens patrně do onoho „věku budoucího“ nevstoupí.

Je to obrovský rozdíl proti dvacátému století, které sice bylo plné krve, ale mnozí lidé – jak křesťané, tak nekřesťané – věřili, že jednou nastane lepší doba, a lidé by měli usilovat, aby přišla. Snaha vylepšit svět bez Boha sice vedla k potokům krve, nicméně lidé byli přesvědčeni, že na světě může být lépe.

Mnozí křesťané (zdaleka ne všichni) s koncem (současného) světa počítají a vyhlížejí ho. Netvrdím, že přijde v dohledné době, ale považuji za pravděpodobné, že skutečně přijde. A že bychom měli být připraveni. K máločemu nás Písmo vyzývá tak často, jako k tomu, abychom bděli a s možností konce počítali.

Už vícekrát jsem konstatoval, že zakoušíme jednu ránu za druhou: kůrovec, sucho, epidemie, válka na Ukrajině… A nyní radikální zchudnutí střední třídy a hrozba ne sice celosvětového, ale silně rozšířeného hladomoru zejména v Africe.

Současný ekonomický vývoj můžeme popsat zcela nitrosvětsky: Žili jsme si nad poměry, růst mezd neodpovídal růstu produktivity práce, projídali jsme budoucnost svých dětí.

Pokud si to nepřiznáme, z krize se vybabráme jen těžko. Celosvětově můžeme pozorovat, jak stále menší procento nejbohatších nadále bohatne. Tento vývoj byl nebezpečný vždy, ale byl tolerován, když se velkému množství lidí dařilo stále lépe, byť nebohatli tak rychle, jako ti nejbohatší. Teď je s tím, obávám se, konec. Nastupující generace se nebude mít zdaleka tak dobře jako generace předchozí, a ví to jak generace nastupující, tak generace předchozí. Tento vývoj přitom pokračuje i za nynější ekonomické krize. Firmy v oblasti energetiky a banky zvyšují své astronomické zisky, zatímco široké vrstvy lidí se propadají do chudoby. Zachovat sociální smír bude těžké, ne-li nemožné.

Tento problém je jen prohlubován krizí elit. Ve Starém zákoně máme zprávu o králi, který během hladomoru vyvolaného obléháním oblékl žíněné roucho pokání. Čteme o něm, že „jak se procházel po hradbách, lid viděl, že má vespod na těle žíněné roucho” (2. Královská 6,30). S tím králem to nakonec nedopadlo dobře, nicméně dokážu si představit, že když lidé zjistili, že jejich král nosí pod královským pláštěm žíněné roucho, udělalo to na ně velký dojem. Ten byl zřejmě ještě umocněn tím, že král nenosil ono žíněné roucho okázale, ale skrytě pod královským pláštěm. V současné krizi autorit se spíše předpokládá, že politici si vždycky něco přikradou, a těžko se lidem divit, když padají i ti politici, kteří se donedávna jevili jako výjimečně čistí. Velké obavy mám z toho, že i kdyby se na přední pozice dostali lidé navýsost poctiví, lidé tomu nebudou věřit. Mnozí mají pocit, že už tolikrát naletěli… A těžko se jim divit.

Nicméně máme-li se vyhrabat z krize, bude takových příkladně poctivých lidí potřeba. Rozeznáme je? A jsou vůbec takoví?

Co můžeme udělat?

Být příkladně poctiví právě na tom místě, kde nyní jsme. Snažme se být lidmi, kteří budou inspirací pro druhé.

Možná se někdo ozve s námitkou, že to nebude stačit. A možná skutečně přijde den soudu. Nicméně úsilí o čistotu, integritu a svatost má smysl vždy. V tomto věku i ve věku budoucím.

Snažme se pečovat o svět, který nám byl svěřen do správy, co nejlépe. Máme ale víc než jen nitrosvětskou naději. To by nás ovšem nemělo vést k tomu, abychom čekali konec s rukama v klíně, ale naopak k činorodosti. Při plném vědomí, že jednou přijde Nový Jeruzalém a ze starého světa nezůstane kámen na kameni.

  1. července 2022.

 

Je Bible pravdivá?

Posted on by Dan Drápal

Nedávno jsem (opět) dostal tuto otázku. Mohl bych napsat, „samozřejmě že ano“, pak říct „Amen“ a jít se věnovat každodenním záležitostem. Tazatel ale asi ode mě očekává něco více. Kromě toho Bibli dobře zná.

S otázkou, zda je Bible pravdivá či nepravdivá, žádný problém nemám. Otázka ovšem je, co se tím vlastně myslí. Domnívám se, že mnoho biblických slov je neproblematických. Třeba „nesuďte, abyste nebyli souzeni.“ Nebo „gomer pak jest desátý díl efi“ (tak Ex 16,36 BKR). Přičemž s tím prvním slovem se můžeme prát mnoho let, někdy dokonce celý život, zatímco druhé vezmeme na vědomí a vzápětí je pustíme z hlavy. Oběma ale rozumíme.

A co takhle slova Jóbových přátel? Jsou pravdivá, nebo nepravdivá? Slyšel jsem několik kázání na slova Jóbových přátel, a některá nebyla špatná. Jednotlivé věty proslovů Jóbových přátel jednoduše platí. Problém nebyl v jednotlivých tvrzeních, které Jóbovi přátelé vypouštěli z úst; problém byl v jejich aplikaci na nešťastného Jóba. V tomto ohledu byla některá z těch slov nesmírně krutá, a jak se hezky česky říká, „vedle jak ta jedle“. Tu se nám nabízí otázka: Je Bible pravdivá na rovině jednotlivých slov, nebo až na rovině jednotlivých knih?

Už zmíněná kniha Jób je jakýmsi protějškem jiných biblických knih, zejména Deuteronomia a knihy Přísloví. K poselství těchto knih patří: Žij podle Božího slova a dobře se ti povede, dokonce budeš prosperovat. Nu, a pak se začtete do úvodu knihy Jób, a dočítáte se, že to byl zcela bezúhonný člověk, kterého postihlo velké neštěstí navzdory jeho bezúhonnosti. Ano, znám mnohé pokusy harmonizovat knihu Jób se zmíněnými knihami Přísloví a Deuteronomium, ale považuji ty pokusy za zcestné. (Tito vykladači hledají v textu nějaká „alternativní“ zdůvodnění, proč si za své trápení mohl Jób sám.) Pointa této biblické knihy je totiž právě v tom, že Jób si za své utrpení nemohl.

Bible je plná napětí. Vezměte si třeba takovou knihu Soudců. Opakovaně v ní čteme, že tehdy (tj. v době soudců) nebylo v Izraeli krále: „V oněch dnech nebyl v Izraeli král; každý dělal, co bylo v jeho očích správné“ (Sd 17,6; srov. 21,25).

Prvních šestnáct kapitol vidí jako velmi dobré, že v Izraeli nemají krále. Je to skvělé a bohulibé. Gedeon odmítne nabídku, aby se stal králem, a Abímelek, který ji neodmítne, dopadne velice zle. Králem v Izraeli má být výhradně Hospodin.

Posledních pět kapitol pak vidí jako veliký průšvih, že v Izraeli nemají krále. Každý si dělá co chce a vládne naprostá anarchie.

Tak je to dobře, že v Izraeli není král? Větší část knihy jako by mínila, že ano, menší část, že ne. Kniha Soudců obsahuje napětí. Řešení to má poměrně snadné, ani je nebudu vypisovat – většina čtenářů ihned pochopí, jak to je.

Nebo si vezměme zprávu o stvoření samotném. Podle první kapitoly Bible Bůh tvoří svět, a je to dobré, a nakonec stvoří člověka, a je to dokonce velmi dobré, a první zpráva o stvoření končí požehnáním. Od 4. verše 2. kapitoly ale jakoby líčení začínalo znovu: Země je prázdná, Bůh stvoří člověka, ale není to tak úplně ono, a tak stvoří zahradu Eden, do níž člověka postaví. Jenže člověk je v Edenu sám (Gn 2,18), a tak mu Bůh stvoří zvířata (Gn 2,19), ale to taky není úplně ono, a tak Bůh stvoří Adamovi ženu (Gn 2,22)… a ve třetí kapitole následuje hrozný průšvih. První líčení končí požehnáním, druhé končí prokletím (Gn 3,19).

Ano, já vím, že se to dá harmonizovat. A že počátek knihy Genesis lze číst jinak. Ale stejně si myslím, že Bůh chtěl, aby tam to napětí zůstalo. Mám pro to silný argument: V Písmu máme hned čtyři evangelia. A s jejich harmonizací to není tak úplně jednoduché. Samozřejmě, lidé se o to odedávna pokoušeli. Syrský křesťan Tatian sepsal už v prvních dobách církve Diatessaron, tedy harmonizovaný kompilát evangelií. Naštěstí církev tyto pokusy právem odsoudila. Toto napětí nemá být zrušeno. Ono totiž odpovídá tomu, jaká je skutečnost. Je v mnohém nejednoznačná a lze ji různě interpretovat. Pravdivost evangelií je – mimo jiné – v tom, že máme evangelia čtyři místo jednoho. Ale je to pravdivost trochu jiného druhu, než že jedna plus jedna jsou dvě.

Pravdivost Písma souvisí s tím, že Písmo je zároveň cesta a život. Podle Písma se dá žít, a v Písmu nacházíme slova, která jsou „duch a život“. A především se v Písmu setkáváme s Ježíšem. Písmo bylo napsáno, abychom uvěřili, že Kristus je Boží Syn, a abychom skrze víru v něj nalezli skutečný život (viz Jan 20,31). Pokud ovšem čteš Písmo třeba tak, že jednotlivé verše jsou ti municí na pobíjení nepřátel, život v něm nenalezneš – jen literu, která zabíjí. Ale to je tvoje volba.

Pro mě je Písmo skutečně studnicí i světlem. Rozumím mu ale vůbec? No, úplně ne, ale to se ode mě ani neočekává. A ani to není zapotřebí, a ani to není možné. Písmo je totiž určeno všem lidem všech kultur a všech věků. Není divu, že každého z nás oslovuje trochu jinak. Nicméně v Písmu je jeden z průsečíků nebes a země. Ano, skrze Písmo se nás dotýkají nebesa.

Moje každodenní půlhodinka s Písmem je vždy nejkrásnější částí mého dne.

  1. července 2022.

 

A potom přijde soud

Posted on by Dan Drápal

Jednou všichni staneme před soudnou stolicí Kristovou (2Ko 5,10). Tam se ukáže, jak jsme naložili se svým životem. Nám křesťanům naše dílo buď shoří, nebo obstojí ve zkoušce ohněm (1Ko 3,13).

Žijeme v době, kdy se prohlubuje propast mezi křesťany v západním světě a křesťany… dříve by se řeklo: ve třetím světě, ale na tři světy se už pár dekád nehraje, protože druhý svět se rozpadl. Takže bych snad mohl napsat: v rozvojových zemích, ale to by taky znělo divně, přinejmenším pokud jde o takové země, jako je třeba Somálsko, Eritrea, Mosambik nebo Mali. Ty se – na rozdíl od některých asijských států, moc nerozvíjejí.

Zatímco křesťanstvo v zemích západního civilizačního okruhu slábne a je stále více rozdělené, křesťanstvo v oné druhé oblasti zakouší stále rozsáhlejší pronásledování, či dokonce přímo vyvražďování.

Západní křesťanstvo do značné míry neustálo vpád neomarxismu a postmoderny a do velké míry se přizpůsobuje tomuto světu. Následkem je všeobecný úpadek, doprovázený úpadkem početním. Zdá se mi, že vedoucí mnoha denominací, které se vydaly cestou teologického liberalismu, to nijak netrápí. Průvodním znakem této krize je rozdělení celých denominací na část, která „jde s dobou“, a část, která se snaží nějakým způsobem brát vážně autoritu Písma.

Křesťané v bývalém „třetím světě“ jsou lovnou zvěří. Zejména muslimové je v takových zemích, jako je Mosambik nebo Nigérie, likvidují po stovkách, ne-li po tisících. Organizace spojených národů, která odhlasuje další protiizraelskou rezoluci při sebemenší přestřelce, je v těchto případech lhostejná.

V současné době bojuje o přežití celý ukrajinský národ. Na Ukrajině panovala již od prvních let po pádu komunismu svoboda vyznání. Nigérijec Sunday Adelaja zbudovat v Kyjevě sbor, který jednu dobu čítal přes dvacet tisíc členů, mezi nimiž bylo i několik poslanců ukrajinského parlamentu. (Tento sbor – i jeho pastor – byli značně problematičtí; v tomto článku mi ale nejde o jejich celkové hodnocení, ale o doklad, že na Ukrajině panovala a panuje náboženská svoboda.) Na Ruskem okupovaných územích jsou evangelikální sbory rozprášeny, jejich budovy ukradeny, a mnoho evangelikálních pastorů bylo zavražděno. Určitá část pravoslavné církve – zejména ta část, která spatřuje svou nejvyšší autoritu v moskevském patriarchovi Kyrillovi, toto jednání schvaluje.

Setkal jsem se s názorem, že nynější zkáza Ukrajiny, o kterou se „stará“ ruská armáda, je Božím trestem za vyvražďování Židů během druhé světové války. A skutečně je pravda, že v žádné geografické oblasti světa (nepočítáme-li svět islámu) nebyli Židé tak rozsáhle vyvražďováni jako na Ukrajině. A ano, je pravda, že Ukrajinci se na tomto vyvražďování podíleli snad ještě větší měrou než Němci. (Dalo by se říci, že Němci nechali „špinavou práci“ na Ukrajincích.)

Nicméně omlouvání ruského řádění na Ukrajině tím, že Ukrajinci ubližovali Židům, není na místě. Ukrajinští evangelikální křesťané se touto věcí zabývali, podobně jako se čeští křesťané zabývali českými zločiny páchanými za poválečného „odsunu“. Na Ukrajině se konala řada konferencí, kde křesťané vyznávali viny, kterých se tento národ během druhé světové války dopustil.

Specifická je situace křesťanů v Číně. I tam jsou křesťané vystaveni drsnému pronásledování, které je o to bolestnější a nebezpečnější, že využívá nejmodernějších technologií, jako je rozpoznávání obličejů.

Za zmínku snad stojí ještě dvě skutečnosti. Za prvé: Tam, kde je pronásledování, nastává někdy i probuzení. Tak tomu zřejmě bylo v Číně koncem dvacátého a počátkem jednadvacátého století. Nicméně během probuzení se někdy „probudí“ i různé hereze. Tam, kde je podvázána komunikace, k tomu dochází snáze než tam, kde panuje svoboda slova a kdy je snazší volat po nápravě a usilovat o ni.

A za druhé: Po zkušenostech se snahou pomoci pronásledovaným křesťanům v Iráku jsem postupně jejich křesťanství začal chápat spíše jako kategorii etnickou než náboženskou. Mnozí z nich Bibli ani neviděli, a to ne proto, že by byla nedostupná. Jejich „víra“ je velmi mlhavá. To ovšem není důvod, proč se nesnažit jim pomoci. Pomoc si zaslouží všichni, kterým hrozí pronásledování, bez ohledu na to, že jejich křesťanství je na hony vzdáleno tomu biblickému.

My, „západní“ křesťané, stojíme před otázkou, jak se postavíme k pronásledovaným na celém světě. Zůstaneme lhostejní? Cos udělal ty? Udělal jsi alespoň něco?

Mnozí dělají. Původně jsem zde chtěl zveřejnit jména některých z nich, ale pak jsem si to rozmyslel, protože znám jen některé a mnohé bych opominul, a – a to je důležitější – jejich jména jsou zapsána v nebesích.

A pokud jsem se někoho dotknul svou otázkou „udělal jsi alespoň něco“, pak k tomu jen dodám: Já nejsem soudcem. Ale jednou ti to otázku položí na onom soudu, o němž se mluví jako o soudu „posledním“. Možná stojí zabývat se touto otázku již teď.

července 2022

Nesmrtelnost na dosah?

Posted on by Dan Drápal

Právě čtu tlustou knihu Yuvala Noaha Harariho Sapiens – A Brief History of Humankind (Sapiens – Stručné dějiny lidstva). Je to rozhodně pozoruhodná a úspěšná kniha. Předpokládám, že její úspěch motivoval autora k sepsání dalších knih, které jsem ještě nečetl, ale patrně si je koupím. Tituly jsou výmluvné: Homo Deus: A Brief History of Tumorrow (Člověk Bohem – Stručné dějiny zítřka) a 21 Lessons for the 21st Century (21 lekcí pro 21. století).

Ne proto, že bych s Hararim souhlasil. Naopak, srdečně s ním nesouhlasím. Nicméně považuji jeho knihu za důležitou, protože nabízí svým způsobem ucelený pohled na svět. V mém mládí se nepoužívalo slovo narativ, ale v tuto chvíli se mi hodí: Harariho kniha nabízí ucelený narativ, jak je tomu s lidstvem. Řečeno česky: Vypráví nám příběh lidstva, jak mu Harari rozumí, a já se domnívám, že řada lidí mu bude vděčných, protože v jistém smyslu udělal práci za ně: Oni sami by ten příběh patrně vyprávěli takto nebo velmi podobně také, kdyby měli čas a schopnosti jej sepsat.

Tento článek není ani recenze, ani sumář Harariho knihy. Chci upozornit na jednu myšlenku, která má dalekosáhlé důsledky.

Harari je přesvědčen, že člověk brzy dosáhne nesmrtelnosti. Zmiňuje, jak obrovské pokroky udělala medicína v posledních padesáti letech. Schopnost číst genom člověka a zasahovat do něj je klíčovým krokem, jímž se lidstvo přiblížilo k nesmrtelnosti. (I když nesmrtelnost není to správné slovo: Člověka bude možno zabít, tudíž zůstane v tomto smyslu smrtelný. Nebude ale umírat na nemoci, protože jeho tělesnou schránku bude možno libovolně upgradovat.) Předpokládám, že jeho další knihy rozvíjejí tuto myšlenku – proto se s nimi chci seznámit.

Křesťanství má rovněž svůj narativ. Podobně ho mají různé kosmologické mýty, ať už blízkovýchodní, nebo třeba australských domorodců. Svůj narativ mělo i osvícenství a jeho odnože, jako třeba marxismus.

Různé narativy mohou být více nebo méně pravdivé. Podle některých se dá žít, podle některých ne. Domnívám se například, že podle narativu australských domorodců se žít dalo. To ještě neznamená, že tento narativ je pravdivý. Podle některých narativů – a sem počítám osvícenství, a tedy i marxismus – se žít nedá. Principiálně vede k tak hlubokým rozporům, že podle něj nelze organizovat společnost, a v řadě případů vede ke smrti, doslova k potokům krve, a to už od jeho prvního pokusu společnost organizovat, tedy od Francouzské revoluce 1789-1793. Křesťanský narativ byl tehdy prohlášen za nepravdivý, nicméně podle všeho se podle něj žít dalo – a také nadále žilo.

V jedné věci má Harari pravdu: Zatímco dřívější narativy včetně křesťanského řešily otázku věčnosti, dnes už prý věčný život nikoho nezajímá. Nemyslím, že by v tom měl Harari pravdu, nicméně něco na tom přece jenom je. Když dnes zvěstujeme evangelium, tak věčný život nebývá na prvním místě toho, co lidem nabízíme. Mnohdy křesťané nabízejí spíše naději pro život časný než pro život věčný. Lidský věk se v posledních sto padesáti letech zdvojnásobil, a lidé skutečně o osobní věčnosti moc nepřemýšlejí. Je v tom nějaká souvislost?

Když jsem dospěl k pasáži, v níž Harari předpovídá, že lidstvo brzy dosáhne nesmrtelnosti, zatrnulo ve mně. Napadlo mě, že by se tím křesťanství mohlo stát irelevantním, ale když jsem podrobněji zkoumal, proč ve mně tolik zatrnulo, dospěl jsem k závěru, že to mělo důvod jiný, než irelevantnost křesťanství. Domnívám se, že celá řada lidí by o nesmrtelnost nestála, a někteří by smrt odkládali spíš jen ze strachu. (Téma nesmrtelnosti pozoruhodným způsobem rozpracoval Karel Čapek ve svém známém dramatu Věc Makropulos.)

Domnívám se, že velká část lidí, kteří opouštějí tento život cestou eutanázie, ve skutečnost zemřít nechtějí, ale to je na jiný článek. Určitá část lidí skutečně zemřít chce; proto tito lidé páchají sebevraždu.

Jelikož sdílím „křesťanský narativ“, jsem přesvědčen, že Bůh do každého člověka vložil touhu po věčnosti. A že lidé, kteří přijali Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána, budou žít věčně. Nicméně tento věčný život není protažením úsečky našeho života na jednom konci, tedy do budoucnosti, do nekonečna. Jinak řečeno, věčný život není prosté pokračování tohoto života. Život věčný je život jiné kvality.

Ke křesťanskému narativu patří učení o posledním soudu. Nevím, jestli se nepletu, ale domnívám se, že po posledním soudu vlastně toužíme, a že po něm svým způsobem touží i ti, kteří se ho bojí. Učení o posledním soudu totiž nepřímo říká, že lidský život má nějaký smysl, že existuje dobro a zlo, a že nad námi rozhoduje nějaká autorita, která se v této věci nemýlí. A učení o posledním soudu rovněž říká, že tento svět, jak jej známe, nebude trvat věčně, ale jednou skončí, a přijde nový svět.

Co by znamenalo, že by člověk mohl žít věčně v tomto světě, se všemi jeho nedostatky, s lidským sobectvím, s pomstychtivostí a tak podobně? Protože protažení lidského života do nekonečna by neznamenalo, že se „polepšíme“.  Chtěli bychom v takovém světě žít? Za sebe říkám, že já ne. Proto ve mně tak zatrnulo.

Ke křesťanskému narativu patří také víra v druhý příchod Pána Ježíše Krista. Vím, že v něj věří málokdo. Možná v něj nevěří ani někteří čtenáři mých článků. Těm chci ale říci něco důležitého: Podle křesťanského narativu se dá žít.

  1. července 2022

Snažit se, když stejně bude konec?

Posted on by Dan Drápal

Nejprve osobní vzpomínka: Když jsem před mnoha lety přijal Pána Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele a Pána, byl to z mé strany racionální krok. Ve svém osobním životě jsem byl v koncích, a věděl jsem, že jsem si to zavinil sám svou pýchou a neposlušností. Byl jsem při tomto aktu sám – klečel jsem doma v kuchyni. Nejsem příliš emocionální člověk a při tomto kroku jsem žádné silné emoce neprožíval. Věděl jsem, že bez Ježíšovy oběti bych zahynul. Věřil jsem, že je to „objektivní pravda“, která jednoduše platí, ať už já prožívám cokoli.

Asi po půldruhého roku později jsem prožil, že jsem spasen, i emocionálně.

Bylo slunečné, leč ještě chladné květnové ráno. Byl jsem s dvěma dětmi – Šimonem a Danuškou – ve Stromovce. Bylo to od našeho bytu nedaleko a chodívali jsme tam často. Ten park byl a je nádherný. Zmínil jsem, že to bylo počátkem května, a Stromovka byla plná kvetoucích stromů, keřů i bylin. Děkoval jsem za tu krásu Bohu. Tehdy na mě padla zvláštní tichá radost. Věděl jsem, že jsem spasený, a prožíval jsem to. Emocionálně.

A měl jsem pocit, že mi Bůh říká: „Vidíš tu krásu? Ale nezůstane z ní nic. Připravil jsem vám krásu ještě mnohem větší.“ Trochu mi to připomínalo rozhovor Pána Ježíše s učedníky o kráse Jeruzaléma – tam to ovšem byly kameny, zde to byly květy.

Kupodivu mě to ale nevedlo k tomu, abych zašel za zahradníky a tvrdil jim, že starat se o Stromovku nemá cenu, protože ten park stejně jednou zmizí.

Proč o tom píšu? Protože mi čas od času někdo vyčte, že pokud se angažuji v politice, případně v něčem jiném, věnuji se něčemu nepodstatnému. Jsem v podezření, že se snažím o vybudování Božího království lidskými silami. Nejde ale jen o mě. Jsou lidé, kteří se angažují v ochraně životního prostředí. Nebo v pomoci uprchlíkům. Je tu ovšem ne úplně zanedbatelná skupina křesťanů, kteří říkají, že tyto snahy jsou marné a zbytečné, že jediné, co má smysl, je „zvěstovat evangelium“.

Chci takové křesťany ujistit, že jsem si plně vědom, že jednou přijde konec a nezůstane kámen na kameni. To jsem si uvědomoval v oné rozkvetlé Stromovce a uvědomuji si to, i když sedím na politické schůzi. Ano, drazí kritici, máte pravdu, žádná taková aktivita nespasí svět. A kdybych si myslel, že svět spasí, byl bych modlářem.

Jenže zítra budu chtít posnídat a jsem rád, že pekař peče housky. Rozhodně ho nepůjdu vyzývat, aby toho nechal, protože brzy přijde konec.

Evangelium vždy zaznívá v určitém kontextu. Zasahuje člověka v určitém bodě jeho života (stejně jako zasáhlo mě, když jsem byl v koncích), a zasahuje i společnost v určité situaci. A vykládat lidem, kteří se o něco snaží, že to nemá cenu, není ten nejlepší nápad. Evangelium se nejlépe zvěstuje lidem, s nimiž ujdeme kus cesty. A mnohdy můžeme jejich snahy ocenit. Pokud lidé uvidí, že je bereme vážně a že si vážíme i jejich snažení, budou ochotnější nám naslouchat, když s nimi budeme mluvit o Bohu Stvořiteli a Ježíši Vykupiteli. A možná nám uvěří, že nejsme definováni jen negativně – tím, proti čemu jsme.

Svůj křesťanský život vždy žijeme v určitém napětí. Jsme občané Božího království, ale současně občané České republiky. A čekáme nové nebe a novou zemi, to však neznamená, že přestaneme pečovat o tuto zemi a budeme pohrdat těmi, kdo se o takovou péči snaží. Jistě, musíme si dát pozor, abychom se na této zemi nezabydleli příliš. Pokud tak někdo činí, je dobré mu připomenout, že to není vše. Čeká nás Nový Jeruzalém. Pokud ale někdo vyhlíží konec se založenýma rukama, měl by si připomenout podobenství o hospodáři a o hřivnách. Pozorovat různé snahy v tomto světě a komentovat je slovy, že to nemá cenu, je totéž jako zavázat hřivnu do šátku a zakopat ji do země. Zvolme lepší cestu!

  1. června 2022

Zkouška víry i charakteru

Posted on by Dan Drápal

Když se ohlédneme pár roků nazpět, musíme uznat, že svět byl přehlednější a vypočitatelnější. Jistě, i tehdy nás občas potkala nějaká pohroma. Mám na mysli zejména povodně na Moravě v roce 1997 a v Čechách v roce 2002. Ale už to, že se tomu říkalo tisíciletá voda, bylo do jisté míry uklidňující. Jestli vás něco potká jednou za tisíc let, pak se neobáváte, že by se to mohlo opakovat.

Ano, byl to zářez do života jednotlivců, ale i obcí, včetně té největší, tedy Prahy. Nejezdilo metro, některé části Prahy byly zcela zničené (Karlín). Nicméně svět se dále vesele globalizoval, co jste si objednali na internetu, vám v mnoha případech přivezli hned následujícího dne, metro po čase začalo jezdit na všech linkách, a Karlín se v průběhu několika let změnil z ušmudlané čtvrti na sídlo mnoha prosperujících firem. Zkrátka svět šlapal mnoho let jako hodiny. Nicméně postupně se začal zadrhávat a dnes se nestačíme divit, čemu čelíme. Náhle jsou pro nás aktuální slova z listu Jakubova (4,13-15):

„Nuže nyní vy, kteří říkáte: ‚Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města a zůstaneme tam rok a budeme obchodovat a vydělávat‘ – nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Vždyť jste pára, která se na chvilku ukazuje a potom mizí. Místo toho byste měli říkat: ‚Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to nebo ono.‘“

Poslední roky nás naučily, že pohromy mohou přicházet zcela nečekaně a že se od sebe mohou velmi lišit. Vždyť co má společného pandemie s válkou na Ukrajině nebo s klimatickou změnou?

Ovšem stále se máme velmi dobře. Ano, já taky zírám na stoupající ceny všeho možného, ale nehladovíme. Co si koupit chceme a můžeme, to si koupíme. U některých produktů vyřídí naši objednávku ne za den jako dříve, ale za dva, ale to se dá vydržet. Kdo si pamatuje na pořadníky na nedostatkové zboží za vlády komunismu, ten si takové věci moc nebere.

Nicméně současný stav bere spousta lidí jako nějakou křivdu, která se jim děje. Někdo za to může, a hlavně, někdo by to měl vyřešit. A tak vidíme požadavky na zvýšení platů, aby se dorovnala inflace.

Jenže pokud zvolíme tuto cestu, tak tu s námi inflace bude napořád.

Pokud bude vláda vyhovovat požadavkům na zvýšení platů, zaplatíme za to cenu v podobě zvýšení schodku státního rozpočtu. Inflace má jeden pro stát pozitivní účinek: Státní dluh zůstává nominálně stejný, ale ve skutečnosti se díky inflaci snižuje. Ekonomové tomu říkají, že stát takto „vyroste z dluhů“.

Někdo to ovšem zaplatí. Bude to střední třída, každý, kdo má nějaké úspory, ať už ve slamníku, v bance nebo v akciích.

Vládě opravdu není co závidět. Kdekdo po ní chce nějakou pomoc, nějaké dorovnání toho, oč přišli nebo oč v budoucnu přijít mohou. Nebudu vládě radit, co má či nemá dělat. Chci ale – ano, vím, že ne poprvé – upozornit na to, že zvyšováním rozpočtového schodku přenášíme problém na naše děti. Jinými slovy, pomáháme si na jejich úkor. Když to řeknu vyostřeně, nechceme přijmout, že problémy a katastrofy, které nás postihují, jsou naše problémy a katastrofy. Jejich řešení ať zaplatí někdo jiný.

Rozumějte mi dobře: Nevím, co má vláda dělat. Neradím jí. Ale zároveň ji nekritizuji. Ano, „za Babiše bylo líp“. Ale protože za něj bylo líp, je po Babišovi hůř. Rozdával totiž z nevydělaných peněz.

Jedním z problémů k řešení je uprchlická krize. Zde musím současnou vládu pochválit za rychlé a rozhodné řešení. Ukrajinci, kteří k nám přijeli, dostali kapesné, a ti, kdo je ubytovali, dostali „solidární příspěvek“. Samozřejmě to stojí další miliardy. Ale už ta rychlost příjemně překvapila. U nás totiž všechno dlouho trvá, to pro laskavého čtenáře není žádným tajemstvím. A slova „to nejde“ jsou možná nejfrekventovanější slova, která v různých obměnách slyšíte na úřadech, ať už usilujete o sebemenší změnu. Laskaví byrokraté vám vysvětlí, proč to nejde.

Mnozí komentátoři předpovídali, že vlna solidarity s ukrajinskými běženci brzy opadne. Jistě, určitá únava se dostaví. Tento článek ale zařazuji mezi duchovní a ne politické, protože u nás křesťanů půjde o zkoušku charakteru a víry. Jak se zachováme, když se ochota pomoci uprchlíkům vytratí? (Netvrdím, že k tomu dojde, možná náš národ sám sebe překvapí tím, že mu solidarita vydrží.) Můžeme se už dnes rozhodnout, že naše ochota pomáhat bude mít dlouhý dech. Vzpomínám si na slova jedné písně z evangelické mládeže mého mládí: „…třeba sám dál pravdu hájit, i když právě prohrává…“ Jednou budeme posuzováni ne podle toho, jak jsme se chovali, když šlo všechno dobře, ale podle svých postojů a činů v době, kdy rostlo napětí a kdy začalo vítězit sobectví.

Ano, uprchlická krize je a bude zkouškou naší víry.

  1. června 2022

Autorita vnitřní a vnější

Posted on by Dan Drápal

Nedávno jsem uveřejnil články, které se týkaly něčeho jiného než autority – články „Zamyšlení nad statistikou“ a „O laťce, lásce a kecání do života“. Nicméně v internetových diskusích k těmto článkům byla autorita zmiňována často. Věděl jsem už dříve, že povolání pastora – které předpokládá určitou autoritu – je velice nebezpečné. Podle jedné – dnes patrně již zastaralé – statistiky ve Spojených státech končí špatně padesát procent misionářů a třicet procent pastorů. (Za „špatný konec“ se považuje ztráta víry, rozvod, problém se závislostmi, duševní choroba či taková forma vyhoření, která vede k trvalé rezignaci.) Současně sleduji výsledky různých průzkumů u nás. Podle nich se církve zpravidla vyskytují na samotném chvostě průzkumů důvěryhodnosti.

Že církvím nedůvěřují lidé „ze světa“ mě celkem nepřekvapovalo. Většina lidí vůbec nechápe, k čemu církev je, co učí, a jak křesťané žijí. Většinou mají lidé zato, že církev něco zakazuje a přikazuje. A k tomu věří různým bizarnostem.

Nicméně zarazilo mě, že nedůvěra, nebo snad až odpor vůči autoritám v církvi není vlastní pouze lidem stojícím vně, ale i mnohým křesťanům. Jakoby základní „default“ byl, že pastor to dělá špatně.

Jistě, pastoři jsou různí, různé jsou i motivace, různá jsou i obdarování. V každé činnosti najdete lidi, kteří to dělají lépe nebo hůře. Najdete dobré malíře a špatné malíře (pokojů), a stejně tak dobré i špatné malíře (obrazů). Najdete lepší a horší uklízečky, a lepší a horší psychology. A tak dále. Jen ti pastoři jako by to dělali pořád špatně, snad až na pár výjimek.

Čím to je? Nechci obhajovat špatné pastory. Nicméně jsem přesvědčen, že jakési podezření, že to pastor dělá špatně, není jen důsledkem setkání s neobdarovanými lidmi s pochybnou motivací. Souvisí to s krizí autority jako takové. A ač si to křesťané možná neradi připouštějí, je to mimo jiné důsledek pronikání tohoto světa do církve.

Zhruba od šedesátých let zahájili liberálové „dlouhý pochod institucemi“, a liberální mainstream postupně obsadil akademickou sféru a žurnalistiku a proniká stále více co nejrůznějších sfér života. Pro tzv. Frankfurtskou školu je typické zásadní odmítání autority jako takové – včetně autority v rodině. Proklamovaným cílem je „svoboda“, tedy totální autonomie jedince, který je sám sobě soudcem. V životě jde o to, aby si jednotlivec mohl dělat co chce. Do jeho cílů mu nemá nikdo „kecat“. Každá autorita má být zpochybněna, protože každá je formou útlaku.

Chci jít v této věci proti proudu, protože jsem přesvědčen, že ten proud, proti němuž chci jít, vede do záhuby.

A nyní trochu opakování: Autoritu můžeme dělit na vnitřní a vnější. Vnitřní je dána zjevením a charakterem, vnější je dána narozením nebo jmenováním. Ve Starém zákoně byl vnější autoritou král či kněz, vnitřní autoritou pak prorok.

Pán Ježíš byl nejvyšší vnitřní autoritou, protože znal Otce. Měl tedy zjevení, jaké nikdy neměl žádný člověk. Přesto ctil i vnější autoritu: Když někoho uzdravil, řekl, „jdi a ukaž se knězi“. Sám nemohl člověka prohlásit za uzdraveného, protože byl z pokolení Juda, nikoli z pokolení Levi.

I dnes mají lidé autoritu vnitřní a vnější. Vnitřní autoritu má vaše oblíbená profesorka, které si vážíte nejen za to, že dobře rozumí svému předmětu a dokáže studenty něco naučit. Vnější autoritu má například soudce nebo policista. Když vás policista zastaví svou plácačkou, tak jednoduše zastavíte, i když on třeba doma mlátí svou ženu.

Pro církev je pochopitelně nejlepší, když se do pozice autority dostane někdo, kdo má autoritu vnitřní i vnější. Tedy člověk, který má zjevení, jak vést svou skupinku, svůj sbor, svou denominaci, a současně skutečně je v oné vedoucí pozici. Smutné je, když je v církvi člověk, který má zjevení, ale vedení ho „nepustí k lizu“. A smutné je i to, že někdo má sice vnější autoritu, ale chybí mu zjevení, které ani nehledá. Ten je ve své pozici nejistý a nejčastěji se odvolává na „řády“ a „tradice“.

Vítězství (doufám jen dočasné) postmoderního odmítání autority vede k tomu, že potkáváme rodiče, kteří se bojí svých dětí, učitele, kteří se bojí svých žáků… a pastory, kteří se bojí členů svého sboru.

Myslím, že je nejvyšší čas, začít tuto situaci nějak reflektovat. Na autoritu jsou – a musí být – kladeny vysoké nároky. Na druhé straně autorita nemůže fungovat, když je v neustálém podezření a když se jí nikdo nezastane, je-li bezdůvodně napadána. Nemůže fungovat, naráží-li na apriorní nedůvěru, ačkoli si ji nezaslouží. Je dobře, že nikdo nemůže druhého zotročovat a že se z každého vztahu dá utéct. I ti, kdo mají jen tu vnější autoritu, nemají nějaké donucovací prostředky, a můžeme dodat: Naštěstí. To, že se z každého vztahu dá utéct, ale neznamená, že z každého vztahu máme utéct, jakmile se vyskytne nějaký problém.

Na závěr: V jistém smyslu platí: Autoritu nehledejte. Hledejte zjevení. Budete-li mít Boží zjevení, budete mít i (vnitřní) autoritu. V jiném smyslu ale platí: Autoritu hledejte. Tj. vyhledávejte lidi, kteří mají zjevení, učte se od nich a pomáhejte jim.

  1. června 2022

O laťce, lásce a kecání do života

Posted on by Dan Drápal

Nečekal jsem, že krátké zamyšlení nad „církevní statistikou“ vyvolá rozsáhlou diskusi o samotné podstatě služby církve. Dostal jsem řadu ohlasů, s nimiž se chci vyrovnat.

Zajímavé byly reakce na slovo „laťka“, které jsem použil. Podle jednoho mínění „za Ježíšem táhly zástupy, protože laťku nesnižoval ani nezvyšoval, ale zahodil. Totéž pak se učili dělat apoštolové“. Pozoruhodné. Nemohl se mi nevybavit refrén z kázání na hoře: „Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům… Já vám však pravím…“ To se mi nejeví jako nějaké „zahození laťky“. Ostatně Pán Ježíš je ještě explicitnější: „Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho převyšovat spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do království Nebes určitě nevstoupíte“ (Mt 5,20). Ani to mi nepřipadá jako nějaké „zahazování laťky“.

Mám značné obavy, že představa Ježíše zahazujícího laťku je výsledkem vlivu tohoto světa, který považuje za správné „bořit různá tabu“ a zpochybňovat či rovnou rušit různé normy. Ano, přiznám se, že v tom nejedu, nebo se aspoň snažím.

Odmítání „laťky“ koresponduje s názorem jiného komentátora, podle kterého „pastoři zasahují lidem do života a to je smutné a tragické. Přitom v takovém případě stačí otevřít náruč a říci: jste v naší církvi vítáni, ať už se rozhodnete jak chcete. Bůh je milosrdný a vaše vztahy nemohou být překážkou pro Váš vztah s ním. To, že já mám předsudky, jak by měl správný křesťan vypadat, mi nedává právo chtít toto po ostatních.“ Škoda, že to diskutující nemohl poradit Janu Křtiteli. Ten chtěl po ostatních, konkrétně po Herodovi, aby nežil v cizoložství. Přitom mohl Herodovi a jeho konkubíně říci: „U mě jste vítáni, ať se rozhodnete, jak chcete.“ A on ve své úzkoprsosti chtěl, aby necizoložili. Zkrátka kecal Herodovi do života. Kdyby byl osvícenější, nemusel přijít o hlavu.

Diskutující se zřejmě domnívá, že láska spočívá v tom, že si „nekecáme do života“. Hlavně na sebe buďme hodní a nevnucujme nikomu své názory. Pokud někdo hřeší, usmívejme se na něj, aby náhodou nenabyl dojmu, že nám to nějak vadí.

Ba ne, lidé chodili za Janem Křtitelem a později za Pánem Ježíšem nikoli proto, že by zahazovali laťku, ale protože z nich vycítili, že jsou opravdoví. Ježíš uměl dokonale skloubit jak lásku k hříšníkovi, tak distancování se od hříchu. My s tím míváme problém – buď z nás hříšníci cítí odsouzení, nebo jsme vůči hříchu lhostejní, možná aby z nás odsouzení necítili. Ježíš zkrátka dokázal být přítelem hříšníků, aniž by byl hříšník. Podobně Pavel byl Židům Žid a Řekům Řek, ale nebyl cizoložníkům cizoložník nebo zbabělcům zbabělec.

Dále jsem byl diskutujícími varován, že si zřejmě nějaké lidi přivlastňujeme: „Tak pojem, že ztratili někoho je obraz toho, že k nim ti oni přestali chodit. Že ztratili nad nimi kontrolu, vliv. Jinak je to samozřejmě vyjádřeno špatně. Protože mohu ztratit jen to, co mi patřilo. Co mi nikdy nepatřilo, to nemohu ztratit. A ti lidé nejsou otroci, aby nějakému sboru patřili.“ Nu, že si nemáme lidi přivlastňovat, učím už dobrých čtyřicet let. (Naposledy třeba v knížečce „Být pastýřem“.) I naše tělesné děti jsou nám pouze na nějakou dobu „propůjčeny“, a rozhodně to platí o dětech duchovních. Můj kritik předpokládá, že naší motivací je udržet si nad těmi lidmi kontrolu.

Jistě, každý dobrý otec a každá dobrá matka touží po tom, aby jejich děti byly samostatné a zodpovědné. Svým způsobem platí, že nám „nikdy nepatřily“. Stejně tak to platí o dětech duchovních. Každý dobrý pastor touží tom, aby jeho duchovní děti byly samostatné a zodpovědné, a ne aby byly doživotně závislé na svém pastýři. Nicméně ta vazba může být i pozitivní, což můj kritik zřejmě neví. Apoštol Pavel píše Korintským: „Otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši já jsem vás zplodil skrze evangelium. Prosím vás tedy: Napodobujte mě!“ (1Ko 4,15-16). Vadilo mu, že se mu Korintští odcizují, a nestyděl se za to. Podobně mě vadí, když vidím, jak někdo po přijetí Pána Ježíše duchovně rostl, ale pak se to kvůli nějakému hříchu zaseklo. A nestydím se za to. Pavel podle Skutků říkal Efeským starším: Sloužil jsem Pánu s velkou pokorou, v slzách a zkouškách, které mě potkaly pro úklady židů. Víte, že jsem vám nezamlčel nic, co by vám bylo k prospěchu…“ (Sk 20,19-20). Nad čím či spíše nad kým asi Pavel plakal? Domnívám se, že nad těmi, které ztrácel.

Jsem rád, že mi na počátku mého křesťanského života lidé „kecali do života“. Říkali mi, co dělám ve svém životě špatně a co bych měl změnit. Nicméně člověk, který mi kecal do života nejvíc, Pavel Kábrt, mně později, v okamžiku krize, nejvíc podržel. Láska totiž nespočívá v tom, že se na sebe usmíváme, nijak se nekritizujeme a „nekecáme si do života“. Když vidíte, že se někdo řítí do záhuby, tak se ho snažíte varovat. Tedy pokud ho máte opravdu rádi. Dnes je to možná těžší než jindy, protože od mnohých slyšíš za prvé, že ti do toho nic není, a za druhé, že to děláš špatně.

Pastoři to dnes nemají jednoduché. A tak chci povzbudit vás, pastoři, kteří někdy nad svými ovečkami pláčete, kteří obětavě sloužíte, přestože jsou vám podsouvány nečisté motivy. Potřebujeme si připomínat, že sloužíme Bohu a ne lidem.

A za domácí úkol si přečtěte Ezechiele 3. kapitolu od 18. verše do konce.

  1. května 2022