Když se mě někdo zeptá na rozdíly, případně na napětí mezi generacemi, nějak mi naskočí spíše rozdíl mezi mou generací (je mi 73 let) a vnuky než mezi mou generací a syny a dcerami. Možná je to tím, že stárnu – starým lidem se vybavují spíše vzpomínky z mládí než z nedaleké minulosti.
A jsou to rozdíly obrovské. Samozřejmě, to první, co každého napadne, je, že nebyly počítače a mobily. Ale o tom se píše pořád a nejrůznějšími způsoby, tak raději začnu odjinud.
Co mi vyvstává jako obrovský rozdíl, je vnímání nebezpečí a z toho pramenící (pře)opatrnost.
První tři roky školní docházky jsem bydlel na Vinohradech, v Hradecké ulici. Mám o šest let mladšího bratra, takže maminka na mě měla tehdy méně času. Vzpomínám si, že jsem musel chodit do nemocnice na jakési ozařování, a že jsem tam v sedmi letech chodil každý týden sám! Bylo to několik stanic tramvají, ale já jsem pochopitelně chodil pěšky. Obávám se, že kdyby dnes takto rodiče vyslali sedmileté dítě ve velkoměstě samotné, začala by se o věc zajímat sociálka. Nedokážu si představit, že by takto dcera pouštěla samotné mé vnuky. A určitě to není tím, že by byli méně schopní než já.
Byla tehdy města bezpečnější než dnes? Ono se spíše jen předpokládá, že jsou dnes nebezpečnější.
Když jsem přišel ze školy, hodil jsem domů tašku a šel jsem „ven“. S výjimkou deště nebo třeskutých mrazů jsme v dětství trávili většinu času venku na ulici. Aut bylo podstatně méně a jezdila velmi pomalu. Pamatuji ještě pošťácké koně s modrým vozem, kterým se rozvážely balíky.
Když jsme se později přestěhovali do Kobylis, bylo to skvělé. Nemusel jsem si hrát na ulici – měli jsme to tři minuty do Ďáblického háje.
Domnívám se, že vysedávání u počítače musí mít po jedné či dvou generacích děsivé důsledky. Vnoučata ovládají myš, umí se rychle rozhodovat, ale pokud děti v jejich věku nemají rozumné rodiče, pohybově „krní“. Myslím, že dcera do docela zvládá, ale má to mnohem složitější, než to měla maminka se mnou. Maminka věděla, že přijdu domů do páté, jak jsem to měl nařízeno. Jinak se o mně nezajímala (pokud jsem byl venku, jinak ano). Tedy – pokud jsem zrovna nepřišel s rozbitým kolenem, ale to nebývalo zase až tak často.
Svět byl menší. Když mi bylo dvanáct, vzala mě babička z Brna na Slovensko, do Bratislavy, kde žila mezi válkami. Byl jsem unesen, když jsem viděl Dunaj! O tolik širší a prudší, než Vltava! Připadal jsem si jako v cizině. Ne proto, že by mi Slováci byli cizí, ale že to byla tak nová zkušenost.
Moře jsem viděl poprvé v patnácti, a to jsem byl hodně šťastné dítě. Moji vnuci jezdí k moři každý rok a většinou tráví aspoň týden zimy v Alpách. Obojí je pro ně samozřejmostí. V podstatě nevědí, co jsou to hranice.
Hrají počítačové hry. Nejmladší z mých tří vnoučků mi někdy i půlhodiny vypráví, co se v té hře děje. Přiznám se, že i když pozorně poslouchám, nebo se o to alespoň snažím, vůbec netuším, o čem vlastně mluví. Co ho na těch hrách tak baví? My jsme si cvrnkali kamínky po dráze, nakreslené křídou na asfaltu. Říkalo se tomu „závody Praha – Berlín – Varšava“.
Ne že by kluci nečetli (aspoň že tak). Ale úplně jiné knížky, než jsem znal já. Verneovky, Mayovky, Putování Nilse Holgersona, Dva divoši E. T. Setona, Ransomovky… s ničím z toho jsem se nechytil. Je to opravdu jiný svět.
To jsem psal o vnucích. A co děti? Mé starší děti zakusily zlom – dětství prožívaly ještě za starého režimu, ale vystudovaly už po změně poměrů. Mně už bylo čtyřicet, když to bouchlo. Ještě dlouho mi bylo nepříjemné potkat policistu, v době, kdy už to bylo zbytečné. Za to změny jako možnost cestování nebo publikování ve mně vyvolávaly nadšení. Ani vlastně nevím, jak tu změnu děti prožívaly. Slibuji, že se jich na to zeptám.
Jednu věc ale pozoruji. Zdá se mi, že má generace byla mnohem idealističtější než generace následující. Měl jsem tu výsadu studovat na gymnáziu (pardon, na Střední všeobecně vzdělávací škole, tedy SVVŠ) ve třídě, kde nás začínalo 40 a odmaturovalo 37. Čtrnáct z těchto sedmatřiceti dokončilo medicínu. Když jsme se bavili o tom, proč půjdeme na tu či onu školu, byla tam jediný spolužák, který se věnoval otázce, kde to bude finančně výhodné. „Půjdu na medicínu do Hradce, tam je vojenská škola, protože budu mít dva platy – jeden jako lékař a druhý jako voják.“ „To je ale vůl,“ mysleli jsme si. Úvahy o penězích u nás hrály roli mizivou.
Domnívám se, že následující generace v tom již byla jiná. Nekladu jí to za vinu; doba si vyžadovala změnu přístupu. A na druhou stranu – kdo je filantrop, má dnes kde se vyžít, což za komančů tak snadné nebylo.
Jestli v něčem vidím cosi jako lineární vývoj, pak je to skutečnost, že každá následující generace má silnější potřebu být „in“. Domnívám se, že to souvisí s oslabením rodiny. Popsal jsem různé změny, ale na závěr chci upozornit, že jakkoli se svět mění, stále platí, že každý člověk má tři základní potřeby: Potřebu vědět, že mě má někdo rád, potřebu vědět, že můj život má nějaký smysl, a potřebu někam patřit. Tyto potřeby jsou jakési konstanty. A pokud se tyto potřeby nezačínají naplňovat v rodině, dospívající lidé je hledají jinde, v nějaké „partě“, případně v nějakém společenství. Je to pochopitelný vývoj. Přesto se mi zdá, že ztrátou času společně tráveného dvěma či třemi generacemi přicházíme o něco podstatného. Mám na mysli třeba „instituci“ společného jídla, kde se sejde dědeček, otec i vnuk, případně babička, matka a vnučka. Nejlépe všichni dohromady. Bez takového společenství je život plošší a méně bohatý, než by mohl být.
listopad 2022