Nejprve osobní vzpomínka: Když jsem před mnoha lety přijal Pána Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele a Pána, byl to z mé strany racionální krok. Ve svém osobním životě jsem byl v koncích, a věděl jsem, že jsem si to zavinil sám svou pýchou a neposlušností. Byl jsem při tomto aktu sám – klečel jsem doma v kuchyni. Nejsem příliš emocionální člověk a při tomto kroku jsem žádné silné emoce neprožíval. Věděl jsem, že bez Ježíšovy oběti bych zahynul. Věřil jsem, že je to „objektivní pravda“, která jednoduše platí, ať už já prožívám cokoli.

Asi po půldruhého roku později jsem prožil, že jsem spasen, i emocionálně.

Bylo slunečné, leč ještě chladné květnové ráno. Byl jsem s dvěma dětmi – Šimonem a Danuškou – ve Stromovce. Bylo to od našeho bytu nedaleko a chodívali jsme tam často. Ten park byl a je nádherný. Zmínil jsem, že to bylo počátkem května, a Stromovka byla plná kvetoucích stromů, keřů i bylin. Děkoval jsem za tu krásu Bohu. Tehdy na mě padla zvláštní tichá radost. Věděl jsem, že jsem spasený, a prožíval jsem to. Emocionálně.

A měl jsem pocit, že mi Bůh říká: „Vidíš tu krásu? Ale nezůstane z ní nic. Připravil jsem vám krásu ještě mnohem větší.“ Trochu mi to připomínalo rozhovor Pána Ježíše s učedníky o kráse Jeruzaléma – tam to ovšem byly kameny, zde to byly květy.

Kupodivu mě to ale nevedlo k tomu, abych zašel za zahradníky a tvrdil jim, že starat se o Stromovku nemá cenu, protože ten park stejně jednou zmizí.

Proč o tom píšu? Protože mi čas od času někdo vyčte, že pokud se angažuji v politice, případně v něčem jiném, věnuji se něčemu nepodstatnému. Jsem v podezření, že se snažím o vybudování Božího království lidskými silami. Nejde ale jen o mě. Jsou lidé, kteří se angažují v ochraně životního prostředí. Nebo v pomoci uprchlíkům. Je tu ovšem ne úplně zanedbatelná skupina křesťanů, kteří říkají, že tyto snahy jsou marné a zbytečné, že jediné, co má smysl, je „zvěstovat evangelium“.

Chci takové křesťany ujistit, že jsem si plně vědom, že jednou přijde konec a nezůstane kámen na kameni. To jsem si uvědomoval v oné rozkvetlé Stromovce a uvědomuji si to, i když sedím na politické schůzi. Ano, drazí kritici, máte pravdu, žádná taková aktivita nespasí svět. A kdybych si myslel, že svět spasí, byl bych modlářem.

Jenže zítra budu chtít posnídat a jsem rád, že pekař peče housky. Rozhodně ho nepůjdu vyzývat, aby toho nechal, protože brzy přijde konec.

Evangelium vždy zaznívá v určitém kontextu. Zasahuje člověka v určitém bodě jeho života (stejně jako zasáhlo mě, když jsem byl v koncích), a zasahuje i společnost v určité situaci. A vykládat lidem, kteří se o něco snaží, že to nemá cenu, není ten nejlepší nápad. Evangelium se nejlépe zvěstuje lidem, s nimiž ujdeme kus cesty. A mnohdy můžeme jejich snahy ocenit. Pokud lidé uvidí, že je bereme vážně a že si vážíme i jejich snažení, budou ochotnější nám naslouchat, když s nimi budeme mluvit o Bohu Stvořiteli a Ježíši Vykupiteli. A možná nám uvěří, že nejsme definováni jen negativně – tím, proti čemu jsme.

Svůj křesťanský život vždy žijeme v určitém napětí. Jsme občané Božího království, ale současně občané České republiky. A čekáme nové nebe a novou zemi, to však neznamená, že přestaneme pečovat o tuto zemi a budeme pohrdat těmi, kdo se o takovou péči snaží. Jistě, musíme si dát pozor, abychom se na této zemi nezabydleli příliš. Pokud tak někdo činí, je dobré mu připomenout, že to není vše. Čeká nás Nový Jeruzalém. Pokud ale někdo vyhlíží konec se založenýma rukama, měl by si připomenout podobenství o hospodáři a o hřivnách. Pozorovat různé snahy v tomto světě a komentovat je slovy, že to nemá cenu, je totéž jako zavázat hřivnu do šátku a zakopat ji do země. Zvolme lepší cestu!

  1. června 2022