Jednou všichni staneme před soudnou stolicí Kristovou (2Ko 5,10). Tam se ukáže, jak jsme naložili se svým životem. Nám křesťanům naše dílo buď shoří, nebo obstojí ve zkoušce ohněm (1Ko 3,13).
Žijeme v době, kdy se prohlubuje propast mezi křesťany v západním světě a křesťany… dříve by se řeklo: ve třetím světě, ale na tři světy se už pár dekád nehraje, protože druhý svět se rozpadl. Takže bych snad mohl napsat: v rozvojových zemích, ale to by taky znělo divně, přinejmenším pokud jde o takové země, jako je třeba Somálsko, Eritrea, Mosambik nebo Mali. Ty se – na rozdíl od některých asijských států, moc nerozvíjejí.
Zatímco křesťanstvo v zemích západního civilizačního okruhu slábne a je stále více rozdělené, křesťanstvo v oné druhé oblasti zakouší stále rozsáhlejší pronásledování, či dokonce přímo vyvražďování.
Západní křesťanstvo do značné míry neustálo vpád neomarxismu a postmoderny a do velké míry se přizpůsobuje tomuto světu. Následkem je všeobecný úpadek, doprovázený úpadkem početním. Zdá se mi, že vedoucí mnoha denominací, které se vydaly cestou teologického liberalismu, to nijak netrápí. Průvodním znakem této krize je rozdělení celých denominací na část, která „jde s dobou“, a část, která se snaží nějakým způsobem brát vážně autoritu Písma.
Křesťané v bývalém „třetím světě“ jsou lovnou zvěří. Zejména muslimové je v takových zemích, jako je Mosambik nebo Nigérie, likvidují po stovkách, ne-li po tisících. Organizace spojených národů, která odhlasuje další protiizraelskou rezoluci při sebemenší přestřelce, je v těchto případech lhostejná.
V současné době bojuje o přežití celý ukrajinský národ. Na Ukrajině panovala již od prvních let po pádu komunismu svoboda vyznání. Nigérijec Sunday Adelaja zbudovat v Kyjevě sbor, který jednu dobu čítal přes dvacet tisíc členů, mezi nimiž bylo i několik poslanců ukrajinského parlamentu. (Tento sbor – i jeho pastor – byli značně problematičtí; v tomto článku mi ale nejde o jejich celkové hodnocení, ale o doklad, že na Ukrajině panovala a panuje náboženská svoboda.) Na Ruskem okupovaných územích jsou evangelikální sbory rozprášeny, jejich budovy ukradeny, a mnoho evangelikálních pastorů bylo zavražděno. Určitá část pravoslavné církve – zejména ta část, která spatřuje svou nejvyšší autoritu v moskevském patriarchovi Kyrillovi, toto jednání schvaluje.
Setkal jsem se s názorem, že nynější zkáza Ukrajiny, o kterou se „stará“ ruská armáda, je Božím trestem za vyvražďování Židů během druhé světové války. A skutečně je pravda, že v žádné geografické oblasti světa (nepočítáme-li svět islámu) nebyli Židé tak rozsáhle vyvražďováni jako na Ukrajině. A ano, je pravda, že Ukrajinci se na tomto vyvražďování podíleli snad ještě větší měrou než Němci. (Dalo by se říci, že Němci nechali „špinavou práci“ na Ukrajincích.)
Nicméně omlouvání ruského řádění na Ukrajině tím, že Ukrajinci ubližovali Židům, není na místě. Ukrajinští evangelikální křesťané se touto věcí zabývali, podobně jako se čeští křesťané zabývali českými zločiny páchanými za poválečného „odsunu“. Na Ukrajině se konala řada konferencí, kde křesťané vyznávali viny, kterých se tento národ během druhé světové války dopustil.
Specifická je situace křesťanů v Číně. I tam jsou křesťané vystaveni drsnému pronásledování, které je o to bolestnější a nebezpečnější, že využívá nejmodernějších technologií, jako je rozpoznávání obličejů.
Za zmínku snad stojí ještě dvě skutečnosti. Za prvé: Tam, kde je pronásledování, nastává někdy i probuzení. Tak tomu zřejmě bylo v Číně koncem dvacátého a počátkem jednadvacátého století. Nicméně během probuzení se někdy „probudí“ i různé hereze. Tam, kde je podvázána komunikace, k tomu dochází snáze než tam, kde panuje svoboda slova a kdy je snazší volat po nápravě a usilovat o ni.
A za druhé: Po zkušenostech se snahou pomoci pronásledovaným křesťanům v Iráku jsem postupně jejich křesťanství začal chápat spíše jako kategorii etnickou než náboženskou. Mnozí z nich Bibli ani neviděli, a to ne proto, že by byla nedostupná. Jejich „víra“ je velmi mlhavá. To ovšem není důvod, proč se nesnažit jim pomoci. Pomoc si zaslouží všichni, kterým hrozí pronásledování, bez ohledu na to, že jejich křesťanství je na hony vzdáleno tomu biblickému.
My, „západní“ křesťané, stojíme před otázkou, jak se postavíme k pronásledovaným na celém světě. Zůstaneme lhostejní? Cos udělal ty? Udělal jsi alespoň něco?
Mnozí dělají. Původně jsem zde chtěl zveřejnit jména některých z nich, ale pak jsem si to rozmyslel, protože znám jen některé a mnohé bych opominul, a – a to je důležitější – jejich jména jsou zapsána v nebesích.
A pokud jsem se někoho dotknul svou otázkou „udělal jsi alespoň něco“, pak k tomu jen dodám: Já nejsem soudcem. Ale jednou ti to otázku položí na onom soudu, o němž se mluví jako o soudu „posledním“. Možná stojí zabývat se touto otázku již teď.
července 2022