DAN DRÁPAL

Můj článek „Subjektivní pohled na homosexualitu“ vyvolal řadu reakcí a já jsem některým diskutérům slíbil, že se k tomu, co napsali, vyjádřím. Je zde ale drobný problém: reaguji na posty jak na „Křesťanu dnes“, tak na Facebooku. Zmiňuji to, protože někomu by mohlo připadat divné, že reaguji na něco, co na jednom či druhém z těchto webů nečetl.

Jeden ze čtenářů zmínil, že nechápu rozdíl mezi genderem a pohlavím. Chci ho ujistit, že o tomto rozdělení vím, nicméně nesdílím pohledy genderové ideologie. Slovo gender ještě před dvěma generacemi označovalo gramatickou kategorii a nic více; genderová ideologie se ho „ujala“ a vystavěla na něm určitý světonázor, který považuji za mylný. Tedy z mé strany nejde o neznalost, ale o odmítnutí distinkce, která donedávna neexistovala a které je zcela umělá.

Někteří čtenáři zmínili tzv. revizionistický přístup, který se snaží homosexualitu akceptovat, a s biblickými místy, které homosexualitu zmiňují, se vyrovnává tvrzením, že v Bibli jde o jinou homosexualitu než dnes, že jde pouze o pederastii pěstovanou v řecké kultuře nebo něco podobného. (Jen tak na okraj: S pederastií se jistě mohl setkat světoběžník apoštol Pavel, nikoli ale starozákonní svatopisci.) Jsem přesvědčen, že „biblická“ homosexualita je homosexualita, jak ji známe i dnes. Všechna ta místa jsem podrobně studoval a tvrzení revizionistů se mi zdají stát na vodě. Pokud se s někým neshodnu, mohu jen konstatovat „we agree to differ“ (shodujeme se, že se neshodujeme).

Velice závažná je otázka, zda je možno se z homosexuality vymanit. Záměrně jsem použil slovo „vymanit“, nikoli „uzdravit“. Homosexualitu nepovažuji za nemoc. Její vyřazení ze světového registru nemocí (a z různých národních registrů nemocí) nepovažuji za omyl, byť k vyřazení došlo z důvodů politických, nikoli zdravotních.

Psal jsem ovšem, že toto „vymanění“ je velice vzácné, skoro bych řekl, stejně vzácné jako tělesné uzdravení. Daleko více lidí s homosexuálními sklony, kteří chtějí být poslušní Písma, pouze abstenuje. Považuji to za lepší než praktikovat homosexuální životní styl, ale je mi jasné, že život takového člověka není vůbec lehký. Nicméně jak jsem psal, není zase principiálně těžší než život člověka, který žije v nefunkčním manželství, případně muže, který žije bez ženy, ač by se rád oženil, nebo ženy, která žije bez muže, ač by se ráda vdala.

Příběhy lidí, kteří se z homosexuality skutečně vymanili, najdete v knize Leanne Payneové „Rozbitý obraz“. Několik takových lidí znám osobně, ale uznávám, že je jich velmi málo.

Jeden ze čtenářů napsal, že by bylo kruté šestnáctiletému chlapci s homosexuálními sklony říci, že ho čeká celoživotní celibát. Chápu, že je to opravdu těžké – znám jednoho sedmnáctiletého, který to právě teď řeší a který je mi blízký; není to pro mě tedy nějaká teoretická situace. Mohu mu jen vydat svědectví, jak jsem sám řešil situace, které mi byly nepříjemné a z nichž bych nejraději utekl, případně ho seznámit s někým, kdo poctivě bojoval v podobném boji.

Jsem připraven snést zlobu a zášť těch, kteří s mým postojem nesouhlasí. Jen chci upozornit, že žijeme v době, kdy převažuje názor, že záleží především na tom, zda se cítíme dobře, a pokud nám něco brání v dosažení slasti, pak je třeba to bezpodmínečně odstranit. Sám jsem až v pokročilém věku pochopil, že v životě nejde především o to, abych se cítil příjemně. Myslím si, že naše životní cesta je často velmi obtížná. Sám jsem během svého života mnohokrát volil zkratku, abych se vyhnul utrpení, a vůbec se nedivím těm, kteří selhávají v situacích, v nichž jsem selhával i já.

Někteří lidé mi napsali, že církev se příliš hrabe v sobě a nedokáže oslovit sekulární sféru. Když ovšem měli upřesnit, čím by se tedy církev měla zabývat, zmínili nedořešenou otázku církevních financí, až vyschnou restituční penězovody, a nedořešenou otázku členství ve sboru („krize tradičního členství“). Připadá mi kuriózní, že navrhují právě témata, která se obracejí dovnitř církve. Naopak otázky sexuality tento svět bude řešit i nadále, a to s rostoucí naléhavostí. To, že některé církve jednoduše přijímají světské postoje a argumenty, je pochopitelně velká prohra. V této oblasti nás čekají ještě značné nepříjemnosti, a církev skutečně není připravena. Mohu zmínit – jako jeden příklad z mnoha – že celé lidstvo, a především západní civilizace, bude během několika desetiletí čelit nikoli přelidnění, ale demografické implozi. Uvedu jen jeden ilustrativní fakt: Žádný národ, v němž porodnost klesla pod 2,1 dítěte na rodinu, tedy pod úroveň přirozené reprodukce, se už nikdy nad tuto úroveň nedostal. (Možná tuto skutečnost rozvedu v některém z dalších článků.) Bude to mít obrovské důsledky pro migraci, fungování sociálních systémů i pro jiné oblasti.

Církev by mohla – a měla – tyto otázky analyzovat, promýšlet a navrhovat řešení. Je to otázka nejen demografická, ale i navýsost etická.

Tuším, že pod mým článkem (zejména na Křesťanu dnes) se opět sešikují někteří kritici, přesvědčení o tom, že církev se takovými otázkami zabývat nemusí a nemá, protože stejně brzy přijde konec a my bychom se měli od tohoto světa štítivě odtáhnout. Ano, konec přijde, a možná přijde brzy, nicméně to si mysleli křesťané ve všech dobách, a ti, které to vedlo k tomu, aby se uzavřeli za branami ghetta, se stali neplodnými. My máme dobrou zprávu pro svět, a ta obsahuje víc než jen radostné poznání, že jsou nám odpuštěny hříchy.

29. března 2023

Dlouho jsem přemýšlel, jak tento článek nazvat, abych popudil co nejméně lidí. Jde totiž stále o téma výbušné, v poslední době zejména mezi křesťany. Na této otázce se štěpí celé velké denominace – baptisté, metodisté, anglikáni…

Trochu se vymluvím i na to, že tento článek píšu na výslovnou žádost některých čtenářů. Ale když už jsem se do toho pustil, jsem ochoten se v dalších článcích vyrovnávat s případnými námitkami, dotazy a poznámkami. Trochu mě ovšem mrzí, že když jsem před lety publikoval knihu Vztahy – sex – rodina, neměla takový úspěch, v jaký jsem doufal. Bylo za ní totiž spousta práce. Například jsem několik měsíců studoval různé teorie, odkud se homosexualita bere. I další části této knihy mě stály hodně úsilí. Teď už je kniha téměř rozebraná, čas od času na ni přesto ještě narazit lze.

Nuže, k věci: Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Máme tedy dvě pohlaví – mužské a ženské. Různá další pohlaví jsou lidský výmysl. Pohlaví není něco, co si člověk může vybrat. Je mu dáno. Může ho přijmout jako dar, nebo ho může odmítnout. O tom, zda je někdo muž nebo žena, rozhodují chromozomy.

Jsou určité hraniční případy, kdy se člověk rodí jak s mužskými, tak ženskými orgány či s jejich částmi. Četl jsem někde, že se jedná o jeden ze zhruba sedmi set narozených, koho se to týká. Bůh má tyto lidi jistě stejně rád, jako každého z nás, a možná ještě radši, protože takový člověk to nemá lehké, a handicapovaní mají u Boha vždycky jakýsi náskok.

Pokud jde o homosexualitu, rozlišujme homosexuální sklony a homosexuální jednání. Za homosexuální sklony člověk nemůže a ony samy mohou být určitým břemenem, nejsou však hříchem. Homosexuální jednání je hříšné.

Bible homosexuální jednání zapovídá. Komu? Božímu lidu. Bible ví o homosexualitě, něco o ní říká, ale zdaleka ne tolik, jak bychom si přáli.

Nepochybuji o tom, že homosexuálním lidem se žije těžko, zejména pokud žijí v nelaskavém a nepřátelském prostředí. Proto jsem pevně přesvědčen, že jim jejich život nemáme žádným způsobem ztrpčovat, natož je popravovat, jak se děje kupříkladu v Íránu.

Věřím, že člověk se může z homosexuality vymanit, byť je to v reálném životě relativně řídké. Nicméně možné to je.

Pokud křesťan není z homosexuality vysvobozen, čeká ho život v celibátu.

Není to tvrdé? Je. Stejně tvrdé je pro muže žít v manželství se ženou, která odmítá sex. Stejně tvrdé je pro ženu žít v manželství s mužem, který jí vůbec nepomůže s výchovou dětí, ba dokonce ji ještě podrývá.

Pokud ti jde o život ve slasti, pak je křesťanství špatnou volbou. Bůh nás učí trpělivosti, zdrženlivosti, pokoře a milování nepřátel.

Sex je nádherný Boží vynález a jeden z nejkrásnějších Božích darů. Má však své místo pouze v manželství. Celibát je tvrdý.

Proto si mnozí lidé přizpůsobují Písmo svým myšlenkám a touhám. A buď ho přizpůsobí světonázoru, který nás obklopuje, nebo budou hledat Boha.

Bůh nám dá sílu k čistému životu. Pokud hledáme Boží slávu, můžeme najít i motivaci k životu podle Božího Slova. Víme také, že tento život není vše. Věřím tomu, že v budoucím věku budou naplněny veškeré naše touhy. Spadne z nás všechno napětí. A těžké chvíle zde v tomto věku nás mohou vehnat do Boží náruče.

Žijeme v době, kdy je dovoleno téměř vše. Pokud si někdo zvolí homosexuální životní styl, tak mu v něm nikdo nebude bránit. A to je, myslím, dobře. To ovšem neznamená, že by homosexuální jednání přestalo být hříchem, když přestalo být kriminalizováno. Podobně manželská nevěra rovněž je hříchem, přestože není kriminalizována (alespoň v naší civilizaci ne; v muslimském světě je to jinak).

K této problematice vyšla u nás celá řada výborných knih. Hovory o homosexualitě a Coming Out v rodině od Joe Dallase, Krize mužství nebo Rozbitý obraz od Leanne Payne, abych uvedl alespoň některé.

V tomto článku je nadhozeno několik myšlenek. Nekamenujte mě, prosím, za to, co v článku není. Na smysluplně formulované otázky se pokusím dát smysluplné odpovědi. (Nevím ovšem všechno.)

22. února 2023

V 1. Petrově listu čteme: „Stejně muži: žijte se svými ženami podle poznání jako se slabší ženskou nádobou a prokazujte jim úctu jako spoludědičkám milosti života, aby vaše modlitby neměly překážku“ (3,7). Vyložím to hned naostro: Pokud muž neprokazuje ženě úctu, Bůh jeho modlitbám říká „ne“. A to i v případě, že muž v modlitbě prosí za správnou věc.

Toto je jen jeden případ, kdy Bůh k našim modlitbám říká „ne“. Možná ještě důležitější je, abychom vzali vážně Jakubova slova, že jeden a tentýž pramen nemůže dávat vodu jak sladkou, tak hořkou (3,10-11).

Pán Ježíš nabídl Samařance živou vodu a slíbil jí, že kdo by se napil vody, kterou mu on dá, nebude už nikdy žíznit (Jan 4,13-14).

Možná ale víme z vlastní zkušenosti, že jsme přijali spásu v Ježíši Kristu, činili jsme pokání… a přece opět žízníme! A pokud to není naše osobní zkušenost (čemu bych se dost divil), vidíme to na lidech, s nimiž se v církvi setkáváme.

Čím to je? Byl to tuším Watchman Nee, který říkal, že pokud pijeme střídavě z Krista a z tohoto světa, budeme mít – nevyhnutelně – opět žízeň. Jinými slovy, nemůžeme pít současně vodu hořkou i sladkou. Když vidím zatrpklého křesťana, tuším, že se napil vody tohoto světa.

Atmosféra v naší zemi – a dá se bez nadsázky říci, že na celém světě – houstne. Narůstá napětí v mezilidských vztazích, a toto napětí se v krajních případech projeví otevřenou válkou.

My jsme povoláni, abychom oslavovali Boha. Jistě, není to jediný náš úkol, ale rozhodně je jedním z nejdůležitějších. A snad je možné dokonce říci, že čím je atmosféra napjatější, tím je oslavování Boha důležitější. Vždyť k tomu jsme byli stvořeni. Jednou z forem – jistě ne jedinou – je budování Davidových stánků. Tam, kde se množí reptání a sváry, jsou chvály jedním ze způsobů, jakým sabotujeme vládu knížete tohoto světa.

Leč mějme se na pozoru! Podobně jako Bůh někdy našim modlitbám řekne ne, může odmítnout i naše chvály. Učiní tak tehdy, pokud my své chvály „neutralizujeme“. A jak se to děje? Třeba skrze pomluvy nebo neoprávněnou kritiku. Nebo skrze tvrdou a nelaskavou řeč. Tentýž pramen nemůže současně vydávat vodu hořkou i sladkou. Nemůžeme jedněmi ústy dobrořečit a zlořečit. Chválit Boha a zlořečit člověku (srov. Jk 3,9).

Nechci, aby tato má slova byla špatně pochopena. Někdo by jim mohl rozumět tak, že se stavím proti jakékoliv – a tedy i proti oprávněné – kritice. Nikoli – bez napomínání církev chřadne. Jde ale o to, co máme v srdci, protože „z hojnosti srdce ústa mluví“ (viz Mt 12,34). A Jakub varuje, že pokud máme v srdci hořkou závist a svárlivost, z principu neřekneme nic moudrého (srov. Jk 3,14-17). Bohu záleží především na našem srdci, a chce, abychom dali nejprve do pořádku je. Sem míří i Ježíšovo slovo o třísce a trámu v oku.

Teď bude následovat „politická odbočka“.

V lidské společnosti existuje něco, čemu se říká slušnost a konvence. Já například začínám dopisy často slovy „vážený pane“ nebo „milý pane“. Není to pokrytecké? Někdo se dopouští nějaké nízkosti, a já ho oslovím Vážený pane? Jistě, je to slušné a je to konvenční. Ale myslím to vážně?

Přemýšlím o tom. Nechci to psát mechanicky. Nicméně v posledu mám dobrý důvod si každého vážit – i toho, kdo mě znevažuje. Protože každý člověk má hodnotu Božího Syna, který zemřel za jeho i za mé hříchy. Napíšu-li slova „vážený pane“, uvědomím si, co dělám, a to mi pak brání psát ošklivě. Podobně je to se slovy „milý“ nebo „milá“. Ano, ta sestra možná není milá, ale Bůh ji má stejně rád. Ke mně se možná mile nechová, ale Bůh má pro ni dobrý plán, a v tom je, aby se milou stala.

Vzpomínám si, že když se Petr Pithart kdysi dávno stal předsedou české vlády, ve svém prvním projevu poděkoval vládě předchozí. Vzpomínám si na jeho slova, že jeho vláda se „snažila“. (Řekl i jiné a lepší věci, ale toto slovo mi utkvělo v paměti.) V Americe bývalo dobrým zvykem, že stávající prezident nově zvolenému prezidentovi pogratuloval a nově zvolený svému předchůdci poděkoval a vyzdvihl ty věci, které se mu povedly. Říká se tomu politická kultura, ale můžeme to nazvat i obyčejnou slušností.

Někdo by mohl namítat, že v oněch „rituálech slušnosti“ může být notná dávka pokrytectví. (Údajným pokrytectvím se dá znevážit leccos, dokonce i manželská věrnost.) Ve skutečnosti tato lidská slušnost umožňuje, aby mohl být navázán rozhovor – nebo aby rozhovor již navázaný mohl pokračovat. To, jestli je člověk sprostý nebo vstřícný, pochopitelně nic nevypovídá o jeho odborné způsobilosti. Pokud je sprostý a k tomu neschopný, nedá se nic dělat. Pokud je vstřícný a neschopný, možná v odborné debatě ztratíme nějaký čas, ale alespoň jsme poznali, že je neschopný a můžeme se lidsky a slušně rozejít. Pokud je vstřícný a schopný, bude náš rozhovor s ním užitečný a obohacující, a to i tehdy, když zjistíme, že se odborně neshodneme Angličané někdy končí rozhovor slovy „we agree to differ“ („shodli jsme se, že se neshodneme“). Je ale smutné, když je někdo schopný a přitom sprostý – vzhledem k tomu, že řadu lidí pozuráží, znemožní spolupráci; někdy na problémech, které vyžadují rychlé řešení.

Chceme-li být požehnáním pro druhé, buďme slušní. Všechny problémy světa tím samozřejmě nevyřešíme, některé ale možná ano.

Nehledě na to, že Pánu Bohu se vůbec nelíbí, když jednáme arogantně a tváříme se, jako že jsme spolkli všechnu moudrost. Bůh vyslýchá modlitby pokorných.

12. ledna 2023

 

 

Článek „Kdo smí k Večeři Páně“ vyvolal značný rozruch. Reakcí přišla spousta – pozitivních i negativních. Řada čtenářů přišla s novými otázkami, a přinejmenším na některé bych rád odpověděl.

Nejprve se budu věnovat otázce, která sice s Večeří Páně souvisí, ale nikoli nějak podstatně. Je to otázka členství ve sboru. Petr Adamec totiž v diskusi připomněl, že kdysi jsem zastával názor, že za člena by měli být přijímáni pouze lidé, kteří platí desátky, a zmínil, že nyní se na členství ve sboru dívám jinak než dříve. Tím jako by potvrzoval tvrzení některých lidí, že nějaké pozice zaujmu, ale pak je zase opustím.

Poslední uvedené tvrzení nebylo nijak doloženo a popravdě řečeno si nemohu vzpomenout na to, že bych něco tvrdil pouze dočasně. Co se týče upozornění Petra Adamce, pak je, myslím, založeno na neúplné informaci: Nikdy jsem netvrdil, že členem obecné církve může být jen člověk platící desátky. Prosazoval jsem, aby to bylo pravidlem v Křesťanském společenství Praha. Což jsem zdůrazňoval. Zdůvodňoval jsem to právě tím, že v Praze jsou desítky různých sborů nejrůznějšího ražení. KS Praha nikdy nežilo ze státních peněz, a tudíž předpokládalo u svých členů vyšší obětavost. Nebylo to tedy rozhodnutí teologické, nýbrž praktické. Nikdy jsem ho neprosazoval v KS jako celku – šlo pouze o situaci v Praze. Přitom se nijak nekontrolovalo, zda lidé desátky skutečně platí; bylo to založeno na důvěře. Kdysi dávno jsme s Lubošem Ondráčkem spočítali, jaká je celková obětavost členů, a došli jsme ke zjištění, že v celku lidé desátky platí. Samozřejmě někteří lidé možná neplatili, zatímco jiní platili více.

Přitom lidé, kteří tento závazek na sebe vzít nechtěli, nebyli v ničem omezováni – mohli chodit na skupinku, mohli chodit k Večeři Páně… Členství ve sboru tedy neposkytovalo žádné „výhody“, vlastně jen „povinnosti“.

Nyní jsem členem sboru na velmi malém městě. Do nejbližších evangelikálních sborů je to minimálně 25 km. V takové situaci se mi řada věcí jeví jinak, než v anonymní Praze, která poskytuje bohatý výběr evangelikálních sborů nejrůznějšího zaměření. Ano, jsou věci, které jsem začal vidět jinak, a nestydím se za to. Lidé zde nemají na výběr – proto by se na ně neměly klást nějaké zbytečné nároky.

Nicméně zpět k Večeři Páně. Byl jsem rád, že mnozí lidé přijali (někteří již velmi dávno) myšlenku, že Večeře Páně by neměla být kázeňským prostředkem. To bylo ostatně to hlavní, oč mi v článku šlo. Jiní lidé měli ovšem starost, aby nedocházelo ke znevážení Večeře Páně. Tuto jejich námitku považuji – přinejmenším částečně – za oprávněnou, a proto vlastně píšu tento článek.

Když jsem napsal, že bych Večeři Páně vysloužil i nevěřícímu, pak jsem tím nemyslel, že jakémukoli a za jakýchkoli okolností. Vzpomínám si na situaci z Manin, kdy lidé přicházeli dopředu a tvořili kroužek k Večeři Páně a jedna žena potichu, ale zřetelně říkala „jděte všichni do pr…“ Jí jsem Večeři Páně nepodal. Vedle ní stál muž, také dosti problematický, který se na protest proti mému jednání otočil v kruhu zády. Nu, incident za všechny prachy… (Chápu, že když někdo chodí do sboru, kde se nevěřící objeví jednou za uherský měsíc, pak takové incidenty řešit nemusí.)

Ne, když jsem doporučoval „liberalizaci“ přístupu k Večeři Páně, tak jsem nemyslel na takovéto situace. Myslel jsem například na tři děvčátka, která už rok a půl chodí poctivě na naše shromáždění. Modlíme se za jejich maminky (o tatíncích nevíme nic, ti v jejich životech moc nefigurují); jedna maminka přišla na Vánoce poprvé do sboru – po mnoha měsících modliteb. Ty dívenky toho moc pozitivního v životě nezakoušejí. Jsme možná první společenství, kde se cítí přijaty. A my jim dáváme všemožně najevo, že k nám patří. Jedna z nich už přijala svou službu – obsluhuje promítání textů písniček. Když slavíme Večeři Páně, postupně jim vysvětlujeme, oč jde. Nevím, jak to berou. Vím, že Pán Ježíš je má rád. A nevidím důvod, proč bychom z modu „přijetí“ měli náhle přepnout do modu „odmítnutí“.

To souvisí i s pojetím evangelizace. Někteří lidé se pohoršovali nad tím, že zvu na skupinku, kde se sobě navzájem otvíráme, i nevěřící. „O svých hříších bych byla ochotna mluvit jen se svou nejbližší kamarádkou,“ zaslechl jsem jednou. Jak to ale tedy myslíme? Má si nevěřící myslet, že už jsme bezhříšní? Jsou lidé, kteří jsou si svých hříchů vědomi. Navštíví naše shromáždění, vidí milé lidi, kteří se na sebe usmívají, a trochu nám závidí, jak jsme dobří. A mají pocit, že oni mezi tak hodné lidi nepatří. Vždyť si jsou vědomi svých hříchů. Podruhé už je zpravidla neuvidíme.

Když přijdou na skupinku, kde někdo – třeba sám vedoucí – činí pokání z nějakého hříchu, vidí, že přišli mezi nedokonalé lidi, a možná se také otevřou a řeknou, v čem je bota tlačí. Vidí nedokonalé lidi… ale někdy mezi nimi zahlédnou i Ježíše. Je to lepší, než když mají dojem, že křesťané už s ničím nezápasí.

Na příkaz Pána Ježíše si při Večeři Páně připomínáme, že Ježíšovo tělo za nás umíralo na kříži a jeho krev tekla, abychom my byli očištěni od hříchů. Vyjadřujeme tím, že to, co se stalo na Golgotě, platí pro nás dnes. Ohlížíme se do minulosti, na Velikou noc, kdy Izrael vycházel z Egypta, a hledíme do budoucnosti – Večeře Páně je předjímkou hostiny Beránkovy. Večeře Páně má spoustu významů a celou řadu rovin, a nikdo z nás nemůže říci, že jim všem rozumí a že všechny i emocionálně prožívá. A můžeme si připomínat i Ježíšovo stolování s hříšníky během jeho pozemského přebývání v těle.

Kdo jí a pije nehodně? Kdo nerozsuzuje tělo Páně?

Ten, kdo zlehčuje Ježíšovu oběť na kříži. Ten, kdo popírá, že církev je Kristovým tělem. Nikoli ten, kdo nerozumí všem aspektům Večeře Páně. Paradoxně jí a pije nehodně ten, kdo se domnívá, že je hoden. Znovu připomínám smysl Ježíšova podobenství o farizeovi a celníkovi: „Církev je jediné společenství, kde podmínkou členství je nehodnost kandidátů.“ Z tohoto důvodu se tolik neobávám, že jí a pije nehodně ten, kdo hledá Boha, ale spoustě věcí ještě nerozumí (ten si pravidla připadá nehodně a potřebuje spíše povzbuzovat, že smí). Možná má větší problém ten, kdo si myslí, „já už můžu, ale tenhle ještě ne“. Ne, Večeře Páně není odměna za slušné chování. Je vyjádřením víry, že ač jsme nehodní, Ježíšova oběť na kříži nás zachraňuje.

 

Dan Drápal

4. ledna 2022

Je tomu už asi sedm let. Kdosi mi tvrdil jakousi bizarnost, už ani nevím jakou. Ale pamatuji si dobře svou reakci: „Jestli tomuhle věříš, pak bych se nedivil, kdyby mi dneska někdo tvrdil, že země je placatá.“

Netušil jsem, že ještě téhož dne se o takovém člověku dozvím. A během posledních sedmi let jsem slyšel o celé řadě takových lidí. Přiznávám, že jen z doslechu – osobně jsem se s nikým takovým nesetkal. Vím o několika lidech, které osobně znám, ale o této věci jsem s nimi nemluvil, protože ze sboru odešli.

Zdá se mi, že po zhruba dvou staletích víry ve vědu přichází jakýsi zpětný náraz. Dnešní lidé věří někdy neuvěřitelným bizarnostem.

Lámu si hlavu, čím to asi je. Vyslovím určitou hypotézu, ale je to opravdu jen hypotéza, navíc nevím, zda by se dala nějak potvrdit nebo vyvrátit.

Už na základní škole jsme se učili, že nejjednodušší částečkou hmoty je atom, který se skládá z protonů, neutronů a elektronů. Proton něco váží a nese kladný náboj, neutron váží zhruba jako proton a nenese žádný náboj, a elektron neváží skoro nic a nese záporný náboj. Bylo to relativně jednoduché a srozumitelné.

Pak se nám to začalo trochu komplikovat. Začalo se mluvit o neutrinech a fotonech a dalších částicích, a už se nedalo tvrdit, že atom je nejjednodušší částečka hmoty. Nyní je to všechno ještě neskonale složitější. Už se to ani neodvážím popsat, protože fyzikům bych se asi zdál směšným.

Nejsem fyzik, ale do jisté míry jsem historik-amatér. Několik let jsem se věnoval ruským dějinám. V něčem je historické poznání podobné tomu fyzikálnímu. Vezměme si nějakou jednotlivou událost většího významu, například Krymskou válku. Ve stručnějších dějinách Ruska je jí věnováno několik odstavců, v těch trochu obsáhlejších dejme tomu celá kapitola. Uděláte si určitou představu o jejích příčinách, průběhu a následcích. Pak se vám dostane do rukou nějaká monografie, vy si ji přečtete a řeknete si: Aha, tak ono to bylo složitější. A pokud se dostanete k dobovým pramenům, třeba osobním dopisům nebo oficiálním depeším, začne se vám to notně komplikovat. Po přečtení Dějin Ruska, jak je vydalo například nakladatelství Lidové noviny, můžete mít pocit, že tomu trochu rozumíte. Když se ale určitou událostí zabýváte detailněji, vaše jistota, že jste tomu porozuměli, dostává trhliny. A jdete-li do pramenů (tam se ovšem dostává málokdo), tuto jistotu ztrácíte téměř úplně.

Udělal jsem osobní zkušenost s dějinami, podobně jako fyzik dělá osobní zkušenost s fyzikou nebo lékař s medicínou. Mělo to pro mě jeden důsledek: Když mi někdo něco tvrdí s naprostou jistotou, rozsvítí se ve mně červené světlo. Ovšem na rozdíl od historie zjištění fyziky mohou být verifikovatelná. Nicméně my, kteří v daném oboru nejsme odborníky, jsme stejně na odborníky odkázáni.

Žijeme ve složitém světě. Skuteční odborníci si uvědomují, že znají jen malý výsek toho, co lze poznat. Mnohým věcem nerozumí nikdo. A v tomto světě máme žít!

Pro některé lidi je to neúnosné. A tak hledají nějaké řešení – něco, co by jim umožnilo se ve světě nějak vyznat. Nějaký jednodušší model. Třeba placatou zemi. Nebo bilderbergské spiknutí.

To má ovšem jednu velkou nevýhodu. Musíte žít s vědomím, že obrovská spousta lidí je součástí spiknutí. A všichni spiklenci vám lžou.

Mám to z druhé ruky, ale ptal jsem se, jestli věřící v placatou zemi vědí, jak to vypadá na jejím konci. Prý jsou před koncem placaté země vojáci, kteří nikoho dál nepustí. Ti ale všichni – a musí jich být přece tisíce – znají pravdu! A tají ji před zbytkem lidstva.

A teď si představte všechny ty lidi, kteří sedí v Houstonu a předstírají, že vysílají nějaké rakety do kosmu, a dokonce nás bulíkují tím, že nějaká raketa obletěla měsíc, nebo na něm dokonce přistála! Vytvářet takovou pseudorealitu musí přece stát obrovské množství peněz.

Přes všechny tyto – podle mne neřešitelné – problémy někteří lidé dávají placaté zemi přednost. Tento model je totiž mnohem jednodušší. Žijete ovšem ve světě, kde polovina – nebo přinejmenším obrovské množství lidí – vědomě lže. To to nikdo neprozradí?

Lidé věřící v placatou zemi jsou stále ještě takovým bizárem na okraji. Jsou lidé, kteří věří, že všichni „ekoteroristé“ jsou „placení“. O mně se tvrdilo, že jsem „placen“ za pomoc iráckým nebo pakistánským uprchlíkům. Samozřejmě, někteří lidé skutečně placení jsou. Třeba lékaři, kterým farmaceutické společnosti zaplatí cestu na konferenci a poskytnou jim ubytování v drahém hotelu. Takové případy byly zdokumentovány. Nicméně, bohužel, tam, kde dojdou argumenty (nebo kde by bylo náročné je hledat), se přijde s tvrzením, že člověk je za svou snahu někým placen. I toto je způsob, jak se vyrovnat se složitým světem.

Samozřejmě na tyto problémy narážíme i v politice. Je evidentní, že v ní hrají peníze obrovskou roli. Mnohdy pomáhají vyhrát volby. Nicméně v politice je ještě jedna touha silnější než touha po penězích. Je to touha po moci. Jen málokdo, kdo ji okusí, se jí dobrovolně vzdává. A dalším problémem je, že z toho, čím sám trpí, obviňuje druhé, protože si nedokáže představit, že pro někoho moc není silnou motivací, respektive že někdo může mít ještě jinou, silnější motivaci, než je touha po moci.

Občas se ale v politice vyskytnou čestné (a velmi pozoruhodné) výjimky. Takovými výjimkami byli kdysi prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Lubomír Voleník nebo filosof a jednu dobu ministr školství (a neúspěšný kandidát na prezidenta) Jan Sokol.

Ano, žijeme ve složitém světě, v němž mnohdy není snadné se orientovat. My ale složitost (realitu) světa spoluvytváříme a rovněž si volíme, v jakém světě budeme žít. Vzpomínám na modlitební večer v našem sboru někdy v první polovině osmdesátých let. Přišel mezi nás i jeden narkoman, brzy jsme zjistili, že chodil do sboru krást. Jednou na té modlitební chvíli prohlásil: „Stejně je to všechno jen iluze, co tady vykládáte.“ Odpověděl jsem mu – a sám jsem byl svou odpovědí překvapen: „Ivoši, já bych nevyměnil svou iluzi za tvou realitu.“

Konec konců jde o to, v čem hledáme oporu a jistotu. Hledáme něco, co nám pomůže orientovat se ve světě. Já jistotu nacházím v Písmu, ale vím, že se neobejdu bez Ducha Svatého, který nám Písmo otvírá. Žijeme-li s Ježíšem, uneseme i skutečnost, že svět je složitý a že spoustě věcí nerozumíme. V životě s Bohem nacházíme novou realitu, realitu nového stvoření.

18. prosince 2022