DAN DRÁPAL

Na slovo „požehnání“ dnes v sekulární sféře narazíte zřídkakdy. Mezi křesťany se s ním sice setkáte podstatně častěji, ale i zde se vyskytuje méně často než dříve.

Pokud se někdo stane křesťanem v dospělosti a začne pozorně číst Bibli, možná ho zarazilo, jak bylo pro lidi v biblických dobách důležité.

V závěru listu Hebrejům je zvláštní místo. Píše se tam o Ezauovi, který prodal prvorozenství svému bratru Jákobovi. Verš 12,17 v ekumenickém překladu zní: „Víte přece, že když se potom chtěl stát dědicem požehnání, byl odmítnut. Neměl už příležitost k nápravě, ačkoliv ji s pláčem hledal.“ Tento překlad pokračuje ve výkladové tradici Kralických, kteří překládají: „Víte zajisté, že potom, chtěje dědičně dosáhnouti požehnání, pohrdnut jest. Nebo nenalezl místa ku pokání, ač ho koli s pláčem hledal.“

Nějak se mi to nezdálo. Bůh od nás očekává pokání a raduje se nad každým, kdo pokání činí. Náš dobrý Bůh že by odmítl člověka, který se chce napravit, chce činit pokání, dokonce mu na tom tak záleží, že pláče?

A tak jsem bádal v řeckém originále a znovu jsem pročítal Ezaův příběh z 27. kapitoly Genesis. Tam čteme, jak Ezauův bratr Jákob obelstil svého otce a uchvátil požehnání, které mělo (po lidsku) patřit prvorozenému synu, tedy Ezauovi (o tom, že Ezau prodal své prvorozenství za mísu čočky, jejich otec Izák patrně nevěděl). Když se Ezau dověděl, co se stalo, reagoval takto: „Když Ezau uslyšel slova svého otce, dal se do hrozného a hořkého křiku a řekl svému otci: Požehnej mně, také mně, otče!“ (Gn 27,34).

Nečteme zde, že by Ezau hledal nápravu či pokání. Ezau s pláčem hledal požehnání. Studijní překlad zní – podle mého úsudku správně – takto: „Neboť víte, že když později chtěl zdědit požehnání, i když je se slzami usilovně hledal, byl odmítnut, neboť nenalezl místo pro pokání.“

K přehození na nesprávnou kolej mohlo dojít snadno z jednoho gramatického důvodu: pokání i požehnání jsou v řečtině téhož rodu – konkrétně rodu ženského. Samotná stavba věty tedy umožňuje obojí pochopení.

Jsem si jist, že Bůh neodmítne nikoho, kdo chce činit pokání. Písmo musíme vykládat Písmem. Jednak víme o Boží dobrotě, jednak vrátíme-li se do knihy Genesis, nenechá nás na pochybách, jak danému místu porozumět.

Pokud jde o požehnání, pak má-li být účinné, musí být splněny určité podmínky. Kdyby Ezau nejprve hledal pokání a nikoli požehnání, celý příběh by mohl dopadnout jinak.

Dnes ani křesťané zpravidla nedoceňují, jak je požehnání důležité. Přesahuje možnosti tohoto článku tuto otázku podrobnější rozebrat. Zmíním jeden detail, který možná mnozí budou považovat za folklór. Ještě počátkem minulého století se považovalo za samozřejmost, že když se někdo chystal vstoupit do manželství, žádal rodiče o požehnání. Nebyla to nějaká prázdná tradice. Rodičovské požehnání je velice důležité, či naopak, jeho absence může znamenat katastrofu. V jistém smyslu si totiž člověk nebere jen svého partnera, ale celou jeho rodinu, se všemi jejími požehnáními i prokletími.

Požehnání ztratilo na významu mimo jiné proto, že s ním lidé zacházeli lehkovážně. Člověk potřebuje vztah k Bohu a k jeho Slovu, aby věděl, zda Bůh v dané situaci žehná nebo ne. A záleží jak na žehnajícím, tak na tom, komu je žehnáno. Opravdu nejde o nějaké prázdné formulky; jde o náš vztah k Bohu.

U Malachiáše je vážné varování: „Jestliže neposlechnete a nevezmete si k srdci, abyste vzdávali slávu mému jménu, praví Hospodin zástupů, pošlu na vás kletbu a vaše požehnání změním v kletbu. Ano, již jsem ho změnil v kletbu, protože si to neberete k srdci“ (Mal 2,2).

Pán Ježíš řekl, že nečiní nic než to, co vidí činit svého Otce. O nás se to jistě říci nedá, nicméně měli bychom hledat Boží tvář, abychom žehnali tam, kde žehná Bůh, a nežehnali tam, kde Bůh nežehná. Onen verš z Malachiáše je nás varováním, abychom požehnání nebrali na lehkou váhu. Pokud budeme v této věci ledabylí a budeme žehnat v rozporu s Božím slovem, naše slova budou přinášet prokletí a nikoli požehnání.

Ještě jedno varování: „Jestliže někdo brzy z rána příliš hlasitě žehná svému bližnímu, bude se mu to počítat za kletbu“ (Přísloví 27,14). I toto je varování před lehkovážným žehnáním.

Ale abych nekončil negativisticky: Kdysi jsem od jednoho bratra slyšel velmi dobrou myšlenku: Jako křesťané máme být skoro ve všem skromní, ale nebuďme skromní v touze po požehnání. Bývá důležitější, než si myslíme.

14. srpna 2023

Nedávno vydané Prohlášení představitelů církví k otázce „manželství pro všechny“ vyvolalo řadu reakcí, pozitivních i negativních. Na tom není nic divného – jde o „živou kauzu“, o otázku, o níž se vede boj, naštěstí … dříve by se řeklo perem, dnes asi počítačovou klávesnicí. U některých kritických bodů bych se rád pozastavil – konkrétně u glosy „Dvě minuty“ Lucie Stuchlíkové (na seznamu.cz).

Glosa je nadepsána: „Manželství jen pro někoho? Výzva ukazuje, že církve potřebují změnu.“ Stojí za to upozornit, že se nejedná o výzvu, ale o „prohlášení“; mohlo by být použito i slovo „stanovisko“.

Glosa pokračuje: „Nejvíce ubývá římských katolíků. A právě jejich představitelé tolik lpí na starých pořádcích, místo aby se zamysleli nad tím, jestli by se spolu se společností neměla alespoň trochu změnit i církev.“

Chci autorku glosy upozornit, že tvrzení, že nejvíc ubývá katolíků, je sporné. Platí to jistě v absolutních číslech, což je dáno tím, že římskokatolická církev je u nás největší. Relativně ubývá nejvíc husitů a evangelíků, ale to je detail. (Podotýkám, že nejsem katolík a nejde mi o to, katolickou církev nějak šetřit; považuji ale za správné omyly uvádět na pravou míru.)

Autorku mohu ujistit, že církve neustále promýšlejí, jak se změnit. Některé jdou s dobou a kopírují roztodivné postoje, které se ve společnosti vyskytují. Je tomu tak v České republice i jinde. Na otázce genderové ideologie se dokonce řada církevních denominací rozštěpila, a to jak u nás, tak v západní Evropě, ve Spojených státech, v Kanadě i Austrálii. Pro církve, které „moderní“ agendu přejaly, to ale často znamená pád do zapomnění.

Na druhé straně jsou zde křesťané, o nichž paní Stuchlíková zřejmě soudí, že „lpí na starých pořádcích“. Možná ano, nicméně mnozí křesťané jsou přesvědčeni, že nové neznamená nutně lepší.

Autorka dále píše: „Jako by zapomněli za jednu ze základních ctností křesťanství – pokoru. V tomto případě pokoru před faktem, že se svou vírou jsou v Česku v naprosté menšině a že většině lidí je názor ‚manželství založil Hospodin‘ zcela cizí.“

Chci autorku ujistit, že církve si velmi dobře uvědomují, že jsou v Česku v naprosté menšině. Není to pro nás nic nového – já jsem uvěřil v roce 1978 a jedenáct let jsem tedy byl křesťanem v dobách komunistické vlády, a na menšinovou situaci jsem byl zvyklý od samého počátku. Jen nechápu, proč autorka soudí, že jsme-li v menšině, máme mlčet nebo opakovat to, co říká většina. Já osobně soudím – někteří katolíci možná se mnou nebudou souhlasit, jiní snad ano – že pro církev je menšinová situace pravidlem, většinová spíše anomálií. Opravdu mi uniká, proč autorka soudí, že jsme-li v menšině, máme mlčet. V dějinách byla celá řada situací, kdy se ukázalo, že menšina měla pravdu. O určitých základních věcech se z principu hlasovat nedá, a realita nakonec vždycky dohoní ideologii. Autorka jistě kráčí s dobou, a tak nepochybuji, že jí záleží na diverzitě – well, zde je možno ji osvědčit. Církve se ozvaly, a mají odlišný názor než většina.

Dále autorka píše: A rozhodně se tam (v zemích, kde zavedli „stejnopohlavní manželství“) nestalo to, před čím církevní prohlášení varuje – že se rozpadne rodina, a když se rozpadne rodina, rozpadne se stát.

Milá autorko, opravdu? Pětačtyřicet let se věnuji pastýřské službě a mohu Vám říci, že lidé, kteří dnes přicházejí „ze světa“ (jak my říkáme) do církve, jsou mnohem rozbitější, než jak jsem to zažíval před čtyřiceti lety. Rozpadlých rodin je stále více a duševních poruch u dětí rovněž. Autorka je mnohem mladší než já a chápu, že tuto perspektivu nemůže mít. Jen bych připomněl české přísloví „nechval dne před večerem“. Ještě nejsme na konci onoho zmatení, které naši společnost zachvátilo.

Konečně chci ještě připomenout to, co jsem zmínil na počátku: Nejde o výzvu, jde o prohlášení. Řada křesťanů nejrůznějších denominací mi za toto prohlášení děkovala. Mnozí napsali, že na něco takového už dlouho čekali.

Dan Drápal

25. července 2023

Nedávno jsem si na „Křesťanu dnes“ přečetl, že Českobratrské církvi evangelické ubyla mezi lety 2001 a 2011 více než polovina členů. Ostatní tradiční (nebo, chcete-li), lidové církve na tom nejsou lépe. V následujícím desetiletí, tedy do roku 2021, tento trend v podstatě pokračoval. Sestupný trend ale v tomto posledním desetiletí zasáhl i menší, tzv. vyznavačské církve. Z významnějších církví odolávala snad jen Církev bratrská.

Zajímavé přitom je, že neubývá lidí „věřících“. Jak již bylo vícekrát konstatováno, problém není v samotné nevěře (která ovšem může mít celou řadu velmi rozmanitých podob), ale v nechuti k církvím, respektive k členství v církvi. Úbytek členstva v církvích má nepochybně řadu příčin, kterým se tento článek nebude věnovat. Soustředím se na onu „nechuť“, která se vyskytuje i v názvu tohoto článku.

Tuto nechuť můžeme pozorovat i v jiných oblastech. Kromě církví zmíním tři další: rodinný život, politické strany a spolky a organizace, kterým souhrnně říkáme občanská společnost.

Církvím tedy ubývají členové. Podobně ale členové ubývají politickým stranám. A jak bylo konstatováno, tento úbytek pociťují hlavně církve tradiční. Politické strany jsou na tom stejně, ať už jde o KDU, o sociální demokraty a o komunisty. Z „tradičních“ stran, které vznikly před více než sto lety, je v parlamentu už jen jediná: KDU. Přitom komunisté nebo sociální demokraté mají stále více členů než některé parlamentní strany.

Mezi počtem členů strany a jejím politickým úspěchem bychom jen těžko hledali nějakou korelaci. Znám ve svém okolí lidi, kteří se nechali přesvědčit, aby volili KDU, nicméně formálně či oficiálně do ní vstoupit nechtějí. Předpokládám, že podobně tomu je i v případě jiných politických stran. Opět můžeme mluvit o nechuti k závaznosti.

Jak známo, dnes mnozí lidé žijí „na psí knížku“ nebo „na hromádce“, jak se říká, a svatbu odkládají někdy na nikdy, ale častěji snad na příchod prvního dítěte. Mnozí argumentují tím, že jde přece o lásku, o vztah, a na to nepotřebují žádný „papír“. A pochopitelně mohou poukázat na ty nebo ony známé, kteří do manželství nikdy nevstoupili, a přece je jejich vztah příkladný.

Nicméně právě v otázce manželství nám statistiky říkají něco zajímavého. Jde o něco, co se událo v dějinách jednorázově a už se to nebude nikdy opakovat. V určité době totiž věda umožnila určit otcovství z DNA. Z počátku to bylo nákladné, dnes je to již zcela běžné. Když se otevřela tato možnost, mnozí ji využili. A ukázalo se, že leckterý otec vychovával v dobré víře dítě, o kterém nyní vyšlo najevo, že není jeho. Co nastalo poté? Zajímavá věc: Pokud šlo o sezdané manžele, muži většinou z rodiny neodešli, pokud šlo o nesezdané páry, muži většinou rodinu opustili. A pak že je ten „papír“ k ničemu. V jednotlivých konkrétních případech se to tak může jevit; statistika ale hovoří jasně.

A pak je zde otázka občanské společnosti. Francouzský myslitel Alexis de Tocqueville (1805-1859), který napsal rozsáhlé dílo Demokracie v Americe, obdivoval bohatý spolkový život Spojených států. Téměř každý Američan byl členem často i několika různých spolků a organizací. Kde kvete občanská společnost, tam můžete očekávat i vládu práva a kvalitní demokracii. Francis Fukuyama i jiní američtí myslitelé upozorňují, že právě tato angažovanost v různých spolcích v současné době ve Spojených státech klesá.

Obecně řečeno, snižuje se důvěra mezi lidmi. Odborněji řečeno, vytrácí se sociální kapitál. To má mimo jiné za následek i určitý úpadek ekonomiky, protože – ať už si o kapitalismu myslíme cokoli – kapitalismus je založen na důvěře.

Tyto čtyři oblasti – církev, rodina, politika, občanská společnost – jsou provázány. Pokud se jedné z nich výrazně nedaří, má to negativní vliv na všechny ostatní.

To, co schází, je věrnost a závazek. To je kořenem úpadku. A rozhodně není lehké tomu čelit a nějak se s tím vyrovnávat. Co když uvěří někdo, kdo žije „na hromádce“? (A takových lidí bude stále více, dokud bude lidí žijících „na hromádce“ přibývat.) Můžeme ho přijmout za člena? Když mu to takto postavíme, možná zpočátku vůbec nepochopí, oč nám jde. Vždyť jak žije on, tak žijí všichni jeho přátelé…

Obávám se, že nám nepomůže, když se budeme snažit nějak si moudře nastavit hranice. Jedno by snad mohlo pomoci, alespoň já na to sázím: Mluvme o Bohu. Mluvme o Bohu víc než o církvi, víc než o „leadershipu“, víc než o duchovních darech. Bůh je věrný. Bůh na sebe vzal dobrovolně závazky, které vyjádřil ve své smlouvě. A jak se píše v Písmu, Bůh zůstává věrný, i když my jsme nevěrní. A tento Bůh říká: „Dokonalí buďte, jako já jsem dokonalý.“ Tento Bůh neopustil člověka, když člověk opustil jej. Pokud ho známe, pokud si ho zamilujeme, budeme milovat a zůstaneme věrní i tam, kde to většina lidí vzdá. Bůh nám totiž dává motivaci, utěšuje nás, když je situace kritická a bolestivá, nabízí nám obecenství, a to nám dává sílu i naději. Taková víra má dalekosáhlé důsledky, protože nás – mimo jiné – učí trpělivosti. Bůh to s námi nevzdal – proto vztahy na různých rovinách nemusíme vzdávat ani my. Tato „víra skrze lásku dělající“ může proměnit společnost. Jinou sílu neznám – tedy pokud mám na mysli proměnu k dobrému.

1. června 2023

Před šesti lety jsem se přestěhoval do Jeseníku, ale Jesenicko znám odnepaměti, protože jsem zde jako batole bydlel, pak jsem sem jezdil každoročně na prázdniny a když mi bylo deset, koupili tu naši chalupu. Sledoval jsem, co se dělo, a byl jsem svědkem proměny krajiny, vesnic či měst.

Je to kraj, odkud byli Němci vyhnáni. Na jejich místo přišli Češi z vnitrozemí (těch moc nebylo), Slováci (těch bylo více) a Řekové (po občanské válce v Řecku koncem čtyřicátých let). Naše vesnice měla tehdy asi 500 stálých obyvatel. Dnes je jich třicet.

Vesničky i městečka byly rozbité. Dneska je všechno krásné, úpravné, opravené. Chalupy se změnily v chaty. Nebo v penziony. Kraj je to stále chudý ve srovnání s jinými oblastmi, nicméně pro turistiku nadmíru vhodný, a podle toho také využívaný.

Těsně před mým přestěhováním byla zastavěna poslední proluka na hlavním jesenickém náměstí. Jako by to mělo určitý symbolický význam. Poslední rány se zacelily. A já jsem v posledních pěti letech zaznamenal pozoruhodnou změnu.

Lidé začínají být hrdí na to, že jsou z Jeseníku.

Je to novinka. Měl jsem vždy pocit, že lidé se za to spíš stydí. Měli pocit, že Jeseník je díra, kam se přicházelo spíš za trest. Mentalita se mění, a to poměrně rychle.

Čím to je? Dnes už výrazně převažují lidé, kteří se zde narodili, a dokonce i lidé, jejichž rodiče se tady narodili.

V Písmu nacházíme princip, který nazývám „Do třetího či čtvrtého pokolení“. Bůh říká, že tak dlouho „bude navštěvovat vinu otců na synech“. Trochu se nad tím zamysleme.

Slyšel jsem názor, že to není spravedlivé. Že Bůh trestá syny za hříchy, které nespáchali, ale které spáchali jejich otcové.

Studujeme-li Písmo pozorně, nepřehlédneme, že Bůh v Mojžíšově zákoně zakázal, aby děti byly trestány za hříchy rodičů: „Ať nejsou usmrceni otcové za syny a synové ať nejsou usmrceni za otce. Každý ať je usmrcen za svůj hřích“ (Dt 24,16).

Mimochodem, často se mluví o „evropských hodnotách“ nebo o „hodnotách západní civilizace. Toto je jedna z nich: Potrestán má být jen ten, kdo zhřešil, nikoli celá jeho rodina. Například v takové severní Koreji může místní krutý režim přetrvávat tak dlouho, protože když se někdo dopustí něčeho protirežimního, je potrestána celá jeho rodina. A tak raději nikdo neprotestuje.

Bůh ale říká, že bude navštěvovat vinu otců na synech do třetího či čtvrtého pokolení. Není to v rozporu s výše uvedeným principem z Deuteronomia? (O tom, že synové nemají být trestání za hříchy otců, se píše ještě u Ezechiele (18,4 a 20.)

Podívejme se na realitu. Když se někdo narodí rodičům alkoholikům, mívá mnohdy sám s alkoholem problémy. Není to nezbytně nutné, každý případ je jiný, nicméně potomek alkoholiků má nesporně handicap. Když si nějaká generace žije nad poměry (což je náš případ), zanechá svým potomkům vysoký státní dluh a hluboké sociální problémy. Když má někdo vznětlivou povahu, hrozí jednak to, že bude ubližovat svým dětem, jednak to, že děti půjdou, byť mnohdy nechtěně, v šlépějích rodičů.

Stručně řečeno, tím, jak žijeme, zanecháváme svým dětem určité dědictví. Domnívám se, že to všechno jsou věci, o nichž se píše v Písmu, totiž že Bůh navštěvuje vinu otců na synech…

Není to nespravedlivé?

Slova o třetí či čtvrté generaci zpravidla pokračují takto: „Ale prokazuji milosrdenství tisícům těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.“

To znamená, že pokud zachováváme Boží Slovo, máme z toho užitek my sami, a věřím, že i tisíce dalších lidí, včetně našich potomků. To, do jaké společnosti jsme se narodili, jsme nemohli ovlivnit, ale to, zda budeme dbát na Boží slovo, je jen na nás. A pokud budeme, připravíme tím pozitivní dědictví našim potomkům.

Otázka však stále nebyla zodpovězena. Není to nespravedlivé, že děti trpí za rodiče?

Jenže – co byste vlastně chtěli? Chtěli byste, aby vaše hříchy nedoléhaly na vaše děti? Pokud ano, zvažte, že pak by na ně nedoléhaly ani vaše dobré činy a dobrý způsob života. Nemá-li být jedno, jak jednáme, pak nemůžeme brát v potaz pouze jednu stranu rovnice. Jistě, Bůh by to mohl zařídit, aby na naše děti nedopadalo zlé, které jsme způsobili my. Ale pak bychom dětem nemohli zanechat ani žádné pozitivní dědictví. Bůh nás stvořil jako společenské bytosti, kteří patří do vyšších celků – do rodiny, do národa, do sboru, do obce. Nejsme izolovaní jedinci. A každý z těchto celků můžeme nějak ovlivnit. Pozitivně či negativně. Něco zanecháváme svým potomkům. Pozitivně či negativně. Není jedno, jak žijeme. Jsou lidé, kteří chtějí, aby jejich volby neměly následky.

Budu zcela osobní. Vím, že dokud jsem nedbal na Boží slovo, žil jsem tak, že jsem své děti, které již byly na světě, negativně poznamenal. To neznamená, že musí špatně dopadnout. (Boha musí najít každý sám za sebe, a na druhé straně žít s Bohem může i člověk vzešlý ze strašlivých poměrů.) Ale život jsem jim rozhodně ztížil. Když jsem se obrátil, začal jsem budovat určité pozitivní dědictví – podobně jako mi je připravovala zbožná maminka, zbožný dědeček a možná nejvíc pradědeček František Urbánek. Jistě se za mě modlili, stejně jako se já dnes modlím za všechny své děti a všechna svá vnoučata.

To, že patříme do vyšších celků, rodinou počínaje, nás jistě svým způsobem rovněž limituje a zpomaluje. Možná je to dobře – musíme brát ohled na druhé, musíme se naučit vyjednávat apod. Lidí, jejichž rodina je totálně rozbitá, máte jistě ve svém okolí dost a dost. I to jsou následky hříchu našich otců. Rodina nás sice brzdí, ale přesto můžeme shromažďovat dobré dědictví a těšit se z toho, že Hospodin prokazuje milosrdenství tisícům těch, kdo ho milují.

Dan Drápal

27. dubna 2023

Nedávno jsem zahlédl článek o oblíbenosti či neoblíbenosti různých náboženství a věr. Evangelikálové jsou prý méně oblíbení než muslimové a židé. Mohli bychom se utěšovat, že je to tím, že kážeme nepříjemné pravdy, například že mluvíme o hříchu a voláme k pokání. Pán Ježíš po nás nežádá, abychom byli oblíbení, nicméně o prvotních křesťanech čteme, že na jedné straně „se nikdo neodvažoval se k nim připojit“ (Sk 5,13), ale na druhé straně „byli všemu lidu milí“ (Sk 2,47; 5,13).

Neoblíbenost evangelikálů může mít diametrálně odlišné důvody. Popíšu jednu situaci, kdy jsem se mezi evangelikály setkal s tím nejhorším, co dokážou předvést.

V říjnu roku 1968 jsem se z prazvláštních důvodů ocitl ve Spojených státech na tzv. „Cestovním semináři o dialogu mezi křesťany a marxisty“. Byli jsme tam čtyři – dva křesťané a dva marxisté. Podotýkám, že jsem tehdy nebyl evangelikál; byl jsem studentem teologie v druhém ročníku a Pána Ježíše jsem neznal a neposlouchal. Jedním ze dvou marxistů byl Julius Tomin, pozdější disident a topič, podobně jako já.

Navštívili jsme během šesti týdnů celkem 14 universitních kampusů. V Princetonu jsme se sešli na menším shromáždění profesorů university. Bylo to těsně po sovětské okupaci a lidé měli zájem o to, co se u nás děje.

Během celkem poklidného rozhovoru najednou vstal jeden z profesorů a začal na nás křičet, že nejsme žádní křesťané, ale nastrčení agenti Sovětského svazu. Svůj několikaminutový projev zakončil tím, že naštvaně hodil bibli po Juliu Tominovi. Ten na to zareagoval velmi klidně, vytáhl řecký Nový zákon a onomu muži, který nám doporučoval, abychom srovnali svůj život podle Písma, řekl, že ho Písmo velmi inspiruje a že čte Nový zákon v originále.

Byl to otřesný zážitek. A byl plný nedorozumění. Ten muž měl vlastně pravdu, že jsem „nebyl opravdový křesťan“. Písmo pro mě tehdy nebylo autoritou, Kristovu vládu jsem nepřijal, ze svých hříchů jsem pokání nečinil. Ale nebyl jsem agentem vyslaným Sovětským svazem. Nicméně pokud jsem se později obrátil, nebylo to „díky“ podobným evangelikálům. Ti by mě mohli jen odradit.

Později jsem zjistil, že evangelikálů podobných jako onen muž je na světě hodně. Zejména v zemích se silnou evangelikální tradicí – ve Spojených státech, v Kanadě, v Austrálii… Jinak řečeno, čím je v nějaké zemi evangelikálů víc, tím je pravděpodobnější, že část z nich bude reagovat podobně jako onen profesor z Princetonu.

V diskusích pod mými články někdy najdeme příspěvky, které, zdá se mi, svědčí o této evangelikální nesnášenlivosti. Jejich autoři se považují za majitele pravdy a píšou s velkou naléhavostí: Často velkými písmeny a se spoustou vykřičníků. Kdyby se dala na FB používat i podtržená písmena, tak by jich užívali stejně jako kapitálek a vykřičníků.

Po přečtení takových příspěvků si připadám, jako bych dostal pár facek. Přitom problém není v jednotlivých tvrzeních těchto lidí. Ano, někdy jsou úplně mimo, ale většinou jsou poměrně ortodoxní. Problém je v přístupu a v prezentaci. Říkám si: Vždyť jsme přece povoláni, abychom šířili dobrou zprávu!

Pak jsou jiní přispěvatelé, kteří se obejdou bez vykřičníků a kapitálek, ale nenechávají vás na pochybách, že oni tomu rozumí lépe než vy, a s jakousi blahosklonností vás poučují. No, já to vydržím, ale upozorňuji na to, že pokud se snažíme s někým hovořit a zvěstovat mu evangelium, pak je tento blahosklonný tón velkým minusem. Jakmile lidé vycítí, že se cítíte nějak nad ně nadřazeni, přestanete je zajímat. Pán Ježíš neměl problémy říkat lidem věci, které jim „nešly do ucha“, ale blahosklonnost v něm nebyla. Samařské ženě (Jan 4. kapitola) jasně řekne, že „spáse je ze Židů“ (tedy ne ze Samařanů), ale říká to způsobem, který není vychloubačný a nadřazený. Jakmile promlouváme stylem „já, chytrý, vysvětlím tobě, hloupému…“, můžeme evangelizaci zabalit.

Pán Ježíš začíná rozhovor se Samařankou prosbou „dej mi napít“. Ví, co dělá. Sice měl asi opravdu žízeň, ale šlo o víc: On se učinil zranitelným. Žena ho mohla odmítnout. Evangelizační rozhovor klidně můžete začít tím, že zmíníte, že máte nějakou nouzi. Že se s něčím potýkáte. Pozor – nesmí to být jen taktika, musí to být ryzí. Pokud se vám to povede, možná to bude první krok k tomu, aby váš partner v rozhovoru poznal, že v křesťanství nejde jen o zákazy a příkazy, což je velmi časté nedorozumění.

A na závěr: Zkuste si jednou pročíst diskuse pod články očima nevěřícího člověka. Jaký bude mít dojem z našich diskusí? Kolik je v nich sarkasmu, nelaskavosti, povýšenosti!

Apoštol Pavel nabádal křesťany, aby slova, která vyslovují (a která dnes vyťukávají do klávesnice), přinesla posluchačům milost (Ef 4,29). Tady nejde nutně o to, CO říkáš nebo píšeš. Můžeš dál zůstat kritický. Ale jde o to, JAK mluvíš nebo píšeš.

(No tak to vidíte. I Drápal používá kapitálky.)

11. dubna 2023