Chtěl jsem mít klid

Když jsem se stěhoval do Jeseníku, těšil jsem se, že se po zbytek života v ústraní zapojím do života místního Křesťanského společenství a ve volném čase budu v klidu psát biblické studie.

Pak jsem se ocitl v situaci, kdy jsem musel vést skupinku zlatohorských křesťanů. Tedy… nemusel. Fakt jsem to neplánoval. Neměl jsem pro to vizi. Já jsem do Božích věcí vždycky tak nějak padal, a když jsem „dopadl“, zjišťoval jsem teprve, kde jsem se to ocitl a co asi Pán Bůh se mnou zamýšlí.

Před lety jsem takto „spadl“ do projektu Generace 21. Bůh tehdy svedl dohromady partičku lidí, kteří se vesměs mezi sebou neznali, a něco se tehdy podařilo. Něco ne, ale to je jiný příběh. Jsem v kontaktu s těmi, kteří zde zůstali a zapustili kořeny.

To bylo před pěti či šesti lety. A nedávno jsem dostal zprávu o dvou pákistánských rodinách, které u nás hledají azyl. Byl jsem požádán, zda bych pro ně nemohl něco udělat. Mám v počítači jejich příběhy a je to místy děsivé čtení. Jsou to lidé, kteří zakusili skutečné pronásledování. Únosy, bití, násilné konverze a nakonec v některých případech fatwa, tedy rozsudek smrti. Mohl jsem ten první e-mail smazat a zkusit na to nemyslet. Ale nějak to nešlo. Jedna z těch rodin je tu už přes dva roky a zatím se jim nepodařilo získat povolení k pobytu. Případ je už u kasačního soudu v Brně a během několika dnů patrně padne rozsudek. Tato poměrně početná rodina nyní v podstatě nemá z čeho žít. Pokud by byli deportováni, čekala by je smrt. Naštěstí většinou nedeportují rodiny s malými dětmi. Druhá rodina je zatím v jiné evropské zemi, ale bude brzy přemístěna do České republiky, protože dostali české vízum, a země, kde se tato rodina nyní nachází, chce, aby se jejich případem zabývala Česká republika. Otec této rodiny je vysoce inteligentní, mluví několika jazyky, a už z oné dosavadní země si hledal v Praze zaměstnání. A má dvě nabídky. Pro naši zemi by nebyl zátěží.

Rád bych vám napsal jejich příběh, ale neudělám to. Zanechali totiž v Pákistánu příbuzné, a kdyby byly informace o těchto lidech zveřejněny, znamenalo by to ohrožení jejich rodinných příslušníků. Své příběhy mi poslali s naléhavou prosbou, abych je z uvedeného důvodu nikde nezveřejňoval.

Jedné rodině jsem poslal slušný obnos ze svého. Sám jsem v posledních časech dostal nějaké dary, s nimiž jsem nepočítal, tak nepřipadalo v úvahu, abych se nepodělil. Ale sám jejich situaci vyřešit nemohu. Domlouval jsem se se svým skvělým přítelem Honzou Talafantem, který řídil projekt Generace21, a zvažovali jsme, zda tuto organizaci neoživit za účelem pomoci těmto dvou rodinám. Honza mě upozornil na dvě ženy, které nám pomáhaly jako dobrovolnice. Když jsem je kontaktoval, zjistil jsem, že i po skončení projektu Gnerace21 zůstaly „u fochu“. Jedna z nich, Petra Damms, vede organizaci Dignity, která pomáhá uprchlíkům. Nebere peníze od státu (kdyby měl někdo starost, zda „neutrácí peníze daňových poplatníků“), za to je státem důkladně kontrolována. To ovšem nevadí, protože organizace je založena na naprosté transparentnosti. A to, že nebere peníze od státu, umožňuje například pořádat pro uprchlíky biblické hodiny. Soudím tedy, že můžeme pomoci přímo této organizaci a nemusíme „oživovat“ Generaci21.

Měl jsem obrovskou radost, když jsem s Petrou mohl po pěti letech mluvit. Měl jsem pocit, že Generace21 byla jen semínko, které trochu povyrostlo, ale pak zašlo. Vidím ale, že základní myšlenka a základní přístup žije. Můžeme pomáhat pronásledovaným křesťanům.

Organizace Dignity („Důstojnost“) má zatím web pouze v angličtině. (https://dignity6.webnode.com/) Je financována z darů jednotlivců i církví. Chcete-li se spolu s námi podílet na pomoci těmto dvěma křesťanským rodinám, přispějte prosím. Vy, kdo mě znáte, víte, že jsem si nikdy neřekl o peníze na něco, z čeho bych materiálně či finančně něco měl. Proto si dovoluji tuto smělost prosit o peníze. Chápu, že dávat peníze na lidi, jejichž příběh neznám, je problematické. Ale ještě za komančů jsme spolu s křesťany z východního Německa vozili potravinovou pomoc rumunským křesťanům, a tehdy jsme se všichni řídili heslem, „co nemusíš vědět, nesmíš vědět“. Konec konců bychom měli budovat důvěru a stavět na ní. Od „Dignity“ si můžete objednat newsletter v angličtině, z nějž bude znát, co dělají a jak hospodaří. A s Petrou jsem domluven, že po čase napíše, co se ve vztahu k těmto pákistánským rodinám podařilo. Pro poctivost ještě upozorním, že by mohla nastat situace, že by se peněz vybralo víc, než je pro tyto dvě rodiny zapotřebí. (Kéž by tento krásný „problém“ nastal!) V takovém případě by peníze byly použity pro jiné lidi, jimž Dignity pomáhá. Co můžeme garantovat, je, že tyto peníze nepadnou na pohodlí organizátorů, ale dostanou se ke skutečně potřebným.

Měl jsem kvůli těm Pákistáncům pár bezesných nocí. Teď budu moci klidně spát s vědomím, že jsem se na ně nevykašlal.

A ještě číslo účtu: Dignity, tedy oficiálně Dignity Restoring Hope z. s., 2501433188, kód banky 2010.

  1. dubna 2021

 

 

Jak jsem objevil den odpočinku

Vlastně velice jednoduše: Překládal jsem pro nakladatelství Křesťanský život knížku amerického evangelikálního pastora italského původu Petera Scazzera Emocionálně zdravý vedoucí. (Již dříve u nás vyšla jeho knížka Emocionálně zdravá církev a pokud vím, chystá se rovněž české vydání jiné jeho knihy, a sice Emocionálně zdravá spiritualita.)

Peter Scazzero klade na pěstování dne odpočinku velmi silný důraz, ale nebylo tomu tak vždy. V knize líčí, jak v určité fázi svého života pochopil, že den odpočinku není pouze dnem bez povinností, ale má to být skutečně den vyhrazený pro Hospodina. A já jsem to, zdá se, pochopil, až když jsem přečetl a přeložil Scazzerovu knihu.

Věděl jsem už dávno, že den odpočinku potřebuji. Častěji jsem ale používal výraz „rodinný den“. Když byly děti malé, mým „rodinným dnem“ byl čtvrtek. Už si nevzpomínám, proč zrovna v tento den. Ve čtvrtek jsem si nedával žádné schůzky, nemluvil jsem na žádném shromáždění, nevyřizoval jsem poštu… Nicméně přesto tento den měl charakter jakéhosi nárazníku, kdy bylo potřeba něco doma spravit nebo uklidit to, na co přes týden „nebyl čas“. A dodržování jednoho volného dne v týdnu jsem vřele doporučoval mladším pastorům, kterým jsem radil.

Několikrát jsem byl v Izraeli, a tudíž jsem mohl pozorovat, jak vypadá židovský šabat. Nejezdí hromadná doprava, obchody jsou zavřené, ve větších budovách jezdí výtahy typu páternoster, které jezdí permanentně, takže nemusíte ani mačkat tlačítko příslušného patra… Přiznám se, že mi to připadalo poněkud přehnané a komické. Ano, uznával jsem, že den odpočinku „je v Bibli“, a že Písmo klade na den odpočinku velký důraz, ale zdálo se mi, že praktické aplikace v judaismu jsou jaksi příliš „tělesné“.

Peter Scazzero dospěl v určité fázi svého života k poznání, že o dni odpočinku jde o mnohem víc než jen o to, že si trochu odpočineme. Má to být den, jehož charakter je výrazně odlišný od všedních dnů. A má to být den, který je vyhrazen pro Hospodina. Takto pojatý den pokazíme, pokud ho využíváme k dodělání toho, co jsme nestačili během týdne. Je to den pro Písmo, pro modlitbu, pro rodinu, pro nejbližší přátele, s nimiž se o dni odpočinku potkáváme, ale nikoli proto, abychom vyřešili nějaký problém, naplánovali nějakou novou strategii nebo něco podobného.

Zkusil jsem svůj přístup ke dni odpočinku změnit, a začaly mi docházet různé věci.

Tak jsem se například přestal blahosklonně usmívat nad judaistickými opatřeními typu přípravy jídla na šabat předem, aby se o šabatu nemuselo vařit, nebo zákazu veřejné dopravy apod. Jakmile jsem den odpočinku přestal vnímat jako den, kdy je možno dohnat, co jsme nestačili přes týden, došlo mi, že to vůbec není snadné. Že si nechtěně poměrně velkou část dne odpočinku zaplevelím různými nenáročnými činnostmi, které ale v součtu den odpočinku narušují, ne-li přímo hatí. Jakmile začneme brát den odpočinku vážně, musíme dopředu přemýšlet o tom, co je třeba udělat, aby den odpočinku byl skutečně dnem odpočinku. Dne odpočinku zkrátka potřebuje určitou přípravu – proto se také pátek nazývá v Písmu „dnem přípravy“. Přestal jsem nakupovat o dni odpočinku. To znamená, že si musím rozmyslet předem, co budu potřebovat. Ale mohu vydat svědectví, že mám opravdu víc času na modlitbu, na Písmo, ale i na četbu nějaké milé knížky, která nemusí vůbec souviset s mou službou. Můj týden má nyní mnohem výraznější rytmus.

Možná se teď někdo obává (a někdo jiný zase doufá), že se stanu adventistou. Rozhodně bych nechtěl, aby tento můj článek přispíval k nekonečné debatě o sobotě. Proto se snažím důsledně používat termín „den odpočinku“, nikoli „sobota“ nebo „šabat“. Stále si totiž myslím, že důležitější je náplň toho mimořádného dne, nikoli to, zda je to pondělí, čtvrtek nebo sobota. Například můj blízký přítel, pastor Pavel Kolegar, drží den odpočinku v pondělí. A pokud mám dobré zprávy, je to dosti obvyklé i u katolických kněží. Důvody jsou čistě praktické. Mně to v této fázi mého života vychází skutečně na tu sobotu, ale vidím to spíše jako nahodilost než něco duchovně významného. Proto lidem zdůrazňuji, že držím den odpočinku v sobotu nikoli z „teologických“ či dokonce „ideologických“ důvodů, ale z důvodů čistě praktických. Jde o obsah, nikoli o formu.

Je mi teď kupodivu lépe – a musel jsem činit pokání z blahosklonnosti, s jakou jsem se díval na judaisty. Byť necítím potřebu zacházet až tak daleko, jako jsou třeba ty páternostery. Pokud se totiž pokusíte praktikovat den odpočinku, zjistíte, že to vůbec není snadné, a z počátku se vám to asi nebude moc dařit, a pak zjistíte, že ty „berličky“ předpisů o sobotě jsou kupodivu přece jenom k něčemu dobré. Nemusíte je všechny přijímat, ale budete pro ně mít více pochopení.

Berte, prosím, tento článek jako osobní svědectví. Možná vás bude k něčemu inspirovat, možná nikoli. Rozhodně nemá sloužit na nějaké rozdělování křesťanů na ty, kteří den odpočinku „berou“, a na ty, kteří ho „neberou“. Sobota je učiněna pro člověka, ne člověk pro sobotu. Dosaďte si tam, prosím, „den odpočinku“.

  1. března 2021

 

 

Robert Chroust: Proč věřím?

Robert Chroust sám o sobě říká, že je „srdcem Valach, sportovec a cestovatel“. Napsal knížku Proč věřím? s podtitulem Seděl jsem, pozoroval život a uviděl Boha. Je to jeho osobní svědectví o tom, jak uvěřil v Boha, a současně určitý návod, jak se zapojit do církve, která je naprosto nezbytná, nicméně není dokonalá, s čímž se každý upřímný křesťan musí dříve nebo později nějak vyrovnat.

Autor nepochybně vedl řadu evangelizačních rozhovorů se svými přáteli, a tak je zcela logické, že se rozhodl napsat podrobnější zprávu o tom, jak uvěřil, protože určitě již mnohokrát svůj příběh vyprávěl. (Kdysi jsem ze stejného důvodu napsal knížečku Hledání a jistota.)

Domnívám se, že autor měl patrně ještě jeden důvod, možná nikoli vědomý. Když sepisujeme svůj příběh, hlouběji si ujasňujeme, co se s námi vlastně stalo, kdo vlastně jsme a kam směřujeme. Knížky tohoto typu jsou vlastně určitým dialogem se čtenářem. Patrně mnozí z nás, ne-li všichni, udělali tu zkušenost, že když někomu vyprávíme svůj příběh – třeba jen mezi čtyřma očima – ujasňujeme si, kdo jsme.

To je ovšem i důvod, proč takové knížky čteme. Sám jsem překvapen tím, že čím jsem starší, tím víc mě zajímají životní příběhy jiných lidí. Pochopitelně si všímám toho, co je v mém osobním příběhu stejné a co zase naopak jiné.

Robert Chroust učinil osobní – a dosti nepříjemnou – zkušenost s okultismem. Já také, byť ve zcela jiné podobě. Robert uvěřil v 90. letech, kdy okultismus ve svých nejrůznějších podobách přímo bujel. Za mého mládí pochopitelně existoval také, nicméně v omezenější podobě.

V něčem je kniha naprosto originální – mám na mysli zejména „vidění o církvi“ (začíná na str. 27) coby zdi přehrady. Přes drobné chybičky věcné (nevěřících zvědů nebylo osm, ale deset) a ortografické je z hlediska učení naprosto zdravá – především je důsledně kristocentrická. V našem životě víry jde o vztah s Pánem Ježíšem. Na začátku víry je setkání s ním a obecenství s ním je vlastně účelem uvěření. Právě obecenství s Pánem Ježíšem nám dává sílu vyrovnat se s faktem, že nejen my, ale i druzí křesťané nejsou vždy zcela dokonalí.

Autor zřejmě psal svou knížečku s evangelizačním záměrem. Myslím, že tento úkol může splnit, protože je autentická, originální, a proto i uvěřitelná. Vydalo ji nakladatelství Arché Publishing v roce 2021. Knížka má 68 stran a lze ji objednat na internetové adrese https://archepublishing.cz/knihy-v-prodeji/. Trochu problematická je cena (120 Kč). Soucítím se začínajícími autory; kdysi jsem jím byl také, a vím, že nemá-li člověk bohaté sponzory, levně knížku prostě nevydá.

I proto přeji knížce, aby se dobře prodávala, ale především aby splnila účel, pro který byla napsána – aby posloužila dalším lidem k rozhodnutí vydat svůj život Pánu Ježíši Kristu.

  1. března 2021

 

 

Je Království Boží blízko?

Leckdo při četbě titulku možná zbystřil. Zejména asi ti, kteří očekávají, že by článek mohl přinést odpověď na otázku, která mnohé zajímá: Kdy už přijde? A opět je zklamu – na takto formulovanou otázku odpověď nepřinesu, protože ji neznám. Na druhé straně mám ale pochopení pro každého, kdo si ji klade. Zajímá nejen mnohé dnešní křesťany; zajímala i učedníky, kteří se setkali se vzkříšeným Pánem. „Pane, v tomto čase obnovíš království pro Izrael?“ (Sk 1,6). Že Pán Ježíš „království pro Izrael“ obnoví, o tom neměli žádných pochyb. Zajímala je ale otázka, kdy. V tomto čase, nebo později?

          A Ježíš je svou odpovědí možná zklamal: „Nepřísluší vám poznat časy a doby, které Otec uložil ve své vlastní pravomoci“ (Sk 1,7).

          Někdo by mohl usoudit, že to nebylo docela fér. Vždyť Ježíš sám opakovaně mluvil o blízkosti Božího království!

          Tedy… On s tím nezačal. Začal tím jeho předchůdce (dnes by se řeklo „předskokan“) Jan Křtitel. Ten kázal u Jordánu a obsah jeho kázání je shrnut do slov „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Nebes“ (Mt 3,2; na vysvětlenou: Můžeme položit rovnítko mezi „království Nebes“ a „království Boží; Nebesa jsou opisem pro Boha, neboť Židé doby Ježíšovy i dob pozdějších se snažili slovo Bůh z úcty k němu nepsat a nevyslovovat.)

          V Matoušovi 4,17 čteme – tentokrát už o Ježíšovi – tatáž slova: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království Nebes.“ Derek Prince o tom poznamenává, že Pán Ježíš tím stvrdil službu Jana Křtitele a vzdal mu tím hold – a navázal na jeho službu.

          Pán Ježíš tedy říká, že království Boží je blízko. Jak bychom se mohli divit učedníkům, že je zajímalo, jak to s tím královstvím je, a když už se projeví ve své plnosti! Království Boží bylo tématem pro celý Izrael, a pro Ježíšovy učedníky snad ještě více než pro jiné.

          V evangeliích jsou tři místa, která nám mají pomoci pochopit, jak to s tím Božím královstvím je.

          První je Lukáš 11,20: „Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království.“ Toto slovo si můžeme dát do spojitosti s Janovým výrokem „Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil skutky Ďáblovy“ (1J 3,8). Kdykoli Ježíš vymítal démony nebo uzdravoval, mařil skutky Ďáblovy. Když se to dálo, přišlo už k lidem Boží království.

          Druhé místo, které nám na mysli, nacházíme rovněž u Lukáše: Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Boží království nepřichází tak, abyste ho mohli pozorovat; ani neřeknou: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘. Neboť hle, Boží království je mezi vámi“ (Lk 17,20-21).

          Mimochodem, zde máme vykladačský oříšek. Jak si máme vykládat tu předložku „mezi“? Prozradím všem neřečtinářům, že předložky jsou v řečtině ošemetná věc. Neexistuje nějaká sada řeckých a sada českých předložek, abychom si je mohli volně „překlopit“ z jednoho jazyka do druhého. Řecké entos, které překlady překládají „mezi“, můžeme chápat dvojím způsobem. Buď: Království Boží je ve vašem středu, nebo: Království Boží je ve vašem nitru. Ježíš to mohl myslet ještě jinak: Království je tam, kde je Král, tedy Ježíš. Je-li Ježíš mezi nimi, pak je mezi nimi Boží království.

          Farizeové, jimž Ježíš takto odpověděl, byli asi zklamaní. A možná byli zklamaní i učedníci. A možná jsme zklamaní i my.

          Třetí místo nacházíme u Jana, v rozhovoru Ježíše s Pilátem. Ježíš Pilátovi říká: „Mé království není z tohoto světa“ (Jan 18,36).

          Jak to tedy je? Je království Boží blíže, než bylo v době, kdy kázal Jan Křtitel? Je blíže, než když kázal Pán Ježíš? Přijde vůbec?

          Věřím, že přijde. Ježíš ovšem říká, že nám „nepřísluší znát časy a doby“. My máme představu lineárního času. Protože od dob Janových a Ježíšových uplynulo měřitelné množství vteřin, minut, hodin, dní, roků a staletí, tak přece musíme být blíže.

          Jsou doby probuzení. Ježíš maří skutky Ďáblovy. Prst Boží je v akci. Lidé jsou vysvobozováni. Přiblížilo se království Boží.

Jako bych slyšel námitku, či jen starost srdce: „A to se pak zase vzdálilo?“

Nám se to tak jeví. Ale možná se nevzdálilo království. Možná jsme se vzdálili my.

          Kéž bychom rozpoznali, když se přiblíží Boží království! Ať už jako jednotlivci, nebo jako sbor, nebo jako národ. Ježíš plakal nad Jeruzalémem, který nepoznal čas Božího navštívení.

          Je-li Ježíš v našem středu, „mezi námi“, přiblížilo se k nám Boží království. Jednu věc vám prozradím: Záleží na naší touze.

  1. března 2020

 

 

Proměna společnosti a proměna církve

Už bylo mnohokrát konstatováno jak v církevních, tak v sekulárních médiích, že současnou epidemií vynucená proměna životního stylu má jak pozitivní, tak negativní účinky. Někdy vedla k obnově intimního vztahu, jindy k jeho rozpadu. Někteří lidé se radují, že mohou trávit více času s vlastními dětmi, jiní trpí ponorkovou nemocí a ztrácejí nervy.

Církve se s epidemií vyrovnávají různě. Někde zrušili bohoslužby úplně a bez náhrady – doufám, že jen dočasně. Jiní objevili možnosti poskytované takovými aplikacemi, jako je Zoom, Vpsfree nebo Jitsi. Jinde udělali maximum pro to, aby neztratili úplně společenství „naživo“. Konkrétně třeba KS Jeseník má patery bohoslužby za neděli, aby dodrželi limit deseti lidí a deseti procent kapacity k sezení. A v naší malé zlatohorské skupince o zdvojení bohoslužeb uvažujeme také, ačkoli zpočátku po vyhlášení nouzových opatření jsem měl obavy, zda se skupinka zcela nerozpadne.

Co pozoruji je, jak moc si lidé váží obecenství, byť je omezené počtem a byť je omezené i časově (má-li KS Jeseník patery bohoslužby za neděli a odpoledne ještě propůjčuje prostory nám Zlatohorákům, musí to všechno pěkně „vodsejpat“). O to více se jistě všichni těšíme na chvíli, kdy omezení padnou, kdy se budeme moci sejít všichni a kdy se vedoucí bohoslužeb musí strachovat, aby lidí nepřišlo mnoho (církve mají často opačný problém – bojí se, aby lidí nepřišlo málo), kdy budeme všichni moci zpívat zplna hrdla a kdy se budeme moci po shromáždění opět zdržet třeba hodinu a bez roušek.

Možná je v tom ale Boží ruka. Ve Skutcích 11,19-20 čteme: „Ti, kteří se rozprchli před soužením, které nastalo kvůli Štěpánovi, prošli až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie; nikomu nehlásali slovo Boží, jen Židům. Někteří z nich byli muži z Kypru a z Kyrény; ti přišli do Antiochie a mluvili i k Helénistům a zvěstovali jim Pána Ježíše.“

Pán Ježíš dal svými Dvanácti jasnou instrukci: Jděte ke všem národům. Oni ale kázali evangelium „jen Židům“. Až když Bůh dopustil pronásledování a křesťané se rozprchli, zvěstovali evangelium i řecky mluvícím národům. Možná na nás Bůh dopustil tuto epidemii i proto, že se promění náš vztah k obecenství. Znáte to: Co je zapovězeno, chutná nejvíce. Vztah k obecenství se možná promění na celou generaci (bude-li nám čas ještě dán).

Druhá věc je, co dělá epidemie s naším vztahem k pravdě a k médiím. Tady to – zatím – tak veselé není. Dnes ráno jsem dostal e-mail tvrdící s naprostou jistotou, že COVID-19 byl vyroben uměle v laboratoři. „Konečně byl někdo statečný a odhalil pravdu!“ Tento soubor mi poslal nějaký křesťan píšící tak, že by se zdálo, že ten, kdo tento názor odmítne sdílet, málem slouží ďáblu. Hledal jsem zdroj této informace a ejhle: aeronet. Hojný zdroj nejrůznějších mystifikací.

Pak jsem si dopoledne zašel do schránky pro noviny. Shodou okolností byla hned na první stránce informace o tom, že ani vyslanci Světové zdravotnické organizace ve Wu-chanu, ani nikdo jiný to nemůže ani potvrdit, ani vyvrátit. Sám mám ve své složce „koronavir“ články tvrdící to i pravý opak.

Zajímavé (a přiznám se, že i trochu zneklidňující) je, že ti, kterým jde o pravdu, si mnohdy v takových situacích nejsou jisti. Rozumějte mi dobře: Má víra v Hospodina a v Ježíše Krista není ani v nejmenším ohrožena. Když jde ale o současnou pandemii a já se potkám s nějakým křesťanem (bohudíky se to netýká zdaleka všech, ale je takových mnoho), který má na tuto věc „silný“ názor, tak mě zahrne argumenty a „důkazy“ pro své tvrzení. Jenže za půl hodiny mohu potkat někoho, kdo má názor opačný a rovněž mě zahrne argumenty. Přiznám se, že je mi mnohem lépe ve společnosti těch, kteří „nevědí“.

Ovšem právě tito lidé toho někdy vědí víc než ostatní, kteří jsou ve svých vyjádřeních velmi vehementní.

Popíšu, jak může určitý zádrhel vzniknout. V jednom ze svých článků jsem upozorňoval, že díky vakcinaci u nás byla vymýcena tuberkulóza. Jedna sestra mě napsala, že to není pravda, že zná lidi, kteří v 90. letech tuberkulózu dostali.

Kdysi jsem četl v jedné zajímavé knize od Ivana Illiche, že na počátku 19. století umíralo v New Yorku na tuberkulózu 800 lidí ze sta tisíc. O století později to bylo už jen 160. Nemoc se tedy dala na ústup mnohem dříve, než byl objeven účinný lék na tuto chorobu. V 90. letech skutečně ještě stále umírali lidé na tuberkulózu – i u nás. Jestli si to dobře pamatuji, bylo jich asi 17 ročně.

Technicky vzato jsem vlastně „lhal“. Tuberkulóza nebyla vymýcena stoprocentně. Nicméně byla omezena natolik, že nepředstavuje žádný vážný zdravotnický problém. (Poučil jsem se, a abych byl nenapadnutelný, budu nadále říkat, že tuberkulóza byla téměř vymýcena. Nebudu se ale pohoršovat nad kýmkoli, kdo by slůvko „téměř“ vynechal.)

Poslední věty jsem dal do závorek. Psal jsem je 10. února, ale dnes, 16. února, kdy dávám definitivní podobu tomuto článku, už bych je nenapsal. Ozval se totiž jeden přítel, křesťan a lékař, a upozornil mě, že mezitím, tedy v posledních dvaceti letech, se objevily nové mutace tuberkulózy, které jsou rezistentní na dosavadní léky. Tuberkulóza se opět lavinovitě šíří v zemích bývalého Sovětského svazu. A tak se zdá, že jediný celosvětový očkovací úspěch je vítězství nad pravými neštovicemi. Tak to vidíte: člověk jde za jedním dílčím problémem a jak postupně poznává víc a víc, několikrát musí změnit, nebo alespoň upravit, to co si myslí. A pak něco tvrďte s jistotou!

Nicméně sporům se vyhýbám. Jsou nekonečné a nevzpomínám si na nikoho, kdo by změnil strany. (Možná se tak stalo někdy v roce 1761. Ale možná se mi už pět lidí chystá napsat, že oni někoho takového znají.)

Každý z nás má od Pána Boha nějaký dar a každý z nás něco umí a dokáže to dělat dobře. A každý z nás má nějaké poslání. Imunologové, epidemiologové, statistici a farmakologové mají důležité – v dnešní době veledůležité – poslání. Máme-li je ve svém okolí, modleme se za ně. Aby dělali svou práci dobře, aby říkali pravdu, a aby se nerozpakovali říci „nevím“, pokud nevědí.

Znám člověka, který medicínu nestudoval a do aktuálních sporů nevstupuje. Rozhodl se, že se přihlásí jako dobrovolník na covidové oddělení.

Před takovým rozhodnutím klobouk dolů. Je to nejlepší „argument“ do současných sporů.

  1. února 2021

 

 

K. J. Hirsch: Návrat k Bohu

Upozornění na pozoruhodnou knihu

Kniha má podtitul Dopisy synovi. Těch dopisů je celkem 31. Autor je začal psát těsně před koncem druhé světové války a dokončil je nedlouho po jejím skončení. V těchto dopisech popisuje svůj život nejprve v rodném Německu, později ve švýcarské emigraci, a nakonec ve Spojených státech, kam se uchýlil před nacistickým a antisemitským pronásledováním. Větší část svého života prožil jako ateista a svou konverzi ke křesťanství popisuje pouze v několika posledních dopisech, které psal pro svého syna z druhého manželství, s nímž ovšem nežil a který byl v té době ještě dítě.

Karl Jakob Hirsch se narodil v praktikující židovské rodině v roce 1892. Zemřel o necelých šedesát let později v Mnichově v roce 1952. Pocházel ze zámožné rodiny a rozhodl se stát se umělcem. Otec ho až do své smrti finančně podporoval. Sám se vyjádřil v tom smyslu, že je dostatečně bohatý na to, aby měl syna umělce.

Hirsch se snažil prosadit nejprve jako malíř, ale nakonec přesedlal na psaní. Velmi zajímavě popisuje život německých umělců za první světové války a po ní, před nástupem Hitlera, ale také smýšlení mnohých Židů, kteří se rozhodli, že opustí víru svých otců, a zpravidla se snažili splynou s Němci. Vlastně se za Němce považovali. Hirsch zmiňuje, že v dětství a mládí se sice s projevy antisemitismu setkával, ale jen okrajově a ve formě spíše verbální než fyzické.

Pokud jde o politické smýšlení, připadalo Hirschovi samozřejmé zastávat levicová stanoviska. Politice se ovšem programaticky nevěnoval. Po nástupu Hitlera se stal v Německu nežádoucí osobou. Mezi knihami, které nacisté v roce 1934 veřejně pálili, byl i jeho román Císařské počasí. Hirsch odešel do Švýcarska a koncem 30. let do Ameriky. Roku 1940 získal americké občanství.

V té době byl jeho otec již dávno mrtvý a Hirsch, jemuž táhlo na padesátku, se dostal do finanční nouze. Nakonec se stal státním zaměstnancem a po konci války pracoval pro americkou vládu v rodném Německu. Toto období jeho života ale dopisy pochopitelně nezachycují.

Někdy v roce 1943 nebo 1944 vážně onemocněl (oč šlo, v dopisech neuvádí) a málem zemřel. V té době se vrátil k Bohu. Dalo by se říci, že se znovu narodil dokonce hned ve dvojím slova smyslu. Jednak uvěřil v Ježíše Krista, jednak utekl hrobníkovi z lopaty. „Když jsem se z chorobného spánku probudil do rozjasňujícího se světla uzdravování, bylo zřejmé, že jsem se vrátil k Bohu“ (s. 131).

V době svého hledání měl jediného člověka, s kterým mohl o Bohu a o víře hovořit, pastora Friedricha Forella, který mu byl nablízku, ale k ničemu ho „nepřemlouval“.

Hirsch zajímavě popisuje stav židovské komunity v New Yorku oné doby. Mezi Židy převažovali lidé, kteří přišli zejména z východní Evropy a mluvili jidiš. Většinou si podrželi svou zbožnost i ve své nové vlasti. Ve třicátých letech začali přicházet Židé z Německa, kteří mluvili německy a jidiš nerozuměli. A většinou to byli nevěřící. Tyto dvě skupiny na sebe hleděly se značnou nedůvěrou. Hirsch ovšem tušil, že o své nové víře nemůže mluvit ani v jedné z těchto skupin. Obě by ho považovaly za zrádce, byť každá z jiných důvodů.

Kniha se jmenuje Návrat k Bohu, ale Hirsch neříká, že kdysi u Boha byl, pak ho opustil a nakonec se k němu vrátil. Rozpomínal se ovšem na židovskou zbožnost, k níž ho vedli rodiče v útlém dětství. S touto zbožností se rozešel již v pubertě. V závěrečném dopise píše:

V životě každého člověka nastane okamžik, kdy se ozve osudové zaklepání, na něž musí odpovědět, už není možná žádná vytáčka, která by rozhodnutí oddálila. Zbožnost ve mně byla pouze zasutá, ale dosud existovala.

V hlučných letech svého života jsem Boží hlas neslyšel. Ale věděl jsem, že jednoho dne ke mně dolehne. V noci svého zmrtvýchvstání jsem uslyšel las, který mě už nikdy neopustil.

*

Knihu o 160 stranách vydalo nakladatelství Stefanos v roce 2020. Mezi křesťanskými nakladatelstvími vyniká Stefanos ve všech vnějších znacích – podobně jako jiné jím vydané knihy se jedná o knihu krásnou na první pohled. Pevná vazba, příjemná sazba, nádherná obálka s Rembrandtovou grafikou Návrat marnotratného syna… Za 265 Kč velmi dobrá koupě.

Dan Drápal

  1. února 2021

 

Smíme se radovat?

Nedávno jsem v jednom článku napsal, že jsem šťastný člověk. A hned první komentář pod tímto článkem na „Křesťanu dnes“ mě za to vyplísnil: Prý nemáme právo se radovat, dokud jediné dítě na světě trpí hladem. Popravdě řečeno, když na otázku „Jak se máš?“ zpravidla odpovídám, že moc dobře, že jsem šťastný člověk, tak mívám takový trochu tísnivý pocit, že říkám něco nepatřičného. Zatímco ve Spojených státech se mnohdy hraje spokojenost a úspěšnost a říci, že se zrovna teď mám špatně, je považováno za společensky neslušné, u nás je tomu naopak. Je přece tolik věcí, které nefungují tak, jak by měly, takže být spokojený, když máme např. tak nemožnou vládu, znamená buď nedostatek inteligence nebo nedostatek empatie.

Žiju však z evangelia – a to je dobrá zpráva. Věřit v Ježíše Krista neznamená tvářit se, že je všechno v pořádku. Znamená to ale věřit, že jednou to v pořádku bude. Jistě, na této straně nebes se toho nedočkáme – vždyť i sám Pán Ježíš říká, že chudé budeme mít vždycky s sebou.

Křesťan věří, že smrt je poražena. Akorát to zatím není tak úplně vidět. Žít ve víře ale znamená, rozhodovat se podle toho – tedy zařídit se podle skutečnosti, že smrt je poražena. Pán Ježíš nás k radosti vyzývá a uvádí řadu důvodů, proč se máme radovat. Jedním z nich je ten, že naše jména jsou zapsána v nebesích. A apoštol Pavel nás – ve stopách Ježíšových a v jeho jménu – vyzývá naprosto jednoznačně: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!“

Ano, uznávám, že apoštol Pavel to nemyslel absolutně. Vždycky se radovat opravdu nejde. Jedním úletem je tvrdit, že se radovat nemáme vůbec, druhým je, že se máme radovat pořád. A tento úlet se může opírat o tato apoštolova slova.

Bibli ovšem musíme vykládat Biblí. Jednak máme ve starozákonní knize Kazatel takové až banální konstatování, že je „čas plakat a čas se smát“ (Kaz 4,4), jednak nás sám apoštol Pavel nabádá, abychom se radovali s radujícími a plakali s plačícími (Ř 12,15). A velmi praktický Jakub je docela konkrétní: Jsi-li dobré mysli, zpívej Pánu, je-li ti zle, třeba jsi nemocen, zavolej starší sboru (Jk 5,13-14).

A mimochodem, nevšimli jste si, že lidé, kteří nejvíc pomáhají zbědovaným (třeba matka Tereza), bývají velmi šťastní? Že mají smysl pro humor a umějí se radovat?

Je to Boží nepřítel, který má zájem na tom, abychom žili ve chmurách a neustále kritizovali, případně se jalově trápili nad věcmi, za něž neneseme zodpovědnost a které nemůžeme změnit.

Ne, křesťan nepopírá, že svět ve zlém leží. Nelakuje skutečnost na růžovo. Věří ale tomu, že „milosrdenství vítězí nad soudem“ (Jk 2,13). Jinými slovy, u Boha je více lásky, než je u lidí zloby, hříchu a neštěstí.

Písmo nás nabádá, abychom vykupovali čas, a lenivost je skutečně jedním z vážných hříchů. Na druhé straně ideálem není uspěchanost. Kdysi jsem někde četl vysvětlení, proč má čert (ďábel) místo jedné nohy kopyto. On nemůže normálně chodit – musí poskakovat, protože spěchá. Ví, že má málo času. Ježíš se někdy skoro jakoby loudá – to třeba v případě Lazara. Nebo přinejmenším nespěchá – třeba když jako vzkříšený připravuje svým učedníkům snídani. Proč se rovnou nevrhá (a proč je rovnou nevrhne) do nějaké křesťanské aktivity? Není to ztráta času?

Ke křesťanskému ideálu patří činorodost, nikoli však ukvapenost. Ano, empatie je na místě, a víra ve vítězného Ježíše nám nebere prostor pro truchlení, třeba když nám zemře někdo blízký, nebo když odpadne od víry někdo, koho máme rádi. Nicméně důvody k radosti jsou mnohem pádnější. Vždyť smrt je poražena!

  1. ledna 2021

 

 

Joe Dallas: Coming Out v rodině

V loňském roce vydalo nakladatelství Křesťanský život knihu Hovory o homosexualitě. Autor knihy, Joe Dallas, žil mnoho let jako homosexuál a při hledání sexuální orientace prošel snad všemi fázemi, kterými při tomto hledání lze projít. Nyní vychází česky druhá kniha tohoto autora. Její anglický název zní When Homosexuality Hits Home. Vydavatel volil pro vydání knihy v češtině velmi zdařilý titul Coming out v rodině.

Obě knihy jsou výborné, byť je každá jiná. První z nich je vlastně návodem, jak o sexualitě hovořit tak, aby to mělo nějaký smysl, aby se účastníci takového hovoru nerozcházeli s pocitem, že propast mezi nimi se ještě prohloubila či rozšířila, a aby z takového hovoru vzešel nějaký výstup, přijatelný pro obě strany. K takovému hovoru pochopitelně nelze přistupovat s očekáváním, že druhá strana kapituluje před našimi názory.

O homosexualitě je ovšem možno vést hovory i v případě, že tato otázka se ani jednoho z účastníků přímo netýká. Jiná je ale situace v rodině, v níž syn náhle rodičům oznámí: „Jsem gay.“

Joe Dallas to jednou svým rodičům oznámil. A jeho vztah s rodiči a dalšími příbuznými prošel mnoha peripetiemi. Příležitostí ke zranění bylo na obou stranách dost a dost. Nyní má Joe Dallas vlastní rodinu – nejužší rodinu tvoří manželka a dva synové. Působí jako pastorační poradce a založil organizaci Genesis Biblical Solutions. Vývoj, kterým prošel, mu dle mého názoru umožňuje hovořit o daném tématu velmi kvalifikovaně. Stručně a zjednodušeně řečeno, Hovory o homosexualitě obsahují spíše teorii, Coming Out v rodině spíše praxi. Důležité je obojí. Joe Dallas nestřílí od boku a neplácá nesmysly o něčem, s čím nemá žádnou zkušenost. V tom, co píše, nepřichází zkrátka ani pravda, ani láska.

V knize Coming Out v rodině najdou rodiče dobré rady, jak se zachovat, když jim syn oznámí, že je gay, nebo dcera, že je lesba. Takové oznámení může být pro rodiče šokující a bolestné, nemělo by ale být důvodem, proč svého potomka přestat milovat či milovat méně. Spíše naopak.

Jedna z kapitol nese názor „Rozhovory o hranicích v rodině“. Jsou tam cenné rady, jak nepřijít o vztah, a jak se nedostat do situace jakéhosi slovního ping-pongu, kdy si obě strany neustále opakují totéž, co již bylo mnohokrát řečeno (a ke žádné změně to nevedlo). Láska k synovi či dceři, kteří se rozhodli pro homosexuální životní styl, neznamená, že rodiče s tím souhlasí, ale neměli by ze své strany přetrhat vztahy. Na druhé straně Joe Dallas soudí, že rodiče by se neměli účastnit „svatebního obřadu“, tedy uzavření „homosexuálního manželství“. Jako příklad uvádí dopis, který lze v takovém případě svému potomkovi napsat:

Děkuji, že na mě myslíš. To, že mě zveš na den, který má pro tebe tak velký význam, je mi poctou. Chci, abys věděl, že si uvědomuji, o jak významnou událost ve tvém životě jde. Velice mi záleží na tobě a na našem vztahu.

Nicméně kdybych přišel, nejednal bych s čistým svědomím. Vážím si tě a záleží mi na tobě, ale mám rovněž velmi silný názor na to, co je manželství, a svazek dvou osob stejného pohlaví se do tohoto pojetí nevejde. Vím, že mé postoje nesdílíš, a mé názory ti mohou připadat podivné, ne-li dokonce hloupé. Pro mě je to ale záležitost zásadního významu. Kdybych se zúčastnil obřadu, bylo by to ode mě pokrytecké a nepoctivé. Já bych po tobě nikdy nechtěl, abys jednal proti svému svědomí. Doufám, že víš, jak moc mi na tobě záleží, a budu si vždy vážit tebe i tvého partnera, budu vám přát jen dobré věci. Náš vztah je pro mě důležitý. Vroucně se modlím, abys mě pochopil.

Tento postoj Joe Dallas biblicky zdůvodňuje – zdá se mi, že velmi přesvědčivě.

Vzhledem k postupu genderové ideologie nutno počítat s tím, že do nesnadných situací se budeme dostávat stále častěji. Z tohoto hlediska se Dallasova kniha týká jen jedné z oblastí, v níž dochází k oficiálnímu předefinování věcí, které platily po tisíciletí. Dallas nám tedy nepomůže se všemi otázkami, které poslední vývoj nastoluje. Nicméně v té oblasti, které se věnuje, je pomocí velmi vydatnou.

Kniha má 207 stran a prodává se za 195 Kč (v e-shopu nakladatelství za 181 Kč).

  1. ledna 2020

 

 

Co brání? Výklad 2Te 2

Pokud jde o příchod našeho Pána Ježíše Krista a naše shromáždění k němu, žádáme vás, bratři, abyste se nenechali snadno otřást ve svém poznání ani vylekat buď skrze ducha, nebo skrze slovo nebo skrze dopis, vydávaný za náš, jako by den Pánův již nastal. Ať vás nikdo žádným způsobem nesvede, protože nenastane, dokud napřed nepřijde odpadnutí a nebude zjeven ten člověk bezzákonnosti, syn záhuby, který se staví na odpor proti všemu a pyšně se pozvedá nade všecko, čemu se říká Bůh nebo co se uctívá, takže sám usedne jako Bůh do Boží svatyně a bude se vydávat za Boha. Nevzpomínáte si, že jsem vám toto říkal, ještě když jsem byl u vás?

Také víte, co ho nyní zdržuje, aby byl zjeven ve svůj čas. Neboť tajemství této bezzákonnosti již působí; jen čeká, dokud ten, kdo je nyní zdržuje, nebude z prostředku vzat. A potom bude zjeven ten Bezzákonný, kterého Pán Ježíš odstraní dechem svých úst a zahladí jej i jeho skutky jasným zjevením svého příchodu.

  1. Tesalonickým 2,1-8

 

Eschatologie – nauka po posledních věcech světa, dějin i člověka – se zakládá především na dvou biblických knihách, jedné starozákonní a jedné novozákonní. Tou starozákonní je kniha Daniel, tou novozákonní kniha Zjevení.

Dalším významným zdrojem pro eschatologické úvahy je Malá apokalypsa, jak se nazývá Ježíšova řeč nedlouho před koncem jeho pozemského působení v těle. Tato promluva je zaznamenána v 24. kapitole Matoušova evangelia, 13. kapitole Markova evangelia a 21. kapitole Lukášova evangelia. Mezi těmito třemi záznamy Ježíšovy řeči jsou drobné rozdíly, nicméně v hlavních rysech se překrývají.

A konečně je v Písmu roztroušeno ještě několik úryvků, které se týkají konce věků a které je při formulování nauky o eschatologii třeba brát vážně. Jedním z těchto míst jsou slova apoštola Pavla, jimiž se budeme zabývat v této studii.

Musím se ovšem přiznat ke svým východiskům. Na rozdíl od značné části liberálních teologů jsem přesvědčen, že 2. list Tesalonickým psal skutečně apoštol Pavel. Nebudu zde vysvětlovat, proč si to myslím, a nebudu zde ani referovat o tom, proč si liberální teologové myslí, žeapoštol Pavel autorem tohoto listu není. Koho by argumentace liberálních teologů zajímala, najde ji v hojné míře ve 14. díle Českého ekumenického komentáře k Novému zákonu. Autorkou tohoto 14. dílu, věnovaného 2. listu Tesalonickým, je Mireia Ryšková, která působí na Katedře biblických věd Katolické teologické fakulty UK v Praze. Ta debata může být jistě zajímavá, ale není tím, oč mi jde. A jde mi především o duchovní porozumění, nikoli o církevní historii. Je mi jasné, že duchovní porozumění nesmí být založeno na historických omylech. Má studie je dílčí, a já i mí čtenáři se musíme spokojit s tím, že přiznávám své východisko, aniž ho v této studii zdůvodňuji.

I dnešního vážného studenta Bible zajímá, co se bude „na konci světa“ dít. V církevních dějinách opakovaně narážíme na pokusy sestavit jakýsi „jízdní řád“ závěrečných událostí.[1] A pokud se někdo takovému jízdnímu řádu chce věnovat, těchto několik veršů z Pavlova listu Tesalonickým se přímo nabízí k vážným úvahám.

Je zřejmé, že křesťané prvního století očekávali návrat Pána Ježíše Krista ve slávě. Nepochybuji o tom, že apoštol Pavel toto očekávání sdílel, ba vlastně svým kázáním evangelia probouzel, protože zaslíbení „druhého příchodu Pána Ježíše Krista“ je součástí evangelia (a tedy i všech vyznání křesťanské víry, včetně toho nejstaršího dochovaného, totiž „Apoštolského vyznání víry“, tzv. Apostolica).

Přiznejme si ovšem, že smýšlení a představy starověkých lidí – včetně křesťanů – jsou nám do značné míry neznámé. V uvedené pasáži z 2. Pavlova listu Tesalonickým je zřejmé, že někteří křesťané uvěřili, že „Pánův den již nastal“. „Pánův den“ je termín označující událost Božího soudu, a tento Boží soud zase souvisí s druhým příchodem Ježíše Krista. A souvisí rovněž se vzkříšením. Jaké byly představy lidí, kteří uvěřili, že „Pánův den již nastal“, si nedovedu představit. Sám ovšem nějakou představu o „Pánově dni“ mám také. V mých představách se bude jednat o tak hluboký zářez do skutečnosti, jak ji známe, že nebude sporu o tom, zda Ježíš přichází či nikoli. Přinejmenším těm, kdo mu patří, to bude naprosto jasné.

Podobně čteme v 2. Timoteovi 2,18 o lidech, kteří tvrdí, že „vzkříšení již nastalo“. Já jsem přesvědčen, že vzkříšení bude něco naprosto nepřehlédnutelného. Ti lidé si možná nepředstavovali vzkříšení těla a chápali vzkříšení nějak „duchovně“ nebo „mysticky“. Za sebe říkám: Těžko říci.

Ano, zajímá nás, co si mysleli tito pomýlení lidé, ale není to pro nás rozhodující. Pavel odmítal tvrzení, že vzkříšení již nastalo, a odmítal i tvrzení, že Pánův den již nastal. Možná tyto dva bludy spolu souvisely; možná je zastávali titíž lidé. Více nás ale zajímá, jak to bude doopravdy. Co nám tedy říká sám Pavel?

Než přijde den Páně, nastane „odpadnutí“ (2Te 2,3) a bude zjeven „člověk bezzákonnosti, syn záhuby“.[2] Není jasné, zda jde o dvě po sobě následující události (nejprve odpadnutí, až pak zjevení „člověka bezzákonnosti“), nebo zda zjevení „člověka bezzákonnosti“ bude příčinou odpadnutí, nebo přinejmenším přispěje k jeho hloubce. O tomto člověku je řečeno, že bude „zjeven“, z čehož můžeme vyvodit, že existoval již dříve, pouze vskrytu. K jeho „zjevení“ dojde patrně ve chvíli, kdy se začne vydávat za Boha (v. 4).

Čas tohoto „člověka bezzákonnosti“ přijde, ale zatím mu něco brání, něco ho zdržuje (v. 6).

Co to je? Co brání zjevení člověka bezzákonnosti?

Přiznejme si, že pro nás je to záhadou. Přitom se podle všeho zdá, že pro čtenáře (a posluchače!) Pavlova listu to tajemství nebylo, nebo nemělo být. Velmi jednoznačně to plyne z textu ČEP: „Víte přece, co zatím brání tomu, aby se ukázal dříve, než přijde jeho čas“ (v. 6). Otázka se navíc komplikuje tím, že ve v. 6 čteme „co brání“ (neutrum), kdežto ve v. 7 „kdo brání“ (masculinum). Pavlovi čtenáři a posluchači toho věděli více než my. Pavel o těchto věcech nesporně v Tesalonice mluvil – proto připomíná: „Nevzpomínáte si, že jsem vám toto říkal, ještě když jsem byl u vás?“ (v. 5). Jistě by mnohé z nás zajímalo, co Pavel tehdy říkal. Obávám se, že na této straně nebes tato naše otázka s definitivností zodpovězena nebude.

Můžeme se ale nad touto otázkou zamýšlet. Nejprve ale radím prozkoumat, jak této pasáží rozuměli křesťané, kteří nás předešli. A můžeme si klást otázky

  • kdo nebo co brání (zdržuje)
  • kdo je onen „člověk bezzákonnosti“
  • o jaké odpadnutí se jedná[3]

 

Nejsme pochopitelně první generace, která se těmito otázkami zabývá. A odpovědi na onu první otázku se pohybují, dá-li se to tak říci, na absolutní škále.

Byli lidé, kteří se domnívali, že tím, kdo brání, je sám Satan, a byli i lidé, kteří se domnívali, že je to sám Bůh. A mezi tím je celá řada jiných možností. Proberme jednotlivé možnosti:

Satan

Satan čeká, až se zjeví „člověk bezzákonnosti“. Jakmile se tak stane, Satan ustoupí a „člověk bezzákonnosti“ se bude moci projevit a nakonec se bude vydávat za Boha.

Tento výklad zmiňuje (jako jednu z možností) New Bible Commentary.

„Nevýhodou“ tohoto výkladu je, že obecně mají křesťané zato (a dle mého mínění právem), že právě Satan sám se bude vydávat za Boha. Takto se jeví spíše jako služebník někoho jiného.

Bůh

Je to sám Bůh, kdo brání, aby se zjevil „člověk bezzákonnosti“.

I tuto interpretaci zmiňuje New Bible Commentary.

Tento výklad se mnohým jeví jako nejméně problematický a zřejmě má i dnes řadu zastánců.

Jaké jsou další možnosti?

Někteří vykladači už ve starověku, ale i v dobách pozdějších, soudili, že tím, kdo brání, je římský císař, popřípadě římský stát se svými zákony a se svým řádem. Jakmile bude římský stát odstraněn nebo se rozpadne, naplno se projeví síly temnoty, které představuje „člověk bezzákonnosti“.

Další navrhovanou hypotézou je, že onou zdržující silou je právní stát. Ne tedy osoba císaře, ale samo zřízení.

Jiní soudili, že onou zdržující silou je samo evangelium, které musí nejprve být kázáno všem národům.

Příbuznou hypotézou je, že touto silou je církev, případně Duch svatý, který v církvi působí.

Německý novozákoník Martin Dibelius (1883-1947) vyslovil názor, že Pavel sám nevěděl, co tou zdržující silou vlastně je.

 

Člověk bezzákonnosti

Tento termín, který uvádíme v jeho etymologicky přesném znění, je hebraismus. Jiné překlady uvádějí člověk hříchu (BKR) nebo člověk nepravosti (ČEP). Toto první označení je doplněno druhým: „syn záhuby“ (ČSP), „syn zatracení“ (BKR a ČEP). Toto druhé označení je rovněž hebraismus, podobně jako to první.

Tato osoba je běžně ztotožňována s Antikristem. Označení Antikrist je ovšem v Písmu pouze v Janových listech (1J 2,18.22; 4,3; 2J 7) – Pavel ani jiní novozákonní autoři ho nikde nepoužívají. Kraličtí ve svých poznámkách – v souladu s použitím tohoto výrazu v Janových listech – uvádějí, že i když je zde řeč o jediné osobě, tato jediná postava zastupuje mnohé:

 

Píše pak tu Apoštol o Antikristu, jakožto o jedné osobě, ne proto, že by takový jeden toliko bezbožník měl býti, a do Kristova příchodu živ zůstávati. /…/ Ale proto, že všichni na té stolici sedící jedno jsou, jednoho otce ďábla synové, jedním duchem jedovatým dýchají, a k jednomu cíli, totiž k svodu mnohých směřují. Podobně Daniel pod jedním podobenstvím lva a medvěda mnohé krále zavírá (Da 7:3 aj.)

 

Morris upozorňuje, že Antikrist není totožný se Satanem; v 9. verši o něm čteme, že přijde „v moci Satanově“ – je tedy pouze Satanovým nástrojem. Většinou je ztotožňován s šelmou z bezedné propasti, jež je zmíněna nejprve ve Zj 11,7 a dále v 13. kapitole knihy Zjevení.

Pro naše pochopení tohoto biblického textu je klíčové sdělení, že tento člověk bezzákonnosti se bude vydávat za Boha. A bude přinejmenším zdánlivě úspěšný, neboť „usedne jako Bůh do Boží svatyně“ (v. 4). Triumf bude ovšem pouze dočasný – Přijde Pán Ježíš, a odstraní ho „dechem svých úst“ (tj. Božím slovem, vyslovovaným V moci Ducha svatého).

Odpadnutí

Konečně obraťme svou pozornost k odpadnutí, jež je zmíněno ve 3. verši. Toto slovo je spjato s určitým členem, tzn. můžeme předpokládat, že adresáti Pavlova listu věděli, o čem Pavel mluví. Patrně bylo toto téma obsahem Pavlových rozhovorů o této problematice – těch rozhovorů, o nichž svědčí 5. verš („Nevzpomínáte si, že jsem vám toto říkal…?“)

Když my křesťané slyšíme slovo „odpadnutí“ dnes, je pro nás spjato s představou odpadnutí od víry. Víme, že člověk může odpadnout, protože zvlažní nebo upadne do hříchu, nebo protože se nechá přesvědčit zástupcem nějaké ideologie či nějakého cizího náboženství. Řecké slovo apostasia ovšem může znamenat i vzpouru proti Bohu.[4] Bylo možno je chápat i politicky – kraličtí ve svých poznámkách uvádějí, že může jít o „odstoupení od víry neb náboženství pravého“. Zmiňuji ale i další možnost: „Jiní to slyší na odstoupení od císařství Římského“.

Mě velice zajímá otázka, zda toto odpadnutí bude předcházet zjevení „syna záhuby“, nebo zda bude následkem toho, že se tento nástroj Satanův prohlásí za Boha. Z textu to nelze jednoznačně vyčíst. Osobně jsem toho názoru, že půjde nejspíše o jakýsi paralelní proces: Celková nálada ve společnosti se bude měnit, lidé budou odpadat od víry (možná ze všech výše nastíněných důvodů) a současně se budou pozvedat ti, kteří se budou prohlašovat za bohy (je mi blízké kralické pojetí, že může jít o určitou skupinu lidí, jak uvedeno výše).

Ti, kdo se snaží sestavit jízdní řád posledních časů tohoto světa, mohou zařadit poznatky z této biblické pasáže do svých snah. Nebudu se tajit tím, že i já připouštím, že nějaký ten jízdní řád se stane skutečností, a že některé pokusy o jeho sestavení se ukáží jako zdařilejší než jiné. Domnívám se ale, že v dějinách již dříve nastaly situace, na které „pasovalo“ to, co čteme v 1Te 2. Takovým příkladem může být Velká francouzská revoluce. V souvislosti s ní došlo skutečně k velkému odpadnutí, a docházelo k němu jak před pádem Bastily v roce 1789, tak tehdy, kdy revoluce vrcholila, ale dokonce i poté, co se prach usadil. Z hlediska křesťanské víry k žádnému návratu k předrevolučnímu stavu nedošlo a ani dojít nemohlo.

A současně byla například uctívána „bohyně rozumu“. Koncem roku 1793 byly mnohé kostely (včetně pařížské Notre Dame) přeměňovány v „chrámy rozumu“. Křesťanské náboženství mělo být nahrazeno tímto kultem rozumu. Toto vzepětí sice netrvalo dlouho, nicméně něco se změnilo a „rozum“ byl na rozdíl od dřívějších dob chápán jako (pro mnohé jediný legitimní) zdroj poznání. V každé, případě byl rozum chápán jako protiklad zjevení, což byl zásadní posun proti středověku a starověku.

Za podobná „předběžná naplnění“ můžeme považovat i bolševickou revoluci v Rusku nebo nástup hitlerovského nacismu.

Udělejme malou odbočku a zastavme se u pojmu „bůh“. Můžeme mluvit o Bohu stvořiteli, o Bohu jako prvotní příčině všeho, o Bohu filosofů nebo o Bohu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu. Pro naše účely postačí, že Bůh je (zákono)dárcem a garantem řádu a norem. To samozřejmě není vše, co o Bohu platí, a možná to ani není to nejdůležitější. (Pro nás křesťany je nejdůležitější, že Bůh je milující Otec.) Nicméně pokud někdo povstává proti Bohu a chce usednout na jeho místo, jde mu právě o toto: stanovovat vlastní normy a (tvrdě) je prosazovat.

Současnost

Boží nepřítel vycítil svou příležitost v šedesátých letech, kdy došlo k tzv. „sexuální revoluci“. Ideologie, která tehdy povstala a dosahovala velmi rychle „slavných“ vítězství, byla zaměřena především proti autoritám jako takovým. Každá autorita byla prohlášena za utlačující. Byla to především autorita otců, ale i učitelů, politiků, odborníků všeho druhu. Ve skutečnosti šlo ale o vzpouru proti Bohu a cílem měl být chaos a anarchie.

Někdo by mohl namítnout, že protagonisté sexuální revoluce a následného postmoderního vývoje byli z velké části ateisté. To ale nic nemění na tom, že z jejich strany se jednalo o vzpouru vůči Bohu. Vždyť Bůh je tou nejvyšší autoritou, a pokud někdo přijme tezi, že veškerá autorita je zotročující a znemožňuje lidem, aby „byli sami sebou“, ocitá se ve vzpouře proti Bohu. O úspěchu této revoluce hovoří prázdné kostely ve většině evropských zemí.

Pavel – inspirován Duchem svatým – formuluje to, co se děje, obezřetně. „Člověk bezzákonnosti“, kterého můžeme spolu s kralickými a s dalšími vykladači chápat kolektivně, se „pyšně pozvedá nade všecko, čemu se říká Bůh nebo co se uctívá“. A něco se uctívá stále. Podobně platí, že lidé vždy uznávají nějakou autoritu. Někdy si to ovšem neuvědomují, někdy si to nechtějí přiznat, někdy žijí ve vnitřním rozporu: Navenek žádnou autoritu neuznávají, ale o to více se jí nevědomky poddávají.

V současné době dochází ke zpochybnění řádu světa v jeho nejrůznějších podobách. Pokud bude vzpoura proti Bohu dokonána, „člověk bezzákonnosti“ usedne v Božím chrámu. Bude to pod heslem osvobození a seberealizace.

Domnívám se, že tento vývoj vysvětluje mimořádnou pozornost, která je věnována otázce translidí, tedy lidí, kteří si nechávají změnit pohlaví. Pro člověka, který už značně pokročil ve vzpouře proti Bohu, je totiž skandální, že přišel na svět, aniž se o to prosil, a do vínku mu bylo dáno pohlaví, které si nemohl sám zvolit! Nikdo se ho neptal, zda chce být mužem nebo ženou. Chce tedy sám sobě a celému světu dokázat, že to tak nenechá. Bohužel, Boží nepřítel umí napodobovat, nikoli však tvořit. Transčlověk si může za pomoci lékařů nechat vytvořit prsa neb penis, ale bude to jen nefunkční kopie. Zde vzpoura proti Bohu dosahuje tragických, byť směšných podob. „Zpřetrhejme jejich pouta, odvrhněme jejich provazy“ (Žalm 2,3), promlouvají protagonisté této ideologie. „Pouta“ v tomto verši představují autoritu. „Ten, jenž trůní v nebesích, se směje“ (Žalm 2,4). Ustanovil svého krále na Sijónu (viz v. 6), a ten zabije Bezzákonného dechem svých úst.

Ve skutečnosti je to jinak. To, zdali jsi muž nebo žena, je Boží dar. A pro Tebe je to také úkol. Je to krásný dar a nesnadný úkol. Pokud nepůjdeš cestou vzpoury a nároku, ale cestou vděčnosti, přijmeš sám sebe – a současně na sobě začneš pracovat. A půjdeš-li touto cestou věrně a dostatečně dlouho, sám se staneš autoritou. Budeš pravým mužem, budeš pravou ženou. Budeš dobrým otcem, budeš dobrou matkou.

Tedy… Pokud bude ještě čas. „Tajemství bezzákonnosti již působí; je čeká, dokud ten, kdo je nyní zdržuje, nebude z prostředku vzat.“ To, co nyní zdržuje, je skutečnost, že některé autority – a rozumné vidění světa – stále ještě fungují. Vidíme však, a to na západě i na východě, zlověstné mraky na obzoru.

**

Takto aplikuji biblický text z 2. Tesalonickým do naší doby. Netvrdím, že je to jediná možná interpretace. Možná budou jiní vykladači v jiných dobách našemu biblickému text rozumět jinak. To je jedním z projevů jeho inspirovanosti.

Pokud žiješ v pokání a jsi na Ježíšově straně, můžeš si být jist, že „naši vyhrajou“.

  1. S. Abych se nechlubil cizím peřím, musím uvést, že to s těmi translidmi mi došlo při četbě knihy Jana Kellera Společnost věčného mládí.

[1] S těmito snahami se – přinejmenším částečně – vyrovnávám se své knize Ukáži ti, co se má stát (Praha, Nakladatelství KMS, 2020).

[2] ČEP překládá „člověk nepravosti, Syn zatracení“, Kraličtí mají „člověk hřícha, syn zatracení“.

[3] Všimněte si, že tyto otázky jsou řazeny v opačném pořadí, než jsou uvedené termíny zmíněny v Písmu.

[4] Tak Morris, který cituje Joz 22,22, nebo NBC, citující 1. Mak. 2,15.

Evangelizace jinak

Rick Richardson vyučuje evangelizaci na známé americké škole Wheaton Graduate School. Není to ovšem pouhý teoretik – už v letech svého dospívání zakládal a vedl skupinky biblického studia a hovořil s nevěřícími o Ježíši. Nijak nepřeháníme, konstatujeme-li, že přivádění lidí ke Kristu je jeho skutečná vášeň, a tedy i náplň jeho života.

Měl jsem tu čest jeho knihu překládat a žasnul jsem, jak některé věci, které prožívají křesťané zde, prožívají i jejich bratři a sestry za „velkou louží“. Řada myšlenek, které Rick Richardson rozvíjí, je mi velice blízkých; mnohdy se mi zdálo, že Rick Richardson jen jasně pojmenovává to, co my jsme již tušili a pouze nás to nenapadlo jasně formulovat.

Základní a velmi nosnou myšlenkou je sebepochopení evangelisty. Ve „starém pojetí“ evangelizace působí evangelista poněkud jako podomní prodejce, který nabízí své zboží. Hlásáme evangelium, a když se lidé rozhodnou „přijmout Ježíše“, pak jsme vlastně „uzavřeli obchod“. Ono „nové pojetí“ evangelizace spočívá v tom, že člověk sám sebe chápe jako průvodce na cestě. Nesoustředí se tedy tolik na „uzavření obchodu“, ale na to, aby tomu, koho na cestě doprovází, pomohl porozumět, odkud a kam kráčí. Cílem není „uzavření obchodu“, ale „přiblížení se ke Kristu“.

V původním pojetí evangelizace – a bez nějakého studu či omluv se přiznám k tomu, že tak jsme to na Maninách dělali – šlo o to, držet se určitého scénáře. Navázat s člověkem kontakt, vysvětlit mu cestu spasení, modlit se s ním „modlitbu přijetí“, pak ho pokřtít a vyučovat ho základům. Bylo jasně definováno, kdo je „in“ (ten, kdo se již pomodlil „modlitbu spasení“, tedy „přijal Ježíše“), a kdo je (zatím ještě) „out“.

Když jsem pak připravoval lidi na křest, zdůrazňoval jsem jim, že není třeba, aby nějak příliš hovořili o svém starém životě, protože to vlastně všichni znají. Důležité je sdělit především, jak přijali Ježíše, a také pak říci, v čem je nyní jejich život jiný (a zdůrazňovali jsme, že se nemá přehánět ve smyslu „teď je všechno úplně jinak“ nebo „teď už nemám žádné problémy“). Nicméně pokud tito lidé těsně před křtem vyprávěli své svědectví, mnohdy se od scénáře, který jsme se jim snažili vštípit, odchylovali, což mě docela zneklidňovalo, zejména když málo mluvili o hříchu a o pokání. Všímal jsem si ovšem, že přesné sledování naučeného scénáře nemusí nutně znamenat, že ten člověk dobře duchovně poroste. Mnohdy lépe duchovně rostli ti, jejichž svědectví při křtu bylo věroučně dosti pofidérní. Své ostatně sehrávala i tréma.

Richardson ukazuje z Písma, že evangelizaci lze pojímat jinak. Když Ježíš uzdraví chromého u rybníka Bethesda (Jan 5) nebo slepého od narození (Jan 9), nemluví s nimi hned o hříchu (o tom ovšem mluvili učedníci: „Kdo zhřešil? On nebo jeho rodiče?“). Pociťovaným problémem těchto lidí nebyl hřích, ale nemoc. Když je Ježíš uzdraví, farizeové se táží, kdo a jak jim to udělal. Jejich vyznání je jednoduché: „Nevím, kdo to je a jak to udělal, ale byl jsem slepý, a teď vidím.“ To není vyznání podle nějakého předem daného scénáře. Pro tyto lidi byl důležitý Kristův dotek, tedy setkání se Spasitelem, ne to, co v jeho blízkosti prožívali jako první. Později nastal čas, kdy s nimi Ježíš o hříchu mluvil („dej si pozor, aby se ti nestalo něco horšího“). Richardson se přimlouvá, abychom nechali lidi samotné říci, co prožívají, a náš scénář jim nevnucovali.

Richardson se rovněž obsáhle zabývá problémem, který jsme před třiceti či čtyřiceti lety neměli, přinejmenším ne v tak akutní podobě jako dnes. Ten problém má podobu téměř výhrůžné otázky těch, s nimiž se již Richardsonovi (nebo nám) podařilo navázat lidský kontakt: „Doufám, že nepatříš k těm, kdo tvrdí, že existuje jen jediná pravda?!“ Ano, ona existuje jen jediná pravda, ale když na takto položenou otázku odpovíte „patřím“, tak rozhovor zpravidla končí. Richardson poskytuje určité tipy, jak nepopřít, že Ježíš je jediná cesta, ale přitom nechtít po lidech, aby tomu uvěřili hned na počátku. Odpovídá například protiotázkou: „Myslíš, že vedle dobré spirituality může existovat i spiritualita, která je škodlivá?“

Věřím, že z toho, co jsem zatím napsal, pochopí mnozí lidé, kterým záleží na zvěstování evangelia, že tato kniha řeší aktuální problémy, klade správné otázky a nabízí na ně určité odpovědi. Rozhodně stojí za přečtení.

Knihu, která má 170 stran, vydalo Nakladatelství Křesťanský život a lze ji koupit za 249 Kč (V e-shopu za 232 Kč).