Občas se mi stane, že změním názor. A velmi zřídka se stává, že ho změním radikálně.

Před několika lety vyšla moje stručná brožurka pod názvem Večeře Páně, v níž jsem shrnul, jak jsem Večeři Páně rozuměl. Nedlouho na to jsem dostal zakázku – překlad knihy Pojďme ke stolu od Johna Marka Hickse. A moc lituji, že jsem tuto knihu nečetl dříve, než jsem napsal své krátké pojednání. John Mark Hicks mě silně oslovil a na základě jeho knihy jsem svůj pohled na Večeři Páně výrazně přehodnotil. Dlouho to ve mně zrálo a dlouho jsem se k dané problematice nevyjadřoval. Pokud tak činím teď, je to na přímý dotaz jednoho z čtenářů.

John Mark Hicks soudí, že na slavení Večeře Páně se musíme dívat prismatem Ježíšova stolování. V evangeliích je vícekrát zaznamenáno, že Ježíš stoloval v domě nějakého farizea, případně v domě Zacheově (který byl naprostým opakem farizeů).

Na hostinách, kterých se Pán Ježíš účastnil, byli podle všeho přítomni lidé nejrůznějšího druhu – výběrčí daní či celníci, farizeové a zákoníci (např. Mt 9,10 nebo Lk 7,36), ženy vysvobozené od démonů, nebo jednoduše milí přátelé, jako byl Lazar a jeho sestry.

Podle všeho Pán Ježíš příliš neřešil otázku, kdo je na té či oné hostině přítomen. Právě to mu farizeové vyčítali: Pohoršovali se nad tím, že Ježíš stoluje s hříšníky (např. Mt 9,11).

Někdo by mohl namítnout, že kromě těchto hostin, na kterých se scházela všelijaká cháska, jedl Ježíš někdy se svými učedníky „v soukromí“ – a do této kategorie patrně patřila i Poslední večeře, slavnostní pesachová večeře těsně před Ježíšovým zatčením. Jenže ouha! Na této večeři byl i Jidáš, a Ježíš mu dokonce podal nejlepší sousto (Jan 13,26). To, že tam nebyli jiní lidé než učedníci, bylo dáno povahou pesachové večeře: Byla to rodinná záležitost, a to už od časů, kdy ji Mojžíš ustanovil těsně před exodem z Egypta.

Večeře Páně ovšem žila od počátku křesťanství svým vlastním životem a v lidském podání se výrazně proměňovala. Brzy začali být vylučováni nekřesťané, a postupně začali být vylučováni i někteří křesťané. Představa, že by se nekřesťan účastnil Večeře Páně, byla pro mě ještě před několika lety naprosto nepřijatelná. „Vždyť ani nerozumí, oč při Večeři Páně jde!“ „Večeře Páně je obnovou smlouvy s Bohem, a tuto smlouvu uzavřeli jen pokřtění!“ Takové a podobné námitky bych ještě nedávno vznášel.

Proto se vůbec nedivím, bude-li tento můj článek některé lidi šokovat. Podotýkám ale, že nevolám po nějaké revoluci. Netvrdím, že protože já jsem na něco změnil názor, musí se teď všechno změnit. To ostatně netvrdil ani John Mark Hicks.

Nicméně se pokusím se s těmito námitkami vyrovnat. Lidé, kteří stolovali s Ježíšem, také vesměs nevěděli, „vo co de“. Na otázku, kdo je Ježíš, odpovídali různě, jak ostatně plyne z odpovědi učedníků na Ježíšovu otázku, za koho ho lidé považují. Jen málokdo na oněch hostinách by odpověděl s jistotou správně, že Ježíš je očekávaný Mesiáš. Jistě, takových lidí postupně přibývalo. Jenže stále platilo, že vstupenkou na hostinu, na níž byl přítomen Pán Ježíš, nebylo správné vyznání víry.

Za ještě problematičtější považuji, že Večeře Páně se v mnohých segmentech církve stala kázeňským prostředkem. Kdo je v kázni, nesmí k Večeři Páně. (Jenže on k ní většinou ani nechce.) Kázeň je jednou z podstatných známek církve a já rozhodně nevolám po jejím zrušení. Existují hříšné postoje a činy, a pokud patříme Ježíši Kristu, nemůžeme je nechat bez povšimnutí. „Hřeší-li bratr tvůj…“ Většinou to dobře znáte. Podobně církev nesmí mlčet k bludnému učení.

Nejde mi tedy o zrušení kázně, ale o to, že prostředkem kázně by neměla být Večeře Páně. Ježíšovo stolování, jak o něm čteme v evangeliích, nebylo odměnou za správné smýšlení a správné jednání. Večeře, na níž byl přítomen Pán, byla příležitostí se s Ježíšem setkat.

Večeře Páně jako odměna za slušné chování souvisí i se křtem pojatým jako odměna za slušné chování, jak je to v některých evangelikálních kruzích běžné.

Popravdě řečeno, Večeři Páně nerozumíme o nic lépe, než jí rozuměli učedníci při Poslední večeři. Až postupně jim docházela spousta věcí. Podobně je tomu s námi. Jakkoli jsem přehodnotil to, co bych o Večeři Páně psal dnes, vysvětlení toho, co je to symbol a k čemu všemu Večeře Páně odkazuje, chápu dnes stejně jako tehdy.

Nebojme se zvát nevěřící na naše skupinky. Nebojme se zvát je na naše bohoslužby. A nebojme se, pokud přistoupí k Večeři Páně. Pán Ježíš byl v této věci inkluzivní. A znovu opakuji: Neznamená to, že by bagatelizoval hřích.

A ještě jednou opakuji: Nevolám po žádné revoluci. Jediné, co doporučuji, je znovu si pročíst evangelijní zprávy o Ježíšově stolování, a srovnat je s naší dnešní praxí.

  1. prosince 2022