DAN DRÁPAL

Církev neustále vyhlíží probuzení. A pokud nepřichází, jsou mnozí křesťané zklamaní a někteří dokonce od Pána Ježíše Krista odpadnou. Jiní v církvi sice zůstávají, ale ve skutečnosti jsou také zklamaní. Mají dojem, že někomu naletěli. Nechtějí sice Boha opustit, ale pěstují takové to křesťanství „vocať až pocať“. Jsou rozhodnuti nikomu nenaletět. A pokud to odpovídá jejich letoře, jsou velmi kritičtí k těm, kteří o probuzení mluví a kteří se snaží dělat něco, aby přišlo.

Občas se v církvi vynoří nějaká nová iniciativa. Kurzy Alfa, Česko – nový den, Nová reformace, Národní probuzení, abych jmenoval alespoň některé. Jsou to iniciativy různého typu a nechci je nyní srovnávat a vytvářet jakýsi žebříček kvality. Co však platí, je to, že každá taková nová iniciativa má nedlouho po svém vzniku celou řadu kritiků, neřku-li nepřátel.

Probuzení jsem studoval v Písmu i v dějinách a myslím si, že o nich něco málo vím. Ale nebudu tvrdit, že jsem skutečné probuzení zažil. Poslední velké probuzení  v Evropě se odehrálo v roce 1904 ve Walesu a pak bylo ještě jedno menší na Hebridech (málo obydlených skotských ostrovech) v roce 1949.

Skutečné probuzení jsem tedy nezažil, ale zažil jsem mocné Boží jednání. Jednak v našem sboru na Maninách v osmdesátých letech minulého století, jednak v celé zemi v letech 1990-1992. Ani jedno z toho nelze nazvat probuzením – byly to, abychom byli terminologicky přesní, relativně úspěšné evangelizace, byť každá úplně jiná.

Z hlediska toho, co jsem z Boží milosti zažil, se mi jeví pozdější iniciativy jako poměrně ubohoučké. Přesto jsem za ně vděčný a nerad poslouchám jejich kritiky. Vlastně si vážím iniciátorů těchto hnutí, protože se o něco snaží, a to v době, kdy je to mimořádně těžké, ať už pro neutěšený stav církve, ať už pro neutěšený stav společnosti. Pročítal jsem nějaké materiály Národního probuzení a nenašel jsem tam pro sebe nic nového. Ale myslím si, že to je dobře, nikoli špatně. Nepřicházejí s nějakým novým učením. (Něco vám prozradím: Nové učení je špatné už proto, že je nové.) Jejich manuály jsem shledal pravověrnými a přiměřenými k účelu, pro který vznikaly. A má smysl polepovat tramvaje Božími pravdami? No, můj šálek kávy to není, ale oceňuji snahu a nasazení. My jsme v roce 1990 taky reklamou na tramvaji zvali k Ježíšovi. A sklízeli jsme za to možná víc kritiky než pochval.

Mně šla pouliční evangelizace pouze na samém počátku Manin, tedy koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let. Teď už to ani nezkouším, ale jsem rád, že to zkouší můj syn. A to, že to neumím, nepovažuji za svou přednost. Zkouším to jinak.

Vzpomínám si na jednu situaci z Manin. Navštívil nás nějaký křesťan a začal kritizovat evangelizační snahy Pavla Kábrta, který tehdy patřil k vedení sboru. „Mně se to, jak to děláte, moc nelíbí.“ „Mně taky ne,“ řekl Pavel, „nechceš mi předvést lepší způsob?“ Na jedné konferenci Lubomír Ondráček řekl: „Znáte pěkné přísloví: ‚Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí.‘ Mám pocit, že v našem sboru je hodně lidí, kteří už dlouho nic nezkazili.“

A tak, když někdo kritizuje různé evangelizační snahy, přemýšlím o tom, kdy asi ten kritik naposledy něco zkazil.

Když vzpomínám na léta služby, uvědomuji si, že devět z deseti mých nápadů byly slepé uličky. Ujala se jen menšina toho, co jsem vymyslel. Možná si řeknete: „To ale svědčí o tom, žes nebyl veden Duchem svatým?!“ Nu, nebudu zde tvrdit, že jsem Duchem svatým určitě veden byl. Ale mohu vyznat, že jsem Pánu Bohu velice vděčný, že jsem se mohl (a snad ještě budu moci) podílet na jeho jednání.

Určité nebezpečí vidím v tom, že nové iniciativy neunesou kritiku. A křesťané dokáží někdy být kritičtí, až mrazí. Nadšencům se pak někdy zdá, že s „tradiční“ církví nelze počítat, a mají tendenci se oddělit a stát se výlučnými. Proto různým iniciativám dobrořečím a nikoli zlořečím. Nemyslím si, že jejich nositelé jsou dokonalí, a nemyslí si to o sobě ani oni. Církev potřebuje mládence, kteří jsou silní, protože Boží slovo v nich zůstává a oni přemáhají toho Zlého.

Nepřestaňme probuzení vyhlížet. Můžeme se za ně modlit, ale nemůžeme ho zorganizovat. Jednou jsem se připojil na modlitební Zoom Národního probuzení, a bylo mi líto, že je nás tam připojeno žalostně málo. Ale pak jsem si vzpomněl na probuzení v New Yorku v roce 1849. Začalo modlitebními setkáním v polední pauze. Zpočátku přicházelo pouhých 10 – 20 lidí. Ale po nějakém čase se roztrhl pytel a do půl roku se v polední pauze scházely k modlitbám tisíce lidí. Někdo to tedy zažil. Vím, že to nejde udělat, ale lze to vyhlížet. A přitom být vděčný za vlastní sbor, byť nedokonalý a tápající. Je-li naším úkolem na této zemi naučit se lidi milovat, nic nám v tom nebrání. I když jsme zatím probuzení nezažili.

29. listopadu 2023

Stáří si užívám. Asi bych o tom nepsal, kdybych nebyl požádán, ale když jsem byl vyzván k napsání tohoto článku, docela mě to potěšilo. Tento článek ale chápejte jako osobní svědectví, nikoli jako slova mluvčího starší generace.

Proč si mohu stáří užívat?

Nebylo by to možné, kdybych neměl jistotu spasení. K jistotě spasení patří víra, že tělesnou smrtí náš život nekončí. V Písmu je psáno: „Protože děti mají účast na krvi a těle, podobně i on se jich stal účastným, aby skrze smrt zahladil toho, kdo má vládu nad smrtí, totiž Ďábla, a osvobodil ty, kteří byli strachem ze smrti drženi po celý život v otroctví“ (He 2,14-16). Ano, byly doby, kde jsem se smrti bál a lpěl jsem na tomto životě.

Domnívám se, že dlouhý život je požehnáním, nicméně požehnáním není sama délka života. V Písmu čteme o dvou bratrech, kteří byli v Ježíšově kruhu Dvanácti. Byli to Jakub a Jan. V evangeliích jsou zpravidla zmiňováni současně. Patřili spolu s Petrem k nejužšímu kruhu učedníků. Nicméně ve Skutcích čteme, že Jakub byl pro svou víru v Ježíše sťat (Sk 12,2). Byl jedním z prvních mučedníků (před ním byl již ukamenován Štěpán) a téměř jistě prvním z Dvanácti. Naopak jeho bratr Jan byl možná jediným z Dvanácti, který zemřel přirozenou smrtí a dožil se patrně velmi vysokého věku. Znamená to, že měl silnější víru než jeho bratr? Nebo že měl větší požehnání? Nikoli, Jakub byl na tom lépe než jeho bratr, protože byl u Pána.

Pavel píše Filipským: Přitahuje mě obojí: „Mám touhu odejít a být s Kristem, což je mnohem, mnohem lepší; ale zůstat v těle je nutnější pro vás. O tom jsem přesvědčen a vím, že zůstanu a vytrvám se všemi vámi k vašemu pokroku a radosti ve víře“ (1,23-24).

Velkou výsadou pro křesťana je vědomí, že zde máme určité poslání. Stáří pro nás tedy není čekáním na smrt. Věřící člověk se ve stáří nenudí – ví, že zde stále má určité úkoly.

Nevidím tedy nějaký smysl v modlitbách za dlouhověkost, nicméně soudím, že má smysl modlit se za zdraví. Zejména pokud by nám nemoc znemožňovala naše poslání naplňovat.

Stáří souvisí se stárnutím, a stárnutí je určité umění. Začínám věci vnímat jinak. Kdysi běžela v televizi reklama na jakýsi lak. Tchýně vyčítala svému zeťovi, že natřel plot modře, ačkoli býval vždy zelený. Chtěl, aby příště natřel plot zase na zeleno. Muž jí odpověděl: „Maminko, až budu plot natírat příště, tak už tady nebudete.“ Reklama měla tedy vyzdvihnout trvanlivost nátěru, ale byla vlastně hnusná. Takto se prostě s tchýní (a ani s kýmkoli jiným) nemluví.

Osobně ovšem věci takto beru. V garáži na chalupě mám už pár let uložené dva modřínové trámy a potřebný počet prkýnek na mostek k chalupě, který jsem za svého života asi dvanáctkrát obnovoval. Každý totiž po pár letech shnil. A je mi jasné, že až udělám most z onoho modřínového dřeva, bude už v mém životě poslední. Přemýšlím, zda si ještě někdy pořídím nové auto. Je to tak na hraně. Podobně mě napadá při koupí jakékoli trvanlivější věci, zda si ji ještě někdy pořídím, nebo zda mi ta dnešní vydrží až do konce. Tyto úvahy možná obsahují špetku nostalgie, ale rovněž velkou dávku vděčnosti.

K umění stárnout patří též schopnost mít věci v pořádku. Mám na mysli, že každá věc má své pevně dané místo. Týká se to brýlí, mobilního telefonu, klíčů, léků, u mne USB paměti, kde mám zálohována všechna data, nabíječek, sluchátek apod. Některé věci jsou důležitější než jiné. Když třeba odjíždím na chalupu a zapomenu sluchátka, není to žádná tragédie. USB paměť taky oželím – dřív nebo později ji najdu. Bez léků ale odjet nemohu. Proto mám seznam věcí, které potřebuji, když někam odjíždím, a před odjezdem si ho vždycky projdu.

Hodně mi pomáhá pravidelnost – pevný denní řád. Pokud ho nemáme, režie života nám zabere mnohem více času.

Důležitou úlohu pro mě hraje vděčnost. Čím jsem starší, tím jsem vděčnější. Pán Bůh mi dal prožít zajímavý a vzrušující život, a doufám, že i život plodný. Kdybych zítra odešel, neměl bych pocit, že ten život byl marný. Rozumím apoštolu Pavlovi, který v určité fází svého života napsal: „A opravdu také pokládám všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad, abych získal Krista a byl nalezen v něm, nemaje svou spravedlnost, která je ze Zákona, ale tu, která je z víry v Krista, tu spravedlnost, která je z Boha na základě víry, a abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpeních. Připodobňuji se jeho smrti, zda bych nějak nedospěl ke vzkříšení z mrtvých. Ne že bych již toho dosáhl, anebo byl už dokonalý; usilovně však běžím, abych se opravdu zmocnil toho, k čemu se i mne zmocnil Kristus Ježíš. Bratři, já si nemyslím, že jsem se již toho zmocnil; jedno však činím: zapomínaje na to, co je za mnou, a natahuje se po tom, co je přede mnou, běžím k cíli pro cenu Božího povolání vzhůru v Kristu Ježíši“ (Fp 3,8-14). O několik let později, když již byl blíže svému odchodu, ale píše: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru jsem zachoval. Nakonec je pro mne připraven věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce“ (2Tm 4,7-8).

Když se modlím za své děti a za své ovečky, modlím se mimo jiné i za to, aby všichni skončili v Božím království po plodně prožitém životě. A aby jejich umírání nebylo plné bolesti, ale aby bylo plné vděčnosti. Máloco totiž posilovalo mou víru, jako když jsem viděl rozdíl mezi tím, jak umírali lidé, kteří Boha znali, a tím, jak umírali lidé, kteří Boha neznali. Přitom na počátku mé služby vikáře v Českobratrské církvi evangelické jsem se pohřbů, respektive kremací, obával. Brzy se to ale změnilo. Když odcházel Boží služebník (nebo v mém případě tehdy spíše Boží služebnice), byl pohřeb spíše triumfem než nějakou pochmurnou záležitostí.

Člověk se tedy musí na stáří aktivně připravovat – a nemyslím tím jen sepsání závěti. (Mám ji připravenou – včetně jména toho, kdo by měl na mém pohřbu kázat, jaké písně by tam měly zaznít, a kde bych si přál být pochován.) Důležité je „mít vyznané“ své hříchy a být smířen s ostatními – tedy pokud je to na nás. To, jaký vztah k nám mají druzí lidé, můžeme ovlivnit jen do jisté míry, a z hlediska našeho umírání není tak důležité, jestli nás mají nebo nemají rádi. Důležité je, abychom my měli rádi druhé, včetně našich nepřátel, včetně těch, kdo nám ublížili, kdo nás pomluvili. Pokud jsme takto smířeni se světem, nebojíme se smrti, a radujeme se z každého přidaného dne.

20. června 2023

Když jsem se doslechl, že Hanka Pinknerová napsala něco jako čtení na každý den, byl můj první pocit, že budu mít silnou konkurenci. Nicméně řekl jsem si, no co, moje „na každý den“ (pod názvem Každý den s Bohem) je stejně dávno rozebrané. Nebyla to ode mne hezká reakce, že?

Když se mi knížka konečně dostala do ruky, podivil jsem se, že to nejsou nějaké úvahy nad biblickými verši. I to byla reakce trochu negativní – vadí mi, že lidé málo čtou Bibli, a když to nejsou úvahy nad biblickými verši, tak to čtenosti Bible asi moc neprospěje.

Tak. Práskl jsem na sebe své první reakce, a nyní činím pokání z ješitnosti. A teď už přijde samá chvála. A je míněna naprosto upřímně.

Ještě nemám knížku přečtenou celou, ale už jsem se dvakrát rozplakal dojetím. To se mi párkrát stalo při překládání nějaké knížky, při pouhém čtení se mi to nestává.

Teď mohu směle a s naprostým přesvědčením napsat, že je to knížka naprosto biblická, byť téměř necituje biblické verše. A jak to u Hanky Pinknerové bývá, je to kniha příběhů. Je prodchnutá znalostí Boha, či lépe řečeno, chozením s Bohem. Chtěl jsem teď napsat větu, že Hanka je zdravě sebekritická, ale to by nebylo přesné, protože Hanka se nesoudí, a slovo „kritický“ je odvozeno od řeckého slova krisis, což znamená soud. Jak to tedy vyjádřit? Snad tak, že je to kniha jaksi „osobně realistická“. Hanka pravdivě a naprosto uvěřitelně píše o sobě a o svém prožívání, ať je to dobré nebo špatné. A když se to všechno podtrhne a sečte, tak je zřejmé, že Hanka spoléhá na milujícího Boha a nikoli na nějaké své zásluhy. Jsem si jist, že tato kniha je úžasným svědectvím o Bohu, a to takovým, že může připadat uvěřitelné i agnostikům, ba snad i ateistům. Přitom nikoho nepřesvědčuje, na nikoho nenaléhá, natož aby někomu hrozila. Je úžasným, a přitom naprosto nevtíravým svědectvím o životě s Bohem. Hanka je jednou z mála autorů či autorek, jejichž knihu můžete směle nabídnout křesťanům i nekřesťanům. Už dva dny přemýšlím, komu všemu ji koupím k Vánocům. A koukám, že budu mít značné vydání.

Pokusím se vysvětlit, nebo alespoň naznačit, co mě na této knize tak fascinuje.

Především Hančino lehké psaní. Na příbězích i na jejich podání není nic těžkopádného, nic nesrozumitelného. Kdybyste si nějaký příběh nepřečetli, tak se svět nezboří. Ale když si ho přečtete, pookřejete.

Dále upřímnost. Život s Bohem je skvělý, ale není bez zápasů. Hanka nepodává návod, jak žít s Bohem, a přece to v jistém slova smyslu návod je. Hanka je natolik přesvědčivá, že si čtenář může říct: Dobrá, tak já to zkusím taky.

Pak je tu ještě jiná věc, trochu osobní. Hanka je jiná než já. Když ale čtu o jejím životě s Bohem, tak si co chvíli řeknu: Ano, přesně takhle to je. Já bych to nenapsal jako Hanka, ale přitom se v tom vidím. Jak je možné, že dva tak odlišní lidé mohou mít tak totožné prožitky? A propos, není to znamení, že náš Bůh je skutečný?

Každá měsíc je věnován určitému pojmu. Leden je o štěstí, únor o kázni, březen o setkání, duben o modlitbě, květen o lásce, červen o důvěře, červenec o oslavách, srpen o jídle, září o učení, říjen o změně, listopad o smrti a prosinec o adventu. Ne, nebojte se, v knize nenajdete definice těchto pojmů. Najdete v ní zase … příběhy. A v těch příbězích téměř jistě najdete sebe.

Teď jsem ještě chtěl ocitovat pár mouder, které jsem si v knize podtrhl zvýrazňovačem. Nakonec jsem se rozhodl od toho upustit. Jednotlivé věty jsou sice úžasné, ale každá z nich vlastně patří do nějakého svého příběhu. Vytrženy z příběhu by zněly banálně.

Kniha má 416 stran. Vydalo ji nakladatelství Návrat domů a prodává se za 475 Kč. A málem bych zapomněl – text doprovázejí ilustrace Markéty M. Müller. Ilustrace jsou stejně jednoduché, nevtíravé a něžné, jako sám text knihy.

27. října 2023