Očekávání konce

Očekávání konce je zcela oprávněné. Konec nastane. O jakém konci to ale píšu? Píšu o vesmíru a o každém z nás. Stvořený vesmír má svůj počátek a bude mít i svůj konec. Podobně každý z nás byl jednou počat a jistotu, že zemřeme, stoprocentně sdílejí jak věřící, tak nevěřící. Byť se liší v tom, co se s námi vlastně stane.

V Listu Hebrejům se píše: „Lidem je určeno jednou zemřít, a potom je čeká soud“ (9:27 B21). Tato skutečnost dává našemu životu význam a důstojnost. V tomto časném životě jde o věčnost. Rozhodujeme se, kde budeme věčnost trávit, zdali s Bohem, nebo bez Boha.

Toto vědomí leží na některých lidech jako těžké břímě. Nabízejí se dvě cesty, jak z vážnosti této situace uniknout. První je víra v reinkarnaci (převtělování). Po smrti se staneme něčím nebo někým jiným a budeme pokračovat. Pro věčnost se tedy rozhodovat nemusíme.

Druhou je lidová víra v očistec. Zdůrazňuji „lidová“, protože podle katolického učení z očistce nevede cesta do pekla. Má-li tedy někdo jistotu očistce, má mít i jistotu života věčného. Nicméně podlé mé zkušenosti to řada katolíků neví. Očistec jim poněkud otupuje a zamlžuje otázku volby, před níž stojíme. Mají za to, že pokud tady na zemi něco pokazili, odtrpí si to v očistci.

Jenže ono je to na ostro. Žádný reparát. Žádný druhý termín. Buď – anebo.

A nevíme dne ani hodiny. Pán Ježíš jednou vyprávěl podobenství o úspěšném rolníkovi, který říkal své duši: „Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.“ Ale Bůh mu řekl: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“

Nikdo z nás nemá jistotu, že si této noci nevyžádají naši duši. Proto musíme být připraveni.

Ale jak? Tím, že činíme pokání a žijeme v Božím odpuštění a v Boží milosti. Tím, že máme obecenství s Bohem a jeho Synem Ježíšem Kristem, a jdeme životem ve vědomí, že věčnost přijímáme jako dar. Nespoléháme tedy na sebe. Ani na svou zbožnost ne.

A tak máme na jedné straně ty, kdo jsou přesvědčeni, že po smrti nebude nic. I ti jsou zmíněni v Knize knih. „Jezme, pijme, neboť zítra zemřeme.“ A na druhém pólu jsou ti, kteří „mají Syna“ (viz 1J 5,11-12).

Připraveni musíme být. Protože nevíme, zda si dnešní noci nevyžádají naši duši. Nebo jestli nás zítra dopoledne nepřejede auto. Nebo jestli na nás nespadne věž, jako na ty v Siloe. Nebo jestli nezemřeme na COVID. Nebo na očkování proti COVIDu, že. Opakuji: Připraveni musíme být.

A jak to bude s celým vesmírem? I ten bude mít svůj konec. Někteří ho očekávají už brzy. A možná mají pravdu, protože nikdo, ani Syn, neví, kdy konec nastane. Někteří jsou fascinováni jízdním řádem, který nacházejí v Písmu, zejména v knize Zjevení. Vyčítají z Písma různé podrobnosti, zkoušejí odhady, kdy to bude, a zpravidla se na ten konec těší. Nastane nějaká nová skutečnost, třeba plán na celoevropský COVID pas, a někteří už volají: „Už je to tady!“ „Tak už nás čipujou!“ (To jsou autentické reakce.) Kniha Zjevení se začíná naplňovat! (To už není přímý citát, ale myslím, že jde o věrné vyjádření smýšlení těchto lidí.)

Jsem skeptik. Mimo jiné asi z toho důvodu, že znám dějiny. A vím, že „už je to tady!“ volali někteří lidé v desátém století a v patnáctém století a v třináctém století a v minulém století… zkrátka vždy. Zatím se všichni spletli. A nemyslím si, že byli všichni hloupější než my. Nemyslím si, že byli všichni méně zbožní než my. Proč bych se při úvahách o konci neměl splést také, když se spletli lidé šlechetnější nežli já?

Osvícenství nastoupilo po děsivých, krutých válkách vedených údajně o správné křesťanské učení. Evropská unie přišla po dvou děsivých, krutých světových válkách. Motivy jejích zakladatelů byly dobré – duchovními otci myšlenky sbližování evropských národů byli přesvědčení (a přesvědčiví) křesťané. To až později se objevily věci, které se nám právem nelíbí.

Motivy byly dobré, a mnohé se podařilo, ne že ne. A spousta věcí brala – a bere – nepěkný obrat.

Mnozí křesťané jako by nedokázali (a možná ani nechtěli) nést složitost dnešního světa. Pak prohlašují EU jako takovou za „satanskou“.

Jsem rád, že žiji v EU. Že nemáme politické vězně. Že se příslušníkům sekt neodebírají za živa orgány na transplantaci. Že když na Slovensku zastřelí novináře, padne kvůli tomu vláda. Že odpadlíci nejsou likvidováni na základě fatwy.

Jistě, je tu hodně věcí, které se mi nelíbí. Zejména se mi nelíbí, když někteří prosazují, aby děti neříkaly mamince a tatínkovi „maminko“ a „tatínku“. Nebo když americký prezident říká „rodící lidé“ místo „matky“. A mohl bych jmenovat spoustu dalších věcí.

Současný svět není černobílý. A mám pocit, že pokud ho křesťané za černobílý prohlašují, stávají se zmařenou solí. Ano, vyznat se v něm je těžké, snad nemožné. Jsou věci, v nichž je dohoda nemožná. Věc, které se nemohou stát předmětem kompromisu. Ale je spousta příležitostí „pracovat ku pokoji“, usilovat o smíření, odmítat zjednodušování, ba dokonce i přiznat chybu…

Jednou toto vše skončí. A potom přijde soud. Věřím, že kdo se drží Ježíše Krista, bude pro tuto zemi požehnáním.

  1. června 2021

 

 

Novinky o našich Pákistáncích

Opět mám prosbu. Jedna ze dvou pákistánských rodin shání vhodnější bydlení. Mají čtyři děti; tři na základní škole a jedno trojměsíční mimino. Na nájem mají cca 8500 měsíčně. Byli by rádi, kdyby to děti neměly daleko do školy. Nyní bydlí v jižních Čechách nedaleko Blatné. Čím blíže by byli Praze nebo Brnu, tím lépe (otec jezdí pro Uber v Praze), ale chápeme, že zázraky můžeme čekat od Boha, nikoli za 8500 Kč. Nicméně možná bude někdo z vás Božím nástrojem.

Druhá rodina, která 18. května přilétla do Prahy, ten zázrak zakusila. Bydlí velmi blízko Prahy, mají to do dvaceti minut na metro a jsou velice šťastní. Díky vaší obětavosti mají “lítačky”, zdravotní pojištění, byt zařízený sice prostě, ale zařízený, a na místě, které bychom jim mnozí mohli závidět. Teď jen, aby dostali asyl… To je na modlitby, rozhodne se patrně v nejbližších týdnech.

Ještě k iniciativě smíření

Reaguji na článek redaktorky Evangelického týdeníku Heleny Bastlové „Zástupné pokání, odpuštění a smíření“ (vyšel 26. května t. r.). Článek poněkud skepticky hodnotí akci Iniciativy smíření, která se konala 8. května na Bílé Hoře. První, co mě zarazilo, je kritika data: Bělohorská akce probíhala v předvečer svátku Jana Nepomuckého. Na Bílé Hoře jsem byl, nicméně přiznám se, že o slavnostech na počest Jana Nepomuckého jsem se dověděl až z článku Heleny Bastlové. Možná to svědčí o mé malé informovanosti, nicméně datum bělohorského setkání se ocitlo v souvislosti s akcí na počest kontroverzního světce skutečně jen „shodou okolností“, jak autorka píše.

Autorka vidí poněkud skepticky vliv iniciativy smíření na naši sekulární společnost. V tom má do značné míry pravdu. Nutno ale připomenout, že primárním účelem Iniciativy smíření nebyla evangelizace české sekulární společnosti. Šlo v ní o vzájemné vztahy katolíků a protestantů.

I z jiných autorčiných článků je zřejmé, že moc nefandí plytkému ekumenismu, kdy se navzájem poplácáváme po zádech a o tom, co nás rozděluje, raději mlčíme. Autorčiny obavy z této povrchnosti v podstatě sdílím. Za plytkým ekumenismem může být lhostejnost vůči pravdě.

Sám jsem na Bílé Hoře byl jako řadový účastník. Texty, které jsme tam četli – jednak za katolíky, jednak za protestanty, jednak společně – však hodnotím velmi pozitivně. Ne, na Bílé Hoře nešlo o spojení církevních institucí. Nebyly popřeny velké věroučné i praktické rozdíly. Šlo primárně o jednu konkrétní věc: O oboustranné zřeknutí se násilí ve věcech víry, a o jasné prohlášení, že násilí páchané v minulosti nebylo správné a my cítíme potřebu se ho jednoznačně zříci.

Autorka se dále kriticky staví k zástupnému pokání, odpuštění a smíření: „Žádný člověk nemá právo kát se za druhého, odpouštět za jiného nebo se zástupně smiřovat… Copak je možné věřit v Boha tak, aby mi to někdo věřil?“

Zde autorka směšuje několik věcí. Předně: Zástupné pokání nacházíme v Písmu, především v 9. kapitole Nehemjáše a v 9. kapitole Daniele. Zástupné pokání plyne z toho, že před Bohem ani před lidmi nejsme pouze izolovanými jednotlivci, ale patříme do celé soustavy nějakých vyšších (či širších) celků. Mám na mysli rodinu, místní křesťanský sbor, obec, nebo i národ. Nehemjáš i Daniel vyznávali něco, na čem se sami osobně nepodíleli a ani podílet nemohli. Podobně já jsem se vícekrát při různých příležitostech omlouval za násilí páchané Čechy na Němcích v rámci „odsunu“. Sám osobně jsem nikomu z nich neublížil, nicméně cítím se jako Čech a toto násilí mne hluboce trápí.

Jiná věc je ovšem „zástupně věřit v Boha“. Plně s autorkou souhlasím, že to je nesmysl. Nicméně je nefér z takové myšlenky podezírat ty, kdo iniciativu smíření zorganizovali. Zde autorka bojuje proti vymyšlenému nepříteli.

Pokud jde o odpuštění a smíření, pak je docela běžné, že někteří představitelé jednají zástupně za určitý z vyšších celků, které jsem zmínil. Jistě, ne každý musí souhlasit. Katolíci mají svůj katolický tálibán a evangelíci zase své evangelikální ultras. Obě tyto krajní skupiny iniciátory akce smíření už dopředu odsoudily buď jako heretiky, nebo jako modláře. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby na Bílé Hoře vystoupil přímo kardinál Dominik Duka a předseda Ekumenické rady církví. Duchovní dosah by byl větší. Bělohorskou akci z 8. května nijak nepřeceňuji. Přesto považuji za správné a užitečné, že se konala. A pokud se týká sporných otázek – mám dokonce zato, že nyní bude (alespoň pro mne určitě) poněkud snazší je otvírat než dříve. Budu (a mohu) si připomínat, že můj oponent není můj nepřítel, a patrně ani nepřítel Boží, přestože věří věcem, které jsou pro mě nepřijatelné.

Cestou z Bílé Hory jsem se v tramvaji sešel s jedním saleziánem. Měli jsme skvělý rozhovor – o tom, jak jsme uvěřili, o tom, jak chápeme svou duchovní službu. Shodou okolností jsme si navzájem požehnali už na Bílé Hoře. Rozcházeli jsme se jako přátelé. Byť on dál zůstává katolíkem a já evangelikálem.

  1. května 2021

 

 

Očkování – projev nevěry?

Ve svém nedávném článku „Proč jsem očkovanec“ jsem vysvětloval svůj postoj k očkování proti COVIDu-19. Můj postoj není založen na ideologii nebo dokonce na teologii, ale na statistice. Jsem přesvědčen, že očkování zachraňuje životy, a že mnozí z oněch více než třiceti tisíc zemřelých by zde mohli žít, kdyby dostali včas vakcínu.

Nezpochybňuji, že někteří lidé zemřeli na následky očkování. Nemyslím si, že cokoli v tomto světě je naprosto stoprocentní. Ano, někteří lidé zemřeli, jiní měli vážné potíže. Některé státy přestaly dočasně či trvale používat určité vakcíny. Pokud se ale na věc podívám čistě statisticky, tak vidím, že očkování má nesrovnatelně více plusů než minusů.

Množina evangelikálních křesťanů, kteří očkování odmítají, je poměrně početná. Tvoří ji různé skupiny lidí – od těch, které považuji za naprosté úleťáky, po lidi, kteří přicházejí s argumenty, s nimiž má smysl polemizovat. Jejich názory sice nesdílím, ale rozhovor s nimi považuji nejen za možný, ale i za žádoucí.

Dnes se ale chci vyrovnat s jednou skupinou lidí, kteří podle všeho uvažují takto: „Buď věříš Bohu, nebo lidským opatřením. A je to buď – anebo. Dáš-li se očkovat, je to dokladem, ne-li důkazem, že se bojíš nemoci více než Boha.“ Jedna diskutující mě a mně podobné dokonce označila za lidi „klekající před koronavirem.“

Tuto alternativu se vší rozhodností odmítám. Mezi obavami z koronaviru a bázní před Hospodinem není žádná přímá korelace, ani pozitivní, ani negativní. Obavy jsou samy o sobě neutrální. Chci tím říci, že mohou být oprávněné či neoprávněné, tj. podložené či nepodložené. A jsou-li podložené, opět mohou být buď přiměřené nebo přehnané. Absence obav nemusí být žádná výhra – podceňování nebezpečí může být projevem ignorance či naivity.

Bydlím v Jeseníku a letošní zimu jsme zakusili v několika vlnách. Po dvou z nich následovala rychlá obleva a některé chodníky byly uzavřené, protože na domech byl nápis „Pozor, padá led ze střechy“. Pokud se takovému místu vyhnu, dokazuji tím, že málo věřím v Hospodina? Pokud přejdu na druhý chodník, popírám tím, že „Hospodin kraluje“?

Četl jsem o jedné americké sektě, jejímž členem se může stát pouze člověk, který vezme do ruky jedovatého hada. Mají to biblicky zdůvodněné: V Markovi 16,18 se přece píše: „…budou brát hady do rukou“. Tato sekta má na svědomí řadu obětí. Jistě, Bůh nás může ochránit i před jedovatými hady. Znám lidi, kteří to zažili. To ale neznamená, že máme Pána Boha pokoušet. Ze zkoušek se máme radovat (Jk 1,2), nicméně také se modlíme „neuveď nás v pokušení“. Pokud zkouška přijde, můžeme se skutečně radovat, ale v žádném případě to neznamená, že máme zkoušky vyhledávat.

V naší zlatohorské skupince nyní probíráme biblickou knihu Nehemjáš. Nehemjáš byl duchovní člověk. Když nastal problém, vždy se nejprve modlil. Nicméně potom udělal dobře mířená a velmi racionální opatření.

Věřím, že taková je cesta pro moudrého křesťana. Člověk, kterému opravdu schází víra, se nemodlí a hned se pustí do řešení problému ve vlastní síle. Protikladem je pseudoduchovní člověk, který se sice modlí, ale není schopen či ochoten udělat potřebná opatření.

Chtěl bych v této souvislosti upozornit na dvě v Bibli popsané situace. Ve 20. kapitole 2. Paralipomenon hrozí Judsku za vlády krále Jóšiáše útok koalice několika národů. Jinak neznámý prorok Jachazíl vystoupil s proroctvím, že Judejci nebudou muset svést žádnou bitvu, protože sám Hospodin zničí jejich nepřátele. Na Judejcích je pouze, aby chválili Hospodina. A tak se také stalo.

Někteří lidé z toho usoudili, že čelíme-li nepříteli, stačí horlivě chválit Hospodina. Neberou v úvahu, že šlo o mimořádnou situaci. David byl veliký chválič, ale s mnoha nepřáteli musel naprosto reálně bojovat. Ostatně podobně tomu bylo i se samotným obsazováním Země zaslíbené. První město, které padlo Izraelcům do rukou, bylo Jericho. A padlo vlastně bez boje – stačilo, aby Izraeli na Boží pokyn obcházeli město nejprve mlčky, a v závěru s válečným pokřikem. Nicméně zbytek Země zaslíbené museli Izraelci tvrdě vybojovat. Situace, kdy to bylo tak snadné a tak zázračné jako v případě Jericha, se už při obsazování země nikdy neopakovala.

Když to vztáhnu na dnešní dobu, pak tomu rozumím asi takto: Bůh může zázračně vysvobodit, ale nedělá to vždycky. Někdy po nás chce, abychom bojovali a abychom se hodně snažili třeba zachraňovat lidské životy před COVIDem-19.

Věřím tomu, že nezáleží běh na rychlých ani boj na udatných, ale na Hospodinu, který se slitovává. Odeznívání pandemie považuji za Boží milost, nikoli za výhru epidemiologů nebo farmaceutů. Nicméně přesto jsem za ně vděčný a domnívám se, že si jich Bůh použil. Tedy: Modleme se k Bohu, protože na něm vše záleží především! Prosme ho, aby k nám obrátil svou milostivou tvář. A pak poctivě pracujme – každý na tom díle, k němuž nás Bůh povolal. A žehnejme lékařům, sestřičkám, politikům i výzkumníkům!

  1. května 2021

 

 

Zákon svobody

O zákonu svobody se píše na dvou místech Jakubova listu. Pochopit ovšem, co je tím míněno, není zcela jednoduché. Dnešní lidé by se patrně shodli na tom, že zákon sice naši svobodu v něčem omezuje, ale na druhou stranu ji chrání. Toto konstatování nás ale nevede k sousloví „zákon svobody“.

Otázkou zákona a svobody se tematicky zabývá apoštol Pavel. Timoteovi píše: „Zákon není dán pro spravedlivého, nýbrž pro lidi nespravedlivé a nepoddajné“ (1Tm 1,9). Má na mysli patrně tóru, nikoli onen „zákon svobody“, o kterém píše Jakub. Pokud člověk žije podle zákona svobody, nese ovoce Ducha, o němž je řečeno, že „proti tomu se zákon neobrací“ (Ga 5,23).

Jak je to s námi? Do jisté míry potřebujeme zákon, kterému se svobodně poddáváme. Pokusím se to vysvětlit.

Kdysi dávno jsem si psal s jedním evangelickým farářem, který byl krátce ve vězení. Dříve jsem ho neznal, ale přišlo mi dobré uspořádat malou slavnost po jeho propuštění. Pozval jsem několik kolegů a připravil jsem pohoštění, včetně vína. Přišlo méně lidí, než jsem čekal, ale úplný propadák to nebyl.

Obrátil jsem se až jako vikář evangelické církve (já vím, je to zvláštní, ale v tomto článku to vysvětlovat nebudu). Ve „starém životě“ jsem se rád napil. A na této slavnosti jsem do sebe vpravil asi sedm deci bílého vína. Když jsme se měli rozcházet, navrhl jsem, že bychom se mohli pomodlit. Kolegy to zarazilo, protože duchovní evangelické církve se takto spolu nemodlívali. Taky to bylo trochu rozpačité. Já jsem ale byl rozpačitý, protože mi v tu chvíli nějak vadilo těch sedm deci.

Druhý den jsem Pánu Bohu slíbil, že už nikdy nevypiju na jednom večeru či setkání víc než tři deci. Vymyslel jsem si zákon, pod který jsem se postavil, a začal jsem ho dodržovat. Neměl jsem s tím žádný problém. Nevím, zda to byla moje silná vůle nebo Boží milost – asi obojí.

Uběhlo několik let. Jednou jsem kdesi s přáteli vypil asi tři deci vína a najednou jsem si vzpomněl na svůj „zákon“. Trochu mě zamrazilo, že jsem na ně zapomněl, ale jak jsem probíral minulost, nevzpomněl jsem si na jediný případ, kdy bych ten zákon porušil. Když jsem se potom modlil, měl jsem pocit, že mi Pán Bůh říká něco v tomto smyslu: „To je dobrý. Už pod tím zákonem nemusíš být. Jsi z pití vysvobozen.“

A to trvá dodnes. (V letech 1993 – 2000 jsem měl sedmiletí zcela bez alkoholu, ale to už byly jiné motivy a jiný příběh.)

Být souzen podle zákona svobody znamená dosáhnout svobody od zákona skrze zákon.

Svoboda sama o sobě je prázdná hodnota. Záleží na tom, čím ji naplníme. Svoboda pouze vytváří prostor pro naše volby.

Pokud není spjata s hledáním pravdy, s hledáním smyslu, mění se ve svévoli. Formální svoboda může vést k otroctví.

Každá nutkavost je otroctví. Platí, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.

K čemu je svoboda se zfetovat? Už slyším zlobnou námitku: „Do toho ti nic není!“

Jsou lidé, kteří vstupují do manželství s dohodou, že se nebudou navzájem omezovat, že si „dají svobodu“, a míní tím svobodu mít sexuální styk s jiným partnerem. Je mi jich líto, protože si připadají svobodní, ale nikdy nepoznají, co je to skutečná láska, co je to spočinutí a důvěra. A moc je mi líto jejich dětí, pokud nějaké mají.

Svoboda, která nerespektuje Boží řády, vede do neštěstí a do neplodnosti. A nikdy nepoznají paradox křesťanství, který je vyjádřen v jedné probuzenecké písni: „Mne zajmi, Pane můj, pak volný ihned jsem.“

Co s lidmi, kteří chtějí svobodu bez odpovědnosti? Jistě nemůžeme svobodu zrušit. A neměli bychom se o to ani vzdáleně pokoušet. Můžeme takovým lidem podat pomocnou ruku, ale rozhodnutí je konec konců na nich.

Zajímavé je, že přesexualizovanost vede k novému puritánství. Sex přestal být svátostí a stal se hračkou, která je (nebo má být) každému dostupná. A kupodivu mnozí o ni nestojí. Vytrácí se intimita, a chřadnou takové věci jako je romantika, dobývání, dvoření se, odevzdání se…

Panuje svoboda, o kterou ale už málokdo stojí. Svoboda je nesmírně důležitá. Ale nesmí zůstat sama o sobě. Skutečnými hodnotami jsou takové věci jako je láska, víra, naděje, moudrost, spravedlnost, krása… Ty všechny předpokládají svobodu. Nicméně spokojit se s pouhou svobodou znamená po čase zjistit, že člověk je otrokem hříchu.

Žijme jako ti, kteří mají být souzeni podle zákona svobody.

 

  1. května 2021

 

 

Důvěra a soucit

Nedávno jsem cestoval do Prahy na akci „Smíření“ na Bílé Hoře a využil jsem té příležitosti, abych navštívil rodinu iráckých křesťanů, kteří sem přišli před pěti lety v rámci projektu Generace 21. Ta návštěva mě velmi potěšila, protože jsem je našel spokojené a šťastné – jako nikdy dříve. Ptal jsem se i na ostatní, s nimiž v osobním styku nejsem, a převažovaly dobré zprávy. „Moji“ Iráčani dokonce složili zkoušky potřebné k získání českého občanství. Ty zkoušky jsou velice těžké a přiznám se, že bez přípravy bych je neudělal, a troufám si odhadnout, že ani nikdo z vás čtenářů. Získat české občanství je opravdu velmi obtížné.

Celá tehdejší akce byla založena na důvěře. A protože se našli lidé, kteří švindlovali, nedal se celý projekt dotáhnout do původně zamýšleného konce.

Nyní se snažíme pomoci dvěma pákistánským rodinám. Moc děkuji všem, kteří zaslali finanční pomoc, i těm, kteří nabídli ubytování. Vybralo se necelých dvě stě padesát tisíc a nabídek ubytování se sešlo asi deset. Jedna z nich, pro kterou jsme se rozhodli, byla přímo královská.

Celá tato akce – stejně jako předchozí – je založena na důvěře. Bez ní by nebyla možná. Dárci mi museli důvěřovat, že jsem si ty Pákistánce nevymyslel. Já musím důvěřovat oné obětavé ženě, která řídí práci Dignity. Podobně jako tomu bylo u Generace 21, nikdy jsem neznal a neznám bankovní spojení (mohu jen sdělit číslo účtu, nic víc) a nikdy mýma rukama neprošly žádné papírové bankovky či mince. A důvěřujeme otci té rodiny, které sem přiletěla právě včera (cesta se o týden zpozdila; psal jsem, že přiletí jedenáctého), že jeho příběh je pravdivý.

Velice tím riskujeme. Důvěra se vytváří po léta, ale dá se zničit v deseti minutách.

Kdysi jsem to zažil. V roce 1971, ještě jako student, jsem začal pracovat jako topič v Hotelu Palace v Jindřišské ulici. Navázal jsem dobré vztahy s údržbáři, ženami v prádelně a v mandlu, s uklízečkami, ale i s technickými pracovníky. Později tam nastoupili další kolegové z bohoslovecké fakulty. Topení v hotelu bylo zvláštním způsobem zbastlené (nemohu to vysvětlovat, bylo by to moc dlouhé), takže mnohdy netopilo. A „dělničtí“ topiči neměli chuť si ve volném čase u kotlů číst knížky – dávali přednost častým odskokům do hospody hned vedle hotelu. Podařilo se mi najít systém, jak dosáhnout toho, aby všichni měli dost tepla. A moji nástupci v tom pokračovali. Měli jsme tam výbornou pověst – vzpomínám si, jak provozní inženýr přede mnou říkal nějakému svému kolegovi z jiného hotelu: „Jó, tyhle klucí z tý teologie, ty jsou fakt dobrý.“ To se stalo, když už jsem se vrátil z vojny. Jenže pak tam jeden hoch, který také studoval teologii, něco ukradl. V podstatě byl přistižen přímo při činu. A důvěra, kterou jsme tam po čtyři roky budovali, byla rázem pryč. Hrozně mě to mrzelo, ale v podstatě to nešlo nijak napravit. Aby se věci vrátily do starých kolejí, bylo by potřeba důvěru budovat znovu, od píky, jenže by to asi trvalo ne čtyři roky, ale šest nebo sedm.

Jednu noc jsem chtě nechtě přemýšlel, co by se stalo, kdyby nás někdo podrazil. Nebo kdyby se ukázalo, že jsme vsadili na špatného koně. O tom by mohli vyprávět ti, kteří se snaží pomoci čínským křesťanům, kteří zde hledají útočiště. S křesťany, hledající bezpečí, sem totiž podle všeho přišli i agenti čínských tajných služeb. Bylo by dlouhé vysvětlovat, jak se na to přišlo.

Jak se vyhnout nebezpečí? Jak zajistit, že nás nikdo nepodvede a nezradí?

Je jeden způsob, který je naprosto spolehlivý. NEDĚLAT NIC. Nic neriskovat. A pokud byste hledali někoho, kdo by vám tento postoj přesvědčivě zdůvodnil, určitě ho najdete. My jsme s Generací 21 na tento přístup naráželi neustále. „Nedělejte to, nestojí to za to.“ A samozřejmě ono české, mnohokrát vyzkoušené a ověřené: „To nejde.“

Jenže takový postoj mi nepřipadá křesťanský. Náš Bůh chce, abychom se chovali důvěryhodně, abychom si důvěřovali – a abychom byli soucitní. Já si moc nečtu časopis Hlas mučedníků, jakkoli jsme vděčný za jeho vydavatele. Jsem asi příliš útlocitný a když si přečtu nějaký ten srdceryvný příběh, nemohu usnout. Když udělám aspoň něco, život se stává opět snesitelným.

Předpokládám, že uslyším námitku: „Dane, dej si pozor, abys nebyl naivní.“ Ano, Pán Ježíš říkal, že máme být bezelstní jako holubice, ale chytří jako hadové. Naivita může být skutečně nebezpečná. Proto je dobré hovořit s těmi, kdo v této oblasti pracují a kdo už mají určité zkušenosti. Co si budeme povídat, nezřídka se stává, že ten, komu chcete nezištně pomoci, se vámi snaží manipulovat. Nepomáháme andělům. Dokonce ani pronásledovaní křesťané nejsou andělé. A pronásledování nezaručuje, že mají správnou teologii. Nadto pocházejí z prostředí, kde to chodí zcela jinak, než nač jsme zvyklí. V našem týmu vedeni Generace 21 byl jediný „nevěřící“. Jmenoval se Martin. Když jsme jednou narazili na nějaké nesrovnalosti ve výpovědi jednoho z těch, kterým jsme se snažili pomoci, řekl mi: „Dane, co chceš? Vždyť vyrostl v prostředí, kde lež je základní životní strategie.“ Měl pravdu – a tato jeho poznámka mi vícekrát pomohla (a nemuselo ani jít o příslušníky jiných národů).

Trpící, hladovějící lidé mají nějakou tvář. Mají své životní příběhy, někdy neradostné. Mají je i trpící, kteří nehladoví. A mají je i hladoví, kteří pro víru netrpí. Nám se daří skvěle. Nechceme-li se dělit, před Božím trůnem to těžko zdůvodníme. Netroufáš-li si do nějakých dobrodružných akcí, zkus pomoci nějakému dítěti třeba přes nadaci Mezinárodní potřeby. V naší malé zlatohorské skupince platíme školné hned třem dětem – jedné Bangladéšance, jednomu Nepálci a jedné … Nepálce? To zní divně, ale vy si to přeberete. A v neděli se za ně pravidelně modlíme. A díky Mezinárodním potřebám mají tyto děti pro nás tvář.

Ne, nespasíme svět. Ale můžeme se alespoň trochu snažit. Dělá to něco i s námi.

12-19. května 2021

P. S. Patrně budeme potřebovat někoho, kdo by „naši“ rodinu učil česky. Nenajde se mezi čtenáři nějaký dobrovolník v Praze a okolí? Tato potřeba bude možná po několika týdnech aktuální. Jistě, mohli bychom této rodině zaplatit kurz z vybraných peněz. Když se nikdo nenajde, tak to zřejmě uděláme. Pokud se ale najde dobrovolník, zbydou peníze na jiné potřebné věci – a potřebné lidi, jimž Dignity pomáhá. Pište prosím na adresu ampelos@volny.cz.

 

 

Proč jsem očkovanec

Jsem už několik týdnů očkovanec. A některým z přátel jsem slíbil, že vysvětlím, proč jsem se nechal očkovat a proč jsem nedbal na varování mnohých.

Jen krátce zmíním, jak jsem očkování snášel.

Mám velmi milou sousedku Jiřinku, stejný ročník, jako jsem já, nyní je v důchodu – původní profesí zdravotní sestra. A dobrá křesťanka.

No obou dávkách byla o čtyři dny dříve nežli já. Po první dávce dva dny nemohla zvednout ruku, do které dostala injekci. Po druhé dávce měla dva dny zvýšenou teplotu.

Já jsem po první dávce neměl reakci žádnou – skoro mě to mrzelo. Po druhé mě ruka dva dny mírně bolela – kdybych nevěděl, že jsem byl očkován, asi bych tomu ani nevěnoval pozornost.

Přitom s reakcí na očkování jsem se v rodině setkal. Ne ovšem nyní, ale před více než dvaceti lety. Jedna z našich dcer – byly jí tehdy asi dva roky – měla velmi silnou a negativní reakci na hexavakcínu. Dvakrát se jí zatočila hlava, takže upadla, a dva dny měla horečky. Dost nás to tehdy vyděsilo.

Nicméně na očkování jsem tehdy nezanevřel. Mám zálibu ve statistikách a v logickém uvažování. Taky sbírám tzv. „příbalové letáky“ z nejrůznějších léků. Tři pilulky beru pravidelně – dvě na tlak a jednu na cholesterol. Ale sem tam mi někdo předepíše i něco jiného – proti plísni na nehtech, oční kapky po úrazu oka… Většinou je v příbalovém letáku podkapitolka „nežádoucí účinky“ s varováním, že jeden z deseti má ty a ty nežádoucí příznaky, jeden ze sta opět ty a ty. Já jaksi nikdy nic. Nejsem ani jeden ze sta, ani jeden z deseti. Děkuji za to Pánu Bohu. Ptají se mě na alergie… zase nic. V mém dětství jich bylo mnohem méně a tehdy se mě nikdo na ně neptal.

Když se pak dočtu, že z milionu očkovaných zemřelo 37 na trombózu či embolii (a navíc nebylo jasné, zda za to mohlo skutečně očkování), tak tiše vzpomenu na pozůstalé, kterých je mi líto, ale takové číslo pro danou vakcínu vidím spíše jako její doporučení.

Žádný z odpůrců očkování, který se mě snažil přesvědčit o jeho škodlivosti, nikdo těmito statistikami neargumentoval. V naprosté většině lidé argumentují jednotlivými případy („Já znám jednu paní a té přišel pozitivní test, ačkoli na testování vůbec nebyla“) nebo zprávami od dobrých známých („jedna známá mi říkala, že v domově důchodců v Podkrkonoší zemřelo po očkování 23 lidí“). Shodou okolností taky znám jednu paní, která dva dny po očkování zemřela. Pitvou se zjistilo, že se zřejmě dva dny před očkováním nakazila COVIDEM, dokonce se přišlo na to, od koho. Ten dotyčný v tu chvíli netušil, že je nakažlivý.

Statistiky hovoří naprosto jasně: U nás schválené vakcíny jsou bezpečné.

Problém je v něčem jiném než v počtu zemřelých či jinak postižených. Problém je v tom, že v posledních desetiletích velice narostla nedůvěra vůči vládám, ale i mezi lidmi obecně. Ještě tak před třiceti lety bych byl všemi deseti pro povinné očkování. Dnes pro povinné očkování nejsem, protože řada lidí by to brala jako pokus jim do těla něco vpravit a nějak jim ublížit. Přitom když v naší zemi zůstane dejme tomu třicet procent neočkovaných, může se mezi nimi mnohem snáze objevit nějaká nebezpečná mutace, která by se neobjevila, kdyby nenaočkovaných bylo dejme tomu jen pět procent. Logicky vzato, kdo se očkovat nedá, ohrožuje ostatní. Jenže lidé tomu nevěří. Možná, že tato nedůvěra bude jedním z faktorů zániku naší civilizace.

Dovolím si malou odbočku. Jiným faktorem tohoto zániku možná bude neochota mít děti. Sociologové čekali, že s lockdownem poroste porodnost. Tak tomu v podobných situacích v minulosti vždycky bylo. Jenže v Kalifornii klesla loni porodnost o patnáct procent. Nevím, zda jsou už nějaké statistiky od nás. Je to paradox – sex se v posledních dekádách cpal všude, takzvaně se „odtabuizoval“, lidé byli povzbuzováni, aby si ho dopřávali ostošest, a hele, když šiřitelé „volné lásky“ na celé čáře zvítězili, čtvrtina lidí o sex nejeví žádný zájem. Nu, když se ze svátosti stane hračka… Ale tomu možná málokdo rozumí.

Zajímavé je, kolik lidí je přesvědčeno, že za vším je nějaké spiknutí.

U nás v Jeseníku před dvěma lety probíhala kampaň proti 5G. Byla velmi silná a radnice možná zareagovala trochu pozdě. Nakonec uspořádala veřejnou debatu v kinosále. Já jsem tam sice nebyl, ale slyšel jsem přítele vyprávět o jednom zajímavém momentu. Vystoupil tam nějaký odborník z Olomoucké univerzity a snažil se přítomné přesvědčit, že 5G sítě jsou neškodné. Prý se atmosféra začala měnit, když zmínil: „Prosím vás, já mám dvě děti a pět vnoučat. Myslíte, že bych 5G sítě hájil, kdybych si myslel, že tím škodím dětem a vnoučatům?“

Zastánci různých teorií spiknutí si patrně neuvědomují, kolik lidí by muselo být zasvěceno do takového spiknutí, kdy by se vakcíny používaly k celosvětovému omezení porodnosti. Našlo by, s odpuštěním, mezi lidmi tolik hajzlů? A žádný spravedlivý, který by do toho hodil vidle?

Ale ano, máte pravdu, existuje protiargument: Ti spravedliví byli dávno zlikvidováni. Prostě teorie spiknutí se jejich zastáncům jeví jako neprůstřelné.

Co s tím? Nějaké rychlé řešení nemám, ale podobně jako v mnoha svých jiných článcích radím: Budujme ostrůvky důvěry. A uvažujme logicky.

  1. května 2021

 

 

Vypjatá očekávání

Není nic divného ani překvapivého na tom, že současná pandemie oživila očekávání konce. Je to událost, jakou nikdo z nás nikdy dříve nezažil – srovnatelnou událostí byla španělská chřipka, která řádila před sto lety; proto ji nikdo pamatovat nemůže. Nicméně i španělská chřipka byla jen slabým odvarem středověkých a raně novověkých morových nákaz, jimž v některých případech padla za oběť třetina obyvatelstva Evropy a v některých významných městech i polovina. Pochopitelně lidé žijící v oněch dobách měli také za to, že vlastně už jde o počátek konce. Současná pandemie nás jistě v mnohém změní, ale pokud bereme v úvahu celé dějiny lidstva, tak sama o sobě výjimečná není.

Lidé, kteří očekávají konec co nevidět, ovšem namítnou, že COVID-19 není jediný faktor, který je ve hře, a že signálů, že se konec opravdu blíží, je opravdu více. Nebudu to rozporovat, nicméně přiznám se, že o bezprostředně se blížícím konci světa slýchám po celý svůj křesťanský život, tedy už přes čtyřicet let. A nadto mám tu smůlu či to štěstí, že jsem studoval církevní dějiny, a proto vím, že nebylo století, v němž by lidé konec světa neočekávali. Podobné je tomu s proroctvím o probuzeních a o tom, kde probuzení Evropy začne. Slyšel jsem proroctví od vícero různých lidí, že to bude v Česku. Ale vím i o velmi podobných proroctvích, že to bude v Německu. Nebo v Polsku. Nebo v Maďarsku. Nebo ve Velké Británii.

Tyto zkušenosti by člověka mohly vést ke skepsi a k cynismu. V tom nám ale brání Písmo, konkrétně velmi vážné varování z 2. Petrovy 3,8-11:

Tato jedna věc ať vám není skryta, milovaní, že jeden den je u Pána jako tisíc let a ‚tisíc let jako jeden den‘. Pán neotálí s naplněním svého zaslíbení, jak si někteří myslí, nýbrž je k vám shovívavý, nechtěje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. Pánův den přijde jako zloděj v noci. V něm nebesa s rachotem pominou, prvky se žárem uvolní a země a její činy budou spáleny. Když se toto všechno takto rozplyne, jací musíte být ve svatém způsobu života a zbožnosti vy…

Co si beru z těchto slov?

  1. Je-li to s tím časem tak, jak píše Petr, pak nemá cenu nic vypočítávat. Ostatně Pán Ježíš před vypočítáváním výslovně varuje.
  2. Bůh nechce, aby někdo zahynul. Důvodem odkladu konce je tedy Boží milosrdenství.
  3. Bez pokání ale člověk zahyne.
  4. Konec bude tak důkladný, že nemá smysl utíkat někam na hory nebo se zakopávat do země. Jediné, co má smysl jako preventivní opatření, je činit pokání.

A nyní si dovolím sám zaprorokovat: Konec bude takový, že všechny naše představy o něm se ukáží jako směšné. Úvahy nad čárovými kódy, implantovanými čipy, krvavým měsícem a nad podobnými věcmi můžete klidně odložit. Na příchod tohoto „zloděje přicházejícího v noci“ žádné zabezpečovací zařízení ani sledovací kamery neplatí.

Kdežto když budeš chodit s Bohem, budeš-li žít v neustálém pokání a v jistotě Božího odpuštění a Boží spásy, budeš skvěle připraven na věk současný i budoucí. A ušetříš třeba za budování podzemních bunkrů a hromadění zásob.

Znamená to tedy, že konec nemáme očekávat?

Popravdě řečeno, přes to, co jsem napsal, by mě nepřekvapilo, kdyby konec nastal třeba pozítří. „Lidská zpupnost dosáhla sublunárních rozměrů“, řekl kdysi Zdeněk Neubauer. Přeloženo do češtiny: „Lidská zpupnost volá do nebes.“ Konec může nastat náhle, ale současně platí, že by bylo možno popsat řadu dlouhodobých procesů (environmentálních, demografických, politických, ekonomických) které povedou k zániku západní civilizace a potažmo celého světa.

Eschatologickým očekáváním mnoha křesťanů odpovídá převládající přesvědčení nevěřících intelektuálů, že naše civilizace je v úpadku. Stačí pomyslet na monumentální dílo Oswalda Spenglera Zánik Západu (Untergang des Abendlandes) – mám ho v knihovně. Bylo to psáno ještě před první světovou. Ve skutečnosti si myslím, že i tyto světské sebekritiky západu ve skutečnosti nepřímo vzdávají hold křesťanské naději: Tento věk pomine, skutečné naplnění, krása, láska, pravda, spravedlnost přijde až ve věku budoucím, až sestoupí Nový Jeruzalém. Tragédie ovšem nastává, když se lidé začnou pokoušet tyto eschatologické naděje naplňovat vlastními silami, bez Boha… To pak teče hodně krve.

K čemu mě vede Duch svatý?

Čtu na počátku evangelií, jak Jan Křtitel káže: „Sekyra je už ke kořeni přiložena.“ „Věječka je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat.“ Lidé se třásli, když slyšeli tohoto mocného apokalyptického kazatele. A s úzkostí se ptali: „Co tedy máme dělat?“ A co jim říká ten, který připravuje cestu Páně? „Chovejte se normálně. Nikoho neokrádejte. Nikomu neubližujte.“ „No, a přece vám to říkám pořád: Čiňte pokání, protože se přiblížilo království nebeské.“

Mě vede Duch svatý k témuž. Mám se chovat normálně. Mám pokorně chodit se svým Bohem. Mám se na této zemi naučit milovat.

A už mnoho let zjišťuji, že je to program na celý život. Konec mě nemůže zaskočit – vždyť vím, že přijde jako zloděj v noci. Tak, jak si to nedovedu představit. Ale řeknu: „Aha. Tak takhle je to.“

A bude to lepší, než byly mé nejsmělejší představy.

  1. dubna 2021

 

 

Smysl pro proporce

Vím, že přicházím s křížkem po funuse. Chci se věnovat kauze propírané již před pár týdny. Jde o utkání Slávie se skotským klubem Glasgow Rangers, po kterém se rozvířila vzrušená debata na téma rasismus.

Během tohoto utkání byl těžce zraněn slávistický brankář Kolář, jemuž Kemar Roofe šlápl do obličeje a zlomil lebeční dutinu. Celkově byli hráči Rangers značně agresivní a emoce byly na všech stranách vypjaté. V závěru utkání český obránce Kúdela cosi zašeptal Glenu Kamarovi, který ho ihned obvinil z rasismu. Pak si ještě při odchodu do šaten na Kúdelu počkal a v přítomnosti zástupce UEFA mu dal ránu pěstí. Okamžitě vznikla vzrušená aféra. Za otloukánka nebyl Roofe nebo jiní agresivní hráči Rangers, ale Kúdela. Ten dostal také ze všech protagonistů nejvyšší trest – distanc na deset utkání. Roofe, který mohl svým zásahem Koláře zabít, dostal distanc na tři utkání. Když o tom přemýšlím, zdá se mi, že „svět je ňákej divnej“. Pokusím se to rozvést.

Předně ke střetu Roofeho s Kolářem. Zákrok to byl brutální, a těžko říci, zda úmyslný či neúmyslný. Rozhodující je ale jedna okolnost: Roofe šel primárně po míči a byl v kontaktu s míčem před oním osudovým střetnutím. Kdyby nakopl Koláře bez míče, nebylo by co řešit – byl by to případ trestněprávní. Nicméně Roofe šel po míči a až potom následovala ona rána kopačkou do obličeje. Ano, takové věci se ve fotbale dějí, byť výjimečně, ale Roofem se dál zabývat nebudu.

Pokud jde o konflikt Kúdela – Kamara, pak to je jednoznačná situace, kdy stojí slovo proti slovu. Ano, Kúdela neměl Kamarovi nic šeptat. Nevíme, co mu šeptal, a spor se točí kolem toho, zda řekl „fucking guy“ nebo „fucking monkey“. Obojí je ošklivé. Nechápu ale, proč by mělo být „fucking guy“ o něco „lepší“ (nebo, chcete-li, méně rasistické) než „fucking monkey“. Pokud se vážně řeší takovéto blbosti, tak mi to opravdu připadá jako kolektivní ztráta zdravého rozumu.

Samozřejmě věc by byla jiná, kdyby Kúdela na Kamaru (nebo na kohokoli jiného) volal hlasitě obscénnosti, které by bylo slyšet po celém hřišti. Ale šeptání do ucha? Propána, to je Kamara taková citlivka, aby to musela řešit UEFA? To skotští novináři, řešící Kúdelův údajný rasismus, nechápou nesouměřitelnost Roofeho zákroku a šeptaného slova? Vytanula mi na mysli písnička o Škrholovi. Snad ji znáte: „…malé věci řešte ruky mávnutím, nedopadnete tak jako Škrhola, nebudou vás považovat za…“ (Ehm, musím si dát pozor, abych taky nebyl obviněn z rasismu nebo něčeho podobného.)

Přiznám se, že neméně mě zneklidnilo hodnocení jedné epizody z následného utkání s Walesem, kde hráč Arsenalu Gareth Bale udeřil Kúdelu loktem do obličeje, což bylo některými britskými komentátory kvitováno téměř pochvalně. Pokud si mají hráči tímto způsobem vyřizovat mezi sebou účty, pak, zdá se mi, sport pozbývá svého základního významu. V takové atmosféře se fair play pěstovat nedá.

Dle mého názoru byl Kúdela odsouzen bez důkazů, protože důkaz v takové situaci existovat nemůže, a rána pěstí cestou do šaten je dle mého názoru mnohem vážnější záležitost než šeptání, ať už bylo jeho obsahem cokoli.

A nyní si můžeme položit otázku, proč byl Kúdela odsouzen. Proto, že naše doba si žádá „bojovat proti rasismu“. Rasismus je nepochybně hloupý, trapný, odsouzeníhodný a ve svých krajních podobách skutečně nebezpečný. Souhlasím i s tím, že existuje i v České republice. Možná si ještě vzpomenete, jak byl někdy v polovině devadesátých let pálkou zavražděn jeden Rom v přítomnosti svých dětí, a soudce tehdy rozhodl, že „rasový motiv se nepodařilo prokázat“. Hanebné, hanebné a trestuhodné.

Součástí boje proti rasismu je klekání před počátkem utkání. Bohužel se to dostalo do polohy, kdy neplatí pouze: „Pokleknutím protestuji proti rasismu“, ale – podle vítězící ideologie – platí i „nepokleknutím dokazuješ, že jsi rasista“. Pokud je to takto, pak odmítám pokleknout.

Je za tím patrně i zkušenost života pod vládou komunistické státostrany. Účast v prvomájové veselici byla povinná, účast na studentském Majálesu byla podezřelá a posléze potíraná. Hádejte, kde jste si více pobavili a kde jste našli zajímavější lidi?!

Potírejme skutečný rasismus. Ale neztraťme při tom smysl pro proporce.

  1. dubna 2021

 

 

Jak je to s mými Pákistánci?

Jedna rodina sem bude deportována z Holandska 11. května. Dostala totiž české vízum a Nizozemci trvají na tom, aby jejich případ řešila Česká republika. Kdyby otec rodiny získal povolení k práci, byl by schopen se uživit sám. Povolení ale dostane až za šest měsíců.

To znamená, že může vstoupit do pracovního poměru nejdříve až po půl roce. Ani živnostenský list není možností, o ten může zažádat až po úspěšném získání azylu. Bez pracovní smlouvy nebo živnosťáku si ale nemůže komerčně pronajmout byt. Vybralo se zatím kolem 150 000 (srdečně děkuji všem šlechetným dárcům!!!), takže Dignity jim může nájem plus kauci plus realitku zaplatit, ale nemůže na sebe byt najmout.

Hodně by se ušetřilo, kdybychom jim sehnali pronájem sami. Výše pronájmu může být komerční, ale mohla by odpadnout kauce a odpadl by poplatek realitce. Jde o muže, jeho manželku a tříletou dceru. Hlavní překážkou v komerčním prostředí je chybějící zaměstnanecký poměr.

Vzhledem k situaci a mužovu podnikání by v úvahu připadala Praha, Brno, a větší města do hodiny cesty od Prahy (Kladno, Beroun, Benešov, Kutná Hora, Kolín, Mělník, Nymburk). Upozorňuji, že je to rodina katolická (na rozdíl od druhé rodiny, kterou v tuto chvíli neřešíme, ale nezapomínáme na ni).

Takže k věci: Nemohl by někdo oné pákistánské rodině pronajmout malý byt? Může jít o dlouhodobější záležitost, nebo o nájem v trvání do jednoho roku. Jsme totiž trochu jako v pohádce o kohoutkovi a slepičce: pronájem neseženou bez práce, práci neseženou bez trvalého pobytu… Dignity je schopna garantovat, že nájem bude bez problémů hrazen.

Díky za pochopení, případně za přeptání…

Dan