Nechuť k církvi

Tento článek si rozhodně nečiní nárok na vyjmenování všech důvodů, proč lidé odmítají církev obecně nebo místní sbor zvlášť. Berte ho, prosím, jaké úvod do velmi široké, byť převážně neveselé problematiky.

Nevědí, ale jsou proti

Na úvod zmíním lidi, kteří nevědí, co odmítají. Dokud jsem žil v Praze, po léta jsem podporoval jednoho bezdomovce, který pilně prodával časopis „Nový prostor“. Znali jsme se poměrně dlouho a dověděl jsem se i docela zajímavé podrobnosti z jeho života – i proč se stal bezdomovcem. Jen jednou jsem s ním zabředl do hovoru o Bohu a o církvi, ale tento docela inteligentní muž už měl hotový názor, a to názor velmi negativní. Několikrát opakoval „já to znám“, ačkoli bylo evidentní, že nezná nic. Nemělo smysl ho přesvědčovat. Možná mu někdy – třeba až na posledním soudu – dojde, že kdybych já nevěřil v Boha a nebyl v církvi, téměř jistě bych ho nepodporoval.

Být proti církvi je stále „in“, a nejvíce proti bývají ti, kteří toho o církvi vědí nejméně.

Hřích je milejší

Další velkou skupinou, kterou zmíním, jsou lidé, kteří církev zčásti poznali, někdy se jim tam dokonce líbilo a nějakou dobu tam chodili, ale po čase zjistili, že by se museli s něčím rozejít. Někdy to byl hřích, ale někdy to bylo i něco, co samo o sobě hříchem nebylo, nicméně pro daného člověka to bylo důležitější než Bůh. Vzpomínám, jak na podzim roku 1981 začal do sboru chodit hoch jménem Martin, který byl vášnivý fotograf. Probíral jsem s ním základy víry. Jednou se z nich omluvil: Jede do východního Německa, do Drážďan, protože si tam chce koupit nový objektiv k foťáku. Ptal se mě, zda mi to nevadí. Říkal jsem, že vůbec, ale pak jsem dodal, že si myslím, že jednou možná to fotografování pro něj nebude tak důležité, jako je nyní. Nic víc. Neříkal jsem, že fotografování je hřích. Neříkal jsem, že je pro něj modlou – a ani jsem si to v tu chvíli nemyslel. Ale ta moje poznámka, pronesená tak nějak mezi řečí, ho nějak negativně zasáhla. A brzy bylo zřejmé, že fotografování pro něj je modlou. Do sboru chodil asi tři měsíce.

Jiný člověk – v době pozdější, porevoluční – do sboru přestal chodit, když slyšel, že by křesťané neměli podvádět při podávání daňového přiznání. To už jsme u „čistokrevných“ hříšníků, kteří se nechtějí svého hříchu vzdát.

Zmíním ještě jeden důležitý důvod, proč lidé přestávají chodit do společenství. Je přitom ze zcela jiného soudku.

Najít svou parketu

Jsou lidé, kteří nadšeně přijmou evangelium, dají se pokřtít, vstoupí do sboru, účastní se různých sborových akcí, hlásí se jako dobrovolníci… A přece po dvou letech najednou zvlažní, chodí do sboru méně, a nakonec přestanou chodit úplně. Někdy pastor, někdy starší, někdy jiní členové sboru utrousí poznámku, že tento bratr či sestra nemá správný vztah ke společenství…

Aniž bych chtěl jejich „zvlažnění“ hájit, mám pro ně – na základě dlouholetých zkušeností – určité pochopení. A nyní vyslovím něco jako poučku, která vysvětluje, co se s těmito lidmi děje.

Pokud člověk do dvou či tří let od uvěření nenajde své duchovní obdarování a svou službu ve sboru, začne projevovat nespokojenost a po čase ze sboru odchází.

V lepším případě odchází do jiného společenství (kde se buď najde, nebo se celá situace bude opakovat), v horším „do světa“.

Ať chceme nebo nechceme, církev nás musí „bavit“. Nemyslím tím planou a prázdnou zábavu; myslím tím, že v církvi se musí odehrávat něco, na čem se můžeme podílet a co považujeme za smysluplné.

Vedení sboru nemá za povinnost zajistit, aby se všem ve sboru „líbilo“. Aby se lidem líbil právě náš styl chval, aby je každou neděli inspirovalo kázání apod. Bohoslužba opravdu není ani show, ani estráda. V církvi jde o proměnu charakteru, o posvěcení, o život k Boží slávě. Ale vedení sboru by se mělo snažit, aby lidé objevili své duchovní obdarování, a aby ve sboru našli prostor, kde by mohli toto obdarování uplatnit a rozvinout. A pokud ho nenajdou, bude mít vedení sboru problémy. A nebude příliš moudré, když starší začnou mluvit o „vzpouře“. (Ne že by vzpoura neexistovala; dokonce jí budu věnovat jeden z následujících článků.)

Naneštěstí až v poslední třetině svého „pastorování“ jsem tuto dynamiku pochopil. Když k nám někdo začal chodit a chtěl vstoupit do sboru, kladl jsem si otázku, proč nám Bůh přidává právě tohoto člověka. V mé službě to byla malá revoluce. Nekladl jsem si otázku, „jaké služebníky potřebuje sbor“. Kladl jsem si otázku, „jaké služebníky nám Bůh dává“. Pak odpadá problém, když vedoucí chtějí někomu určit, kde má sloužit, ačkoli daný člověk pro danou službu nemá obdarování.

Chci ale upozornit, že své duchovní obdarování nemusí člověk objevit hned. A mladý člověk může dokonce nějakou dobu experimentovat, než najde svoje místo. Také není nikde řečeno, že člověk slouží týmž obdarováním a na témže místě od počátku až do konce života. A taky existuje nebezpečí, že narazíme na člověka, který bude nespokojený, ať už bude kdekoli. To ale nic nemění na tom, že sbor někdy určité lidi zbytečně ztrácí, protože v něm není místo pro jejich obdarování.

Uvedl jsem tedy tři velmi časté důvody, proč lidé nechtějí mít s církví nic společného nebo proč ji opouštějí. Jak jsem uvedl, zdaleka nejde o vyčerpávající seznam. V jednom z následujících článků budu psát o obecné námitce proti členství (v jakékoli) denominaci.

  1. června 2018

Ostrakizace – nebo argumenty?

Sklidil jsem kritiku za to, že jsem napsal recenzi na knihu Petra Hampla Prolomení hradeb.

Ne za to, že ta recenze byla přejná. Ne za to, že jsem neodhalil autorovy bludy. Za to, že jsem napsal kritiku na knihu Petra Hampla.

Kritika byla doprovozena varováními. Pokud budu psát takovéto recenze, sám se diskvalifikuji. A také údivem. Jak může člověk s mým rozhledem číst knihy Petra Hampla? Dokonce tím přisluhuji fašismu, a pokud u nás fašismus zvítězí, budu za to spoluzodpovědný.

Reakcí – zejména na Facebooku, ale i na Neviditelném psu, byla celá řada. Žádná z nich neobsahovala nějaký konkrétní argument – s jedinou výjimkou.

Ponechám teď stranou, že tyto reakce vesměs potvrzují to, o čem autor (také) píše: Nová aristokracie má svou ideologii, a pokud ji nesdílíte a nerespektujete, hrozí vám ostrakizace.

Tou jedinou výjimkou byly poznámky Arnošta Kobylky (na Facebooku). Diskuse Petra Hampla a Arnošta Kobylky by byla velice zajímavá – přinejmenším pro mě. Pro mě je Arnošt Kobylka jedním z mála glosátorů, který se dokáže k článku postavit jinak než ve stylu „všechno dobře“ nebo „všechno špatně“.

Začnu ale z jiného soudku:

Nová aristokracie byla šokována vítězstvím brexitářů, Donalda Trumpa nebo Miloše Zemana. Byla rovněž zneklidněna výsledkem nedávných italských parlamentních voleb. Itálie příliš nepřekvapila; brexit a Trump ano. A někteří lidé si začali klást otázku, jak je to možné. Většinou si odpověděli takto: Pro Trumpa a pro brexit hlasovali lidé staří, nevzdělaní a hloupí. Je potřeba poskytnout jim více vzdělání.

S určitým zpožděním se začal zmiňovat i další faktor: Ruští trollové. Osobně si nemyslím, že tito trollové rozhodli o výsledku britského referenda nebo o vítězství Donalda Trumpa, nicméně rozhodně je nepodceňuji. Považuji za pravděpodobné, že se o to pokoušeli. A z Putina mám velké, velké obavy – patrně mnohem větší než Petr Hampl. Nicméně tomuto tématu se nyní věnovat nebudu.

Sem tam se objevil názor, že by bylo třeba ty, kdo hlasovali pro brexit, kdo volili Trumpa nebo Zemana nějak oslovit a vyvést je z jejich bludu. Nejpokorněji se vyjádřila kancléřka Angela Merkelová, když těsně po volbách konstatovala, že CDU přišla o hodně hlasů ve prospěch AfD, a kdy rovněž řekla, že je třeba pokusit se získat tyto lidi zpět.

Základní postoj ovšem byl vždy zhruba tento: MY máme pravdu, ONI se mýlí. Proto jsem nezaregistroval nějakou snahu vstoupit do vážnějšího rozhovoru. Když jsem psal svou recenzi, nepsal jsem ji jako nějaký vášnivý příznivec Petra Hampla. Naopak, v minulosti mi mnohokrát vadila jeho „abrazivnost“, jak to nazývá můj bratr, jenž zastává názory podstatně levicovější nežli já. Knihu jsem si koupil, protože mě bratr upozornil, že podle paní Heroldové z aktualne.cz kniha obsahuje antisemitské postoje. To mi k Petrovi Hamplovi nějak nesedělo, tak jsem si knihu opatřil, abych se přesvědčil, zdali Petr Hampl neprodělal nějaký podobný vývoj jako Adam B. Bartoš. V podstatě jsem hledal ten antisemitismus, a jak jsem knihu pročítal, zjistil jsem, že je velmi zajímavá, možná zajímavější nežli cokoli jiného, co jsem dosud od Petra Hampla četl.

Možná se Petr Hampl v hodnocení superelit, „nové aristokracie“ a jejího fungování mýlí. Možná je jeho výklad reality, kterou vidíme kolem sebe (tedy pokud ji vidět chceme), nesprávný. Možná někdo přijde s lepším výkladem, s lepší teorií.

Vidím kupříkladu – a mám na mysli západní společnost spíše než Českou republiku – a) rostoucí napětí ve společnosti, b) stále více no-go zón, c) stále hlubší příkopy mezi lidmi, d) stále více nesmyslných regulací, e) stále méně svobody tisku a vyjadřování. Pokud to někdo nevidí, tak ho pochopitelně Hamplova kniha zajímat nebude a mé názory ho budou taky štvát.

Lidé, kteří volili Tomia Okamuru, nebo lidé jim podobní, se tak nerozhodli, protože by četli (například) Hamplovy texty. Uvedu část e-mailu, který jsem dostal od jiného kritika (který mě ovšem kritizuje z opačného spektra):

Myslím, že je to takto:

Mnoho prostých lidí si něco myslí, ale neumí to říci.

Cítí např. faleš, ale neumí říci, v čem přesně se skrývá.

Cítí např. vypočítavou nebo zbabělou konformitu, ale neumí ji přesně popsat.

Cítí kýčovistost postojů představitelů standardních stran a novodobých elit, ale neumí to vyjádřit.

Cítí se islámem ohroženi. Mají však obavy z útoků mainstreamu, který velmi umně pracuje s dehonestací a se zesměšňováním odpůrců.

(Např. – hlupáci, bojí se někoho, kdo tady vlastně vůbec není.)

A proto jsou rádi, že to někdo řekne za ně.

Myslím tedy, že je to takto.

Volba nás prostých lidí je velmi dobře zdůvodněna, jen to tak neumíme říci.

Jistě, chcete-li, můžete tyto lidi prohlašovat za „fašisty“. Petr Hampl něco „říká za ně“. Právě proto je možná považován za tak nebezpečného.

Jistě, v těch třiapadesáti procentech, kteří volili Miloše Zemana, je hodně křiklounů, kteří na sociálních sítích volají po krvi. Jsem rád, že nedávno Respekt „vystopoval“ některé z nich a přinesl o nich zajímavé zprávy. Většinou to nebyli lidé, kteří by byli ochotni přejít od (hnusných) slov k (hnusným) činům. Souhlasím ale plně s tím, že negativní potenciál těchto lidí je značný a nebezpečný. Ale myslíte si opravdu, že v těch třiapadesáti procentech jsou takoví všichni?

Osobně bych rád tyto lidi naučil argumentovat, přiznávat vlastní omyly, ocenit druhého, pokud má pravdu on, aplikovat práci s „falsifikátory“, jak ji popisuje Petr Hampl v závěru své knížky, apod.

Někdy ale na mě padá tíseň. Jak by se to tito lidé mohli naučit, když elity nic takového nepředvádějí? Když třeba hlavním argumentem je, že knihu vydaly „Naštvané matky“? Taky se mi to nelíbí. Konec konců, jsem „Spokojený otec“. (A dokonce už i „Pohodový dědeček“.) A povedu dál svůj boj za to, abychom se nenálepkovali, abychom se brali vážně, byli ochotni vidět něco dobrého i na tom, na kom se nám spousta věcí nelíbí, a byli schopni přiznat, že i „jinověrec“ měl v něčem pravdu, ale hlavně: aby nám šlo o to, druhého přesvědčit a získat, nikoli ocejchovat.

Budu rád, když se ke mně někdo přidá.

  1. června 2018

Výprask, nebo pohovor?

Počátkem šedesátých let, v době svého dospívání, tedy v době, kdy jsem se začal zajímat o politiku, se projednával návrh nového zákona o rodině. Mimo jiné v něm byla formulace, kterou nyní nedokážu přesně ocitovat, ale něco v tom smyslu, že rodiče jsou zodpovědni za to, že jejich děti budou vychovávány v souladu s vědeckým světovým názorem. (Pokud mě paměť neklame, nešlo tam přímo o to, že by děti měly být vychovávány v duchu marxismu-leninismu.) Církví se tehdy na jejich názor nikdo neptal, nicméně představitelé církví správně vytušili, že za určitých okolností by mohly být děti odebrány těm rodičům, kteří uvedenou podmínku nesplní. Proto se církve (nevím, zda všechny, ale určitě Českobratrská církev evangelická, do níž naše rodina patřila) proti této formulaci ohradily – a kupodivu se jim podařilo dosáhnout změny.

Už tehdy mi připadala možnost odebrat děti rodičům z ideologických důvodů jako něco strašlivého. To jsem netušil, že se něčeho takového dožiji ve svém stáří. Již v září roku 2013 odebraly německé úřady všechny děti členům křesťanské komunity Dvanáct kmenů. Důvodem bylo tělesné trestání dětí, které členové této komunity považují za správné, protože biblické. Rodiče se o své děti marně soudili a v březnu tohoto roku prohráli svou při i u Evropského soudu pro lidská práva.

Německo ovšem není jedinou zemí, kde jsou tělesné tresty zakázány zákonem. Nedávno jsem se vrátil z Chorvatska a setkal jsem se tam s lidmi, kteří rovněž přišli o své děti už jen na základě svého vyjádření, že tělesné tresty považují za správné.

Žijeme v době, která se jaksi vymkla z kloubů. Mnozí lidé opustili zdravý selský rozum a nedokáží rozpoznat rozdíl mezi výchovným plácnutím a týráním dítěte.

Zavzpomínal jsem na své dětství. Nejednou jsem dostal nářez vařečkou nebo páskem. A aniž jsem tehdy znal knížku Pepánek nezdara od Franty Župana, řídil jsem se dětským zdravým selským rozumem, totiž že je třeba hodně křičet při exekuci, ale plakat po exekuci je slabost a zbabělost (na tom se shodly děti ze zmíněné knížky).

Rodiče mě ale někdy trestali jinak, a ty jiné tresty byly pro mě mnohem mučivější než výprask vařečkou. Nejhorší byl takzvaný „kádrový pohovor“. To si táta sedl do křesla, já jsem musel stát před ním a odpovídat na jeho nepříjemné otázky (typu „jak si to představuješ…“). Byly i horší tresty, o nichž zde ani nebudu psát; jen zdůrazňuji, že nebyly tělesné.

Vyrůstal jsem se svými dvěma bratranci, kteří byli o něco málo starší než já. Buď nás vychovávala moje maminka, nebo jsme byli u tety. Tyto dvě sestry měly diametrálně odlišný přístup k naší výchově. Jako kluci jsme vymýšleli neuvěřitelné množství skopičin. Byli jsme ale tři, a plně se uplatňovalo přísloví „dva je rada, tři je zrada“. Neustále vznikaly a brzy se rozpadaly koalice dvou proti třetímu, a to ve všech kombinacích. Když bylo řevu moc, moje maminka nic moc nevyšetřovala a rychle přikročila k exekuci. Považovali jsme to za nespravedlnost, ale do dvaceti minut po exekuci vařečkou se věci vrátily do starých kolejí, jen jsme si dávali trochu větší pozor, abychom nevyváděli přespříliš.

Jiný přístup měla teta. Ta se snažila vyšetřit, „kdo si začal“. Mnozí rodiče více dětí vědí, že to je cesta do pekel. Někdy se toto „vyšetřování“ táhlo přes hodinu, všichni jsme z toho byli otrávení a přátelství se po takovém vyšetřování obnovovalo mnohem hůře. Zpětně vidím maminčin přístup za mnohem moudřejší. Učil nás totiž kolektivní zodpovědnosti. Když budeme řádit moc, dostaneme všichni. Že to nebylo vždy spravedlivé? Nebylo, ale přesto to byla dobrá příprava na život. Ten taky není vždy spravedlivý.

Později se mi dostala do rukou knížka Ludvíka Aškenazyho Putování za švestkovou vůní (aspoň doufám, že si to pamatuji správně a že to bylo v této knížce). Autor v ní popisuje přesně stejnou zkušenost. Otec mu jednou sdělil, že už nebudou výprasky, ale že „zlobení“ se bude řešit „domluvou“. Když jednou domluva trvala příliš dlouho, autor požádal otce, zda by nešla udělat výjimka a zda by pro tentokrát nemohl dostat klasický výprask (kamarádi totiž čekali, až bude moci jít ven). Já jsem nikdy nesebral odvahu, abych otce požádal o výprask místo „kádrového pohovoru“, a proto jsem Ludvíka Aškenazyho velmi obdivoval.

Někdy se mi zdá, že žijeme v šílené době. Současná mainstreamová ideologie, která za tím je, je projevem obrovské pýchy: Těm, kdo ji prosazují, málo záleží na tom, že zavrhují zkušenosti předchozích generací, o protikřesťanském ostnu ani nemluvě. Odebrat batole rodičům se zdůvodněním, že by ho mohli někdy v budoucnu tělesně trestat, jak se to stalo v Německu, mi připadá jako nesmírná surovost. Děti byly svěřeny do „náhradní péče“. Doufám, že přinejmenším někteří, až dospějí, vyhledají své skutečné rodiče a vydají svědectví o tom, co se jim stalo. To, co si nedovolil ani komunistický režim, se nyní stává v Evropě normou.

Jistě znáte to úsloví o pomalu meloucích mlýnech. Společnost vymknutá z kloubů o děti moc nestojí. Mnozí nestojí ani o manželství, a podle posledních průzkumů už ani o ten sex ne. Takto vykloubená společnost vymírá.

A pak je zde ještě faktor islámu. Jak bude muslimů v evropských zemích přibývat, budou se měnit i postoje a hodnoty. V silně islamizovaném Londýně je již nyní homosexualita přijímána mnohem méně než na konzervativním britském venkově. Popravdě řečeno si nedovedu představit, že by třeba německé úřady začaly odebírat děti muslimům. V každém případě se domnívám, že postoje a praxe současného ideologického mainstreamu jsou z hlediska dějin dočasnou úchylkou, ať už tento mainstream skončí nějakou katastrofou nebo postupnou evolucí.

U nás jsou děti odebírány nejčastěji z důvodů sociálních, nikoli ideologických. Hodně záleží na konkrétních sociálních pracovnicích v dané lokalitě. Na základě informací, které mám, se mi zdá, že zdravý selský rozum zatím vesměs převažuje. S úlevou dodávám, díky Bohu.

A ještě rada rodičům: Tělesným trestům se pokud možno vyhýbejte – alespoň pro tuto chvíli. Alternativou je poslat dítě do vedlejší místnosti a zavřít dveře. U úplně malých dětí stačí minuta, u těch starších pět, u ještě starších deset minut. Není to „tělesný“ trest, ale věřte mi, pro dítě je horší než plácnutí. Ale zatím jsem neslyšel o tom, že by někomu odebrali dítě za to, že ho rodiče poslali na tři minuty za dveře. V žádném případě ale nerezignujte na výchovu děti k rozpoznání, že je dobro a zlo, poslušnost a neposlušnost, spravedlnost a bezpráví, láska a lhostejnost.

O tom, že mě rodiče milují, jsem nikdy nepochyboval. Přes ty výprasky. A možná – viděno ze širší perspektivy – i díky nim.

květen 2018

           

Recenze knihy Petra Hampla „Prolomení hradeb“

Kdosi mi přeposlal zprávu o tom, že v liberecké knihovně měla být tato kniha prezentována, ale ředitelka knihovny nakonec prezentaci zrušila, protože kniha prý obsahuje „nepřátelské názory“. Kdyby se ke mně nedostala tato zpráva, možná bych se o existenci této knihy ani nedověděl. Objednal jsem si ji – a během tří dnů jsem ji přečetl. (Že bych za tři dny přečetl tři sta stran, to už se mi dlouho nestalo.) A rozhodně nelituji.

Petr Hampl je sociolog – a nepatří k „elitě“. Na rozdíl od mnoha prostých lidí, kteří volili Tomia Okamuru, ale nedokázali by svou volbu smysluplně zdůvodnit, Petr Hampl snesl dostatek relevantních argumentů pro tvrzení, že islamizace Evropy je – téměř – nevyhnutelná. Kniha je cenná především tím, že vysvětluje, proč západní civilizace volí dobrovolnou sebevraždu. Značná část knihy – asi dvě třetiny – se nevěnuje primárně islámu, ale fungování západní společnosti.

Petr Hampl toto fungování přirovnává k situaci ve Francii před Velkou francouzskou revolucí koncem 18. století. Tehdy společnost sestávala z královské rodiny, královského dvora a zbytku obyvatelstva. Královská rodina byla stále bohatší, dvořané se snažili získat si přízeň královské rodiny, a celý dvůr byl stále odtrženější od obyvatelstva království. Dle Petra Hampla vládnou světu superelity, které jsou stále bohatší, a je obklopující elity (odpovídající „dvořanům“ na francouzském královském dvoře), které se snaží superelitám se vlichotit a upevnit své pozice. A pak jsou zde prostí obyvatelé, kteří jsou ve srovnání s elitami stále chudší. Bohatství se koncentruje, nejbohatší bohatnou a střední a nižší třídy relativně chudnou.

Elity vytvářejí stále nová pravidla a regulace. Ztěžují život obyčejným lidem. Problémy neřeší – ale vyžadují stále více prostředků na jejich řešení. „Noční můrou elit“ jsou svobodní lidé, kteří nevyžadují žádné dotace, žádné granty, žádnou podporu, a tedy nepotřebují žádné instituce, které by o ně „pečovaly“. Proto elity mají matku samoživitelku raději než otce rodiny, který je schopen manželku i děti uživit.

Tyto elity tvoří to, čemu Hampl říká nová aristokracie. Ta má svůj vlastní životní styl, bydlí v dobře zabezpečených čtvrtích, má svůj styl oblékání a své oblíbené restaurace, děti posílá do elitních škol a zpravidla netuší, jak žijí obyčejní lidé. Novou aristokracii netvoří lidé, kteří by něco nového vynalézali. Tvoří ji především špičkoví byrokraté, kteří vymýšlejí stále nová nařízení, zákony a regulace: „Záplava byrokratických nařízení likviduje tradiční instituce a zvyky, a s nimi i staleté životní vzorce a osvědčená morální přesvědčení“ (s. 214-215).

Hampl je ale přesvědčen, že „nová aristokracie je na konci svého životního cyklu. Neschopnost pochopit jakýkoliv reálný problém a místo toho se soustředit na záležitosti pohlavní identity domácích zvířat a k tomu hlasitě propagovat vlastní vyhlazení – to je dostatečné svědectví o životaschopnosti“ (s. 219).

Petr Hampl vysvětluje, proč se elity spojují s radikálním islamismem, a jak vznikl stav, v němž jsou umírnění muslimové v západních zemích ve stejném ohrožení, v jakém byli ve své původní vlasti, z níž se mnohdy odstěhovali, protože měli radikálního islámu plné zuby. Ještě hůře jsou na tom odpadlíci od islámu: „Odpadlíci od islámu žijí ve Francie či Nizozemí ve stejném strachu, v jakém žili v arabských zemích“ (s. 273). Autor konstatuje, že islám nelze urážet; křesťanství, budhismus nebo hinduismus však ano. V posledních letech začal být mlčky tolerován antisemitismus, který byl dříve přísně stíhán.

Některé oblasti už jsou navždy ztracené. Malmö již nikdy nebude švédské, Londýn už nikdy nebude anglický, jižní Francie již nikdy nebude francouzská.

Petr Hampl varuje – a soudím, že jeho knihu by si měl přečíst každý, kdo se tak či onak vyslovuje k migrační krizi. Není však defétista a má stále naději, že alespoň něco ze západu půjde zachránit. Dokonce má i řadu praktických nápadů – zde je však nebudu prozrazovat – přiznám se, že chci probudit vaši zvědavost.

V naší zemi máme stále ještě svobodu slova. Elity sice Petra Hampla dávno vyloučily, nicméně jeho kniha mohla vyjít. Establishmentem bude ostrakizován – obávám se, že si nikdo nedá práci s tím, aby jeho tvrzení a jeho teorie vyvracel.

Knihu vydalo nakladatelství Naštvané matky, z. s. Kniha má 312 stran a prodává se za 180 Kč.

15. června 2018

Recenze knihy „Překvapivá naděje“

Nakladatelství Biblion vydalo pozoruhodnou knihu N. T. Wrighta Překvapivá naděje (v anglickém originále Surprised by Hope, což v sobě skrývá připomínku známé Lewisovy knihy Surprised by Joy – česky Zaskočen radostí). N. T. Wright je anglikánský teolog a anglikánská církev je zvláštní. Má dvě výrazná křídla – jedno se téměř blíží římskému katolictví, druhé je vyloženě evangelikální. A má rovněž svou liberální, ba téměř nevěreckou polohu.

N. T. Wright se vzpírá jednoduchému zařazení. Asi bych se s ním plně neshodl v pohledu na to, co je inspirace Písma. Musím ovšem uznat, že na jeho pohledu na vzkříšení Ježíše Krista není nic liberálního, a dokonce přiznat, že jsem nikdy v životě nečetl tak přesvědčivou argumentaci pro víru v Ježíšovo zmrtvýchvstání jako právě u N. T. Wrighta. (To je ovšem téma i jeho další jeho knihy, Simply Christian, jejíž vydání v českém překladu se rovněž chystá.)

N. T. Wright nejprve analyzuje, jak se dnešní lidé dívají na smrt a věčný život. Odhaluje, že porozumění smrti a věčnosti je v současné Británii (a můžeme říci: celém západním světě) velmi daleko biblickému pohledu. Mnozí lidé věří v reinkarnaci a křesťané mají jakousi mlhavou představu, že po smrti půjdou „do nebe“. Wright popisuje, jak toto pojetí postupně pronikalo i do liturgických knih anglikánské církve, a konfrontuje jejich obsah s tím, co se dovídáme z Písma. A v tomto bodě přichází ke slovu i jeho biblická erudice, či jinak vyjádřeno, hluboké porozumění Písmu. Uvedu příklad: Když Pavel mluví o tom, že v okamžiku druhého příchodu Kristova budeme k němu vytrženi do oblak, pak to neznamená, že s ním půjdeme „do nebe“. Wright dokládá, že Pavlův obraz je vzat z tehdejší dějinné (či, chcete-li, politické) praxe: Když měl římský císař navštívit nějaké město, představitelé města a významní občané vyšli císaři vstříc – za město. Pak se s ním ale vrátili do svého města a neodešli s císařem do Říma. Podobně by nepůjdeme s Ježíšem do „nebe“, ale vrátíme se na zemi, kde se Ježíš ujme vlády.

Slibuji vám, že když si Wrightovu knihu přečtete, mnohé vás překvapí, ale mnohé vám do sebe zapadne a začne dávat smysl. A nenechte se odradit tím, že jeho pojetí nového stvoření se dost podobá tomu, co tvrdí Svědkové Jehovovi: Ježíš přijde, aby ustavil své království tady na zemi, nikoli v nebi, kde kraluje už nyní. (To, že se Svědkové v mnohém mýlí, neznamená, že nemohou mít v něčem pravdu.)

Wright nám ale poskytuje více než jen zajímavé vhledy do otázek smrti a vzkříšení. Skoro by se dalo říci, že je politický či ekologický aktivista. Ježíšovo zmrtvýchvstání pro něj není událost, která má důsledky jen pro „zásvětno“ nebo pro něco, co bychom mohli označit za „duchovní sféru“. Ježíšovo vzkříšení je počátek nového stvoření, a to by mělo mít dopad pro naše politické rozhodování… i pro naše ekologické chování. Wright kupříkladu vyčítá fundamentalistickým evangelikálům nezájem o životní prostředí. Kritizuje postoj, že nemá cenu se starat například o záchranu deštných pralesů, protože stejně brzy nastane konec světa. Z toho, že jsme nové stvoření, Wright vyvozuje, že máme mít stejný vztah ke stvoření, jako má Bůh, a vlastně začít naplňovat původní Adamův mandát. Protože Ježíš vstal z mrtvých a protože my jsme jeho následovníci, měli bychom se v politice starat o totéž, na čem záleželo Ježíšovi, tedy například pečovat o chudé. Ne, Wright se za svou víru skutečně nestydí a je ochoten každému vysvětlit své politické postoje právě na základě své víry v Ježíšovo vzkříšení.

Wright má široký záběr. Tak si kupříkladu všímá ošklivosti mnoha britských měst. A poznamenává k tomu: „Když lidi neobklopuje krása, přestávají doufat. Poselství, které vidí a slyší, si internalizují. Toto poselství jim říká: Nemáš žádnou hodnotu. Nejsi plným člověkem.“ Wright píše, že pěstování krásy církev dříve považovala za jeden ze svých úkolů – a měla by se k tomu vrátit. Naděje, které Wright věnuje svou knihu, vede tedy i k pěstování estetického cítění. Jeho argumentace je přesvědčivá a historicky doložitelná. A to jsem zmínil jen jednu z oblastí, k nimž se Wright vyjadřuje.

Zdá se mi, že Wright přináší spoustu podnětů, které skutečně vycházejí z biblického poselství, a které jsou přitom srozumitelné dnešnímu světu. Připomíná církvi celé oblasti, které jsme zanedbali, a přitom to nečiní způsobem, který by znamenal podbízení se tomuto světu či surfování na vlnách, které v něm můžeme pozorovat. Proto jsem rád, že se tato kniha dočkala českého vydání.

Kniha má 346 stran, přeložil ji Dan Drápal, a prodává se za 359 Kč.

  1. dubna 2018

Kompromisy v překladu Bible?

Ve středověku církev bránila překladům Písma do národních jazyků, protože se bála, že by z něj ti, které považovala za heretiky, mohli čerpat podklady pro svou kritiku vládnoucí instituce. Výklad Písma měl zůstat v rukou „povolaných“.

V moderní době liberální teologové sice nebrání „laikům“ v četbě Písma, ovšem upozorňují, že bez odborné výbavy nemohou lidé biblickému textu správně porozumět. Potřebují znát dobové pozadí, případně určitá specifika původních jazyků, hebrejštiny a (biblické) řečtiny. Bez odborníků bychom mohli text chápat špatně.

Jsem přesvědčen, že Bůh se dokáže postarat – a také se postaral – o to, aby se nám dostalo do rukou Písmo, jemuž můžeme rozumět i bez vysoké školy. Tím nechci říci, že znalost dobového pozadí a originálních jazyků je zbytečná. Podstatným částem Písma ale můžeme rozumět poměrně snadno. Taková věta „nesuďte, abyste nebyli souzeni“, je srozumitelná ve všech dobách a ve všech jazycích. Stejně tak evangelium „Ježíš vstal z mrtvých“ nebo vyznání „Ježíš je Pán“.

Tvrdím tedy, že laici mohou a mají číst Písmo. Jistě, v Písmu jsou místa, která jsou těžko srozumitelná, ale každý člověk najde v Písmu dostatek veršů, kterým bude rozumět, a které může ve svém životě aplikovat. (A bude mít co dělat do konce života.)

Jsou ovšem mezi námi „nedůvěřiví“ křesťané (důvody jejich nedůvěřivosti se budu zabývat v některém z dalších článků). Jeden z nich mi v reakci na článek o společenství, v němž jsem psal, že se ve společenství máme povzbuzovat a napomínat, napsal toto: „… žádné povzbuzování a už vůbec ne napomínání neexistuje. Řecký výraz pro obě varianty znamená přivolávat. Kdyby překladatelé nedělali náboženské kompromisy, zřejmě by ubylo mnoho zmatků.“

Nevím, kde toto moudro autor vzal; vím, že dává přednost „Pavlíkovu studijnímu překladu“, ale Pavlík, zdá se mi, s napomínáním a povzbuzováním nemá problém. Autor se zřejmě někde dočetl, že sloveso parakaló sestává z předpony para, která může znamenat „při-“, (ale také „pro-“ nebo „u-“), a kaló, což skutečně znamená volat. A jedním z významů slovesa parakaló skutečně může být „přivolat“ (např. na pomoc). Od tohoto slovesa je odvozeno slovo Paraklétos, kterým je označován Duch svatý. Toto slovo se někdy překládá jako „Utěšitel“, jindy jako „Přímluvce“ nebo „Zastánce“. To vše je v podstatě správné; dodám jen, že to slovo může znamenat také „advokát“, což je slovo odvozené z latinského advocatus, což skutečně znamená „přivolaný“.

Nicméně sloveso parakaló je nositelem mnoha významů a skutečně znamená „povzbuzovat“, ale i „napomínat“. Jak správně uvádí autorův oblíbený překladatel Pavlík: „Toto sloveso má velmi rozsáhlou stupnici významů.“ Proto tedy chci všechny uklidnit: Napomínání a povzbuzování skutečně existuje, a je to něco, co se děje v každém zdravém křesťanském společenství.

Laik může s užitkem číst Písmo, na tom trvám. Měl by ale být hodně opatrný při „výletech“ do hebrejské či řecké gramatiky. Autor píše, že by „ubylo zmatků“, kdyby překladatelé nedělali „kompromisy“. Neuvádí ovšem, o jaký kompromis se jedná. Kompromis mezi čím a čím?

Přiznám se, že jsem kdysi k určitým „zmatkům“ také trochu přispěl, když jsem ve svých kázáních nejednou „etymologizoval“. „Hřích znamená minutí se cíle.“ Ano, řecké slovo hamartia tomu odpovídá. U biblických termínů jsem se snažil vycházet z jejich etymologie. Až po mnoha letech jsem pochopil, že chci-li porozumět biblickému textu, nemohu vycházet z  etymologického významu jednotlivých slov (tedy z toho, jak to či ono slovo vzniklo), ale z jejich významu v době, kdy je použil svatopisec. Abych to přiblížil, použiji trochu extrémní příklad:

V devatenáctém století řada českých klasiků (např. Eliška Krásnohorská nebo Jakub Arbes) běžně používala slovo „soudruh“. Toto slovo nabylo ovšem v druhé polovině dvacátého století zcela jiného významu a kdyby tito autoři žili teď, již by to slovo nepoužili v kontextu, v němž jim v jejich době připadalo zcela v pořádku. Když třeba Václav Klaus řekne „soudruh Juncker odhalil v Trevíru Marxovu sochu“, tak by čtenáři z 19. století vůbec nechápali, o čem Václav Klaus mluví. Kdybych tedy překládal slovo „soudruh“ do angličtiny, musel bych vědět, z jaké doby je český originál, v němž je použito.

Vraťme se k řečtině a vezměme si takové slovo exousia. To se v Bibli zpravidla překládá „moc“ nebo „pravomoc“. Kdybyste na ně ale narazili v antické řečtině, patrně byste ho museli přeložit „svoboda“. To je dost jiné než pravomoc, že? Etymologie slova by vám nepomohla. Možná trochu znalost dobového pozadí: Co se svobodnému občanu jevilo jako „svoboda“, to se nesvobodnému otroku jevilo jako „moc“. Moc, kterou on sám nevládne. Podobných příkladů posunu ve významu slov bychom našli spoustu. V biblické řečtině i v češtině.

Odpovědností překladatele je tedy snažit se porozumět, jako danému slovu rozuměl ten, kdo ho použil. Naše výlety do etymologie budou jinak působit zmatky, před nimiž můj kritik varuje.

Pokud chcete o této problematice vědět něco více, pak doporučuji svou knížečku „Inspirovanost Písma“, kterou vydalo Nakladatelství KMS.

  1. června 2018

Společenství – třetí křesťanská disciplína

Křesťan nemůže duchovně růst bez Písma svatého, skrze které k nám promlouvá Bůh, bez modlitby, v níž my promlouváme k Bohu, a bez obecenství s ostatními Božími dětmi. Právě v otázce obecenství ale můžeme velmi snadno propadnout sebeklamu. Mnozí křesťané se domnívají, že „mají obecenství“, když jsou členy nějakého společenství, případně když chodí na bohoslužby nebo jiná sborová shromáždění. Účast na bohoslužbách nebo členství v církvi jsou sice chvályhodné záležitosti, nicméně obecenství je něco víc.

Skutečné obecenství máme až tehdy, mám-li s někým (může to být jednotlivec, ale lépe je, pokud je to malá skupinka) natolik upřímný a otevřený vztah, že od něj přijímám povzbuzení a napomenutí – a že ho (nebo je, pokud jde o skupinku) povzbuzuji a napomínám. Jde tedy o sdílení, o otevřenost, o opravdovost. Takové společenství nezbytně potřebujeme, protože pokud ho postrádáme, snadno upadneme do sebeklamu. Lidské srdce má totiž značnou kapacitu ke „lstivosti“ (Jr 17:9).

S Písmem a s modlitbou je to jednodušší než se společenstvím. I Písmo nás může zranit (pokud nás usvědčuje z hříchu), i modlitba může být nebezpečná (pokud nám Bůh během modlitby skrze naše svědomí ukáže, že s námi něco není v pořádku), nicméně pokud jde o Písmo a modlitbu, nevstupuje do našeho vztahu s Bohem jiný člověk. Avšak ve společenství se setkávám s někým, kdo na rozdíl od Boha není dokonalý, a kdo mně může zranit způsobem, jakým mě Bůh nezraní. (A platí to i obráceně: I já jsem nedokonalý, a mohu zranit druhého člověka.)

Význam obecenství jsem pochopil již v době, kdy jsem – po roce duchovenské služby – prožil skutečné obrácení. Prožíval jsem tehdy rozpad manželství a postupně jsem si bolestně uvědomoval, kolik jsem v něm udělal chyb. A ještě více mě usvědčovali z hříchu moji nejbližší – bratři a sestry, s nimiž jsem se scházel každou neděli večer k modlitbám. Ano, bylo to zraňující a bolestivé – kolikrát jsem měl chuť vystřelit z místnosti a prásknout za sebou dveřmi.

Jelikož jsem neměl před obrácením žádnou zkušenost s evangelikálním sborem a s intenzivním společenstvím, domníval jsem se, že takové obecenství je „normální“. Až později jsem poznal, že ač se o obecenství tak nějak teoreticky ví, skutečně hluboké společenství je vzácností. A že sami pastýři jsou často po celá léta bez pastýře. Většinou se křesťané scházejí v jakýchsi „předsunutých pozicích“ – něco na sebe sice „prásknou“, ale raději ne ty nejpodstatnější věci. Vědí o potřebě vyznávání hříchů, ale mnohdy sami sebe přesvědčí, že „stačí, když to řeknu Bohu“. (A ono to v mnoha případech opravdu stačí; bohužel ale zpravidla ne u těch záležitostí nejpodstatnějších.) Absence skutečného obecenství v evangelikálním sboru má ale různé negativní následky, které se pokusím popsat v některém z příštích článků.

Jakkoli je hluboké obecenství požehnané a krásné, zůstává prchavé. Udělal jsem tu zkušenost (dokonce opakovaně), že i když domácí skupinka zakusila zázrak pokání a proměny, zázrak hluboké radosti z Boží přítomnosti, není vůbec jisté, zda po několika měsících neupadne do povrchnosti. Podobně jako se čtení Písma a modlitba mohou stát rutinou, zvykem, který pěstujeme ze setrvačnosti, ale který nám už nezprostředkovává zázrak setkání s Bohem, může se i společenství stát příjemným zvykem, kdy si pěkně popovídáme s přáteli, dokonce se i pomodlíme, ale podstatné záležitosti svých životů již nesdílíme. Společenství je tedy něco, oč musíme stále znovu usilovat, oč musíme stále znovu prosit, a zač musíme děkovat, pokud opět prožijeme zázrak pokání a vnitřní proměny.

Počítejme s tím, že i tato disciplína bude předmětem soustředěných útoků Nepřítele. Udělá vše pro to, aby nás o takové společenství připravil. A protože jsme lidé nedokonalí a ještě „ne zcela proměnění“, pokusí se, abychom i my někoho zbytečně zranili – nebo abychom ztratili odvahu mluvit s druhými o svých prohrách. Uděláme dobře, když i přes negativní zkušenosti setrváme v „kvalitním rozhodnutí“, že budeme hluboké obecenství vyhledávat. A nenechte se prosím odradit, když ho nebudete mít hned. Ono se musí narodit – nevznikne lusknutím prstů. Nepřestaňte o ně usilovat, nenechte se odradit počátečními neúspěchy! Jakmile takové obecenství jednou zakusíte, budete po něm toužit stále znovu. Cena je ale vysoká, a někdy to vzdali i ti, kteří dobře vědí, o čem píšu.

  • 31. května 2018

 

 

 

.

Modlitba – druhá křesťanská disciplína

Před časem jsem napsal článek o disciplíně první, totiž o našem vztahu k Písmu. A dá-li Pán, napíšu ještě článek o disciplíně třetí, totiž o společenství.

I když někteří lidé mají pocit, že hledají Boha, ve skutečnosti by ho nehledali, kdyby Bůh nejprve nehledal nás. Bůh k nám promlouvá. Volí k tomu různé prostředky, z nichž Písmo je zdaleka nejdůležitější. Jistě, Bůh k nám může promluvit skrze své proroky a učitele. Může nám něco sdělit ve snu. Může nás oslovit i skrze jiné knihy, než je Bible, a snad se dá (s velkou opatrností) tvrdit, že k nám může promluvit i skrze okolnosti. Bible je ovšem jeho nejdůležitějším prostředkem.

Skrze modlitbu my promlouváme k Bohu. Modlitba má řadu poloh. V modlitbě děkujeme, prosíme o vysvobození, v modlitbě se přimlouváme za druhé nebo Boha oslavujeme.

Chci ale psát především a nejprve o tom druhu modlitby, který považuji za nejdůležitější. Nazývám ho „vylévání srdce před Bohem“. (Mně samotnému to zní poněkud pateticky, ale zatím jsem nenašel lepší stručný název.) Je to vlastně velmi jednoduché: Mluvím s Bohem o všem, co prožívám a co mě potkává.

Nejlépe je začít hned ráno. Krátce se modlím, hned když vstávám. Taková modlitba je cosi jako „houslový klíč“ pro celý den. Připomenu si, že jsem Boží syn. Poděkuji za odpočinek. A prosím, aby mě Bůh chránil a provázel celým dnem, který právě začíná.

Varuji: Nezačít takto den s Bohem je velice nebezpečné!

Mám tu výsadu, že jsem do značné míry pánem svého času. (Nebylo tomu tak vždycky, a tak soucítím se všem rodiči malých dětí, lidmi pracujícími na směny, lidmi postrádajícími soukromí atp.) Proto se mohu hned po snídani věnovat přímluvám. O těch ale v tuto chvíli psát nechci.

Důležité je pomodlit se za vše jen trochu důležité, o čem víme, že nás ten den čeká. Někdy jsou to závažné věci – přijímačky na školu, pohovor s novým potenciálním zaměstnavatelem, řešení nějakého vztahového problému. Jindy jsou to věci méně závažné – účast na třídní schůzce neproblematického dítěte, koupě dárku pro příbuzného, který má narozeniny, setkání s objednaným řemeslníkem atp.

Během dne nás zpravidla potká několik neplánovaných věcí. Některé mohou být nepříjemné – třeba když nám ujede vlak nebo když nám vichřice poničí střechu. Jiné mohou být naopak příjemné – třeba když potkáme starého kamaráda, kterého jsme léta neviděli. Na tato setkání a na tyto otázky jsme se nemohli „modlitebně připravit“, protože jsme nevěděli, že k nim dojde. A právě v takových situacích je modlitba velmi důležitá. Nebudeme-li v takových situacích hledat Boha, můžeme nadělat hodně škody – nebo naopak propásnout skvělé příležitosti.

Důležité je umět se zastavit – pokud to jen trochu jde. Tak jsem si kupříkladu zvykl neodpovídat na e-maily nebo SMS obratem, pokud v nich jde o víc než o neutrální informaci. Bohužel i křesťané si napíší někdy hodně ošklivé věci. Domnívám se, že kdyby se po přečtení e-mailu, který je vytočil, dokázali zastavit a „vylili své srdce před Bohem“, tzn. řekli Bohu, co prožívají a co je vytočilo, dospěli by k závěru (nebo by „slyšeli Boha, jak jim říká“), že bude lépe, když s odpovědí počkají do druhého dne. V některých případech možná dospějí k závěru, že bude lépe, když nebudou reagovat vůbec. A pokud nás někdo vytáčí hodně často, doporučuji se za takového člověka pravidelně modlit. Někdy si vyprosíme lásku k němu, jindy mu dokonce dáme za pravdu – a v některých případech naopak dojdeme k závěru, že je lépe styky přerušit úplně. V každém případě je klíčové tyto momenty „promodlit“, jak se říká mezí námi charismatiky, a nenechat je jen tak být. Pokud o takových věcech nemluvíme s Bohem, může se v nás hromadit zášť, aniž si to uvědomujeme.

Nemohu tvrdit, že mě samotnému se vždy daří na nepříjemné události či nepříjemná setkání reagovat modlitbou. Ale pokud mohu sám sebe posuzovat, jistý pokrok u sebe registruji. Píšu to proto, abych nepůsobil dojmem člověka, který už to má „všechno zmáklé“, a současně abych vám dodal naději. Mluvím o křesťanské „disciplíně“, a toto slovo považuji za vhodné. Toto slovo znamená jednak „obor“, jednak „kázeň“. Souvisí se slovesem disco, učím se, a se slovem discipulus, učedník. Tím je vyjádřeno, že toto „vylévání srdce před Bohem“, tato modlitební reakce na události všedního dne, nám není zcela přirozená – musíme se jí naučit, což vyžaduje kázeň. Pokud ale chceme „překonávat zlo dobrem“, jak nás vyzývá apoštol Pavel, nezbývá než začít trénovat.

Je skvělé, když se někdo hodně přimlouvá, je skvělé, máme-li různé „sborové modlitební“, je skvělé, zapojíme-li se do modlitebního prstence nebo modlitebního řetězu. Ale „vylévání srdce před Bohem“, které se v tomto článku snažím popsat, bych tomu všemu předřadil. Protože jedině když žijeme svůj život před Boží tváří a ihned „unebujeme“ všechny nepříjemnosti a zbavujeme se břemen, která nepocházejí od Otce, nýbrž od nepřítele, přijdeme na společnou modlitební v Božím pokoji, připraveni přijímat Boží zjevení a přimlouvat se se srdcem plným lásky.

  • 22. května 2018

Divadlo a matení pojmů

Ministr kultury Ilja Šmíd hájí v LN z 25. května t. r. uvedení divadelní hry Olivera Frljiće Naše násilí a vaše násilí.

Mimo jiné ve svém článku („Nesmíme zakazovat divadlo, která nás varuje“) píše: „To není Alláh, který chladnokrevně vraždí zajatce, to není Ježíš, který znásilňuje. Jde o symbol! To jsme my! My, zavírající oči před násilím…“

Ano, jde – mimo jiné – o symbol. Ale pan ministr se mýlí, když se domnívá, že my, komu se uvedení této hry nelíbí, zavíráme oči před násilím. Pro mě je Ježíš víc než symbol, ale to nikomu nevnucuji. Jen vím, že nikoli Alláh, ale Muhammad chladnokrevně vraždil zajatce, ale Ježíš neznásilňoval. A myslím si, že na pravdě záleží.

Pan ministr píše: „…už nám zase někdo říká, co je správné a co ne.“ Ano, pane ministře, nejen nějaký abstraktní „někdo“, ale já (beru to na sebe a ručím si za to) Vám říkám: Lhát se nemá. Lhát není správné. Souhlasím s Vámi, že jsou lidé, kteří „násilí umožňují svým nezájmem… pozvedajíce číše vína u obrazovek.“ Ale možná se pletete v jedné podstatné věci: Ti, kteří protestují, neprojevují nezájem a nepozvedají číše u obrazovek. Já jsem také na Václaváku zvonil klíči za demokracii, jak píšete, a věděl jsem, že „demokracie není pohodlná“. Ale nemyslím si, že je třeba urážet věřící a směšovat pojmy. Ne, pan Frljić nám neukazuje „nepříjemnou pravdu“. Vždyť znáte to české přísloví: Kdo lže, ten krade, a pak dělá ještě horší věci, jako třeba v tom My Lai.

  • 25. května 2018

Co vám o Marxovi neřekli

V těchto dnech vychází kniha Marx a satan rumunského luteránského biskupa Richarda Wurmbranda. Biskup Wurmbrand byl dlouhá léta vězněn a mučen v rumunském komunistickém žaláři, než byl doslova „vykoupen“ norskými křesťany (v šedesátých letech minulého století). Mně se už v roce 1968 dostala do rukou jeho kniha Mučen pro Krista a podnítila mě k tomu, abych v létě 1969 se svým přítelem Janem Kozlíkem vyhledal v Sibiu (něm. Hermannstadt) lidi, kteří jej znali, a ověřil si jeho příběh. U nás byla církev rovněž pronásledována, ale takové mučení, jaké musel podstoupit biskup Wurmbrand, se zde nepraktikovalo. Když nás později navštěvovali západní křesťané a vyjadřovali nám úctu, protože jsme „trpěli pro Krista“, uváděl jsem jejich představy na pravou míru. Bylo jim zpravidla těžko srozumitelné, že v některých komunistických zemích (a Československo k nim patřilo) se ponejvíce vyhazovalo z práce, a tresty za „maření státního dozoru nad církví“ byly poměrně mírné, zatímco v jiných komunistických státech, konkrétně v Rumunsku, Bulharsku, Albánii a samozřejmě Sovětském svazu, šlo opravdu o život.

Očekávám, že někdo bude tvrdit, že Wurmbranda nelze brát vážně, právě protože ho komunisté mučili. Někteří usoudí, že je zaujatý. Nicméně jeho kniha o Marxovi je vědecké dílo a všechna tvrzení jsou pečlivě doložena.

Kniha zkoumá otázku, zda byl Marx vědomý satanista. Už dlouho předtím, že se mi dostala do rukou Wurmbrandova kniha, jsem pročetl veledílo Siegfrieda Fritsche Geist über Deutschland (Duch nad Německem), které uvádí určitá fakta, jež jsou zpravidla podrobněji zmíněna a přesně doložena ve Wurmbrandově monografii. Je to pochopitelné – Fritsch věnuje Marxovi jednu kapitolu, Wurmbrand celou knihu.

Pokusím se stručně vyjádřit, co si na základě těchto dvou knih myslím o Marxovi.

Marxův otec byl žid, který konvertoval ke křesťanství. V tehdejší době to nebylo nic neobvyklého – nový, nacionální antisemitismus ještě nekvetl, starý náboženský byl opouštěn, a němečtí (stejně jako jiní evropští) osvícenci viděli jako žádoucí asimilaci židů. Rušily se protižidovské zákony a nařízení.

Mám ale dojem, že Marxův otec se stal křesťanem z přesvědčení, nikoli z vypočítavosti nebo ze snahy jít s duchem doby, jak to bylo tehdy obvyklé. A není bez zajímavosti, že maturitní práce Karla Marxe měla téma „Vztah Ježíše Krista a jeho učedníků podle 15. kapitoly Janova evangelia“. Jeho první písemná práce měla název Spojení věřících s Kristem. Čteme v ní tato krásná slova: „Skrze lásku Kristovu obracíme svá srdce k našim bratřím, s nimiž nás pojí vnitřní pouto a za které se Kristus obětoval… Jednota s Kristem nás vnitřně pozvedá, přináší útěchu v zármutku, klidnou důvěru, otvírá srdce pro lidskou lásku, pro všechno šlechetné a velké, ne kvůli pýše a slávě, ale jen kvůli Kristu.“

Marx tedy křesťanství znal – a zřejmě i vyznával. K nějaké tajemné proměně došlo, když odešel studovat práva. Jeho dopisy rodičům jeho otce velmi znepokojovaly – všiml si, že s jeho synem se něco děje… nebo již událo. Jenže poměrně brzy na to Marxův otec zemřel.

Marx zcela obrátil a začal psát nenávistná dramata a básně. Napsal divadelní hru „Oulanem“, což mělo být zpitvořené pozpátku čtené „Imanuel“. Ve svých básních – Wurmbrand je cituje i s patřičnými odkazy – vyjadřuje nenávist vůči Bohu a touhu strhnout celé lidstvo do zkázy.

Tento motiv se u něj opakuje často. V sekulárních životopisech Marxe jsem se o tom nic nedověděl, ale uznávám, že jsem jich četl jen málo. Nicméně jakási žlučovitost, sarkasmus, ironie a často zbytečná kritičnost se ozývá téměř ze všech jeho prací.

U nás se ví o tom, že Marx pohrdal Slovany – psal o „slovanské lůze“, konkrétně k ní přičítal Rusy, Čechy a Chorvaty. To nezastírali ani soudruzi z „vokovické Sorbonny“, jak se za normalizace říkalo Vysoké škole KSČ. Liberálové, kteří teď slaví Marxovo výročí, ovšem nezmiňují (a možná ani nevědí), že Marx byl ostře proti zrušení otroctví ve Spojených státech. Vedl o tom spory s humánnějším Proudhonem, kterému napsal: „Bez otroctví by se Severní Amerika – ta nejpokrokovější země – proměnila v patriarchální stát. Vymažte Severní Ameriku z mapy a nastane anarchie – celkový úpadek moderního obchodu a civilizace. Zrušte otroctví a vymažete Ameriku mapy.“

Pokud dnes západní intelektuálové tvrdí, že Marx nemůže za zvěrstva komunismu, nevěřte jim. Marx byl plný iracionální nenávisti a ve svých básních se netajil tím, že chce lidstvo strhnout do záhuby. Do značné míry se mu to podařilo.

Knihu vydává nakladatelství Stefanos, má 136 stran a internetová knihkupectví ji nabízejí za 189 – 196 Kč. Přeložil Dan Drápal.

  • 16. května 2018