Nemít strach z Antikrista

Michael Brown a Craig Keener

Nemít strach z Antikrista

recenze

Právě vyšla další kniha o knize Zjevení. Na rozdíl od jiných knih o posledních časech, které se objevily na trhu v posledních letech, se tato kniha soustředí na jeden dílčí aspekt, a sice na otázku pretribulačního vytržení církve (tj. učení, že církev bude vytržena před velkým soužením, které v závěru věků dolehne na celý svět). Anglický titul knihy zní Not Afraid of the Antichrist. Podtitul: „Proč nevěříme ve vytržení církve před velkým soužením.“ Knihu doporučuje Bohuslav Wojnar, pastor AC (Křesťanské centrum Český Těšín) a jeden z nejlepších znalců knihy Zjevení v naší zemi. Předmluvu k českému vydání napsal Michael Buban.

Očekávání, že církev bude „vytržena“ je silně rozšířené jak ve Spojených státech, odkud pocházejí autoři této knihy, tak i v České republice. Učení o vytržení církve je – z hlediska dvou tisíciletí církevních dějin – relativně nové. Je spjato s vlivným teologem Johnem Nelsonem Darbym, duchovním otcem denominace u nás známé jako Křesťanské sbory, jimž se někdy (poněkud neuctivě) říká „darbysté“. John Nelson Darby tuto nauku formuloval kolem roku 1830; k jejímu rozšíření hodně přispěla „Scofield Bible“, vydaná v roce 1909. Cyrus Ingerson Scofield vyšel z klasického překladu známého jako „Verze Krále Jakuba“ (King James Version, jindy Authorized Version), nicméně opatřil toto vydání poznámkami propagujícími myšlenku vytržení. Ve třech závěrečných dekádách minulého století pak bylo toto učení zpopularizováno beletristickými počiny amerického autorů Timothy La Haye a Jerry B. Jenkinse, známými u nás pod názvem „Ponecháni napospas“.

Michael Brown a Craig Keener odhalují tuto nauku jako umělou konstrukci, která se nemůže opřít o žádné jednoznačné verše z Písma. Začínají osobními svědectvími. Popisují, že oni sami uvěřili ve společenstvích, která nauku o vytržení přijímala, a až po mnoha letech, kdy se sami stali teology, tuto nauku opustili.

V recenzované knize se (dle mého mínění velmi poctivě) vyrovnávají snad se všemi pretribulačními argumenty. Pak uvádějí argumenty pro posttribulační nauku (tj. pro učení, že Pán Ježíš přijde nikoli před velkým soužením, ale po něm). Dokazují, že Ježíš Kristus přijde pouze jednou, nikoli dvakrát (jednou tajně pro církev a podruhé zjevně k soudu nad světem).

Jednotlivé argumenty a protiargumenty zde uvádět nebudu – zájemci si jistě knihu opatří a sami tyto argumenty posoudí. Zdržím se jen u jednoho pozorování, které autoři také zmiňují a které mě zneklidňovalo již několik let. Jedním z argumentů pro nauku o vytržení před velkým soužení je, že Bůh miluje církev, a proto ji nenechá trpět. Zatímco na zemi bude velké soužení, vytržená církev se bude radovat v nebi.

Mám obavy, že za tímto argumentem je touha vyhnout se pronásledování. Pokud Bůh tak miluje církev, že ji nenechá trpět, proč dopouští, že v současnosti umírají v Nigérii a okolních státech desetitisíce křesťanů? V několika posledních letech jsem měl tu čest překládat několik knih o pronásledovaných křesťanech (např. autobiografii Richarda Wurbranda Neboj se kříže; v současnosti překládám další „hutnou“ knihu pro Hlas mučedníků). Mnozí jsou vražděni a velkým soužením už nepochybně procházejí. Pokud mělo být vytržení motivováno Božím soucitem s trpící církví, vtírá se otázka, proč Boží soucit nevede Boha k vytržení oněch mučených křesťanů z oblastí nejtvrdšího pronásledování?

Autoři na mnoha textech dokládají, že následovníci Kristovi budou mít na světě soužení až do samotného konce. Domnívám se, že empirie to potvrzuje. Svědectví pronásledovaných křesťanů jsou přitom velmi povzbudivá – až už jde o manžele Wurmbrandovy ve východní Evropě, o křesťany v muslimských nebo o křesťany v Číně.

Ano, vím, že o pravdě se nehlasuje a že podpora zvučných jmen sama o sobě nedokazuje, že kniha je pravdivá. Přesto dle mého názoru stojí za zmínku, že knihu doporučují takové osobnosti jako Mike Bickle, Daniel Kolenda, Sam Storms, Rolland Baker (manžel u nás známé Heidi Bakerové), nebo biblista Clinton E. Arnold.

Knihu vydalo letos nakladatelství Daniel Pospíšek. Má 243 stran a prodává se za 329 Kč.

Dan Drápal,

  1. července 2021

 

Jak interpretovat Bibli

„Buď proklet, kdo svádí slepce z cesty,“ čteme v Deuteronomiu 27,18 (ČEP). Tato věta je zcela srozumitelná a lidé doby Mojžíšovy ji chápali stejně dobře jako my a naši současníci. Tento verš je součástí Tóry, jejíž značnou část tvoří různá právní ustanovení. Ačkoli všemu podstatnému můžeme rozumět, byť to bylo psáno před tisíciletími, přesto biblický text vyžaduje určitou interpretaci.

Pisatelé Bible, znalí hebrejštiny, používali (a znali) mnohem méně abstraktních pojmů a abstraktně se vyjadřovali jen výjimečně. Kdybychom chtěli dnes říci, co Mojžíš (a Duch svatý) vyjádřili citovaným veršem, patrně bychom volili formulaci „Buď proklet, kdo jakkoli ubližuje postiženému.“ Lidé doby Mojžíšovy stejně jako lidé dnešní si jistě toto ustanovení zákona nevykládali tak, že slepému ubližovat nelze, hluchému nebo chromému však ano. Všichni dobře rozumíme, co chtěl zákonodárce říci.

Nicméně někteří současní právníci dokáží věci jednoduché značně zkomplikovat. Trvají na tom, že věc je nutno formulovat naprosto přesně. A tak si dokážu představit právníka, který pěstuje tzv. právní pozitivismus. Kdyby hájil někoho, kdo ublížil kulhavému, argumentoval byl tím, že zákon přece o kulhavých nehovoří.

Někteří politici (záměrně nejmenuji) dokáží vykládat zákony i ústavu „kreativně“. Pokud je v ústavě psáno třeba že „prezident jmenuje…“ a není tam řečeno dokdy, někteří usoudí, že vlastně jmenovat nemusí, protože ústava mu neukládá žádné lhůty. Ano, jmenuje, ale třeba za půl roku.

Právníci (a laici), kterým se to nelíbí, navrhují jako řešení doplnit ústavu. Reakce je to přirozená, ale tudy cesta nevede. Čím je ústava podrobnější, tím více poskytuje možností, jak něco zpochybnit, protože to v ústavě není dostatečně specifikováno.

Co tím má být řečeno? Že bez dobré vůle se vládnout nedá. Je určitým specifikem českého prostředí, že jak prostý lid, tak mnozí politici se často snaží vymýšlet způsoby, jak zákon obejít. Je to jeden z důvodů, proč u nás mnoho nepravostí zůstává nepotrestáno. Jak zdůrazňovali otcové – zakladatelé Spojených států, demokracie je pro lidi mravné. Bez dobré vůle dlouhodobě fungovat nemůže.

Bůh po nás vyžaduje mravnost. A Bůh není právní pozitivista. Pokud nám řekl, že nemáme svádět slepce z cesty, jistě tím mínil, že nemáme ubližovat ani jinak postiženým. Boží zákony jsou, odborně řečeno, ilustrativní, nikoli normativní. To znamená, že „slepec“ zastupuje všechny kategorie postižených, a spousta věcí, které máme dodržovat, v Písmu není vůbec zmíněna. Například to, že nemáme usedat za volant bez řidičáku. Ano, Bible je napsána tak, aby jí rozuměly i „primitivní“ národy, které nepoužívají abstrakta, ale současně je psána pro lidi dospělé, kteří ji dokáží interpretovat.

Ilustrativně, nikoli normativně bychom měli přistupovat i k těm částem Písma, které se týkají státního zřízení a politiky. Je evidentní, že apoštol Pavel nebyl bojovníkem proti otroctví. Tedy… nebyl jím prvoplánově. Ve skutečnosti jeho důraz na to, že v otázce spásy není rozdílu mezi Židem a Řekem, mužem a ženou, a otrokem a svobodným, položil základ, na němž mohli křesťané, když nazrál čas, postavit boj proti otroctví, a nakonec dosáhnout jeho zrušení. Nemusíme se tím sice vytahovat, ale můžeme být hrdí na to, že to bylo právě křesťanství, které dalo impuls ke zrušení otroctví, a nakonec zákaz otroctví prosadilo. O žádném jiném náboženství to neplatí.

Apoštol Pavel neváhal využít výhody, kterou měl, totiž římského občanství. Tuto výhodu neměl ani Pán Ježíš a téměř jistě ani nikdo z prvních apoštolů. Můžeme si klást otázku, proč, ale to by přesahovalo meze tohoto článku.

Klíčový text pro vztah k vrchnosti spatřují křesťané v 13. kapitole Římanům. A zcela právem. Jiná otázka je, jak tento text aplikovat v dnešní době.

Svět – a nyní mám na mysli evropskou civilizaci, kterou vesměs označujeme jako „Západ“ – se v průběhu času vyvíjel. Židovsko-křesťanská tradice sice počítala s tím, že někdo se stává panovníkem „z Boží milosti“, nicméně načrtla jasnou hranici: Panovník není Bůh. Křesťanům nešlo o rozvracení státního zřízení, nicméně nepřekročitelnou čarou pro ně byl božský nárok římských císařů. Prohlásit se za bohy sice nebylo něco, co se zrodilo v hlavách těchto císařů – byli to jejich maloasijští poddaní, kteří je jako bohy začali uctívat. To ovšem křesťanům bylo celkem jedno. Oni vyznávali, že Ježíš je Pán (kyrios Iésous) a odmítali vyznání, že císař je Pán (kyrios kaisar). A byla to věc života a smrti. Ti, kdo za své vyznání zaplatili životem, ve skutečnosti umožnili, aby se po mnoha staletích zrodil nejprve právní stát a posléze i demokratické státní zřízení.

Kdo je vrchností dnes? Kdo nebo co je nejvyšší autoritou ve státě? Mnozí se shodnou v tom, že ústava. Králové, císaři, knížata – ti všichni se v dnešním civilizovaném světě musí sklonit před ústavou a zákony. Poslanci a senátoři skládají poslanecký či senátorský slib, a neslibují věrnosti Panovníkovi, ať už to je kdokoli, ale ústavě. A to se týká i hlavy státu.

Nejvyšší, autoritou, tedy chcete-li, vrchností, je tedy u nás – podobně jako v ostatních demokraciích – ústava. Poddanost vrchnosti tedy v našem zřízení nespočívá v tom, že plním přání a rozkazy premiéra, hejtmana, primátora či starosty, ale že se řídím ústavou a zákony.

Ano, vím, že v Bibli o ústavě nic není. Tedy… prvoplánově. Bibli ovšem musíme interpretovat, a o tom je tento článek. Věřím ve verbální inspiraci Písma v tom smyslu, že jsem přesvědčen, že se nám Bible dostala do rukou v podobě, jak to Bůh zamýšlel. V tomto smyslu je pro mě Písmo Božím Slovem. Nicméně toto Slovo potřebuje inspirovanou interpretaci, a to do každé generace a do každé kulturní situace. Pokud byste chtěli vidět, kam by asi vedlo, kdybychom brali Písmo „doslovně“, poučte se od radikálního islámu. Sekání rukou zlodějům, zahalené ženy, popravy homosexuálů… My bychom museli analogicky kamenovat cizoložnice a probodávat uši otrokům, kteří by si přáli našimi otroky zůstat.

Aby nedošlo k nedorozumění: Rozhodně netvrdím, že místa, kde jsou podobné věci zmíněny, by měla být z Písma vypuštěna. Naopak, ona mají svůj dosah i pro dnešní dobu a při správné interpretaci nám mají hodně co říci. Pokud církev usoudí, že některé části Bible jsou „zastaralé“ nebo „překonané“, nakonec opouští Písmo celé – v naší generaci to můžeme pozorovat více než kdykoli dříve.

Ano, ke správné interpretaci Písma potřebujeme Ducha svatého. Ten byl na „vysílači“ (svatopiscích) a stejně ho potřebujeme na „přijímači“ (dnešních čtenářích).

  1. dubna 2021 (psáno pro časopis Život v Kristu)

 

 

Epizody z kulturních válek

V Maďarsku přijali zákon zakazující propagaci homosexuality mezi mládeží do osmnácti let. Jak se dalo čekat, zejména v západní a severní Evropě tento krok vyvolal pobouření.

Můj komentář: Zdá se mi, že nizozemský premiér Mark Rutte, který vyzval Maďarsko, aby opustilo Evropskou unii, jedná příliš unáhleně. Z hlediska evropských dějin je výjimečná právě propagace homosexuality, nikoli její omezení. Postoj, který nyní zaujímá Mark Rutte, je – z hlediska dějin – relativní novinkou, byť v řadě evropských států převažuje. Je naší povinností přejímat všechny novinky, které přicházejí z těchto zemí? Pokud vím, tyto otázky jsou v pravomoci národních vlád, nikoli Evropské unie. Nám, konzervativcům, ktreří jsme Evropskou unii neodepsali, hlasy Marka Rutteho a jemu podobných situaci rozhodně neulehčují.

Některé novinky, přicházející z Nizozemí, mne po pravdě řečeno děsí. V roce 2001 byla v této zemi uzákoněna eutanázie, tedy asistovaná sebevražda. V roce 2003 odešlo v Nizozemí touto cestou z tohoto světa 1626 lidí, tj. 1,2 % všech úmrtí. V roce 2016 to bylo již 6091 lidí, tj. 4 % všech zemřelých. Nechává vás to chladnými? Mě nikoli.

Tuším námitku, že sčítám jabka s hruškama. Homosexualita přece s eutanázií nesouvisí.

Dovoluji si mít jiný názor. Samozřejmě budou výjimky, ale jsem přesvědčen, že většina těch, kteří chtějí propagovat homosexualitu, kdo podporují změnu pohlaví, kdo podporují umělá ukončení těhotenství, budou také pro eutanázii. V Maďarsku nebojují proti homosexuálům – předsedovi vlády Viktoru Orbánovi jsou vcelku lhostejní a v jeho vládnoucí straně Fidesz je jich celá řada, dokonce i v relativně vysokých funkcích. Maďarsko prostě nechce, aby se sexuální výchova a otázky s ní spojené přenesla z rodin na státní instituce. A v této věci maďarskou vládu plně podporuji. Aby bylo jasno, v řadě věcí ji nepodporuji ani v nejmenším. Pranic se mi nelíbí plány vybudovat v Budapešti čínskou universitu. (Naštěstí se zdá, že vláda od tohoto projektu nakonec ustoupí.) A pranic se mi nelíbí, že v Maďarsku staví jadernou elektrárnu Rusové. Maďarskou prorodinnou politiku ale považuji za velmi promyšlenou a dobrou.

Britský Vrchní soud vydal v prosinci 2020 rozhodnutí, které se týká změn pohlaví u dětí. V kauze známé jako „Bell versus Tavistock“ soud konstatoval, že šestnáctiletí dospívající nejsou schopni dát informovaný souhlas k užívání blokátorů puberty. Někteří odborníci předpokládají, že přinejmenším Británii zaplaví v následujících letech vlna žalob na kliniky, které provádějí změny pohlaví. V Británii mohou o změnu pohlaví zažádat i nezletilí, aniž o tom informují rodiče.

Počet lidí žádajících o změnu pohlaví narůstá i u nás, ale jde nanejvýš o desítky případů. A ti, kdo si přejí své pohlaví změnit, čeká u nás dvouletá lhůta, během níž si mohou zejména nevratné kroky dobře rozmyslet.

V Británii jde ovšem o tisíce dětí. Kliniky, provádějící změny pohlaví, jsou velký byznys. Přitom neexistují žádné studie, které by prokázaly, že ti, kdo své pohlaví nechali změnit, se cítí lépe než původně. A dnes už by existovat mohly. Možnost změnit své pohlaví je sice relativně nová, nicméně příslušné operace již podstoupily celosvětově tisíce lidí.

Něco takového není v Maďarsku možné. Zatím. A já zatím nebudu vyzývat Marka Rutteho, aby s celým Nizozemím vystoupil z Evropské unie, když mají takový zákon, který podle všeho umožňuje zabíjet lidi. Prostě nemám víru na to, že v Nizozemí (nebo v jakékoli jiné zemi) jsou tisíce lidí, kteří si skutečně přejí zemřít.

Další oblast, v níž probíhají kulturní války, je oblast sportu. Sport, zejména olympijský, měl probíhat v míru. V antickém Řecku prý státy přestávaly po dobu olympijských her bojovat. Když vznikal Mezinárodní olympijský výbor, stanovil, že Olympijské hry nelze využívat k politické propagandě. A stejné pravidlo platilo v organizacích, které řídí jednotlivé sporty, tedy např. v UEFA. V poslední době ale vidíme, že toto pravidlo je porušováno. Nejznámějším projevem je spor o poklekání či nepoklekání. Poklekání je údajně bojem proti rasismu; jsem si jist, že tento projev rasismus nevymýtí.

Před několika dny se UEFA postavila proti záměru nasvítit při utkání Německa s Maďarskem mnichovský stadion v duhových barvách, což měla být propagace LGBTQX ideologie a políček maďarské vládě. Obávám se, že politická propagace se bude ve sportu nadále rozšiřovat; ovšem pouze budete-li stát na „té správné straně“ a bojovat „za dobrou věc“. Jestli mi něco připadá jako negace evropských hodnot, pak je to právě toto. Asi to bude tím, že stojím na té špatné straně.

  1. dubna 2021

 

 

Zápas s pochybnostmi

Miluji Písmo a věřím, že je celé inspirované. Na rozdíl od mnohých vím, že si nemohu vybírat jen to, co se mi hodí do krámu. A z toho plyne, že někdy s Písmem zápasím. Jedna oblast, v níž jsem dlouho zápasil, byla oblast pochybností. V první kapitole Jakubova listu je jasně řečeno, že když prosíme o moudrost, máme prosit ve víře a bez pochybností, protože budeme-li pochybovat, nic nedostaneme.

A já přitom o tolika věcech pochybuji! Jakmile někdo vysloví nějaký „silný názor“, okamžitě se ve mně rozsvítí červené světlo a napadají mne myšlenky, které tento silný názor vyvracejí nebo alespoň problematizují. A nějak to na mě funguje zleva i zprava. Vůbec se nedivím, že někteří lidé se mnou mají problém.

Kromě toho zjišťuji, že mám docela strach z lidí, kteří pochybnosti nemají. Zdá se mi, že kdyby měla v dobách nacismu řada Němců více pochybností, nemuselo téci tolik krve. Totéž platí o mnoha „přesvědčených komunistech“ z počátku komunistické vlády.

Během současné pandemie se vyrojilo ve veřejném prostoru mnoho lidí, které jsem dříve neznal. A zase jsem u sebe pozoroval, že čím někdo něco tvrdil vehementněji, tím, větší pochybnosti ve mně vzbuzoval.

Docela mi pomohla jedna malá knížečka. Napsali ji dva sociologové, Peter Berger (ten je hodně slavný) a Anton Zijderveld (toho jsem dříve neznal). Knížka se jmenuje In Praise of Doubt (Chvála pochybností) a má výmluvný podtitul Jak mít pevné názory a přitom se nestat fanatikem. Knížka dokládá, jak nebezpečný je na jedné straně všeobjímající skepticismus a současný postmodernismus na straně jedné a „pravá víra“ (autoři mluví o „fundamentalismu“) na straně druhé.  První postoj zpochybňuje vše, a je-li zpochybněno vše, nelze ani činit jakékoli morální soudy a společnost nemůže fungovat. Druhý postoj nepovoluje žádnou pochybnost, a tudíž není schopen sebekorekce.

Co na to Jakub? Musel jsem si ujasnit, jak to s těmi pochybnostmi vlastně je. Je něco, o čemu nepochybuji? A co to je? A mohu od Boha něco žádat, když pochybuji?

Nepochybuji o tom, že Bůh je svatý. Nepochybuji o tom, že Pán Ježíš Kristus je můj vykupitel. Nepochybuji o tom, že Bůh miluje všechny lidi. Nepochybuji o tom, že tato skutečnost je určující pro to, jak mám k lidem přistupovat.

A tak bych mohl pokračovat. Zjistil jsem, že je hodně věcí, o nichž nepochybuji.

Přitom pochybuji o mnoha věcech. Jenže pozoruji, že ty se netýkají Boží povahy, Božího charakteru, Božího díla. A dokonce se mi zdá, že právě jistota v Bohu mi dovoluje o celé řadě věcí pochybovat. A někdy možná nejen dovoluje, ale dokonce i přikazuje.

Teď se pokusím z tohoto přesvědčení vyvodit určité závěry pro naši situaci. Pandemie trvá již téměř rok a půl. Mnozí experti se vyjadřují k jednotlivým otázkám: K účinnosti různých druhů vakcinace, k účinnosti (nebo neúčinnosti) roušek, lockdownu, testování, trasování, k otázkám, zda je virus přírodního nebo umělého původu. Na internetu najdete dostatek materiálů, abyste mohli argumentačně podpořit nejrůznější názory. „Vhodná“ četba z vás může udělat vehementního zastánce očkování, nebo naopak jeho vehementního odpůrce. Některé názory byly dlouho v zavržení, aby se pak znovu objevily (otázka umělého či přírodního původu viru). Někteří odborníci se stačili poměrně rychle znemožnit – třeba ti, co loni v létě tvrdili, že „žádná druhá vlna nebude“. Někteří dokáží chybu či omyl přiznat, jiní nikoli. Hádejte, komu asi věřím víc.

Bylo tu ale i poměrně hodně odborníků, kteří netvrdili nic příliš vehementně. Ocitli jsme se totiž tváří v tvář fenoménu, s nímž jsme neměli – nemohli mít – žádnou zkušenost. Není divu, že i odborníci tápali. (Jasno měli ti, kteří věřili na spiknutí, třeba farmaceutických firem.) Jenže žijeme v době, kdy se moc nenosí říci „já nevím“, nebo „já zatím nevím“, zvláště pokud jste považován za odborníka. To pak vypadáte málo rozhodně nebo málo učeně. Jste odborník, a nevíte? Tak to jste vlastně selhal. Přitom ti, kteří nemají žádné pochybnosti a jsou si „naprosto jisti“, mohou udělat mnohem větší paseku nežli ti, kdo přiznají, že si něčím ještě nejsou zcela jisti.

Téměř jistě se budou mnozí (třeba ministr zdravotnictví nebo ministryně financí, ale i mnozí další) muset činit různá rozhodnutí, aniž budou mít stoprocentní jistotu. Pak ihned nastoupí tucty právníků, kteří budou podávat nejrůznější žaloby. A soudy budou muset vydávat nějaká rozhodnutí o věcech, v nichž nemají jasno ani odborníci, natož soudci!

V tom všem mám ale jednu velkou jistotu: Bůh neztratil kontrolu. Věci se mu nevymkly z rukou. A vlastně mám těch jistot víc… Třeba i tu, že můžeme být uklidňujícím prvkem. Nemohu se vehementně vyjadřovat k účinnosti vakcinace, to fakt nechám na odbornících, ale mohu vehementně tvrdit, že Bůh nám i uprostřed pandemie dává pokoj, který převyšuje všechno lidské pomyšlení.

  1. června 2021

Aleš Drápal: Bílá Hora a my

Je to až překvapivé, jak málo jsme se z médií dozvěděli něco nového a zajímavého o Bílé Hoře navzdory kulatému výročí. Jako by se to celé točilo kolem opakování, že to není tak, jak nám vyprávěl Jirásek (který ovšem přímo o tomto tématu nepsal). A přitom stačí, aby si člověk přečetl vynikající pojednání o Bílé Hoře, které napsal přední český historik – a katolík – Josef Pekař, aby se mu stalo zřejmé, jak obrovská to byla tragédie. Ze země, která byla součástí evropského vývoje, se stal prošpiclovaný skanzen dobrých poddaných vychovávaných v ducha hesla, ke kterému se později hlásil císař František – totiž, že nepotřebuje poddané vzdělané, ale poslušné.

Pekařova kniha je k dosažení na internetu https://cs.wikisource.org/wiki/Bílá_Hora_(Pekař) Nejde o to, že by člověk musel brát všechno, co Josef Pekař zde napsal, jako závazné. Ale aspoň nějaká minimální znalost tématu by se hodila.

I u profesionálních historiků se v dnešní době lze setkat se zlehčováním lidského utrpení v době pobělohorské. A z nějakého důvodu se takové výklady setkávají až s žíznivým přijetím ze strany novinářů, kteří touží vyložit, že všechno bylo jinak.  Jen výjimečně se takové zlehčování setká s kompetentní oponenturou. Výjimkou, na kterou bych rád upozornil, je díl Historie.cs nazvaný

Jak temné bylo temno. Historikovi Jaroslavu Čechurovi se v něm postavil ekonom a právník Libor Dušek, člověk, který, pokud vím, nemá s křesťanstvím nic společného, ale zabývá se historií institucí.

Tím vůbec nechci popírat úžasné věci, které byly v Čechách vytvořeny během doby barokní. Když jsem Janu Sokolovi jednou říkal, jak je moje žena unesená Santinim, tak mi povídá: „Já vůbec nechápu, pro koho to stavěli. Nejhezčí je to ze vzduchu.“ Ano, v dobách nesvobody, když dozor trochu poleví, tak se často objeví prostor pro tvorbu, pro kterou se v časech bez státního nebo církevního dirigismu finance nenajdou. A výsledky mohou být úžasné.

Dnes ještě nikdo nemluví o českém filmu šedesátých letech jako o něčem, co svědčí ve prospěch tehdy vládnoucího režimu. Za nějakých čtyřicet let se však takové argumenty docela dost dobře možná vynoří.

Tohle všechno píšu jako úvod. Přemýšlím o tom, jak se mám dívat na bělohorské mučedníky, na ty, které tak teatrálně a krutě nechal Ferdinand popravit na Staroměstském náměstí.

Rád bych ještě předeslal, že v sobě nenacházím žádný protikatolický osten. Katolická církev má mnoho tváří. Nějaký paušální soud je dnes k ničemu. O Bílé Hoře a jejích následcích jsem slyšel krásně a rozumně mluvit jeptišku z bělohorského kláštera, která o tom hodně ví a která o tom hodně přemýšlela. A jsou samozřejmě i tací, kteří o tom vědí méně a jsou zaměřeni na to, aby z toho všeho, co se pak dělo, katolickou církev vyvinili. To mi bývá líto, spíše kvůli nim. Každé ohýbání pravdy s sebou nese i ohýbání vnitřního člověka.

Místní i zahraniční historici se shodují, že povstání českých stavů bylo zpackané. Čeští stavové neposkytli kvůli hledání výhod pro sebe solidaritu v letech předchozích jiným protestantským stavům, které  Habsurkové drtili. Neměli jasný plán, neměli zajištěnou mezinárodní podporu – byť se jim jí nakonec dostalo. Marně na ně Fridrich Falcký, kterému máme sklon se vysmívat, v létě 1620 naléhal, že jde o všechno, a že to do toho musí vložit svoje prostředky v daleko větší míře. Jenomže  oni si představovali, že když prohrají,  tak bude nějaké bububu, něco se jim zabaví, a pojede se dál.

Ovšem ne všichni. Byly i jasnozřivé výjimky. Třeba Jan Albrecht Smiřický, který bohužel zemřel půl roku po defenestraci, to viděl jasně. Říkal ostatním, že je lépe přijít o velké bohatství a zachovat si čest, než se vrátit s velkou ostudou a posměchem (a pak přijít možná o všechno). Takových jako Jan Smiřický ovšem nebylo dost. Ten způsob, jak rychle to stavové vzdali, je až ostudný.

I po Bílé Hoře nebylo vše úplně ztraceno. Nicméně to byli téměř jen cizinci, kteří nepropadli malomyslnosti. Holandský plukovník Franck držel Tábor až do listopadu 1621. Skotský důstojník John Seton bránil Třeboň až do března 1622. Mansfeldův poručík Hans Junckher vydržel na Zvíkově až do června 1622. Mansfeld byl odvolán z Plzně v březnu 1621. Pak jeho posádka, údajně bez jeho vědomí, Plzeň vydala za 140 tisíc zlatých úplatku.

Bylo snad povstání chybou? Domnívám se, že ti, kdo ho způsobili, věděli, co dělají. Nedívejme se na to nutně katolicko-protestantskou perspektivou. Ale spíše tak, že to bylo období, kdy se rodila idea absolutní moci. Ne středověký svět lén a vzájemných povinností, ale  moc panovníka, která není ničím omezována. O likvidaci protestantů v českých zemích by se Habsburkové pokusili tak jako tak. Málokdo u nás ví, že rakouské země byly v polovině 16. století z poloviny luteránské. V době českého stavovského povstání byla protireformace v zemích rakouských již víceméně dokončena. Čeští stavové věděli, že Čechy jsou další na řadě.

Jenomže si jich jen málo připustilo, jak neúprosný protivník před nimi stojí. Někdo, kdo touží po absolutním vítězství.  Ti mužové, kteří pozdvihli zbraň na obranu svobody, mají moji úctu. Protože rozpoznali její ohrožení. Zásadní ohrožení. Přijali odpovědnost. A to je lepší než se skrčit a mrmlat. Jim se ovšem nepovedlo svobodu ubránit.  Také proto, že nějak vytěsnili ze své mysli informace o rozhodnosti a nelítostnosti protivníka. I když ty informace měli.

Jejich oběť, a vlastně celá oběť Čech a Moravy, nebyla úplně marná. Habsburkové se trochu přepočítali. Kdyby se v českých zemích chovali uměřeněji, tak by nevyvstal v protestanských mocnostech pocit ohrožení, který byl tak silný, že se do věci vložily i severské protestantské státy, které přímo ohroženy nebyly. Protestanté měli tak trochu štěstí, že Habsburky se cítila ohrožená i katolická Francie. Opravdu, mezi roky 1620 a 1624 k žádným významným bojům nedocházelo. A možná stojí za to si připomenout i to, že Habsburkové saskému vévodovi slíbili, že luterány budou dál v Čechách tolerovat, což mu spolu s Lužicí stačilo ke spokojenosti. Nedodržení tohoto slibu také hrálo roli.

Dnes už je jistě hodně věcí jinak. Když jsem byl jako dítě v Anglii, tak mě zarazilo, že o bělohorské bitvě ví víceméně každý absolvent střední školy. Jako příklad toho, jak se ztrácí svoboda a začíná útlak.

Žijeme v době, kdy se různé kulturní konflikty zase rýsují. Vůbec nemám tušení, co se všechno přihodí. Zdá se mi ale, že se opět objevuje taková ta nelítostnost, zarputilost, touha po zašlapání těch druhých, která je nesena přesvědčeností o vlastní mravní nadřazenosti. A to je kontext, ve kterém možná stojí za to se nad Bílou Horou zamýšlet.

Očekávání konce

Očekávání konce je zcela oprávněné. Konec nastane. O jakém konci to ale píšu? Píšu o vesmíru a o každém z nás. Stvořený vesmír má svůj počátek a bude mít i svůj konec. Podobně každý z nás byl jednou počat a jistotu, že zemřeme, stoprocentně sdílejí jak věřící, tak nevěřící. Byť se liší v tom, co se s námi vlastně stane.

V Listu Hebrejům se píše: „Lidem je určeno jednou zemřít, a potom je čeká soud“ (9:27 B21). Tato skutečnost dává našemu životu význam a důstojnost. V tomto časném životě jde o věčnost. Rozhodujeme se, kde budeme věčnost trávit, zdali s Bohem, nebo bez Boha.

Toto vědomí leží na některých lidech jako těžké břímě. Nabízejí se dvě cesty, jak z vážnosti této situace uniknout. První je víra v reinkarnaci (převtělování). Po smrti se staneme něčím nebo někým jiným a budeme pokračovat. Pro věčnost se tedy rozhodovat nemusíme.

Druhou je lidová víra v očistec. Zdůrazňuji „lidová“, protože podle katolického učení z očistce nevede cesta do pekla. Má-li tedy někdo jistotu očistce, má mít i jistotu života věčného. Nicméně podlé mé zkušenosti to řada katolíků neví. Očistec jim poněkud otupuje a zamlžuje otázku volby, před níž stojíme. Mají za to, že pokud tady na zemi něco pokazili, odtrpí si to v očistci.

Jenže ono je to na ostro. Žádný reparát. Žádný druhý termín. Buď – anebo.

A nevíme dne ani hodiny. Pán Ježíš jednou vyprávěl podobenství o úspěšném rolníkovi, který říkal své duši: „Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.“ Ale Bůh mu řekl: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“

Nikdo z nás nemá jistotu, že si této noci nevyžádají naši duši. Proto musíme být připraveni.

Ale jak? Tím, že činíme pokání a žijeme v Božím odpuštění a v Boží milosti. Tím, že máme obecenství s Bohem a jeho Synem Ježíšem Kristem, a jdeme životem ve vědomí, že věčnost přijímáme jako dar. Nespoléháme tedy na sebe. Ani na svou zbožnost ne.

A tak máme na jedné straně ty, kdo jsou přesvědčeni, že po smrti nebude nic. I ti jsou zmíněni v Knize knih. „Jezme, pijme, neboť zítra zemřeme.“ A na druhém pólu jsou ti, kteří „mají Syna“ (viz 1J 5,11-12).

Připraveni musíme být. Protože nevíme, zda si dnešní noci nevyžádají naši duši. Nebo jestli nás zítra dopoledne nepřejede auto. Nebo jestli na nás nespadne věž, jako na ty v Siloe. Nebo jestli nezemřeme na COVID. Nebo na očkování proti COVIDu, že. Opakuji: Připraveni musíme být.

A jak to bude s celým vesmírem? I ten bude mít svůj konec. Někteří ho očekávají už brzy. A možná mají pravdu, protože nikdo, ani Syn, neví, kdy konec nastane. Někteří jsou fascinováni jízdním řádem, který nacházejí v Písmu, zejména v knize Zjevení. Vyčítají z Písma různé podrobnosti, zkoušejí odhady, kdy to bude, a zpravidla se na ten konec těší. Nastane nějaká nová skutečnost, třeba plán na celoevropský COVID pas, a někteří už volají: „Už je to tady!“ „Tak už nás čipujou!“ (To jsou autentické reakce.) Kniha Zjevení se začíná naplňovat! (To už není přímý citát, ale myslím, že jde o věrné vyjádření smýšlení těchto lidí.)

Jsem skeptik. Mimo jiné asi z toho důvodu, že znám dějiny. A vím, že „už je to tady!“ volali někteří lidé v desátém století a v patnáctém století a v třináctém století a v minulém století… zkrátka vždy. Zatím se všichni spletli. A nemyslím si, že byli všichni hloupější než my. Nemyslím si, že byli všichni méně zbožní než my. Proč bych se při úvahách o konci neměl splést také, když se spletli lidé šlechetnější nežli já?

Osvícenství nastoupilo po děsivých, krutých válkách vedených údajně o správné křesťanské učení. Evropská unie přišla po dvou děsivých, krutých světových válkách. Motivy jejích zakladatelů byly dobré – duchovními otci myšlenky sbližování evropských národů byli přesvědčení (a přesvědčiví) křesťané. To až později se objevily věci, které se nám právem nelíbí.

Motivy byly dobré, a mnohé se podařilo, ne že ne. A spousta věcí brala – a bere – nepěkný obrat.

Mnozí křesťané jako by nedokázali (a možná ani nechtěli) nést složitost dnešního světa. Pak prohlašují EU jako takovou za „satanskou“.

Jsem rád, že žiji v EU. Že nemáme politické vězně. Že se příslušníkům sekt neodebírají za živa orgány na transplantaci. Že když na Slovensku zastřelí novináře, padne kvůli tomu vláda. Že odpadlíci nejsou likvidováni na základě fatwy.

Jistě, je tu hodně věcí, které se mi nelíbí. Zejména se mi nelíbí, když někteří prosazují, aby děti neříkaly mamince a tatínkovi „maminko“ a „tatínku“. Nebo když americký prezident říká „rodící lidé“ místo „matky“. A mohl bych jmenovat spoustu dalších věcí.

Současný svět není černobílý. A mám pocit, že pokud ho křesťané za černobílý prohlašují, stávají se zmařenou solí. Ano, vyznat se v něm je těžké, snad nemožné. Jsou věci, v nichž je dohoda nemožná. Věc, které se nemohou stát předmětem kompromisu. Ale je spousta příležitostí „pracovat ku pokoji“, usilovat o smíření, odmítat zjednodušování, ba dokonce i přiznat chybu…

Jednou toto vše skončí. A potom přijde soud. Věřím, že kdo se drží Ježíše Krista, bude pro tuto zemi požehnáním.

  1. června 2021

 

 

Novinky o našich Pákistáncích

Opět mám prosbu. Jedna ze dvou pákistánských rodin shání vhodnější bydlení. Mají čtyři děti; tři na základní škole a jedno trojměsíční mimino. Na nájem mají cca 8500 měsíčně. Byli by rádi, kdyby to děti neměly daleko do školy. Nyní bydlí v jižních Čechách nedaleko Blatné. Čím blíže by byli Praze nebo Brnu, tím lépe (otec jezdí pro Uber v Praze), ale chápeme, že zázraky můžeme čekat od Boha, nikoli za 8500 Kč. Nicméně možná bude někdo z vás Božím nástrojem.

Druhá rodina, která 18. května přilétla do Prahy, ten zázrak zakusila. Bydlí velmi blízko Prahy, mají to do dvaceti minut na metro a jsou velice šťastní. Díky vaší obětavosti mají “lítačky”, zdravotní pojištění, byt zařízený sice prostě, ale zařízený, a na místě, které bychom jim mnozí mohli závidět. Teď jen, aby dostali asyl… To je na modlitby, rozhodne se patrně v nejbližších týdnech.

Ještě k iniciativě smíření

Reaguji na článek redaktorky Evangelického týdeníku Heleny Bastlové „Zástupné pokání, odpuštění a smíření“ (vyšel 26. května t. r.). Článek poněkud skepticky hodnotí akci Iniciativy smíření, která se konala 8. května na Bílé Hoře. První, co mě zarazilo, je kritika data: Bělohorská akce probíhala v předvečer svátku Jana Nepomuckého. Na Bílé Hoře jsem byl, nicméně přiznám se, že o slavnostech na počest Jana Nepomuckého jsem se dověděl až z článku Heleny Bastlové. Možná to svědčí o mé malé informovanosti, nicméně datum bělohorského setkání se ocitlo v souvislosti s akcí na počest kontroverzního světce skutečně jen „shodou okolností“, jak autorka píše.

Autorka vidí poněkud skepticky vliv iniciativy smíření na naši sekulární společnost. V tom má do značné míry pravdu. Nutno ale připomenout, že primárním účelem Iniciativy smíření nebyla evangelizace české sekulární společnosti. Šlo v ní o vzájemné vztahy katolíků a protestantů.

I z jiných autorčiných článků je zřejmé, že moc nefandí plytkému ekumenismu, kdy se navzájem poplácáváme po zádech a o tom, co nás rozděluje, raději mlčíme. Autorčiny obavy z této povrchnosti v podstatě sdílím. Za plytkým ekumenismem může být lhostejnost vůči pravdě.

Sám jsem na Bílé Hoře byl jako řadový účastník. Texty, které jsme tam četli – jednak za katolíky, jednak za protestanty, jednak společně – však hodnotím velmi pozitivně. Ne, na Bílé Hoře nešlo o spojení církevních institucí. Nebyly popřeny velké věroučné i praktické rozdíly. Šlo primárně o jednu konkrétní věc: O oboustranné zřeknutí se násilí ve věcech víry, a o jasné prohlášení, že násilí páchané v minulosti nebylo správné a my cítíme potřebu se ho jednoznačně zříci.

Autorka se dále kriticky staví k zástupnému pokání, odpuštění a smíření: „Žádný člověk nemá právo kát se za druhého, odpouštět za jiného nebo se zástupně smiřovat… Copak je možné věřit v Boha tak, aby mi to někdo věřil?“

Zde autorka směšuje několik věcí. Předně: Zástupné pokání nacházíme v Písmu, především v 9. kapitole Nehemjáše a v 9. kapitole Daniele. Zástupné pokání plyne z toho, že před Bohem ani před lidmi nejsme pouze izolovanými jednotlivci, ale patříme do celé soustavy nějakých vyšších (či širších) celků. Mám na mysli rodinu, místní křesťanský sbor, obec, nebo i národ. Nehemjáš i Daniel vyznávali něco, na čem se sami osobně nepodíleli a ani podílet nemohli. Podobně já jsem se vícekrát při různých příležitostech omlouval za násilí páchané Čechy na Němcích v rámci „odsunu“. Sám osobně jsem nikomu z nich neublížil, nicméně cítím se jako Čech a toto násilí mne hluboce trápí.

Jiná věc je ovšem „zástupně věřit v Boha“. Plně s autorkou souhlasím, že to je nesmysl. Nicméně je nefér z takové myšlenky podezírat ty, kdo iniciativu smíření zorganizovali. Zde autorka bojuje proti vymyšlenému nepříteli.

Pokud jde o odpuštění a smíření, pak je docela běžné, že někteří představitelé jednají zástupně za určitý z vyšších celků, které jsem zmínil. Jistě, ne každý musí souhlasit. Katolíci mají svůj katolický tálibán a evangelíci zase své evangelikální ultras. Obě tyto krajní skupiny iniciátory akce smíření už dopředu odsoudily buď jako heretiky, nebo jako modláře. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby na Bílé Hoře vystoupil přímo kardinál Dominik Duka a předseda Ekumenické rady církví. Duchovní dosah by byl větší. Bělohorskou akci z 8. května nijak nepřeceňuji. Přesto považuji za správné a užitečné, že se konala. A pokud se týká sporných otázek – mám dokonce zato, že nyní bude (alespoň pro mne určitě) poněkud snazší je otvírat než dříve. Budu (a mohu) si připomínat, že můj oponent není můj nepřítel, a patrně ani nepřítel Boží, přestože věří věcem, které jsou pro mě nepřijatelné.

Cestou z Bílé Hory jsem se v tramvaji sešel s jedním saleziánem. Měli jsme skvělý rozhovor – o tom, jak jsme uvěřili, o tom, jak chápeme svou duchovní službu. Shodou okolností jsme si navzájem požehnali už na Bílé Hoře. Rozcházeli jsme se jako přátelé. Byť on dál zůstává katolíkem a já evangelikálem.

  1. května 2021

 

 

Očkování – projev nevěry?

Ve svém nedávném článku „Proč jsem očkovanec“ jsem vysvětloval svůj postoj k očkování proti COVIDu-19. Můj postoj není založen na ideologii nebo dokonce na teologii, ale na statistice. Jsem přesvědčen, že očkování zachraňuje životy, a že mnozí z oněch více než třiceti tisíc zemřelých by zde mohli žít, kdyby dostali včas vakcínu.

Nezpochybňuji, že někteří lidé zemřeli na následky očkování. Nemyslím si, že cokoli v tomto světě je naprosto stoprocentní. Ano, někteří lidé zemřeli, jiní měli vážné potíže. Některé státy přestaly dočasně či trvale používat určité vakcíny. Pokud se ale na věc podívám čistě statisticky, tak vidím, že očkování má nesrovnatelně více plusů než minusů.

Množina evangelikálních křesťanů, kteří očkování odmítají, je poměrně početná. Tvoří ji různé skupiny lidí – od těch, které považuji za naprosté úleťáky, po lidi, kteří přicházejí s argumenty, s nimiž má smysl polemizovat. Jejich názory sice nesdílím, ale rozhovor s nimi považuji nejen za možný, ale i za žádoucí.

Dnes se ale chci vyrovnat s jednou skupinou lidí, kteří podle všeho uvažují takto: „Buď věříš Bohu, nebo lidským opatřením. A je to buď – anebo. Dáš-li se očkovat, je to dokladem, ne-li důkazem, že se bojíš nemoci více než Boha.“ Jedna diskutující mě a mně podobné dokonce označila za lidi „klekající před koronavirem.“

Tuto alternativu se vší rozhodností odmítám. Mezi obavami z koronaviru a bázní před Hospodinem není žádná přímá korelace, ani pozitivní, ani negativní. Obavy jsou samy o sobě neutrální. Chci tím říci, že mohou být oprávněné či neoprávněné, tj. podložené či nepodložené. A jsou-li podložené, opět mohou být buď přiměřené nebo přehnané. Absence obav nemusí být žádná výhra – podceňování nebezpečí může být projevem ignorance či naivity.

Bydlím v Jeseníku a letošní zimu jsme zakusili v několika vlnách. Po dvou z nich následovala rychlá obleva a některé chodníky byly uzavřené, protože na domech byl nápis „Pozor, padá led ze střechy“. Pokud se takovému místu vyhnu, dokazuji tím, že málo věřím v Hospodina? Pokud přejdu na druhý chodník, popírám tím, že „Hospodin kraluje“?

Četl jsem o jedné americké sektě, jejímž členem se může stát pouze člověk, který vezme do ruky jedovatého hada. Mají to biblicky zdůvodněné: V Markovi 16,18 se přece píše: „…budou brát hady do rukou“. Tato sekta má na svědomí řadu obětí. Jistě, Bůh nás může ochránit i před jedovatými hady. Znám lidi, kteří to zažili. To ale neznamená, že máme Pána Boha pokoušet. Ze zkoušek se máme radovat (Jk 1,2), nicméně také se modlíme „neuveď nás v pokušení“. Pokud zkouška přijde, můžeme se skutečně radovat, ale v žádném případě to neznamená, že máme zkoušky vyhledávat.

V naší zlatohorské skupince nyní probíráme biblickou knihu Nehemjáš. Nehemjáš byl duchovní člověk. Když nastal problém, vždy se nejprve modlil. Nicméně potom udělal dobře mířená a velmi racionální opatření.

Věřím, že taková je cesta pro moudrého křesťana. Člověk, kterému opravdu schází víra, se nemodlí a hned se pustí do řešení problému ve vlastní síle. Protikladem je pseudoduchovní člověk, který se sice modlí, ale není schopen či ochoten udělat potřebná opatření.

Chtěl bych v této souvislosti upozornit na dvě v Bibli popsané situace. Ve 20. kapitole 2. Paralipomenon hrozí Judsku za vlády krále Jóšiáše útok koalice několika národů. Jinak neznámý prorok Jachazíl vystoupil s proroctvím, že Judejci nebudou muset svést žádnou bitvu, protože sám Hospodin zničí jejich nepřátele. Na Judejcích je pouze, aby chválili Hospodina. A tak se také stalo.

Někteří lidé z toho usoudili, že čelíme-li nepříteli, stačí horlivě chválit Hospodina. Neberou v úvahu, že šlo o mimořádnou situaci. David byl veliký chválič, ale s mnoha nepřáteli musel naprosto reálně bojovat. Ostatně podobně tomu bylo i se samotným obsazováním Země zaslíbené. První město, které padlo Izraelcům do rukou, bylo Jericho. A padlo vlastně bez boje – stačilo, aby Izraeli na Boží pokyn obcházeli město nejprve mlčky, a v závěru s válečným pokřikem. Nicméně zbytek Země zaslíbené museli Izraelci tvrdě vybojovat. Situace, kdy to bylo tak snadné a tak zázračné jako v případě Jericha, se už při obsazování země nikdy neopakovala.

Když to vztáhnu na dnešní dobu, pak tomu rozumím asi takto: Bůh může zázračně vysvobodit, ale nedělá to vždycky. Někdy po nás chce, abychom bojovali a abychom se hodně snažili třeba zachraňovat lidské životy před COVIDem-19.

Věřím tomu, že nezáleží běh na rychlých ani boj na udatných, ale na Hospodinu, který se slitovává. Odeznívání pandemie považuji za Boží milost, nikoli za výhru epidemiologů nebo farmaceutů. Nicméně přesto jsem za ně vděčný a domnívám se, že si jich Bůh použil. Tedy: Modleme se k Bohu, protože na něm vše záleží především! Prosme ho, aby k nám obrátil svou milostivou tvář. A pak poctivě pracujme – každý na tom díle, k němuž nás Bůh povolal. A žehnejme lékařům, sestřičkám, politikům i výzkumníkům!

  1. května 2021

 

 

Zákon svobody

O zákonu svobody se píše na dvou místech Jakubova listu. Pochopit ovšem, co je tím míněno, není zcela jednoduché. Dnešní lidé by se patrně shodli na tom, že zákon sice naši svobodu v něčem omezuje, ale na druhou stranu ji chrání. Toto konstatování nás ale nevede k sousloví „zákon svobody“.

Otázkou zákona a svobody se tematicky zabývá apoštol Pavel. Timoteovi píše: „Zákon není dán pro spravedlivého, nýbrž pro lidi nespravedlivé a nepoddajné“ (1Tm 1,9). Má na mysli patrně tóru, nikoli onen „zákon svobody“, o kterém píše Jakub. Pokud člověk žije podle zákona svobody, nese ovoce Ducha, o němž je řečeno, že „proti tomu se zákon neobrací“ (Ga 5,23).

Jak je to s námi? Do jisté míry potřebujeme zákon, kterému se svobodně poddáváme. Pokusím se to vysvětlit.

Kdysi dávno jsem si psal s jedním evangelickým farářem, který byl krátce ve vězení. Dříve jsem ho neznal, ale přišlo mi dobré uspořádat malou slavnost po jeho propuštění. Pozval jsem několik kolegů a připravil jsem pohoštění, včetně vína. Přišlo méně lidí, než jsem čekal, ale úplný propadák to nebyl.

Obrátil jsem se až jako vikář evangelické církve (já vím, je to zvláštní, ale v tomto článku to vysvětlovat nebudu). Ve „starém životě“ jsem se rád napil. A na této slavnosti jsem do sebe vpravil asi sedm deci bílého vína. Když jsme se měli rozcházet, navrhl jsem, že bychom se mohli pomodlit. Kolegy to zarazilo, protože duchovní evangelické církve se takto spolu nemodlívali. Taky to bylo trochu rozpačité. Já jsem ale byl rozpačitý, protože mi v tu chvíli nějak vadilo těch sedm deci.

Druhý den jsem Pánu Bohu slíbil, že už nikdy nevypiju na jednom večeru či setkání víc než tři deci. Vymyslel jsem si zákon, pod který jsem se postavil, a začal jsem ho dodržovat. Neměl jsem s tím žádný problém. Nevím, zda to byla moje silná vůle nebo Boží milost – asi obojí.

Uběhlo několik let. Jednou jsem kdesi s přáteli vypil asi tři deci vína a najednou jsem si vzpomněl na svůj „zákon“. Trochu mě zamrazilo, že jsem na ně zapomněl, ale jak jsem probíral minulost, nevzpomněl jsem si na jediný případ, kdy bych ten zákon porušil. Když jsem se potom modlil, měl jsem pocit, že mi Pán Bůh říká něco v tomto smyslu: „To je dobrý. Už pod tím zákonem nemusíš být. Jsi z pití vysvobozen.“

A to trvá dodnes. (V letech 1993 – 2000 jsem měl sedmiletí zcela bez alkoholu, ale to už byly jiné motivy a jiný příběh.)

Být souzen podle zákona svobody znamená dosáhnout svobody od zákona skrze zákon.

Svoboda sama o sobě je prázdná hodnota. Záleží na tom, čím ji naplníme. Svoboda pouze vytváří prostor pro naše volby.

Pokud není spjata s hledáním pravdy, s hledáním smyslu, mění se ve svévoli. Formální svoboda může vést k otroctví.

Každá nutkavost je otroctví. Platí, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.

K čemu je svoboda se zfetovat? Už slyším zlobnou námitku: „Do toho ti nic není!“

Jsou lidé, kteří vstupují do manželství s dohodou, že se nebudou navzájem omezovat, že si „dají svobodu“, a míní tím svobodu mít sexuální styk s jiným partnerem. Je mi jich líto, protože si připadají svobodní, ale nikdy nepoznají, co je to skutečná láska, co je to spočinutí a důvěra. A moc je mi líto jejich dětí, pokud nějaké mají.

Svoboda, která nerespektuje Boží řády, vede do neštěstí a do neplodnosti. A nikdy nepoznají paradox křesťanství, který je vyjádřen v jedné probuzenecké písni: „Mne zajmi, Pane můj, pak volný ihned jsem.“

Co s lidmi, kteří chtějí svobodu bez odpovědnosti? Jistě nemůžeme svobodu zrušit. A neměli bychom se o to ani vzdáleně pokoušet. Můžeme takovým lidem podat pomocnou ruku, ale rozhodnutí je konec konců na nich.

Zajímavé je, že přesexualizovanost vede k novému puritánství. Sex přestal být svátostí a stal se hračkou, která je (nebo má být) každému dostupná. A kupodivu mnozí o ni nestojí. Vytrácí se intimita, a chřadnou takové věci jako je romantika, dobývání, dvoření se, odevzdání se…

Panuje svoboda, o kterou ale už málokdo stojí. Svoboda je nesmírně důležitá. Ale nesmí zůstat sama o sobě. Skutečnými hodnotami jsou takové věci jako je láska, víra, naděje, moudrost, spravedlnost, krása… Ty všechny předpokládají svobodu. Nicméně spokojit se s pouhou svobodou znamená po čase zjistit, že člověk je otrokem hříchu.

Žijme jako ti, kteří mají být souzeni podle zákona svobody.

 

  1. května 2021