Požadavky Žlutých vest

Před časem jsem se kriticky vyjádřil k rabování a zapalování aut na demonstracích, pořádaných ve Francii tzv. Žlutými vestami. Někteří oponenti namítali, že za těmito činy není nějaká láska k rabování jako takovému, ale frustrace z toho, že pokud se nic podobného neděje, nikdo z představitelů země nevěnuje požadavkům demonstrujících náležitou pozornost. Jiní oponenti poukazovali na to, že na vyvolávání nepokojů se podílejí ruští agenti. Aniž bych pochyboval o tom, že prezident Putin má upřímnou radost z každého neúspěchu většiny evropských zemí a Evropské unie zvlášť, jsem přesvědčen, že agenti cizí země mohou nepokojů sice využít, nemohou však masivní nepokoje vyvolat. Argument ruskými agenty považuji tedy za stejně slabý jako argument americkými agenty, kteří před několika lety údajně demonstrantům v centru Prahy rozdávali červené karty. Byl jsem tehdy přímo na místě a červenou kartu jsem si také vzal. Žádné agenty jsem tam neviděl a pokud tam byli, byli mi ukradení. Demonstrace byla zcela spontánní.

Vraťme se ale k Francii. Před nedávnem se mi dostal do rukou seznam požadavků Žlutých vest, a to jak ve francouzském znění, tak v českém překladu. A těmi požadavky se nyní hodlám stručně zabývat.

Požadavky jsou rozděleny do čtyř skupin: na požadavky ekonomické, politické, zdravotní a environmentální a konečně geopolitické (snad by se dalo říci: Zahraničně-politické).

Požadavky ekonomické

Tyto požadavky považuji za nejméně promyšlené a v podstatě ve francouzské situaci za nesmyslné. Obsahují totiž návrh na snížení daní a současně masivní zvýšení důchodů a sociálního zabezpečení (o 40 %!) a nadto obrovské investice („Masivní stavební projekty pro ubytování 5 milionů bezdomovců…“) V dokumentu není ani náznak opatření, jak naplnit tyto čelně proti sobě jdoucí požadavky. Laicky řečeno, kde na to vzít a nekrást…

Z ekonomických požadavků se mi jakž takž pozdává pouze návrh na zrušení příliš velkých bank („příliš velkých, abychom je nechali padnout“) a návrh na oddělení běžného a investičního bankovnictví. Soudím, že na těchto cílech se mělo začít pracovat již dávno, ale současně je mi jasné, že je třeba postupovat velmi obezřetně.

Nutno upozornit, že Žluté vesty vznášejí i další ekonomické požadavky; z mně neznámého důvodu jsou ale zařazeny mezi požadavky politické. Jde především o „Omezení daňových úniků ultra-bohatých“ a o „Okamžité zastavení privatizace a znovuznárodnění veřejného majetku jako jsou silnice, letiště, železnice atd.“ První z těchto požadavků byl plně podpořil; druhý se mi moc nezdá. Prožil jsem většinu života v zemi, kde bylo znárodněné všechno a věru se mi po onom stavu nestýská. Nejsem si jist, zda by to Francouzi tentokrát dělali jinak a lépe.

Požadavky politické

Politickým požadavkům vévodí požadavek vystoupení z Evropské unie, tedy tzv. frexit. Z jakého sentimentu tento požadavek vyvěrá, je zřejmé z vysvětlení v závorce (je to jediný z požadavků, který je blíže zdůvodněn). Jde o „respektování referenda z roku 2005, kdy Francie hlasovala proti Ústavní dohodě EU, která se poté přejmenovala na Lisabonskou smlouvu, a francouzský lid byl ignorován.“ – Zde udělám malou odbočku: Volání některých po opakování britského hlasování o setrvání v unii nevidím jako dobrý nápad. Dokázal bych si představit nepředstavitelné: Tedy že Spojené království vystoupí z Unie, ale vzápětí si podá přihlášku a znovu do ní vstoupí. Nerespektování referenda by, obávám se, britská veřejnost neunesla a vyvolala by sentimenty, obsažené v citovaném francouzském zdůvodnění.

K ekonomickým požadavkům, zařazeným do politické části, jsem se již vyjádřil. Velká část zbývajících politických požadavků mi připadá velmi rozumná. Přiznám se ale, že nevím, jak to ve Francii funguje, ale na základě toho, co vím, bych asi byl pro. Tyto požadavky zde uvedu v jejich plném znění:

  • „Z ministerstva školství odstranit veškerou ideologii a ukončení destruktivních vzdělávacích technik.
  • Zečtyřnásobit rozpočet pro ministerstvo vnitra a spravedlnosti a stanovit časový limit na právní procedury.
  • Učinit soudní systém přístupný všem.
  • Zlomit monopol médií a ukončit jejich zasahování do politiky. Učinit média přístupná veřejnosti a zajistit pluralitu názorů. Ukončit redakční propagandu.
  • Zajistit občanské svobody zahrnutím kompletního zákazu státního vměšování do ústavy v jeho rozhodováních o vzdělávání, zdravotnictví a rodině.

Zdraví a životní prostředí

Zajímavé jsou všechny požadavky týkající se zdravotnictví a životního prostředí. Asi bych souhlasil se všemi vyjma posledního, který obsahuje nerozvinutou a mně nepochopitelnou myšlenku, že snížením dovozu se sníží i znečistění. Uvádím tyto požadavky v plném znění.

 

  • Ukončit “plánované opotřebení” – garance výrobců, že jejich produkty vydrží 10 let, a že během této doby budou k dostání náhradní díly.
  • Zákaz plastových lahví a dalších znečišťujících obalů.
  • Oslabení velkých farmaceutických společností v jejich vlivu na zdraví obecně, a na nemocnice zvláště.
  • Zákaz GMO, karcinogenních pesticidů, hormonů a monokultur.
  • Obnova francouzského průmyslu a s ním spojené snížení dovozu a tak i znečištění.

Mezinárodní politika

Konečně zbývají požadavky geopolitické. Kdyby měly být vyjádřeny jednoduchým heslem, asi by znělo: „Ne NATu a Ne migraci“. Přiznám se, že volání po vystoupení z NATO považuji za pro Českou republiku nejnebezpečnější požadavek. Francouzi se Rusů nebojí – já ano. Pokud by se NATO rozpadlo, slupne nás Rusko jako malinu. Nemuselo by nutně jít o přímou anexi. Stačí, když Rusko kromě pozice prezidenta ovládne vedoucí pozice dalších klíčových institucí a nastane „normalizace“. Jinak řečeno, z Ruska jde strach a Německo ani Francie nás neochrání. Proto dlouhodobě volám po silném partnerství států V4, posílených případně o Rumunsko. Ano, vím, ve všech těchto zemích (snad vyjma Slovenska) je mnoho problematického, ale z dlouhodobého hlediska – obávám se – nebudeme mít alternativu.

Uveďme tedy geopolitické požadavky – opět v plném znění:

 

  • Ukončení francouzského zapojení v zahraničních agresivních válkách a odchod z NATO.
  • Ukončení drancování a vměšování – politicky a vojensky – ve “Frankafrice”, díky čemuž je Afrika chudá.
  • Okamžitě odvolat všechny francouzské vojáky. Založit vztahy s africkými státy na principu rovných s rovnými.
  • Zabránit migračním vlnám, které nemohou být ubytovány ani integrovány kvůli civilizační krizi, které čelíme.
  • Úzkostlivě respektovat mezinárodní právo a dohody, které jsme podepsali.

 

Stručně řečeno, Žluté vesty jsou pro izolacionismus. Podobně jako Donald Trump. Pro nás to nevěští nic dobrého. Ale ani pro Francii. Jsem všemi deseti pro, aby Francie jednala s africkými státy na principu „rovný s rovným“. Ale takové stažení francouzských vojáků z Mali bude znamenat, že tato země padne do rukou islamistů. Obávám se, že tento požadavek, jakkoli dlouhodobě správný, je krátkozraký.

Mé shrnutí: Mnoho požadavků Žlutých vest je pochopitelných a sympatických (alespoň pro mě). Všechny ale mají své ekonomické komponenty a důsledky. Některé však – např. požadavek nezasahovat do rodinného života – žádné ekonomické nároky nekladou.

Manifest je projevem odcizením „elit“ a „lidu“. Obávám se ale, že „hnutí“ svých požadavků nedosáhne, nepřetaví-li se ve srozumitelnou a důslednou politickou stranu. Ta by musela nastínit nejen cíl, k němuž se sympatizanti se Žlutými vestami chtějí dostat, ale i cestu, jak se k němu dostat. Nebude to nic jednoduchého.

  1. ledna 2019

 

 

Bílý kamének

…dám mu bílý kamének a na tom kaménku napsané nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává.

Zjevení 2:17

 Sbírám materiály k sepsání spisu o biblické knize Zjevení. Jsem přesvědčen, že Písmo je inspirováno Duchem svatým a že nám bylo dáno v podobě, která nám umožňuje žít svatý život před Boží tváří. Celá řada výroků Písma a příběhů v něm obsažených nevyžaduje nějaké další hlubší historické či filologické znalosti. Na druhé straně jsou v Písmu místa, kterým neporozumíme, neznáme-li dobové pozadí. Jedním z takových míst je zaslíbení, které dává Ježíš vítězným křesťanům z pergamského sboru. Zaslibuje jim „skrytou manu“ a „bílý kamének“.

Toto místo zní docela romanticky a vždycky mě přitahovalo, aniž jsem tušil, co je tím bílým kaménkem míněno. Když jsem se pustil do hlubšího studia Zjevení, ukázaly se mi netušené souvislosti.

V základních pomůckách pro četbu Písma a v běžných komentářích se můžete dočíst, že bílé oblázky se používaly v císařském Římě jako vstupenky do arény. Peter Hiett o tom píše, že bílý kamének byl vstupenkou do Kolosea, kde člověk dostal chléb a mohl se dívat, jak lidé umírají. (Věčnost začíná dnes, str. 50). Latinsky se tento kamének řekl calculus, tedy se s ním dobře počítalo, „kalkulovalo“. I dnes se na stadionech vyhlašuje, kolik je přítomných diváků. (Naštěstí se dívají na hokej nebo na fotbal, ne na umírající gladiátory.) A bylo taky třeba vykalkulovat, kolik chlebů bude asi zapotřebí.

Bílý kamének se ovšem používal i při jiných příležitostech než jako vstupenka do Kolosea. Bílé kaménky rozdávali hostitelé lidem, které pozvali na svou hostinu. A na rozdíl od kaménků v Koloseu bylo zřejmě na těchto kaméncích napsáno jméno pozvaného. Latinsky se těmto kaménkům říkalo tesserae conviviales. Výraz tessera, převzatý z řečtiny, původně označoval čtyřboký hranol, později šestibokou kostku, a proto měl mimo jiné význam „hrací kostka“. V jiném kontextu, bližším tomu našemu, by bylo možno toto slovo přeložit jako „průkaz“ nebo „vstupenka“. Tessera convivialis byla tedy „vstupenka na hostinu“.

Co to mohlo říkat pergamskému křesťanovi? Ježíšovo zaslíbení chápal jako pozvánku na mesiášskou hostinu, na „Večeři Beránkovu“. (Z moderních českých překladů pouze B21 zachovává slovo „večeře“, které je v řeckém originále; ostatní překlady používají obrat „svatební hostina“; to však pro naše účely nemá podstatný význam.) A na pozvánce (onom „bílém kaménku“) bude jeho jméno. Jméno, které mu dává sám Ježíš, jenž ho zve na svou svatební hostinu.

To už ke mně promlouvá mnohem silněji. Ježíš je ten, od kterého přijímám svou identitu. Ježíš je ten, kdo mi říká, kdo vlastně jsem. A zve mě na svou svatební hostinu. A budu tam vlastně přítomen hned dvojím způsobem – jednak jako součást církve–nevěsty, jednak jako host, ovšem jako host adoptovaný za syna či dceru samotným Bohem.

To ale neví vše, co můžeme o bílém kaménku říci. Bílé – a černé – kaménky se používaly i u porotních soudů. Bílý kamének znamenal výrok „nevinen“, kdežto černý verdikt „vinen“. Řecky je pro „kamének“ užito slova pséfos, které původně označovalo „oblázek“, ale postupně nabylo i přeneseného významu „hlas“ (míněno ve volbách či v porotě).

I tato souvislost mohla k pergamskému – ale stejně tak může dnes i k českému – čtenáři promlouvat: Ježíš mě prohlašuje za nevinného. neboť sám zaplatil za mé hříchy. Dává mi bílý kamének, který stvrzuje mou nevinu. A on je ten poslední a vlastně jediný plně oprávněný soudce. Kdo v něj věří, „na soud nepřijde“ a „přešel již ze smrti do života“ (srv. Jan 5,24).

Našel jsem ale ještě hlubší rovinu. Již zmíněné slovo tessera označovalo kamének, ale mohlo jít i o jiný materiál, konkrétně o dřevo. Ještě z dob dlouho před Ježíšem byl znám zvyk, podle kterého dvě rodiny spolu mohly vstoupit do zvláštní smlouvy. Na tesseru pak lidé vyryli obraz, který nějakým způsobem vyjadřoval obsah této smlouvy, a napsali na ni jména rodin, které takto vstupovaly do smlouvy. Pak tesseru rozpůlili a každá rodina si nechala část se jménem druhé rodiny. Tato smlouva platila vlastně věčně. Když přišel člověk zdaleka a třeba o generaci později a prokázal se v navštívené rodině polovinou tessery se jménem navštívené rodiny, tato rodina mu byla smluvně povinna poskytnout přístřeší a pomoc. Dvě části tessery se přiložily k sobě a musely do sebe zapadat, ať už šlo o dřevo či kámen.

„Budu s ním večeřet a on se mnou…“ říká Ježíš v jiné souvislosti (Zj 3:20). A bude se to dít na základě smluvního vztahu. Křtem jsme vstoupili do svaté smlouvy s Ježíšem Kristem. Nemáme sice fyzicky „bílý kamének“ (tesseru), ale Ježíš zná naše skutečné jméno a my známe jméno Ježíš. Smlouva, kterou s námi uzavřel, platí, přestože byla uzavřena již před mnoha a mnoha lety. Bůh nám dal svého jednorozeného Syna – jak by nám s ním nedal vše? A naší jedinou správnou reakcí je cele se vydat našemu Spasiteli, který jediný zná naše jméno, naši skutečnou identitu.

  1. prosince 2018

 

 

Práva nebo vděčnost, kořist nebo dar

Nedávno jsem čirou náhodou v rozhlase zaslechl mluvit jistou sociální pracovnici o pomoci bezdomovcům a o sociálním bydlení. Z jejích úst zazněla věta: „Já považuji bydlení za něco, co patří k základním lidským právům.“ (Neručím za doslovné znění; ručím ale za smysl oné věty.)

Žiji v Jeseníku a místních bezdomovců je mi v zimě fakt líto. V zimě v létě tu bývá tak o tři čtyři stupně chladněji než v Praze, v níž jsem strávil většinu života. Vážím si všech, kdo se jim snaží pomoci. Nicméně ona věta mě přinutila přemýšlet. Opravdu patří právo na bydlení k základním lidským právům? A kdo vlastně rozhoduje o tom, jaký je rozsah základních lidských práv, tedy o tom, co k nim vlastně patří? Ano, vím, že tu je Všeobecná deklarace lidských práv, a nemám důvodu pochybovat o tom, že ty, kdo je formulovali, vedly šlechetné úmysly. Pokud vím, o právu na bydlení se v Deklaraci nepíše, stejně jako se tam nepíše o právo homosexuálů adoptovat děti nebo o právu na to, aby asistovaná reprodukce byla hrazena státem. Levicově liberální ideologové ovšem mají sklon formulovat další a další práva.

Jsou věci, které by většina z nás jistě považovala za absurdní. Třeba právo na každoroční čtrnáctidenní dovolenou v cizině nebo na zmrzlinu zdarma pro předškoláky. Další si jistě dokážete vymyslet sami.

S „lidskými právy“ je dvojí zásadní potíž. První z nich je, že svět – či jednotlivé země – se mohou dostat do neřešitelných situací, kdy něco, co bude prohlášeno za lidské právo, bude nesplnitelné a v rámci určitého státu či určitých států nevynutitelné. Dejme tomu, že bude přijata teze: „Všichni migranti mají právo na důstojný život.“ Nepatřím mezi ty, kdo by migrantům důstojný život nepřáli (ano, vím, jsou i tací). Jenže co všechno patří k důstojnému životu? Vezmete-li si prognózy růstu populace v Africe, tak je i laikovi naprosto zřetelné, že je zaděláno na obrovský průšvih, protože africký kontinent tuto rostoucí populaci neuživí. Dá se předpokládat, že migrační vlna se povalí do Evropy, protože jinam vlastně ani nemůže. Hodně se mluví o tom, že bychom měli „pomáhat v místě původu“. Předpokládat, že to povede k omezení migrace, je nesmysl, protože současná migrace je právě důsledkem nikoli zhoršení, ale zlepšení situace v „místě původu“. Nebo si snad dovedete představit současnou migrační vlnu bez mobilů? Právě když se místním začalo dařit natolik dobře, že si pořídili mobil, mohli začít uvažovat o migraci. I kdybychom lili další miliardy do „míst původu“, jen bychom zvyšovali touhu místních obyvatel vydat se do Evropy, protože Evropa na tom bude minimálně ještě několik desetiletí lépe než Afrika. (Pokud by se migrace dařila, může na tom být po několika desetiletích stejně.)

Jaké je tedy řešení? Nevidím jiné než zásadní změnu reprodukčního chování afrického obyvatelstva.

Může k ní ale dojít? Jakým způsobem?

Obávám se, že nikoli. Jsou dvě země, které se snažily svůj populační růst zásadním způsobem omezit. Tou první je Indie, kde ovšem tyto pokusy netrvaly dlouho a byly poměrně omezené. Docházelo k násilným sterilizacím, nicméně praxe byla tak odporná, že relativně demokratická Indie si nemohla dovolit v ní pokračovat. Druhou, známější zemí, je Čína. „Politika jednoho dítěte“ byla poměrně úspěšná, a skutečně mnozí rodiče měli jen jedno dítě, protože byli přísnými sankcemi přinuceni své reprodukční chování změnit. Nicméně její aplikace v totalitním režimu byla rovněž spjata s mnoha nepěknými jevy, z nichž korupce byla možná tím mírnějším.

Znám nějaký lepší způsob? Neznám. Jen to vím, že pokud Afričané své reprodukční chování nezmění, situace se bude vyhrocovat. Ne, nebude to nic pěkného. A čím bude problém vyhrocenější, tím horší to bude s lidskými právy.

A teď ta druhá potíž s lidskými právy. Ta je zásadní. Ke světu totiž můžeme přistupovat dvojím způsobem: To, co máme, a to, co případně můžeme získat, můžeme považovat buď za kořist, nebo za dar.

Uvědomil jsem si to již dávno, když jsem meditoval nad jedním novozákonním textem v jeho archaickém („kralickém“) znění.  V listu Filipským apoštol Pavel píše o Ježíši, Božím Synu: „Nepoložil toho sobě za kořist roven býti Bohu“. Moderní české překlady, bohužel včetně mého oblíbeného studijního, vynechávají tu „kořist“ a opisují tento výraz slovy „na své rovnosti [s Bohem] nelpěl“.

Kořist jsme uchvátili a chceme si ji podržet stůj co stůj. Můžeme-li, chováme se jako vůdce smečky, který je přesvědčen, že z ulovené kořisti mu patří největší díl, a pokud to někdo nechce respektovat, dá mu vůdce smečky za uši. Tedy pokud ho nějaký pretendent nesesadí.

Jako „kořist“ můžeme chápat celý svůj život. Můžeme tak chápat postavení, kterého jsme dosáhli. Můžeme tak chápat životního partnera, po němž jsme toužili – a jehož jsme nakonec získali.

V moderní době bychom v řadě případů patrně místo slova „kořist“ použili slova „nárok“.

Nebo můžeme věci brát jako dar. Jako dar bereme svůj život. Jako dar bereme každý nový den. Jako dar bereme každé náš mezilidský vztah. Jak dar bereme i to, čemu vlastně tak říkáme – tedy naše „obdarování“, třeba literární, nebo hudební, nebo praktické.

Jedná se o dva zcela odlišné přístupy k životu. Pokud bereme život jako kořist, budeme se neustále hlásit o svá „práva“ (budeme uplatňovat své nároky) a budeme mít neustále pocit, že jich máme málo, takže budeme vymýšlet další. Milý čtenáři, je to cesta do pekel. Kdo jde touto cestou, nikdy nebude mít dost.

Když ale přijímáte život jako dar, cítíte se obdarováni a často vidíte spoustu krásných věcí, které nezahlédne ten, kdo vše považuje za svou kořist, případně za své právo. Vděčnost je skvělá věc. Kdo žije život vděčnosti, má touhu obdarovávat druhé.

Třeba ty bezdomovce v Jeseníku.

Jenže to chce kardinální změnu perspektivy. V křesťanství se tomu říká „obrácení“.

Dan Drápal

  1. prosince 2018

Nešťastná Francie

Tento článek nebude o posledním islamistickém útoku ve Štrasburku. Podnětem k jeho napsání byly několikatýdenní protesty „Žlutých vest“.

Francie je stále krásná země. Mnoho věcí v ní skvěle funguje a životní úroveň je ve Francii stále podstatně vyšší než v České republice, pokud máte na mysli materiální blaho. A když má člověk štěstí a bydlí někde na venkově, třeba v Bretani, bezpečnostní problémy se mu obloukem vyhýbají.

Kladu si otázku, jak dlouho ještě. Někdy před pěti lety jsem psal, že za pět let na Francii dolehne těžká hospodářská krize. Jak je vidět, zmýlil jsem se a uznávám to. Nicméně… Nepřeji Francii nic zlého, ale obávám se, že jsem se spletl pouze v načasování, nikoli ve věci samé.

Není to tak dávno, jen nějakých dvacet let, kdy Francie mohla soutěžit s Německem. A ještě o nějakých třicet let zpět na tom byla podstatně lépe.

Důvody francouzského zaostávání jsou nasnadě. Nepružný trh práce, neufinancovatelný sociální stát, vysoká zadluženost, rostoucí výdaje na bezpečnost…

Jenže za tím vším je ještě něco jiného. Něco, co netrápí zdaleka jen Francii. Jsou to rozevírající se nůžky v příjmech nejbohatších a v příjmech střední třídy. Lidově řečeno, pokud se ekonomice nějak zadaří, slíznou smetanu dvě nebo tři procenta nejbohatších. Zvláště nižší střední třída z onoho „zadaření“ nic nemá.

Toto se ovšem netýká zdaleka jen Francie. Týká se to většiny vyspělých západních ekonomik. Životní úroveň zřejmě celosvětově narazila na jakýsi strop a zvyšuje se jen někde, zejména v Asii. Až dožene Ameriku a Evropu, zřejmě se zastaví i tam. Nebyla by to žádná tragédie, daří se nám vlastně skvěle. O tom, jak si žijeme, by si v první polovině minulého století mohla nechat zdát i vyšší střední třída. Jenže jsme psychologicky nastavení na růst, růst, růst, a když nám potom statistici řeknou, že ekonomika roste, ale my to nijak nepociťujeme, je zle. (Ano, vím, Česká republika je v této době výjimkou. Bylo by pěkné, kdyby to tak zůstalo, ale moc bych na to nesázel.)

Že země (vracím se k Francii) potřebuje nějaké zásadní reformy, je obecně známo. Všichni kandidáti na post francouzského prezidenta to vědí a reformy slibují. Výjimkou byl Macronův předchůdce socialista Hollande, který naopak slíbil, že žádné reformy nebudou (ano, vím, maličko zjednodušuji, ale opravdu jen maličko). Všichni doufali, že svůj slib nedodrží, protože žádný z posledních francouzských prezidentů své sliby nedodržel. Jenže Hollande držel slovo – a Francii ujíždí vlak stále rychleji.

Macrona provázelo na počátku jeho vlády podobné nadšení, které ve Spojených státech provázelo Barracka Obamu. Marcon sliboval, nebo to tak alespoň vypadalo, že má dostatek energie na to, aby přerušil kapitulantskou tradici francouzských prezidentů.

Jenže pak přišly „Žluté vesty“ a prezident zařadil zpátečku.

Jsou věci, kterým nerozumím. Chápu naštvanost těch, kdo vidí, že bohatí stále bohatnou, ale oni jsou na tom pořád stejně nebo hůře, ať se snaží, jak se snaží. Nechápu ale, že oni nechápou, že rozbíjení výloh a zapalování aut fakt nic nevyřeší. Francie je, nemýlím-li se, nejvyhledávanější turistickou destinací – pro své dějiny, pro svou kuchyni, pro svá skvělá vína, pro svá úžasná muzea, pro „ajfelovku“… Nepokoje posledních dnů budou znamenat zcela zbytečný ekonomický pokles. Kde se bere ta „nekonstruktivní zloba“?

Omlouvám se nevěrcům, ale teď si trochu přihřeji svou křesťanskou polívčičku. Věřím totiž nejen v Boha, ale i v to, čemu se říká požehnání.

Francie mohla být mocnější než Anglie. Jenže… Ve Francii se odehrála roku 1572 obrovská tragédie, známá jako Bartolomějská noc. V podstatě byli vyhubeni francouzští protestanté, a s nimi osláblo i to, čemu Max Weber říkal protestantská etika. V osmnáctém století začala průmyslová revoluce a urbanizace. Ta znamenala obrovské vykořenění mas, pauperizaci, rostoucí alkoholismus apod. Jenže v osmnáctém století nastalo v Británii metodistické probuzení. Metodistické „třídy“ (my jim dnes v církvi říkáme „domácí skupinky“) zachránily bezpočet lidí před alkoholismem, vedly k růstu vzdělanosti a do jisté míry zmírňovaly vykořenění spjaté s urbanizací. Ne že by ve Francii nebyly úctyhodné křesťanské osobnosti (jmenujme např. Blaise Pascala), ale o náboženském probuzení se mluvit nedá. A zatímco církev v Británii nabývala na významu, ve Francii končí osmnácté století nesmyslným vražděním během Velké francouzské revoluce, spjaté s „kultem rozumu“, doprovázeným naprosto iracionálními šílenostmi.

Byla to Británie, kde se prosadilo zrušení otroctví a kde se během devatenáctého století prosadily legislativní změny, alespoň trochu ulehčující život nejchudším (zákaz nebo omezení dětské práce, zkracování pracovní doby apod.). Náboženské probuzení, doprovázené morálním povznesením obyvatel, mělo i v devatenáctém století několik významných vln. Zasáhlo i jiné evropské země (Skandinávii, Německo, Nizozemí). Francie zůstala netknuta.

I Británii se podařilo prohospodařit to, čemu říkám „duchovní kapitál“. Francie však, zdá se, žádný nemá. Obávám se, že bez duchovního probuzení zůstane jen to, co jsem nazval „nekonstruktivní zlobou“. Země směřuje ke katastrofě, přestože jsem se o pár let spletl.

Během katastrofy se mohou lidé probudit. Co nastane? Opět nesmyslné ničení a vraždění, jako za Velké francouzské revoluce? Nebo si národ přizná, že se skutečně vydal špatnou cestou, a že je třeba pokání a návratu k Bohu? Najde se silná osobnost, které se podaří získat lidi pro rozumný program, společenský i ekonomický? Jistě to nepůjde bez obětí. Naší nadějí je, že dějiny jsou otevřené. Není třeba kapitulovat. Snad se najde prezident, který ustojí onu „nekonstruktivní zlobu“ a nabídne realistický program obnovy. Moc bych to té krásné zemi přál.

  1. prosince 2018

 

Demokracie bez demokratů

Začnu tento článek banálním konstatováním: Naše země je stále rozdělenější. Žádným objevem není ani tvrzení, že v tom nejsme sami – platí to i o Slovensku, Spojeném království a dalších zemích, a zejména o Spojených státech. Napětí a různé směry se projevují ve všech státech, které nejsou jednoznačnými diktaturami a v nichž se tedy může relativně svobodně utvářet to, čemu říkáme veřejné mínění. Určité politické napětí je dokonce nezbytné – jeho protikladem by asi nebyla radostná jednota, nýbrž stagnace. Příliš velké napětí je ale nebezpečné a jeho obětí se může stát sama demokracie.

U nás se již vícekrát masivně demonstrovalo proti premiéru Babišovi, nicméně průzkumy veřejného mínění naznačují, že kdyby se konaly předčasné volby, Babišovo hnutí ANO byl patrně opět zvítězilo a možná i posílilo. Sám bych si přál, aby premiér Andrej Babiš rezignoval, nicméně zdá se mi, že samotné pořádání demonstrací proti němu ho rezignovat nepřinutí, ba naopak ho možná ještě posílí.

A proč bych si přál jeho rezignaci? Odpověď je jasná: Protože je ve střetu zájmů. Obecně soudím, že by se byznysmeni v politice takto přímočaře angažovat neměli. A pokud ano, pak jen pokud své podnikatelské angažmá ukončí skutečně, nikoli jen formálně. Pokud se budou miliardáři angažovat v politice podobným způsobem jako Andrej Babiš, budou s tím vždycky lapálie.

Pokud jde o Babišovu aféru s Čapím hnízdem, pak je zřejmé, že k podvodu došlo. To, co se dálo a děje kolem Andreje Babiše mladšího, je dosti otřesné. To jsou ovšem nechtěné důsledky toho, že se v politice angažují miliardáři. Pokud jde o Čapí hnízdo, nejde vlastně o velkou částku. A slyšel jsem z důvěryhodných zdrojů, že podobné věci by se „daly vytáhnout“ i na jiné politiky, a poněkud tomu věřím. Nic naplat, Babišovo setrvávání v úřadě otravuje politickou atmosféru v celé zemi.

Vrcholní politici by rovněž neměli vlastnit média. Odebírám Lidové noviny, Respekt a Listy, a pochopitelně občas rovněž brouzdám po internetu. Ano, komentáře v Lidových novinách byly premiéru Babišovi nakloněny velmi příznivě. Bylo znát, že je jejich majitelem, byť nikoli formálně.

Hospodářsky se nám daří skvěle. Demokracie má ještě stále hodně příznivců. Ale napětí ve společnosti přesto roste. Proč? Protože chybí demokraté.

Opozice má pravdu v tom, že premiér Babiš musí spoustu času a energie vynaložit na svou obranu místo na vládnutí. Kdyby bylo pravidlem, že miliardáři se v politice přímo neangažují a že vrcholní politici nevlastní média, dalo by se v zemi snáze vládnout a nebylo by tak dusno. Jsou lidé, kteří mají dojem, že situaci by mohlo zpřesnění zákonů či dokonce ústavy, ale jsem si jist, že tudy cesta nevede. Problém není ve špatně napsané ústavě – problém je v tom, že demokracie se těžko dělá bez demokratů. Na změně atmosféry by se museli podílet všichni relevantní lidé; politici, novináři i úspěšní podnikatelé.

Co tedy dělat? Situace se nějakým zásadním způsobem nezlepší, budou-li vyměněni někteří lidé, byť vrcholní politici. Jak jsem nedávno psal, je třeba drobné politické práce. Uvedu několik příkladů, co bychom mohli dělat:

  • Trpělivě vysvětlovat těm, koho můžeme oslovit, proč nevolit člověka, který chce ovládnout média.
  • Trpělivě vysvětlovat, proč je „přímá demokracie“ cestou do pekel.
  • Trpělivě vysvětlovat, proč by se stát neměl plést do sexuální výchovy.
  • Trpělivě vysvětlovat, proč nevracet čínské křesťany do země, kde jsou odpůrcům režimu za živa odebírány životně důležité orgány.
  • Trpělivě vysvětlovat, proč není dobré mluvit negativně o novinářích v zemi, kde jsou novináři stříleni nebo zavíráni.

Pilovat a uplatňovat argumenty je pracnější a zdlouhavější než dávat průchod rozhořčení a projevům nenávisti.

Netvrdím, že lidé smýšlející podobně jako já nakonec převáží a zvítězí. Jsem si ale jist, že zachováme-li zdravý rozum a osobní integritu, můžeme být pro tuto zemi požehnáním i v době temna, která – bohužel – může opět nastat. V jedné evangelické písni se zpívá: „…třeba sám dál pravdu hájit, i když právě prohrává…“

  1. prosince 2018

 

Naše peklo a jejich ráj

Etnograf a bývalý diplomat Mnislav Zelený-Atapana okomentoval smrt misionáře Johna Allena Chaua, kterého na ostrově Severní Sentinel zabili domorodci, kteří jsou zcela izolováni od okolního světa. Pan Zelený-Atapana jeho zabití schvaluje, protože „Sentinelci velmi dobře a správně tuší, že cokoliv jim přijde z okolního světa, je pro ně špatné, ba přímo nebezpečné“.

Článek mě zaujal jako skvostný příklad sebemrskačství západu a idealizace primitivních kultur. My jsme si prostě vytvořili peklo, kdežto oni žijí v ráji. Pokusím se předložit jiný pohled.

Nejsem zrcadlovým oponentem pana Zeleného-Atapany. Jsem dalek toho myslet si, že my žijeme v ráji, kdežto domorodci na Andamanech nebo v brazilském pralese v pekle. Jsem přesvědčen, že ačkoli lidé žijí v nejrůznějších kulturách, které se od sebe ve vnějších věcech, ale i ve způsobu lidského myšlení výrazně liší, zůstávají určité konstanty. Všude jsou lidé hříšní, někteří více, jiní méně, všude existuje přátelství, ale také zrada, všude se najdou lidé šlechetní a všude se najdou lidé podlí. My nežijeme v pekle, ale ani v ráji, a domorodci na Severním Sentinelu také nežijí v pekle, ale ani v ráji.

Jsem ctitel Hospodinův a vím, že peklo i ráj existují. A společně s C. S. Lewisem věřím, že těm, kdo skončí v pekle, bude už tento život připadat jako malé peklo, kdežto těm, kdo skončí v ráji, připadá jako předsíň ráje. Jsem přesvědčen, že každý člověk je hříšný a potřebuje odpuštění, a jsem přesvědčen, že Ježíš svou smrtí zaplatil za naše hříchy a otevřel nám přístup k Otci, či, chcete-li, „do ráje“. A rovněž jsem přesvědčen – a zakusil jsem to na vlastní kůži – že Ježíš proměňuje lidské životy už teď a nikoli až někdy po smrti.

Vím, že výše uvedený odstavec mě v očích mnohých zařadí mezi „fanatiky“, „sektáře“ nebo něco podobného, ale já se za víru v Ježíše Krista nestydím. Žiju s ním už čtyřicet let a pozoruji, jak proměňuje lidi – i mě.

Od Pána jsem dostal úkol získávat pro něj učedníky, a to nejen ve svém bezprostředním okolí, ale „ze všech národů“, tedy i ze Sentinelců. Tomuto získávání učedníků se někdy říká misie.

Člověk neznalý křesťanstva zpravidla není schopen rozlišit naplňování příkazu Kristova, tedy skutečnou misii, od dobývání cizích zemí a snahu vnutit tamním obyvatelům své „náboženství“. Skutečný křesťan ví, že skutečnou víru nelze nikomu vnutit násilím. Do Božího království se nikdo nedostane v důsledku nějaké manipulace. Skuteční misionáři věděli, že riskují život, ale stálo jim to za to. Takovými misionáři byli zřejmě irští mniši, kteří hlásali evangelium v Evropě v osmém až desátém století. Mnozí z nich svůj život skutečně položili, ačkoli sami se žádného násilí nedopouštěli. Takovými misionáři byli členové obnovené Jednoty bratrské, kteří ze svého sídla v Ochranově vyslali během stovky let na tři sta misionářů. Díky nim existují sbory Jednoty bratrské (v anglosaském světě známé pod označením Moravian church) ve Střední Americe, východní Africe nebo třeba v Grónsku.

Jako příklad étosu, s jakým odcházeli skuteční misionáři na misijní pole, nám může sloužit dopis, který napsal roku 1810 dvaadvacetiletý budoucí misionář Adoniram Judson svému nastávajícímu tchánovi. Tímto dopisem vlastně žádal o ruku mladičké Ann Nancy Hasseltineové z prominentní americké rodiny:

„Můžete souhlasit s tím, že se rozloučíte příští jaro se svou dcerou, že už ji nikdy v tomto světě neuvidíte, souhlasíte s tím, že odejde a bude snášet útrapy misionářského života? Bude vystavena nebezpečí na moři, nebezpečí indického klimatu, nedostatku, pronásledování, a možná násilné smrti. Můžete s tím souhlasit – s ohledem na Toho, který opustil svůj nebeský domov a zemřel za ni i za Vás, můžete si tím souhlasit pro Sion, pro slávu Boží? Souhlasíte s tím v naději, že brzy uvidíte svou dceru ve světě slávy, s korunou spravedlnosti, s radostí, že uslyšíte výkřiky chval, které budou Spasiteli zaznívat od pohanů, kterým ona zvěstovala spásu z věčných muk a beznaděje?“

Budoucí tchán souhlasil.

Judson zřejmě věděl, o čem píše. Jejich první dítě bylo potracenou cestou z Kalkaty do Barmy. Druhé – syn Roger – se nedožil devíti měsíců. Adoniram byl 17 měsíců vězněn a mučen. Nedlouho po jeho propuštění jeho milovaná žena zemřela.

Prvního obráceného měli Judsonovi po téměř sedmi letech. Po devíti letech jich měli osmnáct. Po dvaceti letech ale zakoušel Adoniram Judson úžasné požehnání. Někteří lidé cestovali mnoho dní až z hranic Thajska a Číny: „Jste vy ten člověk Ježíše Krista? Dejte nám spis o Ježíši Kristu.“ Tito lidé zřejmě neměli dojem, že žijí v ráji.

To je jistě poněkud jiný typ křesťanství než to, které charakterizuje modlitba: „Pane Bože, jsi-li jaký, spas mou duši, mám-li jakou.“

Pozoruhodné je tvrzení pana Mnislava Zeleného-Atapany, že je křesťan: „Jistě, škoda mladého života, ale i když jsem křesťan, nesouhlasím s násilnou snahou pronikat s touto ideologií do cizích teritorií přírodních národů a přinášet jim cestu k vykoupení jejich hříchů.“ Ponechme stranou fakt, že snaha pana Chaua nebyla násilná. Nešel mezi Sentinelce s kulometem, ale s Biblí. Chtěl bych autora článku především upozornit, že křesťan je ten, který poslouchá a následuje Krista. A Kristus nás posílá: „…jděte ke všem národům…“, tedy i k Sentinelcům. Moc by mě tedy zajímalo, co pan Zelený-Atapana tvrzením, že je křesťan, vlastně míní.

Ctitelé Hospodinovi jsou přesvědčeni, že mají zvěst, kterou stojí za to hlásat. Mají pro co žít, a mají tedy i pro co umírat. V našem životě o něco jde. A nejsme Všemohoucím stvořeni pro izolaci a pro zabíjení těch, kdo přicházejí zvenčí. Netvrdíme, že přicházíme z ráje; tvrdíme, že do ráje kráčíme.

  1. listopadu 2018

Drobná politická práce

V minulých dnech probíhaly demonstrace proti premiéru Babišovi a účastnily se jich i některé mé děti. Jejich rozhořčení dobře rozumím a v jejich věku bych se nepochybně demonstrací také účastnil. Nicméně snažil jsem se je upozornit, že pokud by se konaly volby, mohli bychom být nepříjemně překvapeni tím, že strany, které se nám nelíbí, by opět zvítězily.

Obecně řečeno demonstrace jisté mají své účinky a za jistých okolností mohou vést i k pádu vlády, jak jsme nedávno viděli na Slovensku. Nechtěl bych, aby to, co nyní napíšu, bylo pochopeno jako odsouzení či odmítnutí demonstrací.

Zdá se mi, že demonstrace nikoho nepřesvědčí, ale názorové protivníky jen utvrdí v tom, co už si stejně mysleli. Demonstrace mohou zvýšit napětí a tlak, ale sotva někoho přesvědčí ke změně názoru.

Slýchávám od nejrůznějších lidí, včetně mých spolustraníků, že „tradiční strany se přežily“.

Kladu si ovšem otázku, zda tomu tak opravdu je a proč tomu tak je. Možná je to tím, že politický boj – či, abychom nebyli tak militarističtí, politická soutěž – se nyní vede něčím jiným než argumenty. „Chceš-li prorazit, musíš být na Facebooku.“ „Strana musí mít dobré ‚píár‘.“ Ano, dneska to tak funguje, nicméně ani Facebook, ani nejlepší PR agentura nám nemohou dát odpovědi na skutečné problémy, které bychom měli řešit. Vím, že musím „souboj na sítích“ brát jako realitu, ale přiznám se, že mě zajímají argumenty. Zajímá mě pravda. A proto mě zajímá i program.

Ano, s tímto postojem dnes těžko nějaká strana získá podporu voličů. Ale co kdybychom se soustředili na dlouhodobé řešení dlouhodobých problémů? Navrhnu několik témat: Sociální bydlení. Exekuce. Romové. Bezdomovci. Eroze zemědělské půdy. Úpadek tradiční rodiny.

Toto vše jsou skutečné problémy, které jen tak neodejdou. Nevyřeší je čas. A z krátkodobého hlediska patrně žádné politické straně body nepřinesou – vyjma těch, které navrhují řešení, jež by znamenala jen eskalaci těchto problémů.

Všechny tyto problémy asi vyžadují řešení, která nebudou populární. Ale ať už řešíme jakýkoli problém, ba i pseudoproblém, přimlouvám se za to, abychom argumentovali. Ano, asi budeme překřičeni. Hesla jsou působivější než argumenty. Ale měli bychom kapitulovat před vyprázdněnou politikou, v níž rozhodují výkřiky a PR agentury?

Přesvědčíte-li jednoho člověka v trpělivém rozhovoru, že není dobré, když si premiér kupuje média, uděláte možná lépe, než když si vykřičíte hlasivky na demonstraci.

Tato drobná politická práce je náročná. Nenese instantní výsledky. Musíte často skousnout urážku. A my sami si musíme si dát pozor, abychom protivníka neurazili. Někomu se vysmát a někoho zesměšnit lze snadno. Ale když to uděláte, pak už takového člověka patrně nikdy nezískáte.

Já se na názorového protivníka dívám jako na potenciálního spojence. Jsem bytostně přesvědčen, že ne všichni, kdo zastávají odlišný názor, jsou lumpové, které je třeba zadupat do země. Ano, argumentace s „jinověrci“ bývá náročná a zdlouhavá, a výsledek je nejistý.

Jsem si samozřejmě vědom toho, že jsou lidé, s nimiž už nemá cenu hovořit. Jsou to jednak lidé, kteří nedokáží poslouchat, jednak lidé, kteří jsou opravdu zlí. Těch prvních je patrně víc než těch druhých. V drobné politické práci ale neustále a trpělivě vyhledáváme ty, kdo si sice myslí něco jiného, ale jsou schopni a ochotni vést smysluplný rozhovor. Ano, takových lidi nemusí být mnoho, ale třeba v senátních volbách, k nimž mnoho lidí nechodí, mohou rozhodnout stovky či dokonce jen desítky voličů. Takže zcela bez šance to není.

Kromě debat s lidmi jiných politických preferencí potřebujeme hovořit i mezi sebou. Je mi líto, že i v KDU-ČSL se často vzedmeme k smysluplným rozhovorům o politice jen před volbami. Potřebujeme hovořit spolu, pilovat argumenty, hledat jednotu… Domnívám se, že tento proces musí být permanentní. A má smysl, i když zrovna nevítězíme. Když všechno necháme jen na heslech a PR agenturách, pak bude skutečně platit, že „strany jsou vyprázdněné“. Já zatím setrvám u svého mínění, že mravenčí politická práce má smysl.

  1. listopadu 2018

Hana Rebeka Šiander: Recenze knihy „Vztahy, sex, rodina“

Trvalo několik let, než se mi dostala do ruky kniha od spisovatele, kazatele a překladatele Dana Drápala „Vztahy, sex, rodina“, s podtitulem „Velký rozvrat a cesta k obnově“, která vyšla v roce 2013 v nakladatelství Návrat domů. Knihu jsem s nadšením a radostí uvítala! Hledala jsem totiž knihu, kterou by napsal evangelikální křesťan, knihu, která by se tématy zabírala do hloubky a rovněž by přinesla jasný a srozumitelný pohled na tyto oblasti a přitom by neopomenula učení Bible.

Jedná se o knihu odbornou, ale i naučnou.

Sám Drápal se v úvodu zmiňuje, pro koho knihu napsal: „Existují lidé, kteří chtějí věcem přijít na kloub; lidé, kteří si kladou otázku po smyslu svého osobního života a po smyslu lidského života jako celku – tedy po smyslu dějin celého lidstva. Pro ně píšu tuto knihu.“

CITÁT

„Člověk, který žije v míru s Bohem, přijímá sám sebe. Člověk, který žije ve vzpouře proti Bohu, sám sebe nepřijímá. Volá po svobodě, mluví o rozbití pout, ale svobodu vlastně nezná a nerozumí sám sobě. Člověk, který žije v míru s Bohem, ví, že má určitý Bohem daný potenciál, který může rozvinout. Přitakává tomu, jak ho B-h stvořil, a snaží se být co nejvíce sám sebou, protože ví, že tím naplňuje Boží záměr se svým životem. Člověk, který žije ve vzpouře proti Bohu, není sám se sebou spokojen a chce být někým jiným. Krajní polohu tvoří lidé, kteří touží po změně pohlaví. Je to jedna z nejradikálnějších podob nepřijetí sebe sama.“ „Vztahy, sex, rodina“, Dan Drápal

KLADNÉ A ZÁPORNÉ STRÁNKY KNIHY

Musím vyzdvihnout, že cenné na knize je, že ji napsal český autor. Podobných knih od zahraničních autorů najdeme na knižním trhu hodně, ale od českého autora? Kniha, která by se mohla této publikaci přiblížit, napsal český psycholog a spisovatel, římský katolík, Jeroným Klimeš a jmenuje se „Křesťanství, vztahy a sex“. Ale jinak knihu v takovémto rozsahu a hloubce na českém knižním trhu nenajdete.

Dalším přínosem je, že knihu napsal muž, který se celý svůj život pohybuje v křesťanském prostředí jako ryba ve vodě. Vystudoval Evangelickou bohosloveckou fakultu J. A. K. v Praze a většinu svého života pracoval v církvích, nejprve jako vikář v Českobratrské církvi evangelické a poté jako pastor Křesťanského společenství. V knize nastiňuje daná témata vztahů, sexu a rodiny nejen z pohledu biblického, ale také rozebírá přístupy různých církví (např. Církve bratrské, Římskokatolické církve, Luteránské církve, Českobratrské církve evangelické…) a stanoviska a náboženství (judaismu, islámu, hinduismu), ale i pohled sekt (Mormonů). A nejen to, zmiňuje i proměny přístupů v historii.

Co se týká historie, zaujalo mě zjištění Drápala, že: „Jedinou kulturou, o níž jsem se dočetl, že si nevážila panenství, byla kultura starých Slovanů“.

Kniha je, alespoň z mého pohledu viděno, studnicí rad, moudrostí a rozumných a naprosto praktických rad. Drápal, který se věnuje celá desetiletí pastorační službě, zmiňuje praktické příklady nejen ze svého dětství, manželského života, ale i ze své praxe pastýře.

Dotýká se témat z hlediska historického, psychologického, sociologického a filosofického. Knihu prokládá množstvím sociologických šetření, statistik a výzkumů, která byla během 20. století provedena. O ně opírá své názory, které možná nejsou v dnešní době populární, ale které tolik potřebujeme slyšet. Na knize „Vztahy, sex, rodina“ Drápal pracoval dlouhé tři roky.

Na konci knihy najdeme dodatky, jako například: Otázky k přípravě na manželství (pro pastorační pracovníky), Vyjádření rady církve bratrské k problematice předmanželského a mimomanželského sexu, Výzva delegátům Světové luterské federace, ale i tabulky, grafy a statistiky a v neposlední řadě cennou bibliografii, ze které Drápal čerpal a kterou se můžeme inspirovat při další četbě.

SOUČASNÁ OŽEHAVÁ TÉMATA – HOMOSEXUALITA, FEMINISMUS, GENDER

Kromě vztahu muže a ženy, manželství, rozvodem, výchovou dětí a celibátem, se autor podrobně zabírá aktuálními tématy dneška – rovnoprávností muže a ženy, postavením ženy ve společnosti, genderové otázky, feminismem, polygamií, ale i homosexualitou a jejími důsledky, tolik požadovanou adopcí dětí homosexuály, registrovaným partnerstvím i změnou pohlaví.

Díky dopodrobna rozebíranému tématu jsem si uvědomila, jak je česká společnost poslední roky doslova „masírována“, jak se mění veřejné mínění a je nám podsouváno, že homosexualita je normální a každý má právo na výběr, zda bude ženou či mužem.

Drápal zmiňuje nejrůznější lékařské, psychologické a sociologické výzkumy, o které se homosexuálové a lesbičky rádi opírají a ukazuje, za jakých podmínek byly pořízeny a poukazuje na jejich negativa (např. nebyl dostatečně velký vzorek zkoumaných, nebo byly některé lékařské výzkumy špatně interpretovány a poté rozšířeny mezi veřejnost atd.). Autor také píše, že v České republice a v jiných rozvinutých zemích západní civilizace může být od 1,5 % do 10 % homosexuálů. „Když vezmeme v úvahu údaje z Velké Británie a z dalších zemí, můžeme usoudit, že trvale homosexuální vztahy praktikuje méně než 2 % mužů a méně než 1 % žen.“ Kde je tedy ona čtyřprocentní menšina?

CITÁT

„V poslední třetině dvacátého století a na počátku jednadvacátého století můžeme hovořit o jakési prohomosexuální ideologii. Mělo by nám být jasné, že nejde zdaleka jen o dekriminalizaci či zrovnoprávněné homosexuálů. Jde v podstatě o vyhlášení války tradiční rodině. Zastánci této ideologie hovoří o „boji proti heterosexuální výlučnosti manželství“.“ „Vztahy, sex, rodina“, Dan Drápal

AUTORŮV STYL, JAZYK A GRAMATIKA

Knihu je sice odborná a je napsána spisovaným jazykem, ale je velmi srozumitelná pro každého čtenáře. Kniha je v ich-formě a místy v plurálu. Drápal nás provází knihou jako laskavý průvodce a předkládá nám jednotlivá témata, která rozebírá. Předkládá nám informace, studie a historická fakta a nechává na nás, čtenářích, abychom si udělali názor sami.

Slabou stránkou knihy jsou špatně odvedené korektury.

CITÁT

„Manželství je nejspolehlivějším testem našeho vztahu k Ježíši Kristu. Je to Ježíš Kristus, kdo naplňuje naše základní potřeby: Potřebu být milován, potřebu mít jistotu, že můj život má nějaký smysl, a potřebu někam patřit. Pokud naplnění těchto základních potřeb očekáváme od svého životního partnera, velmi pravděpodobně zakusíme zklamání. Setkal jsem se s mnoha muži i ženami, nešťastnými ve svém manželství, citově vyprahlými a neuspokojenými. Tito lidé třeba nějakou dobu vyznávali, že jsou křesťané, a někdy dokonce sloužili ve sboru. Pak se ale ukázalo, že od Ježíše nečerpají dostatek síly a lásky, aby byli ve svém manželství spokojení, a to mnohdy i přes to, že jejich partner dělal vše, co uměl a co bylo v jeho silách.“ „Vztahy, sex, rodina“, Dan Drápal

Dan Drápal (*1949) je spisovatel, teolog a překladatel. Vystudoval Evangelickou bohosloveckou fakultu J. A. K. v Praze. Místo vikáře v ČCE nemohl však vykonávat kvůli politické angažovanosti v roce 1968 a pracoval jako topič. Od roku 1977 byl vikářem ve sboru ČCE v Praze 7 – Na Maninách. V roce 1978 zažil osobní setkání s Bohem a obrácení. Důsledkem byl dramatický růst církve. V roce 1985 se stal sbor ČCE největším v Praze, což po roce 1989 vedlo k oddělení se od ČCE a vytvoření Křesťanského společenství, kde Drápal působil jako vedoucí až do své rezignace v roce 2004. V roce 2007 byl předsedou KDU-ČSL na Praze 8. Je zakladatelem a prvním šéfredaktorem Konzervativních listů. Napsal asi třicet knih.

CITÁT

„Jelikož sex jako takový bývá mnohdy velmi příjemný, lidé se mu oddávají, protože se to nejvíc podobá tomu, po čem vlastně touží. Jelikož skutečnou lásku neznají, dopřejí si „alespoň toho sexu“. Za posedlostí sexem, který vidíme v současné západní společnosti, je do značné míry (ne ovšem výhodně) neuvědomělá touha po blízkosti.“ „Vztahy, sex, rodina“, Dan Drápal

 

KOMU BYCH KNIHU DOPORUČILA?

Kniha “Vztahy, sex, rodina” je pro každého čtenáře, kterému není jedno, jak žije. Každý si v této knize najde to, co je mu blízké! Hodláte vstoupit do celibátu? Pak je kniha pro vás. Hledáte životního partnera a chcete se dobře oženit? Kniha je také pro vás. Řešíte problémy v manželství? Kniha, která vám poradí, jak a co dělat. Jedná se o knihu nadčasovou, ke které se budete vracet a která by neměla chybět ve vaší knihovně. Knihu ocení jak nenároční čtenáři, tak intelektuálové, ale i pastoři, teologové, lékaři, psychologové, psychiatři i sociologové. Je to jedinečná kniha, která vyplanila na českém knižním trhu prázdné místo, co se týká odborné křesťanské literatury.

 

Hana Rebeka Šiander

 

Fotografie, linky a citace:

Životopis Dana Drápala je dostupný na dan-drapal.cz zde: http://dan-drapal.cz/index.php/cz/neco-o-mne

Fotografie Dana Drápala je dostupná na webu konzervativnistrana.cz zde: http://www.konzervativnistrana.cz/osobnosti.html?tx_feuserlisting_pi1%5BshowUid%5D=4

Fotografie knihy je dostupná na databazeknih.cz zde: https://www.databazeknih.cz/knihy/vztahy-sex-rodina-201408

DRÁPAL, DAN., Vztahy, sex, rodina. Velký rozvrat a cesta k obnově“. Nakladatelství Návrat domů. 2013. Praha. 266 stran. 1. vydání. ISBN 978-80-7255-304-4

Stateční a zbabělí

Kdo je Asia Bibi?

Pákistánská křesťanka, křivě obviněná z rouhání, za které byla odsouzena k smrti pověšením, ale po odvolání osvobozena pákistánským Nejvyšším soudem.

Připomeňme si, že je to konkrétní živý člověk, manželka a matka, odloučená od své rodiny již osm let.

Současně se stala symbolem, reprezentantkou utlačované a pronásledované menšiny. Křesťané v různých částech světa se za ni modlí již řadu let.

Kdo jsou hrdinové tohoto příběhu, který ještě neskončil? Soudci Nejvyššího soudu, kteří ji letos 3. října prohlásili za nevinnou.

Jsou to také muslimové, a jejich statečný postoj, za který možná zaplatí životem, nám připomíná, že i mezi muslimy jsou šlechetní lidé, hodní našeho obdivu.

Nicméně právě příběh Asii Bibi ukazuje, jak nesnášenlivým se islám může stát. Muslimové bouřlivě demonstrují za její smrt. A za smrt soudců, kteří ji prohlásili za nevinnou. Nic naplat, islám není jen náboženství, ale i ideologie. A to, co se děje v Pákistánu, se nedá „vokecat“ tvrzením, že jde jen o nedůležitou skupinku bláznivých radikálů. Je-li v Pákistánu nějaká neradikalizovaná a mírumilovná mlčící většina, pak tedy mlčí velmi zarytě.

Nemohu nevzpomenout na svou první návštěvu v Izraeli. Strávili jsme s manželkou několik dní ve skupině turistů, kterou provázel rodilý Izraelec. O politice se moc bavit nechtěl, ale někdy jsem ho přece jenom k nějakým vyjádřením dostal. Vzpomínám si, jak jsem se ho zeptal: „A to nejsou nějací Palestinci, kteří by si přáli mír s Izraelem?“ Jeho odpověď? „Ale jsou. Máme jich plné hřbitovy.“

Možná by byly v Pákistánu „plné hřbitovy“ lidí, kteří by Asii Bibi přáli propuštění… kdyby tito lidé promluvili. Ale protože nepromluví, tak nevíme, zda vůbec existují.

Po osmi letech od zatčení oné pákistánské křesťanky mnohé západní vlády „jednají“. Britská vláda ovšem dala najevo, že nedovolí Asii Bibi vstoupit na britskou půdu. Důvod? Její přítomnost v Británii by mohla vyvolat nepokoje, útoky na zastupitelské úřady atd.

Téměř současně proběhla médii zpráva o tom, že 20. října by propuštěn radikální islamistický kazatel Anjem Choudary pákistánského původu, který v Británii verboval bojovníky pro islámský stát. Může dál žít v Británii. Italský žurnalista a spisovatel Giulio Meotti k tomu poznamenal: „Toto je konec západu, jak jsme jej znali.“

Ne všechny evropské vlády ale zaujaly stejný postoj jako Británie. Asiu Bibi a její rodinu je připravena přijmout Itálie. Ano, ta Itálie, která má „xenofobní“ vládu. Italský premiér Matteo Salvini prohlásil, že rodině Bibiových by byla poskytnuta stejná ochrana, jaká je poskytována lidem svědčícím proti mafii.

Ponechávám na čtenářích, aby sami zhodnotili, kdo je v tomto příběhu statečný a kdo je zbabělý.

Jen upozorňuji, že Británie přijala příliš mnoho muslimů, a proto se teď chová zbaběle a nechce přijmout pronásledovanou pákistánskou křesťanku. Je tomu už několik desetiletí, kdy se Británie postavila za ohroženého spisovatele Salmana Rushdieho. Časy se od té doby změnily. Při každém velkém teroristickém incidentu se mnozí západní politici dušovali, že si nenecháme vzít naši svobodomyslnost a náš způsob života. Ukazuje se, že jsou to pouhé řeči. V belgickém Molenbeeku už dávno žádní židé nežijí, z Francie houfně emigrují, v Německu se bojí jakkoli se navenek projevit. U nás je to lepší. A víte proč? Protože tu máme velmi málo muslimů. Přeji si, aby to tak zůstalo, protože pak nebudeme mít důvod chovat se stejně zbaběle jako britská vláda.

Ano, jsou výjimky. Dokonce se našli v Británii imámové, kteří kritizovali britskou vládu za to, že nechce Asiu Bibi přijmout. A znovu chci vzdát hold a úctu soudcům pákistánského Nejvyššího soudu. Soudím však, že mísení kultur je nebezpečné, a obávám se, že za špatně pojatý multikulturalismus ještě mnozí zaplatí životem. Možná ovšem daleko od Evropy. Bojím se, aby to nebyla i Asia Bibi.

  1. listopadu 2018

Rod Dreher: Benediktova cesta

recenze

Dreherova kniha má podtitul Křesťanský život v postkřesťanské době. Je to pozoruhodné čtení. Na jednu stranu při četbě člověk poznává, že jsme na tom daleko hůře, než jsme si mysleli, na druhé straně Dreher nabízí cestu, jak žít celistvě život víry i v naší současné postmoderní době.

Dreher se zabýval postavou zakladatele benediktinské řehole, Benediktem z Nursie. Tento pozoruhodný muž žil v době, kdy byla Západořímská říše již politicky rozvrácená. Benedikt vytvořil komunitu, která neusilovala o změnu politických poměrů, ale vytkla si za cíl žít radikální křesťanství v rozpadajícím se světě. Benediktinům se podařilo zachovat mnohé květy raně křesťanské vzdělanosti. Z českých dějin víme, že se nesoustředili jen na „konzervování“, ale působili i misijně: Benediktini byli prvním mnišským řádem, který podstatně ovlivnil i vznikající český stát. (Benediktini zakládali nejen řeholní komunity, ale i sady a zemědělská hospodářství.)

Dreher se snaží ukázat, v čem spočívá Benediktova cesta, a v čem by mohla být inspirativní pro křesťany v postmoderní době. Dreher sám se obrátil mezi evangelikály, pak se stal katolíkem a nakonec skončil u pravoslavných. Z četby jeho knihy jsem ale nenabyl dojmu, že by byl jakýmsi „běhounem po Sionu“, který hledá „tu nejlepší“ církev. Naopak, nechává se inspirovat jak evangelikální, tak katolickou tradicí, a – zdá se mi – je schopen pojmenovat světlé i stinnější stránky těchto tradic. Zároveň nejde o nějaký eklekticismus. Dreherovi jde spíše o to, jednotlivé tradice kultivovat. Jeho univerzální důraz můžeme odečíst třeba z věty: „…stát se Ježíšovým učedníkem znamená nechat se přetvářet, ne pouze přijmout informaci“ (s. 200).

Dreher se inspiruje u Benedikta (samozřejmě nejen u něj), ale dává nám odpovědi na řadu otázek, které mohly vyvstat jen v postmoderní době. Mimo jiné se zabývá vlivem techniky na člověka. Píše: „Mysl technického člověka není dostatečně odolná proti touhám srdce, protože ho vlastní kultura nenaučila o nich pochybovat“ (s. 202). Autor vidí jako katastrofu situaci, kdy děti ovládají chytré telefony lépe než jejich rodiče, a například pornografie je jim široce přístupná již od útlého věku. Zabývá se i tím, jak používání chytrých telefonů a tabletů mění náš mozek. Některá pozorování jsou vyjádřena velmi stručně a pregnantně: „Technickému člověku záleží více na možnosti volby než na tom, co je zvoleno“ (s. 193). „Výsledkem toho je postupná neschopnost udržet pozornost, soustředit se a hluboce myslet“ (s. 195). K tomu poznamenává: „Prvním krokem k opětovnému nabytí kognitivního sebeovládání je vytvoření prostoru ticha, v němž můžete myslet“ (s. 197). (Zde si neodpustím osobní poznámku: V Jeseníku se mi „prostor ticha“ vytváří mnohem lépe než v Praze.)

Velkou pozornost věnuje Dreher sexualitě. Vyjadřuje lítost nad tím, že církve v této oblasti spíše mlčí. „Ticho z kazatelny a od duchovních a učitelů v církvi vyjadřuje poselství, že sex a sexualita nejsou důležitá témata a že k nim církev nemá co říct“ (s. 179). Přitom jde o klíčovou oblast: „Křesťané, kteří se zříkají pravověrnosti v oblasti sexuality, končí tím, že se zříkají víry, anebo pro to připravují půdu u svých dětí“ (s. 178). Upozorňuje, že církve, které se v otázkách sexuality přizpůsobily tomuto světu a začaly například podporovat homosexuální sňatky, ztrácejí členy mnohem rychleji než evangelikální církve, které vycházejí z poznání, že není požehnaný žádný sex mimo manželskou smlouvu. Dreher si uvědomuje, o jak závažnou otázku jde: „V žádné jiné oblasti nebudeme muset být jako pravověrní křesťané tak kontrakulturní jako ve svém sexuálním životě“ (s. 172).

Dreher uvádí řadu příkladů, kdy jsou pravověrní křesťané vylučováni z určitých povolání nebo z akademického světa. Např. skupina aktivistů s názvem Campus Pride sestavila „seznam hanby“, na němž je více než stovka vysokých škol, a nabádá průmysl a firmy, aby nezaměstnávaly jejich absolventy. Jeden z právníků, bojujících za náboženskou svobodu, tvrdí: „Z těchto sporů není východisko, žádná rovina, kde by to mělo skončit. Budou se pouze zintenzivňovat. Je to rozjetý vlak, který nezastaví, dokud před sebou bude mít koleje“ (s. 159). Dreher vyzývá křesťany, aby se hodně věnovali řemeslům. Jistě, mohou studovat medicínu nebo práva, ale musí počítat s možností, že jim výkon těchto profesí bude pro jejich názory na sexualitu zapovězen. „S postupem LGBT agendy budou antidiskriminační zákony vykládány stále šířeji a tradiční křesťané budou postupně vytlačováni z trhu“ (s. 157).

Dreherova kniha nabízí řadu podnětů, jak uspořádat svůj život. Velký důraz klade na hluboké obecenství věřících. K tomu poslední citát z posledních stránek knihy: „Nalézáme další, jako jsme my, a budujeme komunity, školy služby Pánu. Neděláme to proto, abychom spasili svět, ale jen proto, že Boha milujeme a víme, že potřebujeme společenství a uspořádaný způsob života, abychom mu mohli plně sloužit.“

Knihu, která má 212 stran, vydalo nakladatelství Hesperion v roce 2018. Titul anglického originálu zní Benedict Option: Strategy for Christians in a Post-Christian Nation. Originál vyšel v roce 2017 v newyorském nakladatelství Sentinel. Kvalitní překlad pořídil Milan Žonca.