DAN DRÁPAL

Milí čtenáři, velmi děkuji za zájem o toto téma. Jak tuto sérii článků píšu, vybavují se mi další vzpomínky. Myslím, že stojí za to udělat z nich knížku. Jen co dokončím spisek o kulturních válkách, pustím se do ní.

Zde uvedu dvě epizody z práce StB a přidám jakousi morální úvahu. První epizoda se odehrála v listopadu a prosinci roku 1984. Několik členů našeho sboru navštívili v pondělních ranních hodinách příslušníci StB a odvedli je k výslechu. Jiní dostali předvolánku k výslechu do Bartolomějské na některý z následujících dnů. Já nic. Přirozeně nás to vylekalo. Tehdy byla v našem sboru zaměstnaná Verunka Hájková jakožto tzv. „sborová sestra“. Občas kázala, vedla skupinku dospívajících, navštěvovala staré lidi. Její služba byla velice požehnaná. Ve středu dopoledne jsme shodou okolností oba byli ve sborové kanceláři. Už ani nevím proč. Obvyklé to nebylo – většinou jsme se scházeli v pondělí dopoledne, abychom probrali, co se bude v daném týdnu dít, a pak jsme se za to modlili.

Ve středu náhle přišli dva tajní a Verunku odvedli k výslechu. Bylo mi zle – pochopitelně bych si přál, aby odvedli mne, nikoli ji. Připadal jsem si naprosto bezmocný.

Už nevím, zda jsem předvolánku dostal ještě tu středu nebo až ve čtvrtek. Byl jsem předvolán do Bartolomějské na pátek 14.00. V průběhu týdne byli na výslechu téměř všichni aktivní členové sboru. Předpokládal jsem, že si mne tam nechají, a tak jsem se rozhodl, že z farního bytu na Dukelských hrdinů půjdu do Bartolomějské pěšky přes Letnou, abych se naposledy podíval na stověžatou matičku Prahu. Měl jsem dokonce docela povznesenou náladu.

Většinou mne zvali k výslechu na osmou a nechali mne dvě hodinky čekat, asi abych „vyměkl“. To, že jsem byl poslední, koho předvolali, a že to bylo na pátek odpoledne, jsem si vyložil tak, že budu zatčen.

K mému velkému překvapení celé setkání trvalo jen asi půl hodiny. Nechali mne podepsat, že budu dodržovat československé zákony. Netušil jsem proč, a raději jsem se neptal. Pak mě propustili a od té doby se nic podobného neopakovalo. Na dalším výslechu jsem byl až po téměř pěti letech, ale ten výslech se netýkal mne nebo sboru, nýbrž východních Němců, kteří prchali na Západ přes nás a přes Maďarsko.

Celé mi to začalo dávat smysl, až když jsem si mohl přečíst svůj spis v archivu StB. Kdosi si všiml rostoucího sboru, a možná to ani nebyla StB. Kdosi tedy rozhodl, že ten růst se musí zastavit. Proto ty výslechy s vyhrožováním.

Růst se nezastavil, ale StB prohlásila akci za úspěšnou! Pochopil jsem, že oni byli mimo jiné dost líní, a patrně necítili vůči mně a vůči ostatním křesťanům nějakou „třídní nenávist“. Pro ně to možná bylo zaměstnání jako každé jiné.

Druhá událost, kterou chci popsat (v knížce jich bude mnohem víc), se odehrála na naší chalupě v Údolí u Zlatých Hor. Byl jsem tam na dovolené s rodiči, s mými dětmi Šimonem a Danuškou a s bratrovými dětmi Markem a Maruškou. Zrovna jsme izolovali střechu skelnou vatou. Jednoho dne jsme viděli, že děti se nudí, a tak jsme se rozhodli, že je vezmeme do jeskyní Na Pomezí. Tehdy ještě nebyly povinné autosedačky, takže já seděl vedle maminky, která řídila, a na zadním sedadle byly čtyři děti.

Otec pracoval sám a náhle si všiml, že kdosi přichází. Byl to zřejmě příslušník StB, který se představil jako „poručík Zeman“. (Možná se nechal inspirovat televizním majorem Zemanem.) Zřejmě dostal nějakou hlášku z Prahy, že bych se mohl bez státního souhlasu účastnit dětského tábora evangelické církve v nedalekém Vrbně pod Pradědem, kde měla evangelická církev vilku, v níž se pořádaly různá školení nebo rodinné rekreace. Když poručík Zeman vstoupil do předsíně, viděl tam spoustu dětských botiček – rodina s více dětmi si to dovede představit – sandálky, holínky, pevná obuv, přezůvky na doma… Můj otec vypadal poměrně mladě a onen příslušník se domníval, že můj otec Lubor Drápal je oním Danem Drápalem, kterého měl sledovat. A šel rovnou k věci: „Nepořádáte tady nějaké kurzy pro děti?“ zeptal se a významně se díval na hromadu dětských botiček. „Ne, tady ne. Ale v Praze nějaké kurzy pořádám, ale to byste musel mít doporučení svého nadřízeného.“ Poručík Zeman evidentně znejistěl. „A jaké kurzy pořádáte?“ „No, třeba o průmyslové špionáži. Ale jak jsem říkal, to byste musel mít doporučení svého nadřízeného. Ale já nemám moc času Vám to teď vysvětlovat. Mám tu spoustu práce… Ledaže byste mi trochu pomohl, já bych Vám půjčil montérky…“ „Já mám taky moc práce…“ odvětil příslušník a dal se na kvapný ústup.

Kdyby mi někdo tento příběh vyprávěl, nevěřil bych mu. Vzpomínáte si na příběh o Marxově kapitálu z prvního z těchto článků? Tato epizoda byla ve stejné linii. U některých z těchto příběhů jsem byl, takže nemám důvod tátovu líčení nevěřit. V knížce uvedu některé další.

Mohl bych toho napsat ještě hodně, ale chci dodržet ohlášený počet těchto článků. Zde se pokusím o několik zevšeobecnění.

Nevidím jako velký prohřešek to, že někdo pod nátlakem podepsal spolupráci. Ani nevím, proč to vlastně po mně nikdy nechtěli. Horší bylo, že si to kolegové neřekli mezi sebou. S několika z nich jsem se pravidelně setkával. Diskutovali jsme spolu a modlili se. Když jsem se pak z archivů dověděl, že podepsali spolupráci a že se jich estébáci na mne ptali a oni mi to neřekli, měl jsem z toho divný pocit. Přitom se mi zdá, že ti, kdo spolupráci nepodepsali, měli pokoj… nebo je za něco později zavřeli. Celkově ale odmítnutí spolupráce bylo mnohem bezpečnější než podepsání a následná snaha neposlechnout. To StB zpravidla neodpouštěla.

Samostatnou kapitolu si zaslouží nečekaná překvapení, vyplývající z archivů. Například rodiče věděli, že k zavření babičky a vazbě mých rodičů podstatnou měrou přispěl jeden farář. Naši žili až do zpřístupnění archivů v domnění, že tak učinil pod nátlakem. Z archivů se však dověděli, že opravdu chtěl škodit – že to zřejmě nebyl člověk zbabělý, ale zlý.

Maminka, která pracovala pro AP, měla vždy nějakého sekretáře nebo sekretářku. Rodiče počítali s tím, že tito lidé budou vyslýcháni a dotazováni. Byli ale dost zaražení z toho, když vyšlo najevo, že říkali mnohem víc, než museli. Jeden z nich udělal po sametu závratnou kariéru. Maminka si ale nepřála, aby byl odhalen, a já budu její přání respektovat.

StB nebyla příliš efektivní, protože sledovala příliš mnoho lidí. Tak kupříkladu jeden člověk (nebo snad více?) sledoval mne. Další člověk sledoval tátu. A další lidé sledovali maminku. Kdyby na nás všechny tři (nebo vlastně čtyři, protože měli dobré důvody sledovat i mého bráchu) byl nasazen jediný člověk, asi by si nějaké věci propojil, což by pro nás mohlo být o dost nebezpečnější. Měl bych sto chutí říci: Lajdácká práce.

Sem patří i řada komických nedorozumění mezi pražským velením a aktivitou StB v okrese Bruntál, pod který tehdy patřila naše chalupa v Údolí. V knížce se o tom rozepíšu.

A poslední poznámka: Z archivů vyplynulo, že se zřejmě dvakrát nebo třikrát chystalo zatčení maminky. Vždy z toho ale nakonec z nějakého důvodu sešlo, jednou jen pár hodin před spuštěním. Viděli jsme v tom Boží ruku. Maminka byla pochopitelně na výslechu mnohokrát. Když jí vyhrožovali zatčením, řekla: „Podívejte se, já jsem zažila vazbu v padesátých letech, a tehdy mi vyhrožovali, že už nikdy neuvidím svého malého synka. Teď už mám nejlepší léta za sebou, děti mám už dospělé, tak si mne klidně zavřete.“ Maminka jistě nebyla bez chyb, to víme i my, kdo jsme ji milovali. Ale když jsme pročítali její svazky, znovu jsem si uvědomil, jak jinak to prožívá někdo, kdo ví, že ho čeká věčnost, a někdo, kdo má naději jen v tomto životě.

17. března 2025

Přiznám se, že mne překvapil nebývalý zájem o tyto články o kontaktech s StB. Uvědomuji si, že ne vše si pamatuji přesně. Už jsem rozhodnut, že z těchto článků udělám knížku, a v té uvedu případné omyly na pravou míru. Nyní totiž lze ve zpřístupněných archivech najít potřebné dokumenty, včetně rozsudků a protokolů z výslechů. Nyní je to prý bezplatné. Pokud najdete v článcích určité nepřesnosti, pak mi to, prosím, odpusťte. Pokud je najdete v chystané knížce, přísně mne napomeňte.

V letech 1972-1974 jsem absolvoval vojenskou službu. Toho roku jsem také ukončil studia na Komenského bohoslovecké fakultě. Již zhruba rok se synodní rada Českobratrské církve evangelické snažila pro mne dostat tzv. „Státní souhlas k výkonu duchovenského povolání“ (postupně v Rokycanech, Aši a Opatově, ale bezvýsledně). Nepamatuji se, že by mne v té době StB kontaktovala. Pamatuji si pouze výslechy v září a říjnu 1969, po návratu z Balkánu, který jsem zmiňoval v předchozím článku. Tentokrát se už vyšetřovatelé netvářili tak přátelsky, jako když se vydávali za Krajskou správu pasů a víz.

Na vojně to bylo zajímavé. Skamarádil jsem se s klukem, který byl na ústředně, myslím, že se jmenoval Jirka Holuša. Hrávali jsme spolu šachy. Z vojenské ústředny jsem mohl volat, kam jsem chtěl a komu jsem chtěl. Kdyby se na to přišlo, měl by můj kamarád asi pěkný průšvih. Říkal mi, že důstojníci (jejichž hovory mohl odposlouchávat) se bavili o tom, že na útvar přijde nějaký farář a že ho budou kalit. K tomu ale nakonec nedošlo. Mělo to zvláštní důvod. Důstojníci se dověděli, že se chystá přepadová kontrola nevím čeho všeho. A potřebovali rychle doplnit různé výkazy a zprávy. Neměli nikoho, kdo by psal rychle na stroji, a z nějakého důvodu se obrátili na mne. Já, podezřelý vojín bohoslovec intelektuál, jsem byl tedy zavřený na tajné spisovně a psal jsem, co mi diktoval major Opočenský, původním povoláním mlynář. Pracoval jsem tam několik dní a od té doby jsem to měl u důstojníků celkem dobré. Mám sto chutí se o tom rozepsat, ale bylo by to moc dlouhé.

Během vojny jsem byl minimálně na dvou, možná na třech výsleších. Ty neprováděl poručík Wagner, ale jakýsi vojenský kontrarozvědčík. Měl jsem s ním zvláštní zážitek. Stopl jsem ho, když jsem jel na vopušťák (= volno k opuštění posádky – VOP) z Jičína do Cvikova za rodinou. Zapomněl jsem odevzdat klíče a pečeť od proviantního skladu, v němž jsem pracoval. To byl docela průšvih. Podle předpisů se pečeť nesměla vyvézt či vynést z areálu kasáren. A on se k nim nějak dostal. Nevím jak – jestli jsem je při nástupu či výstupu z auta vytrousil sám, nebo zda mi je nějak šikovně vytáhl z tašky či kapsy. Chvíli jsem si s ním povídal, ale nic politického, aspoň mám ten pocit.

Nicméně nedlouho po návratu jsem byl povolán na výslech a vyslýchal mne právě tento muž. Po čase se k němu připojil další a toto byl jeden z mála výslechů, kde na mne začali řvát. Možná to někoho překvapí, ale bylo to velmi osvobozující. Najednou byly karty na stole. Já jsem od té doby dával jednoslovné odpovědi. Tak to zase zkusil ten „hodný“ policajt „po dobrém“: „Vy jste se trochu urazil, že ano, pane Drápale…“ Když jsem později promýšlel tu situaci, došlo mi, že většinou asi reagujeme takto: Bojíme se, aby nezačali řvát nebo dokonce mlátit, a podvědomě se snažíme vyhnout se něčemu, co by je k tomu mohlo ponouknout. Když jsou ale karty na stole, tak už se takto snažit nemusíte.

Ptali se mne na jednoho muže, který bydlel v Jičíně. Byl to starý pán, Rus, emigrant z předválečné doby, kterého tady ruská kontrarozvědka SMERŽ nechala, možná ho zapomněla. Jmenoval se Konstantin Soboljev a já jsem ho několikrát navštívil, protože jsem se hodně zajímal o ruské dějiny. Samozřejmě jsem nepopíral, že jsem u něj byl, a myslím, že na něj nic neměli, snad jen to, že byl jen trochu exot. Pak se také ptali na jednoho muže, jehož jméno jsem zapomněl, ale studoval pár semestrů na naší fakultě. Proti němu měli, že se stará o domácnost, zatímco manželka – tuším zdravotní sestra – vydělává.

Měla o mne ale zájem i sovětská kontrarozvědka. Několikrát jsem totiž oslovil ruské poddůstojníky, protože jsem vyhledával kontakty ze země, která mne zajímala a o níž jsem se domníval, že se do ní nikdy nedostanu. Sovětská kontrarozvědka mě ovšem nekontaktovala přímo, dověděl jsem se o tomto zájmu až po otevření archivů. Spíše jsem měl dodatečně obavy, co se stalo s jedním z nich. Už nevím, jak se jmenoval, ale byl to slušný a inteligentní člověk, který by mohl v něčem uspět, kdyby se narodil v méně postižené zemi.

Možná jsem už dávno měl zmínit jednu okolnost. Moje maminka pracovala od října roku 1968 až do sametové revoluce nejprve jako tlumočnice, posléze korespondentka agentury Associated Press. Ta zpočátku sídlila v hotelu Alcron v ulici Ve Smečkách, 2 minuty od Václaváku. Sídlili tam i mnozí další zahraniční novináři. Později si AP pronajala velký byt v Růžové 7 a jako podnájemník tam sídlil i japanista Petr Geisler, otec známých hereček, který byl korespondentem agentury Jomiuri Šimbun.

V úřadovně AP byla komora, v níž byly čtyři dálnopisy. Na jeden chodily zprávy z ČTK, na jednom probíhala jakási komunikace s nadřízeným ústředím AP ve Frankfurtu, na jednom něco, co už si nepamatuji, a na tom nejdůležitějším všechny zprávy z celého světa, které posílali korespondenti AP. Žádné komentáře, jen syrové zprávy.

Kromě toho chodily do AP časopisy Time a Newsweek, které jsem si tam rovnou přečetl, nebo jsem si je půjčoval domů. Jaká výhoda oproti obyčejným smrtelníkům! Byl jsem tedy relativně dobře informován.

Snad to bylo Boží řízení. StB věděla, že kdyby mě zavřeli, druhý den se o tom bude psát ve Washington Post nebo Los Angeles Times.

Táta, který tehdy pracoval v Polytechně, ovšem přišel o práci. Kvůli své manželce nebo kvůli synovi? To jsme se nikdy nedověděli. Měl už tehdy značnou kvalifikaci, na mnoha místech mu řekli, že ho od příštího měsíce zaměstnají, ale po třech či čtyřech dnech volali, že to nejde, a nenabídli nějaké smysluplné vysvětlení. Když se to opakovalo několikrát, rozhodl se táta, že napíše předsedovi vlády Lubomíru Štrougalovi, a pak poměrně rychle dostal místo na ministerstvu s divným jménem, tuším „Ministerstvo stavebnictví a lehké prefabrikace“, nebo tak nějak.

Nastala doba, kdy byl prezident Ludvík Svoboda pro nemoc neschopen dále zastávat úřad. Byl přijat nový zákon, který ovšem nebyl zveřejněn, což přítele Jana Sokola vedlo k poznámce, že byla kdysi doba, kdy se zákony zveřejňovaly. Ludvík Svoboda byl na základě tohoto zákona odvolán a nastala otázka, kdo ho nahradí. Maminka, která měla přístup k některým informacím, mi sdělila, že to bude Gustáv Husák. Mluvil jsem o tom s několika důstojníky, a řekl jsem jim, že prezidentem bude Husák. Přeli se se mnou, zdůrazňovali, že po abdikaci Antonína Novotného už komunisté nepřipustí kumulaci funkcí, tedy že by se prezidentem mohl stát 1. tajemník ÚV KSČ. Jaký byl jejich údiv, když se po pár dnech ukázalo, že jsem měl pravdu.

Když byly zpřístupněny archivy StB, jeli jsme se všichni nezávisle na sobě podívat do Pardubic, co o nás StB věděla. Na maminku měli tuším 1600 stran, na tátu 1100 a na mě něco přes čtyři sta. Teď je to jistě jinak, ale tehdy nahlédnutí do archivů probíhalo takto: Člověk se musel nejprve dotázat, zda na něj něco mají. Pokud ano, nabídli mu datum, kdy se může přijet podívat. Když přijel, mohl tam zůstat od osmi ráno v podstatě celý den. Zaměstnanci byli milí, zadarmo vám nabídli kávu a přinesli CD, na němž byly naskenovány vaše materiály. Rovnou mi také dali seznam agentů, kteří se v mém svazku vyskytovali. Zde už prozradím, že to byli všichni profesoři na bohoslovecké fakultě. A mnozí kolegové. Přesto ovšem nelze všechny házet do jednoho pytle. Velice často v mých svazcích vystupoval farář Miroslav Heryán z Radotína. To mne nejprve dost vzalo. Maminka mi ale poradila, ať si ten svazek přečtu ještě jednou. Při druhém čtení mi došlo, že jim nikdy neřekl něco, co by už nevěděli. Na rozdíl od některých kolegů, kterým jsem byl nesympatický. Ale na celkové zhodnocení si prosím počkejte až v samotném závěru.

Vraťme se k procesu čtení archivovaných svazků. Mohl jsem si dělat písemné poznámky, ale nesměl jsem u sebe mít počítač nebo nějaký skener. Mohl jsem přijet opakovaně, ale pokud jsem chtěl nějakou kopii, musel jsem zaplatit 50 korun za stránku. To byl dost peněz. Mamince to zaplatila agentura AP a já jsem vybral asi 80 nejzajímavější stránek, které mi zaplatil můj sbor, Křesťanské společenství Praha.

Jistě vás zajímá, co jsme se o sobě dočetli. To bude obsahem následujícího článku, a slibuji, že se opravdu pobavíte.

5. března 2025

Měl jsem štěstí, že mi v roce 1964 bylo patnáct let. V šedesátých letech nastalo určité uvolnění a nezletilí, pokud ještě nebyli u odvodu (týká se pochopitelně jen chlapců) mohli vycestovat na západ, když je někdo pozval a zavázal se, že je bude po dobu jejich pobytu na západě živit. Nebudu vysvětlovat, jak jsem se k cestám dostal – bylo to díky známostem mých rodičů. V roce 1964 jsem byl v Západním Berlíně a v Západním Německu, v roce 1965 ve Velké Británii. Tam jsem si udělal celou řadu přátel z různých zemí a v roce 1966 jsem už si cestu do Dánska, Švédska a Holandska zařizoval sám. V Holandsku jsem se zúčastnil Konference křesťanských středoškolských studentů a byl jsem tam jediným účastníkem z východního bloku. Takže trochu rarita. Dělali se mnou interview do pravicových novin De Telegraaf – s fotografií včetně nohavice, na které jsem měl našitou československou a sovětskou vlaječku. Myslím, že to StB asi neuniklo a jistě byla tehdy spokojená.

V roce 1967 jsem se přihlásil na bohosloveckou fakultu. Tím jsem způsobil velké problémy ředitelce Boženě Dolanské a třídní učitelce Roubíkové. O tom jsem se dověděl až po letech. Problémy patrně měli všichni profesoři a zejména ředitelé, když se někdo ze třídy hlásil na teologii. Konkrétně v mém případě dělala dusno profesorka biologie soudružka Hlaváčová, předsedkyně místní organizace KSČ. Myslím, že jsem se to dověděl až po revoluci. Dověděl jsem se také, že umírá na rakovinu. Navštívil jsem ji doma a modlil jsem se s ní za její uzdravení. Tato modlitba vyslyšena nebyla, ale ona modlitbu vděčně přijala, a mohl jsem jí rovněž zvěstovat evangelium. O minulosti i o jejím angažmá v mém případě jsem se záměrně nezmiňoval a ona taky ne.

Na léto 1967 jsem se chystal vycestovat do Západního Německa a do Rakouska. Potřeboval jsem tedy výjezdní doložku, o kterou bylo nutno zažádat se značným předstihem. A náhle mi ve schránce přistála pozvánka na Krajskou správu pasů a víz.

Ve skutečnosti to byla StB, ale to jsem v tu chvíli netušil. Byl jsem přece v úřadovně Krajské správy pasů a víz. Ptali se mne, kam jedu, koho tam znám, a říkali, že by uvítali, kdybych jim po návratu řekl, co zajímavého jsem tam viděl. Byli přátelští a já jsem jim věřil. Vrátil jsem se koncem prázdnin a oni si mne zavolali – opět na Krajskou správu pasů a víz. Já jsem na této cestě nic zajímavého neviděl. Oni ale už věděli, že jsem nastoupil na bohosloveckou fakultu, a řekli mi, že by je zajímalo, jací jsou zahraniční studenti, kteří na fakultě studují. (Byli tam tuším tři Holanďani a minimálně jeden Němec z NSR, jeden Brit, jeden Francouz a jeden Švýcar.) Tady jsem si asi nejvíc zadal a doteď trnu, zda jsem něco nepodepsal. Doufám, že ne. Určitě jsem nepodepsal spolupráci s StB. Zda po mně chtěli nějaký podpis na Krajské správě pasů a víz, si nevybavuji, ale i kdyby ano, těžké svědomí bych z toho neměl. Byl jsem tak jako tak podveden. Později po mně žádnou spolupráci přímo nechtěli, byť to zkoušeli přes jiné lidi – o tom ještě bude řeč.

Ke zprávám, které měli podávat takoví lidé, jako agent Bureš, ale něco podotknu. Takové zprávy psali i Američané a jiní občané demokratických zemí. Dokonce Izraelci psali zprávy o Američanech a Američané o Izraelcích a považovalo se to za normální. Ostatně dělá se to i dnes. Takže já bych z agenta Bureše nějakého velkého škůdce nedělal – pokud nechtěl třeba potopit někoho, na koho měl osobní pifku. Ani netuším, proč se agent Bureš tolik brání. Jinak mi tento agent vadí hodně, ale z jiných důvodů než podpis spolupráce s kontrarozvědkou.

Vraťme se ale k StB. Jestli se dobře pamatuji, tak mne nikdo nekontaktoval od podzimu 1967 až do září 1969. Nepochybuji, že měli jiné starosti. Když jsem byl na prvním řádném výslechu v září 1969, vyslýchal mne tentýž muž, který se mnou mluvil, když jsem byl předvolán na Krajskou správu pasů a víz. Najednou bylo všechno jasné.

Někdo může říct, že jsem byl naivní. Přiznávám. Když začalo pražské jaro, byl jsem stále ještě – podobně jako rodiče – přesvědčen, že obnova musí začít zevnitř, a zdálo se mi, že nám vývoj dává za pravdu.

Ještě na střední škole jsem byl zvolen do Obvodního výboru ČSM na Praze 8. Vzpomínám si, jak jsem kritizoval naše volby, když proti sobě nestojí alespoň dva kandidáti. Nějaká soudružka Sirová mne pěkně sepsula, jak mohou tak hloupě mluvit. Ptal jsem se, proč by nemohlo existovat více politických stran, které by spolu soutěžily. „Něco takového už máme dávno za sebou“, tvrdila soudružka Sirová hodně naštvaným hlasem. Jistě si všimla, že mnozí jsou na mé straně.

Tak to prostě tehdy bylo. Vždyť i onu adventní svíčkovou demonstraci studentů v prosinci 1967 vedl Vysokoškolský obvodní výbor ČSM. V tomto smyslu obroda skutečně začala uvnitř systému. Co si ale mnozí z nás neuvědomovali – a v tom byla skutečně naivita – bylo, že jakmile se tento proces rozjede, těžko se zastaví.

Já jsem se hned od počátku angažoval ve studentském hnutí a byl jsem u všech podstatných událostí, jako byla smrt a pohřeb Jana Palacha nebo poslední zasedání formálně již rozpuštěného Svazu vysokoškolských studentů (SVS). Byl jsem za naši fakultu členem Pražského studentského parlamentu. O tom ale jindy – chci se dostat k té StB.

Velkým předělem bylo první výročí okupace 21. srpna 1969. Už 20. srpna večer se v Praze stavěly barikády a byli první mrtví a zranění. Já jsem se se třemi dalšími kolegy studenty z naší fakulty vypravil položit květiny k Palachovu hrobu na Olšanských hřbitovech. Vyrazili jsme poměrně brzy ráno a pro jistotu jsme měli s sebou motorkářské helmy. Když jsme šli přes horní část Václavského náměstí, byli jsme zatčeni a odvedeni na služebnu Veřejné bezpečnosti v Krakovské ulici. Tam jsme čekali několik hodin na výslech. Po jednom nás pak vodili na výslechy a tam jsme dostali první opravdu pořádný nářez. Vlastně jsem pak byl bit už jen jednou, už si nemohu vzpomenout, kdy to přesně bylo. Ale později popíšu, jaký to mělo účinek.

V Krakovské jsem se nijak hrdinsky nezachoval. Podepsal jsem, že mne nemlátili, což nebylo pravda. Říkali, že pokud nepodepíšu, budu putovat rovnou na Ruzyň a kdo ví, kdy se z ní dostanu na svobodu. Pokud jste viděli film Goodbye Lenin, tak to celkem vystihovalo atmosféru doby i zacházení se zatčenými. A když jsme u těch filmů, dva vyšetřovatelé, kteří vystupují ve filmu Kolja, poměrně dobře vystihovali dva vyšetřovatele, kteří se mi věnovali dvacet let. Ten, který začínal jako poručík Wagner, končil jako kapitán Wagner, takže jsem mu spolu s maninským sborem posloužil k služebnímu postupu.

Ještě po oněch srpnových událostech se dalo svobodně cestovat – tuším do září či října 1969. S kolegou Honzou Kozlíkem jsme koncem srpna odletěli do Švýcarska na jakousi studentskou konferenci ve středisku Chateau de Bossey. Odtud jsme odletěli do Budapešti, protože jsme měli v plánu uspořádat setkání studentů bohosloveckých fakult. Nepochodili jsme nikde. Když to hodnotím zpětně, byl to z naší strany vrchol naivity. Někteří studenti byli naprosto zděšení, když jsme jim předestřeli naše plány. V Bulharsku se nám nepodařilo navázat jakékoli vztahy s místními křesťany. Mohli nás snadno vyhodnotit jako potenciální agenty-provokatéry. Nicméně byla to cesta nadmíru zajímavá a možná o ní napíšu samostatný článek.

Vrátili jsme se asi v půlce září. Za pár dnů spadla klec.

Na prvním výslechu jsem byl koncem září a pak jich bylo nepočítaně až do roku 1984, kdy náhle ustaly. Proč, to jsem se dověděl až z archivů StB, když byly zpřístupněny. O tom bude další článek.

25. února 2025

V prvním článku této série jsem toho o StB mnoho nenapsal. I v tomto pokračování toho o StB nebude mnoho. V prvním článku jsem toho napsal mnoho o rodičích a prarodičích; tento článek bude především o mé výchově. S kým se to StB vlastně setkala, když mne její agenti poprvé kontaktovali?

Myslím si, že si pamatuji poměrně dobře na mnoho věcí. Často se nestačím divit, jak si někteří příbuzní a známí málo pamatují z událostí, které mám v živé paměti. Nicméně určité okno mám. Vůbec si nepamatuji, co se se mnou dělo, když mé rodiče zatýkali. Naprosté okno. Na „útulek“ pro děti zatčených mám jedinou vzpomínku. Byli jsme v jakési středně velké místnosti a bylo nás tam asi dvacet. Byli to vesměs kluci starší než já. Starší děti tam hrály hru „hoří, hoří, přihořívá“, které jsem se nezúčastnil, jen jsem pozoroval starší děti.

Po nějaké době mne vyreklamovala „brněnská“ babička Lucie Václavíková, dcera Františka Urbánka, jednoho z otců zakladatelů tehdejší Církve českobratrské (roku 1960 přejmenované na Církev bratrskou). Bude o ní ještě řeč v jiných souvislostech. Pak jsem se ocitl – nepamatuji se jak – v jakési rodině v Libčicích nad Vltavou. Na pobyt v této rodině mám několik vzpomínek spíše příjemných. Měli dcerku s krásným jménem Majolenka, zhruba stejného věku se mnou, a dědečka, který se věnoval kaligrafii. Často jsme ho s Majolenkou pozorovali. Fascinovalo mě, že kromě běžných barev měl i zlatou a stříbrnou. Dále si pamatuji, že v jednom pokoji měli jeřáb ze stavebnice Merkur, kterou jsem už jako malé dítě obdivoval. Jeřáb byl skoro tak vysoký jako já.

Když jsem začal chodit do školy, vrátil se z vězení strýc Radovan (pro nás „Radík“). Podařilo se nám získat větší byt v Kouřimské ulici v domě, kde bydlel herec Radovan Lukavský. Byl to krásný byt, o který projevila zájem Správa služeb diplomatického sboru, která pečovala o byty diplomatů z Východu i ze Západu. Dostali jsme za tento pětipokojový byt dva byty, jeden v novostavbě na nám. Dr. Holého, hned vedle proslulého bufetu Svět, který proslavil Bohumil Hrabal. Radík s manželkou a „pražskou“ babičkou dostali byt na Žižkově.

V oněch šesti až devíti letech jsem se o politiku nezajímal. Nicméně připravil jsem svým rodičům několikrát těžké chvilky. Například ve zpěvu jsme se učili písničku „Vyletěla holubička ze skály“. Já jsem se přihlásil, že tu písničku znám, ale s jiným zakončením: „Nebyla to holubička ani pták, byl to ale americkej bombarďák.“ Když jsem to pak vyprávěl doma, maminka málem omdlela. Rodiče byli velmi vděční soudružce učitelce Podrázské, že je neudala.

Když se vstupovalo do Pionýra, vstoupil jsem do něj s nadšením. Obdivoval jsem našeho pionýrského vedoucího, sympaťáka z osmé třídy. Naši to brali na vědomí, tehdy mi nic nevysvětlovali, nic moc nekomentovali, v ničem mi v tomto ohledu nebránili. A myslím, že dobře udělali, později snad vysvětlím, proč.

Když tátu vyhodili ze studií, pracoval nejprve v továrně na nábytek zvané Interier. A udělal tam „kariéru“ Už druhým rokem psal projev předsedovi místního výboru ROH (Revolučního odborového hnutí). Lidé méně obdarovaní si ničeho nevšimli. Lidé vnímavější si říkali: Myslí to vážně? Nebo si dělá legraci?

Jeho mistr z fabriky dohodil tátovi „vedlejšák“. Nedaleko od Interieru bydlel Emanuel Famíra, starý komunista, účastník odboje za protektorátu, který ovšem přes své komunistické názory dosáhl toho, že jeho maminka mohla mít soukromý obchůdek s galanterií – snad jediný v celé Praze. Byl v Libni, nedaleko dnešní stanice tramvaje „Libeňský zámek“.

Pan Famíra byl sice komunista, ale snažil se lidem pomáhat. Začal se zajímat o tátův osud a pak se postaral snad přímo na ÚV KSČ, aby táta dostal lepší práci. Kromě toho mu daroval obraz – pohled na Prahu od Dejvic. Kdo byl u mne doma, tak si ho jistě vybaví – visí v obýváku nad pohovkou.

Táta pak dostal místo ve Výzkumném ústavu A. S. Popova na Novodvorské.

Maminka začala koncem 50. let pracovat v administrativě Křesťanské mírové konference, kterou vedli J. L. Hromádka a farář Lubomír Miřejovský, který měl za manželku velmi levicově smýšlející Američanku. Křesťanská mírová konference byla kolaborantská organizace, která si později v ničem nezadala s katolickou kolaborantskou organizací Pacem in terris (mí přítelé rádi říkali „pláčem in terris“). Nicméně když byla KMK zakládána, vstoupila do ni řada osobností i třetího světa, a tito lidé v té době nebyli agenty Kremlu. Hromádkovi šlo o to, aby se křesťané z Východu i Západu, ze Severu a Jihu mohli stýkat i v době studené války. Nicméně maminka tam nepracovala dlouho – po nějaké době ji propustili s tím, že má nevhodný kádrový profil. Ostatně, už po propuštění rodičů z vazby prosil táta Hromádku, aby se přimluvil za vězněného otce. Hromádka to odmítl s tvrzením, že otec (můj dědeček) určitě musel něco udělat, když ho zavřeli na tak dlouho.

Paradoxně maminka nedlouho nato získala místo na kulturním oddělení iráckého velvyslanectví. A to musel nepochybně schválit nějaký komunista.

Kulturní oddělení iráckého velvyslanectví sídlilo v Petrské 24, nedaleko tehdejšího nádraží Florenc. Tam ale bylo pouze kulturní oddělení, velvyslanectví samo bylo někde jinde, tuším, na Praze 6. Maminka měla na starosti všechny irácké studenty ve východním bloku. (Ti Iráčané mi asi byli nějak souzeni – já si to nevymyslel.) Odolám chuti popsat, co vše řešila (např. výměnu české manželky za čtyři velbloudy), ale jeden detail si neodpustím.

Irácký velvyslanec jednou pozval celou naši čtyřčlennou rodinu k sobě domů na večeři. Připravila ji jeho šestnáctiletá (!) manželka a byla výborná. Později se maminka náhodně od sousedů doslechla, že jeho mladá žena na pana velvyslance křičí a někdy ho i bije. To jsou paradoxy, paní Müllerová, že?

V polovině 50. let byla finanční situace naprosto zoufalá. Táta měl minimální plat, maminka příležitostně učila angličtinu, posílaly se balíčky dědečkovi do vězení. Ale už počátkem šedesátých let se situace výrazně zlepšila a myslím, že to byl rok 1964, kdy si rodiče pořídili auto, Renault 8.

V roce 1961 vyšla v Sovětském svazu i u nás Solženicynova kniha Jeden den Ivana Denisoviče, zcela pravdivě líčící poměry v Gulagu, kde byl Solženicyn vězněn. Tatínek z ní předčítal mamince a pak si o tom povídali. Já jsem tu knihu četl také a byl jsem zděšen. Rozhovor rodičů mě jednou docela vytočil, už nevím proč. Zakřičel jsem na rodiče: „A to jste to nevěděli, když se to dělo?“ Maminka na chvíli zmlkla, a pak s velice vážnou tváří tiše řekla: „My jsme to, Danečku, věděli.“ Teď jsem byl zaražený já. Houby jsem tušil, co se dělo s dědečkem. A naši se mi to nesnažili vysvětlit.

V té době jsem už o politice hodně přemýšlel. Kdykoli jsem něco řekl, rodiče mi odpověděli otázkou. Vzpomínám si, jak jsem jednou na rodiče zakřičel: „Proč mě nenecháte být fašistou nebo komunistou?“ Opět pár vteřin pauzy a pak maminčin tichý hlas. „My dobře víme, Danečku, proč.“

Prostě mě vedli k poznání, že věci jsou někdy složitější. Zůstalo mi to do teď. Vím, že některé lidi tím štvu. Oni něco řeknou, a ve mně se hned rozsvítí červená světélka a v duchu formuluji otázky, které by položila protistrana. Když otázku položím, oni si myslí, že jsem tedy jejich oponent. Třeba putinovec nebo progresivista. Například použije obrat „zkorumpovaný ukrajinský režim“. Zeptám se ho, který režim je zkorumpovanější – ruský nebo ukrajinský? Většinou zastánce Putina neví, že Ukrajina je na 105. místě v měřítku zkorumpovanosti, ale Rusko na 154. místě. (Obě země si pohoršily: předloni byla Ukrajina na 104. místě, Rusko si ovšem pohoršilo ještě víc – předloni bylo na 141. místě.)

Dne jsem za výchovné metody svých rodičů vděčný. Nenechali mne být ani fašistou, ani komunistou. Byť jsem měl silně levicové období, kdy jsem chtěl zakládat ČSM na teologické fakultě, a kdy jsem se účastnil nepokojů v Berkeley v říjnu 1968. Radši to na sebe vybalím hned.

A za čtrnáct dní se konečně dostaneme k té StB. Slibuji.

8.-15. února 2025

Jeden pozorný a přejný čtenář mých článků mi napsal, že bych měl napsat něco o svých bohatých zkušenostech s StB. Nevím, jestli udělal dobře. Ta myšlenka mne zaujala a hned se mi vybavila spousta prožitků a dojmů. Brzy mi ale bylo jasné, že se to nevejde do jednoho článku. Pokud vás tyto historické reminiscence nezajímají, můžete tyto články vynechat – myslím, že jich bude tak asi pět, ale mezi ně možná vložím články na některá aktuální a palčivá témata.

Nazval jsem to Můj život s StB. Samozřejmě jsem nežil s StB v tom smyslu, že bych se jí upsal, že bych na nic jiného nemyslel, že bych se s ní nedokázal nějak vyrovnat. Nicméně StB přesto nějakým způsobem určovala život celé naší rodiny a nějak nás formovala. Nesmírně si vážím postoje a moudrosti mých rodičů – to byl zase jejich život s StB. A to, co s ní zažili oni, bylo mnohem těžší nežli to, co jsem zažil já. Musím ale začít tím jejich životem.

Maminka pocházela z křesťanské rodiny. Ve 14 letech, v době protektorátu, ale ještě před napadením Polska, které znamenalo pro Velkou Británii počátek války, odjela přes Německo a Holandsko do Anglie – snad na několik měsíců. Nicméně vypukla válka a ona se už nemohla vrátit. Celou druhou světovou válku tedy prožila ve Velké Británii. Po návratu se vdala za profesora Bohdana Jelínka. Mému pokrevnímu otci – profesoru na technice (na dnešní vysoké škole chemicko-technologické) – hrozilo pronásledování, protože byl z „kulacké“ rodiny. Rozhodl se pro emigraci, moje maminka ho měla následovat. Nicméně nedlouho po Bohdanově odchodu zjistila, že je těhotná. Neodvážila se ho následovat, protože situace byla každým dnem nebezpečnější. To byl jeden z důvodů, proč jsem svého pokrevního otce potkal jen jednou v životě, v době, kdy mi bylo 33 let.

Maminka měla strach, že ji zavřou. S tímto strachem prožila celé těhotenství a několik následujících let. Měla ovšem úžasnou mentorku, profesorku Boženu Komárkovou, která přednášela na právnické fakultě v Brně. Během války byla vězněna v káznici v Breslau (Vratislav v dnešním Polsku). Zažila tam hrozné věci, ale maminku povzbuzovala: „Neboj se, Ivuško, ten strach je často horší než ta realita. Pán Bůh ti dá sílu vydržet.“ Věděla, že maminčiny obavy ze zatčení jsou oprávněné. Bylo známo, jak komunisté zacházeli s našimi hrdiny z Royal Air Force a ostatními vlastenci, kteří odešli na západ. Téměř každý, kdo strávil válku na západě, byl podezřelý.

Můj pokrevní otec odešel nejprve do Kanady. Našel si novou ženu a chtěl se rozvést, což bylo tehdy v Kanadě velmi těžké. Přestěhoval se tedy do Spojených států, kde byl rozveden a znovu se oženil.

O maminku se začal ucházet můj otec Lubor Drápal. Jeho otec, můj dědeček, byl důstojník československé armády, velel ženijní jednotce. (Jestli si někdy všimnete žulového obelisku na hradním nádvoří, tak to byla jeho jednotka, která ho tam dopravila. K tomu dočasně postavili koleje od dejvického nádraží. Vždycky, když procházím přes hradní nádvoří, si na dědečka vzpomenu.) Jinak jsem si ho moc neužil – v roce 1951 byl odsouzen tuším na patnáct či šestnáct let. Poprvé jsem ho viděl, když táta šel představit svou ženu do Jáchymova, kde byl dědeček vězněn. Pamatuji si na barák z černě natřených prken. Dědeček byl u okna a my jsme byli venku. Já jsem tehdy netušil, oč jde. Dědeček odseděl skoro celý trest. Propuštěn byl až v polovině šedesátých let.

Maminka, která se tolik bála, že ji zavřou kvůli prvnímu manželovi, byla nakonec zavřena kvůli druhému manželovi. Tchán byl v base, stejně jako švagr Radovan, který byl odsouzen ve stejné kauze jako jeho otec. Otec studoval filosofii u Patočky a teologii u Hromádky. Byl posledním sekretářem sdružení Akademická YMCA. YMCA byla zakázána v roce 1951. Stát pochopitelně zabavil i její budovy včetně nejcennějšího paláce YMCA v Praze Na Poříčí. Po pádu komunismu se otec opět stal sekretářem obnovené YMKy a podařilo se mu dosáhnout navrácení většiny jejích nemovitostí.

Po zatčení dědečka Františka Drápala byl otec vyhozen ze studií. Doktorát si udělal až po Pražském jaru v roce 1969. O tom ale až v příštím článku.

Babička – manželka bývalého důstojníka československé armády Františka Drápala – se stala součástí sítě, která se snažila dodávat léky vězňům v komunistických žalářích. Když se to provalilo – zasloužil se o to jeden evangelický farář – byla zatčena a moji rodiče rovněž. Soud ale probíhal už po smrti Stalina a Gottwalda. Kdyby byli zatčeni o rok dříve, byly by tresty drakonické (prokurátor původně žádal 10 let. Babička nebyla zručná konspirátorka, takže při domovní prohlídce našla StB dostatek důkazů o její činnosti, což ovšem možná zachránilo mé rodiče. Z dokladů vyplývalo, že o té síti moc nevěděli a na její činnosti se nepodíleli. Byli tedy jen několik měsíců ve vazbě, odsouzeni nebyli. Vazba ovšem příjemná nebyla – mamince vyhrožovali, že už mne nikdy neuvidí. Vězeňský zubař, rovněž mukl, jí bez umrtvení trhal osmičku. Prý byl po čtyřiceti minutách tak zpocený, že mu maminka radila, ať si na chvíli odpočine.

Vězni si mohli jednou týdně vypůjčit z vězeňské knihovny jednu knihu. Maminka vzpomínala, že přes všechna trápení byla jednou z nejsilnějších vzpomínek nekonečná nuda. Proto prý sáhla vždy po nejtlustší knize, která byla k dispozici, aby jí dlouho vydržela. Vzpomínala rovněž na to, jak spoluvězeňkyně, většinou mladé holky, které někde něco šmajzly, neustále nahlas snily o tom, co si dají k jídlu, až budou propuštěny.

Můj otec měl velmi zvláštní smysl pro humor. Za příhodné situace mluvil tak, že se mu nedalo nic vytknout, ale trochu chytřejší lidé si kladli otázku: Myslí to vážně? Ještě se k tomu vrátím. Zde uvedu příklad. Maminka mi říkala, že když je propouštěli z vazby, posadili je oba do auta – bylo to po několika měsících ve vazbě, kdy se opět viděli – a odvezli k zapečetěnému vinohradskému bytu. Byt odpečetili, odemkli, a vyzvali rodiče, aby se podívali, zda je vše v pořádku, zda něco nechybí. Otec měl už tehdy velkou knihovnu, přistoupil k ní a něco hledal. Maminka mi vyprávěla, že v tu chvíli by ho nejradši nakopla – netoužila po ničem jiném, než aby byli konečně sami. Po chvíli otec prohlásil, že mu chybí Marxův Kapitál. Tajní viditelně znejistěli, ale maminka vnitřně zuřila ještě víc. Tajní řekli, ať si knihovnu ještě jednou pořádně prohlédne – přijdou se po týdnu zeptat, zda ho našel. (Ano, našel.)

Babička dostala dva roky natvrdo, z nich jeden odseděla, pak byla zřejmě propuštěna na nějakou amnestii – s jistotou to nevím.

Strýc Radovan byl propuštěn po šesti letech žaláře.

Doufám, že jsem vás v této části, v níž se toho o mém životě s StB moc nedovídáte, příliš neotrávil. Pokračování za čtrnáct dní.

30. ledna 2025