Reakce na střelbu

Těsně před Vánoci zažila Česká Republika řádění střelce, tedy něco, o čem jsme věděli, že se občas děje v Americe, ale o čem jsme si nedovedli představit, že by se to mohlo stát i u nás. Od té doby jsou různá média (já osobně jsem četl zejména Respekt a Echo 24) plná různých úvah na dané téma. Rozhlasoví komentátoři (poslouchám pravidelně Rádio Plus) převážně souhlasí se zpřísněním zákonů, a tak o tom jedná vláda i různé parlamentní komise, a lze očekávat, že zákon o držení zbraní bude zpřísněn.

Ovšem každý, kdo si u nás zažádal o zbrojní průkaz, přišel velmi brzy na to, že získat zbraň vůbec není snadné. Bez přípravy na vydání zbrojního průkazu se to jen těžko podaří, a příprava vás vyjde rozhodně na několik tisíc.

Osobně se domnívám, že naše zákonná úprava je dostatečná. Předpokládám, že pod tlakem oné tragické události, která nastala, bude patrně ještě zpřísněna, nicméně bude to spíše z důvodů emocionálních než racionálních.

Mnoho lidí se zřejmě domnívá, že vláda a parlament mohou navodit takový stav, který podobné tragédie znemožní. To je ovšem omyl. Tito střelci-vrahové by si zbraně dokázali opatřit, i kdyby jejich držení bylo zcela zakázáno, a psychologické testy tyto budoucí vrahy odhalí jen těžko. Záměrně neužívám výraz „šílený střelec“, protože tito střelci dle mého názoru nejsou šílení. Pokud by byli, bylo by možno jejich pohnutky považovat za nemoc. Takto ale nevraždí nemocní lidé, ale lidé, kteří jsou zlí, a rozhodli se zlo páchat.

Před lety – bylo to po střelbě v Uherském Brodě 24. února 2015 – jsem trochu studoval osobnostní profily amerických střelců. Domníval jsem se, že jejich „poblouzení“ bylo důsledkem špatných rodinných poměrů, zejména špatného vztahu k otci. Jakkoli tomu zdánlivě nahrává skutečnost, že „náš“ střelec svého otce zabil, ve skutečnosti je tato stopa falešná. Střelci pocházejí spíše z dobře situovaných rodin. Jako jsou jejich vnitrorodinné vztahy, se ovšem zjišťuje velmi těžko. Chudobu a špatný vztah k otci ale nelze označit za spouštěče takového jednání.

Domnívám se, že jednání těchto krutých střelců je lepší označovat za zvrácené a zlé, a nikoli jako patologické. Pokud mluvíme o patologii, znamená to, že daný člověk je nemocný, a tudíž za své jednání nemůže. S tím by samotní střelci patrně nesouhlasili – pokud můžeme soudit z výpovědí těch, kteří po svém hrůzném činu nespáchali sebevraždu, například z výpovědi Anderse Breivika. Domnívám se, že tento neblahý vývoj – střílení na školách je skutečně moderní fenomén – souvisí s odmítáním hodnotových soudů.

Je to zajímavé – celková kriminalita v řadě zemí klesá, nicméně počet hrůzných činů (střílení na školách je jen jedním z nich) narůstá. Otázkou ovšem je, zda můžeme statistiky srovnávat, protože například v San Francisku mohou bezdomovci či příslušníci různých menšin beztrestně krást – viz https://www.youtube.com/watch?v=ka_dY1bOLsw. Pokud povolíme to, co bylo dříve považováno za zločin, kriminalita logicky poklesne.

Že vývoj už dlouho nejde správným směrem, dokazuje například srovnání sedmi nejčastějších přestupků školního řádu v USA v roce 1940 a v roce 1992.

V roce 1940 šlo o tyto kázeňské přestupky.

  1. mluvení bez přihlášení, 2. žvýkání, 3. hlučení, 4. pobíhání po chodbách, 5. předbíhání, 6. nevhodné oblékání, 7. znečišťování.

A nyní se přenesme do roku 1992:

  1. užívání drog, 2. alkohol, 3. těhotenství, 4. sebevraždy, 5. znásilnění, 6. loupeže, 7. Fyzické napadání. (William Benett, Index of Leading Cultural Indicators (New York, Simon and Shuster, 1994), str. 83.

Kde se vzal takový vývoj?

Netvrdím, že to byl rozhodující faktor, ale byl to faktor příznačný: Skončily dříve pravidelné modlitby na školách. Řečeno lakonicky, lidé vyhnali Boha ze škol. A jak kdosi řekl: Po smrti Boha na sebe smrt člověka nenechala dlouho čekat.

Slyšel jsem námitku, že o tom nemám psát, protože se to stejně nedá vrátit zpět. Ano, zcela souhlasím: Nedá se to vrátit zpět. Jenže to je možná právě ten průšvih. Některé věci se dají poměrně snadno rozbořit či zničit, ač rostly někdy mnoho let, ale když se zničí, už se nedají znovu dát dohromady. Proto jsem konzervativec. Konzervativec není člověk, který odmítá jakoukoli změnu. Lidská společnost se samozřejmě vyvíjí. Konzervativec ale trvá na tom, aby se věci nebořily bez řádných úvah, zejména o nezamýšlených důsledcích.

Vraťme se na zem, tedy do České Republiky. Hodně se uvažuje o tom, zda se něco nemělo udělat jinak, zda neselhala policie, zda se mají měnit zákony, jaká další opatření je nutno udělat. Osobně smekám před tím, jak to policie zvládla. Bylo v tom ale možná i trocha štěstí v neštěstí. Ano, je třeba promýšlet, co by ještě šlo udělat jinak a lépe, ale tomu, že nějaký zlý člověk, který miluje smrt, se rozhodne vraždit a proklouzne všemi testy a obelstí všechna dobře míněná i dobře promyšlená opatření, prostě zabránit nelze. Svět je nádherné místo, ale je tady Boží nepřítel, který se ho snaží zničit. Bůh říká, že jsou před námi dvě cesty: život a smrt. A nabádá nás, abychom vyvolili život. Před příchodem našeho Pána tu ale budou vždy lidé, kteří vyvolí smrt. Blaze tomu, kdo ví, že tímto životem vše nekončí, a kdo vyvolili život, který je věčný.

  1. ledna 2024

Richard Foster: Svoboda v jednoduchosti

V těchto dnech vychází kniha amerického kvakerského teologa Richarda Fostera Svoboda v jednoduchosti. Některým českým čtenářům je autor znám – v roce 2008 vydalo nakladatelství Návrat domů jeho knihu Uspořádej svůj svět (v anglickém originále Celebration of Discipline).

Pojem jednoduchost, kolem kterého je kniha vystavěna, zní v angličtině simplicity (anglický titul knihy zní Freedom of Simplicity). Jiný český ekvivalent tohoto slova zní prostota, a na mnoha místech by toto slovo „sedělo“ lépe. Nicméně autor vychází z jednoho nesnadného biblického obratu: V Kázání na hoře (Mt 6,22; paralela je v Lk 11:34) čteme o „jednoduchém“ oku (ofthalmos haplus). Většina českých překladů má „štědré“ nebo „čisté“ oko; nejlepší je ojedinělý překlad v NBK, která má slovo „prosté“. Foster dokládá, že protikladem „jednoduchého“ oka je oko „zlé“. Řečtina má i slovo diplus, které znamená „dvojaký“. Jak tomu Foster rozumí, nebudu zde vysvětlovat – tajemství nechť objeví sám čtenář.

Autor nabádá k prostotě jak v životě osobním, tak v životě církve, ale i obce. Patří k tomu táboru amerických evangelikálů, kteří nehledají únik před světem, ale naopak považují za správné se ve světě (i v politice) angažovat.

První část knihy obsahuje sondy do historie. Foster píše o nejvýznamnějším představiteli raného pouštního mnišství sv. Antonínovi i o středověkém hlasateli chudoby a naprosté závislosti na Kristu sv. Františkovi. Českému čtenáři budou méně známí někteří představitelé kvakerů, křesťanského hnutí, pro které byla jednoduchost důležitou hodnotou.

Autor přiznává, že není tak radikální jako třeba právě sv. František a nerozdal veškerý majetek. Životní styl, který hlásá, je dosažitelný pro většinu lidí – pokud o něj budou stát. Foster nám dává nahlédnout do vlastní rodiny a podrobně popisuje, jak se s manželkou rozhodují, zda něco koupit či nekoupit.

Jeho aktivismus ho někdy přivádí k myšlenkám, kam už bych ho následovat nemohl. Fosterovi se například nelíbí snahy obchodních řetězců připoutat k sobě zákazníky různými věrnostními kartami nebo spotřebitelskými soutěžemi. Nabádá čtenáře, aby napsali vedení těchto řetězců, že tyto marketingové praktiky považují za špatné. Mně se různé marketingové akce taky nelíbí, ale pořadatelům o tom nepíšu. Kdyby ten marketing nefungoval, pak by ho společnosti nevyužívaly. Společnosti prostě chtějí vydělávat a tomu je vše podřízeno. Lidé, kteří by jim psali, aby zrušily marketingové akce, by považovaly za podivíny.

Richard Foster ovšem popisuje jednu výrobní společnost, která si nastavila určité zásady, které zakladatelé chápou jako odpovídající křesťanským hodnotám. Jednou ze zásad je, že nejvyšší plat ve společnosti nesmí být vyšší než sedminásobek platu nejnižšího. To je jistě zásada silně motivující. qp

Tato Fosterova kniha je jak teoretická, tak praktická. Dost s ní souzním, protože jak stárnu, chápu, že toho vlastně potřebuji velmi málo. Naše potřeby se odvíjejí od našeho povolání a poslání. K tomu, abych mohl dobře naplňovat své povolání, nepotřebuji jachtu v Chorvatsku nebo poslední model SUV. Potřebuji počítač, na kterém mohu psát, a nemusí mít supervýkonnou grafickou kartu, protože hry na počítači hraji jen výjimečně, a to jen nějak hodně obyčejné. Fosterova kniha skutečně může někoho osvobodit od zbytečných starostí – dostává tedy svému názvu: Svoboda v jednoduchosti.

listopad 2023

 

 

Křesťanský pacifismus

Podnětem k sepsání této stati byly internetové diskuse o tom, jaké postoje by měli křesťané zaujmout ke dvěma významným konfliktům, které v současnosti probíhají – Jde o válku Ruska proti Ukrajině a válku Izraele proti Hamásu.

V krajní poloze křesťanští pacifisté tvrdí, že křesťan se nesmí bránit za žádných okolností. Nemá se dopouštět násilí ani tehdy, když teroristé vraždí nemluvňata.

Píšu o „krajní poloze“, ale vlastně neznám jiné křesťanské pacifisty než tyto „krajní“. Ostatně, je to celkem logické. V různých konfliktech, včetně těch zmíněných, nedává smysl se „trochu“ bránit.

Oporou křesťanského pacifismu jsou Ježíšova slova z Kázání na hoře (Mt 5,38-39): Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když tě někdo udeří do tvé pravé tváře, nastav mu i druhou tvář a paralela k těmto veršům v Lukášovi 6,27-30: Ale vám, kteří slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí. Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám činí příkoří. Tomu, kdo tě bije do tváře, nastav i druhou a tomu, kdo ti bere plášť, neodepři ani košili. Každému, kdo tě žádá, dávej, a od toho, kdo ti bere, co je tvoje, nežádej nic nazpět.

Komu jsou tato slova řečena, a za jakým účelem? Jsou řečena Ježíšovým učedníkům. Ostatně ti, kdo tato slova nepřijímali, se za Ježíšovy učedníky nepovažovali a ani považovat nechtěli. (A tak je tomu vlastně dodnes.) I pro Ježíšovy učedníky to mohla být silná slova. Ani bych se nedivil, kdyby ho někteří opustili se stejnými slovy, jakými reagovali jiní na Ježíšova slova „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (Jan 6,56): To je tvrdá řeč. Kdo to může poslouchat? (Jan 6,60).

Nyní si položme otázku, komu tato slova určena nejsou. Pochopitelně nejsou určena těm, kteří se nezajímají o Ježíšovu zvěst a o křesťanskou teologii. Dále Ježíš sám naznačuje, že jeho slova jsou určitou antitezí k jinému učení a k jiné praxi: Slyšeli jste, že bylo řečeno… Já však… Soudím tedy, že tato jeho slova jsou určena především těm, kteří přijímali – a snažili se praktikovat – ona slova, vůči kterým přichází Pán Ježíš se svou antitezí: Oko za oko a zub za zub.

Z toho všeho by mělo být patrné, že Pán Ježíš zde nepřichází s nějakým návrhem nového společenského pořádku. Přístup, k němuž vyzývá, ovšem společenské pořádky zasahuje. Působí jako kvas v těstě nebo jako sůl v polévce. Není ale návodem pro autority, jak se chovat a jak společenský pořádek udržovat.

Přitom zásada „Oko za oko a zub za zub“ byla zásadou, kterou se měl řídit společenský pořádek. Lidem, kterým se zdá, že tato zásada je příliš krutá, má smysl připomenout, do jakého světa tato zásada směřovala. Pokud člověk patřil k vyšší společenské vrstvě a dostal se do sporu s někým z nižší vrstvy, mohl by ten z nižší vrstvy za poškození oka zaplatit životem. Tato zásada omezovala tvrdost zákona v různých starověkých společnostech. A – jsem přesvědčen – pokud se vám příčí například reciproční vyrážení zubu, mohu vás ujistit, že Duch svatý vás nepovede k tomu, abyste tuto zásadu aplikovali takto doslovně. Stačí, když tuto zásadu pochopíme takto: Trest má být přiměřený spáchanému provinění. A tato zásada – pokud jde o společenský řád – platí pro všechny společnosti a kultury, i když ji dnes formulujeme jinak než slovy „oko za oko, zub za zub“. V tom se lišíme od islámu, který má zato, že právo šaría má být uplatňováno v téže doslovné podobě, v jaké bylo kodifikováno někdy v 6. či 7. století, v podobné kultuře, kdy zásada „oko za oko, zub za zub“ byla také chápána doslovně.

Inteligentní čtenář Bible ví, že řada věcí z Božího zákona byla formulována v době, která se vyjadřovala jinak, mimo jiné daleko méně abstraktně. Když kupříkladu v Mojžíšově zákoně čteme „Proklet buď muž, jenž svádí slepce z cesty“ (srov. Dt 27,18), tak starověký čtenář Zákona věděl, že stejně jako se nemá ubližovat slepým, nemá se ubližovat ani hluchoněmým nebo chromým, přestože to v Zákoně výslovně uvedeno není. Dnešní pozitivisticky ladění právníci by možná trvali na tom, že co není zakázáno výslovně, je dovoleno.

Zásada „oko za oko, zub za zub“, by se dnes patrně uplatňovala v podobě „trest musí být úměrný provinění“. A mohla by být součástí společenského uspořádání. Nastavení druhé tváře nikoliv.

Bibli musíme vykládat Biblí, a to platí i pro slova o nastavení druhé tváře. Že se nejedná o příkaz, který se má doslovně plnit bez ohledu na okolnosti, je snad dostatečně dokázáno tím, že Ježíš, bitý před veleknězem, se ozval takto: Jestliže jsem promluvil zle, vydej svědectví o tom zlém; jestliže však správně, proč mě biješ? (Jan 18,23). Do trochu jiné situace se podle Skutků apoštolských dostal apoštol Pavel, ale i on byl v situaci, kdy mohl nastavit druhou tvář, ale neudělal to (viz Sk 23,3). Pokud vím, v Písmu nemáme zapsán žádný příběh, který byl dosvědčoval pozitivní aplikaci tohoto slova. To ovšem neznamená, že bychom měli  tento Ježíšův příkaz opomíjet a nepřemýšlet o tom, kdy a jak ho pozitivně aplikovat.

Inspirující příběh jsem četl v kterémsi spisu čínského křesťana Watchmana Nee, byť jde o příběh, který je aplikací spíše slova o ujití druhé míle než o nastavení druhé tváře: A když tě někdo bude nutit k službě na jednu míli, jdi s ním dvě (Mt 4,11). Ovšem obě tato místa jsou z Kázání na hoře a obě jsou rozvedením téže myšlenky. Šlo o tento příběh:

Číňané někdy pěstují rýži na kopcích. Po vrstevnici vedou hráze. Rýže potřebuje hodně zavlažovat, a ti, kdo mají políčko nahoře na kopci, ho museli zavlažovat ručně. Jeden vynalézavý křesťan, který měl políčko zcela na vrcholu, si vytvořil ze šlapacího kola zavlažovací zařízení. Dole šlapal a nějakým způsobem dopravoval vodu nahoru.

Nicméně jeho soused, který měl políčko pod ním, vypouštěl načerpanou vodu na své pole.

Křesťan se šel poradit se svým pastorem. „Vím, že bych mu měl odpustit, ale nějak mi to nejde.“ Pastor se zamyslel a pak mu poradil: „Zkus nejdřív zavlažit jeho pole a až potom to své.“

Už si nepamatuji, jestli ten příběh měl happyend nebo ne. Vlastně na tom nezáleží. Křesťan udělal něco, co dělat nemusel. Bylo to jeho rozhodnutí – to je podstatné. Nedělal to ze strachu před sousedem. Sám jsem si v životě při méně závažných příležitostech vyzkoušel, že ujít druhou míli je snazší než tu první. Je to jeden z paradoxů křesťanského života. Účinek možná souvisí s tím, že vy vlastně tímto způsobem odmítnete stát se nepřítelem. Druhý člověk vás může považovat za nepřítele, ale vy nemusíte za nepřítele považovat jej.

Z toho všeho ale nevyplývá, že tato Ježíšova slova z Kázání na hoře jsou návodem na uspořádání společnosti a na druh jednání, který by bylo správné a smysluplné vyžadovat. Proto argumentace, že příkaz milovat nepřátele nás vede k tomu, abychom se stavěli pasivně k nepravostem a násilnostem třeba i na ženách a dětech, je nesmyslná, a – nebudu tajit svůj názor – vyloženě hříšná. Pokud jste mohli nějakému zlu zabránit a neudělali jste to, dopustili jste se hříchu.

Jak tedy slovo o nastavení druhé tváře uplatnit?

Ježíš nás zve na jinou rovinu, než je běžné společenské uspořádání. S Ježíšem přicházelo do světa Boží království, o kterém Ježíš Pilátovi řekl, že není z tohoto světa (Jan 18,36). V Božím království platí jiné zásady než v pozemských říších. Boží království nelze budovat pozemskými prostředky. Pozemské říše mají být založeny na spravedlnosti; Boží království je založeno na milosti a na lásce a nelze je budovat za pomoci donucovacích prostředků. Život na této zemi se ovšem bez nich neobejde, protože jinak by zavládlo právo silnějšího a svět by se ponořil do násilí a anarchie, jak to ostatně můžeme vidět na tzv. zhroucených státech.

V dějinách bylo podniknuto několik pokusů vybudovat Boží království na této zemi pozemskými prostředky. Platí to i o našem husitství, platilo to o Kalvínově Ženevě nebo o Savonarolově Florencii. Bylo přitom prolito mnoho krve.

Nutno ovšem počítat s tím, že ti, kdo hledají Boží království a neupadnou do pasti snah vybudovat ho tělesnými prostředky na této zemi, budou trpět násilí. Jsme pozváni k nezajištěné existenci. To ale neznamená, že máme odmítat policii a armádu, respektive že silové složky máme odmítat jako něco nečistého.

Pozemské boje zpravidla nebývají černobílé. Různí politologové varují, abychom konflikty nebrali jako boj dobra se zlem. Nepochybně platí, že v různých konfliktech (třeba v současném konfliktu na Ukrajině) proti sobě stojí jedni hříšníci proti druhým hříšníkům. Jsou ovšem situace, které za boj dobra se zlem označit lze. Počítám mezi ně i současnou válku v Gaze. To ovšem neznamená, že na straně dobra jsou nějací bezhříšní lidé. Ten konflikt je hodně černobílý vzhledem k tomu, že jedna strana deklarativně usiluje o naprosté zničení druhé strany. Hamásovci chtějí „zahnat Židy do moře“. Nepřipouštějí žádný kompromis (byť nakonec budou patrně muset uzavřít nějaké příměří). Krutosti, které spáchali 7. října 2023, jsou předjímkou toho, co by nastalo, kdyby Hamás zvítězil. Nejsou to excesy, byl to deklarovaný záměr.

Můžeme slyšet argumenty, že smrt miminek v Gaze je stejně strašná jako smrt izraelských miminek. Z toho někteří lidé vyvozují, že vojáci na obou stranách jsou stejně špatní. To ale není pravda. Samozřejmě, smrt miminek je strašlivá vždy. Pro život lidské společnosti ale není jedno, za jakých okolností a čí vinou miminka umírají. Zatímco teroristé házeli miminka do rozpálené trouby, izraelští vojáci se snaží civilní ztráty na životech minimalizovat. Na motivech záleží, ne že ne. Tam, kde se hází do jednoho pytle oběti i pachatele, dokonce ve jménu „křesťanského“ pacifismu, se otvírají do široka dveře zoufalství a nihilismu.

Zmíním ještě jeden argument, který se křesťanští pacifisté snaží uplatnit. Argumentují zákazem z Desatera: „Nezabiješ.“

Toto slovo je správně přeloženo ve Studijním překladu: „Nebudeš vraždit.“ Slyšel jsem jednoho rabína vysvětlovat, že je tam užito jiného slovesa, než je prosté „zabíjet“. Začal jsem tuto otázku studovat v Písmu a ještě s tím nejsem zdaleka hotov. Zatím jsem našel pro „zabíjení“ pět různých hebrejských sloves. Sloveso zde použité není sice zcela neobvyklé, ale je mnohem méně frekventované než jiná slovesa, kdy jde třeba o zabíjení obětních zvířat nebo o vykonávání trestu smrti. Písmo nám tu dle mého názoru jasně naznačuje, že je rozdíl mezi vraždou a zabitím.

Ostatně zákaz „nezabiješ“ by nedával smysl, když hned v následujících kapitolách Exodu je uvedeno několik hříchů, za které měl platit trest smrti. Ano, Písmo s trestem smrti počítá. To ovšem neznamená, že bychom ho měli zavádět – byly a jsou dobré důvody pro jeho zrušení. To nic nemění na tom, že Písmo rozlišuje mezi neúmyslným zabitím, trestem smrti a vraždou. A chceme-li, aby v nějakém státě vládla spravedlnost, je tohoto rozlišení zapotřebí i dnes.

V jedné věci se ale biblicky věřící křesťan od světských lidí liší, nebo by se alespoň lišit měl. Musí si být vědom, že silou je sice někdy nutno bránit zlu, silou ale nikdy nelze prosadit dobro. Nikoho nelze silou obrátit na víru.

  1. ledna 2024

 

Neztrácejme ideál

V diskusích o základních životních otázkách někdy od „progresivistů“ slyšíme, že manželství je instituce, která už se přežila a do dnešní doby se nehodí. Slyšel jsem argument, že homosexuální „manželství“ je výhodnější než manželství heterosexuální, protože žena lépe rozumí ženě než muži a podobně muž rozumí muži lépe než ženě. Dále jsem slyšel jako argument pro polyamorické svazky, že pro muže je velice těžké být věrný jedné ženě. Žít v polyamorickém svazku je prý snazší než v klasickém manželství.

Na druhé straně výzkumy veřejného mínění opakovaně prokazují, že lidé stále nejvíce touží po trvalém vztahu s jedním partnerem.

Slyšel jsem ještě další argument proti klasickému manželství: Mezi lidmi je tolik nevěry, že by bylo lepší monogamní ideál opustit, když ho stejně nikdo nedodržuje. (Slovo nikdo je sice přehnané, nicméně nevěry je mezi lidmi patrně více než manželské věrnosti.) Nač si tedy lhát, nač něco předstírat. Nebylo by tedy lepší instituci manželství zrušit?

Mohli bychom tuto situaci rozebírat z mnoha stran; v tomto článku se chci zaměřit na jednu: Mnohé z těchto argumentů vycházejí z přesvědčení, že život by neměl být složitý, a pokud je něco náročné, je lépe to opustit, nebo se do toho vůbec nepouštět. A v jedné věci se patrně shodneme: Manželství náročné je.

Jde ale v našem životě především o to, aby byl jednoduchý a abychom v něm nemuseli vynakládat přílišnou námahu?

V tomto článku nechci popírat, že manželství a rodinný život jsou celkově v krizi. Tvrdím ale, že naprosté opuštění ideálu manželství a intaktní biologické rodiny uvrhne společnost do ještě většího zmatku.

Od šedesátých let jsme – pokud jde o vztahy – vystaveni nejrůznějším experimentům. Největší obětí jsou děti. Děti, jejichž rodiče se rozvedou, zpravidla předčasně dospívají. V nejednom případě si rozvedená matka udělá vrbu ze svého nejstaršího potomka. Nemusí to vůbec být vědomé rozhodnutí. Nicméně takto svého potomka tak trochu připravuje o dětství. Je to pochopitelné, nicméně přesto nešťastné. Dospívající syn nebo dospívající dcera nemohou matce dát to, co očekávala o svého manžela.

V poslední době jsem se setkal s vícero případy, kdy psycholog či psycholožka bagatelizovali účinek rozvodu či rozvratu na děti. Někdy mě to velice překvapilo; zdálo se mi, že rady, které udílejí, jsou, jak se říká, „mimo mísu“. Pak jsem si všiml, že v některých případech oni sami vyrůstali v rozvrácených poměrech, a tudíž neměli osobní zkušenost s funkční rodinou.

Zdá se mi, že propagátoři sexuální revoluce příliš nedomýšleli, jaký vliv bude mít rozpad klasické rodiny na děti. A tak to nakonec dopadlo zcela jinak, než si představovali. Sice došlo ke svého druhu „zrovnoprávnění žen“, ovšem muži se přestali chovat zodpovědně. „Pilulka“ přenesla zodpovědnost za případné otěhotnění z muže na ženu – není divu, že to mužům vyhovovalo. Výsledkem je, že polovina dětí vyrůstá v podstatě bez otců.

Jako stárnoucí pastor jsem mohl pozorovat teď již tři generace rodin. A rozdíl mezi těmi, kteří vyrůstali ve spořádané rodině a těmi, kteří vyrůstali v rodině neúplné, je nebetyčný.

Ano, manželství je v krizi. Ideálu dosahuje málokdo. Na druhou stranu není pravda, že taková manželství neexistují vůbec. Radím mladým: Seznamte se s někým takovým a hledejte u nich radu, jak na to. Opustit ideál se zdůvodněním, že jeho dosažení je příliš náročné, je doslova cesta do pekel.

Pokud se budete k tomuto ideálu vztahovat, neznamená to, že budete bez obtíží. Možná vás někdo nařkne z pokrytectví. Jistě, z pokrytectví nelze nařknout někoho, kdo se sám k žádnému ideálnu nevztahuje a žádné normy neuznává. Pokud nemíříte nikam, určitě se trefíte.

Jistě, k ideálu se bude vztahovat ten, kdo ví, že život na této zemi není vše. Pokud máme jen tento život, pak nemá cenu vztahovat se k ideálu, a člověku se zdá, že by si měl hlavně „užívat“. Pozor ale: Etymologie tohoto slůvka je zrádná. Užívat = u-žívat. Předpona „u“ je tzv. privativní; vyskytuje se v takových slovech jako „u-bývat“, „u-létat“, „u-trácet“…Člověk si může život tak dlouho „užívat“, až si ho úplně užije a nic mu nezbude.

Lépe je naplňovat smysl manželství, kterým je učit se milovat a stávat se člověkem, jakého ze mě Bůh chce mít. Pravda, mnohdy to není tak zábavné, jako je ono užívání. Nicméně rozhodně to není méně dobrodružné.

Proto volám: Bůh nás nestvořil k tomu, aby náš život byl jednoduchý! Jordan Peterson vícekrát upozorňuje na Abrahama, kterého nazýváme „otec víry“. Žil si spokojený život uprostřed svého početného a zřejmě majetného příbuzenstva, a tu ho osloví Bůh a řekne mu, aby svůj pohodlný život opustil a vydal se na dalekou cestu do neznámé země. A Abraham se stal otcem víry, protože Boží hlas poslechl a pohodlný život vyměnil za dobrodružné putování. Třicet procent mladých Japonců prý neopouští domov a vesměs žije bez sexu. Pohodlný život neopustili. A uzavírá se jakási elipsa: Sexuální revoluce měla „osvobodit sex“, ale nyní mnozí lidé o sex přestávají stát. Kupodivu se to netýká křesťanů, kterým se kdysi vyčítala pruderie a kteří byli považováni za anti-sexuální. (Ten zákon nezamýšlených důsledků je pěkná potvora.)

A co ty? K čemu tě Bůh volá? Vyrazíš na cestu?

  1. prosince 2023

O svobodě slova trochu jinak

O svobodě slova se v poslední době mluví hodně. Podle různých průzkumů mají mnozí občané např. Německa pocit, že nemohou svobodně říkat, co si myslí. Tam, kde se usadila progresivistická ideologie, je možné kvůli nevhodně zvolenému slovu přijít o zaměstnání nebo o profesuru. K tomu přistupuje dříve nevídaný jev, totiž že na druhého člověka můžete vytáhnout něco, co řekl před třeba dvaceti nebo třiceti lety. Díky sociálním sítím a moderním technologiím je možno dohledat, co daný člověk kdysi řekl a co už dávno zapomněl. Přitom ten, kdo se snaží druhého tímto způsobem zničit, mnohdy vytrhuje řečené či napsané z kontextu. Takto napadený člověk si už ani nepamatuje, že o nějaké věci mluvil, natož co o ní řekl. Tento přístup nesmírně ztěžuje vývoj našeho smýšlení. Říká se, že kdo nebyl v mládí levičák, nemá srdce, a kdo je levičákem i po čtyřicítce, nemá rozum.

V diskusích – či spíše ve výměnách názorů, protože skutečné diskuse bývají poměrně vzácné – máme tendenci věci hrotit. Uvedu příklad: V diskusi na Křesťanu dnes mi kdosi napsal: „pane Drápal, když tolik horujete pro Evropskou unii…“ Byl jsem vděčný, že jiný diskutující se mne zastal: „Pan Drápal pro Evropskou unii nehoruje.“ Ano, nehoruji, ale chci, aby zůstala a proměnila se. Jenže onen první diskutující nebyl spokojen s ničím jiným než s absolutním odsudkem. Takových příkladů by bylo možno uvést více. Záplava e-mailů a článků nás zřejmě vede k povrchnímu čtení. Pak máme sklon si autora zařadit do určité škatulky a nevšímáme si drobných nuancí, které ovšem mohou být velmi důležité.

V jednom z nedávných článků jsem zmiňoval nadužívání slova hate, nebo, chcete-li, hejt. To, že jsem proti neřízené migraci, neznamená, že migranty nenávidím. To, že jsem proti „manželství pro všechny“, neznamená, že nenávidím homosexuály. Toto nadužívání má oponenta vykreslit jako zlého, nenávistného člověka. To se mnohdy jeví jako hlavní cíl. To pak umožňuje oponenta předem vyloučit ze „slušné společnosti“ a jeho případnými argumenty se vůbec nezabývat.

Jak se tomu bránit?

Denně dostávám spoustu odkazů a přeposlaných e-mailů. Přiznám se, že je téměř vůbec nečtu, protože je jich příliš mnoho a nemám tolik času. Ale to, co čtu, se snažím číst pozorně. Vadí mi totiž, když mé články čte někdo nepozorně, což se projeví třeba tím, že polemizuje s něčím, co jsem psal v první polovině článku, a nevšiml si, že na jeho námitky odpovídám v druhé polovině.

Nenechme se rychle strhnout k polemice. Pokud vám skutečně jde o diskusi s nějakým autorem, přeneste ji z FB nebo jiné sociální sítě na soukromou rovinu, tedy nejlépe na e-mail. Tam nemáme tendenci se předvádět nebo nad oponentem „zvítězit“, ale můžeme si v klidu probrat argumenty.

Snažme se být přesní. A nenechme si vnutit, jak máme mluvit. Neexistuje „transmuž“ nebo transžena“. Jsou jen lidé, kteří se vydávají za druhé pohlaví. Není důvod je zesměšňovat, není důvod jim ubližovat, ale není důvod přistoupit na něco, o čem jsem si jist, že to není pravda. Plně souhlasím s Jordanem Petersonem v tom, že stát by neměl nikoho nutit říkat to, co si nemyslí. Peterson říká – a já s ním souhlasím – že stát může nějaké mluvení zakázat, nemůže ale nějaké mluvení přikázat.

Teď o svobodě slova z trochu jiného soudku. I u nás se řešila otázka, zda je možno zakázat propalestinské heslo „From the River to the Sea, Palestine Will Be Free“. Palestina má být „free“, tedy svobodná. Od čeho? Od Židů. Je to heslo těch, kteří říkají, že se všemi Židy naloží tak, jak s některými  naložil Hamás 7. října t. r. Ve skutečnosti tedy jde o schvalování holocaustu, i když někteří lidé budou tvrdit, že nikoli. A schvalování holocaustu je u nás trestné. Má být tedy toto heslo kriminalizováno? Byl jsem na vážkách, ale nakonec jsem dospěl k rozhodnutí, že nikoli. Výzva k násilí totiž není v tomto hesle vyjádřena explicitně, pouze implicitně.

V knize Kazatel se mimo jiné píše, „ať jsou tvá slova nemnohá.“ Někdy možná namítne: „Ty, Dane, se tím sám neřídíš, když vydáváš každý týden nový článek.“ Přesto se domnívám, že si to slovo beru k srdci. Píšu sice článek každý týden, ale jsou oblasti, k nimž se vůbec nevyjadřuji, protože jim nerozumím, nebo se k tomu necítím veden. A mám dokonce dojem, že oblasti, k nimž se budeme moci smysluplně vyjádřit, se budou ještě zmenšovat. Proč si to myslím? Vysvětlím na konkrétním příkladu.

Nedávno mi v diskusi jeden muž napsal, že bych měl odsoudit zvěrstva páchaná Ukrajinci na Rusech na Donbase. A nějaká ta zvěrstva konkrétně zmínil. Já bych samozřejmě mohl stáhnout z internetu řadu svědectví o zvěrstvech, která naopak páchali Rusové na Ukrajině. To by ale prorusky smýšlející lidé okamžitě smetli ze stolu jako „fejk“. Řadu konkrétních případů, které byly zmíněny, nemůžeme ani potvrdit, ani vyvrátit. Když jsem odmítl přistoupit na tuto hru, onen člověk mi napsal, že jsem naprosto bezcitný, když neodsuzuji to, co mi napsal. Tudy zřejmě žádná smysluplná cesta kupředu nevede. Málo si pomůžeme, když se budeme navzájem utloukat podobnými „argumenty“. Mnohem více mě zajímají konkrétní osudy lidí, s nimiž se mohu setkat. Loni u mě několik měsíců bydleli dva Ukrajinci, matka se synem, mimochodem rusky mluvící, kteří přesto stáli na straně Ukrajiny. Zpovídal jsem je, jak se jen dalo. Ale mnohé z toho, co jsem se dověděl, stejně nepoužívám, protože nemám žádnou představu, zda jejich smýšlení bylo typické a většinové nebo naopak spíše okrajové. A pokud něco z toho použiju, zmíním, z jakého je to pramene a jakou to asi má vypovídací hodnotu.

Znamená to, že nemám na dění na Ukrajině vlastní názor? Nikoli, názor mám, a dosti vyhraněný. Ale nevytvářím si ho bojováním na pomyslné ideologické hranici. A nepotřebuji z oponentů dělat blbce nebo lidi postrádající soucit. „Nemnohá slova“ – to pro mne v této souvislosti znamená nepoužívat profláknuté a neověřitelné argumenty.

Přeji nám všem v novém roce hodně inteligentních diskusí s co nejmenším počtem urážek.

  1. prosince 2023

Dlouhá cesta do sboru

Není to nic příjemného, ale je lepší pohledět pravdě do očí: Co se týče evangelizace, jsme na tom podobně jako farizeové, o kterých Pán Ježíš řekl, že obcházejí „moře i souš, aby získali jednoho proselytu“ (Mt 23,15). Ano, žneme skrovně, skrovněji než pod vládou komunismu. Má to různé příčiny a nám prospěje, když se zamyslíme nad tím, co můžeme změnit a co nikoli.

Věříme v Pána Ježíše Krista, věříme, že nám dává věčný život. Víme, že každý člověk potřebuje činit pokání. Snažíme se vést lidi ke Kristu prošlapanou cestou, na které jsou známé milníky: pokání, obrácení, křest ve vodě, u nás charismatiků a letničních křest v Duchu, vstup do sboru, převzetí určité služby… Domnívám se, že tak tomu bylo vždycky a tak tomu také vždycky bude – až do skonání věků.

V čem je tedy problém? Jeden je vnější a ten můžeme ovlivnit jen málo. Je to všeobecná nedůvěra k institucím všeho druhu, k církvím možná obzvláště. Kolem nás se neustále odhalují různé nepravosti – korupce na vysokých místech, selhání institucí (např. při otravě řeky Bečvy), sexuální zneužívání (které se zvlášť týká církví), nespokojenost s vládními kroky atd. A tak se stává – pokud se vrátíme k otázce evangelizace – že jsou lidé, kteří dospějí k rozhodnutí, že se dají pokřtít, ale když jim navrhnete, aby také vstoupili do sboru, stáhnou se. V poslední době mi velmi podobné případy popsalo hned několik pastorů, a já jsem to na vlastní kůži také zažil, dokud jsem byl v Praze.

Z našeho hlediska je logické, aby člověk, který se dal pokřtít, rovněž vstoupil do sboru. V KS Praha jsme byli svým způsobem průkopničtí v tom, že jsme oddělovali křest od vstupu do sboru. Logika byla tato: Často k nám do sboru přivedl někdo člověka, který se v našem sboru sice obrátil, ale my jsme přišli jako slepí k houslím až k samému závěru, k poslednímu kroku, zatímco ten, kdo ho přivedl, se mu věnoval třeba několik měsíců. A tak jsme každému říkali, že by si do půl roku měl najít nějaké společenství, které bude jeho domovem. Neviděli jsme jako správné chtít po něm, aby se vyznal v té spoustě denominací, která v Praze již tehdy byla.

Pokud člověk činí pokání a obrátí se, má právo na křest. Tedy bych mu křest neupíral. Potřebu závazného společenství bych jistě zmínil, ale netlačil bych na pilu. Pokud s námi takový člověk bude žít, po nějakém čase (pozor! mohou to být třeba i tři roky!) se závazným členem stane.

Další příběh, který jsem nedávno slyšel, ale který jsem v naprosto shodné podobě sám zažil, je následující: Připravujete někoho na křest, a on (nebo ona) se těsně před křtem nastěhuje k novému nevěřícímu partnerovi. A vůbec nechápe, proč vám to vadí.

Je nějaká chyba, chceme-li člověka vést onou zmíněnou tradiční cestou od pokání přes křest až ke členství ve sboru? Nemyslím si. Myslím si, že tradiční křesťanství bylo a je dobrým a nosným programem pro život. Kolem nás se hroutí tradiční způsob života a lidé opouštějí staletím prověřené normy, nadto se ve společnosti vede dosti krutý boj proti tradiční rodině a tradičnímu manželství, ale zatím nikdo nic lepšího nevymyslel, a zhroucení norem vede k stále častějšímu výskytu duševních nemocí. Společnost to pochopitelně vnímá, ale nevidí nebo nechce vidět, že jde o logické důsledky rozpadu společenských norem.

Jedním z následků je, že lidé, kteří přicházejí do církve, jsou stále rozbitější. Mnozí z nich žijí na hromádce, mnozí jsou rozvedení, mnohé děti jsou doma svědky neustálých hádek a bojů a vyrůstají v prostředí, které rozhodně není příznivé pro jejich budoucí partnerské vztahy.

Když tito lidé přijdou do církve, třeba i do církve relativně zdravé, jsou plni nedůvěry, které si mnohdy ani nejsou vědomi. Když jim pak předestřeme, v čem byl problém a co by měli teď dělat jinak, tedy jak vypadá život s Pánem Ježíšem, je to pro ně mnohdy jaksi mimoběžné. Pokud se pak soustředíme na to, jak je přivést k pokání, ke křtu, ke vstupu do sboru, často nám nerozumějí.

Považuji za důležité se v takovém případě za takového člověka modlit a ptát se Pána, co chce nyní s tímto člověkem dělat. Tedy ptát se, jaká je Boží agenda, ne jaká je naše agenda. Je potřeba s ním dlouho a trpělivě hovořit a snažit se porozumět, co s ním chce nyní Bůh dělat. Pokud někdo žije na hromádce a nevidí v tom problém, tak bych mu to nutně nezpochybňoval – možná je v současnosti jeho větším problémem to, že neodpustil svým rodičům. Jinými slovy, kladu si otázku, co chce Bůh nyní v životě toho člověka dělat. (Život na hromádce ho beztak dříve nebo později trápit začne, ne že ne. Počkejme, až o tom bude chtít mluvit.)

Nebudu zastírat, že lidem někdy trvá hodně dlouho, než pochopí, proč stojí za to život měnit podle Písma. Přesto radím, nespěchejme. Pokud člověk nakonec začne dávat život do pořádku, je důležité, aby sám rozuměl, proč, a aby to sám chtěl – ne aby to bylo jen na nátlak okolí. Možná pak bude mít sbor méně členů. Možná do něj bude někdo chodit několik let, aniž se stane členem. Radím ti, příliš se tím netrap. Důležité je, aby věděl, že je zván, že má dveře otevřené, a že ho nepřestaneme mít rádi, ani když do sboru nevstoupí.

Naskýtá se otázka, jak k takovému člověku přistupovat? Pokřtít ho, když to či ono ještě nemá vyřešené? Nebo ho nepokřtít, dokud si vše nevyřeší? A kdy to bude?

Na tyto otázky nemám žádnou obecnou odpověď. Modlím se za každého jednotlivého člověka. A čekám.

  1. prosince 2023

Nepřátelství bez nenávisti

V poslední době se vede živá diskuse o tom, zda a jak se může Izrael bránit útokům Hamásu. Netrvalo dlouho a tato otázka se stala dalším šiboletem, tedy něčím, co téměř automaticky rozděluje křesťany.

Pokusím se tuto otázku pojednat nejprve v jistém smyslu obecně. Odmysleme si teď na chvíli Izrael a Hamás. Může se křesťan vůbec podílet na činnosti policie a armády, nebo je mu jakákoli činnost v rámci silových složek zakázána? Jak souvisí Ježíšovo slovo o nastavení druhé tváře s praktickými konflikty ať už jednotlivců nebo celých národů? Má být křesťan za všech okolností pacifista, nebo se musí zlu postavit i za použití násilí?

Některé biblické texty – zejména Římanům 13 – předpokládají. že vrchnost (vláda) je od Boha. Má zde určité poslání. Tím posláním je zabránit tomu, aby zavládla anarchie a násilí. Písmo ovšem ví i o tom, že vláda tento svůj mandát někdy přestane plnit, a pak se křesťan (ostatně nejen on) může vládě vzepřít.

Pokud je ovšem vláda od Boha (a na poněkud jinou diskusi by bylo, co to vlastně znamená), pak si nedovedu představit, že by se křesťan na ní nesměl podílet. Z toho mi vyplývá, že křesťan může být policistou nebo vojákem. Ostatně Jan Křtitel na otázku vojáků, „co máme dělat“, neodpovídá „opusťte armádu“, ale „nikoho neutiskujte“.

Vyhrocený křesťanský pacifismus se odvolává na Ježíšovo slovo z Matouše 5,39: „Já však vám pravím, abyste neodporovali zlému člověku, ale když tě někdo udeří do tvé pravé tváře, nastav mu i druhou tvář.“

Dle mého chápání nutno respektovat, že toto slovo míří na situaci, kdy jsou v konfliktu dva jednotlivci. Nelze je automaticky aplikovat na mezinárodní konflikty. Právě to ovšem vyhrocení pacifisté činí. Představme si určitou krajní situaci, která ovšem, jak nám dokazuje postup Hamásu 7. října t. r., nemusí být vůbec hypotetická. Vrah podřezal jedno dítě a chystá se podříznout druhé. Já jsem nablízku a mám samopal, který bych mohl použít a mohl bych tak zachránit život dalších dětí.

Vyhrocený pacifista řekne, že násilí nesmím použít a zmíněného vraha mám milovat.

Mé svědomí mi říká, že pokud mám možnost zasáhnout a nezasáhnu, stávám se spolupachatelem a nesu vinu na smrti dalších zabitých dětí.

V diskusi pacifisté často argumentují Ježíšovým příkazem, že máme milovat své nepřátele. Přitom zřejmě vycházejí z nevyslovené premisy, že pokud proti někomu bojuji, nutně ho musím nenávidět.

Zde nám příliš nepomáhá nadužívání slova nenávist, zejména v jeho anglické formě hate, často v jeho počeštěné formě hejt, případně hejtovat. Například v diskusi o genderové ideologii se předpokládá, že pokud máte na sexualitu jiný názor, znamená to, že nenávidíte homosexuály nebo lesby, případně nějakou další podskupinu. Tento trik bychom si neměli nechat líbit a měli bychom se proti němu ohradit. To, že s někým nesouhlasím, neznamená, že ho nenávidím. Proč to vaši odpůrci dělají? Protože nechtějí slyšet vaše argumenty, ale chtějí vás vylíčit jako zlého a nenávistného člověka.

Vraťme se ale na počátek. Tvrdím, že k tomu, abyste se rozhodli zneškodnit vraha, ho nemusíte nenávidět. A jste-li křesťan, tak byste ho ani neměli nenávidět.

Nenávist škodí především nám samotným. A tak i ve spravedlivých bojích je třeba, abychom se vystříhali nenávisti. Naše jednání by nemělo být motivováno touhou po pomstě. I ve vyhrocených situacích, kdy můžeme a máme zasáhnout, platí Ježíšovo slovo: „Mně pomsta, já odplatím“ (Ř 12,19). Toto slovo můžeme ovšem číst s různými důrazy. Pokusím se ten rozdíl vyjádřit typografickými prostředky: Mně pomsta!odplatím! Tak toto bylo to špatné čtení. Správné je toto: Mně pomsta. odplatím. (Zkuste si tu větu vyslovit – jednou s důrazem na slova pomsta a odplatím, podruhé na slova mně a . Snad pochopíte, co tím chci říci.)

        Když se rozhodnu zneškodnit vraha, pak to neznamená, že nad ním vynáším definitivní soud. Jsem si vědom, že ho bude soudit Bůh, ostatně mě také. Samozřejmě tento můj přístup není totožný s postojem některých velitelů k nepřátelům v náboženských válkách: „Zabijte je všechny. On si je Pán Bůh přebere.“ Můj postoj má jediný motiv: Zabránit vrahovi v páchání další vražd. Pokud je vrah zajat, nebudu ho mučit. Jde o to, ho zneškodnit, ne mu ublížit. Věřím, že takový přístup je možný a správný.

Nyní se krátce vrátím ke konfliktu v Gaze. Teroristé si natáčeli svá zvěrstva, která byla záměrná, a ještě se jimi chlubili. Jejich jednoznačně a opakovaně deklarovaným cílem je totální zničení Izraele. Proto s nimi nelze uzavřít mír – kdyby souhlasili s mírem, popřeli by smysl své existence. Lze s nimi ovšem uzavřít příměří. K tomu na nátlak světového veřejného mínění – a především na nátlak USA – patrně nakonec dojde. Jenže to bude znamenat další krveprolití po několika dalších letech. Ovšem srovnávání záměrně podřezaných izraelských dětí s nezamýšlenou smrtí palestinských dětí je skutečně nechutné. Takový přístup je morálně neudržitelný.

Dan Drápal

  1. prosince 2023

Církev vyhlíží probuzení

Církev neustále vyhlíží probuzení. A pokud nepřichází, jsou mnozí křesťané zklamaní a někteří dokonce od Pána Ježíše Krista odpadnou. Jiní v církvi sice zůstávají, ale ve skutečnosti jsou také zklamaní. Mají dojem, že někomu naletěli. Nechtějí sice Boha opustit, ale pěstují takové to křesťanství „vocať až pocať“. Jsou rozhodnuti nikomu nenaletět. A pokud to odpovídá jejich letoře, jsou velmi kritičtí k těm, kteří o probuzení mluví a kteří se snaží dělat něco, aby přišlo.

Občas se v církvi vynoří nějaká nová iniciativa. Kurzy Alfa, Česko – nový den, Nová reformace, Národní probuzení, abych jmenoval alespoň některé. Jsou to iniciativy různého typu a nechci je nyní srovnávat a vytvářet jakýsi žebříček kvality. Co však platí, je to, že každá taková nová iniciativa má nedlouho po svém vzniku celou řadu kritiků, neřku-li nepřátel.

Probuzení jsem studoval v Písmu i v dějinách a myslím si, že o nich něco málo vím. Ale nebudu tvrdit, že jsem skutečné probuzení zažil. Poslední velké probuzení  v Evropě se odehrálo v roce 1904 ve Walesu a pak bylo ještě jedno menší na Hebridech (málo obydlených skotských ostrovech) v roce 1949.

Skutečné probuzení jsem tedy nezažil, ale zažil jsem mocné Boží jednání. Jednak v našem sboru na Maninách v osmdesátých letech minulého století, jednak v celé zemi v letech 1990-1992. Ani jedno z toho nelze nazvat probuzením – byly to, abychom byli terminologicky přesní, relativně úspěšné evangelizace, byť každá úplně jiná.

Z hlediska toho, co jsem z Boží milosti zažil, se mi jeví pozdější iniciativy jako poměrně ubohoučké. Přesto jsem za ně vděčný a nerad poslouchám jejich kritiky. Vlastně si vážím iniciátorů těchto hnutí, protože se o něco snaží, a to v době, kdy je to mimořádně těžké, ať už pro neutěšený stav církve, ať už pro neutěšený stav společnosti. Pročítal jsem nějaké materiály Národního probuzení a nenašel jsem tam pro sebe nic nového. Ale myslím si, že to je dobře, nikoli špatně. Nepřicházejí s nějakým novým učením. (Něco vám prozradím: Nové učení je špatné už proto, že je nové.) Jejich manuály jsem shledal pravověrnými a přiměřenými k účelu, pro který vznikaly. A má smysl polepovat tramvaje Božími pravdami? No, můj šálek kávy to není, ale oceňuji snahu a nasazení. My jsme v roce 1990 taky reklamou na tramvaji zvali k Ježíšovi. A sklízeli jsme za to možná víc kritiky než pochval.

Mně šla pouliční evangelizace pouze na samém počátku Manin, tedy koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let. Teď už to ani nezkouším, ale jsem rád, že to zkouší můj syn. A to, že to neumím, nepovažuji za svou přednost. Zkouším to jinak.

Vzpomínám si na jednu situaci z Manin. Navštívil nás nějaký křesťan a začal kritizovat evangelizační snahy Pavla Kábrta, který tehdy patřil k vedení sboru. „Mně se to, jak to děláte, moc nelíbí.“ „Mně taky ne,“ řekl Pavel, „nechceš mi předvést lepší způsob?“ Na jedné konferenci Lubomír Ondráček řekl: „Znáte pěkné přísloví: ‚Kdo nic nedělá, ten nic nezkazí.‘ Mám pocit, že v našem sboru je hodně lidí, kteří už dlouho nic nezkazili.“

A tak, když někdo kritizuje různé evangelizační snahy, přemýšlím o tom, kdy asi ten kritik naposledy něco zkazil.

Když vzpomínám na léta služby, uvědomuji si, že devět z deseti mých nápadů byly slepé uličky. Ujala se jen menšina toho, co jsem vymyslel. Možná si řeknete: „To ale svědčí o tom, žes nebyl veden Duchem svatým?!“ Nu, nebudu zde tvrdit, že jsem Duchem svatým určitě veden byl. Ale mohu vyznat, že jsem Pánu Bohu velice vděčný, že jsem se mohl (a snad ještě budu moci) podílet na jeho jednání.

Určité nebezpečí vidím v tom, že nové iniciativy neunesou kritiku. A křesťané dokáží někdy být kritičtí, až mrazí. Nadšencům se pak někdy zdá, že s „tradiční“ církví nelze počítat, a mají tendenci se oddělit a stát se výlučnými. Proto různým iniciativám dobrořečím a nikoli zlořečím. Nemyslím si, že jejich nositelé jsou dokonalí, a nemyslí si to o sobě ani oni. Církev potřebuje mládence, kteří jsou silní, protože Boží slovo v nich zůstává a oni přemáhají toho Zlého.

Nepřestaňme probuzení vyhlížet. Můžeme se za ně modlit, ale nemůžeme ho zorganizovat. Jednou jsem se připojil na modlitební Zoom Národního probuzení, a bylo mi líto, že je nás tam připojeno žalostně málo. Ale pak jsem si vzpomněl na probuzení v New Yorku v roce 1849. Začalo modlitebními setkáním v polední pauze. Zpočátku přicházelo pouhých 10 – 20 lidí. Ale po nějakém čase se roztrhl pytel a do půl roku se v polední pauze scházely k modlitbám tisíce lidí. Někdo to tedy zažil. Vím, že to nejde udělat, ale lze to vyhlížet. A přitom být vděčný za vlastní sbor, byť nedokonalý a tápající. Je-li naším úkolem na této zemi naučit se lidi milovat, nic nám v tom nebrání. I když jsme zatím probuzení nezažili.

  1. listopadu 2023

Žehnejte!

„Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech v Kristu“ (Ef 1,3).

Když Bůh stvořil člověka, požehnal mu. Když pak vyvolil Abrahama na základě plánu, který měl pro záchranu lidstva, opět mu požehnal, dokonce opakovaně.

Téma požehnání je velice bohaté, a to jak ve Starém, tak v Novém zákoně. Je dobré pamatovat na to, že kraličtí používají pro požehnání výraz dobrořečení, což je etymologický překlad řeckého eulogia, kdy eu znamená dobrý a logia je odvozena od logos, slovo. Eulogétos tedy znamená dobrořečený.

Žijeme ve světě, v němž je hodně zlořečení, tedy prokletí. Zlořečení má celou řadu podob, vědomých i nevědomých, od ubližování malým dětem („kluku, z tebe nikdy nic nebude“) přes nadávání na vládu v hospodě, pomlouvání vedoucích v církvi až po zcela vědomé a záměrné proklínání, které praktikují satanisté. My křesťané jdeme v této věci proti proudu, a tak tam, kde jiní zlořečí, my žehnáme. Můžeme si to dovolit, protože v Kristu máme nevyčerpatelný zdroj požehnání. Podobně jako svíčce plamen neubude, zapálí-li druhou, podobně jako nám neubude lásky, pokud ji někomu dáme, neubude nám ani požehnání, pokud dobrořečíme svým blízkým, nebo dokonce svým nepřátelům.

Kultura zlořečení souvisí i s glorifikací násilí v mnoha „akčních“ filmech a hororech. Chceš-li, aby tvá slova žehnání nepostrádala moc, takovým věcem se vyhni.

Vděčím Mirkovi Bálkovi, který mi kdysi v polovině osmdesátých let řekl, že jako křesťané máme být ve všem skromní, kromě jedné věci, a sice v touze po požehnání.

Kristus nás posílá, abychom žehnali. Současně nás Písmo poučuje, že má-li být žehnání účinné, musí být splněny určité podmínky. V Jakubovi 3,9-11 čteme: „[Jazykem] dobrořečíme Pánu a Otci, a jím také zlořečíme lidem, učiněným podle Boží podoby. Z týchž úst vychází žehnání i zlořečení. Moji bratři, tak to nemá být! Cožpak chrlí pramen z téhož otvoru vodu sladkou i hořkou?”

Domnívám se, že tato slova jsou jasná a srozumitelná. Ano, máme žehnat. Ale svá žehnající slova neutralizujeme, pokud současně zlořečíme. Je to způsob, jak se stát „neslanou solí“ (srv. Mk (9,50).

Jiné vážné varování nacházíme u proroka Malachiáše (2,2): „Jestliže neposlechnete a nevezmete si k srdci, abyste vzdávali slávu mému jménu, praví Hospodin zástupů, pošlu na vás kletbu a vaše požehnání změním v kletbu.“

Jakýmsi vyvrcholením tohoto tématu je výzva Pána Ježíše, abychom žehnali svým nepřátelům. Že jde o důležitou věc, je naznačeno tím, že tato výzva se opakuje ve všech evangeliích a potvrzuje ji jak Pavel: „Když nám spílají, žehnáme, když nás pronásledují, snášíme to“ (1Ko 4,12), tak Petr „Neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, ale naopak žehnejte“ (1Pe 3,9).

Každé ráno žehnám svým dětem. Několikrát týdně vyjdu na kopec nad Jeseníkem a žehnám tomuto městu. A pokud vedu shromáždění, na závěr všem žehnám. Modlím se předem potichu, aby mi Pán dal ta pravá slova. Naše žehnání totiž nebude mít účinek, pokud nežehná on sám. Nejde ale o nějakou složitou přípravu. Spoléhám na Ducha svatého.

I ty sám jsi požehnáním nebo zlořečením. Ve své rodině, mezi přáteli, na pracovišti, ve sboru. Záleží na postoji tvého srdce. A jako nemusíš být skromný v touze po požehnání, nemusíš ani být skoupý v udílení požehnání. V Ježíši Kristu máš nevyčerpatelný zdroj veškerého požehnání.

Dan Drápal

  1. listopadu 2023

Požehnané stáří

Stáří si užívám. Asi bych o tom nepsal, kdybych nebyl požádán, ale když jsem byl vyzván k napsání tohoto článku, docela mě to potěšilo. Tento článek ale chápejte jako osobní svědectví, nikoli jako slova mluvčího starší generace.

Proč si mohu stáří užívat?

Nebylo by to možné, kdybych neměl jistotu spasení. K jistotě spasení patří víra, že tělesnou smrtí náš život nekončí. V Písmu je psáno: „Protože děti mají účast na krvi a těle, podobně i on se jich stal účastným, aby skrze smrt zahladil toho, kdo má vládu nad smrtí, totiž Ďábla, a osvobodil ty, kteří byli strachem ze smrti drženi po celý život v otroctví“ (He 2,14-16). Ano, byly doby, kde jsem se smrti bál a lpěl jsem na tomto životě.

Domnívám se, že dlouhý život je požehnáním, nicméně požehnáním není sama délka života. V Písmu čteme o dvou bratrech, kteří byli v Ježíšově kruhu Dvanácti. Byli to Jakub a Jan. V evangeliích jsou zpravidla zmiňováni současně. Patřili spolu s Petrem k nejužšímu kruhu učedníků. Nicméně ve Skutcích čteme, že Jakub byl pro svou víru v Ježíše sťat (Sk 12,2). Byl jedním z prvních mučedníků (před ním byl již ukamenován Štěpán) a téměř jistě prvním z Dvanácti. Naopak jeho bratr Jan byl možná jediným z Dvanácti, který zemřel přirozenou smrtí a dožil se patrně velmi vysokého věku. Znamená to, že měl silnější víru než jeho bratr? Nebo že měl větší požehnání? Nikoli, Jakub byl na tom lépe než jeho bratr, protože byl u Pána.

Pavel píše Filipským: Přitahuje mě obojí: „Mám touhu odejít a být s Kristem, což je mnohem, mnohem lepší; ale zůstat v těle je nutnější pro vás. O tom jsem přesvědčen a vím, že zůstanu a vytrvám se všemi vámi k vašemu pokroku a radosti ve víře“ (1,23-24).

Velkou výsadou pro křesťana je vědomí, že zde máme určité poslání. Stáří pro nás tedy není čekáním na smrt. Věřící člověk se ve stáří nenudí – ví, že zde stále má určité úkoly.

Nevidím tedy nějaký smysl v modlitbách za dlouhověkost, nicméně soudím, že má smysl modlit se za zdraví. Zejména pokud by nám nemoc znemožňovala naše poslání naplňovat.

Stáří souvisí se stárnutím, a stárnutí je určité umění. Začínám věci vnímat jinak. Kdysi běžela v televizi reklama na jakýsi lak. Tchýně vyčítala svému zeťovi, že natřel plot modře, ačkoli býval vždy zelený. Chtěl, aby příště natřel plot zase na zeleno. Muž jí odpověděl: „Maminko, až budu plot natírat příště, tak už tady nebudete.“ Reklama měla tedy vyzdvihnout trvanlivost nátěru, ale byla vlastně hnusná. Takto se prostě s tchýní (a ani s kýmkoli jiným) nemluví.

Osobně ovšem věci takto beru. V garáži na chalupě mám už pár let uložené dva modřínové trámy a potřebný počet prkýnek na mostek k chalupě, který jsem za svého života asi dvanáctkrát obnovoval. Každý totiž po pár letech shnil. A je mi jasné, že až udělám most z onoho modřínového dřeva, bude už v mém životě poslední. Přemýšlím, zda si ještě někdy pořídím nové auto. Je to tak na hraně. Podobně mě napadá při koupí jakékoli trvanlivější věci, zda si ji ještě někdy pořídím, nebo zda mi ta dnešní vydrží až do konce. Tyto úvahy možná obsahují špetku nostalgie, ale rovněž velkou dávku vděčnosti.

K umění stárnout patří též schopnost mít věci v pořádku. Mám na mysli, že každá věc má své pevně dané místo. Týká se to brýlí, mobilního telefonu, klíčů, léků, u mne USB paměti, kde mám zálohována všechna data, nabíječek, sluchátek apod. Některé věci jsou důležitější než jiné. Když třeba odjíždím na chalupu a zapomenu sluchátka, není to žádná tragédie. USB paměť taky oželím – dřív nebo později ji najdu. Bez léků ale odjet nemohu. Proto mám seznam věcí, které potřebuji, když někam odjíždím, a před odjezdem si ho vždycky projdu.

Hodně mi pomáhá pravidelnost – pevný denní řád. Pokud ho nemáme, režie života nám zabere mnohem více času.

Důležitou úlohu pro mě hraje vděčnost. Čím jsem starší, tím jsem vděčnější. Pán Bůh mi dal prožít zajímavý a vzrušující život, a doufám, že i život plodný. Kdybych zítra odešel, neměl bych pocit, že ten život byl marný. Rozumím apoštolu Pavlovi, který v určité fází svého života napsal: „A opravdu také pokládám všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad, abych získal Krista a byl nalezen v něm, nemaje svou spravedlnost, která je ze Zákona, ale tu, která je z víry v Krista, tu spravedlnost, která je z Boha na základě víry, a abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpeních. Připodobňuji se jeho smrti, zda bych nějak nedospěl ke vzkříšení z mrtvých. Ne že bych již toho dosáhl, anebo byl už dokonalý; usilovně však běžím, abych se opravdu zmocnil toho, k čemu se i mne zmocnil Kristus Ježíš. Bratři, já si nemyslím, že jsem se již toho zmocnil; jedno však činím: zapomínaje na to, co je za mnou, a natahuje se po tom, co je přede mnou, běžím k cíli pro cenu Božího povolání vzhůru v Kristu Ježíši“ (Fp 3,8-14). O několik let později, když již byl blíže svému odchodu, ale píše: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru jsem zachoval. Nakonec je pro mne připraven věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce“ (2Tm 4,7-8).

Když se modlím za své děti a za své ovečky, modlím se mimo jiné i za to, aby všichni skončili v Božím království po plodně prožitém životě. A aby jejich umírání nebylo plné bolesti, ale aby bylo plné vděčnosti. Máloco totiž posilovalo mou víru, jako když jsem viděl rozdíl mezi tím, jak umírali lidé, kteří Boha znali, a tím, jak umírali lidé, kteří Boha neznali. Přitom na počátku mé služby vikáře v Českobratrské církvi evangelické jsem se pohřbů, respektive kremací, obával. Brzy se to ale změnilo. Když odcházel Boží služebník (nebo v mém případě tehdy spíše Boží služebnice), byl pohřeb spíše triumfem než nějakou pochmurnou záležitostí.

Člověk se tedy musí na stáří aktivně připravovat – a nemyslím tím jen sepsání závěti. (Mám ji připravenou – včetně jména toho, kdo by měl na mém pohřbu kázat, jaké písně by tam měly zaznít, a kde bych si přál být pochován.) Důležité je „mít vyznané“ své hříchy a být smířen s ostatními – tedy pokud je to na nás. To, jaký vztah k nám mají druzí lidé, můžeme ovlivnit jen do jisté míry, a z hlediska našeho umírání není tak důležité, jestli nás mají nebo nemají rádi. Důležité je, abychom my měli rádi druhé, včetně našich nepřátel, včetně těch, kdo nám ublížili, kdo nás pomluvili. Pokud jsme takto smířeni se světem, nebojíme se smrti, a radujeme se z každého přidaného dne.

  1. června 2023