Otázka modliteb za politiky je mezi (některými) křesťany stále živá. Před více než pěti lety jsem napsal článek „Modlitby za politiky“, v němž jsem se zamýšlel nad vztahem mezi Boží vládou a lidskými demokratickými volbami, tedy vlastně nad otázkou vztahu Boží svrchovanosti a svobodnou vůlí člověka. (Na vyžádání mohu článek zaslat.) Východiskem byly verše z Pavlova 2. listu Timoteovi: Především tedy prosím, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy a děkování za všechny lidi, za krále a za všechny ty, kdo jsou ve vysokém postavení, abychom mohli vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti. To je dobré a milé před Bohem, naším Zachráncem, který chce, aby byli všichni lidé zachráněni a přišli k poznání pravdy.
Někteří křesťané mají ovšem zmatek v otázce smyslu těchto modliteb i v otázce, do jaké míry se máme podřizovat „nadřízeným autoritám“ (viz Římanům 13:1: Každá duše ať se podřizuje nadřízeným autoritám, neboť není autority, leč od Boha.) Někdy z toho poněkud nešťastně vyvozují, že jakmile je nějaký politik jednou (demokraticky) zvolen, je nekritizovatelný. Ten, kdo ho neposlouchá, je ve vzpouře vůči Bohu.
Chtěl bych upozornit na jeden významný posun, který křesťané ne vždy reflektují. Pokud žijeme v demokratickém a právním státě, není nejvyšší autoritou prezident nebo král, a není jí ani předseda vlády. Nejvyšší autoritou je ústava – a pak zákony. Tak to ostatně deklarují i sami politici. Pokud jsou zvoleni do určité funkce, slibují právě věrnost ústavě a zavazují se, že budou ctít zákony.
K této eventualitě se Písmo nevyjadřuje – přinejmenším se k ní nevyjadřuje přímo. Nenechává nás ale na pochybách o tom, že apoštol Pavel respektoval římské zákony, a dokonce jich využíval, pokud mu to okolnosti dovolovaly. Na rozdíl od Pána Ježíše měl římské občanství, které mu poskytovalo jistá privilegia. Apoštol Pavel byl s největší pravděpodobností v Římě popraven – kdyby nebyl římským občanem, byl by patrně popraven o pár let dříve, v Jeruzalémě nebo v Cesareji.
Římská říše byla v Pavlově době státem právním, nikoli však státem demokratickým. Nadřízenými autoritami byli římský císař a místodržitelé, které ustanovil (jako například Piláta Pontského nebo Gallia, místodržitele v Achaji, jenž je zmíněn ve Sk 18:12).
Dnešní prezidenti či králové v konstitučních monarchiích nejvyššími autoritami nejsou – nejvyšší autoritou je ústava. To by měli křesťané vzít v úvahu a ústavu respektovat, stejně jako měli v době Ježíšově a Pavlově respektovat nadřízené autority. A pokud nějaké politiky hodnotí, měli by brát především v úvahu, jak daný politik respektuje ústavu.
Jistě platí, že ústava není „svatá kráva“ a není tedy neměnná. To ale neznamená, že bychom ji neměli mít v úctě. K jejím případným změnám bychom měli přistupovat jen s největší obezřetností. Pokud někde demokracie podlehla náporu diktatury či tyranie, vždy tomu předcházela neúcta k zákonům a nerespektování ústavy. Neměli bychom si bláhově myslet, že nám dnes toto nebezpečí nehrozí.
Není-li nejvyšší autoritou v zemi panovník, ale ústava, neznamená to, že bychom se k lidem, kteří mají autoritu, neměli chovat slušně. V angličtině existuje slovo civility, které etymologicky znamená „občanství“, ve skutečnosti ale znamená „slušnost“, a to slušnost ve veřejném prostoru. My adekvátní slovo nemáme, což je, myslím, velká škoda. Jako překladatel a člověk se zá-jmem o historii jsem si všiml, že pokud nějaký jazyk postrádá určitý výraz, mnohdy postrádá i skutečnost, kterou daný výraz označuje.
Na druhé straně platí, že demokraticky zvolení politici jsou kritizovatelní, a pokud je někdo volá k odpovědnosti a k tomu, aby dodržovali ústavu, jíž slibovali věrnost, není to „vzpoura“. A pokud se ve světle této úvahy zamyslíme nad Pavlovou výzvou k Timoteovi, abychom se modlili za lidi ve vysokém postavení, pak se můžeme konkrétně modlit za to, aby dodržovali ústavu a zákony. Smyslem těchto modliteb totiž pro Pavla bylo, abychom mohli vést tichý a pokojný život ve vší zbožnosti a důstojnosti. A tato modlitba bude vyslyšena, když budou v naší zemi dodržovány zákony. Současné zákony nám umožňují svobodně zvěstovat evangelium. Buďme za to vděčni. Ostatně my pamětníci jsme se za to přece modlili v dobách komunismu.
Nesnadná rozhodování
Premiér Babiš se před několika dny vrátil z Itálie a Malty – v obou těchto ze-mích projednával s ministerskými předsedy otázku migrace. Znovu přitom zopakoval stanovisko české vlády, totiž že Česká republika nepřijme žádné migranty, kteří se vyloďují v Itálii, na Maltě, v Řecku nebo ve Španělsku. Uvedl ovšem, že Česká republika přijímá migranty například z Ukrajiny.
Velkou částí našeho národa je toto nesmlouvavé stanovisko kritizováno. Debata o migraci se stále živá. Pokusím se v ní pokračovat, nicméně v tomto článku si chci vytvořit určité předpolí – aby mým článkům bylo dobře rozuměno. Nejsem příznivcem přijímání migrantů muslimského vyznání, za což jsem hojně kritizován. Uvědomuji si problematičnost tohoto postoje. Jsem si ale jist, že nejsem veden nenávistí, jak je mi často podsouváno, a chci tento postoj znovu zevrubně zdůvodnit. Domnívám se, že jde o velice vážné roz-hodnutí, a chci se nejprve zamyslet nad různými závažnými rozhodnutími z minulosti.
Vznik Československa
Letos slavíme sté výročí vzniku Československa. Jsem rád, že Československo vzniklo, jsem rád, že v období mezi dvěma světovými válkami bylo demokratickým státem, v němž našli trvalé nebo alespoň dočasné útočiště různí pronásledovaní lidé. Rusové, Ukrajinci, němečtí demokraté, židé i jiní. Jsem rád, že český národ výrazně přispěl k povznesení Slovenska i Podkarpatské Rusi. Jsem rád, že Československo bylo vyspělým státem i po stránce ekonomické.
Přesto mám porozumění pro argumenty těch, kdo soudí, že by bylo lépe nebourat Rakousko-Uhersko. Ty argumenty zde rozebírat nebudu; po jejich zvážení jsem se stejně rozhodl pro Masarykovu cestu. Zmiňuji vznik Československa jen proto, aby bylo zřejmé, že ani toto rozhodnutí nebylo zcela jednoznačné. Jak rád říkávám, nebylo to 100:0, ale dejme tomu 70:30. Ve prospěch Rakouska-Uherska by bylo možno uvést mnohé – zejména to, že šlo o právní stát se silnou ochranou soukromého vlastnictví a vysokou vymahatelností práva.
Mnichov
Velice problematickou křižovatkou dějin byl Mnichov. Po vojenské stránce byla situace Československa téměř beznadějná; ne snad pro špatnou výzbroj armády, ne snad pro nedostatek českého odhodlání, ale pro přítomnost páté kolony. Více než tři miliony československých občanů německé národnosti už Československo odepsaly a aktivně proti němu vystupovaly. Za té situace by válka s Hitlerem znamenala zkázu českého národa. Nevím, co bych dělal na Benešově místě. Jít do beznadějného boje by ovšem mohlo rov-něž znamenat, že celá evropská situace by se vyvíjela zcela jinak. Možná by Češi téměř vyhynuli, ale Evropa by byla uchráněna vleklé války. Klasické „co by bylo kdyby“, že?
Vyhnání Němců
Další velice problematickým bodem bylo vyhnání Němců po druhé světové válce. Je to tak trochu „moje“ téma – řeším ho v mysli i v srdci již desítky let. Uplatňování kolektivní viny je vždycky problematické. Taková Belgie „své“ Němce nevyhnala. Měli to ještě deset let po válce těžké. Teď jsou ale plně integrováni, němčina je jedním ze státních jazyků, a nikdo za připojení německy mluvících území k Německu nebojuje. Ani Francouzi nevyhnali Němce z Alsaska-Lotrinska. Nešlo to bez onoho vyhnání?
Přesto bych možná pro vysídlení Němců byl. Ne proto, že by se mi to řešení líbilo. Ne proto, že bych soudil, že je správné se Němcům „pomstít“. Obávám se ale, že vztahy těchto dvou národů byly natolik vyhrocené, že by pokračovaly kruté a vleklé boje ještě celá desetiletí a že vzájemná nenávist by si vyžádala tisíce, ne-li desetitisíce obětí.
V čem ale Edvard Beneš po válce zcela pochybil, bylo podněcování nenávisti k Němcům a schvalování zvěrstev na Němcích páchaných. To je jeho obrovská vina. (Samozřejmě nejen jeho.) Soudím tedy, že mohl nastat odsun, ale zcela určitě nemělo nastat divoké vyhánění. Na Němcích bylo pácháno bezpráví, a tím se český národ obrovsky zatížil do budoucna.
Chápu ty, kdo tento můj postoj nesdílejí, ba kdo jej odsuzují. Jsem ale přesvědčen, že mě k němu vede úvaha, jak se to mělo udělat, aby obětí a utrpení bylo méně, nikoli více.
Rozdělení Československa
Zmíním ještě jedno těžké rozhodování. Mám na mysli rozdělení Česko-slovenska.
Jsem si jist, že kdyby se konalo referendum, zastánci rozdělení by ne-zvítězili ani v české části společného státu, ale ani na Slovensku. Klaus a Mečiar opravdu neměli mandát republiku rozdělit. Přesto jsem rád, že k „sametovému“ rozchodu došlo. Co by se stalo, kdyby se konalo referendum? Češi by dle mého názoru hlasovali z 80-90 procent pro zachování společného státu. Na Slovensku to odhaduji na 60-80 procent. Jak by se zachovali slovenští radikálové? Patrně by zde byly poměrně malé skupiny, které by se uchýlily k terorismu na baskický způsob. To, co Klaus s Mečiarem provedli, sice právně v pořádku nebylo, ale dle mého názoru nás rozdělení uchránilo neblahého vývoje. Vztahům našich dvou národů prospělo a nyní jsou to skutečně národy „bratrské“.
Zmínil jsem určité klíčové historické body, kdy bylo třeba udělat závažné rozhodnutí. Každé z nich bylo fatální, ne ve smyslu „tragické“, ale ve smyslu „osudové“. A při každém z nich šlo tak či onak o porušení práva i konkrétních zákonů. Porušování práva a nedodržování zákonů je vždy ne-smírně nebezpečné. Uvědomuji si, že když „diskriminuji“ muslimy, je to nebezpečné. Proto mi tolik vadí ti okamurovci, kteří by muslimy – a nejen je – posílali „do plynu“. Kdybychom byli v jiné situaci, bylo by možné „zvládnout“ i ty muslimy. Za současné situace by ale přijetí většího počtu muslimů znamenalo pro tuto zemi katastrofu. Ne proto, že jsme lepší než západ. My jsme v řadě ohledů horší. I my máme problém s vymahatelností práva. Ale na západě nezvládají integraci ani s vyšší vymahatelností práva – jak by to dopadalo u nás? Nechci se dožít toho, jak tu nějací „slušní lidé“ berou spravedlnost do vlastních rukou. Rozumíte mi?
V příštím článku se budu zabývat konkrétními argumenty pro přijímání či nepřijímání běženců.
30. srpna 2018
Velká česká kritičnost
Začnu tento článek popisem příhody, která se udála v roce 1992, když jsme byli s manželkou a roční dcerou Kristýnkou na tříměsíční stáži ve sboru Vinice ve Fort Collins v Coloradu. Několik týdnů jsme bydleli u manželů Donniganových. Al Donnigan, jinak špičkový odborník pracující v místní továrně na čipy společnosti Hewlett-Packard, byl v uvedeném sboru „dohlížitelem“ (vím, nezní to příliš hezky, ale oni se z určitých důvodů vyhýbali slovu „starší“). Bylo mu něco přes šedesát a mezi dohlížiteli ve sboru byl věkem nejstarší.
Sbor měl nedělní návštěvnost 1300 lidí, což je, jak jistě uznáte, na město o sto tisíci obyvatel značný úspěch – zejména vezmeme-li v úvahu, že v tomto městě byla téměř stovka sborů (většinou ovšem poměrně malých). Hala, kde se sbor scházel, už dlouho nestačila – a to se pořádaly za neděli dvoje bohoslužby. Pastor Rick Olmstead a ostatní vedoucí sboru hledali řešení.
Ve městě byl rozestavěný areál nemocnice. Společnost, která ho začala stavět, zkrachovala. Rick Olmstead „měl vizi“, že sbor tento areál koupí. Všichni vedoucí, včetně mě a Lidky a ještě jednoho páru z Maďarska a dru-hého z Rakouska, kteří tam byli rovněž na stáži, jsme se tam jeli několika auty podívat. Rick zaníceně vyprávěl, kde co bude – kde mládež, kde nedělka, kde kanceláře…
Mělo to jedinou chybičku. Stálo to deset milionů dolarů. A sbor měl asi 500 000.
Vraceli jsme se autem spolu s Alem Donniganem a párem z Maďarska. Nesměle jsem řekl Alovi, že Ricka obdivuji, ale že bych na to víru neměl. Jako pastor bych do toho nešel. Al se na mě od volantu podíval a řekl: „Já vím, že to nevyjde. Ale nechci Ricka nějak podrazit. Podívej, vezmu to tady o dvě ulice dál, tady je stará továrna, ta by nám bohatě stačila. Na budovu bychom měli, na rekonstrukci bychom si museli půjčit, ale bylo by to v našich možnostech.“
Ihned mě napadla otázka, proč to Al neřekl na schůzce vedoucích. Není to neupřímnost? Ale než jsem otázku vyslovil nahlas, dlouho jsem nad ní přemýšlel.
Mezi Amerikou a Českem je rozdíl. V Americe by mnohdy pastora kritizovali, že má vizi příliš malou. U nás za to, že má vizi příliš velikou. Český křesťan je spíše spořivý. Neshání dobrý plat; shání raději levné bydlení. A pastor by měl být skromný. Pomůžeme mu, kdy nebude mít nemístně vysoký plat. (Podotýkám, že nemám na mysli KS Praha. Ale znám takové sbory v různých denominacích.)
To ale není ten nejpodstatnější rozdíl. Možná, že postoj Ala Donnigana by byl výjimečný i ve Spojených státech. V České republice jsem se s takovým postojem nesetkal nikdy. Al byl přesvědčen, že Rick je v úletu svého druhu. Kdyby o tom ale v oněch dnech promluvil na vedoucích – což by jistě mohl – patrně by se vedení sboru rozdělilo na „snílky“ a „realisty“. (To už z Čech celkem dobře znám.) Al dokázal čekat – a jeho čekání nebylo důsledkem zbabělosti. Mimochodem – na jeho řešení také nedošlo, ale to už by byl jiný příběh.
My Češi dokážeme být hodně kritičtí. Uvědomil jsem si to, jak jsem průběžně dostával reakce na mé předchozí články o církvi. A myslím, že jsem trochu pochopil, proč má církev tak špatné jméno u veřejnosti. Ano, znám pastory, kteří neumějí moc kázat, nebo neumějí moc pastorovat, nebo mají nějaký jiný nedostatek. Ale naprostá většina z nich jsou poctiví lidé, kteří se snaží pomoci druhým a často pro ně obětují nejen čas a prostředky. A vlá-dychtiví lidé to už před lety vzdali – jinde prorazí mnohem snáze než v církvi.
Tak čím to je, že pastoři jsou ve větším pohrdání než třeba politici? Čím to je, že církev má někdy horší pověst než vláda, policie nebo soudy? Donedávna jsem nad tím kroutil hlavou. Přišlo mi to nespravedlivé. Hodně nespravedlivé. A nedivím se, že na životní dráhu pastora se (na rozdíl od devadesátých let) nikdo nehrne.
Nicméně většina reakcí, které jsem dostal, bylo velmi kritických. K církvi, ke sboru, k pastorovi, k ostatním vedoucím. Jen po prvním článku jistá dáma napsala, že se diví té kritičnosti, že ona má svůj sbor docela ráda a je s ním spokojená. Její krátké sdělení bilo do očí právě svou výjimečností.
Uvědomil jsem si, že těžko očekávat od světských lidí nějaký milosrdnější pohled, když sami křesťané shledávají na církvi tolik vad a nedostatků.
Předpokládám, že kdyby na to přišla řeč, mnozí by uznali, že se na tom vlastně podílejí. Ale nepřišlo jediné sdělení s náznakem nějaké věty tohoto typu: „Náš sbor není dokonalý, ale uvědomil(a) jsem si, že za to vlastně mohu i já. Většina lidí ve sboru není o nic horší ani o nic lepší než já.“
I náš pastor to od některých reagujících schytal – stejně jako celé vedení. A protože náš pastor i jeho žena jsou lidé mimořádné svatosti (a myslím to naprosto vážně, beze špetky ironie), začal jsem si všechny ty negativní reakce trochu krátit.
Stejně je mi ale líto, že svou kritičností k vlastnímu sboru možná spoluvytváříme negativní vnímání církve.
26. srpna 2018
Aleš Drápal – kázání o hřívnách
První čtení Job 28, 12-14 a 20-28
Ale moudrost, kde se najde? Kde je místo rozumnosti?
Člověk nezná její cenu, v zemi živých se nenajde. Propastná tůň praví: „Ve mně není“, moře říká „Já ji nemám“.
Odkud tedy přichází moudrost? Kde je místo rozumnosti?
Je utajena před očima všeho živého, zahalena i před nebeským ptactvem.
Říše zkázy a smrt říkají: „Pouze jsme zaslechly pověsti o ní.“
Jenom Bůh rozumí její cestě, on také zná její místo, neboť on dohlédne až do končin země,
vidí vše co je pod nebem. Když větru udělil prudkost a vody odměrkou změřil, když dešti stanovil cíl a cestu bouřnému mračnu, tehdy ji viděl a vyprávěl o ní, učinil ji nepohnutelnou a také ji prozkoumal a řekl člověku: „Hle, bát se Panovníka, to je moudrost, vystříhat se zlého, toť rozumnost.“
Druhé čtení Mat 25, 14-30
Bude tomu, jako když člověk, který se chystal na cestu, zavolal své služebníky a svěřil jim svůj
majetek; jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval.
Ten, který přijal pět hřiven, ihned se k nim dal do podnikání a vyzískal jiných pět. Tak i ten, který měl dvě, získal jiné dvě. Ten, který přijal jednu, šel, vykopal jámu a ukryl peníze svého pána.
Po dlouhé době se pán těch služebníků vrátil a začal účtovat. Přistoupil ten, který přijal pět hřiven, přinesl jiných pět a řekl: „Pane, svěřil jsi mi pět hřiven; hle, jiných pět jsem získal.“ Jeho pán mu odpověděl: „Správně, služebníku, dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi v radost svého pána.“
Přistoupil ten se dvěma hřivnami a řekl: „Pane, svěřil jsi mi dvě hřivny; hle, jiné dvě jsem získal.“ Jeho pán mu odpověděl: „Správně, služebníku, dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi v radost svého pána.“
Přistoupil i ten, který přijal jednu hřivnu, a řekl: „Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.“ Jeho pán mu odpověděl: „Služebníku špatný a líný, věděl jsi, že žnu, kde jsem nezasel, a sbírám, kde jsem nerozsypal. Měl jsi tedy dát mé peníze peněžníkům, abych přišel a to, co mi patří, si vybral s úrokem. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, kdo má deset hřiven! Neboť každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.“
Milí bratři a sestry, přátelé, vážení hosté:
je těžké se přečteným oddílem necítit obviněn nebo alespoň zaskočen. Ti, kteří se hlásí ke křesťanství, se sotva ubrání otázce: „Jak je to vlastně se mnou, kolik jsem já těch hřiven přijal, a kolik jich odevzdám svému Pánu?“ A ti, kteří stojí na okraji nebo vně křesťanství se budou ptát, co je to za divnou logiku „každému, kdo má, bude dáno a přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“ Protože jsme zvyklí fandit slabšímu, tak nám všem je nějak intuitivně líto toho chudáka, který dostal jen jednu hřivnu, a ještě tak špatně dopadl. K tomu všemu se dostaneme. Ale až v druhé části kázání.
Začněme pozorováním, že podobenství o hřivnách je poslední z dlouhé řady Ježíšových podobenství. Matouš ho umisťuje dva dny před Velikonoce. Podle Lukáše Ježíš podobné, i když ne totožné, podobenství vyslovil těsně před vjezdem do Jeruzaléma. Je to konec jakéhosi pomyslného oblouku Ježíšova vyučování, který u Lukáše i Matouše začíná Kázáním na hoře. U Marka Kázání na hoře nenajdete, počátek Ježíšovy činnosti je tam uvozen slovy „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“
Královstvím Božím Ježíšovo vyučování začíná i končí. Pro porozumění dnešnímu textu je myslím vhodné udělat takový krátký průřez tématy Kázání na hoře. Blaze bude plačícím, tichým, těm kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, milosrdným, těm, kdo působí pokoj, těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost.
Prosím pozor. Ti, kterým se zde slibuje blaženost, nejsou žádné naivní pasivní plačky. Působit pokoj dá dost práce. Milosrdenství vyžaduje nemalé oběti a rozvahu. Touha po spravedlnosti v sobě nese odpor k nespravedlnosti. Již pouhé pojmenování nespravedlnosti jako nespravedlnosti bývá důvodem k pronásledování. Což mnozí víme a známe z vlastní zkušenosti.
Proč bude blaze tichým? Podívejme se kolem sebe. Určitě vás napadne pár bratří a sester, bez jejichž tiché služby bychom jako společenství obstáli daleko hůře. Tichost si nic nenárokuje. A přece může být spojena s velkou pevností, s velkým modlitebním nasazením.
Ježíš pokračuje – a vím, že připomínám to, co důvěrně znáte – vy jste světlo světa; nebude-li vaše spravedlnost převyšovat spravedlnost zákoníků, nevejdete do království nebeského; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, bude vydán soudu; jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč; vaše slovo buď „ano, ano – ne,ne“; kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť; kdo tě prosí, od toho se neodvracej; milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují; nedělejte si starosti o zítřek. Každý den má dost vlastního trápení; nesuďte, abyste nebyli souzeni; proste a bude vám dáno.
Třebaže to jsou výroky, které známe, tak si s nimi často nevíme rady. Mohou v nás vyvolávat jak
nadšení, tak pocit nedostatečnosti. Nemáme ale myslím pochyby o tom, že tohle Ježíš nejen říkal, ale že to i žil, a to naplno. Právě tím se dotýkal lidských srdcí, tím rozrušoval lidskou samospravedlnost, tím zaujal a přesvědčil svoje učedníky. V jeho blízkosti lidská srdce pookřávala, ba hořela – jak bude vzpomínat Kleofáš.
Jde o výroky, které vykládají, jak to chodí v královstvím Božím. Můžeme se pokusit to vzít jako návod, co je potřeba dělat, aby bylo vidět, že království Boží už je zde, už je mezi námi. Snad – a tady se individuální zkušenosti jistě budou lišit – jste měli chvíle ve svých životech, kdy ten pocit, že království Boží je na dosah, byl tak silný a hmatatelný, že měl podobu žité jistoty. – Toužím po tom, aby čas, který trávíme v církvi spolu, ať už v létě nebo jindy, měl podobu takového poukazu na Boží království.
To se ale nedá naplánovat, či vynutit.
Výroky v Kázání na hoře nemá smysl přetvářet do nějakých obecných pravidel. Bylo by absurdní žádat spolucestujícího, který vám v tramvaji stoupnul na nohu, aby byl tak laskav, a stoupl vám i na druhou. Tudy cesta nevede, to je jasné. Spíše než pravidla zde máme k dispozici popis možných scénářů. Scénářů, jak se to v Božím království dělá, je-li potřeba prolomit kruhovou obranu zla.
Co pro uplatnění takových scénářů potřebujeme? V první řadě postoj upřímnosti, a řekl bych totální upřímnosti. A pak jde o příklon k druhému v lásce, a o oproštění se od svazujících vazeb, kdo je komu za co dlužen, a tak dále. Stačí pozorně vnímat, co Ježíš učí. Někdo řekne snílkovství. Nepraktické snílkovství. Možná. Ale ono ho není potřeba až tolik. Připomeňme si Ježíšova slova: „K čemu přirovnám Boží království? Je to jako kvas, který žena vmísí do tří měřic mouky, až se všechno prokvasí.“
K zacházení s kvasem Božího království je zajisté potřeba určitých schopností. Toho si Pán, který se chystá na cestu, je dobře vědom. Lukáš Pána charakterizuje jasně: „Jeden muž vznešeného rodu měl odejít do daleké země, aby si odsud přinesl královskou hodnost“. Tím mužem je nepochybně Ježíš. Muž a Pán, který jde statečně vstříc kříži. A možná, na rovině svého lidství, se strachuje, ptá se sám sebe: „Co bude s Božím královstvím, až tu nebudu?“
A tak se obrací k učedníkům s podobenstvím, které je předmětem dnešního kázání. Dovolím si toto podobenství parafrázovat s ohledem na bratry a sestry, kteří jsou svými životy ponořeni hluboko do korporátního prostředí. Boží království je projekt prvořadého významu. Jeho realizace vyžaduje jistou metodiku. Hlavní manažer, který musí odcestovat, má obavy, zda jeho tým tuto metodiku dostatečně zvládl. Současně touží po tom, aby šlo o metodiku všeobecně používanou. Její používání by nemělo být omezeno jen na špičkové pracovníky týmu. Metodika počítá s dospělým tvůrčím člověkem, zaměstnancem, který plně nasadí své schopnosti, aby bylo dosaženo vytčeného cíle. Dobře proškolený zaměstnanec se opírá o korporátní etický kodex, tedy o Písmo, a rozpomíná se na osobní zkušenost s hlavním manažerem, s jeho charismaty. Navíc využívá i onu podivnou konkurenční výhodu, která se nazývá Duch svatý.
A pak, pak se mohou uplatnit slova z Ježíšova kázání na hoře. Je na nás, abychom rozpoznali tu chvíli, kdy je na místě nastavit druhou tvář. Schopnost zapřít sám sebe je nutný předpoklad. Ale není to vše. Je také psáno „Neházejte perly před svině.“ Což se nám někdy může nechtěně povést. Nemusíme vždycky trefit správného člověka, správný okamžik. Chce to odvahu i zkušenost. Ale když se trefíme, tak můžeme v naději vyhlížet prokvašení tří měřic mouky.
Když Pán rozděluje mezi své služebníky hřivny, tak počítá s tím, že půjdou do rizika. To je nevyhnutelné. Člověku prostě není dáno dohlížet všech důsledků svých počinů a objevů. Od Hospodina nedostáváme návod, co máme konkrétně dělat. Jak to řekl Jób? Moudrost je utajena před očima všeho živého. Nemáme záruky, že se to či ono povede. Přesto se máme snažit, jít do toho. To, co čteme v Písmu, a mám teď na mysli zejména Starý Zákon, je vyhrazení prostoru, ve kterém se máme pohybovat. Tedy, jak to říká Jób: Bát se Panovníka, to je moudrost, vystříhat se zlého, toť rozumnost.
Nebudeme-li brát vážně ustanovení Božího zákona, můžeme počítat s tím, že se dostaneme do problémů. Nebo, že se naše děti dostanou do problémů. Jsme lidé, nejsme bohové. Nemáme jinou moudrost než tu od Pána. Pán nás však povolává k životu v plnosti, a ne v ustrašenosti. K životu v plnosti jisté riziko patří. Není to tak, že se riziku vyhneme, budeme-li se, řečeno s Jóbem, bát Panovníka. Bát se panovníka máme, abychom se vyhnuli určitému druhu rizika. Ale ne každému riziku. Mám takový nápad, jak to přiblížit poukazem na fotbal. Život je ovšem daleko složitější než fotbalová hra, takže berte následující příměr s rezervou. Uvádím ho pro jeho názornost.
Ve fotbale jde o hru, nikoliv o pravidla. Když se přestanou pravidla respektovat, tak hra ztrácí smyslu. Bez pravidel hra není možná. Nicméně pořád platí, že cílem je hra, nikoliv pravidla. Když přestaneme ctít pravidla, tak se vystavujeme riziku, že hra nebude mít smysl. Ale bez ochoty nést jakékoliv riziko se nedá vyhrát.
Služebník, který dostal jednu hřivnu, se pro hru nasadit nechtěl. Jak se říká, zabalil to. Podle Lukáše nejen v přeneseném slova smyslu. V Lukášově evangeliu totiž čteme, že o své hřivně říká „měl jsem ji schovanou v šátku“. Připomeňme si ten důvod, proč dostal méně hřiven než ostatní. Je to řečeno zcela jasně. „Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě, třetímu jednu, každému podle jeho schopností“. Možná tomu poslednímu služebníkovi přišlo na mysl, že když má jenom jednu hřivnu, tak to za nějaké velké nasazení nestojí. Což je jev, který vídáme v občanském životě okolo sebe často, možná až příliš často. Mám na mysli situace, kdy to ten méně obdařený vzdá, protože dojde k názoru, že když jsou jiní schopnější, tak snažit se nemá smysl. To je jedna z nejúspěšnějších lží pána temnot. (V závorce dodávám: a také jeden z častých, byť nechtěných, důsledků slabin našeho školského systému.)
Zkušenost ukazuje, že službou člověk roste, a vyhýbáním se službě člověk upadá. Tak si vysvětluji slova, že kdo má, tomu bude přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.
Jak tomu neužitečnému služebníkovi pomoci? Pokud to vůbec jde, tak se musí začít nápravou vztahu k Pánu. Všimněte si, že onen služebník svou řeč začíná obviněním: „Pane, poznal jsem tě, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří.“ To je pozoruhodná řeč. Směs pravdy, lži a polopravdy – ale tak to v životě bývá.
Pán mu odpovídá. Zná se ke slovům, že sklízí, kde nesel, a sbírá, kde nerozsypal. Ano, k Hospodinu přicházejí lidé ze všech stran. Často bez toho, že by se jim dostalo pozvání, bez toho, že by k nim přišel nějaký rozsévač. To za prvé. Za druhé: Pán nebude služebníka přesvědčovat o sobě, o tom, kým je. To nedělá. A konečně za třetí: Ten služebník sám nad sebou vyhlašuje soud. Alespoň tak se to píše v Lukášově evangeliu: „Soudím tě podle tvých vlastních slov. Věděl jsi, že jsem člověk přísný a beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel.“ Jakže to stojí v Kázání na hoře? „Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni“. Člověk, který Ježíšovi říká „Hle, zde máš, co ti patří“ nechápe, že v království Božím běží o něco úplně jiného než o to, aby se uhlídalo, co komu patří. Anebo to chápe, ale prostě nechce. Nějak sám sebe přesvědčil, že tohle není pro něj. Že je lepší žít, jak se říká, každý za své. Bez potřeby milosrdenství.
Nemyslím si, že je náš Pán přísný či tvrdý. Myslím si ale, že je nesmlouvavý. V tom smyslu, že o některých věcech se opravdu dohadovat nelze.
Tím nejpravdivějším v řeči služebníka se zdají být slova „Bál jsem se.“ Demobilizující strach, že by se něco nemuselo povést, strach jednat, strach provázený neochotou na modlitbách zápasit o požehnání, takový strach velkou část z nás ohrožuje po celý život. Je třeba se proti němu znovu a znovu stavět. A taky je třeba se ptát, zda některé naše obavy nemají charakter výmluvy. Máme si připomínat oblak svědků, kteří nás předešli. A tak ať toto kázání končí vzpomínkou na bratra Jaro Křivohlavého, tatínka mé manželky, který při udílení chleba při Večeři Páně takřka bez výjimky říkal: „Neboj se, toliko věř.“
Amen
Máš problém s desátky?
Je zajímavé, jak otázka desátků dokáže lidi rozvášnit. V sérii článků o církvi, kterou postupně zveřejňuje „Křesťan dnes“ a o nichž se diskutuje na mém facebookovém profilu, jsem desátky ani jednou nezmínil. Zmínil je jeden bratr z Prahy – a okamžitě se rozproudila vášnivá diskuse. Člověku se chce s trochou ironie poznamenat: „No ano, peníze jsou až na prvním místě, že?“
Nicméně byl jsem dotázán, co si o desátcích myslím, a tak se této otázce nechci vyhnout. Vyhnul jsem se jí ovšem dočasně odpovědí, že na tuto otázku nedokážu odpovědět jednou či dvěma větami.
Spor se vede o to, zda jsou desátky biblické, a pokud ano, zda jsou (i) novozákonní nebo pouze starozákonní.
První odpověď, kterou dám, je obsažena v jednom verši z listu Římanům: „Každý nechť má jistotu svého přesvědčení“ (14:5 ČEP). Soudíš, že desátky „nejsou biblické“? Tak je nedávej. Je to mezi tebou a tvým nebeským Otcem. Soudíš, že je správné je platit? Tak je plať. A máš je platit z hrubé, či z čisté mzdy? Zeptej se svého nebeského Otce.
Já desátky dávám. Začal jsem s tím, když mi bylo největší ouvej, když jsem koncem sedmdesátých let klesl z platu topiče středotlakých kotlů (cca 3000 Kčs měsíčně, zčásti díky příplatkům za noční směny, soboty, neděle a svátky) na plat duchovního (tehdy asi 900 Kč). Když se tak ohlížím nazpět, mohu vyznat, že můj život od té doby byl jeden velký finanční zázrak. Po mnoho let to ovšem nebyla finanční hojnost. Byla období, kdy jsme museli žít poměrně skrovně, ale nikdy jsem nikomu nezůstal nic dlužen a půjčoval jsem si jen zcela výjimečně, když jsem měl jistotu, že vypůjčenou částku budu schopen brzy uhradit.
V Písmu je hodně jednoznačných příkazů. A to nejen ve Starém zákoně, ale i v Novém. Jaký je ale nejznámější text, týkající se desátků? Malachiáš 3:10: „Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku.“ Chci zdůraznit slova pak to se mnou zkuste. Já jsem to zkusil. A bylo po nedostatku.
Slyším námitku: „Ale to je starozákonní?!“ Myslíš, že to pro Tebe neplatí? Dobrá, tak to nezkoušej. Měj jistotu vlastního přesvědčení. Já jsem to zkusil. A rozhodně toho nelituji.
Otázka, zda jsou desátky „biblické“, se v církvi vynořuje co pár let. Vést o tom spory je ale naprosto neproduktivní. Vždy se najdou lidé, kteří soudí, že ano, a lidé, kteří soudí, že ne. Argumenty pro a proti už byly mnohokrát zopakovány, naposledy např. v diskusi na mém facebookovém profilu. Nebudu je tady opakovat; pokusím se jen osvětlit, jak jsme si to formulovali ve vedení KS Praha ještě v devadesátých letech. (Nevím, zda je postoj KS Praha stejný i dnes, ale myslím, že k nějakým podstatným posunům nedošlo.)
Z principu jsme odmítali financování církve státem. Současně jsme přijali čtyři zásady, z nichž tou poslední bylo „štědré dávání“. KS Praha vždycky dávalo značné částky služebníkům či organizacím mimo sbor KS Praha. Když jsme jako podmínku členství uvedli i placení desátků, pak to nebylo proto, že bychom dávání desátků pokládali za Biblí předepsanou povinnost. Proto jsme se s „jinověrci“ nikdy nepřeli. Placení desátků byla naše pragmatická volba. Kdo je platit nechtěl či nechce, může se ve sboru podílet prakticky na všem. Může chodit na domácí skupinku, k večeři Páně, jezdit na sborové dovolené… prostě podílet se prakticky na všem, kromě jediného: Nemůže být volen do mzdové nebo grantové komise. Členy těchto komisí se mohou stát pouze členové sboru.
Je na tom něco divného? Proč by měl o hospodaření s penězi rozhodovat někdo, kdo se nezavázal, že bude sbor finančně podporovat? „Štědré dávání“ je jednou ze zásad, které sbor přijal (jinou zásadou je třeba „život z Božího Slova“). V naší zemi je svoboda, sbory rostou – i v Praze – jako houby po dešti. Je-li v nějakém městě jediný sbor, pak by asi nebylo moudré, kdyby se profiloval příliš konkrétně. V Praze si to sbory dle mého názoru mohou dovolit.
Nicméně ani v KS Praha desátky nikdo nekontroluje. Sbor je budován na základě dobrovolnosti a důvěry. Pokud jsou pro někoho desátky příliš velkým břemenem, nebo dokonce „satanské“ (i tak se někdo na mém profilu vyjádřil), ať je neplatí. Může se na životě sboru podílet ve všem, kromě možnosti být zvolen do uvedených komisí.
Pokud má někdo pocit, že by zchudl, kdyby platil desátky, pak je mi ho spíše líto. Je mi líto, že neudělal s Bohem tutéž zkušenost, kterou jsem udělal já. A přiznám se, že osobně si myslím, že platí spíše, že „někdo je chudý, protože neplatí desátky“, než že „někdo je příliš chudý na to, aby desátky platil“. Ale znovu podtrhuji, netvrdím, že desátky jsou novozákonní povinností, a nechceš-li je platit či je považuješ za nebiblické, jednej podle svého přesvědčení. Bůh miluje radostné dárce, ne ty, kdo něco dávají „s nechutí nebo z donucení“ (2Ko 9:7).
Na druhé straně… Z máločeho se tak dobře pozná náš vztah k Bohu, jako z našeho přístupu k penězům. A Ježíš se dívá, jak dáváme. Kdyby se nedíval, nevšiml by si chudé vdovy, co vhodila do chrámové pokladnice dvoukorunu.
Dokud jsem byl pastorem, věděl jsem, že se dívat nemusím, protože se dívá Ježíš. Ale jsem rád, že jsem to s Bohem zkusil, jak mi to poradil skrze Malachiáše. Teď mám jistotu, že mám bohatého Otce v nebesích.
- srpna 2018
Robert Stearns: Tři domy (recenze)
Robert Stearns je americký hudebník a kazatel se silnými vazbami na Izrael, kde tráví zpravidla několik měsíců v roce. Prahu navštívil mnohokrát – naposledy na červencové konferenci, pořádané Křesťanskou misijní společností, kde byl jedním z hlavních řečníků.
V květnu roku 2003 jsme s Robertem Stearnsem uspořádali konferenci s názvem „Boj o srdce Prahy“. Na této konferenci – téměř okrajově – hovořil o konceptu „tří domů“. Název je odvozen od muslimské terminologie, která označuje území dobyté islámem za „dům míru“ (dar-al-islám), kdežto území dosud islámem neobsazené za „dům války“ (dar-al-harb). Robert Stearns hovořil o tom, že v současném světě existují tři hlavní „domy“, tj. nábožensko-filosofické směry, které mají zásadní vliv. Je to dům islámu, dům židovsko-křesťanské tradice a dům militantního sekularismu. Existují pochopitelně i jiné směry – např. buddhismus nebo taoismus; ty však nemají celosvětový význam.
Robertova slova ve mně tehdy silně zarezonovala a já jsem nedlouho na to napsal článek „Tři domy“, v němž jsem vycházel z Robertova základního konstatování. (Později jsem napsal ještě „Tři domy po sedmi letech“ a „Tři domy po deseti letech“.) Zvažte prosím, že Robert přišel se svými myšlenkami dlouho před evropskou migrační krizí.
Tehdy jsem netušil, že Robert jednou na toto téma napíše celou knihu. V americkém originále ovšem nenese název Three Houses, nýbrž No, We Can’t, tj. Ne, nemůžeme. Tento titul by málokterému českému čtenáři něco říkal; každý Američan v něm pozná alternativu vůči předvolebnímu heslu Barracka Obamy a jeho příznivců Yes, We Can (Ano, můžeme, případně Ano, dokážeme to).
Podtitul knihy zní „Radikální islám, militantní sekularismus a mýtus koexistence. Jaké je řešení?“
Kniha obsahuje základní charakteristiky zmíněných tří „domů“. Přichází s vysvětlením, proč se dům islámu často spojuje s domem militantního sekularismu, ačkoli by měly k sobě mít mnohem dále než k domu židovsko-křesťanského světonázoru. Militantní sekularismus v západní civilizaci vítězí na celé čáře – Robert Stearns odhaluje, jaké prostředky přitom používá. Nicméně nakonec zanechává člověka prázdného. Dům židovsko-křesťanského světonázoru je v současné době v západní civilizaci velice slabý a ve velkém útlumu. Přesto Stearns soudí, že závěrečný boj bude sveden mezi islámem a křesťanstvím.
Stearns dokládá, že jak islám, tak militantní sekularismus jsou principiálně netolerantní. Upozorňuje, že tolerance a multikulturalismus tvořily základ americké společnosti. Nicméně tolerance nabyla – po vítězství militantního sekularismu – jiného významu, než měla původně. Cituji:
„Je to sice absurdní, ale dnes nabylo slovo tolerance zcela opačného významu. Samozvaná ‚policie střežící toleranci‘ dělá pravý opak, když lidi odlišných názorů vylučuje z rozhovoru. Taková policie tvrdí, že když s nimi někdo nesouhlasí, je netolerantní. Tito lidé změnili definici tolerance. Původně tolerance znamenala shodujeme se, že spolu nesouhlasíme; nyní znamená nikdo nesmí nesouhlasit.“
Tato kniha není veselé čtení. A rozhodně nenadchne nikoho, kdo se domnívá, že vítězství nad islámem lze dosáhnout vojensky. Nevěřícím lidem bude Robert Stearns připadat naivní, když píše: „Ježíš měl dobrý důvod, když nás učil modlit se ‚přijď tvé, království, buď tvá vůle na zemi jako je v nebi‘ (viz Matouš 6:10). Odpověď na pozemské problémy musíme hledat v nebesích. Stává se to zjevným, kdy se obětavě přimlouváme a nasadíme se, abychom stáhli odpovědi, zdroje, požehnání a zázraky z nebe na zem. Místo nepřetržitého uctívání nestvořeného Boha je místem, kde nacházíme vše, co potřebujeme, abychom se mohli vyrovnat s výzvami, před nimiž stojí náš složitý současný svět.“
Tuto knihu považuji za velice, velice důležitou. Doufám, že mnohým umožní orientovat se v dnešním světě a pochopit, v jaké situaci se nacházíme.
Kniha má 208 stran a stojí 259 Kč. Pokud ji nenaleznete v běžných knihkupectvích, můžete ji objednat na internetové adrese obchod.juda.cz.
- srpna 2018
.
Migrace, odpovědnost a konání dobra
Zbyněk Petráček referuje v „Orientaci“ Lidových novin ze soboty 28. července o názorech Peršanky žijící v Německu Mariam Lauové na spor mezi příznivci a odpůrci migrace. Politika podle ní „nespočívá v konání dobra, ale zvažuje věci v kontextu a vedlejší účinky i dobře míněných činů. A souvislost vyznívá bohužel tak, že soukromí záchranáři jsou již dávno součástí obchodního modelu pašeráků lidí. Záchranáři zdůvodňují své jednání i tím, že každý člověk má právo jít i přes hranice tam, kam chce. A protože takový nárok právně neexistuje, zdůvodňují ho morálně.“ A dovolte mi ještě jeden delší citát: „Zkusme si na minutu představit, kde by teď byla Evropa, kdyby ustoupila veškerému tlaku humanitárců na legalizaci volné migrace a Evropy bez hranic. Milion, dva miliony, tři miliony. Jak dlouho by trvalo, než by padla poslední demokratická vláda?“
To je otázka, kterou kladu lidem, kteří plédují pro podporu migrace a kteří ty, kdo mají na tuto věc jiný názor, obviňují z kde čeho – z fašismu, rasismu, nekřesťanskosti, nedostatku soucitu atd.
Souhlasím s paní Lauovou, že kdyby se zrušily hranice, byla by jen otázka času, kdy by se instituce západní civilizace – nezávislé soudy, parlamentní volby, parlamentu zodpovědné vlády, úřady centrální moci i samospráv – nenávratně zhroutily. (Ostatně tyto instituce se na některých územích již zhroutily.) Obávám se, že by stačilo jedno až tři desetiletí, než by v Evropě zavládl stejný chaos a stejné pořádky, jaké panují dnes v řadě afrických států.
Někteří z „vítačů“ by patrně hájili názor, že zcela by hranice otevřeny být neměly, ale že naše země by měla solidárně přijmout alespoň určitý kontingent migrantů, kteří dorazili do Itálie nebo Řecka. Osobně bych proti tomu nebyl, za předpokladu, že by se nejednalo o muslimy. Pozoruji-li západní Evropu s významným podílem muslimské populace, vidím neřešené a patrně neřešitelné problémy. Až nám některá z těchto západoevropských zemí předvede skutečně úspěšnou integraci, rád svůj názor změním.
Netvrdím, že je integrace nemožná. Konec konců, v projektu Generace 21 našlo u nás nový domov několik iráckých rodin. Když jsme vyhodnocovali celý projekt, konstatovali jsme, že na integraci 35 iráckých křesťanů se podílelo zhruba 200 pracovníků, z části placených, z větší části neplacených dobrovolníků. A to šlo o lidi, kteří měli silnou motivaci se skutečně integrovat a neměli sebemenší snahu měnit naši kulturu. Je mi celkem jedno, že mnozí, kteří o tom projektu nevědí téměř nic, ho prohlašují za naprosté selhání; já si myslím, že je to nejschůdnější způsob, jak někomu pomoci, aniž bychom ohrozili naši vlastní společnost a kulturu.
Když uvažujeme o tom, jak řešit danou situaci, můžeme si ověřit, že rozhodující je, co lidé chtějí vidět. Jsou tací, kteří tvrdí, že integrace probíhá skvěle a že žádné no-go zóny vlastně neexistují. A na druhé straně jsou lidí, kteří vidí v každém migrantovi teroristu. Lidé na obou koncích spektra tvrdá data příliš nepotřebují, řídí se maximou „už jsem si udělal svůj názor, nepleťte mě fakty“. Nicméně bez realistického popisu situace žádné řešení nalézt nemůžeme.
Zajímavé jsou určité nedůslednosti v teorii i praxi. Španělsko se rozhodlo přijmout migranty z Afriky, které Itálie přijmout odmítla. Těch migrantů bylo řádově stejně jako těch, kteří před pár týdny násilně překonali zátarasy a šestimetrový plot v Ceutě, španělské enklávě na severu Afriky, konkrétně v Maroku. (Na pohraničníky přitom házeli exkrementy a vápno, aby jim poranili zrak.) Španělské enklávy Ceutu a Melillu chrání plot mnohokrát vyšší než ten, který byl postaven na maďarské hranici. Proč jeden nevadí a druhý ano?
Osobně si na rozdíl od paní Lauové myslím, že i v politice má jít o konání dobra. Nicméně plně souhlasím s tím, že dobrý politik „posuzuje věci v kontextu“ a zvažuje i „vedlejší účinky dobře míněných činů“. Vadí mi, že mnozí v našem národě mají tvrdé srdce. Ale stejně tak mi vadí, že podle „vítačů“ mají tvrdé srdce i lidé, kteří jsou z dobrých důvodů přesvědčeni, že hranice se mají respektovat a chránit, protože žádný stát nenese odpovědnost za celý svět, ale především za své vlastní území. Neseme zodpovědnost primárně za Českou republiku. Převzali jsme ji – s dobrým i zlým – od předchozích generací a v nějakém stavu ji odevzdáme generacím budoucím. Neseme tedy zodpovědnost, která nás a naši generaci přesahuje. Zůstaneme-li zemí (či pro skeptiky: Staneme-li se zemí), v niž vládne právo a spravedlnost, bude to dobré nejen pro nás, ale i pro zbytek světa. A jsem pro pomoc potřebným. Například bychom mohli umožnit legalizaci tisícům Ukrajinců, kteří zde žijí a pracují „na černo“. Osobně jsem se rozhodl výrazným způsobem finančně podporovat projekty, které mohou pomoci bezmocným a zlepšit alespoň něco v tomto světě. A chci v tom být příkladem ostatním. Buďme jedničkou v charitě. Nicméně pamatujme na to, že nejsme spasitelé světa. A že „pomáhat“ za cenu zkázy vlastní civilizace je… přinejmenším nezodpovědné.
- srpna 2018
Kdo jsou tví starší?
Učení o trojjediném Bohu je pokusem vyjádřit, že vztah je zabudován přímo v Boží povaze. Není to něco navíc, bez čeho bychom se mohli obejít a bez če-ho bychom si mohli Boha představit. Bez vztahu nemůžeme být lidmi – do-konce se ze vztahu rodíme (tak to alespoň bylo v Božím stvořitelském plánu) – a bez vztahů nemůžeme vyrůst ve zdravé a vyrovnané lidi. Dokonce i lidé, kteří Boha popírají, při průzkumech veřejného mínění často uvádějí, že dobrý partnerský vztah je to, po čem v životě nejvíce touží.
Z toho lze usoudit, že vztah s jinými Božími dětmi je důležitější než formální členství ve sboru. Je mi líto, že existují sbory, v nichž mají v dokonalém pořádku kartotéku členů, ale přehlížejí potřebu budovat zdravé vztahy.
Současná doba, libující si v nezávaznosti, (formálnímu) členství ve sboru moc nepřeje. Pastýř se ale občas ocitne v situaci, která mu připomene, že toto členství skutečně určitou důležitost má.
Znám několik lidí, kteří se pohybují mezi dvěma či více sbory. Někdy je to až komické: V jednom sboru „vítězí“ a hlasitě chválí Hospodina, ale pak jdou do druhého sboru, kde se radí o svých manželských nebo výchovných problémech. V tom „vítězícím“ sboru je totiž učení, že jsme přece nová stvoře-ní, a Boží nové stvoření žádné problémy nemá. Jenže…
Co si má takový člověk počít, když v Písmu čte: „Je někdo mezi vámi nemocen? Ať zavolá starší sboru…“ (Jakub 5:14). Jenže kterého sboru? Toho, v němž „vítězí“, kde ho ale starší možná ani neznají, nebo toho druhého, kam si přijde čas od času vylít srdce?
Nemám nějakou zásadní námitku proti dvojímu členství. U řady lidí je to zcela oprávněná volba: Třeba u studentů, kteří se přes týden aktivně účastní života sboru ve městě, kde studují, ale každou neděli (či každou dru-hou neděli) jdou rádi do sboru ve svém původním bydlišti. V takovém případě může mít člověk zdravý a neproblematický, ale naopak srdečný vztah ke starším obou společenství.
V současnosti sním o založení sboru v jednom městečku nedaleko mé-ho bydliště. Už se scházíme v malé skupince, hovoříme o svých plánech a modlíme se za ně. A je pro nás klíčová otázka, s kým můžeme závazně počí-tat. Pokud usilujete o něco významného – a založení nového společenství je věc velevýznamná, i kdyby se jednalo o docela malou obec – pak se bez závaznosti neobejdete. Nelze k ní nikoho nutit, lidé se pro ni musí sami roz-hodnout. Kdyby nešlo o dobrovolné a radostné rozhodnutí, byli by takové lidé od počátku spíše přítěží než pomocí. A pokud budou další lidé přibývat, budeme jistě toužit po tom, aby se z těch, kteří „se vezou“, stali „tahouni“. Opět – tuto proměnu může způsobit jen Duch svatý, nelze ji vynutit. Mohl bych vyjmenovat celou řadu dnes výrazných pastorů či misionářů, kteří se na počátku svého křesťanského života dlouho jen „vezli“, a v některých případech jsem měl obavy, zda někdy vůbec dospějí do bodu, kdy si uvědomí, že by nebylo správné zůstat u „přijímání“, ale že by se mohli pokusit také dávat, což je blahoslavenější (srov. Sk 20:35). Nicméně uspěchat v této věci zrání je silně kontraproduktivní.
Pokud někdo vstoupí do sboru, pak na sebe bere určitý závazek. Nezapomínejme ale, že tím na sebe berou určitý závazek i pastor a starší sboru. Starší sboru, stejně jako jednotliví členové, mohou sloužit komukoli (mají-li k tomu obdarování). Taková služba je ovšem „nenároková“. O členy sboru se ale starší musí starat, a někdy i za cenu značné osobní oběti. Za členy svého sboru nesou starší určitou odpovědnost. Vzpomínám si, jak jsme na „Mani-nách“ kdysi mívali problémy s lidmi, kteří nikdy členy našeho sboru nebyli, pouze nás několikrát navštívili a pak někde něco hlásali s tím, že jsou z „Manin“. Bylo to nepříjemné, ale za tyto lidi jsme nenesli odpovědnost. Když se ovšem dopustil nějaké nepřístojnosti nějaký náš člen, tak jsme to museli řešit.
Počet členů není zdaleka tak důležitý jako hloubka a zdraví jejich vztahů. Každý zdravý vztah se ale rodí z určité závaznosti – a také k ní opět směřuje. Jistě, v nebi nebudou katolíci nebo baptisté – budou tam „jen“ křesťané. Toto pravdivé konstatování by ale nemělo být bráno jako argument proti závaznému členství v konkrétním místním sboru.
27. července 2018
.
Léčba Švehlou
Zástupce šéfredaktora časopisu Respekt Marek Švehla se v editorialu 30. čísla tohoto časopisu vrací ke střetu bývalého poradce prezidenta Klause Ladislava Jakla s profesorem Bostonské university Igorem Lukešem. Vyjadřuje názor, že k duelu těchto dvou mužů vůbec nemělo dojít, protože kvality Igora Lukeše vysoce převyšují kvality Ladislava Jakla. ČT prý pořádá podobné duely jen ze snahy o jakousi pseudovyváženost. Tolik tedy Marek Švehla v editorialu nazvaném „Léčba Lukešem“.
Respekt čtu pravidelně, na ČT se nedívám. S Ladislavem Jaklem jsem kdysi dávno polemizoval na Neviditelném psu a tvrdě jsem to od něj schytal. Do jeho fan clubu rozhodně nepatřím. Nicméně viděl jsem záznam onoho televizního duelu na internetu a pokusím se vysvětlit, proč „léčbu Švehlou“ nepovažuji za dobrý nápad.
Nebudu teď hodnotit Lukešovy nebo Jaklovy názory na prezidenta Trumpa. Mrzí mě, že pan profesor ztratil nervy a snížil se k osobnímu útoku na pana Jakla. Jestli pan Jakl nosí na hlavě koňský ohon nebo jestli je plešatý, by mělo být úplně jedno. Pokud pan Jakl skutečně říkal nesmysly o prezidentu Trumpovi nebo o Spojených státech, měl pan Lukeš tyto nesmysly jeden po druhém trpělivě vyvracet.
Tito dva pánové jsou nepochybně reprezentanty zcela protichůdných myšlenkových směrů a okruhů. Dialog nepochybně není jednoduchý. Pokud ale zaujmeme postoj, že s druhou stranou nemá cenu se bavit, uškodíme nakonec sami sobě, protože čím více se v tomto názoru utvrzujeme, tím méně rozumíme druhé straně – nejen tomu, co říká, ale z jakých motivů si myslí to, co si myslí.
Chápu, že trpělivé vyvracení názorů, které považuji za naprosto scestné, je značně frustrující. Pokud je ale pan Jakl zcela mimo a pan Lukeš se s ním bavit nebude, lidé z fan clubu pana Jakla přijdou o příležitost opravit si své názory. Ano, anticipuji námitku, že s některými lidmi nemá smyslu se bavit. Nebudu tajit, že tuto námitku nepřijímám. Radím spíše k tomu, co údajně radili někteří experti na Severní Koreu prezidentu Trumpovi počátkem tohoto roku: „Měli bychom s nimi mluvit, i kdyby nám měli celou dobu nadávat.“
Spojené státy jsou ostře rozdělené. Dva tábory jsou silně vyhraněné – a nemluví spolu. Taková situace je velmi nebezpečná. Z takových situací se rodí občanské války. Jakmile se totiž s někým přestaneme bavit, jsme v mnohem větším pokušení udělat další krok: Nositele „nesprávných“ názorů potlačovat.
Jakožto křesťan jsem byl na střední škole nositelem „nesprávných“ názorů. Lidé kovaní v komunistickém učení mě považovali za tmáře. Za tmáře, s kterým nemá moc smysl se bavit. Pokud ale vzácně k nějakému rozhovoru vůbec došlo, tahali za kratší konec. Byl jsem tmář, tím to pro ně haslo. Nepředpokládali, že bych mohl mít pro své názory nějaké validní argumenty. Proto na ně nebyli připraveni.
V současné době v našem akademickém světě převládá liberalismus. Jenže liberalismus v poslední době přestává být věren svému názvu. Ostrakizuje ty, kdo tuto polooficiální ideologii nesdílejí, a jen se podivuje nad jejich hloupostí. Udatně rozděluje nálepky, z nichž nejúčinnější je „rasista“ a „fašista“. Těmito nálepkami se liberálové navzájem utvrzují v přesvědčení, že s „těmi druhými“ není správné se bavit.
Jistě, určité hranice jsou. Vyváženost typu „pěti minut Hitler, pět minut Židé“ je opravdu zhovadilost. Jenže mnohé střety k tomu mají daleko. Pokud je to jen trochu možné, měli bychom volit přístup „raději se snažím druhého získat, než abych ho odsoudil“. Čím méně spolu mluvíme, tím je náš svět nebezpečnější.
- července 2018
.
Vzpoura
Jsem si vědom, že některé církevní autority používají termín „vzpoura“ příliš často. Tito lidé neumějí autoritu správně vykonávat a za vzpouru označují jakýkoli odpor, včetně citlivé, slušné a oprávněné kritiky. Podobně se poněkud inflačně používá i obrat „duch Jezábel“.
Skutečnost, že někdy se o vzpouře mluví neoprávněně, ovšem neznamená, že vzpoura neexistuje. Existovala vždy – od prvotního hříchu, a bude existovat až do chvíle, kdy Boží Nepřítel skončí v ohnivém jezeře.
Je zavádějící, pokud za vzpouru označujeme jiné hříchy či nesprávné postoje, jako je třeba kritický duch, „prostá neposlušnost“, jež může plynout třeba z lenosti či pohodlnosti či dokonce strachu (nikoli však ze vzpoury), nebo osobní nechuť vůči duchovní autoritě.
Pokusím se popsat hlavní rysy vzpoury na starozákonním precedentu, konkrétně na vzpouře Kórachovců, jež je popsána v 16. kapitole Numeri. Kdykoli tento oddílek čtu, jsem fascinován, jak je vzpoura přesně popsána v textu starém zhruba tři tisíce let. Byla to zcela odlišná situace ve zcela odlišné kultuře, a přece některé rysy jsou dnes naprosto stejné.
- Vzpoura se rodí vskrytu a tiše. Doba, po kterou se rodí, může být různá – krátká či dlouhá. Vůdci vzpoury jsou v tomto případě Kórach, Dátan a Abíram, nicméně účastníků vzpoury je dvě stě padesát mužů, A nejde jen tak o někoho. Jsou to „předáci pospolitosti“ a „věhlasní mužové“ (16:2), tedy žádná „ořezávátka“. Vůdcové vzpoury s nimi museli nějakou dobu mluvit a vystoupení proti Mojžíšovi a Áronovi v tichosti připravovat. Považuji za vysoce pravděpodobné, že Mojžíš a Áron byli náhlým vystoupením těchto mužů zaskočeni.
- Vzpoura se velmi často děje ve jménu rovnosti a demokracie. „Všichni jsou svatí a Hospodin je uprostřed nich“ (16:3). Studoval jsem vzpoury v církevních dějinách a pozoroval jsem vzpoury v současné církvi. Ostatně, sám jsem zažil i vzpouru proti mně samotnému. Tento prvek „rovnosti a demokracie“ tam nikdy nechyběl. Ono totiž, jak se říká, „na tom něco je“. Ano, všichni jsou svatí. Pavel píše „svatým do Korintu“, a my víme, jakých nehorázností se tito svatí dopouštěli. Tedy toto konstatování by ještě nemuselo být problémem. Tím je až následující věta: „Proč se povyšujete nad Hospodinovo shromáždění?“ Tady už je zřetelné a konkrétní obvinění. My víme z Písma, že ani Mojžíšovi ani Áronovi se do vedoucích pozic rozhodně nechtělo. Mojžíš dělal vše proto, aby zůstal u ovcí a nemusel jít svádět boj s egyptským faraonem. Víme, že vykonávání autority pro něj bylo těžkým břemenem, které by raději nenesl.
Byl jsem svědkem vzpour vůči pokorným pastorům, kteří se rozhodně nepovyšovali nad Hospodinovo shromáždění, a přesto si museli toto obvinění opakovaně vyslechnout.
- Jak na toto obvinění Mojžíš reaguje? Čteme, že „padl na tvář“ (16:4). Jistě to pro něj byla velmi nepříjemná situace. Jak jsem naznačil, nemusel vůbec tušit, že se nějaká vzpoura rodí. Za druhé: Možná v první chvíli vůbec nevěděl, jak reagovat. Jistě ovšem nepadl na tvář, protože zakopl. Padl na tvář, aby tuto složitou situaci předložil Hospodinu. Nezačal hned na povstalce reagovat. Nezačal se s nimi přít ani organizovat obranu. Předložil celou záležitost Hospodinu.
Nepochybuji o tom, že se mu dostalo od Boha ujištění, že skutečně má autoritu vést Boží lid. Proto promluví ke Kórachovi a ostatním vzbouřencům a vyzve je na jakýsi duchovní souboj. Hospodin sám rozhodne. (Viz 16:5-7.) Současně jim připomíná, že Hospodin jim svěřil vzácnou službu, za kterou by měli být vděčni – a na níž by měli mít dost. Nenechá se zmást jejich voláním po rovnosti – tuší, že těmto rovnostářům jde o dosažení významnějšího postavení: „… teď usilujete také o kněžství?“ (16:10).
- Když si nechá zavolat Dátana a Abírama, tito předáci vzpouru dokonají a odmítnou jakoukoli poslušnost. Na rozdíl od Kóracha za Mojžíšem jednoduše nepřijdou. (Vůdcové vzpoury nejsou vždy jednotní v tom, jak daleko až chtějí zajít. Dátan a Abíram bylo možná „radikálnější“ než Kórach.) Nadto Mojžíše obviní z dalších zlých úmyslů. Už nejde jen o obvinění z „povyšování se nad Hospodinovo shromáždění“. Viní Mojžíše, že je vyvedl z Egypta, o němž – zcela absurdně – mluví jako o „zemi oplývající mlékem a medem“, a to proto, aby je „usmrtil v pustině“ (16:13). Jakmile se vydají na tuto cestu obviňování, ocitají je na velmi šikmé ploše, takže nakonec vše završí nesmyslným obviněním „Chceš těmto mužům vyloupat oči?“ (16:14).
- Toto obvinění ovšem možná Mojžíšovi situaci velmi usnadnilo. Každá lidská autorita – včetně Mojžíše – může chybovat. Když vzbouřenci oslovili Mojžíše poprvé, obvinili ho vlastně „jen“ z toho, že podceňuje ostatní a že se vyvyšuje. Každý solidní vedoucí, který je vystaven takovému obvinění, zaváhá a začne si klást otázku, jestli na tom něco není, jestli přece jenom někde neudělal chybu a nezavdal sám příčinu k podezření z povyšování se. Lidé, kteří mají vzpouru v srdci, si ale celou věc „zkazí“ tím, čemu Angličané říkají „overkill“ – vznášejí obvinění stále absurdnější. Mojžíš se mohl zamýšlet nad tím, zda není vládychtivý, ale byl si naprosto jist, že nechce Izraelcům „vyloupat oči“.
- Text nás nenechává na pochybách, že Mojžíš se na vzbouřence opravdu rozhněval. Když Dátan a Abíram vznesou své absurdní obvinění, Mojžíš už nepadá na tvář, ale velice rozzloben žádá Hospodina, aby nepřijímal oběti vzbouřenců (16:15). Nicméně když Hospodin znovu přijde s návrhem, že zahubí „celou pospolitost“ a začne znovu jen s Mojžíšem a Áronem, Mojžíš se opět postaví do trhliny před Hospodina: „Bože, zhřešil jeden muž, a Ty se budeš hněvat na celou pospolitost?“ (16:22.) Dobrý pastor se pozná podle toho, že i když čelí vzpouře, a přestože možná necítí dostatečnou podporu svých oveček, nepřestává myslet na své stádo a přimlouvá se za ně.
Není třeba se rozepisovat o tom, jak to vše dopadlo. Mojžíšova autorita byla potvrzena, ale netrvalo dlouho, a čelil dalším výtkám. To zřejmě patří k životu i těch nejpokornějších autorit. Ani když žijeme v krásném sboru, nepřestává platit, že žijeme v padlém světě.
Jaké z toho plyne poučení? Ten, kdo sám chce vládnout, se mnohdy snaží odstranit stávající autority ve jménu rovnosti a demokracie. Otevřeně proti autoritě vystoupí až tehdy, má-li za sebou dostatečné množství stoupenců. Zpochybňuje pak morální integritu duchovní autority a/nebo ji viní z neschopnosti, a v případě, že hned neuspěje, vznáší stále absurdnější obvinění.
Vzpoura se většinou nepodaří – pouze sbor více či méně oslabí. A pokud se „podaří“, pak z ní nevznikne Boží království, ale jen další království tohoto světa. Kráčíme ovšem směrem k Novému Jeruzalému, do nějž žádný vzpurník nevstoupí.
- července 2018