Dojmy z akademické sféry v USA

Posted on by Dan Drápal

Milí čtenáři,

slíbil jsem příteli Danovi – který to zase slíbil svým čtenářům – že napíšu něco o dojmech ze současné akademické sféry v USA. Podotýkám ale, že jsou to dojmy; některé věci bych musel ověřit, zda jsou fakticky správné, a na to teď není čas.

Již několik týdnů bydlíme u přátel (upozorňuji, že jména jsem záměrně změnil), ale před pár dny jsem se vrátil z dvoudenní konference jedné ze sekcí Americké matematické společnosti. Docela velká konference a také velmi zajímavá. Vlastně se ukázalo, že věci, kterým se nyní věnuji, jsou podle mnohých teoretických fyziků významné pro standardní model elementárních částic. No, kdoví.

Konference byla i v neděli, takže minulý týden navštívila nám dobře známé církevní společenství manželka sama. Tuto neděli jsme tam už byli společně. Na večeři jsme v neděli byli u Holgerů, vysloužilý matematik a vysloužilá speciální pedagožka. Jemu je osmdesát, ona na tom bude podobně. On je Samuel, ona Charlotte. Minulý rok si Charlotte velice toužebně přála, aby nebyl Trump zvolen. A když byl, tak musela nějakou dobu brát antidepresiva. Jejich názor na Trumpa nám byl tedy předem znám. Podobně negativní názor měli i matematici na konferenci, tedy pokud to jsou rodilí Američané. Jeden z nich, mimořádně noblesní a skvělý člověk, dokonce pravil, že Trump je úplně nejhorší člověk na celém světě. Nicméně matematici s kořeny ve středovýchodní Evropě to mají jinak.

Pavel, u kterého bydlíme, to opravdu vidí hodně jinak. A ne, že by byl původně nějak konzervativně zaměřen. Pamatuji, jak byl nadšen z Obamy a jak autoritativně tvrdil, že rednecks (vidláci) to už mají spočítané a končí. Byť i tehdy přiznával, že veřejné mínění i volby jsou silně ovlivňovány skutečností, že novináři jsou v průměru politicky významně více nalevo než zbytek společnosti. Nestal se z něj podporovatel Trumpa, ale nepřistoupil na vidění světa, které americké university většinově ovládlo.

Zkusím přetlumočit některé jeho argumenty. Tak například Samuel Holger uvádí, jak je ostudné, že Robert Kennedy Jr. provádí čistky ve federálních zdravotnických službách, které prováděly dobrou vědeckou práci. Pavel oproti tomu říká, že rozhodovaly mnohdy ideologicky (detaily se dají dohledat na internetu snadno, pokud to někomu za to stojí) a že často tvrdí, že pro něco nejsou vědecké důkazy, přičemž ale aktivně zabraňovaly tomu, aby někdo mohl provádět výzkum, který by takové důkazy poskytl.

Když jsem Samuelovi říkal, že jsem docela rád, že za Trumpa bude ukončena podpora snadné změny pohlaví a že si myslím, že takové postupy přinesly více utrpení než prospěchu, tak mi opáčil, zda mám nějaké vědecké důkazy, že genderová dysforie je opravdu takový problém. Pavlova reakce byla zhruba ve smyslu, že Samuel nechce vidět něco, čeho je kolem plno, a že ty důkazy nejsou, protože výzkum nebyl umožněn. Ono to není nutně tak, že by byl vyloženě zakázán. Jenomže taková věda stojí na grantech, které právě udílí onen centrální zdravotní úřad. Mimochodem, oficiální stanovisko Trumpovy administrativy je fakt dost přímočaré, viz https://www.whitehouse.gov/presidential-actions/2025/01/protecting-children-from-chemical-and-surgical-mutilation/

Podobně když Samuel vytýká Trumpovi, že posílá Národní gardu, aby pomohla řešit zoufalou kriminalitu, do měst ovládaných demokraty, ačkoliv v republikánských státech se dají najít horší města, tak Pavel namítá, že se ví, že údaje o kriminalitě, které Chicago a San Francisco uvádějí, jsou nepravdivé a podhodnocené. Dokonce to myslím v minulosti otevřeně prohlásili, že určité údaje poskytovat nebudou.

Co se týče situace na vysokých školách, tak Pavel nezpochybňuje, že to, co Trump předvádí, je brutální nátlak. Buď uděláte to a to, nebo nebudou granty. Poznamenává ovšem, že stejnou metodiku uplatňoval Obama, když tlačil university k maximalizaci pozitivní diskriminace. Jenomže to akademická obec přijímala pozitivně. Její většina k tomuto konceptu přilnula. Pavel vzpomíná, jak jeho kolegové ze školení o diversitě odcházeli pohnuti a přesvědčeni, že ve svých postojích skutečně uplatňují a projevují systémový rasismus a že je třeba, aby takové postoje v sobě vykořenili a potlačili. Samozřejmě, že na tom systémovém rasismu něco je. Jenomže většina z nich byla vystavena poprvé nějakému systematickém výkladu konceptu založeného na myšlence, že moje dobré úmysly podléhají sdílenému a nereflektovanému mocenskému tíhnutí, které je neseno zájmy určité skupiny (dosaď třída, gender, rasa). Takové koncepty jsou strašně chytlavé, protože jednak na nich zpravidla bývá kus pravdy, ale hlavně dávají člověku přesvědčení, že teď rozumí, jak to doopravdy je. A když si to osvojí jako základní pohled na svět, tak se toho velmi, velmi těžko zbavuje.

Důsledkem je, že akademická obec by docela ráda s Trumpem zápasila, ale vedení universit tomu nakloněno není. Takže i ty velké university, které vydaly různá silná prohlášení, časem nabídnou smír. Columbia tak učinila, UCLA ještě ne, Harvard jedná a současně se soudí. Trump požaduje zákaz jakékoliv diskriminace, včetně té pozitivní. A tam, kde palestinský aktivismus školu zcela prostoupil, žádá university, aby rázně zakročily proti antisemitismu. Místní kancléř už dříve nedovolil, aby protesty ve prospěch Palestiny na půdě university organizovali aktivisté mimo ní. A také, byť s výhradou, že nemá jinou možnost, přijal onen antidiskriminační koncept. Akademický senát mu proto vyjádřil nedůvěru. Nicméně správní rada university ho podržela.

On to bude velký zářez do života universit. Pavel například vzpomíná, že jako vedoucí katedry měl občas možnost udělit stipendia studentům oboru. Pro ten účel dostal jejich seznam od jejich děkanátu. Na tom seznamu nebylo nic o jejich prospěchu, pouze jméno a příslušnost k minoritě. Když si o další údaje řekl, tak mu je ovšem dodali. Celý universitní provoz se pozitivní diskriminaci přizpůsobil. SAT, který byl po dlouhá desetiletí hlavní indikátor schopnosti studenta při přijímání na universitu, se stal nepovinným údajem. Prý proto, že je pro chudé studenty těžko dostupný. Podle Gonzalese, hispánského kolegy na katedře, to ovšem velice poškodilo právě ty nejlepší minoritní studenty; takové, kteří přicházejí z mizerné školy, nejsou honěni v psaní chytlavých motivačních esejů, ale kteří dříve mohli na tvrdých datech ukázat, že v nich něco je.

Hlavní problém universit ale zdá se bude ztráta zájmu o studium. Dopad AI na společnost je zde nesmírně silný. Například Microsoft se chystá redukovat množství programátorů o jednu třetinu. Současní absolventi informatiky těžko shánějí zaměstnání. Takže o studium computer science je velmi malý zájem, zvláště tam, kde ve jménu praxe byly potlačeny teoretické předměty. Podobně špatně jsou na tom také práva. I tam se očekává velká redukce personálu způsobená AI.

Je tady souběh několika demotivačních tlaků. University odstoupily od tlaku na výkon středoškoláků, jsou drahé, AI činí vzdělání zbytným statkem, alespoň zdánlivě, a studenti jsou stále křehčí. Mládeži jsou ve velkém nabízena antidepresiva. Je toho tolik, že lékaři nemají čas se jednotlivcům řádně věnovat. Pavel říká, že tady jsou na trhu tři základní antidepresiva. Takže lékař předepíše jedno, když nefunguje, tak druhé, a pak třetí. A teprve když žádné nezabere, tak se tomu jedinci začne podrobněji věnovat. Takže standard je: antidepresivum a terapie. Jenomže terapie, to znamená rozhovory s člověkem, který absolvoval měsíční kurs. Terapeutů je potřeba velmi mnoho, nejsou to nějak hlouběji vzdělaní odborníci. Přesto jsou placeni ze zdravotního pojištění. Asi to jinak v tom objemu nešlo, nicméně výsledky tomu odpovídají. Snadno se tak stane, že člověk putuje od terapeuta k terapeutovi až najde toho, který mu řekne to, co chce slyšet. I na toto téma jsem slyšel dosti neradostné osobní svědectví. Vedle antidepresiv je jakýsi lék na ADHD, jehož vynálezce se prý vyjádřil, že lituje svého objevu, když vidí, jak masově ten lék předepisují bez ohledu na vedlejší účinky. Tvrdí, že byl určen jen pro ty, kteří skutečně ztratili schopnost organizovaného konání.

Jiným zdrojem křehkosti jsou drogy a anorexie. Zprostředkovaný výrok lékaře věnujícího se anorexii vůči pacientce: V nemocnici jsme oddělení s druhou nejvyšší úmrtností. Po jednu dobu jsme byli první. Ale když přišel fentanyl, tak nás drogové oddělení předběhlo.

Celkem tomu rozumím, že v situaci, jaká je, mnozí vkládají do Trumpa naději. A současně rozumím i těm, kteří ho hluboce nesnášejí, ba nenávidí. To, co mě zajímalo je, jak se stalo, že Trumpa začali podporovat boháči. To v minulých volbách nebylo – paradoxně se naopak Demokratická strana stala stranou těch bohatých a měla daleko větší objem peněz na kampaň. Někde jsem zahlédl, že i v těchto volbách měla k dispozici dvakrát více peněz. Dostal jsem se ke třem důvodům:

1. Demokraté chtěli omezit použití AI (to tvrdil syn jednoho mého přítele; nemám pro to potvrzení odjinud).

2. Diversita vedla k takovému poklesu produktivity, že už jim to začalo vadit.

3. Trump vyslovil podporu bitcoinům a podobným měnám. Tím vlastně potvrdil, že bohatství magnátů se nebude umenšovat, protože počet bitcoinů je konečný. Takže, když jich držíte hodně, tak máte ten majetek jakoby na věky.

**
Přes všechny těžkosti, rostoucí nedůvěru a rostoucí byrokracii, je USA dynamická země. Do rozvoje AI se pouští bez skrupulí a experimentuje s koncepty a produkty, které by v Evropě podléhaly nekonečnému schvalování. Třeba autonomní taxíky v některých městech. Nehodnotím, co je lepší a co horší. Pokud se ale bavíme o ekonomickém zaostávání Evropy za USA, tak důvod vidím zejména ve vůli k technologickému pokroku a v podmínkách pro jeho realizaci.

Spojené státy, září 2025

Tak trochu loučení

Posted on by Dan Drápal

V těchto týdnech nastanou v mém životě dvě důležité změny. Jedna je více méně vnější – přestanu řídit auto. Stáří se přece jenom hlásí a mám určité legitimní obavy, že bych mohl za volantem omdlít. Kromě toho mi dělají potíže takové věci, jako je couvání při parkování; dříve jsem takové věci zvládal bez problémů automaticky. A nějak mi nejde jízda za tmy, budu tedy jezdit do konce letošního letního času.

Druhá změna je patrně podstatnější a čtenářů se bude více dotýkat. Už nebudu posílat každý týden ve stanovenou dobu nový článek.

Ne snad proto, že bych ztrácel inspiraci. Mám v hlavě i v srdci ještě několik knížek, natož článků. Když jsem zveřejnil pět článků s názvem „Můj život a StB“, vyzvali mne někteří z vás, abych toto téma zpracoval knižně. Ta myšlenka se mi zalíbila a už jsem se do toho pustil. Bude to ale trvat déle, než jsem původně předpokládal. Chtěl jsem si ověřit určité události a měl jsem dlouhý rozhovor jednak s Danielem Kroupou, jednak s Aleškem Březinou, mým blízkým přítelem z počátku fakultních studií. Ověřil jsem si, co jsem poznal už při sepisování dějin maninského sboru, totiž že lidská paměť je velmi nespolehlivá. Ta kniha se bude jmenovat Život pod dohledem. Ano, název je dvojznačný – žijeme pod dohledem Božím, a žil jsem i pod dohledem StB. Jak Daniel Kroupa, tak Aleš Březina mi připomněli události, které jsem dávno zapomněl. A některé věci si budu muset ověřit v Ústavu pro studium totalitních režimů a v Archivu bezpečnostních složek. O předmluvu jsem požádal Miloše Rejchrta.

Neznamená to ale, že bych na psaní článků rezignoval zcela. Pouze nebudu pod tlakem mít to hotové tehdy a tehdy. Sám teď netuším, jaká bude frekvence.

Chtěl bych vám všem poděkovat za pozornost a za zpětnou vazbu. Mnohokrát jsem byl jinými autory, ale i některými z vás, varován, abych nečetl diskuse pod články, že je to žumpa. Jistě, mnohdy jsem si musel o sobě přečíst hodně ošklivé věci. Přesto jsem odpovědi četl, a podle možností a inspirace jsem se snažil reagovat. Občas jsem zažil malý zázrak – s člověkem, který mne na počátku hrubě napadl, jsem se po výměně několika e-mailů docela sblížil. Mým cílem nebylo a není přesvědčit každého o správností mých názorů. To by nebylo realistické. Ale můžeme se snažit kultivovat diskusi tím, že se vyhneme argumentaci ad hominem, že se vážně zamyslíme na argumenty druhého (bohužel, někdy právě ty argumenty scházejí), a třeba se necháme poučit člověkem, který nás zjevně nemá rád, ale když si ověříme, co nám píše, zjistíme, že fakticky má v určité věci pravdu on. (Jedním z Petersonových Dvanácti pravidel pro život je naslouchání odpůrcům – mohou vědět něco, co my nevíme.)

V reakcích se až na výjimky nevedly nějaké rozsáhlé diskuse, nicméně podařilo se něco, na čem mi hodně záleželo, totiž aby v diskusích zaznívaly nejrůznější hlasy z různých „bublin“. Někteří lidé s tím měli problém. Jak to, že nejsem proputinovský, když tvrdím, že existují pouze dvě pohlaví? Jak to, že považuji green deal za tragickou chybu, a přitom nejsem pro vystoupení z EU?

Ještě se chci vyjádřit k tomu, jakou „politiku“ vedu ve vztahu k Facebooku. Pokud mne žádá o přátelství někdo, kdo má se mnou patnáct společných přátel, tak nic dalšího neřeším a do přátel si ho přidám. Pokud nemám s někým žádného společného přítele, tak také zpravidla nic dalšího neřeším a do přátel si ho nepřidám. Pokud máme pouze jednoho až tři společné přátele, tak váhám. Někdy jsem udělal chybu: Měl jsem s někým dva společné přátele, jeho žádost o přátelství jsem potvrdil a hned druhý den mi přišla žádost o peníze. V takovém případě jsem ho okamžitě z přátel vyřadil. Pokud je v nouzi, ať navštíví nejbližší křesťanský sbor, kde posoudí, zda jde skutečně o člověka v nouzi nebo zda je to podvodník. Proč žádá o pomoc zrovna mne, když ho vůbec neznám?

Pokud někomu potvrdím žádost o přátelství, pak nemůže očekávat, že s tím začnu obsáhlou korespondenci. Máte-li v přátelích čtyři tisíce lidí, těžko můžete s každým v této kategorii navázat hluboký osobní vztah. I když zázraky se nedají vyloučit. Nicméně na vzkaz „ahoj, jak se máš?“ odpověď raději neočekávejte. Budete-li ale číst mé články, po čase poznáte, jak se asi mám.

A o čem bude některý z příštích článků? Rád bych napsal něco o knížce Richarda Ganze Psychoblábol. 

A co knížka o kulturních válkách? V Životě víry už bylo avízo, že se tato kniha chystá. Vyjde snad do konce října.

Doufám, že 11. října budeme mít s Benem v Liberci – podobně jako loni – koncert a promluvu (nebude to kázání, nebude to vyučování) na téma Nebe a peklo.

Vstup na vlastní nebezpečí.

8. září 2025

Proč Kenaan?

Posted on by Dan Drápal

V textu, kterým jsme se zabývali v článku Úcta k rodičům, je dvakrát uvedeno, že Chám – v Písmu jednoznačně negativní postava – byl otec Kenaanův. Jeden z dotazů, který jsem obdržel, byl, proč je Kenaan líčen tak negativně – proč se na základě Noemova prokletí měl stát otrokem potomkům Šémaa Jafeta. V Písmu přece čteme, že děti nemají být trestány za hříchy otců.

​A ano, každý z nás je odpovědný za svůj vlastní hřích. Podobně každý z nás potřebuje činit pokání ze svých hříchů, a potřebuje rovněž přijmout od Boha odpuštění.

​To, že nás Bůh netrestá za hříchy otců (a matek), ovšem neznamená, že nás tyto hříchy neovlivnily. Pokud se někdo porve v hospodě a za těžké ublížení na zdraví dostane čtyři roky naostro, budou jeho děti vyrůstat tři roky bez otce. A to nezůstane bez důsledků. Všichni si neseme nějaké důsledky hříchů našich otců. To ovšem neznamená, že za ně neseme osobní vinu.

​Ve studii „Rodinné problémy ve světle praotců“ popisuji, jak se určitý negativní charakterový rys táhne rodinou od Abrahama přes Izáka až po Jákoba. Tou negativní vlastností bylo nadržování jednomu synovi oproti druhému. Sára dává přednost Izákovi před Izmaelem, Rebeka Jákobovi před Ezauem, Jákob Josefovi před všemi ostatními. Toto hloupé nadržování vedlo k velkému trápení, nicméně osobní vinu nesl každý sám za sebe.

​Lidi od Cháma přes Kenaana asi nějak pokračovala a možné se projevovala mezi Kenaanci dalších generací. Izraelci viděli něco negativního a říkali si: „No jo, vždyť jeho otec byl Kenaan a jeho děd Chám!“

​Z reakcí některých lidí se mi zdálo, že viděli vinu na straně Noemově, a nikoli na straně Chámově, potažmo Kenaanově. Vždyť co je to za otce, který je schopen proklít svého syna! Tento přístup je ovšem do značné míry dán atmosférou v současné církvi, do níž pronikl svět. A světská terapie rozhodně nevolá lidi k pokání! Naopak, hledá vysvětlení, polehčující okolnosti. Je mi zle, ale ne proto, že jsem udělal špatná rozhodnutí, za něž nesu odpovědnost, nýbrž proto, že mne zneužíval otec, že jsem měl manipulativní matku, že mne zklamala církev atd. Toto všechno může být pravda, a také hříchy pochopitelně mají svůj vliv a nezůstávají bez následků. Vysvobození ale není v tom, že na někoho přesunu vinu za svá selhání, nýbrž v pokání.

​V Písmu máme dvě dlouhé pasáže o požehnání a prokletí – Leviticus 26 a Deuteronomium 27-28. Pokud děláme něco proklatého, prokletí se dostaví, i kdyby nás nikdo neproklínal. Naopak pokud nás někdo proklíná bez příčiny, jeho kletby nám nemusí ublížit (Přísloví 26,2: „Jako vrabec poletuje, jako vlaštovka létá, tak i bezdůvodná kletba: Nikam se nedostane.“) Noemova kletba je pro nás varováním: Když někdo takto zneváží svého otce, postihne ho kletba.

​Naše doba si libuje v hledání chyb i na těch nejšlechetnějších postavách našich dějin. A nejde jen o jednotlivce; jde o odsuzování celých národů, v západní civilizaci jde zejména o otroctví. Někteří lidé se tváří, že před – jistě strašlivým – obchodem s otroky přes oceán otroctví jak by neexistovalo. Přitom všichni, kteří byli transportování do Ameriky, už byli otroky, když je bílí otrokáři koupili od otrokářů v Maghrebu či v částech Evropy. Děti se učí ve školách, že prosperita Británie byla založena na otrocké práci, ačkoli to není pravda, ale mnohdy se už nedovědí, že to byla jedině západní civilizace, kde se nakonec prosadila legislativa otroctví zakazující. Tak se „odkrývá hanba“ celých národů. Místo abychom se inspirovali pozitivními příklady, znevažujeme vlastní minulost.

​Týká se to nejen tělesných otců, ale i otců duchovních. Jak na tělesných, tak na duchovních otcích můžeme najít nějaké závažné vady. Ano, Luther byl antisemita. Ano, Dostojevskij upíral Polákům právo na svobodu. Ano, Martin Heidegger byl členem NSDAP, byť od roku 1934 čistě pasivním. Ano, antisemitské výroky najdeme i u Jana Nerudy. Když čtete biblické komentáře ze 16. až 19. století, ať už katolické či protestantské, možná vás překvapí, s jakou samozřejmostí se předpokládá, že „druhá strana“ je zcela mimo. Přitom v týchž komentářích najdete spoustu úžasných myšlenek.

​Ta negativa není dobré popírat, ale současně si dejme pozor, abychom podle dnešních standardů – a podle historického vývoje, o němž oni kritizovaní nic netušili – tyto autory neodsuzovali en bloc. A také můžeme zvážit, co je skutečně závažné. Nechápu, jak mohou mnozí dnešní Rusové uctívat Stalina. Podobně jsem nechápal, jak si mohli Čechoslováci dát v roce 1988 na stokorunovou bankovku portrét Klementa Gottwalda. Když jsem o tom diskutoval s jedním z komunistů, řekl: „No jo, ale nezapomínejte, že to byl první dělnický prezident!“ Jako kdyby jeho dělnický původ mohl ospravedlnit skutečnost, že poslal na smrt své nejbližší spolupracovníky. A nechápu, jak si mohli Češi zvolit za „největšího Čecha“ Karla IV., když už bylo známo, že byl ochoten tolerovat, vyvraždí-li jeho spojenci celé židovské ghetto v Norimberku, Štrasburku a řadě dalších měst, a dokonce je k tomu nabádal. (A ano, vím, že současně – zejména v Čechách – Židy chránil.) Já bych hlasoval pro Přemysla Pittera, ačkoli jsem nikdy nesouhlasil s jeho pacifismem. Jenže Pitter se prý nedostal ani do první stovky.

​Vím o některých negativech jak svých tělesných rodičů, tak svých duchovních otců. Mým úkolem je, abych rozvíjel a naplňoval pozitiva, která jsem od nich  přijal. Vezměte si, prosím, ze mne v této věci příklad.

​1. září 2025

Recognition of Palestine

Posted on by Dan Drápal

Some Western European governments and other democratic countries, such as Canada and Australia, recognized Palestine as an independent state. Our government has not joined these countries, which I think is right. In my opinion, the Czech government acted according to the biblical principle, “Do not follow the crowd in doing wrong.” (Exodus 23:2). After all, I have not heard any valid argument for this step from our supporters of a “free” Palestine – except for the claim that it would be better if we joined the others in this matter, so as not to “stand out” too much.

The immediate impetus for recognizing Palestine was said to be the Israeli genocide in Gaza.

I will give several reasons why the recognition of Palestine is a bad step, and why this step should not be taken by the nations of the Western civilization.

First of all, it is necessary to return concepts to their meaning. Is Israel committing genocide? Then Gaza cannot be referred to as a concentration camp. Gaza probably has the highest birth rate in the whole world. What was the birth rate in Buchenwald, Sachsenhausen or Treblinka?

The UN Charter requires that only states that do not want to destroy another state can join the UN. For this reason, Iran should have been excluded from the UN, because it makes no secret of the fact that it wants to destroy Israel. Palestine can be – and meaningful – to be accepted as a member state only if it renounces these efforts to destroy Israel.

Over the years – especially in the 19th century, but continued into the 20th century – wars have become “humanized” in a way, if that word can be used for a war situation at all. The Red Cross was established, striving to help the wounded, various conventions were adopted to protect civilians or wounded soldiers being transported to safety, or forbade the torture of prisoners. Yes, even the armies of Western countries have violated these conventions many times. To my regret, it was also Czech soldiers who recently tortured an Afghan terrorist to death. Sure, the man treacherously killed their colleagues, the court would undoubtedly sentence him to death, but we should strive all the more to ensure that those “humanizing” conventions are followed.

Hamas and other terrorist groups do not bother about this. Weapons are transported in ambulances. Hamas commanders have their headquarters in the basements of hospitals and schools, sometimes even schools run by the UN, in the knowledge that they are being used by terrorists. When the Israeli army occupies a house or apartment, it will most likely find weapons in the children’s room under the children’s beds.

European states will come in with the idea that yes, we all recognize Israel’s right to defend itself, but it must defend itself “adequately”, i.e. not so much. “Yes, Israelis, put out the fire, but you must not put it out completely, and we will give you how much water you can use to extinguish it.”

Those who want to enter this tragedy somehow – and European governments are entering it, but very unhappily – should advise how to defend themselves, how to prevent the death of civilians (how can you tell a civilian from a terrorist in Gaza?) and children, and ensure the delivery of humanitarian aid without Hamas stealing it.

This European scolding of the Israelis is all the more embarrassing because it is incredibly hypocritical. Why Israel? In Western Europe, up to hundreds of thousands of demonstrations are taking place in support of Hamas. Why in support of terrorists, why not in support of Israelis?

There are a number of conflicts in the world. In some places, such as Nigeria, tens of thousands of Christians are killed every year. There are a lot of victims in the fighting in Congo. The war in Syria has incomparably more victims than the Israeli-Palestinian conflict. Where are demonstrations against the persecution of Uyghurs in China called? What outrage has the persecution of women in Iran caused among progressives? Demonstrators wave Palestinian flags and burn British and German flags. They are often joined by members of the so-called LGBTQ community. Do they really have no idea that the Islamists will put an end to them as soon as they come to power? Do none of them really know how Ayatollah Khomeini dealt with the Iranian leftists who helped him overthrow Shah Reza Pahlavi? Pro-Hamas demonstrators shouting the slogan “From the river to the sea, Palestine shall be free! They said they didn’t know what river and sea it was. Now it’s a cliché, maybe everyone knows it by now. I don’t want to test them in geography; I would rather like to know what kind of “freedom” the authors of this entry imagine. In Israel, Israeli Arabs can vote, they can hold public office. The Palestinians leave no doubt that a “free” Palestine will be free from all Jews in the first place.

What’s going on? The Islamists have shown unprecedented brutality, and they have even boasted about it. Or what leads a woman from London who saw an eleven-year-old boy with a kippah at a bus stop, walked past him, then came back and shouted the slogan about the river, the sea and a free Palestine in his face and continued on her way. What did the boy do to her? But it’s still not as bad as when after the massacre of October 7, they triumphantly led the captured hostages, including a four-year-old boy who was spat on by Palestinian children. What will happen to him? And what will those Palestinian children grow up to be?

I have videos on my computer that were made by the Palestinians themselves. But I don’t want to look at them – I’m too weak a nature for that. They cut off the woman’s breasts and then kick them in front of her eyes before killing her. However, people are demonstrating against Israel.

Each year, the UN enacts more anti-Israel resolutions than against all other states or groups combined. To you who call for the recognition of Palestine, don’t you find this strange? Do you want to participate in this hypocrisy? I don’t.

What could be behind this confusion? Why is Ireland suddenly full of hatred of Jews? Has Israel done anything to Ireland? I constantly ask myself similar questions, or rather, they ask me somehow by themselves. The attitudes of progressives seem irrational to me.

The persecution of Jews in Western Europe or Australia is already reminiscent of Germany just before and just after the National Socialists came to power. Douglas Murray and many others warn that tolerating anti-Semitism will not go unnoticed. The fate of Europe will follow the fate of Israel. When Europe’s economies begin to collapse, remember God’s promise to Abraham, the patriarch of the Jews: “I will bless those who bless you, and I will put a curse on him who curses you. In you all the families of the earth will be blessed” (Gen. 12:3).

Aug 26, 2025

Uznání Palestiny

Posted on by Dan Drápal

Některé západoevropské vlády a další demokratické země, jako je Kanada nebo Austrálie, uznaly Palestinu jako samostatný stát. Naše vláda se k těmto zemím nepřidala, což považuji za správné. Zachovala se dle mého mínění podle biblické zásady „nepřidáš se k většině, páchá-li zlo“ (Exodus 23:1 ČEP). Ostatně jsem od našich zastánců „svobodné“ Palestiny neslyšel žádný validní argument pro tento krok – vyjma tvrzení, že by bylo lépe, kdybychom se v této věci přidali k ostatním, abychom příliš „nevyčnívali“.

Bezprostředním podnětem k uznání Palestiny měla prý být izraelská genocida v Gaze.

Uvedu několik důvodů, proč je uznání Palestiny špatným krokem, a proč by tento krok neměly dělat právě národy západního civilizačního okruhu.

Předně je třeba stále znova vracet pojmům jejich smysl. Páchá Izrael genocidu? Pak nelze o Gaze mluvit jako o koncentračním táboru. Gaza má patrně nejvyšší natalitu na celém světě. Jaká byla natalita v Buchenwaldu, Sachsenhausenu nebo Treblince?

Charta OSN požaduje, aby do OSN mohly vstoupit pouze státy, které nechtějí zničit jiný stát. Z tohoto důvodu měl být z OSN vyloučen Írán, protože ten se netají tím, že chce zničit Izrael. Palestinu bude možné – a smysluplné – přijmout za členský stát, pouze pokud se těchto snah o zničení Izraele zřekne.

V průběhu let – zejména v 19. století, ale pokračovalo to i ve století dvacátém – se války svým způsobem „humanizovaly“, dá-li se toto slovo pro válečnou situaci vůbec použít. Vznikl Červený kříž, usilující o pomoc raněným, přijaly se různé konvence, které měly za úkol chránit civilisty, případně raněné vojáky převážené do bezpečí, nebo zakazovaly mučení zajatců. Ano, i armády západních zemí tyto konvence mnohokrát porušovaly. K mé lítosti to byli nedávno i čeští vojáci, kteří umučili afgánského teroristu. Jistě, ten člověk zrádně zabil jejich kolegy, soud by ho nepochybně odsoudil k trestu smrti, ale o to více bychom měli usilovat o to, aby se ony „humanizující“ konvence dodržovaly.

Hamás, a další teroristické skupiny, si něčím takovým hlavu nelámou. Zbraně převážejí v sanitkách. Velitelé Hamásu mají své štáby v suterénech nemocnic a škol, někdy škol provozovaných OSN a s vědomím těchto teroristů. Když izraelská armáda obsadí nějak dům či byt, najde zbraně nejspíše v dětském pokoji pod dětskými postýlkami.

Do toho přijdou evropské státy s tím, že ano, všichni uznáváme právo Izraele se bránit, ale musí se bránit „přiměřeně“, tj. zase ne tak moc. „Ano, Izraelci, haste ten požár, ale nesmíte ho uhasit úplně, a my vám budeme dávkovat, kolik vody můžete pro hašení využít.“

Kdo chce do této tragédie nějak vstoupit – a evropské vlády do ní vstupují, ovšem velmi nešťastně – měl by poradit, jak se bránit, jak zabránit smrti civilistů (podle čeho poznáte v Gaze civilistu od teroristy?) a dětí a zajistit dodávky humanitární pomoci, aniž by je Hamás rozkradl.

Toto evropské mustrování Izraelců je o to trapnější, že je neuvěřitelně pokrytecké. Proč právě Izrael? V západní Evropě se konají až statisícové demonstrace na podporu Hamásu. Proč na podporu teroristů, proč ne na podporu Izraelců?

Ve světě probíhá řada konfliktů. Někde – například v Nigérii – umírají desetitisíce křesťanů ročně. Spoustu obětí mají boje v Kongu. Válka v Sýrii má nesrovnatelně více obětí než izraelsko-palestinský konflikt. Kde se svolávají demonstrace proti pronásledování Ujgurů v Číně? Jaké pobouření vzbudilo mezi progresivisty pronásledování žen v Íránu? Demonstrující mávají palestinskými vlajkami a pálí vlajky britské či německé. Často se k nim přidávají příslušníci tzv. LGBTQ komunity. Oni opravdu netuší, že islamisté s nimi udělají rázný konec, jakmile se dostanou k moci? Opravdu nikdo z nich vení, jak ajatolláh Chomejní zatočil s levičáky, kteří mu pomáhali svrhnout šáha Rezá Pahlavího? Demonstranté podporující Hamás provolávají heslo „From the river to the sea, Palestine shall be free! prý nevěděli, o jakou řeku a o jaké moře jde. Teď už je to klišé, možná už to všichni vědí. Nechci je zkoušet ze zeměpisu; spíše by mě zajímalo, jakou „svobodu“ si autoři tohoto hesla představují. V Izraeli mohou izraelští Arabové hlasovat, mohou zastávat veřejné funkce. Palestinci nenechávají nikoho na pochybách, že „svobodná“ Palestina bude svobodná především od všech Židů.

Co se to děje? Islamisté prokázali nebývalou brutalitu a ještě se tím pyšnili. Nebo co vede ženu z Londýna, která viděla na zastávce autobuse jedenáctiletého chlapce s kipou, prošla kolem něj, pak se vrátili a do obličeje mu zakřičela ono heslo o řece, moři a svobodné Palestině a pokračovala ve sv cestě. Co jí ten hoch udělal? Pořád to ale není tak strašno, když po masakru ze 7. října vedli zajatá rukojmí včetně čtyřletého chlapce, na kterého palestinské děti plivaly. Co se stane s ním? A co vyroste z těch palestinských dětí?

Mám v počítači videa, která natočili sami Palestinci. Nechci se na ně ale dívat – jsem na to příliš slabá nátura. Ženě uříznou ňadra a pak si s nimi před jejíma očima kopou, než ji zabijí. Nicméně lidé demonstrují proti Izraeli.

Každoročně přijme OSN víc protiizraelských rezolucí než proti všem ostatním státům či skupinám dohromady. Vám, kteří voláte po uznání Palestiny, vám to nepřipadá divné? Vy se chcete podílet na tomto pokrytectví? Já tedy ne.

Co může být za tímto zmatením? Proč je najednou Irsko plné nenávisti k Židům? Udělal Izrael něco Irsku? Podobné otázky si neustále kladu, respektive kladou se mi jaksi samy. Postoje progresivistů mi připadají iracionální.

Pronásledování Židů v Západní Evropě nebo Austrálii už nyní připomíná Německo těsně před a těsně po nástupu nacionálních socialistů k moci. Douglas Murray a mnozí další varují, že tolerování antisemitismu nezůstane bez následků. Osud Evropy bude následovat osud Izraele. Až začnou evropské ekonomiky kolabovat, vzpomeňte si na Boží zaslíbení praotci Židů Abrahamovi: „Požehnám těm, kdo žehnají tobě, a na toho, kdo tě proklíná, uvedu prokletí. V tobě budou požehnány všechny čeledi země“ (Gn 12,3).

26. srpna 2025

Úcta k rodičům

Posted on by Dan Drápal

Genesis 9,18-29:

Synové Noeho, kteří vyšli z archy, byli: Šém, Chám a Jefet. Chám byl otec Kenaana. Tito tři byli synové Noeho a z nich se zalidnila celá země.

Noe byl rolník a první vysázel vinici.

​Jednou pil víno, opil se a obnažil se uprostřed svého stanu. Chám, otec Kenaana, viděl nahotu svého otce a oznámil to venku svým dvěma bratrům. Ale Šém a Jefet vzali plášť, položili si ho na ramena, šli pozpátku a zakryli nahotu svého otce. Jejich tváře byly odvrácené, takže nahotu svého otce neviděli. 

Když se Noe probral ze svého vína a dozvěděl se, co mu jeho nejmladší syn provedl, řekl: Buď proklet Kenaan! Ať je svým bratrům posledním z otroků. Dále řekl: Požehnán buď Hospodin, Bůh Šémův. Ať je Kenaan jejich otrokem. Ať Bůh rozšíří Jefeta, ať přebývá ve stanech Šémových a ať je Kenaan jejich otrokem.

​Po potopě byl Noe živ tři sta padesát let. Všech dnů Noeho bylo devět set padesát let, a zemřel.

Toto nebude úvaha o nebezpečí alkoholismu, i když se ve mně pomalu rodí úvaha o víně a jeho významu v Písmu. Toto bude úvaha o našem vztahu k rodičům. Už několik let mi tento zvláštní příběh připadá vysoce aktuální.

​Začnu tím, že přestože byl Noe v Božích očích nejspravedlivější z lidí, a proto jeho rodina byla jediná, která byla ušetřena, když Bůh seslal potopu, neznamená to, že každý jeho jednotlivý čin byl rozumný a chvályhodný. Vysazení vinice a pití vína nebyly v jeho situaci hříchem. Snad bychom mohli říci, že to byla nerozvážnost, která byla důsledkem nezkušenosti.

​Noe se opil a uprostřed svého stanu se obnažil. (Tady se nám nabízí možnost zamyslet se nad biblickou nahotou, s níž se setkáváme nejprve ve třetí kapitole Genesis a naposledy ve třetí kapitole Zjevení. Ale to je na jinou úvahu. Už se na ni těším.) Neměl to dělat, ale na to jistě přišel sám, hned jak vystřízlivěl.

​Jeden z jeho synů ho „přistihl”. Příběhy patriarchů jsou zpravidla velmi stručné. Máme často tolik otázek! Mnoho věcí si musíme domyslet, a v tom bychom mohli snadno udělat chybu. Potřebujeme Ducha svatého, abychom porozuměli správně.

​Tak například ve zprávě o oběti Abelově a oběti Kainově není výslovně řečeno, proč byla Kainova odpověď odmítnuta. Někteří vykladači soudí, že problém byl v tom, že při Kainově oběti nebyla prolita krev obětního zvířete. Možná to je správné chápání, ale jist si tím nejsem. Nepochybně ale Kainově oběti něco scházelo – Bůh ji jistě neodmítl z pouhého kapricu.

​U příběhu o Chámově přestupku by mě hodně zajímalo, jaký byl vztah mezi Chámem a jeho bratry a Noem a jeho syny. Proč se Chám dověděl o otcově opilosti? Proč o tom vyprávěl svým bratřím? Co ho k tomu vedlo?

​Písmo o tom mlčí. Nemlčí ale o tom, jak moc Noema Chámovo jednání popudilo a rozhněvalo. Dokonce nad svým synem vyslovil dvojí kletbu.

​Je načase, abych zmínil, proč už třicet let tento příběh promýšlím.

​Někdy zhruba před třiceti lety jsem se díval na televizi. Jeden slavný režisér natočil film o svých rodičích. (Vzhledem k tomu, jak málo se dívám na televizi, je pozoruhodné, že jsem se k ní dostal, právě když vysílali tento příběh.

​Autor v něm otevřeně mluvil o svých (ještě žijících) rodičích a mluvil o nich hodně negativně. Ve mně to vyvolávalo velmi tísnivý pocit, že jde o něco nepatřičného. A když jsem při dalším čtení Genesis narazil na příběh o Noemovi a jeho synech, vybavil se mi onen krátký film.

​Pokud jde o mne, svého otce jsem si velice vážil. Nemohu ale říci, že by náš vztah byl vřelý. Nicméně dodnes si téměř doslovně pamatuji některé naše světonázorové rozhovory, které jsme velmi na dlouhých turistických túrách.

​Dnes je mi jasné, proč u mne zůstával určitý pocit distance. Před otcovou smrtí jsem s ním totiž sepisoval jeho paměti. Všichni jsme tušili – samozřejmě včetně jej samotného – že mu zbývá několik měsíců a posléze týdnů života. Čím byl smrti blíž, tím otevřeněji o sobě mluvil. Za poslední dva měsíce jeho života jsem se o něm dověděl víc než za celý jeho předchozí život. A pochopil jsem, že jeho dětství a dospívání bylo mnohem složitější nežli to mé.

​Leč nikdy jsem otce nerozzlobil tak, aby mne proklel. Ve své pastorační praxi jsem se ovšem setkal s celou lidí, které jejich otec proklel. Následky bývají strašlivé, a zbavit se jich může jen ten, kdo uvěřil, že Ježíš vzal naše prokletí na sebe.

​Na druhé straně mne nenapadlo svým synům požehnat. Ben si v pravý čas o otcovské požehnání sám řekl, čímž mne velice zahanbil. (Křesťanští otcové, přemýšlejte o tom.)

​Mohl bych psát o některých skutcích či vlastnostech svého otce, které hodnotím negativně. Ale nikdy by mi nepřišlo na mysl některé věci roztrubovat zvědavému publiku, jako to udělal onen režisér. Někteří lidé by možná namítli, že určité věci zamlčuji, a že chceme-li porozumět sami sobě nebo druhým, musíme zveřejnit všechno. Je to ale hloupost. Jsme synové Boží a ještě se neukázalo, čím budeme (viz 1. Janova 3). Bůh ví všechno, ale říká: Jejich hříchy a nepravosti už nebudu nikdy připomínat (Hebrejcům 10,17). Pokud jsi činil pokání, nemusíš se obávat, že na Tebe Bůh (nebo Boží nepřítel, nebo kdokoli jiný) vytáhne nějaký tvůj dvacet let starý přiblblý post na facebooku nebo na nějaké jiné platformě.

​Ještě jsem zdaleka nesdělil vše, co jsem načerpal z onoho příběhu o Noemových synech. Budu potřebovat nejméně jeden další článek. Ale jisté poučení si můžeme odnést již dnes: Úcta k rodičům nás nepovede k tomu, abychom do světa rozhlašovali, v čem a jak se mýlili a v čem pochybili. A neúcta k rodičům vede pod prokletí.

​Možná namítneš: A co mají dělat ti, kterým otec ubližoval, nebo je dokonce zneužíval?

​Odpovím, dá-li Pán, za 14 dní.

11. srpna 2025

Sjednocen s Bohem – upozornění na knihu

Posted on by Dan Drápal

Když se člověk obrátí k Bohu a znovu se narodí do Božího království, je četba Písma základní podmínkou duchovního růstu. A není nad to číst především Bibli samotnou, a to i tehdy, když některým úryvkům či veršům nerozumíte. Dále existuje celá řada pomůcek pro čtení Bible, ať už jsou to různé rozvrhy čtení Bible, biblické slovníky či komentáře k jednotlivým knihám. Tyto pomůcky jsou nejrůznějšího ražení – některé nám pomáhají dovědět se něco o izraelských dějinách nebo třeba dnes už neexistujících národech, které byly v době sepsání Starého zákona na vrcholu své slávy. Jsou to užitečné informace, ale duchovně nám samy o sobě nic nepřinesou. A pak jsou pomůcky typu „čtení na každý den“ – jedno takové jsem sepsal i já. Podotýkám ale, že tyto pomůcky, jakkoli užitečné, nemohou nahradit četbu samotné Bible.

​A pak existují různé pomůcky, věnující se po třicet, případně čtyřicet dnů nějakému tématu. Charles Murray, jihoafrický kazatel a autor z přelomu století, jich napsal hned několik.

​Dnes chci upozornit na spisek Tomáše Korčáka Sjednocen s Bohem, jehož podtitul zní „Čtyřicet dní budování důvěrného a vroucího vztahu s Bohem“. Jistě tušíte, že tento spisek patří k těm, které nás mají nasytit duchovně. Ani tento spisek nemůže nahradit Bibli a pochopitelně si takový nárok ani nečiní, ale může být velkou pomocí, protože se věnuje tématu, o který jde především, tedy o vybudování vztahu s Bohem. Může to pomoci každému, kdo o vztah s Bohem usiluje, ale i těm, kteří touží tento vztah prohloubit. Čtyřicet dnů je konečná doba, závazek věnovat každý den určitý čas četbě této pomůcky není nesplnitelný. To, zda si člověk hluboký vztah vybuduje, záleží především na čtenáři – ani ten nejduchovnější autor, ba ani samotná Bible nemá moc nás proměnit, pokud my sami po Bohu netoužíme. Mám ale naději, že četba tohoto spisku v nás může tuto touhu probudit. Není nic krásnějšího než žít v hlubokém vztahu s Bohem. Takový život je dobrodružný, plodný a stále radostnější.  

​Knížku nedávno vydalo vydavatelství Juda a prodává se za 229 Kč.

23. července 2025

Čemu lze věřit II

Posted on by Dan Drápal

Jeden z mých pozorných čtenářů konstatoval, že jsem ve svém předchozím článku se stejným názvem na tuto otázku vlastně neodpověděl. Psal jsem spíše o tom, čemu nevěřit. Čemu věřím já? Mohu si být jist, že jsem neuvěřil lži nebo polopravdě?

​Domnívám se, že mám dvě velké výhody, které má málokdo. První je zkušenost se skutečnou novinařinou – zkušenost ovšem 57 let starou.

​V srpnových dnech roku 1968 jsem začal pracovat jako tlumočník a překladatel pro agenturu Associated Press. Po několika týdnech jsem odlétal do Spojených států a moje maminka se uvolila, že mne alespoň na pár dní nahradí. Když jsem se v listopadu z USA vrátil, měla už s AP smlouvu a pracovala pro ni až do sametové revoluce. O prázdninách v roce 1969 jsem ji „zaskakoval“ za celý měsíc, když byla na dovolené. Práci jedné z největších světových agentur jsem tedy poznal zblízka. Málokdo si dnes uvědomuje, jak moc se žurnalistika za posledních padesát let změnila.

​Před padesáti lety vedla přísná hranice mezi zpravodajstvím a publicistikou. Ten, kdo psal zprávy, musel usilovat o naprostou objektivitu. Podával zprávu a nedoprovázel ji svými komentáři nebo domněnkami.

​Dnes už takové rozlišení neexistuje. Čtete-li zprávy, většinou již víte, nebo brzy poznáte, co si daný novinář či žurnalista myslí.

​Před padesáti lety nebylo nějaké „fact checking“ myslitelné. Nebylo by potřeba. Pokud by agentura uvedla nepravdivé informace, brzy by se na to přišlo, a ztráta reputace byla obrovským problémem. V kanceláři AP chrlil dálnopis zprávy z celého světa, a byly to skutečně zprávy, ne komentáře.

​Dnes se mnohé noviny a časopisy hrdě hlásí ke své zaujatosti. Otevřeně deklarují, že chtějí své čtenáře vychovávat a vštěpovat jim své názory třeba na transgender či „klimatickou krizi“. Ty lepší agentury se sice stále snaží distinkci mezi zpravodajstvím a publicistikou držet, ale ne vždy se jim to daří. Tlak, kterému jsou vystaveny, je obrovský.

​K tomu přistupuje skutečnost, že své názory může dnes díky sociálním sítím šířit skoro kdokoliv. Naprostá většina čtenářů si dělá své názory na základě článků v různých serverech s názvy „poznej pravdu“ nebo „otevři svou mysl“ nebo tak nějak, a soudný člověk tuší, že jde o propagandu, která si s ověřováním zpráv hlavu nedělá. Klasická média (v USA se používá výraz „Legacy media“) ztrácejí čtenáře. Jejich propagandu ovšem do značné míry nahrazují weby, které šíří propagandu ještě fantastičtější.

​Mnoho lidí se právem obává, že bude omezena svoboda slova. Jde o nebezpečí reálné a obrovské. Nicméně by bylo nesmírně zpozdilé domnívat se,  že dobrat se pravdy je dnes snazší než před padesáti lety.

A  to mne přivádí k oné druhé výhodě. Mám zdroje, které nemohu zveřejnit. V řadě případů vím, jak je to doopravdy, ale nemohu tím argumentovat ve svých článcích, protože bych o zdroje informací přišel.

​Nejprve ale zmíním jeden zdroj, který není utajený. Jde o publicistu trvale žijícího v Izraeli a píšícího pro vážné zájemce. Ten mi při mé poslední návštěvě v Izraeli popisoval, čím zpravodajství trpí. Když se něco stane – třeba když spadne raketa na nemocnici v Gaze – agentury se předhánějí, která z nich přijde se zprávou jako první. Většinou se rozhodne, jak bude zprávu interpretovat, a této interpretace se snaží držet zuby nehty, i když je už téměř jasné, že to vše bylo jinak. Pravdu přiznávají jen velmi nerady a jen když už není jiného zbytí. Mezitím probíhá zuřivá palba na ty, kteří věc vidí jinak. Své by mohli vyprávět například odborníci, kteří tvrdili, že vir, který vyvolal Covid-19, nebyl přenesen na lidi z netopýrů, ale že unikl z laboratoře, kde byl uměle vytvořen. Ocitli se pod palbou, často útočící na jejich charakter. Takových případů jsou mraky.

​Ptal jsem se svého zdroje na to, co že to Izraelci bombardovali v Sýrii (bylo to už před mnoha lety, ještě dlouho před vypuknutím povstání proti Assadovi). Izraelci nic nekomentovali a kupodivu ani Sýrie nevyvolávala žádný rozruch. Hypotéz ovšem kolovalo hodně.

​„Nevím, ale za dva měsíce to budu vědět.“ Tato krátká odpověď mě zarazila, a věrohodnost tohoto žurnalisty v mých očích výrazně stoupla. Přední agentury totiž už měly jasno. V tomto případě se „trefily“ – ano, Izraelci bombardovali jaderné zařízení. Můj zdroj ale ještě nějakou dobu „nevěděl“, ale na konci svého pátrání měl již naprosto přesné informace. Mnohokrát byl v Gaze. A popisoval detailně, kdo a jak se dostane přes hranice. Samozřejmě, teď už několik let do Gazy nejezdí – již pár let přes masakrem ze 7. října to bylo příliš nebezpečné. Své zdroje má ale stále.

​Hodně jsem se o fungování vlády dověděl, když jsem se snažil přijít na kloub aféře kolem Jiřího Čunka. A dále, když jsme se snažili pomoci křesťanům v Iráku skrze Generaci 21.

​Proč jsem se zajímal o Jiřího Čunka? Zaujal mě jakýsi článek od žurnalisty, který jel na Vsetín a snažil se najít ve Vsetíně, kde byl Jiří Čunek starostou, místní občany, kteří by se o Jiřím Čunkovi vyjadřovali negativně. A překvapilo ho, že je nemohl najít. Taky jsem se dozvěděl, že má čtyři dcery. Po čase jsme se s Jiřím Čunkem sblížili a jednou jsem byl k nim pozván na nedělní oběd. Viděl jsem, jak se jeho dcery k němu chovají. Přirozeně to nemohu dokázat, ale jako pastor vím, že i když děti nenásledují své rodiče ve víře, svých rodičů si váží – tedy za předpokladu, že rodiče nejsou pokrytci a jejich víra je autentická. Mluvil jsem o tom s řadou novinářů a předem jsem řekl, že vím, že to není žádný důkaz Čunkovy neviny, ale na základě svých pastoračních zkušeností jsem přesvědčen, že jeho dcery si svého otce váží a že se nedopouštěl toho, z čeho byl obviňován.

​Znamená to, že máme s Jiřím Čunkem stejné názory? Nikoli. Stejně jako se názorově plně neshodnu ani z jinými svými zdroji. Je to něco, co mnozí lidé nedokáží pochopit: Domnívají se, když mám takové či onaké názory, musím být špatný člověk. S tímto přístupem se ale dobrat pravdy nelze.

​Na závěr připomenu jeden krásný verš z Prvního listu Petrova: „Buďte stále připraveni k obhajobě před každým, kdo by od vás žádal, abyste vydali počet z naděje, kterou máte“ (1. Petrův 3,15). Ano, buďme připraveni argumentovat, ale to neznamená že dokážeme odpovědět na všechny otázky. Někdy prostě nevíme, a když to přiznáme, v očích rozumných lidí na věrohodnosti neztratíme. Člověk, který se tváří sebejistě a má odpověď takřka na všechno, moc věrohodný není.

​Ano, vím, že ani v tomto článku nepřináším nějaký obecný a zaručeně fungující návod. Nedávám zde zaručený patent na rozpoznání pravdy od lži v médiích. Vlastně upozorňuji, že je to stále těžší. To ale neznamená, že bychom se měli přestat snažit.

9. srpna 2025

Na co jsem hrdý

Posted on by Dan Drápal

Na co jsou Češi hrdí? Nemůžeme být hrdí na svou velikost, na vojenskou sílu nebo na počet držitelů Nobelovy ceny. Býváme hrdí na své sportovce. I ve mně srdce poskočí, když získáme zlatou v hokeji nebo když některá z našich tenistek vyhraje Wimbledon.

​Ale více mne zajímají jiné věci. Možná bude někdo kroutit nevěřícně hlavou, ale já jsem hrdý na naše zdravotnictví.

​Možná mi dají lidé z oboru, kteří mají srovnání, za pravdu, že poměr cena/výkon je v českém zdravotnictví téměř zázračný.

​Nicméně zcela mimořádnou hrdost jsem pocítil, když jsem se od jednoho pracovníka jedné z charitativních organizací, který tyto statistiky zkoumal, dověděl, že obětavost českého národa je v případě živelných pohrom nebo jiných katastrof několikanásobně vyšší než obětavost našich sousedů. Velice jsem se z toho radoval, až jsem dostal strach, zda tato hrdost není hříchem, protože má velmi blízko k pýše. Pak se mi trochu ulevilo, když jsem si vzpomněl na slova apoštola Pavla z dopisu Korintským: „Neboť znám vaši ochotu, pro kterou se vámi chlubím před Makedoňany, že totiž Achaja je už od loňska připravena; vaše horlivost podnítila většinu z nich“ (2. Korintským 9,2).

​To jsou zvláštní závody, že? Jednu věc vám prozradím: To jsou závody, které Pán Ježíš sleduje. Nevěříte? Tak si za domácí úkol přečtěte v evangeliu slova o vdově, která dala na Boží dílo své poslední mince. Ano, Bůh se dívá, jak dáváme. A když trochu pátráme v Písmu, snadno nalezneme, čemu fandí Boží Syn.  Jistě, má rád i hokejisty nebo volejbalistky. Ale nejvíce se raduje z těch, kdo prožili, že blahoslavenější je dávat nežli brát (Skutky 20,35). Mnozí pracovníci Charity, Diakonie, Armády spásy a mnoha jiných organizací to dobře vědí.

[Tento článek byl psán pro bulletin Charity Jeseník.]

16. června 2025

Patriotism and nationalism

Posted on by Dan Drápal

Political scientists are debating whether populists are the same as nationalists. In any case, they are on the rise. Will Europe experience a renaissance of nation states? Left-wing radicals warn against it. Nationality, nationalism and patriotism are dirty words for them. This was evident, for example, quite clearly during the 2024 FIFA World Cup. Left-wing radicals protested the waving of German flags after the victory of the German team, and on one banner I even read the words PATRIOTISM = NAZIONALISM.

We are therefore stretched between two poles – the selfish promotion of exclusively national interests on the one handand boundless dissolution of individual nations in the European Union on the other. The world could be tripolar (USA, China, Europe), but because Europe does not find a common language and common ideals, it plays an increasingly smaller role in the world and is unable to develop its enormous potential. The nationalist slogan “nothing but the nation” is a blatant example of selfishness and short-sightedness. People who talk like this, starting with Trump, think they are “defending national interests” when they preach national selfishness, or when they become unreadable to others. I don’t think it’s in the interest of the United States to antagonize good allies (Denmark, Canada) and provoke trade wars. If Europe is not to lose its identity, it will need the cooperation of its nations and abandonment of policies such as the Green Deal, which is destroying the European economy and to which the welfare state will fall victim.

In its long and complex history, Europe has almost succumbed to Islamic expansion twice. Europeans generally know nothing about it, because it was a long time ago and Europeans are not very interested in their own history.

The first time was probably in 732 at the Battle of Poitiers. In the seventh and eighth centuries, Islam first occupied the whole of North Africa and then the entire Iberian Peninsula. In the first part of the eighth century, they began to penetrate across the Pyrenees into what is now France, where they were stopped by Charles Martell in the aforementioned battle.

The second time was probably in the Battle of Vienna in 1683. European states – especially the Holy Roman Empire, the Polish-Lithuanian Union and the Venetian Republic – defended Vienna from the onslaught of the Turks, and this victory was the beginning of the retreat of the Ottoman Empire – a retreat that did not stop until the 20th century.

Now Europe is once again in danger. This time it is all the greater because Europe has lost the will to defend itself, while a potential enemy attacks not only from the outside, but also from within.

Do we even have a chance?

Perhaps I should have mentioned one more historical situation. It was the moment when the Persians attacked the nascent Europe. They had a huge numerical and economic superiority, but the Greeks were determined to defend themselves. When the Persians told the Greeks that they would shoot so many arrows into the air at once that the sun would not be visible to them, the Greeks replied laconically: “Then we will fight in the shadows.”

Again, I ask myself: Do we still have a chance?

There is only one people alive today that existed before the Persian Empire and that still exists today. Her existence was often in the balance. Yes, it is Israel. It is a nation that God has used as an intermediary through which He has given mankind the Bible and a Savior. The prosperity of nations is more or less proportional to the knowledge of God’s Word and a positive attitude towards the Jews. God decided this at the very beginning of Israel’s history when He said to Abraham: “I will bless those who bless thee, and curse them that curse thee. In you all the families of the earth will be blessed.”

At present, Jews cannot feel safe in any Western European country. And even the indigenous people of these countries cannot feel safe that way. The situation is different in countries that have broken out of the Russian orbit.

I fully agree with Douglas Murray when he says that the fate of Europe depends on the fate of Israel. If Europe continues on its current trajectory, it has no chance. If he finds a transcendent anchorage again, if he returns to the Word of God, then perhaps he still has a chance.

July 25, 2025