Aleš Drápal: Civilizační střet

O civilizačním střetu v nejmocnější zemi světa

 

Úvodní poznámka: Tento text byl přijat počátkem prosince k uveřejnění v kulturní příloze předního českého deníku. Nedošlo k tomu a na opakované dotazy redaktor neodpovídá.
 
Obecně myslím platí, že lidé v Evropě Spojené státy podceňují. Podceňují jejich schopnost zvládat krize, jejich invenci a efektivitu, sílu vojenskou i průmyslovou, mravní zodpovědnost a rozhodnost, schopnost vstřebat a integrovat nejrůznější kultury a podněty. V Evropě se toho mnoho pozitivního o Spojených státech nedozvíte. Daří se především zprávám, které ten obraz, jenž jsem nastínil, zpochybňují. Že těch zpochybňujících údajů se dá nalézt hodně, to nerozporuji.
 

Pokud můj pozitivní obraz USA nesdílíte, nemusíte ještě přestat číst. Text je o něčem jiném. Budu psát o rozporech, o vnitřním štěpení společnosti. Je to v mnohém podobné tomu, co máme také, a je to v mnohém jiné. Píšu z pozice někoho, kdo má Spojené státy rád.
 

Je krátce po „midterm elections“, tedy volbách uprostřed presidentského funkčního období. Volí se celá Sněmovna reprezentantů a část Senátu. V Senátu republikáni těsnou většinu uhájili, ve sněmovně ji ztratili. Mezi zvolenými republikánskými kongresmany je 90 procent bílých mužů, mezi demokraty jen 38 procent. Volební kampaň byla velmi vypjatá. Původně se čekalo, že republikáni ztratí i Senát, ale nestalo se tak. Dost dobře možná jim pomohla aféra Kavanaugh. Časem se k ní dostanu.
 

Liberální média – a těch je většina – víceméně prezentovala volby jako civilizační střet. Na jedné straně jsou ti, kteří bojují za spravedlnost, a na druhé straně zpátečníci, kteří se snaží uhájit privilegia, jejichž čas už vypršel.
 

O jakou spravedlnost jde? Jde o spravedlnost pro ženy, menšiny, homosexuály a transsexuály, muslimy a afroameričany. A také o boj proti klimatickým změnám a o práva migrantů. Opravdu je to takhle jednoduché? Z mediálního pohledu ano. Nejdůležitější se zdají být práva žen a LBGT komunity. Opakovaně si to mimo jiné ověřuji poslechem NPR (National Public Radio). Například o situaci v Brazílii, kde probíhaly volby zásadního významu, se vůbec nemluvilo, dokud proti vítězícímu kandidátovi nezačala protestovat tamní feministická hnutí. Velká pozornost byla také věnována soudnímu řízení v Keni, kde je homosexualita trestná. A není to tak, že by šlo o témata okrajově zmíněná. V obou případech se to uvádělo celý den jako jedna z pěti hlavních zpráv.
 

Společnost je toho plná. Jeden můj starý přítel se mi svěřil, že když byl jeho 15letý syn na střední škole dotazován, jaké hodnoty ve společnosti považuje za nejdůležitější, tak odpověděl, že na prvním místě práva žen a na druhém místě práva gayů. Což je hezké, protože je to nesobecké. Potíž je, že si to syn vlastně nemyslí. Alespoň podle tatínka říká to, co mu zaručí přízeň učitelů.
 

Není pochyb o tom, že je tady jakási sdílená ideologie, která se pevně usadila ve školství, v médiích a na universitách. Je to ideologie, která chce změnit svět, udělat ho lepší a spravedlivější. S velkým gustem poukazuje na nejrůznější selhání minulosti. O křesťanství se na NPR mluví takřka výhradně, a to zhusta, v souvislosti s poklesky kněží a s obtížemi, které příslušníci LBGT komunity uvnitř církví a křesťanských rodin prožívali. Jedna kamarádka mi řekla, že ideologicky je přípustné, aby o křesťanství mluvili na veřejnosti pozitivně pouze afroameričané a lidé s mentálním postižením. Moje zkušenost to potvrzuje.
 

Ani v nejmenším přitom nerozporuji to, že minulost přinášela mnohá příkoří. Afroameričanům, indiánům, hispáncům, gayům, transsexuálům, ženám. Rasismus je v americké společnosti něčím reálným. Krutost a zloba, sexuální násilí, pohrdání schopnostmi žen, nesmyslné pronásledování homosexuálů, policejní násilí na afroameričanech, to všechno se dělo, a něco z toho se stále děje. Proti tomu se určitě ta ideologie, o které mluvím, staví. Otázka je, za jakou cenu. A zda to jde jinak. A také, jak velká cena se platí za lži odpůrců, kteří skutečné utrpení zlehčují.
 

Jenomže, kdo to jsou ti odpůrci? Někteří komentátoři to říkají jasně a bez obalu. Až mě ta jejich přímočarost děsí. Podle nich to jsou primárně lidé nevzdělaní a lidé rasističtí. A když to vidí takhle, tak se to snaží dokázat. Je věnováno obrovské množství prostoru dokazování, že Trump je rasista. Protože on to popírá, že by byl rasista, tak se hledají důkazy nepřímé. Například jsem slyšel jednu komentátorku zcela vážně tvrdit, že se to dá odvodit z jeho chvástání, že má skvělé geny. Protože jeho geny jsou geny bělošské.
 

K rasismu se dnes nikdo samozřejmě veřejně nepřizná. Nicméně společnost už je vyškolená, který slovní obrat má nějakou možnou rasistickou konotaci. Pečlivě se hlídá, zda někdo takový obrat nepoužije, a pokud ano, tak má velký problém. Je přitom nepochybně pravda, že člověk, který v srdci chová nějakou rasovou nenávist, volil Trumpa. Je také pravda, že Trump si dává pozor, aby takové lidi neodradil. Není jich úplně málo, ale na zvolení by to jistě nestačilo.
 

Trumpa volilo množství dělníků. Protože jim dal naději, a nejenom že ji dal, ale do značné míry ji i naplnil. Myslím, že Trump velice dobře rozpoznal, že na zvolení republikána už nestačí mít ideově pevný reaganovský postoj křesťanské pravice. Postoj, který třeba v podobě reprezentované Newtem Gingrichem, padlým vůdcem republikánů z Clintonova období, byl natolik podmanivě agresivní, že to zprvu lákalo, a pak odrazovalo. Ne, že by evangelikální křesťané ve své většině Trumpa nevolili.
Nikoliv nadšeně, ale s pocitem, že představuje menší zlo. Ne ovšem všichni. Dokonce i mezi republikánskými senátory je jeden, který tak neučinil. Ten řekl, že Trump kandiduje nikoliv na presidenta, ale na krále. Myslím, že to vystihl přesně.
 

Rozhodující pro Trumpa, a v tom se asi všichni shodnou, bylo, že kromě obvyklé republikánské voličské základny ho volili lidé cítící se nějak marginalizovaní, odsunutí na okraj. Nebyly to větší peníze, co ho dostalo do Bílého domu. Demokraté mají dnes často ve volbách finanční výhodu, někdy i dvoj či trojnásobnou.
 

Cítili se ti lidé volící Trumpa marginalizováni, protože oprávněně ztrácejí svá neoprávněná privilegia bílých mužů, nebo proto, že jim v tom světě nové rasové a genderové spravedlnosti není úplně dobře z důvodů, řekněme, legitimních?
 

Pravda bude obojí. Píšu-li spíše o tom druhém, tak je to proto, že jsem prožil stále větší polovinu svého života jako druhořadý občan v socialistickém Československu. Naučil jsem se v tom žít, osvojil si určité techniky, a vnímám citlivě strukturní podobnosti. Asi nejsem sám. Jeden můj kolega, stařičký profesor matematiky na Středozápadě, mi vykládal, jak je rád, že pobýval dlouho v zemích sovětského bloku před pádem komunismu. Že si myslel, že je to zkušenost, která je mu po ruce 1989 na nic. A teď se hodí. Když mi tohle povídal, tak jsem si vzpomněl na Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší.
V jistém smyslu i on psal o neočekáváném setkání s vlastní minulostí.
 

Tak jako tehdy jsou i nyní výroky, které se z určitého pohledu mohou jevit být zcela nekonfliktní, zasazovány do ideologického kontextu takovým způsobem, že nakonec vedou k postihu toho, kdo je pronesl. Často jde o ztrátu zaměstnání nebo pozice. Záleží při tom velmi na tom, kdo co říká. Žena může mluvit o specificky ženských přístupech k řešení problémů, ale když muž řekne, že ženy mají jiný přístup k řešení problémů než muži, tak je to na vyhazov. Medializuje se to pak tak, že příslušný nesdílí stejné hodnoty jako jeho zaměstnavatel. Když to čtete v novinách, tak máte pocit, že ten člověk musel říci něco strašného. A když se seznámíte s detaily, tak žasnete. Klasickými jsou případy Lawrence Summers z Harvardu a Jamese Damora z Googlu. Takových případů jsou ale mraky. Rozdíl proti socialistickému Československu ovšem je v tom, že zatímco tam se vládnoucí moc rozhořčenými pracujícími zaštiťovala vylhaně, zde příslušné orgány skutečně jednají na základě reálných protestů. Studenti často neváhají vložit obrovské množství času a energie do toho, aby dosáhli odstoupení ideologicky se nevhodně profilujícího profesora. Však také leckde na univerzitách vládne mezi vyučujícími velká opatrnost. O určitých tématech se bavíte jenom s těmi, kterým opravdu věříte. Další podobnost.
 

Před pár dny po dlouhém vzdorování rezignoval na svou pozici děkan fakulty sociální práce National Catholic University. Dovolil si dvakrát zapochybovat v kauze Kavanaugh. Na sociálních sítích napsal, že pokud Brett Kavanaugh skutečně na škole znásilnil Julie Swetnickovou, tak byl v té době neplnoletý a ona plnoletá, neboť je o tři roky starší. A že obvykle se takové věci berou v úvahu. A také napsal, že nerozumí tomu, proč Christine Blasey Fordová podstoupila už v srpnu test na detektoru lži, který navíc platil někdo jiný, když pozdní zveřejnění svého obvinění Kavanaugha zdůvodňovala tím, že chtěla zůstat v anonymitě, a teprve dodatečně si to rozmyslela. Studenti proti panu děkanovi začali hned protestovat. Nepotřebovali vymýšlet argumenty. Stačilo použít heslo „Believe the survivors!“. Tedy jako že těm, kteří někoho obviní ze sexuálního násilí, je třeba věřit bezpodmínečně.
 

Myslím, že lidé, kteří zde věří správnosti své životní orientace, považují každou šťouravou poznámku za zradu. To je to soustavné zasazování individuálních kauz do obecného ideologického rámce. Během senátního slyšení týkajícího se nominace Kavanaugha na soudce Nejvyššího soudu se toto projevilo velmi silně. Tak silně, že mnozí, kteří Trumpa opravdu nemusí a volit jít neplánovali, nakonec volit šli. V prostorách Senátu bylo velké množství žen, které se snažily republikánské senátory pohnout k tomu, aby hlasovali proti Kavanaughovi. Neměly žádnou zvláštní znalost o případu. Ale považovaly samotný fakt, že někdo nepřijal svědectví profesorky Fordové jako nezpochybnitelné, za projev zneuznání pokoření či utrpení, kterého se jim osobně v životě dostalo. Volaly na senátory: „Řekněte mi do očí, že moje utrpení nic neznamená.“ Senátoři je většinou míjeli mlčky. Když volaly něco na senátora z Utahu, tak ten se neudržel a řekl „You grow“. Což by česky asi bylo „Však vy vyrostete“. To způsobilo lavinu replik. Jedna žena na něj zavolala „You grow“ a někdo jiný se otázal „Jak si to dovolujete mluvit se ženami?“ Tomu utažskému senátorovi je 84 let.
 

Argumentace zobecněným utrpením a hněvem je velmi rozšířená. Docela mě dostalo, když jsem slyšel autorku jedné knihy mluvit o tom, že revoluční plamen hněvu amerických žen se už nepodaří bílým mocným mužům udusit. Vypadá to trochu jako legrace, ale není to legrace. Myslí to smrtelně vážně.
 

Pro lidi to není vůbec jednoduché se v tom vyznat. Protože normální laskavý člověk nechce být označen za rasistu, homofoba, xenofoba atd. A nechce nahrávat tomu, aby někdo jiný trpěl a byl utlačován. Normální laskavý člověk také nikoho vědomě neutlačuje. A teď se takoví lidé dozvídají, že byli či jsou součástí systému, který takové utlačování provádí. A že pro odstranění nespravedlností je potřeba provést redistribuci společenské moci. To je jádro argumentace genderových ideologů. Tak jsem to tady pochopil. A dokonce na jisté abstraktní rovině rozumím tomu, že se jim to může jevit jako nevyhnutelné. Jenomže při realizaci abstraktních idejí se stávají mnohé nespravedlnosti. Zjevně se tak již děje.
 

Nicméně USA něco řeší. Něco, co je třeba řešit. Se vší vážností, zápalem, nasazením. Domnívám se, že metoda, která se prosazuje, přinese dosti trpké ovoce. Třeba se ale moje obavy nepotvrdí. Třeba jsem úplně mimo, když projektuji svá historická traumata do jejich hledání. Odmítat vidět zjevné paralely by mi však přišlo nepoctivé.
 

Při srovnání Spojených států a České republiky mě napadá, že u nás lidé mají být sklon být pyšní, že nepodléháme ideologickému vidění světa. A že přitom úplně nedomýšlíme, že jasné (a třeba i zjednodušené) pojmenování nějakého společenského problému, se kterým se lidé mohou ztotožnit, je předpokladem nalezení společné vůle k jeho řešení. Proto žijeme ve vleku neřešených problémů.
 

V lednu se zvolení kongresmané ujmou moci. Nemalá část poslanců zvolených za Demokratickou stranu se bude snažit obžalovat presidenta z nejrůznějších přečinů. Dost dobře možná z dobrých důvodů. Protože demokraté nemají většinu v Senátu, tak taková obžaloba nebude moci být dovedena do jeho odvolání. Nicméně může společenskou atmosféru ještě více rozjitřit. Trump zatím dokázal, že se v takové atmosféře dokáže velice dobře orientovat. Zajímavé časy.
 

Aleš Drápal

(psáno v prosinci 2018)

Ublíženost

V květnu budeme mít možnost jít k volbám do Evropského parlamentu. Nemohu napsat „půjdeme k volbám do EP“, protože minule přišel k těmto volbám jen zhruba jeden z pěti oprávněných voličů. Zdá se ale, že letos bude účast v těchto volbách i v naší zemi vyšší. Důvodem ale nebude popularita Evropského parlamentu, nýbrž nepopularita Evropské unie.

Na rozdíl od předchozích voleb do EP letos mnoho lidí cítí, že podoba EP a posléze celé EU by se mohla zásadně proměnit. Je docela dobře možné, že ve volbách výrazně posílí strany, kterým se nepřesně říká „protievropské“. Dle mého názoru by bylo lépe používat slovo „protiunijní“. Bude velmi zajímavé sledovat, jak a na čem se pak budou tyto strany dohadovat v Evropském parlamentu.

V červnu roku 2003 jsem v referendu hlasoval proti vstupu ČR do EU a na řadu aspektů EU mám pohled velmi kritický. Nicméně nebudu tajit, že nyní mám z protiunijních postojů značné obavy. Internet je plný protiunijní propagandy, která je mnohdy opravdu hodně přitažená za vlasy. V naší zemi se této propagandě daří, protože posiluje jeden rys „češství“, který se mi pranic nelíbí a který může mít velmi nebezpečné následky. My Češi už celá staletí trpíme pocitem ublíženosti, dojmem, že někdo chce rozhodovat „o nás bez nás“, že nás někdo chce „zase“ nějak obalamutit. Když se potom najde politik, který těmto lidem dává za pravdu a posiluje v nich pocit ukřivděnosti a bezmocnosti, je zaděláno na průšvih.

Takže: Ano, EU se mnohdy zabývá blbinami, kterými by se zabývat neměla.

EU tlačí na pilu v genderové ideologii.

Jenže: Právě co se týče té genderové ideologie, konečné slovo mají stále jednotlivé státy. Je na nás, zda se budeme chovat normálně nebo zda budeme prosazovat opatření, které ještě před půl hodinou lidem právem připadala jako cvokárna.

Onen pocit ublíženosti se málokdy snoubí s pozitivní činorodostí. Přitom je tu otevřená možnost vstoupit do nějaké politické strany a snažit se žádoucím směrem ovlivnit třeba její politiku v rámci EU.

Mnohem lepší než dávat průchod pocitům ublíženosti a malosti je snažit se přijít s nějakou rozumnou iniciativou a něco smysluplného dojednat – a třeba i něco nesmyslného zastavit.

Velmi těžko se mi poslouchají řeči, že EU je něco jako vláda komunistů. Je to vlastně urážka všech těch, kterým komunisté zničili život. Já jsem byl na prvním výslechu v sedmnácti letech a na posledním dva měsíce před listopadem 1989. Mezi tím jich bylo nepočítaně.

Měl jsem kliku, že jsem ještě před rokem 1968 mohl vycestovat na západ. Ale od roku 1969 jsem sedm let nemohl ani do východního Německa nebo Maďarska. Moje děti si cestují, kam chtějí a kdy je to napadne. V Evropě nemusí mít ani pas, natož „výjezdní doložku“. (Dnešní mladí lidé patrně ani netuší, co to je.) Kritizovat mohu kohokoli a cokoli. Mohu si koupit jakoukoli knížku a zveřejnit jakýkoli článek, pokud v něm nejsou vyložené výzvy k páchání zločinů. Za komunistů bych mohl publikovat leda tak články vychvalující moudrost strany a vlády. Mohu spolu se stejně smýšlejícími založit prakticky jakýkoli spolek a nikdo mi v tom nebrání. Lidé, kteří přirovnávají EU ke komunistické vládě, buď vědomě lžou, nebo ztratili paměť. Co se týče mladších, ti mají určitou omluvu – kdo to nezažil, těžko si to dokáže představit.

Ne, máme se opravdu dobře. Žijeme v krásné zemi. Krajina se co dvacet kilometrů mění, vesnice i městečka zkrásněly, funguje tu zdravotnictví, zločinnost klesá. Je to ráj na zemi? Určitě ne, a nikdy před druhým příchodem Spasitele nebude. Ale máme být za co vděčni, a ten věčný pocit ukřivděnosti nám fakt nesluší.

Jsou všechna tato pozitiva dílem EU? Nejsou, ale není-li tu přímá kauzalita, je tu bezesporu korelace. Poté, co jsme se stali členy EU, dosáhla naše vlast největší prosperity a kvalita života se v naprosté většině parametrů (např. průměrná délka dožití) neustále zvyšuje. Můžeme EU kritizovat, já si ji nijak neglorifikuji, ale pokud v lidech vyvolává výbuchy nenávisti, přiznám se, že mám větší obavy z této nenávisti než z EU.

Kéž by nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovat ráčil.

  1. února 2019

 

Kritika je zbytečná (recenze)

Po „Elfí rodině“ vydala Laisi Finwen další skvělou knížku o vztazích. Na rozdíl od Elfí rodiny, která se zabývá i vztahy mezi generacemi, útlá knížečka Kritika je zbytečná se věnuje výhradně vztahům mezi manželi. Útlou knížku tvoří osm kapitol; každé z nich předchází delší citát z Muminků finské autorky dětských knížek Tove Janssonové. (Přiznám se, že jsem marně hledal spojitost citátu s následující kapitolou, ale to nevadí – Muminky jsem měl vždycky rád.)

Knížka má osm kapitol. První má nadpis „Hora“ a líčí základní obraz, ze kterého autorka vychází a který rozvíjí. Představuje si manželství jako horu, kterou prokutávají dva lidé, každý z opačné strany, v naději, že se uprostřed hory setkají. Tím setkáním je hluboké vzájemné porozumění – a vzájemné uspokojení – které je možné, které je cílem, ale kterého dosáhnout vskutku není snadné. Lidé mnohdy toto kutání vzdají; někdy zbytečně, protože už byli celkem blízko cíle.

K tomuto obrazu se autorka vrací v dalších kapitolách. Hned druhá kapitola má název „Proč si nestačí si otevřeně promluvit“ a třetí „Pokud tedy kritika skutečně nepomůže, existuje něco, co by pomohlo?“

Už jste zvědaví? Doufám, že ano, ale nic neprozradím. I ostatní názvy kapitol ve vás vzbudí spíše zvědavost, než aby něco naznačovaly – snad až na pátou kapitolu, nazvanou „Metoda malých pozvolných změn“. Tento název prozrazuje jeden ze základních autorčiných přístupů.

Na knížce si vážím autorčina realistického pohledu na manželské problémy, ale ještě víc snad její neutuchající naděje, že problémy jsou řešitelné a má smysl jde řešit. Poskytuje řadu rad, ovšem nikoli rad laciných. Nečekejte od této knížky, že vám usnadní život. Jednu věc ale udělat může a chce: Pokud si zoufáte nebo chcete rezignovat, posílí ve vás naději, že stojí za to kutat v oné zmiňované hoře, přestože to někdy vypadá beznadějně a vy už jste to málem vzdali.

Knížka je to velmi povzbudivá, ale zůstává realistická až do samého konce. Ocituji pár důležitých myšlenek z poslední stránky:

Věřím, že šťastný dlouhodobý vztah je možný.

Věřím dokonce, že trpělivou prací na vztahu toho lze dosáhnout s většinou partnerů, ať už jsme pro sebe na počátku byli více vhodní nebo spíš méně.

Nemyslím si ale, že ve šťastném vztahu musí být oba šťastní úplně pořád.

Každý člověk má právo být občas nešťastný.

Knížka má jeden problém – není snadné ji získat. Lze ji objednat pouze v nakladatelství Nová Forma. Musíte se proklikat na www.stahujknihy.cz a pak kliknout na rubriku „osobní rozvoj“. V této rubrice knihu najdete. Pokud si ji objednáte, zaplatíte 149 Kč za 1 kus.

  1. února 2019

 

Jehovisté v Rusku

Odsouzení Dána Dennise Christiansena, který se oženil s Ruskou a žije ve městě Orjol, na 6 a půl roku do vězení za aktivitu v rámci společnosti Svědků Jehovových mně dalo impuls k zamyšlení nad vztahem neliberálních států k náboženským menšinám.

Evangelikální církve a různé drobné sekty jsou zpravidla apolitické, a přece jsou v některých neliberálních státech potlačovány. (Mluvím o neliberálních státech, protože označit Rusko za totalitní stát by bylo velmi nepřesné; o totalitním režimu se dá hovořit v případě Číny.) Apolitičnost těchto společenství je někdy zcela zásadní a programatická – to je i případ Svědků Jehovových. Některé skupiny tak vyhraněně apolitické nejsou, nicméně o politiku zpravidla jeví zájem pouze velmi vlažný a dá se říci, že pro vládnoucí režim nejsou žádnou hrozbou. Co se týče Československa za vlády komunistů, „pletla se do politiky“ pouze část věřících v církvi Římskokatolické a v Českobratrské církvi evangelické; tzv. „menší církve“ v naší zemi byly spolehlivě „normalizovány“ a poslušně vydávaly prohlášení, která od jejich vedení státní moc vyžadovala, např. provolání k „volbám“ (komunistické „volby“ trefně označil Jan Sokol za „kontrolu buzerability obyvatelstva“), případně k různým „mírovým“ iniciativám. Špičky těchto církví tedy dělaly komunistickému režimu štafáž a řadovým členům to až na výjimky moc nevadilo. Tito křesťané obecně soudili, že „politika je svinstvo“; „životu v pravdě“ rozuměli jinak než Václav Havel (a vůbec si nejsem jist, že mu rozuměli lépe). V žádném případě ale nepředstavovali pro vládnoucí moc jakoukoli hrozbu. Kdyby je stát nechal na pokoji, byli by loajálními občany, a patrně by nijak neprotestovali proti různým nepravostem.

To, že křesťané byli v celém „východním bloku“ pronásledováni, vypovídalo více o vládnoucím režimu než o církvích, a už vůbec ne o jejich statečnosti. Pronásledování křesťanů bylo potvrzením pravdy, že „ideje mají důsledky“. Lenin a ostatní bolševici a komunisté byli hluboce přesvědčeni, že náboženské „tmářství“ brání pokroku, a to – spolu s přesvědčením, že násilí je povoleno – je vedlo k likvidaci kněží, kazatelů, popů, mnichů, rabínů i imámů. Byli vedeni ideologií, nikoli reálnou hrozbou. Kdyby dokázali reálně, tj. neideologicky, zhodnotit situaci, snažili by se udělat z křesťanů spíše své spojence – a s lítostí konstatuji, že by se jim to asi do značné míry podařilo.

Že jsou křesťané pronásledováni v Číně, nás tedy těžko může překvapit. Totalitní ideologie nesnese jiný stav než absolutní vládu. To, že jsou dnes Svědkové Jehovovi a evangelikální křesťané potlačováni v Rusku, vypovídá hodně o této zemi – o posunech, k nimž v ní dochází. A to i přesto, že mnozí evangelikálové dávají někdy až trapně najevo svou loajalitu vůči putinovskému režimu. A obávám se, že mnozí tak činí nejen z pragmatičnosti, ale ze skutečného přesvědčení.

Pravda, v případě Ruska k tomu přistupuje ještě jeden faktor, a sice pravoslavná církev. Ta byla v Rusku vždycky v područí státu, a ani sedmdesát let komunistické hrůzovlády nestačilo, aby se pravoslavná církev vzdala své snahy potlačit křesťany jiných denominací. Ano, vím, že mezi řadovými pravoslavnými věřícími je mnoho vzácných lidí, kterým skutečně jde o Krista, ale pokud se „o politiku nezajímají“ mnozí evangelikální křesťané, pak totéž platí patrně o většině řadových pravoslavných kněží a věřících. Putin, na rozdíl od Brežněva, Stalina nebo Lenina chápe obrovský potenciál spojenectví státu a církve při sledování vlastních cílů. A protože v Rusku není rozvinutá občanská společnost a chybí tam liberalismus v jeho původní a nikoli současné upadlé podobě, nevěřící, ale i pravoslavní věřící, považují „sekty“ přicházející z „prohnilého západu“ za něco hodného potlačení, nebo alespoň maximálního omezení.

Co mě ovšem překvapuje (nebo spíše mrzí, než překvapuje) je, že mnozí evangelikální křesťané v naší zemi „fandí“ spíše putinovskému Rusku než krvácející Ukrajině. Na Ukrajině ovšem vládne náboženská svoboda. To, že nyní ukrajinská pravoslavná církev získala autokefalitu, tedy administrativní nezávislost na moskevském patriarchátu, má větší význam, než nám tady může připadat. Náboženská pluralita Ukrajiny jednotlivým církvím znemožní, nebo přinejmenším ztíží, omezovat jiné křesťany, a může přispět ke vzniku a rozvoji občanské společnosti.

 

Potřebujeme Konzervativní noviny?

Hned z kraje odpovím jednoznačným „ano“. A hned se pokusím toto „ano“ obhájit a vysvětlit.

Četl jsem o jakémsi průzkumu v Německu, podle nějž smýšlí konzervativně zhruba 40 % obyvatel, nicméně mezi novináři a publicisty tvoří konzervativně smýšlející pouhých 5 %. Ve veřejnoprávních médiích jsou konzervativci zastoupeni minimálně, byť jsou příležitostně zváni do různých besed a debat.

V Německu sami liberálové přiznávají, že to „trochu přehnali“. Když v roce 2015 kulminovala migrační krize, a zejména v roce následujícím, si média vytkla za cíl nikoli pravdivě a do hloubky referovat o faktech, ale vychovávat čtenáře, posluchače a diváky, aby k migraci zaujali „ten správný postoj“. Nepříjemné zprávy se novináři a publicisté snažili nezveřejňovat, a v krajních případech si různé zprávy vymýšleli, jak se posléze ukázalo, když se přišlo na to, že Claas Relotius, slavný laureát několika novinářských cen, si některé zprávy prostě vycucal z prstu. (Nutno ovšem pro spravedlnost konstatovat, že časopis Spiegel, kterého se tento skandál týká nejvíce, pochybení přiznal a pokusil se o nápravu – do míry, která je v takovém případě možná.) Není divu, že na transparentech přívrženců AfD se objevovalo slovo Lügenpresse,  tedy „prolhaný tisk“.

Toto nedostatečné zastoupení konzervativců v médiích zřejmě značnou měrou přispělo k tomu, že lidé stále více čerpali své vědomosti (a následně i své názory) z různých internetových zdrojů. Často ale docházelo – a dochází – k tomu, že slepě věří různým fake news, protože kvalita „internetových informací“ je mnohdy ještě ubožejší než kvalita veřejnoprávních médií. A s lítostí musím konstatovat, že mnozí z těch, kdo se považují za konzervativce, jsou ještě lehkověrnější než levičáci a liberálové.

Právě proto vidím potřebu Konzervativních novin jako velmi naléhavou. Je mi jasné, že – přinejmenším zpočátku – budou (co se týče faktů) odkázány na různé zpravodajské agentury, protože si těžko mohou dovolit vlastní reportéry, nadto v různých částech světa. Důležité ale je, aby zveřejňovaly pouze fakta ověřená – byť za cenu toho, že jich bude méně. Už to bude obrovská služba konzervativnímu táboru. Nejvyšší hodnotou Konzervativních novin nesmí být rychlost, ale pravdivost. Důležité bude rovněž rozlišování mezi „informací“ a „interpretací“ této informace.

Nedávno jsem moderoval jednu veřejnou debatu. Jako obvykle jsem to schytával z obou stran. Část publika byla nespokojená, když se ozvalo cokoli pozitivního o EU, jiná část byla nespokojená, když se ozvalo cokoli kritického o islámu. Po debatě jsem byl těmito lidmi vyzván, abych žádná negativní fakta neuváděl, protože tím vyvolávám v lidech nenávist. Nemohl jsem nevzpomenout na první šťastlivce, kterým se již ve třicátých letech minulého století podařilo uprchnout z gulagů a podat zpráva o tom, co se v Sovětském svazu děje. Zpočátku jim mnohdy nevěřili ani lidé pravicově smýšlející. Po celou dobu – od oněch třicátých let až do let osmdesátých, byli pak mezi západními levičáky lidé, kteří neradi slyšeli cokoli negativního o „táboru míru“, protože to chápali jako posilování kapitalismu, a tedy jako zradu „pokrokových sil“. Pravda, po okupaci Československa „spřátelenými“ armádami v roce 1968 už bylo velmi těžké tento postoj držet, a pro spravedlnost nutno říci, že komunistické strany zejména Španělska a Itálie se se stalinismem vnitřně opravdu rozešly a na potlačování pro levičáky nepříjemných zpráv z východu se již nepodílely. Výzvy, abych neříkal nic negativního o islámu, jsou ze stejného soudku. Konzervativní noviny budou konat dobrou službu, když nebudou zamlčovat žádná fakta – ani ta, která se nám „hodí do krámu“, ani ta, která se nám do krámu nehodí. Pravdivost pro nás musí být důležitější než vítězství v nějakém mediálním souboji.

Pro levicové liberály je výhodné líčit jejich názorové odpůrce jako jakousi jednolitou vrstvu. Voliči SPD a Zemana jsou nevzdělaní, hloupí, jsou to starší, zaostalí lidé… Hrozí, že se najdou další takoví nešťastníci, jako prý „první český usvědčený terorista“ pan Balda, který se snažil vyvolat panický strach z islámu. (Ovšem s tím prvním teroristou to není pravda; prvními usvědčenými teroristy jsou bývalý pražský imám Sámer Shehadeh, jeho bratr Omar Shenhadeh a Omarova manželka Fátima, dříve Kristýna.)

V tomto „zemanovsko-okamurovském“ táboře jsou opravdu někteří lidé zlí a nenávistní, vyzývající ke střílení malých dětí a k jiným zvěrstvům. Stačí podívat se na některé diskuse na sociálních sítích. Na druhé straně jsou v tomto táboře i zcela odlišní lidé, kteří mají větší strach z výstřelků liberalismu než ze Zemana. Znám takových lidí poměrně dost, a i když nevolím jako oni, vím, že nejsou „fašisté“.

Když se podíváte na evropskou politickou scénu, vidíte tento problém na mnoha místech. Levičákům (byť již zdaleka ne všem) a liberálům se daří neustále připomínat, že příznivci krajní pravice volí Švédské demokraty, v Německu AfD, ve Francii Marine le Penovou, v Rakousku Svobodné… Vedení těchto stran se zpravidla snaží se od krajní pravice distancovat, ale to je těžké, protože těžko očekávat, že by tento segment společnosti volil třeba sociální demokraty nebo zelené. I nadále lze – bohužel – očekávat, že političtí nepřátelé konzervativně smýšlejících se nebudou vyrovnávat s tím, co tyto „civilizacionistické“ strany skutečně chtějí a co mají ve svém programu. Spíše budou vypichovat, jak hrozní lidé je volí.

I zde mohou Konzervativní noviny sehrát velmi pozitivní roli. Nesmějí se stát nástrojem nenávisti, ale nesmějí ani přistoupit na tezi, že zveřejňování nepříjemných faktů je šíření nenávisti. Bude to velmi nesnadný úkol – ovšem, když to tak vezmete, která hodnotná věc je nebo byla snadná?

Tak se do toho pusťme!

 

  1. února 2019. Vyšlo v Konzervativních novinách  8. 2. t. r.

 

Pastor a sebevražda?

Křesťan dnes přinesl dne 3. února t. r. zprávu o sebevraždě Jima Howarda, pastora šestitisícového sboru Real Life Church v Kalifornii. Pastor údajně trpěl duševní poruchou, která ho nakonec přivedla až k sebevraždě.

Neznám teologický profil tohoto pastora a neznám zaměření jeho sboru. Dostal jsem ale podnět, abych se k „sebevraždě pastora“ vyslovil, a jsem přesvědčen, že to, co napíšu, se může týkat nejrůznějších denominací, od liberálních po fundamentalistické, i pastorů nejrůznějších temperamentů a obdarování.

Správné teologické názory totiž nezaručují, že povedeme správnou životosprávu. Mnoho pastorů ví, že potřebují správně pečovat o své tělo – nepřejídat se, zajistit si dostatečný spánek, mít dost pohybu atd. – ale ne všichni si stejně intenzivně uvědomují, že své potřeby má i jejich duše. A duše a duch není totéž.

Setkal jsem se před lety s mimořádným mužem. Jmenuje se Ron Wiebe a dnes je mu již přes osmdesát let. Pracoval jako psychiatr v Kalifornii. Po mnohaleté praxi na jedné sekulární psychiatrické klinice začal sloužit přednostně pastorům a psychiatrům. Od něj jsem se dověděl, že zhruba třicet procent amerických pastorů a zhruba padesát procent amerických misionářů „dopadne špatně“. Nejčastějším problémem je vyhoření, ale příčinou může být i rozvod, tělesná nemoc, jejímž spouštěčem byl přílišný stres apod.

Domnívám se, že velikost (a zejména růst) sboru je faktor, který zvyšuje nebezpečí, že nastane nějaká katastrofa. Stresory totiž nejsou pouze události negativní (třeba problémy s nezdárným potomkem), ale i pozitivní (pozvání k projevům na různých konferencích, tlak nakladatele, aby úspěšný pastor napsal novou knihu apod.)

Povrchní křesťan usoudí, že pastor, který špatně skončil, měl buď „malou víru“, nebo byl v jeho životě nějaký „skrytý hřích“, nebo něco podobného. Zkrátka, že si za to mohl sám. No… v podstatě ano, „mohl si za to sám“, ale možná trochu jinak a složitěji, než si kritický povrchní křesťan uvědomuje.

Paradoxně jsem to poznal na vlastní kůži, když jsem rezignoval. Věděl jsem, že nemám zanedbávat společná shromáždění, a nikdy jsem nepřestal chodit na bohoslužby, nicméně přiznám, se, že první rok po rezignaci to bylo spíše z povinnosti. Trvalo zhruba dva roky, než jsem se „vybabral z nejhoršího“. Až po rezignaci, ve zcela nové situaci, jsem si začal uvědomovat, pod jakým tlakem jsem celá léta žil. A přiznám se, že jsem to mnoho let jednoduše netušil. Byl to typický případ, často ilustrovaný obrazem „žáby v kastrolu“. Asi to už znáte: Když dáte žábu do horké vody, okamžitě vyskočí. Když ji dáte do studené vody a postupně ji ohříváte, žába nevyskočí, a nakonec se uvaří. (Nevím, jestli to je tak doopravdy, ale obraz je to srozumitelný, že?)

Rostoucí sbor znamená více problémů, a to i tam, kde sbor roste po všech stránkách zdravě. Roste počet lidí, za něž pastor pociťuje určitou odpovědnost. Nicméně každý máme jen určitou časovou a emocionální kapacitu.

Právě překládám zajímavou knihu od pastora sboru Crossroads Briana Toma. Mimo jiné v ní píše:

Povolání pastora je nebezpečné už proto, že slýcháme o hrozných věcech, které se lidem dějí, mnohem častěji než druzí. Nejenže znám mnohem víc lidí než průměrný člověk, ale dostávám také mnohem více proseb o modlitby než průměrný člověk. A lidé nepřicházejí s prosbami typu: „Hele, modlil by ses za mě, abych moudře naložil se všemi těmi penězi, jimiž mne Bůh požehnal?“ Většina proseb se týká akutních zdravotních potíží a různých tragédií. Proto v mysli nosím rejstřík nejrůznějších nemocí a pamatuji si, s čím bývají spojeny.

Když vás požádá o rozhovor člověk, který právě prožívá určitou tragédii, nemáte srdce ho odmítnout. Když ale máte určitý den už třetí takový rozhovor, něco to s vámi dělá. Přiznám se, že jsem se na ten třetí rozhovor už netěšil – a současně jsem se odsuzoval za to, že toho člověka nemám dostatečně rád.

Ron Wiebe tehdy skupince vedoucích vyprávěl o své službě. Pokud nějaký pastor vyhledal jeho pomoc, kladl si jednu podmínku: Ten, jemuž bude sloužit, musí slíbit, že jeden den v týdnu bude mít zcela vypnutý telefon. Pokud začal s někým pracovat, vedl ho také k tomu, aby jeho dovolená byla skutečně dovolená.

Podmínkou, aby pastor nevyhořel a aby ustál nejrůznější tlaky, je, že bude mít dobré přátele. Ne pochlebovače – těch mívají úspěšní pastoři zpravidla dost. A přátelství vyžaduje čas. A otevřenost.

Jak jsem psal – nevím, čím konkrétně trpěl Jim Howard. Možná lidé v jeho okolí netušili, jak strašlivé věci prožívá. Možná udělal zásadní chybu, totiž že se se svými bolestmi nikomu nesvěřoval. Mohlo to být něco zcela jiného. Platí ovšem, že pastoři se neproviňují nějakými o řád odlišnými hříchy, než „řadoví“ věřící. Základní pokušení jsou pro všechny stejná – peníze, sex, moc. Ale stejné jsou i duševní poruchy. Ne, pastorům se nevyhýbají. Nejde mi teď o to, lokalizovat chybu. V některých případech to není těžké, pokud člověk zná okolnosti. Vím však, že i když se člověk snaží dělat všechno poctivě a nešvindlovat, může se dostat do velmi složitých situací. Važte si svých pastorů – je to ohrožený druh.

  1. února 2019

O restitucích pro křesťany

O restitucích toho bylo v poslední době napsáno mnoho. I na Křesťanu dnes vyšla řada článků, s nimiž v podstatě souhlasím. Nicméně chci upozornit na jeden aspekt, kterému se, pokud jsem něco nepřehlédl, články na toto téma nevěnují.

Na úvod připomenu, že

  1. Již v první polovině devadesátých let jsem vyzýval všechny církve, aby se jakýchkoli nároků na vrácení ukradeného majetku vzdaly, protože se to obrátí proti nim. Předpovídal jsem, že se celá věc potáhne a výrazným způsobem podváže evangelizační věrohodnost církví. (Tehdy jsem ovšem odhadoval, že spor o restituce se potáhne nějakých osm let, nikoli pětadvacet.)
  2. Vždy jsem byl proti tomu, aby stát církve financoval, a když jsme zaregistrovali Církev Křesťanská společenství, o státní finance jsme nežádali, a to z principu.

 

Současné spory se týkají již ani ne tak oprávněnosti, ale výše náhrad. Komunisté a jejich spojenci vědí, že restituce už nelze zcela zrušit, a jde jim jen o to, církve maximálně poškodit. Možná si řeknete, že nějakému Drápalovi to může být jedno, když na nic nárok nemá a o státní příspěvek nikdy nestál. Jenže celá věc má určitý duchovní rozměr, který se týká nás všech.

Celá kauza restitucí skončí tím, že nastane naprostá odluka církve od státu, což považuji za velmi žádoucí. Nepřátelé církve, kteří zpochybňují jakékoli finanční nároky církve, nemluví o tom, že stav, kdy stát financoval církve, byl církvi vnucen, a to komunistickou vládou v roce 1949. Církev byla připravena o majetek s tím, že stát se postará o platy duchovních. Jaká byla motivace komunistických mocipánů, není těžké odhadnout. Státní financování bylo prostředkem kontroly duchovních – finance byly vázány na tzv. „státní souhlas k výkonu duchovenského povolání“, a kdo ho nedostal, nejen že nedostal plat, ale nesměl vykonávat „duchovenskou činnost“, pod níž mohla komunistická justice zařadit prakticky cokoli, co se jí nelíbilo nebo co se jí zdálo podezřelé.

Domnívám se, že přes určitý počáteční šok by to po sametu šlo i bez restitucí. Církev je natolik silná, nakolik jsou schopni a ochotni její provoz financovat její členové v dané chvíli – tedy např. v daném kalendářním roce. Kdyby restituce nebyly, dělaly by toho církve mnohem méně, nicméně morálně by byly mnohem silnější. Ale budiž – stalo se.

Že s návrhem na zdanění restitucí přijdou komunisté, jistě nikoho nepřekvapilo. Ti svou nestoudnost prokazují opakovaně a není třeba na ni nějak zvlášť upozorňovat. Církvi chtěli škodit vždy, a když k tomu dostali příležitost, tak některé duchovní povraždili a jiné persekvovali. Jde mi nyní o ty, kdo je v jejich hanebném počínání podporují, respektive o jejich voliče. Tedy o voliče SPD, sociálních demokratů, hnutí ANO a prezidenta Zemana.

A nejde mi nyní ani tak o to, že tyto strany (a pan prezident) škodí církvi jako takové. Jde mi o to, že tyto strany, potažmo prezident, zásadním a flagrantním způsobem zpochybňují právní stát. Právní stát předpokládá, že smlouvy a zákony platí. Pokud jsou s nástupem každé nové vládní garnitury zpochybněny smlouvy uzavřené vládou předchozí, vzniká právní nejistota. Ti, kteří volají k revizi či přímo zrušení stávajících smluv – a může jít o zcela jiné záležitosti, než jsou církevní restituce – vytvářejí právní nejistotu a prohlubují nedůvěru k právnímu státu jako takovému.

Argument, že za Nečasovy vlády prošly restituce většinou jediného hlasu, je irelevantní. Pravidla buď platí, nebo neplatí. Demokracie je z devadesáti procent procedura. Někdy nepříjemně zdlouhavá. Ano, tam, kde je diktatura, se zákony schvalují mnohem rychleji – a diktátor je může dle libosti měnit, třeba i retroaktivně. Žil jsem od sametu v dojmu, že něco takového nechceme.

Tomio Okamura a jemu podobní mluví o záchraně evropské civilizace. Nyní již naprosto neoprávněně. Jestli něco potřebujeme chránit, tak je to právě právní stát. To je něco, na čem se může shodnout levice i pravice, ba i věřící i ateisté.

V prezidentu Zemanovi někteří křesťané viděli novodobého Kýra. Zastane se prezident Zeman čínských křesťanů, aby nebyli vráceni do země, kde mnozí křesťané za svou víru umírají v pracovních táborech? Silně pochybuji. Vy, kdo jste ho volili, zamyslete se nad důsledky této volby. Bylo přece předem jasné, že pan prezident se chce v Číně učit, „jak stabilizovat společnost“. V Číně to znamená pronásledování všech jinověrců. Dávám přednost svobodě slova a právnímu státu.

  1. ledna 2019

Svoboda slova a virtuální realita

Dnes se dá na internetu vytvářet virtuální realita do té míry, že je velmi těžké o čemkoli zjistit, zda je to pravda nebo lež, a pokud je to lež, pak kdo je jejím původcem. Je obecně známo, že lži se šíří rychleji a snadněji než pravda.

Pokud někdo chce vědomě lhát, otázku pravdy nemusí řešit; řeší pouze otázku, do jaké míry mu budou lidé věřit, tj. jak šikovně udělá svou lež pravdě podobnou.

Tento velmi složitý stav se týká otázky svobody slova. Má se trestat lhaní na síti? I ti, kdo jsou přesvědčeni, že ano, jsou si zpravidla vědomi, o jak nesnadnou otázku jde. Budeme-li trestat lhaní, nerušíme tím svobodu slova?

V tomto článku nepřinesu žádné jednoznačné odpovědi, protože je nemám. Pokusím se ale vymezit povahu problému.

Je rozdíl mezi informací a názorem, mezi faktem a jeho hodnocením. Pochopitelně platí, že názory si utváříme na základě faktů, která známe, ale – bohužel – někdy i na základě domnělých faktů, tedy na základě lživých informací, kterým jsme uvěřili.

Nepochybuji o tom, že lhaní – vypouštění „vymyšlených faktů“ – je nesmírně nebezpečné. A nemám pochybnost ani o tom, že někdy se velmi těžko hledá hranice mezi fakty a názory.

Jsou pochopitelně situace, kdy není co řešit. Dejme tomu, že někdo přijde s tvrzením, že hlavním městem České republiky je Plzeň. Kdyby někdo něco takového tvrdil, žádného stoupence by nezískal – a proto to také nikdo nedělá. Nicméně jsou situace, kdy ani tato otázka není všemi vnímána zcela jednoznačně. Je hlavním městem Izraele Jeruzalém nebo Tel Aviv?

Vezměme si ale nebezpečnější případ. Před dvěma nebo třemi lety kolovala po internetu zpráva, jak afgánští migranti jedné rodině na Moravě podřezali domácí zvířectvo. Brzy se ukázalo, že tuto „zprávu“ si vymyslela jedna žena, která byla posléze obviněna, tuším z šíření poplašné zprávy. Že jde o „fake news“, se ale zřejmě nedostalo mezi všechny, kteří uvěřili původní lži. Někteří lidé si možná dodnes myslí, že to byla pravda. Mají se stíhat takové lži, nebo to máme „nechat být“ se zdůvodněním, že přece máme svobodu slova?

Zde si dovolím malou odbočku. V roce 1996 „frčel“ Formanův film Lid versus Larry Flynt. Larry Flynt používal i ty nejhnusnější metody, aby očernil své odpůrce. Nicméně v soudním sporu zvítězil, neboť v USA je svoboda slova. Liberálové, včetně tehdejšího českého prezidenta Václava Havla, byli z filmu vesměs nadšení, pouze některé feministky byly naštvané. Člověk, který se neštítil lhát, byl vnímán jako hrdina boje proti konzervativním pokrytcům.

Jsem přesvědčen, že svoboda slova má smysl tam, kde mají lidé v úctě pravdu. Ne, ani v nejmenším netvrdím, že tam, kde ji nemají, by měla být svoboda slova zrušena. Jen říkám, že život ve společnosti, která hájí svobodu slova, ale nehájí pravdivost, bude velmi komplikovaný. Domnívám se, že někteří z těch liberálů, kteří tehdy onen Formanův film nadšeně vítali, by dnes svobodu slovu rádi omezili (a patrně to také udělají) v rámci boje proti fake news. Sklízí plody toho, co celá desetiletí zasévali.

Nejnebezpečnější věci, které se šíří po internetu, nejsou vyložené lži. Jsou to informace překroucené a doplněné příslušnou „omáčkou“. Pokusím se nyní na konkrétním případě osvětlit, jak to funguje.

Jde o e-mail tvrdící, že město Brno zavedlo arabštinu jako úřední jazyk. Jednu verzi tohoto e-mailu jsem dostal od jedné známé už loni. Volal jsem na brněnský magistrát, kde mi potvrdili, že jde o fake. Jinou, o hodně vylepšenou verzi, mi před několika dny poslal přítel, který je sám statečným bojovníkem proti fake news a jehož si velmi vážím. „I ty, Brute?“ chtělo se mi říci. Překopíruji sem dokument, který mi poslal:

 

Čtěte!

Brno je dnes jediným místem v České republice, které má už dávno postavenu muslimskou mešitu.

Vedení BRNA k tomu nedávno schválilo arabštinu na svých úřadech!

 
   
 

Pro tuto záležitost hlasovali zastupitelé z hnutí KDU-ČSL, Žít Brno, Zelení, Piráti a TOP 09… „Brněnský deník“ informuje o tom, že dnes vedení města Brna schválilo vytvoření pracovního místa pro tlumočníka z arabštiny, aby se domluvili arabsky hovořící lidé při vyřizování úředních věcí na brněnských úřadech. Již tak nebudou v Brně muset hovořit na úřadech česky jako úředním jazykem. Pro tuto záležitost hlasovali zastupitelé z hnutí KDU-ČSL, Žít Brno, Zelení, Piráti a TOP09. O případu jsme psali již v článku „Brno se připravuje na příchod mu- slimských migrantů? Zavádí arabštinu na úřadech …“ Jestlipak nám někdo vysvětlí z jakého důvodu – když se dušovali, že imigranti, pokud zde budou chtít žít, že se musí naučit naší řeč ! ! !  TAK PROČ JE TO ZASE JINAK ! ! !  Seznam zastupitelů města Brna, kteří hlasovali pro zavedení arabštiny na úřadech města Brna:
Zdrojem informace je hnutí Slušní lidé: KDU-ČSL – 5 hlasů (Crha, Suchý, Hladík, Rychnovský, Beran) Zelení – 4 hlasy (Ander, Vlašín, Drápalová,Fajnorová) TOP09- 4 hlasy (Kacer, Urubek, Dubová, Drbal) Žít Brno –  5 hlasů (Kašpaříková, Hofmannová, Hollan ml., Hollan st., Freund) Piráti – 2 hlasy (Ulip, Koláčný) 

NEZAPOMEŇTE na ně při volbách.

Opět jsem volal na brněnský magistrát. Odkázali mě na heslo „Brno usnadňuje cizincům komunikaci s úřady“. Tam se dovíte, že Brno skutečně vytvořilo pracovní místo pro tlumočníka z arabštiny. Z rozesílaného e-mailu se ale nedovíte, že zřídilo i místo pro tlumočníka třeba z rumunštiny nebo vietnamštiny, o „hlavních“ světových jazycích ani nemluvě. Informace o „schválení arabštiny“ na úřadech už je vyloženě zavádějící.

Když už jsme u toho, všimněme si dalších rysů tohoto sdělení. Třeba emocionálního zvolání PROČ JE TO ZASE JINAK! Hledáte-li, k čemu se vztahuje ono „zase“, hledáte marně. To, co má být „jinak“, dle autorů onoho fejku je, že cizinci nebudou muset zvládat češtinu, pokud zde „budou chtít žít“. Jenže zvládnutí češtiny není a nikdy nebylo podmínkou proto, aby zde mohli žít, ale pouze pro získání českého občanství. Podobně jako žijí Češi třeba v Itálii a nikdo po nich nechce, aby uměli italsky.

Na konci jsme vyzváni, abychom „nezapomněli“, které politické strany souhlasily se zřízením tlumočnických míst. Plně souhlasím. A nezapomeňte, že to byli zřejmě „slušní lidé“, kdo tuto zavádějící zprávu vyprodukoval.

Shrnuto: Tento dokument obsahuje záměrné polopravdy – není dílem nějakého omylu lidí, kteří to mysleli dobře. A skutečně chce vyvolat nenávist.

Nicméně… má se zrušit svoboda slova, aby lidé nemohli takto beztrestně klamat? To už je mnohem složitější. Hranice mezi faktem a jeho interpretací není vždy jednoznačná. A pak je zde otázka: Kdo by rozhodoval, co zakázat a co nikoli? Naše doba stále ještě přeje liberálům, kteří bývají v pokušení zakázat či alespoň omezit některé názory. Když upozorníte na to, že s migranty jsou problémy, už jste „fašoun“, bez ohledu na fakta, která přinášíte.

Nemám odpověď. Jedním jsem si ale jist: Tato otázka nás v blízké a patrně i vzdálenější budoucnosti hodně potrápí.

  1. ledna 2019

Laskavost

Netvrdím, že dříve byli lidé laskavější. Nechci nostalgicky vzpomínat a ani nevím, čím by se míra laskavosti dala poměřit. Vyjádřím se tedy velice opatrně: Jsem přesvědčen, že dnes by mohlo být laskavosti více. Laskavost je – alespoň podle některých překladů Galatským 5:22 – ovocem Ducha svatého.

Co je opakem laskavosti? Odpověď je zdánlivě jednoduchá: nelaskavost. Myslím, že můžeme zmínit ještě nevstřícnost, tvrdost, jedovatost, případně lhostejnost.

Domnívám se, že ovoce Ducha bychom měli nést ve všech sférách našeho života. V soukromí nejužší rodiny, v širší rodině, ve škole či v zaměstnání, v církvi… Proto mě zneklidňují někteří mí přátelé a známí, kteří dokáží být příjemní a usměvaví, ale jakmile přijde na politické (u některých na teologické) názory, najednou jim jakoby ztvrdnou rysy, oni zvážní a začnou mluvit velice nelaskavě.

Myslím si, že pokud jsme sarkastičtí, ironičtí či přímo jedovatí, jsme to my, kdo máme problém. Ne že by se v Písmu ironie či sarkasmus nevyskytovaly vůbec. Elijáš mluvil dosti ironicky, když vyzýval Baalovy kněze, aby volali svého boha hlasitěji, protože si možná odskočil vykonat potřebu. Jsem ale přesvědčen, že bychom si z Elijáše měli vzít příklad v jiných oblastech, nežli je tato. Jak praví moudré rčení, to, že jsi protivný, ještě neznamená, že jsi prorok.

Sarkasmus a ironie jsou mocní zabíječi smysluplného rozhovoru, protože se zpravidla dotýkají partnera v rozhovoru osobně. Plodný rozhovor se lépe daří tam, kde lidé říkají „domnívám se, že…“ než „ty jsi úplně vedle…“

Pokud jsme s někým ve sporu, záleží mnohdy na našich postojích a slovech, zda bude tento spor plodný a přínosný, nebo zbytečný a škodlivý. Proto je vhodná i určitá diplomacie. Nemusíte hned říkat: „Pane, Vy lžete!“ Můžete se vyjádřit diplomaticky: „Vážený pane, domnívám se, že o pravdivosti Vašich informací by se dalo s úspěchem pochybovat.“

Připomínejme si rovněž, že když s námi někdo nesouhlasí, ještě to neznamená, že je to padouch.

Svatý Augustin byl prý přesvědčen, že nepokřtěná nemluvňátka jdou do pekla. (Ve staletích před ním se lidé často nechávali pokřtít až na smrtelné posteli, aby šli do nebe „čistí“. V době Augustinově se tato praxe otočila. Přitom za oběma těmito protikladnými názory bylo podobné magické pojetí křtu.) Srdečně s ním nesouhlasím – nemusím ho ale obviňovat z toho, že si přál, aby ta nemluvňátka zahynula.

Jsme-li sarkastičtí a jedovatí, máme pravděpodobně určitý problém my. Ne nutně v onom názoru, o který se přeme. I sarkastičtí a jedovatí lidé mohou mít pravdu. Otázka ovšem je, zda se jim podaří pro své (dejme tomu, že správné) názory získat druhou stranu. Když někoho zesměšníme, asi mu tím nepřidáme na chuti se s námi příště bavit. Slavný křesťanský apologeta Josh McDowell kdysi prohlásil: „Vyhrál jsem mnoho sporů, ale ztratil jsem mnoho duší.“ Pro naše účely bychom analogicky mohli říci: „Mnohokrát se mi podařilo mít poslední slovo, ale málokoho jsem přesvědčil.“

Mezilidské vztahy jsou cenná komodita. Co by nám bylo platné, kdybychom žili v luxusu a bezpečí, ale neměli bychom se rádi a chyběli by nám skuteční přátelé. A skuteční přátelé – tedy ne pouzí fanouškové či pochlebovači – s námi nebudou vždy stoprocentně názorově souznít. Skutečné přátelství obstojí v zátěžové zkoušce občasného nesouhlasu. Někdy dospějeme k názoru: „We agree to differ“ („shodli jsme se, že máme odlišný názor“). Pokud zůstaneme laskaví a otevření k dalšímu rozhovoru, nemusí být naše názorové rozdíly tragédií. Pokud nás vedou k jakési totální válce, je to velice smutné.

Mou výchozí premisou je, že ti, kdo se mnou nesouhlasí, jsou lidé, kteří se mýlí, ale nejsou to padouši. Pokud je někdo padouch, který vědomě lže, pak skutečně rozhovor nemá smysl. Je mi ale líto, pokud se znepřátelí lidé, kteří jsou oba celkem charakterní. Pokud ovšem bezcharakternost předem předpokládám, přispívám k nelaskavosti v tomto světě. A zdá se mi, že té už je víc než dost. Bohužel. Zvolme lepší cestu!

  1. ledna 2019

 

Bojácní politici a nebojácný Okamura

Mám na Moravě přítele, který občas glosuje mé články. Jestli mě paměť nezradila, v minulosti hlasoval pro sociální demokraty nebo pro lidovce, ale nyní volí Okamurovu Stranu přímé demokracie. Před nedávnem mi napsal, že lidovečtí politici (a nejen oni) se bojí mluvit o migraci, zatímco jediný Tomio Okamura se nebojí a nazývá věci pravými jmény.

Kdybych se v průběhu let nenaučil ovládat se, asi by mě tento názor pěkně vytočil. Jsem si jist, že pokud jde o vztah k migraci, lidovecké politiky (a naprostou většinu jiných) nějaký strach z migrace rozhodně nemotivuje.

Realita je dle mého názoru taková, že pokud jde o migraci, v krátkodobém či střednědobém horizontu se naši politici, ať už kteréhokoli politického přesvědčení, ničeho bát nemusí. A jsem si jist, že ať už by volby vyhrála jakákoli ze stávajících relevantních stran, nová vláda by zaujímala – možná s drobnými odstíny – podobné postoje jako předchozí vláda Sobotkova a nyní vláda Babišova. Můžeme diskutovat o tom, zda jsou názory českých voličů správné či nesprávné, můžeme diskutovat o tom, proč jsou takové, jaké jsou, nicméně v dohledné době u nás nebude sestavena vláda, která by nějak zdvihla „stavidla migrace“.

Z toho plyne, že o našich politických preferencích by měla rozhodovat jiná témata než migrace. SPD má ovšem jen dvě zásadní témata: Migraci a přímou demokracii, tj. snahu uzákonit referendum, které by do značné míry omezilo zastupitelskou demokracii. Důsledky takového kroku by byly naprosto katastrofální. Skutečné vládnutí někdy znamená příjímání nepopulárních opatření, jejichž správnost se projeví až po letech. Již nyní je rozhodování poslanců až příliš ovlivněno čtyřletým volebním obdobím; proto jsou poslanci ochotni přijmout takové zákony, jejichž blahodárnost nebo přinejmenším neutralita se projeví během čtyř let. To ovšem znamená, že chybí odvaha prosadit cokoli skutečně zásadního. Kdyby se uzákonila odvolatelnost politiků ještě před skončením jejich volebního období, mohli by politici přijímat pouze ta opatření, které by „lid“ bezprostředně kvitoval. Pán Bůh s námi a zlé pryč!

Okamurovo vítězství by znamenalo ekonomickou katastrofu a ztrátu západní orientace naší země. Nejvíc by postihlo právě ty segmenty společnosti, u nichž Okamura nejvíc boduje.

Je zde ovšem další otázka, a sice co dělat s rostoucími preferencemi tzv. „populistických“ stran. Většina evropských zemí zakouší jejich povlovný vzestup. Většina evropských politiků rovněž volí ostrakizaci těchto stran. „S takovými šílenci přece není možné o čemkoli jednat.“ Důsledkem tohoto postoje je stabilní pokles podpory tradičních stran. V některých případech vede tento vývoj k tomu, že se „populisté“ dostanou k moci (Itálie), nebo že nějakým zásadním způsobem „zavaří“ dané zemi (Spojené království). „Protipopulistický“ tábor se raduje, že Geert Wilders skončil v Nizozemí až třetí a že Marine le Pen se nedostala do druhého kola francouzských prezidentských voleb. A tak podobně. Nicméně vývoj jde zatím pořád jedním směrem…

Rozhodnutí nebavit se s „populisty“ se často zdůvodňuje třeba takto: „Němečtí politici se ve třicátých letech minulého století bavili s Hitlerem a jak to dopadlo!“ No, jedna věc je „bavit se“, druhá věc je hlasovat nebo dělat jiná politická rozhodnutí. Já bych taky nedělal rozhodnutí, jaká dělají okamurovci, ale bavil bych se s nimi. Srovnání s nacismem nesedí i z jiných důvodů. „Populistické“ strany, pro které Daniel Pipes volí označení „civilizacionistické“, nechtějí útočit proti jiným národům a zabírat jejich území. (Od toho jsou tu jinačí kabrňáci, sídlící na východ od nás.) Jde jim o obranu, nikoli o útok. Alternativa pro Německo nevolá po obnově Velkoněmecké říše. UKIP nevolal po obnově britského impéria. A tak bychom mohli pokračovat.

Snaha ostrakizovat civilizacionistické strany nakonec těžko uspěje. Jsem toho názoru, že je třeba pokusit se tyto strany kultivovat. K té kultivaci u některých z nich dochází i zevnitř, což platí zejména o Švédských demokratech. Neustále se jim přehazuje, že na jejich počátku stáli „nacisté“. Málo je této straně platné, že je už před dvaceti lety vyloučila a že na jejím programu i rétorice nic „nacistického“ není.

„Tradiční“ strany doufají, že pomalý postup civilizacionistických stran se podaří nějak zastavit. Já bych si taky přál, kdyby tu Tomio Okamura nebyl. (Kdo například ví, co si myslí o exekucích, nebo o sociálním bydlení, nebo o ochraně životního prostředí…) Jenže on nepřestane být, pokud já zavřu oči.

Kupříkladu jsem přesvědčen, že existuje velmi široký prostor pro rozhovor mezi stanovisky „muslimové vítáni“ (Mikuláš Vymětal) a „migranty střílet“ (lidé typu právě v pondělí odsouzeného pana Jaromíra Baldy). Když budou obě strany poukazovat na tyto extrémy, pochopitelně se nikdy nedohodnou. A asi spolu ani nezačnou mluvit. Za skutečné politiky, hodné toho označení, považuji ty, kdo jsou schopni a ochotni vést dialog a problémy nevyhrocují, ale pojmenovávají, a pak hledají jejich řešení.

Nakonec jedno přísloví pro anglicky mluvící: Fools argue. Wise men talk it over.

  1. ledna 2019