DAN DRÁPAL

„Buď proklet, kdo svádí slepce z cesty,“ čteme v Deuteronomiu 27,18 (ČEP). Tato věta je zcela srozumitelná a lidé doby Mojžíšovy ji chápali stejně dobře jako my a naši současníci. Tento verš je součástí Tóry, jejíž značnou část tvoří různá právní ustanovení. Ačkoli všemu podstatnému můžeme rozumět, byť to bylo psáno před tisíciletími, přesto biblický text vyžaduje určitou interpretaci.

Pisatelé Bible, znalí hebrejštiny, používali (a znali) mnohem méně abstraktních pojmů a abstraktně se vyjadřovali jen výjimečně. Kdybychom chtěli dnes říci, co Mojžíš (a Duch svatý) vyjádřili citovaným veršem, patrně bychom volili formulaci „Buď proklet, kdo jakkoli ubližuje postiženému.“ Lidé doby Mojžíšovy stejně jako lidé dnešní si jistě toto ustanovení zákona nevykládali tak, že slepému ubližovat nelze, hluchému nebo chromému však ano. Všichni dobře rozumíme, co chtěl zákonodárce říci.

Nicméně někteří současní právníci dokáží věci jednoduché značně zkomplikovat. Trvají na tom, že věc je nutno formulovat naprosto přesně. A tak si dokážu představit právníka, který pěstuje tzv. právní pozitivismus. Kdyby hájil někoho, kdo ublížil kulhavému, argumentoval byl tím, že zákon přece o kulhavých nehovoří.

Někteří politici (záměrně nejmenuji) dokáží vykládat zákony i ústavu „kreativně“. Pokud je v ústavě psáno třeba že „prezident jmenuje…“ a není tam řečeno dokdy, někteří usoudí, že vlastně jmenovat nemusí, protože ústava mu neukládá žádné lhůty. Ano, jmenuje, ale třeba za půl roku.

Právníci (a laici), kterým se to nelíbí, navrhují jako řešení doplnit ústavu. Reakce je to přirozená, ale tudy cesta nevede. Čím je ústava podrobnější, tím více poskytuje možností, jak něco zpochybnit, protože to v ústavě není dostatečně specifikováno.

Co tím má být řečeno? Že bez dobré vůle se vládnout nedá. Je určitým specifikem českého prostředí, že jak prostý lid, tak mnozí politici se často snaží vymýšlet způsoby, jak zákon obejít. Je to jeden z důvodů, proč u nás mnoho nepravostí zůstává nepotrestáno. Jak zdůrazňovali otcové – zakladatelé Spojených států, demokracie je pro lidi mravné. Bez dobré vůle dlouhodobě fungovat nemůže.

Bůh po nás vyžaduje mravnost. A Bůh není právní pozitivista. Pokud nám řekl, že nemáme svádět slepce z cesty, jistě tím mínil, že nemáme ubližovat ani jinak postiženým. Boží zákony jsou, odborně řečeno, ilustrativní, nikoli normativní. To znamená, že „slepec“ zastupuje všechny kategorie postižených, a spousta věcí, které máme dodržovat, v Písmu není vůbec zmíněna. Například to, že nemáme usedat za volant bez řidičáku. Ano, Bible je napsána tak, aby jí rozuměly i „primitivní“ národy, které nepoužívají abstrakta, ale současně je psána pro lidi dospělé, kteří ji dokáží interpretovat.

Ilustrativně, nikoli normativně bychom měli přistupovat i k těm částem Písma, které se týkají státního zřízení a politiky. Je evidentní, že apoštol Pavel nebyl bojovníkem proti otroctví. Tedy… nebyl jím prvoplánově. Ve skutečnosti jeho důraz na to, že v otázce spásy není rozdílu mezi Židem a Řekem, mužem a ženou, a otrokem a svobodným, položil základ, na němž mohli křesťané, když nazrál čas, postavit boj proti otroctví, a nakonec dosáhnout jeho zrušení. Nemusíme se tím sice vytahovat, ale můžeme být hrdí na to, že to bylo právě křesťanství, které dalo impuls ke zrušení otroctví, a nakonec zákaz otroctví prosadilo. O žádném jiném náboženství to neplatí.

Apoštol Pavel neváhal využít výhody, kterou měl, totiž římského občanství. Tuto výhodu neměl ani Pán Ježíš a téměř jistě ani nikdo z prvních apoštolů. Můžeme si klást otázku, proč, ale to by přesahovalo meze tohoto článku.

Klíčový text pro vztah k vrchnosti spatřují křesťané v 13. kapitole Římanům. A zcela právem. Jiná otázka je, jak tento text aplikovat v dnešní době.

Svět – a nyní mám na mysli evropskou civilizaci, kterou vesměs označujeme jako „Západ“ – se v průběhu času vyvíjel. Židovsko-křesťanská tradice sice počítala s tím, že někdo se stává panovníkem „z Boží milosti“, nicméně načrtla jasnou hranici: Panovník není Bůh. Křesťanům nešlo o rozvracení státního zřízení, nicméně nepřekročitelnou čarou pro ně byl božský nárok římských císařů. Prohlásit se za bohy sice nebylo něco, co se zrodilo v hlavách těchto císařů – byli to jejich maloasijští poddaní, kteří je jako bohy začali uctívat. To ovšem křesťanům bylo celkem jedno. Oni vyznávali, že Ježíš je Pán (kyrios Iésous) a odmítali vyznání, že císař je Pán (kyrios kaisar). A byla to věc života a smrti. Ti, kdo za své vyznání zaplatili životem, ve skutečnosti umožnili, aby se po mnoha staletích zrodil nejprve právní stát a posléze i demokratické státní zřízení.

Kdo je vrchností dnes? Kdo nebo co je nejvyšší autoritou ve státě? Mnozí se shodnou v tom, že ústava. Králové, císaři, knížata – ti všichni se v dnešním civilizovaném světě musí sklonit před ústavou a zákony. Poslanci a senátoři skládají poslanecký či senátorský slib, a neslibují věrnosti Panovníkovi, ať už to je kdokoli, ale ústavě. A to se týká i hlavy státu.

Nejvyšší, autoritou, tedy chcete-li, vrchností, je tedy u nás – podobně jako v ostatních demokraciích – ústava. Poddanost vrchnosti tedy v našem zřízení nespočívá v tom, že plním přání a rozkazy premiéra, hejtmana, primátora či starosty, ale že se řídím ústavou a zákony.

Ano, vím, že v Bibli o ústavě nic není. Tedy… prvoplánově. Bibli ovšem musíme interpretovat, a o tom je tento článek. Věřím ve verbální inspiraci Písma v tom smyslu, že jsem přesvědčen, že se nám Bible dostala do rukou v podobě, jak to Bůh zamýšlel. V tomto smyslu je pro mě Písmo Božím Slovem. Nicméně toto Slovo potřebuje inspirovanou interpretaci, a to do každé generace a do každé kulturní situace. Pokud byste chtěli vidět, kam by asi vedlo, kdybychom brali Písmo „doslovně“, poučte se od radikálního islámu. Sekání rukou zlodějům, zahalené ženy, popravy homosexuálů… My bychom museli analogicky kamenovat cizoložnice a probodávat uši otrokům, kteří by si přáli našimi otroky zůstat.

Aby nedošlo k nedorozumění: Rozhodně netvrdím, že místa, kde jsou podobné věci zmíněny, by měla být z Písma vypuštěna. Naopak, ona mají svůj dosah i pro dnešní dobu a při správné interpretaci nám mají hodně co říci. Pokud církev usoudí, že některé části Bible jsou „zastaralé“ nebo „překonané“, nakonec opouští Písmo celé – v naší generaci to můžeme pozorovat více než kdykoli dříve.

Ano, ke správné interpretaci Písma potřebujeme Ducha svatého. Ten byl na „vysílači“ (svatopiscích) a stejně ho potřebujeme na „přijímači“ (dnešních čtenářích).

28. dubna 2021 (psáno pro časopis Život v Kristu)

 

 

Miluji Písmo a věřím, že je celé inspirované. Na rozdíl od mnohých vím, že si nemohu vybírat jen to, co se mi hodí do krámu. A z toho plyne, že někdy s Písmem zápasím. Jedna oblast, v níž jsem dlouho zápasil, byla oblast pochybností. V první kapitole Jakubova listu je jasně řečeno, že když prosíme o moudrost, máme prosit ve víře a bez pochybností, protože budeme-li pochybovat, nic nedostaneme.

A já přitom o tolika věcech pochybuji! Jakmile někdo vysloví nějaký „silný názor“, okamžitě se ve mně rozsvítí červené světlo a napadají mne myšlenky, které tento silný názor vyvracejí nebo alespoň problematizují. A nějak to na mě funguje zleva i zprava. Vůbec se nedivím, že někteří lidé se mnou mají problém.

Kromě toho zjišťuji, že mám docela strach z lidí, kteří pochybnosti nemají. Zdá se mi, že kdyby měla v dobách nacismu řada Němců více pochybností, nemuselo téci tolik krve. Totéž platí o mnoha „přesvědčených komunistech“ z počátku komunistické vlády.

Během současné pandemie se vyrojilo ve veřejném prostoru mnoho lidí, které jsem dříve neznal. A zase jsem u sebe pozoroval, že čím někdo něco tvrdil vehementněji, tím, větší pochybnosti ve mně vzbuzoval.

Docela mi pomohla jedna malá knížečka. Napsali ji dva sociologové, Peter Berger (ten je hodně slavný) a Anton Zijderveld (toho jsem dříve neznal). Knížka se jmenuje In Praise of Doubt (Chvála pochybností) a má výmluvný podtitul Jak mít pevné názory a přitom se nestat fanatikem. Knížka dokládá, jak nebezpečný je na jedné straně všeobjímající skepticismus a současný postmodernismus na straně jedné a „pravá víra“ (autoři mluví o „fundamentalismu“) na straně druhé.  První postoj zpochybňuje vše, a je-li zpochybněno vše, nelze ani činit jakékoli morální soudy a společnost nemůže fungovat. Druhý postoj nepovoluje žádnou pochybnost, a tudíž není schopen sebekorekce.

Co na to Jakub? Musel jsem si ujasnit, jak to s těmi pochybnostmi vlastně je. Je něco, o čemu nepochybuji? A co to je? A mohu od Boha něco žádat, když pochybuji?

Nepochybuji o tom, že Bůh je svatý. Nepochybuji o tom, že Pán Ježíš Kristus je můj vykupitel. Nepochybuji o tom, že Bůh miluje všechny lidi. Nepochybuji o tom, že tato skutečnost je určující pro to, jak mám k lidem přistupovat.

A tak bych mohl pokračovat. Zjistil jsem, že je hodně věcí, o nichž nepochybuji.

Přitom pochybuji o mnoha věcech. Jenže pozoruji, že ty se netýkají Boží povahy, Božího charakteru, Božího díla. A dokonce se mi zdá, že právě jistota v Bohu mi dovoluje o celé řadě věcí pochybovat. A někdy možná nejen dovoluje, ale dokonce i přikazuje.

Teď se pokusím z tohoto přesvědčení vyvodit určité závěry pro naši situaci. Pandemie trvá již téměř rok a půl. Mnozí experti se vyjadřují k jednotlivým otázkám: K účinnosti různých druhů vakcinace, k účinnosti (nebo neúčinnosti) roušek, lockdownu, testování, trasování, k otázkám, zda je virus přírodního nebo umělého původu. Na internetu najdete dostatek materiálů, abyste mohli argumentačně podpořit nejrůznější názory. „Vhodná“ četba z vás může udělat vehementního zastánce očkování, nebo naopak jeho vehementního odpůrce. Některé názory byly dlouho v zavržení, aby se pak znovu objevily (otázka umělého či přírodního původu viru). Někteří odborníci se stačili poměrně rychle znemožnit – třeba ti, co loni v létě tvrdili, že „žádná druhá vlna nebude“. Někteří dokáží chybu či omyl přiznat, jiní nikoli. Hádejte, komu asi věřím víc.

Bylo tu ale i poměrně hodně odborníků, kteří netvrdili nic příliš vehementně. Ocitli jsme se totiž tváří v tvář fenoménu, s nímž jsme neměli – nemohli mít – žádnou zkušenost. Není divu, že i odborníci tápali. (Jasno měli ti, kteří věřili na spiknutí, třeba farmaceutických firem.) Jenže žijeme v době, kdy se moc nenosí říci „já nevím“, nebo „já zatím nevím“, zvláště pokud jste považován za odborníka. To pak vypadáte málo rozhodně nebo málo učeně. Jste odborník, a nevíte? Tak to jste vlastně selhal. Přitom ti, kteří nemají žádné pochybnosti a jsou si „naprosto jisti“, mohou udělat mnohem větší paseku nežli ti, kdo přiznají, že si něčím ještě nejsou zcela jisti.

Téměř jistě se budou mnozí (třeba ministr zdravotnictví nebo ministryně financí, ale i mnozí další) muset činit různá rozhodnutí, aniž budou mít stoprocentní jistotu. Pak ihned nastoupí tucty právníků, kteří budou podávat nejrůznější žaloby. A soudy budou muset vydávat nějaká rozhodnutí o věcech, v nichž nemají jasno ani odborníci, natož soudci!

V tom všem mám ale jednu velkou jistotu: Bůh neztratil kontrolu. Věci se mu nevymkly z rukou. A vlastně mám těch jistot víc… Třeba i tu, že můžeme být uklidňujícím prvkem. Nemohu se vehementně vyjadřovat k účinnosti vakcinace, to fakt nechám na odbornících, ale mohu vehementně tvrdit, že Bůh nám i uprostřed pandemie dává pokoj, který převyšuje všechno lidské pomyšlení.

21. června 2021

Očekávání konce je zcela oprávněné. Konec nastane. O jakém konci to ale píšu? Píšu o vesmíru a o každém z nás. Stvořený vesmír má svůj počátek a bude mít i svůj konec. Podobně každý z nás byl jednou počat a jistotu, že zemřeme, stoprocentně sdílejí jak věřící, tak nevěřící. Byť se liší v tom, co se s námi vlastně stane.

V Listu Hebrejům se píše: „Lidem je určeno jednou zemřít, a potom je čeká soud“ (9:27 B21). Tato skutečnost dává našemu životu význam a důstojnost. V tomto časném životě jde o věčnost. Rozhodujeme se, kde budeme věčnost trávit, zdali s Bohem, nebo bez Boha.

Toto vědomí leží na některých lidech jako těžké břímě. Nabízejí se dvě cesty, jak z vážnosti této situace uniknout. První je víra v reinkarnaci (převtělování). Po smrti se staneme něčím nebo někým jiným a budeme pokračovat. Pro věčnost se tedy rozhodovat nemusíme.

Druhou je lidová víra v očistec. Zdůrazňuji „lidová“, protože podle katolického učení z očistce nevede cesta do pekla. Má-li tedy někdo jistotu očistce, má mít i jistotu života věčného. Nicméně podlé mé zkušenosti to řada katolíků neví. Očistec jim poněkud otupuje a zamlžuje otázku volby, před níž stojíme. Mají za to, že pokud tady na zemi něco pokazili, odtrpí si to v očistci.

Jenže ono je to na ostro. Žádný reparát. Žádný druhý termín. Buď – anebo.

A nevíme dne ani hodiny. Pán Ježíš jednou vyprávěl podobenství o úspěšném rolníkovi, který říkal své duši: „Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.“ Ale Bůh mu řekl: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“

Nikdo z nás nemá jistotu, že si této noci nevyžádají naši duši. Proto musíme být připraveni.

Ale jak? Tím, že činíme pokání a žijeme v Božím odpuštění a v Boží milosti. Tím, že máme obecenství s Bohem a jeho Synem Ježíšem Kristem, a jdeme životem ve vědomí, že věčnost přijímáme jako dar. Nespoléháme tedy na sebe. Ani na svou zbožnost ne.

A tak máme na jedné straně ty, kdo jsou přesvědčeni, že po smrti nebude nic. I ti jsou zmíněni v Knize knih. „Jezme, pijme, neboť zítra zemřeme.“ A na druhém pólu jsou ti, kteří „mají Syna“ (viz 1J 5,11-12).

Připraveni musíme být. Protože nevíme, zda si dnešní noci nevyžádají naši duši. Nebo jestli nás zítra dopoledne nepřejede auto. Nebo jestli na nás nespadne věž, jako na ty v Siloe. Nebo jestli nezemřeme na COVID. Nebo na očkování proti COVIDu, že. Opakuji: Připraveni musíme být.

A jak to bude s celým vesmírem? I ten bude mít svůj konec. Někteří ho očekávají už brzy. A možná mají pravdu, protože nikdo, ani Syn, neví, kdy konec nastane. Někteří jsou fascinováni jízdním řádem, který nacházejí v Písmu, zejména v knize Zjevení. Vyčítají z Písma různé podrobnosti, zkoušejí odhady, kdy to bude, a zpravidla se na ten konec těší. Nastane nějaká nová skutečnost, třeba plán na celoevropský COVID pas, a někteří už volají: „Už je to tady!“ „Tak už nás čipujou!“ (To jsou autentické reakce.) Kniha Zjevení se začíná naplňovat! (To už není přímý citát, ale myslím, že jde o věrné vyjádření smýšlení těchto lidí.)

Jsem skeptik. Mimo jiné asi z toho důvodu, že znám dějiny. A vím, že „už je to tady!“ volali někteří lidé v desátém století a v patnáctém století a v třináctém století a v minulém století… zkrátka vždy. Zatím se všichni spletli. A nemyslím si, že byli všichni hloupější než my. Nemyslím si, že byli všichni méně zbožní než my. Proč bych se při úvahách o konci neměl splést také, když se spletli lidé šlechetnější nežli já?

Osvícenství nastoupilo po děsivých, krutých válkách vedených údajně o správné křesťanské učení. Evropská unie přišla po dvou děsivých, krutých světových válkách. Motivy jejích zakladatelů byly dobré – duchovními otci myšlenky sbližování evropských národů byli přesvědčení (a přesvědčiví) křesťané. To až později se objevily věci, které se nám právem nelíbí.

Motivy byly dobré, a mnohé se podařilo, ne že ne. A spousta věcí brala – a bere – nepěkný obrat.

Mnozí křesťané jako by nedokázali (a možná ani nechtěli) nést složitost dnešního světa. Pak prohlašují EU jako takovou za „satanskou“.

Jsem rád, že žiji v EU. Že nemáme politické vězně. Že se příslušníkům sekt neodebírají za živa orgány na transplantaci. Že když na Slovensku zastřelí novináře, padne kvůli tomu vláda. Že odpadlíci nejsou likvidováni na základě fatwy.

Jistě, je tu hodně věcí, které se mi nelíbí. Zejména se mi nelíbí, když někteří prosazují, aby děti neříkaly mamince a tatínkovi „maminko“ a „tatínku“. Nebo když americký prezident říká „rodící lidé“ místo „matky“. A mohl bych jmenovat spoustu dalších věcí.

Současný svět není černobílý. A mám pocit, že pokud ho křesťané za černobílý prohlašují, stávají se zmařenou solí. Ano, vyznat se v něm je těžké, snad nemožné. Jsou věci, v nichž je dohoda nemožná. Věc, které se nemohou stát předmětem kompromisu. Ale je spousta příležitostí „pracovat ku pokoji“, usilovat o smíření, odmítat zjednodušování, ba dokonce i přiznat chybu…

Jednou toto vše skončí. A potom přijde soud. Věřím, že kdo se drží Ježíše Krista, bude pro tuto zemi požehnáním.

9. června 2021

 

 

Reaguji na článek redaktorky Evangelického týdeníku Heleny Bastlové „Zástupné pokání, odpuštění a smíření“ (vyšel 26. května t. r.). Článek poněkud skepticky hodnotí akci Iniciativy smíření, která se konala 8. května na Bílé Hoře. První, co mě zarazilo, je kritika data: Bělohorská akce probíhala v předvečer svátku Jana Nepomuckého. Na Bílé Hoře jsem byl, nicméně přiznám se, že o slavnostech na počest Jana Nepomuckého jsem se dověděl až z článku Heleny Bastlové. Možná to svědčí o mé malé informovanosti, nicméně datum bělohorského setkání se ocitlo v souvislosti s akcí na počest kontroverzního světce skutečně jen „shodou okolností“, jak autorka píše.

Autorka vidí poněkud skepticky vliv iniciativy smíření na naši sekulární společnost. V tom má do značné míry pravdu. Nutno ale připomenout, že primárním účelem Iniciativy smíření nebyla evangelizace české sekulární společnosti. Šlo v ní o vzájemné vztahy katolíků a protestantů.

I z jiných autorčiných článků je zřejmé, že moc nefandí plytkému ekumenismu, kdy se navzájem poplácáváme po zádech a o tom, co nás rozděluje, raději mlčíme. Autorčiny obavy z této povrchnosti v podstatě sdílím. Za plytkým ekumenismem může být lhostejnost vůči pravdě.

Sám jsem na Bílé Hoře byl jako řadový účastník. Texty, které jsme tam četli – jednak za katolíky, jednak za protestanty, jednak společně – však hodnotím velmi pozitivně. Ne, na Bílé Hoře nešlo o spojení církevních institucí. Nebyly popřeny velké věroučné i praktické rozdíly. Šlo primárně o jednu konkrétní věc: O oboustranné zřeknutí se násilí ve věcech víry, a o jasné prohlášení, že násilí páchané v minulosti nebylo správné a my cítíme potřebu se ho jednoznačně zříci.

Autorka se dále kriticky staví k zástupnému pokání, odpuštění a smíření: „Žádný člověk nemá právo kát se za druhého, odpouštět za jiného nebo se zástupně smiřovat… Copak je možné věřit v Boha tak, aby mi to někdo věřil?“

Zde autorka směšuje několik věcí. Předně: Zástupné pokání nacházíme v Písmu, především v 9. kapitole Nehemjáše a v 9. kapitole Daniele. Zástupné pokání plyne z toho, že před Bohem ani před lidmi nejsme pouze izolovanými jednotlivci, ale patříme do celé soustavy nějakých vyšších (či širších) celků. Mám na mysli rodinu, místní křesťanský sbor, obec, nebo i národ. Nehemjáš i Daniel vyznávali něco, na čem se sami osobně nepodíleli a ani podílet nemohli. Podobně já jsem se vícekrát při různých příležitostech omlouval za násilí páchané Čechy na Němcích v rámci „odsunu“. Sám osobně jsem nikomu z nich neublížil, nicméně cítím se jako Čech a toto násilí mne hluboce trápí.

Jiná věc je ovšem „zástupně věřit v Boha“. Plně s autorkou souhlasím, že to je nesmysl. Nicméně je nefér z takové myšlenky podezírat ty, kdo iniciativu smíření zorganizovali. Zde autorka bojuje proti vymyšlenému nepříteli.

Pokud jde o odpuštění a smíření, pak je docela běžné, že někteří představitelé jednají zástupně za určitý z vyšších celků, které jsem zmínil. Jistě, ne každý musí souhlasit. Katolíci mají svůj katolický tálibán a evangelíci zase své evangelikální ultras. Obě tyto krajní skupiny iniciátory akce smíření už dopředu odsoudily buď jako heretiky, nebo jako modláře. Samozřejmě by bylo lepší, kdyby na Bílé Hoře vystoupil přímo kardinál Dominik Duka a předseda Ekumenické rady církví. Duchovní dosah by byl větší. Bělohorskou akci z 8. května nijak nepřeceňuji. Přesto považuji za správné a užitečné, že se konala. A pokud se týká sporných otázek – mám dokonce zato, že nyní bude (alespoň pro mne určitě) poněkud snazší je otvírat než dříve. Budu (a mohu) si připomínat, že můj oponent není můj nepřítel, a patrně ani nepřítel Boží, přestože věří věcem, které jsou pro mě nepřijatelné.

Cestou z Bílé Hory jsem se v tramvaji sešel s jedním saleziánem. Měli jsme skvělý rozhovor – o tom, jak jsme uvěřili, o tom, jak chápeme svou duchovní službu. Shodou okolností jsme si navzájem požehnali už na Bílé Hoře. Rozcházeli jsme se jako přátelé. Byť on dál zůstává katolíkem a já evangelikálem.

30. května 2021

 

 

O zákonu svobody se píše na dvou místech Jakubova listu. Pochopit ovšem, co je tím míněno, není zcela jednoduché. Dnešní lidé by se patrně shodli na tom, že zákon sice naši svobodu v něčem omezuje, ale na druhou stranu ji chrání. Toto konstatování nás ale nevede k sousloví „zákon svobody“.

Otázkou zákona a svobody se tematicky zabývá apoštol Pavel. Timoteovi píše: „Zákon není dán pro spravedlivého, nýbrž pro lidi nespravedlivé a nepoddajné“ (1Tm 1,9). Má na mysli patrně tóru, nikoli onen „zákon svobody“, o kterém píše Jakub. Pokud člověk žije podle zákona svobody, nese ovoce Ducha, o němž je řečeno, že „proti tomu se zákon neobrací“ (Ga 5,23).

Jak je to s námi? Do jisté míry potřebujeme zákon, kterému se svobodně poddáváme. Pokusím se to vysvětlit.

Kdysi dávno jsem si psal s jedním evangelickým farářem, který byl krátce ve vězení. Dříve jsem ho neznal, ale přišlo mi dobré uspořádat malou slavnost po jeho propuštění. Pozval jsem několik kolegů a připravil jsem pohoštění, včetně vína. Přišlo méně lidí, než jsem čekal, ale úplný propadák to nebyl.

Obrátil jsem se až jako vikář evangelické církve (já vím, je to zvláštní, ale v tomto článku to vysvětlovat nebudu). Ve „starém životě“ jsem se rád napil. A na této slavnosti jsem do sebe vpravil asi sedm deci bílého vína. Když jsme se měli rozcházet, navrhl jsem, že bychom se mohli pomodlit. Kolegy to zarazilo, protože duchovní evangelické církve se takto spolu nemodlívali. Taky to bylo trochu rozpačité. Já jsem ale byl rozpačitý, protože mi v tu chvíli nějak vadilo těch sedm deci.

Druhý den jsem Pánu Bohu slíbil, že už nikdy nevypiju na jednom večeru či setkání víc než tři deci. Vymyslel jsem si zákon, pod který jsem se postavil, a začal jsem ho dodržovat. Neměl jsem s tím žádný problém. Nevím, zda to byla moje silná vůle nebo Boží milost – asi obojí.

Uběhlo několik let. Jednou jsem kdesi s přáteli vypil asi tři deci vína a najednou jsem si vzpomněl na svůj „zákon“. Trochu mě zamrazilo, že jsem na ně zapomněl, ale jak jsem probíral minulost, nevzpomněl jsem si na jediný případ, kdy bych ten zákon porušil. Když jsem se potom modlil, měl jsem pocit, že mi Pán Bůh říká něco v tomto smyslu: „To je dobrý. Už pod tím zákonem nemusíš být. Jsi z pití vysvobozen.“

A to trvá dodnes. (V letech 1993 – 2000 jsem měl sedmiletí zcela bez alkoholu, ale to už byly jiné motivy a jiný příběh.)

Být souzen podle zákona svobody znamená dosáhnout svobody od zákona skrze zákon.

Svoboda sama o sobě je prázdná hodnota. Záleží na tom, čím ji naplníme. Svoboda pouze vytváří prostor pro naše volby.

Pokud není spjata s hledáním pravdy, s hledáním smyslu, mění se ve svévoli. Formální svoboda může vést k otroctví.

Každá nutkavost je otroctví. Platí, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.

K čemu je svoboda se zfetovat? Už slyším zlobnou námitku: „Do toho ti nic není!“

Jsou lidé, kteří vstupují do manželství s dohodou, že se nebudou navzájem omezovat, že si „dají svobodu“, a míní tím svobodu mít sexuální styk s jiným partnerem. Je mi jich líto, protože si připadají svobodní, ale nikdy nepoznají, co je to skutečná láska, co je to spočinutí a důvěra. A moc je mi líto jejich dětí, pokud nějaké mají.

Svoboda, která nerespektuje Boží řády, vede do neštěstí a do neplodnosti. A nikdy nepoznají paradox křesťanství, který je vyjádřen v jedné probuzenecké písni: „Mne zajmi, Pane můj, pak volný ihned jsem.“

Co s lidmi, kteří chtějí svobodu bez odpovědnosti? Jistě nemůžeme svobodu zrušit. A neměli bychom se o to ani vzdáleně pokoušet. Můžeme takovým lidem podat pomocnou ruku, ale rozhodnutí je konec konců na nich.

Zajímavé je, že přesexualizovanost vede k novému puritánství. Sex přestal být svátostí a stal se hračkou, která je (nebo má být) každému dostupná. A kupodivu mnozí o ni nestojí. Vytrácí se intimita, a chřadnou takové věci jako je romantika, dobývání, dvoření se, odevzdání se…

Panuje svoboda, o kterou ale už málokdo stojí. Svoboda je nesmírně důležitá. Ale nesmí zůstat sama o sobě. Skutečnými hodnotami jsou takové věci jako je láska, víra, naděje, moudrost, spravedlnost, krása… Ty všechny předpokládají svobodu. Nicméně spokojit se s pouhou svobodou znamená po čase zjistit, že člověk je otrokem hříchu.

Žijme jako ti, kteří mají být souzeni podle zákona svobody.

 

19. května 2021