DAN DRÁPAL

Jsem rád, že se mnozí křesťané věnují takovým chvályhodným iniciativám, jako je šití roušek nebo pomoc seniorům. Rychlé a praktické reakce jsou jistě dobrou odpovědí na nastalou situaci.

Nicméně mnozí křesťané (a tato množina se patrně s výše jmenovanou do určité, možná značné, míry překrývá) si kladou různé otázky, které bych snad mohl shrnout do trojice:

1. Je to Boží soud?
2. Je to satanský útok?
3. Co na to kniha Zjevení?

Na první dvě otázky lze jistě odpovědět, že možnosti v nich zmíněné se navzájem nevylučují. Satan je původcem zla a jeho cílem je naše záhuba. Proto miluje epidemie, paniku, hledání obětních beránků – a možná i teologické hádky o to, zda je to Boží soud či satanský útok. Setkal jsem se s názorem, že milující Bůh by na své děti, které Boží Syn vykoupil, neseslal takové trápení. Takže to určitě musí být od Satana. Pak bychom ale my, co patříme Pánu, měli být ochráněni, nebo snad ne? A tak mnozí radí, abychom nad sebou vyznávali slova 91. žalmu: Nebudeš se bát nočního děsu, ani toho, že ve dne přiletí šíp, ani moru, obcházejícího po setmění, ani zhouby, jež ničí za poledne. Po tvém boku padne tisíc, deset tisíc po tvé pravici, k tobě se to nepřiblíží. Jistě uvidíš na vlastní oči, ano uzříš odplatu ničemům. A mnozí, kteří takto vyznávají, budou skutečně ochráněni. Toto slovo se na nich naplní. Co když ale zemřou i někteří křesťané? Co když zemře někdo z našich blízkých, o jehož zbožnosti nebylo pochyb? Pak, myslím, budeme mít trochu problém. Tedy pokud nebudeme mít příliš ztvrdlé srdce. Se ztvrdlým srdcem budeme pyšní na svou víru, kterou druzí neměli, a proto zahynuli. Budeme v tom mít jasno.

Aby bylo jasno – výše uvedeným veršům věřím. A myslím si, že se v mém životě v různých podobách vícekrát naplnily. Domnívám se ale, že musíme mít rozeznání, které dává Duch svatý, abychom věděli, kdy a jak je na sebe (nebo na někoho jiného) vztáhnout.

Co můžeme druhým dát? Můžeme jim ukázat cestu k jistotě spasení. Můžeme lidem říkat, že pokud vyznají svůj hřích a složí svou naději v Ježíše, mají život věčný a nemusí se bát. To jim říkat můžeme. Ale neslibujme jim, že je nesklátí koronavir – tedy pokud nemáme v té věci zvláštní zjevení od Boha.

Nastane-li situace, jaká je teď – a vlastně vždy, když se situace společnosti zásadním způsobem promění – vede nás to k tomu, abychom si položili vážnou otázku: Žiji ve skutečné víře? Nebo žiji v sebeklamu? Důvěřuji Bohu a jeho Slovu, nebo za víru považuji přesvědčení, že Ježíš existoval? Mám v Ježíše důvěru, nebo na něj mám pouhý názor (který ovšem považuji za správný)?

Pokud žijeme ve víře, víme důležitou věc: Důvěřovat je víc než rozumět. Můžeme důvěřovat Bohu, že bez jeho vědomí nám nespadne ani vlas z hlavy, ale nemusíme umět vysvětlit, co přesně se děje a proč. A s tím souvisí druhá důležitá pravda: Nezáleží tolik na okolnostech, více záleží na tom, jak na okolnosti reagujeme. Bůh nám mnohdy nedává plně porozumět tomu, co se s námi a kolem nás děje. A přesto mu velmi záleží na tom, jak na dané okolnosti budeme reagovat.

A teď ještě ke třetí otázce: Co na to kniha Zjevení? Jedna odpověď by mohla znít: Nic. Zjevení nezmiňuje ani holocaust, což je událost nebetyčného duchovního významu. Nezmiňuje ani španělskou chřipku, na niž před sto lety zemřelo nesrovnatelně více lidí než nyní na COVID-19. Za pozoruhodně malé pozornosti tehdejších médií. Takže kdo hledají v Písmu předpovědi těchto událostí, budou buď zklamaní, nebo budou Písmo hodně „natahovat“, aby jim to vyšlo.

Ale existuje i druhá odpověď: Zjevení dává odpovědi na řadu otázek, které si klademe. Tím, že v nás vyvolává ještě další otázky. Jak to, že lidé nečinili pokání, když na ně doléhaly pohromy? Jak to, že neuvěřili dvěma svědkům? Jak to, že se téměř všichni vydali za šelmou? Jak to, že si posílali dárky, když byli dva svědkové zabiti? A mohli bychom aktualizovat: Jak to, že se neobrátili, když udeřila tsunami a zahubila dvě stě tisíc lidí? Těmto věcem porozumíme, když se ocitneme přímo v takových událostech. Pak nastane úžasný „aha efekt“. Najednou nám to bude jasné. Dokud čteme knihu Zjevení v pohodlné lenošce a přemýšlíme, který z nabízených jízdních řádů je nejlepší, možná té knize rozumět ani nemůžeme. To není nabádání, abychom tu knihu nečetli. Pán Ježíš řekl, že Duch nám připomene vše, co Ježíš říkal. Když tu knihu nebudeme znát, nebude nám Duch mít co připomínat. Jen se připravme na to, že až „to“ nastane, bude to hodně jiné, než jsme si představovali.

Nakonec jedno varování – a možná jeden úkol pro nás. Slyšel jsem z hodnověrných zdrojů, že v některých postižených obcích jsou lidé hrozně naštvaní na ty spoluobčany, kteří do obce koronavir „zavlekli“. Taková věc může na desetiletí podvázat sousedské vztahy. Přitom si nedovedu představit, že by to někdo udělal schválně. Je to ovšem situace přímo stvořená k tomu, abychom se snažili být mírotvorci. Jak skrze modlitby, tak skrze přímé rozhovory se zúčastněnými. Patrně to nebude jednoduchý úkol. To ale není důvod, proč se nesnažit. Budete-li působit pokoj, budete nazváni Božími syny.

23. března 2020

Boj proti domácímu násilí a podobným jevům je velké téma dnešní postmoderní doby. V západním světě je v plném proudu kampaň „Me too“, která na tento problém upozorňuje, a u nás někteří publicisté volají po tom, aby se více rozvinula i v České republice, která je sto let za opicemi a toto velké téma nesdílí s patřičným nadšením. V západním světě doznávají vztahy mezi muži a ženami značných změn, a netroufnu si říci, jak budou tyto vztahy vypadat, až se rozvířený prach trochu usadí.

Popíšu svá východiska: Jakékoli násilí na ženách (a konec konců i na mužích) je naprosto nepřípustné. A slovo „jakékoli“ zahrnuje nejen otevřené fyzické útoky, ale i manipulaci (např. zneužívání vyššího postavení ve škole, ve firmě, v úřadě apod.). Takové jednání je hanebné a mělo by být trestné.

A ono, naštěstí, v naší zemi trestné je. Nemusíme zavádět Istanbulskou úmluvu, protože ta podobné jednání neučiní o nic trestnějším, než už je.

Běžným argumentem pro zpřísnění pohledu na tuto věc bývá, že policie často násilí na ženách bagatelizuje, a někdy dokonce zaujímá (ne nutně explicitně vyslovený) postoj ve stylu „neměla ho provokovat, koukejte, jak chodí oblékaná, může si za to do značné míry sama“. Nemá smyslu zastírat, že v tomto ohledu je na postoji a přístupu řady policistů ještě dost co zlepšovat.

Jenže nyní přijde to mé věčné „ale“. Co když policista, který právě podobný případ vyšetřuje, o týden dříve vyšetřoval jiný případ, kdy žena obvinila muže ze zneužívání jejich vlastního dítěte, a pak se prokázalo, že z tohoto hanebného zločinu muže obvinila neprávem, jen aby mu ublížila a zamezila mu stýkat se s jejich společným potomkem. Uvědomuji si, že se stýkám převážně s křesťany, a že tedy moje sociální zkušenosti jsou poněkud netypické. Nicméně přesto si dovolím konstatovat, že znám patrně více takto falešně nařčených mužů než znásilněných žen. Nedělám z toho žádné ukvapené závěry. Po policejním vyšetřovateli právem žádáme, aby všechny případy vyšetřoval „padni komu padni“, a nenechal se vést svými subjektivními zkušenostmi.

Každá doba má určitá nebezpečí a určité před-sudky. Něco se nosí a něco nenosí. Teď se nosí obviňování mužů z násilnictví, a moc se nenosí upozorňování na to, že řada obviněných byla obviněna neprávem, nebo že řada žen hanebně zneužívá svých dětí k tomu, aby „potrestaly“ své bývalé partnery.

Tady nejde o nějaké statistické zjišťování, „kdo vyhrál“, tedy kdo je horší – muži či ženy. Spíše o upozornění, že jakmile se z něčeho stane kampaň, hodně lidem se může stát křivda. V padesátých letech to přiznávali i někteří komunisté a zdůvodňovali to rčením „když se kácí les, létají třísky“. Já si myslím, že naše společnost je dostatečně vyspělá, aby se bez této omluvy páchaných křivd obešla.

Váhal jsem, zda tento článek zařadit mezi „duchovní“ nebo „politické“. Nakonec se rozhoduji pro kategorii „duchovní“, protože bych se nyní rád obrátil ke křesťankám. Vím, že jakékoli předepisování vhodného oblečení (dress code) se může snadno zvrhnout v zákonictví. A nechci tomuto tématu přikládat větší význam, než mu přikládá Písmo. Písmo toho o oblékání neříká mnoho, ale něco přece jenom ano. Např. v 1. Petrově 3:3 čteme: „Vaše ozdoba ať není vnější: spletené vlasy, navlékání zlatých šperků, oblékání šatů…“ Ano, vím, jak lze těchto slov zneužít, a jsou fundamentalistické křesťanské skupiny, která zakazují jakékoli ozdoby. A nutno poznamenat, že v Písmu najdete místa, kde se mluví o ozdobách (i těch vnějších) dosti pozitivně. Ideálem jistě není, aby se křesťanky oblékaly fádně a nevkusně.

Nicméně všimněte si jedné věci: Na jedné straně je nahota, na druhé straně jsou burky. My křesťané bychom se měli vyvarovat nesmyslných extrémů. Mějme svůj vlastní dress code, kdy se žena obléká elegantně, nikoli však vyzývavě.

Policista, který vyšetřuje znásilnění, nemůže argumentovat tím, že si žena „sama říkala“ o znásilnění svým vyzývavým oblečením. Feministky často vykřikují, že se budou oblékat, jak samy uznají za vhodné, a že mužům do toho nic není, pokud se oblékají vyzývavě. Ano, mají pravdu, leč v tomto postoji je přece jenom značná dávka pokrytectví. Pokud se oblékají vyzývavě, proč tak činí? Kvůli ženám, nebo kvůli mužům?

Na světské ženy apelovat nemohu, ale křesťanky snad mohu slušně poprosit o trochu milosti. Berte to tak, že zatímco ženu vzrušují spíše doteky, muže vzrušují spíše pohledy. A pokud jsou ženy ve sboru oblečeny hodně vyzývavě, mnozí muži nevědí, kam s očima. Mnozí z nich usilují o čistotu; prosím tedy sestry, nečiňte jim toto úsilí zbytečně těžším! Opravdu je to možné: oblékat se elegantně a dokonce krásně, ale přitom ne vyzývavě. Ne vždy je správné volit střední cestu, nicméně v této věci volme střední cestu mezi vyzývavou nahotou a zotročující burkou.

3. března 2020

Zřejmě jsem jakýsi antityp vizionáře. Když jsem v roce 1977 nastoupil jako vikář do evangelického sboru v Praze 7 – Holešovicích („Na Maninách“), ještě jsem neměl osobní vztah s Pánem Ježíšem a ani nějakou představu o tom, do čeho jdu. Myslel jsem si, že hlavní změna bude v tom, že nebudu muset chodit na noční jako topič Teplárny na Invalidovně a že se mi ve farní kanceláři nebude prášit na knížky. Ale protože náš Bůh má smysl pro humor, začal jednat a z nejmenšího pražského evangelického sboru, odepisovaného jak vedením církve, tak Státní bezpečností, se během deseti let stal sbor největší (alespoň co se týče návštěvnosti a finanční obětavosti). Jediná moje zásluha na tomto vývoji byla v tom, že jsem Pánu Bohu příliš nepřekážel.

Když jsem se v roce 2017 „na stará kolena“ přestěhoval do Jeseníku, o nějakém zakládání sboru jsem neuvažoval ani náhodou. Předpokládal jsem, že budu v klidu psát články a knížky.

A pak se to stalo. Bez mého přičinění se sešla malá skupinka a brzy jsme zjistili, že se máme rádi, že chceme společně číst bibli a vzájemně se za sebe modlit. Jsme malá skupinka na malém městě se spoustou problémů, ale já jsem zjistil, že to společenství miluji. Opět: Nemám žádnou vizi. Vzpomínám si na jednu větu, kterou mi kdysi řekl můj kolega ze studií a později evangelický farář Josef Vítek. On sám to větu slyšel od jistého starého evangelického faráře. Zněla asi takto: „Dobrý farář, i kdyby měl ve sboru jen patnáct členů, tak se musí ulítat.“

Je to tak. I když máte „jen“ patnáct lidí, je neustále za co se modlit a o čem si povídat.

Přesto chci dát několik jednoduchých rad, které, tuším, vzniku dobrého společenství napomáhají. Skoro se vám všem omlouvám, že půjde v podstatě o banality. Ale nepřišel jsem zatím na nic jiného, co by ten zázrak zrodu společenství vysvětlovalo lépe.

Ne, peníze nejsou „až na prvním místě“. A my jsme o penězích nějak obšírněji mluvili za poslední rok pouze dvakrát. Pořádáme v neděli sbírky, někdo posílá dary či desátky na bankovní účet. (Mluvíme raději o darech nebo příspěvcích, na některé lidi – naštěstí ne v naším společenství – působí slovo desátky jako „rudý hadr na býka“, tak jen nechci provokovat, ale, přiznám se, platím desátky už čtyřicet let, a je mi to velkým požehnáním.) Každý měsíc rozešlu všem, co jsou na e-mailu, finanční zprávu, kde jsou uvedeny veškeré příjmy a veškerá vydání. Kdo e-mail nemá, najde finanční zprávu na nástěnce ve sboru. Snažíme se být štědří k hostům a služebníkům odjinud. Někoho to možná překvapí, někoho možná ne – ale moje zkušenost je, že řada společenství se rozpadla, protože „ovečky“ neměly důvěru k vedoucím, kteří zacházeli s penězi evidentně netransparentně.

Druhá rada je ještě banálnější: Mějte zájem o „nové“ lidi. Mám téměř neuvěřitelnou zkušenost, jak pozitivně na lidi působí, když vás jednou navštíví a příště přijdou až po třech měsících a vy je oslovíte jejich jménem. Je to maličkost, ale já stále znovu žasnu, jak je důležitá. Pozor! Evangelisté si často jména nepamatují. Mají jiné obdarování. Ale pokud někdo buduje sbor, je tato věc velmi důležitá a stojí za to se to naučit. Někteří lidé říkají: „Já si pamatuji tváře, ale ne jména.“ To je hezké, ale pastor by se v tom měl přemoci.

Já to mám provázané s modlitebním seznamem. Kolikrát jsem si drbal hlavu, jestli nejsem v těch modlitbách málo spontánní. Když někdo přijde a má zájem, začnu se za něj modlit. A modlím se aspoň půl roku. Jedna z našich členek přišla kdysi dávno a pak prohlásila, že to pro ni není a že chodit nebude. Modlil jsem se za ni ještě půl roku. Pak dlouho nic… a po dalším roce přišla. Od té doby nechyběla jedinou neděli.

Snažte se být osobní. Lidé ve sboru vědí, co prožívám a co mám za sebou. Snažil jsem se na sebe všechno prásknout už při prvním setkání. Je to mnohem lepší, než když se pak někdo o mně dozví něco negativního odjinud a já pak vypadám jako člověk, který se dělá lepší, než je. Má to i tu výhodu, že kdo se chce pohoršit, pohorší se hned zkraje a neztrácí zbytečně čas. A druhá, podstatnější výhoda je v tom, že dáte dobrý příklad. Pak se setkáváme jako reální lidé, kteří znají své bolesti i svá selhání, a ne jako ti, kdo vytvářejí nějakou duchovní Potěmkinovu vesnici. A rozhodně se nedělejme lepšími před nově příchozími. Když nově příchozí nabudou dojmu, že přišli mezi nějaké dokonalé lidi, máte celkem zaručeno, že už mezi vás podruhé nepřijdou. Mají totiž pocit, že mezi tak dokonalé lidi nepatří.

A předposlední rada: Zkuste pro každého najít nějakou práci. Jelikož jsme mladé společenství, tak to lidi zpravidla překvapí – jsou mezi vámi třeba po čtvrté a vy je požádáte o nějakou jednoduchou službu, a ještě jim nabídnete klíče od sboru. Ale nejen pro finance platí „blahoslavenější je dávat nežli brát“. Platí to o životě sboru obecně.

Každého, kdo odejde, tak trochu obrečím. Ale naučil jsem se „pouštět lidi“ s požehnáním. Sice si myslím, že se mýlí, a nemám problém jim to citlivě říci. Ale stejně jim požehnáme. Vždyť jim přece nepřejeme nic zlého, třebaže z našeho hlediska dělají chybu. Pokud ji skutečně dělají, budou potřebovat Boží pomoc a Boží požehnání možná víc než jindy. Ne, to není podpora hříchu nebo vzpoury. Činíme tak s vědomím, že je to Bůh, kdo je stavitel Jeruzaléma, tedy i našeho sboru, a není všem dnům konec. Mnozí mne opustili, a někteří se vrátili. A často to pak byli ti nemilejší a nejplodnější lidé.

Miluji naše malé společenství.

11. února 2020