Sebevědomí, jistota víry a fakticita

Sebevědomí, jistota víry a fakticita
Potkal jsem se tuto nedávno na jakési narozeninové oslavě s docentem Slámou, teologem, bratrem Pavla
Siváka. Velice si ho vážím a myslím si, že skutečně ví, o co v teologii jde. Kdysi jsme měli takovou
půtku o faktické spolehlivosti Písma, tedy především Starého Zákona. Jak řeč šla, tak přišel i dotaz,
jak se moje názory za ta léta v tomto směru posunuly.
Pro mě osobně otázka Co z toho, co čteme v Písmu, se stalo doopravdy? palčivá není. Ale jsou mnozí,
pro které palčivá je.
Proč? Protože žijeme v civilizaci, která si velice váží konkrétních fakt. Tehdy a tehdy se stalo to a to.
Mít tyto informace je důležité, pokud chceme něco zjistit. Ale je opravdu v naší moci vyvozovat
z fakt důsledky? Kdo je opravdu schopen o sobě říci Jsem takový a takový z těchto a těchto důvodů? –
Aha, a proč je bratr úplně jiný?
A co David a Goliáš? Jak David zacházel s fakty? Zdá se, že docela obstojně. Jenom z nich vyvodil
úplně jiné závěry než ostatní. Protože, snad mi budete rozumět, cítil určité zmocnění. Jeho víra byla
sebevědomá. Nebál se. Davidovo jednání se ovšem nedá jednoduše replikovat, opakovat, protože to
zmocnění záleží na vanutí Ducha.
Příliš nejsme zvyklí o Duchu svatém přemýšlet. Ale přitom bychom se možná dokázali dlouho bavit o
tom, co je duch dnešní doby. Co hýbe dnes světem je zásadně jiné než to co před čtyřiceti, šedesáti lety.
Ne, že by problémy zmizely, ale jejich palčivost se proměňuje. A také ochota lidí se pro to či ono
nasadit.
Duchu minulé éry je velice, velice těžké porozumět. Protože neumíme vrátit, obživit sebevědomí
tvůrčích jedinců minulosti, jednajících v naději, že se nasazují pro něco trvalého, hodnotného. Kdo z
dnešních umělců má naději, ba téměř jistotu, že vytváří něco trvale platného? Dneska k tvorbě spíše
pasuje potřeba vyjádření jistého odstupu, snad i ironie, být nad věcí. Taková je doba. A přitom
obdivujeme, užíváme, díla malířů, spisovatelů, skladatelů dob minulých. Tvůrců, kteří měli
sebevědomí, sebejistotu a snad i zmocnění dnes těžko replikovatelné. Vnímáme je jako pravdivé,
autentické, ale jejich autentičnost nepatří do dneška.
V době Ježíšově, někde vyrazně dříve, někde výrazně později, měli lidé podobný vztah k mýtům a
příběhům praotců. Kdysi dávno byla doba tvorby kosmických mytologií. Neumíme si to představit. I v
Ježíšově době to už bylo ve své autentičnosti nedostupné. Určitě to nebylo tak, že by se sešlo něco na
způsob filmových scénaristů a ti by z fleku vymysleli příběh o stvoření světa. Ti lidé k tomu pociťovali
určité zmocnění, autentické zmocnění, jehož zopakování pro nás není možné. Stejně tak je nám
nedostupná sebejistota vypravěčů o počátcích kmene, národa; příběhy praotců. Později vyprávění o
králích, ságy, eposy. Kupodivu však i přes tu hradbu času a dějinný odstup něco z té autentičnosti
dávných tvůrců má schopnost k nám mluvit. Zvláště tehdy když – třeba jako ty biblické příběhy – je to
součást naší tradice. Tedy rezervoáru kulturních výkonů, které jsou často poněkud zaprášené, ale po
zpřítomnění, odstranění dějinného nánosu, mají moc vstupovat do našich životů.
Jako křesťané věříme tomu, že Ježíš se narodil do národa Hospodinem vyvoleného. Není nic
překvapivého na tom, že i jiné národy měly své mytologie, některé nepochybně i dříve, není nic
překvapivého na tom, že měly svá vyprávění o praotcích a králích. Nám ale bylo svěřeno do opatrování
vypravování o Izraeli. Je na nás, jak moc vezmeme vážně zaslíbení, že právě toto vypravování k nám
bude promlouvat, že právě z tohoto vypravování můžeme čerpat, že právě ono může pomoci učinit naši
víru autentickou, sebevědomou.
V teologii současné doby se, pokud vím, dost mluví o žánru. Prostě mýtus je jiný žánr než vyprávění o
praotcích, a to zase jiný žánr než vyprávění o králích nebo proroctví atd. Nepochybně je to správně
takhle rozlišovat. Jenom to navozuje dojem jakoby si ten pisatel mohl vybrat, jaký žánr si zvolí. Ale
on, ve své autentičnosti, kterou ovšem nereflektoval, žádnou možnost volby nepociťoval. Pociťoval
zmocnění.
Naše autentičnost je spjata s faktičností. Protože žijeme v době, ve které žijeme. Proto můžeme
pociťovat jako ohrožující, když se zdá, že biblické vyprávění se s fakty neshoduje. To je přirozené,
normální, a snažit se to přehlušit působí křečovitě a ne úplně důvěryhodně. Alespoň na mne. Přeju si,
aby vykopávky potvrdily, že to v Izraeli bylo tak, jak píše Písmo. Protože si myslím, že Písmo je, v
nějakém smyslu, i fakticky správné a věrohodné. Jsem hrdý na to, že profesor Hrozný, jeden z našich
velikánů, věřil jakožto syn faráře bibli natolik, že nepochyboval o existenců Chetejců. Ale současně
beru jako možnost, že pod tíhou argumentů budu muset připustit, že to či ono místo v Písmu fakticky
úplně nesedne. Ne, že by se mi nějaké takové vybavovalo. Když se to vyskytne (a že se to asi už
vyskytlo, byť jsem o tom tehdy nepřemýšlel v této rovině) tak mě to možná dotlačí k tomu, abych se
snažil danému žánru více porozumět, tedy více porozumět, co zakládá jeho pravdivost, autentičnost.
Anebo k tomu, abych zjišťoval, zda ta faktičnost námitky je opravdu fakty podložená. A možná také
zjistím, že je to nad mé síly, a že to musím odevzdat Hospodinu v naději, že to nějak pořeší.
Naše autentičnost je spjata s faktičností. To je naše doba. Stojí to za reflexi. Počátky naší doby se
kladou do osvícenství. Jenomže on je tady velký rozdíl. Tehdy se lidé pouštěli do velkých projektů s
pocitem, že fakta drží v hrsti. Ne, že jim někdo řekne, jak to je, ale že oni jsou schopni sami svým
rozumem nahlédnout, co je pravda. Bylo to autentické, bylo to heroické a mělo to také charakter
prožívání určitého zmocnění. Právem se osvícenství řadí ke kořenům naší civilizace. Dnes je to ale
jinak. Dnes se očekává, že někdo řekne, jak to je. A pokud možno přírodní vědec, nejlépe v kombinaci
evolučního biologa a odborníka na vědy kognitivní se znalostí umělé inteligence a statistiky. Něco z
toho se chytí jako pravda, a platí to tak dlouho, dokud výstupy vědy nebudou přepracovány
do jiných obrazů. Vědecký výzkum je zdroj mýtů naší doby. Jakoby se kruh uzavíral.
Aleš Drápal

Cyklus polarizace

Náhlá změna našeho života, kterou přinesla současná pandemie, zatlačila do pozadí běžný politický a společenský život. Může se stát, že některá témata, která nám připadala ještě před dvěma měsíci živá, se po skončení tohoto mimořádného stavu nevrátí. Zrovna tak je ale možné, že některé negativní jevy ještě zesílí. Jsou před námi dvě cesty: Buď navážeme na to pozitivní, tedy na obětavost, spolupráci, vynalézavost, snahu vyjít si navzájem vstříc, nebo na to negativní, tedy zlobnou kritiku, hledání viníků nebo snahu z krize něco sobecky vytěžit pro sebe. Společnost může z této krize vyjít semknutější, nebo naopak rozdělenější.

Ještě před krizí jsem pročetl knihu Grega Lukianoffa a Jonathana Haidta Coddling of the American Mind. Kniha se věnuje současným problémům amerických vysokých škol a univerzit, nicméně mutatis mutandis má co říci i do našeho prostředí. Pokusím se postupně zpopularizovat některé klíčové myšlenky (či spíše klíčová zjištění) této knihy. Dnes převyprávím jejich popis názorové polarizace, která dle jejich zjištění dosáhla dříve nevídaných rozměrů. Předem chci upozornit, že autoři nezastávají ani konzervativní, ani liberální pozice, byť k liberalismu mají patrně o ždibeček blíže.

V knize popisují jako model jednu z mnoha afér, probíhajících v rámci kulturních válek. Jistá profesorka Sarah Bondová z University of Iowa vyslovila myšlenku, že antičtí sochaři tesali svá díla z bílého mramoru, což ovlivnilo společnost. V devatenáctém století z toho lidé usoudili, že Římané byli bílí, a tato představa posílila bělošskou nadřazenost od devatenáctého století až podnes. O její knize vyšly různé články, z nichž jeden měl titulek: „Universitní profesorka tvrdí, že bílý mramor je rasistický a vytváří ‚běloškou nadřazenost‘“. Podobných článků vyšlo více (kniha vše dokumentuje patřičnými odkazy). Konzervativní tábor na tyto články reagoval, a na tyto reakce reagovali zase liberálové. Konzervativci kontrovali, např. článkem „Liberální profesoři tvrdí bizarní věci a pak viní konzervativní média, že na to upozorňují“.

Autoři z této a podobných afér odečítají následující schéma:

  1. Levicový profesor řekne nebo napíše něco provokativního. Jeho článek či přednáška je často reakcí na určitou vnímanou nespravedlnost. Článek se objeví na společenských sítích, často i s příslušným klipem.
  2. Pravicová média se tohoto případu chopí a referují o něm způsobem, který zvyšuje naštvanost. Často vytrhávají věty či tvrzení z kontextu a někdy překroutí fakta.
  3. Stovky či tisíce lidí se dovědí o původním tvrzení daného profesora a začnou psát urážlivé e-maily, někdy obsahující i výhrůžky smrtí, a dožadují se, aby universita daného profesora propustila.
  4. Správa školy se za profesora nepostaví. Někdy je vyhozen nebo s ním není prodloužena smlouva.
  5. Ti, kdo už patří do toho či onoho tábora, mohou vstoupit do této věci v kterémkoli stadiu. Zjišťují, že celá věc potvrzuje jejich nejhorší obavy a špatné mínění o druhé straně. Pravice se soustředí na to, co daný profesor řekl. Levice se soustředí na sexistické či rasistické reakce. Hněv na obou stranách narůstá a cyklus se může kdykoli opakovat.

Totéž může fungovat více méně stejně, i když zaměníte levici a pravici.

Profesorka Bondová – v konkrétním případě, který byl krátce popsán – chtěla bojovat proti rasismu, což je zcela v pořádku. Rasismus je odporný. Psát o bílém mramoru antických soch jako prvku, který posiluje bělošskou nadřazenost, je jednoduše úlet. Jde ale přece říci, že jde o úlet, a přitom přiznat šlechetný motiv. Nadpisy článků dokážou své, což redaktoři dobře vědí. Sám jsem pro určitá média přestal psát, protože vymýšleli mým článkům titulky, které byly zavádějící a někdy dokonce v rozporu s obsahem článku. Ovšem přitahovaly pozornost čtenářů. Někteří se ale spokojili jen s titulkem, článek buď nedočetli celý, případně ho pročetli jen velmi zběžně. Nebo vůbec.

Asi není úplně jednoduché se zamyslet nad tím, co určitý článek vyvolá. Ale možná alespoň někoho podnítí, aby se zamyslel, jestli stojí za to výše popsaný cyklus roztáčet. Pokud ovšem někdo chce polarizovat společnost, zde má popis, jak to lze dělat celkem účinně.

Trochu se pochválím: Přiznám se, že jsem to nějak tušil, a proto se snažím vyvarovat silných a emocionálně nabitých slov. A snažím se, pokud to jde pochopit i pozitivní motivaci svých odpůrců. Ne vždy se mi to podaří. Může to být tím, že jsem sám zaslepen, může to být ale i tím, že ta pozitivní motivace schází.

  1. března 2020

 

 

Jak žít bez odpovědí

Jsem rád, že se mnozí křesťané věnují takovým chvályhodným iniciativám, jako je šití roušek nebo pomoc seniorům. Rychlé a praktické reakce jsou jistě dobrou odpovědí na nastalou situaci.

Nicméně mnozí křesťané (a tato množina se patrně s výše jmenovanou do určité, možná značné, míry překrývá) si kladou různé otázky, které bych snad mohl shrnout do trojice:

  1. Je to Boží soud?
  2. Je to satanský útok?
  3. Co na to kniha Zjevení?

Na první dvě otázky lze jistě odpovědět, že možnosti v nich zmíněné se navzájem nevylučují. Satan je původcem zla a jeho cílem je naše záhuba. Proto miluje epidemie, paniku, hledání obětních beránků – a možná i teologické hádky o to, zda je to Boží soud či satanský útok. Setkal jsem se s názorem, že milující Bůh by na své děti, které Boží Syn vykoupil, neseslal takové trápení. Takže to určitě musí být od Satana. Pak bychom ale my, co patříme Pánu, měli být ochráněni, nebo snad ne? A tak mnozí radí, abychom nad sebou vyznávali slova 91. žalmu: Nebudeš se bát nočního děsu, ani toho, že ve dne přiletí šíp, ani moru, obcházejícího po setmění, ani zhouby, jež ničí za poledne. Po tvém boku padne tisíc, deset tisíc po tvé pravici, k tobě se to nepřiblíží. Jistě uvidíš na vlastní oči, ano uzříš odplatu ničemům. A mnozí, kteří takto vyznávají, budou skutečně ochráněni. Toto slovo se na nich naplní. Co když ale zemřou i někteří křesťané? Co když zemře někdo z našich blízkých, o jehož zbožnosti nebylo pochyb? Pak, myslím, budeme mít trochu problém. Tedy pokud nebudeme mít příliš ztvrdlé srdce. Se ztvrdlým srdcem budeme pyšní na svou víru, kterou druzí neměli, a proto zahynuli. Budeme v tom mít jasno.

Aby bylo jasno – výše uvedeným veršům věřím. A myslím si, že se v mém životě v různých podobách vícekrát naplnily. Domnívám se ale, že musíme mít rozeznání, které dává Duch svatý, abychom věděli, kdy a jak je na sebe (nebo na někoho jiného) vztáhnout.

Co můžeme druhým dát? Můžeme jim ukázat cestu k jistotě spasení. Můžeme lidem říkat, že pokud vyznají svůj hřích a složí svou naději v Ježíše, mají život věčný a nemusí se bát. To jim říkat můžeme. Ale neslibujme jim, že je nesklátí koronavir – tedy pokud nemáme v té věci zvláštní zjevení od Boha.

Nastane-li situace, jaká je teď – a vlastně vždy, když se situace společnosti zásadním způsobem promění – vede nás to k tomu, abychom si položili vážnou otázku: Žiji ve skutečné víře? Nebo žiji v sebeklamu? Důvěřuji Bohu a jeho Slovu, nebo za víru považuji přesvědčení, že Ježíš existoval? Mám v Ježíše důvěru, nebo na něj mám pouhý názor (který ovšem považuji za správný)?

Pokud žijeme ve víře, víme důležitou věc: Důvěřovat je víc než rozumět. Můžeme důvěřovat Bohu, že bez jeho vědomí nám nespadne ani vlas z hlavy, ale nemusíme umět vysvětlit, co přesně se děje a proč. A s tím souvisí druhá důležitá pravda: Nezáleží tolik na okolnostech, více záleží na tom, jak na okolnosti reagujeme. Bůh nám mnohdy nedává plně porozumět tomu, co se s námi a kolem nás děje. A přesto mu velmi záleží na tom, jak na dané okolnosti budeme reagovat.

A teď ještě ke třetí otázce: Co na to kniha Zjevení? Jedna odpověď by mohla znít: Nic. Zjevení nezmiňuje ani holocaust, což je událost nebetyčného duchovního významu. Nezmiňuje ani španělskou chřipku, na niž před sto lety zemřelo nesrovnatelně více lidí než nyní na COVID-19. Za pozoruhodně malé pozornosti tehdejších médií. Takže kdo hledají v Písmu předpovědi těchto událostí, budou buď zklamaní, nebo budou Písmo hodně „natahovat“, aby jim to vyšlo.

Ale existuje i druhá odpověď: Zjevení dává odpovědi na řadu otázek, které si klademe. Tím, že v nás vyvolává ještě další otázky. Jak to, že lidé nečinili pokání, když na ně doléhaly pohromy? Jak to, že neuvěřili dvěma svědkům? Jak to, že se téměř všichni vydali za šelmou? Jak to, že si posílali dárky, když byli dva svědkové zabiti? A mohli bychom aktualizovat: Jak to, že se neobrátili, když udeřila tsunami a zahubila dvě stě tisíc lidí? Těmto věcem porozumíme, když se ocitneme přímo v takových událostech. Pak nastane úžasný „aha efekt“. Najednou nám to bude jasné. Dokud čteme knihu Zjevení v pohodlné lenošce a přemýšlíme, který z nabízených jízdních řádů je nejlepší, možná té knize rozumět ani nemůžeme. To není nabádání, abychom tu knihu nečetli. Pán Ježíš řekl, že Duch nám připomene vše, co Ježíš říkal. Když tu knihu nebudeme znát, nebude nám Duch mít co připomínat. Jen se připravme na to, že až „to“ nastane, bude to hodně jiné, než jsme si představovali.

Nakonec jedno varování – a možná jeden úkol pro nás. Slyšel jsem z hodnověrných zdrojů, že v některých postižených obcích jsou lidé hrozně naštvaní na ty spoluobčany, kteří do obce koronavir „zavlekli“. Taková věc může na desetiletí podvázat sousedské vztahy. Přitom si nedovedu představit, že by to někdo udělal schválně. Je to ovšem situace přímo stvořená k tomu, abychom se snažili být mírotvorci. Jak skrze modlitby, tak skrze přímé rozhovory se zúčastněnými. Patrně to nebude jednoduchý úkol. To ale není důvod, proč se nesnažit. Budete-li působit pokoj, budete nazváni Božími syny.

  1. března 2020

 

Katastrofa nebo příležitost

Prozradím něco z knížky, kterou píšu o knize Zjevení: Bude v ní delší odstavec, v němž tvrdím, že slovo, které se zpravidla překládá „brzy“, bychom měli spíše překládat „náhle“. Teď to zakoušíme v praxi: Nedá se říci, že pandemie koronaviru přišla brzy, ale rozhodně přišla náhle. Ještě před týdnem jsem se vypravil do Prahy na maturitní ples Dopplerova gymnázia, na kterém studuje můj nejstarší vnuk. O den dříve jsem se ptal dcery, zda ples nebude zrušen. Prý nikoli. 17 minut po odjezdu vlaku z Jeseníku jsem dostal SMS, že ples je zrušen. Ovšem to jsme ještě netušili, že jen o pět dní později bude vydán plošný zákaz vycházení.

Takovou situaci můžeme jako křesťané pojmou buď jako katastrofu, nebo jako příležitost. V neděli už v KS Jeseník společné bohoslužby nebyly, protože lidí by se sešlo víc než třicet. Ve Zlatých Horách bohužel tento problém ještě nemáme (těším se, až nastane), takže jsme se sešli a já už tušil, že je to na nějakou dobu naposledy. Neuvidíme se fyzicky, ale zůstaneme v kontaktu – hodlám každý den poslat e-mailem krátký povzbudivý dopis určený členům skupinky.

Vzpomínám na první tři týdny roku 1979. Na Silvestra v poledne bylo v Praze 12 nad nulou, v 8 hodin ráno 25 pod nulou. Byly vyhlášeny uhelné prázdniny, v televizi běžel jen jeden program (místo tehdy obvyklých dvou) a to jen dvě hodiny denně. To, co je teď KS Praha, byla tehdy malá skupinka. Denně jsme se scházeli ve sboru, pomodlili jsme se a vyrazili jsme na evangelizační návštěvy. Byl to úžasný čas, pro naše společenství formující. Lidé byli doma a nudili se. Ideální příležitost k rozhovorům. Nevím, jak to Duch svatý udělá tentokrát, ale věřím, že mnohé bude inspirovat ke krokům, jež povedou k šíření evangelia. Přestože se nemůžeme navštěvovat.

Mohli bychom to ale chytnout i za špatný konec. V roce 1979 neexistoval internet a fake news v podobě, jak je známe dnes. A jak se dalo očekávat, fake news se už vyrojilo bezpočet. Nebudu se jimi podrobně zabývat, mám k nim jenom pár poznámek.

Snad nejtrapnější je konspirační teorie, že současnou epidemii vyvolaly vlády, aby ušetřily na penzích. (Jak známo, na kovid-19 umírají především starší lidé, mladým a dětem vir příliš neublíží.) Kdyby to tak bylo, dalo by se těžko vysvětlit, proč se nakazili i mnozí členové různých vlád, nemluvě o poslancích a senátorech.

Mnohem problematičtější je teorie, že tento vir byl uměle vytvořen jako bakteriologická (vlastně virologická) zbraň a unikl z vojenských laboratoří. Já bych si na to nevsadil, ale uznávám, že vyvrátit tuto teorii je vlastně nemožné. Připouštím dokonce, že to může být pravda. Přesto radím – tedy pokud nepracujete pro tajné služby – abyste tuto a podobné teorie nechali bez povšimnutí. Co bychom mohli a měli dělat jinak, i kdyby to bylo pravda? Vyhlásit Číně válku? Všichni víme, že je to absurdní. Ať už je původ viru jakýkoli, naše vláda rozhoduje o krocích, které je nutno udělat tak jako tak. Jinými slovy, radím, abychom nejrůznější konspirační teorie nechali plavat a zabývali se tím, co ovlivnit můžeme.

Mohou to být maličkosti. Sestřička Kristýna, co bydlí s rodinou o dvě patra výš, mě včera požádala, abych jí vytiskl grafický návod, jak vyrobit roušku. Já grafiku neumím a ona zase nemá tiskárnu. Teď je návod v přízemí na stolku s reklamními letáky. Když jsem pak večer brouzdal po internetu, zjistil jsem, že podobných návodů a iniciativ je tam spousta.

Pokud to myslíme se svou vírou vážně, nemusíme se bát nejhoršího, protože máme život věčný. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.

Před čím bych ale chtěl varovat, je hon na čarodějnice. Zatím nic takového nehrozí, ale napětí může narůstat. Nedávno jsem četl velmi zajímavou knihu Coddling of the American Mind (Rozmazlování amerického myšlení; lepší překlad by asi byl Rozmazlování amerických studentů), jejíž autoři (Greg Lukianoff a Jonathan Haindt) si všímají, že podobně jako ve středověku i současné hony na čarodějnice vznikají velmi náhle. Druhým znakem je, že se obracejí proti určité skupině lidí jako celku, ne proti jednotlivcům (tou skupinou mohou být Židé, čarodějnice, krajní pravice, bruselské elity, homosexuálové apod.). Třetím znakem je, že je zpravidla odstartuje nějaká trivialita nebo důvod zcela vymyšlený (v našem případě třeba že jde o likvidaci důchodců). Konečně čtvrtým znakem je, že mnozí lidé, kteří vědí, že jde o hloupost či nesmysl, nemají odvahu se zastat falešně nařčených, protože se (právem) obávají, že „hněv lidu“ se obrátí proti nim. (Tak to zakusil T. G. Masaryk, když zpochybnil rukopisy Královéhradvorský a Zelenohorský, nebo když se zastal Žida Hilsnera za tzv. hilsneriády.) My křesťané bychom neměli mlčet, víme-li, že se někomu děje křivda, a neměli bychom být slepí vůči faktu, že právě konspirační teorie se mohou snadno zvrhnout v hon na čarodějnice.

Shrnuto: Toužím po tom, aby bylo zjevné, že jsme lidmi naděje. Nepodléhejme strachu a nešiřme fámy, modleme se za ochranu a o moudrost pro lidi „v moci postavené“ a mějme rozeznání, co můžeme udělat rozumného a dobrého. A Bůh pokoje a veškerého povzbuzení bude s námi.

  1. března 2020

 

Zapomeňte na statistiky

Začnu vtipem, i když jinak, než byste patrně čekali. Anglický biochemik a molekulární biolog Tim Hunt, laureát Nobelovy ceny, byl v roce 2015 nucen rezignovat kvůli hloupému, údajně sexistickému vtipu. Vtip zněl takto: „Povím vám, proč mám s holkami problém. Když máte holku v laboratoři, mohou nastat tři věci: Zamilujete se do ní, ona se zamiluje do vás, a když ji něco vyčtete, rozbrečí se.“

Není to jediný hloupý důvod, proč někteří významní lidé – vědci, politici, umělci, sportovci – museli ukončit kariéru.

Ještě před několika lety jsem se ohradil, když jsem jednoho známého slyšel používat termín „měkká totalita“. Teď už si nejsem jist.

Před několika lety jsem napsal knihu Vztahy, sex, rodina. Mimo jiné jsem v ní chtěl snést statistické (i jiné) důkazy, které by vyvrátily určité mylné, leč široce sdílené představy a myšlenky. V knize jsem zveřejnil i několik odkazů na studie, které dokazovaly, že čistě statisticky vzato jsou na tom děti, vyrůstající s oběma biologickými rodiči, o něco lépe než děti vychovávané jen jedním rodičem, případně homosexuálním párem. V různých diskusích jsem se pak na tyto statistiky odvolával. Moji oponenti většinou kroutili hlavou, někteří si opsali odkazy na ty studie, ale už jsem se s nimi nikdy nesetkal, abych se jich mohl zeptat, co oni na to. Sepsat tu knihu a sehnat relevantní a spolehlivé informace nebylo nic snadného. Měl jsem ale dojem, že tato kniha by mohla udělat díru do světa. Na rozdíl od některých mých jiných knih tato kniha žádný obrovský úspěch nesklidila.

Během několika uplynulých let jsem pochopil, že ani nemohla. Podobné studie na západě neradno publikovat, jakkoli jsou data z průzkumů pečlivě ověřována. A určité průzkumy se nesmějí dělat vůbec. Např. nelze zkoumat IQ jednotlivých národů.

Chápu, že se jedná o třeskuté téma. Motivace k takovým průzkumům může být velmi různá. Nacisté mluvili o podřadných rasách, a určitá statistická zjištění by mohla být zneužita na podporu jejich nápadů. Průzkumy ale mohou být vedeny přesně opačnými motivy: Chcete-li někomu pomoci, potřebujete vědět, v čem je problém, jak vznikl a jak se projevuje. Jen máte-li dobrou diagnózu, můžete nabídnout dobrou terapii.

Zdá se mi, že situace se v posledních letech ještě výrazně posunula. Jakékoli statistické průzkumy jsou okamžitě zpochybněny. V kulturních válkách jako by odvolávka na určitá objektivní data nebyla vůbec možná. Jistě, neplatí to pro všechny oblasti. Například stále existují statistiky sebevražd, vražd, znásilnění apod. I když i u těch znásilnění není srovnání vůbec jednoduché, protože některé státy definici znásilnění výrazně pozměnily. Sice tím směrem, že dnes je v některých zemích (konkrétně např. ve Švédsku) za znásilnění považováno něco, co by před dvaceti lety za znásilnění považováno nebylo, ale pokud argumentujete celkem očividným faktem, že znásilnění výrazně přibylo, zastánci rozsáhlé imigrace do Švédska popírají, že je to dáno imigrací, a tvrdí, že je to dáno oním zpřísněním definice. (Nutno poznamenat že tato argumentace je stále neudržitelnější – fakta se nakonec přece jen prosadí, byť to někdy trvá.)

Jiným problémem – byť ve skutečnosti ze stejného soudku – jsou neustálé posuny v tom, co připouští politická korektnost. Tak jsem se poměrně nedávno dověděl, že nyní je nebělochy zakázáno označovat za „colored people“. Jedno z nových pravidel politické korektnosti připouští pouze výraz „people of color“. Živím se překlady z angličtiny, a myslím, že tento jazyk ovládám dosti obstojně, ale fakt nevím, v čem ten rozdíl má spočívat. Přitom před nějakými deseti lety byl výraz „colored people“ celkem běžný a nebyl považován za projev rasismu.

Když se u nás začalo říkat „Romové“ místo „cikáni“, neměl jsem s tím žádný problém. Řada Romů mi řekla, že jim výraz „cikáni“ nevadí, a popírali, že by za tu změnu označení mohli oni. Ale budu jim vždy říkat tak, jak oni chtějí, protože mají právo na svou identitu, a mně jde o to, abychom si vycházeli vstříc a neuráželi se. Když se ale někdo označí za „masculine of center genderqueer person“, tak fakt nevím. Vypadá jako muž a chce být označován(a) mužskými zájmeny. Jenže se hlásí na čistě ženskou kolej a trvá na tom, že nesmí být diskriminován(a). Ještě si užijeme.

Přiznám se, že by mi opravdu vyhovovalo, kdybychom se zase vrátili k normálu. Ale jsem vděčný za svobodu slova, kterou stále máme.

  1. ledna 2020

Podpořme Betel!

Nedaleko od Kralup funguje středisko pro bývalé narkomany. Jmenuje se Betel a je součástí volného uskupení podobných středisek – celé hnutí vzniklo již před mnoha lety ve Španělsku. Středisko je organizováno na základě snahy o samofinancování. Lidé ze střediska renovují a prodávají použitý nábytek, provozují stěhovací firmu, vyklízejí půdy a sklepy a podobně. Tyto výdělečné aktivity ovšem pokrývají pouze část nákladů.

Jde o středisko malé, leč vysoce účinné. Sám jsem ho před lety navštívil a vím, že pobyt v Betelu skutečně mnoha lidem doslova zachránil život a snad všem jej hluboce proměnil.

Středisko vede Petr Tichý se svou manželkou Veronikou. Zakládali před mnoha lety podobné středisko u Petrohradu a učili se, jak na to, v Betelu v anglickém Birminghamu.

Středisko má kapacitu dvanáct mužů a je zcela naplněné. Nedávno Betel otevřel i středisko pro ženy, s kapacitou 8 klientek; toto středisko je naplněno z poloviny.

V současné době středisko naléhavě potřebuje dvojí: lidi a finance. Jaké nové pracovníky shání?

  1. vedoucí pro ženskou komunitu
  2. svobodného muže nebo manželský pár, který má obdarování ve vedení lidí, řízení podnikání, obchodní obdarování a selský rozum, zkušenost s lidmi, kteří se potýkají se závislostí je výhodou, nikoli však podmínkou.
  3. finančního manažera na dohodu o provedení práce (cca 1-2 x měsíčně zkontroluje situaci, navrhne řešení, pomůže se sestavováním rozpočtů a identifikací rizik)
  4. údržbáře – samostatně pracujícího člověka, který sám umí vyřešit a opravit problémy typu kapajícího kohoutku přes tečící pračku, ucpaný záchod, plesnivou zeď, drobné zednické práce, a který rovněž nebo ví, komu zavolat, když se děje něco, na co sám nestačí a dotáhne opravy do konce. Pokud by uměl stejné věci i u aut a nejen u nemovitostí, bylo by to skvělé.

 

Pokud jde o finance, ty jsou potřeba především na splátku dluhu za koupi střediska pro ženy. Kromě toho bývá počátek roku vždy náročný, když se k tomu přidá panika s koronavirem, lidé nekupují nábytek, takže je finanční situace Betelu v současnosti hodně složitá. Číslo účtu je 196892898/0300.

 

Nyní potřebné kontaktní údaje: Komunita BETEL, tel. 731 501 150

(na toto telefonní číslo se lze dovolat pouze od pondělí do pátku od 9.00 do 17.00), e-mail info@komunitabetel.cz

Kontaktní adresa: U hřbitova 939, 278 01 Kralupy nad Vltavou.

Všechny tyto údaje a mnoho dalších informací naleznete na webové stránce www.komunitabetel.cz.

 

Dan Drápal

  1. března 2020

 

Násilí na ženách a oblékání

Boj proti domácímu násilí a podobným jevům je velké téma dnešní postmoderní doby. V západním světě je v plném proudu kampaň „Me too“, která na tento problém upozorňuje, a u nás někteří publicisté volají po tom, aby se více rozvinula i v České republice, která je sto let za opicemi a toto velké téma nesdílí s patřičným nadšením. V západním světě doznávají vztahy mezi muži a ženami značných změn, a netroufnu si říci, jak budou tyto vztahy vypadat, až se rozvířený prach trochu usadí.

Popíšu svá východiska: Jakékoli násilí na ženách (a konec konců i na mužích) je naprosto nepřípustné. A slovo „jakékoli“ zahrnuje nejen otevřené fyzické útoky, ale i manipulaci (např. zneužívání vyššího postavení ve škole, ve firmě, v úřadě apod.). Takové jednání je hanebné a mělo by být trestné.

A ono, naštěstí, v naší zemi trestné je. Nemusíme zavádět Istanbulskou úmluvu, protože ta podobné jednání neučiní o nic trestnějším, než už je.

Běžným argumentem pro zpřísnění pohledu na tuto věc bývá, že policie často násilí na ženách bagatelizuje, a někdy dokonce zaujímá (ne nutně explicitně vyslovený) postoj ve stylu „neměla ho provokovat, koukejte, jak chodí oblékaná, může si za to do značné míry sama“. Nemá smyslu zastírat, že v tomto ohledu je na postoji a přístupu řady policistů ještě dost co zlepšovat.

Jenže nyní přijde to mé věčné „ale“. Co když policista, který právě podobný případ vyšetřuje, o týden dříve vyšetřoval jiný případ, kdy žena obvinila muže ze zneužívání jejich vlastního dítěte, a pak se prokázalo, že z tohoto hanebného zločinu muže obvinila neprávem, jen aby mu ublížila a zamezila mu stýkat se s jejich společným potomkem. Uvědomuji si, že se stýkám převážně s křesťany, a že tedy moje sociální zkušenosti jsou poněkud netypické. Nicméně přesto si dovolím konstatovat, že znám patrně více takto falešně nařčených mužů než znásilněných žen. Nedělám z toho žádné ukvapené závěry. Po policejním vyšetřovateli právem žádáme, aby všechny případy vyšetřoval „padni komu padni“, a nenechal se vést svými subjektivními zkušenostmi.

Každá doba má určitá nebezpečí a určité před-sudky. Něco se nosí a něco nenosí. Teď se nosí obviňování mužů z násilnictví, a moc se nenosí upozorňování na to, že řada obviněných byla obviněna neprávem, nebo že řada žen hanebně zneužívá svých dětí k tomu, aby „potrestaly“ své bývalé partnery.

Tady nejde o nějaké statistické zjišťování, „kdo vyhrál“, tedy kdo je horší – muži či ženy. Spíše o upozornění, že jakmile se z něčeho stane kampaň, hodně lidem se může stát křivda. V padesátých letech to přiznávali i někteří komunisté a zdůvodňovali to rčením „když se kácí les, létají třísky“. Já si myslím, že naše společnost je dostatečně vyspělá, aby se bez této omluvy páchaných křivd obešla.

Váhal jsem, zda tento článek zařadit mezi „duchovní“ nebo „politické“. Nakonec se rozhoduji pro kategorii „duchovní“, protože bych se nyní rád obrátil ke křesťankám. Vím, že jakékoli předepisování vhodného oblečení (dress code) se může snadno zvrhnout v zákonictví. A nechci tomuto tématu přikládat větší význam, než mu přikládá Písmo. Písmo toho o oblékání neříká mnoho, ale něco přece jenom ano. Např. v 1. Petrově 3:3 čteme: „Vaše ozdoba ať není vnější: spletené vlasy, navlékání zlatých šperků, oblékání šatů…“ Ano, vím, jak lze těchto slov zneužít, a jsou fundamentalistické křesťanské skupiny, která zakazují jakékoli ozdoby. A nutno poznamenat, že v Písmu najdete místa, kde se mluví o ozdobách (i těch vnějších) dosti pozitivně. Ideálem jistě není, aby se křesťanky oblékaly fádně a nevkusně.

Nicméně všimněte si jedné věci: Na jedné straně je nahota, na druhé straně jsou burky. My křesťané bychom se měli vyvarovat nesmyslných extrémů. Mějme svůj vlastní dress code, kdy se žena obléká elegantně, nikoli však vyzývavě.

Policista, který vyšetřuje znásilnění, nemůže argumentovat tím, že si žena „sama říkala“ o znásilnění svým vyzývavým oblečením. Feministky často vykřikují, že se budou oblékat, jak samy uznají za vhodné, a že mužům do toho nic není, pokud se oblékají vyzývavě. Ano, mají pravdu, leč v tomto postoji je přece jenom značná dávka pokrytectví. Pokud se oblékají vyzývavě, proč tak činí? Kvůli ženám, nebo kvůli mužům?

Na světské ženy apelovat nemohu, ale křesťanky snad mohu slušně poprosit o trochu milosti. Berte to tak, že zatímco ženu vzrušují spíše doteky, muže vzrušují spíše pohledy. A pokud jsou ženy ve sboru oblečeny hodně vyzývavě, mnozí muži nevědí, kam s očima. Mnozí z nich usilují o čistotu; prosím tedy sestry, nečiňte jim toto úsilí zbytečně těžším! Opravdu je to možné: oblékat se elegantně a dokonce krásně, ale přitom ne vyzývavě. Ne vždy je správné volit střední cestu, nicméně v této věci volme střední cestu mezi vyzývavou nahotou a zotročující burkou.

  1. března 2020

Evangelium a snadný život

Nedávno jsem si vzpomněl na zvláštní zážitek z poloviny osmdesátých let. Do sboru začal chodit mladý muž, který vzal evangelium opravdu radikálně. Pocházel z poněkud problematické rodiny s dosti narušenými vztahy. Měl starší sestru, která byla provdána a měla dvě dcery, které někdy se svým strýčkem zavítaly do sboru.

Jejich matka mě jednou vyhledala. Chtěla mluvit o svém životě. Manžel jí právě oznámil, že ji opouští a že si našel mladší ženu. Vyprávěla mi svůj osobní příběh a byla velmi nešťastná. S bratrem neměla dobrý vztah, nicméně přiznala, téměř nerada, že celá rodina si všimla jeho proměny. Právě to ji přimělo, aby mě vyhledala, aby si pohovořila „o víře“.

Hluboce jsem s ní soucítil. Její manžel se k ní zachoval opravdu hanebně a její situace byla velmi tíživá. Mluvil jsem s ní o Pánu Ježíši Kristu a na závěr našeho setkání jsem jí navrhl modlitbu. Když jsme si klekli, měl jsem pocit, že ke mně velmi jasně promlouvá Bůh: „Pozor, Dane! Mezi mnou a jí neleží hřích jejího manžela. Mezi mnou a jí leží její vlastní hřích!“

Samozřejmě jsem z toho neusoudil, že Bůh s ní nemá soucit nebo že dokonce bagatelizuje hřích jejího manžela. Nicméně došlo mi, že naším hlavním problémem je náš vlastní hřích, nikoli hřích na nás spáchaný jinými lidmi nebo dokonce okolnostmi. A pokud sami nenalezneme mír s Bohem, pokud nečiníme pokání z našeho vlastního hříchu, bude veškerá pastorace jen velmi povrchním léčením.

Od té doby uplynulo více než třicet let a svět se hodně posunul. Panuje jakési poměrně obecné přesvědčení, že v životě je nejdůležitější to, aby nám bylo dobře. Tento obecný postoj se zabydlel i v církvi. Evangelium, které pak hlásáme, je, že Ježíš přišel, aby vylepšil náš život. Máme-li nějakou těžkost, Ježíš je tu od toho, aby nám ulevil. Jistě, takto lze interpretovat mnoho biblických slov. Třeba „pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi, a já vám dám odpočinutí“. A nepochybně byste našli mnoho jiných, podobných.

Proč se tolik vztahů rozpadá? Protože představa, že bychom měli setrvat ve vztahu, který se nám moc nepovedl, a dokonce v něm trpět, a to bez záruky, že se nám podaří ho napravit a nově zbudovat, jde proti srsti našemu očekávání. Bůh po mně přece nemůže chtít, abych něco takového snášel!

Ne, netvrdím, že nejsou případy, kdy je nejen možné, ale dokonce správné nefunkční vztah opustit. Ale tvrdím, že to není případ oněch padesáti procent rozvádějících se lidí. Mnozí lámou hůl nad vztahem jen z toho důvodu, že chtějí úlevu a nápravu teď hned, a nechtějí „ztrácet čas“ s někým, kdo je přestal bavit.

Před lety se objevila příručka pro sexuální výchovu na školách, jejíž součástí bylo i povídka z daleké budoucnosti, kdy bude mnohem více stejnopohlavních párů než párů žijících v klasickém heterosexuálním manželství. Bylo tam i zdůvodnění: Dva muži si spolu rozumějí lépe než muž a žena. A totéž prý platí i o ženách. Jinými slovy: homosexuální svazek je lepší, protože je snadnější.

No, něco na tom je. Za ženy mluvit nemohu, ale vím, že pro muže je i milovaná žena často velkou záhadou. Ne, skutečné manželství rozhodně není snadné.

Ale co když je to tak, že Bůh to tak zamýšlel! Bůh nám nikde neříká, že dobrý život je život snadný. A evangelium neříká: Věřte v Ježíše Krista a dobře se vám povede! Ježíš říká: Hledejte nejprve Boží království (nikoli tedy úlevu ze svých trablů nebo dokonce snadný a bezbolestný život) a to, co potřebujete ke skutečnému životu, vám bude přidáno.

Církve, které přistoupily na člověkostředné smýšlení tohoto světa, často přejímají agendu tohoto světa. Někdy se jedná o zlepšení sociální situace, kvalitnější (nebo vůbec nějakou) zdravotní péči, „manželství“ osob stejného pohlaví. Jde o to, aby lidé netrpěli a cítili se dobře. Zajímavé ale je, že církve, které volí tuto cestu, většinou ztrácejí své členy, někdy docela dramaticky. Jako kdyby lidé instinktivně cítili, že skutečné poselství církve má být poněkud jiné.

Když přišli za Ježíšem a vyprávěli mu, jak Pilát nechal zmasakrovat židovské poutníky, Ježíš odpověděl způsobem, za který by byl v mnoha dnešních církvích tvrdě odsouzen. Nejprve přidal příběh o katastrofě, kdy se zřítila jakási věž a při níž zahynula řada lidí, a pak neodsoudil ani římské okupanty, ani špatné stavitele oné věže, ale řekl: „No tak to vidíte! A nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete!“

To nezní jako evangelium, jako dobrá zpráva, že? Jenže máme-li pochopit velký příběh, musí nám dojít, že náš život nepotřebuje jen určité vylepšení, ale že hřích je velmi vážná věc. Ježíš nepřišel, aby náš život vylepšil. Přišel, aby za náš hřích zemřel a tím nás vykoupil.

Jenže tu dobrou zprávu pochopí jen ten, kdo si připustí, že bez Boží milosti je ztracen. Mohla by na nás padnout tíseň: Máme vůbec šanci, že dnes té zprávě někdo uvěří? Strach, že nikoli, nás může vést k rozmělňování a rozpouštění evangelia. „Bratři a sestry, přijde soud!… soudek!!… soudeček!!!“

Přesto hodlám hlásat plné evangelium. A proč? Protože je to pravda! A co když nás zůstane příliš málo?

Může se to stát. Nicméně studujeme-li dějiny, zjistíme, že tam, kde se hlásalo neředěné evangelium, lidé proti očekávání spíše přibývali, někdy v celých zástupech. Jsme-li Kristovi, musíme být připraveni i na to, že zůstaneme poněkud osamoceni. Ale jak praví apoštol: „Ať žijeme, ať umíráme, Páně jsme!“

února 2020

 

 

Miluji svůj sbor

Zřejmě jsem jakýsi antityp vizionáře. Když jsem v roce 1977 nastoupil jako vikář do evangelického sboru v Praze 7 – Holešovicích („Na Maninách“), ještě jsem neměl osobní vztah s Pánem Ježíšem a ani nějakou představu o tom, do čeho jdu. Myslel jsem si, že hlavní změna bude v tom, že nebudu muset chodit na noční jako topič Teplárny na Invalidovně a že se mi ve farní kanceláři nebude prášit na knížky. Ale protože náš Bůh má smysl pro humor, začal jednat a z nejmenšího pražského evangelického sboru, odepisovaného jak vedením církve, tak Státní bezpečností, se během deseti let stal sbor největší (alespoň co se týče návštěvnosti a finanční obětavosti). Jediná moje zásluha na tomto vývoji byla v tom, že jsem Pánu Bohu příliš nepřekážel.

Když jsem se v roce 2017 „na stará kolena“ přestěhoval do Jeseníku, o nějakém zakládání sboru jsem neuvažoval ani náhodou. Předpokládal jsem, že budu v klidu psát články a knížky.

A pak se to stalo. Bez mého přičinění se sešla malá skupinka a brzy jsme zjistili, že se máme rádi, že chceme společně číst bibli a vzájemně se za sebe modlit. Jsme malá skupinka na malém městě se spoustou problémů, ale já jsem zjistil, že to společenství miluji. Opět: Nemám žádnou vizi. Vzpomínám si na jednu větu, kterou mi kdysi řekl můj kolega ze studií a později evangelický farář Josef Vítek. On sám to větu slyšel od jistého starého evangelického faráře. Zněla asi takto: „Dobrý farář, i kdyby měl ve sboru jen patnáct členů, tak se musí ulítat.“

Je to tak. I když máte „jen“ patnáct lidí, je neustále za co se modlit a o čem si povídat.

Přesto chci dát několik jednoduchých rad, které, tuším, vzniku dobrého společenství napomáhají. Skoro se vám všem omlouvám, že půjde v podstatě o banality. Ale nepřišel jsem zatím na nic jiného, co by ten zázrak zrodu společenství vysvětlovalo lépe.

Ne, peníze nejsou „až na prvním místě“. A my jsme o penězích nějak obšírněji mluvili za poslední rok pouze dvakrát. Pořádáme v neděli sbírky, někdo posílá dary či desátky na bankovní účet. (Mluvíme raději o darech nebo příspěvcích, na některé lidi – naštěstí ne v naším společenství – působí slovo desátky jako „rudý hadr na býka“, tak jen nechci provokovat, ale, přiznám se, platím desátky už čtyřicet let, a je mi to velkým požehnáním.) Každý měsíc rozešlu všem, co jsou na e-mailu, finanční zprávu, kde jsou uvedeny veškeré příjmy a veškerá vydání. Kdo e-mail nemá, najde finanční zprávu na nástěnce ve sboru. Snažíme se být štědří k hostům a služebníkům odjinud. Někoho to možná překvapí, někoho možná ne – ale moje zkušenost je, že řada společenství se rozpadla, protože „ovečky“ neměly důvěru k vedoucím, kteří zacházeli s penězi evidentně netransparentně.

Druhá rada je ještě banálnější: Mějte zájem o „nové“ lidi. Mám téměř neuvěřitelnou zkušenost, jak pozitivně na lidi působí, když vás jednou navštíví a příště přijdou až po třech měsících a vy je oslovíte jejich jménem. Je to maličkost, ale já stále znovu žasnu, jak je důležitá. Pozor! Evangelisté si často jména nepamatují. Mají jiné obdarování. Ale pokud někdo buduje sbor, je tato věc velmi důležitá a stojí za to se to naučit. Někteří lidé říkají: „Já si pamatuji tváře, ale ne jména.“ To je hezké, ale pastor by se v tom měl přemoci.

Já to mám provázané s modlitebním seznamem. Kolikrát jsem si drbal hlavu, jestli nejsem v těch modlitbách málo spontánní. Když někdo přijde a má zájem, začnu se za něj modlit. A modlím se aspoň půl roku. Jedna z našich členek přišla kdysi dávno a pak prohlásila, že to pro ni není a že chodit nebude. Modlil jsem se za ni ještě půl roku. Pak dlouho nic… a po dalším roce přišla. Od té doby nechyběla jedinou neděli.

Snažte se být osobní. Lidé ve sboru vědí, co prožívám a co mám za sebou. Snažil jsem se na sebe všechno prásknout už při prvním setkání. Je to mnohem lepší, než když se pak někdo o mně dozví něco negativního odjinud a já pak vypadám jako člověk, který se dělá lepší, než je. Má to i tu výhodu, že kdo se chce pohoršit, pohorší se hned zkraje a neztrácí zbytečně čas. A druhá, podstatnější výhoda je v tom, že dáte dobrý příklad. Pak se setkáváme jako reální lidé, kteří znají své bolesti i svá selhání, a ne jako ti, kdo vytvářejí nějakou duchovní Potěmkinovu vesnici. A rozhodně se nedělejme lepšími před nově příchozími. Když nově příchozí nabudou dojmu, že přišli mezi nějaké dokonalé lidi, máte celkem zaručeno, že už mezi vás podruhé nepřijdou. Mají totiž pocit, že mezi tak dokonalé lidi nepatří.

A předposlední rada: Zkuste pro každého najít nějakou práci. Jelikož jsme mladé společenství, tak to lidi zpravidla překvapí – jsou mezi vámi třeba po čtvrté a vy je požádáte o nějakou jednoduchou službu, a ještě jim nabídnete klíče od sboru. Ale nejen pro finance platí „blahoslavenější je dávat nežli brát“. Platí to o životě sboru obecně.

Každého, kdo odejde, tak trochu obrečím. Ale naučil jsem se „pouštět lidi“ s požehnáním. Sice si myslím, že se mýlí, a nemám problém jim to citlivě říci. Ale stejně jim požehnáme. Vždyť jim přece nepřejeme nic zlého, třebaže z našeho hlediska dělají chybu. Pokud ji skutečně dělají, budou potřebovat Boží pomoc a Boží požehnání možná víc než jindy. Ne, to není podpora hříchu nebo vzpoury. Činíme tak s vědomím, že je to Bůh, kdo je stavitel Jeruzaléma, tedy i našeho sboru, a není všem dnům konec. Mnozí mne opustili, a někteří se vrátili. A často to pak byli ti nemilejší a nejplodnější lidé.

Miluji naše malé společenství.

  1. února 2020

Šílenství davů (recenze)

Poslední knihu Douglase Murraye The Madness of Crowds jsem si objednal u firmy Megaknihy a zaplatil jsem za ni 440 Kč. Vzpomenul jsem přitom na léta komunistické diktatury, kdy bych se o podobné knize těžko dověděl (z oficiálních kanálů vůbec) a kdy by bylo velmi obtížné ji získat. Pokud by se to vůbec podařilo, trvalo by to asi mnoho týdnů, ne-li měsíců.

A s vděčností jsem si uvědomil, že kniha je pro mě i cenově dostupná, zatímco v komunistických dobách jsem žasl nad pro nás závratnými cenami i těch nejútlejších západních paperbacků.

Nicméně k věci: Kniha má čtyři hlavní části, oddělené třemi „mezihrami“. Homosexualita (mezihra: Marxistické základy), Ženy (mezihra: Vliv technologií), Rasa (mezihra: O odpuštění) a Trans.

V Úvodu Douglas Murray konstatuje, že mezi roky 2011 a 2017 se zdvojnásobil počet Američanů, kteří vnímají rasismus jako velký problém. Není to dáno tím, že by bylo více rasově motivovaných útoků. Není to dáno ani tím, že by byly přijaty nějaké rasistické zákony. Je to dáno něčím zcela jiným. Později, v části věnované „Rase“, Murray připomíná, že sen Martina Luthera Kinga ml. byl snem o „barvosleposti“, tedy o stavu, kdy prostě bude jedno, jestli je někdo černý nebo bílý. Murray dokládá, že něco se zásadním způsobem zvrtlo. Na rase totiž dnes záleží mnohem více než kdy jindy. Ve snaze zvýhodnit dříve znevýhodněné se přijímá celá řada opatření, která Američany od oné vyhlížené barvosleposti vzdalují. „Lekce poslední dekády neukazují, jak bychom spolu mohli lépe vycházet. Spíše vyhrocují pocit, že spolu moc dobře vycházet neumíme“ (str. 4). Snaha věci „vylepšit“ vede velmi snadno k novým nespravedlnostem. Tak například Harvardova universita zavedla systém, který měl být spravedlivý k různým skupinám a zvýhodňovat znevýhodněné. Dlouho se bránila zveřejnění algoritmu, který tento systém používal. Když k tomu byla donucena, ukázalo se, že výrazně znevýhodňuje Američany asijského původu. Ti totiž vykazovali výrazně lepší výsledky než kdokoli jiný (běloši, Hispánci…).

Snaha zavést v nejrůznějších institucích kvóty na „lidi barvy“ (nevím, jak do češtiny převést výraz „people of color“), ženy a gaye, vede k neřešitelným problémům a v důsledku staví různé skupiny lidí (různé tzv. „identity“) proti sobě. Příklad: Novinový titulek hlásá: „Na silnicích, které projektují muži, umírají ženy.“ Zřejmě to má podpořit zájem žen o technické obory. Opravdu si někdo vážně myslí, že cesta vede tudy?

Douglas Murray varuje, že současný vývoj vede ke stále větší atomizaci, hněvu a násilí, který nakonec může vyústit v jakýsi zpětný náraz, při němž vezmou za své i výdobytky, které měly smysl (Douglas Murray sám je gay).

Murray upozorňuje, že „o lidech a hnutích nejvíce vypovídá, jak se chovají v okamžiku vítězství“ (str. 16). Připustí, aby i jiní používali podobnou argumentaci, jaká fungovala jim? Nebo je tolerance jen prázdným slovem, fíkovým listem? „Pokud se heterosexuál stane homosexuálem, je vše v pořádku. Homosexuál, který se stal heterosexuálem, je předmětem trvalého podezřívání“ (str. 23).

Murray rovněž upozorňuje, že termín „LGBT komunita“ je zavádějící. Vyvolává totiž dojem, že lesby, homosexuálové, bisexuálové a trans lidé tvoří nějaké společenství. Opak je pravdou. Lesby a homosexuálové se nestýkají společně v barech – každá komunita má ty své. A vztahy mezi feministkami a „trans lidmi“ jsou vyloženě problematické, až nepřátelské. U nás jsme se o tom dověděli jen okrajově, když se lesbická feministka českého původu Martina Navrátilová ozvala proti tomu, aby lidé, kteří jsou biologicky muži, závodili spolu se ženami.

Pro křesťana je velice zajímavá kapitola („mezihra“) věnovaná otázce odpuštění. Douglas Murray uvádí celou řadu případů, kdy byl někdo navržen do nějakého úřadu či funkce, nicméně za několik dnů – v některých případech za několik hodin – byl opět odvolán, protože kdosi z jeho nepřátel vyhrabal nějaký deset let starý nevhodný tweet. Murray upozorňuje, že to, co je „přijatelné“, tedy „korektní“, se poměrně rychle mění, a tak výroky, které byly před deseti lety naprosto v pořádku, mohou dnes jejich autora připravit o kariéru. Často jde přitom o výroky vytržené z kontextu, bez znalosti, nač a v jaké situaci reagovaly. Doba je v této věci velice nemilosrdná, a tak i věhlasné a obecně všude přijímané feministky mohou přes noc upadnout v nemilost, když někdo vyštrachá nějaký výrok, který trans lidé považují za urážlivý. Přitom před deseti lety se o translidech ještě vůbec nemluvilo. Vývoj kráčí kupředu opravdu mílovými kroky, jízda je zběsilá, držte si klobouky! Nám moc nedává smysl, proč by se měl kanadský ministerský předseda Trudeau omlouvat za to, že šel v partě tří králů za černocha. On se za to omluvil a tento strašlivý problém naštěstí ustál – patrně díky své reputaci velkého bojovníka za práva homosexuálů, nebělochů a translidí. Ale „bylo to vo fous“. Že revoluce požírá své vlastní děti, je pravda mnohokrát pozorovaná a konstatovaná.

Nejděsivější je kapitola o trans lidech. Ostatní podoby současného genderového bláznění je možno přestát s mávnutím rukou. (Tedy pokud člověk neusiluje o nějakou funkci, což je naštěstí můj případ.) Murray ale uvádí podrobně popsané jednotlivé případy dětí, kterým byla doporučena změna pohlaví, a to v době, kdy rozhodně ještě nebyly schopny dohlédnout, o co se vlastně jedná a jaké to bude mít důsledky. Nejvíc mě děsí, že škola se často staví proti rodině. Murray uvádí i případ, kdy někdo ve škole vystupoval jako chlapec – a měl už nové jméno, zatímco doma nic nevěděli a dívka byla prostě jejich dcerou. Děti ve Velké Británii jsou někdy naváděny k tomu, aby o změně, kterou chtějí podstoupit, rodičům „zatím“ ani neříkaly. A když se konečně rodiče dovědí, co se děje, slyší od „odborníků“, že pokud budou dětem ve změně pohlaví bránit, mohou je dohnat k sebevraždě. Zajímavý je ovšem údaj, že sebevražednost u těch, kdo podstoupili chirurgickou změnu pohlaví, je stejně vysoká jako u těch „trans“, kteří ji nepodstoupili. Murray poznamenává: „Kdokoli, kdo vysloví určité obavy o vhodnosti změny pohlaví, je považován za ‚nenávistného‘, který podporuje násilí proti trans lidem, nebo je nabádá, aby si sami ublížili.“

Všechna tato „hnutí za práva“ někam směřují. Nicméně nikdo není schopen definovat, jaký má být konečný stav. Poslední věta Murrayovy knihy zní: „Tvářit se, že na sexu, sexualitě a barvě kůže nezáleží, by bylo směšné. Nicméně předpoklad, že na těchto věcech záleží vše, je fatální.“

Kniha má 260 stran a vydalo ji nakladatelství Bloomsbury v roce 2019.

  1. února 2020