Demaerel: 95 tezí proti humanismu (recenze)

Posted on by Dan Drápal

Ignace Demaerel (*1961) je Belgičan, který studoval filosofii na Katolické universitě v Lovani a protestantskou teologii v Bruselu. Knihu 95 tezí o humanismu napsal v holandštině. Tato kniha, jež nese podtitul „Křesťanství versus osvícenství, sekularismus a volnomyšlenkářství“, byla přeložena do hlavních evropských jazyků (němčiny, francouzštiny, angličtiny), ale i do maďarštiny či švédštiny.

Každý člověk s elementárními znalostmi historie a náboženství jistě pochopil, že název „95 tezí“ je narážkou na 95 tezí německého reformátora Martina Luthera. Autor popisuje vznik humanismu a proměny obsahu tohoto pojmu v průběhu dějin. Humanismus takového Erasma Rotterdamského a lidí jeho generace nebyl ani v nejmenším protikřesťanský. Obsah pojmu humanismus se v dějinách postupně měnil. Ignace Demaerel pochopitelně nehoruje například pro přísné tělesné tresty a vůbec jakékoli zacházení, které se běžně označuje za „nehumánní“. Pokud odmítá humanismus, odmítá tvrzení, že člověk je mírou všech věcí a že je autonomní v původním slova smyslu, tedy „svézákonný“. Odmítá humanismus, pokud humanismus tvrdí „věřím v člověka“ ve smyslu protikladu k „věřím v Boha“. Odmítá tedy antropocentrismus a ukazuje, jak v průběhu dějin stále znova vedl do slepých uliček.

Jako příklad uveďme 25. tezi:

Humanismus tvrdí, že pevně věří v lidstvo, a nárokuje si, že demokracie je jedním z jeho nejdůležitějších „výdobytků“. Nicméně demokracie nepovstala z víry v člověka, ale naopak z nedůvěry člověku – z vysoké pravděpodobnosti hraničící s jistotou, že lidé přílišnou moc zneužijí. Proto demokracie vytváří pojistky vůči zneužití moci. To ovšem může dojít až k tomu, že společnost uvízne ve spoustě kontrolních mechanismů a v byrokracii, takže demokracie přestane fungovat.

Toto samozřejmě není argument proti demokracii. Nejde o odmítnutí demokracie, ale o správné pochopení jejích kořenů – a současně i nebezpečí, které hrozí, pokud těmto kořenům neporozumíme.

Demaerel rovněž upozorňuje na určitá vnitřní napětí humanismu v současné podobě – napětí, která jsou v rámci humanismu neřešitelná. Tak třeba humanistický ideál neomezené seberealizace je ve velkém napětí s jinými humanistickými ideály, např. s ideálem tolerance.

Jsem přesvědčen, že kdo tuto knihu přelouská, bude lépe rozumět problémům doby, ve které žijeme, a současně trajektorii, po níž se evropská vzdělanost pohybovala, než do dnešního stavu dospěla. Dovolím si ocitovat ještě jednu tezi (88.):

Humanismus se v zásadě zrodil z obav ze zneužívání náboženství – což je pochopitelné. Z toho by ale mělo vyplývat, že humanisty by mělo uspokojit pročištění náboženství. V praxi ale humanismus nebyl schopen překonat svůj negativní postoj, který se u řady lidí rozvinul v iracionální averzi, ve fobii z jakékoli „stopy po náboženství“. Pokud někdo tvrdí, že nejhlubší důvody, proč někdo věří, jsou iracionální, pak totéž platí stejnou měrou i o nevěře. Strach je už z definice špatným rádcem.

Nevím, jak vám, ale mě tato upozornění připadají jako vysoce aktuální.

Domnívám se, že četba této knihy prospěje každému – i těm, kdo budou s autorem zásadně nesouhlasit. Pokud jsou – i přes tento nesouhlas – otevřeni k rozhovoru.

Knihu, která má 224 stran, vydalo nakladatelství Juda a prodává se za 269 Kč.

  1. listopadu 2019

Asymetričnost ve vztahu k Izraeli

Posted on by Dan Drápal

Když jsem před nedávnem napsal článek „Podpora Izraele“, zareagoval jeden z čtenářů upozorněním, že Izrael porušuje práva Palestinců, když bourá domy, v nichž bydlí teroristé, aniž by tito lidé byli řádně souzeni. Izraelská vláda zde v podstatě uplatňuje princip kolektivní viny, protože v takovém domě zpravidla terorista nebydlí sám.

Možná jsem ve svém původním článku opomenul zmínit, že jsem si vědom, že izraelská vláda, případně jiné instituce (tajné služby, Knesset (izraelský parlament) nebo třeba místní samosprávy) nemusí vždy jednat správně. To, že je Izrael vyvoleným národem, neznamená, že je povýšen nad dodržování zákonů a norem – spíše naopak. V tom se patrně se svým kritikem shodnu.

Jiná věc ovšem je asymetrický vztah k Izraeli a Palestincům, případně k Izraeli a sousedním státům. Nepřátelé Izraele, tedy především Hizballáh a Hamás a podobné teroristické organizace, se nijak netají tím, že válčí proti Izraeli. Když se ale Izrael brání, chce se po něm, aby se choval, jako kdyby žádná válka neexistovala a aby do puntíku dodržoval to, co by v době skutečného míru skutečně dodržovat měl (a jsem si jist, že by to i dodržoval).

Bourání domů obývaných teroristy je odplata za útoky vedené proti Izraeli. Teroristé jsou varováni a Izrael útočí cíleně, nikoli nahodile. Kromě likvidace teroristů vysílá signál, že za teroristické útoky budou jejich pachatelé platit. Už proto neútočí nahodile.

Co dělají palestinští teroristé? Zmiňme jen dvě věci: Posílají na izraelské území balóny, které mají způsobit na izraelském území požáry, a čas od času zasypávají izraelské území raketami. Palestinci nerozlišují, zda balón zasáhne dům, kde bydlí nějaký izraelský voják. Nezáleží jim na tom, jestli raketa dopadne někam do pouště nebo třeba na mateřskou školu.

Čas od času se vyskytne případ, kdy nějaký izraelský voják použije nepřiměřeného násilí. V krajním případě zabije Palestince, který už nemá zbraň. Takový voják je ovšem postaven před soud – a pokud se vina prokáže, je potrestán. Dovede si někdo představit něco podobného z palestinské strany? Třeba že nějaký Palestinec by byl souzen za to, že kromě matky chladnokrevně zavraždil i čtyřleté dítě? Nikoli – takový muž je považován za hrdinu.

Evropské národy dostávají nyní příležitost předvést, jak si poradí s teroristy z Islámského státu, které Turecko začalo vracet ze zajateckých táborů na syrském území, které obsadila turecká armáda.

Izrael je v přetěžké situaci. Je-li napaden, zpravidla se západní média neozvou, dokud Izrael nepodnikne nějakou akci na svou obranu. Přitom pokud by vypukla válka, tak Izrael by válku prohrál jen jednou. Pak by přestal existovat. Dokud ale existuje, je na jeho území bezpečno. Rozhodně bezpečněji než na pařížských předměstích nebo v Malmö. (Ve skutečnosti je to ještě lepší. Je tam bezpečněji než v Praze.) A co víc: Palestinci, kteří žijí na izraelském území, jsou na něm bezpečnější než v kterékoli sousední zemi. To, že si toho neváží, je jakýmsi negativním potvrzením biblického výroku, že ne samým chlebem bude člověk živ. Přes prosperitu, bezpečnost a právní stát dávají přednost útokům na Izrael. Ideologie je někdy silnější než touha po klidném životě.

To, co píšu, většinou vědí i mí kritikové a kritikové Izraele. Znovu opakuji: Jsem rád, že se naše Poslanecká sněmovna Izraele zastala. Právě proto, že na Izrael a Palestince se stále uplatňuje dvojí metr. Je potřeba čas od času na to upozornit.

  1. listopadu 2019

Kdo vlastně jsem

Posted on by Dan Drápal

Prosím laskavého čtenáře, aby mi odpustil, že tento článek bude obsahovat poněkud nesourodé myšlenky.

Každý den mi péčí mých přátel (a někdy i nepřátel) v elektronické poště přistávají články či prezentace, případně audio- i videonahrávky obsahu někdy zajímavého, někdy zcela neuvěřitelného, mnohdy neověřitelného. Nejednou mi přistane v počítači článek obsahující naprosto neuvěřitelné lži. Když se nad tím ale zamyslím, tak se zřejmě jedná – alespoň pro někoho – o lži uvěřitelné, protože jinak by je autor nešířil. Zřejmě zasahuje i určitou klientelu, která věří tomu, že země je placatá, nebo že v srpnu roku 1968 nám Sovětský svaz poskytl skutečně bratrskou pomoc. (Nedávno mi článek na toto téma přišel dokonce od jednoho angažovaného křesťana.)

A tak máme alternativní výklady světa a dokonce i alternativní média. Jejich producenti si musí být vědomi, že šíří lži. A lež má své výhody. Pokud vám nevadí lež, a pokud jste se dokonce rozhodli vědomě na lži participovat, nemusíte se pídit po tom, co je pravda. (A hledání pravdy je v době internetu kupodivu náročnější a složitější, nežli bylo dříve.) Nemusíte se tedy po pravdě pídit, a nemusíte si ani pamatovat vše, co jste řekli a napsali.

Pokud jste se rozhodli mluvit či psát pravdu, máte to v něčem těžší a v něčem jednodušší. Těžší je hledání nebo ověřování pravdy. Jednodušší to máte v tom, že jakmile jste o něčem přesvědčeni, že je to pravda, a snažili jste se si ověřit, zda se nemýlíte, pak jednoduše říkáte a píšete pravdu a nemusíte si pamatovat, co jste kdy komu řekli, protože říkáte všem stále totéž. Jinými slovy nemusíte si pamatovat, co jste komu nalhali. Když si to totiž nepamatujete, budete snáze odhaleni jako lháři.

Nicméně… není to tak jednoduché. Mám několik „oblíbených“ kritiků, kteří okamžitě strhají prakticky vše, co napíšu. Navzájem si ale nejsou moc podobní. Kupodivu nejvíc mě trápí jeden, který v komentáři napíše: „Dan Drápal tvrdil, že…“, a uvede něco, o čem jsem přesvědčen, že jsem to nikdy netvrdil. Dlouho jsem se marně trápil otázkou, kde to vzal. Zda jsem přece jenom někdy nepoužil formulaci, která by mohla vyvolat dojem, že jsem skutečně šířil myšlenku, kterou mi tento kritik podsouvá.

Přitom považuji takový postup za – pro mě – velmi nebezpečný. Jiní čtenáři si mohou pomyslet: Aha, tak ten Dan Drápal skutečně tvrdil to a to. Obrana je nesnadná – snadno dokážete, že někdo něco řekl, zvláště pokud to dodnes visí na internetu. Ale dokažte, že jste něco nikdy neřekli! V takovém postupu skutečně vidím útok na svou integritu a vlastně i na svou identitu. Útok nebezpečnější, než když někdo napíše, že jsem rasista, fašista, homofob, misogyn nebo něco podobného. Věci, které znějí pravděpodobně, jsou ještě nebezpečnější než podobné nálepky.

Na mé identitě mi záleží. Jsem Dan Drápal a nesu kůži na trh. Proto nepoužívám pseudonymy a nepíšu anonymně. A nerad polemizuji s lidmi, kteří se skrývají za nějakou vymyšlenou identitu.

Používání falešných identit je dnes v módě. Dovedu si teoreticky představit, že jednou budou zastánci určitých názorů pronásledováni natolik, že používání skrytých identit bude mít své oprávnění. Zatím ale v té situaci nejsme a dokud mi nesmažou účet na FB nebo nezruší mou webovou stránku, nenasadím si nějakou internetovou burku.

Používání falešných identit možná souvisí s něčím – a tady už asi celou řadu lidí naštvu – co můžeme v dnešní společnosti pozorovat téměř na každém kroku: Mnozí lidé nevědí, kdo vlastně jsou. (Odtud název tohoto článku.) Používají více identit, přeskakují z jedné do druhé, zkoušejí, která jim nejlépe „padne“. Pak se nelze divit, že FB nyní uznává 71 různých pohlaví (nebo genderů?). Vím, že jsem muž, a nepřeji si, aby mí vnukové (všichni jsou jednoznačně muži) zakoušeli ve škole či dokonce ve školce otázku „a přemýšlel jsi o tom, jestli nejsi náhodou žena?“ Pokud sami rodiče nevědí, kdo jsou, v jakém zmatení asi budou vyrůstat jejich děti?

Pokud člověk nepřijme sám sebe od Boha jako dar, pokud nepřijme svou identitu od svého Stvořitele, bude si vymýšlet vlastní. Nedávno jsem četl příběh sportovce/sportovkyně, který dosáhl jako muž velkých úspěchů v orientačním běhu. Pak si ale sám sebe rozmyslel a prohlásil se za ženu, a ejhle… opět v jednom americkém státě zvítězil(a). Takže je šampionem/šampionkou jak v kategorii mužů, tak v kategorii žen.

Domnívám se, že podobné šílení nebude trvat déle než dvě generace. Mezitím se ale můžeme dočkat nejroztodivnějších absurdit. Představte si příběh muže, který zjistil, že je žena. Podstoupil příslušnou hormonální léčbu, případně se nechal přeoperovat. Pak zjistil(a), že je vlastně černoška. Sice na to nevypadal(a), a tímto „nárokem“ zaskočil(a) i své příznivce a fanoušky, ale proč ne – můžeme-li si zvolit pohlaví, proč bychom si nemohli zvolit barvu pleti? Příslušné kosmetické změny jsou méně nákladné než operativní změna pohlaví. A po čase tato bytost zjistila, že je jí stále osmnáct let… To už bylo hodně i na řadu příznivců jeho/jejích proměn.

Že vám to připadá absurdní? Ještě před dvaceti lety připadalo každému absurdní, aby biologičtí muži nastupovali v různých sportovních odvětvích a poráželi v nich ženy. A to ještě nejsme na konci této slepé uličky.

Sekulární proroci se často nestrefí přesně. To ale neznamená, že by byli úplně mimo mísu. George Orwell, autor románu 1984, by se možná divil, jak přesně se trefil – pokud by mohl nějakou dobu žít v současné Číně. A Aldous Huxley, autor knihy Brave New World (česky Konec civilizace), by jistě přiznal, že ledacos netrefil, nicméně přesto byl jeho hlas v jistém smyslu prorocký.

Ano, jsem připraven na spršku odsudků, že jsem zpátečník, tmář, homofob atd. atd. Na tyto odsudky se musí připravit každý, kdo je ochoten nahlas říci, že tato civilizace se opravdu nevyvíjí správným směrem.

A že král je nahý. Tedy… pardon, že muži jsou muži a ženy jsou ženy.

 

  1. listopadu 2019

 

 

Aleš Drápal: O Istanbulské úmluvě

Posted on by Dan Drápal

Pokus o porozumění ideovému základu Istanbulské smlouvy

O tom, že je domácí násilí obrovský problém, kterému je potřeba věnovat nejvyšší pozornost, o tom, že je třeba hledat efektivní způsoby, jak mu zabránit, o tom, že to jsou ve velmi výrazné většině ženy, které jsou objektem takového násilí, tak o tom nemám žádných pochyb. Hledání účinných způsobů prevence i výzkum vysvětlující psychologické a sociologické příčiny jednání násilníků jsou jistě žádoucí.

To, co mě zneklidňuje na Iistanbulské úmluvě, je sklon k k propojení konkrétních opatření s určitou interpretací světa, ve kterém žijeme.

Významným faktorem v Istanbulské úmluvě jsou nerovné mocenské vztahy. V preambuli se mluví o tom, že násilí na ženách je projevem (manifestation) historicky nerovných mocenských vztahů žen a mužů, které vedly k dominanci mužů nad ženami, k jejich diskriminaci, a které bránily jejich rozvoji (full advancement). O moci se pak nepřímo mluví všude tam, kde je v angličtině použito slovo „empowerement“ (zejména Článek 6). To je slovo, které se dá chápat (a překládat) různě. Určitě se jedná o rozšíření práva o sobě rozhodovat, o odstranění bariér, které by jakkoliv bránily ve svobodném a nezávislém rozhodování o své budoucnosti. Dá se ovšem také chápat přímočaře jako získání většího podílu na společenské moci (a to žen, v kontextu Istanbulské úmluvy).

Takové pochopení má svou oporu v různých vyjádřeních obhájkyň a obhájců ženských práv, ale i ve způsobu, jak se toto slovo dostalo do současného diskursu. Začalo se používat od poloviny devadesátých let v psychologii, a to v přímé návaznosti na Marxovu analýzu vykořisťování. Ve svém velmi vlivném textu Rethinking empowerement: shared action against powerlesness Burton a Kagan rekapitulují Marxovu analýzu v pěti bodech, z nichž první se týká identifikace mocenských nerovností mezi skupinami (třídami), jejichž zájmy se různí, druhý mluví o historických důvodech vzniku takových nerovností, třetí o tom, proč si obvykle lidé vztah vykořisťování neuvědomují, čtvrtý o pocitu odcizení překonávaném kolektivní spoluprací a pátý o tom, co je třeba změnit (proletářská revoluce).

Chápu, že výše uvedený odkaz na Marxe v naší společnosti může působit jako přímočarý pokus o znevážení celého toho myšlenkového komplexu, ze kterého Istanbulská úmluva vyrostla. Tak to ale nemíním. Nedávalo by to ostatně ani moc smysl, protože kontext vzniku Istanbulské úmluvy má poměrně málo společného s debatou vedenou uvnitř naší společnosti. Nepochybně je součástí širokého pohybu, který je vlastní zejména, byť ne výlučně, anglosaským demokraciím, a který zahrnuje jak práva menšin v nejširším slova smyslu, tak otázky chudoby a životního prostředí. Volání po změně je velmi silné. Metodika Marxe je v sociálních vědách stále velmi populární. Při jen letmém sledování vývoje feminismu je patrné, že všech těch pět bodů připomínaných Burtonem a Kaganem je bráno velmi vážně v potaz.

Nechci ovšem jakýmkoliv způsobem problém domácího násilí odmítnout poukazem na přímé i nepřímé souvislosti s neomarxismem. Bylo by to stejně nesprávné jako bylo v minulosti nesprávné odmítat témata bídy a vykořisťování poukazem na následovníky Marxe či Lenina. To, že nějaký problém vnímám, ale neznamená souhlas s nástroji, které se předkládají pro jeho řešení.

Považuji za velmi diskutabilní určitý společenský problém redukovat na důsledek nerovné distribuce moci. Ani ve snu by mě nenapadlo popírat, že podřadné postavení žen bylo v minulosti zdrojem utrpení. Nicméně za každým aktem násilí stál konkrétní člověk, chcete-li, konkrétní muž, se svou zodpovědností a svým selháním. Typ myšlení, který marxismus představuje, trvá na tom, že tahle konkrétnost je něco podružného, že je to jen projev určité distribuce moci, a že její redistribucí zmizí i zdroj daného lidského utrpení. Mantra levicových intelektuálů kdysi byla – nás nezajímá, zda ten kapitalista je hodný nebo není. Nás zajímá, že je to kapitalista. Jsem přesvědčen, že myšlení takového typu přináší opět lidské utrpení, byť

jiné. Nemohu se ubránit vzpomínce na jisté vzdálené přibuzné, kteří, když vyměnili členství v církvi za členství v komunistické straně, tak těm, co v církvi zůstali, vzkázali, že zatímco křesťané o spravedlnosti tisíc let kázali, oni ji teď uskuteční.

Neberte to jako pokus o historickou paralelu, ale jako pokus o srozumitelnou zkratku vyjadřující obavu, že se tady objevuje hnutí, které ve jménu nepochybně dobrých cílů přináší určitou ideovou koncepci, určité vidění světa, jehož přijetím naplnění oněch cílů podmiňuje. To je z mého pohledu zásadní problém ideového zázemí Istanbulské úmluvy.

Istanbulská úmluva pracuje s pojmem gender. Ten definuje jako sociální konstrukt rolí, chování, činností a vlastností, které daná společnost považuje za vhodné pro ženy a muže. Jde tedy o to, že to, co se běžně považuje za mužské a ženské vlastnosti, se zde předkládá jako něco, co je důsledkem kulturního vývoje, a co kulturní protipohyb reprezentovaný Istanbulskou úmluvou má anulovat. Bod 1 článku 12 obsahuje závazek, že budou prosazovány změny sociálních a kulturních vzorců v chování mužů a žen s cílem vykořenit předsudky, zvyklosti, tradice a veškeré praktiky, které jsou založeny na myšlence méněcennosti žen nebo na stereotypních rolích mužů a žen.

Jsem rozhodně pro to, aby jakékoliv úvahy o méněcennosti žen se setkali ve společnosti s co nejrozhodnějším odsouzením. Zdaleka se ale neztotožňuji s cílem vykořenit zvyklosti založené na stereotypních rolích mužů a žen. Nemyslím si, že škodí, když se muži k ženám chovají s úctou, když manžel považuje za svůj úkol chránit svoji rodinu, když si děti s maminkou spojují jiný typ chování a reakcí než s tatínkem. Role mužů a žen je nepochybně v různých kulturách různá, tak jako jsou různé výrobní či spotřební zvyklosti. Kultura a ekonomika jsou provázané na mnoha způsobů. Evropská kultura – a uvádím ji, protože v těch ostatních se příliš neorientuji – má za sebou od neolitu trvající vývoj, ve kterých se to mužské a to ženské profiluje jako určité póly chování obdařené obrovským bohatstvím významů, vzájemného napětí a archetypální hloubky. Toto vše chceme odložit?

Nabízí se samozřejmě námitka, že slovo stereotyp uvedené v textu Istanbulské úmluvy je třeba chápat tak, jak se definuje v sociální psychologii, tedy jako zjednodušené očekávání, které člověk má o každém zástupci určité skupiny. Kdyby to bylo opravdu míněno takhle, tedy tak, že jde o vykořenění názorů typu, že žena nemůže vystudovat vysokou školu, řídit náklaďák, nebo že za domácnost je odpovědná výhradně ona, tak bych nad tím otazník nestavěl. Jenomže ono je to chápáno daleko extenzivněji. K obvinění z genderového stereotypu často stačí, když někdo tvrdí, že není nic špatného na tom, pokud v některých dílčích aspektech uspořádání společnosti je přisuzována mužům jiná role než ženám.

Takto rozšířené chápání se může totiž odvolat na jednu z tezí preambule, která tvrdí, že dosažení (realisation) rovnosti mezi ženami a muži je klíčovým prvkem v prevenci násilí na ženách. Z toho lze dovozovat, že nerovnost je vždy zdrojem diskriminace. Argumentační linka je taková, že za nerovností se skrývá předpoklad inferiority žen, a tudíž každá nerovnost je projevem odsouzeníhodného genderového stereotypu.

Ovšem lze namítnout, že text deklarace je v pořádku, neboť podle definice organizace UNESCO Genderová rovnost (equality) neznamená, že muži a ženy se musí stát stejnými, ale že jejich práva, povinnosti a příležitosti nezávisí na tom, zda se narodí jako ženy či muži. Je zásadně důležité, jak rozumíme rovnosti žen a mužů. Je to zásadně důležité i pro Istanbulskou úmluvu, protože její účastníci se zavazují (Článek 4) přijmout rovnost mužů a žen do svého práva, ale i zajistit jeho praktickou realizaci.

V té definici rovnosti podle UNESCO mě zneklidňuje, že se mluví o rovnosti nejen co do práv, ale i co do povinností a příležitostí. Dovedu se s tím ztotožnit třeba z hlediska rovnosti na trhu práce, ale už méně z hlediska uspořádání v rodině. Čímž rozhodně nemíním, že ta odpovědnost by měla být více na manželce než manželovi. Mám ale za to, že to jsou jiné odpovědnosti. Ne nějak jasně a formálně vymezené, ale přesto směřující k určité odlišnosti. Z tohoto hlediska mě výše uvedená definice rovnosti mužů a žen připadá vnitřně sporná. Jako by jedním dechem tvrdila, že muži a ženy se stejnými sice stát nemusí, ale z hlediska jejich životů se stejnými vlastně stát mají.

Porozumění Istanbulské úmluvě a její výklad jsou naprosto závislé na tom, jak se genderová rovnost interpretuje a bude interpretovat. To se v textu úmluvy detailně neřeší. Je to přitom zásadně důležité i z hlediska úmluvy samotné, protože jde o obsah nejrůznějších programů a podnětů, ke kterým se státy přistupující ke úmluvě zavazují. Například v bodě 1 Článku 15 se smluvní strany zavazují připravovat jak odborníky na prevenci násilí, tak i odborníky na rovnost mužů a žen (a také odborníky na potřeby a práva obětí, včetně prevence jejich sekundární viktimizace). Souhlasím, a to velmi, že pro prevenci násilí je třeba činit více. Mohu nechat stranou pocit, že stát jako Česká republika společensky prospěšné projekty příliš neumí. To se může změnit. Co ve mně vyvolává obavy je, jak bude v těchto programech rovnost mužů a žen pojatá. Svět, ve kterém žijeme, mě vede k očekávání, že akcentována nebude rovnost, ale stejnost.

Jde o to, že o rovnosti se mluví dnes většinou řečí statistiky. Země se hodnotí podle toho, kolik mají žen ve vedoucích pozicích; vědecké obory (například matematika), ve kterých je málo žen, mají v anglosaském světě velký problém. Jak to sleduji, tak zrovna v matematice se zatím dosažení početní parity příliš nedaří. Proto se začínají objevovat i taková řešení jako je vypsání konkursů, do kterých se mohou přihlásit pouze ženy.

To, co se dnes řeší, totiž už není, že by nějaké zaměstnání nebo nějaká funkce nebyla ženám dostupná. Je to už tak, že kvalita celé společnosti se posuzuje podle genderové parity. Jako by se bralo jako samozřejmost, že ženy mají stejné ambice a preference jako muži. Je-li totiž spravedlnosti dosahováno paritou, tak to v sobě zahrnuje předpoklad, že o dané pozice ženy usilují ve stejné míře jako muži. Pokud o ně usilují v menší míře, tak už by parita nebyla spravedlností. A tak se přes statistická měření z usilování o rovnost stane usilování o stejnost.

Svoboda přece nespočívá v tom, že tady někdo bude kontrolovat, zda v rodině dělají muži a ženy vše napůl. Svoboda je v tom, aby dělba rolí uvnitř manželského páru byla skutečně svobodná, nezávislá na vnějším tlaku. To, že taková svoboda rozhodování podléhala v minulosti různým vnějším tlakům, které ženy marginalizovaly, to nezpochybňuji. Nejsem v pozici člověka, který by odmítal vidět důvody, jež vedou a vedly ke snahám ústícím (mimo jiné) do istanbulské úmluvy. Mám ale velké pochybnosti oidejích, které snahy o prosazení této úmluvy provázejí.

Během svých zahraničních cest se setkávám s jistým jevem, který v České republice tak úplně zatím nemáme. A to s nevraživostí vůči ženám, které onen model stejnosti neakceptují. Jakoby přilnutí k tradičnímu uspořádání rodiny už samo o sobě bylo degradující. Obávám se, že je to přirozený důsledek způsobu myšlení, který odlišnost genderových rolí vidí jako hlavní zdroj násilí na ženách. Abych to dokumentoval, zmíním stručně pár doporučení z vlivné knížky On Violence australské političky, jejíž jméno je Natasha Stott Despoja. Podle ní (a nejenom podle ní) se genderově škodlivé stereotypy utváří už tím, že děvčatům se nabízejí jiné hračky než klukům. Je proto třeba důsledně bojovat proti jakýmkoliv snahám prodejců hračky dělit na dívčí a chlapecké. Je třeba, aby byly propagovány příběhy žen, které dosáhly významných mocenských pozic (positions of authority) a které uspěly v povoláních, jež byla tradičně považována za mužská. Je třeba oslavovat silná děvčata a silné ženy (Anything that celebrates strong girls and women is welcome). Doporučuje se model výchovy, kdy svým dětem ukazujeme, že jemnými mohou být ženy i muži, tvrdými mohou být ženy i muži, a silnými, schopnými a úspěšnými mohou být ženy i muži, stejně jako mohou být muži i ženy citliví, pečliví a milující … tak se dosahuje té pravé rovnosti, tak je největší naděje na dosažení opravdového

naplnění.

Nemám sebemenší pochybnosti o tom, že schopnosti, citlivost i láska se nacházejí jak u žen, tak u mužů. Ale troufnu si tvrdit, že opravdové naplnění života ženy se obsahově obvykle (tedy ne nutně vždy) nekryje s naplněním života muže. A nemyslím si, že se výchově pomůže, pokud se toto bude zastírat. Ale zase, považuji to primárně za věc rodičů, jak děti budou vychovávat. V článku 14 istanbulské úmluvy se praví, že smluvní strany přijmou vhodné nutné kroky, aby školní osnovy všech stupňů obsahovaly výukové materiály týkající se rovnosti mužů a žen, nestereotypizovaných genderových rolí, vzájemného respektu, nenásilného řešení konfliktních situací v mezilidských vztazích a práva na osobní integritu.

Něco z toho zní krásně, něco z toho mě děsí. Pominu-li skutečnost, že výklad o vzájemném respektu z úst českých pedagogů bude stěží přesvědčivý, a že to bude, obávám se,

v našich poměrech spíše formalita, tak zůstává dojem, že se smluvní strany zavazují k postupu, který právo rodičů na svobodnou výchovu dětí silně podvazuje.

Jsem dalek toho, abych genderově podmíněné nerespektující chování popíral. Nepopírám, že mužské hulvátství je rozšířené, že vlastnické manýry, se kterými mnozí nadřízení přistupují k ženským zaměstnancům, jsou odporné. Nepopírám, že je mnoho mužů, kteří si osvojili velice nepěkný přezíravý postoj k ženským kolegyním. Chápu, a považuji za správné, že s rostoucí ekonomickou úspěšností žen roste vůči takovým praktikám odpor. O čem mám ale velké pochyby je, že myšlenkový svět istanbulské úmluvy nabízí to správné řešení.

Nesdílím odmítnutí tradičního uspořádání rodiny jako patriarchálního přežitého systému. Vidím to jako pokus o radikální řešení, který ignoruje skutečnost, že koncepce rodiny chápající roli muže a ženy jako určité vzájemně se vyvažující póly s odlišnými kompetencemi má možnost vývoje, že ji lze kultivovat, a že se tak dělo a děje. Nemohu se ubránit pocitu, že ti, kteří to popírají, jsou podobni oněm mým příbuzným zmíněným v úvodních odstavcích tohoto textu.

Domnívám se, že kořeny odpudivého nedostatku ohledu a odpovědnosti, který v současné době mnoho mužů projevuje ve zralém věku vůči svým manželkám, nejsou v reziduích patriarchálního uspořádání, ale spíše v celospolečenském zpochybnění síly manželského závazku, který sňal z mužských beder povinnost obhájit před společností své chování k rodině. To, že to vytvořilo jistou prázdnotu, kterou mnozí muži zaplňují siláckým chvástáním, nepovažuji za důkaz toho, že jádrem jejich selháni je toxická maskulinita.

Souhlasím s těmi, kteří důvody násilného chování vidí ve frustraci. Frustrace je často průvodním rysem ztráty jasných pravidel. Společnost se mění jak co do morálky, tak do svých možností i do způsobů ohrožení. Je nevyhnutelné, že taková změna je provázena hledáním nových pravidel, nových norem. Istanbulskou úmluvu nedémonizuji, vidím ji jako součást takového hledání. Nepopírám závažnost problémů, které chce řešit. Myslím si ale, že metody, které nabízí, jsou sporné.

Obávám se, že společnost je ale už příliš polarizovaná na to, aby se nad istanbulskou úmluvou každý jedinec zamyslel bez nějakého předem hotového názoru. Aby opravdu nestranně přemýšlel, jak to či ono ustanovení bude realizováno a zda si to přeje. Obě strany sporu mají, tak jak to vidím, sklon k argumentaci, která dohodě nepřispívá. Na jedné straně je to odmítání istanbulské úmluvy bez jakéhokoliv porozumění pro vážnost problému, který chce řešit. Na druhé straně je to nálepkování všech, kteří s ní nesouhlasí, jako konzervativců. A nejenom to. Všiml jsem si, že termín toxická maskulinita se už v některých zemích chytl. Očekávám, že se to dostane i k nám. Tak se to dělá, že pojem, který označuje něco opravdu nepěkného (zde konkrétně posilování projevů mužské nadřazenosti poukazy na falešně prezentovaný ideál mužství) se aplikuje na daleko širší škálu jevů, a tím se předem dehonestuje jiný pohled na skutečnost.

Dovedu si představit, že to, co jsem napsal, bude kritizováno s výtkou, že text argumentuje nejenom istanbulskou úmluvou jako takovou, ale i myšlenkami a tezemi, které jdou za její rámec. To je pravda. Je to ale vyvoláno zejména tím, že istanbulská úmluva sama řadu pojmů a předpokládaných doporučovaných postupů nespecifikuje. Což je pochopitelné, to ani nemůže. Společenský kontext, diskurs, je vždy v nějaké míře součástí takového dokumentu. Pro diskusi v České republice mi přijde podstatné si uvědomit, že pro budoucí výklad má daleko větší význam současný společenský kontext v anglosaských demokraciích než situace u nás.

Aleš Drápal

Podpora Izraele

Posted on by Dan Drápal

V době, kdy prezident Trump opustil své kurdské spojence, kteří rozhodujícím způsobem přispěli k porážce Islámského státu, přijala naše Poslanecká sněmovna usnesení podporující Izrael a odsuzující rostoucí antisemitismus v Evropě.

Jednání prezidenta Trumpa, tedy jeho oznámení, že opouští své dosavadní spojence, bylo přirovnáváno k „mnichovské zradě“. Jeden britský politik meziválečného období prý prohlásil, že velmoci nemají spojence, mají pouze své zájmy. Něco na tom je – velmoci jsou zřídkakdy ochotné pálit si prsty a hájit nějaký menší národ či stát. Zpravidla jednají pragmaticky, což velmi často znamená, že jednají cynicky.

Pokud se někdo poučil z dějin, rozuměj v této souvislosti z mnichovské zrady, byl to stát Izrael. (Československo se nepoučilo – pouze změnilo spojence. Po druhé světové se už neopíralo o Francii a Anglii, které „zradily“, ale o „mocné dubisko“, jak nazval Ján Kolár východní orientální despocii. Netřeba připomínat, že si tím moc nepomohlo.) Netvrdím tím, že Izrael nebyl po většinu své existence masivně podporován Spojenými státy; izraelští politici si ale byli a stále jsou dobře vědomi, že toto spojenectví nemusí trvat věčně a že nemohou rezignovat na snahu zajistit si bezpečnost i pro případ, že Spojené státy Izrael opustí. Trumpův postoj ke Kurdům tuto skutečnost jen výrazně připomněl.

Jakkoli je zrada velmocenských spojenců pragmaticky vysvětlitelná, pochopitelná a do jisté míry i předvídatelná, jakkoli musíme počítat s tím, že velmoci hájí své zájmy bez ohledu na morálku, nelze při bližším pohledu nevidět, že nemorální jednání má také své následky a náklady. Trump své rozhodnutí opustit Kurdy a vyklidit pole v Sýrii nazval „brilantním strategickým tahem“. Ve skutečnosti si lze představit málokteré rozhodnutí Spojených států, které by tak oslabilo kredibilitu této kdysi dominantní velmoci. Ztráta této kredibility je oslabením Izraele, Saudské Arábie i Egypta, a posílením Erdoganova Turecka, Putinova Ruska i teokratického Íránu.

O to víc mě potěšilo, že se Česká republika zastala Izraele. Stalo se to v době, kdy (poprvé po staletích) je antisemitismus silnější v – údajně civilizovanější – západní Evropě než na východě, který v minulých dobách proslul nechvalně známými protižidovskými pogromy. Jistě, prakticky všechny smrtelné útoky na Židy v západní Evropě podnikli muslimové; poslední útok na synagogu a židovský hřbitov v Halle (v bývalé NDR) je zřejmě výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Je to právě muslimská menšina, která je pro Židy v západní Evropě hrozbou. Jenže se to nesmí říkat.

Osobně jsem přesvědčen, že pro Izrael stále platí Hospodinovo zaslíbení dané Abrahamovi a jeho potomkům: „Požehnám žehnajícím tobě a zlořečícím tobě zlořečiti budu.“ Proto čekám, že se České republice bude dařit relativně dobře. A těm zemím, které padělají dějiny, vylučují Izrael z UNESCO a volají po bojkotu izraelského zboží, se dobře dařit nebude. A je mi líto Palestinců. Žádný kousek světa nedostal nikdy tolik finanční podpory jako Gaza. Kdyby nekupovali rakety a investovali do infrastruktury, vzdělání a dalších oblastí, mohla by Gaza být Singapurem Blízkého východu. Pokud ale nějaká vláda učí děti zlořečit Izraeli už od mateřské školky, nebude se danému národu dobře dařit po několik generací. I kdyby si splnili svůj sen, zahnat Izraelce do moře a vymazat Izrael nejen z map vydávaných v těchto zemích, ale i reálně, nenávist, kterou se sytí, pak způsobí, že se obrátí proti sobě navzájem. Tak to bývá v hnutích, založených na nenávisti nebo nenávist tolerujících. Nejvíc komunistů popravili sami komunisté, a nejvíc muslimů zavraždili jiní muslimové.

Jsou usnesení, na které hrdí být nemůžeme. Třeba na ponížený dopis čtyř vrcholných představitelů republiky, adresovaný čínské vládě a omlouvající se za přijetí dalajlámy. Na usnesení Poslanecké sněmovny ohledně Izraele však hrdý jsem. Zejména v době, která je pro Izrael nebezpečnější, než byla dříve.

A aby nebylo pochyb, o čem je řeč, uvádím zde znění zmiňovaného usnesení:

 

Usnesení Sněmovny k antisemitismu a Izraeli z 22. října 2019

Poslanecká sněmovna:

  1. důrazně odsuzuje všechny projevy antisemitismu směřující proti jednotlivcům, náboženským institucím, organizacím, jakož i Státu Izrael, včetně popírání holocaustu;
  2. odmítá jakékoliv zpochybňování práva Státu Izrael na existenci a obranu;
  3. odsuzuje veškeré aktivity a prohlášení skupin, které vyzývají k bojkotu Státu Izrael, jeho zboží, služeb či občanů, ať již na území České republiky, či na mezinárodních fórech;
  4. vyzývá vládu, aby jak doma, tak i v mezinárodních vztazích rozhodně vystupovala proti všem formám antisemitismu;
  5. žádá vládu, aby na půdě Evropské unie, Organizace spojených národů a dalších mezinárodních institucí odmítala finanční podporu ze zdrojů těchto organizací pro taková hnutí, organizace a spolky, které vyzývají k bojkotu Státu Izrael;
  6. doporučuje vládě, aby jak doma, tak v rámci Evropské unie zintenzivnila aktivity v oblasti prevence antisemitismu a zasazovala se o zajištění větší bezpečnosti pro jednotlivé osoby, organizace a instituce, které by se mohly stát terčem antisemitských útoků.

Zdroj: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/snemovna-antisemitismus-izrael-usneseni.A191022_163907_domaci_kop

  1. října 2019

Opět evangelium prosperity

Posted on by Dan Drápal

Dostal jsem dopis od člověka, který byl delší dobu členem organizace Svědků Jehovových, ale před časem začal navštěvovat jedno Křesťanské společenství. Nevím, které to je, a ani jsem se po tom nepídil. Pisatel uvedl věci, které se mu líbily, a pak věci, nad kterými měl určité rozpaky. Celkově to byl dopis vstřícný, řekl bych, přejně kritický.

Jedna z věcí, nad kterými vyjádřil rozpaky, bylo kázání o tom, že biblicky věřící křesťan zakouší i materiální prosperitu. Nemyslím si, že tento názor je pro evangelikální a/nebo charismatické křesťany typický, nicméně to, čemu říkáme „evangelium prosperity“, se objevuje stále znovu, a proto považuji za vhodné se k této problematice vyjádřit.

Na úvod mohu konstatovat, že věřím v nadpřirozeného Boha, a že zrovna já zakouším právě v oblasti financí nadpřirozené zázraky už více než čtyřicet let. A nemyslím takové jevy, kdy řekneme, „no to je snad zázrak“, a chceme tím vyjádřit, že se stalo něco neočekávaného a hodně příjemného, ale přitom tušíme, že celá věc má i přirozené vysvětlení. Myslím „čistokrevné“ zázraky, jako když třeba v situaci, kdy jsem byl v nouzi, mi přišlo 100 marek v tuzexových bonech od známého v Západním Německu, který mi pár dnů po oněch penězích poslal téměř omluvný dopis, abych se neurazil, že mi poslal peníze, ale že se modlil a měl pocit, že Bůh mu říká, aby mi tyto peníze poslal. Ten bratr netušil vůbec nic o mé celkové finanční situaci a o tom, že jsem se právě – z určitých důvodů – dostal do úzkých. To zmiňuji jen jeden z celé řady případů, kdy jsem zakusil nadpřirozené Boží jednání.

Uvádím to proto, aby bylo jasné, že v nadpřirozeného Boha věřím a že jsem právě v oblasti financí mnohokrát nadpřirozené jednání zakoušel. Ale možná právě proto mi hodně vadí, když někdo z kazatelny tvrdí, že patříme-li Bohu, nikdy nebudeme mít nedostatek a díky naší víře se nám bude vždy dařit dobře. Písmo nás varuje před lidmi, kteří se domnívají, že zbožnost je „tělesný zisk“ (1Tm 6:5).

Jistě platí, že když se budeme řídit biblickými doporučeními a varováními pro oblast hospodaření, bude se nám (v průměru – a to je důležité!) dařit lépe. Snad nejvíce těchto doporučení, rad a varování je v knize Přísloví, v níž najdeme několik dosti tvrdých varování před ručením, před neuváženými půjčkami nebo před společným podnikáním s lidmi, kteří nechodí s Bohem. A skutečně – pokud se někdo bude řídit doporučeními, radami i varováními z knihy Přísloví, potažmo i z jiných částí Písma, může postupně vybřednout z nepříjemných finančních problémů a dlouhodobě třeba i dosáhnout prosperity. Takový člověk pak může pravdivě dosvědčovat, že Bůh je dobrý a že řídit se principy, jež nám Písmo zjevuje, se vyplácí a je to cesta k požehnání.

Problémem je, když obecné principy uplatňujeme na jednotlivce. Pak se může stát, že je-li někdo ve finančním presu, usoudíme, že se zřejmě biblickými principy neřídil a že „nejednal ve víře“. Domněnce, že „v tom máme jasno“, můžeme podlehnout o to snadněji, když je evidentní, že se – v některých případech – skutečně proti některým jasným biblickým principům prohřešil. (Možná to skutečně bývá nejčastěji tím, že se zaručil za druhého člověka – ať už příbuzného nebo „dobrého bratra“ ze sboru, který se jevil jako zbožný a poctivý.) Podobně jako bych mohl vyprávět o Božích zázracích v této oblasti a napsat o nich celou knihu, stejně tak bych mohl napsat knihu o tragédiích, na jejichž počátku stálo neodpovědné a/nebo naivní jednání v oblasti financí.

Stručně řečeno, naši „finanční zdraví“ může sice něco naznačovat, ale rozhodně není spolehlivým indikátorem, z nějž bychom mohli odečítat „sílu víry“, případně míru zbožnosti, nás samotných nebo jiného člověka. A už vůbec neplatí, že pokud někdo téměř zázračně zbohatne, je to známkou toho, že má Kristův charakter nebo že zastává zdravé učení, byť vám neustále opakuje, že prosperuje, protože se modlil. A naopak: Pokud na tom někdo není finančně dobře, nemusí to vůbec být známka toho, že tento člověk nespoléhá na Pána. To, že mám peníze na něco, po čem toužím, rozhodně neznamená, že Bůh se nemůže dočkat, až si danou věc koupím. A pokud ty peníze nemám, není to důkazem, že mám nějaký „skrytý hřích“, pro který mi Pán Bůh upírá požehnání. „Vítězící“ a „prosperující“ křesťané často citují Pavlova slova z Písma: „Všechno mohu v Kristu, který mě posiluje“. Méně znám a méně citován je sousední verš: „Umím i hojnost míti, umím i nouzi trpěti.“ Ano, české přísloví „chudoba cti netratí“ je pravdivé a s výroky Písma kompatibilní.

Rovněž varuji před poněkud přímočarým chápáním tzv. „zasévání“. Někteří kazatelé prosperity káží zhruba toto: „Když dáte deset dolarů na dobrou věc (takový kazatel mívá často na mysli bankovní účet své organizace), je to jako semínko, které vzejde a Bůh mu bude žehnat. Tato setba vám přinese stý užitek.“ Jsou lidé, kteří takovým slibům uvěřili – a přišli na buben. Je zajímavé, že takové „evangelium prosperity“ je někdy nadšeně přijímáno v chudších zemích, ale právě tam často vede k tragickým výsledkům. Pokud je ovšem hlásáno v zemích nejchudších, kupříkladu v některých státech subsaharské Afriky, kde je třeba sedmdesátiprocentní nezaměstnanost, pak je to „jednoduše hloupé“, „simply silly“, jak se jednou vyjádřil v našem osobním rozhovoru Derek Prince, který dobře věděl, co je to prokletí a co je to požehnání (Doporučuji jeho knížku s tímto názvem).

Včera se mě manželé, kteří mezi nás chodí už půl roku, zeptali, jak je to vlastně u nás s desátky. To mi připomnělo, že bych měl – asi po roce – zase jednou ve sboru mluvit o tom, jak je to u nás s penězi. Ani v domovském sboru v Jeseníku, ani v naší Zlatohorské misijní skupince, totiž o penězích skoro nemluvíme. Neuslyšíte žádné srdceryvné výlevy před sbírkou, jak vám Pán Bůh požehná, budete-li štědří. Místo toho ve Zlatých Horách dostane každý člen každý měsíc finanční zprávu se všemi příjmy a výdaji. Kupodivu máme neustále přebytek a čas od času se poradíme, jak s ním naložíme. A to žijeme v nejchudším okrese. Bůh je dobrý. Naše finanční zdraví je založeno na důvěře – na naší individuální i kolektivní důvěře v Boha a rovněž tak na důvěře jednoho k druhému v rámci sboru. Jestli vidím nějakou bezpečnou „cestu k prosperitě“, pak je to ta právě popsaná. Věřte mi, je vyzkoušená. Nicméně varuji: Jakmile si začneme myslet, že zbožnost je „zisk tělesný“, toto kouzlo přestane fungovat.

  1. října 2019

 

 

Slamění panáci

Posted on by Dan Drápal

Před dvěma lety byla uzavřena dohoda mezi Evropskou unií a Tureckem. Evropa bude Turecku platit miliardy eur a Turecko zabrání masivní migraci ze svého území především do Řecka. Dohoda nějakou dobu fungovala, ale vzhledem k politickému vývoji na Blízkém východě fungovat přestává. Po určitou dobu byla cílem migrantů především Itálie, pak ji na čas vystřídalo Španělsko, pak padla v Itálii vláda, jejímž ministrem vnitra byl Matteo Salvini, takže Itálie migranty opět přijímá, ovšem v posledních měsících setrvale stoupá proud migrantů z Turecka na řecké ostrovy, kde již propukla humanitární krize. (V situaci, kdy jedna toaleta připadá na sto lidí, už lze o humanitární krizi mluvit zcela oprávněně.)

Snažím se již několik let ve svých článcích upozorňovat na to, že co se týče migrace, chybí Evropě promyšlená strategie, a pro to, co se děje, se dá oprávněně použít termín „flikování“. Když jsem se pokusil nějak zachytit póly diskuse, jak probíhá v naší zemi, a – velice zjednodušeně, což jsem od počátku přiznával – jsem mluvil o dvou pólech, „sluníčkářském“ a „okamurovském“, byl jsem nařčen mimo jiné z toho, že bojuji proti slaměným panákům, které jsem si sám vymyslel. Povzdechl jsem si a pomyslel jsem si: Kéž by to tak bylo. Kéž by šlo jen o slaměné panáky.

Mezitím se mi dostalo do rukou (pardon, co počítače) interview Martina Veselovského s izraelským bezpečnostním odborníkem Dr. Danem Schueftanem, který byl poradcem několika premiérů. Velice doporučuji všem, aby si toto interview poslechli. Najdete ho na adrese https://www.youtube.com/watch?v=1DXBL5SrURY. Pan Schueftan nám klade otázky, které jsme si dávno měli položit my sami. Volám ho tedy na pomoc: Nedáte-li na mě, zkuste si poslechnout jej.

Kdybych chtěl být kousavý, mluvil bych o tom, že se – údajně neexistující – „slamění panáci“ přece jenom ozvali, ale nechci být kousavý, protože klíčový příspěvek sepsala dáma: „Pane Drápale, tady píšete, že se [migranti] chtějí mít líp. Je to omyl. Pokud se chce někdo mít líp, tak prostě ať jsem kde jsem, najdu si práci, platím daně a snažím se přizpůsobit společnosti ve které jsem. Tito příživníci, kteří se sem ženou, se nechtějí přizpůsobit, ale chtějí si podmanit společnost, do které došli. Chtějí dávky, byty, přidělené ženy a pracovat v životě nebudou. V podstatě, je to plánovaná islamizace Evropy. jejich imámové, jim vtloukají do hlavy, že jim všechno Alláh dal. Jsou přesvědčeni, že jsou nadlidi.“ Na to jeden poměrně vzdělaný člověk reagoval postem, začínajícím slovy: „Vystihla jste to přesně.“

Nebudu teď řešit „slaměné panáky“, protože lidé takto smýšlející žijí mezi námi a já se nevzdávám naděje, že snad – alespoň někteří z nich – budou přístupní argumentům. Měli bychom totiž správně rozumět problému – když mu neporozumíme, nebudeme schopni ho řešit.

Tedy: „Chci-li se mít líp, najdu si práci, ať jsem kde jsem.“

Kéž by to bylo tak jednoduché! Před několika lety odstartovala „arabské jaro“ sebevražda mladého Tunisana, který sice měl vysokoškolské vzdělání, ale práci v oboru nenašel a prodával načerno zeleninu, aby uživil rodinu. Přistihla ho policistka, která ho ponížila a znemožnila mu dále pracovat. Představa, že si „najdu práci ať jsem, kde jsem“, je zcela naivní. Práci si jistě můžete najít, ale vydělat si můžete jen tam, kde je právní stát, kde získáte povolení k práci i bez astronomických úplatků a kde vás o váš výdělek nepřipraví mafie.

„…platím daně…“

Asi vás překvapí, že třeba v takovém Iráku se daně neplatí, ba dokonce že tam stát platí lidem, aby – mám-li to říci lidově – „nedělali bordel“. V praxi to vypadá tak, že v zemi je spousta státních zaměstnanců, kteří berou plat za práci, která je často zcela fiktivní. V Iráku totiž, dá se říci, „peníze tečou ze země“ v podobě ropy.

Problém je, že státy, kde se nemusí platit daně, jsou na tom dlouhodobě vždycky bity a demokracie tam má malou šanci. Země, které nemají žádné nerostné bohatství, nebo ho mají jen malé, se musí více snažit a je v nich větší pořádek. (To platí jak o námi často zbožňovaném Švýcarsku, ale i o nás samotných.) Obyvatelé vědí, že musí platit daně, ale právě proto se také zajímají, nač jsou tyto daně použity. Takže: Potenciální migranti daně neplatí, nemusí, ani nemohou.

Dále: „Tito příživníci, kteří se sem ženou, se nechtějí přizpůsobit, ale chtějí si podmanit společnost, do které došli.“

Zase vedle. Vedle především pro naprostou generalizaci. Mezi ekonomickými migranty je spousta těch, kteří by se rádi přizpůsobili, kteří naši společnost ovládnout nechtějí, chtějí pracovat a „normálně žít“. Ano, jsou i takoví, kteří si naši společnost podmanit chtějí. Co k tomu „slamění panáci“? Sluníčkáři popírají, že migranti mohou představovat nebezpečí, anebo toto nebezpečí bagatelizují. Okamurovci (nemyslím „ty skutečné“, ale ty slaměné panáky, které si vymyslel Dan Drápal – jistě mi rozumíte) tvrdí, že všichni si nás chtějí podmanit a jsou to všechno ďáblové, kteří nás chtějí zničit. Slova o tom, že chtějí „přidělené ženy“, jsou samozřejmě zcela mimo, nicméně… i tato slova, ač v zásadě lživá, nám mohou připomenout vážnou a nepříjemnou skutečnost: Mezi migranty vysoce převažují muži, kterým žádné ženy přiděleny nebudou, a tak se dalo a dá očekávat, že ve společnostech s vysokým podílem migrantů poroste počet znásilnění, což se ostatně již děje a je to statisticky zdokumentováno. To samo o sobě s náboženstvím nebo kulturou nesouvisí; kdyby se Skandinávci dostali nějakým řízením osudu do podobné situace, v jaké jsou Súdánci nebo Eritrejci, bylo by to stejné. Ovšem že řešení problému bude těžší, pokud jde o kultury, v nichž žena vždy hraje druhé housle, je také pravda. Ti, kdo hledají nějaké řešení migračního problému, by měli jistě o těchto souvislostech uvažovat.

Ať se to sluníčkářům líbí či nelíbí, naše civilizace je v nebezpečí. Měli bychom hledat řešení, ale nesmíme při něm ztratit lidskost. A neměli bychom podléhat různým klišé, která lze snadno odhalit a vyvrátit.

  1. října 2019

Chvála dnešního světa

Posted on by Dan Drápal

Nedávno se mě syn Ben zeptal, jestli byl náš národ v průběhu dějin skutečně v nějaké věci sjednocen. Odpověděl jsem, že největší jednotu jsem prožíval v prvních dnech okupace po 21. srpnu 1968. Byl to zcela zvláštní týden, plný obav, ale snad ještě více plný jakési vznešené vážnosti, ovšem nikoli bez dávky zvláštního humoru. Jistě, zlí a zapšklí lidé byli v národě i tehdy, ale v oněch dnech jako by se neprojevovali. Mám-li to vyjádřit drsně: Krysy byly zalezlé v dírách a po nějakou dobu nevylézaly ven. Jejich „hvězdná hodina“ přišla o rok později, po 21. srpnu 1969. Pak se vyřádily dostatečně – trvalo to dvacet let.

Ben se pak zeptal, jestli se ten étos, který vládl po srpnové okupaci, obnovil po listopadu 1989. Odpověděl jsem, že dle mého mínění ne. Jistě, byla to opět slavná doba, a jsem rád, že přišla a že jsem ji zažil. Řekl bych ale, že v národě bylo nějak více ostražitosti a nedůvěry.

Nedávno jsem editoval vzpomínky mé maminky na její dětství. Narodila se v roce 1925 a v době Mnichova jí bylo třináct a půl. Popisovala, jak byl národ sjednocen ve vůli bránit milovaný Masarykův stát. Nicméně… jen národ český. Mnozí Slováci to tehdy viděli jinak, a pak zde byli především Němci, kteří chtěli tento stát rozbít. Český étos byl tehdy velmi silný, nicméně svět byl velmi pochmurný. Krysy vylezly hned po Mnichovu a pustily se do díla.

Když se na to dívám zpětně, zdá se mi, že lze říci, že „elity to nezvládly“. První Československá republika byl stát sice demokratický a v mnohém úspěšný, mimo jiné i hospodářsky, nicméně měl v sobě zakódován zánik. Ten byl dán přístupem k sudetským Němcům, které si nový stát nedokázal získat. V tom ještě největší chyba nebyla. Ta byla v tom, že se o to nový stát ani nepokoušel.

Kdyby se tehdy Češi s Slováci pokusili vybudovat něco jako Švýcarsko, kde sice lidé mluví německy, francouzsky nebo italsky, ale jejich identita je v tom, že jsou Švýcaři, možná by – alespoň teoreticky – sudetští Němci ocenili demokratický stát, zejména ve srovnání s Německem, po první světové válce značně rozloženým. Ale asi by se to stejně nepodařilo – doba byla příliš krátká. Švýcarská identita se rodila po celá staletí.

Československo bylo prostě mezi válkami nehajitelné. To neznamená, že československá vláda, stejně jako prezidenti Masaryk a Beneš, neudělala celou řadu zahraničně i vnitropolitických chyb. Obávám se ale, že Československo nemělo šanci, ani kdyby vláda ty chyby neudělala. Díky Bohu alespoň za těch dvacet demokratických let!

Třicet let po Mnichovu zde byla snaha vybudovat „socialismus s lidskou tváří“. Ani tento pokus se v tehdejší geopolitické situaci nemohl podařit. První republika měla dvacet let, pražské jaro mělo pár měsíců. Smutné bylo, že tehdejší „elity“, zavlečené do Moskvy, národ zradily (s čestnou výjimkou Františka Kriegla). Symbolicky tuto zradu završil Dubčekův podpis na tzv. „pendrekovém zákoně“. Alexandr Dubček posvětil násilí na lidech, kteří ho podporovali.

Dnes je situace naprosto jiná. Žádné vojenské nebezpečí od našich sousedů nám nehrozí. Hospodářsky jsme jako stát velmi úspěšní. Překonáváme ztráty naakumulované během čtyřiceti let komunistické diktatury. A především – máme příležitosti, o kterých se předchozím generacím ani nesnilo. Mé děti cestují, kam se jim zachce. Když se jim chce studovat v cizině, tak to jednoduše udělají. Díky sociálním sítím může každý publikovat téměř cokoli. Mohou se zakládat spolky, občanské iniciativy, a na rozdíl od Hong Kongu nebo Paříže se mohou pořádat statisícové demonstrace, během nichž nedochází k bitkám a nikdo nerozbíjí výlohy. Vnímání kvality života jde taky alespoň trochu nahoru.

Jsem rád, že se najdou lidé, kteří budou s předchozím odstavcem souhlasit. A je mi celkem jasné, že zde budou jiní lidé, které ta slova o tom, jak je to u nás dobré, ukrutně naštvou a kteří si v diskusích pod článkem nebudou brát servítky.

Nicméně přesto chci všechny upozornit, že jsme bez výmluvy. Dostali jsme život darem a záleží do značné míry na nás, co s ním uděláme. Jelikož věřím v Boha Stvořitele a Zachránce, vím, že bez něj se člověk může minout svým posláním, protože se nad ním ani nezamýšlí. Vím, že se budeme zodpovídat na soudu, jak jsme se svým životem, se svými obdarováními, zdroji a možnostmi naložili. Když to člověk vidí takhle, má menší chuť kritizovat druhé a nadávat na svět, a více se zamýšlí nad tím, jak tento život prožít tak, aby ten kousek světa, na kterém jsme se pohybovali, byl po našem odchodu o něco lepší než dříve.

S údivem shledávám, že i mezi křesťany se najdou lidé, kteří se soustředí na to, jak to bude na konci světa všechno hrozné, a že vlastně nemá cenu starat se o tuto planetu, která nakonec zahyne v ohni. Ano, také věřím na nové nebe a novou zemi, na nový Jeruzalém, sestupující od Boha. Ale nějak mi to nebrání mít radost z kvetoucí zahrádky a konat dobro, dokud je čas.

Kolem nás je spousta nešťastných lidí, kteří nevědí, odkud přicházejí a kam jdou. Mnozí z nich mají pocit, že je nemá nikdo rád. Někdy je velice těžké k nim proniknout skrze skořápku zklamání a zrad. Vidím kolem sebe spoustu problémů, které tato společnost vyřešit nedokáže – třeba situaci Romů. Jakmile se Romové obrátí k Bohu, začnou se dít velké věci. I mezi Čechy. Kolem nás řádí genderová ideologie – my však můžeme vychovávat děti tak, aby rozuměly tomu, kdo jsou. Je lepší svítit, než nadávat na tmu.

Tak s chutí do toho! Žijeme v úžasné době, a záleží na nás, jak ji prožijeme: Tak pamatuj: Tento den je první den zbytku tvého života!

  1. října 2019

Proč je migrace stále téma

Posted on by Dan Drápal

Že je migrace i u nás stále frekventované téma, jsem se dověděl od sociologického projektu Českého rozhlasu „Rozděleni svobodou“, který zjistil, že naše společnost lze rozdělit do 6 kategorií. Projekt se samozřejmě věnuje něčemu jinému než migraci, nicméně v rozhovorech s lidmi, kteří se projektu účastnili, se toto téma objevovalo překvapivě často.

Pokusím se zdůvodnit, proč tomu tak je, a chci se na toto téma podívat z poměrně nezvyklého a výrazně menšinového hlediska.

Nejprve nastíním dva póly, které proti sobě stojí naprosto nesmiřitelně a jež nejsou schopny se na čemkoli dohodnout. Pro zjednodušení budu mluvit o „sluníčkářském“ a „okamurovském“ pólu. Předem se omlouvám těm, kteří se budou cítit těmito názvy uraženi; mým cílem není nikoho urazit.

Sluníčkáři jsou „pro migraci“. Považují za správné a nezbytné být „solidární“ se státy, do nichž migranti proudí. Snahy zastavit migraci považují za nemorální a migranty považují za přínos pro ty země, v nichž se usadí. Odmítání migrantů považují za projev fašismu, nacionalismu a xenofobie. Zpravidla nepopírají, že migrace přináší určité problémy; ty jsou ale podle nich řešitelné. Rozsah problémů mají sklon bagatelizovat a upozorňování na tyto problémy vidí jako projev zpátečnictví, které je potřeba co nejvíce potlačit.

Okamurovci jsou proti migraci. Jsou přesvědčeni, že migraci podporují evropské elity, Evropská unie jako taková, George Soros, a že existuje plán na zničení západní civilizace, který elity před obyvatelstvem Evropy tají. Naprostá většina migrantů jsou migranti ekonomičtí, mezi ně jsou ale přimícháni islámští teroristé, kteří čas od času udeří a jejichž cílem je rozvrácení naší civilizace a nahrazení této civilizace civilizací radikálně islámskou.

Nebudu tvrdit, že bych nyní rád zaujal jakousi neutrální pozici. Jde skutečně o hodně, a těžko být neutrálem. Mým problémem je, že vidím určitou slepotu sluníčkářské pozice, ačkoli sluníčkáře jako takové považuji nikoli za zrádce naší civilizace, ale za lidi motivované dobrými úmysly. Na druhé straně uznávám, že okamurovci kladou otázky, na které sluníčkáři nepřinášejí věrohodné odpovědi, ale nemohu se ztotožnit s projevy skutečného rasismu a naprostou absencí empatie s lidmi, kteří jsou ve skutečné nouzi.

Především mi ovšem chybí odpovědi na některé nejzákladnější otázky, a to otázky praktické i mravní. Místo toho se pracuje s určitými návrhy či myšlenkami, které ale dle mého názoru nemá smysl řešit, dokud nenalezneme odpovědi na ty otázky nejzákladnější.

Uvedu příklad: Naši vládní představitelé opakují, že je třeba „pomáhat lidem v místě původu“. Jindy se tomu říká „řešit příčiny migrace“. Když pátráme, co je tím míněno konkrétně, tak se v podstatě jedná o humanitární pomoc. Tu postavíme nemocnici, tam postavíme školu. Pomůžeme se školením místních policistů. A tak podobně.

Problém všech těchto nápadů je, že žádný z nich nemůže migraci zastavit, a obávám se, nemůže ji ani omezit. Doporučuji přečíst si knihu „Břímě bílého muže“ od Williama Easterlyho, kde se dočtete, jaké jsou výsledky podobných snah o pomoc. V současném světe přibývá rozpadlých nebo rozpadajících se států (Somálsko, Eritrea, Jemen, Libye, Zimbabwe), kde je „pomoc v místě původu“ zcela vyloučena. Pomáhat by bylo možno v zemích jakž takž fungujících, jako je Tunisko nebo Maroko, ovšem tam té pomoci v podstatě není potřeba. Pomoc v místě původu možná maličko funguje v Mali, ale problém migrace neřeší ani vzdáleně. Tedy pohádky (nejen) české vlády o „pomoci v místě původu“ problém migrace nevyřeší ani náhodou. (Prosím, nečiňte z toho závěr, že nechci pomáhat vůbec. Každá nová škola či nemocnice jsou skvělé. Ale netvařme se, že tím řešíme problém migrace.)

Nalejme si čistého vína: Migrační tlak bude pokračovat. Pokud se ekonomická situace a životní úroveň v některých státech zlepší, nepovede to samo o sobě ke snížení snah dostat se do Evropy. Migrace ostatně začala i díky tomu, že se situace potenciálních migrantů zlepšila. Těžko si představit současnou migraci bez mobilních telefonů.

Migraci by mohla zastavit nějaká drastická akce – potopení lodi s migranty či jejich střílení na hranicích. S tím by možná souhlasili někteří okamurovci, ale pro většinu je takové řešení pochopitelně nepřijatelné.

Nechceme a nemůžeme-li jít touto cestou, co nám zbývá? Opačným extrémem by bylo uvolnit stavidla, což by vedlo k tomu, že během dvou generací by se situace v Evropě přiblížila situaci v zemích, odkud migranti přicházejí. Pak by emigrace jistě ustala – nebyl by k ní důvod.

Co zlatá střední cesta? Za tu by někteří mohli považovat tzv. „řízenou“ migraci. O to se ostatně některé státy již delší dobu pokoušejí. Nicméně tato cesta z mnoha důvodů selhává. Mnozí migranti by měli být z rozhodnutí německých neb britských úřadů vráceni do svých původních vlastí, to se však z celé řady důvodů děje jen velmi, velmi částečně. Většina „vyhoštěných“ zůstává v zemi, která je vyhostila de iure, nikoli však de facto. To má celou řadu důsledků, které si čtenář jistě dovede představit, takže je zde nebudu vypisovat. Jen podotýkám, že tento proces, beztak nepříliš úspěšný, je s největší pravděpodobností doprovázen spoustou nezákonností, ať už jde o úplatky, falšování dokladů, zneužívání lidí bez dokladů apod.

Politická korektnost nedovoluje některé problémy vůbec pojmenovat, takže není možné je řešit. Samuel Huntigton ve své knize Střet civilizací konstatoval, že naprostá většina válečných konfliktů se odehrává v islámském světě nebo na jeho hranicích. S tím souvisí skutečnost, že problémy s migranty se nejvíce týkají právě muslimů. Vím, že mi u sluníčkářů nepomůže, když hned doplním, že samozřejmě ne každý muslim je terorista a že skutečně kriminální činy páchá jen malá část těchto migrantů. Nicméně skutečnost je taková, jak jsem ji popsal, a strkání hlavy do písku nám nepomůže. Povede ovšem ke stále větší popularitě antiimigrantských stran.

Teoreticky by se nabízelo jedno možné řešení. Zavést určité kvóty a nastavit přísnou integrační politiku. Tvrdě vyžadovat dodržování zákonnosti. Tedy právě to, v čem i takové státy jako je Francie, Německo, Švédsko nebo Spojené království selhávají. Chybí totiž vůle, skoro bych řekl, vůle k přežití. Když v britském Rotherhamu, Huddlesfieldu nebo Oxfordu řádily gangy znásilňující britské dívky a policisté i úředníci se raději dívali jinam, pak tak asi nečinili proto, že by sympatizovali s násilníky. Pouze tušili, že kdyby zasáhli, budou na jedné straně obviňováni z rasismu a z druhé strany jim bude hrozit pomsta usvědčených násilníků.

Mám svou zemi rád a myslím si, že je krásným místem k životu. Nicméně tak nějak nemám moc víru, že by naši úředníci byli statečnější a moudřejší než ti britští. Moc rád bych se mýlil!

Mohl bych doložit celou řadu výmluvných statistik, ale problém je v tom, že sluníčkáři je prohlásí za vymyšlené a nebudou se o ně zajímat, a pro okamurovce budou důvodem, proč naši zemi hermeticky uzavřít a nikomu, ale opravdu nikomu nepomáhat. Ani kdyby to byl sirotek umírající hlady.

Nicméně otázku mám pouze pro sluníčkáře. Dobrá, jste pro migraci. Má být neomezená, nebo souhlasíte s tím, že by měla být regulovaná? Je nárůst zločinnosti nezbytným projevem, s kterým se „nedá nic dělat“, nebo budeme trvat na přísném dodržování zákonnosti? Očekáváte, že strany, které prohlašujete za krajní pravici a s nimiž nechcete ani hovořit, zmizí samy od sebe?

Pro okamurovce otázky nemám, protože nesdílím jejich apriorní nenávist. Věcně s nimi v řadě věcí souhlasím, ale rétorika, kterou používají, ve mně vzbuzuje obavy, že kdyby se dostali k moci, nebylo by to asi o moc lepší, než kdyby se dostali k moci přímo migranti. Asi jsem příliš útlocitný, ale pokud naše kultura zhrubne a bude surová, pak nevidím důvod, proč ji hájit před jinou podobně hrubou a surovou. Na „profylaktický“ terorismus důchodce Baldy měli okamurovci odpovědět jednoznačně: „Tak takhle si to rozhodně nepředstavujeme“, a ne z něj vinit ostatní strany („To vy jste ho vystrašili, vy jste ho k tomu dohnali!“)

Krajní stanoviska jsou nesmiřitelná. Pokud nějaké řešení existuje, pak to určitě nebude vítězství jedné krajnosti nad druhou. Jedinou naději vidím v tom, že se najde dostatek lidí, kteří se nenechají vést ani slepou nenávistí, ani slepou korektností.

  1. září 2019

Hospodinovo tajemství

Posted on by Dan Drápal

„S těmi, kdo se ho bojí, má Hospodin důvěrný vztah, dává jim poznat svou smlouvu.“ Tak zní ve studijním překladu Žalm 25:14. Ekumenický překlad, jenž se jen nepatrně liší od kralického, zní: „Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí, ve známost jim uvádí svou smlouvu.“

Česká slova těchto překladů nám nejsou neznámá: bát se, tajemství, důvěrný vztah, poznání, smlouva. A přece je tento text patrně pro mnohé zahalen tajemstvím. Bát se čehokoli se dnes vesměs nenosí, a bát se Hospodina zvlášť ne. Někdo se bojí recese, jiný migrantů, jiný ztráty zaměstnání, jiný klimatických změn… Ale bát se Boha? Když žádný není? Nebo možná je, ale pokud je, tak nás přece miluje, tak proč se ho bát?

A přece je na jiných místech Písma napsáno, že bázeň Hospodinova je počátek poznání. Nebo moudrosti.

Ponechávám dvojznačnost výrazu „bázeň Hospodinova“. Podobně jako „víra Boží“ v ústech Ježíšových znamená jednak bázeň před Hospodinem, jednak bázeň, kterou dává Hospodin. A tato bázeň je něco zcela jiného než obyčejný lidský strach, ať už z velkého černého psa nebo jaderného výbuchu. Jenže jinakost této bázně pozná jen ten, kdo ji má.

Několikrát se mi stalo, že jsem s někým zabředl do rozhovoru o Bohu a o víře, a když jsem se zeptal, „čteš Bibli?“, dostalo se mi pro mě kuriózní odpovědi: „Jo, to jsem čet‘“.

Jenže Bible se nedá číst jako jiné knihy. Tedy… vlastně dá, ale v podstatě bez užitku. Abychom jí rozuměli, potřebujeme Boží bázeň – a Ducha svatého. Bez Ducha svatého bývá Bible mrtvou literou, která zabíjí.

Ačkoli v knize Přísloví se píše, že bázeň Hospodinova je počátek poznání, je dobré si být vědom, že nikoli všeho poznání. Verš ze žalmu, který je mottem tohoto článku, říká, že bojícím se Hospodina uvádí Bůh ve známost svou smlouvu. Jsou tedy obory, jež pracují s poznáním, které vám sama bázeň Hospodinova neotevře. Máte-li bázeň Hospodinovu, nebudete lepším chemikem nebo geografem než jiní. Budete ale patrně člověkem, který ví, proč daný obor studuje a který je požehnáním pro své kolegy.

To, že nám Bůh uvádí ve známost svou smlouvu, si vysvětluji tak, že nám dává jednak porozumět Písmu (ne nadarmo mluvíme o Staré a Nové smlouvě), jednak povaze vztahu, do nějž s Ním vstupujeme. Proto studijní překlad mluví o „důvěrném vztahu“. Ten není možný bez bázně Hospodinovy. Je to vztah důvěrný, nikoli však familiérní. Umožňuje nám říkat Bohu „Tatínku“, ale toto důvěrné oslovení je oprávněné jen tam, kde máme Hospodinovu bázeň.

Bez důvěrného vztahu k Bohu dělají lidé z Ježíše někdy pohaněče a drába, který pečlivě registruje všechna naše pochybení, nebo se jim Ježíš naopak jeví jako jakýsi anarchista nebo hippie. Jen Hospodinova bázeň nás ochrání před upadnutím do některého z těchto omylů. Pro mnohé bylo osvobozující poznání, že Ježíš, ač nebyl hříšník, stoloval s hříšníky. Někdy se ale tato hluboká pravda zdůrazňuje i v nepatřičných situacích, takže je potřeba připomenout, jak říkával můj přítel Pavel Kábrt, že Ježíš sice stoloval s hříšníky, ale nebyl hříšník. Bez bázně Hospodinovy totiž nerozumíme Bibli dobře, a tak Pavlova slova, že chce být Židům Žid a Řekům Řek, prolongujeme do polohy, že evangelista může být třeba i alkoholikům alkoholik nebo cizoložníkům cizoložník.

Bez bázně před Bohem jsme v pokušení udělat z Ježíše garanta naší teologické či dokonce politické agendy, ať už je to agenda fundamentalistická nebo liberální.

Máme-li bázeň před Bohem a začínáme-li rozumět Boží smlouvě, víme, že k našemu celoživotnímu snažení patří svlékání starého a oblékání nového člověka, jinými slovy, proměna v podobu Kristovu. Pokud jdeme touto cestou, vážíme si každého člověka, včetně našich nepřátel. To se pozná na našem vztahu k nim. To, jak lidé mluví o mně, nesmí sebemenším způsobem určovat to, jak já mluvím o nich. Na této cestě se nám odhalují různá tajemství a my začínáme rozumět sami sobě, svým blízkým a vzdálenějším, a především Bohu. Nejde o to, přečíst více knih; jde o to, mít bázeň Hospodinovu.

  1. srpna 2019