Nedávno vyšla v Lidových novinách informace o knize Rona Drehera Benediktova cesta. Autorem článku byl Roman Joch. Knihu jsem si opatřil – a nelituji toho. Patrně za pár týdnů vložím na trpělivá bedra svých čtenářů, čtenářů Neviditelného psa a Křesťana dnes svou vlastní recenzi této knihy. V tomto článku se chci podělit o jedno pozorování, či chcete-li, o charakteristiku „sentimentálního pseudonáboženství“ (slova Rona Drehera), které vyznává značná část křesťanů. Toto pseudonáboženství dostalo název „moralistický terapeutický deismus“ (MTD). Autorem tohoto výrazu ovšem není Ron Dreher; pochází od sociologů Christiana Smithe a Melindy Lundquistové Dentonové, kteří počátkem tohoto tisíciletí zkoumali náboženský život amerických teenagerů [Christian Smith, Melinda Lundquist Denton, Soul Searching: The Religious and Spiritual Lives of American Teenagers (New York: Oxford University Press, 2005).]

MTD má pět základních pilířů:

  • Bůh existuje, stvořil a řídí svět a dohlíží na lidský život na zemi,
  • Bůh chce, aby lidé byli k sobě dobří, přívětiví a slušní, jak to učí Bible a většina světových náboženství,
  • hlavním cílem lidského života je být šťastný a mít ze sebe dobrý pocit,
  • Boha do svého života nemusíme výrazněji zapojovat, s výjimkou případů, kdy má vyřešit nějaký problém,
  • dobří lidé jdou po smrti do nebe.

Takové je základní přesvědčení většiny dospívajících katolíků i tradičních protestantů. Evangelikálové prý dopadli o něco lépe, ale přesto „byli stále dost vzdáleni biblickému pravověří“ (Dreher, 24).

Domnívám se, že situace v České republice se v tomto ohledu od Spojených států nijak výrazněji neliší.

Pochopitelně ne všechno je na „moralistickém terapeutickém deismu“ špatně. Bůh skutečně existuje. A skutečně chce, abychom byli k sobě dobří. Nicméně všimněte si, že vše se nakonec točí kolem člověka.

V současnosti překládám téměř čtyřsetstránkový příběh rumunského pastora Richarda Wurmbranda, jeho ženy Sabiny a jeho syna Mihaie. Richard Wurmbrand strávil ve vězení mnoho let, z toho tři roky na samotce, a byl opakovaně surově mučen. Jeho žena strávila tři roky v pracovním táboře a rovněž podstoupila mučení. Víc o této knize teď nenapíšu – dočkáte se jistě jejího vydání i mé rozsáhlejší recenze – ale musím říci, že mě hluboce zasáhla. Co dodalo Wurmbrandovi sílu nezradit přátele a nepoddat se? Bylo to vědomí, že jde o Boha, ne o člověka, o pravdu, ne o naše blaho. Samozřejmě, patrně všichni cítíme, že toto poselství se do dnešního světa jaksi „nehodí“; „moralistický terapeutický deismus“ vypadá mnohem přívětivěji a použitelněji. Jenže dá vyznavačům sílu obstát v takové situaci, jaké byl vystaven Richard Wurmbrand nebo jiní mučedníci? Mám o tom vážné pochybnosti. A nemyslete si, že jde o lacinou kritiku. Při překládání knihy o Wurmbrandových jsme měl pochybnosti především o sobě samotném.

V Dreherově knize jsem stále na počátku. Dávám ale Dreherovi za pravdu v jedné věci: Boj o křesťanský charakter západní civilizace jsme už dávno prohráli. To neznamená, že bychom se neměli angažovat v nějakých ústupových bojích, ale přiznejme si, že o pravdu a o život k Boží slávě není zájem. Příliš mnoho křesťanů totiž přijímá tezi, že hlavní je opravdu „být šťastný a mít ze sebe dobrý pocit“. Snažím se vyznat sám v sobě. Nemohu říci, že bych ze sebe měl dobrý pocit. Kladu si otázku, zda mi opravdu jde o Boží slávu. Na druhé straně jsem šťastný. A čím jsem starší, tím jsem šťastnější. Když se mě někdo zeptá, jak se mám, tak mě zpravidla uvede do rozpaků, protože odpovídám stereotypně, že výborně. Myslím si ale, že „být šťastný“ není „cílem mého života“. Chce se mi říci, že cílem mého života je „vydat svědectví pravdě“. Ale mohu to říci jen s bázní a třesením – zejména teď, když předkládám tu knihu o Wurmbrandovi. Co jsem ochoten vytrpět pro Ježíše?

V postmoderním křesťanství jde o otázku téměř neslušnou. Ale nějak se jí nemohu vyhnout.

  1. října 2018