Když někdo vyjádří obavy z islámu, případně ze společenského vývoje určovaného genderovou ideologií, snadno si vyslouží nálepku „prodavač strachu“ nebo „šiřitel strachu“. Vyslouží si ji od lidí, kteří se evidentně nebojí a kteří vyjádřené obavy považují buď za hloupost (nedostatek vzdělání a osvěty), nebo přímo za zlovůli. Ti nebojácní, kteří bázlivé takto ocejchují, soudí, že takoví lidé by měli být přinejmenším vytlačeni z veřejného prostoru, případně rovnou potrestáni (viz žaloba České ženské lobby na Prof. Piťhu).
Navrhuji, abychom rozlišovali obavy, strach a paniku. Pokud bychom chtěli pojmout věc ještě šířeji, měli bychom ještě odlišit bázeň před Bohem a strach. (Jsem rád, že nám to čeština umožňuje. V anglosaském světě musíme dost zeširoka vysvětlovat, že bázeň před Bohem, fear of the Lord, není totéž jako strach z nákazy nebo z velkého černého psa, který se na nás řítí.)
Panika křesťanu nesluší. Svědčí o nedostatku víry – víry, že Bohu se věci nevymkly z rukou. Křesťan by skutečně nikdy neměl být motivován panikou.
Se strachem a s obavami je to složitější. Když se na vás skutečně řítí velký černý pes, který nadto nepřátelsky vrčí, byli byste blázni, kdybyste neměli strach (tedy pokud nemáte zrovna v ruce flintu, z níž umíte střílet). Za takový strach netřeba se stydět – patří k pudu sebezáchovy, s nímž jsme byli stvořeni, nebo, chcete-li, který v nás vypěstovala zkušenost. Pokud vidíte ceduli „pozor – padá omítka“ a přejdete na druhý chodník, rovněž to nelze označit za zbytečný strach či dokonce za nedostatek víry, ale za rozumné rozhodnutí.
Pokud se mnou až potud souhlasíte – a mám zato, že ve výše uvedeném se mnou mohou souhlasit i mí kritici – dostáváme se k oblasti, v niž se, alespoň na první pohled, neshodneme. Budu mluvit o „strachu z islámu“, či, pokud někdo touží po vědečtějším označení, o „islamofobii“, případně o strachu z vnucování určité ideologie společnosti. Připadá mi, že mám určitou morální výhodu, protože ty, kdo mé obavy nesdílejí, nepovažuji za „morálně vadné“, zatímco oni „nás“ považují za nemravné lidi, kteří záměrně šíří strach a které je potřeba odhalit, odsoudit a umlčet. Kromě toho připouštím, že islamofobie může v určitých polohách být skutečně patologická, což se projevuje nesmyslnými hesly typu „Havířov bez migrantů“, nebo – v případu ze středních Čech – dokonce snahou islámské nebezpečí vymyslet a navodit představu, že muslimští teroristé už skutečně útočí i u nás. A dále nemohu nevidět, že mezi námi žijí skutečně zlí lidé, kteří na sociálních sítích navrhují, aby se muslimové rovnou stříleli, a to dokonce i děti. Mrzí mě, že někteří lidé takto smýšlejí, a nechci s nimi mít nic společného. Pro jejich postoje a jednání nemám omluvu.
Znamená ale to, že pokud se vyskytují takové patologické (a jako křesťané řekněme rovnou: hříšné) jevy, že veškeré obavy jsou neopodstatněné a zbytečné?
Těžko to vyprávět příbuzným těch, kdo byli migranty znásilněni nebo dokonce zabiti. Těžko to vyprávět rodičům unesených dětí v anglickém Rotherhamu. Tito rodiče marně hledali pomoc – a po letech se ukázalo, že policie i funkcionáři místní samosprávy kryli pákistánský gang, který tyto děti unášel.
Podobně se vůbec nedivím matkám žijícím v Norsku (nepíšu norským matkám, protože jde často o ženy, které se do Norska přistěhovaly), pokud je navštíví obávaný Barnevernet. Nad důvody odebírání dětí touto organizací se člověk skutečně nemůže nepozastavit.
Přiznám se, že kromě toho, že se takové věci děly a dějí, ve mně vzbuzují obavy ještě další okolnosti. Například to, že ti, kdo v Rotherhamu nezasáhli, ačkoli o těch zločinech věděli, nebyli nijak potrestáni, zatímco ten, kdo na ně upozorňoval, byl nakonec sám šikanován. A přiznám se, že klidu mi nepřidala nedávno médii zmíněná informace německého statistického úřadu, že 42 % dětí mladších šesti let pochází z migrantských rodin. Rozumějte mi dobře: Těm dětem přeji skutečně vše nejlepší. Ale vzbuzuje ve mně určitý neklid, že Německo přestává být Německem.
Jsou prostě věci, nad kterými nemohu jen tak mávnout rukou. A pokud mi někdo vyčítá, že šířím zbytečně strach, nesu to těžce. Myslím si, že bagatelizace problémů nic neřeší.
Proto radím: Zkoumejte, zda se něčeho neobáváte zbytečně. Nečelíme útoku mimozemšťanů. V Německu nenastává apokalypsa. V České republice nedochází k hromadnému odebírání dětí z křesťanských rodin. Na druhé straně dochází v naší společnosti k posunům, které někteří vítají jako pokrok, ale které mně se jeví jako cesta do zkázy. A pokud vidíte, že něco jde opravdu kamsi šejdrem, nebojte se bát. Někdy jsou obavy namístě.
- listopadu 2018