Nedávno jsem v jednom článku napsal, že jsem šťastný člověk. A hned první komentář pod tímto článkem na „Křesťanu dnes“ mě za to vyplísnil: Prý nemáme právo se radovat, dokud jediné dítě na světě trpí hladem. Popravdě řečeno, když na otázku „Jak se máš?“ zpravidla odpovídám, že moc dobře, že jsem šťastný člověk, tak mívám takový trochu tísnivý pocit, že říkám něco nepatřičného. Zatímco ve Spojených státech se mnohdy hraje spokojenost a úspěšnost a říci, že se zrovna teď mám špatně, je považováno za společensky neslušné, u nás je tomu naopak. Je přece tolik věcí, které nefungují tak, jak by měly, takže být spokojený, když máme např. tak nemožnou vládu, znamená buď nedostatek inteligence nebo nedostatek empatie.
Žiju však z evangelia – a to je dobrá zpráva. Věřit v Ježíše Krista neznamená tvářit se, že je všechno v pořádku. Znamená to ale věřit, že jednou to v pořádku bude. Jistě, na této straně nebes se toho nedočkáme – vždyť i sám Pán Ježíš říká, že chudé budeme mít vždycky s sebou.
Křesťan věří, že smrt je poražena. Akorát to zatím není tak úplně vidět. Žít ve víře ale znamená, rozhodovat se podle toho – tedy zařídit se podle skutečnosti, že smrt je poražena. Pán Ježíš nás k radosti vyzývá a uvádí řadu důvodů, proč se máme radovat. Jedním z nich je ten, že naše jména jsou zapsána v nebesích. A apoštol Pavel nás – ve stopách Ježíšových a v jeho jménu – vyzývá naprosto jednoznačně: „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!“
Ano, uznávám, že apoštol Pavel to nemyslel absolutně. Vždycky se radovat opravdu nejde. Jedním úletem je tvrdit, že se radovat nemáme vůbec, druhým je, že se máme radovat pořád. A tento úlet se může opírat o tato apoštolova slova.
Bibli ovšem musíme vykládat Biblí. Jednak máme ve starozákonní knize Kazatel takové až banální konstatování, že je „čas plakat a čas se smát“ (Kaz 4,4), jednak nás sám apoštol Pavel nabádá, abychom se radovali s radujícími a plakali s plačícími (Ř 12,15). A velmi praktický Jakub je docela konkrétní: Jsi-li dobré mysli, zpívej Pánu, je-li ti zle, třeba jsi nemocen, zavolej starší sboru (Jk 5,13-14).
A mimochodem, nevšimli jste si, že lidé, kteří nejvíc pomáhají zbědovaným (třeba matka Tereza), bývají velmi šťastní? Že mají smysl pro humor a umějí se radovat?
Je to Boží nepřítel, který má zájem na tom, abychom žili ve chmurách a neustále kritizovali, případně se jalově trápili nad věcmi, za něž neneseme zodpovědnost a které nemůžeme změnit.
Ne, křesťan nepopírá, že svět ve zlém leží. Nelakuje skutečnost na růžovo. Věří ale tomu, že „milosrdenství vítězí nad soudem“ (Jk 2,13). Jinými slovy, u Boha je více lásky, než je u lidí zloby, hříchu a neštěstí.
Písmo nás nabádá, abychom vykupovali čas, a lenivost je skutečně jedním z vážných hříchů. Na druhé straně ideálem není uspěchanost. Kdysi jsem někde četl vysvětlení, proč má čert (ďábel) místo jedné nohy kopyto. On nemůže normálně chodit – musí poskakovat, protože spěchá. Ví, že má málo času. Ježíš se někdy skoro jakoby loudá – to třeba v případě Lazara. Nebo přinejmenším nespěchá – třeba když jako vzkříšený připravuje svým učedníkům snídani. Proč se rovnou nevrhá (a proč je rovnou nevrhne) do nějaké křesťanské aktivity? Není to ztráta času?
Ke křesťanskému ideálu patří činorodost, nikoli však ukvapenost. Ano, empatie je na místě, a víra ve vítězného Ježíše nám nebere prostor pro truchlení, třeba když nám zemře někdo blízký, nebo když odpadne od víry někdo, koho máme rádi. Nicméně důvody k radosti jsou mnohem pádnější. Vždyť smrt je poražena!
- ledna 2021