Aslan, který je v Letopisech Narnie symbolem Ježíše Krista, v kterémsi díle těchto Letopisů odpovídá jedné z postav, která se ho ptá na jinou z postav: „Dítě, já každému vyprávím jen jeho vlastní příběh…“ Tato odpověď zhruba odpovídá tomu, co vzkříšený Pán Ježíš odpověděl Petrovi, který se ho ptal na Jana. „Pane, co bude s tímto?“ ptá se Petr. „Co je ti po tom? Ty mne následuj.“ Tuto poněkud příkře znějící odpověď dal Pán Ježíš Petrovi po jejich velmi důvěrném a velmi osobním rozhovoru, kdy ho třikrát pověřil, aby pásl jeho „beránky“ (Viz Jan 21).
Mezi křesťany se často ozývá otázka: „Co bude s lidmi, kteří nikdy nepoznali Ježíše?“ Často se vynoří v souvislosti s jinou otázkou, a sice kdy a za jakých okolností můžeme mít jistotu spasení – pokud vůbec. 1. list Janův zní neúprosně: „Kdo má Syna, má život, kdo nemá Syna Božího, život nemá.“
Vyvstává otázka: Lze mít Syna, aniž bychom to věděli? Nebo jsou ti, kdo nikdy o Ježíšovi neslyšeli, odsouzeni k věčnému trestu?
Psal jsem o tom již vícekrát, ale zde je nutno to zopakovat: Jsem schopen ukázat, jakým způsobem lze jistoty spasení dojít, abych nalezl bezpečí v Bohu, ale nejsem schopen (protože nejsem ani oprávněn) o nějakém jiném člověku tvrdit, že je nebo není spasen. Ne že bych nepovažoval tu či onu variantu za pravděpodobnou, ale z principu prostě nejde mít jistotu spasení za druhého člověka. Věřím rovněž tomu, že Bůh si přeje, aby všichni lidé poznali pravdu a došli spásy (1Tm 2:4).
Co tedy bude s lidmi, kteří nepoznali Ježíše? Tato otázka je někdy kladena v jakémsi „bojovném“ duchu. „Tak ty si myslíš, že budou zatraceni? Jenom proto, že nepoznali Ježíše?“ Z jiného, rovněž bojovného tábora, zaznívá replika: „A co bude s tebou, když jim o Ježíšovi neřekneš?“
Je rozdíl mezi „neznat Ježíše“ a „odmítnout Ježíše“. A aby to bylo ještě komplikovanější, je rozdíl odmítnout skutečného Ježíše a odmítnout jeho karikaturu. Vzhledem k tomuto rozdílu není od věci požádat člověka, s kterým hovoříme o víře: „Pověz mi, jaký je ten bůh, v kterého nevěříš?“ Zpravidla pak můžeme s úlevou konstatovat, že v takového boha nevěříme ani my.
Věřím tomu, že Bůh nás křesťany nechává na této zemi, abychom se naučili milovat. Pokud jsme poznali Ježíše, je přirozené, že toužíme o něm mluvit s druhými lidmi. A pokud milujeme, budeme o něm mluvit s láskou. Nebezpečí, že budeme hlásat nějakou karikaturu, tím sice není zcela vyloučeno, ale je výrazně omezeno.
Myslím si, že Pán Ježíš tušil, že otázka, co bude s těmi, kdo ho nepoznali, nás bude hodně trápit. A tak jako by porušil pravidlo, že se s námi bude bavit jenom o nás, a nikoli o těch druhých, a vyprávěl známé podobenství o ovcích a o kozlech. Máme je zapsáno v 25. kapitole Matoušova evangelia. Mluví se v něm právě o lidech, kteří nepoznali Ježíše. „Ovce“ jsou ti, kteří budou spaseni, „kozlové“ ti, kdo půjdou do „věčného trápení“. Jak ovce, tak kozli ale říkají tutéž věc: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového a nasytili jsme tě… (atd.).“ A oběma skupinám Pán Ježíš odpovídá: „Cokoli jste učinili (nebo neučinili) jednomu z mých nejmenších, mně jste učinili.“
Rozumím tomu tak, že podle toho, jak se chováme k bezbranným a potřebným lidem, Bůh pozná, zda bychom přijali Ježíše, pokud bychom se s ním setkali.
Myslím, že je důležité vědět, že toto slovo se primárně netýká křesťanů, kteří Ježíše poznali. Týká se právě lidí, kteří Krista za svého Spasitele vědomě nepřijali.
Znamená to, že tito lidé jsou spaseni pro své skutky? Tedy ne z Boží milosti? Trochu to tak vypadá. Jenže Bibli musíme vykládat Biblí, a to celou. Není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli být spaseni. To platí pro všechny – pro ty, kteří slyšeli, i pro ty, kteří neslyšeli. Neboť ani ti, kdo prokazovali skutky lásky Ježíšovým „nejmenším bratřím“, nebyli bez hříchu, jak víme z jiných míst Písma. Bible prostě neříká na všech místech všechno najednou. Z podobenství o ovcích a kozlech je zřejmé, že budou spaseni někteří lidé, kteří Krista nepoznali (nikoli ti, kteří ho odmítli). Proto se nemusíme bát o osudy těch, kteří o Kristu neslyšeli. Bůh zná jejich srdce, a ví nejen to, jak se rozhodli v určitých situacích, ale i to, jak by se rozhodli, kdyby nastaly určité hypotetické situace.
Nezbavuje nás to ale naléhavosti misie? Jsem přesvědčen, že nikoli. Potřeba vyprávět o Ježíšovi je dána láskou, kterou k němu chováme. A on nás posílá, abychom mluvili o něm a o jeho království.
Chci varovat před jedním nebezpečím: Před sebezpytem, kdy se snažíme sami sebe posoudit, zda jsme dostatečně láskyplně pečovali o nejmenší z Ježíšových bratří. Pokud se vydáme touto cestou, pak – aniž jsme si toho vědomi – začínáme spoléhat na své skutky. Přesněji řečeno, snažíme se víru doplnit skutky. Je to ošemetná věc, protože když víře chybí skutky, něco není v pořádku. Řešením ale není více skutků, nýbrž návrat k první lásce.
- února 2022